časopis pro svobodu jednotlivce XVII. ročník
BŘEZEN–DUBEN 2014
www.nechtenasbyt.cz
L AISSEZ FAIRE [lese fér]
www.facebook.com/CzechLaissezFaire
www.youtube.com/CzechLaissezFaire
Umění ekonomie spočívá ve zkoumání nejen bezprostředních, ale i dlouhodobých důsledků daného činu nebo opatření; a spočívá ve sledování dopadů tohoto opatření nejen na jednu skupinu, ale také na všechny ostatní skupiny. –Henry Hazlitt, Ekonomie v jedné lekci
Slogan, co stojí za to
E
tatisté – ti, kteří upřednostňují politická opatření založená na síle před spontánními, mírumilovnými a dobrovolnými aktivitami, vynikají v přetváření svých myšlenek do hesel. Ta jsou sice jen povrchní, přesto si jejich jadrné výrazy vybraly svoji daň na osobních svobodách a volném trhu. „Jsem pro lidi, ne pro zisk!“ je toho důkazem. Bez ohledu na fakt, že ekonomika bez zisku je ekonomika, která směřuje ke kolapsu (a bere lidi s sebou). Pokud naznačíte, že si člověk musí vybrat mezi lidmi a ziskem a že jedno je možné pouze na úkor druhého, není těžké odhadnout, co si neinformovaný člověk vybere. Studentský lídr v České republice se mě nedávno zeptal: „Napadlo by vás pár
DÁLE ČTĚTE: Lawrence W. Reed Slogan, co stojí za to
LAWRENCE W. REED slov, které tak dobře shrnou argumenty pro svobodu, že přitáhnou lidi na naši stranu?“ Jmenuje se Jan Škapa a jeho otázka odhalila pochopitelnou frustraci. Na pouhé samolepce etatisté výmluvně vyjádří klamy, které k vyvrácení vyžadují mnohem více času, prostoru a trpělivosti, než je trvalo vymyslet.
Nejsem příznivcem sloganů. Ze své podstaty a stručnosti mohou příliš zjednodušovat. Ale je tu nějaký, postavený na pravdě, který posune svobodu kupředu a její oponenty postaví do defenzivy? Dlouhodobě, pro všechny Tvrdím, že může být mnoho silných kandidátů na takový slogan. Ale ve chvíli, kdy se mě zeptal, byl mým kandidátem tento: „Dlouhodobě, pro všechny“ (Long run, all people). Čím víc o něm přemýšlím,
Daniel Hannan To nejmorálnější, co může firma udělat, je maximalizovat svůj zisk
Martin Pánek Recenze: Ekonom jde na oběd Marek Numerato Svobodné vzdělávání? Neztrácejme naději, jsme na dobré cestě Martin Pánek Jak kickstartery přispívají svobodě jednotlivce Bryan Caplan Co nás veřejné školství učí o predátorských cenách?
své organizace Students for Liberty CZ „je přijímáno velice pozitivně – lidé s ním obvykle ihned souhlasí a mají zájem dozvědět se více.“ Můžete ho spatřit na jejich webových stránkách pod záložkou: Proč svoboda?[1] Rád bych zdůraznil: Podle mého názoru morální argument pro svobodu stále vítězí nad všemi ostatními včetně tohoto, spíše utilitárního. Svoboda je právem všech jednotlivců už od narození. Ale v boji za svobodu potřebujeme v toulci mnoho šípů. Vyberme si takový, který za daných okolností nejlépe zasáhne cíl. Etatismus ve všech formách se redukuje na krátkozraký systém, ve kterém někteří prosperují na úkor ostatních. Jeho časový horizont obvykle nevede dál než k dalším volbám nebo v nejlepším případě k další (Pokračování na str. 2)
To nejmorálnější, co může firma udělat, je maximalizovat svůj zisk
Lawrence W. Reed Muž, který stojí za zázrakem Hongkongu Petr Mach Základy ekonomie: Konkurence a spontánní řád
tím víc se mi líbí. Škapa mě informoval, že od té doby, kdy toto heslo začal používat při prezentacích a propagačních akcích
DANIEL HANNAN
P
ředstavte si, že vlastníte farmaceutickou firmu. Proč byste chtěli vyrábět nebezpečnou drogu? Morální úvahy dejme stranou. Představte si, že jste jeden z těch nelidských kapitalistů, kteří naplňují horečnaté představy lidí z Occupy. Cožpak byste neviděli, že oddělat svoje zákazníky by bylo špatné pro váš byznys? Pokládám tu otázku poté, co jsem zrovna dokoukal thriller Východ (The East). Nechci prozrazovat děj, je to totiž docela dobrý film. Řeknu jenom, že v tom filmu jsou nemravné korporace, které tráví děti,
kontaminují řeky a obecně týrají Matku zemi. Producenti evidentně cítili, že takové chování nepotřebovalo žádné vysvětlení – diváci budou brát za samozřejmé, že takhle se firmy chovají. Udivuje mě, kolik lidí takhle přemýšlí. Vzpomínáte si na hlavní argument proti privatizaci drah? Pořád nám říkali, že železniční firmy by Daly Přednost Ziskům Před Bezpečností! Nikdo se neobtěžoval vysvětlit, jak by vykolejené vlaky mohly zvýšit jejich zisk. A – samozřejmě – počet nehod po privatizaci klesl, stejně jako do(Pokračování na str. 2)
2/
Slogan... (Pokračování ze strany 1) generaci. Zvýhodňuje více ty, kteří mají moc, a ty, kteří pobírají od státu více, než mu zaplatí; ale v praxi není etatismus zaměřen na zlepšení situace většiny lidí v dlouhodobém měřítku. Je to krátkodobá teorie přerozdělování a spotřeby, nikoliv dlouhodobého zvyšování bohatství. Lze to vyjádřit také cyničtějším, ale méně výstižným způsobem: etatismus není nic víc než oslavování nákupu hlasů za peníze cizích lidí. Etatisté rádi „stimulují“ ekonomiku tím, že dají peníze některým jedincům (často s dobrými konexemi) a svazují tak budoucí generace dluhem a inflací. Stejně tak prohlašují, že chtějí pomoci starým lidem (prostřednictvím sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění) nebo mladým lidem (studentskými půjčkami). Dělají to však s programy, které přesouvají pravomoci a odpovědnost (ne však výdaje) od jednotlivců a rodin k politikům. Jejich programy se podobají Ponziho schématu, které nutně musí zkrachovat, zatímco živí byrokracii, dluh a závislost. Dlážděna dobrými úmysly Ve stati vydané v New York Times (s. A-19) 13. Listopadu 2013 si John Harwood všiml, že asistenční programy vytvořené pečovatelským státem se rozrůstají jako houby po dešti. Kongres zavedl sociální zabezpečení v roce 1935, aby poskytl důchody zaměstnancům v důchodu. V roce 1939 byly důchody rozšířeny na rodinné příslušníky a pozůstalé. Později program narostl, aby pokryl invaliditu, samostatné farmáře a růst dávek.
