Raději se vrátit, než jít špatnou cestou. Slezské přísloví.
Slezské Beskydy v polské oblasti 16. - 18. 3. 2015 Výlet doporučený přítelem Karlem Niedobou. Beskydy jsem navštívil mnohokrát, ale poprvé jsem cestoval do Beskyd v Polsku, které se nazývají Slezské nebo Těšínské Beskydy. Je to horské pásmo v Západních Karpatech na pravém břehu řeky Olše. Jde většinou o zalesněné pohoří bukovými a smrkovými lesy s oblými vrcholy v jižním Polsku. V pondělí 16. 3. jsem odjel vlakem v 5.23 hodin z Jičína přes Nymburk do Kolína, kde jsem přestoupil na
expres
Odra
jedoucí do Žiliny, který mne dovezl do
Třince.
V pohodlném kupé jsem
byl
jediný
cestující a tak jsem mohl
dospat
předchozí den, kdy jsem s přáteli slavil narozeniny kamaráda, slávisty Martina.
Z Třince
jsem pokračoval do Bystřice nad Olší a autobusem typické
do horské
obce Nýdek, kde jsem
v pravé
poledne začal své putování
od
restaurace Nýdečanka. 1
Nýdek (410) - chata Čantoryje (932) 4.5 km – Velká Čantoryje (995) 5.5 km Park Saneczkowy (850) 7 km a zpět Velká Čantoryje 8.5 km – Beskydské sedlo (670) 12 km – Velký Sošov, chata (792) 15 km; stoupání 950 m. Nýdek je obec na styku tří údolí, kde je zajímavý dřevěný kostel
sv.
Mikuláše
1570.
Zde
začíná
z roku červená
turistická cesta, která kopíruje naučnou Rytířskou stezku na českou
chatu
Čantoryje.
Zaujala mne farma s názvem Niedoba, neboť stejné jméno má kamarád v Jičíně, který
mi
cestu doporučil. Cesta vedla po loukách a nahoře lesem, 2
a se stoupající výškou přibývalo i sněhu, ale spíše mokrého. Dostihl jsem mladší dívku z Třince, která si udělala odpolední výlet na chatu a vrátí se zpět, ale její tempo bylo pro mne pomalé. Dolů už sestupovalo několik dvojic, jejichž cílem byla také chata a výše rozhledna na samotném vrcholu Slezských Beskyd. V chatě jsem pozdravil
majitele,
který
mi
doporučoval vzít si sebou sněžnice na přechod které
hřebene,
však
nebyly
zatím nutné.
Necelý kilometr po klouzavém
sněhu
zbývalo na vrchol, kde
je
nová
rozhledna
z roku
2002.
Je
to
ocelová
konstrukce 29 m vysoká, která má 5 vyhlídkových plošin; nejvyšší je ve výšce 21,5 m. Je odtud vyhlídka na celé Beskydy, Lysou horu, Javorníky, Malou Fatru a Tatry; do Polska je vidět město Ustroń. Však tu také bylo mnoho polských turistů a také
z polské
cesta
strany od lanovky Park
Saneczkowy
byla ve sněhu velmi vyšlapaná. Přehlédl jsem
ukazatel
a
sestupoval s ostatními Poláky 3
k horní stanici lanovky a odtud jsem se musel vrátit zpět na vrchol v duchu slezského přísloví hned v úvodu: raději se vrátit, než jít špatnou cestou. Po hřebenovce na
hranici s Polskem jsem sestoupil do Beskydského sedla, abych začal znovu stoupat směrem na Velký Sošov. Kolem jsou jedlobukové a smrkovobukové lesy. Protože jsem neměl potvrzené ubytování na polské chatě Velký Stožec, kam zbývalo ještě minimálně 5 km pro mne neznámým terénem, dal jsem přednost jiné polské chatě u horní stanice
sjezdovky před vrcholem Velký Sošov (886), kde mi nabídli ubytování za 38 Zl., což
jsem
přijal.
