SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Kubánci a pokrokov˘ svût se rozlouãili s Fidelem Castrem

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

ROČNÍK XX

ČÍSLO 205, LEDEN 2017

CENA 10 Kč

CeloÏivotním bojem se zapsal do dûjin lidstva LoÀského 25. listopadu zemfiel tvÛrce prvního sociálnû spravedlivého státu na západní polokouli, velitel revoluce proti vládû diktátora Batisty, naz˘van˘ Kubánci prostû „el comandante“, váÏen˘ a milovan˘ jimi a v‰emi lidmi, vûfiícími v sociální spravedlnost a naopak nenávidûn˘ kapitalistick˘mi vydfiiduchy a o svûtovládu usilujícími kruhy USA – Fidel Castro Ruz. Zemfiel ve vûku 90 let po Ïivotû naplnûném bojem proti koloniálnímu vykofiisÈování a poniÏování Kuby, za lidsky dÛstojn˘ Ïivot svého národa, v ‰ir‰ím smyslu v‰ech utlaãovan˘ch. Jeho smrt symbolicky pfiipadla na 60. v˘roãí dne, kdy vyplul se skupinou odhodlan˘ch revolucionáfiÛ na lodi Granma z Mexika k boji proti americk˘m kapitálem vydrÏované krutovládû diktátora Batisty. Fidel Castro se narodil 13. 8. 1926 jako syn majitele plantáže. Vystudoval práva v Havaně. Od mládí se zúčastňoval bojů za práva Latinoameričanů – v roce 1947 proti diktatuře v Dominikánské republice, v r. 1948 v povstání v Kolumbii. Dne 26. 7. 1953 provedl se skupinou bojovníků útok na kasárna Moncada. Za to byl odsouzen na 15 let do vězení, po amnestii po dvou letech, v r. 1955, odešel do Mexika. V roce 1956 zahájil v horách Siera Maestra na Kubě spolu s bratrem Raúlem a Ernestem Che Guevarou partyzánský boj pod heslem Vlast nebo smrt, který byl dokončen po třech letech v Havaně svržením Batistovy diktatury. Pod Castrovým vedením se Kuba změnila - z kolonie a zábavního parku bohatých Američanů, se stal „Ostrov svobody“. Kubánci se stali pány svého hospodářství, bezplatné školství a zdravotnictví dosáhlo vy-

soké úrovně. Byla odražena invaze v USA vyzbrojených emigrantů v Zátoce sviní. O nenávisti bývalých pánů Kuby svědčilo i více než 600 pokusů o atetát na Fidela Castra. Kuba překonala americké embargo i ztrátu hospodářské podpory po roce 1991, po rozpadu Sovětského svazu. Po 47 letech v roce 2006 předal Fidel Castro ze zdravotních důvodů nejvyšší pravomoci svému bratrovi Raúlovi, který se v r. 2008 stal kubánským prezidentem. O dění na Kubě, v Latinské Americe a ve světě se Fidel Castro stále zajímal a k událostem se vyjadřoval. Fidel Castro Ruz se svým celoživotním bojem a dílem – socialistickou Kubou – nezapomenutelně zapsal do světových dějin. Bude vždy vážen dnes upřímně zarmoucenými Kubánci a všemi spravedlivými a pokrokovými lidmi světa. JAN MINÁŘ

Zomrel Jozef Mravík

Vo veku 86 rokov zomrel 3. decembra 2016 doc. Dr. Jozef Mravík, CSc., uznávaný kulturológ, esejista, národovec a slovanofil; zakladateľ Združenia slovanskej vzájomnosti, ktorého bol dlhoročným predsedom a od roku 2013 čestným predsedom. Bol spoluzakladateľom Medzinárodné unie vyslanci Slovanstva, zakládaľ Medzinárodný slovanský výbor, spoluorganizoval 7. všeslovanský zjazd v roku 1998, ktorý sa konal v Prahe. Bol námestníkom ministra kultúry Slovenskej socialistickej republiky básníka Miroslava Válka, pôsobil vo verejno-spoločenských funkciách. Podieľal sa na viacerých knižných projektoch zásadného významu. Za významný prínos k rozvoju medzinárodných vzťahov slovanských literatúr mu v roku 2003 Spolok slovenských spisovateľov udelil medailu a v roku 2012 mu bola udelená pamätná medaila Medzinárodného slovanského výboru Mierotvorca slovanského světa. Doc. Mravík bol presvedčený, že pokiaľ idea slovanskej vzájomnosti ostane na duchovnej – kultúrnej, literárnej, jazykovej blízkosti, tak jej perspektívy porastú, že slovanská

vzájomnosť nespočíva v politickom spojení všetkých Slovanov; vzájomnosť môže byť i tam, kde národ je rozdelený do viacerých štátov alebo republík. Spoluprácu medzi slovanskými národmi na rozličných poliach chápal ako nielen našu dominujúcu možnosť, ale považoval to za náš spoločný existenčný osud, ktorý treba prijať ako dar, ako dejinné poslanie, ktoré třeba naplňať, zveľaďovať a odovzdávať následujúcim generáciám. Európu vnímal ako kontinent rovnocenných kultúr, jazykov a národných identít, spolupracujúcich národných domovov s nezastupiteľným miestom Slovanov. Len takto ponímaná idea slovanskej vzájomnosti má svoje logické opodstatnenie aj v 21. storočí, v nových geopolitických a geostrategických podmienkach. Odkazu pre slovenský a slovanský svet, ktorý po sebe zanecháva doc. Dr. Jozef Mravík, CSc., verní zostaneme. Rozlúčka so zesnulým bola 9. 12. v bratislavskom krematoriu. Česť jeho nehynúcej pamiatke! Ing. Edita Dürrerová, predsedníčka ZSV. Za Slovanský výbor ČR se pohřbu zúčastnila jeho tajemnice Eva Holečková.

Fidel Castro Ruz

Husitská doba podle Vondru‰ky Před časem vydal velice plodný český spisovatel Vlastimil Vondruška další část sedmidílného románu Husitská epopej. V rozhovoru pro TÝDEN historik vypráví, kterak to mezi kališníky chodilo ve skutečnosti. Jak se od reality liší naše představy o Husovi, Žižkovi či císaři Zikmundovi. Proč vlastně Čechy dodnes husitství tolik fascinuje? Obecně je to asi tím, že husité jsou ve své podstatě neuralgickým bodem našeho vnímání vlastní historie. Snad na žádné období neexistuje tolik protichůdných názorů, možná s výjimkou posledních desetiletí. Je to dáno tím, že husité byli od nejstarších časů předmětem výrazně ideologické interpretace, a to z obou stran. Po Bilé hoře… protestantismus oficiální ideologie ho zdatně pomlouvala. Nezapomeňme, že …barokní historici.. popisovali husity jako největší lotry, protože brali majetek katolické církvi. Národní obrozenci z nich udělali klín proti Němcům… Jirásek zase kladl důraz na sociální rozměr hnutí… Díky tomu se zrodila řada mýtů a představ, které mají na svědomí sympatie i antipatie. Abych tohle uvedl na pravou míru, koncipoval jsem svou Husitskou epopej trochu netradičně… …příběh vyprávěli dva bratranci – protestant a katolík a celá epopej je historie jednoho rodu Prokopů, který byl rozdělen zrovna

tak. Mají Prokopové z Písku nějaký skutečný předobraz nebo jste si celý rod vymyslel? Jméno Prokopové v Písku nenajdete. Ale na jménu tolik nezáleží, podstatné je, aby se románoví hrdinové chovali historicky věrohodně. K tomu opory v pramenech jsou. Z 15. století se dochoval unikátní soubor kronik, které se souhrnně označují jako Staré letopisy české. Jsou to rodinné zápisky a poznámky měšťanů, něco vzešlo z pera bakalářů, jsou tam i zápisky vzdělanějších sedláků. Jejich zprávy ukazují postoje prostého lidu v době onoho obrovského zápasu a také život po něm. Já se v románu pokouším, aby přesně tyhle postoje reprezentovaly mé literární postavy. A že se rodina Prokopů rozpadne na dvě nepřátelské tábory? Tak to v historii chodí často. Ve vašem románu spolu kališnická a katolická část rodu Prokopů sice bojuje, ale když jde o rodinu, spojí se často bez ohledu na vyznání. Tak to v 15. století opravdu chodilo? Přesně tak to fungovalo skoro vždycky. Až na pár fanatických kazatelů a příslušníků panovnických rodů byli totiž naši předkové celkem rozumní. V životě přece nerozhoduje jen víra, ale roli hrají i mocenské

zájmy, touha po osobním prospěchu a někdy jen nutnost přežit… Jednou z hlavních věcí, za kterou husité bojovali, bylo přijímání podobojí. Tedy krev i tělo Páně – červené víno a chléb. Jan Hus přitom nikdy nic takového nepožadoval, ve svých dílech o tom nepsal… První začal tuhle praxi u nás uplatňovat v roce 1415 Jakoubek ze Stříbra. Ne všem reformátorům se to ovšem líbilo. Dokonce se dochoval Husův dopis z Kostnice, v němž mu píše: „Milý Kubo, ještě s tím posečkej.“ Celá věc měla ve skutečnosti hluboký společenský rozměr. Od časů apoštolů přijímali podobojí všichni křesťané, ale ve 13. století se to změnilo. Výrazem nadvlády kněží se stalo, že jen oni přijímali při bohoslužbě tělo i krev Páně. Když k téhle změně na IV. lateránském koncilu v roce 1215 došlo, zdůvodnilo se to tím, že laikům by mohlo víno, tedy Kristova krev, ukápnout z úst na zem, což by bylo znesvěcení. Vyloučení aktivní účasti věřících na „Kristově hostině“ bylo však ještě větší. Kromě jiného směli v kostele zpívat žalmy jen kněží, laici už ne… Proto husité prosazovali zpěv zbožných písní, to byla revolta.(…) (Pokračování na s. 7)

Vážení čtenáři, vaší i naší Slovanské vzájemnosti! Dostáváte do rukou nový ročník, již XX. s číslem 205. Jsme rádi, že se zatím držíme a můžeme vám předávat na osmi stranách našich novin zprávy z domova i ze slovanského světa. Bohužel, naši čtenáři nám v poslední době ubývají. Proto vás všechny prosíme, získávejte ve svém okolí nové odběratele. Myslím si, že 203 Kč není zase tak vysoké předplatné na

celý rok, aby si člověk nemohl dovolit přečíst si pravdu, kterou se v jiných novinách nedozvíte. Vážení čtenáři, do roku 2017 vám i nám přejeme hlavně hodně zdraví a sil! Posílejte nám dále zprávy z vašich krajů, články z historie a podněty k práci. Budeme se těšit na spolupráci s vámi. EVA HOLEČKOVÁ, tajemnice SV ČR

Zasedal Slovansk˘ v˘bor âR

Mistr Jan Hus

„Loňského 17. listopadu se konaly rozličné akce. Proběhla také demonstrace vlasteneckých sil na pražské Letné, kde za Klub českého pohraničí vystoupil Milan Richter a já za Slovanský výbor České republiky,“ informoval na loňském prosincovém zasedání výboru jeho předseda Jan Minář. Na Letné zcela bez okolků Minář řekl občanům, že nestojíme o ekonomické para-

zity, o islámské teroristy, že islám je krutá středověká ideologie, nepatříci do Evropy 21. století. To je třeba si uvědomit přes pokřik lidsko-právních pomatenců, ať už to je německá kancléřka Angela Merkelová, která je tehdy vítala s otevřenou náručí, nebo u nás ombudsmanka Anna Šabatová. Podrobnější zpravodajství ze zasedání SV ČR zveřejníme v únorovém čísle. (jel)

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

205/2017

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Julius Fuãík je na‰e obrovská deviza „Klobouk dolů za čtvrt století vaší práce. Děkuji vám za sebe i za KSČM. Tato obětavost přinesla řadu velmi konkrétních výsledků a pomohla zlomit i bariéry, které se zdály být neprorazitelné,“ řekl na výroční schůzi členů a sympatizantů Společnosti Julia Fučíka (SJF) místopředseda ÚV KSČM Josef Skála. Zdůraznil, že boj o návrat sochy Julia Fučíka na veřejné a důstojné místo v je-

ho rodné Praze, jež iniciovala společnost, byl skvělý a vítězný. Zároveň ocenil, že i když SJF patří mezi vlasteneckými organizacemi k nejmenší z nich, tak vykonala za 25 roků svého trvání úctyhodnou práci. Skála vybídl fučíkovce k pohotovému zapojení se do kybernetického prostoru a sociálních sítí k obracení se na širokou veřejnost při propagaci levicových myšlenek a pro obhajování historické prav-

Listinn˘ poklad Karla IV. Národní archiv v pražském Chodov- runovační klenoty z 12. března 1350. Dále ci loni na podzim uspořádal při příle- listiny přibližující volbu českého krále žitosti 700. výročí narození Karla IV. , Václava IV. za krále římského roku 1376 českého krále a římského císaře, pou- i smlouvy Karla IV. s králi francouzským, tavou výstavu nazvanou „Poklad Kar- polským a uherským. Zaujal i pergamen la IV. – Archiv České koruny“. K vidě- s majestátní pečetí francouzského krále Janí tady byl výběr z nejzávažnějších na II., který na jeho podkladě daroval Karstátoprávních listin tohoto panovníka. lovi IV. dva trny z Kristovy koruny. Archiv České koruny poznamená draVětšinu z nich mohla veřejnost spatřit matický osud, zdůraznil doktor Čumlivvůbec poprvé. O historických okolnostech vzniku ski. Když vzplála husitská revoluce, král těchto unikátních, vzácných a velice cen- Zikmund jej vyvezl z Čech a až do roku ných listin promluvil PhDr. Denko Čum- 1436 ukryl ve Vídni. Poté se mezi roky livski, autor výstavy a správce řady významných archivních fondů Karel IV. Národního archivu. Karel IV. byl v expozici prezentován v roli zakladatele Českého státního archivu. Jak uvedl Čumlivski, tak z Karlova rozhodnutí se Archiv České koruny stal součástí státního pokladu a došlo k jeho uložení společně s českou královskou korunou při Svatováclavské kapli v katedrále svatého Víta na Pražském hradě. Poklad byl svěřen do ochrany svatého Václava, patrona českého státu. Šestnáct dokumentů vybraných na výstavu představovalo pouze zlomek z více než devíti stovek listin z doby Karlovy vlády, uložených v Archivu České koruny. Podle Čumlivského celý fond čítá více než 2500 písemností z let 1158 až 1935. Mezi listinami nedozírné historické ceny z let 1347 až 1378 jsme si prohlédli listinu z 1. září 1347 se zlatou pe- 1436 až 1619 ocitá na Karlštejně. Když četí bulou, v níž Karel IV. uděluje praž- existoval český stavovský stát, uložili jej skému arcibiskupovi právo korunovat spolu s korunovačními klenoty v kapli českého krále. A také dokument ze 7. svatého Kříže v hlavní věži hradu Karldubna 1348, jímž tento panovník potvr- štejna. Z příkazu Marie Terezie je v roce zuje všechna privilegia a práva českých 1750 odeslána většina listin archivu do králů vůči Svaté říši římské. Návštěvníky Vídně. Až roku 1920 vydala Rakouská zaujal též originál listiny, v níž Karel IV. republika na základě saintgermanské míurčil, že Morava se stane výhradním lé- rové smlouvy z 10. září 1919 tyto listiny nem českého krále. A udělil ji lénem do Československa. Archiv České korumladšímu bratrovi Janovi a jeho potom- ny je pak svěřen do ochrany Archivu zekům. Vystavené klíčové listiny se týkají mě České, jednoho z přímých předchůdMoravy, Slezska, Horní Lužice, Lucem- ců Národního archivu a v roce 1933 uložen v nové archivní budově na dnešní tříburska a Braniborska. Jak dále sdělil Čumlivski, v prezentova- dě Milady Horákové. Zde se nachází doném souboru se nachází první úplný soupis dnes. Tento archivní fond je roku 1988 pokladu Svaté říše římské. Obsahuje kro- prohlášen za národní kulturní památku. JAN JELÍNEK mě jiného relikvie Utrpení Kristova a ko-

Státník se vztyãenou hlavou Koncem loňského listopadu navštívil Prahu srbský prezident Tomislav Nikolič, V průběhu státní návštěvy se setkal nejen s prezidentem Milošem Zemanem, ale i s dalšími představiteli České republiky. Prezidenti jednali o problematice migrace, začleňování Srbska do evropských struktur a o dalších vzájemných otázkách. Oficiální návštěva nejvyššího představitele Srbska potvrdila dlouhotrvající přátelské vztahy obou zemí. Mimo jiné ke Kosovu vyjádřil názor, že nálada většiny českých obyvatel i část politické garnitury je proti nezávislosti Kosova.