To nejmorálnější... (Pokračování ze strany 1) tace z veřejných rozpočtů. Ukázalo se, že zisky a bezpečnost jsou komplementární. Co když firma nepoškozuje svoje zákazníky, ale někoho jiného? Ekonomové takovému poškozování říkají „externality“ – náklady, které nese třetí strana. Příkladem by byla těžební společnost, jejíž aktivity by způsobily zatopení sousedního pozemku. Zajímavé je, jak je náš systém „common law“ uzpůsobený k tomu, aby se s takovými případy vypořádal. Když před dvěma stoletími uhelný důl poprvé zatopil něčí pozemek, rozhodl soudce, kterému samozřejmě chyběl precedens, že důl musí zaplatit kompenzaci, protože platí dlouhodobý princip anglického práva, že ten, „kdo má
L AISSEZ FAIRE V roce 1960 pak tzv. Great Society prezidenta Lyndona Johnsona vytvořila programy Medicare a Medicaid, aby zajistila zdravotní péči seniorům a chudým lidem. Následoval stejný scénář. V roce 1972 Kongres rozšířil Medicare na invalidy mladší 65 let a na osoby v konečném stádiu onemocnění ledvin. V roce 2003 Kongres schválil na návrh prezidenta George W. Bushe pokrytí pro léky na předpis v rámci Medicare. Zákonodárci původně navázali krytí Medicaid na ty, kteří dostávali sociální dávky, ale v průběhu času nárokovou skupinu rozšířili k jiným „skupinám ohroženým chudobou,“ jako jsou například těhotné ženy. V roce 1997 přidal prezident Bill Clinton do zákona Program dětského zdravotního pojištění. Ten se týká osmi milionů dětí, na které se Medicaid nevztahuje kvůli příliš vysokým příjmům rodičů. Všechny tyto drahé, byrokratické a v konečném důsledku neudržitelné programy zněly mnohým slibně, když byly přijímány. Zřídka byly posuzovány podle toho, co by nám všem v budoucnu mohly přinést. Příznivci je obhajovali právě kvůli tomu, co dělaly pro některé v blízké budoucnosti. Žádný z obhájců nikdy neřekl: „V nepříliš vzdálené budoucnosti budou tyto programy růst a naloží národu na bedra biliónové dluhy, čímž ohrozí právě ty, kterým měly pomoci.“
březen–duben 2014
závisela na jejich díle, mottem by bylo „Krátkodobě, pro některé“. „Dlouhodobě, pro všechny“ by měl být bojový pokřik všech, kteří přijali svobodu za svou. Tento slogan poskytuje morální převahu, protože je prozíravý a univerzální, a navíc je pravdivý. Vyzývá všechny k tomu, aby byli důslední ve svém myšlení, aby posuzovali celou věc a ne jen její části ve snaze zaujmout. Není to snad právě to, co by odpovědní dospělí měli dělat? Dnes nastalo to zítra, na něž se krátkozrací etatisté včerejška neobtěžovali pomyslet. Oběti jejich práce se počítají na miliony, ačkoliv sami o nich nikdy neuvažovali. Před půl stoletím se tímto problémem zabýval W. Allen Wallis v časopise Freeman v trefném článku Veřejný versus soukromý sektor. Apeluji na vás, abyste si ho přečetli. Je „zastaralý“ pouze v několika málo příkladech a tu a tam ve výběru slov, která však jen podtrhují nadčasovost základní zprávy. Přeji si, abych mohl dostat tričko a samolepku, na které stojí velkými písmeny Dlouhodobě, pro všechny a malým písmem Omezit velkou vládu. Nepodněcovalo by to k zajímavé konverzaci? Jak může být „Dlouhodobě, pro všechny“ použito s dobrým efektem v dnešním kontextu? Mohl bych nastínit nějaké hypotetické příklady, ale raději bych podnítil VAŠE myšlenky. Takže mi dovolte, abych vás, čtenáře, pozval k diskusi. Kde, kdy a jak si myslíte, že tato argumentace může nasměrovat myšlenky správným směrem? Nebo je můj případ nadhodnocený?
Krátkodobě, pro některé Toto je podstata pečovatelského státu podle etatistů: okrást Petra, aby bylo možné zaplatit Pavlovi. Vždycky hodně slibovat a účty poslat dosud nenarozené generaci. Po nás potopa. A mají tu drzost ho prosazovat tím, že sami sebe prohlásí za ty soucitné. Pokud by jejich rétorika
[1] http://studentsforlibertycz.cz/o-nas/proc-svoboda/
v držení nebezpečnou věc,“ ji musí mít pod kontrolou. Firmy se řídí stejnými obecnými zákony jako my ostatní. Pokud lžou o tom, co prodávají, nebo pokud poruší smlouvu nebo pokud pančují svoji produkci, můžeme je žalovat. Common law, které vyrostlo jako korálový útes případ za případem, přizpůsobovalo se novým okolnostem, je obvykle lepší nápravou než parlamentní zákon, který často vytvoří nezamýšlené náklady a nespravedlnosti. Napadají mě tři důležité výjimky. Jedna je případ, kdy jsou externality rozptýlené, takže je těžké identifikovat konkrétní oběť – řekněme u kyselých dešťů nebo olovnatých benzinů. Druhá je, pokud náklady dopadají na něco jiného než subjekt práva – například utrpení, nastává při velkochovech zvířat ve stísněných pod-
mínkách. Třetí je, pokud samotné vymezení vlastnických práv nezabrání vyčerpání zdroje: zjevným příkladem jsou kvóty na lov ryb. Obecně ale firmy chtějí dobrou pověst, silnou značku a loajální zákazníky. Mají stejný nárok na presumpci neviny jako kdokoliv jiný. „Ale firmy se zajímají jenom o vydělávání peněz,“ stěžují si lidé. O co jiného by se asi měly zajímat? O skotské lidové tance? Picassovo modré období? Firmy se mají zajímat o vydělávání peněz. Problémy přicházejí, když firmy peníze ztrácejí. („Nejhorší zločin proti pracujícím lidem,“ říkával americký odborový předák Samuel Gompers, „je, když firma není zisková.“ No, dobře, říkáte si, ale neměly by se firmy taky chovat morálně? Nemají povinnost dělat pro společnost víc, než vyplývá
Lawrence W. Reed je prezidentem Foundation for Economic Education. Přeložil Jan Tichý.
