SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Letos oslavíme 700 let od narození Karla IV.

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle KRÁL JAN STATEâNù BOJOVAL

(s. 2)

NIKOLIV NOSTALGIE, ALE VIZE

(s. 3)

OHLÉDNUTÍ ZA R. 2015 (s. 4)

ISLÁMSK¯ BOJ TURECKA (s. 5) O BALKÁN JEN VÍCE HLÁVKÒ

(s. 6)

SERIÁL: OTAZNÍKY ZÒSTALY…

(s. 7)

EVROPA NEVY¤E·Í SVÉ PROBLÉMY BEZ RUSKA (s. 8)

Oficiální logo Národní galerie představila logo 700. výročí narození Karla IV. Oslavy ovládnou programy kulturních, akademických i vě-

deckých institucí. Rok 2016 se nese v duchu Karla IV., od jehož narození uplyne 14. května sedm set let. Kulturní, akademické a vědecké instituce připravují široké spektrum aktivit od tematických výstav po speciální prohlídky a akce v památkách vztahujících se k osobnosti císaře. Na tiskové konferenci v Klášteře sv. Anežky České bylo spolu s programem představeno logo oslav, které pro Národní galerii připravilo Studio Najbrt. (zr)

ROČNÍK XIX

CENA 10 Kč

Závûry klimatické konference – velk˘ závazek V˘sledek pafiíÏské konference OSN o ochranû klimatu je velk˘m závazkem pro âeskou republiku. Podle vûdcÛ a ekologÛ by vláda mûla co nejdfiíve schválit antifosilní zákon a prosadit jej v parlamentu. Je‰tû více by se mûly podporovat domácí obnovitelné zdroje a zaãít odstavovat uhelné elektrárny. Pařížská dohoda je podle expertů příležitostí pro rozvoj nových technologií, inovací a podnikání. Je ale potřeba postupovat rychle a politici i národ mají brát výsledek konference a její závazky vážně, shodli se experti. Ministerstvo životního prostředí antifosilní zákon podporuje, materiál již projednala tripartita. „Předpokládá se, že se v novém roce dostane na program schůze vlády.“ ČR v současnosti produkuje přibližně 12 tun emisí oxidu uhličitého (CO2) ekvivalentu na osobu ročně, cílem je toto číslo výrazně sní-

žit a přiblížit se průměru EU, což je sedm tun CO2 ekvivalentu na obyvatele. Vláda chystá řadu opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů. „Mezi ně patří například snižování emisí díky programu zateplování domů v programu Nová zelená úsporám, snižování emisí v dopravě díky podpoře čistých technologií, postupné uzavírání hnědouhelných elektráren, které dosluhují, přechod energetiky na vyšší využití jádra a obnovitelných zdrojů energie nebo decentralizované zdroje v domácnostech, například malé solární elektrárny,“ uvedl ministr. Ze schválené klimatické dohody vyplývá, že se má lidstvo v tomto století zbavit závislosti na fosilních palivech, směřovat k zastavení růstu globální teploty optimálně na hranici 1,5 stupně Celsia a nepřekročit hranici dvou stupňů. „Posun konference je v tom, že se globální změny klimatu stávají celosvětovým

Vánoãní poselství prezidenta Ve svém vánočním poselství prezident Miloš Zeman přivítal hospodářský růst České republiky a v této souvislosti ocenil i činnost vlády za uplynulý více jak rok. Rok 2015 podle prezidenta přinesl dobré i špatné zprávy. „Jsem rád, že těch radostných zpráv je víc,“ řekl s poukazem, že ekonomika republiky patří mezi zeměmi EU mezi premianty. Česká republika se „vymanila ze svěrací kazajky škrtících opatření minulých pravicových vlád“. To dokazuje hospodářský růst a pokles nezaměstnanosti. Důkazem je i rostoucí průměrná mzda na jedné straně, ale na straně druhé si prezident posteskl, že stagnují důchody seniorů. Dále vyzvedl i nesmyslnost některých sociálních dávek, například státní příspěvek na bydlení, který rozvinul obchod s chudobou. „Můžeme říct, že skončila blbá nálada a že je důvod pro opatrný a kritický optimismus, pro pozitivní očekávání, které je

důležitým psychologickým faktorem ekonomického růstu… s úsměvem jde všechno líp,“ poukázal prezident Miloš Zeman. Dále prezident podpořil přijetí zákonů, o které se pokouší Poslanecká sněmovna, a které naráží na žalostné obstrukční pokusy opozice. „Ti, kdož namítají, že těmito zákony je zasahováno do osobních svobod lidí, se mýlí. Nelze zapomínat, že nikdo nemá právo krást a nikdo nemá právo podvádět.“ Ale dodejme, že nikdo nemá právo zloděje a podvodníky chránit. Prezident se dotkl ve svém vánočním vystoupení i současné uprchlické krize v Evropě. Vyjádřil přesvědčení o její organizovanosti. V závěru svého projevu prezident Zeman dodal, „tahle země je naše a tahle země není a ani nemůže být pro všechny“. Redakce Slovanské vzájemnosti se ztotožňuje s názory prezidenta ČR Miloše Zemana. Redakce SV

Privatizace po âeskoslovensku Jednou z částí privatizace byla tzv. velká privatizace, probíhající v rámci transformace československé ekonomiky. měla za úkol privatizovat střední a větší podniky v oblasti průmyslu. O privatizaci bylo rozhodnuto dne 26. 2. 1991 zákonem č. 92/1991 Sb. Federálního shromáždění, „O podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby“. Mezi metody velké privatizace patří: Akce málo využívána, využívána hlavně v malé privatizaci, veřejná soutěž, prodej předem vybranému zájemci transformace na akciovou společnost.

ČÍSLO 195, ÚNOR 2016

Privatizace byla od počátku centralizovaná. Tzn.: byla pod kontrolou státu, řízena privatizačními zákony a vládou. Na vybrané podniky mohl zájemce podat privatizační projekt. Byl kladen důraz na rychlost privatizace. V zájmu rychlosti byly klasické metody vylepšeny o formu kuponové privatizace a na straně druhé i potlačením formy zaměstnaneckých akcií. Kuponová privatizace je především spojována se jmény Tříska, Ježek a Klaus. Nedostatkem bylo nedostatečné legislativní ošetř ení, kter é umožnilo

podvody a tunelování pr ivatizovaného majetku státu. Důvod, proč se tehdy mluvilo především o kuponové metodě, je prostý: šlo o něco nového, zvláštního a nikde ve světě nevyzkoušeného. Byla to světová premiéra. A nebylo nic divného, že jejím prostřednictvím se uplatnili i takoví ekonomové typu Viktora Koženého. Velká privatizace ve spojení s privatizací kuponovou pak spolehlivě zničila „rodinné stříbro“ našeho průmyslu jako SONP, Škoda Plzeň, Válcovny Chomutov a mnoho dalších. (sh)

statkem a všichni se k tomu stavějí čelem.“ Experti Klimatické koalice v ČR vidí ale zásadní nedostatek v tom, že chybí konkrétní kroky, které povedou k potřebnému snížení globálních emisí skleníkových plynů

do poloviny století. Jednotlivé státy budou muset přijmout zákony a strategie pro dostatečné snížení emisí, uvedli dnes. Aktuální závazky, včetně těch, co předložily EU a ČR, by prý nestačily ani na splnění cíle (zr ) dvou stupňů Celsia.

Hrdinové odcházejí, památka zÛstává! Poslední den loňského roku je zahalen do smutku. Odešel válečný hrdina generálporučík Alexandr Beer. Hrdina, který bojoval po boku Ludvíka Svobody a s ním se i vrátil do vlasti. Bojoval u Sokolova, kde byl poprvé raněn, Kyjeva, v bitvě u Kurska i Dukelském průsmyku (druhé zranění) a při osvobozování Ostravy. Tento výjimečný a statečný člověk odešel ve věku 98 let. Osobní statečnost projevoval po celý život a do poslední chvíle byl aktivní s ohledem na zhoršující se zdraví. Před třemi lety výrazně podpořil Miloše Zemana v boji o Hrad. Generál Alexandr Beer (7. 2. 1917– –31. 12. 2015) svojí životní filozofií a osobní statečností zanechal v poválečných letech hlubokou stopu. Od nelítostných bitev druhé světové války, kde bojoval za svobodu národa, velmi aktivně se projevoval v dalším životě. I přes svůj pokročilý věk takřka po celou polistopadovou éru přednášel, besedoval ve školách a pracoval jako dlouholetý místopředseda Československé obce legionářské. Osobnost generála Beera ocenil i prezident Václav Klaus propůjče-

ním Řádu bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Prezidentem Zemanem byl povýšen do hodnosti generálporučíka. Generál Beer nebyl hrdinou jen v našich očích. Jeho osoby si vážili i ostatní spolubojovníci z východní fronty. Když v Praze, při příležitosti 70. výročí konce druhé světové války koncertoval soubor Alexandrovců, jeho sólisté navštívili generála Beera osobně. Když je nemohl navštívit ze zdravotních důvodů on, navštívili oni jeho u lůžka. Generálův skon oznámil ministr obrany Martin Stropnický. Redakce SV

Archiv nebo poklad? Začátkem roku 1945, kdy o výsledku války bylo rozhodnuto, řeší okupační úřady v protektorátu nerudovský problém „Kam s ním?“ Jde o tzv. Štěchovický archiv, pro jiného o „poklad“ nedozírné rozvědné ceny. Jednalo se o tzv. Frankův archiv, který mimo jiné obsahoval: Archiv 1940-1945, prozrazující vše o nacistických metodách. Archiv elitní Gardy pro protektorát. Tajné denní zprávy gestapa. Seznam českých kolaborantů a konfidentů gestapa. Osobní archivy velitelů gestapa, včetně archivu Reinharda Heydricha. Celkem 32 beden. Tedy dokumenty a spisový materiál nedozírné poválečné ceny. Prostor nad Štěchovickou přehradou, konkrétně rokle Dušno byla ideálním místem i vzhledem k tomu, že se jednalo o vojenský výcvikový prostor zbraní SS se speciálním režimem. Zde bylo možno vyhledat a vybudovat úkryt, rychle a s malou námahou. O archivu se poměrně brzy dozvídá americká armáda. Ve francouzském zajateckém táboře je vyslechnut příslušník SS, který se na uložení beden podílel a tuto informaci je zřejmě připraven výhodně předat.

A začíná závod s časem. Není podstatné, že Amerika a Československo bojovaly na jedné straně protifašistické koalice. Vláda naší republiky nebyla informována, naopak, již 10. února 1946 vyjíždí z Německa americká vojenská kolona s ženijním vybavením, pod velením kapitána Richardse a za přítomnosti zpravodajce americké armády Owena a se zajatcem Aschenbachem. Štola je nalezena, otevřena a obsah vyzvednut, znovu začíná závod s časem. Celá akce nezůstala utajena před obyvateli a tím i Národní bezpečností. Kolona se rozdělila. Owen s cenným nákladem se urychleně přesouvá zpět do Německa. Kapitán Richards představuje „kouřovou“ clonu pro naše úřady a vrací se do Prahy. To všechno se dělo tehdy, kdy byly obě země takř íkajíc na jedné lodi a spojenci. Československá vláda protestovala, americké velvyslanectví se omluvilo za tento „incident“, bedny Štěchovického „pokladu“, tedy archivu byly vráceny do Československa. Pravděpodobně díky nepříznivému počasí dvě bedny „vyschly“ a vrátilo se jich pouze třicet. Dvě bedny obsahovaly asi to mimořádně cenné, a zlato to nebylo. (sh)

OhroÏeno pfieÏití luÏickosrbského národa! Nejmenší slovanský národ – Lužičtí Srbové – se více než tisíc let brání pohlcení daleko početnějšími a agresivními Němci. V 8 a 9. století dobýval zemi Polabských Slovanů Karel zvaný Veliký, nyní v Evropské unii uctívaný vrah synů svého bratra, pohanských germánských Sasů (jichž dal v jednom dni popravit pět tisíc) a hlavně Polabských Slovanů. Jejich kmeny nestačily vytvořit vlastní raně feudální stát. Lužičtí Srbové jsou jejich posledními potomky. Hornolužičtí Srbové (s kulturním střediskem v Budyšíně) jsou potomky Milčanů a Dolnolužičtí Srbové (jejichž kulturním střediskem je Chotěbuz), jsou potomky Lužiča-

nů. Horní a dolní lužická srbština se proto od sebe odlišují. Ve středověku byla Lužice ve 14. století za Karla IV. připojena k Českému království, v 17. století po třicetileté válce přičleněna k Sasku. Srbové byli rozděleni na katolíky a protestanty a jejich germanizace dále pokračovala, zvláště tvrdě za nacistické třetí říše. V 16. století dosahoval počet Lužických Srbů asi 160 tisíc. V roce 1840 bylo zaznamenáno 164 tisíc Lužických Srbů, v roce 1880 – 166 tisíc. Tyto údaje svědčí o postupující germanizaci, protože počty Srbů zůstávaly stejné, ačkoliv počet obyvatel této oblasti vzrůstal. V roce 1905 klesl počet Lu-

žických Srbů na 146 tisíc. Kromě přímého potlačování lužickosrbského jazyka byl společensko-hospodářskou příčinou rozvoj průmyslu ve druhé polovině 19. století, který způsobil příliv německého obyvatelstva do Lužice, dále pak rozšiřování povrchových hnědouhelných dolů, což způsobilo zánik asi 100 lužických vsí. Po druhé světové válce uváděly lužickosrbské národní organizace počet Lužických Srbů na 200 tisíc. Tento počet byl asi nadsazený, v roce 1955 bylo uváděno 81 tisíc. Úbytek Lužických Srbů za posledních 150 let je varovný, jde o vymírání národa. Po vzniku NDR byly od roku 1948 stavěny nové průmyslové závody. Byl předpoklá-

dán vznik dvojjazyčné socialistické společnosti, čemuž měly napomoci organizované kurzy lužické srbštiny. Lužičtí Srbové se stěhovali do nových sídlišť s převahou německého obyvatelstva a postupně převládla němčina jako jazyk užívaný i v lužickosrbských rodinách. V roce 1952 bylo zřízeno pět základních a středních škol a dvě gymnázia s výukou v lužickosrbském jazyce. V r. 1964 bylo vydáno nařízení, že lužickosrbsky se budou učit jen přihlášení žáci. Jejich počet se snížil z 12 000 na 3000, do r. 1980 vzrostl počet těchto žáků na 6000. Po sjednocení Německa klesl tento počet na 4000 a ještě více je omezováno užívání lužické srbštiny ve školách. V roce 2000 mluvilo lužickosrbsky

jen 20 000 osob, horní lužickou srbštinou asi 15 000 obyvatel, dolní lužickou srbštinou asi 5000, převážně starších obyvatel. Národní spolek Lužických Srbů „Domowina“, usilující o zachování lužickosrbského jazyka a národa, je nepolitická kulturní a osvětová organizace dotovaná státem. V Praze od 19. století působí Lužický seminář, podporující lužickosrbskou kulturu a studenty. Lužickosrbský slovanský výbor, založený na 7. všeslovanském sjezdu v Praze v roce 1998. má za hlavní úkol ochranu lužickosrbských národních zájmů. V posledních letech se činnost Lužickosrbského slovanského výboru neprojevuje. JAN MINÁŘ

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

195/2016

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

Milí ãtenáfii Vždy jsme se na vás obraceli v časech nutnosti. Díky vám a spolupracovníkům se podařilo zmapovat dlouhou a strastiplnou cestu Rudé armády k osvobození své země od německých fašistů a pokračovat v osvobozování dalších národů. V seriálu Válka skončila… se snažíme o historické pohledy na toto období. Poslali jste nám vzpomínky na léta protektorátu a osvobození, dále píšete do naší listárny. Nepodařilo se získat reprezentativní vzorek v anketě – to, oč jste si psali, postupně uskutečňujeme. Dosud nám chybí aktuální dění v ostatních slovanských zemích. Zdravotní důvody nám odčerpaly významného spolupracovníka Zdeňka Hořeního. Vědom si své odpovědnosti před čtenáři i zákonem, dlouhodobě jsem upozorňoval vydavatele na personální podstav redakční rady. Důležité návrhy nebyly akceptovány. Dostalo se mi sice slovní podpory, nikoliv však té praktické. Naplňování tří stran SV, hledání historických souvislostí, redigování a následné technické problémy i to, že se nepodařilo pravidelně naplňovat harmonogram redakční rady, se odrazilo v mém osobním životě i zdravotním stavu. Proto jsem se rozhodl v březnu rezignovat na funkci šéfredaktora a vrátit se na svou stránku Kultury. Děkuji všem za morální i praktickou podporu, především Z. Hořenímu. Dále tajemnici Evě Holečkové za pomoc při přípravě časopisu i distribuci, kolegovi S. Hrzinovi za spolupodíl a pochopení J. Jelínkovi i členům redakční rady. Stále platí, že pro historiky má tištěné slovo neocenitelný význam. PAVEL NOVÁK šéfredaktor Slovanské vzájemnosti

Pfiání Karle Havlíčku, přidej nám kuráže trošičku! Do Tvého památného roku (+ 1856) dej nám síly k odvážnějšímu kroku. Krom štěstí a zdraví nám netřeba nic. Globální moc dává ostatním víc a víc. Jen jedno bychom si přáli od Tebe: České obrození, s nímž Ty jsi vstoupil do nebe. JIŘÍ OPRŠAL rodák havlíčkobrodský

Na Rujánû hrad SlovanÛ V novém premiérovém dokumentárním seriálu se s Václavem Cílkem ponoříme do hlubin dávnověku, do časů starých bájí, pověstí a mýtů i do doby bohů, kteří dali jména dnům našeho kalendáře. Překročíme hranice desítky států i tří kontinentů a přeplujeme několik moří, abychom se pokusili oddělit zrníčka pravdy od romantických nánosů, které přikryly skutečné události našeho kontinentu Evropy. „Mýty a pověsti jsou příčinou, že považujeme za součást našich dějin: Přemysla Oráče a kněžnu Libuši. Nejstarší Slovany máme zasazené někde nad Vltavou, nejlépe na Vyšehradě. Přitom největší slovanský hrad je tam, kam se v dobách NDR jezdívalo na dovolenou, na Rujáně. Místo se jmenuje mys Arcona a tam jsou ty opravdové důkazy o působení Slovanů. Tam stávala obrovská socha boha Svatenvita a jeho bílého koně, zřejmě předobrazu Šemíka. Tam sídlí bůh Perun, tam stával knížecí stolec Slovanů. Dokonce až odtud se vozily zde vydolované nebo posbírané pazourky, ze kterých se kolem Věstonic pak vyráběly nástroje,“ láká Václav Cílek ke sledování epizody z cyklu Bohové a mýty staré Evropy, věnované Slovanům. TOM FRANZKI Stránku 1 připravil a rediguje Pavel Novák, stránku druhou Jan Jelínek.

