SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Po staletích nevraÏivosti nastal ãas spolupráce

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle OHROÎENÍ EVROPY

(s. 2)

NUTNOST SPOLUPRÁCE SLOVANSK¯CH NÁRODÒ (s. 3)

ZÁPAD O LUKA·ENKOVI (s. 4)

MAKEDONIE – ZEMù NEKLIDNÁ

(s. 5)

EVROPSKÁ CIVILIZACE (s. 6) VOJTùCH FILIP O SLOVANSKÉ VZÁJEMNOSTI

(s. 7)

SVOBODA BYLA NA DOSAH RUKY

(s. 8)

Slované Ukrajiny o bolestiv˘ch problémech 20. února tohoto roku se v Kyjevě sešlo Plenární zasedání Slovanského výboru Ukrajiny. Zásadní zprávu přednesl předseda Slovanského výboru Ukrajiny a předseda Mezinárodního slovanského výboru Nikolaj Fjodorovič Lavriněnko. V přednesené zprávě o výsledcích plnění úkolů v roce 2015 a úkolech pro následující rok 2016 se soustředil na analýzu situace v životě ukrajinské společnosti. Současný režim je v rozporu se zájmy lidu Ukrajiny. Hospodářství země je v katastrofálním stavu, na nejhorší úrovni za posledních dvacet let. Vláda, parlament i prezident útočí na práva a svobody občanů. Pronásledují myšlenky na sociální spravedlnost. Dále Nikolaj Fjodorovič krátce nastínil hlavní úkoly pro rok 2016 s důrazem zapojit do práce místních organizací nové členy. Následující obsáhlá diskuse se soustředila na informaci o práci členů předsednictva a na situaci a problémy v hlavním městě i jiných městech země. Byly rovněž předneseny i zásadní návrhy pro další práci. (Dokončení na s. 4)

ROČNÍK XIX

ČÍSLO 197, DUBEN 2016

CENA 10 Kč

K setkání hlav katolíkÛ a pravoslavn˘ch do‰lo v Havanû HAVANA (Slovanská vzájemnost) – V pátek 12. února došlo na letišti v Havaně k vpravdě historickému setkání hlav katolické a pravoslavné církve. Setkání se připravovalo dlouhých dvacet let. Po asi dvouhodinové schůzce papeže Františka a moskevského patriarchy Kirilla byla vydána 30bodová deklarace, která se vyslovuje k některým rozporům mezi oběma církvemi a vyjadřuje naději, že schůzka přispěje k dosažení jednoty. Rozkol mezi oběma církvemi, známý jako velké schizma, trval tisíc let (od 11. století. Schůzka v Havaně by zřejmě nebyla možná, kdyby zájmy ruské pravoslavné církve a Kremlu nebyly podobné. Někdejší rozkol církví označila havanská deklarace za důsledek „lidské slabosti a hříšnosti“. Deklarace požaduje, aby světové společenství učinilo přítrž terorismu. Kirill zastoupil pravoslavnou církev, přestože není fakticky její hlavou. Tou je historicky konstantinopolský patriarcha Bartoloměj! Ovšem Kirill je hlavou nejmasovější církve Deklarace se výslovně zmiňuje i o situaci církve na Ukrajině. Tamní nepřehledná náboženská situace je po staletí jablkem sváru mezi Moskvou a Vatikánem. Důvodem je řeckokatolické vyznání na západě Ukrajiny, jejíž obyvatelé zachovávají východní ritus a uznávají svrchovanost papeže. Deklarace odsoudila nepřátelství vládnoucí na Ukrajině a vyzvala ukrajinské pravoslavné k úsilí o společnou harmonii, i o to, aby se zdrželi účasti na konfrontaci a další rozvoj konfliktu nepodporovali. (zh)

Zemanovi lidé vûfií Z vrcholných českých politiků lidé nejvíce věřili v lednu prezidentu Miloši Zemanovi, který v žebříčku předstihl ministra financí Andreje Babiše (ANO). Premiér Sobotka skončil v žebříčku na pátém místě, společně s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. (ng)

PapeÏ Franti‰ek a rusk˘ patriarcha Kirill si vymûÀují deklaraci na leti‰ti v Havanû

Slovensko plné otazníkÛ Ve volbách vyhrál FicÛv Smûr a nyní hledá mezi dal‰ími politick˘mi stranami spojence pro sestavení vlády BRATISLAVA (SV) – Po předčasných parlamentních volbách konaných 5. března je sice znám vítěz, jímž je Směr Roberta Fica, ale v zemi zavládla mezi osmi stranami širokého názorového spektra, které se dostaly do parlamentu, politická

krize, jež může trvat i několik měsíců. Některé z těchto stran dokonce odmítají zahájit s dlouholetým předsedou slovenské vlády jakoukoli spolupráci. Prezident Andrej Kiska pověřil Fica sestavením vlády. Není vyloučeno, že při hledání koaličních

partnerů čeká našeho slovenského souseda těžká práce. Skutečnost je o to komplikovanější, že Slovenská republika bude od 1. července přebírat předsednictví Evropské unie. (Podrobnosti v příštím čísle.)

Kolumbus 20. století 55 let od startu Jurije Gagarina do vesmíru Před 55 lety – 12. dubna 1961 – vzlétl z kosmodromu Bajkonur do vesmíru poprvé člověk, 27letý ruský letec Jurij Gagarin. V kosmické lodi Vostok 1 obletěl jednou Zemi a po 108 minutách úspěšně přistál. Byl to všední den, ale z hlediska lidské historie svátek – člověk poprvé překonal zemskou přitažlivost a živ a zdráv se opět vrátil na planetu. V té době Gagarin začal studovat na Žukovského akademii v Moskvě, kterou dokončil v březnu 1968. Poté se vrátil ke svému leteckému povolání. Stal se sice náhradníkem Vladimira Komarova pro kos-

mický let Sojuzu 1 v dubnu 1967, ale do vesmíru se už opakovaně nedostal. Ve svých 34 letech při letu na stíhačce Mig havaroval 27. března 1968 a zahynul. Navěky však zůstane v lidské paměti, že to byl on, kdo učinil do vesmíru první krok. A tento krok ho učinil nesmrtelným.

Bûlorusové pí‰í sousedÛm

EMIGRANTI A PLOT. Dob˘vání Evropy tûchto dnÛ zaznamenal snímek agentur âTK a AP (z fiecké a makedonské hranice) u makedonské obce Idomeni. Makedonská obec  drátûn˘m plotem brání pfiílivu migrantÛ z Afghánistánu.

Předsednictvo běloruského slovanského výboru se obrátilo k polskému národu s tímto prohlášením: Drazí polští bratři a sestry, jste-li Slované, vyslechněte nás. V Polsku vandalové poškozují a ničí památníky a hroby vojáků Rudé armády, kteří zahynuli v letech druhé světové války při osvobozování Polska. 600 tisíc vojáků Rudé armády přišlo o život na polském území v boji za svobodu a nezá-

vislost dnešního Polska i dnešních Poláků. Byli to naši otcové, dědové a pradědové. Vandalové hanobí jejich prach, prach našich hrdinů. Nad tímto vandalismem polské úřady zavírají oči. To znamená, že polské úřady jsou přímými účastníky zločinů, kterých se na sovětských vojínech, kteří zahynuli při osvobozování Polska, vandalové dnes dopouštějí. Proto my protestujeme i jménem běloruského lidu a po-

žadujeme potrestání těchto vandalů bez ohledu na to, kdo jsou – školáci, studenti, starostové, poslanci nebo ministři. Všichni by měli být voláni k odpovědnosti. Opakujeme: k odpovědnosti!¨ Obracíme se proto k polskému lidu! Bratři Slované, zastavte vandaly! Nezapomínejte! Americké základny vandaly nezachrání. A my jsme sousedy. Mír a jednota Slovanů!

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

197/2016

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Evropská unie neschopná ochránit hranici Schengenu Na lednovém aktivu Slovanského výboru ČR promluvil také jeho předseda docent Jan Minář, který rovněž zastává funkci místopředsedy Mezinárodní slovanské rady. Přinášíme podstatný výňatek z jeho vystoupení: Celosvětovou politikou hýbe emigrační krize. Je to zpozadí řízená akce. Protože čtyři roky se válčí na Blízkém východě. V polovině příštího roku se zvednou statisíce a mají namířeno do Evropy. Nikoliv do sousedních států. Taková Saúdská Arábie nevzala ani jednoho běžence. Ten příliv více než jednoho milionu lidí úplně jiné kultury do Evropy způsobí politické, společenské a hospodářské problémy. Protože prostředky, které je třeba vydat na sociálně slabé, nezaměstnané, zdravotně hendikepované, se tedy budou vynakládat na tyto emigranty. Většina z nich jsou to muži. Hospodářští emigranti, kteří chtějí v Evropě využívat výhod. Nikdo neví, ani tajné služby, kolik jich je mezi nimi teroristů. Tajné služby udávají různá čísla.

USA tlačí Evropu ke své podřízenosti Nebezpečí je aktuální a vede to k oslabení Evropy. Kdo na tom má zájem? Samozřejmě USA, které tlačí Evropu k ještě většímu jejímu podřízení USA. Vnucují jí

nevýhodnou hospodářskou smlouvu, která by americkým firmám umožnila diktovat podmínky obchodu západoevropským zemím. V pozadí na tom má zájem i Turecko a Saúdská Arábie. V Turecku se dostala k vládě islamistická strana, jež má představu obnovy osmanské říše. Čili roztáhnout se na Blízkém východě a pokud možno i na Balkáně. V Saúdské Arábii panuje nejreakčnější středověký režim, který si dal za cíl podporovat šíření islámu. Nevezme si k sobě ani jednoho uprchlíka, ale financuje teroristické skupiny v Sýrii, Iráku, Egyptě. A existují také zájmy nadnárodního světového kapitálu, těch 60 rodin, které vlastní dvě třetiny majetku celé planety a chtějí mít ještě více. Tito představitelé se scházejí v Bilderbergu, kde se dohadují o tom, jak zcela ovládnout Zemi, kde se domlouvají na zrůdných plánech o snížení počtu lidstva na dvě miliardy. Na jednu miliardu otroků, druhou miliardu jejich hlídačů. A kde by vládli oni. A proto je tento zájem zničit národní státy nikam nepatřících lidí, snadno ovladatelných – v podstatě novodobých otroků.

Ještě větší důraz Visegrádské čtyřky Evropská unie jako globální imperiální integrace projevila naprostou neschopnost ochránit nynější hranice tzv. Schengenské-

ho prostoru volného pohybu. Je to trestuhodné a vězí za tím zřejmý zlý úmysl. Nepochopitelná je snaha německé kancléřky Angely Merkelové, která přijala statisíce imigrantů, kterých je nyní více než milion. To je více než počet mužů ve všech armádách evropských států. Víme, co způsobilo deset teroristů v Paříži, proti nimž bylo mobilizováno několik tisíc vojáků a policistů. Spočítejme si, co může způsobit tisíce teroristů v Evropě. Je tady i naprosto opačný postoj Visegrádské čtyřky, který by měl být ještě důraznější – nepřijímat žádné imigranty. Všechny poslat ke všem čertům, odkud přišli. Neposlouchejte pomatence, kteří nám v ČR radí, jak bychom měli být solidární.

Škodí nám embargo na obchod s Ruskem A pokud nám bude někdo vytýkat xenofobii, tak se podívejme do slovníku cizích slov. Je to slovo z řečtiny. Xenos znamená cizí, fobie je obava. Čili obava z cizího není žádný zločin. A obava z cizího je základní vlastnost každého živého tvora. Kdo ji nemá, vymře, tak jako vymřel nelétavý pták z ostrova Mauricius, označený přiléhavým českým názvem blboun nejapný. Takže, nebojme se těch, kteří nás, vlastence, nabádají, nálepkují nás jako nacionalisty až fašisty, když se vzpouzíme proti lavině imigrantů.

Škodí nám vnucené embargo na obchod s Ruskem. A co se týče Ruska, tak je štěstím, že vybředlo z gorbačovského a jelcinovského marasmu. Vstoupilo důrazně na mezinárodní půdu. Tam, kam patří. Svým vojenským zásahem v Sýrii zarazilo plány na další rozšiřování chaosu a destabilizace a jen můžeme poděkovat prezidentu Vladimiru Putinovi za to, že velmi moudře rozvíjí spolupráci s Čínou. Rusko velmi názorně předvedlo sílu vystřelením raket z Kaspického moře na území Sýrie s přesností na tři metry. Tak, aby se vědělo, že nejsme sami a že svět

není odkázán na milost a nemilost samozvanců, usilujících o vládu nad světem. Slovanské hnutí je základní směr, který zabránil likvidaci slovanských národů. Jihoslované se osvobodili z turecké nadvlády, Čechoslováci od 300letého útlaku Rakouska-Uherska, Poláci získali vlastní stát. Největším vítězstvím Slovanů bylo vítězství ve druhé světové válce, oprávněně nazývané sovětskými lidmi Velká vlastenecká válka. Z toho musíme vycházet, zde tkví ideové kořeny našeho úsilí ve slovanském hnutí. JAN JELÍNEK

Obránci Leninova mauzolea Před 146 roky (22. dubna 1870) se narodila vedoucí osobnost Velké říjnové socialistické revoluce v Rusku v roce 1917 a zakladatel sovětského státu Vladimír Iljič Lenin (Uljanov). Navzdory snahám o likvidaci jeho mauzolea po rozpadu Sovětského svazu se zánik památníku této velké postavy světových dějin současným kritikům a protivníkům revoluce nepodařilo uskutečnit. Před jedenácti roky jsem měl tu čest přispět malým obnosem k jeho zachování. V hlavním městě Ruské federace byla to-

tiž ustavena „Dobrovolná společenská organizace pro záchranu Mauzolea V. I. Lenina“. A předseda vedení této organizace A. Abramov mi v září 2005 zaslal děkovný dopis za pomoc k „záchraně svatyně našich národů – Mauzolea Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí v Moskvě“. Přítel Abramov ocenil můj skromný peněžní dárek 200 korun českých i finanční příspěvky dalších českých přátel, „ které umožnily vědecké skupině opatrovníků mauzolea, zbavené státní finanční podpory, pokračovat v její ušlechtilé práci“ . JAN JELÍNEK

ním tzv. Nového světového řádu (New World Order). O tom jedná tzv. Bilderbergská skupina nejbohatších kapitalistů a vlivných politiků na svých každoročních setkáních. Obsah jejich jednání se nepodařilo zcela utajit. Plánovanou cestou k „Novému světovému řádu“ je podstatné snížení obyvatel planety válkami, nemocemi, hladem a umělým snížením plodnosti sterilizujícími látkami, vpravenými do genomu geneticky upravených hospodářských plodin a do vakcín proti nemocem, což obojí už bylo vyzkoušeno v rozvojových zemích. Zbylé obyvatelstvo má být přeměno na bezprávné otroky a jejich hlídače. Národní státy mají být zničeny, lidská společnost změněna na beznárodní dav osamocených, nikam nepatřících a ovladatelných jedinců. Do takových zrůdností dospívá „svoboda a demokracie“ kapitalismu. Těmto dlouhodobým cílům má sloužit též rozvrácení evropské společnosti a jejích národních států invazí islámské civilizace. Kromě teroristických útoků, proti

nimž je obrana velmi složitá a nákladná, by došlo k mnohonásobnému zvýšení počtu cizinců jiné civilizace podle nesmyslných zákonů Evropské unie, stanovících, že ten, komu bude udělen azyl, může pozvat své rodinné příslušníky. Zařazení milionů většinou nekvalifikovaných cizinců, tzv. integrace, není uskutečnitelné při současné vysoké nezaměstnanosti v Evropě. Omezené možnosti pracovního uplatnění cizinců, vytváření ghett, jaká již dnes existují ve Francii, Belgii a jinde, zákonitě povede k dalšímu rozkladu společnosti růstem kriminality a islámského fanatismu a terorismu. Rozpad evropské civilizace bude dovršen, cesta k „Novému světovému řádu“ otevřena. Z uvedených skutečností, které již probíhají, plyne jediný závěr: je nezbytné zabránit rozvratu evropské civilizace invazí ekonomických vetřelců a teroristů! Nepřipustit rozložení vlastního státu a dalších států Evropy, chránit vlastní národ a naši civilizaci pro naše děti a vnuky! JAN MINÁŘ

