Slečna Zima david sláma
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Ten rok přišla zima brzy. Do oslav slunovratu zbývaly ještě skoro dva měsíce, když se obloha vzdala svého modrého pláště a oblékla šedivou, zatímco se smutně hnědá krajina skryla pod nadýchanou bělostnou peřinou. Na jihu horizont tvořil jen matnou, nejasnou hranici mezi bílým sněhem a šedivými oblaky, na severu zdobil siluetu krajiny mohutný hvozd, který se jen neochotně poddával záplavám zmrzlých kousků vody. Zpod panenského příkrovu vykukovaly vísky jako malé ostrůvky mezi vlnami podivně zbarveného oceánu, jež ve tmě blikotaly, podobny svíčkám na lodičkách z ořechové skořápky, co děti pouštějí po řece, aby se jim splnila ta nejtajnější přání. Život v těch vsích plynul pomalu, v jemném rytmu čtyřech střídajících se ročních období. Dřevo z lesa zajišťovalo dost materiálu na domy, teplo i výměnu za cokoli, čeho bylo lidem potřeba, tak aby mohli v klidu žít své prosté, skromné životy. Vesnice Stromky ale byla na sklonku podzimu výjimkou – z celého kraje se sem sjížděli obchodníci pro svůj náklad slunovratových stromků, po nichž vlastně osada nedaleko hvozdu nesla své jméno. V žádné rodině v celé zemi nesměl na zimní slunovrat chybět mladý stromek ozdobený pestrobarevnými cetkami a hořícími svíčkami. Slunovrat byl tajemným svátkem, odpradávna spojovaným s temnými silami a černou magií, svátkem, kdy by se po setmění neodvážila ven ani celá armáda v plné zbroji, kdy světu vládla nejdelší noc v celém roce. Mladé stromky v každém domě symbolizovaly energii a sílu, jež měly rodině pomoct přečkat dlouhou zimu. Barevným cingrlátkům, která pokud možno věšely děti, byla přisuzována moc zapudit od domu všechno zlé. Zapálené svíčky pak přinášely světlo zahánějící noc a vítající prodlužující se dny. Někde se stále ještě pod stromky dávalo ovoce nebo jiné potraviny, jako obětiny pro zlé rejdy, aby nechaly dům na pokoji. Ve Stromkách měli všichni s končícím podzimem plno práce s přichystáním všeho potřebného nejen na svátky, ale hlavně pro nekončící řadu přijíždějících karavan. Dětí se však hektické tempo dospělých netýkalo. Zima s horami sněhu byla jedinečnou příležitostí pro monumentální stavby, velkolepé bitvy a nekonečné taškařice, jakých v dětské fantazii nebralo konce. Nad střechami domů se vznášela kakofonie hlasů, smíchu a občasného láteření, dokreslující chladivý, leč spokojený obraz dlouhonocí, období před slunovratem. Ten rok ale přišla zima brzy. Taimi znuděně sledovala pro ni zcela nepochopitelnou hru ostatních dětí. Na jezeře nedaleko Stromků strávily půl dne odhrnováním sněhu ze zamrzlého jezírka, jenom aby se na něm pak mohly prohánět obuté v botách s připevněnými kovovými noži, díky nimž pomocí podivného klouzavého pohybu dosahovaly mnohem vyšších rychlostí, než uměly zvládnout. Aby toho nebylo málo, rozdělily se na dvě skupinky a vyzbrojeny vhodnými větvemi (nejlepší byly ty na konci zahnuté) sváděly nekonečné boje o velikou šišku, kterou se snažily dopravit do kruhu na opačné straně plácku, než byl ten jejich. Taimi zimu nesnášela. Tolik se jí stýskalo po barvách jara a podzimu a po letním hřejivém slunci. Teď ji zábly nožky, rukama v huňatých palčácích se nemohla ani poškrábat na nose a vlněná šála ji kousala do krku. Navíc nechápala, proč by se v té studené bílé obludnosti, co byla všude na zemi, měla válet jako ostatní děti. Byla přeci už velká holka (nedávno sfoukla všech sedm svíček na svém oblíbeném koláči) a takové se ve sněhu neválí. Na jezeře jedno z dětí nešťastně upadlo a teď se zalykalo slzami. Taimi nechápavě zakroutila hlavou a šla se nudit jinam. Do Stromků nedávno dorazila nová karavana, nicméně do slunovratu zbývalo sotva pár dní, takže se někde musela dost zdržet. Taimi to ale bylo jedno, vždycky ráda pokukovala po cizích lidech, často tak nepodobných lidem z vesnice, a přesto tak podobných jí samotné; od sousedů se totiž docela lišila. Zatímco ostatní měli světlé, více či méně kudrnaté vlasy a modré nebo zelené oči, její vlasy byly rovné a černé jako bezměsíčná noc. Nejvíce pozornosti ale vzbuzovaly oči hluboké hnědé barvy, připomínající tygří srst. Teď ale Taimiiny vlasy schovávala huňatá čepice, co kousala jen o něco méně než šála, a oči zčásti zakrývala tlapička v palčácích v pokusu chránit dva hnědé drahokamy před studenými sněhovými vločkami, a tak dívenka nepřitahovala zvídavé pohledy cestovatelů, když se potulovala mezi jejich plátnem a kůžemi krytými vozy. 2
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Občas s sebou obchodníci dovezli nějaké exotické zboží, které pak směňovali za místní výrobky, tohle ovšem nebyl ten případ. Mlčenliví cizinci prakticky nebyli vidět, své vozy opouštěli, jen když nakládali své stromky či doplňovali zásoby. Přijeli před dvěma dny, ale už se pomalu zase chystali na cestu. Taimi byla zklamaná – ani karavana ji nevytrhla ze zimní nudy. Chvíli zvědavě stála u jednoho vozu a přemýšlela, jestli má se zvědavostí velící nakouknout dovnitř bojovat, nebo se jí poddat. Jak bez hnutí stála, vločky sněhu jí líně usedaly na čepici a koženou kazajku, až si po pár minutách začala připadat jako malý sněhulák. Ještě nějakou dobu uvažovala nad tím, zda ji sníh může zasypat tak, aby připomínala jen neforemnou hromádku sněhu, a když zjistila, že určitě ano, rychle ze sebe všechny kousky té bílé věci setřepala a proměnila sněhuláka zpátky na malou dívku. Nakonec podlehla své zvědavosti a poodhrnula plátno zakrývající vůz. Jenže ke svému překvapení uvnitř nespatřila vůbec nic zajímavého: na jednoduchých pryčnách ležely kůže, na nichž se zřejmě dalo jakž takž vyspat, na hromadě věcí nesourodě naskládaných na sebe na druhé straně vozu nebylo nic pozoruhodného. Taimi ještě chvíli mžourala do tmavého vozu v marném očekávání, že na ni třeba slétne přerostlý netopýr nebo zpoza hromady věcí vyskočí kouzelný skřítek a splní jí tři přání. Nic z toho se ale nestalo. „Ehm,“ ozvalo se znenadání přímo za Taimi tak hrubým a hlubokým hlasem, až dívka nadskočila dobrého půl metru vysoko. „Snad jsem vás nevyděsil, slečinko,“ pokračoval zplna hrdla hlas, než se Taimi vůbec stihla otočit čelem k němu, „nebo že by váš úlek byl přímo úměrnej černosti vašejho svědomí z nakoukávání do cizejch bejváků?“ Taimi se konečně odvážila ohlédnout, avšak oproti svému očekávání nestanula před obrovským hromotlukem, který by ji mohl jediným pohybem rozmáčknout, ale namísto toho se na ni zubil podsaditý muž s rozčepýřenými rudými vlasy a stejně barevným plnovousem. „Dobrý… den?“ zkusila Taimi nesměle. „Nu dobrej, dobrej, slečinko,“ mrknul na Taimi muž. „Copajk byste vlastně ráda? Tady, mezi cizejma lidmama – co kdybysme si zrovna takový malý holky robili k vejčeři?“ „Nejsem malá,“ odsekla Taimi a nafoukla tváře, jako by tím své drobné postavě mohla dodat na velikosti. „Pravda, pravda, snad opustíte Fousatýmu Fezzlimu, i když teda jste to byla vy, kdo mu koukal do baráku, tak, tak,“ pokyvoval hlavu kupec, dvakrát tak vysoký a aspoň čtyřikrát tak široký jako Taimi. „Nudím se,“ vysvětlovala Taimi s bezelstností sedmileté dívky. „Ostatní se mlátí klackama na ledě, ale mě to nebaví.