SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

SV_198_2016modraaa_SV_103 18.04.16 18:46 Stránka 1

AË ÎIJE DEN VÍTùZSTVÍ, DEN OSVOBOZENÍ!

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle 30. 5. 1416 UPÁLENÍ JERON¯MA PRAÎSKÉHO (s. 2)

SLOVENSKO PO VOLBÁCH ANEB S≈ATEK Z ROZUMU (s. 3)

CO NA TO T. SPENCEROVÁ (s. 4)

RAJKO DOLEâEK K PROCESU S KARADÎIâEM (s. 5)

NEGRELLI: UNIKÁTNÍ VIADUKT (s. 6)

NA OBRANU POLSKA Recenze Vladimíra Mlejneckého (s. 7)

ČÍSLO 198, KVĚTEN 2016

CENA 10 Kč

Jsme v˘znamn˘m partnerem âíny PRAHA (SV) – Ve dnech 28. – 30. března vůbec poprvé navštívil Prahu prezident Čínské lidové republiky Si Ťin-pching (vlevo) a podepsal zde spolu s prezidentem Milošem Zemanem prohlášení o navázání strategického partnerství mezi oběma zeměmi. ČR v dokumentu potvrdila dodržování politiky jedné Číny a respekt k čínské územní celistvosti. Představitelé ČR nabídli čínské vládě ochotu Česka stát se vstupní branou Číny do Evropské unie. Během této návštěvy byla podepsána řada dalších dokumentů, mimo jiné umožňujících rozsáhlou investiční činnost čínských podniků. Jenom v tomto roce Čína u nás proinvestuje 95 miliard korun. Podle tiskové agentury AP je tento krok výsledkem pragmatičtějšího a více podnikatelsky zaměřeného českého přístupu. Událost se neobešla bez incidentů vyprovokovaných pravicovými silami v čele s předsedou TOP 09 Miroslavem Kalouskem.

âtyfikoalice aneb SÀatek z rozumu BRATISLAVA (SV) – Osm slovenských stran, které se po březnových volbách dostaly do Národní rady SR, je natolik rozdílných – od levice po vyznavače Slovenského státu Jozefa Tisa – že muselo být uměním vytvořit z jejich zástupců vládu na čtyřleté funkční období. Robertu Ficovi, dosavadnímu premiérovi a předsedovi vítězné strany Směr, se to podařilo. Prezident Andrej Kiska její složení potvrdil. Do vlády Fico zařadil devět svých spolustraníků, tři ministry získal ze Slo-

ROČNÍK XIX

ministr zdravotnictví Tomáš Drucker. SNS připadlo ministerstvo obrany (Peter Gajdo), školství (Peter Plavčan) a zemědělství (Gabriela Matečná), straně Most – Híd ministerstvo spravedlnosti (Lucia Žitňanská) a životního prostředí (László Solymos), ministerstvo dopravy spravuje strana Sieť (Róbert Auxt). Předsedou parlamentu se stal předseda SNS Andrej Danko. Budoucnost ukáže, jakou komplikací bude pro politický život Slovenska a parlamentní činnost účast poslanců Li-

Si Ëin-pching a Milo‰ Zeman po podpisu dokumentu o navázání strategického partnerství obou zemí.

Podejme ruku LuÏici Otevfien˘ dopis tfiinácti ãesk˘ch osobností protestuje pfied zámûrem zbourat nûkolik luÏick˘ch obcí Otevřený dopis žádající zachování lužických obcí zaslaly šéfům ČEZ, Energetického a průmyslového holdingu a Czech Coal osobnosti českého veřejného života, především etnologové, slavisté, folkloristé a historici. Představitelé společnosti Vattenfall a politici německých spolkových zemí Saska a Braniborska zveřejnili záměr zbourání a přesídlení několika dalších vsí a městeček v německé Lužici. Důvodem je tamní pokračování povrchové těžby hnědého uhlí Zájem o koupi lužického podílu Vattenfallu mají výše uvedené firmy. Plány společnosti znamenají vysídlení především Lužických Srbů v oblasti žijících. A právě ochrana tamního slovanského jazyka a kultury, které by přestěhováním nenávratně zanikly, leží na srdci signatářům dopisu.

Hrozí další rozšiřování povrchového dolu Wochozy/Nochten, čímž je bezprostředně ohroženo i Slepsko ve střední Lužici, upozorňuje dopis. Tato oblast je nejmenší ze současné Lužice, skládá se ze sedmi vesnic a městečka Slepa, ve kterých se ještě uchoval lužickosrbský jazyk. Slepsko je vůbec jedinečnou národopisnou oblastí, hraje se zde např. na třístrunné malé a velké housle a dva druhy dud. Lidé na Slepsku hovoří svérázným nářečím lužické srbštiny. Dohromady se přesídlení týká asi 1700 obyvatel, Lužických Srbů a Němců, poznamenávají signatáři. Tím by byla zničena téměř polovina oblasti, ve které i přes nepřízeň osudu dokázali Lužičtí Srbové zachovat svůj jazyk i kulturu. Otevřený dopis podepsali např. historička prof. Lenka Bobková, vedoucí folklorního souboru Furiant Malá Bělá

Monika Čapková, dokumentarista Václav Dvořák, etnologové Jiřina Langhammerová, Jan Luffer a prof. Leoš Šatava, ekonomka Ilona Švihlíková či ředitel Domu národnostních menšin v Praze Jakub Štědroň. „Malé etnikum Lužických Srbů mělo ve svých pohnutých dějinách hlavní zastánce v obraně proti postupné likvidaci své etnické a jazykové identity právě mezi Čechy,“ připomínají v dopise. „V případě tlaku právě české firmy na vystěhovávání zdejších obyvatel byste se podíleli také na pošlapání starého tradičního přátelství mezi našimi národy i na zradě našich vlastních dějin,“ apeluje třináct osobností s odkazem na to, že i současný český stát považuje Lužické Srby formálně za krajany. Dopis redakci zaslal Miloš Malec z OI Za zachování lužických vsí a měst. (mh)

Květen 1945 – Porážka se završuje, spojenci se setkali! SÀatek z nutnosti – tak nazval ãasopis T˘den dohodu pfiedstavitelÛ slovensk˘ch vládních stran; zleva Radoslav Procházka (SieÈ), Bela Bugár (Most – Híd), Andrej Danko (Slovenská národní strana) a Robert Fico.

venské národní strany (SNS), dva ze strany Most – Híd (strana pro maďarskou menšinu) a jednoho ministra pozval ze strany Sieť. Kromě Fica jako premiéra jsou staronovými členy vlády ministr vnitra Robert Kaliňák, ministr financí Peter Kažimír, ministr zahraničí Miroslav Lajčák,

dové strany nové Slovensko banskobystrického župana Mariana Kotleby, přívrženců klerofašistického válečného státu. Pro Kotlebu se samozřejmě v nové vládě žádné místo nenašlo. V nadcházejících týdnech čeká Slovensko a jeho představitele mimořádně náročný úkol - předsedat Evropské unii.

VáÏení ãtenáfii na‰í Slovanské vzájemnosti! Všem děkujeme za vaši přízeň a hlavně za to, že jste zaplatili předplatné pro rok 2016. Zvláště děkujeme těm, kdo pochopili naši situaci a přispěli nám, někdy i nemalou částkou, abychom mohli dále vycházet. Redakční rada se snaží, aby vás naše noviny seznamovaly s událostmi, které si v jiných tiskovinách nepřečtete. Dovolte mi, abych jménem předsednictva SV ČR, z. s., poděkovala minulé redakční radě a té současné popřála břitké pero a hodně dobrých zpráv. EVA HOLEČKOVÁ tajemnice SV ČR, z. s.

Málo znám˘ snímek k osvobození âeskoslovenska: Ameriãané a rudoarmûjci se radí nad mapou protektorátu


2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

198/2016

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Pfied 600 roky zavraÏdila katolická církev Jeron˘ma PraÏského Připomínáme si 600. výročí upálení husitského kazatele Jeronýma Pražského na hranici v Kostnici 30. května 1416. Byl vzdělaným filozofem a náboženským myslitelem, který studoval také v anglickém Oxfordu, kde nalezl inspiraci podobně jako mistr Jan Hus v učení reformátora Johna Wiklefa. Jeroným, který si domů do Čech přivezl Wiklefovy spisy, byl mistrem nejen pražské Univerzity Karlovy, ale i univerzit v Paříži, Heidelbergu a Kolíně nad Rýnem.

Roku 1403 se vydal na pouť do Palestiny a Jeruzaléma. O sedm let později za působení ve Vídni ho v městě na březích Dunaje uvěznili a obvinili z kacířství. Protože byl mužem činu, nečekal na soud. Podařilo se mu uprchnout. Roku 1412 se zapojil v Praze do bouří proti odpustkům katolické církve. Jeroným pobýval v Polsku a protože toužil seznámit se s zvláštnostmi pravoslavné církve, navštívil Rus a Litvu. Jeroným věrně zastával učení Wiklefa a Husa. I on jako Hus se stal pronásledovaným člověkem.

Bene‰ si odnesl pouãení z mnichovského debaklu Jiří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause, přednesl na semináři v tomto institutu při příležitosti 80. výročí zvolení Edvarda Beneše prezidentem Československé republiky zajímavý příspěvek. Považuje E. Beneše za výjimečnou osobnost našich národních dějin. Za výjimečného proto, že žil ve výjimečné přelomové době a byl nucen činit zásadní přelomová rozhodnutí. Jimi ovlivnil život celých generací na dlouhá desetiletí, možná i staletí napřed. Jeho výjimečnost je i v tom, že se o něj neustále přeme, jeho život a dílo jsou stále živé, že nás formovaly podstatným způsobem a každá generace považuje za nezbytné se k němu vyjádřit a nějakým způsobem se s ním vyrovnat. Edvard Beneš byl jedním z mála, podtrhl J. Weigl, kdo si odnesl z mnichovského debaklu zásadní poučení. Pochopil nemožnost uvažovat o obnovení Masarykova Československa, opírajícího se o spojence, kteří prokázali, že jejich národní zájmy leží jinde. Kompromis se sudetskými Němci nebyl po vál-

ce možný. Jejich odsun byl pouze logickým, opřeným navíc o katarzi z nacistických válečných zločinů. Odsun je drastickým a logickým završením Masarykovy cesty unilaterálního českého rozchodu s tisíciletým zakotvením v německém světě. Obnovit Masarykův stát bylo možné pouze za tuto cenu. Beneš to jasně pochopil, a tímto krokem se český stát stal homogenním a životaschopným.

Spojenectví se SSSR bylo správné Proto Benešovo spojenectví se Sovětským svazem nebylo v tomto kontextu pouze neprozřetelným omylem stárnoucího prezidenta. Na prvním místě u něho byla snaha o udržení české státnosti a suverenity, o jejím opětovném ohrožení v budoucnosti z německé strany nepochyboval! A toho bez SSSR nebylo možné dosáhnout v tehdejší poválečné mocenské konstelaci. Západní velmoci dávaly dlouhodobě a opakovaně najevo, že československá otázka jejich prioritou není a nebude. JAN JELÍNEK

Na jiÏním pólu Zemû v Antarktidû Přibližně před 35 roky jsem byl na reportážní cestě v Sovětském svazu v Pobaltí. Tenkrát mě velice hezky přijali v Lotyšsku v Rižském klubu fotografů, který se tenkrát těšil velké popularitě v SSSR, neboť v něm působili vynikající mistři sovětské umělecké a reportážní fotografie. Snímky ze své tvůrčí dílny dokonce vystavovali až na jižním pólu Země, kde na stanicích pracovali sovětští polárníci, plnící tady vědecké úkoly v rámci sovětské antarktické expedice. A jejich umění nalezlo v říši věčného sněhu a ledu patřičný obdiv. Při unikátní příležitosti své expozice v Antarktidě vydali rižští kumštýři pamětní listy. Při mé návštěvě Rigy mi je-

den darovali. Chovám jej jako v bavlnce, vždyť to je vzácný dokument, pokřtěný svou přítomností na jižním pólu, kam se žádný člověk jen tak hned nepodívá. Cením si jej tak jako vášnivý filatelista si cení unikátní a drahé poštovní známky modrého Mauritia. Na listě jsou originální kulatá razítka polárních stanic a originální podpisy jejich náčelníků: Leningradskaja (Korženěvskij), Moloděžnaja (Dubrovin) a observatoř Mirnyj (Sidorov). Pamětnímu listu dominuje originální červené razítko ledoborce Michail Somov z leningradského přístavu a originální podpisy náčelníka 22. sovětské antarktické expediceTjabiny, kapitána lodi Michajlova a prvního pomocníka kapitána Mojsejeva. JAN JELÍNEK

Stránku 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stránku 2 Jan Jelínek.

Jeho čest a svědomí mu velely, aby se odebral 4. dubna 1415 do Kostnice podpořit vězněného Jana Husa. Nedbal varování Křišťana z Pardubic, aby do Kostnice nejezdil, neboť i jemu podobně jako Husovi hrozí smrtelné nebezpečí. Sedmého dubna pak Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice oznámení v jazycích latinském, německém a českém. Tímto činem se ohlásil králi a žádal koncil o veřejné slyšení. Srdnatě tím jenom píchnul do sršního hnízda. Je nucen uprchnout. Koncil na něho vydává zatykač. Dopadnou ho v Hiršavě 25. dubna kousíček od hranic české země. V okovech je přivlečen nazpět do Kostnice a uvržen do těžkého

Jeron˘m PraÏsk˘ Narození

70. léta 14. století Praha Úmrtí 30. května 1416 (ve věku 38 let), Kostnice Příčina úmrtí Upálení na hranici Povolání teolog

žaláře. Je vyslýchán a nucen odmítnout učení Wiklefa a Husa. Onemocní. Zatímco například kardinálům Petru z Aliaku nebo Zabarellovi či Jordánu Orsinimu či jiným církevním prelátům Jeronýmova pokora dostačuje, čeští představitelé na koncilu ji považují za nedostatečnou a neupřímnou. Právě oni prosadí obnovení kostnického procesu 24. února 1416. Je na něm předloženo 107 článků, usvědčujících Jeronýma z kacířství. Jeroným je koncilem 23. května veřejně vyslyšen. Tuší, že nemá šanci zachránit si život. A chová se statečně před soudem tak jako Jan Hus. Při své obhajobě si počíná filozoficky obratně i vtipně. Proces probíhal pět dní. Jeroným v závěrečné řeči odmítl odvolat bludy, jež mu jsou podsouvány a také se zastal učení svého krajana Jana Husa. Odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení a smrt v planoucí hranici. Navíc soudcům vmetl do tváří, že za svou pravdu je rozhodnut podstoupit i trest smrti! Dostal dva dny na rozmyšlenou, aby se zřekl svých bludů. Byly mu dokonce nabízeny kompromisy. Jeroným však nezakolísal.

