SPECIÁLNÍ VYDÁNÍ K 10 LETŮM STANICE

SPECIÁLNÍ VYDÁNÍ K 10 LETŮM STANICE

wave moon

1

Programové schéma 2016 Čas

Pondělí

Úterý

0.00–8.00

Středa

Čtvrtek

Pátek

Sobota

Neděle

Reprízy vybraných pořadů a hudební proud

Reprízy vybraných pořadů a hudební proud

8.00

On Air denní proud

9.00

On Air víkendový proud

10.00 11.00 12.00

On Air denní proud

13.00

Factory repríza

Casablanca

Startér repríza

World Music Box

14.00 15.00

On Air víkendový proud

On Air denní proud

16.00 17.00 18.00

Bourání

Modeschau

19.00

Liberatura

Kompot

Distrikt

On Air Radia Wave na Vltavě

Hergot! On Air Radia Wave na Vltavě

20.00

Startér

Factory

Turban

Špína

Kořeni

21.00

Echo Jardy Petříka

Echo Pavla Klusáka

Echo Jiřího Špičáka

Echo Václava Havelky

Echo Viktora Paláka

Scéna s Mary C

Scéna s Banánem

Scéna s Jakubem Johánkem

Scéna s Pavlem Zelinkou a Tomášem Hoyerem

Scéna s Mikem Cornerem

22.00

Selector

23.00

Czeching (1 x měsíčně)

WEB, APP, DVB-T, DAB, SATELIT

2

Čelisti

Werk

Kvér Grundfunk Stage

wave.cz

wave moon

Radio Wave Stimul festival 24. 10. 2016 20.00 MeetFactory

Death Grips

[US]

Raime [UK] Předprodej 290 Kč přes, GoOut.cz a v MeetFactory, 390 Kč na místě

wave moon

wave.cz stimul-festival.cz

001

vlny na papíře

WAVE MOON SPECIÁLNÍ VYDÁNÍ FULL MOONU VE SPOLUPRÁCI S RADIEM WAVE U PŘÍLEŽITOSTI 10 LET OD VZNIKU STANICE 17. ZÁŘÍ 2016

TEXT KAREL VESELÝ

EDITOR KAREL VESELÝ

Rádio jako tištěný časopis? Vlastně se to nabízí. Dva tradiční formáty, které zdánlivě zaostávají za technologickým vývojem. Jejich spojení je direktem lichým ukazatelům preferujícím digitální tiskoviny nebo streamovací služby. Radio Wave ale svoji škatulku přerůstalo odjakživa – neschovává se v budově rozhlasu, je vidět ve veřejném prostoru prostřednictvím koncertů, akcí nebo nově otevřeného studia na rohu Balbínovy ulice a Vinohradské třídy v Praze. Klasické atributy rozhlasové stanice na něj tedy úplně nesedí a ani Full Moon není jedním časopisem z řady. Jejich společné dílo držíte v ruce. Wave Moon, jednorázový projekt, blahopřání Radiu Wave k jeho desátým narozeninám.

DESIGN CARTON CLAN

Největší výhoda papírové publikace je v její trvanlivosti. I když už budou veškerá data z pevných disků smazána a zmizí všechny cloudy světa, papír přežije. Třeba si Wave Moon někdo vytáhne z knihovny za deset, padesát nebo sto let a bude se divit, jak tehdy v minulosti fungovalo rádio. Nebo co to rádio bylo. Podobně jako jsme se podivili my, když jsme se ohlédli do roku 2006, kdy Radio Wave vzniklo. Od té doby se toho změnilo hodně, stanicí prošlo velké množství lidí a vysílací schéma se proměnilo hned několikrát. Co ale přetrvalo, je duch stanice, který nám velí dívat se do budoucnosti a udávat tón v novinkách, ať už hudebních, technologických nebo obecně kulturně-společenských.

GRAFIKA NA OBÁLCE JAN ŠRÁMEK KOLOUCH

AUTOŘI KHALIL BAALBAKI, LADISLAV BRUŠTÍK, ROBERT CANDRA, MARIE ČTVERÁČKOVÁ, JIŘÍ FRANTA, ADAM GEBRIAN, MILOŠ HROCH, JAN HROMÁDKO, IVA JONÁŠOVÁ, BARBORA LINKOVÁ, JAKUB ORT, BET ORTEN, MICHAL PAŘÍZEK, JARDA PETŘÍK, LUKÁŠ POLÁK, VERONIKA RUPPERT, VÍT SCHMARC, MATĚJ SCHNEIDER, STANISLAV SOUKUP, ALEŠ STUCHLÝ, JIŘÍ ŠEDA, JAN ŠKROB, FILIP ŠLAPAL, JIŘÍ ŠPIČÁK, ONDŘEJ TRHOŇ, ONDŘEJ TYLČER, KAREL VESELÝ, TÁŇA ZABLOUDILOVÁ, JONÁŠ ZBOŘIL, JAKUB ZEMAN

SUPERVIZE TEXTŮ VIKTOR PALÁK, MAXIM, LENKA DOSTÁLOVÁ

TISK | AKONTEXT

WAVE MOON V ELEKTRONICKÉ PODOBĚ NALEZNETE NA WAVE.CZ

FULL MOON KONTAKT [email protected]

FULLMOONZINE.CZ / FULLMOONMAGAZINE.CZ

HQ | FULL MOON MAG VRŠOVICKÁ 919/16, 101 00 PRAHA 10 - VRŠOVICE

Magazín Full Moon poskytl prostor a grafické studio Carton Clan citlivou ruku, Radio Wave pak svoje autory a obsah. Wave Moon představuje veřejnoprávní rozhlasovou stanici pro mladé tak, jak se to dosud nepodařilo. Rekapituluje dekádu její existence, představuje lidi, kteří ji tvoří, a témata, kterými se zabývají. Nemohlo se sem vejít všechno, snad se nám ale podařilo zachytit tekutou a dynamickou existenci stanice v artefaktu, který zůstane zachovaný pro budoucnost. Takoví jsme byli.

VYDÁVÁ | SMILE MUSIC S.R.O. VRŠOVICKÁ 919/ 16, 101 00 PRAHA 10 - VRŠOVICE IČ: 24212709

RADIO WAVE KONTAKT [email protected] +420 221 552 334

WAVE.CZ

Těžko odhadovat, jak se v následujících letech či dekádách promění pojetí rozhlasu či médií vůbec.

Jisté je, že pro Radio Wave není jiná cesta než stát v čele a dělat vlny, stejně jako pro Full Moon jiná než směřovat za měsícem i během dne.

002

ČESKÝ ROZHLAS RADIO WAVE VINOHRADSKÁ 12 120 99 PRAHA 2 - VINOHRADY

wave moon

RADIO WAVE

DEKÁDA RADIA WAVE 04 DUEL AJVA VS MICHAL 08 BLAHOPŘÁNÍ 10 ORÁLNÍ HISTORIE V PODÁNÍ ŠÉFREDAKTORŮ 14 ROZHOVOR ROBERT CANDRA, JIŘÍ ŠPIČÁK 18 NOVÉ STUDIO RADIA WAVE 21 DĚLÁME VLNY TÉMATA 24 JAK POSLOUCHAT RADIO WAVE 26 VÝBĚR Z TEMATICKÝCH POŘADŮ RADIA WAVE 30 HUDBA KDO SE BOJÍ POPU? 32 SPOLEČNOST GENERACE Y 34 LITERATURA POD PRAHOU JE JEŠTĚ JINÁ 36 MÓDA ZPOMAL A POŠLI TO DÁL 40 NÁBOŽENSTVÍ MOC DOBRÁ ENERGIE 42 GENDER/ HUDBA JEN ŽENY 44 TELEVIZE SERIÁL DEKÁDY, KTERÝ SE NESTAL KULTEM 46 GALERIE RADIO WAVE OFF AIR 52 PODPORA HUDEBNÍ SCÉNY HUDBA JE NA PRVNÍM MÍSTĚ 56 INTERNET NEJSME OBČANÉ SVĚTA 58 POČÍTAČOVÉ HRY ALESPOŇ PÁR MEGABAJTŮ SKUTEČNOSTI 60 HUDEBNÍ FESTIVALY MALÝ JE PŘEDNOST 62 DEKÁDA RADIA WAVE 10 NEJLEPŠÍCH ALB 63 DEKÁDA RADIA WAVE 10 NEJLEPŠÍCH FILMŮ

004

wave moon

DEKÁDA RADIA WAVE

otevřeli jste wave moon…

…společné dítě Radia Wave a časopisu Full Moon, koalici dvou subjektů, jejichž dráhy se dlouhodobě protínají nejen v pracovní, ale též osobní rovině. Jejich směřování se může lišit, potkávají se a znovu vzdalují, ale v podstatě směřují ke stejnému cíli. Wave Moon berte jako dárek Full Moonu pro Radio Wave k jeho desátým narozeninám. V tomto speciálním vydání jsme se pokusili představit celou šíři této stanice, která již dávno přerostla původní koncept „rádia pro mladé“ a stala se důležitou platformou, na které se řeší zajímavé hudební, kulturní i společenské otázky. Jak se často říká, přejme Radiu Wave minimálně ještě jednou tolik. Jako zasvěcení do tématu čtěte duel mezi šéfredaktory obou subjektů – Ajvou Jonášovou a Michalem Pařízkem. DUEL IVA JONÁŠOVÁ (AJVA), MICHAL PAŘÍZEK FOTO BARBORA LINKOVÁ

(MICHAL) Projekt Wave Moon jsme před poměrně dlouhou dobou vymysleli s tvým předchůdcem Tomášem Turkem, původní idea byla taková, že bychom dali tímto projektem najevo jakési spříznění obou entit. Mělo jít o vyjádření v tom smyslu, že jsme spolu. (AJVA) S tím spřízněním to vidím stejně. Není náho-

da, že někteří autoři zároveň vysílají na Radiu Wave a publikují ve Full Moonu, potkávají se v různých porotách, soutěžích nebo hudebních cenách, v hudbě k sobě máme blízko i tematicky. Wave Moon považuju za první větší ohlédnutí za deseti lety dělání vln. Radio Wave za tu dobu urazilo opravdu dlouhou cestu, během té doby se taky výrazně změnila média, technologie i posluchači, a to, jak se stanice celou dobu držela, i když prožívala i nepříjemné chvíle, je skvělé. V případě Full Moonu to tak dramatické nebylo, ale je pravda, že začal vycházet v době, kdy byly tištěné (a zdaleka nejen hudební) časopisy pomalu na odpis. Dnes naopak zažívají boom. Pro mě je ta spřízněnost zásadní, třeba díky propojení přes některé redaktory, snahu o pořádání obdobných akcí a v zásadě velmi podobné cíle. Naopak si říkám, že by to propojení někdy mohlo být ještě užší. Nemyslíš? wave moon

Dovedu si to představit třeba u exportních aktivit, kterým se Full Moon i Radio Wave věnují a kde je bez dobrých partnerství cokoli těžké prosadit. Víš, jak se o to oba snažíme a jak bychom rádi řekli: to se fakt povedlo, tuhle kapelu už bookovali v deseti zemích. Děláme taky talent scouting a letos se – přirozeně a tentokrát ještě nezáměrně – spojily i cesty soutěží na objevování českých talentů, Startéru Radia Wave a 1Band2Play, jejímž hybatelem je Full Moon. Obě soutěže v letošním roce vyhrál Pandoo a společně se podílíme na nahrání a vydání jeho alba. To je dobře. Přesně tak, právě v takovém propojování našich aktivit vidím velký potenciál, podobně jako v pořádání unikátních koncertů nebo jiných eventů, právě tam dokážeme specifika každého subjektu využít naplno. Zajímavé totiž je, že přes zřejmou ideovou spřízněnost jsou naše kanály a možnosti vlastně diametrálně odlišné. Rádio, které je definované právě tím, že je to „stanice pro mladé lidi“, je ze své podstaty průtokové. Cirkulují posluchači, protože postupně s věkem většinou mění zájmy i životní styl, posunují se, ze stejného důvodu cirkulují i autoři. A po deseti letech už ty pohyby opravdu vnímáš. Nemůžeš si být jistý, že když máš dobrou fanouškovskou základnu, běžné posluchače a dobré pořady nyní, že tomu tak bude automaticky i za tři roky. Vzhledem k tomu, že rozhlas je velká instituce se specifickým posláním i pravidly, spousta věcí si tam žádá nějaký čas. Když se nám podaří předvídat nějaký trend v technologiích či ná-

vycích posluchačů nebo ho alespoň zachytit v rozjezdové fázi, chceme to samozřejmě rozjet ihned. Ovšem kvůli různým interním procesům nejsme někdy schopni naskočit okamžitě a vyjdeme s tím ven v době, kdy je to vlastně už povinnost či případně je boom dokonce pryč. V tom je Full Moon, předpokládám, operativnější. Nebo taky hrajete o čas? Pochopitelně, byť asi jiným způsobem. Formát měsíčníku je v dnešní zrychlené době mírně řečeno nešikovný, potvrdilo se to třeba na začátku letošního roku. V době, kdy jsme měli kompletně připravené texty k číslu, jehož hlavním tématem byl David Bowie, přišla zpráva o jeho smrti, na kterou jsme dost dobře nemohli reagovat. Ale s takovými záležitostmi se tištěná média potýkala vždy. Zápas o čtenáře nebo příznivce samozřejmě probíhá neustále, ale vlastně je to zdravé být stále ve střehu. To si nějakým způsobem snad dokážeme pohlídat, ale na některé změny, které přicházejí s dobou, se občas reaguje těžko. Radio Wave slaví deset let, Full Moon vychází více než šest, kulturní žurnalistika se během té doby změnila. Cítíš rozdíly? Na podobě kulturní publicistiky se v poslední době přirozeně odráží to, kolik jsi schopný si toho o kultuře, akcích a umělcích sám vygooglit nebo objevit přes sociální sítě. Není už tak podstatné věnovat se biografii, diskografii a pořadí skladeb, to už všichni stejně vědí odjinud. Tím zásadnější mi připadá role kulturní publicistiky, která přichází s opravdu dobrými recenzemi 005

a reflexí kultury – jednak objevovat nové a neznámé, prohrabat se množstvím tvorby a doporučit to, co za to stojí, ale taky vysypat názor a dojem z poslechu, sledování, čtení. Nejpodstatnější se ukazují kontextové články nebo příspěvky, které dávají tvorbu konkrétní kapely/umělce do souvislostí, do vztahu ke společenskému dění, k vývoji žánru, podobnosti a odkazování na jiné země, případně kulturní komunity a subkultury. Právě tím směrem se na Radiu Wave snažíme jít. Kdybych měla zmínit něco, co ve vysílání příliš nefunguje, tak je to čtená hudební recenze. V současnosti s tím formátem zkoušíme vymyslet něco nového a postupně měníme podobu hudební publicistiky na stanici. Se psanou recenzí na webu je to o něco lepší, ale zajímalo by mě, jak je na tom s recenzemi Full Moon. Recenze pořád používáme, snažíme se je trochu oživit, ale podle mě jde pořád o tu nejosobnější možnost vyjádření se k jednotlivému dílu nebo autorovi, v níž je povoleno téměř vše. Klasické recenzní schéma dnes jednoduše nemá místo, jak říkáš – důležité je spíš zasazení alba do určitého kontextu, ať už společenského nebo uměleckého. Ale stejně věřím na to, že recenze by hlavně měla vyjadřovat osobní postoj jejího autora ke konkrétnímu albu nebo dílu, včetně jeho dojmů, reflexí nebo pocitů. Není nutné album „hodnotit“, ale pokusit se čtenáři odhalit vlastní zkušenost. V poslední době se ale některým albům snažíme věnovat i jinak, formou dialogu mezi dvěma redaktory, kteří se na ně snaží dívat z jiných úhlů a k zajímavým zjištěním a střetům dochází už jen díky interakci mezi nimi. Možná by zrovna tohle mohla být cesta pro rádiové vysílání, nemyslíš? Mně přijde vlastně vždycky zajímavější, když se o nějakém tématu baví víc lidí, než prezentace nějakého „názoru“, a právě rádiové prostředí je na tohle ideální. Přesně. Nedávno jsme začali dělat některé hudební recenze pro vysílání formou rozhovoru dvou redaktorů, kdy jeden nahazuje otázky druhému, ale podstatné je to, že se o nových albech normálně baví. Nadšení z poslechu i drsnou kritiku podle mě daleko líp zprostředkuješ v audiu tím, že se o hudbě bavíš tak, jako když se s kámošem potkáš na zastávce nebo v baru a chceš mu říct, co nového jsi slyšel. Samozřejmě se zkušeností a znalostmi hudebního publicisty a s tím, že máš předem přesně promyšleno, co chceš takovou recenzí posluchačům sdělit. Vždycky přitom nabízíme zároveň možnost přečíst si k tomu příspěvek, v němž se můžeš na rozdíl od vysílání vracet zpět, když něco nezachytíš, a který není jenom překlopením audia do textu. A taky některým publicistům prostě víc sedí, když nejsou svázaní tvrdými nároky kladenými na profi speakry. Také připravujeme nový videoformát, v němž se na názory na nové skladby a alba budeme ptát našich posluchačů. Právě tyto „osobní pohledy“ pomohou oběma subjetům, bez nich bychom jenom vyplňovali prostor 006

a dosazovali písmenka (nebo ve vašem případě skladby) do příslušných kolonek. Řekl bych, že v případě tištěných médií je to trochu složitější, ale jisté cesty jsou a Full Moon se je snaží využívat. Jak se díváš na „klasické“ hudební magazíny, kterým Full Moon přes všechny přesahy více méně je? Mají ještě smysl? Myslím, že mají smysl, pokud jsou dělané právě jako Full Moon – postavené na jasném konceptu (ve vašem případě „nadšenci, kteří objevují pro ostatní nejlepší hudbu na světě“), zaměřené úžeji na konkrétní skupinu specifických fanoušků, které baví číst o hudbě. Dále musí mít výraznou webovou podobu a pak ještě musí magazín vonět tak, že ho máš plnou tašku, ještě než ho poprvé otevřeš. Pak to podle mě ještě pořád smysl má. Návrat mainstreamových hudebních časopisů ve velkých nákladech už asi nikdo nečeká. Ale pamatuju si, jak mi Apačka (první šéfredaktorka Full Moonu, pozn. red.) říkala, že jedním z důvodů k rozhodnutí začít s Full Moonem právě před šesti lety byl odhad, že jde o poslední šanci začít u nás vydávat tištěný hudební magazín. Dáváme tomu tři roky, říkala tehdy. Takže dneska po šesti letech gratuluju! Snad je k čemu. Osobní báze je zásadní, byť se obraz časopisu docela změnil a troufám si tvrdit, že už to zdaleka není jen o nejlepších kapelách na světě. Ostatně nebylo nikdy, ale stále ještě se najdou lidé, kteří nám tohle fanouškovství, nedostatek nadhledu nebo přílišnou oddanost vyčítají. Mám pocit, že hudbě se na téhle úrovni, a myslím, že Radio Wave je podobný případ, dá věnovat, jenom když jsi fanoušek, jinak to prostě nejde. A neříkej mi, že v Radiu Wave nepracují fanoušci. Ta „nejlepší hudba na světě“, to jsem řekla sice v nadsázce, ale podle mě to vystihuje osobní zaujetí lidí, kteří pro Full Moon píšou. A to fanouškovství redakce je stejně charakteristické jako v našem případě. A myslím, že to je jedna z nejuvěřitelnějších věcí, které lidi na druhé straně musí cítit. Nemyslíš ale, že to může být v jistém smyslu i brzda, když autoři přirozeně přicházejí s tématy, která baví (někdy hlavně) je? Máte zpětnou vazbu od čtenářů a víte, na co dobře reagují nebo co by změnili? Věnujete se tomu nějak cíleně a odráží se to i na dramaturgii a editorském přístupu? Snažíme se, pochopitelně. Ale zároveň se snažíme (byť možná trochu modifikovaně) pokračovat ve vizi, se kterou přišla Apačka, na které jsme pak pracovali spolu a dnes jí vytváříme s trochu jiným týmem. Někteří naši autoři se pořád docela diví, když jim říkám, že například v rozhovorech až na malé výjimky platí, že čím méně to bude o hudbě, tím to bude lepší. A vlastně se to nijak nevymyká osobnímu přístupu, o kterém jsme mluvili. Ale jinak mám za to, že téma musí autora alespoň trochu bavit, jinak to nemá smysl. Jistě, občas jde skutečně o obskurní záležitosti, ale Full Moon

stojí právě na téhle kolizi velkých jmen a osobních oblíbenců, kteří jsou často minoritní. Tak je to správně, stejně jako současný stav rozdělování témat, kdy je to rozdělené přibližně půl na půl, tedy vlastní témata a ta zadávaná. Radio Wave nebylo na rozdíl od Full Moonu zamýšleno jako platforma, která je zaměřená čistě na hudbu, ale právě jako stanice pro mladé lidi, která se věnuje kromě hudební a kulturní i společenské publicistice a sleduje trendy v módě a technolo­giích. Měla vysílat speciální pořady na témata kultura a umění, móda, architektura a design, životní styl, ekologie, společenské vědy, vzdělávání anebo studenti. A díky dalším aktivitám, jako jsou pořádání koncertů, eventů a veřejných debat, podpora nadějných českých kapel či talent scouting, se Wave stalo opravdu spíše společenskou platformou a značkou než jen rádiem v tom úzkém smyslu. Tři čtvrtiny vysílání ale přirozeně tvoří hudba, protože neznám nikoho, koho by mezi dvaceti a třiceti lety nějak zásadně neovlivnilo nebo neformovalo to, co poslouchá. Vnímáme to velmi podobně, s Full Moonem se o něco takového snažíme vlastně od začátku – časopis je jakýsi pevný základ, ale koncerty, eventy, talentové soutěže nebo vydávání alb, to jsou neméně důležité věci, které (doufám) budují obraz magazínu v očích veřejnosti podobně výrazně nebo snad možná i zřetelněji. Jde právě o jakési budování značky. Samozřejmě máme jisté výjimečné události, jakou pro nás je například naše stage na Colours of Ostrava, ale uspořádat koncert pro pár desítek lidí je pro nás neméně podstatné, když máme pocit, že ta skupina za to stojí. Letošní rok je pro Radio Wave v mnoha ohledech zlomový. Výročí je jedna věc, otevření nového studia další. Jak jsi zatím spokojená s tím, jak rok 2016 probíhá? Hodně. S Omarem Souleymanem jsme v lednu oslavili narozeniny a celý rok spojujeme akce Radia Wave právě s desítkou. Jsem zvědavá, jak se podaří na konci září Czeching event, kdy jsme se rozhodli poprvé zakončit ročník hudebně exportního projektu showcaseovým eventem pro porotce, experty i veřejnost. Při otevření nového studia jsme zkusili poprvé postavit venkovní stage v Balbínově ulici a rozproudit život kolem rozhlasu. Pozvali jsme i rezidenty a myslím, že většina z nich to vzala docela dobře. Ale to všechno, co jsem jmenovala, souvisí právě s otevřením našeho nového proskleného studia, což je věc, kterou se letos bavíme nejvíc. Právě otevření studia vidím jako docela zásadní věc, najednou bude Radio Wave daleko více na očích. Chystáte se něco zásadního změnit, upravovat? Je víc na očích (a taky ho slyšíš), nejen když jdeš kolem něho po ulici, ale i díky novým kamerám s velwave moon

kým rozlišením v přímém videopřenosu ze studia. Videostream ze studia je takový docela atraktivní hybrid, není to televize a vůbec nemáme v ambici dělat vysílání, které by se přibližovalo tomu televiznímu, ale spíše necháváme nahlídnout do útrob. Moderátoři se nepitvoří na kameru ani nerovnají záda, moderátorky se nelíčí. Kamery ve studiu zachycují úplně přirozený pohyb a dění, ke kterému tam dochází: když se střídají ve studiu hosté, když se tam chystá živé vystoupení kapely a nosí se nástroje, když tam jde technik upravit něco na vysílacím pultu nebo když moderátoři reagují na lidi za sklem. Sledovat to je docela zábava. Ve studiu probíhají občas také živá vystoupení kapel, které přijdou na rozhovor, k vidění byla třeba i módní přehlídka klobouků nebo například přetlumočení do znakové řeči, konkrétně skladby Železem rty od Schwarzprior. Po prázdninách chceme rozjet i improvizační divadelní vystoupení za přítomnosti veřejnosti. Všechno chápu, ale něco mi na té „úplné přirozenosti“ nesedí – opravdu nepřišly nějaké změny v chování moderátorů? Vůbec nechci předjímat, že by se předtím nechovali profesionálně, ale přece wave moon

jen to musí být něco úplně jiného vysílat v otevřeném prostředí. Osobně si nedovedu představit, že by se redakce Full Moonu najednou ocitla ve výloze. A možná ještě trochu jinak – máš pocit, že jste se po těch několika málo měsících naučili s novým prostředím pracovat? Dokážete naplno využít jeho výhod, případně se poučit z jeho nevýhod? Samozřejmě je to změna a po otevření nového studia jsme to dost probírali. Vystupňovalo se to s příchodem letního počasí, kdy se do skel opírá sluníčko a nejenže jsme museli řešit třeba to, že do studia není zvenku dobře vidět, ale pro moderátory to ve studiu, které neprofoukneš, začalo být i nekomfortní. Když sedíš čtyři hodiny za mikrofonem, je to náročné na koncentraci, najednou tě rozptyluje spousta věcí venku, ale i uvnitř. Je fakt, že moderátoři na to reagují různě. Někdo si ten ruch užívá, komunikuje s lidmi venku, tančí s nimi. Někomu to naopak vadí, vytvoří si svoji ulitu, aby dobře odvysílal, a nenechá se prostě rušit. Mě ale baví, že každý to má jinak. A nikoho netlačím k tomu, aby se ve studiu choval jako showman, který má v popisu práce mrkat na lidi venku. O tom to není, postupně jsme si vytvořili nějakou svoji cestu.

Mrkání skrz výlohu jsem ani neměl na mysli, mě to spíš zajímá právě z pracovního hlediska – nakolik se změna vysílacího prostředí promítne na podobě stanice. Známe to z vlastní zkušenosti, pořád sice z legrace říkám, že Full Moon je hlavně v mém Macbooku, ale od té doby, co máme skutečně stálou redakci, jde najednou spousta věcí jinak, často lépe a rozhodně jednodušeji. Co jste díky otevření nového studia ve vysílání změnili? Několikrát do měsíce přinášíme v průběhu jednoho dne různé pohledy na výrazné aktuální téma, na nějž klasický příspěvek nestačí, novou podobu dostaly zprávy, děláme více videí a přišla také spousta nových autorů a komentátorů. Na leden chystáme do vysílání tři úplně nové formáty, poprvé zkoušíme nasadit dokumenty o mladých lidech a podcast na téma sex a intimita, který se bude točit výrazně jinak, než jak to znají lidé z Radia Wave v současnosti.

Je toho dost, ale mám pocit, že si to dobře sedlo, a doufám, že to posluchače bude bavit.

007

DEKÁDA RADIA WAVE

co přejete radiu wave k jeho desátým narozeninám? Aby nestárlo, protože pro rádio pro mladé není dobré, když stárne. Ale deset let se mi zdá pořád ještě v pořádku. To jste ještě pod zákonem, horší bude, až vám bude třeba třicet. PAVEL TUREK (HUDEBNÍ PUBLICISTA)

Pro mě je Radio Wave podstatné tím, že se zabývá věcmi, které ostatní rádia vynechávají nebo je nevidí. Že se věnuje literatuře a dalším uměleckým formám. Nejen že dělá vlny, ale i myslí, což je v českém éteru docela výjimka. Takže mu do budoucna přeju hodně inteligentních redaktorů a hodně inspirace. MAREK ŠINDELKA (SPISOVATEL)

Radiu Wave bych k desátým narozeninám popřál vlastní rozhlasovou frekvenci. Nikdy jsem pořádně nepochopil, jak o ni někdo mohl tak dobrý rádio s tak nadanýma lidma na základně demagogickýho nesmyslu připravit. V záplavě rádií, který poslouchat nedokážu, je Wave moje oblíbená loď. Tak bych jim přál, ať plujou na dobrejch vlnách. Protože si to za všechnu tu práci a hudbu, kterou měněj životy lidí k lepšímu, zasloužej. KITTCHEN (HUDEBNÍK)

Když někde zaslechnu Radio Wave, mám radost, že existuje stanice, kterou můžu poslouchat. A do dalších let bych mu přála tři věci. Za prvé, aby vás nechali žít a fungovat, za druhé, abyste chtěli žít a fungovat tak jako dosud, a za třetí bych si přála, abyste měli odvahu hledat nové formáty, které budou přinášet nové rozměry toho, co děláte. MILENA BARTLOVÁ (KRITIČKA UMĚNÍ)

Jednak bych mu chtěl popřát, aby se tím, co dělá, co nejvíc bavilo. Aby ta práce měla co největší dosah a aby otevíralo nové obzory, což je dneska důležité. Většina rádií dělá přesný opak a řítí se spirálou do největšího temného humusu, protože naopak lidem obzory zmenšují, a tím je otupují. Přál bych si, aby Wave objevovalo novou hudbu. Těch lidí, kteří to ocení, je víc, než si většina myslí. FLOEX (HUDEBNÍK)

Radio Wave pro mě ztělesňuje veřejnoprávnost, tak jak ji chápu, je pro mě určitě zdravým konkurentem na mediálním poli a jeho velkým obohacením. Pokud bude fungovat dalších deset let, což by bylo skvělé, pak bych mu přála sebedůvěru a schopnost nebýt kompromisní vůči svému přesvědčení. APOLENA RYCHLÍKOVÁ (DOKUMENTARISTKA)

008

Radio Wave sleduji hlavně na sociálních sítích a dá se tedy říct, že ho jak poslouchám, tak čtu. K deseti letům existence bych mu popřál neutuchající zvídavost na straně redaktorů i posluchačů a také sílu nepodlehnout vlastní serióznosti, ani vlastní vtipnosti.

Přeju Waveu aby otevíralo dveře do posluchačskejch světů a obohacovalo všechny v dosahu. Husí kůže je indikátor skvělý music.

TOMÁŠ PROCHÁZKA (DIVADELNÍK, HUDEBNÍK, B4)

Jelikož jsem zásadní fanoušek Radia Wave, tak mu přeji vytrvat v zábavném, radikálním a rozjetém proudu, který si denně dávám. A do budoucna bych přál Waveu i sobě rozhlasovou frekvenci, abych všechny ty Čelisti a další Kompoty mohl poslouchat i v autě.

Rádiu, co dělá vlny, přeji nás, nadšené surfaře, do těch vln se vrhající, nechávající se unášet a snažící se procítit a porozumět pohybu kulturní a politické masy pod sebou. Přeju, ať má mnoho sil vyrábět razantní příboj, který vyvolává respekt a nechť má před sebou další dekádu, kdy jeho vlny budou břehy nejen omývat, ale dále měnit a posouvat. IVO BYSTŘIČAN (REŽISÉR, SCENARISTA, PUBLICISTA)

Jsem nadšený, že Radio Wave slaví kulaté narozeniny, a vzhledem k tomu, že mi dělá často společnost při tvoření, tak mu přeji další úspěšnou dekádu. ONDRASH (TATÉR)

Přeju mu, aby mělo za deset let víc posluchačů, než má Radiožurnál. A teď vážně…  Přeju mu, aby našlo správnou míru progresivní hudební dramaturgie a časem se stalo vyhledávanou alternativou i u mladých mainstreamových posluchačů. Lidem z Waveu přeju, aby neztráceli víru ve smysluplnost své práce. Jednou bude i u nás hrát z rozhlasu kvalitní hudba a bude nám to připadat normální. Být první je někdy těžké. OLGA BENEŠOVÁ (GRAFICKÁ DESIGNÉRKA)

Radiu Wave přeji, aby mohlo vysílat celoplošně! Aby si udrželo svojí nevšednost a poslouchalo oceánský proudy vlnobití! KRISTINA NEDVĚDOVÁ (SCENÁRISTKA, REŽISÉRKA)

Především nepředpojatost, překvapivost a otevřenou mysl. A aby když si člověk Wave zapne, tak aby neznělo jako všechna ostatní rádia. VÍT KLUSÁK (DOKUMENTARISTA)

HUGO TOXXX (RAPPER)

TOMÁŠ PAVLÍČEK (REŽISÉR)

K desátým narozeninám Radia Wave, jehož je mi ctí být součástí od začátku jeho vzniku, přeju sílu, aby nikdy neustrnulo a bylo dál nekompromisním a svěžím zdrojem všeho nového, čerstvého, otevřeného. VÁCLAV HAVELKA (HUDEBNÍK, PLEASE THE TREES)

Jako stařešině věrné Radiu 1 je pro mě těžké přeladit na jinou stanici, ale musím říct, že street party Radia Wave mě úplně dostala. Takže přeju Radiu Wave ještě víc viditelnosti na úrovni ulice a více street parties! PAVLA JONSSONOVÁ (KULTURNÍ ANTROPOLOŽKA, HUDEBNICE, ZUBY NEHTY)

Přeji s chutí, protože mám Radio Wave rád. Občas se mi stane, že se ráno probudím a nevyspal jsem se, jak bych si přál, a v kuchyni je zima a já tam stojím, vařím si čaj a je mi zima. Je to taková tíživá chvíle, která se dá vylepšit tím, že si člověk pustí rádio. A já poslouchám jen dvě rádia a jedno z nich je Radio Wave. MARTIN E. KYŠPERSKÝ (HUDEBNÍK, KVĚTY)

Radiu Wave bych přál, aby se někdy zase dostalo do éteru a mohlo hrát Swastika Eyes od Primal Scream. Přál bych všem redaktorům, aby měli co nejlepší krevní testy a mohli darovat co nejvíc krve. A přál bych jim, aby se jejich momentálně hodně alternativní pohled na svět stal aspoň desetiprocentním. KAMIL FILA (FILMOVÝ KRITIK)

Radio Wave je jediné české rádio, které opravdu každodenně poslouchám. Navíc čtu různé super tipy, které zveřejňuje na webu. Jen tak dál. Přeju mu mnoho dobré hudby a hostů a hlavně spokojené posluchače a posluchačky.

