OTEVŘENÁ ČESKÁ TELEVIZE A JEJÍ NEPŘÁTELÉ TVÁŘÍ V TVÁŘ SOCIOTECHNOLOGICKÝM ZMĚNÁM
JAROMÍR VOLEK Je to, tuším, deset a půl roku, co proběhla na Kavčích horách konference s de facto totožným zaměřením, jaké je předmětem té dnešní. Jen její programově deklarativní název „ČT věc veřejná“ dnes v názvu doplnila otázka – Čas na privatizaci? Jako by naznačovala, že čas pokročil. Při pohledu do programu se ale opakují jak stejná témata, tak i část diskutujících, kteří pamatují onu pražskou konferenci. Vnucuje se tak otázka, co se změnilo za uplynulé desetiletí? Nezdá se, že příliš. Snad s jednou výjimkou. Není pravděpodobné, že by necelý měsíc po této konferenci propukla v České televizi druhá vzpoura či stávka, jako tomu bylo před deseti lety, kdy se podařilo zastavit pokus o likvidaci ČT formou její privatizace. Vlastně je tu ještě jedna změna. Nejsme v centru ČT, ale pořadatelem je regionální studio ČT. Pravděpodobně je to jen náhoda, kterou ale můžeme chápat i jako trend postupující decentralizace či fragmentace domácích médií veřejné služby, která byla historicky vzato, postavena na autoritativně asymetrickém komunikačním modelu Pokusím se neopakovat totéž, o čem jsem mluvil před oněmi deseti lety. První větu ale zopakuji. Evropská média veřejné služby se dostala na křižovatku, a to jak ve smyslu existenčním, tak i existenciálním. Tato teze de facto představuje klíčový motiv celé diskuse na téma bytí či nebytí médií veřejné služby (MVS) v posledním dvacetiletí. Jedinou podstatnou změnu či novou proměnnou představuje v celé rozpravě silnější akcent kladený na proces digitalizace, který si vynucuje i nové způsoby chování, a to zvláště v případě televizních publik. V názvu této přednášky používám spojení z titulu dnes již klasické práce Karla Poppera o „nepřátelích otevřené společnosti“. Je tomu tak proto, že média veřejné služby byla dlouhodobě formována jako pilíře demokracie a tedy i otevřené společnosti. V tomto smyslu není pochyb, že nejen v poválečném Německu přispěla k rozvoji demokratické sociálně tržní společnosti, a lze říci, i když se to příliš nepřipomíná, že kvalitní veřejná mediální služba byla a je výdobytkem sociálního státu západoevropského střihu, jakkoliv je jejím předobrazem předválečný britský reithianský model. V tomto smyslu není náhoda, že stále masivnější pokusy o demontáž sociálního státu doprovází i snahy o marginalizaci či likvidaci veřejné mediální služby, respektive starého evropského modelu veřejné televizní služby. V daném kontextu je boj o média veřejné služby i bojem za otevřenou společnost, respektive tu její část, kterou představuje veřejná sféra, jíž jsou média veřejné služby nedílnou součástí. Ve svém příspěvku se pokusím naznačit nejen obecné příčiny krize MVS, ale především nabídnu možné strategie jejich plnohodnotného přežití, a to speciálně ve vztahu k ČT. Musím ale zdůraznit, že budu hovořit spíše o ideálně typické představě média veřejné služby či televize veřejné služby, a ne o její aktuální domácí podobě. Jinak bych nemohl užít v názvu přednášky adjektivum otevřená. Klíčové trendy: evropský kontext
