SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Ne v‰ude jsou Ïeny rovnoprávné

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

BENE· PROKÁZAL HISTORICKOU ODPOVùDNOST

(s 2)

UâITELÉ A SPOLEâNOST (s. 3) NEBYLI JEN VLASOVCI

(s. 4)

NECHVALNÉ V¯ROâÍ BOMBARDOVÁNÍ SRBSKA (s. 5)

DLOUHÁ CESTA F. HRUBÍNA

(s. 6)

SERIÁL OTAZNÍKY ZÒSTALY (s. 7)

SOKOLOVO

(s. 8)

Visegrádská ãtyfika – cesta ãasem Rok 1335 se stal předobrazem významného středoevropského politického uskupení. Ve čtrnáctém století se scházejí v maďarském městě Visegrád tři panovníci: uherský král Karel I. Robert, český král Jan Lucemburský a polský král Kazimír III. Velký, aby se zde dohodli na těsné spolupráci v politických či obchodních otázkách. Tento významný krok o 656 let později inspiruje evropské politiky k založení podobné středoevropské iniciativy. 15. února 1991 se schází na stejném místě trojice významných středoevropských politiků. Maďarský premiér Jozsef Antal, prezident ČSFR Václav Havel a polský prezident Lech Walesa. Toto setkání využili k podepsání deklarace o blízké spolupráci tří středoevropských partnerů na cestě k evropské integraci. Po rozdělení Československa se původní trojka změnila na Vísegrádskou čtyřku, kdy členství se převedlo na nástupnické státy Česko a Slovensko. Po dočasném přerušení spolupráce mezi roky 1992-1998, došlo v říjnu k obnovení spolupráce Čtyřky. Země Visegrádu postupně vstoupily nejen do EU, ale i NATO. Od roku 2004 dochází k rozvoji zahraničněpolitické spolupráce v širším pojetí střední Evropy a rozvoji partnerství s Rakouskem a Slovinskem. Jako nástroj slouží Mezinárodní visegrádský fond se sídlem v Bratislavě. Od roku 2012 dochází k budování Visegrádské bojové skupiny, která pod vedením Polska dosáhne až 3000 vojáků. V plné pohotovosti bude skupina od poloviny roku 2016. V předsednictví se jednotlivé země střídají po jednom roce, vždy od 30. června. V roce 2015/2016 je předsednickou zemí Česká republika. STANISLAV HRZINA

ČÍSLO 196, BŘEZEN 2016

CENA 10 Kč

Svût slaví MDÎ Mezinárodní den Ïen je uznávan˘m svátkem Organizace spojen˘ch národÛ a kaÏdoroãnû 8. bfiezna jej slaví stamiliony lidí na celém svûtû. Zrodil se na poãest stávky newyorsk˘ch ‰vadlen v roce 1908 a vÛbec poprvé byl slaven 28. února 1909 po vyhlá‰ení Americkou socialistickou stranou. Textilní dûlnice poÏadovaly zkrácení pracovní doby, lep‰í platy, hlasovací právo Ïen a skonãení se zamûstnáváním dûtí. Na první mezinárodní ženské konferenci Druhé internacionály v Kodani, v srpnu 1910, prosadila německá socialistka Klára Zetkinová pořádání mezinárodního svátku žen. A tak je od roku 1911 poprvé slaven v Německu, Rakousku-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku. Datum jeho oslavy se pevně ustálil na den 8. března až po první světové válce zejména vlivem velké demonstrace v Petrohradě, předcházející v Rusku Únorové revoluci, jež smetla carský režim.

Tenkrát, před více než stovkou let na statečné textilní dělnice USA kapitalističtí vydřiduchové poslali policii, která proti nim brutálně zasáhla. Ale ani nyní v éře globálního kapitalismu není postavení žen v mnoha zemích naší planety nejrůžovější. Nemají práci, nezbytnou k obživě rodiny. Jsou nu-

ceny s dětmi prchat před válečným běsněním, nechat se podrobovat sociálnímu ponižování, dobrovolně prodávat svá těla nebo se stávají násilným donucením sexuálními otrokyněmi. A podíváme-li se na situaci žen v České republice, ani u nás ještě zdaleka nebylo dosaženo jejich rovnoprávnosti ve společnosti. Neboť pořád přetrvává jejich nerovnoprávné postavení ve srovnání s muži – zejména jejich platovou diskriminací, nižším zastoupením žen v mocenských orgánech a na klíčových rozhodovacích pozicích, bývají oběťmi domácího násilí. A podobně se tak děje vůči ženám i v dalších státech Evropské unie. Po převratu v listopadu 1989 rudá barva karafiátů, kterými byly u nás obdarovávány československé ženy 8. března k svátku MDŽ, příliš dráždila odpůrce. Museli dostat výchovnou lekci od význačných osobností Západu včetně Hillary Clintonové, kandidátky na úřad prezidenta USA, jež mezinárodní svátek žen uznávají a ctí. Je to hanba pro některé politiky, že se přičinili o to, že od roku 1990 není MDŽ v kalendáři oficiálním svátkem! Parlament ČR později v roce 2004 přisoudil 8. březnu označení významného dne. Z kalendářů a svých srdci v České republice však krásný svátek MDŽ nevyškrtly a nevyhnaly statisíce lidí. Vy všechny, naše milé ženy, dcery, přítelkyně, tety a babičky, si při příležitosti MDŽ zasloužíte od mužů a celé společnosti nejvyšší pozornost a úctu. JAN J ELÍNEK

Putin vyznamenal ãeského europoslance

BAM – velká ruská stavba století

Český europoslanec Jiř í Maštálka zvolený za KSČM dostal od Vladimíra Putina vy-

Dnes uÏ mûfií 400 km ● UÏitek z ní mají kromû Ruska i Japonsko a JiÏní Korea

Ani dnes nemají ženy na růžích ustláno

soké ruské státní vyznamenání. Prezident ho vyznamenal Řádem přátelství jako místopředsedu delegace Evropského parlamentu ve výboru parlamentní spolupráce Evropská unie – Rusko. Maštálka je také aktivní podporovatel družby Ostravy a Volgogradu.

Koncert na poãest v˘roãí Městská rada Českoruské společnosti v Ostravě a Ostravský ruský dům, z. s., uspořádaly koncert na počest 73. výročí Stalingradské bitvy a 72. výročí prolomení blokády Leningradu. V programu 2. února vystoupili Igor Jelínek, Krystyna Bezecny-Pr zyhoda a Stanislaw Mar inczenko. Na repertoáru byly skladby známých sovětských autorů.

BAM – Bajkalsko-amur ská magistr ála. Doslova legendární r uská železnice, kter á byla po roce 1933 postavena mezi Bajkalem a ř ekou Amur (souběžně s tr anssibiř skou magistr álou v délce zhr uba 400 kilometrů). Její třetinu se dokonce podař ilo elektr ifikovat. V r oce 2003 byla tato str ategická stavba ukončena, později znovu obnovena. Už jediný pohled na mapu nám pomůže pochopit, proč je BAM pro Rusko důležitá. Transsibiřská magistrála, která protíná celou zemi od Petrohradu po Vladivostok, se na dlouhém úseku těsně přimyká k Číně, což v letech těžkých rusko-čínských vztahů

Kresba Cyrila Chramosty

Dnes v ãísle

ROČNÍK XIX

vedlo ruské politiky k úvaze, že je třeba tuto železnici více ponořit do nitra Sibiře a Dálného východu – nejen z ekonomického, ale hlavně vojenskostrategického hlediska. Rusko-čínské vztahy mají dnes vysokou úroveň. Rusko se o svou budoucnost zřejmě nemusí obávat, ale hospodářský aspekt stavby je stále naléhavější, tedy aktuální. Do řádného provozu byla předána na přelomu 80. a 90. let. Francouzská a německá televize poslaly nedávno na BAM své reportéry, kteří ve svém dokumentu, vysílaném v lednu na ČT2, uvedli, že mimořádným investorem stavby je nyní Japonsko spolu s Jižní Ko-

reou, neboť východ Ruska je pro ně zdrojem dřeva a černého uhlí. BAM celou polovinou své trasy probíhá věčně zmrzlou půdou – v létě zde vládnou vedra o 40 stupních a v zimě mrazy dosahují až 60 stupňů. Film, který ČT převzala, věnoval velkou pozornost i 25 km dlouhému severoamurskému tunelu. Bylo představeno také město Tynda, v němž žije na 40 tisíc obyvatel, pravda velice nestálých. BAM každopádně žije, byť ne příliš velkými tempy. Každopádně míří do hlavního města Jakutska, a to je program na mnoho, (zh) mnoho let.

Kdo zve, ten platí V Evropské unii přestává tato zásada platit. Německá kancléřka A. Merkelová pozvala do své země levnou pracovní sílu především ze Středního východu. Měla také mít řadu sociálních výhod. Když už se podařilo migrantům nezákonně prolomit hranice Schengenu, měli výběr. Zvítězil pragmatismus. Tedy Německo. Když začal postupně zájem běženců překračovat možnosti SRN a bouřili se postižení bavorští, přišla mocná žena s myšlenkou, že by se měli také podělit sousedé a platit. Až po mnoha letech prosazování americké „demokracie“ a nikam nevedoucím válkám v bojujících zemích, „náhle“ začal exodus. A převaděči od chudých, válkou vyčerpaných migrantů obdrželi nevídané sumy, i když některé své klienty nechali chladnokrevně zemřít. Peníze dostali. Dřívější žadatelé přicházeli s doklady a snahou o asimilaci v novém prostředí a nové kultuře. Za čas trvání této krize jsme jako ČR a V4 pranýřováni funkcionáři EU,

Merkelovou. Mnozí státníci nám vyhrožovali sankcemi. Teď se ukazuje, že náš odhad byl velice přesný. Kancléřka několikrát změnila své názory i rétoriku. Autor nevlastnící skleněnou kouli vůbec netuší, k jakým kotrmelcům a veletočům u kancléřky a EU dojde v čase uzávěrky. (Bohaté arabské státy se od běženců distancují a nemají zájem.) Nejprve otevřená náruč a sociální pobídky, vstřícnost k apatii a podivným krokům EU a nedávné sdělení, že pobyt je limitován třemi roky a skončí-li válka, budou se již zapracovaní a zabydlení přistěhovalci vracet do svých zemí. Němečtí podporovatelé A. Merkelové si zvláště po kolínských událostech z konce roku a úřednímu pardonu za násilí, krádeže, atd., začínají uvědomovat možná rizika. a kancléřka zřejmě zjistila, že jí byl podsunut Černý Petr. Možná, že je v sázce i její křeslo. Někdejší prognostik prezident Zeman hned zpočátku provedl skvělou analýzu a předpoklad dalšího vývoje krize. Díky.

■■■ V minulosti Velká Británie otevřela svou multikulturalistickou náruč a lákala na velké sociální dávky a jiné výhody pro uchazeče o azyl. Nyní britský premiér Cameron před hlasováním o setrvání nebo vystoupení z Evropské unie objíždí evropské země, aby získal jejich podporu na změny v předpisech EU. Jde také mj. o snížení sociálních dávek pro přistěhovalce a změny v jejich zaměstnávání. V nedávné době se v Londýně uskutečnila dárcovská konference, na níž se v přepočtu podařilo upsat 240 mld. Kč. Z toho polovina by měla letos připadnout na humanitární pomoc, včetně vzdělávání dětí v Sýrii, na zlepšení poměrů uprchlíků v Turecku, Libyi a Jordánsku. Uprchlická krize vyhnala do ulic 14 světových měst odpůrce i sympatizanty. Aby nedocházelo ke střetům, byli masově nasazeni policisté. PAVEL NOVÁK

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

196/2016

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

LuÏick˘m SrbÛm chybí vût‰í podpora nûmecké vlády Neví se přesně, kolik žije ve Spolkové r epublice Německo (SRN) Lužických Sr bů, protože v Německu se př i sčítání lidu nezkoumá národnost, tam se zkoumá, jestli člověk má německé občanství. Takže ani nevíme, kolik u našich sousedů žije Dánů, Fr ísů či jiných př íslušníků nár odnostních menšin. ale odhaduje se, že je tady Lužických Sr bů asi 40 000. Uvedl to Jar omír Kohlíček na zasedání Slovanského výbor u ČR (SV ČR), kter é se konalo na sklonku letošního ledna, kde všem př iblížil histor ický vývoj Lužice, kter á kdysi patř ila k českému státu, kultur u, jazyk, tr adice a obyčeje lužickosr bského lidu s dávnými slovanskými koř eny.

Kohlíček, člen Spolku přátel Lužice, který ve funkci poslance v Evropském parlamentu nahradí zesnulého Miloslava Ransdorfa, zdůraznil, že Češi dělají hodně pro to, aby jazyk Lužických Srbů nezahynul, aby se udrželi v německém moři jako svébytná národnostní menšina. Založba za srbski lud (Nadace pro srbský lid) dostává každoročně příspěvek z federálního rozpočtu SRN a z rozpočtů zemských vlád Braniborska a Saska. přitom je tato vládní podpora pořád výrazně menší než pro sudeťáky, právem po válce odsunuté z Československa. Kohlíček připomněl, jak před lety on a poslanci M. Ransdorf a Robert Kopecký přesvědčili tehdejšího premiéra Miloše Zemana, aby Česká republika do

fondu pro lužickosrbský lid darovala 10 000 marek. V Ústavě SRN chybí zmínka o právech národnostních menšin. Tato práva mají zakotvena jenom spolkové země. „Já vždycky týrám Němce a říkám jim, vidíte, jak jste málo pokrokoví, protože všechny ostatní státy to mají v Ústavě a vy tato práva máte uvedena jen v podřízených spolkových zemích!“ řekl Kohlíček, známý i úsilím proti rušení národních lužickosrbských základních škol druhého stupně. Zmínil též ohrožení zejména střední Lužice, kde má být rozšířena povrchová těžba bohatých zásob hnědého uhlí. Právě zde je větší osídlení obcí Lužickými Srby, kde se běžně hovoří jejich jazykem a se zánikem jejich vesnic

by došlo i k devastaci jejich kulturního a společenského života. Vztah Čechů a Lužických Srbů byl vždycky vřelý, vyzdvihl Kohlíček. Vzpomněl profesora Josefa Pátu, prvního profesora sorabistiky na světě, zavražděného nacisty za heydrichiády 24. června 1942 na Kobyliské střelnici. Byl pro podporu všech forem česko-lužické spolupráce a chystal k vydání knihu s názvem Lužice. Rukopis měl hotový v roce 1939, ale po okupaci ČSR hitlerovci už nebylo možné knihu vydat. Vyšla až po osvobození v roce 1945. Velký vlastenec J. Páta též ilegálně pracoval ve Výboru revoluční inteligence, jemuž předsedal lékař a spisovatel Vladislav Vančura, jehož život rovněž vyhasl na popra-

višti. Gestapo Pátovi zabavilo cennou knihovnu sorabistiky a řadu rukopisů. Také Josefův bratr František, profesor sorabistiky a známý slavista, překladatel a spisovatel, zemřel na popravišti 2. července 1942. Kohlíček dále zmínil první lužickosrbskou střední školu, založenou záhy po válce u nás ve Varnsdorfu, kde je dnes biskupské gymnázium, v němž se lužickosrbští studenti mohou učit poprvé v jiném jazyce než v německém. A také složil poklonu Michalu Michaľkovi, Lužickému Srbovi, který obdržel občanství Československé republiky a na jedněch z poválečných olympijských her v boxerském ringu vybojoval pro ČSR zlatou medaili a stal se olympijJAN J ELÍNEK ským vítězem.

