SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

SV_kveten_2015_SV_103 20.04.15 19:05 Stránka 1

9. 5. 1945 – do Prahy vstoupila vojska tfií frontÛ Rudé armády

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

ROČNÍK XVIII

ČÍSLO 187, KVĚTEN 2015

CENA 10 Kč

V DRUHÉ SVùTOVÉ VÁLCE LIDSTVO ZTRATILO NA 70 MILIONÒ MUÎÒ A ÎEN ● V BOJI S FA·ISMEM NEJVÍC OBùTÍ P¤INESLY SLOVANSKÉ NÁRODY – P¤ES 35 MILIONÒ ● âEST A SLÁVA NA·IM OSVOBODITELÒM: VOJÁKÒM SOVùTSK¯M, AMERICK¯M, RUMUNSK¯M, POLSK¯M, BRITSK¯M A âESKOSLOVENSK¯M! Pfied 70 lety

Hitler kaput!

Hitler kaput! Před 70 lety to bylo nejpopulárnější heslo. Pod masivním tlakem vojsk maršálů Žukova a Koněva a také polské armády se německý odpor v Berlíně doslova zhroutil. Západní spojenci Rudé armády mezitím osvobozovali už téměř bez boje zbývající část Německa.

30. dubna – Hitler spáchal sebevraždu. 2. května – zastavil odpor sám Berlín. 7. května – v Remeši, v sídle generála Eisenhowera přislíbila německá generalita, že 8. května ve 23 hodin 01 minuty podle středoevropského času složí německá armáda zbraně na všech frontách. 8. května – bezpodmínečnou kapitulaci podepsal v Berlíně před veliteli vojsk protihitlerovské koalice i německý maršál Keitel. Ve středu Evropy se zatím nehodlalo vzdát milion po zuby ozbrojených friců pod velením maršála Schörnera, které odzbrojila až pražská operace tří sovětských frontů – vojsk 1. ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva, mířících na Prahu od Dráďan, vojsk 4. ukrajinského frontu, kterému velel generál Jeremenko, ta osvobodila Ostravu, odkud pospíchala na Prahu, vojsk 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Malinovského, která se vydala do Čech po osvobození Brna. Vojáci těchto tří sovětských frontů zakončili válku téměř shodně 9. května v Praze. Češi proto podle historické pravdy slaví Den vítězství o den později než zbytek Evropy. Zbraně však ve střední Evropě umlkaly ještě později – poslední výstřely války si právem připomíná obec Milín, v Chorvatsku se domácí přisluhovači Hitlera vzdali až v polovině května. Na Dálném východě zdolávala americká a anglická vojska Japonce ještě několik měsíců a podobně i Rudá armáda, která se podle Stalinova slibu zapojila do války v tomto koutě světa až třetí měsíc po dokončení války v Evropě, když musela z Číny ještě vyhnat Kvantungskou armádu okupující Čínu. Mírový klid ve střední Evropě však začali narušovat banderovci, Hitlerovi spřeženci, s kterými museli vojáci Rudé armády, polského a i československého vojska svádět na Ukrajině, v Polsku a Československu ještě nejeden krvavý boj, který se časově posunul až do padesátých let. I to patří k našemu květnovému připomenutí. (zh)

„SLOVANÉ DO ZBRANù! FA·ISTICKÉ UZURPÁTORY ROZDRTÍME!“ Plakát s tímto heslem vydalo jedno moskevské vydavatelství počátkem druhé světové války. Je možné, že se i mezi ruskými pamětníky ještě najde nemálo těch, kteří si na něj vzpomenou. Heslo se samozřejmě šířilo moskevským rozhlasem a našlo si cestu k mnoha statečným slovanským lidem. Každopádně byly to národy slovanských zemí, které se ve své většině postavily hitlerovským vetřelcům na odpor se zbraní v ruce. Slovanské národy měly také v boji s fašismem největší ztráty. Nedávný seminář Spojenectví Práce a Solidarity uvedl, že mezi asi 70 miliony oběťmi této války většinu tvořili Slované. Národy SSSR měly v tomto počtu 23 až 27 milionů svých občanů, Poláci 6 milionů, slovanský Balkán 1,7 milionu a Čechoslováci 360 000. (zh)

Bratislava slavila osvobození BRATISLAVA (SV) – Bratislava oslavila svůj historický den osvobození 4. dubna za účasti ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Spolu s Bratislavany uctil host u památníku na Slavíně hroby 6845 vojáků Rudé armády. V přítomnosti premiéra Roberta Fica se mu zde dostalo vřelého přijetí v podobě nadšeného provolávání Rassija, Rassija, zatímco slovenský prezident Andrej Kiska, který se k pietnímu aktu opozdil, se později dočkal pískotu a pokřiku „Kiska von“. Na Slavíně Lavrov řekl, že se události druhé světové války už nikdy nesmějí opakovat, a že už nikdo nesmí ve světě usilovat o dominanci (nadvládu). Kiska po přijetí hosta vyslovil kritiku Ruska za připojení Krymu.

Pane prezidente, máte na‰i podporu! Jan Minář zaslal 21. března dopis prezidentu ČR. Zdůraznil v něm mj.: „Slovanský výbor České republiky spolu s Českým svazem bojovníků za svobodu a dalšími vlasteneckými organizacemi sdruženými ve Vlasteneckém fóru Vás veřejně podpořil v prezidentských volbách proti K. Schwarzenbergovi, vystupujícímu za nehorázné požadavky Sudetoněmeckého landsmanšaftu na revizi výsledků druhé světové války. Odsoudili jsme též hanebnou, v cizím zájmu provedenou provokaci proti hlavě státu 17. listopadu minulého roku a dnes před Vaší cestou do Moskvy Vám vyjadřujeme plnou podporu.

âechoslováci na v‰ech boji‰tích PíseÀ pobízela: Smûr Praha! Češi a Slováci na všech bojištích – tak jsme nazvali v tomto čísle rubriku, v které chceme ukázat, že i okupované Československo bojovalo s německým fašismem prakticky na všech bojištích druhé světové války v Evropě a Africe. Naší nejsilnější jednotkou byli nesporně vojáci Ludvíka Svobody, největší bojový útvar Československé armády v zahraničí, který začínal v Buzuluku s tisícem mužů a žen, a který – po doplnění na Volyni a na Slovensku došel do Prahy jako vševojskový sbor o 50 000 bojovnících. Mezi Sokolovem a Prahou padlo z řad Čechů a Slováků několik tisíc vojáků a vojaček. Směr „Svobodovců“ byl daný samotnou pochodovou písní. Zněl – Směr Praha! V řadách 1. československého samostatného sboru v SSSR se totiž zrodila i nejznámější československá vojenská píseň z té doby nazvaná

Směr Praha (hudba E. Toman, slova J. Mareš). Zpívá se v ní: Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál. Na naší straně srdce, právo, věky, jdem vpřed jak pomsty hrozný val.

Tak zákonitû skonãilo Hitlerovo váleãné dobrodruÏství: u stûn moskevského Kremlu. (Historick˘ snímek z moskevské pfiehlídky Vítûzství v ãervnu 1945.)

S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed. Jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled.

Refrén: S velikou armádou z cesty smetem vrahy, s armádou Sovětů dojdeme do Prahy, my svorní a silní, pěsti své zvedáme! Půjdeme vpřed! Nebo spolu padneme! (kráceno) (SV)

Vážený pane prezidente, nenechte se odradit od pravdivého hodnocení minulých i současných událostí, jako je pravda o rozhodující úloze sovětské Rudé armády v porážce německo-nacistických agresorů a hodnocení současné občanské války na Ukrajině. Je nespornou historickou skutečností, že Rudá armáda nesla největší tíhu druhé světové války a má hlavní zásluhu na osvobození národů východní a střední Evropy za cenu mnoha milionů padlých. Bez tohoto vítězství by náš národ čekalo Němci plánované vyhubení. Důrazně proto odmítáme snahu těch, kteří by chtěli odradit Vás od účasti na oslavách 70. výročí vítězství v Moskvě. Vaše účast na této oslavě bude důstojným projevem úcty a vděčnosti našeho národa k jeho zachráncům.“ Doc. RNDr. JAN MINÁŘ předseda SV ČR Hrad krátce nato vyjádřil za tuto podporu poděkování.

NA GARMO·KU ZAHRÁLI... Franti‰ek Hrubín Když do Prahy rudá vojska vjela, na Letné doduněla děla, tu sovětští vojáci, tankisté a pěšáci na garmošku, na garmošku zahráli. Na garmošku zahráli, všichni jsme se sbíhali, tancovali, tancovali, zpívali. (Úryvek z básně Rudá armáda)


2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

187/2015

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Kdy opraví památník rudoarmûjce v Tábofie? Jihočeské město Tábor za socialistického Československa rozvíjelo srdečnou družbu s běloruským městem Světlogorsk v Gomelské oblasti. Po státním převratu v listopadu 1989 se podobně jako na mnoha místech naší republiky i v Táboře objevili obrazoborci, kteří poškozovali památníky, postavené na počest osvobození ČSR sovětskou Rudou armádou. K nim patří i Petr Brátko, proti jehož nepěknému počínání se postavili táborští vlastenci Ing. Ladislav Janouch a Ing. Vladimír Štípek, PhD. (čestný předseda a předseda Českého svazu bojovníků za svobodu), Ing. Zdeněk Trippé (předseda Klubu českého pohraničí) a Miroslav Dvořák (občan, člen Slovanského výboru ČR a Klubu českého pohraničí). P. Brátkovi zaslali 6. srpna 2014 v kritickém tónu dopis tohoto znění: „Známe Vás jako váženého historika a zaměstnance Husitského muzea v Táboře, kte-

rý byl dlouhá léta přínosem pro tuto perlu české historické vědy. Blíží se 70. výročí osvobození Československa od nacistické poroby a vítězství spojeneckých zemí nad nacistickým Německem. Mezinárodněpolitická situace ve světě je nyní značně komplikovaná a nestabilní. Poslední události na slovanské Ukrajině signalizují vzestup neofašistických sil a jejich vysokou společenskou nebezpečnost, která vyvrcholila bratrovražednou řeží mezi slovanskými národy a národnostmi. V naší zemi za uplynulá dvě desetiletí docházelo a dochází k politickým pokusům přepisovat a upravovat skutečný průběh a význam drtivé porážky nacistického Německa ve 2. světové válce. Jedním z projevů těchto snah bylo také odstranění symbolu sovětského státu ze sochy rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka v Táboře. Součástí této dle nás nesprávné úpravy pomníku byla i změna data z 9. na 8. květen.

Signatářům tohoto dopisu je známo, že jste to byl Vy a Váš přítel, kdo jste osobně odstranili znak SSSR z pomníku a změnili svévolně datum z 9. na 8. květen. Dnes, po uběhnutí času na stabilizaci demokratických pořádků v ČR, nastal čas postavit se čelem k nesprávným, z konjunkturálních politických důvodů prováděných změn naší skutečné historie. Myslíme si, že Vy jako historik a současně v této době jako nepolitik, jste neměl v hektické době společenských přeměn žádné právo a žádné pověření od odpovědného úřadu a funkcionáře, svévolně upravovat tento pomník. Dnes nastala doba historií ověřeného poznání, že troufalost nedemokratických sil, pokud se jim důrazně nečelí, narůstá a může ohrožovat zdravý, demokratický vývoj celé společnosti. Současná rusofobie části našich politiků, části sdělovacích prostředků a části veřejnosti toto potvrzuje. V našem městě Táboře dlouhodobá nevšímavost k některým negativním tendencím

už přinesla své hnilobné nahnědlé ovoce. Projevuje se poškozováním pietního místa Na popravišti. Protiruskou a profašistickou propagandou ovlivněná mládež, které se nečelí racionálními argumenty, dochází k tomu, že mládež se nevhodně chová na pietním místě nezřízenou zábavou a hrami. Neznámý pachatel přestříkal barevným sprejem pamětní desku tak, aby nebyl čitelný text o německých fašistech... Pietní místo už občas vypadalo jako smetiště. Myslíme si, že je velmi potřebné na tyto negativní tendence upozornit a neumožnit jejich posilování, ale naopak je nedovolit. Myslíme si, že jste stále demokratem a jako každý člověk jste se mohl v překotných dobách společenských turbulencí unáhlit a učinit politické chyby, které si nyní uvědomujete, a můžete prokázat činem, že jste se tenkrát mýlil a unáhlil. Myslíme si, že řádění neofašistických sil na Ukrajině, které se neštítí rozpoutat proti svému lidu občanskou válku, Vám

Azimov a Filatov – vítûzové v Praze

âechoslováci na v‰ech boji‰tích

Před 70 roky Pražané s nadšením a otevřenou náručí vítali sovětské vojáky – osvoboditele. Někteří si je na památku také vyfotografovali a snímky s úctou uchovávají v rodinných albech. Svědčí o tom i tento unikátní obrázek dvou rudoarmějců, pokuřujících dýmky míru na zahradě kdesi na okraji našeho hlavního města. Na rubu fotografie je zvěčněno vlastnoručně jedním z nich tužkou věnování: „Azimov Azim a Filatov na paměť o Velké vlastenecké válce Sovětského svazu proti německým uchvatitelům o osvobození Prahy sovětskými vojsky. 20. května 1945.“ Azimov Azim stojí na fotce vlevo. Tuto historickou fotografii mi před lety darovala k publikování jedna paní, která v máji roku 1945 byla malým děvčetem a s láskou si v srdci uchovává obrázek sovětských osvoboditelů. JAN JELÍNEK

Mezi osvoboditeli Polska Sotva utichly boje v Karpatech a pět dělostřeleckých pluků 1. československého armádního sboru v SSSR dostává od velitele 1. ukrajinského frontu maršála Koněva rozkaz, aby celou svou kapacitu skrytě přemístilo do prostoru polského města Jasla v oblasti Krosna. Tady se 15. ledna 1945 začala odvíjet část viselsko-oderské operace Rudé armády. Bojová účast československých dělostřelců byla masivní a 15. leden byl na jejich počest později vyhlášen Dnem československého dělostřelectva. Ostatně Jaslo i karpatské městečko Dukla jsou tak trochu symbolem československo-polské součinnosti přímo na polském území. Byl to také Krakov, kde se po Mnichovu soustřeďovali pod velením Ludvíka Svobody čeští a slovenští dobrovolníci, kteří si Polsko zvolili jako cestu do Francie a k Rudé armádě. Bojové nasazení československých dělostřelců u Jasla vysoce ocenil jménem sovětského velení velitel 38. armády generál Moskalenko. (SV)

Pro a proti Komentujeme Na sobotu 28. března svolali aktivisté demonstraci proti pobytu (jak praví dikce zákona) amerických „dragounů“ na prostředek Václavského náměstí. Česká televize nám předem sdělovala, že zde bude také shromáždění příznivců výhrůžné jízdy. Rychlý (občany placený) průzkum televize zjistil, že většině dragouni nevadí. Pokud byli tázáni respondenti nezasažení válkou, pak chápu ono vysoké procento. Proameričtí občané se nakonec shromáždili na náměstí Míru – jaký paradox! Už před 15. hodinou se u „koně“ formovala provokační skupina s americkými vlajkami a transparenty. Ti pak pochodovali po neuzavřené vozovce náměstí a snažili se vyvolat konflikt. Přítomný antikonfliktní tým tiše přihlížel – na můj dotaz, proč neplní své poslání, bylo jen krčení rameny. Direktivy byly jasné. Zato snaživý policista nabádal demonstranty, aby nevstupovali na vozovku, vyklidili příčný chodník přes náměstí aj. Před zahájením probíhala individuální diskuse pro a proti. Diskuse? Nikoliv. Jen Proameričané si sem přišli vylít svůj vztek a neposlouchat, co říká druhá strana. Kdosi tam hovořil o bombardování bez mandátu Rady bezpečnosti. Pán oznámil, že to nebude poslouchat a odešel. Přetřásal se i rok 1968, kdy USA nechaly Brežněvovi volnou ruku a aby se neřeklo, lkaly do éteru nad naším osudem. Mnohokrát od protestujících zazněla touha po míru. Přítomná starší generace zažila protektorát. Čekal jsem, co večer uvedou televize. Reportér České televize z velké dálky sly-

Zmûna ve vedení KâP Novým předsedou Klubu českého pohraničí se stal Milan Richter. V této funkci vystřídal dlouholetého předsedu a zakladatele sdružení Karla Jandu, kterému poděkoval za jeho cílevědomou práci. První stránku rubriky U nás doma rediguje Zdeněk Hoření, druhou Jan Jelínek.

šel jen „Hanba NATO!“, kameraman tamtéž se snažil, aby moc nebyly vidět transparenty. Televize Nova tuto záležitost odbyla pohledem na vojáky USA v Polsku, napájející se pivem. Předtím navštívili Osvětim a za vydatného přežvykování poprvé objevili, co to byly koncentrační tábory. Po skončení demonstrace se provokatéři vydali na náměstí Míru. Své už vykonali. Zde kdosi do televizního mikrofonu hlásal, že Američané nás osvobodili třikrát – v r. 1918, 1945 a 1989. Říkali mi, že to byla v Listopadu spontánní akce. A oni to Američané! Zase jsem chytřejší. PAVEL NOVÁK

již otevřely oči. Také v našem městě nastal čas říci dost, takto dál pokračovat nechceme a nebudeme. Proto Vás žádáme smírčím způsobem, abyste památník – sochu rudoarmějce na náměstí T. G. Masaryka uvedl do původního stavu před jeho poškozením Vaším činem... Očekáváme, že jako historik a demokrat se postavíte se ctí ke svému pochybení a uvedením do původního stavu své pochybení napravíte.“ Text dopisu P. Brátkovi byl zaslán 27. ledna 2015 na vědomí také radě města Tábor a jeho starostovi Ing. Jiřímu Fišerovi s žádostí o pomoc při opravě poškozeného památníku rudoarmějce. Jeho signatáři v něm vyjadřují přesvědčení, že ze strany vedení města Tábor by šlo o ušlechtilou věc obhajoby historické pravdy, což drtivá většina táborské veřejnosti podpoří. Signatáři rovněž informovali Velvyslanectví Ruské federace a Republika Bělarus v České republice o poškození (jel) památníku.

Hanebné rozhodnutí Zastupitelstvo Pardubic údajně rozhodlo na svém pravidelném zasedání v pondělí 30. března o tom, že Památník osvobození v Tyršových sadech připomínající vojáky Rudé armády údajně bude odstraněn. Naší redakci to sdělil server http://denikreferendum.cz. Jak připustil primátor města Martin Hradecký (ANO), vliv na rozhodnutí, kterým se zřejmě definitivně uzavírá několikaletý spor, měla čerstvá návštěva konvoje spojeneckých amerických dragounů ve městě. „Prostě jsme si při společné návštěvě pivovaru s těmi milými skromnými

kluky uvědomili, že jim dlužíme i něco víc než jen pár malých piv a mávání americkou vlajkou. Měli bychom konečně dát jasně najevo, že skutečnými osvoboditeli byli v květnu 1945 jen Amer ičané. A to i tady v Par dubicích,“ dodal přesvědčeně současný nejvyšší představitel města. O osudu pomníku se živě diskutovalo již před čtyřmi lety, kdy se plánoval jeho přesun. Názory odborné i laické veřejnosti byly tehdy různé, několik osobností včetně ředitele pardubického Státního okresního archivu a děkana Filozofické fakulty pardubické univerzity s přesunem nesouhlasilo

s tím, že sovětská vojska měla bezesporu zásadní roli v osvobození východních Čech (a tím i Pardubic) od německé armády. Pan primátor má značné mezery ve znalosti dějin druhé světové války a jejího konce. Ani jeden americký voják nevstoupil do 30. března 2015 do Pardubického kraje, ten byl osvobozen vojáky Rudé armády. Při slovech primátora Pardubického kraje se mi chce víc jak zvracet. Redaktorům Slovanské vzájemnosti se také udělalo špatně od žaludku. A jsou šokováni, jak takový nedouk může být veřej(SV) ným činitelem.