Sto osmdesát rokÛ Máchova Máje V dějinách české literatury se zrodilo nádherné básnické dílo z talentu a pera Karla Hynka Máchy. Máj! Je to jediná kniha, která vyšla za jeho krátkého, šestadvacetiletého života. Na svět přišla v pražské tiskárně Jana Spurného 23. dubna 1836 v nákladu 600 výtisků, jež byly záhy rozprodány. Máj Mácha věnoval Hynku Kommovi, pražskému měšťanovi a pekaři a také budoucímu radnímu, s nímž básníkův otec obchodoval. Máchu patrně inspiroval tragický příběh z roku 1774, kdy v Ruprechticích u Dubé došlo k hrůzné otcovraždě, kterou poetovi vylíčil hostinský Kampe z Doks, kde se zrcadlí čarokrásné jezero v lůně zeleně luk a lesů, později pojmenované po Máchovi. Jak soudí literární znalci, Máj je meditativním dílem, těžícím z motivů lásky, přírody, vlasti. Ale jeho duchovní zázemí se věnuje hledání a odpovědi na metafyzické otázky o věčnosti a času, životě a smrti. Máj dosáhl jedinečnosti umělecké působivosti básnického jazyka bohatou obrazností a hudebností verše. V lyricko-epickém Máji také Mácha do hloubky rozevřel i své nitro rozervance. Máj podrobila kritice velká osobnost českého obrozenectví – Josef Kajetán Tyl. Prý Mácha měl kopírovat anglického poetu Byrona a vytýkal mu i nedostatečnost

národní sounáležitosti. Inu, i mistr tesař se utne a Tyl, ta velká postava především divadelnictví, se mýlil. Máj milují všechny generace, jež přišly na svět po Máchově smrti. Je nesmrtelným a zářivým klenotem české literatury podobně jako Božena Němcová bojující od Julia Fučíka. Za čest si považovali jej ilustrovat naši skvělí malíři Mikoláš Aleš, Karel Svolinský, Jan Zrzavý, Cyril Bouda nebo malířka Toyen.

Máchovi sudičky přivinuly do kolébky vedle básnického také výtvarný talent. Namaloval 115 kreseb a akvarelů hradů a zřícenin, které viděl. Pravděpodobně z roku 1832 se datuje kresba, která by mohla být Máchovým autoportrétem. Básníka velice přitahovala výtvarná díla malířských mistrů. Dosvědčují to i poznámky, které pořídil při prohlídce vídeňské obrazárny na cestě domů z Itálie. Kromě básnění a kreslení Karel Hynek Mácha velice miloval ženy. První jeho láskou byla Marinka Stichová. Jeho srdce pak zahořelo k herečce Rošrové. Skutečnou Máchovou družkou a matkou jeho syna Ludvíka byla Eleonora Šomková, zvaná Lori, s níž se seznámil v pražské Celetné ulici v domě U Červeného orla, kde se v té době nacházela kavárna U Suchých. Mácha se potkal s Lori v přítomnosti J. K. Tyla a jeho pozdější ženy Leni Forchheimové. Lori porodila Máchovi syna Ludvíka 1. října 1836. Naposledy se s milým viděla 16. října téhož roku. Měli se brát v kostele svatého Štěpána v Praze 8. listopadu 1836. Ale dva dny předtím Mácha v Litoměřicích umírá. Jeho syn Ludvík zemřel v devíti měsících – 5. července 1837. Lori se dožila 74 let. Umírá až v roce 1891. JAN JELÍNEK

OhroÏení Evropy Evropa náhle čelí nebezpečí nekontrolované vlny imigrantů z rozvráceného Blízkého východu. Tato vlna, vydávaná za živelnou, je ve skutečnosti, jak se dnes již všeobecně přiznává, řízena. Svědčí o tom nepopíratelné skutečnosti. Ačkoliv se v této oblasti bojuje již několik let, hromadná imigrace nikoliv do okolních zemí, ale směřující do Evropy, vypukla najednou v polovině roku 2015. Tvoří ji v naprosté většině mladí muži, vybaveni někým penězi a hromadně převážení přes Středozemní moře do Itálie a Řecka, kde nežádají o azyl, ale všemožně se snaží pokračovat v cestě do dalších evropských států. Cíle této migrace jsou jiné než záchrana před válkami. Jejím cílem je oslabení Evropy. Hrozí rozvrat evropské společnosti a civilizace. Co umožnilo vznik tohoto nového nebezpečí? USA pod lživou záminkou „šíření demokracie“ vyvolaly v oblasti BlízkéStránku 1 připravil Zdeněk Hoření, stránku 2 Jan Jelínek.

ho východu „barevné revoluce“, zde označované jako „arabské jaro“. Podvratnými akcemi, vyzbrojováním opozičních skupin a přímými agresemi proti pravidlům OSN způsobily svržení vlád a zavraždění vůdců států, kteří je neposlouchali a své přírodní bohatství využívali pro své státy a jejich občany a neposkytovali zahraničnímu, zvláště americkému kapitálu přístup ke své ropě. Tak byl rozvrácen Irák a Libye, dnes je na řadě Sýrie. Tam proti legální vládě bojuje teroristická organizace Islámský stát, tajně podporovaná středověkou diktaturou Saúdské Arábie a Tureckem a menší skupiny teroristů tzv. demokratická opozice, podporovaná USA. O těchto skutečných vinících rozvratu a utrpení lidí se politici EU včetně vládních politiků ČR bojí říci půl slova. Tyto války a rozvrat uvedené oblasti vyvolaly útěk části civilního obyvatelstva z míst bojů. Obrovská vlna imigrace do Evropy je však řízena těmi silami, které tento stav vyvolaly a dnes podporují Islámský stát. Většina imigrantů nejsou žád-

ní ubozí uprchlíci, 80 % z nich jsou mladí, dobře živení muži, vybavení penězi a mobilními telefony. Podle zveřejněných údajů západoevropských tajných služeb jsou mezi nimi tisíce vycvičených teroristů. Nejde tedy o prchající oběti bojů, jak se nám snaží namluvit zaprodaní politici typu Merkelové a domácí lidsko-právní pomatenci. Kdo má na této invazi islamistů do Evropy zájem? Komu to prospívá? Sami islamisté to považují za prostředek šíření islámu a boje s Evropou, již považují odedávna za nepřátelskou. USA vyhovuje oslabení Evropy jako hospodářské konkurence, což by jim usnadnilo podřízení hospodářství Evropské unie americkému podle prosazované, pro evropské státy velmi nevýhodné smlouvy o hospodářské spolupráci a dále přerušení hospodářských styků EU s Ruskem. Dlouhodobým cílem nejbohatší skupiny nadnárodního kapitálu, už dnes ovládajícího více než polovinu majetku celého světa, je světovláda uskutečněná nastole-

197/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Realita slovanské vzájemnosti Otázkám slovanské vzájemnosti věnujeme stálou pozornost. Je to dáno i našimi stanovami, které za účel Slovanského výboru České republiky považují rozvíjení myšlenky slovanské vzájemnosti a spolupráce slovanských národů a národností ve všech oblastech lidské činnosti, zejména vědecké, kulturní, hospodářské a osvětověvzdělávací. V této činnosti a v tomto vyjádření působnosti naši organizace nejde o někdejší panslavismus, ani o jeho relikt. O tom se mohli naši čtenáři dočíst již dříve. Sluší se připomenout v této spojitosti i stať o české otázce v revoluci 1848, jejímž autorem byl už v roce 1928 Jan Šverma, která byla uveřejněna též ve Výboru z díla J. Švermy v roce 1981 v nakladatelství Svoboda (s. 80 a sl,), Šverma již tehdy uvedl, že „Češi byli prvým ze slovanských národů, jež vstoupily na cestu moderního kapitalistického rozvoje. A proto jejich boj a úloha v revoluci 1848 jsou odlišné od spontánního hnutí rolnických mas jiných slovanských národů a od šlechtické revoluce Poláků“. V panslavistickém hnutí hledala česká buržoazie spojence, napsal Šverma, ne tak proti reakční moci, ale proti nebezpečí, jež jí hrozilo ze strany německé revoluce. V tom tkví základ panslavismu a jeho reakční úloha. Panslavismus měl být protiváhou německému hnutí, jako pražský panslavistický sjezd měl být protiváhou frankfurtskému parlamentu. Ostří panslavismu obracelo se proti německé revoluci – i proti revoluci maďarské – a vítalo i habsburského kata Jelačiče jako čestného svého spojence v boji „za svatou věc“. Panslavismus vedený a reprezentovaný českou buržoazií, byl bojovným heslem proti německé revoluci – a sama německá buržoazie svým jednáním pomohla vytvořit toto hnutí, jež ji nejen izolovalo od nacionálních hnutí slovanských národů, ale učinilo z tohoto hnutí jejího otevřeného nepřítele. Ale stoje nepřátelsky k základní síle revoluce, panslavismus nemohl zůstat neutrální v toku revoluce, musil přes svoje demokratické fráze se stát přímou i nepřímou oporou reakce. Panslavismus, jak dovozoval Šverma, byl nejen objektivně reakční, ale subjek-

tivně utopistický… (s. 102 cit. publikace). Pravda, i v panslavistickém hnutí bylo revoluční křídlo, jež nese dodnes v historii název revolučního panslavismu. Ale toto křídlo bylo tak slabé, že prakticky v politice panslavismu nehrálo žádnou roli. Ono bylo koneckonců představováno jediným mužem, a tím byl Michal Bakunin (s. 103). V současném období čelíme i při rozvíjení zásad slovanské vzájemnosti řadě překážek. Oslabují ji nejen některé vnitřní problémy, ale též některé vnější překážky. O překonání vnitřních problémů, včetně tříštění slovanských organizací, je zapotřebí důsledně usilovat s cílem upevnění jejich vnitřní jednoty. Je nutno soustavně rozvíjet širokou škálu možného působení slovanských organi-

zací, trpělivě překonávat ve vzájemné toleranci rozdílnosti v názorech a hledat cestu vzájemného porozumění, aniž by tím měla utrpět zásadová vstřícnost směřující k důslednému rozvíjení slovanské vzájemnosti. Složitější jsou některé vnější faktory, které slovanskou vzájemnost ohrožují. Mezi ně je nutno počítat situaci, ke které došlo na Ukrajině, včetně bratrovražedných ozbrojených konfliktů na východě země. Rozvíjení slovanské vzájemnosti jsou na překážku i pokusy o neobjektivní vysvětlování historických událostí ve vzájemných vztazích mezi slovanskými zeměmi, včetně pochybení, k nimž v minulosti došlo, zatěžujících i po dlouhá desetiletí vzájemné vztahy slovanských národů.

nesou nezanedbatelný podíl odpovědnosti za prosazování slovanské vzájemnosti, a to i se zřetelem na některé nové události a procesy, poznamenávající současné mezinárodní vztahy (např. fenomén migrace, terorismu extremistů, nábožensky motivované nenávistí atd.). Krédem slovanské vzájemnosti mělo být, že její životnost je nyní dána schopností reagovat na mnohotvárné události ve vztazích mezi slovanskými národy a v „slovanském světě“ a čerpat poučení z reality historického vývoje, aniž by docházelo k přijímání utopistických programů a cílů, které za jiné situace a v jiných podmínkách znevážily panslavismus. MIRKO SVOBODA I. místopředseda SV ČR

Tak vítala Praha mar‰ála Ivana Stûpanoviãe Konûva v roce 1945 v prvních dnech osvobození. Nezapomínejme!

Pfiipomínáme!

Nejen u nás Také na Slovensku je středem pozornosti ožehavý problém doslova vlny migrantů zaplavujících Evropu, prchajících z rozvrácených zemí. Prosincové číslo slovenského listu Slovanská vzájomnosť přetisklo v této souvislosti zajímavý článek nesoucí název „Najde sa v Európe nový Karol Martel?“, jehož autorem je Anton Hrnko. V mistrovský laděném úvodu článku se konstatuje: „Roku 732 po Kristovi, približne sto rokov potom ako Mohamed ušiel z Mekky do Mediny a založil tým nové monoteistické náboženstvo, zastavil majordómus Franskej ríše Karol Martel v strede dnešného Francúzska pri Potiers arabských ‚imigrantov‘ vyzbrojených novou vierou pri ich snahe o ovládnutie Európy. Medzi tým už moslimovia prešli pri šírení svojej viery celú severnú Afriku a dnešné Španielsko a zničili tam kvitnúce kresťanské štáty i národy. Vnútili im nielen vieru, ale aj jazyk. Tí, čo to neakceptovali, boli buď fyzicky vyhladení, alebo sa dostali ako etnickí dedičia štyritisíc kvitnúcej staroegyptskej civilizácie Koptovia, do pozície menejcenných pariov, otrocky pracujúcich na svojich ‚pravoverných pánov. Pokusy moslimského sveta o ovládnutie európského kontinentu porážkou pri Poitiers a následným niekoľko storočným bojom Španielov a Portugalcov o oslobodenie svojej krajiny spod moslimskej nadvlády sa však neskončili. Len před nedávnom sme si pripomínali 330. výročie

