SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

PafiíÏ: Na 200 zemí o záchranû klimatu Zemû

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.)

MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR

Dnes v ãísle LUÎIâTÍ SRBOVÉ BRÁNÍ (s. 2) DOMOVY 17. LISTOPAD 1939 NENÍ (s. 3) ZAPOMENUT SVùT PO ROCE

(s. 4)

KOSOVO A UNESCO

(s. 5)

V·ESTRANN¯ K. SVOLINSK¯

(s. 6)

SERIÁL: VÁLKA SKONâILA

(s. 7)

âLOVùK L. SVOBODA

(s. 8)

PafiíÏská konference V prosinci přijali zástupci 200 zemí světa klíčový dokument klimatické konference OSN, který má zavázat současné státy podniknout kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Jde o úmluvu, která byla podepsána už na summitu Země v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru. Většině čtenářů je známa jako Kjótský protokol z roku 1997, který stanovil právně závazné povinnosti pro rozvinuté země týkající se redukce skleníkových plynů. Tento protokol má být nyní nahrazen dokumentem z Paříže. Dohoda se finančně týká asi bilionu dolarů, ale teplotu Země sníží, žel jen minimálně – zhruba o 1,5 stupně. I tak jde o nesmírně závažný čin celosvětového významu. (zh)

ROČNÍK XIX

ČÍSLO 194, LEDEN 2016

CENA 10 Kč

Pfielet gripenÛ uvedl shromáÏdûní

Uctûní památky Ludvíka Svobody HROZNATÍN (od našeho zpravodaje). Tradičního setkání k uctění památky bývalého velitele 1. československého armádního sboru v SSSR a prezidenta Československé republiky u příležitosti 120. výročí jeho narozenin, se uskutečnilo v sobotu 21. listopadu 2015. Toto pietní shromáždění uspořádala Společnost L. Svobody spolu s krajem Vysočina, zdejší obcí, ČSBS, KČP a dalšími. Na prostranství u pamětního kamene před rodným domem L. Svobody se sešlo mnoho vlastenecky smýšlejících občanů z různých částí ČR a Slovenska. Po české a slovenské hymně zahájil slavnost předseda ČSBS Jaroslav Vodička. K pomníku položili věnce a kytice členové zúčastněných delegací. Věnec velvyslanectví Ruské federace položil generální konzul RF z Brna Alexandr Nikolajevič Budajev, který také ve svém projevu ocenil statečnost Svobody v boji proti německým fašistům. Za Slovanský výbor položili kytice předseda Jan Minář a tajemnice Eva Holečková, za Spolek českých novinářů předseda Pavel Novák. Význam L. Svobody připomněli i ostatní řečníci včetně myšlenek armádního generála a státníka. Primátor slovenského Svidníku Ján Holodňák připomněl vzácné chvíle s osvoboditelem této oblasti i jeho krásný vztah k regionu. Zaznělo, že Svidník jako jediné město v bývalé Československu se pyšní pomníkem L. Svobody. Na závěr shromáždění poděkovala za účast i vystoupení dcera prof. Zoe Klusáková-Svobodová a vnuk Miroslav přečetl některé z myšlenek jubilanta. pak následovala prohlídka rodného domu.

*** Za ostudné a zbabělé považuji bojkot tohoto pietního shromáždění nejvyššími představiteli státu a televizních stanic i dalších médií, kteří podlehli současné dehonestaci čestného člověka, jenž byl připraven položit svůj život za vlast v legiích, i v armádním sboru. Po volbě prezidentem v r. 1968 ho čekala osudová zkouška. jak zaznělo i v Hroznatíně, Ludvík Svoboda varoval L. Brežněva před použitím vojenské síly proti Pražskému jaru s tím, že by tento akt zničil dlouholeté přátelství obou států. Bohužel se to stalo. Po sovětské okupaci přijal nesnadný úkol zabránit krveprolití, vytvoření „dělnicko-rolnické“ vlády i zajistit návrat celé deportované skupiny ze Sovětského svazu. Díky své autoritě dosáhl v této době zřejmě víc než maxima možného. Tak jsme to tehdy chápali my, pamětníci, na rozdíl od málo znalých „historiků“ a papouškujících komentátorů. Stačí jen hledat a číst, nezaprodávat se! Řečeno s dalším čestným člověkem a vlastencem Čestmírem Císařem (protikandidátem v prezidentské volbě): „Kdo by si dnes, v časech bezbřehého žvanění a pisálkovství, troufal ho (L. S.) znectít, jednal by p o d l e.“ (el)

Noví ãlenové SâN Spolek českých novinářů přijal do svých řad nové členy. Členské průkazy také převzali spolutvůrci Slovanské vzájemnosti PhDr. Stanislav Hrzina a PhDr. Zbyněk Kuchyňka, CSc. Kolegům upřímně blahopřejeme. Redakční rada

Rozpad âeskoslovenska Mezi několika státními svátky v naší republice máme dva, které vedou k hlubšímu zamyšlení. Tím prvním je 28. říjen, kdy byl v Praze vyhlášen vznik Československé republiky. Tehdy byl přivítán s nadšením občanů nad znovuzískanou svobodou po staletích poroby v rakouské monarchii. Zákon o zřízení samostatného československého státu vydalo 28. října 1918 neprodleně Předsednictvo Národního výboru a v Praze došlo k převzetí státní moci, kdy historickou úlohu sehráli ti, kdož byli později označováni za „muže 28. října“ – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Vavro Šrobár. Završilo se neutuchající houževnaté úsilí těch, kdož právem jsou nazýváni zakladateli Československa – T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rasti-

slava Štefánika. Jejich počin i dílo si zasluhuje i po mnoha generacích hlubokou úctu a vděčnost, i když nepřetrvalo do současnosti. Co se nepodařilo zničit zlovolným diktátem v Mnichově a okupanty za druhé světové války, bylo definitivně odhozeno legitimní likvidací československého státu v průběhu roku 1992. Nezměrná a neomluvitelná je odpovědnost těch, kdož ve vysokých ústavních funkcích rozpadu státu nezabránili, ale na něm se dokonce podíleli, aniž by umožnili občanům vyjádřit svou vůli ve formě referenda. Po zániku Československa tak máme nový státní svátek – Den obnovy samostatného českého státu, když Česká republika vznikla 1. ledna 1993 rozdělením na dva samostatné státy. Pocit sounáležitosti Čechů

a Slováků se však zlikvidovat nepodařilo. Vztahy obou států jsou nadstandardní a přátelství mezi českým a slovenským národem přetrvalo. V průběhu času dochází v dějinách k rozpadu státních útvarů. Někdy se o něj zaslouží diplomatická řešení v poválečném světě, někdy, jak tomu bylo např. u rozpadu Jugoslávie, zahraniční agrese. K rozpadu vedou občas i příčiny vnitrostátně nazrálých neřešených problémů spolu s neodpovědností příslušných představitelů státní moci, jak tomu bylo i při zániku SSSR. U nás si mnozí rozpad státu připomínáme i každého 1. ledna, i když pocit národní hrdosti a vlastenectví nám velí: přičiňme se o rozkvět našeho českého státu, když Československo je minulostí! doc. MIRKO SVOBODA

chodu. Bohužel, vzhledem k dlouhodobému hladovění a podvýživě zajatců, žaludečním a střevním potížím a nemocem, byla vydatná strava na jejich žaludky značným náporem. K určité shovívavosti německého velení mohla též přispět skutečnost, že se důstojníkům dostalo jídla a pití v období zimních zabíjaček ve „vile“ patřící ke statku Oldřicha Tichého. Nehledě na kruté tresty, včetně okamžitého zastřelení bez soudu, které hrozily sovětským zajatcům za pokus o útěk a v případě dopadení za uskutečněný útěk, došlo v Třeštině k desítkám případů, kdy se zajatci ukryli ve stodolách hluboko zahrabáni ve slámě a nenastoupili k dalšímu pochodu. K většině dezercí došlo u sovětských zajatců, kteří byli bezprostředně ohroženi na životech. Část uprchnuvších zajatců ukryly

VáÏení a milí ãtenáfii Slovanské vzájemnosti, začínáme letos již XIX. ročník našeho měsíčníku. Jsme moc rádi, že jste! Bez Vás bychom nemohli vycházet a tím i šířit myšlenky Slovanské vzájemnosti. Rádi bychom Vás i nadále informovali o všem, co se děje ve slovanském světě i u nás doma. Proto doufáme, že nám i nadále zůstanete věrni. Letos budeme otiskovat častěji objednávku pro naše noviny, protože potřebujeme získat více odběratelů, abychom nemuseli zdražovat naši Slovanskou vzájemnost. V tomto čísle dostáváte složenku na předplatné a k tomu povídání o tom, kde najdete své identifikační číslo, které slouží jako variabilní symbol. Prosím Vás, složenky vyplňujte pečlivě, ušetří nám to hledání a práci. Moc Vás prosíme o posílání Vašich příspěvků do Vašich novin. Pište nám náměty, nápady, o historii a hlavně Vaše vzpomínky. Do nového roku 2016 Vám ze srdce přeji jménem redakční rady i Slovanského výboru ČR všechno dobré, hodně zdraví a sil. EVA HOLEČKOVÁ tajemnice SV ČR

Hlubok˘ ‰ok a roztrpãení

Svobodu na‰li v Tfie‰tinû V důsledku mohutné ofenzivy Rudé armády v lednu 1945 německé vojenské orgány urychleně odváděly válečné zajatce z pracovních táborů na východě, zejména z Horního Slezska, do oblastí vzdálenějších od fronty. Dva „pochody smrti“, možná dokonce tři, prošly přes českou obec Třeštinu, nacházející se v československém pohraničí. Na noc byli zajatci zavřeni ve stodolách. Obyvatelé Třeštiny, obdobně jako několika dalších českých obcí, se snažili dát vyhladovělým zajatcům co nejvíce najíst. V domácnostech se pro ně vařilo velké množství jídla, zejména hutné výživné polévky, brambory a pekl se chléb. Německé velení dalo v Třeštině souhlas, aby sovětským zajatcům bylo poskytnuto jídlo. Němcům muselo být zřejmé, že bez toho by mnozí zajatci nebyli schopni dalšího po-

Kladení vûncÛ (uprostfied) pfiedseda Slovanského v˘boru Jan Mináfi a pfiedseda Spolku ãesk˘ch novináfiÛ Pavel Novák Foto: E. Holeãková

některé třeštinské rodiny ve svých domech až do konce války. Většina se ukrývala v bunkrech v Hájích, ve stozích slámy apod. v okolí vesnice. Tam jim řada občanů nosila jídlo a poskytla civilní oblečení. Ti občané, kteří se aktivně angažovali ve prospěch ukrývajících se zajatců, činili tak přesto, že v případě vyzrazení podpory ukrývání zejména sovětských zajatců, riskovali přísné tresty ze strany nacistických represivních orgánů. Podle ověřených podkladů v Třeštině uprchlo z pochodů smrti a ze zajateckého tábora na Mírově a ukrylo se v obci a v osadě Háj kolem třiceti většinou sovětských zajatců. Podrobnou obsáhlou informaci, včetně fotografií vypracoval pro pamětní knihu obce Třeštiny JUDr. MILOŠ FREBORT

Jen hluboký šok a roztrpčení vyjadřuje naše pocity v souvislosti s teroristickými útoky z listopadu loňského roku. Každý útok na nevinné oběti považujeme za odporný zločin. Tím více stoupá naše pobouření s počtem obětí jak při útoku na ruské dopravní letadlo nad Sinají a tak srazit Francii na kolena v loňském roce při černém pátku 13. listopadu. Teror, kterým se snaží IS zastrašit Evropu i celý svět a rozpoutat éru strachu a násilí, považujeme spolu s lidmi demokratického světa za nepřípustný. Vyjadřujeme upřímnou soustrast pozůstalým v Rusku, Francii a všem postiženým rodinám obětí ostatních národností. Plně podporujeme vyjádření prezidenta republiky Miloše Zemana, který útoky označil za „odporný a zbabělý zločin“. Rovněž sou-

hlasíme s vyjádřením ostatních našich ústavních činitelů a představitelů politických stran reagujících na útoky. Teroristických útoků, ke kterým se hlásí Islámský stát, ve světě přibývá. Dosavadní útoky s největším počtem obětí jsou jen špičkou ledovce. Terorismus se plíživě rozlézá po celém světě a svými chapadly parazituje na těch nejchudších a potřebných v Africe, Asii. parazituje přímo tím, že je zabíjí, i tím, že je zneužívá pro své cíle. Vyzýváme vlády, vyzýváme politické strany, spojme se v odporu a boji s terorismem všeho druhu, kdekoliv ve světě a směřujícím proti komukoliv. Odstraňme podhoubí terorismu, i tím, že skončíme války a terorismus přijde o živnou půdu svého růstu a rozvoje. Předsednictvo SV ČR

2

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

194/2016

U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA

âesk˘ Edison Franti‰ek KfiiÏík Tajemství úspěchu v životě není dělat, co se nám líbí, ale nalézt zalíbení v tom, co děláme. To je krédo Thomase Alvy Edisona, geniálního vynálezce žárovky. V šlépějích Edisonovy vize pevně kráčel i úchvatný český elektrotechnik, průmyslník a vynálezce František Křižík, jehož nejznámějším vynálezem je oblouková lampa se samočinnou regulací. Pozoruhodnou skutečností je fakt, že Křižík se narodil ve stejném roce jako Edison (1847). Jeho vynálezcovství formovala práce v železniční dopravě. Zpočátku byl zaměst-

nán jako opravář telegrafních přístrojů v Kaufmannově továrně na výrobu telegrafů a návěstidel. Vůbec prvním Křižíkovým vynálezem se stalo dálkově ovládané elektrické návěstidlo. Roku 1878 přišel s revoluční novinkou: vytvořil blokové zařízení, které bránilo srážkám vlaků na trati. Křižík si v Plzni zřídil vlastní dílnu na výrobu obloukových lamp. Podnikatel Piett mu pomáhal lampy zavést na trh jak v Čechách, tak i v zahraničí. Rok 1881 byl pro Křižíka rokem význačným. Na výstavě v Paříži totiž jeho obloukovka směle konkurovala Ediso-

Albertov – cesta netolerance Listopadová extempore okolo připomenutí významného Mezinárodního dne studentstva a jeho potlačením oslavami roku 1989 vyneslo opět na veřejnost nekončící boj s „Hradem“, tedy s prezidentem Milošem Zemanem. Opět se potvrdilo, že pokud námi demokraticky zvolený prezident prohlásí: „Tráva je zelená,“ stane se zázrak a tráva zhnědne. A bude stačit, že toto prohlášení dojde do ČT a „demokratického“ tisku a k uším těch, kdo slyšet chtějí. Ano, chceme se vrátit k oslavám v Praze a hlavně na Albertově. Není na překážku, že tak činíme v lednu, ale je to vzhledem k naší periodicitě a datu uzávěrky. Je nesporné, že poslední roky je Mezinárodní den studentstva upozaďován událostmi 1989 a Albertov neláká. Až prezident znovu rozpoutal zájem. V minulém roce to byly organizované nechutné protesty proti jeho osobě. V letošním roce to nevyšlo, opatření na Albertově po dobu přítomnosti prezidenta to neumožnilo a po jeho odchodu nebyl důvod na Albertově setrvávat. Bez médií a bez možnosti zanadávat na demokraticky zvolenou hlavu státu nebyl patřičný efekt. Ale byla tu možnost pro grandiózní trucpodnik o pár dnů později. O pět dnů dostali na Albertově možnost vedle akademických funkcionářů a studen-

tů elity z TOP 09, Unie muslimských obcí ČR, zástupci Pražského majdanu a další. Mimo nezůstali ve svém „výlevu“ ani Zlatuška a Dienstbier, u kterého to je obzvlášť pikantní. Vždyť od Miloše Zemana dostal mimořádný náklad na sedinku v prezidentských volbách, a tak je každá příležitost pro odvetu vhodná. Všichni ti, kdo mají pro prezidenta připravenou jedovatou slinu, napadali i policejní opatření. Policie udržela pořádek a umožnila volný průběh pro ty, kteří díky zadání měli na vstup nárok. Zejména zabránila policie nechutným útokům na hlavu státu. Závěrem je zapotřebí vyjádřit podporu prezidentovi za jeho otevřenost ve vystupování a vyjádřit přesvědčení, že to není prezident, kdo tříští společnost. Prezident rozhodně není ten, kdo hlásá netoleranci a nenávist, není ani tím, kdo odmítá dialog. V demokratické společnosti se diskutuje o všech tématech, která společnost vstřebává. Diskuse je diskusí výhradně tehdy, pokud k ní přistupují dvě nebo více stran a žádný diskutující si neuplatňuje svoji „pravdu“ jako větší či pravdivější. U nás, již od doby prezidenta Klause, zejména pak od doby veřejné volby prezidenta, je stále patrnější tendence hlavu státu bezostyšně dehonestovat. (sh)