“ „Jo jo, šiškec tomu říkaj, ba? To u nás nemáme – i když teda aji tady to bílý studený svinstvo vidím prvně. To tu máte furt?“ „Ale ne, jen v zimě.“ „Kdy?“ „No, v zimě, to je čtvrt roku – od podzimní do jarní rovno… to… no, rovnodenní, nebo jak to vlastně je.“ „To jsou mi věci, to jsou mi věci. To byjsme snad u nás taky měli zavést, bo co, ba?“ Fezzli se nejistě škrábal na hlavě, zatímco Taimi stydlivě kreslila botou ve sněhu šišaté kolečko. Na chvilku zavládlo ticho. „No, když já bych už asi měla jít,“ vzpomněla si Taimi na to, jak neradi ji rodiče vidí povídat si s cizinci. „Ba, ba, však držejt tě tu nemůžu, ba?“ „Ba…“ odtušila Taimi. „Tak nashledanou, pane Svezli,“ dokončila rychle a s očima sklopenýma k zemi se rozběhla do vsi po cizincových čerstvých stopách. „Fezzli, slečinko, Fezzli,“ potichu dodal obchodník za mizící siluetou a zamával jí mohutnou rukou. Někde mezi přemýšlením nad tím, jak pozdě asi dorazí k obědu, a tím, jak moc dostane vynadáno, zaujal Taimi zvláštní záblesk ve sněhu, silnější než jiskření ledu pod poledním sluncem, když náhodou v zimě vyjde. Sklonila se k zemi, sundala si jednu rukavici a drobnými
3
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
prsty vydolovala z ušlapaného sněhu Fezzliho stopy průsvitný azurově modrý kamínek (nebo možná sklíčko) velikosti její dlaně. Chvíli ten kousek zvláštního sklíčka zkoumavě převracela v ruce a obdivovala jeho dokonale oválný tvar s místy vybroušenými hranami, laškovně odrážejícími matné sluneční světlo rozptýlené vysokou hradbou šedivých mraků. Pak se přes kámen podívala na okolní krajinu a vzápětí vyděšeně vykřikla, až jí vypadl z ruky. Mráz jí jezdil po páteři sem a tam, rozdrkotaly se jí zuby a roztřásly ruce. Nedokázala přestat myslet na to, co viděla, a její vyděšení ne a ne zmizet. Když se podívala přes kámen, jakoby ji objala samotná zima kolem. Krajina kolem byla pokrytá množstvím sněhu a ledu, jaké si Taimi nedokázala ani představit, všechno dýchalo nekonečným, nezměrným mrazem, který se dívce zaryl až do morku kostí a začal ji zevnitř dusit. Taimi zalapala po dechu jen při vzpomínce na ten pocit a s neskrývaným strachem hleděla na sklíčko u svých nohou. Svět, jak ho viděla jen před několika okamžiky, byl mrtvý. Taimi zhluboka dýchala a s neskutečnou úlevou pozorovala obláčky páry vystupující jí z úst. Trvalo notnou chvíli, než se uklidnila dost na to, aby začala myslet na něco jiného než obraz, jenž se jí před pár minutami nesmazatelně vryl do paměti. Chtělo se jí utéct, ale zároveň cítila, jak ji ke kameni něco přitahuje, jakoby jej prostě nemohla jen tak nechat ve sněhu svému osudu. Kámen jistě patřil obchodníkovi, se kterým před chvíli mluvila, bude tedy správné mu jej zanést, ať si ho odveze s sebou tam, odkud přijel, uvažovala Taimi. Ale sebrat odvahu znovu vzít kámen do rukou nebylo jen tak. Nakonec si navlékla zpátky svoji rukavici a opatrně vyhrabala kamínek, napůl zapadlý do sněhu. Nedůvěřivě ho pozorovala, jak jí leží v dlani, jako by měl každou chvíli vyskočit a vlepit jí políček. Kámen se však tvářil úplně nevinně. A Taimi se rozběhla se zpátky ke karavaně, rozhodnuta nepřemýšlet nad tím, proč jí připadá, že se kámen tváří. Obchodníka zastihla, jak před vozem přerovnává kůže, a už z dálky na něj volala: „Pane Svezli, pane Svezli, něco jste ztratil!“ „Fezzli, děvenko, Fezzli,“ trpělivě ji opravil cizinec, když celá udýchaná doběhla až k němu. „A copajk měl Fezzli ztratit, co?“ „Promiňte, pane Fezzli,“ začervenala se Taimi. „Muselo vám spadnout tohle,“ natáhla před sebe ruku s kamenem. „Hmm, hmm,“ prohlížel si Fezzli azurové sklíčko, „tohle ale nejní moje, ba?“ zakroutil obchodník hlavou. „Ale… muselo to spadnout vám, našla jsem to ve vaší stopě,“ nedala se Taimi odbýt. „Ne,“ zhodnotil Fezzli, „našla jste to, je to vaše – jářku, co já bych dělal s kusem skla, ba?“ „Ale… já to nechci!“ Taimi natáhla ruku ještě víc. Fezzli se naklonil tváří až těsně k Taimi a tiše řekl: „Tak nechceš?“ „Ne-e,“ začala Taimi nabírat k pláči. „Tak to jsi ten kamínek nenašla, když ho nechceš,“ pokračoval tiše Fezzli, jako by byl najednou úplně jiný člověk. „Prosím?“ „To on si našel tebe, zdá se mi.“ Taimi se nechápavě podívala na kámen a zpátky na cizince: „Ano?“ „Jistěže.“ „Hm.“ „A když si ten kámen našel tebe, nemůžeš mi ho dát.“ „Proč?“ „Protože mi přeci nemůžeš dát něco, co jsi nenašla,“ mrknul Fezzli na Taimi s hlavou stále těsně u její a najednou se napřímil, „ba?“ dokončil nahlas a jeho tvář zase rozčísnul úsměv. „Tak upalujte domů, slečinko, nebo vám ten oběd vystydne – a co tejprv ten výprask, tak, tak.“ Taimi nechápavě zamrkala. Fezzli se na ni podíval, znovu se k ní naklonil a špitl: „Tak už jdi.“ A Taimi se rozběhla zpátky domů, v ruce stále třímaje průsvitný azurově modrý kamínek (nebo možná sklíčko). Tma padla brzy, jakoby chtěla noc všem připomenout, že s blížícím se koncem své vlády rozhodně neztrácí na síle. Taimi byla ten večer obzvláště tichá. Nedokázala dostat z hlavy 4
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
podivné setkání a ještě podivnější nález. Kámen ji tížil v kapse, až měla chvílemi pocit, že skrývá snad celý svět. Mlčky snědla svoji večeři a stejně tak tiše se schoulila na svoje místo kousek od krbu. Vedle lůžka si třískou zapálila svíčku a bez hnutí sledovala její plamen. Žluté světélko konejšivě objímalo knot a líně se vlnilo v nezachytitelném rytmu, jaký může slyšet jen plamen, aby se divoce roztančilo s každým závanem průvanu a nechalo ze sebe uniknout trochu načernalého, jemného a voňavého dýmu. Pohyby plamene rozehrávaly na stolku němé divadlo nestálých, nejasných stínů, na které jako dva lampionky shlížely Taimiiny oči, ve světle svíčky ještě hlubší než obyčejně. Skrze okno celou scénu pozorovala noční tma, ale za skleněné tabulky se neodvážila, jen tiše hleděla na Taimi, když dívka pohlédla ven. Svíčka se zrcadlila v okně a její světlo způsobovalo, že místo sněhu, stromů a ostatních domů sklo odráželo jen skromnou světnici a Taimiinu tvář a její drobnou ručku, odhánějící neposedné vlasy z čela. Venku se z nebe začaly pomalu snášet nadýchané sněhové vločky, oheň v krbu poklidně praskal a Taimiina víčka začala těžknout. Kámen v kapse tiše ležel a čekal. Taimi usnula, ruce sevřené v pěst, s palci mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Všechno bylo bílé. Byla vločkou pomalinku padající k zemi. Mohla si prohlédnout svoji vesnici a spoustu dalších kolem. Mohla přehlédnout celý ohromný hvozd až na jeho druhou stranu, kde končil jen nedaleko vod rozlehlejších, než si kdy uměla představit. Mohla dohlédnout až na daleké věže obrovského města na úpatí neskutečně vysokých a ostrých skal. Kolem proletěl havran a ona viděla jeho očima. Pták plachtil mrazivým vzduchem a neúnavně si pomáhal křídly černějšími než noc. Pomalými oblouky se snášel níž ke hvozdu, až byla s to rozeznat