Čas od času oživují staré křivdy, nedorozumění a konflikty. Zmínit se lze nejen o polsko-ruských zátěžích, ale i o potížích rozvíjení slovanské vzájemnosti u jižních Slovanů. Je nasnadě si domyslit, komu a jakým imperiálním zájmů podobný stav vyhovuje a může být využit i zneužit! Úsilí o rozvíjení slovanské vzájemnosti v současných podmínkách nemusí být utopistickým programem, který by tuto všeslovanskou ideu zkompromitoval. Musí také být v souladu se základními principy Charty OSN a v širších souvislostech přispívat a též prospívat rozvoji přátelských vztahů mezi národy, a to nejen slovanského světa. Všechny slovanskou myšlenku rozvíjející organizace na národních i mezinárodní úrovni

odrazenia osmanských Turkov, pri ich pokuse o inplantáciu prorokovej viery na európsky kontinent vojskami Svätej ligy pod vedením poľského kráľa Jána Sobieského před bránami Viedne roku 1683. Kým víťazstvo Karola Martela bolo na začiatku vzniku unikátnej európskej civilizácie, víťazstvo Jána Sobieského bolo jej potvrdením. Rozkvet Európy ako unikátnej európskej civilizácie európských národov by bez zachovania jej kresťanskej podstaty nebol možný.“ Autor dále uvádí, že „Slováci zažili ako dôsledky sťahovania národov, tak aj migráciu. Sú to dva úplne odlišné procesy. Pri sťahováni národov dochádza k vytláčaniu jednej etnickej skupiny druhou a k obsadzovaniu jej územia. Pritom dochádza najčastejšie k vytlačeniu pôvodného obyvateľstva obyvateľstvom novo privandrovaným. Klasickým príkladom sťahovania národov v našich dejinách je príchod starých Maďarov na konci 9. storočia, ktorí rozvrátili naše vtedajšie spoločenské zriadenie a vytlačili našich predkov z územia, ktoré sa dnes nazýva Maďarsko. Imigráciou bol napríklad príchod Nemcov alebo Valachov v stredoveku, ktorí vyplnili dovtedy neobsadené priestory na našom území v kooperácii s domácim obyvateľstvom a predovšetkým boli pozvaní.“ Autor se důrazně ve svém příspěvku – a dodávám právem – ohrazuje proti invektivám, že je Slovensko příliš „bílé“ a tedy netolerantní a proti výtkám o xe-

nofóbním Slovensku. Klade si otázku, jakou solidárnost od Slovenska chtějí. Právem soudí o problematičnosti celé věcí, když říká: „Hádam, my z východnej Európy sme niekoľko storočí vyciciavali zdroje Afriky a Blízkého východu a priviedli sme tamojšie národy do dnešného stavu? Pýtal sa nás niekto, či súhlasíme s tým, aby sa rozvrátili štáty ako Sýria, Libya apod.? Alebo sa podelil niekto s nami o dve miliardy dolárov, ktoré italská vláda zabavila na účtoch M. Kaddáfiho? Kde sú tie peniaze? Už nestačia na výživu prichádzajúcich? Alebo platí to, čoho sme svedkami v našej svetlej kapitalistickej prítomnosti v oblasti súkromého podnikania, že príjmy sú individuálne a o straty sa musíme postarať spoločne? Na takéto obchody sme však v našej histórii neboli navyknutí, odmietame ich. Nechceme sa stať cudzincami vo vlastnej krajine, ako to už pociťuje značná časť Holanďanov, Belgičanov i mnozí Francúzi a Nemci. O Britech ani nehovorím. My chceme spokojne žiť v krajine, ktorú sme zdedili od našich otcov a ktorú zveľabenú nie rozvrátenú by sme chceli odovzdať našim potomkom.“ Článek slovenského autora Antona Hrnka zasluhuje pozornost. Je v mnohém aktuální i pro nás. Dosavadní váhavé kroky Evropské unie v procesu řešení novodobé vlny „stěhování národů“ a důsledcích pro její další existenci se naléhavě promítají i do naší země! (da)

Dlouhá staletí uplynula od doby, kdy v 9. století pokročilo sjednocování kmenů na Moravě a na jihozápadním Slovensku. V té době došlo také k vytvoření mohutného státu – Velkomoravské říše. V jejím čele stáli Mojmírovci. Údajně kolem roku 846 zemřel Mojmír I., panovník Velké Moravy, který přibližně v třicátých letech devátého století připojil k Velké Moravě i tehdejší další významné nitranské knížectví. Vypudil tamějšího

knížete Pribinu, který později získal údělné knížectví za Dunajem v bývalé římské provincii Panonii okolo Blatenského jezera, které sousedilo s tehdejším Charvátskem. Historie naší země je bohatá na události. Velká Morava i někdejší nitranské knížectví svědčí o významné úloze středoevropských Slovanů a do ní zapadá i kníže a panovník Velkomoravské říše Mojmír I., od jehož úmrtí letos uplyne už 1170 let. (ms)

âtenáfi snad promine několik slov o 1. dubnu a „vyvádění aprílem“. Jak se lze dozvědět z publikace Albatrosu, vydané už před více než deseti roky pod názvem „Rok do kapsy“ – existuje několik vysvětlení o tomto zvyku. Existuje prý několik vysvětlení a jedno z nich se vztahuje ke starému Římu. Nejen pohané ale i staří Římané pořádali v den jarní rovnodennosti 21. března bujaré slavnosti, které trvaly deset dní a vyvrcholily právě „1. apríla“ svátkem „Fortuna virilis“ (mužské štěstí). Ženy se tehdy modlily k bohyni Venuši za štěstí svých mužů a lidé si vzájemně vyměňovali dárky a též jeden z druhého tropili žerty. V severských zemích byl tento den zasvěcen vtipálkům, jimž vládl bůžek Loki. V Anglii prý dodnes je 1. duben „Dnem šprýmů“ (April Feel’s Day). K uvedenému lze dodat, že i v našich poměrech má 1. duben své nezanedba-

telné místo. Citovat by bylo možno rozmanité sliby politiků ucházejících se o přízeň voličů, leccos bychom nalezli i v prohlášeních ve sdělovacích prostředcích i jinde. Někdy může vzniknout i dojem, že se šprýmuje i o pravých příčinách masového přílivu uprchlíků ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu i severní Afriky do evropských států v blahé naději, že Evropská unie jim přinese spásu. Její orgány však s opatřením také laškují a 1. apríl asi nic nového nepřinese. Ti, kdož mají na svědomí novodobou stěhovaleckou vlnu, mají dnes už jiné starosti. Když už to bude nutné, lze z futrálu vytáhnout vyjádření o lidských právech a jejich porušování – třebas v Číně, nebo na Kubě, popřípadě v Rusku. To už však je jiný apríl! (ms) Stránku 3 připravil a redigoval Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Kuba hostila první setkání

představitelů katolické a pravoslavné církve papeže Františka s ruským patriarchou Kirillem od roku 1054. Schůzka se uskutečnila z iniciativy papeže, který se předtím vyjádřil překvapivě jasně: „Putin je jediným člověkem, se kterým se katolická církev může spojit při záchraně křesťanů na Východě“. Ruská pravoslavná církev ministerstvu zahraničí Ruské federace sdělila, že ji papež František informoval o svých obavách, že svět stojí před propastí války, protože Turecko je v závěrečných fázích příprav na invazi do Sýrie, po které by následoval válečný konflikt s Ruskem a zatažení NATO v čele s USA do války. Ihned po setkání jsme se však z úst šéfa NATO Stoltenberga dozvěděli, že Rusko prý ohrožuje bezpečnost Evropy.

■ Nejvyšší rada Ukrajiny zváží návrh zákona zakazující použití slova „Rusko“ ve vztahu k Ruské federaci. Název „Rus“ a jeho odvozenina „Rusko“ jsou prý historickým označením Ukrajiny. Úředníci, státní podniky a organizace se vyzývají, aby používaly slovo „Moskovija“. (Z ukrajinského vydání Vesti.) Na tento historický „objev“ nalezl ruský zubr01x.ru paralelu ve vzkazu kurdského spisovatele Musy Antera Turkům: „Pokud můj rodný jazyk boří základy vašeho státu, tak to zřejmě znamená, že jste ho vytvořili na mojí vlasti.“

■ Po teroristických útocích

v Paříži jsem si myslel, že Západ dostane rozum a spojí se s Ruskem proti Islámskému státu, tak jako se kdysi spojily západní mocnosti se Sovětským svazem v boji proti fašismu, protože Daeš je fašismus, islámský fašismus a je obrovskou hrozbou. Ale mýlil jsem se. Pro západní politiky je jejich nenávist vůči Rusku silnější než obavy z islamofašismu, a to je děsivé zjištění. (Ľ. Bláha, slovenský poslanec.) ■ V březnu oslavil sedmdesátiny ruský novinář a spisovatel N. I. Kikešev, jeden z organizátorů VII. všeslovanského sjezdu v r. 1998 v Praze, k níž má osobitý vztah. Jeho rodiče bojovali proti fašistům v řadách Rudé armády u Prahy, kde se seznámili a zamilovali. Svého otce nikdy neviděl – zabili jej banderovci, když se po demobilizaci vracel domů přes Západní Ukrajinu. V pěti letech pak osiřel, žil u starých rodičů a potom jej umístili do dětského domova.

■ Způsob jak obejít západní

sankce a přilákat do země značný kapitál z Evropy a USA našlo prý Rusko ve vydání obligací v hodnotě tři miliardy dolarů se splatností deset let. Plánuje využití služeb nejen čínských bank, ale také evropských a amerických. Sankce nezakazují bankám provádět aukce s obligacemi a ruská vláda má právo získat od nich tímto způsobem peníze, píše německý deník Die Welt, podle jehož názoru je to velmi riskantní krok, který znamená strategii „všechno nebo nic“. V USA tuto ruskou iniciativu zřejmě vzali vážně a vláda vyzvala velké americké banky, aby odmítly myšlenku poskytovat Rusku půjčku.

■ Energoblok plovoucí jaderné

elektrárny pro Pevek (Čukotský autonomní okruh) je plánováno spustit do provozu v září nebo v říjnu. Uvedl to vicepremiér D. Rogozin se sdělením, že plovoucí jaderný agregát představuje obrovský vývozní potenciál. „O tento druh technologie mají velký zájem mnozí, včetně našich čínských kolegů, ale my vážně přemýšlíme, jak tyto technologie předávat: výhradně sdílením dohod o ochraně duševního vlastnictví“ – dodal.

■ Za hlavní cíl Ruska označuje The Guardian zajištění stabilní syrské entity jako svého spojence a klienta, což je prakticky neslučitelné s bezmeznou podporou prezidenta Asada či jeho proklamovaným cílem, tedy znovuzískáním plné kontroly nad Sýrií. „Moskva hovoří s opozičními předáky a jen málo z nich by souhlasilo s kosmetickými úpravami nezměněného režimu.“ Rusko zřejmě chápe nutnost vnitřního urovnání, které mohou tolerovat jak Kurdové, tak sunnitská většina, nikoliv pouze ti sunnité, kteří stáli po celou dobu za Asadem.

197/2016

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

Jednou vûtou

Slované Ukrajiny o bolestiv˘ch problémech

■ Ruský investor Gasanov, vlast-

(Pokračování ze s. 1) Přednesenou debatu shrnul Nikolaj Fjodorovič k závěru, že navzdory všem nesmí být nic zapomenuto a práce Slovanského výboru Ukrajiny se nesmí odchýlit od základního cíle, jímž je podpora a upevňování přátelství mezi bratrskými slovanskými národy. V závěru jednání bylo přijato prohlášení „o rostoucím zhoršování sociálně ekonomického a politicko-právního prostředí na Ukrajině“.

Vláda látá díry v rozpočtu půjčkami a výprodejem státního majetku Tento zásadní dokument analyzuje sociálně ekonomické a politicko-právní prostředí na Ukrajině. Ukazuje, že v zemi se trvale prohlubuje systémová krize zasahující do všech oblastí společnosti. Stav domácí ekonomiky je trvale upadající. Inflace v roce 2015 byla nejvyšší za posledních 20 let. Vláda spravuje díry v rozpočtu pomocí ochromujících půjček a výprodejem zbytků státního majetku. Vedení země, soudě podle jeho chování, nemá v budoucnu zájem o zlepšení postavení Ukrajiny ve světě. Rovněž tak vedení Ukrajiny nedbá o péči a rozvoj dobrých

sousedských vztahů s bývalými strategickými partnery včetně Ruské federace. Kromě toho je země zatahována do područí NATO, rostoucí militarizace je zdrojem rusofobních nálad ve společnosti. Ukrajinský parlament nedokázal v roce 2015 nic jiného než přijmout řadu zákonů umožňujících otevřenou dekomunizaci země, vandalismus a zničení všeho ze sovětského období, perzekuce disentu a ponižování lidské důstojnosti milionů občanů. Na Ukrajině se děje něco, co neodpovídá ani evropským normám a hodnotám. To platí zejména pro pronásledování lidí pro jejich socialistické názory, kritiku poměrů v zemi a snahy o zákaz Komunistické strany Ukrajiny. To vše má za následek, že ve všech sousedních zemích je Ukrajina vnímána jako mimořádný abnormální stav, který se bojí návratu k normálu. Přebývá strach z útoků na život a zdraví. Politici nadále posilují negativní obraz celé země. Rada Slovanského výboru Ukrajiny věří, že vláda, prezident a Verchovná rada Ukrajiny odstoupí jako zdiskreditovaná a neschopná přenést Ukrajinu z krize. Prokuratura a soudy by měly přestat pronásledovat lidi pro jejich politickou činnost

a disent. Jako ručitel ústavnosti je prezident Ukrajiny povinen podniknout kroky k zastavení žalob proti pravoslavným kostelům. Pravoslavná církev je pro mnohé z našich krajanů jediným místem, kde mohou najít útěchu z hořkosti světského života zapříčiněného současnou mocí. V této situaci si zaslouží zvláštní pozornost společné prohlášení představitelů katolické a pravoslavné církve z 12. února 2016 ke společnému překonávání historických rozdílů. (Vyhlášení roku odpuštění mezi slovanskými národy – viz SV s. 7.) Rada Slovanského výboru Ukrajiny věří, že je čas radikálně změnit současný kurz a obnovit mír v zemi, oživit národní ekonomiku a blahobyt ve společnosti. K tomu je nutné obnovit občanské postoje a dodržovat zásady vzájemnosti zájmů a kolektivismu. Když se národ spojí, je společnost silná a nezranitelná. Prohlášení přednesl předseda Slovanského výboru Ukrajiny Nikolaj Fjodorovič Lavriněnko, který rovněž zasedání ukončil a poděkoval všem přítomným za jejich práci. Rovněž popřál přítomným k blížícímu se svátku Dne sovětské armády a námořnictva.