Radiu Wave přeji minimálně dalších deset let na vlnách hudební odvahy a dobrodružství. Hlavně nikdy nezestárnout! LUKÁŠ NOVOTNÝ (HUDEBNÍK, BRATŘI ORFFOVÉ)

HANA KULHÁNKOVÁ (ŘEDITELKA FESTIVALU JEDEN SVĚT)

Milé Radio Wave, šiřte i nadále vlny kvalitní hudby, nejlépe s intenzitou trendu Pokémonů. ALENA DOLÁKOVÁ (HEREČKA)

wave moon

Radiu Wave vše dobré! Ať se nestane midcultem a ať jsou tam odpoledne stále slyšet hráči na kozí roh (nebo co to právě slyším). ZUZANA FUKSOVÁ (HUDEBNICE, ČOKOVOKO)

Waveu přeju opravdovou frekvenci, aby mohlo dělat ještě větší vlny. A aby to i nadále drželi skutečný. Radiu Wave přeji další spoustu narozenin a posluchačům, aby dlouho fungovalo. BÁRA KRATOCHVÍLOVÁ (HUDEBNICE, DVA)

Radio Wave patrí k zopár staniciam, ktoré nech zapnem v ktorúkoľvek dobu, nemám hneď chuť preladiť. A nie je to len tým, že väčšinou sa dnes rádiá neprepínajú ladením. Želám si, nech nám to ešte dlho vydrží! BARBORA ŠEDIVÁ (KURÁTORKA)

Všem rádiím bych přál posluchače, které zajímá kontext. PETR MAREK (FILMAŘ, HUDEBNÍK, MIDI LIDI)

Zdraví, štěstí a smysl, protože díky tomu bude mít hodně posluchačů a dlouhou trvanlivost. PETRA NESVAČILOVÁ (HEREČKA, DOKUMENTARISTKA)

První důležitou věcí jsou podle mě schopný osobnosti s vlastním názorem a podloženými informacemi. Tou druhou věcí jsou témata, kterým se věnují. Témata, která se třeba ne moc snadno poslouchají, ale je potřeba je říct, a to bez ohledu na graf poslechovosti. To všechno ve formě, kterou budou ochotný poslouchat duchem mladý lidi. TOMÁŠ MOTAL



VOJTĚCH MAŠEK A RECYKLITERATURA GRATULUJÍ RADIU WAVE

(VÝTVARNÍK, HUDEBNÍK, SCHWARZPRIOR)

Ať se to neposere! Děláte to dobře. VLADIMIR 518 (VÝTVARNÍK, RAPPER, PSH)

Když si koupíte všechny noviny, co u nás vycházejí, a někdo vám je bude náhodně předčítat, asi nepřijdete na to, které vám zrovna čte. S výjimkou Haló novin. Stejně stará generace novinářů se přelívá mezi redakcemi a všude píší totéž. Stejně tak můžete ladit v éteru skoro libovolnou stanici a bude se na vás řítit podobná apokalypsa normalizačního popu ředěného devadesátými léty, kterou bude přetínat euforický moderátor na antidepresivech. Radio Wave v tomto kontextu není jen rádiem, ale ostrůvkem normality uprostřed šílenství. A mně nezbývá než doufat, že se z tohoto ostrůvku snad jednou stane ostrov a možná někdy i celý kontinent. Fakt bych mu to přál.

Z Waveu bude teenager! Třikrát hurá! Těším se z toho a zároveň si jako posluchačka přeju, aby ta přicházející puberta byla hodně divoká. KAMILA ZLATUŠKOVÁ (KREATIVNÍ PRODUCENTKA, PRODĚKANKA FAMU)

Do éteru Radia Wave přeji hodně dobrých českých kapel a taky už tu frekvenci na krátkých vlnách. MARIE KIESLOWSKI (HUDEBNICE)

Více posluchačů, více prostoru v pozemních vlnách a obecně více pochopení, aby se konečně ujasnilo, že Wave je, pokud jde o jeho hudební dramaturgii, zcela normální rádio. Rádio, které by všude jinde odpovídalo duchu doby a vkusu zdaleka nikoli pouze mladé a nejmladší generace. Česko je v hudbě doteď pár let za Iron Maiden, je čas na wake up call. Na nostalgické Radio 1 spoléhat nemůžeme, ať nás tedy probere Wave! DAVID ZÁBRANSKÝ (SPISOVATEL)

Gratulujem k 10. výročiu a do budúcnosti prajem, aby ste nemuseli robiť žiadne kompromisy. Strašne fandím! KARAOKE TUNDRA (HUDEBNÍ PRODUCENT)

Přeju sílu zabejvat se hlavně tím, čím se nezabejvá nikdo jinej - hudebně i společensky. A frekvenci k tomu! MARTIN TVRDÝ/BONUS (HUDENÍK A DESIGNER)

STANISLAV BILER (SOCIOLOG)

wave moon

009

DEKÁDA RADIA WAVE

deset let mladé energie Wave dělá vlny už celou dekádu a za tu dobu se v něm i kolem něj udála spousta věcí. Kde se vzal nápad na stanici pro mladé, jak se proměňovala za deset let své existence a jaká ji čeká budoucnost? Zeptali jsme se všech čtyřech dosavadních šéfredaktorů stanice. ORÁLNÍ HISTORIE ČRO RADIO WAVE FOTO BARBORA LINKOVÁ, JIŘÍ ŠEDA

PROTAGONISTÉ: LADISLAV LINDNER-KYLAR (LADIS):

LEDEN 2006 – ÚNOR 2008

JUDITA HRUBEŠOVÁ: ÚNOR 2008 – ČERVENEC 2011

čase se dostal i do vysílání na Svobodné Evropě/ ČRo 6. Kolem pořadu se zformovala parta, ze které následně vzniklo Radio Wave. Od roku 2003 jsem dělal produkci pořadu Alternativa, který se vysílal na Radiožurnálu. V té době jsem už chtěl v rádiu skončit, ale Markéta Pešková mě přemluvila, ať zkusím zadat projekt stanice pro mladé.

TOMÁŠ TUREK: SRPEN 2011 – LISTOPAD 2015 IVA JONÁŠOVÁ (AJVA): PROSINEC 2015

OD ROKU 2005 PROBÍHAJÍ V ČESKÉM ROZHLASE PŘÍPRAVY STANICE PRO MLADÉ LADIS: V Dejvicích bydlela jistá paní Tikalová, která vedla Tvůrčí skupinu elévů. Bylo mi nějakých osmnáct devatenáct a z okna v prvním patře na mě volá: „Ladisi, nechceš pracovat v rozhlase?“ Tehdy jsem si to nedokázal představit, ale za pár let se mě zeptala ještě jednou a já jsem si řekl, že to zkusím. To bylo někdy na začátku devadesátých let. AJVA: Někdy během doby, co jsem studovala FF UK,

mě napadlo, že by mě hrozně lákalo založit rádio. Tehdy to byl jenom bláznivý sen, který se podařilo zrealizovat až po letech. Ale už v té době jsem si zjistila, jak je možné „dostat se do rozhlasu“. Takže jsem vstoupila do Tvůrčí skupiny elévů, což tehdy byla trochu bizarní kancelář se starými střihacími stroji, kterou vedla úžasná MiTi (Miluška Tikalová). Postupně jsem v Českém rozhlase pracovala na různých stanicích, připravovala autorsky pořady, moderovala a později vedla projekty. Ale právě v té jedné elévské místnosti začaly přípravy vysílání pro mladé a projektu Radium, který byl předchůdcem Radia Wave. Ve škole na nástěnce visel lístek s informací o Tvůrčí skupině elévů. Bylo nám jasné, že po nás časem budou chtít také praxi, a rádio nám přišlo jako skvělá volba. Tak jsme tam jednoho dne společně s Veronikou Mayerovou (dnes Ruppert) a Zuzkou Rejchovou vyrazily. Naučily jsme se natáčet, stříhat zvuk, míchat mluvené slovo a hudební podklad. Na chodníku jsme odchytávaly kolemjdoucí a točily ankety, až jsme se dostaly k projektu Radium.“

JUDITA:

LADIS: Od roku 2000 jsem pro Český rozhlas připravoval pořad Radium určený pro mladé posluchače, v němž zněla jiná hudba, než bylo tehdy běžné. Fungoval primárně jako webová stránka a stream, ale po

010

AJVA: Tehdy se hlavně ohledávaly cesty, jak by to šlo

dělat. Přemýšleli jsme nad tím s Ladisem už v době, kdy jsme spolu seděli v kanceláři a dělali Radium, ale s návrhy projektů pak přicházeli i další lidé z rozhlasu. Nakonec uspěl právě Ladisův projekt. V době, kdy Radio Wave skutečně začalo vznikat, jsem už pracovala v České televizi, natáčeli jsme pořad Paskvil a přípravy startu rádia jsem sledovala spíše zpovzdálí. Tehdy v rozhlase pracovali hlavně lidi nad padesát, měla jsem dojem, že mladých bylo v celé budově třeba deset, a moc jsem si neuměla představit, že se stanici pro mladé opravdu podaří prosadit. Naše představy byly někdy až megalomanské, měli jsme přitom minimální zkušenost s tím, jak sestavit vysílací schéma, natož jak rozjet stanici. Ale byli jsme prostě nadšení z toho, že stojíme u zrodu něčeho, co ještě není. JUDITA: Když jsem dodělala školu, skončila i má štace u elévů a šla jsem na konkurz na jednu ze stanic Českého rozhlasu. Projekt Radium pod vedením Ladislava Kylara měl už tehdy ambice být něčím víc než jen hodinou na praskajících středních vlnách. A pak se to stalo, volal Ládis, že prý to mají, že vzniká stanice pro mladé a jestli chci být u toho. Ještě ten den jsem podala výpověď. LADIS: Tendence založit stanici pro mladé zde byly dlouhé roky. Když šel Václav Kasík do výběrového řízení na ředitele Českého rozhlasu, tak prohlásil, že vznik takového rádia bude jednou z věcí, které chce udělat, a to otevřelo brány. Na samotnou přípravu bylo asi přibližně půl roku. Nějaké základy, na kterých se dalo stavět, už ale byly. Šlo o kolektivní dílo, které se během času vyvíjelo. Každý přidal svůj menší nebo větší díl. Nemůžu si přičítat všechny zásluhy. AJVA: Určitě tam byla inspirace například rakouským FM4, ale je třeba říct, že vzorem bylo tehdy i Radio 1, byť později se Radio Wave profilovalo jinak. Na Radiu 1 většina z nás vyrostla, a říkali jsme si, že by bylo super, kdyby něco takového bylo taky na veřejnoprávním rozhlase. Jednoduše rádio, kte-

ré hraje hudbu, co nás baví, kde moderátoři mluví přirozeně jako my, kde se dělají rozhovory na témata, co nás zajímají. V rozhlase jsme byli tehdy jako speakři vedeni ke striktnímu dodržování spisovné češtiny, všechny nespisovnosti se úzkostlivě editovaly, vystříhávalo se každé éééé a my jsme kličkovali mezi mantinely, protože jsme věděli, že když budeme mluvit takhle, neuvěří nám posluchači, hosté, ani my sami sobě. LADIS: Inspirovalo nás slovenské Radio FM, rakouské FM4, BBC Radio 6, ale důležité bylo doplnit také český kontext. Tým stanice vznikal systémem sněhové koule, ten znal toho, ten toho… Hlavní byla koncepce vlajkových pořadů věnovaných jednotlivým žánrům a do nich se vybíraly známé osobnosti z dané scény. JUDITA: Když jsem přišla na Radio Wave, byl už tým ve své podstatě jasný a ladily se jen detaily. Vysílalo se do zdi, což znamenalo, že se jelo se vším všudy, jako kdyby to bylo na ostro. Tým sestavoval Ladislav Kylar se svými tehdy nejbližšími kolegy, hlavně s Markétou Peškovou. Řada lidí z projektu Radium navíc logicky pokračovala ve své práci také na Radiu Wave. Obsazení hudebních žánrových pořadů bylo postaveno na respektu, který si osobnosti v daném žánru vybudovali. Později nám lidé sami posílali své životopisy s tím, že Radio Wave je přesně to místo, kde chtějí pracovat. Někteří sepsali i návrhy na vlastní pořady. Ty, co nás zaujali, jsme si v průběhu let zvali. Jindy jsme naopak měli konkrétní ideu pořadu a hledali člověka, který by ho moderoval. Vytipovali jsme si pár osobností, které se danému tématu věnovaly nebo ještě lépe byli byly součástí této komunity.

Já jsem tehdy studoval mediální studia na FSV, a když jsme na dvorku pokuřovali, tak mi jeden kluk říká, že Český rozhlas spustí stanici pro mladé a že se tam mám určitě jít podívat. Dal mi kontakt, šel jsem tam a stal se ze mě externí redaktor.

TOMÁŠ:

13. LEDNA 2006 NA FREKVENCI 100,7 FM ZAČÍNÁ V PRAZE A STŘEDNÍCH ČECHÁCH VYSÍLAT ČESKÝ ROZHLAS 4 – RADIO WAVE TOMÁŠ: Z 13. ledna 2006 si pamatuju zpocenou Vero-

niku Mayerovou, která zahájila vysílání… wave moon

DEKÁDA RADIA WAVE JUDITA: Zatímco se z éteru poprvé ozvala Veronika, já jsem skládala zkoušku. Až teď po více než deseti letech mi dochází, že jsem vždycky u toho nejdůležitějšího chyběla. LADIS: Na úplný začátek nemám žádnou konkrétní vzpomínku. Jen si pamatuji, jak mi šel mráz po zádech, když jsem si uvědomil, co všechno nás čeká za práci. Spuštěním to hlavní totiž teprve začalo. Počítali jsme s tím, že nás budou posluchači cupovat na kusy. První čísla poslechovosti, která se pohybovala kolem padesáti tisíc, byla velmi příjemná.

První týdny jsem Radio Wave poslouchala stejně jako spousta lidí v rozhlase. Všichni byli zvědaví, s čím přijde. Ale pamatuju si, že někteří poslouchali i proto, aby ve vysílání našli co nejvíc chyb. Přes kiksy a mouchy to mělo atmosféru, která byla v rozhlase nová a hodně občerstvující.

AJVA:

LADIS: V začátcích se hodně debatovalo, představy lidí se trochu různily a někteří si mysleli, že si můžou dovolit úplně všechno. Fluktuace redaktorů byla tehdy velká. Rádio se ale postupně programově ustálilo a cílovka se pomalu posouvala od teenagerů k dvacátníkům, což bylo dobře.

Dělal jsem tam různé věci od čtení zpráv až po reportáž z kluziště. Asi za půl roku mi nabídli pozici hudebního dramaturga. Byl jsem rád, že o hudbě nemusím jen ťukat, ale můžu ji i v kontextu pouštět. První rok byl z mého pohledu hodně naivní, hrála se Jennifer Lopez, Kryštof a vedle toho alternativa. Byl to trochu mišmaš, což je v podstatě fajn přístup, jen neměl jasnou koncepci. Původní idea bylo jakési street rádio a příliš se nepřemýšlelo o novinařině, publicistice, důležité bylo, aby to bylo cool. Na stanici byl velký entuziasmus a v něm zároveň spousta mladické nerozvážnosti.

TOMÁŠ:

Chtěli jsme obohatit proudové vysílání příspěvky a prostřednictvím nich tak dát vědět o novinkách, upozornit posluchače na zajímavé akce, poohlédnout se po neoposlouchané hudbě, ale také vzdělávat a upozorňovat na problémy, které se všude kolem nás krčí a pro naši zahleděnost a sebestřednost už je nevnímáme. Chtěli jsme být užitečným filtrem, který své posluchače nezklame a neklame, místem v éteru, kde se potkávají nejrůznější komunity, žánry a kde spolu komunikují ti, kteří by se za normálních okolností třeba ani nepotkali.

JUDITA:

Co se týče hudby, byl v začátku zřejmý určitý průnik s Expresem, potažmo Evropou 2, a nám došlo, že to není smysluplné. Že musíme nabídnout něco výjimečného, mix osvědčenějších popových věcí, mít ty hity jako kamínky, po kterých posluchač

TOMÁŠ:

012

přeskáče, a mezi nimi mít novou hudbu, protože kdo jiný to má do rádií dávat než my. Mně hned na začátku říkali, že cpu do vysílání moc velkou alternativu, a to byli třeba Arcade Fire nebo Santigold. Nechci z nás dělat nějaké vizionáře, stačilo vzít něco, co má nějakou platnost na mezinárodní scéně, a vložit to do kontextu českých rádií. Byly tady i určité tlaky na to hrát muzikanty z velkých labelů. Jednou třeba přišli z Tescomy s igelitkami cédéček Toxique a Charlie Straight. 20. ČERVENEC 2006 RADIO WAVE SE STĚHUJE Z BUDOVY ČESKÉHO ROZHLASU NA VINOHRADSKÉ NA ŽIŽKOV LADIS: Zpětně si myslím, že to stanici hodně pomohlo. Nebyli jsme pod takovým přísným dohledem a rádio si mohlo žít svým vlastním životem. Líbil se mi ten prostor. Lidi nejdříve nadávali, že se místo centra musí trmácet někam na Parukářku, ale velmi rychle si zvykli. JUDITA: Z Vinohrad se nám nechtělo. Měli jsme tehdy tak trochu ublíženecký pocit, že se nás chtějí zbavit. Něco ve smyslu: Zmizte nám z očí. Tehdejší ředitel Václav Kasík prý chtěl, abychom si zachovali autenticitu a nenačichli přespříliš „barákem“, kde vládly některé stereotypy. Jenže pak jsme se v novém na Žižkově zabydleli. Otevřený pracovní prostor nám jako kolektivu paradoxně vyhovoval. Každý o všem věděl, nic se neututlalo, byli jsme si blízcí, nekonala se žádná drbárna za zavřenýma dveřma. Pokud byly emoce, vyřídilo se to rychle a hlavně otevřeně.

Během našeho pobytu na Žižkově jsem nesnášel nevědomost rozhlasu o tom, co se vlastně s Radiem Wave děje. Vznikaly určité předsudky, že děláme něco divného a ujetého a že to nikdo neposlouchá. Já jsem byl jako jeden z mála rád, když jsme se vrátili na Vinohradskou. Bum, tady nás máte ...and deal with it.

TOMÁŠ:

31. SRPNA 2008 RADIO WAVE KONČÍ V ANALOGU A NADÁLE VYSÍLÁ POUZE DIGITÁLNĚ ŘÍJEN 2008 „KAUZA SWASTIKA EYES“ – RADIO WAVE JE RADOU ČESKÉHO ROZHLASU ABSURDNĚ OBVINĚNO Z PROPAGACE FAŠISMU NA ZÁKLADĚ POCHYBNÉHO PŘEKLADU TEXTU PÍSNĚ KAPELY PRIMAL SCREAM / PROGRAMOVÝ ŘEDITEL ČESKÉHO ROZHLASU RICHARD MEDEK POBOUŘIL VEŘEJNOST, KDYŽ O POSLUCHAČÍCH RADIA WAVE PROHLÁSIL, ŽE „NEJSOU BUDOUCNOSTÍ TOHOTO NÁRODA“

JUDITA: Vypnutí se podepsalo na náladě na stanici, přinejmenším dlouhodobě. Mnohdy jsme ztráceli motivaci, chyběla zpětná vazba od posluchačů, kteří dřív do studia volali nebo psali. Je jich méně a vy to cítíte, máte pocit, že vysíláte pro hrstku vyvolených, kteří mají zrovna to štěstí a sedí někde u počítače. Říkáte si, kolik jich tam asi je? Tři, pět, deset? Kdo zažil Radio Wave na frekvenci a po její ztrátě, pochopí, o čem je řeč. Přes to všechno jsme se snažili nevnímat věci tak tragicky. Hledali jsme argumenty, proč dál. Jak už to bývá, někteří je našli, jiní ne. TOMÁŠ: O Radiu Wave se tehdy mluvilo velmi dlouho negativně, psalo se o tom, že už dlouho nebude. Cítili jsme velkou frustraci, na druhou stranu byl člověk nucený neustále přemýšlet o smyslu svého konání v rámci rozhlasu. To je vlastně velmi ozdravné pro styl práce. Několik lidí odešlo, protože média logicky přitahují lidi, kteří chtějí být vidět a slyšet, a tady pro ně najednou nebylo dostatečné publikum. Někdy na začátku roku 2009 přišlo určité smíření se situací a řekli jsme si: pojďme něco udělat. Radio Wave se semklo a víc se prožívaly i osobní vztahy a tak je to dodnes. V tom je to pracovně velmi specifické prostředí. Vždycky jsem říkal, že Radio Wave je trochu jako rodina, byť někdy italská. AJVA: V době, kdy Radio Wave skončilo v analogu a řešila se kauza Swastika Eyes, se mi narodila první dcera, a to přebilo všechno okolní dění. Ale z určitých náznaků se dalo očekávat, že něco takového může přijít a rádio tomu bude muset čelit. Všichni jsme ale byli spojenější v tom, že Radio Wave je potřeba podpořit. Udělala to i celá řada lidí, kteří nebyli přímo aktivními posluchači stanice. Byla to prostě chvíle, kdy bylo potřeba říct, my stojíme za Radiem Wave a nesouhlasíme s tím, co se děje kolem.

Určitě nám pomohla podpora veřejnosti. Když dneska svoláš přes Facebook událost na Náplavku, kam přijde tisíc lidí, tak je to úsměvný, ale tehdy byl hlas lidí slyšet. A nebyla to jen kauza Swastika Eyes, hlavní problém byl, že existence Radia Wave na FM nebyla řádně ukotvená v zákoně.

TOMÁŠ:

JUDITA: V souvislosti se ztrátou frekvence jsme se více zaměřili více na web. Pochopili jsme, že teď je to nová brána k samotnému poslechu rádia. Odstranili jsme ranní blok proudového vysílání a to rozdělili na dopolední a odpolední. Denní rytmus posluchačů se najednou změnil. Už nemohli své rádio poslouchat na cestě autem nebo ráno při přípravách do školy nebo do práce. K poslechu teď potřebovali internet, a rádio proto zapínali víceméně ve chvíli, kdy se k němu dostali, tedy například po příchodu do práce.

wave moon

2. DUBEN 2012 PROGRAMOVÉ SCHÉMA ŠITÉ NA MÍRU DIGITÁLNÍMU VYSÍLÁNÍ / RADIO WAVE DOSTALO NOVOU ZVUKOVOU I VIZUÁLNÍ PREZENTACI A START KAMPANĚ DĚLÁME VLNY V létě 2011 jsem byl pověřen řízením Radiem Wave a jedna z prvních věcí, kterou jsem udělal, když už se jmenuju Turek, bylo, že jsem vzal ovce, které byly do té doby hlavním vizuálem stanice, a udělal z nich kebab. (smích) Na doporučení Pavla Turka jsem kontaktoval skvělé grafické designery Olgu Benešovou a Radka Siduna a oni přišli s konceptem vlnění. Chtěl jsem rádio zbavit určitého elitářství a udělat z něho stanici, která má názor a nebojí se ho říct. Mimo spousty jiných úprav jsme spustili názorovou rubriku Prolomit vlny. Po všech peripetiích s rozhlasovou radou bylo třeba setřást jistou ustrašenost z politických, společenských témat a nebát se tnout do živého. Považoval jsem za důležité stanici otevřít, rozšířili jsme počet pořádaných akcí, šli jsme víc do regionů, protože jsme se chtěli zbavit nálepky toho, že vysíláme jen pro Pražáky. Povedlo se nabrat dramaticky návštěvy na webu, meziročně stoprocentní nárůsty nám vehnaly novou krev do žil, aniž bychom ale začali dělat bulvár. S tzv. příspěvky se do té doby pracovalo hlavně po zvukové stránce, ale tematicky to příliš plavalo. Snažil jsem se, aby z rádia šla určitá linie témat, která mapujeme dlouhodobě, ale bylo třeba dostat redaktory ze zajetých kolejí, aby se nezabývali jen věcmi, které jim náhodou přelétly přes nos. Při zachování bezkonkurenční tvůrčí svobody.

TOMÁŠ:

AJVA: Byla tam jistá doba přirozené deziluze i fňukání ze ztráty FM frekvencí, protože ty byly v té době zásadní. Ale pak Radio Wave hodně dobře zareagovalo na nová média, využilo možnosti, které se nově vylouply, a postavilo svoji existenci jinak, na míru digitálnímu vysílání. Přišla výborně vymyšlená kampaň Děláme vlny, z níž těžíme ještě dneska. TOMÁŠ: Rozhlas začal používat sociální média relativ-

ně pozdě. Vlastně dlouho nikdo oficiálně nebouchl do stolu a neřekl, tohle je budoucnost, ta proměna byla pozvolná. Snažil jsem se přesvědčovat lidi, abychom dbali na obsah a dávali ho naplno na web, nejen ve zvuku. A taky jsem se snažil přilákat tvůrce, od nichž jsem čekal, že stanici posunou tímto směrem. 16. DUBEN 2016 POULIČNÍ PÁRTY V BALBÍNOVĚ ULICI SLAVNOSTNĚ OTEVÍRÁ NOVÉ STUDIO RADIA WAVE TOMÁŠ: Základním spouštěčem bylo to, že tehdejší ředitel Duhan chtěl s tím prostorem, v němž byla prodejna podlah, něco udělat a volba padla zrovna na Radio Wave. Je to historická budova, a tudíž měli vliv i památkáři, ale celkově ten výsledek skýtá

wave moon

minimum kompromisů. Když už nejsme na FM, tak alespoň můžeme být mezi lidmi. Rádio na ulici se obloukem vrací k té původní myšlence street rádia, byť tehdy si nejspíš představovali něco jiného. AJVA: Nové studio se připravovalo dlouho a já ho vlastně považuju za symbol postupné změny ve vnímání Radia Wave v rámci Českého rozhlasu. Od dubna máme nejmodernější vysílací studio ve veřejném prostoru a je na nás nejvíc vidět. Když se kdysi uvažovalo o stanici pro mladé, všichni se shodovali v tom, že stanice musí být mimo budovu Českého rozhlasu. Chodby na „Vino 12“ na nás tehdy působily rigidně a zatuchle, že jsme tam nemohli normálně dýchat, ale zároveň tam byla i obava, aby nás brzy nesemlely a nestali jsme se zasloužilými rozhlasáky už v pětadvaceti. Dneska je to nesrovnatelně jiné – rozhlas je podstatně modernější a Radio Wave po deseti letech, to už nejsou pro zbytek rozhlasu undergroundoví divnobrouci. Se zpožděním rádio dostalo hipsterskou nálepku. Moc nesedí, ale je tam nějaký posun a je už tam cítit respekt.

Novým studiem se završilo období, během něhož Radio Wave výrazně pronikalo do veřejného prostoru. Dnes je to rádio, které je součástí kulturního dění ve všech možných aspektech a zároveň má jasný názor, profil. S tím souvisí i proměna práce redakce, dneska už nejde jen sedět v kanceláři, ale musíš být schopný fotit, natáčet videa, domlouvat akce, dělat rozhovory nebo třeba DJovat.

TOMÁŠ:

AJVA: Vždycky, když se podaří konkrétním příspěvkem, článkem nebo pořadem oslovit výrazně větší skupinu lidí, je to úspěch a znamená to, že jsme něco vystihli. Radio Wave se pořád věnuje alternativnějším, vyloženě menšinovým, progresivním, neprobádaným tématům i „geekovským“ věcem, ale zároveň vybíráme témata týkající se plošně mladých lidí. Děláme společensko-kulturní publicistiku, kterou žádné rádio v takovém rozsahu a kvalitě nedělá. Současná hudební dramaturgie je postavená na tom, že se nebojíme míchat mainstream a alternativu, rozhoduje vždycky kvalita. Zatímco generace X byla hodně citlivá na rozlišování a oddělování alternativy od mainstreamu, ta další se už moc netrápí tím, že po Beyoncé zahrajeme Dizzcocka.

Mě vždycky štvala nálepka alternativnosti. Pod ní se totiž dá schovat tolik věcí... Avantgarda nebo alternativa mi přijdou víc jako vojenský termíny. Radio Wave nechtělo být alternativou vůči něčemu, ale spíše k něčemu. Český rozhlas vůbec má být svojí podstatou alternativou k jednostrannému vidění světa. Když celý svět poslouchá Taylor Swift, tak ji zahraje taky, ale veřejnoprávní stanice má zároveň možnost nabídnout i něco jiného.

TOMÁŠ:

AJVA: Dneska si už řada mladých lidí nekupuje rádia

nebo televize, jsou na internetu. Když Radio Wave

vznikalo, nikdo si asi nedokázal představit, co všechno se o deset let později bude řešit. Je to posun od vysílání k produkci multimediálního obsahu. Zatímco tehdy se řešil primárně program pro vysílání, pro mě je dneska zásadní otázka, jak náš program dostat k lidem. Řešíme mobily i to, nakolik poskytovat náš obsah mimo rádio a web. Jsem ráda, kolik dobrých a talentovaných autorů rádio má, o ně nemám strach. Co vidím jako větší problém, je právě distribuce a tam hraje roli spousta faktorů. Radio Wave je kromě toho i specifická značka, neděláme jenom mediální obsah, ale organizujeme programy na podporu české hudební scény jako Startér nebo Czeching, věnujeme se talent scoutingu, pořádáme koncerty, máme vlastní stage na United Islands i program na dalších festivalech. To všechno je dneska Radio Wave. JAK TO BYLO DÁL A BUDOUCNOST LADIS: Já jsem ještě rok po konci dělal v rozhlase na projektu Paměť národa, pak jsem to zabalil a šel do Německa. Od té doby jsem na volné noze, překládám, tlumočím, dělám muziku. Jsem rád, že se tým nakonec nějak vybarvil. U veřejnoprávního rádia se musí dodržovat určité podmínky a je zásadní, jak se to dokáže posluchačům prodat. A ta dnešní parta to umí velmi dobře. Věnují se bytostně veřejnoprávním tématům, ale dokážou je zpracovat tak, že jsou zajímavá na poslech.

Radio Wave miluju. Asi neexistuje člověk, který chodí do práce, u které by neměl nějaké to ale, u mě s časem bude převládat pocit štěstí, že jsem měl tu příležitost tam pracovat. Jsem na rádio hrdý a jeho budoucnost vidím dobře. Ale nikdy nevíte, komu šlápnete na kuří oko, ať už uvnitř rozhlasu, nebo vně.

TOMÁŠ:

JUDITA: Vážím si každé minuty, kterou jsem po boku

Radia Wave zažila. Až ve chvíli, kdy se člověk ocitne ve zcela jiném světě komerčního sektoru, si zpětně uvědomí, jakou tvůrčí svobodu jsme i přes všechny nesnáze měli. A ta mi dnes vážně chybí. Jsem vděčná za všechny ty zkušenosti. Radio Wave je pro mne stále věrohodným zdrojem informací o současné hudbě, kultuře, módě i designu. Nemusím příliš pátrat, filtrovat a třídit, protože tuhle velmi cennou službu mi poskytne právě Radio Wave. Stále jsme si blízcí. Bolavé místo stanice je stále v jejího dostupnosti, zvláště pak pro člověka v pohybu. AJVA: Z toho našeho rozhovoru je hezky vidět, jak zásadním vývojem Radio Wave prošlo. Existují přitom určité leitmotivy. Opakovaně řešíme některé otázky jako alternativa vs. mainstream, FM frekvence a distribuce. Zajímá mě, co by se sem dalo doplnit za deset let.

Každopádně myslím, že Radio Wave je na dobré vlně, a na jeho budoucnost se těším.

013

DEKÁDA RADIA WAVE

za rádiem musí být slyšet člověk V pozadí chodu Radia Wave stojí dvě důležité postavy – vedoucí programu Robert Candra a hudební dramaturg Jiří Špičák. Hudba, publicistika, jednotlivé pořady i moderátoři fungují pod jejich dohledem. ROZHOVOR ROBERT CANDRA, JIŘÍ ŠPIČÁK TEXT KAREL VESELÝ

lidí pak tvoří hudební a publicistické pořady, které vysíláme po skončení denního proudu.

