SLOVO KE SPOLUOBČANŮM

Ročník XVII.

Únor 1987, č. 1 Časopis československé socialistické

opozice

Dokument Charty 77 č. 1/1987

SLOVO KE SPOLUOBČANŮM Když před deseti lety vznikla a do veřejného života vstoupila Charta 77, jevila se mnohým jako skupina snílků. Její ideály se sice těšily obecným sympatiím a respektu, málokdo však věřil, že se lze v jejich duchu účinně angažovat uprostřed rozdrobené a apatické společnosti a tváří v tvář moci, která potlačuje jakoukoli důraznější kritiku. Deset let, které nás od vzniku Charty 77 dělí, přineslo však mnoho změn. Mění se společnost, mění se pomalu i politické ovzduší v naší zemi, mění se leccos i v mezinárodním měřítku. Nejsou to sice změny zásadní, ale jsou to změny viditelné a jsou to někdy i změny k lepšímu. Na jejich pozadí i hodnoty, které Charta 77 připomněla a o něž se zasazuje, získávají nový význam. DneŠni doba je aktualizuje, boj o ně se dnes už nezdá tak nereálný. Život sám se opět hlásí o slovo a stále zřetelněji vyjevuje, co potřebuje k tomu, aby se mohl rozvíjet a čelit svému ohrožení. Uvědomujíce si tento posun, obracíme se v den desátého výročí vzniku našeho společenství ke všem svým spoluobčanům s výzvou, aby pochopili historické možnosti této chvíle a aby jich využili k prospěchu našich národů. I představitelé moci v naší zemi se občas hlásí k demokracii, spravedlnosti, veřejné kontrole svého výkonu. Bývají to ovšem jen prázdná slova, za nimiž se skrývá diktátorská svévole, a proto si společnost zvykla nebrat je vážně. V poslední době se však zdá, že alespoň v některých těchto projevech se odráží vědomi, že změny jsou nutné. Neplodná strnulost současného politického a hospodářského systému, zaostáváni za vyspělými státy, mezi něž jsme dříve patřili, nedostatečné uspokojování mnohých potřeb a požadavků, to vše je stále zřetelnější, doléhá stále tíživěji na každodenní život lidí a probouzí touhu po změně. Dokonce i směr této změny je po všech dosavadních zkušenostech zřejmý. Je to větší demokracie. Velké rozdíly jsou pochopitelně v představách o tom, co to konkrétně znamená, totiž jakým směrem jít, jak rychle a kam až. Ať už jsou na to názory jakékoli, jedno je jasné: Vykročení k větší demokracii by pro naše národy nebylo krokem do neznáma. Máme se o co opřít, máme své vlastní demokratické tradice. U ž první československý prezident spojoval náš stát s ideou demokratické samosprávy a sociální spravedlnosti. Jiným způsobem tyto ideje ožily po druhé světové válce. V radikálně nové vnitřní i mezinárodní situaci se pak významné demokratizační impulsy a projekty objevily znovu v šedesátých letech. Nenabízíme a nikomu nevnucujeme nějaké definitivní a jednoznačné hodnocení těch či oněch historických dějů nebo činů. Vybízíme jen k nepředpojaté diskusi o nich a k hledání skutečných poučení, která si z nich dnes možno vzít. Zároveň si však myslíme, že spory o minulost by neměly odvádět mysl společnosti od živých otázek přítomnosti. Na demokratické tradice nejlépe navážeme, když se pokusíme dobrých předpokladů, které se ve vědomí našich národů vytvořily, využít vskutku původně. To znamená bez předsudků, nezatíženi ideologickými a prestižními ohledy, s porozuměním dnešní situaci, s vnímavým

zřetelem ke všem dobrým a špatným zkušenostem, které soudobý svět nabízí, s fantazií, odvahou, ale především se snahou dívat se dopředu. Nevíme samozřejmě, kdy a jakým způsobem se obrat oním směrem v naši zemi uskuteční. Víme však, že dříve nebo později se uskutečnit musí. A víme také, že osud této země nezáleží jen na politické mocí a že ani její vlastní počínáni nezáleží jen na ní. Daleko víc záleží na tom, co uděláme my všichni, co udělá společnost. Dějiny nedělají jen vlády a žádná vláda nemůže úplně pomíjet to, co dělají občané. Demokracie není něco, co jedni dávají druhým. Je to úkol pro všechny. Všichni sejí musí znovu a znovu učit. Na nás všech záleží, kdy a jak výrazně se pohne dobrým směrem sama politická moc. Úkol, který z toho vyplývá, je zřejmý. Vymaňme se konečně ze své pohodlné odevzdanosti osudu. Přestaňme čekat, co udělají jiní, udělejme něco sami. Probuďme se z apatie, nepropadejme pocitu marnosti, překonejme svůj strach. Čím více bude občanů, kteří se o to pokusí, tím méně bude i důvodů ke strachu, protože tím těžší bude oprávněný postoj trestat. Každý z nás může odvahou, kterou v sobě nalezne, přispět k tomu, aby se ani ostatní nemuseli tolik bát. Smysluplný život nepřiděluje občanům vláda, o ten musí občané dnes a denně sami usilovat, musí ho hledat sami v sobě a vytvářet vším, co bezprostředně dělají, tedy i tím, jak se vztahují k obecným věcem. K čemu tu vyzýváme, není nic jiného a nic víc, než odvaha stát se občany v plném, tvořivém a nejsilnějším slova smyslu. Bez občanů není a nikdy nebude demokracie. Občanství však není pouze statut. Především a hlavně je to určitý lidský postoj. Zda budeme skutečně svéprávnými a důstojnými občany, vědomými si své spoluodpovědnosti za stav celku a jednajícími v souladu s ní, záleží tedy ve velké míře na nás samých. Ústava, Všeobecná deklarace lidských práv, Charta OSN, mezinárodni pakty o lidských právech, Závěrečný akt z Helsink, to vše může být jak bezcenným papírem, tak velmi konkrétním a zavazujícím měřítkem a vodítkem. Zda to bude tím či oním, opět nezávisí pouze na vládách. Na všech nás je, jak vážně tyto normy přijmeme, jak je naplníme a uskutečníme, jak dalece je proměníme v živoucí skutečnost. Domníváme se, že doba dozrála k tomu, abychom si i v Československu tuto pravdu znovu a naléhavě připomněli a abychom se s novou energií pokusili v jejich duchu jednat. Kdybychom jen čekali, až se společenské rozpory natolik prohloubí, že si katastrofální běh věcí vynutí nějakou změnu, byli bychom sami proti sobě. Na jejich prohlubování a na těžko předvídatelné důsledky výbuchu, k němuž by jednoho dne mohly vést, bychom doplatili všichni. *

*

*

Často je slyšet otázku, co dělat. Je to otázka po tom, co konkrétního, účinného a reálného může prostý občan dnes udělat pro zlepšeni všeobecného stavu. Úkol, přijmout vážně a zkusit vážně naplnit své občanství, otevírá podle našeho míněni dost zcela konkrétních možnosti. Všichni můžeme hned zítra začít říkat pravdu. Nejen doma, ale i na pracovištích, při společenských setkáních, na nejrůznějšich schůzích. A to nejenom pravdu o běžném Šlendriánu, který kolem sebe vidíme, ať už ve výrobě, obchodě či službách, ale i o jeho příčinách. O špatných vedoucích, kteří, opřeni o svou bezvýhradnou politickou loajalitu, mohou beztrestně páchat jakékoliv škody. O nepružném způsobu hospodářského řízeni a rozhodováni.O iluzornosti a formálnosti plánů a bezúčelnosti plněni nekonečné řady jejich často zcela protichůdných ukazatelů. O neuvěřitelné neschopnosti centrálně řízené výroby reagovat na živé potřeby společnosti, o nepochopitelné a přitom všemi tolerované prodělečnosti největšich průmyslových podniků a o mrhání energii v neefektivních průmyslových odvětvích. A samozřejmě o té hrozné obludě byrokracie, která požírá nenávratně tak velkou část výsledků lidské práce a přitom tuto práci ještě navíc všemožně komplikuje a máři. Všichni můžeme vzít vážně svou odborovou příslušnost, domáhat se svých formálně vyhlášených a nerespektovaných práv, volit do odborových orgánů neohrožené tlumočníky skutečné vůle pracujících, po svobodné diskusi vybrané zástupce a ne jen odjinud doporučené, za poddajnost dobře odměňované byrokraty. Všichni můžeme žádat změnu sporných odborových praktik i pravidel. Odbory nemusí být jen rozdělovačem rekreačních poukazů a dílčích sociálních výhod. Nemusí být jen poslušným náhončím zaměstnavatelů, ale mohou se dožadovat skutečné a samostatné účasti na hospodářském rozhodováni i na sociální politice. V mezních situacích mohou své požadavky podepřít i tradiční dělnickou zbraní, stávkou. Právo na ni je zakotveno v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Všichni můžeme vytvářet v různých prostředích neformální politická fóra, otevřená svobodné výměně názorů, využít k tomu existiyicich příležitosti a vytvářet nové. Na takových fórech by nemusela existovat žádná politická tabu a nic by tedy nemělo stát v cestě ani kritice takových úkazů, jako je všemoc stranických sekretariátů. Můžeme se dožadovat pravdivých informaci, psát pravdu do existujících sdělovacích prostředků a vytvářet si případně nová ohniska a způsoby svobodné výměny názorů. Každý podnik či závod by mohl vydávat noviny, v nichž by se svobodně psalo, kdyby se o to pracující vskutku vážně zasadili. Všichni víme, jak katastrofální je ekologická situace v naši zemi. Proč o tom ale mluvíme jen v soukromí, proč se na veřejnosti mluví jen o desetině těchto problémů, a proč se téměř nikde nemluví i o jejich skutečných příčinách? Otevřít všude, v nejrůznějšich prostředích a na všech úrovních zásadní diskusi o ekologické situaci lze ihned a dokonce bez velkých rizik. Odpovědnost k budoucím generacím Jby přitom měla být přirozenou páteří takové diskuse. V situaci, kdy si je jist spravedlnosti své pře, může každý

2

překonat strach z nadřízených, z policie Či státní byrokracie, všichni mohou ty, kdo se o to pokusí, svou solidaritou nejen morálně podpořit, ale i ubránit proti svévolnému útoku. Existuje hodně práv, od práva shromažďovaciho až po práva na svobodu projevu, přesvědčení, vyznání a výměnu informaci, která jsou sice formálně zaručena, kterých však ze strachu z možných následků lidé nevyužívají. Proč jich tedy nevyužít. V naši zemi údajně vládne dělnická třída. Nikdy nebylo toto oficiální tvrzeni v tak hrozivém rozporu se skutečnosti, jako je tomu dnes. Vyšší a nejvyšší političtí činitelé se pohybuji po této zemi obklopeni policejními strážci v autech s neprůstřelnými skly a s nemorální absolutní přednosti v jízdě. Zi^mu jejich bůhví kým ohroženého bezpečí musí ustoupit i těžce zraněný odvážený sanitkou do nemocnice. Mají své spotřebitelské výhody, zvláštní dodavatele, zvláštní služby, zvláštní zdravotní péči, zvláštní a tajemné příjmy. Jejich moc je vybavuje počtem privilegii a v poměrech, kde je pro normální občany tak svízelné tolik věci zařídit či dostat, je pro ně cokoliv záležitosti jednoho telefonického rozhovoru. Dokonce i to, aby jejich méně pilné dítě prošlo bez problémů všemi zkouškami na vysoké Škole. Nechceme vyvolávat nenávist nebo závist. To nejsou dobré impulsy k cestě za demokracii. Hovoříme o tom proto, abychom zdůraznili, jak hluboce se mnoho vedoucích Činitelů odcizilo drobným občanům. Dokud bude toto odcizeni trvat, budou všechny demokratizační snahy narážet na odpor těch, kteří se budou bát o své výsady. Proto by měla společnost na tyto nezasloužené výsady trvale upozorňovat a dožadovat se jejich zrušení. M ocni se budou muset v zájmu zdravějšího společenského života lecčehos ze svého pohodli zříci. Je to i v jejich zájmu. Čím více budou odtrženi od společnosti, tím hůře budou vládnout a tím hlubší může být jednou společenská krize, před kterou budou bezradně stát. Učitelé by měli učit pravdu, měli by vyučovat v souladu se svým svědomím. Měli by vystupovat jako občansky stateční vychovatelé, kteří se nepřizpůsobují poslušně kdejakému problematickému pokynu shora. Osnovy je přece možno respektovat a přitom si před žáky a studenty uchovat vlastní, neustrašený úsudek. Při základní lidské solidaritě se učitelé mohou bránit případnému pronásledování. Věřící občané by se neměli bát chodit do kostelů a neměli by skrývat svou víru. Duchovní by měli plnit své poslání tak, jak jim to nařizuje jejich svědomí a přesvědčeni. Měli by se bránit, když církevní tajemnici zasahují protiprávně do výkonu jejich duchovenských funkci a když někteří zkorumpovaní představitelé cirltvi toto počínáni kryjí. Jak svobodná bude kultura, záleží opět především na kultuře samé. Hlavně na jejich tvůrcích. Svobodnou tvorbu nemůže nikdo nikomu zakazovat. Zakazují šiji sami jen ti umělci a vědci, kteří se bojí o své postavení, o své možnosti. I oni tedy mohou zlepšit výrazně obecnou situaci. Mohou překonat svůj strach a tvořit svobodně. Největší duchové české a slovenské kultury to dokázali, i zde je na co navázat.

Jsme přesvědčeni, že kdyby naše společnost začala více a vynalézavěji využívat i těch několika málo existujících možnosti, na které jsme tu upozornili, významně by se změnilo celkové společenské a politické klima. A lepši klímaje dnes hlavni a možná jedinou cestou i k lepšímu hospodářskému a politickému systému. Jsme proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům, revanšim a mstám. Jsme pro demokratickou diskusi v atmosféře dělné spolupráce všech občanů a společenských sil. Víme, že úplná shoda všech se všemi není nikdy možná, a nemyslíme si ani, že by byla k něčemu dobrá. Domníváme se však, že i odpůrci se mohou navzájem respektovat jako lidé a jako občané a v klidné, vášněmi či trpkými vzpomínkami nepodbarvené rozpravě hledat to, na čem se mohou shodnout. Po všech tragických událostech a otřesech posledních desetiletí spatřujeme jedinou perspektivu ve skutečném národním smíření na demokratickém základě. Nechápeme je jako opatrné mlčeni o čemkoliv a k Čemukoliv. Chápeme je jako věcné a tvůrčí hledáni východisek pro celou společnost. Domníváme se, že nenásilný odpor proti všemu zlému, tolerance, slušnost, otevřenost pravdě i jinému názoru a trpělivá vytrvalost jsou těmi nejlepšimi nástroji, kterých může naše společnost užít v následujícím boji za svou emancipaci, za společenskou obnovu a za demokratický pořádek. Charta 77 nikdy nesledovala nyak svůj partikulární politický zájem. Její věc je věc celé společnosti. Proto ani dnes od nikoho nežádáme, aby rozšířil nebo veřejně podporoval naše společenství. Charta 77 není a nikdy se nepovažovala za jedinou naději pro tuto společnost. Vyzýváme občany k něčemu jinému a důležitějšímu. Aby se vzpamatovali do své svobody a uvědomili si nadějcplný obsah hesla, které bylo dáno do vínku modernímu československému státu: PRAVDA VÍTĚZÍ! 1. ledna 1987 Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek mluvčí Charty 77 Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štern odstupující mluvčí Charty 77 Jiří Hájek, Václav Havel první mluvčí Charty 77

ZDENĚK MLYNÁŘ

Charta a režim po deseti létech Vzaljsem na sebe před časem úkol napsat něco pro „Listy" k desátému výročí Charty. Připadalo mi to samozřejmé a vlastně snadné. Teď však už sedím několik dnů nad prázdným papírem a ne a ne začít. Zdá se mi dokonce, že dávat před deseti léty dohromady Chartu bylo svým způsobem snazší, než o ní po deseti létech (v zahraničí) psát. Tehdy bylo jasně, coa proč, a nebylo pochyb o tom, že to má význam. Byla to, jak nká Václav Havel, „jistota, že má něco smysl — bez ohledu na to, jak to dopadne". S jubilejními oslavnými úvahami je to však cosi jiného. Člověku se vkrádá obava, zda se sami v něčem nezačínáme podobat tomu režimu, který žije „od výročí k výročí" a místo dějin tak předkládá společnosti pseudodějiny. Jakoby to, co se právě k dnešnímu datu stalo v minulosti bylo vlastně důležitější než to, co se děje teď a nově. Z odporu proti režimu, který ubíjí život a zastírá to pseudodějinami, původně přece Charta vznikla. Nezaslouží si tedy být zaživa balzamována — nenápadně a postupně, od výročí k výročí. Souhlasím s myšlenkou, která byla už porůznu mnohokrát vyslovena, že totiž největším úspěchem Charty je, že tu po deseti létech ještě je a působí. Ale zároveň se teď zdráhám založit na této myšlence jubilejní úvahu, neboť mi to zavání skoro nekrologem. To, že po deseti létech tu v jistém smyslu beze změny je i Charta i režim, s nímž vede spor, že se oba v jistém smyslu za ta léta sžili, policie si zvykla na ch artisty a oni na policii — to všechno je vlastně také tisnivé a tristní. Svého cíle by Charta paradoxně přece dosáhla za poměrů právě opačných. Kdyby totiž už nebylo zapotřebí, aby existovala nějaká občanská iniciativa, jejímž smyslem je upozorňovat moc i občany na to, že mezi právním řádem a společenskou realitou jsou do očí bijící rozpory, že právo se nedodržuje a popírá způsobem, proti němuž je nutné vystupovat aspoň tak, jako to dělá Charta a VONS už řadu let. Kdyby po deseti létech bylo možno konstatovat, že Charta už tu být nemusí, že už tu jsou jen různě volně zájmově iniciativy občanu, že se tu volně rozvijí kulturní život a lidem nejsou upírána základní občanská práva — to by bvl důvod ke skutečným oslavám. Zároveň je tu ovšem úcta ke všem, kdo těch deset let působeni Charty vykoupili a mnoho tomu obětovali. Jak říká Václav Havel: „Právo na VONS jsme si tak tikajíc vyseděli". V kriminále, rozumí se. A jetu také neoddiskutovatelný fakt, že Charta prostě tím, že tuje (jakkoli ve z ríidné symbióz e spolicií) změnila a mění aspoň zčásti společenské klima v Československu. Je jiné než „před Chartou", těžko si představit dnešek „bez Charty" — byť i zároveň těžko konkrétně vypočítávat, kde a v čem tu má na současné klima Charta přímý vliv. To všechno potvrzuje jistotu, že Charta měla a má smysl — a že tomu tak bude i nadále. *

4

*

*

Když jsem se v blud išti takovýchto rela tiviz ujících úvah a pocitů stále více zaplétal a už to vypadalo, že žádná ju b Hejní úvaha v „L istech'' nevyjd e, přišlo vysvobození z Prahy. „Slovo ke spoluobčanům", toto stanovisko Charty k ní samé po deseti létech našlo jediné dobré řešeni: nedívat se zpět, ale do současnosti a do budoucnosti. Kdo si tenhle text přečte, nebude pochybovat o životaschopnosti Charty po deseti létech. Myslím, že tato životaschopnost prameni hlavně ze dvou zdrojů. Předně je tu i po deseti létech stále táž původní „jistota, že něco má smysl — bez ohledu na to, jak to dopadneKdo by tuto jistotu neměl, nemohl by vyzývat své spoluobčany k tomu, k čemu je vyzývá Charta s takovou samozřejmosti a tak, že nelze pochybovat, že autoři ve smysl své výzvy věří. Druhým zdrojem životaschopnosti Charty se mi pak zdá být její schopnost neměřit skutečně změny a vývoj společnosti jenom tím, co sama Charta dosáhla nebo nedosáhla, ale tím, co se nezávisle a mimo Chartu důležitého ve společnosti děje, co jetu nového. Myslím, že tu Charta sama našla po deseti létech reálnější a lepši východisko do budoucnosti, než jaké sejí (poslední dobou stále častuji) snaží dodat někteří lidé zvenčí, z exilu. Jejich rady mají totiž jednoho společného jmenovatele: od Charty se chce vlastně něco jiného, než si ona sama jako cíl stanovila — a chce se také více a něco jiného, než na co Charta může stačit. Rádcům pak vadí, že Charta je „příliš izolovaná" — jednou od lidu vůbec, jindy od dělníků a jindy opět od mládeže. Rádcové by rádi, kdyby v Československu podobně jako v Polsku vznikly miliónové nezávislé odbory, a tak radí Chartě, aby metodou ruských „národníků" zanášela do lidu tomu odpovídající ideje a podněty. Místo, aby si uvědomili, že jejich politické blouzněni je koneckonců jejich osobní problém, snaží se z něho dělat problém Charty. Co ve skutečnosti se mimo jejich zúžený obzor děje nového, čím se režim dostává do nové situace (jinudy než působením Charty nebo Solidarnošči) a na co bude musit nově reagovat — to je vlastně nezajímá. Rozhodující je jejich vlastní (letitý a ideologicky podložený) spor s režimem — co je mimo tento spor, zdá se jim nedůležité. Charta pak, aby obstála před jejich soudem, měla by se stát účinným nástrojem jejich sporu. Životaschopnost Charty je právě v tom, že podobným způsobem neuvažuje. „Čharta 77 není a nikdy se nepovažovala za jedinou naději pro tuto společnost" říkají její mluvčí jasně po deseti létech. Svůj cíl vidi stále stejně: usilovat o to, aby jak moc tak také občané v Československu napomáhali realizaci lidských a občanských práv, která režim formálně uznává, ale ve skutečností svým občanům upírá. V desátém roce svého působeni při tom vidí Charta nové podmínky pro dosaženi tohoto cíle — celkem vzato lepší než před deseti léty. Ví, žejenom nepatrný zlomek tohoto zlepšení poměrů souvisí nějak s její vlastni činnosti — ale to jí nevadí, aby viděla tuto změnu jako pozitivní a rozhodující.

Konkrétně řečeno: v roce 1987 není pro režim v Československu rozhodující, jak stojí jeho šance vůči hlavním vývojovým trendům, které už. dva roky přicházejí z Moskvy. Netřeba na tomto miste podrobněji rozvádět, oč jde — to děláme v ,,Listech" soustavně. Jde o to, co měl na mysli Pavel Landovský, když se mě před nedávnem ptal, zda už píšu knížku „V Kremlu se topí". Ještě nepíšu — ale že už se tam topí, je nesporně. Je z toho v Praze horko mnoha lidem, kteří vlastně neumějí nic jiného než dozírat na to, aby se nic neměnilo. Mnohé z toho, oč jde, popisuje výstižně Jiří Dienstbier ve svém fejetonu o paradoxech Jana Fojtíka. Řečeno jednou větou: ani Československo se nebude moci věčně vyhýbat pokusu o reformu existující h o hospodářského a politického systému. Charta není subjektem, který by měl provádět takové reformy. Ale správně vyzývaá občany Československa, „aby pochopili historické možnosti této chvíle" a začali iniciativně využívat v praxi ta práva, která jim režim formálně přiznává. Charta nemění své cíle, ale vidi, že jsou tu kvalitativně nové prvky situace ve srovnání se stavem před deseti léty, že boj o hodnoty, které háji, „se dnes už nezdá tak nereálný". *

*

*

Aby ovšem v Československu mohl pokus o reformu nabýt vůbec minimální potřebné věrohodnosti v očích společnosti, musí se ještě leccos stát. Reforma bez minimální důvěry občanů ve schopnost vedeni něco úspěšně reformovat možná není. A tuto minimální důvěru nemohou za žádných okolností získat všichni představitelé politické garnitury, která v Československu sedí už skoro dvacet let u moci a provádí přímý opak toho, co se bude do budoucna vyžadovat. V politice sice je možné leccos, ale přece jenom ne všechno. Tak nebylo například možné, aby rehabilitaci oběti z politických procesů padesátých let prováděli lidé dříve přímo za tyto procesy politicky odpovědní. Alespoň ti nejvykřičenější musili odejit. Také v SSSR si nelze představit, že současnou politiku provádí Černěnko blahé paměti nebo Grišin či Romanov. Ti, kdo nemohou zaručit minimum důvěryhodnosti, budou musit tedy i u nás časem od válu. To je věc jasná. Problém je spíše v tom, že dokud není zcela jasné, že v Moskvě se vývoj nez vrtne, nenajde se v Praze žádná skupina ochotná ucházet se o moc a poslat část nynějších předáků do zákulisí (jistě na čestné penze v nejhorším případě). Problém je dále v tom, kdo může u nás reálně představovat garnituru schopnou opravdu (a nejenom slovně Jako dnes) dělat gorbačovskoupolitiku. Neboťu nás došlo násilnou čistkou roku 1970 k tomu, že lidé schopní dělat takovou politiku byli z vládnoucí strany vyházeni. Prostá směna generaci u nás mnoho nevyřeší, neboť i v generaci dnešních padesátníků byl už před léty proveden svého druhu „negativní výběr ' — zůstali spíše ti ke všemu ochotní, než ti čehosi věcného opravdu schopní. Ale i to je jistě řešitelné. Nepůjde při tom ovšem o to, že by novou politiku měla dělat garnitura politiků z roku 1968 — to není možné ani generačně, ani politický. Hlavni československý problém je právě v tom, že oficiální politika nemůže vykročit ze zajetí bludných kruhů kolem osmašedesátého roku. Pro současné vedení je dodnes hlavni, co a jak bylo

v srpnu 1968 — a všechno ostatní je vedlyši. To oni — oa Husáka přes Bilaka až k Fojtíkovi si počinqji tak, jako kdyby to všechno bylo ne před dvaceti lety, ale včera a mělo to pro dnešek a zítřek rozhodující význam. Politické vedeni, schopně v Československu skutečně dělat — a nejenom slovně hlásat a fakticky diskreditovat — Gorbačovovu politiku, musí být blaženo z lidí, kteří z těchto bludných kruhů temných politických intrik, podrazů, zrad a přemetu budou schopni vystoupit a měřit věci podle dnešních měřítek — ekonomických, sociálních i politických. „Nevíme samozřejmě, kdy a jakým způsobem se obrat oním směrem v naši zemi uskutečni, Víme však, že dříve nebo později se uskutečnit musL "Myslím, že je to realistické hodnocení situace, které tu Charta českosí o venským občanům předkládá. Pak bude dále mnohé záviset na tom, jak a co budou občané sami ochotni a schopni prosadit, co se k pokusu o reformu „shora" přidá nebo naopak nepřidá „zdola". Charta je při tom jednoznačně proti prohlubování rozporů, které by si vynucovalo „katastrofální běh věcí", je „proti nenávistným bojům, štvanicím, novým rozkolům a mstám", vidí východisko „ve skutečném národním smíření na demokratickém základě". Charta spoléhá na československé občany a říká: „Ať už jsou na to názory jakékoli, jedno je jasné: Vykročení k větší demokracii by pro naše národy nebylo krokem do neznáma. Máme se o co opřít, máme své vlastní demokratickě tradice.'' Jako programové politické stanovisko je to jistě jedině možné pro všechny, kdo hledají opravdu demokratické východisko ze situace. Tato situace sama však bohužel není charakterizována jenom pozitivními rysy, tj. prvky demokratické tradice, ale také rysy zjevně negativními, tj. prvky reálné tradice protidemokratické. Chartě je deset let, ale normalizačti ím u rež imu bude za ch víli d vakrá t to lik. Když mluvíme o silných tradicích politické demokracie u nás, máme obvykle na mysli léta první republiky 1918-1938. Tedy dobu dvaceti let — období téměř stejně dlouhé, jako je doba „ normalizační politiky". Je to sice absurdní — ale Masaryk a Husák dostali v čase zhruba stejnou šanci, rozhodujícím způsobem ovlivňovat praktickou „politickou tradici" Českoslo venska. Není na mně, abych z Vídně popisovalt v čem a jak silné jsou dnes v Československu v každodenním životě, v návycích lidí ze všech sociálních skupin a všech generací rysy, jež jsou vysloveně demokratickému postupu, toleranci, respektování zájmů druhého a zájmů veřejných nepřátelské. To si doma každý umí představit dost barvitě sám. Až tedy půjde v praxi o to, najít z nynější krize, ze stagnace a marasmu hospodářského i morálního a politického opravdu demokratické východisko, bude to věc neuvěřitelně svízelná. Bude k tomu možná třeba odvahy větší, než je třeba ke konfliktu s Husákovým režimem. Přejme Chartě do druhého desetiletí, aby jí k tomu odvaha vydržela.

Střídání mluvčích Charty 77 Dne 6. ledna nastoupili na misto dosavadních mluvčích Charty 77 Martina Palouše, Anny Šabatové a Jana Sterna mluvčí noví, Jan Litomiský, Libuše Šilhánová a Josef Vohryzek. Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Stern Jan Litomiský Doudova 6 14700 Praha 4

Libuše Šilhánová Jeseniova 105 13000 Praha 3

Josef Vohryzek Počernická 40 10800 Praha 10

Jan Litomiský Nar. 19. 8. 1943 v Praze v tradičné evangelické rodině technického úředníka. Zde vystudoval jedenáctiletou střední školu a promoval jako zemědělský inženýr na Vysoké škole zemědělské, kde vystudoval obor pěstitelství. Od r. 1965 pracoval jako agronom v J Z D Vyskytná u Pelhřimova. V r. 1968 vstoupil do Československé strany lidové a byl zvolen do jejího krajského výboru v Českých Budějovicích. V r. 1969 ze strany vystoupil pro nesouhlas s její politikou po obsazení Československa Sovětskou armádou. V důsledku toho jej prověrková komise neprověřila do funkce agronoma, avšak představenstvo J Z D Vyskytná rozhodnutí komise nerespektovalo a odmítlo ho z funkce odvolat. Po sloučeni družstva v r. 1975 odešel z J Z D Vyskytná a pracoval opět jako agronom v J Z D Družba Dolní Cerekev v okrese Jihlava až do svého uvěznění v r. 1981. V r. 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivé stíhaných. Za činnost ve VONS byl v únoru 1981 vzat do vazby a na podzim téhož roku odsouzen ke třem letům odnětí svobody a následným dvěma letům ochranného dohledu. Trest vykonával v Plzni-Borech, kde byl nucen pracovat při nechvalně známé výrobě skleněné bižutérie pro koncernový podnik Precioza. Ochrannému dohledu byl podroben až do února 1986 Pracoval přitom jako lesní dělník u Lesní správy Horní Cerekev. Jan Litomiský je aktivní člen českobratrské církve evangelické. Je starším sboru v Opatové u Humpolce a jednou byl zvolen poslancem synodu. Zasazuje se o spolupráci mezi křesťanskými církvemi. Kromě veřejné činnosti se věnuje studiu spisů Martina Luthera. Napsal stať „Učení o dvou hříších podle Martina Luthera 14 , publikovanou ve sborníku vydaném k poctě tč. vězněného evangelického duchovního Juna Dusa. Jan Litomiský se hlásí k politickému konzervatismu.

Libuše Šilhánová Nar. 10. 4. 1929 ve Vrdech u Čáslavi v rodině venkovského lékaře. Navštěvovala reálné gymnázium v Čáslavi a v Chomutově. Od r. 1945 pracovala v mládežnickém hnutí, zejména v oblasti kultury. Od r. 1949 pracovala jako novinářka. V r. 1951 se provdala za ing. Věnka Šilhána. Studovala na Karlově univerzitě filozofii, historii a sociologii. Studia ukončila v r. 1957 jako doktorka filozofie. Během studií sejí narodily tři děti. Pak byla učitelkou na základní a střední škole a od r. 1961 redaktorkou nakladatelství Svoboda. Později přešla na katedru sociologie Vysoké školy ekonomické. Od r. 1967 působila jako vědecká pracovnice v Ústavu sociálně politických věd, kde se zabývala problematikou hodnotových orientaci mládeže. Její studie na téma socializace mládeže, a jejich hodnot a zájmů byly publikovány v odborných časopisech a sbornících doma i v zahraničí. Po zrušení ústavu v r. 1969 a po vyloučení z komunistické strany v r. 1970 pracovala manuálně, později onemocněla a nastoupila do invalidního důchodu. V letech 1973-77 se příležitostně zabývala překladatelskou činností. Po podpisu Charty 77 ji byl invalidní důchod odebrán. Nemohla pracovat fyzicky a zaměstnáni ve vlastní profesi ji nebylo umožněno. Přijala pak externí výzkumnou práci v oblasti dětské psychologie. Od r. 1984 je ve starobním důchodu. Věnuje se sociálním tématům.

Josef Vohryzek Nar. 1 7 . 5 . 1 9 2 6 v Praze. Před válkou začal studovat na gymnáziu. V r. 1940 ho rodiče poslali do Švédska, aby unikl deportacim židů, a sami v Čechách zůstali. Ve Švédsku chodil rok do střední školy, potom pracoval nejdřív jako zemědělský, později jako průmyslový dělník. Přihlásil se na zastupitelském úřadě československé exilové vlády a byl povolán k odvodu k leteckým jednotkám v Anglii, ale pro vadu zraku nebyl odveden. Ve švédském odborářském prostředí nejdřív inklinoval k sociální demokracii a vstoupil do jejího svazu mládeže. Koncem r. 1944 v souvislosti s přípravami k velké stávce, která se pak uskutečnila a trvala přes půl roku, přešel ke komunistické straně. Stávka také způsobila, že v době, kdy probíhala repatriace, odložil svůj návrat domů. Po návratu do Československa r. 1950 se dostal na dělnickou přípravku a po maturitě na filologickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval češtinu a literární védu. Po dokončeni studii pracoval jako nakladatelský redaktor, byl odborným pracovníkem Československé akademie věd a publikoval literární kritiky v časopise Květen. Po návratu ze Švédska vstoupil do ČSM a KSČ a během studii byl aktivní ve svazu mládeže. Po známém Chruščovově projevu na X X . sjezdu KSSS začal zaujímat kritické postoje zprvu k oficiální ideologii, posléze k tomu, co se vymezovalo jako tzv. antidogmatismus, tedy ke kritice této ideologie. Koncem 50. let byl vyloučen z KSČ a musel odejit z ČSAV. Brzy nato se rozešel s veškerými marxistickými koncepcemi deformací a náprav a ani později žádnou jinou ideologickou ani věroučnou koncepci nepřijal. Po odchodu z ČSAV překládal ze švédštiny na volné noze a od poloviny šedesátých let byl na půl úvazku redaktorem nakladatelství Československý spisovatel. V r. 1967 se stal členem překladatelské sekce Svazu československých spisovatelů a v r. 1968 členem Kruhu nezávislých spisovatelů. V r. 1970 dostal z nakladatelství výpověď a od r. 1972 až do odchodu do důchodu pracoval manuálně. Vydal ke třiceti titulům překladů ze švédštiny a publikoval články a recenze ve Světové literatuře, v Hostu do domu, v Literárních novinách, v Listech, v Tváři a po srpnu roku 1968 v samizdatu.

6

Prohlášení pro tisk Před deseti lety, 6. ledna 1977, mel být v Praze doručen československému parlamentu petiční text, podepsaný 242 občany a nazvaný Prohlášení Charty 77. Neobsahoval nic horšího než žádost, aby režim dodržoval mezinárodni pakty o občanských, politických a sociálních právech, které sám vyhlásil za součást svého právního řádu. Představitelé Charty 77 byli však na cesté k parlamentu zadrženi Státní bezpečnosti, která se protiprávné zmocnila i dokumentu, určeného poslancům, a názorné tak předvedla, že nejen občané, ale ani jejich političtí reprezentanti nesmějí přemýšlet o ničem, co se nelibí policii. S bezohlednou tvrdostí, zcela odporující závazkům přijatým v Helsinkách, zahájily orgány státní moci represe proti signatářům Charty 77. Navzdory všestranné diskriminaci, vyhazovům z práce, policejnímu dohledu, výslechům, domovním prohlídkám, zatýkání a věznění dokázala však Charta 77 celých deset let aktivně působit. Diky jí musí režim mimo jiné počítat i s tím, že žádný jeho protiprávní čin nezůstane utajen a většinu vinníků neskryje anonymita. Základní prohlášení Charty 77 bylo a je historické hlavně tím, že se na něm uvnitř politicky rozervané společnosti shodli lidé zcela odlišných biografií, názorů a vyznání. Pochopili, že pro budoucnost nejen národních komunit, ale celého rozděleného světa je přednostně důležité hledat společné civilizační a duchovní statky, mezi něž tradičně patří občanská a lidská práva každého jednotlivce. V tom je československá Charta 77 nositelem poselství platného pro Východ i pro Západ.

Vládnoucí skupina v Československu, reprezentovaná především jmény Gustava Husáka a Vasila Bifaka, ničí už osmnáctý rok sám pojem morálních hodnot. Proto nemohlo dojil k dialogu. Její éra však právě nepochybně končí, když se poměry v zemi dostávají stále zřetelněji do rozporu s novými vývojovými snahami v jiných státech sovětského bloku i v samotném SSSR. My, kteří to vše připomínáme, jsme spoluautoři prvního Prohlášení Charty 77, žijící doposud v cizině, poté co jsme byli různým druhem násilí zbaveni vlasti, Kritická tolerance, jíž nás naučila životni zkušenost a jejímž výrazem je právě Charta 77, jeví se nám být pro budoucnost jedním z nejúčinnčjších prostředků k překonáni stagnace a marasmu, které zachvátily naši zem v sedmdesátých letech a ochromuji ji dodnes. V symbolickém návratu A. D. Sacharova z vyhnánstvi zpět do Akademie věd v Moskvě vidíme krok, jimž sovětské vedení uznává, že obrana občanských práv a kritické úsilí o nápravu veřejných věcí nejsou zločinem. Doufáme, že už brzy dojde k podobným změnám i v Československu, že politická moc přestane potlačovat kritiku a začne se věcně zabývat problémy, o jejichž řešení deset let usiluje Charta 77. Jsme spolu s mnoha jinými připraveni při tom pomáhat. Vídeň, 1. 1. 1987 Pavel Kohout, spisovatel Zdenčk Mlynář, politolog Jiří NČmcc, filozof

Willy B r a n d t k 10. výročí Charty 77 Předseda Socialistické internacionály a západoněmecké sociální demokracie Willy Brandt vydal k 10. výročí Charty 77 následující prohlášeni, zveřejněné tiskovou službou SPD: „ V těchto dnech tomu bude deset let, co se skupina zen a mužů v Praze rozhodla k odvážnému kroku a kriticky konfrontovala vlastní vládu a úřady sprincipy lidských práv, které i ČSSR uznává. Tato skupina kromě toho žádala, aby dohody z Helsink byly chápány jako něco, co má být uskutečňováno a čeho se lze politicky i morálně domáhat u vlastních uradu. Mn ozi z nás v Něm ecké spolkové republice, v E v ropě i jinde ve světě zůstáváme signatářům Charty 77 zavázáni díky, neboť svým příkladem vyzývají k boji za občanské svobody a občanská práva navzdory pronásledováni a osobním^ příkořím. Zároveň podávají ovšem ti, kdo se v Československu i v jiných >

w

V O

zemích řídí příkladem Charty, důkaz o správnosti politiky uvolňování napětí. Neboť v Evropě, v níž je helsinská konference nejen symbolem, ale skutečnosti, jsou akce nenásilného odporu občanů vůči úřadům a státní zvůli v komunistických státech legitimní zbrani v boji za spravedlivou společnost. To si musí uvědomit ti, kdo se Charty 77 stále dovolávají, jejichž konzervatismus však není s to se v politice zbavit ideologických klapek na očích a kdo — ač právem pranýřují nedemokratičnost komunismu — chtějí především přejít mlčením nesvobodu v jiných částech světa. Kdo je pro Chartu 77, nesmi se tvářit slepým na pravé oko. Kdo se dovolává žen a mužů tohoto neohroženého společenství, je k tomu oprávněn jenom tehdy, jestliže bojuje za lidská práva v celém světě a nezávisle na mocenských zájmech. Všude, kde je lidská práva teprve třeba uskutečnit, je Charta 77 výzvou ke svědomí světa, nejenom ideou omezenou na Československo

ZDENEK HEJZLAR

NADĚJE A VAROVÁNÍ NA PRAHU 1987 Letošní novoroční pozdravy starých přátel z Československa se vyznačovaly optimističtějším tónem než pozdravy v kterémkoli z uplynulých sedmnácti let. Bylo až překvapivé, v kolika z nich byl nový optimismus vyjadřován citátem z dávné písničky V & W — „svítá, na východě svítá . . . chvíli, ješté malou chvíli a bude den bílý . . . " Jeden z těchto přátel např. napsal: „V lednu 1986 jsme pohřbili Seiferta. Byl jsem v Rudolfinu i u kostela sv. Markéty. Kdosi ten druhý pohřeb u Markéty srovnával s druhým pohřbem Máchovým — ale to nesedělo. Ten Seifertův byl zatím jen tichým nářkem „kde domov můj" a žádným vzdorným „hromy divo bijú'A pak přišel Černobyl, a po něm tak neuvěřitelně dlouhá šňůra šibeničně černých anekdot, až z toho v zádech mrazilo. Ale pak najednou — nebývale otevřená přiznání a věcná publicita z Moskvy, dokonce ještě mnoho měsíců po neštěstí. To signalizovalo snahu o obrat, podobně jako tamní sjezdy filmařů a spisovatelů a diskrétní výzvy k návratu některých umělců emigrantů. Najednou dokonce i Rudé právo o novém slovníku českých spisovatelů kriticky poznamenalo, že zamlčel spisovatele emigranty jako kdyby nikdy nebyli existovali! Zdá se mi — píše dál přítel — že nebýt toho zhoršení mezinárodni atmosféry (lvípodíl na tom lze asi opravdu připsat Reaganově omezenosti a konzervatismu) mohlo být už letos těch příznaků Jáni' víc — a snad i u nás. Lidé začínají poslouchat program sovětské televize my en při sportovních přenosech, ale i při dlouhých a nearanž o váných diskusích. Mnozí ze zdejších přátel mi dnes dávají za pravdu, že primitivní a apriorní antisovětismus a antirusisnws škodí nejen R eaganovi, ale i každému z nás. Říkal jsem před srpnem, v srpnu i po srpnu, že v Praze nebude dobře, když nebude dobře i v Moskvě, a že ostentativní nezájem o sovětskou problematiku a neochota ke stykům jsou pošetile krátkozraké. Samozřejmě, že nikoli náhodou odpověděl jeden diluviální redaktor Rudého práva při besedě s důchodci na dotaz o možnostech následování současných sovětských příkladů, že,sovětská a československá situace je odlišná' a že jsme, často následovali sovětský příklad slepě', takže nyní Juto chybu netřeba opakovat'... Co do společenského klimatu mě nastávající zima neděsí. Na spaní nebude asi pomyšlení, a bude, myslím, zas jednou zajímavo žít. Možná, že už tenhle nový rok rozhodne. Na to zvedám teď novoroční půllitr nealkoholického piva — tedy po gorbačovsku. A jestli se ve svých nadějích přece jen mýlím, tak z toho tentokrát nikdo druhý škodu neutrpí, což se o mnohých mých dávnějších nadějích a iluzích pohříchu říci nedá." Naděje na brzký pozitivní vliv Gorbačovovy politiky na situaci v Československu se očividně zesílily po listopadové poradě představitelů komunistických stran zemí RVHP v Moskvě. Předpokládá se totiž, že přes všechnu svou zdrženlivost v zasahováni do vnitropolitického vývoje zemi bloku — především z obav před možnou destabilizací, která by mohla komplikovat jeho sovětské a světové záměry — přece jen Michail

8

Gorbačov nemohl neupozornit na potřebu efektivizačních reforem i v těchto zemích. Průběh prosincového sjezdu strany ve Vietnamu to potvrzoval. Skutečnost, že po skončení společné porady pozval Gorbačov k osobním a zcela důvěrným rozhovorům mimo Jaruzelského, Kádára a Truong Chinha — u nichž to bylo zřetelně motivováno aktuální problematikou příslušných zemí — také Gustáva Husáka, vyvolala samozřejmě .spekulace o tom, že Husák byl upozorněn na trvalou neudržitelnost „normalizačních" konstrukcí, které v křečovité negaci „Pražského jara" nadále klasifikují jako „konträre voluční" i ty tendence a kroky, které teď Gorbačov pokládá za východisko ze slepé ulice brežněvovské stagnace. Ač o tom neexistuje přímý důkaz, objevily se v těch československých kruzích, které toužebně očekávají konec „Husákovy éry" jako předpoklad pozitivnějšího vývoje a vědí, že tentokrát může a musí přijít impuls především z Moskvy, i naděje a předpovědi přehnané a málo realistické. V této souvislosti pokládal jiný náš přítel, historik Milan Hübl, za nutné v samizdatovém článku „Rétorika není politika, aneb když ne do vánoc tak do v e l i k o n o c . . . " upozornit na nebezpečí nadějí, při nichž je „přání otcem myšlenky", a zesměšnit explozi různých fám, které jsou — jak píše — „průvodním jevem ve společnosti, v níž chybí otevřenost politického života a chřadne kultura politického myšlení". Co v Praze podle Hübla kolovalo a koluje? „R ozdělení v funkcí (prezidenta a generálního tajemníka KSČ, to jest odsunuti Husáka do pozadí) je prý hotová věc, která bude na příštím — nejdříve listopadovém q pak prosincovém, teď dubnovém — zasedání ÚV KSČ provedena a zveřejněna. Podle zaměření, dobře informovaných' následuje pak celá sestava nové řídící jedenáctky, v čele se Strougalem anebo Jakešem, ba dokonce i Hermanem, jak to poslední do Prahy přišlo z Brna... Před Reykjavikem měli někteří lidé za hotovou věc, že mezi Reaganem a Gorbačovem dojde k dohodě o stažení všech cizích vojsk z Evropy. A některým fabulátorům se dokonce zdálo pravděpodobné, že Gorbačov teď zpochybní i zásah 21. srpna 1968 v Československu. Podle jedné z posledních fám prý Gorbačov Husákovi přímo řekl anebo — podle naturelu vypravěče — alespoň naznačil, aby odstoupil z vedoucí funkce ve straně, a on to tedy co nevidět udělat musí." Hübl však poukazuje na historickou zkušenost, o niž se důvodně domnívá, že není Gorbačovovi neznámá. „Když se počátkem šedesátých let Chruščov pokusil vynutit odchod z funkce G h eorgh iu-D eje v Rumunsku aEnvera Hodži v Albánii, skončilo to neslavně — pro Chruščova. Tyhle vztahy a možnosti jsou mnohem složitější, než se povrchně zdá. Antonín Novotný se znelíbilBrežněvovi nesouhlasem s odvoláním Chruščova už v říjnu 1964, a přesto zůstal ve funkci až do roku 1968. Byl odstraněn teprve tehdy, až se pro to vytvořily vnitřní podmínky. Teprve pak řekl Brežněv své ,eto vaše dělo'. To byl už nastolen a probojován požada vek roz dělen ifunkcí vpředsednictvu ÚV KS Č a — stejně těžce—probojován i v plénu ÚVKSČ... Ono se nic ,nedekumuluje' bez vyhrocení problému tam, kde se o tom musí formálně rozhodnout. Dosud

I -i

se nic takového nestalo — z mnoha důvodů, snad i u vědomi, že dnešní ,prvnť by neváhal v mocenském konßiktu použít síly." Hübl se také domnívá, že zmenšení naděje na omezení závodů ve zbrojeni po Reykjaviku zpomaluje reformní vývoj v SSSR, a že se to odrazilo i v činnosti tzv. „kolodějské komise", která má připravit návrhy na nový ekonomický mechanismus v Československu. „Předběžné výsledky práce komise nebyly zatím předloženy ani předsednictvu strany, a proto se nemohly objevit ani v usneseních prosincového zasedáni UV KSČ. Někteří z politicky nejmocnějšich členů komise prosadili s odkazem na poradu v Moskvě, aby vypracované materiály nejdříve prošly resortním připomínkvým řízením, 0 takovém ,řízení' koluje vtip, že když jim projdeježek, vyjde z něho mrtvá myš. Někteří skalní optimisté věří, že tornu tak nebude, že se to vyjasní a prosadí do pléna ÚV v dubnu 1987, a to i s tím ,rozdělením funkď ve špičce. Ale to už přede kolovrátek svou starou píseň — když ne do vánoc tak do velikonoc... Gustáv Husák prý po návratu z Moskvy řekl: ,Soudruzi, věřte mi, až ucítím, že nevládnu, ani o hodinu déle vefunkci nezůstanu.' Ti, kdo ho málo znají, si to vysvětluji tak, jako by k tornu mělo dojít už v dubnu. S přihlédnutím k povaze autora výroku je však třeba podtrhnout slovo ,až' a chápat je v protikladu ke slovu,už', to jest ve smyslu ,sárn určím, kdy odejdu. Jistě, mohou nastat ríizně ,příhody' — mozkové, srdeční a jiné — ale na nich bych prognózy vývoje nezakládal. Pravděpodobný vývoj se mi zdá spíš jako dost dlouhý pochod a ne skok ,do příštích velikonoc či,do roka a do dne. A možná, že to tak bude i lepší. V mezičase možná vstoupí do hry i mladší aktéři, nezatížení účastí v událostech konce šedesátých let."

Híiblova skepse vůči přehnaným nadějím může být oprávněná, stejně jako skepse tolika zahraničních komentátorů vůči Gorbačovovým reformním možnostem v SSSR. Soudobá sovětská společnost je statická a konzervativní, bez mechanismů ulehčujících transformaci systému, a Gorbačov může záhy narazit na překážky, které tempo změn zpomalí nebo změny znemožní. Nevíme zatím mnoho ani o eventuálních překážkách v jeho vlastním vědomí. Po „normalizační" destrukci jsou československé oficiální struktury mimořádně neschopné nejen produkovat ale i přejímat inovační impulsy, a u moci sedí dál garnitura, která je pro svou společnou odpovědnost za tuto destrukci mimořádně neschopná takové vnitřní diferenciace, jakou v tamních mocenských podmínkách musí každý pozitivnější vývoj začínat. Ale jak zahraniční skeptici, kteří prorokuji Gorbačovův neúspěch, tak i ti, kdož jsou znepokojeni náhlým optimismem některých lidi v Československu, se mohou mýlit. Vývojem budou ovšem jistě zklamáni všichni, kdo možnosti změn měří jen svými tužbami a přáními a nikoli reálnými mezinárodními, sociálními a mocensko politickými předpoklady. I v nejlepším případě není v dohledu žádný „skok z říše temna do říše svobody", nýbrž jen dlouhý, bolestný a rozporuplný vývoj od veliké nedokonalosti k nedokonalosti menši. Existují však pádné důvody věřit, že nástupem Gorbačova kmoci v SSSRpřeccjen — řečeno s Janem Nerudou — „čas oponou trhnul", a že to nadlouho nezůstane bez následků i v Československu, jakkoli tam jsou pomčry stále ještě pozitivním změnám málo příznivé. Nejen přehnaný optimismus, ale i přehnaný pesimismus se mohou brzy ukázat špatnými základy pro smysluplný a produktivní politický postoj.

v*

Paradoxy Jana Fojtíka Nedostupným bestsellerem se stala plzeňská Pravda z 8. října 1986, která přinesla dvoustránkový výtah z projevu tajemníka a kandidáta předsednictva UV KSČ Jana Fojtíka na ideologické konferenci v Plzni. Poprvé od roku 1968je o názory československého politika zájem; takový, že se Šíří po Praze samizdatem v xeroxovýeh kopiích. Protože Jan Fojtík vyslovil „požadavek, aby se odpovědný funkcionář... za své činy — odpovídal", *) vyzval vlastně k diskusi. Nabídku přijímám, byť zveřejněný text není úplný. Zkušenost mi však říká, že v takových projevech není škrtán balast, ale nejzajimavějši, tedy nejotevřenější pasáže (upozornil na to i Gorbačov v krasnodarském projevu). Mohu tedy předpokládat, že výtah je minimem, které se podařilo autorovi prosadit v jeho snaze o přemožení „kabinetního čaehrování". Jan Fojtík nepatří mezi naivní věřící komunismu *) Všechny jinak neurčené citace jsou z projevu Jana Fojtíka v plzeňské Pravdě.

JIRI DIENSTBIER

ani mezi úřednické typy, které slouží okamžité politické linii, aniž by vnímali politické důsledky. Nejpozději od poloviny padesátých let ví nebo tuší, kde se skrývají — nebo otevřeně kvákají — žáby na prameni československé společnosti. Je však současně politikem, který chápe politiku jako umění možného v čistě deterministickém smyslu; až tak, aby nepřekročil meze, za nimiž by se na jejím formulování už nesměl oficiálně podílet. Z rozporu Fojtíkova poznání o stavu společnosti a poměru k politice plynou zdánlivé paradoxy jeho politického vývoje: postoj v roce 1956, podíl na postupující reformaci myšlení v šedesátých letech, účast na redakci Akčního programu KSČ v roce 1968 i na redakci Poučení z krizového vývoje, jež Akční program zavrhlo, obhajoba zahnívajícího brežněvismu pod nálepkou reálného socialismu a dnes, kdy Gorbačovova politika přináší novou dynamiku, opět pokus hledat styčné body skutečného a možného v realitě společnosti, v níž zastává vysokou funkci. Tady se však dostává do paradoxu skutečného. Když říká, že na rozdíl od sovětského

9

stranického sjezdu „náš sjezd byl sjezdem kontinuity", verbalizuje paradox možná více než si myslí: Vždyť řešení československé situace v roce 1968 intervencí vojsk Varšavské smlouvy bylo jedním z příznaků betonování přežilých struktur, které vedlo ke stagnaci a zaostáváni sovětské společnosti, tedy politiky, od níž se dnešní sovětské vedeni výrazně distancuje. Je přitom zatím lhostejné, že brežněvovskou politiku vůči Československu v roce 1968 neodmítlo. Má v komnatách příliš mnoho Pandořiných skřínek. Jak však dále uvidíme, konkrétní obraz československé společnosti u Jana Fojtíka to jen potvrzuje. Bylo by možné spekulovat, do jaké míry se zejména mladší členové politických struktur chtějí nějak zařadit do gorbačovovské linie, aby před Moskvou obstáli. To však není podstatné: Když se Jan Fojtík do toho zapletence pustil, nemůžeme při jeho zázemí předpokládat, že neví, co tím také může riskovat. *

*

*

„Československo nepochybně už na počátku své socialistické dráhy" — říká Fojtík — „mělo vedle uplatňováni extenzívních prvků možnost projevovat a rozvíjet i prvky intenzívní, založené na specifickém růstu produktivity práce. A^ nejenže mělo tuto možnost, ale bylo to i žádoucí. Že jsme tak nepostupovali, je druhá kapitola. **) Způsobili jsme si tím vážné potíže v padesátých a zvláště v šedesátých letech. Pokus o ekonomickou reformu v roce 1958 skončil neúspěšně, protože reforma nebyla dovedena do konce. Stejně neúspěšně skončil pokus o reformu schválený na XIII. sjezdu KSČ v roce 1966. Tento pokus byl Jak známo, zneužit protisocialistickými živly k útoku proti socialistickým principům v plánováni a řízeni vůbec. Konečně třetí etapu snah o přestavbu plánováni a řízení ekonomiky zahnil „Soubor opatřeni", přijatý v roce 1980. Je však třeba říci — a bylo to právem kritizováno na XVII. sjezdu, i když snad kritika mohla zaznít silněji — že v pracích na Souboru opatření se dostatečně nepokračovalo, ačkoliv si to vývoj právě po roce 1980 naléhavě vyžadoval." Už počátek celého období monopolní vlády komunistické strany byl tedy chybný a všechny pokusy o nápravu z těch či oněch důvodů selhaly. Tajemník ÚV nám tu říká, že za čtyřicet let nenašla strana, která se definuje jako ztělesněni vědeckého poznáni dějinného vývoje nejen cestu k využití „předností socialismu", ale zavedla československou ekonomiku tam, kde se t podle dalších chmurných údajů Jana Fojtíka ocitla. V pořádku nejsou ani ostatní společenské vazby. „Tendence k průměru je v současné době jednou z nejškodlivějšich tendenci naši společnosti." Nepodařilo se také „uvést do života" spojeni ideologické práce s politickou a řídicí činnosti strany. Lidé jsou nedůvěřiví. „Zdůrazňujeme-li například vedoucí úlohu strany, automaticky předpokládají, že jde o zdůvodňováni direktivního způsobu řízeni a o to zabezpečit takovou autoritu stranických funkcionářů, která znevažuje (či snad znemožňuje? — pozn.) jejich kritiku." Čili: Může za to

**) Zdůrazněna slova podtrhl autor komentáře.

10

„funkcionářská hantýrka". Anebo spíše „zhoubný návyk, který má hluboké kořeny: rozhodovat o věcech, které se týkají osudu lidí a přitom se nezajímat o to, jak na toto rozhodování budou lidé reagovat, co si budou myslet"? „Hlavně však musíme dbát, aby celý náš systém politické činnosti a řízení společnosti přinášel takové výsledky, které budou doslova agitovat za naše společenské zřízení." „Mladé lidi nebudou uchvacovat slova zpochybňovaná praxí, ale ta, za kterými budou následovat Činy, příklady obětavosti, pevného přesvědčeni, principiálního jednáni zvláště těch, kteří patři k avantgardě společnosti. V id i-li místo toho nedůslednost, pokrytectví, formalismus, kariérismus, zneužíváni funkcí, pak je těžké získat je pro naše ideály . . . Soulad našich slov s praktickou politikou je rozhodujícím faktorem ve výchově nastupující generace." To nevyřeší „demonstrováni principiálnosti, vykazováni úspěchů navenek, péče o fasády a bezohlednost k tomu, jak to vypadá uvnitř, jaká je pravda, skutečnost". V této argumentaci, kterou jsme všichni, včetně Jana Fojtíka, užívali nikoli pod vlivem Gorbačovova vedení, ale sami od sebe v šedesátých letech, autor pokračuje, když požaduje zlepšeni informačního systému. V pasáži o důvodech, proč mnoho lidi poslouchá zahraniční stanice, říká: „Protože se nejen dovídá něco jiného než říkáme my, ale protože v nejednom případě jej seznamují (pravda, po svém) s věcmi, které lidi zajímají a o kterých my mlčíme. Černobyl nás mohl poučit." Budeme-li tato fakta ignorovat, pak „v boji, který musíme vést, nemůžeme obstát". (Na základě podobné argumentace vzniklo v šedesátých letech např. mikrofórum v rozhlase.) Jak tedy odstranit vše, „co vede k bezduchosti, formalismu, byrokratismu, co snižuje úlohu lidského faktoru, tvořivé a iniciativní činnosti pracovních kolektivů, odpovědných funkcionářů, všech článků řízení, všech organizací a instituci socialistické společnosti"? Jak to učinit, aby lidé přestali nedůvěřovat některým pojmům (centralismus, priorita společenských zájmů, jednota společnosti) a neviděli v nich „snahu sešněrovat společnost, ignorovat zájem jednotlivce, zúžit pole pro samostatné rozhodování a myšlení lidi, zabránit projevům demokratické výměny názorů a pod."? I tady má Jan Fojtík odpověď šedesátých let. V ekonomice očekává, Jasnou odpověď na další postup v přestavbě hospodářského mechanismu" a zdůrazňuje, že záměrně řiká přestavba a nikoli „zdokonaleni" (posmívané už v Novotného éře). Ve společenských vědách žádá „rozvinout diskuse zásadního charakteru". Ale nejenom to: „Účinný postup může být jen takový, který povede in přebudováni celého hospodářského mechanismu, ke změnám, dotýkajícím se výrobních sil i výrobních vztahů, stejně jako politické a ideologické nadstavby společnosti, tedy celého komplexu společenských procesů." Tedy stručně: ke změně politického systému. jjt

*

Tady ovšem člunek Fojtíkova zápalu uvázl na mělčině, kterou si současné československé vedení samo naplavilo Poučením z krizového vývoje a dnes už patnáctiletým setrváváním na této plytké

parafrázi okamžitých a náhodných sovětských zdůvodněni zásahu v Československu. Stačí se zeptat kteréhokoli studenta středních škol, v nichž jetentospisek povinnou lekturou.Nebude-li zájemce o jeho názor považován za provokatéra, rychle se přesvědčí, jak lze tuto mládež, většinou narozenou po roce 1968, poučit o „souladu našich slov s praktickou politikou", nebo zkrátka pravdou. Podle Fojtíka je rozhodující, ,Jak strana uplatňuje svou vedoucí úlohu, jaké kádry staví do popředí". Jaké však může, neni-Ii kritériem jejich výběru „hodnocení člověka podle výsledků jeho práce", ale slovní loajalita k mnohokrát ztroskotavším systémovým principům, navíc ještě v pokleslé podobě Poučení? (To samozřejmě nevylučuje, že i mnozí vynikající pracovnici tuto daň zaplatí, aby mohli odborně pracovat. Stejně je odříkají studenti v hodinách občanské výchovy. Stěží to však vede k získáni kohokoli pro politiku KSČ.) Tento zatím nepřekročený — Či nepřekročitelný? — práh ilustruje Fojtík pokaždé, když se pokusí východiska konkretizovat. Kritiku stagnace společenských věd právem obraci proti těm, kteří „málo dělají pro to, aby tato fronta měla přístup k potřebným faktům . . . Právě na hranici, za níž se vstupuje do teritoria praxe, je příliš mnoho výstražných znamení a překážek, aby nebylo vidět do kuchyně těch, kdo připravují rozhodnutí". Jako by se však zalekl řečeného, protože na této hranici už opravdu začíná j i t o všechno, ihned varuje. Je sice nutné „rozvinout diskuse zásadního charakteru", ovšem tak, „abychom neotevřeli prostor revizionismu" (byť zároveň také tak, abychom „z obav před ním nebránili v rozvoji toho, co je zdravé a co musí stimulovat vývoj naší společnosti"). Marně Fojtík o několik týdnů později říká v moskevské Pravdě (RP 25. 10.), že proti „revizionismu" „nelze bojovat upevňováním byrokratickoadministrativního řízeni", když právě na tomto návratu vládnoucí skupina začátkem sedmdesátých let založila svoji mocenskou koncepci. Současná stagnace a vše, co Jan Fojtík kritizuje, je důsledkem rozdrceni československých společenských struktur po roce 1968 (nebudeme-li teď zabíhat hlouběji do minulosti) a toho, že jakýkoli tvůrčí hlas je vždy znovu volán k pořádku v duchu Poučení. I termín reforem byl dosud na indexu a varovný prst vždy ukáže na datum 1968, aby každého přešla chuť vystoupit z onoho průměru, který je ,Jednou z nejškodlivějších tendencí". Ale hlavně: je těžké zásadně diskutovat a nerevidovat přitom dosavadní postuláty, jejichž uplatňováni je příčinou krize (a bylo vlastně už na samém počátku, jak jsme viděli). Lze ovšem namítnout, že nelze revidovat tzv. základní principy. Jenže které to jsou? „Revizionisté" šedesátých let byli napr. obviňováni, že chtěli zavádět nezaměstnanost. Ve skutečnosti hledali způsob, jak sladit — řečeno dnešními oficiálními terminy — intenzifikaci a zvyšování produktivity a efektivnosti s uvolňováním pracovních sil, jejich přeškolováním a sociálními otázkami, které z intenzifikace plynou. Dnes se právě touto problematikou a shodně zabývá V. Kulikov v teoretickém orgánu ÚV KSSS Kommunist (RP 31.10.) Ovšem, v sovětských diskusích, říká Fojtík, „se musí projevovat

i nesprávné názory". Platí to i o časopise Konununist? A které téma může vůbec zůstat nedotknutelné? Kdo je oprávněn (bohem? či kým?) rozhodnout, co je a není správné nejen v sovětských diskusích? Autor Fojtíkových znalostí a zkušenosti ví, že určit, kde začíná revizionismus, je nemožné a že tvůrčí rozvoj vědy a společnosti je neslučitelný s trváním na okamžitě platných ideologicko-politických postulátech či rozhodnutích a usneseních jakýchkoli grémií. Zdaje organismus zdravý (a tedy i myšlenka), to se může projevit jen s jeho růstem. Co „musí stimulovat", se ukáže až s historickým odstupem. Zatím vinic — a Jan Fojtík nám to názorně doložil — že dosavadní ideologie a politická praxe musely stimulovat jen zvětšováni „historického předstihu" západního světa. Byly tedy dětmi velmi nezdravými, ač nebylo a není radno jejich pokřivenost a chřadnutí v každém stadiu jejich růstu neopěvovat jako zdatnost a krásu. A pak: který socialismus je ten pravý, nerevizionistický či nedogmatický? Brcžněvův či Gorbačovův, Maův nebo Tengův, Kádárův, Jaruzelského? Anebo nějaký úplně jiný? *

*

*

Ani další z Fojtíkových tezi nepatři k zcela běžnému repertoáru československých státních činitelů. Při porovnáváni sovětského a československého vývoje dává zásadní odpověď: „Naše strana působí v jiných podmínkách" a „obecné zákonitosti socialistické výstavby musí uplatňovat s respektováním těchto podmínek. Kdykoli jsme o to nedbali, vždy jsme na to dopláceli." Vskutku, „žádoucí" vývoj po roce 1948 zahradilo Gottwaldovo postkapitulačni stanovisko, které nahradilo československou cestu k socialismu přibližováním se sovětskému vzoru, ačkoliv rozdílný stav obou společností byl zcela zřetelný. Kdo byl, důvodně či bezdůvodně podezříván, že „podmínky" chce respektovat, byl zlikvidován existenčně, vržen do vězeni jako třeba Gustáv Husák nebo zavražděn, jako např. Slánský a Clemcntis. Další nežádoucí vývoj byl také důsledkem toho, že stíny mrtvých komunistů a nekomunistů neměly padnout na „přednosti socialismu", a to ani dlouho po XX. sjezdu KSSS (tady se zvláštní podmínky výjimečně respektovaly). Pokus o nezbytnou reformu ekonomického a politického systému, který by odpovídal Československým podmínkám, byl zmařen intervencí brežněvovského vedení, zpátečnického i v podmínkách sovětských. A devatenáct let po intervenci se respektovaly podmínky tak, že se československý politický vývoj umrtvil na úrovni stagnujících podmínek brežněvovské krize, z níž dnes Gorbačov musí hledat, jeho slovy, revoluční východisko. Právě proto je zcela paradoxní, když Jan Fojtík o respektování podmínek mluví tam, kde chce potvrdit československou kontinuitu na základě Poučení. KSČ se podle něho přihlásila k XXVII. sjezdu KSSS. Jde ještě dál: „Nyní ovšem musíme dokázat, nakolik jsme to mysleli vážně a odpovědně", mj. musíme také „postupovat v rozvíjení demokratického charakteru politického systému socialismu". Avšak varuje, že i když „spekulace tzv. pražského jara jsou marné, nebylo by namístě

11

popírat, že mohou mit u nás určitý vliv, především nepřímý. Mohou přispívat k šíření pochybností a nejistoty, zmatených názorů, které u nás kupodivu snadno nacházejí půdu". # ijs & V roce 1969 měl jeden z dnešních vedoucích činitelů říci, že neklesneme na úroveň kádárízace, že se nebude opakovat situace po porážce maďarského povstání. V jednom splnili slovo — neuchýlili se k popravám, masovým soudním perzekucím a deportacím. Nenaplnili příkop mezi sebou a našimi národy krví. Tím spíše je těžko pochopitelné, proč zvolili právě cestu Poučení. Vždyť i v rámci samotného systému (a aniž bychom přehlíželi, že záměry a praxe vždy neladí) můžeme snadno srovnat, která politika je úspěšnější. Zda ta, „která ve znamení historické myšlenky „kdo není proti nám, je s námi" podala a podává ruku všem občanům" (tajemník LJV MSDS István Horváth, RP 4. 11.); nebo politika Poučení, která vyhlásila válku značné části společnosti a opět nás už skoro dvě desetiletí ochromuje. Až tak, že Jan Fojtík musí dnes znovu uvažovat, jak reagovat na společenské výzvy, špatně — ale také tragicky — zodpovězené už po roce 1948. Chápu, jaké obavy velí nepouštět džina z láhve. Vládnoucí skupina dobře ví, jaký je skutečný stav mysli v Československé společnosti. Dosáhla v ní vysokého stupně vnějšího konformismu. Po invazi a neuvěřitelných Čistkách naši zkušeni občané nejdou hlavou proti zdi. A za mlčení získali právo vylepšovat si všemi dostupnými prostředky (často u mnohých společensky nepříliš prospěšnými, máme-li to říci eufcmisticky) svůj soukromý materiální život. Neznamená to však, že by většina z nich nebyla — při úrovni poznáni a profesionálních znalosti — okamžitě schopna dát své sily společenské obnově. „Perestrojka" v Sovětském svazu vyžaduje především základní informace a vytvářeni demokratických návyků, což je i podle Gorbačova úkol na generace. V Československu se pravdomluvnost a odvaha veřejného činitele měří tím, kolik z toho, co každý dávno vi, dokáže vyslovit Kdyby se vlak rozjel, je do něho připraven naskočit kdekdo, což je vlastně důvod, proč aparáty, dosazené po roce 1968, tolik trpí na nehybnosti. Současně lze předpokládat, že vzhledem k našim národním tradicím, schopnosti kompromisu a vyspělosti kulturní i hospodářské, by reforma byla okamžitě možná, pokud by byly vytvářeny záruky její nezvratnosti rozšiřováním tvůrčích možností, samosprávy, demokracie. Vždyť koneckonců většině lidi nezáleží ani tolik na tom, jak se Čemu říká, ale jak se doopravdy žije. Je tedy pochopitelné, a nikoli „kupodivu", že českoslovenští občané sledují erozi brežněvovské zdi, naslouchají a přemýšlejí, zda zkostnatělé a stagnující struktury, jejichž nefunkčnost Jan Fojtík dost plasticky popsal, se přece jen nepodaří rozhýbat. Jan Fojtík věnuje celou pasáž projevu lidem, kteří podle něho se změnou sovětského vedeni spojili naděje na radikální změnu, „která povede k oslabeni socialismu," „s tim, že vyvolá destrukci, že bude odsouzeno Poučeni, a jim především bude dán pardon". Nuže, co vede k „oslabeni socialismu", vyslovil Jan Fojtík sám. Je to, právě tak jako „destrukce",

12

stejně jen ideologické klišé. Zajímavější už by bylo uvažovat, kdo a od koho potřebuje pardon. Zdá se mi zřejmé, že o pardon nestojí lidé, kteří vědí dvacet, třicet nebo čtyřicet let, co se neosvědčuje a co je třeba překonat, lidé, kteří se snaží poznat pravdu o společnosti a odpovědněji hájit i tehdy, kdy se mocensky vynucuje něco jiného. (Kdo potřebuje povzbuzeni v autoritě, toho může uspokojit např. odpověď Borise Jelcina, moskevského tajemníka, na otázku, jaké jsou meze „glasnosti". Zní: Jen v odvaze mluvčího.) Politika posledních sedmnácti let tyto lidi jen utvrdila v přesvědčení, že demokracie není a nemůže být darem vládnoucích skupin národu; že ji nezaručí žádné usnesení. Je pouze ve svobodě a společenské odpovědnosti nezávislých jedinců sdružujících se k dosaženi osobních i společenských cílů. Neni v mocenské manipulaci, ale v občanské společnosti, v níž „svobodný rozvoj každého je podmínkou pro svobodný rozvoj všech". Tuto základní Marxovu tezi o socialismu, po desetiletí potlačovanou stalinistickým myšlením snažícím se vnutit její pravý opak, a právě dnes u nás znovu popíranou mj. perzekuci Jazzové sekce, donedávna připomínali jen lidé, odsouzeni v duchu Poučení, např. Jiří Hájek. Také já — v závěrečné řeči před Nejvyšším soudem. I bez „nadějí na radikální změnu" můžeme být tedy jen potěšeni, když ji dnes čteme v projevu Michaila Gorbačova (RP 28. 10. 1986). Budu ještě osobnější: Nedovedu si dost dobře představit, k jak velké systémové změně by asi muselo dojít, abych byl ochoten opustit svou kotelnu, a především vzdát se oné vnitřní svobody myšlení a projevu, kterou jsem si za sedmnáct let vydobyl (i tříletým vězením) a vyměnit ji za nějaké taktizováni v rámci či na periferii mocenských struktur. Mám pocit, že podobně citi a smýšlejí mnozí z těch, na které by se Fojtíkova slova o pardonu mohla vztahovat. Není však už vůbec osobní, že společnost je trvale poškozována, když desetitisíce lidi ji nemohou svými znalostmi sloužit na úrovni kvalifikace, na jejiž získání vynaložili oni značné úsilí, ale také společnost značné prostředky. Tím nemyslím jen — a vůbec ne hlavně — postižené osmašedesátníky, z nichž mnozí zemřeli, zestárli nebo kvalifikaci ztratili, ale každý nový ročník, vstupující do života bez perspektiv smysluplného uplatněni ve skomírajícím prostředí. Uvědomíme-li si, že Češi a Slováci se sotva dopracovali k obnovení své téměř již ztracené národní existence a znovu přišli o milióny rukou a mozků za druhé světové války, v několika vlnách emigrace, ostatně nepřestávající, v Čistkách a kriminálech po roce 1948 a 1968, a dnes znovu znicotňovánim tvůrčí a pracovní energie, můžeme být pyšni, jak jsme ještě životaschopní. Bohužel nikoli díky, ale zatím pořád ještě navzdory státní politice, která nás sužuje. Nejde tedy o osobní návraty, pardon ani pomstu, ale o normalizaci. O zvrat od abnormality Poučení k normalitě plynoucí z naši evropské a národní tradice, z kulturní a hospodářské úrovně obyvatel země, ve které žijeme. Nikoli tedy o to, zda Gorbačov udělá pořádek v Praze a jak se dokáže vyrovnat s „československými konzervativci", ale o to, zda se v československých mocenských strukturách konečně dokáži zmobilizovat sily, které by uměly

nést novou dynamiku, odpovídající historickému místu a času československé společnosti. Jan Fojtík k tomu teoreticky učinil krok vpřed, avšak ihned v praxi zase ustoupil o dva kroky vzad. Na řešeni tohoto paradoxu závisí šance společnosti i politiků. Zatímco společnost má ještě možnost v sebeorganizaci nezávislých Činnosti, jakkoli potlačovaných, politikové pouze v tom, jak to za ně

vyjádřil např. István Horváth, že „lid je možno vést ke společným citům nikoli bez něho, ale společně s nim v myšlenkách i Činech, nikoli tak, že mu budeme rozkazovat, ale tak, že mu budeme sloužit". Konfrontace vedla ke stagnaci. Společný prospěch může vzejít jen z dialogu, z něhož nelze vyloučit nikoho, má-li mít vůbec nějaký smysl. Listopad 1986

(Otištěno bez vědomi autora.)