březen–duben 2014
3/
L AISSEZ FAIRE
ze zákona? Odpověď závisí na vašem chápání toho, co to firma je. Firmy jsou právnické osoby, ale nejsou a nemohou být mravními bytostmi. Jednotlivec může navštěvovat vězně nebo pracovat v polévkové jídelně pro bezdomovce nebo dávat peníze chudým. Jednotlivec může tyto věci samozřejmě dělat i jako ředitel firmy. Ale jeho firma je něco jiného. Nejlepším způsobem, jak může přispět obecnému blahu, není snažit se napodobovat etická rozhodnutí jednotlivce, ale platit svoje zaměstnance, naplňovat potřeby svých zákazníků a platit daně. Půjdu ještě dál. Nejetičtějším chováním ředitele firmy je, když čestně maximalizuje její zisk, a potom ze svého podílu na tom zis-
ku dává pozorně a chytře na charitu. Pokud namísto toho sleduje různé způsoby „sociální odpovědnosti firem“ (corporate social responsibility), čímž snižuje zisk, v důsledku zaplatí jeho příspěvky na charitu někdo jiný: klienti, dodavatelé nebo zaměstnanci. Tím se jeho chování stane mnohem méně morálním a mnohem sobečtějším. Lidé špatně rozumějí účelu firmy. Ta nemá přerozdělovat bohatství, podporovat vzdělanost v Africe nebo bojovat s rasovou diskriminací. Není tu ani od toho, aby platila zaměstnancům arbitrárně určenou mzdu, ani aby získávala svoje materiály z takových zdrojů, které požadují lobbistické organizace. Tyto věci jsou určeny tržními podmínkami. Firma bude
platit svým zaměstnancům, co si může dovolit (a jak se šíří kapitalismus a firmy soutěží o zaměstnance, tato suma bude růst). Lidé, kteří pronášejí tuto kritiku, jsou často otevřeně nepřátelští k volnému podnikání a k soukromému podnikání. Fajn, to je jejich věc. Ale zatím nikdo nepřišel s lepším modelem. Daniel Hannan je europoslanec za Konzervativní stranu Velké Británie a autor knih „The Plan: Twelve Months to Renew Britain“, „The New Road to Serfdom: A Letter of Warning to America“ a „Inventing Freedom: How the English-Speaking Peoples Made the Modern World“. Přeložil Martin Pánek.
Muž, který stojí za zázrakem Hongkongu LAWRENCE W. REED
N
ěkteří z nás o libertariánských myšlenkách jen píšou. Jeden člověk je ale přeměnil v realitu pro miliony lidí. Hongkong – malá země v jihovýchodní Asii – si zaslouží obdiv a uznání. Už dvacátý rok za sebou byl Hongkong zařazen na první místo jako nejsvobodnější země světa v Indexu ekonomické svobody – ukazateli sestavovaném společně deníkem The Wall Street Journal a nadací Heritage Foundation. Ačkoliv Hongkong patří od roku 1997 pod správu pevninské Číny (na základě staré smlouvy jej Číně předala Velká Británie), v dennodenních záležitostech si země vládne sama. Čína drží slib daný při převzetí území do správy a do ekonomiky Hongkongu nezasahuje. To, co z Hongkongu dělá nejsvobodnější zemi světa, zní uším každého milovníka svobody jako rajská hudba: Nízká míra korupce. Funkční a nezávislá justice. Respekt k vládě práva a soukromému vlastnictví. Jednoduchý daňový systém s nízkými sazbami pro fyzické osoby i firmy. Celková míra zdanění představuje jen 14 % HDP, což je polovina americké míry přerozdělování nebo třetina evropské míry přerozdělování. Nulové zdanění kapitálových výnosů, nulové zdanění výdělků získaných mimo Hongkong. Žádné daně z obratu nebo DPH. Nízká míra regulací. Žádný rozpočtový deficit a prakticky žádný státní dluh. A nezapomeňme na cla – ta jsou v Hongkongu nulová. I konkurenční žebříček ekonomické svobody, sestavovaný kanadským Fraserovým institutem, hodnotí Hongkong jako nej-
svobodnější ekonomiku. Dokonce i podle žebříčku Světové banky je Hongkong nejlepším místem pro podnikání na světě. Říci o nějaké ekonomice, že je „nejsvobodnější“, je jako říct, že je „nejkapitalističtější“. Kapitalismus je to, co nastane, když necháte lidi v míru jednat podle svého. Kapitalismus nepotřebuje komplikované aparáty, státní fondy a centrální plánovače, kteří by složitě vymýšleli, jak dosáhnout toho, co si snadno lidé zařídí sami mezi sebou. Kdybychom ale měli věřit kritikům kapitalistického systému, musel by Hongkong být místem chamtivosti, chudoby, vykořisťování a beznaděje. Jenže tomu tak není. Právě naopak. Možná proto socialisté nemají Hongkong rádi: Nejenže je to nejsvobodnější ekonomika, je také jedna z nejbohatších. Příjem na jednoho obyvatele činí 264 procent světového průměru. Za posledních 15 let se zdvojnásobil. Lidé Hongkong neopouštějí, naopak tam noví obyvatelé směřují. Na konci 2. světové války byl počet obyvatel 750 tisíc. Dnes má Hongkong obyvatel takřka desetkrát tolik – 7,1 milionu. Pozitivní nezasahování Zpráva, že Hongkong je opět nejsvobodnější ekonomikou, je příležitostí oslavit muže, který je za tento dlouhodobý úspěch zodpovědný. Jméno Sir John James Cowperthwaite (1915–2006) by mělo být vryto zlatým písmem na pomyslném památníku velkých libertariánů. Někteří z nás o libertariánských myšlenkách jen píšou. Tento člověk je přetvořil v reálnou politiku pro miliony občanů.
Nedávno zesnulý ekonom Milton Friedman v řeči na počest Cowperthwaitea v roce 1997 popsal, jak významný jeho ekonomický odkaz je: „Srovnejte Británii – kolébku průmyslové revoluce, která bývala v devatenáctém století ekonomickou supervelmocí – s Hongkongem, kousíčkem přeplněné země bez přírodních zdrojů a jen se skvělým přístavem. Za pouhá čtyři desetiletí po druhé světové válce dosáhli obyvatelé této přelidněné zemičky příjmů o třetinu vyšších, než jaké mají obyvatelé jejich bývalé mateřské země.” Cowperthwaite byl původem Skot. Studoval na Merchiston Castle School v Edinburghu a pak na St Andrews University a Christ‘s College v anglické Cambridge. Na začátku 40. let 20. století sloužil jako úředník v Britské koloniální správě na Hongkongu. Po válce byl požádán, aby navrhl vládě plán na povzbuzení hospodářského růstu. Je mu ke cti, že měl oči otevřené a viděl, že se ekonomika vzpamatovává celkem dobře bez jakéhokoliv vládního zásahu. Takže zatímco mateřská země se vydala socialistickým směrem pod vedením premiéra Clementa Attleeho, Cowperthwaite v Hongkongu začal hájit to, čemu říkal „pozitivní nezasahování ”. Později tento přístup sám realizoval coby hongkongský ministr financí v letech 1961 až 1971. „I když máme už rozsáhlé hospodářství zahrnující mnoho odvětví, je pro nás stále lepší spoléhat se na neviditelnou ruku devatenáctého století než nechat ekonomiku manipulovat neohrabaným prsty byrokratů,“ napsal Cowperthwaite v roce 1962.