Tím se vědomě rozhodl pro cestu na popraviště. Koncil ho odsoudil k trestu smrti a 30. května 1416 ho sežehly plameny na břehu Rýna na stejném místě jako Jana Husa. Jak podal očividné svědectví jeden z Jeronýmových soudců kardinál Poggio Bracciolini z Florencie, český kazatel se choval tváří v tvář smrti a svým katům velice statečně. Bylo mu přibližně osmatřicet let. JAN JELÍNEK

Doma u Miroslava Horníãka Hezké kulturní podvečery se konají v Trmalově vile v pražských Strašnicích v cyklu osobnosti a památky desátého obvodu Prahy. V součinnosti s touto částí našeho hlavního města je pořádá doktor Oldřich Janota, ředitel zdejšího Kotěrova centra architektury a majitel umělecké agentury Foibos Books. Nedávno se tady uskutečnilo setkání pod názvem Doma u Miroslava Horníčka, na něhož zavzpomínal s pozornými posluchači jeho velký přítel, fotograf a někdejší československý diplomat v Itálii ing. Pavel Kopp. Při jeho poutavém vyprávění na našeho vynikajícího herce a spisovatele, doprovázeném fotografiemi, Kopp posluchačům odhalil také intimnější stránky Horníčkova života, prozradil umělcovy moudré sentence a jeho duchaplný smysl pro humor. O tomto koření života Horníček říkával: „Humor je otázka úhlu pohledu. Dá se najít i na smutných věcech.“ Kopp byl svědkem dialogu paní Běly Horníčkové se svým manželem. Ten se jí zeptal: „A miluješ mě ještě vůbec?“ A Běla mu odvětila: „Miroslave, po těch

čtyřiceti letech nemůžu říct, že bych tě nějak vášnivě milovala, ale mám tě pořád ráda.“ A Miroslav jí na to řekl: „Já tě po těch čtyřiceti letech pořád vášnivě miluju, ale nemám tě rád.“ Národní umělec Jan Werich rozlišoval klauny a šašky a velmi si vážil Horníčkova humoru a hereckého mistrovství. Nazval ho moudrým klaunem. Když Horníček slavil osmdesátiny – to už musel při chůzi jako opory používat hůlky – pozval ho na Hrad prezident Václav Havel. „Co ta hůlka, co ta hůlka?“ otázal se Havel umělce. A ten mu odpověděl: „Tu jsem si přinesl na tebe!“ Horníček napsal s Koppem knížku, doprovázenou fotkami, s titulem Chvil-

ky s Itálií a požádali o její vydání v nakladatelství Panorama. Text díla tam již tři roky ležel v šuplíku a nakladatelství pořád otálelo s jejím vydáním se zdůvodněním, že není papír. Když jednou P. Kopp zašel do hospody na pivo, tak si náhodou sedl ke stolu vedle chlapa v montérkách a dal se s ním do řeči. Byl to tiskařský mistr z podniků Rudého práva Na poříčí. Kopp si mu postěžoval, jaké má on a Horníček potíže s vydáním knížky. „Prosím vás, papíru je dost, já to zařídím,“ velkoryse slíbil tiskař. „Tak jsme si plácli,“ poznamenal Kopp. „A opravdu, tiskař nemluvil do větru. Zavolal mi a sdělil: „Já to dal do plánu práce stranické skupiny jako socialistický závazek, že vydáme Horníčkovi knížku k jeho sedmdesátým narozeninám.“ Celé vedení Panoramy se zlomilo v pase a chtělo pomoci přijít knížce na svět. Vyšla čtrnáct dní před Mirkovými narozeninami v neuvěřitelném nákladu 97 000 výtisků, což bylo úžasný. „A ta knížka mi také pomohla dostat se do diplomacie. Proběhlo pak několik autogramiád nejen doma, ale i v Itálii, kde se odehrál i její křest,“ řekl Kopp. JAN JELÍNEK

Poklady potopeného Titaniku V areálu PVA Expo v pražských Letňanech potrvá až do konce června expozice s názvem Pravdivý příběh Titanicu. Sugestivně seznamuje návštěvníky s tragickým osudem tehdy největší lodi námořní plavby a jejích cestujících. Titanic, směřující z anglického Southamptonu do New Yorku se po srážce s ledovcem potopil v severním Atlantiku 15. dubna 1912 ve 2 hodiny a 20 minut. Při katastrofě zahynulo 1523 lidí, 705 jich přežilo díky záchranným člunům a plovacím vestám. Zůstaly po nich předměty vylovené ze dna oceánu a zrestaurované, které lze na výstavě spatřit. Většinou bývaly majetkem bohaté smetánky, ubytované na palubě Titaniku v kajutách 1. třídy. V dolních palubách se tísnili chudší pasažéři, toužící po lepším životě a plující do Ameriky za svým snem. Z více než 200 originálů artefaktů jsou k vidění i zařízení a vybavení lodi jako například barometr, teploměr, lampy, zábradlí a kovové součásti lavičky z paluby, ozubené kolo, klíč k seřizování ventilů na motorech… nebo umyvadlo, kohoutky na teplou a studenou vodu, konvice na čaj a servírovací příbory, láhev na šampaňské, váza na květiny. Na návštěvníky zapůsobí zejména osobní věci mrtvých jako například šperky ze zlata a platiny, mince, dámská síťovaná taštička k večerním šatům, náramkové hodinky s bílým porcelánovým ciferníkem, krabice na žiletky se štětkou

Poklady potopeného Titaniku. Talífie, ‰álek, konvice a dózy. Foto – autor

na holení, lahvička na kolínskou se zlatým uzávěrem, dýmka v podobě kukuřičného klasu a kožený váček na tabák,

kartáče na šaty a na vlasy, vycházkový klobouk, věšák na šaty…a další. JAN JELÍNEK

Sedmdesát rokÛ od Frankovy popravy Ve velké síni justičního paláce v Praze-Pankráci se před 70 roky od 22. března 1946 konal před Mimořádným lidovým soudem proces s válečným zločincem a katem českého lidu Karlem Hermannem Frankem. Jeho ruce třísnila krev z rozsáhlého výčtu zločinů a především mučedníků z vypálených obcí Lidice a Ležáky a také z poprav mnoha dalších českých občanů, Žalobcem procesu byl Jaroslav Drábek, předsedou soudu Vladimír Kozák. Jako obhájce Franka hájil Kamil Resler, který nejprve jeho zastupování odmítal a zlo-

čince nakonec zastupoval pouze z moci úřední. „Stal jsem se Frankovou poslední obětí,“ prohlásil tenkrát obhájce. Mimořádný soud vyslovil nad Frankem 21. května 1946 ortel trestu smrti a den poté byl na nádvoří pankrácké věznice pověšen. Z dětství si pamatuji vyprávění svého strýčka Antonína, kterému se poštěstilo dostat vstupenku na Frankovu popravu. Strejda jeho exekuci vylíčil barvitě a neopomněl ji obrazně okomentovat slovy: „Když ten pacholek visel, už se nezmohl na nás vypláznout ja(jel) zyk.“


198/2016


3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Konference Slovanstvo a svût souãasnosti Na konci minulého roku 8. 12. 2015 se v Bratislavû konala konference Slovanstvo a svût souãasnosti s mezinárodní úãastí. Konferenci svolalo SdruÏení slovenské inteligence za úãasti SdruÏení slovanské vzájemnosti. Na této konferenci byly předneseny referáty zabývající se současným stavem Slovanstva. Úvodní referát Viliama Hornáčka byl věnován odkazu slovenského buditele Ľudovíta Štúra. Velmi závažnou otázkou současnosti – Evrop-

skou unií vnucovaným centralismem a pochybným multikulturalismem se zabýval referát Ľubomíra Huďa. Další referáty byly věnovány původu Slovanů, politickým názorům Ľudovíta Štúra, spolupráci Slovanů za druhé světové války, současnému stavu Slovanstva a mezinárodním vztahům, slavistice v Rusku, postojům současné generace a útoku globalizačních sil na tradiční rodinu a její úlohu ve společnosti. Konference přijala dvě prohlášení: Bratislavské memorandum – Slovanstvu a světu a Bratislavskou výzvu – SlovanRedakce SV skí bratia!

Bratislavská v˘zva – Slovanskí bratia! Tak je nazván dokument – nebo memorandum, které bylo pfiijato na konferenci Slovanstvo a svût souãasnosti organizované koncem minulého roku v kongresovém centru Slovenské akademie vûd v Bratislavû. Na jejím konání se podílelo SdruÏení slovenské inteligence a také SdruÏení slovanské vzájemnosti. Konference s mezinárodní účasti pojednávala o Slovanství a světě současnosti a její uspořádání spadalo do tzv. Roku Ľudovíta Štúra, jenž je věnován odkazu této veliké slovanské osobnosti pro naši současnost. L. Štúrovi věnoval již v loňském roce náš časopis pozornost (v č. 191). O konferenci, která se konala v Bratislavě, podrobně referuje ve svém prvním čísle z letošního roku list Slovanská vzájomnosť. Jsme toho názoru, že tzv. Bratislavská výzva – Slovanskí bratia! by neměla zůstat stranou pozornosti, a proto ji otiskujeme v plném znění. Ve znění, v němž byla přijata, hovoří jasně ke všem slovanským organizacím:

slobodný prejav našej dobrej vôle a nádeje a základ nových, skutočne bratských vzťahov – výtvorme a podpíšme před tvárou celého sveta dokument Magna charta slovanských národov. Prejavme týmto aktom, ktorý vyjadruje vzájomné zmierenie, porozumenie a partnerskú spoluprácu, svoje odhodlanie prevziať civilizačnú štafetu ľudstva. Naplňme zmysel svojho života uskutočňovaním slovanskej renesancie – ako obrody humanizácie vzťahov a kultúrnosti, ktorá bude na prospech tak Slovanstva, ako aj celého ľudstva. Máme jedinečnú a neopakovateľnú príležitosť uplatniť a rozvíjať všetky pozitívne vlastnosti nášho charakteru a – dokázať tak, že sme národy tvorcov hodnôt a nie ich ničiteľov, že mierová tvorivá priateľská spolupráca je nám nepomerne vlastnejšia ako vojnové konflikty. Túto výzvu doby a zároveň neopakovateľnú historickú príležitosť pre Slovanstvo a svet nemáme právo odmietnuť! Napodobňovanie cudzích vzorov a žitie podľa cudzorodých ideológií a projektov sa v konečnom dôsledku – celkom prirodzene a zákonite – obrátilo proti nám. Je čas vrátiť sa k sebe, k vlastnej podstate našej slovanskej identity a charakteru a žiť už konečne tak, ako to vyhovuje nám a nie cudzím. Máme na to – tak ako všetky národy sveta, ktoré tak už dávno žijú – prirodzené právo. A ak sa tohto neodňateľného práva a nevyhnutnej podmienky slobody a ľudskej dôstojnosti nevzdáme my sami, bude už navždy trvalou súčasťou nášho života. Nepremeškajme svoju historickú príležitosť a naplňme predpovede našich velikánov aj zmysel nášho života svojimi činmi!

Neu‰lo nám ■ Smlouva o strategické spolu-

práci mezi Českou republikou a Čínou je významným přínosem ve vztazích obou zemí. Pozitivní výsledky návštěvy čínských představitelů v čele s prezidentem Si Ťin-pchingem nemohly ohrozit ani pokusy upoutat pozornost máváním tibetskými vlajkami, popřípadě obrazem z již zašlého meditování Václava Havla a dalajlámy. ■ Visegrád ožívá? Přátelský zájmový svazek Česka, Slovenska, Maďarska a Polska, mající kolem 65 milionů obyvatel, má významný podnět ke skutečnému spojenectví v souvislosti s migrační krizí a tlakům o prosazení povinných kvót, jimž jsou tyto země vystaveny – společný postup zemí tzv. V4, a to nejen v této spojitosti, je do budoucna v mnohém nadějný!

Svoboda zrozená v boji V loňském roce vydalo nakladatelství OREGO pozoruhodnou publikaci mající shora uvedený název. Byla věnována 70. výročí osvobození Československa a díky autorskému kolektivu zahrnuje i někdy málo známé údaje. Protože dosud v rozmanitých časových odstupech je zkreslován odsun Němců z Československa v letech 1945-1947 a někteří autoři neváhají dokonce mluvit o „vyhánění“ Němců, nepostrádá na zajímavosti následující historická skutečnost, kterou kniha přináší (na s. 88): Veřejnosti je téměř neznámé, že přesídlování Němců z československého území začalo již koncem války při ústupu Němců před Rudou armádou z rozhodnutí samotných německých orgánů. Zejména tomu tak bylo na Slovensku a ve Slezsku v rámci akce „Spálená země“ (akce ARLZ – Auflockerung, Räumung, Zerstörung – útlum, vyklízení, ochromení, zničení). Na Slovensku byl řízením pověřen šéf tamější Deutsche Partei F. Karmasin. Akce, při níž si Němci směli odnést jen 30 kg na osobu, začala 27. října 1944 na Spiši a pak se posouvala do dal-

ších míst s německou menšinou (Kremnica, okolí Prievidzi, Horní Ponitří, Bratislava). Celkem bylo pod německým komandem vystěhováno ze Slovenska kolem 120 tisíc Němců, tj. přibližně 80 % původního počtu. Němci při útěku ničili majetek, např. v Kremnici podpálili více než sto svých domů. Německým

■ Objektivita naruby - dle Lidových novin z 12. 3. 2016: „OSN je prostoupena antiizraelismem. Stačí se podívat na činnost Rady pro lidská práva OSN s její agendou a rituálními odsudky Izraele, a to i hlasy vražedných diktátorských režimů. ■ Pokračující pokles důvěry naší společnosti v Evropskou unii trvá. Podle zveřejněných údajů Střediska empirického výzkumu (STEM) v roce 2008 vyjádřilo podporu Evropské unii 58 procent dotázaných, o osm let později 29 procent. Jde o vystřízlivění?