Na‰li letoun a kosti sestfieleného pilota Další exponát do sbírky může přidat správce Leteckého muzea Vyškov Antonín Veselý, který s dalšími nadšenci pro leteckou historii nalezl trosky legendárního šturmoviku. Rusové mu říkali šturmovik, Němci Schwarzer Tod neboli Černá smrt. Trosky jednoho z nejúspěšnějších letadel druhé světové války vydalo pole u Lanžhota na Břeclavsku. Vrak i s ostatky letce ležely podle Mladé fronty Dnes pod zemí od dubna 1945 a teprve letošní extrémní sucha dovolila jejich vyzvednutí. Sovětské letadlo Il-2, které Němci sestřelili při bojích o moravskou hranici, se pokusili lidé z Nadace letecké historické společnosti poprvé vykopat už v roce 1982. Tehdy se ale k troskám sovětského letounu nedostali. Letadlo spadlo doprostřed mo-

křin. pátrači neměli vhodnou techniku pro práci v náročném terénu. Až když hladina spodní vody poklesla, mohla projet těžká technika. V hloubce dvou metrů vyzvedli listy vrtule s unášečem, motor i přístrojovou desku. Nechybělo ani spálené torzo hodinek i další osobní věci členů posádky. Nejdůležitějším nálezem je však patrně velký oválný pancíř pilotní kabiny, pod kterým ležely lidské kosti. Členové pátracího týmu usuzují, že jde o tělo pilota Ivana Stěpanoviče Nikolajeva. Ten je však dávno pohřben na hřbitově v Hodoníně. Vlastimil Schildberger, brněnský vojenský historik, se domnívá, že pod Nikolajevovým jménem byl mylně pochován střelec z letounu Čuprov, který se před pádem letadla katapultoval. Kosti teď zkoumají znalci. JAN JELÍNEK

nově žárovce! Svítila ještě silněji než Edisonova žárovka, tvrdili renomovaní experti! A v Paříži si pro tento pronikavý svit vysoutěžila zlatou medaili. Vavříny slávy spadly do klína Křižíkovi také v Mnichově. Křižíkovy lampy šly na dračku v Německu, Velké Británii, Francii. Kvůli právu na svůj vynález také vedl soudní spor s firmou Siemens und Halske, z něhož vyšel vítězně. Křižík byl velkomyslný muž. A tak v roce 1883 na tehdejší dobu učinil nevídaný skutek: bezplatně osvětlil technickou výstavu ve Vídni, sídle rakousko-uherského mocnářství. To by dnešní bezohlední kapitalističtí žraloci v Čechách byli z jeho gesta zřejmě v šoku. Roku 1884 zakládá v pražském Karlíně svou továrnu. Na její vybudování mu posloužily peníze, které mu přinesl prodej jeho patentních práv. Roku 1887 posvětil Křižík svým géniem jižní Čechy. Tohoto roku se rozzářily jeho obloukové lampy v Jindřichově Hradci a poté v Písku, ve městě na řece Otavě, kde tak nádherně vál Šrámkův Stříbrný vítr. Kromě obloukovek Křižík začal zhotovovat i lustry,

âest památce Jaroslava Li‰ky V požehnaném věku 93 let zemřel loni 23. listopadu ing. Jaroslav Liška z Prahy, věrný čtenář a dopisovatel Slovanské vzájemnosti. Přátelé a blízcí se s ním naposledy rozloučili 1. prosince ve strašnickém krematoriu. Přítel Liška byl letitým obhájcem soudržnosti slovanských národů. A také až do pozdního věku zapáleným sportovcem. Zúčastňoval se úspěšně mnoha plaveckých soutěží veteránů a také turnajů levicových novinářů ve stol-

Anežka spolu s bratrem Václavem I. již v roce 1232 zakládá v Praze na Starém Městě špitál. Roku 1234 znovu s bratrem zakládá v místě „Na Františku“ nový klášter pro ženy i muže řehole sv. Františka (později nazývaných klarisky a minorité). Sama Anežka se stává jeho Matkou představenou. Poté v roce 1237 se pokouší neúspěšně o založení vlastního řádu na františkánských regulích. V následujícím roce se postavení abatyše vzdává a stává se „starší sestrou“. Anežka Přemyslovna byla na svoji dobu mimořádně vzdělaná. Své síly věnovala péči o chudé a potřebné. S pokorou a láskou se věnovala charitě, špitální činnosti a byla významnou představitelkou dynastie Přemyslovců. Její postavení nabývá významu rovněž tím, že již královna Eliška Přemyslovna usilovala o její kanonizaci, ale její snaha a rovněž i snaha císaře Karla IV. nebyla církevními kruhy vyslyšena. Teprve roku 1874 byla Anežka prohlášena papežem Piem IX. za „blahoslavenou“.

Stránku 1 připravila a rediguje redakční rada, stránku druhou Jan Jelínek.

ním tenise, kde odváděl pěkné výkony zejména ve čtyřhře se svou životní partnerkou Jaroslavou. Čest jeho památce. (jel) V Planici se staví památník vyhnan˘m ãesk˘m obãanÛm z pohraniãí v roce 1938. Je také vyhnán mimo stfied mûsta, aÏ na sam˘ okraj Plznû k dálniãnímu obchvatu u Borské pfiehrady a k známé vûznici na Borech.

LuÏiãtí Srbové brání domovy Před pražskou centrálou energetické firmy ČEZ loni v listopadu protestovali lidé z Lužice ve Spolkové republice Německo a jejich čeští přátelé proti rozšiřování hnědouhelných dolů v Lužici, jestliže tady ČEZ koupí část švédského státního podniku Vattenfall. Na zástupcích ČEZ i na dalších případných kupcích z České republiky – firmy EPH Daniela Křetínského a Vranské uhelné Pavla Tykače – požadovali slib, že nebudou plánovat rozšiřování těžby. Protestem vyjadřují touhu po zachování svých domovů v osmi obcích a zdravého životního prostředí. Pro generálního ředitele ČEZ Daniela Beneše i D. Křetínského předali v budově centrály více než 40 000 pohlednic s podpisy obyvatel Lužice, adresovaných oběma šéfům. V textu na lístcích jim naléhavě sdělují, aby se jejich energetické koncerny veřejně vzdaly záměru převzít doly společnosti Vattenfall. Jak Lužičtí Srbové, tak i Němci zastávají názor, že pokračování provozu hnědouhelných dolů a elektráren v Lužici by bylo ekonomicky i politicky riskantní a ve vážném rozporu s veřejným

AneÏka âeská a její pfiedurãení Počátek třináctého století a konec století předcházejícího je v Evropě poznamenán nebývalým politickým kvasem. K prosazování mocenských cílů vedle síly sloužilo uzavírání vhodných svazků či případné rozchody. Nejinak tomu bylo i na dvoře Přemysla I. Otakara. Takový osud potkává nejmladší dceru českého krále, vzešlou ze svazku s královnou Konstancií Uherskou. V lednu 1211, na svátek sv. Anežky, přichází na svět Anežka Přemyslovna zvaná Česká. Anežka byla poprvé zřejmě zasnoubena již v raném dětství, kdy byla předána na výchovu a vzdělání do kláštera cisterciáckého a později k premonstrátkám v Doksanech. Další zasnoubení či nabídka její ruky se odvíjela podle mocenského zájmu jejího otce. K významnému zlomu dochází za Václava I., kdy ponechává své nejmilejší sestře právo svobodné volby. Anežka se rozhodla pro duchovní dráhu. Pro toto rozhodnutí Anežku vedl charitativní vzor její tety abatyše Anežky.

narostla orlí křídla. A tak roku 1896 uvedl do provozu tramvajovou trať Karlín-Vysočany o délce osmi kilometrů, která ročně přepravovala dva miliony cestujících. Křižík se zapsal v roce 1903 do dějin i výstavObloukovka, která je‰tû v 70. letech osvûtlovala most bou první elektrické železnice mezi Velk˘m a Mal˘m Vajgarem v Jindfiichovû Hradci v Rakousku-Uhersku z Tábora Foto: Pavel Novák do Bechyně. dynama a elektroinstalační materiál. V roce Každý opravdový Čechoslovák musí 1888 se zasloužil o výstavbu první městské smeknout před dílem a životem Františka elektrárny pro pražský Žižkov. Zkonstruoval Křižíka, rodáka z pošumavského městečka tři automobily na elektrický pohon, elektric- Plánice, který se dožil požehnaného věku tékou mlátičku a elektrické lokomotivy. Jezdi- měř 94 let a je pochován na Vyšehradském ly na trati Praha-Zbraslav. hřbitově v Praze. Básník Jan Neruda o něm Roku 1891 Křižík osvětlil Jubilejní výsta- řekl: „Měl dvě vady. Nebyl obchodníkem vu v Praze a má zásluhu i na osvětlení Ná- a byl příliš skromným. Jedním slovem – byl rodního divadla. Vybudoval tramvajovou Čech.“ Zajímavým faktem je skutečnost, že trať na Letnou v délce 800 metrů. Ano. ten- v roce 1932 v rozhlase pronesl varovné pokrát malá vzdálenost, ale velký skok pro bu- selství po boku spisovatele Karla Čapka. doucnost. Ale na tu dobu byla senzací! Tenkrát zazněla v éteru i tato Křižíkova sloOvšem ještě větší popularitu přinesla Křiží- va: „Profesoru Albertu Einsteinovi věřím, že kovi jeho světelná fontána na Výstavišti věda sblíží lidi i národy. Jsme si to povinni v pražských Holešovicích. Poté, jako by mu láskou.“ JAN JELÍNEK

V listopadu 1989 byla po dalším úsilí papežem Janem Pavlem II. „svatořečena“. Sv. Anežka Přemyslovna Česká má pevné místo v historii a kulturní tradici našich národů. Její život a podíl na vládě Přemyslovců je bohatě historicky doložen. (sh)

zájmem. Blokovalo by proces trvale užitelné transformace energetiky a bylo by neslučitelné i s německými závazky v oblasti ochrany klimatu. Více než 3000 obyvatel Lužice by navíc ztratilo své domovy a mnozí z nich i zdroj obživy. Evropský energetický trh se mění. investujte do obnovitelných zdrojů energie a čisté budoucnosti, ne do špinavého uhelného prachu. Před centrálou ČEZ si lidé z Lužice zřídili symbolický obývací pokoj, aby zdůraznili, že se problém přímo dotýká jejich domovů a životů. S sebou si přinesli transparenty se vzkazy: „Nenecháme se prodat“, „ČEZ, nech Lužici na pokoji“. Andreas Stahlberg, radní z okresu Spree-Neisse, je přesvědčený, že by „Vattenfall měl svou uhelnou divizi postupně uzavírat a přijmout zodpovědnost za složitou rekultivaci místních dolů. Pokud dojde k prodeji, budeme všemi prostředky bojovat za to, aby v regionu nevznikly nové doly a aby nebyly bourány další obce.“ Stejně rozhodného názoru jsou též Stahlbergovi kolegové Gert Richter, starosta vesnice Deulowitz, ohrožené rozšířením lomu Jaenschwalde-Nord, a Christian Huschga, obyvatel vesnice Atterwasch, nad níž visí úplný zánik. Také Mike Kess je velice znepokojen těžbou uhlí v dole Welzow-Süd na jihu Braniborska. Proti plánům na jeho rozšíření se v připomínkovém řízení v roce 2013 postavilo 120 tisíc lidí. Ch. Huschga ještě uvedl skličující resumé: „V posledních osmdesáti letech v Lužici ztratilo více než 30 tisíc lidí svá obydlí, 136 vesnic bylo zlikvidováno, naposledy vesnice Homo v roce 2005.‘

Před sídlem ČEZ rovněž protestoval proti bourání vesnic v Německu, kde se ještě obdivuhodně udržují lužickosrbské tradice, Miloš Malec ze Společnosti přátel Lužice a Milošova máma. Přinesli s sebou transparent, který nápisem naléhavě volal: „Žádné další ničení lužických vesnic a měst“. Druhý transparent promlouval v lužické srbštině – slepském nářečí: „Slepský jazyk a kultura jsou sloupem srbství, nechte Srbům vesnice a domovinu.“ Jak Malec reportéru Slovanské vzájemnosti vysvětlil, tak Slepsko se nazývá oblast střední Lužice, nejvíce ohrožená těžbou dolů. Totální zánik hrozí obcím Mulkecy, Miloraz, Grabko, Kerkojce a Wótšowaš, Rowno, částečně mají být přesídleny obce Trjebin a Slepo. Damoklův meč tak visí nad 1700 obyvateli. Bezprostředně je ohrožena i ves Prožim. M. Malec našemu listu řekl, že je proti bourání dalších vesnic a vysídlování obyvatel v Lužici, aby lidé ztráceli své domovy, tuto základní životní jistotu. Pokud bude takových protestních akcí, jako je tato před sídlem ČEZ, více, tak mohou změnit mínění politiků, úředníků, představitelů státní moci. Je třeba dát najevo nesouhlas. Lužičtí Srbové jsou menšinou v německém moři, jsou oslabeni a srdnatě se brání, o čemž svědčí jejich úsilí o záchranu druhého stupně jejich základních škol – například v Pančicích-Kukowě. A pokud by jim byly vzaty jejich domovy, ohromně by to Lužické Srby poškodilo. Mohlo by dojít i k jejich rozptýlení a pohlcení německým živlem. JAN JELÍNEK

Národní listy – politick˘m nástrojem Druhá polovina 19. století důrazně upozornila na potřebu politického deníku. Na počátku šedesátých let si to uvědomila i česká politická scéna. Význam denního tisku se dostává do popředí. Jedním z projevů je myšlenka založení novin, které by se staly prostorem pro české liberály. Již v září 1860 se schází elitní pracovní skupina politiků a intelektuálů ve složení – F. L. Rieger, F. Palacký, J. E. Purkyně, F. Šimáček, E. Gréger, E. Tonner a Thurn-Taxis. Z politických a taktických důvodů žádá o udělení koncese méně známý advokátní koncipient Julius Grégr. A Grégr v listopadu 1860 koncesi získává. Dalším postupným úkolem je ustavení a vznik vydavatel-

ského družstva ve složení Palacký, Rieger, Brauner, Purkyně a Tomek. Byl rovněž realizován důležitý úkol, nový deník pojmenovat. Byl přijat název „Národní listy“. První číslo novin vychází 1. ledna 1861 v mimořádném nákladu sedm tisíc (později se náklad ustálí na tisíce čtyři). Dochází k mimořádnému jevu, v čele řízení novin zůstává Julius Grégr po období 33 let. Z řízení odchází v roce 1894, rodina vlastní noviny až do roku 1910, kdy přechází do vlastnictví „Pražské akciové tiskárny“. Mimo jiné řízené Karlem Kramářem a Aloisem Rašínem. Národní listy procházejí od svého vzniku různorodým obdobím. Vždy se ale pyšní

redaktory, kteří představují elitu národa. Mimo jiné jmenujeme Jana Nerudu, Karla Matěje Čapka-Choda, Karla Čapka, Josefa Čapka, Viktora Dyka, Jakuba Arbese a Josefa Anýže. Národní listy se v prvorepublikovém období stávají nástrojem Československé národní demokracie (Národního sjednocení). Válečný rok 1941 je pro noviny krizovým, v dubnu je nacistickými okupanty další vydávání zastaveno. Poslední úder dostává historie Národních listů v roce 2013, kdy je demolován dům v Opletalově ulici, v Praze, bývalé sídlo Pražské akciové tiskárny a redakce Národních listů. STANISLAV HRZINA

194/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

3

SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS

Bezv˘chodnost terorismu V poslední době jsme se stali svědky teroristických útoků. Došlo k nim ve francouzské metropoli Paříži, akt teroru postihl i ruské dopravní letadlo, teror se nevyhnul ani africkému Bamaku a dalším místům. Postiženi byli nevinní lidé a tragické události vyvolaly nejen širokou pozornost, ale také odsouzení těchto zločinných aktů. Přijímají se různá bezpečnostní opatření a sílí všeobecné přesvědčení účelnosti široké koalice proti zlu páchanému takzvaným Islámským státem. Teroristické akty nejsou něčím novým. V historii lze je zaznamenat průběžně. Ti, kdož se k teroru uchylují a volí jeho individuální formy za cenu vlastního sebeobětování, sledují jedno, a to vyvolat co největší ohlas ve veřejnosti tímto činem; navodit

obavy a strach a také lze tyto zločinné akty považovat za jistý druh exhibicionismu, jímž se snaží soustředit na sebe pozornost. Motivace těch, kdož se k teroristickým akcím uchylují, je rozmanitá a může jí být i náboženský či jiný extremismus. Lze právem konstatovat, že jedním z cílů nábožensky motivovaného extremismu je vyvolat intoleranci proti určitému světovému náboženství, jímž je v tomto případě muslimské náboženství, praktikované dnes více než 1,1 miliardy věřících. Takový důsledek by pouze podpořil u inspirátorů individuálního teroru tohoto druhu jen argument, že bojují proti těm, kdož jim brání v jejich víře. Boj proti individuálnímu teroru je obtížný, ale nezbytný. Takzvaný Islámský stát se projevil jako zločinné seskupení, nemající nic společného s mezinárodním právem

a s uznávanými zásadami jeho uplatňování. Do Evropy a konkrétně zemí Evropské unie se chtějí uchýlit k již statisícovým migrantům další tisíce lidí. Spatřují v evropských zemích země „zaslíbené“ a stěží lze těm, kdož utíkají před hrůzami války vysvětlit, že ani Evropská unie pro ně nebude rajskou zemí. K objektivnímu posouzení hlubších příčin současného exodu ze zemí Blízkého a Středního východu i Afriky do Evropy je zapotřebí věnovat více pozornosti tomu, co jej zapříčinilo. Válečné agrese bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, to co lze nazvat státním terorem, jsou důsledky někdejší politiky koloniálních mocností, které zapříčinily neúnosné životní podmínky obyvatelstva i další faktory, včetně imperiálních zájmů světových mocností v dnešním globálními problémy postiženém světě.