lesní zvěř běžící lesem kdoví kam. Pak byla mladou laní a pila z ledového zurčícího potůčku. Znala ho, jen nevěděla, že vede takhle hluboko. Pohlédla do neklidné hladiny a spatřila svou tvář – jen oči byly azurově modré. Ale to už byla pstruhem, razícím si cestu proti proudu bystřiny hlouběji do hvozdu. Připadalo jí, že krajina kolem ubíhá závratnou rychlostí, vlastně viděla jen zelené, hnědé a bílé šmouhy. Nakonec byla malým zajícem, s jehož běhy mohla k nedaleké skalce dorazit v několika okamžicích. Zamířila dovnitř, nevnímala zvláštní namodralou záři a pokračovala stále dál. Obrazy se střídaly stále rychleji, nestačila si všimnout podivných tváří ani rudého plnovousu, zbyla jen bílá záře a dvojice azurově modrých kamínků. Byly studenější než led. Vyplnily celou její mysl a chytily ji za srdce jako mrazivé prsty, které musely jen malinko přitlačit, kdyby chtěly ukončit její život. Chtěla křičet, ale z hrdla jí vyšel sotva slabý výdech. Zavřela oči a zatnula ruce v pěst, až jí zabolely klouby. Konečně vykřikla. A otevřela oči, ale kolem byla jen tma. Svíčka dávno zhasla a uhlíky v krbu matně dohasínaly. Zbytek noci byl stejně černý jako její dům, kde ve svém lůžku znovu usnula. Ráno bylo šedé a bílé. Z hustých oblaků se neúnavně sypaly spousty sněhu, až měla Taimi pocit, že nebude moct ani otevřít dveře domu. Byla celá jako na trní, nevydržela minutu na jednom místě. Oči jí těkaly sem a tam, každou chvíli si sáhla do kapsy a zase rukou ucukla, když se dotkla nezvykle studeného kamene. Vzpomínala na svůj sen, na to, jak živý jí připadal, a rozhodla se, že tomu přijde na kloub. Teple se oblékla (jen šálu, co kousala, vyměnila za velký šátek) a vydala se k jezeru, u kterého se nudila včera. Chvíli pozorovala ostatní děti, ale nevydrželo jí to déle než posledně. Opatrně vkročila na led a zamířila ke vzdálenému konci jezera. Jak se blížila k druhému břehu, přibývalo stromů kolem a jezero se zužovalo. Zanedlouho musela Taimi přejít na souš, protože led už nebyl dost tlustý; o několik metrů dál pak jezero nebylo ničím jiným než úzkým potokem. Taimi se ještě víc zachumlala do šátku, co měla kolem krku, a rázně si to krokovala proti proudu, hlouběji do lesa. Asi po hodině se zastavila, rozhlédla se kolem sebe a zalitovala, že vůbec někam šla. Les byl pořád stejný, mlčky ji obklopoval spícími větvemi bez listí, obalenými tou samou bílou, studenou věcí, kterou měla Taimi všude na sobě. Nic z okolí nevypadalo nijak povědomě, a ještě ke všemu měla Taimi hlad. Vprostřed přemýšlení, zda se vrátit domů hned, nebo až za chvilku, ale upoutal Taimi pohyb někde u křoví poblíž malé skalky, kam moc dobře neviděla. Skryla se za stromem a čekala. 5
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Slyšela nepravidelný tep svého srdce a svůj neklidný dech, které jen občas přehlušilo nedaleké zapraskání větvičky. Představivost jí v hlavě kreslila děsivé obrázky toho, co na ni mohlo jen o kousek dál číhat, a sotva se jedné takové představy vylekala, fantazie jí přichystala další, ještě strašidelnější. Pak se větve křoví rozhrnuly a k potoku přišla překrásná laň. Taimi ji znala, bylo to sotva pár hodin, co přesně takovou laň viděla – jen to bylo ve snu. A najednou hvozd kolem nebyl tak neznámý. Taimi věděla, kde je, co najde za nedalekou skalkou i kudy a kam vede úzká cesta, po níž lesní zvěř chodívá k potoku pít. A také věděla, kde hledat podivnou jeskyni ze svého snu. Laň zvedla hlavu a zastříhala ušima, jakmile Taimi vyšla ze svého úkrytu, a pozorovala dívku tmavýma, jakoby smutnýma očima. Nevylekala se, ani když Taimi přišla až úplně k ní a pohladila ji přes šíji. Jen se protáhla, přivřela oči a začala zase pít. Taimi se usmála a vydala se po stezce do mírného kopce směrem do lesa. S každým krokem ale začaly růst Taimiiny obavy z toho, co na konci cesty najde. Sen byl v této části už příliš nejasný a každý pokus vzpomenout si na aspoň malý detail končil u bílé záře a ledového pohledu dvou azurově modrých kamenů. Taimi se při té představě zatřásla, jak jí přejel mráz po zádech, a bezděky zvolnila krok, až se za chvíli zastavila úplně. Ohlédla se za sebe, kde se dole mezi stromy klikatil potůček, a zachtělo se jí domů. Zároveň ale věděla, že zpátky už nechce. Jestli kámen nepatřil panu Fezzlimu, určitě měl své místo v jeskyni ze snu a ta byla jen nedaleko. A pomyšlení na to, že by kámen měl být v Taimiině kapse déle, než bylo nezbytně nutné, dívce nebylo vůbec příjemné. Rozhodně vykročila dál po stezce směrem, kde se v jedné z mnoha nedalekých skalek začal rýsovat nenápadný průchod do hloubi kopce. Když Taimi přišla až k jeskyni, vrátily se všechny pocity a obrazy ze snu s intenzitou, jaká ji málem srazila na kolena. Modravá záře, zběsilé tempo, mrazivý pohled dvou azurově modrých kamenů – a chlad dýchající věčností. Teď už ale přeci nešlo couvnout, pomyslela si, sebrala poslední zbytky své odvahy a vstoupila do jeskyně. Chodba byla dost široká na to, aby jí projeli dva muži na koni vedle sebe, ale kamenná zem byla nerovná a na mnoha místech podemílaná stékající vodou. Veškerou Taimiinu pozornost však upoutávaly stěny, které musely být tvořeny silnou vrstvou ledu, jímž prosvítala matná, azurově modrá záře. Taimi opatrně našlapovala, ale oči nespouštěla ze stěn chodby. Sundala si jednu rukavici a dotkla se jich malými prsty a skutečně cítila led. Vydržela ten chlad, aby mohla položit na chvíli dlaň na jedno místo – ale led pod jejím teplem netál. Taimi si oblékla zpátky rukavici a šla dál. Jen teď už věděla, že se bojí. Taimiiny kroky se ozývaly s tichou, tupou ozvěnou, kterou doplňoval zvuk jejího dechu. Chodba se musela mírně stáčet, protože když se Taimi ohlédla, už neviděla východ. Už byla úplně sama, obklopena podivnou azurově modrou září vycházející z ledových stěn. Taimi přemýšlela, kam až chodba může vést, ale odpověď přišla vzápětí; stěny se po pár metrech rozšířily v místnost asi tak velkou, jako byla světnice v domě, kde Taimi žila. Chodba ústila do rohu místnosti, takže si Taimi zprvu nevšimla, že už není sama. Na druhém konci místnosti stála zády k Taimi povědomá rudovlasá postava, věšící na kovové držáky ve stěnách velké, zářivé, azurově modré kameny jako zkamenělé svíce vydávající nepřirozené světlo. Byly dost podobné tomu, který měla Taimi v kapse. Než se ale dívka stačila znovu skrýt do ústí chodby, Fezzli se otočil a pohlédl na ni s povzdechem, jako by se náhle vypařily všechny starosti, které kdy mohl mít. „Tak jsi konečně tady,“ usmál se Fezzli. „Konečně? A… co tu děláte vy?“ Taimi byla zmatená. Nejdřív cizinec odmítá, že by kamínek kdy viděl, a teď je uprostřed podivné jeskyně s tolika podobnými kousky. A kam se vlastně poděl jeho legrační přízvuk? „To asi bude na chvilku vysvětlování,“ opáčil Fezzli, „ale Paní tu ještě není, takže bych tě měl pozvat dál, seznámit s ostatními a trošku ti to celé… vysvětlit.“ „S ostatními?“ vykulila Taimi oči. „Hm, raději pojď,“ vzal cizinec Taimi jemně za ruku a vyšel s ní z místnosti další chodbou.