Voják si svou pu‰ku nosí sám J ediným poslancem př edválečného Par lamentu Československé republiky, kter ý padl na fr ontě dr uhé světové války, byl J an Šver ma. Šéfredaktor Rudého práva, které svými burcujícími články ukazovalo na nebezpečí hitlerovského fašismu a zaujalo avantgar dní místo v zákopu na obranu republiky. Šverma později po okupaci naší vlasti německými nacisty napsal v Moskvě asi 240 článků a komentářů. Některé z nich jsou po odvysílání v moskevském rozhlase publikovány v ilegálním Rudém právu. Píše programové statě o úloze národních výborů v poválečném uspořádání naší země, o roli dělnické třídy v národněosvobozeneckém boji, o poslání odborových organizací a národnostní otázce v novém Československu, o nutnosti partyzánského boje proti fašistům. Po vzplanutí Slovenského národního povstání (SNP) posílá Klement Gottwald svého nejbližšího spolupracovníka J. Švermu do srdce povstaleckých bojů – Banské Bystrice, kam přilétá 28. září 1944. Z jeho podnětu se v Podbrezové koná konference revolučních závodních výborů, která je koléb-

kou ke zrodu jednotné odborové organizace. Promlouvá na plénu Slovanské národní rady, kde říká: „Nová republika nemůže být vybudována na základě umělých svazků a dohod, ale jako republika bratrská, dvou slovanských národů Čechů a Slováků. V této republice bude v Čechách pánem Čech a na Slovensku Slovák.“

Nízkými Tatrami ve stopách pochodu V září 1989 jsem se vydal s Igorem, redaktorem tehdejšího Rudého práva, z hotelu Sport v Donovalech na pochod Nízkými Tatrami směrem k Prašivé a na Solisko ve stopách pochodu partyzánské brigády, která tudy ustupovala s povstaleckými vojáky před drtivým tlakem přesily německých vlkodlaků, abychom na úbočí hory Chabenec, kde Šverma zemřel 10.listopadu 1944, uctili památku a hrdinství velkého muže a jeho bojových druhů, kteří na pochodu rovněž zahynuli. Napsali jsme o tom reportáž v Rudém právu. Tenkrát na této kalvárii horami v mrazu a za sněhové vánice se trmácel také partyzán Jozef Nálepka, ještě nedávno čelný funkcionář Slovanského výboru ČR, bratr

hrdiny Sovětského svazu Jána Nálepky. A Jozef mi líčil, jak slyšel hovořit Švermu v úplně jeho posledním vystoupení mezi partyzány v horách a jaká byla pro partyzány jeho slova velkým povzbuzením.

Smrt číhala na Chabenci V roce 2004 jsem měl čest redigovat texty knihy, nazvané „Smrt číhala na Chabenci“. Jejími autory jsou Jiřina Kopoldová-Švermová, dcera J. Švermy, a její manžel Bedřich Kopold, voják 1. čs. armádního sboru Ludvíka Svobody v SSSR. Tuto knihu jsem redigoval po boku Zdeňka Hořeního, posledního šéfredaktora komunistického Rudého práva. Tuto knihu pokládám za nejlepší, co kdy o Švermovi bylo publikováno. V nakladatelství Orego též vyšly jeho „Dopisy dceři“. Jsou i prolnuty otcovskou láskou k milovanému dítěti Juročce. V knize manželů Kopoldových zní též svědectví Švermova spolubojovníka Mikuláše Reviláka, který připomněl tato Švermou vyřčená slova: „Přišel jsem na Slovensko pomáhat a bojovat a nikdy bych se slovenskému lidu nemohl podívat do očí, kdy-

Na snímku z moskevského leti‰tû (vlevo) Jan ·verma pfied odletem na Slovensko na sklonku léta 1944. Vedle nûho Klement Gottwald a sovûtsk˘ dÛstojník.

bych jej v nejtěžších chvílích opustil. Ať mě samotného postihne stejný osud jako ty, kteří budou v horách bojovat.“ Revilák vzpomínal, že Jan Šverma se chystal napsat knihu o vzedmutí protinacistického odporu, jímž bylo SNP. I další pamětníci potvrdili, jak Šverma si i za těžkých podmínek partyzánského života na Magurce a na Solisku dělal poznámky a ve volných chvílích psal.

Žel, ve sněhové bouři, v níž tragicky vyhasl jeho život, zmizela i jeho vojenská taška a přišly tak vniveč poznámky, které si pořizoval. Když tenkrát nemocnému a vyčerpanému Švermovi při strastiplném pochodu nabídl jeden ze spolubojovníků, že mu ulehčí a vezme jeho zbraň, tak Šverma to odmítl se slovy: „Voják si svou pušku nosí sám.“ JAN J ELÍNEK

Husitsk˘ král Jifií chtûl mírovû sjednotit Evropu Jediným českým kr álem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale jen z panského stavu domácí šlechty, byl J iř í z Kunštátu a Poděbr ad. Po něm na český tr ůn usedli jen panovníci z cizáckých dynastií a český národ ztratil glanc. Jiř í se pravděpodobně jako čtr náctiletý chlapec ocitl na bojišti u Lipan na bojových pozicích umírněných kališníků a katolíků. Byl tedy ještě dítětem v br atrovr ažedné řeži. Dospěl a stal se hejtmanem mladoboleslavské oblasti. Po smrti Hynka Ptáčka z Pirkenštejna získal vůdčí roli v táboře vyznavačů husitského kalicha. Roku 1448 ovládl Prahu. O čtyři roky později se zmocnil Tábora. Prohlásil se za správce Českého království. Uznal nezletilého Ladislava Pohrobka českým králem, jehož korunovace proběhla 28. října 1453. Čtyři roky poté Pohrobek umírá na leukémii. Vyvstala otázka, kdo bude novým českým králem? Nápadníky na trůn jsou císař Fridrich III. Habsburský, polský král Kazimír IV. Jagellonský,

saský vévoda Vilém III. Ale ti všichni ostrouhali. Český sněm zvolil 2. března 1458 na pražské Staroměstské radnici českým králem Jiřího z Poděbrad.

Zvítězilo přání kališnické šlechty Jiřího volbou tak zvítězila touha české kališnické šlechty přející si zachování platných výdobytků husitské revoluce, tedy především přijímání pod obojí. Král Jiří svědomitě dbal na dodržování basilejských kompaktát. Ale dokázal udeřit i tvrdou pěstí. A srovnat do latě vojenskou intervencí do Rakous Albrechta VI. Habsburského a přinutit ho vzdát se nároků na Moravu. Země Slezsko a Horní a Dolní Lužice královský majestát Jiřího uznaly začátkem roku 1460. Šikovnou diplomacií si Jiří získal přízeň císaře Fridricha III. Ten mu dal v léno české země. Jiří císaři na oplátku pomohl jak v Rakousku, tak i v říši. Tím ale Jiří zatratil přátelství s Matyášem Korvínem, jemuž pomohl na uherský trůn.

Nad Jiřím Poděbradským zářila aureola úspěšného panovníka. Respektovali ho doma i v cizině. Odpůrci ho ale pomlouvali. Vypálili mu cejch husitského kacíře a povýšence nízkého původu. Obviňovali ho, že prý se zmocnil trůnu českého krále neprávem. Znelíbil se papeži Piovi II. Ten nutil Ji-

řího k zákroku proti kacířským husitům. Jiřímu ale nespadlo srdce do kalhot. V květnu 1462 Jiřího inspiroval Antonio Marini z Grenoblu k založení Všeobecné mírové organizace, což znamenalo smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu. Byla to výzva k upevnění trvalého míru na principu národní svrchovanosti států Evropy, zásady nevměšování do jejich vnitřních záležitostí a řešení sporů před mezinárodním soudním tribunálem. Tato převratná a revoluční idea tryskem již ve středověku předběhla mnohem pozdější vytvoření společenství národů – dnešní Organizaci spojených národů a Evropské unie. Revoluční idea Všeobecné mírové organizace ale neuspěla.

Proradní katolíci prosadí Matyáše Korvína Jiřího znepokojují nepřátelé. Roku 1463 mu vyhlásila válku Vratislav. Rok poté ho papež Pius II. pohání před církevní soud a záhy tak činí i papež Pavel II. Proti králi vyvstává opozice - Jednota zelenohorská.

Roku 1466 uvrhl papež Jiřího do klatby a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Formálně je zbaven majetku i trůnu. A do boje s ním vyrukuje ambiciózní uherský král Matyáš Korvín. U Vilémova ve východních Čechách je Matyášovo vojsko obklíčeno vojskem krále Jiřího. Utrpí prohru a Matyáš padne do zajetí. Když slíbí, že se s Jiřím už nepustí do boje, je propuštěn na svobodu. Nakonec Matyáš dosahuje vítězství zásluhou proradné katolické šlechty, která ho roku 1469 v Olomouci zvolí českým králem. Matyášovo zvolení uznají moravští páni i zástupci vedlejších zemí Koruny české. Jiřímu tak zůstala vláda pouze nad částí české země, vyznávající kalich. Vidí, že za této nepříznivé konstelace nelze vzkřísit vlastní vládnoucí dynastii a udržet královskou korunu pro rod Poděbradů. Raději ji proto nabídl polským Jagelloncům. Záhy poté 22. března 1471 umírá v necelých 51 letech a je pochován v královské hrobce v pražském JAN J ELÍNEK Chrámu svatého Víta.

Bene‰ prokázal smysl pro historickou odpovûdnost Náš list publikoval v únorovém čísle vystoupení histor iků – profesor ů Rober ta Kvačka a Jana Kuklíka – na pr ažském semináři, věnovaném 80. výročí zvolení Edvarda Beneše prezidentem Československé republiky (18. prosince 1935). Seminář uspoř ádal Institut Václava Klause. Zazněl na něm i další př íspěvek, kter ý nyní zveřejňujeme.

Svůj život podřídil zájmům národa Pr ofesor J aroslav Hroch, Fakulta sociálních studií Masar ykovy univerzity, Br no: Pojetím historické odpovědnosti Edvard Beneš v celém svém politickém a diplomatickém působení v sobě spojoval zkušeného Stránku 1 připravila redakční rada, stránku 2 Jan Jelínek.

praktika a zároveň vynikajícího teoretika. Výchozí předpoklady k formování duchovního profilu osobnosti jednoho z největších evropských státníků 20. století byly dány mimo jiné tím, že Beneš od počátku vysokoškolských studií věnoval velkou pozornost filozofii a jejím dějinám, jako i dějinám sociálních a politických teorií, sociologii a právní vědě. Sledujeme-li jeho osobnostní a duchovní životní bránu, tak k jejím nejvýraznějším rysům patří hluboké humanitní přesvědčení a usilovná práce pro důstojnou národní existenci. Vlastní život Beneš podřídil zájmům českého národa. Profesor Hroch přitom rezolutně zkritizoval absurdní názory těch autorů, kteří podle útočí na Beneše a líčí ho jako protřelého amorálního kariéristu, soustředěného na peníze a osobní prospěch. Hroch zdůraznil, že absurdita těchto názorů se dá snadno vyvrátit. Beneš ve své knize

„Světová válka a naše revoluce“ formuloval reflexy nejen svých názorů, ale i životních postojů. Tomáš Garrigue Masaryk rozpoznal v Benešovi vynikající politické a vůdcovské kvality, proto ho pověřil řízením skutečného centra protirakouského odboje – Národní rady československé v Paříži. Beneš od začátku první světové války energicky a neúnavně pracuje na tom nejdůležitějším úkolu – v boji za uznání nezávislého Československa a vytvoření armády, která by osvobodila Čechy a Slováky.

Scestná tvrzení J iřího Gruši Profesor Hroch odmítl scestná tvrzení Jiřího Gruši v jeho knize „Beneš jako Rakušan“, kde opakuje protektorátní obehranou lež o nestatečnosti E. Beneše, který prý uprchnul před bojem do zahraničí. Lze si ale například představit, že by se Francouzi odvážili vytýkat generálu Charlesi de Gaullovi

jeho emigraci za hranice, kde pak vedl odboj proti nacistickému Německu? Měl snad hnát náš národ na válečná jatka proti enormní přesile německých tankových divizí a bombardérů, za situace, kdy nebyl ještě dobudován systém pevností především na hranicích s Rakouskem a hlavně za situace, kdy západní velmoci označovaly ČSR za rušitele míru? Solidní literatury na toto téma je dostatek. ČSR v době zrady v Mnichově nezanikla v důsledku slabosti a nestatečnosti E. Beneše, ale vinou neschopnosti tehdejších demokratických mocností, které nezabránily hitlerovskému Německu v dobyvačných plánech. Po tragických zkušenostech s německou menšinou Beneš souhlasil s odsunem příslušníků Velkoněmecké říše. První, kdo přišel s touto myšlenkou, byl Neville Chamberlain. O odsunu rozhodla konference vítězných mocností v Postupimi. Je třeba dů-

razně odmítnout lži, že doktor Beneš propagoval likvidaci německého národa.

Únor 1948 podpořila většina občanů Smysl pro historickou odpovědnost prokázal Beneš také za únorových událostí roku 1948, vyzdvihl profesor Hroch. Neboť věděl, že sféry vlivu byly velmocemi rozděleny a Západ se nehodlal opět angažovat ve prospěch střední Evropy. Únorový převrat měl podporu téměř více než poloviny občanů ČSR a pokus potlačit jej například vojensky by pro velkou podporu především mladých lidí skončil neúspěšně. V dramatických únorových dnech 1948 byly náměstí a ulice hlavních měst ČSR zaplněny členy a stoupenci KSČ. Zatímco jejich odpůrci zmobilizovali jen několik izolovaných projevů nesouhlasu, jež nedokázaly vývoj podJAN J ELÍNEK statně ovlivnit.

196/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Uãitelé a spoleãnost Komentujeme V inflaci Dnů čehokoliv se Den učitelů začíná ztr ácet, stejně jako zásady výchovy a vzdělávání velkého učitele národů, na jehož počest vznikl. V průběhu staletí se postavení učitelů často měnilo. Za Rakouska-Uher ska byli pod tlakem národnostním-ger manizačním a pod silnou kontrolou katolické cír kve. Venkovský podučitel byl existenčně odkázán na milodar y chudých rodin žáků. Bohatí si mohli dovolit soukromé učitele a vychovatele. Vlastenečtí kantoř i byli sledováni a per zekvováni. Za první republiky se v obcích objevily velké trojky, požívající značnou autoritu – pan starosta, farář a pan řídící. Ti byli spolu s lékařem motorem zdejšího společenského dění. Protektorát znamenal novou germanizaci a tuhý režim pro pedagogy. Za poslech Londýna hrozil všem lidem trest smrti. Ti stateční vymýšleli různé finty, aby v nezávadném obalu sdělovali situaci na frontě. Rok 1945 – osvobození. Většina kantorů šla jako ostatní bezplatně pomáhat při obnově Němci rozkradené a západními spojenci rozbombardované vlasti. Další léta studené války přinesla ideologický tlak, deformaci historie, perzekuci pro mnohé a také studenty. Co však zůstalo, byla kvalitní výuka a uplatnění v praxi. Jen tak mohli na-

ši emigranti po r. 1948 a 1968 na Západě se úspěšně vypracovat. Byla to šedesátá léta, která přinesla uvolnění ve školství, kultuře a dalších oblastech, soudy napravovaly dřívější nespravedlnosti… Představitelé SSSR nedbali varování prezidenta L. Svobody a dalších a vojensky potlačili Pražské jaro s tichým souhlasem USA. I do školství zasáhly nové čistky a přišla nová, vesměs nezkušená garnitura, která způsobila příští ekonomické a celospolečenské problémy. K postupné nápravě už nedošlo. Byl nám zorganizován listopad 1989. Velké sliby, velké naděje, které chtěli lidé slyšet. Místo toho byli lidé zbaveni základního práva na práci a bydlení; rozkradeno to, co bylo kdysi znárodněno, enormní státní dluh (dříve bez dluhů), likvidace zemědělství ve prospěch dovozu a dalších odvětví. První polistopadový ministr školství (později MŠMT) Milan Adam si práce učitelů velice cenil, ale nestačil zlepšit jejich ekonomické a společenské postavení. Ministr Petr Vopěnka nařkl učitele z kolaborantství, a tak nadále zůstávali kdesi dole na společenském žebříčku. Čtenář promine – pak už se ministři střídali jako ponožky – každý něco rozvrtal, nedohlédl na čerpání peněz z EU a šel. Miliarda sem, miliarda tam… Korupce nutně zasáhla i do školství – kupovaly se maturity, prominenti získávali na určitých vysokých školách diplom i dokto-

rát. Pro mládež se stalo vzdělání zbytečné, když rodič získal „balík“ podvodem. Učitelky, ale i muži se stali terčem útoků nezletilců – psychických i fyzických. Teprve nedávno se začala řešit enormně nízká vzdělanostní úroveň mladé generace. Lacino získané maturity znamenaly propad i na vysokých školách. Ty státní i soukromé halasně brojily proti akreditační komisi, která žádala jen jedno: mít i na velký počet přijatých uchazečů dostatek kvalitních profesorů a dalších, jak to požadoval předpis. Snad nespokojené uspokojí nový vysokoškolský zákon. Smutno je kantorovi, že celé desetině dětí rodiče nemohou finančně zajistit obědy a další stravování. Marně totiž shánějí aspoň trochu přiměřenou práci v místě, protože nemají peníze na dojíždění. A učitelky a učitelé? Různé balíčky předchozích předsedů ODS a premiérů Topolánka a Nečase zmrazily i jejich slabé platy. Na výběr vedení škol má vliv místních funkcionářů. Oni a inspekce by měli dohlédnout, aby nikde neplatilo, že důležitý není učitel, ale žák, který má vždycky pravdu, i když ji nemá, protože s ním přicházejí škole peníze. A nedej bože, aby byl rodič školní sponzor! Vedení škol zastírá žákovskou šikanu neschopností učitelů jí čelit. Kdeže jsou listopadové sliby a vize o vzdělanosti národa? PAVEL NOVÁK