Za současného stavu, kdy přistěhovalecká vlna naráží na stále větší mantinely, včetně našeho největšího souseda, kdy je nám vnucováno problematické řešení formou přistěhovaleckých kvót – a to i některým dalším zemím unie, nevybředneme ze současné situace kritickými výhradami mezi ústavními činiteli, ale důsledným prosazováním stěžejních zájmů naší republiky na mezinárodním poli s přiměřenými bezpečnostními opatřeními vnitrostátní povahy. Neměli bychom také ponechávat stranou našeho zájmu složitou situaci našich slovanských přátel na Ukrajině, která se může i do budoucna projevit v početnosti ukrajinské menšiny, spatřující možnost svého životního uplatnění a bezpečnosti právě (da) u nás.

Stále k nám promlouvají! Jsou slova, která byla napsána nebo pronesena před mnoha desetiletími, která dosud k nám hovoří. Zachovala se v dokumentech a publikacích. A i když jejich vyjádření z dnešního hlediska jazykově zastaralo, v mnohém nezastaralo to, co i v současnosti z nich můžeme vytěžit. V Praze v roce 1888 byla tehdejším nakladatelem a knihkupcem M. Knappem v Karlíně vydána při příležitosti čtyřicátého výročí Slovanského sjezdu v Praze knížečka, jejímž autorem byl Jan M. Černý, která tomuto sjezdu, konanému v roce 1848 věnovala zevrubnou pozornost. Čteme v ní

i tato slova z provolání, jehož autor byl Ľudovít Štúr a byla i pozváním k tehdy připravovanému sjezdu: „Slované! Bratři! Kdo z nás nepohlédne se žalostí na minulost naši? A koho tajno, že to, co jsme přetrpěli, stalo se v našem nepovědomí a rozdrobenosti, dělící bratry ode bratří? Ale po dlouhých věkách, v nichž zapomněli jsme jedni na druhé, v nichž tolikeré neštěstí na hlavy naše sesypalo se, přišli jsme k tomu poznání, že jsme bratři. Přichvátili časové důležití, jež osvobodili národy a sňali s nich břímě, pod jehož tíží stonali; časové tito sňali břímě na mnoze i s nás, a my teď to, co jsme ode dávna cíti-

li, můžeme vysloviti, to, co k prospěchu našemu slouží rozvážiti a uzavírati. Národy evropejské srozumívají a sjednocují se… Na nás jest, abychom toho, co nám nejsvětějšího, skutečně hájili, přišel čas, abychom i my Slované s rozumem jednali a sjednotili úmysly své. A protože ke mnohým žádostem, zaslaným k nám z rozličných krajin slovanských, radostně přivolujíce, činíme pozvání ku všem Slovanům…“ Slovanská vzájemnost, ke které nabádal i Slovanský sjezd v roce 1848, není jev, který existuje a je dán „sám o sobě“. O slovanskou vzájemnost a bratrské společenství

V zahraničí však Mezinárodní den studentstva zapomenut není. Uvést lze například ruský list Mysl, který tento den v listopadu připomenul, včetně seznámení čtenářů s obětí Jana Opletala a dalších studentů. Vražedná zvůle tehdejších německých okupantů vyvolala širokou odezvu v celém světě a odsouzení spáchaného zločinu. Tehdejší přepadení studentských kolejí a vysokých škol nelze zapomenout a je třeba ocenit, že na tento akt násilí se nezapomíná ani v zahraničí. (ms)

Pohledy do slovansk˘ch zemí: Polsko

Snímek ze setkání z Vladivostoku pfievzat z kanadského listu Northstar Compass, o nûmÏ se zmiÀujeme v rubrice Neu‰lo nám

V˘znamné v˘roãí Jsou výročí, která je patřičné připomenout. Takovým je i 17. leden v roce 1921, kdy vznikla Československá obec legionářská. Jak uvádí před časem v roce 2003 v nakladatelství Albatros vydaný „Rok do kapsy“, Československá obec legionářská sdružovala bývalé příslušníky československého zahraničního vojska, kteří uvítali vznik nové demokratické republiky a byli odhodláni ji případně nadále bránit, ale i budovat. Obec tehdy sdružovala okolo 50 000 členů. Vydávala několik časopisů a měla i svůj finanční ústav. Legiobanka v Praze, Na Poříčí, byla postavena na počátku dvacátých let minulého století podle projektu známého architekta Josefa Gočára. Tato budova dala dokonce název novému architektonickému slohu. „Sloh Legiobanky“ bývá též nazýván obloučkový podle převážně oblých tvarů, které jej charakterizují nebo rondokubismus, neboť je většinou chápán jako specifická forma kubismu.

Významným výročím, jak se lze ve zmíněné publikaci dočíst, které je vhodné připomenout, je i 8. leden roku 1920, kdy u nás vznikla nová československá církev. Pozice katolické církve byla v prvních letech první republiky spojována se starým Rakouskem a všeobecná touha po obrodě veřejných záležitostí se týkala i církve. Nová církev tehdy vznikla na popud samotných katolických duchovních i laiků, stoupenců reforem, jež tehdy nebylo možné v římskokatolické církvi prosadit: rehabilitace Jana Husa, užívání češtiny při bohoslužbách a liturgických slavnostech, dobrovolný celibát, účast laiků na řešení církevních záležitostí. Prvním patriarchou církve se stal Karel Farský. Církev, která existuje dosud, se od roku 1971 nazývá československá církev husitská a podle údajů měla na konci dvacátého století okolo 180 000 osob, které se k ní v České republice hlásili. (ms)

■ Zajímavý názor vyslovil pro MF Dnes (24. 11.) historik Vlastimil Vondruška, který v úvaze o neodvratnosti konce evropské civilizace mj. řekl: „Zpanštěli jsme a ztratili úctu k tradicím. Staré civilizace byly pokorné, protože věděly, že vše má své hranice. Dneska si myslíme, že můžeme všechno…“ Uvedl též: „Pokud bych já psal učebnici, snažil bych se zdůraznit, že český národ musel vždy bojovat o svou identitu. A rád bych tam napsal, že ji dokázal uhájit i proti unifikačním snahám Evropské unie…“ Lze jen dodat – kéž by! ■ Nový ekonomický obraz ustavil v rámci Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN). Jde o jednotné ekonomické společenství (AEC). Zahrnuje více než 630 milionů obyvatel, tj. více než Evropská unie a celkem deset členských zemí. Jeho životnost prokáže teprve budoucnost, ale přehlížet jej nelze. Jak bylo i v našich sdělovacích prostředcích uvedeno: „V případě, že by ASEAN byl jednotlivou zemí, byl by sedmou nejvyspělejší ekonomikou světa.“

■ Sněmovní kaple skutečnost. K jejíslovanských národů je nutno usilovat a podporovat je trvale. Zanedbání tohoto úsilí přináší škodlivé plody. Názorně se o tom přesvědčujeme dnes ve světle událostí, poškozujících slovanskou vzájemnost u východních Slovanů, jejichž bratrské vztahy jsou ohroženy neporozuměním a cizím zájmům sloužícím střetem. Úsilí o slovanskou vzájemnost se v současnosti stává významným článkem porozumění a spolupráce mezi národy – nejen slovanskými – může účinně přispívat i k řešení globálních problémů, před kterými stojí lidstvo do budoucna, má-li přežít! MIRKO SVOBODA

Není zapomenut! Mezinárodní den studentstva, spojený se 17. listopadem u nás v kalendářích, ani jako významný den nebo dokonce státní svátek už dlouho nenajdeme. Snahy o jeho návrat zatím neuspěly, a tak tento den je u nás v zemi, kde došlo k perzekuci a vraždění vysokoškoláků i k uzavření našich vysokých škol; kde došlo k odcizení a zašantročení univerzitních insignií německými okupanty v době tzv. protektorátu, je označován jako Den boje za svobodu a demokracii.

Neu‰lo nám

Nahlédnutí do historie 6. století – v oblasti za Vislou slovanské kmeny ovládly celé území v pol. 10. století – sjednocení kmenů (Polanů, Slezanů, Vislanů aj.) pod dynastii Piastovců, Měšek I. po sňatku s Doubravkou přijal křest – jejich syn Boleslav I. ovládl Moravu a načas i Čechy 1000 a 1025 – po zřízení arcibiskupství ve Hnězdně, přijal královský titul 1138 – Boleslav III. rozdělil Polsko mezi své syny 1226 – Konrád Mazovský povolal řád německých rytířů 1241 – v bitvě u Legnice zvítězilo na svém tažení mongolské vojsko 1259 a 1287 – došlo k dalším vpádům Mongolů na území Polska 1320 – země se sjednotila pod vedením Vladislava Lokietka 1370 – smrtí Kazimíra III. vymřeli Piastovci, na trůn zasedli Anjouovci 1386 – sňatkem Jadwigy z Anjou s Vladislavem II. Jagellonským došlo k polsko-litevské unii, jež lépe čelila řádu německých rytířů 15. 7. 1410 – porážka řádu u Grunwaldu polsko-litevským vojskem s ruskými a českými sbory (údajně se bojů účastnil i Jan Žižka) 1440-1444 – za Vladislava III. personální unie s Uhry; čelit tureckým vpádům 1454-1466 – pokračuje válka s řádem německých rytířů – po Toruňském míru část území připojena k Polsku, Prusy polským lénem, unie s Litvou, Jagellonci zasedli i na český trůn 1572 - konec Jagellonské „šlechtické demokracie“ 1569 – Polsko-Lubinskou unií si fakticky podřídilo Litvu 1587-1668 - za Vasovců obsadilo západní oblasti Ruska a 1610-12 Moskvu 1655-1660 – došlo k válkám se Švédskem 1683 - Polsko přispívá k osvobození Vídně z tureckého obležení 18. století - úpadek centrální moci ve prospěch šlechty (sejmů s právem veta) způsobil, že se Polsko stalo cílem zahraničních výbojů 1704 – Švédsko prosadilo volbu Stanislava I. Leszczyńského – Stanislav II. August Poniatovský díky Kateřině II. na trůně 1772, 1793, 1795 – trojí dělení Polska (Prusko, Rakousko a Rusko): zánik státu 1807-1814 – ustavení Varšavského knížectví zásluhou Napoleona I. 1814-1815 – Vídeňským kongresem připojeno Polské království k Rusku 1830-1831 – bezohledně potlačeno listopadové povstání 1846 – po krakovském povstání byla země přičleněna k Rakousku 1863-1864 – povstání v čele s R. Trauguttem neúspěšné, ustavena gubernie 1916-1917 – vytvořen Generální gouvernement Varšava 1918 – obnova Polska na rakouském, ruském a pruském záboru 1920 – po polsko-sovětské válce zabralo část Běloruska a Ukrajiny 1926-1935 – režim sanace pod vedením maršála J. K. Pilsudského 1932 a 1934 – dochází k uzavření smlouvy se SSSR a s Německem od 1. 9. 1939 – Polsko za 2 týdny dobyto a rozděleno mezi Německo a SSSR 1943 a 1944 – povstání varšavského ghetta potlačeno stejně jako ve Varšavě 1945 - postupimská konference posunula záp. hranice na Odru-Nisu 50. léta - sovětský vliv prosadil komunistickou stranu (B. Bierut) 1980 – Solidarita v čele s L. Walesou získala celonárodní podporu 1989 – Solidarita ve volbách zvítězila ZBYNĚK KUCHYŇKA

mu otevření dojde v prosinci, a tak se poslancům u nás dostane příležitost rozjímání o své činnosti i v tomto duchovním prostředí. Snad to přispěje některým z nich aspoň ke kultivovanějšímu vyjadřování v parlamentních diskusích, v rozepřích s kolegy z parlamentních lavic. Podobu kaple navrhl architekt Josef Pleskot a vyjde na „pouhých“ 1,5 milionu korun.

■ O vnímání Ruska jako ohrože-

ní uvedl slovenský prezident Andrej Kiska mj. toto: „U zemí, které bezprostředně sousedí s Ruskem, se projevuje skutečný strach. U nás, v Maďarsku a v Česku takový pocit nezažíváme. Nemáme potřebu tu mít alianční základny. Ale je třeba pochopit ty země, které to cítí jinak a základy NATO na jejich území podpořit…“ (MF Dnes 18. 11. 2015). Lze namísto komentáře poukázat na starou římskou právnickou zásadu „Cui prodest?“ Komu na prospěch? Kdo z toho má zisk? Ostatně dodnes nevyšla z módy jiná někdejší „zásada“, která zní: „Kdo má moc, práva se nebojí“. V praxi současných mezinárodních vztahů jsme toho nezřídka svědci! ■ Světový rozměr ukrajinského dluhu byl předmětem článku (Haló noviny z 20. 11. m. r.). Vždyť Ukrajina má letos v prosinci Rusku vrátit tři miliardy dolarů a při současném stavu ukrajinského hospodářství je otázka, který zahraniční investor se najde, aby tyto prostředky ukrajinskému režimu zapůjčil. Dozvíme se to až toto příští vydání Slovanské vzájemnosti budou v lednu naši čtenáři číst? Jisté je však jedno, největší zátěž ponese nakonec ukrajinský lid!

■ Pozoruhodné řešení problémů Evropské unie s hromadným přílivem migrantů je skryto ve skutečnosti, kdy „celý svět ví, že Saúdská Arábie a Katar jsou největšími sponzory libyjsko-syrského džihádu, z něhož se rekrutují evropští atentátníci a zároveň štědře financují mešity a školy Koránu ultrakonzervativních sunnitů na našem kontinentě“. (Právo 20. 11. m. r.) Německý tisk přinesl na počátku imigrantské vlny zprávu, že Saúdská Arábie sice migranty nepřijímá, zato je ale ochotna v Německu financovat výstavbu dvou set mešit! Vskutku „velkorysost“ k nedocenění! ■ Northstar Compass je časopisem reprezentujícím nejen v Kanadě Mezinárodní výbor solidarity a přátelství se sovětským lidem, organizace s mnohaletou tradicí, jejímž zasloužilým představitelem je Michael Lucas. V listopadovém čísle tohoto měsíčníku, vydávaného v několika jazycích a šířeném do řady zemí je uveřejněno krédo. V jeho závěru se uvádí: „Northstar Compass působí jako sjednocující síla ke konsolidaci a koordinaci protiimperialistických sil ve světě s bojem za socialismus a obnovu Sovětského svazu. V tomto smyslu působíme jako jednotná fronta, nejsme však fórem ideologických debat. Sovětský lid sám si vybere cestu, po které bude kráčet k socialismu.“ (ms) Stránku 3 připravil a redigoval Mirko Svoboda.