■ Mladých je moc a práce málo - povšimla si toho Mladá fronta DNES (5. 3. t. r.). Ohromná většina z nich žije v rozvojovém světě, ale těžko hledají zaměstnání. Kapitalismus má ovšem svérázný recept, o němž se MF DNES nezmiňuje – vyvolávání válečných konfliktů a nepokojů, přinášejících oběti četných mladých lidí. Nesčetné důkazy jsou z Libye, Iráku, Sýrie a řady dalších afrických i latinskoamerických zemí. Dnešní vlna migrantů do Evropy leccos dokládá!

antifašistům, z nichž část se zapojila do Slovenského národního povstání, se mnohde podařilo evakuaci vyhnout a někteří z nich se stali i členy vznikajících národních výborů. Vedoucí představitelé sudetských Němců uvažovali v případě dalšího trvání války i o vystěhování Němců z dalších oblastí českého pohraničí. Značná část Němců přesídlených ze Slovenska se tam po skončení války vrátila a byla pak většinou spolu s ostatními Němci odsunuta (Průcha V. a kol. c. d., 1. díl, s. 573) s odkazem na Historický časopis SAV č. 3/2001, s. 453-456, 465). Jednu osobní vzpomínku na závěr: před rozpadem Československa, a to ještě před vznikem tzv. Slovenského státu, jsem jako tehdejší středoškolák byl svědkem nadšení bratislavských Němců propadlých obdivem k hitlerovskému Německu a podílejících se tehdy i na vzmáhající se rasové nenávisti a antisemitismu, včetně ničení, tj. rozbíjení židovských obchodů. Spravedlnost se však posléze prosadila, i když za nezměrných obětí. NEZAPOMÍNEJME! (M. S.)

založením kongregace, pečující dnes o více než 100 sirotčinců a jídelen pro chudé ve více než stovce zemí, ocenil Vatikán. 4. září vstoupí mezi svaté, jak stvrdil podpisem dekretu papež František. Matka Tereza se narodila v roce 1910 kosovským Albáncům ve Skopji, dnešní metropoli Makedonie. Po jejím odchodu do řeholního řádu pobývala v Albánii. Za svoji považují Matku Terezu i v Indii. Matka Tereza bude svatořečena před devatenáctým rokem od své smrti a naplní se tak přání četných věřících římskokatolické církve a nejen jich.

Kdo vydûlá na spojení a komu bude na prospûch?

■ Vladimir Putin má v Rusku podporu - podle nejnovějších taměj-

Otvára sa horizont novej zodpovednosti za nás aj za l’udstvo a svet Dozrel čas nášho osudového rozhodnutia. Čas, ktorý nás vyzýva, aby sme predpovede veľkých osobností našich aj svetových dejín naplnili činmi a dali nášmu životu novú motiváciu a perspektívu. Otvára sa horizont novej zodpovednosti za nás aj za ľudstvo a svet, balansujúci v súčasnosti nad priepasťou vojnovej katastrofy nepredstaviteľných ničivých následkov a možno aj zániku ľudstva. Zanechajme vzájomné spory, zasadníme za stôl vzájomnej dohody. Na znak svojej zrelosti a múdrosti – ako

Bosna a Hercegovina (BaH) předala do Bruselu žádost o přijetí do Evropské unie. Ve Štrasburku leží schválená asociační dohoda mezi EU a Kosovem. Lze předpokládat, že členy EU budou i Srbsko, Makedonie a Černá Hora, tedy v unii bude takřka pětina členských zemí tvořena nástupnickými státy bývalé Jugoslávie. Sjednocování Evropy probíhající přijímáním nových členů z dříve rozbitých států (např. bývalá Jugoslávie – Balkán, Pobaltí), přináší pokles váhy jednotlivých zemí při významně důležitých rozhodováních. Státy, které se štěpí, mají více hlasů, státy, které se sjednocují, svou převahu ztrácejí. Tedy teoreticky může dojít k situaci, kdy země bývalé Jugoslávie budou mít až sedmkrát více hlasů než sjednocené Německo. I na to je pamatováno tím, že vliv jednotlivých zemí se váže na počet jejich obyvatel. Tím mohou,

Bratislava, 8. 12. 2015 Účastníci konferencie Slovanstvo a svet súčasnosti

počtem silné západní státy, prosazovat svoji vůli. Co se stane, pokud dojde ke spojení EU s Ukrajinou a Tureckem? Celá vratká rovnováha se pravděpodobně zhroutí. Na jedné straně zůstane pár hospodářsky vyspělých zemí a na straně druhé množství států (zejména z rozpadlých celků) a několik populačně velmi silných zemí

s nedostatečnou ekonomikou, ale silným mandátem vzhledem k množství obyvatel. Pokud k tomu započítáme hospodářsky silné, špičkově rozvinuté země jako je např. Švýcarsko a Norsko, které nejsou členy EU a váhající Velká Británie, může dojít k podstatnému rozčarování. Pokud budou podobné trendy pokračovat, dojde Evropská unie k patové si-

tuaci, kdy budou tzv. západní hodnoty záviset na tom, zda pro ně zvednou ruku národnostně roztříštěné, ale populačně silné státy Evropy východní. Budou-li tyto tendence s cíleným rozšiřováním Evropy pokračovat, nastoluje se otázka, „komu na prospěch“, a zda si politici tento problém připouští. (z internetu)

■ Česká ekonomika roste - v roce 2015 zvýšila svůj výkon o 4,3 %. V letošním roce se předpokládá pomalejší růst ekonomiky. Pro celý letošní rok je odhadován růst HDP o cca 2,1 %. Skutečností však je, že asi pět procent populace se u nás nachází v tzv. dluhové pasti vzhledem k nízkým příjmům, které mají! ■ Příkladnou humanitární činnost, kterou iniciovala Matka Tereza

ších průzkumů veřejného mínění podporuje jej 89 % Rusů. Podobnému hodnocení se však netěší někdejší političtí

Mezinárodní setkání antifa‰istÛ na Îalém Na vrchu Žalý se 21. května od 10 hodin uskuteční tr adiční letošní mezinárodní setkání antifašistů v duchu naléhavé výzvy „Chr ánit mír je povinností nás všech“. J eho hlavním tématem je obhajoba uspoř ádání Československa po dr uhé světové válce a oslava 65. výročí založení Svazu protifašistických bojovníků a 95. výročí zrodu KSČ.

Hlavními pořadateli setkání jsou Oblastní organizace Vlasteneckého sdružení antifašistů (VSA) ČR Semilsko, Krajské výbory KSČM Liberec a Hradec Králové a Oblastní výbor Českého svazu bojovníků za svobodu Jilemnicko. Účastníci se sejdou před hotelem Zlatá vyhlídka na Benecku v 9.30 hodin a při pietním aktu položí kytice u Pomníku antifašistů na Žalém. Na setkání diskusního charakteru

přijali pozvání: předsedkyně VSA ČR, zástupci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu, zahraničních delegací a další. Letošní setkání antifašistů na Žalém bude svým významem a dopadem nesporně i důstojnou oslavou 71. výročí osvobození našich zemí v roce 1945 a uctěním památky všech hrdinů pad(jel) lých ve druhé světové válce.

představitelé Michail Gorbačov a Jelcin, popřípadě někdejší Chruščov. Ve srovnání s průzkumem z r. 2012 vzrostla o 13 % podpora J. V. Stalina, který podle 40 % dotázaných přinesl zemi více dobrého než zlého! (-da) Stránku připravil a redigoval Mirko Svoboda.


4


Jednou vûtou ■ Rusko stabilizovalo pozici Asadova režimu na drtivé části obydleného území Sýrie tím, že pomohlo rozšířit jím kontrolované území o deset tisíc čtverečních kilometrů, vrátilo pod vládu Damašku přes 400 měst a vesnic, zlikvidovalo na dva tisíce džihádistů z Ruska, kteří se mohli vrátit domů na Kavkaz, současně zabránilo Západu zkusit si další „změnu režimu“ s dalšími katastrofálními důsledky, a navíc se zkouší vyhnout americké zkušenosti „zabřednutí do vleklých blízkovýchodT. Spencerová, PL ních konfliktů.“

■ V. Putin kritizoval vedení sportovních svazů za dopingovou

198/2016

S V ùT KO L E M N ÁS ● S V ùT KO L E M N ÁS

Co na to Terezie Spencerová Pro zhodnocení stavu rusko-americk˘ch vztahÛ v prvním ãtvrtletí tohoto roku je poãátkem dubna, kdy pí‰eme tento ãlánek, tûÏko hledat v˘stiÏnûj‰í anal˘zu, neÏ pfiiná‰í v Parlamentních listech T. Spencerová. Citujeme ji: Ministr zahraničí USA Kerry byl v Rusku za necelý rok už potřetí a opakuje se starý scénář – zase se skoro nic neví. Obvykle se do médií cíleně vypouštějí „úniky“, ale nyní zase nic. Putin s Kerrym na tiskovce žertovali o „kufříku plném tajemství“, který americký ministr ruskému prezidentovi přivezl a nedal ho

K rozšiřování NATO k ruským hranicím Ano, to je druhá tvář zahraniční politiky USA. V ní totiž proti sobě vystupují diplomaté a vojenskoprůmyslový komplex – čili ministerstvo zahraničí se přetahuje s Pentagonem. A vojáci v přerozdělování financí vítězí, o čemž svědčí třeba

„Politika české vlády, pokud se týče Ukrajiny, je velice nedobrá. Já jsem novinář,“ říká žurnalistický nestor Jan Petránek… „Jak se mám dívat na to, když Savčenková skutečně řídila palbu, při které zahynuli dva novináři? Nemám rád střílení do novinářů, a jestliže dosud nebyly splněny Minské dohody, tak naopak proti

aféru kolem meldonia, že nevěnovalo problému dostatečnou pozornost, zapomnělo včas aktualizovat seznamy zakázaných přípravků – odmítl tak populární tezi ruských médií, že za aférou stojí mezinárodní spiknutí proti ruským sportovcům a sportovním svazům nařídil, aby úzce spolupracovaly se Světovou antidopingovou agenturou WADA a Mezinárodním olympijským výborem.

■ Rusko vojenskou operací v Sýrii také zaujalo kupce zbraní, kteří jednají o kontrakty v hodnotě šesti až sedmi miliard dolarů (145 až 170 miliard korun), takže akce, která podle prezidenta Putina vyšla na 33 miliard rublů (asi 12 miliard korun), se zhodnotí více než desetkrát.

■ Rosatom jako první ve světě zahájil spouštění reaktoru generace III+ zavážením paliva do reaktoru Novovoroněžské jaderné elektrárny stejného typu, jaký nabízelo česko-ruské konsorcium MIR 1200 v tendru na dostavbu JE Temelín.

■ NATO i nadále stupňuje svůj vojenský potenciál v bezprostřední blízkosti ruských hranic, „a tak pokračujeme ve formování dvou nových divizí v Západním vojenském okruhu“, reagoval bez emocí ministr obrany Ruska armádní generál S. Šojgu.

■ Celkový objem finanční pomoci Ukrajině mezinárodními organizacemi činí kolem 44 mld. dolarů a více než 15,6 mld. euro, kterou ale podle Ukrajinské pravdy země nedokázala efektivně využít pro nedokonalost zákonů, korupci a chybějící politickou vůli k provádění reforem.

■ „Ruské vládě se za těžkých podmínek podařilo v zemi udržet stabilitu bankovního systému,“ uvedli odborníci z Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB), kteří 15.-30. března v Moskvě jednali s cílem vyhodnotit situaci v ruském finančním sektoru.

■ Kerčský 19kilometrový most, který zajistí přímé spojení mezi Ruskem a Krymem mimo Ukrajinu, bude nejdelší v Rusku, a bude se skládat ze čtyř jízdních pruhů a dvou železničních tratí, když zprovoznění části určené pro silniční dopravu je plánováno na prosinec roku 2018 a vlaky začnou jezdit v roce 2019.

■ Po zavedení embarga utrpěla podle unijních obchodních statistik nejvíce škod z ruských protisankcí Litva, když její vývoz do Ruska klesl o 38 %, zatímco objem lotyšského a polského vývozu se prakticky nezměnil. Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

■ Kompromis o Donbasu? Rusko a USA prý za zády ukrajinské vlády jednají jak zastavit konflikt na východní Ukrajině (v Donbasu) a v brzké době mohou dosáhnout kompromisu. Informoval o tom list Ukrajinskaja pravda s odvoláním na americkou soukromou výzvědnou a analyticko společnost Stratfor. Podle něho se v posledních týdnech velmi urychlila činnost ruských a amerických činitelů a intenzivně se pracuje na „tajné dohodě“, která má vést ke kompromisu ohledně politických a vojenských požadavků separatistů a Moskvy na jedné straně a na straně druhé Kyjeva a jeho západních partnerů. Nicméně v dokumentu Stratforu se zdůrazňuje, že Kyjev nemůže od Moskvy očekávat nějaké významné ústupky. Kreml tradičně staví vlastní národní bezpečnostní zájmy nad svůj ekonomický rozvoj, zdůrazňuje dokument. Poslední jednání ruských a amerických diplomatů se údajně týkala uspořádání místních voleb v Doněcku a Luhansku. Američtí analytici se domnívají, že volby mohou zmírnit ostré politické rozpory týkající se statutu a samostatnosti regionu. Zatím se prý obě strany snaží dohodnout podmínky voleb. Ruské zdroje však tyto informace nepotvrdily. ■ Ruský motorkářský klub Noční vlci uspořádá opět jízdu

■ Rada Euroasijského fondu pro stabilizaci a rozvoj (EFSR) schválila přidělení finančního úvěru Bělorusku ve výši dvou miliard dolarů, který podpoří reformní program vlády a Národní banky Běloruska pro vytvoření předpokladů pro hospodářský růst a realizaci tržních reforem.