JAR O JE VE VZD UCHU? Na podzim 1986 se francouzská vláda pokusila dát narychlo schválit v parlamentě zákon o malé univerzitní reformě. Zákon sám nebyl valný, dost Icydácky zfl ikovaný, ale v zásadě roz umný, pokoušející se zavést i ve Francii, co existuje jinde v Evropě a ve světě, to jest poskytnout univerzitám možnost vybírat si alespoň částečně studenty podle prospěchu, talentu, sklonů atd. Jenže se stalo, co nikdo nečekal Univerzitní studenti, a je jich na dvě stě tisíc, si postavili hlavu: Francie je tradičně zemi rovnosti, studenti jsou si rovni a vybírat si budou oni univerzitu a ne univerzita je. Zni to pěkně, přitažlivě, třebaže je to i z jejich hlediska v dnešní situaci rozpadu tradičního středního školství a devalvace univerzitního vzdělání trochu nesmysl, na který, kdyby se měl stát trvalou zásadou, by sami nejvíc doplatili Ale o to v tomhle případě nešlo. Desetitisíce a statisíce mladých Francouzů prostě první řekly Ne! vládě, zvoleně loni v březnu a vládnoucí se značnou aroganci, cestou dekretů a prakticky bez parlamentu. Trochu to připomínalo podobnou situaci před víc než třemi lety, kdy francouzská středostavovská a venkovská veřejnost připomněla tehdejší socialistické vládě, že nemůže dělat co sejí zlíbí, přestože disponuje pohodlnou parlamentní většinou (šlo tenkrát o reformu zákona o soukromém školství, jenže v ulicích Paříže pochodovali hlavně rodiče). Nové na té stávce minulého podzimu bylo, že ji vedli studenti sami, že se obešli bez tradičních odborových organizací a politických stran, že statisícové manifestace proběhly v naprostém klidu (i když příslušníci jednoho z úderných oddílů četnictva dokázali zabít nemocného a zcela nenásilného alžírského studenta), a když konečně vláda bezpodmínečně kapitulovala, celé hnutí se vzápětí rozpustilo a spořádaně vrátilo do učeben. Souběžně, ale na druhém konci planety, vypochodovali do ulic studenti čínští. A že jich bylo, jako v Číně. 1 jejich hnutí mělo dvojí ostří. Jedním se obracelo proti univerzitní byrokracii a bezprostředním poměrům vůbec, druhým se pokoušelo pomoci rozetnout gordický uzel, nebo chcete-li řešit kvadraturu kruhu, která se jmenuje neslučitelnost diktatury jedné strany s demokracií. I na těch demonstracích byla nová jakási pohoda, klid, minimum násilí, a navíc technický pokrok. Už nejen letáky a nástěnky (i když také), ale především magneťáky: projevy, návrhy, organizační hesla atd. se nahrávaly na pásky a rozvážely či rozesílaly po celé Čině. (To už člověk namouduši neví, kam dřív koukat, soudruzi dozorci, co? A lepší to nebude, spíš horší.) A do třetice, pořád v tom předvánočním čase, pustil Míša Gorbačov akademika Andreje Sacharova z vvhnanství v Gorkém nazpět do Moskvy, do akademie a dokonce do televize (nejdřív jenom americké, sovětskému lidu se to napřed neřeklo, ale lid je jak známo prevít a stejně to všechno věděl od první chvíle). Pokušeni dát tohle všechno nějak dohromady, a navíc do toho ještě přimíchat nečekaně rychlý začátek konce reaganismu, je příliš veliké, příležitost příliš lákavá, že se skoro^chce nedbat rizika. Tak do toho. Jako před dvaceti letyfičí to ostošest od Ameriky, přes Francii až do Číny. Z novu se potvrdilo, že čím víc si nějaká vláda myslí, že si může všechno dovolit, tím víc se ocitá na samém krajíčku monumentálního průšvihu. (Neušlo vám možná ani toJak na podzimní „pohelsinské" konferenci ve Vídni nikdo nechápal, proč pražská guberniálni vláda vyrazila ztečí na superpodvratnou Jazzovou sekci, zatímco všichni ostatní, od Misi po Zivkova, tu hráli náramné liberály a demokraty. Nakonec začaly lítat blesky a zdá se, že i uhodilo.) Za druhé, že ve světě dorostla za dvacet let další nová generace, která se nebojí, protože je právě nová, a domáhá se vehementně slova. Je to generace velice málo ideologická (na rozdíl třeba od Československa jí nemusel ideologii nikdo znechutit, přišla na to sama, což je ovšem — pokud jde o důsledky — rozdíl nepříliš podstatný), generace realistická, bez iluzí, konkrétní a netradiční. Za třetí je vůbec nějak miň strachu. Snad právě diky tě nové generaci Spousta oblud, jako například komunismus, kapitalismus a co všechno, sejeví jako papíroví tygři. Přitom, anebo právě proto, většina té nové generace nehází bomby, ale je ochotná ke spolupráci, ovšem za předpokladu, že to bude spolupráce rovnoprávná, slušná a poctivá (taky téma k zamyšlení našim soudruhům, kteří poslední dobou začínají chápat, že by to nemuselo takhle zůstat a že u nás přibývá těch, kdo věří, že jedině granát, bomba, samopal...). Prostě, jaro je ve vzduchu. Jiné než před dvaceti lety, ale na různýcfi stranách. V Čechách se ještě k tomu nezadržitelně blíží další letopočet s osmičkou na konci, a v politbyru, v UV a najiných velitelstvích sílí neblahé tušeni, že to Míša možná myslí vážně. Také naše mladá generace sejaksi míň bojí, stále vícje přesvědčená, že na rozdíl od generace rodičů nemá už vůbec co ztratit. Prostě, jak pravil soudruh Adamec, nechceme-li nové „krizové období" bude třeba kousnout do kyselého jablka. Jak že jsme to říkávali? Sovětský svaz náš vzor? Strašidlo změny, nejenom generační, už zase obchází světem. Čert aby to...

DALIMIL 13

FRANTIŠEK JANOUCH

Sacharov

Celý nedělní večer (14.12.86) jsem strávil v Bostonu před televizorem. Prohlížel jsem videofilmy, vyrobené KGB skrytou kamerou v Gorkém během posledních tři let a dodávané či spiše prodávané západním bulvárním novinám typu Bildzeitung. Skoro čtyři hodiny byl hlavním hrdinou na obrazovce Andrej Dmitrijevič Sacharov. Zájem a dojetí, které vyvolaly první záběry, byly brzo vystřídány odporem a rozhořčením. Jaké právní, mravní a etické normy, jaké lidské vztahy panuji ve státě, který svým orgánům dovoluje takto zacházet s velikým vědcem — a svým největším občanem. Občanem, kterého v rozporu se všemi vlastními zákony, drží již sedm let ve vyhnanství v Gorkém. Sacharovské videofilmy svědčily i o naprostém úpadku všech lidských norem a zvyklostí, o naprostém cynismu těch, kteří je nechali vyrobit, i těch kteří — a to se bezesporu odehrávalo na mnohem vyšší úrovni — je dovolili prodávat za dolary do zahraničí. Tajné služby si v mnoha zemích dovolí leccos. Ale je málo zemí, které se k takovému „lecčemu" veřejně hlásí. Andrej Dmitrijevič sází před oknem svého bytu v Gorkém strom. Jeho žena Jelena Georgijevna Bonnerová v nedbalkách připravuje snídani. Manželé S acharovovijedou v autě na nákupy. „Ačkoliv akademik S a cha rov není vegetarián, rád jí zeleninu, a jeho žena za ní musí jezdit na kolchozní trh/4 říká nasládlý a vlezlý hlas kagebistického komentátora. Skrytá kamera filmuje Jelenu Bonnerovou v úřadovně OVIRu v Gorkém při podáváni žádosti o cestu do USA. Sacharova pozval na čaj a zákusky^— zatím co jeho ženě v klinice spravují zuby — ředitel. Diskutují spolu o všem možném. Ředitelovy otázky připadají předem připravené a pečlivě naučeně. Kamera sleduje Sacharova ze dvou úhlů. Vpracovně ředitele zubní kliniky v Gorkém musely být instalovány dvě kamery. Kolik to stálo, kolik lidí muselo vědět o tom, co se na Sacharova chystá, ale nikdo mu to neřekl. Ředitelka interní kliniky a doktorka lékařských věd dokonce nechala instalovat kameru ve svém kabinetě — Sacharov se před ní svléká, je vyšetřován, je filmován při násilné hospitalizaci, jak ji lžící oběd.,, Akademik má výborný apetit," komentuje stejný hlas. Platí hippokratovská přísaha i pro sovětské lékaře? Po zhlédnutí videofilmů je těžké dát kladnou odpověď. Záběry Sacharova jsou střídány reklamními záběry z Gorkého, které mqjí v divákovi vzbudit dojem, že sovětské úřady vlastně akademikovi Sacharovovi udělaly velikou milost tím, že ho do tak krásného a příjemného města vykázaly. Sacharov telefonuje s manželkou a rodinou v USA. Stoji v dřevěné kabině a snaží se překřičet vzdálenost i všechny nezvané posluchače. Kamera ho sleduje ze dvou úhlů. Od jistého data může totiž Andrej Dmitrijevič používat pouze jednu malou poštu, a v ni je mu vždy přidělena stejná kabina. Se skrytými kamerami neníjednoduché hýbat.. .Rozhovorje n Jen zapisován na magnetofon, ale i Jilmo ván. Na rozdíl od jiných zemí, kde by podobná praxe mohla vyvolat vládní krizi, se tím sovětská vláda chlubí. Některé záběry jsou unikátní. Sacharov doprovází svou ženu na nádraží. Dříve mu nikdy nebylo dovoleno vstoupit do vagónu, aby stí ad z Gorkého neodjel Při odjezdu Jeleny Georgijevny do USA mu to jeho hlídači nejen dovolili — dokonce ho k tomu vyzvali. Nyní je nám jasné, proč. Skrytá kamera byla namontována i ve vagóně — Andrej Dmitrijevič jde s kt{fry úzkou chodbičkou. Lámu si hlavu, jak tohle ve špatném osvětlení a v omezeném prostoru kameramani dokázali Zřejmě měli speciálně připravený vagón. Možná, žejim ho dodala NDR v rámci internacionální bratrské pomoci. Možná, že to sovětská těchnika dokázala již sama, Nemohu posoudit — již dlouho jsem tam nebyl Po zhlédnuti filmů jsem dlouho nemohl usnout. Dýchala z nich strašná atmosféra orwellovského 1984. Poslední sacharovovské videozáběry byly zjara 1986. Od té doby se zřejmě mnohé změnilo. V pondělí 15. prosince 1986 doručila pošta do domu, ve kterém jsem trávil u svých přátel Táni a Jefrema Jankelevičových další víkend, tři zásilky z Gorkého: dva pohledy od Jeleny Bonnerové (čísla 24 a 26 — Číslo 25 je zřejmě konfiskováno nebo se dosud studuje) a dlouhý dopis. Přišel obyčejnou poštou. Dědeček Sacharov v něm vnukům posílal matematické hádanky a úlohy i řešení z dopisu minulého. Dcera psala matce a svým dětem. Odjížděl jsem od Jankelevičů v úterý 16. prosince. O 48 hodin později v jejich domě zazvonil telefon. Andrej Dmitrijevič volal z Gorkého. Jeho hlas prozrazoval vzrušeni. Ve středu přišel do jejich bytu montér a nainstaloval jim telefon. Ve Čtvrtek telefon poprvé zazvonil. Pokud existuje videozáběr z tohoto rozhovoru, dal bych za něj jmění. V telefonu se totiž ozval — M ichail G orbačov. S nažím se představit si výraz obličeje Andreje Dmitryeviče v tento okamžik. Obvyklý soustředěný výraz postupně přecházel v údiv. Andrej Dmitrijevič ze začátku jistě nic nechápal. A když pochopil, že je mu udělena milost, a to ústy samotného generálního tajemníka, musel jeho obvykle usměvavý obličej nabýt výrazu smutného zadostiučiněni. Myslel na Anatolye Marčenka, který se osvobození nedožil. A na desítky dalších, kteří na takové zavoláni ještě čekají. A hned to Gorbačovovi řekl a žádal ho, aby propustil všechny politické vězně.

14

Zpráva o tom, že se Andrej Dmitrijevič může vrátit do Moskvy, mě zastihla v pátek 19. prosince v New Yorku. Byla to hlavní zpráva dne. New York Times jí věnoval skoro pul druhé stránky. Říká se, že jedna vlaštovička jara nedělá. Těch vlaštovek však již bylo několik. Orlov, Ščaranskij, Irina Ratušinská, Mustafa Džcmiljov a mnoho dalších. Nejpozoruhodnější je způsob, jakým byla jedna z nejostudnějšich kapitol moderních sovětských dějin sprovozena ze světa. Piši tyto řádky a rádio přináší další vrcholně zajímavou zprávu: prezident sovětské akademie věd Marěuk navštívil akademika Sacharova. Čtěte pozorně: prezident nepřijal akademika Sacharova po jeho příjezdu do Moskvy. Prezident akademie se vydal na gorkovskou Golgotu. GorbaČovův telefon a Marěukova návštěva jsou více než pouhým gestem nebo pokusem ovlivnit v předvánočních dnech světové veřejné míněni. Veřejně se distancuji od Brežněvovy epochy a politiky, jež se navíc začíná veřejně kritizovat i v tisku. Rok 1986 nekonči špatně. Rok 1987 má zřejmě v zásobě řadu příjemných překvapení. Pokud se ovšem Husák, Honecker a Živkov nerozhodnou zastavit sovětské jaro internacionální bratrskou pomoci. q 22. prosince 1986 Dokument Charty 77 č. 4/1987

Akademik Andrej Dmitrijevič Sacharov nositel Nobelovy ceny míru, Moskva Drahý Andreji Dmitrijeviči, v Novém roce 1987 Vám a Vaši ženě přejeme hodně úspěchů a pevné zdraví. , . ínon 3. ledna iy87 7

Jan Litomiský, Libuše Šilhánová, Josef Vohryzek m|uvd Chnrly

77

Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štcrn mluvčí Charty 77 pro rok 1986

O čem Rudé právo nepíše Sovětské „tání" pokračuje Téměř triumfální návrat Andreje Sacharova z vyhnanství do Moskvy nemohlo zatajit ani Rudé právo. Zatajilo však, že návratu předcházel osobní rozhovor Michaila Gorbačova se Sacharovem, že Sacharov okamžitě po svém příjezdu do Moskvy veřejné odsoudil sovětskou intervenci v Afghánistánu a pokračoval v úsilí o osvobozeni všech politických vězňů v SSSR, že z vězeni byli propuštěni i Mustafa Džemiljov a Larisa Čukajevová a že Irině Ratušinské byla umožněna cesta do USA. Radost z těchto důsledků Gorbačovovy politiky byla ovšem kalena úmrtím Anatolije Marčenka ve vězení v Čistopolu a faktem, že ve vězeních, pracovních táborech a ve vyhnanstvi stále ještě zůstává podle různých odhadů mezi třemi a deseti tisíci politicky pronásledovaných sovětských občanů. Také nové předpisy o vystěhovalectví, které vstupují v platnost od ledna 1987, zůstávají velice restriktivní. Počet povolených vystěhováni židovských občanů poklesl v roce 1986 na pouhých 70 případů měsíčné, zatímco v roce 1979 dosahoval už 4 000 povolených případů za měsíc. Na konci prosince však v Moskvě kolovala zpráva, že byla vytvořena zvláštní stranická a státní komise, která má přešetřit všechny případy politických vézňů a vypracovat návrh na změnu represivní politiky vůči J i n a k smýšlejícím".

Od ledna 1987 platí v SSSR nový zákon o změnách systému odměňování, kterým se provádí značná denivelizace příjmů podle vzděláni, kvalifikace a výkonu. Nový zákon, usnadňující drobné soukromé podnikání zejména v sektoru služeb, vstoupí v platnost v červenci 1987. V Moskvě budil velkou pozornost bazar nckonformního výtvarného umění, který vznikl vjednom z parků a ve kterém o nedělích vystavovalo až 400 výtvarníků před více než 10 000 návštěvníky. Pokračující liberalizace kulturního života se v prosinci 1986 projevila i rozpuštěním dosavadního a vytvořením nového Svazu divadelních umělců, do jehož čela byli postaveni noví a nekompromitovaní funkcionáři. Na ustavující konferenci byla vyslovena ostrá kritika cenzurní praxe. Počet divadel, která mohou bez zásahu cenzury rozhodovat o svém repertoáru i o uměleckém provedení inscenací, byl nyní rozšířen na 72. Ředitel Gorkého divadla v Leningradu Georgij Tovstonogov prohlásil při své návštěvě Stockholmu, že „to vše je kolosální změna ideologického klimatu, konec stalinismu a otevření brány k tvůrčí svobodě". V časopise „Moskva" vyšel román Vladimíra Nabokova „Obrana" a v časopise „Znamja" začal vycházet dlouho zakázaný román „Jmenovaní" od Aleksandra Beka. K vydáni se připravuje nový román Dudíncevův o šarlatánu Lysenkovi, román o zavraždění Kirova od Anatolije Rybáková, román o sebevraždě Ordžonikidze od Vladimíra Krasilščikova a sebrané spisy Bulata Okudžavy.

15

Velkou pozornost vzbudila zména vztahu k účasti na diskusích o sovětské problematice v zahraničí. Básník Jevgenij Jevtušenko uveřejnil v podzimních měsících tři velké — a značné kritické — stali ve švédském liberálním deníku Dagens Nyheter. Dodiskuse o možnostech reforem sovětského politického systému, která byla v listopadu zahájena v italském komunistickém časopise „Rinascita" prvním z pěti článků Zdeňka Mlynáře, vstoupil svým celkem věcným článkem i redaktor sovětského stranického časopisu „Kommunisť" Otto Lacis. Nepokoje v hlavním městě Kazachstanu Alma Atě, k nimž došlo po odvoláni z funkci jednoho z posledních mužů Brežněvova vedení Kunajeva, signalizovaly ovšem obtíže a komplikace, s nimiž se Gorbačovova politika setkává a bude setkávat.

Solidarita zůstává nelegální Sjezd nových oficiálních polských odborů, které sice maji na 6 miliónů členů, ale které jsou i nadále z velké části úřednické, bez mladých členů a s nedostatečnou pozicí na velkých závodech, se v listopadu 1986 vyznačoval neočekávané silnou kritikou málo úspěšné vládní ekonomické a sociální politiky. Člen stranického politbyra Alfred Miodowicz byl znovu zvolen předsedou jen nepatrnou většinou. Směrnice pro provádění ekonomické reformy, které Messnerova vláda dala schválit Sejmu v prosinci, jsou polskými odborníky pokládány za polovičaté a proto odsouzené k neúspěchu. Prof. Kalcta z polské Akademie věd o nich prohlásil: „Tři hlavni pilíře reformy —• samostatnost podniků, samospráva pracujících a sebefmancováni podniků — nejsou zajištěny, takže hospodářská politika dál zůstává sebevražedná." V prosinci zahájila činnost „poradní společenská rada44, které předsedá Jaruzelski, a v níž přijalo členství 56 osobností, ze dvou třetin nečlenů komunistické strany, včetně laických představitelů katolických kruhů a nezávislých intelektuálů. Protože režim předem vyloučil účast představitelů Solidarity a odmítl jakákoli jednání s nimi, a protože funkce a pravomoc „poradní rady" byly vymezeny jen mlhavě, odmítla většina vyhlédnutých osobnosti členství, a také katolická církev odmítla vyslat své oficiální představitele. Jistého příměří mezi režimem a katolickou církví se však Jaruzelskému podařilo dosáhnout. Arcibiskup Józef Glemp neodmítl v listopadu osobni jednání, církvi byla splněna řada náboženských požadavků — mezi jiným i stavba 500 nových kostelů, a v prosinci bylo dosaženo dohody o pozvání papeže do Polska v roce 1987. Jaruzelski se nyni chopil možnosti přímého jednáni s papežem při návštěvě v Itálii, a církev v Polsku nechce zostřovat vztahy s režimem, aby eventuálním vyhrocením konfliktů neohrozila ty mimořádné výhody a ústupky, kterých se ji již podařilo dosáhnout. Režim byl ušetřen protestních demonstraci 13. prosince, k pátému výroči vojenského zásahu proti Solidaritě, a Solidarita je obtížnými podmínkami pokračující ilegality bezpochyby oslabována. Má však podle těžko kontrolovatelných údajů stále ještě více než milión členů, kteří pravidelně platí příspěvky, a v listopadu byla přijata za člena západní svobodné odborové internacionály i katolické odborové ústředny WCL. V prosinci byl vytvořen zvláštní výbor Solidarity pro

16

pomoc obětem persekuce a pro obhajobu lidských a občanských práv. „Paralelní" kulturní a informační aktivita zůstává v Polsku neobyčejně rozsáhlá: nadále vychází na 500 neoficiálních časopisů a bulletinů. V prosinci ovšem policie odhalila a zabavila velikou zásilku informační techniky, údajné v hodnotě přes 300 000 DM, kterou zahraniční přátelé Solidarity do Polska vypravili ve švédském kamiónu. Mnozí aktivisté opozice kritizují takovou neopatrnou koncentraci zahraniční pomoci, a také o vhodnosti vstupu do západních mezinárodních odborových organizaci existuji rozdílná mínění.

Zhoršování zdravotního stavu V časopise „Kommunist" 17/1986 byla uveřejněna stať sovětského ekonoma A. Višněvského o rostoucí dětské úmrtnosti a zkracováni průměrné délky života v SSSR. Tento alarmující vývoj je možno zjišťovat už od poloviny šedesátých let, a dosud o něm existovaly jen neoficiální informace, protože statistické údaje se neuveřejňovaly. Ani Višněvskij však neuvádí čísla: konstatuje jen, že průměrná délka života, která mezi léty 1926 a 1970 vzrostla ze 44 na 70 let, „dnes 70 let nedosahuje", a že „dětská úmrtnost je větší než v kapitalistických zemích4'. Upozorňuje i na trvale klesající počet narozených dětí; v mnohých svazových republikách je průměr nižší než dvě děti v jedné rodině. Mezi příčinami uvádí mimo alkoholismu i mimořádné pracovní zatížení žen — často až 80 hodin týdně — a rozpad rodin — více než milión rozvodů ročně. Čísla z roku 1983, která loni uveřejnila Světová zdravotnická organizace, dosvědčuji tyto znepokojující tendence ve všech zemích sovětského bloku. Kojenecká úmrtnost je všude — snad s výjimkou NDR, odkud nejsou k dispozici oficiální údaje — dvakrát větší než v zemích západní Evropy. Zatímco např. ve Francii dosahovala 9 případů z 1000 a ve Švédsku jen 7 případů, dosahovala v Československu 15,7, v Bulharsku 18,5, v Maďarsku 19, v Polsku 19,2, v Rumunsku 23,9 a v SSSR — již v roce 1971, protože později se údaje nepublikovaly — celých 27,9 případů z 1 000. Průměrná délka života, která ve Francii činila 73 a ve Švédsku^ 76 let, činila v Polsku 66,8, v Rumunsku 66,9, v Československu 67, v Bulharsku 68,4, v Maďarsku 65 a v SSSR — podle neoficiálních údajů — pouhých 62 let. Podle zprávy W H O vzrůstá v zemích sovětského bloku nejen počet onemocnění rakovinou, chorobami dýchacích cest a srdečními nemocemi, ale i počet úrazů a otrav, a také počet takových chorob, které se pokládaly za vymýcené, např. tuberkulóza, záškrt a spalničky. Mimořádně vzrůstá počet onemocněni infekční žloutenkou, která je působena hygienickými nedostatky. Ve sborníku o stavu životního prostředí v ČSSR, Polsku a NDR, který nedávno vyšel v Dánsku, je uvedena řada důkazů o souvislosti rostoucího počtu nemoci s ekologickou situací v těchto zemích.

Neklid v Číně V prosinci 1986 došlo v čínských univerzitních městech, zejména v Šanghaji, Nankingu a Pekingu, k rozsáhlým a opakovaným demonstracím studentů, a na vysokých školách se znovu objevily „zdi demokra-

cie" s necenzurovanými projevy veřejného mínění. Příčinou projevů studentské nespokojenostijsou dílem špatné životni a studijní podmínky, dílem nespokojenost s pomalým tempem demokratizace. Studenti protestovali proti trvajícímu zneužíváni moci stranickými a státními byrokraty, požadovali svobodu projevu a shromažďování a v některých případech kritizovali i mocenský monopol komunistické strany, i když současně vyjadřovali podporu Dengovým reformám a jejich bojovou písni zůstávala Internacionála. Čínské orgány moci zaujaly zpočátku k demonstracím shovívavé stanovisko. Později však došlo ke srážkám s policií a někteři demonstranti byli zatčeni. Ve sdělovacích prostředcích byli studenti obviněni, že se nechávají „zneužívat nepřátelskými elementy"; požadavky demokratizace politického života jsou sice správné, avšak proces může probíhat jen postupně a pod kontrolou komunistické strany. Byl vydán výnos o omezení práva na pouliční demonstrace, a když jej pekingští studenti 1. ledna 1987 nerespektovali, byly zásahy policie rozsáhlejší a tvrdší.

Radikální změny ve Vietnamu Katastrofální hospodářská situace — klesající průmyslová produkce, inflace přesahující 500 procent, potraviny a spotřební zboží dostupné často jen za vysoké ceny na černém trhu, rozkrádání dovážených surovin, všudypřítomná korupce — donutily komunistickou stranu, aby na prosincovém sjezdu v Hanoji provedla nebývalou sebekritiku, a aby většinu ze 13 členů politbyra včetně generálního tajemníka Truong Chinha, předsedy vlády Pham Van Donga a hlavního ideologa Le Duc Thoa poslala do penze. V zemi má teď být provedena rozsáhlá ekonomická reforma s decentralizaci řízení a se zavedením tržních prvků systému, včetně uvolněni prostoru pro drobné soukromé podnikání. Nový generální tajemník Nguyen Van Linh se na počátku osmdesátých let vyznačoval značným pragmatismem při svém působení v bývalém Saigonu, a pokládá se za „reformního". Vietnamská vnitřní i zahraniční politika se stala vážnou přítěži pro SSSR. Moskva byla nucena zvýšit hospodářskou a vojenskou pomoc Vietnamu ze 2 miliard dolarů v roce 1980 na 3,2 miliardy dolarů v roce 1986. Vietnamská intervence v Kambodži a okupace Laosu zvyšují napětí s Čínou a působí proti Gorbačovovým snahám o normalizaci sovětsko-čínských vztahů. Na sjezdu se sice zatím změna vietnamské politiky v Indočíně neohlásila, ale Jegor Ligačov, který tam za Moskvu mluvil, připomněl důrazně, že „normalizace vztahů mezi Vietnamem a Čínou by působila pozitivně na situaci v Asii a zlepšila by mezinárodní ovzduší".

Sovětsko-jugoslávské vztahy Vztahy mezi SSSR a Jugoslávii byly sice v posledním desetiletí korektní a SSSR se stal největším obchodním partnerem Jugoslávie, avšak příliš přátelské nebyly. Od návštěvy Tita v Moskvě v roce 1979 nedošlo k žádnému setkáni na nejvyšši úrovni. Teprve v prosinci 1986 se uskutečnila oficiální návštěva nového předsedy SKJ Milenka Renoviče v Moskvě. Po rozhovorech s Gorbačovem se ve společném pro-

hlášeni opět konstatovalo, že důsledné dodržováni principu suverenity, nevměšováni, rovnoprávnosti a prava na „vlastni cestu k socialismu" je jediným možným zakladeni vztahu mezi Moskvou a Bělehradem. Gorbačov to ještě zdůraznil, když řekl, že „KSSS vyvodila nezbytné závěry z historického vývoje — z uznání mnohotvárnosti revolučního procesu vyplývá, že si žádna strana nesmí činit monopol na všeobecně platné pravdy", a že musí teď dojít „k výměně zkušenosti ze společenského vývoje v obou zemích". Současně s Renovičovou návštěvou v Moskvě se v Bělehradě konala zajímavá ideologická konference na téma „Nezbytnost ekonomických reforem v socialistických zemích — možnosti a požadavky", kterou uspořádalo tzv. Marxistické centrum SKJ. Podkladem k diskusím byla práce Ivana Stojanovičc „Socialismus a trh". Účastníci konference vyslovili plný souhlas s jeho základní tezi: „Má-li se socialismus rozvíjet, nesmí jeho hospodářství ústit do konfliktu s trhem a jeho politický systém do konfliktu s demokracii."

Castro a církev Fidel Castro ohlásil na konci roku 1986 drastická úsporná opatřeni, která přinesou mj. podstatné zhoršení v zásobováni mlékem, benzínem a textiliemi. V Havaně se totiž předpokládá, že v roce 1987 poklesnou příjmy z exportu na pouhých 600 miliónů dolarů, tj. na pouhou polovinu příjmů z roku 1985. Příčinou je nejen pokles ceny cukru, ale i omezení dodávek sovětské ropy, kterou Kuba dosud částečně prodávala dál na západních trzích. V létech 1984 a 1985 byl příjem z tohoto prodeje dokonce větší než valutový příjem z prodeje cukru. V prosinci 1986 byl z kubánského vězeni propuštěn — a mohl se vystěhovat do Špančlska — Eloy Gutiérrez Menoyo, který patřil k stoupencům revoluce, ale byl roku 1965 obvinčn ze „spolupráce s CIA" a odsouzen ke 30 létům vězení. Za 21 let včznční ztratil částečné sluch i zrak. Jeho propuštění bylo důsledkem intervence španělského předsedy vlády Felipe Gonzáleze. Během roku 1986 se poněkud zmírnila protináboženská a proticírkcvní politika Castrova režimu. V knize rozhovorů „Fidel a náboženství" vyjádřil Castro smířlivější postoj ke katolické církvi, na Kubu mohlo být — poprvč po 15 létech — dovezeno 30 000 biblí, Castro vyjádřil přání, aby papež navštívil i Kubu, a v katolickém semináři v Havaně se konají pravidelné diskuse mezi katolíky a marxisty. K náboženské svobodě je ovšem ještě daleko.

Zbrojení v „roce míru" OSN vyhlásila jak známo rok 1986 „rokem míru". Žádnou z probíhajících válek se však zastavit nepodařilo, a náklady na zbrojení dosáhly nového rekordu. Bývalá vedoucí pracovnice americké komise pro kontrolu zbrojení Ruth Leger Sivardová uvedla v nové vyšlé studii, že náklady na zbrojení ve světě dosáhly roku 1986 asi 900 miliard dolarů a byly o 100 miliard dolarů vyšší než v roce 1985. Od roku 1960 do roku 1986 činily tyto náklady přes 15 bilionů dolarů. Zbrojní průmysl zaměstnával loni asi 100 miliónů pracovníků a vytvářel asi 6 procent světového produktu.

17

Obé supervelmoci, které mají dohromady 11 procent světového obyvatelstva, disponovaly 23 procenty ozbrojených sil a 97 procenty hlavic s jadernými náložemi. Jejich podíl na všech vojenských výdajích ve svété činil 60 procent a podíl na vojenském výzkumu 80 procent Zbrojní výdaje USA roku 1985 činily 268 a výdaje SSSR 237 miliard dolarů, i když SSSR udával oficiálně číslo mnohem nižší. V roce 1983 — z něhož jsou k dispozici srovnatelné cifry — následovaly ve výši vojenských výdajů za supervelmocemi

Saúdská Arábie, Velká Británie, Francie, NSR a Čína. Londýnský Institut pro strategická studia došel ve svém loňském vydáni ročenky „Military Balance" o poměru vojenské sily supervelmoci k závěru, že na přelomu 1986-87 existovala mezi nimi strategická rovnováha a že tvrzeni o převaze SSSR nebylo odůvodněno. 1. ledna 1987

Z. H.

UVÉST HELSINSKÉ DOHODY V ŽIVOT Z memoranda Evropské sítě pro dialog

Východ-Západ

V minulém čísle Listů (č. 6i1986 str. 18) jsme přinesli glosu o prvním týdnu následné konference států signatářů Závěrečného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného roku 1975 v Helsinkách. Vídeňská následná konference byla zahájena 4. listopadu; vjejípředvečer se konala též ve Vídni tiskovka, na které bylo mezinárodni veřejnosti odevzdáno memorandum Evropské sítě pro dialog VýchodZápad. Jeho účelem je „prohloubit a rozšířit celoevropskou debatu a navrhnout některé praktické kroky k obsáhlejšímu uvolnění". Jiří Pelikán, poslanec Evropského parlamentu a jeden z představitelů,,Evropské sítě", označil na tiskovce memorandum za „pozitivní dqkument, který se snaží, aby vídeňská konference udělala proti předcházejícím podobným setkáním v Bělehradě a Madridu další krok kupředu". Výtisk memoranda byl rozeslán všem delegátům 35 zemí přítomných na vídeňské konferenci. Úplný text memoranda nelze pro jeho rozsah v tomto čísle Listů otisknout. Můžeme pouze citovat níže jednu jeho podstatnou část, jinak jen zaznamenat některé z jeho stěžejních myšlenek. Závěrem pak uveřejňujeme jména aspoň některých organizací a jednotlivců, kteří memorandum do 3. 11. 86 podepsali—s tím, že mnohaměsíčni debata, jejímž je tento text výsledkem, musi pokračovat. Memorandum konstatuje, že Evropa „není dnes bezpečnější než v roce 1975 a spolupráce je nadále ohrožena politikou konfrontace... Militarizace společnosti pokračuje. .. V mnoha zemích Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE) dodnes neexistují základní lidská práva". Zároveň, připomíná memorandum, mají „lidé v rozděleně Evropě životni zájem na tom, aby helsinský proces přinesl hmatatelně výsledky... Považujeme všechny tři „koše" helsinského Závěrečného aktu za vzájemně závislé. Rozhodně odmítáme jakoukoli snahu stavět mír do protikladu ke svobodě a naopak Text n a to na vaz uje výk ladem nového pojetí politiky uvolnění a zdůrazňuje nutnost „uvolnění zdola", podmíněného dodržováním základních občanských práv. V oddílu o evropské bezpečnosti odmítá memorandum doktrínu, že , Jadernou válku můžeme odvrátit jen tak, že se na ni připravujeme... Doktrína jaderného zastrašeni, vyznávaná na obou stranách, je hybnou silou probíhajících závodů ve zbrojeni. Trvalý mir nemůže být založen na hrozbě vzájemného zničeni'\ Na tomto místě citujeme obsáhlejší výňatek z memoranda: Uvádíme nyni některé kroky mírové politiky v naději, že vlády a politici je uznají pro počátek za schůdné a že je — jakož i další podobné kroky ve stejném duchu — uskutečni. Takové uskutečnění bude ve značné míre záviset na angažovanosti a mobilizaci občanů na Východě a i Západě: — Staženi a demontáž všech raket středního doletu a všech systémů jaderných zbrani o krátké době varováni, instalovaných v Evropě nebo zamířených na evropské cíle. — Obsáhlá smlouva o zákazu jaderných zkoušek podepsaná všemi zeměmi KBSE. — Úplný zákaz výroby a skladováni chemických, biologických a ekologických zbraní v Evropě a kdekoliv jinde na světě. — Zřízení pásem bez jaderných zbrani, a to bez náhrady zbraněmi konvenčními. — Dohoda všech zemi KBSE, že proporcionálně sníží své vojenské výdaje. Takto ušetřené prostředky by měly plynout do společného fondu KBSE na financováni projektů, týkajících se zejména zemí třetího světa. — Oficiální zveřejňováni vojenských rozpočtů, úplné a pravidelné informace o veškerém vojenském plánováni, jakož i o výdajích východních i západních zemi v rámci obou systémů vojenských paktů. — Kampaně na Východě i Západě proti všem formám militarizace vlastních zemí. Zrušeni vojenské přípravy na středních a vysokých školách, i polovojenské výchovy. Iniciativy k všeobecné výchově k míru a k nezávislému výzkumu o míru. — Zkráceni povinné vojenské služby na nanejvýše jeden rok ve všech zemích KBSE. Uznáni práva odmítnout vojenskou službu z důvodů svědomí ve všech zemích KBSE jako základního lidského práva. Zavedeni alternativní občanské služby. Činnost usilující o prosazení kteréhokoli z těchto požadavků musi být ve všech zemích KBSE uznána jako základní demokratické právo.

18

Lidská práva Občanské svobody a zakladni politická práva jako svoboda myšleni a svědomí, svoboda shromažcťovaei a sdružovaci i svoboda informaci jsou zaručeny v ustavach všech zemi KBSE a byly potvrzeny v helsinských dohodách. Přesto se tato prava v konkrétní praxi mnoha zemí KBSE často plni jen ve velmi omezenem rozsahu anebo se neplní vůbec. V parlamentních demokraciích zapadni Evropy se občanské svobody a zakladm politická prava zpravidla respektují. Přesto dochází v řadě těchto zenu k opčtovným pokusům tato prava porušovat a demokracii odbourávat. Projevují se snahy o přechod ke státu „všeobecného dozoru" (angl. „surveillancc State" — pozn. překl.). Z řádného procesu demokratického rozhodovaní je vyňato mnoho důležitých politických, hospodářských a hlavně vojenských otázek. Oficiální instituce i značná čast obyvatelstva často diskriminuji cizince, kteří v těchto zemích žijí a pracují. Stále větší počet lidí i skupin je vytlačovan na okraj společnosti. Ve východní polovině Evropy lidé zpravidla nemají možnost čelit tomu, že sc základní práva, která jim jsou formálně přiznána, dodržují jen nedostatečně anebo se nedodržuji vůbec; tím méně pak disponují oficiálně uznanými prostředky k vyjádřeni svých nejvlastnějšich požadavků, zájmů a cílů, anebo k vykonávání demokratické kontroly nad těmi, kdo jsou u moci. Tento stav vede ke stálé nespokojenosti s poměry a vytváří uvnitř společnosti trvalý zdroj napětí, které působí nepříznivě na vztahy mezi Východem a Západem. To vše představuje překážku v procesu účinného uvolňováni. Podle našeho názoru je úsilí o občanské svobody a společenská práva nejen morálním závazkem pro každého, kdo si cení lidskou důstojnost a demokratické ideály, ale rovněž politickou nutností, chcemc-li vytvořit podmínky pro skutečné stabilní, trvalý a demokratický mír. V uplatňování základních práv odmítáme jakoukoli dvoji míru pro Východ a Západ a požadujeme, aby byl ve všech zemích KBSE důsledné dodržován celý soubor lidských práv, vyjmenovaných v helsinském Závěrečném aktu a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech jakož i v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. To zahrnuje i práva ustavovat nezávisle odborové organizace a svobodné vyznávat náboženské přesvědčení. Navíc považujeme za účelné vyslovit požadavky pro nejbližši budoucnost, jež by měly být splněny jako první a naléhavé; patří k nim: — Svoboda cestovat do všech zemi KBSE bez víz a bez nutnosti opatřovat si zvláštní povolení výjezdu z vlastní země, včetně práva vrátit se. Žádné omezení styku s cizinci. — Svoboda pobytu ve vlastní zemi. — Právo všech občanů všech zemi KBSE na emigraci beze ztráty osobního majetku a bez diskriminace či povinnosti zaplatit vysoké výkupné pod záminkou náhrady za školní výchovu nebo odbornou průpravu. — Připuštění existence nezávislého vydavatelského a publikačního sektoru. — Žádné omezeni přepravováni knih, zvukových záznamů, videozáznamů, časopisů atd. přes hranice, pokud jsou osobním majetkem cestujícího. — Právo národních a etnických menšin na vlastní-školy, autonomní kulturní činnost a spravedlivé zastoupení ve všech veřejných funkcích. — Přiznání statusu politického vězně osobám odsouzeným za výkon jejich politických práv nebo za projev jejich politického přesvědčení. — Okamžité propuštění všech politických vězňů, kteří v politické činnosti neužili ani nepropagovali jakoukoli formu násilí. — Zrušeni jakýchkoli zákazů zaměstnáni („Berufsverbote"), jež platí v mnoha zemích Východu i Západu, a zastaveni praxe, uplatňované na Východě, kdy za pouhou nezaměstnanost, způsobenou různými politickými i nepolitickými příčinami, jsou lidé vězněni. — Zrušeni trestu smrti ve všech zemích KBSE. Navíc doporučujeme ustaveni celoevropské komise pro lidská práva, k níž by mčli právo se odvolat občané všech zemi KBSE i lidé z jiných světadílů v zemích KBSE žijící Jestliže by usoudili, že jejich základních práv nebylo dbáno. Zbývající oddííy memoranda Evropské sítě pro dialog Východ-Západ se věnují otázkám hospodářské a ekologické spolupráce a uvádějí praktické návrhy k uskutečnění této spolupráce za účasti všech zemí KBSE; totéž platí o oddílu o spolupráci kulturní a vědecké, kde se mj navrhují dvojstranné i mnohostranné dohody o celoevropské kulturní výměně na všech úrovních, při „zrušeni jakýchkoli forem cenzury tam, kde jsou, a volném přístupu k zahraniční vědecké literatuře i beletrii ve všech knihovnách, i výměně televizních a rozhlasových pořadů a svobodné výměně knih a časopisů mezi všemi zeměmi KBSE". Závěrečný oddíl memoranda nadepsaný „Evropa, jakou si představujeme" mj. uvádí: „Přestože se o helsinských dohodách často tvrdí, že potvrzuji status quo v Evropě... ponechávají otevřené dveře k pokojným a postupným změnám směrem k pluralitní Evropě, jež by překonala blokovou strukturuV tom směru vypočítává poslední pasáž memoranda i konkrétní „myšlenky a opatření", včetně soustavného a rozsáhlého politického dialogu mezi Východem a Západem na všech úrovních, snahy vytvořit systém politické, hospodářské a kulturní spolupráce všech zemi KBSE daleko překračující nynější ekonomicko-politická společenství na Východě i Západě — a podstatně omezit a nakonec úplně stáhnout veškerou cizi vojenskou výzbroj a cizí vojska ze všech evropských zemí, včetně zrušení všech cizích vojenských základen a zařízeni. Jak referoval v Praze INFOCH — Informace o Chartě 77 z listopadu 1986, podepsalo memorandum k 3. 11. 86 zatím 406 osob z Východu i Západu, a deset organizací resp. skupin, jmenovitě:

19

sovětská (moskevská) Skupina pro posíleni důvěry mezi USA a SSSR, která poslala svůj souhlas s připojením k memorandu z SSSR; polská skupina Svoboda a mír (Wolnošč i Pokój); Komitét Obrony Spolecznej (KOS — Výbor společenské obrany); Polski Komitét Helsinki (Polský helsinský výbor); Zespól Ošwiaty Niezaležnej (ZON — Výbor pro nezávislou osvětu); francouzská skupina „Solidarita se Solidaritou"; italská skupina Toskánská kandidátka Zelených; polský Robotnik (Dělník), redakce časopisu i politická skupina; americká skupina Míroví aktivisté Východ-Západ (Massachusetts); Mladí socialisté (Švýcarsko); Švýcarský mírový výbor; Ženy pro mír (Basilej, Švýcarsko). Čs. signatáři vídeňského memoranda jsou: Luboš Bažant, Václav Benda, Irena Borůvková, Jiří Dienstbier, Miklós Duray (člen Výboru na obranu práv maďarské menšiny v ČSSR), Jiří Hájek, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Eva Kantůrková, Jindřich Kopáček, Jan Kozlík, Miroslav Kusý, Ladislav Lis, Václav Malý, Lenka Marečková-Miillerová, Anna Marvanová, Dana Němcová, Martin Palouš, Radim Palouš, Miloš Rejchrt, Jiří Ruml, Václav Slavík, Jaromír Stibic, Jarmila Stibicová, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Anna Šabatová, Milan Šimečka, Jan Šimsa, Jan Štern, Jakub Trojan, Petr Uhl a Josef Zvěřina. Mezi signatáři z jednotlivých zemi byla uvedena jména i některých čs. exulantů, jmenovité to jsou: Milan Horáček, Adolf Míiller a Michal Reiman z NSR, Karel Bartošek a A. J. Liehm z Francie, Jiří Pelikán z Itálie, Zdenek Hejzlar ze Švédska, Jan Kavan z V. Británie. Některé osobnosti, které se k vídeňskému memorandu připojily, jsou známy i v Československu, zvláště v prostředí Charty 77. Uveďme proto několik jmen: Profesorka Erika Weinzierlová z Rakouska, ekonom Ernest Mandel z Belgie, kodaňský biskup Ole Berthelsen, dále z NSRje to Peter Brandt (historik, syn Willyho Brandta), Daniel Cohn-Bendit, Petra Kellyová, Lev Kopelev, Heidemarie Wieczorková-Zeulová z předsednictva SPD, poslankyně ve Spolkovém sněmu NSR, Johannes Strasser, poslanec téhož sněmu, člen programové komise SPD a redaktor časopisu L 80. Ve Francii připojili své podpisy otec Christian Mellon, člen Tovaryšstva Ježíšova a představitel mírového výboru CODENE, jakož i mezinárodní tajemnice téhož výboru Silvie Mantrantová. Podpisů z NDR bylo přes čtyřicet, podepsali mnozí přátelé ze skupiny Mír a lidská práva a z iniciativy evangelické cirkve, jmenovitě Peter Grimrn, Ralf Hirsch, Wolfgang Tcmplin (tři stávající mluvčí hnutí). Dále podepsali evangelický duchovní Rainer Eppelmann, feministické aktivistky Bárbcl Bohleyová a Ulrike Poppová a rovněž prezident evangelické akademie v Magdeburku Jan Jochcn Tschichc. Z Maďarska bylo do 3. 11. oznámeno jen deset podpisů: Gyórgy Dálos, Gábor Demszky, Miklós Hnraszti, Jánoš Kiss, Ferenc Kószeg, Gyórgy Konrád, László Rajk, Mihály Vajda, Gyórgy Petři a András Hcgedůs. Mezi italskými signatáři je i generální tajemník odborové organizace UIL Giorgio Benvenuto, předseda politického výboru Evropského parlamentu Roberto Formiconi a poslanci Valdo Spini a Sergio Segre. Mezi podpisy z Nizozemí je Mient-Jan Faber. V Polsku je 39 signatářů, kromě již uváděných skupin. Mezi nimi je několik sociologů, psychologů atd., kteří působí v oficiálních strukturách (Akademie věd, varšavská univerzita). Z funkcionářů Solidarity připojil svůj podpis Andrzej Gwiazda, dále podepsala Anna Walentynowiczová a filmová režisérka Agniežka Hollandová. Mezi španělskými podpisy je i spisovatel Fernando Claudín. Mezi podpisy jednotlivců ve Švýcarsku je nejznámějši jméno dramatika Maxe Frische. Jugoslávie má — spolu s NDR — nejvíce podpisů, více než čtyřicet. Memorandum tam podepsali četní sociologové, historici, spisovatelé, mezi nimi politik a historik Vladimír Dedijer. Mezi jugoslávskými signatáři je i římskokatolický biskup lublaňský Alojzij Šuškar. Mezi jednotlivci z USA je bývalá zpěvačka a současná aktivistka hnuti Humanitas International Joan Baezová a zakladatelka americké mírové organizace „Za zmrazení jaderných zbraní" Randall Forsbergová. Mezi signatáři z Velké Británie nalézáme dramatika Harolda Pintera, dále lidi z END, z organizace War Resistance International, a několik poslanců Dolní sněmovny za labouristickou stranu. Jedním z kanadských signatářů je prof. John Polanyi, nositel Nobelovy ceny za chemii za rok 1986, z univerzity v Torontu. Tolik o signatářích podle zprávy INFOCHu — Informaci o Chartě 77. Podle dodatečného sděleni sekretáře Evropské sitě pro dialog Východ-Západ Dietera Esche počet podpisu na memorandu tak, jak bylo vydáno ve Vidnit dosáhl 493, z 19 zemi. V. T.

PROSBA PŘEDPLATITELŮM LISTŮ PŘEDPLATNÉ na LISTY posílejte laskavě na Postscheckamt München, konto č. 112 76-802, a OBJEDNÁVKY a ostatní korespondenci na adresu LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma. Děkujeme! REDAKCE

20

EKONOMIKA ALBERTO JACOVIELLO

A Marx kapituluje před soukromým podnikáním MOSKVA. — Stalo se v Leningradě. Sedm dělníků továrny na nábytek, čalounické a instalatérské zboží uzavřelo s vedením dohodu, že budou pracovat na vlastní účet a odvádět podniku část výdělku. Za rok dosáhli obratu rovného šestině celkového obratu podniku, který zaměstnává několik set lidí, z nichž třetinu v administrativě. Tento případ svědčí výmluvně o stavu sovětského hospodářství a pomáhá ocenit význam zákona schváleného ve středu 19. listopadu Nejvyššim sovětem. Zákon obsahuje dva základní prvky. Prvním je přiznáni, že zemi po sedmdesáti letech „socialismu'4 hrozí hospodářské ochrnutí, nevyužije-li soukromou iniciativu. A za druhé, že sovětské podniky, zejména v sektoru služeb, pracuji špatně, nehospodárnč a podle nepřijatelných představ o kvalitě. O tom se ví už desítky let. Avšak dnes se to nejen oficiálně přiznává, ale činí se i praktická opatření k nápravě. „Gorbačovova reforma44 tak nabývá konkrétní podoby v zemi, kde se ke zděděné ruské nehybnosti připojila nehybnost „socialismu44 a způsobuje dnes již neudržitelnou škodu. Abychom si rozuměli: Zákon má meze. Možnost soukromě podnikat se poskytuje jednotlivcům nebo členům téže rodiny. Je zakázáno zaměstnávat za mzdu i jen jedinou osobu. Dále: Nebyla jasně určena výše zdaněni. Ví se jen to, že „soukromí44 od něho budou v prvním roce osvobozeni, kdežto v dalších letech bude progresivní, úměrně výdělku. Avšak i s těmito omezeními může zákon znamenat dlouhodobou a vydatnou dávku kyslíku k oživení společnosti, ve které státní monopol nesnesitelně dusí výrobu spotřebního zboží. Nám v Itálii to může připadat jako maličkost. Ale snažme se představit si, že kdo si chce opatřit podpatky na boty, musí jit do státního obuvnictví, kde často nemají kůži, anebo se obrátit tajně na soukromníka, který žádá třikrát tolik . . . A tu se uplatňuje třetí prvek nového zákona. V Sovětském svazu soukromá práce v praxi existuje. Rozvinula se jako forma sebeobrany společnosti potřebující služby, které jí stát nedovedl poskytnout. Ale byla dosud ilegální. Komu byl například po letech čekání přidělen byt, tomu se mohlo stát a zhusta stávalo, že scházely dveře nebo okna, skla nebo dřezy. Marné protesty. Plán stanovil, že sídliště musí být odevzdáno toho a toho dne. A že chyběly nutné součástky, nemělo význam. Člověk se tedy obrátil na „soukromníka44 a za pořádnou odměnu se dal byt dokončit. Oficiálně se přiznává, že v SSSR bylo „soukromníků44 („častnyje 44 ) sto tisíc. Ale tu číslici je patrně třeba několikrát znásobit. Nyní tedy moc kapitulovala: zlegalizovala a zároveň zregulovala tuto činnost, kterou si společnost sama vytvořila,

aby zaplnila mezery systému. To přiznal i zpravodaj o zákonné předloze, když prohlásil, že ani státní ani družstevní podniky nejsou schopné zajistit výrobu spotřebního zboží, jehož je zapotřebí. A TASS použil výrazu dotud vyškrtnutého ze sovětského slovníku, když oznámil, že „soukromí44 budou dělat síti veřejných podniků konkurenci a nutit je, aby šly s dobou. Ano, konkurence: to je vlastně čtvrtý základní prvek. Ve společnosti, v které nejen sdmul konkurence neexistuje, ale kde byla konkurence po desetiletí vystavena pohrdáni jako odporný kapitalistický princip, byla nyní zavedena a posvěcena státním zákonem. Uvážíme-li všechny tyto čtyři prvky a jejich důsledky, pochopíme, že máme přeci sebou nčco, co je závažnější než byl NEP, proslulá Leninova „nová ekonomická politika44 z dvacátých let. Tehdejší opatření šla sice dál, avšak byla učiněna jako dočasná, po válce a revoluci, které zemi vysílily. Zákon o „individuální práci44, jak zní úřední termín, vstupuje v platnost čtyřicet let po druhé světové válce a sedmdesát roků po Říjnové revoluci, když se stal Sovětský svaz jednou ze dvou největších mocností na světě. V tom spočívá symbolická hodnota nynějšího stadia sovětské „socialistické44 společnosti. Rozhodné — zdůraznil zpravodaj, poslanec Ivan Gladkij — tu nejde o jakýkoli návrat k soukromému vlastnictví. To je sice pravda; přesto však toto opatření znamená průlom do státního monopolu výroby a pracovních sil. Jak velký průlom, to ukáže praxe. A ukáže to především počet těch, kdo se rozhodnou upustit od práce v továrně či kanceláři a věnovat se „soukromé44 činnosti. To totiž — j a k se vzápčti ujasnilo — n ový zákon dovoluje. Je třeba očekávat, že v diskusi, která se od nynějška do května odehraje na úrovni místních mocenských orgánů, podniknou určití lidé všechno, aby dosáhli nejrůznějších omezení. Avšak princip byl nyní stanoven a nelze vyloučit, že uvidíme úplný příliv lidí do individuální a rodinné činnosti, ve které bude výdělek — ať už bude stanoveno jakkoli velké zdanění — vždy převyšovat odměnu za práci námezdní. A lidé budou cítit potřebu si víc vydělat, aby si mohli opatřit dnes neexistující nebo podřadné spotřební zboží, jakmile se dostane dík soukromé výrobě na trh. Jinými slovy, jsme na prahu něčeho, co může způsobit skutečný obrat ve struktuře sovětské společnosti. Zajisté, zákon schválený Nejvyššim sovětem není dílem zášlehu osvícenství v myslích nynějších šéfů Kremlu. I to tu pravděpodobně je, avšak zákon je především důsledkem slepé uličky, ve které tato společnost zabředla. Jeho autoři to říkají jednoznačně. Avšak uznat toto zabřednutí a snažit se je překonat před-

21

stavuje záslužný historický čin v zemi po mnohá desetiletí navyklé nehybnosti právé ruské i socialistické. Nyní půjde o to, ovládnout a umét dále ovládat etapy procesu, jenž nemá v dějinách SSSR obdobu. Mohou to být etapy omezeného dosahu, budou-li pouta nasazená tomuto procesu početná a těsná. Avšak může také jít o etapy historického významu, jestliže se podaří tato pouta dále uvolňovat. Aťjakkoli, od této fáze, od tohoto zákona a dalších připravovaných lze asi tvrdit, že se ve vlasti takzvaného reálného socialismu otevírá nová kapitola vývoje. A tato kapitola nese pečeť Michaila Sergeje viče Gorbačova. Muže Jenž od chví-

le, kdy se ujal vedeni, oživil a učinil aktuálním velký problém, zda je socialismus reformovateíný nebo reformy neschopný. A učinil tak s přístupem v mnoha směrech připomínajícím vidinu světa beze zbrani. Na jednom i druhém poli jde pouze o první kroky dlouhé cesty. Ale tyto první kroky byly přece jen učiněny. Autor býval redaktorem listu Italské komunistické strany L'Unita. Nyní je moskevským zpravodajem nezávislého římského deníku La Repubblica, kde článek 21. listopadu 1986 vyšel. (Pozn. red.)

VLADIMIR KADLEC

Potřebujeme přestavbu ekonomického systému Teprve v prosinci 1986 byla uveřejněna Statistická ročenka 1986, obsahující údaje včetně roku 1985. Porovnáme-li tento rok s rokem 1980, vidíme, že za pět let ukazuje náš ekonomický vývoj místo plánované efektivnosti a kvality jen stagnaci a inflaci: -

Vytvořený národní důchod za pět let vzrostl o 9%, takže roční průměrný růst byl jen necelá 2%. Užitý národní důchod v roce 1985 byl nižší než v roce 1980. Reálná mzda dělníků a zaměstnanců byla v roce 1985 nižší než v letech 1978, 1979, 1981. Růst nominálních mezd za pět let sice činil 9%, byl však zcela znehodnocen a anulován růstem maloobchodních cen o 10% a růstem životních nákladů o 9%. - Silné inflační tlaky byly vytvořeny tím, že při uvedeném poklesu užitého národního důchodu ve srovnatelných cenách byl objem oběživa za pět let zvýšen o 29,8% (!); z toho se 9% projevilo v inflačním růstu maloobchodních cen, ale zbytek vytvořil nerealizovanou a nerealizovatelnou kupní silu, jakousi hypotéku na budoucí výrobu. Je to jedna z forem, jak žijeme z podstaty a jak řešíme dnešní obtíže jejich přesunutím na zítřek, evt. na příští generaci. - Silné inflační financováni je zřejmé i z toho, že vklady obyvatelstva u Státní spořitelny vzrostíy ze 157 na 219 miliard Kčs, tj. o 39,6%. I když se vklady automaticky znehodnocují zvyšováním maloobchodních cen, je růst vkladů nepřiměřeně vysoký v poměru ic nízkému růstu nebo stagnaci základních hmotných ukazatelů. Je to jasný důkaz naší nezdravé a nouzové politiky: příjmy obyvatel rostou rychleji než společenská produktivita práce. Žijeme nad poměry, na úkor budoucnosti. Vytvářená nerovnováha, tj. převaha poptávky nad nabídkou na spotřebním trhu a obdobně v materiálně technickém zásobování a v oblasti investic, vytváří trh dodavatele, jemuž se odběratelé musí podřizovat. Tento na hlavu postavený vztah je zesilován tím, že není konkurence ani v těch oblastech, kde by působila funkčně. Zásadní ekonomická reforma je nutná. Je třeba odstranit dnešní byrokratický, antiproduktivni, antistimulativní, antiinovační, antiefektivní hospodářský mechanismus. Výsledky roku 1986 vykazují velmi podobné negativní jevy a procesy jako uvedené výsledky z let 1980 až 1985. V usnesení ze zasedáni ÚV KSČ v prosinci 1986 se praví: - Záměry plánu 1986 nejsou v plném rozsahu plněny, zejména ve zvyšování efektivnosti a hospodárnosti reprodukčního procesu a tvorby národního důchodu. - Nedosahuje se plánovaných temp ve snižování nákladovosti výroby, ve zvyšování kvality a technickoekonomických parametrů produkce, což ovlivňuje úroveň vnitřního trhu, efektivnost vývozu a investiční výstavby. - Přetrvává nerovnoměrnost v plněni plánovaných úkolů, zvýšil se počet podniků a závodů neplnících rozhodující kvalitativní ukazatele plánu. Hluboká ekonomická reforma se jeví jako objektivně nutný historický proces. Konzervativní názory dnešních československých politiků nelze přehlížet, ale rozhodující nejsou. Dnešní negativní a krizové jevy a procesy nelze vysvětlovat jen subjektivními omyly, chybami a nedostatkem kvalifikace hospodářského a politického vedení. Jde o vady systémové. Nejde jen o mnohamiliardové škody a ztráty, jež vznikly naší ekonomice, ale o zdiskreditováni ideje plánováni vůbec. Za sedmnáct normalizačních let se dnešní vládnoucí garnitura zapsala nesmazatelně do našich dějin. Za její vlády jsme se ještě víc opozdili v technickoekonomickém vývoji. Ještě příští generace se budou muset snažit odstranit zaostáváni za vyspělými státy, mezi něž jsme kdysi patřili. (Otištěno bez vědomi autora.)

22

ZDISLAV ŠULC

DISKUSE

Pro ekonomiku není samospráva jedinou alternativou Předkládáme čtenářům diskusní příspěvek k dokumentu Charty 77 č. 28/1985 „O nutnosti ekonomicke reformy a strukturálních zmčn v ěs. hospodářství" (Listy č. 1/1986 s. 33). Šulcův text byl doma vydán v I N F O C H u — Informacích o Chartě 77 č. 10/1986. Uvítáme další diskusní příspěvky, nepříliš rozsáhle.

Dostal se mi do rukou dokument Charty 77 o ekonomické problematice. Je koncipován seriozně, bez přehnaných ambici a s vědomím obtížnosti a složitosti této problematiky. Základní myšlenka, že ke gruntovnímu řešeni nestačí dosavadní praxe „příštipkařeni", ale že je nezbytná hlubší reforma základních, systémotvorných prvku, je jistě přijatelná nejen pro ekonomy „exkomunikované", ale i pro podstatnou část těch, kteří pracují v institucích oficiální struktury, i když ti to zatím nemohou přiznat veřejné. Složitější to již bude zřejmé s názory na konkrétní podobu těchto nezbytných zrněn systémotvorných (a z toho nutně vyplývajících i regulativních) prvků. Je dobré, že dokument Charty to respektuje, netváří se, že zná recept na dokonalé řešení a podporuje především myšlenku výměny názorů o možných variantách reformních zmčn. Možnostsvobodné výměny názorů — třebas i jen na stránkách odborného tisku — by mohla být prvním významným krokem k re form é samotné. V jedné věci však dokument Charty vzbuzuje dojem, jako by existovala jediná možná alternativa, a to tehdy, když mluví o uplatněni demokracie v hospodářství. Za jedině možné zde vydává řešeni na principu samosprávy. Činí tak přesto, že již více než třicetileté' experimentální ověřováni této alternativy v Jugoslávii stále naléhavěji nabádá ke kritickému zhodnoceni získaných zkušeností a nutí klást otázku, zda je to řešeni adekvátní podmínkám moderní ekonomiky a zda neexistuji ještě alternativy jiné. Vždyť v zemi, kde základním znakem ekonomického mechanismu je kombinace peněžně tržní ekonomiky s principem samosprávy, zaznamenáváme nejvyšší parametry inflace, nezaměstnanosti a zahraniční zadluženosti a — ve srovnáni s předními evropskými kapitalistickými peněžně tržními ekonomikami — nejmenši schopnost vlády se s těmito fenomény vyrovnávat. Řešení, jež by mělo být prototypem lidovosti, zatím širokým lidovým vrstvám přináší hlavně pokles životni úrovně. Tyto skutečnosti jsou velmi vážným varováním. Myslím, že Jugoslávský experiment4' plné potvrdil teoretickou analýzu, kterou jsem provedl ve své práci „Hospodářství a demokracie" (uveřejnění této kandidátské disertace se připravovalo v roce 1968, známé událostí to však překazily). Pokusil jsem se v ni podat důkazy, že princip samosprávy neodpovídá podmínkám moderní industriální společnosti (zejména podmínkám velkovýroby) a že proto nemůže být bez vážných rizik v ekonomice uplatněn jako univerzální princip, ale nanejvýše jako doplňující prvek mimo oblast velkovýroby. Současné jsem se pokusil koncipovat jinou alternativu demokratického řešení těchto vztahů, zejména pro podmínky velkovýroby. Zdá se mi, že současné uvažováni o možných reformách existujícího ekonomického mechanismu, podní-

cené zejména příchodem dynamické osobnosti M. Gorbačova do čela SSSR, činí tu to již téměř dvacet let starou analýzu aktuální, a to tím spíše, že i tehdy ji znalo vlastně jen par lidi, před nimiž jsem svou disertaci obhajoval (nedlouho poté jsem musel obhajovat životni úroveň své rodiny přechodem z teorie do praxe protektorování pneumatik). Vznik velkopodniku (výrobní kooperace) představuje zcela novou kvalitu v historickém vývoji společenské dělby práce, neboť je mimo jiné spojen se vznikem dvou zcela nových fenoménů v ekonomice: s oddělením a osamostněnim výkonné a řídící činnosti ve výrobě a se vznikem dvou vzájemně protikladných, konfliktních zájmových rovin v podniku — podniku jakožto ekonomické jednotky („motorem" jeho pohybu je „výroba" zisku, příp. jeho maximalizace), a podniku jako pracovní ho společenství („motorem" jeho pohybu je zaměstnanost a maximalizace osobního důchodu při minimalizaci výkonů pracovníků podniku). Skutečnost, že velkopodnik vznikl historicky jako kooperace kapitalistická, vedla k tomu, že se oba zmíněné fenomény jevily pozorovatelům jako produkt soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Za těchto okolností vystupuje oddělení výkonné a řídící činnosti (univerzální řemeslná výroba něco podobného nezná, pracovník zde „řídí" pouze své pracovní nástroje, teprve vznik kooperace na základě dělby a specializace práce si vynucuje i specializaci řídící, tj. koordinační a dohlížecí činnosti nad větším počtem pracovníků — podrobné tento proces popsal už Marx v 1. dílu Kapitálu) jako moc kapitalisty-vlastníka nad dělníky v modrých či bílých límečcích. Dvojí zájmová rovina podniku je pak interpretována jako vykořisťování pracovní síly kapitalistou-»'lastníkem. Když však „reálný" socialismus odstranil kapitalistu-vlastnika ze scény, stalo se brzo zřejmým, že problém tím vyřešen nebyl. Manažerjmenovaný státem, který nastoupil na místo kapitalisty-vlastníka, disponuje stejnou mocí manipulovat dělníky v modrých i bílých límečcích, neboť charakter práce, zejména pak odděleni výkonné a řídící činnosti jako jeden z jeho nejvýznamnéjších rysů, se nezměnil. Nezmizela ani dvojí a konfliktní zájmová rovina podniku: mzdajakožto důchod výkonných pracovníků dále konkuruje zisku, neboť tvoři podstatnou část nákladů výroby, takže vyšší mzda znamená nižší zisk (nebo vyšší ceny) a naopak. Iluze, že vše vyřeší odstranéní zlého démona kapitalistického vlastníka, která se zřejmé zrodila v krutých dobách prvotní akumulace a determinovala uvažováni mnohých socialistů až do dnešních dnů, se rozplynula. Otevřená však zůstala otázka, jak trvající problém v nekapitalistické (socialistické) ekonomice řešit. Existují v zásadě čtyři možná řešení (modely),

23

z n i c h ž dvě již maji za sebou dlouholetou praxi, kdežto o dvou dalších možno zatím hovořit jako o teoretických hypotézách. Podrobné jsem tyto modely analyzoval ve zmíněné práci a zde podávám jen jejich stručnou charakteristiku. 1. Technokraticko-byrokratický model. Jeho základním znakem je kombinace centrálné přídělového ekonomického mechanismu založeného na ukazatelovém plánu rozepisovaném z centra do podniků, s instituci manažera (či spíše jakousi syntézou technokrata s byrokratem) jmenovaného státem. Toto řešení vychází výslovně či implicite z předpokladu, že centrální prostřednictví rozepisovaných úkolů plně vyjadřuje jak potřeby technologické a organizační koordinace výroby (v marxistické terminologii potřeby pracovního procesu), tak i celospolečenské a individuální zájmy (tj. potřeby koordinace hodnototvorného procesu). Funkce řízení (manažer) je tu proto výlučně technokraticko-organizační. V takto pojatém modelu neexistuje demokracie ve výrobě a ten proto nepočítá s institucemi, které by tuto roli měly plnit. Pokud takové instituce z minula „dědí", pak zcela mění jejich funkci: z odborů se stávají „převodové páky", které „mobilizují" výkonné pracovníky pro plnění piánu (tzv. socialistické soutěženi, výrobní porady atp.). Realita života plná zájmových konfliktů ovšem nutí tento „čistý" model více či méně korigovat (např. instituce rozhodčího řízení v ČSSR). Tyto korekce umožňuji však řešit zpravidla jen konilikty jednotlivců či malých kolektivů (pracovních skupin). Pokud však poruchy či nedostatky ve fungování centrálné přídělového ekonomického mechanismu produkuji podmínky pro vznik širších sociálních konfliktů, neexistence institucí pro jejich signalizaci a řešeni vede k sociálním výbuchům (Polsko 1956 a 1980, Maďarsko 1956, ČSSR 1968 atp.). Téměř sedmdesátiletá zkušenost tcchnokratickobyrokratického modelu nepřinesla uspokojivé řešení problému demokracie v hospodářství. 2. Samosprávný model. Tento model, jak jej reprezentuje zejména již více než třicetiletá zkušenost Jugoslávie, je teoretickou i praktickou reakcí na negativní zkušenost modelu předchozího. Vychází z přesvědčení, že základní příčinou neúspéchu technokratickobyrokratického modelu je, že roli, kterou v kapitalistické ekonomice plnil kapitalista-vlastník, zde převzal stát a jeho byrokracie. Klíčem k řešeni je proto „deetatizace" společnosti. V ekonomické oblasti to znamená přechod k regulovanému peněžně tržnímu mechanismu kombinací s principem samosprávy jako univerzálním principem řízení společnosti. Na úrovni podniků to znamená, že manažer se stává úředníkem volených orgánů samosprávy. Problém odděleni řídící a výkonné činnosti a z ni vyplývající konfliktnost dvou zájmových skupin podniku, objektivně daný charakterem dělby práce v industriálnim světě, je zde „překonáván" organizačně, formálním sloučením instituci obou zájmových rovin podniku do jediného orgánu — samosprávy. Problém však trvá dále: mzda, tento hlavni aspekt zájmové roviny podniku jako pracovního společenství, nadále konkuruje zisku, tomuto hlavnímu aspektu zájmové roviny podniku jako ekonomické jednotky. Tento konflikt se nyní odehrává uvnitř jediného orgánu — samosprávy, a jeho důsledkem je hegemonie jedné zájmové roviny nad druhou.

24

Jugoslávská zkušenost potvrzuje, že zpravidla vítězi podnik jakožto pracovní společenství. Podnikatelský zájem ustupuje sociálnímu. Je to ovšem Pyrrhovo vítězství, neboť okamžitý zisk pracovního kolektivu z vyšší mzdy je více než eliminován inflační spirálou v celé ekonomice, jejíž jednotlivé články při potlačeni podnikatelského zájmového aspektu ztrácejí svou konkurenční schopnost a jako ekonomické jednotky více či méně degeneruji. Přičteme-li k tomu i fakt, že uplatnění principu samosprávy v celospolečenském měřítku podstatně oslabilo centrální regulativní autoritu (dlouhodobý trend ve vyspělých kapitalistických peněžně tržních ekonomikách je právě opačný, vedl v posledních desetiletích k posilováni této autority v měřítku státním, ale i nadstátnim), pak nebezpečný vývoj jugoslávské ekonomiky nemůže překvapovat. Nejde všakjen o negativa ekonomická. Problematický je i sám demokratický aspekt samosprávného řešeni. Skutečná samospráva je realizovatelná pouze tam, kde je technicky uskutečnitelná piímá demokracie, tedy v nevelkých společenských skupinách. To však jistě neplatí pro moderní velkopodnik, kde je možno budovat samosprávné orgány jen na principu nepřímě, zastupitelské demokracie. A to už je objektivní základna pro vznik nových aparátů, neformálních mocenských skupin (lobby), jak je známe i odjinud, a tedy i pro vznik a byrokratickou vládu jiných byrokratických struktur. Zdá se, že je to už dost důvodů (bylo by možno uvést další) k pochybnostem o vhodnosti samosprávy jako univerzálního principu pro industriální společnost, zvláště pak pro její ekonomiku, kde její aplikace může mít své opodstatnění snad pouze ve sféře menších podniků. 3. Demokratický model. Nazval jsem toto řešení, které nezastírá, ale plně respektuje fakt oddělení výkonné a řídicí činnosti s jeho mocenskými důsledky i s tím související dvojí zájmovou rovinou podniku. Vychází ze známého sociologického poznatku, že moc (sila) může být vyvážena pouze jinou mocí (silou). Prvním předpokladem fungování takového modelu je takové institucionální uspořádáni podniku, které nezakrývá, ale naopak umožňuje permanentní manifestaci (vyjevováni) obou zájmových rovin podniku. Pokud jde o první (podnik jako ekonomická jednotka), je dána systémotvornými prvky ekonomického mechanismu, které determinují základní stereotypy chování podniku (podrobné jsem tuto otázku analyzoval ve své práci „Stát a ekonomika"), a je personifikována instituci manažera. Předpokládáme přitom, že v demokratickém modelu fungují podniky v podmínkách plánovité regulovaného peněžně tržního mechanismu. Pokud jde o druhou zájmovou skupinu (podnik jako pracovní společenství), je dána postavením výkonných pracovníků (dělníků v modrých i bílých límečcích), pro něž je práce v podniku hlavním zdrojem jejich osobních důchodů a jejich prostřednictvím (případně i přímo) též zdrojem osobni seberealizace. T a j e personifikována institucí zájmových organizaci těchto pracovníků (především odbory). Maximalizace cílů obou zájmových skupin je objektivně konfliktní; v peněžně tržním mechanismu růst mezd bezprostředně omezuje růst zisku a naopak, i když zde již ne tak jednoznačně (za určitých okolnosti je možný růst zisku při rostoucích mzdách). Tato konfliktnost však neznamená, že nelze nalézt takovou relaci zájmových rovin, při niž dlouhodobě dochází

k růstu jak zisku, tak i mezd (pro zjednodušeni zde neuvažujeme další aspekty těchto zájmových rovin vyjádřené celkovými podmínkami prače), že tedy existuje urči ty bod rovnováhy mezi nimi. Cely problém demokratického modelu spociva v tom, nalézt takový mechanismus (institucionální uspořádáni), který umožni permanentní vyhledáváni a konstituování této rovnováhy. K tomu je třeba vyřešit tyto problémy: a) Uspořádat právo disponovat celospolečenským vlastnictvím takovým způsobem, aby centrální regulace ekonomiky nevedla k degradaci podniku na převážně výkonný článek centrálního plánu, kdy jeho iniciativní podnikatelská aktivita nabývá deformované podoby „hry o parametry" a nucené či chtěné substituce usilující o minimalizaci úsilí při tvorbě podnikového důchodu, ale umožnila jeho samostatné rozhodovaní 0 běžné výrobě i dlouhodobém rozvoji. Naznačil jsem takové řešení již ve své kandidátské disertaci a podrobné rozvedl ve třetím dílu práce „Stát a ekonomika". Základem tohoto řešení je koncepce „Fondu národního jmění" jako samostatné instituce (podřízené parlamentu a oddělené od státního rozpočtu), který vybavuje každý podnik základním jměním a stanoví zákonná pravidla, v jejichž rámci výrobně-hospodářské jednotky podnikají (tj. samostatně rozhoduji o běžné výrobě 1 o svém budoucím rozvoji) a veškeré náklady tohoto podnikání, včetně placení dam, hradí z tržeb za prodané zboží a služby. Každoročně zveřejňované bilance slouží správě Fondu jako základní východisko pro posuzování hospodaření podniku a pro případné zásahy (např. vnucená správa při ohrožení základního jmění, kroky k výměně ředitele, pomoc podniku při zvládání náročného technickeho rozvoje atp.). b) Vyřešit problém pověřování podnikatelskou funkci. Z kritiky předchozích dvou modelů vyplývá, že pro demokratický model nepřipadá v úvahu ani jmenováni manažera státem, ani kolektivní samosprávný orgán jako vykonavatel této funkce. Za adekvátní tomuto modelu považuji kombinaci konkursu, který má předem zaručit předpoklad vysoké kvalifikace kandidátů ucházejících se o toto poveření, s volbou uskutečňovanou pracovním kolektivem na neomezenou dobu, neboť základem úspěšného podnikání je jeho dlouhodobá koncepce. Zákonná pravidla stanovící podmínky a procedurální postup konkursu a voleb by přitom měla taxativně stanovit situace, za kterých může být pověřeni podnikatelskou funkci zrušeno (např. prokázaná neúspěšnost výkonu této funkce, prokázaná trestná činnost atp.). Při zachování principu demokratičnosti v pověřování podnikatelskou funkcí se tak zabezpečuje samostatnost a nezávislost manažera při vyjadřování zájmů podniku jakožto ekonomické jednotky, neboť do praktického výkonu této funkce již žádný další podnikový orgán přímo nezasahuje. Vliv stá tu je zabezpečen jeho rozhodující rolí při formulování a schvalování (v parlamentě) obecných zákonných pravidel stanovících nezbytné náležitostí, jež přitom musí být splněny, má-li pověření nabýt platnosti. c) Zákonem formulovat postaveni odborů a případné i jiných organizaci vyjadřujících zájmovou rovinu podniku jakožto pracovního společenství a vytvářejících reálnou protiváhu podnikatelské funkci manažera. K mechanismu utváření rovnováhy mezi těmito dvěma zájmovými rovinami podniku by měly patřit zejména:

kolektivní smlouvy (zpravidla na víceleté období), v nichž — v rámci platného pracovního zákonodárství — budou vzájemnou dohodou stanoveny kvalifikační a mzdové tarify i ostatní pracovní podmínky; právo odborové organizace na stávku jako krajní prostředek prosazovaní zajmu kolektivu pracovníků podniku, přičemž zákon by měl přesně vymezit pravidla vyhlašovaní, průběhu a ukončeni stávky; právo vlády zakázat stávku, pokud souhrn požadavků překračuje průměrný růst produktivity prače v národním hospodářství, případně v odvětví. Překročení této hranice by mohl posuzovat arbitrážní orgán složený ze zástupců vlády, vedení podniků a odborů na základě údajů vykazovaných podle předem zákonně vymezené metodiky. 4. Pro úplnost bych měl ještč zaznamenat čtvrtý možný model — manažerský. Jde o kombinaci regulovaného peněžně tržního mechanismu s manažery jmenovanými státem, přičemž respektovaní zájmové roviny podniku jakožto pracovního společenství má být dosaženo přímo samotným managementem využitím sociologie a psychologie v řízení (tzv. human relations). Tento model však spíše představuje teoretickou kuriozitu než nadějné řešení. Pravda, hlubší reforma ekonomického mechanismu není zatím v zemích „reálného" socialismu na pořadu dne (to, co se děje v SSSR po nástupu M. Gorbačova, zatím nepřekračuje meze tradičního „ukazatelového mechanismu"). To by však nemělo bránit zvažováni různých alternativ řešení demokracie v hospodářství pro případ, že by se jednou v budoucnu stala potřeba takového řešení aktuální. Duben 1986 (Otištěno bez vědomi autora.)