4

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

Neu‰lo nám ■ Ruský válečný letoun sestřelilo Turecko uvnitř syrských hranic nedaleko Antakya-Yayladagi. Turecký prezident Erdogan a zástupci vlády tvrdili, že překročil na 17 sekund tureckou hranici a že Rusové v oblasti bombardovali bayirbucakské Turkmeny. Je jasné, že důvodem k sestřelení ruského letounu není útlocit k bayirbucakským Turkmenům. Vláda nehnula prstem, když byli Turkmeni před nedávnem masakrováni a jejich ženy zotročovány Islámským státem (IS). Skutečně citlivá je však na oblasti, vyklizené po ruském bombardování a obsazené silami syrského prezidenta Asada. Turecko nechce, aby zabraly území na jeho syrské hranici, přerušily by jeho spojení s IS, Nusrou a salafistickými džihádisty. „Jižní hranice Turecka jsou vážně narušovány. Překračují je gangy ISIS, překračují je ropné konvoje, sponzorující temnou islamistickou nezkrotnost a Erdoganovu rodinu; překračují je džihádistické oddíly, které jsou ponechávány v našich městech; přecházejí přes ně balíky TNT, aby vybuchovaly na našich náměstích; překračují je zranění džihádističtí psychopati, aby byli ošetřeni v našich nemocnicích“…A o tom hovořil turecký premiér Davotoglu, že „kdokoli naruší naše vzdušné či pozemní hranice“. Nemá žádný význam, zda prezident Putin, který koná v souladu s vlastními plány a zájmy, je skutečně osvoboditelem národů v oblasti, či ne. Důležité je právo Syřanů a jejich legitimní politická činnost na ochranu sama sebe před islamistickým terorem. (Vyjádření turecké opozice.)

■ 17. listopadu na pražském Vác-

lavském náměstí proběhlo shromáždění několika set zastánců imigrace. Na něm dostal slovo i „sunnitský muslim a bojovník proti terorismu“ M. Alrawi, předseda Ústředí muslimských obcí v ČR. „Nenechte se ovlivnit Rusákama, já jsem z Kavkazu, já jsem je zažil,“ uvedl své vystoupení. Nemáme se prý nechat zmást takovými událostmi, jako byly útoky na Paříž. Ohledně jejich původce má jasno. „To, co bylo ve Francii, to je stará ruská taktika, něco provést a tomu člověku dát cizí doklady. Dělají to stovky let, dělali to i u nás.“ Jako obchodník pak vysvětlil, že Češi by si měli arabský svět naopak předcházet. „Muslimové mají prachy, a vám jde ekonomika dolů.“

■ V roku 1942 v Londýne z akýchsi dôvodov netrvali na „svobodných voľbách“ v ZSSS jako podmienke vlastnej spolupráce s Moskvou a predlženia dodávok zbraní v rámci lend-lease. Teraz ešte do septembra 2015 SŠA ako preskakujúca platňa opakovali „Asad musí odstúpiť, hoci práve on reálne bojuje s teroristami v Sýrii. Ak sa Washington bude aj naďalej „báť“ Bašara Asada viac jako tých, kto podľa ich tvrdenia odpaľuje v ich metropolích bomby, bude to znamenať, že Západ kontroluje ISIL. A len ochota na spoluprácu s Asadom a Ruskom bez akýchkoľvek predběžných podmienok bude znamenať, že sa Západom vytvorení teroristi vymkli spod kontroly a stali sa pre bývalého pána problémom „číslo jedna“. Takže po teroristických aktech v Paríži budeme podľa krokov a rétoriky Západu vidieť, nakoľko je ISIL kontrolovaný Amerikou a koho oni považujú za svoju hlavnú hrozbu. /N. Starikov v překladu T. Korečka)

■ Německo musí skončit s šílenou transatlantickou politikou konfrontace proti Rusku a namísto toho přijmout nabídku čínského prezidenta – začít společně se zeměmi BRICS s programem globálního rozvoje. Okamžité zastavení sankcí a provokací vůči Rusku za účelem udržení míru v Evropě: společný a široký rozvojový program s BRICS zeměmi (Brazílie, Rusko, Čína, Indie a Jižní Afrika), aby lidé všech národů a civilizací měli budoucnost. (Z letáku Egidy v Drážďanech)

■ Bývalý velitel amerických speciálních sil v Afghánistánu a Iráku M. Flynn řekl německému deníku Der Spiegel, že bez války v Iráku by dnes Islámský stát neexistoval a také uvedl, že USA zadržely Abú Bakr al-Bagdádiho, vůdce Islámského státu, v únoru 2004, avšak byl prý vojenskou komisí USA shledán za neškodného a v prosinci téhož roku propuštěn.

194/2016

S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S

■ Spojené státy od propuknutí

Svût po roce V lednovém rok starém ãísle na‰eho mûsíãníku nalezneme na první stranû v záhlaví „Vlastenecké fórum odmítá ‰tvanici na prezidenta“, k ãlánku o tehdej‰ím ostudném zneuÏití 17. listopadu. Dole pak ãlánek „Ukrajina: oficiální heroizace neofa‰ismu“. Položíme-li si otázku: Co se změnilo? Tak asi jen to, že Ukrajinu vystřídali na prvním místě sdělovacích prostředků uprchlíci a nebezpečí terorismu. A opět se hlavním terčem propagandy médií stal prezident republiky. Nejprve překrucováním a „vysvětlováním“ jasných slov jeho projevu, ale hlavně, proto, že na tribuně nešťastně stál vedle člověka s extrémními názory (zveřejněnými na internetu), se kterým se prý před tím nikdy nesetkal. Tsunami nejrůznějších vyjádření k uprchlické vlně (nejednou „upravovaných!) nemohl nikdo uniknout. Ta prezidentská zůstávala konstantní. A neméně jasně se vyjadřovala i většina lidí. Ať následky své „demokratizační, lidskoprávní, osvobozenecké“ politiky, prosazované vojenským násilím do muslimských i dalších zemí nesou ti, kteří ji tam exportovali. Obyčejný selský rozum přinesl názory, ke kterým se vybraní politici, školení politologové ani hlídací psi redakcí nedobrali. Hlavní cesta migrantů logicky směřuje z Turecka přes Řecko a obě tyto země jim příliš nebrání. Nevrací tak Turci (kromě toho, že jim vůbec nevadí posilování islámu v Evropě) evropským politikům taky ony nekonečné hrátky kolem slibovaného nereálného vstupu do EU? A obyčejní Řekové? Jaký mají důvod bránit schengenské hranice po „podpoře“, které se jim dostalo od A. Merkelové a ostatních spojenců eurozóny v řešení jejich předtím přehlížených problémů ekonomické krize? Naprosto jasně zní i vyjádření skutečného lidového mluvčího, režiséra Z. Trošky v Parlamentních listech: „Arogantní a agresivní vojenská politika USA provokuje celý svět a když se jim někdo vzepře (teď Rusko), je hned nepřítel číslo jedna. Přitom neměly žádný vážnější důvod, proto se musel vymyslet a vnutit ho všem, hlavně Evropské unii a NATO, viz například Ukrajina či všechny ty nesmyslné

sankce proti Rusku. Pokud vím, Rusko nikoho neohrožovalo (tak jako USA). Tudíž se hledaly nejrůznější záminky, jak a co a kde rozvrtat, a pak obviňovat a hledat, koho do toho spolunamočit, aby to vypadalo, jako že i ostatní svět stojí na straně spravedlivé Ameriky. Jsem přesvědčen, že až bude Evropa v koncích, Amerika vítězně přispěchá, aby nám podala záchrannou a pomocnou ruku.“ Z nejrůznějších prognóz vymizelo slůvko „mír“, zato válkou hrozí všichni – a ti nejprogresivnější hned světovou. Připomeňme si proto sedmdesát let od konce té druhé. Těch posledních čtyřicet je spojeno s vyhlášením „mírového soužití“ v Helsinkách, namísto dosavadní „studené války“. Pamětníci už jen smutně vzpomenou ony dohodnuté „tři koše“. Politický o neměnnosti hranic, ekonomický o vzájemně výhodné spolupráci a ideologický o volné výměně informací (nerušení rozhlasových vysílačů).

Co následovalo? Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo, Německo! Únik mozků… komunisté dál kupovali Rudé právo. odboráři Práci, svazáci Mladou frontu, všichni poslouchali rozhlasové a koukali na televizní zpravodajství. Ale večer polovina národa naladila Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky, aby slyšela něco jiného. A co dnes? Sledujeme, posloucháme, čteme televizní, rozhlasové, novinové zpravodajství – sice mnohem pestřeji sofistikovaně zpracované, ale stejně jednostranné (jenže v opačném gardu). Máme i pár oficiálně povolených „samizdatů“, ale skutečný souboj – výměna názorů probíhá přes internet. Žel, někdy dosti nevybíravě, ale zní tam pravý „Vox populi“, Hlas lidu – Hlas Pravdy. I proto budeme nadále přinášet zajímavé zprávy vybrané na počítačích a tlumočit jasné a trefné názory z následných diskusí. O tom, jak se naši středoškoláci budou učit, jak pracuje ruská propaganda, se dozvíte v následujícím článku. (kd)

■ Do ukrajinského Mariupolu na pobřeží Azovského moře, kde lidi převážejí tramvaje v havarijním stavu, plánuje Brněnský dopravní podnik poslat až pětadvacet souprav, které jinak skončí ve šrotu.

■ Vláda a armáda nemají dost

síly vypořádat se s neonacisty, a tak začíná fungovat jakési soustátí, ve kterém působí dvě k sobě nepřátelské administrativy a dvě ozbrojené síly, při čemž neonacisté z Pravého sektoru, Svobody, Trojzubu a dalších extremistických seskupení a ozbrojenci z praporu DUK a neonacistických batalionů Národních gard se netají svými sympatiemi k militantnímu islámu, ve kterém vidí spojence bližšího než Německo a Francii, které prohlašují za zrádce,“ píše analytik a bývalý poradce V. Klause T. Haas. ■ Dokumentarista F. Remunda, který natáčel na Ukrajině, říká, že „podstata problému tkví v tom, že tuto bohatou zemi třiadvacet let drancovali oligarchové, a tak řada lidí tam žije na hranici chudoby se sto dolary na měsíc“ a domnívá se, že země je natolik rozdělená, že lidé volají po federalizaci.

mitu jsem předložil důkazy vyplývající z našich údajů a svědčící o financování Islámského státu soukromými osobami – tyto peníze pocházejí ze 40 zemí a jsou mezi nimi i členské země skupiny G20 – svým kolegům jsem také ukázal snímky pořízené z vesmíru i z letadel, které jasně ukazují rozsah nelegálního obchodu s ropou a ropnými produkty – kolona vozidel převážejících ropu se táhne desítky kilometrů daleko a je třeba ji zachytit z výšky 4000 až 5000 metrů.“

■ Vládní převrat na Ukrajině

v roce 2014 byl názorným příkladem Spolu v zabíjení – spoleãnû do Evropy

Před deseti lety jsme dováželi téměř polovinu potravin ze zahraničí a byli jsme závislí na importu. Dnes je Rusko mezi vývozci. Minulý rok se vývoz ruských zemědělských produktů vyšplhal na téměř 20 miliard dolarů – o čtvrtinu víc než zisky z prodeje zbraní a třetina celkového zisku z vývozu plynu.“ Podle listu Farmers Weakly se rok 2015 stal pro Rusko přelomovým v přístupu

k výrobě jídla a označení potravin. V lednu přijalo zákon, který uvádí nutnost přesných popisků potravinových produktů. V červnu oznámilo, že nebude pěstovat geneticky modifikované potraviny. „Rusko si vybralo jinou cestu. Nebudeme používat tyto technologie,“ řekl místopředseda vlády A. Dvorkovič. Ministr zemědělství N. Fjodorov dodal, že vláda „nebude trávit svoje občany“.

âe‰tí stfiedo‰koláci se budou uãit, jak pracuje ruská propaganda Na „zvedavci“, z internetu, jsem tuto informaci zaznamenal. Zběžně jsem video výukového programu společnosti Člověk v tísni prolétl a sděluji následující. Bylo to samé propagační žvanění. Rusy šířené zpravodajství – propaganda existuje, tak jako existuje propaganda USA. Rusové dříve (a snad i dnes) značně pokulhávali za propagandou USA ze zcela prostého důvodu. Vlády USA kontrolují světové události již nějaké to desetiletí a mají silná soukromá masmédia. Díky drancování světa mohly rovněž na ovlivňování dávat miliardy dolarů. Kdo si uvědomuje, že USA obrovsky získaly na obou světových válkách? Rusko však vždy zůstalo v „ruinách“. Rusko v našich očích diskriminuje (a dá se říci zatemňuje myšlení) skutečnost, že nás v roce 1968 okupovali. To je silný argument, který nahrává věřit jedině US propagandě. Abych rozsoudil, kde je podle mě více pravdy, předkládám své zkušenosti s tzv. západní propagandou. Je mi téměř 68 let, takže nějaký profesor

konfliktu na východě Ukrajiny poslaly Kyjevu nesmrtící zbraně a vybavení za 260 milionů dolarů (asi 6,6 miliardy korun), ale část této pomoci představuje sotva více než haraburdí, upozornil list The Washington Post.

■ Putin novinářům: „Během sum-

Potravinové plány Ruska Prezident Putin ve svém projevu k vládě prohlásil, že by chtěl z Ruska udělat potravinově zcela soběstačnou zemi a zároveň největšího vývozce biopotravin. „Nejenže jsme schopni nakrmit sami sebe. Vezmeme-li v potaz naši zem, vodní zdroje – Rusko je schopné stát se největším světovým dodavatelem zdravých, ekologicky čistých vysoce kvalitních potravin, o které západní výrobci již dávno přišli.

Jednou vûtou

Klvaňa a další domácí proamerické služky mne nemůžou oblbnout. A v KSČ jsem nebyl. Rozhlasovou stanici Svobodná Evropa (RFE) šířící údajně jen svobodné názory a informace jsem poslouchal mnoho let. Díky tátovi již od padesátých let, kdy jsem chodil do školy a ladil na krátkých vlnách „zakázanou“ a tehdy i slušně rušenou štvavou stanici. Poslouchat RFE pravidelně téměř denně jsem vydržel dlouhých téměř 30 let až do roku 1990, do tzv. revoluce. Za celou tu dobu jsem o zprávách a politické linii této stanice nezapochyboval, až do doby po roce 1990, takže dnes mohu konstatovat, jak jsem byl naivní a ohlupován, manipulován. Poté jsem se dostal k česky psaným novinám vydávaných 107 let v USA – důsledně antikomunistický Nedělní Hlasatel. A tam byly jiné informace, než na jaké jsem byl zvyklý. Později, až v roce 2011, jsem v u nás neznámé knize T. Wernera „Dějiny CIA“ nalezl těžko uvěřitelné informace o tom, jak CIA dostala k dispozici z fondů Marshal-

lova plánu 5 %, tedy 685 milionů dolarů a vysílání rádia RFE ovlivňovala. V knize je popsáno sta tajných operací CIA schválených prezidenty. Všem též doporučuji pročíst knihu německého autora K. Deschnera „Moloch o amerikanizaci světa“. Tam je popsán vývoj USA od jejich vzniku. Tato fakta málokdo z Čechů vůbec trošku zná. Samé války, úklady, podfuky či „osvobozenecké akce“. Sledujme i jiné zdroje na internetu: zvedavce, e.republiku, AC24, PL, Prisonplanet, protiproud atd. Jinak nebudeme ničemu rozumět a mnoho dění ve světě nepochopíme. Kdo ze studentů dnes třeba ví, že USA měly v padesátých letech minulého století ve světě asi 400 vojenských základen? Rusové jen asi čtyři: v NDR a u nás po roce 1968. Dle Wikipedie v současnosti mají asi deset, ve Vietnamu, Sýrii, Arménii a dalších (jižních) státech kolem Ruska. „Demokratické“ USA mají asi 1000 základen ve 130 zemích světa, aby udržely ve světě „demokracii, svobodu“ a svůj ekonomický systém. Redakčně kráceno

využití terorismu v zájmu USA a NATO, kde Západ věnoval veškerou podporu radikálům na Majdanu, kteří použili zbraně proti bezpečnostním silám a cynicky tutlali tragédii v „oděské Marině“, kde extremisté zaživa upálili desítky lidí v samém centru města a šéfové NATO si ani dnes nevšímají smrtícího ostřelování obytných domů v Doněcké a v Lučanské lidové republice, protože bratrovražedný svár na Ukrajině se shoduje s jeho geopolitickými zájmy – a tak nejsou ustaveny žádné mezinárodní tribunály, nejsou uvaleny žádné sankce na banderovce, kteří páchají teroristické činy, a nezaznívá ani slovo odsouzení části předních politiků USA, ani jejich spojenců. (Z ruského tisku)

■ Rusko pamatuje teroristickou

válku v Severním Kavkazu, tragédie v Buďonovsku, Kizlyaru a Beslanu, kde jejich organizátoři používali tytéž metody, jaké jsou dnes používány ve Francii, leč v té době USA a Evropská unie vyvíjely tlak na ruské úřady, popisujíce protiteroristické operace jako „přehnané použití síly“, když navíc západní experti i celé organizace pomáhali extremistickým skupinám. (tamtéž) ■ Jestliže Západ pokládá za daleko důležitější vyostřovat vztahy s Ruskem nad únosnou míru, a namísto efektivního boje proti islámskému státu mu jde jen a jen o porážku syrského prezidenta Asada, tak jako kdysi iráckého prezidenta Husajna a libyjského představitele Kaddáfiho a naposledy ukrajinského prezidenta Janukovyče, bude to pro Západ smrtící… Rusko vložilo do bojů proti islámskému státu v Sýrii celé srdce, dokonalou organizaci a nejskvělejší vojenskou techniku a chápou to jako novou Velkou vlasteneckou válku.. a Velkou vlasteneckou válku prostě Rusové prohrát neumí, v zájmu svém, Sýrie, Blízkého východu i celého světa. (J. Vyvadil, Klub Přátelé Ruska v ČR) Stránku 4 připravil a rediguje Karel Dostál.