Bûlorusko oãima americk˘ch novináfiÛ 15. února ministři zahraničí zemí EU odhlasovali trvalé zrušení sankcí vůči některým běloruským představitelům a společnostem. Tato událost podle analýzy americké zpravodajské společnosti Stratfor svědčí o významném rozšíření diplomatických i ekonomických vazeb, ke kterému mezi Minskem a Západem za poslední rok došlo. „V roce 2014 se Lukašenko ujal pozice mediátora rozhovorů mezi Ruskem, Ukrajinou a Západem, jež se snažily vyřešit ukrajinský konflikt. Úsilí se vyplatilo a Bělorusko se tak mohlo podílet na podobě minských protokolů, zatímco jeho hlavní město hostilo probíhající jednání. Úloha prostředníka mu umožnila v průběhu minulého roku zlepšit své vztahy se Západem. Zpočátku se jednalo o rozšíření ekonomických vazeb na nižší úrovni s určitými zeměmi EU, jako je Polsko a pobaltské státy. To se však postupně vyvinulo ve významnější a častější diplomatické styky mezi Běloruskem a Západem, včetně ná-

vštěv běloruského ministra zahraničí Vladimíra Makeje v Bruselu a Washingtonu.“ Podle analýzy by se běloruské vztahy se Západem mohly rozvíjet i v roce 2016. Na stole EU jsou jednání s Minskem o usnadnění udělování víz a zvýšení obchodní výměny. Bělorusko, jež je motivováno oslabením ruské ekonomiky, se poohlíží po dalších zdrojích finanční pomoci, a zahájilo mj. předběžná jednání s MMF. Dochází také k zintenzivňování komunikace se státy Visegrádu. I navzdory současnému vývoji však Běloruské sbližování se Západem má své meze. Rusko je nejvýznamnějším běloruským ekonomickým partnerem. Kreml Minsku poskytuje finanční pomoc a za zvýhodněné ceny dodává klíčové strategické suroviny, jako je ropa a zemní plyn. Ačkoliv dochází k oteplování běloruských ekonomických a diplomatických vztahů se Západem, zároveň Bělorusko utužuje také své vojenské a bezpečnostní vazby na Rusko. Tedy v oblasti, v níž Bě-

lorusko se Západem spolupracovat nemá v plánu. Bělorusko znepokojil úmysl Severoatlantické aliance zvýšit svou přítomnost v Polsku a Pobaltí a v současné době jedná s Moskvou o otevření ruské letecké základny na svém území. Analýza konstatuje: „Přestože Bělorusko dosud, namísto otevření této letecké základny, raději volilo nákup ruských stíhaček. Minsk naznačil, že větší koncentrace vojáků a zařízení NATO v blízkosti jeho hranic by mohla způsobit, že tuto možnost opětovně zváží.“ Závěrem analýza shrnuje, že Bělorusko je sice ochotno omezit ruskou přítomnost v zemi, zároveň se však nezdráhá využít hrozby ruské vojenské prezence k tomu, aby zmírnilo přítomnost NATO v regionu. „I když bude Bělorusko pravděpodobně vztahy se Západem i nadále posilovat, na jeho strategické orientaci k Rusku se nic nezmění. Místo toho se bude Minsk snažit využít svých vazeb ke každé ze stran, aby od obou mohl získávat ústupky.“

Privatizace podle Putina Ruská vláda rozhodla o dalším kole velké privatizace ruských státních podniků. Plánuje prodat v roce 2016 podíly ve společnostech „Rostelecom“, „Transněft“, „Rosněft“, „Aeroflot“. VTB, a v dalších státem vlastněných společnostech. Šéfové těchto firem se zúčastnili porady u prezidenta. Privatizační seznam nezahrnuje prodej Sberbanky. Západem dlouho očekávanou privatizaci podepsal i prezident Putin. A s odstupem přišly překvapené reakce odborníků. Agentura Bloomberg s neskrývaným rozčarováním oznámila, že nová privatizace v Rusku je „mazaný plán“ Vladimira Putina. Ruský prezident trvá totiž na tom, že zakoupit minoritní balíky podnikových akcií může pouze struktura působící v ruském právním poli (s ruskou právní subjektivitou), což považuje ze všech aspektů za ten nejdůležitější. Postavil tak ‚ideální filtr‘, který od další vlny privatizace v Rusku ohradil západní spekulativní kapitál. Mnozí na Západě to označili za ‚populistický krok‘. Ale proč? Vždyť přece nic nebrání zahraniční společnosti založit ruské „eseročko“ a zúčastnit se privatizace za formálního zachování všech podmínek. Jenže, jestli akcie koupí ruská společnost s ruskou právní subjektivitou, pak také všechny eventuální konflikty se státem se budou řešit se subjektem ruského práva, tj. s ruským „eseročkem“, jako účastníkem případné soudní pře. Tím se už nemůže opakovat situace jako např. se společností JUKOS, jejíž akcie náležely off-shoreovým zahraničním společnostem. A tak to vypadá, že privatizace se zúčastní pouze ti zahraniční investoři, kteří se neobávají ruských úřadů a chtějí respektovat pravidla ruské legislativy a státu. Ti, kdo chtěli jako za Jelcina ‚za levno urvat kvalitní aktiva, následně je prodat a utéct‘, tentokrát neuspějí.

nící golfový resort Cihelny u Karlových Varů, koupil luxusní pražský hotel President na pravém břehu Vltavy s nádherným výhledem na Pražský hrad v blízkosti nejlepších obchodů a restaurací ve městě.

■ USA za tento rok vynaloží na

zbrojení 621 miliard dolarů a odhaduje se, že všechny země NATO letos na zbrojení vynaloží 1 bilion, zatímco Rusko podle odhadů vynaloží 60 miliard dolarů a Čína 140-150 miliard. ■ Vojenské výdaje evropských

mocností NATO Velké Británie, Francie a Německa činí letos 139,7 miliardy dolarů – což je 2,1krát více, než jsou ruské vojenské výdaje. ■ Ruského velvyslance S. Kisel-

jova v Praze, který zde působil od podzimu roku 2010, vystřídá A. Zmejevskij, zkušený diplomat, zastávající dříve vysoké posty v New Yorku a ve Vídni a od roku 2011 působící jako stálý představitel prezidenta Putina pro otázky mezinárodní spolupráce v boji s terorismem a nadnárodní organizovanou zločinností.

■ Nezaměstnanost v Rusku v lednu 2016 zůstala na 5,8 % a nezaměstnaných bylo 4,4 milionu lidí, přičemž počet ekonomicky aktivního obyvatelstva činí 75,8 milionu osob, což je 52 % z celkového počtu obyvatel Ruské federace.

■ Ruská automobilka KAMAZ specializující se na výrobu nákladních vozů a kamionů, oslavila 40 let produkce jednoho z deseti nejvýznamnějších světových výrobců v tomto oboru, známého též super výsledky na rally Dakar, kde soupeří s našimi rovněž unikátními vozy TATRA.

■ Záchrana tygra ussurijského patří k jednomu z největších úspěchů ruských zoologů, když před sedmdesáti lety nežilo na ruském Dálném východě ani čtyřicet těchto zvířat a v současné době jich ve volné přírodě žije více než pět set.

■ Fotbalista Dmitrij Tarasov z Lokomotivu Moskva dostal od vedení klubu pokutu 300 000 eur (8,1 milionu korun) za politickou provokaci po utkání Evropské ligy v Istanbulu, když si po skončení zápasu proti Fenerbahce sundal na hřišti dres, pod nímž měl tričko s podobiznou Vladimíra Putina a nápisem „Nejzdvořilejší prezident“.

■ Na území Ruska žije ve svor-

nosti 136 národností různých vyznání, kultur i tradic od severovýchodního šamanismu, až po islám, který je velmi častým náboženstvím v jižních oblastech Ruska.

Dva roky po Majdanu! Ameriko: Co s vládou?

■ Ministerstvo financí Ruské fe-

derace navrhuje obnovení mechanismu podpory rublu při nízkých cenách ropy, že v případě růstu cen ropy nad 50 dolarů za barel část ropných a plynových příjmů rozpočtu bude směrována do rezervního fondu a při snížení cen pod 50 dolarů by se měla prodávat s cílem ochrany rublu před dočasnými šoky. ■ Gubernátor Sevastopolu odpo-

K čemu ve skutečnosti došlo? V podstatě to, co zamýšlela ruská vláda jako rozprodej aktiv za libovolnou cenu, se transformovalo do svérázného přinucení k investicím pro ty oligarchy, kteří chtějí pracovat v Rusku. Tato etapa privatizace je tak realizována v rámci (Putinova) programu navrácení oligaršího kapitálu do Ruska. Kontrola privatizovaných společností zůstává v rukou státu a vzniká situace, kdy jsou oligarchové nuceni ‚teď hned okamžitě‘ nalít peníze do ruského státního rozpočtu, a také investovat do těch společností, jejichž minoritními společníky se stanou. Výměnou za to obdrží naději, že když hospodářství země vzroste, budou moci počítat s dividendami či s možností prodat svůj minoritní balík za vyšší cenu než nakoupili. Také vláda v čele s D. Medveděvem začala po zavedení sankcí podnikat vážné kroky směrem k nahrazení importů. Chce tak využít recese k provedení „dávno potřebné diverzifikace ekonomiky“ a k oživení odvětví

průmyslu, která po rozpadu SSSR zmizela. I zde mnohé státní zakázky předpokládají, že dodavateli budou pouze společnosti, které na ruském území buď kompletně anebo částečně vyrábějí. Tato činnost vlády je pro některá odvětví nesporně výhodná. „Průmyslová výroba v minulém roce klesla jen ve 35 ze 85 regionů Ruska,“ sdělila expertka na regionální ekonomiku N. Zubarevičová. Nechybí však i skeptické hlasy. „My Rusko varujeme,“ píší ve společném článku američtí ekonomové M. Hudson a P. C. Roberts. „Privatizace ruskou ekonomiku reindustrializovat nepomůže, naopak ji změní v ekonomiku rentiérskou, jejíž výnos inkasují zahraniční subjekty. Rusko je dodnes v zajetí masochistického sebeklamu, podle něhož je mu souzeno vydávat peníze jen závisle na západních bankách a držitelích obligací. Jako by totéž nemohla dělat ruská centrální banka.“ (S použitím materiálů isstras.eu, i-ru.cz, stripkyzesveta.cz)

věděl na odmítnutí UNESCO považovat Krym za ruský sdělením, že pro studium artefaktů Chersonesu budou vědci UNESCO muset žádat povolení od Ruska.

■ Částka vzájemných pohledá-

vek, které byly předány evropským arbitrážním soudům Ruskem a Ukrajinou, dosáhla na konci zimy téměř 100 miliard dolarů, když převážná část připadá na žádosti Kyjeva, který požaduje od Ruska náhradu za připojení Krymu. ■ Maďarsko nechce být zataho-

váno do mezinárodní protiruské koalice kvůli Ukrajině, podle agentury MTI prohlásil maďarský premiér V. Orbán, s tím, že maďarská vláda prosazuje ‚pragmatické přátelské‘ vztahy s Ruskem, umožňující ruskou účast na rozšíření maďarské jaderné elektrárny Paks a prodloužení dlouhodobých kontraktů na dodávky ruského zemního plynu do konce roku 2019. Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

197/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

■ Ne boÏí moc, ale kapitán

Jak prezentovat leÏ Když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří! Známe z jednoho českého pořekadla. Jeho pravdivost potvrzuje dílko otištěné v Observeru pod hlavičkou „Jak se Británie a Spojené státy rozhodly ponechat Srebrenici svému osudu“. Jeho autoři E. Vulliamy, borec týmu Guardian a Observer a F. Hartmannová, reportérka a bývalá tisková mluvčí Úřadu žalobkyně ICTY, spojili své síly k naplnění cíle obhájit lži o Srebrenici a opětovně obžalovat údajnou negativní roli etnických Srbů. A to vše se prý dělo na základě údajně „mírové“ politiky USA, Británie, Francie a Nizozemí, umožňující prostor důslednému srbskému expanzionismu. Že pro své úvahy a závěry využívají autoři výběr důkazů a faktů, které považují smyšlenky a podvržené důkazy za prokázané pravdy, je evidentní. Již první pohled na uvedené „dílko“ připomíná kouzla s pravdou, tak jako byl zneužit tzv. masakr v kosovském Račaku, který vytvořil podmínky pro letecké napadení Bělehradu. Také v tomto případě byla veškerá vina „přenesena“ na stranu Srbska a Srbů.

Je zajímavé, s jakou lehkostí se autoři přenesli přes historické peripetie rozpadu bývalé Jugoslávie a válečné konflikty, které tento rozpad provázely. Kdy je málem možné konstatovat, že bojovali každý s každým. Sama Srebrenica byla jen jedna z mnoha muslimských enkláv v Srby kontrolované oblasti. Autoři opakovaně zdůrazňují pronásledování bosenských muslimů a pouze u nich se zde hovoří jako o obětech. Operace nesrbských jednotek a jejich vražedné útoky na etnické Srby a mnohdy na své soukmenovce, kteří se provinili pouze odlišným názorem na vývoj uvnitř bývalého společného domova. Příklad jeden za všechny. Jednotky UCK na Kosovu neváhaly vedle Srbů a Romů masakrovat ty Albánce, kteří s nimi nesouhlasili, což se i v Bosně a Hercegovině dělo s nebývalou lehkostí. Autoři zcela přecházejí i ten fakt, že podle vzájemných dohod měla být Srebrenica demilitarizovanou zónou. Celý příspěvek autorů lze chápat jako snahu opakovaně zneužívat vymyšlená a deformovaná fakta z období srebrenického konfliktu. Rovněž snadno se autoři přenášejí i přes skutečnosti, které jsou zadokumentovány v souvislos-

ti s prohlášením velitelů muslimských jednotek např. Nasera Oriče, který se „chlubil“ svými výkony při vyvražďování Srbů. Bez zajímavosti nejsou významné důkazy, které zazněly před ICTY z úst důstojníků a velitelů UNPROFOR o činnosti muslimských jednotek v Bosně a Hercegovině. Tvrzení autorů, že zrada obyvatelstva srebrenické enklávy ze strany USA a Británie byla důsledkem usilování o „mír za každou cenu“, je směšné. Mnohem přesnější je tvrzení, že se západní velmoci snažily zabránit míru „za každou cenu“. K tomu, aby byl základní cíl splněn a prokázala se srbská úloha, bylo nutno i patřičně trestně ohodnotit srbskou stranu. Tribunál odsoudil řadu bosensko-srbských velitelů k vysokým trestům: gen. Z. Tolimir – doživotí, pplk. D. Obrenovič – 17 let, M. Nikolič – 27 let, R. Krstič – 35 let, a řada dalších udělených vysokých trestů. Na straně bosenskomuslimské byl tribunál shovívavější, podařilo se odsoudit Nasera Oriče, kdy žalobkyně požadovala trest 18 let, ale výsledek byl pouhé roky dva, které odvolací soud zrušil. I když pomineme různé konspirační teorie o úloze prezidenta Clintona a jeho administrativy, zůstává na pováženou vztah prezi-

denta Alije Izetbegoviče, který přímo chtěl za každou cenu získat Američany na stranu bosensko-muslimskou. A to skutečně za každou cenu i za cenu mrtvých Bosňanů, kteří by se mohli stát záminkou pro americký zásah v Bosně proti etnickým Srbům. Podle svědectví Ibrana Mustafiče (prezidenta výkonné rady Obecního shromáždění v Srebrenici) Naser Orič podnikal se svými bojůvkami výpady ze Srebrenice do okolí města zabíjet srbské civilisty a drancovat jejich majetek. Cílem bylo vyprovokovat bosensko-srbskou armádu k odvetným akcím, a tak splnit Izetbegovičovo zadání. Závěrem je nutné si připomenout obecný fakt, že ani časový odstup a nové důkazy, které se v kauze Srebrenica objevily a objevují, nepřesvědčují pisatele, jako je E. Vulliamy a F. Hartmannová o nutném přehodnocení všech okolností rozpadu Jugoslávie a vývoje v Bosně a konkrétně i v Srebrenici. Zdrojem objektivních informací, který je nutno vyzvednout, je kniha Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války. Autor knihy je Alexander Dorin. Kniha vyšla v českém překladu v roce 2013. STANISLAV HRZINA