6
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Stěny byly pořád stejné, jen z nich v pravidelných rozestupech trčely kusy kovu, na nichž odpočívaly modravé kameny – celé to vypadalo jako podivné zamrzlé pochodně. Zem už netrpěla erozí z všudypřítomné stékající vody a byla rovná. Taimi to připadlo nesmyslné, ale zdálo se jí, že vstoupili někam, kde někdo žije. Fezzli, stále vedoucí Taimi za ruku, minul několik odboček (a několik naopak použil), až stanul před velikými kamennými dveřmi. „Můžu?“ zahřměl. „Máme hosta.“ Dveře se otevřely a odhalily Taimi rozlehlou bílou místnost s ohromně vysokým stropem. Na zdech byly stejné kamenné pochodně jako v chodbách, tím ale podobnost se zbytkem jeskyně končila. Tuhle síň, stejně jako podlouhlý stůl s židlemi uprostřed, tvořil čistý led, na který se ze stropu snášel jemný sníh. Taimi užasle vydechla. Až teď si všimla dvou zvláštních lidí sedících u stolu. Muž a žena vypadali mladě, měli ovšem nezvykle světle modré oči a nepřirozeně bledou kůži, na níž se třpytily ledové krystalky. Jejich vlasy byly dlouhé a bílé stejně jako jednoduché lněné šaty, co nosili. Taimi se oklepala, jak jí z nich přeběhl mráz po zádech – copak jim není zima? „Vítej u nás, Taimi,“ promluvil muž, „a dovol nám, abychom se představili. Pana Fezzliho už znáš, mně říkají Mráz a tohle je moje sestra, Vločka. Paní přijde brzy, takže si zatím můžeme promluvit – asi máš spoustu otázek.“ Ale Taimi neměla. S otevřenými ústy zírala na všechno kolem, na ledovou jeskyni, kamenné pochodně, jemný sníh a na Mraze s Vločkou. Ani z toho všeho neměla sílu divit se, odkud znají její jméno. Nevěděla, co má dělat, zároveň ale necítila strach, z lidí kolem vyzařoval klid a přenášel se i na Taimi. „Kdo jste?“ dostala ze sebe Taimi nakonec. „A co tu děláte, jak to, že mě znáte, a… co tu dělám já?“ Slova se ujala Vločka: „Asi nemá cenu před tebou něco skrývat, nebo ti neříct hned na rovinu celou pravdu. Ale jací jsme to hostitelé? Pojď prosím a posaď se, vezmi si něco k jídlu, vždyť musíš mít hlad.“ Vločka pokynula rukou k volné židli, před kterou se na stole objevila mísa s čerstvým ovocem. Taimi se zprvu nesměle usadila na ledové židli (zvláštní bylo, že ji nestudila) a následně se hladově zakousla do jablka. „Tohle místo,“ pokračovala Vločka, „je domovem Paní Zimy.“ Vločka se odmlčela, aby nechala Taimi vykuckat kousek jablka, jenž jí při vyslovení té věty zaskočil. Počkala, jestli Taimi nechce něco říct, ale ta jen oněměle koukala, a tak Vločka pokračovala. „My tady jsme její pomocníci, chybí tu jen Oblak a ten přijde brzy s Paní. A teď tu jsi i ty, což znamená, že ještě máme naději,“ Vločka se odmlčela a zadívala se někam do dálky. „Prosím?“ snažila se Taimi zachytit smysl toho všeho, ale Vločka jen sklopila zrak. „Naše Paní,“ ozval se Mráz, „Paní Zima… Taimi, Paní Zima umírá.“ Taimi odložila jablko, už neměla hlad. „Jak je to možné?“ zeptala se jen. „Život někoho, jako je naše Paní, je velmi, opravdu velmi dlouhý, Taimi,“ pokračoval Mráz, „Naše Paní viděla svět, ještě když na něm nežili lidé. My sami jí pomáháme jen krátce ve srovnání s jejím věkem – před námi tuto práci dělali jiní a po nás přijdou další. Teď je to ale sama naše Paní, jejíž dny se chýlí ke konci. Teď, Taimi, ona sama potřebuje vystřídat.“ Taimi si marně snažila představit, jak stará asi může Paní Zima být a jak vlastně může vypadat. Místo toho jí napadlo něco jiného: „A co by se stalo, kdyby po Paní Zimě nikdo nepřišel?“ „To se nesmí stát,“ zakroutil hlavou Mráz. „Proč? Už by nebyla žádná zima, žádný sníh, chlad, rýma, holé větve a zvadlé květiny, ne?“ představovala si Taimi svět bez zimy, svět jara, léta a podzimu. Vzápětí se však zastyděla pod ostrými pohledy ostatních. „Promiňte mi, neměla bych mít radost z toho, že Paní Zima…“ Taimi zjistila, že jí to ani nejde vyslovit. „To je v pořádku, chápeme tvé pocity,“ položil jí Fezzli svoji mohutnou ruku na rameno, „jenže to celé není tak jednoduché.“ „Proč?“
7
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
„Úkolů Paní Zimy je mnoho a jedním z nich je i předání vlády Jaru. Jen ona může říct Mrazovi, aby dovolil Slunci hřát. Jen ona může říct Oblakovi, aby na obloze nechal jen malé nadýchané mráčky. Jen ona může říct Vločce, aby už nezasypávala kraj sněhem.“ „Takže…“ „Ano, Taimi. Jestli Paní Zima zemře a nikdo nenastoupí na její místo, svět už bude navždy zavátý sněhem a ledem a obloha už bude navždy šedivá. Nikdo nezastaví nekonečné přívaly sněhu. Lesní zvěř bude mít stále méně co jíst, až pomře hlady. A lidé pak nevydrží o moc déle. Ty jsi už takový svět viděla, rozumíš tomu, co říkám,“ dokončil Fezzli a Taimi si vzpomněla na to, co viděla skrze kámen, který jí stále ležel v kapse. Chvíli nikdo nepromluvil a pohledy všech směřovaly k zemi. „Ale co s tím mám společného já?“ zeptala se nakonec Taimi. Vločka vzala Taimi za ruku a pohlédla jí do očí. Byl to zvláštní dotyk, jemný jako dotek čerstvého sněhu, studený, ale ne nepříjemný. „Doufáme, že to ty můžeš být novou Paní Zimou,“ řekla prostě. „Já?“ vyděsila se Taimi. „Vždyť jsem ještě dítě! Nesnáším zimu! Co vás to napadlo?“ V tom se zvedl zvláštní, studený závan větru a vločky jemně se vznášející v místnosti divoce zavířily. Taimi se rozhlížela kolem, ostatní ale průvanu nevěnovali pozornost. „Nemůžeme ti tvé pocity mít za zlé,“ ozval se jakoby odevšad zvláštní hlas. Nesl v sobě mráz z nejvyšších vrcholků hor, stejně jako hašteřivé hlásky dětí hrajících si ve sněhu, měl sobě ostrost ledových ker v oceánu, ale také konejšivé praskání sněhu, zněl, jako by pamatoval samotný vznik světa. Taimiini hostitelé vstali ze židlí a otočili se směrem k průchodu na druhém konci místnosti, kterého si dívka všimla až teď. Vzápětí jím vešel neuvěřitelný tvor. Byl tak bílý, že sama bělost by se vedle něj cítila šedivá. Pohyboval se na čtyřech mohutných nohou a z jeho těla rostl široký krk zakončený obrovitou hlavou, podobnou orlí, zatímco druhý konec prodlužoval aspoň dvoumetrový ocas. Dlouhá a hustá srst vypadala, jako by ji tvořil samotný sníh a led. Veškerou pozornost ale poutaly oči, dva velké, azurově modré drahokamy. Taimi se zatočila hlava, když do nich pohlédla – to ony viděla na konci svého snu. Fezzli, Mráz a Vločka se jen uklonili a počkali, až jim tvor pokyne, aby se zase posadili. Na to si Fezzli odkašlal a řekl: „Paní, dovolte mi představit vám slečnu Taimi, konečně se na nás přišla podívat,“ a obrátil se na Taimi, „Taimi, máš tu čest poznat Paní Zimu.