Tomislav Nikolič připomněl, že Česká republika byla jednou z posledních, která pod „tlakem“ dala souhlas k útoku NATO na Svazovou republiku Jugoslávie v roce 1999. Občané republiky nikdy nezapomněli na postoj Srbů v letech 1938 a 1968 a jak projevovali v obou krizích solidaritu napadenému Československu. Rovněž prohlásil, že má informace, že mnoho lidí v ČR s uznáním Kosova nesouhlasí. Tomislav Nikolič opětovně prokázal pevné názory nejen na vstup Srbska do evropských struktur, ale rovněž i k tomu, s kým a jaké vztahy má a bude mít Srbsko dnes i v budoucnu. (sh)

Stranu 1 připravil a rediguje Zdeněk Hoření, stranu 2 Jan Jelínek.

dy, v seznamování lidí s životem a dílem nejen Julia Fučíka, ale i dalších pokrokových velikánů. „Právě Fučík je osobností, která kromě vyslovených hovad oslovuje každého soudně uvažujícího člověka. Jeho život a dílo i jeho hrdinská smrt jsou naše obrovská deviza, kterou bychom měli maximálně využít,“ zdůraznil místopředseda ÚV KSČM. Připomněl, že na webové stránce KSČM je zřízena rubrika Fakta a argumenty, z níž lze čerpat pádné argumenty. Vyzval také SJF k hlubší spolupráci především s Komunistickým svazem mládeže, ale i s dalšími levicovými organizacemi. Jedině tak lze podle Skály udělat veliký krok kupředu.

Skvělí plzeňští fučíkovci Zprávu o činnosti SJF za uplynulé dvouleté období let 2015 a 2016 na výroční schůzi přednesl předseda společnosti Jan Jelínek. Zaznělo v ní, že Městský soud v Praze svým usnesením z loňského 28. června schválil Stanovy SJF, upravené dle požadavků nového Občanského zákoníku, čímž je její činnost jako spolku i nadále právoplatná. Byla vysoce oceněna činnost pobočky SJF v Plzni, vedená Jiřím Nohovcem, která vytrvale pečuje o památku Fučíkovy rodiny a brání pokrokové tradice vůbec.

My – poslední tohoto století V létě 2015 SJF hostila ruského básníka Vladimíra Kostrova, s nímž uspořá-

dala v pražském Ruském středisku vědy a kultury literární večer, nazvaný „My – poslední tohoto století“. Kostrov je velkým a milovaným ruským básníkem. Předsedou Mezinárodního Puškinova výboru a místopředsedou Mezinárodní Puškinovy nadace, profesorem na katedře ruské poezie Gorkého literárního institutu v Moskvě. Patří mezi nejznámější básníky 60. let minulého století v Sovětském svazu – vedle básníků Andreje Vozněsenského, Roberta Rožděstvenského a Jevgenije Jevtušenka. Svou poezií vypráví o své zemi, o její přírodě a jejích prostých lidech. Místopředseda SJF Anatolij Šitov v říjnu 2015 měl poutavou přednášku, zorganizovanou Klubem společenských věd na téma Julius Fučík a Osvobozené divadlo. Vyšel přitom ze své vynikající studie o vztahu Fučíka ke hrám a představením této avantgardní pokrokové divadelní scény, jíž dominovali umělečtí velikáni Jan Werich a Jiří Voskovec. V součinnosti se zmíněným klubem – sekcí historiků – SJF uskutečnila besedu na téma Odkaz Julia Fučíka a Únor 1948. Její zástupci nechyběli na sklonku loňského října na II. celostátní konferenci k regionálním dějinám v Čelákovicích. Jan Jelínek tu promluvil o historii združstevňování středočeské vesnice a vycházel přitom ze své knížky Čas rašení, která byla rozdávána delegátům a hostům sjezdu JZD v prosinci 1989 v pražském Paláci kultury. Zbytek ná-

kladu knížky byl potom novodobými Koniáši zničen ve stoupi.

Přátelé na březích Volhy Fučíkovská společnost má dobré kontakty se zahraničím. Například navázala trvalou spolupráci s Klubem internacionální družby Julia Fučíka ve Volgogradě, založeným před 55 roky. S přáteli na březích řeky Volhy SJF iniciovala dětskou výtvarnou soutěž nazvanou „Julius Fučík v zemi milované“. Kresby dětí z Ruska byly zaslány do České republiky a SJF letos hodlá uspořádat jejich výstavu. Fučíkovce potěšilo, když prezident Čínské lidové republiky Si Ťin-pching v roce 2015 při návštěvě prezidenta ČR Miloše Zemana v Číně na oslavách konce druhé světové války řekl, že „český lid statečně bojoval a objevili se různí antifašističtí hrdinové jako autor Reportáže, psané na oprátce Julius Fučík.“ SJF poděkovala čínskému prezidentovi dopisem za jeho povzbudivá slova a mimo jiné mu napsala, že se ale od listopadu 1989 nenašel jediný vrcholný český politik, který by veřejně ocenil hrdinství Julia Fučíka. V přijatém usnesení na výroční schůzi se například praví, že SJF bude i nadále pokračovat ve vydávání kalendáříků a svého občasníku Kurýr, kdy vyšlo již 47 čísel tohoto periodika. Uspořádá letos na podzim ve spolupráci s klubem společenských věd – sekcí historiků – besedu k 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. (jel)

Nenechme si ukrást historickou pamûÈ Z pfiíspûvku Karla Klim‰i na II. celostátní konferenci k regionálním dûjinám v âelákovicích V přesvědčení je velká síla, ve formalismu a lhostejnosti nebezpečná slabost! Dovolte mi příklad ze sousedního Polska, které mám za humny. Když se před léty pokoušel Leszek Miller zachránit polskou levici po dominanci „moderního evropského levicového“ Alexandra Kwasniewského, který se pak kromě alkoholických výstupů „proslavil“ i svou asistencí při událostech na Ukrajině, a tím s jakou vervou kandidoval na funkci generálního tajemníka NATO – sázel mimo jiné i na postoj k historii a na využití velkých historických témat a kapitol ze slavných dějin polské levice. Přelom roku 2012/2013 využil Sojusz lewicy demokratycznej pod jeho vedením k tomu, aby navrhl Sejmu vyhlásit oficiálně rok 2013 ROKEM EDWARDA GIERKA. Bývalý nejvyšší komunistický činitel by se dožil 100 let. Vyvolalo to obrovský poprask, bouři nevole a nenávisti, pro média to bylo „TOP téma“. Pravice a liberálové šíleli: „Komuch…, zadlužil Polsko!“ Miller reagoval klidně: „Spokojnie panowie, pogadajmy na faktach, nie na emocjach.“ Levice rozvinula v jednacím sále Sejmu obrovskou mapu Polska, celou zatečkovanou, plnou různých terčíků. „Říkáte, že zadlužil Polsko, a to ho splácelo mnoho let. Pravda! Tady máte ale investice, na které tyto peníze šly. Přinesly nebývalý pokrok, civilizační skok, lidem to přineslo mnoho dobrého, změnily Polsko k nepoznání. Dodnes z toho žijeme!“ A na oné mapě byly vyznačeny autostrády, hlavní železniční tahy, moderní nádraží Warszava Centralna, další nádraží a letiště, nové nemocnice, sanatoria a rekreační zařízení pro pracující. Nová sportoviště, školy, divadla a kulturní domy. zdravotní střediska v každé gminie, vodní díla, přístavy i loděnice, Huta Katowice, automobilka FSM v Bialsku-Biale, odkud vycházely populární Maluchy. Další průmyslové podniky, elektrárny, zpracovatelské závody pro zemědělství. Ročně se stavělo 270 tisíc bytů!!! Dodnes lidé bydlí v těchto sídlištích, pracují v podnicích, které byly tehdy vybudovány a užívají technické vy-

bavenosti z té doby. Říká se jim „LATA GIERKOWSKIE“ či „DEKADA GIERKA“ – tedy SEDMDESÁTÁ LÉTA! Ve všech průzkumech a anketách Poláci označují toto období za „nejlepší a nejúspěšnější“ dekádu dvacátého století. A vidíte to na každém kroku. Jedna z nejpopulárnějších klobás je Gierkowska a na zdi visí slogan: „Kielbasa jak z tamtych lat, to nie cud – poprostu fakt.“ U nás je to retro styl, anonymní, tam to je spojeno se jménem. Zaslouží respekt, že si národ v tomto čase, navzdory všemu, dokáže zachovat a projevi ZDRAVÝ ROZUM, ZDRAVÝ ÚSUDEK. A přispěli k tomu jistě i polští historikové, kteří dokázali přinést fakta, mluvit o nich a obhájit je! Miller pak tento svůj počin v Sejmu, když odpovídal pohoršeným oponentům, okomentoval slovy: „Zadlužil Polsko na řadu let, ale toto za ně prokazatelně vybudoval, postavil Polsko na nové, moderní základy. Udělejte vy svoji mapu, napište na okraj částku, kterou jste vy Polsko zadlužili – v 90. letech, v letech 2001-2010, ona je mnohonásobně vyšší, ale hlavně vytečkujte na ní vše, co jste za to pro Polsko a pro Poláky postavili. Co to zemi přineslo, jak ji to posunulo vpřed. Sami víte, jak hrozné bude pro vás toto srovnání!“ Podobně vystoupil o pár let dříve polský expremiér z let 1988-1989, z pohnutých let, kdy tady zřetězeně probíhaly převraty, či chcete-li barevné revoluce – Mieczyslaw Rakowski. Vystoupil na velké konferenci novinářů (sám byl původně vynikající novinář) s příspěvkem „Omlouvám se!“ Byli jsme spolu v kontaktu, prosil jsem ho o zaslání toho příspěvku. Říkal mi, já jsem zvyklý mluvit z pár poznámek, ale sepíšu to, nejsi sám, kdo to po mně žádá. A také to poslal a já tehdy napsal článek do Haló novin. Rakowski se v tom vystoupení omluvil všem, kteří o to stojí. Za vše, co bylo v letech lidového Polska uděláno, jak se změnil život obyvatel, jak se stal bohatším a důstojnějším. Myslím, že Miller vycházel z tohoto Rakowského příkladu. Koneckonců Miller vždy dbal na to, aby té „staré gardě“ – Gierkovi, Jaruzelskému, Rakows-

kému a dalším – byla projevována úcta. na sjezdech, na každé významné akci bylo pro ně vždy vyhraženo čestné místo v první řadě. Naslouchal jim! Stejně tak všem, kteří působili od roku 1990 ve vedoucích funkcích ve straně. Neměli ve všem shodu, ale psali dějiny popřevratové polské levice, stálo za to vyslechnout jejich názor. Nevzpomínám si, že by v naší straně předseda někdy svolal k neformální diskusi bývalé předsedy, místopředsedy či tajemníky ÚV. Máme zvyk rozcházet se ve zlém a stranu to poškozuje. Leszek Miller tímto načas vytáhl SLD z poměrů, do kterých uvízla v dobách Kwasniewského a jeho přežívajícího vlivu. Strana vyrostla z potácení se kolem hrozivých 5 % na nějakých 11-14 %, zdálo se, že se nadechuje. Ve straně ale bylo vždy patrné rozdělení na Kwasniewskiego ludzi i ludzi Millera, hodně zjednodušeně řečeno na lidi, kteří měli politiku a funkce jako podpůrný prostředek pro své podnikání a na lidi ideově zaměřené. Další vývoj tomu chtěl, a jisté síly z pozadí tomu napomáhaly, že se strana stále více vysilovala ve vnitřních sporech a šarvátkách, a veřejnost ji viděla jako rozhádanou, stále méně důvěryhodnou. Prohrála obě křídla a SLD dnes už není v parlamentu! Podobný exkurz by se dal udělat i do jiných zemí a jiných stran. Revoluční tradice jsou pevnou součástí zvláště stran, které dodnes zůstaly skutečně komunistické – nejen názvem. KS Portugalska, KS Řecka, KPRF a některé další – mají tak hluboké kořeny, že je žádný vichr nevyvrátí a nesvede na scestí. Není od věci připomenout Masarykovo, že „Státy se udržují idejemi, na kterých vznikly.“ Přeneseně to platí i pro strany. Snažme se proto chránit marxisticko-leninský charakter naší strany a respekt k jejím dějinám a představitelům. Je to naše minulost a máme být na co hrdi! Období socialismu bylo šťastnou etapou existence naší země. DNES SE KRADE VŠUDE A VŠECHNO! NENECHME SI UKRÁST HISTORICKOU PAMĚŤ A ZDRAVÝ ROZUM! (kr áceno)

205/2017

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Temno v hlavû V článku Tři mýty kmene Čechů, uveřejněném v 48 čísle časopisu Týden, se rozhostilo. Lze je nazvat temnem histor ickým. Soudný čtenář si úsudek udělá sám, ale protože by mu článek mohl uniknout, aspoň několik zjištění, kter á autor Ondřej Fér uvádí, nelze pr o jejich osobitost opomenout. Ponoř il se do českých dějin a dal se do sr dnatého boje za jejich spr ávný výklad. Začal od národního obrozence Václava Hanky, jehož pokus, jak praví, vylepšit národní dějiny se nepovedl, přesto však existuje množství dalších historických polopravd, lží a úmyslných zkreslení, jež jsou živy dodnes. Stále vytvářejí podstatnou část naší národní identity. A s jakými mýty se autor coby rytíř smutné postavy vydal do boje? Zprvu se opřel do husitství. Vadí mu také, že „u nás na pražském Vítkově dál stojí socha lapky a zbojníka (!!) Žižky, stanice metra se jmenuje po patologickém vůdci lůzy Želivském a na pražském Staroměstském náměstí se vypíná socha asketického kazatele – prý Jana Husa, která,“ jak dodává, „poněkud mefistotelská postava v centru města bohužel nemá se skutečnou podobou muže, který se pokusil napravit, alespoň ty nejhorší nešvary v církvi a skončil za to na kostnické hranici, nic společného.“ Za všechno prý může František Palacký, který z něho muže pevného jako kámen vytesal.(!) Autor se okrajově pokusil vypořádat s Františkem Palackým, prý možná nejvýznamnější postavou českých dějin 19. století. Osvobozeneckého století, které zrodilo více historických lží než kterákoli jiná epocha. Kupodivu autor opomenul zrenovovaný pomník Františka Palackého na stejnojmenném náměstí v Praze, zřejmě ve svém zápalu na něj zapomněl. Palackému však vytkl, že co se husitství týče, vybíral z něj jen ty,

které se mu hodily. Jednou se rozhodl, že husitství bylo nejpamětihodnější epochou českých dějin a udělal všechno pro to, aby této době vystavěl nejmonumentálnější pomník.(!) Osobité názory autora postihly i „spanilé jízdy“, které prý byly v podstatě loupežné výpravy, aby si divocí bojovníci své krvavé choutky vybíjeli jinde než doma.(!) Kritice neušel Palacký i pro názor o Janu Roháčovi, z něhož prý vytesal hrdinu bojujícího za pravdu proti všem a do poslední chvíle.(!) Pozoruhodné jsou názory na bitvu na Bílé hoře. Špatně placení a demoralizovaní žoldnéři vedeni nepříliš zdatnými důstojníky najatými českými stavy, se podle autora víceméně rozprchli po prvním nájezdu císařské jízdy. O posledním boji statečných Moravanů u zdi letohrádku Hvězda pak konstatuje, že Moravan tam nebyl a nepadl ani jeden – šlo prý o pluk, který byl zaplacen z peněz vybraných moravskými stavy. V článku neušel pozornosti ani Alois Jirásek, prý jeden z mistrů vytváření legend v souvislosti se sedláckou rebelií a bitvou u Chlumce. Sedláci se prý stali věrozvěsty sociálního pokroku a tuto úlohu ještě rozšířili komunisté, kteří byli podle autora „ostatně ve falšování dějin vždycky mistry.(!) Článek netřeba komentovat – soudný čtenář si jistě učiní názor na shora uvedené vývody sám! V témže čísle listu Týden je zajímavý článek Petra Pitharta o mýtech. Zaslouží si uvést jeho názor. „Opravdový mýtus, mýty v onom hlubším slova smyslu se nás, ať chceme nebo nechceme, týkají. Kde se vzaly, tu se vzaly, někdy to víme, jindy nemáme potuchy. Co je ale jisté, vynořily se z minulosti, protože je lidé potřebovali. Aby ti lidé drželi pohromadě, aby se nerozutekli. Aby jejich soužití dávalo smysl. Prostě jsou tu a my si je vyprá-

