SENINKA 500 let historie obce na Valašsku. Ivan Juřica 2004

SENINKA 500 let historie obce na Valašsku

Ivan Juřica 2004

SENINKA 500 let historie obce na Valašsku

SENINKA 500 LET HISTORIE OBCE NA VALAŠSKU

ÚVODEM

© Obecní úřad v Senince

Seninka leží v malebném údolí uprostřed Vizovických vrchů, stranou okolního světa. Na počátku 21. století je jednou z nejmenších obcí Valašska. Přesto patří mezi obce, které si zachovaly svou charakteristickou tvář a svou neopakovatelnou identitu. První osadníci přišli do Seninky pravděpodobně již v mladší době kamenné. Svědčí o tom nález kopytového klínu v Senince. K trvalému osídlení obce došlo pravděpodobně až v patnáctém století. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1504, kdy došlo ke změně majitele panství Vsetín, ke kterému Seninka tehdy patřila, a v kupní smlouvě je mimo jiné uvedena i Seninka. Přestože k zápisu kupní smlouvy do zemských desek došlo až v roce 1505, můžeme směle říci, že Seninka slaví na počátku 21. století pět set let své existence. Obyvatele Seninky žili po staletí uprostřed krásné, ale někdy i drsné přírody v každodenním zápase o holou existenci při obdělávání kamenité půdy, kterou doslova vyrvali smíšeným lesním porostům a křovinám. K výrazné změně životního stylu obyvatel došlo až v polovině 20. století, kdy se zásadně změnila i tvář obce. Zmizely staré valašské dřevěnice, opuštěny byly malebné valašské paseky na okrajích obce, došlo ke zcelování uzounkých políček ve velké lány a nový způsob zemědělského hospodaření výrazně ovlivnil ráz krajiny v Senince. Staré, pro moderní bydlení již nevhodné dřevěnice nahradily zděné rodinné domky. Koncem dvacátého století došlo k další výrazné změně krajiny v důsledku redukce zemědělské činnosti na pastevectví hovězího dobytka. Mnohá pole zůstala neobdělávána a začínala zarůstat náletem. V osmdesátých letech 20. století hrozil dokonce Senince jako svébytné samostatné obci skutečný a reálný zánik, když byla v roce 1985 velmi necitlivě „integrována“ s Valašskou Polankou. Naštěstí se po sametové revoluci našel i v Senince dostatek statečných a obětavých lidí, kteří se zasadili o to, aby toto nepřirozené spojení dvou naprosto rozdílných obcí bylo ukončeno. Od 1. ledna 1991 se Seninka nadále vyvíjí zcela samostatně jako svébytná valašská obec, která má svoje dějiny, svou kulturu a zvyky. V devadesátých letech 20. století byl obci vrácen historický majetek, jako byly například obecní lesy, a to nejen v katastru obce, ale i v Liptále a Semetíně. Tyto lesy se staly velmi vítaným zdrojem finančních prostředků, které bylo možné použít pro rozvoj obce. Bylo uzavřeno velmi necitlivě zřízené smetiště v údolí Nezdobí, které doslova hyzdilo okolní přírodu. Téměř celá obec byla napojena na samostatný zdroj pitné vody, vybudovaný ještě koncem osmdesátých let a posílený v roce 1994 o nový vodojem. V roce 2001 byla provedena plynofikace obce. V roce 1999 byla chátrající nevyužitá budova školy přestavěna na šest bytových jednotek. Opraven byl v polovině devadesátých let i kulturní dům a jeho okolí bylo obohaceno o nový kulturní areál. To vše svědčí o tom, že Seninka je životaschopná samostatná obec, přestože leží nejen stranou hlavní silnice od Vsetína do Horní Lidče, ale i stranou zájmu mnoha „moderních“ lidí dnešního uspěchaného světa, kteří hledají útěchu ve vymoženostech „globální civilizace“ a za odpočinkem jezdí daleko do světa. Přitom jim jaksi uniká, že uprostřed našich krásných valašských hor lze rovněž načerpat novu sílu a zamyslet se nad životem a prací našich předků. Účelem této knihy je mimo jiné připomenout dnešnímu člověku, že i „malá“ obec, jako je Seninka, má svou historii, že i zde žili a žijí lidé, kteří se svou tvořivou prací podílejí na 7

ÚVODEM


rozvoji naší civilizace. Například málokterý z obyvatel Vsetína ví, kde se Seninka nachází. O existenci Seninky ale nemá tušení většina obyvatel okresu Vsetín. Přesto žijí nejen na Valašsku, ale i na celé Moravě a v Čechách, a dokonce i v zahraničí (a to i za mořem v USA) desítky a stovky rodáků a jejich potomků, kteří velmi dobře vědí, kde se Seninka nachází, a rádi často a s dojetím vzpomínají na svou rodnou domovinu či rodiště svých předků uprostřed valašských kopců. Právě těmto lidem a pracovitým, otevřeným a dobrosrdečným obyvatelům Seninky je určena tato kniha. Ivan Juřica V Senince dne 1. července 2003

8

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O SENINCE Seninka leží osm kilometrů jihozápadně od Vsetína, stranou od hlavní silnice spojující Vsetín s Horní Lidčí směrem na Slovensko, v krásném údolí podél obou břehů stejnojmenného potoka, v nejvýchodnější části Vizovických vrchů v nadmořské výšce 430 m. Název Seninka se objevuje v ustálené podobě od roku 1504. Základ jména ukazuje na seno a původně se vztahoval k vodnímu toku jako „sennému“ potoku, přinášejícímu nebo odnášejícímu seno, obdobně jako tomu bylo v případě potoka Senice, do něhož se potok Seninka vlévá. Jméno obce se poprvé objevuje v roce 1504 v zápise moravských zemských desek, podle něhož Jan Kuna z Kunštátu zajistil své manželce Dorotě ze Zástřizl věno na svém vsetínském panství. Ke dni 1. 3. 2001 zde žilo 317 obyvatel, což Seninku řadí mezi nejmenší obce Valašska rázovitého kraje na východní Moravě. I rozlohou katastru 728 hektarů patří rovněž k nejmenším obcím Vsetínska. Osídlení obce je soustředěno většinou kolem potoka. V roce 2001 bylo v Senince 100 domů se 130 byty. Z původních dřevěných zemědělských chalup se dochovalo do dnešních dnů jen velmi málo. Naprostá většina zděných obytných stavení byla postavena až po druhé světové válce. Dochované dřevěnice byly zmodernizovány pro současné bydlení či rekreaci. Obcí prochází silnice třetí třídy, postavená počátkem třicátých let za velkého úsilí tehdejšího vedení obce v čele se starostou obce Janem Cedidlou, č. 4, společně s regulací potoka. Silnice končí na autobusové točně v horní části obce, takže není pro motorová vozidla běžně průjezdná. Nejvýše položeným místem katastru obce je vrch Vartovna s nadmořskou výškou 651 metrů. Jméno pochází od strážních hlídek, které měly za úkol varovat před možným blížícím se nepřítelem z nedalekých Uher. Z vrcholu je překrásný výhled směrem k západu na údolí Dřevnice od Jasenné až po Zlín. Za jasného počasí jsou vidět dokonce i buchlovské hory. Z východního vrcholu je výhled na Seninku, hřebeny Javorníků a údolí Senice až ke slovenským hranicím. Od západu jsou vidět i vrcholky Beskyd s horou Radhošť. Vrchol Vartovny je křižovatkou žluté, modré a zelené turistické značky, které vedou hřebeny po obou stranách seninského údolí . Na obecní pečeti z roku 1746 je běžící neosedlaný kůň s uzdou, listnatý stromek a nad koněm je radlice. Obecní pečeť se stala i podkladem pro obecní znak a prapor, který tvoří dvě svislá pole: zelené vlevo a červené vpravo. Uprostřed je běžící stříbrný kůň s ohlávkou a hlavou v zeleném poli. V pravém zeleném poli je zlatá radlice (obrácena směrem vzhůru), v pravém červeném poli je zlatý listnatý stromek. Autorem znaku i praporu je PhDr. Ladislav Baletka, ředitel Státního okresního archivu ve Vsetíně. Obecní znak byl obci slavnostně udělen dne 8. října 2003 předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslavem Zaorálkem, kdy starosta obce Josef Laža převzal v sídle Parlamentu ČR z rukou jeho předsedy dekret o udělení znaku a praporu obce. Od roku 1921 působí v obci pobočka Tělovýchovné jednoty Sokol (od roku 1934 jako samostatná organizace). Sbor dobrovolných hasičů byl v obci založen v roce 1924. Velmi aktivně se zapojuje do společenského a kulturního života obce sdružení myslivců. Kromě toho v obci pracuje organizace Českého zahrádkářského svazu, Českého svazu chovatelů a Českého svazu včelařů . V roce 2003 bylo založeno občanské sdružení Úsměv, které si 9

ZÁKLADNÍ ÚDAJE O SENINCE

klade za cíl oživení a rozkvět kulturního a společenského života nejen v Senince, ale i na celém Valašsku. Do poloviny 20. století byla Seninka čistě zemědělskou obcí. Od padesátých let nacházela velká část obyvatel zdroj obživy v továrnách zejména v nedalekém Vsetíně a od roku 1957 i v Jednotném zemědělském družstvu Seninka, od roku 1975 v JZD Valašské Kotáry se sídlem ve Valašské Polance. Po jeho rozpadu v roce 1994 se zemědělství věnuje již jen velmi malá část obyvatel obce. Po roce 1990 se opět začalo v obci rozvíjet soukromé podnikání. Nástupcem JZD je zemědělská firma VHCT Senpol a dřevařská výroba Josefa Cedidly. Výkupem druhotných surovin se zabývá firma Tošvito. V obci dále působí soukromá prodejna potravin Věry Řezníčkové (od roku 1991) a prodejna Jednoty. Dále je v obci několik drobných živnostníků. Stavební dominantou obce je kulturní dům s přilehlým kulturním a sportovním areálem, který byl slavnostně uveden do provozu na podzim roku 1963. Ve své době patřil k prvním stavbám svého druhu na vesnicích vsetínského okresu. V kulturním domě je od počátku osmdesátých let umístěn i hostinec a v přilehlém tanečním sále se pořádají několikrát do roka taneční zábavy.

Slavnostní předání dekretu o udělení znaku a praporu obce předsedou Poslanecké sněmovy parlamentu České republiky Lubomírem Zaorálkem starostovi obce Josefu Lažovi dne 8. října 2003

10


POPIS OBCE SENINKY od učitele Josefa Dobiáše z roku 1924 (v Senince učil od roku 1922 do roku 1925) podle Pamětní knihy obce Seninky

„Stranou od světa, uprostřed lesnatých valašských hor ukryta jest malá dědinka Seninka, v přítomné době nejmenší obec okresu vsackého. Vzdálena jest od svého okresního města Vsetín 9,5 km směrem jižním. Nejbližší obce jsou Leskovec a Polanka. S oběma obcemi jest spojena silnicí. Do Leskovce jest po silnici 3,8 km (na severovýchod), do Polanky silnicí 3,7 km (na jihovýchod). S ostatními okolními obcemi spojena jest obec špatnými horskými cestami, namnoze nesjízdnými. Chtějí-li pak Seninčané jeti do některé dědiny za kopci, musí dělati veliké zajížďky po silnici. Směrem k severozápadu leží Liptál ve vzdálenosti 5,6 km a 6 km k severu jest Lhota. Asi 5 km na jihozápad k Vizovicím rozkládá se Jasenná, k polední straně za horami jest Prlov a dále Pozděchov. Posledně jmenované tři dědiny patří již k politickému okresu holešovskému. Vesnice Seninka rozložena jest v údolí potoka Seninky. Potok tento vzniká pod kopcem Vartovnou, teče směrem východním a vlévá se ve vzdálenosti asi 3 km od pramene do řeky Senice mezi Polankou a Leskovcem. Po obou stranách tohoto úzkého údolí , jímž vine se potok Seninka přibírající z obou stran četné horské bystřiny, táhnou se k východu pásma kopců tvořící souvislé horské hřbety. Na západě jest údolí uzavřeno rozložitým kopcem Vartovnou (652 m vys.), k východu se rozšiřuje k širokému údolí řeky Senice. Severní horské pásmo, jež začíná Vartovnou, táhne se téměř až ke Vsetínu, kde končí Bečevnou. Jižní pásmo kopců táhne se k Polance a nej-

Pohled na Seninku z poloviny padesátých let.

11

POPIS OBCE SENINKY


Pohled na Seninku z roku 1962

Střed obce s nově rekonstruovanou školou v první polovině třicátých let.

výše v tomto hřbetě pne se Vrch lánu (598 m). Severní a jižní pásma jsou oddělena na západě mírným horským sedlem mezi Vartovnou a lesem Horka, jímž vedou polní cesty k Jasenné. Jest tedy Seninka téměř se všech stran uzavřena vysokými kopci, jež porostlé jsou rozsáhlými lesy, většinou jehličnatými. Stavení roztroušena jsou po obou březích potoka, podle něhož vede cesta celou vesnicí. Hojnost ovocného i lesního stromoví tvoří jedinou zeleň, z níž jen sem a tam vyhlédají šindelové střechy dřevěných chalup. Pasekářů jest v Senince poměrně málo a nebydlí dále než půl hodiny od dědiny. Největší část katastru zaujímají lesy, rostliny a pastviska. Polí a luk je málo, rozkládají se vesměs na horských svazích, odkudž přívaly děšťové splachují úrodnou prsť do potoků a řek. Kromě toho jest půda místy jílovitá, promíchaná hojně kamením, takže při trudném obdělávání dává poměrně málo užitku. Největší a nejpěknější budovou v obci jest jednotřídní obecná škola stojící asi uprostřed obce. Kostela ani jiné veřejné budovy v dědině není. Hřbitov zřízen byl teprve před několika lety, dříve pochovávali Seninčané svoje mrtvé příslušníky na evangelický hřbitov v Liptále, což bývalo zejména v době zimní spojeno s velkými obtížemi. Obec patří k politickému okresu vsetínskému. Na Vsetíně jest kromě okresní politické správy také příslušný okresní soud, berní úřad, okresní školní výbor, okresní silniční výbor a jiné úřady. Poštovní a telegrafní úřad pro Seninku jest až na Vsetíně. Ze Vsetína vozí se však každodenně (kromě neděle) pošta do Polanky, kde jest poštovní sběrna, a odtud donáší ji posel do Seninky. Jest tedy spojení poštovní špatné. Nejbližší zastávka železniční jest v Ústí u Vsetína (6 km) na trati Vsetín - Velké Karlovice. Při sčítání lidu v roce 1921 napočteno bylo v Senince 413 obyvatelů české národnosti. Náboženství jsou vesměs českobratrského evangelického, dříve reformovaného. Spolu s Liptálem a Lho-

tou tvoří Seninka velký českobratrský evangelický sbor čítající přes 2600 duší. Příslušný farní úřad, jakož i kostel jsou v Liptále. Několikráte do roka konají se i v Senince nedělní odpolední pobožnosti v místnosti školní, rovněž křty se zde konávají. Hlavním zaměstnáním obyvatelstva jest polní hospodářství a chov hovězího dobytka. Koně mají tu čtyři hospodáři. Chov ovcí je slabý, rolníci mají jen po několika ovcích, jež posílají přes léto „na salaš“ do jiných dědin. Z drůbeže chová se hojně hus. Dělnictva jest poměrně málo, dělnictvo tovární tvoří jen nepatrné procento. Většina dělníků jsou takzvaní sezónní dělníci, kteří chodí pracovat do cukrovarů, na velkostatky, ke stavbě dráhy apod. Vedlejším vydatným příjmem zdejších občanů jest výroba šindelů, jež dělají tu v zimní době i jindy téměř v každém stavení. Každého roku přijíždějí do Seninky kupci šindele z daleka. Též dřeva stavebního a palivového se hodně vyveze. Zkušených řemeslníků jest málo, ale lidé pomáhají si všelijak a umějí si mnohé věci, zejména ze dřeva, vyrobit sami. V obci jest jediný menší obchod se smíšeným zbožím a jeden hostinec. Urodí-li se hojnost ovoce, suší se v sušírnách ovoce všeho druhu. Ze švestek se dělají povidla a pálí hojně slivovice, které se sice hodně odprodá, ale ještě více doma vypije. Alkoholu se vůbec hodně vypije, jmenovitě o svatbách. Zákon sice omezuje prodej lihovin při zábavách, ale toho se málo dbá. Vlivem většího vzdělání jeví se však přece u mladších značná zdrženlivost jak v pití, tak v kouření. Stala–li se zmínka o chovu domácího zvířectva, jest třeba zmíniti se i o naší lovné a jiné divoké zvěři. Seninka jest jednou z těch valašských dědin, kde zvěře jest velmi málo a stále jí ještě ubývá. Zajíců jest málo, koroptví tu neuvidí (pisatel těchto řádků nespatřil za dva roky ani jediné koroptve, v roce 1924 nasazeny v revíru koupené páry koroptví). Srnec sem snad někdy zabloudí ze sousedních revírů, někdy se ukáže i divoká svině. Lišek je tu dosti, rovněž se tu vyskytují kuny a tchoři. Vinou toho, že zvěř mizí, jest nemístné hubení zvěře a pak silně se provozující pytláctví.

12

13

POPIS OBCE SENINKY


Z jiného ptactva, jež oživuje naše lesy a listnaté porostliny, sluší se uvésti datly (žluna, strakapúd i datel černý), četné sojky, ťuhýky, sýkorky, drozdy, kosy a jiné zpěvné ptactvo. Politicky patří většina rolníků i domkařů k republikánské straně (agrární). Vyskytla se i frakce československých socialistů, jež se však rozpadla. Spolky jsou v obci dva: sbor dobrovolných hasičů a odbočka tělocvičné jednoty Sokol na Vsetíně. Šíření osvěty kromě toho vydatně pomáhá obecní knihovna, časté veřejné přednášky a divadelní představení. Rozvoji obce vadí to, že leží stranou od hlavní silnice, uzavřena horami, přes něž vedou cesty málo schůdné. K obci vede sice úzká silnice odbočující od hlavní silnice, ale končí před obcí u hospody. Otázka postavení silnice přes celou obec přišla již mnohokráte na přetřes v různých občanských schůzích a jest dosud bolavým místem naší obecní správy. Přes celou vesnici vede totiž jen obyčejná vozová cesta, sjízdná a schůdná jen v době sucha. Za dlouhotrvajících dešťů promění se cesta v bezedné bláto. Jinak, co se týče obecní samosprávy a obecního hospodářství, platí Seninka za jednu z nejspořádanějších obcí politického okresu vsackého.“ Srpen 1924

Vývoj počtu obyvatel: Rok

Domy (byty)

Počet obyvatel

1659

asi 80

1771

301

1791

52

1834

328

Počet obyvatel na jeden dům

5,92

349

1870

68

390

5,74

1900

78

422

5,41

1910

455

1921

77

413

5,36

1930

82

430

5,24

1950

94

377

1970

101

1980

398

1981

102

363

1991

102

331

1998

103

312

2000

103

321

2001

103

317

2004

106

14

3,94

363

3,24

HISTORIE SENINKY DO ROKU 1848 SENINKA JAKO SOUČÁST VSETÍNSKÉHO PANSTVÍ Kdo byli první obyvatelé Seninky, přesně nevíme. Údolí seninského potoka leželo stranou všech hlavních cest, stranou od okolního světa. Koncem 15. století bylo v Senince tři až pět roztroušených zemědělských usedlostí. Jejich obyvatelé se zabývali především chovem dobytka (krávy, kozy a později i ovce) a sklízením sena na skromných kopcovitých loukách. Postupně si budovali jednoduchá dřevěná obydlí a kolem nich rozšiřovali svá skromná políčka, a to především mýcením původních jedlo-bukových lesů. První zúrodněná políčka vznikala na rovných plochách podél seninského potoka, protože jejich obdělávání bylo nejsnazší a půda zde byla nejúrodnější. V době prvního osídlování seninského údolí již existovaly okolní vesnice Polanka, Leskovec, Prlov, Pozděchov (před rokem 1361), Liptál (kolem roku 1391) a Jasenná. Souběžně se Seninkou začaly vznikat například osady Ústí (počátek 16. století) a Lužná (1512). Seninka byla v době svého vzniku (koncem 15. století) součástí vsetínského panství, které patřilo v té době významnému uherskému magnátovi Petru hraběti od Svatého Jura a z Pezinku. Hrabě Petr prodal v roce 1504 panství Rožnov a Vsetín Janu Smilovi, Zikmundovi, Vilémovi a Jindřichovi, bratřím z Kunštátu. Následujícího roku se stal majitelem obou panství jeden z nich - Jan. V roce 1505 byla kupní smlouva uzavřená mezi Petrem hrabětem od Sv. Jura a z Pezinku a pěti bratry z Kunštátu zapsána v Olomouci při zasedání zemského soudu do zemských desek. Příslušenství vsetínského panství tvořily tehdy tvrz Vsetín a městečko téhož jména s mýtem a dvorem, dále městečko Pržno a vsi Hovězí, Jablůnka, Růžďka, Hošťálková, Jasénka, Dolní Rokytnice, Johanová, Liptál, Kateřinice, Ústí, Vyšší Rokytnice (dnešní Lhota u Vsetína), Ratiboř, Seninka a pusté vsi Bobrek, Husina, Těškovice, Mikulková, Semetín, Štěrbov a Dvorce. Součástí prodeje byli rovněž poddaní lidé žijící na panství. Tato kupní smlouva je prvním písemným dokladem o existenci osady Seninka. Je zřejmé, že osada vznikla o několik let dříve, snad někdy koncem 15. století, tedy v době, kdy Kolumbus objevoval pro Evropu nový svět – Ameriku. Prakticky až do roku 1848 sdílela Seninka společný osud se sousední vesnicí Liptálem. Do Liptálu se chodilo do školy, do kostela a v Liptále Seninčané pochovávali až do roku 1921 své mrtvé. Roku 1526 Jan Kuna z Kunštátu prodal panství Rožnov a Vsetín (tedy i Seninku) bratrům Janovi a Jaroslavovi ze Šelmberka a z Kosti, kteří pak roku 1533 oba statky prodali Janovi z Pernštejna. Jan z Pernštejna již v roce 1547 prodal panství Vsetín sirotkům po zemřelém Zigmundu Nekešovi z Landeka. V průběhu 16. století docházelo k postupnému rozšiřování osady v údolí potoka Seninka. V roce 1516 měla Seninka již 12 usedlostí včetně fojtství. Jméno potoka pravděpodobně pochází od zdrobněliny jména říčky Senice. Na mapě Moravy od Jana Amose Komenského z roku 1627 jsou vyznačeny některé okolní obce, jako například Polanka, Leskovec, Liptál, Ústí. Seninka na této mapě však chybí. 15

HISTORIE SENINKY DO ROKU 1848

VSETÍNSKÉ PANSTVÍ A SENINKA ZA TŘICETILETÉ VÁLKY Povstání českých a moravských stavů proti císaři a katolické církvi a bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 byly na začátku velmi dramatického období třicetileté války, která přinesla do mnoha stavení na Valašsku bolest a utrpení. Fakt, že vsetínská vrchnost Albrecht z Valdštejna se k povstání moravských stavů nepřipojil, ba naopak utekl i se stavovskou pokladnou k císaři, přinesl uvolnění feudálních vztahů poddaných vůči vrchnosti. Moravští stavové Valdštejnovy statky Vsetín a Lukov konfiskovali a předali je významnému činiteli protestantské šlechty Janu Adamovi z Víckova. Ten se již v dubnu a srpnu 1620 uváděl titulem jako rada Jeho Milosti českého krále Fridricha Falckého. Jan Adam z Víckova se již v červnu 1610 vzdal svých dědických nároků na Lukov právě ve prospěch Valdštejna a jeho manželky Lukrécie. Své nároky roku 1620 obnovil a panství Lukov i Vsetín mu byla po Valdštejnově útěku k císaři předána. Albrecht z Valdštejna podle smlouvy z 20. června 1623 prodal panství Vsetín se vším příslušenstvím včetně Seninky za 130 000 zlatých moravských Zdeňku Žampachovi z Potštejna na Hodoníně. Nový majitel panství se však jen sotva mohl ujmout svého majetku. Ještě roku 1625 mu poddaní ze Vsetínska odmítali slíbit poslušnost a poddanství. Sám kardinál Ditrichštejn jako správce Moravy počátkem ledna 1625 uznal za nutné, aby se na ně sáhlo „rukou zbrojnou a mocí vojenskou“. Zvláštním patentem zaslaným na panství vsetínské a lukovské pohrozil, že proti všem odbojníkům bude postupováno ohněm a mečem, zejména když budou u nich nacházet sluchu „někteří nepokojní lidé“ více než vrchnost. V Liptále, Pržně a Hošťálkové se zdržovali protestantští kazatelé a lid prý byl tak tvrdošíjný ve své víře, že biskupská visitace by se mohla na panství uskutečnit jen s vojenskou asistencí. Na panství se objevovali představitelé pobělohorské emigrace, kteří znovu a znovu vyzývali k odporu proti habsburskému císaři Ferdinandu II. V září roku 1626 se poddaní vedení Janem Adamem z Víckova na čas zmocnili hradu Lukova. V polovině ledna 1627 se jim do rukou dostal zámek Holešov, odkud ustoupili až v létě pod přesilou císařského vojska. Podle kronikářské zprávy v pátek po Nanebevzetí Panny Marie, to je 20. srpna roku 1627, císařské vojsko vypálilo městečko Vsetín, „že se nechtěli poddati panu Žampachovi“. Zdá se, že stejně byli potrestáni i obyvatelé vesnic v okolí Vsetína. Jestli mezi ně patřila Seninka, však nevíme. Dne 28. října 1627 museli prohlásit fojtové a členové úřadů městeček Vsetína a Pržna a vsí Růžďky, Hošťálkové, Ratiboře, Kateřinic, Liptálu, Lhoty, Rokytnice, Seninky, Ústí, Zděchova, Johanové, Jasénky a Jablůnky, že se už nedají ovlivňovat císařovými nepřáteli a protivníky, slíbili věrnost a poslušenství, jimiž jsou povinni Bohu, císaři a dědičné vrchnosti, že se nebudou srocovat a spolčovat s buřiči a svůdci, ale naopak, že je při nejbližší příležitosti zajmou a předají spravedlnosti. To vše slíbili za sebe i za své manželky a děti a v případě, že by neuposlechli, nechť jsou ztrestáni mečem a ohněm. Situace na panství se opět poněkud uklidnila. Zdeněk hrabě Žampach z Potštejna se přesto rozhodl pro prodej Vsetínska. Dne 14. května 1634 uzavřel smlouvu s knížetem Petrem kardinálem Pazmánym, arcibiskupem ostřihomským, o prodeji vsetínského panství (včetně Seninky) za 56 000 tolarů. Oproti ceně zaplacené Žampachem Valštejnovi v roce 1623 je pozoruhodné, jak hluboce cena vsetínského panství poničeného dlouhotrvající válkou poklesla. Ke vzplanutí nového povstání Valachů došlo v polovině roku 1642, kdy se území Moravy stalo znovu dějištěm válečných událostí třicetileté války. Na Moravu vpadla švédská vojska, jimž velel generál Linerd Torstenson. Jejich příchod již Valaši shromáždění v polích a lukách v prostoru mezi Lešnou a Valašským Meziříčím očekávali. Dne 9. června 1642 pře16


padli u Jablůnky císařského plukovníka Jana z Winze, majitele panství Odry, který i s rodinou a velkým majetkem uloženým na několika vozech prchal před Švédy do bezpečí k příbuzným do Uher. Poddaní ze Vsetínska potom pomáhali Švédům dobývat Kroměříž, dodávali jim potraviny do Olomouce a zúčastňovali se dalších válečných akcí. Příležitost k vojenskému zásahu proti povstalcům se naskytla v době, kdy Švédové museli část svých vojsk z Moravy stáhnout. Dne 23. listopadu 1643 Mikuláš Pázmány z Panazsu dopisem ze Skalice žádal císaře prostřednictvím ostřihomského arcibiskupa o nařízení exekuce proti rebelům, a to ještě v době, kdy je studené počasí. Pouze pro svůj zámek a městečko žádal ušetření, neboť měšťané vsetínští prý úplně s ostatními rebely na panství nesouhlasili. Podle ne zcela přesných zpráv došlo k uskutečnění trestné výpravy koncem ledna 1644. Proti centru povstání, městečku Vsetínu, vytáhlo císařské vojsko ze tří směrů. S povstalci v počtu asi 700 mužů, mezi nimiž byli i jejich spojenci z Uher a švédští vojáci, se utkal oddíl plukovníka Welische, vyzbrojený mino jiné děly. V bitvě u Vsetína 26. ledna 1644 část povstalců padla. Po vojenské porážce následovala krvavá exekuce, kterou řídil generální komisař Jan hrabě Rottal, majitel holešovského panství. Ve Vsetíně bylo nejhrůznějšími způsoby – čtvrcením, vplétáním do kola, oběšením a stětím připraveno o život na 300 povstalců z panství vsetínského, lukovského, vizovického a zlínského. Jen z panství Vsetín bylo ve Vsetíně počátkem února popraveno 97 osob. Někteří byli odvlečeni do Brna a tam čekali na svůj ortel. Nezůstalo jen u poprav. Vesnice Janová, Ústí, Seninka a Liptál byly zcela vypáleny, vsi Hovězí, Zděchov, Lhota, Rokytnice, Pržno a Jablůnka byly vypáleny zčásti. Porážka povstalců 26. ledna 1644 a popravy, které po ní následovaly, znamenaly definitivní konec takzvaných valašských povstání i konec nadějí pobělohorské emigrace o zvrat vývoje, jenž směřoval k upevnění moci Habsburků v českém království. Dne 22. února 1644 byl ve Vsetíně dokončen soupis poddaných vsetínského panství. Jeho autoři postupovali podle panského urbáře, v němž byly uvedeny povinnosti poddaných vůči vrchnosti. Soupis zachycuje jména držitelů jednotlivých usedlostí a u každého uvádí, zda se dotyčný dostavil ke svému příbytku (písmeno A), či nedostavil (B), zda odevzdal ručnici(C), nebo zda ji neodevzdal (D), zda ručnici odevzdal již dříve a v době konání soupisu ji neměl (E), který z usedlíků byl zabit v bojích (F) a který byl popraven. Podle tohoto soupisu zahynuli v době nepokojů na Valašsku ze Seninky Jan Chovánek, Václav Juřenů a Jiří Kovář. Nevíme, jestli padli v bojích či jen zahynuli při nějakém loupežném přepadu . Počátkem roku 1644 tedy protáhli Seninkou císařští vojáci a celou obec vypálili. Bylo to krátce po potlačení povstání obyvatel Valašska proti katolickým Habsburkům. V této historické etapě v Senince ještě nikdo neuměl číst a psát a panští písaři ve městech zapisovali jen to, co nařídila vrchnost. V ústním podání potomkům se projevovala nechuť vzpomínat na tuto potupu. Z těchto důvodů se nám nedochovaly žádné věrohodné zdroje o počtu spálených chalup, jména nebo počty pobitých lidí a ani zbylý počet obyvatel. VSETÍNSKÉ PANSTVÍ A SENINKA PO TŘICETILETÉ VÁLCE Kruté represe, kterým byli vystaveni poddaní vsetínského panství po porážce jejich povstání, zasáhly do mnoha rodin. Na počátku února 1644, takřka uprostřed zimy, poskytovala ves Seninka velmi truchlivý obraz. Ze dřevěných chalup zůstal jen popel a zbudování nových stavení asi nebylo rovněž dílem několika dnů. Zůstalo těm postiženým chudákům alespoň nářadí potřebné ke stavbě? Takové otázky si nekladli ani císařští vojáci a bezpochyby ani tehdejší vrchnost. S jakými těžkostmi se obyvatelé Seninky potýkali, to si dokážeme dnes sotva představit. 17



Podle smlouvy uzavřené 3. května 1652 v Brně koupil panství Vsetín od Mikuláše Pázmányho jiný uherský šlechtic - Jiří Illésházy z Illésházu. Základním pramenem při studiu vrchnostenského hospodářství a poměrů poddaných pro celé období feudalismu jsou urbáře. Na jejich základě lze řešit diferenciaci venkovského obyvatelstva. V urbářích se ale nic nedočteme o nemajetných, nic o poměru vrchnosti k chudině. Nejsou tu zapsány pusté grunty ani grunty nově osazené. Velmi málo se dovídáme o lidech samých, o jejich práci a cestě za obživou. Valaši, kteří byli dlouho živlem nestálým, pohyblivým, kteří náleželi k chudině a bezzemkům, nevlastnili usedlosti, v urbářích nejsou podchyceni. Vrchnost měla kromě stálých urbariálních platů, jež jsou vyjmenovány v urbáři z roku 1657, příjem z nově zřizovaných pasek, z fojtovských a selských mlýnů a pil, z pronajatých hostinců, z nájemného z Javorníků od chovatelů takzvaného valašského dobytka. V roce 1657 bylo v Senince kromě dědičného fojta 9 gruntovníků, 6 podsedníků a několik podlúdníků čili hoferů. Tedy celkem asi 20 až 25 usedlostí, které tvořily chudobnou zemědělskou osadu uprostřed valašských hor v horní části údolí potoka Seninka. Tito osadníci byli zavázáni odvádět majiteli vsetínského panství každoročně celkem 55 zlatých, 11 grošů, 1 denár, 392 vajec, 33 a půl míry ovsa, 12 a půl husy, 39 slepic a 2 jeřábky. Podle dochovaných dokumentů se tito obyvatelé Seninky jmenovali: Mikuláš Trubčík, Václav Juráčků, Mikuláš Smilek, Jan Trčál, Jiří Bělíček, Jan Polášek, Mikuláš Kovář, Václav Vlaštovica, Václav Macků, Mikuláš Bělíčků, Juřena, Martin Kadlec, Mojžíš Bělíčků, Bartoš Švec a Jan Mlinář. Mezi těmito jmény nacházíme již tradiční seninská příjmení jako Bělíček, Polášek a Kovář. Ostatní příjmení připomínají spojení Seninky s Liptálem (Smilek, Vlaštovica). Objevuje se zde i jméno Mlinář, které navozuje domněnku na existenci seninského mlýna v dolní části obce. V tomto období se budovaly na horách nové paseky - „pouště“ a louky a na nich se usazovali buď bývalí bezzemci domácího původu a nebo takzvaný valašský živel. Na všech panstvích bylo hodně polí zarostlých lesem a polí zpustlých. Komise měla hodně práce hlavně s odhadem výsevků a se soupisem šenků a řemeslníků, takže se mnoho neopírala o hospodářské knihy a většinou se spokojila s tím, co se dozvěděla od poddaných a úředníků. Podle nového kontribučního systému se pak začaly vybírat daně. Podle urbáře vsetínského panství z roku 1658 (Sta Brno, urbáře č. 212) jsou v urbářích v Senince uvedena jména majitelů Jan Trčal, Jura Bělíčků, Mikula Kovář a několikrát se nad Seninkou objevují názvy jako „poušť koupená“, z čehož vznikla povinnost odvádět vrchnostenské dávky. V roce 1659 měla tedy Seninka již kolem 80 obyvatel. Podle zápisů majitelů vsetínského panství Illesházyů bylo v Senince v roce 1659 15 usedlostí. Jejich majitelé museli odvádět vrchnosti dávky. Odhad počtu obyvatel vychází z toho, že v jedné usedlosti mohlo žít kolem 5 - 6 lidí včetně dětí. Podle některých pramenů zažila Seninka další pohromu v roce 1663, kdy vpadli na Moravu přes Vlárský průsmyk z nedalekých Uher Tataři a zle plenili Valašsko. V Senince například údajně zničili 6 domů, zabili 9 lidí a ukradli 16 koní. V Liptále údajně zabili 8 lidí a ukradli 4 koně. Tento údaj je však s největší pravděpodobností nepravdivý, protože vrchnost způsobené škody úmyslně nadsazovala. Uvedeným ztrátám totiž neodpovídají zápisy v dobových matrikách ani soupis vsetínského panství pořízený o pouhé tři roky později. Hrabě Jiří Illesházy pomýšlel na prodej vsetínského panství, a nechal proto roku 1666 zhotovit jeho podrobný soupis. Na panství bylo tehdy 211 gruntů, z toho 4 pusté, 326 pod-

sedků, z toho 10 pustých, 132 chalup, z toho 3 pusté. Poddaní chovali 809 koní a 174 hříbat, 147 býků, 3592 krav, 1697 jalovic, 787 telat, 5155 koz, 1565 ovcí a 1006 vepřů. Poddaní měli kromě toho ještě 2366 klátů včel. Shrnuto, pokud jde o dobytek, chovali 983 koní, 6223 kusů hovězího dobytka a 6720 kusů skopového dobytka. Jak je tedy z tohoto součtu zřejmé, hlavním zdrojem živobytí byl chov hovězího dobytka, zatímco chov koz měl význam jen pro velmi úzce omezený počet jednotlivců. Podle popisu vsetínského panství z r. 1666 bylo v Senince 16 usedlostí, z toho 10 gruntů a 6 podsedků, na nich žilo celkem 159 obyvatel. Někteří z nich kromě obdělávání půdy vykonávali ještě další řemeslo, při jednom z podsedků byl mlýn. Kromě mlynáře byli v Senince 2 tkalci, 2 tesaři, 2 kováři a hajný. Poddaní chovali 26 koní, 200 ks skotu (z toho 13 býků), 6 koz, 269 ovcí a 42 prasnic. Podle lánového rejstříku z r. 1670 bylo v Senince 16 usedlostí, z toho 1 nově osedlý a starý pustý podsedek, s polnostmi o výměře 342 měřic. Ke gruntům náleželo 18 – 34 měřic a k podsedkům 12 – 20 měřic, starý pustý podsedek měl pouhých 5 měřic. V roce 1675 platili poddaní ze Seninky své vrchnosti na základě soupisu panského majetku ročně povinné máselné dávky v obnosu 9 zlatých a 29 grošů za právo káceti a bráti v lese Horka dřevo na otop, stavby a šindel. Když v roce 1652 uherský šlechtic Jiří Illésházy, majitel hradu a panství trenčínského, koupil vsetínské panství, ke kterému patřila i Seninka, ukázalo se, že výnosy z tohoto panství zdaleka nesplňovaly očekávání nového majitele. Vsetínské panství nepřinášelo slibovaný výtěžek a okázalý život hraběte vyžadoval stále větší zápůjčky. Takto mezi jinými musel svým věřitelům v roce 1675 odstoupit i ves Seninku. Ta byla postoupena jako zástava Anně Albětě Gränzerové z Gränzenbachu (podle německy psaného odhadu v ceně 3948 zlatých), majitelce vizovického panství. V Senince a ani v nejbližším okolí nebyly žádné panské dvory, proto poddaní Seninčané nechodili na žádné roboty. Místo roboty však museli platit vrchnosti:

18

- každý sedlák..................................................................................................7 zlatých moravských - větší podsedník ..............................................................................................3 zlaté a 15 grošů - menší podsedník ..........................................................................................1 zlatý 22 grošů 3 denáry - podludníci platili ..........................................................................................po 4 groších Kromě této roční platby odváděli poddaní vrchnosti ještě určitý počet dobytka hovězího a skopového, dále med, kmín, lískové ořechy, houby a při honech museli povinně a bezplatně nadhánět zvěř. Platby místo robot platili poddaní v Senince v tomto rozsahu přibližně v letech 1613 až 1675. Již od 1. ledna 1613 byli poddaní ze Vsetína osvobozeni od robot k panským dvorům a stavbám, snad v důsledku varování, kterého se Valdštejnovi dostalo od Karla staršího ze Žerotína. Valdštejn se nakonec rozhodl pro tento smířlivější postup a místo robot zavedl roční plat. SENINKA JAKO SOUČÁST VIZOVICKÉHO PANSTVÍ Roku 1666 byly Liptál, Horní Rokytnice (dnešní Lhota) a Dolní Rokytnice (dnes součást Vsetína) a Seninka odděleny od panství Vsetín a Liptál se společně s těmito vesnicemi stal samostatným panstvím. Vytvořila se tím nová samostatná hospodářská a správní jedno19



tka. Její usedlíci byli povinni odvádět administrátorovi desátky v pevně stanoveném množství. V Senince 10 sedláků odvádělo po 1 kopě pšenice a 1 kopě ovsa, po dvou žejdlících másla, po jedné slepici a dále musel každý dovézt jeden sáh dřeva. Čtyři čtvrtláníci odváděli po 30 snopech pšenice a po 30 snopech ovsa, po jednom žejdlíku másla, 1 slepici a každý musel dovézt jeden strom. V Pamětní knize Seninky uvádí Josef Dobiáš, že „…ve druhé polovině 17. století se ocitla Seninka jako součást vizovického panství. K tomu došlo v roce 1675, jak vysvítá z německy psaného odhadu osady Seninky, prodávané paní Alžbětě Gränzerové z Gränzenbachu. Roku 1699 žalovali purkmistři, fojti a všecky dědiny k panství vsackému patřící pána Mikuláše Illésháze. Seninka se však mezi žalujícími nepřipomíná, nepatřila tedy již jistě k panství vsetínskému. Ani na panství vizovickém nekonali Seninčané žádných robot. Když pak vizovická vrchnost od nich roboty požadovala, dovolávali se Seninčané starých výhod, jichž požívali na panství vsackém. Nakonec byli sice donuceni roboty konati – ale za peníze.“ Rovněž vlastivědná publikace Okres Vsetín z roku 2002 uvádí, že součástí vsetínského panství byla Seninka do r. 1675. Kvůli zadlužení tehdejšího majitele panství hraběte Jiřího Illesházyho byla odhadnuta ve výši 3 948 zl. 6 krejcarů ve prospěch ovdovělé Anny Alžběty Gräntzerové z Gräntzenbachu a r. 1679 jí byla zapsána do zemských desek. Od ní koupil Seninku téhož roku Gervas Vilém z Gollenu na Vizovicích a připojil ji k vizovickému panství, k němuž náležela až do zrušení poddanství v roce 1848. Ani po změně podřízenosti Seninky k vizovickému panství Seninčané nemuseli vykonávat žádných robot. Když však později vizovická vrchnost začala požadovat konání robotních povinností, dovolávali se poddaní v Senince starých výhod, jichž požívali na vsetínském panství. Přesto byli donuceni plnit občasné roboty, jako například v roce 1704, když Kuruci zpustošili panský dvůr a osadu Pozděchov. V roce 1750 platili Seninčané za robotu vrchnosti na vizovickém panství ročně 86 zl. 5 kr. Robotním patentem vydaným v roce 1775 Marií Terezií se značně pozměnila některá dřívější nařízení. Z těchto důvodů v letech 1775 - 1778 vedli Seninčané s vrchností spor o robotní povinnosti. Dorozumění mezi oběma stranami nastalo následně v roce 1778. Na jedné ze žádostí k vizovické vrchnosti jsou podepsáni za vesnici Seninku: podpisem podepsán Jan Kovář - fojt, podepsáni jen křížky: Jan Cedidlo - purkmistr, Matúš Juržica - konšel, Matěj Cedidlo - konšel, Martin Stanků - súsed, Mikuláš Fojtů - súsed. Pravděpodobně v roce 1720 přešla Seninka definitivně pod vizovické panství, kdy ji koupil Prokop Gervas z Gollenu. Již v roce 1726 jsou připomínány na vizovickém panství vrchnostenské hospody v dědinách Jasenné, Uble, Pozděchově, Lhotsku a v Senince. „Tyto hospody byly časem prodány poddaným a svým stavebním rázem připomínají, že jsou dílem vrchnostenským, oproti malým dřevěným chaloupkám po dědinách a na pasekách,“ píše Jan.Zrník v knize Seninka v historii Valachů. Dne 19. července 1732 je v dokladech jmenováno mezi příslušenstvím zámku a města Vizovic také zboží Seninka. Dokud zákoník hájil celistvost gruntů, neprodávali poddaní nic ze svých usedlostí. Grunty se ale postupně dělily na polovinu a čtvrtinu, čímž vznikaly půlgrunty a čtvrtgrunty. Obyčejný název usedlostí byl: grunt, lán, půllán, čtvrtlán, podsedek, půlpodsedek, čtvrtpodsedek, dvanáctipůllán a prutní grunt. Vrchnost měla od poddaných kolem roku 1750 rozličné platy, a to domovní úrok, za přástku, úrok z valašských ovec a včel, robotovalo se 3/4 roku týdně, chalupníci dva dny, ostatní dvojnásobně. Za roboty platili ze Seninky 86 zl. 5 kr. 20

21


Na vizovském panství měla vrchnost od poddaných v souhrnu tyto platy: - domovní úrok ................................................................................................1226 zl., 46 kr. - na přástku ......................................................................................................71 zl., 22 kr. - za čižbu aj.v.....................................................................................................47 zl. - úrok „z val. ovec“............................................................................................377 zl., 17 kr. - z obcí vyjma Seninku ....................................................................................1598 slepic a 4541 vajec - o vánocích pšenice ........................................................................................245 měr., ovsa 505 měr. - za robotu z Vizovic ........................................................................................163 zl., 10 kr. - ze Seninky ......................................................................................................95 zl., 5 kr. Pokud někdo sel na panských pasekách se svolením vrchnosti, zaplatil z měřice 16 kr. Desátek z valašského dobytka nebo náhrada za něj byl 1 zl. 30 kr. Ve všech osadách byli rychtáři a fojtové. Rychtář vedl správu obce, přesto však byl poddaný a svou funkci vykonával jen jeden rok. Fojt byl zástupcem vrchnosti, nerobotoval, ale volal na robotu, přikazoval robotníkům práci, psal rejstřík o vykonané robotě (pěší a tažné). Fojtství bylo dědičné. Císařský dvorní rada Gervas Vilém z Gollenu získal vizovické panství v roce 1678 od císaře Leopolda II. V roce 1685 byly Vizovice vypáleny tureckými nájezdníky. V roce 1710 přešlo vlastnictví opraveného vizovického zámku a celého panství do vlastnictví Gollenů, kteří se do Vizovic stěhují a snaží se panství zvelebit. V roce 1746 přešel v dražbě vizovický statek a zámek na olomouckého kanovníka, později biskupa královéhradeckého, hraběte Heřmana Hannibala z Blümegenu. V roce 1815 zámek i vizovické panství přechází do rukou rodiny Stillfriedů z Ratěnic. Z roku 1746 pochází obecní pečeť Seninky, na níž je vyobrazen běžící kůň, stromek a tesařské pravítko, což svědčí o zaměření a zaměstnání tehdejších obyvatel Seninky. Motivů obecní pečetě bylo v roce 2002 použito při tvorbě obecního znaku a praporu. V roce 1749 bylo v Senince napočteno 160 a půl měřice polí pravidelně obdělávaných, 178 měřic polí ležících ladem (obdělávaných za 5 až 8 let), 2 osminy měřice zahrad a louky na 25 fůr sena. Z původních 16 usedlostí bylo osazeno jen 14, z jedné, jež zůstávala dlouho pustá, vizovické panství zřídilo hospodu. V roce 1771 došlo v Senince k očíslování domů, které se používá dodnes. Číslování se nám dnes zdá trochu nelogické, protože čísla popisná stoupají od horního konce obce k dolnímu konci. Nejvyšší číslo v dolní části obce bylo přiděleno usedlosti č. 37, které má dnes bývalá hospoda. Z toho by se dalo usuzovat i o počtu usedlostí v Senince v této době. V 18. století počet obyvatel Seninky již výrazně narůstal. Již v roce 1777 měla obec 301 obyvatel a v roce 1791 dokonce už 308 obyvatel (tedy zhruba stejně jako o 200 let později!!!). V té době bylo v Senince již 52 stavení. Z roku 1822 se dochoval takzvaný zastavovací plán Seninky. Z něho vyplývá, že Seninka měla v té době už 64 číslovaných obytných domů. Nejčastěji se na tomto plánu vyskytuje typické seninské příjmení Bělíček, a to osmkrát (č. 24, 29, 33, 34, 35, 36, 37, 40), následuje sedmkrát příjmení Kovář (č. 8, 14, 17, 38, 49, 54, 62), příjmení Řezníček šestkrát (č. 18, 19, 22, 31, 56, 57), příjmení Cedidlo šestkrát (č. 4, 5, 15, 51, 52, 63), příjmení Staněk šestkrát (č. 2, 3, 39, 41, 42, 45 ), příjmení Juřica pětkrát (č. 25, 26, 47, 50, 61), příjmení Polášek čtyřikrát (č. 10, 11, 12, 55 ), příjmení Zrník třikrát (č. 6, 16, 46). Dvakrát se vyskytuje příjmení Zeťák (č. 1, 58 ), Pilíšek (č. 20, 21), Machů (č. 23, 32), jednou se vyskytuje 22


příjmení Krajščák (č. 7), Fila (č. 9), Vlček (č. 13), Stodůlka (č. 28), Chalupský (č. 60), Kamas (č. 27), Skiba (č. 30), Mlinář (č. 43), Štach (č. 48), Polanský (č. 53), Chmelař (č. 59), Blažek (č. 64), Slezák (č. 44). PODDANSKÉ POMĚRY – ROBOTY Robotovalo se v létě od deváté a v zimě od desáté hodiny. Hodinu před setměním byli robotníci z práce propuštěni. Pěší robotníci měli jednu hodinu polední přestávku, při robotě s dobytkem byla přestávka na poledne dvě hodiny. O žních, senoseči a otavách dávala vrchnost robotníkům denně po půl mázu piva, jinak však po celý rok nedostávali žádné pití ani jídlo. Povinnost roboty se řídila podle velikosti gruntů: - sedláci bez rozdílu po celý rok párem koní 3 dny v týdnu a v době od sv. Jana do sv. Václava ještě 3 dny v týdnu 1 osobou pěšky, - velcí podsedkové po celý rok párem koní 2 dny v týdnu a od sv. Jana do sv. Václava ještě 4 dny v týdnu 1 osobou pěšky, - malí podsedkové měli jen pěší robotu jednou osobou 6 dnů v týdnu a přes zimu a jaro 3 dny v týdnu, - chalupníci robotovali pěší 2 dny v týdnu jedním člověkem, platili vojenské daně po 14 kr., za přástku 6 kr. Revoluční nálady v roce 1848 využili sedláci ze vsetínského panství a zaslali „selskému sněmu“ moravskému do Brna svou petici, kterou podepsalo vlastnoručně 122 sedláků a 35 lidí neznalých písma nakreslilo alespoň své tři křížky. Na prvním místě požadovali Vsacané úplnou rovnost náboženství, které je motivované valašským evangelictvím. Ostatní přání jsou více rázu materiálního. Jeví se v nich staré nároky poddaných na rubání dřeva v panských lesích, na volné lovení zvěře a na gruntovní přivtělení ujmisk a pasek. PŘEDSTAVITELÉ OBCE DO ROKU 1848 Před rokem 1848 byl v Senince v čele obce fojt (nebo rychtář), kterého dosazovala do funkce feudální vrchnost. Dochovalo se z útržkovitých zpráv pouze jen několik jejich jmen. Na jedné z žádostí z roku 1778 k vrchnosti jsou podepsáni za ves Seninku: Jan Kovář, fojt, ostatní usedlíci podepsáni jsou jen křížky: Jan Cedidlo - purkmistr, Matúš Juržica - konšel, Matěj Cedidlo - konšel, Martin Stanků - súsed, Mikoláš Fojtů - súsed. Někdy po roce 1790 byl představitelem obce fojt Jan Frýdl a úřední Ondra Bělíček. Dne 19. února 1827 se zástupci Seninky na čele s purkmistrem Tomášem Cedidlou zavázali škole v Liptále „každoročně školnímu učiteli bučka ke svícení sdělat“. Posledním rychtářem v Senince byl Josef Bělíček, č. 36.

23



HISTORIE OBCE V LETECH 1848-1918 ZRUŠENÍ ROBOTY

O tom, že Seninka nepatřila v první polovině 18. století mezi bezvýznamné obce Valašska, svědčí i její vyobrazení na Seutterově mapě Moravy z poloviny 18. století a na mapě Moravy od Cóvense a Mortiera z roku 1742.

Zákonem ze dne 7. září 1848 byla v českých zemích zrušena k úlevě všech poddaných robota. Poddaní se postupně stali majiteli půdy, kterou dosud jen užívali. Byly vyvlastňovány panské grunty v jejich prospěch. Podle uvedeného zákona se roboty a ostatní povinnosti z každého gruntu odhadly na určitou cenu, z nichž třetinu odčítal stát na daně, třetinu měl zaplatit poddaný dlouhodobými splátkami vrchnosti a třetinu pak uhradil tzv. zemský vyvazovací fond k tomu účelu zřízený. Odstraněním robot a poddanství skončila také působnost vrchnostenských úřadů. SPRÁVNÍ ROZDĚLENÍ VSETÍNSKA DO ROKU 1850 Do roku 1850 se území nynějšího okresu Vsetín dělilo na šest dominií, z nichž největší bylo panství vsetínské. K němu patřily obce Vsetín, Bystřička, Halenkov, Hovězí, Nový Hrozenkov, Jablůnka, Jasénka, Johanová, Malé Karlovice, Kateřinice, Lhota, Mikulůvka, Pržno, Ratiboř, Rokytnice, Růžďka, Ústí a Zděchov. Ke statku liptálskému patřil jen Liptál a ke statku hošťálkovskému jen Hošťálková. K panství vizovickému náležely obce Pozděchov, Prlov a Seninka. K panství brumovskému pak obce Leskovec, Lužná, Polanka. K panství rožnovskému patřily Velké Karlovice. Uvedená dominia náležela do roku 1850 ke kraji hradišťskému, jen panství rožnovské s Velkými Karlovicemi ke kraji přerovskému. Odstraněním robot a poddanství skončila také působnost vrchnostenských patrimoniálních úřadů. Místo nich byl zřízeny od 1. 1. 1850 c.k. státní úřady: okresní hejtmanství, okresní soud, berní úřad a četnictvo. V obcích vznikly nové úřady obecní, v nichž místo purkmistra, rychtáře a radních, kteří byli jmenování vrchností, zasedli lidem zvolení starostové a obecní výbory. Tím zanikly poslední zbytky bývalé neomezené feudální moci, kterou měla vrchnost nad lidem po celá dlouhá staletí. REVOLUČNÍ ROK 1848 A JEHO VLIV NA DALŠÍ VÝVOJ OBECNÍ SPRÁVY Rok 1848 je mezníkem v dějinách celé Evropy. Revoluce ve Francii i v jiných státech otřásla pevnými trůny evropských panovníků a tito byli nuceni dát svým národům ústavu. Selský lid byl konečně zbaven ponižující roboty a stal se svobodným. Vrchnostenské úřady byly zrušeny. V obcích byla zavedena obecní samospráva a místo rychtářů a konšelů se ujala řízení obcí občany volená obecní zastupitelstva. Celá správní struktura Moravy se změnila císařským výnosem z 25. června 1849. Nejvyšším moravským úřadem bylo moravské místodržitelství (Statthalterei), v jehož čele byl císařem jmenovaný místodržící. Prvním místodržícím byl hrabě Lažanský a jeho úřad byl v Brně. Celá Morava byla rozdělena na dvě krajské správy, brněnskou a olomouckou, a na 25 okresních hejtmanství. Celá Morava měla tehdy 2 451 obcí, složených ze 4 800 osad. Morava měla roku 1849 1 854 905 obyvatel. Obecní samospráva byla upravena zákonem z 17. března 1849. První pod-

24

25

HISTORIE OBCE V LETECH 1848-1918


mínkou začátku života nového obecního zřízení byly obecní volby. Ty se konaly až v červenci a srpnu roku 1850. Podle téhož zákona mohli se voleb zúčastnit jen obecní sousedé, platící ročně nejméně 5 zlatých přímé daně, dále čestní občané, duchovní, státní úředníci, důstojníci, učitelé a osoby s akademickými hodnostmi. Volební právo tedy neměly ženy a asi polovina mužů. Roku 1850 byl na Vsetíně zřízen okresní soud, jehož obvod patřil k hejtmanství Valašské Meziříčí. Do soudního okresu vsetínského náležely obce Bystřička, Halenkov, Hošťálková, Hovězí, Nový Hrozenkov, Jablůnka, Jasénka, Johanová, Kateřinice, Leskovec, Lhota, Liptál, Mikulůvka, Polanka, Pržno, Ratiboř, Růžďka, Rokytnice, Seninka, Ústí, Vsetín a Zděchov. Dne 1. 1. 1903 byla k okresu připojena obec Lužná z valašskokloubouckého okresu. Roku 1909 bylo zřízeno vsetínské hejtmanství, k němuž patřily všechny obce dosavadního soudního okresu Vsetín, tedy i Seninka. V roce 1911 byly k tomuto okresu připojeny Malé a Velké Karlovice. Při reorganizaci politické správy pro krajské zřízení od roku 1949 byl vsetínský politický okres ponechán a byly k němu připojeny obce bezprostředně sousedící se Seninkou – Prlov a Pozděchov, které doposud patřily pod okres Vizovice.

ron Stillfried) singulární lesy. V roce 1897 vyjádřili občané Seninky Josefu Bělíčkovi za jeho zásluhy o obec vděčnost udělením titulu čestný občan Seninky. V roce 1906 se úřadu starosty vzdal. Zemřel koncem dubna roku 1925 (snad 28. 4.) ve věku 78 let, tři měsíce po úmrtí svého nástupce Josefa Staňka, č. 41. V letech 1859 až 1865 za starosty Jana Bělíčka vedli obyvatelé Seninky soudní proces s majitelem vizovického paství baronem Stillfriedem o les Horka při Vartovni a o pastvisko Les. Za Seninku se vítězného soudního procesu účastnili Josef Bělíček, č. 36, Martin Cedidlo, č. 5, Jiří Kovář, č. 8 a Jiří Kovář, č. 60. Od roku 1865 jsou tyto singulární lesy součástí historie života obyvatel Seninky. Jan Zrník v knize Seninka v historii Valachů dále uvádí, že ve druhé polovině 19. století odešlo 9 rodin a několik jednotlivců do Ameriky. O které rodiny se jednalo, není známo nic bližšího. Vystěhovalectví do Ameriky se začalo šířit na Valašsku koncem šedesátých let 18. století. Pro mnoho obyvatel chudého Valašska představovala Amerika příležitost, jak získat půdu, obživu a snad i bohatství. Vystěhovalectví sílilo vždy, když se zhoršovala hospodářská situace v Rakousku- Uhersku. Vystěhovalectví v českých zemích začíná přibližně kolem roku 1854. V letech občanské války Severu proti Jihu 1861 - 1865 se vystěhovalectví utlumilo, ale již kolem roku 1870 dosahuje značného rozsahu. V letech 1849 - 1909 byla Seninka součástí politického okresu Valašské Meziříčí a spadala do obvodu okresního soudu Vsetín, přičemž byla přechodně v letech 1855 - 1868 součástí tzv. smíšeného okresu Vsetín. Od r. 1909 náležela k politickému okresu Vsetín. V roce 1880 měla Seninka již 433 obyvatel a 83 domů. Od té doby již počet obyvatel výhradně zemědělské osady opět klesal. V roce 1890 je uváděn počet obyvatel ještě 431 a 81 domů . Ottův slovník naučný, který v té době vycházel, uvádí pod heslem Seninka: „Ves na Moravě, hejtmanství Valašské Meziříčí, okres Vsetín, fara a pš. Liptál, 81 domů, 422 obyvatel české národnosti (roku 1900), jednotřídní škola“. Jiný pramen však uvádí 68 domů. Krátce po roce 1900 měla Seninka již 431 obyvatel, z nichž bylo 376 evangelického helvétského vyznání, 44 evangelického augsburského vyznání a 11 katolíků. V roce 1910 měla Seninka již 455 obyvatel. Tento počet obyvatel nebyl doposud překonán a je velmi pravděpodobné, že ani v blízké době překonán nebude. První světová válka v letech 1914 - 1918 znamenala pro obyvatele Seninky ztrátu minimálně 16 mladých mužů, kteří se z této „velké války“ již nevrátili.