4/
L AISSEZ FAIRE
„Nemůžeme si prostě dovolit jakkoliv poškodit hlavní zdroj síly naší ekonomiky, svobodu podnikání.” Neměl rád protekcionismus a dotace, a to ani tehdy, když šlo tzv. o mladá odvětví: „Když budeme mladé odvětví rozmazlovat, zůstane mladé a nikdy nevyroste.” Pevně věřil, že „v dlouhém období souhrn rozhodnutí jednotlivých podnikatelů učiněných ve svobodném prostředí, a to i když jsou tato rozhodnutí často chybná, nadělá méně škody než centralizovaná rozhodnutí vlády, a hlavně každá případná chyba a škoda je ve svobodném prostředí mnohem rychleji napravena.“ Od časů Johna Maynarda Keynese je ekonomie zakleta v představě, že lidské konání lze rozložit na čísla a vzorečky. To dalo centrálním plánovačům falešný dojem vědeckosti. Dnes na mnoha školách je těžké vůbec rozpoznat, kde končí matematika a začíná vlastní ekonomie. Cowperthwaite upozorňoval na posedlost plánovačů statistikami. Odmítl, aby se vůbec shromažďovaly. Když se ho v roce 1963 Milton Friedman ptal na malý počet zjišťovaných statistik, Cowperthwaite
odvětil: „Kdybych je nechal všechny ty statistiky zjišťovat, chtěli by je hned využít k plánování.“ Pokud vám to zní zpátečnicky či archaicky, dovolte, abych vám připomněl, že největší hospodářské katastrofy minulého století byly založeny na centrálním plánování a posedlosti čísly. Celá obrovská ministerstva byla zřízena jen na to, aby kompilovala statistiky, protože třeba i bídná čísla dávala plánovačům iluzi, že mají ekonomiku pod kontrolou. V Hongkongu nic takového neměli! Statistika, ať už jakkoliv rozsáhlá a jakkoliv přesná, nemůže nikdy nahradit zdravé principy lidského jednání. Hongkongská ekonomika pod Cowperthwaitem měla málo statistiky, zato překypovala zdravými principy lidského jednání. Andrew P. Morriss v časopise Freeman (listopad 2008) poznamenal, že během dekády působení Cowperthwaitea „reálné mzdy vzrostly o 50 procent a podíl populace pod hranicí chudoby poklesl z 50 na 15 procent.“ Úspěchy jsou prakticky nezpochybnitelné. Když Cowperthwaite odešel v roce 1971 do důchodu, jeho násle-
březen–duben 2014
dovníci, kteří již méně dbali na principy, zaváděli sociální dávky. Nefinancovali je ale ze zvýšených daní, ale z prodeje státní půdy. Daně jsou dosud ve výši, v jaké je před mnoha lety zanechal Sir John James Cowperthwaite. Dovětek o Montpelerinské společnosti V září 2014 bude mít v Hongkongu výroční setkání Montpelerinská společnost – prestižní mezinárodní sdružení ekonomů, intelektuálů a podnikatelů oddaných myšlenkám svobodné společnosti. Sir John Cowperthwaite byl po mnoho let členem této společnosti. Těším se, že zde v září pozvednu sklenici na jeho počest. Nesmíme nikdy zapomenout na muže, který v Hongkongu dokázal, že svobodné podnikání je z mnoha důvodů dobrá teorie, která navíc na rozdíl od socialismu funguje i v praxi. Lawrence W. Reed je prezidentem americké nadace pro ekonomickou osvětu – Foundation for Economic Education. Vyšlo v časopise Freeman, únor 2014. Přeložil Petr Mach.
ZÁKLADY EKONOMIE (9)
Konkurence a spontánní řád PETR MACH
V
sérii krátkých článků představujeme jednoduchou formou několik základních poznatků ekonomie. V tomto díle ukážeme podstatu tržní konkurence. Konkurence na trhu je proces, v němž jednotlivé firmy mezi sebou soutěží o zákazníky tím, že se snaží nabízet své výrobky a služby v lepší kvalitě a za nižší cenu. Firmy nesoutěží jen o zákazníky v nabídce zboží. Soutěží také o zaměstnance a lidé zas soutěží mezi sebou na trhu práce, když nabízejí své služby firmám. Podstatou této soutěže je vyloučení agrese. Soutěž je založena na principu ber-neber. Trhovci se zeleninou, benzínové pumpy, kadeřníci ani supermarkety nenutí zákazníky násilím koupit si právě to jejich zboží a služby. Snaží se jen to své představit a získat přízeň zákazníků. Stojí obvykle o to, aby se k nim zákazníci vraceli. Sebezájem – Neviditelná ruka trhu Jednotlivé firmy soutěží o zákazníky, protože chtějí získat jejich peníze. Každý člověk a každá firma na trhu vždy sleduje v první řadě svůj vlastní zájem. Přesto výsledkem je prospěch pro ostatní, resp. pro společnost jako celek.
Jak uvedl Adam Smith, zakladatel ekonomické vědy, ve svém díle Bohatství národů, „Nikoliv z laskavosti řezníka, pivovarníka či pekaře máme svou večeři, avšak z jejich zájmu o sebe samé. Nežádáme je o lidskost, stačí nám jejich sebeláska, nevykládáme jim o našich potřebách, dáme jim vědět o výhodách pro ně.“ Smith ukázal, že zájem o sebe sama je hybnou silou lidského konání. Existuje ještě druhá hybná síla, druhá motivace – dobročinnost, snaha obětovat se pro druhé. Většině dobrého kolem sebe ale vděčíme zájmu lidí o sebe sama. Jak dodává Smith, „Podnikatel sleduje jen vlastní zisk, a je v tomto, jako v mnoha jiných případech, veden jakousi neviditelnou rukou, aby podpořil výsledek, který nebyl jeho původním záměrem […] Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než kdyby mu šlo skutečně o zájem společnosti. Nevšiml jsem si, že by kdy udělali mnoho dobrého lidé, kteří dávali na odiv, že provozují obchod pro dobro společnosti.“ Aby firmy se svými výrobky uspěly, musí neustále inovovat – nacházet způsoby, jak
služby a zboží produkovat s nižšími náklady nebo vymýšlet výrobky a služby nové, které lépe uspokojí potřeby lidí. Důsledkem této soutěže je proto zlevňování a vývoj nových produktů, a potažmo růst životní úrovně všech lidí. Spontánní řád To, co vzniká jako chaos, v němž každý sleduje vlastní zájem, se vyvíjí v řád, který nemá žádného organizátora. Ekonomičtí filosofové tomu říkají spontánní řád. Na podobných principech vznikají i další struktury: molekuly se utváří do krystalů, snaha lidí domluvit se dává vzniknout jazyku, rozptýlené informace na mnoha serverech se spojují do internetu. Rostliny a živočichové soutěží o své místo na slunci a vznikají tak ekosystémy, které jsou krásné, propojené a stabilní, aniž by je někdo naplánoval. Trh utvářený konkurencí je přirozený spontánní řád a snaha vylepšit jej shora je stejně pošetilá jako snaha vytvořit umělý jazyk nebo vylepšit tvorbu sněhových vloček. Petr Mach vyučuje ekonomii na VŠEM a VŠFS. Je předsedou Svobodných.