Neu‰lo nám

Co pfiiváÏí ministr zahraniãí USA Kerry?

cestou z ruky…Vlastně jediné, co z toho všeho vyplývá, je poučení, že velmoci se mezi sebou vždy na něčem dohodnou. Mezitím bylo oznámeno, že na počátku března byl v Moskvě jednat šéf CIA John Brennan a americká média nyní mluví o jakémsi „tání“ ve vztazích s Ruskem, a to především na Blízkém východě. I proto se USA s Ruskem dohodly, že nová syrská ústava „bude připravena“ do srpna a mezitím už jen bude stačit, když donutí každý „ty své“ účastníky konfliktu, aby se podvolili „vůli silnějších“. Obama už na tom podle všeho pracuje, do Ankary vzkazuje, že by nebylo od věci dodržovat zákony, lidská práva a k tomu v jednom rozhovoru na otázku, zda je Saúdská Arábie americkým spojencem, vyhýbavě odpověděl, že „je to složitější“, čímž musel v Rijádu vyvolat paniku. Tím spíš, že Trump hrozí, že USA od Saúdů přestanou kupovat ropu…

Blahopřání k Palmyře Mluvčí ruského ministra zahraničí Lavrova po jednáních s Kerrym připomněla, že Bašár Asad na rozdíl od svého otce „nebýval nejlepším přítelem Ruska, ale Západu“. Přesto prý Rusko podporuje „zachování zákonné vlády“, protože „v případě prezidentova odchodu by odešla i vláda, výkonná moc by se rozpadla, stejně jako armáda, země by upadla do ještě většího násilí, pro region by to byla katastrofa a stejně tak pro mezinárodní bezpečnost“. Takže Rusko Bašára Asada ve finále podporuje jaksi kvůli „vyšším cílům“. Hned potom Putin pogratuloval osobně Asadovi k osvobození Palmýry. Rusko obecně mluví „jen“ o podpoře legitimní vlády svrchovaného státu a o budoucnosti země musejí rozhodnout sami Syřané, čímž zajišťují místo v budoucnosti právě Asadovi, protože široko daleko stále není nikdo, kdo by ho mohl nahradit. Druhá strana, tedy ministerstvo zahraničí a Bílý dům, zřejmě už krizi prohlubovat nechtějí. Omezují se na prohlášení typu „protiruské sankce budou zrušeny až po splnění minských dohod“, na což Rusko vždy připomene, že s tím nemá nic společného, protože přece není subjektem minských dohod… Všichni jsou spokojeni, že si řekli to své, a život jde dál, tím spíš, že obchodní obrat mezi USA a Ruskem během těchto sankcí dokonce vzrostl.

fakt, že většinu americké zahraniční pomoci rozděluje Pentagon a nikoli ministerstvo zahraničí, což ve výsledku znamená, že americká pomoc ve světě je vlastně především ta „militarizovaná“. Neboli USA dnes do světa mluví těmito dvěma hlasy, ale vrchním velitelem je stále ještě Obama. A ten válku s Ruskem nechce. Od příštího ledna, zvlášť pokud zvítězí Hillary Clintonová, už by to samozřejmě mohlo být jinak, ale netvrdím, že tomu tak – pokud pomineme očekávanou záplavu protiruské rétoriky – opravdu bude, protože svět se rychle mění a pozice USA už není taková jako ještě před dvěma dekádami. Zajímavé ovšem je, že současně s Kerrym byl v Moskvě i německý ministr zahraničí F. W. Steinmeier a mimo jiné se mezi čtyřma očima v jednom z luxusních moskevských hotelů sešel s G. Grefem, takto šéfem Sberbank, která je na unijním sankčním seznamu. To pro Kyjev vůbec není dobrá zpráva, stejně jako to, že se zdá, že Francie už nad celou Ukrajinou zlomila hůl a další vývoj krize už ji jakoby přestal zajímat. Takže se zdá, že patroni „demokratické Ukrajiny“ nechávají své rozmazlené děcko na holičkách. Kyjev se mezitím utápí ve snahách sesadit premiéra Jaceňuka, ale tamní oligarchické zkorumpované strany jsou tak rozhádané, že místo demokracie nabízejí jen pohled na neuvěřitelně trapné divadlo. A aby to nějak zakryly, vymýšlejí proti Rusku bezzubé sankce kvůli „Nadě“ Savčenkové.

Ukrajina 2016 Takto jsme se dostali s Terezií Spencerovou k Ukrajině, ale zde dejme slovo v rámci informací z internetu (které do veřejných sdělovacích prostředků jen jaksi těžko prosakují) mužským kolegům.

tomu, co si myslí pánové Zaorálek a Sobotka, si myslím, že veliká vina je na straně Kyjeva a ne na straně Ruska. Když začínala celá krymsko-ukrajinská rapsodie, měl si každý uvědomit, že kdyby se NATO dostalo až na Ukrajinu, znamenalo by to stažení ruské vlajky nad Sevastopolem a vztyčení vlajky NATO, a to by byla sebevražda Ruska jako velmoci, a každý jen trošku schopný stratég, který zná myšlenky Brzezinského a Kissingera, musí vědět, že samotný západní nátlak až skoro na kraj zavání válkou. Tohle není rozumný postoj, a co se týče Savčenkové, já ji soudit nebudu, ale v každém případě si myslím, že pokud je válka a někdo se pokusí udělat to, co ona, musí počítat s tím, že riskuje i vlastní krk.“

„Krvavá“ Naděžda „Savčenková byla zadržena v červnu 2014 nedaleko města Metalist v Luhanské oblasti na Ukrajině. Kromě jiného byla vybavena americkým laserovým naváděčem pro řízení palby od firmy Elbit Systems. Ten se používá pro optické zaměření objektů a bojových vozidel nepřítele k navádění střel typu země-země nebo vzduch-země. Savčenková podle výpovědi zajatých spolubojovníků působila v nechvalně známé jednotce Ajdar jako ‚návodčí‘ pro koordinaci palby minometů a pěchotních řízených střel. Právě navedení střel na pozice domobrany, kde se vyskytovali i zmínění ruští žurnalisté, je jedním ze zločinů, z nichž je viněna. V průběhu soudního procesu však vyšly najevo i další zločiny, jichž se dopustila,“ píše závěrem V. Danda na serveru Protiproud. Savčenková například měla mučit zajatce. Měla típat cigarety v jejich otevřených očích. Mlátila je trubkou, a tak podobně. Mělo se jí říkat „krvavá Naděžda“. V projevech násilí si měla libovat. Autor si v této souvislosti klade otázku, zda její obhájci o tom vůbec vědí.

Do Soãi na festival mládeÏe Rusko příští rok uspořádá Světový festival mládeže a studentstva, a to v černomořském Soči. „V Soči je prakticky veškerá infrastruktura k dispozici. A hosté cestují na své náklady. Takže nebudeme potřebovat moc peněz,“ řekl Sergej Pospelov,

šéf státní organizace Rosmoloďož. Čeká se 30 tisíc lidí ze 150 zemí. Festivaly organizuje Světová federace demokratické mládeže. Členy jsou socialistické a komunistické mládežnické spolky. Z ČR je to Komunistický svaz mládeže. Zatím poslední festival byl v roce 2013 v ekvádorském Quitu.

z Moskvy do Berlína věnovanou Dni vítězství. Trasa povede přes území Ruska, Běloruska, Polska, Slovenska, Rakouska, Česka a Německa. Plánuje se, že jízda skončí 9. května v Berlíně. V průběhu jízdy navštíví Chatyň a Brestskou pevnost v Bělorusku, hřbitov sovětských vojáků v polské Vratislavi, bývalý nacistický koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau v polské Osvětimi, slovenský pomník na Slavíně v Bratislavě a pomníky sovětských vojáků ve Vídni a Drážďanech. „Čím víc se nám budou snažit uškodit naši nepřátelé nebo lidé, kteří si kladou za cíl přepsat dějiny a ponížit Vítězství, tím víc lidí nás bude podporovat,“ prohlásili organizátoři s nadějí, že budou moci přejet bělorusko-polskou hranici 1. května bez potíží ze strany polských úřadů. V Berlíně se zúčastní spolu s německými motorkáři, pracovníky Generálního konzulátu a zástupci veteránských organizací oslav v Treptow-parku a u pomníku Pankow-Schönholz u Braniborské brány, oznámil vedoucí jízdy A. Bobrovskij.

■ Na Západě se vytvořil obraz Ruska jako agresora na hliněných nohou. Příliš mnoho politiků a jim sloužících novinářů odmítá od tohoto obrazu ustoupit. Dílem to neumějí, třeba proto, že vůbec nedokážou pochopit, že někdo může válku a diplomacii propojovat tak, jako to dělá Putin. Dílem jim stále obraz nepřítele v podobě agresivního rozkládajícího se Ruska vyhovuje. A fungující ruská armáda, která dokáže velké přesuny během několika hodin po vydání rozkazu svého velitele – to se této propagandě příliš nehodí. O. Krejčí, PL.

■ Válka v Sýrii začala, protože Bašár Asad odmítl poskytnout území pro plynovod z Kataru do Evropy. Tehdy se objevil Islámský stát s přímou podporou CIA a amerických peněz, píše ve svém článku pro Politico americký veřejný aktivista Robert Kennedy, slavný americký právník, a synovec prezidenta Johna F. Kennedyho. Nemenší zájem na výstavbě plynovodu měla Evropská unie, protože pak by měla přístup k levné energii a zbavila se závislosti na ruském plynu.

■ Na Krymu nyní žije asi 270 tisíc Tatarů. Jejich historickým ochráncem je Turecko, kde žije tatarská 2,5 milionová diaspora. Jakmile se Krym připojil k Rusku, byl zde jedním ze státních jazyků vyhlášen krymskotatarský jazyk. Do té doby státním jazykem nebyl! Hned byl rovněž zaveden hlavní tatarský muslimský svátek – který je nyní státem uznaným volným dnem. Bylo také ihned přijato rozhodnutí o rozšíření sítě škol a školek pro krymskotatarský národ, aby nepřišli o svůj jazyk a o své kulturní dědictví.


198/2016


5

S V ùT KO L E M N ÁS ● S V ùT KO L E M N ÁS ● S V ùT KO L E M N ÁS

Podivn˘ rozsudek nad KaradÏiãem Lékafi ãesko-srbského pÛvodu profesor Rajko Doleãek se pro ParlamentniListy.cz vyjádfiil k odsouzení vÛdce bosensk˘ch SrbÛ v prÛbûhu obãanské války v Jugoslávii Radovana KaradÏiãe. V minul˘ch dnech byl nad KaradÏiãem vynesen rozsudek – 40 let vûzení. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu pro válečné zločiny v někdejší Jugoslávii (ICTY) dostal na Západě brzy po svém vzniku (1993) pro řadu svých závažných prohřešků nelichotivou přezdívku „klokaní soud“, poznamenává úvodem k soudnímu tribunálu, jenž vynesl rozsudek nad Karadžičem. Doleček. Klokaní soud je dle něj takový soud, který je cha-

rakterizovaný nezodpovědnými a neoprávněnými postupy. Následně uvedl, že Karadžiče zná osobně. Zná i generála Ratko Mladiče a bývalého prezidenta Republiky Srbská Krajina Gorana Hadžiče. „Bylo to zvláštní setkání s třemi muži, kteří doslova zachránili srbský lid před novou, ale skutečnou genocidou v Bosně a Hercegovině a v Chorvatsku, kterou Srbové prodělali v minulosti už za války 194145 od chorvatských ustašovců a části bosensko-hercegovských muslimů v tehdejším tzv. Nezávislém státě Chorvatsko. Jednalo se tehdy o mnoho set tisíc povražděných a oloupených Srbů,“ uvedl k setkání v dubnu 2014 Doleček. Doleček si dodnes pamatuje také Karadžičova slova ze září 1996. V té době si

dle něj Západ počínal doslova trestuhodně, kdy veškerou vinu svaloval pouze na srbskou stranu. „Je neuvěřitelné, jak nás západní média vylíčila v absolutně jednostranných, tendenčních zprávách,“ řekl prý tehdy Karadžič. Doleček následně uvádí, že to vlastní zabíjení 1. března 1992 začala muslimsko-chorvatská tlupa. Karadžič prý tehdy velmi pomohl uklidnit situaci. „Prosím tě, přečti si znova moji proklamaci muslimům v Bosně v roce 1992,

probíjeli ze Srebrenici těch 60-65 km do Tuzly. A o mrtvých v bojích se v souvislosti s těmi údaji o 8000 vůbec nikdo nezmiňuje, jako by v bojích nikdo nezahynul,“ poznamenal dále Doleček. Mezinárodní soudní tribunál podle něj chce trestat pouze jednu stranu, srbskou. „Jako by stejný nebo podobný zločin bosenského (muslimského) nebo chorvatského vojska, nebo kosovsko-albánských teroristů nebyl trestuhodným. A přitom bosenské velení nešetří velikými čísly a ICTY je v tom podporuje,

Rajko Doleãek

Kdo jde proti smlouvû Rakousko, konkrétně Korutany, jsou delší čas ve varu. Příčinou letitého sporu jsou dvoujazyčné tabule s místními názvy všude tam, kde žije početná slovinská menšina. Problém tak dalece nazrál, že se do něj vložil i rakouský prezident Heinz Fischer. Prezident žádá o urychlené vyřešení problému s místními jmény v němčině a slovinštině. Ještě v době existence někdejší Jugoslávie (v roce 1955) byla s Vídní uzavřena smlouva o dvojjazyčných nápisech v Korutanech. Nápisy mají být umístěny tam, kde slovinská menšina činí nejméně jednu desetinu obyvatel. I přes velký časový odstup, tak všude není smlouva dosud splněna. Proti realizaci vzpomenuté smlouvy vystupují zejména populističtí korutanští politici, zejména pohrobci bývalého hejtmana Jorga Haidena. Bývalý hejtman tragicky zahynul při automobilové nehodě v roce 2008. Spor o realizaci uvedené smlouvy řešil již několikrát rakouský Ústavní soud. Tomu nezbylo než nárok na dvojjazyčné tabule a jejich umístění potvrdit. Kličkou, která zesměšňovala dvojjazyčnost, bylo umístění vedle německého názvu, malinké cedulky ve slovinštině (například jihokorutanský Bleiburg). Ve funkci hejtmana má zesnulý Haider zdatné nástupce ze strany Svobodná strana Korutan. Straničtí představitelé se snaží prosadit změnu, že o umístění tabulí by obyvatelé dotčených obcí měli hlasovat.