FOTO BARBORA LINKOVÁ

ROBERT CANDRA Vedoucí programu Radia Wave. Na stanici působí od roku 2008, nejdříve jako redaktor publicistiky, později jako editor. Předtím pracoval na různých pozicích pro ČT24. Jak ses dostal k práci v rádiu? Samozřejmě náhodou. Někdo z mých známých zmínil, že RadioWave hledá spolupracovníky, a já to s nai­vní představou, že budu chodit zadarmo na koncerty a psát o nich, zkusil. Redaktorská práce pochopitelně vypadá docela jinak, je mnohem náročnější a pestřejší. Rychle se ukázalo, že mě to opravdu baví, a zanedlouho jsem na Radiu Wave fungoval na plný úvazek. Jako vedoucí programu se zabýváš plánováním a vývojem nových programových prvků i každodenním obsahem. Jak vlastně redakce funguje? Na pondělní poradě si dohodneme předběžný plán práce redakce na týden, který se může operativně měnit podle aktuálních potřeb. Klademe přitom důraz na vlastní invenci redaktorů a redaktorek – ačkoli i já nebo kolegyně editorka obvykle přinášíme vlastní podněty, prakticky se nestává, že bychom někomu fixně určovali, o čem má psát nebo kam jít natáčet. Pokud je to nutné, společně doladíme náměty, promyslíme, jak téma nejlíp uchopit, kam ho posunout, čemu se vyhnout. U věcí týkajících se hudby a jejích přesahů má samozřejmě důležité slovo hudební dramaturg. Výsledek autoři konzultují s editorkou, která případně upraví a schválí textovou a poté i audio podobu příspěvku a zařadí ho na určitý den a čas do vysílání. Potom se objeví na webu stanice, většinou doplněný o další materiály, fotky, video nebo odkazy. Kolik redaktorů se podílí na redakčním obsahu Radia Wave? Momentálně jsme personálně posílili na pět redaktorů a redaktorek na plný úvazek, kteří se ale věnují i svým pořadům nebo moderování. Na obsahu denního proudového vysílání se dál podílí zhruba patnáct externích spolupracovníků. Další skupina 014

Odkud se tito autoři rekrutují? Různí lidi se zájmem o spolupráci se ozývají vlastně průběžně, ale protože je záběr Radia Wave dost specifický, je velmi důležité, abychom si byli jistí, že mají poměrně jasnou představu o tom, kam a proč směřujeme, že jim nechybí smysl pro objevování zajímavých témat a neotřelý náhled na ně a v neposlední řadě taky určitý těžko popsatelný „šmrnc“. Stává se, že si daného člověka vyzkoušíme, ale z různých důvodů zjistíme, že to prostě není ono. Dlouhodobě se nám asi nejlíp osvědčuje síť osobních kontaktů. S touhle stanicí se ale asi nedá zestárnout… Vážíme si každého schopného kolegy či kolegyně, kteří s rádiem začnou spolupracovat, a chápeme, že nikdo z nás tu není navždycky. I díky tomu není Radio Wave stárnoucí stanicí pro jednu generaci, přirozeně se personálně obměňuje. Pokud má dlouhodobě oslovovat mladé publikum, ani nemůže jinak. Za deset let existence prošla stanicí celá řada osobností. Dalo by se říct, že Wave funguje také jako líheň pro mladé publicistické talenty? Určitě. Přestože například někteří autoři pořadů byli ve svých oblastech či specifických žánrových scénách nepřehlédnutelnými personami ještě před tím, než začali spolupracovat s Radiem Wave (mezi jinými Adam Gebrian nebo Pavel Klusák), z povahy věci spíš pracujeme s mladými talenty, které se postupně vyprofilují a vybrousí. Mezi současným osazenstvem stanice je nepochybně několik velmi výrazných osobností i veřejně aktivních ve svých oborech, kterými se staly právě na téhle stanici. Dobrým příkladem je třeba Veronika Ruppert, která soustavnou prací v průběhu let dozrála v respektovanou komentátorku na scéně mladé české autorské módy. Někdy nás takoví lidé časem opouštějí a dál se rozvíjejí jinde – málo se ví, že například ceněný moderátor Hyde Parku Civilizace Dan Stach před svou televizní kariérou několik let na Radiu Wave připravoval magazín o sportu. Wave se profiluje jako stanice pro mladé publikum. Co přesně to znamená pro editora při výběru témat?

Vnímat, komu je naše práce určená, je zásadní pro všechny členy a členky týmu. Je to ale hodně přirozená záležitost – RadioWave tvoří lidi prakticky stejně staří jako naše publikum nebo jen o málo starší. Snažíme se dělat takovou stanici, která by nás samotné zajímala a bavila. Stává se, že si u některých konkrétních témat řekneme, že nejsou úplně vhodná nebo atraktivní pro naše publikum, případně že není v našich možnostech je v úzkém časovém rámci adekvátně zpracovat. Byť se publicistice v nejrůznějších oblastech věnujeme intenzivně a podle odezvy na webu a sociálních sítích naše posluchače a čtenáře rozhodně zajímá, přece jen nejsme zpravodajská ani analytická stanice, takže se až na výjimky například téměř nevěnujeme aktuálnímu politickému dění. Wave se ovšem věnuje celé řadě témat. Jaká nejvíce táhnou a mají na webu největší čtenost, a která naopak nemají takový úspěch? Když se to pokusím nějak generalizovat, dobré reakce sklízejí třeba témata, která se týkají ekologicky a eticky zodpovědného životního stylu, reflexe současných společenských jevů jako gentrifikace, různých forem aktivismu, souvislostí aktuálního vývoje v popkultuře a ve společnosti. Obecně témata se sociálním rozměrem. Mladí lidi rozhodně neztrácejí zájem o dění kolem sebe, jak by se někomu mohlo zdát, naopak. Je pro ně důležitá komunitní zahrada ve vlastním vnitrobloku i boj za rasovou spravedlnost na druhé straně zeměkoule. Všechno, co se týká jejich života a světa, jak ho zažívají, ať přímo, nebo zprostředkovaně. Co do popularity dobře funguje taky webová rubrika WaveNews, tedy krátké zprávy zpravidla posbírané v různých zákoutích internetu, hojně sledované jsou obvykle i naše názorové příspěvky v komentářové rubrice Prolomit vlny. Zejména u některých náročnějších publicistických kusů se nedá vždycky čekat, že budou nejklikanější, nejsdílenější nebo nejkomentovanější. Ale někdy nás dokáže pozitivně překvapit výrazný úspěch materiálu, u něhož bychom takový zásah rozhodně nečekali, jindy je to obráceně. Čtenost a poslechovost jsou pro nás jistě důležitý, ale nikoli hlavní aspekt při práci s programem. Chceme a rozhodně se budeme i nadále věnovat taky důležitým tématům, která nikdy nepřitáhnou masivní prvoplánovou pozornost. A jsme hrdí na to, že Radio Wave pomáhá na českou mediální scénu přiwave moon

wave moon

015

nášet aktuální trendy a témata, která jsou v zahraničí mnohdy běžnou součástí veřejného diskurzu. Pro mladou generaci jsou už tradiční média, mezi něž můžeme řadit i rozhlasové vysílání, zastaralá. Radio Wave se snaží fungovat jako šíře pojatá informační platforma využívající potenciál moderních komunikačních technologií. Odráží se to nějak do skladby programu? Už samotný přechod z analogové frekvence na digitální vysílání v roce 2008 stanici nasměroval k tomu, co v posledních letech dotahujeme – nemůžeme si už dovolit přemýšlet v separátních kategoriích vysílání, web či sítě, ale snažíme se fungovat jako moderní, skutečně multimediální platforma, která spojuje všechny dílčí prvky do jednoho souvislého celku. V něm se protíná vysílání v reálném čase doplněné o specificky webové obsahy a obrovskou banku materiálů (v audiu, videu i textu), které jsou k dispozici „on demand“, s důležitými hudebně promotérskými aktivitami stanice a dalšími off-air eventy, na kterých se setkáváme s naším publikem, stejně jako v diskuzích na Facebooku. Pro stanici jsou nepochybně velmi důležitá sociální média. Facebook přináší na staniční web wave.cz dokonce více než polovinu návštěvníků. Znamená to vyhledávat kontaktní témata? Sociální sítě fungují v českém kontextu stále poněkud specificky oproti některým jiným zemím, kde je práce s nimi na trochu odlišné úrovni, i vzhledem k velikosti tamních mediálních trhů. Pro nás je v každém případě konkrétně Facebook v současnosti opravdu klíčový kanál, kterým se publikum dostává k našemu obsahu. Spíš než bychom nějak cíleně podřizovali výběr témat potřebám sociálních sítí, snažíme se je doplňovat o prvky, které tam podporují interakce. Příjemně například fungují krátká kreativní videa, která vytváříme speciálně k užití na sítích. Někteří redaktoři taky využívají své soukromé profily třeba k vyhledávání respondentů a podobně. Důležitou součástí stanice jsou i moderátoři. Kolik jich rádio má a jaké jsou nutné předpoklady, aby se jím/jí někdo mohl stát? Moderátorů a moderátorek proudového vysílání máme celkem deset, vysílají každý den včetně víkendů, ranní show ve všední dny ve dvojicích. Každý z nich je vlastně hodně jiný než ti ostatní. Aby mohl člověk dobře dělat tuhle práci, musí mít dobrý a v „neprivátním“ smyslu příjemný verbální projev, musí být pohotový, přirozeně se zajímat o dění kolem sebe, mít přiměřenou orientaci zejména v popkultuře, musí si umět poradit se studiem a softwarem kolem vysílání. A musí ho bavit hudba, kterou denně pouští, bez toho se to dá těžko dělat. Je asi taky třeba zdůraznit rozdíl mezi proudem a autorskými pořady. Pro denní proud vybírá hudební náplň dramaturg, ne samotní moderátoři, a odbavují se během něj podle plánu editora nejrůznější re016

dakční příspěvky, živé rozhovory, vyhlašují se soutěže pro posluchače, přináší kulturní servis. Hodinové nebo dvouhodinové pořady mimo proud jsou pak vysloveně autorskou záležitostí, jejich moderátoři a moderátorky si vybírají hosty a témata u publicistických pořadů, muziku u hudebních pořadů. V souvislosti s rozhlasovými stanicemi se hojně diskutuje o kultuře jazyka. Nejsou moderátoři Radia Wave trochu ve schizofrenní pozici, protože nesmí na mladé posluchače působit příliš konzervativně a zároveň musí dodržovat jistou kulturu projevu, která odpovídá standardům veřejnoprávní stanice? Abychom se zbytečně nevzdalovali svému publiku, nemůžeme rigidně lpět na učebnicově spisovném projevu. Pro kontakt s mladými posluchači a posluchačkami je nezbytné používat jazyk, kterým mluví i oni. A to včetně různých prvků, které konzervativnímu uchu můžou znít nepřijatelně. Nicméně to neznamená, že bychom rezignovali na kultivované vyjadřování – jistou míru zdravé spontaneity moderátorů vyvažuje mimo jiné třeba pečlivá pozornost, kterou věnujeme kvalitě jazyka v předem připravených redakčních příspěvcích. Kam se podle tebe bude Radio Wave vyvíjet dál? Jsi ohledně budoucnosti rádia optimistou? Všechna klasická média se potýkají s výzvami, které před ně postavil internet a v posledních letech i sociální sítě, s nimiž se změnily a stále mění způsoby, jakými lidi konzumují mediální obsahy, i tyto obsahy samotné. Rádia se navíc musejí adaptovat na výrazné proměny cest, jakými si vybíráme a posloucháme hudbu. Všechny výzvy jsou ale zároveň možnostmi a já jsem optimistou. Dokud bude Radio Wave fungovat jako určitý filtr na odlišování zajímavých a kvalitních věcí od balastu, nemám o jeho budoucnost vůbec obavy, i když se jeho podoba bude určitě vyvíjet. Pořád je kam jít, pořád se dají dělat vlny.

JIŘÍ ŠPIČÁK Hudební publicista Jiří Špičák působí na Radiu Wave od roku 2011, od ledna 2016 je hudebním dramaturgem. Působí také jako moderátor pořadu Factory a Echo Jiřího Špičáka. Publikoval v Hospodářských novinách, A2 nebo HIS Voice. Jak bys popsal hudební filosofii Radia Wave? Radio Wave v žádném případě není alternativní rádio a chce cíleně nabourávat dojem, že dělení na alternativu a mainstream má v dnešní době vůbec smysl. Nechceme se vymezovat vůči hlavnímu proudu, ale spíš jej uchopit takovým způsobem, aby nám něco řekl o stavu současné společnosti. Jsme novinkové rádio – přestože máme v databázi i skladby staré několik let a výjimečně hrajeme i písně z osmdesátých nebo devadesátých let, hlavní důraz klademe na sledování i určování trendů a neustálou obměnu

skladeb v áčkové rotaci. Každý týden přidáváme do databáze deset novinek. Jak se nějaká píseň ocitne v playlistu? Sledujeme doporučení respektovaných hudebních magazínů i blogů, ale hodně dáme i na primární zdroje, takže nezřídka pátráme v zákoutích Soundcloudu nebo jiných sítí. Často objevíme nového interpreta i díky Twitteru, kde se pokoušíme sledovat co nejvíc aktivních a inspirativních muzikantů. Občas se stane, že nám dobrá píseň přistane i do mailové schránky, je to ale spíše výjimka – naprostá většina ambiciózních muzikantů spamuje všechny možné stanice zároveň a většinou si ani nezjistí, co Radio Wave běžně hraje. Dáš při vybírání písní spíše na osobní vkus, nebo má přednost pragmatismus? Rozhodně si stojím za každou skladbou, která rotuje v playlistu Radia Wave, a snažím se osobní vkus krotit – pořád ale hraje výraznou roli, za rádiem musí být vždycky slyšet člověk. Výběr navíc v hudební redakci konzultujeme. Kolik skladeb je celkem v archivu Radia Wave? S kolika z nich reálně pracuješ při sestavování playlistu? Databáze obsahuje přes šest tisíc skladeb, což je násobně víc, než má kterékoliv soukromé rádio. Počet reálně používaných skladeb, které zazní minimálně jednou týdně, je ale samozřejmě výrazně nižší, zhruba třetinový. Do databáze často přidáváme nové skladby, tudíž se stejně tak často musíme s některými rozloučit – jakmile je skladba v databázi několik let a počet přehrání se blíží třem stovkám, většinou putuje do záložní kategorie, odkud už se do playlistu dostane jenom zřídkakdy. Jaké zastoupení mají v playlistu české skladby? Je těžké nacházet zajímavou současnou českou hudbu? Snažíme se, aby každou hodinu zahrály minimálně tři české skladby. Hledat českou hudbu je samozřejmě o něco těžší, už jenom proto, že českých interpetů a kapel je prostě výrazně méně. Často ale využíváme osobní vazby, a to jak na samotné kapely, tak na promotéry, provozovatele labelů nebo obecně lidi z české hudební scény. Díky této síti, které jsme součástí, často hrajeme tu kterou skladbu jako první české rádio vůbec. Pomáhá nám v tom i talentová soutěž Startér, která je pro nás něco jako inkubátor nových umělců. Dostat se ze Startéru přímo do rotace není tak těžké, jak by se začínajícím hudebníkům mohlo zdát, určitě stojí za to se přihlásit. Platí při sestavování denních playlistů přesné žánrové proporce? Převažuje nějaký hudební žánr nad ostatními? Nad poměrem jednotlivých žánrů samozřejmě uvažujeme, zároveň ale chceme, aby playlist fungoval jako živoucí organismus a nepřišel o prvek překvawave moon

pení, který je v celkovém feelingu rádia klíčový. Nepočítáme, jestli se nám počet kytar přesně shoduje s počtem elektronického popu, snažíme se ale, aby žádný žánr výrazně nepřevažoval. Existují nějaká pravidla při sestavování playlistů v různých částech dne? Platí jenom nepsaná pravidla, která asi nejsou nijak překvapivá – ráno se snažíme nehrát moc pomalou nebo zadumanou hudbu, spíše preferujeme lehčí hitovky a optimistické skladby. Později odpoledne nebo k večeru už si samozřejmě občas dovolíme pustit delší skladbu, která třeba primárně neútočí na první signální soustavu. Pořád ale máme na paměti, že hudební proud musí být pestrý a není dobré, když se zasekne na jedné náladě nebo jednom soundu. Převažuje u posluchačů Radia Wave touha objevovat novou hudbu nad konzervativismem a chutí slyšet pořád to stejné? Kdybych si to nemyslel, možná bych tuhle práci nemohl vůbec dělat. Přinášet novou hudbu a ukazovat posluchačům to, co by mohli mít rádi, kdyby to znali, je náš primární cíl. Na osvědčené hity ale samozřejmě nechceme rezignovat – nejlepší cesta, jak posluchači předat nový track, je pustit ho v sekvenci, která obsahuje pro něj už známé skladby. wave moon

Mění se nějak playlisty podle toho, jak se proměňují hudební trendy? Před deseti lety, kdy byl hlavním zvukem na hudební scéně indie rock a kytarový revival, znělo Radio Wave jinak, takže ano, proměňuje se. V poslední době je trendem fúze klubové elektronické hudby s popem a masivní pronikání rapu a hip hopu jak do mainstreamu, tak do undergroundu. Tohle se snažíme reflektovat, a právě proto v poslední době ve zvuku Radia Wave klubové hudby a rapu určitě přibylo. Recenze hudebních desek tvoří nedílnou část programu stanice. Jakým způsobem probíhá jejich výběr? Snažíme se, aby publicistická část hudby na Radiu Wave byla jakousi extenzí toho, co stanice běžně hraje v denním proudu, aby tedy posluchač dostal vysvětlení našeho výběru. Jinak se nebráníme ničemu, protože věříme, že z prakticky každé desky je možné zjistit něco o tom, kam se současná hudba ubírá, jaké jsou aktuální trendy a co nám v přeneseném smyslu říkají o celé společnosti. Výraznou roli v recenzování na Radiu Wave má rubrika Deska týdne, kde se objevují dva druhy nahrávek – buď velká deska, na kterou každý čeká a kterou je zkrátka nutně zevrubně probrat, anebo naopak menší či začínající umělec, který natočil tak výrazné album,

že ho chceme podpořit a vnést jej do české diskuze o hudbě. Jaké jsou předpoklady toho stát se publicistou či recenzentem Radia Wave? Kdybych měl popsat úplný ideál, tak by to byl člověk, který věnuje poslechu hudby veškerý volný čas a nemyslí si, že k orientaci v současné hudbě stačí poslouchat to, co pochválí Pitchfork nebo co se objeví na blogu Nodata. Měl by v sobě mít přirozenou zvědavost, schopnost nacházet spojnice mezi jednotlivými žánry a hudebními epochami a dávat je do souvislostí. Měl by věřit, že v každém hudebním žánru lze najít fantastickou desku. A hlavně by měl číst – to je totiž pro psaní hudební publicistiky jenom o trochu méně důležité než samotné poslouchání hudby. Jaké má podle tebe rádio vyhlídky do budoucnosti? Mohlo by se zdát, že v éře streamovacích služeb a algoritmicky vyráběných playlistů na míru jsou vyhlídky pro rádio obecně dost chabé, je to ale úplně naopak – čím víc existuje dostupné hudby, tím potřebnější je někdo, kdo vám pomůže se v její záplavě vyznat a říct, proč je ta která deska zajímavá.

Pokud to navíc někdo dokáže udělat živě, s energií a entuziasmem, nic se tomu nevyrovná.

017

018

wave moon

DEKÁDA RADIA WAVE

vlna se nabízela Prosklené studio na rohu Vinohradské třídy a Balbínovy ulice je od dubna 2016 důležitou součástí prezentace Radia Wave a zároveň symbolem jeho snahy o další průnik do veřejného prostoru. Stanice odtud vysílá a zve sem své hosty, jeho součástí je ale i malá stage pro kapely nebo divadelníky. Vlna, která tvoří určující prvek interiéru, se dostala i na trička Radia Wave. Za unikátním projektem prvního kontaktního studia Českého rozhlasu stojí architekt Marek Deyl ze studia pha. ROZHOVOR MAREK DEYL TEXT ADAM GEBRIAN FOTO FILIP ŠLAPAL ILUSTRACE MAREK DEYL, STUDIO PHA

Jaká byla geneze nového studia Radia Wave? Oslovil nás tehdejší šéfredaktor stanice Tomáš Turek, který dlouhodobě sledoval naši práci, a nabídl nám, jestli se nechceme zúčastnit soutěže. Podařilo se nám vyhrát a potom začala anabáze, jež trvala skoro dva roky. Během nich se připravovalo, projektovalo a také procházelo různými schvalovacími procesy. Vzpomeneš si ještě, jaká byla tvoje reakce na první zadání? Ze zkušenosti vím, že lidé, kteří nás osloví přímo, už vědí, co od nás čekat. Vycítil jsem, že je to něco velmi atypického, něco, co vybočuje ze standardu rozhlasu, že od nás chtějí nějaký progresivní nápad, který by upoutal pozornost kolemjdoucích. Uvažoval jsi, jestli do projektu jít? Přece jen to byla poměrně malá zakázka. I malá zakázka může být zajímavá a díky medializaci může posílit povědomí o naší práci. Zabýváme se velkými i malými projekty, ale na každý úkol se koncentrujeme se stejnou vervou a nasazením. I na malém prostoru se toho dá hodně předvést. Aktuálně například zpracováváme hudební studio pro jednoho mladého skladatele. Jaké tedy bylo oficiální zadání? S Tomášem jsme se sešli a od začátku naladili na stejnou vlnu. Pro podobné výraznější projekty je důležité, aby obě strany vzaly věc za svou a věřily tomu, co dělají. Těch vlivů a ataků, které mají tendenci to v dalším procesu nabourávat, je tolik, že je nejdůležitější udržet společnou představu až do konce. Určující nápad byl, že studio Wave bude otevřené do veřejného prostoru, zaujalo tě to? Určitě. Už vlastní pozice studia je jeho největší hodnotou. Zaznamenal jsem nějaké jiné pokusy, které byly z mého pohledu nepovedené, protože se zapomnělo na architekturu, a proto to pro mě byla výzva, zkusit to udělat jinak a líp. Zkus popsat vznik konceptu studia. Jak tahle fáze ve vaší kanceláři vypadá? wave moon

Ze všeho nejdříve podrobíme projekt analýze. Když jsme zpracovali vstupní faktory, které nám dodal rozhlas, ukázalo se, že určujícím parametrem projektu bude akustika. Ta předurčila, co má ve studiu být, ať už dispozičně, nebo technicky. Je důležité si pohlídat, aby věci byly v rovnováze, aby to nebylo moc krásné a někde nám to utíkalo v akustice a naopak. Díky pozici studia jsme například museli udělat dvojitou podlahu kvůli rozvodům, použít akustické panely, speciální skladbu stěn nebo podhledy. Těch technických prvků tam byl přehršel, asi tak osmdesát procent celého interiéru. Na nějakou kreativitu vlastně pak zbylo strašně málo prostoru. Můžeš vyjmenovat lidi, kteří se na projektu podíleli a jak? Kolik jich celkově bylo? Já jsem na zakázce pracoval hlavně s kolegyní Veronikou Kopeckou, absolventkou UMPRUM, která je u nás už rok a půl. Netroufám si říct přesný počet spolupracovníků, ale méně než padesát lidí to určitě nebylo. I když je to malá věc, tak tam bylo specializovaných profesí jako na velkém domě. Projektová dokumentace byla obsáhlá a příprava v rámci stavebního povolení vyžadovala konzultace s památkáři. Během realizace jsem navíc zažil lidskou tragédii, v průběhu práce zemřel pan inženýr Novák z Akustiky Praha a práci musel dodělat jeho kolega. Zkusíš studio popsat pro někoho, kdo ho nikdy neviděl? Co je ten určující prvek, když se na něj podívám skrz sklo z ulice? Největší originalitou studia je vlna, která je založená na subtilní ocelové konstrukci lemované typizovanými hliníkovými profily firmy Barrisol, mezi nimiž jsou vypnuté vinylové fólie. Je to akustický prvek, který zároveň dodává pocit vizuálního tepla a je založený na materiálové kombinaci, jež má odrážet korporátní barevnost studia. Proto se tam objevují zlaté a černé valéry. Vlna se nabízela, protože symbolizuje samotnou podstatu názvu stanice. Jsou tam i nějaké speciální prvky, které nejsou vidět na první pohled? Toho, co není vidět, je hodně, barrisolová struktura je jen pozlátko, které to celé zabalí. Protože akustika je určující, tak to nejdůležitější jsou složité skladby stěn, které obsahují akustické sádrokartony a panely, jež rozptylují rezonance zvuku. Samotný tvar vlny by měl jít akustice naproti. Je tam také dvojitá podlaha,

navíc akusticky posílená, aby nepřenášela rezonance zvuku z exteriéru a ulice, po níž jezdí tramvaje. Skleněná akustická předstěna má za úkol filtrovat nedokonalost stávající fasády. Protože je dům chráněný památkovou péči, nemohli jsme do ní zasahovat. Bylo to pro vás velké omezení? My jako studio se snažíme mít respekt k hodnotám předků, a pokud se objeví zakázka v historické části Prahy, snažíme se přistupovat k ní citlivě a předně obnažit či zdůraznit ty vrstvy, které tam byly původně. Když jdu kolem studia, slyším, co se odehrává uvnitř. To bylo něco, o čem jste uvažovali od začátku? To bylo součástí původního požadavku a hovořili jsme o tom už v průběhu projektování. Já mám trochu problém s kombinací dobové budovy s reprobednami na fasádě, ale chápu to propojení zvuku venku a vnitřku. Mluvili jsme o tom, jak projekt vznikl a jak vypadá realizace. Mezi tím ale uplynuly dva roky. Co se v té době odehrávalo? Je to trochu alchymie a trochu vysoká psychologie. Je rozdíl mezi soukromým klientem a veřejnoprávním médiem, které je vázáno spoustou omezení. Český rozhlas si určitě zaslouží mít kvalitní prostor, který samozřejmě vychází dráž než průměrné stavby. Ještě se vraťme k jednomu technickému aspektu, který souvisí s umístěním studia. Mají skleněné fasády tendenci se přehřívat, když v ulici svítí slunce? My jsme spíše řešili riziko v zimních měsících, kdy je tepelná pohoda uvnitř ve studiu mezi dvěma plášti a venkem odlišná. Museli jsme mezi jednotlivé pláště fasády instalovat atypický parapet s tepelnými pásy, aby omýval teplý vzduch a fasáda se nerosila. Studio je pořád v počáteční fázi, zajíždí se, a protože nešlo o typizované řešení, tak je potřeba sledovat, jak se bude provoz dál vyvíjet. Kdyby se ukázalo, že se fasáda přehřívá, tak by se to muselo řešit stínící technikou. Jak architekt vnímá to, co se s jeho domem odehrává a jak se používá po odevzdání? Máš nějakou zpětnou vazbu spojenou se studiem Wave? Reakce ze strany rádia byla překvapivě silná a velmi 019

milá. U uživatelů rodinných domů je to poměrně běžné, často se z klientů stanou přátelé nebo známí, kteří nás ex-post pozvou na kávu, abychom zjistili, jak věci stárnou a fungují dál. Rodinné domy jsou ale jiné než obchodní jednotky, kdy má klient tendenci měřit kvalitu designu s obchodním úspěchem, což je ale podle mě něco nezměřitelného. Jsem přesvědčený, že kvalitní design může věc jen podpořit a nemůže ji negativně ovlivnit. Přes všechny dvouleté peripetie, jak jsi spokojený s výsledkem ty? Až na pár výjimek jsem spokojený. Nepodařilo se mi například ustát koncové prvky elektro, včetně zásuvek, vypínačů a bohužel i osvětlení, což beru jako vážnou věc. To jsou ale všechno věci, které jsou do budoucna vyměnitelné. Jde o drobnohled, který máme každý nastavený trochu jinak. Mě zajímá kaž­ dý detail, i ten, který není na první pohled viditelný. Je to soustava vztahů, které jsou vzájemné, a stačí jedna věc, která z toho vypadne, a celá ta hierarchie se zhroutí. Při navrhování jsi měl příležitost si prohlédnout budovu rozhlasu. Jak na tebe působí? Představuje partnerství mezi dobovou, časem ověřenou kvalitou a rekonstrukcí, která byla moderní. Kdyby se o to rozhlas trochu víc staral a uchovával ty materiály v nějaké kultivované formě, mohli bychom hovořit o zdařilé věci. Kolegové architekti museli při rekonstrukci procházet stejným bojem jako já. Architektura netrvá věčně, naopak často až překvapivě krátce. Tvůrce věnuje projektu maximální pozornost, ale s výměnou nájemce se všechno může změnit… Já jsem už časem ohoblován, a zároveň mě to trápí. Když děláme interiér, většinou do toho dáváme hodně energie a času a je to vlastně takové vaše dítě. Když nad ním ztratíte kontrolu, tak tam pak zůstane díra. S tím se ale člověk musí smířit. My se snažíme v interiérech experimentovat, a pokud původní hodnotu vystřídá nějaká nová, která nebude horší než ta původní, tak s tím nemám problém. Je to život, který město potřebuje, energie, fluktuace. Co bys popřál Radiu Wave do budoucnosti? Popřál bych mu hodně zajímavých a úspěšných let. Dokonce si troufnu jít ještě dál, přál bych tomuto rádiu hlavně pevnou rádiovou frekvenci, aby dokázalo šířit kvalitní hudební produkci širším vrstvám společnosti. Jsem totiž toho názoru, že kulturní společnost je třeba programově a cíleně kultivovat a opečovávat.

A tím vyvažovat průměrnost komerčních médií. 020

wave moon

když se radio wave zvlnilo… TEXT REDAKCE RADIA WAVE FOTO ARCHIV ČESKÉHO ROZHLASU

Radio Wave je progresivní stanice a vizuální styl, kterým se prezentuje, to přirozeně odráží. Modrou ovci, která prchá ze stáda, nahradila v květnu 2012 nová grafika s charakteristickým efektem vlnění a stanice s ní sklidila velký úspěch nejen v odborných kruzích. Autory kampaně Děláme vlny byli grafičtí designéři Olga Benešová a Radek Sidun, známí například prací na časopisech Hype nebo Komfort Mag. „Olga s Radkem vzešli z výběrového řízení. Dvojici doporučil šéfredaktor Tomáš Turek a jejich návrh jednotné vizuální identity byl jednoznačně nejoriginálnější. Ze sloganu Děláme vlny wave moon

vytvořili základ výrazné komunikační strategie, se kterou se dá pracovat na mnoha úrovních. Dali Radiu Wave moderní a rozpoznatelnou tvář,“ říká tehdejší marketingový manažer Honza Hladonik. Vlnily se plakáty s pozvánkami na koncerty, loga pořadů, ale i tváře osobností spojených s Radiem Wave – rapper Vladimir 518, producent Jan P. Muchow, hudebnice a herečka Johana Švarcová, designér Maxim Velčovský, hudebník Václav Havelka nebo designérka Markéta Lisá. Na konci léta 2012 se velkoformátové plakáty vystavovaly v pražské (A)void Gallery na Rašínově nábřeží a v červnu 2013 obdrželi za zpracování vizuálu kam-

paně Radia Wave Olga Benešová a Radek Sidun Zlatou cenu na soutěži European Design Awards konané v Bělehradě. Odborná porota složená ze zástupců prestižních evropských grafických časopisů a institucí ocenila originalitu a jednotnost konceptu, kterým se Radio Wave prezentuje. „Vzpomínám na první reakce lidí na našich akcích nejen v Praze, ale i v regionech, kde jsme náš vizuál intenzivně prezentovali. Každého to zaujalo, každý se ptal, co je to za rádio. To, že je kampaň úspěšná, jsem si uvědomil také ve chvíli, kdy námi podporované projekty samy vyjadřovaly zájem o zvlněné vizuály a naši prezentaci.

Zkrátka to zafungovalo na všech frontách,“ doplňuje Hladonik.

021

Merchandise Radia Wave můžete získat na našich akcích, vyhrát v soutěžích a trička koupit na Zoot.cz.

PŘEDPLATNÉ 2016 1 ROK 699 KČ 1/2 ROKU 399 KČ S KARTOU ISIC 565 KČ 2 ROKY 1099 KČ

AŽ 3 ČÍSLA ZDARMA DODÁNÍ O DEN DŘÍVE NEŽ NA STÁNKY VŠICHNI PŘEDPLATITELÉ OBDRŽÍ ZDARMA CD VYDANÁ VE SPOLUPRÁCI S FULL MOON MAGAZÍNEM ( V ROCE 2016 ŠLO O CD INHERITANCE, VEENA, SUNDAYS ON CLARENDON ROAD, METRONOME BLUES A DĚTI MEZI REPRÁKAMA)

HODNOTNÉ DÁRKY PŘI ZALOŽENÍ NOVÉHO moon Iwave PRODLUŽENÍ STÁVAJÍCÍHO PŘEDPLATNÉHO

023

jak poslouchat radio wave TEXT LUKÁŠ POLÁK, REDAKCE RADIA WAVE



wave.cz

1.

JEDEN KLIK: PŘEHRÁVAČ NA WEBOVÉ STRÁNCE

Na wave.cz najdete audiopřehrávač pro poslech rádia i webkamery s vysokým rozlišením, přes které můžete sledovat dění ve studiu, hosty při rozhovorech nebo kapely vystupující v rámci Radio Wave Studio Sessions. Webový archiv pak nabízí záznamy odvysílaných pořadů k poslechu či ke stažení, můžete využít i funkci automatického stahování podcastů, které si pustíte, až budete mít chuť.



2.

RADIO WAVE V POHYBU: MOBILNÍ APLIKACE ANDROID/IOS

V aplikaci pro chytré telefony či tablety můžete poslouchat, nahlížet prostřednictvím kamer do studia, pohodlně si číst texty z webu Radia Wave, ale také sledovat playlisty, prohledávat audio archiv nebo třeba kontaktovat redakci. Aplikace jsou ke stažení zdarma v online obchodech AppStore a Google Play. Všechny mobilní aplikace Českého rozhlasu jsou k dispozici také na internetové adrese mobil.rozhlas.cz.

024

wave moon



3.



RÁDIO BUDOUCNOSTI: DIGITÁLNÍ PŘIJÍMAČ TECHNOLOGIE DAB/DAB+

Rádio budoucnosti používá technologii DAB/DAB+, na kterou jednou přejde celý rozhlasový trh (podobně jako tomu bylo u televize). Přijímače se dají pořídit za méně než tisíc korun a fungují s klasickou teleskopickou anténou, která postačí v dobře pokrytých oblastech, jako jsou městské aglomerace. Jinde je třeba připojit venkovní anténu pro III. pásmo. Jak naladit Radio Wave na digitálním rádiu, zjistíte na webu jednotlivých operátorů (www.rticz.com, www.teleko.cz a www.digistranky.cz). Opravdu nároční posluchači můžou využít DAB tuner svého domácího kina.



4.

KLASIKA: ON AIR RADIA WAVE NA VLTAVĚ

Od března 2015 můžete Radio Wave naladit i na klasické analogové frekvenci – každý den mezi 19:00 a 20:00 vysíláme na FM vlnách sesterské stanice Vltava.