Îeny v dûjinách V pr ůběhu dějin vznikala nejr ůznější manželství. Z hodin dějepisu víme, že už děti z kr álovských r odů byly zaslibovány, aby byla zachována či ještě rozšířena ter itor ia. Málokter ý sňatek i v pozdější době byl z lásky. Reformátor Martin Luther se ženil s Kateřinou pro spolehlivost, úctu a vzájemnou pomoc. Až později se vztah vyvinul v něžný cit a lásku. Habsburský arcivévoda Ferdinand Tyrolský spatřil v Březnici kupeckou dcerku Filipu. Zamiloval se do této 29leté pohledné ženy. Odmítl nabídky urozených žen a tajně se oženil. I tehdy se tajně arcivévoda plížil v přestrojení za svou ženou. Narodilo se jim dítě. Český král Ferdinand zjistil pravdu a šalamounsky rozho-

dl, že děti z tohoto svazku nebudou mít dědická práva. Také Magdalena Dobromila Rettigová se vdávala „z rozumu“. Přesto byla první tři roky šťastná v manželství s vlastencem Janem Aloisem Sudipravem. Pak vystřízlivěla z romantických představ. Přátelům se svěřovala, že by už do takového manželství nevstupovala. Ve středověku ve společném životě prožili manželé průměrně deset let. Legendami opředený Petr Vok z Rožmberka si ve 40 letech vytvořil zvláštní vztah ke třináctileté Kateřině z Ludanic a trvale ji ochraňoval, promíjel občasné nevěry. Vytouženého dědice a pokračovatele rodu se však nedočkal.

Devatenácté století objevilo romantiku. Ale odlišné povahy často vedly k narušení vztahů. Vzpomeňme si, jak si Božena Němcová stěžovala ve svých dopisech přátelům, Obdobně tomu bylo u její přítelkyně Karoliny Světlé. Manželství se uzavírala tehdy, když byl muž schopen uživit rodinu. Proto tak častý věkový rozdíl, přinášející do rodin značné problémy. Za naší hranicí panovalo „biologické“ manželství. Statkářský synek vyčkával narození dědice a pokračovatele na gruntu, pak byl čas na svátost manželskou. Doba nedávná i dnešní příliš nepreferuje sňatky občanské nebo církevní. Přináší to jisté složitosti při narození potomků, ale ubývá rozvodů.

Rekonstrukce britské politiky v r. 1938 Naše recenze Mnichov. Kr ize appeasementu 1938. Takový je název nové pětisetstr ánkové knihy br itského histor ika Davida Faber a, o níž jeho kr ajanka Antonia Fr aser napsala: „Skvělá rekonstr ukce r oku, o kter ém jsem si myslela, že už vím (o mnichovském diktátu) všecko.“ Český čtenář bude také potěšen, neboť se z knihy dočte, že britská společnost oklamaná premiérem Nevillem Chamberlainem uměla soucítit s malým Československem, o němž tento pán bez uzardění tvrdil, jak je to „příšerné a neuvěřitelné“, kdybychom „měli kopat zákopy a zkoušet plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme“. Dnes už Britové o nás vědí všechno, jak potvrzuje kniha přeložená v roce 2014 Šimonem Trusinou. Když se v září 1938 hlasovalo v britské Dolní sněmovně zda podpořit „vzdálenou“ zemi ve střední Evropě, našel se mezi britskými poslanci jenom jeden z nich – komunista William Gallacher – který se odvážil prohlásit: „Já protestuji proti čtvrcení Československa.“ (Str. 378) Toho dne podle jiného britského politika bylo v britském parlamentu mnoho

Vzpomínka na Jindfiicha Jindfiicha

Historie Strossmayerova námûstí Málokdo z Pr ažanů i návštěvníků našeho hlavního města ví, proč prostor u kostela sv. Antonína Paduánského v Holešovicích nese název Strossmayer o-

rychle postupoval žebříčkem římskokatolické hierarchie. Od roku 1850 až do svého úmrtí (8. května 1905) působil jako biskup bosensko-srijemský ve východochorvat-

Tramvajov˘ provoz na Strossmayerovû námûstí bûhem X. v‰esokolského sletu (1938)

vo náměstí. Osobnost, jejíž památka se takto zvěčňuje, je Josip Jur aj Str ossmayer, veřejný činitel, politik a katolický duchovní. Představitel chor vatských národně emancipačních snah, zastánce jihoslovanské a slovanské vzájemnosti vůbec v dr uhé polovině 19. století. nar odil se ve slavonském Osijeku 4. únor a 1815. Strossmayer díky finančnímu zajištění, studijním a osobním schopnostem poměrně

ském Djakovu. Přispíval ku hospodářskému povznesení biskupských statků, z jejichž výtěžků podporoval řadu kulturních, vzdělávacích a politických podniků. Byl stoupencem tzv. ilyrského hnutí, jež usilovalo o chorvatské a slovinské národní obrození. Pracoval ke sjednocení kultury a literatury Chorvatů a Slovinců, navazujíce také úzké vazby se Srby. Pro sblížení jihoslovanských „větví“ vznikla roku 1867

v Záhřebu Jihoslovanská akademie věd a umění, štědře dotovaná právě Strossmayerem. O sedm let později spolupůsobil při obnovení Záhřebské univerzity. Za studií v Pešti se Strossmayer seznámil s Jánem Kollárem. Přátelské vazby měl rovněž s Františkem Palackým. Hájil austroslavistický program federalizace habsburské monarchie. Nepřijímal rakousko-uherský dualismus a vystupoval proti maďarizaci Slováků. Stal se vůdčí silou chorvatské Národní strany. Odmítal velkohubé vlastenectví Ante Starčeviče i jeho Chorvatské strany práva, vybíjející se nakonec pouze v slepé protisrbské zášti, a škodící ve své podstatě samotnému chorvatskému národu… Strossmayer jako každý církevní hodnostář řešil dilema dvojí loajality: vůči svému národu či univerzálním zájmům papežství. Jeho volba byla přímá a životní obratnost mu ji pomohla ustát, Pro svůj názor o národní blízkosti Chorvatů a Srbů, nepřipouštěl jakoukoliv nesnášenlivost k pravoslaví. Významně zasáhl do diskusí na prvním vatikánském koncilu (1869-70), kde se zařadil mezi odpůrce vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Nebylo tedy divu, že se příliš netěšil přízni Vatikánu, Vídně ani Budapešti. Jeho ideoví následovníci byli proto často šikanováni a raději opouštěli svou vlast. Mnoho z nich, zvláště ke konci 19. století, nacházelo útočiště v metropoli českého národa – Praze. Kvůli nepopiratelnému vkladu k utužení česko-chorvatské a slovanské vzájemnosti udělila Praha J. J. Strossmayerovi v roce 1888 čestné občanství a později (1925) po něm pojmenovala tehdejší Bubenské náměstí v Praze. VLADIMÍR MLEJ NECKÝ

stoupenců appeasementu, jak předválečná evropská politika nazvala zbabělé ustupování britské vlády před německým fašismem. Ustupování, které koncem září 1938 vyvrcholilo nemilosrdným rozsudkem, jenž připravil Čechoslováky o třetinu průmyslu a statisíce jich vyhnal z rodného pohraničí. „Díky bohu za tohoto premiéra,“ uslyšel tehdy Chmberlain ve svém parlamentu. Ale řekněme pravdu: ne všichni mu tehdy přizvukovali. Když se v parlamentních kuloárech v Londýně se zatajeným dechem čekalo večer 29. září na zprávy z Mnichova, byl prý mezi poslanci Jeho Veličenstva hlavním nedočkavcem Winston Churchill, který „sršel hněvem“ a celé odpoledne strávil přesvědčováním kolegů, aby odeslali Chamberlainovi telegram, v němž ho zapřísahali, aby nedělal „žádné další ústupky na úkor Čechů“. Sir Orme Sargent, asistent jednoho z ministrů, když sledoval rozbouřené davy obklopující Downing Street (sídlo britského premiéra v Londýně), konstatoval: „Člověk by si skoro pomyslel, že jsme dosáhli velkolepého vítězství, a ne že jsme právě zradili malý stát.“ (Str. 398) ZDENĚK HOŘENÍ

K nezapomenutelným bř eznovým jubilantům patř í vlastenec J indř ich J indř ich (1876-1967). Nar odil se v Klenčí pod Čerchovem a Chodsku také zasvětil celé své dílo. Je mj. autor 26dilného etnogr afického sborníku a svou sběr atelskou činnost (notové záznamy a texty písní) shrnul do devítidílného Chodského zpěvníku. „Národní povinností by mělo být: poznat bohaté kulturní dědictví po předcích, milovat je, opatrovat a pokud lze – uchovávat a rozvíjet je…“ Tak myslel, žil a na to pamatoval vždycky jeden z našich převzácných umělců, národní umělec Jindřich Jindřich, hudební skladatel a ctitel básníků, muzikantů, výtvarníků, zpěváků a sběratelů všech národních krás, kterých na Chodsku bylo vždycky mnoho. Jeden z božských darů byl právě určen i mně, byla jsem benjaminkem Společnosti přátel J. Jindřicha. Zval mne na všechny koncerty své i chodských rodáků, tvůrců, držel mne za ruku a zaníceně vyprávěl příběhy svého života. Někdy na mne začal hovořit bulačinou, řečí starých Chodů. Jezdila jsem za ním ráda, abych převyprávěla čtenářům tu atmosféru, jaká už se asi nikdy nevrátí do tohoto malovaného a milovaného kraje. Jak mi odrůstala dcerka z holčičích střevíčků a znala všechny stupnice i základy hudby, brala do ruky smyčec a přemýšlela o zákonitosti hudby. Zpívala a jezdívala se mnou do Domažlic. Naslouchala rozhovorům dospělých po zdařilých koncertech, držela se mne za ruku, sledovala krásy

chodského města, večer, ve dne, po ránu až do příchodu Martina Zdanovce, ponocného. Děti na náměstí sfoukly svíčku v lucerně jeho a pak i hodiny na věži umlkly. To byl rituál domažlický, chodský, jen se dívejte – hodiny zmlkly, ale svítí dál. Světlo zůstává i v malém okně chodského hradu. Domažlice – milované město – město Jindřichovo. A ten? Stojí u okna, odhrnuje záclonu a dívá se do tmy. Tam někde na obzoru tuší kopec se svatým Vavřinečkem. A také Čerchov a Díly s kapličkou a rodné Klenčí s malovanou zdí hřbitova, posledním místem svých rodičů i přítele Baara. Hřbitov s mrtvými ve svém klínu. Kolik slavných jmen už poznamenalo Chodsko! Němcová, Krásnohorská, Vrchlický, Mikoláš Aleš, Ludvík Kuba, Erben a Jirásek, Vrba, Hruška a Baar… Jak by potom nemělo vliv na klenečského rodáka, chlapce s citlivou a vnímavou duší, synka vesnického kantora a muzikanta? Už jako malý klouček v pěti letech se učil hrát na klavír. Postupně na další hudební nástroje. Potom se učil vážněji a stal se nejlepším žákem Vítězslava Nováka. Svou práci na Chodsku začal učitelováním. Později našel hlubokou studnici pokladů hudebních i lidové kultury, stále bylo co čerpat. Od mládí chodil s Jindřichem Šimonem Baarem za lidmi, shromažďoval předměty mizející kultury a kupoval od lidí krojové části, obrazy na skle, plastiky a nábytek. Dával do sbírky všechen čas a všechny své příjmy. Vážil si i jazykozpytce Hrušky, ten mu byl rádcem v určení „časomíry“. U „bab na děrků“ (při draní peří) hledal melodie, které už nikdo pomalu neznal. Chtěl ukázat Chodsko světu, jaké řemeslníky-umělce měla česká vlast, truhláře, kováře, dívčí vyšívání a malování, barvy, fantazie. Zapisoval i vtipy, myšlenky, hádanky. Skládal koncertní písně, tvořil melodie na verše českých básníků. Byl všestranným umělcem, tvořil díla sborová, ženská, mužská, smíšená. Tvrdil, že je jako otec, který posílá za hranice svá díla. Aby lid tam poznal naše umění, to že je hlavní záměr jeho celoživotní práce. Mě těší, že jsem měla to štěstí patřit dlouho mezi jeho vděčnou společnost. DAGMAR ŠTĚTINOVÁ (Kráceno) Stránku 3 připravil a redigoval Pavel Novák.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Dnes je Varšavská smlouva

mrtvá, ale vojáci USA a Velké Británie u Vás nadále jsou. Proč? Předpokládám, že znáte slova prvního generálního tajemníka NATO lorda Barona Ismaye, kterými zdůvodnil pobyt cizích vojsk v Německu. „To keep Americans in, the Russians out and the Germans down.“ (Držet Američany uvnitř, Rusy venku a Němce dolů.) Dnes jsou již Rusové venku, a tak logicky zbývají jen dva důvody pobytu cizích vojsk na německém území – „držet Američany uvnitř a Němce dolů“. Možná je i jiný důvod pobytu Američanů u Vás, jen nás, prosím, nepřesvědčujte, že jím je ruská hrozba, kterou nás neustále straší média hlavního proudu.

■ Chtít od slovenského důchod-

ce, který se v zimě rozhoduje, zda si ze svých tří sta eur koupí dřevo, nebo půjde s bolavými zuby k lékaři, aby se staral o „uprchlíky“, kteří k nám přicházejí v značkových oděvech s kreditními kartami, považuji za nehoráznost. A Vy nám takovou nehoráznost vnucujete! Proto se ptáme, proč by měli být Slováci, Češi, Poláci, Maďaři, Rumuni či Bulhaři solidární s Angličany, Francouzi, Portugalci, Španěly, Italy, Belgičany, Američany, Nizozemci nebo i Němci, kteří rabovali a do velké míry stále rabují své kolonie (i když se tak už nenazývají) a od nichž si teď chudí Afričané a Asiaté přicházejí žádat ukradené zpět. (Z dopisu slovenského spisovatele J. Banáše A. Merkelové – obě části) ■ Že je s Ruskem možné jednat bez hysterických emocí, navzdory choulostivým historickým peripetiím vzájemných vztahů, nám dokazuje příklad Finska. Tato země nejenže byla do roku 1917 součástí carského Ruska, ale se Sovětským svazem válčila a přišla i o část svého území. Přesto je dnes Finsko současně vojensky neutrálním státem, členem EU s eurem jako platidlem, ale také jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Ruska. (Prof. Peter Steiner, syn českého Žida a ruské matky, žijící od 22 let ve Spojených státech, kde do roku 2015 učil na univerzitě slovanskou literaturu.)