Slované podporují cestu prezidenta do Moskvy Celostátní rada SV âR pfiijala nové stanovy V souladu s novým občanským zákoníkem přijalo březnové zasedání Celostátní rady Slovanského výboru České republiky (SV ČR) po připomínkách nové stanovy tohoto občanského sdružení. Znění stanov ještě musí schválit v červnu celostátní shromáždění. Poté budou SV ČR dány k registraci Ministerstvu vnitra ČR. Jan Minář, předseda SV ČR a místopředseda Mezinárodní slovanské rady na schůzi celostátní rady sdělil nutnost doplnění předsednictva SV ČR za zesnulého Jozefa Nálepku a nemocného Miroslava Císaře. Novou posilou tohoto orgánu bude Alena Grospičová z Mladé Boleslavi, druhý post je zatím neobsazen.

Osoblaha - první osvobozená obec na území ČSR V rozpravě Anatolij Šitov připomněl osvobození Osoblahy na Bruntálsku – první obce Československa – sovětskou Rudou armádou na jaře roku 1945 a řekl, že vlastenecké organizace by se měly aktivně zúčastnit oslavy této historické události s osoblažským zastupitelstvem. Šitov kriticky poukázal, že Česká televize i rozhlas se nezmínily o tom, že druhá světová válka v Evropě skončila 12. května 1945 u Milína na Příbramsku, stejně tak mlčely o ostravské operaci. Jana Vacková zdůraznila vyjádření podpory prezidentu Miloši Zemanovi k jeho účasti v Moskvě na oslavách 70. výročí Dne

vítězství nad hitlerovským Německem ve 2. světové válce. A podotkla, že by prezident neměl poslouchat válečné štváče.

Přijde premiér B. Sobotka 9. května na Olšany? Poslanec Stanislav Grospič informoval o chystaném aktu Středočeského kraje 8. května u památníku ve Slivici na Příbramsku za všechny hrdiny, kteří položili své životy za osvobození Československa. Jan Minář podtrhl, že SV ČR, jako nedílná součást Vlasteneckého fóra, podporuje všechny akce na počest 70. výročí osvobození ČSR. „Napsali jsme také dopis premiérovi vlády Bohuslavu Sobotkovi, aby se rovněž zúčastnil 9. května na Olšanech pietního aktu na Čestném pohřebišti nejen rudoarmějců, osvoboditelů Prahy.“ Minář též kritizoval sdělovací prostředky za to, že používají výraz oslavy konce druhé světové války. A dodal: „To byl konec pro vojáky wehrmachtu, ale pro nás je to výročí osvobození, počátku nového života, protože kdyby vyhrál německý fašismus, tak by tady nikdo z nás nebyl. To si vůbec neuvědomují mnozí politici a veřejní činitelé nasazující psí hlavy na Rusko. Nejsou totiž natolik vzdělaní v dějinách, aby věděli, že Rusko za posledních tisíc let opakovaně zachránilo Evropu před nájezdy z východu, Turky a dalšími. Měli by si uvědomit, že poslední válka by znamenala pro Evropu konec!“

K pochodu esesáků Rigou EU mlčí! Dále v diskusi Karel Dostál uvedl, že cesta k získávání mladých lidí pro pochopení historické pravdy o 2. světové válce a jejich správného pohledu na slovanský svět vede přes internet. Jan Jelínek se podivil nad tím, že ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek a další čeští politici, pranýřující chystanou cestu Zemana do Moskvy, zcela ale mlčí s politiky zemí celé Evropské unie k arogantnímu provokativnímu pochodu esesáků, veteránů 2. světové války, lotyšskou Rigou. Alena Grospičová vyzvala SV ČR k účasti na demonstraci 28. března na pražském Václavském náměstí proti průjezdu konvoje vojáků armády USA, vracejících se na svou základnu do Německa z cvičení v Pobaltí. Marie Urbánková z Plzně se zmínila o zbytečném bombardování tohoto města na sklonku války spojeneckým letectvem, při němž zahynuly stovky civilních obyvatel včetně 30 dětí. Nyní sem přijel i americký konvoj z Pobaltí, jenž nebyl českým lidem vítán. Proto oslavy osvobození Plzně Američany v květnu pětačtyřicet pod heslem Díky, Ameriko, budou mít hořkou pachuť.

Na severu Čech hrozí sociální výbuch Václav Sedláček z Loun informoval o tom, jak v tomto městě na březích Ohře

vzpomněli s žáky 6. a 7. třídy bitvu československého armádního sboru u Sokolova a statečný boj kapitána Otakara Jaroše, hrdiny SSSR. Další z diskutérů podotkl, že kostel, kde se odehrál Jarošův zápas na život a na smrt, tu dnes již nestojí, a je veliká škoda, že na jeho místě dosud nebyl českým státem vybudován památník, který by zvěstoval Jarošův heroický boj i ostatních vojáků armády Ludvíka Svobody. Krajská zastupitelka za KSČM Květa Čelišová z Ústí nad Labem hovořila o tom, jak je nesmírně složité na severu Čech s velikou nezaměstnaností působit na mládež, propadající v drogových doupatech omamným látkám a vyznávající dekadentní styl života. Přitom kritizovala i příznivce zdejšího Činoherního divadla, kteří se dostali k moci na ústeckém magistrátu, jejichž chování vůči lidem, činným v politickém životě je nehorázné a odpudivé. Vůči jejich počínání byla podána policii i trestní oznámení. Konkrétně například na herce Jiřího Maryšku. Ten totiž zveřejnil na Facebooku fotografii z filmu Lidice, zachycující popravu, s komentářem, že si takto představuje úklid ústeckého magistrátu. Přitom vyjmenoval adresně bývalé i současné zastupitele. Vskutku drsný a odpudivý je Maryškův čin. Měl by dojít potrestání! Podle Čelišové to navíc na severu Čech vře sociálními problémy a je pouze otázkou času, kdy to bouchne! JAN JELÍNEK


187/2015


3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Pozoruhodná díla rusk˘ch historikÛ Čas od času se objeví i u nás knihy, které lze považovat za vskutku pozoruhodné. Tak je tomu například i u knihy ruského spisovatele a klasika životopisného žánru Svjatoslava Jurjeviče Rybase. Nedávno v českém překladu Miloše Hodače byla vydána jeho obsáhlá kniha, pojednávající o životě vynikajícího představitele sovětské diplomacie Andreji Gromykovovi. Publikaci čítající 504 stran vydala společnost Rockwood and Partner (2014) a lze ji stále doporučit všem, kdož se zajímají o historii života A. A. Gromyka (19091989), ale i o dějinné události, jichž byl jedním z aktivních účastníků. Kniha má název Diplomat války po válce (cena 460 Kč). Sluší se dodat, že zmíněné dílo je jedním z řady knih tohoto autora. Mimo jiných též zatím pouze v ruském vydavatelství Molodaja gvardija v roce 2007 vydané knihy o J. V. Stalinovi, jejímž spoluautorem je i žurnalistka a spisovatelka E. S. Rybasová (autorova dcera). Životopis J. V. Stalina se u nás teprve připravuje k vydání. Bude zřej-

mě objektivnějším zobrazením této velké historické osobnosti a jednoho z vůdčích aktérů světových dějin na rozdíl od problematických a tendenčních publikací vydávaných u nás o J. V. Stalinovi vedených snahami o jeho dehonestaci. V Rusku je právem tamějšími historiky J. V. Stalinovi věnována patřičná pozornost. Poukázat lze mj. například na obsáhlé dílo Vladimira Karpova Generalissimus, jehož dva díly (přes 930 stránek) vydal v roce 2006 Izdatělskij dom „Věče“. J. V. Stalin, jehož jméno si právě letos v souvislosti se 70. výročím od osvobození naší vlasti Rudou armádou a spojenci připomínáme, si objektivnější pohled plně zasluhuje, a to především od ruských historiků, ale nejen jich! Snad ještě jedna poznámka: Nakladatelství Naše vojsko vydalo již v roce 2006 třídílné Vzpomínky a úvahy maršála Sovětského svazu Georgije Kon-

stantinoviče Žukova (1896-1974), jednoho ze strůjců vítězství nad nacistickou třetí říší, které lze k poznání vkladu J. V. Stalina pro vítězství nad fašismem za druhé světové války čtenářům jen doporučit. Ještě jedna poznámka: Vladimír Karpov je rovněž autor knihy Maršál Žukov – jeho spolubojovníci a soupeři ve válce a míru, kterou vydalo Ottovo nakladatelství v překladu Miloše Hodače z ruského originálu v roce 2012 (202 stran). Spolu s tří-

dílným již zmíněným souborem Vzpomínek a úvah maršála Žukova jde o díla, která významně přispívají i k poznání vkladu J. V. Stalina k vítězství nad fašismem za druhé světové války. U nás jsme začasté svědky četných insinuací směřujících proti J. V. Stalinovi. Jedno z úsloví říká: Nevědomost hříchu nečiní. Ale jde vždy jen o prostoduchou nevědomost anebo o záměr těchto pisatelů? MIRKO SVOBODA

âechoslováci na v‰ech boji‰tích Bránili i „hrd˘“ Albion Ještě jim v duši zněla báseň o zradě „hrdého Albionu“, spáchané v Mnichově, když se v Anglii začali hlásit čeští a slovenští dobrovolníci – piloti a další letecký personál – do královského letectva. V pozemních bojích u Moskvy ukázal statečný odpor sovětských vojsk, že wehrmacht je porazitelný. Ve vzdušném prostoru to o něco dříve učinilo britské letectvo, které v roce 1940 svedlo mnoho vítězných soubojů s nacistickou luftwaffe.

V září 1940 musela luftwaffe své plány na pokoření Británie vzdát. Svou úlohu ve vítězných vzdušných bojích v bitvě o Británii sehrálo i na 1000 českých a slovenských dobrovolníků ve stíhacích i bombardovacích perutích. V těchto bojích jich podle různých zdrojů přišlo 631 o život. Čeští a slovenští letci měli čtyři perutě, s nimiž uskutečnili přes 4000 bojových letů. Sestřelili přes 300 nepřátelských letadel, potopili několik lodí a také ponorku. Zapojili se (SV) do invaze v Normandii.

Ohlasy minulosti

US-Army v posledním taÏení se pfies propagaãní snaÏení setkala i u nás pfii prÛjezdu z Estonska, Polskem a námi s protesty! Budeme si hrát na vojáky – máme tanky i bodáky!

Vzpomínka, kterou neodnesl ãas Devátý květen 1945 nelze nikdy zapomenout. Již skomíral režim nacistické tyranie, ale stále ještě místy kopal. V Praze tomu bylo například u Prašného mostu, u Dejvického nádraží a na Klárově, ale i jinde, kde byl německými děly zničen první legendární sovětský tank a zabit jeho velitel poručík Ivan Gončarenko. Padlo 692 sovětských vojáků přímo při osvobozování Prahy a 11 365 při celé pražské operaci. Podstatně víc, než tomu bylo při válečných operacích americké armády na našem území. Nejde však o srovnávání počtu obětí armád. Každá ztráta na životech na samotném konci války byla nezměrná a všichni, kdož bojovali za naše osvobození, si zaslouží hlubokou úctu, a to bez rozdílu národností. Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Rumuni i další. Dodnes si připomínám slova mého otce, kte-

rý mně 9. května 1945 řekl: „Tento den si budeš pamatovat třeba i za padesát let!“ Mýlil se jen v jednom: Osvobození Prahy Rudou armádou si pamatuji i teď: po dlouhých 70 letech! Vždyť tehdy jsme na ně tak netrpělivě čekali! Ještě den předtím se k nám v Praze-Vokovicích prodírali němečtí vojáci, kteří právě v Praze 9 (nyní Praze 6) měli silné útvary nedaleko. Proto jsme ráno 9. května rychle a radostně rozebírali barikády, aby Rudá armáda mohla co nejrychleji přijet. Vítali jsme naše osvoboditele s nepopsatelným nadšením. Tehdy už kvetly šeříky, házeli jsme jim kytice a roznášeli aspoň vodu těm, kdož měli žízeň a přijížděli znaveni dlouhou cestou a posledními boji. Pokleslé jsou lži o našich osvoboditelích a 9. květnu. Nezapomínejme, kdo nám do Prahy přinesl svobodu! (-da)

Hektické politické události, kterými je naplněn současný svět, někdy až zahlcují sdělovací prostředky a doléhají tím více na čtenáře a posluchače, jimž jsou adresovány. Problémy současného světa a jeho uspořádání doznaly globálního rozměru a mnohé z nich byly v minulosti neznámé, pominutelné a jaksi nedůležité. Přesto není nezajímavé všimnout si i dnes zpráv, které zneklidňovaly život tehdejší veřejnosti a ovlivňovaly tehdejší společnost. Tak 6. května v roce 1870 se čtenář mohl z časopisu Světozor dozvědět, že „Rusko vypovědělo vládě rakouské smlouvu stran vzájemného vydávání vojenských zběhů“. Tam také byla uveřejněna zpráva o „slavnosti narozenin carových, a to s velkou okázalostí“. Ve Francii prý „přišla policie na stopu velikého spiknutí, dle něhož Tuilerie, ministerstvo spravedlnosti, palác generálního štábu a policejní prefektura měly se vyhoditi do povětří. V některých bytech nalezeny byly pumy a náboje ve velkém množství“. Naproti tomu anglická veřejnost četla zprávy o vraždách v Irsku – prý na denním pořádku. Zmíněný list přinesl už 22. dubna 1870 zprávu týkající se Polska. Podle ní „vláda ruská směřuje neustále k tomu, aby se veškeré gubernie ruského Polska dokonale přivtělily k ostatní říši Ruské. Poslední opatření v té příčině jsou rázu národohospo-

dářského, tak jest banka Polská carským rozkazem zrušena a změněna na státní účtárnu banky Petrohradské se sídlem ve Varšavě“. Neklidno bylo v Itálii. Guvernér na Sicílii žádal o posilu vojska, „aby mohl pokoj a pořádek na ostrově zachovati“. Zajímavá je též zpráva, že „Slovanský výbor v Moskvě zanáší se myšlenkou svolati budoucí léto nový sjezd Slovanů do Moskvy, ku kterémuž mají se pozvati také Poláci“. V shora uvedeném časopise ale z 13. prosince 1867 je zajímavá stať pod názvem „Co u nás způsobila nesvornost“, kterou uvádí motto „svornosti věci malé vzrůstají, nesvornosti rozpadají se největší“. Tehdejší neuvedený autor si kladl otázku, kterou není zbytečné si připomenouti dnes: „Kamž kletá nesvornosť přivedla Slovanstvo? Že mnohá větev rozsáhlého kmene toho zvadla, že sečena rukou nepřátel závistných, nebylo-liž účinkem nesvornosti? Že mnohá větev, druhdy vznešeně rostoucí, chřadne, nemohouc se více zotaviti, není-liž účinkem nesvornosti? Že Slovanstvo, milióny svými převyšujíc všecky ostatní kmeny evropské, dosud poskytuje ohled slabosti a namnoze i odvislosti: čímž jiným způsobem než nedostatkem svornosti?“ Jazykově je otázka autorova sice už poněkud archaická, ale co do aktuálnosti nepozbyla nic na svém významu právě v současnosti! (-da)

Obãanské strasti âechoslováci na v‰ech boji‰tích Hej, Slované! Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije, pokud naše věrné srdce pro náš národ bije. Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky – hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky. Jazyka dar svěřil nám Bůh, Bůh náš hromovládný, nesmí nám ho tedy vyrvat na tom světě žádný – i nechať je kolik lidí, tolik čertů v světě: Bůh je s námi, kdo proti nám, toho Perun smete. Nechať také se nad námi hrozná bouře vznese, skála puká, dub se láme, země ať se třese: my stojíme stále pevně, jako stěny hradné – černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně.

1834 Slova od Sama Chalupky, námět od Sama Tomášika. Národní čítanka, uspořádal Cyr. Merhout, Dr. Boh. Němec, Praha 1918, nakladatel B. Kočí)

HEJ, SLOVANÉ je považována za slovanskou hymnu. Jde o vlasteneckou píseň, kterou v roce 1834 v Praze složil slovenský básník, historik a autor historických pověstí Samuel Tomášik. Jeho básnická tvorba vyšla v roce 1888 v Praze ve svazku Básně a písně, jak uvádí i Malá československá encyklopedie z r. 1987. Samuel Tomášik (1813-1887) se vlasteneckou písní na melodii polské písně Jescze Polska nie zginěla (později polské státní hymny) natrvalo vepsal všeslovanskou hymnou do povědomí slovanských národů. Slova hymny si zaslouží připomenout právě v současnosti, poznamenané některými tíživými problémy zejména ve vztazích východních Slovanů. (-da)

Tentokrát jsme se o nich mohli dočíst v ruských novinách. Týkaly se některých všedních záležitostí, ale přesto s nevšedními důsledky, příznačnými pro kontrasty v životě dnešní ruské společnosti. Nejprve povzdech nad ruskou televizí. „Cožpak mohli hlasatelé centrální televize v naší sovětské době,“ – táže se autorka – „hovořit s gramatickými chybami? A dnes? Bez toho, o jaký program jde – vějíř chyb. Nebo mohl snad v SSSR náměstek předsedy moskevského sovětu prohlásit, že z městského rozpočtu bude utraceno neurčité množství milionů na výstavbu pravoslavných chrámů s cílem splnit projekt dvou set chrámů v Moskvě? Ano, věřících je u nás nyní více, možná stařečci by chtěli, aby kostely byly hned ‚za rohem‘, ale proč ve státě, v němž je podle ústavy církev od státu oddělena a stát sebe nazývá SVĚTSKÝM, tyto stavby budují za městské peníze? Jak se stalo možným, že moji sedmiletou vnučku zbily její vrstevnice za to, že nemá křížek a nevěří? A představitel církve na televizní obrazovce prohlašuje, že ve školách je zapotřebí pokrátit fyziku, chemii, matematiku a na tyto hodiny zavést bohosloví! V sovětském čase, když jsi vešel do lékárny, tě nemohlo ani napadnout, že ti mohou prodat propadlý lék nebo klamný pro-

středek, nepředstavující léčivo, ani ti nepřišlo na rozum, že cena léku by mohla záviset na tom, jaké máš šaty! Nedávno pracovníci prvního kanálu televize provedli experiment: poprosili studentku ústředního divadelního institutu, aby zašla třikrát do lékárny, ale vždy v jiné podobě. Napoprvé dívka vešla do lékárny v drahém kožichu, vzala si do ruky pěknou tašku, přibarvila se a požádala o lék na snížení teploty. prodali jí lék za šílenou částku. Podruhé se oděla skromněji. Cena léku už byla podstatně nižší. Když si zahrála roli důchodkyně, ukázalo se, že lék patří mezi dotovaná léčiva a cena byla dostupná. Cožpak to bylo možné v SSSR?“ táže se autorka článku. Také různé drobnosti v současném životě ukazují, že obyčejný člověk není pro nikoho potřebný a podle toho s ním náčelníci zacházejí! Co dodat? Nejen v Rusku, ale také u nás se můžeme setkat s tím, co lze nazvat jako občanská strast, i když v jiné podobě, než o ní napsali v ruských novinách. Překonávat podobné neduhy je nezbytné. nemají-li přerůst do velkých celospolečenských problémů. Vždyť neřešené, byť dlouhodobé drobné občanské potíže a strasti zmaří mnohdy i velké plány a iluze, což platí obecně a nejen pro Rusko! (M. S.)

Neu‰lo nám ■ Rasismus v neofašistickém ukrajinském pojetí se stal doprovodným jevem tamějších událostí. Projevuje se i antisemitismem. Názory našeho prezidenta T. G. Masaryka na antisemitismus jsou sdostatek známy. Stačí poukázat na jeho boj proti reakční rakouské justici v letech 1899-1900 za takzvané hilsneriády, kdy spolu s českou pokrokovou veřejností čelil antisemitským tlakům. Také náš další prezident Edvard Beneš odmítal antisemitismus, což byl v této otázce jeho celoživotní postoj (viz mj. knihu Člověk Edvard Beneš od Karla Novotného a Zlaty Kufnerové, Nakladatelství BVD Praha 2010, s. 321). Zvrácené byly nacistické názory o „židobolševickém spiknutí“ a zrůdnosti, jež tehdejší hitlerovský režim přinesl v genocidě. Stojí za zmínku, že antisemitou nebyl ani J. V. Stalin. Jak o něm napsal v knize, o které píšeme na jiném místě, ruský historik S. Rybas. Mezi poradci Stalina a lidovými komisaři bylo nemálo Židů a manželky mnohých členů Politbyra byly Židovky (s. 365, tamtéž). Pro slovanské hnutí je antisemitismus nepřijatelný. Jiná otázka je však kritický postoj k politice státu Izrael, tak jak se projevuje ve vztahu k palestinským Arabům. Poukázat lze v této souvislosti na v březnovém čísle t. r. listu Northstar compass (Kanada) článek jordánského panovníka Abdullaha, který sice již dříve uveřejnil i americký tisk (The American Magazine), mající však vypovídací schopnost dodnes.