Časopis „Osteuropa-Info" V hamburském nakladatelství „Junius-Verlag" vychází již dlouhá léta německý časopis OSTEUROPAINFO, redigovaný v Berlíně (Postfach 4147, D-1000 Berlin 30) a věnovaný problematice zemí sovětského bloku. Jednotlivá čísla jsou tématická. V roce 1985 bylo č. 60 věnováno vztahům uvnitř RVHP, č. 61 nacionalismu a národnostním menšinám, č. 62-63 baltickým zemím a č. 64 nezávislé kultuře v tzv. východní Evropě. V roce 1986 se č. 65 zabývalo problematikou zemědělství v těchto zemích a následky katastrofy jaderné elektrárny v Černobylu, č. 66 maďarským vývojem 1956-1986 a č. 67 postavením žen a otázkami jejich emancipace. Poslední číslo loňského ročníku se zabývá problémy současných změn v SSSR, a pro rok 1987 se připravují čísla věnovaná Rumunsku, právnímu pořádku a kriminalitě, a roli a situaci církví v SSSR a zemích sovětského bloku. Předplacení časopisu OSTEUROPA-INFO i jeho jednotlivá čísla se mohou objednávat na shora uvedené adrese.

25

ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ ZPRÁVA PRO PRIMÁTORA (Interní úřední materiál) 1. Životní prostředí v Praze Hlavní město Praha prochází v posledních letech etapou intenzivního rozvoje, jehož nedílnou součásti se stává i řešení problematiky péče o životni prostředí. Této problematice věnují všechny orgány města soustavnou pozornost. Ke zlepšení stavu životního prostředí v Praze byla přijata řada opatření. Posledními souhrnnými dokumenty tohoto druhu jsou „Generel životního prostředí v hlavním městě Praze", „Soubor realizačních úkolů a opatřeni ke zlepšení životního prostředí hlavního města Prahy" a „Výběr akcí a záměrů ke zlepšení životního prostředí". V období do zpracování těchto materiálů se předpokládalo, že investiční akce rozhodující v procesu zásadního zlepšování životního prostředí budou dostatečně zabezpečovány oblastním plánem rozvoje. Zkušenosti z jeho plněni však ukázaly, že uplatnění nároků investiční výstavby na jedné straně a nároků péče o životní prostředí na straně druhé nebylo ve svém konečném důsledku dostatečně účinné. Probíhalo v poměrné volných vzájemných vazbách, v nichž převládala odborná resortní stanoviska nad průřezovými potřebami jednotné péče o životní prostředí. Navíc chybělo i jednoznačné vytyčeni závazných cílů a hlavních směrů péče o životní prostředí, které by založilo jednolitou základnu pro efektivní souhrnné řízeni komplexního rozvoje hl. m. Prahy. Přes uvedenou situaci bylo plněním dříve přijatých opatření dosaženo v péči o životní prostředí řady důležitých výsledků, které ale nezpůsobily zásadní obrat. Proto také „Generel ŽP hl. m. Prahy" zdůrazňuje, že přes určité ustálení narušování některých složek životního prostředí v posledních letech jsou hodnoty celkového narušeni stále kriticky vysoké. Životní prostředí se tak stává jedním z hlavních limitujících činitelů dalšího rozvoje města, způsobuje snižování atraktivity města, ohrožuje zdravotní stav obyvatelstva a působí značné ekonomické škody. Přitom musíme konstatovat, že na území s nejvyšším stupněm narušení žije v Praze plných 43,6% obyvatelstva žijícího v ČSR na podobných územích, tj. dvakrát více než např. v kraji Severočeském. Kritický stav životního prostředí vznikl ve špatné provětrávané pražské kotlině s historickou zástavbou pražské památkové rezervace provozem městského centra. V této oblasti s nejvíce zároveň mnohostranně narušeným životním prostředím, tvořící 5% městského území, bydli 338 000, tj. 28% obyvatel a pracuje 329 000, tj. 49% pracovníků. V nepříznivých obdobích překračuji extrémní hodnoty úrovně SO 2 (kysličníku siřičitého) v ovzduší více než dvacetinásobně nejvyšší přípustnou denní koncentraci. Hodnotu pro vyhlašováni opatřeni

26

na omezení emisi po dobu nepříznivých meteorologických situaci překračuji více než sedminásobné. Dlouhodobý trend průměrných ročních koncentraci SO2 na území města je nevyrovnaný: na okrajích města a vyvýšených částech centrální oblasti města došlo k určitému poklesu, v centru města situovaném na dně pražské kotliny se projevil vzestup. Prognóza znečištění SO2 pro počátek 90. let ukazuje, že při zachováni současného trendu by znečištěni v centru města stouplo oproti počátku 80. let o cca 20%. Obdobná situace je i u znečištěni polétavým prachem. Hodnoty prašného spadu stagnují v celoměstském Drůměru v rozmezí 220-240 t/km2 za rok. Extrémní lodnoty dosahují 1 000 t/km2 za rok a více. Polétavý prach navíc obsahuje vysoké koncentrace těžkých kovů a dalších stopových a toxických prvků. Na znečišťování ovzduší emisemi SO2 se nejvíce podílí systém zásobování teplem — cca 50%. Z toho připadá 60% na zásobováni teplem obyvatelstva, 30% průmyslu a vybavenosti. Automobilová doprava významně přispívá ke znečištění ovzduší především oxidy dusíku (NOx). Na frekventovaných komunikacích je nejvyšší přípustná denní koncentrace překračovana v 9-60 % měřeni. Dopravní zácpy v centru města zvyšuji úroveň znečištění ovzduší na komunikacích dvojnásobně až trojnásobně. Rovněž obsah olova v ovzduší je často překračován. Zcela neuspokojivý stav přetrvává v odváděni a čištění odpadních vod. I po intenzifikaci Ústřední čistírny odpadních vod na Trojském ostrově je možno očekávat, že mechanicky bude čištěno cca 77% a biologicky cca 66% odpadních vod přiváděných k čistírně. Přitom cca 30% produkovaného znečišténi se dostává do toků přímo, mimo ÚČOV. Důsledkem je vysoké znečištění většiny toků na území města (44,5% délky toků je v neihorši kategorii velmi silně znečištěné vody — IV. tř, čistoty), což představuje ve městě nejen estetickou závadu, ale i velmi vážná zdravotní a epidemiologická rizika. Vltavská voda pod Prahou není prakticky použitelná ani pro průmyslové a zemědělské účely a nepříznivě ovlivňuje tok také v celé délce území ČSR a částečné i v NDR. Exponenciálně roste potřeba pitné vody. Průměrná potřeba činí 7 171 l/sec., maximálně 8 070 l/sec. Přitom objem ztrát v síti dosahuje průměrně 29 % a v domovních instalacích 20-40 % dodané vody. Kvalita pitné vody je jen s obtížemi udržována v mezích normy, i když v ročním průměru je dosahováno zhruba 50% maximálně přípustných hodnot. Pro přípravu kojenecké výživy je však nutné i nadále používat minerálních vod. V letech 1966-81 ubylo na území hl. m. Prahy cca 5 300 ha zemědělské půdy a k 1.1.1984 dalších 813 ha.

Do fondu zemědělské pudy bylo v letech 1966-81 vráceno 355 ha a k 1. 1. 84 dalších 57 ha. Zemědělská půda je dale znehodnocovaná nevhodnou mechanizaci a nadměrným použivaním umělých hnojiv a pesticidů. Cca 50% zemědělské půdy je ošetřováno a hnojeno chemicky a pouze 13% organickými hnojivy. Nově zpracovaná Aktualizace územního plánu ukazuje, že se město v období do r. 2000 i v dalším výhledu neobejde bez dalšího záboru zemědělského půdního fondu. Množství a kvalita pražské zeleně jsou nadále nevyhovující. Diky jejímu nerovnoměrnému rozloženi trpí naprostým nedostatkem zelených ploch, dětských hřišť a rekreačních příležitosti zejména území existující zástavby na pravém břehu Vltavy. Ve vnitřní Praze dochází k postupnému zhoršováni biologického stavu zeleně (vlivem znečištěného ovzduší, půdy, devastacemi, solením a měnícím se klimatem města), a tím ke zhoršováni všech jejich funkci. Rozsah poškozeni všech lesních a parkových porostů na území města se odhaduje na 4% celkové výměry. Objem tuhých městských odpadků odhaduje Generel životního prostředí v hl. m. Praze na 4,85 mil. t/rok, z čehož tuhý komunální odpad činí 0,5 mil., tuhý průmyslový odpad 0,3 mil. t, energetický popel a škvára 0,45 mil. t, zeminy a výkopový materiál 3,6 mil. t. Tento odhad je podle současného sledováni zřejmě nadhodnocený. Spalovna Vysočany a kompostárna Štěrboholy využívají cca 30% produkce tuhého komunálního odpadu, tj. 7% tuhého městského odpadu. Pražské komunikace zajišťuji pouze likvidaci tuhého komunálního odpadu. Gesce za zacházení s veškerým tuhým odpadem není na území města dosud zajištěna. To má za následek mimo jiné vznik divokých a černých skládek. V současnosti činí plocha těchto skládek a jimi devastovaných ploch na území města 866 ha, tj. 2% území Prahy. Sběr druhotných surovin (mimo skleněných střepů) vykazuje stagnaci či mirný pokles. Hluková zátěž obyvatelstva města zůstává i nadále vážným problémem. V hlukovém pásmu nad 65 Db/A/ stále bydlí více než 40% obyvatel města. Tento krajně nepříznivý stav je zejména důsledkem nadměrné těžké automobilové nákladní dopravy (25-30% vozidel) a dále provozu vozidel povrchové městské hromadné dopravy (autobusy, tramvaje). V menší míře se na hlukové zátěži podílí provoz osobních automobilů a stacionární zdroje hluku. Vážný stav narušeni životního prostředí má výrazné důsledky na zdraví obyvatel, jehož úroveň zůstává trvale horši než celkový stav v CSR i ČSSR. Nepříznivý trend vykazuji kardiovaskulární onemocnění, onemocněni TBC a zhoubnými novotvary, u školních dětí respiračni a alergická onemocnění, nemoci močových cest a ledvin a zpožďováni kostního zráni. Tyto zdravotní důsledky spolu se škodami na stavebních fondech vedou i k vysokým národohospodářským ztrátám, které i při orientačním propočtu dosahuji 2,3 miliardy Kčs ročně.

tiční prostředky na celkovou modernizaci prostředí teto časti města, a to i za cenu zmenšeni objemů vkladanych již tradičně do dalších nových rozvojových prostoru Prahy. Musí být především zabezpečeno odstraněni zdrojů emisí kysličníku siřičitého z kotelen a lokálních topenišť, odstěhovaní nevhodných skladů a provozoven, podstatné snížení automobilového provozu zrychlenou výstavbou základního komunikačního systému, parkovacích zařízeni a odstavných ploch. Další investice je třeba směrovat na výstavbu zařízení na opatřeni podle souboru poznatků uvedených v Generelu ŽP v hl. m. Praze a ve Výběru akci a závěrů ke zlepšení životního prostředí. Tento Výběr obsahuje akce a opatřeni nutná k zastavení zhoršováni ŽP a k jeho postupnému zlepšování. Jsou to jednak účelové akce a zámčry, které mají funkční charakter a které je nutno realizovat pro zabezpečení základních funkci města (tepelný napáječ Mčlnik JAKOS, kanalizační systém atd,), ale které maji současně i žádoucí druhotné kladné ekologické dopady. Dále to jsou akce a záměry vyvolané převážně z důvodů ochrany životního prostředí města a mající tedy výlučně ekologický charakter (např. odlučovače, retenční nádrže atd.). Pro posuzováni priorit mezi akcemi je důlcžitýjcjich význam pro obyvatele města a pro zvýšení atraktivity města. Z rozborů pražské problematiky byla určena dvě základní kritéria priority, a to: 1) realizace akci na zlepšeni ŽP v centrální, ohrožené části města 2) akce na snížení znečištění ovzduší V konkrétním promítnuti pak musí jít především o tyto akce: 1) přechod na vytápěni zemním plynem a elektřinou v centru mésta 2) rekonstrukce teplárny Veleslavín 3) teplárna Holešovice IV 4) rekonstrukce výtopny v Benátské ulici 5) přemístění výrobního areálu ČKD Dukla z Karlina 6) rekonstrukce kotelny Tatra Smíchov 7) úprava veřejných prostranství pro odpočinkové prostory 8) rozšíření systému pěších ulic v centru 9) úprava podloubí 10) úprava turistických tras v historickém jádru 11) vybudování ústředního skladového areálu ve Štěrboholich 12) modernizace prostředí ve vnitřním méstč 13) úprava městských parků 14) úprava nábřeží a ostrovů Vltavy v centrální části města 15) zřízení městského rekreačního areálu Maniny 16) využití stadiónů, hřišť, tělocvičen a bazénů obyvatelstvem 17) budování škol v přírodě Těchto 17 akcí je zapotřebí považovat za prioritní pro řešení životního prostředí a podmínek obyvatelstva centra města a současně i pro zvýšení celkové atraktivity mésta.

2. Koncepce řešení problematiky životního prostředí v hl. m. Praze Dosavadní zkušenosti ukazuji, že prioritním úkolem rozvoje města se musí stát zásadní zlepšení životního prostředí v centru města. Znamená to soustředit inves-

L27

A ještě k stavu životního prostředí v Praze O jednom z našich politických prominentů je dosud v živě paměti pověst o tom, jak před desetiletími hygien ika výcho došlo venskě metropole, h roz ícih o zastav it hygien icky závadný provoz na zpracování m asa, zpacifikoval hrozbou, že jej za to předhodí davům před Masnami jako příčinu nedostatku masa na trhu. Tento postoj stranického činovníka je téměř symbolickým předznamenáním pozdějšího globálního vztahu politické moci k občanovi. Dalo by se předpokládat, že stát usilující údajně na nejpřednějším místě o zdraví a spokojenost občana (jako pracovní síly samozřejmě) ve svých aktuálních i perspektivních plánech vezme v úvahu neúnosný stav ž ivotníh o p ro středí. A spon jako faktor o h rož ující z dra ví a dobrou kondici mladé a n ejm ladši části své populace jako rezervoáru pracovní síly, vojenského potenciálu a koneckonců i intelektuálních a tvůrčích schopnosti svých zítřejších občanů. Skutečnost je jiná, mnohdy právě opačná. Důvěřivý čtenář denního tisku či televizní divák tu sice může namítnout, že stát i jednotlivě podniky vydávají nemalé prostředky na tzv. školy v přírodě i na rekreaci dětí (stěhovaných z místa na místo často v hygienicky nepřijatelných dopravních prostředcích). Dlouhodobá účinnost podobných akci čeká dosud na seriózní, objektivní zhodnocení. Už dnes je však možno říci, že jako většina občasných nárazových kampaní nepřispívá valnou měrou ani ke kontinuitě výchovného procesu, ani k trvalé a systematické konsolidaci všech rozhodujících faktorů pro zlepšení zdravotního stavu školáků a nejmladších obyvatel průmyslových aglomerací. Jaké konkrétní pozitivní kroky v tomto ohledu dělá vedení hlavního města? Podle připisu odboru školství NVP z 25. 8. 1986 bylo v Praze nově vybudováno 11 automatických stanic ke sledováni kvality ovzduší (podobně jako v Severočeské uhelné pánvi). Cílem je vytvořit předpoklady pro ekonomicky únosnou regulaci zdrojů emisí (podtrženo námi) a přispět ke sníženi koncentrací škodlivin, které za určitých inverzních meteorologických epizod dosahují vysokých hodnot. Současně je vytvořen monitorovací prognózní a signální systém pro vyhlášení zvláštních opatření v případě kritických situaci: Dále opět citujeme z připisu odboru školství NVP:

regulačních

Budou vyhlašovány tyto signály: - „Upozornění41 na výskyt nepříznivé meteorologické situace. - „Regulační opatření 1. stupně14 — regulace vybraných zdrojů, zpřísněni dozoru nad vedením spalovacích procesů aj. - „Regulační opatření 2. stupně" v autodopravě představují: výzvu k omezení individuální automobilové dopravy, omezení dopravy socialistických organizací, odklon tranzitní dopravy a samozřejmě současné uplatnění regulačních opatřeni 1. stupně. Co však z toho všeho vyplývá pro závaznou povinnost vyšší účinné péče odpovědných orgánů o zdraví dětí? Odpověď nám dává opět instrukce odboru školství NVP ze dne 25. 8. 1986: Na úseku školství je třeba v předstihu zajistit přípravu na nová opatření, která vstupuji v platnost dne 1. záři 1986. Jejich obsah je dán přímo zněním bodů 5.1,5.2. a 5.3 usnesení rady NVP č. 297 ze dne 30. 10. 1984. Citujeme: bod 5.1: zajistit poučeni pedagogických pracovníků o obsahu a smyslu regulačních opatřeni a odpovědnosti za činnost v době nepříznivých meteorologických situací termín 30. 9. 1986 bod 5.2: zajistit preventivní poučeni žáků a prostřednictvím SRPŠ rodičů o podstatě regulačních opatření termín 30. 9. 1986 bod 5.3: při vyhlášeni regulačních stupňů a) zrušit pobyt dětí venku ve všech formách, zejména vycházky a pobyt na hřištích, provádění tělesné výchovy mimo tělocvičnu, branná cvičení a jiné formy pohybové aktivity termín 1. 9. 1986 b) zajistit omezení větrání školních prostor termín 1. 9. 1986 c) zqjistit omezení fyzické námahy dětí při pohybových zaměstnáních termín 1. 9. 1986 Současně upozořňiyeme, že totéž usneseni ukládá hygienikovi hlavního města Prahy zajistit vyhodnoceni nejvhodnějších intervalů pro výměnu vzduchu vzhledem ke kontaminaci vnějšího

28

prostředí, počtu osob v místnostech a režimu jejich činnosti, sledováni trendu vybraných onemocněni v kritických lokalitách města a sledováni denní incidence příznaků akutních respiračnich onemocněni u předškolních a školních dětí ve vybraných zařízeních. Případně další pokyny zdravotnických nebo hygienických orgánů je proto třeba přesně dodržovat. Obecné je třeba dosáhnout předem takového stupně připravenosti, aby v případě vyhlášeni jednodivých signálů byli všichni pedagogičtí pracovnici schopni plnit stanovené úkoly bez neklidu a nervozity. Předběžné informace žákům a rodičům zařazené na začátku školního roku 1986/87 by měly zdůraznit, že jde o dlouhodobě připravovanou akci, která je obdobná opatřením prováděným v jiných zemích a oblastech, a je v zásadě prohloubením dosavadní péče o životní prostředí. Smysl opatření týkajících se dětí by měl být objasněn úměrně jejich věku a výklad spojen s praktickým nácvikem chování. Zdá se, že jakýkoli dalši komentář je zbytečný. Nebude však nemístné vyslovit pochybnosti nad účinností regulačních opatření L i 2. stupně. Napjatá situace v pražské dopravě (když navíc hlavní tah motorových vozidel byl nesmyslně sveden do centra města) je notoricky známá, a hovořit o „zpřísněni dozoru nad vedením spalovacího procesu" v metropoli, jejíž topný park je z nemalé části v havarijním stavu, to vše znovu připomíná prastaré sliby, jak „poručíme větru, dešti". Připomíná to vystoupení instruktorů důstojnického sboru ČSL A, kteří v kursech civilní obrany poučuji občanstvot že po výbuchu atomově bomby je nejúčinnějším ochranným prostředkem arch balicího papíru pocákaný octovou vodou. Je třeba jen zalehnout a přikrýt se jim.

— žp — DOPIS

LISTŮM

Problematická Na území Prahy se dnes šíří televizní signál ze dvou vysilačů: z Petřína (nástavba na rozhledně) a z Cukráku u Zbraslavi. Přitom Petřín pokrývá cca 65% a Cukrák 80% pražského území. V polovině 60. let, v době, kdy ve velkoměstech na celém světě rostly televizní věže, vznikl záměr postavit televizní věž i uprostřed Prahy. Ze stavby tehdy sešlo. Počátkem 80. let se tato myšlenka opět objevila v souvislosti s havarijním stavem petřínské rozhledny, jejíž generální oprava způsobí zastavení provozu tamního vysílače. V dubnu 1983 schválila vláda ČSSR výstavbu televizního vysílače Praha-město, koncem roku 1984 byla stavba zařazena do státního plánu a v říjnu 1985 byl slavnostně položen základní kámen. Pro stavbu byly vybrány Mahlerovy sady na rozhraní Žižkova a VinohradProjekt počítá s 216 metrů vysokou vězí skládající se ze tří tubusů, na niž bude kromě anténních systémů a technických kabin zavěšena vyhlídková plošina a kavárna. V rozsáhlé provozní budově u paty věže má být také restaurace, snack-bar a garáže. Kromě šířeni televizního a rozhlasového signálu má věž sloužit různým dalším telekomunikačním účelům pro civilní sektor i pro ozbrojeně složky. Zemní a přípravné práce byly zahájeny v zimě 1985/86, stavba má být dokončena r. 1989 a vysílání zahájeno r. 1991. Plánovaný rozpočet činí 288 miliónů Kčs. Projekt stavby televizní věže vzbudil kritický ohlas veřejnosti. Jednotliví občané, občanské výbory i poslanci národních výborů v Praze 2 a Praze 3 poukazovali na další zhoršeni životního prostředí, které stavební práce takového rozsahu a s nimi spojená doprava přinesou středu města, na zánik dalšího pražského parku a na škodlivý vliv intenzivního vysokofrekvenčního záření na zdraví obyvatelstva (jde o nejhustěji zalidněnou část města). Dále byly předvídány problémy s příjmem televizního vysílání v okolí vysilače i se současným přesměrováním antén v celé Praze.

věž

Daleko závažnější námitka hodnotí stavbu televizní věže uprostřed města jako technický anachronismus, Ve vyspělých zemích slouží v hustě zalidněných oblastech k distribuci televizního signálu kabelové rozvody, které účastníkům zajišťují bezporuchový příjem neovlivněný elektromagnetickým rušením ani odrazy a přitom jsou levné a energeticky nenáročné. V řídce zalidněných oblastech je signál přijímán přímo z družic, přičemž oba systémy lze kombinovat. Tato technika se začíná prosazovat i v socialistických zemích. Tak např. Rudě právo z 4. 2. 1984 v článku „Lepší obraz, nižší náklady" informuje, že v Moskvě budou do roku 1990 individuální i skupinově televizní antény namířené na věž v O stan kinu nahrazeny kabelovým rozvodem VOLS-1, což přinese zkvalitnění příjmu a úsporu energie. Podobně v Maďarsku byla 25.2. 1985 dána do zkušebního provozu kabelová síť rozvádějící televizní signál obyvatelům měst Zalaegerszeg, Nagykanisza a Kesthely. Že se s tímto progresivním způsobem počítá i u nás, dosvědčuje zpráva ČTK z 25. září 1985: „Připrav na přímé vysílání z družic se v rámci programu Interkosmos a RVHP zúčastňuje také čs. elektronický a strojírenský průmysl. V současné době převládá technická stránka těchto příprav na postupné vytváření soustavy družicového vysílání s distribucí signálu pomocí kombinace televizních vysílačů, kabelových rozvodů, společných antén a pozemských přijímačů pro individuální příjem televizních a rozhlasových programů. Podle úkolů státního plánu technického rozvoje čs. odborníci ověřují nové technické principy soustavy přímého příjmu, nová technologická zařízení pro příjem a rozvod televizního signálu atd. Tyto práce skončí v příštím roce a v letech 1987 až 1989 půjde již o experimentální provoz s vysílací družicí a menším počtem skupinových přijímačů. Distribuci signálu bude zajišťovat 8-10 televizních vysílačů, které umožní příjem pro 30 až 40% obyvatel ČSSR. V roce 1990 se v Československu předpokládá zavedení družicově služby.

Počet instalovaných kabelových rozvodů se bude zvětšovat, až se stanou hlavním prostředkem distribuce televizního signálu k posluchačům. Technické parametry kabelových rozvodů se řeší tak, aby umožnily přenos čtyř televizních programů a širokopásmového kanálu s několika rozhlasovými programy v souladu s počtem vysokofrekvenčních stvolůpřidělených Světovou správní radiokomunikační konferencí pro družicový rozhlas. Kromě toho dovolí přenos dvou tele viz n ich a dosa v ad nich roz hlas o vých p rogramů šířených klasickým způsobem. Koncem deváté pětiletky se počítá, že mimo provozu distribučních prostředků skupinového příjmu bude umožněn také příjem na individuální antény jednotlivých posluchačů. Řešitelem družicového komplexu a pozemské řídící stanice pro dopravu signálu na družici je Sovětský svaz. Československo přispívá k realizaci experimentálního systému vývojem přijímací pozemské stanice. Čs. elektrotechnický a strojírenský průmysl je schopen zajistit pro soustavu CSSR úplný pozemský přijímací sektor včetně komplexního distribučního systému,

s pomocí SSSR bude zajišťován kosmický sektor a řídícípozemský vysílač." Skutečně, kabelové rozvody do jednotlivých domácností se již zkoušejí v Banské Bystrici, a Výzkumný ústav spojů v Praze spolupracuje s SSSR na realizaci systému přímého příjmu televizního signálu z družice. Srovnáme-li tyto informace, shledáme zásadní koncepční rozpor: V době, kdy má začít vysílat nová pražská věž, se mají začít zavádět moderní způsoby distribuce televizního signálu, což pro velkoměsto znamená kabelový rozvod. Krátce po dostavění se tedy věž za 288 miliónů přežije. Doporučuji proto nepokračovat ve stavbě televizního vysílače Prahaměsto, která je teprve v začátcích, a ušetřit tak stavební kapacity, stavební hmoty, energii, pracovní síly a finanční prostředky.

PRAŽAN

Černobyl a naše zdraví Máme-li se orientovat v celkovém dopadu černoby/skýcft udá/osti na zdravotní stav našeho obyvatelstva a svétové populace vůbec, musíme si především vyjasnit rozdíl mezi akutními a pozdními účinky pronikavého záření. Podstata tohoto rozdílu uniká vetšinč lidí, často i lékařům, kteří nejsou odborníci v oblasti záření. Akutní účinky nastávají po vysokých dávkách záření, kterým bývají lidé vystaveni jen výjimečné: týká se to např. obsluhy ozařovacích zařízení nebo atomových reaktorů při vážnčjšich haváriích a přirozeně by se to týkalo velkého počtu lidí v případě atomové války. V těchto mimořádných případech dosahují dávky velikosti od desetin do desítek jednotek zvaných sievert (Sv — dříve užívaná jednotka se jmenovala rem a rovnala se přibližně 1/100 Sv). Po takové dávce se rozviji obraz nemoci z ozářeni, ke kterému patří zvracení, poruchy tvorby krve, rozvoj infekcí atd. Nemoc z ozářeni trvá několik dnů až měsíců a končí uzdravením nebo smrtí; přežití prvních tři měsíců znamená pro pacienta jednoznačně dobrou prognózu. Nemocí z ozáření jsou postiženi všichni, kdo byli uvedenou dávkou ozářeni. Její léčeni j e v omezené míře možné (transplantace kostní dřeně, antibiotika aj.). Něco jiného jsou pozdní účinky zářeni. Ty se jeví buď jako vznik rakovinného bujeni včetně rakoviny krvotvorného systému, jako je leukémie, nebo v podobě vrozených poruch u potomstva ozářených osob. Pozdní účinky nastupuji po letech nebo i desítkách let po ozáření a vyvolávající dávka záření může přitom být velmi nízká. Tyto poruchy však postihuji jen velmi malé procento ozářených osob. Nelze předem říci, U' koho z příslušníků ozářené populace se pozdní účinky projeví; někdy ani vysoké dávky v jednotkách pozdní účinky nezpůsobuji. Pozdním účinkům u ozářených osob není možné nijak preventivně zabránit. Z rozdílu mezi akutními a pozdními účinky zářeni je zřejmé, že v případě havárie jaderné elektrárny není obyvatelstvo ohroženo akutní nemoci z ozářeni, ale pozdními účinky. Obsluha jaderné elektrárny může ovšem být kromě toho postižena tak vysokými dávka-

30

mi záření, že to u ni akutní nemoc z ozářeni vyvolá. Případně dochází k úmrtím — do této kategorie patří zhruba 30 oficiálně udaných případů po havárii v Černobylu; k dalšim úmrtím již nedojde. Nás však především zajímá radiační zátěž, která byla havárií v Černobylu uvalena na obyvatelstvo. I když to není zatím v radiobiologii zcela potvrzeno, vychází se všeobecně z předpokladu, žejakákoliv, i sebemenší dávka zářeni je z hlediska pozdních účinků škodlivá. Ví se však jistě, že alespoň od určité dávky počínaje (přibližně od 0,05 Sv) roste počet pozdních následků mezi obyvatelstvem úměrné k dávce — například zdvojnásobeni dávky vyvolá v populaci zdvojnáspbení počtu případů vzniku leukémie. Jisté přirozené zátěži zářením je vystaven bez výjimky každý člověk. Tato přirozená zátěž je zhruba stejným dílem tvořena třemi zdroji: zářením hornin obsažených v zemské kůře (radioizotopy uranu, draslíku, thoria), zářením dopadajícím na zemský povrch z kosmického prostoru (ze Slunce a některých dalších, vzdálených zdrojů) a zářením izotopů v samém lidském těle, kde se tyto izotopy hromadí v důsledku látkové výměny s okolním prostředím (převážně radioaktivní uhlík). Celková dávka čini v celosvětovém průměru zhruba 0,8 tisícin Sv na jednoho obyvatele. Činností člověka se přirozená zátěž zářením více než zdvojnásobila. Hlavní podíl na tom má v pokročilých zemích lékařství, hlavně diagnostika pomoci rentgenu a používání radioizotopů (přibližné jde o 0,9 tisícin Sv). Jaderné elektrárny hrají v tomto zvýšeni radiačního pozadí zanedbatelnou roli — přibližně 3 milióntiny Sv za rok na obyvatele. Při havárii jaderné elektrárny v Černobylu koncem dubna 1986 došlo k přehřátí reaktoru, poškozeni jeho obalu a posléze k výbuchu způsobenému tím, že některé v reaktoru vznikající izotopy jsou chemicky velmi reaktivní. Nešlo tedy o žádný jaderný výbuch. Při explozi se dostalo do ovzduší obrovské množství několika desítek radioaktivních izotopů; bylo to nesrovnatelně víc, než kolik zbude po výbuchu atomové bomby středního kalibru, spíš jako po malé jaderné

válce. (Odpadá přirozeně bezprostřední ničivý účinek v českých zemích průměrná dávka čemobylského spaatomového výbuchu, tlakova vlna, světelný záblesk, du asi 2/3 přirozené roční dávky. ozářeni celého okolí velmi intenzívní pronikavou Běžně se odhaduje, že dostanc-li nějaká populace radiací atd.). Těkavější izotopy unikly z trosek reakjako celek dávku 30 Sv *), vznikne v ní jeden případ toru do velkých výšek a byly vzdušnými proudy rozpozdních následků navíc. Podle jednoduchého přepočneseny dnes už po celé severní polokouli. Unik málo tu by tak v českých zemích černobylská katastrofa způtěkavých izotopu byl poměrné malý a omezil se na sobila necelých 200 případů pozdních následků (rakookolí reaktoru do vzdálenosti desítek kilometrů od viny, vrozených vad u potomků ozářených osob) namísta havárie. Většina izotopů, které unikly z černovíc. Toto číslo je tak malé, že se ve statistikách příštích bylského reaktoru, má poločas (dobu, za kterou se rozdesetiletí vůbec neprojeví — přirozené zdroje radiopadne polovina daného množství izotopu) několik aktivity mají v naši populaci na svědomí více než nodin až dní, s výjimkou hlavně tritia, kobaltu, kryp20 000 případů. Tyto naše odhady jsou v dobré shodě tonu, stroncia, cesia a plutonia. s odhady uveřejněnými pro některé západní země, Z hlediska zdraví obyvatelstva je však rozhodující pokud jsou nám k dispozici (Francie, NSR). Na zánejen poločas izotopu, ale také, zda se izotop zabukladě uvedených principů se odhaduje, že v celosvědovává do tkání těla (např. jód do štítné žlázy, tovém měřítku bude mít černobylská katastrofa za nástroncium do kosti, cesium téměř do celého těla) sledek 5 až 10 tisíc případů pozdních následků navíc, a těkavost izotopu, která spoluurčuje, kolik ho unikne z toho v samém Sovětském svazu přes 4 tisíce případů z reaktoru a do jaké vzdálenosti se rozšíří. Posuzonavíc. **) váno ze všech těchto hledisek dohromady jsou nejvýK uvedení těchto čísel do správné perspektivy je užiznamnějši izotopy; jód-131, cesium-134, cesium-137, tečné porovnat je se zdravotními následky dalších činstroncium-90, méně významný uhlík-14 a vodík-3, ností člověka. U nás se například odhaduje, že potzv. tritium. pulace v Severočeském hnědouhelném revíru má očeRadioaktivní mrak z uniklých izotopů a terén zamokávatelnou délku života zkrácenou o 3-4 roky, což se řený jeho spadem jsou sice zdrojem ozáření lidského s přilehlými oblastmi týká asi 1,2 miliónu lidi. těla, ale nejvýznamnější je vnitřní zamoření organisV demografické statistice je zvykem považovat zkrámu vzniklé vdechováním zamořeného vzduchu a požícení doby života o 10 let za ekvivalent jednoho pozdváním zamořené potravy a vody. Do této kategorie ního následku ozáření. Zdravotnímu poškozeni dnešní právě spadají první čtyři jmenované izotopy. Jejich vyseveročeské populace znečištěným prostředím odpolučováni z téla je sice v prvních hodinách intenzívní, vídá tedy stav, jako by víc než čtvrt miliónu lidí mělo ale rychlost vylučováni postupné klesá, takže část uloživot zkrácen o 10 let J a k o by tedy, podle tohoto přeženého izotopu, i když nepatrná, může zůstat v tčle počtu, onemocněli rakovinou. několik let. Emocionální vztah k černobylské a jiným možným K odhadu zdravotních účinků na obyvatelstvo je katastrofám si každý vytváří sám. V zapadních zepředevším nutno znat dávku záření, kterým byla mích byla reakce běžného občana převážně nepřiměv postižených zemích populace vystavena. Určeni řená. U nás byla oficiální reakce až nepřimčřené optidávky je však vzhledem k místní proměnlivosti spadu, mistická. hlavně izotopů s kratšími poločasy, velmi nepřesné. Západní zdroje udávají pro své zemé hodnoty desítek - n až tisíců mikrosievertu (od jednotek do stovek rem) na obyvatele, což by odpovídalo maximálně asi dvoj*) Rozumí se tím celková konstantní dávka na jakkoli velkou násobku dávky z přírodních zdrojů uvalené na jedpopulaci, nikoli dávka na jednotlivce. Čím rozsáhlejší ponoho obyvatele za rok. (V blízkém okolí černobylské pulace, tím víc je tato konstantní dávka ředěna. elektrárny byly tyto hodnoty pochopitelně mnohem vyšší, např. v Kyjevě podle neoficiálních měřeni vy**) Odborníci v jiných zemích, např. vc Velké Británii, odchází asi txináctinásobek roční dávky přirozené radiohaduji, žc počet postižených bude podstatně, až o jeden řád vyšší. aktivity.) Podle neoficiálních měřeni u nás činila

DĚJINY A DNEŠEK KAREL KYNCL

Zemřela Truda Sekaninová _ _

hr

Z Československa došla zpráva, ze dva dny před koncem starého roku zemřela v jihlavské nemocnici dr. GertrudaSekaninová-Čakrtová — bývalá československá diplom atka, bývalá poslankyně Národního shromážděnia až do smrti obětavá a aktivní členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhanýcht Zprávu o úmrtí Gertrudy Sekaninově-Čakrtové nepřinesla ve svém zpravodajství ČTK a neoznámily ji československé oficiální sdělovací prostředky. Ve své vlasti byla posledních osmnáct let svého života

orwellovskou „neosobou", člověkem, kterýž úředního rozhodnutí neexistoval. Přesto — nebo spíš možná právě proto — že její životopis je přímo klasickým příkladem životopisu středoevropského levicového intelektuála dvacátého století, který kdysi celým srdcem přijal materialistický světový názor, a přitom eticky zůstal skrznaskrz idealistou. Tak poctivým i sám k sobě, že když se přesvědčil o svém zásadním životním omylu, veřejně z toho vyvodil příslušné důsledky.

31

V letech přeci druhou světovou válkou pracovala m la dá právn íčka Tru da S eka n inová v Le věfron tě, ve Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, v Rudě pomoci, v ženském hnuti — byla důstojnou partnerkou svého muže dr. Ivana Sekaniny, jehož jméno na rozdíl od jejího lze dodnes najít ve všech úředně schválených československých publikacích o onom historickém období. Patrně proto, že sice dělal totéž co jeho žena, a navíc se například podílel na mezinárodních akcích na obhajobu Georg i Dimitrova, obžalovaného ve známém lipském procesu, ale na rozdíl od své ženy nepřežil nacistickou okupaci Byl umučen v koncentračním táboře OranienburgSachsen hausen. Gert ruda Sekaninová válku přežila- v koncentračním táboře Terezín. V Československu a jinde ve světě dodnes žiji lidé, kteří se do terezínského ghetta dostali jako děti a s láskou vzpomínají na tetu Trudu, která se o ně obětavě starala. Po válce — a zejména po únoru 1948 — měla Sekaninová jedinečnou příležitost nastoupit pohodlnou kariéru vdovy po národním hrdinovi. Nic ji však nebylo vzdálenější. Kposlaneckému křeslu a k vysokým funkcím na ministerstvech sociální péče a později zahraničí ji nedovedl onen vdovský status, ale vlastni odborně a lidské kvality — a samozřejmě i její upřímně vyznávané marxistické přesvědčeni. V roce 1968jí bylo šedesát let; byla tedy ve věku, kdy se před ní — po srpnové invazi — otevíraly dvě jedině možné, ale zcela rozdílné alternativy, První byla udělat takzvanou sebekritiku, kát se za svitj podíl na Pražském jaru nebo se alespoň tiše stáhnout do ústraní a na odpočinek. Pro nikoho, kdo Trudu trochu znal, nebylo překvapením, že namísto toho zvolila druhou, mnohem náročnější alternativu — (otiž pravý opak. V říjnu 1968 byla jednou ze čtyř statečných — jedním ze čtyř poslanců československého Národního shromáždění, kteří hlasovali proti schválení smlouvy o „dočasném" pobytu sovětských vojsk na našem území. Tehdy se s konečnou platností stala onou „neosobou", která úředně neexistovala v Československu pro nikoho — kromě státní bezpečnosti. Ncúřednč však možná nikdy neměla tolik oddaných a milujících přátel jako v době své oficiální neexistence. Patřila k původním 243 signatářům Charty 77 a k zakládajícím členům Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, a myslím, že by se v Praze a okolí těžko hledala rodina, jejíž některý člen se dostal z politických důvodů do vězení, aby se ji okamžitě nevydala navštívit se slovem útěchy a s nějakou pozornosti v nákupní tašce. S tím mám i při mou zkušenost: do ruzyňské a borské věznice mi moje žena několikrát poslala v baličku Trud inu neporovnatelnou pomerančovou marmeládu. Teprve při zprávě o smrti Gertrudy Sekaninové jsem si užasle uvědomil, že už se pomalu blížila osmdesátce. Až do konce však měla nejblíže k mladým lidem, kteří ji měli rádi a ctili jej i autoritu, spojenou s moudrosti, laskavosti, lidskosti — a také s nesmírným smyslem pro humor. Mám před sebou její zřejmě poslední veřejný projev: dopis, který napsala před měsícem, koncem listopadu, a adresovala redakci Rudého práva. Cituji ho celý:

„Dnes se mi dostalo do rukou číslo Rudého práva ze dne 22. listopadu. Jsem hluboce rozhořčena článkem nadepsaným „Tučná výslužka z Holandska", pojednávajícím o uděleni ceny Erasma Rotterdamského českém u dra m a t iku Václavu Ha vlo v i ho la ndskou nevládni společností, která se věnuje myšlenkovému a mravnímu odkazu tohoto velkého humanisty. Václav Havel je svým ryzím charakterem a nezištnosti nezranitelný, a věřím dokonce, že i rozum a trpké zkušenosti čtenářů tisku jsou ochranou před podobnými útoky. Ale jakou celkovou situaci ukazuje otištěni článku tím, že namísto společné radosti nad lidským oceněním českého tvůrce reaguje jedem a závisti! Podepsána Gertruda Sekán inová-Čakrtová." Havlova charakteristika v dopise by mohla být vytesána i na hrob své autorky. Londýn, 2. ledna 1987

GERTRUDA Gert rudě Sekán ino vé-Cakrto vé Její srdce je svět — vejdeme se do něj všichni, kosík na hlavě hrdě vztyčené krasavice. Její krok je lehký a půvabný, jako by nenesla nic. Jako by byla na procházce k červánkům zapadajícího slunce. Zas ji spatříme jak kráčí před červánky vycházejícího slunce. Prach ji libá jeho krvi zalité nohy.

1. 1. 1987

32

»

MARIE VALACHOVÁ

PETR PITHART

Dějiny, kampaně a národní sebevědomí „Jen tam je národ, kde je pevná, nepřetržitá souvislost mezi minulosti, přítomností a budoucnosti...44 H. G. Schauer „Národ není dílo věků, je to program pro b u d o u c n o s t . . . 4 4 E. Rádi Na dějiny se v Čechách tlačilo a stále tlačí příliš velkou silou. Každý tlak, vyvolaný zpravidla nějakou momentálně pociťovanou frustrací, nejistotou, nedostatkem sebevědomí, je však rozpojuje, trhá na kusy. Oslabuje společné vědomi souvislostí, předpokládající klidnější odstup. To se ovšem snadněji řekne . . . Máme totiž dějiny pohříchu za protézu, a ty se zhotovují na zakázku. Jednou se předloží jako omluvenka, podruhé poslouží k napřímeni ne dosti vzpřímené postavy, a potřetí je možné dožadovat se s ní satisfakce. Čert, jak známo, dělá však na jednu hromadu. Kdo nemá, bude mu ještě ubráno: nejistota, a nedostatek sebevědomí dávají vyrůst zase jen svým vlastním mutacím. Český člověk se pak buď „na všechno vykašle", nebo se přimkne k nějaké „straně", k něčemu, co se neobejde bez protivníka, nepřítele. Dokáže si stranu udělat i ze svého náboženství. A ovšemže i z národa, který nejdříve náležitě prokádruje — až na nějaké to „zdravé jádro". Čím bezvýhradnější sounáležitost se „stranami", tím více se dějiny podobají sledu kampaní, které spojuje právě jen zaujatost, s jakou jsou líčeny. Kampaně, to znamená vítězství, prohry, triumfy, debakly, zkrátka boje a zase boje. Nic nevyroste, neuzraje, všechno se buď vyhraje či prohraje. A začíná se pořád od začátku. Dějepisectví se bez národa obejde. Národ se ale utváří svými dějinami, a dějepisectví, zprostředkující mu kontakt s minulosti, nezbytně potřebuje. Potřebuje je k tomu, aby mohl zakoušet svou identitu, toto své sebe-vědomí. Bez prožitku identity není národa, ale sám o sobě nestačí. Je přece docela dobře možné pokládat se za Čecha, vědět toho mnoho o české minulostí, ale přitom se necítit češstvim jakkoli zavázán. Češstvim lze přece také informované pohrdat. Vůle být národem se totiž neobejde bez národního sebevědomí, bez hrdosti na příslušnost k národu. Kde však vzít a nekrást? Proto maji národy své národní tradice. Zpravidla už zhmotnělé v symbolech, v těchto „slovech, učiněných tělem", které přibližnost svých významů velkoryse zaokrouhli estetizovaným citem. My však pomalu ke každé tradici máme nějakou kontratradikci. Žádná, přibližnost: krvavá, i když spiše krvavé malicherná doslovnost. České dějiny by se docela dobře daly v hutné zkratce pochopit jen z dějin historii pomníků: totiž z historií spolků k jejich postavení, soutěží návrhů, a afér a skandálů kolem nich, z historií jejich stavěni, bouráni, stavěni a bouráni. Snad jednou tyto dějiny někdo napíše. Na symboly jsme tedy velmi citliví, tak citliví, že už se pomalu nemáme oč opřít.

Na jednotlivých, vzájemně rozporných tradicích mohou své sebevědomí budovat právě jen české „strany". Předstirají-li, že mluví za celý národ, drive či později na to samy doplatí. Doplatila na to i tak silná „strana"4, jako byla strana „československých" masarykovců s „Táborem" jako svým programem. Různost, mimoběžnost, ba protichůdnost českých tradic, cosi založeného původně subjektivně, je již pomalu objektivní skutečností, a jako taková je to nevýhoda, kterou docela vykompenzovat nelze ničím. Je to ostatně také naše české specifikum — rozhodně například vzhledem k sousedům: k Polákům, Maďarům, Rakušanům. Ale také vzhledem ke Slovákům . . . Ostatně už na Moravě to s rozpornosti tradic není tak horké. Dějiny, stranicky rozpojené mimoběžnými či protichůdnými tradicemi, jsou pro národ zdrojem pocitu méněcennosti. Nedovedu si představit, že by se mohlo podařit posílit sebevědomí českého národa mimo jiné bez sceleni, a v tomto smyslu prodloužení jeho dějin. Historický čas tu má hodnotu málem absolutní: „dlouhé" dějiny platí bez dalšího více než „krátké" dějiny. +

* *

Pokládáme-H své dějiny za krátké, přerývané, připomínající spíše jen chronologicky seřazené kampaně, či za dlouhé, to znamená souvislé, celistvé, závisí na tom, odkud se na nč díváme. Nadstranické či mimostranické národně české hledisko („toliko české"), pokládalo se však vesměs za ncdostačivé, nás nehodné. Kupříkladu Pekařova devíza „starosti o národ", esence jeho představy o „smyslu českých dějin", jevila se řadě českých duchů jako příliš přízemní. Pouze sebezáchovná, „zápecnická", jak bylo nedávno řečeno, vlastně nacionalistická. Tím se ale na hodně příkrém svahu (nevelký národ uprostřed střední Evropy) nebezpečně zapřahá vůz před koně. „Nic než národ" by byla zcela nepřípustná, zvrhlá absolutizace, ale na druhé straně všelidské úkoly — ať již náboženské či sociální — pro národ, který při jejich plnění sám sebe neumí, či ani nechce zachovat? Národ se nesmí ani zbožštit, ale nelze jej ani obětovat. Jeho nezastupitelná hodnota je právě v tom, že se vymyká kategoriím cílů a prostředků: je krajinou, v níž se křižují cesty k domovu s cestami k lidství. A je jedinou takovou krajinou. Snad i pro tuto vypjatou náročnost úkolů (smyslů, poslání.. . ) pro český národ, definovaných ovšem stranicky, postrádáme přesvědčivější obraz souvislých českých dějin. Zato je k dispozici celá řada dramaticky vyhrocených interpretací, pojetí, výkladů atd., které z jednotlivých momentů diskontinuity, jež samozřejmě popřít nelze, přímo programově vycházejí: césury zvětšují, trhliny rozšiřuji. Těmto pojetím říkáme exkluzivní, výlučná, a to na rozdíl od pojetí inkluzívnich, ochotných a také způsobilých zahrnout do sebe, pochopit ve vzájemné souvislosti co nejvíce „mimobéžného", „protichůdného44. Historikové, publicisté, spisovatelé, politikové a ideologové však z našich dějin vesměs cosi vyzdvihují,

33

a cosi jiného zase potlačují; néco oslavují a velebí, a cosi zamlčuji, vypouštějí, bagatelizují, ostouzejí, nebo alespoň podceňují; cosi přemosťují navazováním, inspiraci, takže předtím to museli oddělit, a jiné obcházejí, přeskakují či nevšímavě míjejí. Čím víc se na dějiny takto tlačí, tím jsou „kratší" — nezáleží přece na tom, jakým letopočtem začínají školní učebnice. Dlouhý boj o to, které tradice jsou pro národ ty nejsprávnčjší J e zkrátil tím, že je zbavil vnitřních souvislostí. České dějiny lze pak dodatečně zkompletovatjen s pomocí vnějších vlivů a zásahů, ale to je pak už jen mechanické dílo, které takříkajíc k srdci nepřiroste. Takové „krátké" dějiny nic neváží: nemají ani váhu, ani závaznost. Nikoho s nikým nesvazují. Nejsou orostě společným údělem, sdílenou duchovni půdou, :>ez níž není národa, bez níž totiž nemůžeme jeden na druhého platně vznášet jakýkoli nárok. Povzbuzují leda k malodušnosti a alibismu: krátké dějiny, malý národ, spousta tradic — žádná tradice. Roman Jakobson, náš svědek právě tak nezaujatý jako informovaný, o tom už z amerického exilu (v „Moudrosti starých Čechů") napsal: „Člověk žasne, kolik energie důvtipu, papíru a nicotných argumentů bylo vyplýtváno (a doposud nově se plýtvá) jen a jen pro popření domácí tradice a pro důkladné ochuzení (a pokřiveni) českých dějin." *

*

*

Naše dějiny jsou tak v exkluzivních podáních našich dějepisců — spíše více než méně stranicky zaujatých — velmi slušnou zásobárnou odpovědí, k nimž však zpravidla chybějí — otázky. Ty se k nim, máío přesvědčivě, přidávají až dodatečně. O skutečné otázky, nikoli o ty řečnické J e tu zkrátka trvale nouze. Skutečné otázky nejsou totiž jen ty, na které neznáme odpovčď předem. Jsou to především otázky, na které zcela uspokojivé, definitivní, tedy jednoznačné odpovědi ani neexistují. Nekladou je lidé zvídaví či zvědaví, kteří se chtějí jen něco dovědět. Jsou to otázky existenciálni povahy, které klademe především sami sobě: svým blízkým, svým souvěrcům, své „straně", svému hnuti. Znamenají vždycky také i znejistěni; leckdy se s nimi vznáší i nárok, jemuž dostát nebývá snadné. To jsou pak ale ony otázky, které jako klenba vzpin\jí národní existenci! Dějepisy, v nichž maji otázky funkci toliko nahrávky na efektní smeče, kladou nároky jen na ty druhé, a našince utvrzují v přesvědčeni (které měl už předtím, zřejmě však přece jen ne dosti pevné . . , ) , že měl a má pravdu: on sám, jeho bližní, jeho hnutí, jeho „strana". Odpovědi bez otázek, tyto „malé domů", formulované výslovně či bezděčně jako obviněni těch druhých, se totiž právě z krátkých, rozpojených, rozbitých českých dějin přímo vnucuji. Chybí-li vnitřní souvislost, je možné začít vyprávět kterýkoli příběh vlastně odkudkoli. Oblíbené je tu zejména začínat od konce: tak a tak to dopadlo, inu protože oni, vy, t a m t i . . . Přesvědčivosti, či spiše sugestivnosti dodá pak takovému českému příběhu — utrpení. Utrpení poražených, utiskovaných: vždycky to naše slavné utrpení! Nejednou bývá přímo žárlivě střeženým pokladem, pointou příběhu, korunním důkazem: takto nás, vizte, ničili, utlačovali, ponižovali... ! Výsadou na český způsob: nás nejvíce! Církev, Němci, bezbožnici, husité, protestanti, komunisté . , . Katolíci, Vídeň, Řím, Moskva, Hrad, Slováci (ti d n e s ) . . . Božena Komár-

34

ková, vjinak ovšem nikoli nepředpojatém textu „«Česká otázka» v průběhu století (Tři poznámky)" nedávno přesně vystihla pokleslost, nemravnost tohoto vlastně vydírání, když o reformačních církvích napsala (a právem dodale, že to platí i o katolících): „Příliš dlouho žily samolibostí falešného vědomi o vlastni výtečnosti. Přivlastnily si zdarma utrpení svých otců a propadly iluzi, že je to kapitál zabezpečující jim i s úroky poklidnou budoucnost." O nepolitičnosti, když už ne nemužnosti, tohoto našeho sklonu k mučednictvi, k „ukazování ran", mluvil u nás ostatně už Masaryk, ale zřejmě k hluchým. *

>ft

*

Dějiny, vnímané jako krátké, rozpojené a nesouvislé, které mohou oslovovat vždycky jen část národa, nelze však spojit jednoduše nějakým jejich novým, lepším, třeba objektivnějším podáním. Nemá smysl začít hledat něco jako „Archimedův bod", místo pokud možno nestranného, nezúčastněného či povzneseného pozorovatele, odkud by se české dějiny náhle vyjevily jako celistvé. Nikoho by to asi nezaujalo a nepřesvědčilo, protože kdo je tu, kromě lhostejných, nestranných, nezaujatý? Nevěřím tedy v žádné předem pojaté syntézy, i kdyby byly sestavovány s těmi nejlepšimi úmysly. Třeba ekumenickými, národně-svornostářskými, evropsky univerzalistickými. . . Programově syntetické snahy by chtě nechtě musely odmocnit zbylé duchovní energie, které se udržuji, málo platné, také vyhraňováním vůči svému okolí. Každý zvenčí podmíněný pokus přiřiznout ostny, obrousit hrany, aby české duchovni orientace konečně zapadly do nějaké celonárodní skládačky, setkal by se tu včera i dnes s nedůvěrou, odporem. Podle podobného receptu ostatně syntetizovali, totiž pekli dort, pejsek s kočičkou z Čapkovy pohádky. Každý přidával jen to, co měl nejraději. *

*

*

Místo toho trvejme napříště na tom, aby každá „strana" pracovala na takovém svém obrazu českých dějin, v němž by se sama na sebe uměla podívat s větším odstupem, než je v tomto kraji zvykem. Tu je ovšem nasnadě otázka přimo kruciálni: proč by to ale měla dělat? Nelze odpovědět jinak, než že v národním zájmu. Přesněji v zájmu zachování národní existence. Kdo o stanovisku, které může být vic než jednotlivá stanoviska stranická, aniž by muselo býtjen jejich mechanickým součtem, nechce ani slyšet, kdo už ani netuší, v čem je národní existence nezastupitelná, ten už nemusí dál č í s t . . . Nepomůže ani sebevytribenější metodologie historického poznání. Bez tichého předpokladu existence onoho vyššího stanoviska může i vůle k větší střízlivosti všech zúčastněných „stran" uvíznout na mělčině neinspirujícího pozitivistického objektivismu. Větší odstup znamená především větší ochotu k sebereflexi, a ta nemůže nebýt sebekritická. Zaujmout v dnešních rozjitřených poměrech stanoviště takovéhoto zúčastněného pozorovatele, znamená už vlastně udělat ten rozhodující krok na cestě k vypracováni souvislejšího obrazu českých dějin. Není to žádná „týmová práce na syntéze": nikdo by se ani v nejmenšim neměl cítit nucen relativizovat svou základní pozici, svá duchovni, ideová východiska —

pokoušejme se však zpochybnit predsudečna tvrzeni, pokladaná dosud „mezi svými" za nezvratna, jednoznačná; relativizovat to, co se v českých „stranách" setrvačně traduje jako triumfy na jedne a osudové porážky na druhé straně. Co je ve skutečnosti často jen vnějškovou dramatizací myšlenkově nezvládnutelných dějin. Mohli bychom to dokázat. Je pomalu nejvyšší čas, A ostatně, když už nic jiného, vytěžili jsme snad z posledních desetiletí alespoň realismus, střízlivost a skepsi, které by nám mohli lehkověrní široko daleko závidět. Našinec jen tak něčemu neuvěří — pokud to není zatraceně špatná zpráva; jen tak někomu nenaletí — pokud to není kachna přímo katastrofická. K záviděni ovšem není, když se takový patentovaný skepticismus pozvolna degraduje v pouhý cynismus. Aby se to nestalo, nezbývá než abychom obraceli skepsi především sami vůči sobě: lze zůstat ateistou, katolíkem či evangelíkem, humanistou věřícím v lidský pokrok, sociálním demokratem či reformním marxistou, masarykovcem nebo liberálem a la Peroutka či Čapek, nacionalistou či vlastencem, tím vším lze přece zůstat, a přitom začít skepticky prověřovat černobílá, dráždivě dramatická líčeni dějin, oblíbená ve vlastní „straně". Neni-li rabínovo „všechno je jinak" v této zemi pouhým laciným bonmotem, jsme-li nejen pořád zkoušení, ale konečně už i trochu lidsky zkušeni, pak přece musíme cosi vědět o relativnosti každého vítězství a každé porážky, každého triumfu i každého pádu. O stínech veškeré slávy, o vítězstvích „příliš velkých". O nadějích klíčících teprve ze dna, o prozřeních teprve po krachu. A také o paradoxním souručenstvi nejedněch vítězů a poražených . . . A tak všude tam, kde podle „stranicky" zaujatých předpokladů došlo v našich dějinách k náhlému přeryvu, zvratu, jedněmi oslavovanému a druhými zatracovanému (např. husitská revoluce, nástup protireformace, únor 1948), bylo by třeba prověřit především onu „náhlost"; co totiž způsobily moc či násilí, potažmo vnější vlivy, a čemu, zrajícímu již dříve vskrytu, jen pomohly na svět. Co bylo opravdu nahodilé a co bylo důsledkem déle působící krize, kterou lidé jen neviděli či nechtěli vidět. — Kde v české minulosti jedni pro sebe reklamuji oslnivé vítčzství, a druzi neustávají bědovat nad krutosti porážky a nemilosrdností vítězů (např. po roce 1620 nebo 1968), bude na místě jemnější analýza, relativizující totálnost vítězství a zkoumající chyby a viny poražených. A také jejich nové šance. — Melodrarnatízováni národního obrozeni jako duchovní pevniny, diky úsili buditelů náhle se vynořivší z vod „temna", do nichž bylo na čas ponořeno, je udržitelné také jen při hodně povrchním a především zaujatém pohledu: aby se cosi vynořilo, musí se něco jiného zanořit. Totiž barokní patriotismus i s kulturou, kterou vytvořil. Pobělohorská diskontinuita, sama o sobě nesporná, je tu z konfesijních hledisek přímo programově dramatizována, místo aby se chápala jako bolestná skutečnost, jako obtížné východisko, jako smířlivá výzva k dotvoření novodobého českého národa. V nacionalistickém duchu 19. století se pak nepřestalo nešetrné politizovat s konfesijními rozdíly v minulostí i v přítomnosti, a to tak dlouho, dokud „národní" „strana" nezvítězila, ale bylo to bohužel nad politickou a nad náboženskou v í r o u . . . Masaryk snad nejméně ze všeho uspěl se svými poválečnými výzvami k „odrakouštěni" (čímž rozuměl zbavováni se negativistického vztahu

ke statu, třebas už našemu); z tohoto hlediska ncnt „převrat" z října 1918 tak příliš převratný. Vznik a existence samostatného statu, tradované na pozadí démonizace Habsburků jako „uskutečněni odvěkého snu" („Tři sta let jsme trpěli!") příliš neobstojí, stejně jako nekritický vztah k první Československé republice; jinak tu zůstanou další nepochopitelně „náhlé" zvraty a proměny dějinné scény, jakými byly pomnichovská kapitulace, dezoricntace ba marasmus za druhé republiky a protektorátu (vedle odboje) a šikmá plocha let 1945-1948. Zvraty prostě zpravidla nebyly tak náhlé, jak se „straníkům" chce zdát. (Ostatně už i první český „zlatý věk", doba Karlova, musel mít své hluboké stíny, které tehdy i dnes odpůrci Husa a husitů odmítají vzít dostatečné v úvahu.) — A kolikrát hráli naši poraženi vítězům přímo do ruky (1848, 1867, 1948,1968)! Kolikrát jejich slepota, nerozhodnost, sobectví či bohorovnost rozhodly o dalším běhu dějin víc než mocenská převaha či „zákeřnost" vítčzů! Tohle všechno bychom měli umět pochopit nejen u protivníků, ale především u sebe. A také že to nebyla převážné cizina, která má na svědomí pády českého národa. *

*

*

Nesouvisle vnímané dějiny jsou totiž také „nevlastní" dějiny. Řekl bych, že míváme sklon přeceňovat význam vnějších vlivů, resp. podceňovat jejich zprostředkování silami domácími. Celkový dojem malosti a bezmocnosti národa tím ovšem jen posilujeme. Nejsme velký stát, ani velký národ, ale doopravdy malými se můžeme jevit jen sami sobě. Žádná objektivnější srovnání naši malost nepotvrzujíce celá řada menších států, menších národů. Zaleží také na tom, jakým způsobem dčjepiscctví vnčjší vlivy podává: český historik by se vždycky mčl především ptát, co jsme udělali z toho, čím jsme „byli udčláni". Práce na vytváření spojitějšího obrazu českých dčjin bude tak zároveň zpřesněním významu vnčjších vlivů. Leccos z toho, co se dosud připisuje vnějším okolnostem, vyjeví se nejspíše poražené straně, ochotné od této chvíle k poctivější sebekritické reflexi, jako přinejmenším kus vlastní viny, vlastního selhání (u vítčzů, přeceňujících zpravidla své sily, bude tomu ovšem obrácené). Kategorické soudy o fatalitě jednoznačných vlivů zvenčí musí pak být kvalitnějšími soudy prostě popřeny. *

*

*

Tyto úvahy jsou tedy výzvou k určitému druhu sebereflexe. Komu ji adresovat? Nevěřim-li v užitečnost, a ani v možnost programových syntéz, byť třeba vyvážených, velkorysých a tolerantních, nevěřím ani v „syntetizátora", byť by jím měl být kdokoli či cokoli. Inkluzívní pojetí Pekařovo (s barokem i s Žižkou!), zůstává inspirací; obávám se však, že již poněkud převrstvenou, zasutou. Tady pouze navázat nebude asi postačovat. Každá „strana", hnutí, politická či duchovní orientace, ba každá vyhraněnější tradice, za níž stojí osobitější pojetí našich národních dějin, svéráznější jejich výklad, specifické akcenty nebo zvláštní hodnotové preference zakotvené v minulostí, každá historická „škola", lze-li dnes vůbec o něčem takovém mluvit, měla by k takovému úsilí přispět svým dílem. Je svr-

35

chovaný čas myslet i na rub vší dávné slávy, všech vítězství, úspěchů, prosperit, stabilizací, konsolidaci, jakož i normalizací. Prozkoumat porážky konečně bez výmluv, resentimentů, citového vydírání a masochismů; uchopit je zároveň kritičtěji a zároveň z té lepší stránky: co nového se jimi otevíralo? A přestat s démonizováním protivníků. Je opravdu čas myslet na to, co zakládá tradice, v Čechách tak nesourodé, na to, k čemu stačí pouze se přihlásit, ale i na viny. Historikové to slovo neradi slyší; snad právě to patři k jejich profesionální metodické skepsi. Ať si to tedy každý přeloží do své řeči: je čas činit pokání. A nezačínat ovšem zjišťováním, jak daleko v něm pokročili ti druzí. Také si nemyslet, že stačí jednou dvakrát máchnout koštětem doma a už se vydat na pomoc sousedům . . . Zůstaňme raději před vlastním prahem. Souvislejší obraz našich dějin jako celistvého příběhu může být výslednici jen sebereflexe českých „stran", motivovaných ovšem neokázalým zřetelem k vyšším, národním hlediskům. Jsme dědici celé minulosti leda v tom smyslu, že dědíme i pohledávky. Hlásíme se však k tradicím, ale ty mohou jako živé, zavazující dědictví vystoupit až na pozadí našich pochopených vin. Pojmenovávejme je; snažme se jim ovšem porozumět v co nejkonkrétnějších dobových souvislostech, abychom nezůstali u okázalých kajícnických gest a nebudili zbytečně podezřeni ze zoufalecké záliby ve flagelantství. Více faktů, méně silných slov. Nelze to učinit zároveň globálně, z jakéhosi pomyslného „celonárodního" hlediska, a zároveň věrohodně: každá „strana" to musí udělat jen sama za sebe. A je také jen a jen její věcí, jak hlasitě to udělá. A čím začne. *

*

*

Koneckonců jisté tradice v tomto ohledu již máme: tradice kritického sebezpytu, tradice odvážných mužů, jdoucích ve svých „stranách" proti proudu. Maji pro nás mimořádnou cenu, protože bez nich by se dnešní výzvy k sebereflexi mohly zdát pouhým zaříkáváním. Myslím na statečný boj Vaškův, Šemberův, Gebauerův, Masarykův a dalších proti upřímné i předstírané víře v pravost rukopisných padělků. Tito mužové brali vítr z plachet jedné velmi „diskontinuitni" a exkluzívní představě, totiž o bytostném, věkovitém a nesmiřitelném rozdílu a rozporu mezi Slovany (tj. Čechy) a Němci — v náš prospěch. Byla to představa, která naše dějiny sice na první pohled jakoby prodlužovala (o to právě falzátorům šlo), ale za cenu sebelichotivé lži, ospravedlňující zpětně i do budoucna pokleslosti českého nacionalismu. V tomto smyslu nebyly Rukopisy nikdy zcela vyvráceny, což, možno-li, dále zhoršilo vnitřní i vnější česko-némecké vztahy. —Masarykovo působení bylo vůbec vedeno snahou obrátit osten jalové protirakouské české kritičností do vlastních řad (např. jeho zásadní korektury sentimentálni legendy havličkovské, která diabolizovala Vídeň, aby zakryla občanskou přikrčenost mužů českých). V poslední době se často připomínají moudrá a neméně odvážná slova kardinála Berana o stinných

stránkách protireformace, pronesená na 2. vatikánském koncilu. Slova naznačující, kudy by se asi měla ubírat kritická sebereflexe našich katolíků, kdyby chtěli lépe porozumět alespoň např. „náhlému" náboženskému zvlažnění národa, patrnému vlastně už od počátku národního obrození. Nejsem si všakjist, nalezla-li jeho slova dostatečnou odezvu. Bylo by jistě možné uvést náznaky kritické sebereflexe i u našich evangelíků (Komárkovou jsem již připomněl, je tu i Trojan a snad i další). I když, pokud se opět nemýlím, tradice pyšné výlučnosti minority, která tak dlouho trpěla, je obzvláště silná. Neváhám zato vzpomenout nedávné diskuse nekoncesovaných historiků o odsunu Němců z poválečného Československa. Probíhala za mimořádné ztížených podmínek, což jí rozhodné neprospělo, byla ale činem v naznačeném směru. Jistě to není vyčerpávající výčet, ale obávám se, že příliš jej rozšířit nebude snadné. Nestačí totiž, aby X. Y. podrobil nemilosrdné kritice cosi, k čemu už nepatří, ačkoli právě tolik patřil. Může to mít svou cenu (pro kritika dokonce sebezáchovnou), ale jinou, než kterou mám na mysli. *

*

*

Pro národní existenci maji tu totiž význam především hlasy těch, kteří přes svou kritičnost zaměřenou do vlastních řad tyto řady neopouštějí (instituční příslušnost není podstatná). Kteří tedy nejsou schopni jen nekritické loajality. Kritičnost provozovaná za účelem soukromé satisfakce, kritičnost rozčarovaných, hledajících jen nový prapor, nebude mít pro národní život rozhodující význam. S nejvčtši pravděpodobnosti ani neumožni zahlédnout širší národní obzory, protože tady nejde o prapory, ale o soužití lidi. Počítá se kritičnost loajální, která bolí hlavně toho, kdo si bere slovo. Kdo musí být kritický, protože chce a umí zůstat věrný. Taková sebereflexe by paradoxně dokázala změnit leckteré minulé viny v pravé poklady společného národního života, v tmel jeho pospolité existence. Byla by také dokladem konečné již dospělosti národního společenství, v němž by si napříště nemusel kdekdo své frustrace odreagovávat nešetrným zacházením s národními dějinami. Mohl by být zdrojem sebevědomí národa s dějinami, nikoli jen s vyhranými či prohranými kampaněmi. Snad, jednou, i zdrojem sebeúcty. O té se tu dosud ani neodvažuji mluvit. *

*

*

Podstatu národa postihuji citovaní H. G. Schauer a E. Rádi s příznačnou pro ně polemickou jednostrannosti. I oni totiž patři mezi naše odvážné muže, jdoucí proti proudu, v jejich případě proti stranickému češstvi. Protože však maji oba pravdu a protože oba inspiruji, tvrdím s nimi, že jako program pro budoucnost může být národ jen dílem lidi, kteří dokáží udržet pevnou a nepřetržitou souvislost mezi minulostí, přítomnosti a budoucností, a to schopnosti kritické sebereflexe. Na začátku a hlavně na konci takové sebereflexe je sebevědomí. Jednotlivcovo a pak i národní. Sebevědomí, nikoli míndrák a zášť. (Otištěno bez vědomí autora.)

36

Pootevřené oko Jiřího Bagára NA NEZNÁMO U ZEMI

Přitom si Bagar hrubě odporuje. Na jedné straně (právem) vytýká dnešním oficiálním historikům, že se „úporně snaží oslavit minulost", a předhazuje jim „nekritické oslavné články, knihy a studie", které „vedou jenom k iluzím o minulosti", a týmž dechem na nich žádá, aby ukázali, „kam směřujeme spolu Žádná vědecká disciplina nebyla v Československu „normalizačními * čistkami postižena tak katastro- s dělnickou třídou" a ,Jak se chovaly třídy a jak jednali jejich představitelé v kritických chvílích dějin". fálně jako historiografie. Jiří Novák uvedl ve stati Ale koho to oslavuji? Přece Gottwalda a Fučíka, „Ivánovičové, Václav Král a krize čs. historiografie*4 bolševizaci a lidovou frontu, KSČ a partyzány, So(LISTY č. 4/1975, str. 35) černou listinu se jmény větský s vaz a prů myslo vou revoluci, boj proti, ,pra vi45 čs. historiků, k nimž studie Vratislava Proška a covému oportunismu" a prolétářské stávky, v nejlepJiřího Žemly „Společenské vědy ve svěráku konsoším případě husitství a selské vzbouřence. Vadí snad lidace" (LISTY č. 5-6/1974, str. 36)připojila 12 dalších. Skutečný počet umlčených a vyloučených histo- Bagárovi oslavováni takových postav a jevů? Copak nevidí, že se tu glorifikuje onen triufální pochod riků v centrálním i regionálním měřítku dostupuje s dělnickou tiidou do zářných zítřků, jehož znázorvšak pravděpodobně 500 osob, jak jsem se pokusil nění požaduje? Uniká mu snad základní kritérium prokázat ve stati „'Normalizace v čs. historiografii zpolitizované takyhistoriograjie — její hagiografický 1969-1972" (Proměny č. 1/1973, str. 53-68): byly charakter, který ve stylu církevních legend přikazuje doslova rozmetány celé fakulty a ústavy, zrušeny osla vovat hrdiny a zatraco vat z rádce (jen na ty se děli desítky časopisů, stovky prací prosjcribovaných autorů dějiny v jejím zvráceném obraze) a který je naprosto (jejich výčet uvádějí Prošek a Žemla v cit. studii, neschopen postihnout široké spektrum po los větel a LISTY č. 3/1974, str. 28) byly vyřazeny z knihoven a vlády nad čs. historickou vědou se ujali Amortové, polostínů mezi oběma extrémy, traktovanými nadto vždy nekriticky na primitivním vzorníku předem Křížkové, Hermanové a Haubeltové, kteří znovu vypálených cejchovacích značek, určených k mytizozavedli metody falšování pramenů, kádrování histování jedněch a k tabuizování druhých? rických osobnosti a padělání fakt podle „třídních" měřítek. Politická spolehlivost nahradila vědeckou A utor sice dovede dobře pochopit, že „z dokumentů kvalitu a na tristním obraze současné historické stále dýchá život", ale taktně už zamlčuje, že edice „ vědy" nic nemohou změnit řídké výjimky těch, kteří dokumentů, které se dnes vydávají, prozrazuji nejen se aranžovali, aniž se vzdali tvůrčí kvality (Jiří Spě- selektivní metodu ve službách určitě, předem konciváček, Otto Urban, Miroslav Hroch napt). pované tendence, k níž se až dodatečně shledávají Teprve v tomto kontextu můžeme pochopit decentní ilustrace, ale že bezostyšně sahají k falšování prazmínku, že „i v naší době žili a žijí historikově, kteří menů —* od vypouštění celých vět a odstavců až své řemeslo ovládají", která uklouzla Jiřímu Bagá- k vkládání vymyšlených textových pasáží. A odvorovi v jeho lamentaci, otištěné 24. záři 1986 v Tvorbě. lává-li se na „bohatou memoárovou literaturu" jako Nazval ji poněkud kuriózně „Vidět včas neznámou na zdroj poznání pro historicky interesovaného čtenáře, neříká už, že třeba Laštovičko vy a Svobodovy zemi" (tím pojmem také jeho třisloupcový článek končí) a prozradil tak jaksi netřidně, že povoleni paměti z druhé světové války, abych uvedl za mnohé režimni historikově přistupují k hodnotám namnoze příklad náhodně zvolený, se za posledních 16 let objeveným, zařazeným a vyloženým jako k velké ne- tolikrát „upravovaly", přešívaly, doplňovaly a proznámě, s níž si nevědí rady, protože se vymyká svou škrtávaly, že ten, kdo zná jejich původní znění, složitostí jejich ideologicky zjednodušenému a zjed- nestačí žasnout, má-li vskutku v rukou dílo téhož nodušujícímu pohledu. Celý Bagárův žalozpěv za- titulu. znívá jako trpce tónovaná bilance všeho toho, čeho by Bagár cituje Palackého heslo, že „historie je jen nebylo bez posedlého řáděni čistkových komisí a v co tehdy historií, když zůstane zapsána", a poučuje degenerovala vzpoura primitivů. Bagár ovšem tuto čtenáře o tom, že „umět zachovat děje minulé pro kauzální souvislost nevidí (nebo vidět nechce?). budoucno není snadné". Taková poznámka se obrací Stěžuje-li si třeba, že „naše dějiny jsou v těchto proti němu a především proti těm, kdo dnes v Českopracích vylidněné", nemůže se tomu přece divit, když slovensku historii „dělají". Člověka totiž hned nataženi neostalinských obrazoborců padly programově padne, co v jejich podání zapsáno není a být nesmí — za oběť desítky a desítky historických osobností, nejen rok 1968 a celá léta šedesátá (která konecjejichž profil neodpovídal partajním škatulkám, je- konců už dnes patří do nejnovějších dějin), o nichž jichž samotná existence se proto záměrně zamlčuje a nepadne vůbec zmínka anijako o „krizovém období" mnohotvárnost, jakou historickému vývoji vtiskuji, — tak křečovité je úsilí vymazat z historické paměti se supluje černobílýmipseudosociologizujícímisché- české společnosti její nej prudší demokratický rozběh maty ve stylu stranického školeni Nebo autorovo posledních čtyřiceti let. Ale zapsáno přece není a být zjištění, že „některé učebnice vyprávějí o historii... nesmi ani to, že protinacistický odpor nevedla výtak nudně", že „dějiny tím ztrácejí přitažlivost", aže hradně věčně neomylná KSČ, ale také třeba Petiční „většina moderních per je mdlá, bez hloubky vlast- výbor Věrni zůstaneme, Obrana národa nebo Rada ního soudu, bez vášně a barvy", jen vydává otřesné Tři, že nositelem předválečného antifašismu nebyli sice, ale velmi přesné svědectví o trapné stylistické jen komunisté, ale také Peroutka a Čapek, sociální úrovni prací oficiózních historiků, kteří — když demokracie a nekomunistická levicová kultura, že mnozí z nich se vměšovali do historického cechu ze samostatný stát nám nevy bojoval ohlas Říjnové revozcela jiných funkcí bez sebemenší odborně průpravy luce mezi nejlevějším křídlem proletariátu, ale přede—prostě neumějí psát, natož aby chápali, že u nás už vším Masaryk a jeho druhové, že demokratický a od dob Palackého bylo opravdové historické dílo národně osvobozenecký zápas v druhé polovině vždy taky literárním útvarem. 19. stoleti nevedlo až dělnické hnuti, ale dávno před v

'

37

nim Neruda a Fric, Sládek a Arbes a ještě před nimi, probůh!, i proklínaný R ieger. Čili: partají diktovaná tabu zapsána nejsou a nebudou a proto do historie nepatři — hle, k čemu je dobrý chudák starý Palacký, na kterém ostatně jinak nenechají naši vyvedení domácí kolegové zdravý ani chlup. S tímto aspektem ovšem bezprostředně souvisí Bagárova nesnáz „zachovat děje minulé pro budoucno". Jak by to také bylo pro historiky, jimž platí jeho kritické pohlazení, snadné, když nemohou psát (abychom zůstali u nejnovějších dějin) o režii únorového převratu, o hiíizovláděpadesátých let, o krátkém, potlačeném osvobozujícím výkřiku roku 1956, o křivce úspěchů i porážek úsilí kulturní obce o svobodu projevu na přelomu let padesátých a šedesátých, o liberalizačním táni v letech následujících a především o vzepětí Pražského jara — prostě o všem tom, co doléhalo na českou společnost, co ji mučilo, devastovalo i uvolňovalo, co ji uvádělo do pohybu během celého jednoho čtvrtstoletí před spoutáním československé historiografie regimentem nedouků, fanatiků, oportunistů a slouhů totalitní politické moci. Bagárovi náleží čest, že se odvážil do spouště, kterou napáchali, zamířit několik krotkých kritických

šípů. Ovšem ani on jako novinář ve službách mocenského monopolu nedovede (nebo se aspoň neodváží) vidět jedno základní: dokud se radikálně neuvolni ideologický diktát vládnoucího aparátu, dokud se stovky vyhozených historiků nevrátí ke své odborné práci a dokud její výsledky nebudou moci legálně publikovat, dokud se neobnoví zrušené ústavy, zastavené časopisy, dokud se nebude smět pokračovat v zákazem přerušených velkých kolektivních dílech (třeba v Trilogii dějin národně osvobozeneckého boje 19381945 nebo v sérii Křenových monografií o západní em igraci v týchž letech — jmenuji namátkou), dotud bude utop ickéja kěko li o čeká váni n ápra vy n ega tivn ich jevů, na které si Bagár stěžuje a jejichž výčet bychom ovšem mohli nesčetněkrát rozmnožit a pronikavě prohloubit. A dokud se budou dějiny dělit na hrdiny a zrádce, bude se mez i n imi opravdu rozprostírat obro vská bílá mapa Bagárovy „neznámé země", vylidněné a vyprázdněné těmi, kdo se denně zpronevěřují duchovnímu a morálnímu závazku historikovu.