■ Rusko i Sýrie předložily důka-

zy, že na letištích, která byla donedávna pod kontrolou Islámského státu (ISIS), dlouhodobě přistávala americká zásobovací letadla (vesměs v noci). Rovněž daly na stůl satelitní snímky lukrativních ropných pašeráckých obchodů ISIS (Daeše) a informace o tom, že ukradená syrská nafta v objemu cca dvou milionů dolarů denně putuje do Turecka (to odhalili i jeho vlastní novináři, za což si vysloužili obžalobu ze špionáže, ale také bývalý velitel sil NATO Wesley Clark). Rusko též nabídlo důkazy, že ISIS je financován konkrétními osobami ze 40 zemí, a to včetně několika členů G20 (vč. snímku z jednání Johna McCaina s Abu Bagdadim, hlavou islámských hrdlořezů)! ■ Během posledních 20 let Rusko

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

Jednou vûtou

Jasn˘ hlas ze Slovenska do Evropy

■ Posílení partnerství mezi Rus-

Výzva za mier! Európania, naozaj chceme 3. svetovú vojnu? Eur ópski spoluobčania! „Naši“ politici chcú dokázať, akí sú užitoční pre EÚ, NATO a USA. Očakávajú, že ich „tvr dý postoj“ voči Rusku vynesie v kar iér ach vyššie, na ešte lepšie platené posty, jako majú dnes, preto sa predháňajú v návrhu sankcií, vysielaní bojových jednotiek a iných prejavoch nekontrolovanej agresie proti Rusku, čím zo dňa na deň zvyšujú r iziko 3. svetovej vojny. Sú tak zaslepení svojou vlastnou nekontr olovateľnou mocou a vidinou jej ďalšieho r astu, že rátajú s tým, že Rusko ustúpi na poslednú chvíľu tlaku NATO a k vojne nedôjde. Ale v čom má Rusko ustúpiť? Čo má Rusko urobiť, aby boli spokojní? Má sa vzdať svojich území a odstúpiť ich dobrovoľne každému, kto o nich má záujem? PRAVÝM CIEĽOM všetkých tých, či už sú z Európy, alebo spoza oceánu, ktorí chcú vyvolať vojnu, je bohatstvo Ruska. Má Rusko rozdať svoje bohatstvo, aby sa vyhlo vojne? Má zlikvidovať svoje vlastné obyvateľstvo ako Ukrajina? Všetci, čo uvažujú triezvo, vedia, že sa to nikdy

nestane! Rusko nikdy nepodľahne tlaku, jako nepodľahlo v minulosti, tak ani v budúcnosti. Dnes je už jasné, že vojna sa v plánoch jej strojcov nemá skončiť na Ukrajine, hlavným cieľom je Rusko, a vojna má zachvátiť aj celú Európu. Čo zabezpečí pre USA vyšší zisk, a čo USA rýchlejšie vytrhne z krízy, jako vojnová výroba? Čo účinnejšie zlikviduje konkurenciu USA v podobe EÚ a Ruska, ako vzájomné vyvraždenie celých národov v Európe? Čo USA pomôže viac rozšíriť sféru svojho vplyvu, ako povojnové pôžičky, presne podľa odskúšaného scenára 2. svetovej vojny? RUSKO NIE JE NÁŠ NEPRIATEĽ, nepriateľom každého občana Európy sú nenásytní politici, ktorí sa za svoju moc a peniaze chystajú zničiť všetko, čo je nám drahé. Bojkotujme všetkých politikov, ktorí zvyšujú napätie, ktorí volajú po ďalších sankciách, po intervencii proti Rusku! Bojkotujme ich na všetkých úrovniach, vo všetkých voľbách! Nedopusťme uplatnenie zla, ktoré chcú šíriť! Bojkotujme vstup Ukrajiny do NATO! Bojkotujme médiá, ktoré nám vojnu podsúvajú ako jediné riešenie! Verme! Rusi aj Ukrajinci sú dva múdre národy, ktoré riešenie nájdu.

K plnému pochopení velikosti vítězství Rudé ar mády ve Velké vlastenecké válce př ispějí následné, dosud málo publikované údaje. Pr ávě pohr obci oněch pr ávem potrestaných zr ádců či v r ůzných zemích přeživších kolabor antů, podporovaných jestř áby NATO, usilují dnes o další Majdany. Wehrmachtem a vojsky SS prošlo v průběhu druhé světové války celkem 250 tisíc Ukrajinců, sedmdesát tisíc Bělorusů, sedmdesát tisíc kozáků, 150 tisíc Lotyšů, devadesát tisíc Estonců, sedmdesát tisíc Středoasiatů, dvanáct tisíc volžských Tatarů, sedm tisíc Kalmyků, čtyřicet tisíc Ázerbajdžánců, 25 tisíc Gruzínů, dvacet tisíc Arménů a třicet tisíc příslušníků severokavkazských národů. Celkový počet sovětských občanů, kteří nosili německou unifor mu, činil asi milion dvě stě tisíc. Z toho Rusů asi 310 tisíc. Pouze 450-500 tisíc však bojovalo se zbr aní v r uce. Ostatní byli zařazeni do strážních a jiných služeb a pomocných praporů. Šlo převážně o vězně zajateckých táborů, z nichž postupně řada dezertovala či přešla do partyzánských skupin. Pobaltské státy vytvořily 93 policejních praporů (33 tisíc osob) a dvanáct pohraničních pluků (30 tisíc). Postupně vytvořily i tři divize a dva pluky SS (70 tisíc osob). V německé nacistické armádě tak bojovalo asi sto tisíc Estonců, Lotyšů a Litevců. Nejvyšší počet vojáků na frontu proti Rudé ar-

mádě tak vyslaly právě baltské státy. Kromě tří divizí SS se bojů zúčastnily i samostatné policejní prapory a pluky. Dvacátá estonská divize SS byla rozbita u Narvy. Lotyšské 15. a 19. divize SS byly zničeny Rudou armádou v létě 1944. Většina jejich příslušníků dezertovala. V Bělor usku bylo vytvořeno dvacet policejních praporů (pět tisíc osob). V Běloruské zemské obraně vznikly 34 prapory (dvacet tisíc osob). Z běloruských policistů byla vytvořena 30. divize SS. Ta byla pak přesunuta do Francie k boji proti spojencům. Na Ukr ajině v Haliči bylo zformováno deset policejních praporů a později jedna divize SS a pět policejních pluků (třicet tisíc osob), na zbytku Ukrajiny 53 policejních praporů (pět tisíc osob). Po vzniku Ukrajinského národního výboru (v březnu 1945) byla 14. haličská divize SS přejmenována na 1. ukrajinskou divizi a začalo formování další. Haličská 14. divize SS byla Rudou armádou obklíčena u Brodu a celá zlikvidována. Později byla obnovena a jeden její pluk se účastnil bojů proti SNP na Slovensku, další byly vyslány do bojů proti jugoslávským partyzánům a tam se jim podařilo uprchnout k Britům. Z Rusů, Bělor usů a Ukr ajinců bylo zformováno celkem 90 tzv. ochranných praporů Ost. V těchto útvarech bylo vycvičeno celkem 80 tisíc osob. Němci zformo-

Polsko-nûmecké hrátky

■ V počtu zahraničních investo-

Jiří Vopelka, Jesenec (316 souhlasných reakcí): Poláci začínají mít kuráž. A to je

Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

Závěr obsáhlého dopisu Angele Merkelové (z prosince 2015) Keď som žil vo Vašej bývalej Nemeckej demokratickej republike, zašiel som si občas do lesov pod Berlínom neďaleko Halbe Teupitz. Sú od Vášho úradu vzdialené dajakých tridsať kilometrov. Leží v nich pochovaných viac jako päťdesiattisíc mladých Nemcov a Rusov, ktorí padli v bitke o Berlín v apríli 1945. K nenávisti ich vyprovokovali politici. Vždy keď som tam bol – plakal som. Nad mladými Nemcami a Rusmi, ktorí ležia vedľa seba v pekne vyrovnaných radoch. Jeden rad ruský, jeden nemecký. Zájdite, prosím, do Halbe Teupitz aj s Obamom a Putinom, sadnite si na kamene mŕtvych a vôbec spolu nehovorte. Len mlčte. Ak nad krivdou biednych vyroníte slzu, pieseň nás – klamaných a ponižovaných, Vám zazvoní slávou. Milá pani kancelárka, želám Vám v Novom roku zdravie, šťastie, lásku. A predovšetkým odvahu. Ruky na potlesk máme s vnučkou pripravené. S úctou Jozef Banáš, Slovensko (spisovatel, jemuž A. Merkelová v roce 2011 napsala dopis, v němž mu poděkovala za jeho román Zóna nadšení, popisující situaci v NDR).

Nebyli jen Vlasovci

odepsalo více než 140 mld. dolarů dlužníkům ze zahraničí: Hlavní případy byly odpuštění dluhů Kuba (30 miliard dol.) a Severní Korea (11 miliard dol.). V roce 2003 odepsalo z celkového mongolského dluhu ve výši 11,4 mld. dol. částku 11,1 mld. dolarů. Naopak, v roce 2006 Rusko splatilo nástupnický dluh SSSR vůči Pařížskému klubu ve výši 23,7 mld. dol. V roce 2013 Moskva splatila dluhy vůči České republice (3,6 mld. dol.), Černé Hoře (18 mil. dol.) a Finsku (30 mil. dol). Pro zajímavost, až v roce 2000 zaplatila Ruská federace carský dluh vůči Francii, na jehož úhradu Paříž čekala více než sto let.

rů u nás podle loňské studie společnosti Bisnode vévodí ruský kapitál, který má v tuzemsku podíly ve více než 16 000 firmách. Jinak je tomu ve finančních podílech ve firmách. Podíly ruských podnikatelů na jejich základním kapitálu těchto společností je téměř desetkrát menší, než je tomu u rakouských investorů. V tomto ohledu s převahou vévodí Německo a Nizozemsko. Jen 78 procent firem má české vlastníky.

196/2016

Kritická slova německého eurokomisaře G. Oettingera o obavách z dodržování ústavnosti v Polsku se dotkla polského ministra spravedlnosti Z. Ziobra. Německu vyčetl válečnou okupaci, během níž zahynulo několik milionů Poláků, i to, že německá média dlouho mlčela o silvestrovských útocích na ženy. Polský ministr zahraničí si kvůli výrokům německých představitelů předvolal německého velvyslance. Na tuto zprávu v inter netu následovaly četné reakce, z nichž vybír áme:

dobře. Naši zatím nesměle vyčkávají, jak to dopadne. Pak se k silnějšímu nebojácně přidají.

Karel Stržanovský, Praha (10 pozdějších nesouhlasů): Když Polákům dojdou argumenty, vyčítají Němcům druhou světovou, kterou skoro nikdo ze současných politiků ani nepamatuje. Brzy budou Švédům vyčítat třicetiletou válku a Italům průzkum římských legií. Oldřich Pokorný, Jimramov (29 oponentních hlasů na předchozí): Druhou světovou válku by měli Němcům vyčítat všichni

kem a Německem by mohlo dát podnět k posílení obou zemí, avšak takový vývoj je hrozbou pro americké zájmy, řekl George Friedman, zakladatel analytické společnosti Stratfor v rozhovoru s Deutsche Wirtschafts Nachrichten.

■ Zkušební jízda kontejnerového

vlaku, po trase ukrajinský Iljičevsk – Gruzie – Ázerbájdžán – Kazachstán – Čína (po Kaspickém a Černém moři) trvala 16 dní oproti plánovaným 10-12 dnům.

■ Neočekávaný dopad devalvace

rublu oznámili statistici: Rusko absolvovalo rok 2015 s přebytkem obchodní bilance, a snížením odlivu kapitálu, když za rok čistý odliv kapitálu z RF klesl téměř třikrát (v roce 2015 poprvé činil jen 56,9 mld. dol. ve srovnání se 153 mld. dol. v roce 2014).

■ Letadla TU-134 přepravila (jen v barvách Aeroflotu) více než 100 milionů cestujících – v roce 1979 absolvovala více než 1265 letů denně!

■ V rámci opatření proti stínové

ekonomice v Rusku by obchodníci měli být od roku 2017 vybaveni elektronickými pokladnami, pro něž už se vžil pojem kontrolno-kasovaja technika (zkratka KKT).

■ V administrativní budově ame-

vali také celkem 75 praporů z kavkazských národů a Tatar ů - asi 80 tisíc osob. Vzniklo rovněž deset kr ymských policejních pr apor ů (Tatař i), byly zformovány i speciální jednotky z Kalmyků a jiných národů. Pro úplnost je třeba připomenout i 1. ruskou národní brigádu SS, která pak přešla k partyzánům. Ruskou národní armádu Smyslovského a armádu Kaminského (RONA). Vlasovská Ruská osvobozenecká armáda se stala bojeschopnou až koncem roku 1944. Do té doby existovala pouze jako propagační exponát. Koncem války měla formálně 120-130 tisíc osob, celkem byla třikrát nasazena v bojích proti Rudé armádě – bez úspěchů. V bojových akcích proti Rudé armádě tyto síly složené z kolaborantů neměly úspěch. O to krvavěji si počínaly v bojích proti partyzánům a ve vyvražďování civilního obyvatelstva jak Rusů, tak i Ukrajinců, Poláků, Francouzů a Srbů. Současnou nacistickou genocidu Rusů na jihovýchodní Ukr ajině a přípravu nové barevné revoluce v Moskvě podporují především jejich potomci. Těch lidí, kteří zvěrsky vraždili na území SSSR a Jugoslávie v sestavě divizí SS, sloužili ve wehrmachtu jako dobrovolní pomocníci, objímali se v Mnichově s Hitlerem. Nyní na sebe navlékají soudcovské taláry a s definitivní platností chtějí zúčtovat se zemí, jejíž občané, vedení tehdy komunisty přerazili hřbet nacismu.

rického Senátu ve Washingtonu se objevily letáky upozorňující, že se pátrá po ukrajinském premiéru Jaceňukovi, generálním prokurátorovi Šokinovi a bývalém ukrajinském poslanci Marytynenkovi. ■ V roce 2015 bylo pouze 17 %

Ukr ajinců podle závěrů společnosti Gallup spokojeno se svým životem, za špatnou považuje ekonomickou situaci 79 % respondentů, když „prosperujících“ bylo jen 9 %.

■ V Moskvě stáli milovníci ma-

líř ství, nehledě na sněhovou vánici a desetistupňový mráz, dlouhé hodiny ve frontě před Treťjakovskou galerií, aby se dostali na výstavu děl ruského impresionisty Valentina Serova.

■ V Rusku chtějí antisemitismus prohlásit za trestný čin. V. Putin pozval evropské Židy, kteří se ve svých zemích necítí bezpečně, aby se přestěhovali do Ruska.

■ Rusko letos v reakci na akce

NATO zařadí do aktivní služby pět nových pluků strategických raketových jaderných sil a na západě země vytvoří tři nové armádní divize.

■ Ti, kteří v západní Evropě procitají ze svého barbínovsko-habermasovského snu, najednou začínají zjišťovat, že pravoslavný chrám je pořád o moc lepší než mešita. K. Samková

■ Ruská vláda plánuje prodat v roa trestat je sankcemi a jinými výdobytky „americké demokracie“. Rusům vyčítáte „okupaci“, při níž zemřelo 250 lidí, a to většinou při dopravních nehodách, a Němcům, kteří za své okupace povraždili cca 300 000 Čechů, byste nejraději vlezli do zadku.

Karel Pošta, Praha (trochu smířlivěji): Je faktem, že Němcům nelze nikdy úplně odpustit válečná zvěrstva a pohrdání slovanskými národy. Stále tu nadřazenost mají v genech. Můj strýc zemřel v Dachau. Nikdy pro ně nebudeme přáteli a já o to ani nestojím.

ce 2016 podíly ve společnostech „Rostelecom“, „Transněfť“, „Rosněfť“, „Aeroflot“, VTB, a v dalších státem vlastněných společnostech, nezahrnuje však prodej Sberbanky.

■ Ukrajinská ministryně financí

Natalja Jaresková jednala s vyslancem Evropské unie o poskytnutí Ukrajině finanční pomoci ve výši 600 milionů eur a také technické pomoci při realizaci reforem. ■ Na Světovém ekonomickém fó-

ru v Davosu došlo k potyčce mezi ukrajinským prezidentem Porošenkem a ruským vicepremiérem Trutnevem.