Italsk˘ diplomat podpofiil Donalda Trumpa ve zlep‰ování vztahÛ s Ruskem Nově zvolený prezident USA Donald Tr ump může udělat důležitý krok pr o mezinárodní spolupr áci, jestli obnoví dnes chladné vztahy Moskvy s Washingtonem, myslí si bývalý italský pr emiér a ministr zahr aničí Lamber to Dini. „Donald Trump má unikátní možnost obnovit tyto vztahy, včetně uznání výsledků referenda na Krymu,“ řekl Dini v Moskvě. Podle jeho slov je obnovení vztahů Ruska a USA důležité pro mezinárodní spolupráci, protože spolupráce obou států je zásadní především v boji proti terorismu a vyřešení situace v Sýrii. Podle Diniho udělal současný prezident Obama velkou strategickou chybu, když nazval Rusko pouze regionální mocností. Na Moskvu je nutné pohlížet jako na rovného partnera a právě toto přispělo podle jeho slov ke zhoršení vztahů mezi Ruskem a Západem. Podobně tomu bylo i v případě amerického vměšování se do vnitrostátních záležitostí v Iráku a Afghánistánu. „Takové krátkozraké politické tahy přispěly ke všeobecnému růstu napětí v této oblasti,“ dodal bývalý předseda italské vlády. „Je očividné, že práce s Ruskem v otázkách glo-

Lamberto Dini

bální bezpečnosti se jeví jako přirozený element mezinárodních vztahů,“ poukázal. Dini předpokládá, že vytvoření dohod v nejrůznějších oblastech mezi Ruskem a Západem bude to nejdůležitější pro budoucí vývoj mezinárodní situace. JAROSLAV SVOBODA/RIA

Premiér s pfiedstaviteli balkánsk˘ch zemí Na okraj listopadového summitu zemí střední a východní Evropy s Čínou, konaném v lotyšské Rize se sešel premiér Bohuslav Sobotka s premiéry balkánských zemí. Předmět rozhovorů byl široký, od migrační krize až po možnou integraci Srbska a Makedonie do Evropské unie. Česká republika chce podle premiéra i nadále věnovat pozornost a podporu zemím západního Balkánu. V rozhovoru s makedonským předsedou vlády byla pozornost soustředěna především na dosavadní dobrou policejní spolupráci a humanitární pomoc poskytovanou

Makedonii. Český premiér ujistil předsedu vlády Emilia Dimitrieva o připravenosti pokračovat v dosavadní spolupráci. Současně Sobotka apeloval, aby EU a potažmo NATO mělo v Makedonii spolehlivého partnera pro řešení migrační krize. V souvislosti s konáním summitu v Rize se sešel Sobotka i s hostitelem, lotyšským premiérem. Bylo hovořeno o ekonomické spolupráci a jejím prohlubování. Shoda byla i v pohledu na perspektivu rozvoje a výstavby železniční infrastruktury. Hovořili i o účasti českých vzdušných sil v Pobaltí. (sh)

víme, odíváme je do soch, malujeme je, píšeme o nich. Někdy více, jindy méně – některé mýty jaksi odeznívají. Proč to všechno děláme, po celé dlouhé generace? Protože jsou to příběhy, které potřebujeme, i když to víme spíše podvědomě než rozumem. Potřebujeme je totiž, aby nás spojovaly, aby naše společné bytí, naši soudržnost ospravedlňovaly, odůvodňovaly. Ani vždycky nevíme, jak to ty mýty‚ dělají. Možná tím, že jsou a že je dlouho a bez zásadního zpochybňování znovu a znovu vyprávíme, přepisujeme, umělecky ztvárňujeme. Otázka pravdivosti se u nich tak říkajíc – neklade. Určitě ne na prvním místě. Nepřinášejí bezprostředně užitečné informace, ale dávají smysl našemu bytí skrze staletí. Něco důležitého o nás říkají – a ne vždycky jen to dobré.“ Potud názor Petra Pitharta, který považuji za správný. Kéž by se nad nimi zamyslel i autor předchozího článku, jemuž jsme věnovali nechtěně více pozornosti. MIRKO SVOBODA

JiÏ více neÏ 600 let odmûfiuje Staromûstsk˘ orloj v Praze ãas a s úctou k tomuto mistrovskému dílu vzhlíÏejí náv‰tûvníci. Pfieãkal ãetné svízele i nacistické bûsnûní za Kvûtnového povstání v roce 1945. I v roce 2017 bychom mûli k nûmu vzhlíÏet s optimismem. Pfiipomíná nám v˘znamné události na‰ich dûjin.

Moc USA drÏí jen armáda Přednášku s tématem „Svět, Evr opa a my“ zahájil v pražském sídle KSČM Hynek Kmoníček před plným sálem. Z přednášky vyjímáme: Nejprve sklízel šéf hradního zahraničního odboru potlesk hned v úvodu opakovaně. To, když hovořil o tom, že skončila doba, kdy se rozhodující události světa děly v USA a v Evropě. „Základní změna, která se nám před očima odehrává, a často se ji snažíme zdařile ignorovat, je v tom, že století Evropy a Ameriky skončilo. Jsme v okamžiku, kdy se většina finančních a ekonomických zdrojů již přesunula z evropsko-atlantického prostoru do prostoru asijského,“ konstatoval. Musíme si prý zvykat na to, že se radikálně mění role Asie. „Po první a druhé průmyslové revoluci jsme to byli my, evropsko-americký prostor, který diktoval politické dějiny světa. Začínáme se dostávat do toho, že jednadvacáté století bude stoletím asijským. Říkám asijským, nikoli čínským, protože to není záležitost pouze Čínské lidové republiky,“ sdělil s tím, abychom nezapomněli na spící více než miliardovou Indii a spoustu menších regionálních velmoci od Indonésie po Vietnam. „Když se podíváte na celkovou geopolitickou hru, jsme v situaci, kdy ekonomická a finanční moc už přešla na stranu Asie, ale stále tam ještě nepřešla moc politická. Stačí se podívat na složení Rady bezpečnosti OSN…Skutečnost, že se doposud daří v naší části světa udržet politické rozhodování, je záležitostí vojenskou. Stačí se podívat na vojenské rozpočty světa. Z deseti největších rozpočtů je největší vojenský rozpočet USA a jeho meziroční nárůst v některých letech bývá větší než soubor všech dalších deseti největších vojenských rozpočtů na světě. Snažíme se nyní v podstatě oddálit přechod politické moci ze Západu do Asie a víme, že se nám to může podařit udržet maximálně dvacet třicet let,“ vysvětlil zkušený diplomat. Dále se H. Kmoníček věnoval úpadkům národních států. „Velký proces, který sledujeme, ale je málo popsaný, to je úpadek národního státu jako takového. Podívejte se na roční obrat největších světových korporací a srovnejte s ročním rozpočtem 194 států OSN. Zjistíte, že některé z těch větších korporací jsou vyšší váhové kategorie než jakékoli národní státy. Nárůst moci korporací je nesrovnatelně větší než nárůst jakéhokoli národního státu,“ myslí si Kmoníček, s tím, že zatím nevíme, co v budoucnu národní státy nahradí. V přednášce se pustil do hovoru o socialismu. „Idea socialismu není populární

a odchází do historie. Idea kapitalismu ji úplně nenahradila. Věčná otázka zní, co je třetí cestou, jestli nějaká třetí cesta je a zda ji reprezentují ti, co teď rostou nejvíc, tedy Čína“ sděloval. Ekonomicky nejúspěšnější jsou dle jeho slov státy, které kombinují kapitalistické tržní hospodářství s centralizací politické moci a zvláštní příměsí nacionalismu. Kmoníček si myslí, že nemáme jinou budoucnost než ve společné Evropské unii. Jenže se prý EU ještě nerozhodla, jestli směřuje ke Spojeným státům evropským anebo jde pouze o volné sdružení národních států, které nehynou a budou mezi sebou výhodně obchodovat v jedné ekonomické zóně. „Procházíme velkou krizí a nejde pouze o řecké krize, migrační krizi a další. To jsou všechno různé šaty jedné krize, která vždy vychází z neodpovědi na základní otázku: Co budujeme?“ ČR je prý na tom dobře a má nízkou nezaměstnanost. „Zároveň jsme se úplně myšlenkově vyprázdnili,“ řekl Kmoníček. „Nerozhodli jsme, jaký bude státní narativ České republiky. Jaká bude odpověď na otázku, o čem je naše republika, Masarykova republika byla pod heslem budování státu, pak jsme měli budování socialismu a komunismu. Co ale budujeme dnes? Kým budeme za deset patnáct let? Pořádná diskuse v naší společnosti je dost obtížná, shoda panuje na tom, že základem je naše vlastní bezpečnost a existence. Tedy, že jsme kmenem západních Slovanů, kteří se po tisíc let snaží zůstat kmenem západních Slovanů. Dostatečně západních na to, aniž by se z nás stalo Bavorsko a dostatečně Slovanů, aniž bychom skončili jako Rusové. My nejsme ani Rusové, ani Bavoři,“ snažil se definovat. Proto musíme tancovat mezi německým a ruským vlivem. „Nebo co dělá Čecha Čechem? Podíváme-li se na genetiku, čtvrtina genů je slovanských, čtvrtina německých, čtvrtina keltských a židovských a zbytek skandinávských. V podstatě jsme pozůstatkem posledních šesti set let Evropy, kde to vždycky vypadalo tak, že někdo na západě se stane největší silou a napadne Rusko. Jakmile napadne Rusko, začne vítězit, a zjistí, že Rusko je příliš velké a dlouhé. Většinou se dostane stejně hluboko do Ruska, než přijde ruská zima. Ta ho porazí spolehlivěji než Rusové a on se vrací zpět na západ. Výsledkem toho procesu je, že všechny ty armády jdou přes nás a my jsme děti všech dětí, všech dětí těchto armád!“ Naše budoucnost je podle něho světlá. Krom jiného jsme prý ve statistikách uvádění zhruba na šestém místě nejbezpečněj-

ších zemí na světě. „Tohle je náš podceňovaný vklad do budoucna. Pokud to takhle udržíme, pomalu se stáváme bezpečným ostrůvkem, do kterého se najednou stěhují Francouzi, Italové, Španělé a další,“ konstatoval s tím, že pro porovnání se stačí podívat na západ od nás a bezpečnostní situaci zhoršenou i migrační krizí. Stěhují se sem hodně také Ukrajinci. „Teď poprvé v naší historii máme největší národnostní menšinu ukrajinskou větší než slovenskou. A to ještě nejsme na konci dlouhého černého tunelu jménem Ukrajina. A když vše shrnu, v asijském století se všechno mění, Evropa neví, do čeho se změnit, a nás čeká dobrá budoucnost. Jenom si v tom musíme vybrat,“ završil svoji přednášku H. Kmoníček. . V diskusi na dotazy odpověděl: Co se týče světového uspořádání, směřujeme prý k multipolárnímu světu. Kmoníček si navíc myslí, že v budoucnu budou mít Rusové větší problém s rostoucí Čínou než s Evropou. A koneckonců i sankce budou jednou zrušeny. Vyjádřil naději, že snad zůstane Česká republika součástí Evropské unie. „Potřebujeme to, abychom přežili hry velmocí,“ řekl. Europoslanec Jaromír Kohlíček otevřel v širším měřítku téma migrace. Podle něho si 65 milionů migrantů brousí zuby na to, jak bude těžit sociální dávky v Evropě. Pokud bychom měli o podobě EU rozhodnuto, jasně bychom věděli, jak se k takové migraci zachovat. „Neumím si představit případ, kdyby se na hranice USA dostavil milion Mexičanů, že by Američané otevřeli hranice a nevzali si ani jejich otisky prstů. Spojené státy by se zachovaly jako národní stát. Migrační krize v Evropě byla o tom, že se EU nezachovala jako národní stát. Nevěděla jak se zachovat, tak se nezachovala nijak. Ano, kdyby Evropa v tu chvíli dodržovala své vlastní zákony, byla schopna si je vynutit a investovat do obrany hranic tolik, co investovala do obrany eura v Řecku, problém s migranty jsme nikdy nemohli mít,“ sdělil Kmoníček jednoznačně. K válce v Sýrii Kmoníček zdůraznil především důležitost existence naší ambasády v Damašku, kde Česká republika zůstala jedinou zemí, která svoji diplomatickou misi nezavřela. ČR tak v Sýrii zastupuje i Spojené státy, což je prý v danou chvíli ta nejcennější věc, kterou ve vztahu k USA máme. Šéf hradního zahraničního odboru se dostal i k úloze NATO a jeho důležitosti pro (SV) náš prostor. Stránku 3 připravil a redigoval Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Za věrného ruskému preziden-

tovi Vladimiru Putinovi označil německý magazín Der Spiegel českého prezidenta Miloše Zemana. Spíše než na západ se prý orientuje na východ. Mezi evropské populisty zařadil i Václava Klause. Mezi pravicové populisty řadí například maďarského premiéra Viktora Orbána, předsedkyni francouzské Národní fronty Marine Le Penovou nebo šéfa nizozemské Strany pro svobodu Geerta Wilderse. Na levicové straně spektra magazín jmenuje řeckého premiéra Alexise Tsiprase a Roberta Fica.