IVAN PFAFF

KAREL BARTOŠEK

Ještě k 30. výročí maďarské revoluce K nedávno uplynulému výročí dramatických událostí podzimu 1956 v sousední zemi otiskujeme zkrácený text českého historika, nyní žijícího v Paříži.

Pamčť Maďarů i Evropy si připomněla události, které se staly přeci třiceti lety, především v maďarském hlavním mčstč Budapešti. Udivila mč intenzita tohoto vzpomínání, jak uvnitř Maďarska tak i vně jeho hranic. Budoucí analytik, který bude znát pozdější vývoj, nepochybně zaznamená, že ona nevídaná intenzita vzpomínání souvisí především se stavem sovětského bloku na počátku éry jistého Gorbačova, proklamujícího reformy, a s prohlubující se krizi mezinárodního komunistického hnuti.

Budapešťský podzim, který předcházel Pražské jaro Od roku 1953, přesněji od Stalinovy smrti v březnu toho roku, bylo Maďarsko zemi, kde krize vládnoucí strany byla pravděpodobně — vedle samotného Sovětského svazu — nejvýraznější. Poslední výsledky historického výzkumu, opírající se o dokumenty z pozůstalosti jednoho z předáků maďarského komunistického hnuti Imre Nagye, ukazují, že se ve sporech maďarského vedení daleko více než jinde odrážely zájmy té či oné kliky zápasící o moc v Moskvě. Imre Nagy, ač jen místopředseda vlády, pronese po návratu z Moskvy v červnu 1953 nevídaně ostrou kritiku současného vedeni ve svém projevu na zasedání ÚV strany. Hodně okolností nasvědčuje tomu, že je člo-

38

věkem Malenkova a Beriji, kteří vedou — a postupně prohrávají — boj o nástupnictvi po Stalinovi, zatímco stále více boduje Nikita Chruščov. (Nagyův projev byl prvně uveřejněn ne v Maďarsku, ale v Itálii v roce 1985, a to italským komunistickým historikem.) Krize stalinského socialismu, jejímž výrazem byly už stávky a pouliční demonstrace v Československu kolem měnové reformy 1. června 1953, se samozřejmě neprojevuje jen bitkou ve vládnoucí špičce. Důvody nespokojenosti obyvatelstva jsou v Maďarsku podobné jako v jiných „lidových demokraciích44: ekonomická krize a pokles životní úrovně (zevrubně analyzovaná — pokud jde o Československo, Polsko a Maďarsko — v poslední práci českého historika Karla Kaplana), problém rehabilitace oběti represe předchozích let atd. V Maďarsku — podobně jako v Polsku — se formuje významná intelektuální opozice, sdružující se koncem roku 1955 kolem tzv. Petófího kroužku, jenž má v názvu — i to je výmluvné —jméno velkého básníka, hrdiny maďarské revoluce roku 1848, poražené ruskou intervencí. V Maďarsku se po Stalinově smrti projevuje tzv. nový kurs, pojem, jenž znají a chtějí propagovat i reformátoři v jiných zemích bloku. Jeho osudy nejsou samozřejmě ne dramatické: na jedné straně jsou odsouzeni policisté zodpovědní za minulé represe a z vězení jsou propuštěni zavření komunisté, mezi nimiž je v roce 1954 i Jánoš Kádár, na druhé straně je provedena v roce 1955 čistka v tisku, posilující pozice stalinistů. Boj o vedeni mezi „historickým vůdcem" maďarského stalinismu Rákosím a reformátorem Nagyem konči v roce 1955 vítězstvím prvního: Imre Nagy je vyloučen z KS jako pravicový element. Odsouzeni Stalinových zločinů v Chruščovově pro-

jevu na X X . sjezdu KSSS v únoru 1956 vytvoří i v Maďarsku novou situaci: z vezeni jsou propuštěni i pronásledovaní nekomunisté, intelektuální kvas se znásobuje, první muž stalinské strany Rákosí je donucen k demisi a nahrazen o něco méně zkompromitovaným stalinistou Gerdm. 6. října 1956 vyjde do ulic Budapešti na 200 000 lidi, aby se účastnili pohřbu komunistického předáka László Rajka — pohřbu o hodně opožděného, neboť Rajk byl popraven v roce 1949, v důsledku jednoho z prvních procesů s komunistickými vůdci tehdejší doby, do jejichž série patří pražský proces s Rudolfem Slánským „a spol." v roce 1952. Horečný maďarský podzim získává novou dynamiku. Petofiho kroužek i jiné skupiny formuluji přesné požadavky velké reformy systému, žádají politickou i hospodářskou demokracii. Je čas velkých schůzí a shromáždění, vášnivých d i s k u s í . . . V říjnu roku 1956 to vře nejen v Maďarsku, ale i v Polsku, kde masová lidová revolta odstraňuje od moci místní stalinisty, vybojovává moc pro tehdejšího — zdá se — reformátora (a také bývalého vězně režimu) Gomulku, který se dokáže vyhnout hrozící sovětské intervenci. V Maďarsku je polský „paždziernik", polský říjen, sledován s velkou pozorností. 22. října je na studentských schůzích solidarity s Poláky přijato závažné rozhodnuti: vyjádřit tuto solidaritu druhý den v budapešťských ulicích. Pouliční manifestace 23. října je nejprve vládci zakázána, pak však povolena. 23. říjen se stane dnem, na který se v dějinách nezapomíná. 200 až 300 tisíc Maďarů zaplavuje ulice a náměstí Budapešti. Průvod pochoduje nejprve od pomníku Petofiho k soše polského revolucionáře 19. století, generála Bema (zase výmluvná symbolika), manifestuje před parlamentem, žádá zrušeni systému jedné strany a rovnoprávnost vztahů se Sovětským svazem. Část manifestantů ovládne Stalinovo náměstí a strhává tam sochu diktátora — fotografie padajícího a ležícího Stalina se stanou zkratkou, která symbolizuje podstatu této revolty. Desítky tisíc lidi se večer soustřeďuji před budovou rozhlasu a žádají, aby rozhlas vysílal šestnáct požadavků, formulovaných v předvečer na studentských shromážděních. První muž strany, Gero, marné v rozhlase vyhrožuje. Pak se přihodí to, co dá manifestaci nový rozměr: policie začne střílet do davu před rozhlasem, aby zabránila snaze lidi dostat se do budovy. Manifestanti před touto provokaci necouvnou — po celé Budapešti se lidé ozbrojují ze skladů závodní milice, maďarského Svazarmu, na policejních stanicích i v kasárnách. Hlavní vojenský útvar velkoměsta soustředěný v Kiliánových kasárnách, jemuž velí plukovník Maléter, se k ozbrojenému povstání proti střílející moci » »* pndava... Brzy po půlnoci, v prvních hodinách 24. října, vjíždějí do budapešťských ulic tanky sovětské armády, povolané vyděšenými vládci. Izolované srážky s mocí se měni v boj za nezávislost. Původně neorganizovaní povstalci, málo početní a bez vedení, získávají masovou lidovou podporu, která spoluvytváří strukturu nové možné moci nejen v Budapešti: revoluční výbory, a hlavně dělnické rady. Sovětský zásah nezjednává klid a nezpevňuje pozici prvního muže komunistické strany, Gerdho. Naopak, střídá ho bývalý vězeň Jánoš Kádár, pokouše•

jící se založit „novou stranu". Předsedou vlády se stává Imre Nagy, vytvářející novou „národní44 vládu, v niž jsou zastoupeni partneři komunistů z prvních poválečných let, strany rozehnané antifašistické koalice. Nadchází čas jednaní s povstalci i se sovětskými představiteli. 30. října se sovětská vojska stahuji za hranice Budapešti, 31. října se Nagyova vláda obrací s protestem na Organizaci spojených národů a vyhlašuje neutralitu Maďarska, V noci tohoto dne zmizí z veřejné scény Jánoš Kádár. Objeví se na ní znovu až 4. listopadu, kdy oznámí vytvoření ,,dělnicko-rolnické vlády" pod svým předsednictvím — v hodinách, kdy sovětské jednotky zahajuji nový útok proti povstalecké Budapešti... Nerovný boj proti moderní intervenční armádě trvá v Budapešti i na maďarském venkově dalších deset dnů. Maďarský lid se v této době brání sovětské intervenci i generální stávkou, vedenou Ústřední dělnickou radou Velké Budapešti. 15. listopadu, po skončeni bojů, začíná nová etapa pohnutého maďarského podzimu: zatýkání, věznění a deportace, i náhodně na ulici sebraných lidí, do Sovětského svazu; mezi zatčenými je i Imre Nagy, který se uchýlil na jugoslávské vyslanectví, rozpouštění dělnických rad a revolučních výborů. V prosinci jsou první zatčeni odsouzeni k smrti, Ústřední dělnická rada je rozpuštěna a její předáci zatčeni. Leden roku 1957 je ještě měsícem, kdy dělníci zastavují práci na protest proti zatýkání svých vůdců. Na jaře roku 1957 vrcholí první etapa „normalizace", v niž samozřejmé nechybí „úmluva o dočasném pobytu sovětských vojsk", vyhlášená 27. května. 28. záři jsou likvidovány poslední dělnické rady, které propaganda Kádárova režimu prohlašuje za „kontrarevoluční výtvor44. Aby každý věděl, jak vážně je „normalizace44 míněna, je v červnu roku 1958 oficiálně oznámeno pověšení Imre Nagye a jeho tří druhů, odsouzených v tajném procesu . . . Popravy tímto datem ovšem nekončí. Číselná bilance této historické události nepotřebuje snad adjektivum. Malý středoevropský národ, který se vzpamatovával z nedávné velké řeže druhé světové války, národ mající na devět a půl miliónu obyvatel, počítal — dle oficiálních údajů: na 2000 mrtvých za bojů v Budapešti a na 700 na venkově; dále 12 971 raněných v Budapešti a 1458 na venkove; 105 popravených (podle jiných, neoficiálních údajů nejméně 350 osob); 16 000 odsouzených a desítky tisíc internovaných v „táborech44. Na přesná čísla si musíme ještě počkat, víme však, že šlo především o dělníky a mladé lidi. Tisíce lidí bylo deportováno do Sovětského svazu — mluvil jsem v roce 1966 v Budapešti s maďarským literátem, který v této deportaci strávil čtyři roky; na 200 tisíc Maďarů uprchlo na Západ.

i

Problémy interpretace a paměti Maďarské povstání bylo nesporné velkou historickou událostí poválečných evropských dějin, nejen déjin sovětského bloku. Jako v každé chvíli lidského jednání se lidé rozhodovali, a svým rozhodnutím, řečí a činem vyjadřovali už v roce 1956 svou interpretaci události. Jedni myslili, že jde o kontrarevoluci, která chce znovu nastolit minulý systém spjatý s fašizující vládou diktátora Horthyho; jiní žili revoluci, která měla zrušit monopol vlády jedné strany, nastolit plu-

39

ralitní demokracii a zabezpečit skutečnou nazávislost zemé; třetí viděli v probíhající události „národní tragédii', která malé zemi a jejím obyvatelům přináší jen neštěstí. Samozřejmé schematizuji —jak jednání těch, co zavírali, stříleli a věšeli povstalce, opírajíce se o sovětský pancíř, aby zachovali nedělitelnou vládu komunistické strany, takjednání těch, kteří vyšli do ulic, dostali se do viru bojů a toužili po demokratickém a suverénním státě, i jednání těch třetích, kteří v tomto velkém konfliktu měli strach a toužili po kompromisu a „národním usmíření". Toto základní schéma tří interpretací se však v dalším vývoji potvrdilo. Všechny tři hrály ve třiceti následujících letech nesporné úlohu nejen ve vnitřním životě Maďarska, ale i mimo jeho hranice — a působí i dnes. V Maďarsku interpretace povstání roku 1956 bezprostředně ovlivňovala praktickou politiku, osudy lidí, další vývoj zemé. Po období kruté represe je v zemi v první polovině šedesátých let uskutečněna amnestie vězněných účastníků povstání. Veřejné uvažování — ani v podobě samizdatu — však neexistuje; povstání je až do konce 70. let obecně přijímané tabu. Ve společnosti vládla „úmluva o zapomnění", jak tuto situaci dnes charakterizuje opoziční budapešťský filozof Jánoš Kiss — nepsaná dohoda, v níž byla mlčky přijímána kádárovská interpretace o „národní tragédii". Zapomeňme, žijme; co bylo, to bylo — řekl by český vyznavač selského rozumu. V maďarské oficiální politice teze o „národní tragédii" dnes nesporné převládá. 23. října, v den výročí začátku povstání, jsem poslouchal rozhlasový interview maďarského velvyslance v Paříži. Jak vidi povstání po třiceti letech? Byla to kontrarcvoluce, především v požadavcích namířených proti Sovětskému svazu; byla to národní tragédie, a byla to i revoluce — odpovídá. Byl jsem tehdy mladý a myslím na tuto událost především jako na národní tragédii, s velkou lítostí. Lituji odchodu dvou set tisíc Maďarů do emigrace — říká pan velvyslanec — a vysvětluje zeměpisnou situaci země, Maďarsko jako zemi, která je členem politické a vojenské aliance atd. A konči: přijeďte se podívat, mluvte s lidmi — můžete s každým mluvit svobodně, zrušili jsme (jeho termín, použitý bez uvozovek) železnou oponu. Představoval jsem si, že by takhle mluvil československý velvyslanec o roku 1968... Přes tuto převládající interpretaci povstání nelze nevidět, že oficiální propaganda v Maďarsku v těchto dnech znovu opakuje vulgární lži o kontrarevoluci, nevidět to, že režim v dnešní politické praxi pronásleduje — aniž by je zavíral — ty, kdo mluví o revoluci a snaží se své přemýšleni zveřejňovat. . . A co maďarská demokratická opozice? Jánoš Kiss mluví o konci „úmluvy o zapomnění", která trvala celou generaci. Pro podzimní číslo revue La Nouvelle Alternativě, kterou v Paříži se skupinou dobrovolníků vydávám, jsme připravili blok textů na téma „1956: Paměť vzpoury nebo paměť utrpení?" — ke třicátému výročí povstání v Maďarsku a polského října. Nejzajímavější na těchto svědectvích a analýzách napsaných Maďary žijícími v Budapešti se mi zdají otázky a hledáni nové, mladé generace Maďarů, která — všichni se shodují — o povstání roku 1956 ví málo nebo skoro nic. Tato nová generace má k události především

40

eticko-politický přístup, ptá se konkrétně a z mnoha úhlů na represi, její rozměry, její lidské detaily. A v souvislosti s tím na odpovědnost za tuto represi, což bych zkratkovitě vyjádřil jejich otázkou: Poslal Nagye na šibenici Kádár? A proč? Tento eticko-politický přistup, v němž nejde o velké programy, je tlumočen v prostém požadavku: popravení z období 1956 až 1961 byli pohřbeni v anonymních, možná společných hrobech na hřbitovech v blízkosti věznic; zákon zakazuje profanaci památky mrtvých — a tedy: vládo, plň tento zákon, rozhodni, aby na těchto hrobech byla jména mrtvých! Proč nerespektujete tuto nej elementárnější zvyklost lidstva? O vzpomínání uvnitř Maďarska by bylo možno ještě dlouho mluvit, maďarská opozice pozorně čte v dějinách a vyjadřuje znovu svou snahu vřadit zemi, jak říká, „do hlavního proudu evropského společenského pokroku", v němž podle ni hrají významnou úlohu západní ideje svobody a demokracie. Vzpomíná se však nejen uvnitř Maďarska. Mne zajímá především vzpomínání ve střední Evropě, v té její části, která je integrována v sovětském bloku. A zde se stalo něco nevídaného — myslím na společné prohlášení k 30. výročí maďarské revoluce, které vypracovali a podepsali představitelé opozice z Maďarska, Polska, Československa a Německé demokratické republiky (viz Listy č. 6/1986 str. 1. — pozn. red.). Mám za to, že jde o jeden z nej významnějších dokumentů v historii této oblasti. Připomíná mi snahy osmačtyřicátníků těchto zemi z 19. století, revolucionářů a demokratů roku 1848. Vzbuzuje mnoho naději. Proč? Je nesporně důsledkem společného přemýšleni těchto Středoevropanů o společné tragice osudů, přemýšlení, které začalo v nové kvalitě už před několika lety. Sily, byť skromné, pronásledované a vyvrhované na okraj těchto společenství, si uvědomují, že porážky jejich „šturmů nebe" byly také zapříčiněny izolovanosti těchto revolt, využíváním různých nacionálnich egoismů a nacionalistické zaslepenosti. Československé divize byly v roce 1956 připraveny na slovenskomaďarské hranici; maďarské, polské a německé jednotky pomáhaly okupovat Československo v roce 1968. Nemohlo by to už stačit? V tomto prohlášeni je formulován na několika řádcích základní a mobilizující politický program: „Vyhlašujeme, že chceme společně a rozhodně bojovat za politickou demokracii v našich zemích, za jejich nezávislost, za pluralismus založený na principech samosprávy, za mírové sjednocení rozdělené Evropy a její demokratickou integraci, i za práva všech národnostních menšin. Podtrhujeme, že chceme vzájemně podporovat všechny snahy, které se u nás projevují, o lepší, svobodný a čestný život v našich zemích a v celém světě. Tradice a zkušenosti maďarské revoluce roku 1956 jsou našim společným dědictvím a naši inspiraci." Jsou to pro mě nesmírně závažná slova. Jesdiže se středoevropské revolty stávají společným politickým, etickým a kulturním dědictvím v současném boji proti imperiálnimu pánu, konec tohoto impéria se zase o krok přiblížil. Je třeba být hrdý na to, že pod tímto prohlášením nechybějí česká jména (bohužel mezi nimi marně hledám jména přímých sousedů Maďarů, rodilých Slováků). V roce 1956 reagovala česká veřejnost — nemluvím o zuřivosti oficiální propagandy — na maďarské po-

vstání vlažné. Česka (možná) intelektuální opozice byla v prvních měsících a letech destalinizace po Stalinově smrti historicky opožděna, vysvětleni je asi třeba hledat — podobně jako ve Francii — v nesporné kulturní hegemonii komunistické strany ve vrstvách inteligence. Čeští (a slovenští) intelektualová nebyli schopni hrát v životě země v období 1953 až 1956 podobnou úlohu jako jejich protějšky v Polsku či v Maďarsku. Šedesátá léta, rok 1968 a následující léta

„normalizace" v tomto smčru podstatně změnila situaci. Nelze nemít radost z nového přemyšleni v Československu a z toho, jak se prc>jevuje v praktickém jednáni. O nezávislost, svobodu a demokracii usiitdťcí Maďaři, Poláci a Němci, žijící v sovětském bloku jsou napříště našimi spojenci, nejen sestrami a bratry v utrpení. I když, jak víme z dějin, cesta bude dlouhá a lemována kříži.

MEZINÁRODNÍ MASARYKOVSKÁ KONFERENCE Se značným předstihem před 50. výročím smrti o Masarykovi a Kantovi (R. Scruton, Londýn), T. G. Masaryka (14. 9. 1987) uspořádala Škola o Masarykovi a ruské otázce (H. Lemberg, NSR), slovanských a východoevropských studií při londýno Masarykovi a Benešovi (W. V. Wallace, Glasgow), ské univerzité ve dnech 11.-16. prosince 1986 mezio britských stanoviscích k Masarykovi (I-I. Hanak, národní konferenci o Masarykově osobnosti a díle. Londýn), o ruských reakcích na Masarykův spis Zúčastnilo sejí 52 historiků, politologů a literárních Rusko a Evropa (A. Thomas, USA), o Masarykovi vědců z 8 západních zemi, mezi nimi 7 exilových badaa českém židovstvu (H. J. Kieval, Washington), telů československých. o Masarykovi a pražském literárním strukturalismu Konferenci předcházely prapodivné průvodní zjevy (J. Fronek, Glasgow), o literární autenticitě Čapkoa groteskní prehistorie^ pokud jde o účast původně po- vých Hovorů (D. Short, Londýn), o Masarykovi zvaných účastníků z Československa. Na konferenci a Dostojevském (P. I. Trensky, USA), o Masarykovi měla přijet z Prahy dvanáctičlenná oficiální čs. delea Macharovi v Naši době (P. Drews, NSR). gace, vedená akademikem Prof. Dr. Jaroslavem PurV této náročné mezinárodní soutčži se vesmčs šem Dr. Sc., ředitelem Ústavu československých úspěšné uplatnili čs. exiloví referenti, snad jen s výa světových dějin ČSAV, který sice výborně rozumí jimkou Evy Hartmanové (Mnichov), jejíž nekonvenhistorii parních strojů, ale o Masarykovi nemá ani ční výklad o „omylech realismu44 a Masarykově přípáru. Do prozatímního programu konference z počát- stupu k českým národním aspiracím se setkal se silku června 1986 bylo také zařazeno pět referátů čs. nými kritickými pochybami. Jinak mluvili naši exiloví účastníků: Karel Herman (uvedený nepravdivě jako védci o Masarykově politické práci ve vídeňském parčlen Národní komise čs. historiků, což zní v Londýně lamentu před rokem 1907 (Maric Ncudorílová, Ottazřejmě seriózněji než Československo-sovětský insti- wa), o Masarykově stanovisku k právní reformě ve tut, kde tento pán vskutku pracuje) měl mluvit vídeňské Říšské radě 1891-1893 (Anna Drábková, o Masarykových názorech na mezinárodní vztahy do Vídeň), o Masarykové interpretaci komunismu a soroku 1918, Blanka Prokešová o Masarykově pojetí žen ^ cialismu (Ivan PfaíT, Heidelberg), o sporu mezi Masave společnosti, Karel Kučera o Masarykovi a Peka- rykem a Pekařem v pojetí smyslu českých dějin (Milan řovi, Jiří Malíř o Masarykové roli ve vývoji politické Hauner, USA), o Masarykově stylistické praxi v rámsituace na Moravě před rokem 1914 a Vlasta Plev- ci realistických tendencí v české literatuře (Hana Jczová (Bratislava) o Masarykovi a slovenské otázce. chová, Paříž) a o Masarykové stanovisku k Tolstému a Pět týdnů před zahájením konference se ale dostavil na Gorkému (Antonín Mčšťan, Frciburg). S referáty čs. vedení pořádající instituce čs. kulturní atašé v Lon- exilových vědců souvisí, byť na jiné gcograficko-systédýně a bez udání důvodů suše sdělil, že celá čs. dele- mové rovině, víc než stostránkový sborník „Masaryk gace svou účast odříká. Není zcela jasné, zda vysvět- a naše doba44 s přetiskem bibliografických synopsí lení, které se nabízí — kdyby oficiální specialisté seděli autorů pražského samizdatového masarykovského za jedním stolem s exilovými vědci, zastoupenými sborníku z roku 1980 a studií Petra Pitharta „První v referátech nadto hojněji než čs. kolegové, uznali by léta T. G. Masaryka v Praze44 a Ladislava Hejdánka tím jejich existující autoritu na mezinárodním fóru — „Masaryk-filozof a dnešek44. Sborník, redigovaný důvod odřeknuti Prahy vyčerpává beze zbytku, proto- Vilémem Prečanem, byl konferenci předložen nedávže londýnská škola slovanských studií už uspořádala no založeným Československým dokumentačním střesemináře, na které účastníci z Československa vzdor diskem nezávislé literatury. účasti exilových vědců přijeli. Spiše se zdá, že tu zapůMimořádného kouzla lidské bezprostřednosti dosobil i stále silnější nezájem pražského režimu o účast dala konferenci přítomnost v Praze žijících Masaryčs. vědců na mezinárodních vědeckých diskusích, vý- kových vnuček Anny a Herberty Masarykových, které razněji řečeno tvrdší kurs Prahy, pokud jde o nepro- několikrát přínosné zasáhly do diskuse a zaujaly předyšnost železné opony, kterou Praha spustila mezi devším svým vystoupením v závěrečném panelu sebou a světem. „Masaryk jako člověk 44 .1 když konference trpěla neKonference byla rozdělena do několika tématických dostatečnou organizací a „našlapáním44 39 referátů do okruhů (Masaryk politik, Masaryk myslitel, Masaryk necelých pěti dnů čistého času (nebo naopak příliš a jeho země, Zahraniční reakce na Masaryka, Masa- krátkým trváním konference pro tak vysoký počet referyk a židé, Masaryk spisovatel), v jejichž rámci bylo rátů), i když přinesla spiše utřídění a usoustavnění předneseno 39 referátů. Z nich nejvíc zaujaly výklady masarykovských problémů a pohledů na né než objevo Masarykovi a Kramářovi (S. B. Winters, USA), né závěry, byla nesporně první reprezentativní mezio Masarykovi a Wilsonovi (V. S. Mamatey, USA), národní akcí vědeckou i politickou tohoto typu od o Masarykovi a Herderovi (F. M. Barnard, Kanada), Masarykovy smrti.

41

ZDENĚK MLYNÁŘ

VÝCHODISKO A MOŽNOSTI POLITICKÉ REFORMY V SSSR Uveřejňujeme první z pěti článků, které napsal dr. Mlynář pro týdeník Italské komunistické strany „Rinascita". Série, nazvaná„Problémy politického systému v SSSR" hledá odpovědi na četně otázky, jež si klade každý, kdo uvažuje o možných cestách dalšího vývoje sovětské společnosti za Gorbačovova vedeni. Zatímco první článek, vyšlý v Rinascitě 8. listopadu 1986, shrnuje východisko a možnosti politické reformy v Sovětském svazu, článek druhý se zabývá jednotou i růzností zájmů v tamní společnosti. Třetí článek si klade otázku úlohy komunistické strany v procesu reformy; článek další je nazván „Jednotlivec, kolektiv a občanská práva v sovětském systému Pozornost článku posledního platila výhledům na „socialistickou společenskou samosprávu" ve světle historických zkušeností. K Mlynářovým článkům připojil týdeník IKS diskusní statě z pera italských i cizích au tom a pokračuje v jejich publikaci i po skončení série. Tak číslo z 8. listopadu obsahovala rozsáhlou stať sovětského historika Roje Medveděva; z pozdějších příspěvků upoutal pozornost článek Otto Lacise původně otištěný v teoretickém časopise KSSS „Kommunist". V redakční poznámce k němu napsala Rinascita 13. prosince, že iniciativa k této účasti na diskusi vyšla z redakce moskevského časopisu, a uvítala jako novinku „střízlivou a konkrétní argumentaci někoho, kdo chce vést dialog". Italský list zdůrazňuje, že jde o diskusi s tezemi bývalého československého komunistického politika, který je dnes pro svůj důsledný postoj nucen žít v rakouském exilu. Dosavadní pokusy o hospodářskou reformu v SSSR ztroskotaly v neposlední řadě proto, že narazily na politické meze: vyžadovaly změny nejenom v hospodářském, ale i v sociálním a politickém systému. Strach z takových změn však nakonec byl silnější než úsilí o ekonomickou reformu. Také dnes vkládají všichni, kdo jsou proti současné reformní politice Gorbačovova vedení KSSS, své nadéje do opakování podobného vývoje. Shodují se v tom kupodivu jak konzervativní vnitropolitické síly v SSSR, spjaté s existujícím byrokratickým systémem řízení, tak i takoví komentátoři na Západě, kteří zásadně odmítají schopnost sovětského systému vyvíjet a reformovat se. Obojí spatřují v nutných změnách a v demokratizaci politického systému SSSR ohroženi mocenských základů socialistického zřízeni. Domnívám se, že sovětský politický systém je reformovat elný, může se postupně vyvíjet a nakonec změnit svou nynější kvalitu. Znamenalo by to nikoli zánik, ale teprve skutečný rozvoj socialistického zřízení. Je to však úkol ještě mnohem obtížnější než změna systému ekonomického řízeni Vývoj se tu nemůže obejit bez vážných konfliktů mezi různými sociálními zájmy a musí při tom dojít k porážce takových sociálních skupin, jejichž zi\jmem je uchovat si svá privilegia bez ohledu na společenské potřeby a cíle. Nepovažuji tyto konflikty za projev třídního boje, stejně jako nepovažuji sociální vrstvu spjatou v SSSR s procesy řízení (tzv. mocenskou elitu) za společenskou třídu v marxistickém slova smyslu. To však neznamená, že taková sociální skupina neexistuje a že nemá velmi silnou pozici ve společnosti. Novým sovětským vedením plánovaný přechod ekonomiky k fází intenzivního rozvoje si nelze představit bez vážných konfliktů s části této sociální skupiny. Zároveň ovšem není situace tak jednoduchá. Sociální síly, které mají zájmy na zachování statusu quo a stavějí se proti reformě, nejsou jenom uvnitř mocenské elity. Dosavadní systém zvýhodňuje ekonomicky neodůvodněně i některé skupiny uvnitř dělnictva, skupiny spojené s „neoficiální ekonomikou" apod. Naproti tomu síly, jež přišly s reformní iniciativou „shora", jsou nepochybně ze sociálního hlediska příslušníky mocenské elity. Hranice mezi zastánci a odpůrci reformy (ať už ekonomické nebo politické) jde tedy uvnitř všech velkých sociálních skupin sovětské společnosti. Jsou proto možné velmi různorodé a nečekané aliance a velmi různé body střetu. A je proto také mimořádně obtížné, aby byl v praxi formulován program reformy politického systému alespoň na takové úrovni konkrétnosti jako program ekonomické reformy — a aby takový program získal jasnou podporu většiny ve všech velkých sociálních skupinách. Tomu odpovídá současná skutečnost v SSSR. Zatímco ve sféře hospodářského řízení už existuje určitá konkrétní představa o nutnosti změn určitých institucí (plánovacího centra i hospodářských ministerstev a jednotlivých podniků), o nezbytnosti dát jim nové postaveni, nově vymezit jejich vztahy a zejména jejich míru autonomie, není ve sféře politického systému zatím nic podobného v dohledu. Kromě některých všeobecných hesel a požadavků (jako „prohloubeni demokracie" nebo „rozvoj samosprávy") a kromě nových metod politického působení, jejichž společným jmenovatelem je více kritiky, více publicity a také požadavek efektivního výkonu i ve sféře řidiči práce, není tu žádná konkrétnější představa o potřebných změnách v postavení, roli a struktuře hlavních instituci politického systému. Oficiální teze sovětského vedeni sice zni, že bez demokratizace všech sfér společenského života jsou „přestavba a urychleni vývoje" sovětské společnosti neuskutečnitelné. Co se tím však za daných podmínek v SSSR rozumí? Jaké skutečné změny lze a jaké naopak nelze v politickém systému SSSR očekávat i v případě, že se reformní politika úspěšně prosadí? I jenom všeobecná odpověď na tyto otázky vyžaduje analyzovat podrobněji východisko současné sovětské reformní politiky.

42

Demokratizace jako prostředek k dosažení hospodářských cílů Nejhlavnéjšim cílem celého procesu přestavby v SSSRje, jak známo, přechod sovčtske ekonomiky ze stadia, kdy rozvoj zajišťovaly převážné extenzívní faktory (růst počtu pracovních sil, stále nove investice, nové továrny atd.), k modernímu industriálnímu vývoji, při nčmž růst zajišťuji faktory intenzívní (produktivita práce, efektivnost řízení, véda a technika atd.). To vyžaduje od všech lidi ve výrobním procesu — od manažerů až po délníky — iniciativu a samostatnost, novátorství, ochotu experimentovat, zájem na překonáni navyklých metod práce novými, efektivnéjšimi. „Co se však nyní ukazuje? Komu je v průbéhu přestavby nejhůře? Novátorům, aktivním lidem, neúnavným, tém, kdo se nespokojuji dosaženým. Tito lidé boři dosavadní stereotyp práce nčkterých vedoucích kádrů, nutí je pohnout se. Ale tyto kádry ustrnuly a nechtějí měnit staré myšleni" — tak to formuluje M. S. Gorbačov v nedávném projevu v Krasnodarském kraji. Je to ovšem řečeno velice mírné, jakoby šlo jenom o subjektivní vlastnosti „některých vedoucích kádrů". Ve skutečnosti celý systém v SSSR po desetiletí preferoval právě tento typ lidí a znevýhodňoval nebo přímo potlačoval lidi novátorské a kritické. Podstatné však je, že dnes sovětské vedeni vidí, že s tím je nutno skoncovat, nemá-li celá přestavba ztroskotat. A toto vedeni také vidí, že zlomit odpor těch sil, které maji zájem na udržení dosavadní stagnace, protože jim poskytovala výhody, nelze jinak než náporem kritiky zdola. Demokratizace se jeví jako nezbytná, aby tento nápor protibyrokratických sil mohl v praxi začít. Zároveň nejde ovšem v dnešní sovětské realitě zdaleka jenom o strnulé stereotypy řídicí práce. Jde navíc 0 nepředstavitelný rozsah takových jevů, jako je korupce, potlačování kritiky zdola, vzájemná ochrana a protekce uvnitř byrokracie jako sociální vrstvy, materiální výhody, založené často na kriminálních praktikách, všeobecný rozklad pracovní disciplíny, alkoholismus, pasivita a frustrace v práci na nejrůznčjších úsecích atd. To vše dohromady vytváří specifickou sociální atmosféru, bez jejíhož radikálního překonání by cíle přestavby nutně zůstaly na papíře. Proti tomu všemu se sovětské vedení rovněž snaží použít demokratizace jako nástroje, jako léku. Při tomto východisku je ovšem pochopitelné, že požadavek demokratizace se v současné sovětské politice podstatně Uši svým obsahem od toho, co si pod rozvojem socialistické demokracie představuje dnes na Západě nejenom každý marxista a socialista, ale i každý dělník. Pro lidi ve vyspělých industriálnich společnostech má demokracie, a tím spíše socialistická, řešit problém, jak ve fungujícím mechanismu technokraticky řízené společnosti, v němž je vše zaměřeno na efektivnost (a zisk), prosadit účinně i takové lidské zájmy, potřeby a hodnoty, které ekonomické efektivnosti a zisku neslouží, bez nichž je však smysl lidského života ohrožen. V dnešním sovétském systému má demokratizace posloužit naopak tomu, aby byl rozrušen byrokratický, na mocenské libovůli založený systém diktátu nad společností a nad moderními výrobními silami. Má teprve pomoci tomu, aby ekonomicky efektivní technokratický systém řízení fungoval. Teprve jestliže se to podaří, je naděje, že v další fázi vývoje se požadavky kladené na demokracii v aktuální praxi sovětského systému přiblíží obsahově těm požadavkům, jaké se na socialistickou demokracii kladou dnes v západní levici. V sovétském tisku poslední doby můžeme číst stále znovu o celé řadě případů, kdy lidé za novátorské, ale byrokratům nepohodlné myšlenky a činy jsou nejenom okřikováni, ale také někdy vyhazováni z práce. Můžeme čisto tom,jak straničtí byrokraté pronásledují novináře za to, že se odvážili napsat kriticky o něčem, za cojsou lito byrokraté odpovědni. Lze číst o konkrétních případech, kdy lidé — a nejenom z řídících aparátů — „projevují hlavni starost o to, jak udržet starý pořádek, zachovat svá privilegia, ačkoli to neodpovídá socialistickým zásadám, zákonům, morálce ani současné politice" (M. S. Gorbačov). Je jisté pozitivní, když takové věci jsou nejenom kritizovány, ale v praxi sovětské každodennosti postupné měněny. Lze to také nazvat postupem demokratizace — ovšem je to jen jeden aspekt demokracie, který se jeví jako hlavní a nejdůležitější pouze za daných sovětských podmínek. Jestliže však v těchto sovětských podmínkách srovnáváme současnost s posledními léty za Brežněva, je nesporné, že i na cestě demokratizace došlo k tehdy nečekanému, velikému pokroku.

Hlavní překážky na cestě politické reformy Východisko, z něhož dnes začínají v SSSR snahy o změny i v politickém systému, je charakterizováno ještě celou řadou faktorů, které politickou reformu ve směru demokratizace ztěžují a brzdí. Jsou to faktory objektivní 1 subjektivní povahy, historicky dlouhodobé působící i zcela současné, aktuální. Ve svém celku podporují všechny tyto faktory především tabuizaci problematiky sovětského politického systému, o nichž se doposud nemůže ani mluvit tak otevřeně, jako to už je možné o problémech hospodářských. Viděno z historického hlediska maji všechny dnes žijící generace všech velkých sociálních skupin v SSSR společnou základní zkušenost, která učí, že nejenom pokusy o praktickou změnu, ale už i pokusy o formulaci rozporů a sporných otázek ve sféře politického systému jsou velice nebezpečné a jejich iniciátoři špatně končí. Z dob Stalinova teroru zůstala stále ještě živá vzpomínka, že pokusy o diskusi o problémech politického systému — tj. o roli strany, státu, práva, společenských organizací apod. — byly nakonec vždy označeny za protistranickou a protistátní úchylku a jejich autoři končili ve vězení nebo na popravišti. Přípustná byla vždy jenom jediná alternativa řešeni politických problémů — a to ta, kterou žádalo právě existující politbyro strany. Z Chruščovových časů, kdy politbyro strany naposledy hovořilo o nutnosti změn i v politické struktuře, zůstala zkušenost, že ani tehdy se iniciativa v tomto směru nevyplatila. Osmnáct let za Brežněva se o potřebě žádné reformy politického systému nemluvilo, politika stagnace vládla i v tomto směru. Proti pokusu o reformu v Československu byly nasazeny sovětské tanky, a proti tém, kdo v SSSR s československým pokusem sympa-

43

tizovali, bylo rázné zakročeno. Uvnitř KSSS a uvnitř oficiálních politických struktur v SSSR nemohla být po dvacet let vedena žádná diskuse o vývojových perspektivách a o současných nedostatcích a krizových jevech v politickém systému. Nemohou proto dnes také existovat ani žádné konkrétnější, už rozpracované představy na toto téma. Rozhodující význam při tom všem však má, že neměnnost politického systému v SSSR garantovala neměnnost privilegii. A nejvýznamnéjši privilegia (stejně jako na druhé straně nejvážnější diskriminace) sociálních skupin i jednotlivců v sovětské společnosti jsou odvozena zjejich postaveni ve struktuře politické moci. Ti, kdo za daného statusu quo byli zvýhodněni, snadno ztotožňuji své výhody se socialismem vůbec a jsou i nyní ochotni ve změnách, které by ohrozily jejich privilegia, vidět „nebezpečí pro socialismus44 a pro „moc dělnické třídy44. Z toho všeho se rodí snadno ideologie, podle které vše, co existuje v praxi sovětského politického systému, je nikoli plodem zvláštních historických (vnitřních i vnějších) podmínek výstavby socialismu v SSSR, ale přímým a jedině možným vtělením principů, které formulovali Marx a Lenin. Jestliže Lenin mluvil o sovětech jako o historicky vyšším typu demokracie než je parlamentní systém, znamená to pro tuto ideologii zmocněni umlčet každého, kdo se odváži poukázat na to, že tehdy měl Lenin na mysli docela jiné organizace, než jakými se postupné staly — zejména za Stalina, ale i po něm — sověty v SSSR, začleněné do byrokratických mechanismů centralizovaného direktivního řízení hospodářství a okleštěné ve svých pravomocích k nepoznání. Je to stále ještě tato ideologie, co určuje tón celých pasáží o politickém systému i v nynějším Programu KSSS. Nelze se proto divit, že koncepce politické reformy není ani zdaleka tak jasná, jako koncepce reformy hospodářské. Z toho všeho vzniká celá řada vážných rozporů, s nimiž se musí Gorbačovova politika potýkat. Tak na jedné straně koření všechny hlavní problémy současného politického systému, které je nutno v zájmu přestavby řešit, v minulosti (stalinské, chruščovovské i brežnévovské). Na druhé straně však Gorbačov právem nechce soustředit pozornost na minulost a vyvolat vážný rozkol ve straně, v řídících aparátech i ve společnosti kolem hodnoceni minulosti. Zkušenost Chruščovovy éry (ale i „pražskéhojara 44 ) učí, že to je první krokk porážce reformní politiky, protože to ztěžuje formování co nejširši aliance sil, schopných provádět reformy: o uplatněni lidí často rozhoduje, jak hlasitě kritizuji minulost, nikoli jejich schopnost či neschopnost provádět novou reformní politiku. Nejvážnéjší rozpor však vzniká z toho, že na jedné straně je pro úspěch reformy potřebná jednota tlaku „shora44 i „zdola44 od samého počátku reformního úsilí; na druhé straně však kvalitativně větší míra politické svobody a skutečné autonomie v jednání pro různé sociální skupiny i jednotlivce může být až výsledkem, nikoli počátečním východiskem reformního procesu. Neboťjinak by za dané hospodářské, sociální i mocenské situace v SSSR hrozilo, že místo reformy dojde k erupci rozporů současného systému a nakonec bude násilím obnovena stabilita — samozřejmé i se stagnací posledních let.

D n e š n í meze politické reformy v SSSR Tím vším jsou do značné míry předurčeny reálné možnosti změn sovětského politického systému v několika budoucích letech. Nelze očekávat, že by došlo ke zméně základních vazeb v sovětském politickém systému pokud jde například o monopolní postavení komunistické strany, které nelze změnit ve volbách vítězstvím jiné opoziční strany. To však podle mého soudu neznamená, že v SSSR nemůže být nastoupena cesta ke kvalitativní změně dosavadního politického systému ve směru demokratizace řízeni společnosti. Bude to však cesta dlouhá, nejspíše pro několik generaci. Nejbližších deset či patnáct let však už může sehrát rozhodující roli v tom smyslu, aby se demokratizace stala nezvratným procesem a nedošlo k regresu jako po Chruščovových experimentech. Pro nejbližší dobu považuji za pravděpodobné, že dojde k demokratizaci v zásadě stále ještě autokratického procesu přijímání a prováděni politických rozhodnutí. To znamená především změnu stylu práce v rámci existujícího institucionálního politického systému. Rozhodovací proces bude autokratícký, ale bude provázen konzultacemi se společností, s různými sociálními skupinami. To sice nezajisti demokratickou samosprávu společnosti, ale může to ztížit, až prakticky vyloučit, aby docházelo k rozhodnutím, proti nimž by byla zjevně většina společnosti. Podobný historický mezistupeň vývoje považuji v SSSR za nutný nejenom proto, že „shora44 nelze dospět k radikálnější demokratizaci pro silný odpor části mocenské elity. Takový mezistupeň je v SSSR nutný i proto, že „zdola44 zatim nepůsobí a nebude příliš rychle působit tlakjednoznačně podporující demokratické principy řízeni. Jednak historické tradice, jednak i aktuální zájmy uvnitř některých sociálních skupin (a to nejenom uvnitř mocenské elity) budou v sovětských podmínkách naopak nutně posilovat snahy o autokratícký politický systém (včetně voláni po „tvrdé ruce44, schopné zavést „pořádek44). Zároveň potřebuje politické vedeni odhodlané uskutečnit ty cíle, které se spojují dnes v SSSR s politikou „přestavby a urychleni rozvoje'4, zachovat ve svých rukou i nástroje centralizovaného mocenského tlaku a užít tohoto tlaku v zájmu reformy. To je nezbytné zejména v celé vývojové fázi, kdy starý mechanismus už samočinně nebude fungovat, ale nový ještě nebude také účinně funkceschopný v ekonomické a sociální oblasti. Za takové situace nemůže vedení, které chce skutečně vést proces reformy, rezignovat na silné prvky autokratického řídicího systému v politické oblasti; jinak by mohlo ztratit vlastni rozhodující mocenský vliv na průběh reformy. V této vývojové mezifázi lze sotva očekávat, že by došlo už ke kvalitativně novému rozvoji instituci politického systému, tj. k vytvářeni institucionálních záruk demokratického systému řízení v nových směrech, tam, kde je sovětský systém dosud nezná. Avšak teprve takové institucionální záruky mohou znamenat, že se demokratizace stala nezvratným procesem. Pokud má i politická reforma v SSSR opravdu mít praktický význam pro celý proces tzv. přestavby, je nutno už v nejbližší budoucnosti problematiku politického systému odtabuizovat alespoň v té míře, v jaké se to už stalo v oblasti řízeni ekonomiky.

44

EVA KANTI

O zdrojích nezávislosti našich aktivit 0 nezávislých společnostech nebo aktivitách je dobré vědět, na čem jsou nezávislé, od čeho se odtrhují, v čem je téma jejich nezávislosti. Politický, ekonomický a ideologický monopolismus vyt vah nad naší společností umělou skutečnost a na této uměl os ti zakládá svou moc. V záměru vytvořit jednolitost „komunistické civilizace tedy cosi nepřirozeně jednostranného, možná muže být zamyšleno něco až grandiózního; my ale, kteří v tomto světě dýcháme, nejen o mže víme, kde a v čem jeho nepřirozenost zapáchá, ale všemi smysly vnímáme právě jeho umělost. V hektickém politickém salutováni ztrácí každé slovo, oficiálně o společnosti pronesené, obsažnost, pojmy hekticky skandované nenacházejí sobě adekvátní skutečnosti, dokonce i sám pojem socialismu se změnil v ústech oficiálů v mrtvý výraz. Nejde o nic z toho, o čem se mluví a k čemu je společnost —jak oficiálové zpupně praví — ft vychovávána"; jde o jedině — udržet moc. A bsolutizace moci, nestydatá nadvláda státu a z toho plynoucí umělost společenského fungováni má v různých obdobích i v různých zemích východního bloku různou intenzitu podle tohoJak se životnost skutečnosti brání a narušuje do praxe převedený neživotný ideologický kánon. Za mého dětství se i> malých krámcích na předměstí prodávaly olomoucké syrečky a protože páchly, byly pod skleněným poklopem; když syreček páchl takřka hustě, pach až poklop nazvedávai Nacházíme se v podobné situaci: lživost se stává neúnosnou i těm, kteří její pomocí vládnou, pach nazvedá poklop umělosti Nedávno jsem mluvila o těchto věcech s dvěma lidmi, pracujícími takzvaně „ve strukturách", to jest takovými, kteří si ve svém postavení uchránili zdejší společenský normál. V prvním piipadě to byla žena, učitelka na univerzitě, vzdělaná a jemná. Učí odtažitý společenskovědní obor, medievalistikiL Z ochranných důvodů nebudu příliš určitá. Má z Pražského jara škraloup, zejména se o ní ví, že je křesťansky orientovaná, takže ji nebylo navzdory znalostem a schopnostem dovoleno habilitovat se doceň tskou prací, ale protože její škraloup není zas tak velký a obor ji umožnil názorově se stáhnout, nemusela z univerzity odejít. Vylíčila mi, že posledních patnáct let, tedy ona doba našeho zahuštěného vakua Jí vymizelo v čase. Ten čas jako by se nestal, neudál, není pojmenován zrealizovanou životní možností, a tudíž zneviditelněl. Cítí ten kus života jako díru, ne-skutečnost. Přitom by to při jejím věku a povolání mělo být právě období vědeckého vyzráváni V druhém případě jde o muže, je to divadelní režisér, který tak napůl smí a napůl nesmí, režíruje ve venkovských divadlech, ale Prahu má zakázanou, je to jeden z našich nejvyzrálejších divadelních teoretiků. Vyjádřil vakuum umělé skutečnosti, kterou nad námi sklenul politický monopol, ne ve svém osobním pocitu, ale v širším kulturním kontextu. Nedá se říci, že v povolené kulturní produkci panuje jenom nekul turnost. V tomto smyslu je dokonce nepřesné užívat termín „druhá kultura" nebo „paralelníkultura"pro činnosti úřadem nepovoleně, neboť kultura je jedna, tam i zde. Občas se podaří ve státních ateliérech natočit skvělý film, nejsou řídká vynikající divadelní představení, hlavně v malých divadlech, vyjde výtečná kniha. Tyto jednotlivé vynikající výkony jsou nepochybně přemožením umělého světa, jsou na něm \^vzdorovány. Přitom ale, protože veřejně prostředky nedávají možnost je zafixovat, společností zpracovat, strávit, protože nejsou nikam propojeny, ch vilku svou existencí trčíjakoby nad propastí, a pak propadají do monopolního vakua. Ve společnosti po nich zbude téměř stejné prázdno, jaké vylíčila jako svůj osobni pocit má přítelkyně. Tyto ojedinělé výkony nejsou s to vytvářet kulturní povědomí, nikoli ale pro svou mimořádnost - vynikající výkon je v každé společnosti mimořádný —, ale protože jsou nezařaditelně ve společnosti bez struktury. Nemají šanci stát se hodnotovými měřítky, protože je zničen strukturní žebřík se svými různě odstupňovanými mírami hodnot. Širší společnost sice o nich ví, ale nemá prostředky zařazovat je, zpracovávat a uchovávat jako kritéria, a ony se tedy propadnou do vakua. V praxi pak se obecenstvo živelně hrne na filmy v tisku nějak kritizované, existuje dokonce konkrétní kritik, na jehož názory se reaguje právě opačně, a naproti tomu třeba i skvělé sovětské filmy získají po pár divácích na představeni Ve své imbecilní podobě, v jaké doléhá na nás, monopolismus ničí přirozený sklon společnosti strukturovat se, a ničí ho natolik, že ve svém vakuu puhlcuje každou hodnotu 1 a nedovolí jí podílet se na tvorbě hodnotového systému. Jako všeplatnou nastoluje pa-hodnotu. V této souvislosti nazírány jsou pak nezávislé aktivity vlastně plánem, předstupněm nebo až i tvorbou přirozených společenských struktur a hodnotových žebříčků. Je to sebeobrana společnosti, hráz úplnému úpadku. Spisovatel, který nesmí publikovat v nakladatelstvích podřízených státu a „vydává" si svá díla strojopisně sám, herečka, která pořádá pro přátele představení ve svém bytě, výtvarníci pořádající výstavy na dvorcích starých domů, jazzoví hudebnici a příznivci jazzu, kteří si brání právo existovat a pracovat jako organizace, jsou sice pronásledováni režimem, ale netrpí oním prázdnem vakua; a neoficiální časopisy, opisované na psacích strojích, m ají-li duchovní silu náš s větp ra vd ivě rejlekto va t, jso u z árodečn ou strukturou, na niž sc vytváří kulturní povědomí rozlišováním a fixováním hodnot. Proto také není neprostupná mez: mezi touto takzvaně druhou kulturou, uměleckými nebo vědeckými díly publikovanými samizdatem nebo exilem, a oněmi vynikajícími díly vznikajícími uvnitř oficialitou ovládaného prostoru. Síla duchovnostipřevádí vše kvalitní na jednoho jmenovatele: kulturu. A autory ijejich čtenáře, herce ijejich diváky, tvůrce i konzumenty stváři v jedno kulturní prostředí, vymykající se z oficiálního vakua. Hodnotová měřítka se přitom vytvářejí pokud možno objektivně, platí myšlenka, že ne vše, co vzniká neoficiálně, „nezávisle", má eo ipso punc pravosti To jsou příklady z kultury, ale živá touha po přirozenosti proniká i do ostatního veřejného života. Například Charta 77 vytvořila téměř už desetiletým působením výraznou společenskou pozici, k níž se může někdo přidat, ale taky nemusí, která však je sama sebou už jednou z platných struktur a veřejný život se na ní

45

může reflektovat. Jsou o tom známy příklady až anekdotické. Když přijel do malého města člen VONSu zjišťovat, proč tu byl nějaký mladý člověk uvržen do policejní vazby, neprávem zavřeného raději pustili, než by riskovali veřejnou zprávu VONSu o jeho zatčení. Jiný chartista vyprávěl, že se v jednom větším městě místní ekologové rozhodli předat Chartě ke zveřejnění své kritické poznatky, nějak se to proslechlo a úřady začaly urychlené zjednávat nápravu. A jeden dost vysoký úředník se prý rozčílil nad nějakou režimovou nesmyslnosti a řekl: „Na to by bylo nejlíp pozvat Chartu." Znamená to, že ač Charta vládne pouze slovem, slovo je tu silou; a nikdy nebudeme dost vděčni našim přátelům v exilu, kteří v rozhlase nebo časopisecky a knižně zdejší materiály zveřejňují. A však jako protějšek tohoto popisu stavu naší skutečnosti platí současně i následující popis ze stanoviska jinak pootočeného. Na proces s VONSem přijela mladá advokátka z Belgie a my jsme jí taky předvedli, jak je u nás rušen západní rozhlas. Příšerné tóny z přijímače zaplnily místnost a ta mladá žena vykřikla: „Ale to je Biafral" Předtím se vrátila z Afriky. Přikývli jsme, ale současně jsme věděli, že se o naši skutečnosti nedá tak v úplnosti říci, že je „biafrická". Nehnutost režimu je úžasná, ale současně se poměry po porážce Pražského jara ustálily v mezích snesitelnějších, než jaké země prožívala těsně po únorovém převratu; dnešní mocenská garnitura se zplna přihlásila k výsledkům února 1948, ale nezavedla krvavý teror tehdejších let. Disidentovi, zvlášť méně známému, neustále hrozí vězení, ale nemusí počítat s tím, že by mohl být popraven. Sama diktatura tu nemá jednoduchou tvář. Systém se i při své komunistické výlučnosti cítí být vázán a odvolává se na světově platné zásady evropské politicko-společenské kultury. V hlavní myšlence, že „všechna moc pochází z lidu", že je tedy odvozena od společnosti, a nikoli společnost od ni, se ústava nevymyká z demokratického evropského myšlení a diktatura, která je tady prakticky uplatněna, si ustavičně zastírá tvář demokratickými formami: pořádá volby, má parlament, jemuž je vláda odpovědná, udržuje dokonce systém národní fronty s různými politickými stranami, za demokratickou rétorikou, když toho bude situace vyžadovat, se i nejlevějšímu tyránkovi bude prášit od úst. Ovšemže diktatura svou podstatou, každým svým dotekem demokratismus znehodnocuje, účast lidí na čemkoli převrací v kolaboraci s ní, přesto ale tím, že si východoevropské vlády nemohou dovolit směrem ven, ale ani směrem dovnitř uplatnit trvalou otevřenou diktaturu, východní Evropa ani socialistickými převraty nevypadla tak úplně z evropského kontextu. To je též objektivní skutečnost, která modifikuje vznik, možnosti i činnost nezávislých společnosti. Například Charta 77 si díky jistým objektivně daným možnostem, které vyhledává a využívá (byla ustavena po ratifikaci kodexu o lidských právech), může dovolit být otevřeným hnutím, hnutím bez mocenských aspirací. V tom je taky síla Charty 77 vůči režimu, že pracuje na půdě, která je režimem daná, že ctí zákony, ústavu, že sejich do volá vá a že ani nejtajnější myšlenkou se nechystá na mocenský převrat. Takto je i ze strany násilím neuchopitelná; a že nechce užívat manipulační metody, je sama nezmanipulovatelná. Není jednostranná, je živá. Vede zápas ne o moc, ale o právo; a t> mezích, které si sama vy může svou činností, toto právo uplatňuje. Svým způsobem se dá říci, že i moc si na ni zvyká. Když chtěli podat první petici parlamentu, policie mluvčí cestou zatkla a zavřela je do vězení; dnes se při výslechu majoři bezpečnosti domáhají, aby dokumenty Charty procházely touto „parlamentní" cestou a oni se o nich nedozvídali až z rozhlasových relací. Charta zásadně koná veřejně, spiklenectví její cizí. Nemá ve svých intencích jakékoli násilí, nezápasí s vládou, jen ji kritizuje nebo bere za slovo, A kdykoli to udělá dost bystře, má její dokument hluboký vliv na veřejnost. V této pozici je síla Charty i dovnitř hnuti. Protože není tendencí mocenskou, může v sobě soustřeďovat nejrůznější a i oponentskě názorově proudy a skupiny. Je to praktické uskutečňování pluralismu; sice v malém, ale tím nemusí být řečeno, že i věc je malá. A pokud se zde mluví o nezávislosti, charakterizovala bych ji jako volbu a ochotu hledat a říkat o poměrech pravdu, onu, již si myslí většina společnosti, ale již nemá možnost nebo pádné důvody nebo chuť či odvahu nahlas vyslovit. Tak vlastně Charta vychází vstříc i určité obezřetnosti, Čechách hluboce zakořenělé, odporu k planému a velikášskému gestu. Tak všechny neoficiální aktivity vlinqjí, prorůstají do ostatní společnosti, chrání se od ní odtrhnout, respektují, co je v ní dobrého a své dobré co možná nejšíř poskytují. Není zvláštnosti, že někteří spisovatelé vydávají knížky jak v oficiálních nakladatelstvích, tak v samizdatu, a ten jejich nevydatelné rukopisy rád přijímá. A autóh petliční by ochotně vydali své dílo ve státním podniku, kdyby ten jim to bez podmínek nabídl. A pokud jde o Chartu, obrazně řečeno, autorem jejího dokumentu by mohl být i ministr — který měl potíže s uveřejněním svého názoru a kdyby ten byl pravdivý. Chci říci: nezávislé aktivity jsou stíhány, jejich nositelé různě šikanováni až pronásledováni, ale přesto ze své vůle i díky možnostem, kteréjsou právě dány — neživoří někde na okraji nepřátelského systému. Nepřátelská je jim moc, ale moc není celá společnost. A ony nejsou uzavřené ghetto. A národní kolektivita, doufejme, se přesvědčuje, žepro ni není určenajen beznaděj a život na kolenou. *

*

*

Jsou to věci zvláštní a i svým způsobem nové. Řekla bych dokonce, že základním rysem proměnlivého a názorově širokého společenství nezávislých společností a aktivit je hledání, nacházení a formulováni životního názoru. Jan Patočka při založení Charty nazval tento až roztodivně různorodý proud, zahrnující bývalé komunisty, socialisty různých odstínů, křesťany různých církvi, liberály a konzervativce, čili celé společensko-názorové spektrum, „solidaritou otřesených". Z oné otřesenostiplyne vzájemná solidarita a ona „otřesenost" se týká všech, každého z jeho vlastního důvodu, z vlastni neuspokojenosti a potřeby bytostné opozice proti zmršenosti poměrů. V základě je to ale otřesenost všech ze světa mocenské manipulace a pouze účelových jednáni. Cítíme sejako jednotlivci ijako národ ve zlomovém bodě, touha po podstatnosti tu není dobovou náladou Je to niterná potřeba. Velice to souvisí s odvzdušněným mocenským vakuem, ale nejen s nim. My v Čechách jsme krátce za sebou udělali špatnou zkušenost jak s bezmocí účelovosti liberalismu

46

a pragmatismu, tak s totalitní účelovostí komunismu; oboji sice jinak, ale přece jen v rozhodujících momentech národní existence selhalo. Zejména u mladé generace dochází ke změně smýšlení. Naléhavost tlaků vede k poznatku, že člověk, aby* se osvobodil, musí přestat myslet a jednat jen v dimenzích povrchových manipulaci a jakýchsi politikou nastolovaných cílů; osvobodí se chápáním ale i naplňováním smyslu toho, co se děje s ním a kolem něho, Je tu vyprovokován prudký a ne lhostejný smysl pro pravdu, o postiženi toho, co je v jádru věci. Ne účel, ale smysl, by sedalo napsat jako činné heslo většiny nezávislých aktivit. A není tudíž pouhou shodou okolnosti, že hlavním filozofickým směrem je těmto společenstvím fenomenologie a žejejich životni etika čerpá z křesťanství, A taky nebylo jen gestem politické chytrosti, že se Charta 77 ustavila jako obhájce lidských práv. Právě na lidských právech lze dobře ukázat, jak se z předmětu politického žonglérstvi — která vláda nemůže kterou obvinit, že tak úplně nedodržuje kodex lidských práv? — mohou politice stát její etickou normou, platnou ve všech režimech bez rozdílu. Hledání a uplatňování smyslu ajeho nadřazení účelu se vyznačuje dvěma základními postuláty; identitou a integritou. Nezávislé aktivity hledají, vytyčují a háji proti zglajchšaltováni lidské vnitřní já a jeho právo na autentický projev. Snad i proto jsou jedním z poetických trendů české neoficiální literatury knihy deníků; a z opačných důvodů politická moc tak silně pronásleduje hudební skupiny, které hudebním výrazem i texty bezprostředně vyjadřují životní pocit mladých lidi. Být identický je ale jen polovina činu. Nepochybně vlivem oživeného křesťanství, jeho smyslu pro transcendentno, síli i duch integrity. Je hledaná v celistvosti etické, filozofické, tedy lidsky vnitřní a osobní, ale i ve vytváření obci a společenství. índividualistický čin málo platí, z nejosvicenějšich hlav vycházejí výzvy k toleranci, k oné možnosti, že ty i já najdeme kus pravdy. Naše hodnoty, názorové odstíněnosti, různé stupně poznání, různá kulturní východiska nejsou prvořadé: prvořadý je cit pro smysl věcí a pro smysl našeho jednání. I při vášnivosti některých sporů> které se tu uvnitř nezávislých společenství vedou, se stranický partikularismus nebo konfesijní nesnášenlivost stávají nejenom zdvořilostním faux pas, ale jsou pociťovány za stejně ohrožující jako mocenská manipulace vyprázdněných ideologií toužící nás ovládnout zvnějška. V rozpolcených Čechách, kde stranictvi bylo odedávna vyšším příkazem než pravda, je to tendence víc než chvályhodná. V integrované identitě je svoboda vědomím svobody s druhými; je to životní styl, kladoucí člověku před oči jako hlavní ne jeho osobní zájem, ale jeho nárok na sebe. Odpovědná svoboda je nejen kladně tvůrčí, je současně i ozkušováním světa: mé jednání, takové, jehož se odvážím, poskytuje obraz toho, co svět je. Tato ustavičná náročnost před druhými se mi zdá být slušným východiskem z našich dost složitých situací, ale i dobrou ochranou proti destruktivním vlivům moci. *

*

*

Z předchozího vyplývá, že pro nezávislé aktivity posunul svůj obsah také pojem cíle. Řekla bych, že smyslem (a i cílem) nezávislých společnostije, z> jsou. Vzniká tu jiný dynam ismus než lineárně-,, pokrokový"; být ve vakuovítě společnosti nějak, pro něco a být nějakým je samo o sobě dobrý cíl jak pro dnešek, tak pro budoucnost. Je to kladení smyslu proti ne-smyslu, tvorby proti ničeni, obsahu proti vyprázdněnosti. To samo, že nezávislé aktivity jsou o jakéjsou, posouvá proti tlaku moci mez toho, coje zakázáno a stíháno. Před pěti lety se zavíralo za opisování knih, dnes se knih opisuje daleko víc a ve větším počtu „dílen", a postihy tomu ani zdaleka neodpovídají. Stejně tak je tomu s vydáváním časopisů nebo prací VONSu. I v tomto směru se dá hovořit o cíleclv rozšiřovat pro nezá vislě aktivisty možnosti a prostor. Přitom aleje třeba vědět, že tyto cíle nelze dosahovat jinak, než teď hned a tou prací samou. Nedá se tu vůbec mluvit třeba o připravenosti obsazovat „pozice"; paradoxním cílem Charty 77 vlastně je, aby mohla zaniknout. A nezávislým časopisům „nevadí" oficiální časopisy, vycházející tiskem a ve velkém nákladu; jednak ty oficiální málokdo čte, alejednak ony též spolutvoří obraz světa. Co snad zamrzí, je, že se nehospodárně potištěný papír vrací do stoupy. Hledání nových způsobů sebevyjádření, nových řešení různých společenských i jiných problémů a situací, dialogické střetání názorů a ovšem i všechna vědecká a umělecká tvorba vytvářejí a uchovávají v národě kulturnost; o té je pak těžko říci, že je „cílem". Je to smysl národního bytí. Nezávislé společnosti a aktivity vnímám jako dynamický proces, hledání, mající zdravý sklon vnikat do všech skulin a ozkoušet, jak dalece je moc s to uhájit svoje vakuum. Přitom je docela možné, že v nějakém nesmyslném globálně politickém zauzlení nás všechny naráz zavřou a některé i zabijí; dovedu si však stejně dobře představit, že někdo nešikovný upustí vývěvu a rozbije ji. Jako skutky se to obojí bude týkat nezávislých aktivit jen zprostředkovaně: ztratí nebo získají společenský prostor. Svou nezávislost ovšem ztratí v tom okamžiku, kdy by samy chtěly čemukoli vládnout. Tento cílje zakázaný; svou nezávislost vyprošťují právě ze světa manipulace a vládnutí. A současně by byla zcela nesmyslná představa, že by někdo druhý mohl přijet na bílém koni (nebo válečném oři) a nastolil tu pro nás svobodu a demokratický pořádek. Touha po svobodě je spíš neustálá naděje než cíl; a napsala bych to tak, že my se tu — v strachu z pronásledování a v obavách před vězením — demokratismus a prostor pro svobodu snažíme vytvořit sami tím, čím jsme. Nic nám nemůže být darováno. V tom je asi zdroj sebevědomí nezávislých aktivit. V Praze, v červnu 1986 (OUšténo bez védomí autorky.)

47

REPRESE Odpověď Václava Havla pražské dopisovatelce francouzské tiskové agentury AFP na otázku, co soudí o článku „Tučná výslužka z Holandska", který uveřejnilo 22. listopadu 1986 Rudé právo: Sám od sebe jsem nechtěl na článek Tučná výslužka z Holandska reagovat ze dvou důvodů. Za prve: Mám pocit, že kdybych se těmi špinavými pomluvami zabýval, zašpinil bych si sám ruce. Za druhé: Mám pocit, že nemá valný smysl s tím článkem polemizovat. Těm, kteří věří automaticky všemu, co Rudé právo píše (naštěstí je jich zřejmě menšina), beztak nic nevysvětlím. A myslivým čtenářům nemusím nic vysvětlovat, protože dobře znají propagandistické metody Rudého práva a jsou schopni porovnat jeho tvrzení se skutečností. Předání Erasmovy ceny a má děkovná řeč mely v Československu — dík zahraničním vysíláním v Češtině a slovenštině — mimořádnou odezvu a ten článek je zřejmě pokusem této odezvě propagandis-

ticky čelit. Rudé právo dobře ví, že mne ze spolupráce s nacisty obvinit nemůže, protože si lze těžko představit šestiletého agenta gestapa. A tak aspoň obviňuje mé zemřelé předky. Je pod mou důstojnost tato obviněni vyvracet. Snad jen to bych mohl na jejich okraj poznamenat Rudé právo obvinilo ze spolupráce s nacisty nebo se západními špionážními službami za dobu své existence už desítky,jieli. stovky lidi. Někteří z nich byli popraveni. Čas ukázal, že ve většině případů, ne-li ve všech, byla tato obvinění křivá. Rudé právo je přesto, pokud vím, nikdy neodvolalo. Kdo si toto uvědomí, nemůže brát vážně ani nesmyslná a stupidní obviněni mých předků. A tím méně je mohou brát vážně všichni, kteří mé předky znali nebo kteří z literatury vědí o jejich skutečné práci a občanských postojích. Během posledních dvou dnů mne desítky lidi utvrzovaly v tom, že pomluvy Rudého práva pobouřily každého, kdo je četl. V Praze 24. listopadu 1986

Václav Havel

LUDVIK VACULÍK

Několik rad anglické vládě (fejeton) V hromadném tichu pokaždé dobíhá v pražských kinech tříhodinový anglickýJilm o Gándhím, který by se mohl stát návodem k povstání proti našim zdqjšim Britům, takže se divím, že se smí promítat. Vždycky kroutím hlavou nad tím, jak oni rádi předvádějí cizí surovosti, tváříce se přitom sami jak muzikanti. Lidé, zvláště mladí, hledí na film s pozorným nadšením a jistě přicházejí na nebezpečné dobré myšlenky, které v nich budou zrát. Doufám v to. Dávno si myslím, že pro nás, kteří na veliké násilí nemáme ve srovnání s úkolem dost lidí a vhodný terén, může Gándhího myšlenka „sátjágrahy" — nenásilné neposlušnosti — -být cestou ke ,,svárádži" — samosprávě. Když tedy vybraný dav našeho lidu může už znát myšlení a politiku Gándhího víc a lip, než když jsmesioni mohli jenom číst, přiznávám se, žena Gándhího jsem myslel i v roce 1967as ním jsem o rokpozději psal Dva tisíce slov, když jsem na výzvu několika spoluobčanů stanul bez přípravy před otázkou CO DĚLAT. Nikdo tehdy mou inspiraci nepoznal, jenom jeden právě Angličan, jenž ten neozbrojené útočný text vydal; někde to ještě mám. Bylo to moje milé tajemství a držel jsem je se snadnou skromností, protože bych se byl neopovážil přiznat inspiraci tak exotickou; leckdo byji smetl úsměškem, že Gándhí— to není nic pro nás. Jsem ale přesvědčen, že indický Gándhí pro nás jaksi je, určitě v té evropsky pochopené podobě z filmu. Rozdíl mezi starším indickým myšlením a evropským křesťanstvím byl vždycky přirozeně dost veliký a pro publikum se většinou ještě zdůrazňoval, přestože křesťanský příkaz, jak se chovat ke zlu, se hinduismu blíži. Když se však Evropa teďještě vzdaluje i svému křesťanství, čím k nám ještě může mluvit Gándhí? Indie sama se mu tak vzdálila! Podle toho, jak publikum bere jilm o něm, mluví k nám obecně lidskou morální autoritou, jež praci(je — moderně politicky. Nepřehlédněme ovšem, že hmotnou podmínkou účinku byla hmotná bída. Zkusme si představit, jak by vypadal protibritský odpor Indů oblečených a sytých! Už z toho plyne, že naše námitka vůči Britům je vyšší a duchovnější, a nemusí taky být žádná. Dávají nám skoro všecko, co sami maji, můžeme se zúčastnit. Čím by se tedy mělo nést zdejší hnutí, na čem se ustavit a ja ko u vz it form u ? S ta čí k tom u poznán i, u každěh o jinak h lu bokéa jin ak a rgu m en to va n é, že vzácná bytost člověk nesmí se pod volo vat organizovanému zlu? Toto kdo z nás dost silně pocítí, je na té cestě dál, než koho stačí nasytit chlebem a hrou. A nerozhoduje, zda naší hlavní pohnutkou je potřeba Pravdy, závazek Cti, hledáni Rádu nebo poslušnost Boha. Kdo je blíž ke spasení: ubohý chudák myslící stále najedno, či základně uspokojený člověk myslící už na něco dalšího? Já vím, co se říká v bibli, ale promyslete si tu věc nezávisle na ni.