V˘stava k „obtíÏn˘m stránkám ruské historie“ V listopadu loňského roku byla v hlavním sále moskevské Manéže otevřena výstava „Pravoslavná Rus. Moje histor ie. 20. století 1914-1945. Od velkých otř esů k velkému vítězství“. Otevření byly přítomny dvě hlavní postavy současného Ruska Vladimír Putin a patriarcha Kirill. Oba pronesli projevy. Putin mluvil o výstavě jako o „vzdělávacím projektu“ a poděkoval za společnou práci pravoslavné církvi a vědeckým insti-

tucím. Mimo jiné uvedl: „Je důležité, aby návštěvníci a hosté dokázali prostřednictvím výstavy přijmout nový pohled na dobře známá fakta a události, aby si vytvořili svůj vlastní názor.“ Putinův projev nepřinesl nic překvapivého, zato projev ruského patriarchy ukázal mnoho nového a v ruské společnosti se měnícího. „Výstava je věnována obtížným stránkám naší historie. Všichni víme, že porevoluční období bylo obdobím cha-

osu, střetů tříd, sociálních, politických a ekonomických zájmů, které mohly zničit zemi. Bylo prolito hodně krve a miliony byly vyhnány z naší vlasti,“ pronesl patriarcha. A dále: „Kde by bylo moderní Rusko bez předchozí generace… Tam, kde byla krev, nespravedlnost a utrpení, tak říkáme, že je to pro nás nepřijatelné, pro lidi v jednadvacátém století. Historické postavy ponechme Božímu soudu. Ale negativní aspekty by neměly mít pr ávo

vyloučit pozitivní věci, kter é byly pr ovedeny.“ Pochopení tkví v tom, že jak Putin, tak patriarcha chtějí narýsovat tlustou čáru za minulostí. Nechtějí z pohledu etiky, morálky hodnotit minulost, ale chtějí nyní na pozitivních stránkách ruské historie budovat nové Rusko. Ruská pravoslavná církev se musela přenést přes oběti svých duchovních. Možná proto patriarcha ve své řeči ani jednou nevyslovil jména Lenin nebo Stalin.

196/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

■ Kosovo stfiízliví ze snÛ

Nechválné v˘roãí bombardování Srbska Rok 1999 nezačal slavně. Balkán byl v pohybu a bylo zapotřebí odkázat Srby tam, kam patří. Chyběl impuls, podle kterého by bylo možno tvarovat veřejné mínění podle potřeby. A tak přichází významný 15. leden. U obce Račak na území Kosova jsou údajně nalezena mrtvá těla 45 lidí v civilních šatech. Albánci obvinili jugoslávskou armádu z masakru civilních osob, obvinění převzalo NATO. Účelově ustavené vyšetřovací komise zahájily práci a propagandou ovlivněné veřejné mínění zapracovalo. Nebyl brán zřetel na další verze o tom, co se tehdy u Račaku stalo. Podle verze Albánců a NATO existovala a stále existuje i verze Srbů, podle které šlo o padlé bojovníky UCK. O mrtvé z bojové akce, posmrtně převlečené do civilních šatů, jejichž těla byla snesena na jedno místo s cílem vzbudit zdání hromadné popravy. Názor, že s mrtvolami bylo manipulováno, vyslovili i dva nezávislí francouzští novináři Renaud Girard a Christophe Chetelot. Podle jejich pozorování bylo u mrtvých těl i pozoruhodně málo vystřílených nábojnic a málo krve. Veškeré pochybnosti jsou okamžitě potlačeny a zůstává verze jediná, albánská.

Račak jako spouštěcí mechanismus Tento incident u Račaku, spolu s tlakem politiků NATO, za podpory zkorumpovaných novinářů, vytvořil podmínky pro přímou intervenci proti Srbsku (tedy tehdejší Svazové republice Jugoslávii).

V březnu toho roku dochází k bezostyšnému napadení suverénního státu. V rozporu s mezinárodním právem začínají padat bomby na civilní cíle. Smutný na tomto výročí je fakt, že útočníkem je tzv. mezinárodní demokratické společenství. Skvrnou na naší národní hrdosti je to, že Česká republika stála na straně agresora. Kampaň proti Srbsku probíhala za soustavného překrucování faktů i šířením vyložených lží, jako byl vzpomínaný Račak, který byl podvodným pokusem o vytvoření „učebnicového“ masakru albánských civilistů ze strany Srbů. Nezávislá vyšetřování odborných forenzních týmů, např. Finska a Běloruska, totiž masakr civilních osob vyvrátila. Mrtví Albánci patřili skutečně mezi členy UCK padlé v bojích s pravidelnou armádou SRJ. Pravda ovšem nikoho odpovědného nezajímala a dosud nezajímá. Zneužít tzv. masakru v Račaku přijala značná část médií jako fakt. Z našich politiků je možno vyzvednout v negativním slova smyslu úlohu tehdejšího prezidenta Havla. O jeho postojích a názorech jsme psali mnohokrát a jen konstatujeme, že lavičky a srdíčka nevrátí životy obětem bombardování, na kterém se svým schvalováním a přímo prosazováním aktivně podílel. Ale na druhé straně existovala řada politiků, kteří tento vývoj ostře odsuzovali. Jiří Dienstbier, někdejší zmocněnec OSN pro bývalou Jugoslávii, se vyjádřil následovně. „Tento zásah byl naprosto nesmyslný

a založený na nesprávných, ba dokonce zfalšovaných důvodech. Srbská armáda nezabíjela civilisty, to je velký omyl. Naopak, se snažila zabránit největším zvěrstvům, které tam páchali extremisté a fašisté. Jugoslávská armáda se tam snažila hrát celkem pozitivní roli, bránila území své země a zatlačovala kosovskou guerillu. To, že vesničané odcházeli do hor a lesů a vykládalo se jako čistka, V noci nûkolikrát vzlétla letadla NATO na cíle v Jugoslávii (dobové foto) je nesmysl. Tito lidé utíkali a skrývali se před bojem, ktením právem a nebyly ani schváleny ze strarý tam probíhal.“ ny OSN. A co druhá strana? Za vše ocitujme ameAž po osmdesáti dnech bombardování rického zprostředkovatele Richarda Holbrobyl donucen Miloševič jako představitel suoka, který vědomě lhal, když prohlašoval, že v Kosovu probíhá etnická čistka, jíž pad- verénního státu k návratu za jednací stůl lo za oběť na sto tisíc kosovských Albán- a Srbsko de facto přichází o významnou ců!!! Pozdější reálné odhady všech obětí té- a historicky cennou provincii Kosovo. Zatím to kosovské krize (nejen Albánců), se jen pod protektorátem, výhledově s cílem úplného odtržení, ke kterému posléze doovšem pohybují okolo dvou až třech tisíc! chází. Usilovné bombardování, které bylo v 60 procentech zaměřeno na civilní cíle, Chytré bomby s uranem Po neúspěchu dohod z Rambouillet, kte- zničilo celou infrastrukturu Srbska. Silnice, ré byly ve skutečnosti „diktátem“, dospěla mosty, energetické zdroje, továrny byly znijednání k patové situaci, kterou se rozhodlo čeny i proti tomu, že některé „slabší mozky“ NATO v čele s USA a podporou EU řešit si- zdůrazňovaly „humanitní“ poslání používaných bomb, které svojí chytrostí prý vyhlelou. 24. březen 1999 se stal „černým dnem“ dávaly výhradně cíle strategického charaktesvětového mezinárodního práva a na Běle- ru, jako např. čínskou ambasádu v Bělehrahrad a celou SRJ padaly bomby. Letecké dě, kde po bombovém útoku zemřelo někoúdery NATO byly v rozporu s mezinárod- lik pracovníků. STANISLAV HRZINA

Islámsk˘ boj Turecka o Balkán (Pokračování, 2. část) Současná Erdoganova vláda je velkým propagátorem šíření tureckého vlivu na Balkán a citovaný deník Daily Sabah trend se vzpomínkami na osmanskou říši vše podporuje. Ne všichni v Turecku s tímto souhlasí, což dokumentuje jiný deník vydávaný v angličtině Todays‘ Zaman, který pro změnu vystupuje v duchu Güllenova hnutí islámského kazatele a myslitele Fethullaha Güllena.

Deník v článku „Katastrofální turecká politika na Balkánu“ uvádí, že turecká islamistická oligarchie, když upevnila svoji moc v Turecku, se vrhla na Balkán, kde zneužívá kulturní, historické a náboženské tradice. „Používá je jako prostředek k šíření náboženského fanatismu v jihovýchodní Evropě. To je zničující pro racionální a tradiční zájmy Turecka, které se zakládají na podpoře obchodu a posílení stability a bezpečnosti na Balkáně,“ píše server deníku

Ml˘nek mele, mele a mele… K devíti letům vězení odsoudil soudní senát Justiční a policejní mise Evropské unie v Kosovu (EULEX) předáka Srbů v Kosovské Mitrovici Sr ba Oliver a Ivanoviče (62). Byl shledán vinným z válečného zločinu spáchaného na civilním obyvatelstvu, uvedla srbská média. Rozsudek není zatím pravomocný. Ivanovič podle předsedkyně senátu rumunské soudkyně Roxany Comsaové podnítil 14. dubna 1999 v Mitrovici další příslušníky srbské polovojenské jednotky, aby zabili čtyři albánské civilisty. Podle bělehradské televize B92 se v odůvodnění rozsudku předneseném předsedkyní senátu uvádí, že Ivanovič před devíti Albánci na otázku dalšího člena srbské milice „Co s nimi?“ odpověděl: „Co se mě ptáš, jednej podle rozkazu.“ Oliver Ivanovič údajně věděl, že v Kosovské Mitrovici probíhá operace proti Albáncům. Jednal s vědomím, že mohou následovat vraždy,“ uvedla Comsaová. Podle ní tak „podnítil členy polovojenské jednotky ke spáchání tohoto zločinu“. Soud ale zprostil Ivanoviče druhého bodu obžaloby, který se týkal zločinů spáchaných v únoru 2000. Čtyři další Srbové souzení v procesu spolu s Ivanovičem byli viny zproštěni. Ivanovič, považovaný za umírněného politika, je prvním vysokým představitelem

kosovských Srbů odsouzeným justicí EULEX za válečné zločiny. V minulosti býval srbským tajemníkem pro Kosovo a v místních volbách, které se konaly koncem roku 2013, byl zvolen radním v severní, převážně srbské části Kosovské Mitrovice. Podle agentury AFP tento politik patří mezi obhájce dialogu a kompromisu s albánskou většinou Kosova a hovoří plynně albánsky. Na první pohled běžná kauza řešící téměř dvacet let staré provinění. Z právního hlediska nic mimořádného. Ale obžalovaným je Srb. Naskýtá se otázka, je justice EULEX nezávislá, nebo je prodlouženou pákou tribunálu v Haagu? Tedy toho „nezávislého justičního molochu“, který zná jediné viníky událostí provázející rozpad Jugoslávie, a to jsou Srbové a obvinění jiných národností jsou převážně osvobozováni. Nikdo si není ochoten přiznat, že bandité z UCK opětovně vystavovali nealbánskou populaci na území Kosova (hlavně srbskou a cikánskou) brutálnímu teroru. Mučení a vraždy nebyly ničím výjimečným. Terčem se stávali i ti Albánci, kteří s praktikami „osvoboditelů“ z UCK nesouhlasili. Dočkáme se v budoucnu spravedlivé změny? V celé historii a vývoji nepokojů při rozpadu Jugoslávie lze jedině vysledovat nepoměr při trestání srbských a nesrbských provi(sh) nilců.

Todays‘ Zaman. List dále obviňuje Recepa Er dogana a jeho stoupence, že se s několika málo vlivnými islamisty snaží na Balkáně vytvořit další bojiště pro svoji ideologii, jako se to stalo na Blízkém východě. „Tato ideologie vytvořila turbulence od Sýrie po Palestinu a od Libye po Egypt. Aktivuje radikální skupiny v Sýrii prostřednictvím známé Národní zpravodajské organizace (MIT), která tam poslala 2000 nákladních aut napěchovaných zbraněmi a právě tak MIT financuje Muslimské bratrstvo v Egyptě. Hamás podkopává Libyi a Tunisko pod rouškou rozvoje a spolupráce s Tureckem. To je důvodem znepokojení vlád na Balkáně. Mají obavu z turecké politiky, která se může stejným způsobem projevit v těchto zemích,“ píše Todays’Zaman. Podle tohoto deníku se Erdogan snaží o repliku dřívějších snah Saúdské Arábie a Íránu s wahhábistickou a šíítskou ideologii, kdy se snažily získat opěrné body na Balkáně. List obviňuje Erdogana, že financuje skupiny a organizace blízké islamistům, které působí v zahraničí, a to prostřednictvím agentů přestrojených za pracovníky velvyslanectví nebo vládních agentur, jako je například Tika. „Národní zpravodajská organizace – MIT se podílí na tajných a nezákonných operacích v řadě balkánských zemí. Turecké vládní organizace se svojí pracovní náplní jsou zneužívány jako zástěrka tajných operací,“ uvádí Todays’Zaman. Kritika chování Erdogana a jeho strany AKP vůči Balkánu není nového data. Již dříve upozornil pro změnu levicový politik Faruk Logoglu z republikánské lidové strany (je diplomatem a byl velvyslancem v USA, v současnosti je ředitelem ASAM – Eurasian Strategic Studies Center). „Balkánská politika vlády AKP má dva hlavní rozměry. První je neo-osmanství a druhý

rozměrem je náboženský přístup,“ řekl v roce 2012 Logoglu. Proti tomu vystoupil jiný diplomat Hasan Gögüs (dnes velvyslanec v Rakousku) a obhajoval politiku AKP vůči Balkánu a tvrdil, že Turecko nemá jinou možnost než takto zajišťovat mír a stabilitu na západním Balkánu: „Turecko má úzké vazby s balkánskými zeměmi, a to na základě společné historie. Turci po staletí zde žili bok po boku s národy tohoto regionu. Máme dnes příbuzenské vztahy s komunitami ve většině zemí západního Balkánu. Tvrzení o skrytém neo-osmanském apetitu jsou nepravdivé. Poučili jsme se z historie a pracujeme na vizi vylepšování vztahů,“

Síla a slabost Turecka roste a padá s finančními možnostmi „Turecko svým ekonomickým potenciálem vystačí na malé a slabé balkánské státy s několika málo stomilionovými dolarovými investicemi. Za směšnou sumu si kupuje klíčové hráče na politické a hospodářské scéně. Turecko kombinacemi v oblasti tzv. měkké diplomacie dosahuje významných úspěchů v tomto regionu,“ tvrdí pro agenturu Sputnik (přenáší server B92) srbský politolog Branko Radun. Velikost možností Turecka na Balkánu se snaží mírnit již v úvodu jmenovaný bývalý srbský diplomat v Ankaře Vladislav Jovanovič: „Turecko je dnes obklopené značnými problémy ve svém sousedství a na delší čas nebude mít chuť se zabývat Balkánem. Záměry Ankary také překazila skutečnost, že o Balkán se zajímají i jiní. Je zde přítomno několik mocenských center v čele s USA a mnozí z nich mají opačné zájmy než Turecko. Mimo EU je nutné počítat s návratem Ruska jako regionální a globální velmoci, což pociťuje nyní Turecko na vlastní kůži.“ MIRKO RADUŠEVIČ

Pozdû, ale pfiece? V Haagu má být ustaven speciální Soud pro válečné zločiny spáchané členy povstalecké Kosovské osvobozenecké armády (UCK) během konfliktu v letech 1999 a 2000, př i němž zahynulo kolem 10 000 lidí. Soud bude posuzovat zločiny spáchané Kosovskou osvobozeneckou armádou na etnických menšinách a politických oponentech. Nizozemská vláda vysvětlila, že lidé svědčící proti bojovníkům UCK, kteří jsou v Kosovu mnohými považováni za bojovníky za svobodu, by se mohli cítit v nebezpečí, pokud by se procesy konaly v Kosovu. Soud by měl začít pracovat ještě letos v prostorách dřívějšího sídla Europolu. Soudit budou podle kosov-

Neu‰lo nám

ského práva mezinárodní soudci. Osvobozeneckou armádu UCK vytvořili ve druhé polovině devadesátých let albánští separatisté. Zastavit tento konflikt přinutily Bělehrad nálety NATO na Srbsko. Kosovo nakonec stejně vyhlásilo jednostranně nezávislost v roce 2008. Postupem času se dostávaly na povrch informace o zločinech UCK na Srbech, Romech a umírněných kosovských Albáncích. Objevila se i podezření na obchod s lidskými orgány zajatců a přes Kosovo je vybudována cesta pro pašování narkotik. O úspěšnosti této akce si určitě povíme v budoucnu. Doufejme, že bude neméně úspěšná jako dosavadní převážně stíhání Srbů. (sh)

Kosovo střízliví ze snů o nezávislosti, tisíce zejména mladých míří do Německa. Kosovo samo se zmítá v nejhlubší politické krizi od vyhlášení samostatnosti před osmi lety. Parlament je zablokovaný kvůli útokům slzným plynem. Vášně probudila nová smlouva zajišťující Srbům větší autonomii. Přes všechny problémy si Kosovo „vysloužilo“ ratifikaci asociační dohody s Evropskou unií.