Edvard Bene‰ pfied 80 roky zvolen prezidentem 1939. Po peripetiích se mu podaří v Paříži vytvořit Československý národní výbor, jehož je předsedou. Přitom Anglie a Francie, které proradně v Mnichově zradily ČSR, pořád uznávají platnost mnichovské dohody. A navíc dokonce odmítají uznat čs. exilovou vládu, v jejímž čele Beneš stojí. Beneš vytrvale jedná s ministerstvem zahraničních věcí a ministerstvem války Velké Británie. Nabídne čs. vojáky do boje s Německem. Přitom jeden z britských diplomatů si do záznamníku jízlivě napsal: „Británie je na tom už tak špatně, že si snad může dovolit vsadit na Čechy.“

V pokoji jednoho hotelu v PafiíÏi v prosinci 1918 se se‰li TomበGarrigue Masaryk a Edvard Bene‰. Masaryk se zrovna vracel domÛ z cesty po Spojen˘ch státech americk˘ch poté, co byl zvolen prezidentem âeskoslovenské republiky. Masaryk v pokoji Bene‰ovi fiekl, Ïe pfiem˘‰lí o svém budoucím nástupci a Ïe hlavou na‰eho státu by mûl po nûm b˘t on – Bene‰. Na loÀském prosincovém semináfii v praÏském Institutu Václava Klause to sdûlil Robert Kvaãek, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Semináfi, kter˘ moderoval exprezident Klaus, se konal na téma Edvard Bene‰ – 80 let od volby prezidentem.

Masaryk sdělil politikům svého nástupce Když Masaryk přijel do Prahy a měl za sebou první vystoupení před poslanci v parlamentu a další oficiální akce, pozval si na Hrad skupinu politiků. Byli mezi nimi sociální demokraté, agrárník Antonín Švehla i básník Josef Svatopluk Machar. Svěřil se jim, že uvažuje o svém nástupci, protože se necítí ve své kůži, je unavený a nemocný. Navíc, když se vrátil po čtyřletém exilu do republiky, našel rozvrácenou rodinu a ubylo mu sil. A proto již nyní musí takto přemýšlet. Hostům na Hradě sdělil Benešovo jméno. Ti byli velice překvapeni, neboť se domnívali, že Masaryka na Hradě jednou bude střídat význačný muž Karel Kramář. Přítomné požádal, aby se o zvolení E. Beneše prezidentem zasadili. Masaryk přitom zastával názor, že jeho nástupce v prezidentském úřadu musí být člověk dělný a ne osoba, jejíž portrét bude pouze shlížet na lidi v úředních

místnostech nebo na poštovních známkách.

Benešova hvězdná chvíle V roce 1934 se ukázalo, že půda ještě není zkypřená k tomu, aby se Beneš ucházel o prezidentské křeslo. Masaryk, ač vážně nemocen, byl opět zvolen prezidentem. Když pak zanedlouho TGM abdikoval, nastala Benešova hvězdná chvíle. Volba proběhla 18. prosince 1935 ve Vladislavském sále Pražského hradu. Ještě předtím ji provázely tvrdé zákulisní boje o kandidáty na tento státnický post. Ale nakonec se Masarykovo přání vyplnilo. Beneš byl zvolen skórem, jaké sám Masaryk nikdy nezískal: ze 440 volitelů hlasovalo 340 pro Beneše. Zazněly slavnostní fanfáry. A Beneše čekala přetěžká životní a politická zkouška vzhledem k dramatickému vývoji v Evropě a vzrůstajícímu nacismu v hitlerovském Německu, kdy záhy šlo o bytí či nebytí českého národa. A Beneš v této historické zkoušce obstál!

Beneš uznávanou hlavou státu

Londýnský exil – úsilí o obnovu ČSR Poutavě na semináři také hovořil profesor Jan Kuklík, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Připomněl trauma z mnichovské dohody pro náš národ, kdy Beneš abdikuje a odlétá do londýnského exilu a přitom již začíná přemýšlet, jakým způsobem by bylo možné obnovit Československo. Odjíždí i do USA, kde přednáší o krizi evropské demokracie. Přelom v Benešových úvahách nastane po vypuknutí druhé světové války v září

A houževnatý Beneš nakonec dosáhne toho, že s ním Britové jednali jako s hlavním čs. exilovým politikem. Nepovažují ho přímo za prezidenta, ale spíše za lepšího předsedu exilové vlády. Tím posiluje svoji pozici. Ale důležité je, že Beneše přitom za čs. prezidenta pořád uznává značná část jak domácího, tak i zahraničního odboje. Všichni důstojníci bývalé čs. armády ho pokládají za vrchního velitele. Můžeme obrazně říci, že Londýn se stává hlavním městem Československa v exilu. Beneš je též pozván do USA i do Sovětského svazu jako už respektovaná hlava státu. Podaří se mu mezinárodně uznat jak čs. vládu, tak i funkci prezidenta v londýnském exilu. Po válce odlétá z Londýna nejprve do Moskvy jednat o vládním programu a pak až domů do svobodného Československa. JAN JELÍNEK

Na koncilu hájil Jan Rokycana husitsk˘ kalich K velk˘m postavám na‰ich národních dûjin doby husitské náleÏí vedle knûÏí mistra Jana Husa, Jeron˘ma PraÏského, Jana Îelivského, také Jan Rokycana. Narodil se roku 1396 v rodinû chudého venkovského kováfie a je pfiíznaãné, Ïe byl ve své vífie naÏhaven v otcovû v˘hni a vykován na jeho kovadlinû do osobnosti pevného charakteru. Zastával jednotu církve a jeho kázání se báli mocní panovníci, zatímco Rokycana se bál pouze Boha. Byl téÏ mluvãím umírnûn˘ch utrakvistÛ. Když studoval na pražské Univerzitě Karlově, oddaně naslouchal přednáškám Jana Husa a Jakoubka ze Stříbra. Roku 1415 se na artistické fakultě stal bakalářem. Jako synek nemajetných rodičů byl nucen na studiích v Praze se živit žebrotou. Po popravě Želivského mu hořela půda pod nohama a musel se vytratit z Prahy. Je zajímavé, že se dostal do spo-

ru s Janem Žižkou, ale nakonec s věhlasným husitským vojevůdcem dospěl k smíru. Na podzim 1431 nabídl kardinál Julián Cesarini husitům slyšení a jednání na koncilu v Basileji. Sepsal list, který pak Jan Rokycana přečetl v listopadu téhož roku z kazatelny Týnského chrámu. Lidé u vytržení naslouchali českému kazateli. A plakali radostí, že vysoký římský klérus je ochoten s husity, dříve hanlivě označovanými za kacíře a v Kostnici sráženými na kolena k pokání, jednat jako rovný s rovným. Touha po jednotě dala husitům zapomenout, že mezi těmi, kteří zbaběle prchali v křižáckém vojsku, poraženém husity v bitvě u Domažlic, byl rovněž kardinál Cesarini, jehož široký klobouk uvízl na větévce šípkového keře. V prosinci 1432 je Rokycana vyslán za pražské mistry v čele českého poselstva na Basilejský koncil, kde hájil kalich. Tady pak promluvili i Mikuláš z Pelhřimova, který prosazoval právo trestání těžkých hříchů, Oldřich ze Znojma svobodné hlásání slova božího a Petr Payne zvaný Engliš na koncilu požadoval zákaz světského panování kněžstva. Roku 1435

působí na univerzitě jako rektor, téhož roku v říjnu volí český sněm Rokycanu pražským arcibiskupem. Ale přitom nebyl do této církevní hodnosti nikdy potvrzen papežem ani koncilem. Roku 1436 je přítomen na oficiálním vyhlášení kompaktát v Jihlavě, kde četl text o smíření husitů s ostatním křesťanským světem. Rokycana se dostává do sporů se Zikmundem Lucemburským a pak i s jeho zetěm Albrechtem Habsburským. Roku 1437 mu je odebrána Týnská fara a ztrácí i místo faráře v chrámu Panny Marie Sněžné před Týnem. Rokycana proto na jedenáct let odchází z Prahy do východních Čech. Nejprve na Kunětickou horu, pak do Hradce Králové. Ale po ovládnutí Prahy Jiřím z Poděbrad se navrací zpět do matky českých měst a ujímá se opět Týnské fary a také pastorační služby v Týnském kostele. Tady po zvolení Jiřího z Poděbrad husitským králem v březnu 1458 přednesl děkovné modlitby za jeho zvolení. Při volbě Jiřího nechal zvonit na všech kostelích zvony. Král mu za to prokázal vděk tím, že Rokycanu respektoval jako hlavu církve,

přijímání podobojí a střídavě chodíval na mše k Janu Rokycanovi a do katedrály svatého Víta. Rokycana se zasloužil i o postavení sochy Jiřího na štít průčelí Týnského chrámu, na němž se blyštěl pozlacený kalich. Rokycana měl vztah k nově vznikající církvi – Jednotě bratrské -, kterou podporoval, ale s níž se nakonec roku 1467 rozešel s jako již reformovanou církví. Přesto však představitelům této církve nadále naslouchal a vedl s nimi polemiku. Téhož roku na Rokycanu papež Pavel II. uvalil klatbu. Rokycana v únoru 1471 umírá. Je pohřben v chrámu Panny Marie před Týnem. Svá kázání psal česky i latinsky. V husitské liturgii dával přednost používání mateřského jazyka. Stejně jako Jan Hus i Rokycana s Mikulášem z Pelhřimova nebyl příznivcem trestu smrti. Brojil proti hazardním hrám. Rokycanovy traktáty vyznívají tónem polemických proslovů, replik i obrany. Jeho nejznámějším dílem je česky psaný „Výklad na evangelium Lukášovo“ a „Postila“ a také latinsky psaný „Výklad na evangelium svatého Jana“. JAN JELÍNEK

âesk˘ král Jan z boje neutekl Pfied 705 roky byli v praÏské bazilice svatého Víta korunováni ãesk˘m králem ãtrnáctilet˘ Jan Lucembursk˘ a královnou osmnáctiletá Eli‰ka Pfiemyslovna (7. února 1311). Po slavnostním obfiadu se konala m‰e, na které pfiijali poÏehnání. Poté za rachotu bubnÛ, melodií pí‰Èal a zpûvu zástupÛ pfiistoupili k jásajícím lidem a ke kostelu sv. Jakuba, kde je ãekala hostina. Jak výstižně podotýkají historici, Jan, narozený ve znamení lva (10. srpna 1296), ve znamení lva rovněž zemřel (26. srpna 1346), ale především ve znamení lva také žil. V průběhu šestatřiceti let bránil a také uhájil českou zemi před vpádem cizáckých žoldáků a padl nejslavnější smrtí krále v dějinách v bitvě u Kresčaku. Zasloužil se na Pražském hradě o postavení nové katedrály sv. Víta, na kterou věnoval desátek ze stříbrných dolů v království a za to si vyžádal bohoslužbu za svůj rod. Se svými syny Karlem (později císa-

řem Karlem IV.) a Janem Jindřichem a též s Arnoštem z Pardubic položili 21. listopadu 1344 základní kámen svatovítské katedrály.

Král Jan přikázal v roce 1325 ražbu zlatých mincí v pražské mincovně. Byly prvním takovým platidlem nejen u nás, ale na sever od Alp vůbec. Záhy se razily s Janovým portrétem a heraldickým lvem o hmotnosti 3,5 gramu a průměru 20 milimetrů. Zlato na zhotovení mincí těžili horníci z dolů v Jílovem u Prahy. Panovník dal roku 1338 souhlas k ustavení Staroměstské radnice v Praze, vůbec první v Čechách. Šest let poté povýšil zdejší biskupství na arcibiskupství. Obratně si Jan počínal i na zahraničněpolitickém kolbišti. Stal se častým hostem římského papeže a francouzských králů. Není divu, vždyť jako dítě vyrůstal na královském dvoře v Paříži. Díky své diplomatické šikovnosti se mu poštěstilo připojit k Českému království Chebsko, Lužici a Vratislav, k níž přiléhala i notná část Slezska. Císař Janovi za zásluhy svěřil do držení jako říšskou zástavu několik italských měst, dědičně navíc zís-

kal Luccu. Jako milovníka rytířských turnajů při jednom z klání ho soupeř srazil z koně. Ten se splašil a vážně krále zranil. Z úrazu se sice zotavil, ale osud mu přichystal další ránu – roku 1339 oslepl. Ač nevidoucí, přesto se Jan na straně vojska Francouzů neváhal pustit do líté bitvy s Angličany u Kresčaku. V této krvavé řeži 26. srpna 1346 měli převahu pěšáci a lučištníci ostrovní říše nad rytířskou jízdou ze země galského kohouta. Slepý král požádal své spolubojovníky ve zbrani, aby ho vedli na bitevním poli tak daleko, aby měl nepřátele na dosah svého meče. Janovi rytíři tedy svázali otěže koní dohromady včetně králova koně a statečně společně postupovali v bitevní vřavě. Vysunuli se ale příliš kupředu a osamoceni byli všichni pobiti. Jak líčí dějepisci, Janova poslední slova byla: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“ Ve stejný den a měsíc jako král Jan padl též český král Přemysl Otakar II. v bitvě na Moravském poli – ale o 70 let dříve. Král Jan je pochován v Lucemburku v katedrále Panny Marie. JAN JELÍNEK

195/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Nikoli nostalgie, ale vize! Bylo by škoda, aby zapadly některé názory na slovanskou vzájemnost jen proto, že od jejich vyslovení uplynuly roky. Tak tomu je už i s názory, které spadají do doby, kdy se rodil náš Slovanský výbor a zakládal náš časopis Slovanská vzájemnost. Mnozí z těch, kdož se tehdy o prosazování slovanských idejí zasloužili, již nejsou mezi námi. Zmínit se lze o zakladateli Slovanské vzájemnosti Břetislavu Chválovi, o významném představiteli slovanských aktivit Alexeji Pludkovi, o bratřích Nálepkových, významném představiteli našeho slovanského hnutí Císařovi, příteli Webrovi, také o pečlivé překladatelce a slovanské aktivistce přítelkyni Bažantové a pokračovat by bylo možno řadou dalších jmen horlivých slovanských aktivistů. Připomínáme si je s úctou a k jejich myšlenkám se vracíme. V této souvislosti je proto užitečné uvést alespoň několik názorů, které přečkaly čas a roky je neodvály do zapomnění. Profesor Chvála například napsal: „Naše reakce na nové skutečnosti, jimiž za uplynulých 150 let svět, Evropa i slovanské národy prošly, musí být odpovědná a zásadní jako u našich předků v roce 1848. Můžeme se při tom opřít o hodnoty, které lidské civilizaci dali mnozí velcí synové a dcery slovanských národů, humanisté, myslitelé, vědci, umělci, objevitelé, dokonce i pokořitelé kosmu. V tomto smyslu byly slovanské národy nedělitelnou součástí všeho lidství a aktivním spolutvůrcem současné civiliza-

ce. Taková je i jejich vize společné mírové budoucnosti. Můžeme se také opřít o společné poučení, která nám přinesla druhá světová válka, kdy právě slovanská vzájemnost při obraně svobodného života a solidarita slovanských národů v boji s fašismem byly jedním z důležitých zdrojů vítězství protihitlerovské koalice. Antifašistické tradice zůstávají trvalou hodnotou spolupráce slovanských národů budoucna. Na druhé straně nemůžeme nevidět ani smutné kapitoly našich dějin, že došlo i k politováníhodným dramatickým událostem, jejichž vrcholem byla občanská válka v bývalé Jugoslávii. Podle slov Břetislava Chvály „Slovanské národy jsou součástí jednoho celku – všelidského, civilizačního a humanistického mezinárodního úsilí. Tváří v tvář pokusům o nové dělící čáry napříč naším kontinentem máme právo, stejně jako povinnost připomenout všem našim státním představitelům, parlamentům a vládám, a tedy i našim spoluobčanům, jak důležité je nyní tyto vzájemné ekonomické, vědecké, vědeckotechnické, mezilidské a humanitární styky udržovat a rozšiřovat, aby se nepromarnilo to pozitivní, čeho už bylo dosaženo.“ Zaznamenáváme i zajímavé názory někdejšího představitele jihoslovanského hnutí Vladimíra Jankoviče, které zazněly před řadou let. Ten mj. zdůraznil, že „nekonečně velký prostor pro spolupráci slovanských národů skýtá kultura. Podobnost jazyka, podobné osudy v historii a také zdroje folkloru a lidového umění a další