OBECNÍ ZASTUPITELSTVA Po zániku patrimoniálního zřízení v roce 1848 a zavedení samosprávy dle oktrojované ústavy ze dne 4. března 1849 a po vydání tzv. provizorního zákona č. 170/49 ř.z. byl i v Senince zvolen obecní výbor, který ze svého středu zvolil představenstvo, jež tvořili purkmistr (později starosta), jeho zástupci (náměstci) a obecní radní. Hlavní povinností obecního výboru, který byl orgánem usnášejícím se a dozorčím, bylo všestranně hájit obecní zájmy a pečovat o to, aby byly potřeby obce uspokojovány v souladu se zákonem. Pečoval zejména o obecní majetek a o hospodaření s obecními financemi. Zasedání obecního výboru byla veřejná, funkční období bylo tříleté. Starostovi náležel výkon policie zdravotní, silniční, chudinské, požární, čelední, tržní, mravnostní a stavební, dozor nad hranicemi obce a péče o bezpečnost osob a majetku. Prostřednictvím starosty a jeho zástupců byla vykonávána i přenesená působnost obce vyplývající z provizorního obecního zákona. Na správě obce se podílely i komise, které měly iniciativní a kontrolní poslání. Při prvních obecních volbách v roce 1850 z celkového počtu 351 obyvatel Seninky mělo volební právo 36 občanů, z nichž se dostavilo k volbě pouze 29. Ti zvolili šestičlenný obecní výbor a čtyři náhradníky. Obecní představenstvo bylo tříčlenné a tvořili je purkmistr - sedlák Jan Bělíček, I. radní Josef Žák a II. radní Martin Pilíšek. Šestičlenný obecní výbor (respektive obecní zastupitelstvo) a tříčlenné představenstvo (obecní rada) bylo voleno i v pozdějších letech. Podle Pamětní knihy Seninky se od roku 1850 vystřídali v Senince postupně tito starostové: 1850 - 1855 Pavel Cedidlo, č. 4 1855 - 1858 Jiří Kovář, č. 54 1858 - 1867 Jan Bělíček, č. 29 1867 - 1876 Martin Řezníček, č. 31 1876 - 1879 Jan Frýdl, č. 28? 1879 - 1906 Josef Bělíček, č. 36 (1847 - 1925) 1906 - 1925 Josef Staněk, č. 41 (1862 - 1925) Starosta Josef Bělíček za svoje zásluhy o zalesňování dostal roku 1883 stříbrný záslužný kříž. Narodil se roku 1847 v Senince. Jeho otec byl po mnoho let posledním seninským rychtářem. Zasloužil se mimo jiné o to, že Seninčané vysoudili na bývalé vizovické vrchnosti (ba26

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA Když koncem června roku 1914 do Seninky dolehly zprávy o zavraždění Jeho Výsosti arcivévody Františka Ferdinanda, následníka rakouského trůnu, a jeho ženy, vévodkyně z Hohenburgu, lidé v Senince věřili i přes rozporné zvěsti, že to nebude znamenat válku. Až doposud se nemuseli obyvatelé Seninky účastnit žádného válečného konfliktu, pokud nepočítáme události počátkem roku 1644, kdy se Seninkou přehnala císařská vojska při potlačování valašského protihabsburského povstání. Velmi záhy však bylo souzeno několika desítkám mužů ze Seninky zažít na vlastní kůži krutosti a svízele šíleného lidského běsnění, které se označuje jedním slovem - válka. Dne 28. července 1914 totiž vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a bylo jasné, že atentát ze Sarajeva nezůstane bez následků na vývoj událostí v Evropě, v Rakousku-Uhersku a také i v Senince. Koncem července 1914 byl po všech vesnicích, a tedy i v Senince vylepen cí27



sařský manifest „Mým věrným národům“ a v pátek 31. července k půlnoci byla vyhlášena po celém mocnářství všeobecná mobilizace. Tato mobilizace velmi výrazně zasáhla hospodářský a společenský život Seninky. Vojenskou službu museli nastoupit záložníci a domobranci až do 38 let věku. Mladí muži ze Seninky museli v neděli dne 2. srpna 1914 nastoupit ke vlaku do Ústí, který je odvážel do různých posádek rakousko-uherského mocnářství a posléze na frontu. Mnozí z nich se rozloučili se svými blízkými a rodnou vesnicí naposledy. Další skupina Seninčanů musela nastoupit do války 22. srpna 1914, kdy museli rukovat k vojsku muži až do věku 42 roků. Četníci ve Vsetíně hlídali mosty. Mezi lidmi se rozšířila zpráva, že mají rozkaz zabavit milion franků ve zlatě, které mají být podloudně dopraveny z Francie do Ruska. Ruce odvedených vojáků velmi záhy chyběly při začínajících žních. Jejich práci musely v čistě zemědělské obci, jakou v té době byla Seninka, zastat ženy, děti a staří lidé. Rovněž tak továrny na Vsetíně omezovaly výrobu, ale to se týkalo jen velmi malé části obyvatel Seninky. Velmi záhy vznikají mezi lidmi pověsti o tom, že by papírové peníze měly pozbýt platnosti, proto je nikdo nechtěl přijímat. Mnozí lidé se snažili nahromadit spíše kovové mince. Velmi brzy se projevily následky války v hospodářském životě mocnářství tím, že nastal nedostatek soli a mouky. Drahota všeho zboží den ode dne rychle stoupala. Aby bylo možné zajistit alespoň poněkud rovnoměrné zásobování a předejít ještě většímu chaosu, byly na jaře 1915 zavedeny chlebové, moučné, kávové, cukrové a další lístky. Nedostatek potravin začal být všeobecný. I v Senince se začali objevovat lidé z města, kteří nabízeli za potraviny vysoké ceny, případně kusy oděvu a cokoli, bez čeho se mohli sami obejít. Obyvatelstvo obce bylo vyzýváno k upisování válečných půjček, konaly se soupisy osevních ploch a sbírky různých potřeb pro vojáky v poli.

Kolik mladých mužů ze Seninky muselo narukovat na bojiště prvního světového válečného konfliktu v dějinách lidstva do šedomodrých uniforem Rakouska-Uherska, není přesně známo. Dochovala se však jména všech těch, kteří padli nebo zemřeli - často velmi daleko od domova na frontách a v lazaretech ničivé „velké války“, jak se začalo říkat. Jednalo se o tyto mladé občany chudobné valašské obce Seninka: Pavel Polášek, č. 54 (1893 - 1914), Josef Kovář, č. 8 (1888 - 1914), Jan Bělíček, č. 2 (1889 - 1915), Jan Šťastný, č. 30 (1894 - 1916) , Pavel Martinec, č. 47 (1890 - 1918 ), Josef Martinec, č. 47 (1893 - 1917), Jan Bělíček, č. 29 (8. 12. 1887 - 1918, byl zajat 4. 9. 1917, stal se legionářem v Itálii, od 24. 4. 1918 jako vojín 9. roty 31. pluku, některé prameny mluví o Janu Bělíčkovi narozeném 8. 12. 1877, jde však pravděpodobně o chybu), Antonín Bělíček, č. 39 (1890 - 1914, postavil dům, ze kterého později vznikla sokolovna v dolní části obce), Josef Češek (1892-1914), Jan Evják, č. 51 (1895 – 1917, byl dlouho nezvěstný, pravděpodobně zahynul jako československý legionář v bojích s bolševiky v Rusku, v legii v Rusku byl od 10. 7. 1917 jako vojín 8. pluku), Jiří Kovář (1895 1915), Jan Křupala (1888 - 1918), Jiří Kubík, č. 14 (1890 - 915), Pavel Juřica (1885 - 1915), Jan Seid,l č. 69 (1875 - 1916 ), Josef Trlica, č. 32 (1880 - 1918), Pavel Bělíček (1872 - 1918). Dále byli ve válce zraněni a stali se válečnými invalidy Jan Řezníček, č. 73, Jan Juřica, č. 61 (4. 7. 1889 -?), Pavel Kovář, č. 81. Z války se po prožitých válečných útrapách a zraněních šťastně vrátili Karel Karlík, č. 67 (22. 2. 1895 - 18. 4. 1970), Pavel Zrník, č. 10 (14. 2. 1889 - 19. 3. 1953). Kromě nich byli povoláni do války a šťastně se vrátili bez vážnější zdravotní újmy Tomáš Cedidla, č. 5 (28. 4. 1886 - 26. 8. 1942, byl od 24. 2. 1917 v československých legiích v Rusku jako vojín 6. pluku, demobilizován 2. 9. 1919), Pavel Bělíček, č. 46 (7. 1. 1887 - 6. 2. 1962, s československými legiemi v Rusku obeplul přes Vladivostok a panamský průplav celý svět, v legii byl od 27. 8. 1917 jako vojín 3. lehkého dělostřeleckého pluku, později byl zařazen jako nápředník 9. lehkého dělostřeleckého pluku, demobilizován 10. 11. 1920), Pavel Mucha (19. 2. 1879 - ? – byl legionářem v Itálii, pocházel z Leskovce č. 79, byl zajat 19. 6. 1917, od 19. 4.1918 se stal legionářem jako vojín 9. roty 33. pluku, demobilizován byl 22. 4. 1920), Karel Cedidla, č. 24 (8. 2. 1885 - 1. 1. 1961, legionářem v Itálii), Martin Stodůlka, č. 13 (?) (12. 3. 1894 - ? - legionářem v Itálii, 19. 8. 1917 byl zajat, v legii působil od 14. 5. 1918 jako desátník 32. pluku), Pavel Řezníček, č. 86 (29. 6. 1890 -13. 6. 1969, zajat 28. 1. 1918, v italské legii od 27. 4. (17. 5.?) 1918, vojín 3. roty 33. pluku), Josef Seidl, č. 69 (10. 2. 1878 - ? – legionářem v Rusku od 8. 8. 1918, vojín strážní roty), Josef Zrník, č. 45 ( 21. 5. 1879 - ? - legionářem v Itálii, zajat 4. 9. 1917, do legie vstoupil 29. 4. 1918 jako vojín 32. pluku), Pavel Šmatla (29. 6. 1894 - ?, byl legionářem v Itálii, zajat 23. 6. 1917, v legii byl od 18. 1 .1918 , četař 3. roty 39. pluku), Antonín Bělíček, č. 36 (4. 2. 1886 – 26. 4. 1949, syn dlouholetého starosty obce), Josef Staněk, č. 41 (27. 9. 1887 - 28. 3. 1980, v zajetí v Rusku – starosta obce v letech 1938 -1946), Josef Polanský, č. 53 – zajat v Itálii, legionářem ve francouzské legii od 2. 7. 1919 jako vojín 24. pluku), Josef Evják, č. 13 (20. 1. 1893 – 11 .11. 1972, byl legionářem v Itálii od 12 .2. (24. 4.?) 1917, zajat 19 .8 .1917 (?), vojín 11. roty 32. pluku, demobilizován 19. 7. 1920), Josef Řezníček, č. 57 (1. 11. 1883 - 31.5. 1964 – byl v italské legii), Jan Holbík, č. 25 (4. 7. 1879 - 18. 1. 1946), Jan Laža, č. 71 (11. 7. 1880 - 25. 1. 1936), Tomáš Pilíšek, č. 49 (24. 12. 1880 -? ??, vojín 24. pluku čs. legie ve Francii). Celkem muselo tedy narukovat ze Seninky minimálně 39 mladých mužů, z nichž se již 18 nikdy nevrátilo. Když si uvědomíme, že Seninka měla na počátku války kolem 420 obyvatel, znamenalo to značný úbytek pracovních sil. Odchod takového počtu mladých mužů do války se rychle

Mladí Seninčané se nechali vyfotografovat před odchodem do „velké války“ v roce 1914. Zleva stojí: Antonín Bělíček, č. 35, Josef Staněk, č. 41, ?, Josef Evják, ?, ?, Pavel Zrník, č. 10, sedící: Jan Cedidla, č. 4, Pavel Polášek, č. 54 (padl), ?, Tomáš Cedidla, č. 5 .

28

29


projevil i v životě malé zemědělské obce Seninky. Odešli většinou hospodáři, zdraví a silní mladí muži. Obdělávání polí a starost o dobytek musely zvládnout ženy s dětmi a starými lidmi. Toto se projevovalo velmi negativně ve všech oblastech života Seninky. Zemědělská výroba výrazně poklesla a k tomu byly zavedeny povinné dodávky zemědělských výrobků a v druhé polovině války i násilné rekvizice obilí a jiných produktů. Pro potřeby armády byli odváděni i koně, a tak pole musela být obdělávána jen s pomocí kravských potahů. Od roku 1915 bylo zavedeno přídělové hospodářství na lístky. Zásobování bylo tak špatné, že zejména v posledních dvou letech se ani na lístky mnohdy nedalo takřka nic koupit. Zato naopak čile kvetl černý trh za neuvěřitelně vysoké ceny. Tímto samozřejmě trpělo zejména chudé obyvatelstvo. V Senince se válečná zásobovací situace projevovala především nedostatkem obuvi a šatstva, dále soli a cukru. Zásobovací potíže civilního obyvatelstva ve městech, ale hlavně potřeby armády se rakousko-uherský stát snažil doplnit nařízenými rekvizicemi obilí, dobytka i jiných produktů obyvatelstva. Byl to vlastně jakýsi nucený výkup prováděný za asistence četnictva a často i vojáků, kteří prováděli i prohlídky usedlostí, kde předpokládali, že by lidé mohli obilí či jiné produkty ukrývat. Rekvírované zboží bylo uhrazeno nějakou částkou, ale co s penězi, za které se nedalo téměř nic sehnat ? A tak byli lidé ožebračováni téměř o poslední majetek. V průběhu války byli lidé vyzývání k upisování tzv. válečných půjček. Obce i instituce to musely brát jako povinnost. Našli se i jednotliví občané, kteří upisovali státu své peníze. Chtěli tím ukázat svou loajalitu k mocnářství, ale našli se i takoví, kteří počítali s tím, že to podpoří třeba jejich žádost o „vyreklamování“ syna z vojenských povinností. Do jaké míry se toto „vyreklamování“ týkalo i obyvatel Seninky, není známo. O ledačems svědčí i skutečnost, že do války musel i syn starosty Josefa Staňka, č. 41, přestože pocházel z jednoho z nejbohatších zemědělských rodů v obci. V průběhu války v roce 1915 byl odveden do války i správce seninské školy Josef Nunvář. Jako politicky nespolehlivý se však již v roce 1917 vrátil . Místo něj po tuto dobu vedl správu školy učitel ze sousední Polanky Václav Blabolil. Po válce v roce 1934 vznikl i v Senince pomník občanům, kteří zahynuli na následky válečných útrap „velké války“. Pomník byl umístěn vedle budovy nově zrekonstruované základní školy a nově postavené silnice, která vedla kolem pomníku. Zároveň zde byla vysazena i smuteční vrba. Po roce 1945 byla na pomník vyryta i jména obětí II. světové války z řad obyvatel Seninky. Pomník byl přemístěn po zániku školy v roce 1976 před kulturní dům, kde byla později v roce 1982 zřízena hospoda. Smuteční vrba u původního místa pomníku u školy byla odstraněna v roce 1998 při rekonstrukci školy na bytovku.

Jan Holbík č. 25

30


HISTORIE OBCE OD ROKU 1918 DO ROKU 1938 „Dne 29. října 1918 došla do Seninky zpráva, že se Rakousko vzdalo a prosí o mír. Ještě radostnější zvěstí bylo, že zástupci českého národa převzali dne 28. října 1918 vládu do svých rukou, že stali jsme se svobodným národem ve svobodném státě! Vlna radosti a bezmezného nadšení rozlila se po zemích českých i slovenských. Po třistaleté porobě byli jsme konečně samostatní. Radovali se všichni upřímní Češi a Slováci, zkormoucena byla jen srdce našich nepřátel Němců a židů, zarmouceni byli i mnozí Čechové, kteří zvykli si již na rakouský chomout a jimž dařilo se dobře ve stínu opelichaných perutí černého dvouhlavého orla. Nemohli hledět do jasné oslňující záře vzcházejícího slunce Svobody! Padlé monarchie litovali zejména také majitelé válečných půjček, neboť věřili v oslnivé vítězství německých zbraní. I obec Seninka byla mezi postiženými, neboť upsala na IV. rakouskou válečnou půjčku 2000 K. Půjčka tato byla po převratu přepsána na státní půjčku československou s doplatkem 75 % jmenovité hodnoty dluhopisu, to je 1500 Kč,“ napsal do Pamětní knihy obce Seninka učitel Josef Dobiáš. OBECNÍ ZASTUPITELSTVA V SENINCE V DOBĚ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (1918 - 1938) Ve dnech 15. – 16. června 1919 se konaly i v Senince první komunální volby do obecního zastupitelstva v nové Československé republice podle nového volebního zákona. Seninští občané volili téměř vesměs kandidáty České strany agrární, jež se v roce 1919 přejmenovala na Republikánskou stranu československého venkova. Od roku 1922 užívala tato strana název Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu a po celou dobu první republiky od roku 1918 do roku 1938 ji volila drtivá většina voličů v Senince. Do nového obecního zastupitelstva byli zvoleni v těchto volbách v roce 1919: Josef Staněk, č. 41, Pavel Cedidla, č. 28, Jan Laža, č. 71, Josef Nunvář – učitel, Josef Staněk ml., č. 41, Karel Cedidla, č. 24, Pavel Kovář, č. 8, Pavel Řezníček, č. 11, Pavel Juřica, č. 12, Pavel Zrník, č. 77, Jan Cedidla, č. 4, a Jan Řezníček, č. 73. Starostou byl zvolen opět Josef Staněk, č. 41, náměstkem Pavel Cedidla, č. 28, radními Pavel Kovář, č. 8, a Pavel Juřica, č.12. Zákon o prvním sčítání lidu v nově vytvořené Československé republice byl přijat dne 8. 4. 1920 a určil provést sčítání lidu do jednoho roku. Datum sčítání bylo tedy stanoveno na 15. únor 1921. Údaje byly zjišťovány podle žup, soudních a politických okresů a podle obcí. Místo obcovací řeči, která byla zjišťována při sčítání za Rakouska, byla zjišťována národnost. Ke dni sčítání bylo na Moravě 2 662 884 obyvatel. Bylo to o 0,6 % méně než při posledním sčítání v roce 1910 (za Rakouska). V Senince bylo při tomto sčítání sečteno 413 obyvatel a 77 číslovaných domů, z toho bylo 188 mužů a 225 žen. Dlouholetý starosta obce Seninky Josef Staněk, č. 41, trpěl delší dobu rakovinou žaludku. Této nemoci podlehl dne 28. ledna 1925. Pohřeb zesnulého se konal dne 30. ledna 1925 za velké účasti obyvatel Seninky a lidí ze širokého okolí. Nad jeho hrobem promluvil ředitel hospodářské školy ve Vsetíně Kříž a za starostenský sbor okresu vsackého starosta Olšák z Jablůnky. Řečníci ocenili zásluhy zesnulého o blaho obce za jeho více než dvacetiletého úřadování jako starosty obce, stejně jako funkcionáře v různých spolcích. Starostou obce byl zvolen v roce 1906, předtím byl tři období radním. Dlouhou dobu byl předsedou 31

HISTORIE OBCE OD ROKU 1918 DO ROKU 1938


místní školní rady. Po roce 1918 se stal předsedou ředitelství Hospodářského družstva na Vsetíně. Byl též členem ředitelství Obchodní a úvěrní banky na Vsetíně. Roku 1922 byl vylosován jako porotce krajského soudu v Novém Jičíně. Roku 1923 se zúčastnil založení hasičského sboru. Obětavým byl zejména v záležitostech církevního sboru. Zemřel ve věku 63 let (narodil se v roce 1862). Úřad starosty převzal po smrti Josefa Staňka, č. 41, náměstek Pavel Cedidla, č. 28, obchodník. Na uprázdněné místo v obecním zastupitelstvu nastoupil náhradník Pavel Cedidla, č. 40. Volba nového starosty se konala dne 1. března 1925. Starostou byl zvolen dosavadní náměstek starosty Pavel Cedidla, obchodník, č. 28 (13. 12. 1889 – 20. 3. 1964). Kromě úřadu náměstka byl dále funkciJosef Staněk, č. 41, starosta obce v letech 1906 –1925 onářem hasičského sboru a od roku 1921 místopředsedou místní školské rady. Náměstkem starosty byl zvolen syn bývalého starosty Josef Staněk ml., č. 41, doposud působící jako předseda místní republikánské organizace, starosta Sokola a náčelník hasičského sboru ( radními zůstali Antonín Bělíček, č. 36, a Jan Cedidla, č. 4). V budově školy se konaly dne 15. listopadu 1925 volby do poslanecké sněmovny a senátu. Předvolební rozruch v Senince nebyl téměř žádný. Bylo patrné, že skoro celá obec setrvá při Republikánské straně československého venkova, až na některé nepatrné výjimky.

malorolnického lidu, volby se nekonaly. Kandidátní listina byla sestavena ve složení: Bělíček Antonín (rolník, č. 36), Bělíček Josef (rolník, č. 3), Zrník Pavel (zedník, č. 10), Cedidla Pavel (obchodník, č. 28), Juřica Jan (rolník, č. 61), Cedidla Jan (rolník, č. 4), Juřica Pavel ( rolník, č. 12), Řezníček Jan (domkař, č. 73), Řezníček Jan (rolník, č. 31), Laža Jan (rolník, č. 71), Staněk Josef (rolník, č. 41), Seidl Josef (dělník, č. 69). Náhradníci: Pilíšek Josef (dělník, č. 52), Řezníček Pavel (domkař, č. 11), Evják Karel (domkař, č. 21), Juřica Josef (rolník, č. 20), Juřica Josef (hostinský, č. 37), Řezníček Josef (rolník, č .57). Samotná volba starosty obce, náměstka a radních se konala dne 3. listopadu 1927. Při volbě starosty byl přítomen i dr. Emil Kadlec, rada volební správy, jako Jan Cedidla, č. 4, starosta obce v lezástupce dohlédacího úřadu. Volbu provedli za řízení tech 1927 - 1938 nejstaršího člena Pavla Řezníčka, č. 11, členové obecního zastupitelstva tajným hlasováním. Starostou byl zvolen Jan Cedidla, rolník, č. 4, náměstkem Antonín Bělíček, č. 36, radními Pavel Cedidla, č. 28, a Josef Staněk, č. 41. Po dalších komunálních volbách v roce 1932 byli členy obecního zastupitelstva zvoleni: Jan Cedidla (rolník, č. 4, starosta), Antonín Bělíček (č. 36, radní), Jan Řezníček (č. 73, radní) Pavel Cedidla (č. 28, radní), Karel Bělíček (č. 2, člen) , Jan Řezníček (č. 31), Pavel Zrník (č. 10), Josef Bělíček (č. 3), Jan Juřica (č. 61), Josef Juřica (č. 20), Josef Sajdl (č. 69), Josef Řezníček (rolník, č. 57), Josef Staněk (rolník, č. 41, tajemník), František Hladký (správce školy, obecní pokladník). Další komunální volby se měly konaly v Senince dne 12. června 1938. „Naše obec bývala dříve vždy politicky jednotná, avšak v poslední době nezůstala ušetřena vnikání jiných politických stran a směrů. Tím se počal rušiti dřívější dobrý sousedský poměr místních občanů, nastalo podezírání, pomluvy a jiné nepěkné jevy, které neměly místa v této těžké době hrozícího nebezpečí. Přesto se podařilo řídícímu Františkovi Hladkému, že zástupci kandidujících stran se dohodli na přidělení mandátů, takže se volby nekonaly,“ napsal Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky. Republikánská strana zemědělského malorolnického lidu (agrárníci) získala 6 mandátů a byli zvoleni: Jan Cedidla, č. 4, Josef Staněk, č. 41, Pavel Cedidla, č. 28, Antonín Bělíček, č. 36, Josef Cedidla, č. 40, Jan Řezníček, č. 31. Strana odborové jednoty republ. zaměstnanců získala 4 mandáty a v obecním zastupitelstvu ji zastupovali: Jan Řezníček, č. 73, Jiří Kovář, č. 18, Josef Pilíšek, č. 49, Josef Blažek, č. 87. Strana sociálně demokratická získala 2 mandáty a zastupovali ji: Jan Vaculík, č. 44, Jan Zigmund, č. 6. Starostou byl zvolen rolník Josef Staněk, č. 41, syn starosty Josef Staněk ml., č. 41, starosta 1938 - 46 obce z let 1906 -1925.

Do poslanecké sněmovny bylo 206 oprávněných voličů, a to 98 mužů a 108 žen. Skutečně se účastnilo voleb 89 mužů a 105 žen, z čehož připadalo na kandidátní listinu: Č. 5 Československá sociálně demokratická strana dělnická ....................................3 hlasy Č. 8 Československá živnostenská, obchodní strana středostavovská ......................5 hlasů Č. 15 Komunistická strana Československa ....................................................................3 hlasy Č. 2 Československá strana socialistická ......................................................................6 hlasů Č. 22 Republikánská strana československého venkova............................................177 hlasů Celkem ..............................................................................................194 hlasů Do senátu bylo celkem oprávněných voličů 183, a to 85 mužů, žen 98, skutečně volících 77 mužů a 94 ženy, z čehož připadlo na kandidátní listinu: Č. 5 Československá sociálně demokratická strana dělnická ....................................3 hlasy Č. 8 Československá živnostenská , obchodní strana středostavovská ......................5 hlasů Č. 15 Komunistická strana Československa ......................................................................1 hlas Č. 21 Československá strana socialistická ......................................................................5 hlasů Č. 22 Republikánská strana československého venkova .......................................... 157 hlasů Celkem .............................................................................................. 171 hlasů Členy volební komise byli: Pavel Cedidla, č. 28 (předseda), Jan Cedidla, č. 4 (místopředseda), Karel Bělíček, Tomáš Gerža, č. 70, Antonín Juřica (zapisovatel), Josef Staněk (zástupce dohledávacího úřadu). Dne 16. října 1927 se měly konat další volby členů obecního zastupitelstva. Protože byla předložena pouze jedna platná kandidátní listina, a to Republikánské strany zemědělského 32

33

HISTORIE OBCE OD ROKU 1918 DO ROKU 1938


ELEKTRIFIKACE VALAŠSKA A SENINKY Elektřina je dnes nezbytnou součástí běžného života moderního člověka. Bez elektřiny si neumíme život dnes prakticky představit. První elektrárna na Vsetíně byla dána do provozu před více než sto lety, v roce 1896. Jednalo se o vodní elektrárnu, která dodávala elektřinu zpočátku pouze pro světlo a teprve později pro pohon různých strojů. Elektřinu jako nejnovější vymoženost mělo také několik mlýnů, které si ji vyráběly vlastním dynamem, a některé poskytovaly dobrodiní elektrického proudu i svým sousedům. Například v Janové u Vsetína vzniklo „elektrizační družstvo“, které si postavilo malou elektrárničku na pohon u řeky Bečvy. Postupně zájem o odběr elektřiny mezi obyvateli Valašska narůstal, a tak si postupně pořizovaly tyto městské a soukromé elektrárny pohon parní, naftový a ve Vsetíně také dřevoplynový motor s generátory. V polovině dvacátých let se svítilo elektřinou stále jen na Vsetíně, ve Valašském Meziříčí a v Rožnově. V roce 1926 bylo postaveno přespolní vedení 22 000 kV z Přerova do Rožnova. Elektrárna Bečva v Rožnově se ihned na toto přespolní vedení připojila a dodávku elektřiny v Rožnově převzaly Středomoravské elektrárny. Město Vsetín si dlouho zachovávalo nezávislost, až konečně v roce 1940 se připojilo také na přespolní vedení 22 000 kV. Již v roce 1919 se usneslo Národní shromáždění na elektrizaci státu. Celé Československo bylo rozděleno na elektrizační oblasti. V každé této oblasti byla ustanovena za účasti státu, země a obce samostatná akciová společnost. Tato měla za úkol provést soustavnou elektrizaci dané oblasti. Valašsko z větší části bylo přiděleno do oblasti Středomoravských elektráren v Přerově, jižní část Valašska byla zahrnuta do oblasti Západomoravských elektráren v Brně. Postupně se připojovaly obce i průmysl na přespolní vedení, které vybudovaly elektrárny svým nákladem. Přesto i nadále zůstala elektrizace Valašska problémem hlavně finančním, protože osídlení kraje bylo značně roztroušené. Na připojení jednoho odběratele musel být vynaložen náklad až čtyřnásobný při srovnání s elektrizací souvisle zastavěných obcí. Velký pokrok v elektrizaci obcí byl proveden v letech 1937 - 1938, kdy se SME rozhodly provádět elektrizaci na své náklady. Přesto, že ještě trvala hospodářská krize a později začínala válečná konjunktura, byly elektrizovány nákladem SME obce Bystřička, Halenkov, Hovězí, Kateřinice, Leskovec, Lhota, Lužná, Mikulůvka, Polanka, Ratiboř, Růžďka, Seninka, Zděchov, Bynina, Hrachovec, Juřinka, Lázy, Lhota u Choryně, Mštěnovice, Oznice, Příluky, Střítěž, Veselá, Vysoká, Březová, Dešná, Hrobice, Charastěšov, Lhotsko, Neobuz, Pozděchov, Prlov, Raková, Veliková, Všemina. V roce 1937 nabídla Středomoravská elektrárna z Přerova obci Senince, že přihlásí-li se určitý počet zájemců, bude možné podle nových pracovních směrnic obec elektrizovat. Výhodnost nabídky spočívala v tom, že by obec tato elektrifikace nestála žádné větší náklady. Předpokladem bylo, že každý zájemce si zaplatí svůj náklad na instalaci elektřiny, paušální částku na přípojku a podle počtu přimontovaných žárovek bude platit předem stanovený měsíční příspěvek. Obec by jen zaplatila veřejné osvětlení a nějaké menší režie s elektrizováním spojené. Přes všechny pochybnosti se našel v Senince dostatečný počet zájemců o odběr elektřiny. Na tom měl velkou zásluhu především správce školy František Hladký, který se svým osobním vlivem a nabádáním občanů přičinil velice k uskutečnění dobré věci. „A tak bylo docíleno uskutečnění dávného, a jak se zdálo, vždy nedosažitelného snu – že obec byla během roku 1937 elektrizována a zároveň bylo provedeno veřejné osvětlení návsi,“ napsal Josef Cedidla do Pamětní knihy obce Seninka. 34

ŽIVOT V SENINCE ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY Pohnuté události druhé poloviny roku 1938 v Československu prožívali s napětím i obyvatelé Seninky. Pod tlakem hrozícího a vzrůstajícího nebezpečí ze strany Němců bylo i na seninské škole zavedeno vyučování branné výchovy. Jejím posláním bylo seznámit civilní obyvatelstvo s účinky nejnovějších bojových zbraní a zejména se způsobem ochrany před účinky plynových bomb apod. Branné výchovy v Senince se ujal aktivně řídící učitel František Hladký. Po stupňování požadavků sudetských Němců vůči Československé republice byla již dne 21. května 1938 vyhlášena částečná mobilizace Československé armády. Ze Seninky byli mobilizováni tito mladí muži: Pavel Hovořák, č. 38, Josef Štach, č. 48, Jan Cedidla, č. 59, Jan Mucha, č. 27. Když vyhlásil prezident republiky 23. září 1938 všeobecnou mobilizaci na obranu republiky proti Hitlerovi, nastoupili i další seninští mladí muži k obraně vlasti. Podle dochovaných pramenů to byli tito Seninčané: Alois Bělíček, č. 52, Jan Bělíček, č. 34, Jan Bělíček, č. ?, Karel Bělíček, č. ?, Pavel Bělíček, č. 34, Pavel Bělíček, č. 29, Josef Blažek, č. 87, Pavel Bravenec, č. ?, Jan Cedidla, č. 59, Josef Daňa, č. 9, František Hladký, Pavel Hovořák, č. 38, Karel Juřica, č. 44, Josef Juřica, č. 20, Pavel Juřica, č. 20, Antonín Juřica, č. 20, Antonín Kovář, č. 8, Jiří Kovář, č. 91, Josef Kovář, č. 68, Jaroslav Polášek, č. 54, Josef Polanský, č. 53, Vladimír Polách, učitel, Pavel Polášek, č. 1, Jan Řezníček, č. ?, Alois Staněk, č. 84, Jan Staněk, č. 43, František Šťastný, č. 30, Jan Šťastný, č. 55, Josef Šťastný, č. ?, Josef Štach, č. 48, Josef Šulák, č. ?, Jan Zeťák, č. 14, Jan Trlica, č. 32. Shodou okolností byli v aktivní vojenské službě: Josef Bělíček, č. 33, Josef Hanulík, č. 57, Josef Martinko, č. ?, Jan Mucha, č. ?, Pavel Kovář, č. ?, Antonín Řezníček, č. 31, Karel Řezníček, č. 31, Josef Šmatla, č. ?. Krátce po mobilizaci dne 1. října 1938 (na pamětní desce, která byla odhalena v budově školy v roce 1945, je však uvedeno datum 30. září) si pohnuté události vyžádaly první oběť na životě z řad obyvatel Seninky. Při plnění vojenských povinností na maďarsko – slovenské hranici v obci Krajné zahynul František Hladký, bývalý řídící učitel seninské školy. „Zpráva o jeho náhlém odchodu těžce dolehla na každého našeho občana, neboť zesnulý svým vyhraněným charakterem, velkým sociálním cítěním, přímým jednáním s každým získal si vážnosti všech, kdo jej poznali. V naší obci působil od roku 1929, kdy se hned uplatnil při přestavbě školy, jakož pak i velmi účinně při ostatních pracích. Byl činným i v místních spolcích, hlavně v Sokole, zavrhoval však plané spolkaření a podobné zjevy. Dobré podněty a užitečnou práci však vždy rád podporoval. Byl vzorným občanem i učitelem. Své žáky vychovával v duchu našich velikých představitelů státních Masaryka a Beneše,“ napsal Josef Cedidla do Pamětní knihy obce Seninka. Hanebná dohoda čtyř mocností v Mnichově a následné zabrání Sudet načas odsunula válečné nebezpečí. Většina obyvatel Seninky projevovala uspokojení, že k válce nedošlo. Přesto rozhodnutí mnichovské konference působilo i na obyvatele Seninky drtivě. „Je samozřejmé, že všichni občané v prvé řadě zlořečili západním spojencům, a to hlavně Francii, našemu to hlavnímu spojenci, avšak z neinformovanosti dávala se vina různým vedoucím osobám i v naší republice, čehož nebyla ušetřena ani osoba presidenta republiky,“ píše Josef Cedidla. 35

ŽIVOT V SENINCE ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY


Po abdikaci prezidenta Beneše počátkem října byl zvolen koncem listopadu 1938 novým prezidentem dr. Emil Hácha. „Volba nového presidenta byla přijata občany bez valného zájmu. Jeho osoba i dřívější činnost nebyla vůbec nikomu známa, a proto s obecnou lhostejností přijalo občanstvo toto na vědomí. Zrušení všech dosavadních politických stran přijala většina občanů se zadostiučením, neboť všichni byli syti politických štvanic a osočování. Stranu národní jednoty, kde přistoupili všichni bývalí příslušníci republikánské strany, vedl občan Josef Staněk, rolník, č .41.“ „Z obsazeného pohraničí uprchnul a přihlásil se do obce bývalý příslušník Jan Kovář i s manželkou, povoláním kovářský dělník, zaměstnanec ve vagónce Studénce. Byl ubytován u rolníka Antonína Bělíčka, č. 35,“ pokračuje Josef Cedidla v líčení událostí konce roku 1938 v Pamětní knize Seninky a dále uvádí: „I v naší obci byli občané, kteří dovedli celkem správně odhadnout současnou politickou situaci. Již na začátku roku převládalo mínění, že druhá republika je jen přechodným útvarem, že Hitler půjde dál a že nezůstane jen na naší oběti za mír přinesené. Nikdo celkem nevěřil slibům a záruce nových státních hranic ožebračeného státu, zvláště když mnozí mohli číst v denním tisku zprávu z Anglie, kde se jednalo o poskytnutí půjčky našemu státu – výrok kteréhosi lorda: „Nekrmte kuře pro lišku.“ Prožily se těžké rány a čekaly se ještě horší. Proklamaci samostatnosti slovenského státu dne 14. března 1939 přijali občané s nejhorším opovržením vůči Slovákům. Tušilo se, že přichází zase nové tragické období, avšak zprávy, které občané z rána dne 15. března 1939 zaslechli z rozhlasu, jež hlásily obsazování zbylého českého území německým vojskem, zdrtily každého. V tu chvíli si většina obyvatel uvědomila, že je konec jakékoli svobody a že jsme všichni vystaveni na milost a nemilost našemu úhlavnímu nepříteli,“ pokračuje v líčení událostí začátku okupace v roce 1939 Josef Cedidla. První jednotky německé armády dorazily směrem od Valašského Meziříčí asi ve čtyři hodiny odpoledne do Valašské Polanky. Seninka, nacházející se stranou hlavní silnice, byla ušetřena této potupné podívané. Přesto se však někteří občané Seninky šli ze zvědavosti na „nové ochránce českého národa“ do Valašské Polanky podívat. Okupanti rozdělovali z vojenských kuchyní vojenský guláš civilistům a toto ihned fotografovali, aby měli dokumenty, jaká bída panovala v Československu. Během jediného dne byl okleštěný zbytek Československé republiky úplně Němci obsazen. Hned v následujících dnech se objevily první dvojjazyčné plakáty s hákovými kříži, vyzývající obyvatelstvo ke klidu a pořádku. Dne 28. března 1939 nařídily protektorátní úřady jízdu na silnicích vpravo. Záhy se objevily i v Senince další rudé plakáty s černým hákovým křížem, které vyzývaly obyvatele pod trestem smrti odevzdat veškeré zbraně. Hodně lidí, kteří měli zbraň bez úředního povolení, ji zakopalo nebo jinak ukrylo do tajných úkrytů. Členům seninského loveckého spolku bylo postupně nařízeno odevzdat lovecké pušky. Týkalo se to zejména těchto členů: Pavel Cedidla, č. 40, Antonín Bělíček, č. 36, Jan Juřica, č. 56, Tomáš Cedidla, č. 5, Pavel Cedidla, č. 28 a Jan Cedidla, č. 4. Členové loveckého spolku, kteří prodělali nové kurzy školení, si mohli zbraně ponechat. Jednalo se o tyto členy: Josef Staněk, č. 41, Pavel Hovořák, č. 38, Karel Bělíček, č. 2, a Jan Juřica, č. 61. Našli se i takoví, co odevzdali i staré opotřebované pušky a dobré zbraně si ukryli. První vlajky s hákovým křížem se objevily v Senince na budově školy v den Hitlerových padesátých narozenin dne 20. dubna 1939. Krátce nato dne 23. dubna 1939 se konala náborová akce všech občanů do Národního souručenství, které bylo dne 6. dubna 1939 prohlášeno za jedinou povolenou politickou stranu v protektorátu Čechy a Morava. Nábor se

uskutečnil v budově školy a přihlášky podepsali téměř všichni obyvatelé Seninky. Vedoucím byl ustanoven Josef Staněk, rolník, č. 41, starosta obce. Členy Národního souručenství se stalo formálně asi 97 % obyvatel protektorátu. Krátce po zřízení protektorátu zavedli Němci nové silniční orientační tabule se zkomolenými názvy obcí. Některé obce dostaly do té doby neslýchaná jména. Tak například Jasénku, která nikdy neměla německé jméno, překřtili na Eschenbach, Hrozenkov na Traubendorf, Ústí na Austen, Kateřinice na Katharinendorf, Pržno na Preschno apod. I na dolním konci Seninky byla umístěna nová černožlutá tabule s dvojjazyčným označením obce, avšak jméno obce Seninka zůstalo v původním znění. Asi ani nestálo okupantům za to je nějak poněmčit. Zahájení války mezi Polskem a Německem dne 1. září 1939 přijali obyvatelé Seninky jako určité zadostiučení. Mnozí si velmi dobře pamatovali postoj Polska v době mnichovské krize na podzim předcházejícího roku. Všeobecně se usuzovalo, že Polsko vojensky dlouho nevydrží. Současně se však mohli obyvatelé na vlastní oči přesvědčit, jak bylo Německo na válku připraveno. Po zahájení vojenských operací proti Polsku mohli lidé sledovat přesuny vojska přes Vsetín směrem na Velké Karlovice a na Půchov. Ke konci roku 1939 se již začal projevovat všeobecný nedostatek veškerého zboží i potravin. V obchodech očividně mizelo všechno, co mělo jen nějakou hodnotu. Na tomto se podíleli i němečtí vojáci, kteří mohli díky velmi výhodnému kursu marky vůči protektorátní koruně velmi levně skupovat veškeré cenné zboží. Němci stanovili kurs marky vůči koruně 1:10, tj. jedna německá marka platila tolik co 10 Kč, a tak mohl německý voják po okupaci Československa nakoupit za jednu marku například celou náruč rohlíků, to je 50 kusů. Domácí obyvatelstvo po zkušenostech z první světové války začalo rovněž podle možností skupovat do zásoby nejnutnější životní potřeby. Již 1. října 1939 byly zavedeny potravinové lístky a současně lístky na mýdlo. Krátce nato byly dne 1. listopadu 1939 zavedeny lístky na uhlí a 15. prosince 1939 byly zavedeny šatenky. Dnem 1. ledna 1940 byla nařízena i obyvatelům Seninky povinná dodávka mléka. Všechno mléko, kromě samozásobitelské dávky, která činila 3/4 litru na osobu, se muselo odevzdat do sběrny. Tuto sběrnu v Senince převzal Pavel Bělíček, rolník z čísla 45. Ten dovážel mléko na nádraží do Valašské Polanky vlastním kravským potahem. Z Valašské Polanky se mléko vozilo vlakem do Vsetína, odkud se překládalo na další vlak do Velkých Karlovic, kde byla mlékárna. Později, když nastaly v dodávce mléka různé závady, byla nařízena doprava mléka na zastávku do Ústí. Tato povinnost byla uložena na majitele koňských potahů v obci, kteří se každodenně nebo i po týdnech střídali. Ke konci války převzal odvoz mléka povozník z Leskovce. Dalším válečným opatřením bylo nařízení o hospodaření s obuví. Lidé pokračovali v pořizování nejnutnějších zásob, neboť již tehdy se začalo počítat s dlouhou válkou. S velkou nevolí byla přijata v roce 1940 nová vyhláška o povinné dodávce vajec. Z každé slepice byla stanovena povinnost dodávky 60 kusů vajec. Při soupisu drůbeže se lidé snažili i přes hrozící vysoké pokuty zatajovat skutečné počty slepic. Sběrna vajec byla zřízena v obchodě u Pavla Cedidly, č. 28. V květnu 1940 zahájil Hitler velkou ofenzívu proti Francii a Anglii. Toto vojenské tažení skončilo úplnou porážkou Francie. Pro obyvatele Seninky to bylo hořké zklamání. V malomyslnosti posiloval obyvatele protektorátu jen tajný odposlech rozhlasových zpráv z Anglie. V této době došlo i na odstraňování veškerých soch a pomníků připomínajících Československou republiku, včetně soch prezidenta T. G. Masaryka. V Senince musely být odstra-

36

37



něny z pomníku padlých u školy nápisy připomínající členství padlých Seninčanů v československých legiích. Z obecních knihoven musely být odstraněny veškeré knihy, které byly podle okupantů svým obsahem závadné. Byly to především spisy T.G. Masaryka, E. Beneše i jiných československých státníků, dále díla některých českých spisovatelů a všechny knihy od anglických a ruských autorů. Někteří občané Seninky se snažili zachránit alespoň nejcennější svazky a díla z místní knihovny. Pořídily se nové seznamy a část místní obecní knihovny se přestěhovala do úkrytu do sušíren Jaroslava Poláška, č. 54, a Pavla Bělíčka, č. 29. Některé svazky přečkaly válku i poškozené u několika jednotlivců. V prvních měsících roku 1941 napadly velké spousty sněhu, čímž byla silně ochromena silniční doprava. Seninka byla prakticky odříznuta od okolního světa. Dopravní potíže lidé přijímali s radostnou škodolibostí, protože Němcům přáli vše nejhorší. Lidé si říkali mezi sebou tajně, že i příroda sama začala bojovat proti okupantům svými prostředky. Němci ovšem nařídili všeobecnou pracovní povinnost při odklizování sněhu, což postihlo i občany Seninky. Seninští dělníci, kteří pracovali vesměs ve vsetínské zbrojovce, byli dopravováni denně autobusem tam i zpět. Proto se musela i silnice do Seninky každodenně udržovat ve sjízdném stavu. Pro velký nedostatek uhlí a jiného paliva byly na školách zavedeny tzv. uhelné prázdniny. V únoru 1941 došlo v mnoha obcích k pokusům o založení spolků pro spolupráci s Němci. V Senince k vytvoření této organizace nedošlo, protože starosta Josef Staněk se tuto záležitost snažil odsunovat, jak se jen dalo. Ještě v zimních měsících roku 1941 Němci zavedli kontroly plnění dodávkových povinností. Přestože obyvatelé Seninky vytrpěli nemálo strachu, záhy se však ukázalo, že tyto kontroly nebyly tak přísné a zlé, jak se původně očekávalo. Dnem 1. dubna 1941 byli pensionováni všichni legionáři, které Němci nemohli potřebovat ve svých službách. Ze Seninky byl takto postižen Josef Evják, č. 13, který byl poštovním zaměstnancem v Bratislavě. Protože měl v Senince vlastní domek, mohl se v obci živit různými výpomocnými pracemi. Počátkem května 1941 zastavili Němci veškerou činnost Sokola a jeho majetek zabavili. Členové Sokola Pavel Bělíček, č. 3, Josef Cedidla, č. 40, Josef Staněk, č. 41, zachránili ze skromného sokolského majetku téměř všechny sokolské písemnosti, technickou knihovnu a některé drobnější náčiní a nářadí. V tělocvičně zůstalo jeviště, které však během války vzalo zasvé. Budova sokolovny velmi utrpěla, protože o opravy se nikdo nestaral a špatnou střechou do budovy začalo zatékat. V září roku 1941 byly zavedeny potravinové lístky na brambory a zároveň stanovena i samozásobitelská dávka pro pěstitele. V Senince v té době ještě nebyla nouze o brambory, protože zpravidla každá domácnost měla nějaký kousek půdy, na kterém je pěstovala. V době vrcholícího tažení německého wehrmachtu na východ proti Sovětskému svazu se velmi zpřísnily i předpisy o zatemňování oken. V zimě bylo mnoho lidí v Senince pokutováno za nedostatečné zatemňování. Největší zásluhu o toto pokutování měl vrchní četnický strážmistr ze stanice ve Valašské Polance. Na podzim roku 1941 byl proveden první všeobecný soupis domácích zvířat. „Případy zatajení byly asi velmi řídké, neboť zemědělci v Senince byli zastrašeni těžkými tresty, které byly za přestupky zemědělcům stanoveny. Vždyť několik řezníků (i ze Vsetína) zaplatilo přestupky proti zásobování smrtí,“ uvádí Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky.

V lednu roku 1942, v době, kdy ruské tažení Němců začalo ztrácet na síle a němečtí vojáci hromadně mrzli v širokých ruských stepích, organizovaly protektorátní úřady sbírky teplého prádla a kožichů pro německé vojáky. V Senince tato sbírka dopadla celkem uboze, neboť nikdo nechtěl přispět něčím hodnotným na záchranu německých vojáků v Rusku. Dne 17. února 1942 byl zatčen gestapem seninský občan Josef Šmatla pro přechovávání zbraně. V průběhu roku 1942 začali okupanti s náhlými přepadovými kontrolami na hospodaření s obilím a dobytkem. Každý zemědělec musel mít všechno obilí zváženo a označeno na sýpce. Veškeré zásoby musely přesně souhlasit s úředními zápisy na obcích. Veškeré zjištěné nesrovnalosti byly velmi přísně trestány, jak ukazuje následující příklad: „Pro neohlášených 50 kg ovsa zjištěných při hlavní kontrole ministerstva zemědělství a lesnictví v únoru roku 1942 zabavilo ministerstvo zemědělství majetek Pavla Bělíčka, č. 45,“ napsal Josef Cedidla. Říšský protektor Konstantin von Neurath (1873 - 1956) se zdál okupantům příliš hodný na český národ v protektorátu Čechy a Morava, takže byl dne 27. září 1941 nahrazen Reinhardem Heydrichem. Ten dal okamžitě zatknout předsedu protektorátní vlády, bývalého generála československé armády Aloise Eliáše, a vyhlásil v protektorátu stanné právo, které trvalo až do poloviny ledna 1942. Poměry se však ještě více zhoršily, když byl dne 27. května 1942 na Heydricha spáchán atentát. Z příkazu Hitlera bylo nařízeno usilovné pátrání po pachatelích a opět bylo vyhlášeno stanné právo. Byly prováděny kontroly a bytové prohlídky, nikdo si nebyl jist před gestapem, které rázně zajišťovalo každou podezřelou osobu, a německé úřady hlásily denně stovky popravených českých vlastenců. Hrůza dolehla na český národ, zvláště když se rozšířila zpráva o úplném vyhlazení obce Lidice u Kladna z povrchu zemského. Seninka byla ušetřena alespoň toho, že nikdo nebyl v souvislosti s atentátem zatčen, avšak i tak každý prožíval kruté chvíle. Všichni obyvatelé Seninky museli podepsat prohlášení, že jim není nic známo o předmětech patřících pachatelům atentátu na Heydricha. Toto prohlášení musely podepsat dokonce i starší školní děti. Na podzim roku 1942 byli povoláni na práci v „říši“ mladí lidé ve věku od 20 do 25 let a později i mladší ročníky. Ze Seninky byli postiženi touto povinností: Pavel Šťastný, č. 55, Jaroslav Řezníček, č. 31, Pavel Bělíček, č. 46, Jan Juřica, č. 56, Josef Bělíček, č. 29, Antonín Juřica, č. 47, Josef Pilíšek, č. 49, Jan Evják, č. 51, a Jan Bělíček, č. 42. Nedostatek různých potřeb pro domácnost nutil obyvatelstvo k používání různých náhražek. Například podnikavý občan Raška z Valašské Polanky zahájil výrobu takzvaného čajínu, který vyráběl z ostružinového listí jako náhražku čaje. Pro některé občany Seninky se výroba čajínu stala zdrojem slušného peněžního příjmu. Sbírali ostružinové listí, které se vyskytovalo hojně zejména v singulárních lesích. Koncem roku 1942 se již začal projevovat katastrofální nedostatek látek a obuvi. Lidé na vesnici si opatřovali tyto věci většinou od městského obyvatelstva výměnou za máslo i mouku apod. Rozšířil se černý obchod hlavně s nezbytnými potřebami. Některé zboží, hlavně tuky (sádlo, máslo) se prodávaly za velmi vysoké částky. Cena másla vystoupila až na 500 - 600 korun za 1 kg. Na začátku roku 1943 protektorátní vláda neustále vybízela české obyvatelstvo k stupňování pracovního úsilí pro konečné vítězství „říše“. Neustále bylo českému národu připomínáno, že když nemusí bojovat na bojišti, ať alespoň plní co nejvíce úkolů na poli pracovním. Lidé však na takové pobídky mnoho nedali, a kde se jen dalo, toto sabotovali.

38

39



V březnu 1943 byla nařízena registrace osob, a to mužů od 18 do 65 a žen od 17 do 45 let za účelem splnění pracovní povinnosti. Každý občan musel mít pracovní knížku. Přespočetné pracovní síly v jednotlivých domácnostech u zemědělců byly přidělovány do zemědělských podniků, kde se naopak pracovních sil nedostávalo. Dělníci z okolí byli vesměs zaměstnáni ve Zbrojovce Vsetín, odkud pak ke konci války byli vypisováni na práce do „říše“. Začali se množit takzvaní pracovní zběhové. Byli to lidé, jimž se poštěstilo utéci z Německa, případně z transportů určených do „říše“. Například ze Seninky museli být tehdy dodáni na povinné práce do „říše“ dva muži. Protože rostlo nebezpečí leteckých útoků, organizovala se od roku 1943 jako v každé obci i v Senince protiletecká obrana. Velitelem protiletecké obrany byl ustanoven starosta obce Josef Staněk, č. 41, a veliteli takzvaných domovních družstev byli určeni vesměs členové místního hasičského spolku. Za asistence četnických sborů byly provedeny dům od domu prohlídky, hlavně na půdách, zda jsou všude na příslušných místech uloženy bedny s pískem, kovové lopaty i stříkačky. Obyvatelstvo bylo poučeno, jak si má počínat v případě požáru. Za poslouchání a rozšiřování cizího nepřátelského rozhlasu byl stanoven trest smrti, ale přesto rozhlasové zprávy hlavně z Anglie byly pilně a pravidelně poslouchávány. V Senince bylo v roce 1943 asi dvacet přijímačů, a proto aspoň na některém z nich bylo možno vysílání zahraničních rozhlasů poslouchat. Tyto projevy byly pak ihned sdělovány ostatním občanům, a tak se obyvatelstvo i v Senince mohlo posilovat nadějnými zprávami o vývoji situace na válečných bojištích. Když Němci viděli, že nepomáhá ani soustavné rušení cizího rozhlasu, nařídili odstranění krátkých vln z přijímačů. Avšak ani toto opatření nezamezilo úplně poslechu. Našli se zase odvážlivci, kteří si zhotovili náhradní součásti k přijímačům, avšak poslech se dal provádět jen za veliké opatrnosti. Poštovní správa vydala tištěné výstrahy o zákazu poslechu zahraničních zpráv, které musel mít každý majitel přijímače upevněné zevně na viditelném místě rádia. V roce 1943 došlo školské radě v Senince z úředních míst několikrát vyzvání, aby se postarala o vykopání podzemního krytu pro případ leteckého útoku na budovu obecné školy. Kryt měl být vykopán poblíž budovy školy, aby žáci za leteckého nebezpečí mohli včas do úkrytu. Pokud to šlo, občané tuto povinnost oddalovali, jak se jen dalo, avšak ke konci roku 1943 na přísný rozkaz okresního úřadu se muselo ihned přikročit ke kopání krytu. Byl vykopán za školou na školním pozemku v jeho nejvyšší části, vyšalován prkny a upraven příslušnými lávkami na sezení. Protektorátní ministr školství a zrádce českého národa Emanuel Moravec zavedl pro mládež takzvané „Kuratorium pro výchovu mládeže“. Zde se měla mládež převychovávat tělocvikem a kulturně v duchu nacismu. Účast mládeže byla přísně povinná, avšak výsledek této výchovy u mládeže úplně zklamal. V Senince byl ustanoven za vedoucího kuratoria učitel Novák, který v té době působil na seninské škole. Po jeho odchodu převzal tuto funkci Jan Cedidla z č. 24, zaměstnanec ve Zbrojovce Vsetín. Poněvadž během okupace ustaly v obci jakékoliv kulturní podniky, navštěvovala seninská mládež v hojném počtu filmová představení ve Valašské Polance. Zásobovací situace se velmi zhoršila všeobecnou neúrodou v roce 1943. V důsledku toho bylo nařízeno nejpřísnější hospodaření s bramborami a zakázáno zkrmovat zemáky vepři i drůbeží. I drobné brambory musely být ponechány pro veřejné zásobování. Samozásobitelské dávky byly několikrát upravovany a snižovany co nejúsporněji. Příděl brambor ostatním spotřebitelům byl stanoven opravdu minimálně. Zemědělci byli sužováni častými

a několikrát po sobě opakovanými kontrolami sklepů za asistence německých vojáků. Zásoby brambor byly přísně kontrolovány a jakékoliv přebytky ihned zabavovány. Kritickou situaci v zásobování bramborami dokazuje i skutečnost, že prohlídek sklepů a zásob brambor měl se osobně zúčastniti i okresní hejtman. Během těchto válečných let se zemědělci naučili různým způsobem ukrývat zásoby, a to hlavně obilí. Každý ukrýval obilí na různá místa a na sýpku či hůru přišlo jen tolik obilí, kolik dovolovaly úřední předpisy pro samozásobitelské dávky, na semeno a zadina pro dobytek. Úkrytů bylo dost, avšak ne každý vyhovoval pro uskladnění obilí, a tak i mnoho zrna přišlo nazmar většinou vlhkem. Veliké procento ukrývaného zrní padlo též za oběť myším. Místa pro takovéto úkryty vyhledával každý podle svých možností, řídících se rozsahem hospodářských budov a jejich polohou. V tomto čase také byly zostřeny kontingenty a dodávky dobytka pro veřejné zásobování. Tuto povinnost mnozí zemědělci sabotovali, jak mohli. Členové místní zemědělské komise v Senince měli často velmi těžkou a nevděčnou práci, aby předepsaný počet kusů dobytka o určité váze každý měsíc v jednotlivých hospodářstvích zajistili a na jatka dodali. Za přesné plnění dodávek byli odpovědni členové této komise, jimž hrozila těžká peněžitá pokuta, pokud by neplnili řádně své povinnosti. Toto přísné vymáhání dobytka způsobilo i mnoho zlé krve a různého osočování mezi občany, což hlavně odnášeli členové zemědělské komise a starosta obce. Obrat ve válečných událostech byl na počátku roku 1944 zcela zjevný i v Senince. Němci byli donuceni k ústupu z Ruska, který se již nezastavil, a tak pro národy obsazené okupanty, tedy i občany Seninky, nastaly dny naděje na jisté osvobození. Německý zbrojní průmysl, jakož i veškerá střediska důležitá pro válku ve vnitrozemí, byly neustále napadány a ničeny ze vzduchu spojeneckými bombardéry, jejichž první hromadný přelet z Itálie od Vídně směrem na průmysl Horního Slezska (Vratislav aj.) přes území východní Moravy viděli obyvatelé Seninky dne 5. července 1944. Od toho dne nad hlavami Seninčanů přeletovaly téměř denně sta i tisíce bombardérů provázených rychlými stíhačkami. Rachot a hrozné dunění při bombardování zbrojního průmyslu v okolí Vídně, které bylo dobře slyšitelné i v Senince, bývalo již v této době velmi časté. Avšak i občané Seninky chovali jisté obavy z toho, jak to bude vypadat při případném leteckém útoku na Zbrojovku Vsetín, neboť ještě byly v čerstvé paměti zážitky při výbuchu leteckých bomb na kotáru mezi Seninkou a Leskovcem. Tyto bomby byly svrženy z neznámého letadla asi v roce 1943 v noci v místech, kde stojí chalupa pasekáře „Jamovského“ v obci Leskovci. Při tomto výbuchu v některých starých chalupách padala i omítka ze zdí.

40

OBECNÍ SPRÁVA ZA NĚMECKÉ OKUPACE Po okupaci českého území Německem v roce 1939 bylo největším zásahem do dosavadního vývoje obecní správy popření zásady volitelnosti obecních samosprávných orgánů. Uvolněná místa ve volených orgánech obce byla na základě nařízení z 21. 12. 1939 obsazována jmenováním. Zasedání obecního zastupitelstva probíhala tak, že se v podstatě četly jen příkazy a nařízení státní správy. Zastupitelstvo v podstatě o ničem nerozhodovalo. Za splnění příkazů a nařízení byl odpovědný starosta, kterého mohly státní orgány kdykoliv vyměnit. Po osvobození Československa v roce 1945 byly v souladu s Košickým vládním programem zřizovány národní výbory, jež nahradily dosavadní samosprávné orgány, včetně samosprávy obecní. 41


SOCIÁLNÍ POMĚRY ZA PROTEKTORÁTU V prvním půlroce okupace ještě bylo v protektorátních obchodech poměrně dost zboží, ale Němci, kteří využívali výhodného kurzu říšské marky vůči protektorátní koruně, je však velmi rychle vykupovali, a tak už koncem léta 1939 všeho ubývalo. V samotném Německu byl již na mnohé zboží zaveden přídělový systém. A tak došlo k tomu, že i na území protektorátu bylo zavedeno přídělové hospodářství. Od 2. října 1939 měl dospělý občan nárok na tento příděl: chleba 11,6 kg, maso 2 kg, tuky 0,84 kg, mléko 7 litrů, cukr 1,6 kg, vejce 4 ks na celý měsíc. Dále byly ustanoveny přídavkové lístky pro těžce pracující a pro velmi těžce pracující. Ty byly vydávány podle vyhlášky, která určovala přesně druh práce, a vydávali je přímo v podnicích příslušným zaměstnancům. Týkaly se jen chleba, masa a tuků. Pro děti byly rovněž jiné, o něco zvýšené dávky, hlavně mléka. Během dalších let byly zavedeny příděly i na jiné zboží a výrobky. Příděly pak stále klesaly, takže počátkem roku 1945 měl obyčejný spotřebitel tento příděl: chleba 9,80 kg, maso 1 kg, tuky 0,38 kg, mléko 1,75 litru, cukr 1,20 kg a vejce 4 ks. I přídavkové lístky pro těžce pracující byly v průběhu válečných let rovněž omezovány „přehodnocováním“ těžké a velmi těžké práce a příděly byly stále snižovány. Potraviny na příděl měly zcela nedostatečnou kalorickou hodnotu (denně scházelo v průměru 1270 kalorií). Od roku 1939 do roku 1945 klesly dávky chleba a mouky o 20 %, masa o 50 %, sádlo zmizelo z přídělu úplně, mléko bylo sníženo o 75 %. Kdo byl odkázán jen na příděl, měl i hlad. Lidé sháněli potraviny, jak jen se dalo, kvetl černý trh a ceny na něm neúměrně vzrůstaly. Ani zemědělci na tom nebyli mnohem lépe, protože byly zavedeny povinné dodávky zemědělských produktů, rolníkům byly vypočteny samozásobitelské dávky a ostatní měli odevzdat. Dodávky byly velmi tvrdě vymáhány, neplnění nebo zatajování zásob bylo považováno za sabotáž a trestáno vězením, ba i smrtí. Ale přece jen se dalo na vesnici snáze žít, aspoň brambory, zelenina či trocha obilí se daly zaopatřit. Na příděl byl i petrolej, který se používal ke svícení, a i benzín. Na příděl byly cigarety i mýdlo na holení pro muže (1 váleček holicího mýdla na 3 měsíce). A to se dostalo koupit jen v tom obchodě, kde byl člověk přihlášen odevzdáváním zvláštního ústřižku z lístku. Obchodníci ústřižky lístků jak za odebrané zboží, tak i zvláštní ústřižky - přihlášky na určené období - museli nalepovat na zvláštní archy, součty množství zboží se musely rovnat odebranému množství i počtu přihlášených spotřebitelů. Pravdou ale je, že ty nejnutnější příděly, i když velmi často v neodpovídající kvalitě, spotřebitel v obchodě dostal koupit celkem pravidelně až téměř do posledního měsíce války.