■ DÛkazy jsou po ruce Americká vláda jako jediná ze všech zemí na světě vyhlašuje, že její zákony a diktáty mají přednost před suverenitou všech jiných národů. Vůbec nejhorší důsledky washingtonského pohrdání suverenitou jiných zemí je, že hrozí těm občanům cizích zemí, které Washington obviní z terorismu, i když pro ně nemá žádné důkazy. Všimněme si fotbalového skandálu FIFA ve Švýcarsku, což ani v nejmenším nezastavilo Washington, aby tam vyslal agenty FBI, kteří zde švýcarské fotbalové činovníky zatkli pro údajnou korupci. Ruský prezident považuje zatčení některých činovníků FIFA na žádost Spojených států za vměšování do vnitřních záležitostí cizích států. Jde o další americký pokus rozšířit své pravomoci na území jiných států, vyjádřil se prezident Putin. Tímto způsobem se snaží Spojené státy zabránit znovuzvolení prezidenta FIFA, čímž porušují nezávislost mezinárodní organizace.

■ Djokoviã triumfuje v Melbourne Srb Novak Djokovič o vítězství ve finále Australian Open nad Britem Andym Mur-

raym prohlásil, že „v posledním roce hraje nejlepší tenis v životě“. Rodák z Bělehradu ovládl čtyři z posledních pěti grandslamů a jedenáctým singlovým triumfem na turnajích velké čtyřky vyrovnal na pátém místě historické tabulky Björna Borga a Roda Lavera. Na rekordmana Rogera Federera ztrácí šest titulů.

■ Pokud Evropa otevfie… Pokud Evropa otevře brány, budou se stínat hlavy. Chápu, proč se Polsko a Evropa bojí jejich přílivu, prohlásil Lech Walesa na adresu migrantů. Oni přichází z míst, kde jsou lidem stínány hlavy. Obávám se, že totéž se stane jednou nám. My Poláci jsme také byli přistěhovalci a uprchlíci. Toto prohlášení ikony demokracie a dobra „náš tisk“ zcela přehlédl.

■ Nás se to net˘ká? Předseda polského Práva a spravedlnosti (PiS) Jaroslav Kaczyňski jednal na Tři krále s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. Důležitá schůzka svolaná z iniciativy Poláků trvala šest hodin, lídři protibruselské evropské opozice se mimo jiné radili, jak koordinovat společný postoj obou zemí k migračnímu šílenství, které drtí Evropu. Česká média tuto extrémně důležitou schůzku důsledně bojkotovala, žádná z televizí o ní nepřinesla zmínku., Důvodem je náš probruselský postoj, který nás odtrhává od zbytku států střední Evropy?

■ Srbsko ãiní „nevratné“ kroky Srbsko učinilo „nevratné“ kroky na cestě ke členství v Evropské unii otevřením prvních dvou kapitol přístupových rozhovorů. Analytici říkají, že zahájení rozhovorů o EU je odměnou za spolupráci Bělehradu v oblasti normalizace bilaterálních vztahů a předávání podezřelých válečných zločinců. První jednání o vstupu Srbska do EU začala zhruba před dvěma lety. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

196/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Dlouhá cesta básnické orientace „Život byl vždycky nad mé síly, kdykoli jsem byl sám“ Dlouhá byla cesta hledání lidské i básnické orientace Fr antiška Hr ubína (1910-

1971). Jeho předválečná poezie oslavovala chudobu a soucit s trpícími, Unikal z problémů svého nitra. neustále ho znepokojovala starost o osud člověka a rodné země. Na počátku první světové války se přestěhoval do rodiště své matky – do Lešan v Posázaví. Zde také prožil dětství a mládí. Gymnázium vystudoval v Praze, právnickou a později filozofickou fakultu nedokončil. Radikální změnu v Hrubínově poetice způsobila válka. Od svých osobních problémů přechází k osudům své vlasti. Své bojové odhodlání vyslovil ve sbírkách Chléb s ocelí a Jobova noc (obě vyšly po osvobození až v r. 1945). Nezapomenutelné jsou verše vrcholící refrénem: „Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, že odprýskaly barvy tvé

až po tmu hrobů. A v den slavný znovu pro zraky žárlivé napjal tě rámař starodávný. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Od r. 1946 se Hrubín věnoval pouze literatuře. Přechodný básníkův optimismus je vystřídán depresí a hrůzou z atomové bomby. Píše svou knihu Hirošima (1948). Hrubínovo dílo je velice obsáhlé a bylo blízké jeho generaci. Divadelní hry Srpnová neděle (1958) a Kř išťálová noc (1961) zaznamenávají kontrast mezi životem intelektuálů a mládím nové generace. Novela Zlatá r eneta (1965) a Romance pro kř ídlovku (1962) byly zfilmovány. Národní umělec F. Hrubín patří vedle J. V. Sládka k našim největším a nejlepším autorům knih veršů pro děti. Významné jsou také překlady francouzských, německých a ruských básníků. PAVEL NOVÁK

Zbylo velké prázdno Je neuvěřitelné, že už tolik let není mezi námi M i l a n F r i e d l (1931-2009), ředitel Lyry Pragensis, skvělý recitátor, prozaik, pedagog a předseda Výboru národní kultury. K lidem, kterým byla blízká poezie, ale i výtvarná tvorba, promlouval z rozhlasu, televize, uváděl koncerty Pražského jara… Kultivovaný projev, krásně posazený hlas. Rád jsem si kupoval kolibří vydání poezie, často v kožené vazbě, s nádhernými ilustracemi klasiků i jím objevených výtvarníků. To byla Lyra Pragensis. To byl můj vnější pohled. Později jsme se setkávali v ředitelské kanceláři světoznámé Vimperské tiskárny s dlouholetou tradicí – Milan jako ředi-

tel a já jako šéfredaktor okresních novin. Později jsme se v Praze sblížili v tehdy významné kulturní instituci – Výboru národní kultury, kterému předsedal a já spolu s redakční radou připravoval ojedinělý vlastenecký čtvrtletník Lípu. Pamětníci vzpomínají na naše kulturní odpoledne, kde zaplnili Ponrepo, aby zhlédli tehdy indexový film, poetická pásma, připravovaná Milanem Friedlem a jeho přáteli i studenty. Dnes tyto mladé vídáme jako vyzrálé herce, odlišující se od ostatních kvalitní dikcí, která svítí vedle šumlujících kolegů z hloupých seriálů, kterým hlasová kultura nic neříká.

Pak přišly dvě tragédie pro VNK. Během týdne zemřeli M. Friedl a výkonný místopředseda Jindřich Janda. Pokusil jsem se je nahradit… Často otevírám ty malé knížečky. Vzpomínám, jak jsem v tiskárně obdivoval zlaté ruce knihařek, které zlatily desky „kolibříků“, tady vznikl miniaturní korán… Po listopadu 1989 šel ke dnu i nově postavený tiskárenský komplex a všeobecně – kvalita knižní produkce, orientovaná jen na zisk. Velké části společnosti je cizí duše a slovo básníka, knihy, které najdete jen v antikvariátech. Milane, moc chybíš. Po tobě zbylo jen PAVEL NOVÁK velké prázdno.

Pfiedstavitel historické malby rytífiem francouzské Akademie umění a nositelem řady vyznamenání. Při požáru ND byly zničeny části původní výzdoby. Nejinak dopadla výzdoba někdejší královské – nyní prezidentské – lóže. Její novou tvář měl vytvořit právě Václav Brožík. Jako námět si zvolil tři doby české země – přemyslovskou, lucemburskou a habsburskou. V r. 1897 ho císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu. Brožík byl také (pn) členem České akademie věd.

Snad ve všech předválečných školách, ale i později, visely reprodukce rozměrného obrazu Václava Brožíka (1851-1901) Odsouzení mistra Jana Husa - někde též MJH před koncilem. Tento český malíř patří do Generace Národního divadla, která se podílela na výzdobě vytoužené Zlaté kapličky. Brožík byl představitelem české historické malby, který v rozměrných kompozicích ztvárňoval kapitoly z českých dějin. Za svého pobytu ve Francii zde sklízel velké úspěchy, byl členem

Legendární Václav Talich Václav Talich se narodil v roce 1883, tedy ještě za Rakouska-Uherska. Studoval v houslové třídě na Pr ažské konzervatoř i u Jana Mař áka, později u prof. Otakar a Ševčíka. Po absolvování školy se stal koncer tním mistrem nejenom Ber línské filharmonie, ale i Městské opery v Oděse a rovněž profesorem car ského učiliště v Tbilisi. Mohl bych vyjmenovat další významná místa, kde Talich působil, zmíním se ale o Opeře v Plzni, kdy jako šéf a pr vní kapelník uvedl v roce 1912 popr vé Smetanovu Prodanou nevěstu. Václav Talich byl významný český dirigent dvacátého století. Působil v letech 1919-41 (kromě 1931-34) jako šéfdirigent České filharmonie a v letech 1942-44 byl šéfem Opery ND v Praze. Významnou měrou se podílel na interpretační úrovni obou těles. To byl, dá se říci, opravdu vrchol v jeho tvůrčí činnosti. Vždyť jako jeden z prvních interpretoval díla zvláště českých skla-

datelů (Smetana, Dvořák, Suk, Novák), ale i díla Mozarta, Čajkovského a francouzských impresionistů. V té době (až do roku 1950) se podílel rovněž na realizaci gramofonových nahrávek. Pokud se týče České filharmonie, měl Talich výjimečnou hudební fantazii, objevoval nové výrazové možnosti u studovaných skladeb a měl vždy maximální nároky na připravenost hráčů. Z jevištních nastudování byly významné zvláště premiéry opery B. Martinů Julietta a Bořkovcova baletu Krysař. Talichovo působení v České filharmonii se projevovalo nejenom doma, ale též v zahraničí. V roce 1922 uskutečnil zájezd do Itálie a Vídně, v roce 1935 do Velké Británie, Francie a Belgie, později i do Skotska a Švédska, jakož i do Austrálie. Jeho výjimečnost byla srovnávána s úrovní největších dirigentů, jako byl kupř. Artur Toscanini. Spolupracoval s takovými umělci, jako

byli Svjatoslav Richter a Mstislav Rostropovič. Jako správce Opery ND uvedl v r. 1936 Dvořákovu Rusalku, na Pražské konzervatoři, coby profesor, vyučoval předmětu dirigování a stal se rovněž řádným členem Československé akademie věd a umění. Po válce založil Český komorní orchestr, byl ustanoven profesorem dirigování na pražské AMU, pracoval v Československém rozhlase, působil ve Slovenské filharmonii a externě vyučoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 1957 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 16. března 1961 v 77 leMILOSLAV SAMEK tech.

Nezapomenuteln˘ fotograf Chodíval po Pr aze obtížen r ozměr ným deskovým fotoapar átem, bytelným stativem a dalšími potř ebami. Dlouho hledal nejvhodnější motiv a dlouho čekal na vhodné osvětlení. Pak J osef Sudek (1896-1976) rozložil svá „fidlátka“. V př esnou chvíli exponoval. Josef Sudek se narodil v Kolíně. Ve třech letech mu zemřel otec – malíř a dekoratér. Syn se vyučil knihařem a ve svých 17 letech začal fotografovat. Válka z něho udělala invalidu – jak napsal Jaroslav Seifert: „Kus ramene a pravou ruku urvala mu první světová válka. Nikdy o tom nemluvil.“ Stránku 6 připravil a rediguje Pavel Novák.

Knihařině se už nemohl věnovat. Z existenční nutnosti se stal fotografem – dnes světoznámým. Vystudoval Státní grafickou školu a získal výuční list pro založení vlastní fotografické živnosti. Měl řadu přátel z oboru. Aby se Sudek po válce komerčně uživil, věnoval se pouze uměleckým snímkům. Využíval techniky přecházející v grafiku. Používal velkoformátové deskové kamery a od r. 1940 vznikaly jen jeho kontaktní otisky. Spolu s Františkem Drtikolem, Jaroslavem Rösslerem a Jaromírem Funkem patří Sudek k nejvýznamnějším fotografům meziválečného období a svými avantgardními přístupy se stal známým v Evropě. (pn)

Rozmach ãeského státu Vr cholný rozmach českého státu ve 14. století je úzce spjat s postavou Karla IV. a jeho velkor ysou politikou, s níž vybudoval r ozsáhlé lucembur ské impér ium. Získal mezinár odní postavení, udržel mocenskou rovnováhu uvnitř státu i feudální společnosti díky obr atné politice. Za jeho vlády v letech 1346-1378 se mu podař ilo zajistit mezinár odní stabilitu. Konec století přinesl řadu změn, které ohrožovaly Karlovo dílo. Tehdy mocná katolická církev otřásla Evropou v podobě dvojpapežství i zpupným vystupováním. Karlův nástupce syn Václav IV. postrádal otcovu politickou obratnost. Vzhledem k trvalým konfliktům s církví a arcibisku-

pem se stal cílem spiknutí panstva v čele s Rožmberky a za podpory svých bratrů Zikmunda a Jošta. Král byl zajat a propuštěn až za příslib podílu šlechty na vládě. O šest let později byl zbaven říšského trůnu a znovu uvězněn. Královská moc po r. 1402 značně klesá a prohlubuje se propast mezi blahobytnými a kořistnickými feudály a na druhé straně upadající řemesla, bezpráví občanů, včetně drobné šlechty. V této době vystupují do popředí reformátoři, jimž především vadí odklon církve od učení Kristova a příklon k neřestnému životu a obžerství. U nás se blíží doba Husova a následné husitství. (pn)

Bohat˘ program Karlova jubilea Česká veř ejnost to ostatně zná: V nedávné anketě o největším Čechovi si pr vní místo vybojoval Otec vlasti, kr ál český a císař ř ímský Kar el IV. Nar odil se v Pr aze 14. května 1316 Elišce Přemyslovně a českému kr áli Janu Lucembur skému jako Václav, ale př i biř mování ve Fr ancii, kde byl vychováván, dostal jméno po fr ancouzském kr áli Kar lu IV. Stal se tak svorníkem dvou českých kr álovských dynastií, Př emyslovců a Lucembur ků. Vládl od čer vence 1346 až po 29. listopad 1398. Byl 11. českým kr álem a patř il mezi nejvýznamnější evr opské panovníky vrcholného středověku. Ve Fr ancii získal mimoř ádné vzdělání – hovoř il plynně pěti jazyky. Byl autorem nejvýznamnějšího ř íšského zákona Zlaté buly, kter ý platil až do r oku 1806 až do časů dobyvatele Napoleona.