Kosovo má problémy Poslední roky kosovská společnost přichází o představy světlé budoucnosti. Očekávání zůstávají nesplněna, perspektivy státu jsou čím dál chmurnější. Zejména přelom roku poznamenala kulminace krize nejen v parlamentě, ale i na ulici. Euforie z odtržení provincie od mateřského Srbska pominula, očekávání zůstala nesplněna. Narůstá chudoba, kriminalita a nezaměstnanost. Lidé prchají ze svých domovů a hledají spásu v zemích EU, které o běžence z Kosova dvakrát nestojí. Zásadním problémem je všudypřítomná korupce a národnostní nesnášenlivost uvnitř společnosti. Současná vnitropolitická krize vyvrcholila otevřeným sporem mezi vládou a opozicí. Vláda na jedné straně má zájem o větší autonomii pro srbskou menšinu a úpravu hranic s Černou Horou. Opozice se snaží za každou cenu těmto snahám zabránit; nejen za každou cenu, ale i všemi způsoby. Činnost parlamentu je ochromena, opozice vede demonstranty v napadání sídla vlády. Policie odpovídá slzným plynem a rozháně-

ním demonstrantů silou. Nezanedbatelnou je i situace v prosazování právního státu, zejména pak ve vztahu EU a kosovských Albánců. Problémem je vydávání válečných zločinců z řad UCK do jurisdikce tribunálu v Haagu. Jaká může být právní jistota tam, kde jedním z vysoce postavených politiků je bývalý čelný představitel UCK, žalovaný před časem za obchod s lidskými orgány, pašování drog i zbraní. (Tak jak jsme v minulosti mnohokrát zdůrazňovali – jedná se o současného ministra zahraničí.) Problémů, které hýbou Kosovem, je víc než dost. Jejich existence neodrazuje EU od snahy o sbližování a Kosovo se dočkalo odměny za svoji úlohu v balkánských konfliktech. Evropský parlament ratifikoval asociační dohodu, která přinese této svévolně vzniklé zemi řadu dalších výhod. Přitom je patrné, že špatné vztahy s řadou evropských států budou vážnou překážkou v budování vztahů EU a Kosova. Evropská komise hodlá v druhém čtvrtletí t. r. zrušit vízovou povinnost pro občany

do Bulharska či jinam, byly odstraňovány jakékoli stopy po slovanské kultuře i minulosti. Obrovskou změnu ve složení obyvatelstva znamenalo příliv maloasijských Řeků, když v roce 1922 Řecko prohrálo válku s Tureckem. Během Metaxovy diktatury ve 60. letech minulého století bylo dokonce zakázáno a krutě trestáno užívání makedonštiny v soukromí! Další ránu utrpělo slovanské obyvatelstvo Egejské Makedonie válkou mezi partyzány a pravicovou řeckou vládou v letech 1946-49. Na konci 40. let dvacátého století zde zůstal pouhý zlomek původních slovanských obyvatel. Také dnes v Egejské Makedonii čelí Slované velmi obtížným podmínkám. Makedonština není rovnoprávným jazykem, lidé jí hovoří především v soukromí. Školství zůstává výhradně řecké. S velkými obtížemi vychází makedonské tiskoviny a vysílají rozhlasové stanice. Politická strana hájící zájmy Makedonců je terčem řeckého nepřá-

■ UráÏka stateãného národa Polská vláda chce až pěti lety vězení trestat použití výrazu „polský vyhlazovací tábor“ pro označení nacistických táborů v okupovaném Polsku. Poláci vždy protestují proti užití výrazu „polský koncentrační tábor“ místo „nacistický koncentrační tábor na Němci okupovaném území Polska“. I „nesmyslná“ interpretace historického aktu je urážkou statečného národa!

■ âesko chce pomoci Makedonii Ministr zahraničí Lubomír Zaorálek nabídl pomoc Makedonii s řešením uprchlické krize. Mluvil o tom s makedonským ministrem zahraničí Nikolou Popoským. Podle Zaorálka by Česko mohlo zemi poskytnout materiální pomoc i lidské zdroje. Ministr zahraničí také navštívil české policisty, kteří v Makedonii pomáhají s ochranou hranic a dohlížejí na pořádek v tranzitním táboře Gevgelija. V Praze na Smíchově 28. dubna 1991 natřel sochař David Černý narůžovo Památník sovětských tankistů. Akci v květnu zopakovali poslanci a následně tank, který byl pietou padlým osvoboditelům, ze svého podstavce zmizel. V letošním roce uplyne již 25. výročí hanebného činu!

■ Den vzdûlanosti

Demonstranti během střetu s policií zapálili sídlo vlády v Prištině (jednostranně vyhlášeného) Kosova. Toto opatření, pokud bude uskutečněno, vyvolá exodus ekonomické migrace. Je skutečné, že Kosovo má řadu vážných problémů, které pramení mimo jiné z mimořádného způsobu vzniku země a jsou

ovlivňovány po desetiletí uplatňovaným mimořádným přístupem EU, NATO a hlavně USA k vývoji Kosova před a hlavně po odtržení od Srbska, ke kterému nedělitelně po staletí patřilo. (sh)

telství. Je obdivuhodné, že i poslední zbytky Makedonců v řecké části Makedonie usilují o zachování své národnosti, kultury a tradice. Víme vůbec my, nebo naši politici, jak žijí slovanští Makedonci v této části společné Evropy? V příbuzném Bulharsku (Pirinské Makedonii) s výjimkou krátkého období po druhé světové válce nebyla makedonská národnost uznána a podporována. Makedonci tak postupně splývali s bulharskou národností. Část historické Makedonie připojené k Srbsku (Vardarská Makedonie) se stala součástí Království Srbů,. Chorvatů a Slovinců, později Jugoslávie. Makedonci byli považováni za Srby. Po skončení druhé světové války se stává tato část Makedonie jednou z federativních republik Jugoslávie, získává samosprávu a Makedonci plná národnostní práva. Již v roce 1945 byl kodifikován spisovný jazyk, bylo budováno školství.

Vychází tiskoviny, vysílá rozhlas i televize. Socialistická Jugoslávie jednala a žila s Makedonii jako rovný s rovným. Po rozpadu Jugoslávie v roce 1991 se stává Makedonie samostatným státem, ale tento návrat k původnímu názvu se neobešel bez překážek a sporů. Řecko ostře protestovalo proti užití historického názvu a jeho protesty uspěly. Až v roce 1993 po rozhodnutí OSN bylo umožněno užívat název „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“ (cizí zkratka FYROM). V samotné Makedonii však nadále užívají název „Republika Makedonie“. Závěrem je možné shrnout: ze všech oblastí původní historické Makedonie, kde slovanští Makedonci tvořili většinu obyvatelstva, pouze v dnešní Republice Makedonii mají Makedonci plná národnostní práva. V současnosti zde však musí čelit tlaku početné albánské menšiny. MILOŠ MALEC

Z náv‰tûvy makedonského prezidenta Prezident Miloš Zeman na počátku června navštíví Makedonii. Řekl to při setkání s makedonským protějškem Ďorgem Ivanovem, kterého přijal na Pražském hradě. Oba prezidenti nejprve jednali mezi čtyřma očima. poté poobědvali společně s národními delegacemi. Podle hradního mluvčího byla primárním tématem jednání: migrační krize, reakce Evropské unie a role Visegrádské čtyřky. „Diskuse se nevyhnula i širším tématům jako vývoj situace na Blízkém východě,“ sdělil po jednání mluvčí.

K letu D3 159 somálských aerolinek. „Myslím, že to byla bomba. V kabině jsme ztratili tlak, ovládání stroje ale naštěstí nebylo poškozeno, takže jsem se mohl vrátit na letiště. Za celou moji kariéru se mi nic podobného nestalo. Díky bohu, že to dopadlo dobře,“ cituje server The Daily Mail 64letého srbského kapitána letu Vladimira Vodopivece. Vyšetřovatelé věří, že na palubě byla časovaná bomba, která měla explodovat ve větší výšce, což by šanci na přežití značně snížilo, napsal The Daily Mail.

■ Hanba národa

Makedonie v proudu ãasu Zeměpisný pojem Makedonie se podle dostupných údajů poprvé objevil v písemných pramenech koncem 7. století před n. l. Označoval území severně od hory Olympu, ohraničené na západě a severu Dinárským pohořím a Šar planinou, na východě pohořím Rodopy, na jihu Egejským mořem. Podobně chápal Makedonii například řecký učenec Ptolemaios. Když se stala Makedonie později součástí bulharského a srbského státu, byl název Makedonie zachován, ačkoli území nebylo přesně vymezeno. Osmanští Turci tento název v době své nadvlády nad Balkánem přísně zakázali. Pojem Makedonie se vrací až v 19. století, ve shodě se starověkým názvem území. Slovanské obyvatelstvo Makedonie prošlo v 19. století národním obrozením, zpočátku se hlásili k bulharské národnosti, ale již v této době se projevují snahy o vymezení samostatného národa. Historická země je po druhé balkánské válce v roce 1913 roztržena. Získávají Řecko (50,27 %) – tzv. Egejská Makedonie, Srbsko (38,63 %) – tzv. Vardarská Makedonie, Bulharsko (9,93 %) – tzv. Pirinská Makedonie a Albánie 1,17 %). Všechny státy, mezi které byla Makedonie rozdělena, byly založeny na národnostním základě a usilovaly o vytvoření státu s jednou národností. Slovanské obyvatelstvo Makedonie, bez ohledu na jazykové i kulturní odlišnosti, čekaly v dalších desetiletích vyhánění či snahy o proměnu na většinové národy. Zvlášť brutální podoby dosáhly snahy o odnárodnění Makedonců v řecké části. Slovanské obyvatelstvo bylo vysídlováno

Neu‰lo nám

Česko už na počátku února do Makedonie poslalo 27 policistů, kteří pomáhají hranici hlídat. Makedonský prezident po-

Prezident M. Zeman zdraví svého makedonského partnera ë. Ivanova.

děkoval prezidentu Zemanovi na začátku setkání za jejich nasazení. Poznamenal, že přátelé se poznají podle toho, jak si v těžkých chvílích pomáhají. Zemím Visegrádu zároveň poděkoval za pomoc při integraci Makedonie do evropských struktur. Prezident Zeman svému makedonskému kolegovi řekl, že chápe obtíže, které tisíce uprchlíků proudících přes makedonskou hranici znamenají. „Jsem rád, že se Česká republika zapojila do pomoci vaší zemi,“ řekl český prezident. Zároveň poznamenal, že se těší na návštěvu Makedonie. (sh)

Sedmý duben v českém kalendáři je označen jako „Den vzdělanosti“ a patří mezi významné dny. Upomíná na vydání zakládací listiny Univerzity Karlovy 7. 4. 1348 – první vysoké školy tohoto druhu ve střední Evropě. Právě založení UK je symbolem rozkvětu vzdělanosti. Otázka dneška zůstává, zda a jak udržíme tradice našeho školství při příležitosti tak významného výročí slavné Univerzity Karlovy.

■ Slavn˘ âech Letos si připomeneme již 85. výročí, kdy byl 7. dubna zvolen starostou Chicaga podnikatel a politik českého původu Anton Joseph Cermak (Antonín Josef Čermák). Starosta Čermák zemřel o dva roky později na zranění, které utrpěl při atentátu na prezidenta F. D. Roosevelta (6. 3. 1933).

■ Kosovo je Srbsko Uznání Kosova poškodilo tradičně dobré vztahy našeho národa se Srby. Hanba těm, kteří to umožnili! Kosovo je Srbsko! Rezonovalo horní částí Václavského náměstí v Praze, kde spolek Přátelé Srbů na Kosovu uspořádal každoroční protestní demonstraci proti násilnému odtržení Kosova od Srbska.

■ Slovinsk˘ prezident v Praze Slovinský prezident Borut Pahor při návštěvě Prahy řekl, že si evropské země budou muset rozdělit uprchlíky. Se svým českým protějškem se v otázce migrace podle očekávání neshodl. Slovinsko prosazuje celoevropské řešení migrační krize, jaké bude hledat unijní summit v Bruselu. Česko v rámci Visegrádské čtyřky mluví také o takzvaném plánu B. Ten počítá s utěsněním hranic Řecka s Makedonií a Bulharskem. Borut Pahor v Praze řekl, že chápe, že Česko má jiný postoj k migraci, protože neleží přímo na trase běženců. Miloš Zeman rozdíly v názorech nijak neskrýval. „To, v čem se liší, je postoj ke kvótám. Možná, že bychom se shodli na určení horního limitu uprchlíků,“ prohlásil Zeman. Borut Pahor během návštěvy vyznamenal několik českých policistů a vojáků, kteří ve Slovinsku pomáhali s odbavením migrantů. I český prezident dostal Řád za zásluhy díky podpoře zápisu děl slovinského architekta Plečnika na seznam UNESCO. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

197/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Mecená‰ka v˘tvarného umûní Motto: Vydrží-li kultura, přežije národ. Dr. Meda Mládková se narodila v Zákupech a vyrůstala v rodině sládka zámeckého pivovaru. Po přestěhování do Smiřic, navštěvovala klasické královéhradecké gymnázium. V této době se prosadil její zájem o tanec, kdy v roce 1938 získává v Praze diplom profesionální tanečnice u choreografky M. Aubrechtové. Profesionálním tancem se prakticky živila až do samého konce války. Po skončení války se rozhodla pro kvalitní vzdělání ve Švýcarsku, kde končí doktorátem z ekonomie. Po prvním sňatku získává belgický pas a stává se zcela nezávislou. Jejím druhým manželem se stal ekonom Jan Mládek a v této době začíná i její hluboký zájem o výtvarné umění. Studuje tento obor na pařížské Sorbonně. Zde jejich život ovlivnilo přátelství s malířem Františkem Kupkou, a péče o malířovo dílo se stává jejím celoživotním cílem. Během let shromažďuje největší soukromou sbírku malířových děl. Díla nejen sbírá, ale i propaguje a vystavuje. Po roce 1999 se vrací do vlasti, kde se stává nejvýznamnější mecenáškou výtvarného umění. Jako sběratelka umění se stá-

vá zakladatelkou Nadace Jana a Medy Mládkových a Muzea Kampa. Muzeum Kampa v Praze navštívilo v minulém roce přes 130 tisíc návštěvníků, což je nejvíce od jeho otevření. Zájem návštěvníci projevují nejen o stálé exponáty, ale i dočasné výstavy. Na letošní rok plánuje Muzeum Kampa obsáhlou výstavu Františka Kupky i za využití zápůjček z pařížského muzea. Rovněž bude vystaven i obraz Edvarda Muncha. Po časových peripetiích by nadace měla převzít a zrekonstruovat i Werichovu vilu na Kampě s perspektivou jejího využití pro muzejní účely. V životě byla paní Dr. Medě Mládkové projevena řada ocenění: 1999 Medaile za zásluhy II. stupně 2011 Artis Bohemiae Amicis, cena min. kultury ČR 2012 Řád za zásluhy Francouzské republiky 2012 Řád Zlaté lípy min. obrany ČR 2015 jméno Medy Mládkové nese planetka č. 29 419 Pro významnou mecenášku výtvarného umění je největší odměnou zájem a pozornost, která je věnována Muzeu Kampa a jeho sbírkám ze strany návštěvníků a jejich množství je poděkováním za její nadační i osobní činnost. (sh)

Sokolovo ve stínu propagandy Tuto publikaci vydalo nakladatelství Arnošt MOUCHA SVĚT KŘÍDEL v Chebu. Autorem je mladý dvacetiletý publicista ze Sokolova Jiří Klůc. Publikace je věnována posledním žijícím Sokolovákům, ale i dalším, kteří se vydání této knížky nedožili. Tato práce vznikala od listopadu 2012 až duben 2015 za pomoci nejen rodičů, ale i Vojenského ústředního archivu, Vojenského historického archivu, archivu Miroslava Brože, prof. Zoe Klusákové- Svobodové a mnoha dalších osobností a institucí. Dokonce pomohl i Bundesarchiv. V knize najdete věci, které nebyly ještě publikovány. Jiří Klůc se zabývá problematikou čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu za

druhé světové války, regionálními dějinami Sokolovska, historií vojenské hudby a otázkou Němců v čs. zahraniční armádě. Je autorem řady článků a studií. Věnuje se rovněž přednáškové činnosti. Zvítězil v evropské historické soutěži Eustory, ve Středoškolské odborné činnosti v oboru historie. Získal cenu časopisu Dějiny a současnost (2015), Asociace učitelů dějepisu ČR (2015) a řadu dalších ocenění. V rámci autorského týmu spolupracuje na tvorbě Multimediálního průvodce Karpatsko-dukelskou operací. Publikace je velice zajímavá a mladému autorovi patří veliký obdiv a přání mnoha dalších úspěchů na poli historie. (nw)