LETECKÝ SOUBOJ NA SENINKOU Použito knihy Liptál od Ladislava Baletky Dne 29. srpna 1944 měli občané Seninky možnost s úžasem sledovat letecký souboj spojeneckého a německého letadla, který se odehrával přímo nad jejich očima. „Toho dne kolem 11. hodiny přelétával nad Vsetínskem početný svaz spojeneckých bombardovacích letounů, který se vracel z náletu na slezská průmyslová města. Jedno z letadel zřejmě pro poruchu motoru zaostávalo. Letadlo odhodilo zátěž 33 bomb, které dopadly u Vsetína na Bobrkách a do Vesníku. Tam usmrtily 58letou Anežku Horeckou, která pracovala na poli, a zranily Emilii 42


Kovářovou a její pětiletou dceru Miladu. Nad Vsetínem toto letadlo napadly dvě německé stíhačky. Desetičlenná posádka opustila letadlo s pomocí padáků. Opuštěný americký bombardér se pak zřítil na katastru obce Liptál a po dopadu explodoval. Partyzáni se dostali na místo havárie dříve, než bylo zajištěno policií a vojskem. Z letadla vymontovali kulomety, které byly dopraveny do jednoho z bunkrů. Dříve než mohly být použity proti okupantům, objevila bunkr policie a kulomety se staly její kořistí. Američtí letci byli potom pochytáni četnictvem a policií ze Vsetína, Hoštálkové a Liptálu. Jeden z nich přišel ve večerních hodinách 29. srpna 1944 do Liptálu do hostince ke Kleskům. Místní hosté se kolem něj shlukli, poručili mu pivo a nabídli občerstvení. Spolumajitelka hostince došla pro starostu, který měl letce předat četnictvu. Dříve než se tak stalo, přišel do hostince četnický strážmistr Nedvídek. Pilot, jakmile jej spatřil, vstal od stolu a zvedl ruce. Strážmistr Nedvídek jej prohledal a odvedl na četnickou stanici. Občané později četníkům vytýkali, že nenechali letce ani sníst večeři a že si počínali příliš komisně, ale na druhé straně je také pravda, že strážmistr Nedvídek nemohl vědět, kdo všechno jeho počínání sleduje. Předtím, než byl americký letec předán vsetínskému gestapu, zásobili jej příslušníci četnické stanice jídlem a cigaretami. Dle seznamu vězňů gestapa ve Vsetíně byli dne 29. srpna 1944 do věznice v budově okresního soudu dodáni William J. Devlin, M. S. Childress, J. Ben Pasterini, Timothy J. Reidy a dne 30. srpna Robert E. Mickadeit, nepochybně příslušníci osádky sestřeleného amerického letadla. Posledně jmenovaný by mohl být totožný s letcem, jenž byl zatčen v Liptálu. Po dvou dnech pobytu ve věznici ve Vsetíně byli američtí letci odvezeni pravděpodobně do zajateckých táborů. (Citováno z knihy „Liptál, kapitoly z historie obce na Valašsku“ vydané v roce 1994 , autor kapitoly Ladislav Baletka.) Dle svědectví obyvatel Seninky dopadlo letadlo v prostoru vrcholu Vartovny, pravděpodobně skutečně na katastru obce Liptál. Místo dopadu bylo obyvatelům Seninky dobře známo. Část benzínu z nádrží, které odhodilo letadlo před havárií, využívali občané pro vlastní potřebu. Ještě dlouho po válce uchovávali obyvatelé Seninky kousky úlomků z letadla, výstroje letců a části padáků. LETECKÝ SOUBOJ NAD SENINKOU dle popisu Josefa Cedidly v Pamětní knize obce Seninka Koncem srpna 1944 zažila naše obec vzrušující letecký souboj, který skončil havárií amerického bombardovacího letounu (tzv. létající pevnosti) . Bylo to krátce po poledních hodinách po přeletu velkého svazu bombardovacích letadel směrem na sever, když jedna z bombardovacích pevností se vracela nazpět, zřejmě poškozena při dřívějším napadení německými stíhači, a letěla na svou základnu do Itálie. Přestože i tento letoun byl provázen nazpět pod ochranou stíhaček, byl napaden zákeřně zespodu, nízko nad obzorem jako střela letícími německými stíhači, kteří pod ochranou mraků překvapili americkou leteckou pevnost zespodu. Obyvatelstvo naší obce tak zažilo letecký boj velmi zblízka, neboť se odehrával ve výšce mezi Svatošovem a Vartovnou od liptálského kotáru. V rámusení strojních pušek, hukotu a vytí leteckých motorů bylo slyšet hvízdavé zvuky létajících střel na všechny strany. Podle výpovědi svědků, kteří mohli pozorovat vzdušný boj z různých míst, po útoku Němců na bombardovací letoun se americké stíhačky bleskurychle vrhly na Němce a přímými zásahy svých kulometů je ihned vyřadily z boje. Jeden z německých letců vletěl v plné rychlosti strojem do země v obci Jasenná, druhý německý stroj havaroval někde u Vizovic. 43



Celý souboj se až doposud odehrával vesměs za clonou mraků, takže chvílemi jsme jen mohli tušit, co se ve výšce odehrává. Náhle však za ohromného řevu svých motorů vynořil se bombardér ze clony mraků a již jsme také viděli bílé padáky s jednotlivými členy posádky snášet se od bombardovacího letadla k zemi. Od zřejmě hořícího letounu, který opuštěn pilotem jako by chtěl ještě vyletět do výše a postavil se na ocas, náhle výbuchem odletělo v plamenech jedno křídlo. Letoun udělal přemet a zbaven rovnováhy několikrát udělal ještě kývavý pohyb trupu a v následujícím okamžiku se zřítil k zemi. Jelikož letoun při výbuchu se nacházel ještě ve značné výši, při jeho pádu měli všichni občané dojem, že hořící letoun spadne přímo do vesnice. Teprve po několika vteřinách, když se na obzoru objevil černý sloup kouře, se ukázalo, že bombardér spadl někde do lesa ještě za obzorem, někde mezi kopci Vartovnou a Svatošovem. K troskám letounu se seběhlo množství zvědavců, hlavně pasekářů z blízkého okolí, z nichž mnohé lákaly cenné věci rozházené kolem vraku letadla. Mezi nimi bylo i množství těch, kteří se zabývali myšlenkou zmocniti se střelných zbraní, zejména kulometů, pro partyzánské účely. Dokonce pasekář z Liptálu „Povalský“ se chtěl zmocnit jednoho z leteckých motorů, který odtahoval za pomocí vola. Jejich plány se zhatily příchodem německých vojenských hlídek a protektorátního četnictva, a přesto se podařilo mnohým odnést na památku různé součástky strojního zařízení, kusy plechu apod.

sebou neoznačovali pravými jmény. Měli svoje typická jména odvozená od některých zvláštností jednotlivých domácností, např. „u tří bab“, „u cigánečky“, „tak tak chlapci“ a podobně. Členové rodiny Zrníkovy dělali spojky i pětkrát za den, shánějíce různé potřeby a obstarávajíce přepravu nábojů a jiných součástek partyzánské výzbroje. Němci vyhlásili nejpřísnější tresty za přechovávání a nehlášení cizích osob, a proto je těžké vylíčit pocity zúčastněných osob, jimž bylo často překonat různé zkoušky strachu a obav o své vlastní životy. Jedním z nehorlivějších a nejobětavějších spolupracovníků zdejšího partyzánského hnutí byl Jan Vaculík, č. 72 – kovář. Tento nejenže ve svém stavení ukrýval početnou skupinu partyzánů , ale i ze svých skromných zásob a možností na úkor své vlastní rodiny ji živil a sám se četných nočních akcí a sabotáží zúčastnil. U pasekáře Pavla Řezníčka, č. 73, měli partyzáni rovněž poměrně bezpečný úkryt. Zde byl po delší dobu ubytován raněný major Murzin, známý velitel partyzánů v našem kraji.

POČÁTKY ČINNOSTI PARTYZÁNŮ V SENINCE podle popisu Josefa Cedidly v Pamětní knize obce Seninka Od začátku měsíce září roku 1944 začala vesnice prožívat zvláštní napětí. Objevily se po lesích na různých místech tajemné osoby - ruští partyzáni, kteří přišli ze Slovenska a zde jednotlivě nebo ve skupinách za večerů počali navazovat styky se spolehlivými občany, hlavně pasekáři. Naše obec, která v minulosti byla vždy jednotná, národnostně vysoce uvědomělá, jelikož většina občanů v posledních letech prošla sokolskou výchovou, zachovala si během okupace vcelku jednolitý trpný odpor vůči okupantům. Svorný a sousedský poměr všech občanů usnadňoval nejhorší chvíle persekuce a vynikl zvláště, když se na podzim toho roku objevily první skupiny partyzánů. K pasekáři Janu Zrníkovi ve „Březinách“ přišli již začátkem srpna dva muži jménem Alex a Zachar, kteří se zde nějaký čas zdržovali, načež odešli zpátky na Slovensko. Na začátku října vrátili se však nazpět a přivedli s sebou celou skupinu partyzánů a žádali rodinu Zrníkovu o ubytování. Byli mezi nimi kapitán Petr Buďko - parašutista, major Murzin, komisař Štěpanov, kapitán Laška, Vasil Nastěnkov - pobočník majora, parašutisti Malinov, Nikolaj, Zachar, Krovoj, Kosťa. Průměrný denní stav mužů 10 - 12 osob. Pro rodinu Zrníkovu, kteří sami žili jen z ruky do úst, nastal nyní těžký úkol - uživit tak velký počet mužů aspoň v počáteční době. Bylo nutno do pobytu partyzánů zasvětit spolehlivé občany ve vesnici, kteří pak různými dodávkami potravin a různých potřeb vydržovali tuto skupinu až do konce války. Během pozdější doby se z obavy před prozrazením část partyzánů přestěhovala na okraj vesnice k rolníkovi Janu Juřicovi, č. 56, odkud mohli snáze kontrolovati pohyb německých jednotek pátrajících po partyzánech. Postupem času počali partyzáni navštěvovat i jiné domácnosti, takže o jejich pobytu brzy vědělo každé dítě. Tito měli po lesích vybudováno pro každý případ několik bunkrů, z nichž největší byl v hustém mlází v „Jedlovině“. Ty rodiny, které navštěvovali, nikdy z opatrnosti mezi 44

ZÁVĚREČNÉ OBDOBÍ OKUPACE A DĚNÍ V OBCI podle Josefa Cedidly v Pamětní knize obce Seninka Od samého začátku roku 1945 mohli seninští občané vidět na hlavní silnici od Valašských Klobouk ke Vsetínu pochodující transporty německých jednotek, válečných zajatců i projíždějících vojenských trénů, jež odvážely ze Slovenska různé, hlavně vyrabované věci. Přízrak fronty se přiblížil i do našeho kraje a brzy jsme i my měli pocítit tíhu válečných strastí. Docházely zprávy o tom, jak přilehlé obce na hlavních komunikačních spojích jsou zaplavovány vojenskými oddíly, jimž se musí dát ubytování v soukromých domech, rovněž tak i přístřeší pro koně. Seninští občané se utěšovali tím, že naše obec leží stranou hlavní silnice a zůstane ušetřena návštěv německé armády. A to již z toho důvodu, že přes obec nevede průjezdní silnice. Vyklizování Slovenska nastalo však takovým tempem, že ani jedna vesnice nebyla ušetřena toho, že by tam nevstoupila noha německého vojáka. A tak nebyla toho ušetřena ani Seninka a již 13. ledna 1945 přitáhla do vesnice početná kolona německého vojska s 300 koňmi na odpočinek. Vojáci byli nastrkáni po domácnostech, někde až po 10 mužích, a pro koně se musely uvolnit stodoly, kůlny a přístavky pro stelivo. Tak v čísle 40 bylo umístěno 18 koní a podobný počet byl přidělen do každého většího hospodářství. Dotyčný oddíl měl ještě jakousi zásobu píce pro koně, ale tyto se povětšině živily zásobami v jednotlivých stodolách. V tomto oddílu byla část mužstva rekrutující se z vlasovců, samí mladí lidé, na něž však jako na ostatní německé vojáky nebylo žádných stížností. Ostatně za dva dny, 15. ledna, byl oddíl z naší obce odvolán. Ještě si však ustaraní lidé ani neoddechli po nezvaných hostech, toho samého dne vpochodovaly do obce dvě kompanie trestaneckého oddílu s několika sty ruských zajatců a současně opět spousta koní a vozů. Koně byly umístěny výhradně do stodol a v jejich útrobách rychle mizely docházející zásoby píce. Trestanecká tlupa byla umístěna ve škole, transport zajatců byl rozdělen, zatímco část, asi 250 mužů, byla napěchována do stodoly rolníka Juřice, č. 20, ostatní byli natlačeni do sokolovny a zbytek do místního hostince. Stav těchto zajatců byl velmi žalostný. Tito nešťastníci, většina z nich už jen lidské trosky, v zimní době nedostatečně oblečení v hadrech, napolovic bosí, hladoví, tito vyvrženci z lidského způsobu života vláčeni jsou po světě, aby pro německou armádu budovali kryty a vykonávali veškeré práce pro tyto takzvané nadlidi. Na těchto ubožácích bylo možno spatřit, jakým způsobem válka ubíjí lidství. Namačkaní, nachlazení lidé byli drženi ve stodolách svými strážemi, někteří 45



snad nemocní úplavicí, tělesné potřeby ukájeli pod sebe a jak se dalo, i na krmivo, které měl majitel stodoly pro svůj dobytek. Jak jinak bylo postaráno o koně! Tato zvířata byla obsluhována výhradně zajatci. Musela být v nejlepším pořádku i za cenu krádeží píce v jednotlivých hospodářstvích. I za pobytu tohoto oddílu nestala se v obci žádná zvláštní rušivá příhoda. A po několikadenním pobytu odtáhl i tento transport z obce se vším trénem i zajatci. Za sebou zanechal již téměř prázdné stodoly, od koní znečištěné, neboť vojákům nestačilo, že takovou dobu krmili koně z posledních zásob zemědělců, ale při odjezdu ještě pobrali zbytky píce a slámy do vozů, jak kde co měli po ruce. Po vystěhování těchto tlup nastalo delší období, kdy ustupující transporty o naši obec nezavadily. V té době se ústup německých vojsk ze Slovenska jakoby zpomalil, takže obyvatelstvo naší obce mohlo v poměrném klidu udělat většinu jarních prací na polích, které uspíšilo i příznivé jarní počasí. Mezitím, jak se přibližovala fronta, byla Seninka v tomto zdánlivě klidném období navštívena několikrát oddílem esesmanů pátrajích po partyzánech, což se však omezilo jen na jednu noc, případně jednodenní pobyt. V okolních vesnicích v Liptále, Lhotě, Jasenné, Rokytnici byly nastěhovány oddíly mobilizované domobrany na výcvik, takže po celých dnech bylo v okolí kotáru Seninky slyšeti rachot kulometů a výbuchy pancéřových pěstí. Při cvičení této domobrany v Liptále zaletovaly kuličky z pušek a kulometů až do Seninky a ohrožovaly pracující obyvatelstvo na polích. Pátrací oddíly esesmanů zjišťující přítomnost partyzánů v Senince neměly v této věci úspěch. Dobře pracující zpravodajská služba, kontrolující jakýkoliv pohyb těchto oddílů v blízkosti Seninky, stačila vždy, i když někdy v poslední chvíli, dát místním skupinám výstrahu, takže nikde nedošlo k přepadení a ohrožení životů rodin zúčastněných na akcích. Při jednom obchvatu Seninky, když po ránu pátrající oddíly Němců postupovaly po kopcích obou stran dědiny, spatřily při prozkoumávání okolí dalekohledy postavy utíkající od vesnice k lesům. Na signál byli tito dva lidé obklíčeni a zajati, a načež neprodleně odvedeni k výslechu velitele tohoto oddílu, jenž byl ubytován v čísle 40. Byli to mladí hoši Ladislav Juřica z č. 37 ( nar. 10. 12. 1923) a jeho bratranec Karel Juřica z č. 44 (nar. 8. 2. 1923), kteří utekli tajně z Německa, kam byli nasazeni na nucené práce, a nyní se ukrývali doma. Když viděli, že Němci dělají důkladnou prohlídku obydlí a okolí, snažili se utéci do připraveného bunkru na kraji lesa. Po ostrém výslechu byli dopraveni do Valašské Polanky, kde byli nuceni podstoupit nové výslechy i s týráním, a odtud byli odvezeni do vězení na Vsetín. Po delším utrpení se vrátili šťastně ke svým rodičům z tábora u Olomouce, kam byli eskortováni ze Vsetína. Vzhledem k početným skupinám partyzánů, které se zdržovaly v obci na několika místech, a ke stále častějším vojenským kontrolám ze strany Němců se poměry v obci v tuto dobu vyhrotily v napjatou situaci. Nervy každého občana byly vystaveny těžkým zkouškám, což mělo vliv na chování a jednání hlavně těch, kteří se přímo podíleli na přechovávání partyzánů nebo přímo na jejich akcích. Každá cizí osoba, která se objevila v obci, byla střežena, rovněž tak byli pod dozorem ti občané, kteří při každé příležitosti „hodně mluvili“. V této době již spolupracovalo s partyzány i několik mladých nadšenců z řad seninské mládeže. Některé lákalo dobrodružství nočních akcí, tajných schůzek, dělání spojek. Bohužel našli se i takoví, které mladická nerozvážnost zavedla na scestí, když se spolčili se skupinou dobrodruhů, kteří v okolí páchali krádeže na konto partyzánů. Za nejpilnějších jarních prací, na dne 7. dubna 1945, přijel do Seninky za účelem oprav různých vozidel technický oddíl s mechanickou dílnou. Byla to velmi početná kolona motorových vozidel všeho druhu. (autobusů, nákladních vozů obyčejných i obrněných, tanků na

pásech apod.). Jejich velitel se ubytoval v novém domku patřícím Josefu Cedidlovi, č. 40 (pisateli obecní kroniky), i se dvěma vojáky, svými pobočníky. Tito vojáci se chovali k místnímu obyvatelstvu celkem slušně a hlavně se netajili již „poraženeckou náladou“. Asi po týdenním pobytu ve vesnici zosnovali někteří mladíci z obce, a to bez vědomí partyzánského štábu, noční přepadení šéfa kompanie, který bydlel v domě číslo 40, aby prý mu odebrali zbraně (automatickou pušku). Tato nedomyšlená a nezodpovědná výprava skončila pro tyto mladíky dost nešťastně, neboť hlukem na chodbě byli upozorněni v druhé místnosti přítomní vojáci, kteří bez rozmyšlení zahájili přes dveře palbu na partyzány. Přitom byli někteří z útočníků těžce raněni, a poněvadž nechtěli majiteli nový dům demolovat ručními granáty, museli se co nejrychleji stáhnout do dvora. Horší bylo, že vojáci některé z účastníků nočního přepadení poznali a neustále tvrdili, že to byli muži z naší vesnice. Poněvadž Seninka v té době již patřila do válečného pásma, vyhrožovali vojáci, že na to všichni těžce doplatíme podle paragrafů stanného válečného práva. Hospodář a majitel domu byli během příštího dne několikrát vyslýcháni, rovněž tak starosta obce Josef Staněk. Oba vypovídali v tom smyslu, že to museli být cizí chlapi, jelikož již dříve byly podezřelé osoby v blízkosti velitelova bytu spatřeny. Zatím však jiných důkazů vojáci neměli. Bylo také štěstím pro dědinu, že velitel upustil od prohlídky jednotlivých domácností a nenechal pátrat po stopách raněných osob. Vše nyní záleželo na povaze a náladě německého velitele, který mezitím odjel ke své divizi se zprávou o tom, co se mu přihodilo, a pro rozkazy od divizního generála, jak se má s dědinu naložit. Podle sdělení jeho pobočníka přiveze velitel tyto rozkazy: za to, že místní občané provedli ozbrojený útok na velitele vojenského oddílu zde ubytovaného, má býti každý desátý muž zastřelen a každé desáté stavení zapáleno. K této exekuci však již nedošlo. Snad komandant zdejší kompanie byl poměrně hodný člověk a nic zlého se mu vlastně nepřihodilo, a proto rozkaz generála nevykonal. Na celé toto dobrodružství nejvíce doplatil samotný majitel domku Josef Cedidla, č. 40, se svou rodinou, která prošla těžkou nervovou zkouškou a velkým nebezpečenstvím života a která by při vykonání perzekuce byla postižena na prvním místě. Za pobytu této technické kompanie jme byli svědky ještě jedné válečné podívané. Skupina Němců přihnala do naší obce 300 a 350 kusů hovězího dobytka nakradeného na Slovensku. Byl to nevídaný pohled na toto stádo, jež se téměř nemohlo vměstnat do úzké seninské kotliny a jež pod Seninkou „na Kútě“ zaplavilo celou šíří osetá pole spásajíce jarní osení a sporou travičku na lukách. Pro nás hospodáře to byl pohled více než smutný. Tato podívaná nám připomněla pustošení fronty a v duchu si každý myslel na svůj dobytek. Hladové stádo bylo zahnáno do „Hořanska“ do ohrady rolníka Karla Bělíčka, č. 2, kde bylo o hladu a bez vody drženo několik dnů. Těch několik otepí slámy, jež pro ně vojáci po dědině posbírali a dobytku dali, bylo spíše hladovými zvířaty zašlapány do bláta. Pohled na tato trpící zvířata byl více než žalostný. Kvůli úplnosti je třeba se zmínit i o oddílu Maďarů, jež také vtáhl do naší obce v době, kdy Němci z technické kompanie měli obsazeny všechny chalupy, hlavně v dolním konci dědiny. Jejich velitel nařídil dopravit všechny vozy s koňskými potahy na sokolské cvičiště a odtud koně i s vojáky chtěl rozdělit po nejbližších chalupách a dvorech. Po zákroku německého komandanta musel maďarský velitel posunout svoji četu více do středu dědiny. Tento maďarský oddíl držel si na zákopnické práce tlupu civilních občanů z Podkarpatské Ukrajiny, a to vesměs již starší muže a výrostky do 18 roků. Když kolem 18. dubna opustily všechny vojenské jednotky seninské údolí, mohli jsme si

46

47



po nervovém vypětí prožít opět několik klidných dnů. Avšak ne dlouho. Nikdo z nás netušil, že tragédie rodiny Juřičkovy z Leskovce, která se odehrála v úterý 3. dubna po Velikonocích, bude jen předehrou dalších bestiálních zvěrstev, a to v nebližším okolí Seninky.

a starosty Josefa Staňka. Vysvětlovali veliteli, že to nebyli lidé z naší vesnice. Při nahlášení akce obdržel velitel od svého divizního generála příkaz zastřelit každého desátého muže v obci. K této exekuci však nedošlo. (Nutno podotknout že popis této události je poněkud jiný, než ji popsal samotný majitel domu č. 40 Josef Cedidla – poznámka autora.) V měsíci březnu 1945 připravili kovář Jan Vaculík a Josef Řezníček z Valašské Polanky za pomoci některých dalších sabotážní akci. Na železniční trati mezi Leskovcem a Valašskou Polankou položili výbušninu pro destrukci projíždějícího vojenského transportu. Nástrahu objevil železniční pochůzkář. Velitel německé technické jednotky s rytířským křížem na uniformě procházel se s doprovodem lesním údolím do Neratova (údolí na severovýchodním úbočí Vartovny za zemědělskou usedlostí „u Podnivov- Jan Vaculík č. 72 a Josef Řezníček ských“). Josef Cedidla, č. 5, ho po druhé straně údolí z Valašské Polanky předběhl a ze zálohy se ho snažil zneškodnit. Pistole vypůjčená od Pavla Bělíčka, č. 97, mu však selhala a hozený granát zase nevybuchl. Vystrašený velitel prchal z lesa s křikem: „Achtung, Banditen !“ s pistolí v ruce. Několik dnů předlévaly v Senince zásobovací trény fronty s obsluhou neozbrojených ukrajinských mladších mužů v německých uniformách. V obydlí „u Lažů“ je kontaktovali ruští partyzáni s domluvou zběhnutí k partyzánům. V nočních hodinách 3. dubna 1945 vyhledali v Senince u Hovořáků první pomoc partyzáni Vasil Nastěnko a Kosťa, kteří se po celý den schovávali v ledové vodě odpadového potrubí mlýnského kola u Juříčků v Leskovci při nelidském řádění gestapa a polní policie. Po odpočinku vyhledali partyzáni další ukryt v Jasenné. Ve večerních hodinách 23. dubna 1945 po vypálení obce Prlova přešlo několik německých vojáků na paseky Pavla Řezníčka. Hrozilo nebezpečí, že se jedná o průzkum na pokračování dalších represí obdoby Prlova. O této nezvané návštěvě byli informováni partyzáni v blízkém bunkru v Pokojce, kteří tyto vojáky odzbrojili a zlikvidovali. Velmi rozhodně zakročoval Kosťa, který byl před 3 týdny svědkem nelidského řádění hitlerovců a sám se jen se štěstím zachránil. Po mnoha létech pronikla k nám neověřená informace, že Kosťa byl v SSSR popraven za příslušnost k vlasovcům před odchodem k partyzánům. Mnoho dalších nejmenovaných občanů ze Seninky se podílelo na dílčích akcích jako pomocníci partyzánů a jako partyzáni se začleňovali do akcí mimo obec, tak jako například Zdeněk Evják v partyzánských akcích v Liptále.

PARTYZÁNSKÁ AKTIVITA V SENINSKÉM PROSTORU Z knihy Jana Zrníka Seninka v historii Valachů Po lesních hřebenech okolo Seninky, na pasekách a samotách se již od podzimu 1944 projevovala aktivita partyzánských skupin. Seninka byla vlastně centrem působení hlavně partyzánských velitelů. Velitel brigády major Murzin, který se střídavě léčil na Řezníčkových pasekách, nechtěl k této oblasti upoutat pozornost nepřítele větší a nápadnější akcí. Začátkem listopadu 1944 vyvíjel v seninském prostoru průzkumnou aktivitu kpt. Petr Buďko jako velitel partyzánské skupiny ruských partyzánů uniklých ze zajetí. Tato skupina působila v okruhu Seninka - Prlov - Ublo - Jasenná. Vysoký, seriózní Petr často předléval na pasekách u Zrníků v Březince a u Juřiců (Kamasů). Tetička Juřicová (Kamasová) byla postupně poctěna přezdívkou „matka partyzánů“. Koncem prosince 1944, kdy se major Murzin s kapitánem Štěpanovem prostříleli z obklíčení partyzánského výsadku na pasekách Kopřivné mezi Hošťálkovou a Liptálem, přemístil se major Murzin na Řezníčkovy paseky do Pokojky, kde si doléčoval svá zranění od Čertova mlýnu – Kněhyně. Dne 11. ledna 1945 po bojovém střetu s jagdkomandem v Pozděchově ukryl se pronásledovaný Murzinův štáb v nočních hodinách již bez smrtelně zraněného Gríšky v domku u Zrníků „Pod horami“, kde po odpočinku a ošetření zranění odtáhli zraněného Murzina na paseky k Řezníčkům. Tam se delší dobu léčil ze svého zranění. V polovině února zjistili fašisté prostřednictvím konfidentů Murzinův pobyt v seninských pasekách a připravili pročesávací akci. Štáb byl včas informován a raněný Murzin byl svými spolubojovníky pod vedením náčelníka štábu, poručíka Vasila Nastěnky, přenesen z Pokojky do bunkru Juříčkova mlýna v Leskovci. Cestou ztratili v hlubokém sněhu diskový zásobník do samopalu, který po několikahodinovém hledání našel Josef Řezníček. Dne 20. února 1945 obklíčily silné oddíly jagdkomanda seninské hory a po dva dny svíraly pročesávací kruh od hlavní silnice Leskovec - Polanka - Prlov - Jasenná - Liptál. Z obklíčeného prostoru se probila skupina Petra Buďky směrem na Liptál, ztratila při tom několik svých příslušníků a pod Vartovnou zničili vojáci jejich bunkr. Větší, ale méně vydařenou akci připravili koncem února 1945 domácí seninští a prlovští partyzáni jen s účastí Alexe (bez vědomí Murzina). V Senince se přechodně ubytoval středně velký německý útvar ve škole a v domcích po celé vesnici. Velitel s rytířským křížem se ubytoval v jednom pokoji a další tři důstojníci štábu v druhém pokoji domku Josefa Cedidly, č. 40. Na večerní zábavu vojáků navedli jednu ženu (z Brna, přechodně v Senince), aby opila velitele. Večer po skončení zábavy obstoupili partyzáni dům a chtěli opilého velitele zajmout. Někdo špatně provedl průzkum a místo dveří začali partyzáni sekerou páčit pokoje členů štábu. Ti však nebyli opilí a ještě nespali. Vystrašeni začali pálit všemi zbraněmi do dveří i do zdiva a oknem vyhazovali granáty. Zraněného partyzána Rajmuda Jahůdku (do levé ruky) a Frantu Mořkovského ze Vsetína (střelou do zad), odnesli partyzáni do blízkého úkrytu kováře Jana Vaculíka, a pak Mořkovského odvezl MUDr. Kalandra do své ordinace na Vsetín. Partyzánská akce musela být přerušena, partyzáni z Prlova stačili jen ukořistit nějaké pušky a střelivo, které ukryli u Jaroslava Žáka v Prlově. Nastalo vyslýchání majitele Josefa Cedidly 48

CO PŘEDCHÁZELO VYSLÍDĚNÍ MURZINOVA POBYTU V SENICE GESTAPEM V POLOVINĚ ÚNORA 1945 Z knihy Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka Na podzim 1944 byl do protektorátu vyslán polní maršál Schörner, aby zabezpečil na jeho území bezpečnost a přijal opatření proti partyzánskému hnutí na Valašsku. Vydal proto rozkaz K. H. Frankovi zajistit pod osobním dohledem vyčisťování celého Valašska od partyzánů. 49



Proto se na Valašsko začaly stahovat silné oddíly protipartizánských útvarů SS, polních četnických útvarů a jagdkomanda. Když po nerovném boji a zradě u Čertova mlýnu u Kněhyně dne 2. 11. 1944 unikl Murzin z obklíčení a nebyl dopaden ani při rozsáhlé razii ve dnech 16. – 22. listopadu od Čeladné směr Rožnov - Horní Bečva - Karlovice, nabývali nacisté přesvědčení, že zdaleka ještě nezlikvidovali celé partyzánské hnutí na Valašsku. Zatím Murzin zraněn střelou do nohy, čtrnáct dní odtržen od života, ležel v malé zemljance, pak strastiplně putoval po horách a lesích, a až jeho pátrací hlídka ho přesunula více do vnitrozemí k útvaru kapitána Stěpanova. Postupně se ujímá velení nad celou partyzánskou brigádou. Stíhací nacistický oddíl „Ruhsam“ dne 17. prosince 1944 obklíčil při operaci Tesák partyzánský bunkr, zničil jej a z dalšího se podařilo štábu brigády uniknout. Murzin se se svým štábem přemístil do prostoru Seninka – Prlov, kde se mu dostalo podpory od Juřiců (Kamasů) v Senince, Zrníků (Učénků) v Březince v Senince, u Jana Holbíka v Prlově a u jiných obětavých lidí. Když se chtěl seznámit s činností partyzánských oddílů v terénu, nastoupil dne 11. ledna 1945 cestu na Ploštinu. V Pozděchově došlo k bojovému střetu s německým jagdkomandem, při které partyzán Gríša zahynul. Murzin byl znovu zraněn střepinou granátu do nohy a spolu s členy štábu Vasilem, Nikolajem a Alexem unikli do úkrytu pod hory k Zrníkům v Senince a následně přemístili zraněného Murzina k Pavlu Řezníčkovi do Pokojky v Senince, kde se delší dobu léčil.

nami v tomto prostoru. Když se chtěl seznámit s okolním terénem a činností bojových skupin, zejména na Ploštině, odešla pětičlenná skupina partyzánů ze Seninky do chalupy Jana Holbíka v Prlově, kde se velitel ještě pár dní zotavoval z nachlazení a 11. ledna 1945 nastoupil další cestu na Ploštinu. Vedl jej člen ploštinské skupiny Nikolaj Kostin směrem na Štachovu chatu mimo obydlená místa, ale pro čerstvě napadený vysoký sníh odbočili k Pozděchovu. U poslední chalupy směrem na Ploštinu narazili asi na dvacetičlenný oddíl jagdkomanda. Murzin první vypálil ze svého diskového samopalu dlouhou dávku a prostřílel nohy dvěma vojákům jagdkomanda. Pět partyzánů zalehlo do příkopy. Pobočník Murzina partyzán Gríša chtěl hodit po Němcích granát, avšak střelba Němců ho zasáhla do ruky v okamžiku, kdy v ní držel odjištěný granát. Granát mu explodoval v ruce, která mu byla utržena. Gríšu usmrtila buď střepina granátu do hlavy a nebo podle dohadů kulka z milosti. Murzin byl zasažen střepinou granátu do nohy, další partyzáni byli poraněni jen nepatrně. Alex stačil ještě mrtvému Gríšovi odebrat pušku a kryti vlastní palbou podařilo se zbylému čtyřčlennému štábu uniknout. Upustili od záměru navštívit Ploštinu a utíkali na opačnou stranu. Celou noc v hlubokém sněhu se snažili uniknout pronásledovatelům. Podařilo se jim pronásledovatele obelstít a svést ze stopy v čerstvě napadeném sněhu tím, že na pasekách u Hovořákových nad Pozděchovem vnikli do dvorku v zadní části, překonali oplocení a unikali kotárem směrem na Seninku. Takto zachránili nejen sebe, ale i následné pomocníky a ochránce v Senince. Povolané velké německé posily nejdříve obklíčily v noci Hovořákovy paseky a při vyčkávání rozednění poničili Němci stopy po partyzánech a teprve v ranních hodinách došli k poznatku, že je partyzáni přelstili. Po celý den pak pročesávaly různé německé jednotky okolní lesy a paseky. Širokou podivnou stopou ve sněhu z hor napříč Balejovým polem dorazili v 3.30 hodin v noci k Zrníkům „Pod horama“ v Senince. Následné osobní svědectví autora: „Čtyři promrzlí a vyčerpaní partyzáni v bílých oblecích se rozhodli v následující den u nás odpočívat. Tři jsme osobně znali z dřívějších přátelských návštěv, a to Vasila Nastěnka, Nikolaje Kostina s těžkým kulometem, Alexa Astachova se dvěma krátkými puškami (pozn. -nesl druhou pušku po padlém Gríškovi). Čtvrtý partyzán s bubínkovým samopalem a novou bílou dřevěnou pažbou byl u nás poprvé, počínal si velitelsky, a teprve později jsme se dozvěděli, že to byl Murzin. Alex, kterého jsem na podzim s Vasilem doprovázel po horách, mně říkal, že celou noc běhali po horách nahoru a dolů. Oproti dřívějším návštěvám byli však tentokrát všichni partyzáni nervózní, cítili se zdrceni a hned jsme doma poznali, že se něco zlého přihodilo. Vlastní poranění skrývali, aby nás patrně nevylekali. Murzin nám oznámil, že se zavřou do naší hlavní světnice a podotkl, že rozkaz Stalina je neptat se nás na souhlas, a jestli přijdou Němci, tak „babušky“ dáme do komory a my střílet budeme. Já jsem měl na přilehlých svazích hlídkovat na lyžích, ale pak jsem musel do práce. Vasil navštívil souseda Jaroslava Poláška (Podhorského), ukazoval mu kulaté razítko partyzánské brigády J. Ž. a požádal ho o hlídkování ze svého domku na kopečku. Ráno před příchodem do práce stavil jsem se na Vsetíně v nemocnici navštívit bratra. Ve vestibulu leželi na nemocničních vozících dva němečtí vojáci se zakrvácenými nohavicemi a právě primář s nimi sepisoval protokol o přijetí. Na dotaz vzniku zranění odpovídali: „Fynf partyzanen aud ain partyzanen tot ( pět partyzánů , z nichž jeden mrtvý).“ Na otázku, jaké měli zbraně, odpovídali: „Automatische pistolen, ajn kulomet und handgranat.” Přejel mi mráz po zádech, protože právě tito partyzáni leželi u nás v našich postelích. Zranění vojáci se chovali optimisticky, snad že nebyli usmrceni nebo že nebudou muset býti nasazeni na frontu. Kolem poledne si chtěli

BOJOVÉ STŘETNUTÍ ŠTÁBU PARTYZÁNSKÉ BRIGÁDY MAJORA MURZINA S NĚMECKÝM ODDÍLEM JAGDKOMANDA V ZIMĚ 11. LEDNA 1945 Z knihy Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka Po přemístění štábu brigády majora Murzina z Hoštálkové od kapitána Štěpanova do prostoru Seninka – Prlov ujímá se mjr. Murzin velení nad stávajícími partyzánskými skupi-

Major Murzin uprostřed partyzánů (s plnovousem)

50

51



partyzáni vyzvednout od Ondrušků zásoby prádla, byli však varováni o aktivitě Němců v lesích, a tak unikli do hor a Murzina přenesli na paseky „Pokojka“.“

u nás němečtí soldáti chystají strašný konec. Vždyť stejně jako jinde i v Senince většina obyvatelstva přechovávala a podporovala jednotky partyzánské. V posledních dubnových dnech vybrali partyzáni Němcům, usazeným v naší vesnici, skladiště střeliva a následující noci přepadli velitelství těchto jednotek. Strhla se přestřelka. Na druhý den prohlašovali Němci, že každý desátý občan v naší obci bude zastřelen. Obyvatelé stěhovali potají majetek do hor. K slíbené persekuci nedošlo, ale Němci dali nové ultimátum. Za každého zraněného vojáka německého bude zde zastřeleno deset osob, za každého mrtvého sto osob. V době od 19 do 7 hodin nesměl nikdo vyjít z chalupy a přes den se nesměl nikdo vzdalovat z vesnice. Nesmělo se pracovat v poli ani pást dobytek. Neuposlechnutí se mělo trestat smrtí. Všichni občané tu byli však svorni jako snad nikdy v dřívějších dobách. A vítězná Rudá armáda a v ní československé vojsko se již blížily. Ve čtvrtek 3. května odpoledne ve spěchu odjížděla poslední německá jednotka z naší dědiny a na rozloučenou ukradla ještě dvě krávy, dvě telata a dva vepře. Večer na kopcích nad Seninkou se formovaly stovky dobrovolníků pod vedením ruských partyzánských důstojníků. Rozhodná chvíle přicházela. Již druhý den ráno - v pátek 4. května 1945 - zatřeskly první výstřely prvních československých jednotek, které sem přešly přes kopce od Hovězí do Leskovce a Valašské Polanky. Dobíjely hloučky Němců, kteří prchali do hor. Ve vsi se nestřílelo. Všem občanům spadl kámen ze srdce. S jásotem vítali naši armádu na rozcestí u hlavní silnice. Do naší dědiny přišla čs. jednotka s minomety z Hovězí až k večeru, aby přes hory projela směrem na Liptál. Všichni vojáci jen zářili nad radostným a upřímným uvítáním a pohostinstvím. Z úst vojáků bylo slyšet, že tu cítí, že jsou doma a že je ještě nikde tak neuvítali. Každá památka na německé tyranství už dávno zmizela a naše i ruské vlajky, vlající se všech domů, hlásaly nám znovu a znovu, že jsme svobodni a že nám nastává nová radostná doba. V následujících dnech muži z vesnice společně s vojenskými jednotkami i sami prohledávali hory a pátrali po roztroušených Němcích. Z vesnice bylo vojsku odevzdáno 13 německých zajatců. Ztrát na životech v naší obci nebylo. První kroky všech občanů při národní slavnosti vedly k pomníku padlých, kde jim poděkovali za jejich oběť a slíbili, že ze všech sil budou nyní pracovat při budování našeho státu, opět svobodného. (Ludmila Hladká)

RAZIE PROTI PARTYZÁNŮM VE DNECH 20. A 21. ÚNORA 1945 Z knihy Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka Asi 1 500 až 2 000 vojáků abwehru a jagdkomanda vedených specialistou na teror a diverzi SS-sturmbanführerem Ottou Skorzenym obklíčilo 20. února prostor od Leskovce na Valašskou Polanku, Prlov, Jasennou a Liptál k dopadení Murzina. Vojáci vyzbrojeni lehkými a těžkými zbraněmi pročesávali v tomto zimním období, kdy napadlo mnoho čerstvého sněhu, lesy, houštiny, všechna stavení. S rozestupem 20 m od sebe svírali kruh směrem na seninské paseky. Každý kousek terénu na polích a v lesích byl pročesáván stovkami po zuby ozbrojených nacistických vojáků. V ranních hodinách 20. února bojová motorová technika rozvezla a rozmístila po komunikacích v obkličovacím prostoru stovky vojáků, kteří se rozvinuli v rojnice. Postupovali po polích v hlubokém sněhu, prohledávali husté porosty, venkovská stavení, stodoly, chlévy a domy, kontrolovali totožnost každého občana. Vyzbrojeni byli všemi druhy pěchotních zbraní (automaty, kulomety, pancéřovými pěstmi) a byli nákladními auty přisunovány postupně k horám. Za celý den 20. února 1945 postoupili dovnitř obkličovacího okruhu jen 4 km. Na noc se zastavili, zahrabali do sněhových okopů a vyčkávali rána. Navždy mně utkvěl v paměti tento obraz (Jan Zrník): „Večer a celou noc blikaly na břehu nad Podhorskými plamínky v sněhových okopech, kde Němci vyčkávali rána. Po rozednění dne 21. února postupovali vojáci v rojnicích z polí k našemu domu. Do kuchyně přišel SS oficír s lebkou na čepici a pronesl „bumagi“ a pak „papíry“. Přistoupil k matce, která něco šila z bílého plátna na stroji a pronesl „für partizanen“ – jestli to jsou obleky pro partyzány. Mě se ptal, proč nejsem v práci. Odpověděl jsem, že jsem nemocen s angínou. Povýšenecky si pak prohlídl celý byt, zatímco ostatní vojáci s přilbami SS prohledávali stodolu, chlévy a potloukali se kolem stavení. Celý den pak hlavní aktéři postávali na dvorku a ostatní vojáci postupovali do hor, aby svírali okruh obklíčení a setkali se na kotáru s vojsky postupujícími od Jasenné. Během dne přišel do kuchyně Němec, asi bývalý sudeťák, a ironicky lámanou češtinou pronesl: „Partyzáni na nás budou čekat dva dny - kde ti již jsou.“ K večeru se vojáci začali stahovat z hor a přinutili souseda staříčka Hlaváče, aby jim na lesních saních odvezl kulomety a pancéřové pěsti k autům do dědiny. Pod hřebenem seninských hor na jasenské straně využívali partyzáni lesnickou srubovou chatu (na podzim jsem tam vodil Vasila a Alexe). Při této razii ji Němci zničili pancéřovými pěstmi, v okolí se pak našly zbytky rozbitých zbraní, ale partyzáni zde nebyli zastiženi.“ Dopadnout Murzina a zničit štáb brigády se nacistům nepodařilo. Štáb byl o připravované akci včas informován a zraněný Murzin, ukrývaný u Pavla Řezníčka na pasekách „v Pokojce“, byl ještě před razií přemístěn přes les do Leskovce do bunkru v Juříčkově mlýně. OSVOBOZENÍ SENINKY Z knihy Vsetínsko v boji za svobodu,kterou uspořádal v roce 1946 Richard Pavlík, městský archivář na Vsetíně Poslední dny před osvobozením zdejší obce patřily k nejtísnivějším z celé války. Oddíly SS, vedené zrádci, vypalovaly v okolí statky, mučily a zaživa házely do ohně rodiny, které podporovaly partyzány. Všichni obyvatelé žili ve stálé obavě, koho zradili z naší vesnice, komu 52

OSVOBOZENÍ SENINKY Z KNIHY SENINKA V HISTORII VALACHŮ OD JANA ZRNÍKA Osvobozenecké jednotky 4. československé brigády z SSSR vstupují odpoledne dne 4. května 1945 do Seninky. Oddíly této brigády přešly ze Slovenska přes kopec Jahodná na Valašskou Polanku a část jednotky odbočila v pátek odpoledne 4. května 1945 do Seninky s cílem přejít přes hory do Liptálu, kde by zaskočila německé jednotky na ústupu. Naši občané vítali osvobozenecké jednotky již na rozcestí u hlavní silnice, kde postupovaly početné kolony od Valašské Polanky směrem na Vsetín. V Senince se našim vojákům dostalo vřelého uvítání, vojáci zářili nad radostným uvítáním a pochvalně se vyjadřovali, že se jim poprvé tak pohostinně věnovali občané. Tato jednotka vyzbrojená kulomety a minomety prošla pak cestou přes hory na Liptál, kterou Seninčané chodívali do kostela. Nad Liptálem v hlubokém úvozu polní cesty se museli zastavit a dlouho kulometnou palbou odstřelovali silnici ze Syrákova, po které ustupovaly německé kolony ze Syrákova před blížící se Rudou armádou od jihu. 53



OBĚTI DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V SENINCE FRANTIŠEK HLADKÝ (1. 1. 1904 - 30. 9. 1938) Zahynul za mobilizace dne 1. října 1938. Pracoval jako řídící učitel v Senince od roku 1929 (předtím učil na dívčí Měšťanské škole ve Vsetíně.) V době mobilizace byl jako nadporučík v záloze byl povolán na jižní Slovensko, kde byl při obsazování pohraničí Maďary zavražděn bajonetem do zad (v obci Krajné). Na nádvoří měšťanské školy na Vsetíně se pak konal velký vojenský pohřeb za přítomnosti vojáků na koních. Poznámka autora: Datum úmrtí se v různých pramenech liší. Na pamětní desce, která byla slavnostně odhalena 11. května 1947 na budově školy v Senince, je uvedeno datum 30. září 1938. Almanach obětí nacismu v okrese Vsetín v letech 1939 – 1945, vydaný Svazem bojovníků za svobodu počátkem devadesátých let, uvádí dokonce datum 28. 9. 1938, Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky uvádí datum 1. října 1938. JOSEF ŠMATLA Zatčen gestapem dne 17. února 1942. Pocházel z pasek Březinka („Březiny“, „Vaňárka“), pracoval u firmy Baťa ve Zlíně a na civilním letišti v Otrokovicích. Byl zatčen pro přechovávání zbraně. Přežil koncentrační tábor a dočkal se osvobození. Zemřel ve druhé polovině devadesátých let. JAN ZIGMUND (3. 7. 1893 - únor 1945) Povoláním stolař, houslista samouk, chtěl si vyrobit basu, a proto si ji v obchodě s hudebními nástroji na Vsetíně obkresloval. Přitom pronesl jednu větu: „Rusi jsou již ve Lvově.“ Za tento výrok ho přítomný gestapák v civilu v obchodě zatkl, následně byl odvlečen do koncentračního tábora a později umučen. Zahynul na pochodu smrti v koncentračním táboře Buchenwald. (Jan Zrník – Seninka v historii Valachů) JAROSLAV TRLICA (1913 - 1945) Narozen v roce 1913, zahynul v koncentračním táboře v roce 1944. „Almanach obětí nacismu v letech 1939 - 1945“ uvádí, že zahynul v únoru 1945 při leteckém bombardování v Německu na nucených pracích. JAROSLAV ŘEZNÍČEK, Č. 31, A PAVEL BĚLÍČEK, Č. 46 (narozeni v roce 1923) Zastřeleni partyzány dne 26. 3. 1945 v souvislosti s dobrodružným počínáním v protikladu s partyzánským hnutím. TEREZIE JUŘICOVÁ, PROVDANÁ ŽÁKOVÁ (22. 3. 1902 - 23. 4. 1945) Rodačka ze Seninky z čísla 20, provdána do Prlova za pasekáře Bohuslava Žáka, narozena dne 23. 3. 1902, t.j. ve stejný den a měsíc jako její muž. Společně s manželem zahynuli při protipartyzánské razii v Prlově dne 23. dubna 1945. Zároveň shořel i jejich dům č. 98 a po manželech zůstaly 4 děti.

54

HISTORIE PO ROCE 1945 V letech první Československé republiky volila naprostá většina obyvatel Seninky Republikánskou stranu zemědělského malorolnického lidu (agrárníky). Německá okupace prakticky umrtvila veškeré společenské a politické dění v obci. Nové politické poměry po 4. květnu 1945 uvolnily stavidla zájmu Seninčanů o politické dění nejen v obci, ale i v celé osvobozené republice. Skutečnost, že Československo osvobodila Rudá armáda, ovlivnila velký nárůst sympatií k Sovětskému svazu. Skutečnost, že oblast Vsetínska osvobodila československá vojenská jednotka ze Sovětského svazu, tyto sympatie ještě více umocnila. Proto velká část občanů Seninky byla ovlivněna velmi lákavými sliby a propagandou komunistické strany. Komunisté v Senince v roce 1945 sdružili kolem sebe převážnou většinu bývalých členů takzvané „Domoviny“ při republikánské straně a téměř všechny příslušníky výhradně dělnických rodin. Největšího agitačního úspěchu docílila tato strana na veřejných schůzích tím, že hlásala přednostní přidělování majetků po Němcích příslušníkům komunistické strany. Hlavními představiteli strany v Senince byli především ti občané, kteří pomáhali občanům Sovětského svazu, příslušníkům partyzánského hnutí, jako například Pavel Řezníček, č.73, a jeho bratr Josef z Valašské Polanky (bydlel pod obcí na takzvaných „Jurkových pasekách“. Prvním předsedou komunistické strany v Senince se stal kovář Jan Vaculík, č. 72, jeho nástupcem se později stal Josef Polanský, č. 53. Na zřízení sociálně demokratické strany měl největší vliv učitel Misárek ze Vsetína. Pro politickou práci získal v obci rodinu bývalého krejčího Juřici, č. 47, jehož synové Jan a Antonín se dobře osvědčili jako organizátoři pro stranu. Zejména mladší syn Antonín se stal dokonce okresním tajemníkem na Vsetíně a později krajským tajemníkem strany v Ostravě. Příslušníky sociálně demokratické strany se stali ponejvíce střední rolníci a několik řemeslníků. Prvním předsedou sociálně demokratické strany v Senince se stal Antonín Juřica, č. 47. Po jeho zvolení okresním tajemníkem se stal jeho nástupcem Jaroslav Polášek, č. 54. Mezi stoupenci obou těchto stran vypuklo nemalé politické vření a rušné výměny názorů na další vývoj společnosti po osvobození. Stranou politického vření v obci zůstala jen menší část občanů, z nichž se někteří zpočátku netajili nechutí k politickému roztříštění obce a hájili zásadu bezpartijnosti. Teprve později, když se vývoj stranického rozdělení v obci ustálil a když se blížily volby prvního stálého Místního národního výboru v Senince, byla z podnětu rolníka Jana Cedidly, č. 4, ustanovena v obci třetí politická strana - Československá strana národně socialistická, k níž se přihlásilo zbývajících asi 15 rodin. Prvním předsedou se stal Josef Bělíček, č. 3. Složení prvního národního výboru v Senince mělo být určeno paritně mezi jednotlivé politické strany. Ve skutečnosti se členy stali většinou nestraníci. První ustanovující schůze Místního národního výboru Seninka se konala 17. července 1945 za účasti jedenácti členů, kteří zvolili předsedu místního národního výboru Josefa Staňka, č. 41, dosavadního starostu obce, a místopředsedu Pavla Cedidlu, č. 28. Na následující schůzi pléna místního národního výboru dne 21. července 1945 byly zvoleny odbory finanční, školní, osvětový a kulturní, zásobovací, zemědělský, lesní. Dodatečně byly zvoleny odbory sociální a bezpečnostní. V prvních poválečných parlamentních volbách, které se konaly dne 26. května 1946, se již nemohla ucházet o hlasy seninských voličů před válkou nejsilnější politická strana v Se55

HISTORIE PO ROCE 1945


nince – Republikánská strana zemědělského malorolnického lidu, jíž nebylo povoleno obnovit svou činnost. V revolučním a budovatelském nadšení prvních poválečných měsíců získala v Senince značný vliv a sympatie Sociálně demokratická strana Československa, která měla před parlamentními volbami 78 členů a sympatizantů a její kandidátní listina obsahovala jména 17 kandidátů. O novém složení místního národního výboru mělo být rozhodnuto na základě výsledků těchto voleb. Ve volbách dne 26. května 1946, ve kterých mohlo volit 227 zapsaných voličů (z toho 106 mužů a 121 žen), získala v Senince nejvíce hlasů Československá sociální demokracie 96. Na druhém místě se umístila Komunistická strana Československa s 81 hlasy, třetí nejsilnější politickou stanou v Senince se stala Československá strana národně socialistická s 50 hlasy. Za tuto stranu kandidovali někteří bývalí příslušníci agrární strany. Sociálně demokratická strana jako nejsilnější strana uplatňovala nárok na předsedu místního národního výboru, ačkoliv velmi obtížně hledala ve svém středu osobu, která by byla ochotna na sebe vzít odpovědnost za tuto funkci. Nakonec soustředila hlasy na Jana Piskláka, stavebního dozorce (rodák z Ústí u Vsetína), který byl zvolen předsedou Místního národního výboru v Senince dne 7. června 1946. Složení prvního zvoleného Místního národního výboru v Senince odpovídalo tedy výsledkům prvních poválečných parlamentních voleb: Za Československou sociálně demokratickou stranu se stali členy místního národního výboru Jan Pisklák, č. 95, Jan Zeťák, č. 14, Jaroslav Polášek, č. 54, Pavel Zrník, č. 10, Pavel Bělíček, za Komunistickou stranu Československa Antonín Tomanec, č. 35, Josef Polanský, č. 53, Jiří Kovář, č. 91, a Josef Sajdl, č. 69, za Československou stranu národně socialistickou Jan Staněk, č. 41, Karel Bělíček, č. 2, a Josef Cedidla, č. 40. Ustavující schůze obnoveného národního výboru se konala 7. července 1946. Předsedou byl zvolen Jan Pisklák, za místopředsedu Antonín Tomanec. Dne 10. července proběhla volba komisí. Byly zvoleny zemědělská komise, lesní komise, finanční komise, zásobovací komise, školní komise a osvětová komise. Dodatečně byla zvolena komise sociální. Po únorových změnách v roce 1948 byli ze svých funkcí odvoláni členové místního národního výboru za Československou stranu národně socialistickou. Předseda Jan Pisklák i místopředseda Antonín Tomanec zůstali ve svých funkcích. Další čistka v národních výborech jak v celé republice, tak samozřejmě i v Senince, se uskutečnila na jaře 1950. Tato reorganizace měla již „třídně politický obsah“. Jejím vyhlašovaným cílem bylo zvětšit počet dělníků a malých rolníků v národních výborech, zbavit je „třídních nepřátel“ a snaha protrhnout izolaci národních výborů a zapojit do nich bezpartijní občany. Akce všeobecně proběhla v celé zemi bez valného zájmu veřejnosti. Pouze asi 20 % občanů se zúčastnilo veřejných schůzí, které reorganizaci národních výborů schvalovaly. Při reorganizaci místního národního výboru v květnu 1950 byl předsedou zvolen Jan Cedidla, ustanoveny byly komise zemědělská, školská, sociálně–zdravotní, finanční, vyživovací a hospodářská, Jan Pisklák, č. 94, předseda MNV technická, lesní, letopisecká. Seninka v letech 1946 - 1950 Členy tohoto reorganizovaného národního vý-

boru se dne 22. června 1950 stali: Josef Bělíček, č. 3, Josef Bělíček, č. 29, Vlasta Bělíčková, č. 42, Antonín Cedidla, č. 5, Jan Cedidla, č. 24, Antonín Frkal, č. 74, Jan Juřica, č. 61, Jan Juřica, č. 56, Pavel Polanský, č. 46, Miroslav Polášek, č. 54, Oldřich Řezníček, č. 86, Josef Staněk, č. 41, Josef Sajdl, č. 69, Jan Zeťák, č. 14, Olga Zrníková, č. 10. V roce 1952 se stal předsedou místního národního výboru Josef Bělíček, č. 29, který tuto funkci zastával do ledna 1954. Poté ho v jeho funkci zastupoval do května 1954 Jan Zeťák, č. 14. Tento národní výbor nebyl volen, nýbrž jmenován na veřejných shromážděních občanů. O složení rozhodovala výhradně komunistická strana. Při obsazování funkcí v národním výboru měli přednost dělníci Josef Bělíček, předseda MNV a drobní rolníci. Zastoupeny musely být i ostatní po- v letech 1952 - 1954, 1957- 1964 volené spolky v obci jako hasiči, ČSM, svaz žen apod. Dne 16. května 1954 se konaly první volby do místních národních výborů, 25. května 1954 pak volby předsedy a členů komisí. Předsedou byl zvolen Jan Šulák, č. 17, dále byly utvořeny komise zemědělská, finanční, školská a osvětová, trestní, technická. Dalšími členy místního národního výboru byli zvoleni: Jan Zeťák, č. 14, předseda zemědělské komise, Josef Hanulík, č. 57, člen zemědělské komise, Pavel Šťastný, č. 18, člen komise technické, Josef Bělíček, č. 3, člen rady (bezpartijní), Bohuslav Bělíček, č. 45, předseda finanční komise, Anna Daňová, č. 9, členka komise školské a osvětové, Milada Bělíčková, č. 97, Antonín Juřica, č. 12, člen komise školské a osvětové. Tento národní výbor začal konečně řešit otázku svého sídla. V minulosti bylo sídlo obecního úřadu v domku starosty. Pravděpodobně od roku 1950 bylo sídlo místního národního výboru v rodinném domku Aloise Staňka, č. 84, který si ve čtyřicátých letech začal stavět velký zděný dům pro svou velmi početnou rodinu s pěti dětmi. Ze dne 13. srpna 1954 dochovala se žádost Místního národního výboru v Senince na Okresní národní výbor Vsetín: „Místní národní výbor v Senince žádá o zařazení do plánu postavení novostavby kanceláří pro MNV. Důvody potřeby: Místní národní výbor doposud má umístěny kanceláře MNV v nedokončeném domku, jehož majitel tyto místnosti nutně potřebuje k obývání pro svou početnou rodinu. Tyto místnosti jsou malé a dále nemá v obci žádnou místnost vhodnou pro schůze, případně přednášky. Tuto výstavbu máme zařazenou do našeho akčního plánu na rok 1955. Vzhledem k důležité potřebě MNV doufá, že bude naše žádost příznivě vyřízena.“ V roce 1954 vyvstala pro Místní národní výbor v Senince kromě potřeby vlastní kanceláře i nutnost výstavby nové hasičské zbrojnice. Práce na vybudování zbrojnice začaly již v roce 1954. V roce 1955 bylo dokončeno obvodové zdivo. Mezitím povolil okresní národní výbor MNV Seninka zvýšit stavbu o jedno poschodí, aby tu mohly být zřízeny kanceláře MNV. Při nedostatku prostředků byla stavba dokončen až v roce 1957 a slavnostně předána 6. července 1958. Veškeré práce byly prováděny brigádnicky občany. Další volby do místního národního výboru se konaly 31. května 1957. Předsedou byl zvolen Josef Bělíček, č. 30, ustanoveno bylo pět stálých komisí: zemědělská, finanční, technická

56

57


a místního hospodářství, sociální a zdravotní, pro školství a kulturu. Dne 22. června 1960 byl ve volbách do Místního národního výboru v Senince zvolen předsedou opět Josef Bělíček, č. 30. Zároveň byly stanoveny komise místního národního výboru: zemědělská, pro výstavbu a místní hospodářství, kulturní a školská, pro ochranu veřejného pořádku, plánovací, finanční, zdravotního a sociálního zabezpečení. Dodatečně byla zvolena ještě komise trestní. Jména členů těchto národních výborů se nedochovala. Přesto se tyto národní výbory nesmazatelně a pozitivně zapsaly do historie obce. Počátkem šedesátých let bylo započato konečně s výstavbou kulturního domu. Místo bylo vybráno vedle budovy nové Jan Cedidla, č. 90 – předseda MNV hasičské zbrojnice, ve které v prvním poschodí sídlil v letech 1950 - 52 a 1964 - 1976 nejen místní národní výbor, ale i Jednotné zemědělské družstvo Seninka. Až doposud jediným objektem pro společenské akce v obci byla stará sokolovna a hospoda v dolní části obce. Zde se konaly taneční zábavy, ochotnická divadelní představení a další kulturní akce. Mládež zde hrávala stolní tenis. Tato budova však již naprosto nevyhovovala. Proto bylo přikročeno počátkem šedesátých let k výstavbě kulturního domu v Senince, který byl svého času největší v okolí. Počítalo se zde i s bytovými jednotkami. Stavba byla prováděna svépomocí brigádnicky občany Seninky. Slavnostní otevření se konalo na hody v roce 1963. Ve volbách dne 14. července 1964 byl předsedou Místního národního výboru v Senince zvolen Jan Cedidla, č. 90. Poté bylo ustanoveno šest komisí: zemědělská, finanční, pro výstavbu, pro ochranu veřejného pořádku, sociální a zdravotní, pro školství a kulturu. Další volby se konaly až 21. prosince 1971. Do funkce předsedy Místního národního výboru v Senince byl zvolen opět Jan Cedidla, č. 90, a zároveň byly ustanoveny komise: zemědělská, finanční, pro výstavbu, pro ochranu veřejného pořádku, sociální a zdravotní, pro školství, kulturu a osvětu. Dne 18. listopadu 1976 byl ve volbách do Místního národního výboru v Senince zvolen za předsedu Zdeněk Cedidla, č. 90 (syn dlouholetého předsedy Jana Cedidly). Dále byly ustanoveny komise: zemědělská, finanční, výstavby, ochrany veřejného pořádku, sociální a zdravotní a sbor pro občanské záležitosti. Ve volbách v roce 1981 byl za předsedu Místního národního výboru v Senince opět zvolen Zdeněk Cedidla, č. 90, a ustanoveno bylo pět komisí: zemědělská, finanční, stavební, pro veřejný pořádek, sociální. V září 1982 se odstěhoval dosavadní předseda Místního národního výboru v Senince z obce a na jeho místo byl zvolen poslanec a člen rady místního národního výboru František Balaško. Ke dni 1. ledna 1985 proběhla integrace Seninky František Balaško, č. 102, k obci Valašská Polanka. Prakticky to znamenalo, že předseda MNV 1982 - 1985 obec Seninka se stala částí obce Valašská Polanka, do58


savadní předseda Místního národního výboru Seninka František Balaško se stal místopředsedou Místního národního výboru Valašská Polanka a poslanci MNV v Senince se stali poslanci MNV ve Valašské Polance. Připojení Seninky k Valašské Polance se uskutečnilo v rozporu s přáním většiny obyvatel. S každou úřední záležitostí museli lidé ze Seninky jezdit do Valašské Polanky. Jedním z prvních požadavků Občanského fóra v Senince v prosinci 1989 bylo obnovení samostatnosti obce. Představitelé Občanského fóra Alois Staněk, č. 98, Josef Laža, č. 21, Miroslav Tomanec, č. 1, a někteří další začali vyjednávat s kompetentními úřady o uspořádání komunálních voleb v Senince. Tyto volby se uskutečnily dne 24. listopadu 1990.