Velká chata Schronisko ve výšce 792 m n.m. byla obsazena spíše sjezdaři a turistů bylo jen málo. Jídlo z domova jsem si ohřál na horolezeckém vařiči na velkém dvoulůžkovém pokoji, kde bylo příjemné teplo, a jen si přikoupil pivo za 7 Zl půllitru. Při čtení časopisu a luštění křížovky jsem brzy usnul. 4
17. 3. út – Chata Velký Sošov (792) – Velký Sošov 1 km (886) – Cieslar (921) 2.5 km – Malý Stožek (843) 3.5 km – Velký Stožek (978) 5 km - Krkavice (976) 6.5 km – Kyčera (Kiszory) (990) 7.5 km a zpět Krkavice 8.5 km – Groníček, sedlo (824) 10.5 km – Bahenec (770) 13 km – Bukovec (430) 17 km – Komorovský Grúň (650) 20 km – Na dílku (675) 21 km – Javorzynka (650) 22 km – Hrčava (600) 23 km – Gírová, turistická chata (775) – 28 km ; stoupání 900 m. Vstával jsem už po páté hodině, neboť se brzy začalo rozednívat a já se těšil na slunečný den po nejkrásnější hřebenovce v Beskydech a nebyl jsem zklamán. Po
dobré snídani jsem po šesté hodině začal stoupat po večer upravené sjezdovce na vrchol Velký Sošov. Teplota byla mínus 3°C, slabý vítr, sníh křupal pod botami a byl
nádherný výhled do osluněné krajiny; v pozadí byla rozhledna Velká Čantoryje. Po zmrzlém sněhu cesta rychle ubíhala, i když terén byl členitý a časté bylo stoupání, 5
zvláště po ledovaté lesní cestě před
chatou
Velký
Stožek.
Překrásná byla cesta po hřebenu přes Kyčeru, kde jsem prolézal mezi nízkým olšovím a starým porostem
skoro
pralesního
charakteru, kde jsou stromy až 200 let staré. Vystoupal jsem až na Kyčeru, což je druhý nejvyšší vrchol po Čantoryji, kde je výhled 6
na Malou Fatru s vrcholy Rozsutec a Stoh, kde jsem byl před 2 týdny a mám tam namířeno opět v srpnu s přáteli. Bohužel baterie ve foťáku v chladu odmítly poslušnost, ale výstupu stejně nelituji. Vrátil jsem se na Krkavici a po modré značce jsem neprošlapanou cestou klesal do sedla Groníček. Odtud už opět po červené turistické značce jsem stoupal přímo proti slunci nahoru, odkud byl překrásný výhled na Beskydy a Javorníky – paráda; toto byla asi nejhezčí část dnešní prosluněné cesty.
Následoval
mírný
sestup
do
osady Bahenec, prý lyžařské a turistické středisko.
Je
zde
nový wellness hotel, kde
za
ubytování
s polopenzí min.
chtějí
1150
(samotné
Kč
ubytování
nelze), ale nevím, co bych
tu
dělal.
Sjezdovky daleko a lyžařské trasy neupravené; přesto tu stálo víc jak 15 osobních aut. Já byl však úspěšný tím, že mi za 20 Kč dali ještě dvě baterie do foťáku. Beskydský terén je zde charakteristický mnoha samotami, které jsou obklopené loukami a v létě prý pasoucím se dobytkem, kde na úzkých polích jsou ještě vidět koně zapřažené do pluhů; toto mi říkala recepční, když mne lákala na letní pobyt. Následoval sestup částečně po silnici a nakonec lesní cestou po mostě přes řeku 7
Olše do nejvýchodnější obce v Česku, Bukovce, 1 km od polských hranic, kde je kostel sv. Hedviky. Předtím mne ještě zaujal 360 let starý jilm horský, latinsky Ulmus Glabra“, 40 m vysoký o obvodu
715 cm. Dole v obci byla teplota už 10°C,
kvetly
krokusy,
u
potoka
sasanky, létali motýli, po sněhu ani památky. Na obecním úřadě jsem využil internet pro vyřízení pošty a také mi vysvětlili, jakým jazykem zde spolu mluví. Nazývají ho nářečí „ponašimo“, což je směsice polštiny, češtiny, slovenštiny, němčiny a nějaká slovíčka také italská; to prý je z doby, kdy tu Italové stavěli železniční tunely na tzv. Vlárské trati, spojující Brno s Trenčianskou Teplou. 8
Mateřské školky
i
základní školy tu
jsou
polské,
jak tak
české a názvy obchodů
či
železničních stanic
jsou
dvojjazyčné, tj.