48

Včetně otázky, proč ubožáci uvedení do náboženského pohybu kotem sebe hlavněpali a vraždi, aby se m*?to v ráji probudili v nějakém komunismu. A proto, pro všecko, si paradoxně myslím, že Gándhi je u nás dnes aktuálnější než ve sve Indii. V naší hluboko promyšleně hlíně a všemi hnutími zdupané vznikl i nepojmenovaný gándhism spontánně: nevznášel se srpnovou ulicí roku osmašedesátého? Není v podsevu Charty 77? Neznámý velký počet bytosti slušné sytych denně se dotýká poznání, co má být a co být nemá, a jsou ochotny i k oběti, řekne-lijim někdo, kam ji položit a kdy přesně! A tak nám chybí snadjenom On, jenže to nikdo nechceme vzít. Proč asi, nepovím Snad není dost odva hy k ta k h rozné sk ro m nos ti a k té odvaze skromnost. A co ko mu nikace? Krom toho víme, skloněn i, ž e kdyby se ta myšlenka měla odít tělem, měla by maso Palachovo. Zůstaňme ale zatím před prahem svého osudu, v kině. Nechtěl jsem víc než říct, co mi nad tím jilmem napadlo. Na tak těžké úvahy, jaké jsem naznačil, nemám přehled ani silu. Jo, a ještěse vám musím přiznat, že se mi, sketovi, moc ulevilo, když jsem viděl, že asketa Mahátmá měl smysl pro srandu! „Nebudeme stávkovat, strávíme jenom den na modlitbách," prý. Tak si já pravím, že nemusíme nepohodlně protestovat, můžeme jenom vy boulit elektrárnu náhlým vypnutím všeho doma. Máme v moci zhroutit celé průmysly nepotřebou jejich výrobků. Také o prázdných chodbách úřadů si dál přemýšlím — tak jako před lety dvaceti, jen těžší hlavou. Očividná byla v kině slabost anglické vlády. Takový Gándhi mohl vzniknout jen zásluhou britského útlaku. Jak on tam zmlácen pálí dál třaslavou nikou ty průkazky, to ho nemohli na pět let sklidit z očí veřejnosti? Nebo proč nepřepadli ten jeho ašrám, nepobrali mu knihy? A jak se potom on i s přívrženci vrhne před oddílem jízdy na zem, to by dovedl každý náš disident: do těch lidí mělo se vjet, ti potřebovali mít naši jistotu, že se do nich vjede nějakými nelidskými koňmi! Dojemná, nám směšná scéna u soudu: špatně prokádrovaný soudce sympatizuje s obžalovaným, veřejnost v síni ho povzbuzuje: jak to že tam místo veřejnosti neseděli tehdejší britští estébáci? Nakonec generál Smuts odvolá svůj zákon — zásadní chyba! Nic nikdy neodvolám, i kdyby měještě povýšit mě lil Nebo ta příhoda, jak on přijede kamsi vlakem, lid ho vítá a tu se k němu prodere jeden voják z pouhých dvou, aby mu řekl; „Jste zatčen!" — „Za co," odpoví ovšem Gándhi a Angličan popleten logickou otázkou zmateně couvá. Měl jsem chuť vstát a zakřičet: „Za nic, jen tak! A budeš se divit!" Když ho, veleducha, konečně posadí do vězení... oni k němu pustí novináře, ti o tom píší! Proč si ta vláda neudělá pořádek v nápra vných zařízeních a v tisku? Nakonec, místo aby ho přejeli nebo utopili ve Visle, pozve ho MacDonald do Londýna! Teprve když ho zabijí vlastní Udě, máme v kině pocit, že jsme trochu doma. Ta vláda byla cizí, ten vrah je náš. Mame už tedy vraha. Najdeme pro něj ještě svého Gándhi ho? Myslím si jaksi, že i to je možné. Doufám v to. fnfí

s

Rijen 1986

Sdělení VONS č. 599 (Další vývoj v trestní věci proti funkcionářům Jazzové sekce) Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl v senáte za předsednictví JUDr. Stibořika ze dne 22. 12. 86, že obvinění Miloš Drda a Josef Skalník se propouštějí z vazby na svobodu, neboť u nich důvody vazby pominuly. Prokurátor městské prokuratury JUDr. Josef Monsport podal však proti usneseni obvodního soudu stížnost, která měla odkladný účinek. O stížnosti rozhodoval dne 27. 12. 86 Městský soud v Praze, jehož senátu předsedal JUDr. Karel Mazura. Soud stížnost zamítl. Proto byli téhož dne oba obviněni propuštěni na svobodu. V této souvislosti připomínáme, že podle československého práva může být vážný zdravotní stav pouze důvodem pro přerušení trestního stiháni a tím i propuštěni z vazby. Uvádíme to proto, že v případě Miloše Drdy a Josefa Skalníka trestní stíhání nadále trvá a nebyli tedy propuštěni ze zdravotních důvodů. Lze nicméně předpokládat, že jejich zhoršený zdravotní stav hrál při propouštěni určitou úlohu. Jednasedmdesátiletý Miloš Drda je diabetik a Josef Skalník trpí chronickou nemocí pohybového ústrojí a oční chorobou. Dne 30. 12. 86 v odročeném neveřejném zasedání (původně se mělo konat 23. 12., nekonalo se však pro zaneprázdnění prokurátora) rozhodl Obvodní soud

(Otištěno bez vědomí autora.)

pro Prahu 4 J e h o ž senátu předsedal JUDr. Stibořík, jpdnak o vazbách dalších obviněných, jednak o podané obžalobě. Ve vazbě nadále ponechal Karla Srpa a Vladimíra Kouřila a rozhodl, že Čestmír Huňát, Vlastimil Drda a Tomáš Křivánek se propouštějí na svobodu. Proti usneseni o jejích propuštění podal prokurátor Josef Monsport stížnost, která má odkladný účinek, takže tito tři funkcionáři Jazzové sekce setrvají ve vazbě přinejmenším do doby, než ve věci opět rozhodne Městský soud. Pokud jde o obžalobu, soud ji nepřijal a vrátil celou věc prokurátorovi k prošetření. Prokurátor napadl stížnosti i toto soudní rozhodnutí. Právě odmítnutou obžalobou byli J a k jsme již částečné informovali, stíháni Karel Srp, Vladimír Kouřil, Čestmír Huňát, Tomáš Křivánek, Josef Skalník, Vlastimil Drda a Miloš Drda pro trestný čin nedovoleného podnikání podle § 118/1 tr.z., jehož se měli dopustit tím, že i po rozpuštění Jazzové sekce Pražské pobočky Svazu hudebníků ministerstvem vnitra v lednu 1985 nedovolené podnikali, a to tak, že zisk ze své předešlé povolené činnosti (ve výši téměř půl miliónu Kčs) investovali do další činnosti, jmenovitě do výroby a expedice encyklopedických publikací „Rock a dada" a dále „Stylistická cvičení" od Raymonda Queneaua. Někteří z nich jsou stiháni ještě pro další hospodářské trestné činy. Kromě Miloše Drdy, kde jde o menší částku, není však nikdo z funkcionářů Jazzové sekce obviněn, že by se obohacoval. Celé obvinění se zakládá na právně pochybném rozpuštění Jazzové sekce, dobrovolné, nevýdělečné a daním nepodléha-

49

jící společenské organizace. Tato obžaloba byla tedy nyni vrácena k došetření. Postup justičních orgánů je výrazem váhavosti státní moci, která se rozhodla zlikvidovat relativné nezávislé kulturní prostředí a která je zároveň nucena respektovat mohutnou vlnu mezinárodní solidarity se spravedlivou véci Jazzové sekce. *)

na do hrubého abecedního pořádku v příloze k této informaci. Autentičnost seznamu stvrzujeme svými podpisy.

30. 12. 1986

Příloha: Nejčastěji se opakující text dopisu na obranu Jazzové sekce Pražské pobočky Svazu hudebníků a přibližně abecední seznam 1766 podpisů (11 listů)

*) Jeden přiklad za mnohé: V Londýně byl 24. prosince na čs. velvyslanectví odevzdán dopis 58 britských hudebníků z oborů klasiky, jazzu i populární hudby, adresovaný prezidentu Husákovi. Mezi signatáři byli známý skladatel a dirigent Sir Michael Tippett, skladatel muzikálů Andrew Lloyd-Webber, dirigent Simon Rattle a osobnosti popu jako Bob Geldof, Elton John a Paul McCartney. — Materiály o perzekuci Jazzové sekce viz v Listech č. 6/1986, str. 53-55. Po uzávěrce tohoto čísla Listů jsme se dověděli, že Městský soud v Praze 22. ledna 1987 potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 30. prosince 1986 a zamítl stížnost prokurátora Monsporta. Proto byli Čestmír Hunát, Vlastimil Drda a Tomáš Křivánek téhož dne propuštěni z vazby. Ve vazbě zůstali Karel Srp a Vladimír Kouřil. Obviněni funkcionářů Jazzové sekce pražské odbočky Svazu hudebníků ČSR trvá. (Poznámka Listů)

Ještě o vývoji kolem Jazzové sekce v prvních dnech ledna 1987 Generální prokuratura Kancelář prezidenta repbuliky ÚV KSČ, odbor kultury Ministerstvo kultury ČSR Méstský soud v Praze ČTK Vážení soudruzi, jak je Vám nepochybné známo, dne 2.9.1986 došlo k násilnému přerušeni činnosti Jazzové sekce a k zatčeni sedmi jejích funkcionářů. Tato skutečnost nezůstala bez odezvy v naší i světové veřejnosti. Jedním z ohlasů v Československu byly rozsáhlé akce podpisů pod dopisy vyzývající nejvyšší statni orgány k neprodlenému vyřešeni situace, k propuštěni všech vězněných členů Jazzové sekce a k úplnému obnovení její činnosti. Dopisy pravděpodobně byly spontánně odesílány jednotlivým adresátům, o mnohých však byl zpraven též pracovní výbor aktivistů Jazzové sekce, ustavený po dobu nefungováni výboru řádného. Souhrnně jsme byli informováni o téměř 1800 případech, kdy se českoslovenští občané, členové a příznivci Jazzové sekce, plným jménem ztotožnili s výše uvedenými požadavky. Takový rozsah nekoordinované aktivity považujeme za natolik závažný, že jsme si dovolili provést shrnuti všech nám známých podpisů pod společný text, který se vícekrát opakoval a informovat o jejich existenci všechny zainteresované úřady, které podle naší zkušenosti mezi sebou často jen velmi obtížně komunikuji. Jména podepsaných jsou seřaze-

50

V Praze dne 5. 1. 1987 Jan Exner Jana Pacholíková za pracovní výbor aktivistů Jazzové sekce

Nejčastěji se opakující text dopisu na obranu Jazzové sekce: Generální prokuratuře ČSSR Žádáme okamžité propuštěni členů Jazzové sekce pražské pobočky Svazu hudebníků a jejího výboru. Žádáme okamžité zastaveni trestního řízeni vedeného proti činnosti Jazzové sekce a jejím členům. Žádáme plnou právní a společenskou rehabilitaci Jazzové sekce, zájmové kulturní organizace, která reprezentuje kulturní zájmy a potřeby jak členů a příznivců Jazzové sekce, tak i další pokrokové kulturní veřejnosti. Obvinění vznesená proti zatčeným členům Jazzové sekce považujeme za vykonstruovaná, dlouhodobou perzekuci Jazzové sekce chápeme jako omezování kulturní svobody každého z nás. Jméno

podpis

povoláni

Z Prahy se dále dovídáme, že Jazzová sekce vydala před vánocemi pro potřebu svých členů v edici Dokumenty čtvrtý titul: cca. šedesátistránkovou publikaci Jací jsm e, dediko vanou 15. výročí z a loženi Jazz o vé sekce. Jedná se o shrnuti názorů členů a přátel sekce na kulturní život v Československu v 70. a 80. letech. Publikace byly doručeny též ministerstvu kultury a kulturnímu oddělení ÚV KSČ. Není známo, že by tyto orgány jakýmkoli způsobem reagovaly.

Sdělení VONS č. 596 (Rozsudek nad pražským katolickým samizdatem pravomocný) Dne 12. prosince 1986 proběhlo před odvolacím senátem Městského soudu v Praze za předsednictví JUDr. Jaroslava Novotného veřejné zasedání v trestní věci dr. Vladimíra Fučíka CSc a spol. Byla projednána odvolání dr. Vladimíra Fučíka, Květoslavy Kuželové a Adolfa Rázka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jimž byli uznáni vinnými trestným činem mařeni dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle ustanoveni § 178 tr. z. (A. Rázek navíc trestným činem ohroženi devizového hospodářství podle ustanoveni § 146/1 tr. z.) a byly jim uloženy podmíněné tresty v trváni 8 resp. 6 měsíců. Dále také odvoláni obvodního prokurátora proti výroku téhož rozsudku, jimž byli obžalovaní inž. Václav Dvořák a Michal Holeček zproštěni viny. Soud všechna odvoláni zamítl, takže rozsudek nabyl právní moci.

Na obranu Jana Dusa Generální prokuratura CSSR Krajský soud v Praze Od konce května 1986 je ve vazbě Jan Dus, evangelický farář a vědecký pracovnik v oboru dějin starého Izraele. Má být souzen za podvraceni republiky a hrozí mu trest až desetiletého odnětí svobody. Hluboce nás znepokojuje skutečnost, že skutkovou podstatu trestného činu měl Jan Dus podle textu obviněni naplnit výlučně tím, že se „nejpozději od r. 1978" obracel formou písemných podnětů i osobních jednání na různé čs. stá tni a stranické orgány a některé zahraniční církevní instituce. Jan Dus se nejen od r. 1978, ale po celý svůj život angažoval jako řádný občan tam, kde mohl přispět k nápravě nespravedlnosti, křivd a nesprávných rozhodnutí. Jeho činnost nikdy nebyla namířena proti státním a stranickým orgánům, naopak vždy postupoval v součinnosti s nimi v neotřesitelné důvěře, že tyto instituce jsou zde k ochraně práva a spravedlnosti. Tuto důvěru šířil ve svém okolí a poukazoval na to, že trpělivým úsilím a zákonnou cestou se občan práva dovolá. Mnohá jeho jednání vskutku potvrzovala, že ve státním a stranickém aparátu působí řada odpovědných pracovníků, kteří svědomité vykonávají svůj úřad a jsou připraveni kompetentně a spravedlivě řešit i velmi ožehavé otázky. V dobé, kdy nejsou řídké případy všelijaké korupce a hledání pokoutních cest k prosazení privátních zájmů, Jan Dus důsledně postupoval instančni cestou; upevňoval tak právní řád a obnovoval důvěru v orgány státu i strany. Nejednou nekompromisně kritizoval rozhodnutí některých orgánů, neboť byl přesvědčen, že věcná kritika je nejlepši službou těm, kterým byla svěřena moc. Domníváme se, že trestní stíhání Jana Dusa odporuje čs. zákonům, zvláště zákonu č. 120/76 Sb., a je křivdou nejen vůči Janu Dusovi, ale i urážkou těch, kteří se ve státních a stranických strukturách snaží pečovat o obecné dobro a občana přijímají jako partnera, ne jako bezmocného poddaného. Statečné občanské angažovanosti Jana Dusa si vážíme a měli by šijí vážit všichni, jimž leží na srdci budoucnost země a kteří si přejí, aby se pro narůstající problémy a krizové jevy v naši společnosti nalezlo schůdné řešeni. Žádáme proto, aby trestní stíhání proti Janu Dusovi bylo zastaveno. ta*

Dopis podepsali: Tomáš Adámek, Pavel Aixner, Marie Albrechtová, Milan Balabán, Jan Balaj, Alena Balcarová, Zdeněk Bárta, Zora Bártová, Václav Benda, Bohumil Betka, Jarmila Bélíková, Vladimír Bolf, Petr Boruta, Petr Brodský, Daniela Brodská, Petr Čapek, HanaČapková, Yěra Čapková, Martin Čech, Ferdinand Čermák, Jiří Červinka, Anna Čiháková, Miroslav Čurda, Alena Čurdová, Vlasta Čurdová, Josef Danyš, Felix Davídek, Vojtěch Deyl, Martin Dolejš, Jiřina Doubravová, Jitka Drahokoupilová, Jiří Dubina, Vlad. Dubinová, Lenka Dufková, Jiří Dunajčík, Jan Dus, Jarmila Dusová, Pavla Dusová, Josef Dvořák, Alena Dvořáková, Přemysl Fialka, Josef Florián, Bohumila Floriánová, Pavel Fojtů, Jiří Galuška, Michal Golán, Dana

Goláňová, Jana Goláňová, Hana Gottwaldová, Jiří Gruntorad, Markéta Habaufová, Saša Habaufová, Anna Hánová, Marta Hatašova, Bohumír Hájek, Jan Hájek, Václav Havel, Petr Havlíček, Ladislav Hejdánek, Jaroslav Hejna, Dana Hipmanová, Jan Hlaváč, Jana Hlinecká, František Hochman, Ivan Hons, Ondřej Horák, Ivan Hricuk, Tomáš Hrubý, Jan Hudec, Marcela Chromá, Josef Ištván, Bohumír Janát, Elen Jílková, Jiří Jirásek, Ladislav Jirkovský, Miroslav Jirounek, Michaela Jirounková, Julian« Jirousová, Jan Jun, Pavel Jungwirth, František Jurka, Jáchym Kaplan, Jiří Kaplan, Marie Kaplanova, Filip Karfik, Lenka Karfíková, Jan Keller, Josef Keller, Otakar Keller, Magdalena Kellerová, Zuzana Kellerová, Iva Kloudová, Jaroslav Kolčava, Božena Komárkova, Jiří Kostúr, Gabriela Koudelková, Jan Lis, Ladislav Lis, Jan Litomiský, Martin Litomiský, Miroslav Litomiský, Dagmar Litomiská, Mirka Litomiská, Jan Lukáš, Radovan Lukášek, Jan Macek, Jarmila Macků, Anna Malevičová, Lada Maliňáková, Vojtěch Malý, Robert Martinek, Tomáš Matějovský, Tomáš Mervart, Jaroslav Mezník, Jaroslav Mezník, Vladimír Mičan, Roman Michálek, Marie Mišková, Miroslav Moycr, Jiří Müller, Erich Müller, Zora Müller, Tomáš Naučil, Jan Novák, Jan Novotný, Jaroslav Ondrák, Anna Opočenská, Jan Otáhal, M. Otáhalová, Michael Otrisal, Barbora Pačesová, Jiří Pala, Martin Palouš, Radim Palouš, František Pánek, Jiří Pavlíček, Pavlíčková, Prek. Pavlinec, Milan Pavlištík, Jan Payne, Jiří Payne, Petr Payne, Lenka Paynová, Halka Paynová, Jan Pellar, Miloš Pellar, Tomáš Pcrgler, Václava Perglerová, Miroslav Plann, Daniel Pfann, Magdalena Písařovicová, Petr Placák, Michal Plzák, Hana Pokorná, Joel Pokorný, Oliver Polakovič, Jan Potměšil, Olga Procházková, Martin Prudký, Drahomíra Průšková, Věra Průšková, Karel Pudlovský, Miloš Rejchrt, Oio Richter, Helena Richterová, Pavel Roubal, Věra Roubalová, Pavel Rous, Jan Růžička, Miroslav Růžička, Tomáš Růžička, Vít Růžička, Jana Růžičková, Jarmila Růžičková, Josef Sazeček, Petr Sedláček, Eva Schlampová, Marie Skalická, Vratislav Slezák, Vladimír Smrček, Zdeněk Sosna, Olga Stankovičová, Dana Staňková, František Stárek, Aleš Středa, Eva Svobodová, Vojen Syrovátka, Jakub Šilar, František Šilar, Hana Šilarová, Michal Šimek, Vít Šimek, Marek Šimon, Jan Šimsa, Jiří Simsa, Martin Simsa, Irena Skeříková, Zdeněk Šmerda, Zdenek Šorm, Zvonimír Šorm, Ruth Šormová, Jiří Špiegl, Petra Špieglová, Lumír Šrámek, D. Štěpánková, Petr Stul, Karel Svorčík, Boris Tanče v, Petr Taťoun, Petr Teuchman, Pavel Toman, Jan Tomeš, Jáchym Topol, Ivan Trnka, Jakub Trojan, Tomáš Tropí, Martin Trusina, Vladimír Tvrz, Marta Tvrzová, Veronika Tydlitátová, Marie Uričová, Veronika Vacková, Antonie Václavíková, Kateřina Váchová, Jan Vaněk, Miloslav Vašina, Kateřina Vašinová, Jan Vejnar, Jiří Veselý, Barbara Veselá, M. Vignati, Jan Viktořík, Milan Viktořík, Tomáš Vlasák, Miroslav Vlček, Vladislava Vlčková, Radimír Vlk, Tomáš Vočka, Zuzana Vojtová, Jan Volek, Martina Volková, Kateřina Volková, Saša Vondra, Petr Votrubec, Jiří Weinfurter^ Vojtech Zikmund, Miroslav Žák, Stanislav Žák, Jana Žákova, Josef Žanta, Dan Žárský, Radomír Žárský, Václav Žufan. V Praze dne 12. 1 1 . 8 6 odesílá

Jan Kozlík, Pionýrů 69, Praha 6

51

Sdělení VONS č. 602 (Petr Pospíchal ve vazbě) V noci na 19. ledna 1987 byl ve svém byte v Brné zavražděn Jiří Res. Z vraždy je obviněna jeho manželka, která se k činu doznala. Protože J. Res byl signatářem Charty 77, zneužila státní bezpečnost této rodinné tragedie k tomu, že počínaje 22. lednem prováděla v Brné množství výslechů a domovních prohlídek mezi mladšími signatáři Charty 77. Zatím máme zjištěno, že výslechu byli podrobeni Petr Cibulka, Petr Pospíchal, Dušan Skála, Jan Pukalík a Ondřej Pospíchal. Poslední dva byli drženi 48 hodin a byli propuštěni jako obviněni z přípravy k trestnému činu pobuřování podle § 100 odst. la tr.z., údajně v souvislosti s tím, že při prohlídkách jim byly odňaty nejrůznější samizdatové materiály, zvláště letáky k desátému výročí Charty 77 a periodikum Informace o Chartě 77. Domovní prohlídky, pokud je nám známo, byly provedeny v bytě dědečka Ondřeje a Petra Pospíchalových, dále u Ondřeje Pospíchala na pracovišti a v bytě Jana Pukalika. Jan Pukalík byl podroben i osobni prohlídce po odchodu z bytu Petra Pospíchala. Byly mu při ní odňaty dvě tašky samizdatových materiálů. Dne 22. ledna 1987 v ranních hodinách byl rovněž zadržen signatář Charty 77 Petr Pospíchal, u něhož byla provedena prohlídka na pracovišti. Podle dosud nepotvrzených zpráv byla na něj uvalena vazba. Výslechy prováděné na jeho osobu mají velmi široký záběr a týkají se i údajných styků Petra Pospíchala s polským opozičním hnutím. Petr Pospíchal, narozený 10. dubna 1960, skladový dělník, byl již dvakrát odsouzen k nepodmíněným trestům, a to v roce 1978 za vydávání literárního samizdatu a šíření nezávislé hudební kultury, podruhé za výroky, kterých se mel dopustit v základní vojenské službě v roce 1981. Bydlí v Arbesově ulici č. 6, 638 00 Brno-Letná. Jeho matka Marie Adámková bydli: Řepy 2, 643 00 Brno-Chrlice. V souladu s přáním Petra Pospíchala sdělujeme, že již delší dobu působí jako člen VONS. 26. ledna 1987

Sdělení VONS č. 604 (Petr Obšil odsouzen za odmítání vojenské služby) Vojenský obvodový soud v Olomouci v hlavním líčeni konaném dne 8. ledna 1987 shledal Petra Obšila, nar. 10. listopadu 1966, trvale bytem Dolní Hejčínská 19, 776 00 Olomouc-Hejčin, vinným spácháním dvou trestných činů proti brannosti, a to mařeni způsobilost ke službě podle § 266 odst. 1 tr.z. a nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr.z. a odsoudil ho k úhrnnému trestu v trvání 22 měsíců nepodmíněně v I. NVS. Rozsudek není pravomocný, prokurátor i obžalovaný si ponechali lhůtu k případnému odvolání. Petr Obšil měl nastoupit základní vojenskou službu v trvání 24 měsíců dne 1. října 1986, což neučinil. Dne 3. října 86 se poranil na noze. Dne 8. 10. 86 při

52

kontrole ve vojenské nemocnici mu nařídili, aby s nohou v sádře odjel k útvaru. Tohoto příkazu neuposlechl a dne 22. listopadu 86 byl vzat do vazby, kterou vykonával ve věznici ministerstva spravedlnosti v Olomouci. Vazbu na něj uvalil prokurátor vojenské obvodové prokuratury pplk. Dr. Josef Bukač. Věc vyšetřuje starší vyšetřovatel nadporučík Dr. Rudolf Žikmond. Při hlavním líčeni Petr Obšil doznal, že si úraz způsobil sám, v úmyslu stát se aspoň dočasně nezpůsobilým k vojenské službě, a že vojenskou službu nenastoupil úmyslně. Na otázky soudu odpověděl: „Stále se hovoří o míru ale pořád se zbrojí a pořád je armáda." Pak řekl dále, že by se měly odstranit zbraně a hned poté armáda. Uvedl, že k odmítáni vojenské služby ho nevedou náboženské důvody, ale to, že je pacifista, a že se služba v armádě neslučuje s jeho přesvědčením. Na dotaz předsedy senátu, zdaje nyní ochoten vojenskou službu po výkonu trestu nastoupit, řekl že ano, ale že si něco udělá, aby na vojně nemusel být a aby se z ní dostal pryč. Prokurátor navrhoval nepodmíněný trest v dolní polovině zákonné sazby. Sazba je vzhledem k ustanovení § 269 odst. 1 tr.z. jeden rok až 5 let, obhájce navrhoval podmíněný trest. Po dlouhé době je případ Petra Obšila první, kde referujeme o nenastoupeni vojenské služby. Případů jejího odmítáni je v CSSR více. Náš výbor však z různých důvodů nemá potřebné informace. Početnější skupinu odmítačů vojenské služby tvoři například Svědci Jehovovi, kteři si vétšinou nepřejí, podobné jako vyznavači Krišny, aby se v jejich případech intervenovalo. Adresa otce: Jan Obšil, Dolní Hejčínská 19, 776 00 Olomouc 6-Hejčin. 27. 1. 1987

Sdělení VONS č. 605 (Případ Ervína Motla a společníků) Senát Městského soudu v Praze ve složeni předseda JUDr. Jan Rojt, soudcové JUDr. Blanka Skřipačová a Libuše Tomchynová, Anna Veselá a pplk. MUDr. Václav Kutík uznal v hlavním líčení ukončeném dne 27. 11. 86 obžalovaného Ervina Motla vinným trestným činem podvraceni republiky § 98 odst. 1 tr.z. a uložil mu trest odnětí svobody v trváni tří let, který má odpykat v I. NVS. Spoluobžalované Milana Svatoše a Jindřicha Bláhu uznal soud vinnými trestným činem pobuřováni § 100 odst. la,c tr.z. a uložil každému trest odnětí svobody v trváni 18 měsíců s podmíněným odkladem na tři roky. (M. Svatoš byl navíc uznán vinným přečinem proti veřejnému pořádku za nedovolené přechováváni revolveru, který si před čtvrtstoletím podomácku zhotovil.) Současné soud rozhodl o zabrání věcí odňatých při domovních prohlídkách; valnou většinou jde o legální publikace z roku 1968. Rozsudek dosud nenabyl právní moci. Přinejmenším ve prospěch Ervina Motla bylo podáno odvoláni. Trestná činnost obžalovaných měla spočívat v tom, že na společném pracovišti (všichni byli požárníky v podniku Rudý Letov v Praze 9) kriticky diskutovali o poměrech v továrně i v republice a že, jak praví rozsudek, „Napadali zejména vedoucí úlohu KSČ, osobu prezidenta republiky, spojenecké a přátelské vztahy

republiky k Sovětskému svazu a čelné představitele SSSR a veřejným poslechem relaci nepřátelských rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky umožňovali siřeni pohuřujicich projevů proti socialistickému společenskemu a státnímu zřízení republiky, které pobuřujícím způsobem komentovali." E. Motlje měl navíc k této činnosti podnítit a svést. Po přeložení do srozumitelné řeči pozůstává tedy celý jejich zločin z toho, že si před spoluzaméstnanci nedávali příliš pozor na ústa a že dokonce poslouchali zahraniční vysíláni. (S potěšením zaznamenáváme nesporný dějinný pokrok, za Protektorátu mohl být u nás takový delikt trestán i smrti. Dnes postačí pouhé tři roky vězení.) Ačkoliv je Ervín Motl signatářem Charty 77, unikal dosud celý proces pozornosti naší i mezinárodni veřejnosti: vyšetřovatelé i sám soud to několikrát s uspokojením konstatovali a naznačovali v této souvislosti možnost benevolentnějšího řešeni. Ma-li být projevem teto benevolence použiti nejpřísnější právní kvalifikace, a trest v polovině zákonné mzdy, u člověka dosud bezúhonného a za zločin zjevně nespáchaný, plyne

z toho poučeni pro všechny další postiženo, že toliko veřejný zájem a veřejná kontrola mohou zahranit justiční svévoli nebojí alespoň zmírnit. Osobni údaje odsouzených: Ervín Motl, nar. 29. 7. 1948, signatář Charty 77, do roku 1975 novinář, v žalovaných letech 83-86 požárník národního podniku Rudý Lctov. Otec nezletilého syna, bytem Praha 9, Chrástavská 88, od 2. 7. 86 ve vazbě ve věznici ministerstva spravedlnosti PrahaRuzyně. Manželka Lea Motlová bydli na uvedené adrese. Milan Svatoš, nar. 8.5.1942, stroj nik požární ochrany v n. p. Rudý Letov, bytem Praha 8, Kučerové 26. Jindřich Bláha, nar. 15. 11. 1947, požárník n. p. Rudý Letov, bytem Praha 9, Beranových 29. 27. ledna 1987 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva

Italský komunistický list K VYPOVEZENI A. TARQUINIHO Uveřejňujeme překlad redakčního komentáře listu L' Unita z 20. prosince 1986. Tentokrát jde nejen o další, předvánoční hrubost po podobných spáchaných vůči zahraničním novinářům, běžným cizím návštěvníkům i oficiálním osobnostem britským, francouzským, americkým a holandským v průběhu roku 1986. Navíc jde v tomto případě o vyhnáni korespondenta levicového římského deníku J e š t ě k tomu příkře odsouzené v článku ústředního orgánu Italské komunistické strany, který otiskujeme. Vyšel pod titulem „Praha — strach z myšlenek".

Zvláštní zpravodaj listu ,JLa Repubblica" Andrea Tarquini byl vypovězen z Československa, protože interviewoval starého a váženého bývalého komunistického funkcionáře Jiřího Hájka, ministra zahraničí v době „pražského jara" roku 1968. Tarquini přijel do Prahy v pondělí 15. prosince s řádným vstupním vízem. V tiskovém ústředí mu byla poskytnuta akreditace, dostalo se mu prvního rozhovoru s mluvčími vlády a byly mu zprostředkovány schůzky na další dny. Novinář pochopitelně hodlal zaznamenat! názory rozdílné od oficiálních. Tak se setkal v úterý 16. prosince ve vilce na okraji města s prof. Jiřím Hájkem. Jakmile se však vrátil do hotelu, byl zadržen dvéma agenty v civilu, kteří ho odvezli na ústředí politické policie. Tam mu bylo sděleno, že musí v nejbližších hodinách opustit zemi. Oba strážní andělé ho pak zavezli nazpět do hotelu a naložili do prvního vlaku na Norimberk. Za celou tuto dobu nesměl Tarquini komukoli telefonovat, ani italskému velvyslanectví. Epizoda se svou vážností komentuje sama, a přesto o ni nelze pomlčet I kdybychom nechali stranou mezinárodni pakty, které podepsala i československá vláda a kterými by se měla cítit vázána, je třeba se ptát, jak si mohou pražské úřady chtít získat úctu ve světě, jestliže porušuji nejzákladnější pravidla a sahají až k takovým činům zvůle, že zakazují cizímu občanovi, jehož nelze obvinit z žádného trestného činu, aby se spojil s vlastním diplomatickým úřadem. Avšak navíc k těmto právním aspektům — které zajisté není možno přehlížet — máme za to, že nej výraznějším komentářem o tomto případě je sám tak obá-

vaný rozhovor s profesorem Hájkem. Co tento dávný komunista pověděl tak nebezpečného? Praví, že sleduje Gorbačovovy myšlenky „s velkým zájmem" a že „pozorně čte všechno, co (Gorbačov) říká". Přiznává generálnímu tajemníkovi KSSS „nový přistup ke vztahu k společnosti", jakož i vůli vyhledávatpřímé spojení s lidmi, J a k o tomu bylo u vedoucích osobností našeho pražského jara". Zároveň odmítá sumární zavržení celé zkušenosti východoevropských zemí: „Pomalu, pomalu, nestavěl bych to tak drasticky. Především pamatujme, že socialismus, a to i tento socialismus, zabezpečuje právo na práci. A to není málo." Bývalý ministr zahraničí si přeje, aby se věci v jeho zemi změnily, ale nevolá po něčem jako „intervenci KSSS naruby". A domnívá se, že sám Gorbačov by byl raději, „kdyby tyto země nastoupily cestu reforem z vlastni vůle". Spíše se Hájek snaží zaznamenat i jen nesmělé náznaky otevření uvnitř československé strany. Výslovně upozorňuje, že jeho politické výroky nejsou myšleny ani jako „protest" ani jako „výzva", nýbrž jako „svědectví ve jménu socialistických hodnot". Jenže zřejmé ani tento nezávadný postoj nestačí, uvážíme-li, že člověk, který si s Hájkem přišel pohovořit, byl bez okolků vyhnán ze země, jako kdyby byl osnoval spiknutí s nebezpečným nepřítelem národa. Uvážíme-li, že z Moskvy zároveň došla zpráva o navrácení svobody pohybu akademiku Sacharovovi, vynikne nám ještě zřetelněji sevřený policejní kordon, za kterým se zabarikádovali nej zarytější pražští „normalizátoři".

53

MILAN ŠIMEČKA

Nové myšlení Mé cesty bratislavskými trolejbusy jsou krátké a nevyplatí se mi při nich otevírat knihu. Oddávám se tedy volným myšlenkám. Veden trochu přidušeným pocitem, že náš východní svět má šanci změnit se skrze nové myšlení k lepšímu, přemýšlím o tom, co jsem v posledních dnech slyšel Jinde ve světě je to samá hrůza: v boeingu na karáčském letišti zhaslo světlo a teroristé začali v panice střílet do lidí. Jaké myšlení je přivedlo až k této úděsnosti? V synagoze v Istanbulu se chystala ranní pobožnost. Dva teroristé převlečení za turisty vhodili mezi modlící se židy granát. Sami při tom masakru také zahynuli. Jaké myšlení je přivedlo ke zkáze cizích i vlastních životů? Ve skalnaté úžlabí ně na cestě do Santiaga spustilo dvacet mužů palbu naPinocheta. Lehce zraněný diktátor prohlásil, že Chile je uprostřed války mezi demokracií a marxismem. Jaké myšlení ho přivedlo k této formulaci? V Praze bylo po domovních prohlídkách zatčeno sedm členů výboru jazzové sekce. Byli obviněni z nedovoleného podnikání. Zde se neptám na to, jaké myšlení stálo na začátku příkazu, znám toto myšlení jako své boty. Moskevský hlasatel četl v televizi Gorbačovovy odpovědi na otázky Rudého práva. Gorbačov má svoje téma dokonale promyšlené, v logice jeho vývodů se těžko nacházejí mezery. Přeje si skutečně ten báječný svět bez zbraní, anebojen touží ohradit prostor, kam kdysi dorazila sovětská vojska? Proč se jeho logika setkává s nedůvěrou a podezřívavosti? Je nepochybné, že svět by v této věci potřeboval nové myšlení jak sůl. Přemýšlel jsem, přemýšlel, až jsem přejel zastávku. Vracel jsem sepomalu k bytu kamaráda. Byl příjemný zářijový večer, ulice byla ztichlá. Za okny domů se rozžíhaly obrazovky a lidé usedali k večeři. Chlapi otevírají láhve piva za tři koruny Qedenáctistupňový Danubius). Neumím si představit, že by mohl v této zemi hodit někdo do kostela granát. Není tohle bezpečí důležitější než svoboda a pravda? Nesu si v tašcepůl láhve vína, je škoda, aby zkyslo. Už jsem se rozhodl, pokusím se zase jednou s přáteli o španělskou hru. Jen co jsem prošel průjezdem, postavili se mi do cesty dva muži. Vjiné zemi by se člověk i vylekal, ale já vím hned, co jsou zač. Nejisté se usmívají, říkají, že sepřece už známe a že bude pro všechny nejlepší, když si bez odporu sednu s nimi do auta a pojedu podat jejich šéfům jisté vysvětlení. Napadá mě, zda bych neměl v této situaci použít nového myšlení. Jednat úplně jinak než jindy, dát se na útěk nebo křičet o pomoc. Ptám se pro jistotu, co by v takovém případě učinili. Odpovídají, že by si přivolali posilu a nasadili mi pouta. A dodávají smířlivě, že spoléhají na mou rozumnost, že nejsem přece ž těch, kdo byjim dělal těžkosti, že mojí své rodiny a chtěli by být co nejdříve u nich. Tomuto argumentu nemohu odolat, usedám do auta a přemýšlím o tom, že možná ani teroristé nejsou zabijáci od přirozenosti a že jsou jen dálkově řízeni nějakým šíleným myšlením. Říkají svým obětem: nedělejte nám těžkosti, mátne v Bejrútu rodiny a ty chtějí jist. Nepochybuji o tom, že by oboustranné moratorium na jaderné výbuchy vytvořilo atmosféru, z níž by se mohla zrodit nějaká významnější dohoda. A je mi Gorbačova trochu líto. Nabízí, zdá se mi, že upřímně, rozumnou alternativu ke zbrojním závodům a protistrana nedůvěřivě otálí. Chyba asi není v jeho osobnosti, liší se zřetelně od svých předchůdců, zachmuřených starců, kteří stávali sklesle na mauzoleu ve svých strašných kloboucích. Soudím, že nedůvěra má svůj původ v historické paměti. Na Západě si historikové nedávají pokoj a vytahují pořád na světlo to, co bylo. V Sovětském svazu je každá nová generace odřezána od minulosti a možná se ani necítí být jí zavázána anebo dokonce brát za ni mravní zodpovědnost. Umění zapomínat na horší stránky vlastních dějin tam bylo dovedeno k dokonalosti. Na Západě se však posuzuje sovětská současnost jen jako poslední letokruh v řezu historickým kmenem. Při tomto pohledu mají některé letokruhy podezřelou barvu, která dů věru prá vě nevzbuzuje. I bez historických knížek se u nás například každý pamatuje na polibky a objetí z bratislavského setkání nej vyšších představitelů v roce 1968. A hle co následovalo! Nedůvěra ke Gorbačovovu novému myšlení by se asi začala scvrkávat, kdyby někdo už konečně řekl, že takové a podobné věci se neměly stát. Mladík, proti kterému sedím na židli, nemá také historickou paměť a s potěšením to připomíná: my jsme jiná generace, co bylo, bylo. Kolik mu může být? Nejvýš pětatřicet a už je kapitán. Blonďaté vlasy nad čelem tvoří dokonalou vlnu, vypadá to, že s tím byl u kadeřníka. Druhý mladík je také úpravný a čistý, já bych asi váhal, kdybych si měl koupit tak drahocenné obroučky brýlí, jako má on. Oba by se ve svém oblečení mohli postavit za přepážku kterékoli švýcarské banky. Pocítím žízeň a tak si loknu vína z láhve, kterou mám s sebou. Bankovní úředník mě napomíná, mám se chovat slušně, protože jsem v úřední místnosti, kde je zakázáno požívat alkohol Potom mi oznamuje, že mě podrobí osobní prohlídce. Vstane, sebere mi navzdory mým protestům mou tašku a se zřetelnou zálibou se v ní hrabe. Klade stranou každý kousek papíru. U mne se totiž vždycky něco najde, nějaký vlastní textik nebo něco podobného. Zapamatoval jsem si, co mi kdysi vyprávěl jeden Američan. Vycházet v New Yorku večerná ulici je mnohem bezpečnější, když má člověk u sebe aspoň deset dolarů. Případný lupič se spokojí i s několika dolary na svou drogu. Úplná insolventnostpřepadeného by ho však mohla rozčílit k nepřičetnosti. Pozoruji, že mladík, který mě o lupu je, je také spokojen. Našelpapírek, na kterém jsou otázky jakéhosi polského časopisu, na které jsem asi měl odpovědět. Zapomněl jsem na to a zapomněl jsem také ňa to, že nosím papírek u sebe. Když se mě bankovní úředník ptá, kdo tni ten lístek dal, říkám, bůhví kdo, je to dávno. A opět jsem napomínán, abych v úřední místnosti nemluvil o Bohu, stejně prý v něho nevěřím. Je možné věřit, že Bůh Mohamedův odměňuje rojem ty, kteří zabíjejí náhodné židy, Američany, hinduistické Indy a moslimské Pákistánce? Krve lačný Bůh deklasuje nutně sám sebe. Anebo snad existují nějaké souvislé věty, které by v tomto smyslu mohly oslovit normální lidský mozek? Před dvaceti lety jsem si

54

v knihovně vypůjčil Korán a před spa nim jsem si v něm četl Ani vesnu mi nepřišlo na mysl že by se z něho dala odvodit svatá válka proti nevinným lidem. Mladik by asi rád věděl jaký mám vztah k Bohu a říká smířlivě, že všichni v něco věříme. Ptám se ho tedy, v co věří on. Neváhá ani okamžik a říká, že věří v marxismus. Já jsem pry' v marxismus nikdy nevěřil jen jsem se v něm vyznal byl jsem jako ti západní vědci, kteří studuji marxismus, aby proti němu mohli lépe bojovat. Pomáhám mu se slovy a říkám, že jsem renegát. Těší se a říká, ano, ano, renegát. A já ještě dodávám, renegát Kautsky. Oba se smějeme, každý z jiných důvodů. Já se sm ěju, a bych se ú n a vo u n es esu l se ž idle, ú n a vo u z ideo logické ch o ro mys In osti, k tero u jsem obklopen po celý život. O Kautském jsem slyšel poprvé jako student, podle jména jsem hádal, že to byl Čech, jeden Kautsky chodil se mnou do školy. Naštěstí jsem svou domněnku nevyslovil nahlas a při konspektováni Leninova díla jsem seznal, žejsem se mýlí. Teď lituji, žejsem se elegantního mladíka opomněl zeptat, zda by si podržel víru v marxismus, kdyby mu pocuchali vlásky Pinochetovi biřici. Zeptal jsem se ho jen, ve který marxismus věří, zda v Marxův, Leninův, Stalinův, Mao Ce-tungův, Dubčekův, PolPotův anebo v marxismus Vaši la Bitaka. Nereaguje, jen se s převahou usmívá, jako nad eskamotěrem, který předvedl starý* a průhledný trik. Jeho víra platí zřejmějen pro ten marxismus, kterýje právě u moci a potřebuje služby tc^jněpolicie. Všichni tihle lidé by mohli být zaměstnáni také u jiné ideologie. U britského MI5 by měli vyšší služné a mohli by se oblékat ještě elegantněji. Druhý mladík se k marxismu nevyjadřuje, ale vzpomene si, že jsem ještě nebyl prošacován. Zafungují staré reflexy: zvednu se bez povelu, rozkročím se a upažím Jak jsem se tomu naučil v Ruzyni. Slušně vychovaný mladý muž mi přejíždí rukama po těle. Myslím na sedm zatčených mužů z jazzově sekce. V Ruzyni strčí napřed každého do díry v podzemí, odkudje vidět přes hustou síť v okně jen do betonové zdi. To proto, aby byl přechod z domácí útulnosti ostřejší. Tito muži a celá jejich sekce byli kazem ve vzoru, jak praví O'Brien v Orwellovi. Snažili se jako společenství existovat nezávisle na státní totalitě, bez dozoru a bez donašečů. Že takto existovali na tenkém ledě legality patnáct let, je beztak zázrak, který vejde do dějin jazzu. Nyní jim pomáhej Bůh! Protože mám v živé paměti rituál osobni prohlídky, ptám se bankovního úředníka, jestli se mi bude dívat taky do řitě. A opět jsem napomínán, abych nebyl vulgární Skutečně bych se měl zamyslit taky trochu nad sebou. Je mi padesát šest let, jsem morousnější a všechno, co mě potkává, mi už nepřipadá tak zábavné. V občanském průkazu mám pořád akademické tituly. Napsal jsem pár knih, něco bylo přeloženo i do cizích jazyků. Možná že právě teď nějaký člověk někde na světě nebo i doma čte, co jsem napsal Je mi hrozně trapně při představě, že by mě viděl, jak tu stojím s upaženýma rukama. Kdybych byl jiný, než jsem, zdravili by mě studenti, snad jen o něco mladší než ten hoch, který mi protřepává nohavice v naději, že z nich ještě vypadne nějaký papír, nejlépe papírek se vzkazem: přijdu zítra večer a pomohu ti stáčet víno. To by bylo sousto, co všechno to jen může znamenat! Nejsem v tom ovšem sám, v jiné místnosti v téže budově sedí na podobné židli můj přítel, univerzitní profesor Miroslav Kusý, ten, kterého jsem doufal porazit ve španělské hře. Nová generace bez historické paměti ho ponižuje stejně jako mě. Právě mu rozebírají šachové hodiny, které jsem mu před léty koupil k narozeninám. Mohl by v nich být lístek se vzkazem: kup hořčici, přinesu párky. Relativně jsem na tom však pořád ještě dobře. V Paříži vyjdete s dítětem na procházku a zabije vám ho před očima bomba ukrytá mezi květinami. Všechny jiné myslitelné existence by byly lepšíjen zdánlivě. Mnozí Češi a Slováci, kteří odešli do exilu, se stali profesory na různých západních univerzitách. Musí však létat na konference nebo na dovolenou. Jednou se někomu z nich nutně stane, že bude bezmocně stát před hlavní pistole nějakého teroristy, který bude věřit, že stisknutím spouště napravuje křivdy spáchané na palestinském lidu. Já nemusím nikam létat, neseděljsem v letadle už osmnáct let. Je to nesmírně úlevné pomyšlení. Co tak hrozného se vlastně děje? Byl jsem prostě jen okraden. S vět se přece jen trochu mění a tihle chlapci se třeba jednou budou stydět sami před sebou. Možná bude stačit, aby trochu zestárli. Dnes siještě myslí, že jsou nesmrtelní, zdá se jim, že všechno je ještě před nimi. Nově myšleni, které zavádí Gorbačov, však otevírá i v marxismu smrtelnou dimenzi. Dějiny už nemusí vést zákonitě k vítězství komunismu na celém světě. Vjediném okamžiku se může rozpadnout smysl všech lidských hodnot. Báječné dějinné vize mohou být ukončeny apokalyptickou tečkou. Marxistická dějinná spirála se stočí do klubíčka a propadne se do sebejako neutronová hvězda. Tohle je ovšem nové jen v marxismu, v náboženském myšlení je smrtelnost úhelným principem již po tisíciletí. Mladíci mi právě kradou můj diář za dvanáct korun, to je pakatel, za všechna léta mi knih ukradli za tisíce. V diáři mám poznámky, adresy, telefonní čísla. Neměljsem jim říci, že z hlediska nového myšleníjsme si zvláštním způsobem rovni? Neměl jsem jim říci, že není tak úplně jisté, že se v krátké budoucnosti stanou majory a podplukovníky? Nemám nicproti novému myšlení, politika, zvláště na Východě, se bez takových sloganů neobejde. Chvíli to bude působit, snad se najdou v reálně socialistických strukturách i lidé, kteří se budou skutečně snažit podívat se na chod svých resortů z jiného úhlu. Jiní se budou třást strachy, zda projdou při nějakých budoucích prověrkách z nového myšlení. Já už asi zůstanu při myšlení, ke kterému jsem se protrápil za posledních čtyřicet let. Vždyť ani nevěřím, žejsme schopni jako lidské bytosti myslet nějak z vlášť nově. Někteří lidé myslili báječně pronikavě před tisíci lety a pro každé další století bylojejich myšlení nové a překvapující. Bohužel podléhá celá suma lidského myšlení jakési entropii. Pravda též je, že jiní lidé myslili zvráceně, hloupě, šíleně a sobecky. Vedli takovým myšlením zdůvodněné války, brali rukojmí, zabíjeli bezbranné, nenáviděli bohy jiných národů a kvůli pýše a moci bez zábran zotročovalijiné lidské bytosti Nejde vlastně o to, abychom myslili nově, spíš jde o to, abychom myslili v souladu s lepší tradicí lidského myšleni Snad nejlepší by bylo, kdyby bylo mezi masy rozšířeno heslo, které by vyzývalo ne k novému myšlení, ale prostějen k myšlení Třeba ke krátkému zamyšlení před nějakým činem. Před stisknutím spouště v uneseném letadle, před vyhlášením výjimečného stavu a před

55

vydáním onoho posledního rozkazu, kterým budou ukončeny dějiny nepovedeného lidského rodu. Kdyby měli ti mladíci přede mnou čas na rozmyšlení, třeba by přišli na to, že by jejich matky nesouhlasily s tím, aby se násilně hrabali ve věcech jiného člověka. Okradli mě a pak mě propustili. Venku bylo ještě tišeji, tramvaje jezdily poloprázdné a dvě děvčata mi proměnila dvoukorunu na dvě koruny. Ani moje žena ani žena přítele nevěděly, že nehrajeme šachy. Kdybychom byli takto zadrženi v Chile, nikdy by se už nemusely dovědět, kam vedly naše poslední kroky. Přítel se ještě nevrátil a takjedu k němu, abych na něho počkal. Děti spí a jeho žena mi říká, zesiná takové čekání nikdy nez vykne. Její líto, že tak málo žen u nás si dovede představit, nač takové čekáni přijde nervové soustavě. Myslím si, ale nahlas to neříkám, žeje možná lepší čekat takto, než čekat na muže, až se vrátí z hospody, což je v našich končinách rozšířená ženská zkušenost. Ještě není půlnoc a přítel odemyká dveře. Je roz kacený a láteří do odposlouchávacích přístrojů. Znám to už nazpaměť a tak se rozloučím a jdu. V posledním trolejbuse jsem sám, město je tiché a zdá se, že i bezpečné. Září 1986 P. S. Tento text bude zasvěceným čtenářům možná něco připomínat. Poznamenávám vědomě napsán jako volné pokračování Vaculíkova fejetonu Teror velký a malý.

proto hned, že byl

(Otištěno bez vědomí autora.)

SOUHRNNÉ SDĚLENÍ VONS č. 591 o případech sledovaných k 1. 12. 1986 Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných se ustavil 24. dubna 1978, aby v duchu posláni Charty 77 sledoval případy osob, které jsou trestné stihány nebo vězněny za projevy svého přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole. Zabývá se výjimečně jinými případy nespravedlivého stihání, zvláště tam, kde se nepřímo týkají jeho hlavního zaměření. Jeho snahou je seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a postiženým dle možnosti pomáhat. V prosinci 1979 se VONS jako Československá liga pro lidská práva stal členskou ligou Mezinárodni federace pro lidská práva FIDH, participující na práci OSN jako nevládni organizace s konzultativním statutem. FIDH zvolila 18. listopadu 1984 člena VONS Ladislava Lise svým místopředsedou a pověřila jej mj. i zastupováním svých zájmů u orgánů OSN ve Vídni. Výbor na obranu nespravedlivé stihaných vydal k dnešnímu dni 591 sděleni. Členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných jsou: ing. Rudolf Battěk, Křižíkova 78, Praha 8 Otta Bednářová, Havelská 21, Praha 1 Jarmila Bělíková, Novovysočanská 12, Praha 9 dr. Václav Benda, Karlovo nám, 18, Praha 2 Petr Cibulka, V rázová 53, Brno Albert Černý, Kotlářská 37, Brno dr. Josef Danisz, W. Piecka 81, Praha 2 Stanislav Devátý, Revoluční 1285, byt č. 312, Gottwaldov Jiří Dienstbier, Nekázanka 17, Praha 1-Nové Město Karel Freund, Mánesova 90, Praha 2 Václav Havel, Hrádeček 5, Vlčice, okr. Trutnov nábřeží B. Engelse 78, Praha 2 Zbyněk Hejda, Nešporova 573, Praha 4-Háje Ivan Martin Jirous, Stará Říše 33, okr. Jihlava Ladislav Lis, Sosnová 84, okr. Česká Lípa pošt. styk: Šišková 1228, Praha 8 ing. Jan Litomiský, Vyskytná 2, okr. Pelhřimov Václav Malý, Nad pomníkem 2, Praha 5 Michal Matzenauer, Přemyslovská 8, Praha 2 Lenka Marečková-Mu/lerová, Praha Dana Němcová, Ječná 7, Praha 2 dr. Luděk Pacovský, Washingtonova 9, Praha 1 ing. Pavel Roubal, Castrov 131, okr. Pelhřimov Jan Ruml, Kremelská 104/150, Praha 10 Jiří Ruml, Kremelská 104/J50, Praha 10 dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Palackého 962, Polná, okr. Jihlava And rejJŠ tankov ič, Hroznová 5, Praha 1 Anna Šabgtová, Anglická 8, Praha 2 Petrtiška Šustrová, Kolínská 13, Praha 3

56

dr: ing. Jakub Trojan, Riegrovy sady 223, Kostelec nad Labem Petr Uhl, Analická 8, Praha 2 Věra Vránová, Cimburkova 24, Praha 3 T

W

'

V zahraničí se na činnosti VONS dále podílejí tito jeho členové: Zina Freundová, 53 B Florence Rd., London N4, Velká Británie, tel. 00-44-1-2630013 dr. Martin Hybler, 4 rue André Messager, Limoges, Francie, tel. 00-33-55-333659 Ivan Medek, Nattergasse 12/1/25, 1170 Wien, Rakousko, tel. 00-43-222-454113 Jih Němec, Schónbrunner Strasse 16/4, 1050 Wien, Rakousko, tel. 00-43-222-5750882 Jaroslav Suk, Norrdalsvágen 4248, 74100 Knivsta, Švédsko, tel. 00-46-18-788234 Styky VONS s Amnesty International (pridruženou organizací OSN) a dalšími zahraničními institucemi zprostředkovává člen A I p r o f . dr. František Janouch, Bergtorpsvág 62, 18363 Táby, Švédsko, tel, 00-46-87564828. VONS vítá jakoukoli spolupráci a pomoc, zejména při zjišťováni jednotlivých případů i při podpoře postižených. Pro naši práci jsou nezbytné zejména tyto údaje (pokud možno v úplnosti): — jméno a příjmení postiženého, datum narození, adresa, povoláni (sociální postavení) — údaje o event. předchozím trestním stíhání a event. jiných postizích — údaje o rodině a jejím sociálním postavení (též počet a věk dětí) — fotografie postiženého (podobenky i rodinné — pokud možno negativ) — údaje o zahájeni trestního stiháni (kým a jak) — usneseni, jímž byla nařízena domovní prohlídka a protokol o jejím výsledku, popřípadě fotokopie či přesný opis dokumentu — podrobná oficiální verze skutkové podstaty, příp. skutečné důvody trestního stíhání a popis jednání, za něž je postižený de facto stihaný — v jakém stadiu je trestní stíhání — jméno obhájce a advokátní poradna V průběhu trestního stihání je třeba neprodleně informovat o všech důležitých právních úkonech J a k o je: — případná změna obviněni, seznámení s výsledky vyšetřování, doručení obžaloby, nařízení hlavního líčení (přesný termín a místo) a odvolacího řízení — maximum údajů z obžaloby a rozsudku (rozsudků) — výše trestu, za jaké trestné činy byl postižený odsouzen (včetně označení podle trestního zákona — paragraf a odstavec) — kdo a kdy věc soudil (i jména soudců). V případě vazby navíc: — oficiální důvody vazby, od kdy trvá, zdravotní stav vězněného a jméno a adresa příbuzného, s nímž je vézněný ve styku, adresa věznice. V případě výkonu trestu tytéž údaje jako u vazby a navíc: — nápravné výchovná skupina, kdy byl trest nastoupen (jde-li o nástup trestu z „volné nohy") — podmínky ve výkonu trestu (izolace, pracovní zařazení, kázeňské tresty) — adresa nápravně výchovného ústavu včetně úseku, bloku apod., jméno náčelníka NVÚ, event. vychovatele, vězeňského lékaře apod. Prosíme o poskytnutí opisů rozsudků, obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání a jiných důležitých dokumentů, o jména vyšetřovatelů, prokurátorů apod., záznamy ze soudního jednání. Obracejte se na členy VONS, nejlépe přímo a osobně. V tomto souhrnném sděleni jsme se pro přehlednost omezili na výčet případů, které jsou aktuální. Rozdélili jsme je do tří skupin. V první jsou evidovány případy momentálně vězněných, v druhé těch, kteří jsou podrobeni ochrannému dohledu, a ve třetí jsou zařazeny aktuální případy podmíněných odkladů trestů nebo jejich zbytků a ty případy, u nichž je vedeno trestní stíhání na svobodě. (Pokud není uvedeno jinak, značí „trest" nepodmíněný trest odnětí svobody s výkonem v I. nápravně výchovné skupině. Neni-li uveden jiný právní předpis, jsou uvedené paragrafy z trestního zákona. Zkratky: OS — okresní soud nebo obvodní soud MS — městský soud KS — krajský soud NVÚ — nápravně výchovný ústav NVS — nápravné výchovná skupina SNV — sbor nápravné výchovy ministerstva spravedlnosti ČSR nebo SSR. V závorce jsou čísla sdělení VONS, týkajících se daného případu.)

57

I. VĚZNĚNÍ 1. Miloš D r d a , nar. 8. 2. 1913, bytem K Ryšánce 7, Praha 4 (manželka Marie Drdová, tamtéž), důchodce. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekci pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR jako její pokladník a obviněn z tr. č. nedovoleného podnikání podie § I I8/odst. I, 2, písm. a pro údajnou spoluúčast na vydávání publikaci bez úředního povoleni a za účelem zisku, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. (467, 508, 555, 559) Ve věznici MS v PrazeRuzyni. 2. Vlastimil Drda, nar. 30. 4. 1962, bytem Ke Krčské stráni 611, Praha 4 (manželka Jana Drdová, tamtéž), zaměstnanec J R D Kamenica nad Cirochou. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekci pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR a obviněn podle § 118/odst. 1, 2, písm. a pro údajnou spoluúčast na vydáváni publikací bez úředního povolení, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. (Jako člen Jazzové sekce ji pronajal část svého domku k dlouhodobému užívání.) Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. (467, 508, 555, 559) 3. J a n D u s , nar. 18.7. 1931, bytem Školní č. I,Neratovice-Libiš (manželka tamtéž), evangelický farář bez státního souhlasu, vědecký pracovník v oboru Starého zákona, signatář Charty 77. Uvězněn 20.5. 1986 a obviněn podle § 112 (poškozováni zájmů republiky v cizině). 20. 6. 1986 rozšířeno obviněni o § 98/odst. 1, 2 a, b (podvracení republiky), a dále v říjnu 1986 o § 174/1 (křivé obvinéní). Prvních dvou trestných činů se měl dopustit údajným autorstvím a rozšiřováním písemnosti, neboli tzv. podvratnými akcemi, které měl provádět „ve spojení s představiteli nelegálních organizací Charta 77 a VONS a cizími činiteli", třetího pak tim, že v otevřeném dopise prezidentu republiky měl křivě obvinit pracovníky StB, že vyrobili falešný důkaz — vulgární dopis G. Husákovi,jehož autorství připsali Heřmanovi Chromému (viz níže, č. 1/10). Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. (514, 515, 527, 565, 581) 4. Stanislav Filo, nar. 1946, bytem v Banské Bystrici, psycholog pedagogicko-psychologické poradny tamtéž, otec dvou nezletilých děti. V dubnu 1985 odsouzen OS v Banské Bystrici podle § 100 (pobuřováni) k 11 měsícům podmíněného trestu. Tento trest změněn KS v Banské Bystrici na 6 měsíců nepodmíněného trestu odnětí svobody v I. NVS. Měl údajné rozšiřovat nepovolené knihy (Orwell: 1984, Milan Šimečka). Byl jíž držen ve vazbě na počátku 70. let jako studentský funkcionář z r. 1968. Od června 1986 ve výkonu trestu v NVÚ Ilava. (570) 5. ing. Petr Hauptmann, nar. 7. 8. 1946, bytem Klánovická 705/5, Praha 9, samostatný odborný referent na intendanční základné Ústř. celní správy Fed. ministerstva zahraničního obchodu. Dne 14. 10. 1982 emigroval do NSR, dne 7. 12. téhož roku se z rodinných důvodů vrátil do CSSR. Dne 12. 9. 1983 po opětovných výsleších uvězněn a dne 9. 2. 1984 odsouzen MS v Praze k 10 letům vězeni v II. NVS a k zákazu činnosti ve státních orgánech na 5 let pro údajné tr. činy podle § 109/1 (opuštění republiky) a podle § 105/2 (vyzvědačstvi). Vyzvedačství se mél dopustit tím, že v době pobytu v NSR podal při výsleších informace o svém předchozím zaměstnání, jejichž obsah považoval za irelevantní. Vězněn v NVÚ Minkovice. Ve společném dokumentu VONS s Chartou 77/5/86 se navrhuje, aby byl zahrnut do příští výměny vězňů Východ-Západ. (391, 455, 492, 505) 6. Josef Hcjlek, nar. 10. 8. 1922, bytem trvale Javorníce 21, okres Rychnov nad Kněžnou, přechodně Školní 158, Semtín, okres Pardubice, stavebni dělník v důchodu. 27. 2. 1986 vzat do vazby a obviněn podle § 100/1, písm. a, c (pobuřováni) pro údajné verbální výroky proti zřízení republiky. 30. 5. 1986 odsouzen OS v Hradci Králové ke 33 měsícům vězeni ve III. NVS a k následné ambulantní psychiatrické léčbě. 27. 6. 1986 snížil při odvolacím řízení KS v Hradci Králové na 2 roky ve II. NVS. V minulosti čtyřikrát odsouzen za delikty, které měly politický kontext. Těžce nemocen. (539, 540) 7. Dalibor Hclštýn, nar. 12.4. 1963, bytem Komenského 158, Frýdek-Místek, dělník, 28.4. 1986 odsouzen s pěti spoluobžalovanými OS ve Frýdku-Místku podle § 100/1 písm. a, c (pobuřováni) a § 136 (poškozováni majetku v socialistickém vlastnictví) k 20 měsícům vězení v I. NVS a 5000 Kčs peněžité pokuty za psaní nápisů v podchodu ve Frýdku-Místku a na zeď mistni polikliniky. Pakliže byl KS v Ostravě 28. 7. 1986 rozsudek potvrzen, je ve výkonu trestu. (523) 8. Pavel Horák, nar. 8. 4. 1954, bytem Čapkova 5, Teplice, otec jednoho dítěte. Uvězněn 23. I. 1986 a obviněn z tr. č. podle § 100/1 (pobuřováni). OS v Teplicích odsouzen na jaře 1986 ke 14 měsícům vězení v I. NVS. 30. 5. 1986 při odvolacím řízeni u KS v Ústí nad Labem trest zvýšen na 18 měsíců. Odsouzen za leták, v němž oznamoval úplný program pohřbu nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta. (504, 545) 9. ing. Čestmír Huňát, nar. 31. 10. 1950, bytem Nad Šárkou 104, Praha 6 (manželka Dana Huňátová, tamtéž), referent investic Správy ubytovacích zařízení Obchodu Praha, otec dvou děti. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekci pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR jako člen jejího výboru a obviněn podle § 118/1, 2 písm. a (nedovolené podnikám) pro údajnou spoluúčast (s dalšími 6 spoluobviněnými) na vydáváni publikaci bez úředního povoleni, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. Trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou, vyžadující stálou lékařskou kontrolu. (555, 559) 10. H e ř m a n C h r o m ý , nar. 19. 2. 1947, bytem sídliště Podolí č. 2762, Mělník (manželka Marcela Chromá, tamtéž), úředník, otec tři děti, signatář Charty 77. Uvězněn 9. 4. 1986 a nejprve obviněn podle § 100/1, písm. a, c (pobuřováni). Později obviněni překvalifikováno podle § 98/1 (podvracení republiky). 2 5 . 7 . 1 9 8 6 o d s o u z e n K S v Praze ke 2 letům odnětí svobody v I. NVS. 9. 10. 1986 nejvyšší soud ČSR rozsudek potvrdil. Údajným trestným činem mělo být šíření nezávislé literární tvorby (i vlastni) mezi spolupracovníky a verbální projevy na pracovišti, jakož i údajné autorství vulgárního dopisu prezidentu republiky G . Husákovi, jež H. Chromý vyloučil, a který evangelický duchovni a signatář Charty 77 Jan Dus, u něhož byl nalezen, označil za padělek. (514,5 i 5 , 5 3 4 , 5 3 8 , 5 4 6 , 5 5 0 , 5 7 2 , 5 7 4 ) Vězněn v NVU MS Plzeň-Bory, úsek 3/1. 11. BystríkC. Janik, nar. 5. 1. 1952, přechodné bytem Jiráskova 629, Roztoky u Prahy, trvale Liptovská Teplička 69, okres Poprad, vedoucí skladu, katolický kněz bez státního souhlasu, člen františkánského řádu. 4 . 2 . 1 9 8 6 odsouzen OS v Popradé podle § 250/1 a, 2 b (podvod) k 28 měsícům v I. NVS. Odvolací soud (KS v Košicích) 29. 5. 1986 rozsudek potvrdil. Bystrik C. Janik je od 15. 10. 1985 stíhán také podle § 178 (mařeni dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro svou činnost ve františkánském řádu, což je také pravým důvodem zástupného odsouzeni za údajný kriminální čin. ( 4 9 7 , 5 1 2 )

58

12. J á n J u h a š č í k m l . , nar. 1963, z Hermanovou na východním Slovensku, křesťan bratrsko církve. Dne 12.10.1984 zadržen vc Vránové n. Topťou při silniční kontrole, obviněn podle § 124 odst. 1, 2 ptsm. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). V autě, jimž jel, byly nalezeny bible a jina náboženská literatura v ruštině. Bližší podrobnosti o jeho osudu se nepodařilo zjistit. (404, 455, 492) 13. J á n Juhaščík st., nar. 1932, z Hermanovců na vych. Slovensku. Dne 13. 10. 1984 zadržen, obviněn podle § 124 odst. 1,2 písm. a (porušeni předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Bližší údaje o jeho případu se nepodařilo zjistit. (404,455,492) 14. Walter K a n i a , nar. 1940, signatář Charty 77, německé národnosti, vězněn nepřetržitě od 13. 6. 1977. Odsouzen původně na 7 let pro údajně rozkrádáni majetku v socialistickém vlastnictví ( § 132). Dále odsouzen dvakrát vždy na dva roky za pokus o poškozování zájmů republiky v cizině ( § 7/1 k § 112), neboť se pokoušel propašovat z vězeni do ciziny zprávu o své situaci. Je vážně nemocen a i nadále ve věznici extremně šikanován i při svém vážném zdravotním stavu. Trest odpykává ve III. NVS ve Valdictch. Ve společném dokumentu VONS a Charty 77 (Ch 77 5/86) se navrhuje, aby byl zahrnut do příští výměny vězňů mezi Východem a Západem. (218, 242, 455, 492, 505, 543) 15. Ivo Kantoš, nar. 5. 10. 1963, bytem K hájku 2957, Frýdek-Místek, dělník, 28. 4. 1986 odsouzen OS ve Frýdku-Místku s pěti spoluobžalovanými podle § 202/1 (výtržnictví) a § 136 (poškozování majetku v socialistickém vlastnictví) k 1 roku vězení a k peněžité pokutě 5000 Kčs za psaní nápisů údajného protisocialistického obsahu v podchodu a na zeď místní polikliniky v letech 1983-1984. Pokud KS v Ostravě 28. 7. 1986 rozsudek potvrdil, je ve výkonu trestu. (523) 16. Igor K o h u t , nar. 26. 2. 1965, bytem E. Krásnohorské 2095, Frýdek-Místek, dělník, tč. ve vojenské službě. 28. 4. 1986 odsouzen OS ve Frýdku-Místku s pěti spoluobžalovanými podle § 202/1 (výtržnictví) k šesti měsícům vězení a 3000 Kčs peněžitého trestu za psaní nápisů údajně protisocialistického obsahu v podchodu a na zeď místní polikliniky v letech 198384. Pokud KS v Ostravé 28. 7. 1986 rozsudek potvrdil, může být buď ve výkonu trestu, nebo bude musel trest nastoupit ihned po návratu ze základní vojenské služby. (523) 17. Stanislav Kolář, nar. 15. 11. 1955, bytem Husova 126, Dvůr Králové n. Labem» okr. Trutnov, dělník. Dne 13. 3. 1975 zadržen pro údajné vyzvédačství spolu s V. Procházkou, A. Kunrtem a J. Hettlerem a v dubnu 1976 vyšším vojenským soudem v Příbrami odsouzen ke 13 rokům vézení ve III. NVS a 3 letům ochranného dohledu. Delikt měl spočívat v tom, že těsné před pokusem odejít z republiky bez povolení čs. úřadů vedl ve vesnické hospodě s místními obyvateli řeči o tamních kasárnách a jejich osazenstvu (obsahovaly v kraji všeobecně známá fakta), z čehož bylo vykonstruováno, že chtěl těchto informací využit v případě zdařeného pokusu o opuštění republiky. Byl vězněn v NVÚ Valdice a delší dobu o něm nemáme zprávy. (222, 349, 455, 492) 18. Vladimír Kouřil, nar. 10. 11. 1944, bytem Čkalovova 5, Praha 6 (manželka Jarmila Kouřilová, tamtéž), projektant v Metroprojektu, otec dvou dětí. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekcí pražské pobočky Svazu hudebníků Č S R j a k o člen jejího výboru a obviněn podle § 118/1, 2 a (nedovolené podnikání) pro údajnou spoluúčast (s dalšími šesti spoluobviněnými) na vydávání publikaci bez úředního povolení, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. (555, 559) 19. Bohumil K o ž d o n , nar. 2. 9. 1963, bytem Husova 5, Havířov, dělník, tč. vojín základní služby. 2 . 1 2 . 1 9 8 5 odsouzen OS ve Frýdku-Místku podle § 202/1 (výtržnictví), § 164 (podněcování), § 7/1 k § I53/I (příprava k útoku na státní orgán a orgán společenské organizace) a § 165/1 (schvalování trestného činu) k úhrnnému trestu 1 roku vězení. Údajným deliktem měla být jeho účast na nejprve povoleném a potom zakázaném koncertu rockové hudby v Šenově u Ostravy, jehož byl organizátorem. Výsledek odvolacího řízení VONS nezná, pokud však byl trest potvrzen nebo, jak žádal ve svém odvoláni prokurátor, dokonce zvýšen, B. Koždoň je buď ve výkonu trestu, nebo bude muset trest nastoupit bezprostředně po návratu ze základní vojenské služby. (509) 20. T o m á š Křivánek, nar. 4. 1. 1955, bytem Dejvická 31, Praha 6 (manželka Rostislava Křivánková, bytem tamtéž), spojový mechanik OS telekomunikaci Praha-Sever, otec dvou détí. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekci pražské pobočky Svazu hudebníků Č S R j a k o člen jejího výboru a obvinén podle § 118/1,2 a (nedovolené podnikání) pro údajnou spoluúčast (s dalšími šesti spoluobvinénými) na vydávání publikací bez úředního povolení, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. Ve vézení MS v Praze-Ruzyni. Trpí jaterní nemocí, manželka na neplacené mateřské dovolené, rodina existenčně zcela nezajištěná. (555, 559) 21. ing. Pavel Křivka, nar. 12. 6. 1960, bytem Čéšková 1488, Pardubice, vědecký pracovník Okresního muzea v Jičíně. Uvězněn 29. 4. 1985 a KS v Hradci Králové dne 21. 11. 1985 odsouzen ke 3 letům vézení podle § 98/1 (podvraceni republiky). Rozsudek potvrzen Nejvyššim soudem ČSR 14. 2. 1986. Odsouzen za korespondencí s přítelem v zahraničí, kritiku ekologické situace a parodii na Vánoční mši J. J. Ryby s aktuálním obsahem. Je véznén v 1. NVS v PIzni-Borech. (475, 484, 489, 492 a 503) 22. Petr Kubíček, nar. 24. 6. 1964, bytem Hornická 30, Havířov-Suchá, písmomalíř, tč. vojín základní služby. 2. 2. 1985 odsouzen OS ve Frýdku-Místku podle § 202/1 (výtržnictví), § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) a § 164 (podněcováni) k odnětí svobody na osm měsíců. Údajným deliktem měla být jeho účast na nejprve povoleném a potom zakázaném koncertu rockové hudby v Šenově u Ostravy 1. 12. 1984. Výsledek odvolacího řízení VONS nezná, nelze však vyloučit, že pokud byl trest potvrzen nebo zvýšen, jak žádal v odvolání prokurátor, je P. Kubíček buď ve výkonu trestu nebo ho nastoupí bezprostředné po návratu ze základní vojenské služby. (509) 23. L u b o m í r Kubiš, nar. 14.3.1966, bytem Sušilova 5, Ostrava-Mariánské Hory, dělník. 2 . 1 2 . 1 9 8 5 odsouzen OS ve FrýdkuMístku podle § 202/1 (výtržnictví) a § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) k 7 měsícům odnétí svobody. Údajným deliktem měla být jeho účast na událostech okolo nejprve povoleného a potom zakázaného rockového koncertu v Šenové u Ostravy 1 . 1 2 . 1 9 8 4 . Výsledek odvolacího řízení VONS nezná, nelze však vyloučit, že L. Kubiš je ještě ve výkonu trestu, pokud byl trest potvrzen nebo dokonce zvýšen, jak to žádal prokurátor. 24. R o m a n Matula, nar. 2 . 4 . 1 9 6 1 , bytem Gottwaldovo nám. 37, Kojetín, dělník. 2 . 1 2 . 1 9 8 5 odsouzen OS ve Frýdku-Místku podle § 202/1 (výtržnictví), § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) a § 10/1 b k jj 156 a (podněcování a návod k trestnému činu ztěžováním výkonu pravomoci veřejného činitele) k 10 měsícům vězení. Údajným