Josef Laža, č. 21, starosta od roku 1991

Výsledky voleb: Laža Josef, ................................č. 21 ................Občanské fórum ........................................158 hlasů Ing. Holeček Pavel, ..................č. 97 ..................Politické hnutí členů JZD ........................137 hlasů MUDr. Mrnuštíková Marta,....č.3 ....................Občanské fórum ........................................137 hlasů Laža Zdeněk, ............................č. 33..................Občanské fórum ........................................126 hlasů Pisklák Pavel, ............................č.59 ..................Občanské fórum..........................................121 hlasů Zajíček Pavel, ............................č. 34 ..................Občanské fórum..........................................117 hlasů Šťastný Pavel , ..........................č. 101 ................Občanské fórum ..........................................83 hlasů Laža Jan, ..................................č.71 ..................Českosl. soc. demokracie ............................78 hlasů Tomanec Miroslav, ..................č.1 ....................Občanské fórum ..........................................67 hlasů Před volbami odstoupili z kandidátek: Zeťáková Anna č. 14 ( Politické hnutí členů JZD) a Pospíchal Hubert, č. 57 (Občanské fórum). Na prvním zasedání zastupitelstva byl zvolen starostou obce Šťastný Pavel, č.101. Ten však do konce roku 1990 odstoupil a novým starostou byl zvolen Laža Josef, č. 21 (nar. 1947). Místostarostou se stal Tomanec Miroslav, č. 1 (nar. 1955), který se přistěhoval do Seninky v roce 1977 z Dušné. Další volby do obecního zastupitelstva se konaly ve dnech 18. - 19. listopadu 1994. Výsledky voleb: Laža Josef, ..................č. 21 ........nezávislý ....................................................144 hlasů........zvolen Chrástecká Annna, ....č. 25 ........Česká strana soc. dem. (bezpartijní ) ....142 hlasů........zvolena Ing. Juřica Ivan, ........č. 42 ........Česká strana soc. dem. ............................122 hlasů........zvolen Vajdík Milan, ..............č. 5 ..........nezávislý......................................................115 hlasů........zvolen Švirák Petr, ..................č.19 ..........nezávislý ....................................................108 hlasů........zvolen Tomanec Miroslav, ....č.1 ............nezávislý ....................................................106 hlasů........zvolen Martincová Irena, ......č. 19 ........Čes. str. soc. dem. (bezpartijní) ................79 hlasů........nezvolena Šťastný Jan, ................č. 79 ........Čes. str. soc. dem. (bezpartijní) ................61 hlasů........zvolen Smutek Tomáš, ..........č. 81 ........Čes. str. soc. dem. (bezpartijní) ................47 hlasů........nezvolen 59


Celkem se voleb zúčastnilo 176 voličů z 250, to je 70,4 %. Počet platných hlasů byl 166, to je 66,4 %. Podle volebního systému, který zohledňoval postavení kandidátů na kandidátkách jednotlivých volebních stran, získali nezávislí kandidáti 4 mandáty a Česká strana sociálně demokratická 3 mandáty. To znamená, že zvoleni byli všichni nezávislí kandidáti a 3 nejvýše postavení kandidáti na kandidátce ČSSD (Chrástecká Anna, Ing. Juřica Ivan, Šťastný Jan). Na ustavujícím zasedání obecního zastupitelstva dne 2. prosince 1994 byl zvolen starostou obce opět Laža Josef (6 hlasů), Ing. Juřica Ivan dostal 1 hlas. Při volbě místostarosty dostal Tomanec Miroslav 5 hlasů, Chrástecká Anna 1 hlas, Ing. Juřica Ivan 1 hlas. Dále byli zvoleni předsedové komisí: finanční - Ing. Juřica Ivan, kontrolní - Švirák Petr, sociální - Chrástecká Anna, stavební - Šťastný Jan. Výsledky voleb do obecního zastupitelstva ve dnech 13. - 14. listopadu 1998 Ze 257 zapsaných voličů odevzdalo svoje hlasy jen 204. Z nich bylo 202 platných(79,38%). Laža Josef ..................č. 21 ............................nezávislý ..........................................................163 hlasů Ing. Juřica Ivan ..........č. 42 ............................ČSSD ..............................................................148 hlasů Hanulík Milan............č. 100 ..........................ČSSD (nestraník) ..........................................133 hlasů Staněk Alois ................č. 98 ............................nezávislý ..........................................................126 hlasů Ing. Holeček Pavel ....č. 97 ............................ČSSD (nestraník) ..........................................110 hlasů Laža Zdeněk ..............č. 33 ............................ČSSD (nestraník) ............................................89 hlasů Blažek Josef ................č. 87 ............................ČSSD (nestraník) ............................................73 hlasů Vajdík Milan ..............č. 5 ..............................ČSSD (nestraník) ............................................71 hlasů Tomanec Miroslav......č. 1 ..............................nezávislý ............................................................62 hlasů Cedidla Zbyněk..........č. 50 ............................ČSSD (nestraník) ............................................57 hlasů Zukalová Kateřina ....č.2 ................................nezávislá............................................................56 hlasů Pisklák Jan ................č.59..............................nezávislý ............................................................56 hlasů Cedidla Jan ................č.24..............................nezávislý ............................................................48 hlasů Řezníček Pavel............č.99..............................KSČM ................................................................41 hlasů Maceček Petr ..............č.12 ..............................KSČM ................................................................34 hlasů Králová Alenka ..........č.73..............................KSČM ..................................................................9 hlasů Řezníček Jaromír ......č.73..............................KSČM ..................................................................7 hlasů Do obecního zastupitelstva byli zvoleni: Ing. Ivan Juřica (ČSSD), Hanulík Milan (bezpartijní na kandidátce ČSSD), Ing. Holeček Pavel (bezpartijní na kandidátce ČSSD), Vajdík Milan (bezpartijní na kandidátce ČSSD), Laža Josef (nezávislý kandidát), Staněk Alois (nezávislý kandidát ), Řezníček Pavel (KSČM).


Výsledky voleb do zastupitelstva ve dnech 1. a 2. listopadu 2002 Pořadí podle počtu hlasů: 1 Juřica Ivan ......................................................ČSSD ......................................................123 hlasů 2 Laža Josef ........................................................ODS..........................................................112 hlasů 3 Pisklák Pavel ..................................................nezávislý ..................................................111 hlasů 4 Staněk Alois ....................................................nezávislý..................................................106 hlasů 5 Hanulík Milan ................................................bezpart.....................................................104 hlasů 6 Vajdík Milan....................................................bezpart.......................................................91 hlasů 7 Cedidla Lubomír ............................................bezpart.......................................................81 hlasů 8 Zukalová Kateřina ........................................nezávislá ..................................................80 hlasů 9 Švirák Petr........................................................nezávislý....................................................78 hlasů 10 Laža Zdeněk ..................................................bezpart. ....................................................68 hlasů 11 Zrník Pavel ......................................................bezpart. ....................................................58 hlasů 12 Tomanec Miroslav ..........................................bezpart. ....................................................46 hlasů 13 Hanulíková Monika ......................................bezpart.......................................................44 hlasů 14 Šťastný Jan ......................................................ČSSD ........................................................29 hlasů Do zastupitelstva obce byli zvoleni: - za ČSSD (5 mandátů ): Juřica Ivan, Hanulík Milan, Vajdík Milan, Laža Zdeněk, Šťastný Jan - za ODS (1 mandát): Laža Josef - nezávislý kandidát: Pisklák Pavel Po volbách se vzdal mandátu Laža Zdeněk, kterého nahradil Cedidla Lubomír. Představitelé obce od roku 1850 Starostové: 1850-1855 ............Cedidla Pavel ..............................................4 1855-1858 ............Kovář Jan ....................................................54 1858-1867 ............Bělíček Jan ..................................................29 1867-1876 ............Řezníček Martin..........................................31 1876-1879 ............Frýdl Jan ......................................................28? 1879-1906 ............Bělíček Josef ................................................36 (?.? 1847 - 28. 4. 1925) 1906-1925 ............Staněk Josef ................................................41 (?.? 1862 - 28. 1. 1925) 1925-1927 ............Cedidla Pavel ..............................................28 (13. 12. 1889 - 20. 3. 1964) 1927-1938 ............Cedidla Jan ..................................................4 (24. 8. 1883 - 1. 1. 1946) 1938-1946 ............Staněk Josef......................................................41 (27. 9. 1887 - 28. 3. 1980) - od roku 1945 předseda MNV Předsedové místního národního výboru: 1946-1950 ..............Pisklák Jan ........................................................94 (19. 4. 1912 - 6. 11. 1983 ) 1950-1952 ..............Cedidla Jan........................................................90 (21. 2 .1918 - 29. 11. 1983) 1952-1954 ..............Bělíček Josef ......................................................30 (24. 3. 1922 - 5. 2. 1992) 1954-1954 ..............Zeťák Jan ..........................................................14 (23. 2. 1905 - ???) 1954-1957 ..............Šulák Jan ..........................................................17 (14. 11. 1914 - 15. 12. 1995)

60

61


1957-1964 ..............Bělíček Josef ......................................................30 (24. 3. 1922 - 5. 2. 1992) 1964-1976 ..............Cedidla Jan........................................................90 (21. 2. 1918 - 29. 11.1983) 1976-1982 ..............Cedidla Zdeněk ................................................ 90 (1949) 1982-1985 ..............Balaško František ............................................102 (5. 6. 1937 - +16. 11. 2000) 1986-1990....................................................Obec přičleněna k Valašské Polance, František Balaško - místopředseda MNV Val. Polanka. Starostové: 1990-1990 ..............Šťastný Pavel ........................................................................................101 (*1968) 1990-dosud ............Laža Josef ................................................................................................21 (*1947)


HISTORIE ŠKOLY V SENINCE Povinná školní docházka byla v našich zemích zavedena za vlády císařovny a královny Marie Terezie (1740 - 1780), která pověřila záhaňského probošta P. Johanna Ignaze Felbigera sestavením Všeobecného školního řádu, který platil v českých zemích od 6. prosince 1774. Ve druhé polovině 18. století byla vybudována v Čechách a na Moravě zásluhou dvou reformátorů - Ferdinanda Kindermanna (1740 - 1801) a Ignace Mehoffera rozsáhlá síť takzvaných triviálních škol. Tyto školy vznikaly ve vesnicích a menších městech. Vyučovalo se na nich takzvanému triviu, to je čtení, psaní a počtům, dále pak náboženství a základům praktických profesí. Povinná školní docházka se týkala dětí od 6 do 12 let. Kromě triviálních (obecných) škol začaly vznikat dále školy měšťanské (hlavní) a normální (vzorové). Až v roce 1805 byly na školách v Rakousku v důsledku obav z pronikání myšlenek francouzské revoluce zavedeny pevné učební osnovy. Do té doby probíhalo vyučování volně podle libovůle učitele. Po vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. dne 13. října 1781 si postavili evangelíci v Liptále roku 1783 evangelický kostel a faru, při níž v roce 1784 vznikla také evangelická církevní škola. Tuto církevní evangelickou školu navštěvovaly i děti ze Seninky. Prvním učitelem na této škole byl Michal Vamossy (čti vámoši), který přišel do Liptálu v roce 1784 a po odchodu prvního liptálského evangelického kazatele Josefa Stellera se stal zároveň i evangelickým kazatelem. Jeho nástupcem a školním učitelem v evangelické škole v Liptále se stal roku 1786 Josef Janko, pocházející z Rybného u Poličky, kde se narodil údajně roku 1748. Někdy počátkem roku 1790 z Liptálu odešel, takže dne 25. května 1790 evangelický duchovní správce v Liptále Štěpán Csétsi Nagy a úřad obce Liptál přijali za učitele do evangelické farní školy v Liptále Antonína Florku. Jak uvádí Ladislav Baletka v knize Liptál: „Listina o tom doslova zní: My níže podepsaní řiditelé evangelické reformované církve liptálské dáváme všem, kterým patří, na známost, že poněvadž po dobrovolném odchodu od nás předešlého pana rektora Josefa Janko škola naše prázdná a bez školního učitele zůstala, proto my jednomyslně za budoucího učitele svého takového školního učitele povoláváme k sobě pana Antonína Frolka. Jemu ročně platit slibujeme: 1. padesát pět hotových peněz 2. půl sedmé měřice obilí na chléb 3. deset sáhů dříví k palivu 4. ofěry a při každém přisluhování 10 krejcarů 5. od pohřbu kdo co může 6. od každého dítěte na týden dodatkem 5 patáků. Při tom také při škole svou zahradu vlastní. To pak, že nejen slibujeme, ale i skutečně odvésti a splniti chceme podpisem svých vlastních rukou a dekretem potvrzujeme. Signatum Lipthal v Hradiském kraji v Moravě 1790 25. Mají. Stephan Cséti Nagy Seelsorger, Matěj Smilek fojt, Jan Šimků purkmistr, Martin Mozga úřadní. Později byla na tento platový výměr připsána ještě jména představitelů obce Lhota – purkmistra Jana Matošky a úředního Matouše Košúta, a představitelů obce Seninka – fojta Jana Frýdla a úředního Ondry Bělíčka.

62

63

HISTORIE ŠKOLY V SENINCE


Jak uvádí Ladislav Baletka v knize „Liptál“, v roce 1798 mělo z obcí Liptál, Lhota a Seninka docházet do evangelické školy v Liptále 267 dětí... Krajský úřad v Uherském Hradišti proto upozorňoval obce Seninku a Lhotu, že děti tamních usedlíků mohou být odmítnuty, protože škola pro ně nestačí. Proto měly navštěvovat katolickou farní školu. Dne 15. prosince 1799 Krajský úřad v Uherském Hradišti evangelickému učiteli v Liptále prostřednictvím vrchnostenského úřadu v Liptále přímo zakázal tyto děti do školy přijímat. Až 28. února 1800 bylo dětem z evangelických rodin ve Lhotě a v Senince opět povoleno docházet do evangelické školy v Liptále, avšak pod podmínkou, že tyto obce liptálskou školu na vlastní náklady rozšíří. Při tom všem museli rodiče z těchto obcí nadále odvádět předepsané platy učiteli v katolické škole. Guberniálním nařízením z 25. října 1813 jim bylo sice prominuto odvádět katolickému učiteli palivové dřevo, avšak zůstala jim povinnost s katolickými farníky toto dřevo rubat a řezat. Je zřejmé, že i přes uzákonění povinné školské docházky v roce 1774 to s povinnou návštěvou školy dětí v Senince nebylo nijak valné. Musely docházet do evangelické školy v Liptále, a to většinou jen v zimě, protože v letním období musely děti pomáhat na poli. Zpráva o úřední prohlídce čili visitaci školy z 8. srpna 1823 již uvádí jako liptálského učitele Pavla Nechutu. Tomu bylo tehdy 26 let. Do školy mělo docházet 237 dětí, některé byly z míst vzdálených až dvě hodiny cesty (Seninka). O pilnosti dětí zpráva konstatuje, že je v odpovídajícím stavu k chudobě. O škole v Liptále se ve zprávě o visitaci píše, že je v dobrém stavu a filiální škola že je zbytečná. . Dne 28. května 1824 byl za nového liptálského učitele jmenován Pavel Nechuta. Jeho důchody se poněkud zlepšily, když se 19. února 1827 zástupci Seninky s purkmistrem Tomášem Cedidlou zavázali „každoročně školnímu učiteli bučka ke svícení sdělat“. O počátcích vyučování dětí školou povinných v Senince píše v Pamětní knize Seninky učitel Josef Dobiáš: „Za starších dob nebylo tolik škol jako dnes a nebylo ani vzdělaných učitelů. Úřad učitelský na venkově zastávali obyčejně vysloužilí vojáci, kteří přinesli si z dlouhodobé vojenské služby jakousi znalost čtení, psaní a počtů. Děti naučily se tomu, co znal jejich učitel, a na školu odnášely si vzpomínky špatné, neboť vědomosti byly do tupějších hlav vpravovány po vojensku, tj. rákoskou. Do školy chodil jen kdo chtěl, a to jen v zimě, v létě se neučilo. Jak vyprávějí starší pamětníci zdejší, vyučoval v Senince před rokem 1846 jen jakýsi „chlap“ jménem Pavel Polášek, rodák seninský. Samostatné školy však zde nebylo, jelikož Seninka patřila k církevní škole liptálské, a Pavel Polášek zastupoval tedy jen liptálského učitele Nechutu, který do Seninky někdy sám docházíval nebo místo sebe posílal svého syna. Učívalo se tenkrát v čísle 63 „na sklepě“. Částečně samostatnou stala se škola až po roce 1846, kdy učitel Nechuta odstoupil školu „úředně“ a obec zřídila si pak tak zvanou exkurendní školu v č. 47 u „dolních Slezáků“. Úplně samostatnou škola nebyla a podléhala i nadále dozoru učitele z Liptálu, který však prý tento dozor vůbec nevykonával. Prvním učitelem na této škole byl Josef Svoboda z Krásné u Jimramova. Učil zde jen asi rok a měl ve škole asi 20 žáků. Bytu neměl a občané prý ho „chovali z pořádky“. Za nástupce jeho Jana Uherky, jenž pocházel z Ubušína u Jimramova, vystavěla si obec svým nákladem dřevěnou školu, která se zevnějškem nijak nelišila od jiných selských chalup.“ Podle Pamětní knihy Seninky roku 1852 nastoupil na místo učitele v Senince Jan Jílek (učil v Senince v letech 1852 - 1882), rodák z Kamenice u Poličky v Čechách. Obec mu platila 63 zlatých a 2 a půl měřice rži. Od každého sedláka dostával libru brynzy a o hodech koláč. Později mu přidala obec „jakési pozemky“. Dostával dále 4 sáhy dříví. Když roku 1857 žádali učitelé vsackého okresu o přídavek, „domluvil se seninský starosta s leskoveckým starostou, že učitelům nepřidají, a také nepřidali.“

Významným mezníkem v historii školství v našich zemích se stal 14. květen 1869, kdy byl vydán v rakouské části monarchie nový zákon o všeobecné povinné školské docházce. Tímto zákonem bylo dotvořeno obecné a měšťanské školství v Rakousku. Reforma školství prodloužila povinnou školní docházku do 14 let věku a emancipovala školství ze závislosti na katolické církvi. Učitelé národních škol se školili na čtyřletých učitelských ústavech. Na základě tohoto zákona měla být škola zřízena všude tam, kde pětiletý průměr ukázal více než 40 školou povinných dětí v místě nebo blízkém okolí. O zřizování školy rozhodovala zemská školská rada, ale o její vydržování se musela starat obec a její místní školská rada, která zřízení školy navrhovala zemskému školskému úřadu. Je pravděpodobné, že i v Senince vznikla počátkem sedmdesátých let 19. století místní školská rada, která žádala zemskou školskou radu v Brně o zřízení samostatné školy v Senince. V té době měla Seninka již kolem 390 obyvatel (1870) a je zřejmé, že ve vesnici bylo více než 40 školou povinných dětí, to je ve věku od 6 do 14 let. Zřízení samostatné školy v Senince bylo zemskou školskou radou v Brně povoleno v roce 1876. Až doposud byla obec přiškolena k Liptálu. Za starostování Jana Frýdla (1876 - 1879) byla v roce 1877 vystavěna narychlo dřevěná škola na pozemku koupeném od Jana Bělíčka, č. 24, za 120 zl. Občané navozili prý „tolik dřeva ke stavbě, že kterýsi člověk z Ústí nabízel za to dřevo tolik cihel, kolik jich ke stavbě bude třeba.“ Seninčané si prý raději dřevo nechali, jelikož by si museli cihly z Ústí sami přivézt. Nádenické práce konali občané „z pořádky“, a tak stála celá stavba jen 1800 zlatých. K tomu dostala obec dále 1 000 zlatých podpory ze zemského fondu. Celá stavba se konala narychlo a ledabyle. Dřevo na stavbu nebylo řádně vyschlé a stěny se zevně i uvnitř omítkou obhodily. Za dvě léta spadl komín, dvojí kamna musela se vyhodit a v celé budově rostla houba. Protože učitel Jan Jílek neměl předepsané vzdělání podle nového školského zákona z roku 1869, byl na učitelské místo v nově vybudované škole v Senince v roce 1878 vypsán konkurz, na který se však nikdo nepřihlásil. Učitel Jan Jílek působil v Senince 30 let. Jelikož údajně nechtěl skládat zkoušky podle nového zákona, byl propuštěn z úřadu bez penze. Brzy po svém propuštění zemřel v Senince roku 1885. Poslední léta žil z různých milodarů a podpor. Uměl prý dobře trhat zuby, takže k němu lidé zdaleka přicházeli. Teprve až roku 1882 byl znovu vypsán konkurz na učitelské místo v Senince, na jehož základě byl do Seninky ustanoven učitelem Antonín Šabacký, který působil v Senince v letech 1882 - 1887. Učitel Šabacký musel zápasit od počátku s velkými obtížemi ve vyučování, jelikož vědomosti žáků byly velmi slabé. Učebních pomůcek bylo velmi málo, rovněž tak bylo zapotřebí teprve zakládat i úřední knihy. V době jeho učitelování v Senince byla dne 2. května 1883 v Rakousku přijata další novela školského zákona, která znovu výrazně posilovala vliv katolické církve ve škole, připouštěla řadu výjimek a rušila všeobecnost povinné školní docházky po 12. roce věku. Roku 1887 byl ustanoven Antonín Šabacký učitelem ve Lhotě. „Rozloučil se s občany, kteří srdečně uznali jeho zásluhy o povznesení školy,“ píše učitel Josef Dobiáš v pamětní knize Seninky . Po odchodu Antonína Šabackého do Lhoty byl prozatímně ustanoven učitelem v Senince Tomáš Vaněk, abiturent gymnázia. Působil v Senince pouze šest měsíců. Poté odešel na školu v Kloboucích u Brna. Dnem 1. března 1888 byl učitelem v Senince ustanoven Václav Věchet (učil v Senince v letech 1888 - 1892), předtím podučitel v Kloboucích u Brna. Důsledky nekvalitního provedení stavby dřevěné školy došly tak daleko, že v dubnu 1888 bylo nařízeno komisionální posouzení havarijního stavu budovy školy. Komise nařídila nepro-

64

65


Stará seninská škola před rekonstrukcí v roce 1930

dleně budovu školy vyklidit a uzavřít. Bylo rozhodnuto přikročit ke stavbě nové školy. K provizornímu vyučování byla vybrána chalupa č. 67. Přípravy ke stavbě nové školy byly tehdy již v plném proudu. Stavební místo bylo koupeno od Jiřího Juřici, č. 79, na parcele číslo 70. Stavba byla provedena ve velmi krátké době čtyř měsíců (od 1. 5. 1888 do 31. 8. 1888). Rozpočty, plán jakož i stavbu prováděl stavitel Josef Drahoš z Holešova. Dohled při stavbě školy prováděli starosta Josef Bělíček, č. 36, a radní Martin Frýdl, č. 28, kteří „…sami ruku k dílu při-

Stará seninská škola před rekonstrukcí v roce 1930

66


kládali a všecko nezištně konali.“ (Josef Dobiáš v Pamětní knize Seninky). Nádenické práce vykonávali občané „po pořádku“. Podrobnosti o stavbě školy byly zapsány ve školní kronice. (Bohužel její osud není jasný, snad je uložena dodnes u některého bývalého seninského učitele nebo v nějakém soukromém archívu.) Za stavební místo bylo zaplaceno 310 zlatých, stavitel obdržel částku 3000 zlatých. Celkem stála celá stavba 7 500 zlatých. Na stavbu obdržela obec ze zemského fondu 2000 zlatých jako půjčku splatnou do 10 let a 1500 zlatých jako subvence. Vyučovat v nové školní budově začalo se dne 16. září 1889. Stará školní budova byla zbořena a materiálu z ní, pokud byl ještě k potřebě, bylo použito při stavbě nové školy. Roku 1892 byl Václav Věchet ustanoven správcem školy v Malé Bystřici. Po jeho odchodu byl jmenován učitelem a správcem školy v Senince Josef Burša (učil v Senince v letech 1892 1912). Narodil se roku 1865 v Malém Trsném u Rovečína v boskovickém okresu. Po absolvování učitelského ústavu v Brně nastoupil na místo učitele v Rovečíně a odtud se dostal do Seninky, kde působil až do roku 1912, tedy plných dvacet let. „Dbal vždy, aby škola byla v pořádku, žáci pak v přísné kázni vedeni, odnášeli si ze školy dobré vědomosti pro život,“ napsal Josef Dobiáš do Pamětní knihy Seninky. V roce 1912 se stal řídícím učitelem v Jasénce. Po první světové válce odešel do penze. Za své zásluhy o školu a obec byl jmenován při svém odchodu ze Seninky čestným občanem. Ještě v roce 1945 jej ve Dvoře Králové nad Labem navštívil Josef Cedidla, č. 40 (1903 -1985), se sestrou Marií Cedidlovou - Hovořákovou (1910 - 1971) a sestrou Annou, který tuto návštěvu popsal v roce 1945 v Pamětní knize Seninky takto: „V červnu t.r. dožil se požehnaného věku 80 let pan Josef Burša, řídící ve výslužbě, bytem ve Dvoře Králové nad Labem. Na zdejší jednotřídní škole působil od roku 1882 do roku 1913, tudíž plných 20 let. Je třeba vzpomenout, že během této doby zapsal se pan řídící Burša svou vzornou vychovatelskou prací nejen do srdcí svých žáků, ale i všech ostatních občanů tak, že všichni jeho pamětníci na něj dosud s láskou a úctou vzpomínají nejen jako na svého učitele, ale jako na svého nejochotnějšího rádce v různých záležitostech. Co však je třeba zvlášť vyzdvihnouti, že on položil základy k duchovní výstavbě naší obce tak, že obec Seninka od doby jeho působení platila za nejlepší a nejpokrokovější obec na okrese. Když jsme se z denního tisku dozvěděli, že milý pan řídící se dožil 80 letého jubilea při plném zdraví, rozhodli jsme se uskutečniti dávnou svoji touhu, navštíviti jej po dlouhých letech a pozdraviti jej jménem občanů seninských. Byla velkým překvapením pro něho naše návštěva, s radostí přijal pan řídící naše přání, byť už trochu opožděné, a s pohnutím přijal i ty ostatní dárky, které jsme mu dovezli. Neméně jsme byli překvapeni i my jeho na 80 let dosud statnou postavou i dobrým vzezřením. Ještě více jsme byli překvapeni jeho dobrou pamětí, když vzpomínal jména seninských občanů, ba dokonce u mnohých znal ještě i domovní čísla. Rád si zavzpomínal na různé. Ku příkladu jak on nevčelař, když přišel k nám do Seninky, neměl o včelaření ani potuchy, ba dokonce se včel hodně bál, a jak později si včely zamiloval, že vynikl nad ostatní místní včelaře, kteří doposud včelařili postaru jen v klátech, kdežto on začal první včelařiti s dílem pohyblivých v úlech zámkových. Jeho píli zhodnotil místní největší včelař Josef Bělíček z čísla 36: „To jsem si, pane řídící, nikdy nepomyslel, že Vy nás kdysi budete učit včelařiti…“. A jak vedl naši mládež ke včelaření, tak zrovna byl horlivým apoštolem v sadařství a pěstování ovocných stromů. Založil ve školní zahradě školku na ovocné stromky, kde se dospělejší žáci učili pláňky štěpovati a očkovati. Velmi živě se zajímal o naše poměry v obci a velkou radost projevil nad tím, co všechno jsme v naší obci a k jejímu zvelebení vykonali (škola, regulace potoka, stavba silnice přes obec, elektrizace). Však si připamatoval, jak to vypadalo u nás dříve, kdy on se do Seninky stěhoval po špatné polní cestě, která vedla i kus po potoce, kde mu forman i vůz 67


s nábytkem vyvrátil a poškodil. Jeho vlastní světnička, do které nás zavedl, je nejlepším dokladem toho, jak nás měl rád a jak po celý život měl naši obec v upomínce. Však na stěně viděli jsme v rámu zasklený diplom, jímž byl za své zásluhy o obec jmenován čestným občanem Seninky, podepsaný tehdejším obecním výborem. Stranou visí velká fotografie mladé mužské generace a pod ní fotografie seninských dívek, dary, které dostal od těchto v upomínku na rozloučenou. Kromě toho jsou tu fotografie všech škol, na kterých jako učitel působil. A tak jsme byli přímo okouzleni, řekli bychom, jeho vlastní filosofií na život, jeho klidem, vyrovnaností a zbožností, která jej přenáší přes nejtruchlivější chvíle minulé doby. Pojímá klidně, byť s pohnutím i tu největší ránu, jakou jemu minulá válka zasadila, když mu němečtí vrahové popravili syna Františka, který pracoval v ilegálním hnutí. Svoji bolestnou vzpomínku na umučeného syna zahání mužnou větou: „Bylo svatou povinností našich mladých lidí něco dělat….“ Rozloučili jsme se s milým panem řídícím s přáním, aby podle svých sil ještě navštívil naši vesničku, což nám též přislíbil, jestli mu to jeho tělesný stav dovolí. Tuto návštěvu za panem řídícím Buršou v roce 1945 podnikli za mimořádných okolností pisatel této kroniky Josef Cedidla se svými sestrami Annou a Marií.“ Za působení učitele Josefa Burši v Senince byl v rakouské monarchii vydán nařízením ze dne 29. září 1905 nový školní a vyučovací řád, kde se stanoví, že účelem škol obecných je, „…. aby děti v mravnosti a náboženství vychovávaly, ducha jejich vyvíjely, znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání v životě potřebí, jim poskytovaly a byly základem, aby se z nich stali hodní lidé a občané.“ V obecných školách byly stanoveny tyto předměty: „Náboženství, čtení a psaní, jazyk vyučovací, počítání spojené s naukou o tvarech měřických, nejpotřebnější a nejsrozumitelnější věci z přírodopisu, přírodozpytu, zeměpisu a dějepisu, hledíc zvláště k vlasti a ústavě vlasti, kreslení, zpěv, ruční práce ženské a tělocvik, povinný pro chlapce, nepovinný pro dívky. Se svolením zemského školského úřadu může býti na školách obecných zavedeno rukodělné vyučování pro chlapce, vyučování pracím na školní zahradě. U každé školy obecné (je-li na venkově) má býti podle možnosti založena a účelně upravena školní zahrada a hospodářské pokusné pole. Na obecné škole mají býti dále hry mládeže horlivě pěstovány a všechna užitečná cvičení těla jako plavání, klouzání apod. nejpečlivěji podporována.“ Od rolu 1913 byl správcem školy Josef Nunvář, který učil v Senince do roku 1922. Narodil se roku 1888 v Borové u Poličky . Studoval na soukromém evangelickém učitelském ústavě v Čáslavi. Působil pak na různých školách vsackého okresu. V roce 1915 byl odveden k vojsku a ve vojenské službě byl až do roku 1917. Jako jiní čeští učitelé „politicky podezřelí“ byl delší dobu v internačním táboře. Správu školy vedl zatím Václav Blabolil, učitel v Polance (1915 - 1917). Spoluprací a přičiněním učitele Josefa Nunváře byla založena v obci „hospodářsko – čtenářská besídka“ a po válce Sokol. V roce 1922 byl Josef Nunvář ustanoven řídícím učitelem v Jablůnce. Vyučování ženským ručním pracím bylo zavedeno na škole v Senince teprve od roku 1909. První učitelkou ručních prací byla Malva Kalendová, provdaná Rudová, manželka řídícího učitele v Leskovci. Od roku 1912 vyučovala ručním pracím Františka Šmídková (svob. Štefková). Od školního roku 1923 - 1924 se vyučovalo také nauce o domácím hospodářství a praktickému vaření. Pro chlapce byly zavedeny ruční práce výchovné. Náboženství českobratrskému evangelickému vyučovali v Senince evangeličtí faráři z Liptálu, jako například Vilém Kún (působil v Liptále od roku 1873 do roku 1888) nebo Bohumil Dobiáš (působil v Liptále od 1890 - 1917). V letech 1919 - 1925 vyučoval náboženství českobratrský farář Jaroslav Kantorek, narozený dne 10. 8. 1889 v Kroměříži. Za jeho půso68


Žáci seninské školy někdy v druhém desetiletí 20. století asi s učitelem Nunvářem

bení vzniklo v roce 1919 při liptálském sboru sdružení mládeže a v roce 1921 pro nejmladší děti takzvaná nedělní škola. V roce 1919 bylo povoleno na až dosud jednotřídní škole v Senince zřídit druhou třídu. Bohužel zřízení této druhé třídy zůstalo jen na papíře. Zpočátku nebyl dostatek učitelských sil a později, když se k ustanovení druhé učitelské síly mohlo přikročit, nenašel se v Senince potřebný byt. Počátkem školního roku 1923 - 1924 byla druhá třída pro pokles žactva zrušena a vyučovalo se opět v jednotřídce o čtyřech odděleních.

Žáci seninské školy v polovině dvacátých let

69



O udržování školy, jakož i o některé další školní záležitosti pečovala místní školní rada. Předsedou místní školní rady v Senince byl počátkem dvacátých let starosta obce Josef Staněk, č. 41, členy Pavel Cedidla, č. 28, a správce školy Josef Dobiáš. Bezprostředním nadřízeným školním úřadem byl okresní školský výbor na Vsetíně (dříve okresní školní rada). Do roku 1910 byla okresní školní rada ve Valašském Meziříčí. Dozor vykonávali okresní školní inspektoři. Nejdříve to byl Matouš Václavek, ředitel školy na Vsetíně, který byl dlouho okresním školním inspektorem a získal si značné zásluhy o povznesení školství na Vsacku. Napsal řadu prací vlastivědných a obsáhlé dílo „Dějiny města Vsetína a okresu vsackého“, z něhož čerpal i učitel Josef Dobiáš při popisování historie Seninky a Valašska v Pamětní knize Seninky. Později byl okresním školním inspektorem profesor gymnázia ve Valašském Meziříčí Jan Tereba a po něm po dlouhou řadu let Jan Kroutil, profesor téhož gymnázia. Od roku 1912 byl okresním školním inspektorem Konstantin Zenotti, později ředitel dívčích škol na Vsetíně. Od roku 1920 zastával úřad okresního školního inspektora Luděk Gabriel, který každoročně prováděl inspekci školy v Senince. „Dějiny školy vypsány jsou podrobně ve školní kronice založené roku 1893, která byla také až do nynější doby kronikou obce. Jelikož škola svým významem stojí vždy v popředí zájmů obecních, jsou dějiny školy podstatnou částí kroniky každé obce. Povinností uvědomělých občanů pak jest, aby školu udržovali v nejlepším pořádku a vážili si školy i zodpovědné a těžké práce učitelů v obci působících,“ napsal učitel Josef Dobiáš do Pamětní knihy Seninky v srpnu 1924. Osud této kroniky je zatím nejasný. Od 1. září 1922 byl ustanoven učitelem a správcem školy v Senince Josef Dobiáš. Narodil se v roce 1889 v Libenicích u Kolína. Studoval na reálné škole v Pardubicích a na učitelském ústavě v Kutné Hoře. Jako učitel působil nejprve v Javorníku u Strážnice a od roku 1910 na školách vsackého okresu (v Jablůnce, Růžďce a ve Lhotě). Počátkem 1. světové války nastoupil vojenskou službu. Po dvou měsících na ruské frontě se dostal v listopadu

1914 do ruského zajetí a byl odvezen na Sibiř. Zajetí prožil na různých místech západní Sibiře. Mezi jinými byl také učitelem dětí v německé kolonii u Omska, kde vyučoval rusky a německy. Vstoupil jako dobrovolník do československé armády, zúčastnil se akcí proti Rudé armádě. V květnu 1920 odjel na americké lodi „Sherman“ kolem jižní Asie přes Singapur, Kolombo a Suez do Terstu a v červenci 1920 se navrátil konečně po 6 letech do osvobozené vlasti. Vyučoval rok ve Lhotě až do svého ustanovení v Senince. Dne 3. dubna 1925 byl předsedou místní školní rady zvolen Josef Staněk, místopředsedou Antonín Bělíček, č. 36. Třetím členem byl správce školy Josef Dobiáš jako zástupce školy. Josef Dobiáš učil na škole v Senince Po odchodu dosavadního správce školy a zakla- v letech 1922 až 1925. datele Pamětní knihy Seninky Josefa Dobiáše v roce 1925 byl ustanoven učitelem a zatímním správcem školy v Senince Josef Fojt, stávající učitel v Leskovci (rodák z Janové). Zahájil vyučování 1. září 1925 a ještě téhož dne obdržel dekret ministerstva školství a národní osvěty, jímž byl ustanoven učitelem na menšinové škole ve Vávsí u Jablůnkova. Od 2. do 12. září 1925 se vyučovalo ve škole v Senince pouze náboženství a ženské ruční práce. Poté byl zatímním učitelem a správcem školy ustanoven Antonín Zeťák (údajně bývalý letec československé armády). V roce 1926 napsal Antonín Zeťák do Pamětní knihy Seninky: „Až dosud vykonali žáci zdejší školy, a to více než před 40 lety, několik vycházek na Vartovnu pod vedením učitele Šabackého a v roce 1925 na Půlčinské skály se správcem školy Josefem Dobiášem. Dále se školní děti dosud nedostaly. Proto správce školy vykonal s dětmi dne 11. června výlet vlakem na Hukvaldy. Účastnili se jenom starší žáci v počtu 33. Prohlédli si mimo hradu hukvaldského též město Štramberk a Frenštát. Vedle toho, že děti projely a prohlédly si kus valašského kraje, naskytla se 18 žákům (větší polovina) možnost jeti poprvé vlakem. Až do tohoto roku platili občané školné, od kterého byli sice nemajetní osvobozeni. Toto bylo dnem 1. ledna 1926 i pro další roky zrušeno. Činilo celkem ročně 250 Kč.“ Podle Antonína Zeťáka v roce 1927 stoupl počet dětí školou povinných na 80, a proto se místní školní rada i s obecním zastupitelstvem na chůzi konané dne 23. května 1927 usnesla žádat o druhou třídu (pobočku), která byla již v roce 1922 zemskou školní radou povolena, ale v roce 1924 byla pro přechodný pokles žáků opět zrušena. Druhá třída (pobočka) byla poté povolena a vyučovalo se již podle osnov pro dvoutřídní školy. Poprvé působily v Senince na škole dvě učitelské síly. Zatímním učitelem v Senince byl jmenován Jan Kruml (narozen v Holáskách u Brna). Byl na seninské škole však jenom mě- Antonín Zeťák

Učitel Josef Dobiáš s žáky seninské školy v roce 1925

70

71


Škola v Senince v roce 1927

síc (září), na vlastní žádost obdržel místo v Babicích v okrese Brno. Antonín Zeťák charakterizoval jeho působení v Senince slovy: „Krátký jeho pobyt však stačil, aby jak děti, tak i lidi, s nimiž přišel častěji do styku, po dlouhá léta na něj vzpomínali pro nezištnou a obětavou práci jak ve škole, tak ve zdejší tělovýchovné jednotě Sokol. Po jeho odchodu vyučovala první literní (čtení a psaní) učitelka Anna Janíková z Karlovic. Dne 16. listopadu 1927 odchází též a místo ní nastupuje učitel Bedřich Burian, který

Chlapci seninské školy v roce 1930 s učitelem Koňaříkem

72


Žačky seninské školy na vycházce do „Dolanska“ s učitelem Koňaříkem asi v roce 1931. V 1. řadě třetí zleva Anna Lažová, č. 71, 4. zprava Františka Bělíčková, č. 42, 2. zprava Vlasta Juřicová, č. 20, 1. zprava Františka Kovářová, č. 7, 2. řada: Ludmila Cedidlová, č. 28, učitel Koňařík, Marie Kubíková, č. 14, Ludmila Řezníčková, č. 57, Anežka Řezníčková, č. 31 , Jarmila Staňková, č. , 41, ?, Marie Bělíčková, č. 35.

Chlapci seninské školy počátkem třicátých let. V pokleku: ?, Pavel Bělíček, č. 46, Jan Cedidla, č. 5, uprostřed: Jan Juřica, č. 56, Pavel Kovář, č. 7, ?, Pavel Zrník, č. 10, Josef Pilíšek, č. 49, ? nahoře: Oldřich Řezníček, č. 86, Josef Juřica, č. 56, Josef Staněk, č. 41, ?, Jan Holbík, č. 20, Pavel Bělíček, č. 3

73



tehdy působil pátý rok ve Zděchově. Vyučoval na škole v Senince až do konce školního roku 1927 - 1928. Poté obdržel definitivní místo ve svém rodném dačickém okrese. „Pro svou milou a tichou povahu byl u občanstva oblíben,“ píše se v Pamětní knize Seninky. Na popud správce školy Antonína Zeťáka odhodlali se v roce 1927 někteří občané poprvé poslat děti do měšťanské školy. Prvními žáky měšťanské školy se stali Josef Martinko, Josef Šmatla a Marie Cedidlová, č. 28. Dne 1. září 1928 správce školy Antonín Zeťák na vlastní žádost nastoupil na definitivní místo učitele v Liptále. Působil v Senince 3 roky. Kromě svého úřadu byl činným v Sokole. Od svého příchodu byl v Sokole vzdělavatelem stejně jako ve sboru dobrovolných hasičů. Na uvolněné místo správce školy po odchodu učitele Antonína Zeťáka byla ustanovena prozatímní učitelkou v Senince Anděla Chmelová, narozená ve Valašské Polance, a k ní jako výpomocná učitelská síla Anežka Hladilová z Břestu u Hulína. Tyto působily na škole v Senince pouze ve školním roce 1928 - 29. Již na počátku roku 1929 byl vypsán konkurz na obsazení místa definitivního učitele a správce školy. Přihlásili se čtyři žadatelé, z nichž obdržel místo nejstarší z nich - František Hladký, rodák z Poličky. Výpomocným učitelem pro druhou třídu byl ustanoven Josef Koňařík, rodák z Halenkova. V roce 1928 bylo přistoupeno k jednání o rozšíření školy. Posuzovala se varianta zřídit učebny z bytu správce školy a postavit byty mimo školní budovu, nebo rozšířit stávající školní budovu o nadstavbu. Nakonec byla zvolena druhá varianta, to znamená, že bylo rozhodnuto provést nadstavu stávající školní budovy. Plány a rozpočty zhotovené stavitelem Gebauerem (znějící na 220 tis. Kč) byly při komisionelním řízení dne 14. března 1928 schváleny a zaslány se žádostí o udělení subvence zemské školní radě a ministerstvu školství a národní osvěty. Průběh stavby popsal Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky: „V roce 1928 došlo obci nařízení okresního školského výboru ve Vsetíně o nutnosti rozšíření jednotřídní obecné školy na dvoutřídní. Potřebu tohoto rozšíření sama obec uznávala, neboť v poslední době vyučovalo se polodenně pro vysoký počet žactva. Dětí školou povinných bylo v té době 82. Při komisionálním řízení a místním šetření o rozšíření školy konaném dne 14. 3. 1928 za účasti zástupců okresu a činovníků obce bylo rozhodnuto pro nadstavbu dosavadní obecní školy. Plány a propočty na nadstavbu nové budovy školy provedl František Gebauer, stavitel ze Vsetína. Rozpočet zněl na 346 558 Kč. Po vyřízení potřebných formalit a po schválení příslušných plánů zemským školním úřadem v Brně bylo v roce 1930 přikročeno k zadání stavby školní budovy veřejnou soutěží. Na stavitelské práce podali nabídku dva zájemci, a sice František Gebauer, stavitel ze Vsetína, za obnos 80 019 Kč a Rudolf Loudin, stavitel ve Vsetíně, za obnos 114 tis. Kč. Stavba byla zadána Františku Gebauerovi za nabídnutou cenu. Dodávku materiálu si ponechala obec ve vlastní režii (cihly, vápno, cement, železo, dřevo a všechny ostatní stavební potřeby). Ostatní řemeslnické práce byly zadány většinou firmám ze Vsetína za obnos 71 831 Kč. S bouráním bylo započato 27. srpna 1930, čímž byla stavba školy započata. Zdi ode dvora musely být pro vlhkost skoro celé rozebrány a základy školní budovy po shlédnutí musely být zajištěny kolem dokola celé po úsecích podbetonováním. Počasí bylo v počátku stavby dosti dobré. V druhé polovině října se pak trvale zhoršilo, cesty přes obec se proměnily v moře bláta, ve kterém tonuly vozy s naloženým materiálem, určeným pro stavbu školy. Bylo výhodou pro stavbu, že stará šindelová střecha se zvedala, takže budova velmi málo trpěla deštivým počasím. Tato střecha byla pak stržena, až když byly zdi postaveny, a hned znovu budova překryta. Do konce roku 1930 byla školní budova dána pod střechu, zhruba dohotovena a upravena I. třída, aby se v ní mohlo vyučovat, a byly upraveny byty pro řídícího, který se tam na vánoční svátky mohl nastěhovat.

Vyučování dětí školou povinných po čas stavby bylo v sokolovně v „Dolansku“ a bylo polodenní. S podnikatelem Františkem Gebauerem byli občané spokojeni. Stavební práce byly konány pořádně a dohled na stavbu měl přísný a schopný asistent a veškeré práce, se kterými se při zadávání stavby nepočítalo, nebyly nijak přemrštěně podnikatelem účtovány, takže obnos 80 019 Kč, za který byla stavba školy zadána, se téměř nepřekročil. Také s jinými řemeslnými pracemi všech dodavatelů mohla býti obec spokojena. Jak již bylo uvedeno, veškerý stavební materiál ke stavbě dávala obec sama ve své režii. Již roku 1929 zadala obec výrobu ručních cihel domácím cihlářům Josefu Sajdlovi (č. 69) a Josefu Pilíškovi (Juřicovi, č. 20) na pozemku Jana Cedidly, č. 50. Jmenovaný propůjčil obci pozemek s vhodnou hlínou na cihly zdarma k dispozici. Těchto bylo vyrobeno asi kolem 50 tis. kusů. Strojních cihel bylo zakoupeno 18 tis. ks, cementu 360 q, vápna 200 q. Dřevo na stavbu školy darovali singularisté, a to jak dříví potřebné na stavební desky, tak i na ostatní tesané dříví. Písku odvezeno zdarma 144 m3 a 55 m3 štěrku na beton. Jen nějaká část písku a štěrku odvezena placenými potahy a mnoho písku bylo získáno i přeosíváním rumiště. Štěrk a písek byl zakoupen ve Valašské Polance od rol. Soukupové, jen nějaká menší část byla zakoupena u obce Leskovec. Odvozy veškerého stavebního materiálu a stavebních hmot provedli občané většinou zdarma dobrovolnou prací a sice při kopání jámy na vápno, hašení vápna a při osívání písku a jiných různých pracích celkem 194,5 dne nádenické práce. Jeden pracovní den byl oceněn na 15 Kč. Odhad dobrovolných ručních a potažních prací, které občané ve prospěch nové školní budovy učinili zdarma, je přes 12 tis. Kč. Dřevo darované obci od singularistů oceněno na 11 500 Kč. Ocenění uvedených prací je mírné a minimální - hodnota její je daleko větší, povážíme-li, že se u této práce sešli všichni občané bez výjimky a bez odmluvy. Byla to veliká a účinná podpora pro věc samu a hlavně pro ty, kteří stavební práce nové školní budovy řídili a měli je na starosti.

74

Rekonstrukce školy v roce 1930

75



Budova školy těsně před dokončením

František Hladký se žáky 1. třídy v květnu 1931 na horním konci Seninky

Roku 1930 v začátku stavby vypůjčila si obec na směnku u Spořitelny města Vsetína obnos 40 tis. Kč. Obec jednala v počátku o výpůjčku 120 tis. Kč u Hypotéční zemědělské banky v Brně, která měla býti zajištěna lesním majetkem obce Seninky, který v tehdejší době měl 42 ha. Než však se tato výpůjčka uskutečnila, musela si obec v nutných případech vypůjčovat doma u jednotlivců, když bylo peněz nutně zapotřebí k zajištění a opatřování stavebních potřeb, neboť příjmy obecní pokladny byly nepatrné. Horší však bylo v dalším průběhu stavby v roce 1931, že už se začala velmi pociťovati hospodářská krize a klesání ceny dřeva, hlavní to příjem obecního hospodářství v naší obci. Začala se projevovat nezaměstnanost dělnictva a ukazovaly se velmi zřetelně příznaky tísnivých hospodářských poměrů. V druhé polovině roku 1931 stávala se finanční krize stále více a více tíživější. Peněžní ústavy na příkaz shora zahájily kurz stahování oběživa, úvěr u peněžních ústavů bylo velmi těžko sjednat, až v roce 1932 byl pak nadobro zastaven. Bylo tedy štěstím pro obec, že stavba školy vlastně již končila a že se jí podařilo uskutečniti výpůjčku 120 tis. Kč u Hypotéční zemědělské banky v Brně. Velmi vděčně byly přijaty státní a zemské subvence, které během roku 1930 až 1933 byly na stavbu poukázány. Státní subvence činila 52 tis. Kč a zemská 32 tis. Kč, celkem 84 tis. Kč. Tyto subvence byly obci velmi užitečné, neboť bylo zapotřebí v počátku vybaviti novou školní budovu nejnutnějšími učebními pomůckami a různým nábytkem, jako např. stoly, skříněmi a lavicemi. Finanční stav obce, jak již uvedeno, byl ztížen silným poklesem cen dřeva. Jeho cena klesla v roce 1932 až na 40 - 45 Kč za l plm. Pro posouzení poklesu cen dřeva jest třeba uvést, že ještě v roce 1929 prodával se jeden plm jedlové kulatiny za 180 až 200 Kč v lese.“ Zděná trojtřídní škola byla vybavena bytem pro řídícího učitele, třemi kabinety, ubytovací místností pro učitele, nádvořím pro tělovýchovu a volejbalovým hřištěm, dřevníkem, zahradou pro řídícího učitele. Později byly před školou vybudovány předzahrádky, kde žáci poprvé v životě uviděli vypěstovaná červená rajská jablíčka. Řídící učitel František Hladký se v roce 1932 oženil s učitelkou první třídy Ludmilou Chudějovou. Oba poté významně vý-

chovně působili nejen na žáky, ale i na osvětovou a hospodářskou oblast Seninky v meziválečném období. Po výstavbě nové školy se celkově pozvedlo vzdělávání mládeže v Senince. Zvyšoval se i počet dětí školou povinných (v roce 1929 jich bylo 82), takže v nové škole byly v roce 1933 zřízeny již 3 třídy s řídícím učitelem a 2 učiteli. Část žáků začala být vysílána do měšťanské školy na Vsetín. Do dívčí měšťanské školy odešly Anna Bělíčková, Drahomíra Cedidlová a do

76

Řídící učitel František Hladký se svými žákyněmi někdy počátkem třicátých let

77



Výlet na Půlčiny v roce 1931 s učitelem Františkem Hladkým

Zdravíme naše maminky – rok 1943

gymnasia Anna Cedidlová (dcera starosty). Do chlapecké měšťanské školy Jan Staněk, Josef Řezníček, Jan Zrník a Pavel Řezníček. Většina chlapců z rolnických rodin po dokončení povinné školní docházky absolvovala hospodářskou školu na Vsetíně, „…kde byla Seninka zastoupena na prvním místě,“ píše se v pamětní knize Seninky. František Hladký působil v Senince od roku 1929. Zemřel tragicky dne 1. října 1938 na Slo-

vensku v obci Krajné na maďarské hranici za mobilizace při vykonávání své vojenské povinnosti. Tragická smrt bývalého řídícího učitele Františka Hladkého předznamenala další události, které nastaly po 15. březnu roku 1939, kdy se Seninka stala součástí protektorátu Čechy a Morava. Po osvobození v roce 1945 „…koncem měsíce května zúčastnila se celá obec slavnosti sázení pamětních lipek na prostranství před školou. Na paměť velikých událostí tohoto roku

Seninská škola na jaře roku 1939 s učitelem Novákem

Seninské děti v roce 1943 s učitelkou Hladkou

78

79


Seninská škola v roce 1946: zleva učitelka Hladká, 2. řada: Jan Kovář, č. 8, Jan Cedidla, č. 50, Anna Vaculíková, č. 72, Ludmila Vaculíková, č. 72, Ludmila Polášková, č. 1, Anna Hovořáková, č. 36, Zdeňka Hanulíková, č. 57, Ludmila Adamušková, č. 63, Zdeňka Bělíčková, č. 34, Milada Štachová, č. 48, Marie Piskláková, č. 94, Milada Kovářová, č. 68, 1. řada: Antonín Kovář, č. 8, Antonín Sajdl, č. 80, Antonín Cedidla, č. 50, Josef Blažek, č. 87, Jan Zigmund, č. 6, Jan Staněk, č. 84, ?, Jan Cedidla, č. 24, ?, Jaroslav Juřica, č. 61, 3. řada: Ludmila Kovářová, č. 89, Jarmila Bělíčková, č. 16, Marie Bělíčková, č. 25?, Vlasta Juřicová, č. 19, Marie Bělíčková (Leskovec), Jarmila Kovářová, č. 89, Jarmila Bělíčková, č. 2, Vlasta Bělíčková, č. 34, Františka Kovářová, č. 64, Josef Kovář, č. 63, Milan Staněk, č. 43, 4. řada: Ladislav Šťastný, č. 90, Jaroslav Machů, č. 6, Zdeněk Trlica, č. 32, Oldřich Polanský, č. 53, Jan Polášek, č. 1, Vlastimil Cedidla, č. 40, Josef Kovář, č. 68, učitelka Kellnerová, Zdeňka Kovářová, č. 68.

byla vysazena lipka „Svobody“ a lípa „Přátelství“. Slavnostním řečníkem na této slavnosti byl občan Josef Blažek, č. 87. Stromky převzala do své opatrnosti správa školy.“ Je škoda, že tyto lípy rostou před bývalou školní budovou prakticky bez povšimnutí dnešní seninské veřejnosti. Už jen několik málo pamětníků si vzpomene na důvody, proč byly na tomto místě vysazeny. V roce 1946 po prázdninách byl přidělen do školy v Senince mladý učitel Stromšík z Valašského Meziříčí. Záhy však musel po jednoměsíčním vyučování nastoupit vojenskou službu. Pro nedostatek učitelů byly tři třídy sloučeny ve dvě. Bývalému řídícímu učiteli Františku Hladkému, který tragicky zahynul v době mobilizace v roce 1938, byla dne 11. května 1947 odhalena pamětní deska. Na slavnostním shromáždění, které připravil učitel Stromšík, přednesl slavnostní projev ředitel školy z Valašské Polanky Hronek, dále bývalý starosta Josef Staněk a jeho bývalý žák Antonín Juřica. Báseň přednesla Anna Cedidlová (dcera bývalého starosty ?). Hymny československé a sovětské zahrála hudba z Valašské Polanky. Tato pamětní deska byla ve školní budově umístěna i po jejím zrušení v roce 1976. Po rekonstrukci budovy školy v roce 1999 byla pamětní deska uložena na obecním úřadě. 80


Podle zápisu v Pamětní knize Seninky od Josefa Cedidly: „O prázdninách (roku 1947) odchází ze Seninky ani ne po jednoročním působení velmi schopný učitel Stromšík. Všestranně nadaný a vynikající člověk dovedl během krátké doby získat si svoje žáky nejen svými osobními vlastnostmi, ale i originální formou vyučování. Se žáky nacvičil několik pohádkových divadelních her, k nimž vytvořil i vlastní umělecké jevištní dekorace. Ve škole zavedl modelářský letecký kroužek, jehož činnost vyvrcholila na „leteckém dnu“, pořádaném žáky tohoto kroužku na kopci „na Rovénkách“. Zde žáci předváděli jednotlivé modely letadel, z nichž některé měly rozpětí až 3 metry šířky. Škoda, že silný vítr zkazil žákům hodně modelů, a tím i hodně radosti z výletu. Účast občanů byla velmi pěkná a o jejich občerstvení se žáci také postarali. Na závěr školního leteckého dne v Senince přilétly dvě letadla z letiště ve Valašském Meziříčí, které po nějakou dobu kroužily nad kopcem a místem výletu.“ Na místo učitele Stromšíka byl na školu přidělen nový učitel Konrád Sabaš, rodák ze Slezska. Měl být do Seninky údajně přeložen z trestu za jisté poklesky a přestupky. Jeho ubytování ve školním bytě narazilo na odpor správkyně školy, což vyvolalo neshody mezi správou školy a členy místního národního výboru. V roce 1948 po změně politických poměrů byl učitel Konrád Sabaš prověřován nově zřízeným akčním výborem Národní fronty, který požádal o jeho odstranění, protože se proti němu zjistily „různé závady, a to jak národnostní, tak i po stránce mravní z minulých let“. Asi pro nedostatek učitelů byl Konrád Sabaš na škole ponechán. Po prázdninách 1948 se dobrovolně přihlásil na uhelnou brigádu do dolů a vyučování obou tříd musela převzít správkyně školy Ludmila Hladká. Ludmila Hladká se narodila dne 10. března 1905 v Kunovicích u Valašského Meziříčí. Její manžel František Hladký se stal ředitelem školy v Senince v roce 1929 (rodák z Poličky) a působil v třicátých letech na seninské škole. Zahynul za mobilizace dne 30. září 1938 na Slovensku. Po smrti manžela se Ludmila Hladká stala správkyní školy a učitelkou. Učila v Senince až do roku 1965, tedy více než třicet let. Naučila číst a psát několik generací občanů Seninky, mezi jinými i autora těchto řádků. Po odchodu do důchodu se přestěhovala ke svému synovi Janovi Hladkému do Valašského Meziříčí, kde počátkem devadesátých let zemřela. V roce 1949 byla pro žáky z obcí Valašské Polanky, Leskovce, Seninky a Lužné zřízena ve Valašské Polance měšťanská škola (osmiletá střední škola, měšťanka, základní devítiletá škola). Tato škola byla umístěna v dřevěných nouzových stavbách, ve kterých se však vyučovalo ještě dalších 25 let, to je do roku 1974. Navštěvovaly ji i seninské děti od šesté do deváté třídy, to je zpravidla ve věku od 11 do 15 let. Dopravu dětí do školy zajišťoval autobus s odjezdem o půl sedmé ráno, přičemž vyučování začínalo zpravidla o půl osmé. Po šesti vyučovacích hodinách mohli žáci využít autobus do Seninky ve čtvrt na dvě. Jinak jízdní řád nijak nerespektoval potřeby žáků, takže chůze ze školy z Valašské Polanky do Seninky pěšky nebyla žádná výjimka - spíše pravidlo. Protože dřevěná škola měla málo učeben, muselo se vyučovat i odpoledne. Odpolední vyučování začínalo ve dvanáct hodin a končilo po páté hodině, takže seninská mládež musela ze školy pěšky nebo čekat na autobus u rozcestí nebo u „Šafaříkovy stodoly“. Zejména v zimě to nebývalo příjemné. Většina seninské mládeže však tento „problém“ řešila jízdou na kole bez ohledu na počasí. Někteří jezdili na kole i v zimě za třeskutého mrazu. Plány pro novou školní budovu ve Valašské Polance byly vypracovány již v roce 1938, avšak zahájení výstavby zabránila II. světová válka. Po válce bylo jednáno se Zemským národním výborem v Brně a výstavba školy byla schválena. Byly vyhotoveny plány, částečně 81



připraven materiál a uzavřeny půjčky. Zemské zřízení však bylo brzy zrušeno, Valašská Polanka se stala součástí kraje Gottwaldov, který vzhledem k zajišťování důležitějších úkolů národního hospodářství v poválečném období neměl dostatek finančních prostředků, takže ze stavby újezdní školy opět sešlo. V listopadu 1948 bylo přikročeno ke stavbě dřevěného provizoria, které si vyžádalo mnoho organizačního i pracovního úsilí, ale vyřešilo školský problém v obci Valašská Polanka a okolí jen zčásti. Dojíždění žáků 6. – 9. tříd do školy na Vsetín bylo odstraněno, ale nemohlo být zajištěno vzdělávání všech dětí školního obvodu, takže většina dětí z Prlova a Pozděchova musela dojíždět do Vizovic přes hranice okresu, později i kraje. Dne 25. září 1949 byla otevřena provizorní dřevěná školní budova. Měla dvě části, v nichž bylo 8 učeben a 6 kabinetů, ředitelna a sborovna. Šest učeben bylo určeno pro tehdejší střední školu, dvě pro národní. Celkový náklad na vybudování školy činil 1,2 mil. Kč. Občané Valašské Polanky a okolních obcí odpracovali při stavbě školy bezplatně několik tisíc brigádnických hodin. V provizorní budově školy se vyučovalo až do června 1974. V posledních letech byla škola v havarijním stavu. Okresní komise, která školu navštívila, potvrdila havarijní stav budovy, avšak stavbu školy opět oddálila. Výstavba nové školy byla zařazena do plánu na rok 1971. Vlastní práce byly zahájeny v roce 1972. Základní kámen nové školní budovy byl slavnostně položen dne 11. června 1972. A tak se Valašská Polanka a okolní obce dočkaly v roce 1974 nové moderní osmnáctitřídní školy s veškerým vybavením a zázemím. Při stavbě školy odpracovali rodiče a občané Polanky i okolních obcí nejméně 5 tisíc a žáci s učiteli téměř 6 tisíc brigádnických hodin. Škola stála 18 a půl milionů korun, vybavení nábytkem a pomůckami 1 a půl milionu korun. Slavnostní otevření nové školy, které se uskutečnilo v neděli 18. srpna 1974, natáčela i televize, která uvedla v hlavním zpravodajském pořadu téhož dne krátký šot, ve kterém si prohlížejí vybavení nového kabinetu i žákyně školy ze Seninky Šárka Juřicová, č. 42, a Hana Cedidlová, č. 5. Strohý architektonický vzhled budovy byl v roce 1997 zlepšen přístavbou střešních bytů, které uvítaly zejména mladé rodiny. Děti od prvního do pátého ročníku se vyučovaly i nadále ve škole v Senince. Po válce měla škola zpravidla dvě třídy. V první třídě byli žáci prvního a druhého ročníku, ve druhé třídě byli žáci třetího až pátého ročníku. Třetí třída byla od počátku šedesátých let prázdná. Byla využívána jako společenská místnost, kde se konávaly různé schůze, bohoslužby, vánoční besídky pro děti a podobně. Velmi často byla tato místnost využívána i pro promítání filmů, poté co jeden kabinet byl upraven jako promítací kabina. Někdy se v této místnosti hrával i stolní tenis, který se těšil v minulosti i v současnosti mezi seninskou mládeží velké oblibě. V přízemí byl dále byt pro řídícího učitele. Dle dochovaných vzpomínek v seninské škole po druhé světové válce dále učili: Učitelka M. Brázdová učila v Senince někdy v padesátých letech a vzala si za manžela Seninčana Miroslava Kováře č. 91. Oldřich Zdráhal, který se narodil 4. září 1934 v obci Hradisko, okres Kroměříž . Po ukončení obecné a měšťanské školy studoval nejdříve jeden rok na reálném gymnasiu a poté na pedagogickém gymnasiu v Kroměříži. Pedagogické gymnasium ukončil maturitní zkouškou v červnu 1953. Od září téhož toku nastoupil jako učitel na ZDŠ Malé Karlovice. V roce 1957 přechází na ZDŠ do Seninky. Vzal si za manželku občanku Seninky Zdeňku Bělíčkovou (nar. 1939) z čísla 34 (u dolních Malotů). Po prázdninách v roce 1961 odešel i s rodinou do Valašských Příkaz. V letech 1961 až 1966 vykonával funkci ředitele školy ve Valašských Příkazech. Do Seninky se vrátil po odchodu Ludmily Hladké do důchodu v roce 1966, kdy učil nejmladší