■ Idol ukrajinských neofašistů je nechvalně zločiny proslulý Stěpan Bandera; o zkušenosti a tradice ukrajinských nacionalistů Stěpana Bandery se prý bude opírat ukrajinská tajná služba SBU, jak prohlásil její náčelník Valentyn Nalyvajčenko. Zprávu o tom přinesl i denní tisk u nás. Podivné představy o přibližování se Evropě a zemím Evropské unie panují na Ukrajině a ostatně i u některých politiků u nás. Tak Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro MF Dnes sice v březnu rozumně prohlásil „už to vidím před sebou, že budu končit“, ale současně též je toho názoru, že by Ukrajincům pomohl dodávkami zbraní, což k racionální úvaze má daleko! ■ Exces Petra Suchomela, editora MF Dnes (23. 3. t. r.), který napsal: Osvobodit znamená obdařit svobodou. Sovětský svaz pomohl vyprovodit nacisty, to ano. Ale sotva jim uzmul znásilněnou oběť, posadil ji za vlastní katr, do cely bez oken, kde ji desítky let sám znásilňoval a v mezidobí nechával pomalu hnít. Němečtí okupanti za druhé světové války šířili plakát s nápisem „Zachvátí-li Tě, zahyneš“. Na něm byl pařát jakoby bolševický. K pokleslým vývodům Suchomelovým by se hodil.

■ Obchod je obchod – říká se. Výhodnou komoditou jsou zbraně. Největším zbrojním exportérem jsou Spojené státy, na druhém místě Rusko a pak Čína. Největším vývozcem zbraní je Indie. Je znám výrok připisovaný Albertu Einsteinovi, že světu hrozí v příští válce válka jaderná, ale v té další by se přeživší bili už jen s klacky! ■ Křišťálová koule? Češi prý nejraději mají Slováky, Poláky a Řeky. Podle veřejného průzkumu CVVM, na Moravě respondenti lépe vnímají Slováky, Poláky, Rusy, Ukrajince a Bulhary, zatímco v Čechách jsou lépe přijímání Vietnamci. Výhrady jsou k Romům, Arabům i Albáncům. Vzájemná úcta, respekt i tolerance je stále aktuální! ■ Komenského „Uč se, synu, moudrým býti“ stále i u nás platí, ale... Jak napsaly Lidové noviny (24. 3. t.r.), „Co se týká srovnání zaměstnanosti absolventů vysokých a vyšších odborných škol, jsou na tom vysokoškoláci lépe ve všech oborových oblastech. Vyšší odborné vzdělání se nejméně vyplatí absolventům humanitních a společenskovědních oborů, mezi nimiž je 22,2 % nezaměstnaných‘ (-da) Stránku připravil a redigoval Mirko Svoboda. Stránka je převážně věnována problematice západních slovanských národů.


4

Jednou vûtou ■ Běloruští veteráni Velké vla-

stenecké války dostanou při příležitosti 70. výročí Vítězství jednorázovou finanční pomoc ve výši osmi milionů běloruských rublů (asi 510 dolarů), přičemž hrdinové SSSR, držitelé Řádu slávy všech tří stupňů, dostanou až 10 milionů rublů (kolem 630 Euro). Získají i vojáci a pracovníci, kteří zodpovědně plnili úkoly služby v týlu.

■ Spojené státy prý usilují o realizaci „Smlouvy o celosvětovém zákazu jaderných zkoušek“, přijatou OSN již v roce 1996, ale americký Kongres ji neratifikoval, avšak paralelně s tím tlačí na Írán, který údajně pokračuje ve vývoji jaderných zbraní, ale kolem Izraele, který není účastníkem „Smlouvy o nešíření jaderných zbraní“, a přesto má ve své výzbroji přes 600 hlavic a pum, se jen opatrně „našlapuje“. ■ V Rusku klesá spotřeba alko-

holu a roste fyzická kultura obyvatelstva, podle vládní zprávy, v níž se říká, že za poslední dva roky stoupl počet aktivně sportujících občanů o 40 % a spotřeba alkoholu klesla za pět let o třetinu.

■ Ukrajinský záměr vybudovat u Oděsy terminál na zkapalněný plyn blokuje Turecko, když nepovolí tankerům se zkapalněným zemním plynem proplout průlivem, protože mohou ohrozit obyvatele Istanbulu, který průliv dělí na dvě části.

■ Moskevská a Petrohradská

státní univerzita figurují ve stovce nejprestižnějších světových vysokých škol dle žebříčku britského časopisu Times Higher Education, vycházejícího z odpovědi 10,5 tisíce profesorů působících ve 142 zemích, když Moskevská univerzita zaujala 25. místo a oproti loňsku si výrazně polepšila o více než pětadvacet míst a Petrohradská, která je nováčkem v žebříčku, figuruje ve skupině od 71. do 80. místa. ■ Ukrajina v rámci plánu

MMF pro „zacpání“ 40miliardové „díry“ v ukrajinských financích plánuje dle výpočtů MMF restrukturalizovat 15 miliard svých úvěrových závazků, protože do konce roku nebude moci zaplatit všechny dluhy a nejpravděpodobněji prý největší těžkosti s návratem půjčky bude mít Rusko, jemuž nevrátí Ukrajina tři miliardy dolarů. ■ Stavbaři, kteří v Petrohradu budují obří mrakodrap plynárenského gigantu Gazprom, dosáhli světového rekordu v délce nepřetržitého betonování, když pod dohledem zástupců Guinnessovy knihy rekordů během 49 hodin nalili do základů stavby 19 264 metrů krychlových betonu.

■ Ukrajinský oligarcha Ihor Kolomojský v Česku pravděpodobně plánuje velký obchod s naftou, když čerstvě založené společnosti, zastupované navenek advokátem, ze dne na den dorazily na účet tři čtvrtě miliardy korun a analytici ministerstva financí dohledali, že stopy stejně jako cisternového vlaku s motorovou naftou, který před nedávnem dorazil na nádraží v Pardubicích, vedou právě k němu.

■ Nový plán na propojení Evropy, Asie a Spojených států novou vysokorychlostní železnicí a megadálnicí představil na setkání v Ruské akademii věd šéf tamních železnic a přítel Putina Vladimir Jakunin. Ten projekt označil jako výstavbu ‚Transevropského pásu‘ (TEPR).

■ Kozáci, kteří bojovali na Donbasu, vyhlásili ústy šéfa své Národní gardy v Luhanské oblasti: „Jsme součástí ruského impéria a Vladimira Putina dnes považujeme za svého cara.“


187/2015

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

Jak to vidí Sergej Glazjev Sergej Glazjev, poradce prezidenta a akademik Ruské akademie věd, zveřejnil studii o současné geopolitické situaci Ruska. Jsou zde pojmenovány věci, které do poslední chvíle nebyly zveřejněny mimo zdi kabinetu. Glazjev zejména podrobně vysvětluje, jaké příčiny vedou Spojené státy ke snaze rozvrátit Rusko, a předkládá plán, jehož naplnění umožní zemi ochránit se před touto hrozbou. Poslední kroky Kremlu dovolují předpokládat, že především na základě rozpracování této stati bude vytvořena strategie rozvoje Ruska v nejbližších deseti letech. Uveřejňujeme ve zkratce některé důležité myšlenky: ● Za událostmi na Ukrajině stojí USA – to je jediná síla, která má prospěch z eskalace konfliktu. USA doufají, že díky velké válce v Evropě úspěšně projdou probíhající krizí a tak budou moci nastoupit novou dlouhou vlnu hospodářského růstu. ● Ekonomika Ruska musí být zaštítěna světovým finančním trhem. Především musíme udělat toto: - přístup k těžbě nerostných surovin a k dalším strategickým průmyslovým odvětvím by měly mít pouze ruské společnosti;

- koneční vlastníci páteřních podniků musí svůj majetek zaregistrovat v Rusku; - off-shore společnosti (právnické osoby – obdoba českých akciových společností a společností s ručením omezeným) registrované v zemích, které těmto společnostem umožňují příznivý daňový režim, mají platit daně v plné výši; - kanály nezákonného a polozákonného vývozu peněz za hranice musí být uzavřeny; - musí být zavedeny daně na finanční spekulace a vývoz kapitálu; - dolarové rezervy musí být převedeny na zlato a měny spřátelených zemí; - export uhlovodíků, kovů a dalších produktů by měl být prováděn v rublech; - státní korporace by si měly přestat půjčovat v zahraničí. ● Svět nyní přechází na novou technologickou bázi. Také Rusko musí učinit technologický průlom – jinak se naše ekonomika na dobu 20-30 let uzamkne v pasti dohánění rozvoje a surovinové specializace. K tomu by měly být vytvořeny podmínky pro rozvoj technologií. Obzvláště důležité je přitom mít vnitřní mechanismy k vytvoření dlouhodobého levného úvěru – což je nyní značná část problémů ruské ekonomiky, které jsou způsobeny chronickým nedostatkem peněz.

Tak vznikaly hranice Ukrajiny Ukrajina byla do roku 1654 nepatrný státeček, v rozmezí gubernie. od roku 1654 do roku 1917 ruští carové darovali Ukrajině rozsáhlé území na severozápadě, včetně Kyjeva. Kyjev byl původně prvním hlavním městem Ruska. V roce 1922 daroval Lenin Ukrajině východní území, zvané Novorusko. To je ono území, ve kterém se dnes vede válka. V roce 1939 daroval Ukrajině Stalin západní území a v roce 1945 po válce přidal k území Ukrajiny část naší první republiky, Podkarpatskou Rus. V roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině Krym. Ve světle této historie vzniku tohoto státu je absurdní tvrdit, že Rusko Ukrajinu dobývalo, nebo že ji chce obsadit. Tento historický výčet pohybu hranic Ukrajiny

ukazuje, že tento stát vznikl díky Rusku a Sovětskému svazu. Jestliže se Rusové dozvěděli, že Spojené státy plánují v Sevastopolu zř ídit svou vojenskou základnu, Kr ym si prostě vzali zpět, aby tomu zabr ánili. Nikdo nevytýkal Spojeným státům, že obsadily inter vencí svých vojsk např íklad v roce 1983 Grenadu. Grenada nikdy historicky nepatřila Spojeným státům. Nikdo nevyčítal Anglii, že dobyla Falklandské ostrovy. Falklandské ostrovy historicky i geograficky patřily Argentině. Rusové se poučili v případě Krymu od Izraelců. Ti zaútočili na egyptská letiště doslova pět minut před jejich útokem na Izraelský stát v šestidenní válce v roce 1967. Od dob Napoleona byly na Rusko iniciovány útoky vždy ze Západu. (kd)

● Je nutno konsolidovat společnost. K tomu je třeba výrazně snížit sociální nerovnosti, zvýšit životní minima tak, aby odpovídala realitě, a zadat progresivní daň z příjmu fyzických osob. Kromě toho by měly být zvýšeny výdaje na vzdělání a ochranu zdraví. Také je nutné obnovit institut konfiskace majetku a posílit kontrolu nad úředníky ze strany občanské společnosti. (kd)

âechoslováci na v‰ech boji‰tích Po boku Titov˘ch partyzánÛ Uvádí se, že partyzáni maršála Tita vázali na sebe na 50 fašistických divizí, které by jinak posílily německou východní nebo západní frontu. To je hlavní význam Titových partyzánů za druhé světové války, kteří byli pro Hitlera trvalou černou můrou a pro armády protihitlerovské koalice naopak důstojným spojencem. Do této historie se zapsali i Češi a Slováci, kteří se narodili v Jugoslávii, nebo sem uprchli přes Maďarsko z protektorátu. Už košická vláda jim vyjádřila úctu a vděčnost a ministr Ludvík Svoboda mnoho účastníků z jugoslávských bojišť vyznamenal. Podle jugoslávského historika Václava Herouta do bojů po boku maršála Tita se v letech 1941-1945 zapojilo 3500 Čechů a Slováků, příslušníků brigády Jana Žižky z Trocnova, které velel Čech Josef Vojáček, zvaný Taras. Brigáda, jejichž 700 příslušníků padlo, se začala formovat jako slavonský oddíl už v roce 1941 a poté bojovala jako brigáda, založená 26. 10. 1943. Škoda jen, že se jejího dramatického příběhu dosud neujal žádný (SV) český či slovenský autor.

Americká politika fiízeného chaosu Před nedávnem zaznělo z úst jakéhosi českého generála, že jsme ve válce, a ani o tom nevíme. Není to poprvé, kdy pan generál opravdu neví, co činí. Ve své pokorné a veřejně demonstrované loajalitě neváhal projevit hluboké rozhořčení nad tím, že česká armáda musela hlídat hořící muniční sklad místo toho, aby cvičila pro případ, že bude vyslána na misi NATO. České republice skutečně hrozí, že bude zatažena do nebezpečného konfliktu. Krize na Ukrajině je součástí politiky řízeného chaosu, kterou využívají Spojené státy při realizaci svých snah o udržení dominantního postavení, kterého v oblasti svých prioritních zájmů dosáhly po vítězství ve studené válce. USA se podařilo vytvořit oblast válečného konfliktu a nestability nejen bezprostředně u hranic Evropy (Středomoří, Střední východ), ale rozšířit jej i na citlivou oblast Ukrajiny a Černého moře. Demonstrace síly Spojených států v Evropě jsou určeny především členským

zemím NATO (Moskva své zájmy hájí bez ohledu na silácké postoje Washingtonu – připojení Krymu bylo brilantní ukázkou politické a vojenské reakce na Američany organizovaný převrat v Kyjevě) Spanilá jízda amerických obrněnců východní a střední Evropou není ani tak varováním Rusku, jako upozorněním spojencům, že se jim kdykoliv může dostat „internacionální pomoci“. Bylo to i připomenutí Německu, že jeho nezávislá politika je limitována přítomností okupačních vojsk na jeho území. Prvořadým zájmem Spojených států je ekonomické ovládnutí evropského trhu. Tomu má sloužit ve velké tajnosti připravované Transatlantické obchodní a investiční partnerství mezi USA a EU (TTIP), jehož podstatou není nic jiného než ovládnutí Evropy nadnárodními společnostmi ovládanými americkým finančním kapitálem.. Z toho, co doposud proniklo na veřejnost, je zřejmé, že po podpisu TTIP žádná vláda ani parlament – včetně USA – nebude moci

jakýmkoliv způsobem zasahovat a kontrolovat činnost nadnárodních společností. Demokracie se definitivně přemění v jakýsi folklorní festival či lidovou veselici; ztratí svůj smysl v duchu staré pravdy: Kdo vlastní, ten rozhoduje. V souladu s neoliberálním názorem, který formulovala Margaret Thatcherová, společnost přestane existovat – budou zde pouze jedinci se stejnými šancemi a svobodami, které však budou limitovány právě těmi nadnárodními korporacemi. Hlavním cílem americké politiky je vytvoření nikým nekontrolovatelného a jakýmkoliv národním zákonům nepodléhajícího trhu. K tomu je nezbytné udržet spojence v mezích blokové disciplíny, vyvolat pocit vnějšího ohrožení a vytvořit obraz nového nepřítele, na což se nejlépe hodí Rusko. Rusko se vymyká americkým plánům na ekonomické i politické ovládnutí Evropy. Proto je třeba udělat z něho nepřítele a prostřednictvím sankcí omezit ekonomickou spolupráci a současně způsobit ztráty i Evropské unii. JUDr. JIŘÍ KOTLÍK

Blokáda je neporazila... Na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničněpolitických služeb Spojených států v červnu 1984 vyhlásil americký prezident Reagan direktivu, jak „smést říši zla z povrchu planety“. „Po válce, bez ohledu na hospodářskou blokádu a další naše tvrdé sankce, tempa rozvoje SSSR byla dvakrát vyšší než ve Spojených státech, nemluvě o jiných kapitalistických státech s rozvinutou ekonomikou. Předstihli nás v těžbě nafty a plynu, byli první, kdo vybudoval atomové elektrárny a ledoborce, kdo pronikl do kosmu. První člověk, který se objevil v kosmickém prostoru, byl jejich člověk. Dohnali a předstihli nás v řadě kritických vojenských inovací, dosáhli termojaderné parity s námi, je-

jich ponorky s jadernými zbraněmi dnem i nocí brázdí nedaleko od našich břehů. Spolu s USA se sovětská říše zla stala velmocí, a pokud jim dovolíme splnit ještě dvě až tři pětiletky, pak už je žádná síla nezastaví. Naopak, řeč může být o zániku Ameriky a celého svobodného světa,“ řekl Reagan a dodal: „Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme... Další aspekt našeho boje – sovětská plánovaná ekonomika. Právě ona umožnila bolševikům obstát a zvítězit ve druhé světové válce a obnovit národní hospodářství zpustošené válkou. Právě ona umožnila Sovětům udržovat za jejich éry neuvěřitelně nízkou úroveň plateb

za bydlení, elektřinu, plyn, bezplatně učit a léčit lidi, nezvyšovat ceny. Stačí zaměnit v Rusku socialismus divokým trhem, jaký byl na Západě před dvě stě lety, a uvidíte, věřte mi, že Sovětský svaz se zhroutí jako domeček z karet. Nedávno vědci Harvardské univerzity přišli se zajímavou myšlenkou. Aby privatizace státního vlastnictví v Rusku proběhla bezbolestně, třeba dát každému, zdůrazňuji každému, jakýsi kupon nebo šek na část tohoto vlastnictví. Lidé, kteří prožili válku a pak ještě dva roky po válce ‚lístkový systém‘, budou pokorně čekat na svou část majetku, aniž by měli tušení, že se stali obětí podvodu.“ (Citováno podle listu Sovětskaja Rossija z 27. 11. 2014.)

Neu‰lo nám ■ Podle vyjádření Angely Merkelové není cílem dohod uzavřených s Ukrajinou vstup této země do Evropské unie, či dokonce její členství v NATO. Jejich cílem je prý umožnit lidem v těchto zemích mít lepší budoucnost a Ukrajině fungovat jako most mezi EU a Ruskem. Tomuto objasnění lze rozumět, neboť členství Ukrajiny ve zmíněných uskupeních by pro Evropskou unii znamenalo hospodářskou pohromu a pro NATO by hrozilo riskantním vojenským dobrodružstvím. Přední ukrajinští politici však jasně deklarovali, že jak plné členství v EU, tak členství v NATO je jejich hlavní prioritou a v prvém případě stanovili dokonce termíny vstupu. Ovšem Majdan rozhodně nevedl k odstranění moci oligarchů ani k náznaku snížení propastných rozdílů mezi bohatými a chudými. A už vůbec ne k posílení Ukrajiny jako mostu mezi Evropskou unií a Ruskem.

■ K seznámení s výsledky roz-

sáhlého ruského vojenského cvičení byli do vysoce utajeného zařízení ruského Národního centra obrany pozváni zahraniční vojenští atašé, včetně zemí NATO. „Vaše letadla létají podél ruských hranic. Vaše lodě se pohybují velmi blízko pobřeží Ruska. Přesto se ve věci vašich cvičení nechováme hystericky. Vy sami sebe zastrašujete a vytváříte horory. Takže vám zodpovědně dnes oznamuji, že se nechystáme nikoho napadnout. My to prostě nepotřebujeme,“ řekl jim náměstek ministra obrany Anatolij Antonov. Požádal je, aby právě toto pochopili v předvečer velké svatosti ruské země -70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. „Velmi vás prosím, vyřiďte ve svých hlavních městech náš vzkaz. My chceme spolupracovat. Není potřeba z nás dělat nějaká monstra, která ohrožují světovou bezpečnost. Tak to absolutně není. Pojďme žít společně!“ „Jménem celého diplomatického sboru děkuji za možnost navštívit toto centrum. Mám-li být upřímný, na mě to učinilo velmi silný dojem – jeho možnosti a jeho funkčnost jak pro kontrolu ozbrojených sil, tak i pro organizaci vzájemné koordinace. Vyzdvihuji, že naše dnešní návštěva je dalším důležitým krokem k dosažení větší transparentnosti našich vztahů,“ řekl vojenský atašé velvyslanectví Německa v RF Reiner Schwalbe.