“ Taimi bázlivě sklonila hlavu, ale nepřestala bytost po očku sledovat. „Nebuďme tak formální, Pane Fezzli, vždyť jste si tu doteď vcelku hezky povídali, nemám pravdu, Taimi?“ Taimi zvedla hlavu: „Asi ano… Paní.“ „Tak vidíš.“ Taimi připadlo, že se Paní Zima snad usmála. „Jak jsem už řekla, nemůžeme ti tvé pocity mít za zlé, konec konců, je toho na tebe naráz až příliš. Jenže věci nejsou jednoduché. Mé dny se chýlí ke konci a mé místo nemůže zastat kdokoli.“ „Proč tedy já?“ přerušila Taimi Paní Zimu. „Máš můj kámen?“ oplatila jí Paní otázkou a Taimi bezděčně sáhla do kapsy. „Tak vidíš, aniž bys o tom věděla, prošla jsi první zkouškou – nebo si myslíš, že by moji duši mohl najít jen tak někdo?“ „Vaši– co?“ zírala Taimi střídavě na kámen, co vytáhla z kapsy, a bytost, která byla vládkyní zimy. „Tenhle kámen je starý jako zima samotná, takže vlastně jako já. Je v něm symbolicky ukryto to, co je moji mocí, proto jsi skrze něj mohla vidět, jak by vypadal svět, kdyby neznal nic jiného než zimu.“ „Aha.“ „Vrátíš mi ho?“ „Jistě,“ natáhla před sebe Taimi ruku s kamenem, viditelně potěšena, že se té věci konečně zbaví. Paní Zima na azurově modrý předmět pohlédla a ten se vznesl, zazářil a zmizel. Paní vydechla, jakoby úlevou. „Děkuji, Taimi. Měli bychom si teď všichni odpočinout. Pan Fezzli tě zavede do tvého pokoje, zítra si promluvíme.“ 8
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
„Zítra?“ vyděsila se Taimi. „Neměj strach, dítě, u nás si v bezpečí,“ pohlédla Paní Zima Taimi do očí a dívku na tom pohledu něco uklidňovalo a bránilo jí už cokoli namítat. Zvedla se a vykročila s Fezzlim zpátky do chodeb jeskyně. Ještě chvíli se v sále ozývaly Taimiiny a Fezzliho kroky, než Vločka promluvila: „Co myslíte, Paní?“ „Nevím, Vločko. Já nevím.“ Po bezesné noci se Taimi probudila brzy, přesto jí už někdo stihl nachystat ke stolu vedle lůžka čerstvý chléb a pohárek mléka. Pokoj, do kterého ji Fezzli zavedl, byl malý a skromný, stejně jako zbytek jeskyně. A stejně jako jiné místnosti, jež po cestě míjeli, měl i tenhle lůžko, stůl i židli z křišťálově čistého ledu. Přesto Taimi nebyla zima, i když si odložila čepici, rukavice, šátek i kazajku. Hladově posnídala a chvíli si vydržela prohlížet místnost, když ale neobjevila nic zajímavého, vydala se zkoumat jeskyni. Nějakou dobu v podstatě náhodně střídala odbočky, ale když se vždycky nakonec dostala ke svému pokoji, přestalo ji bavit i to. „Pane Fezzli?“ zkusila Taimi jen tak do větru. „Ano, Taimi?“ vyšel rudovlasý člověk zpoza rohu. Taimi vypískla a pustila se do něj: „Teda vy jste mě vylekal!“ „Vždyť jsi mě volala,“ usmál se na ni Fezzli. „Hm… Nebaví mě to tu, chci domů,“ ohrnula Taimi spodní ret. „Tak pojď, promluvíte si s Paní. Říkala, že ti chce něco ukázat.“ „A co?“ „Nechej se překvapit,“ usmál se Fezzli znovu a vedl Taimi do velké síně, kde se s Paní Zimou setkala včera. Vločka a Mráz byli pryč, místo nich v místnosti netrpělivě přecházel sem a tam jiný muž. Vypadal starší než ti dva, které Taimi poznala minulý den, ale stále jí připadal mladý. Od dvojice ze včerejška se však lišil – jeho kůže byla šedá, stejně jako dlouhé, rovné vlasy, jež mu sahaly až k pasu. To musel být Oblak. „Zdravím tě, Oblaku,“ už zdálky halekal Fezzli, „podívej, koho tu máme.“ Oblak se zastavil a pohlédl na Taimi. „No vida, konečně dobré zprávy. Rád tě poznávám, Taimi.“ Dívce nemohlo uniknout, s jakou radostí ji všichni vidí. „A rád vidím i tebe, Fezzli, příteli,“ podal Oblak ruku Taimiinu průvodci. „Paní tu bude každou chvíli, pojď, pomůžeš mi zatím s něčím.“ A než se Taimi stačila vzpamatovat, byli oba pryč. Posadila se tedy na jednu z židlí a rozhlédla se kolem. Přemýšlela. Pořád jí nešlo tohle všechno do hlavy – ona a Paní Zima? Vždyť je jen malá dívenka, vůbec ničemu z toho kolem nerozumí, jak by něco takového mohlo být možné? Co to vlastně znamená, být Zimou? Chtěla domů. Ne, vlastně chtěla zjistit víc, mnohem víc. Nedokázala se rozhodnout. Přes odpor k tomu všemu ledu a prázdnu kolem jí tu bylo zvláštně dobře. Paní Zima ji stále naháněla trochu hrůzu, její pomocníci na ni ovšem působili jako lidé, kterým mohla beze všeho věřit. Chvíli přemýšlela, že by utekla pryč a vrátila se domů, zvědavost ji ale přemohla. O čem s ní Paní Zima mohla chtít mluvit? „Tak ses rozhodla zůstat?“ vstoupila Paní Zima do síně. „Prosím?“ „Vím, na co myslíš, dítě, a jsem ráda, že jsi ještě tady. Dojdi si pro své oblečení, půjdeme ven, odpovím ti na některé z tvých otázek. A neboj se, teď už tě chodby nebudou plést, trefíš.“ Tak takhle to tedy bylo. Taimi přemýšlela, zda by vůbec mohla utéct, kdyby se rozhodla, že se jí to chce udělat, ale měla zvláštní dojem, že by to šlo. Nakonec teď tu možnost měla zcela určitě, poznala to podle zvláštního pocitu, díky němuž už na ni chodby nepůsobily cize. Poznala to na rozcestí, kde věděla, že jedna cesta vede do jejího pokoje, zatímco druhá ven. Ale Taimi si došla pro čepici, rukavice, šátek a kazajku a vrátila se do sálu k Paní Zimě. Cítila se dobře a nechtěla se toho pocitu tak snadno vzdát. Bok po boku vyšly Taimi a Paní Zima z jeskyně na místo, které by dívka nazvala „uprostřed lesa“.
