Slovo starosty Vážení a milí návštěvníci Horňáckých slavností, vítám Vás opět ve Velké nad Veličkou, přirozeném a historickém středisku Horňácka. Jsem rád, že Vás k nám přivedl zájem o stále živé lidové umění našeho regionu, které je po staletí předáváno z generace na generaci. Naší snahou vždy bylo a je, aby Horňácké slavnosti měly čistě regionální charakter, což je hlavním úkolem programové rady, jež se skládá z dobrovolných nadšenců. A je to hlavně jejich zásluha, že se tato "čistota" daří zachovávat. Podle mnohých ohlasů je právě tato skutečnost každoročně důvodem tak velkého diváckého zájmu. Cílem pořádání slavností není dosažení finančního zisku za každou cenu. Pokud by se ale slavnosti vydařily - záleží to především na počasí, které při nejlepší vůli nemůžeme ovlivnit - pak veškerý eventuální finanční přebytek vložíme do podpory dětského a mládežnického folkloru. Věřím, vážení návštěvníci, že se Vám budou letošní Horňácké slavnosti líbit. Jiøí Pšurný, starosta obce
1
Programová rada Horòáckých slavností 2006
2
pøedsedkynì: Maryna Pavlincová
èestná pøedsedkynì: Zdenka Jelínková
Josef Falešník
Monika Frantová
Petr Galeèka
Šárka Hlahùlková
Martin Hrbáè
Jan Jagoš
Ladislav Jagoš - Jožíèek
Jan Kománek
Anna Kománková
Martin Kuchyòka
3
4
Anna Lerchová
Antonín Mièka
Petr Mièka
Irena Mikesková
Miroslav Minks
Jiøí Miškeøík
František Okénka
Petr Pavlinec
Magdaléna Petøíková
Zdenka Pinkavová
Martin Prachaø
Vlastimil Prachaø
5
6
Olga Pšurná
Antonín Pšurný
Martin Soviš
Jiøí Šácha
František Ševeèka
Antonín Vrba
PROGRAM Ètvrtek 20. èervence 17:00 budova školy na náměstí Vernisáž výstavy Akvarely Růženy Krčmařové s folklorními motivy Pøipravila: Růžena Krčmařová
Pátek 21. èervence 20:00 Horňácký stadión Kamarád, kamarád…. Pořad věnovaný nedožitým šedesátinám primáše Jarka Miškeříka Pøipravil: Jiří Šácha a kolektiv 21:00 Horňácký stadión Ja ženy, ženy Veselé i smutné rozjímání nad údělem ženy na Horňácku Pøipravil: Ivan Urbánek a kolektiv V 1:30 po pùlnoci bude odjíždìt noèní vlak do Veselí nad Moravou
Sobota 22. èervence 9:00 Velické náměstí Tradièní jarmak lidových výrobkù Pøipravili: Jitka Falešníková, Josef Falešník a Vlastimil Prachař V rámci jarmaku se uskuteční výstava drobného zvířectva Pøipravili: veličtí chovatelé 14:00 Velické náměstí Nám sa porád cosi zdá Zpívání pod hradbami věnované 10. výročí mužského sboru z Lipova Pøipravil: Ladislav Jagoš - Jožíček 16:00 Zahrada u Kynčlů Gajdování a (z)povídání Muzicírování a povídání Pøipravil: Antonín Vrba 7
19:00 Horňácký stadión Už je èas na ten klas aneb Dožínky, dětský pořad Pøipravila: Irena Mikesková a kolektiv 20:00 Horňácký stadión Vyskoèi³ syneèek, vyskoèi³, mužský taneční projev na Horňácku Pøipravili: Jan Miroslav Krist a Ladislav Jagoš - Jožíček 21:30 Horňácký stadión Ej, muzika nám hrá³a, pořad věnovaný 40. výročí muziky Martina Hrbáče Pøipravil: Martin Hrbáč Po skonèení programu bude následovat Noc s hudci V 1:30 po pùlnoci bude odjíždìt noèní vlak do Veselí nad Moravou
Nedìle 23. èervence 9:00 Velické náměstí Tradièní jarmak lidových výrobkù Pøipravili: Jitka Falešníková, Josef Falešník a Vlastimil Prachař 10:30 Kostel Sv. Maří Magdalény Slavná mše svatá Patrocinium 11:00 Velické náměstí Koncert dechové hudby Velièanka 14:00 Kuželovský větrný mlýn Nad Kuže³ovem hájíèek, věnováno jubilantovi Františkovi Okénkovi a 600. výročí první písemné zmínky o obci Kuželov Pøipravil: František Ševečka a kolektiv V jednotlivých pořadech účinkují soubory, cimbálové muziky, skupiny a sólisté z Horňácka Hlavní poøadatel: Obec Velká nad Veličkou ve spolupráci s Programovou radou Horňáckých slavností Tato akce se koná díky podpoøe Jihomoravského kraje a obcí Horòácka
8
Akvarely Rùženy Krèmaøové Růžena Krčmařová ( 1943 ), malířka a výtvarnice, se narodila ve Velkých Pavlovicích. Dětství prožila v Moravské Nové Vsi. Absolvovala návrhářství na Střední oděvní průmyslové škole v Prostějově. Působila jako učitelka estetiky a aranžování na školách na Slovensku, kde působil její muž. Od poloviny 90. let se staly jejím domovem Moravské Bránice na Brněnsku. Vystavovat začala v polovině 80. let. Od té doby se účastnila více než padesáti výstav, z nich tří desítek samostatných. Její tvorbu nalezneme v řadě soukromých sbírek a galerií nejen u nás, ale také např. v Rakousku, Německu, Itálii, Španělsku, Švédsku, Indii, ve Velké Británii i v USA. Vydala několik sérií pohlednic, Krojové omalovánky, navrhla několik pozvánek, vytvořila logo pro Festival Jánošíkův dukát, navrhla plakát pro II. a III. národní ples Folklorního sdružení ČR.
9
Kamarád, kamarád... Poøad vìnovaný nedožitým šedesátinám primáše Jarka Miškeøíka Jarek Miškeřík (26. 8. 1946 - 12. 9. 1993) Měsíc po svaté Magdaléně a Horňáckých slavnostech by můj kamarád a spolužák do nepohody Jaromír Miškeřík oslavoval 60. narozeniny. Bohužel není mně ani jiným velickým kamarádům dopřáno, abychom je spolu prožili. Dnes na Jarka musíme už jen vzpomínat. Jarek, jak jsme mu všichni ve Velké nad Veličkou říkali, to nebyl jen hodnotný primáš, zpěvák a dobrý chlap, ale také rychlý a technický fotbalista hrající dorosteneckou ligu ve Zlíně, dále československý žákovský rekordman v hodu kriketovým míčkem, kvalitní hokejista a rovněž i veselý až bohémský mladík a pohledný muž, za kterým se otáčely nejen folkloristicky se orientující dívky. Byl to prostě člověk s otevřeným srdcem a veselou myslí. Škoda jeho náhlého a nečekaného skonu. Co radosti a srandy bychom v národopisném souboru Velička, ať už té starší nebo té současné, s Jarkem ještě prožili. Byla by to dlouhá řada žertovných, veselých a často až neuvěřitelných kousků. Jarek nechyběl u žádné neplechy, která se organizovala. O tom by mohli vyprávět zejména jeho muzikanti, tanečnice i tanečníci z Veličky i Lipovjanu, ale i všichni ti, se kterými při veškerém folkloristickém dění spolupracoval. Jarek byl prostě nejen dobrý a veselý člověk, ale i jedna z osobností Horňácka. Narodil se 26. 8. 1946 ve Velké nad Veličkou manželům Kateřině a Matěji Miškeříkovým. Jeho otec, také strýc Emil Miškeřík a hlavně jeho děda, velický primáš Martin Miškeřík, se mu stali muzikantskými vzory. Jeho první hudební kroky řídili právě oni, hudební teorii mu počal vštěpovat bzenecký učitel Poula. Když pak Jarek začal od dvanácti let primášovat v dětské cimbálové muzice vedené tehdy panem učitelem Leošem Zemanem, bylo zřejmé, že Horňácku vyrůstá následovník primášů Joženy Kubíka, Jana Ňorka a nebo Jožky Peška. Mladý Jaromír se jako muzikant uplatnil i v zlínském Slováckém krúžku, z něhož posléze vzešla Vonica. V tomto zlínském kolektivu Jarek hrával a později i primášoval po celou dobu svého učňovského působení (1960 - 1963) v Závodech přesného strojírenství. 10