■ Strašení Ruskem se dnes nosí, ale řekněme si základní fakta: vojenský rozpočet USA byl loni necelých 600 mld. dolarů, celého NATO skoro bilion. Rozpočet Ruska byl asi 66 mld. dolarů. A v podobném poměru je to posledních 30 let. USA má základny a vojenská zařízení ve více než 100 zemích (údaje se liší a pohybují se od 130 do 150) a jejich hodně set (viděl jsem čísla od 700 do 1200). Třikrát za 200 let se v Evropě našli tací, kteří došli k závěru, že přírodní bohatství Ruska za „výlet“ na východ stojí. Po druhé světové válce Stalin tedy celkem pochopitelně požadoval kontrolu nad územím 2500 km západně od Moskvy jako nárazníkovou zónu; nejvíce se jednalo o Polsku. V roce 1990 byl učiněn slib nerozšiřovat NATO na východ za umožnění spojení Německa, který nebyl dodržen. Ještě v roce 2007 na konferenci v Německu Putin smířlivě konstatoval, že nechce bránit jednotlivým východoevropským zemím vstupu do NATO jako aktu svobodné volby bezpečnostní politiky státu, ale varoval před rozmísťováním infrastruktury, kte(Přední rá je schopna Rusko ohrozit. ekonomický poradce Jaroslav Kuchař)

■ Z Německa se pod vedením

Angely Merkelové opět stává rušivý prvek v bezpečnostní architektuře Evropy:

nesmyslná politika vůči unijním státům ve finanční krizi, podpora převratu na Ukrajině, sebevražedná migrační politika, chybný přístup k Londýnu v předvečer brexitu, rusofobní komplexy… (O. Krejčí)

■ George Friedman, ředitel

Stratforu, jakési soukromé analytické CIA, pracujíci pro vládu USA, ve své knize Příštích sto let vydané v roce 2009, předvídal události na Ukrajině a napsal, že Rusko bude v budoucnu obviňováno z agrese, přičemž jeho kroky budou ale vynucené a obranného charakteru. Což se pak stalo obsazením Krymu. Doslova napsal: „Ukrajina a Bělorusko jsou pro Rusko vším. kdyby měly padnout do ruky nepřítele – například se připojit k NATO -, Rusko by se ocitlo ve smrtelném nebezpečí. Moskva leží jen asi 200 mil od ruské hranice s Běloruskem, Ukrajina je méně než 200 mil od Volgogradu. Rusko se ubránilo Napoleonovi i Hitlerovi svou hloubkou. Bez Běloruska a Ukrajiny neexistuje žádná hloubka, žádné rozsáhlé území, které mohou vyměnit za krev nepřítele… Z ruského hlediska NATO rozšiřující se do Ukrajiny ohrožuje ruské zájmy stejným způsobem, jako by se Varšavská smlouva přesunula do Mexika.“ Zjednodušeně řečeno, Rusko nepotřebuje další území, už tak ho má tolik, že je jeho obrana prakticky nemožná; ale potřebuje mít jistotu, že ze západu a z jihu mu nehrozí nenadálé nebezpečí. Rostoucí proruská orientace ve východoevropských zemích je zase více či méně nevědomou reakcí na to, jak se vyvíjí Západ. Putin vlastně působí jako něco pevného, stabilního, maják na rozbouřeném moři. Mnoho lidí dochází k závěru, že být v ruské sféře vlivu bude v dané situaci lepší, bezpečnostně i ekonomicky. Zvláště ve slovanských zemích je to evidentní. Nevěří, že nás NATO ochrání, nevěří strukturám EU, vidí, že jsou tyto organizace ovládány zájmy korporací. Zatímco Putin je do značné míry dokázal zkrotit. Vidí, že přes veškeré problémy se Rusko pod jeho vedením dokázalo zvednout ze dna. To, že se na Ukrajině místní „elita“ klepe strachy, je logické. Zaprodali vlastní národ v rozsahu, který snad nemá obdoby.

205/2016

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ Rusové stěhují rakety do Kaliningradu, jako odpověď na americký ra-

Trump a Rusko Nesporně nejkomentovanější listopadovou zahraniční problematikou byly vztahy USA a Ruska po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Na téma „Trump – Putin“ se musel prostě (i sprostě) vyjádřit každý, kdo si nemohl dovolit ztratit v politice „glanc“. Na konci listopadu, kdy píšeme tyto řádky, sice existují snahy o „ruční“ přepočet hlasů, ale realisté včetně prezidenta Obamy se vyjadřují spíše skepticky. Vybrali jsme proto z nepřeberných komentářů zajímavé názory odborníků. Kreml oznámil, že Putin se již telefonicky spojil s Trumpem a oba se vyslovili pro aktivní společnou práci s cílem normalizovat vzájemné vztahy. „Zvolený prezident potvrdil, že je ochoten normalizovat rusko-americké vztahy. Já jsem mu řekl totéž. Nemluvili jsme o tom, kde a kdy se sejdeme,“ citovala Putina agentura Reuters s odvoláním na jeho slova v peruánské metropoli Limě na závěr summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (APEC). Je opravdové přátelství mezi USA a Ruskem v současném světě možné? Tuto otázku si položil Alexandre Fedorovski, filozof a odborník na mezinárodní vztahy, s americkým občanstvím, jenž nyní žije a pracuje v Praze. A odpovídá: »Není. Můj názor se za čtvrt století nezměnil. Jde o příliš vysoké ambice americké politické elity, která se nedokáže osvobodit od vtíravé ideje Monroeovy doktríny, která se nyní rozšiřuje na celý svět, o ostré prosazování ideje jednopolárního světa v čele s USA. Kdokoliv přijde k moci v USA či v Rusku, vzdor potrvá. Vždy poněkud zatuhne, ale opět se vyostří. Nevyhlášení „války za důvěru“ se prodlužuje. A to se bude opakovat do té doby, dokud „mocní tohoto světa“ nepřijmou svět takovým, jakým se více a více v současnosti stává, tedy mnohopolárním.« „Pořád ještě ale nevíme, jaký bude vztah Trumpa k Číně. Chce zlepšit vztahy s Ruskem, aby šli společně proti Číně? Jak byla Trumpova kampaň vstřícná k Rusku, tak byla plná spousty protičínských hesel,“ suše konstatuje politolog O. Krejčí. Můžeme vycházet pouze z faktů, a těch je zatím stále příliš málo. Nicméně je mezi nimi například Putinův telefonát Trumpovi, kde se prý domluvili na jakési normalizaci vztahů, ale nevím, jestli z toho vzejde nějaký „reset“. Nicméně hned druhý den na to ruské letectvo po téměř měsíci obnovilo bombardování džihádistů na východním Aleppu a na severu Sýrie, z nichž

Trump krátce předtím udělal „sirotky na odstřel“ prostou větou, že „netuší, co jsou to ti umírnění rebelové vlastně zač“ a že je přece „důležité bojovat proti terorismu“. Čili shoda na Sýrii, Iráku a likvidaci islámských teroristů by tu asi byla. O Ukrajině se prý spolu vůbec nebavili, takže to pro obě strany asi není záležitost nejvyšší úrovně naléhavosti – proč by taky měla být, když je to finančně i jinak věc hozená na bedra Evropy, tedy přesněji evropských daňových poplatníků… (Z realisticky širokého záběru na vzniklou „trumpologii“ T. Spencerové.) Bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt patří k nejznámějším politikům EU. Je předsedou frakce Evropští liberálové, sdružující středové strany včetně našeho ANO, kterému vloni na jaře řečnil na sjezdu. Tentokrát řečnil opět, ale způsobem, který mnohé ohromil. Při debatě o dalších vztazích EU s Tureckem si totiž kromě tamního prezidenta Erdogana vzal na paškál i další světové politiky. Konkrétně ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho nově zvoleného amerického protějška Donalda Trumpa. Ti podle Verhofstadta vytvářejí „kruh diktátorů“, který začíná velmi nebezpečně svírat Evropu. „Nejenže se mají rádi navzájem, oni také mají společný zájem. Ohrožovat a nakonec zničit náš způsob myšlení, naše hodnoty, naši evropskou liberální demokracii,“ rozparádil se politik. Trumpovo vítězství může pro Putina představovat potenciálně obtížné rozhodnutí. Ruský prezident je flexibilní politik. Může ochotně přijímat zlepšení americko-ruských vztahů jako nutný oddychový čas, který Rusku umožní zotavit se z ekonomické recese. Putinova popularita ovšem přímo souvisí s jeho konfrontačním stylem zahraniční politiky a protekcionistickými opatřeními. Bez vnějšího nepřítele si Putin bude muset najít jiné způsoby jak si udržet podporu veřejnosti. A nebude se moci opřít o žádné ekonomické úspěchy. Na jednu stranu je znát potěšení, na druhou se snaží mírnit očekávání, pokud jde o Trumpův přístup k Rusku. Může se jednat o vyjednávací taktiku. (Z obsáhlého komentáře pro agenturu Reuters amerického odborníka na Rusko W. E. Pomeranze.) V následujících dvou letech se rozhodne, jestli začne třetí světová válka či nikoliv. Tvrdí Paul Miller (který před čtyřmi lety předpověděl ruské obsazení Krymu), s tím, že rozbuškou nebude Ruská federace Vladimira Putina, ale Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Tentokrát „pro-

gnózuje“ konflikt u pobaltských států, které jsou členy NATO. „Nečekané vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách v USA představuje výzvu pro Putina, protože se ukázalo, že americký systém bude spravedlivý a legitimní v očích ruské veřejnosti – což může přinést nečekané výsledky,“ varoval opoziční poslanec v Dumě S. Gudkov. S tím, jak se Trump chystá přestěhovat do Bílého domu, totiž „není nikdo, kdo by mohl být viněn ze všech problémů Ruska“. Oznámení o jmenování generála M. Flynna poradcem pro národní bezpečnost nového amerického prezidenta Donalda Trumpa vyvolalo u mnohých zastánců politiky dosluhujícího amerického prezidenta Baracka Obamy zděšení. Ve svých vyjádřeních vůči Rusku se nijak zvlášť nerozchází s tím, s čím na veřejnosti vystupoval Trump, jemuž Flynn pomáhal v kampani. »Trump říká Rusům totéž, co jim říkal Reagan: „Budeme s vámi jednat tvrdě, ale budeme s vámi jednat s respektem.“ Nebudeme se pokoušet „srazit vás na kolena“, nebudeme vás urážet, nebudeme s vámi jednat jako s nepřítelem, ale jako s oponentem, se kterým chceme řešit otázky vzájemných vztahů,« shrnul Tomáš Haas, exporadce prezidenta Václava Klause, premiérů Topolánka a Fischera pro Parlamentní.Listy.cz (V minulosti post poradce pro otázky národní bezpečnosti zastávaly takové persony jako Henry Kissinger či Zbigniew Brzezinsky.) Přidejme závěrem jasná a realistická hodnocení situace a její pravděpodobný další vývoj: Ekonomičtí poradci Trumpovy volební kampaně byli multimilionáři, úspěšní byznysmeni, finančníci a lidé kolem trhu s nemovitostmi, všichni jsou základem amerického establishmentu. Zejména oni si nic v USA nepřejí měnit. Trumpovi budou navrhovat „nezbytná“ rozhodnutí v domácí i zahraniční politice. Vzhledem k Trumpově politické nezkušenosti budou právě oni formovat jeho politiku. Nelze vyloučit, že až bude Trump plnoprávným vládcem Bílého domu, udělá pár gest před svými americkými příznivci a poté zaujme pozici vyváženější z hlediska amerického establishmentu. Možná se uchýlil ve volební kampani k populistické rétorice, aby oslovil velké množství Američanů unavených demagogií a hospodářskou a sociální politikou Obamy, Bushe a klanu Clintonových. Po jeho usazení v Bílém domě mohou Američané být svědky proměn svého prezidenta.

Dalajlama v Moskvû Po vyhrocení situace po návštěvě tzv. tibetského duchovního vůdce u nás neuškodí připomenout jeho květnovou návštěvu u Putina, o níž naše sdělovací prostředky příliš neinformovaly. Během besedy tam prohlásil: „Prezident Putin musí pokračovat ve svém neoblomném boji proti saúdskému státnímu terorismu. Soudím, že Obamova administrativa a Saúdská Arábie jsou zodpovědny za krveprolití na Středním východě!“ V moskevském Bolšom těatru zahájil Druhý ročník mezinárodního Dalajlamo-

va festivalu s tématem „Tibet: Tradice, Umění, Filozofie a Mír“. „Jsem přesvědčen, že jádrem dnešní krize na Blízkém východě je politika Obamovy vlády a podíl Saúdské Arábie v syrské krizi,“ jej citoval americký server AFP. Pochválil ruského prezidenta zejména za vytrvalé tažení proti teroristům a vybídl ho k pokračování a této boží cestě. Když se rozloučil s Moskvou, pobídl americkou vládu ke změně své katastrofální zahraniční politiky. Poprvé tak se osmdesátiletý duchovní vůdce a laureát Nobelovy ceny za mír roz-

Po úvodních odstavcích nejdříve najdeme krásně nazvanou kapitolku pod označením Pochopení a odhalení ruské dezinformační a propagandistické války. Po devíti odstavcích prodchnutých třeskutou rusofobií se bigotní katolička zabývá metodami Islámského státu. A to v celých osmi paragrafech. Zdá se tedy, že v jejich očích jsou islámští radikálové a jejich metody radikalizace poměrně rozsáhlé muslimské obce uvnitř EU podstatně méně nebezpeční než Rusko, které se odmítá stát surovinovým přívěskem států EU.

ketový deštník a na divize, které USA stěhují do Pobaltí a Polska a přesunou tam zbraně, které mohou zasáhnout zbraně na území třetích zemí, které jsou na Rusko namířeny, zděšeně sdělila Česká televize.

■ Počínání Vladimira Putina

v čele Ruska se nelíbí jen 14 procentům Rusů, zatímco 86 procent si jej naopak pochvaluje, což je vůbec nejvíce od roku 2008, vychází z průzkumu nezávislého střediska Levada.

■ V Moskvě zemřel ve věku 89

let Ivan Mikojan, známý ruský letecký konstruktér, spolutvůrce úspěšného proudového stíhacího letounu MiG-29. ■ Proud dovolenkářů z Ukrajiny na Krym v létě tohoto roku vyrostl na dvojnásobek ve srovnání se stejným obdobím r. 2015, když jich během deseti měsíců byl téměř 880 tisíc a místní vláda očekává, že v tomto roce region navštíví od šesti do sedmi milionů lidí, zatímco v roce 2015 na Krymu odpočívalo 4,5 milionu turistů.

■ Poměr sil ve světě se vytváří ve

prospěch Moskvy, píše Die Welt a vysvětluje to vítězstvím Donalda Trumpa v amerických volbách a rovněž úspěchem Francoise Fillona ve francouzských primárkách. Podařilo se přesvědčit investory, že tito lídři jsou schopni navázat vztahy s Ruskem a zrušit sankce. ■ I ruská ekonomika zastavuje pád, si myslí některé velké západní společnosti, které oznámily nové investice, když chtějí využít nízkého kurzu rublu, který ruskou pracovní sílu zlevnil pod úroveň čínské, a tak za prvních devět měsíců přímé zahraniční investice dosáhly 8,3 miliardy dolarů oproti 5,9 miliardám, v loňském roce, což ovšem proti částkám, které proudily do Ruska před rokem 2013, je sotva polovina.

■ Estonská prezidentka Kersti Kaljulaidová jmenovala novou vládu levého středu, ale ta chce zachovat beze změny zahraniční a obrannou politiku této členské země Severoatlantické aliance a Evropské unie, ačkoli klíčový partner v nové vládní koalici bývá spojován s Ruskem a těší se přízni početné ruské menšiny, tvoří čtvrtinu z celkového 1,3 milionu obyvatel země.

■ Server Express píše, že Brusel

už vydal 400 milionů eur, aby udržel nad vodou producenty v členských státech EU, kteří do Ruska před uvalením sankce vyváželi ovoce a zeleninu, a tak teď úředníci skupují potraviny, které hnijí na polích. ■ Brusel tak čelí stále většímu

hodl výslovně kritizovat Spojené státy a jejich bohatého ropného spojence Saúdskou Arábii za trvalou podporu nekompromisních militantů, jako jsou ISIS a Fronta alNusra. „Již několikrát jsem prezidenta Obamu žádal, aby ukončil svou katastrofickou podporu Saúdů na Blízkém východě, zůstal však k mým prosbám hluchý,“ řekl nejznámější světový exulant. Nezaznamenali jsme tehdy, že by někdo označil dalajlamu za agenta Moskvy a přestal vyvěšovat tibetské vlajky.

Polská rusofobie v EU Zpráva paní Elžbiety se zřejmě omylem jmenuje „O strategické komunikaci EU s cílem bojovat proti propagandě, které proti ní vedou třetí strany“. Již letmý pohled do textu o 58 odstavcích ukazuje, že ve skutečnosti se zpráva zabývá zejména způsobem jak propagandisticky působit ve třetích zemích proti jejich současným režimům. ¨ Několikrát je zdůrazněno, že dobrým příkladem jednotlivým zemím EU je činnost Velkého bratra, Spojených států. Rusofobie, která je charakteristická pro významnou část polské politické scény, nachází svůj výraz ve členění zprávy.