5.

RADIO ON THE TV: KABELOVÁ TELEVIZE A SATELIT

Radio Wave spolu s dalšími stanicemi Českého rozhlasu naladíte prostřednictvím DVB-T i na vašem televizoru v rámci Multiplexu 1, případně v nabídce kabelových televizí, na satelitu nebo IPTV (tedy v televizi šířené přes internetový protokol). a další možnosti... Ačkoli se v České republice zatím neprodávají, v zahraničí už jsou na trhu i mobilní telefony s DAB přijímačem. Existuje také možnost takzvaného hybridního příjmu, kdy aplikace dokáže kombinovat poslech rádia prostřednictvím DAB a internetu. Telefon tak automaticky přepíná podle technologie, wave moon

která má v místě vašeho výskytu lepší signál.

025

VÝBĚR Z POŘADŮ

BOURÁNÍ PONDĚLÍ OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2009) ADAM GEBRIAN

CASABLANCA NEDĚLE OD 12:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2006) PAVEL SLADKÝ

Jaká je náplň tvého pořadu? Vystudoval jsem architekturu, tak se zabývám jí. Ale architektura pro mě nejsou domy. Moje vlastní definice zní, že jde o „inteligentní formu organizace“. Takže si do rádia zvu kreativní lidi z různých oborů, kterých si vážím a kteří vytvářejí nějaké hmatatelné výsledky, které mohou posluchači následně sami vidět a posoudit. Nějakých čtyřicet minut je dost času na to, abychom během rozhovoru nemuseli spěchat a posluchači si mohli udělat představu o hostu nejen na základě jeho výsledků, ale i projevu, váhání, přemýšlení, dikce. To je, myslím, důležité.

Jaká je náplň tvého pořadu? Jsou to všechny podoby nezávislého cestování a poznávání světa. Horolezci, slacklineři, pádleři, motoristi, cyklisti, vandráci, tuláci i studenti na zahraničních pobytech – ti všichni mají dveře do pořadu otevřené. (A poslední roky je mezi hosty čím dál víc lidí z posluchačů, na což jsem hrdý.) Casablanca je díky nim našťouchaná autentickými zážitky. Hudba je „jen“ doprovodný element. Cesta je cílem.

Jak ses dostal k připravování pořadu o architektuře? Táta je architekt a máma knihovnice. Já jsem jejich kombinace. Děti se vůči rodičům buď vymezí a jdou dělat záměrně něco úplně jiného, nebo jim to, co dělají rodiče, přijde zajímavé a věnují se tomu. Já jsem ten druhý případ a kombinuji zájem o prostředí kolem nás se zájmem o myšlenky a názory těch, kteří ho vytvářejí. Na Wave vysílám téměř osm let a můj pohled se nijak dramaticky nezměnil, jen se každý týden ujišťuji, že to veškeré kreativní profese u nás nemají zrovna nejlehčí. Ale jak v rádiu řekl Jiří Pelcl, pro tvůrčí lidi jsou vnější podmínky vždycky nepříznivé.

026

Jak ses dostal k připravování pořadu o cestovatelství? Když jsem v lednu slavil deset let vysílání pořadu, připadal jsem si jako kmet, který navíc svoje první větší cesty uskutečnil v době, kdy se bez pasu nedalo hnout ani nikde po Evropě a mimo ni byla víza naprostá samozřejmost. (Tyhle cesty ostatně stojí za vznikem pořadu do stejné míry jako to, že jsem si při studiu žurnalistiky na UK kdysi zvolil rozhlasovou specializaci a přišel na první praxi do ČRo.) Ale chuť vysílat, divit se a vyptávat se je pořád čerstvá. Jediné, co se tedy od zrodu Radia Wave změnilo, je to, že mám, myslím, širší a zároveň přesnější představu o tom, co může cestování nabídnout. Je to něco, co může zážitkem a poznáním měnit životy, co má ve svých dobrých podobách na každém kroku antropologické možnosti. Ne každý – dnes, kdy cestuje skoro každý – objevuje na cestě něco hodnotného pro zbytek světa, ale každý může naprosto přelomově objevovat (něco pro) sebe.

ČELISTI ČTVRTEK OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2011) DANIEL ŘEHÁK, VÍT SCHMARC, ALEŠ STUCHLÝ Jaká je náplň vašeho pořadu? Film a kritické pohledy na různé jeho podoby. V poslední době také seriály. A samozřejmě vedle toho zdravotní stav jednotlivých moderátorů, různé formy sexuálních fixací a pubertálních výstřelků. Někdo o nás kdysi řekl, že jsme akademický punk, což docela vystihuje to, o co usilujeme. Tak trochu lavírujeme mezi festivalem nevkusných žertů a pokusy vidět filmy v širším kontextu. Obecně si myslíme, že jsme pořad, na který by se neměl nikdo dívat. Jak jste se dostali k připravování pořadu o filmu? Každý z nás na to šel trochu jinak. Aleš studoval filmovou vědu, Dan je člověk tzv. od fochu a Vít prostě zlý člověk, který chce všechno jen kritizovat. Všichni ale dlouhodobě film sledujeme a píšeme o něm. Vít a Aleš se znají z filozofické fakulty, Aleš a Dan z gymplu. A vedle chorob a existenčních úzkostí je kinematografie dlouhodobě naše hlavní téma. Pomáhá nám navigovat mlhovinou nesmyslu, jak by řekl Karel Vachek, pokuřuje při tom pařez...

wave moon

Jak ses dostal k připravování pořadu o experimentální hudbě? Vždycky jsem oceňoval autory: studoval jsem scenáristiku na FAMU a soukromě skladbu. V publicistice jsem pak vždycky pokládal za rozumné nepsat o tom, o čem se píše i beze mě dost. A nevadí mi tvůrci, kteří trochu neznají míru: když jsem hrál k tanci, několikrát se stalo, že mě tanečníci přišli rozčileně odstavit. Jistě hraje roli i důvěra ve Švankmajerův výrok „poezie je jedna“, a tedy kontinuum hudba – výtvarno – performance – film – literatura – myšlenky – mýty a víry… A prozaičtěji: mám podezření, že improvizovaná hudba mi vyhovuje i proto, že hodně normálních postupů neovládám, a tak spoléhám na improvizaci i jinak.

wave moon

Jak jste se dostali k připravování pořadu o náboženství? Čtyři muži ve člunu. Petr je potetovaný husitský kněz s evangelikální minulostí, Jakub vystudovaný teolog z tradiční evangelické rodiny se sebezničujícím vztahem ke svým kořenům, Jan sociální antropolog a básník, který se nechal pokřtít až ve dvaceti, a Dominik kolísající mezi vznešeným mysticismem a vulgárním materialismem hltá knihy o ezoterice, nových náboženských hnutích a paranormálních jevech. Dáváme to dohromady, vzájemně se posouváme a přirozeně čerpáme duchovní inspiraci i od lidí, které si zveme.

HESLO: WAVE MOON

Jaká je náplň vašeho pořadu? Hergot! je pořad o náboženství a společnosti. Tím pádem se v něm snažíme soustředit na momenty, kdy se obě oblasti protínají, což se dnes děje možná ještě ve větší míře, než když jsme s pořadem před necelými pěti lety začínali. Náboženství je všude! A poslouchat pořad o něčem, co je všude, se může hodit.

VOLEJ NA +420 775 225 838

Jaká je náplň tvého pořadu? Říká se, že v Echu uvádím experimentální hudbu, ale ve skutečnosti je to jinak. V tom pořadu může zaznít, když na to přijde, cokoli, od Abby po mikrozvuk mravenčí chůze: protože chce vést k „jinému“ naslouchání, ke zjištění, že hudbu, čas a svět lze vnímat různými způsoby. Potom nám třeba začne dávat smysl a potěšení i něco jiného než hudba Ena, Fennesze a Julie Holter. Nejraději mám pořady, v nichž se mi podaří nepolopaticky napovědět nějakou cestu k té muzice. A pak taky ty, kdy vedle sebe zní hudba, která spolu vzájemně souvisí, a mě to do té doby nenapadlo. Jestli jsem proti hudbě vysloveně eskapistické? Ne, jde jen o dávkování. A po léta mě vzrušuje představa, že někdo náhodou přeladí stanici a uslyší podivný zvuk, který ho osloví.

PIŠ NA [email protected]

HERGOT! NEDĚLE OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2012) DOMINIK ČEJKA, JAKUB ORT, JAN ŠKROB, PETR WAGNER

SLEVA 100 KČ NA ROČNÍ PŘEDPLATNÉ FULL MOONU

ECHO PAVLA KLUSÁKA ÚTERÝ OD 21:00 (DŘÍVE SCANNER, V PROGRAMU OD ROKU 2006) PAVEL KLUSÁK

027

VÝBĚR Z POŘADŮ

MODESCHAU ÚTERÝ OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2006) VERONIKA RUPPERT

UNOOM LLUF ÉNTALPDEŘP ÍNČOR AN ČK 001 AVELS

ZC.ENIZAGAMNOOMLLUF@ENTALPDERP AN ŠIP

838 522 577 024+ AN JELOV

NOOM EVAW :OLSEH 028

Jaká je náplň tvého pořadu? Dávám prostor lidem, kteří tvoří, produkují a podporují český autorský módní design. Natáčím s mladými a neznámými i zavedenými a zkušenými návrháři, s kurátory, historiky a dalšími odborníky na módní design. Objíždím české továrny, ve kterých se vyrábí všechno možné, co s módou souvisí, od hotových věcí – bot, oblečení, doplňků – až po knoflíky, nitě nebo látky. Snažím se přibližovat dění na české módní scéně, mapovat její současný stav, vývoj i kořeny, ze kterých vyrostla. Nejčastějšími formáty, se kterými pracuji, jsou rozhovor a reportáž, ráda ve zvuku zachycuji autenticitu prostředí a v poslední době, díky posílení webkamer ve studiu, zkouším experimentovat i s audiovizuální podobou pořadu. Jak ses dostala k připravování pořadu o módě? Díky Radiu Wave jsem měla posledních deset let možnost se systematicky věnovat dění na české módní scéně a jsem mu za to velmi vděčná. V českých médiích je opravdu výjimečné, abyste se jako novinář mohli věnovat módě jinak než bulvární a velmi povrchní formou. Proto ji také mnoho lidí u nás podceňuje jako téma pro seriózní publicistiku. Moc ráda bych pomohla tomu, aby se v českých médiích mohlo o módě mluvit a psát víc a kvalitněji. Móda pro mě vždycky byla součástí širší reality, hudby, kultury, způsobu života. Článek o módě nemusí být nákupní seznam nebo bulvární freak show.​

SCÉNA S BANÁNEM ÚTERÝ OD 22:00 (DŘÍVE OUT OF STEP, V PROGRAMU OD ROKU 2007) BANÁN Jaká je náplň tvého pořadu? Je to primárně pořad o nezávislé hc/punk muzice, nicméně pracuje s mnoha žánrovým přesahy, které sahají od metalu k elektronice, ambientu, hiphopu až folku. Všechny tyto vlivy v součastnosti hc/punk subkultura nějakým způsobem reflektuje a o to stejné se snažím i já. Vše je samozřejmě přefiltrováno přes můj subjektivní pohled, takže očekávat nějaké encyklopedické díly o jednotlivých subžánrech a jejich analyzování a složité škatulkování opravdu nelze, a ani to není mou ambicí. Spíš bych řekl, že přesně naopak. Mým cílem je inspirovat posluchače k tomu, aby se řídili hlavně svou intuicí, nenechali se svazovat předsudky a nebáli se hledat skvělou a inspirativní hudbu. Jak ses dostal k připravování pořadu o hc/punkové scéně? Jednoduše. Dvacet let hraju v punkových kapelách a pořádám koncerty.

wave moon

SCÉNA S JAKUBEM JOHÁNKEM STŘEDA OD 22:00 (DŘÍVE DUBOVÝ HIGH, V PROGRAMU OD ROKU 2006) JAKUB JOHÁNEK

SCÉNA S MARY C PONDĚLÍ OD 22:00 (DŘÍVE KRUTON, V PROGRAMU OD ROKU 2011) MARIE ČTVERÁČKOVÁ

Jaká je náplň tvého pořadu? Scéna s Jakubem Johánkem se od ledna roku 2006, tedy od samotného vzniku Radia Wave, věnuje dubu. Dub nebere primárně jako žánr, ale chápe ho jako způsob interpretace, a tak k němu i dlouhodobě přistupuje. Tento fenomén má kořeny na Jamajce, kde se v šedesátých letech zásluhou průkopníků jako Lee Scratch Perry, King Tubby nebo Scientist postupně vyvíjel a významně ovlivnil období zlaté éry roots reggae. Málokdo ví, že dub jako neviditelná linie prostupuje posledními šesti dekádami hudební historie a hraje v ní nezaměnitelnou roli. Nejen tím, že nepřímo formoval podstatnou většinu klubových žánrů na britských ostrovech, ale například i tím, že se podobně jako punk stal leitmotivem britského hnutí proti xenofobii, utlačování menšin a konzervativnímu establishmentu.

Jaká je náplň tvého pořadu? Pořad Scéna s Mary C, dříve Kruton, je o současné afroamerické hudbě. Rapu, R&B, soulu a nejrůznějších elektronických fúzích. Důležité je jeho vymezení vůči mainstreamovému, komerčnímu rapu a snaha poukázat na to, že afroamerická hudba je často nedostatečně reprezentována a dezinterpretována. Důležitou součástí pořadu je prezentace instrumentální hudby a nejrůznějších beatů. Před několika lety jsem právě tam viděla těžiště toho progresivního. Teď už je celkem normální, že producent vystupuje jako sólový umělec. Za zásadní považuji prezentaci rapperek, producentek i mužů vokalistů. Moje scéna si stále nechává dveře otevřené pro vývoj. V rámci speciálu Kreaton popularizuji společně s Martinem Tvrdým nové způsoby hudební tvorby a tato hudebně-edukativní platforma má přesah i mimo rádio ve formě workshopů a vydávání mladých lokálních producentů. Své posluchače rozhodně nepodceňuji a snažím se předkládat aktuální hudbu i myšlenky, představuji nezávislé všestranné umělce s názorem, kteří dokáží reflektovat dění ve společnosti i dění v sobě v jeho komplikovanosti a komplexnosti. Hledám hudbu, která dokáže být inspirativním až transformativním zážitkem a měnit chod věcí, i když ne třeba hned.

Jak ses dostal k připravování pořadu o reggae a dubu? Reggae a dubu jsem se věnoval už ve skupině Ilam, kterou jsme na přelomu tisíciletí založili s několika kamarády v Karlových Varech. Mě osobně fascinuje, kolik je v dubu prostoru, a to z hlediska dramaturgického a samozřejmě i frekvenčního. Producentovi stačí, aby měl na mixážním pultu několik stop bicích, basu a třeba vokál nebo klávesy a dokáže z původní skladby v živém mixu zprostředkovat transcendentálni zážitek. Každá skladba může mít svou dubovou verzi. Pop, industriální elektronika, klasika, nekontrolovatelný hardcore i experimentální field recording a sofistikovaný sound design, každý žánr může být prostřednictvím mixážního pultu reinterpretován. Alfou a omegou dubu je, že nepodléhá trendům, protože jako způsob interpretace je věčný a jeho forma je vždy nepředvídatelná.  

TURBAN STŘEDA OD 21:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2012) JAN BÁRTA Jaká je náplň tvého pořadu? Turban si kdysi dal do vínku být komplexním průvodcem po současné klubové hudbě, ale s postupem času šlo stále více o to, být komplexním průvodcem po zdaleka ne tak komplexním vkusu svého autora. Ale lidé by ho rozhodně měli poslouchat i nadále – už jen kvůli neustále rostoucí sérii guestmixů od (převážně) zahraničních a neotřelých producentů a DJs, o jejíž vizuální stránku se neméně neotřelým způsobem stará výtvarník Jiří Franta. Jak ses dostal k připravování pořadu o klubových beatech? Každotýdenní „cesta Turbanu do klubu a zase zpátky“ se snaží být stejně přímá a intuitivní jako většina hudby, které se Turban aktuálně věnuje – a na tom se za ty čtyři roky, na rozdíl od plejády nových oblíbených tvůrců/labelů/zvuků/žánrů/klubových paradigmat, mnoho nezměnilo. Můj pohled na Turban nyní se tedy od jeho počátků nijak zvlášť neliší – spíše se s novým studiem lehce změnil výhled z něj. Přijďte se někdy kouknout na vlastní oči.

Jak ses dostala k připravování pořadu o afroamerické hudbě? Táta mě od mala zásoboval jazzem, funkem a soulem a hudba pro mě vždy byla to nejpodstatnější, co jsem vstřebávala i produkovala. Jako teenager jsem se za svůj odlišný hudební vkus snažila bojovat, teď se snažím spíš nabízet svému okolí alternativu. Už jsem měla možnosti vidět, jak na to, co jsem považovala za nejdůležitější, za nějakou dobu přišla řada. Fascinuje mě pozorování kulturní změny a vzniku nových vln. 

wave moon

FOTO BARBORA LINKOVÁ

029

HUDBA

kdo se bojí popu? Pryč jsou časy, kdy existovaly jasně vymezené hranice hudební alternativy a mainstreamu. Underground se může inspirovat v žebříčcích, zatímco popové hvězdy se klidně opřou o politická témata i hudební experimenty. Předsudky se hroutí a přemýšlení o popu nikdy nebylo svobodnější. FACTORY RADIA WAVE, ÚTERÝ OD 20:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2007) TEXT MILOŠ HROCH, JIŘÍ ŠPIČÁK KOLÁŽ CARTON CLAN

V libeňské hale s kapacitou osmnáct tisíc lidí není skoro k hnutí. Alespoň pokud je řeč o těch, kdo dali kolem čtrnácti set korun za lístek na stání. Kromě velkolepé show blížící se chvílemi cirkusu prosvěcují prostor také tisícovky smartphonů. Aby se návštěvník dostal až k pódiu, musí se prodrat davem sahajícím dobrých pár stovek metrů, ale na americkou popovou superstar Rihannu, která do Prahy v červenci přivezla svou poslední desku ANTI, je vidět – skrze displeje mobilů zazoomovaných na pódium či obří obrazovky. Jakmile barbadoská zpěvačka spustí jeden ze svých největších hitů Umbrella, začnou davy hystericky pištět a celý prostor patří jen Rihanně. V roce 2007, kdy skladba bodovala v hitparádách a člověk před ní nemohl uniknout, by ji jeden z pozice hudebního elitáře zamlčoval jako malé tajemství. Nahlas by se místo o ní rozpovídal třeba o introvertních beatových dystopiích temného Buriala nebo o desce Person Pitch elektronického písničkáře Pandy Beara. Dnes tady ale ten samý člověk stojí, nadšený jako všichni ostatní. „Hipsterská“ ironie je pryč a z provinilého potěšení se stalo prostě jen potěšení. Rihanna její sbírku hitů číslo jedna v amerických žebříčcích předčí pouze Beatles, Elvis a Mariah Carey a na reklamním trhu má její tvář vůbec nejvyšší cenu z celého šoubyznysu. S vydáním aktuálního alba ANTI se zdá, že se jí už nechtějí dělat velkorozpočtové trháky s producenty jako Calvin Harris nebo David Guetta a raději se vrátila k reggae, dubu a dancehallu, tedy ke svým kořenům v Karibiku. „Chci dělat věci po svém,“ slyšíme hned v úvodním tracku Consideration a o kousek dál zní cover dreampopových Tame Impala. Recenze nešetřily chválou a renomovaný hudební kritik Greil Marcus, též autor vlivné knihy Lipstick Traces pátrající po stopách subverzivních praktik napříč 20. stoletím, o ní v nedávném veřejném rozhovoru v Knihovně Václava Havla mluvil jako o nejsilnějším hlasu v současné populární hudbě. SLYŠET A MYSLET HUDBU POPTIMISTICKY Cesta za uznáním produktů populární kultury byla dlouhá, stála na několika křižovatkách a rozcestích. V očích teoretiků Frankfurtské školy v čele s Theodorem Adornem byla masová kultura jenom nezastavi030

telnou továrnou na pomíjivé a falešné prožitky, které mají za cíl kolonizovat naše touhy a otupit kritické myšlení. Na začátku šedesátých let, kdy Adorno dával přednášky později uspořádané v knize Úvod do sociologie hudby, byla na vrcholu rokenrolová horečka a hitparádám kraloval Elvis Presley. Magazín Billboard tehdy poprvé sestavil žebříček nejprodávanějších desek. Zrodil se hudební průmysl. „Lehká hudba“ – stojící v opozici k té avantgardní – byla pro Adorna znakem kulturního úpadku. Má se totiž poslouchat na půl ucha, školí k pasivitě, a tak ovlivňuje i posluchačovo společenské chování. Jeho přístup byl ve skrze strukturalistický, vadila mu uzavřená forma populární písně, neuznával ale ani živelný jazz. Adorno však nebyl staromilec, prosazoval nové inovativní postupy – byl zastáncem Druhé vídeňské školy v čele se Schönbergem a obdivoval Johna Cage. Masová média pro něj ale ztělesňovala zlověstnou mašinerii, kde se umělecká hodnota odhaduje podle čísel, ať to jsou prodeje, nebo místa v hitparádách. Na začátku stejného desetiletí se už rodil odlišný pohled na populární kulturu, byť vycházel právě z myšlenek teoretiků působících v Ústavu pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem. Tehdy stálo vedení nakladatelství Penguin Books před soudem kvůli vydání necenzurované verze románu Milenec lady Chatterleyové. Jako relevantní předmět zkoumání ji obhajoval Richard Hoggart, který položil základy birminghamského Centra pro výzkum současných kulturálních studií. Právě výzkumníci z tohoto pracoviště pomohli legitimizovat populární kulturu a narušili představu, že publikum přijímá všechna sdělení masových médií nekriticky. Když v osmdesátých letech John Fiske, pokračovatel Birminghamské školy, obhajoval Madonnu a mluvil o tom, jak může její hudba dodat odvahu mnoha mladým dívkám, bylo to pro mnohé z akademické půdy kontroverzní tvrzení. Mezi hipstery, nositeli autentické kultury v nultých letech, mohlo vyvolat stejný poprask, když sledovaný server Pitchfork v roce 2006 zařadil mezi padesát nejlepších alb roku nahrávku FutureSex/ LoveSounds od Justina Timberlakea, člena opovrhovaného boybandu `N Sync. Ve stejné době se začalo mluvit v kontextu hudební publicistiky o poptimismu, který měl narušit rockismus, od šedesátých let převládající představu, že kytarový žánr je nadřazený všem formám popu. Ideologické rockové impérium se začalo hroutit pod náporem rapu vycházejí-

cího z chudinských čtvrtí velkoměst. Velkou otázkou ale bylo, jestli je možné, aby publicisté psali nadšené recenze na Beyoncé i The Strokes. KDE PODZEMNÍ PROUDY SPLÝVAJÍ S MAINSTREAMEM Teorií, které by vysvětlovaly rozostření hranic mezi mainstreamovým popem a nejrůznějšími podobami alternativní hudby, je celá řada. Jedna z těch nejpravděpodobnějších přitom souvisí s technologickým vývojem, lépe řečeno s okamžikem, kdy hudební entuziasté, technologičtí anarchisté nebo prostě jenom vychytralí podnikatelé začali rozleptávat koncept autorských práv a usnadňovat přístup k hudbě. Shawn Fanning umetl se svým Napsterem na přelomu milénia cestu pro p2p služby jako Kazaa nebo o něco později pro servery jako Megaupload a Rapidshare, a přestože se o všech těchto modelech psalo hlavně kvůli autorskoprávním problémům, klasické distribuční mosty už byly spáleny a vrátit se zpátky nešlo. Fanoušci měli zničehonic možnost poslouchat nejenom aktuální hudbu, kterou jim předkládala rádia a televize, ale získali šanci proměnit se v kulturní archeology a probírat se celou zaznamenanou hudební historií. V české mutaci časopisu Rolling Stone se tenkrát nadšeně psalo, že „nikdy nebylo snadnější získat kompletní diskografii Elvise Presleyho“. Posluchač mohl díky pár klikům objevovat hudbu z druhého konce světa nebo si stáhnout album popové star, za které by nikdy zaplatit nechtěl. Netýkalo se to samozřejmě jenom fanoušků, ale i samotných hudebníků, kterým se zásadně rozšířily inspirační zdroje. Jestliže v roce 2000 působil z tisíců samplů sestavený debut australských The Avalanches jako čistá sonická magie, o několik málo let později si doma tvořil vlastní mashupové desky leckterý jenom trochu technicky zdatný fanoušek. Zrodila se první generace, která jako jeden z hlavních bodů svého hudebního programu neměla vymezování se vůči generaci svých rodičů. Klasický hudební narativ, tedy způsob, jakým můžeme číst historii popové hudby, je postavený na odvrhnutí klíčových hudebních trendů minulosti – rock‘n‘roll reagoval na pompézní swing a buržoazní sacharinové hity jako (How Much Is) That Doggie in the Window, pozdně šedesátkový psychedelický rock a sedmdesátkový glam rock se zase vymezoval vůči primitivnosti rock‘n‘rollových popěvků. Reakce na přeplácanost progresivního rocku, který zmutoval do komerční stadionové obludy, měla podobu severoamerického protopunku a o něco poz-

ději klasického britského punku. Ten svojí předvídatelností o malou chvíli později otevřel kreativní stavidla postpunku, jehož představitelé byli znechucení snadno vyčerpatelnou punkovou estetikou. Kreativní podzemní proudy se jenom výjimečně střetávaly s mainstreamem – kromě synthpopu střihu Human League, kteří měli svoje kořeny právě v postpunkovém hnutí, se během osmdesátých let v Evropě a na britských ostrovech hitparády s undergroundem prakticky nepotkávaly. Ve Spojených státech byla samostatnost alternativní hudby s hardcore-punkovými kapelami v čele ještě výraznější, a to i přesto, že to byla právě z těchto kořenů vzešlá Nirvana, která v devadesátých letech dvourychlostní příběh popkultury ukončila. Definitivně prolnutí ale přišlo až s masovým nástupem internetu. Technologie, kterou řada technooptimistů ráda popisovala jako futuristický nástroj, paradoxně vedla k určitému druhu retrománie, jak ji ve své stejnojmenné knize popisuje publicista Simon Reynolds: „Nejenom, že tady nikdy před tím nebyla společnost tak posedlá kulturními artefakty své nedávné minulosti, ale taky tady nikdy před tím nebyla společnost s tak jednoduchým přístupem k minulosti.“ Nebylo už tolik důležité, co je aktuální a co ne. Mladí lidé se nebáli znít přesně tak, jak zněly kapely jejich rodičů a obecná touha po revoltě se vytratila společně s touhou po zvukové i ideové originalitě. Co dlouho vypadalo jako krok dozadu, ale nakonec přineslo i pozitivní výstupy – stejně jako začala míchat stará hudba s novou, začal se kombinovat i underground s mainstreamem. NA TENHLE MEJDAN MŮŽE KAŽDÝ Dnes žijeme v době, kdy undergroundoví hudebníci jako portlandští nihilisti The Body, kteří s bolestivým řevem a nesnesitelným hlukem prosycenou deskou No One Deserves Happiness letos smetli pražskou Sedmičku, se v rozhovorech hrdě hlásí k popové hvězdě Taylor Swift. Nejvýraznější tvář femi-punkového hnutí riot grrrl Kathleen Hanna zas nedávno pro New York Times řekla o Beyoncé, že není důvod, proč by nemohla prosazovat feminismus – jako to popová hvězda udělala před lety při jednom vystoupení, když za ní blikal neonový nápis „feministka“.„Neodsuzujme hned lidi, kteří dokážou dostat tyhle myšlenky mimo náš malý punkrockový nebo akademický svět. Na tenhle mejdan může každý,“ prohlásila Hanna. V devadesátých letech ještě tvrdila něco jiného. Naštvaně se bouřila, když Spice Girls převzaly heslo Grrrl Power (poprvé zaznamenané v druhém fanzinu Bikini Kill) a dotáhly ho do hitparád. Dnes je největší hitovka

pětice dívek z Londýna soundtrackem pro kampaň proti násilí na ženách a za rovné platové podmínky, která se skrývá pod hashtagem #WhatIReallyReallyWant. „Girl Power má za sebou dlouhou cestu, pojďme ji dotáhnout ještě dál,“ říká nápis ve videoklipu doprovázejícím remake hitovky putující po sociálních sítích. Mainstreamový pop se od devadesátek, kdy žebříčkům kralovaly Spice Girls, změnil. Posledních několik let je právě tento segment nejvíc vzrušující a radikální zároveň. Výrazné politické hlasy se dnes ozývají i z žebříčků, jako třeba ten comptonského rappera Kendricka Lamara, který na albu To Pimp a Butterfly trhajícím rekordy na streamovacích serverech, nevybíravě odsuzoval policejní brutalitu namířenou proti Afroameričanům. Necelý rok po jeho vydání zase vzala Beyoncé útokem nejsledovanější televizní show roku v poločase Super Bowlu a se zástupy tanečnic oblečených po vzoru Černých panterů odzpívala Formation – svůj nejradikálnější singl za dvacetiletou kariéru. Oba dva zmínění dokázali se zdviženou zaťatou pěstí ve vzduchu dotáhnout gesta obávaného hnutí, jež v šedesátých letech podle FBI platilo za největší vnitrostátní hrozbu pro Ameriku, do nejvyšších pater popkultury. „Americká zpěvačka Beyoncé je velmi krásná žena. Ale její krása nepůsobí zcela přirozeným dojmem. Cítíme v ní něco umělého,“ dočtete se v jedné recenzi na album Lemonade v českém tisku. Když odhlédneme od sexistického tónu, pokládá autor mainstreamový pop automaticky za něco umělého. Je čas změnit tento názor, jako to udělala riot grrrl Kathleen Hanna. Přiznat si na rovinu, že pop promlouvá k desítkám milionů lidí a osvojil si jazyk dost nevybíravý – ať už jde o myšlenky, nebo radikální přístup smazávající hranice mezi mainstreamem a alternativou. To je snad nejcitelněji cítit v tvorbě Kanyeho Westa, který si ke spolupráci vybírá neznámé rappery a producenty – naposledy pomohl ke slávě venezuelskému beatovému vizionáři Arcovi. Není na čase přestat brát rozlišení na mainstream (umělý) a alternativa/underground (autentická) jako určující hledisko? Tenká červená linie mezi oběma světy je stále vidět, jen se stále víc ztrácí – stejně jako se rozmazávají monopoly distribučních kanálů. Pojďme se o popu bavit vážně, bez starých předsudků.

Přestaňme se za něj stydět a nervózně se ohlížet okolo sebe na koncertu, když bychom si chtěli s Rihannou zazpívat některou z jejích hitovek.