S podobným přístupem zásadně nesouhlasí vedení korutanských Slovinců, pro které je základním východiskem pro vyjednávání příslušná „mezinárodní dohoda“ a rozhodnutí Ústavního soudu. Není možné, aby většina obyvatel hlasovala pro přiznání práva příslušejícího menšině obyvatel! I sám rakouský prezident zastává rázné a nekompromisní stanovisko. „Říct, že když jste menšina, dostanete jen malou tabulku na tabuli s místním názvem, je zbytečné dělat takové divadlo.“

A co na to historie Jih Rakouska je původní domovinou pro Slovince již od středověku. Německy mluvící se na tomto území usazovali postupně a jejich poněmčení přispělo císařství a německá výuka ve školách. Po rozpadu monarchie se v roce 1920 konal na jihu Korutan plebiscit, zda oblast s početnou slovinskou menšinou bude patřit k Rakousku či k tehdejšímu státu Srbů, Chorvatů a Slovinců. Pro připojení k Rakousku hlasovali vedle Rakušanů i mnozí Slovinci a i nadále se slovinská menšina chovala k Rakousku velice loajálně. A je nezodpovědné, že se část příslibů, které korutanští Slovinci dostali a které vycházely ze smlouvy z roku 1955, neplnila a neplní. Důležité je, že v Rakousku je snaha problém řešit a dořešit. (sh)

■ Slovo odborníka O islámu a migraci besedoval s občany ve Starém Plzenci lékař Marcel Hájek, který působil v řadě zahraničních misí. Přes padesát přítomných lidí většinou středního věku si vyslechlo půldruhahodinovou zevrubnou přednášku o islámu a dále pak následovala necelá hodina diskuse. Hovořilo se o Saúdské Arábii, ghettech v západoevropských zemích a místní občané velmi horovali pro Kurdy.

■ Kosovo – nejvût‰í zloãin Evropy Na dotaz ke Kosovu Marcel Hájek odpověděl: „Myslím si, že samostatnost Kosova byla největším zločinem Evropy za poslední tisíciletí. Tady je analogie se Sudety. A náš ministr zahraničních věcí ihned přispěchal, aby podepsal odtržení Kosova od historicky srbského území! Přes to všechno, že museli být potrestáni váleční zločinci, že se musely zastavit boje, že tam musely vtrhnout modré barety, přes to všechno měla vojska OSN zůstat, i kdyby to mělo trvat dvacet let, ale Kosovo mělo zůstat součástí Srbska, protože to je nejstarší srbská provincie. Proto Slováci s tím nesouhlasili, na rozdíl od nás se pochlapili a nepodepsali, jako nepodepsalo mnoho dalších zemí. Srovnávat to s Kurdistánem ale není možné, protože on žádné historické hranice nemá a nelze říci, v kterých hranicích a oblastech by být měl a neměl. Nezapomeňme, že první prezident Iráku, který byl zvolen po poražení Saddáma Husajna, byl Kurd,“ vysvětloval bývalý vojenský lékař.

■ Nezapomínejme kdy jsem jim připomínal, že jsme přece bratři stejné krve, že se nesmíme nechat kvůli tomu, že jsme jiné víry, mezinárodním ZLEM vmanévrovat do války proti sobě..,“ řekl mu prý také tehdy Karadžič. Rozsudek, který nedávno vynesl haagský tribunál, jej však obviňuje mimo jiné ze šíření nenávisti k bosenským muslimům a bosenským Chorvatům. „Jedna věc tam v rozsudku (jak jsem ho slyšel rozhlasem) jaksi nesedí. Při sdělení údajů o údajně 8000 povražděných mužích a chlapcích, muslimech Bosňanech kolem Srebrenici v červenci 1995, kteří byli údajně zavražděni, popraveni, zřejmě z velitelské viny prezidenta dr. Karadžiče. To hrozné číslo je ale svým způsobem zcela sporné. Řada těch mrtvých totiž padla jako ozbrojení příslušníci 28. muslimské divize ze Srebrenici, kteří se nevzdali v těch dnech v bojích stále ještě trvající občansko-etnicko-náboženské války, když se

Vojislav ·e‰elj svoboden Soudci Mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICTY) dospûli k závûru, Ïe nebyla dostateãnû prokázána osobní zodpovûdnost Vojislava ·e‰elja, obÏalovaného za zloãiny spáchané v Bosnû, v Chorvatsku a v srbské oblasti Vojvodinû za válek v letech 1991–1995, které provázely rozpad nûkdej‰í jugoslávské federace. Îalobci pro nûj Ïádali 28 let vûzení. ·e‰elj celou dobu vinu odmítal. „Vojislav Šešelj je nyní svobodný muž,“ řekl předseda soudu Jean-Cloude Antonetti. Šešelj po vynesení verdiktu uvedl, že zproštění ve všech bodech obžaloby byl jediný možný výsledek, ke kterému soud mohl dospět. „Soudci vydali jediný možný verdikt.“ Také řekl, že už žádal od Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii odškodnění ve výši dvanácti milionů eur (324 milionů korun) a nyní by mohl požádat o další dva miliony za všechna utrpení, kterými jsem prošel.“ Tři body obžaloby se týkaly zločinů proti lidskosti a šest dalších porušení válečného práva nebo válečných zvyků. Tyto trestné činy byly podle žalobců spojeny zejména s etnickými čistkami, které podle nich Šešelj podněcoval a podporoval. Šlo mimo jiné o vraždy, mučení, sexuální násilí a ničení majetku.

Neu‰lo nám

i kvůli tomu, aby se mohlo mluvit o genocidě, vymýšlí se různé teorie, například i to, jak jsem slyšel, že vdovy po padlých muslimech nemohou (nesmí?) mít už děti, tím že vzniká genocida (?!),“ uzavřel Doleček.

Parlamentní listy psaly: - Mnozí tvrdí, že Miloševič byl vlastně zavražděn, řekl pro PL profesor Doleček - Doleček: Zločin USA, na který nelze zapomenout - Profesor Rajko Doleček pozvedl hlas proti oslavné knize o Havlovi, kterou napsal Ladislav Špaček. A sečetl zločiny USA proti Srbsku - Rajko Doleček: Lež i pravda za pojmem Srebrenica - Válečný hrdina, profesor Doleček, byl se Zemanem v Moskvě. Máme jeho unikátní zápisky - Miloše Zemana vyprovázeli při odletu do Moskvy aktivisté s drsnými transparenty - Na oslavy do Moskvy letělo se Zemanem osm válečných hrdinů

Každý rok se scházíme před budovou Velvyslanectví Srbské republiky v Praze, v Mostecké ulici, abychom si společně připomněli oběti bombardovací agrese armád NATO proti „malé“ Jugoslávii, proti Černé Hoře a Srbsku. Od března do června 1999 letouny NATO bez mandátu OSN napadaly nejen vojenské, ale i civilní cíle, zabíjely nevinné civilisty – starce, ženy a děti. Ničily infrastrukturu země, továrny, televizní stanice a vysílače, silnice, železnice, mosty, sídliště. Zemi zamořily vystřílenou municí s ochuzeným uranem. Při bombardování byly použity i zakázané zbraně – např. kazetové bomby. Letectvo NATO se tak připojilo k gangsterské UČK, na stranu genocidních vrahů etnických čističů, narkomafie a obchodníků s lidskými orgány.

■ Pfiátelská náv‰tûva Prezident Miloš Zeman se na Pražském hradě setkal s černohorským prezidentem Filipem Vujanovičem. Mluvili spolu o blížícím se vstupu Černé Hory do NATO i o zájmu o členství v Evropské unii. Tématem byla i dostavba druhého bloku tepelné elektrárny Pljevlje, kterou by za několik miliard měla postavit firma Škoda Praha. Novinářům to po setkání řekli oba prezidenti. (sh)

Roberts: Zahraniãní politikou USA je vraÏda

Už dříve řekl, že rozhodnutí haagského tribunálu ho nezajímá. Podle neoficiálních informací, které prý měl k dispozici, očekával uložení trestu 25 let vězení. Byl odhodlán odvolat se proti každému odsuzujícímu verdiktu soudu.

Do Haagu se už nikdy nevrátí Šešelj se haagskému tribunálu přihlásil dobrovolně v roce 2003, krátce poté, co byl u ICTY obviněn ze zločinů spáchaných za války v bývalé Jugoslávii. Proces s ním začal 7. listopadu 2007 a soudní jednání skončilo 20. března 2012. Vynesení verdiktu se z procesních důvodů protahovalo, a tak se-

nát projednávající případ v listopadu 2014 pustil Šešelje dočasně do Bělehradu k léčení rakoviny střev a jaterních metastáz. Učinil tak s podmínkou, že se souzený na výzvu tribunálu ihned do Haagu vrátí. Šešelj ale po příletu do srbské metropole prohlásil, že ho u ICTY už nikdo neuvidí. Senát tribunálu po opakovaném marném naléhání na srbskou vládu, aby Šešelje poslala zpět, letos v únoru nezvykle ostře kabinet premiéra Aleksandara Vučiče kritizoval. Pohrozil přitom neupřesněnými opatřeními Rady bezpečnosti OSN. Soudci však ničeho nedosáhli, kromě obvinění od Bělehradu z arogance.

Ekonom Paul Craig Roberts kdysi v Bílém domě radil prezidentu Ronaldu Reaganovi. Dnes má na americkou politiku mnohem kritičtější názor a ve svém nejnovějším textu rovnou píše, že zahraniční politikou Washingtonu je vražda. „Washingtonská tradice masakrování lidí má svou bohatou tradici. Započala vybíjením indiánů válečnými zločinci Shermannem a Sheridanem a pokračovala svržením atomových bomb na japonské civilní obyvatelstvo,“ uvádí Roberts s tím, že od těchto občasných masakrů však Washington pokročil k současnému kontinuálnímu masakrování lidí. „Washington je zodpovědný za zničení Jugoslávie a Srbska, Afghánistánu, Iráku, Libye, Somálska a části Sýrie. Washington umožnil saúdskoarabský útok na Jemen, ukrajinský útok na její dříve ruské oblasti a umožnil též izraelské zničení Palestiny i vraždění arabských občanů,“ píše. A dodává, že americkému vražednému běsnění na Středním východě a v severní Africe podali pomocnou ruku i Evropané. „Dnes za to platí přílivem milionů uprchlíků na své území,“ nechal se slyšet. „Německé ženy, uprchlíky znásilňované, mohou za své pokoření poděkovat washingtonské loutce – kancléřce, která krveprolití, jež uprchlickou krizi vyvolalo, svým postojem umožnila,“ nebere si Roberts servítky. „Publicistka Mattea Kramerová upozornila

na skutečnost, že ke všem svým dosavadním vraždám připravuje nyní Washington vraždění civilního obyvatelstva na širším základě – a to s pomocí dronů, které je budou kosit při svatebních obřadech, pohřbech, na dětských hřištích, ve zdravotnických zařízeních i v jejich domovech. Jak Kramerová uvádí, všichni současní kandidáti na funkci příštího amerického prezidenta soutěží v podstatě a též nejlítěji o to, který z nich dokáže – až se ujme křesla – spáchat ještě více zločinů, než jich spáchali prezidenti dosavadní,“ všímá si také ekonom. Dosavadní washingtonský způsob invazí, při nichž se jako hlavní zbraň proti teroristům používají bomby shazované na lidi z letadel či dronů, je podle Robertse naprosto nesmyslný. „A prokazuje jen to, že pro vládu zbavenou rozumu se cílem stalo vraždění samotné. I blázen totiž dobře ví, že právě násilí je onou látkou, která plodí terorismus. To ovšem současný Washington neví, a prokazuje tudíž ještě méně inteligence, než kolik jí má blázen,“ poznamenává. Své pojednání uzavírá Roberts konstatováním, že za vlády Billa Clintona, G. W. Bushe a Baracka Obamy se vláda stala nezodpovědnou, bezzákonnou a kriminální organizací, představující nebezpečí nejen pro svět, ale i pro své vlastní občany. (z netu) Stránku 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.


6


198/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Jirkovo vítûzné jaro Jan Neruda: Romance o Karlu IV. Král Karel s Buškem z Velhartic teď zasedli si k dubovému stolu – ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. „Nuž, dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína – dolej výš! dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ Král Karel vesel káže. „Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo – toť první víno, které v Čechách zrálo – aj tedy vzhůru, pijme již!“ A pili – král však náhle prsknul – „To, že je víno? tenhle kvas? vždyť křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul. „Eh – vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svoji vede, „a takovouhle peluň mně z ní zvede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky z nich, a chceš-li klidit pustý smích. zde růže sázet radím! Však jaká země – taký lid! vás kdyby učit chtěli všickni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí – buď svatý rád, když není bit! jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všecko jinak zvrtne zas – mám já to bídu s vámi!“ Přec zase číši k ústům zdvih‘ a napiv se, své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich. Jen – aby marně nezahálel – pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku punebí tisk‘ a po jazyku válel. „Ba je to bída,“ děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu, však kolem úst již úsměv hrál. „Mám žízní umřít? – na mou víru, ty’s oslep‘, páže, nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? – A dej mi dobrou míru! Pij, Bušku – již se nezarmuť – a poslyš, co ti král tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý – a našel již v tom víně chuť. Víš – zkoumat třeba, Bušku milý! to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas – My, myslím, se už vpili!“ „Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse“ – teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Velhartice – „ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!“

Stránku 6 připravila a rediguje Nataša Weberová.