Jednou vûtou

V dalších odstavcích se dočteme například: „…a vyzývá členské státy, aby přizpůsobily a aktualizovaly své právní předpisy…, nebo… aby plně prováděly a prosazovaly stávající právní předpisy týkající se projevů nenávisti…“ Pokud budu tuto formulaci brát vážně, autorka zprávy bude jistě záhy, nejspíše v Polsku, vyšetřována pro šíření chorobné rusofobie. (Vystoupení europoslance Jaromír a Kohlíčka k ostudné rezoluci Evr opského par lamentu.) Pozn. red.: pro rezoluci hlasovalo méně poslanců EP než těch, co ji nepodpořili.

tlaku, aby sankce byly zrušeny, když tyto hlasy se ozývají také z Německa nebo Francie, Itálie vyzvala, aby sankce nebyly rozšiřovány, zatímco na Slovensku, v Maďarsku, České republice, Lucembursku, Rakousku, Bulharsku, Kypru a Řecku si myslí, že by měly být zcela zrušeny, píše server. ■ Putin předal ruský pas americkému herci Stevenu Seagalovi, který se v 90. letech proslavil jako hrdina akčních filmů.

■ Nezávislý nizozemský novinář Michiel Driebergen, který monitoruje dění ve střední Evropě a na Ukrajině, a italský fotoreportér Alex Masi, který se zaměřuje na problematiku žen a práv a životních podmínek dětí na Ukrajině, navštívili tábor nacionalistického praporu Azov pro děti, kde mladí ukrajinští „patrioti“ jsou trénováni pro bitvu a zpívají písně o smrti Rusů.

■ Lubomír Zaorálek předal

v Astaně prezidentovi Nursultanu Nazarbajevovi dopis od Miloše Zemana, v němž potvrzuje, že příští rok navštíví zahájení výstavy Expo 2017 v kazašském hlavním městě v rámci národního dne 15. 7. 2017. Stránku 4 připravuje a rediguje Karel Dostál.

205/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Svût zaznamenal zlom v obvinûní Vzhledem k závažnosti a trvalému zájmu o obvinění bývalého prezidenta Jugoslávie Slobodana Miloševiče, považujeme za mimořádně důležité se k obvinění i jeho osobě trvale vracet. Pokud bychom měli vypočítat sumu obvinění ze strany Haagského tribunálu (ICTY), či všech možných přívlastků, kterými byl tento politik častován, počítaje „balkánským řezníkem“ apod., nepostačila by k tomu jen jedna stránka. Slobodan Miloševič byl po celá léta balkánské krize, až do současnosti považován za synonymum všeho toho, čím Balkán procházel (i stále prochází). V případě tohoto předčasně mrtvého politika je, že k jeho očištění (byť nepřímému) dochází až po letech překvapivě v jiné souvislosti. Přes více jak dvacet let jsme byli zásobováni, ba přímo drceni informacemi, že tento „vlk“ (byť demokraticky zvolený vůdce v zemi, kde volně působilo více než dvacet politických stran), byl nesmlouvavý diktátor. Genocidní diktátor, který „tedy“ nesl vinu za všechny mrtvé na Balkáně v devadesátých letech dvacátého století. A tak za potlesku NATO, EU a v jejich vleku i OSN, znělo unisono: „Miloševič genocidní agresor“, „Miloševičova genocidní agrese“. Ale oficiální příběh, stejně jako ty, co nám vykládali o iráckých zbraních hromadného ničení, o nutnosti útoku na Afghánistán, Libyi a všechny další severoafrické země, byl jiný. Byl naplánovaný k ospravedlnění změn režimů, které si „elity“ přály. Nejinak tomu bylo i u Jugoslávie, kterou bylo nutno nejen pokořit, ale i rozbít (rozdrtit) na malé vazalské státečky. Miloševič a hlavně Srbové se stali tou stránkou mince, kterou bylo zapotřebí za-

šlapat do bláta a exemplárně před světem potrestat.

A tribunál v Haagu stále mlčí Závěr ICTY, že jeden z nejvíce démonizovaných mužů moderní éry není vinen z nejodpornějších trestných činů, ze kterých byl obviněn, měla zaplnit první stránky médií po celém světě. Ale to se nestalo! Dokonce i ICTY toto pohřbil pěkně hluboko a ukryl do obsáhlého zdůvodnění rozsudku v kauze bosensko-srbského vůdce Radovana Karadžiče. Karadžič byl v březnu 2016 odsouzen za genocidu (ve Srebrenici), válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, tedy za podobná obvinění, jako byla vznesena proti Miloševičovi. V tomto rozsudku, na základě důkazů před senátem nebyla vina Slobodana Miloševiče prokázána. Ohledně Miloševičova očištění nebylo žádné oficiální oznámení nebo tisková konference. Můžeme poděkovat všem těm, kteří celé roky bojovali proti nesmyslnosti obvinění a démonizaci Miloševiče a celého srbského národa. Mimořádné ocenění vyžaduje přínos amerického bojovníka novináře Andy Wilcoxsona. A nebylo vůbec jednoduché projevit jiný názor, než byl názor protimiloševičovský. Příkladně CCN zajistila plošné pokrytí všeho toho, co bylo popisováno jako nejvýznamnější proces od „Norimberka“. Miloševičova vina byla samozřejmě brána jako nezpochybnitelná. A podřízené agentury fungovaly shora dolů. Každý, kdo se odvážil zpochybnit postoj NATO, byl „imperiálními vymahači pravdy“ označen za „obhájce Miloševiče“, nebo ještě hůře za „popíra-

Slobodan Milo‰eviã

če genocidy“. Avšak uprostřed toho všeho žvanění a mediálního humbuku kolem „procesu století“ se brzy ukázalo, že trestní stíhání bylo velice v hlubokých problémech. The Sunday Times tehdy citovaly právního experta, který tvrdil, že „80 procent úvodních prohlášení obžaloby by bylo britským soudem odmítnuto jako informace z doslechu“. To je podle mě velkorysé hodnocení.

NATO, NATO, NATO… Problém byl v tom, že se jednalo o monstrproces, ve kterém byla důležitější geopolitika nežli pádné důkazy. Je důležité si uvědomit, že původní obžaloba proti Miloševičovi v souvislosti s údajnými válečnými zločiny (genocidou v Kosovu) byla vydána v květnu 1999, v době vrcholícího bombardování Jugoslávie paktem NATO a EU. Tedy v době, kdy se válka nevyvíjela podle plánu USA a jejich spojenců. Obvinění bylo jasně navrženo tak, aby vyvinulo tlak na Miloševiče a donutilo ho přijmout požadavky NATO. Pro NATO bylo problémem, že už v době začátku Miloševičova procesu se kosovský příběh rozpadal. Nechutná tvrzení ze strany USA a jejich spojenců o genocidě a statisících

mrtvých se ukázala jako falešná. V září 2001 dokonce soud OSN oficiálně rozhodl, že nedošlo k žádné genocidě v Kosovu. Je ironií, že bývalý jugoslávský prezident byl předtím chválen prezidentem Clintonem za svou roli při zprostředkování mírové dohody v Bosně v roce 1995, která byla podepsána v Daytonu ve státě Ohio. Pravda je, že Miloševič nebyl žádným tvrdým srbským nacionalistou, ale celoživotním socialistou, oddaným myšlence multirasové a multietnické Jugoslávie. Po celou dobu jeho působení u moci nebylo jeho záměrem vytvoření „Velkého Srbska“, ale pokoušel se udržet pohromadě federativní Jugoslávii, jak nyní ICTY se zpožděním uznává. Pro potřebu USA a jimi vedenými válkami a „humanitárními intervencemi“ proti zacíleným státům je vyrobena spousta nechutných tvrzení proti vůdcům dotyčných zemí a jejich vládám. Těmto tvrzením je věnována maximální pozornost sdělovacích prostředků a jsou opakována do omrzení, aby si lidé byli nuceni myslet, že je to pravda. (Stokrát opakovaná lež má být pravda.) Později vyjde najevo, že tvrzení byla buďto zcela nepravdivá (stejně jako ty zbraně hromadného ničení v Iráku), neprokázaná, nebo hodně zveličená. Ale cyklus zpráv nepřenáší pozornost na odhalení předchozích podvodných tvrzení, ale zaměřuje se na dalšího agresivního genocidního „nového Hitlera“, kterého je třeba řešit. V roce 1999 to byl Miloševič; teď je to Asad a Putin. A jsou to ti samí lidé, co brání války v Iráku, na Balkáně i další krví potřísněné západní vojenské intervence založené na lžích, neprokázaných tvrzeních či velkých přeháněních. (sh)

Vûrohodn˘ odhad obûtí Ještě po více než dvaceti letech od srebrenického masakru z 11. července 1995 jsou počty obětí předmětem zkoumání ze strany novinářů a badatelů z celého světa. Počty obětí jsou nejen klíčovou součástí oficiálního klamavého vyprávění o Srebrenici, ale zároveň možná i částí nejvíce cynickou. Takové počínání zároveň podporuje i lživá tvrzení, že lidé zpochybňující fiktivních 8000 obětí jsou bezcitní a znevažují „oběti genocidy“. Americký kolega novinář a badatel Andy Wilcoxson se o problematiku Srebrenice i celého Balkánu (v době rozpadu Jugoslávie) dlouhodobě zajímal a vytvořil mapu a přehled s vyznačením zeměpisného umístění tzv. sekundárních masových hrobů ve vztahu k dráze pohybu ustupujících bosenských jednotek od Srebrenice

k Tuzle a jejich boje s jednotkami srbské armády. Jednalo se o ustupující 28. divizi. Veškeré údaje jsou odvozené z materiálů prokuratury ICTY, předložených v různých soudních procesech. Analýza pana Wilcoxsona odhaluje jeden z hlavních mechanismů dezinformací o Srebrenici. Jako v každé jiné válce obě válčící strany v Bosně během let 1992-95 používaly k démonizování protivníků přehánění, propagandu a vyložené lži. Západní sdělovací prostředky nekriticky opakovaly propagandu, kterou je krmila bosenská vláda a publikovaly absurdní zprávy o 250 000 až 300 000 lidech, zabitých v této válce. Výzkum ukázal, že počet všech obětí byl reálně blíže číslu 100 000 - méně než polovině počtu, o kterém se psalo původně.

Tresty pro islamisty Tresty vězení od jednoho do tří let vynesl soud v bosenské metropoli Sarajevu nad sedmi bojovníky, kteří se účastnili konfliktu v Sýrii v řadách Islámského státu. Odsouzení vinu odmítají a jejich obhájci už dali najevo, že se hodlají odvolat. Předseda soudního senátu Mirsad Strika v odůvodnění rozsudku uvedl, že obžaloba bez jakékoli pochybnosti vinu obžalovaných prokázala. „Tito muži byli uznáni vinnými z toho, že v letech 2013 a 2014 opustili Bosnu a připojili se k jednotkám teroristické organizace Islámský stát,“ řekl soudce. Tříletý trest dostal hlavní obžalovaný Enes Mesič. Podle místních médií jde o radikálního „vahábitu“ z vesnice Dubnica. Pozornost na sebe upoutal v roce 2013, kdy byla do nemocnice převezena ve vážném stavu jeho manželka po pokusu provést u ní obřízku. Přestože byl z činu podezřelý, před soudem nakonec nestanul. Bosenské výzvědné služby v zatím posledních údajích uvádějí, že k radikálům v Iráku a Sýrii odešlo asi 330 občanů Bosny a Hercegoviny, včetně žen a dětí. V polovině letošního roku se jich tam ještě zdržovaly zhruba dvě stovky. Na 50 Bosňanů

bylo zabito a 47 se jich vrátilo domů, uvedla agentura AFP. Bosenský parlament v roce 2014 schválil novelu trestního zákona, která umožňuje trestat zapojení do ozbrojených formací v zahraničí až desetiletým vězením. Nepodmíněné tresty odnětí svobody hrozí i těm, kdo odchod na zahraniční bojiště financují nebo propagují. Podobných soudů v Bosně proběhlo už více. Balkán je už dlouhou dobou jedním z míst, kde radikálové verbují nové bojovníky, což se jim daří v chudých zemích, jako je Bosna a Kosovo. (Podle ČTK) Wahhabismus – jinak Salafija: je fundamentalistická forma islámu, státní ideologie Saúdské Arábie i Islámského státu v Sýrii a Iráku. Wahhabisté sami sebe vidí jako jediné nositele pravého nezkaženého islámu. Vyznavače ostatních islámských škol označují wahhabisté za nevěřící, s nimi je nutno bojovat. Wahhabismus je vrcholně nepluralitní (jedinečný-ojedinělý). Wahhabismus je možno považovat za sektu islámu, pronikající do Evropy. (Dodatek sh)

Trvalo deset let od roku 1995 do roku 2005, aby lidé přišli na to, že sám počet obětí války byl velmi nadsazený. Můžou.li být zveličeny počty obětí války, pak je logické, že jednotlivé události, které se během ní staly, mohly být zveličeny také. Konkrétní událost, která přijde na mysl, je logicky masakr ve Srebrenici. Stejný druh výzkumu a logického uvažování, který vyvrátil přehnaný souhrnný počet obětí bosenské války, nebyl použit na události, které se staly ve Srebrenici. Důvodem absence seriózního výzkumu je skutečnost, že Mezinárodní trestní tribunál v Haagu (ICTY) vynesl rozsudek, že „bylo prokázáno nade vší pochybnost, že v červenci 1995 byla ve Srebrenici proti bosenským Muslimům spáchána genocida, zločiny proti lidskosti, porušení zákonů a pravidel války Nicméně k masakru ve Srebrenici došlo v rámci boje, který se odehrával v oblasti a zákonité bojové ztráty jsou počitány, jako by byly oběti masakru, které byly zajaty a popraveny bosensko-srbskými jednotkami.

Zástup byl legitimní cíl Není sporu o tom, že zástup ustupujících bosenských jednotek ze Srebrenice k Tuzle byl legitimním vojenským cílem. Samotní vojenští experti ICTY ochotně připustili, že zástup lze „kvalifikovat jako legitimní vojenský cíl“. Dokonce i samotní žalobci uznali vojenský charakter kolony. Vysoce postavený žalobce Peter McClosey otevřeně řekl: „Byla to vojenská kolona. Nevidíme žádné válečné zločiny spáchané v útoku na tento zástup. A čelo tohoto zástupu byl vojenským oddílem a samo provedlo 16, července útok a mnoho srbských vojáků bylo zabito.“ Na druhé straně tisíce mužů v koloně byly zabity v boji s bosensko-srbskými jednotkami, když si probíjely cestu skrz srbské území směrem k Tuzle. Richard Butler, vojenský expert žalobce ICTY, připustil, že číslo mezi 1000 a 2000 lidí z kolony zabitých v boji „zní rozumně“. I když později přiznal, že „nikdy neudělal analýzu, kolik lidí z kolony bylo zabito v důsledku bojových operací“.

Co se stalo s ostatky obětí boje? „Primární hroby“ jsou v žargonu ICTY ty, ve kterých byli mrtví umístění bezprostředně po, nebo v okamžiku jejich popravy. „Sekundární hrob“ je ten, kam jsou umístěna těla poté, co byla odstraněna z primárního hrobu a umístěna do sekundárních hrobů. Možnost bojových obětí umístěných v sekundárních hrobech společně s oběťmi masakru se zdá docela pravděpodobná. Vzhledem ke skutečnosti, že sekundární hroby se bez výjimky nacházejí v bezprostřední blízkosti míst, o kterých se ví, že zde došlo k bojům týkajících se pádu Srebrenice, souvisejí s předmětnou kolonou/zástupem. Zjednodušeně řečeno se „sekundární“ hroby nacházejí právě v oblasti, kde by se dali očekávat mrtví z bojových ztrát souvisejících se Srebrenicí.

Poměr obětí bojů k obětem masakru Jak bylo doloženo dříve, nejpravděpodobnější počet vězňů zajatých bosenskosrbskou armádou byl mezi 3000 až 4000. Srbové nemohli popravit více vězňů, než zajali a je silný důkaz, že počet vězňů vzatých do Zvorniku byl někde kolem 3000. Alija Izetbegovič sám odhadl počet obětí masakru asi na 3000. Poměr bojových obětí s oběťmi masakru je pravděpodobně někde blízko poměru 50/50. Celkový počet mrtvých a pohřešovaných je 7661. Existují věrohodné zprávy o 2000 až 4000 členech kolony, zabitých v boji. Přesné počty je nemožné stanovit, ale pokud rozdělíte 7661 na polovinu, dostanete číslo 3831, které spadá do rozmezí 2000 až 4000 bojových obětí a rozmezí 3000 až 4000 obětí masakru. Tedy minimálně poloviční než původní tvrzení! „Díky Andy Wilcoxsone za dlouhodobou péči a studium problematiky balkánského konfliktu při rozpadu Jugoslávie. Díky za boj proti dezinformacím a lžím.“ (S.H.)