Po příchodu do velické Kordárny (1964) zakládá vlastní muziku, ve které s ním hráli i někteří muzikanti věkově o hodně starší než byl sám primáš. Rozvíjející se činnost je přerušena primášovým odchodem na vojnu. Po návratu z vojenské prezenční služby (1967) však jeho nová, silně omlazená muzika sbírá zkušenosti, pravidelně zkouší a vystupuje na veřejnosti, doprovází Horňácký soubor Veličan při jeho vystoupeních, čímž se dostává do povědomí národopisných nadšenců. Od následujících let pak HCM Jarka Miškeříka (HCM JM) spolupracuje s nově vzniknuvším mladým souborem Velička. Po desetiletém působení ve Velké nad Veličkou přechází tato muzika do Lipova, a i tu úspěšně doprovází soubor Lipovjan. V této době Jarek hudebně roste. Počíná spolupracovat s BROLNem, upravuje písně nejen pro svou muziku, ale i pro dětské kapely Lipovjánku a Veličánku, které založil a dlouhá léta i pedagogicky řídil. První velké úspěchy se svou HCM JM slaví na Horňáckých a Strážnických slavnostech, v polovině sedmdesátých let rovněž v brněnském rozhlasovém studiu, na mezinárodních folkloristických festivalech v polském Zakopaném a belgickém Gentu, anebo v televizním dokumentu Horňácké mládí. Primáš Jarek Miškeřík byl v hudebních aktivitách neúnavný. Pro svou muziku připravoval, upravoval a s ní nahrál i dvě dlouhohrající gramofonové desky nazvané Horňácké pěsničky ke koštu vína a Se strýcem Franckem v družstevním sklepě. Jeho hudební projev je též zachycen i na mnoha jiných
11
zvukových nosičích; uvedu alespoň Horňácké hudce, Vyšívané pěsničky, Lidová hudba a vyprávění z Horňácka, či Primáš Ján Petrucha. A to už ani nemluvím o jeho velké spolupráci s mnoha cimbálovými muzikami na celém Slovácku a Slovensku, s nimiž hrával nebo alespoň odborně spolupracoval. Jaromír Miškeřík se tak svou neúnavnou národopisnou prací stal vlastně nositelem a uchovatelem horňáckých lidových tradic a hudebnosti vůbec. Za svůj poměrně krátký, ale plodný život, vychoval množství muzikantů, zpěváků i primášů. Sesbíral, upravil a nahrál řadu v jeho době mezi mladými lidmi málo známých sedláckých, jimiž se on a jeho cimbálová muzika prezentovala nejen v rozhlasových a televizních nahrávkách a premiérových vystoupeních po celé jižní Moravě. Tyto písňové skvosty, což je velmi podstatné, zachytil ve velmi obsáhlém Horňáckém zpěvníku sedláckých. Primáš Jarek Miškeřík opustil nečekaně své muzikanty, přátele i blízké uprostřed plodné práce. Osud jeho plánům nepřál. Uzavřel tehdy jen kapitolu rozvíjejícího se a umělecky gradujícího života. Jeho housle osiřely, ale jeho velká osobnost zůstává i nadále mezi námi, neboť ten, kdo svému kraji, lidu a dalším pokolením zanechá duchovní hodnoty, ten v našich myslích přetrvává stále. Letošní pořad je tou nejlepší vzpomínkou, kterou mu muzikanti a kamarádi posílají k jeho nedožitým šedesátinám. Antonín Mièka
Bratøi Kubíkovi patøili mezi dobré muzikanty, kteøí èasto v muzice primáše Jarka Miškeøíka hrávali. Byli též jeho dobøí kamarádi a pøátelé, proto i jim jsou vìnovány tyto øádky.
Jan Kubík (24. 1. 1927 - 21. 10. 1996) Jan byl o pět roků starší než Jožka. Oproti Jožkovi byl povahy mírnější a klidnější. V muzikantské linii velických Kubíků Jan zastupoval pátou generaci hudců (Joža Kubík I - zvaný Joža Cigáň, Joža Kubík II - měl muzikantskou živnost a hrával i s Pavlem Trnem, též na NVČ v roce 1895 v Praze, Tomáš Kubík - syn Jožky II zvaný Maršálek, Jura Kubík - nebyl příliš výrazným muzikantem, a pak trojice Tomáš, Jan, Jožka zvaný Filík), která folklorem žila. Jan, Tomáš ani Filík však již nevyráběli jako jejich zruční kovářští předkové grumle, řetězy, hřebíky a jiné drobné železné předměty, nýbrž řídili traktory i pásáky nebo pracovali jako dělníci v Železárnách Veselí nad Moravou a Kordárně ve Velké nad Veličkou, či u meliorací. Jan Kubík si na vojně dokonce vysloužil hodnost četaře. Po zrušení jejich kolonie a výstavbě garáží za Velkou se jejich rodiny přestěhovaly do bytů na velickém Sídlišti. 12
Jan Kubík dovedl zahrát na cimbál, zapískat na klarinet, ale nejlépe uměl zahrát na violové kontry a basu. (Bratr Jožka se více držel houslí a cimbálu.) Jan měl vytříbený sluch a cit pro harmonii, proto dával často zaznít, jak říkával Jožka Pešek st., v jehož hudecké muzice hrával více jak pětadvacet let, zcela neočekávaným harmonickým nápadům. Muzikant Jan Kubík hrával též i se strýcem majstrem Joženou Kubíkem, jemuž byl nápadně velmi podobný, ale také s Jarkem Miškeříkem, v mládí pak s velickou studentskou kapelou. Jeho bratr Jožka Filík občas jako host působil v mnoha okolních muzikách. Jan Kubík muzikantské potomky nazanechal. To ani není tak podstatné, jako to, že řadu hezkých vzpomínek na jeho osobu nosíme stále v paměti.
Josef Kubík, (24.1.1932 - 30.11. 1986) Budeme-li srovnávat oba bratry Kubíkovy, Jana a Jožku Filíka, po stránce povahové a hudební, najdeme mezi nimi určité rozdíly. Jan se v muzice více věnoval kontrování a base a býval věrnějším členem muzik, s nimiž hrával. Oproti Janovi byl Jožka větší bouřlivák a povaha "do větru". Proto se Jožka častěji vydával do světa, dokonce pobýval i mi-mo Velkou, krátce v Praze a Ostravě, kdežto Jan zůstával usazený jen ve Velké. Dovedl se také mnohem lépe, rychleji a odvážněji vecpat do řady kapel. Ač samouk, který znal noty jen částečně, hrál kupř. jako voják základní služby i v maďarské cimbálové muzice. Jak sám říkával : "Dostał sem od velitela první opušťák, ale moseł sem si z něho do kasáren 13
dovézt husle, tak sem si pro ně zajel..." Veliký kamarád byl s Jarkem Miškeříkem, a proto v jeho muzice zpočátku hrával. Když byl Jarek na vojně, dokonce této muzice primášoval na zájezdu v bývalé NDR. Jelikož si vlastní muziku nezaložil, hrával tedy i s hudci Jožky Peška, Vladimíra Klusáka st., majstrem Joženou Kubíkem a všude, kde se naskytla příležitost. Primášoval ovšem často na Horňáckých slavnostech, když narychlo k této příležitosti utvořil z různě posbíraných hudebníků muziku. Diváci Horňáckých slavností si jej pamatují pro jeho nezapomenutelné pohyby, kdy celé jeho tělo při vystoupení primášovalo a hrálo. Zejména táhlé písně v jeho podání zněly tklivě a jeho housle jako by plakaly. Jožkovi i jeho ženě myjavské Aničce a jeho synu Petrovi určitě nyní dělají radost vnuci Petr a Pavel, kteří Filíkovu přirozenou hudebnost dále rozvíjejí, a tradici velických Kubíků - muzikantů i nadále udržují.