Další příběh z milionů válečných osudů druhé světové války. Je to ukázka skromného hrdinství československého občana bojujícího od 17 let v řadách Rudé armády Jiřího Kadeřábka. Jeho otec pocházel z Čech z obce Rpety na Berounsku. Jako československý legionář se v Kyjevě oženil s volyňskou Češkou a do Čech se nevrátil. Z tohoto manželství se Jirka narodil 28. 9. 1926 jako třetí dítě. . Po napadení Sovětského svazu nemohl být jako československý občan povolán do Rudé armády, kam však vstoupil v roce 1943 dobrovolně. Vzali ho, jen na základě podepsání prohlášení s tím, že při nejbližší příležitosti bude odvelen do Československého armádního sboru gen. Svobody. Nakonec však až do konce války (a ještě rok po válce) sloužil v Rudé armádě. Byl raněn 70 km od Berlína na řece Odře. Nechme teď vyprávět jeho příběh. Je to nejúspěšnější příspěvek z dopisovatelské soutěže vyhlášené v roce 1977 redakcí časopisu Horník-energetik a ústředním výborem Odborového svazu pracovníků hornictví a energetiky.

Takhle svoje vítězné jaro 1945 prožíval Jiří Kadeřábek Přišlo jaro, ale lidé byli příliš zabráni do svých starostí, než aby si ho všímali jako jindy. Vojáci měli radost z tepla, z toho, že svítí slunce. Stromy se zazelenaly, začaly rozkvétat zahrady. Nízko nad bažinami kypěla v noci horečná práce. Maskování děl velkých kalibrů, zhotovování pontonů, skládání beden s municí, všechno se připravovalo na poslední útok. K ránu všechno na bahnitých březích zmrtvělo. Slunce vycházelo, probouzeli se vrabci. Přes bažiny vedla silnice na most přes řeku. Po obou stranách rostlo rákosí, dříve rostly na okraji silnice i stromy. Teď ležely přes silnici napříč, pravidelně se střídajíce a tvořily tak zátarasy. Od západu se valily černé rozervané mraky, všichni čekali, že se mlha rozptýlí a oni se na slunci osuší, ale nad bažinami zaburácel ohlušující hrom. Strom, který zůstal neporažený snad jen proto, že měl sloužit jako orientační bod fašistickému dělostřelectvu, se rozštípl od vrchu až po kořen. Hned nato se spustil liják. Vojáci se přikrčili, přikryli se pláštěnkami, více zatáhli čepice a čekali na ten

čas, až se pohnou přes bažiny k řece na druhou stranu, tam, kde je čekal konec války.

Ofenziva Přišlo to znenadání. Zatřásla se zem a tisíce děl a minometů začaly chrlit oheň. Všechny výstřely se slily v jediný nepřetržitý monotónní hukot. Vojáci se začali rychle připravovat. Ofenziva začala. Za řekou se rozprostírala rovina, na níž byly vidět skvrny nevelkých lesů. V jednom místě dosahoval les až k řece. V rachotu a plamenech tryskaly sloupy vyryté země. Ještě nedopadly a už se zvedly nové a mezi nimi střepiny, větve stromů a někdy i kus kmene. Náhle se rozlehlo pronikavé syčení, jako by tisíce lokomotiv vypouštělo páru. To kaťuše vychrlily svou smrtonosnou dávku. A pak ticho. Nervy se napjaly, vojáci vyskákali ze zákopů a s hromovým urááá se vrhli na německá opevnění, která byla za bažinami u samého břehu řeky. Bez odporu se dostali k řece, nevšímali si Němců se zdviženýma rukama, skákali do řeky a přidržovali se buď prken nebo větví, podle toho, co kdo našel na břehu.

Kamarádi ve zbrani Jirka a VáÀa

Jirka ještě se dvěma vojáky chytil břevna z rozbořeného německého bunkru a snažili se dostat na druhý břeh. První vojáci jsou již na druhé straně a za nimi další a další. Ve vzduchu se ozývá duté buchnutí a ostrý pronikavý svist, vzbuzuje mrazení. Zase buchnutí, další a další. To fašisté začali střílet z protiletadlových děl, která sem přitáhli z týlu. Už jim nestačí děla ani munice, melou z posledního. (Pokračování na s. 8)

Pu‰kinÛv památník (jiÏ) padesátilet˘ Populární festival přednesu básní, písní a scének ruských autorů v ruském jazyce se koná každým rokem nepřetržitě od školního roku 1966/67. Tehdy byl vyhlášen v Československu jako celostátní pod názvem Puškinův památníkRossiana, od ročníku 1990/91 se změněným názvem ARS POETICA-Puškinův památník. Jeho kořeny však sahají ještě dál. Ve druhé polovině padesátých let se již soutěžilo s podobným obsahem a náplní na východním Slovensku. Během své padesátileté historie prošel Puškinův památník změnami. Nejprve neměl žádné rozdělení do kategorií. Postupně byl rozdělen na projev ústní a hudební, na vystoupení jednotlivců a kolektivů, na žáky základních škol a studenty středních a vysokých škol, nejnověji i na dospělé pod hlavičkou ab-

solventi vysokých škol. Řadu let byl záležitostí masovou. První útlum nastal v roce 1968, po němž jen zvolna opět rostla jeho obliba a počty účastníků. Puškovým památníkem prošla celá řada současných herců, zpěváků a dalších osobností z kultury. Namátkově připomeňme jména Eva Urbanová, Filip Čapka, Markéta Stehlíková. Za půlstoletí trvání se kromě nepřeberného počtu účastníků podílelo na jeho chodu také mnoho obětavých organizátorů, učitelů ruštiny a dalších příznivců, jejichž výčet nelze obsáhnout. Jmenujme alespoň za všechny některé z nich Mgr. Klaudii Eibenovou, PhDr. Jaroslava Vávru, CSc., a dlouholetého hlavního organizátora Mgr. Jiřího Klapku. Další útlum nastal po roce 1989, po „sametové revoluci“, která nebyla ani

pro výuku ruského jazyka, a tím i pro Puškinův památník vůbec sametová. I přes snížení počtu škol s výukou ruského jazyka a další překážky, nebylo konání Puškinova památníku přerušeno. V řadě škol se ruský jazyk nyní vyučuje na kvalitní úrovni a zájem o ruštinu se mírně zvyšuje. V těchto školách je o Puškinův památník velký zájem. Mladí si účastí na něm užívají, vystoupení jsou nápaditá, vtipná, původní texty jsou aktualizovány na současnost. Použity jsou originální kulisy, oblečení a další pomůcky. Někde se nespokojují jen s pořádáním okresních a krajských kol. Například v Lounech pořádají ještě Ozvěny Puškinova památníku, které umožní zhlédnutí nacvičených programů také spolužákům i veřejnosti. Jubilejní 50. ročník Puškinova památ-

níku se již rozběhl, probíhají krajská kola. Jako poslední proběhlo krajské kolo Ústeckého kraje v dubnu t. r. v Litoměřicích. Celostátní kolo potom bude 6. června 2016 v Praze v Ruském středisku vědy a kultury. Na loňském celostátním kole bylo předvedeno 90 vystoupení s celkovou účastí přes 400 vystupujících. Puškinův památník je nejstarší evropskou soutěží a přehlídkou v uměleckém přednesu v cizím jazyce. Tento článek je jen stručným přiblížením Puškinova památníku. Více je ve sborníku ARS POETICA – Puškinův památník 1966-2011. Sborník pro jubilejní 50. ročník se připravuje. Tradičními pořadateli a organizátory jsou Česko-ruská společnost a Česká asociace rusistů. VÁCLAV SEDLÁČEK

âinorod˘ hudební skladatel Alois Palouãek Alois Palouček se narodil 15. dubna 1931 v Praze jako jedináček. Jeho otec měl řeznictví a velkouzenářství na Letné a syna vedl velmi přísně k dennímu několikahodinovému cvičení hry na housle. Brzy se zjistilo, že malý Lojzík je hudebně nadaný, měl značné schopnosti nejenom interpretace, ale i skladby a hudebního aranžérství, které se později projevily v neuvěřitelně možné míře. Jednak vystupoval coby interpret houslových skladeb (kupř. Paganiniho koncert), ale již v sextě břevnovského gym-

názia založil třídní orchestr, s kterým až do oktávy zpracovával aranže, rozepisoval party, vedl zkoušky a sjednával koncerty, provozované většinou v sokolovnách. Brzy se členové orchestru pyšnili názvem AP Praha (bylo jich dokonce čtrnáct) a hráli na tanečních zábavách, plesech, výletních parnících a o prázdninách třeba na Pomezních boudách v Krkonoších, či v Karlově Studánce. Alois Palouček absolvoval AMU v oboru skladba, byl dramaturgem Československého rozhlasu, hudebním re-

daktorem a zástupcem šéfredaktora zábavních pořadů Československé televize. Určitou dobu byl dirigentem Československého státního souboru písní a tanců a rovněž dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČRu). Skládal hudbu k rozhlasovým programům; je autor melodramů mj. na texty Nazima Hikmeta, Františka Halase a Jaroslava Seiferta. V roce 1955 složil Májový valčík, který hrál Taneční orchestr ZK Právnické fakulty. Pro spartakiádní skladbu

mladších žáků v roce 1975 složil hudbu, již nahrál Filmový symfonický orchestr (FISYO) a ještě teď mně zní v uších jeho nádherná skladba Takový sníh už nepadá. Úctyhodný člověk s obrovským hudebním nadáním, který v současné době v důsledku propagace různých „škvárů“ s pejorativními texty, některými lidmi snad oceňovanými, je, bohužel, naprosto zapomenut. Alois Palouček zemřel 10. dubna 1986 v Praze. MILOSLAV SAMEK

Hudební skladatel, pedagog a spisovatel Josef Bohuslav Foerster se narodil 30. prosince 1859 v Praze v učitelské rodině. Jeho otec Josef Foerster byl významnou hudební osobností, působil na Pražské konzervatoři a byl rovněž členem Akademie věd. V letech 1871-1875 vystudoval J. B. Foerster gymnázium v pražské Spálené ulici a po r. 1875 pokračoval na vyšší pražské reálce. Obdivoval nádheru básní J. V. Sládka, což se projevilo v jeho pozdější tvůrčí činnosti. V r. 1879 se definitivně rozhodl pro hudební dráhu, především tím, že nastoupil na pražskou varhanickou školu. Po skončení se stal nejenom varhaníkem u sv. Vojtěcha, ale působil rovněž jako ředitel kůru v chrámu Panny Marie Sněžné. Velice propagoval Smetanovo dílo, sledoval dění na první české operní scéně a obdivoval mimořádný talent mladé sopranistky Berty Lautererové, s kterou v r. 1888 uzavřel sňatek. V další etapě života a tvorby J. B. Foerstra

musím zmínit jeho uplatnění při pobytu v Hamburku, kde se věnoval jak skladatelské, tak i žurnalistické a pedagogické činnosti. Setkal se zde s hlavním dirigentem tamějšího Městského divadla Gustavem Mahlerem, na konzervatoři vyučoval hře na klavír, psal do významných hamburských novin odborné články a hlavně komponoval (opera Eva a Devět mužských sborů). Po desetiletém působení v Hamburku se Foerster rozhodl následovat svou ženu Bertu Foerstrovou-Lautererovou do Vídně, kde se věnoval pedagogické činnosti jako profesor na Hudební univerzitě. Setkal se zde s Oskarem Nedbalem, který měl nemalý podíl na propagaci jeho díla. Ve Vídni spolupracoval s českou menšinou, pořádal přednášky o hudbě a složil zde významný cyklus Mrtvým bratřím (v r. 1918). Po vzniku samostatného Československa se Foersterovi vrátili do Prahy. V r. 1919 vznikla Foerstrova společnost,

jejímž posláním byla nejenom nakladatelská činnost, ale hlavně organizování koncertů, na nichž se podíleli jak Otakar Jeremiáš, tak i šéf opery ND Otakar Ostrčil. Foerster byl povolán do funkce profesora na Pražské konzervatoři, přednášel na Filozofické fakultě UK v Praze, získal čestný doktorát Univerzity Karlovy a v r. 1931 byl dokonce zvolen prezidentem Československé akademie věd a umění. V listopadu 1945 mu byl jako prvnímu hudebníkovi udělen titul národního umělce. Ve věku osmdesáti let se Foerster uchýlil do svého soukromí v Novém Vestci, kde se věnoval výhradně komponování a kde 29. května 1951 (65. výr. úmrtí) ve věku 92 let zemřel. J. B. Foerster se především soustředil na sborovou tvorbu (cca 100 sborů), jakkoliv na skladby ostatních žánrů se poněkud zapomíná. Skládal totiž jak písně, tak opery, melodramy, scénickou hudbu, klavírní, komorní, orchestrální a církevní skladby. Sám jsem mnohokrát zpíval

ve Smíšeném sboru českého učitelstva v Hradci Králové, ale i v Pěveckém sdružení pražských učitelů jeho Českou píseň, Skon, Devět mužských sborů, Modlitbu na moři a Píseň bratra Slunce. Na počest prázdninových pobytů mladého Josefa Bohuslava u jeho dědy Josefa Foerstra v Osenicích poblíž Starých Hradů na Jičínsku (učil ho hrát na violoncello) je každoročně pořádán festival Foerstrovy Osenice. Letos proběhne již 16. ročník. Několikrát jsem zde s Pěveckým sdružením pražských učitelů, s pěveckým sborem Foerster z Jičína, ale i s rychnovským sborem zpíval, vystupoval v roli místopředsedy Unie českých pěveckých sborů a také i moderoval. Tento významný počin považuji za jedinečný, neboť se zde setkávají zpěváci jak z Prahy, ze středních, východních a jižních Čech, tak i ze Slovenska, Slovinska a dokonce i z Německa. MILOSLAV SAMEK