59

jeho deliktem měla být účast na událostech okolo nejprve povoleného a potom zakázaného rockového koncertu v Senové u Ostravy 1.12. 1984. Výsledek odvolacího řízeni VONS nezná, je však pravděpodobné, že R. Matula je ještě ve výkonu trestu, zvláště pokud byl, jak to žádal prokurátor, jeho trest zvýšen. (509) 25. Michal Mrtvý, nar. 19. 6. 1964, bytem Karla Vanička 42, Olomouc, elektromechanik, otec jednoho dítěte. 24. 7. 1986 uvězněn a obvinén podle § 100 odst. 1 a, c a odst. 3 a (pobuřování). 29. 10. 1986 ho však OS v Olomouci neshledal vinným ve smyslu obžaloby, nýbrž pouze podle § 178 (mařeni státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) a odsoudil ho ke 13 mésícům odnětí svobody podmíněné na tři roky za rozmnožováni náboženské literatury'Její rozšiřování a shromažďování, a držení rozmnožovacího zařízeni. Z vazby nicméně nebyl propuštěn, neboť prokurátor se nejen odvolal proti rozsudku, ale podal i stížnost proti usnesení o propuštěni z vazby. (551, 579, 584) 26. Milan O b o d a , nar. 12. 11. 1961, bytem Lidových milici 75, Frýdek-Místek, řidič. 28. 4. 1986 odsouzen s pěti spoluobvinčnýrni OS ve Frýdku-Místku podle § 202/1 (výtržnictví) a § 136 (poškozováni majetku v socialistickém vlastnictví) k 18 měsícům vězení v I. NVS a 5000 Kčs peněžité pokuty za psaní tzv. protisocialistických nápisů v podchodu ve FrýdkuMístku a na zdi místní polikliniky. Pokud byl KS v Ostravě 28. 7. 1986 rozsudek potvrzen, je ve výkonu trestu, (523) 27. Josef Römer, nar. 7 . 1 0 . 1 9 5 5 , dělník; adresa matky: Ema Anderlová, nám. Pionýrů 3470, Gottwaldov. Odsouzen za údajné vyzvédačstvi ( § 105/1) v roce 1978 na 11 let. Vězněn v NVÚ Valdice. Zahrnut do seznamu navrhovaných čs. vězňů při příští výměně Východ-Západ, sdělení VONS č. 505, dokument Charty 77 /5/86. VONS původně tento případ nedokumentoval. 28. Josef Skalník, nar. 23. 3. 1948, bytem U letenského sadu Í0, Praha 7 (manželka Jana Skalníková, tamtéž), výtvarník, otec tří dětí. 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zákroku proti Jazzové sekci pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR jako člen jejího výboru a obviněn podle § 118/1, 2 a (nedovolené podnikáni) pro údajnou spoluúčast (s dalšími šesti spoluobvinénými) na vydáváni publikaci bez úředního povolení, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. Je ve špatném zdravotním stavu, trpí chronickým onemocněním očí a dolních končetin. (555, 559) 29. Sobanoš, křesťan z církve bratrské. Dne 12. 10. 1984 zadržen ve Vranově n. Topťou při silniční kontrole, obviněn z údajného trestného činu podle § 124 odst. 1, 2 písm. a (porušováni předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). V autě, jímž jel spolu s Jánem Juhaščíkem ml., byly nalezeny bible a jiná náboženská literatura v ruštině. Bližší údaje o jeho případu se nepodařilo zjistit. (404, 455, 492) 30. Karel Srp, nar. 18. 1. 1938, bytem Vostrovská 42, Praha 6 (tamtéž i jeho manželka Marie Srpová), pomocný dělník J R D Kamenica nad Cirochou. Jako předseda výboru Jazzové sekce pražské pobočky Svazu hudebníků ČSR byl nejprve stihán od 6. 12. 1985 na svobodě podle § 127 (porušování povinnosti při nakládání s finančními a hmotnými prostředky). 2. 9. 1986 vzat do vazby při policejním zásahu proti Jazzové sekci a obviněn podle § 118/1, 2 a (nedovolené podnikáni) pro údqjnou spoluúčast (s dalšími 6 spoluobviněnými) na vydáváni publikaci bez úředního povoleni, ve skutečnosti za nezávislou kulturní aktivitu. Ve věznici MS v Praze-Ruzyni. (555, 559) 31. Ladislav Ševcc, nar. 5. 7. 1959, dělník z Brna. V roce 1978 odsouzen k 9 letům odnětí svobody podle § 180 a/1 (pokus o ohroženi bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku) zcela neúměrně faktické skutkové podstatě. Za konflikt ve vězení ve II. NVS (NVÚ Minkovice) odsouzen v roce 1983 k dalšímu trestu 9 měsíců. V Minkovicich má i nadále špatné podmínky. (124, 125, 562) 32. Pavel Škoda, nar. asi 1960, bytem Květná 12, Praha 2, býv. asistent Vysoké školy zemědělské v Praze. Od 29. 4. 1985 trestně stíhán na svobodě spolu s ing. Pavlem Křivkou (viz výše č. 1/21) podle § 100/1 (pobuřováni) a 21. 11. 1985 odsouzen k 20 měsícům odnětí svobody v 1. NVS pro korespondenci s přítelem v zahraničí, kritiku ekologické situace a aktuální parodii na Českou mši vánoční J. J. Ryby. (475, 484, 489, 492 a 503) 33. Jaroslav Švestka, nar. 20. 4. 1942, trvale bytem Boženy Němcové 739, Protivín, přechodně Železničářská 2, České Budějovice. Vzat do vazby 17. 9. 1984 a obviněn podle § 112 (poškozování zájmů republiky v cizině). Ve vazbé držen do 17. 11. 1984. Později bylo jeho obviněni překvalifikováno a byl stihán na svobodě podle § 981 (podvraceni republiky). 28. 4. 1986 ho KS v Českých Budějovicích odsoudil na dva roky odnětí svobody s následným ochranným dohledem a téhož dne ho vzal opět do vazby, z niž byl propuštěn 5. 6. 1986. Při odvolacím řízeni mu byl Nejvyšším soudem ČSR 28. 8. 1986 trest snížen na jeden rok v I. ŇVS, aniž byl nařízen následný ochranný dohled. Od 6. 10. 1986 ve výkonu trestu v NVU Plzcft-Bory, úsek 2/3. Odsouzen fakticky za to, že se pokusil odeslat příteli do zahraničí část literárního deníku, který si vedl v roce 1984 a nazval „Orwellův rok". Má být vězněn do 27. 6. 1987. (401, 518, 535, 566, 580) 34. Eduard Vacek, nar. 2 0 . 4 . 1 9 4 7 , elektromechanik, manželka Helena Vacková, bydli: 25. února č. 15 34/14, Teplice II. Vzat do vazby 22. 1. 1986 a obviněn podle § 202/1 (výtržnictví). Po ukončení vyšetřováni 14. 3. 1986 propuštěn. Dále trestně stíhán na svobodě. 3. 6.1986 odsouzen OS v Teplicích k 1 roku odnéu' svobody. Jeko výtržnictví byla označena jeho vlastni literární produkce a údajné rozšiřováni undergroundových časopisů P A K O a Vokno. Od 29. 9. 1986 ve výkonu trestu v NVÚ v Pardubicích, propuštěn by měl být 9. 8. 1987. Otec dvou děti. (501, 510, 529, 532, 556, 569) 35. Ján Vecan, bytem Miyakovského 24, Košice, student 5. ročníku elektrotechnické fakulty Vysoké školy technické v Košicích. Od 20. 8. 1985 ve vazbě, obviněn podle § 124 odst. 2 písm. a (porušováni předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Ve skutečnosti trestně perzekvován za převoz 100-150 kusů biblické dějepravy pro dětí. (488, 492) 36. Jiří Wolf, nar. 5. 1.195 2, bez trvalého bydliště, dělník, signatář Charty 77. Od 1 6 . 2 . 1 9 7 8 vězněn a tehdy odsouzen ke trem letům odnětí svobody podle § 98/1 (podvracení republiky). Ve vězeni byl přeřazen do II. a nakonec do III. NVS, trest mu byl prodloužen o dalších 6 měsíců podle § 174/1 (křivé obvinění, jež mělo spočívat v tom, že uvedl, jak s ním bylo při vyšetřováni zacházeno). Od 17. 5. 1983 znovu vězněn podle § 98/1, 2 a (podvraceni republiky), jehož se měl dopustit tím, že poskyü rakouskému velvyslanectví zprávu o poměrech v NVÚ Minkovice na základě vlastních zkušenosti. 21. 12. 1983 odsouzen MS v Praze k 6 rokům do III. NVS. Vězněn v N V Ú Valdice. Je ve špatném zdravotním stavu a je šikanován, nejnověji má být podán vězeňskou správou návrh na jeho umístěni v zostřené izolaci. Byl ve společném dokumentu VONS a Charty 77 (Ch 77 5/86) navržen pro příští výměnu vězňů mezi Východem aZápadem. ( 4 3 , 5 0 , 6 3 , 6 9 , 7 1 , 8 0 , 1 2 3 , 1 7 6 , 1 9 5 , 2 1 9 , 2 9 3 , 339, 343, 349, 351, 356, 455, 492, 505, 542, 590)

60

37. Jiří W o n k a , nar. 8. 4. 1950, bytem Nove Město nad Metuji,okres Náchod, vedoucí skladu. 26, 5. 1986 uvězněn (se svým bratrem Pavlem) a obviněn podle § 100/1 a (pobuřováni). Udajne trestné činnosti se měl dopustit výroky v dopisech statním orgánům. Otec malého dítěte. Ve věznici MS v Hradci Králově. (536, 544, 585) 38. Pavel Wonka, nar. 23. I. 1953, bytem Pražská 3S4, Vrchlabí, okr. Trutnov, automechanik. 26.5. 1986 uvězněn (se svým bratrem Jiřím), a obviněn podle § 100/1 a (pobuřování) a podle § 155/1 a (útok na veřejného činitele). Jeho údajná trestná činnost měla spočívat v rozšiřováni vlastního volebního programu pro volby do Federálního shromážděni v květnu 1986, v nichž se chtěl Pavel Wonka představit jako nezávislý kandidát. Dale je viněn z konfliktu se soudcem, který přišel do jeho bytu zabavit část majetku. První z obvinění 9. 10. 1986 překvalifikováno na § 98/1 (podvraceni republiky). Ve věznici MS v Hradci Králové. Matka bratři Wonků pi Gerta Wonkova bydlí U nemocnice 869, Vrchlabí I, okres Trutnov. (536, 544, 585)

II. OCHRANNÝ DOHLED 1. Petr Cibulka, nar. 27. 10. 1953, bytem Vrazova 53, Brno. dělník, signatář Charty 77 a od r. 1985 člen VONS. Člen Jazzové sekce. V letech 1978-1980 dva roky vězněn pro údajné pobuřováni (vydáváni samizdatové literatury a šířeni nonkontonnní hudby); ve vězeni odsouzen na další rok pro údajné mařeni úředního výkonu (hladovkou). Dne 28. 3. 1985 vzal do vazby a obviněn podle § 198 b (hanobení národa, rasy a přesvědčeni), jehož se měl dopustit výroky v restauraci. Z vazby propuštěn 28.6. 1985, avšak 27. 9. 1985 odsouzen OS v Praze 2 k 7 měsícům vězeni ve II. NVS. Při odvolacím řízení 15. 1. 1 9 8 6 u M S v Praze byla původní výměra trestu ponechána, avšak trest byl rozšířen o zákaz pobytu v Praze a tříletý ochranný dohled po vykonáni trestu. Trest vykonal od 20. 3. do 18.7. 1986.11.9.1986 znovu uvězněn a obviněn z přečinu podle § 7 c zákona 0 přečinech (porušováni podmínek ochranného dohledu, 7. 10. 1986 odsouzen MS v Brně ke dvěma měsícům ve II. NVS. 1 1. 1 1. 1986 propuštěn a nyní je nad ním vykonáván ochranný dohled. ( 3 4 9 , 4 3 4 , 4 4 2 , 4 4 3 , 4 5 5 , 460, 468, 4 7 2 , 4 9 3 , 500, 511, 563) 2. Jiří Gruntorád, nar. 2 1 . 9 . 1952, bytem Vítězného února 4, Praha 2, dělník, signatář Charty 77. V roce 1980 byl tři měsíce ve výkonu trestu — odsouzen pro údajně drženi střelné zbraně bez povoleni. Dne 9. 7.1981 odsouzen MS v Praze ke 4 rokům ve II. NVS a 3 rokům ochranného dohledu. V NVÚ Minkovice dne 7.4. 1983 zahájeno další trestní stíháni pro údajný trestný čin podle § 174 (křivé obvinění). Za tento vykonstruovaný trestný čin dne 14. 6. 1984 odsouzen OS v Liberci ke čtrnácti měsícům odnéti svobodv ve lil. NVS. V odvolacím řízení KS v Ústi n. Labem tento rozsudek zrušil a vrátil věc OS v Liberci. 17. 12. 1984 byl J. Gruntorád propuštěn po uplynuti původního trestu. 7. 1. 1985 OS v Liberci původní výrok v novcni trestním sUháni zrušil. Po odvoláni, které podal příslušný prokurátor, jednal v této věciještě 31.5. 1 K S v Ústí n. Labem, jenž J. Gruntoráda obžaloby pro křivé obviněni definitivně zprostil. Nyní je J. Gruntorád podroben ochrannému dohledu, jehož podmínky byly 27. 4. 1985 pro něho dále zpřísněny. (225, 256, 276, 349, 377, 400, 4 1 5 , 4 2 1 , 440, 444, 450, 455) 3. Ivan Martin Jirous, nar. 23. 9. 1944, bytem Stará Říše 33, okr. Jihlava, teoretik umění a umělecký vedoucí skupiny Ploštic People, signatář Charty 77 a člen VONS. V letech 1974, 1976 a 1978 odsouzen a vězněn pro údajné výtržnictví. Dne 10. I I . 1981 znovu obviněn podle § 202 odst. 2 (výtržnictví) za údajnou účast na vydávání a rozšiřování samizdatového kulturního časopisu VOKNO. Ve snaze úřadů případ kriminalizovat rovněž obviněn podle § 187 odst. 1 (nepovolená výroba a drženi omamných prostředků). Dne 9. 7. 1982 odsouzen OS v Chomutově ke 3 a půl roku vězení ve III. NVS a ke 3 letům ochranného dohledu. Byl vězněn v NVÚ Valdicc. 9. 5. 1985 po uplynutí trestu propuštěn, od té doby stále pod ochranným dohledem. (307, 309, 349, 400, 455) 4. Ladislav Lis, nar. 24. 4. 1926, trvale hlášen Peklo, Sosnová 84, okr. Česká Lípa, bývalý politik, nyní dělník, bývalý mluvčí Charty 77, člen VONS. V roce 1978 dva měsíce ve vazbě pro údajné rozkrádáni majetku v socialistickém vlastnictví. Od roku 1979 trestně stihán (od 29. 5. do 22. 12. ve vazbě) pro údajné rozvracení republiky — činnost ve VONS. Trestní stíhání v obou kauzách nebylo zastaveno. Dne 5. 1. 1983 znovu zadržen a obvinén podle § 100 odst. 1 a (pobuřování) za rozšiřováni tiskovin údajné pobuřujícího charakteru a z přečinu podle § 3 odst. 1 a (zákona 150/69 Sb.) pro údajné odcizeni dvou pytlů neloupané kukuřice. Toto druhé obvinění bylo později staženo. Dne 2 1 . 7 . 1983 odsouzen OS v České Lípě ke 14 měsícům vězení a 3 rokům ochranného dohledu. Je vážně nemocen. Po propušténi z vězeni 5. 3. 1984 při výkonu ochranného dohledu šikanován. Dne 10. 5. 1984 znovu zadržen a obviněn z údajného přečinu podle § 7 zák. č. i 50/69 Sb. (mařeni výkonu úředního rozhodnuti), přes nepodloženost obžaloby odsouzen k dalším 3 měsícům vizení v II. NVS. Nyní je nad nim opét vykonáván ochranný dohled a každodenní šikanováni pokračuje. Dne 18. 11. 1984 byl zvolen místopředsedou Mezinárodni federace pro lidská práva ( F I D H ) a jmenován jejím stálým zástupcem při OSN ve Vídni. Poté mu byly podmínky ochranného dohledu dále zostřeny. Při cestách do Prahy se musí hlásit 2x až 4x denně. (12, 2 0 , 5 4 , 6 3 , 90, 115, 118, 123, 156, 195, 216, 230, 332, 337, 349, 360, 363, 372, 374, 400, 409, 414, 440)

Od 15. 1. 1986 nebyl žádný další ochranný dohled v případech, jež VONS dokumentoval, uložen.

III, v TRESTNÍM ŘÍZENI NA SVOBODĚ 1. František Adamik, nar. 27. 4. 1932, bytem Šírava 21, Přerov, délník. Otec pěti dětí. 11. I I . 1985 obviněn podle § 178 (maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi). Toto obvinění 30. 7. 1986 překvalifikováno na § 7/1 k § 98/1, 2 b (podvracení republiky). 6. 11. 1986 ho KS v Ostravě na základé tohoto obvinění, aniž však použil kvalifikace podle odstavce 2, b § 98, odsoudil k dvěma rokům v I. NVS za rozšiřováni náboženské literatury a drženi rozmnožovacího zařízení v rámci akce proti katolickému samizdatu na Moravě. F. Adamik se odvolal, rozsudek tedy nenabyl právní moci. (491, 552, 575, 576, 578, 589) 2. ing. Rudolf Battěk, nar. 2 . 1 1 . 1 9 2 4 , bytem Křižíkova 8, Praha, sociolog, bývalý mluvčí Charty 77 a člen VONS. V sedmdesátých letech byl celkem 3 a půl roku ve vězeni. Dne 14. 6. 1980 zadržen a obviněn z údajných trestných činů podle § 151 o d s t 1 a § 202 odst. 1 (útok na veřejného činitele a výtržnictví), pozdéji překvalifikováno na obviněni podle § 221

61

(ublížení na zdrávi). Dále pak hlavně stíhán podle § 98 odst. I, 2 pism. a, b (podvraceni republiky) za dopisy, adresované představitelům Socialistické internacionály, za práci ve VONS a v hnuti Charty 77 a za spolupráci na sborníku Osvobodč a moci. Dne 28. 7.1981 byl odsouzen MS v Pražek 7 a půl roku vězeni ve II. N V S a 3 rokům ochranného dohledu po výkonu trestu. Nejvyššim soudem ČSR při projednávání odvolání dne 8. 10. 1981 trest zkrácen na 5 a půl roku. Byl vězněn nejprve v Opavě a pak v izolaci v Ostravě. 30. 10. 1985 podmíněné propuštěn OS v Ostravě 6 týdnů před vypršením trestu. Zkušební dobu stanovil soud na 2 roky. Uložený ochranný dohled nebude zatím na R.Battékovi vykonáván. Neuložili soud z nějaké příčiny, že musí R. Batték vykonat zbytek trestu, ochranný dohled se definitivně ruší. Rudolf Batték je vážné nemocen. (12, 13, 41, 63, 74, 115, 140, 189, 195, 227, 260, 275, 349, 400, 455, 483) 3. Renáta Bílá, nar. 27. 5. 1963, bytem Nerudova 6, Havířov, dělnice, nyní na mateřské dovolené. Obviněna podle § 202/1 (výtržnictví) a § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) s dalšími osmi spoluobvinenými pro události okolo nejprve povoleného a potom zakázaného rockového koncertu v Senově u Ostravy 1.12.1984, a 2 . 1 2 . 1 9 8 5 odsouzena OS ve Frýdku-Místku k osmi měsícům podmíněné na dva roky. (509) 4. Bronislav Borovský, nar. 1964, z Bratislavy, studující chemicko-technologické fakulty SVŠT. Dne 12. 12. 1983 zatčen na čs.-polských hranicích v oblasti Popradu a převezen do vězení v Tarnovvě v Polsku. Dne 19. 4. 1984 eskortován do vazby v Košicích a odtud 31.8. 1984 propuštěn. Dále však trestně stihán podle § 146 (ohrožováni devizového hospodářství), ve skutečnosti pro zájem o polskou náboženskou literaturu. Vyloučen ze studii na vysoké škole a dne 21.3. 1985 odsouzen OS v Bratislavě 1 k 18 měsícům vězení podle § 124 odst. 1,2 (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Tento trest snížen MS v Bratislavě při odvolacím řízeni 14. 6. 1985 na 14.mésiců. V červenci 1985 nastoupil zbytek trestu, který měl trvat 6 a půl měsíce. Z výkonu trestu byl v záři 1985 (v NVÚ Nitra) podminéné propuštěn. Nyní v základní (dvouleté) vojenské službě. (354, 371, 386, 400, 403, 425, 432, 451, 455, 458) 5. Eduard Buňka, nar. 1933, bytem Svatopluka Čecha 826, Kojetín, okres Přerov, invalidní důchodce. 1 1. 1 1. 1985 obviněn podle § 178 (maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi) a 11.8. 1986 odsouzen OS v Přerově k 7 měsícům podmíněné s 18mčsični lhůtou za to, že rozepisoval signatáři Charty 77 Augustinu Navrátilovi (viz níže č. 111/23) jeho texty na psacím stroji. (557) 6. ing. Pavel D u d r , nar. 2. 12. 1949, bytem Obeciny 3901, Gottwaldov, konstruktér. I I . I I . 1985 vzat do vazby a obviněn podle § 100/1, 3 a (pobuřováni). 2 1 . 4 . 1986 propuštěn a dále i se spoluobviněným Jaromírem Němcem trestné stihán na svobodě pro údajné rozšiřování samizdatové literatury, zejména náboženské. (486, 490, 491, 519, 548, 577) 7. Ing. Václav Dvořák, nar. 6. 1. 1937, trvale bytem Sokolovská 150, Praha 8, přechodně Vratišov 16, okres Písek, pracovník generálního ředitelství Oseva Praha. 11.4. 1985 vzal do vazby a obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské literatury. 15. 5. 1985 z vazby propuštěn a trestné stihán na svobodě. 28.5. 1986 byl OS pro Prahu 4 zproštěn viny, rozsudek však nenabyl právní moci, neboťprokuratorka se odvolala a odvolací řízeni dosud neproběhlo. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) 8. R N D r . Vlndimir Fučík CSe., nar, 13. 7. 1934, bytem Schnirchova 33, Praha 7, vědecký pracovník Ústavu molekulami genetiky ČSAV. 1 1 . 4 , 1985 vzat do vazby a obviněn podle § 178 (mařeni dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřování náboženské literatury. 22. 5. 1985 z vazby propuštěn a trestné stihán na svobodě. 28.5. 1986 byl OS pro Prahu 4 odsouzen k 8 měsícům podmíněně na dva roky. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) 9. Lubomír Gono, nar. 25.8. 1964, bytem ul. kpt. Jasiokač. 35/723, Haviřov-Suchá, stavební dělník. Obviněn podle § 202/1 (výtržnictví) a § 153 odst. 1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) pro údajnou účast na událostech kolem nejprve povoleného a potom zakázaného rockového koncertu v Senově u Ostravy 1. 12. 1984. Dne 2. 12. 1985 OS ve Frýdku-Místku zproštěn viny, prokurátor se však odvolal. VONS není známo, zda už proběhlo odvolací řízeni a s jakým výsledkem. (509) 10. Radím Hložánka, nar. 4. I. 1923, bytem Petřvald 135, okr, Nový Jičin, katolický kněz bez státního souhlasu, důchodce. 11.4. 1985 obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřováni náboženské literatury s dalšími pěti spoluobvinénými. 28. 5. 1985 stál spolu s nimi před OS pro Prahu 4, jeho případ však byl vyňat a hlavni líčení proti němu odročeno na neurčilo. Je těžce nemocen. Už v minulosti byl z téhož důvodu vězněn. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) í

U . Michal Holeček, nar. 29. 10. 1956, bytem U trati 16, Praha 10, technik podniku Textil Středočeský kraj. 11. 4. 1985 obviněn podle § 178 (mařeni dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřováni náboženské literatury. 28. 5. 1986 byl OS pro Prahu 4 zproštěn viny, rozsudek však nenabyl právní moci, neboť prokurátorka se odvolala a odvolací řizeni dosud neproběhlo. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) 12. Michal Hrcško, nar. 13. 2. 1930, bytem Mnišek nad Hnilcom č. 311, okr. Spišská Nová Ves, pastor evangelické církve augšpurského vyznáni, tamtéž. 24. 10. 1985 obviněn podle § 178 (mařeni dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnosuiii). Podle neověřených zpráv po jistou dobu držen ve vazbě, pak propuštěn a stíhán na svobodě za údajnou pastorační aktivitu mimo povolený rozsah (biblické hodiny na rekreační chatě Jána Vecana — viz výše č. 1/23). Byl mu také okamžitě odňat státní souhlas pro výkon duchovenské činnosti. (517) 13. Jaroslav Janeček, nar. 5. 6. 1954, bytem v České Skalici, civilní zaměstnanec správy budov vojenské posádky v Jaroměři. Zadržen dne 22. 4. 1985, do 30. 5. 1985 ve vazbě. Dne 3. 7. 1985 odsouzen OS v Náchodě k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 měsíců podmíněně na dva roky pro trestný čin podle § 103 (hanobeni republiky a jejího představitele) za zhotoveni satirické koláže spolu s S. Pitašem) a pro údajný trestný čin podle § 187 odst. 1 (nedovolená výroba a drženi omamných prostředků a jedů), jehož se měl dopustit domácím pěstováním marihuany. (441, 455, 456, 461) 14. Štefan Javorský, nar. 7. 12. 1924, bytem Obrancov mieru 246, Spišský Štvrtok, okr. Spišská Nová Ves, důchodce, katolický kněz bez státního souhlasu. V minulosti dvakrát v úhrnu 4 roky nespravedlivě vězněn (odsouzen v r. 1975 a 1982). 12. 3, 1986 obviněn podle § 178 (maření dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro údajné nedovolené konání liturgických úkonů. (291, 528)

62

15. VěraJirousová, nar. 25. 2. 1944, bytem Kostelní Vydři 12, okr. Jindřichův Hradec, v domácnosti. 24. 10. 1986 obviněna podle § 7/1 k § 19S b (příprava k tr. činu hanobeni naroda, rasy a přesvědčeni), pote co u ni byly při domovní prohlídce 19. 8. 1986 nalezeny ruzne samizdatové písemnosti v jednom exempláři. (587) 16. Tomáš Koně, nar. 1963, z Bratislavy, student strojní fakulty SVŠT Bratislava. Dne 12. 12. 1983 zatčen na čs.-polských hranicích v oblasti Popradu a převezen do vězeni v Tamowě v Polsku, Dne 19. 4. 1984 eskortován do vazby v Košicích a odtud 31.8. 1984 propuštěn, dale však stihán podle § 146 (ohrožováni devizového hospodářství), ve skutečnosti pro zajetu o polskou náboženskou literaturu. Vyloučen ze studii na vysoké škole a dne 21. 3. 1985 odsouzen OS v Bratislavě 1 k 16 měsícům vězeni podle § 124 odst. I, 2 (porušováni předpisu o oběhu zboží ve styku s cizinou). Tento trest snížen MS v Bratislavě při odvolacím řízení 14. 6. 85 na 1 rok. Výkon trestu odložen ze zdravotních důvodů; má vykonat ještě cca 4 a půl měsíce trestu. Zadost o podmíněné propuštěné bvla zamítnula. Tč. v zakladni vojenské službě v posádce v Trenčíně. (354, 371, 386, 400, 403, 425, 4 3 2 , 4 5 1 , 4 5 5 , 4 5 8 ) 17. ing. Mária Kotrisová, nar. 20. 8. 1953, bytem Čsl. armády 59, Bratislava, výzkumná pracovnice. Po domovní prohlídce z 5. 11. 1985 byla dne 1. 4. 1986 obviněna podle § § 112 (poškozování zajmu republiky v cizině) a 100/1 a (pobuřovaní). 10. 6. 1986 odsouzena OS v Bratislavě k 10 měsícům odnětí svobody nepodmíněně za překlad knihy Atentát (o atentátu na Jana Pavla II.), který pořídila v rámci svých katolických aktivit. 29. 9. 1986 MS v Bratislavě rozsudek změnil na podmíněny, s odkladem na 2 roky. Je matkou malého ditěte. (525, 553, 582) 18. Zdeněk Kotrlý, nar. 21.6. 1945, bytem L. Machové 35, Brno, inval. duch. Od 25. 9. 1984 trestně stihán pro údajný trestný čin podle § 8 odst. I k § 112 (pokus o poškozováni zájmů republiky v cizině), jehož se měl dopustit tím, že předal svému spoluobžaiovanému ing. Petru Kozánkovi tři básnické knihy vydané v samizdatu, z toho dvě od své manželky Ivy Kotrlé, aby je vyvezl do Rakouska. Dne 2 . 7 . 1 9 8 5 odsouzen OS v Hodoníně k 10 měsícům podmíněně na dva roky. (392,395,454,455, 462, 463, 470) 19. ing. Petr Kozánek, nar. 8. 5. 1949, bytem Palackého 196, Kyjov, technik. Dne 24. 9. 1984 vzat do vazby s obviněním z údajného trestného činu podle § 8 odst. I k § 112 (pokus o poškozování zájmů republiky v cizině), jehož se měl dopustit tím, že hodlal vyvézt do Rakouska strojopisné edice básnických knih, které mu předal Zdeněk Kotrlý. Po několika měsících z vazby propuštěn. Dne 2 . 7 . 1 9 8 5 odsouzen OS v Hodoníně k 10 měsícům podmíněně na dva roky. (392,395,400, 454, 455, 462, 463, 470) 20. Květoslava Kuželová, nar. 14.3. 1923, bytem Magistrů 7, Praha 4,důchodkyně. 11.4, 1985 obviněna podle § 178 (mařeni dozoru staiu nad cirkvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřovaní náboženské literatury, 28. 5, 1986 byla OS pro Prahu 4 odsouzena k 8 měsícům podmíněně na dva roky. Proti rozsudku se odvolala, odvolací řízeni však dosud neproběhlo, nenabyl ledy právní moci. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) 21. Zdenek Lacina, nar. 15. 5. 1960, bytem Leninova 26, Havířov, elektromontér. Obviněn podle § 202/1 (výtržnictví) a § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) pro účast na událostech kolem nejprve povoleného a potom zakázaného koncertu v Senově u Ostravy. 2. 12. 1985 odsouzen OS ve Frýdku-Místku k 8 měsícům podmíněně na 2 roky, prokurátor se však odvolal. VONS není známo, zda už proběhlo odvolací řízení a s jakým výsledkem. 22. Vlastimil Marek, nar. 23.8. 1946, bytem Slovenská 17, Praha 2, aktivista Jazzové sekce, úředník. Vzat do vazby 5.8. 1986 a obviněn podle § 112 (poškozovaní zajmu republiky v cizině). 3. 10. 1986 z vazby propuštěn, nadale trestné stíhán na svobodě. Předmětem trestního stihání je jeho kulturní aktivita v oblasti propagace jógy a zenu a neoficiální mírové aktivity. (555,559,564,571) 23. Augustin Navrátil, nar. 20. 12. 1928, bytem Lutopecny 14, pošta Zlobice, okr. Kroměříž, otec 9 dětí. 11. I I . 1985 vzat do vazby v souvislosti s akcí proti katolickému samizdatu na Moravě a obviněn podle § 100/3 a (pobuřování) pro vyhotovení cyklostylované písemnosti „Otevřený dopis č. 2", upozorňující na nejasné okolnosti smrti řeckokatolického kněze Přemysla Coufala. V prosinci 1985 byl převezen na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích a v průběhu vazby podroben dlouhodobému vyšetřeni. Dne 18. 3. 1986 byl na základě znaleckého posudku psychiatrů propuštěn z vazby, avšak současně byl internován v psychiatrické léčebně v Kroměříži. Teprve 2 1 . 4 . 1986 mu však byla OS v Kroměříži nařízena tzv. ochranná léčba, které byl podroben tamtéž. Po mnoha stížnostech A. Navrátila, jenž tento postup považuje právem za sankci za svou občanskou a náboženskou aktivitu, rozhodl KS v Brně dne 8. 10. 1986 o změně jeho ústavního léčení na ambulantní. A. Navrátil byl propuštěn z léčebny až 21.10. 1986. ( 4 8 6 , 4 9 0 , 4 9 1 , 4 9 2 , 498, 5 1 3 , 5 5 8 , 5 6 7 , 5 8 6 ) 24. ing. Mária Necha1ová, nar. 23. 2. 1948, bytem Nábrežie ČSLA, Prievidza, přechodně bytem Novomeskcho 3, Žilina, vývojová pracovnice VÚVT. 18. 11. 1985 byla u ní vykonána domovní prohlidka v souvislosti s obviněním podle § 146 (ohrožení devizového hospodářství), pro které byla mezitím nepravomocné odsouzena. Při prohlídce byla zabavena samizdatová náboženská literatura a magnetofonové nahrávky, takže 28. 7. 1986 obviněna i podle § 7/1 k § 100/1 a, 2 (příprava k pobuřováni). OS v Žilině 15. 10. 1986 odsouzena k souhrnnému trestu 14 měsíců podmíněné na 2 roky. (561, 563, 583) 25. Jaromír Němec, nar. 16. 1. 1935, bytem Družstevní 4565, Jižni svahy, Gottwaldov, technik, signatář Charty 77. 11. I I . 1985 vzat do vazby a obviněn podle § 100/1, 3 a (pobuřování). 21. 4. 1986 propuštěn a se spoluobviněným ing. Pavlem Dudrem dále stihán na svobodě pro údajné rozšiřováni samizdatové literatury, zejména náboženské. (446,490, 491,519, 548,577) 26. Matěj Németh, nar. 18. 1. 1954, trvale bytem Klincová 22, Bratislava, přech. farní úřad Lipovník 151, okr. Rožňava, katolický duchovni. Dne 3 . 1 0 . 1984 obviněn z údajného trestného činu podle § 7 odst. 1 k § 100 odst. 3 písm. a (příprava pobuřováni). U M. Németha bylo při domovní prohlídce zabaveno velké množství náboženské literatury. Dne 14. 5. 1985 odsouzen OS v Rožňavě k 1 roku podmíněné na dva roky a k vedlejšímu trestu zákazu výkonu povolání najeden rok. (402, 452, 4 5 5 , 4 8 5 , 494) 27. J o s e f N o s , n a r . 16.5.1949,bytem Chaloupkova 1368, Praha4, písničkář. TrestnésUhán podle § 132odst. 1,2(rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví) a § 203 (příživnictvi), protože měl prý neoprávněné příjmy z nedovolené umělecké

63

činnosti a po několik let nikde nepracoval. Dne 5 . 1 0 . 1 9 8 4 odsouzen OS v Praze 1 k 2 rokům podmíněné napět leták pokutě 10 tis. Kčs. Dne 15. 2. 1985 MS v Praze zrušil rozsudek OS v Praze 1 a vrátil mu případ kdošetření. Po několika odkladech OS v Praze 1 dne 22. 1. 1985 zprostil J. Nose obžaloby, prokurátorka se však odvolala, takže dojde k dalšímu odvolacímu řízeni. (466, 473, 479) 28. Miroslav Procházka, nar. 6. 3. 1966, bytem Kounicova 8/1116, Ostrava 1-Moravská Ostrava, dělník. Obviněn podle § 202/1 (výtržnictví) a § 153/1 (útok na státní orgán a orgán společenské organizace) pro účast na událostech okolo nejprve povoleného a potom zakázaného koncertu rockové hudby v Šenové u Ostravy 1. 12. 1985. 2, 12. 1985 odsouzen OS ve Frýdku-Místku k 8 měsícům podmíněně na 2 roky, prokurátor se však odvolal. VONS není známo, zda už odvolací řízeni proběhlo a s jakým výsledkem. (509) 29. Adolf Rázek, nar. 30. 11. 1930, bytem Trnovského 16, Praha 4, technik Matematického ústavu ČSAV. 11.4.1985 vzat do vazby a obvinén podle § 178 (mařeni dozoru státu nad církvemi a náboženskými společnostmi) pro rozšiřováni náboženské literatury. 20. 5. 1985 z vazby propuštěn a trestné stihán na svobodě. 25. 5. 1986 byl OS pro Prahu 4 shledán vinným pouze přípravou tohoto trestného činu ( § 7/1 k § 178) a na druhé straně navíc shledán vinným ohrožením devizového hospodářství ( § 146/1) a odsouzen k 6 měsícům podmíněné na 2 roky. Proti rozsudku se odvolal, odvolací řízeni však dosud neproběhlo, takže ještě nenabyl právní moci. (436, 438, 446, 449, 455, 522, 524, 530) 30. Marek Roháček, dělník. Obviněn 20. 8. 1985 podle § 124 odst. 2 pism. a (porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). Ve skutečností trestné perzekvován za převoz 100-150 kusů biblické dějepravy pro děti. (488) 31. Pavel Záleský, nar. 28. 2. 1955, bytem Střed. č. 1330, Gottwaldov-Otrokovice. V listopadu 1985 u něj byla provedena domovní prohlídka v rámci akce proti moravskému katolickému samizdatu, V té souvislosti byl 25. 3. 1986 obvinén podle § 175/1 a, b (křivá výpověď), neboť prý při svědecké výpovědi v trestní věci Jaromíra Némce a spol. (viz výše 111/25) zamlčel důležité okolnosti a vypovídal nepravdivé. V červenci 1986 však OS v Gottwaldově tuto obžalobu nepřijal a vrátil k došetřeni prokurátorovi. (490, 520, 547)

Ve sděleních 349, 400 a 492 jsme uvedli i jména dalších 34 osob, které byly trestné stíhány. V průběhu posledních tři let jsme nedostali zprávy ani o zastavení trestního stíhání, ani o jakémkoli jeho pokračování. V tomto sdělení nejsou zahrnuty případy dalších 189 osob, jimiž se VONS zabýval, kde však trest již byl vykonán nebo bylo trestní řízení zastaveno. Dále uvádíme, že - pokud jde o Augustina Navrátila, pokusy vyšetřovatele a prokuratury o zapojení psychiatrie do jeho perzekvováni registrujeme v jeho samostatném hesle v oddílu III, tohoto souhrnného sděleni. - VONS ve svém sděleni č. 493 (O kampani za Milana Vlka) vyvrátil nepravdivé povésti o tom, že se čs. psychiatři dali zneužít k politické represi. - VONS také upozornil na konkrétní případy policejních perzekucí a šikanováni. (Sdčlení č. 521,526,549,588) S Chartou 77 vydal VONS dva společné dokumenty. Šlo o výzvu k československé účasti na příští výmčnu včzňů Východ-Západ, tentokráte v širším měřítku než poprvé; navrženi dlouhodobé vězněni Jiří Gans (mezitím propuštčn), ing. Petr Hauptman, Josef Römer, František Veis a signatáři Charty 77 včznéní za politické delikty, Jiří Wolfa Walter Kania (signováno jako dokument Charty 77 5/86 a sdělení VONS č. 505). Dále byl vydán dokument nazvaný „Na obranu Jazzové sekce" s výzvou politickým a státním orgánům, přinášející však i přehled kulturních aktivit sekce. (Signován jako dokument Charty 77 24/86 a sdělení VONS č. 559).

MIMOSOUDNÍ REPRESE Výborná obranu nespravedlivě stihaných pravidelně referoval a referuje i o nich. Jde o krátkodobá zadrženi, většinou do jednoho týdne, osobni a domovní prohlídky, protizákonné postupy při výsleších (i děti), různé druhy ponižování, biti, omezování osobni svobody, svobody pohybu, střežení bytů a domů, pokousání policejním psem, odcizováni či poškozováni vécí, fotografováni, filmování, poškozováni pověsti a další. Dosud bylo takto postiženo 559 osob, některé i poněkolikáté. Zároveň upozorňujeme, že VONS v daných podmínkách může zaregistrovat jen zlomek případů soudní a mimosoudní represe a získat k nim patřičnou dokumentaci. 20. listopadu 1986 Yýbor na obranu nespravedlivě stihaných Československá liga pro lidská práva člen Mezinárodní federace pro lidská práva

64

R O ZHO VOR S JÓZEFEM PINIÓREM, aktivistou Solidarity z Vratislavi Mohl bvs mi řici něco o sobě? w

Je mi 31 let. Povoláním jsem právník, v roce 1978 jsem ukončil právnickou fakultu vratislavské univerzity. Po propuštěni z vězení v roce 1984 jsem nemohl získat práci ve svém oboru, v roce 1985 jsem byl zařazen pracovním úřadem na listinu „osob vyhýbajících se práci". V roce 1986 mi katolická univerzita v Lublinu — s velkou odvahou — umožnila, abych se na ní začal připravovat k obhajobě doktorátu z filozofie práva. Mám tedy nyní statut studenta. Mé ženě Marii je 28 let. Po vyhlášení výjimečného stavu byla intemována, propuštěna byla na jaře 1982. Na podzim téhož roku se začala ukrývat a pomáhala mi v podzemní činnosti. Znovu byla uvězněna v dubnu 1983, na podzim téhož roku byla propuštěna na amnestii. Občanský sňatek jsme uzavřeli ve vratislavském vězení 19, března 1984, obklopeni vězeňskými dozorci a příslušníky Bezpečnosti. Letos v prosinci očekáváme narození prvního dítěte. Jaké byly tvé osudy v posledních pěti letech? Před vyhlášením výjimečného stavu jsem byl v Solidarité členem oblastního vedeni Dolního Slezska. Plnil jsem funkci finančního správce. Po vyhlášení výjimečného stavu jsem společné s Wladyslawem Frasyniukem a Piotrem Bednarzem organizoval generální stávku ve vratislavských továrnách — od 14. prosince jsme se prodírali ze závodu do závodu a mobilizovali jsme dělníky k odporu. V noci do továren vjížděly tanky, za nimi vcházely oddíly ZOMO a Bezpečnosti. Po několika dnech jsme pochopili, že za takových okolností se stávka nedá udržet. Rozhodli jsme se v této nové situaci organizovat boj Solidarity z podzemí. Na podzim 1982, po uvěznění Frasyniuka a Bednarze jsem se stal předsedou Oblastního stávkového výboru a členem Prozatímní koordinační komise Solidarity (což je celostátní podzemní vedení naši odborové organizace). V kvétnu 1983 jsem byl však uvézněn a po třinácti měsících vazby jsem byl odsouzen ke čtyřem letům vězení. Propuštěn jsem byl na amnestii v červenci 1984, a 31. srpna téhož roku jsem byl odsouzen ke dvěma měsícům za položeni květin k pamětní desce Solidarity ve Vratislavi. V roce 1985, opět 31. srpna, jsem byl za totéž odsouzen na tři měsíce do vězeni. K tomu je ještě třeba přičíst prohlídky v našem bytě a zajišťování na 48 hodin, naposledy 30. srpna 1986, pravděpodobně proto, aby mi bylo znemožněno zúčastnit se oslav šestého výročí podepsání srpnových dohod. Mohl bys říci, kdy jsi během své činnosti v legální nebo podzemní Solidaritě nebo ve vězeni prožíval nejhorši chvíle? Na takovou otázku se těžko odpovídá. Snad však připomenu Štědrý večer v roce 1982. Byl jsem tehdy v podzemí, stál jsem v čele Oblastního stávkového výboru a na vánoce jsme připravovali rozhlasový pořad na VKV. Pořad byl v podzemním tisku předem ohlášen a celá Vratislav očekávala chvíli tradiční štědrovečerní večeře v 21 hodin, kdy náš pořad měl začít. Vysíláním se zabývala speciální skupina; bylo třeba připravit vysílače na několika místech města a vyměnit kazety. Nepodařilo se; nyní už není podstatné, zda to zavinily přístroje nebo zda si s tím nedokázali poradit naši chlapci. Zkrátka ten večer žádný pořad nebyl. Pamatuji se na noční putování opuštěnými ulicemi jedné z nuzných vratislavských čtvrtí, kde jsem se tehdy ukrýval. Lidé byli pozamykáni ve svých domech při vánočních stromcích, pouze sem tam v průjezdu pár opilců, nějaké ženy a špatně osvětlené město. Bláto — totalitární svět, proti němuž můžeš postavit pouze svou samotu a sílu, a odvahu, kterou z nich čerpáš. A kdy byly tvé pocity nej lepši? Ti z vás, kteří prožili Pražské jaro, budou jisté rozumět mým pocitům z doby vzniku Solidarity. Najednou se ukázalo, že svět se stává barevným, postupné je zapomenuta ona mrtvá perspektiva, která provázela tvé mládí. Současně s tím, jak získáváš vlastni svobodu, vidíš, že jsou kontakty mezi lidmi možné, že z tváří kolemjdoucích vyprchala ta povislá maska neštěstí a nesvobody. Jiný svétje tedy možný. A na to už nemůžeš nikdy zapomenout. Myšlenka, že lze žít důstojněji, té už doprovází neustále, v podzemí, ve vězení, na výslechu na Státní bezpečnosti. V poslední době jsi často jmenován v zahraničním rozhlasovém vysílání, ať už polském nebo českém. Mohl bys stručně popsat nedávné události, z vláště pak problémy — právní i své osobní—spojené štvou funkcí pokladníka Solidarity? «

Před výjimečným stavem jsem byl finančním správcem (doslova: rzeeznik finansowy, tj. zmocněnec, mluvčí pro otázky finanční) dolnosiezské Solidarity. Revoluce v Polsku pokračovala a my jsme zvlášť na podzim 1981 tušili, že vláda připravuje něco jako výjimečný stav. Bylo třeba učinit vše pro to, aby Solidarita byla na novou situaci připravena. Deset dnů před vyhlášením výjimečného stavu, tedy 3. prosince, jsme peníze dolnosiezské

65

Solidarity z banky vybrali — bylo to 80 miliónů zlotých. Dne 13. prosince byla veškerá konta Solidarity v bankách vládou zablokována. Odborový majetek v Dolním Slezsku však zůstal zachráněný. Téch 80 miliónů zlotých bylo použito na činnost Solidarity v podmínkách policejně-vojenské okupace zemé. Právní předpisy vydané vládou po 13. prosinci 1981 odkázaly celý majetek Solidarity nové utvořeným vládním odborům. V roce 1985 na mne tyto odbory podaly občanskoprávní žalobu o těch 80 miliónů zlotých. Civilní soud ve Vratislavi a později Nejvyšši soud ve Varšavě dal totalitním odborům za pravdu. Byl to hanebný výrok. Ani z morálního ani z politického hlediska nemají nové odbory právo na majetek, který náleží členům Solidarity. Není proto důvod, aby 80 miliónů dostaly. Z právního hlediska vznikl tedy nárok na 80 miliónů zlotých, které mají být zabaveny z mého majetku, jenž naštěstí ani zdaleka tolik neobnáši. Tak tedy do našeho bytu dochází soudní zřízenec, který dohlíží na to, abych nevlastnil vůbec nic kromě nezbytných osobních věcí. To může trvat nekonečně dlouho (soudní výrok v občanskoprávním řízení se nepromlčuje), pokud Bezpečnost nedostane nějaký nový nápad, anebo, o což usilujeme, se nezmění společensko-politická situace v Polsku. Můžeš přibližně uvést, jaká je tvoje politická

orientace?

Nikdy jsem nebyl členem nějaké politické strany ani mládežnické organizace. Intelektuálně měl na mne velký vliv Marx a dílo marxistických revizionistů. To bylo dávno, ale nepochybně mi to pomohlo k zájmu o společensko-politické dění, k zostření vnímavosti ke křivdám a k nouzi mas. Hlásím se také k volnomyšlenkářské tradici s ohledem na svůj náboženský agnosticismus. Jak dnes, po Solidaritě, jednoznačně vyjádřit svou politickou orientaci? Obtiž tkví v tom, že tradiční politické ideologie, sociálně demokratická, liberální, křesťansko-demokratická a další odrážely jinou skutečnost než tu, s niž máme co do činění v totalitárních režimech'. Jalovost těchto měřítek pro polskou situaci obnažila v plné míře Solidarita. Kdybych si měl vybrat, co je mi nejdražší, byl by to nepochybně ideál svobody, který nelze uskutečnitjinak, než prostřednictvím demokracie. Ukázal bych rovněž na relativistický světový názor, který může být ve společnosti ctěn jen tehdy, je-li demokraticky uspořádána. Máš nějaké jasnější představy nebo aspoň plány či přání, pokud jde o budoucnost? Zajímaly by mne jak tvé osobni naděje, tak i tvé představy o možnostech blízké budoucnosti v Polsku. Polsko po Solidaritě není klasickou totalitní zemí. Společnost má k dispozici nezávislý proud informaci — v podzemí vycházejí celopolské, oblastní i podnikové časopisy, existuji podzemní vydavatelství, firmy vydávající magnetofonové kazety a dokonce i videokazety. Jen ve Vratislavi vychází pravidelné okolo dvaceti nezávislých časopisů. Trvá bojkot všech totalitních organizací, které obvykle plní funkci převodové páky mezi stranou a obyvatelstvem. V závodech existují lépe či hůře organizované podzemní komise Solidarity, které se snaží také plnit klasické úkoly odborů — vyplácet podpory, provádět sociální činnost atd. Umělci, spisovatelé a védci vytvářejí kulturní hodnoty se snahou odpoutat se od režimni byrokracie. A konečně je tu politicko-morální sila katolické církve, která nemá obdoby v jiných komunistických zemích sovětského typu. Proti moci stojí zorganizovaná, nezávislá společnost. Veškerá moc je v rukou nomenklatury (vyšši straničtí, státní popř. hospodářští funkcionáři — pozn. překl.), ale tato nomenklatura není v žádném spojení s masami, může se spoléhat jen na politické důsledky plynoucí ze zeměpisné polohy Polska a na politickou policii. Navicje Polsko ve stavu neustálé hospodářské krize. Vláda potřebuje finanční a technickou pomoc ze Západu. V těchto podmínkách se vládnoucí skupina musí prokazovat liberalizací, avšak samoorganizovaná společnost tuto předstíranou liberalizaci neakceptuje. Nu, a zda poslední amnesde je výrazem snahy vlády dosáhnout jakéhosi dorozumění se společnosti? To je v této chvíli těžko předvídat. Aby bylo možno v Polsku dosáhnout dorozumění, musí vláda splnit několik podmínek. První se týká společenské kontroly nad hospodářstvím — jinak je těžko si představit, že by se v Polsku mohla uskutečnit hospodářská reforma. Druhá podmínka je co nejšířeji pojatá liberalizace a demokratizace systému nastoleného v Polsku po 13. prosinci 1981 — pluralismus odborů a autonomie vysokých škol a tvůrčích svazů. A konečně třetí podmínka se týká práva, procesních záruk, kontroly nad činností administrativy, složek vnitra, prokuratury a vězeňství. To jsou podmínky, bez nichž se opravdové dorozuměni v Polsku nezdá reálné. Jedna věc se jeví jako nepochybná — Poláci už nikdy nepřistoupí na vnucený totalitní systém, ačkoliv jim geopolitické okolnosti v tuto chvíli nedávají šanci na změnu systému. Jsou tedy odkázáni na malé kroky, úporně rozšiřující sféru svobody; jsou odkázáni na dorozuměni s vládou, kterou nikdy neuznali za svou. Poláci chtějí 0 sobě rozhodovat sami aspoň tam, kde to je možné — v podzemí nebo nelegální organizaci, ale zítra to může být 1 v továrně nebo v bydlišti. Celé Polsko čeká na onen historický okamžik, čeká a přitom zápasí o pluralismus a samosprávu, o nezávislou kulturu i informace, čeká na ten den, kdy bude mít vlastní parlament a vlastni vládu. Co jsi slyšel o Chartě 77? Měla pro tebe nějaký význam? Myslíš, že měla význam pro

Solidaritu?

Pociťuji hlubokou úctu a sympatie k Vaši zemi. V období Pražského jara mi bylo 13 let. Bydlel jsem tehdy nedaleko hranic a pamatuji se na kolony sovětských vojsk, chystajících se k agresi. Málo jsem tehdy rozuměl tomu, co se dělo v Československu, avšak pamatuji se, jak bylo mé cítění hluboce raněno šovinismem a protičeskými náladami, vyvolávanými tehdy vládou. O mých sympatiích tehdy rozhodlo mé dětské pobouřeni nad nacionalismem, probuzeným gomulkovským vedením Od té dobyjsem se snažil tento vřelý vztah k vaší zemi v sobě zpracovávat.

66

Charta 77 mela a ma pro Solidaritu především morální vyznám. Její aktivisté se tčši v Polsku obecne vaznosti. Pozorně sledujeme zprávy o vaši činnosti o o represích, ktere vás potkavaji. Silná opozice v Česko» slovensku má pro Solidaritu nepochybně ohromný vyznaní, vyplývající z podobnosti ideálu, o nčž zápasíme, i ze společných zajmu našich národu. Co z čs. kulturní tvorby posledních desetiletí tě zaujalo? Svého času na mne velice silné zapůsobily filmy česke filmové školy, a Miloš Forman je dosud mým oblíbeným režisérem. Literatura mě take velmi zajima. Ve Vratislavi se snažíme v podzemních publikacích přibližovat díla současných čs. spisovatelů. Např. v jednom z podzemních měsíčníků Ogniwie (Člen) se objevily překlady Seifertovy poezie měsíc předtím, než mu byla udělana Nobelova cena. Poslední číslo čtvrtletníku Obecnosč (Přítomnost) otisklo překlad povídky Oty Pavla Běh Prahou. S velkým zájmem čtu čs. politickou publicistiku, mohu jmenovat např. skvělou Mlynářovu knihu Mráz přichází z Kremlu. Chtěl bys něco do Československa

vzkázat?

Myslím, že závazkem nás všech, aktivistů Charty 77 i Solidarityje vědomí společného úkolu, který vychází ze společného osudu našich národů. Nezdá se mi možné dosáhnout svobody jen v jedné zemi sovětského bloku, což však jistě neznamená, že by nemohlo být dosaženo jistých částečných, avšak důležitých výsledků v zápase s místní nomenklaturou. Charta 77 i Solidarita musí společně s opozicí dalších zemí střednčvýchodní Evropy předestřít vizi budoucnosti a vyzkoušet společné akce už v současnosti. Možnost takové činnosti záleží především na nás samých. Jsem rád, že mohu vyjádřit úctu všem signatářům i sympatizantům Charty 77 — váš postoj i váš zápas jsou v Polsku morálním vzorem pro všechny, které spojuje láska ke svobodé i touha po lepším spravedlivém světě. *

*

*

Převzato z INFOCHu — Informací o Charté 77. Tento rozhovor byl poskytnut v říjnu 1986, několik dnů předtím, než se JózefPiniór stal členem nového celostátního vedení Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita, které z iniciativy Lecha Walesy nahradilo dosavadní Prozatímní koordinační komisi a které má nadále veřejně a oficiálně zastupovat Solidaritu.

OTEVŘME SVÁ SRDCE! Našim milým

představitelům

Věc: Dík a iniciativní návrh Tímto se Vám omlouvám, že Vás obtěžuji ve Vaší odpovědné práci a předem poníženě soudružsky děkuji za laskavé odložení mého dopisu a předání podřízeným složkám. Nechť i můj dopis projde určenou cestou dopisů veřejnosti Vám, orgánům rozhodujícím v otázkách pro nás všechny tak důležitých. Jsem přesvědčen, že můj návrh není v rozporu s vývojem naší rozvinuté socialistické společnosti a že Váš vzácný čas nebude zmařen marně. S vděčností a potěšením jsem se dověděl, že se naše rozvinutá socialistická společnost dostává na stupeň, který jsem si dovolil nastínit ve svém dopisu v roce 1979. To, co sestálo na soudu v Olomouci 29. října 1986,je významným mezníkem, soudruzi. Když předseda senátu soudruh JUDr. Horník odsoudil jednoho náboženského rozvraceče, velmi správně vyzval obecenstvo, aby si dalo ověřit eventuální vlastnění podvratné náboženské literatury u sebe doma tím, že občané sami zanesou na národní výbor k ověření ty knihy, které se jim budou zdát závadové. Je to veliká důvěra, která se na nás klade, soudruzi, a my ji nezklameme! Vždyť, ruku na srdce, každý z nás doma jistě takovou knihu má, třeba ani o ní neví, máji po rodičích, po prarodičích Je přece dobře známo, že i dříve se různé náboženské knihy vlastnily a schovávaly, často bez vědomí příslušných úřadů. Udělejme si už konečně, drazí soudruzi a spoluobčané Jednou a navždy ve svých knihovnách a ve svých domovech pořádek, z jedné vody načisto! Otevřme svá srdce příslušným orgánům! A otevřme dokořán dveře od svých příbytků zkušeným odpo vědným praco vniků m, kteříjistě bez zaváhání zkontrolují a odborně pro třídí n ejen kn ih o v nu, ale třeba i obrázky na zdech a jiné výtvarné řešeni našich bytů. Zároveň bych se přimlouval za pořízení jakéhosi seznamu povolené nezávadové literatury, však to nebude zas tak obtížná práce, a zároveň i literatury užitečné a povinné. Tak si bude pak moci každý lehko pořizovat kontrolu své knihovny sám. Zároveň Vás snažně prosím o věnování pozornosti následujícím rozvrhům. Už dříve jsem je zasílal, v dobré víře, že omezováni styků mezi občany bude z široké praxe uvedeno na masově celostátní pravidlo, a i když jsem dosud žádnou odpověď neobdržel, doufám, že má práce není zbytečná.

67

Stále ještě se domnívám, i když podvratníeí, vlastnicí závadovou literaturu, začínají být konečně po zásluze trestáni, že naše socialistická společnost by mohla ještě zdokonalit svou socialistickou uspořádanost, nezávadovost, uvědomělost a vůbec. Hlavním opatřením by bylo trvalé ubytování občanů v jejich bytech, tedy jen dovedení opatřeni o trvalém usídlení do nejzazších důsledků. Obyvatelé by byli trvale umístěni ve svých bytech v místě trvalého bydliště a odtud by je opouštěli za účelem pracovním nebo jinak společensky nutným. Případné žádosti o vzájemnou návštěvu nebo schůzku pod širým nebem či v jiných společenských prostorách by vyřizovaly kompetentní úřady. Vydaná poukázka k mimořádné vycházce, přip. i k mimořádnému styku, by byla nošena viditelně. Myslím, že by se tak zamezilo nežádoucím stykům mezi občany, beztak občas zacházejícím i při dnešní pozitivní atmosféře daleko. Kdekdo se stýká s kým ho to napadne, často se při tom plácne, co se nemá, a to není vždy zaregistrováno a postihováno. Kontrola těch méně uvědomělých se tedy usnadni. Zlepší se také kolektivní doprava, protože např. nebude docházet k přetížení ve špičkách: různí nepracující cestující odpadnou, zůstanou jen cestující pracující, kteří se mohou dopravovat především po skupinách ve speciálních transportech. Byty by pak byly pravidelně i namátkově navštěvovány pracovníky kontrolních prohlídkových komisí (KPK), jež by ověřovaly obsah knihoven, aktivizovanost televizoru nebo rozhlasu po drátě, uvědomělost a správnou informovanost obyvatel bytu, jejich mimopracovní činnost apod. Naši občané jsou nadšenými budovateli nového života. Jsou to uvědomělí bojovnici za lepší příští. Avšak jíž dnes, v naší společnosti, jsou položeny základy oné světlé budoucnosti. Zakotvěme je, soudruzi, co nejpevněji! S pozdravem ,,Světu mír!"

Josef Donášel vr. PETR UHL

Lidská práva a politická revoluce Ing. Petr Uhl, jeden ze zakladatelů Charty 77 a VONS — Výboru na obranu nespravedlivé stihaných, celkem devčt let vězněný Husákovým režimem, nyni redaktor I N F O C H u — informaci o Chartě 77, napsal rozsáhlý text pod timto názvem jako odpověď na výzvu mladých křesťanů ze srpna 1985. Výňatek, který uveřejňujeme bez autorova vědomi, je vzat z pozměněného a doplněného textu z dubna 1986. Je připsán Uhlovu „příteli Egonu Bondymu, českému básníku, spisovateli a marxistickému filozofovi".

Vážení mladí přátelé, velmi jsem uvítal Vaši výzvu ze srpna 1985. Z mnoha důvodů. Především jsem měl radost, že ve Vás „trvá a sílí přesvědčení o existenci hodnot, jež dávají tvar a strukturu Vašemu žili" a že takové hodnoty považujete pro svůj život nadále za nezbytné. Libí se mi také velmi Vaše snaha o odpovědnost, Vaše vědomí potřeby „osobního nasazení4' a nutného rizika i Vaše touha dopátrat se pravdy a získat i politické, v tom dobrém slova smyslu, zkušenosti. Jako ateistovi — a jistě přijmete má slova tak v dobrém, jak jsou míněna — se mi pochopitelně vůbec nelíbí, že tyto postoje čerpáte z víry v osobního boha a že se domníváte, že Pravda stojí nad člověkem a dějinami lidstva. Jistě musím zodpovědět otázku, proč se mi to přímo nelíbí a proč nepovažuji křesťanství — a také islám, judaismus, hinduismus atd. — jen za jiné, leč možné cesty životem. Za cesty, které — parafrázujeme-li čínskou pluralistickou představu —jako tisíce květů stimulují a ozřejmují život lidské společnosti a její vývoj, včetně těch složek života, které mi nejvíce leží na srdci: lidská práva a demokratické uspořádáni. Vždyť většina ateistů v této zemi, které známe, jsou opravdu spíše agnostici, a ta menšina, která je ve svém „nevěrectví" skálopevná a rozhodná, už z jakýchsi „slušnostnich" důvodů, s pomyšlením na kruté represálie vůči církvím, zvláště katolické, a vůči věřícím lidem po druhé válce, nepovažuje za vhodné a potřebné jakkoli proti náboženství kriticky vystoupit. Nanejvýš tak učiní v žertu nebo krátké poznámce, pokud není přítomen někdo, koho by se to mohlo dotknout. Ano, tato oblast je velmi citíivá. Já si ale myslím, že odpovědný přistup k životu vyžaduje i jistou rozhodnost a určitost v otázkách viry a nevíry v boha, náboženství a ateismu. Nejsou mi po chuti křesťané, kteří věří v boha jen napůl, zachovávajíce náboženské obřady jen jaksi z tradice a jen zřídka. Naopak se mi líbí ti, kdo se snaží veřejně formulovat a ve společnosti prosadit svoji víru a názory, které jí jsou ovlivněny. Jak vidíte, já postupuji obdobně ze svých pozic ateistických. Vlažnost a neurčitost v důležitých životních otázkách mi byla vždy protivná. Myslím si také, že by se mělo pokračovat v plodném dialogu druhé poloviny 60. let — dialogu mezi věřícími lidmi a ateisty, v československém kontextu hlavně mezi katolíky a evangelíky na straně jedné a marxisty na straně druhé. Myslím si, že je to dialog potřebný, ba nutný a že tomu tak bude potud, pokud bude existovat státní moc podřizující církve, náboženský život a dokonce i myšlení své kontrole a regulování. Pokud bude existovat statní moc proklamujicí militantní ateismus. Státní moc usilující o ateizaci nikoliv metodou přesvědčování, ale neomaleným administrativním, popřípadě policejně soudním útiskem. Podle mého názoru by měla být ateistická výchova věcí ateistů —jako je pastorace věcí křesťanů. Státu nepřísluší ani v té podobě, jak je prováděna, tj. diskriminací křesťanů, ani ve formě přesvědčováni, neboť přesvědčováni organizované státem je už nátlak.

68

Neni však smyslem této stati zabývat se otázkami náboženství a ateismu, snad se najde příležitost jindy. A protože nejen křesťani, ale i marxisti rádi operuji s magickým číslem „ t r f \ rozdělím hodnoty, jež představuji zdroje mé angažovaností, do tři skupin. 1. Především to je lidská důstojnost a svoboda. Já tyto dvě hodnoty nemohu dobře oddělovat, představili pro mne hlavně společenskou rovnoprávnost a užívání všech demokratických svobod a práv, jak jsou formulovány např. v obou mezinárodních paktech o lidských právech. Přijetí těchto dvou paktů za oficiální čs. právní normu v r. 1976 bylo, vedle tehdy probíhajícího helsinského procesu a tehdejšího trestního postihu členů kapely Plastic People, jedním z hlavních impulsů ke vzniku celého chartistického hnutL Oba pakty se také proto staly podkladem, z něhož se přímo odvozoval text základního prohlášení Charty 77, Lidská práva — ona šířeji pojatá lidská důstojnost a svoboda — je třeba pokud možno co nejpřesněji formulovat v závislosti na společenských poměrech daného dějinného okamžiku. Právní formulace přitom musejí vždy „přesahovat" stávající poměry, tj. musejí znít tak, aby stimulovaly další rozvoj lidských práv, aby předcházely budoucí vývoj v této oblasti. Takto formulovaná lidská práva jsou od renesance, od reformace a zvláště pak od konce 18. století tou základní— a v krajních situacích, jako je naše současná, tou poslední — oblastí společenského pohybu, kterou se lidé jako Vy a já poměřuji, v níž se angažují. Křesťanství a socialismus se nejen nevylučují, ale mnozí křesťané se„k socialismu výslovně hlásí, obrovské křesťanské masy ve světě socialisticky uvažuji a cití. Je jen škoda, že v Čechách postuíuji socialistické představy otevřeně zatím jen evangelíci, ale mnohé by se vyjasnilo dialogem: Ukázalo by se, že četné hodnoty a principy, k nimž se hlásí čeští katolíci, jsou socialistické, ať už je oni sami označují jakkoli. Divergence však existují a existovat budou. V rámci upřímnosti, o níž se v tomto textu snažím, se musím přiznat, že např. ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN, z níž také vychází základní prohlášení Charty 77, odvolávajíc se na tuto deklaraci, se mi vůbec nelíbí jeden bod: právo na soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Nepovažuju sice, jako např. francouzští anarchisté minulého století, jakékoliv vlastnictví za krádež; nicméně soudím, že vlastnictví výrobních prostředků, pokud na nich pracuji jiní Udě než vlastník těchto prostředků nebo ten, kdo s nimi může svobodně nakládat — tedy takové vlastnictví výrobních prostředků zlodějna určitě je, a tu já podporovat nemohu, to by bylo v rozporu s mým svědomím. (Všimněte si, prosím: i marxisti mají cosijako svědomí!). Tím spíše pak nemohu souhlasit s tím, aby výrobními prostředky monopolně disponovaly zcela jiné skupiny lidí než ti, kdo na nich pracují, a aby tito monopolní disponenti svou hospodářskou a politickou moc zastírali a vše to vydávali za socialismus. To je stav v Československu, ale o tom níže. 2. Druhá představa, k níž se upínám, úzce souvisí s lidskou důstojností a svobodou a lidskými právy. Je to harmonický rozvoj každého člověka jako předpoklad k rozvoji celé společnosti. Takto to vyjádřil Marx. Uvádím to nikoliv proto, abych se zaštítil jeho autoritou, ale proto, že marxismusje v této zemi potlačovaným a možná dokonce nejpřekrucovanějšim politicko-filozofickým směrem. Neškodí tedy připomenout něco, o čem má většina lidí falešné představy. Znovu zdůrazněme předpokladem rozvoje celé společnosti je rozvoj individua; kdo tvrdí naopak, že rozvoj osobnosti je podmíněn svobodným rozvojem společnosti (a dále, že svobodná, tj. socialistická společnost už automaticky rozvoj osobnosti individua zaručuje) může snadno upadnout do podezřeni, že chce, abychom sipři práci opět zpívali: „My rubím les, a stalinskije ščepki v storonu leťat". Podle lidové moudrosti, kterou sicestalinistinevymysleli, zato však důkladně uplatnili—„ když se kácí les, lítají třísky". Smutná pravda je, že se dodatečně ukázalo, že samo káceni lesa, a to dokonce bez ohledu na zločiny „lítání třísek", bylo pochybně. 3. Demokratičnost společenského uspořádání je potom třetí hodnota, kterou považuji za podstatnou. Jen v demokratickém zřízení se totiž mohou plně nebo aspoň v přijatelné míře vytvářet podmínky pro rozvoj osobnosti a tím také celé společnosti, a to při současném uplatňování lidských práv. Ještě se vrátím k tomu, jak si takovou samosprávně demokratickou společnost představuji. Předznamenávám jen, že demokratické koncepce, jichž jsem stoupencem, vycházejí z těchto premis: - nutnost postupného (jakkoli vzdáleného) odumírání státu; -odpor vůči parlamentarismu a autoritářství; -názorový (tj. politický, kulturní, kultovní) pluralismus: -zásady výrobní demokracie; -požadavek, aby postupně rostl podíl přímé demokracie na úkor demokracie nepřímé; -internacionalistickě představy a) solidární b) perspektivně i integrační. To jsou ovšem koncepce, které se dosti odlišuji od běžné uváděných. Než o nich trochu pojednáme, chci se vrátit ještě k těm kořenům. *

*

*

Vlastně vše, co jsem dosud uvedl, má společného jmenovatele: je to mé přesvědčení, že život má smysl, jakkoli o tom někdy pochybujeme a nedokážeme tento smysl dobře rozpoznat či formulovat. A pomoci rozvoji života — to ie celé moje snažení, můj vlastní, „soukromý smysl mého života". Nepotřebuji k tomu náboženskou víru, neboť odhlédnu-li od faktu, že obraz, který podává o světě resp. některých jeho jevech, považuji za nepravdivý, nijak mně nemůže pomoci dosazení boha za neznámé a nepoznané. Nepoznane ostatně nepovažuji za nutně nepoznatelné pro další generace lidstva. A o pravdivost obrazu života jsem vždy ochoten pořádně se pohádat, tedy i s věřícími lidmi. Ale protože i Vy se hlásíte k pravdě, jakkoli k oné, která stojí mimo dějiny a

69

člověka, je mezi námi možný nejen dialog, ale dospějeme zřejmé k mnoha společným politickým i morálním závěrům. I když si uvědomuju historickou podmíněnost své hodnotové orientace, politických koncepci i morálních zásad, jimiž poměřuji jednáni své i dalších lidí, a i když na rozdíl od Vás se nevztahuji k žádným absolutním nebo člověka a lidstvo přesahujícím hodnotám, jsou přesto moje zásady a postoje pevné a nemíním se jich ani pod nátlakem vzdát. Z historie, mj. nedávné, je známo, že lidé stáli pevně za svým přesvědčením, trpěli za ně a umírali, a nebylo to vždy jen přesvědčeni náboženské nebo založené na víře. Takový pevný postoj ateisty, postoj hrdý a opravdový, hodnotím vysoce i proto, že svou sílu nečerpá z něčeho absolutního, ale pouze z vědomí extrémů, které člověka ohraničuji: jeho malosti i velikosti, zranitelnosti i adaptability; čerpá ji z optiky jeho dějin, která vidí jak pokrok z nejrůznějšich hledisek tak i nelítostný boj o přežiti, vyznačený zločiny, nízkostí a útlakem. A přes toto vědomí anebo snad právě pro ně skláníme se před člověkem, lidstvem, jeho dějinami a perspektivami a, ač jsme daleko od zbožštění člověka, dáváme všechny své síly do služeb toho, co jedni nazýváme lidská práva, jiní společenský pokrok, třetí rozkvět civilizace, další opět překonáni vykořisťovatelských a utlačovatelských společenských pořádků. To je naše obecná motivace, blízká i Vám, křesťanům. Řekl jsem, že jsem Vaši výzvu uvítal z několika důvodů. Jeden z nich si zasluhuje bližšího vysvětlení: Mnozí signatáři Charty 77, ti,,političtějšímezi nimi i já, byli v roce 1977 v podezřeni, že Chartu podepsali tak trochu neupřímně, účelově. Že jim nejde ani tak o lidská práva jako spiše o politické změny. Tedy: jde mi o politické změny, ale přesto jsem podepsal Chartu zcela upřímně. V mé představě o všem plné nebo aspoň značně zajištění lidských práv (a také trvalého evropského a světového míru) je podmíněno hlubokými politickými (a sociálními) změnami v československém i ?nezinárodnim měřítku. Domnívám se dále, že dobrou strategii boje proti byrokratické diktatuře v této zemi je upozorňovat veřejně na vše, co je jakoby zákonem nebo jiným právním předpisem zaručenot ale co ve skutečnosti zůstává jen na papíře. Neboť takové upozorňování má hned několikerý smysl: 1. Každý sebeskromnějšípožadavek např. v oblasti lidských práv má výbušný, ba přímo revoluční efekt: - buď moc ustoupí, požadavek splní (tváříc se častoJako by šlo ojejí vlastní iniciativu, aby si „nezadala"), resp. splní požadavek částečně' potom je monolitní moc, její statičnost, inercie a sakrálnost nahlodána, a každý další průlom do ní může být usnadněn; - nebo moc neustoupí, a to je dalši důkaz — obvykle na mezinárodní aréně — o její nepoddajnosti, statičnosti, neschopnosti vývoje, neschopnosti překročit vlastní stín, ale také o její nepoctivosti a neschopnosti dostát mezinárodním smluvním závazkům a respektovat vlastní zákony; prokazuje to její nelegitimnost. 2. R eakci moci, její ústupek či inertní odpor, sleduje mnoho lidí ve strukturách i prostých občanů. Posuzují její chování, uvědomují si absurditu moci, tj. rozpor mezi deklarovaným a realizovaným. Kritické postoje lidí se prohlubují, jejich uvědomění roste, zvyšuje se zájem o společenské otázky. 3. V konkrétních případech, např. takových, jaké řeší VONS, ale i v řadě případů, které ventilovala Charta 77, bývá skutečně pomoženo konkrétním lidem. Vytváří se tak solidární atmosféra, v níž se lépe dýchá a případně i sedí. Pomáhá se také rodině. Zveřejňováním se upevňuje právní vědomí. Neustoupí-li moc v tomto případě, je to varování do budoucna: každý podobný případ může být příště zveřejněn a informace 0 netn sníží hodnověrnost čs. státní moci jak na mezinárodním fóru, tak i u vlastních občanů. Proto jsou právě zprávy o konkrétních případech jednotlivých osob tak cenné. I moc může být takto vychovávána, a ukazuje se, zeje částečně vychovatelná. Ostatně nejsou řídké případy, kdy moc dokonce v průběhu dalšího vývoje námi zveřejňovaného případu ustoupí: místo tři let dostane „delikvent" jen 18 měsíců, jiný je potrestán jen podmíněně. Vezměme přiklad: represí vůči katolíkům je v posledních třech letech „neúrekom"; jejich růst je ovšem způsoben slušným rozvojem katolického samizdatu i dalši aktivizaci křesťanu, zvláště mladých. Díky vzájemné dobré informovanosti katolického prostředí zachycuje VONS převážnou většinu represi. Jiných případů trestního stíhání s určitou politickou motivací, hlavně v oblasti kultury, zábavy, sdružování zvláště mladých lidí, ekologie, konfliktů se státní mocí, kritických postojů či přímo politických projevů, tedy těchto jiných připadů z nekatolického prostředí zachytí VONS jen nepatrnou menšinu. Československé vedení a jemu podřízená (naštěstí!) Státní bezpečnost musejí stále více dbát mezinárodního veřejného mínění, tisku sousedních zemi, rozhlasového vysílání v češtině a slovenštině ovlivňujícího obyvatelstvo, postojů vlád, mj. 1 socialistických a sociálně demokratických, nátlaku Amnesty International, Socialistické internacionály, odborů a politických stran včetně některých komunistických, mírového hnutí, a pokudjde o křesťany, i postojů Vatikánu, katolické církve i jednotlivých křesťanů a jejich organizací (Pax Christi, IKV napt). Ovšem bez VONS, bez Charty, bez desítek a stovek obětavých lidí, kteří předávají informace a snaží se pomoci, by jednotlivé případy nebyly ani zveřejněny a moc by okamžitě pocítila, že má možnost „exemplárně zasáhnout". Jak šla léta, uvědomil jsem si: z těch tři bodů má prioritu ten třetí. Konkrétní pomoci konkrétnímu člověku a výchově moci poukazováním na konkrétní případy je — aspoň v denní praxi — podřazen politický kalkul, počítající s nahlodávánim systému i „didaktický" účinek, projevující se v růstu kritičnosti a uvědomění. Ta konkrétní pomoc je nejlepši politika, a jestli se zároveň dostaví i výsledky popsané v prvních dvou bodech, tím lépe. Opakuji proto: ani na počátku Charty nebylo v mém podpisu základního prohlášeni nic neupřimného. A ani nyní jsem se nevzdal politických hodnocení našeho počínáni. Stále také doufám, že se podle možnosti rozvine svobodná politická diskuse o problémech zásadních i zcela aktuálních. Předpokladem budoucích, dnes ještě nevyhraněných proudů a tendencí této politické diskuse je dnešní ideový, tj. ideologický, politický,

70

filozofický, kulturní, kultovní atá.pluralismus Charty 77. Neboť Charta 77 tento názorový pluralismus střeží a hýčká, jestliže nemůže — jsouc institucí sui generis, a to programové neorganizovanou instituci — zavádčt a uplatňovat nějaka demokratická pravidla. Nemůže totiž jako ne-organizace zavádčt vůbec žádná pravidla. Přiznejme si proto, že demokracie v Chartě je ve psi, aspoň pokud jde o demokratické uspořádáni a chod Charty. Ale protože si zároveň absenci demokracie i důvody této absence od počátku s určitou mučivou naléhavostí uvědomujeme, je Charta 77 i školou demokracie, byť v tom negativním smyslu, že totiž každý krok Charty 77, každé vydáni dokumentu, ustaveni nových mluvčích, jednáni se zahraničními partnery, poměřujeme s neexistujícími demokratickými pravidly. A do této situace přišel Váš návrh, abychom vyjevili své politické názory, abychom řekli jasně, jaké je naše přesvědčení a co jsme dělali v roce 1968. Cenné je, že jste mladí a v této zemi není, jak se zdá, mnoho zájmu mladých lidí o tyto otázky. Osobně vítám i to, že jste katolíci, neboť z této strany přicházela zatím jen určitá exposé, o nichž se nediskutovalo, nebo jen velmi málo. Vaše výzva, a v tom je její další klad, vlastně jen připomněla to, o co jsme již před sedmi lety usilovali. Než se o tom zmíním, dovolte mi malé odbočení: Velký myslitel a upřímný socialista Tomáš Garrigue Masaryk učil, řekněme trochu ironicky, „svůj národ", že demokracie je diskuse. Lépe to snad lze vyjádřit tak, že prvním předpokladem demokracie je svobodná diskuse. *) I z tohoto hlediska — perspektivy demokracie — se mi zdá politická diskuse různých politických a ideologických proudů v opozici (tj. v opozičním, kritickém prostředí) velmi potřebná, má-li být umožněn další rozvoj nezávislého politického myšlení. Charta 77 však nemůže takovou diskusi pořádat přímo na „své půdě44, protože takové uspořádáni diskuse by se dalo vykládat jako snaha o nalezení vlastni politické platformy či vytvoření vlastního politického programu a protože takové snahy by se z diskuse o politické orientaci, pořádané Chartou, pravděpodobně skutečně vykrystalizovaly. To by ovšem bylo v přímém rozporu se základním prohlášením Charty i jejím posláním. Proto je třeba takovou diskusi, pokud možno s pomoci Charty 77, která ji může i zaštiťovat a propagovat, organizovat mimo Chartu, Text Vašeho dopisu ukazuje, že jste tyto skutečnosti dobře pochopili. Již před lety, na jaře 1979, před zatčením deseti členů VONS Jsme se o to snažili. K eseji Václava Havla Moc bezmocných vznikla řada kratších stati na téma „možnosti nezávislých společenství v zemích sovětského bloku44. Sedmnáct autorů se vyjádřilo. Doufali jsme, že podobné příspěvky vzniknou i na polské straně, protože jsme od počátku usilovali o internacionalizaci diskuse. Pro jiné naléhavé úkoly v roce 1980 Poláci nic nenapsali nebo aspoň nic nedodali a naše texty vyšly jako knížka v kolínském Indexu v r. 1980 pod názvem O svobodě a moci. (Reedice, ponékud zredukovaná, vyšla v létě r. 1985 v angličtině v nakladatelství Hutchinson v Londýně.) Věci se zdržely naším uvězněním a pozdějším uvězněním Rudolfa Batťka, mj. jednoho ze stoupenců politického dialogu, který je orientován jako nezávislý socialista. Rozvine se dialog nyní, přispčje k tomu i Váš rozumně vyřčený požadavek? Mnohé nasvědčuje tomu, že k takové diskusi je chuť. Než přejdu k roku 1968 a politickým problémům dneška, dovolte mi, abych se zmínil o problému, který je úzce spjat jak s lidskými právy, tak s politikou. Je to zásada univerzality lidských práv. Základní prohlášení Charty 77 vzniklo, jak jez něho patrno, jako konfrontace skutečnosti s oběma mezinárodními pakty o lidských právech, které byly formulovány již v 60. letech, ale právě v roce 1976 se staly součástí čs. právního řádu. Oba mezinárodní pakty maji univerzální platnost, přistoupily k nim vlády a parlamenty mnoha zemí všech pěti kontinentů a při jejich formulaci se bral i ohled na problémy tzv. Třetího světa. Univerzální je i Všeobecná deklarace lidských práv OSN. Závěrečný akt helsinské konference ovšem rovněž vyhlašuje lidská práva; činí tak způsobem deklarativním a slavnostním (na rozdíl od obou paktů, které mají povahu právní normy,). Vyhlašuje je jen pro oblast USA, Kanady a Evropy, a to včetně asijských částí Turecka a SSSR. Týká se tedy právě jedné miliardy lidstva, tvořící jednu čtvrtinu světové populace. Závěrečným aktem z Helsink se představitelé (často samozvaní) této jedné miliardy dohodli na zásadách, které se zbylých tří miliard lidí, žijících v Africe, Asii a Latinské Americe, přímo nedotýkají. Helsinský proces zahrnuje rovněž, a možná především, otázky vojenského a politického uvolnění, hospodářské spolupráce a obchodu a kulturní výměny;

*) Nemohu se zdržet poznámky. Od poloviny 60. let slýchám tvrzeni, že český národ tolik potřebuje demokracii a tolik po ní prahne, protože má staré a silné demokratické tradice, a to ve srovnáni s okolními evropskými národy. Jako argument se uvádí období prvni republiky, kdy v mnoha státech Evropy vládly fašistické či polofašistické režimy. Uvažme však, že Češi do r. 1918 vlastně vůbec nepoznali demokracii v novověkém slova smyslu a že pouhých dvacet let mezi rokem 1918 a 1939 nemuselo zanechat ve vědomí obyvatelstva nijak silné stopy. Liberální atmosféra posledních 40 let před první svétovou válkou nemohla demokracii nahradit. Volební právo bylo v přediitavském Rakousku všeobecné až od r. 1907, a to jen pro muže starší 24 let více než jeden rok usedlé v obci, a to zase jen do vídeňského sněmu, zatímco volební systém zemských sněmů véetné českého zůstával silně feudální. Kdo ví, že napr. v Bulharsku už nékolik desetíletí předtím (od osvobození) bylo všeobecné hlasovací právo pro muže od 21. roku? Kdo pěje chválu české demokratičnosti, hodnotí staletí trvající zkušenosti mnoha evropských národů, jež prošly reformací? Kdo hodnotí tisíciletou zkušenost polské šlechtické demokracie, v mnoha ohledech dokonce přímé, demokracie, která přece jen zahrnovala 10 % obyvatelstva? Kdo, vynášeje povýšené nacionalistické soudy, si všímá tradic demokracie v jižní Evropé — v Řecku a Itálii antických, ve Francii odvozených z osvícenství a Velké revoluce? Kdo hodnotí samosprávné zkušeností renesančních mést jižní Evropy a severoevropské Hansy? Kdo připomene prvobytné demokratické prvky jihoslovanské zádruhy nebo kozácké vojenské a společenské organizace? Bilance demokracie v evropských dějinách není pro Čechy (a pro Slováky rovněž) nijak příznivá. Patnáct let hledáni demokracie husitským revolučním hnutím, které příznivé ovlivnilo vývoj společnosti až do roku 1620, bylo sice mimořádné zářivou, ale jen krátkou zkušenosti. Léta 1918-1938 rovněž. Poválečná symbióza (1945-48) stalinistů a buržoazné demokratických stran byla pouhou parodií na demokracii.