Nelze začít pravděpodobně jinak než alespoň zkratkovitým náčrtem procesu, kterým prošla média veřejné služby v posledních třech dekádách, tedy zhruba od poloviny 80. let minulého století, kdy byly nastartovány procesy deregulace a globalizace, a byl tak postupně omezován evropský model televizního vysílání jako veřejné služby realizované v kontextu více méně politického procesu regulace. Dělo a děje se tak ve prospěch modelu komerčního, který známe zvláště ze Spojených států. Tento proces je spojený: a/ s nárůstem nových technických možností (computerizace, digitalizace), b/ se snahou využít tyto ICT k ekonomickému zisku, a to jak na straně komerčních společností (většinou nadnárodních), tak i na straně národních států, s cílem posílit prosperitu a růst tzv. „informačních společností”. c/ třetí trend představuje zřejmá poptávka na straně publika po rozšíření možností výběru. Celý proces tak od 80. let směřoval k: 1/ privatizaci všech forem veřejné intervence, včetně komunikačního a informačního sektoru, 2/ denacionalizaci vlastnictví masových médií, která však na rozdíl od původních cílů vede k ještě silnější koncentraci vlastnictví 3/ liberalizaci, která vnáší princip tržní soutěže i do oblastí, které dříve sloužily pouze veřejnému podnikání a službě. 4/ komercionalizaci i těch médií, která byla původně zřízena s cílem veřejné služby. 5/ oslabování pozice národních vlád v dané oblasti i samotných občanů a posilování pozice velkých korporací. Reakce na tyto trendy v orbánovském Maďarsku a návrhy polského prezidenta Lecha Kaczyńského na faktické zestátnění MVS, respektive jejich napojení na státní rozpočet, jsou dobře známé. Není pravděpodobně náhodnou, že toto masivní zpochybnění MVS přichází ze zemí, kde ještě před dvěma dekádami existovala jen média státem kontrolovaná a řízená. Jako bychom zažívali cosi jako deja-vu, věčně se opakující trend návratu starých autoritárně mocenských praxí a struktur. Nedejme se mýlit poklidnou situací na domácí mediální scéně. To, co probíhá v nejbližších mediálních krajinách, může snadno a rychle přeskočit i k nám. Česká televize a její nepřátelé Pro domácí mediální krajinu platí uvedené trendy silněji v tom smyslu, že na transformaci, kterou prošla česká společnost v 90. letech, nebyli připraveni ani profesionálové ani diváci. Proto je zde pozice médiích veřejné služby slabší, než ve většině zemí původní evropské 15, ale zatím o něco lepší než v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku, kde stejně jako u nás oslabila stabilitu MVS expanze privátní sféry, respektive ekonomických zájmů do oblasti sféry veřejné. Přesněji řečeno jde o expanzi ekonomických zájmů do sféry politické či stranicko-politické, jejíž demokratické fungování dnes de facto ohrožují. Média veřejné služby a ČT zvláště představuje jako prvek veřejné sféry překážku, kterou je z pohledu pohledu uvedených politicko-ekonomických zájmu třeba odstranit nebo podrobit. Jde totiž o jednu z posledních velkých institucí veřejné sféry, vedle universit, které disponují alespoň částečnou mírou autonomie na stranicko-ekonomicky privatizovaném státu. Tento dvě desetiletí probíhající boj či spor o ČT jako medium veřejné sféry dobře ilustruje výrok českého premiéra ing. Klause z roku 1992, který v zásadě předjímá následující argumentaci odpůrců veřejné služby. "Proto chtějme nejraději soukromé, a když ne soukromé, tak raději státní než veřejné." Ing. Václav Klaus, CSc.“ (Český deník, 4.12.1992).