Neu‰lo nám ■ Obama v ¤ecku Řekové protestovali proti politice USA. K vyjádření protestů posloužila poslední Obamova cesta po Evropě a s ní související státní návštěva Řecka. Policie zasahovala proti tisícům demonstrantů za použití slzotvorného plynu a dalších prostředků. (Podle TV Fox News)

■ Disident a vûdec V roce 1985 byl dnešní botanik a někdejší člen Strany zelených Pavel Křivka tři roky vězněn za parodii na smrt Brežněva (na melodii České mše vánoční Jana Jakuba Ryby). Dnes však říká, že současný režim je v mnohém horší než ten komunistický.

■ Jménem islámu I Kosovo se stává ohroženým. Kosovská policie zadržela na dvě desítky lidí podezřelých z napojení na teroristickou organizaci Islámský stát a z přípravy útoků v Kosovu a sousední Albánii. Podle agentury Reuters o tom informovaly kosovské bezpečnostní orgány.

■ Podobnost vzpomínek není náhodná Co se mi vybaví 17. listopadu 2016, na výročí sametové revoluce? Asi nejvíce tato čerstvá zpráva ze stránek Českého rozhlasu: „Cílem majitelů bylo vyvést z OKD peníze, tvrdí žaloba. Firma možná bude chtít po Bakalovi a NRW přes 60 miliard.“ Český rozhlas zveřejnil celý text žaloby. Podle ní bývalí akcionáři OKD porušili obchodní zákoník, který praví, že akcionář má právo na podíl ze zisku společnosti, ne ale do té míry, že vlastní kapitál klesne pod ten základní. (Boris Cvek – BL)

■ Ztrácejí domov Čtyři měsíce po zmařeném pokusu o převrat v Turecku požádal neupřesněný počet tureckých vojáků ze základny NATO v Ramsteinu o azyl v Německu. Motiv jejich žádosti úřady nesdělily, souvislost s masovými represemi doma je nasnadě. Žádost o azyl obdržely úřady rovněž od rodinných příslušníků tureckých vojáků. (DPA)

■ Srbská osada se pfiejmenovala na Putinovo Osada Adžince na jihu Srbska (nedaleko města Medvedje) se rozhodla přejmenovat na Putinovo. Vesničané tím vyjádřili úctu k ruskému politikovi, kterého mají mimochodem za nejlepšího politika na světě. Rovněž i místní specialitu (rakiji) pojmenovali jeho jménem.

■ Hloupost nebo hazard Turecká policie zadržela v listopadu dva Čechy, muže a ženu. Při rutinní hraniční kontrole (mezi Tureckem a Irákem) se u nich našly z tureckého hlediska závadové materiály zmiňující kurdské milice YPG (v Turecku považovány za teroristickou organizaci). Podle listu Daily Sabah turecké úřady je zadržely právě při operaci proti zahraničním bojovníkům YPG. Oba zadržení (Všelichová a Farkas) jsou našim úřadům známi. Zejména žena byla již z podobné situace českými úřady zachraňována. I přesto se hledají způsoby jak oba hazardéry dostat domů.

■ Dobré „k‰eftování“ Lze obchodovat se vším. V Rumunsku zatkli sedm úředníků podezřelých, že za peníze vydávali osvědčení, která jsou určena pro významné účastníky protikomunistického povstání v roce 1989. Podvodně tak toto osvědčení získalo na tři sta lidí. S osvědčením je v Rumunsku vázána měsíční finanční podpora v přepočtu kolem 12 tisíc korun. Zatím byla státu způsobena škoda téměř osm milionů korun. A to jen od ledna 2015.

■ Ctûte vlastní zákony Turecko by i po pokusu o převrat mělo dál ctít zákony, vyzval tamní vládu Jens Stoltenberg. Generální tajemník Severoatlantické aliance tak reagoval na žádosti o azyl u tureckých vojáků na alianční základně v Německu. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

205/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Pûvkynû, které padla k nohám Moskva, Petrohrad i Guiseppe Verdi Dnes je již jméno české operní pěvkyně Ter ezy Stolzové tak tr ochu zapomenuté. Nepr ávem. Marně bychom v současné době hledali jiného českého umělce, kter ý by dobyl milánské Theatr o alla Scala, moskevskou a petrohr adskou scénu a ještě se stal př ítelem umělce takového for mátu, jakým byl ve své době Guiseppe Ver di. Tak hvězdnou budoucnost rodačce ze středočeského městečka Kostelec nad Labem patrně nikdo nepředpovídal, ačkoliv hudbě se věnovala již od mládí. Narodila se 2. června 1834 jako v pořadí deváté dítě do měšťanské rodiny řeznického mistra Jana Stolze. U většiny sourozenců se hned v mládí projevilo velké hudební nadání a polovina z nich postupně absolvovala hudební konzervatoř. Tam ve svých patnácti letech nastupuje i Terezka. Profesor Giovanni Girdigiani se o jejím hlasu nevyjadřoval s žádným obdivem, nedával mu větší naději na úspěch. Na základě posudků ji ředitel konzervatoře Jan Bedřich Kittl propustil. Nechává se však zapsat do Dramatické školy a pěveckého ústavu Vojtěcha Čabouna. Po dvou letech strávených ve škole získala cenné hudební zkušenosti a hlavně si upevnila sebedůvěru. První opravdové pěvecké krůčky si odbývá na několika odpoledních koncertech ve Valdštejnské zahradě v Praze. Moc chce zpívat a příležitost se jí naskýtá 21. listopadu 1855 na Žofíně. Večer Cecilské jednoty je věnován hudbě Richarda Wagnera a Tereze je svěřeno sólo v opeře Rienzi. Kritika je sice nepříznivá, pochválil ji jenom list Bohemia, ale obecenstvo nadšeně aplauduje. Přesto roku 1856 odjíždí za bratrem Václavem do Terstu. Václav je nájemcem divadla Teatro Grande a svou sestru finančně podporuje. Přivedl ji k učiteli zpěvu Angelu Marianimu, který byl také dirigentem tohoto divadla.

Cesta do Milána je otevřena, následuje Rusko Po necelém roce tréninku má Tereza obrovský úspěch s díly Händla a Verdiho a záhy se řadí mezi nejlepší pěvkyně. Tento úspěch jí otevřel cestu do Milána, Mek-

ky všech pěvců, kde se setkává s Guiseppem Verdim. Se skupinou italských umělců odjíždí na turné do Ruska. Zpívá v Tbilisi, Moskvě nebo Petrohradě. V Tbilisi dostává na svou dobu neobvyklou nabídku k podpisu umělecké smlouvy na tři roky. Toho využívá a po tyto tři roky je angažovaná jako sopranistka. Po onemocnění primadony divadla se dostává na její místo a vystupuje ve všech hlavních rolích. Po ukončení angažmá v Tiflisu (starý název gruzínského hlavního města Tbilisi) přijímá Tereza nabídku na jednu divadelní sezonu v Cařihradu, kde debutuje v listopadu 1860. Dále následuje práce ve Španělsku, na Sicílii, v Nizze, Turíně a Bologni. V roce 1861 vytvořil Verdi na žádost Petrohradu operu Síla osudu. Premiéru měla 10. listopadu 1862 v Petrohradě, opera se s úspěchem hrála i ve Španělsku, ale Verdi přepracoval sopránové partie pro hlas Terezy Stolzové, která v roce 1869 ztvárnila roli Leonory.

V jednatř iceti se stává pr imadonou milánského Theatr a alla Scala V létě roku 1864 navštívila pěvkyně Prahu a rodný Kostelec. Ve svých jednatřiceti letech je na vrcholu a v roce 1865 dosahuje vytouženého cíle – stává se primadonou v milánském Theatro alla Scala. Dobytí La Scaly znamená současně dobytí srdcí diváků a operních příznivců celé Itálie. Už prvním vystoupením v září 1865 si podmaní milánskou odbornou kritiku a její Johanka z Arku je počátkem nepřetržité řady uměleckých triumfů. Zhruba v této době začíná další z jejích neuvěřitelných osudů.

Okouzlen je i Giuseppe Verdi Už řadu let zpívá Tereza operní role italské školy, kterou představuje hlavně Giuseppe Verdi, geniální autor mnoha operních děl. Verdi je interpretací a zpěvem Terezy Stolzové uchvácen. Když ji poprvé uslyší při italské premiéře Dona Carlose v Bologni v říjnu 1867, prohlásí: „Stolzové se nikdo nevyrovná! Má velký podíl na úspěchu celé opery!“ Vzájemný obdiv se později změní v hluboké přátelství a Stol-

zová je od této chvíle u všech významných počinů v samé blízkosti mistra. Skladatel je požádán egyptským místokrálem, aby složil operu ke slavnostnímu otevření Suezského průplavu; za Aidu mu nabídl honorář 150 000 franků. Titulní roli egyptské otrokyně složil Verdi sice pro hlas Terezy Stolzové, ale při káhirské premiéře (24. prosince 1871 vystupovala v hlavní roli vynikající italská zpěvačka Antoinetta Pozzoni. Jako Aida vystupuje Tereza poprvé až při premiéře evropské, 8. února 1872 v Theatro alla Scala.

Rusko a ruští autoři jsou výr azným obohacením Po těchto úspěších dostává zpěvačka jednu nabídku za druhou. O rok později se společně s Verdim vydává na turné po Evropě. V roce 1876 má v Moskvě vystoupit ve třiceti večerech, její honorář dosáhl 100 000 rublů, ale Tereza se v chladném počasí necítí dobře a další vystoupení odmítá. Ještě téhož roku se ale přece jen do Ruska vrací na přehlídku pěvců pořádanou carským dvorem. Avšak, po delší době, kdy zde nezpívala, ji Rusko mile překvapí a rozvinutý hudební život jí nabízí možnost seznámení se se zpěvohrami nadějných ruských autorů. Setkání s díly Čajkovského, Glinky, Musorgského a dalších ji nesmírně obohacuje.

Blížící se konec V únoru 1876 se vrací zpět do teplé Itálie. Léto strávila v lázních, cítila, že se její hlasové problémy budou zřejmě projevovat stále častěji. Po ruském turné zachvátí zpěvačku zimnice a bronchitida. Narychlo se vrací zpět do italských lázní,. To už je ale začátek konce umělecké dráhy vynikající zpěvačky. Hlasivky sice ještě vyléčí, ale dále již zpívá spíše sporadicky. Do konce života žila ve vile u jezera Largo di Varese poblíž Milána. Vystupovala jenom zřídka, pouze pro dobročinné účely. Naposledy 30. června 1879, kdy bylo v La Scale uvedeno Verdiho Requiem. V roce 1886 ještě Tereza navštívila rodné město, ale zanedlouho, 22. srpna 1902, v Miláně umírá. JAROSLAV SVOBODA

UÏ nám dlouho schází J iř í Šlitr se nar odil 15. únor a 1924 v Zálesní Lhotě u J ilemnice (jak s oblibou ř íkal M. Hor níček ve Lhotě Zálesní). Do obecné školy chodil v Dolní Br anné, pak studoval na Gymnáziu v J ilemnici a později př estoupil na Gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou. Když jsem před léty rozmlouval s jeho spolužákem z obecné školy Václavem Mejvaldem (seděli spolu v jedné lavici), tak mně ř íkal, že byl J ir ka už v té době mimoř ádný talent na kr eslení a zpěv, zatímco počty mu moc nešly – Václav mu pomáhal. Když Jiří Šlitr v roce 1943 odmaturoval (tedy ve válce), tak aby nebyl totálně nasazen, nastoupil do Porkertovy továrny ve Skuhrově n. B. (známá výrobou ručních strojků pro domácnost). Jednalo se o určitý příbuzenský vztah, neboť matka Jirky Pavlína Šlitrová byla sestřenicí Josefa Porkerta. Na přátelství s Jiřím Šlitrem vzpomíná můj dobrý kamarád, zpěvák a sbormistr Jaroslav Ehl (nar. 17. 4. 1921): „Často jsme chodili na plovárnu v Rychnově nad Kněžnou, Jirka byl výborný plavec, lyžař, atlet, nehledě na jeho umělecké sklony.“ V roce 1945 začal Jiří Šlitr studovat na Právnické fakultě v Praze a ve stejném roce založil hudební skupinu pod názvem Czechoslovak Dixieland Praha. Jakkoliv nikdy nechodil „do piána“, hrával kupř. tehdy populární melodie z Disneyova filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Po promoci v roce 1949 absolvoval vojenskou službu, kdy ve druhém roce se stal již výtvarníkem Ústředního domu armády (ÚDA). V roce 1957 seznámil M. Horníček ve vinárně Reduta J. Šlitra s J. Suchým. NeStránku 6 připravila Nataša Weberová.

Cestou z Kralup nad Vltavou od rodiny mého přítele a kolegy 26. prosince 1969 večer jsem si v autě pustil rádio a zaslechl neuvěřitelnou zprávu, že doktor práv, malíř, pianista, hudební skladatel a herec Jiří Šlitr za záhadných okolností zemřel. Byl jsem onou lakonickou zprávou doslova otřesen. Byl to mimořádný talent, který nám na hudební scéně mimořádně schází. MILOSLAV SAMEK

Tereza Stolzová

Památce revoluãního básníka Ler montovo básnické dílo patř í k vr cholům r uské r evoluční poezie. Ler montov (1814-1841) se stal odvážným mluvčím r evolučních nálad, kter é se v r uské společnosti oživily ve tř icátých letech 19. století. Zejména jeho báseň věnovaná smr ti A. S. Puškina, sehr ála svou r oli jako odvážná obžaloba společenských poměr ů car ské Rusi. J enže jí básník př ipoutal ke své osobě pozor nost car ské vlády. Za trest byl př eložen na Kavkaz, popr vé r oku 1837, podr uhé r oku 1840 na př ímý r ozkaz car a Mikuláše I. Dá se říci, že po celý život byl pronásledován za své svobodomyslné názory, které hlásal ve svých dílech (Duma, 1838; Na paměť Odojevského, 1839; Valerik, 1840). Zejména jeho dílo Hr dina naší doby (1840) náleží ke stěžejním románům světové literatury. V něm rozvíjí tradici zapo-

čatou Puškinovým Oněginem. Zpodobnil též obraz člověka velkých schopností a kladné životní síly, které jsou bohužel zmařeny nevraživostí politických a sociálních poměrů carské Rusi. Ve svém vrcholném díle Démon, na němž básník pracoval po celý život (182941), zpodobnil obraz vzbouřence, jenž v tomto díle nabývá doslova až nadlidských, titánských rozměrů. V české literatuře Lermontovo dílo bylo přijato příznivě, překládali je naši významní básníci a překladatelé (K. H. Borovský, F. Čelakovský, A. Durdík, J. Hora, B. Mathesius, J. V. Sládek, F. Táborský). Letos uplyne 175 let od básníkova skonu. Zahynul v Pjatigorsku na Kavkaze v úmyslně vyvolaném souboji, který při nerovné zdatnosti soupeřů se stal vlastně básníkovou vraždou. ZBYNĚK KUCHYŇKA

Karel Jaromír Erben

Jifií ·litr

tušil nejspíš, že se zasloužil o otevření nové kapitoly v české populární hudbě a o navázání na tradice Osvobozeného divadla. Vedle výtvarné činnosti se věnoval hudbě. Potřeboval nutně textaře a našel ho – byl to Jiří Suchý. Písničky S+Š se staly nesmírně populární, hlavně po vzniku divadla sedmi malých forem – SEMAFORU (to bylo v r. 1959), Jiří Šlitr skládal scénickou hudbu do her, namátkou Člověk z půdy, Zuzana je sama doma a Šest žen Jidnřicha VIII., ale i do muzikálu Dobře placená procházka, jakož i stylizací herce – amatéra v inscenacích Jonáš a tingltangl, Ďábel z Vinohrad aj. Podílel se i na některých filmech, jako byly Kdyby tisíc klarinetů, Bylo nás deset a Zločin v šantánu. Z hudebních nahrávek je známé album Jonáš a dr. Matrace. Nesmím zapomenout na působení Jiřího Šlitra – klavíristy v Laterně magice na Expu 1958.