194/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

5

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

■ Do armády chtûjí stovky lidí

Kosovo a ãlenství v UNESCO Tûsnû pfied uzávûrkou prosincového ãísla jsme získali informaci o neúspû‰ném pokusu samozvaného Kosova o zviditelnûní pomocí ãlenství v Organizaci spojen˘ch národÛ pro v˘chovu, vûdu a kulturu (UNESCO). Vzhledem k závaÏnosti problému se k vûci je‰tû jednou vracíme. Na zasedání členských států v Paříži nepřijalo UNESCO do svých řad Kosovo. Hlasování bylo sice velice těsné, ale byl dosažen průkazný a rozhodující výsledek. Pro přijetí se nevyslovily potřebné dvě třetiny přítomných. Chyběly hlasy zejména těch, kteří samozvaný stát Kosovo neuznávají. Kvůli rozhodování o členství Kosova vládla na zasedání velmi vzrušená atmosféra. Srbsko plénu předložilo rezoluci, která by hlasování o Kosovu odsunula až do roku 2017. Díky lobbování ve prospěch Kosova tato rezoluce neprošla. Přesto je možno považovat výsledek hlasování jako úspěch podle představ Bělehradu. Světová média a agentury si byly tak jisty výsledkem, že předčasně vypustily zprávu, že Ko-

sovo členství získalo. Nakonec ale musely informaci o kosovském úspěchu dementovat. Nezávislost své provincie a tím samostatně vystupovat, nadále neuznává Srbsko, jehož odmítavé stanovisko sdílí i Rusko, Čína a pět dalších členů EU, mezi nimi i Slovensko. Přípravy a lobbování ve prospěch Kosova vyvolalo široký odpor těch, kdo si uvědomují, jaké škody na památkách i lidech byly ze strany albánských bojůvek a UCK napáchány. Převážně šlo o škody na památkách souvisejících s pravoslavím a dějinami Srbska. Netřeba připomínat, že se mnohdy jednalo o zničené chrámy a kláštery patřící do prvé kategorie „světových“ památek. Jen pro zajímavost. Na Kosovu je podstatně víc tureckých a srbských památek než památek albánských. Období albánské ofenzivy na Kosovu lze přirovnat ke vztahu Islámského státu k památkám, tedy znič, co můžeš. Již prezident Masaryk se zabýval problémem vztahu Srbů a Albánců. Ve svém spise „Slovanské problémy“ konstatoval: „Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakouskem-Uherskem, přibližně od roku 1877-78 (válka Turecka

proti Černé Hoře, Rusku a Srbsku) bylo vyhnáno na 150 tisíc Srbů ze Starého Srbska.“ Neúprosný tlak Albánců proti Srbům se nesoustředil pouze na půdu a majetek, tento tlak se projevil i v oblasti kulturně-historické a ničil církevní i jiné památky. Bylo zásadní chybou, za daných okolností neustávajících, i když snad menších zločinů proti tamním Srbům, Romům a dalším Nealbáncům, že bylo doporučeno přijetí Kosova do rodiny UNESCO. „Trapné bylo a je, že pro přijetí hlasovala poslušně i Česká republika, i když její diplomacii jistě jsou známy skutečnosti zejména posledních desetiletí a porušování lidských práv kosovských menšin a stálé ničení srbských kulturních památek.“ „Je to spravedlivé a morální vítězství v téměř nemožných podmínkách,“ uvedl srbský prezident Tomislav Nikolič. Kosovu jako samozvanému státu se nedaří dostat do řady mezinárodních organizací. V OSN naráží jeho snahy na odpor stálých

Do armády se denně hlásí dvě stě lidí. Počet se znásobil po zveřejnění záměru ministerstva obrany přijmout do tří let pět tisíc vojáků. Nápor je tak velký, že generální štáb musel o tři měsíce uspíšit otevření nového rekrutního střediska v Praze.

■ ¤ecké Ïeny mají hlad

členů Rady bezpečnosti Číny a Ruska. Ovšem již se podařilo Kosovu stát se členem Mezinárodního olympijského výboru, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Tak jak je na jedné straně lobbováno ve prospěch Kosova, je zapotřebí soustředit síly na straně odpůrců. K tomu je organizována petice „proti přijetí uloupené a okupované jižní srbské provincie Kosovo do UNESCO“. Tedy petice za zachování a ochranu srbského kulturního dědictví v Kosovu a Metohiji. K tomu je zapotřebí získat 100 000 signatářů před předložením petice OSN. STANISLAV HRZINA

■ âT ãelí dal‰í ostré kritice Česká televize opět čelí kritice. Člen ODS a bývalý člen a místopředseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) Petr Štěpánek si stěžuje na publicistický pořad 168 hodin, který je podle něj nechutný a propagandistický. „To, co předvádí Nora Fridrichová v magazinu 168 hodin, už je, chcete-li veřejnoprávní, onanie smyslů zbavené pravdoláskovní kurtizány,“ uvedl na sociálních sítích. Několik zbraní použitých muslimskými radikály při krvavých pařížských útocích z 13. listopadu bylo podle identifikace vyrobeno ve Zbrojovce Zastava v srbském městě Kragujevac. Zbraně firma vyprodukovala ještě před rozpadem bývalé Jugoslávie v 90. letech minulého století. Dva dny po atentátech srbský ministr vnitra Nebojša Stefanovič poslal řediteli společnosti Zastava sériová čísla zbraní, nalezených v Paříži během útoků, ke zkoumání a vyjádření.

■ Hanba nebo neomalenost Tisíce protestních dopisů proudí Norské tiskové radě, kvůli jejímu nedávnému rozhodnutí používat pro vyhlazovací tábory z druhé světové války na území Polska výraz „polské tábory smrti“. Jedná se o totální neznalost nebo o úmysl? Tento výraz uráží všechny Poláky! Polský ministr zahraničí: „U nás nejsou žádné polské tábory smrti.“

Chrám sv. Mikulá‰e pfied a po bombardování

Byly zničeny nejenom památky či sakrální objekty – pohaněna byla duše celého národa s bohatými tradicemi a skvělou historií národa, jenž spolu s jinými osvobodil

Evropu od fašismu a přinesl přitom na oltář vítězství asi milion životů svých lidí. Dnes v Kosovu, jak uznávají mnozí experti, o minulosti země mlčky svědčí jen

nemnohé chrámy, které ještě zůstaly nedotčeny, a ruiny těch chrámů, které neměly to štěstí přečkat nové barbarské časy začátku 21. století (Z internetu)

včetně například Pákistánu, ale i na Balkán a míří do Evropy. Nejmladší světové monoteistické náboženství nyní vyznává na 1,2 miliardy muslimů na celém světě. Sunnitští a šíitští muslimové (sunnitů je asi 90 procent) tvoří většinu v 36 zemích a v dalších pěti téměř polovinu obyvatel, v pásu zemí od západní a severní Afriky přes Blízký východ, Střední Asii až po Bangladéš, Indonésii a Filipíny. Četné muslimské komunity jsou ale roztroušeny po celém západním světě, nejvíce muslimů je ve Francii (přes pět milionů). Islám, který je třetím nejrozšířenějším náboženstvím na světě (po křesťanství a buddhismu), je často vnímán jako náboženství Arabů – ti ale nyní tvoří jen asi 25 procent jeho vyznavačů.

Srbsko a Bosna-Hercegovina řeší útoky fundamentalistů z prostředí vahhábistů. Rozsáhlé zátahy vedou za zajištění mobilů, počítačů, radikální literatury a CD. Zajištěny jsou zbraně a další prostředky. Na zajištěné radikály je uvalována vazba. Policie balkánských zemí posiluje ochranu zastupitelských úřadů a citlivých veřejných míst. A tato zvýšená bezpečnostní opatření nejsou pouze motivována útoky z konce roku, od napadení ruského dopravního letadla či útoku na Paříž. Nárůst vlivu a činnosti této ortodoxní větve islámu a její prorůstání do Evropy se jeví jako akutní ohrožení bezpečnosti a bude postupně vyžadovat koordinaci mezi EU a ostatními zeměmi v Evropě. (sh)

ZÛstane Balkán v klidu? Poslední mûsíce se Balkán dostává do popfiedí informaãního zájmu. Na jedné stranû jsou to informace o problémech zemí od ¤ecka aÏ po Slovinsko, pramenících z gradace migraãní krize. Na druhé stranû jsou závaÏné informace o mobilizaci „vahhábismu“, zejména na území Bosny-Hercegoviny a Srbska.

Finanční krize a úsporná opatření v Řecku mají dopady také na nejstarší řemeslo na světě. Zatímco před několika lety nabízely v Řecku sex za peníze dívky z východní Evropy, dnes se k prostituci uchylují samy Řekyně. „Některé ženy to dělají za sýrový koláč nebo sendvič, který potřebují, protože mají hlad,“ řekl listu The Times Gregory Lazos, profesor sociologie na aténské Univerzitě Panteon, který shromáždil údaje o více než 17 000 sexuálních pracovnicích poskytujících v Řecku své služby. „Jiné to dělají, aby zaplatily daně nebo účty, kvůli naléhavým výdajům, anebo aby měly na drogy.“

■ Krvavé zbranû

Kosovská tragédie Na začátku roku 2001 byl svět vyburcován zprávou, že afghánský Taliban zničil obrovské sochy Buddhy – jedinečné památky dávné kultury. Toto téma se objevilo na prvních stránkách nejznámějších novin a ve zprávách největších televizních stanic. Při tom zůstala prakticky bez povšimnutí jiná tragédie, která začala o trochu dříve a pokračuje dosud – ničení kosovských křesťanských monastýrů (klášterů) a chrámů. Nestalo se to v nějaké daleké zemi, kde neomezeně vládl Taliban – ukřižování Kosova se dělo uprostřed Evropy, před očima mírových misí, které sem přijely z nejrozvinutějších zemí. To, co albánští extremisté nestihli „dodělat“ v době druhé světové války, dokončili dnes. Podle údajů Srbské pravoslavné církve bylo za posledních pět let v Kosovu a Metohiji zničeno přibližně 150 chrámů a monastýrů (klášterů), které byly v tomto kraji, nazývaném kolébkou srbského pravoslaví.

Neu‰lo nám

Co je vahhábismus? Vahhábovské hnutí sunnitské větve islámu, které ve značně striktní podobě vyznává afghánské vládnoucí hnutí Talibán, je přísná doktrína islámu, která vznikla v Saúdské Arábii (rodišti nejhledanějšího teroristy světa Usámy bin Ládina), kde je státním náboženstvím. Vahhábismus, který je někdy považován za jeden ze zdrojů islámského fundamentalismu, se šíří do dalších zemí Střední Asie

Pohledy do slovansk˘ch zemí: Slovinsko Nahlédnutí do historie ve starověku – osídleno Ilyry a do přelomu letopočtu bylo součástí Římské říše 395 – stoupilo do svazku států Západořímské říše od 6.-7. století – osídleno Slovany, je pod vlivem Franské a poté Římskoněmecké říše, které tu vytvářely svá nárazníková pohraniční území (marky) od 13. století – se území postupně zmocnili Habsburkové (Kraňsko, Gorice, část Korutan, Štýrska a Istrie) 1867-1918 - stává se součástí Předlitavska (území Rakouska-Uherska ležící západně od řeky Litavy) 1918 – začleňuje se do Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) od 1929 – je jedním ze států Jugoslávie 2. světová válka – v jejím období je území Slovinska rozděleno mezi Německo, Maďarsko a Itálii 1945 po válce – se stalo součástí socialistické Jugoslávie jako svazová republika 80. léta - hospodářsky prosperující země, čerpající zdroje z modernizace techniky a soustavy řízení 1990 – požaduje konfederaci, po odmítnutí vyhlašuje svrchovanost, ale dojde ke krátkým vojenským střetům s jugoslávskou armádou 1991 – po smírné dohodě s Jugoslávií a EU vyhlášena samostatnost 2004 – přijato za člena NATO a EU ZBYNĚK KUCHYŇKA

Nikdo nechápe Francouze víc neÏ Srbové Nikdo po 13. listopadu 2015 nechápe Francouze lépe než Srbové. Protože to, co Francouzi utrpěli od teroristů 13. listopadu, zažili Srbové před 25 lety. Islámští teroristé, kteří v roce 2015 na Blízkém východě stínají hlavy nevinným lidem, již v roce 1994 na Crnom Vrchu rituálně uřízli hlavy zajatým srbským vojákům. Stínání hlav zajatých srbských vojáků bylo pro rekruty z Bosny a Hercegoviny vstupenkou mezi řady mudžahedinů. Ti, kdo jsou dnes zděšeni z uťatých hlav obětí islámských teroristů, v roce 1999 potichu sledovali stínání zajatých srbských

vojáků a civilistů. Neviděli v tom nic kontroverzního, vždyť oběťmi byli Srbové, pravoslavní křesťané. Po celou dobu války několik tisíc mudžahedinů ve stavu armády Bosny a Hercegoviny pod velením Alije Izetbegoviče útočilo na srbské vesnice v Bosně a Hercegovině, zabíjelo srbské civilisty. Rovněž v roce 1999, po stažení jugoslávské armády z Kosova, islámští teroristé v řadách UCK vyhnali z jižní srbské provincie přes 200 000 srbských civilistů. A to v součinnosti s „mírovými silami“. (Kosovoonline, kráceno)

■ Demokracie je i to, Ïe zvítûzí ten, kdo se nám nelíbí Neškodilo by si připomenout množství lidí, za něž náš prezident hovoří. V prvém kole prezidentské volby oslovil Miloš Zeman celkem 24,24 procenta. „V kole druhém získal Miloš Zeman 54,8 procenta, tedy více než 2,7 milionu hlasů.“ Možná by neškodilo si tato čísla tu a tam zopakovat.

■ âesk˘ gang Pašování a s tím pravděpodobně spojený obchod s lidmi řeší Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Před časem v kooperaci s jednotkami policistů ze čtyř zemí rozprášil gang pašeráků. Akce nemá v Česku obdoby. Jednou z hlavních postav má být Češka, která čeká na vydání do Belgie, kde tamní policie případ dozoruje.

■ Slovanství O slovanství nestačí psát. Slovanství je nutné provozovat. Pluralita a vyváženost vysílání ČT a ČRo nespočívá pouze ve vyváženosti prezentace názorů vlády a opozice, ale také v pluralitě předvádění kulturních statků Západu i Východu. Vždyť u nás na sto filmů z USA připadá jeden z jiné provenience a vůči Rusku je snad poměr jedna ku pěti stům.

■ Generál Lazareviã je zpût Srbský generál Vladimír Lazarevič byl propuštěn z vězení poté, co si v Haagu odseděl dvě třetiny z celkových 14 let vězení, ke kterým ho odsoudil Soud pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Generál byl slavnostně přivítán na letišti v jihosrbské Niši. V letadle, kterým se vracel do vlasti, spolu s ním cestovali srbský ministr obrany Bratislav Gošič a ministr spravedlnosti Nikola Selakovič. Stranu 5 připravil a rediguje Stanislav Hrzina.