Úklid sněhu před školou v polovině 50. let

82

82

83


Školáci koncem 50. let

děti (1. a 2. třída). V roce 1974 odešel učit do Francovy Lhoty. Zde působil jako učitel až do odchodu na starobní důchod v roce 1994. V září 1990 byl jmenován ředitelem této školy. I jako důchodce nadále vyučoval na ZŠ ve Francově Lhotě, později ve Střelné. Zahynul tragicky dne 2. října 1998 . Jiří Křenek se narodil v roce 1943 ve Velkých Karlovicích.V Senince působil od roku 1964 do roku 1967, kdy odešel učit do Bystřičky. Rovněž i on si vzal za manželku seninskou občanku Jarmilu Cedidlovou z č. 28 (*1948). Emilie Tichá učila v Senince po odchodu Jiřího Křenka na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, minimálně v letech 1968 1971. Ludmila Jiroutová, nar. v roce 1943 v Roudnici nad Labem, působila v Senince po odchodu Oldřicha Zdráhala od roku 1976. Byla poslední učitelkou na seninské škole. Otevřením nové moderní školy ve Valašské Polance v roce 1974 se další existence školy v Senince stala neudržitelnou. Proto byla po téměř sto letech škola v obci roku 1976 zrušena. Učitelka Ludmila Jiroutová žila v obci ve školním bytě s manželem a dcerou až do roku 1978, kdy se odstěhovala do Valašské Polanky, kam přešla mezitím i učit. Tak tedy v roce 1976 se naplnila téměř stoletá existence samostatné školy v Senince. Budova byla předána do majetku ŠkolŠkoláci koncem 50. let 84


ského úřadu Vsetín, který ji využíval k pořádání „škol v přírodě“ pro děti z měst. V letních měsících byla škola využívána k ubytování dětí na dětských letních táborech. Po sametové revoluci byla budova školy předána v roce 1991 opět do majetku obce. Další osud školní budovy byl po sametové revoluci předmětem rozsáhlých diskusí mezi občany. Nové obecní zastupitelstvo převzalo prakticky jen holé zdi. Nábytek zmizel neznámo kde. Školní budova trpěla nedostatkem pitné vody. Budova byla napojena na přestárlý skupinový vodovod a stávalo se poměrně často, že v letních měsících byli obyvatelé střední části obce bez vody, protože ve školní budově byl turnus dětí ze „školy v přírodě“ nebo dětský rekreační tábor. Varianty dalšího využití budovy připadaly v úvahu prakticky pouze tři, přičemž varianta, že by byla znovu obnovena škola v Senince, prakticky nepřipadala v úvahu pro nízký počet školou povinných dětí a v neposlední řadě pro velmi vysoké náklady. Zřejmě by tím trpěla i kvalita vyučování. Blízkost lyžařského vleku vedla k myšlence vybudovat zde turistickou ubytovnu s možností jednoduchého občerstvení. Další možností bylo využít budovu pro podnikatelské účely, protože nezaměstnanost v obci začínala být po čtyřiceti letech opět problém. Přestože byla jedna místnost přechodně pronajata místním mladým podnikatelům pro výrobu špejlí, nebyla ani tato varianta příliš vhodná, protože budova neměla dostatečný příkon elektřiny a hlavně nosnost stropů byla nedostatečná. V roce 1991 uspořádal obecní úřad mezi občany anketu, ze které vyplynulo přání obyvatel obce budovu neprodávat. Nejvíce sympatií mezi občany získala varianta přebudovat budovu na bytové jednotky. Koncem roku 1992 byla v budově konečně vyřešena otázka pitné vody, protože budova byla napojena na nově vybudovaný obecní vodovod. Po zvolení nového obecního zastupitelstva v listopadu 1994 (starosta Josef Laža začal vykonávat svou funkci na plný úvazek a ve funkci zůstal i zástupce starosty Miroslav Toma-

Rok 1970: seninská škola s řídícím učitelem Oldřichem Zdráhalem a učitelem Jiřím Křenkem

85



nec), byly diskuse o dalším osudu budovy ukončeny. Nově zvolené obecní zastupitelstvo rozhodlo přestavět budovu školy na byty. V průběhu roku 1995 bylo zpracováno zadání projektu projekční kanceláří Chytil a syn ze Vsetína. Původní záměr předpokládal vybudování pouze čtyř bytů, z nichž by byly dva o velikosti 1+3 a dva o velikosti 1+2. Dodatečně bylo rozhodnuto využít i půdních prostorů pro další dva byty, takže v roce 1997 byla vypracována projektová dokumentace na přestavbu školní budovy na šest bytových jednotek 1+3, přičemž velikost jednoho bytu byla asi 100 m2. Předpokládalo se, že stavba bude započata v roce 1997. Protože obec nedostala přislíbenou státní dotaci ve výši 1,9 mil. Kč muselo být zahájení stavby odročeno až na rok 1998. K financování chtěla obec využít vedle již zmíněné státní dotace finanční prostředky ve výši 2 mil. Kč získané v letech 1994 až 1996 těžbou v obecních lesích v důsledku kůrovcové kalamity. Dále bylo rozhodnuto, že od každého budoucího nájemníka bude požadována částka 250 tis. Kč, takže se počítalo s vybráním celkové částky ve výši 1,5 mil. Kč. Zbytek musela obec uhradit buď z půjčky nebo z provozních prostředků. Počátkem roku 1998 bylo zahájeno intenzivní jednání o poskytnutí úvěru na stavbu. Původně bylo již od roku 1997 jednáno s Českomoravskou hypoteční bankou, ale nakonec byla podepsána smlouva s Českomoravskou stavební spořitelnou, která poskytla výhodnější podmínky k financování stavby. Poprvé po desítkách let se obec musela zadlužit. Je nutné podotknout, že Seninka byla mezi posledními nezadluženými obcemi na Valašsku. Do zástavy dala obec budovu kulturního domu, přičemž do stavebního spoření vložila částku 2,15 mil. Kč. Při realizaci stavby mohla obec využít od stavební spořitelny částku 4,3 mil. Kč, takže kromě úroků činilo zadlužení obce částku 2,15 mil. Kč, což při daňových příjmech ve výši 1,7 mil. Kč se splatností osmi let bylo celkem přijatelné. Zároveň musela obec vyhlásit výběrové řízení na firmu, která bude stavbu provádět. Byla to jedna z podmínek pro přidělení státní dotace ve výši 1,9 mil. Kč. Na nabídku odpovědělo celkem osm stavebních firem. Pro hodnocení nabídek byla stanovena celkem čtyři kritéria. Vedle nabízené ceny to byla záruka na provedenou stavbu, doba provedení a celkové reference o firmě. V komisi pro vyhodnocení soutěže byli téměř všichni členové obecního zastupitelstva. Samotné vyhodnocení nabídek proběhlo v červnu 1998. Při otevření obálek s nabídkami byli členové komise z řad obecního zastupitelstva nemile překvapeni cenovou hladinou za provedení stavby. Nejlevnější nabídka byla ve výši 7,8 mil. Kč. Průměrná nabízená cena za provedení stavby byla 9 mil. Kč, což bylo nepříjemné překvapení. Původní projekt z roku 1997 předpokládal cenu asi ve výši 7,4 mil. Kč. Při započítání inflace se předpokládalo, že náklady na stavbu budou něco přes 8 milionů Kč včetně daně z přidané hodnoty. Přestože nabídka firmy SEVI byla velmi lákavá, museli představitelé obce postupovat velmi obezřetně, protože se jednalo o cenu nápadně odlišnou od ostatních nabídek. Firma SEVI se však písemně zavázala, že náklady na stavbu v žádném případě nepřesáhnou částku 8,3 mil. Kč. Další dvě nabídky se pohybovaly kolem 8,1 mil Kč, ale u firem Comodum a Zbranek nebyly záruky, že jsou schopny tuto stavbu organizačně i odborně zvládnout. Další nabídky se pohybovaly od 9 až po 9,6 mil. Kč (renomované vsetínské stavební firmy), proto nepřipadaly pro omezené finanční možnosti obce v úvahu. Z těchto důvodů byla za vítěze soutěže prohlášena nakonec firma SEVI s tím, že cena neměla přesáhnout, jak již bylo uvedeno, 8,3 mil. Kč. Zároveň musela obec intenzivně jednat s potencionálními zájemci o byty. Když obec v roce 1995 zveřejnila svůj definitivní záměr přestavět budovu školy na byty, přihlásilo se celkem 11 zájemců. Snahou obce bylo především oslovit mladé rodiny ze Seninky. Většinou

si ale představovali, že bydlení bude téměř zadarmo. Když ale bylo oznámeno, že obec bude požadovat od budoucích nájemníků částku 250 tis. Kč, zájem začal upadat. Další příčinou úbytku zájmu bylo odkládání zahájení stavby, protože některé mladé rodiny chtěly a potřebovaly bydlet co nejdříve. I když se to zdálo paradoxní, v létě 1998, kdy bylo v podstatě vše připraveno k zahájení stavby, se zdálo, že obec nesežene šest zájemců o byty. Bez jistoty, že nebude jasné, kdo bude byty obývat, nemělo cenu se do stavby pouštět, protože už i tak napjatý rozpočet stavby si nemohl dovolit oželet částku 1,5 mil. Kč od budoucích nájemníků. Proto nemohl být dodržen původní záměr nabízet bydlení především lidem ze Seninky. Definitivní obsazení bytů bylo provedeno až koncem roku 1998, kdy již stavba byla v plném proudu. Obsazení bytů schválilo nově zvolené obecní zastupitelstvo až 12. února 1999. S budoucími nájemníky byly sepsány smlouvy o smlouvě budoucí na uzavření nájemní smlouvy a koupi bytu po 20 letech od uzavření nájemní smlouvy. Jednou z podmínek státní dotace bylo i to, že obec nesmí po dobu 20 let tyto byty prodat, to znamená, že musí zůstat ve vlastnictví obce. Když počátkem října 1998 bylo konečně započato s přestavbou školy, objevila se další vážná komplikace, která vážně ohrozila celou realizaci stavby. Při zadávání projektu byla plynofikace obce prakticky v nedohlednu. I při schvalování územního plánu v roce 1997 se nepředpokládala v horizontu dvaceti příštích let plynofikace obce. Proto projekt předpokládal vytápění bytů pomocí elektrického topení. Přestože počátkem devadesátých let stát podporoval ekologické vytápění elektrickými přímotopy, bylo stále jasnější, že toto topení je sice ekologické, ale při neustále stoupajících nákladech na elektřinu v důsledku postupné deregulace cen i neúnosně drahé. Na toto upozorňovali i budoucí nájemníci. Souběžně s dokončováním příprav na zahájení stavby došlo k výrazné změně v chování distribučních plynárenských společností. Valašsko se nachází na rozhraní regionů dvou regionálních distribučních plynárenských společností, a to Severomoravské plynárenské a Jihomoravské plynárenské. Zřejmě pod tlakem konkurence byla ochotna Severomoravská plynárenská společnost jednat i o plynofikaci obcí, s nimiž se původně v dohledné době nepočítalo (Seninka, Prlov a Pozděchov). Z těchto důvodů bylo narychlo přikročeno ke změně projektu stavby tak, aby bylo možno vytápět byty propan-butanem s tím, že po plynofikaci obce někdy po roce 2000 bude vytápění budovy svítiplynem. Problém byl, jak už to bývá, především v penězích. Už tak velmi napjatý rozpočet stavby se zvýšil o dalších asi 500 tisíc Kč. Po intenzivních jednáních s firmou SEVI byla tato částka snížena na 8,7 mil. Kč. Bylo například upuštěno od výstavby pískoviště pro děti, vybudování dvora bylo provedeno v rámci Programu obnovy venkova atd. Přes to všechno toto navýšení znamenalo vážnou komplikaci, takže ještě počátkem roku 1999 se zvažovala varianta stavbu provést jen v rozsahu 4 bytů. Nakonec bylo rozhodnuto stavbu dokončit v původním rozsahu, protože se mimo jiné naskytla možnost získat původně neplánované finanční zdroje prodejem akcionářských práv k akciím distribučních energetických společností (Severomoravská energetika a Severomoravská plynárenská). Nutno ovšem říci, že takto postupovaly takřka všechny obce na Valašsku a na rozdíl od některých jiných obcí prodala Seninka tato akcionářská práva celkem za výhodnou cenu. Samotná stavba byla zahájena, jak již bylo řečeno, v říjnu 1998. Tempo prací bylo zpočátku velmi pomalé, což bylo i předmětem kritiky občanů. V zimních měsících počátkem roku 1999 však stavební práce nabraly na tempu, takže v letních měsících mohla být vyměněna střecha a provedeny venkovní omítky. Dokončovací práce byly provedeny až příliš kvapně, což se bohužel projevilo i na kvalitě například parket. Zároveň s přestavbou školy

86

87


vyrostlo za budovou pět garáží. V letních měsících byla rozebrána a zbourána i stará školní kůlna, která sloužila jako sklad paliva a různého nářadí pro obyvatele učitelského bytu. Slavnostní otevření rekonstruované budovy školy proběhlo dne 22. srpna 1999, kdy si mohli občané obce v rámci dne otevřených dveří prohlédnout šest zbrusu nových krásných bytů. Počátkem září se do bytů začali stěhovat první nájemníci. Tímto ovšem začala zcela jiná, nová kapitola v historii již bývalé školní budovy v Senince.


ZEMĚDĚLSTVÍ V SENINCE Hlavním a velmi často i jediným zdrojem obživy obyvatel Valašska bylo od počátků osídlení zemědělství. Nejinak tomu bylo samozřejmě i v malé valašské vesnici Senince, která se rozprostírá v údolí stejnojmenného potoka obklopeného odlesněnými stráněmi. Při pohledu na naši krásnou valašskou krajinu v Senince si člověk na začátku 21. století jen těžko dovede představit práci našich předků rolníků před mnoha sty lety, kdy bylo zemědělství jejich jediným zdrojem obživy. S obdivem se musíme sklonit před úsilím našich předků, kteří s jednoduchým nářadím a chudobnými zemědělskými prostředky obdělávali kopcovitou krajinu seninského údolí. Aby kamenitá půda alespoň trochu zarodila, musela být nejprve doslova urvána lesním porostům. Při kučování lesů měli naši předkové jen primitivní nářadí, ruční pily a jednoduché sekery, kterými si připravovali pro sebe půdu k zemědělskému obdělávání. Aby mohla být půda oseta, muselo na ní několik generací obyvatel Seninky tvrdě pracovat. Přesto někdy rodila těžce získaná půda spíše kamení než cokoliv jiného. Horské území Valašska bylo již přírodou předurčeno k pastevectví ovcí - k bačování. Již v dávných letech se na Valašsku chovaly ovce, ale opravdový rozmach salašnictví nastal v pastevecké valašské kolonizaci. Bačové, kteří se starali o „valašský dobytek“, nebývali přímo majiteli většího stáda ovcí, ale rolníci jim svěřovali své ovce za určitou smluvenou odměnu. Salašnictví bylo vítaným příspěvkem k živobytí chudému rolnickému lidu na Valašsku. Byla to zejména ovčí vlna, kterou Valaši jednak zásobovali soukenictví, ale dovedli si ji i sami zpracovat pro domácí potřebu. Ještě v sedmdesátých letech 20. století bylo v Senince několik dřevěných kolovratů na spřádání ovčí vlny. Dále to byl ovčí sýr (brynza), jehož prodej přinášel do mnoha rolnických usedlostí v Senince aspoň nějaké peníze. Rovněž výživná žin-

Salaš v „Juřicových dolinách“ – dnes je zde vzrostlý les – třicátá léta

88

89

ZEMĚDĚLSTVÍ V SENINCE

Stádo ovcí na jaře – foto František Hladký – třicátá léta

čica pomáhala ke zdravé výživě obyvatel Seninky. V neposlední řadě i „košarování“ luk pomáhalo posílit pastviny, což bylo při nedostatku chlévské mrvy velmi důležité. Tam, kde se pásly ovce, se dařilo i jiným kulturám. Bačové na Valašsku dostávali z každé ovce „šutku“ (určitý peněžitý obnos) a část sýru. Bačování bylo zpravidla po celá staletí jejich jediné povolání. Bačové chodívali vždy ve valašských krojích a oni to byli, kteří nošení kroje udržovali i v době, když ostatní lidé začali nosit obyčejné „městské“ oblečení. V Senince bývala salaš na loukách mezi Prlovem a Seninkou, které jsou již dnes zalesněny. Salašnictví ještě ve čtyřicátých letech 20. století provozoval Jan Cedidla, č. 50 (29. 9. 1902 - 21. 12. 1984), v místech , kde se dnes říká „Juřicovy doliny“. Mnozí obyvatelé Seninky vodili ovce na salaš na paseky „Na Bílé“ na rozhraní katastru Seninky a Liptálu. Velká stáda ovcí chovala i rodina Geržů z Leskovce na „Kupčákových pasekách“ poblíž jihovýchodního okraje Seninky. V pozdější době přestávalo být valašské hospodaření hlavním zaměstnáním bačů, nýbrž jen doplňkovým zaměstnáním bačů - rolníků. Takový bača byl na prvním místě rolníkem, a poněvadž měl větší pastviny, využíval je k pasení ovcí, čímž zvětšoval své příjmy jak o poplatek z pasení, tak o výtěžek z prodeje sýra. Ovce se braly na pastvu v polovině května, když už byla odstavena jehňata od matek a na pasínkách narostla dostatečná paša. Do salaše dávali sedláci již ostříhané ovce. Přes léto jim vlna narostla a druhá střiž byla na podzim po rozpuštění salaše, když si každý majitel své ovce bral domů. Za pasení se platilo bačovi za celé období. Sedlák dostal od bači určité množství sýra, zbytek připadl bačovi. Práce na chudých valašských polích (kotárech) byla velmi namáhavá a těžká. Na rolnických hospodářstvích se pracovalo od rána do večera, od svítání do tmy, od jara do jara, po celý rok. Pokud to počasí vyžadovalo, pracovalo se i v neděli. Relativním obdobím odpočinku byla zima, kdy napadlo hodně sněhu, kdy se nedalo ani pracovat v lese při přípravě otopu na další zimu. Na práci na poli si musely zvykat od malička i děti. Nejprve to bylo pa90


sení dobytka, později k tomu přibyly ostatní zemědělské práce na poli. Bylo samozřejmostí, že práce na poli měla přednost před školou, přestože návštěva školy byla pro děti od 6 do 12 let povinná již od roku 1774. Prakticky až do roku 1846 mohly navštěvovat seninské děti pouze školu v sousedním Liptále. Teprve od tohoto roku byla zřízena v Senince pobočka liptálské evangelické školy, přesto ani tehdy a ani po zřízení samostatné školy v roce 1877 nebyla povinnost školní docházky striktně dodržována. Bylo samozřejmostí, že pokud děti do školy šly, musely nejprve ráno napást dobytek a po návratu ze školy je opět čekala práce v hospodářství. Možná i proto se děti někdy do školy i těšily. Práce na poli byla samozřejmostí i pro ženy, které musely vykonávat často i ty nejtěžší práce zároveň se svými muži, jako například orbu, práce v lese apod. Nebylo výjimkou, že žena pracovala na poli až těsně do porodu, a pak i s malým kojencem, kterého měla v primitivní kolébce, vyrážela na pole krátce po porodu. Zdá se velmi pravděpodobné, že prvními obyvateli Seninky byli pastevci, a to jak hovězího, tak ovčího dobytka. První obyvatelé přicházeli do Seninky z okolních vsí, které byly většinou osídleny mnohem dříve, jako byla například Polanka (kolem roku 1300), Prlov nebo Liptál (1361). První osadníci v údolí Seninky se nacházeli patrně již okolo roku 1450, ale netvořili ještě samostatnou vesnici. Byli to zejména pastevci ovcí ze sousedních osad, kteří spásali horské louky a mýtiny. Postupně začali tyto louky sekat a sušit je na seno. Vznikaly poté první seníky, které se podle lidové tradice podílely i na vzniku jména Seninka. Tito první náhodní pastevci si v údolí potoka Seninky začali stavět jednoduchá obydlí z hrubě opracovaného dřeva proti nepohodě. Postupně je zdokonalovali k nočnímu přespávání a později i trvalému obývání s celými rodinami. Pastevci ovcí, koz a hovězího dobytka vyhledávali na lesních mýtinách a méně zarostlých stráních vhodnou pastvu, pronikali až do údolí potoka Seninky. Když popásli dobytek, zajišťovali si také vlastní obživu z dojiva ovcí, kozí a krav. K přípravě dalšího jídla z pohanky a k pečení pagáčků z černé mouky stavěli si kuchyňky a k uskladnění sušeného sena stodůlky. Takto vznikaly první sídelní příbytky v Senince pravděpodobně ve druhé polovině 14. století. Do údolí potoka Seninky postupně pronikali přes hřebeny okolních hor další a další odvážnější pastevci dobytka, snažili se rozšiřovat pasínky kučováním křovisek a z vytěžených dřevin si stavěli jednoduché příbytky o jediné místnosti. Zabírání půdy novými osadníky vyhovovalo vrchnosti na vsetínském panství, protože za každý kus dobytka se musela platit valašská daň a kučováním stromů se zúrodňovala půda, která byla v majetku panské vrchnosti. Noví osadníci nové vsi Seninka, která je poprvé zmiňována v roce 1503 jako součást vsetínského panství, museli odvádět vrchnosti povinné platby, které nahrazovaly robotu, které se Seninčané většinou nemuseli účastnit pro velkou vzdálenost panských statků od vesnice. Kromě těchto plateb museli odvádět poddaní ze Seninky vrchnosti ještě určitý počet dobytka hovězího a skopového, dále med, kmín, lískové ořechy, houby a při honech museli povinně a bezplatně nadhánět zvěř. V roce 1675 platili poddaní ze Seninky své vrchnosti na základě soupisu panského majetku ročně povinné máselné dávky v obnosu 9 zlatých a 29 grošů za právo káceti a bráti v lese Horka dřevo na otop, stavby a šindel. V tomtéž roce 1675 se stala Seninka součástí vizovického panství. O tom, co se v Senince pěstovalo a chovalo, si můžeme udělat představu ze zprávy z roku 1764, ze které vyplývá, že v Senince 10 sedláků odvádělo panské vrchnosti po 1 kopě pšenice a 1 kopě ovsa, po dvou žejdlících másla, po jedné slepici a dále musel každý dovézt jeden sáh dřeva. Čtyři čtvrtláníci odváděli po 30 snopech pšenice a po 30 snopech ovsa, po jednom žejdlíku másla, 1 slepici a každý musel dovézt jeden strom. 91


Z další dochované zprávy vyplývá, že se na vizovickém panství v polovině 18. století například pšenice vysévala v každé obci a zabírala povětšině jednu osminu orné půdy. Jen při horách nad Jasennou se jí nedařilo. Také v chudobné Senince se pěstovala, ale výtěžek byl ubohý, hospodář prý dostal zpět stěží výsevek. Zato salašnický chov ovcí byl v Senince úspěšný, a tak se tu prý lidé živili ponejvíce žinčicí a ovčím sýrem, také formanům a překupníkům v jedné osobě nebylo zle. V roce 1749 bylo v Senince napočteno 160 a půl měřic pravidelně obdělávaných, 178 měřic ležících ladem (obdělávaných za 5 až 8 let), 2 osminy měřice zahrad a louky na 25 fůr sena. Podle tereziánského katastru z poloviny 18. století bylo v Senince napočteno 168 měřic a 5 osmin polí pravidelně obdělávaných, 2 měřice a 3 osminy zahrad, 156 měřic ležících ladem, 30 a půl měřice pastvin, louky na 31 a půl fůry sena a 3 měřice lesa. Výraznou změnu do života obyvatel zemědělské osady Seninka přinesl revoluční rok 1848, který znamenal zrušení moci feudální panské vrchnosti, které doposud patřila veškerá půda včetně lesů v Senince. Jednotlivé rolnické usedlosti v Senince dostávaly do vlastnictví půdu, kterou jen doposud obdělávaly. Zpravidla se jednalo o přidělení zemědělské půdy od obydlí v údolí až po kotár (hřeben mezi Seninkou a Liptálem na severu, Prlovem a Polankou na jihu), takže každá zemědělská usedlost dostala přidělené i lesy. Je však nutné poznamenat, že toto přidělení půdy nebylo zdarma, nýbrž si je museli noví vlastníci z jedné třetiny ceny gruntu vyplatit dlouhodobými splátkami původním majitelům. Zbytky tohoto rozdělení gruntů jsou patrné dones zejména v horní časti obce („Podňovské“, „Frýdlovo“, „Kopecké“, „Juřicovo“, „Pocedkovo“, „Skybovo“, „Staňkovo“, „Malotovo“, „Holbovo“). Práce v zemědělství společně s prací v lesích byla po celá staletí prakticky jediným zdrojem obživy obyvatel Seninky. Z původní pastevecké a salašnické osady, jejíž obyvatelé prosluli sušením sena a chovem ovcí, se stala osadou zemědělskou. Drtivá většina obyvatel se živila zemědělstvím nebo prací v lesích, které vesnici obklopují ze všech stran, až do poloviny 20. století. Například v roce 1900 z hospodářské půdy o celkové výměře 714 ha zaujímala 284 ha pole, 209 ha pastviny, 191 ha lesy, 26 ha louky a 4 ha zahrady. Obyvatelé tehdy chovali 9 koní, 221 ks skotu, 14 vepřů a 191 ovcí. Ještě v roce 1924 zapsal učitel Josef Dobiáš do obecní kroniky: „Hlavním zaměstnáním obyvatelstva jest polní hospodářství a chov hovězího dobytka. Koně mají tu čtyři hospodáři. Chov ovcí je slabý, rolníci mají jen po několika ovcích, jež posílají přes léto „na salaš“ do jiných dědin. Z drůbeže chová se hojně hus.“ S rozvojem techniky (vynález elektřiny, spalovacího motoru apod.) se začala počátkem 20. století měnit i práce v zemědělství v Senince. V roce 1925 si rolník a pozdější starosta obce Jan Cedidla, č. 4 (1883 - 1946), zakoupil v Brně benzinový motor k pohonu mlátičky (první benzinový motor měl již Tomáš Gerža v roce 1922, ale prodal jej). Vzbudil tím velkou pozornost u ostatních rolníků v Senince. Po roce 1945 zaznamenal do kroniky Josef Cedidla k roku 1930: „Úměrně, jak ubývá výtěžek z ovoce, stoupají zase výnosy u obilí, což podmiňuje hlubší orba a větší používání umělých hnojiv. Současně hledají se nové možnosti zemědělského podnikání a je to především pěstování travin na semeno, které počíná se v obci slibně ujímati, což je výsledkem propagace pícninářské a travinářské stanice v Rožnově p. R., která se horlivě stará o získávání nových členů pěstitelů tradičních semen, které dávají na Valašsku dobré výnosy. O zřizování kultur trávosemenných mají v obci největší zásluhu zejména absolventi hospodářské školy. Při této příležitosti je dlužno se zmíniti, že naše obec je ze všech na okrese první 92


Dožínky v roce 1930

v návštěvnosti hospodářské školy na Vsetíně, takže je to již pravidlem, že skoro každý synek z hospodářství školu tuto navštěvuje.“ Výstavba silnice po okraj obce v roce 1906 a její prodloužení přes obec v letech 1930 1935 a poté elektrifikace obce v roce 1937 přispěly nebývalou měrou nejen k rozvoji obce samotné, ale i k rozvoji zemědělství jako hlavního zdroje obživy obyvatelstva. Zlepšilo se dopravní spojení s okolním světem, ale rozvinuly se i možnosti nahrazení lidské a zvířecí síly při zemědělských pracích benzinovým, dieselovým či elektrickým pohonem.

Sklizeň sena „na Kútě“ v roce 1935

93



O poměrech v zemědělské výrobě v době druhé světové války si můžeme udělat představu ze zápisů Josefa Cedidly v Pamětní knize Seninky: „Rok 1940: Velmi nemile přijata byla vyhláška nařízení o povinné dodávce vajec. Z každé slepice stanovena povinnost dodávky 60 kusů vajec. Při soupisu drůbeže bylo hodně kusů zatajených, třebaže byly stanoveny velmi vysoké pokuty. Sběrna vajec byla v obchodě u Pavla Cedidly. Následkem špatné úrody v tomto roce dochází i na brambory, takže po sklizni byl nařízen soupis bramborů. Rok 1941: V tomto roce se provádí mnoho různých zákonných opatření týkajících se zemědělství. Jest to především nová úprava prodejů a zpeněžování dobytka. Nařízení zakazuje řezníkům volný nákup od chovatelů, kteří tak musí veškerý dobytek dodati sami do takzvaných rozděloven, jež jsou zřízeny v každém okrese. Z ostatních dlužno poznamenati: semílání obilí ve mlýnech jen na povolení, a to na určité stanovené množství, vedení takzvaných mléčných záznamů, předpisy o domácích zabijačkách, prodeji drůbeže atd. V září byly zavedeny lístky na brambory a stanovena i samozásobitelská dávka pro pěstitele. Ovšem na vesnici neměli nezemědělci ještě bídy o brambory, neboť zpravidla každý měl nějaký ten kousek půdy pro brambory propachtován. Ve mlýnech i na silnicích se objevili k tomu účelu zvlášť školení komisaři, kteří prováděli kontrolu převozu a semílání obilí. Rok 1942: V tomto roce započali okupanti s náhlými přepadovými revisemi v obcích na obilí i dobytek. Každý zemědělec musel míti všechno obilí zváženo a označeno na sýpce, kde veškeré zásoby musely přesně souhlasit s úředními zápisy na obcích. Veškeré zjištěné nesprávnosti byli trestány velmi přísně. Rok 1943: V tomto čase také byly zostřeny kontingenty a dodávky dobytka pro veřejné zásobování, kteroužto povinnost mnozí zemědělci jak mohli, sabotovali.“ Po skončení druhé světové války nastaly v zemědělství v Senince jiné poměry, které popsal Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky takto: „V roce 1946 na podzim vzniklo v Senince strojní družstvo, které mělo 14 členů. Zakládání těchto družstev bylo propagováno vládou a podporováno i dotacemi na pořízení potřebných zemědělských strojů. Podle stanov družstva musel každý člen složit do pokladny družstva určitý členský vklad, jenž byl odstupňovaný podle vlastní výměry pozemků každého přihlášeného člena. Družstvo zakoupilo i čisticí mlátičku i s potřebným lisem a elektrickým motorem. Předsedou strojního družstva se stal rolník Josef Staněk, č. 41 (1887 - 1980). Toto družstvo provádělo výmlat obilí velké části rolníků, kteří přestávali používat k výmlatu vlastních malých mlátiček a postupně dávali si výmlat provést ve mzdě, takže každý zemědělec za dobu jednoho dne byl s výmlatem hotov. Náklad peněžní na výmlat za 1 den u středního zemědělce (i najaté výpomocné pracovní síly) činil přibližně 1000 až 1200 Kč. V roce 1946 pokračovalo i nadále vázané hospodářství v dodávce vajec, mléka, tuku při zabijačkách, u drůbeže, v dodávce hovězího a vepřového masa. Uvolněn byl pouze prodej skopového masa. Přikázány byly rovněž dodávky obilí, které však rolníci ze Seninky plnili velmi neochotně, nebo dokonce vůbec. Volné bylo například hospodaření s bramborami, ale jejich prodej mimo Seninku byl minimální. Ceny másla na černém trhu byly téměř dvojnásobné oproti úředním. Příjmy zemědělců nejsou valné, a proto tito se chápou různých přivýdělků, jako kupříkladu domácké výroby palivových kol, těžení vánočních stromků a podobně. Cena palivových kol je 7,5 Kč za kus na místě výroby. V roce 1947 se i v Senince projevily důsledky abnormálního suchého počasí. Po mimořádně suchém květnu, kdy se tráva sušila přímo na kořeni, přišlo koncem měsíce i několik tropických dnů. Senoseč byla velmi slabá a množství píce dosahovalo asi 1/3 sklizně normálních let. Obilí zachránil déšť, který přišel v polovině června. Přepršky trvaly asi 14 dnů, čímž aspoň živobytí u nás se zachránilo. Po žních nastaly opět silné vedra, které beze změny trvaly po celé 3 měsíce.

Až do poloviny měsíce října téměř nesprchlo. Dobytek neměl se vůbec na čem pást a ohryzal většinou jen listí stromů. Úroda obilí však byla dosti dobrá, rovněž i bramborů, zvláště ve stinnějších stráních. Kromě toho byla opět po několika letech slušná úroda ovoce. Toto dávali lidé i sušiti, takže některé sušírny byly i po 5 týdnů v provozu. Nejhrozivější se jevila situace ohledně krmení dobytka a pak ohledně příští setby. Někdo zasel, jiný čekal, až se pak v listopadu dostavily celkem teplé deště, teprve obilí vzrostlo a vyzelenělo. Nedostatku píce mnozí zemědělci čelili tím, že osekávali listnaté stromy a různé chrastí a takto získaným listím dobytek přikrmovali. Ovšem na zimu musely býti stavy dobytka téměř v každém hospodářství zmenšeny.“ Po změně politických poměrů v roce 1948 dochází v Senince k utužování dodávek zemědělských výrobků a nově ustanovený akční výbor Národní fronty nekompromisně trval na řádném plnění předepsaných dodávek. „Liknavci jsou přinucováni veškerými prostředky ku plnění svých povinností. Od měsíce října byla nařízena povinná kontingentace mléka,“ uvádí Josef Cedidla. Již předtím byla zavedena kontingentace (povinné dodávky) hovězího a vepřového masa, obilí a vajec. V roce 1949 začátkem února byli rolníci v Senince nuceni „dobrovolně“ uzavírat takzvané kontingentační smlouvy. Tyto smlouvy musely být od všech zemědělců do konce února povinně podepsány. Kdo by tak neučinil, vystavoval se následkům, jako například odebrání šatenky a nedodání stravovacích lístků. Josef Cedidla uvádí příklad kontingentu na rok 1949 pro zemědělce hospodařícího na 5 ha půdy: 500 kg masa hovězího, 260 kg masa vepřového, 1800 litrů mléka, 4 q brambor, obilí žádné a 990 kusů vajíček! V roce 1949 bylo uzákoněno takzvané důchodové pojištění pro zemědělce, kteří byli povinni platit pojistné, pokud hospodařili jako samostatně hospodařící zemědělci. Výše měsíčních splátek byla každému předpisována zvlášť dle výměry obhospodařované zemědělské plochy. Toto opatření, a to nejen v Senince, ale i v okolí, nebylo přijato zemědělci s plným pochopením. Všeobecně bylo posuzováno jako další finanční přítěž bez skutečného užitku. Zejména se poukazovalo na to, že věková hranice, kdy nabýval pojištěnec nárok na starobní důchod, byla příliš vysoká (od 65 let). V roce 1949 si strojní družstvo pořídilo traktor Zetor 25, který měl být využíván především na vyvážení hnoje. Traktor však zůstal téměř půl roku bez využití, protože nebyly peníze na jeho zaplacení. O tom, jak vypadalo zemědělství v Senince na počátku padesátých let, tedy v době před kolektivizací, si můžeme udělat obrázek podle takzvaných Sběrných listů. V nich se uváděly počty hospodářského zvířectva, které místní národní výbor zjistil při sčítání veškerého zemědělského zvířectva. Na jeho základě se pak stanovovaly takzvané dodávky. Ty znamenaly, že každý rolník musel odevzdat do výkupu za předem určenou cenu předepsané množství masa, mléka, obilí a vajec. Každá zemědělská usedlost musela v této době hlásit počet chovaného zvířectva a na základě toho společně s výměrou obhospodařované půdy musela odvádět státu za předem určenou cenu určité množství masa, mléka, vajec apod. Neplněním dodávek se rolník vystavoval nebezpečí trestního stíhání. Podle Sběrného listu Státního úřadu statistického k 29. 6. 1952 bylo v Senince 17 koní, 19 telat ve stáří do 3 měsíců, 51 ks mladého hovězího dobytka od 3 měsíců do 1 roku, 23 ks hovězího od 1 do 2 let, 10 ks jalovic nad 2 roky, 144 krav ve stáří nad 2 roky. Celkem hovězího dobytka bylo přiznáno 247 kusů. Dále bylo sečteno 14 prasnic, 2 plemenné prasničky, 2 ks prasniček přeměnných (po odstavu budou dokrmeny), 40 ks selat do 8 týdnů, 83 ks prasat od 8 týdnů do 6 měsíců, 52 ks od 6 měsíců a starších. Celkem 192 ks vepřového dobytka.

94

95



Ze skopového dobytka bylo napočteno 7 ks beránků do 1 roku, 18 oveček do 1 roku, 1 plemenný beran, 7 jehnic (nepřipuštěné ovce přes 1 rok) , 43 bahnic, 3 ks ostatních skopců, to je celkem 79 kusů skopového. Dále chovali Seninčané 36 koz a 949 slepic, 252 hus (z toho 217 housat), 70 ks kachen (z toho 52 kachňat), 50 ks krůt (z toho 43 krůťat). Dále tento přehled rozděluje chovatele na soukromé zemědělské závody do 15 ha a nad 15 ha. Uvádí i kolonku JZD, která je v případě Seninky prázdná.

vat pohraničí, kde byly volné zemědělské usedlosti. Tím klesl počet obyvatel asi o jednu čtvrtinu. Počátek padesátých let znamenal i nástup násilné kolektivizace zemědělství. Lidé, kteří odešli do pohraničí, se často zklamaně vraceli, protože získaný zemědělský majetek jim byl záhy opět odejmut a předán ke kolektivnímu obdělávání. Počátkem padesátých let nastal silný tlak na kolektivizaci zemědělství. Někteří rolníci se přizpůsobili novým poměrům, někteří se snažili samostatně hospodařit tak dlouho, jak to jen šlo. Kromě toho museli někteří mladí lidé - děti rolníků jít povinně pracovat do průmyslu (Zbrojovka Vsetín, MEZ Vsetín apod.). O počátcích kolektivizace a atmosféře doby vypovídá například dokument z 25. února 1953, kdy Okresní národní výbor na Vsetíně vyzývá Místní národní výbor v Senice, aby podal hlášení o plnění socialistických závazků na počest Dne československé armády a Velké říjnové socialistické revoluce. Následuje odpověď datovaná 10. března 1953 (tedy těsně po smrti Stalina), kde MNV Seninka sděluje: „MNV v Senince oznamuje, že rada MNV ku dni Čsl. armády se zavázala, že získá 5 největších zemědělců pro vstup do JZD. Tento závazek také členové splnili.“ Je tedy pravděpodobné že někdy v zimě roku 1952 - 53 vzniklo v Senince jakési první jednotné zemědělské družstvo. Svědčí o tom i dochovaný „Žňový plán“ ze dne 8. července 1953, který vypracovala žňová komise ve složení: Josef Zeťák, č. 14 - zemědělský referent, Antonín Tomanec, č. 35 - předseda JZD a Josef Hanulík, č. 57 - místopředseda JZD. Pravděpodobně se jednalo o tři z oněch pěti „největších zemědělců získaných pro vstup do JZD“, jak se píše ve výše uvedeném hlášení o splnění socialistického závazku. O způsobu přesvědčování těchto rolníků ke vstupu do JZD si asi nelze dělat iluze. Podle tohoto plánu mělo být sklizeno v Senince: 20 ha pšenice, 8 ha ječmene, 29 ha ovsa, 1 ha pohanky, 4 ha lnu, 1,8 ha luštěnin – celkem z 82,8 hektarů polí. Pracovníci JZD byli rozděleni do tří skupin, přičemž každá měla stanoven žňový úkol. Vedoucím 1. skupiny byl Antonín Tomanec, č. 35, ta měla za úkol sklidit v dolní části obce („Dolansku“) 7 ha žita, 3 ha ječmene, 11 ha ovsa a 1,8 ha směsky. K dispozici měla 3 páry koní, 5 žebřiňáků, 2 hrabačky, mlátičku „JZD 24“, elektrický motor 10 KV, 1 lopaťák a 2 žačky. Tuto skupinu tvořilo podle tohoto plánu 30 lidí, z toho bylo 17 mužů a 13 žen. 2. skupina měla v střední části obce pod vedením Josefa Hanulíka, č. 57, v počtu 25 osob, z toho 10 mužů a 15 žen, sklidit 7 ha pšenice, 7 ha žita, 3 ha ječmene, 10 ha ovsa a 4 ha lnu. K tomu měla 2 páry koní, 5 žebřiňáků, mlátičku „JZD 24“ , elektrický motor 10 KV, 2 hrabačky, 3 žačky. Konečně 3. skupina měla v horní části obce - v „Hořansku“ pod vedením Josefa Zeťáka, č. 14, sklidit 5 ha pšenice, 5 ha žita a 2 ha ječmene. Skupina 25 osob (15 mužů a 10 žen) měla k dispozici 3 páry koní, 5 žebřiňáků, mlátičku JZD 24“, elektrický motor 10 KV, 1 hrabačku a 3 žačky. Dále byly v tomto plánu stanoveny dvě obsluhy mlátiček. U první byl vedoucí Antonín Tomanec, č. 35, a měl k dispozici 7 mužů a 4 ženy. Druhá skupina pod vedením Josefa Zeťáka, č.14, měla 5 mužů a 3 ženy. Náhradníkem u mlátiček byl stanoven Alois Bělíček. Na závěr je uveden souhrn nářadí a strojů pro žňové skupiny:1 lopaťák, 8 travních žaček, 8 párů koní, 15 žebřiňáků, 5 hrabaček, 2 mlátičky „JZD 24“, 2 elektromotory po 10 KV. Dále se uvádí, že „žnové práce budou provedeny od 30. července do 20. srpna 1953. Výmlat bude proveden v době od 20. srpna do 15. září 1953“. V první etapě „socializace zemědělství“, jak se kolektivizaci zemědělství tehdy říkalo, v letech 1949 – 1953, vzniklo na dnešním území okresu Vsetín 45 jednotných zemědělských

................Koně ....Hov.....Prasata....Ovce......Kozy ....Slepice....Husy....Kachny ..Krůty Do 15 ha ..........6 ............155..........106 ..........45 ............3............482..........150 ..........33 ............39 Nad 15 ha ......11 ............93............86............34............30 ..........457 ..........94............37 ............11 Bezzemci ............................................................................3 ............10 ............8 Celkem ha ......17 ..........248..........192 ..........79............36 ..........949..........252 ..........70 ............50 Neméně zajímavé jsou údaje o počtu chovaných hospodářských zvířat v jednotlivých usedlostech: Počty hospodářského zvířectva k 29. červnu 1952: č. p. koně hovězí prasata ovce kozy slepice husy 41 Staněk Josef ..........................1 ..............7 ..............7 ..............2 ................................53 ............6 35 Tomanec Antonín..................2 ..............11 ..............6 ..............2 ................................26 ............3 43 Staněk Jan ............................1 ..............7 ..............5 ..............2 ................................61 ..........15 68 Kovář Josef ............................2 ..............7 ..............5 ..............3 ................................34 ............2 37 Juřica Josef ..............................................1 ..............1 ................................1 ..............11 ............9 38 Hovořák Pavel..........................................3 ..............2 ..................................................35 ............4 40 Cedidla Josef ..........................................6 ..............2 ..............1 ................................30 ............7 42 Bělíčková Terezie ....................................3 ..............2 ..............1 ................................28 ............7 88 Kovář Pavel ..............................................1 ..............1 ................................1 ..............11 ............6 34 Bělíček Pavel............................................5 ..............3 ..................................................16 ............7 33 Smilek Jan ..............................................3 ..............1 ..................................................16 45 Bělíček Bohuslav ......................................................4 ..............2 ................................................15 87 Blažková Rozálie ......................................................1 ..............1................................................30 64 Kovář Jan ................................................3 ..............3 ................................1 ..............22 ..........12 32 Trlica Jan ................................................3 ..............2 ..................................................16 ............9 46 Bělíček Pavel..........................1 ..............5 ..............4 ..............1 ................................30 ............7 71 Laža Jan ..................................................3 ..............2 ................................1 ..............20 ............3 84 Staněk Alois ............................................4 ..............2 ..................................................23 ............8 16 Bělíčková Františka ................................3 ..............2 ..............1 ..............1 ..............21 95 Řezníček Antonín ..........................................................................................................16 ............7 31 Řezníček Karel ................................................................................................................6 ..............3 57 Hanulík Josef ........................1 ..............4 ..............3 ..............1 ................................33 ............2 86 Řezníček Pavel ..........................................................1 ..............1 ................................1 ............12 94 Pisklák Jan ..................................................................................1 ..................................................5 72 Vaculík Jan ......................................................................................................................5 ..............5 92 Bravenec Pavel..................................................................................................................................2 59 Srba Karel ........................................................................................................................................2 Po nástupu nových politických poměrů v roce 1945 a zejména po roce 1948 se situace v zemědělství začala výrazně měnit. Po válce využilo asi 117 obyvatel obce možnosti osidlo96

97


družstev. Tehdy zahrnoval okres Vsetín celkem 84 obcí, to znamená, že JZD vzniklo v této první etapě asi v jedné polovině obcí. Jednalo se převážně o JZD prvního a druhého typu. V dalších dvou desítkách obcí byly zřízeny přípravné výbory JZD. Lze si celkem snadno představit, že tehdejší představitelé místního národního výboru v Senince byli pod silným politickým tlakem nadřízených politických orgánů, aby se přičinili o založení družstva. Výsledkem byl první pokus z roku 1953, který však záhy ztroskotal. V letech 1954 - 1956 došlo pod vlivem prvních zkušeností ke stagnaci ve vývoji združstevňování a mnohde se JZD rozpadla, jako například i v Senince, nebo činnost přípravných výborů se stala čistě formální. Po překonání stagnace ve vývoji združstevňování v letech 1954 - 1956 nastává jeho velký rozmach. Na základě usnesení celostátní konference KSČ z roku 1956 měla být napříště zakládána pouze družstva vyšších typů a jejich členy se měli stávat pouze výkonní zemědělci. Jen roku 1957 vzniklo na dnešním území okresu 33 těchto JZD, mezi nimi i v Senince. Celkem v období 1949 - 1960 vzniklo 81 JZD třetího typu. Pro kolektivizaci byli nejprve získáváni střední rolníci například společným mlácením obilí, společným používáním traktorů apod. Postupně se silném tlaku na kolektivizaci většina rolníků musela podřídit. Od poloviny padesátých let byli mnozí velcí seninští hospodáři pod velkým nátlakem nuceni ke vstupu do JZD. Celá řada z nich odolávala velmi dlouho. Děti majitelů půdy, pokud tito nepodepsali přihlášku do JZD, nesměly například studovat, lidé nesměli stavět rodinné domy a všelijak jinak byli šikanováni. Pod silným tlakem místního národního výboru a státní propagandy však koncem padesátých let naprostá většina rolníků nakonec přihlášku do JZD podepsala. Ustavující schůze JZD Seninka se konala dne 30. listopadu 1957 za účasti 40 zakládajících členů. Jeho prvním předsedou byl Josef Juřica, č. 20 - „Pilíšků“ (1899 - 1976), zootechnikem se stal Pavel Šťastný, č.18 (1921 - 1982), agronomem Josef Bělíček, č. 3 (1914 - 1978) a ekonomem (účetním) Bohuslav Bělíček, č. 45 (1923 - 1989). Poté se vystřídali ve funkci předsedy Josef Hanulík, č. 57 (1915 - 1990), Antonín Juřica,

Josef Staněk, č. 41, a Josef Hanulík, č. 57, šedesátá léta

98


Kravín na jaře roku 1971

č.12 (zemřel ve funkci předsedy JZD dne 26. dubna 1967 ve věku pouhých 37 let!, narodil se dne 25. dubna 1930) a Pavel Šťastný, č. 18. Počátkem šedesátých let převzalo JZD i lesy, takže rolníci přišli i o poslední možnost finančního přilepšení. Do JZD byly v roce 1961 včleněny i singulární a obecní lesy. V šedesátých letech mělo JZD již tři traktory - takzvané „áčko“ - řidič Jiří Kovář, č. 8, později Jan Polášek – „Hajný“, č.1 (1934 - 1980), „major“ - řidič Antonín Juřica, č. 60 (1927 - 1989), „su-

Dožínky v roce 1972 s předsedou JZD Pavlem Šťastným, č. 18, a rostlinářem Josefem Bělíčkem , č. 3

99



per“- řidič Jiří Kovář, č. 8 (1932 - 1989). V šedesátých letech byla zakoupena družstevní mlátička. Počátkem šedesátých let byl zakoupen jako největší vymoženost samovaz. Bylo jej však možné použít jen na rovinatých pozemcích, kterých však bylo v Senince velmi málo. Klasickým způsobem žní bylo v této době počátků JZD používání žačky tažené koňmi, která vytvářela hromádky, jež byly pak následně svazovány do snopů. Tento způsob žní byl velmi pracný, přesto znamenal velký pokrok oproti minulosti. Doposud se používalo pouze lepáků tam, kde si nemohli rolníci dovolit chov koní. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let začal být budován na pozemcích rolníka Josefa Štacha, č. 48, kravín, kde byl soustředěn téměř veškerý hovězí dobytek Seninky. Svod dobytka do nového kravína byl proveden v lednu 1961. Každý člen JZD musel svůj hovězí dobytek odevzdat do společného hospodaření. K vlastnímu užívání zůstala pouze záhumenka (do 1 hektaru půdy) s maximálně jednou dojnicí. Rovněž tak musely být odevzdány do JZD koně. Na pozemku Josefa Juřici, č. 20, byla postavena počátkem šedesátých let dokonce drůbežárna. Tento chov drůbeže však záhy zanikl a budovu využívalo JZD jako skladiště strojů. V polovině šedesátých let byl postaven převážně na pozemcích rolníka Jana Cedidly, č. 50, ještě jeden kravín pro jalovice a býky. Kolem těchto kravínů vyrostlo několik dřevěných stodol na uskladnění sena, z nichž jedna v roce 1970 vyhořela. Vedení JZD mělo jen velmi omezené možnosti rozhodovat o tom, co bude pěstovat a chovat. Rozhodující byly úkoly státního plánu, které byly na družstvo rozepsány. Tak se v Senince v šedesátých letech pěstovala i pšenice, ječmen, kukuřice, které nesloužily jen jako krmivová základna pro chovaný dobytek, ale musely se odprodávat státu. V šedesátých letech se pěstovala i pohanka, len, heřmánek apod. Vznik kolektivního hospodaření měl za následek změny ve vzhledu krajiny. Meze mezi jednotlivými políčky byly odstraněny (často i s ovocnými stromy) a pozemky se začaly sdružovat do družstevních lánů. Tyto lány měly i několik majitelů. Těm zůstaly k užívání pouze ovocné stromy, pokud nebyly zlikvidovány při rozorávání mezí. Takto vznikly lány, jako například Kút, Kavčín, Zrníkovo, Frýdlovo, Kopecké, Geržovo, Kubíkovo, Červenka, Široká, Okluk, Hanulíkovy a Pocedkovy rovénky, Klínky, Pod Čubkem, Podlesí, Les a mnoho dalších. Na velkých družstevních lánech se pěstovala i krmná řepa, len apod. Tyto byly rozděleny na jednotlivé díly, o které se pak staraly jednotlivé družstevnice, kterým často při obdělávání tohoto dílu pomáhala celá rodina. Výdělky členů JZD byly z počátku velmi slabé. Bez dotací od státu by se JZD Seninka nemohlo ekonomicky udržet. Postupně se hospodářská situace zlepšovala. JZD bylo hlavní organizací, která ovlivňovala život v obci mimo jiné i tím, že zaměstnávala podstatnou část obyvatel v produktivním věku. V době špičkových zemědělských prací (žně, svoz sena, výmlat) si v JZD přivydělávali i obyvatelé zaměstnaní v průmyslu. Ve druhé polovině šedesátých let byla práce družstevníků zejména v letních měsících rozdělována pomocí místního rozhlasu. Toto rozdělování prováděl nejčastěji Josef Bělíček, č.3. Díky pracovitosti členů, ale i díky dobré práci vedení družstva bylo dokonce v roce 1971 a 1972 JZD Seninka vyhlášeno nejlepším družstvem v Severomoravském kraji. Tehdy dosáhla dojivost na jednu krávu a den 10 litrů, hektarové výnosy činily u ječmene 29 q/ha, ovsa 28q/ha, žita 24q/ha, 27q/ha. Předsedou družstva byl v té době Pavel Šťastný, č.18, zootechnikem Jan Cedidla č. 5, agronomem Josef Bělíček, č.3. Protože zemědělská výroba má do značné míry sezonní charakter, bylo nutné zaměstnat družstevníky i v zimním období. K tomu sloužila takzvaná přidružená výroba. Vyráběly se dřevěné násady, sněhové zábrany, dřevěné palety a dřevěné vazbové kolíky do věnců. Něk-

teří družstevníci pracovali pro jiné organizace, například pro národní podnik Ovoce a zelenina (Pavel Cedidla, č. 40), pro okresní národní výbor při stěhování občanů (Antonín Tomanec mladší, č. 35), v kotelnách apod. V době socialismu neexistovala nezaměstnanost. V podstatě existovala jakási všeobecná pracovní povinnost, takže nikdo nesměl zůstat bez pracovního poměru. Naopak - nemít zaměstnání bylo trestné. Na efektivnost výroby včetně zemědělské se příliš nedbalo. V polovině šedesátých let byla postavena na pozemku Josefa Štacha, č. 48 (1898 – 1971), před kravínem pila, která rovněž zaměstnávala družstevníky. Počátkem šedesátých let družstvo převzalo téměř veškeré lesy. Vznikla takzvaná lesní skupina, v níž Žně v počátcích JZD: s koňmi Antonín pracovali postupně například: Pavel Hovořák, č. 36 Tomanec, č. 35, a Jan Staněk, č. 43 (1901 - 1976), Pavel Bělíček, č. 34 (1904 -1970), Jan Juřica, č. 56 (*1921), Karel Bělíček, č. 2 (1930 - 2004), Josef Cedidla, č. 50 (*1942), Jan Staněk, č. 84 (1939 - 1994), Milan Staněk, č. 41 (*1953), Josef Bělíček, č.16 (1950 - 1999), Miroslav Švanda, č. 54 (1951), Anton Ďurik, č. 48 (1931 - 1996), a velké množství dalších družstevníků. Družstvo ročně vytěžilo kolem 1400 m3 užitkového dřeva. Kromě toho mělo družstvo takzvanou stavební skupinu, která stavěla kravíny a ostatní hospodářské objekty družstva. V první polovině sedmdesátých let byla postavena u kravína bytovka pro zaměstnance JZD. Kromě toho zde vzniklo i sociální zařízení a jídelna. Dlouhá léta byl vedoucím stavební skupiny Josef Kovář, č. 7 (1908 - 2002). Sezonní práce na polích (sušení sena, pěstování krmné řepy a lnu, sečení obilí) většinou prováděly ženy rolníků. K sezonním pracím bylo dále využíváno několik párů koní, se kterými jezdili většinou rolníci, kteří měli zkušenosti s koňmi před vznikem JZD. Takto jezdívali pro JZD s párou koní například Jan Staněk, č. 43, Pavel Polanský, č. 46, Pavel Řezníček, č. 99, Zdeněk Šťastný, č. 55 ( Kopecký), Antonín Tomanec, č. 35, Pavel Šťastný, č. 18, a Josef Kovář, č. 7. Koně byli používáni k sečení pícnin, svozu sena, sečení a svozu obilí, výsadbu, ohrnování a vyorávání brambor, zpočátku i k vyvážení hnoje a rozvážení hnojiv. V roce 1975 začalo působit Jednotné zemědělské družstvo Valašské Kotáry se sídlem ve Valašské Polance, které vzniklo sloučením družstev, která působila v obcích Leskovec, Lužná, Pozděchov, Prlov, Valašská Polanka a Seninka. Družstvo vzniklo na slučovací schůzi dne 14. prosince 1974 v kulturním domě ve Valašské Polance. Předsedou družstva byl zvolen Vlastislav Klesnil a dosavadní předseda JZD Seninka Pavel Šťastný se stal jeho výrobním náměstkem, Jan Cedidla, č. 5, se stal členem představen- Žně v roce 1971: Josef Staněk, č. 41, stva. Dne 15. února 1979 byl zvolen předsedou druž- a Pavel Polanský, č. 46

100

101


stva Ing. Josef Kamler z Francovy Lhoty. Do této funkce byl opět zvolen 12. února 1981. Po jeho náhlé smrti dne 13. 4. 1984 byl dne 23. 5. 1984 zvolen předsedou družstva Ing. František Důbrava, který tuto funkci vykonával až do roku 1992. Pro ilustraci je dále uvedeno několik čísel, která jsou čerpána z oficiální publikace vydané k 10. výročí založení družstva v roce 1985: V roce 1975 mělo družstvo 789 členů, v roce 1977 – 746 členů, v roce 1979 – 719 členů, v roce 1981 - 698 členů, v roce 1983 – 707 členů. V roce 1975 hospodařilo JZD na 1568 ha půdy, v roce 1977 – 1706 ha, v roce 1979 - 1719 ha, v roce 1981 - 1678 ha, v roce1983 - 1709 ha. Výměra orné půdy postupně klesala od 982 ha v roce 1975 k 530 ha v roce 1983. V roce 1983 bylo dosaženo průměrných hektarových výnosů u obilovin 2,79 q z ha. Stavy skotu se pohybovaly od 1225 kusů v roce 1975 až do 1760 kusů v roce 1983. Užitkovost na jednu dojnici byla v roce 1975 3548 litrů za rok, v roce 1983 pak 3971 litrů za rok. Průměrná mzda v roce 1975 činila 1 811 Kč. V roce 1983 2 375 Kčs na jednoho pracovníka. V osmdesátých letech se JZD orientovalo převážně na smluvní odchov jalovic, které se po celý rok pásly na polích. Po vykrmení byly tyto jalovice vráceny původním majitelům.