Obecně tak lze říci, že média veřejné služby jsou stále silněji konfrontována se snahou části politicko-ekonomické elity radikálně omezit či zcela likvidovat tento vysílací model, a to jak v jeho unikátní vlastnicko-ekonomické podobě, tak ve svém důsledku i jeho dramaturgická specifika. Pro domácí diskusi o médiích veřejné služby je zajímavé, že se zde nevede rozprava o strukturovaných možnostech, ale v zásadě je celý diskurz redukován pouze na hamletovskou otázku po bytí či nebytí veřejné televizní služby. V tomto smyslu není myslím bez zajímavosti naznačit, o jaké potenciálně možné modely médií veřejné služby se bojuje (tab 1). Tab 1 VARIANTY EXISTENCE VEŘEJNÉ TELEVIZNÍ SLUŽBY (VTS) MODELY CHARAKTERISTIKY AKCENTUJÍCÍ FUNKCI Program naplňuje veřejnoprávní poslání, ale současně usiluje o VTS JAKO dostatečný podíl na sledovanosti. Má možnost, kromě programu, jenž ROVNOCENNÝ plní veřejnou službu, nabízet ziskové a placené služby, z jejichž PRVEK výnosu se může „dofinancovat“ veřejná služba. Patří sem i vstup TELEVIZNÍHO TRHU veřejnoprávního vysílatele do oblasti Internetu, multimédií a on-line služeb na vyžádání apod. je financovaná převážně z reklamy (např. španělská (RTVE) či VTS JAKO portugalská (RTP) či italská (RAI), které mají s komerčními televizemi POLOKOMERČNÍ podobnou programovou strukturou. INSTITUCE VTS ROZDĚLNÁ NA Principem je rozdělení úkolů. Např. jako BBC usilující o většinového diváka a Channel 4 o diváka náročného, nebo francouzský model, SPECIALIZOVANÉ kde France 2 je celostátním programem a France 3 tvoří programy FUNKCE regionální. veřejnoprávní vysílatel se stane tzv. „nikovým“ médiem, které se VTS JAKO KLÁŠTER omezí na výrobu a vysílání pořadů, jež komerční sektor není schopen vyprodukovat, jeho program se tak stane „kulturněvzdělávacím ghetem“ s okrajovou sledovaností 1–3 % jako PBS v USA.Vysílatel může připravit nové tematické programy, ale pouze takové, které nebudou konkurovat komerčním tematickým programům, tedy jen s kulturním a vzdělávacím obsahem. veřejnoprávní zadání nemusí být vázáno na konkrétní instituci, na VTS JAKO úkolech veřejné služby mohou podílet i soukromé subjekty (například DISTRIBUOVANÁ zpravodajský kanál, který by dostával příspěvek od státu). VEŘEJNÁ SLUŽBA Upraveno dle Jakubowicz, 2002) Jakkoliv se tábor kritiků veřejné mediální služby jeví jako, alespoň mediálně, jednotný můžeme při podrobnějším pohledu identifikovat dva typy argumentů sloužících k delegitimizaci veřejné mediální služby. Společným jmenovatelem uvedených strategií jsou neo-liberální ekonomická východiska, jejichž aplikace by vedla k postupné marginalizaci veřejné televizní služby až naprosté demontáži její stávající podoby. Můžeme tak rozlišit následující argumenty a postoje: 1/ „ŽÁDNÁ VEŘEJNÁ TELEVIZE“. Nejradikálnější model konečného řešení existence České televize ji označuje jako „nesystémový prvek“ domácího mediálního trhu, který kazí rovnou soutěž privátních subjektů. Jako čisté řešení se zde jeví návrh odstranit ji z mediálního trhu. Toto řešení vycházející z neoliberální filosofie, ale paradoxně nezastávají nejmilitantněji soukromí
brodcastři, ale část politické elity. Podle této filosofie nejlépe uspokojí potřeby diváků trh, který sám ví nejlépe, na co by se česká veřejnost měla dívat a jak vychovávat mladší cílové skupiny apod. (varianta: zaplatíme veřejnou službu u komerce a vyjde to levněji). Intervence státu a či veřejného sektoru je nežádoucí a je třeba stávající podobu konceptu veřejné služby demontovat a odstranit. Daná argumentace ale zamlčuje, že komerční média lze ovládat snadno prostřednictvím procesu licencování, respektive licenčních podmínek, která nastavuje a kontroluje stát prostřednictvím RRTV, do které dosazuje své „experty“. 