9
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
„Zajímá tě, co to vlastně znamená být Zimou. Pojď se mnou a dívej se,“ pohlédla Paní Zima na Taimi a ta přikývla. A tak ohromný tvor a drobounká dívka vykročili do lesa. Taimi bedlivě pozorovala Paní Zimu u všeho, co dělá. Sledovala, jak nechat z větví spadnout sníh a led, když už je příliš tíží, nebo na ně nechat napadnout sněhu víc, aby se zlomily a na jejich místě mohly vyrůst nové. Učila se, jak uvolnit led, aby ryby mohly proplout potokem dál, a také jak nechat zmrazit malý vodopád, a vytvořit tak neuvěřitelnou podívanou. Nadšeně přihlížela tomu, jak jde obrátit směr větru, aby jelen ucítil pach vlků a mohl utéct, a měla radost, že může nádhernému zvířeti pomoct – přestože chápavě přikyvovala, když jí Paní Zima vysvětlovala, že jindy musí naopak nahrát vlkům, aby zachovala jemnou rovnováhu lesa. A Paní Zima postupně nechala Taimi všechny ty věci zkoušet. Taimi se učila cítit sníh a vítr a mráz a našeptávat jim, co mají dělat. Zatímco Paní Zima s uchvacující precizností vyvažovala tloušťku ledu na mělkém jezeře, aby přes něj mohla chodit zvěř, ale aby přežily ryby ve vodě pod ním, Taimi si stavěla sněhuláka pouhým pohledem na hromádku sněhu, čemuž se pak vydržela dlouhé minuty smát. Paní Zima Taimi nekárala, na učení toho důležitého by mělo být ještě dost času. Snad, pomyslela si. Taimi se ukázala být nadaným žákem. Později odpoledne se s dětskou bezstarostností bavila běháním po potoku, přičemž vždy si před dokročením nechala zamrznout kousek hladiny tak akorát na její malou nožku. Až najednou uklouzla, vyděšeně vykřikla, ale do vody nedopadla – jediná její myšlenka stačila na to, aby pod sebou měla led, navíc pokrytý nadýchaným sněhem, který zmírnil její pád. Paní Zima uznale pokývala hlavou – šlo jen o dětskou hru, ale Taimiin talent ukazovala dokonale. „Taimi?“ zavolala si nakonec Paní Zima dívku, „ zanedlouho bude večer, musíme říct Mrazovi, aby se postaral o studenou noc, a vrátíme se zpátky.“ „Ano, Paní,“ přikývla Taimi, „a – děkuji vám,“ poněkud se začervenala. „To já děkuji, dítě.“ Společně pak přivolali Mraze, který se rovnou dal do práce. Začalo se ochlazovat a stmívat, a tak Paní Zima se svou žačkou vyrazila zpět k jeskyni. „Podívejte, Paní!“ vykřikla Taimi nedaleko vchodu do jeskyně a ukazovala na malého zajíce s podivně zkrouceným zadním během, jak se z posledních sil snaží dostat z hromady větví. Znala ho, byl to tentýž tvoreček, který ji v jejím snu zavedl od potoku k jeskyni. „Ano, Taimi, už nějakou dobu o něm vím. Ale my už mu pomoct nemůžeme.“ „Ale něco přeci udělat musíme!“ „To máš pravdu. Jestli chceš, můžeš to udělat sama – tam na potoce ti to šlo výtečně.“ „Ale počkejte, vy ho chcete… to přeci nemůžete! Ne tohohle!“ Taimi se zaleskly oči slzami. „Já vím, že je to těžké, ale ani já nemůžu jít proti Přírodě, všichni musíme respektovat její rozhodnutí.“ „Ale…“ „Bez výjimek, Taimi. Zapamatuj si to.“ A Paní Zima se nadechla a jediným jemným výdechem nechala zajíce zmrznout stejně snadno, jako před tím Taimi kousky hladiny potoka. „Ne!“ křičela Taimi a v duchu prosila led a chlad, aby nechali zvíře být, ale už bylo pozdě. „Ne!“ zalykala se slzami a běžela do nitra jeskyně, do svého pokoje. „Ne,“ bušila pěstmi do ledového lůžka. „Ne.“ „Smím dál, Taimi?“ zeptal se u vchodu do jejího pokoje Fezzli. Taimi však jen mlčky ležela schoulená do klubíčka na svém lůžku a hleděla do prázdna. „Chtěl jsem se ti omluvit za to divadélko, co jsem hrál u karavany. Nemohl jsem se prozradit; a navíc přízvuk těch cizinců je prostě dokonalý, ne?“ usmál se Fezzli. Ale Taimi jen mlčela. „Ehm… no, možná sis všimla, že jsem jiný než ti všichni tady,“ pokračoval Fezzli. „A možná tě zajímalo, jak jsem se sem vlastně dostal. Povím ti svůj příběh, chceš?“ Taimi mlčela.