Výroční členská schůze JZD Valašské Kotáry v roce 1978 ve Valašské Polance

102


SENINSKÉ LESY Lesy kolem seninského údolí tvořily od nepaměti velmi významný zdroj obživy pro obyvatele Seninky jako podhorské vesničky uprostřed krásných valašských hor. Historie seninských lesů je nedílnou součástí dějin obce. Dlouhé a členité údolí Seninky je skoro ze všech stran obklopeno rozsáhlými lesními porosty. Lesy dávaly lidem nejen dřevo na otop, ale zejména vynikající materiál na stavbu dřevěných valašských chalup, stodol a chlévů. Dřevo se používalo i na výrobu nejrůznějšího nářadí, nádob i jednoduchého nábytku. Listnaté lesy poskytovaly lidem nejen množství hub, jahod, malin, ostružin, ale především stelivo pro hospodářská zvířata. Proto byly listnaté lesy vysazovány především poblíž hospodářských budov nedaleko vesnice. V době nouze se používaly větve listnatých stromů i ke krmení dobytka. Symboly lesa a práce v lese a se dřevem – stromek a kůň jsou uvedeny i na historické obecní pečeti z roku 1746 a symbolizují úzké sepětí života Seninčanů s okolními lesy. Původním lesním porostem v Senince stejně jako na celém Valašsku byl jedlobukový prales. Jeho zbytky se dochovaly dodnes zejména v okolí Vartovny a v singulárních lesích. Od 18. století docházelo lidskou činností ke změně struktury lesních porostů. Přirozený les se střídajícími se buky a jedlemi byl postupně nahrazován jedlovými a smrkovými monokulturami. Ještě koncem 18. století tvořily jedle přes polovinu porostní skladby lesů na Valašsku. Menší polovinu tvořily listnaté lesy, kdežto smrk tvořil něco přes jedno procento druhové skladby lesů. Ještě koncem 19. století byl podíl jedle asi jedna pětina, podíl listnatých lesů byl asi čtvrtina, zatímco smrk tvořil již skoro 60 % druhové skladby. V průběhu 20. století pokračoval nárůst podílu smrku na úkor především jedle. V současnosti tvoří podíl jedle jen asi 1% z celkového porostového složení seninských lesů. Například v singulárních lesích tvořil dokonce podíl jedle až 8 %. Jedlové dřevo se stalo pro obyvatele Seninky důležitým surovinovým zdrojem pro výrobu šindelů. Výroba jedlových šindelů probíhala až do počátku 20. století takřka v každé seninské chalupě, a to zejména v zimě, kdy nebylo tolik práce na poli. Výroba šindelů v Senince byla dokonce zachycena na filmový pás. V roce 1941, v době nacistické okupace, vznikla myšlenka zfilmovat mizející domácí řemesla na Valašsku, stejně jako i domácí výrobu různých předmětů. Výrobu šindelů v Senince natočil na film režisér Miloš Staněk, bývalý důstojník československé armády, za vydatného přispění a výpomoci velké části obyvatel Seninky. Výroba šindele byla zachycena ve všech fázích - od těžby jedlového dřeva v singulárním lese až po konečné opracování šindele zejména v domě Jana Holbíka, č. 25. Tento film s názvem Valašský porcelán byl v Senince promítán v roce 1946. V roce 1998 (26. ledna) byly ukázky z tohoto filmu dokonce uvedeny i v České televizi v cyklu „Hledání ztraceného času“. Výroba šindelů byla velmi důležitým zdrojem obživy obyvatel chudobné Seninky. Poslední šindelové střechy v obci zmizely po druhé světové válce (s výjimkou chalupy na točně – bývalé č.p.7, které se stalo později chráněnou památkou původní lidové valašské architektury). Ne vždy se však výrobě jedlových šindelů dařilo. V roce 1927 zapsal do Pamětní knihy Seninky učitel Antonín Zeťák: „Jak z dřívějších záznamů patrno, byla zdejší obec jednou z těch na okrese vsackém, kde se jedlové dřevo zpracovávalo v době zimní na šindel. Výroba tato však rok od roku poněkud klesala, a když v tomto roce stouplo v ceně dřevo stavivové, od výroby šindele se značně upustilo. Silnější klády odprodávaly se přímo pilařům, slabší kusy se otesávaly 103

SENINSKÉ LESY

a dobře zpeněžily. Pevný metr byl za 180 - 200 Kč. Tisíc šindelů za 140 - 150 Kč. Na 1000 šindelů spotřebuje se 1 - 2 metry dřeva.“ Prodej stavebního dřeva ze Seninky byl v minulosti jedním z hlavních zdrojů příjmů zejména vlastníků větších lesních majetků. Dřevo se používalo nejen na prodej, ale zejména na stavbu dřevěných obydlí a hospodářských budov, to je chlévů, stodol a přístřešků na dřevo a stelivo. Prakticky do poloviny 20. století byla drtivá většina staveb v obci ze dřeva. V roce 1929 přestavěl Josef Cedidla, č. 40, starý, koncem 19. století zaniklý vodní mlýn na vodní pilu. Toto umožnilo Seninčanům nechávat si řezat dřevo na desky, fošny, krovy a trámy přímo v obci. Vodní pila byla v provozu do roku 1949, kdy ji musel majitel uzavřít. V dobách socialismu sloužila i jako sklad Skládka dřeva “na zahradě” - osmdesátá léta sena pro jednotné zemědělské družstvo. Po roce 1989 její majitelé již provoz neobnovili. V sedmdesátých letech byla postavena nová pila před kravínem v areálu Jednotného zemědělského družstva Seninka. Tato pila je v provozu po částečné modernizaci dodnes a provozuje ji Josef Cedidla, č.50. Lesní majetky patřily ke klenotům rodinného jmění obyvatel obce. Les se stal pro majitele symbolem zajištěnosti pro případ neúrody na poli i vítanou možností, jak získat prostředky na nákup ostatních hospodářských prostředků pro zemědělství (koně, vozy, zemědělské stroje a nářadí), ale i stavebního materiálu a podobně. Koupě lesa patřila k velmi výhodným investicím volných finančních prostředků. Hospodáři si les velmi šetřili a bývalo zvykem stromy ke kácení v případě potřeby velmi pečlivě vybírat. Nezřídka se stávalo, že hospodář les několikrát obešel, než našel ten jeden nebo více stromů, které později pilou zvanou „břichatka“ shodil za pomocí pantoků a klínů na zem. Hranice lesů byly pečlivě vyznačeny, a to zpravidla hraničními kameny nebo jamkami. Tyto kameny a jamky se na mnoha místech dochovaly dodnes. Nejznámější hraniční kámen se dodnes nachází na rozhraní obcí Seninka, Prlov a Jasenná. Má trojúhelníkový tvar a písmeny S (Seninka), P( Prlov) a J (Jasenná) jsou označeny jednotlivé obce, které se nacházejí na příslušné straně trojúhelníku. Takřka ke každému stavení patřil až do poloviny 20. století alespoň malý kousek lesa. Po socializaci zemědělství a lesnictví přestali mít lidé mnohdy o vlastnictví lesa zájem. K výrazné změně na nahlížení na les jako majetek došlo až po roce 1989. Soukromé lesy včetně obecních a singulárních doposud obhospodařovalo Jednotné zemědělské družstvo se sídlem ve Valašské Polance. Družstvo mělo lesní skupinu, která se starala o hospodaření v lesích, které mělo v užívání. Pracovala v ní i řada obyvatel Seninky. Vedoucím skupiny byl Alois Somr z Valašské Polanky. Přestože majitelé lesních pozemků byli za socialismu formálně i nadále vlastníky lesa, užívací právo měly jen „socialistické organizace“ jako JZD nebo Státní lesy. Tyto samozřejmě dřevo i prodávaly na zdeformovaném „socialistickém plánovaném trhu“. Majitel lesa, pokud potřeboval dřevo například na stavbu, musel si jej koupit od JZD (stávaly se případy, že si musel koupit stavební dřevo i z vlastního lesa). Všeobecně byl velký problém pro „normálního smrtelníka“ i pro vlastníka lesa dostat se ke stavebnímu dřevu. 104


SINGULÁRNÍ LES Samostatnou kapitolou historie obce jsou singulární lesy. Rozkládají se na samotném konci seninského údolí a tvoří nejsouvislejší lesní porosty v katastru obce. Menší část singulárního lesa se nachází na severovýchodním úbočí Vartovny a další část se nachází v zadní části údolí Nezdobí, kde se od nepaměti říká „Les“.V singulárních lesích pramení i potok Seninka, který protéká středem obce a dal jméno i samotné obci. V singulárním lese se nacházejí i obecní studny, které zásobují obecní vodovod pitnou vodou. Pohnutá historie singulárních lesů v Senince začala po zrušení roboty v revolučním roce 1848. Tyto lesy připadly v rámci zániku robotních povinností v roce 1848 obyvatelům Seninky. Pověst o tom, že je darovala majitelka vizovického panství hraběnka von Stillfried občanům Seninky pro jejich věrnost k evangelické víře, zní sice romanticky, ale bohužel se nejspíše nezakládá na pravdě. Jisté však je, že její syn oprávněnost převodu lesů na Seninčany zpochybňoval a tvrdil, že doklady o oprávněnosti převodu lesa neexistují a že je i nadále majitelem lesa a Seninčané si jej budou muset znovu od něj vykoupit v rámci vyvázání z robotních náhrad. Celá věc dospěla až k soudnímu sporu, který se konal v Uherském Hradišti. Podle Pamětní knihy obce Seninka Seninčané tvrdili , že les „Horka“ dostali kdysi darem od své vrchnosti zvláštní darovací listinou, „která byla psána zlatými literami“. Poněvadž se však ona listina „kdesi ztratila“, baron Stillfried vlastnictví Seninčanů zpochybňoval, a tak se soudní proces táhl několik let. V první vyvozovací smírčí komisi konané ve Vizovicích 29. listopadu 1859 bylo zjištěno, „že za užívání pastviska „Les“ zvaného odváděli obyvatelé Seninky své vrchnosti dávku máselnou. Poněvadž však od roku 1848 neplnili tuto povinnou dávku, bylo uznáno, že platit zbytek dlužné částky musí až do roku 1859 a že do vyřízení sporu o náhradu za užívání pastviska „Les“ zvaného má majitel statku polovici tohoto pastviska užívati.“ Při soudním jednání vyšlo mimo jiné najevo, že vyvozovací komise při c.k. místodržitelství v Brně zjistila na základě soupisu panského majetku v Senince z roku 1675, že „poddaní usedlíci v Senince platili své vrchnosti za užívání pastviska „Les“ své vrchnosti dávku máselnou a za les „Horka“ úhrnný obnos 9 zlatých 29 grošů za právo kácet a brát v lese tolik dřeva, kolik jej k otopu, ke stavbě obydlí a hospodářských zařízení a k výrobě šindelů potřebovali.“ Vyvozovací komisi předsedal jako zástupce krajské vyvozovací komise v Uherském Hradišti Jan Fischer. Zúčastnil se jí majitel statku Filip, svobodný pán ze Stillfriedu, a zvolení zástupci občanů: Josef Bělíček z čísla 36, Martin Cedidlo z čísla 5, Jiří Kovář z čísla 8, Jiří Kovář z čísla 60. Obecní majetek zastupoval úřadem jmenovaný Jan Kratochvíl, radní města Vsetína. Druhá smírčí komise se konala ve Vizovicích ve dnech 2. až 6. března 1865 a vyjednávání vedli titíž členové komise jako roku 1859. V této druhé komisi dovozoval majitel statku, že sice povinnost odváděti dávku 9 zlatých 29 grošů byla již roku 1851 zrušena, že však od roku 1848 nebyla placena, a poněvadž promlčecí lhůta 30 roků od roku 1851 neuplynula, že tedy má plné právo žádati od občanů za tuto dávku náhradu. Nakonec nabízeli Seninčané baronovi značné výkupné (přes 2300 zlatých), ale ten nechtěl na nic podobného přistoupit. Obec vzala si znamenitého obhájce dr. Šroma z Uherského Hradiště, který proces dovedl k dobrému konci. Ke shodě mezi oběma stranami došlo až v roce 1865. Obecní kronikář Josef Dobiáš napsal do pamětní knihy obce Seninka, že „…opisy porovnávací listiny jsou v obci dva, jeden z nich jest uložen v obecním archivu. Jak v odstavci 6 se praví, jest les „Horka“ a pastvisko „Les“ pro budoucnost spoluvlastnictvím usedlých občanů z obce Seninky, to je 15 půlláníků, celoláníků a podsedníků, 14 půlpodsed105

SENINSKÉ LESY


níků a 32 domkařů, jichž domovní čísla jsou v listině uvedena.“ Je jen škoda, že v dnešní době není zcela jasné, kde se tato listina nachází a zda ještě existuje. Při předávání singulárního lesa původním majitelům v roce 1992 měl k dispozici originál této listiny na plátně Antonín Tomanec, č. 35. Protože v roce 2000 zemřel, je její další osud nejasný. V roce 1865 tedy došlo konečně k právoplatnému vyrovnání. Singulární lesy, to je les „Horka“ a pastvisko „Les“ byly odděleny od vizovického panství a zapsány do gruntovní knihy c.k. okresního úřadu na Vsetíně. Lesy byly rozděleny občanům Seninky na 59 podílů takto: 30 dílů pro 15 půlláníků po 2 dílech 16 dílů pro 14 půlpodsedníků a čtvrtláníků, mlýn a hospodu 13 dílů pro 32 domkařů (5 domkařů co 1 půlláník) V knize Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka je uveden doslovný překlad smlouvy z roku 1865 o definitivním narovnání sporu o singulární les, to je les „Horka“ a pastvisko „Les“: „Když konečně zástupci občanů i zástupci obce souhlasili s mírným odškodněním majitele statku za jeho stará práva, bylo dojednáno porovnání. 1. Při obci Seninka nachází se les „Horka“ zvaný, sestávající z parcelních čísel 166, 167, 168, 169, 170 a měřící celkem 122 jitra 403 sáhy. Občané Seninky tvrdili, že jim tento les patří, poněvadž jej i jeho plodů výhradně sami užívali. Majitel statku však tvrdí , že občané tohoto lesa jenom právem služebnosti užívali. Spor tento skončil tak, že obě strany se dohodly, aby se tato záležitost vyjednala zároveň se sporem o užívání pastviska „Les“ zvaného. Pastvisko „Les“ sestávající z parcel 546, 547, 548 a 549 má celkovou výměru 24 jitra 658 sáhů a zapsáno bylo sice jako majetek panský, ale užívali jej všichni občané Seninky se všemi jeho plodinami a odváděli za to vrchnosti z každé krávy 2 libry másla a z každé ovce pod jménem „daňa“ 6 krejcarů ročně. Máslo dávali jenom domkaři, plat z ovce však všichni občané, kteří pásli ovce. Zároveň bylo zjištěno, že poplatek za užívání lesa Horka byl již roku 1851 vyrovnán, že však majiteli statku nebyla dosud žádná náhrada dána za užívání pastviska „Les“ zvaného. Dále bylo připomenuto, že majitel statku oznámil nároky na parcely číslo 45, 76, 116, 118, 120, 129, 133 a 144, celkem 697 sáhů měřící, kterémuž pozemky byly dosud za majetek obce pokládány, a pak parcely číslo 890 až 899 včetně, celkem 3 jitra 255 sáhů měřících, kteréžto parcely hranice obce tvoří, a proto všemi stranami též jako obecní majetek uznány. 2. Aby tedy jak pastvisko „Les“, tak obecní pozemky byly vykoupeny, bylo dohodnuto, že jak práva vlastnictví v tomto porovnání uvedených pozemků, tak povinnost placení dávek a odvádění másla má pro budoucnost pominout a oboje má býti odstoupením půdy vyrovnáno. 3. Na základě tohoto porovnání odstupuje vizovický statkář občanům Seninky do jejich neomezeného vlastnictví: a) lesní pospolitost „Horka“ , sestávající z parcelí 166, 167, 168, 169, 170 a měřící 122 jitra 403 sáhy, b) pastviska „Les“ jmenované, sestávající z parcelí 546, 547, 548 a 549 v celkové výměře 24 jitra 658 sáhů. 4. Vizovský statkář vzdává se zároveň všech nároků na pozemky, které se uznávají všemi stranami za majetek obce. 5. Pozemky ve 3. a 4. odstavci uvedené rozumějí se ve výměře katastru a majitel statku za jejich správnost neručí. 6. Lesní pospolitost „Horka“ a pastvisko „Les“ jest pro budoucnost spoluvlastnictví všech usedlých občanů, tedy sedláků, podsedníků i domkařů, a to: a) 15 půlláníků, celoláníků i celopodsedníků z čísel 2,4,5,8,14,20,25,29,45,48,50,52,53,54, a 56, b) 14 půlpodsedníků a čtvrtláníků z čísel 12, 16, 24, 31, 32, 33, 35, 36a, 36b, 41, 42, 55, 61 a 7 spoluvlastnícím hospody čís. 37 i s pasekou a mlýna číslo 40,

c) 32 domkařů, čísla 1, 6, 7, 9,1 0, 11, 13, 15, 17, 18, 19, 21, 22, 23, 26, 27, 28, 30, 34, 38, 39, 43, 44, 46, 47, 48, 58, 60, 62, 63, 64, 65 a 66. Stran rozdělení podílů na pospolitostech „Horka“ a „Les“ zvaných sjednotili se občané takto: Mají se všecky užitky a všecky povinnosti z těchto pozemků pokládati za rozdělené na 59 stejných dílů, z nichž patřiti budou každému z uvedených 15 půlláníků 2 díly, tedy všem 30 dílů, na všech 14 půlpodsedníků a čtvrtláníků a na mlynáře a hospodu přijde 16 dílů, tyto mají se však čítati, že se mlýn a hospoda za 1 podíl počítají a ostatních 14 účastníků dostane 14 stejných podílů, celkem tedy (15) stejných dílů mezi sebou čítati a rozděliti mají. Na 32 domkaře přijde 13 dílů, tedy 5 domkařů dostane tolik, kolik jeden půlláník, a tak budou oboje pospolitosti na 59 stejných dílů rozděleny. Stran výkupního kapitálu 300 zlatých bylo ujednáno, že předně každý domkař složí jako výkupné za máslo 1 zlatý, což činí 32 zlatých. Zbytek 268 zlatých spláceti budou všichni občané podle těch 59 podílů. Zmíněný výkupní kapitál bude vizovskému statkáři úplnou náhradou za všechna jeho skutečná nebo domnělá práva a musí býti splacen ve 3 ročních lhůtách, a to vždy po 100 zlatých v měsíci lednu roku 1866, 1867 a 1868. Jako záruka zaplacení obnosu 300 zlatých sloužit bude les „Horka“ a pastvisko „Les“, což se zapíše v gruntovní knize na Vsetíně. Právoplatnost tohoto porovnání nastane ihned, totiž 2. března 1865, jenž bude také začátkem všech užitků, ale také povinností z tohoto porovnání vyplývajících. Má se toto porovnání vtěliti při statku vizovském do zemských desek, aby se tam les „Horka“ a pastvisko „Les“ od vizovského statku odepsaly a zároveň vtělily do gruntovní knihy c.k. okresního úřadu na Vsetíně, aby se tam les „Horka“ a pastvisko „Les“ občanům Seninky jako jejich vlastnictví zapsalo. Pozemky ve 4. odstavci tohoto porovnání uvedené musí býti tamtéž jako majetek obce Seninky zapsány. Podepsání jmenovaných zde pozemků bylo provedeno v Brně 15. prosince 1865, připsání těchto pozemků občanům a obci v gruntovní knize na Vsetíně 1. července 1866.“ V roce 1924 učitel Josef Dobiáš napsal do Pamětní knihy obce Seninky: „Les „Horka“ jest dnes krásným jedlovým lesem, jenž skýtá znamenité dřevo zejména na šindele. Pastvisko „Les“ bylo pronajímáno až do roku 1879 jako pastvisko pro ovce za 3 zlaté ročně. Toho roku počalo se na podnět starosty Josefa Bělíčka se zalesňováním, což dokončeno bylo roku 1882.“ O zalesňování pozemků se nejvíce zasloužil starosta obce Josef Bělíček, č. 36, který za svoje zásluhy o zalesňování dostal v roce 1883 stříbrný záslužný kříž. V roce 1881 zakoupili singularisté od Tomáše Cedidly, č. 5, pozemky pod Vartovnou a zalesnili je. Předsedou a starostou singularistů býval zpravidla starosta obce. Hospodaření v singulárním lese bylo opravdu společné. Při těžbě se dělaly takzvané hromádky, které byly rozdělovány podle velikosti podílu na majetku. Původních 59 dílů bylo rozděleno nestejným dílem na takřka všechny usedlosti v obci. Postupem doby se tyto podíly začaly dělit děděním, prodejem a podobně. Začaly se množit případy, kdy se stávali podílníky lidé, kteří se z obce odstěhovali. Bylo celkem běžné, že se jednotlivé díly mezi podílníky prodávaly, zastavovaly a jinak se s nimi obchodovalo. Tato situace se stala postupně neúnosnou. Docházelo ke sporům o to, jakým způsobem má být rozdělen výtěžek z lesa, kdo o tom má rozhodovat, a v neposlední řadě docházelo i ke sporům při rozdělování hromádek dřeva na palivo. Teprve v roce 1928 se podařilo vzájemné vztahy mezi singularisty uspořádat. Všichni majitelé lesa podepsali takzvanou „Smlouvu o výkonu spoluvlastnických práv k společným nemovitostem“. Na základě této smlouvy byl ustanoven devítičlenný správní výbor se

106

107

SENINSKÉ LESY


čtyřmi náhradníky, který volila valná schůze veškerých spoluvlastníků. Správní výbor volil ze svého středu předsedu, místopředsedu a pokladníka. Do záležitostí řádné správy singulárního lesa spadala i kompetence správního výboru přijmout do „služeb spoluvlastníků přísežného hajného, který ovšem musí míti osobní způsobilost pro výkon hájenské služby, v námezdní smlouvě budiž zvláště uloženo hajnému chrániti dbale společný les před krádežemi a lesním pychem, oznamovati bez prodlení předsedovi správního výboru zjištěné škody a předsedu při kácení, rozdílení a prodeji dříví a jiných pracích k jeho oboru přiléhajících činně podporovat“. Ve smlouvě bylo zakotveno, že jednou ročně proběhne valná schůze spoluvlastníků, na které podá Singulární les – třicátá léta správní výbor zprávu o hospodaření. Veškeré finanční přebytky byly na konci roku rozděleny podle velikosti podílů. Podobně měly být rozděleny i naturální přebytky, přičemž horší kvalita měla být nahrazena kvantitou. Velmi důležitý byl zejména šestý článek smlouvy: „Podepsaní spoluvlastníci společných nemovitostí zřizují si navzájem k svým spoluvlastnickým podílům práva předkupní, o jichž výkonu platí ustanovení zákonná. Všichni podepsaní spoluvlastníci přejímají na sebe vzájemný závazek, že v případě odprodeje svých nemovitostí zcizí také svůj podíl na společném lese, tento podíl však vždy jen osobě usedlé v obci Senince za přiměřenou cenu. Všichni spoluvlastníci, kteří bydlí mimo obec Seninku, zavazují se svoje spoluvlastnictví k společným nemovitostem odprodati za přiměřenou cenu osobám usedlým v obci Senince nejdéle do 6 měsíců. Na dobu až do uskutečnění těchto odprodejů vzdávají se spoluvlastníci bydlící mimo obec Seninku nároků na podíl v čistém výtěžku ze společných nemovitostí. Všichni spoluvlastníci společných nemovitostí zavazují se pro případ, že by se kdykoliv z obce Seninka odstěhovali, odprodati svoje spoluvlastnické podíly na společných nemovitostech osobám usedlým v obci Senince do 6 měsíců ode dne jejich vystěhování za přiměřenou cenu. Až do uskutečnění tohoto odprodeje nebudou činiti odstěhovavší se podílníci nároků na podíl v čistém zisku ze společných nemovitostí. Ve všech předchozích případech přísluší právo předkupní k prodávaným dílcům osobám, jež bydlí v obci Senince v době odprodeje. Podepsaní výslovně povolují, aby na nemovitostech ve vl. č. 102 v Senince bylo vloženo právo předkupní a závazek k eventuelním odprodeji pro případ vystěhování z obce, resp. pro případ zcizení kmenové nemovitosti podle tohoto odstavce smluvního, osobám usedlým v obci Senince.“ Na konci smlouvy z dne 2. února 1928 jsou podepsáni tito seninští občané: Kubíková Anna, č. 14, Cedidlová Anna, č. 13, co plnomocnice Josefa Evjáka, Kovářová Marie, č. 60, Kovář Josef, č. 60, Blažková Veronika, č. 64, Blažková Emilie, č. 64, Zeťáková Veronika, č. 58 , Zeťák Jan, č. 58, Cedidla Pavel, č. 40, Cedidlová Terezie, č. 40, Bělíček Jan, č. 38, Bělíčková Veronika, č. 38, Bělíček Jan, č. 42, Bělíčková Terezie, č. 42, Bělíček Pavel, č. 34, Bělíček Antonín, č. 36 , Bělíčková Anna, č. 36, Staněk Jan, č. 35, Smilek Jan, č. 33, Smilková Anna, č. 33, Bělíčková Terezie, č. 45, Bělíček Pavel, č. 45, Bělíček Pavel, č. 46, Bělíčková Rozina, č. 46, Trlica Jan ,č. 32, Řezníček Jan, č. 31, Řezníčková Anna, č. 31, Řezní-

ček Josef, č. 57, Řezníčková Františka, č. 57, Cedidla Pavel, č. 28, Bělíček Josef, č. 3, Bělíčková Anna, č. 3, Bělíček Pavel, č. 29, Juřica Jan, č. 56, Juřicová Terezie, č. 56, Řeha Jan, č. 79, Řehová Terezie, č. 79, Holbík Jan, č. 25, Holbíková Rozina,č. 25, Juřicová Marie, č. 47, Juřica Jan, č. 47, Juřica Jan, č. 61, Juřicová Rozina, č. 61, Cedidla Karel, č. 24, Cedidlová Marie, č. 24, Evják Karel, č. 21, Evjáková Veronika, č. 21, Juřica Jan, č. 20, Juřicová Rozina, č. .20, Cedidla Jan, č. 50, Štach Josef, č. 48, Štachová Vincencie, č. 48, Juřica Pavel, č. 19, Juřicová Anna, č. 19, Zubík Josef, č. 26, Zubíková Terezie, č. 26, Bělíčková Terezie, č. 16, Imrýšek Josef, č. 18, Imrýšková Rozina, č. 18, Evják Pavel, č. 51, Evjáková Anna, č. 51, Evjáková Rozina, č. 51, Evják Pavel jako opatrovník Jana Evjáka, č. 51, Šuláková Veronika, č. 65, Šťastný Jan st., č. 55, Šťastný Jan ml., č. 55, Juřica Pavel, č. 12, Juřicová Františka, č. 12, Řezníček Pavel, č. 11/77, Řezníčková Marie, č. 11/77, Kovář Antonín, č. 8, Kovářová Terezie, č. 8, Kovář Karel, č. 7, Kovářová Rozina, č. 7, Machů Josef, č. 9, Polášek Jan, č. 9, Polášková Rozina, č. 9, Bělíček Karel, č. 2, Bělíčková Terezie, č. 2, Bělíčková Rozina, č. 41 (nyní v Pozděchově č. 2), Staněk Josef, č. 41, Zrník Pavel, č. 10, Zrníková Veronika, č. 10, Cedidla Tomáš, č. 5, Cedidla Martin, č. 75, Cedidlová Terezie, č. 75, Gerža Josef, č. 70, Geržová Rozina, č. 70, Cedidla Jan, č. 4, Cedidlová Rozina, č. 4 a 50, Hříbková Anna, č. 19 (nyní Polanka č. 30), Škrabánková Rozina, č. 84, vesměs v Senince, jejichžto osobní totožnost soudu zákonitě prokázána byla, tuto listinu před soudem. Soudní kancelář okresního soudu na Vsetíně, dne 11. února 1928. Podle této smlouvy probíhalo hospodaření v singulárních lesích až do roku 1961. Počátkem tohoto roku musely být prostředky rozděleny a les byl předán do užívání Jednotného zemědělského družstva v Senince. Dlouhá léta po válce vykonával funkci předsedy singularistů Josef Staněk, č. 41, bývalý starosta obce z let 1938 - 1946.

108

NAVRÁCENÍ SINGULÁRNÍCH LESŮ MAJITELŮM V roce 1991 iniciovali Antonín Tomanec, č. 35 (1915 - 2000), a Pavel Polanský, č. 4 (1923 - 2000), jednání o navrácení singulárních lesů jejich původním majitelům. Většina podílníků neměla o singulárních lesích ani ponětí, a proto byli někteří z nich značně překvapeni, když se o jejich existenci dověděli. Je nutno připomenout, že o tento lesní majetek se lidé příliš ani nezajímali, protože stejně k těžbě dřeva neměli přístup. Získat například stavební dříví na stavbu domu byl obrovský problém. Singulární lesy byly v roce 1961 začleněny do nově vzniklého Jednotného zemědělského družstva Seninka. V roce 1975 byly včleněny do nově vzniklého Jednotného zemědělského družstva Valašské Kotáry se sídlem ve Valašské Polance. Z iniciativy Josefa Cedidly, č. 50, svolal Antonín Tomanec přípravný výbor singularistů, který měl usilovat o navrácení lesů původním majitelům. Na schůzi přípravného výboru byli pozváni: Josef Cedidla, č. 50, Josef Kovář ml., č. 7, Pavel Cedidla, č. 40, Pavel Polanský, č. 4, Antonín Tomanec, č. 35. Na návrh Antonína Tomance se přípravný výbor usnesl provést mezi původními majiteli referendum o tom, zda si přejí navrácení lesního majetku. Podle zápisků Antonína Tomance „byly sestaveny 3 listiny, na kterých bylo vypsáno 49 členů, a s těmito listinami vyšli mezi členy Zigmund Miroslav - „Dolansko“, Juřica Ivan střed a Holbík Jan – „Hořansko“. Ze 49 oslovených 48 souhlasilo s požadavkem na vrácení singulárních lesů. Na základě toho byla zaslána žádost na zemědělské družstvo Valašské Kotáry a na Lesní správu Vsetín. Jak členové přípravného výboru zjistili, navrácení singulárních lesů bránila skutečnost, že při schvalování zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě č. 229/91 se na singulární lesy zapomnělo. Na podnět vsetínských singularistů zaslal 109

SENINSKÉ LESY

přípravný výbor singularistů ze Seninky dne 7. 11. 1991 oficiální žádost na ministerstvo hospodářství o podnět k novelizaci příslušného zákona. Tato novelizace, která rozšiřovala okruh takzvaných oprávněných osob i na společně užívané singulární lesy, vstoupila v platnost dnem 18. února 1992. Za podnět k novelizaci zákona přišel členům přípravného výboru v březnu 1992 dokonce i děkovný dopis z ministerstva hospodářství. Dne 2. 11. 1991 se z podnětu přípravného výboru uskutečnila první historická schůze singularistů po změně politických poměrů v roce 1989. Na této schůzi byli členové seznámeni s velikostí svých singulárních podílů na společném singulárním lese. Kromě toho byl zvolen řádný výbor singulární společnosti, který měl pokračovat v jednání o vrácení lesů. Za členy výboru byli zvoleni: Antonín Tomanec, č. 35, Josef Cedidla, č. 50, Josef Zeťák, č. 14, Pavel Cedidla, č. 40, Ivan Juřica, č. 42, Jan Bělíček, č. 29, Pavel Polanský, č. 46, Jan Holbík, č. 25, Pavel Cedidla, č. 28. Do revizní komise byli zvoleni Miroslav Zigmund, č. 38, Jan Juřica, č. 56, Jan Zbranek, č. 34, Jaroslav Juřica, č. 60. Další schůze singularistů se uskutečnila 31. ledna 1992 a byl na ní byl přítomen zástupce státních lesů Rudolf Hykl, který seznámil členy s problematikou hospodaření v lesích. Většina podílníků neměla doposud s hospodařením v lesích takřka žádné zkušenosti. Na výborové schůzi dne 14. února 1992 byla provedena volba funkcionářů Singulárního spolku Seninka. Předsedou byl zvolen Antonín Tomanec, místopředsedou Josef Cedidla, č. 50, a jednatelem Ivan Juřica, č. 42. Na funkci lesního hospodáře byl navržen Eduard Slezák. Na schůzi výboru dne 5. března 1991 byl výbor seznámen s dohodou mezi Lesním závodem Vsetín a Singulárním spolkem ze dne 26. února 1992 o vrácení singulárních lesů. Tato dohoda byla však podmíněna souhlasem dosavadního uživatele singulárních lesů ZD Valašské Kotáry ve Valašské Polance. Dne 28. 2. 1992 byla s tímto družstvem sepsána příslušná dohoda, takže dnem 1. března 1992 byly singulární lesy po více jak 31 letech vráceny svým původním majitelům. Na této schůzi byl dodatečně ustanoven předseda revizní komise Jan Juřica, č. 56 (* 1921). Dne 11. března 1992 došlo k další významné historické události v dějinách singulárních lesů. Za přítomnosti členů výboru a nově ustanoveného lesního hospodáře Eduarda Slezáka, č. 82, bylo provedeno fyzické předání singulárních lesů do užívání seninských singularistů. Za Lesní závod Vsetín provedl předání Rudolf Hykl. Počátkem roku 1993 singularisté založili Singulární družstvo Seninka, které převzalo na základě pronájmu singulární lesy do obhospodařování. Předsedou družstva se stal Ivan Juřica, č. 42, mistopředsedou Antonín Tomanec, č. 35, později v roce 1994 Ladislav Filgas, č.10. Předsedou kontrolní komise se stal Jan Staněk, č. 43, později od roku 1996 Karel Řezníček, č. 31.

Singulární les – zbytky jedlového lesa „Rovné“, rok 2003

110


OVOCNÁŘSTVÍ V SENINCE Pěstování ovoce bylo odjakživa součástí života obyvatel Seninky. Ovocné stromy a jejich plody hrály ve výživě obyvatel Valašska, a tedy i Seninky velmi výraznou roli. Počátky ovocnářství nejen v Senince, ale i na celém Valašsku jsou spojovány s rozvojem včelařství, které bylo výnosnější, a včelaři (brtníci) měli určité výhody za dodávky medu a vosku. Nadbytek včelstev v obcích snižoval výnos medu, a proto byly zakládány včelíny i na odlehlejších pasekách. Ty byly později osazovány ovocnými stromy. Typická valašská odrůda jablek – jadernička moravská je vzpomínána v písemnostech z roku 1764, hrušky „císařky“ v roce 1786. Lze se domnívat, že koncem 18. století v některých lokalitách Valašska bylo ovocnářství na dobré úrovni a dosahovalo solidních výsledků. Jinak by vsetínská vrchnost nezavedla roku 1782 „plat“ (daň) ze sušáren, který vyvolal nevoli mezi poddanými. Dosti vysoký počet ovocných stromů ve vsetínských školkách (17 tisíc štěpů) je uváděn z roku 1807. Při Moravsko-slezské hospodářské společnosti byl roku 1816 založen Ovocnicko-vinařský a zahradnický spolek moravský. Z jeho zpráv se dovídáme, že na vsetínském panství bylo pěstováno 71 321 kusů švestek, 2 817 jabloní a 3 465 hrušní. V roce 1988 bylo na okrese Vsetín 2 123 ha zahrad a 324 ha sadů. Dle statistického šetření z téhož roku pak 157 442 ks jabloní, 32 474 hrušní, 27 362 třešní, 6 481 višní, 8 379 ořešáků, 115 160 švestek a 13 760 slivoní. Celkem 482 246 ovocných stromů. Sklizeň jablek v roce 1988 činila 153,6 tun, hrušek 253,5 tun a švestek 562,2 tun. V roce 1897 byla v Rožnově p. R otevřena hospodářská škola, která v roce 1899 přešla pod zemskou správu. Vyučovalo se v ní též štěpařství a ovocnictví. Škola pořádala různé ovocnářské kurzy a přednášky. V roce 1899 byla při rožnovské zemědělské škole zřízena krajinská ovocná školka, v roce 1906 ovocný sad a v letech 1922 –1924 stanice na zužitkování ovoce (povidlárna, moštárna a pálenice). Mladé stromy v tamní školce a zákrsky v sadě byly až ze 100 procent poškozeny silnými mrazy v roce 1929 (v Rožnově bylo 11. února naměřeno -41 °C) a v zimě 1940/1941, kdy mrazy dosahovaly až –38 °C. Krajinská ovocná školka v Rožnově p. R. měla velký vliv na rozšiřování ovocných stromů a odrůd na Valašsku. Například od jejího založení do roku 1916 bylo prodáno na 40 tis. stromů, převážně „jaderniček“. O dlouhé tradici a dobré úrovni ovocnářství v Senince svědčí například skutečnost, že v březnu roku 1906 byl v Senince uspořádán dvoudenní ovocnářský kurz pod řízením Josefa Chválila, zahradního instruktora hospodářské školy v Rožnově. Tohoto kurzu se účastnilo ze Seninky a okolí okolo 200 účastníků, uvádí se v Pamětní knize obce Seninky. Ovoce bylo nejen vítaným zpestřením skromného jídelníčku obyvatel Seninky, ale i vítaným zdrojem finančních příjmů. Ovocné stromy se výrazně podílely i na dotváření charakteru vzhledu obce. V roce 1924 napsal seninský učitel Josef Dobiáš do nově založené Pamětní knihy obce Seninky: „Stavení roztroušena jsou po obou březích potoka, podle něhož vede cesta celou vesnicí. Hojnost ovocného i lesního stromoví tvoří jedinou zeleň, z níž jen sem a tam vyhlédají šindelové střechy dřevěných chalup.“ Ovocné stromy u chalup tvořily i jakousi ochranu obydlí tím, že stínily šindely a chránily je před bleskem nebo zmírňovaly sílu větru. V údolí Seninky, posetém drobnými kamenitými políčky, byly ovocnými stromy osázeny zejména meze, na kterých se dařilo nejvíce typickému valašskému ovoci - švestkám neboli trn111

OVOCNÁŘSTVÍ V SENINCE


kám. Ovoce se konzumovalo nejen v čerstvém stavu, ale zejména konzervované sušením. Sušené ovoce (zejména trnky, hrušky a jablka – krajánky) prodávali obyvatelé Seninky zejména do měst a okolních obcí. Ovoce se v Senince nejen sušilo, ale i pálilo na kořalku. Ze švestek se hojně vyráběla slivovice. V době neúrody trnek se vyráběla pálenka i z jablek. Josef Dobiáš to popsal v Pamětní knize obce Seninky v roce 1924 takto: „Urodí-li se hojnost ovoce, suší se v sušírnách ovoce všeho druhu. Ze švestek se dělají povidla a pálí hojně slivovice, které se sice hodně odprodá , ale ještě více doma vypije.“ Podle dochovaných zpráv se v době katastrofální neúrody na Valašsku v letech 1846 - 1847 lidé v SeSušírna ovoce „u Podhorských“ padesátá léta nince živili „ščípalkami“ (sušeným ovocem) a do černé mouky přimílali „všelijaký plevel“ – uvádí Jaroslav Štika v knize Lidová strava na Valašsku. Na pálení slivovice ze švestek a jiného ovoce byly v Senince v minulosti dokonce dvě pálenice. Jedna z nich byla v „Dolansku“ naproti dolních Malotů č. 34. Voda na chlazení trubek byla brána z blízkého mlýnského náhonu. Pálenice zanikla někdy před první světovou válkou kolem roku 1914. Druhá pálenice na pálení slivovice z trnek byla v „Hořansku“ u horních Malotů, č. 2. V minulosti se zde říkalo u „starých Fojtů“ (dnes Zukalovi). Tato pálenice stála rovněž u potoka, z něhož se vedla potřebná chladná voda trubkou ke kotli. Pálenice „u starých Fojtů“ byla v provozu ještě několik let po první světové válce. Majitelům silně znepříjemňoval život přísný dozor finančních úřadů, které po první světové válce velmi zpřísnily vybírání daní z lihu. Pálenice zanikla někdy kolem roku 1925. Mnohem větší rozšíření mělo v Senince sušení ovoce. Sušily se švestky (trnky), jablka, ale i hrušky. Sušení ovoce bylo i vítaným zdrojem peněžních příjmů obyvatel Seninky. Sušírny existovaly téměř u každého většího hospodářství. Josef Cedidla napsal v roce 1952: „Ovocnářství u nás v Senince patřilo kdysi k hlavním zdrojům příjmů našich občanů. Dokazuje to hojný početný stav valašských dřevěných sušíren, které bývaly téměř při každém hospodářství a jejichž počet byl kolem dvaceti pěti.“ Sušírny se budovaly většinou z protipožárních důvodů opodál od obytných a hospodářských stavení, zpravidla podél cesty, které vedly do polí, velmi často poblíž zdroje dřeva. Sušírny ovoce v Senince existovaly u těchto stavení: „u Holbů“, č. 42, „u Staňků“, č. 41, „u dolních Malotů“, č. 34, u „horních Malotů“ č. 36 (dlouholetý starosta obce), „u Pokorných“, č. 35 (odstěhovali se do Huslenek v roce 1926), „u Bělíčků“, č. 33 (nyní Smilkovi), „u Zrníků“, č. 32 (nyní Trlicovi), „u Pumistříků“, č. 57 (nyní Pospíchalovi), „u Skybů“, č. 29, „u Kamasů“, č. 56., „u Kamásků“, č. 25, „u Pocetků“, č. 61, „u Juřiců“, č. 50, „u Štachů“, č. 48, „u Pilíšků“, č. 20, „u Ozefů“, č. 53, „u Evjáků“, č. 51, „u Kubíků“, č. 14, „u Kopeckých“, č. 55, „u Frýdlů“, č. 8, „u Šimků“, č. 70, „u Podňovských“, č. 4, „u starých Fojtů“, č. 2, „u Podhorských“, č. 54. Po druhé světové válce sušírny ovoce v Senince postupně zanikaly. Například, jak uvádí Jan Zrník v knize Seninka v historii Valachů, dřevěná sušírna „u Podhorských“ č. 54 byla vyfotografována ještě před zbouráním v roce 1955. V této sušírně za první republiky dočasně bydlela rodina Učenků (než se přestěhovali do Březinky) a později Zítkovi. Sušírna ovoce „u Pumistříků“(později Hanulíkova sušírna) č. 57 byla někdy počátkem šedesátých let roze-

brána a převezena do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Typická valašská sušírna stávala například u č. 13. Jak vypadala typická valašská sušírna ovoce ze Seninky, popsal v roce 1952 velmi výstižně Josef Cedidla, č. 40: Sušírny u nás v Senince bývaly většinou postavené v „záhumení“ a nebo stranou ostatních hospodářských budov. Ještě do dnešních časů několik z nich stojí, dokonce některé při větších úrodách ovoce bývají po několik týdnů v provozu. Vystavěny byly všechny ze sroubeného dříví (stěnovic) a pokryté šindelem z jedlového dřeva. Celá stavba byla příčně rozdělena na tři části. Střední část byla dobře skuliňáky obitá i mazem zajištěná proti unikání tepla. Obsahovala ze všech stran uzavíraný prostor, ve kterém nejníže byla pec s kamny kachlovými, drátem dobře odrátovanými. To proto, kdyby někdo při přikládání polen do kamen zavadil neopatrně o kachle, aby se kamna nerozsypala. Do ostatního prostoru po stranách kamen i nad nimi se zasouvaly lése s ovocem, až po samé takzvané „tlíčko“, jímž tato část sušírny byla pod střechou ukončena. Ta část sušírny, ve které se přikládalo do kamen, nazývala se „dolní síňka“ a otvor do peci „čelusťa“ býval od samé země až do výšky jednoho metru i výš obezděn z kamene. Zde unikal kouř z pece (z čelustí) a šel přímo po stěně až pod střechu, kde se škvírami mezi šindelem a dírami ve štítech dostával ven. V koutech této síňky bývalo trochu slámy, na které ten, co v noci přikládal, mohl si na chvíli zdřímnout. Třetí místnost v sušírně, které se pravilo „horní síňka“, byla hlavním pracovním místem. Zde se ovoce na lése nasýpalo, osušené přebíralo a sesýpalo do pytlů. Lése s ovocem se pokládaly na dvě vrliny, které svými konci byly zapuštěny do stěn síňky. Stěna od střední části sušírny měla obdélné výřezy pro lése, do kterých se tyto zasunovaly. Tyto otvory se uzavíraly takzvanými „zátory“, které přiléhaly těsně na výřezy, aby teplo zbytečně neunikalo. Do sušírně vlezlo po každé straně kamen po sedmi lésách a do středu nad kamny čtyři lése, Počítáme-li, že na jednu lésu vlezl jeden slabší „žoch“ syrového ovoce o střední váze asi 60 kg, dalo se na celou sušírnu nasypati celkem 11 i více metráků syrového ovoce. Zde v této síňce ve stěně od střední části byla u samé země dvírka, jimiž se vlézalo ku kamnům, když potřebovaly nějakou opravu. Lése se skládaly z obvodových hranolků zvaných „kranců“, vyztužených několika příčkami, opatřenými oboustrannými výstruhy. Do těchto klínových rýh se zasunovaly takzvané „šprušle“, pořízem přiříznuté klínové laťky, až bylo celé dno lésy těmito šprušlami vyplněné.“ V letech velké úrody ovoce, zejména trnek, začínalo se sušit na sušírnách 14 dní před sv. Václavem, to je zhruba v polovině září, a končilo se při „císařských podhodkoch“, to je v polovině října. Pro všechny obyvatele Seninky to bylo velmi často období největšího pracovního vypětí, neboť současně museli provádět i ostatní neodkladné polní práce, jako například kopání brambor (zemáků) nebo setí obilí. Na práci s ovocem zůstávala zpravidla jen večer a noc. Za pěkného počasí se zpravidla všechny tyto práce stihly, avšak když do sklizně ovoce přišlo deštivé počasí, častokrát mnoho ovoce, a to hlavně švestek, přišlo nazmar. Na sušírnu přišlo veškeré ovoce, které se nedalo jinak zpracovat nebo zužitkovat (například vařením na povidla – bryje, pálením kořalky, ale konzervace moštováním a sterilizování na kompoty se rozšířily až po druhé světové válce). Jen menší část syrového ovoce, a to hlavně jablek, se ponechala pro vlastní potřebu. Vybíraly se na to druhy, které hodně dlouho vydržely uskladnění. V Senince to byla hlavně jadernička moravská, které se zde velmi dobře daří dodnes. Ostatní ovoce se v syrovém stavu uchovávat příliš dlouho nedalo. Se sušením ovoce byly spojeny i bohaté zážitky seninské mládeže, která se o ně velmi často starala. Josef Cedidla samotné sušení ovoce popisuje takto: „Tyto dny a týdny pilných prací kolem sušení ovoce nebyly však jen těžkou dřinou, tato veškerá práce byla více milou zába-

112

113



vou, a byla to hlavně mládež, která v těchto týdnech užila nejvíce radostí. Za měsíčních večerů a nocí, když po celé dědině táhla se sladká vůně zápeček, to je rozpařeného ovoce, kterou vydechovala každá sušírna, chodilo se od sušírny k sušírně na „besedy“, kde se na rozložené slámě před pecí mládež bavila všelijakým povídáním a škádlením. V peci hořící hrče osvětlovaly spoře tváře besedníků, kteří i při všelijaké jiné zábavě nezapomínali na pohoštění, neboť v nejbližší peci obraceli každou chvíli v horkém popeli pekoucí se zemáky. „Pečeňáky“ ze sušírně na večeři s podmáslím, to byla jedinečná valašská specialita co do chuti, a také po čas sušení bývaly pečené zemáky častým jídlem. Že se provádělo při takovém ponocování i všelijaké „pestvo“, to se rozumělo samo sebou, nechyběly kolikrát ani zápasy někde na lučině před sušírnou a jak kdy co chase napadlo. Někdy to některému gazdovi nebylo ani moc po chuti, to když se mu do síňky natlačilo plno ochotných pomocníků „na přebírání zápeček“, a kolikrát některý zlostnější strýc vyhnal celou tlupu chasiska ze sušírně, prej: „Bando, dom a na pelechy!“ Tato svérázná atmosféra valašských sušíren je již bohužel nenávratnou minulostí. Dnešní mládež má samozřejmě dávno jiné možnosti zábavy a trávení volného času. Seninské sušírny zanikaly postupně zejména v padesátých letech. Některé se přestaly používat (například „u Podňovských“ nepoužívaná stojí dodnes – duben 2001) a postupně chátraly, až zanikly. Po dlouhou dobu až do konce osmdesátých let existovala sušírna „u Staňků“, č. 41. Sušírna zanikla v roce 1987 v důsledku těžby a stahování dřeva. Proti vůli jejích majitelů byla stržena zaměstnanci tehdejšího JZD. Do dnešních dnů se dochovala sušírna u čísla popisného 20 - „Pilíškova sušírna“. Tuto sušírnu zakoupila seninská organizace Českého zahrádkářského svazu, která ji částečně zmodernizovala. V roce 1998 byly vyměněny lése, o rok později opravena pec a v roce 2000 byla opravena střecha. Topení v sušírni zůstalo na dřevo. Jedná se o poslední funkční sušírnu v této části Valašska, možná v rámci celého Valašska vůbec (duben 2001). Další dochovanou stavbou je dřevěná bývalá sušírna „u Kamásků“ č. 25, která se již řadu let nepoužívá. Po ostatních sušírnách zůstala mnohde jen zarovnaná místa na v záhumení na pokraji hraboviny (například u č. 56 u Kamasů, u č. 42 u Holbů a podobně. V Pamětní knize Seninky se Josef Cedidla mimo jiné zmiňuje o stavu ovocnářství v Senince po velmi tuhé zimě v roce 1929: „Hned na počátku roku v lednu udeřila velmi tuhá zima a velké sněhové vánice. Mrazy se tak stupňovaly, že v měsíci únoru bylo nutno omeziti školní docházku, neboť školní děti nebyly schopny bez nebezpečí omrznutí dojít do školy. Tato krutá zima zanechala těžké škody zejména na ovocném stromoví, jehož asi třetina byla velmi těžce postižena a během roku hynula nadobro. Avšak i ty stromky , které zůstaly, více méně nesly následky této zimy a hodně jich zakrnělo. Snad i tato zima uspíšila vyhynutí švestky valašské, která kdysi z ovocného stromoví v naší obci převládala, dávajíc časté a hojné úrody. V posledních desetiletích byly švestkové stromy napadeny škůdci v takovém množství, že v poměrně krátké době přivodili úplnou zkázu jejich. Pro naše hospodářství znamená tato ztráta citelný pokles příjmů, neboť sušené švestky byly kdysi hojným vývozním artiklem. K posouzení poměrů třeba uvést, že ještě před 30 - 40 lety bylo v naší obci asi 25 valašských sušíren na ovoce, že se někdy sušívalo ovoce, a to hlavně švestky, až po dobu 5 týdnů. Za 100 kg sušených švestek se platívalo 10,16 až 18 rýnských podle velikosti a jakosti. Mimo to část úrody bývala dána na kvas a vypálena na slivovici.“ Další velkou pohromou pro ovocnářství v Senince byly tuhé mrazy počátkem roku 1940, které Josef Cedidla v Pamětní knize obce Seninka popisuje takto: „Minulou zimu zmrzlo mnoho ovocného stromoví. V naší obci zašly téměř všechny ovocné stromy, které přečkaly zimu z roku 1929. Jen některé staré stromy a druhy se udržely ještě při ži-

votu, avšak ve velmi špatném stavu. Švestky vyhynuly téměř úplně, též hrušky, udržely se jen některé druhy jabloní, a to především staré hospodářské odrůdy (jadernička) a různé jiné. Na vysazování mladých stromků za stávajících okolností neměl téměř nikdo chuti, nebylo však ani k dostání mladé sadby, a proto v těchto letech v naší obci ovocnářství velmi upadlo.“ Význam ovocnářství pro život obyvatel Seninky popsal Josef Cedidla v roce 1952 takto: „Ještě před 40 lety byla naše vesnice ovocnářskou komorou. Kolem každého stavení i v zahradách vévodily vysoké a košaté hrušky věšačky (někde také zvané dule), jimž konkurovaly co do ztepilosti hrušky smolénky. V zahradách bývala všehochuť - karlátky, jabloně, hrušky jmen rozličných i různých chutí. Dále od chalup do svahovitých polí, hlavně však do mezí a po úvratích vysazovány švestky karlátky, jejichž stromořadí krásně lemovala jednotlivá pole. Velmi dobře prospívaly ovocné stromy v kotlinách lidově zvaných „žlébky“, kde asi bylo dostatek půdy s patřičnou vlhkostí. Na vzdálenější pole vysazovány a štěpovány horší hospodářské odrůdy z toho důvodu, že nebyly tak mlsné a lákavé vůči cizím nenechavým lidem. Naši předkové milovali a pěstovali s láskou ovocné stromy a tyto se jim hojnou a častou úrodou odměňovaly. Je pravda, že chleba bývalo poskrovnu, neboť úrody na polích při tehdejším způsobu hospodaření bývaly často velmi hubené. Proto ovoce, a to ať již syrové, hlavně však sušené, vydatně doplňovalo jídelní lístek našich občanů. V těchto starších dobách pěstovány hlavně hospodářské odrůdy místní, ovoce sice drobnějšího a snad méně vzhledného, avšak tyto stromy byly otužilé jak proti mrazům, tak i proti jiným škůdcům, a tak jedině mohly se nám do dnešních časů dochovati staleté jabloně i hrušně, které porůznu sem tam nacházíme a které přečkaly i velké mrazové kalamity v letech 1929 a 1939 - 1940. Na základě těchto zkušeností lze najít hlavní příčiny úpadku našeho ovocnářství. Vlivem nových hospodářských myšlenek bylo doporučováno našim valašským zemědělcům vysazování nových, ušlechtilých druhů ovocných stromů, častokrát úplně nevhodných pro naše klimatické poměry a pro naše poměrně chudé půdy. Tyto nové sorty vypěstované začasto rychlostní technikou, ze školek z nižších poloh, přišly k nám do půd se skrovnými zásobami živin, do půd kamenitých se špatnou spodinou a do jiných nepříznivých okolností. Samozřejmě, že důsledky se zde musely dostaviti a byly někde katastrofální. Původní místní odrůdy, třebaže jen ojediněle, přečkaly všechny kalamity, zato ušlechtilé odrůdy vzaly všechny zasvé.“ Vaření povidel ze švestek – trnek, takzvané bryje, se provádělo v Senince rovněž poměrně hodně. Josef Cedidla se dále zmiňuje, že například kotel na vaření bryje býval u Štachů v č. 48. „Tento kotel býval v provozu u sušírně v záhumení pod přístřeškem a v době sklizně ovoce vařívaly se trnky po celých nocách, jak vzpomínají starší lidé,“ napsal v roce 1952. Dále se zmiňuje o odrůdách ovoce, které se pěstovaly v první polovině 20. století: „Jak bohatý byl sortiment ovocných druhů našich sadů a zahrad, dokazují níže uvedená jména různých odrůd podle lidového pojmenování. U jabloní: Valínky, které se dělily na tvrdé, měkké a mastné, dále zrostlíky, plošťky, průháče, kardinálky, bílé kočičí hlavy, hrkávky, samorůstky, vinné, jánské skoré, zajačky, jehličky, štěpky, výpustáky, kroměřížky, baňáry, rozmarýny, fuňťáky, jadernice. U hrušek: Věšačky čili také dule, smolénky, zelénky, pečínky, cibulky, císařky, jančičky, žbánky, medovičky, míchalky, podlepšínky, jakubínky, šidlačky, hrdličky, ovsinky, rybinky, vavřínky, šimůnky, zadrhačky nebo také sedlářky, václavky, vrabličky, hnojůvky, křehačky, slepé dule. U švestek: byla to hlavně naše karlátka, z různých pak druhů slív bývaly nejčastěji tak zvané durancie, dále blumy, bílé trnky.

114

115



Třešně: Bývaly většinou ptačinky, některé však s poměrně vyvinutými plody, s jedinečnou chutí a s velkým obsahem cukru. Takové měly rozhodně přednost i před třešněmi šlechtěnými či „vinohradskými“, které při větším obsahu masa neobsahují nikdy tolik cukru. Podle jmen stromů dostávala i jednotlivá pole svá jména a do dnešního času dochovaly se tyto názvy s označením: „U míchalky“, „U vinné jabloně“, „U valínka“ atd.“ Ovoce zejména sušené se skladovalo zpravidla v komorách na ovoce, které byly pro Seninku typické. Tyto komory byly téměř na každém hospodářství. Byly postaveny ze sroubeného dřeva, zpravidla postavené nad sklepem ve stráni seninského údolí. Na čelní straně bylo většinou malé okénko, na boku byl vchod. Méně častěji bývaly dveře na čelní stěně a okno bývalo vzadu nebo na boční stěně. Komory s dveřmi v čele mívaly pavláčku na vystrčených spodních trámech, opatřenou pěkným vyřezávaným zábradlím, po níž se do komory chodilo. Celkový vzhled těchto komor vhodně doplňovalo laťkování a kreslené ornamenty i nápisy ve zdobených štítech. Stejně jako ostatní stavby ve vesnici byly komory kryté štípaným šindelem. Uvnitř kolem stěn stávaly různé súsky, kadlby i truhly, do kterých se sušené ovoce nasypalo, nebo se v úrodných letech sypávalo na čistou dřevěnou podlahu a na „tlíčka“ do výše jednoho metru. Jedna z těchto komor na ovoce byla dokonce v roce 1955 převezena do Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Jednalo se o komoru Jana Bělíčka z roku 1882. Komora má bílený, latěmi krásně zdobený štít s kozubem a pavlačkou. Na spodní části kozubu (pednu) je nápis: „Ján Bělyček toto postavil s pomocy Božý“. K výrazné změně v ovocnářství došlo po druhé světové válce, zejména v šedesátých letech. Ovocné stromy se až dosud nacházely v místech, které rozdělovaly hranice pozemků. Mnohé z nich musely padnout kolektivizaci a rozorání mezí. Tak vznikly několikahektarové družstevní lány, z nichž byly odstraněny ovocné stromy. Takto například zaniklo velké množství

ovocných stromů na „Kubíkovém“, „Zrníkovém“, „Minářovém“, „Na Kútě“, „Na Okluce“, „Na Široké“. Vybudováním kravína koncem padesátých let zaniklo prakticky ovocnářství v údolí kolem kravína, vedoucím do „Jedloviny“. Ovocné stromy začal ničit volně se pasoucí hovězí dobytek. Na některých místech zůstaly staré ovocné stromy, zejména starší jabloně (velmi často jaderničky nebo zrostlíky), které přežívaly i období kolektivizace zemědělství, ale majitelé se o stromy již příliš nestarali, takže tyto ovocné stromy postupně chátraly. V sedmdesátých letech došlo k pohromě v podobě virové nemoci švestek, zvané šarka. Tato nemoc se projevuje žloutnutím listů a předčasným dozrává- Frýdlova komora se sklepem – ním plodů, které jsou málo dužnaté (scvrklé), velmi rok 2003 často s krvavou dužinou bez chuti a nehodící se prakticky na nic. Proti této nemoci není vlastně možnost obrany. Jedinou možností se zdá v současné době (březen 2001) vypěstování odolných stromů. Zatímco v minulosti byla bohatá úroda švestek každoroční samozřejmost, v současné době rodí švestky jenom jednou zhruba za pět až sedm let. V šedesátých letech se začaly i v Senince vysazovat šlechtěné odrůdy ovoce dovezené z jiných oblastí. Tyto stromy si začali obyvatelé vysazovat na zahradách a v místech, kde nehrozilo „združstevnění“ pozemků. Jednalo se velmi často o šlechtěné polokmeny a čtvrtkmeny, které měly nižší životnost, zato však se daly snadněji ošetřovat. Postupně ustupovaly

Opravená „Pilíškova sušírna“ v roce 1976: vpředu někteří tehdejší funkcionáři zahrádkářské organizace v Senince, která sušírnu koupila a opravila: Josef Polanský, č. 53, Antonín Tomanec, č. 35, Miroslav Polášek, č. 39, a Jan Pisklák, č. 94

Sušení ovoce v sušírni místní organizace Českého zahrádkářského svazu Seninka – rok 2002 Zleva: Petr Švirák, č. 19, Ivan Juřica, č. 42, Alois Staněk, č. 98, Jan Trlica, č. 32

116

117



SENINSKÉ PASEKY

Zájezd seninských zahrádkářů na výstavu Flora Olomouc v roce 2001

typické valašské odrůdy jabloní a hrušek, jako byly například jaderničky, císařky, zrostlíky a podobně. S poklesem úrody švestek začalo nabývat na významu pálení kořalky z jablek. Nejčastěji byla a stále je oblíbena na pálení kořalky nejlepší tradiční valašská odrůda, jakou je jadernička moravská. Z ostatních odrůd jablek se v hojné míře připravovalo jablečné víno zvané „burčák“, kterého se vypilo hodně v zimě (zejména oblíbený byl v zimě burčák vařený s hřebíčkem). Pokud vydržel do léta, hojně se konzumoval burčák v letních měsících zejména při polních pracích, kdy se jím dala i uhasit žízeň. Nezřídka byl burčák přepálen na kořalku, která se pila opět zejména v zimě. Po změnách politických a hospodářských poměrů po roce 1989 výroba tohoto burčáku prakticky zanikla, protože se objevil dostatek jiných vhodných nápojů, ať už alkoholických nebo nealkoholických. V neposlední řadě k tomu přispěla i vysoká cena cukru. Tradici ovocnářství v Senince udržuje v současné době místní organizace Českého zahrádkářského svazu. V Senince jako v jedné z mála obcí na Valašsku nezanikl po roce 1989 spolek zahrádkářů. I přesto, že mladí lidé již mají dnes v převážné míře jiné zájmy, zahrádkáři vyvíjejí i nadále velmi aktivní činnost, zejména při sušení ovoce ve spolkové sušírni poblíž č. 20. Je jen škoda, že je o tuto činnost malý zájem mezi mladými lidmi.