2/ „ČISTÁ VEŘEJNÁ TELEVIZE“. Model „čisté veřejné televizní služby“ obhajuje druhá skupina, která si uvědomuje, že některé typy služeb nemůže a nebude kvalitně zabezpečovat komerční vysílání. Tato koncepce tak připouští existenci médií veřejné služby, ale v takové podobě, která bude produkovat pouze zbytkové, okrajové služby, jež nejsou pro komerční vysílání ekonomicky zajímavé. Prakticky by tak měla podle této koncepce ČT jeden maximálně dva programy a bylo by zcela nepřijatelné, aby např. vysílala sport, který by přešel na komerční stanice, jež by jej, ale nedokázaly zaplatit z reklamních zisků a nutně by tak skončil jako placená služba. V této skupině se setkáme mimo jiné i s představiteli broadcasterů, liberálně pravicových politiků a části kritické intelektuální obce. Tyto dvě skupiny ale nejsou v zásadním rozporu a liší jen ve formě navrhované změny. Naplnění uvedené strategie povede k likvidaci, resp. postupné marginalizaci ČT, k omezení konkurenčního prostředí a v neposlední řadě k zablokování technologického vývoje ČT. Důsledkem naplnění těchto postupů bude: A: NEŠKODNÁ VEŘEJNÁ TELEVIZNÍ SLUŽBA A1. zbavená reklamy A2. financovaná ze speciálního fondu či speciální kapitoly státního rozpočtu, který ale nebude spravovat televize sama, ale stát, respektive jím pověřené osoby A3. Postavená do role vykrývače nedostatečně fungujícího trhu B/ NEPOTŘEBNÁ TELEVIZNÍ SLUŽBA B1/ veřejnou službu a tomu adekvátní obsahy poskytují komerční televize, od nichž si stát nakupuje např. zpravodajství. Postoje poslanců k uvedeným modelům byly před rokem rozděleny následovně:
Stoupenci neoliberálního přístupu
Hlavní argumenty - Mechanismy uspokojení potřeb publika nejlépe zabezpečí trh - Státní nebo veřejná intervence není nezbytná, ale je naopak škodlivá pro celý mediální trh
podpora mezi poslanci ODS 50%
Stoupenci omezeného rozsahu služeb
TVS může vyrábět pouze ty pořady, které nejsou pro komerční vysílatele ekonomicky zajímavé
ZELENÍ 84%/ ODS 50% KDU-ČSL 31% ČSSD 29%/ KSČM 24%
Stoupenci širokého pojetí TVS včetně její technologické expanze
Stát má povinnost nabídnout takové mediální služby, které nesledují motiv zisku, ale přizpůsobují svůj obsah potřebám diváků jako občanů, ne jako
Celkově cca 20%
Celkově 43% KSČM 76% KDU-ČSL 69% ČSSD 71% ZELENÍ 16%
konzumentů. Média veřejné služby etapě změny kulturního osvětlení
Celkově 37%
Jinými slovy, hlavní otázky a témata sporu o média veřejné služby či spíše jejich kritika se v posledním čtvrtstoletí nemění. V jistém smyslu se dá říci, že vývoj této rozpravy se pohybuje v kruhu. Co se ale mění je sociální, kulturní a technologický kontext, ve kterém média veřejné služby operují. Pokusím se vyjmenovat jen ty klíčové trendy, které přímo souvisí s fungováním televize veřejné služby: A/ V nejobecnější rovině můžeme hovořit o prohlubující se sociální fragmentarizaci, která se projevuje ve třech vzájemně propojených oblastech: v politice, ekonomice a v oblasti volného času a vkusu. A1/ Dramaticky upadá stranictví, identifikace se spolkovými institucemi a třídní identifikace, včetně odborové organizovanosti. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že se uvedené trendy projevují nejsilněji v nejmladších věkových skupinách. Můžeme tak hovořit o anti-politickém či anti stranickém sentimentu, distancování se od politické arény. A2/ Ekonomická krize posílila proces narůstající sociální a ekonomické nerovnosti, někdy naivně maskovaný či překrývaný ideologicko-rétorickými figurami o informačně bezbariérovém světě, informační dálnici coby digitálním kapitalistickém bulváru pro všechny. Většina studií ale prokazuje existenci fenoménu digital devide, respektive sociálního jevu, který ještě v době předdigitální pojmenovali Childers a Post (1975) jako informační chudobu. A3/ Posun pozdněmoderních, postnacionálních společností, do fáze tzv. tekuté modernity, řečeno se Zygmundem Baumanem (2002), znamená pro chování publik i pro profesní mediální komunity nový fenomén - vpád laiků do veřejného mediálního prostoru. Přesun od kultury expertů ke kultuře kolektivního mozku, jaký představuje například projekt Wikipaedia. Můžeme mluvit o kultuře konvergence, v jejímž rámci dochází k fúzování jednotlivých mediálních subindustrií, propojování konzumentů a tvůrců, laiků a profesionálů. Tento konvergenční proces směřuje ke sblížení produkce a konzumace. A4/ Rozvinutá povaha konzumní kultury vysoká úroveň konzumu se projevuje vysokou pluralizací vkusu, zájmů a životních stylů, které směřují k individualizaci životních tedy i