71

v tomto smyslu je výlučnost této oblasti oprávněná, pokud by ovšem byl brán ohled na zájmy obyvatelstva Třetího světa, jehož život, z vláště v oblasti hospodářské a sociální, je na situaci v Evropě a USA závislý. Tento ohled brán nebyl. Oprávněnost „oblastních'4 úmluv mezi evropskými zeměmi a USA plyne i z faktu, že Evropa a USA jsou tieuralgickou částí světa — z hlediska vojenského, politického i hospodářského. Problematika lidských práv byla do třetího koše Závěrečného aktu prosazena západními delegacemi jako nátlakový prvek vůči SSSR, aby byl povolnější vjiných otázkách. Nutno uznat, že to byl také výsledek nátlaku západního tisku, veřejného mínění a demokratických mechanismů Západu na západní vlády. Jistě i lidská práva mají svá specifika podle oblastí: v zemích, kde žije bohatá čtvrtina lidstva, na „helsinském" Severu, se bude asi méně mluvit o otroctví, tělesných trestech, amputacích rukou, kamenování žen pro cizoložství, ale také méně 0 nezměrné bídě a útisku (pokud se tyto kategorie vejdou do „škatulek" lidských práv v jejich buržoazně politickém pojetí), než se o nich mluví nebo mělo mluvit v zemích tzv. Třetího světa, světovém Jihu, kde důraz na právo na svobodnou uměleckou tvorbu, na svobodu cestování do ciziny či na uplatnění práva na vyhledávání a rozšiřováni myšlenek všeho druhu může být považováno za podivuhodnou zvláštnost nějaké marťanské Magna Charta Libertatum. Ten, kdo však chce všeobecné úsilí o dodržování lidských práv omezit na „helsinský" prostor, tj. světový Sever, a chce z něho vyloučit tři čtvrtiny lidstva, tj. světový Jih, resp. kdo o problémech Jihu raději nemluví, vystavuje se podezření, že lidských práv chce použít jen jako nástroje kritiky a odporu vůči sovětské politice respektive existenci SSSR. Protože kdeže jsou na Severu porušována lidská práva? Jistě také v USA (černoši např.), jistě v Bas kicku, Irsku a občas i jinde, ale přece všichni vědí, že pokud jsou tím vinny vlády, tak jen proto, že samy jsou produktem systému, který' porušováni lidských práv v těchto zemích vyvolává nebo aspoň neumožňuje dobře řešit. Většinou se společenským systémům a tím méně vládám ani taková vina neklade, tento kritický názor zastává pár zapšklých marxistů, kteří soudí, že tamní společenský systém je nerozlučně spjat s porušováním lidských práv, že toto porušováni je imanentním, trvalým a rozšířeným jevem společenského řádu, založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a nadvládě kapitálu. Ať je tomu jakkoliv, vlády bývají kritizovány, někdy i odsuzovány, ale zároveň je zřejmá jejich snaha porušováni lidských práv zmírnit či odstranit. Zato v SSSR, Československu, Polsku atd. je porušování lidských práv na denním pořádku a jsou to přímo státní orgány, které se ho dopouštějí, často navíc v rozporu se závazky, jež vyslovily. To je ovšem výrazně jiná kvalita než v občasném, zastřeném nebo obtížně prokazatelném porušování lidských práv na Západě, zvláště když věci poměřujeme optikou buržoazní koncepce lidských práv. (Tím netvrdím, že tato koncepce je k ničemu; naopak, mutatis mutandis ji lze použit k obraně mnoha práv prostých lidí, utlačovaných a všech pracujících; na Východě samozřejmě, ale i na Západě.) K zemím sovětského bloku, porušujícím lidská práva masově a ve velkém rozsahu, přibylo nově i Turecko, ale obhájci lidských práv výlučného „helsinského" prostoru mohou považovat kritiku tureckých poměrů za nutnou daň a navíc chápou, žejí z vyšují celkovou hodnověrnost výtek na adresu SSSR ajeho vazalských zemí. Proto je třeba být na pozoru, zjistime-li důraz na uplatňování lidských práv na samotném Severu. Může skrývat jen nepochopeni, ale 1 politický záměr, boj proti komunismu, proti Sovětskému svazu, jemuž je třeba podřídit všechna ostatní hlediska, všechny ostatní problémy, a vjehož zájmu je možno vydat všanc i pravdu o světě a lidstvu. Proti boji s „ komunismem" ((j. s mezinárodně propojenými byrokratickými diktaturami a tendencemi k nim) asSSSR, jehož politický systém je hlavním garantem a nositelem této nesvobody, paralyzující značnou část lidstva, já osobně nic nemám, pokudje ovšem veden s pravdivými předpoklady, v pra vdivých proporcích a za správné cíle. Pokud pak jde o lidská práva, ale také o celkovou hmotnou a kulturní úroveň, vidím situaci v těchto proporcích' Chudý Jih se stává stále chudším, a to absolutně a navíc výrazně proto, že se početně zvětšuje. Dnešní tři miliardy budou zítra čtyři, pozítří pět. Sever přitom zůstane stále na jedné miliardě. Jeho ekonomický a vojenský potenciál roste, i když v posledních dvou desetiletích má růst Prvního světa (tj. USA a západní Evropy) i Druhého světa (tj. SSSR a východní Evropy) sestupnou tendenci. Vnitřní rozpory Třetího světa, zvláště hospodářské a sociální, se hromadí a zostřují se, což znamená, že bohatí v těchto zemích bohatnou a chudí upadají doještě větší bídy, která je jen částečně zmirňována humanitní pomocí, rozvojem zdravotnictví a osvětou. Ve většině zemí Třetího světa jsou diktátorské nebo jinak nedemokratické režimy, tendence k demokracii jsou slabé a často efemérni. Pokud tento rozpor mezi Severem a Jihem není zatím natolik silný, aby ho bylo možno označit za hlavni světový problém, je jisté, že je to problém vážný a stále vážnější a že se v dohledné budoucnosti dvaceti až padesáti let může státjiejdůležitějším problémem lidstva. A lidská práva v něm hrají nezanedbatelnou úlohu. Žijeme ovšem v Československu, a je tedy naší povinností snažit se o vytvořeni spravedlivějších poměrů v této zemi. Uvědomujeme si spojitost své situace s poměry v NDR, Polsku. Maďarsku, ale také v SSSR a dalších zemích východní Evropy. Proto se také snažíme o navazování dialogu s nezávislými hnutími těchto zemí, snažíme se o společný pohled, společné kroky. Žijeme také v Evropě, k níž patří její západní polovina, s niž jsme spojeni četnými kulturními, politickými a hospodářskými svazky. (Čechy a ještě více Morava a Slovensko se nicméně vyznačují silnými dějinnými vazbami na Evropu východní, příchodem Slovanů do těchto zemí počínaje; tyto vazby bývají v úvahách o příslušnosti „střední Evropy" k západní Evropě demagogicky zamlčovány; neonacionalistická koncepce,,středoevropanství", vposledních letech siliciz vláště v zahraničí a exilu, je založena na iluzi, že skutečné i oprašované kulturní hodnoty společné či blízké různým etnikům této oblasti, mohou r budoucnu být významnou, ne-li hlavni hybnou silou společenského vývoje.) Proto se také vyjadřujeme k celoevropským problémům. Nečiníme to vždy jako chartisti, třeba v otázkách míru a odzbrojení nebo ekologie. Musíme si však přitom stále uvědomovat, že svět není jen Evropa a Sever a pokud se nám zdá, že hlavní vnější světové napětí je napětí mezi Východem a Západem nebo dokonce mezi Bílým domem a Kremlem, a pokud různě kvalifikujeme hlavní rozpory jakékoliv lidské společnosti z hlediska moci, vlastnictví, společenských vztahů či lidských práv, může to být „tradičně" opravdu tak, ale přitom zároveň

72

může platit i to, že zeměmi Třetího světa hýbou jíně problémy (nebo obdobné sociální problémy v dimenzích dosud neznámých a netušených) a že tyto problémy hrozí, že se přesunou jako konflikt mezi Severem a Jihem i do naší staré Evropy. Je tedy v našem vlastním zájmu, abychom problémy Třetího světa studovali, pochopili a veřejně se k nim vyjadřovali. Jen svobodni lidé vytvářejí svobodna společenství a jen svobodná společenství, tvořící onu Evropu zítřka, budou moci se vši vážností přistoupit k řešeni vztahu Sever-Jih. Z těchto všech důvodů bylo také v základním prohlášeni Charty 77 zdůrazněno, že nás všechny „spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektováni občanských a lidských práv v naši zemi i ve světě'\ Neškodí to někdy připomenout, ten svět. Je samozřejmé, že těžištěm našeho zájmu musí zůstat Československo, popřípadě naše část Evropy. Mělo by být ale také samozřejmé, že se čas od času zamyslíme i nad situací v jiných částech světa a pozvedneme svůj solidární hlas s těmi, kteří jsou rovněž vystaveni utrpení, útisku a bezpráví, s tím rozdílem, že jejich postavení je z hlediska jak sociálního takž hlediska lidských práv často mnohem, ba nepředstavitelně horší. Apokudjde o naše přátele na Západě, hodnoťmeje i podle toho, jaký zaujímají postoj k problémům Třetího světa, zvláště jestliže podmínkách demokracie mají takové postoje zcela praktický a konkrétní význam. *

*

*

Ptáte se mne na mé postoje a činnost v roce 1968 a na to, zda se mé názory od té doby nčjak změnily, zda své tehdejší postoje považuji stále za správné. V roce 1968 mi bylo 27 let, pracoval jsem jako středoškolský profesor, učil -7-jsem strojní inženýr — na strojní průmyslovce teoretické odborné předměty. Nebyl jsem nikdy členem KSČ, ale již od svých vysokoškolských studií se považuji za marxistu. Toto přesvědčeni vyrůstalo pomalu z původního poněkud volnomyšlenkářského ateismu, který byl částečnou reakcí na katolicismus mého dčtství. Marxismus pro mne znamenal vždy víc než přesvědčení: byl skepsi a kritickým rozumem, byl vším tím, co podporuje rozvoj osobnosti a snaží se zaručit plná práva pro všechny. Apologetiku režimu jsem nikdy nesnášel, proto jsem také odmítl vstoupit do KSČ. Má kritika vůči sovětské a československé skutečnosti se prohloubila cestováním po Evropě (zprvu východní), a zvláště pak během několika prázdninových pobytů ve Francii a jinde v západní Evropě v letech 1965 až 69. Stále více jsem sympatizoval s koncepcemi a programem Čtvrté internacionály, jejíž členové se označují za revoluční marxisty, někdy též trockisty. Dodnes se k tomuto politickému proudu hlásím. Za posledních 15 let se snad změnil jen můj poměr k reformistům: i kclyžjsou mi jejich koncepce cizí a někdy mě i rozčilují, spolupracuji s nimi, stejně jako s nepolitickými lidmi demokratického ražení, zvláště v takových oblastech jako jsou lidská práva či ekologie, kde je to dobře možné. Na jaře roku 1968, tedy roku, který Vás zajímá, jsem vstoupil do názorového sdruženi levice resp. do jeho pražského klubu. Propagovali jsme tehdy hlavně myšlenky společenské samosprávy, která vyvstávala jako jedna z alternativ svobodného vývoje společnosti. Upozorňovali jsme na problematiku Třetího svčta podobně, jako nyní já na předchozích stranách. Byli jsme, jako tehdy skoro každý, pro práva a svobody, hlavně pro svobodu slova a spolčováni, pro právo na stávku, pro svobodné odbory, požadovali jsme právo na tendence a na svobodnou diskusi uvnitř KSČ. Vydávali jsme Informační materiály. Časopis stejného názvu vydávala pak revoluční levice v západoberlínském exilu v letech 1971 a 1981. Názorové sdružení levice se však po svčtové invazi rozpadlo. Dne 21. srpna 1968 jsem byl v Paříži, 26. srpna jsem se vrátil do Prahy. Na podzim jsem se účastnil tehdejšího studentského hnuti, hlavně na filozofické, částečné i na strojní fakultě a při založení Akčního výboru 17. listopadu, z něhož se zrodil Pražský studentský parlament. Po listopadové stávce vzniklo Hnutí revoluční mládeže, v podstatě diskusní klub, v němž se vystřídalo asi sto mladých lidí, hlavně studentů. Od diskuse jsme přešli k vydáváni cyklostylové dokumentace, která obsahovala texty popisující povahu společenského a politického zřízení, v němž žijeme. Autoři byli hlavně zahraniční marxisté. K prvnímu výročí srpnové intervence jsme rozšířili mnoho protestních letáků; některé — šlo vlastně o programové prohlášení — jsme „konspiračně" podepisovali jako Revoluční socialistická strana. Snažili jsme se v atmosféře revolučního romantismu vytvořit strukturu buněk podzemní organizace. Zajímavé je, že pro odpor většiny (k níž jsem mimochodem nepatřil) jsme nepřijali princip demolíatického centralismu. Myslím teď na skutečný demokratický centralismus, podmíněný vnitroorganizační demokracií, nemluvím o byrokratickém dirigismu stalinského typu, který se za demokratický centralismus jen vydává. Namísto toho jsme si určili zásady koordinace — s překvapením, dojetím ale i obavami jsem se o dvanáct let později dozvídal (obtížné, poněvadž jsem byl vězněn na Mírově), že podobný přístup si zvolila polská Solidarita. Koncem roku 1969 a začátkem roku 1970 byli mnozí účastníci HRM zatčeni a devatenáct nás bylo trestné stíháno pro podvracení republiky. Na jaře 1971 jsme byli odsouzeni, já ke čtyřem letům odnětí svobody, moji soudruzi a přátelé k trestům kolem dvou let. Občas připomínám, že tehdy, začátkem 70. let Jsem byl opravdovým politickým vězném, byl jsem vězněn za opoziční, nezávislou politickou činnost. V letech 1979-84 jsem byl vězněn nikoliv pro politickou činnost, ale výhradně za angažováni se v oblasti lidských práv. A mohu-li být zcela osobní: devět let vězeni je balvan, který člověk vleče po celý zbytek života. Nejen však že jsem nepropadl nenávisti vůči režimu, ale cílevědomě jsem se snažil o to, abych ze svého myšlení a jednáni co nejvíce odstranil citové přístupy, abych byl co nejvíce zakotven v racionální poloze. Snad se mi to podařilo. A z druhé strany: nejsem nijak zlomen, stále uznávám ty hodnoty, které jsem popsal, a myslím si, že stojí za to, o ně usilovat. Že plný, plnohodnotný život je jen ten, který je věnován zlepšováni společenských poměrů. Jen takový život, v němž člověk dokáže vsadit i sám sebe do úsilí o cíle J e ž povazuje za společensky prospěšné.

(Otištěno bez včdomi autora.)

KUL TURA Dokument Charty 77 č. 31/1986

K životnímu jubileu Vlasty Chramostové Vážená a milá Vlasto Chramostová, Vám i nám by nepochybně bylo milejší sejit se dnes večer ve dveřích Vaši někdejší herecké šatny nebo u stolku v divadelním klubu s kyticí a blahopřáním k premiéře, kterou divadlo uvedlo jako připomínku, že jedna z jeho nejlepších hereček právě překročila práh dospělosti a zralosti. Patří k nejtrapnějším rysům této doby a k nejchorobnéjšim příznakům této společnosti, že Vás naopak nalézáme v soukromí, kam jste byla před dvanácti lety vykázána pro svou mravní a občanskou integritu a nepoddajnost, pro ryzí a neúplatnou povahu. Ale nechceme při příležitosti, kterou nabízí Vaše životni jubileum, stavět temný monument moci, která Vás oíoupifa o tak velký kus života. Chceme naopak vyslovit uznáni a vděk herečce, za kterou lidé dlouhé roky chodili do divadla. Nejsme údy senátního sboru české divadelní kritiky a ani se necítíme oprávněni k odborným kritickým verdiktům. Troufáme si však říci, že jen málo českých hereček naší doby mohlo soutěžit s Vaši profesionální náročnosti, s preciznosti Vaší herecké tvorby a jejím osobitým naturelem, s Vaším jedinečným temperamentem. A také s Vašim vzácným smyslem pro spolupráci v týmu a s tím spojenou obětavosti. O Vás nikdy nebylo možno říci, že hrajete jen z povinnosti, že vystačíte s rutinou (byť mistrnou), protože elán a sílu si schováváte „pro lepší příležitosti". Dávala jste se vždycky celá a pokaždé znovu. Dnes, uprostřed obecného uměleckého zjalovéni, oportunismu a výdělkaření se zdá vzpomínka na poslední Vaše roky na jevišti neuvěřitelnou nadsázkou. A to ještě zůstáváme dlužni připomínku Vaši dlouholeté herecké práce před kamerou filmovou i televizní a před rozhlasovým mikrofonem, kde jste se zapsala do paměti většího počtu posluchačů a diváků, než kolik jich stačilo pojmout domovské divadlo za celých dvacet roků v Divadle na Vinohradech, předtím pět let v Olomouci a nakonec dva roky v Divadle za branou. Nezůstávejme však jen u Vaši „oficiální" éry. V době, kdy se většina herců začala konformovat se státní mocí, Vy naopakjste po překrásné Matce Kuráži na oblastní scéně volila raději rozloučeni s divadlem, než byste zapřela názor, postoj, životni filozofii, k niž jste dospěla. V měsících, kdy i někdejší nejhlasitější oponenti režimu vzali zavděk čeledinskou knížkou a své kritické výhrady k establishmentu si už jen šeptali po koutech klubovních kumbálů, Vlasta Chramostová, kamenným divadlům naprosto zakázaná, stvořila nový stánek divadelní tvorby ve svém vlastním pražském domově. Pět roků „bytového divadla" v nejvyššim poschodí domu v Čelakovského sadech číslo 10, kde Vlasta Chramostová mimo jiné ve světové premiéře uvedla první kapitoly vzpomínek Jaroslava Seiferta,

74

originální úpravu Macbetha a Pavlíčkovu Zprávu o pohřbívání v Čechách, bude patřit k světlým stránkám historie českého divadla uprostřed neradostných sedmdesátých let našeho století. Jakousi zvláštní shodou okolnosti zrodilo se naše první „bytové divadlo"

v místech prvopočátků a vůbec prvních krůčků českého divadelního kumštu v minulém století. Vlasta Chramostová, současným divákům zapovězená a zamlčená, se tak doslovně stala pokračovatelkou průkopníků našeho divadla jako uměni, které se uskutečňuje ne pro zisk, ale z vnitřní potřeby, ne pro ozdobu moci, ale pro dojeti a radost člověka v hledišti. V souladu s tím se její

podpis objevil na listině signatařů Charty 77 mezi prvními. Naše milá pani Vlasto, není v našich silách změnit k lepšímu životni uděl, který naplnil poslední půl druhé desítky let Vašeho života. K naši velké lítosti a k nenapravitelné škodě česke divadelní kultury nemůžeme Vám otevřít cestu -na jeviště. Ale dovolíme si zároveň tvrdit, že za všechna představení, v nichž jste nesměla účinkovat, za všechny herecké role, které Vám byly neprávem upřeny, sám život Vas obsadil do velké charakterní role v našem československém dra-

matu. A to, že jste našla k teto úloze sílu a že jste v ni obstála J e nejen občansky, ale i umělecký čin: má totiž svou těžko dostupnou a draze zaplacenou krasu. Dekujeme Vam za nej i za naději J e ž se v něm skrývá. A přejeme Vam z celého srdce zdraví, životni harmonii a neubývající tvůrčí elán. V Praze, 17. listopadu 1986 Martin Palouš, Anna Šabatová, Jan Štcrn mluvčí Charty 77

LUDVIK VACULÍK

Našim herečkám (fejeton) Mám vinšovat Vlastě Chramostové, a nemám rád herečky! To mi poraďte! Nemám rád herce, zvláště herečky, jako nemám rád zpěváky a sportovce. O sportu, té rozšířené neřesti, napíšu možná jindy. Dnes o své nechuti k herectví, protože narozeniny má divadelní umělkyně Vlasta Chramostová. Já vlastně nemám rád umělecký svět. Nevím, zda jeto u mě zdravý pozůstatek z mých hlinitých počátků, či chorobnápředz věsí mých hlinitých konců. Jak oni kolem sebe rotují, přitahováni svými odpudivými náboji! A okolo nich ti trabanti — kritici, ohlašovatelé a ctitelé! Jejich křížem krážem od písemnictví přes film a divadlo po malbu tolik, že opravdu jsou svým světem, jenž okolnímu vesmíru hlásí, o čem právě má trpět, zda je svobodno či nesvobodno a začje duše. A tito sebranci o sobě vždy rádi veřejně besedují, píší, hlasitě se na vzájem ctí, abychom je také museli ctít, spřádají souvislosti mezi čímkoli a ničím, jen když si v tom najdou roli, a z jejich ušlechtile jemného dupotu zvedá se zvláštní prach, jemuž se praví kulturní atmosféra, a ta vyznačuje kulturní území, aniž se přemístí kolečko zeminy. To už zbude na lidi, kteří také vnímají, cítí a trpí, jenže to neumějí vymalovat a nedělají jeden druhému tu protekci. Jakou já mám nechuť k těm uměleckým klubům, kde se smluveně pije, kouři a žvaní jak v hospodách! A musím se smát těm literárním kavárnám, kde si štamgasti dávají význam myšlenkových směrů, s nimiž stojí či padají dějiny snad ducha. Všecko toto umění, a umění umění, vzniká podle mých Sebepozorování ze ctižádosti člověka Jenž se chce dát znát, proto se podle míry své síly a studu snaží vklíčit do obecného užitku. To umělci vymysleli teorie o svém společenském poslání, vydávajíce se za barometr, sondu, za svědky přítomnosti či proroky budoucna. Bývám si s tím tak protivný, že mě to žene až k pravdě. Proč psát, nač psát, jděte pryč, jdu pryčl A jenom to, že jsou u nás horší věci než umění a nebezpečnější ctižádostívci než umělci, vede mě k volbě mezi dvěma zly a vrací mě zpátky k uměleckému vzdoru, dosobělibé nezávislosti a okaté svobodychtivosti;protože kolečkovat zeminu, to by sejim na nás líbilo, to by sejim hodilo. A lejináč vězme a při dobré příležitosti Jakou je tato, si připomeňme, že svět míru a harmonie, o němž sni umění světa, ten bude určitě bez politiků a vojáků, bez sportovců a umělců. Ovšem bude to možná jen zbylý ostrov po děsném zemětřesení od nějaké politické, původně umělecké myšlenky. Ale když už je to tak, jak to je, hledá si každý z nás pevné místečko v agresi umění všeho druhu, a mezi umělci pár snesitelnějších, co si navzájem tolerují své samomluvné aspirace až po mez mírné opilosti. Proto se i já sbližuju a smiřujú s umělou krásou například Zoubkových soch, s filozofickou spekulací pudově malovaných obrazů Matalových například, či posledně s infantilním půvabem toho šampióna chvástavosti, toho — jak se jmenuje — Hrabala. Taky mě až do záporu přitahuje dvojznačná tvář herce Hrušínskěho, například. A jiní, někteří, málokteří. Všecko je to trochu zvrhlost, droga, jed. Je v tom šamanské kejkllřství, a já se zas divím, jak a s čím si to vždycky znovu zavleču na ten svůj čistý ostrov prostého míru. Že by s tou bednou hřebíků, kterou tak pracně vyvaluju z vln na písek? Divadlo, na rozdíl od herců, měljsem vždycky rád. Divadlo jako výlet do cizího života a ve vlastním životě jako vycházku aspoň na Poříčí, na Smíchov, na Vinohrady. Díval jsem se rád, ale nikdy jsem si řádně nevšimnul, kdo tam hrál. Nikdy jsem proto neměl své oblíbené herce; ale nemám ani své oblíbené strojvůdce, přestože tak rád jezdím vlakem. Vzpomínám na půvabný výjev u rozsvícené lampy v Komorním: Drahý lhář. Ale kdo ho hrál, nevím. Jistě jsem také vídal Vlastu Chramostovou, ale kdo hrál Plajz neřku, nevím, Kdo mi tenkrát pekl denní chleba? Umění je prý chlebem duše; to se ti jistě líbí, herečko, že? Tedy jsem ho od tebe snědl, a máš to. Abys ale nemyslela, že tu vidíš čistou přírodní jakousi duši až lidovou, tedy přijmi nápovědu: hlupáka vidíš, který také se naučil něco hrát. Vlastně, měl jsem kdysi oblíbenou herečku, v Semaforu: Nadu Urbánkovou. Ale zazpívala hloupější písničku, a uviděl jsem, že všechny jste jen nádoby: co do sebe necháte nalét, to porodíte. V televizi jsem si zas oblíbil kdysi Janžurovou. Když se herečka člověku líbí, chtěl by ji mít blíž. Jeden kamarád to zkusil, a z jeho života stalo se prý hrozné divadlo někdy. Myslím, že televize divadlu herce zničila: nehrají už, imitují život.

75

Kdo z nás mužů, kteří s požitkem vidí svou herečku na obrazovce, měl bvz ni v životě radost? Manžel televizní herečky musí trpět mukami daleko horšími než byla Čapkova kdysi. Nepravte mi, že když začne to obvyklé hnětení masa, že na tu chvilku vzali do hry jejího muže! Dobře že si nepamatuju žádnou ze stáda mladých hereček: i když je každý týden přistihuju s jiným chlapem, nevím na ně pořád nic. O škodlivosti tohoto televizního divadla chci však psát jindy. — Cení si dneska herci svých nesčetných týdenních roli víc než jednoho souvislého života? Či berou život jenom jako divadlo? Tato divadelní sezóna zdá se mi už nepříjemně dlouhá a neveselá: a když se v níještě volba role a kostýmu někdy zvrhne v hlasování mezi životem a divadlem, jak se máte, herci? Řeknete asi, žejsem staromódní: trčím v divadelní sezóně, kdy si herci před tváříjenom přidržovali masku zla, dobra, lásky, zrady. Ochránila je před jejich roli, a domů šli ve svém pravém charakteru. Jaký jde domů herec, který se obléknutím role svlékl na kůži? Převlékaje se po představeni do svých slušných šatů, nebere si vlastně masku? Sílu sportovce, marná věc, musíme soudit podle toho, co ještě skočí. Sílu herce v dnešním divadle bez masek podle toho — co už skákat odmítne? Ano, vypadá to staromódně. Ale bude to nové! r

**

(Listopad 1986)

(Otištěno bez vědomi autora.)

MARTIN PALOUŠ

Divadlo na život a na

smrt

(Pokus o teatrologicko-démonologické Ve čtvrté knize Mojžíšově se vypráví tato epizoda: „Potom se hnuli z hory Hór cestou k moři Rudému, aby obešli zemi Idumcjskou; i ustával lid velice na cestč. A mluvil lid proti Bohu a proti Mojžíšovi: Proč jste nás vyvedli z Egypta, abychom zemřeli na poušti? Nebo ani chleba ani vody není, a duše naše chléb tento ničemný sobč již zošklivila. Protož dopustil Hospodin na lid hady ohnivé, kteříž jej štípali, takže množství lidu zemřelo z Izraele. Tedy přišel lid k Mojžíšovi a řekli: Zhřešili jsme, nebo jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě; modli se Hospodinu, ať odejme od nás ty hady. I modlil se Mojžíš za lid. I řekl Hospodin Mojžíšovi: Udělej sobč hada podobného těm ohnivým a vyzvedni jej na sochu; a každý uštknutý, když pohledí na něj, živ bude. I udělal Mojžíš hada měděného a vyzdvihl jej na sochu; a stalo se, že když uštkl had někoho a on vzhlédl na hada měděného, že zůstal živ/* Jak se s „vystavováním hada na sochu", o kterém hovoří starozákonní příběh, může vypořádat současné divadlo? Jaké prostředky se nabízejí dnešnímu divadelnímu tvůrci, chce-li vztah mezi člověkem a ohnivými hady dramaticky rozehrát? Jaká „spectacula theatralia" by při tom měl svému divákovi předvádět? V těchto, podotýkám, ryze amatérských úvahách o divadle jsem vyšel z aristotelské teze, že bytostným určením divadla je „napodobovat" skutečnost. Jinými slovy: drama, jednáni, děj, které divadlo předvádí, nějak napodobuje dění skutečné či lépe děni skutečnosti; před divákovým zrakem se zde rozehrává to, oč ve skutečnosti, resp. ve vztahu, který k ní člověk zaujímá, běží. Středověk chápal toto drama v křesťanském smyslu jako drama spásy a zaplnil jeviště, kde je předváděl, postavami křesťanské mytologie. *) V dnešní době (v době pozdní, jak ji charakterizuje V. Bělohradský) se situace pochopitelně proměňuje: do hlediště zasedli „pozdní" diváci, na jevišti se objevily jim blízké postavy i příběhy, děje, dramata, které se zde předvádějí, mají osobitý ráz, zpřitomňujice se specifickou „mytologii" pozdni doby.

76

pojednání)

Avšak přes veškeré rozdíly mezi těmito světy, přes radikalitu změn, jež přinesl historický vývoj, přes do očí bijící různost „psychologie" středověkého a současného člověka tvrdím, že zdroj divadelního napětí se nemění. Přes odlišnost v „bájeslovi" se zápletka divadelního dramatu opírá stále o totéž: o to, že človčk je se skutečností a ve skutečnosti dramaticky zapleten. Jaká je moderní verze této lidské zapletenosti, oč povrchnímu člověku v dramatu jeho existence běží, to nám předvádí Václav Havel ve svém Pokoušení. I když jsem tuto hru nemohl vidět a pouze jsem ji slyšel z magnetofonového záznamu, který pořídil sám autor, a posléze také četl, můj zážitek byl ryze divadelní. Vnímal jsem ji trochu jako sen, avšak sen zcela neobyčejný. V mém sněni se ve mně probudil kdosi druhý, kdosi, kdo se mnou asi myslí i v bdělém stavu, aniž je však jeho přítomnost jakkoli patrná. A byl to právě jeho pohled, který mi Havlovu hru oživil a její děj rozhýbal, který mě jasně upozornil, že nejen její hlavní hrdina, ale i já bych byl na velkém omylu, kdybych si namlouval, že už dávno nejsem „zapleten a získán". Havel sám často říká, že jeho hry se točí okolo problému lidské identity, resp. jejího ohrožení v současném světě. Má pravdu, že theatrum mundi, ve kterém žijeme, skýtá pohled pohříchu neradostný: neosobní zbytnělá moc, bez milosti ničící každého, kdo se jen trochu příčí její neosobnosti, odcizené vztahy mezi lidmi, řeč zbavovaná stále více a více svého smyslu, lidská existence trčící v prázdnotě a bezčasí své svobody, zbavené transcendentního zázemí. Toto všechno, ale i další, třeba i mnohem odstíněnější rysy našeho světa, jak je vyjmenovávají filozofové, ale i „zručnější sportovní novináři", si Havel bere na svou dramatickou mušku a předvádí v celé obludnosti a absurditě. A dlužno poznamenat, že míří přesné, činí tak způsobem, za který sklízí zasloužený obdiv. Existenciálni lež je v jeho hrách „vystavována na sochu", dostává se ji veřejného odsouzení a divák, který spatřil svůj svět v celé jeho monstróznosti, se může počít tázat sám sebe.

Zdá se mi však, že toto ani zdaleka nevystihujejadro věci, o niž Havlovi, jako umělci bytostné dramatickému, běží. Dokonce právě tato přesvědčivost jím vykresleného obrazu postupně odlidšťovaného světa může od teto věci odvádět pozornost. Problém lidské identity je pro Havla především problém dramatický. Předvádět jej na jevišti znamená předvádét jej jako děj, ve kterém o tuto identitu běží, jako jednáni postavy, která ji nese, která o ni bojuje a bud' prohrává, nebo vítězí. Divadelní postavy, které zabydlovaly a dosud zabydlují scénu tzv. absurdního divadla, v jehož tradici se Havel pohybuje, jsou často velice podivné. Jsou to právě lidé bez identity, jakoby bez tváře. A pokud nějakou identitu mají, pak ji během hry svlékají a stávají se více či méně pasivními svědky její destrukce. Prostor, který tyto postavy vyplňují, křičí svou prázdnotou. Děj, do něhož jsou zaangažovány, se zvrací k ničemu. Není zde žádný existenciální exodus, nevychází se zde do volného prostranství pouště, kde lze vše získat, ale také vše ztratit. Spíše se zde rozpačitě přešlapuje na místě; i Hospodin a jeho ohniví hadi se od takových hrdinů odvracejí se směsici lítosti a odporu. I postavy, s nimiž se setkáváme v Pokoušení, prozrazuji svým vystupováním, způsobem řeči a celkovým habitem tento původ. A přesto se tady děje něco radikálně odlišného, cosi, co sem na první pohled vlastně ani nepatří. Na půdé absurdního divadla se hraje klasické drama. Faust, dr. Foustka, vědec, je ovšem ve srovnání se svým slavným předkem hrdina poněkud směšný a nicotný. Nicméně je jiný než jeho zabsurdnělí, ryze moderní kolegové. Podle faustovské tradice je totiž konfrontován s ďáblem. Jako osvícený člověk, jako „vědecký pracovník s vědeckým názorem na svěť4 na ďábla pochopitelně moc nevěří. Jestliže čte doma hermetickou literaturu a dokonce se potají věnuje jakýmsi magickým praktikám, nečiní tak z nějakého titánství a romantického odporu, ale jen tak si zahrává. Zahrává si i ve chvíli, kdy Markétě zcela vážné říká, že „ďábel je, jak známo, mistr přetvářky" a že jeho nejdůmyslnějším převlekem je „novodobé nevérectví". Zahrává si, když se domnívá, že ve své situaci obstoji, když „kvůli zrychlení svého a Fistulová vyjadřováni bude předstírat, že není vybaven vědeckým názorem na svět a že se o určité věci zajímá prostě ze zvědavosti". A protože mu jeho ďábelský protivník jeho skepsi k existenci ďáblů nijak nevyvrací a do jeho životní „filozofie" se nemíchá, je pochopitelné, že se Foustka do své šlamastyky stále více a více zaplétá. Dělá jednu nepředloženost za druhou, nicméně jedná. To, jak Havel na vědeckém ústavu, kde je Foustka zaměstnán, znovu zcela famózním způsobem předvedl odlidštěnou a znicotněnou tvář velkého světa a v ložnici Foustkovy milenky Vilmy zkarikoval zpsychologizovanou podobu světa malého, je zajisté samo o sobě obohacením českého divadla. Důležitější se mi však zdá něco jiného: Foustka o svou identitu skutečné bojuje, seč mu síly stačí. Že je v podstatě slaboch, který dopadne neslavně, který divákovi předvádí, že hrát na dvě strany se nevyplácí, prázdný mluvka, vypouštějící do větru mnohoslibné filozofické fráze, to nerozhoduje. Konečné je zase divákovi předvedena postava z hloubi své duše (či snad své identity) jednající a tudíž v původním slova smyslu dramatická.

Je nabíledni, že za tuto takřka zázračnou proměnu absurdního hrdiny v hrdinu dramatického můžeme vděčit zásahu invalidního důchodce Fistuly alias Mefista. Dokonce se domnívám, resp. ten, kdo se na hru díval, když já čta ji snil, se domnívá, že tím, kdo zde vyvádí Foustku na poušť od „egyptských hrnců" jeho ústavní kariéry, je zcela paradoxně ďábel. Svým pokoušením přece Fistula-Mefisto nestrhává FoustkuFausta do propasti pekelné, jak bývalo dobrým ďábelským zvykem — vždyť tam již Foustka svým způsobem spal svým moderním „dogmatickým spánkem" dávno — ale naopak jej z této pekelné dřímoty vytrhuje a vlastnéjej svým zásahem do děje oživuje. Jako by to bylo právě dopuštěním ďábelským, že do zabsurdněné současné divadelní scény vnikl nový život, jako by to byl právě ďábel, kdo v lidských loutkách hovících si ve své neidentitě zmobilizoval potřebu nového jednáni. Skoro ažjsem se této myšlenky ve svém divadelním snu zalekl, a když jsem seji pokoušel hlouběji, probudil jsem se. Tu se mi vybavil nedávno čtený text: Namque vita nostra in hac peregrinationc non potest esse sine tentatione; Quia provectus noster per tentationem nostram fit, nec sibi quisque innotescit nisi tentatus, nec potest coronari nisi vicerit, nec potest vincere nisi certaverit, nec potest certare nisi inimicum et tentationes habuerit. (Vždyť život náš v tomto putováni nemůže být bez pokoušení; a protože náš postup vpřed se děje tak, že jsme pokoušeni, nikdo nepozná sám sebe, není-li pokoušen; nikdo nemůže být korunován, pokud nezvítězil; nikdo nemůže zvítězit, pokud nebojoval; nikdo nemůže bojovat, nemá-Ii nepřítele, který by jej pokoušel.) A klade-Ii se otázka naděje ve hře obsažené — mnohým se totiž zdá, že tam chybí — tvrdím se vší vážností, že právě kvůli té okolnosti, že její hlavní hrdina jedná, je tam nadéje víc, než by si kdo pomyslel a asi více, než si zasloužíme. Protože od človčka, který jedná, který na sebe vezme to, že je zapleten, se ďábel může nadít ledasčehos; alespoň tak praví stará ďábelská zkušenost. A spojuje-li někdo tuto naději s otázkou zatraceni či nezatracení tohoto nového Fausta, připomenu na závěr verše Vladimíra Holana ze stejné básné, z níž je i motto k celému pojednáni (První testament): Člověk musí být zavržen, má-li snad vůbec tušit, co je trpělivost... A den co den chutnat ty její hořké zdroje a nechtít vědět, proč tu jsou. Neboť právě v těchto hořkých zdrojích, které se však vůbec nevylučují se smíchem, se v našem světě může v naději rodit nové drama. (OUšténo bez vědomí autora.) *) Slovo mytologie nyní nechci zatěžovat jakoukoli filozofickou koncepcí vztahu mezi mýtem a logem, dávající takovou či onakou odpověď na otázku jejich ontologické relevance. Minim jim pouze souhrn událostí, déjů a příběhů (ať skutečných či vymyšlených, ať písemně zachycených či jen ústné předávaných), podvědomí o nichž utváří určitou kulturu Jimiž se traduje a skrze jejichž výklad vždy znovu zpřítomňuje nějaké porozuméní svétu, to, oč v lidském životé v tomto kulturním kontextu formovaném běží.

77

Slyšel jsem pak, že si Hrabala zavolali, že se poleMILAN ŠIMEČKA kal a že chce svou knihu zpátky, protože si prý neuvědomil, že její obsah může být zneužit proti našemu zrizení. Nevím, jak to přesně bylo, ale trošičku to chápu. Je snad spisovatelovou povinnosti vysvětlovat těm lidem cosi o tajemné svůdnostipravdivé literatury, o jiskřivých barvách dějů, které odnesl čas, o neohrabanosti prstů, které se zoufale snaží posunout do věčnosti podivnou krásu a smutek pomíjivého lidského života? Vždyť všichni víme, že to nemá žádnou cenu. Ať si s nimi hraje tu svou hru. I když Když se před lety Bohumil Hrabal vyslovil v ne- pochybuji o tom, že po „Prolukách" bude moc mastném neslaném rozhovoru příznivě o poměrech a schopna tolerovat Hrabalovi roli prosťáčka, který otevřel si tak opět cestu k publikování svých děl, snad nikdy nepochopí, co se v této zemi smí a co se spálilo prý několik mladých lidí veřejně jeho knihy. nesmi. Udělá pak to, co se ji bude hodit. Hrabalův experiment zanechá za sebou celou řadu Mezi dospělými se o Hrabalově postoji hojně diskutovalo, většin ou shovívá vě. Já sá m jsem m ez i sp iso- nezodpovězených otázek, ale po „Prolukách" na něm vateli neslyšel názor, který by Hrabalův pokus o aspoň nezůstane lpět neštěstí a tragičnost spisovatelnormalizaci vlastního postaveni bezvýhradně odsu- ského pádu, uměleckého debaklu, toho nejhoršiho, co zoval Méně porozumění jsem zaznamenal, když se v takových případech takřka pravidelně dostavuje. vyšly Hrabalovy rukopisně šířené knihy tiskem, Hrabal podal čertu prst, ale ruku si utrhnout nedal. zřetelně pokřivené cenzurou, ke které musel Hrabal Nedal si vzít právo na literární poctivost. A tak podle dát aspoň souhlas, když už ji neprovedl sám. Domní- mého vytvořil svébytný mravní modeljednáni pro spivám se však, že všichni byli Hrabalovi jaksi vděčni za sovatele za zlých časů, jenže model tak těsně ušitý na to, že šel se svou kůží na trh a provedl na vlastním těle jeho výlučné postaveni v české literatuře, že si netrouexperiment, o jehož nejasně výsledky se lze tak pěkně fám posoudit, nakolik je použitelný i pro jiné. Není to přitom modeljednoduchý a příhodný k ošvindlování. přít. Příští literární historikové budou mit před sebou Vykládám si ho takto: mějte si má slova, mé vynuatraktivní problém, na jehož řešení spotřebuji hodně ceně bláboly a vyhýbavá prohlášení, když si však papíru a který jim vynese řadu doktorátů. Umím si sednu ke psaní, mohu být jen sám sebou, psát mohu představit, jak pěkná a zajímavá práce to bude. jen o své zkušenosti, o nepochybné skutečnosti, která Současně však cítím, že budoucí pohled na celou věc do mě vstoupila očima, ušima, povrchem celého těla a bude nutně odkrven, že v něm budou příliš převládat skrze mou duši. S tím se nedá nic dělat, mohu ve svých pojmy svědomí a pravda, že bude závislý na gene- knihách zamlčet to či ono, jak to dělá každý, ale rální arbitráži dějů, o kterých ještě dnes nic nevíme. nemohu do nich vložit umělou skutečnost, vydestiloPříští literárně vzdělaní mladíci, nezatížení žádnými vanou pro potřeby politické moci. Soudím, že takový program není nijak minimální, hříchy, budou asi těžko úplně Hrabalovi rozumět, bez vlastního prožitku z této doby, bez prožitku z úmor- a že by naše literatura vypadala jinak, kdyby k němu ných let spisovatele v likvidaci. Napadá mě, že našli odvahu i jiní publikující autoři. Hrabal tento program svými „Prolukami" vyplnil vrchovatě a Hrabal napsal „Proluky" trochu i pro ně. V nich si přečtou, jak to bylo, když vyšla „Perlička jakékoli tahanice okolo knihy samé už na tomto činu na dně" a pani Hrabalová ji šla ukázat do sběrny nic nezmění. starého papíru, aby všichni viděli, že její muž je (Otištěno bez vědomí autora.) „skutečný spisovatel". To bylo v době, kdy většina dnes zakázaných spisovatelů už dávno byla „skutečnými spisovateli". Hrabalovi tehdy táhlo na padesát. Tehdy bylo horší být spisovatelem a současně jím nebýt. Dnes se ujme „neskutečných spisovatelů" aspoň exilově nakladatelství, tehdy nic takového nebylo. Chci říci, že scéna s „Perličkou na dně", zabalenou v cukrářství jako dort, mě dojala a že Až po uzávěrce minulého čísla Listů nás zastihla v mém vědomí přiblížila k zemi a k vymezenému času lidského života onu povznesenou kategorii spisova- smutná zpráva, že 15. listopadu 1986 zemřel v Londýtelského svědomí, se kterou se u nás tak často operuje. ně ve věku 81 let historik a publicista JUDr. Johann Odkud vlastně bereme odvahu nakládatprá vě na spi- Wolfgang Briigel, člen vedení exilové Čs. sociální demokracie. so vatele, kteii jso u růz ní v o brně nos ti vůči strachu, tíhu národního svědomí, když v ostatních branžích Smrt tohoto ryzího demokrata, německého rodáka lidé tak vynalézavě nacházejí argumenty pro to, aby z Moravy a oddaného stoupence československé státse chovali tak, jak se chovají. nosti je nenahraditelnou ztrátou nejen pro ty, kdo ho Musím se přiznat vlastně k tonuže mě Hraba- osobně znali a těšili se jeho přátelství, ale pro všechny, lovy „Proluky" mravně odzbrojily. Čtu si o tom, jak jimž není lhostejný osud a dorozumění národů žijících Hrabal chodi s Heinrichem Böllern po Praze mezi ve středu Evropy. Profesor Briigel strávil v exilu více tanky a nemohu se toho textu nasytit. Čtu si, jak,, můj než polovinu života, šest let za druhé světové války klenot" obléká podvlěkačky, když před chatou vKer- a znovu čtyřicet let počínaje 17. listopadem 1946; sku zastaví auto a nemohu tomu nevěřit, té nelíčené jádro jeho historického díla tvoři dva obsáhlé svazky bez brannosti a úzkosti před násilím velkých dějin. o vztazích Čechů a československých Němců (19181938; 1939-1946). Čtu a čtu, na jeden zátah.

Poznámka k Hrabalovým „Prolukám"

Zemřel historik J. W. BRÜGEL

78

„SOUDRUH GÉRARD" — HRDINA I OBĚŤ Dojetí nad skonem Artura Londona projevené zde ve Francii televizí, rozhlasem i tiskem — ať již toho či onoho tábora — dosvědčuje, jak významnou otázku jeho život položil. Tím spíše, že „soudruh Gérard" ztělesňoval věrnost, i když potupenou, ideálu, který nebyl ani zdaleka společný. Stali jsme se konečně schopni vzdát čest jedinci, jedné jediné lidské osobnosti, nutně odlišné a jedinečně? Jsme již s to rozpoznat — pod vždy deformujícím i ba rva m i odznaku — individualitu? Takový závěr, je-li správný, by představoval tak dlouho očekávaný ústup ideologií a zvolné nastolování přijatelnější filozofie člověka. Za svých nocí svěřoval Franz Kafka osobním deníkům s nepotlačitelnou silou svůj nárok na odlišnost. Paradoxně, alespoň podle těch, kdo málo cítí jednotu ducha a těla, také zaznamenal: „V zápase mezi sebou a světem straň světu. "A jako jasnozřivý člověk konstatoval „Mučedníci nepodceňuji tělo, vyzvědají je na kříž: v tom jsou zajedno se svými odpůrci." Gérard London, ať se domnívá kdo chce co chce, čerpal ze stejných pramenů jako jeho slavný rodák. Vstoupil do světa pop lat en jedné a společné kultuře: středoevropské kultuře konce minulého a počátku našeho století. Praha stejně jako Ostrava ležely v samém středu magnetického pole židovsko-křesťanského pojímání skutečnosti. První příležitost, při které by byl mohl pochopit, kdyby nebyl ještě příliš malý, byla ta, když šel, svou ručku v ruce otcově, uprostřed davu požadujícího právo na život, právo na život pro Sacca a Vanzettího. — Právo na život, základní právo civilizace: hodné toho jména! Ve čtrnácti letech se mladý London poprvé seznámil s vězením. Když mu bylo sedmnáct, poznal druhé, z kterého se dostal po hladovce. Chronologicky pak následovaly: internační tábor pro interbrigadisty ze Španělska, pařížská věznice La Santéza pétainovského režimu, noc a mlhy nacistického Mauthausenu, a nakonec mnohé kobky země jeho původu. Mezi nimi strašná Ruzyň, denněpřelétanápolitiky a obchodníky, vedenými jen vlastními zájmy či zájmy, o nichž se domnívají, že jsou jejich. Poznal jsem Gěrarda hned po osvobození Prahy, v létě pětačtyřicátého roku. Byl v Paříži členem československého Národního výboru a staral se o rodáky. Byl plný optimismu a přesvědčen, že se jeho vlast bude podílet na výstavbě jiného světa, než byl ten minulý. Protože byl nemocný, poslala ho československá vláda do Švýcarska, aby si tam léčil, co mu ještě zbývalo z plic. Když sejeho stav zlepšil, nepodařilo se mu vrátit se do Paříže, kde chtěl žít se svou francouzskou rodinou. Tehdejší úřady mu odmítly vstupní vízum. Jeho politická aktivita ho činila podezřelým. V původní vlasti, kam se musel vrátit, z něho naráz udělali náměstka ministra zahraničních věcí, pověřeného řízením kádrů. Úkolem takřka nesplnitelným, zejména pro někoho, kdo toho nevěděl mnoho o změnách, kterými prošla národní společnost v nedávných letech. Ale důvěřoval stranickým rozhodnutím, jako by byla svatá.

Na svou viru doplatil; marxismus-leninismus vstupoval do jednoho ze svých nejobludnějšich období. „Do znáni", kniha, kterou napsal, aby vyburcoval vědomi jedněch a stvrdil největši obavy druhých, je příliš známá, než abych popisoval utrpení upřímného komunisty, kterým byl Gérard. Doufejme, že je stále čtena a že bude čtena ještě dlouho. Zdá se mi také, že „případ London" by dnes již neměl živit starou, událostmi dávno překonanou polemiku, která se snaží v duchu chmurného a často nevraživého historismu rozhodovat, kdo byl či nebyl „stalinista". Tím, že mu udělila své občanství a že ho povýšila do řad své Čestné legie, přijala Francie Artura Londona zcela a definitivně mezi své. Koneckonců, i když to sám o sobě prohlásil, byl „stalinistou" tak, jak si to dnes mnozí představují? Bylo by, zdá se mi, třeba rozlišovat mezi těmi, kdo v jedné době horoucně obdivovali člověka, který v jejich n a ivní mysl i z tělesňo val do hro, a těm i, kdo věděli o všem a cynicky s louž ili k ru té m u despot o v i, p uz en i jen vlastním prospěchem. Ti první, přes své intelektuální omyly, se nez hanobili. Ti druzí ano. Bylo by konečně zdravé, aby podobně rozlišení platilo pro všechna hutí, která si činí nárok na obecné uznání. Artur London, dítě svého věku a naší narušené civilizace, bojoval, seč byl s to. Dojímá a je výmluvné, že svou při nakonecprobojovával v zápase nikoli nepodobném křížové cestě. Jako by svoboda vyžadovala na svých stoupencích, neměnné a za všech časů, přemrštěnou oběť. Ale to je snad konečný smysl její nezastupitelně hodnoty.

IVO FLEISCHMANN Uveřejnil Le Monde, Paříž, 21. listopadu 1986.

SLOVO K NĚKOLIKA PÍSNIČKÁM Hudební kritika je dobrá a užitečná věc, ale jen tehdy, zakládá-li se na správných informacích a faktech, což v žádném případě nelze říci o článku „Poslání nebo jen několik písniček" (Listy č. 4/86) ve kterém se autor (nebo autorka, šifra zní nzm) zabývá současnou českou folkovou scénou. Pro vkus a znalosti autora je příznačná hned úvodní pasáž, kde hodnotí bývalé folkové sdružení sedmdesátých let „Šafrán", z jehož tvorby považuje za nejpřinosnější tvorbu Pepy Nose. Větší část článku se však zabývá současnou folkovou scénou, u které se autor dopouští řady faktických chyb a nelogických soudů. Věru nemám nic proti dvojici Paleček a Janík, ale charakterizo vat jejich velice opatrnou tvorbu přesně v intencích povolené komunální kritiky (viz písně Eso nebo Slušovice) jako písně, v nichž se „česká realita projevuje jako elegantně střihnutý valčíček doprovázený dryáčnickým říháním cynických konzumentů" mi připadá přinejmenším nadnesené. Uvádí-li pak autor k dokresleni svých slov jako ukázku z jejich tvorby sloku z písně „Píseň spokojeného člověka",

79

jde o závažný omyl. Zmíněná píseň, z které je ukázka, totiž není dílem Palečka a Janíka, jejím autorem je Jaromír Nohaviea. Píše-li dále autor článku: ,, Hudebn i p rofesiona lita obou jm en o váných (řeč je stále o dvojici Paleček a Janík) je nesporně nejdokonalejší z nynější folkové scény, "pak s tím nelze souhlasit. Kam by pak totiž autor zařadil takové folkově hudebníky, skutečně kvalit nejen domácích Jako jsou Vladimír Merta, Dáša Voňková-Andrtová nebo Yva Bittová. Dokreslením autorova málo vytříbeného vkusu a povrchní znalosti problému, o kterém píše, je další tvrzení týkající se Palečka a Janíka:„Jejich vokály mnohde i v záměrně parodovaném přizvuku dokonale připomenou Simona a Garfunkela." Vzniká důvodná pochybnost, zda autor zmíněnou folkovou dvojici vůbec kdy slyšel. Paleček a Janík mají totiž se Simonem a Garfunkelem společné leda tak to, žejsou také dva. Jinou podobnost bychom opravdu hledali jen těžko. Výčet faktických i odborných chyb v článku však tím zdaleka není u konce. Hned v dalším odstavci se autor zabývá Jaromírem Nohavicou, kterého považuje za „individualitu světových rozměrů" a na důkaz předkládá čtenáři několik ukázek jeho textů. Znovu se však dopouští faktického nesmyslu. Nohavicovi přisuzuje autorství textů, které jsou od jiného ostravského písničkáře, Pavla Dobeše, o kterém není jinak v článku ani zmínka. Týká se to čtyř textů: O nevěře Jarmily, O máslovce, Havířská tónina a Z kádrově praxe. Mýlka vynikne zvláště po přečtení páté ukázky, tentokrát skutečně Nohavicovy písně „Halelujah" (mimochodem v článku nesprávně naz vaně Nebeská policie). Každý pozornější a věci znalejší čtenář musí objevit markantní rozdíl v těchto textech. Mám na mysli především práci s češtinou, která je u Nohavici přímým protipólem Dobeše. Nohaviea se ve svých textech velmi pečlivě drž i běžné hovorové češtiny a jeho práce s jazykem je v tomto žánru srovnatelná snad jen s Karlem Krylem. Dobeš naopak téměř výhradně užívá ve svých textech ostravského dialektu, ze kterého učinil svůj neomylný rukopis. Nedokážu si hromadu chyb, záměn a podivných hodnocení, kletých je článek plný, vysvětlit jinak, než že autor píše o něčem, co prostě nezná. Z toho, že článek není podepsán jménem, ale pouze šifrou, lze soudit, že autor žije v Československu, takže si snad mohl fakta ověřit a vyhnout se tak alespoň trapným záměnám. Čtenář se totiž neubráni dojmu, že autor píše o lidech, které neslyšel vůbec zpívat (jak pak ovšem může o folku vůbec psát, to opravdu nevím), jinak by nemohl nashromáždit tolik hlouposti. Folkoví zpěváci, o kterých se v článku píše, se totiž liší nejen v tématech a způsobu, jakým je zpracovávají, ale především v přednesu svých písní, jejich hudební formě a celkovému projevu na vystoupeních: teprv ta dávají folku právě onu neopakovatelnou atmosféru, která přitahuje tisíce mladých lidi a každého písničkáře velice přesně charakterizuje. Závěrem ještě poznámku nejzásadnější. Autor píše, že „bude to opět čas, který napoví, zdali z oněch písniček vykrystalizuje životni poslání a úděl barda, jenž věrný pravdivosti svého poslání se bude asi muset smířit s daleko nesnadnějším údělem, než spostavením omezovaného, ale přece jen veřejně vy stup ujícího písničká ře". Opět s tím to tvrzen im nemoh u souhlasit. „Úděl barda" přece není dán tím, jak je

80

pronásledován, ale tím co ajak dělá. A už vůbec nelze považovat za míru „pravdivostiposláni" umělce stupeň jeho pronásledováni. Je nesmyslem přát si rozchod písničkám s oficiální kulturou a jedině v tom vidět naplnění jejich poslání. Folkový zpěvák právě tím, že zůstává na hranici legálního, má možnost působit na své posluchače v daleko větší míře než v „svobodnější intimitě soukromí bytů", kde by ho autor tak rád viděl. Jestliže už musíme pro folkového zpěváka hledat nějaké posláni, pak je jistě v tom, aby oslovil co nejvíce lidi. Každý, kdo se o folkovou hudbu více zajímá, ví, že osud žádného z českých písničkářů není lehký a problémů, s kterými se každý z nich musí denně potýkat, je velmi mnoho. „Cesta z tohoto kruhu," jak autor v závěru píše, „nevede však jeho pouhým přetnlitím. "Dodejme však, že a n i neinfo rm o váným i a n epřesnými články. Praha 1986

r

„,

,

Josef Maxa

JAROSLAVA SEIFERTA Dne 22. září 1986, v předvečer nedožitých básníkových 85. narozenin, byla poprvé udělena Cena Jaroslava Seiferta za nejlepši dílo české a slovenské literatury. Na základě rozhodnutí poroty, jejímiž členyjsou Jiří Gruša, Milan Kundera, Antonín J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký, Jan Vladislav, František Janouch a dva českoslovenští literáti žijící v Československu, byla Cena Jaroslava Seiferta za rok 1986 udělena Dominiku Tatarkovi za trilogii „Písačky", v niž autor nové rozvinul žánr vnitřního monologu a podal odvážné svědectví o době i o dosud neobnažených hlubinách lidské mysli. Udělení Ceny Jaroslava Seiferta Dominiku Tatarkovi melo velkou publicitu v západních sdělovacích prostředcích. Také v Československu se setkalo uděleni ceny s velmi pozitivním ohlasem. Cena Jaroslava Seiferta byla zřízena Nadaci Charty 77 se sídlem ve Stockholmu k uctění památky klasika české literatury a prvního československého nositele Nobelovy ceny za literaturu. Bude se udílet každoročně za nejlepši dílo současné české nebo slovenské literatury a bude vyhlašována vždy v předvečer Seifertových narozenin 22. záři. Nadace Charty 77 se obrací na českou a slovenskou veřejnost se žádosti o spolupráci při udíleni této významné kulturní ceny, a to zejména o zaslání návrhů kandidátů na Cenu Jaroslava Seiferta a o poskytnuti finanční podpory. Návrhy kandidátů na Cenu Jaroslava Seiferta pošlete nejpozději do 15. března 1987 tajemnici výboru pro Cenu Jaroslava Seiferta, pani Miloslavě Slavíčkové ze Slovanského ústavu v Lundu. Adresa: Miloslava Slavíčková, Slaviska institutionen, Lunds universitet, Finng. 14, S-223 62 Lund, Sweden. Stockholm, 25. října 1986 František Janouch předseda správního výboru Nadace Charty 77

FRANTIŠEK KAUTMAN

RECENZE

Kniha o křesťanské morálce jako jediné alternativě nihilismu a pesimismu Kritika ateistického existencialismu neni v sovětské filozofické literatuře ničím novým ani neobvyklým. Provádí se od konce druhé svétové války v zasadě z marxistických pozic, které se z původně vulgarizátorskydogmatických schémat postupné vybavuji a sva kritéria zjemňují. V druhé polovině sedmdesátých let pak dochází i k určitým projevům sympatii s některými myšlenkami Camuse a zejména Sartra (S. Velikovskij, V poiskach utračennogo smysla. Očerki litěratury tragičeskogo gumanizma vo Francii, Moskva 1979; M. Kisef, Filosofskaja evoljucija Ž. P. Sartra, Leningrad 1976; L. J. Filippov, Filosofskaja antropologija Žan-Polja Sartra, Moskva 1977). Sartrův vývoj zejména v šedesátých létech, jeho pokusy sblížit se s marxismem, ktere vyústily v stařecké nadbíháni principům maoistické kulturní revoluce, vycházely takovým sympatiím vstříc. Camus zemřel příliš brzy a navíc byl mnohem nesmiřitelnější vůči stalinismu než Sartrc; na druhé stranč humanistická interpretace jeho „absurdního člověka" je více nasnadč; dalo by se říci, že humanizačni prostor Camusovy filozofie je širší, poskytuje více možností. V tomto kontextu není tedy na první pohled kniha/. N. Davydova, Etika ljubvi i melqfizika svojevolija (Etika lásky a metafyzika zvůle, Moskva 1982) ničím neobvyklým. Jejím půdorysem je v podstatě kontrapozice světonázorových východisek dvou představitelů ruské klasické literatury, L. N. Tolstého a F. M. Dostojevského, se západoevropskými vzory ruského pesimismu a nihilismu, Schopenhauerem a Nictzschem, která pak logicky vyúsťuje do kritiky západoevropského ateistického existencialismu, především v díle Sartrovč a Camusovč. Ale už v tomto vymezení je dána kontroverzní premisa: jak Tolského kritika Schopenhauerova pesimismu (která je vlastně konverzi někdejšího schopenhauerovce), tak vyvraceni Nietzscheho Dostojevským (k jehož interpretaci dochází po smrti obou myslitelů vlastně až ve 20. století) se provádí z křesťanských pozic. Otázka jde příliš na tělo: tady už nám nepomůže nějaké zamlžovací manévrováni se spisovateli, jejichž umělecký realismus byl údajné silnější než světonázorové předsudky. Právě naopak: tyto svčtonázorové předsudky limitovaly jak Tolstého překonáni schopenhauerovstvi, tak Dostojevského kritiku nihilismu, který mčl ovšem mnohem širší vymezení, než jaké podává Nietzschova filozofie. Rozpor by tedy musel být překonán mctakrítickým stanoviskem. Ale právě touto cestou Davydov nejde. Tématický půdorys, ostře vymezený autorem už v názvu knihy, je důsledně dodržován a na 274 stránkách teoreticky zdůvodňován a historicky ilustrován. Pro Davydova na jedné stranč stoji život, láska a absolutní závaznost morálky, která nezná kolísáni mezi dobrem a zlem, na druhé stranč pak smrt (ať už ve formě sebevraždy či vraždy), zvůle a násilí a morální relativismus, vyúsťující v postulát: vše je dovoleno. Tak se Tolstoj rozchází se Schopenhauerem právč v otázce, že nikoli „hrůza života", tedy život vůbecjako takový je zlem, ale jen můj „prázdný, individualistický život je zlo; dobro je život pro druhé". Tento zlom od individualismu k altruismu (a právě jím oba ruští spisovatelé tak silné zapůsobili na západoevropské myšlení od konce 19. století) je nejobecnějši formulkou evoluce téměř všech pozitivních postav románů, povídek a dramat Tolstého a Dostojevského. U obou také ústí v jisté adoraci lidu — v tehdejších podmínkách to byl ruský rolník. I když je mezi nimi podstatný rozdíl, na néjž Davydov upozorňuje: Dostojevskij interpretuje morální substanci lidu jako prvek nacionálni (proto také Dostojevského „počvenničestvo" inklinovalo k slavjanofilství, i když s ním nikdy zcela nesplynuío), Tolstoj jako prvek sociální. Proto prvního zaujala především souvislost postavy s ruským lidem, druhého s ruským lidem. Na téma paralely Tolstoj-Dostojevskij bylo napsáno bezpočet studií a Davydov se ani nepokouší je v néčem doplňovat nebo revidovat, to ostatně neni úkolem jeho knihy. Pro něj je podstatné to, co je sbližuje, a toho není málo, zejména v posledním období Tolstého tvorby. Pokud ovšem přijmeme Tolstého a Dostojevského kritiku pesimismu a nihilismu beze zbytku, nemůžeme nepřijmout i jejich křesťanské východisko. A to také Davydov činí a přitom s důsledností, s jakou jsme se zatím mohli setkat jen u západoevropských (případně ruských) autorů, stojících bezvýhradné na principech konsekventni křesťanské etiky. Tím ovšem mizí také poslední rezidua kritéria „rozpornosti" obou ruských spisovatelů, jaká se v literatuře o nich zpravidla aplikuji. Nemyslím dnes už celkem opuštěné, hrubé schéma rozporu umělecká metoda-svétový názor, které bylo tak módní v marxistické kritice třicátých a čtyřicátých let a které by ovšem pozici zaujatou Davydovem apriorně vylučovalo. Spiše jde o zpochybňování pravovémosti obou autorů (a nikoli bez závažné argumentace) i křesťanskými interprety jejich díla. Tak je tomu hned v případě zkoumání paralely Dostojevskij-Nietzsche. Nejstarší studie byly ovlivněny Nietzscheho výrokem o autorovi, u něhož se mnoho naučil zejména v psychologii. Odtud pak nebylo obtížné hledat most mezi Nietzschovými teoretickými postuláty a psychologii a jednáním postav Dostojevského knih. Bylo pak nasnadě ztotožnit Dostojevského nihilisty s jejich autorem (jak učinil např. Lev Šestov), vydávat Dostojevského za Nietzschova předchůdce, včlenit Dostojevského spolu s Nietzschem do kontextu nacistické ideologie (jak učinili ideologové hitlerovského Německa) a přijetím této interpretace pak zaútočit na „reakční ideje Dostojevského", jak učinil v r. 1947 Jermilov. Zkoumáni vztahu Nietzsche-Dostojevskij je věnována podstatná část Davydovovy knihy. A přiznejme objektivně, že si zde autor počíná mnohem jemněji, obezřetněji a argumentovaněji než většina jeho předchůdců.