■ Zeman v Libereckém kraji: „Rozhodl jsem se nakonec jet do Moskvy, a to už před několika měsíci. V mém postoji převažuje jedna jediná úvaha. „Komunisté mnohým z nás vzali majetek. Já sám jsem dvacet let nemohl vykonávat svoji práci. Nemohl jsem učit, publikovat. Třikrát jsem byl vyhozen z práce. Přesto tvrdím, že komunistická verze budoucnosti byla stokrát lepší než nacistická, která znamenala vyhubení našeho národa. Byli jsme podlidé. Z tohoto hlediska chápu ten akt z roku 1945 jako osvobození. Francie či jiné západoevropské země nebyly osvobozeny sovětskou armádou. Tam ten postoj může být jiný než ten můj. Z toho vyplývá, že právě obava z vyhlazení národa mě vede k vyjádření úcty.“

Vzniká nová unie Euroasijská hospodářská unie vstoupila do života 1. ledna 2015. Dohodu o ní podepsali loni v Astaně otci zakladatelé – prezidenti Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Doc. Peter Jůza, slovenský politolog, se domnívá, že se letos rozšíří o Arménii a Kyrgyzstán. Všechny tyto země spojuje celní unie. Rozloha nové unie činí 2035 čtverečních kilometrů a žije v ní přes 505 milionů obyvatel. Má 20 % světových zásob plynu a 15 % světových zásob ropy. Tato integrační soustava představuje podle doc. Jůzy 40 % hospodářského potenciálu někdejšího SSSR. (SV) Tuto stránku věnovanou informacím ze života východoslovanských zemí řídí a rediguje Karel Dostál.


187/2015


5

D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í ● D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í

Váleãn˘ deník Jarmily Pátové Svûdectví ‰estnáctileté dívky Před jedním zasedáním Výboru národní kultury nám jeho zakládající členka a dlouholetá předsedkyně Jarmila Pátová, provdaná Vrchotová (nar. 29. 4. 1926, zemř. 29. 11. 2012), věnovala útlý sešítek nazvaný Z jedné lidské paměti. Kdo byla tato mimořádná žena? Rodinné prostředí přálo kultuře – otec byl známý slavista, překladatel a spisovatel PhDr. František Páta, popravený nacisty v r. 1942. Obdobně skončil i strýc, také slavista, prof. PhDr. Josef Páta. Oba se věnovali především lužickým Srbům. Po osvobození Jarmila mohla studovat sólový zpěv a hudební pedagogiku Univerzity Karlovy a Akademii múzických umění, kde několik let vedla katedru zpěvu a operní režie. Prof. PhDr. J. Vrchotová-Pátová se aktivně věnovala výtvarnému umění a literatuře. Její pěvecké výkony jsou zaznamenány na gramofonových deskách. Publikujeme část jejího deníku psaného od šestnácti let v reálném čase. Ohromuje svou syrovou autentičností. Bylo mi ctí s Jarmilou a ostatními členy Výboru národní kultury a tvůrci Lípy spolupracovat. (pn)

15. 3. 1939 Je ráno a strašné počasí. Stojíme v tátově knihovně u okna a díváme se na benešovskou silnici, kudy přijíždějí do Prahy Němci. Na okno se připleskuje sníh, ale stejně je vidět, jak ty kobylky sem proudí. Maminka mě drží před sebou kolem ramen a na ruku mně kapou její slzy. Ale nehýbám se. Snad poprvé jsem poznala, co to je strašná, bezmocná nenávist. To přece není konec?! Tatínek říká. Tohle nedopadne dobře. Vánoce 1941 Dostala jsem od tatínka pod stromeček jako obyčejně knížky (nádherné Hrady a zámky), ale „jisté knížky malého formátu“ mně udělaly mimořádnou radost: jsou to totiž prázdné svázané listy, do kterých si mohu zapisovat svoje verše. Únor 1942 Připravuji se na zkoušku na konzervatoř. Tatínek je teď stále ustaraný, unavený. Odněkud přinesl zprávu, že Hitler chce Čechy vystěhovat na Sibiř. Některé tátovy spolupracovníky zatklo gestapo. Válka se vleče. Táta povídal takovým divným hlasem. Musíme se připravit na všechno. Březen 1942 Krčská mládež se schází u Bohumila Halaburdy. Jsou to nádherné chvíle. Recituje se, říkají se monology, hrajeme si komorně výstupy z her. A taky se debatuje o divadle, o hudbě, o literatuře, o výtvarném umění a samozřejmě o situaci. Ale hlavně je někde místečko, kde se může volně mluvit. 27. května 1942 Atentát na Heydricha. Stanné právo. Večer se nesmí na ulici. 9. června 1942 (úterý) Dnes – zatklo gestapo strýce Pepíka, tatínkova bratra. 25. června 1942 Přišla jsem ráno do školy a třídní učitelka Pospíšilová říká: Jar-

âechoslováci na v‰ech boji‰tích Také v Africe V Tobruku, libyjském městě na severu Afriky, hájil prapor Čechů a Slováků šest kilometrů dlouhý úsek obrany proti německým a italským nájezdníkům. Podle Wikipedie tento československý prapor, jemuž velel podplukovník Karel Klapálek, „významnou měrou“ přispěl k vítězným bojům, které sváděli v této části světa Spojenci. Nacistická propaganda je nazývala „pouštními krysami“. Zřejmě proto, že se v Tobruku doslova zahryzl do africké pouště. Do bojů byli nasazeni 21. října 1941 a až 7. dubna 1942 je vystřídali vojáci Jihoafrické unie. V pouštních bojích pad(SV) lo 14 Čechoslováků.

milko, nechceš jít domů? – Myslela jsem, že zase bílá barva mé pleti je důvodem k domněnce, že mně je špatně. Ale učitelka mně ukázala noviny. Na prvním místě mezi popravenými pro „schvalování atentátu na Heydricha“ byl tatínkův bratr univ. prof. dr. Josef Páta. Běžela jsem domů. Maminka byla uplakaná a pomáhala tátovi uklízet psací stůl, Hodně papírů – plakáty tatínkových přednášek a další dokumenty pálili v prádelně pod kotlem.

27. června 1942 Byla krásná slunná sobota. Vracím se ze setkání s novými přáteli – konzervatoristy. Je za pět minut půl desáté večer. Otec zametá chodníček na zahradě před domem. Má na sobě staré šaty, staré boty. V očích mám dosud obraz známého zeleného auta, které mne minulo na silnici. Ptám se docela nesmyslně. Ty jsi ještě tady? – Kde mám být? – U večeře. – Až to zde dometu, přijdu nahoru, dnes jsem ani neměl kdy pořádně se najíst. Neodpovídám, odcházím nahoru do bytu, když vtom zazní zvonek. Obracím se a v nedobré předtuše spěchám dolů k brance. Obvyklá sestava: tři muži v civilu a jako obvykle – zelené auto stojí o několik domů dále, než je obydlí vyhlédnuté oběti. Bydlí zde Páta? – Malý okamžik, prosím – odpovídám a vybíhám za otcem. Tati, jsou zde tři pánové a chtějí s tebou mluvit. Srdce mi buší, ruce se chvějí – a usmívám se (chci zahrát klid, vždyť otec je nevinný!). Otec přichází bledý, nahrbený, v ruce lopatku a smetáček (za poslední tři dny jeho prošedivělé vlasy zbělely docela). Vezměte si kabát, půjdete s námi! – Dva čekají dole na zahradě, jeden odchází za otcem nahoru. – Kdy se vrátí? – ptám se. – Proč to chcete vědět? – Proto, - odpovídám a s úsměvem udávám nějaký malicherný důvod. Smějí se oba. Vrátí se brzy,. má jen někoho poznat...Vtom přichází otec v kabátě a klobouku. Krátce se loučíme. Přijď brzy, usmívám se na něho a mám pocit, že se snad zadusím. Tisknu mu ještě ruku – je sice horko, ale cítím, že mám ruce studené jak led. Jde teď po schodech dolů, zavírá branku, dívá se ještě nahoru do oken a říká: Na shledanou a pokouší se také usmát. Pak jen v dálce zasyčí auto – a je tichá letní noc. Červenec 1942 Chodím s kufříkem čistého prádla pro tátu jednak na Pankrác, jednak do Pečkárny, ale vždycky se nám za týden čisté zase vrátí zpátky. Kde táta je? Kancelář číslo 19 v Pečkárně vyřizuje dotazy a informace o zatčených. Je tam strašná fronta, kterou si může zkrátit ten, kdo se chce informovat v německé řeči. Domluvila bych se, ale když vidím dědy a babičky, co sotva stojí, čekat tu dlouhou frontu, aby se zeptali na své děti či vnuky, ani by mne nenapadlo, abych tam předbíhala. Dnes jsem čekala v Pečkárně 5 (slovy pět!) hodin. Maminku jsem pak našla na rampě u muzea skoro šílenou. Čekala tam celou dobu na mne a myslela si, že si mne tam už nechali: „Když jsem se ptala nosatého gestapáka, kde by mohl otec být, zda na Pankráci – nebo zda ho převezli do některého koncentračního tábora, vzal mne prstem pod bradu jako malou holčičku a s výrazem supa povídá: Třeba už je mrtvej. – Ta bestie čekala, že se rozpláču. A pak by si mne tam asi s chutí nechali. Tak to zase ne! – Otec nebyl nemocný, proč by umíral, - říkám docela klidně. To gestapáka otrávilo. Povídá stroze: Jeho kartu tady nemám. Další. Dnes přinesl český úředník od gestapa zprávu: Franz Pata, geb. 26. III. 1885 in Nientschitz wurde von Standgericht in Prag zum Tode verurteilt und am 2. VII. 1942 um 19 Uhr erschossen. Srpen 1942 Nejhorší jsou rána. Probuzení. A najednou si člověk uvědomí skutečnost, hrůzu a bezmocnost. Jak ještě dlouho to bude trvat!? Dostala jsem od K. H. Franka podepsaný zákaz studia na všech veřejných školách. Listopad 1942 Někteří lidé jsou zvláštní, protože nedovedou pochopit, že

zpívám, když mně zastřelili otce! Cvičím a chodím na hodiny. Právě proto! Svatá prostoto! Slávu, (bratra), vyhodili ze zaměstnání kvůli tátovi. Je rovněž „politicky nespolehlivý“. Nemá zatím místo, ale domluvili jsme se spolu, že to mámě neřekneme. A tak chodí ráno s pracovním pláštěm a termoskou jako do práce.

Prosinec 1942 Konečně se Sláva umístil u fy Phillips v Hloubětíně. Mamince řekl jen, že změnil místo. Ještě štěstí, že to bylo před svátky a mohla jsem mu pomoct penězi za malované sklo. Máma se zhubla o 27 kg! Chtěla jít vydělávat jako pradlena, ale to jsme jí nedovolili. Je jako věchýtek. Přeci to se Slávou utáhneme – a na hodiny zpěvu si taky vydělám. Maluji na sklo, na dřevo, na kachle. Kamarádovi Vláďovi Jedličkovi nikdy nezapomenu, jak mi pomohl, že mi opatřil možnost externího výdělku u firmy Klimovič. Malují se tam kachle do dřevěných slánek na zeď pro „nácky“. Myslím, že by si to nikdo z nás na zeď nepověsil, Inu, to je gusto. Vánoce nedržíme. Zato přejeme do nového roku hodně úspěchů „generálu Mrázovi“ na ruské frontě! Leden 1943 Dostala jsem dopis od Loly Skrbkové. Zve mne do svého komorního recitačního sboru jako nejvyšší hlas. (KRS – 12 lidí!) Je tam Stella Zázvorková, Oto Budín, Luděk Kopřiva, Dunka Píchová, Jaroslav Kubát. Zase kus pořádného života! Únor 1943 Zatkli profesora Slavíka a jeho ženu, kteří bydleli v našem domě o patro níž. Když je gestapo odvádělo, řekla doktorka Slavíková: Tohle dovedou jenom fašisti. – Dostala kopanec. – Byt jim vyplundrovali, že nezůstal kámen na kameni. První parta vyřezala kůži z křesel, pak odvezli všechno, co mělo pro gestapáky cenu. Celá výzkumná geologická práce univerzitního profesora Slavíka se pak proměnila jen v hromadu papírů a střepů z výzkumných sklíček. Hnusná, krvelačná zvěř! Pak mi nařídili, abych to uklidila, že byt dostane nějaký zasloužilý občan německé národnosti. Tak to nám v baráku ještě scházelo! Únor 1944 Oslavily jsme s maminkou můj svátek: koupily jsme si u Bonise šest rohlíků na lístky a šly jsme do biografu na Slovany. Žurnál teď dávají uprostřed programu, aby o to nikdo nepřišel, kdyby se náhodou opozdil. A tak jsme plánovaný ústup vítězné německé armády zajedly posledním rohlíkem. Červen 1944 Komorní recitační sbor Němci definitivně rozpustili. Rozloučili jsme se hezkým večerem tajně v hospodě „Na korábě“ v Kobylisích. Všichni účinkovali – i náš impresário – Jan Mikota. – Pánům okupantům se nelíbily naše programy. Není divu. Neruda a Wolker! – Jarda Kubát mně vykládal o E. F. Burianovi a jeho názorech na umění. Už aby to pitomé zatemnění skončilo. Je to doba všestranného temna. Skončila jsem kreslířskou školu. Teď mne začne honit pracák. Červenec 1944 Dostala jsem třetí předvolánku na pracák. Teď už je definitivně zle. Nevím, co bude, ale maminku musím nějak uklidnit. nevím, kam mne pošlou (hodně se chodí do Škodovky do Plzně!). Ale je to asi fuk, protože fabriky a vlaky jsou teď módní terče.

Srpen 1944 Dnes jsem byla na pracáku (pátek!). Ten roh Hybernské mne dlouho strašil, ale to, co mne tam dnes potkalo, vypadá spíš jako pohádka nebo sen, z kterého se možná za týden probudím. Když jsem přišla do kanceláře podle předvolánky, bylo to dost zlé. Samozřejmě, že mně hned „nabídli“ Škodovku v Plzni. Začala jsem vykládat, že nemohu mimo Prahu, protože matka je vdova a nemocná. Nic to nepomáhalo a debata začala být hlasitější. Byla jsem poučena, že jiní jsou na práci v Reichu

(jako bych to nevěděla, když mi to tam zabilo kamaráda – Květu Růnu!). Nevím, co to do mne vjelo, ale prohlásila jsem, že do Plzně nechci, že se tam bombarduje – a že musím zůstat v Praze, protože matku nemohu opustit. To jsem si dala! Ale když bylo poučování nejsilnější, otevřely se z vedlejší kanceláře dveře, vyšel menší chlapík v civilu s „plackou“ na klopě a povídá mizernou češtinou přísně. Pojďte sem! – A tak jsem vešla do jeho kanceláře a řekla jsem si, že je konec. Ale nebyl. Posaďte se, povídá najednou úplně mírným hlasem. – Proč nechcete do Plzně? - Opakovala jsem znovu svoje důvody. – Kdy zemřel váš otec? – zeptal se. Najednou mi bylo jasné, že asi ví všechno o mně, o nás, o tátovi. Řekla jsem, že byl v heydrichiádě zastřelen, ale že nic neudělal, že byl člověk čestný. – A najednou ten mrňavý chlápek s haknkrajcem na klopě povídá: Nebojte se mne. Já jsem antifašista. Moji ženu zabila bomba v Berlíně a oba synové mně padli na frontě. Já už nemám pro nic smysl, jen někomu pomoct. Za týden sem přijďte zase v deset hodin, já vás zavedu do Letecko-technického zkušebního ústavu do Letňan. Ředitelem je tam Čech – inženýr Paulíček, ten vás tam zaměstná, ale nemusíte s nikým jiným mluvit o tom, že byl váš otec popraven. O mně nemluvte s nikým – ani doma. Teď vyjděte ven těmito dveřmi přímo na chodbu. Já budu za vámi křičet, vyhodím vás. Neohlížejte se, jděte rychle pryč. Já se jmenuji Skolik. Vyšla jsem jako ve snu. Co je to asi za léčku? Ale neřekla jsem nic ani bratrovi. Nemá smysl s tím někoho děsit nebo dělat naději. Stejně nemohu nic jiného dělat, než tam za týden přiklusat. (Pátek!) Je to neuvěřitelné! Jsem „totální sazenice“ v Praze! V pondělí nastupuji. Budu pracovat vedle hangáru na letišti ve skupině měřících přístrojů – vedoucí docent Kunzl. Skolik nelhal. Zajímalo by mne, jestli byl antifašistou vždycky nebo až potom, když ztratil všechny členy své rodiny? Za zmoudření se platí.

Říjen 1944 Ve „fife“ /Flug-technische Vesuchsanstalt) je skvělý kolektiv. Všichni drží pohromadě. Už se „prozradilo“, že nejsem „špionka“. Musela jsem se tomu strašně chechtat. Mám teď báječnou funkci: hlídám přístupovou cestu k naší měřící skupině (vede přímo od hlavní budovy). Každé ráno totiž se tady „válčí“ nad mapou s praporky. Všichni čeští zaměstnanci – muži jsou tady vlastně naši vojáci v civilu. Musela jsem se naučit za dva měsíce psát na stroji. Píšu „berichty“ v němčině. Začala jsem také měřit na komparátoru. Jde o zatáčkoměry pro zbraň typu „fau“ (V1, V2). Inženýr Duda mně vysvětlil, jak se dají dělat chyby. už vidím, jak automatičtí piloti dělají po mých výměrech kotrmelce. Dnes ale přišel a přinesl mně k měření celou složku plnou grafů. Má věčně humor. Povídá: Dámo, tohle měřte přesně, je to pro nás. S jídlem je to čím dál horší. Dnes jsem koupila od jednoho dědy v Letňanech pět vajíček za stovku (tedy jedno za dvacet korun!) Podle toho „kursu“ obnáší můj měsíční plat 41 vajec.

Foto K. Mevald

tapo zatknout tátu podruhé. Prý kvůli Národní matici pošumavské. Strašně se divili, že už byl zastřelen. Maminka jim musela ukázat „tótšajn“, aby tomu věřili. Bestie prý tiše odtáhly. Gestapo navštívilo také druhého strýce – třetího bratra Pátu – Jindřicha. Prodává v koloniále v Myslíkově ulici. Měl naštěstí chřipku, ležel v posteli a potil se. Teta, která umí perfektně německy, spustila děsné lamento, že u něj byl právě lékař a že jí svěřil, že její manžel má před sebou sotva pár dnů života, protože má zápal plic. Prosila gestapáky v předsíni, aby mu to nedávali najevo, že by ho to usmrtilo ještě dřív. Odtáhli beze zbytku: „mrtvoly“ se už nezatýkají.

Březen 1945 Skoro pokaždé přiletí v poledne do Letňan hloubkaři. Je to fofr – od houkání „výstrahy“ do houkání náletu je jen chvilka a do krytu je dobrý kilometr. Běhání v oranici mi připomíná zlé sny, kdy člověk „utíká před nebezpečím a nemůže“. Ale je lepší se zahrabat do našeho polního krytu, než si nechat od „mustangů“ nasolit třeba jen střepiny ze skla. Koho to postihlo na obličeji, strašně mu to hnisá. Po náletu na Vysočany se zjistilo, že tam jsou ještě nevybuchlé bomby. Jezdíme do Letňan přes Kobylisy a Střížkov. Schovala jsem si „křidýlko“ z bomby. Duben 1945 Snad už to nebude trvat dlouho - Rusové ženou „nácky“ bez milosti. Dnes nestačili houkat „přípravu“ a sotva dozněl signál náletu, začal pořádný cirkus. Třeskot skla a řev letadel byl stejně silnější než sirény.

12. prosinec 1944 Nejvíc se těším na to, že když přijdu večer domů, dá mně maminka nějakou polívku nebo bramborový guláš převýtečné chuti (jak ten zázrak vyrobí, to je mi záhadou!) a pokud mi hlava nespadne a neusnu s nosem v talíři, ještě si povídáme se Slávou i s mámou o denních zážitcích. Topíme jen v kuchyni. Spát chodíme pod heslem „napříč zamrzlou Vltavou“, neboť ponoření se do našich postelí připomíná plavecký sport zimních otužilců. Zpívám a hraji na klavír v pokoji, kde budeme topit až po válce. Zpívat se v tom jakžtakž dá, ale sedět u klavíru je hrůza. Mám hodně oteklá kolena a prostřední klouby na prstech a rukou. V noci to pořádně bolí, takže si i s chutí zabrečím, to jest: žene to slzy do očí. ale k smrti to snad není.