Jan Šácha (20. 10. 1916 - 20. 6. 1980) Kontráš a zpěvák Jan Šácha, který by se letos dožil 90 let, patřil mezi ty osobnosti Horňácka, se kterými se Jarek rád setkával a kterých si vážil. Narodil se 20. října 1916 ve Velké nad Veličkou v rodině rolníka, kde nebyli žádní muzikanti, zato všichni dobří zpěváci. V 18 letech se začal učit jako samouk hře na housle. Jako kontráš se uplatnil až ve 23 letech, když začal hrát ve štrajchové muzice, v níž se v průběhu 10-15 let vystřídala celá řada významných muzikantů. Od nich, hlavně od těch starších, se mnohému naučil. V padesátých letech pozvolna ustala činnost štrajchové muziky a setrvala jen pěti-
14
ce hudců s primášem Josefem Peškem. S hudeckou pětkou hrál až do konce svého života (20.6.1980). Nebyl jen kontrášem, ale i osobitým interpretem horňácké lidové písně. Svým živelným projevem upoutával posluchače všech věkových skupin. Měl také vypravěčské schopnosti. Se svérázným humorem dokázal bavit společnost na různých besedách, rodinných oslavách, svatbách a přátelských setkáních. Své muzikantské i obyčejné životní zážitky dovedl podat tak barvitě a vtipně, že vždy rozesmál lidi kolem sebe. Průběžně účinkoval na Horňáckých slavnostech, Strážnických slavnostech a jiných folklorních akcích jako muzikant, sólový zpěvák a také zpěvák velického mužského sboru. Láska k lidové písni a hudbě, radost prožívaná při zpěvu a hraní, přátelský vztah k lidem, bezprostřední veselí a humor byly přirozenou součástí jeho života. Tyto hodnoty dokázal předat i mladším generacím. "U nás sa nemosí ani młúvit, naše pěsničky reknú šecko," říkával. Eva Šáchová Kamarád, kamarád ... Pøipravil: Jiří Šácha a kolektiv Prùvodní slovo:
Martin Prachař
Úèinkují:
Dětská cimbálová muzika Lipovjánku, Dětská cimbálová muzika ZUŠ Velká nad Veličkou, Horňácká cimbálová muzika Kubíci, bývalá muzika souboru Lipovjan, Horňácká cimbálová muzika Jarka Miškeříka, původní muzika Jarka Miškeříka a Martina Hrbáče, bývalí členové souboru Lipovjan, starší skupina Veličky, mužský sbor z Velké a horňáčtí primáši - kamarádi. Sled poøadu:
1. Pri tom Hodoníně - původní muzika Jarka Miškeříka (1978) 2. A já mám koníčka, Jede šohaj z Vídňa - DCM Lipovjánku 3. Chodí Martin, ...-DCM ZUŠ Velká nad Veličkou 4. Zaspała Anička, Stáła Kačenka u Dunaja - HCM Kubíci (vzpomínka na J. Šáchu, J. Kubíka - Filíka a J. Kubíka) 5. Ode mlýna ke mlýnu - HCM Jarka Miškeříka 6. Čardáše - bývalá muzika Lipovjanu 7. Hody, miłé hody - bývalí členové souboru Lipovjan 8. Šohajku, duša má - původní muzika Jarka Miškeříka, ženský sbor starší Veličky 9. Vy hudci, vy hudci - původní muzika J. Miškeříka a M. Hrbáče, primáši, starší skupina Veličky, mužský sbor z Velké a bývalí členové souboru Lipovjan 10. Keď sem já šéł kolem hája - sólo zpívá Jarek Miškeřík (1992) 15
Ja ženy, ženy Veselé i smutné rozjímání nad údìlem ženy na Horòácku Už při přípravě loňského pořadu "Keď já umrem, co ně dáte", se mi neodbytně vtíraly do práce další náměty. Bylo jich několik, ale nejsilněji dotíralo téma - v písních tak často obsažené - o údělu ženy. Samozřejmě nic originálního, ale kupodivu ne tak často uváděné, jak jsem si zprvu myslel. Zdálo se mi to tak obsažné a jednoduché! Program byl přijat a mohl jsem začít. Ale ouha! Zprvu jasný plán ukázat ženu v plné kráse, složitosti apod. okamžitě narazil. Přiznávám otevřeně, ze jsem se zalekl a rychle vycouval. Kdo bude mít během programu pocit, že mělo být o něco víc legrace, bude mít pravdu. Kdo si bude myslet, že měl být "duchovnější", bude mít pravdu. Kdo by očekával více písní, také. Kdo více vyprávění ze života, také. Zkrátka a dobře, každý bude mít pravdu. I ten, kdo bude - jak doufáme - spokojený s tím, co a jak budou ženy (ale i muži) schopni za těch pár desítek minut sobě vypovědět. Jdete-li totiž hlouběji do studia postavení ženy v písních obsažených, vmanipuluje vás to až do postavení studenta tzv.: "Gender studies" tedy studia jednotlivých pohlaví, populární to dnes vědy, zvláště myslím na amerických univerzitách. Více než do zpěvníku vás to nutí zamyslet se, jak to vlastně vidíte vy sami, podívat se do Bible, Kladiva na čarodějnice, listujete monografií Horňácko (to vždy), atd., atd. A už víte, že tudy cesta nevede. To by vás pohltilo úplně a programu se pak začnete bát. Tolik přemýšlení o postavení ženy v historii se na vás navalí, že se musíte rozhodnout. Všechno zkrátka nejde, protože z toho by bylo nakonec "nic". Radši tedy zpět k písním a vyprávění z Horňácka a lidem, kteří je uchovávají v paměti. Vklad žen do lidové pokladnice Horňácka je stejný jako mužů i když ne na první pohled tolik viditelný. Ženám nebylo plno věcí povoleno nebo se "to" prostě jaksi nehodilo... Zpěvy horňáckých žen jsou tišší, niternější, tance pomalejší, "důstojnější", žádné veliké "vyskakování si" jako již například na sousedních Kopanicích. Vychází to zřejmě ze situace horňácké společnosti, po staletí formované. Ale právě v této jakési zadržované výbušnosti zpěvů či tanců jako je sedlácká je ona originalita, ono ohromné napětí, které fascinuje do dneška…Ale ono mi to stejně nedá, abych se o některé z myšlenek, které mne napadají, nepodělil. Hodně mi usnadnil hledání mezinárodní sborník Katedry etnológie FF UK v Bratislavě z roku 1998 "Žena z pohľadu etnológie". Vřele doporučuji. Na úvod citát z příspěvku "Gender study" a etnológia: "Ženami sa nerodíme, ale sa nimi stávame" - Simon de Beauvoir. Tituly některých dalších příspěvků: Role ženy v obřadní kultuře; Žena jako zastupující symbol národní emancipace; Náboženský archetyp-žena ochrankyňa rodinného kozuba; Vzťah muža a ženy v priereze najväčších kultúrno-náboženských systémov; "Žena je len 16
vtedy dobrá, keď je bitá" alebo Bitie ženy v reálnom živote a vo folklóre; Strigy, bosorky, bohyne a iné ženy, ktoré "vedia"; Robia šaty ženu...?; K podobám ženy v slovenskej ľudovej pěsni; ... a máte se nad čím zamýšlet. Je tam zkrátka v kostce dostatek témat na to, abyste nabyli dojmu, že na důkladné pochopení údělu horňácké ženy vám dalších pár let života sotva postačí. Tolik a mnohem více se objevuje v písních tohoto kraje. Promiňte mi přesto a nebo právě proto následující malý exkurz do historie. O matriarchátu, z úsvitu lidského společenství, kdy žena jako zachovatelka rodu měla vážené místo ve společenstvu, si mohla postupem času nechat jen zdát a její postavení se jen zhoršovalo. Za starých Řeků se u filosofů doby Aristotelovy objevila dokonce úvaha, zda žena není vlastně neuskutečněný muž a zda má vůbec duši. Křesťanství pohled na ženu trochu vylepšilo, stále však zůstávala jakýmsi majetkem muže s minimem veřejných práv. To vše se radikálně změnilo zvláště po 2. světové válce, kdy ženy byly vlastně donuceny definitivně dokázat, že jsou schopny zastat ve všem muže, kteří si zatím vedli války. Nejinak probíhalo vše i na Horňácku. A dnes, dnes už je zkrátka vše jinak…. Je jiná doba, žena je samostatná. Vydobyla si na nás mužích rovnoprávné postavení a může si o svém životě rozhodovat sama. Může se osamostatnit kdy chce. Protože je ale citovější než muž, platí za to často pocitem osa-
17
mělosti. Kromě toho se muži zatím nenaučili rodit a tak jí většinou zůstávají děti. Proto někdy dokáže přetrpět.... ale dost už! Končím. Poslouchejte radši naše příběhy. Protože se dříve zpívalo všude, budou pohotově po ruce písně na každou životní situaci. Je v nich pravda, nic vymyšlené. Budete-li poslouchat pozorně, obraz života horňácké ženy se vám poskládá sám. Bude v něm o lásce, bití, dětech i alkoholu, čarování, pokoře, podřízenosti i vzdoru, práci a radosti. Budeme zpytovat, co je už opravdu jinak a co v nás, v našich názorech na ženy přetrvává. Teď nemluvím jen o mužích, ale i o ženách samotných. A ještě něco.Ženský svět je citovější a složitějsí a potřebuje větší soustředění. Snažme se tedy my muži ukázat, že jsme schopni ženy poslouchat a pochopit.A ženy, ženy zase...a teď nevím vlastně, co bych...zkrátka, je to Váš program. Já osobně se moc těším. Ivan Urbánek
18
Námìt a režie: Ivan Urbánek, za spolupráce vedoucích jednotlivých souborů, muzik a sólistů. Uvádí:
Anna Kománková z Velké nad Veličkou
Hudební spolupráce:
Petr Mička
"Besednice", co vyprávìjí a zpívají o tom co a jak bylo, je a bodaj bude: Anna Bobčíková, Kateřina Baladová, Kateřina Ďugová, Anna Kománková, Eva Grombířová, Kateřina Pavlíková, Zdena Pinkavová, Ludmila Sítková, Anna Šajdlerová, Ludmila Zemčíková,... Jejich host:
Dušan Holý, skupiny, soubory a příležitostná sdružení z Javorníka, Lipova, Hrubé Vrbky, Nové Lhoty, Súchova a Velké nad Veličkou.