Bula upravovala nezávislost zemí Koruny české v rámci německé říše, o jejíž rozvoj – hospodářský i kulturní – se významně zasloužil. Jeho zásluhou byla v Praze vybudována největší univerzita na sever od Alp, postavil kamenný most přes řeku Vltavu, Nové Město i třeba základ svatovítské katedrály a v neposlední řadě královskou klenotnici hrad Karlštejn. Dlouho opomíjená Praha se stala skutečnou metropolí svaté říše římské. Proslul jako velký reformátor i vizionář a v celé Evropě byl oceňován pro svou moudrost, vzdělanost i diplomatickou obratnost. Karlovo jubileum, které se bude celý rok slavit na mnoha úrovních, můžeme právem počítat k velkým událostem novodobého českého státu. (zh)

Chrám, kter˘ hostil hvûzdy V letošním roce jubiluje Státní akademické Velké divadlo v Moskvě, krátce Bolšoj těatr. V r. 1776 ho založil kníže Pjotr Urusov, trvalá domovská scéna byla získána o čtyři roky později. Byla to budova Petrovského divadla. Požár r. 1805 objekt zničil a o 20 let později vyrostla nová – dnešní budova. Velké se jmenuje proto, že zde dominovala opera a balet, zatímco činohra se přesunula do vedlejšího Malého divadla. Původně byl repertoár orientován na prezentaci ruských autorů a skladatelů. Zde měla premiéry díla P. I. Čajkovského, Sergeje Rachmaninova a dalších velikánů. Zahraniční autoři přišli na řadu od 40. let 19. století. Vnitřek Velkého divadla utrpěl jako mnoho jiných památek požárem, když sem za války dopadla německá bomba. Dnes patří budova k nejkrásnějším ve světě. Na

zdejší scéně vyrůstaly světové ruské primabaleríny (za všechny Maja Plisecká) a také světoznámé operní hvězdy. Světově nejlepší baletní soubor byl založen už v r. 1773. Bylo mi dopřáno stát se divákem baletu A. Ch. Adama Giselle na námět básníka Heinricha Heine. Při jímavé hudbě a skvělé výpravě jsme mohli sledovat příběh dívek, které zemřely před svatbou a nemohou nalézt v hrobě klid. A hlediště bouřilo při špičkových výkonech primabalerín. PAVEL NOVÁK

Pfiední osobnost avantgardy

F. Tich˘: Josef Sudek

O díla Fr antiška Tichého (1896-1961) – olejomalby i grafiku projevují dlouhodobý zájem sběratelé i obdivovatelé. Jejich autor studoval Pražskou akademii v letech 1917-1923, pak byl šéfem výpravy Švandova divadla na Smíchově. Později se věnoval úpravě tisků i jako autor ilustrací v nakladatelství Melantrich. Léta 1929-1935 strávil v Paříži. Zde se usadil v sousedství Jana Zrzavého a Bohuslava Martinů. V r. 1945 byl jmenován profesorem Vysoké školy

uměleckoprůmyslové, kde působil do r. 1951, kdy musel místo opustit. Jako jevištní výtvarník a autor kostýmů spolupracoval s Národním divadlem. Námětově je jeho dílo velice bohaté – zátiší, městská krajina, portréty. Stále se však vrací do světa cirkusových a varietních manéží. Za protektorátu patřil Tichý, stejně jako mnoho jeho vrstevníků, ke (pro nacisty) zvrhlým umělcům. (pn)

196/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Válka skonãila, otazníky zÛstaly (7)

Byli to opravdu slu‰ní lidé? Čas od času se veř ejnoprávní televize (ČT) prezentuje poř ady, které se účelově snaží vzbudit zdání, že po válce byli sudetští Němci odsunuti nepr ávem, rozhodnutí spojenců r edukují na Benešovy dekrety. Zatímco naši vynikající režiséř i, z nichž mnozí prošli koncentr ačními tábor y, točí filmy pr avdivě uvádějící sou-

šího funkcionáře K. Henleina vybudoval pátou kolonu v našem demokratickém státě. Na osudnou mnichovskou konferenci přinesl nakreslené hranice „Sudet“, které zradou spojenců - Anglie a Francie – byly přičleněny k říši. Britové se mj. báli, že Německo bude chtít zpět své kolonie, proto ta vstřícnost.

k o m u n i s m u u nás! Další, prý badatelé z téhož ústavu, který tenkrát vedl P. Žáček, se propůjčili k dehonestaci spisovatele Milana Kundery s jediným cílem: zabránit jeho úspěšné nominaci na Nobelovu cenu, v době, kdy ji pochlebovači chtěli prosadit pro Václava Havla. Stejně jako vytvářeli gloriolu hledáním čestných doktorátů a vy-

menalo jen více produktů, ale i brannou povinnost pro muže. Do kamery letitá stařenka vyslovila to, co se žádalo. Zaznělo: „Byli to slušní lidé, nic neudělali.“ Pravda, nic neudělali proti rozbití Československa – napřed jen hajlovali a chtěli do říše. A tak se stali příslušníky vyvolené rasy, která začala likvidovat fyzicky i jinak ty méněcenné. Ty, kteří se dnes a denně třásli, že nějaký prospěchářský udavač na ně ukáže. Sousedka zmíněné babičky zůstala německé národnosti. Buď nespadala pod podmínky odsunu, ale je i druhá varianta. Za svou protektorátní činnost byla soudem shledána vinnou a odseděla si svůj trest. Ale odsun byl časově omezený a dodatečný odsun nebyl možný. A co případný manžel? Kde a jak bojoval v hitlerovské armádě? Jen střílel Slovany a další nebo je jako soukmenovci mučil, okrádal… Možná, že i padl za říši. Příliš mnoho otazníků. V archivech i knihách jsem našel při hledání zmíněné historické pravdy i rodinné paradoxy. Na fotografiích jsem poznal tehdy mladší Němku, hajlující při příjezdu fašistické armády do pohraničí. Češi museli tento prostor opustit. Po válce byla souzena a odsouzena. Po odpykání trestu zůstala v pohraničí. Její bratr si po válce vzal ženu, která přežila pochod smrti.

Některá fakta

vislosti, protože vlastní zkušenost je nezaplatitelná, ta mladší žije pr agmaticky. Naskočili na vlnu těch Němců (i jejich potomků), kteř í se s výsledky prohrané války nedokázali smíř it. A za jejich peníze se prezentují. Připomeňme si pár minut slávy našeho „takynovináře“, který zaktivoval naše média, politiky i veřejné osobnosti, aby podepřel tvrzení německé spisovatelky Kennelové, která se také doma aktivně přiživila na dobronínském případu. Jak se později (za dost velkých nákladů) ukázalo, nemuseli to být Češi, kdo po skončení války si vyřídili účty, ale možná z koncentráků se navrátivší němečtí antifašisté.

Dal se mnichovský diktát odmítnout? Evropa se obávala našeho NE. Byl by to velký problém. Proto usilovný tlak na prezidenta Beneše. Ten sice od r. 1932 nechal budovat nákladný obranný systém, který však nebyl z různých příčin dobudován. A jak se ukázalo ve Francii – dal se obejít. Dobře znal fašistické řádění ve Španělsku. Za ne by padla odpovědnost na něho a v případě, že by požádal o pomoc Sovětský svaz, mohl být viněn za to, že mu otevřel cestu do střední Evropy. Později se ukázalo, že Beneš dobře viděl do budoucna – tušil, že válka stejně bude a pozice Československa jako oběti bude výhodnější.

Vrcholem však bylo Vraždění po česku. Za účelový „dokument“ si svou slávu užil jeho autor na dnech Sudetoněmeckého landsmanšaftu, kde byl slaven jako hrdina a obdržel cenu a „třicet sříbrných“ – pardon – pytel euro pro další dehonestaci vlastního národa. Stačilo i to, že se představitel revanšistického sdružení nadouval v pořadu ČT 24 spolu s K. Schwarzenbergem. Díky vstřícnosti někdejšího předsedy ODS a nechvalně známého premiéra Petra Nečase se B. Posseltovi podařilo znesvětit svou návštěvou Lidic tato nám svatá místa. Nikdo ze servilních moderátorů se nezeptal na jeho pocity…

Byl to nejčernější den – 15. březen 1939. Okleštěné Čechy a Morava byly „vzaty Hitlerem pod ochranu soukmenovců, čelících nesnesitelnému teroristickému režimu“. Fašistické hordy nás obsadily a začal protektorát. Stejný scénář jako po obsazení pohraničí. Hitler v první chvíli nešel po Židech a Češích, ale po vlastních lidech – sociálních demokratech, komunistech i některých katolických kněžích. Dnes také někteří Hitlerovi otroci mluví o „čechizaci“. Existuje cosi jako historická pravda. V průběhu dějin byla všelijak pokřivována a interpretována. Stále slyším slova o demokracii a svobodě slova – žel, jsou to často jen slova. Denně je občan vystavován sdělovací masáži, selektivnímu zpravodajství, neověřenému zpravodajství. Máme jistě tisíce historiků, ale kolik je kvalitních. A tak třeba údajný historik z ÚSTR hovoří o době

Vzati pod Hitlerovu ochranu

Cesty k protektorátu Sudety jako územní celek nikdy neexistovaly. Hitler však pro své plány potřeboval odpor Němců žijících v našich pohraničních oblastech a za účinné pomoci zdej-

Rychl˘ sled událostí Březen 1939 - rádio bylo v té době jediným zdr ojem aktuálních událostí. V odpoledních hodinách 14. bř ezna schválili poslanci slovenského sněmu odtr žení od Česko-Slovenska a vyhlásili samostatný stát. Po půlnoci na 15. březen odjížděl státní prezident Hácha z berlínského hotelu do říšského kancléřství za Hitlerem. Předpokládal, že bude s vůdcem řešit mj. otázku Slovenska. Hluboce se mýlil. V ranních hodinách si patnáctého naši občané vyslechli rozkaz ministra národní obrany gen. Syrového velitelům všech posádek, aby se vzda-

li. To již ordneři a další likvidovali státní hranice a nacistické hordy vtrhly do našeho vnitrozemí. Vzápětí při výhodném kurzu marky Němci některá města „vyjedli“ a ještě poslali domů dárky… Vpád německých vojsk byl pro národ šokem. Už 16. března podepisuje Hitler na Pražském hradě výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Slzy, vztek a beznaděj. Zatýkání, mučení, věznění, fyzická likvidace odpůrců. Kolaborace, deportace. To byla druhá polovina března 1939. NEZAPO(pn) MÍNEJME!

znamenání po světě. A tak opět vznikají tendenční veledíla, vybírající z kontextu doby jen hodící se detaily. Před časem jsem náhodou zachytil na ČT část pořadu z r. 2005, na němž se také finančně podílela německá strana. Že by platilo: kdo platí, poroučí? To by měli posoudit zadavatelé. Skupina odsunutých Němců, žijících původně, tuším, že ve vyškovské (?) enklávě, se přijela podívat na svou někdejší vesnici. Proč ne – kdo v míru přicházíš… Po letech bylo na setkání si o čem povídat, zeptat se na osudy přátel a známých. Pro nepamětníky chybělo, byť drobné vysvětlení válečné a poválečné doby. Dozvěděli jsme se o aktivitách v Německu… Setkání bylo opravdu srdečné. Každý si povídal, co chtěl, tedy svou pravdu. Možná, že zde opravdu za protektorátu žili idylicky a němečtí příslušníci opravdu českým sousedům vypomohli. Měli vyšší potravinové dávky a další při tehdejším lístkovém systému. Heydrich jim posměšně říkal „margarinoví Němci“. U nás se tomu říkalo „dali se k Němcům“. Ale toto přihlášení se nezna-

Každé zvednutí ruky k nacistickému pozdravu přibližovalo Hitlera ke světovládě. A bylo jich mnoho. Byla tu motivace materiální (majetek převážně Židů), představa privilegií vyvolené rasy. Ve velkém pak zisk území, jeho nerostného bohatství, průmyslu a jeho podrobení Hitlerovým plánům, zajištění neplaených otroků pro říši (nucené práce a koncentráky) a vše další. Tato víra je držela i po vůdcově zbabělé smrti (jak mnozí vypovídají) a muselo zbytečně padnout

mnoho rudoarmějců, aby dobyli poslední enklávu zrůdnosti.

Závěrečné memento Bez komentáře otiskujeme část projevu Franze Pany, předsedy Sudetoněmeckého landsmanšaftu (SD) na 64. sjezdu odsunutých Němců v Augsburgu v r. 2013: …“Mimořádně mě těší, že zde mohu pozdravit opravdového posla humanity, nositele Ceny lidských práv SD. Dobrý den, pane Davide Vondráčku. Na sudetoněmeckém dni chceme uctít muže, který svým filmem Zabíjení po česku vyvolal emocionální a dosud opomíjené diskuse o zločinech vyhnání Němců Čechy…Náš mluvčí Bernd Posselt, kterého tím srdečně zdravím, ještě více upozorní na jeho zásluhy.“ ■■■ Všichni váleční zločinci (pokud se tam dostali) ztratili u procesů paměť a tvrdili, že vykonávali jen rozkazy. S vědomím své viny však prchali především za pomoci Vatikánu přes katolické a fašistické Španělsko „krysími cestami“ (jak příhodné: z potápějících se lodí nejprve prchaly krysy) do Argentiny a dalších zemí Jižní Ameriky. Věděl to i architekt holocaustu Adolf Eichmann: Žil s novou identitou v Argentině a klidně podnikal. Bývalému členu Waffen SS W. Sassenovi se tu svěřil pod vlivem alkoholu. Litoval, že se v Evropě nepodařilo

vyvraždit v š e c h n y Židy. „Nedělali jsme svou práci dobře, dalo se toho zvládnout daleko víc“! A pak ho dostihla spravedlnost. Dlouho pátrající izraelský Mossad objevil Eichmannovy stopy a v r. 1960 ho unesl. Souzen a o rok později byl popraven. Zde se už hájil plněním rozkazů. Paradoxní je, že Američané o jeho místě pobytu věděli. Ale úzké svazky s Německem, Adenauerem a špionážní centrálou válečného zločince, jakož i jiné, chránili. Několikrát jsme tiskli autentická vyjádření tehdejších účastníků. Bezmezná touha po odvetě za prohranou první světovou válku a důsledky, jak to teď Čechům natřou. Při pokojných protektorátních akcích provokovali a stříleli. Proto za všechny citát z koncentráku: „… fy neste šádný fojaci, ste chovno, lautr nyc“ – to vše doprovázeno bitím. Polovinu gestapa tvořili sudetští Němci. Nad krutostí sudetských vojáků se občas pozastavovali členové SS (a nebyli to žádní dobráci). Celá řada válečných zvěrstev spadá na konto sudeťáků – povraždění lidických dětí. Na starosti to měl sudetský Němec, drogista ze Šumperka. Po první světové válce předpokládal E. Beneš asi milion lidí hlásících se k němec-

ké národnosti. Při předválečném sčítání to však bylo 3,1 mil. Válečné události zasáhly do řad sudeťáckých Němců: Padlo jich v řadách wehrmachtu a SS nebo bylo zabito při válečných akcích 300-500 tisíc. Tisíce jich bylo divoce vyhnáno nebo sami uprchli. Odhad divokého odsunu hovoří o 19-30 tisících obětí. Byli nezvěstní, ale i ti, kteří byli odsunuti do Německa a Rakouska stali se obětí starousedlíků za to, že byli příčinou války, v níž původní obyvatelé přišli o vše, co léta budovali: z českých zemí bylo odsunuto 2 170 596 Němců. ■■■ Z prorockého projevu prezidenta E. Beneše na sjezdu politických vězňů 14. 12. 1945 v Praze: „Žádný z vás nezadal k útoku jejich (Němců) nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ… Zaznamenávejte, co jste zažili ve vězeních a koncentračních táborech, abyste se mohli bránit, až oni začnou se svou kampaní. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očisťování přešli do útoku. Bude to nová reakce, která spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou.“ PAVEL NOVÁK Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