březen–duben 2014
5/
L AISSEZ FAIRE
RECENZE: EKONOM JDE NA OBĚD MARTIN PÁNEK
T
yler Cowen je něco jako libertariánská a blogerská rockstar. Píše jeden z nejčtenějších ekonomických blogů na světě MarginalRevolution.com s podtitulem „Malé krůčky k mnohem lepšímu světu“. Blog navštěvují jak studenti prvních ročníků ekonomie, tak tituly ověnčení profesoři z prestižních univerzit. Spoluatorem blogu je Alex Tabarrok. Tabarrok napíše jeden článek zhruba obden. Oproti tomu Cowen napíše zhruba pět až sedm článků denně. Málokdo má čas pročíst všechny jeho články včetně odkazů na často složitá díla a papery, přesto Cowen dokáže tohle všechno napsat, číst několik knih týdně, přednášet na George Mason University a jinde po světě a žít spokojený rodinný život. Kromě toho, že Tyler Cowen je ekonom s neskutečným historickým a filosofickým záběrem, je také velký gourmet, jenž má obzvláště rád etnická jídla. Proto také píše druhý blog TylerCowensEthnicDiningGuide. com. Je autorem celé spousty knih a jednou z nich je kniha, kde spojuje dvě svoje největší hobby: Ekonom jde na oběd (An Economist Gets Lunch). Přestože recenzent je sám autorem dvou knih, jejichž název je odvozen od jídla, nerozezná mrkev od petržele a co je to rukola, zjistil teprve nedávno. Jídlo není téma, které by recenzenta zajímalo. Avšak Tyler Cowen rozebírá jídlo pohledem ekonoma a jde o strhující vyprávění. Kniha rozebírá tak rozličná témata, jako je obchodní model drahých francouzských restaurací v New Yorku, proč bývají u čerpacích stanic dobré restaurace, proč umí dobré barbecue jenom v Texasu a Severní Karolíně, jaký vliv má jídlo na ekologii, jak poznat dobrou restauraci a spousty dalších.
Cowen sice potvrzuje, že mezi cenou jídla a jeho kvalitou existuje pozitivní korelace, ale v průběhu let se naučil několik jednoduchých pravidel, jak se naobědvat skutečně levně a výborně si pochutnat. Jedním z jeho pravidel je, že v cizí zemi mají nejlepší přehled taxíkáři ve středním
věku. Dalším pravidlem je spřátelení obsluhy před objednáním jídla (málokdo ale zřejmě dokáže pohovořit o kultuře a politice Laosu nebo čínských provincií tak zasvěceně jako Tyler Cowen). Pravidlem, které se objevilo ve všech recenzích od blogů až po New York Times – a Laissez Faire nemůže zůstat výjimkou – je pravidlo, že dobře se nevaří v restauracích, kde jsou hosty pohledné ženy. Jak je to možné? Když otevírá nová restaurace, trvá jí půl roku až rok, než si vybuduje reputaci. V této době musí vařit
skvělá jídla, obvykle pod přísným dohledem majitele a šéfkuchaře. Během tohoto půlroku až roku si, pokud vaří dobře, vytvoří skvělou reputaci a do podniku se kromě gourmetů začne stahovat také místní smetánka. A když začnou do restaurace chodit manažeři v přesně padnoucích oblecích a s nimi velmi pohledné dámy, může si restaurace dovolit trochu upustit ze svých standardů a případně navýšit ceny. Podnik už je dostatečně zapsán jako kvalitní a „cool“, takže se po kuchařské stránce nemusí tolik snažit. Cowenovo pravidlo tedy zní: Jakmile se do lokálu začnou stahovat pěkné ženy, je načase najít další nově otevřený kvalitní podnik. V další úžasné kapitole Cowen třeba vysvětluje, jak je možné, že mexické jídlo chutná jinak v Mexiku a jinak v USA, přestože ho často vaří stejní lidé, pouze v jiných etapách svého života. Vysvětlením jsou jednak různé nároky zákazníků, jednak rozdílný hospodářský vývoj (kdy např. pozemky u moře jsou příliš drahé pro restaurace, takže dodávka ryb už není tak čerstvá) a jednak rozdílné regulatorní podmínky. Kniha je doslova nabytá analýzami a radami zkušeného ekonoma, gourmeta a spisovatele. Nic lepšího si od knihy o jídle snad ani přát nejde. A nejzákladnější Cowenovo pravidlo pro dobré stravování? Všechno na světě je otázka nabídky a poptávky. Takže jezte tam, kde jsou zákazníci dobře informovaní, zásoby čerstvé a kuchaři kreativní. Varování: Při čtení knihy na vás můžou jít chutě. Martin Pánek je autorem knih „Kompletní slepice“ a „Částečná kráva“ a šéfredaktorem Laissez Faire a euroSEPTIK.cz.