118

Neodmyslitelnou součástí valašské krajiny byly v minulosti roztroušené zemědělské usedlosti, které často šplhaly vysoko do kopců nad dřevěné valašské dědiny, které se táhly podél údolí, říček a potoků. Tyto pasekářské osady byly tvořeny jednou nebo několika málo zemědělskými usedlostmi. Vznikaly na odlehlých místech Valašska, stranou od chudobných obydlených valašských dědin. Často to bylo na rozhraní katastrů různých vesnic a někdy i panství. Důvody pro zakládání pasekářských osad byly různé. Nejčastější příčinou však byla touha po vlastní půdě tak, aby bylo možné zajistit skromné živobytí pro sebe a svou mnohdy početnou rodinu. Nezřídka to bylo i ve snaze vyhnout se robotním a jiným povinnostem vůči panské vrchnosti a náboženskému útlaku. K takzvané pasekářské kolonizaci Valašska docházelo zároveň se zakládáním podhorských valašských obcí v údolí Senice, Vsetínské a Rožnovské Bečvy. Docházelo k mýcení a zakládání („vzdělávání“) pasek vysoko v horách a postupně k jejich osídlování. Takto byla zakládána zejména v 16. a 17. století horská políčka, pastviny a horské louky a při nich seníky a primitivní sezonní sídla. V 17. století se při vzdálených pasekách začaly budovat stálé pasekářské usedlosti. Krajové přírodní podmínky umožňovaly pouze specifické formy hospodaření s poměrně rozsáhlým chovem hovězího dobytka a se zvláštními, velmi pracnými způsoby obdělávání půdy. Plocha pasekářské půdy i počet pasekářských sídel vzrůstaly až do počátku 20. století. V Senince vzhledem k její rozloze nevzniklo velké množství typických valašských pasekářských osad. Protože obec ležela stranou od hlavních obchodních cest, byla sama o sobě velkými pasekami. Dalo by se říci, že vznik Seninky je spojen s určitou fází pasekářské kolonizace Valašska. První obyvatelé Seninky byli pravděpodobně pasekáři, kteří osídlili údolí potoka Seninky zřejmě za účelem pěstování sena a chovu dobytka a posléze obdělávání kamenité půdy. Po osídlení celého údolí dnešní Seninky někdy v 17. století bylo obdělávání chudé zemědělské půdy prakticky rozděleno mezi jednotlivé usedlosti, přestože půda patřila až do roku 1848 majitelům panství, ke kterému Seninka v té které době náležela. Majitelé panství měli zájem o osídlování dosud neobdělávaných částí krajiny, takže umožnili vznik pasekářských osad. Po roce 1848 se stali rolníci i majiteli půdy, a protože Seninka již neměla příliš prostoru na rozšiřování obydlených částí, vznikaly na okrajích obce pasekářské osady. Je pochopitelné, že majitelé stávajících usedlostí jen velmi neradi dělili zemědělský majetek mezi své potomky. Život pasekářů popsal ve své knize Seninka v historii Valachů Jan Zrník takto: „Touha získat kousek políčka, zaset někde oves a pohanku pro základní obživu rodiny, chovat pár koziček nebo ovečku, začínala dřinou při postavení dřevěné kuče a později sroubené chalupy. Do práce se nechodilo, do školy se začalo chodit mnohem později, takže takové paseky byly vlastně od světa odříznuté. Pasekář si musel všechno pro svůj život sám vyrobit, byl spjatý s přírodou a s horami, do jizby si přišel jen pro jídlo a vyspat se. O životě pasekářů v dědině mnoho lidí nic nevědělo, jen když zřídkavě chodili nakupovat sůl, cukr a petrolej. Život na pasekách byl tvrdý, i když se odehrával v kouzelné přírodě. Nikdy nekončící lopota na roli a v hoře, zápas o obživu početných dětí vyžadoval od pasekářů houževnatost a skromnost. Ženy na pasekách dřely mnohdy i do noci. Pole obdělávaly motykou a hráběmi, na zádech snášely seno a stelivo. Roby 119

SENINSKÉ PASEKY


takto dřely na kotárech odnepaměti. Děti byly vedeny od mládí k práci. Na horách rukou nikdy nenadbývalo. Když ogaři popásli dobytek, sbírali po lesích jahody, maliny, houby a nebo snášeli dřevo na otop. Na dvoře bylo vždy potřebné posekat četinu a haluzí. Pasekářská obživa byly získávána vždy jen ze zdrojů domácího hospodářství, byla prostá z nebohatých zdrojů horské přírody. Životním údělem byla často bída. Lidé si na pasekách ale nestěžovali, těšili se z dostupných věcí, z rozkvetlé přírody, ze zpěvu ptactva a zdraví svých dětí. Na svazích strání, pastviskách přerušených lesních komplexů, rozbrázděných potůčky v údolí, nacházely se v minulosti rozházené chalupy po celém katastru obce Seninka. Mnohé typické valašské paseky se samostatnými osudy dnes již zanikly a uchovaly se jen v povědomí osadníků. Pasekáři byli odkázáni jen na obživu svých chudobných políček a na práci v lesích. Základní obživu tvořilo „dojivo“ z kozí a ovcí, vysévala se pohanka, křibice, suržice a len. Většinu potřeb pro domácnost i hospodářství si pasekáři vyráběli sami. Do vzdálených měst Vsetína a Vizovic chodívali pěšky pro nákup soli, cukru nebo petroleje. Žili životem skromným a nebojácným. Obklopeni lesy a zpěvem ptactva sbírali lesní plody, vysekávali horskou trávu v rubiskách a pro otop jim bylo dovoleno jen sbírat klestí. V dřevěné chaloupce postavené z hrubě otesaných kmenů s vymechovanými spárami byla většinou jedna velká „izba“ s kachlovými kamny a pecí, kde spávaly děti, a na lavicích posedávali staříčkové s fajkami a při dlouhých večerech se vyprávělo o bajkách, zbojnících, strašidlech, a také o pánech, kteří pokořovali domácí lid.“ V roce 1924 poznamenal do Pamětní knihy Seninky učitel Josef Dobiáš, že „pasekářů jest v Senince poměrně málo a nebydlí dále než půl hodiny od dědiny.“ To však neznamená, že v katastru obce Seninky bylo málo typických valašských pasekářů. Největší pasekářskou osadou v Senince byly „Martínkovy“, později „Krajščákovy“ paseky. Kdy byly tyto paseky založeny, nevíme, ale zcela určitě byly obydleny nejdéle, a to až do počátku sedmdesátých let 20. století. Poslední pasekářská dřevěná zemědělská usedlost byla

od sedmdesátých let neobydlená a postupně chátrala. Nejprve byl rozbořen kamenný chlév a dřevěná chaloupka se zřítila pod náporem sněhu v prvních dnech roku 2000. V relativně dobrém stavu zůstala dřevěná stodola, kterou si v roce 1940 postavili poslední osadníci, rodina pasekáře Josefa Kováře (Krajščáka). Posledními obyvateli těchto pasek byl Josef Kovář (1908 - 2002) s manželkou Anežkou (1913 – 1963) a pěti dětmi. Josef Kovář pocházel z čísla popisného 7 v Senince a pasekářskou usedlost koupil v roce 1936 v dražbě od rodiny Martinkových. Po smrti majitele usedlosti Josefa Martinky, který údajně pocházel ze Slovenska, musela vdova Anna Martinková majetek prodat v dražbě. Jejich děti Jan Martinko (*1926) a Vlasta Spurná bydlí dnes ve Vsetíně. Josef Kovář se počátkem sedmdesátých let přestěhoval se svou rodinou do nově postaveného zděného rodinného domku na okraji vesnice. Po druhé světové válce odešli z těchto pasek do pohraničí (do Špíglic) rodina pasekáře Františka Šťastného (s manželkou a dvěma dětmi), bývalé číslo popisné 30, a rodina dalšího pasekáře Pavla Šťastného (také s manželkou a dvěma dětmi), bývalé číslo popisné 90. Ještě dlouho v padesátých letech stávala na horním konci pasek nad údolím „Pavlačka“ dřevěná chalupa rodiny Šťastných. Do chaloupky se po válce nastěhovala rodina Hrabinova, která prodala usedlost č. 62 nedaleko autobusové točny (dnes rodina Rudolfa Zedníka). Koncem padesátých let koupil chalupu Pavel Bravenec, poté co Hrabinova rodina vymřela a poslední žijící člen Antonín Hrabina, nar. 10. 9. 1945, se odstěhoval. Pavel Bravenec (1903 - 1972) později dřevěnou chaloupku zboural a postavil z ní dřevěnou chalupu v Senince na dnešním č. 92. Paseky jsou i nadále zemědělsky obdělávány. Naproti bývalého Krajščákového stavení v singulárních lesích se nachází dodnes studánka, ze které vyvěrá sirovodíková voda. Bohužel je již několik desetiletí neudržována a ve velmi zbědovaném stavu. Další pasekářskou osadou byly paseky „Pokojka“, které se nacházely na hraničním kotáru mezi obcemi Seninka, Lhota a Leskovec. Byla to zřejmě nejodlehlejší pasekářská osada v Senince. To byl asi i jeden z rozhodujících důvodů, proč si tyto paseky v chalupě Pavla Řezníčka koncem druhé světové války vybrali za jedno ze svých útočišť partyzáni 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky na čele s majorem Rudé armády Dajánem Murzinem (nar. 1921). Po válce se Pavel Řezníček (nar. 1921) přestěhoval do vesnice do opuštěného čísla 53 a posléze 26 a v roce 1950 si přestěhoval i rodinný domek z pasek do vesnice (dnešní č. 73). Tyto paseky byly někdy počátkem šedesátých let jen částečně zalesněny. Z větší části však zarostly samy smrkovým náletem, protože jejich zemědělské obdělávání bylo jen velmi obtížné. Ještě v polovině sedmdesátých let zde měl pasekář Gerža „Kupčák“ z Leskovce ohradu pro ovce. V dnešní době jsou tyto paseky téměř celé zarostlé řídkým smrkovým náletem. V dolní části bývalých pasek směrem do údolí Nezdobí je patrné místo, kde stávala pasekářská chalupa Pavla Řezníčka. Bývalou pasekářskou osadu připomínají dnes již jen zbytky kamenného sklepa a staré lípy, pod nimiž se krčila kdysi dřevěná chaloupka. Místo je zarostlé řídkým bukovým lesem a nad ním jsou zbytky ovocných stromů (švestky a hrušky) a pásy polí, kdysi dávno lopotně obdělávaných pasekáři. Na rozhraní obcí Seninka a Lhota na hřebeni hor se nacházely v katastru obce Seninka „Krajčovy paseky“, které byly do poloviny šedesátých let ještě nezalesněny. Po obydlí pasekáře Krajči zbyl jen polorozbořený sklep. Do počátku šedesátých let zde seninské děti pásávaly hovězí dobytek, protože pole bylo příliš vzdáleno od vesnice na to, aby jej mohl někdo zemědělsky jinak obdělávat. Posledními obyvateli byla rodina pasekáře Františka Krajči (celkem 5 osob), která se v roce 1946 odstěhovala do obce Práč na Znojemsku. Pasekář Krajča koupil tyto paseky od rodiny Bravencovy, která se poté přestěhovala do vesnice, kde si postavila nový rodinný domek (číslo popisné 87, později 92). Byli to Pavel

Krajščákova chalupa na „Martínkových pasekách“ – neobydlená od počátku 70. let – zřítila koncem roku 2000 – foto z roku 1996

120

121

SENINSKÉ PASEKY


Bravenec (1903 - 1972) a jeho manželka Julie (1899 1972) se synem Ladislavem (1928 - 1981). „Zděný a zachovalý domek na pasekách po Františkovi Krajčovi byl dlouho předmětem sporu mezi majitelem a obcí. Až po několika letech značně již zničený byl rozebrán na stavební materiál,“ napsal do Pamětní knihy Seninky kronikář Josef Cedidla. V dnešní době jsou paseky zalesněny a les je v majetku obce. Severní strana hřebenu od Lhoty je odlesněna, takže je odtud krásný panoramatický pohled na vsetínské a vizovické vrchy (obec Lhota a Liptál). Chalupa na „Krajčových pasekách“ Na život na těchto pasekách vzpomíná akadev padesátých letech těsně před záni- mický malíř František Chmelař, který se narodil na kem Bílovských pasekách (směrem po hřebeni hor k Liptálu) a později se přestěhoval do Brna (zemřel v roce 1999). „O těchto pasekách jsem vždy přemýšlel, jestli patří ještě k Liptálu nebo už do Seninky. Jedny z prvních vzpomínek se váží k večerním cestám v zimě, když jsme s tatínkem a maminkou šli k Bravencovým na besedu. To sa mosela vyčistiť ľatérňa a šlo sa. Světlo z lucerny vytvářelo na zasněženém poli plochy světla a stínu a vždy mne udivoval stín ve tvaru kříže, v jehož středu jsme se pohybovali. Stíny vrhala rohová stěna lucerny. Na staré Bravencovy si už nijak nevzpomínám. Jen vím, že doma někdo byl a vzpomínám na to, jak před zimou důmyslně zabezpečovali chalupu proti sněhu stěnami ze smrkového chvojí. Předtím, než se přišlo k chalupě, byla taková jáma s kaluží vody a kolem rostlo rákosí. Na to jsem si vzpomněl, když nám farář vyprávěl, že lidé v Palestině, kde není pramenitá voda, kopou cisterny, aby zachytili dešťovou vodu. A hned mi to bylo jasné. Větší údiv však pro mne byla studna s rumpálem a okovem na vytahování vody. Přes tato opatření však u Bravenců byl vždy nedostatek vody. Po smrti starých Bravenců tam žili bratři Pavel a Jan. Pavel se oženil a vzal si takovou pěknou štíhlou tmavovlásku za manželku. Měl s ní syna Pavla, z něhož se stal pověstný vybijanec, a nevím, jak skončil. Ta Pavlova manželka zemřela tuším na tuberkulózu. Za čas se Pavel oženil znovu a vzal si Liptálanku, která se jmenovala Julka, a měl ji moc rád. O tom svědčí následující příhoda. Protože náš táta si jako část válečné kořisti přivezl ze zajetí mj. také strojek na stříhání vlasů, tak Pavel krom jiného přicházel se čas do času ostříhat. Po sňatku s Julkou už dlouho nepřišel, a když se jednou zastavil, přišla řeč na stříhání a táta mu navrhl, že jej ostříhá, ale Pavel, že né, že už jej stříhala Julka. A když byl požádán, aby ukázal, jak to dopadlo, sundal čepici a bylo vidět, jak jej Julka pracně zřídila nůžkami. Hlava samý schodek, jak se říkalo. Potom se kdysi Pavel s Janem dohodli, že se rozejdou a paseku prodají. A tak sháněli kupce. Protože na té pasece nebyla voda (jen studna a jáma, které se naplňovaly deštěm a roztátým sněhem), když čekali zájemce, naplnili studnu vodou a všechno bylo jakoby v pořádku. A s tou kamufláží paseku prodali nějakému Krajčovi, který později litoval. Krajča vždy na svých výpadech běhal (nechodil) a v zubech nosil kapesník, aby se nenadýchal studeného vzduchu.“ Na jihovýchodním okraji obce v sousedství s Valašskou Polankou se nacházely takzvané „Učénkovy“ neboli „Zrníkovy“ paseky, později též zvané „Vaňárka“ nebo „Březiny“. Rovněž tyto paseky byly v polovině šedesátých let zalesněny a dnes je zde pouze zachovalý kamenný sklep. Podoba těchto pasek se dochovala do dnešních dnů na obraze Pavla Cedidly, č. 28 (1918 - 1999), který vznikl koncem 2. světové války. Za druhé světové války zde bylo útočiště partyzánského oddílu Petra Buďka, který byl součástí 1. partyzánské brigády Jana Žižky. Tehdy zde bydlela rodina pasekáře Josefa Zrníka s dospívajícími dětmi. Partyzáni

zde často přespávali. Manželka Josefa Zrníka partyzánům prala a vařila a děti plnily úkoly partyzánských spojek. Po válce se v roce 1946 obyvatelé odstěhovali do pohraniční obce Špíglice (celkem 9 osob). Vedle rodiny Zrníkovy to byla dále ještě rodina Josefa Roháčka s rodinou (tři osoby). Obydlí č. 81 bylo poté zbořeno a dnes po něm zůstal jen výše zmíněný dobře zachovalý sklep. V místě zvaném „Široká“ nedaleko od „Zrníkových pasek“ stála malá dřevěná chaloupka, kterou koupil Josef Laža, rodák z Liptálu, a zde žil se svou manželkou Annou, rozenou Dolejšovou, která pocházela z Čech. Ve třicátých letech si postavili nový dřevěný domek v Senince, dnešní č. 71. Na samém horním levém konci obce pod horami se nacházelo stavení „u Balejů“ . I když to nebyly typické valašské paseky, protože byly na okraji vesnice, život obyvatel tohoto stavení byl typicky pasekářský. Jednalo se o malou dřevěnou chaloupku s malým políčkem pod vysokým původním jedlobukovým pralesem. Obyvatelé chovali jen několik koz. „Tetka Balejová hledala obživu skupováním vajíček a másla, které pěšky odnášela v proutěném koši na zádech do města Vsetín,“ napsal Jan Zrník . Ještě před první světovou válkou zanikla pasekářská usedlost v místě dnes zvaném „pod Zeťků“ (dříve „u Zítků“, „na Vlčici“ ) na jižním svahu Vartovny. Podle Jana Zrníka „….tito pasekáři se převážně obživovali prací v jasenských panských lesích. Jejich chudoba po vyhoření paseky je přinutila ještě před první světovou válkou k vystěhování do Ameriky.“ Dnes je v těchto místech obecní les, který byl v roce 1998 vykácen kvůli kůrovci. Místo, kde stávalo stavení, je ještě dnes zřetelné. Další osud rodiny není znám. V blízkosti seninského katastru, respektive v těsném sousedství, se nacházely další pasekářské osady: Na západním svahu Vartovny stojí dodnes pasekářská osada „u Kašů“, kterou obývala rodina Geržů. Poslední stálí obyvatelé této osady se někdy v sedmdesátých letech odstěhovali do Liptálu, přesto je budova příležitostně obývána. Osada patří do katastru Jasenné, přesto obyvatelé přilnuli spíše k Senince. Děti z těchto pasek například chodily do školy v Senince. Na podzim roku 1944 byl při útěku z této chalupy postřelen do ruky sovětský partyzánský velitel kpt. Buďko německou průzkumnou hlídkou.

122

Takto zachytil vzhled „Učénkových pasek“ z doby 2. světové války Pavel Cedidla, č. 28

123

SENINSKÉ PASEKY

Na jižním kotáru Seninky směrem k Prlovu se nacházely „Ondrůškovy paseky“, zalesněné koncem šedesátých let. Za války se zde dlouho ukrýval politický zběh, který byl na základě udání později odvlečen Němci. I zde bylo jedno z útočišť partyzánů. Obyvatelé například šili pro partyzány bílé maskovací obleky. Na těchto pasekách se mimo jiné tkalo lněné plátno a ze zbytků hader se šily i deky. Po válce paseky zanikly a obyvatelé se odstěhovali do pohraničí. Na jihozápadním konci Seninky směrem na Ublo v katastru Prlova se nacházely „Turýnovy paseky“. Rovněž zde za války našli útočiště sovětští partyzáni. V dubnu 1945 byla paseka vypálena a pasekář Jiří Turýn se stal jednou z obětí odvetné akce Němců proti Prlovu dne 23. dubnu 1945. Byl Němci přinucen hnát z vypáleného Prlova ukradený dobytek do Vizovic, kde jej Němci dne 2. května 1945 zastřelili. Pro pozůstalé byl po válce postaven domek blíž ke středu obce a pasekářská osada zanikla. Na rozhraní katastru Seninky a Liptálu jsou dodnes paseky „na Bílé“, obývané typickými pasekářskými rodinami - rodinou Geržů, Zlatníků a Chmelařů z Liptálu. Jeden z potomků pasekáře Gerži se přiženil do rodiny „Lúckých“ pod Seninkou, která byla svým způsobem rovněž pasekářskou rodinou. Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let přestaly být tyto paseky zemědělsky obdělávány, přestože v chalupě „u Zlatníků“ ještě bydlel do roku 1999 staříček „Zlatníků“. Nyní jsou tyto paseky před zánikem. Jejich jméno pochází z toho, že dlouho do jara se na nich udržoval sníh. Obyvatelé pasek byli úzce spjati se životem v obci Seninka. O životě na těchto pasekách a v jejich okolí se do dnešních dnů dochovaly písemné vzpomínky od Josefa Chmelaře, valašského lidového spisovatele (pseudonym Mika Surýn). „Narodil se na samotě obklopenéj horama. Jeho rodiče Rozálija a Jan Chmelařovi (Bílovští) měli pět synů: Jana, Karla, Pavla, Josefa a Františka. Předposlední z nich nám býl známý jako Pepa Bílovský. To jejich přízvisko Bílovští bylo podľa jejich poľností, keré sa táhly až po senínský kotár, gde na jaře najdél ľežál sněh, a tak sa tam pravilo na Bílej. Josef býl obyčajný valašský ogar vyrostený v přírodě, tichéj, hlúbavej povahy. Znál dobře všecky ráztoky, výmoly, vrchy aj studánky. V roce 1946 sa odstěhovali do pohraničá – do Domašova a potem do Jeseníka,“ napsala neteř Josefa Chmelaře Františka Daňová z Liptálu v dopise autorovi sborníku „Od ogarů po staříčky“ Petru Korabíkovi (Halenkovskému) v roce 1999. Josef Chmelař (Mika Surýn) je rovněž autorem stati „O seninském máju“, který byl v roce 2000 zveřejněn v tomto sborníku. Na pasekách bývala salaš, do které vodívali Seninčané ovce na letní pastvu, jak se říkávalo „na salaš“. Mika Surýn (zemřel 4. 10. 2000) ve vyprávění „O příchodu ovcí na salaš“ vzpomíná mimo jiné: „Od Kubíků vodívaly ovce cérčiska samy. Byly tři: Hanča, Marýna a Francka. Tož každá si dovédla svoju. Ohnašé byli zjavci, a tož Marýnu dožírali, že za ňú přidú večér na záleta, aby nechala dvérca odzátykované. Staňci vodívali štyry ovce a jednu nicalku. Co daly ty štyry věc mľéka, tož jedná o to ujavila, ale dávali od ní tolej sýra, tajak by dobře dójila. Jevjé vodívali dvě ovce, na každém koncu provaza jednu. Hrčávali v kopcách z ořechama, a tož si ich na bačovisku hľeděli, aby přinésli zaséj. Skřáňci vodívali na pašu Bystruľu. Ó, to byla dobrá ovca, bystrá, dobře dójila a ge hrotku přišla sama, dyž byla na řadě. Ani držať ju nemosél. To zasej Pokojščáci mněli takú zjavu tvrdú, enom stiskem ju bylo ľza vydojit.“

124


ODCHOD SENINČANŮ DO POHRANIČÍ Život v chudé valašské dědince, jako je Seninka, nebyl nikdy jednoduchý a snadný. Lopotná dřina na poli nebo v lese, kolem dobytka od rána do večera, den co den, bez ohledu na to, zda byl den obyčejný nebo svátek, to se zejména pro mladší generaci obyvatel obce nezdálo vždy perspektivní. Přesto bylo snem každého mladého Seninčana jednou hospodařit na svém. Většinou se stávalo, že hospodářství zdědil nejstarší syn a ostatní sourozenci museli zkoušet štěstí jinak. Možností příliš nebylo. Nejlepší bylo se někam přiženit na grunt, třeba i do jiné vesnice. Takto odcházeli mladí Seninčané i Seninčanky do okolních vesnic, např. do Liptálu, Lhoty, Prlova, Leskovce, méně však do katolických obcí jako Polanky, Lužné apod. V sedmdesátých letech 18. století odešlo dokonce i několik rodin do Ameriky. Další vlna vystěhovalectví do Ameriky nastala i po 1. světové válce. Většina vystěhovalců pocházela z horských a pasekářských samot, protože zde byly životní podmínky nejtěžší. S rozvojem moderní civilizace, která nezadržitelně přicházela po první světové válce i do Seninky, rostly snahy zejména mladých Seninčanů po lepších životních podmínkách. Někteří odcházeli na příležitostné práce, například na stavbu železniční dráhy ze Vsetína do Bylnice ve dvacátých letech, do cukrovarů a na jiné příležitostné stavby. Po krachu vsetínských Thonetových a Kohnových továren na nábytek počátkem třicátých let se sociální postavení obyvatel Valašska ještě zhoršilo. Rozvíjející se továrny Tomáše Bati v nedalekém Zlíně byly pro obyvatele Seninky příliš daleko na denní dojíždění, přestože za dobré viditelnosti mohli pozorovat Baťovy továrny z vrcholu Vartovny pouhým okem. Po okupaci zbytku Československa v roce 1939 se situace začala paradoxně v tomto směru měnit. Němci požadovali po obyvatelích protektorátu Čechy a Morava jako odměnu za to, že nemuseli bojovat za blaho Třetí říše na frontách světové války, aby bojovali za Německo na „pracovní frontě“. Velká část obyvatel obce našla živobytí ve vsetínské zbrojovce, která byla zařazena do zbrojního koncernu „Hermann Goering Werke“ v rámci Třetí říše. Dokonce okupační úřady zřídily pravidelné autobusové spojení ze Seninky na Vsetín, aby dělníci měli možnost dojíždět do práce. Přesto pro většinu obyvatel Seninky to určitě nebylo to pravé, po čem toužili z hlediska seberealizace v dalším životě. Pracovat pro blaho Třetí říše se zrovna nikomu moc nechtělo. Po osvobození se situace v novém Československu radikálně změnila. Se souhlasem vítězných mocností, mezi které bylo zařazeno i Československo, bylo započato krátce po válce s odsunem Němců z pohraničních oblastí republiky. Zpočátku byl tento odsun prováděn neorganizovaně zdivočelými bandami dobrodruhů z řad „revolučních gard“ . Po postupimské konferenci a poté, co nové orgány státní moci postupně přebíraly moc v osvobozené vlasti, začal nabývat odsun organizovaných a lidských rozměrů. Pro mnohé obyvatele Valašska zněla velmi lákavě výzva prezidenta „budovatele“ Edvarda Beneše a nové československé vlády k osídlování pohraničí po odsunutých německých obyvatelích Sudet. Mnozí lidé zde viděli konečně možnost hospodařit na svém majetku a zlepšit své životní podmínky. Starosta Josef Staněk obcházel vesnici a přesvědčoval domkaře ze Seninky, zda by nechtěli zkusit štěstí a začít nový život při osídlování pohraničí. Přesvědčovací kampaň bylo možno slyšet i v rozhlase. Proto bylo i hodně takových, kteří odcházeli i z vlasteneckých pohnutek „budovat pohraničí“, jak se tehdy říkalo. Pod vlivem 125

ODCHOD SENINČANŮ DO POHRANIČÍ


této kampaně se o výzvu nově ustanoveného Okresního národního výboru ve Vsetíně k osidlování pohraničí pochopitelně začali zajímat i obyvatelé chudé zemědělské obce, jako byla Seninka. Komunistická strana Československa začala v rámci náboru nových členů na Valašsku i v Senince slibovat dokonce přednostní přidělení majetku po Němcích pro své nové členy. Touha po vlastním hospodářství, po vlastní půdě a vlastním zdroji obživy byla pro pracovité zemědělce ze Seninky velkým lákadlem. Odchody obyvatel Seninky do pohraničí začaly intenzivně nabývat na početnosti počátkem roku 1946. Na osídlování pohraničí vzpomínají manželé Roháčovi pocházející z pasek mezi Seninkou a Prlovem, kde se dnes říká „Vaňárka“, tehdy „Zrníkovy paseky“ nebo „Březiny“: „To už bylo po postupimské konferenci a odsun Němců již byl definitivně potvrzen. A tak i tady se na výzvu ONV Vsetín přihlásily některé rodiny. Dnes tomu už málokdo uvěří, ale nebyly to jen materiální podmínky, které o tom rozhodovaly. Bylo opravdu dost takových, kteří považovali za potřebné pomoci našemu prezidentovi a nové československé vládě při řešení tohoto historického úkolu. Takoví byli i mezi těmito šestnácti rodinami. Většina z nich byla ze Seninky, někteří z Prlova a Valašské Polanky. Různě příbuzní a všichni mezi sebou známí se rozhodli osídlit jednu vesnici. Dosídlovací referent ONV Šumperk pan Štodt jim vyhověl a v lednu 1946 je zavezl vlakem do Starého Města. Odtud šli potom do Špíglic. Proč právě sem? Obec byla ještě zcela bez českých osídlenců, v ostatních větších obcích, v Kunčicích, Chrasticích či Stříbrnicích už bylo pět i více českých rodin. Takže rozhodla vlastně náhoda. V obci na ně čekal správní komisař pan Josef Šaj z Bludova. Ubytoval je po rodinách do vybraných usedlostí, kde ještě všude byli jejich němečtí obyvatelé. Jedinými Čechy v obci bylo asi šest českých celníků, celnice již byla v provozu, ale přechod na Kladské bráně byl uzavřen. Němci museli novým osídlencům uvolnit ve svých domech některé ze svých místností. Protože všichni Češi přišli zatím bez nábytku, jen s osobními věcmi, jak se doporučovalo, dalo se toto společné bydlení při troše dobré vůle uskutečnit. A ta byla vcelku na obou stranách. Němečtí obyvatelé přijímali tuto skutečnost většinu s rozvahou a určitou odevzdaností, dosídlování probíhalo většinou klidně, jen v jednom případě došlo k nedorozumění, které musel řešit správní komisař. Naopak jsou známy případy, že české i německé rodiny si společně dokonce nějaký čas vařily. Snad k tomu přispělo i to, že v této době byl už v celém regionu klid, žádné vojenské nebo policejní akce neprobíhaly. O odsunu bylo již definitivně rozhodnuto a začaly přípravy na jeho realizaci. Roháčkovi osídlili jeden ze dvou zdejších hostinců, při němž bylo i menší hospodářství. Ostatní pak vybrané zemědělské usedlosti. Kromě zemědělských prací vozili dřevo z lesa do hanušovických pil. Mezi osídlenci byli i dva řemeslníci, stolař Zigmund a švec Kohoutek. Celkem bylo v době odsunu v obci obsazeno 21 domů, což byla sotva třetina obce. Němečtí obyvatelé odcházeli ze Špíglic až na podzim 1946 ve dvou skupinách. V první byli více majetní. Ani při odsunu nedošlo k žádným dramatickým událostem, vše probíhalo klidně a organizovaně. Odsunuty byly všechny rodiny, zůstali jen Stanzelovi na Ulrichu a z původních obyvatel ještě Zatloukalovi, což bylo smíšené manželství nepodléhající odsunu.“ Nejvíce obyvatel Seninky tedy odešlo na severní Moravu, a to, jak je uvedeno ve výše uvedené vzpomínce, do vesnice Spieglitz (Špíglice). Tato původně zcela německá vesnice na úpatí Kralického Sněžníku nedaleko pramenů řeky Moravy byla jen o něco málo větší než valašská Seninka. Například Ottův slovník naučný uvádí, že v roce 1900 měly Špíglice (německy Spieglitz) 83 domů a 498 obyvatel německé národnosti. V obci byl katolický kostel Jana Křtitele a jednotřídní škola. „Stará“ valašská Seninka měla v té době 78 domů a 422 obyvatel výhradně české národnosti. Mnoha novým osadníkům mohla vesnice Špíglice svým k západu uzavřeným údolím trochu připomínat jejich původní domovinu. První známka

o obci tehdy nazvané Sphilix (Strážný vrch) pochází z roku 1325. Váže se k takzvané německé kolonizaci: Němce k dosídlení pustých míst pozvali čeští králové, takže obec byla od počátku zcela německá, později uváděná pod jménem Spieglitz. Nejvíce obyvatel (581) měla v roce 1850 – tehdy měla 68 domů. Od té doby počet obyvatel pomalu klesal. Po válce bylo vysídleno přibližně čtyři sta Němců. Přišlo 108 přistěhovalců. Nyní zde žije šedesát lidí, většinou důchodců. Jména těch obyvatel Seninky, kteří odešli hledat nové lepší živobytí do Špíglic, dnes již přesně nevíme. Jediným věrohodným dostupným zdrojem informací je Pamětní kniha Seninky, kde Josef Cedidla uvádí tato jména: Josef Šťastný, č. 89, s rodinou (3 osoby), bratři Řezníčkovi, č. 31, s matkou (3 osoby), Pavel Bělíček, č. 29, se sestrou (2 osoby), František Šťastný, č. 30, s rodinou - pasekář (4 osoby), Pavel Šťastný, č. 90, s rodinou – pasekář (4 osoby), Jan Holba, č. 26, s rodinou (5 osob), Jan Bělíček, č. 85 (Hromádka), s manželkou a 3 členové rodiny Martinkovy (5 osob), Karel Evják, č. 21, s rodinou (4 osoby), Jan Pilíšek, č. 66, s manželkou (2 osoby), Karel Pilíšek, č. 66, svobodný (1 osoba), Terezie Pilíšková, č. 66, s dcerou (2 osoby), Karel Kovář, č. 7, s manželkou a synem (4 osoby), Pavel Kovář s manželkou, Jan Pivka, č. 76, s rodinou (7 osob ), Josef Zrník, č. 81, s rodinou (pasekář)(6 osob), Josef Roháček, č. 81, s rodinou (3 osoby), Ludvík Adamuška, č. 63, s rodinou (5 osob), Jan Cedidla, č. 19, svobodný (1 osoba), Josef Polanský starší, č. 53, s manželkou (2 osoby), Jan Kovář, č. 15, s manželkou a synem (3 osoby). Po kratším čase opustili někteří občané dosavadní místa ve Špíglicích a přestěhovali se do Sobotína, kde našli lepší hospodářské poměry. Byli to: Karel Juřica, č. 44, s rodinou (7 osob), Pavel Bělíček, č. 45, s čeledínem Jaroslavem Machů, č. 6, (2 osoby), Jan Pivka, č. 76, s rodinou i s manžely Hlaváčovými (Balejovými) (7 osob) a Josef Staněk ml., č. 41, se sestrou Vlastou (děti bývalého starosty Josefa Staňka), který přímo osídlil usedlost v Sobotíně. Na jižní Moravu do obce Dyjákovice na Znojemsku odešli ze Seninky: Josef Pilíšek, č. 49, s rodinou (8 osob), Jan Cedidla, č. 59, s rodinou (7 osob), Alois Bělíček, č. 52, s rodinou (4 osoby), Josef Juřica, č. 56, s rodinou (4 osoby), Antonín Polanský, č. 93, s rodinou (4 osoby), Josef Juřica, č. 20, svobodný (1 osoba). Dále Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky uvádí, že „… na různá místa v pohraničí se odstěhovali bratři Josef, Antonín a Jaroslav Šulákovi z č. 65.“ Celkem se v roce 1946 odstěhovalo ze Seninky do pohraničí 117 osob, což byla zhruba čtvrtina obyvatel obce. V Senince zůstalo několik prázdných stavení, která byla později buď zbourána, nebo ta zachovalejší i znovu osídlena. Tak zaniklo číslo 76 (u Balejů), číslo 9 (u Machů), číslo 62 ( u Hrabinů), číslo 30 ( u Šťastných na pasekách ) a číslo 81 (ve Březinách). Dočasně byla osídlena chalupa č. 7 - majitel Karel Kovář, chalupa č. 26 - majitel Jan Holba, domek číslo 59 - majitel Jan Cedidla a domek číslo 90 na pasekách - majitel Pavel Šťastný a číslo 44 - majitel Karel Juřica. Zděný a zachovalý domek na pasekách po Františkovi Krajčovi byl dlouho předmětem sporu mezi majitelem a obcí, až po několika letech značně již zničený byl rozebrán na stavební materiál. Na první léta života v pohraničí vzpomínají opět manželé Roháčkovi, kteří přišli osídlit vesnici Špíglice pod Kralickým Sněžníkem: „Krátce po odsunu Němců byl v obci zřízen první český samosprávní orgán - Místní správní komise. Měla šest členů a jejím předsedou se stal celník Alois Havelka. V obecním archivu se zachovala zajímavá vzpomínka na tu dobu. Je to torzo německé kroniky založené na základě zákona ČSR z roku 1920 o vedení obecních kronik, které získal kronikář major Jan Petrla. Má vstupní datum 28. 3. 1924 a asi na patnácti stranách jsou zde retrospektivně zachyceny události

126

127



první světové války až po svěcení nových zvonů 5. 6. 1922. Následuje několik volných stránek, a pak jsou zde uvedeny zápisy z jednání Místní správní komise. První je z 11. 11. 1946, poslední z 20. 1. 1947. Ze zápisů se dovídáme, co tento orgán řešil na svých sedmi schůzích - je tu zaznamenána směna hospodářské usedlosti, příprava k otevření školy, poradny pro kojence a matky, založení obecního inventáře, způsob placení obecních býků, rozdělování poukazů na obuv a jiné. V té době ale v obci kromě soukromě hospodařících dosídlenců už existovalo i pastvinářské družstvo. Vzniklo koncem roku 1946 a mělo za úkol postarat se o zbývající nepřidělený majetek. Toho byla v obci většina. Přišel správce a první brigádníci, zpočátku mladí svazáci, a ty v průběhu roku 1947 postupně vystřídali první stálí zemědělští dělníci, což bylo asi sedm rodin Bulharů a Maďarů z jižního Slovenska. Starali se především o dobytek, který zde zůstal a nebyl přidělen. Komplexní zemědělskou výrobu zahájily až Československé státní statky, které na nepřidělených konfiskátech začaly hospodařit od 1. 1. 1949 jako nástupce potravinářského družstva. Tato změna přinesla obci i první hospodářské problémy. Lány nových vlastníků se střídaly s pozemky ČSSS, jejichž vedení mělo zájem je zcelovat do větších honů, a tak začalo docházet i k nehodám. Ze dvou možností, tj. buď vzájemná výměna pozemků, nebo přechod zemědělskou velkovýrobu v celé obci, zvolila v průběhu roku 1950 většina soukromých zemědělců alternativu druhou. Předali své majetky ČSSS a nastoupili na jeho farmě do zaměstnání. Dva zemědělci hospodařili dál soukromě (pan Kovář a pan Šťastný) asi do roku 1957. To už se ale všechno dělo v Nové Senince. Někdy v roce 1948, písemně se nám nic nedochovalo, podala MSK na návrh občanů a prostřednictvím ONV Šumperk žádost o přejmenování obce. Ptám-li se na důvod, dostávám jednoduchou a pro tu dobu pochopitelnou odpověď: „Jméno Špíglice se nám nelíbilo, bylo málo české, a navíc jsme si chtěli zachovat něco z našeho domova, proto Nová Seninka“. Obyvatelé obce se pro tento název prý vyslovili jednoznačně a také na úřadech nebyly s přejmenováním žádné problémy. V té době se zde skutečně všichni chtěli cítit jako doma a chtěli pro to udělat co nejvíc. Už jsem psal o úsilí zřídit zde českou národní školu. To se podařilo v roce 1947, škola byla zřízena pro sedm dětí. První učitelkou byla paní Alena Strýková, po ní Olga Hrubá, pak Alena Jemelková. Střídaly se většinou každý rok. První společenskou organizací se v obci stali hasiči. Byla zde dobře vybavená zbrojnice a v ní dokonce motorová stříkačka, což tenkrát nebylo zdaleka obvyklé. Poprvé čeští hasiči zasahovali při požáru stodoly Pavla Šťastného, kterou zapálil blesk a od níž potom chytlo i obytné stavení. Oheň byl ale tenkrát nad jejich síly. Za zaznamenání stojí i snaha o kulturní život obce. Konaly se samozřejmě zábavy (kácení máje, zástěrková, mikulášská s nadílkou), ale noví osídlenci si dokonce založili i ochotnický spolek a pod vedením pana Mráčka ze Starého Města nacvičili aktuální hru Trikolora, kterou sehráli jak v Senince, tak v Chrasticích. Společně nejen hráli, ale také zajížděli na divadla do okolních měst. Obecní funkcionáři se v té době snažili o zvelebení obce. Podařilo se jim v obci zřídit i veřejné osvětlení, veřejnou telefonní stanici a spolu se Svazem zemědělských žen i veřejnou prádelnu na výměnku domu číslo 12, kterou ONV vybavil velkou mechanickou pračkou. Správu obce vykonávala asi až do roku 1949 Místní správní komise, i když další zápisy v uvedené kronice nejsou. Je zde ale zápis z veřejné schůze 11. 4. 1949, na které byla zvolena nová MSK (místní správní komise ?) v čele s panem Josefem Roháčkem. Byli v ní dále Pavel Kovář, Karel Řezníček, Josef Šťastný a Karel Evják. Protože pan Roháček vzpomíná, že zastával i funkci předsedy MNV, je možné, že ještě v tomto roce byly MSK nějakým zákonem přetvořeny na místní národní výbor. Faktem je, že v roce 1950, když jsem do tohoto regionu přišel, byly už národní výbory ve všech zdejších obcích. Ve stejné době, tj. také kolem roku 1949, byla zrušena i místní finanční stráž. Krátce - několik měsíců zde ještě fungovala služebna SNB, jejím velitelem byl tehdy pan Rudolf Mácha, ale všichni příslušníci SNB docházeli ze Starého Města.“

Bohužel život v pohraničí se nevyvíjel jen tak idylicky, jak jej popisují manželé Roháčkovi. Hospodaření v pohraničí v jiných podmínkách a daleko od původního domova nebylo vůbec jednoduché. Zpřetrhané kontakty s okolím a sousedy, nové zvyklosti, neznalost nových přírodních poměrů, potíže s odbytem zemědělské produkce, kdy stát určoval zemědělcům, za co prodají svou produkci, to vše činilo nový život v pohraničí velmi složitým. Největší zklamání zažili noví osadníci po změně politických poměrů v roce 1948. Nově přidělená zemědělská půda musela prodělat socializaci, to je jednotlivé části polí byly zcelovány do větších celků, které obhospodařovaly státní statky. Tendence zcelování zemědělské půdy do typických velkých lánů nabíralo na intenzitě. Lidé byli z nových podmínek silně rozladění a mnozí začali trpce litovat svého rozhodnutí: „Nejdříve nás nalákali na majetek, aby nám ho vzápětí vzali!“ Sepětí nových osadníků s půdou, přestože byli po několik generací zemědělci, nebylo ani zdaleka tak pevné jako v původní domovině na Valašsku. Proto socializace jejich nově nabytého zemědělského majetku probíhala mnohem jednodušším způsobem a hlavně rychleji, než v původní domovině ve vnitrozemí. Někteří novou situaci řešili tak, že se nechali najmout jako námezdní síla (zaměstnanci) ve státních statcích, jiní odešli do nejbližšího města – hodně bývalých obyvatel Seninky žilo například ve Starém Městě pod Sněžníkem, v Sobotíně nebo Krnově. Rodina Aloise Bělíčka, č. 52, se vrátila z Dyjákovic již v roce 1948 a později skončila dokonce na Podbořansku v obci Kryry, okres Louny, kde žijí její potomci dodnes. Již v roce 1949 se začali první vystěhovalci vracet nazpět. V té tobě se zatím o zakládání jednotných zemědělských družstev na Valašsku jen mluvilo, sepětí lidí s půdou bylo mnohem pevnější, a proto bylo nutné v socializaci zemědělství postupovat mnohem citlivěji. Podle Pamětní knihy Seninky se mezi prvními v roce 1949 z pohraničí vrátili ze Sobotína Pavel Bělíček, č. 45, Josef Staněk mladší, č. 41, a jeho sestra Vlasta Staňková. Z Nové Seninky (Špíglic) se vrátili bratři Řezníčkovi, č. 31, (Antonín se později přestěhoval nazpět do pohraničí, kde žil i s rodinou ve Starém Městě pod Sněžníkem Zemřel koncem devadesátých let), Pavel Bělíček, č. 29, se sestrou (2 osoby), Ludvík Adamuška, č. 63, (5 osob), Jan Kovář, č. 15, (3 osoby), Antonín Polanský, č. 93, s rodinou (4 osoby), Josef Juřica, č. 20, (1 osoba). Později se postupně vraceli z pohraničí notně zklamáni i další obyvatelé Seninky. Někteří si dovezli z pohraničí i nějaký upotřebitelný zemědělský inventář, koně a stroje, jejichž nové pořízení bylo velmi obtížné a drahé, jako je například mlátička, sekačka, secí stroj a podobně. Ne všichni navrátilci však již skončili v Senince. Někteří zůstali na Vsetíně či v jiném městě. V Nové Senince vydržely pouze rodiny pasekářů Františka a Pavla Šťastných, kteří se prakticky neměli kam vrátit, protože znali tvrdost života na seninských pasekách bez vymožeností moderní civilizace. Jejich obydlí se po jejich odchodu prakticky rozpadla. Vydrželi soukromě hospodařit až do roku 1957. Potomek rodiny Šťastných Vlasta Šťastná, nar. 1930, žije v Nové Senince dodnes. Po více jak padesáti letech od odchodu obyvatel Seninky do pohraničí navštívili společně obyvatelé Seninky Novou Seninku ve dnech 18. a 19. července roku 1998. Zájezd uspořádal obecní úřad a účastnilo se jej celkem 43 bývalých či současných obyvatel Seninky. Byli mezi nimi i ti, co krátce po druhé světové válce zkoušeli štěstí v novém domově, jako například Vlasta Staňková - dcera bývalého starosty obce (*1922 – nyní bydlí na Vsetíně), Pavel Kovář (pocházel z čísla popisného 7 – po návratu z pohraničí žil v Hovězí, zemřel v roce 2001). Někteří účastníci zájezdu zažili poměry v poválečném pohraničí jako děti (Růžena Cedidlová – rozená Holbová z č. 26, její bratr Jan Holba). Mnozí se setkali s býva-

128

129


lými spolužáky ze základní školy, jako například Miroslav Kovář, č. 88, Anna Polášková, č. 39, se setkali s jednou z posledních „Seninčanek“ v Nové Senince, Vlastou Šťastnou (nar. 1930), která pochází z „Martínkových pasek“. Jiní se přijeli podívat do míst, kde zkoušeli štěstí jejich rodiče nebo příbuzní, jako například Anna Kovářová, č. 81, (v pohraničí žil její strýc), Pavel Řezníček, č. 99 (do pohraničí odešel jeho strýc, příbuzní zde žijí dodnes), Jarmila Cedidlová z č. 90 (rozená Juřicová z čísla č. 37 – hospoda, do pohraničí odešel její strýc Karel Juřica z bývalého č. 44 ), Milan Staněk, č. 41 (v pohraničí byl krátce jeho otec a teta), Jarmila Lažová (manželka Jana Laži ml., č. 71, v pohraničí byl její strýc Josef Kovář, č. 75), Karel Řezníček, č. 31 (v pohraničí žil krátce jeho otec, do konce života jeho strýc Antonín). Seninčané byli vřele přivítání i Andělou Mondekovou, která se narodila v Senince v rodině Eduarda Sajdla z čísla popisného 80. Účastníkem zájezdu byl i její nevlastní bratr Antonín Sajdl. Dcera Anděly Mondekové zprostředkovala pro účastníky zájezdu ubytování včetně obědu, večeře a snídaně ve velmi pěkné rekreační ubytovně vybudované v budově bývalé školy v Nové Senince. Účastníci zájezdu měli možnost prohlédnout si celou obec, mnozí zavzpomínali na léta prožitá v pohraničí. Z domů, kde žili obyvatelé Seninky, již některé nestojí (rodina Holbova). Většina z nich je však předělána na rekreační objekty (rodina Řezníčkova, Adamuškova), jiné jsou obývány novými majiteli (rodina Kovářova). Autobus firmy Tošvito byl vyzdoben nápisem „Seninka zdraví Novou Seninku“ a právem vzbudil pozornost obyvatel Nové Seninky. Tito jsou bohužel většinou tvořeni jen majiteli rekreačních objektů z oblasti Brna a okolí. Seninčany trochu zarazila poměrně složitá sociální situace v Nové Senince a okolí, zejména pokud jde o možnosti zaměstnanosti, zásobování, lékařského zabezpečení apod.


TRADICE EVANGELICTVÍ V SENINCE HUSITSKÉ TRADICE Tradice husitského hnutí z počátku 15. století zapustilo na Valašsku hluboké kořeny. Žižkovo tažení na Vizovice po dlouhou dobu ovlivnilo povědomí obyvatelstva. Předním hlasatelem radikálního husitství se již v roce 1418 stal Tomáš z Vizovic, který v roce 1421 spolu s knězem Bedřichem ze Strážnice zřídil na Moravě „Nový Tábor“ na ostrově řeky Moravy. Pozice husitství se dále upevnily tažením Jana Tovačovského z Cimburka v roce 1427. Prostý valašský lid se po staletí hlásil k myšlenkám husitství. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se odpor vůči vládnoucím Habsburkům stupňoval mimo jiné i tím, že vládnoucí rod tvrdě prosazoval v českých zemích katolicismus a potlačoval vše, co jen trochu připomínalo husitskou dobu. Habsburkové tvrdě a nekompromisně prosazovali zásadu, jakou víru má panovník, takovou víru musí uznávat i poddaní. Takto byli obyvatelé Českého království násilím vraceni na správnou katolickou víru. Pod tímto tlakem byli samozřejmě i obyvatelé Valašska. Když za třicetileté války přišli v roce 1642 na Moravu protestantští Švédové, Valaši v nich viděli své spojence a osvoboditele, a proto vtrhli katolickým císařským vojskům do zad a bojovali proti Habsburkům. Po odchodů Švédů z Moravy byli však za tuto opovážlivost krutě potrestáni. FALEŠNÝ TOLERANČNÍ PATENT

Účastníci zájezdu do Nové Seninky v roce 1998

130

Seninka byla po polovině 17. století součástí liptálské farnosti. I přes usilovnou rekatolizaci zůstávalo mnoho obyvatel Seninky nadále evangelíky. Například v letech 1649 – 1675 bylo mezi dospělými zemřelými 40% evangelíků. Zemřelí byli pohřbíváni na hřbitově v Liptále, evangelíci mimo hřbitov. Od roku 1725 platil v habsburské monarchii přísný mandát Karla VI. (otec Marie Terezie) proti kacířům. Podle jeho článků mohli být evangeličtí kazatelé a šiřitelé nepovolených knih trestáni na hrdle. Případný udavač dostával třetinu ze zabaveného majetku. Po několik desetiletí trvající úsilí jezuitů o vymýcení nekatolického náboženství nepřinášelo očekávané výsledky. Ve snaze zjistit skutečné rozšíření kacířství sáhli misionáři Jan Kořistka, Petr Jiříček a Petr Šasina ke lsti. Na jaře roku 1777 ve svých kázáních tvrdili, že císařovna Marie Terezie vyhlásila náboženskou svobodu a že každý může svobodně se přihlásit k víře, kterou chová. Přihlášení k víře prý má být písemné, tvrdili. Cesta Kořistkova a Jiříčkova vedla nejdříve na vsetínské panství, pak na panství Liptál, Hošťálková a Vizovice. Do měsíce června roku 1777 se přihlásilo k evangelické víře několik desítek vesnic, jež byly buď celé, anebo převážně evangelické. Mezi vesnicemi, které se celé přihlásily k evangelické víře, byla i Seninka. Zpráva o nenadálé náboženské svobodě se nesla od vesnice k vesnici a vyvolávala mezi lidmi velké nadšení. Ukázalo se, že katolická církev ani úřady neměly ani tušení o skutečném stavu náboženského cítění obyvatel Valašska. Reakce Valachů velmi záhy zděsila nejen trojici horlivců, ale i vídeňský dvůr. Celé vsi a polovina Vsetína se hlásily k evangelické víře. Počet odpadlíků vystoupil až na 15 000. Z řad nekatolíků povstalo ihned mnoho ohnivých kazatelů a vůdců, kteří prohlašovali, že nastává šťastná doba pro všechny evangelíky, že náboženská svoboda přinese lidu také osvo131

TRADICE EVANGELICTVÍ V SENINCE


bození od daní, desátků a jiných dávek. Hned také přijel z Uher kněz Hrebenda a kázal na kopci Vartovňa pro lidi ze širokého okolí. Rozsah protikatolického hnutí obyvatel Valašska nicméně přinutil státní úřady k akci. Náboženské hnutí postupně sílilo a evangelíci mimo jiné žádali liptálského katolického duchovního, aby přestoupil na jejich víru, aby jim byl odstoupen kostel v Liptále. Na Valašsko byla vyslána guberniální vyšetřovací komise, která měla zjistit, o co vlastně evangelíkům jde, a hlavně sjednat klid. V komisi byli guberniální radové Beer a Flamm, kteří dostali k dispozici vojenskou asistenci a poté, co vyslechli faráře, úředníky panství a bývalého misionáře Kořistku, vydali se po jednotlivých vesnicích, vyšetřovali poddané a zejména pak ty osoby, jež byly považovány za vůdce hnutí. I když byl jinak na Valašsku klid, císařovna byly situací na Valašsku velmi znepokojena a rozhodla o tom, že na Valašsko bude vyslána zvláštní dvorská vyšetřující komise, jejímž členem se stal probošt Leopold Hay. Ten byl olomouckou konsistoří rovněž pověřen, aby v kraji provedl církevní reformu. Vláda usilovala o to, aby se protestantismus stal na Valašsku neškodným, měl být posílen vliv církve, která měla být omlazena. K tomu měly být použity všechny dostupné prostředky. Lidu mělo být vštípeno, že jiné vyznání než katolické není povoleno, dovoz kacířských knih, návštěvy evangelických kostelů v zahraničí, tajné náboženské schůzky a veřejné prohlášení se za evangelíka, že jsou velkými zločiny. Lid měl být ujištěn, že zákaz protestantismu v zemi bude trvat věčně a přestupky tohoto zákona budou přísně trestány. Vybavena zvláštními pravomocemi vydala se dvorská vyšetřující komise dne 10. června 1777 na cestu přes Zlín a Liptál do Vsetína. Je zřejmé, že většina obyvatel přes naléhání Leopolda Haye zůstala i nadále evangelická, i když se mnohdy na oko tvářila katolicky. V červnu roku 1777 bylo ve čtyřech vesnicích patřících k administratuře Liptál (Liptál, Vyšší Rokytnice (dnešní Lhota), Dolní Rokytnice, Seninka) z celkového počtu 1400 duší jen 34 katolíků. Dne 19. srpna 1777 se na dnešním Horním náměstí ve Vsetíně, kam byli předvoláni zástupci jednotlivých vesnic z farnosti, za asistence pěších a jízdních vojáků konalo zvláštní divadlo. Byl tam čten dekret císařovny Marie Terezie z 1. června roku 1777, jímž císařovna pod těžkými tresty napomínala vzbouřence, aby se navrátili k míru a pokoji. Na to byli voláni zástupci jednotlivých vesnic. Jejich písemná prohlášení, kterými se přihlásili k evangelickému náboženství, byla před jejich očima roztrhána a vrácena jim. Obdobným způsobem a za stejné asistence bylo postupováno i v dalších sídlech farnosti, mimo jiné i v Liptále, kde takto potupně byla vrácena písemná prohlášení zástupcům Liptálu, Lhoty a Seninky. Některé obce po tomto poněkud smutném divadle projevily ochotu podrobit se vůli císařovny, některé však nadále vzdorovaly, zejména Pržno, Hošťálková, Liptál, Jablůnka, Kateřinice, Mikulůvka, Ratiboř, Lhota, Seninka, Prlov a Rusava. Značná část valašských evangelíků byla od června roku 1777 do roku 1780 vězněna a vyslýchána v Uherském Hradišti. Mezi vyslýchanými a vězněnými byli i obyvatelé Seninky. Kolik jich bylo, přesně nevíme, ale dochovaly se zmínky o některých z nich, respektive o jejich výsleších a někdy i uložených trestech. Mezi zatčenými byl i purkmistr ze Seninky Jan Cedidlo, který při výslechu uvedl že má například 25 ovcí. Dále byl mezi zatčenými Matěj Ondrušek, který se živil jako krejčí a měl už špatný zrak, takže už nemohl svoji práci vykonávat. Jedním z mála, kteří pod nátlakem a zřejmě jen „na oko“ byli ochotni prohlásit návrat ke katolické víře, byl i seninský purkmistr Jan Cedidlo, který uvedl do zápisu při výslechu: „Juž jednou jsem byl pro víru ve vězení, juž jsem včil katolickej víry.“ Další z vyslýchaných Matěj Juřica byl dne 8. 10. 1777 odsouzen k dalšímu vězení.

Mírnost, která byla charakteristická pro způsob jednání probošta Leopolda Haye, nebyla uznávána ostatními členy komise. Dne 12. září 1777 státní rada přijala návrh komise na instrukci pro postup proti evangelíkům. Do devíti vesnic, mezi nimiž je uveden i Liptál a Hošťálková, mělo být rozloženo vojsko. Představení vesnic, v nichž evangelíci nenavštěvovali kostely, měli být zatčeni a odvezeni do Uherského Hradiště. Podle zprávy ze 4. 11. 1777 se návštěva kostela v Liptále zlepšila poté, co byl lhotský fojt Košut, který odrazoval od návštěvy kostela, uvězněn v Uherském Hradišti. Mnozí Liptálané a většina obyvatel ze Lhoty a Seninky již navštěvovali katolický kostel. V následujících měsících tlak na evangelíky na Valašsku nepolevil. Zpráva z 16. 11. 1777 o Liptále hovoří, že návštěva kostela se zlepšila, ale nikdo se nechce do církve vrátit. Tamní evangelíci se rozhodli svolat obecní poradu o náboženských záležitostech. Zprávy z ledna roku 1778 však píší, že na panství liptálském (tedy i ze Seninky) se chodí do kostela ještě méně než dříve. A že do církve se vrátil pouze jeden mladík. Tresty udělované evangelíkům neměly účinku, spíše je povzbuzovaly k dalšímu odporu. Forma odporu evangelíků vůči úřadům by se nejlépe dala označit jako pasivní rezistence. Pokud byli násilím přinuceni, kostely navštěvovali, avšak přesto jich dlouhé zástupy odcházely do evangelických kostelů v Těšíně a nebo v Trenčíně.

132

PETICE VALAŠSKÝCH OBCÍ CÍSAŘI JOSEFU II. V dubnu 1780 se představitelé evangelíků na Valašsku dozvěděli, že jejich krajem bude projíždět Josef II. na setkání s ruskou carevnou Kateřinou II. a že při této příležitosti přespí ve Vsetíně. Následovala nová žádost 36 obcí o náboženskou svobodu. Žádost odevzdali císaři 28. dubna 1780 v 21 hodin dva vsetínští občané, knihař a holič Áron Bubela a obuvník Jakub Olšák. Sepsal ji, stejně jako tu předcházející, opět Martin Blizňák, významná vedoucí osobnost skryté církve, syn tkalce a student, který absolvoval několik tříd latinských škol, uměl latinsky a německy. Josef II. žádost neodmítl přijmout, nic však předkladatelům nepřislíbil. Jan Holbík z Prlova uvádí, že petici podal Josef Bubela a prý mu ji donesl Jan Ondrášek z Prlova nebo jeho bratr. V petici vypisují své utrpení od roku 1777 a úpěnlivě prosí o náboženskou svobodu. Císař si petici nechal a přítomné katolíky i evangelíky podaroval, katolíky více, evangelíky méně. Petice je psána česky a její celé znění je následující: „NEJVYŠŠÍ MONARCHO, ŘÍMSKÝ CÍSAŘI A KNÍŽE NAŠICH ZEMÍ!“ „Nejponíženěji prosíme, k nohám padáme, ruce i nohy líbáme a pro Kristovu lásku, pro Boží milosrdenství v nejhlubší poníženosti a pokoře poníženě pěkně prosíme a žádáme: Poněvadž horní strana Moravy mezi Slezskem, Těšínem z jedné strany a Uherským Trenčínem ze strany druhé leží. Církev apoštolská, evangelická, vždy svým učením z obou stran i jako větříčkem líbivým prochází, kdežto chudí lidé té sprostnosti svatého Evangelium nejvíce se přidržují, obzvláště z království prešpurské imprese Písma evangelická si oblibují a za pravdu Boží uznávají, své představené kněze katolické opouštíme, poněvadž knězi všechen lid užívající Písma evangelická za Martinem Lutherem na věky do pekla při každém kázání odsuzují, ty Písma proklínají a lidem mocně odbírají, také lid mocí arestu na víru katolickou přehánějí, a poněvadž měsíce apríle roku 1777 páni patří misionáři, že od Královského dvoru skrz komisí vyslaní 133



jsou, dekrety ukazovali a mluvili na kazatelnicích pro Boha, lid prosili, aby jeden každý pod svým dobrým svědomím vyznal, že přijde sloboda evangelické víry, aby se beze všeho ohledaní lidé přiznali. Na to pak, ale mnoho tisíc lidu se dobrovolně vyznalo a ještě brzo víc jich ukrytých jest pod jménem katolickým pro bázeň arestů a od statků pro vyhnanství očekává, skrze to přišla komis s vojáky na panství Vsetín, v noci do osady Růžďky na spící lidi vpadli, hned tři muži a jednu ženu obtíženou zamordovali. Na kterýchžto obcím po tři čtvrti roku vojáci leželi a všudy v arestech a nejvíce v Hradišti té víry přes čtyřicet nedělí věznili a taky ze svobodných míst i ze zákupů dvacatero lidí zadali a takovým lidem statky prodali, sebrali a do cizích zemí zadali. Ó nejjasnější císaři, komu se tuto utéci a za pomoc prositi máme, než po pánu Bohu k Jejich osvícené Jasnosti císařské a otci našemu? Poněvadž i naši předkové od dávných časů pod jménem katolickým všechno kontribucí věrně a poslušně jsme dávali a na žádnu protivnost nikdy nemyslili ani mysliti nechceme, nýbrž jsme jejich dítky i poddaní jakožto nejvyššímu králi a otci našemu v ruce se klademe. Ó nejmilostivější císaři, „ráčijú“ se svých poddaných zaujati a proti duchovní vrchnosti nás brániti, aby ti, kterýmž my chléb dáváme, do pekla za živa nás neodsuzovali, ale místo nich ne mocí naší, ale mocí císařské, Boha bojné učitele buďto z Těšína aneb z Prešpurku evangelické církve, abychom dostali, poněvadž my od té komisi dle jejich zápovědi žádné zpovědi nevykonáváme a od Velebné večeři Páně zadrženi jsme. Což my statku ani krvi vylití pro tu víru nelitujeme, vždy jsme k smrti poddaně hotovi, také i vězení hrdelně snášíme, Pánu Bohu se těšíme a na nejmilostivější vůli a mínění císařsko královské osvícenosti očekávajíc umíraje těšiti se budeme, jejich milosti poddaní, za kteréžto nejmilostivější císařsko královské milosti a pomoc, dopomožení my naše zkrušené modlitby za jejich dlouhé a šťastné panování a po smrti s Kristem Pánem na věčné kralování, pokud našeho věku stávati bude, Pána Boha prositi nepřestaneme. My všichni dle této sprosté a ponížené prosbičky jejich nejposlušnější dítky zůstáváme nejmilostivějšího císaře a pána našeho.

Pod peticí je jmenováno 35 obcí. Některé prameny (například v Eva Velmuková v knize Patent zvaný toleranční) mluví o 36 obcích, které se k ní hlásily. Je velmi málo pravděpodobné, že by se představitelé Seninky s ní neztotožňovali. Můžeme se jen domýšlet o důvodech chybějícího podpisu. Možná jde o omyl a tou 36. vsí byla Seninka, možná petice nebyla představitelům obce nabídnuta k podpisu nebo byl purkmistr Jan Cedidlo ve vězení – zkrátka nevíme.