10
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Fezzli se nadechl a začal vyprávět: „Pocházím z daleké země, tak daleké, že si to asi ani neumíš představit. Jednou jsem sem přijel s karavanou, podobnou té, u které jsme se potkali. To bylo dávno – tehdy ještě ani Stromky nestály. Potřebovali jsme jídlo a dřevo, jenže jsme nemohli narazit na žádnou vesnici, kde bychom mohli něco koupit, a tak jsme se s několika muži vydali do lesa. Měl jsem možná raději zůstat s nimi, ale vydal jsem se pronásledovat jelena, když jsem ho mizerně trefil, a ostatní nechal daleko za sebou. Nakonec jsem ho našel a jedinou ranou skolil, takový jsem byl lovec… Jenže jak jsem za ním nadšeně běžel, uklouzl jsem a spadl z malého srázu tak nešťastně, že jsem se skoro nemohl hnout. Pach krve z jelena přilákal vlky, ale mršina je nezajímala, šli po mně. Už jsem myslel, že to mám spočítané, když tu se objevil obrovský tvor a zahnal vlky pryč. Měl jsem hrozný strach, ale ten tvor promluvil a ptal se mě, co jsem zač. Řekl, že jsem Fezzli a že v mém jazyku to jméno znamená posel. A ten tvor pak řekl něco jako: ‚Tak posel, říkáš. Jeden takový by se mi hodil. Vstoupíš do mých služeb?‘ A já kývnul – nakonec, co mi zbývalo. A tak jsem poznal Paní Zimu a ostatní tady. Starali se o mně až do léta, než jsem se zotavil a mohl jim jejich pomoc oplatit. Zachránila mi život Taimi, a co víc, dala mi nový.“ Fezzli se na chvíli odmlčel. „Zima není vždycky krutá, Taimi.“ Taimi na něj pohlédla a pak se zase zadívala někam do dálky, ruce sevřené v pěst, s palci mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Další ráno bylo jiné než ostatní. Ochladilo se, už od noci silně sněžilo a foukal silný vítr. V jeskyni ale bylo pořád stejně, jen Taimi se dnes ani nedotkla své snídaně. Mlčky seděla na posteli, prázdný pohled upřený nikam. Pořád myslela na včerejší večer, na krutou smrt malého zajíce ze svého snu, na to, že příště by to měla být ona, kdo ji způsobí. Udeřila pěstičkou do lůžka a zakroutila hlavou: To se už nesmí stát! „Taimi?“ do pokoje vešla Vločka, „s Mrazem jsme se venku postarali o parádní podívanou, pomohl nám i Vítr – měla bys to vidět.“ „Hm.“ „No,“ pokračovala Vločka trochu zklamaně, „chtěla by tě vidět Paní.“ „Ale já ji ne,“ ostře odsekla Taimi a podívala se na Vločku. „Jdu domů.“ Vločka smutně sklopila zrak. „Nikdo tě tu nemůže držet, Taimi, a nikdo tě nemůže nutit přijmout úděl, jaký jsme před tebe postavili. Ale jistě víš, co to znamená.“ „Nevěřím vám, jde to i jinak. Určitě ano,“ sbírala Taimi své věci a oblékala se. „Ne, Taimi, nejde,“ odtušila Vločka, pohlédla na Taimi a odešla. V očích měla slzy. Ale s Taimi to příliš nepohnulo, byla rozhodnutá. Uvázala si šátek kolem krku, oblékla kazajku, nasadila čepici a rukavice a zamířila chodbami ven z jeskyně. „Odešla.“ Paní Zima to spíš oznámila, než že by se ptala. „Ano.“ Vločka se už nesnažila skrývat svůj pláč. „Netruchli, mé dítě. Co se má stát, se také stane – nemůžeme stát proti proudu, smetl by nás. Musíme najít cestu v něm, nechat se jím vést a třeba ho zkusit směrovat, kam potřebujeme, ale osudu se nevzepřeme.“ „Co ale bude dál?“ „Třeba ještě uvidím konec této zimy a předám vládu Jaru. Pak budete mít celý rok na to, abyste našli někoho dalšího.“ „A co když ne?“ „Pak tento svět zahyne.“ Vločka, Mráz a Oblak se vznášeli ve sněhové bouři. Divoce si vybíjeli svůj vztek vším, co uměli, a nikdo je v tom neomezoval. Vítr kvílel a řval, jak lámal slabé a staré stromy a měnil sněhové vločky v ledové projektily, co se nepříjemně zabodávaly do kůže komukoli, kdo se odvážil ven. Sníh se nepřestával sypat z nebe v ohromném množství a led přibýval na větvích tak rychle, že to skoro bylo vidět. Na tenhle slunovrat lidé jen tak nezapomenou. 11
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Blížila se noc a Paní Zima ležela ve velké síni své jeskyně, hlavu hrdě vztyčenou. Vzpomínala na všechny uplynulé roky. Viděla, jak se objevují a zase mizí lesy, viděla, jak rostou pohoří a jak se mění neustálou erozí. Viděla rozpínat se a ustupovat oceány. Viděla zemi zavátou jednou souvislou vrstvou sněhu, kterou si pranic nedovolilo narušit. Viděla první zvířata, bázlivě zkoumající studenou hmotu padající z nebes. Viděla příchod lidí, viděla, jak staví své příbytky, vesnice a města, jak spolu žijí, válčí a jak umírají. To všechno viděla, pamatovala si a teď i cítila v každém kousku svého těla starého jako země sama. Byla unavená, tak moc unavená. Víčka jí začala těžknout a ona cítila, jak je pro ni každý nádech těžší a těžší. Chtěla se postavit na nohy a ještě se projít po své jeskyni, ale už to nedokázala. Myšlenkou se dotkla každého ze svých protějšků a každý na zavolání přišel. Jaro. Ohromný a statný jelen s parohy tak mohutnými, že si v nich stavělo hnízda zpěvné ptactvo, které ho pak hlasitě cvrlikajíc obletovalo. Léto. Veliký a silný lev, z jehož hřívy vycházelo zlaté světlo jasnější než slunce – tak oslňující, že přes něj nebylo na tvora skoro vůbec vidět. Podzim. Mohutný dub s přenádhernou barevnou korunou kráčející na dvou kmenech. Při každém kroku z něj spadla spousta listí, aby na jejich místě hned vyrašilo nové a vzápětí se zbarvilo do odstínů žluté a červené. Nepromluvili, tiše sdíleli s Paní Zimou její poslední chvíle. Věděli, že při hledání svého nástupce selhala, a věděli, co to znamená. V jejich pohledu ale nebylo zklamání, zloba ani smutek, bylo tam smíření, pochopení a soucit. Každý se pak Paní Zimě uklonil a ona každému odpověděla malým pokynutím hlavy – tím jediným, na co ještě měla sílu. „Taimi…“ hlesla s posledním výdechem. Náhle byl úplný klid. Vichřice rázem ustala, sníh přestal padat, všechno jako by se zastavilo. Vločka, Mráz a Oblak na sebe pohlédli a snesli se na zem. Věděli, co se stalo. Vločka propukla v nezadržitelný pláč a Mráz ji konejšivě objal. Oblak si sedl na kámen a pohleděl do dálky. Taimi, díky sněhové bouři stále ještě na cestě domů, se zastavila a rozhlédla. Najednou se cítila prázdná, ačkoli nedokázala přijít na příčinu toho náhlého pocitu. Šla se napít k potoku, nabrala dlaní vodu a pomalu ji usrkávala. Když pohlédla na hladinu, ztuhla a voda jí protekla mezi prsty. Její oči byly azurově modré. Svět se s ní zatočil a ona pochopila. „Já nechci!“ zakřičela do noci z plna hrdla. A stromy kolem se zachvěly, až z nich spadal všechen sníh. Taimi se zarazila. Zkusila znovu dát průchod svým emocím, ale tentokrát jen myšlenkou. A stromy se prohnuly pod přívalem její zlosti. Nezáleželo na tom, co Taimi chtěla – už měla tu moc. A v tu chvíli se rozhodla. „Už nikdy žádná zima!“ zvolala, rozpažila ruce a vznesla se nad vrcholky stromů jako by byla jen pírkem. Cítila každý závan větru, každý kousek sněhu a ledu kolem. Vnímala každou součást zimy kolem jako kus sebe samotné, jako svoje dílo a svůj nástroj současně, jako předmět své bezvýhradné moci. „Už nikdy žádná zima!