české
a
polské.
Pro
mé
uši
tu
převládala však polština. Pro oběd jsem využil prosluněnou terasu vedlejšího sportovního areálu, kde jsem si dopřál oběd
s chladným
Plzeňským
a
relaxoval. Z Bukovce jsem opět stoupal po
loukách
a
později
lesem
na
Komorovský Grúň a dále po žluté značce k chatě Na dílku a dále lesem
9
k rozcestí Javorzynka, odtud to je pouhý 1 km na Trojmezí, což je hranice tří států; České, Polské a Slovenské kilometr
republiky. zbývala
Necelý
cesta
ke
dřevěnému kostelíku Cyrila a Metoděje v obci Hrčava, kde jsem se zastavil v pivnici a na sluníčku klábosil s mladšími lidmi, kteří znali majitele chaty na Gírové, kde jsem měl rezervovaný nocleh. Do cíle zbývalo už jen 5 km, část po silnici do Markova a zbytek lesem s prudkým stoupáním na turistickou chatu, 300 m pod vrcholem Gírová 840 m n.m., nejvyšším vrchem slovenských Beskyd. Vrchol díky svému tvaru je označován jako Slezská Fudžijama a lze se odtud kochat výhledy na Velký Rozsutec v Malé Fatře, na Vysoké Tatry či královnu Beskyd Lysou horu. Majitel chaty pan Sikora mne už očekával a s ním mladší
sportovec,
který si zaběhl jen na pivo z nedaleké obce. Společně dlouho
jsme
si
povídali
a
večer jsem sledoval s majitelem
chaty
ještě zprávy v TV. Byl jsem tu jediný host na chatě a zaplatil jsem 260 Kč za nocleh.
10
18. 3. st – Gírová, chata - Studniční, chata 1.5 km – Studniční, rozc.2.5 km – Mosty u Jablunkova (510) 5 km – Kyčera (880) 8.5 km – směr chata Skalka a Velký Polom (930) 10 km a zpět Kyčera 11.5 km – po cyklotrase směr Skalka 12.5 km a zpět Kyčera 13.5 km – Pod Beskydem 15.5 km – Mosty u Jablunkova 20 km; převýšení 600 m.
Ráno jsem vstal opět brzy a po snídani v 6 hodin jsem se rozloučil s majitelem chaty, který mi popřál šťastnou cestu a někdy na shledanou. Ráno bylo opět chladné s teplotou pod bodem mrazu, ale jasno, modrá obloha a slunce ozařovalo beskydskou krajinu. Už večer jsem se rozhodl pro návrat dnes domů, neboť jsem chtěl využít příznivé počasí také na kolo, abych se připravil na další cyklistické akce. Sestupoval jsem po namrzlé zledovatělé cestě do Mostů u Jablunkova. Nejdříve jsem se zastavil před Gorolském turistickém informačním centrem, které sídlí v atraktivním prostředí dřevěnky Fojtství, což je věrná replika stavení z 18. století.
11
Svébytný
gorolský
folklor
prozrazuje
mnoho o životě horalů, o jejich sepětí s přírodou,
o
srdečné
povaze
a
pohostinství. Vedle stojí klasicistní kostel sv. Hedviky, která je patronem Slezska. Na vlakovém nádraží jsem zjistil nejlepší možné spojení kolem oběda domů a začal stoupat po červené turistické značce směrem k chatě Skalka. Tato chata v roce 1998 před dokončením velké rekonstrukce zcela shořela, ale byla znovu postavena v roce 2002. Cesta vedla převážně lesem a
mimo
les
byla
velmi
zledovatělá.