konzumních strategií, které média významně posilují. Tento trend, který liberály všech zemí spojuje k radostnému nadšení nad neomezeností volby a individuální svobodou, ale současně nabourává intergenerační solidaritu či přesněji zvyšuje sociální napjetí ve společnosti. A5/ Klíčovou roli hraje v tomto smyslu sociotechnologická proměna, která vede k celkové diverzifikaci mediální komunikace a fragmentarizaci televizních publik. Ta již nemají povahu homogenního tělesa jedné národní společnosti, ale jde spíše o rozptýlené, nomadické jedince, kteří se chovají nejen jako konzumenti, ale i jako spolutvůrci. „mediálního spektáklu“. Rodí se tak nové modely televizní komunikace spojené především s digitalizací vysílání. A6/ Vzniká tak paradoxně homogenní obraz postmoderních společností založený na filozofii různosti či plurality a individualizaci. Výsledkem tohoto trendu je rozpad soudržnosti a solidarity národní společnosti, národního státu, pro který byla veřejná mediální služba původně koncipována. Naznačené procesy fragmentace a pluralizace silně ovlivňují i veřejnou sféru, jejíž součástí jsou i MVS.
Hledání definice veřejnoprávnosti?
veřejné
mediální
služby:
komerční
praktiky
pod
rouškou
Jakkoliv se nedomnívám, že je možné vést prostou analogii mezi veřejnou mediální službou a utopicko-romantickým étosem Habermasovi (2000) veřejné sféry, není pochyb o tom, že alespoň v institucionální rovině představují média veřejné služby a televize zvláště unikátní fenomén stojící mezi světem privátním a generalizovaným státem. Schematicky vzato tato média vyplňují část prostoru, který vyhradil Habermas pro aktivity spojené s možností svobodně projevit své politické názory a postoje. Jakkoliv je užívání označení MVS dosti nejednotné, obyčejně se tento koncept objevuje ve třech hlavních významech. „VEŘEJNÁ UŽITEČNOST“ (PUBLIC UTILITY) „VYSÍLÁNÍ VE
FUNKCE Služba poskytovaná obvykle státem, (například pošta, stavba silnic, provoz železnic), základními rysy jsou standardní úroveň a kvalita poskytovaných služeb a jejich univerzální dostupnost.
Význam se váže k pojmům veřejnost, veřejná sféra, správa věcí veřejných. Veřejná sféra je chápána jako prostor, v němž se členové veřejnosti stávají občany, kteří kolektivně rozhodují o věcech společného zájmu. Úkolem médií ve službách veřejné sféry je tudíž zajišťovat přístup k informacím a znalostem, jež umožňují každému jednotlivci vykonávat svá občanská práva a své povinnosti. „VYSÍLÁNÍ Vidí rovnítko mezi „veřejnost“ a „publikum“, přičemž publikum je chápáno jako souhrn individuálních konzumentů médií. Při tomto užití si veřejná JAKO SLUŽBA POSLUCHAČŮM služba již neklade jako prioritu službu kolektivnímu zájmu, ale chce vycházet A DIVÁKŮM“ vstříc a uspokojovat hlavně zájmy individuální. Podle Syvertsen, 1992. SLUŽBÁCH VEŘEJNÉ SFÉRY“
Média veřejné služby představují elektronickou agoru, či přesněji měla by být takovým prostorem, který slouží veřejnosti a jejím kolektivním zájmům. Tato teze má téměř povahu jakési mantry či posvátné formule, která ale naráží na klíčový problém, definovat, co je to veřejná sféra a co je pro ni podstatné. V tomto smyslu není náhodou, že se po více než 40. vyvlastnění veřejného sémantického prostoru stále velká část populace (okolo 40%) domnívá, že ČT je institucí státu. To platí v české republice nejen pro nejmladší cílové skupiny, které už vyrostly v mediální krajině kultivované komerčními médii, ale i pro generace starší, které ztotožňuji především ČT a ČRo se státem, a de facto se nemýlí. Pojem veřejná služba má v tomto smyslu daleko k samozřejmosti. Což mimo jiné znamená, že veřejnost pravděpodobně nebude příliš zklamaná v okamžiku, kdy dojde k takovým institucionálním opatřením, které MVS zcela podřídí státu. Logo ale zůstane i se sloganem ČT vaše televize. Jen už nepůjde v první řadě o věc veřejnou. Nekonečný spor o definici veřejné mediální služby ukazuje, že boj o média veřejné služby má primárně ideologickou a tudíž i stranicko-politickou a v neposlední řadě i ekonomickou povahu. Podstatný je ale stále větší důraz kladený na třetí – konzumersko-individualizační definici veřejné mediální služby.