Sobota 5. května Ač nerada, musím porušit svou zásadu, že do této knížky budu psát jen verše. Nemám s sebou jiný papír a chci, aby moje zážitky byly zachovány. Protože jsem klidná a mohu psát, píšu tedy, dříve než budu mít v ruce něco jiného než tužku. Marně se dovolávám telefonem do města. Neví se, jak dlouho zde zůstaneme, ale odchod odtud je již zhola nemožný, protože v městě se střílí. Šla bych domů ráda, ale nevím, nebude-li zde třeba mé pomoci. Naši muži vyčkávají, mají zbraně. Je nás tu málo. – Ústavní německá vojenská posádka se vzdala,. odevzdala nám své zbraně. Poprvé zaštěkal kulomet. Sehnala jsem po ústavě nějaký kbelík a vůbec nádoby na vodu do zásoby. Přihlásila jsem se na ošetřovně ke službě, protože je tam jen jeden lékař, jeden asistent a jedna totálně nasazená medička, druhá medička se hlásí vzápětí po mně. Telefonicky jsem dala domů zprávu, snad to ještě půjde vyřídit(?), aby o mne neměli starost – jídla že mám dost a nocleh také – ve skutečnosti ale nevím, budeme-li vůbec spát a kde budeme spát... My, dívky z ošetřovny, snědly jsme všechen cukr a zapíjely horkým velmi sladkým čajem. Jsme bez cukru, ale v ústech je náramně sladko a chce se mi spát. Zjistila jsem, že od rána od devíti hodin jsem vůbec nejedla. Jestli mě tu „picnou“, bude ze mne počertech hubená mrtvola. ••• Zbytek deníku líčí celkovou účast Jarmily do osvobození Rudou armádou.

10. února 1945 Když jsem přišla domů, vyprávěla mně maminka, že přišlo ges-

Stránku připravil Pavel Novák.


6


187/2015

D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í ● D E N V Í T ù Z ST V Í - D E N O S VO B OZ E N Í

V historii neexistuje kdyby

PlzeÀ: Jak to bylo S pravdou se nedá žonglovat, spojovat nespojitelné. Kdysi mi při návštěvě Klatov vadilo, že byly z radnice sňaty pamětní desky připomínající osvobození města Američany. Byla to odveta za korejskou válku. Dnes za dění na Ukrajině vláda, sdělovací prostředky a další ignorují osvobození velké části naší vlasti sovětskými vojsky. Kolikrát byla a je pravda ohýbána podle servilních historiků, politiků a novinářů. Spolu s dalšími jsem jako válečné dítě snášel strach a útrapy protektorátu a nadšeně vítal sovětské osvoboditele. A uráží mě, když se zeptám školáků a studentů, kdo osvobodil Československo, a vesměs slyším – Američané. Kdo za to může? Společnost, rodina a škola! Ano, americká armáda podle spojeneckých dohod osvobodila naši západní část. Systematicky pěstované antiruské nálady profitují z drahého každoročního show v Plzni a okolí, kdy bohatí pupkatí tatíci si kupují válečné džípy a jinou techniku, obléknou „dobové“ maskáče a jedou se předvádět jako příslušníci x-té americké armády. To vše má místní a vládní podporu a médií.

Blížil se konec války Fašisté, vědomi si zvěrstev spáchaných v Sovětském svazu a ostatních státech se houfně hnali na západ a nekladli Američanům odpor. Na našem území padlo 90 příslušníků US Army. Rudá armáda i ostatní bojující strany měly podstatně vyšší ztráty. Odbojové skupiny na Plzeňsku se v průběhu okupace zaměřovaly na připravenost k ozbrojenému povstání, získávání zpráv o počtech a dislokacích vojenských a policejních jednotek a jejich výzbroji. Mezi nejdůležitější patřila 2. lehká tajná divize (2. LTD), hledající nejvýhodnější využití spojů pro odboj. Pošťáci distribuovali ilegální tiskoviny, ničili anonymní udání. V r. 1942 byli někteří pozatýkáni a dvacet z nich se stalo oběťmi odporu. V r. 1943, po informaci o předpokládané invazi západních velmoci došlo k ustavení vojenské organizace v této oblasti. Dokončení organizačních pří-

prav 2. lehké tajné divize zmařilo gestapo, protože nebyly dodrženy konspirační zásady. Vedoucí osobnost Jindřich Krejčík stále unikal gestapu. Sdružením skupin odbojářů se podařilo ustavit Revoluční národní výbor 14. dubna 1945. Bylo zde osmnáct členů KSČ, třináct sociálních demokratů, jedenáct socialistů, jeden lidovec a devatenáct nestraníků. Zde se projevily dvě odlišné tendence koncepce osvobozeneckého boje. Komunisté preferovali (po zradě Západu) myšlenku orientace na Sovětský svaz a zorganizovat všelidový odpor, druhá – z 2. lehké tajné divize - se zaměřovala na československou emigraci v Londýně, aby po osvobození měli vedoucí postavení v politickém i vojenském životě důstojníci. Již 4. května byly rozděleny úkoly, protože se předpokládal začátek povstání 7. května. Po pražském vzoru v ranních hodinách 5. května vypuklo v Plzni živelné povstání občanů. Tehdy také zemřely desítky civilistů postřílených nacisty. Začalo strhávání německých nápisů a živelnost přecházela v připravený organizovaný postup. Dopoledne byla obsazena radnice členy Revolučního národního výboru. Na německém starostovi požadovali, aby zabránil střelbě na civilní obyvatelstvo. V odpoledních hodinách parlamentáři jednali s velitelem sedmitisícové armády ve městě generálem von Majewskim o pokojném předání moci a o podmínkách kapitulace. Generál byl ochoten podepsat kapitulaci pouze pověřené vojenské osobě. Začala zdržovací taktika, Němci očekávali posily od Prahy, povstalci brzký příjezd americké armády, také nadhodnocené počty odbojářů hrály svou roli. Vedoucí parlamentářů dr. Hrbek začal psychologickou hru (spojení se štábem gen. Eisenhowera, revoluční gardy, partyzáni).

Napětí vzrůstá Mezitím byly aktivovány ilegální bojové jednotky. Po jejich akcích se situace postupně zhoršila. Po krutých bojích v Praze a okolí se Schörnerova armáda snažila po ústupové trase Praha-Plzeň dostat za každou cenu do amerického zajetí. Za této situace byli

vysláni dobrovolníci vstříc americké armádě, aby urychlila postup na Plzeň. Až třetí spojka (Jaroslav Stoklasa) projela v autě s německou vlajkou až k Přimdě. Plukovník Noble žádal, aby jeho vojáci nenarazili na větší odpor Vyjednávači na zpáteční cestě však u Křimic narazili na protiletadlovou baterii, která mohla ohrozit Američany. Byl vyslán do Křimic dobrovolník V. Nechanický, který po krátkém vyjednávání s velitelem zajistil kapitulaci a volnou cestu Američanům. Německý vysílač, který dříve rušil londýnské vysílání, posloužil povstalcům. Pátého května se z něho ve 12 hodin 35 minut ozvalo: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří“. Jeho zásluhou je, že svými informacemi dezorientoval Němce. Byl vysílán rozkaz vojákům stáhnout se do kasáren. Napětí, zda americká armáda přijede včas, vzrůstalo. V bojovém deníku 5. sboru americké armády je napsáno, že 5. května byla Plzeň obsazena českými partyzány, a že se jim podařilo internovat německou posádku v kasárnách. Šestého května ráno za mohutného hukotu se blížila 16. obrněná divize gen. J. Pierce. Vojáci se shromažďovali na náměstí Republiky. Tady se kolem desáté ozvaly výstřely fanatického nacisty z věže i odjinud. Vojáci spolu s povstalci začali vyčišťovací akce. Jeden americký voják byl raněn. Téhož dne v 10 hodin německý velitel Plzně gen.. von Majewski podepsal s americkým plukovníkem Perkinsem kapitulaci a sám se poté zastřelil. V poledních hodinách jsou bez odporu vzati do zajetí němečtí vojáci.

Závěrem Ti, co přežili útrapy protektorátu, nadšeně vítali sovětské i americké osvoboditele. Za tu dlouhou dobu vymřeli pamětníci, a tak dochází buď k přeceňování či podceňování událostí a faktů. Použili jsme vzpomínky přímých účastníků z knihy Jak to bylo s osvobozením Plzně (vydalo OREGO 2012) a další zdroje. Úcta a poděkování patří všem protifašistickým bojovníkům. S příchodem americké armády do Plzně, spolu s belgickými vojáky a částí příslušníků československé západní brigády skončily dny nejistoty.

Rumunské vojsko: tentokráte osvoboditelské Rumunsko se od 22. června 1941 zúčastnilo vpádu hitlerovského Německa do Sovětského svazu. Rozhodný bod zlomu v myšlení a postojích většiny rumunských vojáků, bezpochyby nastal za stalingradské bitvy. Pod Kavkazem a v stepích mezi Volhou a Donem bylo rozbito nejen milionové německé uskupení, ale i půlmilionové seskupení rumunských, italských a maďarských armád, zúčastňující se této „křížové výpravy“. Byl to bolestný a tvrdě zaplacený přerod, jehož počáteční výsledek v přelomu let 1943-44 představovala rumunská dobrovolnická Divize Tudora Vladimireca, zvaná dle hrdiny protitureckého odboje na Valašsku. Z dalších dobrovolníků se pak v Sovětském svazu utvořila i 2. divize Horia, Closka, Crisana, nesoucí jména vůdců lidového povstání z roku 1872. Základy nové orientace rumunského vojska. 20. srpna 1944 zahájil sovětský 2. a 3. ukrajinský front od severovýchodu rozsáhlou ofenzivu do Rumunska, jejíž začátek je znám jako jassko-kišiněvská operace. Za tři dny nato vypuklo v hlavStránku připravil Zdeněk Hoření.

ním městě Bukurešti povstání. Svrhlo režim maršála I. Antonesca a nastolilo novou vládu, která požádala o příměří. Rumunský král Michal I. musel kapitulovat před protihitlerovskou koalicí (2. 9. 1944 v Moskvě) a vyhlásit válku nacistickému Německu. Koncem října 1944 se osvobození dočkala poslední rumunská místa Carei a Satu Mare. Tehdy už válčilo po boku Rudé armády přes čtyři sta tisíc Rumunů. Podíleli se taktéž na střetech s protivníkem v Maďarsku a Československé republice. Jako první rumunská jednotka překročil československou státní hranici 18. prosince 1944 jižně od Košic 90. pěší pluk. Nakonec na území naší vlasti bojovaly dvě rumunské armády i některé samostatné útvary. Jednalo se především o 4. armádu pod velením sborových generálů G. Avramesca a později N. Dâskâlesca. Osvobozovala či spoluosvobozovala se Sověty např. Turnu nad Bodvou, Rožňavu, Plešivec, Brezno nad Hronom, Banskou Bystrici, Trenčín, Uherský Brod a Prostějov. Dále to byla 1. armáda, jíž veleli sboroví generálové N. Mančič a následně V. Atanasiu. Prošla mimo jiných měst

a obcí Lučencem, Banskou Štiavnicí, Zvolenem, Topoľčany, Piešťany, Novým Mestom nad Váhom a Kroměříží. V květnu 1945 oba svazky v rámci 2. ukrajinského frontu plnily i úkoly vyplývající z pražské operace. Rumunská vojska za postupu Československem, často v těžkých bojích, překročila osm horských pásem (Silickou planinu, Nízké Tatry, Slovenské rudohorie, Javorie, Nitranské hory, Veľkou a Malou Fatru, Bílé Karpaty) a čtyři větší vodní toky (Hron, Nitru, Váh a Moravu). Přičemž zajala 16 000 nepřátelských vojáků, zničila nebo ukořistila značné množství zbraní, bojové techniky a ostatního válečného materiálu. Osvobozeneckou misi u nás prodělalo 16 pěších divizí, letecký sbor, protiletadlová dělostřelecká divize, tankový pluk a oddíly týlového zabezpečení. Téměř 250 tisíc rumunských vojáků, z nich 55 tisíc (některé zdroje uvádějí dokonce 70 tisíc) při ní padlo, bylo raněno, případně zůstalo nezvěstnými. Za pomoc s vyhnáním německých okupantů z republiky se dostalo tisícovkám Rumunů vyznamenání československými řády a medailemi. VLADIMÍR MLEJNECKÝ

UÏ 25. dubna 1945 se na Labi setkali sovût‰tí a ameriãtí vojáci

Svým příjezdem americká armáda, odzbrojením a zajetím Němců zabránila příštím možným střetům s plzeňskými povstalci. Definitivně tak skončila

německá okupace západočeské metropole. V průběhu zdejšího povstání odjela řada dobrovolníků na pomoc pražskému povstání. Zpracoval (pn)

Poláci do‰li aÏ k Vltavû První polskou jednotkou, která po boku sovětských ozbrojených sil vstoupila na východní frontě do druhé světové války, byla 1. pěší divize. Nesla čestné pojmenování po velkém polském vlastenci Tadeuszi Koścziuszkovi. 12. října 1943 prodělala křest ohněm u osady Lenino v Bělorusku. Dvanáct tisíc polských vojáků pod velením generála Zygmunta Berlinga zahájilo bojovou cestu, aby vyrvalo vlast z krutého cizáckého jařma. Za necelé dva roky ji polští vojáci vítězně zakončili v Berlíně a v Československu. Po mobilizaci branců z osvobozeného území čítalo Vojsko polské na podzim 1944 na 286 tisíc příslušníků. Patřila k němu 1. armáda generála Stanislawa Poplawského a nově vzniklá 2. armáda generála Karola Świerczewského. Tvořilo ji celkem deset divizí pěchoty, jeden tankový sbor a jedna samostatná tanková brigáda, čtyři ženijní brigády, dvanáct dělostřeleckých brigád, čtyři smíšené letecké divize a další tři letecké divize. V zásadě dobře vycvičené a zaopatřené moderní sovětskou výzbrojí tvořily účinné úderné uskupení. Z těchto polských částí se téměř polovina – 2. armáda – s dalšími posilovými prostředky zúčastnila pražské operace, zahájené 6. května 1945. Jejím prologem se stal mohutný útok tankových armád 1. ukrajinského frontu z prostoru severozápadně od Drážďan přes Krušné hory ve směru Praha. Ostatní svazky, mezi nimi i generála Karola Świerczewského, přešly do ofenzivy v ranních hodinách 7. května 1945. Následující den Poláci dosáhli řeky Labe u Pirny a Bad Schandau. Zároveň v noci na 9. května překročili československou státní hranici ve Šluknovském

výběžku. Tvrdý boj museli podstoupit před Mikulášovicemi, kde se mimořádně silnou německou obranu podařilo zlomit až v dopoledních hodinách. S pokračováním tažení dále do našeho vnitrozemí mohli cítit, že jsou mezi svými slovanskými bratry. Ve frontovém časopisu Pancerni o tom tehdy psali: „Sluncem a květy nás vítá v těchto krásných májových dnech bratrské spojenecké Československo. Na chodnících, na náměstích a všude při silnicích se shromažďují velké skupiny českého obyvatelstva a volají – Nazdar! Nazdar!“ 10. května 1945 oddíly 1. tankového sboru vstoupily do Mělníka . Předzvědná skupina sboru dokonce 11. května dosáhla předměstí Prahy v Ďáblicích. Podle rozkazu velitele 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva se 2. polská armáda rozmístila od Děčína po Mělník k zastavení ustupujícího protivníka. Vytvářela tak součást vnitřní linie obkličující rozbitou německou skupinu armád „Střed“. Přítomnost spojenců u nás vedla k řadě manifestačních setkání. Jedno z největších se konalo v neděli 13. května 1945 v Mělníku. Za značného zájmu lidu se ho zúčastnili sovětské a polské jednotky a českoslovenští partyzáni. Z akce byl zaslán pozdravný telegram československé, sovětské a polské vládě, v němž se mimo jiného pravilo: „Ve společném boji vyrostlo společné vítězství, vykoupené bratrskou krví slovanskou. Na tomto vítězství vyroste veliká spolupráce a přátelství všech Slovanů. Od poloviny května 1945 začal postupný odchod Vojska polského z Československa domů. VLADIMÍR MLEJNECKÝ

âechoslováci na v‰ech boji‰tích 60 000 slovensk˘ch vojákÛ obrací zbranû Slovenským národním povstáním se slovenský lid jednoznačně přihlásil k protihitlerovské koalici a také k myšlence obnovy Československa jako státu dvou rovnoprávných národů. Zasadil i citelnou ránu německým okupantům. Nehledě na klerofašistický režim Jozefa Tisa se téměř celá slovenská armáda dala do služeb Československé republiky a jejích 60 000 mužů obrátilo své zbraně proti Němcům. K povstalcům se přidalo 20 000 partyzánů mnoha národností, z toho asi 2000 mužů z protektorátu. Mnoho účastníků Slovenského národního povstání zahynulo při ústupu do hor, mezi nimi i poslanec Jan Šverma. Mnohé z nich okupanti popravili a nebo mučili a poslali do koncentračních táborů, z kterých se nevrátili. Stovky slovenských občanů byly barbarsky umučeny nacisty a kárnými oddíly režimu Jozefa Tisa a desítky slovenských obcí vypáleny. V Kremničce nacističtí okupanti a příslušníci Hlinkovy gardy zavraždili 747 antifašistů. Fašisté a jejich pomahači ve vápence v Nemecké zavraždili a upálili více než 900 slovenských vlastenců, mezi nimi ženy a děti. Symbolicky se tak Slovenské národní povstání zařadilo po bok jugoslávských partyzánů, kteří vedli válku s Hitlerem od roku 1941. Zařadilo se i po bok bojovníků obou varšavských povstání. Byly to nejvýznamnější události občanského protifašistického hnutí odporu v Evropě. (SV)


187/2015


7

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ Aby se nezapomnûlo

Balkán po vítûzství nad fa‰ismem Prvního června 1941 byla okupace veškerého území Albánie, Jugoslávie a Řecka dokončena. Toto území se dostalo pod kontrolu armád Osy. Německo získalo volný přístup do Středomoří. Domácí kolaborace v zemích Balkánu, spolu s ustašovci v Chorvatsku, učinila situaci pro národní odboj nesmírně složitou. Přes počáteční obtíže se podařilo formovat odboj na území bývalé Jugoslávie, Albánie a Řecka tou měrou, že nejen vázal značné síly nepřítele, ale byl schopen i přecházet do útoku. Závěrečná fáze osvobozování Balkánu vyvrcholila, když se do akcí zapojily britské síly v Řecku a Rudá armáda v Jugoslávii a Bulharsku. Samotnou Albánii a Řecko Němci vyklidili v roce 1944. Balkán byl osvobozován postupně až do roku 1945. Po úplné vítězství nad fašismem.

sil, kdy 2. ukrajinský front pokračoval na Maďarsko, 3. ukrajinský front postupoval na Bulharsko a Jugoslávii, neovlivnilo postup Rudé armády. V Bulharsku vypuklo povstání a jeho armáda ihned zahájila protiněmecké operace po boku Rudé armády. Rudá armáda překročila 7. září 1944 hranice Jugoslávie. Nastalá situace vy-

Bělehradská operace

Osvobození Srbska K zásadnímu zlomu dochází v srpnu 1944, kdy 2. a 3. ukrajinský front jaskokišiněvskou operací nastoupil k likvidaci odporu skupiny armád „Südukraine“ operující v Rumunsku. Rumunsko jako spojenec Německa před porážkou neváhalo a změnilo stranu a jeho vojska Rudé armádě otevřelo frontu. Zničení skupiny armád „Südukraine“ umožnilo pokračovat v útoku na Balkán. Rozdělení