Sólisté:
Dušan Holý, Jiří Miškeřík, Kateřina Mičková, Martina Venclová, Aleš, Jiří a Eda Mičkové, Jarek Slovák, Karel Kučera, Jan Kománek, Petr Chovanec, Martin Drlík a další a další….
Muziky:
M. Hrbáče, P. Mičky, P. Galečky, a J. Grabce ml.
Inspice:
Jan Jagoš
Zpìvy a vyprávìní z Horòácka o ženách i o mužích, pro ženy i pro muže. Mnohé o životì, jak leží a bìží. Motto:
"Moc ženy je v její pokoře ke každodennosti"
Maïarské pøísloví:
"Žena je jen tehdy dobrá, když je bitá"
P.S.: Omlouvám se všem úèinkujícím, kteøí nebudou v programu uvedeni a vystoupí, jakož i tìm, kteøí v programu uvedeni budou a nevystoupí... Program je koncipován jako celohorňácký, se sbory, sólisty, příležitostnými seskupeními a muzikami z většiny dědin. Důležitou roli budou hrát "besednice". Několik dříve narozených horňáckých žen, které budou u stolu svými vzpomínkami a zpěvy spojovat tzv. folklór (promiňte mi, ale já to slovo prostě nemám rád a kromě toho mi nic neříká ta přípona "lór") s reálným životem. Ony totiž mnohé pamatují, i když se to vše zdá být tak dávno…
19
Jarmak lidových výrobkù Stálicí mezi programy Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou je již tradiční Jarmak lidových výrobků. Už po řadu let neodmyslitelně dotváří kolorit Horňáckých slavností a je velmi milou povinností organizátorů vyslovit na tomto místě díky a uznání lidovým řemeslníkům ze všech koutů Čech, Moravy i Slovenska za to, že si každý rok znova najdou cestu do Velké "na Horňáky", aby zde svoje výrobky nejenom prodávali, ale také předvedli jejich výrobu, kterou mnozí z nich svědomitě uchovávají už po několik generací a pilně předávají svým následníkům. Znovu tedy můžete po celou dobu trvání Horňáckých slavností, tedy v sobotu i v neděli, na velickém náměstí obdivovat krásu výrobků z keramiky, šústí, slámy, peří a kůže, výrobky ze dřeva i fortelné dílo "majstrů dráteníků" či výrobců klasických dřevěných "vidlí, hrablí aj kosisek". Stejně jako v předchozích ročnících zůstává i letos velkým přáním autorského kolektivu i celé Programové rady Horňáckých slavností zachování opravdové a vkusné lidovosti a řemeslné čistoty Jarmaku, který jako jediný z programů Horňáckých slavností dalece přesahuje hranice regionu Horňácka. Budete-li spokojeni i vy, vážení návštěvníci Horňáckých slavností, pak Jarmak lidových výrobků splnil svůj účel a záměr. Jitka Volejníková-Falešníková Josef Falešník Vlastimil Prachaø 20
Nám sa porád cosi zdá Poøad k 10. výroèí založení mužského sboru z Lipova V roce 1996 se na Horňácku uskutečnila nahrávka sborového zpívání "Došli sme k Vám", ke které byly přizvány všechny obce Horňácka. Lipov se prezentoval zpěvem Sborečku žen z Lipova, sborem muzikantů HCM Petra Galečky, chlapeckým sborem folklorního souboru Lipovjan a k této příležitosti složeným mužským sborem z Lipova. Pro většinu členů mužského sboru začalo cosi nového a troufám si říct, nepochopitelného. Chodili pravidelně každou středu do zkoušky, kde se moc zpívalo a málo pilo. Ne že bychom byli skupina abstinentů, to v žádném případě, ale my jsme prostě zkoušet museli. Náš vedoucí František Sedlář, dlouholetý klarinetista cimbálových muzik J. Miškeříka a M. Hrbáče, začal své bohaté muzikantské zkušenosti využívat způsobem do té doby na Horňácku nevídaným. Dnes už památný výrok: "Když zpívat, tak jedině trojhlasně," beze zbytku naplňoval. Dařilo se mu to i proto, že jádro sboru tvořili zpěváci ze sboru kostelního, kterým my, "obyčajní zpěváci ríkáme notaré". Náš způsob zpěvu byl zpočátku, především na Horňácku, předmětem většinou negativních reakcí.
21
Prý se takto na Horňácku nikdy nezpívalo, náš zpěv je moc "umělecký", apod. Také používání ladičky bylo předmětem posměchu. "My nepotrebujeme žádné fujarky jak Lipovjané, my umíme zpívat aj bez teho", byl dnes již úsměvný výrok Tondy Vrby z Velké. A současnost? O trojhlasý zpěv se pokouší většina sborů a skoro žádný se neobejde bez ladičky nebo udání tónu nějakým hudebním nástrojem. Již 10 let se snažíme těšit všechny naše posluchače zpěvem, který se možná vymyká jakýmsi zažitým tradicím, ale jsem přesvědčen, že zpěvem horňáckým. Hlavní zásluhu na tom měl, má a bude mít především František Sedlář. To on vtiskl mužskému sboru z Lipova nezaměnitelný charakter, přestože své místo před několika lety přenechal M. Jagošovi. Nezdá se nám, že by se něco zásadně změnilo. Stále se pravidelně scházíme, zpíváme, čas od času se něco vypije a vystoupení je tak akorát. A přesto "sa porád cosi zdá ….". Ladislav Jagoš - Jožíèek
Pøipravil:
Ladislav Jagoš - Jožíček
Prùvodní slovo:
Ladislav Jagoš - Jožíček
Úèinkující:
Mužský sbor z Lipova a jeho hosté Mužský sbor z Javorníku Mužský sbor z Hrubé Vrbky Mužský sbor z Velké nad Veličkou Sboreček žen z Lipova Děvčata z Lipova Kluci z Lipova HCM Petra Galečky CM Jožky Staši z Lipova
Sólisté:
Petr Galečka a Pavel Jagoš
Sled programu: volné vystoupení Mužského sboru z Lipova a jeho hostů
22
Gajdování a (z)povídání Muzicírování a povídání Neumím si ani představit, že bych tento recestně laděný prográmek na hodinku a půl (možná i víc) uskutečnil ve Velké nad Veličkou někde jinde, než na zahradě domu jednoho z nevýraznějších horňáckých písmáků minulého století Rudolfa Kynčla. Do prostředí, kde sedával na lavičce u stolu pod trnkou s tužkou v ruce legendární spisovatel, vzdáleném několik desítek metrů od Strážné hůrky. Jelikož si už nežijící osobnosti Rudolfa Kynčla považuji jako novodobého žijícího písmáka a kamaráda Pavla Popelky, tak jsem zvolil právě tuto kouzelnou scénu. Ač má Popelka kořeny zapuštěny z druhé strany Javořiny, na Strání, k Horňákům se vždy hrdě hlásí, zpívá s mimi, cestuje s nimi a píše o nich ve svých knihách. Stejně si uctívám i písmácké umění "domorodce" Martina Kuchyňky, přestože je jiného" ražení" než Pavel. Tvoří z obecního dění a "čerpá" především z vyprávění od různých místních osůbek. Sbírá a zaznamenává příběhy, které předkládá čtenáři "natvrdo", bez obalu.