031

SPOLEČNOST

čekání na čechy nezkažené minulým režimem skončilo Mladí Češi, kteří nepoznali staré poměry, měli změnit nás všechny. Místo Havlových dětí však přišla generace Y. PUBLIKOVÁNO NA WAVE.CZ NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ ČLÁNEK DEKÁDY NA WEBU RADIA WAVE TEXT TÁŇA ZABLOUDILOVÁ FOTO JIŘÍ ŠEDA

Nedávný výzkum provedený v zemích západní Evropy, v USA, Kanadě a Austrálii potvrdil, že dnešní mladí prožívají v porovnání se svými rodiči podstatně depresivnější období svých životů. Ztěžují jim ho dluhy, nezaměstnanost a nesnadné shánění vlastního bydlení nebo nájmu, který si mohou dovolit. „Ti, kteří se narodili mezi rokem 1980 a polovinou 90. let, většinou známí jako generace Y, dnes zjišťují, že jsou stále znatelněji odstřiháváni od svého podílu na bohatství produkovaném v západních společnostech,“ shrnuje výsledky výzkumu britský deník Guardian. Kombinace vlivů ekonomické krize, globalizace, demografických změn, proměn trhu práce a čím dál dražšího bydlení znamená konstantní nejistotu a existenční starosti. Klidné mohou být jen děti bohatých rodičů. „Pravděpodobně poprvé v historii, až na období válek nebo přírodních katastrof, jsou příjmy mladých ve srovnání se zbytkem společnosti tak nízké,“ uvádí dále Guardian. Ve Spojených státech jsou lidé pod třicet let chudší než důchodci. Ve Španělsku je nezaměstnaných téměř 50 % mladých lidí. Výzkum upozorňuje i na to, že kromě krize mohou za jejich  deprese jevy, ke kterým postupně dochází celých posledních třicet let. Odlišné startovní podmínky generace, která zažila první koncerty The Rolling Stones, a dnešních mileniálů rozebírá text stejného média o dvou Londýňankách. Rhiannon je 28, Michelle 73. Narodily se a žijí ve stejné čtvrti, obě jsou fanynkami Jeremyho Corbyna, obě se živí psaním. Tím podobnosti končí. Zatímco Rhiannon dává většinu své výplaty za místo v pokoji sdíleného bytu, Michelle bydlí ve vlastním domě. „Budu mít někdy taky místo, které si budu moct vymalovat, jak budu chtít?“ přemýšlí Rhiannon na návštěvě u Michelle. Do klubu chodí typická londýnská mileniálka často až po výplatě, v druhé půlce měsíce na drinky nemá. Kdyby zvýšili nájem, musela by se stěhovat. OKRÁDANÁ GENERACE Text se věnuje i jejím potížím s úzkostmi a depresemi. „Jak se mohu jednou zvládnout vdát, mít dítě nebo si koupit dům?“ běží Rhiannon hlavou, když pod dojmem svých současných podmínek přemýšlí o budoucnosti. Školu 032

skončila s dluhem 36 000 liber, frenetické hledání práce, se kterou by dluh umořila, začalo proto hned po promoci, zatímco o dvě generace starší Michelle studovala zadarmo a po škole pokračovala kurzem muzikoterapie. „Mohla jsem si dovolit si vybírat. Váhat, zkoušet různé věci. Dělala jsem umění, hudbu, prodávala na trzích se starožitnostmi, vyučovala. Od všeho něco. Psát jsem začala až hodně po třicítce, diplom jsem dodělávala na konci 70. let,“ vzpomíná. „Dnešní mladí si nic takového dovolit nemohou, musí být rádi za jakoukoliv práci, kterou jim někdo nabídne. Dost často to není zrovna něco, o čem by snili.“ Jak říká Rhiannon: „Nikdo si v dětství nepředstavoval, že bude poradcem na zákaznickém servisu.“ Je ale vděčná, že má práci. Po několika setkáních s Rhiannon a jejími známými Michelle zjišťuje, že mileniálové jsou, jak říká, „basically fucked“. Zděšená je především historkami z práce. Trávení času v prostředí, kde se „dosahují cíle“, vládne manažerská hantýrka, lidé jsou konstantně hodnoceni a vysáváni rutinou schůzek a porad, si neumí představit. „Po rozhovoru s Michelle je mi do breku. Když od někoho staršího slyšíte, že to máte opravdu těžké, není to jenom nečekaná podpora, ale spíš potvrzení toho, že nejsme jenom parta ufňukaných sobců přesvědčených o své výjimečnosti, ale generace, která je pomalu, ale jistě okrádaná,“ shrnuje Rhiannon pro Guardian společné vycházky a schůzky s Michelle. Jejich domovský Londýn je dnes jedním ze symbolů sociální nerovnosti. Z města s nejvyšším počtem miliardářů na počet obyvatel a velmi špatně dostupným bydlením pro lidi s průměrným příjmem létají zaměstnanci velkých společností na noc třeba do levnějšího Madridu. Nájem je tu i s letenkami vyjde levněji než byt v Londýně. Jak ale ukazuje výzkum, depresivní vyhlídky nemají mladí lidé jen v britském hlavním městě. Vysoké nájmy a efekt toho, čemu antropolog David Graeber říká „práce na ho*no“, se týkají generace Y všude. A nejenom jí. LENNON V TESCU „Sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak ‚služeb‘ jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations. A přitom v těchto narůstajících číslech ani nejsou zahrnuti všichni ti, jejichž úkolem je poskytovat novým odvětvím admini-

strativní, technickou či bezpečnostní podporu, ani množství výpomocných oborů jako koupání psů či celonoční rozvoz pizzy, které existují jenom díky tomu, že všichni ostatní tráví tak velké množství času v práci. – Tohle všechno je zkrátka práce, pro niž navrhuji označení ‚práce na ho*no‘,“ píše Graeber, který je momentálně usazený právě v Londýně, v jednom z mála měst, kde můžete v noci pracovat jako poslíček s humry. Nejenom tady ale mileniálové malují moodboardy v reklamkách, zvedají telefony na zákaznické podpoře nebo v horším případě balí zásilky u Amazonu. Málokdo si může kvůli vysokým nájmům dovolit chvíli nepracovat nebo se úplně vyvázat z nabídky „prací na ho*no“ a dělat něco, co dává smysl. Graeber uvádí příklad svého spolužáka a později básníka a frontmana kapely, kterého nedávno potkal jako čerstvého podnikového právníka. Narodila se mu dcera a on „musel zvolit standardní cestu“. „Nabízí se spousta otázek, které by si člověk v tuto chvíli mohl položit, počínaje tou, co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. Kde je příští John Lennon? Nejspíš balí krabice někde v supermarketu.“ Rodičovské historky o tom, jak to zamlada měli těžké a nic nedostali zadarmo, se tak dnes mladým vypráví těžko. Už dlouho je zjevné, že to byli rodiče, kdo se měl zamlada líp. Jak poznamenávají sociologové: zatímco rodiče v obdobích rozvinutého sociálního státu získali víc, než si kdy představovali, jejich děti kvůli tomu vědí, co všechno nikdy mít nebudou. „Odborníci varují, že nefér rozložení bohatství ve společnosti bude mít zásadní vliv na všechno. Od společenské soudržnosti k zakládání rodin,“ dodává Guardian k výsledkům výzkumu. Podobná data pro Českou republiku, případně celou střední nebo východní Evropu nemáme. Pokud si představíme českou verzi Rhiannon a Michelle, bude mít česká Rhiannon pravděpodobně stejnou potíž s „prací na ho*no“ a dost možná i s vysokým nájmem. Životy rodičů dnešních českých mileniálů jsou však s generacemi, které v zemích západní Evropy využily výhod sociálního státu, nesrovnatelné. Leccos o prvních dospělých zážitcích rodičovských párů v 80. letech, věčném shánění bydlení bez rodičů a sušení plenek v umakartových koupelnách ukazuje dokumentární cyklus Heleny Třeštíkové Manželské etudy. wave moon

Jejich podstatně omezenější možnost výběru, než měli mladí za železnou oponou, znamená, že u nás téma generace Y rezonuje dvojnásob. Variace na „my jsme nemohli nic, ty budeš moct, co budeš chtít“ slyšel někdy v životě leckterý český mileniál. Čekání na mladé Čechy nezkažené životem za komunistů však pomalu končí. Místo dokonalých mladých, kteří nemuseli do svazu mládeže, ukazují i česká média mileniály jako do sebe zahleděné líné individualisty, kteří dny tráví na internetu a nejsou schopni si najít práci. Sen o úspěšných dětech, ze kterých se stanou mladí Evropané, pro mnoho rodičů končí v momentu, kdy se nejmladší syn vrátí z Erasmu. Půlrok na koleji v Holandsku se na dlouho ukáže jako jediná výhoda, kterou mu jeho generační zařazení přineslo. NEFACHČENKA SE SMARTPHONEM Zvyklost používat generaci Y jako fackovacího panáka česká média převzala rychle a bez rozmýšlení. Ukázkovým příkladem posilování stereotypů bez wave moon

ohledu na fakta je nedávný text Respektu s názvem Mají následníci mileniálů těžký život, nebo jen nevědí, jak jsou šťastní?, který se zabývá depresivním pohledem na budoucnost generace K, dnešních teenagerů. Podle Guardianu se většina generace pojmenované po Katniss Everdeen z Hunger Games bojí dluhů a marného hledání práce. S ohledem na data zveřejněná Guardianem, bezpočet podobných výzkumů nebo procento mladých nezaměstnaných v západní Evropě se takové obavy zdají pochopitelné. V Respektu si však k tradičnímu tónu textu o mladých, kteří si ničeho neváží, berou na pomoc text Janana Ganeshe ve Financial Times. Ekonomové podle něj „sice sledují pokles reálných mezd, do těchto čísel ale nezahrnují výhody moderních konzumentů. V 80. letech, kdy dospívala generace narozená v roce 1960, neznali mladí lidé e-mail ani smartphone, jejich možnosti zábavy a kontaktů byly nesrovnatelně menší než dnešních teenagerů. Lety, a tudíž cestování, jsou

dnes levné, kriminalita podstatně nižší a svět je na tom po konci studené války podstatně lépe.“ Zkuste předhodit mileniálovi, který ještě od skončení školy nenašel jinou práci než na zákaznické podpoře v Amazonu a postupně se zadlužuje, aby nemusel bydlet u rodičů, že jeho babička neměla zamlada smartphone. Zatímco u nás se na mileniály většinou nadává, nebo se k nim vzhlíží, některá západní média je mnohdy vidí jako revolucionáře, disidenty dnešní doby, kteří přinesou změnu. Na generaci, jejíž podstatnou část vychovávala MTV a reklamy optimistických 90. let, však ve skutečnosti, jak píše newyorský magazín Jacobin, není nic z podstaty revolucionářského nebo naopak reakčního. Spíš se zdá, že když se mluví o generaci Y, mluví se většinou o stereotypech, mýtech, utkvělých představách nebo zbožných přáních.

Jedna z mála věcí, kterou o generaci Y můžeme s jistotou říct, je to, že bude chudší a zoufalejší, než si představovala.

033

LITERATURA

pod prahou je ještě jiná Hlavní město se v létě tak rychle vylidní, až má člověk pocit, že se blíží apokalypsa. Na prázdná parkovací místa sedá prach devadesátek i minulých staletí. Toto jsou knihy, které byste si měli přečíst na cestách pod Prahou. Knihy, v nichž je jiná Praha, ta temnější i ta už neexistující a navždy ztracená. LIBERATURA, STŘEDA OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2009) TEXT JONÁŠ ZBOŘIL FOTO BARBORA LINKOVÁ

HNUSNÉ NUSLE Nusle jsou podle výtvarníka Hza Bažanta čtvrť jiná než ty ostatní. Obklíčená železnicemi, podemletá špinavým Botičem, separovaná od zbytku města. Jeho kniha Nusle připomíná grafické portfolio, ale může se číst jako komiks. Příběh ovšem z jednotlivých listů vyvstane, až když člověk dlouho soustředěně pozoruje temné ulice zobrazené z ptačí perspektivy. Bažantovy Nusle jsou psychedelická verze dětské knižní série Kde je Waldo?, hororová alternativa k Rychlým šípům. V kanálech se prohánějí rakve, kolem tramvajových náspů ujíždějí démoni na mopedech, Botič zeleně světélkuje, Nuselský most se každou chvíli rozlomí na dvě části a zkázu města dokonají padající vagony metra. Přestože Hza Bažant v Nuslích zažívá apokalyptickou vizi, nemůže se od čtvrti s kdysi snad nejvyšším počtem řeznictví na obyvatele odpoutat. A není jediný, kdo v údolí Jamrtálu zažívá podivný lokální patriotismus. Pod pseudonymem Green Scum se skrývá introvertní pankáč s šedivou máničkou, který svou knihu Nuselskej punk sepsal po večerech v nejmenovaném pajzlu. Scumovy Nusle jsou stejně destruktivní jako ty Bažantovy. Hrdinové jeho textů jsou outsideři bez práce, kteří vysedávají v putykách, jen občas se uchýlí k Botiči, kde se starají o tajnou pěstírnu marihuany. Někdy vypomáhají v místním antikvariátu, jindy truchlí nad osudem lokálního starousedlíka, kterého podvedl vlastní syn. Z Nuslí odjíždí jen s velkou neochotou a je vidět, že přes všechnu bezútěšnost téhle čtvrti jsou připravení ji bránit do posledního dechu. Je to možná jedno z posledních míst Prahy, kde lze vycítit sounáležitost. Jde to ale ruku v ruce s bezvýchodností. Nusle jsou čtvrť, ze které není úniku. Nejen ohraničená železnicemi, ale i skřípnutá v údolí a shora spoutaná Nuselským mostem. Možná nejdepresivněji působí Nusle v knize Mileny Slavické Povídky jamrtálské. Anna, Bavor a Aki Kakaba tvoří zvláštní milenecký trojúhelník, který si navzájem kryje záda před nuselskou tmou. Důvěrně to znají v dětském domově na Apolináři a v hospodách na Jaromírově ulici, kde ovšem nepanuje tak přátelská společnost jako v Green Scumových putykách u prosluněného Ostrčilova náměstí. 034

Jamrtálské Nusle stále patří mezi nejtemnější nebo minimálně nejtmavší místa v Praze, na kost ztrouchnivělý dům z obálky knihy Mileny Slavické už byste přesto v Nuslích nenašli. Dočkal se rekonstrukce a je z něj nejčistší činžák v okolí. TOPOLŮV ÚNIK ZE SMÍCHOVA Anděl, jak ho vyobrazuje Jáchym Topol ve svém druhém románu, už neexistuje. Středobod devadesátkového Smíchova, oprýskaný vestibul metra nahradilo první novodobé nákupní centrum, ze kterého do letargického města zírá postava anděla z filmu Nebe nad Berlínem, vytištěná v obří velikosti na skleněné fasádě. Za Jateka, hlavního hrdiny Topolovy prózy, byla na místě wendersovského anděla jenom zející jáma do pekla. Vstup do metra kolem sebe shromaž­ ďoval místní svoloč včetně postav z Topolova románu. Ten se odehrává na prostoru jediné křižovatky a v přilehlých nonstopech, feťáckých doupatech, ošuntělých parcích. Topol se důsledně věnuje fikční geografii Smíchova, a když se nezabývá trpkým osudem Jateka, vysvětluje historii místa, včetně samotného názvu. Lihový pašerák Klestka kdysi rozdal obyvatelům čtvrti zrcadla. A lidi se viděli: „Toho rána se obdarovaní, vymydlení, dychtiví a ve svém nejlepším oblečení postavili před nová zrcadla, celé rodiny, a to, co spatřili… Pověst vypráví, že tehdy ráno byli městští strážníci zaskočeni hromovou explozí smíchu.“ Z Topolova Anděla do smíchu moc není, bezpochyby ale jde o jednu z nejlepších pražských próz devadesátých let. Emil Hakl se potuloval po Smíchově už v době, kdy se to tu hemžilo spokojenými nakupujícími nebo návštěvníky kina. Nonstopy a čtyřkové hospody se uklidily do postranních uliček, sem tam to někdo nevydrží a do supermarketu si vezme nůž. Včetně Haklova vypravěče knihy Let čarodějnice. Zdaleka nejpražštější je ale próza O rodičích a dětech, absolutní studie světa procházek. Jeden dlouhý výlet začíná v areálu zoologické zahrady, kde syn vyzvedává svého nahluchlého otce, pokračuje přes most do Stromovky, končí až nad dejvickým Kulaťákem. Jedna z nejklidnějších oblastí Prahy, kde Vltava pomalu opouští město a podél břehů zarůstají prázdné asfaltky bolševníky (a nedaleko se doma schovává další Pražan-spisovatel, Václav Kahuda), nutí oba protagonisty meandrovat v historkách. Hovory se prokládají půllitry v pochybných hospodách, dvojice se zastaví i v Nonstopu Eufrat: „‚Potěš pánbů,‘ řekl tiše otec, ‚nezkusíme najít něco jinýho?‘“ V Eufratu nakonec otec se

synem probírají Riemann-Christofelův tenzor pro poloměr vesmíru, časopis Letectví a ženské. Nonstop Eufrat nehraje roli jen v Haklově knize. Čtyři roky starému, výjimečně dobrému debutu Veroniky Bendové dal celý název. Do hospody chodívá tiše odpočívat Tomáš, katolický kněz, který se pro lásku rozhodl odhodit talár v dáli. Svědomí ho pronásleduje skrze tajemné esemesky a schovat se před nimi nejde ani v nuzném lokále. Škoda, že nenarazil na haklovskou rodinku, třeba by mu dala posvěcení. CENTRUM PRAHY Z DRUHÉ STRANY V knize Domeček se Tereza Límanová pomalu prochází chodbičkami svého dětství, které prožila na Malé Straně. Dnes se tu našinec skoro nezastaví, Límanová ale tvrdí, že za jejího mládí byla Malá Strana ještě stále čtvrtí chudých. V její knize nepotkáte ani jednoho turistu, kolem domu panuje atmosféra jak na návsi. A když si stěžuje na okolní ruchy Malé strany, je to skoro dojemné: „Od prvotně romantických, ale příliš hlasitých zvuků zvonů (v pět ráno) a ranního ptactva, přes ořechy padající z velké výšky na kamenný chodník v noci, falešné cvičení na housle či klavír v domě U kameníka a kvílivé zvuky mrouskajících se koček v noci… To celé bylo doplňované hlasitým telefonováním Pražáků bez pevné linky z budky před Domečkem.“ Límanová svými vzpomínkami navazuje na Nerudovy Povídky malostranské, a dělá tak z téhle čtvrti místo, kde se snad někdy opravdu dalo žít. Vůbec nejzábavnější pohled na střed Prahy přináší Petr Stančík ve své žánrové kombinaci detektivky s čistým obžerstvím Mlýn na mumie. Tak trochu se v téhle knize vyšetřují rituální vraždy, ale daleko víc jako by Stančíkovi šlo o vyobrazení Prahy před asanací, kdy se v blátě ulic válí prostitutky a lapkové, domy s dřevěnými nástavbami se nebezpečně kroutí a hroutí do sebe, ale všude jsou fantastické krčmy. Vraždí se přímo v Orloji, honičky končí před obří bránou, která zavírá město u Hlavního nádraží. A jedna oběť bydlí pod obloukem Negrelliho viaduktu, jedné z nejromantičtějších staveb Prahy. A kdo chce putovat pamětí města za Negrelliho viaduktem, tam, kde fasáda základní školy pamatuje návštěvu rakouského císaře, měl by si přečíst Urbanovu knihu Praga Piccola.

V Karlíně ještě nestojí ani věžák, v Holešovicích jsou prašné cesty a Libeň je jedna velká romantika.

wave moon

036

wave moon

MÓDA

zpomal a pošli to dál

Sáhněte do skříní po babičkách a dědečcích, vraťte odložené věci do hry, zajímejte se o to, kdo a jak vyrobil vaše oblečení. Tuhle byznysově zdánlivě sebevražednou zprávu vyslala v posledních dvou letech řada českých návrhářů, českou módu zasáhla vlna slow fashion. MODESCHAU, ÚTERÝ OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2006) TEXT VERONIKA RUPPERT FOTO BET ORTEN

„Proč víc oblečení? Není důležité, co nosíte, ale jak to nosíte. Spoustu věcí jsem rekonstruoval, restauroval. Například u kůže nevidím žádný důvod k tomu, kupovat něco nového. Líbí se mi jako materiál, ale vidím jí všude spoustu v second handech a vintage shopech,“ řekl jeden z nejznámějších českých návrhářů Jakub Polanka poté, co na nejprestižnějším českém Fashion Weeku uvedl kolekci přešitého oblečení z druhé ruky. Bundy oblečené předkem dozadu a vzhůru nohama navíc nepředvedli klasičtí modelové a modelky, ale výrazné osobnosti z okruhu Polankových přátel. Vzkaz byl jasný: místo dalšího nákupu se podívejte, co všechno už máte doma. Buďte kreativní a zůstaňte sami sebou. Místo nejnovějších trendů hledejte svoji vlastní osobitost a styl, který ji odráží. Ještě radikálnější byla v kolekci na letošní léto Denisa Nová. Respektovaná česká návrhářka, známá svou láskou k minimalismu, poslala modelky na molo v nijak neupravených secondhandových džínách a minimalistických variacích na obyčejné tričko v jednobarevném hedvábí: „Odpuzuje mě vyprázdněný business a nadprodukwave moon

ce oblečení. Nechci vytvářet další věci, které by mi připadaly zbytečné. Snažím se definovat základní kusy oděvu a zkoumat jejich tvar, experimentovat s tím, kam až mohu zajít.“ Akcent na opakování a jednoduchost podpořilo i to, že modelky prošly ve stejném pořadí a oděvech po mole dvakrát za sebou bez jediné změny v choreografii. Vedle starého oblečení a second handu dostává nové formy i odpad. Na nové využití plastových lahví se zaměřila designérka Monika Drápalová a navrhla kolekci vyrobenou komplet z recyklovaného materiálu, který se díky svým vlastnostem místo šití „slepuje“ tavením. Součástí futuristického konceptu je i plán, že se věci nebudou vyrábět dopředu na sklad, jak je to dnes u komerčních kolekcí běžné, ale až na základě reálné objednávky konkrétního zákazníka. Ten si online přizpůsobí velikost, tvar, barvu nebo případný vzor na oděvu, který se pak vyrobí přesně podle jeho potřeb a představ. Nezbyde díky tomu nic, co se neprodalo, fyzicky vzniknou jen věci, které chce někdo opravdu koupit. K tématu nového využití už jednou vyrobeného se hlásí i řada dalších českých návrhářů, značek a projektů. Rostoucí únava ze zběsilé rychlosti a neetického fungování současného globalizovaného módního průmyslu je součástí širšího kontextu. Znechucení z nadprodukce nekvalitních věcí, které se bleskovou rychlostí mění

v odpad často i dřív, než je někdo koupí, prostupuje též dalšími oblastmi životního stylu. Vedle módy je to i interiérový design nebo architektura. Asi nejvýrazněji je tato tendence vidět na jídle. Hnutím pomalého jídla v Itálii v osmdesátých letech ostatně celá vlna pomalého životního stylu začala. Od hnutí Slow Food, které upřednostňuje kvalitní a lokální potraviny a odmítá plýtvání, se eticky příčetný přístup ke konzumu postupně rozšířil i do dalších oblastí, jako je třeba právě móda. Jen málokdy se stane, že je nějaký módní trend rovněž eticky či ekologicky přínosný. A jen málokdy na české scéně nějaká tendence rezonuje tak jako právě Slow Fashion. Vedle zmíněných známých jmen se u nás do pomalé módy pustila i celá řada nezávislých designérů a mladých značek. Průřez českou pomalou vlnou můžete vidět na fotografiích Bet Orten, které jsme realizovaly pro pražský a brněnský workshop a přehlídku s názvem SLOW UP. Cílem akce, kterou ve spolupráci s neziskovkou Elpida připravuji jako kurátor, je přiblížit téma pomalé módy širší veřejnosti.

Návrat k menšímu plýtvání věcmi a udržitelnější a etické módě ve SLOW UP propojujeme s tématem mezigeneračního dialogu, který s předáváním a děděním krásných věcí i nechtěného odpadu úzce souvisí.

037

LEEDA A PROJEKT METRÁŽ

LA FEMME MIMI

JAKUB POLANKA

Projekt Metráž založily Kateřina Jungová a  Lu-

Designérka La Femme Mimi pracuje se starými vy-

Jakub Polanka patří k  české návrhářské špičce. Na

cie Kutálková, designérka značky Leeda. V  rámci

šívanými obrazy a  gobelíny z  druhé ruky. Dekora-

nejprestižnějším českém týdnu módy Mercedes Benz

workshopů pro ženy zasažené nebo ohrožené bez-

tivním romantickým motivům, které byly původně

Prague Fashion Week poslal na molo kolekci z uprave-

domovectvím společně vytvářejí módní design ze

často dekoracemi v  interiéru, dává druhý život ve

ných vintage a secondhandových oděvů, která sklidila

zbytkových materiálů a  zároveň pomáhají měnit

svých ženských poetických oděvech.

bouřlivé ovace. Inspiroval se stylem a osobností první

pohled společnosti na ženské bezdomovectví.

Na fotografii je La Femme Mimi se svou maminkou,

ženy, která přeletěla Atlantik, Amelie Earhartové.

Na fotografii je Lucie Kutálková a její múza Libuše

která je jí velkou oporou a inspirací.

Na fotografii jsou Jakubovy múzy, hudebnice Agnes

Juráčková, členka sboru Elpida.

Bzirská a členka sboru Elpida Monika Pošívalová.

JAKOBY

HANA FRIŠONSOVÁ

FILIP JAKAB A DANIELA PEŠKOVÁ

Oděvy a  doplňky, které vytváří Kristýna Javůrko-

Designérka Hana Frišonsová se zaměřila na nové

Svoboda v umístění oděvu na těle patří k hlavním

vá aka Jakoby, zaujmou klidnou a  sofistikovanou

využití odložených pánských košilí. Díky promyšle-

tématům společné kolekce Filipa Jakaba a Da­niely

elegancí. Vedle přírodních a  bio materiálů Kristý-

nému geometrickému systému je přestříhá a  pře-

Peškové. Vítězové soutěže mladých talentů na nej-

na tvoří z rozstříhaného a přeskládaného oblečení

šije do zcela nových kusů oděvu, které nezapřou její

větším českém týdnu módy Mercedes Benz Pra-

z druhé ruky.

autorský rukopis a fantazii.

gue Fashion Week pracují se starými interiérovými

Na fotografii je Kristýna Javůrková a její múza Vesna.

Na fotografii je Hana Frišonsová a její múza Dag-

textiliemi a kusy oblečení ze šatníků svých babiček,

mar Melicharová, která působí v projektu Ponožky

které přetváří do současné avantgardní módy.

od babičky.

Na fotografii je hudebnice Sára Vondrášková aka Never Sol a členka sboru Elpida Helena Šikýřová.

038

wave moon

full moon forum je otevřená platforma, která zastřešuje pořadatelské a vydavatelské aktivity magazínu Full Moon, zaměřené na aktuální dění na domácí hudební scéně. V rámci projektu proběhnou koncertní večery v klubech po celé České republice a vyjde několik CD, které budou pro předplatitele magazínu zdarma. Další aktivitou projektu bude také zprostředkování vystoupení pro domácí hudební skupiny na zahraničních festivalech (případně jiných kulturních událostech).

FULL MOON FORUM V ROCE 2016 05. 01. 2016 – VYŠLO ALBUM INHERITANCE – SATURATE 18. 02. 2016 – INHERITANCE, MAKROHANG (HU) – BASEMENT BAR, PRAHA – KŘEST ALBA SATURATE 20. 02. 2016 – GRAM BAZAAR VOL. 7. – PAPÍRNA, PLZEŇ 15. 03. 2016 – VERNISÁŽ COVER MOON 2015 – RADLICKÁ – KULTURNÍ SPORTOVNA, PRAHA

HRAJÍ HRTL, INK MIDGET & PJONI

21. 03. 2016 – ZAHÁJENÍ SOUTĚŽE 1BAND2PLAY 2016 23. 04. 2016 – GRAM BAZAAR VOL. 8. – KABINET MÚZ, BRNO HRAJÍ B4, SKRYTÝ PŮVAB BYROKRACIE, STINKA 20. 05. 2016 – VYŠLO ALBUM VEENA – HELP IT TO DIE 28. 05. 2016 – FINÁLOVÝ VEČER SOUTĚŽE 1BAND2PLAY 2016 – BAJKAZYL NÁPLAVKA, PRAHA HRAJÍ: 1FLFSOAP, FEBRUARY, PANDOO, ROLE 07. 06. 2016 – VEENA – KŘEST ALBA HELP IT TO DIE – KLUB FAMU, PRAHA + CORE BELIEF 09. 06. 2016 – VEENA – KŘEST ALBA HELP IT TO DIE – KABINET MÚZ, BRNO + METRONOME BLUES + SPECIAL GUEST: MY DISCO (AU) 20. 06. 2016 – ZAHÁJENÍ SOUTĚŽE COVER MOON 2016 20. 06. 2016 – VYŠLO ALBUM SUNDAYS ON CLARENDON ROAD – PALE BLUE DOT 14. 07. 2016 – VYŠLA KAZETA FULLMOON ON STAGE 2016 17. 08. 2016 – VYŠLO ALBUM METRONOME BLUES – PLACES 10. 09. 2016 – GRAM BAZAAR VOL. 9. BAJKAZYL NÁPLAVKA A KLUB FAMU, PRAHA – 10 LET LABELU STARCASTIC 14. 09. 2016 – VYŠLO ALBUM DĚTI MEZI REPRÁKAMA – HAIKU 15. 09. 2016 – METRONOME BLUES – KŘEST ALBA SIDES – KABINET MÚZ, BRNO + LAZER VIKING 23. 09. 2016 – METRONOME BLUES – KŘEST ALBA SIDES – KLUB FAMU, PRAHA + WILD TIDES, KILL THE DANDIES 27. 09. 2016 – FULL MOON FORUM UVÁDÍ – TALENT TRANSPORT, KATARZIA, JAKUB ŠIMANSKÝ

– JAZZ TIBET CLUB, OLOMOUC

13. 10. 2016 – SUNDAYS ON CLARENDON ROAD – KŘEST ALBA PALE BLUE DOT – KABINET MÚZ, BRNO + SUPPORT 20. 10. 2016 – SUNDAYS ON CLARENDON ROAD – KŘEST ALBA PALE BLUE DOT – CAFÉ V LESE, PRAHA + SUPPORT 13. 12. 2016 – ZÁVĚREČNÝ VEČER FULL MOON FORUM 2016 S PŘEKVAPENÍM

wave moon * projekt Full Moon Forum v roce 2016 podporuje Ministerstvo kultury ČR

039

NÁBOŽENSTVÍ

moc dobrá energie Současná popularita ezoteriky reaguje na rozpad velkých příběhů. Může být východiskem svébytných duchovních zkušeností či nám pomoci najít větší citlivost k sobě samým i světu kolem, může ale také zavést do slepé uličky. HERGOT!, NEDĚLE OD 18:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2012) TEXT JAN ŠKROB, JAKUB ORT

Ve společnosti, která se staví k tradičním náboženstvím s velkou nedůvěrou, se výborně daří astrologii, rozkrývání minulých životů, zkratkovitě interpretované tantře, nejrůznějším typům léčitelství nebo věštění. Právě pro zjevnou přehnanost, neuvěřitelnost nebo – jak to v jednom ze starších Hergotů pojmenovává režisér Igor Chaun – „nesoulad s konsensuální realitou“ některých ezoterických projevů je všechno, co lze označit za ezo, terčem posměchu a občas i vyložené agrese. Na jedné straně se v odmítavých postojích k ezoterice odráží nepochopení pro jedince, kteří se na svět dívají jinak, než je běžné, na druhou stranu je jasné, že jinakost není sama o sobě hodnotou. Něco, co působí jako jiné, neotřelé či exotické, může být zkrátka a dobře jenom ujeté a nic víc. Ale už proto, že jak silnou pozici má svět ezoteriky ve vesmíru české duchovní praxe, stojí za to zkusit proniknout do jeho kontextu. DĚJINY EZOTERIKY V nejširším smyslu znamená ezoterika (nebo ezoterismus) nauku určenou úzkému okruhu zasvěcených. V tomto smyslu má v podstatě každé náboženství svoje ezoterické tradice a zároveň sem spadají taková hnutí jako svobodné zednářství nebo celá středověká (i pozdější) alchymie. Když ale dnes na Západě mluvíme o ezoterice, máme většinou na mysli proudy, které se zrodily v 60. letech minulého století a mají kořeny v hnutí New Age. Zrození moderní ezoteriky z ducha New Age popsal v rozhovoru pro Hergot básník, psychoterapeut a znalec ezoterických tradic Adam Borzič: „Toto hnutí vychází ze starých ezoterních tradic, ale zároveň je přeinterpretovává. V krásné žhavé Kalifornii jim dali úplně jinou podobu. Propojili je s výzkumem psychedelických látek, experimentováním na poli sexuality, komunitním životem a velkou roli sehrála i beatnická generace, která hnutí New Age předchází a na jehož vzniku se rozhodně silně podílela. Nedá se ale říci, že by to byl jen nějaký upadlý ezoterismus. Po těchto stezkách se vydávala řada intelektuálů, vědců, psychiatrů či psychologů. Postupně se ale impuls hnutí ředil, až nakonec vzniklo to, čemu se ezoterika říká dnes – tedy jakási komercionalizovaná podoba původních idejí.“ Protože je ezoterika velmi pestrá a sahá skutečně od svérázných interpretací křesťanství přes jasnovidec040

tví nebo novopohanské rituály až po vaginální mapping, mohlo by se zdát, že jde o nesourodou a snad až beztvarou kategorii. Všechny ezoterické tradice – alespoň ty západní – však mají tři společné znaky, které definoval historik Antoine Faivre a Adam Borzič je popisuje takto: „Za prvé, že celý kosmos je živý. Za druhé, že kosmos je uspořádaný, což znamená, že viditelné a neviditelné, makrokosmos a mikrokosmos v člověku, si navzájem odpovídají a vše je prosyceno Božím duchem. A za třetí je to duchovní cesta silně propojená s obrazností – lidské srdce například ezoterika vnímá jako orgán, kterým poznáváme a tvoříme obrazy.“ Ezoterické prvky lze v současnosti nacházet leckde. Od nových náboženských hnutí přes neotřelé psychoterapeutické přístupy nebo alternativní medicínu až po obskurní televizní programy nebo děsivé politické teorie. Těžko uchopitelné a někdy také pochopitelné duchovní proudění znervózňuje představitele tradičních církví, kteří by rádi odvozovali praxi svých oveček od prověřené věrouky, ale také všechny proroky sekularizace a nadvlády moderní vědy a rozumu. NEHLEDAT ÚTOČIŠTĚ V JISTOTÁCH Čím je ezoterika pro tolik lidí tak atraktivní a zajímavá? Možné odpovědi můžeme najít i ve světě hudby. Kapel a umělců nějak koketujících s ezoterikou je napříč žánry poměrně hodně. Jedním z těch nejzajímavějších je proměnlivé uskupení Current 93 sdružené kolem hudebníka a básníka Davida Tibeta. V hudbě Current 93 i v Tibetových textech se některé lákavé a silné stránky ezoterismu ukazují dost zřetelně. První zajímavou rovinou je neotřelý jazyk. Tibet je samozřejmě básník s bohatou imaginací, ale ezoterické duchovní zázemí mu dává v práci s jazykem větší svobodu než tradiční náboženství. V textech Current 93 se tak setkáváme s halucinačními horami, gnostickými liškami, Jidášem jako motýlem smrtihlavem. A když začneme pátrat po kořenech určitých pojmů a metafor, které Tibet používá opakovaně (jako „nejvnitřnější světlo“ nebo „Alef“ ve smyslu Bůh), zjistíme, že o surrealistickou obraznost jde jen zčásti, protože velká část Tibetových básnických figur přímo vychází z gnosticismu, středověké mystiky, židovské ezoteriky, koptského ortodoxního křesťanství, biblické i nebiblické apokalyptiky, ale také třeba okultismu Aleistera Crowleyho. Tím se přímo dostáváme ke druhé důležité rovině: tou je otevřenost ezoterismu k různým inspiračním zdrojům včetně těch, které tradiční náboženství pokládají za nebezpečné nebo kacířské.