Svobodné vzdělávání? Neztrácejme naději, jsme na dobré cestě MAREK NUMERATO
P
atřím k těm, kdo se na stav českého školství dívají značně kriticky. Ne snad, že bych se přidával k táboru nostalgiků, kteří nedokáží zkousnout výsledky českých žáků v mezinárodních porovnávacích testech, lamentují nad tím, že maturitu a vysokoškolský titul může dnes získat každý a jsou skálopevně přesvědčeni, že
dnešní mládež je línější, hloupější a nevychovanější než dříve. Vadí mi něco jiného. Že se školství neustále točí v kruhu, jeden vzdělávací model je vnucován všem a alternativní přístupy ke vzdělávání jsou předem odmítány. Tento model zohledňuje údajné zájmy celku a popírá jedinečnost každého člově-
ka. Od původního poslání povinné školní docházky, která byla zavedena pro účely indoktrinace a průpravu poslušnosti, jsme se příliš daleko nedostali. Škola nefunguje jako služba, kterou by učitelé měli poskytovat žákům a jejich rodičům, ale spíše jako instituce, která nás drží po léta v zajetí, aby nás předělala k obrazu svému, respektive
6/ k obrazu sociálních inženýrů disponujících zaručenými recepty, kolik potřebuje stát inženýrů, doktorů, filozofů, řemeslníků nebo kadeřnic. Stát jakožto držitel monopolu na vzdělávání dohlíží nejen na financování škol, ale především do značné míry určuje pravidla, co se děti budou učit, kdo je bude učit a podle jakých učebnic. Aby toho nebylo málo, tato pravidla se vztahují i na školy soukromé. Zevnitř samotného systému změna nepřijde Můžeme vůbec očekávat nějakou změnu k lepšímu, která by přišla zevnitř samotného systému? Těžko. Učitelé se jakýmkoliv změnám brání jakožto nežádoucím experimentům a současný establishment rozhodně nejeví žádné známky, že by byl nakloněn vzniku svobodnějšího a vůči jednotlivcům vstřícnějšího prostředí na školách. Tím nechci říct, že bychom měli zbaběle rezignovat a nečinně přihlížet tomu, v jakých podmínkách se budou příští generace vzdělávat. Nedá se stavět na tom, že „my jsme to přece také přežili“. Ke změně zkrátka musíme přispět sami, a to hledáním nových cest, popularizací alternativních přístupů (dnes tuto práci dobře odvádí například tým ze Svobody učení nebo firma Scio) a tím, že se v maximální možné míře zaměříme na možnosti vzdělávání mimo školu. Jistě se můžeme pokoušet prosadit změnu i na politické úrovni. Ale obávám se, že šance na omezení pravomocí státu v oblasti vzdělávání jsou stejně jako kdekoliv jinde v tuto chvíli velmi malé. Dobře víme, jak složité je najít politickou podporu vždy, když nám jde o posílení odpovědnosti jedinců na úkor politiků a byrokratů. Více šancí na úspěch má svobodné vzdělávání tam, kde mu bude vyšlapána cesta zespoda. Skutečná změna může nastat díky soukromé iniciativě aktivních jedinců, kteří světu nabídnou alternativní způsoby vzdělávání. Ve chvíli, kdy budou nová řešení hromadně přijata na principu dobrovolnosti, může dojít k tomu, že kredit škol a státem řízeného vzdělávání bude nenávratně poškozen. Od tohoto momentu nás však dělí hodně dlouhá doba. Nemá smysl zatěžovat se úvahami, za jak dlouho nastane. Dodejme si raději povzbudivou inspiraci v podobě představení alternativních přístupů ke vzdělání, které známe již dnes. Máme vůbec z čeho vybírat? MOOC získává popularitu Nejuspokojivější je situace u pomaturitního vzdělávání. Přestože si to mnozí neuvědomují, jsme zde svědky velké změny. Vysoké školy již nejsou pro ambiciózní a intelektuálně nadané jedince tak samozřejmou volbou jako dříve. Vysokoškolské
L AISSEZ FAIRE studium je dokonce určitými skupinami vnímáno jako překážka, která brzdí rozvoj mladých talentů. Tento postoj nejlépe reprezentuje podnikatel (a mimochodem také libertarián) Peter Thiel, který uděluje vybraným jedincům do 20 let stipendium ve výši 100 tisíc dolarů, aby mohli zanechat vysokoškolského studia a věnovat se tomu, v čem jsou mimořádně nadaní. Ne každý prahne po titulu, zvláště když existují efektivnější cesty (některé dokonce i bezplatné), jak se zdokonalit v dovednostech potřebných pro pracovní kariéru nebo porozumět komplexním teoriím. Popularitu si postupně získávají online kurzy známé pod zkratkou MOOC (Massive Open On-line Courses). Jejich prostřednictvím zpřístupňují věhlasné univerzity znalosti z různých oborů uživatelům internetu po celém světě. Mezi nejznámější platformy MOOC patří Coursera, Udacity, edX, FutureLearn nebo Marginal Revolution University. Kdo shledává vysokoškolské přednášky příliš teoretickými a zároveň preferuje prezenční formu studia, může si vybírat z kurzů, které slibují průpravu potřebami reálného světa či podnikatelskými základy. První takové vlaštovky se již objevují i v Česku. Již na podzim 2012 odstartovala svoji činnost iCollege, kde si studenti po dobu jednoho semestru rozšiřují obzory v oblasti online podnikání, a brzy odstartuje i semestrální rozvojový program pro mladé lidi se zaměřením na dovednosti využitelné v praxi pod názvem Semestr Mimo školu. Kdo se nechce zavazovat ke studiu hned na celý semestr, může si vybírat z jednorázových kurzů, jež poskytuje například služba Naučmese. Tento projekt je postavený na myšlence, že kdokoliv může naučit kohokoli cokoli. Jeho autoři se inspirovali u americké služby Skillshare. Pomocí těchto kurzů se dají získávat nové nebo rozšířit již nabyté dovednosti z natolik rozdílných oblastí jako je třeba programování, vaření, public relation nebo cestování. Dětem dopřejme knihy i technologie Po složení maturitní zkoušky se tedy v dnešní době můžeme celkem snadno obejít bez dalšího studia na školách pod státním dohledem. Alternativ existuje dost. A to jejich výše uvedený výčet rozhodně není úplný. Jak je to ale u dětí a teenagerů, kteří ještě nedosáhli dospělosti? O dost složitější. V Česku musí splnit minimálně devět let školní docházky. Opustit prostředí, na které dohlíží stát, a místo toho zaopatřit svým dětem vzdělání nějakým jiným způsobem zkrátka nelze. Existuje ale několik možností, jak jim cestu státním vzdělávacím systémem aspoň o něco zpříjemnit. Třeba domácí vzdělávání. Není pro
březen–duben 2014
každého, je s ním spojena časová, kariérní i finanční oběť. Na druhou stranu mají rodiče doma vzdělávaných dětí mnohem více pod kontrolou to, že s nimi nebude manipulováno a nebudou ponižovány ze strany vyučujících ani spolužáků. Kritici poukazují u doma vzdělávaných dětí na chybějící sociální kontakt s vrstevníky. Nic ale nebrání tomu, aby si ho vynahradily ve volném čase, kdy jsou i ostatní děti ze školy již doma. U nás je tzv. homeschooling záležitostí stovek žáků. Mnohem větší popularitě se těší ve Spojených státech, kde se počet dětí vzdělávaných doma blíží k milionu a půl. Co ale rodiny, které nemají jinou možnost, než děti přece jenom poslat do školy? I jim se naskýtá několik cest, jak se vyvarovat prostředí, kde se hledí na disciplínu, plnění úkolů a kde není prostor pro dialog a individuální potřeby žáků. Působí u nás totiž i školy, které se odchylují od klasického modelu vyučování. Ať už se jedná o waldorfské, montessori nebo další alternativní školy, všechny představují vítané pokusy, jak předávat dětem znalosti a nebudovat v nich odpor k učení. Nicméně nabídka alternativ je stále velmi omezená a v některých lokalitách se s ní téměř nesetkáme. Navíc i školy s alternativním přístupem k výuce podléhají dohledu ministerstva školství a rozhodně tedy nemají volnou ruku v tom, co a jak mohou děti učit. Věřme, že se výběr škol bude postupně rozšiřovat a ministerstvo pod tlakem přibývajících žádostí o zřízení nových škol bude nuceno ustupovat při posuzování hranice, co lze v rámci platné legislativy akceptovat, ve prospěch větší rozmanitosti. Pokud nejsme spokojeni s tím, co dětem nabízejí školy, máme možnost jim vzdělání zaopatřit nebo minimálně doplnit jinde. Rozvoj moderních technologií nám tento úkol usnadňuje. Tablety, Wikipedie, média, výukové aplikace nebo videa na stránkách Khanovy školy mohou posloužit jako velmi vhodné vzdělávací kanály. Nezapomínejme ani na vzdělávací tábory, víkendové workshopy nebo deskové hry. A pokud mají děti kladný vztah ke knihám, ať už v papírové nebo elektronické podobě, je to samozřejmě jen dobře. I ony poslouží jako užitečný doplněk školy, který může dětem ukázat, že na určité věci lze nahlížet i jinak než jejich učitel ze školy nebo učebnice schválená ministerstvem. Ostatně i propagátor unschoolingu John Taylor Gatto náš nabádá: „Školy trénují děti, aby reflexivně poslouchaly rozkazy; vy učte svoje děti přemýšlet kriticky a nezávisle. Dobře vzdělávané děti mají nízký práh nudy; pomozte svým dětem vyvinout si vnitřní život, aby se nikdy nenudily. Nabádejte je, aby si vzaly vážné materi-
březen–duben 2014
7/
L AISSEZ FAIRE
ály, dospělé materiály, o historii, literatuře, filozofii, hudbě, umění, ekonomii, teologii – tedy o všech věcech, kterým se učitelé raději vyhýbají.” Jak vidno, selhávající státní vzdělávací
systém je motorem poptávky po alternativních vzdělávacích přístupech, kterých se díky iniciativě podnikavých jedinců objevuje stále více. Doufejme, že když už stát není schopen uspokojivým způsobem plnit
roli, kterou si předsevzal, nebude aspoň regulacemi či zákazy škodit těm, kteří se rozhodli uchopit změnu do svých rukou. Marek Numerato je šéfredaktorem webzinu humanaction.cz.