6

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

194/2016

K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A

V‰estrann˘ K. Svolinsk˘ Narodil se v poutním Svatém Kopečku u Olomouce (1896). Vyučil se řezbářem a poté na Uměleckoprůnyslové škole řezbářství studoval, ale i sochařství u B. Kafky, odkud přešel k F. Kyselovi. V r. 1945 se na škole stal profesorem a působil zde 26 let. Věnoval se malbě, grafice, ilustraci, scénickému výtvarnictví, monumentální dekorativní malbě, plakátové i známkové tvorbě. Svými mnohostrannými zájmy zasáhl do mnoha oblastí. Vždy se však projevoval jeho vyhraněný a osobitý názor. Rodné poutní místo působilo na chlapce od dětství svou slavnostní kouzelnou i bizarní atmosférou. Po přestěhování rodiny do

Lošova poznal chudou vesnici, ze které odcházeli dělníci do okolních továren. Pro jeho tvorbu je příznačné povědomí tradice rodinné, národní a slovanské. Jeho dílo je prostoupeno vztahem k přírodě a lidem. Jeho herci, kejklíři a komedianti – to jsou oživlé vzpomínky, stejně jako např. motivy lidových tanců. Léta války připomínají tušové kresby: Žal a Na smrt Vladislava Vančury (1942). Ještě jako student byl pověřen závažnou prací pro pařížskou výstavu světovou dekorativního umění (1925), vytvořil ilustrace k Máchovu Máji, k nimž navrhl sazbu i vlastní písmo. Tím také zahájil formování tradice ilustrování krásných knih, která se

Svolinsk˘: Po válce

udržuje dodnes. V r. 1945 začíná známková tvorba Svolinského. Bylo to k 5. výročí vyhlazení Lidic německými fašisty. Následovaly další návrhy – Národní divadlo (1968), portrétní série významných osobností a cyklus Lidové umění Československa (1963). Pro Národní divadlo připravil Svolinský návrhy kostýmní a scénické ke Smetanovým operám. Následovaly návrhy barevných oken pro zahraniční výstavy. K nejvýznamnějším monumentálním dílům patří rekonstrukce olomouckého vypáleného orloje, na níž pracoval se svou ženou. Nové pojetí orloji vtiskly mozaiky, malby i figurální osazení. Zemřel v r. 1986. (pn)

Legenda Eduard Haken Legenda české opery Eduard Haken se narodil 22. března 1910 v obci Šklíň, dnešní severozápadní Ukrajině, v rodině volyňských Čechů. Maturoval na gymnáziu v Lucku a pak řádně studoval lékařství na

Univerzitě Karlově. Soukromě se v letech 1930-37 učil zpěv u D. Levitského, v r. 1957 několik měsíců v Itálii u A. Granforteho, jakož i v Praze, kde později Granforte pobýval. Po třech letech tak nakonec u něj hudba nad medicínou zvítězila. Nejprve působil v operním souboru Českého divadla v Olomouci, odkud byl Václa-

vem Talichem angažován do Národního divadla. Václav Talich v r. 1935 při Hakenově konkurzu do sboru Národního divadla napsal: „Zcela zvláštním případem mezi kandidáty, kteří se dnes představili, je pan Ha-

ken. Krásný zjev, hudební, hlasové prostředky velmi krásné. Doporučuji umožnit mu sustenční (elévskou – pozn. autora) gáži, další studium, poněvadž v tomto případě jde o sólový bas.“ V olomouckém angažmá měl stěžejní role basové sekce, jako jsou Kecal z Prodané nevěsty, Paloucký (Hubička), Vodník v ope-

ře Rusalka, Beneš z Dalibora, Mefistofeles (Faust a Markéta), Zachariáš z Verdiho Nabucca a mnohé další, prostě dvacet nastudovaných rolí. Nu a v pražském ND vytvořil více než sto rolí, v bezmála dvou stovkách premiér. Úctyhodné! Nejčastěji zpíval Kecala a nejvíc miloval Vodníka. Jen málokterému zpěvákovi se poštěstí zpívat v ND více než padesát let. Eduard Haken spolupracoval rovněž s rozhlasem (vzpomínám na pořad Jak jsem prošvih premiéru) a s televizí, kde vystoupil jako „dobrý pěvec“ z Mozartovy opery Don Giovanni ve Filipově seriálu F. L. Věk. Pořádal rovněž koncerty jak u nás, tak i v zahraničí. Za mimořádnou zmínku stojí součinnost Mistra Hakena s Pěveckým sborem jihočeských učitelek z Českých Budějovic, a to již od roku 1972, kdy za téměř 25 let bylo uskutečněno 70 společných koncertů a v nich přes 40 provedení Otvírání studánek B. \Martinů, kde zazníval Hakenův lidsky vroucí přednes závěrečné části „z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova“… Existuje též mnoho nahrávek, ať už se jedná ve výběru o Rusalku, Biblické písně, Dvě vdovy a další, s Hakenovým výrazným až naříkavým hlasem jednající postavy. Eduard Haken byl v roce 1964 oceněn titulem národní umělec a in memoriam Cenou Thálie za rok 1995. Dvanáctého ledna 2016 uplyne již dlouhých dvacet let, kdy Mistr Haken ve svých téměř 86 letech zemřel a je pochován se svou manželkou, herečkou ND Marií Glázrovou, na Vyšehradském hřbitově. MILOSLAV SAMEK

Pan fotograf Franti‰ek Drtikol Nadaný umělec František Drtikol (1883-1961) studoval v Mnichově, později prošel několika ateliéry, aby si s otcovou pomocí v r. 1907 založil svůj vlastní v Příbrami. Posléze až do r. 1935 provozoval další v Praze, kam se odstěhoval, když mu Příbram byla příliš malá, specializovaný ateliér pro portrétní fotografii. Před jeho fotoaparátem usedaly významné osobnosti jako např. TGM, E. Beneš, L. Janáček, J. Čapek a jiní. Ve volné tvorbě se zaměřoval především na akty, s nimiž slavil mezinárodní úspěchy. Akty intenzivně fotografoval i různě upravoval až do r. 1930 a vytvořil tak mimořádně rozsáhlé dílo. V Příbrami to byly fotografie pubertálních chlapců a dívek. Toto období svou polaritou mezi nevinným dětstvím a erotickou touhou byly oblíbeným tématem řady známých umělců (Edvard Munch, Egon Schiele), ale průkopníkem ve foto byl bezesporu F. Drtikol. Možná to byl i nedostatek dospělých modelů na maloměstě – kdo ví? V Příbrami vydržel tři roky. Tento výjimečně vzdělaný a talentovaný umělec začal hledat své štěstí v Praze, kde si po roce za pomoci společníka otevřel svůj renomovaný ateliér, kde vznikaly portréty v secesním stylu. Tehdy oblíbené „fatální“ ženy v uměleckých kruzích v období symbolismu, dekadence a secese se staly dominantní i u Drtikola. Jeho častým námětem byla biblická Salome, démonická postava pudovosti ženy, sexu a smrti (1912). Poté se objevuje Eva, Stránku 6 připravil a rediguje Pavel Novák.

Monumentalista Karel Pokorn˘ Vynikající sochař Karel Pokorný (18911962) se narodil v Pavlovicích u Znojma. Na Uměleckoprůmyslové škole se vzdělával u prof. J. Drahoňovského, na AVU u J. V. Myslbeka. Zde se naučil ovládnout poctivě řemeslo – to je to, co většině současných výtvarníků bohužel chybí. Byla to i podpora touhy po ovládnutí tajů monumentálního sochařského projevu i tvárných možnostech bronzových plastik. Hledání životní pravdy v umění i roli svého talentu se projevilo především v jeho sociálních plastikách z 20. let minulého století. Vliv na celou sochařskou generaci měl Otto Gutfreund. Pokorný začal experimentovat s kubismem, všímal si vyčerpávající práce dělných lidí, což mělo odraz v díle (Země), pomník zasypaným havířům a další. I když Pokorný ctil svého učitele Myslbeka, nesnažil se napodobovat svůj vzor. Zdůrazňoval robustnost, dynamičnost a neidealizovaný výraz. V předválečném období to byly především sochy horníků a hutníků, splňujících jeho představy. Dílem Hlava matky reagoval umělec na bestialitu fašistů ve Španělsku. Za okupace vytvářel jinotajné sochy (Plačící žena, Zima, Pieta). Po osvobození došlo Pokorného monumentální umění konečně rozkvětu. K nejvýznamnějšímu monumentu Sbratření pro Českou Třebovou není co dodat. Je symbolem radostných májových dnů 1945, na který dnes mladá generace neproživší válku se udiveně dívá… Následují pomníky věnované boji našeho lidu proti nenáviděným okupantům, pamětní desky. Ale také pomníky

našich velikánů a vlastenců (Božena Němcová, Alois Jirásek). Při cestě po hlavním městě najdeme na mnoha domech reliéf s přísahající rukou na věčnou paměť známých i neznámých hrdinů, kteří ve dnech Pražského povstání položili život za šťastnější naši budoucnost. (pn)

Dlouhá Zeyerova cesta

Smích

motivy ukřižovaných žen představujících symbiózu pohanství a křesťanství. Drtikol obdivoval ženy a zároveň jim vyčítal snahu ovládnout muže. Vznikaly i lyrické akty akcentující melancholii, zasněnost a milostnou touhu. Později přichází pohyb postav, typický pro tvorbu druhé poloviny dvacátých let minulého století, kdy nastupuje avantgarda. vlna kubismu, futurismu a konstruktivismu. Drtikol nebyl v tomto směru vyhraněným autorem, a tak si vytvořil svůj originální styl. Dominantní byly symbolické a metaforické významy.

V r. 1925 získal Grand Prix na pařížské výstavě, řadu výstav měl v USA, o jeho snímky měli zájem sběratelé i časopisy. Přišla však doba, kdy prožíval rozpad manželství, nezájem mladší generace a krach na newyorské burze. Drtikol ztratil zájem o foto a přiklonil se k malířství. A také k spirituálnímu hledání správné životní cesty a studium buddhismu. V r. 1935 zavřel ateliér, část sbírek odkázal Uměleckoprůmyslovému muzeu. Zemřel téměř zapomenut. Dnes je však zřejmé, jaké impozantní dílo vytvořil. PAVEL NOVÁK

Prozaik, epický i lyrický básník a dramatik lumírovské generace – to vše je Julius Zeyer (1841-1904). Narodil se v rodině německo-francouzského původu. Otec byl bohatý obchodník s dřívím a syn byl veden k úkolu převzít rodinný podnik. Začal, ale nedokončil techniku, ve Vídni se učil tesařství. Byla to však matka, která synovi zajistila vyučování v češtině, měli i českou chůvu. Matčin vliv silně ovlivňoval české uvědomování, v mládí se také seznámil s lidovou poezií. Časté obchodní cesty do zahraničí prohlubovaly umělecké zájmy i poznání cizích odlišností. Nějaký čas působil jako vychovatel v Rusku. Z uvedeného vyplývá, že se Zeyer musel na rozdíl od jiných dlouze propracovávat k dokonalému českému slovesnému výrazu. Aby v osmdesátých letech devatenáctého století zaujal přední místo v naší literatuře.

Uchvacovala ho česká minulost i poezie staré Prahy. Své filozofické vzdělání si doháněl jako mimořádný posluchač studiem i starověké kultury. Při každé příležitosti prchal do ciziny z tehdejšího „žaláře národů“. Ani měšťácká Praha mu příliš nevoněla. Odstěhoval se do Vodňan, kde našel své přátele básníka Otakara Mokrého a spisovatele Františka Heritese. Zeyer si vytvořil svůj vlastní svět – vysněný a šťastný. Jeho dílo vyvěrá z domácích tradic, jeho vesměs nerýmovaný verš se liší od zavedeného Vrchlickým a Čechem. Z obsáhlého díla připomeňme básnický epický cyklus Vyšehrad (1880) s výrazným a společenským posláním. Akcentuje úctu k lidové tradici i lásku k lidové slovesnosti. To vše vyciťujeme z jeho nejznámějšího a nejoblíbenějšího díla – dramatické báchorky na motivy slovenské pohádky Radúz a Mahulena (1898). Uměleckým vrcholným prozaickým dílem je román Jan Maria Plojhar (1891). Pro Národní divadlo vznikla díla čerpající ze starobylého mytického nebo historického prostředí, z českého dávnověku. (pn)

194/2016

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

7

H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E

Válka skonãila, otazníky zÛstaly (5)