David Tibet se otevřeně hlásí ke křesťanství, ale nadšeně čerpá i ze zdrojů, které křesťanské církve ignorují nebo explicitně odmítají. Ezoterika nabízí otevřenou a svobodnou cestu bez závazků plynoucích z institučních dogmat. I přes existenci ucelených nauk tak tvůrčí člověk na půdě ezoteriky dostává možnost hledat vlastní – a třeba úplně novou – cestu. To by byla třetí pomyslná rovina. Kromě textů, které by se daly pro svou mnohovrstevnatost a záhadnost rozebírat na mnoha stránkách, se tyto vlastnosti ezoterismu projevují i ve zvuku Current 93. Ten spojuje anglickou lidovou hudbu, industrial, folk, pop i další vlivy a výsledkem je hudba jednoznačně rozpoznatelná po prvních taktech, unikátní a zároveň přirozená a nenásilná – různorodé inspirace se stejně jako v Tibetových textech setkávají a vzniká něco nového a smysluplného. Což je samozřejmě ten lepší scénář. V horším případě může tato cesta vést k nicneříkajícímu paskvilu. Sám David Tibet shrnuje sílu, ale i náročnost svojí spirituality takto: „Moje náboženství mě nutí klást si neustále kritické otázky – nikdy si nemyslet, že znám odpověď, nikdy nehlásat dogmata, ale držet se velkého příběhu Kristova zrození a smrti. Myslím, že nejen pro mě, ale pro nás všechny by mělo být důležité nehledat útočiště v jistotách.“ Vedle osobní svobody vyzdvihuje ezoterika takové hodnoty, jako je význam jednotlivce a jeho rozvoj, naplnění či úspěch. Jen na konkrétní interpretaci těchto abstraktních kategorií pak záleží, zda bude nauka fungovat jako krotký prvek establishmentu, nebo skutečně osvobodivě třeba i navzdory vládnoucímu řádu. K první variantě patří například ideologie pozitivního myšlení ne nepodobná křesťanskému úletu známému jako teologie prosperity – pokud budete do vesmíru vysílat ty správné myšlenky, vrátí se vám v podobě rozkvětu a úspěchu ve všech oblastech života. Adam Borzič připomíná, že v konzumní ezoterice se paradoxně vytrácí jeden ze základních ezoterických důrazů: propojenost celého světa. Bez ní člověk zůstává izolovanou jednotkou hledající a uspokojující další a další potřeby. Výsledkem je pak „ezopandemie“ sebestředného a povrchního duchovního kutilství, které se nemilosrdně (a také poněkud misogynně) vysmívají bloggeři z priglu.cz. Diagnózu této rozšířené civilizační nemoci lze podle nich v nejvýstižnější podobě najít v písni Je naprosto nezbytné od Hany Zagorové: „Autor textu vystihl jedinou větou, co se honí v hlavě všem

měšťačkám, které věří, že zakoupením krystalku správné barvy se vše v dobré obrátí. ‚Je naprosto důležité, abych byla šťastná,‘ je začátek i konec úvahy o životě milionů ezopičí.“ Že ovšem ezoterika nemusí být jen apolitickým pseudoduchovním produktem všeobjímajícího neoliberálního sobectví, dokládá například anarchista Hakim Bey, který se nekompromisně staví skoro proti všemu a všem včetně mainstreamového anarchismu. Hlásá překonávání dogmat a svazujících etických norem, ale základem jeho tvorby je výzva ke kolektivní kreativitě a ideálem společenství, v nichž se naplňuje svoboda pro všechny. Bey se proslavil především konceptem „dočasné autonomní zóny“, kde se má právě toto naplňovat. Anarchistický ideál se nemá uskutečňovat v abstraktní budoucnosti, ale tady a teď, navzdory všem pravidlům. Ezoterika může být nečekanou spojenkyní radikální politiky. Nejenže spiritualita emancipačním snahám nepřekáží, ale podle Beye je pro ně dokonce nezbytná: „Anarchismus se musí odloučit od evangelického materialismu a otřepaného dvourozměrného scientismu 19. století. Bez ‚vyšších stavů vědomí‘ anarchismus končí a sesychá ve formu utrpení, kňučení stížností.“ HLEDÁNÍ SKRYTÝCH ZDROJŮ Přinese nám popularita ezoteriky – řečeno ezo slovníkem – příjemnou energii v podobě větší citlivosti k nám samým, ke druhým lidem i ke světu, ve kterém žijeme? Dokáže nám nabídnout hlubokou duchovní zkušenost nevykleštěnou frázemi a ustrašeností tradičních náboženských organizací? Dodá inspiraci pro uměleckou tvorbu a fantazii pro politické zápasy o lepší svět? Otevře nám nové zdroje hlubšího poznání v době průtoku informací na jedno použití? Možná. Může to ale také být pěkně nepříjemná energie v podobě nesmyslného žvatlání odvádějícího pozornost od skutečných problémů, sobecké posedlosti vlastním nitrem spojené s přehlížením druhých lidí, a anebo se z ní prostě stane stroj na peníze pro pár lidí, kteří umí pěkně mluvit o ničem a parazitovat na cizí bezradnosti. Ezoterické tradice mohou hrát ještě negativnější úlohu. Odborník na antisemitismus Zbyněk Tarant při průzkumu bizarních internetových webů přišel na překvapivou věc: nejvíce antisemitských konspiračních teorií se dnes objevuje na stránkách, které mají něco společného právě s ezo-

terikou. Víra v souvislosti všeho se vším odklonila některé hledače vesmírných tajemství od tradičního New Age důrazu na lásku a přivedla je do náručí předsudků, které už většina z nás měla za dávno zapomenuté. Je to právě strana Národní demokracie známého antisemity Adama B. Bartoše, která podle Taranta „kombinuje katolický tradicionalismus se záhadologií, s různými ezoterickými prvky, s ruskými vlivy a vkládá do toho různé fašizující prvky. Stejné lidi potom potkáte na různých demonstracích proti čipové totalitě, proti umístění amerických základen nebo proti nadnárodním korporacím.“  Současná ezoterika je, jak vidno, napínavým polem, na němž můžete nalézt leccos zajímavého, je přitom ale třeba rozlišovat. I ti, kteří odmítají přijmout ezoteriku jako zdroj inspirace a poznání, by ji měli respektovat minimálně jako výzvu. Ať už jsou to zbožní křesťané a křesťanky (nebo věřící jiných velkých náboženských tradic), či vyznavači a vyznavačky toho, co se hrdě nazývá zdravý sekulární rozum. Kanadský filozof Charles Taylor ve své knize Sekulární věk upozorňuje, že s kulturní revolucí konce šedesátých let přišel zlom, který má zásadní dopady i na prožívání spirituality. Taylor mluví o nástupu „expresivního individualismu“ a „kultuře autenticity“. Vyhlašuje se právo každé a každého hledat své vlastní formy života a i zbožnosti. Místo církevní morálky, která v 19. a 20. století vsadila na regulaci sexuality tzv. tradiční rodinou, přichází na řadu svoboda prožívání, která zahrnuje celé tělo. Ezoterika je vzhledem ke svým vlastnostem pro nové „náboženství autenticity“ vděčným zdrojem. Půlstoletí po tomto obratu není jasné, jak se na tyto výzvy podaří zareagovat tradičním církvím, kde jde všechno trochu pomaleji, než jsme ze zbytku společnosti zvyklí. Úpadek přitažlivosti tradičních církví ovšem neznamená vítězství sekularizace, jak se v západní Evropě prorokovalo obzvlášť v průběhu šedesátých let. Na překonání všech osobních i společenských problémů světlem vědeckého poznání a průmyslového pokroku se dnes nespoléhá o moc víc lidí než na zázračná zjevení panny Marie. Velké příběhy, které se stavěly na odiv v posledních dvou stoletích, se povážlivě drolí.

Není divu, že se lidé obracejí k tomu, co bylo dosud skryté – tedy ezoterické.

041

HUDBA

jen ženy S přehlížením, nerovnými příležitostmi či rovnou brutálním násilím se musí ženy potýkat i v hudebním průmyslu. Hudebnice, producentky, manažerky či zvukařky i nadále brzdí v kariérách stereotypy, které určují mužské a ženské role. O sexismu a genderových bariérách se ale konečně začíná mluvit. SCÉNA S MARY C, PONDĚLÍ OD 22:00 (DŘÍVE KRUTON, V PROGRAMU OD ROKU 2011) TEXT MARIE ČTVERÁČKOVÁ FOTO BERNHARD KRISTINN & ICELANDIC LOVE CORPORATION

„Kdysi dávno, v dobách, kdy ještě nebyly ženy…“ začíná ironický komiks s názvem The Trouble With Women. Jeho autorka Jacky Fleming v něm s humorem poukazuje na smutnou realitu dávných časů, kdy ženy nemohly studovat, volit a měly se starat hlavně o to, aby se dobře vdaly. Přesně proto jsme se v hodinách dějepisu učili jen asi o třech ženách, zbytek skončil v koši dějin psaných muži. Genderová hierarchie a neproniknutelné mocenské struktury ale rozhodně nejsou záležitostí minulosti – ženy i nadále disponují menšími možnosti realizace, nejsou stejnou měrou reprezentovány v médiích, mají méně vzorů, a proto se jim některé pozice zdají nedostupné. Hudební průmysl je dobrý příkladem toho, že staré časy rozhodně ještě neskončily. V hudební branži stále platí tradiční rozdělení rolí – muži jsou producenty, skladateli, manažery, studiovými inženýry či zvukaři. Ženy naproti tomu známe spíše jako zpěvačky-interpretky, případně jako asistentky. Podle toho se vyvíjel obraz žen na hudební scéně a rodila se mylná představa, že ženy o hudbu nemají zájem nebo ji samy netvoří. Údaje z roku 2015 říkají, že za celou historii cen Grammy a Brit Awards bylo v producentských kategoriích nominováno pouze šest žen. Je velmi těžké si představit, jak se na takové místo, tradičně vnímané jako mužské, dostanete, pokud neznáte žádnou ženu, která to před vámi dokázala. A na to jsem se také ptala žen ve svém výzkumu, jak to vlastně dokázaly. A mnohým z nich se to podařilo až nějak nepozorovaně, neoficiálně, za velmi neobvyklých okolností. Proto jsou mentorky tak důležité. Helen Reddington (hudebnice, profesorka) Dřívější praxe byla jasná: producent byl muž, který si věděl rady a znal potřeby publika, tedy hlavně toho mužského. Žena sice mohla být (spolu)autorkou, ale často byla považována jen za interpretku a hlavně „tvář“ projektu. Kontrolu nad hudbou a fungováním hudebního průmyslu obecně měl muž a nezřídka si nárokoval i kontrolu nad svými spolupracovnicemi. Dnešní situace není pro ženy o moc lepší. Důkazem 042

je převaha mužů v produkčních týmech slavných „nezávislých“ umělkyň nebo třeba fakt, že největší evropský showcaseový festival Eurosonic se zabýval problémem nerovného zastoupení žen v řídících pozicích hudební branže teprve letos. Za poslední dva roky vyplavalo na povrch mnoho starých i aktuálních kauz zneužívání a vydírání, mluvily o nich například Grimes, Kesha nebo Amber Coffman. Stovky příkladů sexismu i zneužívání nejen v hudebním průmyslu pomohly zviditelnit otevřené výzvy ke sdílení svých zkušeností se sexismem a marginalizací na sociálních sítích. Přehlížení a umenšování významu zažívají i DJky a producentky na elektronické scéně. Oficiální historie elektronické hudby je přehlídkou vlivných mužů, přestože mnoho žen patřilo už mezi průkopníky zvukové syntézy a nejrůznějších technologií obecně. Daphne Oram, Delia Derbyshire, Bebe Barron, Laurie Spiegel nebo Pauline Oliveros už dnes většina skutečných odborníků z historie elektronické hudby nevynechává. Adu Lovelace, autorku návrhu protopočítače, si dnes odborníci připomínají každý rok na konferenci, jejímž cílem je zvýšit povědomí o vědkyních a inženýrkách. Představa, že ženy nejsou schopné zpracovávat technické informace dostatečně rychle, je velký omyl. Je to prostě kulturní konstrukt. Ve skutečnosti ženy dělají mnoho technických věcí, ale většina z nich není vnímána stejným způsobem jako ty tzv. mužské technické věci. Nehledě na to, že na světě je mnoho mužů, kteří neumí naprogramovat pračku, což je také technologie. Helen Reddington O určitou revizi historie, ale hlavně o spravedlivější přítomnost se zasazují iniciativy jako Women’s Audio Mission, Disc Woman, Women in Music nebo kolektiv female:pressure, který sdružuje hudebnice, producentky, agentky i akademičky. Funguje zároveň jako online databáze třeba i pro ty, kteří stále žijí v představě, že ženy nemají o hudbu aktivní zájem. Mnoho festivalů své programy bohužel stále sestavuje tak, jako by hudebnice neexistovaly. Podle průzkumu magazínu Huffington Post zabírali muži v posledních pěti letech pořád kolem osmdesáti procent programu největších amerických festivalů. A jako by to nebylo málo, mnoho hudebnic si z koncertování odnáší nepříjemné zkušenosti se zvukaři

a techniky, kteří pochybují o jejich schopnostech a podle toho se k nim také chovají. Hudebnic a žen s aktivním zájmem o hudbu je dost, ale těch, které by byly na scéně vidět, měly velký vliv a byl by jim připisován patřičný význam, těch skutečně není mnoho. Přitom problém není biologické povahy. Mezi producenty a zvukovými inženýry není málo žen, protože by snad měly menší uši nebo slabší mozky. Bariéry se tvoří od dětství stereotyp­ ním obrazem ženy jako podřízené a pečující, posilují se ve škole, kde jsou technické obory nabízeny především chlapcům, od začátku vedeným k průbojnosti. Bariérou je i samotné pracovní prostředí a pravidla hry vytvářené muži. Vše je nastaveno pro velká ega a ostré lokty, rozhodně tu není místo pro empatii. Některé bariéry lze sice překonat, ale jen s velkým sebezapřením. Ženám není ani dnes umožněno při seberealizaci zastávat jakoukoliv roli. Dříve to bylo obvyklé v medicíně i na akademické půdě, dnes už snad nikdo ošetření od „paní doktora“ neodmítá. S marginalizací se ovšem ženy i nadále potýkají v mnoha oborech a setkala se s ní i tak slavná hudebnice jako Björk. Ta nedávno otevřeně promluvila o tom, jak je pro ni těžké prosadit si svou v téměř výlučně mužském prostředí a jak novináři nereflektují její podíl na autorských projektech, které z větší části produkovala. Jako kdyby se stále předpokládalo, že hudbu musí přeci udělat nějaký producent – muž, zatímco žena je jen hlasem a tváří. Stejnou věc, kterou muž řekne jednou, musí říct žena pětkrát. Björk Kultivace prostředí i změna přístupu k hudebnicím je žádoucí. Ke změně přemýšlení musí dojít samozřejmě i na straně publika, jehož názor formují velkou měrou média. Počet „viditelných“ producentek stále roste, ale sexismus a stereotypizace hudebnic ze strany novinářů přímou úměrou neklesá. Stále se objevují recenze, které hodnotí umělkyně primárně na základě vzhledu. Zpěvačka Sky Ferreira nedávno v reakci na recenzi v LA Weekly, kde publicista srovnával její „zabijácký kozy“ s poprsím Madonny, uvedla, že 95 % článků o ní obsahuje něco urážlivého, nepravdivého nebo sexistického. Novináři často používají dvojí metr a některé nástroje jsou stále považovány za výhradně mužské. Hudebník a hudebnice wave moon

mohou být stejně kvalifikovaní, přesto bude žena častěji označována za písničkářku a muž za producenta.

lí jim prostě nevěří, že nepřišly umělce svést, ale stojí pouze o rozhovor, protože je to jejich práce.

Nedávno jsem viděla film Janis: Little Girl Blue z roku 2015 o Janis Joplin a ty různé narážky na její osobu, které se tam objevovaly, jako „nejošklivější kluk z celý školy“, a její samota ukazují, že ani sebevětší nadání někdy nestačí. Pavla Jonssonová (hudebnice, pedagožka na Anglo-American University)

Jaké role tedy ženy v hudebním prostředí zastávají častěji? Dnes nám již názor, že ženy patří jen do kuchyně a k dětem, přijde absurdní, ale populární kultura je nadále udržuje především v rolích němých objektů touhy. V hudebních textech i videoklipech jsou atraktivním způsobem prezentovány v pozici kořistí, těch ponížených nebo coby groupie, které jen obdivují muže a jsou jim jakýmsi doplňkem. V případě mainstreamových rapových videoklipů jsou ženy potvrzením statutu rappera, podobně jako šperky nebo auta.

Vzhled může být součástí marketingové strategie některých popových hvězd, většina hudebnic vám však řekne, že nechtějí být vnímány jen jako objekty touhy nebo ty, které hrají „dobře jako muži“. Zkušenost s ponižujícím sexismem je běžná i v případě hudebních publicistek. Když novinářka Jessica Hopper vyzvala na Twitteru ke sdílení nepříjemných zkušeností s marginalizací, ozvalo se jich mnoho. Od těch, které musely snášet narážky na svůj vzhled a obtěžování při práci, až po takové, před kterými se umělec při rozhovoru dokonce částečně svlékl. Některé mluví také o tom, že jsou neustále považovány za něco jako groupie. Okowave moon

V hip hopu chybí pozitivní obraz žen. V textech a klipech vystupují samé čubky a dyliny, jako kdyby žádné jiné ženy neexistovaly. Jak mám vědět, že ze mne může být moderátorka nebo DJka, že si mohu založit vlastní label nebo rapovat o něčem jiném, když mi neustále říkají, že to nejdůležitější je mít velkou prdel a uspokojit ego a sexuální preference daného rappera? Anna Oravcová (hudební publicistka, socioložka)

V každodenním životě máme tendenci považovat za relevantní jen to, co se nám zdá uvěřitelné a k čemu jsme byli od dětství naší kulturou vedeni. Proto si tolik lidí nedokáže vůbec připustit, že tu nějaký problém je, nebo feminismus a snahu o získání rovných příležitostí a vytvoření bezpečnějšího a uvědomělejšího prostředí zaměňuje za útok na muže. Přitom jde „jen“ o svobodu výběru role a realizace pro všechny, ne o válku pohlaví. Potenciál poloviny naší populace stále není využíván, jak by mohl, její význam je marginalizován a je jí neustále vnucována fyzická, psychická i profesní méněcennost. Proto je důležité předkládat v diskuzi o sexismu, stereotypizaci a nemocích patriarchálních struktur fakta, příklady z praxe, průzkumů a výzkumů.

To, co ale mnoho žen denně skutečně brzdí a často zůstane okolí skryto, protože se o tom těžko mluví, je pachuť, únava, bolest a trauma, které prožívají jen proto, že jsou ženy. 043

TELEVIZE

seriál dekády, který se nestal kultem Jeden z nejzajímavějších seriálů historie se nejspíš zapíše jen jako zvláštní anomálie. HORACE AND PETE TEXT TÁŇA ZABLOUDILOVÁ FOTO PIG NEWTON

Antisitcom Horace and Pete se nepodobá ničemu, co v nedávné době pro televizi vzniklo. V době nepřetržitého marketingu několika konkurenčních televizních společností jej bez jakéhokoliv dohledu studií a bez PR kampaně natočil podle vlastního scénáře americký komik Louis C.K. Do hlavních rolí obsadil sebe, Stevea Buscemiho nebo Alana Aldu a deset různě dlouhých epizod umístil na svůj web. Zprvu se mohlo zdát, že nečekané zjevení depresivního seriálu zahájí fanouškovský kult, nebo dokonce přelom v období zlatého věku televize začátek nového indie. Nihilismus se však prodává špatně. Vchází bělovlasý stařík v kabátu. Stařík: „Je tohle U Horáce a Petea?“ Horác: „Ano.“ Stařík: „Tak tomu skoro ani nemůžu uvěřit. Pořád tady pracuje Horác a Pete?“ Horác: „Ano, já jsem Horác a to je Pete. Támhle je předchozí Pete, strýc Pete. Vy jste sem dřív chodil?“ Stařík: „Já jsem sem chodil, už když jsem byl malý kluk! Máma mě sem tátovi posílala pro pivo. Taky jsem tady pil svoje první pivo... a potkal jsem tu svoji ženu. Támhle na té stoličce seděla! Léta jsme byli ženatí, to jsem byl šťastný… Pak jsem slyšel, že spí s mým nejlepším kamarádem. Jeden den jsem přišel sem a ona tu zase seděla na té stoličce. A líbala se s ním. Tak jsem je oba zastřelil, byli na místě mrtví. To bylo v roce 1961. Dneska mě pustili z basy...“ O lidech se na baru U Horáce a Petea mluví jako o bytostech, které mají potenciál. Potenciál přinášet problémy a způsobovat traumata. Žvanícím štamgastům tu nalévá panáky ředěné vodou strýc Pete (osmdesátiletý Alan Alda), který nedělá míchané drinky, hipstrům účtuje dvojnásobek, protože sem přišli ironicky, a na obvinění z rasismu argumentuje tím, že barevné v jeho baru obsluhovali už před válkou. „Mám fotku negra, jak sedí přímo na téhle stoličce v roce 1930!“ Spolu s ním obsluhuje Pete (Steve Buscemi), který bez pravidelné dávky prášků vyhání imaginární bubáky z baru koštětem, a Horace (Louis C.K.), muž bez vlastností. Jeho sestra jej popisuje jako člověka, který není „nic“. Depresivním humorem z každodennosti obyčejného otce se C.K. proslavil už před lety ve svých stand-upech a sitcomu Louie. Tentokrát ale napsal drama, ve kterém s každou epizodou humoru i naděje 044

postupně ubývá, až žádná nezbývá. Připomíná spíš Mad Meny než banální Cheers, podle kterého údajně vznikl český seriál Hospoda. Jednotliví Horácové a Peteové obsluhující bar se zdají být personifikovanými představami o tom, co znamenalo být Američanem před padesáti lety a co to znamená dnes. Už od první epizody se dá tušit, že jeden z posledních brooklynských dive barů, rodinný podnik vlastněný řetězem Horáců a Peteů od roku 1916, místo načichlé alko-nostalgií, je ve skutečnosti past. Alespoň pro ty, kteří s ním spojili celý život. Některé americké televizní kritiky přiměl scénář ke srovnáním seriálu s největšími klasiky rozkladu americké rodiny – dramatiky Eugenem O‘Neillem nebo Arthurem Millerem. Horace and Pete skutečně více připomíná zfilmovanou divadelní hru nebo americké televizní pořady z padesátých let než současný televizní seriál. „Patří vůbec Horace and Pete do televize?“ ptá se kritik magazínu The New Yorker. Vlna kvalitních televizních seriálů trvá minimálně dekádu a přinesla už nejrůznější směsice žánrů – tento rok se vysílal například animák o mluvícím koni prožívajícím existenciální krizi (BoJack Horseman) nebo retroseriál Stranger Things – supernerdí pocita spielbergovským filmům z 80. let. Horác a Pete zůstává nanejvýš neobvyklým seriálem i v tomto kontextu. NEPROZRADIT ANI GARFUNKELOVI Louis C.K. svůj seriál ostatně žádné televizi nenabídl. „Věděl jsem, že něco chystá, říkal mi, že připravuje ještě další věc,“ říká jeden z producentů televize FX, která od roku 2010 vysílá sitcom Louie. „Zeptal jsem se ho, jestli to nechce dělat s námi, a on na to: ‚Ne, nechci to vůbec promovat. Nechci o tom nikomu říkat, nechci žádné investory, žádné lidi, kteří by mi do toho mluvili. Chci si to zaplatit sám a chci si to dát na web bez toho, aby to někdo věděl dopředu.‘“ C.K. o vzniku seriálu skutečně spravil jen ty, kteří v něm hráli, stříhali jej nebo skládali hudbu (Paul Simon.) V lednu umístil na svůj web první epizodu se stručným: „Podívejte se přímo tady. Doufáme, že se vám to bude líbit.“ Na otázku, proč se rozhodl točit na vlastní pěst, odpovídá v televizním rozhovoru Jimmymu Kimmelovi také stručně: „Protože to byla větší zábava.“ S vydáváním hudby se to má podobně už nějakou dobu. Surprise albums dnes čas od času vydají i globální hvězdy. V případě seriálů, které většinou produkují velké společnosti a spolupracují na nich početné tvůrčí kolektivy, se však nic podobného zatím nestalo. Případ jednoho autora, který si na vlastní

náklady napíše a natočí desetidílný seriál a obsadí sám sebe do hlavní role, je skutečně bezprecedentní. V éře nepřetržitého sledování seriálů jsou producenti zvyklí pravidelně promovat i starší tituly. Ty, které se mají divákům představit nově, se promují denně – jako další řada Gilmorových děvčat plánovaná na podzim. Na sociálních sítích a webových magazínech se připomíná už od jara, což vytváří dojem události roku. „Nikdy nemůžete přestat promovat svoji značku,“ cituje text Always Be Marketing na webu Vulture šéfku marketingu NBC Universal Alexandru Shapiro. „V momentě, kdy toho necháte, vám fanoušci přestanou věnovat pozornost.“ Louieho mlčení až do samotné premiéry Horáce a Petea je v tomto kontextu skutečným kouskem. „Mám pocit, že když dopředu prozradíte, o čem je příběh, jaké jsou postavy a jaký je tón celé té věci, publikum přijde o možnost vidět to tak, jak jste to napsali. Ví toho předem hrozně moc,“ vysvětlil po uvedení prvního dílu. A tak i jeho poslední upozornění – na desátou, finální epizodu – bylo velmi stručné. „Nemám nic chytrého, co bych řekl. Ale hrozně rád bych vám oznámil, že poslední epizoda Horace and Pete je tady.“ Autorsky je Horace and Pete splněný sen. Seriál, který by devíti producentům z deseti nejspíš připadal depresivní, místy neobratný a formálně neatraktivní, vznikl přesně tak, jak C.K. chtěl. Zahájil jej dlouhou sekvencí, při které je v baru při ranním uklízení slyšet jen hudba, a se zenovým klidem nechává emoce často vyznít do úplného ticha. Ve srovnání s notnou částí dnešních seriálů, ve kterých dominují dynamické prvky jako rychlý střih, krátká stopáž scén nebo montáže podkreslené hudbou, se Louieho epizody zdají vhodné k meditačnímu cvičení. Zatímco většina televizního obsahu se zrychluje, Horác a Pete se svými tragickými potížemi svět okolo zpomalují. Stejně jako s minutami ticha se to má s drobnými chybami, C.K. je nechává být. Včetně přeřeknutí nebo momentu se špatně umístěnou rekvizitou. Seriál se vzpírá komerční logice i svojí bezvýchodností. Lidský potenciál podle Louieho-scenáristy spočívá především v dělání příšerných, fatálních chyb a ničení sebe sama i životů svých blízkých. Louieho apolitický náhled na svět, zjevný i z jeho stand-upů, vždy směřuje k pointě, která praví, že všichni jsou hrozní. A když jsou všichni hrozní, nikdo nemůže být nejhorší. Lidé na baru U Horáce a Petea jsou prokletí, ať udělají cokoliv. Stejnou měrou zaslouží soucit i pohrdání. wave moon

POŽADUJME NEMOŽNÉ Louieho kousek se zprvu zdál být předznamenáním něčeho zcela nového. Pokud by s produkty společností, jako je HBO nebo Netlix, mohl soupeřit titul, který dal zrzavý Američan dohromady na koleni, mohlo by to pro americký televizní průmysl znamenat období velkých změn. C.K. je samozřejmě už léta globálně známou osobností, jeho stand-upy milují lidé na všech kontinentech a díky seriálu Louie se už v roce 2012 ocitl na seznamu nejvlivnějších lidí podle časopisu Time. Jeho popularita mu však (jen) zajistila sympatie hvězd, které si v seriálu ochotně zahrály. Recenze byly skvělé, Hollywood Reporter Louiemu věštil zisk několika Emmy a jedním dechem nejznámější americkou televizní cenu kritizoval za příliš rigidní kategorie. (Patří Horace and Pete mezi dramata nebo komedie?) C.K. si udělal, co chtěl a jak chtěl, a na chvíli tak připomněl, jak málo jsme zvyklí chtít občas nemožné. Tři měsíce po premiéře prvního dílu však ve známém rozhlasovém pořadu Howarda Sterna řekl, že má kvůli seriálu milionový dluh. The Atlantic to komentoval takto: „Komik přiznal, že webový seriál Horace and Pete není výdělečný. Zdá se, že model nezávislé televizní produkce je pořád na míle daleko od toho, aby proměnil průmysl.“ Louieho rozhodnutí nechat epizody na svém webu fanouškům za pět a méně dolarů znamenalo, že jeho diář bude muset následující rok vyplnit celosvětová stand-up tour, která by mu pomohla dluhy splatit. Nominace na Emmy nakonec z celého hvězdného ansámblu získala pouze Laurie Metcalf za svůj fascinující devítiminutový monolog, ve kterém exmanželi Horácovi popisuje začínající milostnou aféru se svým čtyřiaosmdesátiletým tchánem. S výjimkou Laurie Metcalf však Horáce a Petea ignorovala wave moon

televizní akademie ve všech ostatních kategoriích kromě střihu. Mezi dveře instituce zvyklé oceňovat produkty kolosů, jako je HBO, nechala Louieho strčit jen dva pověstné prstíčky. A zatímco o každé epizodě seriálů Hra o trůny nebo Orange Is the New Black vznikají stovky článků, Horace a Petea komentoval ve skutečnosti jen zlomek publicistů. „Stejně to za to stálo,“ smál se Louis C.K. ve Sternově pořadu.

příběhu – pokusí se prý napsat i druhou sezonu. „Měl bych pár nápadů, o čem by to mělo být, ale nechci to lámat přes koleno. Pokud to nepůjde, nebudu to dělat za každou cenu.“ Dodal také, že seriál po nějaké době konečně vydělává. Pomohla jeho tour, na které jej promoval, a začaly prý přibývat nabídky platforem, které by jej rády koupily. Horace and Pete však stále nechce chápat jako projekt, který měl jednoduše vydělat.

REVOLTA SERIÁLEM Zatímco filmaři tvořící mimo velká studia se snaží svoje snímky financovat skrze producentské společnosti z celého světa a následně je zpeněžit prodejem co nejvíce distributorům, nezávislá televize potřebuje ke své existenci internet. Nezávislá seriálová tvorba je tedy relativně nová věc. Seriály začínajících tvůrců se dnes dají snadno najít na YouTube, server však funguje především jako platforma, díky které mohou autoři získat smlouvu s opravdovou televizí – jako se to povedlo dvojici Ilana Glazer a Abbi Jacobson, jejichž Broad City dnes vysílá Comedy Central. Pro mladé scenáristy nebo komiky jsou Glazer a Jacobson pravděpodobně vlivnějšími vzory než světově známá celebrita Louis C.K.. Dvě mladé Newyorčanky ještě nedávno hledaly levné nájmy a doufaly, že se na jejich skeče dívají alespoň jejich kamarádi. Louieho ignorance zavedených zvyklostí by však mohla znamenat začátek skutečného obratu jak ve způsobu produkce seriálů, tak v jejich formálním provedení.

„Horace and Pete byli sběrači dat,“ řekl C.K. webu Deadline. Cílem prý bylo zjistit, jak daleko se seriál bez kampaně a šuškandy dostane. Komik dokonce prohlásil, že si přál, aby na jeho instantním úspěchu nezáleželo. „Některé pořady se zruší po jednom dni vysílání jenom proto, že nedostály očekáváním vyšroubovaným množstvím upoutávek a reklam. Lidé si teď ale na internetu sami vyhledávají věci, které se jim líbí,“ snažil se zlehčit vliv marketérů. „Publikum se nedá ovládat.“ Jestli se Louieho barové antikomedii podaří do povědomí seriálových diváků dostat až zpětně, se teprve ukáže. Není těžké si představit fanoušky, kteří si poslední dekádu navzájem doporučovali baltimorskou kroniku The Wire jako nejlepší seriál historie, jak hajpují temné rodinné drama, které neběželo na žádné televizi. V opačném případě zůstane Louiemu na kontě deset epizod zapomenutého, ale naprosto výjimečného seriálu, který je se vším svým nihilismem zároveň výrazem protestu vůči logice televizního průmyslu.