Slovanská epopej se do Národní galerie nevrátí Cyklus obrazů Alfonse Muchy Slovanská epopej vystavený v pražském Veletržním paláci, je k vidění do konce tohoto roku. Po turné po asijských zemích se do výstavních prostor Národní galerie už nevrátí. Smlouva Národní galerie končí v únoru 2017, kdy se plátna přesunou na výstavu

do Japonska a poté do Číny. Praha vyjednává o zápůjčce s Jižní Koreou a Chicagem. Muchova epopej bude po Asii putovat dva roky, pak se vrátí do ČR; rozhodne se o umístění. Dvacet velkoformátových obrazů Alfonse Muchy znázorňuje dějiny Slovanů. Cyklus je kulturní památkou. (SV)

Hranice Ukrajiny – pouãme se z historie Ignorování dějin a neznalost historie nás kvalifikuje na kandidáty nového zotročení. Bible jasně zjevuje, že kde není poznání, hyne lid. Ukrajina byla do roku 1654 nepatrný státeček, v rozmezí gubernie. Od roku 1654 do roku 1917 ruští carové darovali Ukrajině rozsáhlé území na severozápadě. včetně Kyjeva. Kyjev byl původně prvním hlavním městem Ruska. To si musíme uvědomit. V roce 1922 daroval Lenin Ukrajině východní území zvané Novorusko. To je ono území, ve kterém se dnes vede válka. V roce 1939 daroval Ukrajině Stalin západní území a v roce 1945 po válce přidal k území Ukrajiny část naší první republiky Podkarpatskou Rus. V roce 1954 daroval Chruščov Ukrajině Krym. Ve světle historie vzniku tohoto státu je absurdní tvrdit, že Rusko Ukrajinu dobývalo, nebo že ji chtělo obsadit. Historický výčet pohybu hranic Ukrajiny ukazuje, že tento stát vznikl díky Rusku a Sovětskému svazu. Jestliže se Rusové dozvěděli, že Spojené státy plánují v Sevastopolu zřídit svou vojenskou základnu, Krym si prostě vzali zpět. aby tomu zabránili. Nikdo nevytýká Spojeným státům, že obsadily intervencí svých vojsk například v roce 1983 Grenadu. Grenada nikdy historicky nepatřila Spojeným státům. Nikdo nevyčítá Anglii, že dobyla Falklandské Stránku 6 připravila Nataša Weberová.

ostrovy. Falklandské ostrovy historicky i geograficky patřily Argentině. Rusové se poučili v případě Krymu od Izraelců. Ti zaútočili na egyptská letiště doslova pět minut před jejich útokem na Izraelský stát v šestidenní válce v roce 1967, kdy se několik arabských států pokusilo zničit stát Izrael. Všimněme si, že od dob Napoleona byly na Rusko iniciovány útoky vždy ze Západu. Obě světové války byly iniciovány západními evropskými mocnostmi. Při norimberském procesu se hlavní americký soudce Tauler vyjádřil, že bez finanční podpory německé I. G. Farben by Hitler nemohl začít válku. Tento Američan jistě věděl, že I. G. Farben, která například dodávala Cyklon-B na plynování Židů a národů, měla smlouvu s americkou firmou „American – Oil“. To ukazuje, že hlavním iniciátorem světových válek nebyly národní vlády, ale nadnárodní monopoly, koncerny a bankovní skupiny, řízené od jednoho stolu. Začátek a průběh obou válek to potvrzuje na několika záhadných událostech. Studiem historie získáme moudrost, identitu a poznání božího plánu s lidstvem. Poznání historie brání novému totalitnímu zotročení. Kdo iniciuje opět další válku v Evropě? Neměli bychom měřit dvojím metrem. Opravdu, neznalost historie je neomluvitelná. Záhadné události obou válek mají společný jmenovatel. Strany konfliktu byly řízeny z jednoho centra. ČENĚK KADLEC

Evropská civilizace V současné době dochází ve světovém měřítku ke střetávání různých společenských sil. Jde i o větší organizační celky, označované jako civilizace. V těchto souvislostech je užíván pojem evropská civilizace. Co to znamená? Tímto výrazem je označováno lidské společenství, v průběhu historie vzniknuvší v určité oblasti, tvořené určitým národem či národy se svým jazykem, způsobem života, společnými mravními zásadami a kulturou. Které činitele jsou pro podobu civilizace významné? Co je podstatné pro evropskou civilizaci, co je společné jejím národům? Předpokladem jakékoliv civilizace je lidský základ určité společnosti, od dávnověku se vyvíjející skupiny lidí společného původu, obývající společné území s přírodními podmínkami, které určují jejich obživu a hospodářství, mluvící převážně jazyky shodného původu. Národy s různou kulturní úrovní existují od starověku. Jejich společnost se v dalších historických obdobích a společenských řádech vyvíjela k národním státům. Pro evropskou civilizaci jsou tímto lidským základem převážně indoevropské národy obývající Evropu. Mírné podnebí této oblasti bylo příznivé zemědělství a jim umožněnému rozvoji dalších pracovních odvětví. První společností, která utvářela evropskou civilizaci, byla starořecká antická kultura. Jednotícím prvkem každé civilizace jsou společné mravní zásady, vyjadřované původně v podobě náboženství. Pro evrop-

skou civilizaci bylo tímto jednotícím mravním vodítkem křesťanství. V pozdně antickém období navazovalo na monoteistický judaismus – Starý zákon se základními mravními příkazy – Desaterem. Ježíš přinesl nový princip, odlišující jeho učení od předchozích náboženství – lásku k bližnímu. To je kladný přínos křesťanské civilizace, která v posledních dvou tisíciletích byla vlastní Evropě. V průběhu středověku nad tímto mravním principem převládla zvláště u západní katolické církve honba za bohatstvím a mocí všemi prostředky až po válečné křížové výpravy a zrůdné zločiny inkvizice. Protestantství na začátku novověku příklonem ke starozákonní představě o vyvolenosti bohem, a tím zdůvodňované nerovnosti křesťanů a jinověrců podpořilo vyvražďování amerických domorodců. Zvláště v posledních dvou stoletích se v Evropě projevovala snaha o spravedlivé beztřídní uspořádání společnosti. K té směřovala řada evropských revolucí a období socialismu, který je nyní v různých podobách rozvíjen mimo Evropu. Evropskou civilizací lze charakterizovat určitým dědictvím antické kultury, křesťanským základem mravních zásad, národním uvědoměním a snahou o sociálně spravedlivou společnost. Tzv. Euroatlantická civilizace je účelovým spojováním evropské civilizace s daleko mladší podobou společnosti USA, ovlivněné morálkou značné části jejích zakladatelů – bezohledných dobrodruhů převážně anglosaského původu. Dalšími velkými civilizacemi s jinými nábožensko-mravními základy jsou hinduismus, buddhismus a islám. Hinduis-

mus je v podstatě staré indoevropské pohanství s více bohy, doplněné učením o převtělování. Toto učení umožňuje rozdělení indické společnosti na nepřekročitelné kasty a udržování poddaných vládci po staletí v pasivitě. Pasivní přístup k životu nese v sobě i buddhismus, rozšířený v jihovýchodní Asii. V současné době závažným způsobem ve světě vystupuje civilizace islámu, projevující se ve své agresivní podobě. Islám vytvořil prorok Mohamed v 7. století, použiv přitom prvků židovství a křesťanství, doplněné názory tehdejší arabské společnosti. Islám má mnoho výkladů, od umírněných až po výzvy k jeho šíření násilím. Tento krajní výklad je dnes uplatňován islámskými teroristy na Blízkém východě, pokoušejícími se rozšířit toto učení do dalších oblastí, včetně Evropy. Dnes zcela reálně ohrožuje evropskou civilizaci a samé její přežití nikoliv živelná, ale zřejmě řízená invaze ne uprchlíků, ale ekonomických parazitů a islámských teroristů. Je nezbytné odmítnout sebevražednou vstřícnost Evropské unie k této invazi. Nenechme se klamat a ohlupovat lidsko-právními pomatenci a cizím zájmům zaprodanými politiky. Je čas nazývat věci pravými jmény a čelit nebezpečí rozvratu evropské společnosti posilováním ochrany a bezpečnosti vlastního státu! Naprosto správně řekl prezident České republiky Zeman ve vánočním projevu: „Tahle země je naše. Tahle země není a ani nemůže být pro všechny.“ Evropa je již v dlouhodobé válce za zachování své civilizace! JAN MINÁŘ

K nedoÏit˘m devadesát˘m narozeninám prof. Jarmily Vrchotové-Pátové Jarmila Vrchotová-Pátová se narodila 29. dubna 1926 v Praze. Pocházela z rodiny, která žila plným kulturním životem. Otec František Páta a její strýc byli slavisty, spisovateli a překladateli ze slovanských jazyků. Oba byli za německé okupace v období druhé světové války popraveni. V té době jí bylo na všech veřejných školách zakázáno studium, takže mohla vystudovat zpěv na konzervatoři a hudební pedagogiku na Univerzitě Karlově až po válce. Na závěr studia pak složila děkanské zkoušky (CSc.) a získala doktorát filozofie. Přitom stále zpívala, a to nejenom doma, ale i v zahraničí. Rovněž nahrávala na gramofonové desky a CD. Velmi oceňovány jsou kupř. interpretace z děl Foerstrových, Martinů, Janáčkových, Dvořákových a lužickosrbské vokální tvorby. Pedagogickou práci zahájila na Jeremiášově hudební škole v Českých Budějovicích, pak už to byla Praha s lektorskou činností na katedře hudební výchovy Pe-

dagogické fakulty Univerzity Karlovy pod vedením univ. prof. Dr. Josefa Plavce. Do roku 1987 vedla katedru zpěvu a hudební režie na Hudební fakultě AMU. Vychovala řadu absolventů, kteří se uplatňují jako koncertní pěvci. Za všechny jmenuji Zdenu Kloubovou, která působí v Národním divadle v Praze a Jaromíra Achatziho v New Yorku. Jarmila Vrchotová-Pátová byla pěveckou poradkyní celé řady sborů, ať už to byl Jirkovský dětský sbor, Vycpálkovci, Pražský pěvecký sbor Smetana, Smíšený sbor českého učitelstva z Hradce Králové (sbormistr prof. Plavec) a později to byly Pražské mužské sbory. Z posledních dvou jmenovaných mám jako sborový zpěvák osobní zkušenosti. Mnohé jsme se v pěvecké technice jejím přičiněním naučili. Byla to z její pozice, jak sama říkala, krásná a zajímavá práce a dá se říci vždy smysluplná. V její publikační činnosti zaznamenáváme určité rozvětvení, a to na poezii, pró-

zu, pedagogické publikace, recenze, kritiky, odborné články a jednotlivé statě. Její verše byly často zhudebňovány (např. se jich ujali skladatelé Jitka Snížková, Jiří Válek, Jan Schneeweis aj.). Z pedagogických publikací je stále nejpoužívanější Didaktika zpěvu pro sólisty, sborové pěvce a budoucí pedagogy, kterou vydala Západočeská univerzita v Plzni, kde osm let učila na katedře hudební kultury sólový zpěv. Velice záslužnou práci odvedla ve Výboru národní kultury jak od jeho založení, tak i později jako předsedkyně tohoto občanského sdružení. Pořádáním vernisáží, literárních večerů a koncertů vážné hudby dávala možnost vystoupení umělcům z nižších, středních i vysokých škol. Byly to nezapomenutelné podvečery. Sám jsem byl přítomen na několika z nich a byl jsem vždy více než spokojen. Umělkyně zemřela 28. listopadu 2012. MILOSLAV SAMEK

Memento pro vûãné ãasy Nádherná česká krajina na úpatí Krušných hor, lesy a louky obklopují malou vesničku Jindřichovice, kde za války v letech 1914-1918 věznilo Rakousko-Uhersko zajaté srbské vojáky. Proti zásadám Haagské úmluvy internovalo nejen zajaté vojáky, ale i ženy, starce a děti, pochytané v průběhu válečných operací. Podle Haagských úmluv měli vězňové v táborech omezenou volnost, ale musely jim být zajištěny podmínky pro život. Avšak podmínky v tomto zajateckém táboře byly tak zlé, že tu vězňové mohli jenom umírat a ne přežít. Hygiena neexistovala. Vši roznášely epidemie skvrnitého tyfu. Ze špíny řádila úplavice. Při těchto epidemiích zajatci umírali hromadně. Denně umíralo na 40 vězňů. Mrtvé sváželi na táborová pohřebiště a pochovávali je v hromadných hrobech. Rakousko-uherské metody vyhlazování Srbů byly úmyslné a plánovité, bylo to součástí politiky vůči nim. Zajatecký tábor v Jindřichovicích byl prototypem ještě strašnějších táborů smrti – Osvětimi a Mauthausenu. Pohlédneme-li

na dokumentární snimky, nelze si nepovšimnout zarážející podoby. Stejný řád smrti, baráky, živí kostlivci, jenom uniformy strážců jsou jiné. Na nejvyšším bodě, z něhož je vidět na místo utrpení a smrti mučedníků, byla vybudována Kostnice – mauzoleum, aby věčně vydávala svědectví o tragédii nevinných lidí a burcovala svědomí lidstva, aby včas předešlo zločinům novým. (Dějiny ukázaly, že lidstvo se nepoučilo a dovolí další a ještě větší hrůzy.) Kostnice byla vybudována ze staré vodárny a exhumace posmrtných pozůstatků vězňů probíhala v letech 1926 až 1932. Bylo shromážděno 7100 srbských a 189 ruských vězňů. Pozůstatky jsou uloženy ve zvláštních dřevěných schranách (70x30x30 cm) ve vybetonované místnost pod úrovní terénu. Vysvěcení Kostnice v Jindřichovicích se konalo 8. července 1932 pod záštitou prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka a krále Jugoslávie Alexandra I. Karadžordževiče. Účastnily se osobnosti politického a veřejného života jak Československa, tak Jugoslávie. Po zaznění jugoslávské a československé hymny sloužil zádušní mši nišský vla-

dyka Dositej jménem patriarchy za asistence podkarpatského vladyky Damaskina, vladyky ruského Sergeje a vladyky církve v Československu Gorazda. Památník – mauzoleum, který byl v letech po druhé světové válce v péči pouze jednoho místního obyvatele, bez prostředků, byl zaštítěn Velvyslanectvím Svazové republiky Jugoslávie a do roku 1996 rekonstruován. Prostředky zajistilo Ministerstvo kultury Srbské republiky, vláda České republiky a donátoři srbští podnikatelé žijící a působící v České republice. „Tábor smrti v Jindřichovicích je výplod velmocenské rakousko-uherské nadvlády nad jinými národy. Je mementem, ale i porážkou celé naší epochy. V dějinách lidskému pokolení nic nezpůsobilo takové zlo jako snaha velkých mocností upravit si svět podle svých představ, donutit jiné národy, aby se zřekly vlastní svébytnosti a svého národního programu. Válka je zlo i pro poražené i pro vítěze.“ To jsou slova Djoka Stojičiče, bývalého mimořádného velvyslance Svazové republiky Jugoslávie, který má na obnově mauzolea veliký podíl. NATAŠA WEBEROVÁ