Vystoupil jsem asi za hodinu na Kyčeru 880 m n.m., kde na turistickém ukazateli je napsáno 0.5 km chata Skalka. Pokračoval jsem proto po červené k chatě, ale téměř půl
hodiny
náročným
zledovatělým
terénem, a chatu jsem neviděl.
Raději
jsem se opatrně vrátil na rozcestí Kyčera. Podle rozcestníku bylo možné jít na tutéž chatu po zeleně značené pohodlnější cyklostezce, neboť na ukazateli bylo také napsáno chata Skalka 1 km. Zde byla další křižovatka, nikoliv chata Skalka a na ukazateli jen žlutá značka s označením Kamenná chata 2.5 km. Proto jsem se opět raději vrátil, než jít špatnou cestou; už podruhé mi pomohlo slezské přísloví . Po cyklostezce jsem pomalu klesal
k rozcestí
Pod
Beskydem, kde byla silnice vedoucí
do
Mostů
u
Jablunkova. 12
Na posledních 150 metrech
prudkého
sestupu
jsem
uklouzl
na
zledovatělém sněhu a způsobil si odřeniny na pravé ruce, ochotně
které
mi
ošetřily
dámy v Gorolském informačním centru.
Ještě před polednem jsem stihl vlak, téměř prázdný moderní Elefant, kterým jsem
cestoval
Vlárskou
tratí
kolem
Třineckých železáren do Ostravy a začal obědvat. Cestu zpět s vínem jsem si také 13
užíval; zamával jsem z vlaku na rozloučenou příjemným horám. Z Ostravy jsem pokračoval rychlým, ale o 20 minut zpožděným Pendolinem do Pardubic, kde mi bohužel odjel přípoj do Hradce Králové. Do Jičína jsem proto přijel o hodinu později v půl sedmé večer, ale moc spokojený a šťastný, že se výlet vydařil a já nezabloudil a ani se nijak vážněji nezranil. Na podobné téma o štěstí a smyslu života jsem mluvil předchozí večer s chatařem na Gírové, který tam tráví všechen svůj čas a tak nakonec pár slov navíc. Domnívám se, že každý má svůj smysl života, ale každý nějaký jiný, což je v pořádku. Každý si přeje být šťastný. Pro mne je nejrychlejší cesta ke štěstí ta nejkratší. Lidé se trápí minulostí nebo budoucností, já si vychutnávám přítomnost, každou chvilku času, který je mi k životu dán. Jsem rád, že ještě žiji, i když na to nemohu být pyšný, neboť to není má zásluha. Jsem pouze vytrvalý a možná mám větší vůli než jiní. Nerad nechávám čas ležet ladem. Štěstí je pro mne důsledkem toho, co rád dělám. Jsem šťastný, když něčeho dosáhnu, když něco dobrého udělám pro druhé; stačí obyčejný výlet s přáteli do hor. Pro pocit pohody potřebuji např. chvilku cvičit, projet se na kole, jít do přírody, cestovat a poznávat obyčejné lidi, mluvit s nimi – proto mé poutní cesty. Málo od života očekávám, a tak jsem většinou spokojený, nebo-li relativně šťastný. Nemám rád věčné naříkače na všechno. Mám rád partu lidí, s kterými je mi dobře; kteří jsou nad věcí a neponořují se do prkotin. Když něco chci, musím tomu jít naproti. Jsem např. spokojený s tím, jak jsme vychovali naše syny, jak dobře si vedou, mají možnost uplatnění, realistické představy o světě – to je také pocit mého štěstí. Končím opět vínem, ale od Williama Shakespeara: Dobré víno je dobrý přítel, když s ním dovedeme zacházet.
V Jičíně 20. 3. 2015
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2015
14