23
Nevyhýbá se řeči, která rozhýbává větve klidných akátových stromů u velického kostela. "Vyprávím o tom, co se může přihodit Horňákovi na cestách, polích, loukách, na vodě, při folkloru s kamarády, ať se již cestuje vlakem, dodávkou, na koňském povoze, na kole, na raftu či pěšky, anebo když se jen tak sedí či všedně žije, a též popis toho, co Horňák pije a jak někdy pracuje, myslí, mluví, tančí, zpívá, vesluje a šlape," říká Pavel Popelka. A právě v tomto duchu se i pořad ponese. Budeme muzicírovat a zpívat s hudci mladého primáše Petra Mičky, kteří se s námi sice vydali na cestu s koňském povozem na žňa do Rakús, ale … to už vám neprozradím. Při (z)povídání se trošku něčeho dozvíte o svérázných horňáckých folkloristech. Gajdování mám v názvu programu a také o tomto zajímavém hudebním nástroji se bude točit část pečlivě připravovaného improvizovaného pořadu, ve kterém bohužel budeme postrádat velické gajdoše Pavla a jeho syna Jurku Hrbáčovy. A proto mně Pavel Popelka slíbil, že za ně zahraje minimálně jednu baladu na deset minut a zazpívá. Další nečekaná překvapení na scéně nejsou vyloučena. Jediné, co bych chtěl vzkázat divákům a posluchačům, přijďte si na trávu magické zahrady u "Uječka Matěje Škrobáka" včas zasednout místo. Kapacita přírodního hlediště není veliká a v případě, že vás bude mnoho, tak si předem vyhrazuji právo, že další z vás už pořadatelé nevpustí. Mám totiž strach, že nás ušlapete a my se už nebudeme moci ukázat v dalších plánovaných programech Horňáckých slavností. I když nic by se nestalo. Jejich kulaté jubileum budeme slavit až v příštím roce a "do téj doby ožijeme". Tonda Vrba Pøipravil: Prùvodní slovo: Inspicient: Úèinkují:
Antonín Vrba
Antonín Vrba Antonín Vrba gajdoš a písmák Pavel Popelka, Horňácká hudecká muzika Petra Mičky, volné pěvecké sdružení Lamfešt , Vladimír Merta a další účastníci spanilých cestovatelských horňáckých výprav Zvláštní host: František Šalé, obdivovatel horňáckých cestovatelů 24
Už je èas na ten k³as aneb Dožínky dìtský poøad
Dožínky byly nejvýznamnější událostí v období zemědělských prací. Představovaly ukončení žní a oslavu dobré úrody. Dopoledne se konala v kostele děkovná mše, odpoledne průvod k domu hospodáře a předání věnce uvitého z posledních obilných klasů a polního kvítí. Ale než bylo z čeho dožínkový věnec uvít! … to bylo práce, mozolů na rukou a námahou zpocených tváří. Poslechněte si, jak takový hospodářský rok od jara až do podzimu popisuje zaječí maminka svému malému zajíčkovi: "Napred sa mosí na jaro zem poorat a obilé, konopě aj šecko ostatní zaset, aby było co sklúzat. Potom je treba, aby Pán Bůh dał sunéčko aj deštíček, aby šecko vzrostło. Než začnú sena a žňa, mosá sa povrísła naplésť, hrable aj vidły nachystat, kose a kosáky nakut aj koně okovat. A potom už je každá ruka dobrá. Je treba úky pokosit, seno usušit, pohrabat a skludit. A jak sú kłase zrałé, začnú žňa. Dyž sú žňa hotové (dyž je dožaté), možú si ludé malučko oddechnút. Děvčata upletú z posledních kłasů a polního kvíťá věnec a ten potom cełý průvod zanese hospodárovi a hospodyni. Hospodár poděkuje za skluděnú úrodu, chasu pohostí a pozve na dožínkovú veselicu. A na podzim eště čeká na skludění druhá tráva otava."
25
Chcete-li s malým zajíčkem i vy do takového hospodářského roku alespoň letmo nahlédnout, pojďte s námi. Přenesme se do dob nedávno minulých, kdy nebylo slyšet hukot traktorů a kombajnů, ale na polích zvonily kosy, ozýval se zpěv a klapot koňských kopyt doprovázený drnčením kol žebřiňáků. Práce bude nad hłavu. Ale když se sejdou děti téměř z celého Horňácka, ty se hned tak něčeho neleknou. Každý umí něco. Děcka ze Lhotek kose nakujú, malí Lipovjánci zas koně okovajú. Chlapci a dívky z Lipovjánku II nám ukáží, jak dovedou úky pokosit, aj obilé požat, děti z Krahulíčku jim pomůžou seno obrátit a na Veličánek čeká ještě na podzim otava. "Aj dyž šeci budú rukama děłat, nekerí umňá aj dobre rečnovat." A to nám za všechny obstará Lúčánek při dožínkovém průvodu. Při vší té práci si však děti určitě najdou i čas na společnou hru, zpěv a tanec. Irena Mikesková Scénáø a režie: Odborná spolupráce: Hudební spolupráce: Úvodní a závìreèné slovo: Poøadem provází: Úèinkují Národopisné soubory:
Sólové zpìvy: Muziky:
Irena Mikesková Anna Lerchová, Anna Kománková, Jiří Šácha, Jagoš-Jožíček, Antonín Mička Petr Hlahůlek, Petr Galečka Terezka Prášková hospodár - Jan Holba hospodyňa - Ester Jagošová
Hlotáček - ZŠ Nová Lhota, vedoucí A. Lerchová, I. Mikesková Krahulíček - ZŠ Kuželov, vedoucí Š. Hlahůlková Lipovjánek I - ZŠ Lipov, vedoucí J. Ovečková Lipovjánek II - ZŠ Lipov, vedoucí V. a J. Jagošovi Lúčánek - ZŠ Louka, vedoucí Antonín Mička Veličánek - Velká nad Veličkou, vedoucí A. Kománková, Jana Matulová, Jiří Šácha Dan Slovák, Jan Holba DCM Kuželov - vedoucí Miroslav Minks, primáš Janíček Minks DCM Lipovjánku - vedoucí Petr Galečka, primáš Eva Kolaciová Mladší DCM při ZUŠ Velká nad Veličkou - vedoucí Petr Hlahůlek, primáš Dan Slovák Starší DCM při ZUŠ Velká nad Veličkou - vedoucí Petr Hlahůlek, primáš Roman Sokol 26
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20.
Úvod - mladší muzika ZUŠ Ore Jano - starší muzika ZUŠ Zajícé - Veličánek Konopice - tančí děti z Veličánku, Lipovjánku II a Hlotáčku Ži, sedláčku, ži vesele - muzika Lipovjánku Ked boło mája - tančí dívky z Krahulíčku, Hlotáčku, Veličánku a Lipovjánku II Povrísła - taneční hra Kovárská - Hlotáček Kovárský - Lipovjánek I. Dívčí zpěvy - Lipovjánek II Kosení trávy - Lipovjánek II Na poli mandeł - sólový tanec hospodára a hospodyně Kosí Jano - sedlácká Lipovjánku II Obracení sena - Krahulíček Žně - Lipovjánek II Nakládání úrody na vůz -chlapecké hry Sedlácké a tance - Veličánek Dožínkový průvod a obřadné předání věnce - Lúčánek + ostatní soubory Závěrečné sedlácké - Co děłá Kača , Včéra z večera, Za stodolenkú za našú, Vypłať ňa hospodár Verbuňk - Ked sem kosił
27
Vyskoèi³ syneèek, vyskoèi³ Mužský taneèní projev na Horòácku Dne 25. listopadu 2005 byl slovácký verbuňk zapsán do seznamu Mistrovských děl ústního a nemateriálního dědictví lidstva UNESCO. Samotné žádosti o přijetí předcházel rozsáhlý průzkum verbuňku po celém Slovácku vedeny týmem pracovníků NÚLK ve Strážnici, kteří si vždy přizvali starší i současné tanečníky z jednotlivých regionů. Ke studiu horňáckého verbuňku, jeho historii, různorodosti tanečních stylů zaměřených na významné tanečníky z jednotlivých horňáckých obcí jsem byl spolu s Janem Kománkem z Velké nad Veličkou a Janem Pavlíkem z Kuželova pracovníky NÚLK ve Strážnici přizván také já. Bylo zajímavé vidět nejstarší filmové záběry cifrujících Veličanů ve svatebním průvodu z 20. let 20. století, ukázky z filmu "Mizející svět" Vladimíra Úlehly, sólový verbuňk Luboše Holého, cifrující Vrbčany a Kuželovjany na Horňáckých slavnostech ve Velké a mnoho jiných starších i novějších filmových záznamů. Všechny dokazují, že obzvlášť verbuňk prošel určitým vývojem, který pokračuje i v současnosti - od jednoduchých poskoků a přídupů, podupů ve svatebních průvodech po ucelené taneční výstupy, ať sólové či skupinové. Bohatost cifer jednotlivých tanečníků, jejich nezaměnitelný taneční projev, je neocenitelným historickým dokumentem. Stejně cenným dokumentem je i útlá knížečka kuželovského rodáka Cyrila. Zálešáka "Horňácký odzemek a verbuňk". Verbuňk je pro každého tanečníka něco víc než tanec, a vůbec nezáleží na tom, jestli tančí sólově nebo ve skupině. Vždycky chce být nejlepší jak v předzpěvu, tak i v samotném tanečním projevu. Chce dokázat sobě, své galánce, přátelům, prostě všem, kteří mu přejí i nepřejí, že je "nejlepší". Snaha vyniknout nad ostatními je přirozenou vlastností téměř každého z nás a i v minulosti tomu nebylo jinak. V knize Živá píseň od Vladimíra Úlehly vzpomíná František Bartoš takto: "Na obžínky robotní vysílala každá poddaná dědina své nejlepší hudce, zpěváky, tanečníky, skakouny a zápasníky na Strážnický zámek, kdež před panstvem závodili." A jak se verbuje, cifruje či tančí odzemek na Horňácku dnes? To bychom chtěli ukázat v pořadu "Vyskočil syneček, vyskočil". Oslovili jsme tanečníky ze všech horňáckých obcí, starší, mladší i ty nejmladší a věříme, že jejich výkony budou nejen potěšením pro Vás, návštěvníky Horňáckých slavností, ale také důkazem, že významného světového uznání se verbuňku dostalo plným právem. Ladislav Jagoš - Jožíèek 28
Pøipravili:
Jan Miroslav Krist a Ladislav Jagoš - Jožíček
Prùvodní slovo:
Jan Miroslav Krist a Ladislav Jagoš - Jožíček
Úèinkující:
Sled poøadu:
Taneční skupiny z Hrubé Vrbky, z Lipova, ze Suchova a Nové Lhoty, z Kuželova, starší a mladší skupina souboru Velička, Folklorní soubor Kvas z Javorníku, mužský sbor z Lipova, kluci z Lipovjánku I, kluci z Veličánku, J. Hrbáč, J. Machálek, Horňácké cimbálové muziky M. Hrbáče, P. Galečky, P. Mičky, J. Staši z Lipova, Dětská cimbálová muzika Lipovjánku, Dětská cimbálová muzika ZUŠ Velká nad Veličkou. 1. Slovo Ladislav Jagoš - Jožíček 2. Fašanková obchůzka - Taneční skupina z Hrubé Vrbky 3. Konopice - Taneční skupina ze Suchova a N. Lhoty 4. Regrůti - Tanečníci z Lipova 5. Slovo - Jan Miroslav Krist 6. Svaďba - skalica všichni účinkující 7. Slovo - Jan Miroslav Krist 8. Aj, vy páni, radní páni - Tanečníci z H. Vrbky a Kuželova 9. Husárovi dobre je - Mužský sbor z Lipova 10. Slovo - Jan Miroslav Krist 11. Nad Bozatín - Starší tanečníci z Veličky 12. Dyž sem šel kolem hospody - Starší tanečníci z Lipova 13. Slovo - Jan Miroslav Krist 14. Odzemek - Jura Hrbáč 15. Palicový - Mladší tanečníci Veličky 16. Odzemky - Mladší tanečníci z Lipova 17. Slovo - Ladislav Jagoš - Jožíček 18. Pásel Jano tri voly 19. Mladší tanečníci Veličky 20. Eště si já hore dole zajdem - Jožka Machálek 21. Dyž sem išel od Trnavy - Tanečníci z Lipova 22. Slovo - Ladislav Jagoš - Jožíček 23. Odzemek - Kluci z Veličánku 24. Hromy bijú - Kluci z Lipovjánku I 25. Slovo - J. M. Krist a L. Jagoš - Jožíček 26. Hrajte že ně, hrajte - všichni účinkující 29
Ej, muzika nám hrá³a Poøad vìnovaný 40. výroèí trvání Horòácké cimbálové muziky Martina Hrbáèe Horňácká cimbálová muzika vznikla v roce 1966 při tehdejším závodě Jihomoravské trubkárny a tažírny, dnešní Železárny Veselí nad Moravou. V té době jsem zde nastoupil do zaměstnání a brzy nato jsem dostal od ředitele za úkol dát dohromady cimbálku, která by reprezentovala závod při jednání se zahraničními hosty. Dal jsem tedy dohromady pár horňáckých hudců a protože hraní bylo dost a muzika se líbila, byla na světě nová Horňácká cimbálka. Hráli v ní tehdy vynikající horňáčtí hudci-Josef Pešek st., Jan Tomešek, Dušan Zeman, Josef Kýr, Janek Kubík. Po smrti cimbalisty Kýra jej nahradil Josef Trachtulec st. a Janka Kubíka vystřídal Jaroslav Smutný. Muzika se později rozšířila o Juru Slováka, Františka Sedláře a zpěváka, muzikanta a vynikajícího konferenciéra Františka Okénku. Během 40letého trvání se v muzice vystřídala celá řada vynikajících muzikantů, zpěváků a tanečníků. Byli to např. nezapomenutelný primáš Jarek Miškeřík, Josef Pešek ml., Vít Trachtulec ml., Petr Tománek, Jiří Šácha, Radek a František Tyllich, Martin Hrbáč mladší, Pavel Valíček, Přemek Máčel.
30
Nelze taky opomenout častého hosta Jana Ro-kytu, gajdoše Pavla a Juru Hrbáče či Luďka Šáchu. Ze zpěváků je to například vy-nikající Anna Kománková, Dušan a Luboš Holých, Jan Milošek, Jaroslav Hrbáč, Martin Zálešák, Jan, Franta a Jura Prachařovi, Martin Čambal, Jiří Mička, Jan Pavlík, Eva Grombířová, Anička Okénková - Vaškovicová. Nelze taky opomnět spolupráci se souborem Brozané z Uherského Brodu, která odstartovala éru zahraničních zájezdů. Později to byla úzká spolupráce s horňáckým souborem Velička z Velké nad Veličkou. Současné obsazení muziky: Martin Hrbáč starší - prim, Mirek Kolacia -prim, terc, kontr, Martin Kománek - prim, terc, obligát, Jožka Kútný - violový kontr, sólový zpěv, Martin Slovák - kontrabas, Petr Pavlinec - cimbál. Často hostují nebo zaskakují Martin Hrbáč mladší, Petr Mička nebo Petr Galečka. V programu se představí kromě muziky, zpěváků a tanečníků také ti, kteří s muzikou před lety hrávali a zpívali. Martin Hrbáè, primáš muziky Pøipravil: Prùvodní slovo: Inspice: Úèinkují:
Sled programu:
Martin Hrbáč Martin Prachař Maryna Pavlincová HCM Martina Hrbáče, Starší a mladší skupina Veličky, mužský sbor z Hrubé Vrbky, Miroslav Dudík, František Okénka, Anna Kománková, Luboš a Dušan Holých, Martin Hrbáč, Jaroš Hrbáč, Jožka Kútný, Jura Prachař, Martin Prachař, Martin Zálešák Slovo I - Muzikanti, kteøí pamatují zaèátky muziky. 1. Uderiła jedna, uderiła druhá - sedlácké, Okénka, Pešek, Slovák, 31
Sedlář ,Tomešek, Tománek, Smutný, Trachtulec Slovo II - Muzika souèasná a jeji dlouholetá znìlka 2. V širém poli hruška, zelený vršek má - sedlácké v podání primášů, Hrbáč, Kolacia, Kománek, Kútný, Pavlinec, Slovák Zpìvácké legendy 3. Verbujú, verbujú, sedlácké - František Okénka 4. Letěl sokol, letěl - Anna Kománková Slovo III 5. Ked sme šli na hody, sedlácké - mužský sbor z Hrubé Vrbky Spolupráce s Velièkou 6. Hlotácké - starší skupina Veličky Slovo IV Zpívají bratranci 7. Pri tem Hodoníně, sedlácké - Jaroslav Hrbáč 8. Martin Hrbáč - Něco z širokého repertoáru 9. Ani tˇa není do postele, Už je, má miłá, už je zle - Luboš Holý 10. Starosvětská - Dušan Holý Slovo V Neco z repertoáru muziky 11. Není tvá - zpěv M. Hrbáč, J. Kútný 12. Súchovské 13. Petr Pavlinec: Solo na cimbál Slovo VI Kuželovjané 14. Okolo mlýna, Bylo nás šest bratrů - Jura Prachař 15. Já by sem k vám chodívávál - Martin Prachař 16. Sedlácké v horním grýfu - Martin Zálešák 17. Brodił Janko koně - mladší skupina Veličky Slovo VI Tradice spolupráce s primášem Miro Dudíkem z Myjavy 18. Sólo Miro Dudík 19. Na Myjavě pod lipami - zpěv Luboš Holý Slovo VIII 20. Páseł Janko krávy - všichni muzikanti, kteří se za 40-ti leté trvání HCMMH vystřídali v muzice včetně zpěváků a tanečníků
32