197/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Slované by mûli spolupracovat a znovu najít spoleãnou fieã JUDr. Vojtûch Filip, místopfiedseda Poslanecké snûmovny Evropská unie je v krizi, zejména politické, společenské a také myšlenkové Mohou za to ti, kteří ji řídí a kteří namísto projednávání a hledání souhlasu občanů si zvykli jen diktovat a chtějí rozhodovat bez těch, kterých se rozhodnutí týká. Dobře není ani v Evropě jako takové, neexistuje žádné hledání spravedlivého rozdělení sil a politická vize. V EU ne každý hlas je tak silný, aby dokázal překřičet například onen bruselský diktát ve znamení nihilistické migrační politiky (= jen fabulovat a nic nedělat) a nesmyslných kvót. Uvědomme si, že v EU jsou vlastníky silných

hlasů státy, kterým jde především o vlastní zájmy, případně papouškování zájmů USA, a které se proto v současné době po-

Nበekonomick˘ rÛst je zaloÏen˘ na poptávce zvenãí. Myslím si, Ïe právû ono hledání (staro)nov˘ch partnerÛ a spojencÛ by nám jistû pomohlo. týkají s vlastními problémy. Jako komunisté máme opravdovou a realistickou vizi. Když je třeba hledat spojence, obraťme se tam, kde máme historicky mnoho společného, a s nimi hledejme

Co bylo v americkém „kadlubu“ Americký Národní bezpečnostní archiv odtajnil zatím nejpodrobnější seznam míst v bývalém Sovětském svazu, ve východní Evropě a v Číně, která se v případě jaderného konfliktu měla stát koncem 50, let minulého století terčem atomového napadení. Tyto cíle se nacházejí i v bývalém Československu. Je bezesporu, že číslo jedna patřilo Moskvě. Praha na tomto seznamu měla pořadové číslo 61. Z odtajněných údajů je patrné, že cíle v roce 1956 byly vytyčeny k systematickému ničení živého potenciálu, tedy civilních osob a městských aglomerací. Nešlo o ničení vojenských cílů, ale o destrukci průmyslových a městských cílů Moskva, Leningrad, Peking, Berlín a Varšava jen některé z velkoměst tehdejšího východního bloku. Záměrné a přímé útoky na civilní osoby jsou v rozporu do té doby platnými normami. Mezi místa určená k systematické a totální destrukci bylo zařazeno na 1200 měst. Každé místo má své pořadové číslo, Praha měla číslo 61. Mimořádný důraz byl položen na likvidaci vojenských letišť na území SSSR. Útoky amerického letectva měly být zasazeny jadernými pumami o síle 1,7 až 9

megatun. Pro názornost, nálož o síle jedné megatuny má sedmdesátinásobnou ničivou sílu ve srovnání s ničivou silou bomby svržené na Hirošimu. Uplynulé více jak půlstoletí změnilo nejen vojenské mapy světa, ale i cíle jaderných úderů. Budoucí válka nebude ve své podstatě o nic civilizovanější, ať její příčiny budou jakékoliv. Němečtí novináři odkryli rozpočtové plány letecké základny Buchel, rozpočet ukázal, že arzenál může stát na 10 miliard dolarů. A to na území Německa. Samo Německo ale podepsalo mezinárodní smlouvu, že bude bezjadernou mocností. I když je nutné chápat základnu v Buchelu jako vyjmutou z německé kontroly (exteritoriální). Modernizace jaderného arzenálu musí probíhat s vědomím berlínské vlády. Nebo Německo neví, co se mu děje na dvorku? Situace jasně ukazuje, že Německo, ač se k jaderným zbraním nehlásí, v případě války bude těmito zbraněmi disponovat. A zbývá otázka, kam jsou tyto zbraně namířeny, když podle posledního summitu NATO z roku 2014 je jako hlavní protivník označováno Rusko? (sh)

Kóvérovy starosti Předseda maďarského parlamentu Kóvér má těžké spaní. Co za tím vězí? No přece prezident Československa Dr. Edvard Beneš. Proč? Benešovy dekrety a křivdy z nich plynoucí nedají Kóvérovi spát. A nejen to. Jak je možné, že Česká a Slovenská republika mohou být členy EU, pokud součástí jejich právního řádu je zákon vycházející ze zásady kolektivní viny? Na mysli má Kóvér, jako řada jiných revanšistů, prezidentské dekrety, jež po druhé světové válce zbavily Němce a Maďary v Československu majetku a občanských práv. A světě, div se! Česká republika si dovolila odmítnout dekrety zrušit! Kóvér se snaží oživit názor, že jednou snad budou ve střední Evropě panovat takové sousedské poměry, že bude možné bez záště urovnávat historické a další křiv-

dy i v otázkách menšin. A právě v této souvislosti zpochybnil české a slovenské členství v Unii. Panu Kóvérovi uniklo, že takové sousedské poměry ve střední Evropě již panují. Nikdo nemůže příkladně obvinit naše politiky, že napadají Maďarsko či Maďary za jejich místo a postavení, ve kterém byli zařazeni na frontách druhé světové války. Naopak, je třeba vyzvednout přístup k obraně Česka, tak jak se k němu postavil ministr vnitra Chovanec. Cituji: „Já věřím, že předseda (maďarského) parlamentu měl špatný den a pokud by ho snad neměl, tak postoj České republiky je jednoznačný. Máme jiná témata, jiné problémy, které bychom měli s našimi maďarskými partnery řešit. Téma Benešových dekretů je pro nás neměnné a nedotknutelné.“ STANISLAV HRZINA

Vzpomínání nûmeckého vojáka V posledních letech se stále častěji objevují publikace zabývající se vzpomínáním na „hrdinné“ boje wehrmachtu na východní frontě, vzpomínky různých německých odstřelovačů, generálů,. tankistů a letců. Jeden z toho nabývá dojmu, že vše bylo trochu jinak. Chtěl bych také seznámit s jednou vzpomínkou německého vojáka, jehož vyprávění bylo zaznamenáno v rodinné kronice jednoho sedláka z naší obce. Záznam se vztahuje k 16. dubnu 1945. Následující den již byla obec osvobozena. Pro objektivnost uvádím doslovný přepis tohoto záznamu. Posouzení tohoto vyprávění si udělá každý sám: Německá pěchota opouštěla Žabčice a zůstalo pouze dělostřelectvo. Stála 2 děla u rybníku a 1 pod památným topolem za naší stodolou. Bylo z nich vypáleno asi 10-12 ran, načež kvapně odjela. V bažině za zahradou č. 36 obě děla uvízla a zůstala. Od děla, stojícího za naší stodolou, přišel k nám voják s konservami a nabízel nám je výměnou za víno. Právě jsme

společnou budoucnost Evropy. Proto osobně také prosazují myšlenku znovunavázání široké spolupráce s ostatními slo-

obědvali a i jemu jsme nabídli. Pojedl, poděkoval a rozhovořil se. Byl to Bavorák od Pasova na hornorakouských hranicích. Byl větší rolník, říkal, že má statek asi 250 mír, doma ženu a tři děti. Slzy mu kapaly z očí, když říkal, že už je asi nikdy neuvidí, a co se s nimi stane, až Rusové přijdou do jeho domova. Těšili jsme ho, že Bavorsko se nemusí ničeho obávati, že odplata postihne především Prušáky. Upokojil se poněkud a řekl, že by bylo strašné, kdyby Rusové spláceli podobně, jako činili oni, Němci. „Když jsme vtáhli do vesnice v Rusku nebo na Ukrajině, mladé ženy a dívky byly znásilněny a pak jim byla podřezána hrdla nebo byly pověšeny. Mladí chlapci byli odvedeni, staří lidé a děti nahnáni do stodol, které byly zapáleny. A chtěl-li kdo uprchnouti, tedy byl zastřelen z kolem stojících připravených kulometů! Podobné věci jsem nikdy neschvaloval, co však činiti, rozkaz je rozkaz!“ A slzy mu při tom vyprávění kanuly z očí a my s hrůzou poslouchali. Ing. RUDOLF VALÁŠEK

vanskými státy. S řadou z nich nás totiž pojí mnohé společné zájmy, historie, podobné politické myšlení, ale i obdobné ekonomické zájmy. Nemluvím teď jen o státech V4. Je potřeba najít společnou řeč i s ostatními slovanskými státy, a to zejména mimo EU. Jedině tak můžeme být silnější a náš hlas může být více slyšet. Jedině tak můžene získat jako Češi jistý politický vliv, který nám v současné době chybí. Kromě toho nám podobná spolupráce může pomoci i ekonomicky. Náš ekonomický růst je založený na poptávce zvenčí. Myslím si, že právě ono hledání staronových partnerů a spojenců by nám jistě pomohlo. Stát se solitérem nebo se nechat unést agitací protiextremistických skupin se nevyplácí. Myslím si, že posilování protimigračních stran je jen krátkodobým trendem, který nemá budoucnost. Něco podobného jsme mohli nedávno vidět v Polsku, kde vyhrála strana Právo a spravedlnost… Jsem proti bruselské byrokracii, ale nemyslím si, že rozpad EU nám může něco pozitivního přinést. Evropu je třeba měnit ve prospěch pracujících občanů a nenechat ji nadnárodním korpo-

racím. Jsem však zastáncem celoevropské – kontinentální spolupráce, tedy nejen mezi státy EU, ale mezi všemi státy Evropy. Jedině tak jsme schopni něco dokázat, a především zajistit Evropanům místo v multipolárním světě. Toho nelze dosáhnout multikulturním zničením evropské civilizace, ale naopak udržením historických a kulturních hodnot – naší české a také evropské identity, ke které jsme historicky mnoho přispěli. Evropská společnost a její národní státy mají před sebou budoucnost, jen nesmíme nadále trpět laxní přístup Evropské komise a dalších orgánů EU k hrozbám války. Namísto, aby

přispívali evropští politici k integraci, svou nesmyslnou politikou J. C. Juncker, A. Merkelová, F. Hollande, D. Tusk, či další silně společnost polarizují. Vznikají extremistické skupiny, z nichž některé inklinují k fašismu. Odpovědnost jmenovaných za současný stav je jasná, jestli svou odpovědnost nemohou unést, je třeba je vyměnit, teď už nestačí jen přešlapovat na místě, je třeba konat a s novou myšlenkou pracovat na změně, která respektuje historické souvislosti, neničí naši národní a evropskou identitu a může vést při skutečné celoevropské spolupráci i k lepší budoucnosti. (Haló noviny 19. ledna 2016)

Smífiení? âe‰i jsou ochotni, ale jen kdyÏ Nûmci pfiijmou pováleãné uspofiádání Němci, kteří žili jako menšina v Československu (podobně jako v Polsku i jinde), byli z rozhodnutí vítězných mocností po 2. světové válce od nás (i z jiných zemí) odsunuti do své mateřské německé říše. Hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost zneužití menšin pro rozbíječské válečné cíle. Někteří odsunutí však odmítli spoluodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938–39 i za válečné útrapy jeho obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945. Založili krajanské spolky a nadace a zkonstruovali ideologii nespravedlivě obviněných. Prožité dějiny přepisovali tak, že se sami ocitli v roli nikoli viníků, ale obětí, své viny horlivě popírali a za-

lhávali, své oběti naopak obviňovali. Žádali všemožné náhrady, právo na návrat a satisfakci. Jejich propagační činnost v různé podobě, v různé rovině, v různém rozsahu a zaměření trvá již 70 let a nutí Čechy bránit se a vyvracet stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem tzv. prezidentských dekretů a kolem údajných českých násilných protiněmeckých činů. Poslední akce, o které se začalo mluvit nedávno v Brně, je akce Smíření. Smíření Čechů s odsunutými Němci. Myslím, že v duchu našich národních dějin mohu prohlásit, že smíru a smíření si dovedeme vážit. Ale musí to být smíření spravedlivé, nesmí to být jen pěknější označení pro opuštění vlastního stanovis-

ka a přijetí stanoviska druhé strany. Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale jen když Němci přijmou bez restrikcí stav, který byl po 2. světové válce vítěznými mocnostmi usnesen a uskutečněn. Stav odsunu, demilitarizace, denacifikace a demokratizace. Prezident Edvard Beneš, který všechny své síly věnoval za války obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy, už je to dávno, na adresu odsunu: „Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého.“ STANISLAVA KUČEROVÁ

Vyhlá‰ení roku odpu‰tûní mezi slovansk˘mi národy Byzantský katolický (všeobecný) patriarchát tímto v autoritě apoštolské a prorocké vyhlašuje tento rok 2016 rokem vzájemného odpuštění pro slovanské národy Polsko, Ukrajinu a Rusko. Důvod: Pokud se nazýváme křesťany, jsme povinni následovat příklad našeho Pána Ježíše Krista. Když Mu vráželi hřeby do rukou, modlil se: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!“ Tím dal najevo, že ví, že ti, kteří působí Jeho smrt, byli oklamáni duchem, lží. Do modlitby „Otče náš“ vložil prosbu: „(Otče) odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ K této prosbě dodává komentář: „Jestliže neodpustíte, ani Otec Nebeský neodpustí vám.“ (Mt 6,14-15).Ježíš nemluví o tom, kdo je viníkem a kdo jím není. Stanoví jen jeden požadavek – odpustit! Jinde říká: „Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ „Jakou mírou měříte, totiž mírou naměří i vám.“ (Mk 4,24) Pokud máme míru vlastní spravedlnosti, nikdo z nás lidí před Božím soudem neobstojí. Pokud ale přijmeme míru milosrdenství, to znamená, že odpouštíme, pak Bůh ani nás nebude soudit podle spravedlnosti, ale podle milosrdenství. To je jediná cesta ke spáse jedince i společnosti. Ještě asi před pěti lety nikdo na Ukrajině neviděl důvod, proč by měl chovat nenávist vůči rusky mluvícím Ukrajincům. Byli však ocejchováni nenávistným termínem „moskali“ a uměle vyvolána nená-

vist vůči nim především na Západní Ukrajině. Nejen ale vůči nim, ale i vůči ruskému národu. Toto vyvolávání nenávisti je nebezpečnou xenofobií, která je trestná! Můžeme ji nazvat „rusofobií“. Pokud by někdo v Rusku dělal totéž, pak by to byla „ukrajinofobie“. Někdo uměle, podle psychologických technologií, tuto nenávist vyvolal, aby se oba národy dostaly do bratrovražedného napětí či dokonce války. To zákulisní strana tím sleduje získání kořisti sama pro sebe za cenu, že způsobí velkou škodu a utrpení oběma národům. Rovněž i ti, kdo tuto xenofobii rozšiřují, ať jsou to politici, novináři či kněží, by měli být za to přitaženi k zodpovědnosti a sankcionováni. Co se týče vztahů Ruska a Ukrajiny k Polsku, v minulosti bylo mnoho zranění a nespravedlnosti. Řešením není uměle oživovat staré rány a ještě je zvětšovat. Řešením je odpuštění! Polsko je v současnosti pod tlakem islamizačních kvót. Polsko, Česko, Slovensko i Maďarsko mají zájem na ekonomických vztazích s Ruskem a rovněž s Ukrajinou. Země východní Evropy odolávají rovněž tlakům současné islamizace diktované Amerikou a Bruselem. Jde tu o likvidaci křesťanství a evropské kultury! V dané situaci se musí tyto národy sjednotit, jak v politické, tak i v duchovní sféře, aby zachránily svou vlastní identitu a mohly se i ekonomicky rozvíjet. Vyvolávání vzájemné nenávisti je

zločinem proti těmto národům! Tímto Byzantský katolický (všeobecný) patriarchát vyzývá především prezidenta, vládu Ukrajiny, ale i Ruska a Polska, aby se řídili zdravým, kritickým rozumem, a ne nenávistí a emocemi! Zároveň se tímto obracíme na všechny představitele pravoslavných a katolických církví i protestantských sborů v těchto národech, aby během tohoto roku smíření každou první neděli v měsíci, alespoň krátce zdůraznili potřebu odpuštění ve svých chrámech! Bohužel, některé chrámy se staly ohnisky nenávisti a xenofobie. Vyzýváme i všechny křesťany, aby se v tomto roce každý den modlili za svůj národ modlitbu Páně „Otče náš“ a modlitbu k Svaté Bohorodičce „Zdrávas Maria“, aby Bůh dal milost pravdivého pokání! Pak skrze vzájemné odpuštění Bůh dá i duchovní vzkříšení těchto národů! Kéž skrze vaše modlitby a upřímná gesta odpuštění je uhašena nenávist, která může vyvolat válečný požár! Pak už by bylo pozdě! Národům Ruska, Ukrajiny a Polska zasílá požehnání od našeho Boha a Spasitele Eliáš, patriarcha Byzantského katolického patriarchátu, Metoděj a Timotej, biskupové sekretáři Stránku 7 připravil a rediguje Jan Minář