198/2016


7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Karel IV. – Otec vlasti Dějiny koloběhů lidské společnosti dokazují, že člověk jako souhrn nejvyšších inteligenčních prvků živočišné říše tvoří zákonitě společenská sdružení. Ta v průběhu vývoje nabývají stále vyšších forem až do podoby současných konfederací. V každém stupni existuje u většiny národů osobnost vůdce, jejíž fyzická způsobilost a osobní intelekt přináší jak svojí komunitě, tak lidstvu jako celku rozvoj současnosti stejně jako budoucnosti. V historii národa Čechů a jim spřízněných národností sídlících společně na území světadílu Evropa byl a svým odkazem pro příští generace je od 14. století osobnost vládce a vojevůdce Karla IV. Syn českého krále Jana z Lucemburku a Elišky Přemyslovny. Královské město Praha přivítalo dne 14. května 1316 narozeného prince, pokřtěného historickým českým jménem Václav. Praha se po skonu loučila s touže osobností 29. listopadu 1378 v hodnosti českého krále a císaře Svaté říše římské jménem Karel IV., které přijal podle tehdejších zvyklostí od svého kmotra, strýce Karla IV. Sličného – francouzského krále při biřmování roku 1323. Sedmiletý princ tím zahájil pobyt

a učení na francouzském královském dvoře a pařížské univerzitě. Získané poznatky včetně pěti světových jazyků v raném věku daly základ osobnosti, která úspěšně na vysoké úrovni, způsobilosti vlády, diplomacie, vojenství, kultury, náboženství, organizace, vykonávala své vladařské hodnosti. Od roku 1333, tj. 17 let věku, v různých časových obdobích jako markrabě moravský, hrabě lucemburský, král italský-lombardský a burgundský-arelatský, s nejvyššími hodnostmi: do konce života český král, římsko-německý král a císař Svaté říše římské. Ve výkonu svého poslání dokázal zkonsolidovat České království, které od té doby je známo jako Koruna česká. Císař Karel IV. byl též autor nejvýznamnějšího říšského ústavního zákona Zlaté buly Karla IV., který platil až do zániku Svaté říše římské v roce 1806. Významný též pro Čechy některými ustanoveními, znamenajícími výjimečné postavení Koruny české v rámci říše. Řadou přijatých rozhodnutí Karel IV. též dosáhl významné územní expanze Koruny české především severovýchodním směrem. Nemenší výsledky byly též dosaženy na úseku fyzické výstavby. Mezi světo-

vé unikáty patřily a patří Pražská univerzita, Svatovítská katedrála. Karlův most, úpravy Pražského hradu, Nové Město pražské, hrad Karlštejn, Kašperk, Radyně a další nové objekty, převody a úpravy některých stávajících na úrovni Českého království i dalších území. Státnická činnost osobnosti Karla IV. postupovala v souladu s osobním životem. Sporadický rodinný život, časté rozpory s otcem, oddělení od matky a další znamenaly ztráty. Podobně čtyři manželství, z nichž prvé bylo potvrzeno v sedmi letech věku na francouzském dvoře, úmrtí třech žen. V manželstvích se narodilo 12 dětí. Pět dcer se provdalo do zahraničí, z toho Anna Lucemburská za anglického krále Richarda II. Ze sedmi narozených synů čtyři zemřeli v prvním roce života. V otcových šlépějích pokračoval Zikmund Lucemburský jako král český a uherský, císař římský. Osobnost císaře a krále Karla IV. patří mezi nejvýznamnější panovníky vrcholného středověku a dějin Evropy celkově. Je věcí současníků 21. století, aby zanechaného odkazu byli hodni a též dokázali pokračovat v jeho naplňování. JULIE MASOPUSTOVÁ

Na obranu Polska, na obranu slovanstva Boleslaw Tejkowski je čtenářům Slovanské vzájemnosti jistě více nebo méně znám jako předseda Slovanského výboru Polska a čelný představitel Mezinárodního slovanského výboru (rady) od VII. všeslovanského sjezdu v Praze (1998). V roce 2011 vydal nákladem Polské národní jednoty (Polska Wspólnota Narodowa) knihu Na obranu Polska, na obranu Slovanstva (W obronie Polski, w obronie Slowiańszczyzny). Vedle polského originálu vyšla i v ruské jazykové verzi. Můžeme říci, že v ní Boleslaw Tejkowski vyjádřil životní, občanské, politické a historické zkušenosti osmdesátiletého člověka aktivně se zúčastňujícího veřejného života své vlasti od 50. let minulého století. Kniha je rozdělena na dvě hlavní části. V první se autor zabývá vznikem a působením politické strany Polská národní jednota, jejímž byl spoluzakladatelem a je dlouholetým předsedou. Již za studií projevil nesouhlas s různými přehmaty, jež se v Polské lidové republice děly, a tak se spontánně spojil s táborem opozičního hnutí. To mu časem vyneslo osobní nepříjemnosti a i zatčení. Své stanovisko vyjádřil na počátku 80. let angažováním se ve zmiňované straně.

Boleslaw Tejkowski, přestože je vroucím polským vlastencem, nepodléhá na rozdíl od některých svých spoluobčanů pocitům falešného sebezahledění. Vidí na pětačtyřicetiletém vývoji Polska po roce 1945 i obrovské upevnění národa a vlasti ve všech oblastech, kdy si Poláci konečně mohli hospodařit na svém a po svém. Když tedy v Polsku přišla k moci vláda Solidarity, s jejím poklonkováním a obětováním polských zájmů Západu, opět se ozývá s nemenší rozhodností. Zase je za své postoje šikanován a vězněn, nyní už údajně demokratickým zřízením. Shrnuje svoje mínění o příčinách latentní hospodářské, demografické a především morální krize v polské společnosti od roku 1989. Shledává je v sofistikovaném neokoloniálním postavení vůči Západu, v jehož strukturách (EU, NATO, MMF) se Polsko, stejně jako další západoslovanské a jihoslovanské státy nachází. Možnost obrození vidí v obrovských perspektivách rozvoje slovanské vzájemnosti. Jako fundament toho staví upřímné a čestné spojenecké vztahy s východoslovanskými státy, pochopitelně zvlášť s Ruskou federací a ruským národem. Což není nic nového, ale stará známá dějinná pravda. Druhá část knihy pojednává o historii polského národa a polské státnosti s při-

hlédnutím k jeho slovanským kořenům, od jejich počátků v 10. století. Všímá si „stýkání a potýkání“ polského knížectví a později království s mocným západním sousedem – Svatou říší římskou, označující se sice za křesťansky univerzalistickou, ve skutečnosti však německou. Za zásadní vojensko-politický úspěch pro Slovanstvo je zde proto označováno drtivé vítězství v bitvě pod Grunwaldem (1410) nad německými křižáky. Rovněž předznamenalo vrchol panovnické moci jagellonské dynastie ve střední Evropě. Třetí, tzv. lublinská unie mezi Polským královstvím a Velkoknížectvím litevským (1569) dala vzniknout „šlechtické republice“ (Rzeczpospolita Obojga Narodów) a přesunula těžiště polské politiky na Východ. Vymření Jagellonců po meči přineslo období volených králů, povětšinou cizinců… Vojenské konflikty, které Rzeczpospolita prodělávala prakticky po celé 17. století, vzrůst nekontrolované moci magnátů, postupně oslabovaly ústřední vládu. Byla to jedna z podstatných příčin úpadku a zániku státu (1795). Dávání toho za vinu jenom carsko-ruským imperiálním ambicím je účelové zjednodušování skutečnosti. Faktem totiž zůstává, že aspirace k dělení polsko-litevského státu vzešla z postupimského zámku Sanssouci. Oblíbeného sídla pruského krále Fridricha II.

Na vídeňském kongresu (1815), ukončujícího éru válek s revoluční a posléze s napoleonskou Francií, bylo stanoveno uspořádání Evropy, jež s dílčími změnami vlastně vydrželo až do roku 1914. Dosažení státní samostatnosti středních a malých slovanských národů obnovením a vznikem Polska, ČSR a Jugoslávie po první světové válce, autor správně udává jako důležitý mezník v emancipačním procesu celého Slovanstva. Podstatnou věcí, z které vyplývá Tejkowského zásadní nekonformní postoj k dnešní polské vládnoucí garnituře i společenským náladám všeobecně, je jeho hodnocení osobnosti Józefa Pilsudského, jehož přímo označuje za placeného německého agenta (s. 253). Jím vedený státní převrat instaloval tzv. sanační režim. Ten naivními velmocenskými představami přivedl Polsko v srpnu 1939 do katastrofální geopolitické situace a polský národ k martýriu druhé světové války. Tato válka na život a na smrt se hlavně dotýkala slovanských národů, píše Tejkowski, s velkými lidskými a materiálními ztrátami z toho pro ně plynoucími (Sovětský svaz, Polsko, Jugoslávie). Poukazuje, že smrtelné ohrožení odvěkým nepřítelem vedlo k nebývalému oživení slovanských a všeslovanských

myšlenek. Dobytí Berlína sovětskými a polskými vojáky, vítězství nad nacistickým Německem a jeho spojenci pojmenovává „druhým Grunwaldem“, které se stalo tvrdou ranou pro „Drang nach Osten“. Bohužel, poválečný vývoj, změněný ve studenou válku, některé věci zrelativizoval a i přímo změnil, byť původní podstata spolupráce slovanských států zůstávala (Rada vzájemné hospodářské pomoci, Varšavská smlouva). Ve zkratce je možno konstatovat, že autor ve své knize vyjádřil, jak to mělo být a nebylo, a jak by to mělo být a není. Lze polemizovat o pojetí, cítění a vnímání národní a slovanské pospolitosti od raného feudalismu do 18. století. Nicméně nelze zpochybnit soustavnou snahu Západu různými způsoby vyjádřit „tlak na Východ“, pokud ne dříve, tak jistě od panování římsko-německého císaře Karla Velikého. Ostatně kniha má v zásadě popularizační charakter. Osvětlení minulého a současného dění čtenáři, jinak než je podávají dnešní oficiální výklady, je zajisté potřebné, v Polsku stejně jako v ČR. Není to zanedbatelné poslání, uvědomíme-li si, jak se určité kruhy vládnoucích západních struktur chovají nezodpovědně v nynější neurovnané (mírně řečeno) mezinárodní situaci. VLADIMÍR MLEJNECKÝ

Památníãek dítûte s tragick˘m dnem V mém dětském památníčku se mezi barevnými obrázky a průpovídkami, opisovanými z památníků maminek a babiček, najde jedna stránka výrazně odlišná. Je na ní jednoduchá kresba černou tuší: u cesty, vedoucí někam za obzor, se ve větru naklání skupinka stromů, vítr lomcuje jejich korunami a rve jim listí, které ve vzduchu bezmocně poletuje. A pod obrázkem stojí dětským písmem: Na památku dnešního dne, 15. března 1939. Ten den byl nevlídný, studený, záblo a zalézalo za nehty, poletoval drobný bodavý sníh. Ulicemi našeho města se od rána valily motorizované jednotky německé armády. Zdálo se, že jsou bez konce. Šel z nich strach a hrůza. Lidé ochromeně strnuli na chodnících. My děti jsme se dověděly, že je to okupace. Zlověstnému 15. březnu předcházely události vynucené mnichovským diktátem 29.-30. září 1938. Byl to čas truchlivý, žili jsme s pocity bezmoci, zklamání, zrady, křivdy, opuštěnosti. Postoupili jsme nacistickému Německu pohraničí, na které si činila nárok německá menši-

na. Ztratili jsme jednu třetinu území, 40 % průmyslu, 250 000 Čechů přišlo v pohraničí o své domovy, prezident Beneš odešel do emigrace, místo něj byl zvolen JUDr. Emil Hácha. Do dějin vstoupila „druhá republika“. Odmítla Masarykův a Benešův ideový odkaz, demokratické tradice českých dějin, úspěchy uplynulých 20 let, zásluhy legionářů, Sokolů, vlastenců. Její mluvčí horlili pro „odvěkou“ a „blahodárnou“ podřízenost českých zemí německé Říši. Přestože velmoci slíbily garantovat zmenšené území Československa v nových hranicích, Hitlerův režim pokračoval v rozbíjení i okleštěné republiky. Všemožně podporoval slovenské separatisty a jejich spory s pražskou vládou. Dne 14. března, po návštěvě J. Tisa, hlavního představitele slovenských separatistů, bylo Slovensko odtrženo a prohlášeno samostatným státem pod Vůdcovou ochranou. Téhož dne se na Hitlerův příkaz dostavil do Berlína i prezident E. Hácha a – „na naléhavé Hitlerovo přání – vložil osud českých zemí“ také do Vůdcových rukou.

Zkáza byla dokonána, nacistická armáda se dala na pochod, aby obsadila, co ještě z bývalého Československa zbývalo. Hitler triumfoval, podařila se mu kýžená revanš, „napravil“ nenáviděné důsledky porážky Německa v první světové válce, zlikvidoval Československo, anuloval versailleské smlouvy. Při dělení Československa Hitler využil osvědčenou imperialistickou zásadu „divide et impera“. Zatímco Slovákům přes jejich koloniální postavení rafinovaně poskytl zdání samostatného státu s vlastním prezidentem Tisou v čele a se zřízením vlastních policejních Hlinkových gard, budovaných po vzoru nacistických úderných oddílů, pro bezprávné Čechy zřídil ponižující protektorát Čechy a Morava, kde byl skutečným vládcem nikoli prezident, ale dosazený říšský protektor, nejdříve K. Neurath, pak R. Heydrich v čele bezohledného aparátu útlaku a násilí. Státním tajemníkem se stal horlivý nepřítel češství K. H. Frank. Likvidaci a okupaci bývalého Československa odůvodnil Hitler nutností zabezpečit ve střední Evropě klid a mír.