Nad Kuželovem Hájíèek Vašek Mlýnek z Kuželova - král lidových vypravìèù Poprvé jsem strýca Vaška Mlýnka viděl a slyšel na prvních ročnících Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou. V letním odpoledním a slunném počasí, vždy, když se Vašek Mlýnek objevil na kraji pódia a přicházel k mikrofonu, diváci radostí tleskali, neboť již dopředu očekávali salvy smíchu. Už jeho příchod na jeviště, jeho drobná a rychlá chůze spojená s krátkým a humorným pozdravováním se s diváky sedícími v prvních řadách hlediště, vyvolával pohodu a zážitek z jeho vystoupení. A což teprve když své vystoupení okořenil perfektní mimikou a gestikulací. Strýc Vašek na jevišti totiž svá vyprávění doprovázel i hereckými výkony. Když kupř. vyprávěl příhodu, jak byl pozván panem tajemníkem na Silvestra do nejmenované dědiny a později na požádání paní tajemníkové šel tančit i s jejich sousedkou, protože ta tajemníkovým půjčila kvočnu ..., tak tu jeho herecký výkon a vypravěčské umění gradovalo. Ta sakvalenská kvočka způsobila, že mnohé z přítomných žen při jeho vyprávění neměly od smíchu mokré jen oči ... Kdyby byl tento a jemu podobné další pořady a vyprávění Vaška Mlýnka zachyceny kamerou, staly by se jistě každoroční ozdobou silvestrovských pořadů nejen České televize! Vašek Mlýnek, jeden z nejtalovanějších lidových vypravěčů, pocházel z horňáckého Kuželova. Již jeho prarodiče, muzikant Tomeš z Hrubé Vrbky a kuželovský dědeček Mlýnek, byli známí místní humoristé. Narodil se 27. září 1926 v Kuželově. Na jeho výchově se podílela především maminka Anna, jelikož otec Martin odjel za prací do Ameriky, kde také dlouhé roky působil. Proto Václavův talent, jak hudební, tak malířský, nemohl být na školách tohoto směru z finančních důvodů rozvíjen, přestože Vašek už v mládí dovedl jednoduchými tahy zachytit podle fotografií i zpaměti portréty vesničanů a dovedl též malovat i pěkné ornamenty na sklo. V pozdějších letech zachycoval na stěnách domů svých přátel mnohé postavy i krajinky. 33
Po povinné školní docházce se vyučil malířem ornamentů v Hroznové Lhotě a až do roku 1952 se živil malováním ornamentů na kolébky, truhly i talíře, přičemž s maminkou soukromě hospodařil a přivydělával si taktéž jako písmomalíř. Při tom všem se dovedl naučit hrát na klarinet a "upichl" se nejprve v kuželovské dechovce, později přešel k Cimbálové muzice Joženy Kubíka, která si svou popularitu získávala od let třicátých, po válce pak její aktivita stoupala. Kubíkova muzika se zapojovala mimo folklorní slavnosti i do řady tehdy oblíbených estrádních pořadů. Vašek se s Joženovou muzikou těchto vystoupení zúčastňoval a jako mladý pětadvacetiletý muž pozoroval a učil se vypravěčskému umění od valašských lidových vypravěčů, ke kterým patřil kupř. Jan Mrenka z Malenovic, Lojzek Cepek a hlavně Gusta Imrýšek. Za pár let je král lidových vypravěčů svým projevem v mnohém zdaleka předčil. Jistě mu v tom pomohly jeho vrozené vlohy i průprava na prknech ochotnického divadla, kde zejména ve veselohrách, podle pamětníků, spolu s kamarádem Frantou Zálešákem exceloval. Vašek Mlýnek z Kuželova se široké veřejnosti počal představovat od roku 1950, poprvé to bylo ve Zlíně (Podvesná), kde prodělal křest, když bez přípravy vystoupil za nepřítomné vypravěče. A ejhle! Za rok se stává vítězem v soutěži vypravěčů na Strážnických slavnostech. První cenu získává i v roce 1953, neboť vyhrává soutěž lidových vypravěčů brněnského rozhlasu. To už se o Vaška Mlýnka začíná zajímat nejen muzika Slávka Volavého, Brněnská cimbálová muzika, ale i věhlasný BROLN a také mnohé estrádní agentury, v je-
34
jichž organizovaných pořadech vystupoval. Mimo to býval král lidového humoru častým účastníkem folkloristických slavností ve Strážnici a Velké. Známé a dlouhodobé bylo jeho účinkování s Jožkou Severinem, dobře si rozuměl i s Vladimírem Menšíkem. Přestože byl zaměstnán u Okresního stavebního podniku ve Veselí nad Moravou (1952 - 1964) a pak od roku 1965 ve velické Kordárně, vždy si našel čas, aby svým vypravěčským uměním těšil své posluchače. Lidé ho měli za to rádi a Vašek jim s úsměvem jemu tak vlastním předkládal množství nevyčerpatelných příhod, většinou skutečných, životem odpozorovaných a pak dobře okrášlených či humorně upravených. Když k tomu přidáme jeho úžasnou schopnost improvizovat přímo na jevišti dle reakcí diváků, jak to kupř. nejmarkantněji dokazuje v příhodě Sakvalenská kvočka, kdy v závěru přidává nové a nové vtipné průpovídky doplňované výbornými gesty, pohybem těla a hlavně imitačními dovednostmi. Z Mlýnkova vystoupení bylo znát, že on se své texty neučil nazpaměť. Strýc Mlýnek jistě věděl, o které příhodě bude mluvit, avšak improvizace mu naskakovala až během vyprávění. Oblíbeným Vaškovým tématem bývaly vojenské zážitky jeho starších spoluobčanů, myslivců i hasičů, příhody kamarádů nebo postaviček z jednotlivých vesnic, obzvláště pak vztahy mezi manželskými páry, manželem, který si rád přihne, a jeho ženou, která svého chotě za tento zlozvyk pronásleduje. Ve vypravování příběhů velmi rád využíval trefná, ironická přirovnání (očiskama to rengénovała, jak dyž autogenem pálí hubu měła jak sušenú trnku - taký slon jak stodoła - súkali do nás 35
také rízky jak ten můj širák - oči jim létaly jak vosy na jarmaku kołem tureckého medu - seděł sem mezi něma jak hríbek - tetinu sem občahovał jak duba został sem na nich viset jak náčeňová hadra - létał sem na tom brúšku jak sýkorka na makovici - rachot nadělał, jak dyž šopa spadne - prešlapovał jak kocúr v plevách). Pro vyjádření a co nejpřesnější přiblížení dějové situace používal množství výrazových nářečních sloves, substantiv i adjektiv, která dnes už málokdy slyšíme (súkali do nás takové dva kahany černého kafého - jak dyž łépne - odfukovał sem dvě kapky od nosa - prsty ně do nich lézly - vylupéł sem im poklonu - cupéł sem z nich na zem - obkráčací krok - hátrali sme to hore kopca - skotný kilometr - tak sa zglondał - pudéłko sa mu zatrásło - naštramočiła to tam - neštymuje nám to - studené nohy k ní nepchat), a naopak trefnými citoslovci nahrazoval slovesa a tím vždy opepřil svá vypravování (stará pukała, puk, puk - kocúrisko škrr - zaťapkała, Pozorku, cccc - ém, taková fajnová byli - ém, tak do nich prsty lézly - íha, hned ňa obešéł mráz - húk to na zem míg ho mezi łopatky - fík s ňú do kúta - sakumpinkl to tam prištychovali ). Jeho vypravěčské umění posilovala i zvláštní slovní spojení, která rád do projevu vkládal (já obsadím zadní část kravské tělesnosti - płakali si do huby - lva sem pichéł do ruksaku - podvihne tak trochu vimeno, eště trochu pozdvihéł, eště vyšéj - oheň zmrzéł - vlupéł sem dozadku - krútił sem biskupem - moja je perzona snadno znatelná). Ve svých vyjadřovacích schopnostech používal i jiné nádherné mluvnické obměny, které mu slovácký dialekt často nabízel. Slovní zásoba krále vypravěčů byla tedy neuvěřitelně bohatá a pestrá a jeho celkový projev během každého vystoupení se nedá vyjádřit jinak než slovem úžasný. Nešťastná autonehoda tam někde u Jihlavy (+ 31.8. 1978) přetrhla proud vypravěčského umění této lidské osobnosti. Určitě by strýc Vašek až do dnešních dnů rozdával lidem radost a pohodu. Ještěže je jeho humorný projev alespoň částečně zachycen na profilové diskografii Vašek Mlýnek z Kuželova a na gramofonových nahrávkách Pod sluncem jižní Moravy a Lidová hudba a vyprávění z Horňácka. Václava Mlýnka můžeme vidět i slyšet např. i ve filmech Přerušená píseň, Pět mužů a jedno srdce, Ať žije svatba a Čí sú hody. Na jeho počest je z podnětu Stanislava Pěnčíka od roku 1986 pořádán v Kulturním domě Hodonín festival lidového humoru nesoucí název Šmukáč Vaška Mlýnka. Vždyť jako král lidových vypravěčů si to Vašek Mlýnek z Kuželova plným právem zaslouží. An nto onín n Mička 36