komponenty mohou působit pozitivně.“ Poukázal též na to, že snadno přijímáme koncepty, jež jsou Slovanům cizí, což je ovšem charakteristické i pro jiné slovanské národy. Se slovanskou civilizací je těsně spjata slovanská duchovnost, náboženství star ých Slovanů, slovanská filozofie, slovanská histor ie v době až do Herodota, dále archeologie, etnologie, antropologie, psychologie, lékař ství, př ír odní vědy, filologie… Stále aktuálně znějí i názory polské slávistky Barbary Krygierové. Ta již téměř před dvaceti roky uvedla, že „Situace, v níž se nyní nacházejí slovanské národy, vyvolává pocit ohrožení všech našich nejvyšších duchovních hodnot. Slované se totiž považují za jeden článek řetězu tradic a nositele současného kulturního dědictví, kteří jsou odpovědni generacím předků i všem budoucím pokolením a chtějí pěstovat a rozvíjet slovanské kulturní hodnoty. Ale tyto hodnoty neubráníme, když budeme každý sám. Ve všech slovanských zemích musí dozrát vědomí, že vytvoření kulturně-politického, hospodářského a obranného spojenectví je pro nás životní nutností a že tento úkol nemá žádnou alternativu, protože slovanské společenství může být jedinou silou umožňující slovanským národům přežít v jejich kulturní identitě a zachovat jim jejich území a přírodní bohatství. Může účinně chránit národy před vykořisťováním v liberálně kapitalistickém světě a před emigračním rozprášením. Nová doba před nás staví historickou výzvu a jedinou naši od-

povědí na ni může být jen posílení vzájemnosti slovanských národů ruku v ruce s rozvojem slovanské civilizace jako alternativy k úpadkové západní kvazicivilizaci, jež ničí člověka i zemi.“ V zapomenutí by neměla zapadnout ani slova slovenského činitele slovanského hnutí doc. Jozefa Mravíka, který poukázal na skutečnost, že „slovanská vzájemnost vznikla jako kulturní a duchovní aktivita našich předků a taková by měla vstoupit i do 21. století. Chceme být dědici duchovního bohatství sv. Cyrila a sv. Metoděje, ale i Kollára, Šafaríka, Dobrovského, Štúra, Jungmanna, Němcové, Hviezdoslava, Vajanského. Mickiewicze, Chomjakova, Karadžiče, Vapcarova a dalších činitelů slovanské vzájemnosti. Chceme toto duchovní bohatství rozvíjet na novém vyšším stupni vývoje Slovanstva jako celku a slovanských národů jako jednotlivých samostatných subjektů“. Uvést bychom měli i řadu dalších názorů z doby, kdy se formoval náš Slovanský výbor. Snad ještě připomeňme slova Dalibora Plichty, který věnoval pozornost slovanské politice. Ten zdůrazňoval, že prvek slovanské vzájemnosti by měl být naprosto nezbytnou součástí každé naší zahraniční politiky. Podle něj však musí to být ovšem slovanská politika nová, nemůže být ani starým slavjanofilstvím z poloviny minulého století, ani romantickým panslavismem nebo panrusismem, ani slovanstvím z počátku dvacátého století a nemůže a nesmí být ani

žádným zneužíváním slovanské myšlenky pro politiku jinou. Nová slovanská politika by měla být nezatížena ne vždy šťastnými akcenty minulých pokusů o slovanskou politiku. Měla by být „realistická“, jak požadoval E. Beneš a navazovat na realistické slovanství Palackého a Havlíčka. Její podstata by měla být v plné harmonii s demokratismem a respektováním lidskosti. Jejím základem a začátkem a zároveň podmínkou úspěchu je vyřešení sporů mezi Slovany samotnými, sporů využívaných proti Slovanům vnějšími silami. Zároveň by se měla podílet na mezinárodních snahách o porozumění a mírovou spolupráci, jakož i solidaritu národů. V žádném případě by se neměla nechat zúžit a program pouze protiněmecký ani na program protizápadní nebo se nechat zahnat do výlučnosti izolace. V rámci mezinárodní solidarity a spolupráce měla by nicméně účinně hájit zájmy slovanských národů. Jsou stejně legitimní jako např. zájmy skandinávských států a jako ony stejně specifické… Zamysleme se nad tím, co bylo již dávno řečeno. Rekapitulujme, čeho jsme po letech dosáhli, úspěchy i nezdary. Kriticky suďme, co naše slovanské hnutí oslabuje. Nesmiřitelně se stavme proti všem pokusům a oslabování slovanského hnutí a slovanské vzájemnosti na národní i mezinárodní úrovni. V zájmu posílení jednoty slovanských národů napomáhejme odstraňování rozporů mezi slovanskými národy prosazováním idejí slovanské vzájemnosti a přátelství. MIRKO SVOBODA

Jak dlouho trvá vdûk národa? Národem ctěný a milovaný básník, uměleckým jménem Petr Bezruč, národní umělec z r. 1945, žil po léta v červeném domku v Kostelci na Hané. Roku 1962 byl domek se zachovanou básníkovou pracovnou, sbírkou fotografií a výstavkou dobových kulturně historických předmětů prohlášen za Památník Petra Bezruče, státní kulturní památku. Kulturní památky vyhlašuje u nás podle zákona ministerstvo kultury a jsou to buď doklady historického vývoje nebo objekty, které mají přímý vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem. Kulturní památky tvoří kulturní bohatství národa a rušit je lze jen ze závažných důvodů. Dovídáme se, že Památník Petra Bezruče od r. 1990 chátrá, krajská správa v Olomouci jej odmítá udržovat a žádá o povolení jej zbourat. Ministerstvo kultury nemá námitek.(!) A tak se ptáme: jaké jsou váž-

né důvody zrušit Památník Petra Bezruče jako kulturní památku? Kdo chce ochudit paměť národa o básníka, který vedl účinný boj proti útlaku slezského lidu na Opavsku, Ostravsku a pod Beskydami? Proti krutému útlaku národnímu, jazykovému, sociálnímu a burcoval přitom celý národ k uvědomění a ku pomoci! Narodil se jako Vladimír Vašek 15. září 1867 v Opavě, zemřel 17. února 1958 v Olomouci. Jeho otec Antonín Vašek byl vynikající filolog, slezský buditel. Vydával od r. 1860 první český list ve Slezsku, „Opavský besedník“. Angažoval se v boji proti pravosti Rukopisů královodvorského a zelenohorského (cyklu domněle staročeských básní). Pronásledování za pročeské aktivity v Opavě, téměř již zcela poněmčelé, ho přimělo přestěhovat se s rodinou r. 1873 do Brna. Zemřel předčasně na tuberkulózu. Zůstala ustaraná žena a šest

Pohledy do slovansk˘ch zemí: SLOVENSKO pravěk - osídlení v oblasti Gánovců, Barcy, Moravan starověk - usadili se na území Keltové a Dákové 1. století - se přistěhovali Germáni (Kvádové) - za markomanských válek byly jižní oblasti Slovenska pod vlivem Říma (Trenčínský nápis) 6. století - přicházeli Slované, část Slovenska zřejmě patřila k Sámově říši od roku 800 – sjednocování kmenů a vznik státu spojený s christianizací 833-836 – Pribinovo Nitranské knížectví dobyto a připojeno k Velké Moravě po roce 906 - po pádu Velké Moravy bylo Slovensko postupně ovládnuto Maďary 11. století do 1918 - součást uherského království od 1526 - v rámci uherského království částí habsburské monarchie 1867 – součást Zalitavska - v severních oblastech, kterým se vyhnula turecká okupace, měla významné postavení spišská města se silnou německou menšinou od 19. století – probíhá národní emancipace, spojená s vytvořením spisovného jazyka a protimaďarským vystoupením v roce 1848 1918 - ustavení Československa ukončilo proces maďarizace 30. 8. 1918 - Pittsburská dohoda 30. 10. 1918 - Martinská deklarace 1. republika – za ní narůstaly autonomistické snahy spojené s činností Hlinky a jeho strany 1938 - po mnichovské dohodě získalo Slovensko v rámci Česko-Slovenska autonomii 14. 6. 1939 - byla na Slovensku vyhlášena samostatná Slovenská republika srpen-září 1944 - průběh války vyvolal rostoucí nespokojenost a vedl ke Slovenskému národnímu povstání 1945 - Slovensko se stává součástí Československa 1946 - proběhly volby, ve kterých zvítězily demokratické strany - slovenská reprezentace získala klíčová místa ve státě (Gustáv Husák, Vasil Biľak) 1992-94 - Federálním shromážděním byl přijat zákon o zániku federace 21. 11. 1992 1. 1. 1993 - došlo k rozdělení Československa a vzniku samostatné Slovenské republiky - avšak takový akt, týkající se všech občanů státu, měl být řešen referendem, zde „oficiální demokracie“ selhala a pokud jde o ospravedlnění jejího jednání, tak bohapustě lhala. ZBYNĚK KUCHYŇKA

dětí. Nejstaršímu, příštímu básníkovi, bylo tehdy 13 let. Jako gymnazista se Vladimír Vašek zajímal o poezii, v originále četl Puškina a Lermontova. Po maturitě absolvoval šest semestrů studia klasické filologie na Univerzitě Karlově v Praze. Ale nebyl tu šťasten. A navíc neutěšené poměry doma jej nutily vrátit se do Brna a hledat si zaměstnání. V dopise příteli píše roku 1888: „Jak vidíš, už nejsem v Praze. Zavřel jsem za sebou i všecky branky, nepohodnuv se se všemi, na nichž jsem tam závisel. Taková do mne vjela ďábelská chuť vychrlit na hlavu každého, s kým jsem měl poslední dobou co činit, spoustu jedovatých hrubostí… Jak bys to vysvětlil? Nezdá se Ti, že tento furor můj je totožný s heroismem všech tragických reků, kteří vypovídali nerovný boj řádům světovým? Mně se aspoň věc tak jeví. V obou případech vidím dvě strany: niterného člověka a svět. Niterný člověk chce provést svou a svět také. Zápas je nevyhnutelný, nekapituluje-li člověk. Neboť svět nekapituluje nikdy před nikým. On nemá sice pravdu na své straně, je omezený a prolhaný – ale vítězí vždy, poněvadž proň bojuje železná nutnost. Svět by buďto – chtěje se lepším stát než jest – musil zničit sama sebe a nebo musí zůstat starým, prolhaným, nahnilým světem kompromisů,. kde pravda chodí pod paží se lží, lidskost ruku v ruce se surovostí a kde vyhrává posléze vždy silnější a ne lepší. Niterný člověk se octne na rozcestí: přizpůsobit se světu čili nic? Být či nebýt? Vpravo život spoutaný řády světa, vlevo smrt, jež jediná znamená věrnost niterného člověka k sobě. Na toto rozcestí každý moderní člověk musí nevyhnutelně dospěti. Moderním člověkem myslím člověka myslícího…“ Na toto rozcestí došel i Vladimír Vašek. Nechtěl se přizpůsobit světu plnému falše a neupřímnosti. Raději odešel z Prahy a volil zápas o věrnost ideálům pravdy a humanity. Snad to nemusí vždycky znamenat jen smrt? Stal se poštovním úředníkem a octl se v Místku nad řekou Ostravicí. Strávil tu dva roky (1891-1893) a ty byly pro jeho básnickou tvorbu zvláště důležité. Seznámil se s bratry Petrovými, kteří vedli činorodý kulturní život. S jedním z nich, Ondřejem Boleslavem, uzavřel osudové přátelství, ačkoliv byl o 14 let mladší. Ondřej byl učitel, divadelník, vlastenec. Pro vlastenecké názory byl perzekvován již na studiích, pak v zaměstnání, nakonec byl ze školní služby propuštěn. Dobře znal míst-

ní poměry, přírodu i lidi a byl mladšímu příteli spolehlivým rádcem a průvodcem na jeho neúnavném putování po kraji a při poznávání jeho obyvatel. Ovlivňoval ho i svým vlasteneckým zápalem a sociálním vzdorem. Oba přátelé spolu horlivě diskutovali, vyměňovali si názory ústně i písemně, ve verších. Vášnivý zápas o smysl života Ondřej Boleslav Petr však na neštěstí vzdal, život dobrovolně ukončil sebevraždou r. 1893. Bylo mu 40 let. V. Vašek, otřesen do hloubi duše, se dal přeložit do Brna. Když se ze svého otřesu vzpamatoval, ač nemocen tuberkulózou, prožil duševní a umělecké vytržení, v kterém básnicky vyslovil geniálními verši světové úrovně, co ve Slezsku prožil. Vydal svědectví o křivdách a útisku zmučeného lidu. Osvědčil věrnost svému přesvědčení, zesnulému příteli, lidu Opavského, Ostravského a Těšínského kraje, Slezsku, národu. Začal připravovat do tisku básně – básně žaloby a básně vyznání. S literárním pseudonymem symbolického významu, Petr Bezruč, zaslal v lednu 1899 Janu Herbenovi, vydavateli týdeníku Čas (původně tribuny realistických politiků, zejména T. G. Masaryka) tři básně. „Den Palackého“ a „Škaredý zjev“ odmítl cenzor pro sociální kritiku jako nepřípustné, dovolil publikovat pouze tu třetí, báseň osobní lyriky – „Jen jedenkrát“. (S cenzurou se Bezruč za Rakouska-Uherska potýkal častěji, roku 1915 byl dokonce uvězněn pro údajné autorství nežádoucí proruské poezie). Bezruč pak posílal Herbenovi další básně, až z nich v „Knihovničce Času“ r. 1903 vznikla sbírka „Slezské číslo“, později doplňovaná a přejmenovaná na „Slezské písně“. Sbírka vzbudila obrovský ohlas v národě, vyšla celkem čtrnáctkrát. R. 1937 měla 82 básní. Mám doma vydání z roku 1920, s věnováním mé mamince, tehdy sedmnáctileté dívčině, od o málo starší přítelkyně. Svědectví o tom, že mládež první republiky četla s nadšením vlasteneckou poezii a že si vážila Bezručova díla. V době ohrožení republiky nacismem r. 1938 jsem na jedné školní akademii s pohnutím vyslechla recitační sbor s nádherně přednesenou básní „Kdo na moje místo“. Dodnes se mi vybavuje ta ohnivá, bolestná i vzdorná atmosféra, ta drásavá výzva nedat se pokořit. Studenti netušili, že budou zavřeny vysoké školy, že budou nasazeni na nucené práce,

že nejeden bude odvlečen do koncentračního tábora, že v blížící se válečné pohromě někdo z nich přijde i o život. Recitovali nadšeně Bezruče a čerpali od něj sílu k nadcházejícímu zápasu za sebe, za ty druhé, za celý národ. F. X. Šalda upozornil, že Bezručův úděl básníka splynul s údělem kolektivu. Individuální bolest a hoře proměnil básník v orgán bolesti a utrpení celého odnárodňovaného kmene nad Olší, nad Ostravicí, nad Odrou. Komu se tohle podaří? ptá se Šalda a uvažuje dále o tom, jak Bezručova báseň zasáhla do toku dění a obrátila nebo aspoň zastavila tok dějin. Není možno myslet si pro básníka osud krásnější. Bezručova poezie je činem v nejkrásnějším a nejsilnějším smyslu. I v závěrečné bilancující básni „Stužkonoska modrá“ dovede silně do strun beskydský rapsod udeřit. Nic není ztraceno z toho, co vyznačovalo Bezruče mladého (F. X. Šalda, 1930). Je nepochopitelné, že by dnešní představitelé moci nic nevěděli a nic nepamatovali, že by nedbali na paměť národa a marnotratně ničili bohatství národní kultury. Neměli bychom připustit, aby byl zrušen Památník Petra Bezruče a zbourán jeho domek v Kostelci na Hané. Měli bychom chránit zdroje naší národní identity, kulturní svébytnosti a hrdosti. STANISLAVA KUČEROVÁ Stránku 3 připravil a redigoval Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Na vojenské poznávací misi na

Ukrajině, které se zúčastnilo mnoho vysokých důstojníků a generálů ve výslužbě zejména ze Slovenska, ale i Rakouska a Polska, byl plukovník v. v. Peter Švrlo. Přítomní dostali objektivní informace z různých setkání s lidmi v městech i na venkově, setkali se s pravoslavnými duchovními i příslušníky ozbrojených sil, s veliteli a příslušníky velitelství pohraniční stráže. Po celou dobu je provázel důstojník Mise pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, od kterého dostávali detailní informace o dění v jednotlivých regionech Ukrajiny. Z obsáhlého rozhovoru vybíráme. „Porošenko zastává poměrně umírněný postoj, protože nechce hnát Ukrajinu do konfliktu, na rozdíl od radikálního rusofoba Jaceňuka, který se chová jako americký jestřáb. Kličko se spokojil s pozicí primátora Kyjeva, neboť si uvědomil, že nemůže mít jako favorit Merkelové „velké oči“. Tymošenková je uražená, cítí se nedoceněná a lavíruje mezi Porošenkem a Jaceňukem. Extrémně radikální blok vede Ťahnybok se stranou Svoboda s protiruským, ale i protipolským a protižidovským zaměřením. Mě osobně velmi zarazilo, když jsme byli nedaleko Zborova, na místě do země vypálené vesnice fašisty, že zde nebylo nic, žádný památník, ale zato tři kilometry odtud byly vzorně udržované hroby vojáků SS Galizien, kteří vesnici vypálili a vyvraždili lidi včetně dětí. Viděl jsem, jak usmrtili dva manžele z tzv. odštěpeneckých republik, muže a ženu v devátém měsíci těhotenství. Oběma dali na krk provaz a uvázali jednou stranou o strom a druhou o džíp.“

■ Spisovatelka Lenka Procház-

ková v rozhovoru uvedla. Pro administrativu USA stále platí doktrína Zbygnieva Brzezinského, kterou popsal v knize Jediná světová velmoc, v níž hlásá, že je nutné za jakoukoliv cenu zabránit tomu, aby se Německo v budoucnu sblížilo s Ruskem, protože německý průmysl a znalosti a ruské suroviny musí být navždy odděleny, aby nebyly zájmy USA ohroženy a Evropa se nestala suverénním hráčem světové politiky. Pokud je neodstranitelnou skvrnou v životopise politika to, že byl za mlada řadovým pěšákem v rozvědce, jak je možné, že George Bush starší byl jedenáct let ředitelem CIA? O svém odsudku sankcí už jsem mluvila vícekrát, takže jen stručně. Je to obranný manévr, který má zpomalit ekonomický rozvoj Ruské federace. Ale nejen to, sankce přece zpětně dopadají i na Evropu, a to „náhodou“ zrovna v době nejméně příhodné. Jistě to souvisí nejen s vybuzenou imigrací, které Evropa dnes čelí, ale i se smlouvou TTIP, která, pokud bude v příštím roce přijata, vyluxuje i ty drobky demokracie, které nám v Evropě ještě zbyly. ■ Exkurze 15 let „Putinovy éry“. Dvou a půl hodinový film nahlíží i do Putinova nelehkého dětství. V Leningradě, zvedajícím se teprve na nohy po vražedné nacistické blokádě, prezidentův starší bratr to peklo nepřežil. Otec byl za Velké vlastenecké války raněn. Vážné zdravotní následky utrpěla i Putinova matka. Dokument mapuje hloubku krize, v níž se tehdy neznámý Putin ujal moci. Rozpad celé státní, ekonomické a společenské infrastruktury, jenž uvedl miliony lidí do skandální bídy – a vystavil akutní hrozbě i ruský stát v jeho nynějších hranicích. Ztráta ruského Kavkazu, přiznává prezident sám, visela na vlásku. Jaderný kufřík přebíral od Jelcina 31. prosince 1999 dopoledne. Už téže noci navštívil jednotky bránící integritu země. Když se hroutila newyorská dvojčata, první solidární telefon zvonil na Bushově stole z Kremlu. Putinův workoholismus oceňují jeho stoupenci i odpůrci – nefalšovaná motivace vrátit Rusku důstojnost (a důstojné životní podmínky všem Rusům) a permanentní kontakt s nejširší veřejností.