âechoslováci na v‰ech boji‰tích Za âeskoslovensko i v lesích Ukrajiny Proti své vůli muselo několik tisíc slovenských chlapců odejít bojovat proti Rudé armádě. Mnozí z nich využili nejbližší příležitost, aby přešli k partyzánům. Jejich hroby jsou rozptýleny po celé Bělorusi i Ukrajině. Jedním z iniciátorů těchto přechodů byl kapitán slovenské armády Ján Nálepka, který se na Ukrajině stal prvním velitelem československého partyzánského oddílu. Když slovenští partyzáni hovořili o jeho názvu, byl Nálepka jednoznačný: Jsme československý oddíl, protože bojujeme za obnovení Československé republiky. Partyzánům Jána Nálepky se podařil husarský kousek, když ukořistili Němcům tajný plán wehrmachtu o přípravě kurské bitvy Citadela. Celý plán odvysílali slovenští partyzáni do Moskvy. V kurské bitvě utrpěla německá armáda totální porážku, která měla stejnou cenu jako porážka u Stalingradu. Možná, že v tom měl svůj podíl i československý oddíl Jána Nálepky. (SV)

OdváÏn˘ postoj proti válce Nelze opomenout osobnost a dílo významného tvůrce chorvatské literatury Miroslava Krležu (7. 7. 1893-29. 12. 1981) a nevzpomenout na encyklopedickou šíři jeho zájmů, s níž tvořil a zasahoval do nejrůznějších oblastí kultury, kulturní politiky a politiky jako takové. Šlo o zcela výjimečnou osobnost moderní chorvatské kultury, o největší individualitu chorvatské literární tvorby dvacátého století. Dramatik, básník, autor bystrých esejů, představitel levicové politiky, jehož jméno jsme mnohokrát zaslechli i u nás v meziválečném období. Počáteční básníkovo období bylo ve znamení anarchismu a posléze vitalismu. V nich se zobrazila nejen úleva po čtyřletém válečném běsnění a utrpení, po krvavých válečných masakrech, ale přinesla i opětovný příklon k životním hodnotám, což vyjádřil i nový filozofický a literární směr označovaný jako vitalismus. Na světovou válku reagoval básník třemi sbírkami Básní (1918-1919) a rebelantskými protiválečnými novelami a romány, v nichž zobrazoval hrůzu válečného běsnění, které prožívali jeho krajané v rakouských stejnokrojích, Charvátský bůh Mars (1922). Jeho Balady Petrici Kerempuha (1936) popisují strasti chorvatského národa v minulosti, ale současně nastavují zrcadlo i tehdejším drsným společenským poměrům. V nejznámějším cyklu próz a dramat Glembajové (1926-1930) popsal rozkvět, ale i vnitřní rozpor a pozdější úpadek fiktivního šlechtického rodu. Pozoruhodnou kresbou povahy a stylu jednání mladého malíře v krizových

žadovala koordinaci postupu s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie (NOAJ). V Moskvě se setkává Josip Broz Tito se Stalinem, i přes poměrně chladný vztah obou vůdců dochází k zásadní dohodě. Rudá armáda spolu s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie a bulharskými vojáky osvobodí Srbsko a porazí zbývající nepřátelská uskupení. Po dosažení cíle se Rudá armáda z Jugoslávie stáhne.

situacích tvůrčích i sociálních je prostoupen román Návrat Filipa Latinovicze (1932). V románové trilogii Banket v Blitánii odsoudil totalitní režimy v Evropě dvacátého století. Román Na pokraji rozumu (1938) je emotivním obviněním lidské tuposti, v níž spatřoval jeden z hlavních zdrojů nespravedlivých sociálních poměrů. Byl redaktorem časopisů Plamen, Književna republika, Danas a Pečat, časopisů s výraznou levicovou tendencí. V době nezávislého chorvatského státu s pravicovou vládou byl několikrát zatčen a jeho díla byla cenzurována a zakazována. Po druhé světové válce redigoval časopisy Republika a Forum a pracoval ve vedoucí funkci Lexikografického ústavu, vydávající slovníky a encyklopedie. Svými esejemi doslova procestoval nejrůznější oblasti kultury – literaturu, historii, filozofii, právo, ale kupodivu i medicínu (ve sbírkách Eseje, 1932, Evropa danas – Evropa dnes, 1935, Deset krvavých let, 1937). Ve svých dramatech se vracel k historickým námětům – Mikelandjelo Buonaroti, Cristoval Colon, ale vždy jsme našli v jeho pojetí i odezvu soudobých společenských problémů. Obsáhl snad všechny žánry moderní chorvatské literatury. Ve své tvorbě prošel vývojem od symbolismu a expresionismu až k psychologicky a realisticky laděnému pojetí literatury, s příklonem k sociální angažovanosti. Příkladem je právě jeho román Na pokraji rozumu. Ve svých dílech se vždy stavěl na stranu pokroku, proti militarismu a fašismu a hájil plné právo člověka na svobodný rozvoj. ZBYNĚK KUCHYŇKA

Po překročení řeky Moravy, od 10. října, spojené síly Rudé armády s Národněosvobozeneckou armádou Jugoslávie zahájily postupné obkličování města a likvidaci stahujících se sil nepřítele. V Bělehradě a jeho okolí byly soustředěny síly bojové skupiny „Serbien“ a srbský dobrovolnický sbor složený z četniků. O město byly sváděny urputné boje za podpory 17. letecké armády. V samotném Bělehradě rovněž bojovalo za osvobození na 2000 příslušníků odboje. 14. října byl zahájen frontální útok na město. Němci město silně zaminovali, a tak v průběhu bojů bylo nutno odstraňovat masivní výbušné nástrahy. Porážkou Němců byl Bělehrad definitivně osvobozen. Osvobozením Bělehradu byly poraženy síly okupantů i domácích kolaborantů. Po pokračujících bojích bylo koncem října Srbsko osvobozeno. Dovršením vítězných akcí plní Stalin slib a stahuje podstatnou část sil Rudé armády na sever od Dunaje. Zbývající jednotky Rudé armády jsou podřízeny pod velení Národněosvobozenecké armády Jugoslávie. Za účasti bulharských jednotek je osvobozena Makedonie a Kosovo. Němcům nezbývá než stahovat poslední jednotky z Balkánu přes Chorvatsko a Bosnu. Na osvobozeném území probíhá mobilizace i reorganizace Národněosvobozenecké armády Jugoslávie a formování bojových jednotek pravidelné armády Jugoslávie. Etapa partyzánského boje končí, pokračuje etapa boje pravidelné armády.

Formování nové Jugoslávie I přes složitou národnostní situaci byla situace po osvobození Jugoslávie poměrně jednoznačná. Nejprve se musela vyrovnat s domácí kolaborací, zejména na jedné straně s četniky prosazujícími ideu Velkého Srbska. Na druhé straně s ustašovskou ideou Nezávislého Chorvatska. Díky mnohonárodnostnímu složení partyzánských jednotek i samotné Národněosvobozenecké armády Jugoslávie byl v odboji hlásán a prosazován výhradně názor „všejugoslávské budoucnosti“. Josip Broz Tito vedl rovněž rozhovory s W. Churchillem, kdy v červenci 1944 došlo k dohodě o sloučení exilové královské jugoslávské vlády s Titovou Národněosvobozeneckou frontou. Tito se stává v březnu 1945 ministrem obrany a premiérem. V prvních poválečných svobodných volbách v listopadu 1945 získala jednotná Národní fronta na 80 % hlasů. Král Petr II. byl svržen a 29. 11. 1945 byla vyhlášena Federativní lidová republika Jugoslávie. Josip Broz Tito byl zvolen premiérem a stal se i nejvyšším velitelem branné moci. Na nové uspořádání navazovala v Jugoslávii i řada dalších opatření. V srpnu 1945 dochází k pozemkové reformě, v červenci 1946 je přijat zákon o kolektivizaci, a po přechodu na centrální plánování je v dubnu 1947 vyhlášen první pětiletý plán. A co zbytek Balkánu? V Albánii, podobně jako v Jugoslávii, došlo k politickému procesu, kdy se rozhodující silou stali bývalí partyzáni a příslušníci odboje. Jinak se vyvíjela situace v Řecku, kde se rozhořela občanská válka s monarchisty. Válka, která rozehnala mnoho Řeků do celé Evropy, skončila v roce 1949 vítězstvím prozápadně orientovaných monarchistů. Národy Balkánu osvědčily za druhé světové války svoji sílu a mravní pevnost. Za to jim patří dík, jednou provždy se zařadily do protihitlerovské koalice!

Je to moje práce... Západní média ho démonizují. Je to ale úplně obyčejný člověk,“ v rozhovoru pro iDNES.cz namítá Marko Sladojevič, který obhajuje Radovana Karadžiče v Haagu. Radovana Karadžiče hájí již sedmým rokem.

Když jsem se s ním měl setkat poprvé, přemýšlel jsem nad tím, co to je za člověka, který si chce vybrat za poradce někoho, komu je jenom 32 let. Říkal jsem si, nakolik musí mít ten člověk otevřenou mysl, aby se vůbec pro něco takového rozhodl. Bylo to ale zvláštní. Ještě včera jsem se na něj díval v televizi a najednou jsem ho měl hájit. Bylo to jak ve filmu. Říkal jsem si, že musím být opatrný, že nevím, jestli ten člověk manipuluje nebo nemanipuluje. Nevěděl jsem, co od něj čekat. Když jsem ho časem poznal, začal na mě působit jako úplně obyčejný člověk. Nikdy neřekl, že by byl rád, že někdo zahynul, byl zabit. To ne, to garantuji. Vzal si nás, abychom mu pomohli, aby to co nejlépe zvládl. Je to velmi rozumný člověk, který nezavrhuje rozumné argumenty. Opravdu hodně, hodně naše rady poslouchal. V tomhle skutečně překvapuje. Ve vězení na klientovi nijak nepozoruji jakoukoli depresi nebo skleslost. Je plný optimismu a entuziasmu i za těch-

Volyňský masakr nebo Volyňská tragédie – byl etnickopolitický konflikt. Konflikt doprovázený masivním vražděním banderovské, tedy Ukrajinské povstalecké armády,

zaměřeným především proti etnickým polským civilistům a civilistům jiných národností i Ukrajinců ve Volyni-Podolí. Volyně byla až do září 1939 pod kontrolou Polska. Masakr začal v březnu 1943 a dosáhl vrcholu v červenci téhož roku. Zahynulo více než 35 tisíc civilistů, převážně Poláků. Zapomínáme, že na Ukrajině povstává z popela duch a tradice těchto vražedných komand?

■ Kam s ním? Tato nerudovská otázka se netýká „slamníku“, ale Řecka. Podle názoru řeckého ministra obrany Panose Kammenose pro německý Bild vyvolá případný odchod Řecka z eurozony řetězovou reakci. Pokud Řecko vybuchne, jsou na řadě Španělsko, Itálie nebo dokonce i Německo. Tak preventivně, kam s Řeckem (aby EU přežila)?

■ Dvefie dokofián Ministři zahraničí členských zemí Evropské unie rozhodli uvést do praxe dohodu s Bosnou a Hercegovinou, která této zemi otevře dveře do unie. Bosna ovšem musí ujít velký kus cesty. V zemi jsou komplikované národnostní spory. Muslimští Bosňáci usilují o větší centralizaci, katoličtí Chorvaté chtějí autonomii a pravoslavní Srbové chtějí samostatnost. Jestli se Bosně a Hercegovině podaří přistoupit na pravidla Evropské unie, není vůbec jisté. Země je v neutěšené ekonomické situaci, zmítána rozbujelou korupcí.

■ Srbové jako objekt perzekuce

Na otázku, jaký to byl pocit, když se dozvěděl, že bude členem týmu, odpovídá: „Fenomenální, absolutně.“ Moje rodina to brala tak, že profesně to je, jako kdybych hrál fotbal za místní klub a najednou šel hrát za Real Madrid. Byli z toho nadšení. Jiní lidé, mezi nimi i někteří moji přátelé, se ale ptali, jak to můžu dělat, a tak podobně. Jsem prostě právník a je to moje práce.

Neu‰lo nám

to okolností. Jak mi ostatně sám několikrát řekl, nepotřebuje toho hodně. Říká, že ho můžou zavřít třeba do skleničky, vezme si knížky a bude si číst. Myslím, že co se týče mysli, je prostě svobodným člověkem. Ví, že je celý západní svět proti němu, že je démonizován, ale bojuje za svoje práva a za svoje ideály. Největší kus práce je nyní už za námi, čeká se na rozsudek. Než to ale skončilo, nonstop jsme všichni pracovali, i on. Rozsudek se očekává v říjnu. Nevím ale přesně kdy, to ví jen soudci. Možnosti jsou od osvobozujícího verdiktu až po doživotí. My jsme se na začátku případu domluvili, že nebudeme myslet na konec. Uděláme všechno, co bude v našich silách, a pak se uvidí, jak to dopadne. Doufáme v to nejlepší. Napsali jsme fantastické závěrečné shrnutí o více než 800 stránkách, takže mě zajímá jenom to, jak to soudci vysvětlí, jestliže ho budou chtít odsoudit. Postavili jsme jim do cesty velký problém jak to udělat. Marko Sladojevič přijel do Česka na festival Jeden svět představit dokument Srbský právník, který o něm natočil režisér Aleksandar Nikolič. (podle iDNES.cz)

Srbský premiér Aleksandar Vučič je přesvědčený, že rozhodnutí mezinárodního tribunálu předvolat zpět do Haagu Vojislava Šešelje má za cíl zastrašit srbskou vládu. Napsal to v listu Politika, přičemž tribunál napadl výčitkou, že „veškerá jeho politická rozhodnutí jsou nemorální“.

■ Brání Srby v Bosnû Srbská pravoslavná církev sbírala důkazy válečných zločinů vykonaných na Srbech v Bosně během války v letech 1992-1995. S cílem ukázat světu, že neexistuje jednobarevné vidění událostí. I pravoslavní Srbové byli zabíjeni a vysídlováni. Cílem bylo upozorňovat veřejné mínění v Evropě, že je absurdní soudit za válečné zločiny jen jednu stranu konfliktu. Vzhledem k trvalé a masivní protisrbské mediální blokádě nebylo tohoto cíle nijak dosaženo.

■ A maìarská strana fiekla... „Chceme vytvořit obchodní domy v Petrohradě, Kazani, Jekatěrinburgu... Budou fungovat na komerční bázi,“ řekl v Petrohradě maďarský velvyslanec v Ruské federaci na setkání s guvernérem Georgijem Poltavčenkem. Maďarská strana řekla, že považuje ruský trh za perspektivní a vyjádřila ochotu sdílet různé technologie, včetně těch automobilových. (U nás by jen pomyšlení na podobné vyjádření hraničilo s velezradou a ohrožením světového míru.) Tuto stránku věnovanou zemím jižních Slovanů řídí a rediguje Stanislav Hrzina.


8


187/2015

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

A my je milovali Franti‰ek Halas

Zpûv úzkosti

(úryvek) Zvoní zvoní zrady zvon čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali

Ty Francie sladká Francie kde je tvá čapka Marianno Sluneční štít tvůj prasklý je a hanbou čpí tvé ano Je noc a v krytech zákopů tep krve země zní za tebe světe za tu Evropu stydí se voják poslední Pravidelně si připomínáme „kulatá“ výročí předních umělců. František Halas (1901-1949) je dnes výjimkou. To proto, že část veršů ohromnou silou zasáhla válečnou i další genera-

ce. Básník prožil mládí na brněnské dělnické periferii, jeho otec byl dělnický funkcionář, takže i syn se postupně účastnil politické práce. Vyučil se knihkupcem, publikoval. Spolupracoval s Bedřichem Václavkem jako redaktor. Od r. 1926 žil Halas v Praze. Autor celý život překonával pocit skepse, zápasil s vlastní deziluzí. Otázkou života a smrti se zabývá ve své druhé sbírce Kohout plaší smrt (1930). Ve sbírce Dokořán (1936) pozvedá svůj hlas proti řádění fašistů ve Španělsku. Tuto tvorbu ovlivnil Jiří Mahen a pobyt ve Španělsku. Za války přispíval do ilegálního Rudého práva. Svůj smutek nad zradou Anglie a Francie, následnou katastrofu u nás i naději v lepší život vtělil do sbírky Torzo naděje (1938), odkud je také úryvek, který otiskujeme. Za okupace se vrací ke kořenům naší kultury – Naše paní Božena Němcová (1940). Po osvobození ve svém díle vyslovil souhlas s budováním nového řádu. Pevnou

jistotou zůstává domov a rodný kraj, které oslavil ve sbírce Já se tam vrátím (1947). Jak říkal: „Knihy jsou mým osudem.“ (pn)

âechoslováci na v‰ech boji‰tích Povstalo celé âesko V Přerově byli první, kdo se na jaře 1945 rozhodli hodit rukavici německým okupantům. Pak se ozvala další ohniska národní revolty a 5. května k ní vyzvala i Praha. Květnové povstání českého lidu, jak vešlo do učebnic, shromáždilo k nerovnému boji s po zuby vyzbrojenými vojsky maršála Schörnera až 100 000 občanů, z nichž do příjezdu Rudé armády zahynulo či bylo popraveno několik tisíc statečných lidí. Na rozdíl od 28. října 1918 musel československý lid vykupovat svou obnovenou svrchovanost krví. Nikoliv jenom na světových bojištích, ale tentokráte i doma. (SV)

Dynastie MánesÛ Otec Antonín Mánes (1784-1843) byl zakladatelem českého romantického krajinářství, kdy vyhledával především naše motivy. Bedlivě studoval přírodu, ale také holandské mistry. Tak postupně dospěl od romantismu k realismu. Podle svých skic z přírody pak v ateliéru vytvářel své olejomalby.

Velký vlastenec

Padl v posledních vtefiinách války. Autorem je vynikající fotograf Tibor Honty (1945)

Syn Josef Mánes (1820-1871), jehož je celoživotním snem „vystihnout, ba stvořit pravý typ slovanský“, pozvednutí slovanského národa, v jehož existenci a šťastnější budoucnost věřil, se stal učitelem a vzorem mnoha umělců. Silně od dětství vnímal tvorbu svého otce, strýce Václava (portrétista) a Františka Tkadlíka, který vedl Akademii pražskou. Jeho nástupce Ruben však nebyl příznivcem otce Antonína. Proto Josef opustil školu a v r. 1844 odešel do Mnichova. Po smrti otce vedla domácnost Josefova sestra Amálie (18171883), také malířka. V předvečer revolucí v Evropě se Mánes vrátil domů – rok poté začalo povstání našeho lidu (1848). V té době založili čeští umělci Jednotu výtvarných umělců, kde byl Josef Mánes velice aktivní. Byl vyslán na Kroměřížský sněm, aby zde portrétoval přední české zástupce. Zde se také blíže seznamoval s ven-

Básník na‰eho mládí V. Nezval Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik. Zvítězili! Nyní sedí v hloučcích u harmonik. Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik. Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí. Jsou tak lidští, chovajíce malé pražské děti. Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí. Ruce zdrsněly jim bojem, duši mají hebkou. Pěticípá hvězda, jež jim vyšla nad kolébkou, zvítězila za svět v boji s umrlčí lebkou. Na stránkách časopisu Host se objevil nový termín – poetismus. Na rozdíl od ideologie, plánu atd. hlásal volnou obrazotvornost, spontánnost fantazie, využití bohatosti našeho jazyka. Duchovním otcem tohoto směru byl Karel Teige a jeho velkým propagátorem Vítězslav Nezval. Poetismus je jediný směr vzniklý u nás a zde se také rozvíjející. V roce 1934 následuje surrealismus, v jehož čele stál Nezval (1900-1958). Postupující fašismus třicátých let minulého století začal sjednocovat pokrokové autory. S Mnichovem a odtržením Slovenska skončilo dvacetileté období, které přineslo nejen v literatuře, ale i v životě národa mnoho pozitivního. Nezvalovo experimentování, nesmírný potenciál a další vlastnosti mu zajistily v naší literatuře výsadní postavení. PocháStránku Kultury řídí a rediguje Pavel Novák.

zel z Moravy a do Prahy přišel studovat filozofii. Navázal kontakt s Jiřím Wolkrem, vstoupil do skupiny Devětsilu, kterou vedl K. Teige. Nezvalovou první sbírkou byl Most (1922). Za vrchol této etapy je považována báseň Edison (1927), akcentující víru v pokrok civilizace. Nedopsán zůstal cyklus Historický obraz, vznikající v pohnutých letech, kdy naše armáda opouštěla pohraniční pevnosti. Po válce se Nezval k cyklu vrátil a rozšířil ho. (Odsud je naše ukázka). Válečné události v Koreji našly odraz ve Zpěvu míru. Nezval také patřil mezi naše významné překladatele cizích autorů. Mezi jeho dramatické úspěchy patří Milenci z kiosku (1932) a přebásnění Manon Lescaut. Varování před nebezpečím atomové energie zdůraznil ve hře Dnes ještě zapadá Slunce nad Atlantidou (1956). (pn)

kovany. Lidové umělecké bohatství se stalo pramenem tvorby. Občas se však vracel k rokokovým scénám. Kromě Moravy cestuje na Slovensko a Slezsko. Pro Pražský orloj vytvořil obrazy měsíců, cestuje po Čechách, ztvárňuje krajiny, květiny. Později komponoval ilustrace k Rukopisům, ilustruje lidové písně, maluje prapory. Nádherný je portrét Josefiny. Žel, jeho osobní a citové nenaplněné problémy vedou ke zhoršení zdravotního stavu. Proto se nemohl více angažovat při budování Národního divadla. Až při otevření tubusu ze základního kamene z Řípu se zjistilo, že autorem velmi poškozené zakládající listiny je J. Mánes. Jeho vlastenecký příklad byl velkou motivací pro mladé výtvarníky, které dnes známe jako Generaci Národního divadla. Nesmíme však zapomínat na Josefova bratra Quida (1828-1880), vynikajícího malíře venkovských žánrů, který neoprávněně zůstal ve stínu svého bratra. PAVEL NOVÁK

F. Bidlo (VÛdcovo heslo: „B˘t pfiipraven, toÈ v‰e!“) Jubilantem je také František Bidlo (1895-1945), ilustrátor a karikaturista věnující se převážně politickým otázkám.