Jak kickstartery přispívají svobodě jednotlivce
I
nternet znamenal revoluci snad ve všech odvětvích, která na světě existují, a dal vzniknout velké spoustě nových odvětví, která bez něj neexistovala nebo pouze paběrkovala. Jedním z takových odvětví je i to, ve kterém působí Kickstarter.com, Indiegogo. com, HitHit.com, Startovač.cz a další. Účelem těchto webů je organizace tzv. crowdfundingu, tedy davového sponzoringu. Máte např. nějaký geniální technologický nápad, na který vám v bance nepůjčí a se kterým se vám nechce chodit do Dne D? Nebo chcete vyrobit produkt, který neosloví široké masy, ale pouze nějakou malou niku? Anebo chcete ukázat, že váš projekt masy osloví, ale váš investor vám to nevěří? Na to všechno jsou zde tyto služby. Jednou tak možná budou teenageři chodit na diskotéky s kofeinem ve spreji a nebudou muset kupovat energetické nápoje.[1] Jednou se možná z mladého autora cestopisů stane nový Marco Polo. [2] Jednou možná nebudou hrdiny nejúspěšnější české počítačové hry mafiáni, nýbrž středověcí rytíři.[3] Zatím nevíme, ale kariéra všech těchto nápadů odstartovala právě na výše uvedených serverech. Kickstarter a další totiž v kombinaci s Facebookem, Twitterem a YouTube umožňují poměrně levnou propagaci na jedné straně a také poměrně levný způsob podpory začínajícím projektům na straně druhé. Ještě před deseti lety bylo takřka nemyslitelné, aby se za tak malé peníze mohl nějaký nápad nabízet tolika lidem v tolika různých společenských vrstvách na tolika místech planety. Stejně tak bylo nemyslitelné, aby si inovátoři od sponzorů žádali pouze drobné – často ve výši stokorun. K tomu mají navíc sponzoři (často spíše kupující v předprodeji) záruku, že pokud se nepodaří vybrat cílovou částku, kterou si inovátor zvolil jako nezbytnou pro svůj projekt, nebudou platit vůbec nic. Usnadnění celého procesu shánění financí i zkrácení marketingového řetězce znamená nižší náklady pro výrobce, což znamená, že více projektů se může stát životaschopnými a více podnikatelům se vyplatí jít do rizika spojeného se založením nového projektu.
MARTIN PÁNEK Výrobci jsou tak mnohem svobodnější než kdy dřív. I přesto, že se nadále musí potýkat s daňovými přiznáními a dalšími nesrozumitelnými vládními lejstry, i přesto, že nadále musí překonávat celní a regulatorní bariéry, jim v tomhle internet velmi usnadnil činnost. A čím více výrobků si můžeme koupit, čím více výrobků usnadňuje náš život nebo nám přináší potěšení, tím svobodnější jsme my všichni. Jsou ale tyto služby nějak přínosné speciálně pro libertariány? Jeffrey Tucker úspěšně vybral peníze na start projektu Liberty.me, což má být sociální síť pro libertariány. Český Ludwig von Mises Institut takto sehnal peníze na výtisk další knihy. Švédská libertariánka Sofia Arkestålová právě sbírá peníze na kampaň do parlamentních voleb. Libertariáni mají oproti jiným politickým proudům dvě nevýhody: 1) Odmítají regulace byznysu, které přihrávají mocným a bohatým peníze buď přímo, nebo nepřímo skrze omezování jejich konkurence. 2) Jakožto poměrně mladý (znovuzrozený) politický proud ještě nemají masovou základnu jako např. socialisté, takže běžné marketingové nástroje nejsou pro jejich kampaně tolik účinné. Oproti ostatním ale zase mají tu výhodu, že jejich politická filozofie je právě o sociální spolupráci. Proto jsou tolik zbláznění do trhů. Protože právě na trzích se lidi potkávají, aby se dobrovolně dohodli na spolupráci a vyhověli si tak, jak oběma (nebo i více) stranám nejlépe vyhovuje. A právě proto nedělá libertariánům vůbec žádný problém požádat si i o dobrovolnou podporu, přestože nastavit ruku pro státní = vynucenou podporu, se jim z duše hnusí. Stejně tak na druhé straně se setkají s ochotnými sponzory, protože jednak jsou libertariáni často nadšenci do nových technologií, jednak je jejich zastoupení výrazně větší u mladší generace a jednak nemají problém pomoci bližnímu svému i jinak než přes státní byrokraty. Veřejné statky Je tu ovšem jedna věc, většině lidí nejspíš skrytá, které jsem si ale jako ekonom musel
hned všimnout. Crowdfundingové služby výrazně posouvají debatu o financování veřejných statků. Veřejné statky jsou takové statky, u nichž nelze neplatiče vyloučit z jejich užívání (např. pouliční osvětlení) a jejichž spotřeba je nerivalitní, tzn. ať už tento statek konzumuje jakýkoliv počet lidí, jeho kvalita se nijak nesnižuje pro kteréhokoliv z nich (např. televizní vysílání – to klasické, uživatelé internetového vysílání ČT to při hokejových zápasech vidí jinak; spíš tedy nevidí). Klasické vyprávění pak má tuto podobu: Tyto statky jako majáky, pouliční osvětlení, policie, armáda, hodiny na kostele atd. atd. nemohou být poskytovány soukromě, protože by za ně nikdo nechtěl zaplatit, když by si uvědomil, že ho jakožto neplatiče nikdo nemůže z jejich užívání vyloučit. Ve spoustě případů se už našlo tržní řešení: U televizního vysílání se přišlo jednak na to, že jej lze zakódovat tak, aby k němu měli přístup pouze platící diváci, nebo že sice může zůstat nevylučitelné pro spotřebitele, avšak vylučitelné pro reklamní agentury, které si za prostor rády zaplatí. U majáků a dalších typů osvětlení se přišlo na to, že do osvětleného přístavu nebo do osvětlené restaurace dorazí zákazníci raději než do neosvětleného. U dalších typů statků se na tržní řešení buď stále čeká, nebo se minarchistům a dalším teoretikům nefinancovatelnosti veřejných statků prozatím nepozdávaly dosavadní nápady, jak podfinancovatelnost překonat. Internetový crowdfunding tuto debatu změnil. Je sice stále možné argumentovat tím, že by se prostě dost peněz nevybralo (i když je podivné, že by lidé chtěli žít v obci, kde nikdo nehlídá dodržování dohodnutých pravidel), ale náklady na zorganizování soukromé sbírky poklesly prakticky až k nule. Přitom zůstává zaručeno, a to důvěryhodnou třetí stranou (nikoliv státním aparátem), že pokud se peníze vybrat nepodaří, všichni je dostanou zpět. Crowdfundingové služby existují teprve krátce, takže zatím nevíme, zda se na nich objeví nebo dokonce už objevil nový Edison nebo Tesla s vynálezy, které pře-