Těžko říct, jak silný účinek může jeho antiseriál mít. Přes relativně malé množství mediálních ohlasů se komikovi podařilo okouzlit drtivou většinu televizních kritiků, kteří se mu věnovali. Má tedy zatím pověst titulu, který divácky poněkud zapadl, ale miluje jej kritika, což není úplně špatná pozice. Podobně se kdysi mluvilo o seriálu The Wire, který se kultovním stal až zpětně. V červnu navíc C.K. začal lehce korigovat vyznění

Nejlépe jeho statement na baru U Horáce a Petea vystihl komik a buddhista Garry Shandling: „Svět je moc hlučný a roztěkaný na to, aby se mu nakonec podařilo přežít. Všichni by měli držet hubu. Odpovědi se dají najít jen v tichu. Mniši se kvůli tomu na protest upalují, aby dali najevo, jak důležité to je. Jen si to představte.“

045

GALERIE

radio wave off air FOTO KHALIL BAALBAKI, JAN HROMÁDKO, PAVEL PEŠOUT, STANISLAV SOUKUP, JIŘÍ ŠEDA, ONDŘEJ TYLČER

↑ KAMPAŇ DĚLÁME VLNY, PRAHA, 2012

← BONUS A MARY C (ČLOVĚK POKROKOVÝ), AUDIOPORT, PRAHA, 2015

↑↑ ACTRESS, 8. NAROZENINY RADIA WAVE, PRAHA, 2014

↑ HTRL, RADIO WAVE LIVE SESSION, OLOMOUC, 2016  

← 5. SILENT NIGHT, PRAHA, 2016

GALERIE → KILLIEKRANKIE, STAGE RADIA WAVE NA UNITED ISLANDS, PRAHA, 2016 

↙ LETNÍ KINO ČELISTÍ, PRAHA, 2016 

↘ SMACK, RADIO WAVE LIVE SESSION, PRAHA, 2015 

↓ KOVADLINA, OPENING STREET SESSION, PRAHA, 2016

↑ TEAM RADIA WAVE, PRAHA, 2016

← PEACHES, RADIO WAVE STIMUL FESTIVAL, PRAHA, 2011

→ HUGO TOXXX, OPENING STREET SESSION, PRAHA, 2016 

050

wave moon

Radio Wave Live Session feat Hypno 808 3.11.2016 | 20:00 Provoz Hlubina Ostrava

Hugo Toxxx vstup zdarma

Marat Freezer wave.cz

wave moon

051

052

wave moon

DEKÁDA RADIA WAVE

hudba je na prvním místě

Jedním ze zásadních úkolů Radia Wave je podpora domácí hudební scény. Startér objevuje talenty mezi začínajícími kapelami, Czeching pomáhá s vývozem domácí hudby do zahraničí a Radio Wave Live Sessions představují zajímavé kapely na koncertech v unikátních prostorách po celé republice. TEXT REDAKCE RADIA WAVE CZECHING, RADIO WAVE LIVE SESSIONS, STARTÉR FOTO JIŘÍ ŠEDA

STARTÉR: HITPARÁDA NEOBJEVENÝCH Spojení „talentová hudební soutěž“ přísluší zvláštní pachuť televizních estrád, pořad Startér na Radiu Wave ale nechce ždímat emoce posluchačů lacinými dramaty nebo vyrábět hvězdy na jednu sezónu. Když se v roce 2008 objevil v programovém schématu stanice, dal si za úkol objevovat dosud skryté talenty domácí nezávislé scény. „Hitparádou neobjevených“ už od té doby prošlo několik stovek domácích – obyčejně začínajících – kapel a interpretů. Tvorba drtivé většiny z nich zazněla v rozhlasovém éteru vůbec poprvé a některé z nich Startér poslal doslova ke hvězdám. Startér začali vysílat v roce 2008 Tomáš Turek a Tadeáš Haager a ze studnice mladých talentů dokázali v prvních třech letech vylovit třeba dnes respektované projekty Dva, Čokovoko nebo Kazety. Po krátké pauze se v roce 2011 pořad vrátil jako měsíčník, restartovanou verzi pak od listopadu 2013 moderují Jonáš Zbořil a Jakub Johánek. Tentokrát jako týdeník a hlavně s novými možnostmi pro kapely, které zaujmou. „Trochu jsme se báli, jestli vůbec bude co hrát,“ vzpomíná Jakub Johánek na začátky. Všechny pochyby ale byly rychle zahnány. „Česká neobjevená scéna se obrovsky rozrostla a náš první ročník byl extrémně silný. S Jonášem jsme na začátku nevěřili, kolik kvalitních začínajících kapel a producentů tady vlastně je,“ dodává. A jestli v prvních letech sami věnovali hodně času vyhledávání nadějných kapel, teď se muzikanti hlásí sami – Startér už si na domácí nezávislé scéně vybudoval důvěru. Pravidla Startéru jsou na první pohled velmi jednoduchá. Každý týden se o pozornost posluchačů v internetovém hlasování uchází devět skladeb wave moon

a ty nejúspěšnější postoupí do finále, které se koná v červnu. V příštím ročníku nicméně budou o výherci jedné části hitparády rozhodovat hlavně hlasy posluchačů, v části druhé pak bude hodnotit pouze porota, mimo jiné doplněná o festivalové dramaturgy. Rozhodovat se bude rovněž na základě živého hraní kapel přímo ve studiu Radia Wave, protože vzhledem k silné spolupráci s festivaly jde o důležitou součást celého Startéru. Posluchači (spolu s porotou) také rozhodnou o hlavním vítězi – ten dostane padesát tisíc korun na nahrání desky. Nejen absolutní vítěz ale slízne všechnu smetanu, Startér může nabídnout svým objevům zajímavé možnosti hraní na celé řadě míst. „Spolupracujeme s Pohodou či s United Islands, kde kurátorujeme vlastní stage a spolutvoříme Klubovou noc. Letos jsme pomáhali s dramaturgií skvělého festivalu Beseda u Bigbítu, chystáme se vyrazit s kapelami na dokumentární festival v Jihlavě, objevy posíláme na Free Mondays v Roxy, naše vlastní Radio Wave Live Sessions nebo na večírky na Náplavce u Bajkazylu,“ vyjmenovává Jonáš Zbořil, kam až může mladé talenty úspěch ve Startéru přivést. Co by měla mít kapela, která se chce do talentové soutěže přihlásit? „Nejdůležitější je nadhled a snaha na sobě pracovat. Rozhodně u nás neuspějí kapely a projekty, co touží po sebepotvrzení a pochvale. Taky pořád platí, že bez originality a osobitosti člověk nemá moc šanci,“říká Jonáš a Jakub dodává: „Chceme bezstarostné, spontánní, osobité, zvědavé a drzé youngstery s nadhledem.“ Není bez zajímavosti, že oba průvodci pořadem mají své vlastní úspěšné kapely. Jonáš hraje s indieelektronickými Sundays on Clarendon Road, zatímco Jakubova kapela 100°C už má za sebou čtyři desky a hraní na zahraničních festivalech. „Naší kapele jedna vyhledávací soutěž hodně pomohla. S odstupem času si říkám, že bylo správné se v ní otrkat a zároveň si pořádně nabít nos,“ říká. Jonáš naopak tvrdí, že by do talentové soutěže sám asi nešel, protože má moc

velké ego a bojí se kritiky. „Na druhou stranu, možná by mě Startér naučil si z toho dělat trochu víc srandu.“ O hodnocení projektů se kromě hlasujících na webu starají i hosté z řad hvězd domácí alternativy. V rolích porotců i rádců se objevili například Jan P. Muchow, Načeva nebo Tomáš Dvořák alias Floex. „Muzikantům obvykle řeknou něco konstruktivního, poradí kapele s projevem, s texty, s produkcí či aranžemi,“ vysvětluje Jonáš. Do budoucna dokonce Startér plánuje založit rozhlasovou hudební školu, ve které budou pomáhat s kapelovými makeovery či radit s mediální prezentací a živým hraním. A na koho jsou tvůrci Startéru ze svých objevů nejvíc pyšní? „Nejde rozhodně jenom o vítěze, ale i zapadlé projekty, co vydaly super desku na Bandcampu. Každopádně mám moc rád Aid Kida, kterého jsme v roce 2014 poslali na Pohodu a dneska je z něj stálice elektronické scény. A taky Dalekko, Pandoo, šílence Killiekrankie, Ghost of You nebo třeba producenta Dark Room, kterému je teprve patnáct. Mohl bych pokračovat,“ říká Jonáš a Jakub dodává: „Jsme pyšní hlavně na ty, co snesou kritiku, něco si z ní vezmou a třeba s námi i poté komunikují a dělí se o novinky a nebojí se nechat si poradit.“ Tvůrci Startéru rozhodně mají důvod vidět budoucnost domácí nezávislé scény v růžových barvách. CZECHING: Z ČECH AŽ NA KONEC SVĚTA Od začátku devadesátých let se české kapely snaží prorazit na zahraničním trhu, na rozdíl od svých kolegů z drtivé většiny evropských zemí se ale dlouhé roky nemohly spolehnout na pomoc specializované kanceláře, jež by se starala o vývoz domácí kultury za hranice. Zatímco česká „export office“ se už pomalu rodí, s propagací domácí nezávislé hudby poslední tři roky výrazně pomáhá Czeching – talentová soutěž Českého rozhlasu. Podporuje nadějné progresivní kapely v jejich snaze prorazit na za053

hraniční pódia, ale především do evropského éteru a k posluchačům evropských rádií. „Czeching chce být podanou rukou českým muzikantům, kteří mají ambice a potenciál uspět v zahraničí,“ říká Iva Jonášová, současná šéfredaktorka Radia Wave, která Czeching založila a stará se o jeho rozvoj. Všechno začalo jako debata o vývozu české hudby do zahraničí v pořadu, který Iva vysílala společně se Stanislavem Zimou v rámci Čajovny na Vltavě, a tehdy se v jejich hlavách zrodil nápad na hudebně exportní projekt. V roce 2013 se seriál diskuzí s odborníky a muzikanty rozrostl na speciální sérii Přestřelka Speciál, která byla zároveň i soutěží šesti nadějných českých kapel nominovaných novináři a později dostala název Czeching. Prvním vítězem Czechingu se stala elektronická písničkářka Never Sol, v roce 2014 pak uspěli surfrockeři Wild Tides a stejně jako Never Sol dostali šanci natočit ve studiích rozhlasu EP. Vítěz posluchačského hlasování stejného ročníku soutěže, rakovnická shoegazeová naděje Manon Meurt, se vydal na největší evropský showcaseový festival Eurosonic do holandského Groningenu. Ve třetím ročníku už s českými kolegy hlasovala i desetičlenná zahraniční porota a společně z nominovaných kapel vybrali dvojici VR/Nobody. Z hlasování fanoušků na internetu vzešel vítězně elektronický producent Aid Kid. Letošní novinkou Czechingu a zároveň vyvrcholením tohoto ročníku bude event, který se odehraje v nahrávacím Studiu 1 Českého rozhlasu a představí se na něm všech šest nominovaných interpretů. Czeching se tak otevře veřejnosti a kapely dostanou šanci představit svoji hudbu v tom nejpřirozenějším prostředí – tedy naživo z pódia.

záběru, ale je strhující svým projevem, pak zbystřím,“ říká Marie. I proto vítězové letošního ročníku Czechingu dostanou také možnost poradit se s odborníky, jak se prezentovat na veřejnosti či jak třeba vytvořit promo materiál pro média. V dnešní době se o všechny tyto věci musí kapely starat samy a rozhodně není jednoduché je zvládnout. Užitečné rady tohoto druhu najdou muzikanti v pořadu Czeching, který se od dubna 2016 vysílá poslední pondělí v měsíci. Vítěz Czechingu také dostane šanci natočit profesionální nahrávku ve studiu Českého rozhlasu, a to včetně služeb producentů či zvukařů. Nahraný materiál bude putovat do databáze mezinárodní hudební výměny rozhlasových stanic sdružených v organizaci European Broadcasting Union. V minulých letech zazněla díky tomu skladba Never Sol v sedmi evropských rádiích. Vybudovat úspěšnou kariéru v zahraničí je ale běh na dlouhou trať, Czeching může pomoci, ale to podstatné je na kapele samotné. Co muzikanti potřebují, aby to zvládli? „Musí chtít uspět v zahraničí, pracovat na sobě a taky mít štěstí. Kapely směrem na východ jsou momentálně sice pro západní Evropu jistým způsobem lákadlem, ale rozhodně to neznamená, že by to měly české kapely jednodušší,“ říká Iva a Marie ji doplňuje: „Je také potřeba se pohybovat na určitém stupni profesionality. Na prvním místě je ale pořád osobitá hudba.“ V posledních letech se na zahraničních trzích hodně daří muzikantům ze severu Evropy, které se mimo jiné můžou opřít také o podporu export office. České kapely jsou oproti nim pořád na úplném startu. „Úspěch je, když si některé kapely všimnou evropská rádia a zařadí ji do vysílání. Nebo kdyby je někdo pozval na festival. Konkurence je ale obrovská,“ říká Iva. Podle Marie není nutné si dávat hned na začátku velké cíle. „Měli bychom se spíše dívat, jak se dostat na Slovensko, do Polska, tam se můžou kapely učit a hledat partnery. Každý by chtěl do Anglie, ale pokud tam kapela nemá vydavatele nebo bookingovou agenturu, tak jejich hraní nejspíše vyjde na prázdno.“ Obě ale souhlasí, že není třeba propadat malomyslnosti – dobrá hudba má vždycky šanci prosadit se.

Protože se hudební průmysl v současnosti točí hlavně kolem živého hraní, jež je pro kapely hlavním zdrojem příjmu, soustředí se pozornost ambiciózních muzikantů na tzv. showcaseové festivaly. Nejsou samozřejmě všemocné, ale můžou jim pomoci dostat se k těm správným promotérům či rozhlasovým dramaturgům. Vítězové Czechingu každý rok putují na zmíněný holandský festival Eurosonic. „Na showca­ seových festivalech jsou často klony různých slavných kapel a velkou roli tam hrají bookingové agentury, které se snaží udat své koně. Czeching je ale navázaný na Wave a Český rozhlas, proto si můžeme dovolit vybírat hlavně na základě hudební tvorby, ta je totiž při případném průlomu kapely pořád zásadní,“ vysvětluje Marie Čtveráčková, která od letoška vede projekt Czeching a připravuje jeho podobu pro vysílání. Podle ní Czeching nejlépe vystihuje heslo „Za hranice všedního popu“.

Z rozhlasové diskuze se Czeching za pár let rozrostl v kritickou debatní platformu a talentovou soutěž s nemalými ambicemi. Kdo ví, třeba letošní Czeching event chystaný na 27. září v nahrávacím studiu Českého rozhlasu S1 a přilehlých venkovních prostorách korunuje kapelu, které se podaří udělat díru do světa.

I sebelepší hudbu je ale potřeba umět správně prezentovat, jinak zapadne. A pro začínající kapelu to platí dvojnásob. „Obrovskou roli hraje, jak kapela vypadá, jakou má energii, jak má sladěný vizuál a jestli funguje charisma jednotlivých osobností. Když vidím kapelu, která žánrově nespadá do mého

RADIO WAVE LIVE SESSIONS: HUDBA MUSÍ K POSLUCHAČŮM Pořady a redaktoři se možná mění, jedna věc ale na Radiu Wave zůstává – touha představovat zajímavou českou a slovenskou hudbu. Koncertní série Radio Wave Live Sessions se za osm let své existen-

054

ce stala jednou z vlajkových lodí stanice. Setkání s živou hudbou totiž ani v éře moderních technologií nemůže nic nahradit. A když se ke skvělé hudbě přidá ještě zajímavý prostor, v němž zní, je o výjimečný zážitek postaráno. Přesně to je totiž filozofie pravidelných měsíčních koncertů konaných pod hlavičkou Radio Wave Live Sessions po celé republice. „Asi to vyzní jako klišé, ale chceme na RWLS objevovat pro širší publikum kapely, ke kterým by se jen tak nedostalo. Samozřejmě je to těsně spojené s playlistem Radia Wave, kde představujeme tu nejsoučasnější hudbu z česko-slovenské scény bez ohledu na žánry,“ vysvětluje hudební redaktor stanice Miloš Hroch, který se poslední rok stará o dramaturgii koncertů. Výběr je tradičně velmi pestrý. Jeden měsíc se pod hlavičkou RWLS odehraje „kytarovková“ session s ostravským shoegazem At Bona Fide, mathrockovými Červen a temnými Rouilleux, další měsíc přijde na řadu parta elektronických producentů kolem brněnských Bükko Tapes v čele s Leošem Hortem aka HRTL a pak se pozvou zvukoví umělci jako Stanislav Abrahám, Gurun Gurun a jejich japonský host – zvukový „hračičkář“ Asuna. Zásadní roli hraje prostor, kde se vystoupení odehrávají. „Máme spřátelené kluby nebo festivaly, kam zavítáme pravidelně – brněnský Kabinet Múz, plzeňská Papírna a AFO Olomouc či OAP Hradec Králové. Od letoška se snažíme dělat RWLS i mimo zavedené kluby. Příkladem může být akce v Hradci Králové v kostele sv. Jana Nepomuckého nebo kaple Božího Těla v Olomouci,“ říká Jakub Zeman, který se stará o produkci RWLS. Vůbec první akce z této série proběhla v únoru roku 2008, když v karlínském studiu A zahráli Priessnitz. Do rozhlasových lokací se koncerty pod taktovkou Wave pravidelně vrací, v posledním roce se nicméně RWLS přesunuly do regionů. Počet koncertů v historii RWLS už se pomalu blíží stovce. Pokud si některý z nich chcete poslechnout, pak vězte, že se v drtivé většině zaznamenávají a jsou následně odvysílané v pořadu Stage. Zhlédnout se dají na YouTube kanálu Radia Wave a zvukové záznamy ve formátu mp3 je možné si stáhnout i z webu stanice. Jednu etapu existence Radia Wave a jeho snahy jít vstříc hudebním fanouškům korunovala pouliční Opening Session, která v dubnu 2016 zaplnila Balbínovu ulici hned vedle budovy rozhlasu. „Když lidé tancovali na Schwarzprior nebo Kovadlinu a odříkávali s Hugo Toxxxem všechny texty, byl to velmi euforický zážitek,“ vzpomíná Miloš. „Dorazily dva tisíce lidí, byl to vrchol, který určitě chvíli nepřekonáme. Nebylo to ale zásadní jen pro Wave, ale pro Český rozhlas obecně, který se přiblížil lidem. Baví nás s Wave bořit určité hranice, které tato instituce má.

Samozřejmě ve vší veřejnoprávní počestnosti,“ dodává Jakub.

wave moon

Czeching showcase 2016 powered by Radio Wave 27. 9. 17.00—23.00 garáže Českého rozhlasu | vstup zdarma

Orient | Ba:zel | Mayen | February Zabelov Group | Himalayan Dalai Lama special guest SEVDALIZA /NL/ Showcase kapel nominovaných do hudebně exportní soutěže Radia Wave odstartuje diskuzí o exportu hudby se zahraničními hosty a vyvrcholí vyhlášením vítězů.

rozhlas.cz/czeching | wave.cz wave moon

055

INTERNET

nejsme občané světa Není to tak dávno, co informační technologie živily vlnu technooptimismu. Posledních dvacet let nás ale dovedlo od kyberutopií až ke stále narůstající fragmentaci internetu. Je budoucnost informační dálnice globální, nebo lokální? DĚRNÉ ŠTÍTKY, ÚTERÝ A ČTVRTEK OD 16:20 (V PROGRAMU OD ROKU 2011) TEXT MATĚJ SCHNEIDER ILUSTRACE CARTON CLAN

Rozmach internetu v 90. letech byl po celém světě zdrojem velkého optimismu. Očekávání se lišila, ale panovala všudypřítomná víra, že propojení informační dálnicí změní svět k nepoznání, a to samozřejmě k lepšímu. „Připojení světové populace k internetu (...) přinese ekonomický rozvoj, silnější demokracie, lepší správu životního prostředí, lepší zdravotnictví a silnější pocit společného spravování naší malé planety,“ jásal tehdejší americký viceprezident Al Gore. Někteří, jako vedoucí vědecký pracovník Intelu Timothy May, byli ve svém globalismu ještě explicitnější: „Národní hranice nepředstavují pro takzvanou informační superdálnici ani retardér.“ Baštou kyberutopismu se stal časopis Wired a futuristé jako Ray Kurzweil začali dokonce hlásat vzletné vize o blížícím se sjednocení lidské mysli a počítačů. V posledních letech však začíná být čím dál jasnější, že vývoj internetu a jeho dopad na globální komunitu není zdaleka tak přímočarý. Po zlomových bodech – jako byly třeba neúspěchy Arabského jara nebo leaky Edwarda Snowdena – střídá devadesátkový optimismus skepse. Naděje spojené s rozmachem komunikačních technologií a výměny informací napříč kontinenty mají pochopitelně kořeny sahající hlouběji než jen do poslední dekády 20. století. Podobný optimismus vyvolával už telegraf. Několika příklady dobových názorů to dokládá Jevgenij Morozov ve své knize The Net Delusion: „Telegraf spolu zásadním způsobem svazuje všechny národy na zemi. (...) Není možné, aby staré předsudky a nepřátelství přežily vznik takovéhoto nástroje určeného k výměně myšlenek mezi všemi národy světa,“ hlásal v roce 1858 americký časopis New Englander. O sedm let později založená Mezinárodní telegrafní unie, která sloužila ke sjednocení tele­ grafických standardů mezi jednotlivými státy a tím ke zrychlení komunikace, byla hned po svém vzniku vyzdvihována jako vzor pro budoucí mírovou spolupráci mezi národy. Vrchol vědeckého internacionalismu tohoto období ztělesňoval belgický vizionář a otec informační vědy Paul Otlet. Jako mnozí jiní internacionalisté bral Otlet vypuknutí první světové války nikoliv jako zmaření svých snah, ale jako důkaz jejich nutnosti. Jeho bezmála manická touha po katalogizaci lidského 056

vědění ho přes vynález dodnes používaného systému mezinárodního desetinného třídění dovedla ve třicátých letech 20. století až k vizi jakéhosi predigitálního internetu. Systém na mezinárodní výměnu dokumentů v sobě měl spojovat rozhlasové i televizní technologie a Otlet ve svém popisu operoval s myšlenkami nápadně připomínající dnešní hypertextové odkazy, vyhledávače a dokonce i sociální sítě. ROZPAD INTERNACIONALISMU Nejtypičtějšími příklady necelistvosti globálního internetu jsou dnes pečlivě hlídané oplocené virtuální ostrovy jako Čína, Írán nebo Kuba. Sofistikovaný čínský systém virtuální cenzury si dokonce vysloužil označení Great Firewall. Ve zdejších podmínkách ovládání toku dat značně usnadňuje kontrola, kterou má stát nad internetovými poskytovateli. V Íránu urychlily touhu dostat internet pod kontrolu protesty před necelou dekádou, jejichž organizaci napomohly sociální sítě. Na Kubě jsou dokonce soukromá domácí připojení k internetu nezákonná – pro řadové občany v podstatě představují jedinou možnost k přístupu na internet státem provozované internetové kavárny. Pro popis trendu zvyšující se fragmentace a lokálnosti internetu to však nejsou dobré příklady, protože jejich nedůvěra k Západu a jeho vynálezům předchází příchodu celosvětové sítě na scénu. Ideálním příkladem státu, který po minimální internetové regulaci 90. let postupně utahuje šrouby, je tak spíše Rusko. Ruští novináři Andrej Soldatov a Irina Borogan ve své knize The Red Web vyčerpávajícím způsobem zaznamenávají postupný nárůst tamních cenzorských a sledovacích praktik. Zároveň upozorňují na fakt, že ve virtuálním prostoru přichází cenzura a sledování většinou ruku v ruce. Jádrem celého ruského systému je sledovací zařízení SORM, které mají pro účely tajné služby FSB povinnost nainstalovat (a paradoxně i zaplatit) sami ruští internetoví provideři. Tato černá krabička pak FSB umožňuje přístup ke všem protékajícím datům. Druhou vrstvou ovládnutí kyberprostoru tvoří blacklisty blokovaných webů, které spravuje telekomunikační úřad Roskomnadzor. Důvodem k blokaci může být vše možné od propagace pornografie a drog přes vágně definovaný extremismus až po svolávání neschválených demonstraci. Na to, aby se váš web ocitl na blacklistu z posledního jmenovaného důvodu, nepotřebuje Roskomnadzor ani soudní příkaz.

Dosavadním vrcholem ruské snahy o ovládnutí kyberprostoru byl experiment během zimních olympijských her v Soči v roce 2014. Na omezeném prostoru olympijského městečka se ruské tajné služby rozhodly vyzkoušet tak intenzivní sledování, že byly jejich metody v britském listu The Guardian označeny za „PRISM (americký špionážní program veřejnosti odhalený Edwardem Snowdenem – pozn. aut.) na steroidech“. Americké ministerstvo zahraničních věcí dokonce doporučovalo svým občanům, kteří se chystali hry navštívit, nebrat si do Soči žádné elektronické zařízení. Experimentem v Soči ale ambice ruského státu neskončily. Už dva měsíce po olympijských hrách volal ruský senátor Maxim Kavdžaradze po zavedení čistě ruského internetu, který by byl nedostupný ze zahraničí a který by se měl jmenovat po roztomilé pohádkové postavičce Čeburaškovi. Těžko říct, jestli Roskomnadzor vzal Kavdžaradzeho nápad za svůj, nicméně v letos vydané zprávě úřad volal po tom, aby do roku 2020 neopouštělo 99 % zdejšího internetového provozu hranice Ruska. Tento cíl je doslovným popřením kyberutopistických nadějí z 90. let a bohužel není ani přehnaně ambiciózní: už v roce 2014 takto na území Ruska zůstávalo 70 % provozu. Indie je další specifický příklad. Geografická blízkost Číny, která v myslích mnoha figuruje jako symbol cenzury a sledování na síti, poskytuje Indii jisté krytí. Navíc otevření miliardového trhu pod taktovkou nacionalistického premiéra Modiho představuje pro americké Silicon Valley velké lákadlo – byť budoucí, jelikož k internetu má momentálně přístup pouze asi třetina Indů. Možná i proto se nevěnuje tolik pozornosti stoupající úrovni zdejší cenzury v posledních letech, přičemž mezi nejčastější záminky pro blokace patří v Indii pornografie. Podle dat Facebooku Indie s přehledem vede v počtu žádostí o cenzuru obsahu na této sociální sítí. V posledních letech začaly některé indické státy v obdobích krize internet úplně vypínat – nejčastěji kvůli demonstracím. Na druhém místě neslavného cenzorského žebříčku Facebooku se nachází Turecko. Vláda Recepa Erdoğana začala ve velkém omezovat internetové svobody po protestech na Taksimském náměstí v roce 2013, hlavně primitivními blokacemi vybraných wave moon

webů. Během protestů demonstranti sprejovali na zdi istanbulských ulic DNS adresy Googlu, které měly spoluobčanům napomoci obcházet vládní cenzuru. Terčem turecké vlády se už několikrát staly weby jako YouTube nebo Twitter, v půlce letošního roku pak musel kvůli neudělení licence v Turecku ukončit své služby platební systém PayPal. V případě Twitteru argumentovala turecká vláda zájmem ochrany osobních údajů svých občanů. Z tohoto chvályhodného cíle se v rukou vlád mnoha států stala užitečná záminka pro nátlak na technologické společnosti. Touha odstřihnout kyberprostor od zahraničních vlivů se však neomezuje na obvyklé podezřelé státy obviňované z autoritářství. Poté, co v roce 2013 Edward Snowden odhalil ohromující rozměr amerických sledovacích programů, se podobné tendence začaly objevovat i v západní Evropě. Ještě v témže roce navrhl vlastní národní internetovou síť německý Deutsche Telekom. Poté, co vyšlo najevo, že americká NSA monitorovala i telefon Angely Merkelové, navrhla německá kancléřka na schůzce s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem vytvořit ryze evropský internet, který by měl Evropany ochránit před nežádoucím americkým slíděním. wave moon

NEJISTÁ VIZE A BYROKATICKÝ CHAOS Boj o fungování internetu v posledních letech probíhá pro laickou veřejnost nepřehledně, na úrovni regulačních organizací. Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (ICANN) je americká nezisková organizace, která má na starost přidělování a správu doménových jmen a IP adres. Společnost s klíčovou administrativní funkcí byla vytvořena v roce 1998 v rámci privatizace internetu (velká část prapůvodní infrastruktury internetu totiž vznikla jakožto projekt americké armády). Během první dekády tohoto tisíciletí lobovalo mnoho států za to, aby získaly větší vliv na chod této organizace. V roce 2011 však přišla ruská vláda s radikálnějším návrhem, v rámci kterého měl být ICANN zrušen a jeho pravomoci přejít pod novou organizaci pod kontrolou OSN. Jako nástroj pro tento úkol měla posloužit Mezinárodní telekomunikační unie (ITU) – tedy instituce, která se vyvinula z již zmíněné Mezinárodní telegrafní unie. Po reformě fungování ICANNu volají mnozí odborníci, včetně těch amerických, nicméně podle jeho kritiků by dával příliš velkou sílu do rukou jednotlivých států, bez základních záruk internetové svobody. Spoluvynálezce internetového protokolu a tehdejší viceprezident Googlu Vint Cerf varoval, že ruský návrh by „nasadil internetu pouta“. Po hojné

medializaci stáhlo mnoho států svou podporu a návrh v ITU neprošel. Je čím dál jasnější, že představy o inherentní progresivnosti internetu byly a jsou velmi naivní. V roce 1995 napsal americký kongresman Vern Ehlers: „Snižováním překážek k vzdělání vytvoří internet komunitu informovaných, interagujících a tolerantních občanů světa.“ O dvacet let poté vzbuzují jeho slova spíše cynický úšklebek na tváři. „Tweety nerozpustí naše národní, kulturní a náboženské rozdíly; možná je naopak umocní. Kyberutopická víra v to, že nás internet promění v uber-tolerantní občany světa, překotně se snažící zbavit se našich škaredých předsudků a otevřít mysl tomu, co vidíme na svých obrazovkách, zůstala nenaplněna. Většina těch, co stále věří v ideál elektronické globální vesnice, jsou ti, kteří by byli tolerantní kosmopoliti i bez internetu: intelektuální a světoběžnická elita,“ shrnuje v už zmíněné knize Net Delusion Morozov. Žádný stát, který měl ještě před nedávnem poměrně svobodný internet, zatím v sešněrování kyberprostoru nedospěl dál než Rusko.

Touhu po větší kontrole virtuálního prostoru však sdílí s mnoha dalšími zeměmi, které svoji internetovou politiku navzájem bedlivě sledují. Takový přístup už není možné vnímat jako výjimku z pravidla, ale jako trend.