■ Putin o svých dcerách. Tvrdili, že mé dcery studují a žijí trvale v zahraničí. Žijí v Rusku a nikdy ho nastálo neopustily. Studovaly jen na ruských univerzitách. Jsem na ně hrdý. Pokračují ve studiích a pracují. Plynně hovoří třemi evropskými jazyky, domluví se jedním či dvěma orientálními. Nejen hovoří, ale využívají je v práci. Dělají první kroky v kariéře, jsou úspěšné. Ale nikdy se nepouštím do otázek souvisejících s mou rodinou. Nevěnují se podnikání a politice, nikam se nevnucují.

195/2016

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

Ohlédnutí za uplynul˘m rokem oãima a srdcem obyãejn˘ch lidí Jaroslav Bašta, disident a signatář Charty 77, v letech 2000-2005 velvyslanec v Rusku, 2007-2010 velvyslancem na Ukrajině. Když sleduji chování vedení EU a mezinárodních finančních institucí k Ukrajině, připadá mi, že Řekové něco dělají špatně – je jich relativně málo, nepříliš dobře vycházejí s Tureckem, neválčí s Ruskem, málo kradou, mají málo oligarchů a nerozpadá se jim stát, neignorují reformy a ještě drze volí levici. Proto jim nikdo neodpouští 20 procent dluhu a neposunují jim splátky. Nejspíš to bude tím, že jsou členskou zemí EU, proto museli být exemplárně potrestáni. Jinak si ty dvojí standardy EU, MMF, SB neumím vysvětlit. Ruská federace loni dosáhla velkého úspěchu, když se jí povedlo přenést dějiště zástupné války mezi Ruskem a Spojenými státy z Ukrajiny do Sýrie. Tam se jí podařilo předvést, že má dobré zbraně, takže se dá očekávat jisté oteplení vztahů se Západem. Zároveň tím posílila iracionální rusofobii, která bude i nadále bránit vytváření normálních vztahů s USA a EU, takže ruský pochod do čínské náruče bude pokračovat.

Česká politika se v souvislosti s migrační krizí polarizovala nebývalým způsobem, který má obdobu snad jen v období 1938-1945. Jen tehdy měli kolaboranti s nacisty podporu asi 15 procent občanů a většina byla ostře proti. Stejně jako tenkrát mají zastánci migrace na své straně propagandistickou mašinerii. Domácí i cizí. Prezident Miloš Zeman se stal terčem nenávisti této hlučné menšiny kvůli svému vítězství ve volbách, ne kvůli svému rozumnému postoji k migraci.

Jiří Vyvadil, právník a politik, známý občanský aktivista, vysvětluje, proč zdánlivě nesmyslně zakládají politické hnutí či stranu (o tom se musí ještě dohodnout) Přátelé Ruska v České republice. „Chtějí bojovat proti amorální politice všech vládních stran a možná ještě více i těch nevládních – prostě chtějí pravdu, mír a spravedlnost. Odmítají odpudivou politiku Západu, která za poslední čtvrt století způsobila statisíce mrtvých a miliony migrantů. Přátelům Ruska v ČR nejde o jakési přituplé poklonkování Putinovi, ale chtějí ukazovat, že Rusko získává stále mohutnější podporu mezi inteligentní části světa.“ Nela Lisková, která kandidovala na primátorku Ostravy, se zostra pustila do velvyslance USA v Česku Shapira. „Vy a vaše vláda, která nás do problému s imigranty uvrhla, protože to přesně zapadá do vašich plánů na zničení Evropy, vy, kteří napadáte suverénní a fungující státy a rozpoutáváte konflikty po celém světě, protože toto je váš velmi výnosný byznys, nám nemáte právo cokoli radit a kritizovat! My, Slované, ctíme rodinu, tedy matku, otce a děti. Nevnucujte nám tedy vaše zvrácené hodnoty a islám a nepodceňujte intelekt našeho národa. My velmi dobře víme, co je islám a jaký negativní dopad by měla jeho tolerance.“ Závěrem Uvědomělý občan a Ervín na stránkách Parlamentních listů: katastrofický scénář či „selský rozum“?, shrnují. Tak se to Američanům přece podařilo. A je pozdě cokoliv řešit, uvědomělý občan, 27. 12. 2015 19:35:07. Válka v Evropě jim (zatím) nevyšla. Rozvrat ale už ano. A ekonomický úpadek také. Konku-

rence je oslabena – a o nic jiného zatím nešlo. (Čeho že se to nejvíc báli? No přece spolupráce vyspělého Německa s Ruskem!) No a za nějakou dobu bude v Německu (nedej Bože i jinde) většina voličů muslimských. jak asi potom jednou dopadnou volby? A co nastane, až muslimové zvítězí? HÁDEJTE… No a pak přijde čas, aby Amerika přišla utlačovaným a porobeným křesťanům vojensky na pomoc. A pak už konečně přijde ta kýžená válka, která Evropu zlikviduje docela, dostane ji pod vliv USA úplně – a původní obyvatelé po ní budou muset ještě být osvoboditelům vděčni a ZAVÁZÁNI. Geniální plán, že? A vychází jim. KVŮLI EVROPSKÝM ZKORUMPOVANÝM POLITIKŮM, KTEŘÍ SE NECHAJÍ VYDÍRAT. Bohužel, s tím se už asi nedá nic dělat. Uprchlíky není kam vrátit, Evropa je přijala bez dokladů – a vyhnat je do moře nikdo nedovolí. Teď už jim stačí se množit a držet se koránu. A ti evropští lídři, kteří to dovolili, mají možná už dávno za oceánem připravena teplá místečka. Evropa za to přece stála…Východoevropské země mají POSLEDNÍ ŠANCI: URYCHLENĚ POSTAVIT OPĚT ŽELEZNOU OPONU. S ostnatým drátem a vojáky s ostrými na hranicích. POKUD TO DOOPRAVDY – A RYCHLE – NEUDĚLÁME, DOJDE I NA NÁS!!! Re: Tak se to Američanům přece podařilo. A je pozdě cokoliv řešit, Ervin, 27. 12. 2015 19:59:41. Dávám ti plně za pravdu, odhadl jsi to přesně, tak to všechno bude probíhat, ještě štěstí, že jsem už starý a téhle smutné budoucnosti se už nedožiji, ale chudáci moje děti a jejich děti, ty lituji. Je skutečně nejvyšší čas začít něco dělat, ale obávám se, že už je pozdě.

MRIJA - nejvût‰í letoun na obloze

a ještě větší a rychlejší. Vznikaly tak letouny C17 Globemaster (nosnost 85 tun), C5A Galaxy (nosnost 135 tun), Antonov An-124 (nosnost 150 tun) a nakonec skutečný král An-225 Mrija (Sen) s nosností 250 tun (v samotném trupu a nebo na hřbetních závěsech). Na tento trumf zatím nikdo nebyl schopen odpovědět. An-225 Mrija byla vytvořena během pouhých tří a půl let jako součást Sovětského vesmírného programu. Byla vybrána k přepravě raketoplánu Buran a částí rakety Energija. Po zastavení programu Buran primární funkce AN-225 Mrija skončila. Rozpad SSSR jen dokonal na tomto le-

tounu dílo zkázy. An-225 byl vrácen do Kyjeva ke společnosti Antonov a sloužil pouze jako zdroj náhradních dílů pro motory. V dnešní době už je An-225 Mrija zase plně provozuschopná a zajišťuje společně s An-124 Ruslan přepravu velkých nákladů. Šťastlivci ji měli možnost spatřit v letech 2003 a 2004 i na Ruzyňském letišti, kdy zajišťovala přepravu vrtných souprav do Taškentu a Iráku. Těžká zemní technika byla přepravována letecky a ne vlakem kvůli opravdu urgentnímu požadavku stavitele – každý den zpoždění byl prý mnohem dražší než zaplatit na přepravu Mriju.

Putinovy podnûty Úředníci po celém Rusku jsou ve stavu paniky, píše Samer Ibrahim na ISSTRAS. Prezident Vladimír Putin podepsal nový protikorupční zákon a jednu novelu. (Tak o tom si můžeme v Česku bohužel zatím nechat jen zdát.) Máš, úředníčku, nebo členové tvé rodiny, bankovní účet v zahraničí? V tom případě nemáš co dělat ve státní a veřejné správě a štandopede se pakuj! Dříve se to týkalo „jen“ poslanců Státní dumy (analogie Poslanecké sněmovny), dnes se to týká VŠECH úředníků Ruské federace od nejvyšší do nejnižší úřednické funkce.

To je ale jen jedna stránka mince. Další novela podepsaná prezidentem není o nic méně zajímavá. Stačí totiž, aby se některý poslanec či senátor nebo dokonce jen místní úředník zpozdil s prohlášením o svých příjmech. JE BLESKOVĚ ZBAVEN MANDÁTU či úřadu. Jinými slovy, přijde o útulné křesílko. Uznejte, že jde o hodně závažnou novelu. Krom toho se musí nyní i municipální úředníci i poslanci zbavit VŠECH zahraničních účtů, a to včetně členů jejich rodin. Dříve tak museli činit pouze federální činovníci a úředníci, teď už to schy-

■ Rusko chce v Indii postavit v následujících dvaceti letech přinejmenším šest nových jaderných reaktorů, obě země také úspěšně spolupracují i na vývoji nadzvukové střely Brahmos a chystají se proto spolu vyvinout i nový typ stíhaček a transportních letadel, řekl prezident Vladimir Putin v Moskvě po setkání s indickým premiérem Naréndrou Módím, který označil Ruskou federaci za spolehlivého přítele.

■ Analytičku T. Spencerovou zaujal komentář listu Ukrajinská pravda, který důsledně podporoval pomajdanovský vývoj, ale nyní láme nad Porošenkem a jeho lidmi hůl, když problémem Ukrajiny podle deníku není to, že další moc prokázala svou naprostou neschopnost řešit naléhavé problémy státu a společnosti, ale v tom, že „neefektivní vláda nemá efektivní alternativu“, což prý podporuje názory ukrajinských politologů, podle nichž byla zahájena příprava nové proamerické strany, ale už bez Porošenka a bez Jaceňuka.

■ Francouzský herec a ruský ob-

čan Gérard Depardieu ztvární roli sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v novém filmu, který bude adaptací románu Le Divan de Staline (Stalinův divan). ■ V Evropské unii se zvažuje zrušení sankcí vůči V. Janukovyčovi a jeho kabinetu, protože jim nebylo předloženo formální obvinění z podezření spáchání trestných činů při správě státního majetku, když už v červenci Interpol zastavil sledování bývalého prezidenta a na konci listopadu odmítl vyhlásit v mezinárodním seznamu hledaných osob úředníky jeho týmu s poukazem na známky politického pronásledování. ■ Hlavní hrozby pro Rusko jsou podle aktualizované strategie národní bezpečnosti prozápadní revoluce v postsovětském prostoru, americká politika zadržování Ruska a rozšiřování NATO k ruským hranicím.

■ Na základě pozastavení plat-

Nebesk˘ „Sen“ Pro pamětníky určitě nebude problém najít společného jmenovatele zkratek AN-, Il-, JAK-, MIG-, TU- (s příslušným číselným doprovodem). Samozřejmě, jde o názvy ruských letadel a příslušné zkratky jsou prvními slabikami příjmení jejich konstruktérů. První ze shora uvedených patří Olegu Konstantinoviči Antonovovi, od jehož narození uplynulo 110 let. Od svých šestnácti let se podílel na stavbách kluzáků, aby po absolvování Leningradského strojně-technického institutu v roce 1931 stál v čele příslušné letecké technické školy. V prosinci 1940 vyhrál konkurz na stavbu vojenského nákladního kluzáku, schopného přenést družstvo deseti mužů. Do roku 19741 jich bylo postaveno 400 kusů. Poté pracoval v Jakovlevově konstrukční skupině, kde měl na starosti vývoj a výrobu stíhacích letounů Jak-3. Po válce byl hlavním konstruktérem v Kyjevské letecké továrně, která byla po něm počátkem osmdesátých let minulého století pojmenována a v roce 1989 přejmenována na závod ANTK Antonov. Zde vznikl největší těžkotonážní letoun všech dob spojený s jeho jménem. V závěru studené války se velmoci předháněly ve vývoji a aplikaci nových strojů. Co měl letos jeden, musel mít napřesrok druhý

Jednou vûtou

tali všichni. Protože pro municipální úředníky je to novinka, dostali tříměsíční odklad na to, aby účty zlikvidovali – oni i jejich rodinky. Dodejme, že předkládat jsou úředníci povinni nejen stavy svých příjmů, ale také investic, neboli výdajů. A případný nesoulad je pak patrný na první pohled. Miloš Zeman může zatím bohužel jen závistivě sledovat, jak jeho ruský kolega vydává a podepisuje jeden antikorupční zákon za druhým. (Redakčně kráceno)

nosti „Dohody o zóně volného obchodu RF s Ukrajinou“ a v souladu se zákonem O zvláštních ekonomických opatřeních může být mezinárodní tranzitní silniční a železniční přeprava zboží z území Ukrajiny do Kazašské republiky přes území Ruské federace realizována pouze z území Běloruské republiky za podmínky, že do nákladních prostorů vozidel, kontejnerů a v dalších místech, kde se nachází nebo může nacházet přepravované zboží, budou umístěny identifikační prostředky (celní plomby), včetně prostředků operační technologie GLONASS (Globálního družicového navigačního systému), při čemž podmínkou je rovněž vybavenost řidičů, případně doprovodu nákladů, stanovenými účetními doklady. ■ Jednodušší vstup až 500 technických specialistů umožňuje projekt „Zvláštní postupy pro vysoce kvalifikované zaměstnance z Ukrajiny“ v situaci, kdy není možné zaměstnance získat na českém trhu práce, avšak nezbytnou podmínkou pro zařazení do projektu je předchozí umístění volného pracovního místa v centrální evidenci volných pracovních míst.