Na okraj T˘T˘ Naše poznámka Každoroční zábavný pořad, v němž televizní diváci určují pořadí v jednotlivých kategoriích TýTý, byl letos v mnohém poučný. Ačkoliv v nominacích hráli přesilovku moderátoři zpráv České televize, „zrcátko“ si opět odnesl pošesté Karel Voříšek z Primy. Z četných stesků našich čtenářů i dalších občanů vyplývá, že nestojí o jednostranné „přepasírované“ zprávy od pochodujících ztrnulých moderátorů. Osobnost publicistiky obhájil Josef Klíma (pětkrát) a nechal za sebou četná zvučná jména z České televize: inu, hlas lidu. Pěvecké i herecké výkony diváci celkem spravedlivě ocenili. Do Dvorany slávy letos vstoupila herečka Iva Janžurová. Seriálem roku se stala První republika, která za sebou nechala až příliš početné a nekonečné seriály, natočené jako časté trapné výplody scenáristů. Již tradiční moderátor večera Karel Šíp získal cenu jako Osobnost televizní zábavy i za Pořad

roku. Letošní diváci neakceptovali hrubou vulgaritu, ke které se snížili mnozí aktéři. Absolutní vítězství si tradičně odnesl pracovitý, a žel i bulvárem pomlouvaný, Karel Gott. Škoda, že v počátku přenosu při vystoupení Martina Chodura početný orchestr značně přehlušoval zpěváka. Při osvětlování scény je třeba také počítat s početnými diváky u obrazovek a tyto požadavky harmonizovat. Televizní Objev roku Daniel Stach vyslovil nahlas to, co těm méně úspěšným a jejich šéfům zatím ještě nedošlo: „Nebojte se přemýšlet!“ Už proto, že se občanům nelíbí rozhazovačnost České televize, která ke každému „pšouku“ vysílá štáb, aby zde v několika vteřinách sdělil informaci. Nedělají to ani velké světové televize. Česká televize získává příjmy ze státního rozpočtu, povinných poplatků koncesionářů a také od reklam sponzorů pořadů. Jako komentátoři a další hosté se téměř pravidelně objevují stále stejní lidé. (pn)

Vfielé Sukovo srdce Hudební skladatel Josef Suk, houslista, pedagog, žák a zeť Antonína Dvořáka, se narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích. Byl jedním z vůdčích zjevů české hudby dvacátého století. Josef Suk byl členem Českého kvarteta (spolu s Karlem Hoffmannem, Oskarem Nedbalem a Hanušem Wihanem), které svou uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy dosáhlo světového významu. Zde působil jako druhý houslista. Studoval pražskou konzervatoř, na které se později stal profesorem skladby. Josef Suk mistrně navázal na Antonína Dvořáka, ve svých skladbách dosáhl vlastního výrazu, jenž byl určován vřelým ci-

tem a vlastenectvím. Byl představitelem české hudby na přelomu pozdního romantismu a moderny dvacátého století. Vyšel z podnětů impresionismu a zdůrazňoval harmonii, rytmus a zvukovou stránku svých opusů. Josef Suk je autor symfonických skladeb, jako je Praga, Asrael, Pohádka léta, Zrání, Epilog a dalších, z nichž je velice pozoruhodná Smyčcová serenáda Es dur a z klavírní tvorby Píseň lásky. V roce 1932 na letních olympijských hrách v Los Angeles obdržel za pochod V nový život stříbrnou medaili. Na motivy pohádky Radúz a Mahulena složil suitu Pohádka, která vychází z citového obsahu a atmosféry Zeyerova pohádkového námětu. Zmíním ještě symfonii Asrael, jíž se skladatel vyrovnával s otázkami osudu a smrti – úmrtím A. Dvořáka a Dvořákovy dcery Otilie, manželky Josefa Suka. Vedle mužských sborů složil J. Suk i Tři zpěvy pro smíšený sbor a Deset zpěvů pro ženský sbor s doprovodem klavíru. Skladateli se dostalo ve veřejnosti značné obecné úcty a velkou poctou pro něj bylo udělení čestného doktorátu filozofie Masarykovou univerzitou v Brně. Spisovatel Karel Čapek o něm napsal – cituji: „Byla to duše umělce, bylo to naivní a vřelé srdce umělcovo, byl to umělec do posledního nervu a žilky.“ Josef Suk zemřel v roce 1935 a je pochován v rodných Křečovicích. Zde se nachází též Památník Josefa Suka v domku, ve kterém skladatel po určitou část života bydlel. MILOSLAV SAMEK


187/2015


9

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Chtûli chránit vlast Nad Evropou tř icátých let minulého století se začaly stahovat mr aky. Fašismus si v dobách kr ize a chaosu začal r azit cestu v Itálii, Španělsku a Německu. Československo po vzor u Fr ancie začalo intenzivně budovat pohraniční opevnění proti možnému napadení. Nikdo netušil, že to bude zrada spojenců Anglie a Fr ancie posluhujících Hitlerovi a ve snaze zachr ánit sebe obětovali Československo, zničili naše ambice bojovat proti agresor ovi.

Dar matky nejvyšší V jihočeském Husinci se rodině Rysů narodilo pět synů. Otec měl ve městě malý obchod a na nádraží sklad uhlí a vápna. Byl váženým občanem, dlouhá léta náčelníkem Sokola a také velkým vlastencem. Jeho syn Vlastimil se přihlásil k letectvu na výzvu Tisíc nových pilotů, aby doplnili stavy pilotů stíhacích letadel. Brzy se zařadil mezi elitu. Na závěr všesokolského sletu se připravovalo vystoupení armády. Tři letadla s piloty-akrobaty No-

vákem, Širokým a četařem V. Rysem nacvičovala monogram TGM na obloze. Při kolizi Široký a Rys zahynuli. Na poslední cestě 26. června 1938 rakev na trupu letadla doprovázely četné zástupy a průlet tří stíhaček. Sokolové a vojáci se skloněnými puškami vzdali poctu. Na hrobem se se zesnulým Vlastimilem Rysem rozloučil npor. Novák. Trpící matka tenkrát vyslovila statečná slova: „Byl to můj dar na obranu státu.“ Ještě netušila, že přesně do měsíce přinese stejně hroznou oběť. Ve věku 24 let zahynul další syn Miloš Rys. Osudnou se mu stala během polního cvičení zatáčka, letadlo narazilo na zem. Požár pohřbil v troskách nadporučíka Ryse. Další ránu rodině zasadilo gestapo, když zatklo dalšího z bratrů J ar oslava. Naštěstí přežil. Pokud zajedete do Husince, navštivte místní hřbitov. Hned vpravo vás upoutá dřevěná vrtule vojenského letadla na hrobu dvou mužů činu. (pn)

Fa‰isté zahlazovali stopy Úprk německých fašistů v konci války byl překotný. Už nebylo možné doufat, že vůdce nasadí zázr ačné nové zbraně, které vyhr ají válku. Bylo třeba balit nakradené a zahlazovat stopy. Jenže už z nedostatku času nebylo možné povraždit tisíce koncentráčníků a ještě „uklidit“. A tak v zimě a nepohodě vycházejí z lágr ů, špatně oděni, z hladu a otrocké práce vysílení vězni. Doprovázející esesáci náhle ztratili střechu nad hlavou a dlouhý pěší pochod je vede k zuřivosti.

Přežila pochod smrti

Snímek z pohfibu ãetafie Vlastimila Ryse. Matku podpírá syn npor. Milo‰ Rys (se smuteãní páskou), ‰edovlas˘ otec je ve druhé fiadû uprostfied

Partyzánská obec Mnich V partyzánské obci Mnich u Kamenice n/Lipou stojí pomník, připomínající jména statečných, kteří padli v nerovném boji s fašisty. Mementi hlásá: „Věčné jest slovanské br atr ství zpečetěné kr ví“ - následuje 15 jmen. Mezi nimi Miloslav Svoboda, otec mého spolužáka téhož jména na gymnáziu. Otec se narodil v Žirovnici

v rodině jednoho ze zakládajících členů KSČ a kolportéra dělnického tisku. Vyučil se perleťářem a účastnil se zdejší bohaté kulturní činnosti, pořádané komunisty. Byly to společné výlety. M. Svoboda hrál v hudební skupině Tamburaši. Po svatbě se přestěhoval do Nového Etynku (dnes Nová Včelnice).

Pracoval ve Vlnařských závodech, hrál fotbal, ochotnické divadlo. Za války se zapojil do odbojové činnosti a partyzánského oddílu Klement Gottwald. V boji s fašisty padl 5. května 1945. Odkaz statečných bojovníků připomíná nápis: „Svou krví psali jsme bratr ství Slovanů, vy živí, čiňte tak skutky.“ (pn)

Tu drobnou čipernou paní jsem jako kantor z pohraničí často potkával v Prachaticích. Město, poměrně tehdy malé, zažilo po Mnichovu vyhnání českého obyvatelstva. O paní Idě všichni věděli, že jako jedna z mála přežila dlouhý „pochod smrti“. O této strastiplné cestě vyprávěla dětem ve škole, aby pochopily zrůdnost válek. Tam jsme se blíže seznámili. Bohužel, dnes do škol příliš nezvou dosud žijící pamětníky – proto tu máme neofašismus, pokřivený kapitalismus a další hanebnosti. Kdysi jsem o osudu Idy psal, ukázala mi jediné, co si přinesla – průkaz a foto na jméno Ida Haber. V lednu 1945 byly polské německy mluvící mladé židovské dívky z oblasti Katovic vybrány buď jako nevhodné a poslány do vyhlazovacích táborů, ostatní pak do těch pracovních. Jeden z nich byl v Grünbergu – zde vězenkyně pracovaly ve velké textilní továr-

To je osvobození! Na osvobození se celá naše vesnice Svatý Kř íž u Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu př ipravovala již od stalingr adské bitvy. Nenechali jsme se zmást goebbelsovskou propagandou s vylepováním velkých „V“ – vítězství, ani o nutnosti zkr acování východní fronty. Z rozhlasových vysílání z Londýna a z Moskvy jsme dobře věděli, kdo u Stalingr adu zvítězil. Bylo mi tehdy 11 let a bydleli jsme ve skromném domku přímo u státní silnice vedoucí z Brodu směrem k Jihlavě. Děda tehdy někde našel mapu „velkoněmecké říše“ a řekl mi, že si na ní budeme zaznamenávat, jak se zmenšuje. Kromě toho jsem si tehdy založil i deník, kam jsem si téměř denně zaznamenával, která města byla osvobozena Rudou armádou na východní frontě a spojeneckými vojsky na ostatních frontách. (Mám tento sešit ve svém archivu dodnes.) Do osvobození, které se nám zdálo již blízké, však zbývaly ještě dlouhé dva roky. Devátého května 1945 v pět hodin ráno nás probudil otec a celé rodině dal pokyn ukrýt se do sklepa. Bylo mu jasné, že po státní silnici pojedou hlavní vojenské síly a že se zde může střílet i bombardovat. Když o půl osmé projely kolem našeho domku první sovětské tanky, všichni jsme zajásali. To je osvobození! K silnici přišel náš řídící učitel Klofáč s československou vlajkou v ruce a pravil: „Tak teď ji, chlapci, pověste na vysoký strom, aby byla dobře vidět!“ Ve 13 letech se najednou přede mnou otevřel nový svět, nastal nový život. Všude kolem silnice posedávali a polehávali znavení sovětští a rumunští vojáci a my jsme pobíhali kolem nich. Moc jsme jim nerozuměli, ale první slova přicházela: dobryj děň, mamaša, spasibo, davaj časy apod.

Pfied budovou praÏského rozhlasu

Když jsme vojákům přinesli krajíc chleba namazaný sádlem nebo kastrůlek bramboračky, kterou máma zrovna uvařila, byli na vrcholu blaženosti. za odměnu vyprazdňovali své kapsy, kde měli spoustu již bezcenných mincí – rumunských lei, maďarských pengö, polských zlotých či slovenských korun. Se zájmem jsme si je brali a prohlíželi. Sbírku těchto mincí mám doma dodnes. Jedním z prvních ruských vojáků, se kterým jsem se seznámil, byl řidič velkého studebakeru. Ukázal mi, abych vylezl k němu do kabiny a posadil mne za volant. Byl jsem nadšen, protože nikdy jsem ještě neviděl tolik palubní aparatury. Postupně nás k němu do kabiny chodilo několik a on nás měl rád, protože někde v Rusku měl také přibližně stejně starého syna. I on nám rozdával bezcenné mince, ale přitom se pochlubil. Vyhrnul si rukávy a na obou rukách měl více než deset hodinek. Koukali jsme na ně s úžasem, ale on řekl: „Ty vám dát nemohu, to je trofej vítězství, musím je přivézt domů – jedny pro každého z mé rodiny.“ Jednoho dne zrána bylo u silnice rušno. Rudoarmějci odváděli do sběrného tábora německé zajatce. Bylo mezi nimi i dost důstojníků. Vyšli jsme se na ně podívat a s námi i můj děda, který měl na nohách dřevěné pantofle. Když si toho ruský velitel všiml, vyzval ze zástupu zajatců jednoho německého důstojníka, který měl na nohách vysoké kožené boty. Dal mu pokyn, aby je sundal a dal je dědovi výměnou za dřeváky. Když děda kroutil hlavou a naznačoval, že to tak nejde, velitel mu řekl: „Vezměte si pěkné boty, je to dluh německé armády vůči českému lidu.“ Hodně zážitků jsme měli i s rumunskými vojáky, kteří byli součástí armády maršála Malinovského. V našem domě se usídlil rumunský lékař a vojáci k němu chodili na prohlídky. Z lesa, kde se utábořili, to k nám bylo poměrně daleko, a tak někteří přijížděli na kolech. Měli z toho velikou radost, protože se z kopce rozejeli dosti rychle. Někteří z nich ale neuměli ani zabrzdit, ani zatočit na vedlejší cestu. Občas to skončilo pádem, což pro nás byla velká legrace. Hrdě jsme jim ukazovali,

jak se brzdí a zatáčí a oni z vděčnosti nám přinášeli malé salámky, které si v lese udili. Tak probíhaly čtyři měsíce našich „prázdnin osvobození“. Prvního září 1945 jsme se zase vrátili ke školním povinnostem. Byly to dny nezapomenutelných radostných zážitků, které nám zůstaly v paJ IŘÍ OPRŠAL měti na celý život.

Pováleãn˘ pomník na hfibitovû ve Volarech

ně. Odsud také vyšel zástup tří tisíc žen s dekou, miskou na jídlo a lžící na strastiplnou cestu. Jedna část se vydala přes Zelenou Horu, Drážďany, Cvikov, Helmbrechts, Svatavu. Cesta téměř kopírovala původní československou hranici. Šlo se většinou pěšky, za doprovodu mužů a žen z oddílu SS. Byl teprve 10. leden – spalo se buď ve stodolách, nebo venku. Pak už se jedlo jen příležitostně. Při odpočinku stráží občas navařili vesničané v pařácích pro dobytek brambory nebo řepu. Ženy neschopné chůze a nemocné byly zastřeleny.

Strasti i radost Ida se narodila 25. 9. 1909 v Osvětimi. Tady v r. 1940 začala její pouť po koncentračních táborech – poslední byl Grünberg. Pochod vězeňkyň v pětistupech – denně ušly kolem 30 km. Když některá vyběhla za potravou do krechtů, byla střelena do týla. V táboře Helmbrechts (západně od Aše) jim šaty a všechny památky spálili, ostříhali dohola. Prádlo k odvšivení se namáčelo do kotlů a ještě mokré oblékalo na další cestu. Strastiplná cesta skončila 4. května 1945. ve Volarech. Z tří tisíc žen se zachránila necelá stovka. Mnohé ještě zemřely na následky pochodu. Vážily v průměru kolem 25 kg. Po osvobození Volar americkou armádou se paní Ida dostala do vojenské nemocnice, kde si léčila omrzlé nohy a další problémy – půl roku bojovala o život. Pak odešla do Prachatic. Vykonávala různé práce a jako ošetřovatelka se seznámila se svým budoucím mužem. Po prožitých útrapách nemohla mít děti, a proto si manželé v r. 1952 osvojili chlapečka Václava. Později se naše osudy ještě více prolnuly – „teta“ Vávrů byla tou nejskvělejší pečovatelkou o naše nemocné děti, syna Václava jsem učil. Teta Vávrů také zaskakovala za nemocné sestry v jeslích. Hrála si s dětmi, povídala – a ony pak nechtěly domů. Máma se vším všudy. Prožité útrapy a nemocné srdce dohonily tuto optimistickou a energickou ženu. Její srdce dotlouklo 27. 11. 1979. Devadesát pět účastnic tohoto pochodu smrti našlo svůj věčný klid na volarském PAVEL NOVÁK hřbitově.

âechoslováci na v‰ech boji‰tích V Dunkerque zajato 10 000 fricÛ Československá samostatná obrněná brigáda založená ve Velké Británii, které velel generál Alois Liška, byla na přelomu srpna a září 1944 přesunuta z Velké Británie do prostoru francouzského města Dunkerque, ze kterého Němci udělali pevnost. Naši vojáci zaujali své pozice 7. října 1944 a Dunkerque obklíčili a až do německé kapitulace je v podstatě uzavřeli, aby nacisté nemohli narušovat záměry spojenců. V obranných bojích padlo 183 československých vojáků, ale bylo zajato 10 500 Němců. Oddíl plukovníka Sitka vyrazil odtud do Prahy, kam přijel 9. května. V půl desáté téhož dne Němci podepsali v Dunkerque kapitulaci. Brigádě poslal blahopřání (SV) maršál Montgomery.