Kdo by neznal jednu z nejoblíbenějších českých básnických knih KYTICI od Kar la Jaromíra Er bena. Již první vydání (r. 1853) sklidilo veliký obdiv. Karel J aromír Erben se narodil 7. listopadu 1811 v Miletíně pod Zvičinou nedaleko od Dvora Králové. Otec byl vyučený švec a matka pocházela z rodiny učitelské. V Hradci Králové byl mezi učiteli Erbena i dramatik Václav Klicpera. Tu si student Erben přivydělával na živobytí vyučováním hudbě. Roku 1831 odešel Erben do Prahy studovat filozofii a později práva. Svojí básnickou činností na sebe upozornil Františka Palackého, který ho přizval k archivní spolupráci. V tomto úřadě poznal dobře východní a jižní Čechy, západní pak díky svojí manželce, která pocházela ze Žebráku. Zajímaly ho lidové zvyky a sbíral lidovou slovesnost. S velikým nadšením četl Slovanské písně a Ohlas písní ruských od Františka Ladislava Čelakovského, studoval a seznamoval se s písemnictvím jiných Slovanů a studoval německé a anglické balady. Pracoval jako archivář města Prahy, vydával třísvazkovou sbírku Písní národních v Čechách, kterou později rozšířil v Prostonárodní české písně a říkadla. Sbíral a otiskoval české a slovanské pohádky, překládal významné památky ruského písemnictví.

Roku 1848 byl delegátem Národního výboru na sněmu v Záhřebě, Roku 1858 zúčastnil se almanachu Máje spolu s Boženou Němcovou, Sabinou, Fričem a dalšími tehdy mladými spisovateli. Roku 1867 byl členem výpravy českých vlastenců do Moskvy. V jednom z dopisů napsal, že v Rusech poznal nejupřímnější a nejsrdečnější národ a že cesta na Rus se mu stala nezapomenutelnou. K. J. Erben

Básně Kytice tvořil řadu let. Rostly z Erbenova zaujetí pro lidovou slovesnost a z jeho snahy o její oživení. U nás se kladl v době národního obrození důraz na starobylost a lidovost, jednou z významných národně buditelských zbraní. Není bez významu, že Erben, tak jako mnoho jiných, pocházel z lidových vrstev. U všech slovanských národů byla lidová kulturní tvořivost velmi bohatá. Příbuznost slovesnosti posilovala vědomí slovanské vzájemnosti. S tím ožila u nás i u jiných Slovanů myšlenka o síle slovanského celku, slovanského příbuzenství. Nacházeli v ní posilu a národní jistotu. V tomto přesvědčení žil a tvořil i Karel Jaromír Erben. Zemřel 21. listopadu 1870 a je pochován v Praze na Olšanech. Jeho dílo Kytice pro jeho myšlenkový obsah i pro jeho umělecké vyjádření dosáhlo takové obliby, že se stalo součástí národního vědomí. Náš známý rusista a velký obdivovatel Karla Jaromíra Erbena Jiří Klapka při svých cestách a besedách po Rusi navrhl překlad Kytice do ruského a slovenského jazyka. Návrh se ujal a vznikla nádherně ilustrovaná, rusko-slovensko-česká Kytice. Chtěla bych ještě dodat, že díky Jiřímu Klapkovi je dílo Karla Jaromíra Erbena známo v mnoha zemích, neNATAŠA WEBEROVÁ jen Evropy.

205/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Husitská doba podle Vondru‰ky (Dokončení ze s. 1) Naprosto zkolaboval systém bezpečnosti, protože drobní rytíři zchudli a jedinou obživu skýtaly drobné domácí války a loupení. Tohle všechno v lidech vytvořilo pocit, že Bůh se na křesťany rozhněval. Ale chybu nenacházeli v sobě, protože si byli jisti, že se chovají v rámci možností dobře. Chybu viděli v církvi, která jim měla zprostředkovat onu boží milost, za to jí přece platili. Je to stejné jako dnes: politika můžete respektovat a živit jen do té doby, dokud plní vůči daňovým poplatníkům své povinnosti. Církev je tehdy zjevně neplnila. Veškerá nenávist všech vrstev se tudíž obracela vůči ní, jí se vyčítalo zhoršení životních podmínek. (…) …Zhýralý život některých prelátů k tomu přispěl, ale lidé to tehdy nevnímali tak fatálně, jak popisuje třeba Jan Hus. Prostí lidé byli tolerantní vůči pokleskům, neboť se jim sami nevyhýbali. Pokud se farář se svými farníky opil do němoty, nikdo mu nic nevyčítal. Teprve v 15. století zjistili lékaři, že alkohol škodí. Do té doby to lidstvo nevědělo a bylo mu zjevně lépe. Ale vážně, tyhle drobné poklesky kněží opravdu roli v radikalizaci lidí nehrály. To, co lidi štvalo, byla podle dobového názoru horšící se komunikace s Bohem… Papež a jeho předurčil Bůh. Povinností ženy bylo rodit děti a starat se o domácnost. Muž musel s mečem chránit svoji zemi a starat se o pole a dílnu. Ale to, že žena rodí děti a stará se o domácnost, nebylo považováno za něco podřadného, právě naopak! V protestantismu šlo o zbožný úděl, po husitských válkách některé ženy nosily u pasu zavěšené naběračky a vidličky na znamení, že jsou hrdé na roli hospodyně. Pokud však bylo třeba, ženy plnily i mužské povinnosti. Doma měly často hlavní slovo právě ony.

V loupežnické bandě později popraveného Matěje Vůdce ale lapkou byl, ne? V nějaké takové družině byl, ale nebyli to lapkové, jak jsou někdy pejorativně nazýváni. Jejich skutky je totiž třeba vnímat v širších souvislostech doby. (…) Středověk si na rozdíl ode dneška potrpěl na stabilitu právního prostředí. Nic se neustále účelově neměnilo. Smlouvy o výši renty, které poddaní uzavřeli s vrchností ve 13. století, platily beze změny ještě po dvou stech letech. Leč hodnota mince drastickým způsobem klesla, a tedy i reálné příjmy rytířů. Je spočítáno, že zeman, který vlastnil jednu vesnici, dostával od poddaných v součtu méně, než kolik si vydělal za rok stavební nádeník na Novém Městě pražském. Vesnice prostě rytíře neuživila. Proto musel bojovat. (…) Rytíř se mohl přidat k některé z bojujících stran. Opověděl nepřátelství druhé straně a kořist z boje si nechával. Z hlediska zemského práva bylo opovědnictví stejně legitimní jako dnes třeba exekuce. Jednoduché nálepkování není spravedlivé. V rámci pravdy je třeba dodat, že první klášter u nás vydrancovali ještě za vlády Václava IV. katolíci. (…)

J ak na tom byl se ženami J an Žižka? Měl vůbec nějakou? Měl manželku, možná i dvě, a samozřejmě také děti. Jeho žena je zmíněna v době,

Žižka se vůbec objevil v roce 1410 na straně vítězné polsko-litevské koalice v bitvě u Grunwaldu. Právě tam prý spatřil vozovou hradbu, kterou později tolik proslavil.

kdy přišel do Prahy a stal se vrátným Václava IV. Tehdy koupil spolu se svou ženou dům. K stáru pak s rodinou sídlil na svém hradě Kalich kousek za Litoměřicemi. Tehdy si říkal Jan Žižka z Kalicha.

Provázela ho žena s dětmi v bitvách? To asi ne. I když ve středověku některé ženy válčily po boku mužů. Žižka zřejmě svou rodinu chránil. Víme však o ní bohužel málo a po jeho smrti mizí z pramenů úplně. Kdy se oženil a jak manželka vypadala, to také netušíme. (…)

Vlastenci se se‰li v Liberci

Vynikající houslista Milan hraje na aktivu vlasteneck˘ch spolkÛ v Liberci

Celý svět v současnosti př edstavuje nejr ůznější for my existence kapitalistického společenského poř ádku na vysoké úr ovni. Spolu s ním se lidská společnost postupně dělí na skupiny podle sociálních, náboženských, etnických, nár odnostních a dalších jevů a tlaků. Česká republika, malý stát ve středu Evropy s vysokou úrovní společenské nadstavby na bázi kultury, technického rozvoje, vědomí, sociálního a dalších druhů podskupin je obzvláště v současnosti zmítána rozpory, které neprospívají domácímu obyvatelstvu. Češi, Moravané a Slezané svojí historií, kulturně-společenským a technickým vývojem jsou národy pohos-

tinnými, vstřícnými s objektivním přístupem k požadavkům a kultuře jiných etnik. Tak také vítají hosty na svém území. Stejné vlastnosti, způsoby chování však často nelze nacházet u příchozích. Abychom se lépe poznávali, bez nacionalismu a šovinismu, je třeba vzájemně se poznávat, vyměňovat názory, stanoviska. Tak činí vlastenecké organizace: Klub českého pohraničí, Vlastenecké sdružení antifašistů, Levicové kluby žen, Český svaz bojovníků za svobodu, Československá obec legionářská, Společnost českokubánského přátelství Libereckého kraje. Tyto organizace svolaly na den 24. listopad 2016 do Liberce aktiv – přátelské posezení vlasteneckých organizací. Uskutečnilo se v objektu Střední odborné školy gastronomie a služeb – CENTRUM v Králově Háji. Hosty aktivu byli za Českou Nadaci 2000 J. Kolářová, za Levicový klub žen Mgr. K. Šlahúnková, Matici Čech, Moravy a Slezska J. Masopustová, Ing. F. Reichel a europoslanec Ing. J. Kohlíček. V bohatém kulturně-společenském programu si vyměnili své názory, poznatky, stanoviska zástupci všech osmnácti zapsaných spolků a organizací, kteří vytvořili osmdesátičlennou společnost. Celý program byl naplněn kulturními vystoupeními, hrou na housle, kytaru, harmoniky a překrásným zpěvem především studentky Terezy, z jejichž úst zazněla česká hymna obzvláště mile. Stejně na svých houslích, kytaře a akordeonu ukázali svoji dovednost bratr Terezky Zdeněk, houslista Milan i oba zpěváci, členové KČP. Mladí umělci i 17 studentů s doprovodem vyučujících, školy, která převzala nad aktivem patronát, včetně nabídky vynikajícího ruského boršče a dalšího sortimentu. Všichni společně vytvořili vynikající prostředí, atmosféru přátelství a spolupráce lidí z nejrůznějších míst České republiky. Všem patří veliké poděkování. (J N)

Historik Vlastimil Vondru‰ka

Řada lidí má přitom dodnes za to, že ji vymysleli až husité … Jeho účast v té bitvě není stoprocentně jistá, je to spíše hypotéza. Ale vozovou hradbu opravdu neobjevili husité, oni ji jen dovedli k dokonalosti. Byli geniální válečníci v tom, že dokázali maximálně efektivně využít dobové válečné techniky. …Vozovou hradbu použili poprvé v roce 1302 u Courtrai flanderští měšťané, když bojovali proti francouzskému králi a díky ní zvítězili nad rytířskými těžkooděnci. U Grunwaldu postavili němečtí rytíři vozovou hradbu také, je to zapsáno v polských kronikách. Tam to ovšem byla taktická chyba. Žižku jste popsal jako obratného technologa moci, který ji chtěl a také si ji vzal. Byl takový. Naprosto bezskrupulózní, velice ambiciózní, nesnášel opozici. Proto se později rozešel s Táborem. (…) Ten byl pro něj svatý, tudíž se stal proti lidem, kteří mohli jeho boj oslabit. Proto se postupně dostával do konfliktu s jinými husitskými hejtmany. Byl tak trochu anarchistou, který jednal v duchu táborské obce spravedlivých. Jenže realita ho předběhla. V letech 1423 a 1424 byl tak trochu Donem Quijotem. Válčil za myšlenky, které byly v tu dobu už mrtvé. (…) J ak se na husitskou éru dívají v zahraničí? Před časem jsem byl ve Švédsku a s jedním tamním historikem jsme se bavili také o husitství. Zmínil jsem se mu, že u nás se na něj mnozí dívají dost kriticky. Divil se proč, vždyť přece svůj boj vyhráli. Obhájili kalich, který se stal základem evropského protestantismu a naprosté změny evropského myšlení. Namítl jsem, že mu u nás mnozí vyčítají loupení, zabíjení, ničení památek. A on na to: „No a? To přece dělali všichni. Vezměte si naše Vikingy. To na rozdíl od vašich husitů ani nebyli boží bojovníci, ale námořní piráti. Ale byli to naši předkové! A byli vítězní. Pokud by nebyli vítězní, my jako švédský národ tu možná dneska nebudeme. Nemusí se nám líbit, co dělali, ale podstatné je, zda dokázali hájit naše národní zájmy. Vy jste divní, že tohle nechápete.“ A já si uvědomil, že bezbřehá naivita je opravdu škodlivá. Naši předkové měli nesporně své morální zásady, ale věděli, že musejí v první řadě hájit zájmy své vlastní a zájmy své země. (…)

Byl jste při psaní ovlivněn děním kolem sebe? Ale vždyť to tak je, proboha! Postoje, které byly tehdy běžné, možná v knihách zdůrazňují trochu více, abych lidem připomněl, že pragmatismus není hanbou. Ale nic nepřeháním, po celá staletí jednali naši předkové s ohledem na své zájmy, jinak by nepřežili. Vraťme se do 15. století. Pro Čechy je Zikmund liška ryšavá, ale pro zbytek Evropy asi vůbec nejúspěšnějším evropským panovníkem, kterému jeho otec Karel IV. nesahal po paty. Bylo to tak? Na Karla IV. dští němečtí historici oheň a síru, podle nich byl jedním z nejhorších císařů středověku. Svou Zlatou bulou v podstatě podkopal celistvost Římské říše. Aby si zavázal kurfiřty, dal jim pravomoci, které do té doby nikdy neměli, a tím oslabil císařskou prestiž. Naše národní nechuť k Zikmundovi má samozřejmě ideologický základ, protože ho nesnášeli vlastenci jako exponenta „němectví“. Ve skutečnosti však našim zemím v době rozbouřené situace objektivně pomohl, když se zasazoval o uklidnění poměrů. Přitom to rozhodně neměl snadné. Musel zaštiťovat integritu střední Evropy, chránit Balkán před útoky Turků a alespoň v mezích možností napravit hanebné poměry v církvi. Řešil dvojpapežství, potažmo trojpapežství. Navíc ještě bojoval se svými odpůrci jak v Uhrách, tak i v Německu, a samozřejmě i u nás. Byl charismatický diplomat, vynikající politik, ale mizerný válečník.