■ Ukrajina plánuje dovážet uhlí

z Jihoafrické republiky i v roce 2016, jelikož má nyní zásoby uhlí asi na měsíc, dodávky z Ruska a Donbasu jsou omezeny a Doněcká lidová republika prohlásila, že je neobnoví, dokud Ukrajina neobnoví zásobování Krymu elektrickou energií. ■ Po dvou projektech výstavby

farem v Borisovu za miliardu korun získala česká společnost Bauer Technics další zakázku v Bělorusku na farmu s roční produkcí 52 tisíc prasat za 30 milionů eur (zhruba 750 milionů korun), kterou postaví v městě Bobrujsk včetně dovozu zvířat z České republiky. Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

195/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

■ Armádní pohotovostní síly

Islámsk˘ boj Turecka o Balkán (1. část, pokračování v březnu) V říjnu roku 2009 turecký ministr zahraničí, dnes premiér Ahmet Davutoglu, přednesl v Sarajevu projev, který zůstal nezapomenut. Uvedl: „Přejeme si nový Balkán založený na politických hodnotách, ekonomické spolupráci a kulturní harmonii. Byl to osmanský Balkán a my jej jako takový obnovíme. Staletí osmanského Balkánu byly úspěšnou érou, ke které je třeba se opět vrátit.“ Projev je dosud citován ve všech zahraničních médiích. Za příklad si jej také vzal známý americký server, zabývající se analýzami zahraničních vztahů společnosti Stratfor Global Intelligence. Rok po tomto projevu rozebírá tureckou politiku na Balkánu, i když připouští, že si Turecko jako prioritu vytyčilo Blízký východ. Nicméně bere v potaz skutečnost jeho dědictví v tomto regionu. „Muslimské obyvatelstvo je klíčem k ovlivnění zahraniční politiky… Turecká vládnoucí strana (AKP) předkládá ideu, že by Turecko mělo sladit svou zahraniční politiku s osmanským dědictvím. Ankara proto diplomatickými prostředky muslimské populace na Balkáně prosazuje myšlenku centralizované Bosny a Hercegoviny s dominancí Bosňanů (pozn. red. myšleno je především obyvatelstvo sympatizující a uplatňující islám),“ uvádí server Stratfor ve své analýze v roce 2010. Pět let po těchto úvahách je opět především v srbských a ruských médiích probírán

Zástupci ministerstev obrany V4 se na svém jednání v Praze dohodli, že v roce 2019 opět nabídnou Evropské unii společné vojenské pohotovostní síly, takzvanou battlegroup. ČR pro ně uvolní 800 vojáků.

vliv Turecka na Balkán. Srbská média citují svého bývalého velvyslance v Turecku Vladislava Jovanoviče, jeho rozhovor pro ruskou agenturu Sputnik. Jovanovič tvrdí, že hospodářský rozvoj Turecka a jeho přání hrát významnou roli na Balkáně se děje v souladu se záměry USA. „USA daly Turecku signál, aby se stalo ekonomicky ambiciózní a agresivní. Má vyslyšet ekonomické potřeby balkánských zemí, aby se tyto země nesnažily hledat pomoc u Číny a Ruska,“ tvrdí Jovanovič.

■ Byl zabit jeden ze zakladatelÛ UCK Nazmi Ajeti, jeden ze zakladatelů teroristické tzv. Kosovské osvobozenecké armády (UCK) byl v noci z 6. na 7. prosince zabit ve vesnici Miloševo u města Obilič (Kosovo a Metohija). Ajeti se skrýval a byl zastřelen během konfliktu, který měl se svým přítelem. Uvedly to srbské noviny Blic i albánská Koha Ditore.

Balkán dalším bojištěm islámu Stačí si přečíst v angličtině, co píše na svých stránkách třeba turecký server v angličtině deníku Daily Sabaha, pochopíme, že Turecko se ochotně chopilo této role, ale po svém, což může dnes USA mrzet. Hned v úvodu se píše: „Mezi Tureckem a Bosnou a Hercegovinou existuje silné partnerství, neboť sdílejí společnou historii, náboženství a kulturu, což je klíčem k přetváření globálního systému, a to díky bosenským geopolitickým postojům.“ Z tohoto pohledu má zde Turecko hrát roli jakéhosi mediátora zájmů mezi USA a Ruskem, kteří ze svých geopolitických důvodů vyvíjejí tlak na zdejší vládu. Přitom dopředu je jasné, že cílem Turecka je ponechat Bosnu rozdělenou, kde ruský vliv má být ponechán na území Republiky Srbské a zbytek má připadnout Západu. Článek navíc naznačuje, že evropské

■ José Cutileiro na soudu

Kalemegdan je nejvût‰í z parkÛ v Bûlehradu, hlavním mûstû Srbska. Jedná se také o nejv˘znamnûj‰í kulturnû-historick˘ komplex, ve kterém dominuje Bûlehradská pevnost nacházející se nad ústím Sávy do Dunaje. Jméno Kalemegdan se pÛvodnû vztahovalo jen na prostory v okolí pevnosti, ty v‰ak byly v osmdesát˘ch letech devatenáctého století pfii rozsáhl˘ch promûnách Bûlehradu pfiebudovány na rozsáhl˘ park. PÛvodnû se jednalo o v˘znamné místo z hlediska vojenství, soustfiedily se zde vojenské síly pfiipravující se k útoku na pevnost. Název parku pochází z tureãtiny a je spojením dvou slov – kale (pevnost) a megdan (bitva). Turci naz˘vali Kalemegdan také jako Fiãir-bajir, coÏ znamená „bfieh pro zamy‰lení“. bešel bez incidentu a došlo ke konfliktu mezi nimi a bosenskými Srby v městě Doboj. Současná Erdoganova vláda je velkým propagátorem šíření tureckého vlivu na Balkán a citovaný deník Daily Sabah trend se vzpomínkami na osmanskou říši vše podporuje. MIRKO RADUŠEVIČ (z internetu)

státy jsou v tomto ohledu neschopné. Turecku mají být nápomocni také vystěhovalci z Bosny, Kosova a Albánie, kteří žijí jako menšina v Istanbulu ve čtvrti Bayrampasa. Tito balkánští vystěhovalci jezdí dnes po balkánských zemích pod heslem „Bratrství nezná hranic“ a šíří, jak říkají, přátelství. Výjezd této skupiny do Bosny se letos neo-

Moldavsko na cestû z chudoby Moldavsko je zemí patřící v Evropě mezi nejchudší státy. Moldavsko je zemí rozprostírající se i mezi Ruskem a Evropou (Rumunsko). Jeho poloha odráží i geopolitické zájmy svých sousedů. Sama moldavská společnost je ideologicky roztříštěna a panuje zde obava, aby nenásledovala osudu Ukrajiny, případně některých dalších zemí, zejména z Balkánu. Průměrný plat je v přepočtu na pěti tisíci korunách (2014). Na životní úrovni se nijak neprojevuje ani široce rozvětvená šedá ekonomika a bující korupce. Z důvodu špatné ekonomické situace odešla takřka třetina obyvatel do zahraničí za prací. Zasílanými financemi tak živí rodiny doma. Nebezpečím je i značná politická nestabilita, vrcholící v podzimu

2015 nepokoji s cílem nejen změnit vládu, ale tvrdě zakročit proti korupci na nejvyšší úrovni. Pokud Moldavsko účinně nevyužije svého takřka jediného potenciálu, kterým je vedle poměrně příznivého podnebí, úrodná půda a možnosti rozvinutí zemědělství, bude se trvale potácet v problémech. Zemědělská půda pokrývá na 75 % rozlohy země, ale na 60 % produkce pochází od drobných pěstitelů. Převažující produkce je víno, slunečnice, kukuřice, tabák, pšenice a podobné komodity. Mezi nejpalčivější problémy ale patří možnost a přístup na zahraniční trhy a nedostatek hotových peněz pro rozvoj podnikání. Souhrnně to znamená tedy celé zemědělství reformovat, přebudovat s cílem zvýšit konkurenceschopnost resortu.

Pohledy do slovansk˘ch zemí: SRBSKO starověk – území osídleno Ilyry, Thráky a Kelty od 1. století n. l. – součást římské říše 395 – po jejím dělení částí východořímské říše a poté Byzance od 6.-7. století – počátek osídlení slovanskými kmeny konec 9. století – vytvořila se dvě území. vnitrozemská Raška a přímořská Zeta v 10. století – Srbsko pod vlivem první bulharské říše v 11. století – Srbsko se osamostatnilo a vznikl srbský stát (od roku 1217 království) - rozmach za Štěpána Dušana: ovládal většinu Bosny a Hercegoviny, část Makedonie i Řecka 14. 6. 1389 - porážka od osmanských Turků na Kosově poli; datum, které se vryje do paměti Srbům jako počátku nesvobody 1459 - Srbsko se stává součástí osmanské říše 1804-13 a 1815 – po srbských povstáních si vybojují Srbové autonomní knížectví od roku 1878 - Srbsko si vybojovalo samostatnost a stává se knížectvím, v roce 1882 dokonce královstvím - dochází k expanzi Srbska na úkor Turecka i dalších sousedů 1912-1913 – za balkánských válek Srbsko zvětšilo své území o Kosovo, Sandžak a část Makedonie 1. světová válka – Srbsko bylo sice poraženo 1918 – ale jako spojenec Dohody stálo v čele úsilí ke vzniku Království SHS (Slovinců, Charvátů a Srbů) – od 1929 Jugoslávie 2. světová válka – vznikl .loutkový stát pod nacistickou správou, část Srbska okupována Maďarskem, Bulharskem a Itálií 1945 - Srbsko se stalo jednou ze svazových republik socialistické Jugoslávie - silné srbské menšiny žily v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině 1991 – jugoslávská armáda ovládaná Srby zahájila vojenské akce na podporu srbských menšin ve Slovinsku a Chorvatsku 1990 – Srbsko spolu s Černou Horou usilovalo o udržení federace 1992 – oba státy založily Jugoslávskou svazovou republiku do roku 1996 – trvaly boje v Bosně a Hercegovině, bylo dobyto asi 70 % Bosny a Hercegoviny 1995 - začínají ztráty dobytých pozic v Srbské Krajině a zmaření snah o vytvoření „Velkého Srbska“ po roce 1996 – Srbsko prožívá vážnou hospodářskou krizi, způsobenou zvýšenými náklady na válečnou výrobu a uplatněním mezinárodních sankcí 6. 2. 2003 – stát se mění v konfederaci Srbska a Černé Hory 3. 6. 2006 – Černá Hora vystoupila ze svazku se Srbskem ZBYNĚK KUCHYŇKA

Neu‰lo nám

Evropská unie sice vytvořila Evropský program sousedství pro zemědělství a rozvoj venkova pro Moldavsko a Evropská investiční banka zapůjčila peníze na realizaci projektu Ovocná zahrada. Pokud ale nedojde k zásadním změnám v oblasti veřejné správy a občanské

společnosti, nelze uvažovat, že zemědělství v Moldavsku dosáhne takové úrovně, aby nejen uživilo společnost, ale mohlo aktivně zasahovat do exportní politiky státu a vyprodukovalo návrat vložených investic. (sh)

Ru‰né Vánoce Podle dostupných informací nejrušnější Vánoce byly v Bosně. Bosenská policie, dva dny před Vánocemi zatkla skupinu připravující teroristický útok. V pronajatém bytě na okraji Sarajeva se atentátníci scházeli ke společným modlitbám a četbě koránu pod černou vlajkou Islámského státu. Samotný útok se měl podle prokurátora Dubravka Campary odehrát 31. prosince během silvestrovských oslav. Byly připraveny výbušniny, které údajně měly zabít nejméně sto lidí. Výbušniny policie dosud nenašla. Zatím si osm podezřelých vyslechlo obvinění z přípravy teroristického útoku, financování terorismu či podněco-

vání ostatních k zločinům páchaným pod vlajkou Islámského státu. Soud je zatím poslal na měsíc do vazby, další tři lidé jsou vyšetřováni na svobodě. Zpráva o zadržení teroristů v Sarajevu přišla v době, kdy tajné služby varují před rizikem střelby či bombového útoku během novoročních oslav v několika evropských velkoměstech. Bezpečnostní opatření kvůli tomuto riziku zpřísnila například policie ve Vídni. S výjimkou Rakušanů žádné úřady nezveřejnily žádné zprávy o tom, kterých měst se varování konkrétně týká. Podle informace policejního prezidia, mezi takto konkrétně ohroženými městy Praha nebyla. (sh)

Návrat lipicánÛ Po 13 letech se podařilo uskutečnit návrat základního stáda chorvatských lipicánů ze Srbska. Majitel srbského hřebčince sám inicioval návrat genetického základu stáda do Chorvatska. Důvodem byly velké výdaje na krmení a péči. Chorvatsko se však pravděpodobně zavázalo, že pomůže Srbsku svými zkušenostmi při procesu

přibližování k EU. Na oplátku Chorvatsko neplatilo žádné odškodnění. Vrácením lipicánů byl odstraněn jeden z letitých problémů, které zatěžovaly chorvatsko-srbské vztahy. Předání stáda byl přítomen i chorvatský ministr zemědělství. Koně se do Srbska dostaly v roce 1991 za válečného konfliktu. (z internetu)

Zpovûì agenta Bývalý agent CIA Robert Baer, který před lety opustil službu, odhalil jedno tajemství této organizace: Jak lze penězi a lžemi rozparcelovat bývalou Jugoslávii a vinu za to všechno svést na obětního beránka – na Srby. Baer v interview, který poskytl v Quebecku (Kanada) u příležitosti své nové knihy „Tajemství Bílého domu“, vypovídal, co o tom viděl, slyšel a zjistil během čtyř let, kdy jako agent CIA „operoval“ na území bývalé Svazové federativní republiky Jugoslávie od Sarajeva po Slovinsko. Po své balkánské misi pracoval v úkolu CIA na Blízkém východě. Bývalý důstojník CIA je mimo jiné autor knihy „Nevidět zlo“ (2006), která se stala předlohou filmu Syriana (2005) a knihy „Jak naložit s ďáblem“ (2010). Robert Baer

pravidelně píše pro server Time.com, dále přispívá také do časopisu Vanity Fair nebo novin Wall Street Journal a Washington Post. Je považován za předního odborníka na problematiku Blízkého východu. Je s podivem, že ani přímá svědectví podílníků na balkánské krizi a na rozbití Jugoslávie, včetně ukradení Kosova neotevřou oči novinářské „elitě“. Stále opakované lži a snaha o goebbelsovskou propagandu, „kdy stokrát opakovaná lež se stane pravdou“, lze vysledovat v přístupu k Srbům a Srbsku. Je důležitá trvalá snaha o demaskování pravých cílů nejen v otázkách Balkánu, ale i v otázkách „pravdivého“ hodnocení událostí vůbec! Každému, kdo přiloží ruku k tomuto dílu, lze vyjádřit jen poděkování. (sh)

Bývalý mírový vyjednavač EU pro Bosnu a Hercegovinu José Cutileiro řekl u soudu s generálem Ratkem Mladičem, že na jaře roku 1992 vůdce muslimů v Bosně a Hecegovině Alija Izetbegovič nejdříve přijal a pak pod vlivem Spojených států odmítl principy reorganizace Bosny a Hercegoviny. Řekl, že to byla skutečná tragédie, že se tehdy nedosáhlo míru.

■ Kosovská opozice zablokovala parlament Kosovská opozice přes přísná bezpečnostní opatření opět zablokovala jednání parlamentu vypuštěním slzného plynu v plenárním sále. Dvě nádoby s plynem pronesli dovnitř dva poslanci a jednací sál pak bylo nutné vyklidit, uvedla agentura DPA. Zadrženi byli nejméně tři opoziční poslanci.

■ Jugoslávsk˘ princ dluÏí pfies ãtvrtmilionu Srbský státní dodavatel elektřiny Elektroprivredi Srbije odpojil od dodávek elektřiny jugoslávského prince Aleksandara II. Karadjordjeviče. Za proud dluží v přepočtu 270 000 korun. Karadjordjevičové podle listu Kurir žijí bez elektřiny přes měsíc, protože královská rodina nerespektovala předchozí dohody o restrukturalizaci dluhu za elektřinu.

■ Vlak pln˘ zlata neexistuje Žádný pancéřový nacistický vlak se zlatým pokladem a dalšími cennostmi, který měl být ukryt na konci 2. světové války v tunelu mezi Valbřichem a Vratislaví na jihozápadě Polska, není. Na tiskové konferenci ve Valbřichu to oznámil Janusz Madej, vedoucí týmu vědců z krakovské Báňské a hutnické akademie.

■ Hranice EU na balkánské cestû Specifická geografická podoba mořského pobřeží mezi Řeckem a Tureckem – blízkost a členitost břehů (Řecko má 3000 ostrovů) i absence mořských proudů – je pro migraci z Turecka do EU přímo předurčená. Řecké pobřeží je celkově delší než patnáct tisíc kilometrů, z toho optimálně využitelné pro migraci je přibližně 1000 kilometrů. Nechceme-li pobřeží zaminovat, je v podstatě neuhlídatelné. Dokonce, i kdyby bylo, problém migrace to nijak neřeší.

■ Kur˘r dostal pût let Pět let vězení si odpyká Bulhar Atanas Vanchev Atanasov, kterého hradecký soud potrestal za to, že byl kurýrem drogového gangu. Loni v únoru převezl z Polska do ČR 70 tisíc tablet s obsahem pseudoefedrinu, látky potřebné k výrobě pervitinu. K vietnamskému odběrateli v Praze se zásilkou již nedorazil.

■ Kroky ke vstupu do EU Srbsko učinilo kroky na cestě do EU otevřením prvních dvou kapitol přístupových rozhovorů.. Je zahájení rozhovorů o EU odměnou za spolupráci Bělehradu v oblasti normalizace bilaterálních vztahů a předávání podezřelých válečných zločinců? První jednání o vstupu Srbska do EU začala zhruba před dvěma lety. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

195/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

Zakladatel ãeské pantomimy

âí chleba jí‰, toho píseÀ zpívej Komentujeme

Z pfiedstavení Milenci luny

Před léty jsem měl možnost a ojedinělou příležitost zhlédnout vystoupení francouzského mima Marcela Marceau. Jeho „převtělování“ v siláka Bipa bylo úžasné. Právě on navazoval na proslulého představitele Pierota a jeho pojetí moderní pantomimy – J. B. Debureaua. Osudy tohoto mima s českým původem popsal ve svém románu František Kožík Největší z Pierotů. V r. 1931 se narodil Ladislav Fialka, pozdější herec, mim, zakladatel české školy moderní pantomimy. Slavná Pantomima v pražském Divadle Na zábradlí získávala slávu naší vlasti v letech 1959-92. Fialka psal všechny hry, režíroval, navrhoval scény a byl uměleckým vedoucím souboru. Vedl také, žel záhy zaniklou katedru pantomimy od r. 1983, Z představení připomínáme Devět klobouků nad Prahou (1960), Blázni, Knoflík. Kromě mezinárodních ocenění získal titul národního umělce a byl jmenován profesorem. Považoval jsem si za čest L. Fialkovi při této příležitosti v pražském Karolinu jako jeden z prvních poděkovat za jeho umění a gratulovat k profesuře. (pn)

Dostojevskij stále aktuální Ze studijních let i zájmu o literaturu obdivujeme mj. i hlavní představitele ruského realismu. Patří k nim především T. S. Turgeněv, I. A. Gončarov, L. N. Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), náš únorový jubilant. Dostojevskij je otcem moderní románové tvorby, který svými tvůrčími postupy předběhl svoji dobu. Když byl odsouzen k dlouhodobému pobytu na Sibiři, využil toto období k sondování lidských duší. Žil tady se zločinci a náboženskými sektáři, což se odrazilo i v jeho díle, kde se často setkáváme s duševně narušenými lidmi. Jim také patří vnitřní monology. Čas plyne poklidně, aby vzápětí se řítily na čtenáře jako lavina.