NevÛle k naplnûní dohod V Evropě zavládl konečně mír, především díky Rudé armádě i spojencům. S blížícím se vítězstvím jednali spojenci o dalším postupu koncem r. 1943 v Teheránu – otevření druhé fronty a koordinace akcí, na Jaltě pak koordinace v konci války – únor 1945. Třetí setkání představitelů SSSR, USA a Velké Británie se uskutečnilo v červenci a srpnu 1945 v Postupimi. Jen složení bylo jiné. Za zesnulého F. D. Roosevelta zasedl H. S. Truman a v průběhu konference W. Churchilla nahradil nový premiér C. S. Attlee. Kam se ztratil Churchill, který po napa- německých, které Britové cvičili ve SchlesTři D Hlavními postuláty postupimské konfe- dení Sovětského svazu německými fašisty wig-Holštýnsku a jižním Dánsku. Počítalo rence byla ona Tři D – tedy denacifikace, vyjádřil podporu a všestrannou pomoc? Ja- se s vojsky Kanady, Polska a Maďarska. demilitarizace a dekartelizace. Znamenalo ko pragmatik si tenkrát uvědomil, že po pří- Byly uzavřeny nejrůznější dohody západto zrušit všechny německé ozbrojené síly padném pádu SSSR by se Hitler snadno vy- ních spojenců a německého velení o bezpa všechny militaristické organizace, roz- pořádal s Velkou Británií – proto se jeho ze- roblémovém přesunu do americké zóny, pustit všechny nacistické organizace, zni- mě spolupodílela na vítězství nad fašis- aby po jejich boku mohli „zajatci“ znovu čit nacistickou socialistickou stranu mem. Přesto se tomuto stratégovi podařilo táhnout na SSSR. Churchill našel pochopení jen u gen. Pata všechny její přidružené organizace. Dá- přimět USA vést úder ze severní Afriky přes le bylo řešeno poválečné uspořádání Ně- Itálii, Vídeň do Prahy. Sověti tak měli být tona, stejně smýšlejícího. Tento ambiciózní mecka a dohoda o Polsku, které se mělo drženi mimo střední Evropu. Úder měl vést voják nemínil respektovat demarkační linii vrátit ke starým územím. Tato konference přes Jugoslávii, Maďarsko a tak odstřihnout a jít dále přes Polsko, Ukrajinu, Bělorusko se měla stát symbolem nadějí lidstva v bu- Rudou armádu v postupu do Německa. až do Stalingradu. Chtěl „potomky DžinKvůli tomu byla stále odkládána příprava gischána“ vyhnat z Evropy. Připravovaný doucnost a světový mír. a otevření Stalinem požadovaná druhá fron- britský plán byl 22. 5. 1945 prohlášen za ta. „nebezpečný“. Britové se však nevzdali Cinknuté karty Hitler se však rozhodl bránit svými voj- a požadovali uvažovat o případné válce Karbaníci tento výraz znají velice dobsky Itálii, a tak zastavil postup spojenců. s Ruskem. ře – znamená „poznamenané“ karty či faTeprve pak byla připravena a otevřena druStalin však byl o plánu informován a nalešné, sloužící nepoctivému výherci k zishá fronta. Po kapitulaci Německa Churchill vzdory dohodě z Jalty vydal rozkaz k útoku ku. Nejinak tomu bylo mezi válečnými „zapomněl“ na vstřícné kroky vůči SSSR na Berlín. Ale vraťme se do Postupimi. Britspojenci. V průběhu bojů nešetřil W. a vrátil se k myšlence zničit jediný socialisský premiér nervózně očekával výsledky Churchill pochvalnými slovy na sovětské- tický stát. Záhy v r. 1945 nechal vypracovat ho vůdce J. V. Stalina, oceňoval i stateč- plán bez vyhlášení napadnout Rusko nálenost Rudé armády. Předchozí britský pre- ty, aby zahynulo co nejvíce civilistů (obmiér Chamberlain přivezl z Mnichova dobně jako v Drážďanech) a donutit SSSR Jako starý člověk bych rád zanechal místo míru budoucí válku, která zachváti- ke kapitulaci. Informace Operation Unthintla i jeho zemi. Teď, když Rudá armáda vy- kable (Nemyslitelné) se dostala také ke svědectví o tom bouřlivém minulém stobojovala mír spolu s dalšími i pro jeho ze- zrádci a kolaborantovi Vlasovovi do štábu letí, které změnilo tvář světa, ve kterém mi, mohl Churchill odložit zdvořilou mas- 1. ukrajinského frontu wehrmachtu. Jako jsem prožil svůj život. Chodil jsem už do ku a zvednout znovu prapor antikomunis- voják si spočítal budoucí porážku Německa školy, kdy se na nás z obrazu díval T. G. mu. Za vrcholící sovětské ofenzivy začát- a chtěl se probít přes Prahu za demarkační Masaryk. První republiku jsem prožil kem r. 1945 v Německu přikázal polnímu čáru k Američanům. Své jednotky ROA pak jako školák a nechápal jsem dění okolo maršálu Montgomerimu, veliteli britského chtěl soustředit v jižním Německu a čekat nás, i když jsem viděl stavět opevnění na a kanadského vojska, „pilně sbírat němec- na vypuknutí 3. světové války. S návrhem našich hranicích. Ale přišla válka, ta strašná válka, po naší kapitulaci, která ké zbraně a skladovat, aby je bylo možné však u západních spojenců neuspěl. snadno a rychle rozdat německým vojáPo létech byly otevřeny některé archivy. byla nezbytná po zradě našich západkům, s nimiž bychom museli spolupraco- Zprávy uvádějí 1. červenec jako začátek ních sousedů Anglie a Francie. Hitler slíbil Němcům jako národu nadlivat, pokud by sovětská ofenziva pokračo- bleskového útoku na SSSR. Mělo zaútočit dí tisíciletou říši. Po přepadení Polska návala.“ 47 amerických a britských divizí a dalších sledovaly další státy, včetně proradné Francie. Bylo třeba dalších území, průmyslu a surovin a levné pracovní síly. Hitler poblouzněn svými úspěchy napadl SoByl hřibový podzim 1944. Po SNP a po partyzánech ani památka, a to díky větský svaz. Po počátečním rychlém popřešly stovky partyzánů ze Slovenska mladé cérky Jarky Škrabánkové z Háje, stupu přišel Stalingrad. Největší bitva a největší porážka Němců, z níž se už nedo Beskyd a Vsetínských vrchů, aby po- která přišla k Manišům včas. vzpamatovali. Němečtí vojáci udělali ve všech chalusílily odboj proti fašistům. Německé jednotky dislokované na Vse- pách razie, propichovali seno vidlemi atd., tíně, Vizovicích a dalších místech nebyly hledali stopy po partyzánech, naštěstí na nečinné. Z krutých výslechů se dozvěděly, nic nepřišli. Nepřišli ani na nemocného že pasekáři v Hrábí pomáhají partyzánům partyzána ukrytého pod senem u Laštovia nechávají je v domech odpočívat. Ně- ců – díky důvtipu pana Laštovice. Němci mecké velitelství rozhodlo, že tomu uděla- prováděli kruté výslechy mužů a žen u paPod tímto názvem vydal letošního rojí konec a rázně proti pasekářům zakročí. sekáře Laštovice. Pan Laštovica znal vel- ku PhDr. Jiří Jaroš-Nickelli, předseda Prakticky ze všech stran německé vojsko mi dobře německy a tím se dozvěděl hod- okresní organizace odbojářů Blanenska ně o záměrech Němců. Němci tvrdě vy- a Boskovicka, pozoruhodnou knihu. obkličovalo paseku Hrábí. O tom se dozvěděla Veronika Škrabán- slýchali stařenku Manišovou. Byla stateč- Sám určil její poslání: „Aby se vědělo. ková z Háje-Liptál. Ihned se rozhodla. Vě- ná, zapírala, zapírala, Němci se nic nedo- Aby se nezapomnělo. A aby se varovalo.“ děla, že v Hrábí partyzáni často odpočíva- zvěděli. Autor vytvořil na základě vzpomínek Obdobně to bylo i u dalších pasekářů. jí. Uvědomila si, co by se s Hrábím a paa vyprávění v rodině a mezi známými, na sekáři stalo: vypálení pasekářských domů Při výsleších přišel německý voják se základě studia archivních materiálů a postřílení jejich obyvatel. Zavolala dce- zprávou, že viděl dalekohledem z Hlévia dokladů a na základě výpisků z odborru Jarku, měla 15 let a řekla jí: „Tady máš sek, jak muž odchází od Laštoviců do lené i krásné literatury „lidský dokuuzlíček s chlebem a nožem, jdeš jako na sa. Pan Laštovica pohotově odpověděl, ment“, strhující zprávu o životě prostých hřiby, ale co ti nohy stačí, musíš co nejdří- ano byl u mne švagr Josef Maniš z Kobellidí v těžkých dobách, o jejich věrnosti ve dojít do Hrábí k Manišům a jim říct, že ného-Ratiboře a požádal mne, abych mu jsou německými vojáky obkličováni. Utí- přišel pomoct mlátit cepama obilí. Skuteč- a statečnosti. Autorův dědeček, ruský lekej, jde o životy pasekářů.“ Jarka pochopi- nost byla jiná. Do domu pana Laštovice se gionář, byl zabit gestapem. Další příbuzla a rychlým krokem se vydala na cestu do vrátil partyzán, který zde zapomněl věc, ný sťat na Pankráci, již krátce před konHrábí. V lese byla zaskočena německou která by Němcům prozradila přítomnost cem války. A další dva přišli o život v nejpředsunutou hlídkou. Když spatřila Něm- partyzánů. Až vše v Hrábí utichlo, pan strašnější mučírně všech dob – v Osvětimi. A další a další odbojáři a další a dalce, rozbušilo se jí srdce. „Je zle, do Hrábí Laštovica se hned vydal na cestu za švaší oběti nelidských okupantů, o kterých zprávu už nedonesu.“ Vzpomněla si na grem do Kobelného, aby mluvil shodně se dovídal na zastávkách svých cest z Brvšechna přikázání své matky, aby se cho- s ním – Němci si často výpovědi pasekářů na po Blanensku a Boskovicku. vala přirozeně, že jde na hřiby, že o cílech ověřovali. Autor sice prožil radost z konce strašliNěmečtí vojáci opustili Hrábí, aniž by cesty nesmí nic říci, ani při mučení. vé druhé světové války a ze slavného To se Jarce podařilo, Němci uvěřili, že narazili na partyzány. Pasekáři si oddechli osvobození r. 1945, ale během doby se stal cérka z pasek hledá hřiby, uzlíček s chle- – ti utéct nemohli. Že vše dobře dopadlo, svědkem účelově neobjektivních výkladů bem a křivákem byl její důkaz a Jarku pro- na tom měla zásluhu rozhodnost Veroniky minulosti. Nebylo těžké uhodnout, že propustili. Když byla z dohledu německých Škrabánkové z Háje a také její obětavá tiprávní nároky dříve nacizující a kolabovojáků, utíkala a utíkala – hnalo ji vědomí, dcera Jarka, která přišla do Hrábí včas. rantské šlechty na restituce majetku, konPasekáři fašisty nenáviděli, protože přiže musí zachránit pasekáře před represí fafiskovaných podle platných dekretů, bylo šistů. Přišla do Hrábí k Manišům a vše jim nesli okupaci, nesvobodu, a krutý útlak. možno obhájit jen skrýváním a falšováním řekla. Byl vyhlášen poplach a rychlý únik Bohužel, dodnes není oceněno vlastenecúčasti žadatelů na dějinách okupace: „Nipartyzánů z chalup pasekářů v Hrábí. Aby tví, statečnost a pomoc pasekářů 1. českokdo z nich přece nebyl nacista, nikdo neNěmci nepoznali, že partyzáni leželi na slovenské partyzánské brigádě Jana Žižky byl kolaborant,“(!) se nám tvrdilo. seně, seno natřepali a také zahlazovali a dalším odbojovým skupinám, které boKdyž se autor postavil proti neúctě jovaly proti nenáviděným německým fai další možné stopy, že zde byli. k historické pravdě, k zamlčování obětí Když za určitou dobu dorazili do Hrábí šistům. VIKTOR SPURNÝ, Vsetín němečtí vojáci, byl zde již čistý vzduch a k neuvěřitelnému očišťování bývalých

voleb. Ty ukončily jeho kariéru a na jednání přijel nový muž – Clement Attlee. Novopečený prezident USA potřeboval na jednání ukázat silné svaly. Ještě jako senátor v r. 1941 se proslavil výrokem: „Jestliže uvidíme, že vyhrává Německo, pak je potřebné pomáhat Rusku, ale bude-li vyhrávat Rusko, je potřeba pomáhat Německu – ať se vyvraždí navzájem.“ Po svém zvolení prohlašoval: „Rusové budou brzy postaveni do patřičných mezí. Potom Spojené státy převezmou řízení vývoje světa tou cestou, kterou je třeba vést… Pokud se Rusové nechtějí připojit k nám, ať táhnou k čertu.“ V Postupimi Truman nespěchal. Naléhavě však čekal na sdělení výsledku testů Abomby a tím „uzemnit“ Stalina. Ten zareagoval zcela nečekaně. Informaci přešel Stalin mlčením. Nezalekl se zřejmé výhrůžky. Truman se domníval, že Stalin nic nepochopil. Ale sovětská tajná služba předem zapracovala a také vojenské velení pravidelně informovalo o vývoji ruské A-bomby. V sázce však bylo mnoho. Stalin totiž již dříve přislíbil pomoci USA svou armádou v Tichomoří, což také učinil. Rudá armáda porazila Kuantungskou armádu v Číně. Přes všechna úskalí a rozdílné plány spojenců se podařilo usměrnit některé procesy. Co se však v praxi i z již uvedených důvodů ukázalo, byla nedůslednost při denacifikaci. Proběhl za velké pozornosti norimberský proces s patřičnými tresty, ale v praxi nefungovalo vyšetřování dalších válečných

Pracovní prÛkaz z protektorátu

zločinců. Vždyť v každém koncentračním táboře bylo tisíce fašistických hrdlořezů, odpovědných za likvidaci Židů, Cikánů, politických vězňů. Odvolávali se na plnění rozkazů a zapomněli na vlastní iniciativu a bestialitu. Protože každý Němec i ten sudetský zdviháním pravice a pozdravem Heil Hitler posunoval zrůdného člověka na špici systému. Byla to svým způsobem kolektivní vina, za niž u jednotlivců nebyla zkoumána odpovědnost. Vojenský správce Bavorska, kam se přesunulo množství zajatců, gen. Patton vůbec nerespektoval dohodu, ponechal ve funkcích původní nacisty a zajatí němečtí vojáci museli cvičit, aby byli připraveni znovu vyrazit na východ. Mnozí vysoce postavení nacisté získali postavení v západoněmecké vládě, tajných službách. Válečný zločinec Werner von Braun řídil americký raketový program. Ale to už je jiná kapitola. PAVEL NOVÁK

Zanechané svûdectví

Podzim 1944

Ruský národ musel obětovat miliony lidských obětí, než se probojoval k Berlínu. Válečné tažení osvobodilo další porobené národy včetně naší vlasti. Společně s prezidentem Benešem jsme začali napravovat škody, které napáchali nacisté. Začaly se uplatňovat představy o budování socialismu. Neobešlo se to bez násilí a bez obětí. Po nejtemnějších letech se začal systém zlidšťovat. Příchodem A. Dubčeka do nejvyšší stranické funkce šly za ním miliony, lidé začínali rozumět ideálům socialismu. Vzpomínám na ty slavné prvomájové průvody, kterých jsem se jako třídní nepřítel nikdy neúčastnil, ale viděl jsem tu nefalšovanou radost z vykonané práce, to nadšení. Další vývoj cestu značně zpomalil. Úspěchy byly trnem v oku západnímu kapitálu, protože by mohl jejich občany inspirovat. Hledaly se cesty, jak náš vývoj

ochromit nebo zničit a na to byly vynaloženy značné prostředky. Líbivá hesla o svobodě, humanismu, volnosti nestačila a bylo nutné použít i sílu peněz. Hledali se přeběhlíci ochotní za odměnu i ochranu dopustit se takřka všeho. Byla zpracovávaná mládež, která neměla zkušenosti ze života první republiky. Pomocí prodejných politiků se podařilo Československo předat západnímu velkokapitálu a rozkrást jeho bohatství a později podle hesla rozděl a panuj oddělit Čechy a Slováky. Původně jsem nebyl proti změně pořádků, ale další vývoj mě přesvědčil, že se do čela státu dostali lidé, kterým je lhostejný osud našich národů a sledují pouze vlastní zájmy. Proto jsem se se současným režimem rozešel. Je však třeba zachovat vlastenectví (nazývané „demokraty“ čecháčkovstvím) a také svůj rodný jazyk – obojí je v ohrožení. VÁCLAV DOSTÁL

Umlãená Osvûtim Memoáry a zápisky potomka odbojáfie nacistů a kolaborantů, octl se v soukolí nepříznivých soudních řízení. Octl se tváří v tvář režimům, které vycházely úslužně vstříc samozvaným restituentům a podporovaly pokusy vymazat z dějin jejich viny stejně jako činy bojovníků za svobodu. Nestaraly se o památku a odkaz českých obětí nacismu, metaforicky řečeno – zamlčovaly Osvětim. Osvětim je jméno vyhlazovacího tábora, pekla, které znamenalo „konečné řešení židovské otázky“, a které pohltilo i množství bezbranných příslušníků slovanských národů. Slované byli také určeni k vyhlazení, hned po Židech. Bohatý faktografický materiál knihy je rozdělen do 10 kapitol s epilogem. Autor si všímá srdci nízkého koutu země a jeho půvabů, ale zejména jeho obyvatel a jejich osudů, poznamenaných oběma válkami. Klíčové téma se týká po léta se vracejících soudních sporů kolem pamětních desek obětí nacismu a kolem neoprávněných restitučních nároků na dědictví šlechtického rodu Salmů v Rájci. V knize najdete přímo detektivní hledání důkazů, napínavé vedení soudních pří, pochybné výroky nedůvěryhodných protivníků, protokoly z jednání, právní korespondenci, utajované usvědčující fotografie a zapíraná nacistická vyznamenání apod. Celek je dokumentárně podrobně doložen a zcela přesvědčivý. Ovšem, kdo dokáže zastavit protičeská tažení, vedená v zájmu neoprávněného uchvácení majetku? Výmluvným způsobem souvisí s rájeckým případem soudní kauza psychického

násilí, prováděného prostřednictvím počítačové pošty. Zabijácky výhrůžné zprávy dostával profesor filozofie Masarykovy univerzity a posílal je anonym, jak se později ukázalo, kolega adresáta. Posílal je pod vypůjčeným jménem význačného rakouského nacisty Philippa von Schoellera, víckrát vyznamenaného důstojníka nepřátelského wehrmachtu. Připomeňme ještě, že adresát zničujícího výhrůžného tažení byl vlastenec a odbojář, a odesilatel antihumánních nenávistných projevů se podepisoval jménem nacisty, zetě pana Salmy, manžela jeho dcery. V popsaných dějích vystupují řady postav – z obou táborů. Všechna jejich závažná vystoupení, všechny jejich závažné projevy jsou řádně doloženy, čtenář si je může ověřit. Při tom ovšem se nezbaví úžasu, jak při takové dokumentaci jsou nespravedlivé soudní pře u nás stále ještě možné. Zvláštního ocenění si zaslouží pátrací metody autorovy, které mu pomohly rozkrýt obě uvedené kauzy. Jsou to nejen metody archivního i orálního historika, ale i metody etnografa, který sbíral svědectví pamětníků a který objevil i usvědčující fotografie, medaile a odznaky maximální výpovědní hodnoty. Úctyhodná kniha – „lidský dokument“ – patří do rukou každého čtenáře, který má smysl pro dnešní zápas o pravdu dějin a o zachování těžce vybojovaného dědictví naší republiky. PhDr. STANISLAVA KUČEROVÁ Stranu 7 připravil a rediguje Pavel Novák.

8

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST

194/2016

L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A

âlovûk Ludvík Svoboda (Pokračování z č. 193) 24. prosince 1941: středa Štědrý den. S myšlenkami jsem doma – u Tebe, moje nejdražší Iruško, u Vás, moje nejdražší děti, Zoenko a Mirečku, u Vás, moje nejdražší a starostlivá maminko, u Vás, drazí rodiče Irenčiny, u Vás, sourozenci moji i Iruščini, u všech Vás, naši stateční mučedníci v koncentračních táborech, žalářích, u Vás, statečné matky, ženy, mužové, u Tebe, statečná mládeži, zvláště u Vás, studenti a studentky, u Vás u všech poctivých dobrých českých lidí, u Vás, Oranští.