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

197/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A Zloãiny nesmí b˘t zapomenuty

Chatynû ChatyÀ – malá bûloruská vesniãka, která se stala symbolem tragédie lidu Bûloruska v dobû Velké vlastenecké války. Memoriální komplex na místû vesnice ChatyÀ, to je chrám pod otevfien˘m nebem. Nejezdí sem pouze obãané Bûloruska, ale i obãané desítek státÛ svûta, a kaÏd˘ si odsud odná‰í mal˘ plamínek velké pamûti bûloruského lidu. ProtoÏe bez pamûti na minulost, není budoucnost. A zvuk zvonÛ Chatynû, aÈ vejde do svûdomí lidstva… Po napadení Sovětského svazu 22. června 1941 šla za postupující armádou wehrmachtu vojska SS, která měla hlavní úkol likvidovat jakýkoliv odpor proti okupantům. 16. července 1941 Hitler prohlásil: „Partyzánská válka nám dává možnost vyhubit všechny, kdo se proti nám postaví.“ Vraždy nevinných lidí probíhaly po celé zemi, kterou Němci okupovali. Hitlerovci počítali s tím, že masové popravy, vypálení vesnic i s obyvateli je dostatečně zastrašující prostředek ke zničení jakéhokoliv odporu. Symbolem tohoto řádění se stala vesnice Chatyň.

Tragédie Ráno 22. března 1943 partyzáni oddílu „Mstitel“ v počtu dvou set lidí přenocovali

ve vesnicích Mokraď a Chatyň. Nato vyjeli lesem k silnici Lagojsk-Pleščenidy, kde nastražili léčku. Kolem 11. hodiny přijížděla od Pleščenid kolona policejního ochranného pluku. Kolona padla do léčky, při které byl zabit velitel roty Hans Welke a tři policisti. Partyzáni beze ztrát odešli do lesa. Pomsta fašistů byla strašná. Byli uvězněni obyvatelé vesnice Kozyry, kteří zrovna nedaleko káceli stromy. Policisté předpokládali, že jsou ve spojení s partyzány. K pronásledování partyzánů přibyla rota pluku SS „Černá smrt“. Zajatým dřevorubcům došlo, že budou postříleni, tak začali utíkat. Policisté tyto bezbranné lidi postříleli. Celkem 26 lidí. Kolem 15. hodiny trestní oddíl obklíčil vesnici Chatyň a začal ji ostřelovat z děla, minometů a kulometů. Během boje byli zabiti tři partyzáni a pět zraněno. Byli zabiti i někteří obyvatelé Chatyně. Partyzáni ustoupili do lesa, kam je esesmani nepronásledovali, měli strach z další léčky. Pomstili se strašným způsobem na bezbranných lidech. Obyvatele Chatyně muže, ženy i děti vyhnali z domovů a zavřeli je do stodoly, kterou z vrchu zapálili. Bylo tam seno a sláma, utéci nebylo kam. Kdo se o to pokusil, byl zastřelen. Svědectví podal bývalý kovář Josif Kaminskij,

kterému se podařilo zachránit. Jeho syn mu zemřel před očima. Ještě se stačil zeptat, jestli máma žije. „Nedej Bůh nikomu, kdo žije na této zemi, aby viděl a slyšel tolik hoře.“ Těmito slovy zakončil svoje svědectví. Zahynulo 149 lidí, z toho 75 dětí. Vesnice Chatyň nezůstala sama. V Bělorusku bylo zničeno a vypáleno 209 měst a městeček a 9500 vesnic. Zahynulo 2 miliony 120 tisíc lidí. Každý čtvrtý občan Běloruska zahynul. Jak krásná je běloruská zem, jak krásní lidé v ní žijí. Pracovití, milí a NEPOKOŘENÍ. NATAŠA WEBEROVÁ

Blahopfiejeme!

Svoboda byla na dosah ruky Babička Zoe Svobodové-Klusákové, Anežka Stratilová, byla s dalšími vězeňkyněmi odvezena v transportu do Osvětimi, zřejmě k likvidaci, neboť v koncentračním táboře Ravensbrücku nebyly ještě vybudovány plynové komory. Odtud poslala domů dopisy mimo cenzuru. Byla v nich naděje, že se setká s rodinou, těšila se domů. Blížila se fronta, byla slyšet kanonáda. Avšak nacistická vražedná mašinerie neskončila. Ještě než mohly být nebohé ženy vězněné v koncentráku osvobozeny, byly poslány zpět do Ravensbrücku, kde již byly plynové komory postaveny. Na den 28. března byl svolán generální apel, na kterém byly vyčleněny „slabé a nemocné“ ženy k likvidaci plynem. Usmrtili je o velikonočních svátcích 30. a 31. března 1945. V seznamu, který správa tábora SS zanechala a který nese krycí název „Überstellt nach Mittweida“, bylo uvedeno

3660 žen různých národností. Byl to „VELKÝ PÁTEK“ ravensbrückých žen. K odsouzení tohoto hrůzného činu jsou jakákoliv slova slabá. Zbylé vězeňkyně vyhnalo SS na pochod smrti směrem na západ k Američanům. Dozorkyně se na tuto cestu oblékly do vězeňských pruhovaných šatů. Když byla babička Zoe Svobodové-Klusákové vybrána do plynu, ještě se snažila o svůj život bojovat. Utekla a schovávala se různě mezi bloky. Když gestapáci při kontrole zjistili, že jim jedno číslo chybí, vypustili vlčáky. Spoluvězeňkyně nikdy nenašly v sobě dost sil, aby tuto vraždu rodině Svobodové dovyprávěly až do konce. Letos připadnou Velikonoce též na konec března. Věnujme tichou vzpomínku těm ženám, které zemřely s trnovou korunou, nesouce svůj kříž přímo na prahu míru. NATAŠA WEBEROVÁ

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

● Senátor Jaroslav Doubrava z Telnice oslaví 4. dubna 68. narozeniny. ● Zdeněk Sirůček v Ostravě bude slavit také 4. dubna 76. narozeniny. ● Jan Plesnivý z Prahy se dožívá, 8. dubna, 90 let. ● V Liberci se dožívá 84 let, 9. dubna, Albert Polončík. ● 85 let se dožívá v Příbrami Miloslav Bílek, dne 10. dubna. ● V Jirkově bude slavit 94. narozeniny Rudolf Lorenz, také 10. dubna. ● Jiřinka Ručková z Rožnova pod Radhoštěm, distributorka Slovanské vzájemnosti, oslaví, 10. dubna, 77. narozeniny. ● V Praze bude slavit 79. narozeniny, 11. dubna, Josef Ballada. ● Květa Čelišová, členka Celostátní rady SV ČR, oslaví v Cirkvicích,11. dubna, 70. narozeniny. ● V Hradci Králové se dožívá 79 let, 11. dubna, Jaromír Chmelík. ● František Krkoška, člen revizní komise SV ČR, se v Praze dožívá, dne 12. dubna, 93 let. ● Juljin Christov z Kosmonos oslaví, 17. dubna, 74. narozeniny. ● V Kladně bude slavit, 17. dubna, 73. narozeniny aktivista SV ČR Ladislav Nyš. ● Radim Bouček z Pardubic oslaví 86. narozeniny, 18. dubna. ● V Lounech se dožívá 81 let Michal Petrik, 18. dubna. ● Člen předsednictva SV ČR, novinář Jan Jelínek oslaví 70. narozeniny, 21. dubna. ● Anna Křížová z Prahy se dožívá, 23. dubna, 84 let. ● V Plzni se dožívá 81 let Helena Mixová, 24. dubna. ● Členka předsednictva SV ČR Václava Králová bude v Sádkách slavit, 26. dubna, své 71. narozeniny. ● V Liberci se dožívá 93 let, 27. dubna, Josef Bobek. ● Dopisovatel Slovanské vzájemnosti Rudolf Vaněk z Chebu, oslaví 88. narozeniny, 30. dubna. Všem jmenovaným i nejmenovaným oslavencům přeje hlavně hodně zdraví redakce Slovanské vzájemnosti.

Dne 17. ledna, jako kaÏd˘ rok, jsme vzpomnûli památku obûtí HOLOCAUSTU, brutální genocidy proti Ïidovskému etniku a slovansk˘m národÛm. Nacista Adolf Hitler sv˘m Mein Kampfem vyhlásil boj ÎidÛm, komunistÛm a SlovanÛm, ktefií jako ménû hodnotné rasy zabírají prostory pro rozvoj Nûmecka. JiÏ císafi Vilém II. v roce 1905 prohlásil, Ïe nûmeck˘ národ byl stvofien, aby civilizoval svût. Tato nelidská ideologie nadfiazenosti získala podporu vût‰iny obyvatel Nûmecka a také men‰iny v sousedních zemích. Židům byly zabavovány majetky, museli nosit žlutou šesticípou hvězdu se slovem Jude. Následovala deportace do ghett, později do koncentračních táborů k likvidaci v plynových komorách. Zde nebylo rozdílu mezi mužem, ženou či dítětem. Vraždění se týkalo všech evropských vlastenců a odpůrců fašistického Německa. Tato zvěrstva nesmí být nikdy zapomenuta.

Odsun Vzpomínáme 70. výročí odsunu – vystěhování Němců do poraženého Německa. V roce 1945 rozhodla postupimská konference o navrácení ukradených území v roce 1938 a 1939 tzv. Sudety zpět ČSR a republika uznána za suverénní stát. Od 25. 1. 1946 do 24. 10. 1946 bylo vystěhováno: do západní zóny 1 559 000, do západního Berlína 4000, do východní zóny 841 000, dobrovolně odešlo 88 614, celkem 2 488 614 Němců. Já jsem se jako příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB) vystěhování Němců zúčastnil v Mikulově na jižní Moravě jako dohled na pořádek a bezpečnost. Vystěhování

řídila okresní správní komise. Všech 16 vlakových souprav transportů proběhlo v klidu, i když jednotlivci slibovali brzký návrat a odvetu.

Norimberský proces Jako třetí výročí je třeba připomenout norimberský proces, který v roce 1946 soudil zločince, kteří měli během druhé světové války na svědomí miliony nevinných lidí. Válečných zločinců bylo mnohem víc, než jich bylo odsouzeno. Například v pražské Pečkárně z 1000 gestapáků nebyl odsouzen nikdo. Deset nejtěžších válečných zločinců dostalo trest smrti, padlo i několik doživotí atd, Jsou však skupiny lidí, kteří se nepoučili. Dál rozsévají nenávist. Podporováni krajanským spolkem Sudetoněmeckým landsmanschaftem se nehodlají smířit s porážkou a řídit se našimi zákony. neuznávají dekrety prezidenta Beneše, klidně užívají kancelář v Praze 1 a jejich ideovým vůdcem je pan Bernd Posselt, který spolupracuje i s některými našimi pravicovými politiky. Vrcholem cynismu se stalo setkání 30. 5. 2015 v Brně, kde vládnoucí koalice ANO, KDU-ČSL přivedla do města skupinu sudetských Němců vedenou panem Posseltem a usmířila se s nimi. Zástupci Strany zelených, Piráti plus TOP 09 v čele s primátorem města Brna Petrem Vokřálem se s delegací dojemně vítali. Tuto akci je třeba tvrdě odsoudit. Budeme důrazně hájit spravedlivý odsun Němců schválený Mezinárodní konferenci v Postupimi, ať se to někomu nelíbí. Jsem hluboce přesvědčen, že z českého národa nezmizela hrdost, odvaha a nadšení za svoje ideály bojovat. Věřím, že člověk jako jediný tvor na naší překrásně planetě Zemi je dostatečně rozumově vybaven, aby jeden durhému pomáhal a ne se navzájem zabíjel. FRANTIŠEK ŠTEFKA Praha

Zádu‰ní m‰e za ‰tkpt. V. Morávka Historicko-dokumentární komise ÚV âSBS ve spolupráci s panem Jifiím ·íbilem uspofiádala dne 21. bfiezna 2016 v 10 hodin v kostele Nanebevzetí Panny Marie v objektu Strahovského klá‰tera zádu‰ní m‰i za ‰tkpt. Václava Morávka. Kdo byl štábní kapitán Václav Morávek. Narodil se v roce 1904 a byl jeden ze tří dů-

mi. Tři králové působili na území protektorátu v letech 1939-1942. Mašína s Balabánem gestapo v průběhu roku 1941 zatklo, Morávek však Němcům stále unikal. Proslul svou odvahou, kterou ilustruje např. událost z prosince 1941. Tehdy byl překvapen šesti agenty gestapa v konspiračním bytě a přesto se dokázal prostřílet ven. Osudným se mu stal první jarní den roku 1942, kdy ve snaze varovat spojku, byl zaskočen gestapem. Po zuřivé přestřelce je

stojníků Československé armády, kteří založili krátce po okupaci v roce 1939 odbojovou skupinu s krycím názvem „Tři králové“ (pplk. Balabán, štkpt. Morávek, pplk. Mašín). Postupně se stali noční můrou pražského gestapa. Věnovali se zpravodajství a sabotážní činnosti s cílem co nejvíce škodit okupantům. Jejich smělé akce se staly legenda-

Morávek smrtelně raněn a umírá poblíž Prašného mostu v Praze. Tito hrdinové milovali svou vlast a pro ni padli. Zaslouží si náš obdiv a uznání, proto se pan Jiří Šíbil rozhodl každoročně vždy v první jarní den uspořádat za tyto hrdiny zádušní mši. EMIL ŠNEBERG předseda HDK ČSBS

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 197/2016, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Julie Masopustová, Jan Minář, Mirko Svoboda, Nataša Weberová. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 14. 3. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.