B˘t uÏiteãn˘ Tak jako většina mladých lidí za protektorátu, jsem byl i já, dvaadvacetiletý kluk, totálně nasazen do hloubětínské firmy Havlík. Vedle tiskař ských strojů se zde vyráběly součástky pro letecký pr ůmysl. Ve chvílích volna jsme spolu s kamarády poslouchali klasiku na gramofonových deskách. Maminka sledovala rádio a poslech Měsíční sonáty nám přerušila sdělením, že v Praze začalo povstání. Kluci upalovali domů. U nás se stavěla barikáda, kde jsem nemohl chybět – už proto, že strýc patřil k ilegální odbojové skupině. Z věže někdejšího Wilsonova nádraží (Hauptstadtbahn) začali Němci střílet z kulometů – odražená kulka mi práskla na kabát. Na barikádě u Bulhara (poblíž žižkovského viaduktu) jsem dostal pušku, protože jsem si uvědomil, že v těchto chvílích musím něco užitečného dělat. Rozšířila se fáma, že spodem od ‚Masaryčky‘ (Masarykova nádraží) se údolím valí Schörnerova armáda Mitte a chce se probít k Američanům. Tehdy vypukla panika. V té době již povstání řídil Albert Pražák, Josef Smrkovský a další. Šestého května lezli esesáci kolem nádraží a stahovali se k Bulharu. Sedmého ráno kolem 9.-10. hodiny asi dva americké tanky s bílým praporem doprovázely Schörnerovu armádu do zajetí. Zde se také setkali s příslušníky SS a společně směřovali na západ. To vše jsme napjatě sledovali z viaduktu. Devátého přijely jednotky Rudé armády od Střešovic – nadšeně jsme je vítali na fa-

šisty vypáleném Staroměstském náměstí (radnice), v Kaprovce a okolí. Dostal jsem čepici s hvězdou, ale i vodku z plechovky – důstojník bajonetem odřízl kus slaniny z UNRRA plechovky a dával nám ji rovnou do pusy. Fanatičtí Němci včetně žen a kluků do poslední chvíle stříleli do našich lidí. Právě na Žižkově stříleli členové Hitlerjugend, zlé to bylo i na Pražačce, kde nacisté vraždili. Vlasovci zlikvidovali odpor esesáků, kteří si z Lobkovicova gymnázia udělali kasárna a kladli tuhý odpor. Mrtví byli na Masarykově nádraží i jinde. Po Praze je mnoho po-

mníčků, připomínajících oběti statečných. Povstalci a později sovětští vojáci čistili město od zákeřných zfanatizovaných Němců. Ti zajatí pak rozebírali barikády, obnovovali chybějící dlažbu apod. Sovětští vojáci striktně odmítali, aby někdo se zajatými Němci krutě nakládal. Zajel jsem také do Plzně, kde Američané rozprodávali svou výstroj. Motorka Harley Davidson byla za devět tisíc, Jeep za 16 tisíc, důstojnické pláště (montgomeráky) za pět set korun. Vojáci před odchodem z republiky spálili hromady neprodané výstroDIMITRIJ KADRNOŽKA je.

Vypálení Javofiíãka Na hrad Bouzov přijelo 4. května šest osobních aut. Auta zde byla poschovávána. Velitel gestapa Hermann (či Hofmann), kolem třicítky, nebyl pravděpodobně Němec. S podřízenými mluvil ukrajinsky, příslušníci spolu mluvili německy, ukrajinsky, polsky a částečně česky. Cestou zadržení lidé byli vyslýcháni a týráni. Stavitelský asistent Sedláček z Řimic byl druhý den popraven ranou do týla. Pátého května odešla větší skupina směrem k Javoříčku. Jeden esesák pak telefonoval na hrad, že byl přepaden partyzány. (Nikdy se to nepotvrdilo.) Byla to však připravená záminka k obklíčení Javoříčka a okolí. Před devátou hodinou 2. května příslušníci SS a jiné vojenské jednotky začali zapa-

lovat pancéřovými pěstmi a fosforovými bombami, které házeli do domů, obec. Pomoc nebyla možná. Odpoledne došly zprávy – všichni muži od patnácti let byli zastřeleni. (Někteří se zachránili útěkem potokem nebo byli za prací.) Stříleni byli u zdi nebo vleže stříleni zezadu. Mnozí byli utlučeni v hořících domech. Celkem bylo zastřeleno 38 mužů z obce či náhodných návštěvníků. Ženy a děti musely opustit osadu, dobytek byl odehnán. K večeru museli občané Bouzova na čtyřech povozech odvézt lup esesáků k Litomyšli. Blížící se Rudá armáda zabránila opakování zvěrstev (zr ) v okolí Bouzovska. Rubriku řídí a rediguje Pavel Novák.


10


187/2015

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

Dûti na barikádách J an Adámek, 13 let V květnovém povstání 1945 se na Plzeňské ulici v Praze začaly odstraňovat německé nápisy. Československý rozhlas volal o pomoc: „Přijďte nám na pomoc... oddíly SS zde vraždí naše lidi.“ Otec odchází k rozhlasu a posléze je odvelen na Barrandov, kam přijíždí obrněný vlak na Prahu. Po dobytí jede vlak na Smíchovské nádraží, je plný zbraní a munice, zde se zbraně dávají bojovníkům z Revoluční gardy a dobrovolníkům. Šestého května začíná boj o školu na Košířském náměstí, v tělocvičnách je ubytován oddíl vojenské policie wehrmachtu. V ranních hodinách je zde před školou zastřelen jeden náš člověk. Fašisté započali ostřelovat okolní domy, kde se ukrývali naši bojovníci. Němci byli vyzváni, aby se vzdali. Parlamentáři neuspěli, Němci se nehodlali vzdát. Boj pokračuje, jeden oddíl bojovníků napadl školu zezadu od zahrady – byli odraženi. Já jako skaut, tehdy mi bylo třináct let, jsem nechtěl zůstat stranou. Již v roce 1944 jsme k 28. říjnu, dni vzniku naší republiky, tajně založili skautský oddíl. já a moji dva spolužáci Mirek Sochorovský a Karel Fišer. Bydleli jsme v Košířích - Praha 17, proto tedy skautský oddíl 117- Praha-Košíře. Nabídl jsem se veliteli por. Josefu Šaškovi z Revo-

dívej, teče z tebe krev.“ Měl jsem v sobě několik střepin a ošklivě zraněnou nohu. Byl konec, byla zde Rudá armáda. Rudá armáda považovala Vlasovce za zrádce, byli odváděni jako zajatci a moc dobře nedopadli. Když jsem se zotavil ze svého zranění, náš skautský oddíl se rozrostl – bylo nás 30 členů. Na výzvu rozhlasu jsme se přihlásili komisi pro vnitřní národní bezpečnost v Čechách Praha 3 a byli jsme odesláni do oblasti Trutnova, kde jsme se zúčastnili odsunu Němců. Dnes je mi 83 let a vůbec mi nejde na mysl, jak jsme to tehdy jako mladí, třináctiletí skauti, mohli zvládnout.

Emil Šneber g, 14 let

V noci z 5. na 6. května 1945 začíná nápor na Prahu zvenčí. Při nedostatku zbraní se Praha proti tankům brání stavbou barikád. Celkem v Praze vyrostlo za noci asi dva tisíce barikád. Já jsem v té době bydlel v Praze na Kladenské ulici, v domě 425. Dne 5. května přišel k nám soused Kimi Valo, podporučík československé armády v záloze a požádal mě a moje bratry, abychom vzali štafle a šli zamazávat německé nápisy označených ulic ve Vokovicích a v Liboci. V poledne jsme se vraceli domů. Do stanice autobusů zrovna přijížděl autobus z letiště Ruzyně. Vystupující vojáci wehrmachtu byli davem lidí odzbrojováni u Vokovické vozovny. Přijíždějící tramvaj č. 11 již měla československou vlaječku. Doma ve 12.33 jsme poslouchali volání pražského rozhlasu o pomoc: „Voláme o pomoc českou policii, četnictvo, vládní vojsko...,“ dodnes mi tahle slova zaznívají v paměti. V úseku Kladenské ulice v ohraničeném prostoru Vokovická vozovna a cihelna byla v roce 1940 vybudovaná kasárna Říšské pracovní služby s poSkautsk˘ oddíl Praha-Ko‰ífie zaloÏen tajnû v roce 1944 sádkou 300-400 mužů. Tato k v˘roãí 28. fiíjna. Jan Adámek v prostfiední fiadû posádka v roce 1942 provedla likvidaci vesnice Lidice. Ná (ten vy‰‰í) hrobní kameny ze hřbitova luční gardy, který souhlasil, znal mě; bydleli vozili a dávali do základu př i stavbě bar ájsme v jednom domě. Nejprve jsem byl spoj- ku a př i stavbě psince. V odpoledních hodinách 5. května jsme se ka, později pozorovatel na barikádě směrem od Motola, kde hrozilo největší nebezpečí. dostali s bratrem do psince, kotce byly prázdV Motolských kasárnách byli němečtí dělo- né, obsluha tam nechala dvě pušky Mauser 98, pracovní stejnokroje, bílé montérky, sumstřelci, kteří čekali na povel ke střelbě. ky se střelivem, plynové masky a přilby. PušMěli za úkol rozstř ílet Prahu ky jsme zabalili včetně nábojů do montérek Němci provedli dva útoky na naši bariká- a odvezli domů. Druhý den, 6. května, kapitán du, aby pomohli těm ve škole. Dvakrát byli Koranda požádal mého otce, mě, mého bratra odraženi, ačkoliv měli podporu obrněnce a další spoluobčany, jako byl Kimi Valo, Franhakla. Já jsem se stal během bojů nosičem tišek Mareš, Vladimír Havlíček, štábní kapimunice. Na barikádě jsme měli čtyři kulome- tán Novák a další, abychom šli a vyhnali z katy vzor 24, samopaly, pušky. Na naší bariká- sáren RAD posádku. Seznámil nás se situací dě byli tramvajáci z Motolské remízy, tam ta- ve vokovické škole, kterou již od 1. května ké byly schovány tyto zbraně československé Němci houfně opouštěli. Vokovická škola se armády z roku 1939. stala velitelstvím pro řízení povstání v této Vznikla nepřehledná situace. Vlasovci mě- části Prahy. li německé uniformy, na čepicích a rukávech Školu do té doby používali Němci jako lačervené stužky. Nastal klid zbraní, zajatí zaret a jako velitelství 8. stíhacího sboru. KaNěmci měli být odváděni do remízy na Plzeň- pitán Koranda se svojí skupinou odhodlaných ské ulici. V tom zmatku, kdy na náměstí byli spoluobčanů zajal zbytek likvidační skupiny Češi, Vlasovci a Němci se náhle objevuje nad Němců a odvedl je do kina ve Veleslavíně. Plzeňskou ulicí letadlo Messerschmidt 262, Spojil se s naší skupinou, kterou vedl můj otec které začalo pálit ze čtyř kulometů ráže a společně jsme šli na cihelnu, odkud jsme 30 mm a odhazovat malé bomby. Nastalo pek- vedli útok na kasárna. Padlo mnoho výstřelů. lo, padlo 30 mrtvých a byla spousta raněných. Někteří se nám vzdali, ale hodně jich uteklo Ležel jsem blízko barikády, vedle mě jeden již v noci. Kasárna se ocitla plně v našem drnáš bojovník, střelba ho úplně přepůlila. Jako žení, tedy mohli jsme začít stavět barikádu. zázrakem jsem vstal, všude plno krve a nářku, Na stavbě a obraně barikády se podílelo chci pomoci, když tu na mě někdo křičí: „Po- kolem 60-70 lidí z ulice Osamocená. Velite-

Neratovice 1945 lem barikády před domem 425 byl důstojník Josef Šneberg, můj otec. Rovněž se již stavělo na Kladenské, ti používali tramvaje z vozovny Vokovice, jejich velitelem byl František Mareš. Další barikáda vyrostla pod vedením Františka Kšíra u cihelny, další u železářství Drda, u Vlasty na Gabrielce a jiné. Jejich velitele jsem znal osobně, byli to všechno spoluobčané. ať již z ulice, ze školy či z mého okolí, které jsem předtím potkával. Byli první ranění. Ve vokovické škole byla zřízena ošetřovna, kterou řídil MUDr. Borš, velitelem našeho úseku byl plukovník Josef Fatka, štáb byl ve složení učitelů Šimák, Linhart, Kraus, Pelant, Šindelář velitelství Revoluční gardy. Naše barikáda byla po celý den ostřelována z vrcholu Džbánu. Střelbu jsme opětovali. Střílelo se po celý den. 8. května ráno dostal otec úkol udělat průzkum na letiště Ruzyně. Odjeli jsme s ním ve skupině s bratrem Josefem. Příjezdová cesta u letiště byla uzavřená drátěným zátarasem a nášlapnou minou. Otec zátaras odminoval, uvolnil průchod. Na letišti nikdo nebyl, nikdo tam nebojoval, hangáry byly neporušené. Vpravo od vyhlídkového prostoru stál letoun Fisler Storch 156 nepoškozen, bez pohonných hmot, posádka letounu odletěla s letadlem JU 52 půl hodiny před námi. Toto jsme zjistili z knihy letu na věži. V odletové hale jsme nalezli a demontovali nálože výbušnin k vyhození budovy. Tím jsme zabránili zničení celého objektu. Bylo podáno písemné hlášení na naše velitelství. Devátého května v 5.10 ráno k naší barikádě přijel první sled tankové armády generála Leljušenka. Nastal konečně pocit radosti, pocit konce toho všeho napětí. Barikády se začaly rozebírat. Válka ovšem neskončila, ještě se pořád bojovalo kolem nás. V Šárce padlo 37 vojáků Rudé armády a 27 obránců z bari-

cích vůbec nečekala. Přišli pamětníci těchto událostí, s některými se mi podařilo promluvit aspoň pár slov. Bylo o čem hovořit a na co vzpomínat. Připomenu alespoň jeden příběh. „Zajímavý je příběh dvou sester, které bydlely v Praze. Tam zažily nálet na Smíchov a Vinohrady, který jim v bytě rozbil okna. Tak je rodiče poslali k babičce do Neratovic, kde

Neratovice 1945. Autofii knihy Ale‰ Novák, Martin âejka, Roman Dvofiák a Pavel ·anda

vé války ve svém městě, hlavně spojeneckým náletem a osvobozením města sovětskou armádou. Když na webu Neratoviny vyšel článek, že se připravuje výstava a kniha o světové válce v Neratovicích, začali se ozývat lidé. Autoři získali negativy fotografií sovětských samohybných děl s rudoarmějci, které ještě nikdy nebyly zveřejněny. Byly využity i archivy. V mělnickém našli přímo poklad. Seznam a popis domů poškozených náletem, mapy, ve které jsou všechny náletem poničené objekty zakreslené. Z amerického archivu v Alabamě byl poslán operační plán náletu i zpětná hodnotící zpráva. V dnešní době, kdy se různí „historikové“ snaží zkreslit dějiny, je tato výstava a kniha velikým činem. Mne osobně zaujala veliká účast na vernisáži, kterou bych v Neratovi-

zažily další nálet. Hrály si v zahradním domku, babička je zavolala na oběd a krátce nato na zahradní domek dopadla bomba. Když se jejich maminka dozvěděla o náletu na Neratovice, jela okamžitě sem a byla šťastná, že je našla živé. Odvezla je do Prahy, kde zažily německý letecký útok stíhačkami na rozhlas, nedaleko kterého bydlely. Jedné bylo 14 let, druhé 7 let. Vlasta Jirková a Květa Volhejnová v současnosti bydlí v Neratovicích. Od nich máme řadu fotografií, třeba kráter po výbuchu bomby v ulici Berty Pirunčíkové. Výstavu považujeme za významný počin, kterého se dostalo veřejnosti zásluhou města Neratovic s ohledem na historické události, obzvláště v roce 70. výročí osvobození země od fašismu. NATAŠA WEBEROVÁ

Krvavé Velikonoce 1945 O Velikonocích v roce 1945 hřměla sovětská děla na doslech od zdí ženského koncentračního tábora v Ravensbrücku. Tehdy Velikonoce byly poslední dny v březnu. Velení tábora svolalo 28. března generální apel, na kterém byly vyčleněny „slabé a nemocné“ ženy k likvidaci plynem. Usmrtili je o velikonočních svátcích ve dnech 30. a 31. března. V seznamu, který velitelství SS zanechalo a který nese krycí název „Überstellt nach mittweide“ bylo uvedeno 3660 žen různé náEmil ·neberg jako 14let˘, kdy bojoval na barikádû

kád. Jejich ostatky jsou uloženy na Vokovickém hřbitově. To, co píši, to je jenom malý střípek z tehdejších událostí. Bojovala celá Praha i mimopražští. Největší boje se odehrávaly v oblasti dnešní Prahy 4 na Pankráci a na přístupech k oblasti dnešní Prahy 5. Ale i ze severu a severovýchodu postupovaly na Prahu tankové kolony SS divize Das Reich. Na levém břehu Vltavy se bojovalo v Podbabě, Vokovicích, Břevnově. Barikádu na Bořislavce hájilo 130 bojovníků, měli k dispozici jen ruční zbraně, lehký kulomet a pancéřové pěsti. Stanoviště ve Vokovicích chránilo 60 lidí. Pro padlé v tomto období a pro nás, co jsme přežili, byly tyto události otázkou cti, svobody, bytí či nebytí národa. Pro dnešní generace je to jenom historie, častokrát překrucovaná a přizpůsobovaná požadavkům doby, požadavkům vládnoucích světových mocností.

Proã pí‰i do SV

Rubriku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová.

Město Neratovice a Společenský dům, u příležitosti ukončení druhé světové války a 70. výročí náletu a město, uspořádalo výstavu a zároveň vernisáž stejnojmenné knihy autorů Aleše Nováka, Martina Čejky, Romana Dvořáka a Pavla Šandy. Tato akce se konala 23. března od 18 hodin. Výstava končí 1. května. Autoři se ve své knize zabývají děním a koncem druhé světo-

Srdečně děkuji za Slovanskou vzájemnost, z které jsem pocítil mimořádně velkou radost – z vysokého ocenění, které ani snad nezasluhuji, protože na stránkách SV jsou daleko zajímavější a důležitější články, přispívající k boji proti falšování dějin a k šíření pravdy. Já píši spíše pro pobavení a velice si vážím záslužné práce autorů a redakční rady SV. Můj příspěveček je opravdu nepatrný. Za uznání velice děkuji a přeji kolektivu SV mnoho dalších sil a úspěchů. Uznání mě povzbudilo k další naději, že mohu ještě tedy něco napsat. MIROSLAV KUBÍN

rodnosti. Byl to „Velký pátek“ ravensbrückých žen. Jakákoliv slova jsou slabá pro odsouzení tohoto hrůzného činu. Zbylé vězeňkyně vyhnalo komando SS na pochod smrti směrem na západ k Američanům. Některým se podařilo uniknout z tohoto pochodu při jeho leteckém napadení, a ty podaly svá svědectví. Mezi usmrcenými ženami bylo i několik lidických žen a také má milovaná 62letá babička, mlynářka z Uherského Brodu. ZOE KLUSÁKOVÁ-SVOBODOVÁ

Blahopfiejeme ● Petr Chodil ze Staré Červené Vody se dožívá 2. května 79 let. ● Jaromír Jindra z Prahy se 5. května dožívá 87 let. ● V Liberci se dožívá 5. května také 87 let Zdeněk Rittich. ● Alena Grospičová, členka Celostátní rady SV ČR, oslaví v Mladé Boleslavi 11. května 58. narozeniny. ● Jan Horčic z Liberce se dožívá 15. května 81 let. ● V Praze oslaví 60. narozeniny 15. května Bronislava Kubešová, předsedkyně Bulharské menšiny žijící v ČR a šéfredaktorka časopisu Srpska reč. ● Do Znojma blahopřejeme Vlastě Obrátilové, která se dožívá 16. května 80. let. Také v Krupce oslaví 80. narozeniny 17. května Miloslav Kousal. ● František Fabian z Prahy, zakládající člen, se dožívá 88 let dne 19. května. ● V Jirkově se dožívá 89 let 23. května Josef Šulc. ● Jiří Glos z Kladna oslaví 76. narozeniny 24. května.

● V Praze oslaví 67. narozeniny členka Celostátní rady SV ČR Jana Kolářová, 24. května. ● Helena Kubrtová z Týniště n. Orlicí, také členka Celostátní rady SV ČR, oslaví 79. narozeniny rovněž 24. května. ● V Pardubicích bude slavit 59. narozeniny 24. května Eva Vítězová. ● Radek Mikula z Prahy oslaví 45. narozeniny 25. května. ● Anna Holešinská v Krupce, členka Celostátní rady SV ČR, bude slavit 65. narozeniny 26. května. ● Stanislav Vittek v Liberci oslaví 76. narozeniny 26. května. ● V Horšovském Týně se dožívá 87 let Libuše Popelková 28. května. ● Ivo Vasilev z Českých Budějovic se dožívá 80 let 29. května. ● 87 let se dožívá 31. května zakládající člen SV ČR a spolupracovník prof. Chvály, člen předsednictva SV ČR Miroslav Mucha z Prahy. Všem jmenovaným i nejmenovaným oslavencům redakce blahopřeje!

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 187/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel.: 222 897 261, 728 009 737, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 20. 4. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Recommend Documents