81

Umožňuje mu to také znalost teprve nedávno vydaného svazku úplných sebraných spisu Nietzscheho, v němž jsou poprvé uveřejněny rozsáhlé Nietzschovy konspekty některých Dostojevského dél, především Zápisků z mrtvého domu a Běsů. (Nietzsches Werke, Kritische Gesamtausgabe. Achte Abteilung. ErsterBand, BerlinNew York 1974. Zmínky o Dostojevském jsou též ve 2. a 3. svazku tohoto vydání.) Tím se nám totiž poprvé dostává do rukou konkrétní a ucelená Nietzschova interpretace Dostojevského díla, která teprve umožňuje pochopit, co a jak se Nietzsche z Dostojevského naučil. Davydov citlivě tuto interpretaci „dezinterpretuje" — i když podstata jeho dezinterpretace není nijak složitá a lze se v ní opřít o námitky samého Dostojevského proti mylným interpretacím jeho díla. Ale zde je také východisko teorii o „rozpornosti" Dostojevského. Právě nihilisté, „rozštěpená vědomi", nemocná a vychýlená svědomí Dostojevského umělce neobyčejně přitahovala. Dostojevskij tu totiž narazil na obnažený nerv lidské podstaty, kterou později rozvíjel existencialismus. Promítla se sem krize moderního človéka, datující se od pádu středověkého křesťanského univerzalismu a postihovaná už Descartesem, Spinozou, Montaignem, Pascalem, Rousseauem, preromantiky a romantismem. Ne náhodou klíčový test, s jehož pomocí lze rozšifrovat z tohoto hlediska celé Dostojevského čilo, Zápisky z podzemí, se staly jedním z výchozích textů existencialismu. Ale pozor: tento text je fragmentem, jehož disonantní vyzněni měl „rozvést" křesťanský interpretující závěr. Je otázka, proč jej Dostojevskij nenapsal; stěžoval si na cenzuru, ale není vyloučeno, že tu byly i jiné příčiny, které spočívaly v něm samém. Taková „nedorozumění" se čtenáři Dostojevského přiházela častěji: tak mystifikujicí dopis ateistického sebevraha na rozloučenou, který uveřejnil v Deníku spisovatelově, byl části čtenářů pochopen jako ospravedlnění sebevraždy, ačkoli autor (jak dodatečné vysvětloval) sledoval pravý opak. Pobědonoscev, obrprokuror Nejvyššího synodu, se právem obával, dokáže-li autor Bratří Karamazovovýeh vyvrátit Ivanovu ateistickou „vzpouru" adekvátní pozitivní komponentou díla. O Raskolnikovové konverzi ve Zločinu a trestu je čtenář informován jen několika obecnými větami v „epilogu" románu, přičemž je vlastně odkazován na román nový. Tyto jevy lze vysvětlit jen dvěma způsoby: Buď bylo umělecké ztvárněni pozitivních ideálů pro autora tak těžké, že si na ně netroufl nebo se mu dostatečné nedařilo (tak se zpravidla ospravedlňoval sám Dostojevskij). Anebo jeho křesťanské přesvědčení nebylo tak jednoznačné, za jaké je sám vydával. Ale tady narazíme na bariéru Dostojevského nejtajnéjších myšlenek, kterou nepřekonáme, pokud se nechceme pouštět do spekulaci marxistických, frcudistických či jiných. Davydov nic takového neprovádí: trvá na předpokladu, že Dostojevskij vycházel z absolutních postulátů křesťanské morálky a že není důvodu, abychom názory jeho nihilistů ztotožňovali s názory samého autora. Nietzsche četl Dostojevského tak, že v něm potřeboval najít (a také našel) argumenty pro zdůvodněni svého stanoviska „mimo dobro a zlo". Silná osobnost, determinovaná vůli k moci, génius a zločinec u neho splývají, přesněji pro génia se otázka zločinnosti jeho jednání vůbec neklade. Takoví jsou už „geniální zločinci", fascinující Nietzscheho v Dostojevského Zápiscích z mrtvého domu. Ale i taková je napoleonská teorie Raskolnikovova, i morální nihilismus Svidrigajlova, Stavrogina a Fjodora Karamazova (který se zvláštním způsobem romítne do Smerďakova, Dmitrije i Ivana Karamazovy, jako se Stavroginův nihilismus promítl do Kirillova, atova a Petra Verchovenského). Křesťanství je pro Nietzscheho slabosti, výrazem degenerace mentální i fyzické, je totožné s idiotismem — a i zde mu podává argument Dostojevskij v knížeti Myškinovi, který v románě Idiot reprezentuje moderního Krista. (Pokud Nietzsche četl Dostojevského úvahu o Donu Quijotovi, jejž Dostojevskij považoval za nejvetší dílo křesťanské literatury, mohl se zde také poučit, že v našich poměrech ideálně krásná postava musí být zároveň směšná — Don Quijote přece také skončil jako blázen.) Jenže idiotismus knížete Myškina není vlastně chorobou (jako takový vystupuje jen v předhistorii románu a vrací se v jeho závěru — v době děje románu je Myškin úplně zdráv), ale bezelstnosti, upřímnosti a naivitou, čili prostomyslností (která se zkresleným výkladem biblického „blahoslaveni chudí duchem", tedy prostomyslní, nezáludní, také běžně zaměňuje za „slabomyslnost", jako se vyvozuje, že Kristus dal rozhřešení Marii Magdaleně za to, že měla hodné milenců: „milovala mnoho"). Křesťanskou dimenzi většiny Dostojevského děl nelze popřít, a jestliže ji Nietzsche téměř neviděl, bylo to Droto, že ji vidět nechtěl. Davydov líčí celkem přesvědčivé i subjektivní, osobní důvody, které vedly Nietzscheho t formulaci jeho militantnč antikresťanské morálky, jeho „antikřesťanství" vůbec. Je totiž natolik zrcadlové, a tudíž neodlučitelné od svého antipoda, že někteří křesťanšti filozofové i teologové je berou v pochybnost a považuji Nietzschův amoralismus za křesťanství bližší než volnomyšlenkářskou náboženskou lhostejnost. Ostatně Nietzscheho nevysvětlíme jen jeho poměrem k morálce a křesťanství. Byl především velikým analytikem blížícího se katastrofického kosmického věku světové kultury a jeho analýzy jsou proto tak nepříjemné, že podobně jako analýzy markýze de Sade na prahu triumfujícího „věku rozumu" byly správné. Davydovova kniha není však jen polemikou o Nietzschovi, ani o ateistickém existencialismu. Takové cíle si nekladla. Ji šlo především o položeni otázky, zda je možná nějaká morálka bez absolutních imperativů, a pokud ano, může-li seji lidské společenství řídit. A na obě otázky odpovídá jednoznačně záporné. A pak ovšem musí dojit k formulacím, které v kontextu soudobého sovětského myšleni působí šokujícím dojmem. Od dob Marxových a Engelsových považuje marxistické myšleni renesanci za jednu z nejskvělejšich epoch evropských dějin. Ekonomicky je to pro marxismus heroická epocha vstupu buržoazie na historickou scénu, přitom té „nejrevolučnéjši" buržoazie, která ještě ve všem všudy reprezentuje společenský „pokrok". Akceptuje se nejenom renesanční uměni, rodící se véda, filozofické i politické myšleni této epochy, ale i její konkvistadorstvi a kondotiérstvi, násilnictvi (ostatně násilí je v marxismu legitimní porodní bolestí při zrodu každé revoluce). A tu najednou se existencialistům jako Nietzschovým epigonům vytýká, že se pokoušejí smířit obdiv k renesanci s kázáním morálky. „Nietzsche — advokát zločinu jako takového'," píše autor na str. 94, „zde současně vystupuje jako zbožňovatel a apologet renesance — epochy ,velikých' zločinců a nejhanebnějšich zločinů. A v tom se

82

projevila nejen spolehlivá historická intuice něnieckeho filozofa, který správné vycítil historicky ,korclať své filozofie, ale i zaviděnihodna důslednost, chybějící jeho epigonům, kteři se snaží spojovat obdiv k renesanci s hlásáním morálky a mravnosti." Nietzsche opravdu vede přímou paralelu mezi genialitou a zločinnosti jako mezi altruismem a idkv tismem. Odtud jeho obdiv k římským císařům, renesančním dobrodruhům, Napoleonovi. „Pro Dostojevského zločin je nemoc, a pokání je uzdraveni nebo alespoň cesta k němu," píše Davydov dále, s. 110: „Pro Nietzscheho zcela naopak: zločin je,normou', ,zdravinť, pokání je nemoci, a to nejen duševní, ale i fyzickou, svědčící o hloubce pokročile ,fyzické' degenerace člověka." Pro Nietzscheho je projevem sily zločin, Cesare Borgia, rusky národ v postavách vrahů Gnzina a Orlova, Dostojevských spoluvězňů z omské káznice; projevem slabosti je morálka lásky k bližnímu, svědomí a kajícnosti, Krista a křesťanství, ruský národ v postavě knížete Myškina a všech těch „ponížených a uražených" hledačů pravdy. Ježíš není génius (jak dovozuje např. Ernest Renan, ač popírá jeho božsky původ), ale idiot. Každá morálka a mravnost je idiotismem. Křesťanská láskaje plodem Kristovy sexuální ncvyvinutosti, jeho bázně kontaktu se světem smyslnosti. „ . . . hlavním předmětem nietzscheovské kritiky není náboženství, ale morálka; nikoli náboženskost morálky, ale morálnost náboženství — právě to vyvolává jeho patologickou nenávist." (Davydov, c. d., s. 121) Z této analýzy pak Davydov bezprostředné přechází ke kritice existencialismu. „Dostojevskij ,minus4 svědomí, tedy převrácený ve stoprocentního nietzscheovce, apologeta ideje ,naclčlovéka', stojícího ,mimo dobro a zlo' — právě v takové podobě byl náš veliký spisovatel,integrován' do rámce existencialistické intelektuální romantiky." (s. 139-140) Jak Sartre v Mouchách, tak Camus v Cizinci prý bojuji proti svědomí, kladou si za úkol svobodit člověka od svědomí. Je zajímavé, že na tomto místě staví Davydov proti ateistickým existencialistům Karla Jaspcrsc (Otázka viny), tedy křesťanského (protestantského) existencialistu. O G. Marcelovi či ruských křesťanských existencialistech (N. Berďajev) se vůbec nezmiňuje. Sartrovo By ti a nicota je myšlenkově i lexikálně v mnoha směrech analogii Stirnerova Jedince a jeho vlastnictví, tvrdí Davydov. Do značné míry je to správné, aleje to jen jedna z dimenzi Sartrovy filozofie — dokonce i v této fázi jeho myšlenkového vývoje. Bylo by třeba ji začlenit do rámce pohcgclovskcho vývoje francouzské filozofie (s přihlédnutím k Sartrovč návaznosti na Husserla a Hcidcggcra) a k dalším komponentám existencialismu „in státu nascendi", a přitom ovšem nezapomínat, že cxistencialismus byl nejen filozofickým učením, ale především uměleckým hnutím: a pak pochopitelné nesmíme z dramatických a románových poslav vyvozovat jednoznačné závěry o autorských světonázorových pozicích, jako tak nesmíme činit v plřipadé Dostojevského — vždyť právě v tomto směru Davydov sám kritizuje Nietzscheho. Ještě víc než u Sartra to platí u Camuse, jehož koncepci „absurdního člověka", filozoficky zdůvodňovanou zejména v Mýtu o Sisyfovi, podrobuje Davydov kritice v dalším textu. Intcrprctuje-li Camus Kirillova z Běsů tak, že kirillovovské chápáni Krista nikoli jako „boho-človéka", ale jako „človčko-boha" je totožné s Camusovým pojetím „absurdního člověka", pak to ještě neznamená, že nahrazuje Nietzschova nihilislu „absurdním člověkem". „Absurdita" není světonázorový postoj jako nihilismusje tocxistcnciální komponenta bytí vůbec, a tu Camus nečerpá z nihilistické ontologie, ale z projevů sociálního člověka své doby a z jejich odrazu v prominentních dílech světové literatury (např. Kafkových). Pravdou však je, že se tato absurdita může plně projevit teprve v „odbožšténém člověku" (tedy v člověku zbaveném Boha), protože křesťanství vůbec nepřipouští absurditu v božské kreaci (účelnost nejen lidského života, ale i přírody a kosmu). Ať už toto „odpadnutí od Boha" moderního člověka schvalujeme nebo odmítáme, nemůžeme popřít, že k němu došlo a že se tak absurdita jako dimenze lidské existence plné projevila. Camusův humanismus pak spočívá v tom, že ani v této „krizové situaci" člověka neopouští (stejné si ostatně počíná i moderní „teologie krize") a zdůrazňuje jeho lidskou dimenzi „všemu navzdory" — byť by stále valený kámen stále padal zpět. A právě zde působil existencialismus osvobodivé ve vakuu, které např. vzniklo v „reálné socialistických" zemích střední a východní Evropy mezi periodou zklamáni z marxismu a ještě nedokončenou regeneraci katolicismu. Stalinismus totiž lidskou dimenzi z marxismu zcela vytlačil a byl přimo alergicky nesnášenlivý vůči všem soudobým filozofiím, které ji tak či onak připomínaly (freudismus, existencialismus, fenomenologie, novotomísmus). Teprve když nastalo po XX. sjezdu KSSS období dialogu, pokoušeli se mladí marxisté tyto směry právě vjejich antropologické dimenzi do marxismu integrovat. Že to všechno skončilo nezdarem a dalším zklamáním, je ovšem už jiná kapitola. Davydov totiž postihuje „absurdního člověka" z jiné stránky: ten je mu kirillovovským „člověko-bohem" především proto, že je pánem života a smrti. On rozhoduje o své existenci čí neexistenci a právé toto rozhodování podmiňuje jeho „človékobožstvi". Zde se pak také vy hranuje Davydovem akcentované křesťanské stanovisko Dostojevského: bez kategorického morálního příkazu „nezabiješ" se lámou hráze jakékoli morálky vůbec. Člověk nemůže být pánem života a smrti. Celé jeho úsilí spočívá v realizaci „živého života" (oblíbený Dostojevského termín, zřejmě schellingovské provenience), právé tento „živý život", tkvící v jeho srdci, přesahuje a přemáhá veškeré abstraktní teoretické konstrukce (Dostojevskij mluví o „mozkových idejích"), které ho odlidšťuji a vedou do záhuby. „Ne náhodou," píše Davydov na str. 213, „nejvyšši morální princip hlásá: Nezabiješ! A ten, kdo tento princip popírá, nevystupuje jen proti morálce, ale i proti samému životu, ať už by se jakkoli snažil dokázat opak. V tom právě spočívá tragédie Kirillova, který nepochopil, že svým bojem proti absolutní morálce bojuje proti životu, a tudíž proti sobě samému." Víme, že Kirillov, celkem sympaticky vykreslená postava Dostojevského románu Běsi, končí v ponižující scéně podivné, chtěné i nechtěné sebevraždy, jíž v karikující podobě dokazuje svou „vznešenou" ideu. Kirillov

83

pak neguje život nejen jako sebevrah, ale svou sebevraždou se nabídl zamaskovat odporné, byť „ideové" motivované zavražděni Šatova, podezíraného nihilisty z renegátstvi. Takže „člověkobůh" je sebevrahem i vrahem současně. Davydov nemůže nevědět, že svou argumentací nezasahuje jen Kirillova, Nietzscheho a Schopenhauera. Přijímám-Ii princip „nezabiješ", odmítám v principu války i revoluce (se všemi rozpory, do nichž vehnal Ivan Karamazov Aljošu, když mu položil otázku, co by udělal s generálem, který dal svými psy roztrhat nevolnického chlapce) a také trest smrti, protože za každou individuální smrt, k niž nedošlo přirozenou cestou či nešťastnou náhodou, je někdo odpovědný. Je tedy logické, když pak Davydov kritizuje S. Velikovského za to, že odmítá Camusovu maximu (ten, kdo z nevyhnutelnosti zabije tyrana, musí pak zabít sám sebe, aby se obnovila porušená rovnováha lidské existence), neboť právě ona vyúsťuje do křesťanského přikázání. Pravda, Davydov zmírňuje svůj postoj tím, že připouští konkrétní životni situace, které si vynucuji chováni a jednání příčící se kategorickým morálním imperativům. Ale to podle něho vůbec není důvod k tomu, abychom je odmítali: naopak, jejich existence je jediným a nezbytným regulativem, neboť bez nich opravdu „vše je dovoleno" a lidské společenství, jak se s oblibou vyjadřoval Dostojevskij, se změní v hordu kanibalů. Co pak zůstává tmelem společnosti, čím bude usměrněna k altruismu? Tím, co jí odkázal Kristus: láskou. Davydov tu příznačné nevyčleňuje ani lásku muže a ženy, de facto přijímá sakrálnost i tohoto vztahu a z téhož stanoviska i kritizuje Sartra (a v něm všechny moderní teorie erotiky a sexuality). „V lásce přece čím víc dáváš, tím víc bohatneš, zatímco čím víc se šetříš ,pro sebe', tím se stáváš chudším; v lásce se potvrzuje mé,vlastní 4 bytí — právě cestou potvrzení bytí druhého, milovaného. Tam, kde tomu tak není, vzájemné vztahy dvou navzájem se milujících lidi se mění ve vztah ,partnerů', z nichž každý se snaží co nejvíc urvat pro sebe a co nejméně odevzdat. Takový obraz vzájemné ,sexploatace* (moderní termín neofeministek), přeložený do jazyka psychopatologie, vystupuje v literárně filozofických úvahách J. P. Sartra, když se dotkne ,lásky'." (S. 255) Zde se nám už výrazné konkretizuje i reálná náplň titulu Davydovovy knihy. Láska tu není jen nějak vřazena do morálního kodexu: je přímo jeho úhelným kamenem, je slohotvornou komponentou. A co jiného je morální kodex vybudovaný na lásce, než křesťanská morálka, již lze pak z tohoto hlediska vhodné „doplňovat" či „kombinovat" s analogickými komponentami z Platóna, stoicismu, buddhismu, judaismu, islámu atd.,jak to dělá třeba L. N. Tolstoj v obsáhlém svodu citátů, vydaném pod názvem Kruh četby. Takový morální kodex plně odpovídá i etice Dostojevského. Ten neopomíjí zdůrazňovat tuto „světlou" stránku křesťanství všude tam, kde se proti ní stavějí ty křesťanské proudy, jež akcentuji mračnou složku zkaženosti pozemského světa a hrůz posledního soudu (kontrapozice vlídného učitele života starce Zosimy a žlučovitého poustevníka otce Feraponta v Bratrech Karamaz o v o vých). Láska je tu pak ztotožňována s životem, tedy jako sila život uchovávající v nejširšim slova smyslu. A násilí je proti ní postaveno jako odtažitý, abstraktní, strnulý „metafyzický" princip smrti, tedy naopak síla život ničící. (Kdeže zůstaly teze o násilí jako hybné páce dějin a neodmyslitelném činiteli pokroku?) Davydov poté, kdy řekl A, neváhal připojit B a nezastavil se ani před C. Ze svých etickokřesťanských pozic dospěl Dostojevskij i k závěrům o poslání ruského národa v dějinách. Učinil tak nejvýrazněji a nejsoustavněji ve slavné Řeči o Puškínovi, přednesené na mohutných oslavách zakladatele moderní ruské poezie v Moskvě r. 1880. A protože svůj projev pronesl několik měsíců před smrti, můžeme jej také chápat jako určitý jeho odkaz národu a lidstvu. Okamžitý dojem po přednesené řeči byl strhující: slavjanofil Aksakov, který mél mluvit po Dostojevském, se vzdal slova, protože „vše už bylo řečeno"; ideový i osobni nepřítel Dostojevského, „západník" Turgenév, přišel Dostojevského na pódium obejmout; rozrušený nadšený student v obecenstvu omdlel; dva kupci, kteří spolu vedli mnohaletý spor, se v obecenstvu smířili a vše si odpustili. Pravda, euforie trvala jen několik hodin, ale i tak byla něčím zcela mimořádným. Áeč o Puškinovi lze ovšem interpretovat různě, jak se také dělo brzy po jejím uveřejněni v tisku. Dá se vyložit jako pokus o smířeni navzájem se potírajících stran „slavjanofilů" a „západniků", jako snahu o překlenuti rozporu mezi ruskou inteligenci a lidem, jako úsilí o zmírněni sociálních protiv a třídní smír. Ale také, zejména v souvislosti s některými předcházejícími i následujícími pasážemi Deníku spisovatelova, jí lze podkládat nacionalistický, ba imperialistický podtext. „Řeč" opravdu jedná o světově historickém poslání Ruska, o jeho evropské, ba světové misi. Davydovova interpretace však zdůrazňuje v podstatě křesťansko-humanistický, nenásilný charakter této mise. Dostojevskij zde totiž vychází z premisy (kterou spolu s Ap. Grigorjevem načrtl už před mnoha lety, ještě při formulování „počvenničestva"), že specifika Puškinovy poezie spočívá v básníkové schopnosti vžit se dokonale do ducha jiných národů a etnik. Tuto specifiku označuje do češtiny těžko přesné přeložitelným termínem „vsemirnaja otzyvčivosť" a vydává ji za typický příznak ruského ducha. Tim se převrací v Evropě ustálená charakteristika ruské kultury: její elastičnost, snadné přijímáni cizích vlivl přestávají být epigonstvim, duševní lenosti a nedostatkem originality, tedy něčím v podstatě negativním, a stávají se naopak něčím velmi pozitivním, integrujícím, spojujícím kulturu různých dob a ras. „Obsah této ideje," píše Davydov na str. 266, , je od počátku všelidský. Proto je také symbolizován v tvorbě právě obrazem Krista a nikoli nějakým jiným, zřetelněji vyjadřujícím ,etnickou specifičnost'." „Podstata tu není v ,etnice\ ani v ,nacionalismu' či »národnosti', ale v obsahu samé morální ideje. Právě v tom, zda se reálným obsahem života lidu jeví snaha po odříkáni, zda se tento ideál potvrzuje jako dominantní v jeho tradici, kultuře, umění, zda zůstane na úrovni tohoto ideálu až do dnešní doby." (Str. 266-267) Dostojevskij opravdu spatřoval misi ruského národa v tom, že Evropě bude zvěstovat skutečného Krista, tedy Krista Lásky, oběti a odříkáni, nikoli světské moci a materiálního bohatství — jak se v jeho představách utvářela podoba pravoslaví v protikladu k zesvětštělému západoevropskému katolicismu i protestantismu.

84

Rusky národ tedy nepřinese Evropě něco specificky národního, co by se případně příčilo evropským tradicím a mohlo být indoktrinovano jen násilím, ale přinese Evropě její vlastni křesťanskou morálku, jen zhumanizovanou, očištěnou a pevně zabudovanou do pilířů absolutních kriterií. Proto také jeho posláním není vydat se „ na výboj", ale naopak „obětovat se" Evropě a jejím nejvlastnějším zájmům. Tak jako Dostojevskij vyzýval ruského inteligenta, aby se sklonil před ruským lidem a zasloužil si jeho důvěru obětavou, drobnou prací („Pokoř se, hrdý člověče" — za tuto výzvu byl pak Dostojevskij mnohokrát napadán všemi přívrženci násilné „akce"), žádal totéž od ruského národa jako celku a spatřoval v tom dokonce jeho historickou misi. S touto interpretací jsou ovšem v rozporu známé Dostojevského výroky, namířené proti anglické a francouzské imperiální politice a podporující výboje carského Ruska na Balkáně („Cařihracl musí být náš!") i v Asii. Ale v Řeči o Puškinovi se nic z toho neobjevuje ani v náznaku, A Davydov s obdivuhodnou důsledností nakonec udělal i tečku nad „i". Nejenže Dostojevského a Tolstého stanoviska v ničem nekoriguje, ale ani neomezujejejich platnost na určitou historickou epochu. Naopak, rozšiřuje tuto platnost i pro dnešní dobu: „ . . . ,společný jmenovatel4, k němuž oba spisovatelé přivádějí své hrdiny, je jeden a týž: přesvědčení o tom, že záchrana jak před pesimismem, tak před nihilismem může spočívat jen v návratu k morální substanci. A ta se uchovává jen v životě těch, kdo v každodenní práci uchovávají pro sebe i pro ,všechny ostatní' nej vyšší dar: lidský život, bytí člověka." (S. 272) Ostatně už Šatov řekl Stavroginovi, aby si dobyl Boha prací. A Davydov se zde v závěru odvolává na prosté hrdiny, uchovávající život a jeho tradice vně kontextu jakýchkoli teoretických konstrukcí a hesel a s jakými se setkáváme v dílech současných spisovatelů Astafjeva (Akimka), Rasputina (Darja) a Ajtmatova (Edygcj). (Ne náhodou všichni tito sovětští spisovatelé jsou známi i čtenářům západního svčta.) „Takové postavy se neobjevily v naší literatuře nijak náhodně. Jde o hluboký symptom, dotýkající se nejen literatury, ale i života. Je to optimistické svědectví toho, že všemu navzdory — ,dobré city' konají svou třeba i ,nepatrnou* a nepostřehnutelnou 4 , nicméně velikou práci, a konají ji v našem středu." (S. 274) Může se zdát, že konkrétní přinos Davydovovy knihy je poměrné chudý. Po nesčetných interpretacích Tolstého, Dostojevského i existencialistů není snadné přijít s néčim novým — ostatně o to už ani tak příliš nejde. Davydovova kniha je symptomem, signalizuje určitý myšlenkový pohyb, který má asi mnohem hlubší a širši zázemí, než si dovedeme představit. Připomeňme jen, žeji vydalo nakladatelství Komsomolu Molodaja gvardija v roce 1982 v nákladu 50 000 výtisků, že jejím hlavním lektorem je akademik M. B. Mitin, žeji autor dedikoval svým dětem a vnukům a že podle závěrečné anotace je „kniha určena pro mladé čtenáře". (Otištěno bez vědomi autora.)

Irina

Ratušinská

Má vlast A co když nemám žádné právo dávat takový titul? Je ale vůbec možné, aby někdo neměl vlast? Čiji prese všechno mám? Kde ji ale v tom případě mám hledat? V mém pase stojí národnost ruská. Je to tedy Rusko? Ale já Rusko geograficky vůbec nepoznala, dokud jsem nedospěla, a i potom to byly jen zlomky, Moskva, Leningrad, to je vše. A co jsem z toho měla? Pohnulo se něco ve mně, když jsem zahlédla ty opěvaně břízy? Přiznám se, že nic. Mimochodem, v O děse břízy nerostou. Tak. Narodila jsem se v Oděse. Na mapě ji najdete na Ukrajině. Takže: ukrajinská kultura, ukrajinský jazyk a ukrajinské zvyky. Samozřejmě, Ukrajina je moje vlasti Ale moment. Zeptejte se každého, kdo v tom městě někdy byl, a nenechejte ho říkat lži, jaký druh Ukrajiny Oděsa představuje. Abyste mě dobře chápali — rozumím ukrajinsky, mohu v té řeči psát i číst, ale mluvit ukrajinsky? Strávila jsem v Oděse čtyřiadvacet let, ale ani jednou to nebylo potřeba. Není tam nikdo, kdo by tím jazykem mluvil. A přitom je oděský dialekt, i když má základy v ruštině, sám svůj. Míchá se v něm tolik jazyků, úsloví, ba

zvláštních intonací, že je tak trochu babylonskou věži, tak je pestrý. Ale jak řekl tajemník oděského výboru Komsomo4 lu, když zakazoval„Humorinu ', každoroční oděský festival humoru: „Oděsa má velké revoluční a dělnické tradice. O nějaké specifice O děsy nemůže být •

•

¥

«

|

|

ani reci. A tak byla Humorina zakázána a přenesena do Tveru, kam zrovna šťastně nezapadla a kde uhynula. To byl jasný záměr. Nesmíte ale zapomenout, že my, děti zrozené za plného rozkvětu vlády Sovětů a v zájmu výchovy svěřené do rukou odborníků vyškolených sovětskými autoritami, musíme nést v hlavě jediné: naše Vlast (ano, s velkým písmenem), to je široširý Sovětský svaz, od hranice ke hranici, a hrozivá sibiřská tajga je stejně tak kusem vlasti jako, dejme tomu, pobaltské republiky. A když se rozhodneme ukousnout ždibec Finska či Polska, anebo Japonska, tak to právě tak bude naše Vlast, ta, kterou musíme milovat až k slzám, a pro niž musíme být připraveni položit život. Takové pojetí Vlasti ovšem nemůže mít jen nějaký obyčejný tvor.

85

Co mi tedy zbývá? Polsko? A no, můj praděd přišel o život v polském povstání. Ano, mým předkům pak zkonfiskovali majetek a odsunuli je do Oděsy. Ale já se učila polsky až z knih a četla jen tu část polské literatury, kterou povolovala sovětská cenzura. Svou prvotní představu o polském národním charakteru jsem získala z knih bouřňáka Gorkého. Ten vkládá nejnestoudnější z hrubých jazyků ze slušnosti do úst Cikánky (prosté, politicky zaostalé ženské, na rozdíl od autora). U mých rodičů — a na to bych nikdy neměla zapomenout — těch potomků šlechty, se sovětskému režimu podařilo zabít jakýkoliv zájem o vlastní původ. „Nechrne to plavat, žádné riskování, zapomeňme na pokrevenství, konečně, jsme teď Sověti. A jen Sověti."A tak se v mé rodině — ne, nesmíš— přestala polština užívat. Oh, kolikrát byla moje babičkapopotahovanáKGB za to, že chodila do polského katolického kostela. V tomhle mě rodiče chránili. Nejen, že babičce a dědovi zakázali, aby mě učili polsky. Také se mnou nesměli mluvit o náboženství a vůbec o žádném „nesovětskěm" předmětu. Jinak bych byla nesměla studovat. A tak byly poslední nitky, které mě vázaly k minulosti, zpřetrhány. Co mi místo toho zbylo? Sovětská výchova? Literatura? Jistě. Moje matka, která sama vyučovala literaturu, neznala rozdíl mezi Pasternakem a Balmontem a o Blokoví věděla jen to, že je autorem „Dvanácti" — a tak jsem se to naučila ijá. Až později jsem se dozvěděla o „stříbrném" věku ruské literatury. Tehdy jediné, co jsem směla vědět, bylo, že kromě Majakovského existovali ještě podprůměrní dekadentní pisálkové, jejichž jediným cílem bylo odradit ruský lid od revolučního zápasu. Kultura? Dobře, chcete-li. Ať si čtenář sám udělá následující pomyslný experiment. Říkám pomyslný, protože žádný obyčejný tvor by nikdy nic tako vého neudělal. A tohle udělali se všemi lidmi. — Prostě, vezměte si knihu, kterou jste nikdy nečetli, a tupým nožem z ni vyřízněte či vykousněte kus, dejme tomu čtvrtinu. A teď se z toho snažte porozumět, o čem kníhaje. Nejdříve ale zničte zbytek, aby vás nic nelákalo do něho nahlédnout. Tak tohle pro nás, „novou generaci sovětského člověka", udělali se světovou kulturou. Koneckonců, jsme určeni k životu za komunismu. Takže když žijeme v rodinách, jejichž všichni členové mají za sebou sovětskou výchovu, ve školách spředepsaným systémem vzdělávání, s knihovnami, kde jsou pečlivě vybrané literární texty, se zvláštními televizními programy, knihami, časopisy, jak mužem e do i(fa t,žepozná m ejinou skutečnost ? Vž dyť my o ní ani nevíme. Dostala jsem něco jako elektrický šok, když mi bylo 24, a v jediném týdnu, protožejsem šije mohla půjčit jen na kratinkou dobu, jsem přečetla Mandelštama, Cvetajevovou aPasternaka. Doslova mě uchvátili. Fyzicky. Padla jsem do postele s horečkou a v deliriu. Otevřela se přede mnou propast, ale na rozdíl ode všech nočních můr, které jsem kdy měla, nestála jsem na kraji propasti, ne, byla jsem na jejím dně, uvnitř, a její okraj, ten byl někde v nedosažitelně výšce nade mnou. Všechny moje představy o ruské literatuře a jej i historii se začaly hroutit a mizet. A tohle bylo vyvrcholením všech záchvatů tě od bojnosti, která byla ve mně. Hrály si tak semnou moje polské geny? Nevím. Ale z jakého si dů-

86

vodu jsem nebyla schopna přijmout sovětskou viru, i když jsem žádnou jinou neznala. Jakého Boha má hledat ten, kdo ani neví, co je jeho vlast? Bůh si mne ale našel sám, a pomohl mi nést úděl, začal živit mou duši, když během dětství a mladosti nebylo nikoho, kdo by ji živil. Počítám, že mě moje sovětská výchova zdržela ve vývoji o deset let. Bylo mi 24 a ne čtrnáct, když jsem získalapiistup kpoznáni ryzí kultury a ryzí historie. Bylo mi 25 a ne patnáct, když jsem začala psát. Jistě, bylo pár dřívějších pokusů, byly to ale dětské škrábanice dítěte, které bez vlastní viny znalo jen abecedu. Teďje tni sedmadvacet. Ano, hodně hladového hltání. Jím je možně získat ztracený čas a snad překlenout mezeru. Jednoho dne —jestli tak dlouho budu žit — nahradím ta léta. Ale co je v tomto světě jistě? Když mě nedají do vězení, když mě nezavřou do blázince. A unesu to všechno? To je jen řečnická otázka, drahý čtenáři. A já na ni nemusím

odpovídat.

(Psáno 1982, před uvězněním.)

VERŠEIRINY RATUSINSKE Doběla žhavá bouře Doběla žhavá bouře se s Rusí do nás vpaluje. Černavé fráze kráterových řečí a temné díry pod sněhem . . . Jdi z cesty, nevidomá, zmiz! Jak se ji zbavit, když jsme spoutané jak pokrevenstvim tak tou bitvou co mezi námi zuří A když konečné vyklouzneš z těch kleští něžnosti, z té despotické náruče, v níž usnout znamená, že navždy, motá se ti hlava jako po první dětské cigaretě, s plícemi na cár jako použitá obálka. A pak, když čekáš, co přežilo třeskutý mráz v té zemi bez živáčka na cestě z narkózy, poznáš, že Andělé Rusi zmraženi ráno k smrti padají jako vrabci z telegrafních drátů do závěji sněhu.

My ale zůstanem

Někdo svým snem dovede splácet dluhy

My ale zůstanem na ploškách monstrózní šachovnice my všichni, co jsme vinni.

Někdo svým snem dovede splácet dluhy, zatímco jiní sni jen lesklé, prázdné mušle . . . Ty moje fňukají po sametových šatech třešňové barvy, drahých jako hřích. O h j a k nedosažitelných! Z jiného světa! Ne, nejsou k máni, ani k oblékáni... Jak po vás toužím!

Naše káva je cítit po spálených dopisech a pach těch otevřených se táhne z pošt. Výškové činžáky ohluchly a není nikdo, kdo by křikl — Dost! A štuky tváří na fasádách domů zavřely oči. A každou noc ptáci odlétají z města a slepě se rodí naše svítání. Počkejte! Snad je to jen sen! Ne. Vždyť ráno vyjdou noviny.

Navzdory výčitkám, v nejzazši komůrce srdce kvete ten jedový sen o těžkém řasení a zvláštních výšivkách, to dětinské, posmívané právo na krásu. Ne chleba, ani domovina, leč královská krajka, spirály, kroužky, vábivé stužky — Dost! Můj den je mezek těžce naložený, noci zas prázdné jako lampa v cele. Ale v mé duši, ne, tam není dobře, vždyť jsem vinna tím, že šiju dál, že v mysli páchám stehy, abych si došila ten krásný krunýř a zkusila jak padne k mým roztrhaným krpcům. Básně složeny v dubnu 1983, ve vězení

Fakta Irina Ratušinská se narodila 4. března 1954 v Oděse. Psát začala na univerzitě a své tehdy většinou nezávazné verše uveřejňovala ve studentských Časopisech. V sedmdesátých letech poznala dílo velké čtyřky ruských básníků tohoto století — Achmatovové, Mandelštama, Pasternaka a Cvetajevové — které měly na ni tak hluboký vliv, že sejí poezie stala závažným prostředkem výpovědi. V roce 1979 se vdala za Igora Graščenka, odstěhovala se s nim do Kyjeva a s ním se věnovala obraně lidských práv. Dne 10. prosince 1981 se s manželem zúčastnila každoroční demonstrace na obranu lidských práv, tentokrát konané na podporu akademika Andreje Sacharova. Demonstrace se konala na moskevském Puškinově náměstí. Oba bylí zatčeni a odsouzeni na deset dni do vězení. V roce 1982 byla Ratušinská znovu zatčena a při přelíčení o půl roku později obžalována z podvraceni socialistického zřízení. Den po svých 29. narozeninách v březnu 1983 byla odsouzena k sedmi letům nucených prací a dalším pěti rokům vyhnanství. Byla uvězněna v nejtěžších podmínkách, jaké si lze v sovětském vězení pro ženy představit. Její verše se podařilo propašovat na Západ, kde vzbudily ihned zájem o její osobu a osud. Dik soustavnému nátlaku světové veřejnosti byla 10. října 1986 propuštěna. Irina Ratušinská přiletěla do Londýna 18. prosince téhož roku. Jen málo hodin potom byl povolen návrat do Moskvy akademiku Andreji Sacharovovi — po sedmi letech nuceného exilu v Gorkém.

Nakladatelství INDEX vydává v západoněmeckém Kolíně nad Rýnem knihy, které v Československu nemohly nebo nemohou vyjit. Z nedávné produkce nabízí mj.: M. Šimečka: Kruhová obrana, 19,- DM Politické eseje z dnešního Československa. M. Šimečka (jun.): Zabí rok, 20,-- DM Novely ze života mladé generace. Slovensky. V. Fischl: Jeruzalémské povídky, 18,-- DM Poslední kniha autora Hovorů s J. Masarykem. J. Klofáč Sociální struktura Československa, 18,- DM Sociologická práce pražského profesora J. Firt: Záznamy, 17,50 DM Druhý díl vzpomínek někdejšího ředitele čs. redakce Svobodné Evropy. K. Michal: Bubáci pro všední den, 18,-- DM Nejúspéšnější kniha nedávno zesnulého populárního autora. L. Martinek: Představení, 18,- DM Novela ze zákulisí pražských malých divadel. J. Pele: . . . a bude hůř, 28,-- DM V poslední době nejvíce diskutovaná kniha v exilu i doma od autora nejmladši literární generace. H. Nováková: Nevina, 17,— DM Detektivka z Československa padesátých let. K. Goliath-Gorovský: Zápisky ze stalinských koncentráků, 18,— DM Autor prožil v sovětských táborech sedmnáct let života. v

^

87

*

G. Konrád: Spoluviník, 20,— DM Román maďarského spisovatele, který vychází v mnoha jazycích, nikoli však ve východní Evropé. J. Krejčí: Miroslav Tyrš, 17,— DM Filozof, pedagog a estetik českého tělocviku. J. Zamjatin: MY, 18,— DM Sci-fi napsaná ruským emigrantem již před válkou a předbíhající Orwella. Novinky posledních měsíců roku 1986: C. Milosz: Hymnus o perle, 13,— DM Poezie polského nositele Nobelovy ceny za literaturu. J, Putik: Muž s břitvou, 2 5 , - DM Dlouhý román o podivínském holiči a českých dějinách. V. Třešňák: Bermudský trojúhelník, 24,— DM Novely. L. Vaculík: Milí spolužáci (První dva díly autorových deníků) 1. Kniha indiánská, 17,- DM 2. Kniha dělnická, 23,-- DM Katalog více než 130 dosud vydaných knih zašle na požádaní INDEX, Postfach 41 05 II, D-5000 Koln 41

Pět z Toronta Karel Kaplan: NEKRVAVÁ REVOLUCE Český historik, aktér i dějepisce příchodu komunistické strany k monopolní moci v roce 1948, upevnění tohoto monopolu v dalších třcch letech a plného zapojení Československa do sovětského mocenského bloku, líčí toto období ve dvou dílech knihy, nazvaných „Cesta k moci" a „Procesy". Str. 420, cena $ 14,00.

Martina Navrátilová: JA JSEM JA S americkým spisovatelem Georgem Vecseyem hovoří řevnická tenistka, světové číslo jedna, otevřeně a s vkusem o svém soukromém i sportovním životě; líčí podrobnosti svého rozhodnuti zůstat v Americe i vztahy k jiným tenistkám. Přeloženo Josefem Škvoreckým a vybaveno mnoha fotografiemi od dětství do dneška. Str. 460, cena S 15,00. Karel Pecka: M A L O S T R A N S K É H U M O R E S K Y Podobnost názvu s Nerudovými povídkami není náhodná: nejenže se o pražských lidech a lidičkách vypráví s humorem často trpkým, ale i že se příběhy skutečně odehrávají převážně na Malé Straně. Rozdíl pak je stejně výrazný jako shoda: odehrávají se v dnešní realitě, jejíž tvrdost Pecka bohaté zakusil. Str. 220, cena S 9,75. Ota Ulč: ČASOVANÝ BĚŽENEC Podle autora, bývalého českého okresního soudce, jde o „polofikci", vyrostlou z jeho pobytu ve Spojených státech a z trýzně jeho i jiných nad „myšlením i nemyšlenim" Západu. Přibéh je oživen spoustou postav skutečných (těch proslulých), poloskutečných i neskutečných, ale známých každému, kdo má uši k slyšení, oči k vidění a smysl pro humor, satiru, grotesku a parodii. Str. 340, cena S 12,00. Jaroslav Vcjvoda, Bcrna rd Šafařík: HONIČKY Volný přepis literárního scénáře filmu „Hundcrennen" („Psi závody", ale i „Dostihy" či „Štvanice"). Autoři líčí více vesele než smutně emigrační začátky a trampoty malíře Alexandra Reka a jeho kamarádů Ládi Lapáka, Přemka a Věry ve Švýcarsku, kde se v „psích závodech" za prací, kšeftem nebo prostě životem stavějí do cesty věci, kterým se tam jen z jazykových důvodů neříká „průser" . . . Str. 90, cena S 7,00. Adresa nakladatelství: Sixty-eight Publishers, Corp., Box 695, Postál Station „ A " , Toronto, Ont M53 1G2, Kanada.

OLGA ŠULCOVA

Kartářka a krásný Teodor Snažím se, abych si z toho nic nedělala, ale ruce Dala jsem si záležet na tom, abych do chemičky nastoupila čerstvě učesaná. S drdolem, který» mi úhled- mám dvojnásob nešikovné. Po drátě, po drátě, opaMoutelikové, ně a pevně sedí na temenu jsem lépe způsobilá zmá- kuj u si instrukci své spoludělnicepaní hat životni nenadálostu Vyplouvala jsem z kadeř- která mě zaučovala. Je to skvělé doporučeni: bez něho nictví s účesem jako M arie Stuarto vna, jak pozname- bych správně nezapla ani jediný drát, a jejich okolo nala paní pokladní, když mi dávala nazpět na každého balíku sedm. stovku. Ale nemohu říct, že by mě její přirovnáni „Dobrý!" volám na Alenku rutinérsky, když jsou potěšilo. Představa načesané hlavy na špalku se mi všechny drátěné smyčky řádně zaklesnuty do sebe. obzvlášť pro tuto chvíli příliš nezamlouvala. Alenka na opačné straně lisu zmáčkla příslušný knoflík. Horní píst se začal pomalu zvedat, dráty se napínají, jak se v nich čtvrttunový balík vis kozové „To je ta nová." střiže nadýmá. (Kdyby kvůli nesprávnému zaklesnuti „Ta blondýna?" „Ne. Ta načesaná. "Dva ženské hlasy se dohaduji smyček povolil jen jed iný drá t, n e vydrží z bý vající ten u zábradlí nade mnou. Šeptat nemohou, protože by se tlak, prasknou nebo se vysmeknou ze svých drátěv tom rámusu neslyšely. Alenka na druhé straně lisu ných ok, střiž se rozsype a my ji ke vší práci budeme říká chlácholivě: „Z toho si nic nedělejte. Mě taky muset ve fóliích nosit zpátky do sušáren v prvním poschodí.) Vší silou se do balíku opírám, Alenka zas chodili očumovat."

88

táhne k sobě, a už se sdratovaná střiž kácí na válečkovou dráhu a odjiždipo ni dál od stroje. Shýbám se pro velkou folii, házím ji jedním koncem Alence a společně pak obalujeme horní obnažený píst. Další fólii klademe na dolní píst, zavíráme těžká vrata lisu, připevňujeme fólii každá na své straně klapkami a běžíme zalepit hotový balík. A už houká siréna dalšího lisu... Podívala jsem se na hodinky: obsluha jednoho stroje trvá dvě a půl minuty. Raději nepočítám, kolikrát je třeba totéž udělat za hodinu, kolikrát za směnu a kolikrát do týdne, do měsíce, do roka... ,, Nebo li vás nohy?" p tá se m ě A len ka, když jsm e se ve vyz iskaň é chv ilce n ep ra co vá n i posadily na la v ici u lisu. „Trochu," říkám zdrženlivě, protože nechci vyhlížet jako padavka. „Mě bolely první týden moc, "povídá o třináct roků mladší Alenka. „I teď ještě někdy cítím svaly na lýtkách..." Alenka je tady vlastně také nová. Přišla sem jen o několik týdnů dřív než já, ale kdyby mi to sama neřekla, nepoznala bych to. Dokonale se za tu krátkou dobu zaklimatizovala. Pracuje rychle a dobře jako zkušená dělnice, ačkoliv předtím prodávala v drogerii, a má tu už také plno známých. Jsou to sami muži. Každou chvíli se některý z nich u Alenky zastaví, popovídá, galantně místo ní zmáčkne knoflík u lisu nebo strčí do balíku, aby Alenka nemusela. Žasnu, odkud všecky ty známosti má. „Z autobusu — ze závodní jídelny — z kantýny — z ubytovny —" vypočítává Alenka. Nejčastěji, což je pochopitelné, přichází za Alenkou k lisům Vojta, jejískoromanžel. Jespřádačem, to znamená, že pracuje jako dělník na začátku té výrobní linkv, na jejímž konci jsme my. Bydli s Alenkou v tovární ubytovně a čekají na tovární byt: Vezmou se, až ten byt budou mít. Alenka s vdavka mi nepospíchá. Už jednou vdaná byla, má své zkušenosti a ví, že něco takového se nemá uspěchat. Vojta je frajer se světle hnědými kučeravými vlasy a kučeravým vousem, ale ani ten vous není sto dodat váhy jeho příliš jinošskěmu obličeji. Třebaže jsou s Alenkou stejně staří — oběma bude dvaadvacet — ona se zdá být mnohem dospělejší. Také podle toho jedná. „Kup jedno mléko, deset vajec a půlku chleba," nařizuje Vojtovi Alenka. „A ne, abys nechal nákup za dveřmi jako tuhle?" — Fešný Vojta se horlivě chápe svého úkolu. On — na rozdíl odjiných mužů — nepřichází za Alenkou k lisům žertovat; on si sem chodi pro příkazy. Jeho drzé sebevědomí je při těchto příležitostech totam. Vojta totiž Alenku doopravdy miluje. Alenka je blondýna s hezkou tváří a štíhlým tělem. Pod le h odnoceníještěrká řky Karolíny Ham ršm ido vé nemá Alenka „ani rici, ani cici", a nazíráno z hlediska sto dvaceti kil, které tato ještěrkářka má, je to jistě pravda, tato pravda ovšem se současným módním trendem příliš nekoresponduje. Alenka má perfektní zuby, veliké modré oči a filmově vykrojené plné rty. Je to bezesporu nejkrásnějši dívka v lisovně. Mám to štěstí, že spolu s ní as paní Moutelikovou tvoříme stálou pracovní trojici, takže zblízka pozoruji děni a chvění, které v přítomnosti hezké ženy na pracovišti vzniká. Žena jako je Alenka vytváří okolo sebe jakési »

k

O

magnetické pole, které přitahuje do její blízkosti muže zblízka i z dali. Není-li Alenka na směně, projde samozřejmě lisovnou leckterý muž — obvykle si tudy krátí cestu do kantýny — ale drží se při zdi a jen tak po nás mrkne. Probihá-li kolem lisu A len ka se svým úzkým zadečkem a lanima nohama, počet mužských kolemjdoucích očividně vzroste, Po pravdě je ovšem třeba říci, že určitému procentu mužů jsou vosi pasy, subtilní zadničky a tenké nožky fuk. Jejich obdiv naopak patři velemohutně dělnici Hermině ze směny C, která u nás občas zaskakuje. Náš směnový mistr pan Kavka, který neumí nikoho urazit, mluví o Hermině jako o Venuši v nadživotní velikosti. Nadživotní Venuše je vyšší a mohutnější než naše stodvacetik ilo vá ještěrká řka, ale není to žádná hromada masa. Nese své kolosální tělo s grácií, zlehka našlapuje a vlní trupem jako obrovitá kočka. Vyzařuje z ní paleol itni p ů va b p raž eny. Při své mo nu m entální objemnosti je náležitě vytvarovaná, takže přezdívka našeho mistra odpovídá skutečnosti. Hermina si je vědoma svých nevídaných kvalit. Téměř neustále se samolibě usmívá a je panovačná jak Kateřina Veliká. Má svůj pevný sbor ctitelů, kteří na ni nedají dopustit. Zvlášť vyvolení mohou jít s Herminou do lesíka nebo při noční směně do šatny. Jsou pak objektem z vědavosti a dotírání, jaké to bylo. Mít takovou neobyčejnou ženu je jistě pro muže událost. Pan Kavka v boudě vypravoval, jak jeden z Hermininých momentálních oblíbenců ji při nějaké veselé příležitosti kol dokola jejího rozložitého exteriéru poplácá val a nadšeně při tom vykřikoval: „A to všecko je moje.. Těším se, až zase bude Hermina s námi pracovat. Za celou směnu mě neomrzí sledovat, jak tancuje a vznáší se okolo lisů. Ona je něco jako mimořádný přírodní úkaz. S podobnými pocity člověk zřejmě pozoruje výbuch sopky nebo polární záři. I když je to k nevíře, Hermina se při pracovních úkonech shýbá a ohýbá svižně, jako kdyby svůj volný čas trávila v hodinách gymnastiky. Maso na kyčlích, vykukující zpod krátké pracovní zástěry, se jí při rychlých pracovních pohybech rytmicky třese. „Ta to tam má živý..uznale konstatují muži, kteří tudy jdou z kantýny a pro tu podívanou se u lisů zastavili. Stojí, střídavě ukusují z jedné ruky salám a z druhé ruky rohlík, a obdivují se masité bohyni. Někdy ale nestačí směnový mistr pan Kavka brigádnici Hermínu pro naši směnu zajistit. Bývá to tenkrát, když paní Moutelíková na poslední chvíli zatelefonuje, že si musí vzít z naléhavých důvodů volno. Naléhavě důvody se obvykle skládají z hlídání onemocnělého vnoučete nebo z neodkladné práce na poli. ,Jdu váspotěšit, děvčátka," říká nám za takovýchto okolností směnový mistr pan Kavka a dobře ví, že nás v nejbližším okamžiku naštve. „Dneska dostanete každá o patnáct korun za směnu víc." „To tu zas budeme otročit samy dvě?" čertí se Alenka. Obsluhovat lisy ve dvou namísto ve třech znamená totiž naprostou likvidaci jakéhokoliv volna. Chceme-li se za těchto poměrů najíst nebo jít na záchod, musíme poprosit některou z ještěrká řek, aby za nás zaskočila, a ještě pak být vděčné. Něco takového nám patnáct korun navíc nemůže vynahradit. Je to ostatně zlodějna. Práce se musí zastat v neztenčené

89

míre, protože stroje běží nepřetržité bez ohledu nato, je-li tu paní Moutelíkovú či ne; ovšem kdyby tady byla, dostala by za směnu osmdesát korun. Takhle nám fabrika vyplatí jen třicet a padesát jí zůstane. Dovolenou vlastně dáváme paní Moutelikové ze svého my dvě — Alenka a já. Mnozí lidé z vedení chemičky si už udělali slávu na tom, že tímto a podobným způsobem ušetřili na mzdových fondech. Založili na tom své kariéry a dostali za to odměny. Pracujeme-li normálně ve třech a Alenka má volno, neodchází do boudy, jak je tady zavedeným zvykem. Zůstává na lavici u lisů a čte si. Někdy ale odloží Uloupený život nebo Ságu rodu Forsytů a povídá mi třeba o svém prvním manželovi, s nímž se před půl rokem rozvedla. ,, To byste n evěřila, jak se Petr z m ěn il, když jsme se vzali. On se vlastně nezměnilopravuje se Alenka zamyšleně, „on byl jenom jiný doma a jiný mimo domov. A já ho do tě doby znala jenom v té druhé podobě. Mimo domov byl samá duchaplnost, samý žert a vtip, s ním se opravdu nikdo nenudil. Až já, když jsme se vzali. Doma ležel na gauči a četl Sport nebo se díval na televizi. Mne si ani nevšiml. Uznejte, má takové manželství cenu? Tak jsme se po roce rozešli. Sestra tni pak vyčítala, že jsem rodinu připravila o dobrého společníka. Ale vlastně nepřipravila. Petr chodí k mé sestře a k švagrovi na návštěvy dál. Tuhle jsem se tam s ním zrovna potkala. Hráli kanastu, tak jsem se přidala. A když jsme se loučili, plácl mě Petr přes zadek, prý; Tak ti blahopřeju k novému manželovi... A smál se jako kdysi. Co byste tomu řekla?'* Jindy Alenka odloží Sever proti Jihu a zeptá se me: „Dá se něco dělat proti žárlivosti?" „Jak to myslíte?" „Víte, Vojta na mě žárlí. Strašně. On třeba v autobuse, když jedeme z práce domů, trvá na tom, abych mu dala hlavu na rameno. Aby každý viděl, ze jsem jeho a aby na mě nikdo nedělal oči. A když se dám s nějakým mužem do řeči—to je potom výčitek! Vojta říká, že kdyby se na mě něco dozvěděl, že by mě snad i zabil," sděluje tni vzrušeným hlasem Alenka. Slibuji přinést knížku o taktice a strategii v lásce od známého psychiatra. Žárlivosti je tam věnována celá kapitola. A lenka se těší, jak si to budou s Vojtou číst. „Je to celý on!" konstatuje, když mi po týdnu knížku vrací. Vojta mi při jiné příležitosti položertem, polovážně říká: „Už jí příště takové knížky nenoste, je to proti mně..." Třebas tak mládje Vojta už dvojnásobným otcem, ačkoliv ještě nikdy nebyl manželem. Každé dítě má s jinou. K prvnímu přišel před vojnou a k druhému při ní. Zprávu o narozeni druhého dostal v době, kdy už žil s Alenkou v tovární ubytovně. Alenka mi tu zvěst tlumočila s povzdechem: „Teď bude Vojta platit každý měsíc osm stovek na děti. Při noční směně (noční směny jsou pro takováto sdělení obzvlášť příhodné) mi Alenka důvěrně pověděla, že Vojta pravděpodobně jejím manželem nebude. „Byla jsem nedávno u kartářky, sestra mě k ní zavedla. A ta kartářka mi řekla, že můj příští manžel bude starší než já, bude tmavovlasý a nebude odtud. Co myslíte, znamená to cizince nebo někoho například z Prahy?" Rozebíráme neurčitý kartářčin výrok. Napadá mě, jestlipak by ty věšticí osoby dovedly člověku sdělit

90

i něco jiného než jen předpovědi privátního rázu, jako MATE PŘED SEBOU PŘEKVAPENÍ V PARTNERSKÝCH VZTAZÍCH — PERSPEKTIVNÍ ZNÁMOST — NADĚJI NA TRVALEJŠÍ SVAZEK a podobné? Uměly by ony prorokovat třeba i trochu politicky? uvažuju za řeči s Alenkou. Za pokus by to možná stálo... Na jedné jinak poklidné směně se všecky tři lopotíme se svazky drátů, které drží pohromadě těžko odmotá telná lanka. „To by chtělo velké kleště a ta lankapřeštipnout," míní nejzkušenější z nás paní Moutelíková. V boudě nám poradili, ať se zeptáme mužských na vis kozové trati. Alenka tam pro ty kleště jde. Vraci se až za dlouho, a nejde sama. Doprovází ji— velké kleště v ruce — urostlý a cizokrajně krásný muž — Bulhar Teodor z vis kozové trati. „To se podívejmekomentuje to ještěrkářka Karolína Hamršmídová, „už se sčuchli. Alenka kráčí s Teodorem lisovnou jako po korze. On jí cosi soustředěně a vážně povídá a ona soustředěně a vážně naslouchá. Tváře jí hoří. Zřejmě na ni zapůsobilo, že po jejím boku jde idol mnoha žen a dívek z kralovické chemičky. Pak už maji události rychlý spád. Teodor je v lisovně častým návštěvníkem. Pokaždé s Alenkou seriózně rozpráví, jako tenkrát, když ji nesl kleště. „Barvíme, barvíme..." podotýká při svých jízdách k našim lisům ještěrkářka Karolína Hamršmídová na Alenčinu adresu. A pro Vojtu má říkanku: „ Vojtěchu, Vojtěchu, potřebuju útěchu. K tobě pro ni nejdu, ty máš zlý ho strejdu..." Vojta chodí jak spráskaný pes. Už s Alenkou nebydlí. Jeho frajerská sebejistota tváří v tvář skutečnosti a krásnému Teodorovi splaskla jak propíchnutý balón. Zcela určitě nesní o pomstě, ale o tom, jak by bylo pěkně moci se nastěhovat zpátky k Alence a chodit podle jejích pokynů pro mléko, vejce a chleba. Alenka má pro nás každou chvíli nějakou novinku. Jednou jsou to široké, zlaté snubní prstýnky, které koupil Teodor. Podruhé učebnice bulharštiny. Potřetí zpráva, že Teodor se chystá koupit auto. Až se vezmou, odjedou spolu v tom autě do plovdivského kraje, kde je Teodorův domov. A protože nikdo nemá nic zadarmo, skápne do Alenčiny radosti též i lecjaká hořká kapka. Některé paní a dívky v šatně a ve sprchách schválně před ní hovoří o svých zážitcích s Teodorem a též ho i kritizují za některé jeho nedostatky. Alenka mi to roztrpčeně žaluje. Směnový mistr pan Kavka má o Alenku starost. „Jí se mezi těmi rajčaty a paprikami nebude Ubit," tvrdí. „Ona je skrz naskrz zdejší. Té se tam bude stýskat ... "Alence ale neříká nic. I kdyby říkal, nebylo by to nic platné. Řítíme se do svých osudů jeden jako druhý, třebaže tak často tušíme, že nedopadneme dobře. Kdo neriskuje, nežije. A neodvratně přišel den, kdy je s námi Alenka u lisů naposled. Při loučení se jí z očí hrnou dlouho zadržované těžké slzy. Z viskózové trati si pro svou budoucí ženu přišel krásný Teodor. Do jedné ruky vzal Alenčinu kabelu a do druhé chytil Alenčinu ruku. Tak spolu jdou lisovnou směrem ke své plovdivské budoucnosti. Běžím lisovnou za nimi. „Alenko! Alenko! Kde bydlí ta kartářka...?" (Z rozsáhlejší práce Cesta do hlubin dělníkovy duše. Otištěno bez vědomi autorky.)

Poodhalené tajemství stříbrného plátna V málokterém oboru se neúnavná péče strany a vladv o blaho československého občana projevuje tak dojemně, jako ve výběru toho, co smí vidět, aniž by utrpěl úhonu mravní, ideovou nebo politickou. „ Vše pro dítě" je trvalou zásadou našich guvernantů, kteří nás ves ve laskavosti za děti považuji. Proto existuje Ideově poradní sbor Československého jilmu, jehož členově se za nás obětuji dnem i noci: s nezištným sebezapřením létají, jezdí a brázdi oceány, aby na jilmových festivalech a předváděcích promítáních zhlédali nová díla světové kinematografie a rozhodovali, zda jsou či nejsou vhodná pro naše dětinská očka% Z bohatých záznamů o množství takto perlustrovaných filmů vybralfilmový šotek LISTŮ dvacet svědectví o profylaktických opatřeních na ochranu naší mravní a ideové bezúhonnosti. Neuveřejňujeme je však hlavně proto, abychom všichni věděli, co nás na plátně či obrazovce nečeká a mine, ale pro tragikomiku tz v. „důvodů k zamítnutí". Nemůže-li se čs. divák chechtat (nebo otřásat odporem?) nad filmy, jejichž nebezpečí od nás bylo odvráceno, nechť tak učiní aspoň nad „důvody" našich světoběžných výběrčich. Ještě poznámku k nejčastěji uváděnému podpisw Alois Humplík je hlavním dramaturgem Ústřední půjčovny filmů. Leč dost komentáře; vše další je přesný text úředních záznamů. S kůži a chlupy, tedy i s chybami v názvech filmů, jménech a pravopise — ale kdo by hleděl na takové prkotiny, jde-li o vyšší zájmy? LA MESSA E FINITA - Mše skončila - Itálie Bar., verze: italská, r. v. 1985, 96' Režie: Nanni Moretti Scénář: N. Moretti, S. Petraglia Hraji: N. Moretti, M. Lozano, F. de Ceresa Příběh mladého kněze, který* po dlouhé době navštíví své rodiče, sestru, přátele a poznává jejich problémy. Důvody k zamítnutí: Pronáboženský film Výběr filmu: NSR-36. MFF Z. Berlín, 14.-25. 2. 1986

ss. Humplík,

lidské

Samajova

INTERNO BERL1NESE - Berlínská aféra — Itálie/NSR Bar., verze: italská, r. v. 1985, 120' Režie: Lilana Cavani, hr. G. Langrebe, K. McNally, M. Tanaki Milostný příběh dvou žen, německé hraběnky a dcery japonského m

Důvody zamítnutí: Zvrácené vztahy mezi lidmi. Výběr filmu: NSR-36. MFF Z. Berlin, 14.-25. 2. 1986

diplomata.

ss. Humplík,

Šamajová

POLICE — Policie — Francie rež. Maurice Pialat Hraji: Gérard Depardieu, Sophie Marceau Psychologická sonda do života policejního inspektora, jehož práce je mu zároveň i životem. Jde o nekompromisního policistu, který dokáže zatčené nechutně zmlátit a urážet (i dívky) a po jejich propuštění se s ní třeba i vyspat. Zločinci v tomto filmu jsou především Arabové žijící ve Francii. Stopnuto. Důvod k zamítnuti: Kruté a místy až nechutné dilo, kde zločinci jsou většinou příslušníci arabské národnosti. Výběr filmu: M I F E D Miláno, 21. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Humplík, Filípek

ABSOLUTE B E G I N N E R S — Úplni začátečníci — Velká Británie Bar., verze: anglická, r. v. 1985 Režie: Julian Temple, hr. E, O* Connell, David Bowie, J. Fox a další Hudební film z prostředí mladých fandíků

nastupujících moderních stylů odehrá vající se v roce 1958.

Důvody k zamítnuti: Celá projekce filmu problematická, nezakrytě sympatizuje s nástupem punku. Navíc zde hraje i David Bowie. Výběr filmu: Londýn 16.-27. 3. 1986 ss. Marvan, Humplík, Kuzma

91

FRIDA — Frída — Mexiko — 100' Režie: Paul Leduc Rekonstrukce života slavně mexické malířky Frídy, která byla handicapována svojí tělesnou vadou. Jej i tvorba má mnoho surrealistických prvků a je poznamenána jejími tvůrčími depresemi. Důvod k zamítnutí: I když lze konstatovat, že šlo o mimořádně zdařilé tvůrci zpracování určitého období života této malířky a jejího přátelství s Trockým, nemůžeme nepřihlédnout k naturalisticky pojatým scénám typických pro LA kontinent. Proto ideově nevyhovující. Výběr filmu: Havana — Kuba, 25. 11. - 18. 12. 1985

Samajová,

Vereš, Burda, Slobodová

SUBWAY — Podzemní dráha — Francie bar., ŠÚP., verze: francouzská, r. v. 1985 Režie: Luc Besson, hr. I. Adjani, Christophe Lambert Fred je pronásledován policií a ukryje se v metru. Poznává toto bizarní prostředí a jeho obyvatele, kteří se tu z různých důvodů skrývají. Stopnuto. Důvody k zamítnutí: Snímek vyznívá jako obhajoba delikventů — pro naši distribuci nepřijatelný. Výběr filmu: M I F E D Miláno, 13.-27. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Filípek, Humplík

UNA MY LOVE — Una má lásko — Švédsko bar., 35 mm, ŠÚP, verze: jihosíovanská Režie: M. Radijevič, hr. S. Savič, M. Dravič Profesor Babic je profesorom žurnalistiky, ktorý prípravuje novů generáciu novinárov. Una, studentka, má za úlohu urobit'interview u neho samého ako prípravujejedlo v kuchyni, aby tento rozhovor bol neobyčajný. Čo sa ďalej dialo nepoznáme, film sme pozastavili. Důvod k zamítnuti: Výpověď profesora Babica na prednáške k študentom sa vymyká z noriem pedagoga. Výběr jilmu: MIFED Miláno, 13.-27. 10. 1985 ON THE LINE — Na hranici bar., verze: anglická, r. v. 1985 Režie: Ch. L. Borran

ing. Veselý, Pospíchal, Filípek, Humplík

USA

Pii běh z americko-mexické hranice, jehož dějovou náplni jsou ilegální přechody Mexičanů do USA, ale také poměry v nevěstinci pohraničního města. Důvody k zamítnuti: Způsob zpracováni a množství erotických scén. Výběr Jilmu: Londýn, 16.-27. 3. 1986

ss.Marvan,

Humplík, Kuzrna

ALAMO BAY — Zátoka Alamo — USA bar., 35 mm, verze: anglická, r. v. 1984 Režie: Luis Maile, hr. A. Madiganová, E. Harris, Ho Nhuyen Film líčící osudy vietnamských přistěhovalců do USA, kteří žiji v malé přímořské vesnici. Zde ohrožuji výsady rybářů a dostávají se do konfliktu s místním obyvatelstvem. Důvody k zamítnutí: Film je v pohledu na danou tématiku tendenční a pro nás nepřyatelný. Výběrfílmw

92

MIFED Miláno, 13.-27. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Filípek, Humplík

A VIEW TO A KILL - Vyhlídka na zabiti — V. Britanie Bar., ŠÚP, verze: anglicka, r. v. 1985, 13ť Režie: John Glen, hr. R. Moore, Ch. Walken, T. Robertsová, G. Joncsová Další do brod ružst ví „ n ep rů střelného'' age n ta 007 Jame se Bonda, tento k rá t spolu se so větsko u roz věd kou bojuje proti bývalému agentovi 007. Důvod k zamítnutí: Reakčni film. Výběr filmu: Londýn, 16.-27. 3. 1986

ss. Marvan, Humplík,

Kuzma

THE GLENN MILLER STORY — Příběh Glenna Millera — USA Bar., verze: anglická, 1953 Režie: Anthony Mann, hr. James Stewart, June Allysonová, H. Morgan Životopisný film o legendárním džezověm kapelníkovi zachycuje jeho kariéru od roku 1925 až do tragické smrti v roce 1944. Důvody k zamítnutí: Výraznou část filmu tvoři události v době II. světové války, kdy orchestr hrál pro americkou armádu. Pro nás nevhodné. Výběr filmu: Londýn, 16.-27. 3. 1986

ss. Marvan, Humplík, Kuzma, Kulíšek

L'AUBE — Úsvit — Francie Bar., verze: francouzská, r. v. 1985, 92* Režie: Miklós Jancsó, hr. P. Leotard, R. Mirovitsa, M. York Příběh z doby britské okupace Palestiny, jehož hrdiny jsou mladí židovští bojovníci za nezávislost. Důvody k zamítnutí: Myšlenkově nevhodný. Výběr filmu: NSR-36. M F F Z. Berlin, 14.-25. 2. 1986

ss. Humplík,

Šamajová

SINGLETONS PLUCK — Singletonov ťah - Anglie 35 mm, ŠÚP, verze: anglická Režie: Richard Eyere, hr. I. Hom, P. Wiltonová, S. Tagveová Singleton, chovatel'husí, sa dostane do ťažkosti, pretože mu odberatef vykrmených husí nevykupuje, robotníci, ktorípracujú vporážkárni odmietajúpracovat's novou technikou. Filmpósobí neskutočné. představitel filmu neustále chodí v nepriaznivom počasí, celý je zablátený.

pretože Hlavný

Důvod k zamítnuti: Film bol pozastavený, pretože VK nedoporučuje ho využíť v distribucii ani v televízii. Výběr filmu: MIFED Miláno, 13.-27. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Filípek, Humplík

WITNESS — Svědek — USA rež. Peter Weir Hrají: Harrison Ford, Kely McGillis, Alexandr Godunov Kriminálni thriller o policistoví, který vyšetřuje vraždu, do níž jsou zapleteni samotní ochránci zákona. Při vyšetřováni se sblíží citově s vdovou, jejíž malý syn je jeho korunní svědek. Vdova přitom žije v náboženské pacifistické sektě. STOPNUTO. Důvod k zamítnuti: Celý příběh se odehrává mezi členy sekty a jednu z titulních roli ztvárňuje ruský emigrant Godunov, který byl tanečníkem Velkého divadla v Moskvě. Výběr filmu: M I F E D Miláno, 18. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Humplík, Filípek

93

MESMERIZED — Hypnóza — Nový Zéland verze: anglická Režie: Michael Laughlin, hr. J. Foster, J. Lithgow, M. Murphy ad'. Lubostný príbeh mladučkej Victorie, ktorá sa nešťastné dostala do manželstva s Oliverom, ktorý bolpre ňu starší, ktorého nikdy nemilovala a ich manželstvo tragicky končí smrťou Olivera. Victoriaje súdená za jeho smrť, pretože je v po dozření, že ho otrávila. Rozsudoknad nou vynesie súd, ktorý spolieha na vyššiu moc pána boha. Film je spracovaný dramaticky, výborné obsadený. Důvod k zamítnuti: Z ideového hlediska — závěr filmu idealisticky chápaný. Výběr filmu: MIFED Miláno, 13.-27. 10. 1985

ing. Veselý, Pospíchal, Filipek, Humplík

MARIE — Marie — USA Bar., verze: anglická, r. v. 1985 Režie: Roger Donaldson, hr. S. Spaceková, J. Daniels, K. Szarabajka Drama ženy, která pracuje ve státním aparátu jako právník povolující omilostněni vězňů, kde přijde na stopu korupce v kanceláři guvernéra. Důvody k zamítnutí: Zdlouhavý příběh, který v podstatě propaguje americkou demokracii. Výběr jilmu: Londýn, 16.-27. 3. 1986 OKANTOMI - Z celého srdce Režie: Mclchor Casalas

ss. Marvan, Humplík,

Kuzma

Kuba, 14' *

Baletní vyjádřeni rituálu plodnosti, osla v v lásky, falického

sexu.

Důvod k zamítnuti: Experimentální exhibice. Výběr jilmu: Havana-Kuba, 25. 11. - 18. 12. 1985

Šamajová, Vereš, Burda, Slobodová

HIUGH HAGDI — Beránčí úsměv — Izrael Bar., verze: německá, r. v. 1985, 90' Režie: Saimon Dotan, hr. T. Kurtiz, R. Danon, M. Khoury Psychologický příběh izraelského dú stojní k a- lek a ře, který se na okupovaném arabském území seznámí s podivínem a spolu protestuji proti okupaci. Důvody k zamítnuti: Kritický pohled neodpovídá postoji socialistických zemí. Výběr Jilmu: NSR-36. M F F Z. Berlin, 14.-25. 2. 1986

ss. Humplík,

Šamajová

LA CORTE DEL FARAÓN - Faraónův dvůr — Španělsko Bar., 35 mm, r. v. 1985, verze: španělská Režie: J. L. Garcia Sánchez, hr. A. Belénová, F. F. Gómez Amatérští divadelníci hrají v Madridu čtyřicátých let hru a dostanou se do sporu s církevní

cenzúrou.

Důvody k zamítnuti: Film naráží na realitu života ve Frankově Španělsku, což by bylo čs. divákům nesrozumitelné. Výběr filmu: Španělsko-Madrid, 21.-28. 4. 1986

ss. Humplík,

POWER - Moc - USA Bar., verze: anglická, r, v. 1985, 11V Režie: Sidney Lumet, hr. R. Gere, J. Christieová, G. Hackman

94

Demo, Balog

Politické drama kritizující manipulaci veřejného míněni při volbách ve Spojených

státech.

Důvody k zamítnutí: Film předpokládá důkladnou diváckou znalost amerických reálii, volebního systému apod., čímž je pro naši distribuci silně oslabeno vyzněni. Výběr filmu: Londýn, 16.-27. 3. 1986

ss. Marvan, Humplík,

JIRI RUML

Třikrát 16 skoro moc Nechtělo se mi o tom psát, ale pakjsem si řekl, že by mě uvnitř hryzlo, kdybych si to nechal jen pro sebe. Už je tomu asi měsíc, možná i šest neděl, co jsem zaslechl zajim avou zprávu, že m ez i pražským i vysokoškoláky zavládl jakýsi neklid hraničící s nepokoji kvůli zabavenému číslu moskevské Pravdy, kde se mělo psát o něčem nepříjemném pro zdejší vrchnost. A že prý se tenhle výtisk prodává pod rukou za horentní sumu. Fáma, usoudil jsem a nevěřil, třebaže zpráva pocházela z mé rodně Plzně, ale za pár dníjsem ji slyšel v Karlových Varech, kde prý ono číslo Pravdy nebylo doručováno ani ruským lázeňákům. A vzápětí přišla podobná zvěst z Trutnova, tam dokonce měli inkriminovaný výtisk prodávat na černém trhu sovětští vojáci, dočasně tam umístěni už osmnáct let. Říká se, že není šprochu atakdále, proto mě začalo zajímat, co tam jako mělo být vytištěno tak pohoršlivého, že jsme se to neměli dovědět. Jedni tvrdili, že se tam jistojistě psalo o rozmařilém životě našich vládců, kteří mají svá konta v kapitalistické cizině. Druzí se z ase dušo va li, ž e kdosi n ej vyšší kritiz o val naše přebujelé administrativní zřízení jako byrokratické, když máme na patnáct miliónů obyvatel tři vlády. A třetí verze je podle mne nejpoz oruhodnější: někdo v Moskvě se prý dal slyšet, jaká historická šance byla promarněna srpnovým vstupem vojsk do Československa v roce 1968, žejsme dneska mohli být všichni mnohem dál v ozdravění socialismu, kdyby toho vstupu nebylo. A to mnou přímo otřáslo. Ne proto, že bych o skutečnostech zde uvedených pochyboval, naopak se mijeví jako uměřené, ale nedovedu sipředstavit, že by se o tom psalo právě v Moskvě. Jde patrně o transplantaci určité reality do sféry zbožných přání, jinak si to nedovedu vysvětlit. Víme, že všechny tyhle prohřešky existují, ale chceme, aby nám to potvrdil někdo jiný, snad hodnověrnější. Kdekdo je už nedočkavý, kdy se u nás taky něco trochu pohne z místa. Jestli k lepšímu či horšímu se obvykle pozná až dodatečně, důležitý se zdá být právě sám pohyb. Když se na to někdo nesměle odváži pozeptat veřejně, třeba na nějaké schůzi, ideologičtí vůdcové rychle a striktně prohlásí, že u nás netřeba cokoli měnit, že máme své zkušenosti a především vlastni poučení, které se tolik osvědčilo při normalizaci, jak oni říkají zklidnění společnosti do naprosté nehybnosti. A vůbec nejvíc je zajímá, kdože se na nějaké změny ptá, zda to náhodou nejsou zase ti nespokojení osmašedesátníci, kteří by se chtěli z opozice vrátit zase do pozice.

Kuzma

Pořád stejný problém. Strážci slalomové linie se ani tak neobávají o další socialistický vývoj státu, vždyť koneckonců v osmašedesátém taky horlivě ohrožovali až do 21. srpna, oni maji spíš strach, aby nepřišli o vlastni prebendy, kterých se po intervenci tak snadno zmocnili. A právě p tomto bodě se nejzřetelnějiprojevuje naivita obou stran. Tě, která si mysli, že umrtví navždy jakýkoli pohyb ve společnosti, ale i té druhé, pokud se spoléhá na nějakou další pomoc zvenčí. Líbivé řečičky totiž ještě nikoho nespasily, tenhle druh revoluce není na vývoz, tady nadále platí bezvýhradné embargo, protože vždycky je lepší partner poslušný než ten, který je žádost i v změn. Myslím proto, že se zbytečně konejšime takovými zaručenými zprávami, kterépak letí republikou jako fámy. I nadále se nahoře bude žít rozmařile, a k čemu konta, když se dá všechno potřebně dovézt z ciziny za státní peníze. A stále budou ústřední orgány CSSR a ČSR zabírat v pražském telefonním seznamu celou jednu stranu. Dohromady je takových institucí pětasedmdesát, a když k nim připočteme bratislavské, dělá to rovnou stovku. Taková je pravda a tenhle ščot dovedeme spočítat i bez moskevské Pravdy. Jiná otázka je, co s tím dělat, ale to přece zůstane starostí veskrze naší. Bylo by velice snadné spoléhat, že někdo cizí dá do pořádku naše záležitosti, ale též značně změkčilé a navíc i nebezpečné. Jsou věci, které si člověk musí v životě vyřídit sám, a ještě důležitější je to pro národ, aby si vůbec ještě vážil sám sebe. Zatím nic tak převratného v tomto směru nevidím ani u nastupující generace, která nanejvýš hořekuje, jaké obtížné dědictví jsme jí zanechali. Nedávno jsem četl v Mladém světě, že svazácká organizace na Českém vysokém učení technickém uspořádala pro své členy pouštění draků a jaká to byla zdařilá akce. Takový drak se sice v povětří dost hýbe, ale že by právě tohle byl ten nejpotřebnější pohyb ve společnosti je představa, která se vymyká zdravému rozumu. O zbabělosti předků se dají natáčet vícedílné televizní seriály, ale tím se zbabělost současníků neumenší, a pokudjde o nebezpečí vnějšího zásahu, ani tentokrát by pomoc nebyla jistě tak docela nezištná. Základem přátelství musí být rovnost a volnost, a jestli jsou všechny ty mírové návrhy míněny doopravdy, pak by se mělo především odčinit to, co kdysi porušilo rovnováhu vzájemně důvěry a Československu přiřklo nikoli z naší vůle statut jaderného rukojmí. Třikrát v životě žádat po někom záchranu a být za to ještě vděčný, je vskutku nedůstojně příliš, protože pak by se vidina samostatnosti a svébytnosti, tolik teď proklamovaná pro jiné, vzdálila od nás do nedohledna. Až na ony věčné časy. 4. 12. 1986

(Otištěno bez vědomí autora.)

95

OBSAH č. 1/1987 Slovo ke spoluobčanům Dokument Charty 11 č. 1/1987 Charta a režim po deseti létech Zdeněk Mlynář

1 4

Střídání a životopisy mluvčích Charty 77

6

Prohlášení pro tisk Pavel Kohout, Ž. Mlynář, J. Němec

7

Willy Brandt k výročí Charty 77 Nadčje a varování na prahu 1987 Zdenek Hejzlar Paradoxy Jana Fojtíka Jiří Dienstbier Jaro je ve vzduchu? Dalimil Sacharov František Janouch Blahopřání Charty 77 Andreji Sacharovovi O čem Rudé právo nepíše Z. i / . Uvést helsinské dohody v život Evr. síť pro dialog Východ-Západ A Marx kapituluje před soukromým podnikáním Alb. Jacoviello Potřebujeme přestavbu ekonomického systému Vladimír Kadlec Pro ekonomiku není samospráva jedinou alternativou ZdŠulc Časopis „Osteuropa-Info" Zpráva pro primátora (interní úřední materiál) A ještě k stavu životního prostředí v Praze -žpProblematická věž Pražan Černobyl a naše zdraví -nZemřela Truda Sekaninová Karel Kyncl Gertruda (báseň) Marie Valachová Déjiny, kampaně a národní sebevědomí Petr Pithart Pootevřené oko J. Bagára na neznámou zemi Ivan P f a j f . Ještě k 30. výročí maďarské revoluce Karel Bartošek Mezinárodni masarykovská konference v Londýně Východisko a možnosti politické reformy v SSSR Zdeněk Mlynář O zdrojích nezávislosti našich aktivit Eva Kantůrkova Odpověď Václava Havla dopisovatelce A F P o článku Rudého práva Několik rad anglické vládě Ludvik Vaculík Vývoj v tr. věci Jazzové sekce; z dalších Sděleni VONS Rozsudek nad praž. katolickým samizdatem VONS c 596

7 8 9 13 14 15 15 18 21 22 23 2-5 26 28 29 30 31 32 33 37 38 41 42 45 48 48 49 50

Na obranu Jana Dusa Jan Kozlík a další signatáři dopisu Petr Pospíchal ve vazbě VONS t 602 Petr Obšil odsouzen za odmítáni vojenské služby VONS č. 604 Případ Ervína Motla a společníků VONS č. 605 Ital. komunistický list k vypovězení A. Tarquiniho LVnita Nové myšlení Milan Šimečka Souhrnné sdělení o případech V O N S k 1. 12. 1986 Rozhovor s Józefem Pí mórem, aktivistou Solidarity IN FOCH Dopis našim milým představitelům Josef Donášel Lidská práva a politická revoluce Petr Uhl K životnímu jubileu Vlasty Chramostové Dok. Charty 71 č. 31/86 Našim herečkám Ludvik Vaculík Divadlo na život a na smrt Martin Palouš K Hrabalovým „Prolukám 44 Milan Šimečka Zemřel historik J. W . Brtigel „Soudruh Gérarď k — hrdina i oběť Ivo Fleischmann Slovo k několika písničkám Josef Maxa Cena Jaroslava Seiferta František Janouch Kniha o křesťanské morálce František Kautman Verše íriny Ratušinské Knihy z nakladatelství I N D E X a Sixty-eight Publishers Kartářka a krásný Teodor Olga Šulcova Poodhalené tajemství stříbrného plátna (z materiálů Čs. filmu) Třikrát je skoro moc Jiří Ruml

51 52 52 52 53 54 56 65 67 68 74 75 76 78 78 79 79 80 81 85 87 88 91 95

,

LISTY řídi Jiří Pelikán s redakčním kruhem (Dušan Havlíček, Zdenek Hejzlar, Milán Horáček, Vladimír Horský, František Janouch, Cyril John, Karel Kaplan, Jiří Kosta, Karel Kyncl, A. J. Liehm, Zdeněk Mlynář, Adolf Müller, Josef Pokštefl, Michal Reiman, Milan Schulz, Radoslav Selucký, Ota Šik, Vladimir Tosek, Ruth Tosková). Redaktor časopisu Vladimír Tosek. LISTY jsou dvouměsíčnik určený především čtenářům v Československu. Přečtěte a předejte známým! V ZAHRANIČÍ je roční předplatné DM 25,— (nebo ekvivalent v jiné valutě) pro Evropu; DM 30,— pro USA, Kanadu, Izrael a další zámořské země (letecky); DM 35,— pro Austrálii, N. Zéland, Jižní Afriku a Latinskou Ameriku (letecky). PŘEDPLATNÉ a PŘÍSPĚVKY na tiskový fond (nikoli objednávky!) posílejte pouze na: LISTY, Postscheckamt München 112 76-802. OBJEDNÁVKY časopisu a ostatní korespondenci (nikoli peníze!) posílejte pouze na adresu redakce: LISTY, Via del Corso 57, 00186 Roma.