Sakvalenská kvoèka Napsali ně jeden strýc tajemník, to místo téj dědiny tajím, víte, kvůli mojéj, šak to znáte, chłapi, napsali ně karetku, že: "Vašku, máme tu vesełého Silvestra, teda aj s małým programem. Dojeď hned o jedenásti hodinách dopołedňa." Moja to dostała do ruky a povidá: "A to co bude za Silvestr o jedenásti hodinách dopołedňa?" No, povidám, treba ně budú dávat nejaký materiál, víš! To moja už věděła, co to bude za materiál! Ná teda dopadło to dobre, víte, tak sme sa pěkně pohostili u strýca tajemníka, aj súsedé tam došli a mezi něma nejaký litr furt sa plétéł a mezi tým já, ale dobre, víte, nic sa nestało, pani tajemníková byli dobrá hostitelka, tak do nás súkali také dva kahany černého kafého, také rízky jak ten můj širák! A to máte odpołední, pravda, jak na Silvestra odpołední, to je, jak dyž łépne, tak sme šli, teda už na teho Silvestra sme sa brali, ná už muzikanti to tam strúhali chutno, a tak jak už to bývá ten program, já sem tam neco plkéł, muzika zahráła a tak to šło až myslím tak do jedenásti hodin. Tak ze mňa valiło, už sem místo jednéj obvykłéj kapky u nosu odfukovał dvě. Strýc tajemník byli mojím spasitelem, povidajú: "Vašku, poď, už toho máš dost, sedni si tady mezi ty tetičky." Víte, jak to bývá, děvčata, co ste tu svobodné, po pravici a po levici u nás na dědině dycky sedí tá súdná stolica, pravda, ty tetičky také rozškrýdłené, tak vám ím ty očiska létaly po tých tancujúcích, tak jak vose na jarmaku około tureckého medu. A jak vám ím huby rychło jely, povidał sem si, dyby tak rychło dozrávaly duranzie, tak pálíme slivovicu aj jedenástkrát za rok. A já mezi něma, víte, sem seděł jak hríbek. Ná, začali hrát takový chutný kúsek, víte, takú polku jakúsi. Povidám, mosím ít tetičku tajemníkovu vytancovat, dyž byli taková dobrá hostitelka, tak sem, tak sem vylupéł, víte, takovú pokłonu sem ím vysekéł, reku: "Poďte, teti!" Ej, tak vyskočili, taká byli chutná, taká krehká, ém, taká fajnová, éj, tak do ních prsty lézly, tak sme sa tam osívali pěkně. Ná, tetička ně povidali: "Ó Bože, Vašku, dyž budete moct, vemte si aj našu súsedu tancovat, víte, měli sme od ní kvočku, velice dobre seděła na vajcoch." No, povídám: "Já už to obšlápnem. Kde seďá súseda?" "Víte, Vašku, jak si sednu, tak pres štyri ode mňa." No, reku, dobre. Tak jak sem tetičku tajemníkovu uvédéł na místo, začali muzikanti hrát dál, no, reku, ve jménu té kvočky! Tak sem si dvakrát drístéł na ruky, reku, no, pojedeme. Tak sem si to načítał, víte, a kapéł sem na nich, akorát to byli oni, ta súseda. Éj, chłapi, to byli dobrá súseda! Veliká nebyli, víte, vyskočili hned, tak sem si ích odměrávał, tak jak já, ale taká sporá, í, hned ňa, víte, mráz obešéł, túto než obejde, aj posnídá. Reku, toto bude fuška, sakvalenská kvočka! No nic, pravda, a tak už, víte, sem ích občahovał jak duba a už sem ích tam šrotovał do téj najvěčí tłačenice. Tak sem kormidłovał, víte, tak sem krútił biskupem, 37
pravda, jak sme sa vám tam vpresovali, tak sem ím šuškał: "Bóže, teti, vy máte tak krásné oči!" No, chłapi, nemohło ňa honem nic napadnút, tak sem začínał tak formálně, pravda, povidám: "Tajak letní studánka." Velice sem sa tetičce zavděčił. Povidajú ně: "Vážně, Vašku? Ale vy lichotníku!" A tak ňa, víte, na tem brúšku podvihli, enom sem tak trochu špicama zavaďovał. Tak sem, víte, na nich został viset jak náčeňová hadra. Víte, oni si to myslím tetička ani neuvědomili, pravda, ale ináč ně tam było dobre, já sem sa držał dobre, enom najhorší było, dyž sem ím pri tanci plkéł neco směšného, tetička sa smíli, ten brúšek ím nadskakovał a na tem sem létał já jak sýkorka na makovici. Ej, reku, sakvalenská kvočka, táto ně vyjde nadraho. Temuto utrpeňú eště nebył konec. Právě začali muzikanti hrát tú sambu, znáte to? To kdo vymysleł? Ty mladí to tancujú, ale co to je? To je enom takové prešlapování, furt na místě, takové prekłaťování, to možú aj důchodci tancovat. Dyby to tak mírně tancovali... Tetička ně povidali, že: "Oprubujeme to, Vašku?" Ná, reku, možeme teda. Než sem sa tomu snažił zabránit, už sme sa prekłaťovali. Teda, dokáď to šło tam, tak to było dobre, jak to začało ít zpátky, já už sem sa držał, čeho sem mohéł. Opravdu! Počkajte, toto eště néni konec. A tetička ně povidajú, že: "Bóže, Vašku, že vy to tancujete poprvní?" Ná, reku, jak to tak vypadá, tak myslím aj naposledy. Ej, reku, táto kvočka ně vyjde nadraho. Sakvalenská kvočka, povidał sem si. Víte, a potom ně eště tetička povidajú, že: "Vašku, vy úžasně lehko tancujete!" Povidał sem si, co by né, dyž sa enom občas odrazím od stěny. Šak zpomínám si, jak sem ím rekéł děkuju, tak sem z nich cupéł na zem. Už sem na tu kvočku nemysleł, ale povidał sem si, že sem to obzobał myslím už aj za kohúta. Dle zvukového záznamu přepsal: Antonín Mièka.
38
"Pán rídící" Řeknete-li na Horňácku "pán rídící", každému se okamžitě vybaví František Okénka, zpěvák, vypravěč, muzikant, tanečník a konferenciér, který se v letošním roce dožívá krásných 85 let. František Okénka se narodil 5. 5. 1921 v Hrubé Vrbce. Po ukončení studia na učitelském ústavu v Brně (1937 - 41) a pracovním nasazení v Avii Kunovice (1943 - 45) působil na obecných školách na Horňácku jako řídící učitel v malovrbecké jednotřídce, později jako ředitel školy v Hrubé Vrbce. Byl členem muziky Jožky Kubíka, později začal spolupracovat s muzikou Martina Hrbáče, příležitostně vystupoval i j jinými moravskými muzikami, např s CM Viléma Zahradníka, Jarka Miškeříka, Josefa Varmuži, s CM Dolňácko či CM Technik. Celý život usiloval o udržení folklorní tradice na Horňácku. Patří k zakladatelům Mladého Horňácka, na jehož pořadech se autorsky podílel a až do roku 1983 je rovněž konferoval, byl také členem programového štábu festivalu Dětská Strážnice, dosud je členem Programové rady Horňáckých slavností, při některých příležitostech vystupuje s muzikou Martina Hrbáče. Jeho mluvený a vokální projev je zachycen na mnoha deskách, rozhlasových nahrávkách a v řadě filmů či televizních dokumentů. V roce 1996 se stal laureátem Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici za celoživotní přínos tomuto festivalu. Monika Frantová
39
mediální partner
JK použité fotografie pochází vìtšinou z archívù A. Vrby a J. Kaòùrkové
40