Technologická proměna jako nástroj přežití a emancipace? Vedle zmíněných kritických diskurzů se objevuje ještě jeden, relativně nový, který se pokouší reflektovat uvedené sociotechnické proměny a vidí záchranu MVS v jejich radikální technologické změně využívající proces digitalizace, respektive “mediatizaci internetu a internetizaci masových médií” (Fortunati, 2005; Henten, Tadayoni, 2002). Tento přístup předpokládá, že využití nových ICT ovlivní radikálně jak obsah, tak uživatelskou zkušenost a ve svém důsledku i produkční proces. Klíčovým slovem, užíváno jako zaklínadlo, je interaktivita. Důraz je zde kladen na posun od monopolního pojetí národního vysílatele, který má centralizovanou kontrolu nad obsahem, k participativní, interaktivní a klientsky individualizované komunikační strategii MVS. Podstata tohoto modelu vychází z předpokladu, že média veřejné služby musí působit na třech rovinách, respektive musí poskytovat služby oslovující uživatele na třech rovinách: 1/ PRVNÍ PŘEDSTAVUJÍ TRADIČNÍ LINEÁRNÍ PROGRAMOVÉ SLUŽBY PRO OBECNÉ PUBLIKUM. Jde o služby, které se vší pravděpodobností budou v nejbližší budoucnosti představovat jádro televizních služeb pro velké cílové skupiny, kde se již předpokládá užití programově specifické formy interaktivity, která by měla spouštět aktivní formu divácké participace (např. Hypepark). 2/ DRUHOU ROVINU PŘEDSTAVUJÍ LINEÁRNÍ SLUŽBY ZACÍLENÉ NA SPECIÁLNÍ PUBLIKA Základem této strategie jsou speciální programy, které se nesoustřeďují na obecné publikum, ale snaží se oslovit speciální cílové skupiny. Typickým příkladem jsou zpravodajské programy typu CNN nebo naší24, nebo tzv. kulturní či jazykově definované programy. Předpokládá se zde i vyšší míra interaktivity než v případě programů oslovujících obecné publikum. 3/TŘETÍ ROVINA SE SOUSTŘEĎUJE NA ČISTĚ OSOBNÍ SLUŽBY. Mluví se o personalizované veřejné službě, která nabízí individuální volbu. Klíčovou roli zde hraje důraz na interaktivitu, která umožňuje objednat si prostřednictvím operátora či digitální televize požadovaný servis. Dochází zde ale do jisté míry k rozpojení odpovědnosti za ten typ služeb či obsahu, které nejsou vlastním produktem vysílatele. Předpokládá se zde nejvyšší rovina interaktivity. Zjednodušeně řečeno zastánci technologické expanze veřejné mediální služby vycházejí z toho, že nástrojem přežití bude zavedení tématických služeb, směřujících až na úroveň personalizace a de facto tak nabourávají jeden z klíčových rysů veřejné mediální služby, která je postavena na univerzalitě obsahu a přístupu k němu. Nesdílím tento technooptimismus a obávám se, že právě za logikou digitálních stachanovců či svazáků informačního bujení v multimediální podobě se skrývá pravděpodobně nereflektovaná snaha vyhnout se podstatným otázkám, které se týkají především klíčových proměn veřejné sféry. V tomto smyslu nestačí využití interaktivity (viz. Hydepark), když samotná úroveň diskuse a jeho dramaturgie občas připomíná „nejlepší tradice předlistopadové žurnalistiky“. Když jsou dál tabuizována některá témata, když přednost dostává melodramatická soup opera z chilského dolu před masovou protestní reakcí francouzských občanů na penzijní reformu či v poslední době, když je podstatnější informace o nižším počtu lastminutů na letošní léto než 400tisícová demonstrace v Londýně reagující na reformní kroky vlády. Chápu ale, že pro některé české novináře platí dál, že republiku si rozvracet nedáme.