K nejvýznamnějším dílům patří Zápisky z mrtvého domu (1860), Zločin a trest (1866) pojednává o studentovi, který vraždu staré ženy ospravedlňuje zbytečností její existence. Člověk, který svou mravní čistotou a nezkažeností se nehodí do tehdejší současnosti. Je však hlavní postavou románu Idiot (1868). Dílo Dostojevského uzavírá román Bratři Karamazovi (1879-80). Otec a čtyři synové s odlišnými vlastnostmi vytvářejí odlišností svých charakterů scénu pro střet, končící vraždou otce a sebevraždou pachatele – nemanželského syna. Myšlenky Dostojevského ožívají v četných dramatizacích i např. ve výtvarném umění. (pn)

Jen více HlávkÛ, ne KoÏen˘ch Český architekt Josef Hlávka (18311908) vystudoval klatovské gymnázium a také v Kolíně. Pražskou stavovskou reálku absolvoval r. 1847. Otec rozpoznal synovo nadání a umožnil mu studium na pražské polytechnice a Akademii výtvarných umění (obor architektura) ve Vídni. Na drahé studium si Hlávka přivydělával jako zednický učeň, pak stavbyvedoucí a pak coby ředitel kanceláře čs.-vídeňského stavitele F. Šebka. Zde získal výuční list a mistrovské vysvědčení. Když r. 1855 dostal stipendium, využil ho na cesty za poznáním.

Po návratu a v situaci po prohrané rakousko-pruské válce nenašel v oboru uplatnění, stal se úspěšným podnikatelem. Počátky mu usnadnil právě Šebek a později mu odkázal svou stavební kancelář. Získal zakázky v různých místech, 1891 vyhrál soutěž na výstavbu Vídeňské dvorní opery. O rok později zakázku na Zemskou porodnici u Apolináře v Praze, která respektovala Stránku 6 připravil a rediguje Pavel Novák.

nejnovější trendy v architektuře i hygienické požadavky. Hlávkův podnik slavil konjunkturu (142 staveb). Ačkoliv zaměstnával odborný dohled, preferoval svůj osobní. Vysoké pracovní vypětí a stálé cestování způsobily na podzim 1869 kolaps a následné ochrnutí nohou. Na invalidním vozíku nemohl řídit podnik. Odešel do ústraní na svůj zámek v Lužanech. V r. 1880 se Hlávkův zdravotní stav natolik zlepšil, že mohl opět chodit. Přesídlil do Prahy a věnoval se politickému životu. Stal se poslancem Říšské rady, vídeňského parlamentu a od r. 1885 poslancem Českého zemského sněmu. Na přestavěném lužanském zámku přijímal významné hosty. Mecenášský věhlas získal promyšleným programem zaměřeným na kulturu a vzdělanost českého národa. Inicioval založení České akademie pro vědu, slovesnost a umění a r. 1891 se stal prvním jejím prezidentem. Pro vznik věnoval anonymně velkou sumu 200 tisíc zlatých. Inicioval stavbu nově budovy AVU. Chudší studenti našli v Hlávkových kolejích své útočiště. Byla zde tělocvična, pekárna, vývařovna moderně vybavená. Podmínkou byla však znalost cizího jazyka a šerm (měl je ochránit před Němci). Neochránil – 17. listopadu 1939 je německá armáda vyvlekla a deportovala do koncentračního tábora. Čtyři roky před smrtí ve své poslední vůli ustanovil jako dědice Nadání (nadaci) Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových podle statutu. Kontinuita nebyla nikdy přerušena. Tento největší mecenáš po listopadu 1989 nenašel následovníky. Většina dnešních sponzorů totiž očekává protihodnotu a velký zisk. Aby mohli vystavovat na odiv své ego. Jen ti drobnější přispívají nemocným a potřebným. PAVEL NOVÁK

Kdysi jsem v televizi sledoval britskou taneční show. Byl zde jeden komický postarší porotce a jinak vybrané taneční páry tančily jako o život. A skvěle. Později veřejnoprávní ČT zakoupila licenci a zrodilo se StarDance. I tady se objevily netušené talenty, známé z jiných oborů. Vtipní porotci a kultivovaní moderátoři M. Eben a T. Kostková. Po minulých ročnících však přišla změna. ČT obdobně jako kdysi ta Zelenkova se rozhodla divákovi ordinovat, co je pro něho vhodné či nevhodné. V „histerických“ besedách nepamětníci dostávají lekce, jak dříve bylo všechno špatné. Dochází i k proměnám – A. Lukašenko byl nálepkován jako diktátor, po rozhovorech v Minsku byl zase běloruským prezidentem. A tak nám politické vedení ČT selektivně vybír á, co je pro občana dobré a co nikoliv. A to i v zábavě. Jenže divák má v ruce přepínač a sledovanost klesá. Je to jediný možný vzdor.

Chtěli jste vidět moskevskou přehlídku k 70. výročí porážky fašismu? Měli jste smůlu. Jako povinnému koncesionáři se mi dostalo besedy s pečlivě vybranými agitátory. občas v malém okénku velké obrazovky bylo vidět pochodující vojáky. Jen jeden starší účastník, když mu moderátor již oebíral slovo, stačil říci to nejpodstatnější z předchozích blábolů a naučených frází – totiž, že díky obětem Rudé armády můžeme dnes žít a to na původním místě. Obdobné to bylo i z Albertova. Krátký projev prezidenta se krčil v „okénku“ a vedle defiloval anonymní dav v Praze. Inu, jak se často inzeruje na ČT „objektivní“, ale vybrané! Ale vraťme se k zábavě. Ještě že jsou pohádky staré i nové, případně archiv. Zpět na parket. Letošní StarDance byla jiná, tentokrát ideově politická. Už výběr byl zvláštní, což mi došlo až později. Nejprve dominovalo taneční dřevo Pavlásek a jeho cvičební trenky. Dominoval i nadále díky snad recesi diváků nebo jejich primitivnímu vkusu. Spekulovalo se o něm i jako o králi parketu, nedej bože! Pak ale přišel šok – původně jsem myslel, že jde o úlet. Pak mě napadla

sázka. To když Marku Taclíkovi vytýkala porota chyby, hrdě se hájil tím, „že tančí líp než chodí prezident“. Na tuto hnusnou podpásovku jindy výřečný M. Eben mlčel – tedy souhlasil. Škoda, že z rodiny ví, co je handicap. Posmívat se člověku po úrazu a ještě prezidentovi, na to je zapotřebí silný žaludek. I Ebenův. Později jsem pochopil, že protizemanovské křídlo v ČT vyrazilo do boje. Projevilo se to při závěrečném večeru na účasti generálního ředitele Jiřího Dvořáka. Když v taneční choreografii je začleněna vlečená tanečnice, tak to nepobuřuje. Když už mimo soutěž si situaci nechá moderátor zopakovat s odkazem na dění na pražském magistrátě, není to humor, ale politická provokace (jistě ve scénáři i nazkoušená). Předpokládám, že předem věděl i „generál“. Publikum tleskalo. Asi jako smluvní moderátor bych si před šéfem nedovolil toto extempore… V podobných případech v cizině se šéfové „děkují“. Kdysi jsem se v tisku ptal, kdo ovládá ČT. Teď po StarDance to vím, když Café jásá… A slušní nechápou. PAVEL NOVÁK

Nበdruh˘ kosmonaut Tím prvním byl samozřejmě Vladimír Remek. Do kosmu sebou vezl státní symboly. Ale naše malá země souzněla i s dalšími vesmírnými starty. Na Měsíci zněla Dvořákova Novosvětská, mnozí kosmonauté nezapomněli na své české kořeny. S nimi putovaly na svou dobu prorocké Nerudovy Písně kosmické. Izraelský kosmonaut vezl obrázek našeho chlapce nakreslený v terezínském ghettu. Let však skončil tragicky. Do vesmíru se však podíval Milerův Krteček, figurka podle hrdiny mnoha dílů kresleného animovaného filmu především pro děti. Zdeněk Miler (1921-2011) svou uměleckou činnost začínal ve zlínských filmových ateliérech. Od r. 1945 pracoval ve Studiu Bratří v triku pod vedením Jiřího Trnky. Miler zde vytvořil unikátní a vtipné logo (triko – trik) studia. Od té doby se před každým zdejším filmem objevili na plátně tři kudrnatí malí kluci v námořnických tričkách, obřadně se uklonili… Milerovým debutem byl snímek O milionáři, který ukradl slunce na Wolkrův ná-

mět. Jen první díl krtečkovského 49. dílného seriálu byl mluvený. Ostatní provázejí citoslovce. Ilustroval také mnohé dětské knížky a získal četná ocenění. Spolu

s ním se na tvorbě podílela jeho dcera. Ta na přání dětí osamělému Krtečkovi přimalovala kamarádku paní Krtečkovou a ještě další. (pn)

Tfiicet let v ãele FOK Václav Smetáček se narodil 30. září 1906 v Brně. Studoval na Pražské konzervatoři hlavně hru na hoboj, ale také skladbu i dirigování a současně na Filozofické fakultě UK v Praze hudební vědu a estetiku. Studium zakončil disertační prací, završenou doktorátem na téma Orchestrace Smetanova mládí. V roce 1928 založil Pražské dechové kvinteto, ve kterém hrál až do roku 1956 jako hobojista. V letech 1930-33 byl platným členem České filharmonie, kam byl pozván dirigentem Václavem Talichem, který v něm poznal obrovský talent. Uznání se mu dostalo i od význačných zahraničních hostujících dirigentů. První dirigentské zkušenosti získával jak v Československém rozhlase, tak i v Pražském

Hlaholu, pěveckém sboru, kde působil jako I. sbormistr celkem 12 let (1934-46). Od roku 1942 stál dlouhých 30 let v čele Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK, který postupně rozšířil a reorganizoval a přivedl jej tak k vysoké umělecké úrovni. V letech 1945-66 působil Smetáček i pedagogicky, vyučoval na Pražské konzervatoři hře na hoboj, komorní hře, později i řízení orchestru. Jako dirigent procestoval prakticky celý svět. Byl šéfdirigentem Berlínského symfonického orchestru, opakovaně byl zván k řízení koncertů Filharmonického orchestru v Los Angeles, řídil amsterodamský Concertgebouworkest, pracoval v Tokiu a dokonce i v Reykjavíku, kde s Islandským národním symfonickým or-

chestrem a českými operními zpěváky nastudoval Prodanou nevěstu a Verdiho Rigolleto. V milánské opeře La Scala uvedl poprvé Janáčkovu operu Z mrtvého domu, v Buenos Aires nastudoval Musorgského Borise Godunova, Šostakovičovu Kateřinu Izmailovou a Janáčkovu Káťu Kabanovou. Dirigoval i v dalších státech. Při koncertu ve Florencii v listopadu 1974 byl V. Smetáček postižen srdečním záchvatem, heroicky jej však dokončil a po dlouhé rekonvalescenci stihl ještě nahrávky na gramofonové desky, za všechny jmenuji Smetanovu Mou vlast s Českou filharmonií. Dr. Václav Smetáček obdržel řadu ocenění, národním umělcem se stal v roce 1976. Zemřel 18. února 1986 v Praze. MILOSLAV SAMEK

Filmafiská legenda Otakar Vávra Především starší generace dobře pamatuje filmy Otakara Vávry (1911-2011). Za téměř stoletý život vytvořil mnohé a nezapomenutelné. Původně studoval v Brně a v Praze architekturu. Přitom spolupracoval na některých experimentálních dokumentech. (Světlo proniká tmou. Žijeme v Praze a Listopad.) V r. 1937 natáčí svůj první film Filo- rolomnosti. Přizvukuje část historiků, ktezofská historie na Jiráskův námět. V Ce- ří nepochopili tehdejší kontext doby. Klachu panen kutnohorských se objevila Zor- divo na čarodějnice (1969) vychází z knika Janů, poté i v Podvodu s Rubensem hy V. Kaplického, mapuje moravské proa Pacientce Dr. Hegela. Její sestra Lída cesy rozpoutané inkvizicí pro větší slávu Baarová dominovala v Panenství, Masko- boží, kdy mučením a manipulací bylo dované milence, Dívce v modrém a Turbíně. saženo cíle. Silným protiválečným poselstvím byl KraRomance pro křídlovku (1966) vychází katit (1945). Následovala husitská trilogie z Hrubínovy básně o lásce dvou mladých – Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem, dodnes lidí. O Vávra se považuje za autoritativnípatřící k promítaným velkofilmům. Tato ho režiséra, který po napsání scénáře má slavná éra našich dějin, kterou upálením vytvořenou představu, kterou „vnucuje“ Jana Husa zažehla katolická církev, je hercům. Po listopadu 1989 přestaly dotace dnes trnem v oku každá zmínka o její vě- filmařům a došlo k velmi podivné privati-

zaci. Do kin se valil převážně západní brutální odpad. Posledním Vávrovým filmem byla Evropa tančila valčík. Ve své autobiografii Podivný život režiséra rekapituluje prožitý dlouhý život – úspěchy i prohry, herečky, které ho inspirovaly, které prošly jeho filmy i postelí. Mnohé z nich významně ovlivnily život režiséra. V posledních desetiletích byla Vávrovou partnerkou o 40 let mladší režisérka Jitka Němcová. Významná je Vávrova pedagogická činnost na FAMU, která se ve své době stala světovou líhní kvalitních filmařů. Její ojedinělost, vyvážené spojení teorie a praxe, akcent na všeobecnou vzdělanost byly cenné devizy. Proto zde také vznikla tzv. nová vlna. (pn)

195/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Válka skonãila, otazníky zÛstaly (6)

• Beztrestnost fa‰istick˘ch ‰piãek za sluÏby USA Někdejší ministr německé spolkové vlády Seebohm sliboval na tradičních revanšistických srazech svým soukmenovcům, že příští Sudety budou „bez komunistů a Čechů“. Mohl si to dovolit, jak ukazují dokumenty z archivů. Už těsně po válce naši někdejší západní spojenci úzce přilnuli k poraženým fašistům. Poloha nově vzniklého Československa byla a dodnes je klíčová. Navíc jako jediné v této části Evropy se nezpronevěřilo demokracii. Avšak Hitlerovo učení a plány nalezlo oddané stoupence mezi Němci usazenými v Československu. Byla tu založena čs. pobočka NSDAP. Pod pláštíkem tělesné výchovy pracovala pro rozbití ČSR. Proti vystoupili jen zdejší komunisté, němečtí sociální demokraté a křesťanští socialisté, kteří se přimkli k českým demokratickým stra-

nám. Pro prokázanou velezradu byla NSDAP v ČSR zakázaná. Její členové se však organizovali v Sudetendeutsche Heimatsfront (zal. 1933). Její vůdce liberecký Konrád Henlein hlásal loajalitu k republice, avšak udržoval úzké styky s Německem. Ke svým cílům využíval bídu v horských krajích i nezaměstnanost. Pořádal okázalé tábory lidu a získával nacionalisty. Název strany byl jako nedemokratický v r. 1935 zakázán, odbočka NSDAP dostala název Sudetendeutsche Partei. Přitom Němci měli jako menšina v ČSR úplZnûní mnichovské dohody obdrÏela na‰e vláda aÏ 30. záfií 1938. âe‰i v 1. sektoru obsazování nacistick˘mi vojsky mûli pouze jeden den na sbalení nejnutnûj‰ích vûcí a odchod do vnitrozemí. Pováleãn˘ odsun NûmcÛ byl ãasovû milosrdnûj‰í.

nou rovnoprávnost a moc odpovídající jejich početní síle – školy až po vysoké, úřednická místa ve státní a veřejné správě. Navíc zde měli výhody demokratického státu na rozdíl od totalitního souseda . Od konce r. 1935, kdy se stal po Masarykovi prezidentem E. Beneš, stále více vystupovalo do popředí nebezpečí ozbrojeného konfliktu. Němci a jejich bojůvky začali násilně provokovat a zasahovat na našem území. Protistátní činnost SdP, Strany ľudové a Poláků na Těšínsku si vynutily bezpečnostní opatření na obranu státu. Hitlerovým skrytým cílem bylo zmocnit se bohaté a úrodné Ukrajiny. Jenže cesta vedla přes ČSR. Němci v Čechách byli celé století připravováni svými politiky na připojení k Říši. Hitler ve svých projevech neopomněl stále zdůrazňovat neustálý útlak menšiny u nás. Bohužel našel své posluchače v řadách politiků u našich spojenců v Anglii a Francii. Ti ochotně podepsali mnichovskou dohodu s Hitlerem, a tak otevřeli cestu fašismu do celé Evropy. PAVEL NOVÁK