“ zakřičela ještě jednou a jedinou myšlenkou zapudila mráz všude, kam až dohlédla. Ledy na jezerech a řekách začaly praskat a tát, sníh mizel ze stromů a polí, dokonce i z vrcholků hor. Na některých místech se objevovaly sněženky a tu a tam se dokonce zazelenala tráva. Trvalo jen chvíli a na mnoha stromech vyrašily pupeny. Taimi se smála. Jen jediná sněhová vločka se snášela teplým vzduchem z nebe, a, aniž by roztála, dosedla na Taimiin nosík. Dívka poslední kousek zimy rozzlobeně setřásla a k jejímu údivu se přímo před ní objevila Vločka. „Co tu chceš?“ utrhla se na ni Taimi. „Už tu pro tebe není místo.“ „Blázne, co to děláš?“ Vločce z očí tekly slzy proudem. „Už nebude nikdy zima, bude jen hezky.“ „Něco takového nemůžeš udělat!“ „Můžu. Podívej,“ usmála se Taimi a radostně se ve vzduchu zatočila. „To, že máš moc něco udělat, neznamená, že to udělat můžeš. Myslíš si, že zima nemá na světě svoje místo?“ Vločka byla zoufalá. 12
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
„Ne. Už nemá,“ odsekla Taimi. „Tak se podívej na řeky! Podívej se, kolik vody jsi do nich naráz pustila z roztátého sněhu! Podívej se na to, co sotva za pár chvil dorazí k tvému domovu!“ křičela Vločka. „Zima by tenhle svět ničila celé roky, ale ty to zvládneš za jedinou noc!“ Bělovlasá dívka už nedokázala ovládat svůj pláč a prostě zmizela. Taimi se z výšky rozhlédla po světě kolem a vykřikla. Všude protékalo koryty potoků a řek neuvěřitelné množství vody. Dříve jen horské bystřiny se proměnily v divoké proudy schopné vymazat z tváře světa celá města. První malé vesnice v dalekých horách už zaplavovala voda a bylo jen otázkou času, kdy přijde řada i na velká města – anebo Taimiin domov. Taimi se ze všech sil rozlétla vstříc skalám. Mezitím se horské potůčky zdivočelé přívaly nové vody spojovaly v mohutné toky, které si hledaly koryta bez ohledu na jakékoli překážky. S dalšími přítoky množství vody neustále narůstalo, až z hor netekla spousta řek, ale místo nich se dolů valila jediná vlna nesoucí v sobě všechnu vodu, co ještě před chvílí byla nepřestavitelným množstvím sněhu pokrývajícím pohoří. Krajina pod Taimi ubíhala závratnou rychlostí, ale dívka měla oči upřené k horám. Každou vteřinou ukrajovala ohromnou vzdálenost, avšak podobně rychle postupovala i masa vody polykající další vesnice. Chatrné dřevěné domky mizely v okamžicích sotva delších než mrknutí oka a Taimi se jen stěží dokázala nutit nemyslet na lidi, kterým uprostřed noci potopa vzala domov, majetek a možná i životy. Podhůří už nemohlo pomoct nic a voda se dál valila přes roviny k prvním městům. Taimi byla rychlejší. Snesla se na zem kus před prvním z měst a měla ještě několik minut, aby vymyslela, jak zabránit katastrofě. Potřebovala pomoc. Nedovedla si představit, jak by jí mohl pomoct Oblak, zkusila proto myslet na Vločku a Mraze. Ale odpovědí jí bylo jen ticho. Zoufale stála a pozorovala přívalovou vlnu na obzoru. Věděla, že může vzlétnout a zachránit aspoň sebe, už ale neměla důvod. S vinou za takové neštěstí by nedokázala žít. V tom se lehce zvedl vítr a ochladilo se – a vedle Taimi stanul Mráz. Pohlédl na ni a usmál se. „Promiň mi, spěchal jsem tak, že jsem se nechtěl zdržovat ani odpovědí na tvé volání. Jen prosím příště tolik nekřič,“ mrknul jedním okem. „Vločka?“ starostlivě se zeptala Taimi. „Bude v pořádku, neboj. Teď si ale musíme poradit s tímhle. Pojď, podej mi ruku.“ Taimi poslechla a hlesla: „Děkuji.“ „Neboj se, zvládneme to,“ ujistil ji Mráz a oba se otočili čelem k té spoustě vody, co je hrozila v jediném okamžiku rozmetat. Mráz nemusel Taimi říkat, co má dělat, jejich mysl teď byla jedno a oba zhluboka dýchali soustředěním. Taimi se třásla – měla hrozný strach. „Teď!“ vykřikl Mráz. Oba natáhli své volné ruce proti vodě jako body, do nichž soustředili všechnu svoji sílu. Veškeré jejich myšlenky se soustředily na chlad, čerpali jej snad ze samotného vesmíru. Vzduch kolem nich jiskřil, jak bez možnosti stát se vodou okamžitě mrznul. Vlasy jim divoce vlály v prudkém větru způsobeným tak drastickými změnami teploty. A pak, v jediném okamžiku, dali průchod všemu, co v sobě nashromáždili. Z jejich rukou vyšlehly proudy ledu, jež začaly mrazit valící se vodu. Čelo vlny se okamžitě proměnilo v led, který se začal prudce šířit i do stran. Voda dál od čela se valila přes led vpředu, ale nepřekonala jej – mráz ji dostihl a i ona ztuhla. Taimi i Mráz křičeli obrovským vypětím, ale nepolevovali. Pevně se drželi za ruce, až měli úplně bílé klouby, avšak bolest nevnímali. Veškerou svoji sílu dávali mrazu, který stravoval masy vody všude kolem, neteční k hluku, hrozícímu roztrhat jim ušní bubínky, jak led praskal a voda divoce hučela. A najednou všechno ztichlo, Taimi s Mrazem padli vyčerpáním na kolena a proud ledu z jejich rukou ustal. Taimi si vzpomněla na vesnice v podhůří a rozplakala se. „Teď můžeš být Paní Zima, Taimi,“ pohlédl na ni Mráz. „Teď znáš cenu svých rozhodnutí a odpovědnost, jakou za ně musíš nést.“ Taimi na chvíli ovládla svůj pláč. „Ano, znám.“ „Přesto si myslím, že sis nakonec vedla výborně – podívej, co jsi dokázala.“
13
Slečna Zima
© 2007 David Sláma
Všude, kam až oko dohlédlo, pokrývala zem vysoká vrstva ledu, ale města byla v bezpečí. Led se z jednoho epicentra, kde byli Taimi a Mráz, dokázal rozšířit po všech vodních tocích v celé zemi, a zažehnal tak mnoho jiných záplav hrozících na tisícovkách jiných míst. „Naše Paní by na tebe byla hrdá.“ „Myslíte?“ „Vím to.“ A Mráz se hlasitě rozesmál. „Měla by ses teď vidět.“ „Proč?“ zamračila se Taimi, která už zapomněla na pláč. „Pojď,“ chytil ji Mráz za ruku a dovedl k ledové stěně, na níž mávnutím ruky vyčistil led na jednom místě tak, že utvořil zrcadlo. Taimi vydechla. Úsilím, jaké ze sebe vydala, jí zbělaly skoro všechny vlasy – zbylo jí sotva pár černých pramínků. „Myslím… myslím, že se mi to líbí,“ usmála se. „Jde mi to k očím, co myslíte?“ mrkla svýma novýma, azurově modrýma očima. „Ano, sluší ti to,“ Mráz se zamyslel. „Sluší vám to. Jako správné Slečně Zimě.“ Oba se pak rozletěli zpátky, domů. Přes krajinu beze sněhu, zamrzlou jakoby v počátku jara, přes krajinu lemovanou zmrzlou masou vody. Ještě je čeká hodně práce, ta však počká do druhého dne. Na tenhle slunovrat lidé opravdu jen tak nezapomenou. Nad ránem začalo hustě sněžit a současně se led pokrývající všechny řeky, jezera a potoky začal pomalinku rozpouštět. Za několik dní bude krajina vypadat přesně tak, jak by v zimě měla. Před polednem Taimi otevřela dveře svého domu. Měla na sobě jen košili a kalhoty, ale chladno jí nebylo. Měla bílé vlasy a azurově modré oči, ale přesto ji poznali. „Podívejte,“ ukázala ven a usmála se, „sněží.“
14