V „protektorátě“ zavládl fašistický teror, germanizace a drancování národního hospodářství ve službách válečného průmyslu Říše. „Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace země a lidí.“ „Konečné řešení – všechny Čechy vystěhovat a jejich území osídlit Němci, nebo rasově vhodné Čechy ponechat v protektorátě a germanizovat je, zbytek vystěhovat za hranice Říše nebo je fyzicky likvidovat.“ Takové byly projekty pověřených správců protektorátu, K. H. Franka, R. Heydricha a ostatních. Hlavní nápor „převýchovy“ vedli naši novodobí vládci proti československé kultuře. Jen heslovitě vyjmenujeme: omezování školství všech stupňů, omezování a přímý represivní dozor v kulturních institucích, dvojjazyčné nápisy (němčina první) na směrovkách, názvech, vyhláškách, plakátech, úředních spisech, ba i na školních vysvědčeních. Výuka dějepisu zrušena, zeměpis omezen jen na území Velkoněmecké říše. Každodenní popravy vlastenců, Sokolů, legionářů, komunistů, židů, univerzitních profesorů a docentů, spisovatelů

a umělců. Zrušeny vysoké školy. Veřejné propagandistické překrucování dějin. Vzpomínka na samostatný stát trestána jako velezrada. Je bezpočet příkladů zločinného pronásledování občanů a kultury našeho národa, které se začaly odvíjet od neblahého data 15. března 1939. A přece – ten den znamená i konec předstírání mnichovanů a lží druhorepublikových kolaborantů. Konečně bylo jasno, ukázalo se, že jde o bytí a nebytí. A že pocity malomoci nejsou na místě. Odpor sílí a národ se tiše šikuje a znovu se organizuje odboj (tentokrát již druhý) doma i za hranicemi. A znovu se opakuje prvorepublikové heslo „Věrni zůstaneme“ a jeho aktuální význam: s násilným stavem se nikdy nesmíříme a učiníme vše, abychom jej zase zvrátili. Za svobodu a demokracii, za Československo, T. G. Masaryka a E. Beneše. STANISLAVA KUČEROVÁ Stránku 7 připravila Julie Masopustová.


8


198/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

Jirkovo vítûzné jaro (Pokračování ze s. 6)

Hrdinové Jirka vyskočí na břeh, posadí se a chce sundat holínku, aby z ní vylil vodu, pak si to však rozmyslí, vstane a rozběhne se do kopce. Vtom ostrý pronikavý zvuk rozřízne vzduch a přímo nad Jirkou se objeví mráček. Jirka klopýtne, pak se narovná, snaží se udržet rovnováhu, přešlapuje z nohy na nohu, zem se pod ním kolébá, něco ho tlačí dolů, už klečí, ruce má v písku, hlava mu klesá níž a níž… Bryčka uhání po nerovné silnici, drnčí a skáká a Jirka vší silou tlačí čelisti k sobě, snaží se tak utlumit pronikavou bolest v noze. Vpředu u jeho nohou sedí četař, známá tvář, kterou už někde viděl, snaží se vzpomenout, bolest mu však zpřetrhává myšlenky. Četař si jednou rukou podpírá druhou a celým tělem se houpá dopředu a dozadu, po tvářích mu stékají slzy. Po levé straně leží voják bez známek života. Jirka natáhne ruku, ohmatává vojáka a cítí teplo. Je živ. Zabořen v seně na dně bryčky vidí jen zataženou oblohu, z které stále mrholí a vršky korun jabloní, které vroubí silnici po obou stranách a jsou samý květ. Jejích vůní je nasycen vzduch. Občas zaječí ve výši granát a s pronikavým třeskem dopadne do půdy. Vzduchem bzučí úlomky a bryčka stále uhání dál a dál. Povoz nadskakuje a voják, který sedí, zasténá. Vozka se otočí a na omluvu prohodí: „Už tam budeme, jen maličko strpení.“ A jako na potvrzení jeho slov bryčka vjíždí do parku, projíždí alejí a zastaví. Přinesli nosítka, dali Jirku na ně a odnesli jej do haly vily, která slouží za operační sál. Leželo tam již několik vojáků na obyčejných kuchyňských nebo psacích stolech, přikrytých prostěradly. V rohu u skříňky s léky seděla v bílém zakrváceném plášti sestra. Když ze dveří vyšel lékař, počala připravovat náčiní. Jirka měl prostřelené stehno.

Operace Jirka ležel bezmocně na stole, z jedné strany sestra, z druhé doktor. Naklonil

Pravda vy‰la na povrch

se nad Jirkou, v ruce skalpel. Jirka se na ně díval se zuby zaťatými do rtu a v duchu si opakoval: „Vydržet, jenom vydržet, vždyť už to nemůže dlouho trvat.“ V okamžiku, kdy se mu zdálo, že do něj vrážejí tisíce jehel, zasténal. Na čele a tvářích měl krůpěje studeného potu. Snažil se na něco vzpomenout, přivolat vzpomínky, které by zapudily bolest. Všechno se mu však motalo v hlavě, přetrhávalo, bolest ho ničila. Při zasténání cítil ulehčení, a tak začal sténat pravidelně. Ve městě už nebylo slyšet rachot dělostřelby, ani výbuchy bomb.

Fejeton

Vítězství Najednou se budovou rozlehlo volání: „Doktore! Dok- SerÏantu KaderÏabeku Juriji Josifoviãi, úãastníku bojÛ tore! Kde je doktor?“ „Ope- pfii dobytí mûsta GDA≈SK (DANCIG) rozkazem Vrchníruje, teď tam nesmíte.“ – ho velitele mar‰ála Sovûtského svazu soudruha Sta„Škoda, představte si, dobyli lina 30. bfiezna 1945 za bojové zásluhy vysloveno jsme Berlín. Je konec války.“ PODùKOVÁNÍ. Doktor se zarazil, okamžik zůstal stát a pak hlouběji řízl. Jirka se„Stalo se, stalo, doktore, je konec válbou škubl. „Ty posero, chceš dostat ky, je mír.“ otravu? Dudlíka ti dáme. Nebo ti snad „Pravda, pravda, vojáčku. Je mír. Přemáme zavolat maminku?“ ce jsme se dočkali.“ „Maminku“ - opakuje Jirka a tiše poOči mu zvlhly a rty, na nichž se objehybuje rty. Oči se dívají výrazněji, z ob- vil úsměv, šeptají: „Mír, mír, mír.“ ličeje mizí bledost a v prsou se mu rozJIŘÍ KADEŘÁBEK lévá klid. Nevnímá nic, co se děje ko(Pro redakci Slovanské vzájemnosti lem, necítí bolest. Jakoby v dálce vidí upravila Nataša Weberová) maminku, drobounkou, starostlivou a stále uběhanou. Při loučení, když Jirka odjížděl na frontu, byla na nádraží, neplakala, jen ● Petr Chodil ze Staré Červené vody stále kapesníkem otírala oči. A říkala: se dne 2. května dožívá 80 let. „Jdi synku, jdi! Však my se ještě set● Miluška Dohnalová z Ostravy se káme.“ Ano, drahá moje maminko, dožívá 4. května 90 let. setkáme. Vždyť je konec války a Jirka ● Jaromír Jindra z Prahy se dožívá se usmívá, je mu tak lehce, dobře, ce5. května 88 let. lým tělem prochází příjemná blaže● Zdeněk Rittich v Liberci se nost. 5. května dožívá také 88 let. „Tak už by to bylo, sestři,“ říká dok● V Praze oslaví 50. narozeniny tor, stahuje si rukavice a dívá se na JirMonika Kotková 8. května. ku. „Tak se na něj podívejme! Před ● Alena Grospičová z Mladé Boleslachvílí řve a teď se zubí, nestalo se ti něvi, členka předsednictva SV ČR, co?“ z. s., oslaví 11. května 59. narozeniny. ● V Liberci se dne 15. května dožívá Jan Horčic 82 let. ● Vlasta Obrátilová ve Znojmě se dožívá 16. května 81 let. „Nezapomínejte, kde jste se narodili ● V Krupce oslaví 81. narozeniny 17. května Miroslav Kousal. a kde žijete, měli bychom být stále vlastenci,“ zakončil pietní setkání Karel ● 89. narozenin se dožívá v Praze dne 19. května František Fabian. Sláma. ● František Čermák z Jindřichovic pod Smrkem oslaví 20. května Výnosem prezidia Nejvyššího sově70. narozeniny. tu SSSR byl kapitánu in memoriam ● V Jirkově se dožívá 90 let 23. květOtakaru Jarošovi (1. 8. 1912-8. 3. na Josef Šulc. 1943), padl při obraně města Sokolo● Jiří Glos z Kladna bude slavit vo, udělen Leninův řád, Zlatá hvězda 77. narozeniny 24. května. a titul hrdina Sovětského svazu, dále ● Jana Kolářová z Prahy, členka Cebyl vyznamenán Řádem bílého lva lostátní rady SV ČR, z. s., bude slaza vítězství, Čs. válečným křížem vit své 68. narozeniny 24. května. 1939 a Sokolovskou pamětní medai● V Týništi nad Orlicí oslaví 80. narolí. zeniny také členka Celostátní rady SV ČR, z. s., Helena Kubrtová rovněž 24. května. ● V Pardubicích bude slavit své 60. narozeniny také 24. května Eva Vítězová. ● Stanislav Vítek v Liberci oslaví 77. narozeniny 26. května. ● V Horšovském Týně oslaví 88. narozeniny Libuše Popelková 28. května. ● Ivo Vasilev z Českých Budějovic se dožívá 29. května 81 let. ● V Praze se dožívá 31. května bývalý člen předsednictva SV ČR, z. s., 88 let Josef Mucha. ● Marta Bayerová, býv. senátorka ve Znojmě, oslaví 60. narozeniny 31. května.

âlenové âesko-ruské spoleãnosti pokládají vûnec k pomníãku kpt. Otakara Jaro‰e

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

Oslava masopustu

Blahopfiejeme!

Uctûní památky kapitána Otakara Jaro‰e Třiasedmdesátileté výročí smrti kapitána in memoriam Otakara Jaroše si připomněli představitelé města a členové Česko-ruské společnosti dne 8. března 2016 v Lounech. Malou pietní akci hostila Základní a mateřská škola Kpt. Otakara Jaroše, která byla před lety po něm pojmenována. V jejím atriu je umístěn i pomníček. Přítomné přivítal Karel Sláma, který poté předal slovo žákyni osmé třídy Tereze Beránkové, která velitele obrany města Sokolova připomněla krátkou básničkou. Poté se všichni účastníci pietní akce sešli u domu, kde se Otakar Jaroš v roce 1912 narodil.

Rád čtu v tisku články uvádějící na pravou míru některé nepravdy, zkreslená fakta a třeba i záměrné lži. Jsem rád, když se dočtu pravdu nebo její potvrzení. Se zájmem jsem si přečetl například dějiny nedaleké zdejší obce „Stříbřec nad hladinami rybníků“. Našel jsem tam vysvětlení, proč je v obci pěkný kostel, ale žádná fara. V dětství jsem slýchal, že místní občané už dávno faráře vyhnali pro jeho nezřízené sexuální choutky. Kuchařka prý o něm jinak neřekla než „ten bejk“. I v dnešní době by to asi bylo věrohodné. Zmíněná kniha však uvádí věc na pravou míru. Konstatuje, že roku 1916 nastoupil ve Stříbře kněz Vojtěch Frolík a vydával se za vojenského polního kuráta. Od vojáků na dovolené vyžadoval vojenské pocty. Místní občany šikanoval a ti mu pak ze strachu dávali mouku, máslo, mléko a vejce. Lidé si přáli, aby takového faráře „vzal čert“. Jelikož k tomu nedošlo, vzali spravedlnost do vlastních rukou. Rozhodli se vypudit ho průvanem. Za jeho nepřítom-

nosti odnesli z fary všechna okna i dveře. Takže s průvanem táhl pak i Frolík. Od těch dob stříbřečtí občané už žádného faráře v obci nechtěli. Konečně jsem se tedy dověděl pravdu. Jsou ovšem daleko vážnější události, o kterých by neměla být zkreslována pravda. Proto jsem rád, že přestože je konec 2. světové války teď oficiálně oslavován 8. května, našel jsem i letos v regionálním tisku články konstatující, že na Třeboňsku se bojovalo ještě 9. a 10. května 1945. Chlumský zpravodaj Hejtman připomíná v červnu 2015, že ještě 10. května 1945 stříleli ustupující němečtí vojáci v obci Majdalena lidem do oken a zavraždili tři tamní občany. 9. května padlo u tamního nádraží deset sovětských vojáků a místní železničář, dále pak na cestě v lese dva další občané. Vítám také, že některé historické události – například z listopadu 1989 v Praze na Národní třídě – uvedl na pravou míru sám prezident republiky Miloš Zeman. A tak si rád připomínám staré české pořekadlo „Pravda vyjde napovrch jako olej na vodu.“ Pamětníci mohou k tomu přispět. MIROSLAV KUBÍN

Všem jmenovaným i těm nejmenovaným oslavencům narozeným v květnu blahopřejeme! Předsednictvo SV ČR, z. s. a redakce Slovanské vzájemnosti

Folklorní soubor Kozáci Vltavy uspofiádal maslenicu (masopust) za úãasti dûti z ruské ‰koly „Vûda“

Kdo by neznal masopustní veselí, průvody různých legračních maškar, hudby a radujících se lidí. Končí zima a blíží se jaro. Blíží se i Velikonoce (na východě Pascha) a začíná půst. V Rusku, na Ukrajině, v Bělorusku a dalších slovanských zemích se masopust nazývá maslenica. V Domě národnostních menšin v Praze si užívali maslenice Všekozácký svaz českých zemí a Slovenska a děti z ruské školy „Věda“ v ruských národních krojích pod vedením předsedkyně koordinační rady ruských krajanů Julie Gufsul. Úvodní slovo

měl ataman Michail Dzjuba, Irena Dzjubová, v zastoupení ředitele Eva Poddavá. Radostnou náladu provázely písně folklorního souboru Kozáci Vltavy pod vedením Viktora Byčka. Bylo připraveno výborné pohoštění, palačinky (bliny), nádherně ozdobené a všem nám náramně chutnaly. Poděkování za hezké prožití nádherného odpoledne patří i řediteli Domu národnostních menšin Mgr. Jakubu Štědroňovi. NATAŠA WEBEROVÁ

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 198/2016, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Redakční radu řídí: Jan Minář. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 19. 4. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Recommend Documents