A pro Čechy hlavně zloduch, který nechal upálit Jana Husa… Husa nechtěl nechat upálit. Jan Hus udělal obrovskou chybu, protože byl netrpělivý a do Kostnice vyrazil příliš brzy. Koncil vlastně ještě pořádně nezačal, protože se účastníci teprve sjížděli. V den, kdy měl začít, tam nebyli všichni, ani Zikmund, a proto se odložil. Nebyl schválen program koncilu a nevybouření preláti, kteří tam neměli co dělat, se vrhli na Jana Husa. Pokud totiž lidé jako oni nemají co dělat, vždycky si nějakou kořist najdou. Kdyby Hus odjel do Kostnice o půl roku později, nebyl by rozhodně takovou senzací. Možná by ho jen pokárali a svět by šel dál. Takhle ho ovšem uvěznili a na nekonečných zasedáních se mluvilo a mluvilo. Zikmund chtěl Husa osvobodit a dělal pro to, co mohl. Nakonec však musel volit mezi dvěma zly. Uměl si spočítat, že pokud nechá Husa upálit, bude mít v budoucnu problémy v Čechách, až bude po bratrovi přebírat královskou korunu. Druhým zlem však bylo neskončit s církevním schizmatem (rozkolem). Koncil mu dal nůž na krk: buď vydá Husa, anebo nesesadí jednoho ze stávajících papežů Jana XXIII. Všimněte si, že poté, co Zikmund prohrál v bitvách na Vítkově a především u Vyšehradu a při ústupu od Kutné Hory, další křížové výpravy neinicioval. Organizoval je papež a Zikmund se jich neúčastnil. Z jedné, již slíbil vést, se diplomaticky vykroutil, protože se „hodil marod“, Pokud by totiž vedl křížové výpravy proti Čechám, česká šlechta by ho nikdy nepřijala za svého krále. Zikmund nebyl politický hlupák! (Týden č. 34/2016, kráceno)

Odkaz Jana Sladkého Koziny nezradíme Psal se den 28. listopadu 1695. Na tehdejším předměstí Plzně stála šibenice. Za povinné účasti několika desítek Chodů zde habsbur ští žoldnéř i ukončili život hr dého Čecha, ochr ánce západních hr anic České země, Choda – zemědělce újezdského gr untu. Pr o výstr ahu ponechali tělo na šibenici delší dobu. Na stejném místě, které dnes tvoří jedno z nádvoří plzeňského pivovaru, světoznámého PRAZDROJE, stojí kamenný památník. Každoročně zde potomci vzdávají hold Janu Sladkému Kozinovi, hrdin-

né osobnosti dějin českého národa. Letos o to významnější, že štafetu přebírá mladá generace. Symbolický věčný oheň památníku zažehla žákyně základní školy Monika Hlásková. Z důvodů zásad potravinářské výrobny je hlavní paměťní deska umístěna u hlavní historické brány – vchodu do prvního nádvoří pivovaru. Denně zde připomíná stovkám návštěvníků historii západních Čech. Každoročně při výročí události je deska doplněna živými květy. Schází se u ní občané z nejrůznějších míst. Také le-

Pietní shromáÏdûní k uctûní Kozinovy památky

tos – 26. listopadu uspořádal vzpomínkové shromáždění Klub českého pohraničí ve spolupráci s domažlickými Chody a Obcí baráčníků Plzeň 1. Na sto účastníků přijelo ze západních, jižních Čech, Berouna, středních Čech, obvodů města Plzně a okresů kraje. Se symbolickými prapory vytvořili pod vedením chodské delegace čestnou stráž na čele s praporečníkem V. Jílkem z Domažlic. Své symboly představili praporečníci KČP z Berouna, Středočeského kraje, Blovic. S nimi též praporečník Svazu mladých z Plzně. Po úvodním přivítání Dr. J. Boštíkem a přednesení básně D. Tyrychtrovou na téma České pohraničí 1938, s hlavním projevem vystoupil pplk. ve výslužbě, chodský vlastenec Václav Volfík z Postřekova. Připomenul historii a vyzval český národ k cílevědomé obezřetnosti, zajištění programu a síly v náročném dnešku. Přítomní zástupci spolků a organizací vyjádřili souhlas. Zastupovali široký okruh, k němuž patří: Krajanské sdružení Chodů, Český svaz bojovníků za svobodu, Klub českého pohraničí, Levicový klub žen a Český svaz žen, Česko-ruská společnost a Společnost česko-kubánského přátelství, Slovanský výbor, Společnost Julia Fučíka, Klub českých občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí, organizace Vojáci proti válce, Společnost důchodců, Vlastenecký spolek antifašistů, Matice ČMS, KSČM a zastupitelské (J N) orgány plzeňských obvodů. Stranu 7 připravila Julie Masopustová.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

205/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

Ruské univerzity v Ïebfiíãku nejlep‰ích ‰kol svûta Do světového žebř íčku vysokých škol, kter ý představili br itsko-amer ičtí exper ti, se dostalo celkem sedm škol z Ruska. Žebř íček představila Stanfor dská univer zita spolu s massachusettským Technologickým institutem a soupeř ilo se hned v několika kategor iích. Britští experti analyzovali vztah mezi vysokými školami a zaměstnanost jejich absolventů po ukončení studia. Letos byl vyhlášen zahajovací ročník žebříčku. Nejvyšší pozice zaujaly školy technicky zamě-

řené. Přesto se mezi prvních 150 nejlepších škol na světě dostaly i dvě ruské školy (Moskevská státní univerzita a Moskevský státní institut mezinárodních vztahů). Do top 200 škol se ještě dostala Petrohradská státní univerzita a Ruská ekonomická univerzita. Další tři vysoké školy - Národní výzkumná technická univerzita, Moskevský fyzikálně-technický institut a moskevská Vysoká škola ekonomická - se umístily v kategorii 201+. V první dvacítce se umístily vysoké školy z Velké Británie, USA, Číny, Austrálie, Francie, Německa a Hongkongu.

Lomonosovova univerzita v Moskvû

Absolventi ruských škol mají nejlepší uplatnění Moskevský státní institut mezinárodních vztahů byl zároveň vyhlášen jednou z předních světových vysokých škol podle kritéria „Zaměstnanost absolventů v prvních dvanácti měsících po ukončení studia“ (získal 100 bodů ze 100 možných).

PamûÈ národa Opět tu byl 17. listopad nyní roku 2016. Opět jsme slyšeli z úst některých našich rádoby politiků, jak jsme po 17. listopadu 1989 získali demokracii, svobodu, a jak se máme všichni dobře. Přitom 17. listopad 1939 jaksi opomenou, když, tak se zmíní jednou větou. Takzvaná sametová revoluce, účelově vyvolaná na 17. listopad 1989, je největší urážkou těch mladých českých chlapců a jejich profesorů – 9 předáků studentského hnutí popravených nacisty 17. listopadu 1939 v kasárnách v Ruzyni, a 1200 studentů odvlečených do koncentračních táborů třetí říše. Den 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen 16. listopadu 1941 v Londýně za účasti představitelů studentů z 26 zemí k připomenutí uzavření českých škol německými fašisty v Čechách a na Mo-

Studenti věnují více pozornosti budoucí kariéře Podle vedoucího výzkumu Bena Soutera se viditelně mění situace na světovém trhu práce: „Státní studenti věnují stále více pozornosti perspektivám svého budoucího povolání.“ Také představitelé jmenovaných škol se shodují na tom, že mladí Rusové se více zaměřují na svou budoucnost a změnám na trhu práce se musí přizpůsobit i systém vysokého školství. Ruský systém tak dokládá, že je flexibilní a je schopen pružně reagovat právě na tyto změny. JAROSLAV SVOBODA/RIA

Blahopfiejeme! ravě dne 17. listopadu1939. Iniciátorem byl Ústřední svaz čs. studentstva, který po jeho zániku v okupované Praze byl obnoven v roce 1940 studenty sloužícími v čs. vojenských jednotkách ve Velké Británii. Jaká je to paměť národa, která zapomíná na své umučené? Jakou že to máme svobodu a demokracii, když čtyřicet procent domácností přežívá od měsíce k měsíci, roste nerovnost příjmů a nerovnost bohatství, kolik je lidí bez domova? Těch výčtů je hodně, ale o tom „naše“ „Paměť národa“ jaksi nechce slyšet. Naštěstí jsou mezi námi takoví, kteří se nebojí o 17. listopadu 1939 říkat pravdu. Jeden z nich je plk. v.v. Emil Schneberg, místopředseda ČSBS, jehož projev přednesený před Hlávkovou kolejí v Praze přetiskujeme. NATAŠA WEBEROVÁ

Projev plk. v.v. Emila Schneberga 17. 11. 2016 Na úvod mi dovolte, abych vás pozdravil jménem všech členů Českého svazu bojovníků za svobodu, které zde, z pověření předsednictva Ústředního výboru ČSBS zastupuji. Svůj projev k dnešnímu výročí začnu citací z prohlášení největšího zločince všech dob Adolfa Hitlera, které pronesl na strategické poradě v jeho sídle, po pražské demonstraci k výročí vzniku Československé republiky dne 28. října 1939, při níž byl zastřelen dělník Václav Sedláček a po pohřbu studenta medicíny Jana Opletala dne 15. listopadu 1939, který byl při demonstraci 28. října 1939 smrtelně zraněn. Cituji: „Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud. Z toho důvodu nařizují: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit. Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí.“ Studenti byli vyhnáni z vysokoškolských kolejí i domovů a byli soustředěni v Ruzyňských kasárnách v Praze. Za každého Němce, který byl při demonstracích zraněn, byli zavražděni tři čeští studentští funkcionáři, celkem tedy devět mladých Čechů. Ostatní studenti pak byli odvezeni do koncentráku Sachsenhausen-Oranienburg nedaleko Berlína. Na zásah protektorátního státního prezidenta E. Háchy byla do konce roku 1942 většina českých studentů ze Sachsenhausenu propuštěna, poslední studenti pak v lednu 1943. V nelidských podmínkách koncentračního tábora jich zahynulo 35. O „událostech“ se nesmělo referovat v říšských médiích a český rozhlas směl zprávu o tomto brutálním útoku proti české inteligenci vysílat toliko v češtině. České vysoké školy byly „dočasně“ uzavřeny na tři roky – ve skutečnosti se neměly již nikdy znovu otevřít. Den 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva byl vyhlášen 16. listopadu 1941 v Londýně za účasti představitelů studentů z 26 zemí, k připomenutí si uzavření

Jedním z nejlepších co do oblasti organizace spolupráce zaměstnavatelů se studenty se stala Národní výzkumná technická univerzita také se ziskem 100 bodů ze 100. Moskevská státní univerzita získala třetí místo v kategorii ohlasy studentů (99,9 bodů ze 100).

Projev plukovníka v.v. Emila Schneberga na vzpomínkové slavnosti

českých vysokých škol německými nacisty v Čechách a Na Moravě dne 17. 11. 1939. Iniciátorem byl Ústřední svaz čs. studentstva, který byl po jeho zániku v okupované Praze obnoven v roce 1940 čs. studenty sloužícími v čs. vojenských jednotkách ve Velké Británii. Jedná se o jediný mezinárodní svátek, který má český původ. V roce 1942 se k tomuto prohlášení přihlásil i mezinárodní sjezd studentů ve Washingtonu, kde byli zastoupeni delegáti z více než 50 zemí světa. Od té doby se 17. listopad začal slavit v celém svobodném světě. Z českých kalendářů byl Mezinárodní den studentstva bohužel vymazán. A nejen to, v českých kalendářích se v den 17. listopadu vůbec neobjevuje zmínka o studentech, jimž tento den beze sporu patří. Český svaz bojovníků za svobodu se již několik let obrací na zákonodárce ať již v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu Parlamentu České republiky, aby se zasadili o navrácení tohoto výrazu do českých kalendářů jako Mezinárodní den studentstva – den boje za svobodu a demokr acii, a bude se o to snažit i nadále, dokud se to nepodaří. Na studenty z roku 1939 se nesmí nikdy zapomenout. Pozn. redakce: O 17. listopadu 1939 hovořil rovněž prof. PhDr. Jozef Leikert, děkan Panevropské vysoké školy z Bratislavy.

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

● Miroslav Havlík z Jihlavy oslaví 1. ledna 40. narozeniny. ● Libuše Panáková ve Valašském Meziříčí bude slavit 74. narozeniny také 1. ledna. ● Také ve Valašském Meziříčí se 2. ledna narodila Libuše Pospíšilová a oslaví 73. narozeniny. ● V Divišově oslaví 69. narozeniny 3. ledna Milan Havlíček. ● Antonín Rychlík ve Znojmě bude slavit 5. ledna 76. narozeniny. ● Hana Kolářová z Jirkova oslaví 5. ledna 74. narozeniny. ● V Praze bude slavit člen redakční rady Slovanské vzájemnosti Stanislav Hr zina 8. ledna. 74. narozeniny. ● Mar ta Bílková z Příbrami se dožívá 82 let 9. ledna. ● Már ia Homolková z Prahy oslaví 65. narozeniny také 9. ledna. ● V Plzni bude slavit 79. narozeniny 12. ledna Dagmar Tyr ychtrová. ● Václav Krejcar, člen Celostátní rady SV ČR ze Dvora Králové n/Labem oslaví 13. ledna 78. narozeniny. ● Ve Znojmě bude slavit 13. ledna 71. narozeniny Valer ij Krejčí. ● Čeněk Kadlec, člen předsednictva SV ČR a dopisovatel Slovanské vzájemnosti, oslaví 18. ledna 85. narozeniny. ● Ve Valašském Meziříčí bude slavit 76. narozeniny 20. ledna Eva Coganová. ● Václav Sedláček z Loun, člen předsednictva SV ČR oslaví 24. ledna 81. narozeniny. ● Olga Novotná v Plzni, členka Celostátní rady SV ČR bude slavit 28. ledna 72. narozeniny. ● V Praze se dožívá 91 let bývalý redaktor Slovanské vzájemnosti J iří Stano 29. ledna. ● 1. místopředseda SV ČR a člen redakční rady Mir ko Svoboda z Prahy se 30. ledna dožívá 91 let. ● Také 30. ledna bude slavit v Jirkově 87. narozeniny Hana Prošková. Všem jmenovaným i nejmenovaným oslavencům do dalších let přejeme hodně zdr aví!

Uctûní památky armádního generála Ludvíka Svobody U př íležitosti 121. výročí narození arm. gen. Ludvíka Svobody Společnost Ludvíka Svobody, spolu s krajem Vysočina, histor ickou skupinou 1. ar mádního sbor u v SSSR, 22. vr tulníkovou základnou Sedlec, Československou obcí legionářskou, Českým svazem bojovníků za svobodu, Klubem českého pohr aničí, Klubem př ímých potomků zahr aničního odboje a Klubem českých tur istů Vysočina odbočka Trnava, již tr adičně uctily dne 26. 11. 2016 památku na bývalého velitele 1. čs. armádního sbor u v SSSR a prezidenta Československé socialistické republiky v letech 1968-1975. Setkání se konalo u pamětního kamene před rodným domem arm. gen. Ludvíka

Svobody v Hroznatíně. Po nástupu vlajkonošů a čestné stráže zazněla slovenská a česká hymna. Následovalo zahájení slavnostního aktu, položení květů k pamětnímu kameni, pozdravné projevy. Slavnostní akt byl zakončen minutou ticha za všechny válečné oběti. Ve výstavním prostoru rodného domu jsme se pak mohli setkat s dcerou Ludvíka Svobody paní Zoe Svobodovou-Klusákovou, její rodinou a s mnoha přáteli. Nádherné bylo setkání s primátorem města Svidník Ing. Jánem Holodňákem, a též setkání se starostou města Kroměříž Jaroslavem Němcem nás ujistilo, že památka Ludvíka Svobody zůstane navždy živá. NATAŠA WEBEROVÁ

Václava Králová a Vûra Svobodová (zleva) z Pfiíbrami poloÏily vûnec k pamûtnímu kameni Foto – Eva Holeãková

Objednávka Slovanské vzájemnosti SLOVANSK¯ V¯BOR âR, POLITICK¯CH VùZ≈Ò 9, 111 21 PRAHA 1 tel.: 222 897 261, e-mail: [email protected] Objednávám si ................. výtisk(ů) Slovanské vzájemnosti na jméno ............................................................................................................................... adresu ..................................................................................................................................... .............................................................. PSČ ........................................................................ ........................................................ podpis Předplatné a poštovné uhr adím poštovní poukázkou na b. účet č. 75690309/0800.

Pût let jiÏ ubûhlo od chvíle, kdy na‰e fiady opustil (1. 12. 2011) Jaroslav Weber, první vydavatel na‰eho listu Foto – Eva Holeãková

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 205/2017, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Redakční radu řídí: Jan Minář. Členové rady: Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Julie Masopustová, Mirko Svoboda a Nataša Weberová. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, 728 009 737 internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 12. 12. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.