196/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

PamûÈ slábne

Maru‰ka Kudefiíková J edna z mnoha mladých hr dinů pr otifašistického odboje Mar uška Kudeř íková by se 24. března 2016 dožila 95 let. Nar odila se ve Vnor ovech, okr es Hodonín. J ako pr avá vlastenka nemohla jednat jinak, než se hned od začátku okupace zapojila do domácího odboje. Varovali jí, že je nezkušená, ať poslechne starší, ale ona s vervou mládí, neohlížejíc se na nebezpečí, silná svým přesvědčením šla neúnavně dál. Až se jí, jako mnoha a mnoha našim odbojářům stalo osudným setkání s konfidentem gestapa. V roce 1941 byla zatčena a v listopadu 1942 odsouzena k trestu smrti. V březnu 1943 ve Vratislavi (Polsko) byla popravena. Ve věznici ve Vratislavi se popravovalo v pátek. To napětí, to čekání muselo být hrozné. Čekat jestli se kroky vrahů přiblíží k cele a zarachotí klíč v zámku. Když se kroky vzdálily, tak nastal další týden krutého čekání. Maruška chtěla zemřít se vztyčenou hlavou. Bylo jí 22 let a v tomhle věku se

smířit se smrtí jistě nebylo lehké. Jako každý mladý člověk měla své sny, své touhy, avšak její život ukončila sekera fašistického kata. Byla však statečná. ještě své milé uklidňovala. „Pamatujete na mou maturitu? Vzpomínáte si, že jsem se nikdy nebála a nelekla žádné zkoušky? Strach, tréma, plachost, úzkost vždycky vyprchaly v rozhodném okamžiku, ve kterém už byla jen pevnost, rozhodnost a přímé zření. Podobně je tomu i dnes, věřte tomu.“ Jejích posledních 99 dní života věrně zachycuje film natočený v roce 1972 režisérem Jaromilem Jirešem „...a pozdravuji vlaštovky“. V roce 1990 vydala punková kapela Požár Mlýna demo nahrávku „Slzy Marie Kudeříkové“. Ve Strážnici je na památku Marie Kudeříkové od roku 1956 pojmenována základní škola. V Praze, Brně, Křelově, Svitavách, Veverské Bitýšce, Břeclavi, Ostravě, Havířově, Znojmě, Trutnově, Benešově a Ústí

Fejeton Někteří moji přátelé si stěžují na slábnutí paměti. K takovým stížnostem se mohu připojit. Neboť: rád si poslechnu například „ Vzpomínku na Zbiroh“ , ale ne a ne si vzpomenout, kdo je skladatelem tohoto hudebního skvostu. Že by Fibich? Nevzpomínám si. Jeden přítel uvádí, že si nemůže vzpomenout, kolikrát a kde všude byl za babku na rekreaci ROH nebo za odměnu od podniku. Jiný zase tvrdí, že už si nepamatuje, kdo vůbec někdy něco doplácel v lékárně na léky. Příkladů zapomnění na růz-

Od monarchie k republice O v˘stavû, kterou pfiipravil KâP Hor‰ovsk˘ T˘n Maru‰ka Kudefiíková, jedna z hrdinek domácího odboje za okupace

n. Labem jsou po ní pojmenovány ulice. Čest její památce! NATAŠA WEBEROVÁ

Pfies spáleni‰tû, pfies krvavé fieky… Sokolovo „Pr osím, aby naše jednotka byla okamžitě poslána na frontu a aby jí bylo využito, jak uznáte za vhodné… Spojení a př átelství sovětského a československého lidu budou ještě pevnější, budouli zpečetěny kr ví, pr olitou ve společném boji po boku Rudé ar mády. Pr osím, aby naše pr osba nebyla odmítnuta.“ Z dopisu Ludvíka Svobody maršálu Josifu Vissarionoviči Stalinovi. Prosba byla vyslyšena a naši vojáci se po několikaměsíčním výcviku v Buzuluku dočkali odjezdu na frontu. Na buzuluckém nádraží nastoupil 1. čs. samostatný prapor do nákladních vagonů s výzbrojí a koňmi. Nechyběly ani polní kuchyně. Hlášení plk. Ludvíku Svobodovi před odjezdem na frontu podal zástupce velitele npor. Bohumír Lomský. Trubač praporu četař Vladimír Domanský zatroubil nástup a po vřelém rozloučení s obyvateli Buzuluku, se prapor vydal na dalekou pouť, na vytouženou frontu. Na zastávkách se podávala strava do ešusů a vybíraly se peníze na nové tanky. Vojáci si přáli, aby se tanky jmenovaly Ležáky a Lidice. Pochod začal 19. února 1943. Vojáci měli za sebou tři týdny cesty vlakem do stanice Valujky a čekala je téměř 400 km dlouhá cesta. Šli ve sněhu i blátě, každý si nesl svoji tornu a svoji zbraň. Plukovník Ludvík Svoboda měl saně tažené bílým koníkem, avšak víc než deset dní, co trval pochod, na nich jel jenom, když potřeboval povzbudit ty vepředu. A na saních se vezli ti, kteří už nemohli. Do Charkova dorazil prapor 1. března. Dne 3. března se prapor vydává na čtyřiceti kilometrový pochod do určeného obranného 15 km širokého úseku na levém břehu řeky Mža. Rozkaz velení Rudé armády pro 1. čs. samostatný polní prapor v SSSR zněl – udržet postavení na nově budované linii obrany na řece Mža a nedovolit Němcům postup na Charkov. Dne 4. března 1943 se rota Otakara Jaroše přesunula na druhou stranu řeky do

obce Sokolovo, kde začala budovat obranu. Od 6. března docházelo k několika střetům s nepřítelem. Den nato se asi 15 německých tanků pokusilo prolomit obranu u obce Timčenkovo. Dne 8. března, o Mezinárodním dni žen, zaútočilo na Sokolovo 14 německých tanků, po nich začala útočit pěchota. Prapor bojuje v sestavě třetí tankové armády generálporučíka Rybalka, v rámci 25. gardové divize, které velel generálmajor Safarenko. Vojáci mají za každou cenu nepřítele zadržet, nedovolit mu postup na Charkov. V podvečer se obránci stáhli do kruhové obrany v prostoru kostela, kde bylo Jarošovo velitelské stanoviště. Velitel praporu se rozhodl poslat do boje zálohu 10 tanků T-34 a zesílenou četu rotmistra Hynka Voráče. Pod prvním tankem se však prolomil led a z řeky se stala nepropustná překážka. V 19.00 vydal velitel praporu Ludvík Svoboda rozkaz ke stažení 1. roty za řeku Mža. To už však neexistovalo žádné spojení. Poslední zbytek obránců opustil hořící Sokolovo až pozdě v noci. Někteří přišli až druhý den. Ze zesílené roty zůstaly pouze trosky. V tomto boji padl i velitel obrany Sokolova, velitel 1. roty Otakar Jaroš. Kromě 86 padlých bylo 56 českslovenských vojáků raněno. Rota přišla o oba protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a 16 lehkých kulometů a pět minometů. Ztráty na straně protivníka však byly mnohem větší. 300-400 vojáků, 19 tanků a 4-6 obrněných transportérů. Od 9. března pak plnil 1. čs. samostatný polní prapor bojový úkol – zabránit proniknutí nepřítele až do 13. března. Českoslovenští vojáci neustoupili. Poprvé bojovali živí vedle mrtvých a poprvé viděli, jak fašisté berou do zaječích. Výnosem prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byl kapitánu in memoriam Otakaru Jarošovi udělen Leninův řád, Zlatá hvězda a titul hrdina Sovětského svazu, dále byl vyznamenán Řádem Bílého lva Za vítězství, Čs. váleč-

Kresba Miroslav Kemel (www.kemel.cz)

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

né sociální vymoženosti uvádějí celou řadu. Pro osvěžování paměti jim připomínám, že paměť slábne, jestliže ji necvičíš. Memoria minuitur, nisi eam exerceas. Takto je to psáno ve staré učebnici latiny. Ještě ji mám schovanou. Jsou tam ovšem mnohá další naučení, platná i pro dnešní dobu. Například dle Tacita: V nejzkušenějším státě je nejvíce zákonů. (Corruptissima re publica plurimae leges.) Nebo: kde je mnoho právníků, tam je mnoho sporů. Pokud jde o cvičení paměti, neškodí občas si zavzpomínat. Neboť: „Vzpomínky jsou rájem, z kterého nás nikdo nemůže vyhnat.“ MIROSLAV KUBÍN

ným křížem 1939 a Sokolovskou pamětní medailí. Statečné chování našich vojáků ocenila i československá vláda v Londýně. 88 bylo vyznamenáno Čs. válečným křížem 1939 (25 in memoriam), 77 obdrželo Čs. medaili za chrabrost před nepřítelem. Sovětská vláda udělila vysoká vyznamenání 87 příslušníkům 1. čs. samostatného polního praporu. Velitel Ludvík Svoboda byl oceněn nejvyšším sovětským vyznamenáním Leninovým řádem. V Kremlu byl v dubnu 1943 vyznamenán také vedoucí čs. vojenské mise Heliodor Píka sovětským Řádem rudého praporu. Oba důstojníci přebírali vyznamenání z rukou předsedy prezidia Nejvyššího sovětu Michaila Kalinina. A tak od Sokolova se naši vojáci bili po boku Rudé armády se smrtí až do vítězného konce. Jejich hrdinný boj nesmí být nikdy zapomenut. NATAŠA WEBEROVÁ

Blahopfiejeme! ● V Jirkově se dožívá Alena Sachumská 2. března 81 let. ● V Liberci bude slavit 82. narozeniny 4. března Oldř iška Reslová. ● Oldř iška Kadeř ábková z Loun se dožívá 8. března 81 let. ● Květoslava Tomanová ve Švihově oslaví 9. března 69. narozeniny. ● V Praze oslaví 65. narozeniny aktivistka SV ČR, Mar cela Vocetková dne 10. března 94. narozeniny bude slavit v Jirkově 11. března Vladimír Bambas. ● Josef Alois Tichý z Prahy se dožívá 11. března 87 let. ● V Praze se dožívá 83 let Miloš Har ant 13. března. ● Alena Kudějová z Kladna oslaví 84. narozeniny také 13. března. ● Julie Masopustová, aktivistka SV ČR oslaví 14. března v Praze 82. narozeniny. ● V Rožnově pod Radhoštěm bude slavit 17. března spolupracovnice SV ČR Helena Polášková. ● V Praze se dožívá 98 let 18. bř ezna účastnice Slovanského sjezdu v roce 1998 Mar ta Lisnerová. ● V Kladně bude slavit 87. narozeniny Vlasta Vodičková dne 19. března. ● Pavla Hr zinová v Jirkově oslaví 45. narozeniny 20. března. ● Libuše Koukalová z Prahy, spolupracovnice Slovanské vzájemnosti, oslaví také 20. března 88. narozeniny. ● Libuše Císař ová z Prahy oslaví 22. března 88. narozeniny. ● Ve Valašském Meziříčí bude slavit 22. března 62 let Alena Veselá. ● Olga Šašková z Plzně bude slavit 24. března 68. narozeniny. ● V Kunovicích oslaví 90. narozeniny 26. března bývalý aktivista a distributor Slovanské vzájemnosti Vladimír Galuška. ● Vlastimil Hodina z Plzně oslaví 83. narozeniny 28. března. Všem oslavencům, i když je nejmenujeme, přejeme hodně zdraví!

Jak nám ukazuje výstava „Od monarchie k republice“, Ger máni už po tisíciletí se snaží vytlačit nás Slovany z území, které obýváme po době nazývané „Stěhování národů“. Podle ar cheologů, názvů měst a vesnic je dokázáno, že Slované žili i na dnešním německém území, až kde je Řezno, Berlín ap., odkud je Germáni násilně vytlačili. Násilné poněmčování dokázala tř ísetletá poroba našeho národa i Slezska a Horní a Dolní Lužice. Na výstavních panelech si postupně připomeneme osídlení našeho území, potvrzené archeologickými nálezy, příchod Slovanů až po vznik naší Československé republiky. Každý národ si střeží své dějiny. Nebuďme výjimkou. Náš český národ je v Evropě ojedinělý. Uhájil si svou řeč a svébytnost přes veškeré snahy nás nejen zabrat, ale

i odnárodnit. Proto si velice vážíme vlády Karla IV., který byl právem prohlášen za největšího Čecha. Později vláda habsburských monarchů byla pro náš národ oprávněně nazývána třistaletou porobou. Jednotlivé panely s tematikou: Archeologické osídlení Příchod Slovanů – Sámova říše. Velká Morava – Vláda Přemyslovců v Čechách. Konec vlády Přemyslovců – Nástup Lucemburků. Karel IV. – jeho zásluhy o Království české. Konec vlády Karla IV. a vláda Václava IV. Život a doba Mistra Jana Husa. Výbuch husitské revoluce a její konec. Třicetiletá válka – Bílá hora – Závěr třicetileté války. Pod žezlem Habsburků. Počátky obrození a válečné běsnění. Obrození – trnitá cesta našeho národa ke svobodě. Vznik samostatného státu. Mnichovská dohoda. Obnova ČR – Další vývoj republiky.

Setkání s organizátorkou Při setkání s paní Libuší Popelkovou a přečtení materiálu o výstavě „Od monarchie k republice“, kterou zorganizovala v Horšovském Týně, jsem přesvědčena, že tuhle výstavu by mělo zhlédnout co nejvíce našich spoluobčanů. Cituji část jejího dopisu předaného naší redakci: „Na základě zjištění při volbě prezidenta, že skoro polovina národa by volila knížete Schwarzenberga prezidentem, jsem se ihned rozhodla vytvořit výstavu ‚Od monarchie k republice‘. Tak vznikla trvalá výstava na 15 panelech o našich národech. Začíná archeologií, všemi vzestupy i útrapami, také znovuzro-

zením naší krásné vlasti a její řečí, až po vznik republiky ČSR se všemi jejími prezidenty až po dnešní ČR. Výstava kromě Horšovského Týna, Domažlic a Poběžovic měla úspěch v Měcholupech u Náchoda a v Jincích. Výstavu zatím zhlédlo 644 lidí. Lze ji využít i jako výstavu putovní.“ Na závěr dopisu, kde se paní Popelková zmiňuje o hrůzách druhé světové války, dodává: „My, kteří jsme přežili hrůzy války, jsme obnově republiky věnovali zdarma všechny své síly. Je smutné a bylo nám líto, že naše úsilí po převratu v r. 1989 zesměšnili, naši republiku rozkradli a zadlužili.“ (nw)

Pozdrav z Jekatûrinburgu Zdravím z cesty domů, do Sušice. Stavil jsem se u Jožky Osohy v Plzni a mezi řečí jsme zmínili i Vašeho pana otce. Mile mne Jožka překvapil, když vyhrabal foto, které sám prý dělal 8. března v roce 1963 při příležitosti dvaceti let od bitvy u Sokolova. Možná jedna z hlediska vývoje Druhé světové války marginální bitva, ale pro čs. armádní sbor znamenala první opravdu významný vítězný boj. Mám radost, že jsme se opět setkali u památníku čs. legií v Jekatěrinburgu, a to 13. prosince 2015. Těší mne, že se nám daří dodržovat tuto tradici už pátým rokem. Scházíme se totiž 2x ročně v dobových uniformách, připomínajíce si význam Uralu pro čs. legie. Koncem května při příležitosti tzv. Čeljabinského incidentu a v polovině prosince vzpomínáme na gen. Štefánika, jenž právě 8. prosince 1918 přijel do Jekatěrinburgu.

Možná Vás též potěší, že se u nás na Uralské federální universitě v Jekatěrinburgu konala 24. 12. 2015 při příležitosti 70. výročí mezinárodní konference v Jaltě vojenskohistorická konference, na které jsem díky laskavosti organizátorů mohl vystoupit via Skype s příspěvkem o gen. Ludvíku Svobodovi na motivy mého článku k sborníku Česká beseda, který jsme publikovali na jaře 2015 ve spolupráci s Generálním konsulátem v Jekatěrinburgu. Vše nejlepší do roku 2016 přeje Radan Kapucián. *** Poznámka redakce: V Jekatěrinburgu a Zauralí se udržuje tradice čs. legionářů, na univerzitě jsou semináře češtiny. Dopis píše pan Kapucián, lektor češtiny na Jekatěrinburgské univerzitě a vedoucí češtinových kroužků, i mimo univerzity, v rámci České besedy.

Odrazy ode dna Kdo byl jen trochu pozorný ve škole, ví, že odrazit se dá jen od pevného a nezařáděného dna. Každý pokus, kdy se snažíme odrazit od bahna, znamená, že se budeme bořit stále hlouběji. Ti, kteří zde nadělali toho

bahna nejvíce, dnes napadají prezidenta Zemana, který říká vše, jak si to myslí a věřím, že nejenom mně mluví z duše. Těm ostatním přeji, aby se už konečně vzpamatovali. MILAN LOMSKÝ

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 196/2016, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Mirko Svoboda, Nataša Weberová. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 15. 2. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.