• Spoleãné nûmecké a americké zpravodajské sluÏby Sedmdesáté výročí vítězství spojenců nad nacistickým Německem ve druhé světové válce bylo ve všech sdělovacích prostředcích vzpomenuto. Menší pozornost, snad z taktických důvodů, byla již věnována návaznosti na studenou válku, případně další možný vývoj, který již začíná mít hrozící obrysy. Vysvětlení lze nalézt v samotném průběhu německé kapitulace, která naznačila, kam tento vývoj bude směrován. Záměrně opomenutý akt o průběhu kapitulace Německa dostatečně dekódoval poslání americké tajné služby a úlohu německé tajné služby, což se promítlo i do současné politické a zejména vojenské orientace. Českou náturou není pozitivně vnímáno, že mnohé země mající své vojenské kontingenty v NATO, by měly mít za vzory válečné zločince typu: Reinhard Gehlen, Adolf Heusinger, Hans Speidel, Hermann Foertsch aj. Přesto se to stalo faktem. Tato skutečnost nejen mnohým politikům, ale i domácím vojenským specialistům, jako fakt unikla. Opomněl ji i Ústav pro studium totalitních režimů, založený k vědeckému zkoumání a objasňování totalitních režimů. Vědeckost omezil jen na pozdější zpracovatelsky schůdnější období, širší záběr, zahrnující období druhé světové války byl vyloučen, což od existujícího personálního obsazení nebylo ani možné oče-

kávat. Přitom poznatky o úloze válečných zločinců nebyly skrývány či utajovány, ba naopak mnohými přímými účastníky byly s velkou pompou publikovány. Tak například uznávaný důstojník armády USA James H. Critchfield, vlastním jménem James Marshall, autor knihy „Operace Pullach“, považován za úspěšného pracovníka CIA, popisuje, jak po skončení druhé světové války, v symbióze s nacistickými generály R. Gehlenem, A. Heusingerem, H. Speidelem a H. Foertschem aj. se spolupodílel na založení Severoatlantického paktu NATO. Jak dále uvádí, vše se dělo z podnětu amerického prezidenta Harry Trumana a německého spolkového kancléře Konrada Adenauera. Nelze opomenout, co autor v „Operaci Pullach“ zdůrazňuje, že o prorůstání obou tajných služeb: na jedné straně vítězů (USA), na čemž se měl podílet i autor – americký plukovník James H. Critchfield – a na druhé straně zpravodajci poraženého nacistického Německa – skupina německých důstojníků okolo gen. R. Gehlena, který byl již v červenci 1945 dopraven do vyšetřovacího centra 12. skupiny armád USA ve Wiesbadenu. Důvod byl jasný. O Gehlenovi – jako veliteli oddělení „Fremde Heere Ost“ (Cizí vojska východ) – a jeho skupině se vědělo, že disponují informacemi o sovětské vojenské síle. P/o zjištění Gehlenovy

Kdo bombardoval Mladou Boleslav? Přetrvávající rusofobie nových rádoby historiků mne nutí vzpomenout na bombardování Mladé Boleslavi 9. května 1945. Prožil jsem tento den jako osmnáctiletý rodák v Kosmonosích, vzdálených dva kilometry od tohoto města. Lživá tvrzení, že ono bombardování provedli sovětští piloti, vyvrací skutečnosti, kterých jsem byl očitým svědkem. Koncem dubna roku 1945 jsem utekl z „totaleinsatzu Technische Nothilfe“ (totálního nasazení z technické nouzové pomoci) domů do Kosmonos. V květnové revoluci jsem fungoval jako spojka revolučního národního výboru, jehož členem byl i můj otec. Byl jsem u toho, když naši partyzáni vedení Josefem Folprechtem odzbrojili malou místní německou posádku. Několik zbraní nám ponechali a ostatní odvezli do svého úkrytu. Brzy nato došel na obecní úřad rozkaz mladoboleslavského hejtmanství a gestapa. Místním samosprávám se v něm nařizovalo, aby všichni čeští občané pod pohrůžkou smrti odevzdali do 7. května do 17 hodin všechny zbraně. Kdo tak neučiní, bude zastřelen. Stejně tak každý rukojmí. Následovat pak bude bombardování Mladé Boleslavi.(!) Pod touto pohrůžkou vrátili partyzáni ukořistěné zbraně. Ty se tak dostaly zpět do rukou německých vojáků. Ihned začaly prohlídky dům od domu. Vojáci nic nenašli. Ale zajali deset rukojmí – mezi nimi i mého budoucího tchána Karla Mandlíka. Rukojmí Jaroslav Janoušek byl při tom postřelen do nohy. Den nato jsme získali informaci, že se k nám blíží německý tank z Milovic. Proto

jsme přehradili silnici u kovárny pana Rudy připravenými kmeny stromů. Tank skutečně přijel. U barikády se zastavil a pak se otočil zpět. Při tom jeho kanón vyryl rýhu do kovárny, která zde zůstala dlouhá léta. Pak přišel 9. květen. S kamarády jsme se vypravili ke hřbitovu vyhlížet, zda se dočkáme příjezdu Rudé armády od Liberce. Marně – ta k nám přijela až v dalších dnech. Zato jsme uviděli přílet skupinky letadel ze směru od Letiště Mladá u Milovic – bez výsostného označení. Začalo bombardování jak protilehlých okrajů města, tak i Železné ulice – obchodů i činžovních domů – v obchodním centru. O hrůzných zážitcích nám později vyprávěl můj strýc Alois Gotvald, který si na zbytek života odnesl zdravotní následky a bratranec mé budoucí ženy Václav Zajíc. jako pekařský učeň rozvážel v Železné ulici pečivo. Tlaková vlna ho srazila s kola. V šoku se dal na útěk. Nikdy nepochopil, jak se dostal do svého rodiště Malobratřic u Kněžmosta – asi dvacet kilometrů od místa bombardování. Mám zato, že mnou uvedené skutečnosti, kterých jsem byl očitým svědkem, vyvrací lživá tvrzení o vině sovětských pilotů. Ti 9. května s celým pokrokovým světem slavili Den vítězství nad nepřítelem. Jejich lživá osočování má sloužit jen k neustálému rozněcování nenávisti k našim slovanským bratřím. Rudé armádě Sovětského svazu nemůžeme nikdy zapomenout – i přes pozdější problémy – že náš národ zachránili před likvidací podle Heydrichova plánu „konečného řešení české otázky“. JAROSLA PRŮŠEK Hradec Králové

náklonnosti ke spolupráci se Spojenými státy nebylo pochyb, že se otevřely podmínky pro vytvoření společné americko-německé tajné služby. Gehlen, při své ochotě spolupracovat s Američany, si dal podmínku americké podpory pro rozvinutí jeho projektu, což mu bylo přislíbeno. Vlastní činnost, jak výzvědné spolupráce obou tajných služeb, tak i tvořící se německé Gehlenovy zpravodajské služby, probíhaly již po podepsání kapitulace Německem, se zaměřením a s cíli proti sovětské armádě a spojencům, tedy i proti Československu. V této souvislosti americký štáb v Oberurselu také souhlasil se začleněním Hermanna Bauna do „operace Rusty“, vztahující se k rozvinutí intenzivního náboru agentů, pro získávání informací o sovětských ozbrojených silách. Generálové z této skupiny byly známé osobnosti, proto se nelze divit, že například Heusinger se Speidelem a jiní, byli mnohokrát předvoláni k hlavnímu procesu Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jako svědci. Jejich ohrožení bylo mi-

nimální, měli jistotu, že nikdo z důstojníků německého generálního štábu nebude obžalován. Přesto, jak autor popisuje, generálové při svědectví měli zvláštní pocity. Málo přesvědčivé je autorovo zdůraznění, již v „Úvodu knihy“, že nikdo z přibližně 150 bývalých důstojníků generálního štábu německého wehrmachtu nebyl pachatelem válečných zločinů. To bylo umocněno také skutečností, že americko-německá spolupráce byla již v plném rozmachu s pozitivními výsledky. Bylo tedy zcela vyloučeno, že by norimberský tribunál i při případném zjištění závažných poznatků o válečných proviněních měl dostatek sil k zahájení soudního řízení s důstojníky, na nichž stála existence aliance NATO, či některá ze zpravodajských služeb. Případně zjištěné poznatky o provinění musely zůstat stranou. Co je pro evropské, ale i světové dějiny spíše výjimečné, je proměna nacistického Německa z nepřítele, ve spojence Spojených států a Západu. Přitom nejtragičtější je, že USA již v době kapitulace Německa vytvářely nejpříznivější podmínky pro plně-

ní Gehlenova projektu na pokračující protisovětskou, ale i protičeskoslovenskou zpravodajskou činnost. Prostě, nacističtí generálové měli přednost před americkými válečnými spojenci. Je to vážný poznatek o upřímnosti plnění spojeneckých závazků Spojenými státy ve druhé světové válce, ale i po jejím skončení. Pro naši veřejnost zůstává i nadále nezodpovězena otázka, které vojenské vzory byly předurčeny pro naši armádu a vstup do NATO. Dnes, kdy si připomínáme 70. výročí od vítězství ve druhé světové válce, jsme ve výčtu událostí dosud opomíjeli jednu podstatnou skutečnost, a tou je bilancování plnění spojeneckých závazků. Jistě by to přispělo k pozitivnějšímu hodnocení našich současných spojenců. Je to zároveň i varováním pro současnou situaci v Evropě, zda se za hrozícím nebezpečím putujících uprchlíků neskrývá závist konkurenceschopnosti Evropy, a proto jí musí být naordinován rozkol. ČENĚK M. KADLEC

Osvobozování Vsetína Otec byl obuvníkem a zemědělcem. Bydleli jsme v selském stavení se stodolami a chlévem na Dolní Jasénce. Mně bylo tehdy 14 let. Začátkem května otec předpovídal brzké osvobození od fašistů. Abychom osvobozovací boje o Vsetín přežili, otec zazdil okna do sklepa a udělal také další opatření. Do sklepa jsme přinesli jídlo, pití a věci k přežití bojů. Ve čtvrtek 3. května odpoledne jsem se šel s otcem podívat na pole na Hrbové. Odtud je dobrý výhled na Vsetín. Při tomto pohledu jsem si všiml, že v bývalé továrně Káblovka, nyní v místech současné JOSTY, stojí tři německé lehké tanky. Otec říkal, že je opravují nebo je schovali, aby mohli ze zálohy zaútočit. Z pole jsme se odebrali před Březáčkovo uzenářství, nyní obchod Bambino. Zde stála početná skupina vsetínských vlastenců, kteří s radostí a také s posměchem se dívali na německé treny s koňmi, jak utíkají před osvoboditeli směrem na Bobrky a Valašské Meziříčí. I to bylo předzvěstí brzkého osvobození. K večeru jsem si všiml, jak po hřebeni dolní části Čupu (tehdy vykácený les) sestupuje skupina asi deseti partyzánů do Jasénky. Od pěti lipek na Vlkošce (nyní nad Hvězdárnou) jsem viděl, jak Němci ničí nádraží: koleje, výhybky, viděl jsem i kouř. Noc ze 3. na 4. května jsme prožili ve sklepě ze strachu z bojových akcí a před německými represemi. V pátek ráno 4, května bylo velice pěkně, sluníčko svítilo a bylo teplo. Od středu města byla slyšet střelba. Otec říkal, že partyzáni chrání Štefánikův most a také most před Březáčkovým řeznictvím před zničením od německých vojáků. Ulice Dolní Jasénky byla liduprázdná. Soused bydlel u pana Karla Sadily, šel nakupovat chléb na snídani a nedo-

šel. Kulka fašistů ho zasáhla a na místě zemřel. Střelbu jsem poslouchal u domovní branky nad cestou. Bylo asi po deváté hodině a zaslechl jsem svištění dělostřeleckých granátů. Vypáleny byly od Ústí a čtyři spadly na Prcínovu louku na Vlkošce. Z toho jsem dostal strach. Lehl jsem na zem, pak asi dvacet metrů jsem po čtyřech lezl po zemi v domnění, že další granáty spadnou kolem mne a na chalupu. Na rohu našeho domu jsem se postavil – vtom jsem zaslechl, že někdo v horní stodole štípe dříví. Bez rozmyšlení jsem tam utíkal a uviděl jsem sestřenici Vlastu Laštovicovou. Zakřičel jsem na ni: „Vlasto, je zle, pojď se ukrýt do sklepa.“ Chytil jsem ji za ruku a rychle jsme utíkali do domu a do sklepa. Jsme na prvních schodech a uslyšeli jsme velkou ránu, až se barák otřásl. Po chvilce, když byl klid, byli jsme se podívat, co se stalo. Uviděli jsme zničený vikýř seníku od tříštivého dělostřeleckého šrapnelu. Pod vikýřem ve stodole před malou chvílí byla Vlasta. Byl jsem šťastný, že jsem sestřenici svým rychlým rozhodnutím zachránil život. Na Jasénce byla slyšet střelba. Další chvíle jsme prožívali ve sklepě. Občas jsme vylezli ven na zvědy, co se děje na Jasénce a v okolí. Já, zvědavý ogar, jsem byl u toho. Slyšeli jsme střelbu od města a také rachot kulometů na Jasénce. U chodníku na Vlkošce byli zastřeleni dva němečtí vojáci. Kolem 16. hodiny odpoledne jsme opět byli na zvědy, co se děje. K našemu milému překvapení jsme viděli na Bečevné nad nádražím sestupující československé vojáky. Vtom jsme uslyšeli rachot kulometů poměrně blízko našeho domu. Hned jsme se schovali do sklepa. Jak střelba přestala, vylezli jsme opět ven a viděli jsme, jak od východu našeho domu přes Prcínovou louku na Vlkošce sestupují českoslovenští vojáci

– byli jsme šťastni, jsme svobodní, radostí jsme slzeli. U domu Václava Petráně jsme uviděli československé vojáky a sousedy. Nemeškali jsme, vzali jsme pagáčky a pití a šli také vítat osvoboditele. Podávali jsme jim ruce, objímali jsme je, radostí jsme brečeli. Naši vojáci byli dary překvapeni. Za pár minut přišel k nám čsl. důstojník a řekl: „Vy zde oslavujete a na Čupě je kulometné hnízdo Němců.“ Hned jsme se rozprchli do sklepů a vojáci útočili na Čup a Bobrky. Když jsme byli v domě, uslyšeli jsme dopady tří dělostřeleckých šrapnelů deset metrů nad naší zahradou. Byly vystřeleny od Bobrků. Asi kolem 17. hodiny jsem stál s rodiči a dalšími vlastenci před Březáčkovým uzenářstvím. S velkou radostí, nadšením, jásotem a květinami jsme vítali osvoboditele. Na tyto chvíle nikdy nezapomenu. Vlály československé vlajky, vlála i na našem domě. Byli jsme všichni šťastni, že jsme opět svobodni. Naše rodina byla velmi povděčná, když u nás v domě mohli přes noc odpočívat dva čsl. vojáci. Osvoboditel města Vsetína armádní generál Karel Klapálek řekl, že takové srdečné a vřelé přivítání osvoboditelů od civilního obyvatelstva se jim za celou válku nikde nedostalo, pouze na Vsetíně a v Praze. Protože si vážím vybojované svobody, protože si vážím všech padlých čsl. vojáků a také vojáků Rudé armády při osvobozování města Vsetína, chodím pravidelně 4. května v Den osvobození našeho města na městský hřbitov, abych se poklonil všem vojákům a vlastencům, kteří položili své životy, abychom mohli žít svobodně bez německých okupantů.¨ VIKTOR SPURNÝ, Vsetín

Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

195/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

Bez Ruska nemÛÏe Evropa vyfie‰it své problémy Prohlásil to generál polní maršál Petr hrabě Lacy, velitel ruského expedičního sboru r. 1734. Starý maršál a princ Evžen Savojský varoval Vídeň před nebezpečím války s Francií, která začala usilovně zbrojit a doplňovat armádu. Nakonec stejně Paříž vyhlásila Vídni válku. Císaře Karla VI. hodili přes palubu téměř všichni jeho dosavadní spojenci. Na základě rusko-habsburské smlouvy z roku 1726 zasáhl do evropských válečných her i ruský expediční sbor. V polovině srpna 1735 se před Mohučí objevilo 13 000 vojáků ruské elitní pěchoty, doprovázené 20 setninami povětšinou donských kozáků. Přišli do rozhádané Evropy, v níž si panovníci nedokázali vyřešit své spory bez účasti ruských ozbrojených sil. V červenci roku 1735 prošla ruská vojska cestou k Rýnu přes Slezsko a Čechy. Obyvatelstvo střední a západní Evropy si v té době představovalo Rusy jako divoké barbary oděné do kůží a pojídající syrové maso zabitých zvířat. Místo toho se Češi i Moravané potkali se spořádanou ruskou armádou a velícím důstojnickým sborem inteligentních mužů. Pjotr Pjotrovič Lacy byl vysoce vzdělaný důstojník irského původu, oblíbený jak u vojska, tak v každé evropské společnosti. V Praze se stal miláčkem vznešených dam a častým hostem šlechtických salonů. Ruská vojska tábořila u Zbraslavi, poblíž zámku, kde byl postaven perfektně organizovaný polní tábor a ležení. Generál Lacy bydlel na zámku. Na jeho počest uspořádala pro něj pražská smetánka slavnostní plavbu po Vltavě. Generál Lacy pak na oplátku uspořádal pro Pražany vojenskou přehlídku. Kozáci předvedli skvělé jezdecké umění a džigitovku. Tak tohle viděli Pražané poprvé, ale ne naposledy. Slavnost byla zakončena hostinou a ohňostrojem. Bylo to všechno nezvyklé, protože v Čechách se vždy i spojenecká, ba i vlastní vojska chovala hůř než nepřítel. Generál Lacy byl po rýnském tažení povýšen na generála polního maršála.