vrátí naše životy naruby. Nevíme, zda libertariáni nyní díky crowdfundingu lépe uspějí ve své debatě a nevíme, jak se vyvine debata o veřejných statcích. Jisté ale je, že zase směřujeme malými krůčky k mnohem lepšímu světu. [1] Sprayable Energy, https://www.indiegogo. com/projects/sprayable-energy [2] Částečná kráva: další pohledy z cest, https://
www.startovac.cz/projekty/castecna-krava-dalsi-pohledy-z-cest/ [3] Kingdom Come: Deliverance, https://www. kickstarter.com/projects/1294225970/kingdom-come-deliverance
Martin Pánek je šéfredaktorem Laissez Faire a euroSEPTIK.cz. Pomocí crowdfundingu vybral peníze na výtisk svojí druhé knihy „Částečná kráva: další pohledy z cest“.
Co nás veřejné školství učí o predátorských cenách? BRYAN CAPLAN
V
eřejné školství poskytuje vzdělání zdarma. Nepřekvapivým výsledkem je jeho ohromná tržní dominance. Téměř 90 %[1] dětí školního věku chodí na veřejnou školu. Většina lidí si myslí, že to je skvělé. Možná mají pravdu, možná ne. Každopádně nás ale veřejné školství může poučit o predátorských cenách[2]. Predátorské ceny jsou jednou z nejjednodušších podnikatelských praktik na vysvětlení: Prodávej se ztrátou, dokud nepřivedeš konkurenty k bankrotu. Když se nad tím zamyslíme, vidíme, že veřejné školy uplatňují tuto strategii v extrémních rozměrech. Neprodávají vzdělávání se ztrátou. „Prodávají“ ho zdarma! Co se z toho můžeme naučit? První a nejpodstatnější je, že predátorské ceny jsou mnohem méně účinné, než bychom si mysleli. Poté, co veřejné školy praktikují tuto strategii do největšího extrému, stále dosahují pouze 90% podílu na trhu. To je obzvlášť zarážející, pokud si uvědomíme, že si veřejné školy – na rozdíl od normálních firem – mohou dovolit uplatňovat tuto strategii v nekonečném časovém horizontu. Pokud nastaví predátorské ceny běžná firma, její konkurenti se přirozeně ptají: „Jak dlouho to ten predátor může vydržet?“ Pro soukromé školy ale žádné světlo na konci tunelu neexistuje. Obsluhují těch 10 % trhu, i když ve svých kostech cítí, že predátorské ceny veřejných škol budou bez přerušení pokračovat. Další poučení: V populárních nočních můrách fungují predátorské ceny, protože jejich účinky jsou dlouhodobé. Prodávej se ztrátou, zabij každičkého ze svých konkurentů a žádný rival si tě nedovolí vyzvat po mnoho let. Pokud si ale uvědomíme, že veřejné školy dnes praktikují extrémní predátorské ceny, je těžké brát tyto noční můry vážně. Zkuste si tento myšlenkový experiment.
Veřejné školy náhle přijdou o všechny svoje prostředky z daní. (To by se mohlo stát díky systému voucherů nebo díky tvrdým úsporám[3]). Nyní, když budou školy muset pokrýt svoje výdaje školným, jak dlouho si veřejné školy udrží 90% podíl na trhu? Pokud by predátorské ceny měly skutečně dlouhodobé účinky, očekávali bychom, že konkurentů bude málo a po léta se budou bát vstoupit na trh, takže se prokáže výhoda prvního na trhu (incumbent). Ve skutečnosti si ale myslím, že téměř každý – bez ohledu na svoji ideologii – by očekával, že veřejné školy během následujícího desetiletí ztratí alespoň polovinu svého tržního podílu. Vyhnat konkurenty z trhu tím, že nastavím šíleně nízké ceny, není totéž jako solení půdy[4], aby tam už nikdy nic nerostlo. Ani zdaleka. V kostce: Příklad veřejných škol by měl odradit jakoukoliv běžnou firmu od nastavování predátorských cen. Pokud vám věčné vydávání vašeho produktu zdarma zajistí pouze 90% tržní podíl, co byste mohli čekat v nejlepším případě, pokud by vaše normální firma prodávala za cenu o 10 % nižší než náklady? Zákazníci by měli doufat, že firmy budou dostatečně domýšlivé, aby predátorské ceny zkoušely. Monopolní ceny v dlouhém období jsou naprostá spekulace – a slevy v krátkém období jsou nepopiratelné. Samozřejmě pouze pokud nejsou tyto slevy financovány vašimi daněmi. [1] https://nces.ed.gov/fastfacts/display. asp?id=65 [2] http://en.wikipedia.org/wiki/Predatory_pricing [3] http://econlog.econlib.org/archives/2010/09/austerity_for_l.html [4] http://en.wikipedia.org/wiki/Salting_the_earth
Bryan Caplan je profesorem ekonomie na univerzitě George Masona. Překlad Martin Pánek.
Laissez-Faire, měsíčník pro svobodu jednotlivce. Čte se [lese-fér]. Vydává: občanské sdružení Laissez Faire. Adresa: Anny Rybníčkové 1, 155 00 Praha 5. Tel.: 777 848 037,
[email protected]. Šéfredaktor: Martin Pánek. Redakční rada: Petr Mach, Radim Smetka, Marek Numerato. Internetový archiv: http://www.nechtenasbyt.cz. Číslo účtu: 1011153517/5500. Náměty, články, reakce, zájem o předplatné, zájem o inzerci uvádějte na výše uvedený kontakt. Registrace MK 8183. ISSN 1212-8597