057

POČÍTAČOVÉ HRY

alespoň pár megabajtů skutečnosti Světem počítačových her zmítá revoluce. Přibývá nezávislých her a s nimi i vývojářek a hráček, které svět definovaný doposud hlavně muži mění způsobem, jež videohry přibližuje vysokému umění. DĚRNÉ ŠTÍTKY, ÚTERÝ A ČTVRTEK OD 16:20 (V PROGRAMU OD ROKU 2011) TEXT ONDŘEJ TRHOŇ FOTO NEWGROUNDS, STAR MAID GAMES

Znáte ten pocit, když objevíte úplně nový a živý hudební žánr? Se zatajeným dechem čekáte na každou novou skladbu, všechny kapely začnete sledovat na Last.fm a konečky prstů vám proudí nadšení z toho, že jste objevili něco neoposlouchaného a dost možná i revolučního? Přesně v tomhle bodu se teď nachází videoherní průmysl. Od roku 2008, kdy s vydáním puzzle plošinovky Braid začala a už se nezastavila první vlna skutečně populárních nezávislých her, mohou majitelé počítačů a konzolí podobné nadšení zažívat vlastně pravidelně. Mladé médium se konečně dostává do bouřlivé puberty, která dává vzniknout novým formám a do videoherního světa vnáší dosud nevídaná a vzrušující témata. Spolu s ambicemi dohnat v pestrosti emocí „vysoké“ umění se pojí i čím dál zřetelnější snaha tvořit díla subverzivní, schopná narušit mainstreamové zvyky týkající se toho, co a jak je ve videohrách přípustné zobrazovat. Jejich autoři a především autorky přitom pracují nejen se svébytným vizuálním stylem, ale především originálně využívají herní mechaniky ke zdůraznění svých poselství. A jakoby mimochodem tak potvrzují, že s videohrami je jako se seriózním médiem prostě potřeba počítat. HRY A GENDER Rok 2014 se do herní historie navždy zapíše jako období, ve kterém vypukla nejvíce propíraná kauza posledních let Gamergate, jež proti sobě postavila ve vyhrocené debatě napříč herní scénou zastánce starých pořádků (a podle odpůrců sexisty) a hráče požadující od videoher korektnější a modernější přístup k genderovým tématům. Smršť obvinění, urážek, vzrušených diskuzí a nadávek ale i přes svou vyhrocenost posloužila jednomu – otevřela téma, o kterém se mělo začít mluvit mnohem dříve: reprezentaci žen ve videohrách. Pro pochopení kontextu her popisovaných v tomto textu je to zásadní moment, protože dozvuky téhle debaty jsou slyšet s neutuchající intenzitou i dnes. Gamergate ukázala, že lidí, co chtějí o videohrách přemýšlet jinak, není zas tak málo a přinesla s sebou výraznou změnu videoherního diskurzu. Feministickou perspektivu brzy doplnil LGBT+ pohled 058

a vznikla řada magazínů a webů, které začaly hry brát nejen jako nevinnou zábavu, ale jako plnohodnotnou součást masové kultury – spolu se všemi výzvami, které tím herní médium objevilo. A nastavený kurz trvá dodnes, přičemž se k němu přidala i celospolečenská média, takže eseje o způsobu zobrazování menšin a žen v té které hře najdeme i v britském deníku The Guardian. S touto změnou vnímání souvisí i příchod složitějších a zásadnějších témat, případně rozvoj nových, netradičních žánrů. Digitální platformy (za všechny jmenujme nejrozšířenější Steam) navíc už několik let předtím propojily nezávislé vývojáře a jejich třeba i značně menšinové publikum, a umožnily tak finančně existovat titulům, které nejsou jen o válčení a jejich autoři a autorky hry chápou jako svébytnou uměleckou formu, schopnou předávat emocionální zážitky se stejnou intenzitou jako třeba literatura nebo film. Možnost vyjádřit se ale dostala taky jedna, do té doby v herním průmyslu spíše upozaďovaná skupina – ženy. Nezávislé autorky tak mohly začít v tradičně mužském světě vyprávět příběhy z perspektivy, která v něm dosud chyběla. A jakoby mimochodem do něj začaly přinášet do té doby zapovězená témata. VIRTUÁLNÍ OKNA DO DUŠE „Myslím, že tě miluju,“ říká devatenáctiletá Nina svému internetovému příteli Ichimu, zatímco společně zabíjejí chobotnice ve fantaskní krajině. Právě o vývoji vztahu mezi Ninou a Ichim skrze online počítačovou hru pojednává nejznámější dílo Cibele americké autorky Niny Freeman z roku 2015. Je to příběh o nejistém hledání vlastní identity, zakoušení vzdálené intimity vlastní kyberprostoru, do něhož přenášíme i svoje vztahy. I když Cibele obsahuje herní část, její mechaniky samotné vlastně nejsou důležité – tvoří plátno, na kterém autorka vykresluje příběh svého čerstvě dospělého já. Zbytek pak tvoří zápisky z deníků, autentické přepisy konverzací s kamarádkami, fotografie a selfie rozeseté ve složkách na virtuální ploše Ninina počítače, kterými může hráč listovat a dotvářet si obraz o tom, čím v té době autorka procházela. Cibele je cestou do jednoho vztahu, který je pro současnou tinderizovanou romantiku v lecčems vypovídající. Přesto by byla škoda Cibele redukovat jen na hru o vztahu. V kontextu herního světa jde o dílo vr-

cholně emancipační – ve světě definovaném muži si Nina Freeman (i když nijak programově) symbolicky bere zpátky právo autentické výpovědi o ženské zkušenosti, pro jejíž ocenění není nutné být ženou. Když tak vidíme Ichiho skládat Nině komplimenty a vyžadovat po ní fotky, jsou to situace, se kterými se řada lidí vyrůstajících s internetem dokáže ztotožnit. Pokud k nim přidáme odzbrojující upřímnost, třeba v podobě videí, jejichž hlavní aktérkou je Nina samotná, Cibele je i přes některé svoje vady krystalickou ukázkou toho, že počítačové hry mohou působit podobně silně jako třeba básně. I když tak činí jinými prostředky. Tvorba Niny Freeman jako celek je cenná ještě z jednoho důvodu. Ať už je to malá hříčka How Do You Do It (2014), ve které tematizuje první poznávání sexu skrze hru s panenkami, nebo textovka Ladylike (2014) o boji mezi matkou a vzpurnou dcerou, přináší do herního média sex a vztahy v podobě, ve které se s nimi dokážeme snadno identifikovat. I přes vysokou sexualizaci ženských postav je přitom pohlavní nebo opravdu hluboký citový život v mainstreamových titulech tak trochu tabu.„Obyčejné příběhy ze života jsou to nejzajímavější,“ vysvětluje Freeman svoji motivaci pro magazín o nezávislých hrách Kill Screen. Zatímco feminismus Niny Freeman je spíše důsledkem jejího světonázoru a přichází spolu s tématy, která ve svých dílech rozvíjí, agenda Rachel Weil je přímočařejší. Ve svých hrách pro konzoli NES zkoumá principy konstrukce femininity a maskulinity, přičemž subverzivním způsobem pracuje s retro a barbínovskou estetikou. Kromě toho stojí za vznikem digitálního muzea FEMICON, které je věnované „uchování a znovupoznání femininity ve videohrách, počítačích a elektronických hračkách 20. století“. Nejsou to jen Freeman nebo Weil, kdo se snaží do herního prostředí přinést ženskou zkušenost. Většina feministických herních komentářů má zatím podoby krátkých herních črt, často textových. Za všechny ještě jmenujme Caru Ellison a její introspektivní hyper textovku Sacrilege, ve které se vžijete do role ženy hledající v nočním klubu partnera, nebo Christine Love, jež ve svých svébytných vizuálních románech, jako je asi nejznámější Analogue: a Hate Story, zpracovává též feministická témata. wave moon

DIGITALIZOVANÉ PROMĚNY Tento text by ale nebyl úplný bez Anny Anthropy, která se proslavila intimním dílem Dys4ia o průběhu hormonální léčby při přeměně z muže na ženu. Dys4ii sice dohrajete za deset minut, ale obsah i forma Anthropiiných sdělení je značně osobitá. Ve čtyřech krátkých kapitolách spolu s Annou procházíme různými stádii terapie, přičemž skrze herní mechaniky z první ruky zažíváme těžkosti, kterým musela čelit. To je přitom jedna z věcí, ve kterých je Dys4ia výjimečná – své sdělení nevyjadřuje pouze textem nebo obrazem, ale Anthropy ho vetkává přímo do pravidel hry. Pocit nespokojenosti s vlastním tělem je tak vyjádřen minihrou, ve které je potřeba složitý tvar protáhnout zubatou dírou ve zdi, v jiné zase musíte trefit prášky pro snížení tlaku do otevřených úst. Zatímco řada her s uměleckými ambicemi přejímá tradiční principy a pouze na ně roubuje alternativní výtvarný styl a netradiční příběh, Dys4ia své hlavní myšlenky sděluje – jak vyjadřování idejí skrze herní mechaniky označuje akademik Ian Bogost – procedurálně. A právě nutnost s hrou interagovat zakládá podhoubí pro hlubší identifikaci. K hraní Dys4ie navíc nepotřebujete nic kromě kurzorových šipek a v duchu introspektivního diskurzu se jedná (i slovy autorky samotné) o jakýsi vizualizovaný a do herního prostředí převedený osobní deník. Důležitou součástí zážitku je i audiovizuální zpracování. Anthropy volí v duchu retra jednoduché barevné wave moon

plochy a postavy s ostrými hranami a rohy. V ostrém kontrastu vůči Freemanové tak nechává na hráčích, aby si jen načrtnuté a abstraktně vyjádřené situace představili. V dalších dílech Anny Anthropy pak kromě sci-fi témat najdeme i citelný důraz na LGBT a queer, ať už v podobě arkády Lesbian Spider-Queens of Mars nebo puzzlu Triad, ve kterém máte za úkol naskládat tři milence na postel tak, aby se všichni pohodlně vyspali. Za zmínku pak ještě stojí krátká desetisekundová textovka Queers in Love at the End of the World, vykreslující dystopickou scénu konce světa, v níž si musíte vybrat, co jako poslední prožijete se svou lesbickou partnerkou. Na tvorbě americké autorky se ukazuje ještě jeden rys, typický pro současné tvůrce nezávislých her, kteří se sdružují třeba na portálu itch.io – a sice tendence vyrábět více malých her, z nichž každá pojednává o uzavřeném tématu. V angloamerické herní kritice se pro tuto formu vžil název „vignette games“, což bychom mohli přeložit jako herní črty. U Anny Anthropy jich najdeme čtyřiadvacet, přeborníkem pak je vývojář vystupující pod přezdívkou Increpare, který zatím vytvořil přes dvě stě padesát experimentálních miniher. Kyberfeministky 90. let nahlížely na kyberprostor jako logické rozšíření prostoru pro boj s patriarchá-

tem. Kanonická díla kolektivu VNS Matrix sice dnes už nespustíte a kyberfeminismus samotný skončil spolu s dotcomovou bublinou, jeho ozvěny jsou slyšet i dnes – a výše zmíněné hry jsou toho důkazem. S trochou představivosti je ovšem projekce vlastní identity do počítačových programů jistým druhem ženy-stroje, kterou ve svém vlivném Manifestu kyborgů v roce 1985 popsala feministická myslitelka Donna Haraway. Videohry tak mají svoje místo hned vedle aktivistických Tumblrů, blogů a YouTube kanálů, protože i v herním prostředí vznikají díla podvratná, narušující stávající struktury nebo minimálně ukazující, že to jde dělat i jinak. Tento text si samozřejmě neklade za cíl podat vyčerpávající výčet. Je mnoho autorů a autorek, kteří se kvůli rozsahu nevešli, a při ohromné pestrosti nezávislé herní scény podat ucelený obraz snad ani není možné. Výrazné zjednodušení vývojářských nástrojů v posledních letech dalo herní hlas dosud opomíjeným skupinám obyvatel a lze očekávat, že se budou o slovo hlásit čím dál důrazněji. Díky digitálním platformám a sociálním sítím pak mohou snadno nalézt publikum a rozšiřovat obzory nejen počítačových hráčů. Jestliže totiž mají výše zmíněné hry něco společného, je to fakt, že dokážou hovořit i k těm, kteří by si obyčejnou střílečku nikdy ani nezapnuli.

A činí tak řečí, jejíž ozvěna je slyšet hlasitěji než kdy dřív.

059

HUDEBNÍ FESTIVALY

malý je přednost Festivaly elektronické hudby prošly za posledních deset let zajímavou proměnou. Od masovosti k exkluzivitě, od unifikovaných line-upů k ojedinělým zážitkům na specifických místech. Vzhledem k obrovské nabídce letních akcí už jsou dokonalá organizace, vlídné zázemí či zajímavá lokace stejně důležité jako samotný program. ECHO JARDY PETŘÍKA, PONDĚLÍ OD 21:00 (V PROGRAMU OD ROKU 2008, DŘÍVE WAVETRONIQ) TEXT JARDA PETŘÍK FOTO STANISLAV SOUKUP

Elektronická festivalová mapa Evropy nikdy nebyla tak pestrá. Během let 2006 – 2016 vznikla navzdory ekonomické krizi spousta zajímavých letních out­doorových i zimních indoorových festivalů, které v průběhu let díky kvalitní organizaci a neutuchajícímu nadšenectví dokázaly přežít a etablovat se. Přestože počet hudebních festivalů každým rokem stoupá, jejich ucelený přehled či podrobný rozcestník prakticky neexistuje. Kam má fanoušek elektronické hudby zamířit, když ho masové akce typu Glastonbury a Roskilde nelákají a všeobecně známé svátky elektroniky, jako jsou barcelonský Sónar nebo holandský Amsterdam Dance Event, už v minulosti navštívil? Především zdaleka neplatí, že za kvalitním festivalem je potřeba zamířit do západní Evropy – v poslední dekádě se na mapě starého kontinentu objevilo nepřeberné množství nových, menších festivalů, které častokrát nabízejí pestřejší a zajímavější program než jejich velcí konkurenti. A nejeden z nich není, co se týče vzdálenosti od českých hranic, nijak nedostižným. Každý, kdo se někdy zúčastnil opravdu velkého hudebního festivalu, byl také určitě součástí nekonečné fronty na jídlo či pití, nemluvě o nachozených kilometrech mezi stanovým městečkem a areálem (případně samotnými pódii) a následném mačkání se v davu na headlinera, kterého ve výsledku viděl stejně jen díky obřím obrazovkám. Ruku v ruce s faktem, že zorganizovat a zafinancovat menší festival je jednodušší než v případě desetitisícové masové akce, se tak v Evropě objevila celá řada jedinečných festivalů velmi často lákajících na exkluzivní line-up v podobě různých speciálních kolaborací nebo jednorázových vystoupení. Čím dál důležitější se v posledních letech ukazuje být i samotná festivalová lokace či doprovodné programy (filmová promítání, audiovizuální instalace) a také limitovaná kapacita – pocit exkluzivity jdoucí ruku v ruce s absencí výše zmíněných neduhů je rovněž velmi výrazným prvkem v proměnách festivalů poslední dekády. S tím souvisí i jejich komornější vyznění a často i kontaktnější prostředí ve smyslu delšího setrvávání samotných umělců na festivalu, které je posléze možné osobně potkat i pod pódiem při vystoupení jiného hudebníka. Jestliže line-upy elektronických festivalů bývaly 060

často k nerozeznání, s nárůstem konkurence museli organizátoři nutně přijít s originálnějším programem. Německé městské festivaly Club Transmediale či Berlin Atonal, krakovský Unsound, ale zčásti také italský Club to Club založily svou politiku na speciálních kolaboracích, evropských či světových premiérách a exkluzivních „návratech“, jako byl první celonoční „spací koncert“ Roberta Riche na Unsoundu či vystoupení legendárních Cabaret Voltaire na Atonalu. Jak už se ale v praxi nejednou ukázalo, především jednorázové (často také audiovizuální) kolaborace jsou nebezpečně dvojsečnou zbraní – vystoupení dvou na papíře velkých jmen může například z důvodu nedostatečného sehrání snadno skončit propadákem nebo v lepším případě nijak výjimečným zážitkem. OD LETIŠŤ PO KAMENOLOMY Nesporná výhoda kapacitně menších festivalů spočívá mimo jiné v širších možnostech výběru lokace. Jestliže desetitisícové festivaly musí vzít často zavděk velkými, rovnými (tedy většinou) letištními plochami, jejich komornější konkurenti mohou experimentovat s daleko větší paletou míst. Německé festivaly Splash a Melt tak těží z vizuálně vděčné, postapokalypticky vyhlížející krajiny na břehu jezera Gremminer, které vzniklo zaplavením bývalého lomu. Na jeho vodami omývaném poloostrově nazvaném příznačně Ferropolis zůstalo pět obřích těžebních strojů (areál během roku funguje jako otevřené muzeum), které se každé léto stávají nedílnou součástí festivalového dění. Švédský festival Into the Valley zašel ještě dál – odehrává se totiž přímo na dně bývalého kamenolomu. Vděčnými prostory se v posledních letech stávají i všemožné ruiny hradů a tvrzí (portugalský festival Forte, chorvatské festivaly Dimensions a Outlook). Asi nejdále v tomto směru zašli v roce 2015 organizátoři festivalu Barrakud Corfu, který se každý z pěti dnů odehrával vždy na jiném místě tohoto západořeckého ostrova. Na speciálních lokacích si ale zakládá i krakovský Unsound, který v roce 2015, na ročníku s příznačným podtitulem „Surprise“, umístil jeden festivalový večer do solného dolu Wieliczka, kde v koncertní hale postavené několik desítek metrů pod zemí vystoupili mimo jiné King Midas Sound a Fennesz. Logický vývoj pro mnoho pořadatelů představuje růst. Některé festivaly ale vsadily na opačnou strate-

gii, která se v posledních letech ukazuje jako funkční. Skvělým příkladem mohou být německý Nachtdigital či britský Bloc. Oba mají prakticky od svého založení limitovanou kapacitu (v prvním případě jsou to tři tisíce, ve druhém sedm tisíc), související i s jejich lokací – odehrávají se totiž v chatových areálech, které více lidí zkrátka nepojmou. A vzhledem k tomu, že organizátorům i návštěvníkům tento stav zcela vyhovuje, protože dávají přednost komornější atmosféře s absencí front a veškerých dalších neduhů velkých festivalů, lze předpokládat, že se jejich kapacita nebude měnit ani v budoucích letech. Podobným případem jsou městské festivaly typu rakouských Heart of Noise a Donaufestival či polského Unsoundu, kde je limitovaná kapacita (každý rok při spuštění předprodeje samozřejmě velmi hlasitě odsuzovaná fanoušky, kteří neuspěli v klikacím boji o koupi lístku) rovněž zapříčiněna jednak velikostí koncertních prostor, jednak zachováním rodinné atmosféry a probuzením dojmu exkluzivity v podobě účasti na festivalu. Proměny (elektronické) festivalové mapy Evropy za uplynulou dekádu by bylo možné definovat či popsat daleko šířeji: velký boom v Portugalsku v posledních pěti letech (Forte, Neopop, Semibreve, MadeiraDig), zrod silné švédské avantgardní scény (trojice festivalů Norberg, Volt a Into the Valley), holandská „podzimní“ hegemonie (Todays Art, Incubate, Le Guess Who?)... Nicméně mezi dva nejvýraznější zásahy do zmíněné mapy patří bez diskuze růst polské festivalové scény a také invaze britských „party“ festivalů na chorvatské pláže. Jasným leaderem (už zdaleka nejen) polské festivalové scény (pokud pomineme mainstreamovější Open‘er) je krakovský Unsound. K němu ale v uplynulé dekádě přibyla ještě trojice festivalů Audioriver, Nowa Muzyka a Off (jejichž první ročníky proběhly shodně v roce 2005), které se během deseti let dokázaly přeměnit z akcí víceméně lokálního charakteru v hlavní události letní festivalové sezony nejen pro polské publikum. Co do exkluzivity programu navíc začal v posledních letech zmíněnému triu dýchat na záda „černý kůň“ v podobě komorního festivalu Up to Date, který se soustředí především na techno, dark ambient a spřízněné experimentální žánry. To Velká Británie neměla nikdy o kvalitní festivaly nouzi, co jí ale vždy bude chybět, je horké a slunné prázdninové počasí. Bylo tak jen otázkou času, kdy wave moon

se najde funkční řešení, kterým se nakonec ukázala být invaze na chorvatské pláže. Přelomovým se stal rok 2008, kdy v Chorvatsku proběhly první ročníky dodnes fungujících festivalů Soundwave Croatia, respektive Outlook, které měly na svědomí následné masivní rozšíření fenoménu takzvaných boat parties neboli několikahodinových plaveb na lodích s DJi a bary na palubě. Úspěch obou festivalů, regulérních britských oáz na chorvatském pobřeží (vstupenky byly naceněné v librách a hlavní součástí otázek a odpovědí bylo, jak se letecky a následně po zemi dostat z britských ostrovů do chorvatské vesnice nejblíže festivalovému areálu), samozřejmě vyústil ve vznik dalších následovníků a „chorvatská festivalová scéna“ se během pár let rozrostla o další, více či méně úspěšné kopie dvou zmíněných průkopníků (Stop Making Sense, Dimensions, The Garden, Unknown Croatia, Hideout, Electric Elephant, Sonus), kdy je hlavní důraz v line-upu kladen především na DJské sety na úkor živých vystoupení a koncertů. TRENDSETTEŘI A VIZIONÁŘI Jestliže ještě na přelomu tisíciletí platil například barcelonský Sónar za dost možná nejdůležitější elektronický festival, co se týče objevování nových jmen, v posledních letech je jeho program v tomto wave moon

směru čím dál méně atraktivní a pozice trendsetterů a vizionářů přebrali zejména berlínský Club Trans­ mediale a krakovský Unsound. Zapomenout by se v souvislosti s vizionářstvím rozhodně nemělo ani na slovenský Wilsonic, který dokázal mezi lety 2006 – 2009 přivézt do Bratislavy jména, která se na českých pódiích objevila s několikaletým zpožděním (Soap&Skin, Moderat, Rustie), pokud vůbec (Flying Lotus), a ne náhodou to Wilsonic v roce 2009 dotáhl na druhé místo (za barcelonský Sónar) nejlepších červnových elektronických festivalů podle renomovaného webu Resident Advisor. Zhruba ve stejných letech, kdy byl na vrcholu bratislavský Wilsonic, měly své kvalitní zastoupení na elektronické festivalové scéně i Brno a Praha díky New New!, respektive Spermu, na kterých mezi lety 2006 – 2009 vystoupili například Machinefabriek, Otto Von Schirach, Murcof, Milanese, Jamie Lidell, Mouse on Mars, Daedelus, Modeselektor nebo Deadbeat. Pozici obou festivalů nahradil prakticky vzápětí i na vizuální složku silně zaměřený pražský Lunchmeat Festival, který od roku 2010 nemá co do přivážených zahraničních jmen současné klubové i experimentálnější elektroniky v Česku konkurenci. Prakticky jediným relevantním taneč-

ním festivalem poslední dekády je potom komorní Shotgun, který se koná vždy na konci léta nedaleko Hrádku nad Nisou. Na dvou pódiích organizátoři představují každý rok několik důležitých zahraničních jmen současné scény rovných i zlomených beatů. O pozici českého festivalového trendsettera se pak v posledních letech stále více hlásí kutnohorský festival Creepy Teepee, na který už si nacházejí cestu i zahraniční fanoušci současné alternativní, nejen elektronické scény. V souvislosti s masivním rozvojem kvalitních festivalů v sousedním Polsku je ale na českou festivalovou scénu v roce 2016 bez diskuze smutnější pohled. Polsko má samozřejmě vzhledem k velikosti trhu daleko snadnější pozici, ale kdyby se zlepšila podpora ze strany státu a měst, mohla by se i česká festivalová scéna stát v příští dekádě daleko konkurenceschopnější.

A komu nestačí současná skromnější lokální nabídka, nemusí jezdit daleko za hranice – jak v Polsku, tak Rakousku i Německu je v dosahu pár hodin cesty k mání dost možná to nejlepší z elektronických festivalů na celém starém kontinentu.

061

DEKÁDA RADIA WAVE

10 nejlepších alb TEXT ALEŠ STUCHLÝ, JIŘÍ ŠPIČÁK

2006: THE KNIFE – SILENT SHOUT Švédské sourozenecké duo na svém třetím studiovém albu neodolatelně smíchalo přímočarost s mysteriózností, chytlavost s výstředností a serióznost s perverzí. Jejich tehdejší ukrývání se za historické imitace tváří v sobě navíc mělo cosi z fascinace pohanskými a masopustními rituály, vyzývavého fetišismu i psychoterapeutické tradice. Zásvětní diskoborci The Knife – libující si v ponuré euforii a podvratných hrách s identitou – zkrátka natočili přístupné a zároveň nadčasové elektropopové album, k jehož nepředvídatelnému soundu se následující roky už jen houfně přirovnávalo. 2007: BURIAL – UNTRUE Na začátku dekády se pozornost celého světa elektronické hudby upjala do jižního Londýna, kde se klubal dubstep – britským junglem a drum’n’bassem poučený dystopický žánr, který měl ještě daleko k parodii, jíž se později nevyhnutelně musel stát. Nejvýraznější album žánru, který jinak plodil spíš jednotlivé tracky, ale přišlo až v roce 2007. Tehdy ještě anonymní producent Burial navázal na fantastický bezejmenný debut a přidal poslední a zásadní ingredienci – k vibrující a harašící base a lo-fi paranoidním beatům přidal samply dávno ztracených soulových a R&B zpěváků a zpěvaček. 2008: PAAVOHARJU – LAULU LAAKSON KUKISTA Finský label Fonal patřil v uplynulé dekádě k nejpozoruhodnějším evropským platformám a psychedelický kolektiv Paavoharju – otvírající pozornému posluchači dosud skrytý svět experimentální hudby zrozený ve vylidněných domech, pustých továrnách, zarostlých saunách a opuštěných jezerních člunech – byl jeho nejúžasnější akvizicí. V písních jejich druhého alba se přirozeně potkávají fragmenty průzračných melodií, duchařské ambientní zrnění, pastelová elektronika i prvky dubu. Operní vokály tu střídá introvertní folkové broukání, asociace se táhnou od sedmdesátkového rocku až po Bollywood.

062

2009: KVĚTY – MYJAU Spolu s loňskou deskou Miláček slunce vrchol diskografie jedné z nejlepších současných českých kapel. Zpěvák, kytarista a výhradní autor hudby i lyrických, invencí přetékajících textů Martin E. Kyšperský tady potvrdil talent vzácného druhu: schopnost vyjmout z každodennosti drobný detail a učinit z něj téma, proměnit banalitu v unikátní zkušenost. Imaginace, poezie destilovaná z všednosti, silné, nápaditě instrumentované songy – motivy samoty a odcizení zbavené nánosů prostopravd a klišé.  2010: KANYE WEST – MY BEAUTIFUL DARK TWISTED FANTASY Turbulentní období Westova osobního života i ka­ riéry se zázračně protnulo s nestabilitou v hudebním průmyslu, hip hopu i dramatickou politicko-ekonomickou situací v Americe. Vzniklo tak rapperovo opus magnum: riskantní a excentrické monstrum, v němž se materialismus přirozeně mísí s existenciálními tématy, surrealismus s religiozitou, komiksová nadsázka s klasicizující vážností. Absurdně dokonalá houština samplů (ft. AphexTwin, King Crimson a Mike Oldfield), neobvyklé délky skladeb, hedonistické i introspektivní texty, fantasticky frázované do špinavých beatů a kmenových rytmů, nad nimiž se klenou oslnivé melodie a sbory příležitostně zabalené do opulentních orchestrálních aranží. 2011: M83 – HURRY UP, WE’RE DREAMING Nejambicióznější deska (tehdy už pouze) jednočlenného elektropopového projektu francouzského muzikanta Anthonyho Gonzaleze, jejímž dominantním tématem jsou sny a jejich proměna v čase. Stylistickým leitmotivem tu nicméně zůstává čirá galaktická epika: Gonzalezovy kompozice mají triumfální, ale nikoli přihlouple efektní náboj, extatické momenty až na drobné výjimky nepůsobí nabubřele manýristicky, naopak nesou potenciál osobní/kolektivní katarze. Prudce emotivní deska o tom, jak tragicky odlišné jsou představy dítěte, teenagera a dospělého, a zároveň o tom, že člověk může být i po třicítce ještě tak trochu harant.

2012: FRANK OCEAN – CHANNEL ORANGE Že ze středu frackovitého rapového kolektivu Odd Future Wolf Gang Kill Them All vzejde dokonale vybroušená a vyzrálá deska podle nejlepšího střihu futuristického R&B, bylo asi stejně pravděpodobné jako to, že sláva celé crew vydrží déle než několik let. Přesto se to stalo – o debutové desce Channel Orange (předcházel jí jenom mixtape Nostalgia, Ultra) z dílny zpěváka a producenta Franka Oceana se okamžitě po vydání začalo mluvit jako o budoucí klasice a odstup několika let to potvrdil – překonat Channel Orange může snad jenom sám Frank Ocean. 2013: VAMPIRE WEEKEND – MODERN VAMPIRES OF THE CITY Newyorská indiepopová kapela Vampire Weekend pod vedením nejvtipnějšího uživatele Twitteru Ezry Koeniga na své třetí desce ModernVampires of the City dokončila dlouhou a místy trochu bolestnou proměnu. Na třetí dlouhohrající desce Ezra Koenig společně s producentským mozkem kapely Rostamem Batmanglijem definitivně dospěli a přesvědčili i dosud nepřesvědčené. Nadpozemské melodie prostoupené komplikovanými texty o víře a podepřené nápaditou instrumentací daly dohromady desku, na které Koenig působí jako jeden z největších skladatelských talentů své generace. 2014: ARCA – XEN Dějiny elektronické hudby posledních let by se s trochou nadsázky daly měřit jednoduše – před Arcou a po Arcovi. Venezuelský producent, jehož tvorbu je nutné vnímat v kontextu originálních vizuálů jeho spolupracovníka Jessyho Kandy, na sebe upoutal pozornost už mixtapem &&&&& nebo spoluprací na desce Kanyeho Westa Yeezus. Intenzivní průlom do obecného povědomí jej ale čekal až po vydání debutového alba Xen, na němž načrtl neustále se komíhající a tekutý dystopický svět. 2015: VINCE STAPLES – SUMMERTIME ’06 Největší porci rapové slávy shrábl v roce 2015 Kendrick Lamar s angažovanou rap-funkovou odyseou To Pimp a Butterfly, podle nás jej ale zastínil trochu nečekaný oponent – mladičký rapper Vince Staples s debutovou deskou, kterou rovnou koncipoval jako dvojalbum. Třaskavá procházka ghettem podpořená smrtící basou, minimalistickými beaty a originální flow v sobě na rozdíl od zmíněného Kendricka Lamara neměla ani špetku nostalgie po dávno slyšeném, naopak. Vince Staples dokázal, že přepsat pravidla hry a vnést do ní vlastní svébytný zvuk může i debutant. wave moon

DEKÁDA RADIA WAVE

10 nejlepších filmů TEXT VÍT SCHMARC, ALEŠ STUCHLÝ

2006: BÍLÉ DLANĚ (SZABOLCS HAJDU) Sportovní filmy obecně nejsou odvětvím, které bychom očekávali na špičce kvalitativních žebříčků, snímek Szabolcse Hajdua je ale výjimkou, v níž se kloubí porozumění pohybu a impresivní ponor do maďarského reálného komunismu. Gymnastický dril, kterým prochází hlavní hrdina v průběhu 80. let, je odrazem uniformované a latentně agresivní doby odcizení, odehnívání i šedi. Formální stránka je precizní jako sestava na kruzích, plynulá, ekvilibristická, přitom funkční ve všech polohách. Óda na motoriku lidského těla i drama o nehybné a přísné všednosti, vrchol Maďarovy filmografie a jeden z nejlepších středoevropských filmů po roce 2000. 2007: 4 MĚSÍCE, 3 TÝDNY A 2 DNY (CRISTIAN MUNGIU) Mrazivě realistický příběh jediného dne roku 1987 a klíčový snímek tzv. rumunské nové vlny. Precizně komponované dlouhé záběry, vytříbeně naturalistický styl, autentické herecké výkony a přesvědčivé civilní dialogy budící dojem náhodně vyslechnutých rozmluv – Zlatá palma v Cannes nemohla mít ten rok jiného vítěze. Drama těhotné dívky ve zcela sterilní době, privátní peklo bezmoci vykreslující věrný obraz jedné truchlivé éry. 2008: AŽ NA KREV (PAUL THOMAS ANDERSON) Americký solitér P. T. Anderson ve svém vrcholném snímku znovu zkoumá povahu vztahu mezi otcem a synem, poměr mezi mírou korupce a ambicí i fenomén komunity a s ní spojené naděje. Skrze film Až na krev se ale nebývale sugestivním a přitom nejednoznačným způsobem vyjadřuje především ke dvěma klíčovým opiátům lidstva: kapitalismu a organizovanému náboženství. A navíc zplodil jednu z nejkomplikovanějších a nejprovokativnějších postav dekády: mizantropické monstrum Daniel Plainview je napůl člověk, napůl satan, zpola důstojný obchodník a dříč, zpola odpudivý manipulátor s ropou místo krve, figura stejným dílem heroická jako zrůdná.

2009: FISH TANK (ANDREA ARNOLD) Andrea Arnold ve své tvorbě představuje jakousi femininní protiváhu generaci „starých levičáků“ a klasiků ostrovního sociálního realismu Mikea Leigha či Kena Loache. Její rukopis vyniká výrazným lyrismem, který ale drobné ornamenty čerpá výhradně z reality sociální periferie, a zaměřuje se na vnitřní život ženských postav. Fish Tank je ponorem do intimního života dospívající hrdinky v uniformní atmosféře sídliště kdesi v Essexu. Snaha po rozbití dusivého „akvária existence“ i první milostné vzplanutí k výrazně zkušenějšímu muži – Fish Tank ztělesňuje nesmírně empatickou a vtahující společenskou sondu, z níž vedle přesné režie a plastické kamery Robbieho Ryana vystupuje herecké duo Katie Jarvis a Michael Fassbender. 2010: SERIÓZNÍ MUŽ (ETHAN A JOEL COENOVI) Nejlepší (a nejméně doceněný) film bratří Coenů je potměšilou variací na biblický příběh utrpení Joba, zasazenou do akademické židovské komunity přelomu 60. a 70. let. Ke starozákonní tvrdosti a zlomyslnému humoru však Coenové tentokrát přidávají odzbrojující intelektuální mix, v němž mají stejnou váhu myšlenky přejaté z abstraktního světa matematických paradoxů i úvahy o krizi víry a kde výpočtům kvantové fyziky či náboženské mystice dodávají smysl texty pop music. Formálně brilantní snímek sezničujícím závěrem vděčí za svou sílu chytře zvolené metodě: veškerá mizérie a děsivá nevyzpytatelnost života je v něm podávána coby série mistrovských gagů. Accept the mystery! 2011: DRIVE (NICOLAS WINDING REFN) Bestiální šofér lesklých filmových limuzín Nicolas Winding Refn dosáhl svého dosavadního tvůrčího zenitu v netradiční gangsterce o muži, jehož maskou je volant pevně sevřený v rukách a škorpion vyšitý na zádech bundy. To, co snadno mohlo skončit jako další béčková variace na Kurýra, se v rukou nevyzpytatelného Dána proměnilo v hypnózu obrazem a zvukem, jedinečný trans losangeleského podsvětí plný masek, tekutého času a pomalu odhořívajících scén, které mistrně pracují s interiéry a nehybnou tváří Ryana Goslinga. Artová gangsterka pro nové tisíciletí. Refn tankuje super.

2012: HOLY MOTORS (LEOS CARAX) Velkolepý comeback enfant terrible francouzského filmu, romantického excentrika Leose Caraxe, který se rozhodl definitivně zrušit hranici mezi vyprávěním a stylem. Epizodický fantaskní trip Holy Motors je lekcí čisté imaginace, ale také autorovým osobním komentářem k historii/budoucnosti filmu a soukromým dějinám Paříže. Caraxova sebereflexivní série anarchistických skečů a „krásných gest“ pojednává zároveň o údělu člověka ve virtuálním světě předem stanovených rolí i vnitřním životě celodenní šichtou znavených limuzín. 2013: POST TENEBRAS LUX (CARLOS REYGADAS) Mexická ikona umělecké kinematografie a její spirituální film 2.0, v němž je magie zcela samozřejmou součástí všednosti. Film z jiného (a přece tak povědomého) světa, v němž neplatí žádné tradiční zákonitosti a kde vše zůstává otevřeno nekonečnému množství interpretací. Psychedelicky rozostřené kraje čtvercového obrazu, hypnotický tón kombinující prvky realismu a surreálních fantazií a především naprosto osobité prolnutí bolesti a krásy. 2014: LEVIATAN (ANDREJ ZVJAGINCEV) Drtivý příběh o nerovném střetu jedince s mocí není jen explicitním komentářem o molochu vlády v současném Rusku, ale zároveň variací na univerzální příběh bezmoci a zneužití síly. Zvjagincev je unikátní v tom, že přes veškerou přímost kritiky neztrácí jeho film individuální nuance a civilní sílu lidského dramatu – dokonce ani smysl pro svérázný ruský humor. Obraz hroutící se důstojnosti a chatrného „domu člověka“ je na diváka uvalený jako tíživý balvan bez naděje na smírné rozhřešení. 2015: SAULŮV SYN (LÁSZLÓ NEMES) Nejsilnější a nejstrašlivější film o holocaustu, jaký byl kdy natočen. László Nemesovi se povedl skutečný zázrak: dokázal se tváří v tvář šoa vyhnout kýči i exploataci a propojil individuální příběh člena Sonderkommanda s nadčasovou, až fyzicky bolestivou zprávou o nejtemnější stopě moderních dějin. Jeho v klaustrofobickém akademickém ořezu natočená, k životu probuzená noční můra byla nejvýraznějším debutem a zároveň nejsilnějším filmem roku 2015.

RUSSIAN CIRCLES (USA/ Sargent House) with brand new album Guidance special guest

HELEN MONEY (USA/ Thrill Jockey)

st/wed

09. 11. 2016 /20:00

KABINET MÚZ — BRNO ne/sun

064

20. 11. 2016 /20:00

LUCERNA MUSIC BAR — PRAHA wave moon

wave.cz

wave moon

3

4

wave moon