26. května 1942: úterý Dnes přijeli na mé pozvání k vojenské jednotce do Buzuluku poslanci Národního shromáždění Československé republiky – Klement Gottwald, Kopecký Václav a Josef

Dopis Ludvíka Svobody pfied odchodem na frontu Buzuluk 29. 1. 1943 Moje nejdražší Iruško, Zoenko a Mirku!!!

28. prosince 1941: neděle Odjezd do Buzuluku. O 16. hodině mně sdělil vojenský velitel stanice Kujbyševa, že mohu odjet sanitním vlakem… Velitel sanitního vlaku mně poskytl místo ve svém kupé.

Krosnář, aby se přesvědčili na místě samém o stavu jednotky.

29. prosince 1941: pondělí V 6 hod. přijel jsem do Buzuluku – do místa, kde se má organizovat československá armáda. Je to 50tisícové město, bez průmyslu a zvláštního obchodního ruchu. Na telefonickou prosbu poslal mi dozorčí důstojník štábu polské armády, který je též v Buzuluku, osobní auto pro převoz do města…

27. května 1942: středa Přednáška poslance Gottwalda pro celou jednotku v městském kině na téma „Mezinárodní situace a boj československého národa o svoji svobodu“. Přednáška vysoké úrovně… Při přednášce Gottwald prohlásil, že po válce československý národ o státním zřízení rozhodne sám…

1. ledna 1942: čtvrtek Nový rok jsem přivítal v malé česko-polské společnosti… celý den jsem byl téměř sám a vzpomínal všech nejdražších doma – zvláště mé nejdražší ženušky Irušky, děti – Zoe a Mirka – a starou pracovitou moji maminku. Cítil jsem, jak i oni na mne vzpomínají.

kou. Němci nám je ukradli – bratrská Sovětská armáda nám je vrací. Slibujeme, že jich v boji za osvobození čs. národa použijeme dobře, že jich použijeme tak, abychom si zasloužili uznání našich statečných lidí doma, abychom si zasloužili žíti v Československé republice. 28. října 1942: středa Státní svátek Československé republiky. Věříme, že již naposledy jej oslavujeme mimo svou vlast. Jednotka oslavila státní svátek slavnostním způsobem za účasti představitelů Rudé armády, ministerstva vnitra a státní bezpečnosti. města Buzuluku a strany.

26. prosince 1941 Navštívil jsem plukovníka Jestignějeva, jemuž jsem oznámil, že 28. prosince odjíždím do Buzuluku, kde již zůstanu, abych dozíral nad přípravami ubikací pro jednotku a převzal výstroj od Poláků zaslanou pro naši jednotku z Anglie.

31. prosince: středa Dokončují se práce na velitelské budově. Učinil jsem opatření, aby byla urychleně postavena kuchyň důstojnické jídelny. Se starým rokem jsem se rozloučil v malém česko-polském kroužku v malé světničce naší velitelské budovy… Myšlenkami jsem byl doma u svých drahých s přesvědčením, že i oni všichni na mne vzpomínají. Dosud nemám o nich žádných zpráv, ačkoliv jsem prosil Londýn dvakrát, aby mi třeba sebemenší zprávy o mé nejdražší rodině opatřili. Domnívám se, že není doma vše v pořádku a že mně nechtějí nepříjemné zprávy sdělit. Přes všechny tyto úvahy je ve mně nezdolná víra, že doma je vše v pořádku, že všichni jsou zdrávi a že se se všemi svými drahými sejdu, a to již v roce 1942.

Doporuãená ãetba

28. května1942: čtvrtek Oslava 58. narozenin prezidenta ČSR dr. E. Beneše za účasti poslance Gottwalda, Kopeckého, Krosnáře, redaktora Borka, člena státní rady Dr. Vrbenského a oficiálních hostí místní posádky, města a strany. Byla provedena slavnostní přehlídka… Dr. Benešovi odeslány pozdravné telegramy… 8. června 1942: pondělí Odpověď dr. Beneše na náš telegram u příležitosti jeho 58. narozenin. Telegram zní: „Pluk. Svoboda: Děkuji upřímně za pozdrav a přání k narozeninám Vám, i celé jednotce v SSSR a vyjadřuji svou opravdovou radost nad Vaším odhodláním a pevností jíti v boji proti barbarskému hitlerismu až do vítězného konce. Společně se Sovětským svazem, jehož armáda ukázala tak veliké skutky hrdinství a válečného umění, dobudeme vítězství, přispějeme k osvobození své vlasti a budeme budovat lepší a spravedlivější Evropu a svět. Váš dr. Edvard Beneš. 23. října 1942: pátek Výcvik se zbraněmi v plném proudu. Konečně vypadáme jako skuteční vojáci – po 3 a půl roce se vrací zbraně do našich ru-

Zasílám Vám mnoho a mnoho srdečných pozdravů a vzpomínek. Jsem stále a stále s Vámi a zůstal jsem jenom a jenom Váš. Již plné 3 a půl roku nemám o Vás žádných zpráv. Neodvažuji se je ani získat, abych Vám případně neublížil. Je známo, jak řádí katanská ruka Hitlerova v českém národě, a proto máme o Vás všechny doma velké obavy. Přesto však stále věřím a doufám, že se s Vámi, moji nejdražší, se všemi sejdu a že budeme pokračovat v překrásném a šťastném našem rodinném životě, v krásnější, větší a slavnější naší drahé a milované vlasti, která byla tak ponížena a mučena německými zločinci plné čtyři roky. O svoji činnosti za hranicemi psát nebudu, to přísluší druhým, jenom chci Tobě, moje nejdražší Iruško, a Vám, milé dětí – Zoe a Mirku, říci, že vše, co jsem dělal, dělal jsem čestně a poctivě jen a jen pro osvobození naší nejkrásnější na světě drahé vlasti. Jí patří naše životy, které jí také chceme dát. Zítra odjíždím s první československou voj. jednotkou na bojiště, abychom po boku statečné sovětské armády bojovali za osvobození našeho drahého národa. Budeme bojovat čestně a nekompromisně až do úplného vítězství. Snad se moje Iruško a děti, k Vám nevrátím – nedojdu, padnu, pak buďte si vědomi toho, že to muselo být, je to jen ode mne malá oběť pro národ, který musí žít. V takovém případě buďte hrdi na svého tátu, tak jak on je hrdý na Vás, a věřte, že poslední moje slova jsou, nebo byla slova modlitby za Vás, moji drazí, za naši překrásnou vlast. Buďte čestní, pracovití, poctiví, milujte se i náš veliký a slavný národ, pro který obětujte celý život. Líbá Vás, Vám věrný Váš Ludva, táta

Dcera ãlovûka (Pokračování z č. 193) Vrátím se ještě k 25. listopadu 1941. Ten den bylo Ludvíku Svobodovi 46 let a vzpomínal na své drahé doma. Netušil, že mnozí z nich prožívají nejhorší chvíle života. Netušil, že ty hrozné chvíle zažívají díky zradě parašutistů, se kterými se před jejich seskokem na naše území tak srdečně loučil, s velkou vírou je vyprovázel a oni zradili. Právě 25. listopadu jeho syn Mirek přemluvil maminku, aby ho pustila do Brna varovat spolupracovníky a do Nezamyslic Jana Kasíka. To se mu stalo osudným. Z Jana Kasíka se stal spolupracovník gestapa. Paní Irena Svobodová si to svolení vyčítala do konce života. O popravě Mirka se dověděla až po osvobození. Skončila válka a Zoe Svobodové bylo 20 let. Když válka začala, bylo jí třináct a půl. Z toho tři a půl roku ukrývání před gestapem. Vždy, když s paní Zoe hovořím, vidím útlou dívenku krčící se se svojí maminkou v díře pod podlahou, když nad nimi dupaly okované boty esesáků. Setkání s otcem kalila radost zprávy o utrpení jejich blízkých. Co se dělo dál, o tom se hodně hovořilo a hovoří. Rodina Ludvíka Svobody všechny pády a vzkříšení nesla s ním. Zoe Svobodová studovala v Moskvě, provdala se za Milana Klusáka, který byl tajemníkem Vlado Clementise, což nebyla

zrovna dobrá vizitka v době politických procesů v padesátých letech. Manželé se znali od dětství. Zoe do něj byla podle jejích slov dětsky zamilovaná. Vystudoval práva (v r. 1945 v Brně na právnické fakultě). Od 18. září 1941 byl se svojí maminkou vězněn jako rukojmí za otce, který stále unikal gestapu. V roce 1948 Zoe Svobodová druhou státní zkoušku na Vysoké škole obchodní složila 31. srpna a 1. září byla svatba. Zoe odjela do Moskvy na další studia a manžel odjel s ministrem dr. Vladem Clementisem do New Yorku na zasedání Valného shromáždění OSN. Po návratu nastal šok, když byl zatčen Vlado Clementis, přímo před jeho očima. 21. září 1950 se jim narodila dcera, která dostala jméno Luďa. Po otřesech na ministerstvu dr. Klusák přijal návrh ministra Širokého odejít na velvyslanectví do Moskvy ve funkci prvního tajemníka. Manželé tuto nabídku uvítali, vzhledem k tomu, že Zoe ještě v Moskvě studovala. O zatčení tatínka se dověděla od maminky. Nemohla tomu uvěřit, věděla však, že je ve velkém nebezpečí. Že nebyl souzen a byl z vazby propuštěn, bylo jen díky intervenci jeho frontových velitelů, jako byl maršál G. Koněv a S. Žukov a podle jejich osobního svědectví i J. V. Stalina. „Tatínek nekapituloval, nezanevřel na život,“ říká jeho dcera Zoe. „V době zvolení

Stránku 8 připravila a rediguje Nataša Weberová.

tatínka prezidentem, byl můj manžel jmenován velvyslancem a vedoucím stálé mise při Organizaci spojených národů v New Yorku. To již měli i syna Mirka. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se z novin dověděla, že má být tatínek kandidátem na prezidenta. Dva dny před volbou jsem dostala výzvu z ministerstva zahraničí, abych přijela na volby. (Den volby byl určen na 30. března 1968.) Bylo dobře, že jsem byla doma, tatínek po volbě valnou část noci nespal. Hned ráno jsem byla u branky a hovořila s novináři. V domě nebyla ještě žádná ochranka, ani kdo by posloužil jako vrátný.“ Rok 1968. Rok tolik diskutovaný a pořád dokola omílaný všelijakými historiky. Jedno je jisté: Prezident republiky Ludvík Svoboda zabránil krveprolití, když dal rozkaz nepoužít zbraně proti Sovětské armádě. To všechno nese po celý život Ing. Zoe Svobodová-Klusáková, CSc., profesorka ekonomie, v sobě. Ve svém profesním životě bohatě zúročila své znalosti, vydala kolem pětadvaceti odborných publikací, které napsala. Je to opravdová dcera člověka, který pro náš národ tolik vykonal. Nejde několika slovy vypovědět o tak bohatém životě. Nezbývá než Ing. Zoe Svobodové-Klusákové popřát k jejímu jubileu vše nejlepší, hodně zdraví, lásky v kruhu rodinném. Bydlí s dcerou Luďou Klusákovou a vnukem Mirkem Klusákem, kteří jsou jí v životě velikou oporou. NATAŠA WEBEROVÁ

Fejeton Přátelé na mně vyzvídají, zda se také těším na multikulturu. Prý obohatí snad celou evropskou civilizaci. Nemám rád takové provokativní otázky a tak raději doporučuji přečíst si chytřejší autory. Samotného mě upoutala například kniha německého sociologa a politika Ralfa Dahrendorfa Hledání nového řádu. Nedávno vyšla v českém překladu. Anebo ještě také jeho knihu Překonávat hranice – též v českém překladu. Mě zaujala mj. tato myšlenka: „Možná se tolik vzývaná globalizace ukáže jako epizoda, jako přechodně bludná cesta kapitalismu s jen málo trvalými následky. Možná také hranice odstraněné po roce 1989 vzniknou novým způsobem a na jiných místech.“ Dahrendorf dále upozorňuje, že „globalizace současně znamená mizení de-

mokracie, neboť neexistuje žádný postup pro střídání těch, kdo rozhodují. Vždyť rozhodují místně neodpovědní, demokratickými mechanismy nekontrolovaní manažeři.“ Za zmínku stojí též úvaha izraelského politologa profesora Dana Schueftana, kterou nedávno uveřejnil týdeník Reflex. Zní spíše jako varování na evropskou adresu: „Arabští běženci, kteří se domáhají vstupu do Evropy, nechtějí být jedněmi z vás, nechtějí sdílet vaši kulturu, chtějí vaši kulturu změnit do té míry, že Evropa už nebude Evropou. Není to jednoduché říct jasně a nahlas, že kultura, jež uznává, že ženy jsou rovnocenné lidské bytosti, je nadřazena kultuře, která se k ženám chová jako k dobytku.“ Své přátele přesvědčovat nebudu. Oba jmenovaní pánové jsou světové uznávanými autoritami. Četbu jejich knih, případně přednášek, mohu jen doporučit. MIROSLAV KUBÍN

Blahopfiejeme! ● Libuše Panáková ve Valašském Meziříčí oslaví 1. ledna 73. narozeniny. ● Ve Valašském Meziříčí oslaví 2. ledna 72. narozeniny Libuše Pospíšilová. ● Hana Kolářová v Jirkově bude slavit 5. ledna 73. narozeniny. ● Antonín Rychlík ze Znojma oslaví 5. ledna 75. narozeniny. ● Stanislav Hrzina z Prahy, člen redakční rady Slovanské vzájemnosti, bude slavit 73. narozeniny 8. ledna. ● V Příbrami se dožívá 81 let, 9. ledna Marta Bílková. ● Mária Homolková z Prahy oslaví 9. ledna 64. narozeniny. ● 78. narozeniny bude slavit v Plzni 12. ledna Dagmar Tyrychová. ● Václav Krejcar ze Dvora Králové n/Labem oslaví 77. narozeniny 13. ledna. ● Také 13. ledna bude slavit 70. narozeniny Valerij Krejčí ve Znojmě. ● Dr. Lubojacká z Liberce se dožívá 82 let 15. ledna. ● Člen předsednictva Slovanského výboru ČR Čeněk Kadlec z Prahy oslaví 84. narozeniny dne 18. ledna. ● Eva Coganová ve Valašském Meziříčí bude slavit 75. narozeniny 20. ledna. ● Člen předsednictva Slovanského výboru ČR Vladimír Sedláček z Loun, oslaví 80. narozeniny 24. ledna. ● Ve Zbůchu u Plzně oslaví 50. narozeniny 26. ledna Olga Pelantová.l ● Člen Celostátní rady SV ČR Ivan Schächter z Prahy bude slavit 26. ledna 75. narozeniny. ● Olga Novotná, také členka Celostátní rady SV ČR z Plzně, bude slavit 71. narozeniny 28. ledna. ● Jiří Stano z Prahy, bývalý člen redakční rady Slovanské vzájemnosti, oslaví 90. narozeniny 29. ledna. ● V Jirkově se dožívá 86 let Hana Prošková dne 30. ledna. ● Místopředseda Slovanského výboru ČR a člen redakční rady Slovanské vzájemnosti Mirko Svoboda z Prahy oslaví 30. ledna 90 let. Všem jmenovaným i těm nejmenovaným oslavencům blahopřejeme!!!

Jan ·verma – národní hrdina Město Mnichovo Hradiště a Městské muzeum uspořádalo panelovou diskusi pořádanou u příležitosti 70. výročí státního pohřbu Jana Švermy. Diskuse se konala v úterý 10. listopadu 2015 v městském kině. Úvodní slovo pronesl starosta města Mgr. Ondřej Lochman, PhD. Poté byl promítnut film ze záznamu státního pohřbu

Jana Švermy. Mimo jiné vystoupil PhDr. Zdeněk Doskočil, PhD., z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval PhDr. Ondřej Matějka PhD., z Ústavu pro studium totalitních režimů. Veřejnosti byla zpřístupněna hrobka rodiny Švermovy a Hendrichovy. (nw)

Pfiedplatné Slovanskou vzájemnost lze objednat i telefonicky (Eva Holečková, 728-009-737). Díky za spolupráci!

(red.)

SLOVANSK¯ V¯BOR, POLITICK¯CH VùZ≈Ò 9, 111 21 PRAHA 1 Objednávám si ................. výtisk(ů) Slovanské vzájemnosti na jméno ............................................................................................................................... adresu ..................................................................................................................................... .............................................................. PSČ ........................................................................ ............................................... podpis Předplatné a poštovné uhradím poštovní poukázkou, případně osobně. SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 194/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Mirko Svoboda, Nataša Weberová. Distribuci vede Eva Holečková. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 14. 12. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.