Prostě to čemu se někdy říká „push–button-democracy“ může procesy komunikace zrychlovat či zmnožovat, ale nečiní je hlubšími či reflexivnějšími. Naopak, jak známo, proliferace významů spouští komunikační anorexii. Podle mého názoru nemůže současný rozpad veřejné sféry zastavit technologická expanze na internetových sítích či forma e-demokracie jako „nejvyšším stádium demokracie“. Když budu parafrázovat Slavoje Žižka (1997), e-demokracie se má k demokracii stejně jako pornografie k erotice. Poskytuje skutečně vše, okamžitě, teď a tady, ale jde fakticky jen o simulákrum, které je reálnější než realita sama, ale jak víme od J Baudrillarda postrádá referent. Dalo by se říci, že za takovým technologickým, zdánlivým projasněním a průhledností lidských vztahů, které již nepřipouštějí nic nedefinovaného, se ohlašuje holá surovost. […], aby se s lidmi mohlo nakládat jako s věcmi.“ (Adorno, Horkheimer, 1973) V tomto smyslu pak platí, že samotná digitalizace neřeší klíčový problém ČT, kterým není nedostatečná technologická úroveň, ale ztráta smyslu vlastní existence, respektive stále obtížnější hledání odpovědi na otázku, jakou roli by měla hrát ve vztahu k veřejné sféře. Řešení nejen technologické, ale ne proti technologické Tato argumentace ale nesměřuje k odmítnutí procesu digitalizace. Jen upozorňuje na skutečnost, že dochází k jeho ideologizaci či fetišizaci, která má tendenci odvádět pozornost od podstatných otázek veřejné sféry a oslavovat pouze technologické možností síťové či interaktivní technologie. Jde o logiku užívání nové hračky, která se ale brzo omrzí Klíčová otázka se týká spíše udržitelnosti původního modelu veřejné mediální služby, který byl koncipován jako nerovný, asymetrický vztah mezi publikem na jedné straně a broadcastrem, resp. kulturní elitou a státem na straně druhé. Toto napjetí mezi uživateli a centralizovaným vysílatelem se stále prohlubuje, a to i za přispění informačních technologií. Jde o napjetí mezi „jejich světem“ a „světem naší“ každodenní zkušenosti běžných sociálních aktérů. ČT by tak měla vyřešit otázku jak sloužit veřejnosti a přitom se ubránit na jedné straně elitní uzavřenosti, která nutně povede k marginalizaci a ve střednědobém horizontu k ústupu z mediální krajiny vůbec a současně, jak se ubránit i povrchní banalizaci směřující k informačnímu chaosu? V tom jí vstup do kyberprotoru může pomoci jen omezeně. Podle mého soudu musí média veřejné služby současně udržet své základní parametry a zároveň získat podporu veřejnosti, aby měla dosti legitimity pro korekci mediální politiky. Změna se musí dotýkat nejen technologie a či editoriální strategie. Klíčová je změna vztahu s českou veřejností. Tím samozřejmě nemám mysli selfpromo typu naše ČT nebo dizajnové korekce potlačující unikátní logo ČT a jiné diletantské pokusy vedení ČT. Závěrem se tedy pokusím naznačit několik návrhů či strategií, které považuji klíčové nejen pro plnohodnotné přežití televize veřejné služby. Jde o vizi, která aplikuje skutečně představu kompletního veřejnoprávního portfolia s jeho specifičností: 1/ Koncipovat celé vysílací schéma jako veřejné a oslovovat tak diváky primárně jako občany, ne jako konzumenty. To znamená:
1a/ systematicky vytvářet fórum pro veřejnou diskusi a posilovat širší demokratickou participaci občanů, 1b/ podporovat sociální kohezi a intergenerační solidaritu, a to i prostřednictvím univerzálního přístupu k digitálním ICT, 2/ Rozbít historicky asymetrický vztah s diváky, který má povahu paternalistického a centralizovaně dohližitelského, sociálně kontrolního mechanismu. 3/ vycházet z plnoformátové dramaturgie, která ale musí odrážet osobitost národního kulturního dědictví. Místo závěru Jako klíč k nezbytné proměně ČT nevidím tedy technologickou transformaci, kterou považuji za automatický trend, ale důraz kladu na otevření ČT světu veřejné sféry. To znamená uznat roli veřejnosti jako aktivního spolutvůrce a oslabit její roli pasivního příjemce. ČT by měla fungovat jako nástroj obrany občanské kultury (Puttnam, 1998) proti postupující sociální fragmentaci a diferenciaci, na které se podílí komerční televizní kultura. Občanská kultura nepředpokládá homogenní společnost. Je ale postavena na sdílení vztahu k demokratickému uspořádání jako formě občanské loyality vůči demokratické vizi, demokratickým ideálům a procedurám. Silná občanská kultura předpokládá jak názorovou pluralitu, tak i konflikt. V tomto smyslu bude veřejná televizní služba legitimní do té doby, dokud bude sloužit primárně svým divákům jako občanům, ne jako konzumentům. Pro plnohodnotné přežití veřejnoprávní televize je nezbytné, aby ČT reflektovala naznačenou sociálně politickou a technologickou proměn a zároveň nerezignovala na klíčový úkol veřejné televizní služby, který můžeme v historické perspektivě interpretovat jako úkol posilovat sociální rovnost v přístupu k informacím a sociální solidaritu. V tomto smyslu je třeba, aby byl korigován asymetrický komunikační vztah mezi vysílatelem a diváky, který příliš posiluje moc těch, kteří reprezentují, a marginalizuje ty, kteří jsou reprezentováni. Klíčový problém ČT nepředstavuje její technologická úroveň, ale domácí stranicko-politická kultura, která se obtížně zbavuje pojetí klientelisticko - mafiánského kapitalismu, jenž směřujícího k privatizaci státu, respektive jeho institucí, včetně MVS jako státo-stranických tlampačů. Zdá se, že po selhání privatizačního manévru objevuje se druhá verze likvidace MVS, jejich pohlcení nepřímou cestou – podrobením stranicko-ekonomicky privatizovanému státu. Návodné postupy politické reprezentace v okolních zemích by měly být v tomto směru varováním. Možnost nalezení ztraceného smyslu veřejné televizní služby vidím v posílení její názorové plurality a v otevření se participativní komunikaci. Tu nesmí omezovat ani neviditelná ruka trhu, která stojí v přímém rozporu s požadavkem posílení komunikační rovnosti a dekomodifikace svobody, ani paternalistická logika stoupenců privatizovaného státu. V tomto smyslu ohrožuje popperovskou vizi otevřené společnosti nejen komercionalizace a privatizace veřejné televizní služby, ale stejně tak i její ovládnutí stranicky privatizovaným státem.
Literatura: Adorno, T., Horkheimer, M.: Dialectic of Enlightenment. Seabury Press 1972. Bauman, Z.: Tekutá modernita. MF, Praha, 2002. Baudrillard, J.: Simulations. New York, NY:Semiotext(e), 1983. Fortunati, (2005): Mediatization of the Net and Internetization of the Mass Media, Gazette (1) 67, p. 27-44. Habermas, J.: Strukturální přeměna veřejnosti. Filosofia, 2000. Henten, A. and R. Tadayoni: Constitution of Markets for Internet TV, CTI Working Papers No.71, Lyngby: DTU, 2002. Childers, J., E. Post: The Information Poor in America. Office of Education (DHEW), Washington, DC, 1975. Jakubowicz, Karol: Rude Awakening. Social and Media Change in Central and Eastern Europe. Hampton Press, 2007. Popper, K., R.: Otevřená společnost a její nepřátelé I. OIKOYMENH, 2011. Puttnam, R.: Bowling Alone: The Collapse and Revival of American Community, NY, 2000. Syvertsen, T.: Public Televisio in transition: a komparative and historical analysis of the BBC and the NRK. University of Leicester, 1992. Žižek, S.: The Plague of Fantasies. Verso, London, 1997.