Maršál Suvorov v Čechách Počátkem dubna roku 1799 odjel Suvorov z Vídně na italské bojiště, kde převzal velení nad koaličními vojsky. Ruská vojska se zde mimořádně vyznamenala. Donští kozáci předvedli svoje hrdinství v bitvě u Novi, kde „konali divy udatenství“. Po boku ruských kozáků bojovali v Itálii také čeští vojáci v rakouských jezdecko-dragounských a kyrysnických plucích. Někteří z nich byli za svou statečnost vyznamenáni ruskými medailemi, a to přímo z rukou generalissima Suvorova. Intriky, záludnost a snaha Vídně využít ruskou armádu pro své strategické plány v Itálii vedly nakonec k roztržce nejenom se Suvorovem, ale i s carem Pavlem. Ten pak vydal rozkaz, aby se ruská vojska vrátila domů. Dne 13. listopadu 1799 oznámil Suvorov císařské dvorské kanceláři ve Vídni, že povede svá vojska do Čech, aby císařské úřady zajistily dle platných smluv zásobování a ubytování vojska. Vzhledem na vyčerpanost vojska stanovil Suvorov patnáctidenní odpočinek v Čechách. Kozáci v bitvách utrpěli mnoho ztrát na lidech a ztratili polovinu koní. Trpěli nejrůznějšími nemocemi, proto byl pobyt v Čechách pro ně vysvobozením. Přes Klenčí, Plzeň a Beroun došli až do Prahy.

Nechtěli krvácet za Rakousko V Plzni oslavili ruští vojáci 17. prosince svátek sv. Mikuláše. Maršál vykonal na hlavním náměstí vojenskou přehlídku a spolu s generalitou se zúčastnil slavnostní bohoslužby v chrámu sv. Bartoloměje. Přehlídka, na které na sebe opět upozornili donští a uralští kozáci, byla pokládána za historickou událost , která neměla od 17. století obdoby. Do Prahy dorazil Suvorov 20. prosince ráno. Doprovázen pražskou elitou odebral se Novou alejí (dnes Národní třída) do své rezidence ve Wimmerově domě. Hostitelem Suvorova byl podplukovník ve výslužbě pětatřicetiletý Jakub Wimmer. Zde Suvorov setrval za bohatého společenského programu až do 28. ledna. Kozácká eskorta každý

Kozáck˘ dûda Mráz opût v Praze V Ruském středisku vědy a kultury v Praze na Zátorce byl 16. prosince 2015 opět s nadšením přivítán Kozácký děd Moróz. Nechyběla ani Sněhurka a dokonce tam s koštětem vlítla i baba Jaga. Atamanská Jolka proběhla, jako už tradičně, napřed v českém duchu s divadélkem. Se souborem kozáci Vltavy jsme si zazpívali ruské i české koledy. Děda Mráz

pak rozdal dětem dárky, samozřejmě za básničku, což všechny děti s nadšením zvládly. Tancovalo se kolem Jolky, sváteční atmosféru si užívali nejen děti, ale i dospělí. Zúčastnili se i naši váleční veteráni a jako vždy i režisér Jiří Mařas. Už zbývá jen poděkovat za krásně prožitý předvánoční čas a těšit se na příští rok. (nw)

âesko bylo jeho láskou Raisa Filipčikova, ruská bohemistka, poděkovala Slovanské vzájemnosti za vzpomínku, kterou zářijové číslo našeho časopisu věnovalo památce prof. Sergeje Vasiljeviče Nikolského. Tento významný bohemista, který se celý život věnoval české literatuře, zejména Karlu Čapkovi a Jaroslavu Haškovi, zemřel loni v Moskvě 4. července ve věku 92 let. V dopise, který z Moskvy přišel už v novém roce, paní Raisa píše: O Sergeji Vasiljevičovi bylo po jeho smrti řečeno mnoho dobrých a významných slov. Žila jsem po jeho boku téměř 59 let a mohu dosvědčit, že to

byl nejen velmi talentovaný, ale i velmi lidský člověk, pro něhož bylo Česko, jeho dějiny, kultura a umění láskou a osudem. S každým číslem Slovanské vzájemnosti, které z Prahy dostával, opakoval, že se nevzdává naděje, že se ještě jednou do Prahy podívá. Jak paní Raisa uvádí, začal se naléhavě vracet k problematice česko-ruských slovanských vztahů. Bohužel mu to však nedovolilo jeho zhoršující se zdraví. Dopis uzavírají slova díků za přátelství, které Sergeji Vasiljeviči projevovala Slovanská vzájem(zh) nost.

Pravá tváfi monsignora Halíka Kněz, teolog, sociolog i publicista, především velký přítel Václava Havla, který vykřikoval heslo o lásce a pravdě. Jak to vypadá s jejich láskou a pravdou vidíme všichni. Za to tenhle farář získal prestižní Templetonovu cenu, bůh suď. V Magazínu Práva 23. prosince 2015 vyšel s ním rozhovor o Tajemství Vánoc, pochybování i Zemanovi. Celkem by to člověk bral, až na ten závěr. Cituji: „Proto na kolenou prosím, odmítejte hloupé a nebezpečné výroky o islámu, jaké pronášejí nejen nahnědlí ‚konvičkovci‘, ale i Miloš Zeman, nechcete-li nahrávat ďábelskému plánu islamistů. A pak je strašně nebezpečné – a to naštěstí prezident Zeman nedělá, abych o něm řekl také něco pozitivního – zahrávat si s myšlenkou rozbití EU.

To by velmi vyhovovalo i u nás na internetových sítích všudypřítomné propagandě Putinova Ruska, jehož pravoslavný fundamentalistický mesianismus není o nic lepší a o nic méně nebezpečný než ten islamistický.“ To se toho Ruska musí někdo hodně bát, když se neštítí takové hanebné řeči hlásat do světa. Dobrou odpověď dostal od Dr. Rajko Dolečka v Právu 4. ledna 2016, o bombardování Jugoslávie, o Kosovu i partyzánském boji Srbů za 2. světové války. Srbové jsou pravoslavní a nejen Srbové a Rusové. A co paní kancléřka Merkelová? „Země vždy těží z vydařeného přistěhovalectví.“ Jakou šanci pro zítřek připravuje Německu a celé Evropě? (nw)

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

den doprovázela Suvorova na jeho vyjížďkách. Maršál měl sebou i svého syna Arkadije Alexandroviče, který byl ubytován Na staré aleji v Toskánském paláci (dnes Na Příkopech ve Slovanském domě) V Suvorovově sídle pracoval též ruský generální štáb. Ale již v prvních dnech se začala měnit politická situace. Po různých diplomatických jednáních s Anglií se splnilo přání Vídně a car odvolal svůj příkaz k odchodu vojsk., Nařídil Suvorovovi, aby zůstal přes zimu v Čechách a vyčkal jeho dalších příkazů. Vídeň a Londýn počítaly s tím, že Rusko opět ponese hlavní tíhu vojenských operací proti Napoleonovi. Požádaly cara, aby posílil svá vojska aspoň o 130 000 mužů. A tak v polovině ledna přišly z Ruska do Čech další oddíly, spolu s nimi i další kozáci z Donu a Uralu. Čechy se měly stát nástupištěm koaličních vojsk v dalším tažení proti Francii. Vídeň a Londýn nebyly stále dost přesvědčeny, že Suvorova získaly pro svoje plány, tak ho všemožně v Praze rozmazlovali hostinami, koncerty a všelijakými slavnostmi. Jejich vliv na maršála však ukončil okamžik, kdy císař František I. vyslal do Prahy vojenskou misi, která se netajila tím, že dvorní válečná rada má jiné plány na tažení proti Francii. Podle nich by pod rakouskou správou zůstala celá severní Itálie, zatímco by Rusové zadržovali Francouze v Porýní. Řečeno jasně: Rusové měli krvácet za rakouské zájmy a dopomoci Vídni stát se za pomoci Londýna mocenskou protiváhou Paříže. Odkrytí pravých plánů Vídně a neomalená změna v jednání se Suvorovem vedlo ke ztrátě důvěry ve spojence nejenom u Suvorova, ale i u Pavla I. Ten po maršálově zprávě o jednání s rakouskou vojenskou misí otevřeně napsal, aby maršál žádné návrhy Vídně nepřijal. V polovině ledna 1800 vydal Imperátor rozkaz, aby se ruská vojska neprodleně vydala domů. Když generalissimus Suvorov opouštěl 28. ledna 1800 zasněženou Prahu, jel před jeho kočárem oddíl uralských kozáků a ekvipáž uzavírala doprovodná jednotka donských kozáků spolu s Kalmyky. Před svým odjezdem z Prahy předal Suvorov velení celého ruského vojska v Čechách svému příteli a spolubojovníkovi generálu pěchoty A. G. Rosenbergovi. Historie hovoří jasně, avšak v dnešní době se stará dobrá Evropa ještě stále nepoučila, že potřebuje Rusko celý svět. NATAŠA WEBEROVÁ

Blahopfiejeme! ● Vladimír Šulc z Hradce Králové oslavil dne 5. ledna 90. narozeniny. ● Jiří Opršal v Praze bude slavit 84. narozeniny 4. února. ● 86 let se dožívá náš bývalý šéfredaktor, místopředseda Slovanského výboru ČR a vzácný člověk Zdeněk Hoření dne 9. února. ● V Hodoníně oslaví 70. narozeniny 11. února Milan Kučera. ● Oldřich Baťka z Liberce bude slavit své 69. narozeniny také 11. února. ● V Praze se dožívá 92. narozenin 19. února bývalá aktivistka, účastnice Slovanského sjezdu v roce 1998 Jindra Nováková. ● Miroslava Svobodová ve Valašském Meziříčí se dožívá 86 let 19. února. ● Také ve Valašském Meziříčí bude slavit 26. února 75. narozeniny Oldřich Indrák. ● František Voborský oslaví 74. narozeniny 27. února v Táboře. Všem jmenovaným i nejmenovaným oslavencům blahopřejeme!

NበÏalov Od rodiny jsme se dozvěděli smutnou zprávu, že dne 1. prosince 2015 zemřel v Pardubicích František Dosoudil. Byl dlouholetým členem SV ČR, aktivním členem Celostátní rady, často přispíval svými články do Slovanské vzájemnosti. Pracoval i v NR KČP a ve Svazu bojovníků za svobodu. Čest jeho památce! Předsednictvo SV ČR a redakce Slovanské vzájemnosti

Chrám sv. Michala, téÏ karpatsk˘ kostelík Tento kostelík se nachází v lese na stráni pod Strahovem. Je to celodřevěná stavba tzv. bojkovského typu, postavená v druhé polovině 17. století v obci Velké Loučky u Mukačeva, prodán do Medvědovců na Ukrajině. V roce 1929 byl kostelík rozebrán, převezen a znovu postaven v Kinského zahradě v Praze. Rusíni ho jako typickou lidovou stavbu Podkarpatské Rusi věnovali Praze, která tehdy byla též jejich hlavním městem. Slavnostní předání chrámu obyvatelům Prahy proběhlo 10. září 1929. Ceremoniálu byli přítomni představitelé města Prahy, guvernér Podkarpatské Rusi Dr. Anton Beskyd

a krojovaní občané Medvedovců. Chrám se stal součástí sbírek národopisného oddělení Národního muzea v Praze. Počátkem roku 2008 získala tento chrám do užívání Pravoslavná církev českých zemí a na Slovensku, resp. Rumunská pravoslavná církev. každou neděli a každé pondělí se zde koná sv. liturgie. Zde i ve svátek sv. Michala probíhá přísaha nových členů Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska. Stojí za to tento starobylý kostelík navštívit. Dýchne na vás staletí a ocitnete se v úplně jiném světě. Není tam zavedena elektřina, pouze svíce ozařují nádherné (nw) umění našich předků.

Zavedení pfiímé volby prezidenta republiky Změna Ústavy ČR, která by zavedla volbu prezidenta přímo občany, začala být na vládní úrovni připravována již koncem roku 2010. Vzhledem k tomu, že tento návrh prošel, Česká republika se stala třináctou zemí Evropské unie, které přímou volbu hlavy státu mají. Z těchto států má silné pravomoci pouze francouzský prezident. V polovině roku 2011 se ukázalo, že u různých politických sil existují rozdílné názory na to, zda se způsobem volby prezidenta republiky nezměnit také jeho pravomoci. ODS chtěla jen změnit způsob volby, ČSSD však trvala na tom změnit i jeho pravomoci. Avšak podle bývalých předsedů vlád Miloše Zemana a Jana Fischera byly tyto rozpory pouze záminkou, aby přímá volba prezidenta republiky schválena nebyla. Nakonec však Poslanecká sněmovna návrh schválila, také Senát návrh 8. února 2012 přijal a 17. února 2012 jej podepsal prezident Václav Klaus. Nový způsob volby hlavy státu vstoupil v účinnost 1. října 2012. Téhož dne pak předseda Senátu Milan Štěch vyhlásil termín prvního kola volby. Volba prezidenta se provádí stejně jako volba do Senátu. Jistě máme všichni ještě v živé paměti duel Miloš Zeman – Karel Schwanzenberg. Štěstí pro náš národ, že mohl rozhodnout. Při stávající politické garnituře, kdy se politici mezi sebou handrkují a občany nepotřebují, jen když jsou volby do parlamentu, by původní varianta byla ka-

tastrofou. Jen si vzpomeňme, jak kníže Schwarzenberg napadl prezidenta Edvarda Beneše. Díky pádné odpovědi nedávno zemřelého generála Alexandra Beera, dost původních voličů si včas uvědomilo, komu patří jeho hlas. Miloš Zeman byl zvolen hlavou státu 8. března 2013. Samozřejmě se to mnohým nelíbí a o slovní (i jiné útoky) není nouze. Nemusíme se vším s Milošem Zemanem souhlasit, avšak jedno je jisté. Prezident České republiky Miloš Zeman se nedá zviklat Západem a jde si za svým, tj. bojuje za zájmy nás všech. Mohli jsme se o tom přesvědčit při loňských oslavách Dne vítězství, kdy přes všechen nátlak přijal účast na oslavách v Moskvě. Můžeme se o tom přesvědčit i nyní, kdy se tvrdě postavil proti migrantům putujícím na pozvání paní Merkelové do Evropy. Jeho prohlášení v nedělním rozhovoru pro Blesk, že norský Barnernet (norská sociální služba) jsou gangsteři, má hodně co do sebe. „Unáší děti, je to nejodpornější gangsterský čin,“ řekl mj. Proti prezidentově obvinění, že vláda nic proti tomu nedělá, se premiér Bohuslav Sobotka ohradil, že během dvou let vláda udělala dost. Jistě si pan premiér neuvědomuje, co pro rodiče a děti v takové situaci znamená i jen jeden den, týden, měsíc. Natož dva roky. Přejme panu prezidentovi hodně zdraví a pevné nervy, hodně sil v nelehké pozici hlavy státu hájící svůj národ. NATAŠA WEBEROVÁ

Slovanské národy a nutná soudrÏnost rodiny Slovanské společenství utrpělo obrovské ztráty v době společenských konfliktů a tedy zejména za druhé světové války, kdy zahynul každý čtvrtý občan Běloruska a každý třetí ztratil někoho z členů rodiny. Zahynuly desítky milionů obyvatel Ukrajiny. S. Bandera mj. při prostřílení cesty na Západ přibral nejen tisíce Ukrajinců, ale i Čechů a Slováků. Celá velká města byla nacisty zpustošena a kdyby sovětská armáda při osvobozování Evropy za druhé světové války oplácela stejným dílem, tak na území bývalého Pruska by téměř nikdo nepřežil. Nejstrašnější jsou občanské války, kdy kromě tisíců mrtvých a zraněných přibylo plno psychicky postižených občanů. V současné době můžeme poznat tragické následky u dětí z Dětských domovů, které z různých důvodů nemohly žít v rámci původní rodiny. Snaha o záchranu vyřazené rodiny přinesla další tragédie, protože psychicky poškozený člověk musí být izolován od majoritní rodiny. To ukázala tragédie u nás, kdy byl zabit jediný syn pak opuštěné matky. By-

la zkázonosná snaha o záchranu nefunkční rodiny pomocí dětí z Dětských domovů, které po dosažení dospělosti hledaly uplatnění ve společnosti. Bez pomoci svého okolí to byla tragédie končící buď bezdomovectvím, gamblerstvím, narkomanií nebo i trestnou činností. Ve zmíněných domovech se jedná zhruba o tisícovku dětí, které ale mohou být buď k užitku společnosti a nebo naopak k její často nenapravitelné škodě. Tato situace je daleko závažnější v současnosti stěhování národů, kdy k nám jsou směrovány často nekulturní až primitivní národy, o jejichž příslušníky bychom se měli starat. V situaci krize rodiny, kdy máme primát v rozvodovosti, kdy po ztrátě křesťanské víry bylo toto nahrazeno mamonem a penězi získanými jakýmkoli způsobem. Další migrační přísun často nepřizpůsobivých etnik by mohl být pro zemi zkázonosný. Fungující rodina byla a zůstane pilířem společnosti. Bez fungující řádné rodiny nemůže žádný národ přežít. FRANTIŠEK TRUXA Jablonec n. N.

Panychida pfied velvyslanectvím RF Před Velvyslanectvím Ruské federace v Praze se konala 9. prosince 2015 od 16. hod. pietní vzpomínka na zmařené životy ruských občanů při teroristickém útoku na civilní dopravní letadlo nad Egyptem a sestřelené vojenské letadlo Turky. Před velvy-

slanectví byla předána kondolenční listina pro prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina. Akci řídila Radka Zemanová. Po ukončení pietního shromáždění vykonal panychidu pravoslavný kněz Ivan Hadrava. (nw)

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 195/2016, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Mirko Svoboda, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 25. 1. 2016. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.