Nejvyššímu monarchu, římskému císaři, knížeti našich zemí, pánu, panu poddaně poddaní dítky až do smrti naší i našich potomků všichni zůstáváme: Vsetínského panství osady - Pržno, Jablůnka, Růžďka, Ratiboř, Kateřinice, Mikulůvka, město Vsetín, Jasenka, Johanova, Ústí, Roketnice, Lhota. Brumovského panství osada - Leskovec. Walddorfského panství osada - Hošťálková. Vizovického panství - Vizovice, Lutonina, Jasenná, Prlov, Pozděchov, Zádveřice, Želechovice, Lípa, Lužkovice. Bystřické panství - Rotálovice, (Rusava), Prusenovice, Pacetluky, Břest, Sušice. Kelecké panství - Rajnochovice, Lučka, Laze. Liptálské panství - Liptál. Rožnovské panství - Střítež, Lhota, Bystřičky. Evangelické víry pozůstávají. Na nejjasnějšího, nejmilostivějšího římského císaře a krále, erbovních zemí knížete a pána, pana nejponíženější k nohám padající prosba od nás: Od mnohých obcí, pro Boha živého o milost a pomoc volající, aby naše dodnes se trápící požádaní straněvá evangelické víry z Milosti nejvyšší a nám k potěšení brzká spravedlnost skrz Vaše ruce udělena byla.“ 134

TAJNÉ SHROMÁŽDĚNÍ EVANGELÍKŮ V KUBÍKOVĚ ŽLEBU Významnou událostí, která se přímo dotkla Seninky, byla tajná návštěva evangelického kazatele z Uher. Kazatel přišel na Valašsko na pozvání evangelíků shodou okolností 14 dnů poté, co Vsetín navštívil císař Josef II. Kazatel přišel nejprve do Prlova. Zpráva o jeho příchodu se bleskurychle roznesla po okolních vesnicích plných obyvatel hlásících se k nepovolenému evangelickému náboženství, tedy i do Seninky. Říkalo se, že kazatel přišel z Těšína a že přinesl další císařův dekret o náboženské svobodě. Nebyla to však pravda. Kazatel sám sdělil svým přátelům, že přichází z Uher a že do Půchova přijel po vodě. V pátek dne 12. května 1780 sloužil večeři Páně na pasekách v Senince v místě, kde se dnes říká „Kubíkův žleb“, na hranicích s Liptálem. Ze všech stran přišly na toto místo tisíce evangelíků. Zprávu o příchodu kazatele se však nepodařilo utajit úplně a do Seninky se vypravil vizovický rychtář s ozbrojenou stráží, aby kazatele zatkli. Byl již večer a rychtář se prodral zástupem až k místu, kde kazatel seděl za stolem, na němž byla svítilna, džbán s vínem, pytel s chlebem a kniha. Rychtář s dráby se kazatele dotazovali, kdo je, odkud přichází, a požadovali po něm průkazní listiny. Ten se nemohl prokázati ničím a rychtář jej vyzval, aby jej následoval do Vizovic. Vtom zasáhl shromážděný dav. Obklopil rychtáře a dráby, odňal jim zbraně a rychtáře na místě pobili za jeho opovážlivost. Když svítalo, dav v počtu 4000 osob se rozdělil na pět proudů, které pak táhly za zpěvu písní do lesů k Hošťálkové a Pržnu. Kazatel byl odveden k Matouši Košutovi do Lhoty. V jeho stodole pokračoval k podávání večeře Páně po celý den až do večera. Později se bez újmy vrátil zpět na Slovensko, a to přes přísná opatření úřadů, které se jej chtěly zmocnit za každou cenu. Jak bylo později zjištěno, statečným kazatelem, který navštívil Valašsko, byl Jan Trnovský, tehdy asi šedesátiletý, z Drškovců. Bezprostředně po návštěvě kazatele Trnovského nastalo vyšetřování těch poddaných, kteří se podíleli na jejím organizování. Dnes v roce 2004 „Kubíkův žleb“ bohužel nijak nepřipomíná toto památné setkání obyvatel Seninky a okolních valašských obcí. Pouze v období politického uvolnění počátkem sedmdesátých let 20. století dne 13. září 1970 se zde uskutečnilo skromné setkání evangelíků ze Seninky, které si tuto událost připomnělo. TOLERANČNÍ PATENT Dne 13. října 1781 byl vydán toleranční patent, kterým byla ukončena doba pobělohorská, která v rakouských zemích a zejména zemích českých nedovolovala jiné náboženské vyznání než katolické. Doba zápasů ovšem ještě neskončila. Byly však vedeny již na jiném základě. I když toleranční patent nezavedl úplnou náboženskou svobodu, pro seninské evangelíky v danou chvíli znamenal obrovský pokrok, ale současně před nimi otevřel nové problémy. 135


SENINKA JAKO SOUČÁST LIPTÁLSKÉ FARNOSTI Vydání tolerančního patentu zastihlo evangelíky ze Seninky v době, kdy obec patřila již k vizovickém panství, přifařena však byla k obci Liptál. Proto život obyvatel Seninky byl i nadále úzce spjat s liptálskou farností a liptálským kostelem. Prvním kazatelem, kterého evangelíci z Liptálu (to je i ze Seninky a Lhoty) získali pro svůj sbor, byl Ondrej Lačný, narozený 15. dubna 1749 v zemanské rodině Jana Lačného a Zuzany Tomkové ve Folkušové (maďarsky Folkusháza) v Turci. Dne 7. května 1780 se stal rektorem evangelické školy v Trenčíně. Dne 5. ledna 1782, necelé tři měsíce od vydání tolerančního patentu, jej liptálský sbor povolal za svého prvního kazatele a dal jej 15. ledna v Modré ordinovat. Datum jeho příchodu do Liptálu nelze přesně určit. Podle evangelického historika Bohuslava Buriana se Lačný přestěhoval do Liptálu mezi 15. lednem a 1. únorem. Jisté je, že první obřad konal v Liptále 5. února 1782. Hned roku 1783 byl v Liptále postaven chrám Páně. Nevelké stavení z kamene, kryté šindelem, bylo bez věže, neboť stavbu věží předpisy pro evangelické kostely nedovolovaly. V přízemí byly lavice, kazatelna a stůl Páně. Kostel varhany neměl. Nahoře byly po třech stranách pavlače, na něž se vstupovalo buď zevnitř kostela nebo zvenku po venkovním schodišti, krytém jednoduchým šindelovým přístřeškem. Venkovní zděné schodiště na kruchty bylo vybudováno v roce 1808. Prostá dřevěná zvonice tvořená dvěma dřevěnými sloupy s jednoduchou dřevořezbou v jejich horní části byla přistavěna až po polovině 19. století, jakmile bylo povoleno opatřit evangelické kostely zvony. Pravděpodobně to bylo až roku 1883. Prostý, ale poněkud těsný evangelický kostel v Liptále sloužil svému účelu do roku 1903. Již tehdy to byl jeden z posledních kostelů na Valašsku pamatujících ještě toleranční dobu… V roce 1903 byla při bouři bleskem roztržena čelní zeď kostela, a proto bylo přistoupeno ke stavbě nového chrámu. V roce 1783 byla vystavěna rovněž budova evangelické fary, která sloužila svému účelu do roku 1864, a roku 1784 byla postavena také škola. Vznik reformovaného sboru v Liptále, stejně jako v jiných obcích, byl provázen nesnášenlivostí mezi evangelíky. Věřící nové církve byli označováni mezi lidem nikoliv jako evangelíci, ale jako „reformiti“. Mezi augšpurskou (luterskou) a helvítskou (reformovanou či reformitskou) církví se vyvíjely přímo nepřátelské vztahy. Dne 13. října 1813 byl ordinován za kazatele v Liptále Petr Mészáros, kde zde zůstal po celý život. Zemřel 2. února 1862 ve věku 82 let. Jeho služné v Liptále bylo i na převládající nuzné poměry na Valašsku velmi malé. V roce 1829 měl mít na saláru z Liptálu, Lhoty a Seninky 60 zlatých, naturálie v ceně 14 zlatých 30 krejcarů a štolu ve výši 15 zlatých. Ve skutečnosti mu však farníci zůstali dlužní z těchto platů 52 zlatých. Po smrti Petra Mészárose, jenž v Liptále působil celé půlstoletí a výrazně ovlivnil zdejší sbor, nastoupil jako farář Jan Voškrda, jenž byl předtím po 11 let farářem v Horních Vilímovicích a v Liptále působil do roku 1873. V roce 1873 se stal farářem v Liptále Vilém Kún. Narodil se v Nosislavi 23. června 1844, studoval v Těšíně, Basileji a Vídni. Ordinován byl 23. června 1867, nejdříve vikářem ve Vanovicích, pak od roku 1873 farářem v Liptále, kde působil do roku 1888. Zemřel v Linci dne 6. června 1916. Farář Kún byl mezi věřícími tak oblíben, že jeho odchod z Liptálu roku 1888 vyvolal mezi nimi velké roztrpčení. To se obrátilo proti tehdejšímu učiteli evangelické školy Václavu Ottovi, který byl pokládán za hlavního viníka Kúnova odchodu. Rozpory mezi evangelickou náboženskou obcí a učitelem soukromé evangelické školy Václavem Ottou byly nepřekonatelné. Od září 1889 již začali liptálští evangelíci posílat své děti raději do veřejné obecné škody. 136


Dne 9. října 1890 byl jako farář v Liptále ordinován Bohumil Dobiáš. Narodil se v Chlebích 6. listopadu 1862 jako syn učitele. Bohosloví vystudoval ve Vídni, pak byl vikářem v Chlebích a v Zádveřicích. Když byla v roce 1903 čelní zeď liptálského tolerančního kostelíka roztržena při bouři úderem blesku, přistoupil v roce 1904 ke stavbě nového kostela. Autorem jeho plánů byl architekt Josef Zlatohlávek z Vídně a stavbu prováděl stavitel František Mahsloň ze Vsetína. Stavba bylo dokončena díky velkému úsilí Bohumila Dobiáše a nezištné pomoci téměř všech příslušníků sboru a dalších dárců. Faráři Bohumilu Dobiášovi, který zemřel 15. července 1917 v Liptále, byla jako hlavnímu budovateli kostela odhalena v předsíni kostela mramorová deska, jež podnes připomíná jeho zásluhy. Farář Dobiáš proslul svou přísností a snahou vymýtit v Liptále opilství. Nástupcem Bohumila Dobiáše se stal Stanislav Čapek. Vypomáhal v Liptále jako vikář již v době, kdy farář Dobiáš onemocněl, a po jeho smrti se stal liptálským farářem. Oženil se s dcerou faráře Dobiáše, ale po třech měsících zemřel jako oběť epidemie španělské chřipky. Farářem byl jen krátce na přelomu let 1917 - 1918. Ve dnech 17. - 18. prosince 1918 se ve Smetanově síni Obecního domu v Praze konal sněm českých evangelíků z Čech, Moravy a Slezska. Na tomto sjezdu došlo ke spojení české reformované a luteránské církve, což toleranční patent z roku 1781 neumožňoval. Za liptálský sbor se jej zúčastnil ředitel liptálské veřejné obecné školy Maxmilián Pilát a Josef Staněk ze Seninky (starosta obce z let 1906 - 1925). Na základě usnesení tohoto sněmu byla vytvořena Českobratrská církev evangelická. V letech 1919 - 1925 působil v Liptále farář Jaroslav Kantorek, narozený 10. května 1899 v Kroměříži. Za jeho působení bylo v roce 1919 ve sboru založeno sdružení mládeže, roku 1921 pro nejmladší generaci dětí takzvaná nedělní škola a roku 1922 pak vznikl odbor Kostnické jednoty. Vytvoření Českobratrské církve evangelické přineslo mimo jiné novou organizaci územních obvodů jednotlivých sborů. Znamenalo to, že někteří věřící z okolních obcí se stali příslušníky sborů v Jasenné a Pozděchově. V roce 1921 byly opraveny farní objekty a zřízen hřbitov v Senince. Sbor tehdy čítal 2721 duší. Roku 1928 nastoupil na evangelickou faru Antonín Venc, narozený 11. května 1902 v Brně. Původně byl příslušníkem římskokatolické církve, pak se stal důstojníkem Armády spásy a potom evangelickým farářem. Za jeho působení byly pořízeny do evangelického kostela v Liptále zvony. Z Liptálu odešel do Brna - Židenic, zemřel v roce 1960. Po něm se stal farářem v Liptále Jan Amos Vališ, který působil v Liptále v letech 1930 - 1952. Předtím působil po 10 let v USA, pak v Nosislavi a v Orlové. Pod tlakem politických poměrů po převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 musel odejít předčasně do důchodu. Zemřel roku 1966 a generace starších Seninčanů na něj dodnes vzpomíná, protože je křtil nebo u něj byli konfirmováni. V letech 1952 - 1987 byl v Liptále farářem Otakar Roubic, narozený 18. 3. 1923 v Plzni. Po odchodu Otakara Roubice do důchodu nastoupil na evangelickou faru v Liptále Jaroslav Voda, narozený 14. prosince 1930 v Týně u Třebíče. Nejdříve byl vikářem v horním sboru ve Vsetíně a pak po tři desetiletí farářem v Leskovci. Od roku 1989 je zároveň seniorem Východomoravského seniorátu. LIPTÁLSKÝ EVANGELICKÝ KOSTEL Roku 1783 byl v Liptále postaven evangelický kostel a fara a roku 1784 také škola. Tento kostel již brzy nepostačoval. Byl tmavý, neboť evangelíkům nebylo dovoleno, aby 137



své kostely opatřili velkými klenutými okny. Proto sbor pomýšlel na stavbu nového chrámu. Širší zastupitelstvo sboru se 9. července 1886 usneslo, aby se na založení stavebního fondu vykonala dobrovolná sbírka a aby se opakovala každých 14 dnů vždy po bohoslužbách. To se mělo dít do té doby, až bude stavba provedena. K tomu účelu byl roku 1883 zřízen zvláštní fond, který pak byl doplňován dalšími příspěvky, dary a poplatky. V témže roce bylo stanoveno, aby ženich, který má při svatbě mládence (družinu), zaplatil na stavební fond 50 krejcarů, a pokud by měl hudbu, aby zaplatil dalších 50 krejcarů. Každý ženich měl také složit 3 zlaté jako záruku, „aby svatební průvod do kostela a z kostela přes náměstí liptálské šel bez Seninské konfirmantky v roce 1930 hudby a křiku, jinak obnos propadne stavebnímu fondu“. A protože se opakovaly případy, že ženich zrušil na poslední chvíli ohlášky a sňatek, bylo v roce 1891 stanoveno pokutovat takového ženicha částkou 5 zlatých. V roce 1903 měl sbor na stavebním fondu nashromážděno 12 776,80 korun. Když dne 16. září 1903 uhodil při bouři do tolerančního kostel blesk a poškodil jeho čelní zeď, bylo jednomyslně rozhodnuto přikročit ke stavbě chrámu. Plány zpracoval architekt Josef Zlatohlávek z Vídně a stavbu prováděl stavitel František Mahsloň ze Vsetína. Rozpočet na stavbu nového kostela činil 54 641 K a na vnitřní zařízení 12 350,8 K. Bylo třeba vykonat další sbírku ve sboru. O pomoc byl požádán evangelický podpůrný spolek, který nesl jméno Gustava Adolfa, jenž vedl švédská vojska za třicetileté války a od něhož evangelíci čekali obnovu náboženské svobody. Při stavbě se platilo za nádenickou práci 1 K za den. Písek vozili členové sboru ze Seninky. Když ráno vyjeli s koňským nebo kravským potahem ze Seninky a v Leskovci u Senice písek naložili, dovezli do Liptálu a tam jej vyložili, vrátili se domů až k večeru. Písek a štěrk dováželi také z Bystřičky. Baron Maxmilián svobodný pán z Ulmu Erbachu, majitel liptálského panství, věnoval na kostel stavební dřevo. Zdravé dřevo ze starého kostela bylo prodáno za 70% tržní ceny. V době výstavby kostela sloužila ke shromažďování stará škola. Do ní bylo již před započetím stavby koupeno harmonium za 280 K. Tento obnos měl být zaplacen z příspěvků, o něž se měla postarat mládež. Do nového kostela byly pořízeny varhany na dluh, na jehož umoření se při pohřbech a oddavkách vybíralo po dvou korunách. V zápisu z 20. 11. 1911 se dočteme, že sbor vydal na stavbu kostela 71 220 K 27 hal. A že měl dluh ve výši 14 500 K. V roce 1917 byl dluh rozepsán mezi Liptál Do tohoto tolerančního kostela bez a Lhotu, zatímco Seninka zaplatila svůj podíl již někověže v Liptále chodily v 19. století ge- lik let předtím. Kostel byl dostavěn roku 1907. nerace Seninčanů každou neděli Po 1. světové válce byla upravena kostelní věž,

jež byla původně pokryta imitací měděného plechu s bohatě prohýbaným tvary a se čtyřmi okrouhlými okénky. Tato krytina špatně vzdorovala povětrnostním vlivům a musela být nahrazena novou helmou z hrubšího pozinkovaného plechu, přičemž střešní okénka ve věži již nebyla při nové úpravě respektována. K liptálskému kostelu neodlučně patří i jeho věž a zvony. Do nového kostela byly pořízeny za vikáře Antonína Vence. Celý sbor na ně přispěl při mimořádné sbírce, a jistě i proto si jich velice považoval. Zvony byly do Liptálu přivezeny s velkou slávou ve středu 29. května 1929 ze Vsetína. Již na nádraží vystoupil s proslovem farář Venc. Dva zvony byly uloženy na ozdobený vůz tažený dvěma páry koní. Průvod vedlo banderium liptálských mladíků na koních. Jezdci byli oblečeni v lidových krojích. Pozornost budili zejména proto, že v jejich čele jela na zdatném koni dívka ve valašském kroji. Za jezdci na koních následovali cyklisté, školní děti, hudba ve valašských krojích a konečně povoz se zvony a za ním velké množství lidí. Zvony byly ulity firmou R. Herold v Chomutově. Vážily 150 a 400 kg. Na obou zvonech byly odlity reliéfy s citáty z děl Jana Husa, Jana Amose Komenského a Tomáše G. Masaryka. Na prvním z nich byl nápis: T. G. Masaryk: O to běží, abychom ideály našich předků, jež ústy vyznáváme, v životě uskutečnili. M. J. Hus: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, drž pravdu, prav pravdu, braň pravdy až do smrti – zvon pořízen za vikáře Ant. Vence. Z vděčnosti a lásky k osvobozené vlasti z darů a příspěvků členů sboru. Tento jediný zvon zůstal na věži liptálského kostela dodnes. Druhý ze zvonů pořízených v roce 1929 nesl nápis: J. A. Komenský: Živ buď národe, posvěcený Bohu! a z druhé strany byl nápis: V dům Boží nás svolávejte, kříž života nést pomáhejte, v hřbitov nás provázejte, vy drahé zvony naše. Z původního kostela do nového byl již v roce 1907 přenesen zvon označovaný jako Mozgův, na němž byl nápis Samému Bohu sláva, čest. Je to tentýž zvon, který spatřujeme na fotografiích liptálského tolerančního kostela. Ze svých zvonů se liptálští věřící dlouho neradovali. Za druhé světové války měly jejich zvony pomoci zachránit hitlerovské Německo. Hlas zvonů byl nahrán na gramodesky, z nichž měl být reprodukován prostřednictvím obecního rozhlasu. Za tímto účelem byl sborem zakoupen gramofon. Staršovstvo tehdy objednalo 1 000 fotografií zvonů, aby z jejich prodeje mohly být uhrazeny výlohy spojené se zakoupením gramofonu. Zvony byly z věže sejmuty a odvezeny do Prahy a pak do Hamburku, aby posloužily jako zdroj suroviny pro válečnou výrobu. Jakmile se po osvobození v roce 1945 rozšířila zpráva, že část zvonů soustředěných Němci se ještě nachází v Praze, poslal tam farář Vališ neprodleně autodopravce Mrlinu, aby zvony přivezl. Zvony z liptálského evangelického kostela v Praze však nebyly. Ještě chvíli doutnala jiskřička naděje, že zvony se najdou v Hamburku. Nebyly však již ani tam. Potkal je osud tisíců jiných zvonů zničených nacisty.

138

STARŠOVSTVO LIPTÁLSKÉHO SBORU Správa sboru nebyla jen věcí faráře. Tu mělo na starosti staršovstvo, které mělo v roce 1891 osmnáct členů, později kolísal jejich počet mezi 20 až 25. V čele staršovstva stál kurátor. V roce 1892 jím byl Jiří Valchář, od roku 1918 Pavel Mikulec ze Lhoty, od r. 1921 Josef Dušek ze Lhoty, č. p. 18, od roku 1934 Josef Staněk ze Seninky, od r. 1941 Jan Mikulec ze Lhoty, č. 142, a od roku 1948 opět Josef Staněk ze Seninky. Ten však již nedokončil šestileté funkční období, protože Seninka se stala v roce 1952 součástí nově ustanoveného sboru v Leskovci. 139


SENINKA JAKO SOUČÁST LESKOVECKÉHO SBORU


Samostatný farní sbor Českobratrské církve evangelické v Leskovci vznikl v roce 1952. Předtím existoval v Leskovci od roku 1940 filiální sbor Českobratrské církve evangelické patřící však pod vsetínský sbor. Součástí tohoto sboru byla od roku 1952 i Seninka. Pro evangelíky ze Seninky se stalo mnohem výhodnější dojíždění na pravidelné nedělní bohoslužby do Leskovce, než často lopotné putování přes kopec do Liptálu. Evangelíci z Leskovce, stejně jako z Ústí, do té doby patřili pod farní sbor na Vsetíně. Prvním farářem samostatného sboru v Leskovci byl Jaromír Hána, a to v letech 1952 do konce roku 1953, kdy odešel do Zlína (tehdejší Gottwaldov). Od počátku roku 1953 se stal farářem v Leskovci Milouš Řepka. Narodil se 9. února 1925 ve Znojmě, kam odešli jeho rodiče z Valašska za první republiky. Po Mnichovu v roce 1938 musel před Němci i s rodiči ze Znojma odejít. Za války po studiu na vsetínském gymnáziu byl totálně nasazen ve vsetínské zbrojovce (na objektu 7, posléze v hlavním skladu potravin). Po osvobození pokračoval ve studiu bohoslovectví. V roce 1947 získal dvouleté stipendium do USA, kde pokračoval ve studiu. Zde se seznámil se svou pozdější manželkou. Po skončení stipendijního pobytu se v roce 1949 vrátil do republiky, kde však již vládly jiné poměry. Nový vládnoucí režim mu nechtěl povolit vykonávat funkci faráře. Dokonce jej považovali za „imperialistického“ špiona. Vrátit se zpět ke své snoubence mu nedovolili a místo toho jej poslali na 30 měsíců do pomocných technických praporů do Mimoně. Do těchto vojensko-pracovních táborů byli umísťováni k výkonu základní vojenské služby nepohodlné protisocialistické živly (vedle farářů i synové továrníků, velkých sedláků, živnostníci apod.). Po návratu z vojny se mu přece jen podařilo získat povolení k výkonu funkce faráře a od počátku roku 1953 jej osud zavál do nového samostatného sboru v Leskovci. Bydlel u rodiny Výchopňovy, č. 52, která jej obětavě přijala jako svého dalšího člena. Dnes se to zdá takřka normální, ale nesmíme zapomínat, že se jednalo o první polovinu padesátých let,

kdy u velké části lidí vládlo nadšení z „nově budovaného socialismu“ podle vzoru Sovětského svazu. V tomto světě samozřejmě náboženství nemělo místo. O to více vynikne obětavost rodiny Výchopňovy. Farář Milouš Řepka byl mezi lidmi velmi oblíben a docházel na nedělní nešpory a výuku náboženství samozřejmě i do Seninky. V květnu roku 1958 odešel za svou snoubenkou ilegálně přes tehdejší NDR a Západní Berlín do USA. Nástupcem faráře Řepky se stal jeho kamarád a přítel Jaroslav Voda (*1930). Ten bydlel zpočátku taky u Výchopňů a později u Řezníčků č. 47. Anna Řezníčková se stala později jeho manželkou. Po svém nástupu do Leskovce si farář Voda uvědomil, že sbor se vlastně nemá kde scházet ke svým bohoslužbám. V leskovecké škole byl pouze trpěn. Přes neochotu úřadů se pustil do díla, které se nesmazatelně zapsalo do historie leskoveckého sboru – výstavby sborového domu. Bylo to v době, kdy se oficiálně hlásalo, že náboženství velmi brzy zanikne, a jakákoliv stavba církevní budovy, nebo dokonce kostela byla v té době naprosto nemyslitelná. Proto byla stavba pro úřady pojata jako bytovka pro faráře. Na stavbě se obětavě podíleli i členové sboru ze Seninky (například Jaroslav Tomanec, č. 22, 1918 -1990, Josef Kovář, č. 7, 1908 - 2002), samozřejmě vedle členů sboru z Leskovce a Valašské Polanky. Vlastní stavba sborového domu proběhla v letech 1960 - 1963. Nová sborová modlitebna v Leskovci bohužel však ani vzdáleně nepřipomínala kostel. Počátkem sedmdesátých let bylo provedeno vybudování boční přístavby, čímž se kapacita modlitebny zvětšila. Jaroslav Voda působil v Leskovci plných třicet let. V roce 1988 přešel do Liptálu. Po několik let dojížděl do leskoveckého sboru evangelický farář z Huslenek Miloslav Gregara. V roce 1994 byl zvolen kazatelem sboru nový mladý farář Libor Špaček, rodák z Kyjova. Seninští evangelíci měli možnost účastnit se každou první neděli v měsíci nedělních bohoslužeb (nešpor), které se konávaly ve staré sokolovně (zbourané v roce 1963), v budově školy, kde bylo k dispozici i harmonium. Později byla pro pravidelné nedělní bohoslužby upravena zasedací místnost v kulturním domě. Zde se konají pravidelné nedělní nešpory dodnes. Seninští občané aktivně pracovali i ve staršovstvu sboru, jako například Pavel Bělíček,

Konfirmanti leskoveckého sboru (ročník 1939) s farářem Hánou v roce 1952

Konfirmanti (ročník 1942) s farářem Řepkou v roce 1955. Kurátorem sboru byl tehdy Josef Staněk, č. 41, bývalý starosta obce z let 1938 – 1946.

140

141



Farář Milouš Řepka v civilu na „Březinských pasekách“

Konfirmanti (ročník 1948) s farářem Vodou. Kurátorem sboru byl tehdy Karel Bělíček, č. 2.

č. 45, Alois Staněk, č. 84, nejnověji Marie Blažková, č. 87, a celá řada dalších. Někteří dokonce vykonávali funkci kurátora sboru, jako například Josef Staněk, č. 41, v letech 1953 - 1959 nebo Karel Bělíček, č. 2, v letech 1959 - 1965. Počet aktivních věřících bohužel rok od roku klesal. Přestože v Senince až do sedmdesátých let bylo nepokřtěné dítě spíše jen výjimkou, návštěvnost pravidelných nedělních bohoslužeb tr-

vale klesala. Přesto se téměř každý pohřeb v Senince konal za přítomnosti evangelického faráře. Po roce 1989 padla veškerá omezení ze strany státu, a proto se zvýšil i zájem o život církve. Mnozí se za svou víru i styděli, protože se to jaksi nehodilo k požadavkům vládní moci a státních úřadů veřejně hlásat jiné názory, než byly oficiální zásady „vědeckého komunismu“. Byli i takoví, kteří byli členy komunistické strany a zároveň chodili do kostela nebo byli jen členy církve.

Konfirmanti (ročník 1944) s farářem Jaroslavem Vodou v roce 1958

Staršovstvo sboru koncem padesátých let: třetí zleva Josef Staněk, č. 41 – kurátor, čtvrtý zleva Karel Bělíček, č. 2, farář Jaroslav Voda, vedle něho Josef Vychopeň (Valašská Polanka – „Jurků“), Antonín Staněk (Valašská Polanka - Veřečné – otec pocházel ze Seninky č. 41), Pavel Bělíček, č. 34, Pavel Cedidla, č. 28.

142

143



SPOJENÍ SENINKY S OKOLNÍM SVĚTEM

Staršovstvo sboru v roce 1992

V roce 1998 měl farní sbor Českobratrské církve evangelické v Leskovci (spolu s obcemi Seninka a Valašská Polanka) asi 800 dospělých členů, z nichž se pravidelně účastnilo nedělních bohoslužeb 47. Z 93 pokřtěných dětí sboru se účastnilo pravidelné nedělní školy pouze sedm. V samotné Senince bylo zapsáno jako členů sboru 246 občanů, z nichž se pravidelně jednou měsíčně (první neděle v měsíci) účastnilo nedělních nešporů pouze 26. Ve zprávě o činnosti sboru za rok 1998 je mimo jiné konstatováno že, „Seninští se na bohoslužbách sboru v Leskovci i v Senince podíleli více než Leskovečtí, kteří musejí překonat jenom to závěrečné stoupání ke sborovému domu. ... Jak to vypadá, patrně se rozběhnou biblické hodiny pro dospělé v Senince, zatímco v Leskovci mají tendenci skončit docela.“ Funkci kurátora sboru vykonává Miroslav Galda z Valašské Polanky. Nový pohled na náboženské smýšlení občanů Seninky přineslo sčítání lidu v roce 1991 a 2001. Zatímco předcházející sčítání náboženskou otázku zcela ignorovalo, mohli se občané po změně politických poměrů v roce 1989 veřejně přiznat ke svému náboženství. Při sčítání lidu ke dni 1. 3. 2001 uvedlo 74 ze 317 obyvatel, že jsou bez náboženského vyznání. Je to výrazně více, než tomu bylo při prvním „svobodném“ sčítání v roce 1991, kdy pouze 51 obyvatel uvedlo při sčítání, že jsou bez náboženského vyznání. K příslušnosti k Českobratrské církvi evangelické se přihlásilo v roce 2001 158 osob (v roce 1991 to bylo 200 obyvatel). K římskokatolickému náboženství se v Senince přihlásilo 18 obyvatel (v roce 1991 to bylo 40 osob). Kazatelé sboru: 1952 – 1953 Jaromír Hána 1954 - 1958 Milouš Řepka 1958 - 1988 Jaroslav Voda 1988 - 1994 Miloslav Grygara 1994 - dosud Libor Špaček 144

Seninka leží stranou od všech hlavních dopravních tahů, sevřena ze tří stran lesnatými kopci. Na konci dvacátého století to přináší výhody i nevýhody. Mezi výhody jistě patří, že obec není zatížena velkým dopravním ruchem, což ocení zejména návštěvníci obce, zvyklí na rušný městský život. Na druhé straně tato poloha přinášela obyvatelům obce i nemalé svízele, zejména v minulosti. V dnešní době, kdy motorizace dosáhla až nebývalého rozmachu, není již pro většinu obyvatel problém dostat se autem z obce tam, kam potřebují. Poloha Seninky uprostřed lesnatých valašských kopců do značné míry určovala i charakter zaměstnání obyvatel obce. K podstatným změnám došlo až s rozvojem dopravy ve druhé polovině dvacátého století. Dojíždění za prací bylo pro Seninčany v minulosti velmi složité a náročné. Proto, pokud to jen šlo, živili se zemědělstvím a prací v lese, výrobou šindelů, sušením ovoce. Až do poloviny 20. století bylo v obci jen velmi málo zaměstnanců – dělníků z továren ve Vsetíně a okolí. Drtivá většina námezdních pracovních sil byli takzvaní sezonní dělníci, kteří chodili pracovat do cukrovarů, do velkostatků nebo ve dvacátých a třicátých letech na stavbu železnice ze Vsetína do Bylnice (1926 - 1928 ) a z Horní Lidče do Půchova (1937 - 1938). Spojení Seninky se světem zajišťovali jen formani. Jan Zrník v knize Seninka v historii Valachů uvádí dokonce, že seninští formani byli známi nejen v okolí, ale také ve Vídni, kam dováželi roztopené sádlo a nazpět kupovali cukr, sůl, apod. Doloženy jsou jízdy formanů do Vídně z Polanky a je pravděpodobné, že se jich účastnili i formani ze Seninky. Ještě v roce 1924 popsal dopravní spojení Seninky s okolím učitel Josef Dobiáš v Pamětní knize Seninky takto: „Nejbližší obce jsou Leskovec a Polanka. S oběma obcemi jest spojena silnicí. Do Leskovce jest po silnici 3,8 km (na severovýchod), do Polanky silnicí 3,7 km (na jihovýchod). S ostatními okolními obcemi spojena jest obec špatnými horskými cestami, namnoze nesjízdnými. Chtějí-li pak Seninčané jeti do některé dědiny za kopci, musí dělati veliké zajížďky po silnici. …Stavení roztroušena jsou po obou březích potoka, podle něhož vede cesta celou vesnicí. …Rozvoji obce vadí to, že leží stranou od hlavní silnice, uzavřena horami, přes něž vedou cesty málo schůdné. K obci vede sice úzká silnice odbočující od hlavní silnice, ale končí před obcí u hospody. Otázka postavení silnice přes celou obec přišla již mnohokráte na přetřes v různých občanských schůzích a jest dosud bolavým místem naší obecní správy. Přes celou vesnici vede totiž jen obyčejná vozová cesta, sjízdná a schůdná jen v době sucha. Za dlouhotrvajících dešťů promění se cesta v bezedné bláto.“ Seninka patřila od roku 1666 k liptálském panství, které se oddělilo od panství vsetínského, a dopravní spojení se odehrávalo převážně tímto směrem. Význam napojení na Liptál ještě vzrostl v době, kdy narůstal odpor valašských evangelíků proti násilné rekatolizaci. Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 bylo umožněno liptálskému evangelickému sboru zřídit si v roce 1783 vlastní toleranční kostel. Tento byl velmi hojně navštěvován každou neděli a o svátcích i obyvateli Seninky. Do kostela v Liptále se chodilo přes kopec po polních cestách, z nichž mnohé jsou „v provozu“ dodnes. Hlavní tah, řečeno dnešní terminologií, vedl kolem zemědělské usedlosti Kovářů, č. 8 - „Frýdlů“, přes kopec zvaný Seninský vrch do údolí „Bařiny“ ke kostelu. Obyvatelé dolní části obce chodili přes dnes už zanikající pasekářskou usedlost „na Bílé“. Cesta do kostela v Liptále trvala kolem tři čtvrtě hodiny. 145



V zimě to bylo samozřejmě složitější a musely se používat i koně k proražení cesty vysokým sněhem. Podle dochovaných zpráv byli obyvatelé Seninky ušetření od robotních povinností. Na této skutečnosti se zřejmě podílela i „zastrčená“ poloha obce. Pokud později byli nuceni konat robotní povinnosti, jako například v roce 1704, kdy Kuruci zpustošili panský dvůr a vesnici Pozděchov, pracovali pro vrchnost za peníze. Zároveň se zřízením evangelického kostela v Liptále v roce 1783 začaly zejména v zimě navštěvovat některé seninské děti i evangelickou školu, zřízenou při této faře v roce 1784. Tím ještě vzrostl význam lesních a polních cest mezi Seninkou a Liptálem. Změny po roce 1848 znamenaly zánik nenáviděných robotních povinností vůči vrchnosti. Přestože se robota dotýkala přímo Seninčanů jen velmi málo, museli přesto odvádět vrchnosti různé dávky v naturáliích. S robotou zanikla i takzvaná patrimoniální správa. Revoluční změny zastihly Seninku jako součást vizovického panství, jehož částí se stala Seninka v roce 1675. V singulárních lesích je dodnes patrná polní cesta, po které se chodilo k vrchnosti do Vizovic. Nejpodstatnější změna z hlediska spojení s okolím však nastala pro Seninku vznikem valašskomeziříčského hejtmanství v roce 1850, jehož součástí byl i soudní okres Vsetín včetně Seninky. Státní správa obce byla tedy řízena již ze Vsetína, přestože vazby na Liptál zůstaly stále velmi silné. Seninčané měli v Liptále stále svůj kostel, do Liptálu vozili pochovávat své zemřelé. Toto působilo zejména v zimě nemalé problémy. Po zrušení roboty nastal nebývalý rozvoj hospodářství, který se začal prosazovat i do doposud hospodářsky zaostalého Valašska. Do této doby spadají i první počátky průmyslu na Vsetíně (1856 vznikla například továrna na výrobu zápalek bratří Kohnů, 1868 vznikla na Ohradě sklárna, 1870 továrna na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva bratří Kohnů, 1872 zřídili stejnou výrobu bratři Thonetové). Vznik průmyslu si vyžadoval nutně zvýšený pohyb obyvatelstva, zboží a surovin. K tomu bylo zapotřebí lepší dopravní spojení, což bylo technicky možné jen po dobrých dopravních cestách. Proto dochází zároveň se vznikem prvních továren i k budování prvních silnic. Důležitou cestou pro hospodářský život Valašska byla odedávna silnice ze Vsetína do Valašských Klobouk a dále do Vlárského průsmyku a do Uher. Lidé ji říkali „hradská“ . Byla to prastará obchodní a vojenská cesta a lze tvrdit, že jí procházely dějiny celého kraje. Vesnice, které ležely mimo tuto cestu, jako například Seninka, byly s ní spojeny jen obyčejnými polními cestami, sjízdnými jen za dobrého počasí. Pro Seninku bylo napojení na tuto cestu o to složitější, že vedla po pravém břehu řeky Senice. Takže kdo chtěl jet ze Seninky na Vsetín, neměl to s formanským povozem zrovna jednoduché. Pro spojení s okolním světem se až do roku 1905 používala polní cesta, které se říkalo velice příznačně „stráňová“ cesta, protože vedla po pravém úbočí seninského údolí, aby se nemuselo přejíždět přes říčku Senici. Tato cesta byla používána a sjízdná až do poloviny 20. století, a to zejména formanskými povozy. Po kolektivizaci zemědělství již ztratila na významu i jako polní cesta, protože její šířka již neodpovídala novým požadavkům. Dnes je na některých místech zrušena úplně, někde zarůstá křovím a sjízdný i pro koňské potahy je prakticky jen její horní konec při dolním okraji údolí Nezdobí. Jen málo dnešních obyvatel obce si uvědomuje, jakou roli hrála tato úzká polní cesta v historii Seninky. Vždyť dne 28. dubna 1780 zde projel se svým doprovodem i sám císař Josef II., který cestoval do Ruska na návštěvu carevny Kateřiny Veliké. Neplánovaná odbočka pří jízdě směrem od Klobouk a Polanky se uskutečnila z důvodu rozvodněné Senice, která se nedala bez nebezpečí pro korunovanou hlavu překonat.

Velký zlom v dopravě do Seninky nastal počátkem dvacátého století. Již zmíněná „stráňová cesta“ naprosto nedostačovala potřebám dopravního spojení Seninky s okolním světem, zejména s právním střediskem Vsetínem. V roce 1905 byla konečně zbudována silnice vedoucí až k Senince po hostinec na dolním okraji obce. Spojovala obec s hlavní silnicí mezi Polankou a Leskovcem. Délka této silnice byla 1635 m. Z toho 1301 m bylo v katastru obce Leskovec a pouze 334 m v katastru Seninky. Podle Pamětní knihy obce Seninky činil celkový náklad na stavbu silnice 13 908,63 korun. Dále se zde uvádí, že na stavbu byla povolena nouzová podpora 12 000 korun a 1 240 korun a silniční výbor okresu vsetínského přispěl částkou 500 korun. Obec doplatila hotově 168 korun, za pozemky zaplatila 386 korun a za propůjčení lomu na katastru Leskovce 214,63 korun. Kolaudace silnice byla provedena v roce 1906. Předpokladem dalšího hospodářského rozvoje celého Valašska bylo ovšem vybudování dopravního spojení s okolním světem. Druhá polovina 19. století znamená nebývalý rozmach železniční dopravy, která nejlépe splňovala požadavky na dopravu surovin, materiálu i lidí. V šedesátých letech 19. století byla rakouskou vládou projektována železniční spojka odbočením od takzvané Ferdinandovy dráhy z Vídně do Ostravy na Vsetín, Púchov a do Žiliny. Sever s jihem měla spojovati podle druhého projektu železnice z Opavy do Trenčína, procházející Valašskem. Shodou okolností však ke stavbě drah nedošlo. A tak první železniční dráhou na Valašsku byla místní trať Hranice -Vsetín, vystavěná roku 1885. Z iniciativy vsetínských průmyslníků byla zahájena v roce 1904 stavba ze Vsetína do Velkých Karlovic. Stavba byla uvedena do provozu v roce 1908. Nejbližší železniční stanice na této dráze v Ústí u Vsetína byla od Seninky vzdálena 8 kilometrů, takže z hlediska dopravního spojení neměla pro Seninku zásadní význam. V roce 1914 z této stanice odvážely vlaky mladé muže nejen ze Seninky do světové války. Přes to všechno tato stanice byla po dlouhá léta oknem do světa, protože z ní bylo možno vlakem vyjet například do Vídně, Prahy nebo přes Německo i do Ameriky. Zjara roku 1923 začalo se konečně s dávno projektovanou stavbou železné dráhy Vsetín -Bylnice. Pro mnohé obyvatele Seninky stavba dráhy poskytovala pracovní příležitost. Průměrný výdělek činil 22 - 24 Kč. Rovněž někteří rolníci s koňskými i kravskými potahy si přivydělávali dovozem materiálu. Ze Seninky dovážel materiál na stavbu dráhy například rolník Josef Juřica, č. 20 („Pilíšků“). Stavbu dráhy prováděla pražská firma „Ralnar-Balzar“. Vrchní vedoucí stavby byl ing. Hoch. Dráha měla velký význam pro spojení mezi Prahou a Slovenskem. Pro Seninku však tato dráha neměla příliš velký význam, protože nejbližší stanice se budovala až v horním konci Polanky, to je více než 4 kilometry od Seninky. Nejbližší stanice směrem ke Vsetínu byla budována mezi Ústím u Vsetína a Leskovcem a byla vzdálena od Seninky ještě o něco dále. Železniční stanice v Leskovci vznikla až v roce 1940, takže Seninčané mohli chodit ke vlaku buď do Valašské Polanky (horní okraj obce), nebo do Ústí u Vsetína (horní okraj obce). Dráha byla slavnostně otevřena dne 21. 10. 1928. Slavnostní vlak s ministrem železnic Najmanem přijel do Polanky po 11. hodině. Vítala ho hudba skladbou „A já su synek z Polanky“, rány hmoždířů, obecní představitelé, spolky a učitelé s dětmi. Ministra svými projevy oslovili starosta Polanky Žák, řídící učitel Pěnička a farář. Obdržel mísu jaderniček. Při odjezdu hrála hudba „Nechoď Janku přes Polanku“. Dne 26. června 1924 navštívil Valašsko prezident republiky T. G. Masaryk. Na své cestě z Moravské Ostravy do Luhačovic se zastavil také na Vsetíně. Poté se vydal automobilem po silnici od Vsetína do Valašských Klobouk přes Ústí, Leskovec, Polanku a Lužnou. Žáci seninské školy ve svátečním oblečení s praporky odešli pod vedením správce školy do Les-

146

147



kovce, kde spolu s žáky leskovecké školy vítali prezidenta republiky před školní budovou. Obec Seninka postavila na rozcestí u silnice žerď se státní vlajkou. V červnu 1925 uspořádal správce školy Josef Dobiáš výlet školních dětí na Půlčinské skály. Byl to první výlet žactva seninské školy za obvod obce a znamenitě se vydařil. V roce 1926 zapsal učitel Antonín Zeťák do obecní kroniky: „Až dosud vykonali žáci zdejší školy, a to více než před 40 lety, několik vycházek na Vartovnu pod vedením učitele Šabackého a v roce 1925 na Půlčinské skály se správcem školy Josefem Dobiášem. Dále se školní děti ze Seninky dosud nedostaly. Proto správce školy vykonal s dětmi dne 11. června výlet vlakem na Hukvaldy. Účastnili se jenom starší žáci v počtu 33. Prohlédli si mimo hradu hukvaldského též město Štramberk a Frenštát. Vedle toho, že děti projely a prohlédly si kus valašského kraje, naskytla se 18 žákům (větší polovina) možnost jeti poprvé vlakem.“ Otevřením železnice mezi Vsetínem a Bylnicí se otevřely i této části Valašska okna do světa. Obyvatelům Seninky však ztrpčovalo život to, že sjízdná silnice vedla pouze k dolnímu okraji obce po hostinec. Přes vesnici samotnou vedla podél potoka jen úzká polní cesta, která byla za deštivého počasí prakticky neprůjezdná. O stavbě silnice přes obec se léta jednalo a mluvilo, ale k realizaci stále nedocházelo. Již v roce 1924 napsal Josef Dobiáš do Pamětní knihy Seninky: „Silnice přes obec dosud vystavena není. Roku 1921 jednalo se v obecním zastupitelstvu o projektu silnice přes obec prozatím až ke škole. Z plánu však sešlo.“ Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky popsal starou seninskou cestu takto: „Cesta přes obec Seninku byla místy stlačována rozviklanými ploty na nejmenší možnou míru. V těchto místech tvořily cestu jen dvě vyježděné koleje, kde nebylo místa pro příkop na odtok vody. Cesta málokdy řádně vyschla, protože s výše položených pozemků a zahrádek na ní prosakovala neustále spodní voda. Na pěti místech překračovala cesta potok, přesto na ní nebyly žádné mosty. Teprve až v poslední době před stavbou silnice byly postaveny asi tři mostky. Opravy cesty byly prováděny většinou svépomocnými pracemi a byly nutné každoročně. Ovšem tyto práce bývaly většinou málo účinné, když cesta byla stále mokrá a bylo nutno výmoly znovu a pořád opravovati. Tyto tzv „pořádkové práce“ na opravě cesty bývaly občany konány většinou málo ochotně, často i z té příčiny, že vždycky se našli úleváci, kteří se „pořádkové práci“ vyhýbali, a tak ubírali chuti k práci neplacené – jiným. Na nějakou radikální opravu cesty přes obec bylo obtížné pomýšlet pro nedostatek hotových finančních prostředků a snad také z důvodu opatrnosti a zastaralých zvyklostí. V jarním a podzimním čase, kdy cesta bývala jediné bláto, bývaly od pěších po sousedních zahradách a loukách vyšlapány chodníky.“ Když se v roce 1928 ujal funkce starosty Jan Cedidla, č. 4 „Podňovský“ , bylo jasné, že v čele obce stanula velmi výrazná osobnost, která bude mít odvahu a chuť se do této stavby pustit. Zásluha Jana Cedidly o rozvoj obce je o to větší, že zároveň se stavbou silnice a regulací potoka prováděla obec i rekonstrukci školní budovy. Tyto stavby slouží seninské veřejnosti dodnes, to je po sedmdesáti letech. Podrobnosti o těchto stavbách podrobně zaznamenal v Pamětní knize Seninky synovec Jana Cedidly a poté i dlouholetý kronikář obce Josef Cedidla, č. 40 (1903 - 1985). Projekt na stavbu silnice vypracoval v roce 1930 na žádost obce ing. B. Horák ze Vsetína za dohodnutou cenu 9000 Kč. Polovinu z této částky obec zaplatila při zhotovení projektu. Zbytek byl uhrazen po skončení stavby, kterou též sám prováděl. Protože právě v roce 1930 stavěla obec školní budovu a obecní pokladna byla ve velké finanční tísni, musela si obec vypůjčit od soukromníka ze Seninky i na tuto první splátku. Pokud obec chtěla žádat o dotace ze státních prostředků, bylo vypracování projektu podmínkou jejich přidělení. Projekt na regulaci potoka byl v téže době vypracován stavební správou pro hrazení bystřin ve Valašském Meziříčí.

Bez provedení regulace potoka Seninky nebyla stavba silnice realizovatelná, protože potok protékající obcí se klikatil podél obecní cesty. Kromě toho cesta na několika místech křížila potok a jeho přítoky. Cesta byla doposud často pro podemleté břehy nesjízdná. Rozpočet na stavbu silnice přes Seninku od hostince Josefa Juřici, č. 37, až po rozcestí u Karla Kováře, č. 7, v „Hořansku“ v délce 1 743 metrů činil 480 000 Kč. Projekt na regulaci potoka počítal s částkou 516 000 Kč. Před obecními funkcionáři stál však velmi těžký a na první pohled takřka neproveditelný úkol – prosadit schválení těchto plánů a rozpočtů u nadřízených úřadů jak státních, tak i zemských. Tyto úřady bylo nutné přesvědčit o důležitosti a nutnosti těchto staveb. Pokud by tyto úřady nedoporučily provedení těchto prací, nebylo by možné počítat se státními ani zemskými dotacemi. Bez nich by nebylo možné na stavby vůbec pomýšlet. Podle vyjádření Josefa Cedidly: „…..v obci samé, mimo trochu dobré vůle a chuti k práci nebylo na tyto stavby ani koruny, a bylo proto hodně pochybovačných hlasů mezi občanstvem i mezi členy obecního zastupitelstva o úspěšném provedení těchto stavebních prací i v tom případě, kdyby žádosti o subvence byly příznivě vyřízeny.“ Na tehdejší příjmy obecního rozpočtu se jednalo o astronomické částky. V té době měla Seninka 86 domů a 430 obyvatel. „Bylo dobře, že spád okolností šel dosti rychle kupředu a že občané neměli ani mnoho času na uvažování,“ zhodnotil náladu mezi lidmi Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky. O schválení a subvencování silniční stavby rozhodovalo ministerstvo veřejných prací, po finanční stránce bylo zapotřebí schválení ministerstva financí. O schválení a subvencování projektu potoka Seninky rozhodovalo ministerstvo zemědělství. Na kladném stanovisku příslušných úřadů měl rozhodující zásluhu poslanec Emil Vencl z Rožnova. Když se to ukázalo jako potřebné, jeli s ním do Prahy i zástupci obce. Bylo zapotřebí vyvinout značného úsilí, než obě příslušná ministerstva vydala souhlas ke společném provedení stavby, neboť stavba silnice se nedala provést bez současné úpravy potoka. Na jaře roku 1932 bylo konečně možné začít s regulací potoka. Stavba silnice byla zahá-

148

Stavba silnice v roce 1932 u čísla popisného 31

149


Se stavbou silnice probíhala i regulace potoka – „Dolansko“

jena ve druhé polovině roku. Nejvíce nesnází bylo nutno překonat na ministerstvu financí pro nedostatek finančních prostředků. Podobné nesnáze se vyskytly i u zemského úřadu v Brně, který měl finanční prostředky na regulaci vodních toků rozvržen na několik let dopředu. Proto se regulace potoka Seninky mohla uskutečnit jedině s omezením vodozahrazovacích prací na jiných místech. Okresní úřad Vsetín se usnesením okresního výboru ze dne 26. 11. 1930 zavázal přispět na stavbu silnice 10% rozpočteného nákladu. Zároveň se zavá-

Ze stavby silnice a regulace potoka

150


zal převzít tuto stavbu po kolaudaci do správy a údržby okresu jako okresní silnici. Ministerstvo veřejných prací výnosem ze dne 16. 12. 1931 povolilo na tuto stavbu státní příspěvek ve výši 50 % rozpočteného nákladu v částce 240 000 Kč. Ve zdůvodnění kladného vyřízení žádosti bylo uvedeno, že „stavba je velmi účelná a odůvodněná a finanční prostředky obce Seninky a též i okresu vsetínského malé“. Moravský zemský výbor usnesením ze dne 19. 2. 1932 povolil na stavbu zemskou dotaci ve výši 20% zjištěného stavebního nákladu, nejvyšším obnosem 96 000 Kč. Tím bylo finanční pokrytí stavby konečně zajištěno. Obci Senince zbývalo uhraditi zbývajících 20% z rozpočtu a pak 30 000 Kč zvýšeného nákladu na zesílení opěrné zdi potoka, součástí silničního tělesa. Mimo tento náklad měla ještě obec přispěti na regulaci potoka příspěvkem 10%, což při rozpočteném nákladu 516 000 Kč činilo částku 51 000 Kč. A po skončení regulačních prací měla obec přispěti na udržovací fond této stavby celkovým obnosem 25 000 Kč. Nelze se proto nijak diviti, že přes povolené subvence byly mezi obyvateli obce i nadále pochybovačné hlasy, že se kolikrát obecnímu zastupitelstvu točila nad těmi číslicemi hlava…. Okresní úřad na Vsetíně naléhal, aby obec Seninka zajistila svůj příspěvek ve výši 20 %, aby mohla být stavba zadá na cestou výběrového řízení příslušnému podnikateli. Pokud by obec nezajistila rychle potřebné finanční prostředky, hrozilo jí, že přijde o již přidělené státní a zemské dotace. Stavební správa pro hrazení bystřin ve Valašském Meziříčí žádala také část příspěvku na regulaci potoka, kterou měla obec složit předem, před započetím stavby. Byly to okolnosti velmi svízelné, neboť v této době bylo těžko kvůli hospodářské krizi sehnat úvěr i těm obcím, které dosud zadlužené nebyly. Obec Seninka se stavbou školy značně zadlužila. Výnosy za prodané dřevo z obecního lesa v době velkého poklesu cen dřeva sotva stačily na placení úroků. Hotovost v obecní pokladně nebyla žádná. Proto bylo nutné dát se na cestu svépomoci. Proto byla svolána schůze všech občanů v měsíci únoru 1932, na které byla ujednána příspěvková povinnost pro všechny usedlíky a občany obce Seninky podle majetkových poměrů, a to na 1 ha pozemku 30 Kč a na domovní čísla k tomu po 50 Kč. Tímto usnesením byl upsán příspěvek rozpočtený na 24 000 Kč. Singularisté obce Seninky se zavázali na příspěvku do 12 000 Kč. Veřejnou soutěží, která byla vyhlášena v červenci 1932, byla stavba silnice zadána okresním výborem na Vsetíně ing. Horákovi ze Vsetína za částku 351 923 Kč, včetně honoráře za projekt v částce 9 000 Kč. Obec si vyhradila dodávku štětového kamene a hrubého štěrku, jehož hodnota byla rozpočtena na částku 91 954 Kč, která měla krýt příspěvek obce na silniční stavbu. Opěrnou zeď při potoku prováděla správa pro hrazení bystřin současně se zahrazovacími a regulačními pracemi za zvýšený obnos 131 000 Kč. Na tyto opěrné zdi taktéž dodávala obec ve vlastní režii potřebný stavební kámen, podle dohody 1 m3 za 39 Kč. Dodávka potřebného materiálu pro obě stavby, ke kterým se obec zavázala, usnadnily jí hodně možnost úhrady obecního příspěvku na započaté stavby. Zároveň obec přebírala na sebe velkou zodpovědnost za včasnou dodávku tohoto základního materiálu, bez kterého by stavba nemohla plynule pokračovat. Již od roku 1931 zaměstnávala obec v rámci nouzových prací povolených ministerstvem sociální péče některé dělníky při přípravě kamene pro silniční stavbu a ve společném lomu Josefa Bělíčka, č. 3, a Řezníčkových z čísla 31 a 57 i v lomu Antonína Bělíčka, č. 36. Kámen z těchto lomů mohl býti upotřeben jen jako štětový a na hrubý štěrk. K regulačním pracím byl dobýván kámen v lomu u Kubíků a Imrýška, dále na pozemku 151


Regulace potoka v „Hořansku“ – u „Hodinářů“

Jana Bělíčka, č. 34, ale nejlepší kámen a také největší množství bylo vzato v lomu od Tomáše Cedidly, č. 5. Podle smlouvy s majiteli lomů platila jim obec za 1 m3 kusového kamene 2 Kč a za 1 m3 štětového kamene 1,5 Kč. Dělníkům od lámání kamene vyplácela obec od 1 m3 14 Kč a od jeho složení 2 Kč. Od nalámání 1 m3 štětového kamene 10 Kč. Od dovozu kamene se platilo 7, 9, 10 Kč podle vzdálenosti lomu a místa, kde byl kámen upotřeben. Na jaře roku 1932 bylo konečně možné začít s regulací potoka. Stavba silnice byla zahájena v srpnu téhož roku. Do konce roku byly na stavbě silnice dokončeny práce za 110 000 Kč. Postaveny byly dva mosty, které vyžadovaly většího rozpočtového nákladu, a to u Kubíků a u Holbíků. Zároveň byl proveden výkop silniční stavby od hostince Josefa Juřici až po pozemek Jana Juřici, č. 47. V roce 1933 byla vykopaná část silniční stavby vyštětována a zavezena hrubým štěrkem. Mimo to byl vybudován úsek silnice od Kováře, č. 60, až po Kubíky, č. 14, kde byl již v roce 1932 postaven most. Postup stavby silnice závisel na průběhu regulačních prací potoka. V roce 1934 byly postaveny dva mosty, a to u hasičské zbrojnice a nad Kubíky, č. 14. Protože práce na regulaci potoka velmi pokročily, mohl být proveden výkop a zaštětování silnice od Karlíka, č. 67, až po Kováře, č. 60, a tak teprve nyní byly spojeny obě rozdělané části stavby započaté v roce 1932. Stavbě silnice překáželo několik stavení a hospodářských budov, které musela obec většinou na svůj náklad přestavět. Především musela být odklizena stodůlka Jana Juřici, č. 47, který vyšel obci velmi vstříc tím, že nabídnul pro stavbu silnice svůj pozemek. Tím došlo k napřímení trasy silnice v tomto úseku, neboť silnice byla původně projektována starou cestou s dosti velkou zatáčkou. Rozbořen byl také domek Matějových, č. 23, který stál úplně v cestě nové silnice, a to v úseku proti domku Veroniky Bělíčkové, č. 22. V „Hořansku“ byl zbourán domek Jana Kováře, č. 15, a stodůlka Pavla Řezníčka, č. 11. 152


Všechny tyto zbořené objekty obec znovu přestavěla. Domek Matějových byl postaven úplně znovu na pozemku vyměněným s Janem Cedidlou, č. 50, protože pozemek Matějových byl při cestě skoro celý odkopán k potřebě silniční stavby. Domek číslo 15 Jana Kováře si na základě vzájemné dohody postavil majitel sám. Obec mu dodala ke stavbě všechen potřebný stavební materiál. Stodůlku při čísle 11 i se sklepem postavila obec rovněž na směněném pozemku od Antonína Kováře, č. 8. Všechny tyto zbořené objekty byly již tak zchátralé, že se z nich již nedalo nic použít na nové stavby. Přesto bylo jednání s mnoha majiteli těchto staveb velice svízelné. Přestavba domků a stodol stála obec 5 366 Kč. Není zde však započten stavební materiál jako dřevo, cihly a kámen. Koncem roku 1935 byla stavba silnice dokončena a současně byla zhruba dodělána i regulace potoka. Menší dodělávky se prováděly ještě v roce 1936. O postupu regulačních prací v jednotlivých letech svědčí statistika dodaného kamene v jednotlivých letech. V roce 1932 bylo spotřebováno 932 m3, v roce 1933 380 m3, v roce 1 934 768 m3, v roce 1935 487 m3 a v roce 1936 263 m3. Pro stavbu silnice dodala obec 319,65 m3 stavebního kamene kusového, 1662 m3 kamene na vyštětování vozovky a 827 m3 hrubého štěrku. Obec dodávala ke stavbám též potřebné dříví jako vzpěry, kůly apod. „Pro zajímavost uvádí se, kolik připadlo na obec čistého výdělku při dodávkách kamene, kterýmžto výdělkem splácela obec svůj povinný příspěvek na stavby. Režie obce při dobývání kamene kusového včetně dovozu na stanoviště činily 30 Kč za 1 m3. Prodejní cena předem domluvena byla 39 Kč za 1m3. U kamene štětového činily režie 20,5 Kč. Prodejní cena za 1 m3 26 Kč. U štěrku činily režie 30,5 Kč , prodejní cena 54 Kč na místě stavby. Přestože obec musela úzkostlivě počítat všechny výdaje v mezích svých finančních možností, byly dodávky stavebního materiálu splněny včas a v požadované kvalitě. Stavební firmy si ne-

Parní válec před nově rekonstruovanou školou při výstavbě silnice

153



mohly stěžovat ani na plynulost a kvalitu dodávek,“ uvádí Josef Cedidla v Pamětní knize obce Seninky a dále pokračuje: „Obě stavby, které byly v obci od roku 1931 až do roku 1936 prováděny, měly veliký význam i po stránce sociální. V těchto letech stupňovala se hospodářská krize a dělnictvo žilo většinou jen z podpor z nezaměstnanosti. U nás v Senince v této nejhorší době nezaměstnanost tak nestrašila, neboť v některých údobích byli místní rolníci plně zaměstnáni na prováděných stavbách. Obec pak měla své dělníky - zkušené lamače kamene skoro stále v práci zaměstnávané při lámaní kamene. Mzdy dělníků v této době činily 2,2 až 2,4 Kč na hodinu podle schopnosti pracujícího dělníka. Obec Seninka vyplatila za léta 1931 až 1936 svým dělníkům na mzdách částku 73 000 Kč. Celkové výdaje obce na mzdách, odvozu, přípravě potřebného stavebního materiálu činily obnos 115 435 Kč. Pořádkovou dobrovolnou prací občanů odvezeno 406 m3 stavebního kamene, 571 m3 štětového kamene, 142 m3 hrubého štěrku. Z nádraží Valašské Polanky odvezeno 191 m3 modrého (?) štěrku. V rámci příspěvkové práce dodali někteří jednotlivci svého kamene na štět 57 m3, hrubého štěrku 95 m3. Ručně odpracováno celkem 140 pracovních dnů. Tato veškerá dobrovolná práce potažní i ruční a dodaný vlastní materiál oceněn na 17 315 Kč. Připočteme-li k tomu hotově složený obnos od občanů v částce 2 549 Kč a obnos splacený při placení odebraných pozemků 1 860 Kč, činil celkový příspěvek občanů 21 724 Kč. Rozepsaná příspěvková povinnost pro všechny občany dle usnesení valné hromady z roku 1932 činila obnos 23 159 Kč. Jak výše uvedeno, odpracováno nebo hotově splaceno v obnosu 21 724 Kč, takže až na malý schodek splnili všichni občané sobě uloženou dobrovolnou povinnost vůči obci. Singularisté obce Seninky přispěli na stavbu silnice obnosem 10 892 Kč. Nájemné z honitby bylo darováno a postoupeno k tomuto účelu v obnosu 1 817 Kč. Při různých zábavách vybráno 1 385 Kč. Ze Zádveřického kontribučního fondu věnováno podílníky cekem 568 Kč. Celkem činily dary a příspěvky 14 662 Kč. Připomíná se zvlášť, že placené příspěvky hotově a dary byly hlavně v počátku stavby velmi vzácné a pomáhaly velmi účinně obci k spěšnému zakončení stavebních prací. Kolaudace silnice byla provedena dne 19. listopadu 1935. Na oslavu postavení nové školy a dohotovení silnice uspořádána byla začátkem října 1935 (v seninské hody) slavnost, která se počtem účastníků velmi vydařila. Slavnostními hosty byli zástupci okresu vsetínského. Když konečně byly veškeré stavby šťastně dokončeny k úplné spokojenosti všech občanů, zbyla jen drobná úprava vjezdů do dvorů, jak nejlépe bylo možno, zřízení zahrádek a plotů, mnoho hnojišť bylo přeloženo stranou od silnice a výtok močůvky omezen téměř úplně.“ Postavením silnice přes obec a regulací potoka v letech 1932 - 1936 byla Seninka definitivně zpřístupněna okolnímu světu. Nejednalo se sice o silnici v dnešní podobě, neboť asfaltový povrch dostala silnice až počátkem šedesátých let, kdy se stavěl kulturní dům a obchod s potravinami. Do obce mohly dojíždět i automobily, ať už nákladní či osobní. První jízdní kola v Senince vlastnili v roce 1919 Josef Imrýšek, č. 18 (1884 - ?), a Pavel Zrník, č. 10 (1889 - 1953). První motocykl se v Senince objevoval za první republiky u miškáře Bořuty z Jasenné, motorové kolo měl učitel František Hladký, který na něm jezdil vyučovat na dívčí měšťanskou školu do Vsetína, a později si pořídil motocykl Jan Juřica, č. 47 (1920 - 1992). První nákladní auto si pořídil v Senince Josef Daňa, č. 9 (1909 - 1967), který se do Seninky přiženil z Liptálu - Kopřivného. Během druhé světové války obdržel na nákladní dopravu koncesi, kterou v roce 1943 rozšířil na autobusovou přepravu Seninka - Vsetín. Jeho první autobus byl vybaven postranními dřevěnými lavicemi. Autobusová přeprava se mu nevyplácela a brzy zanikla. Teprve na mnohé žádosti s podpisovými archy lidí dojíždějících na Vsetín byla až

v roce 1944 a 1945 zavedena státní autobusová linka do Vsetína. Zavedení pravidelné autobusové dopravy za protektorátu mělo souvislost s potřebami vsetínské zbrojovky postavené těsně před válkou. Jan Zrník uvádí, že v letech 1943 - 1950 jezdilo do práce na Vsetín autobusem ze Seninky kolem 50 lidí. Výstavba druhé koleje na dráze ze Vsetína do Horní Lidče v letech 1935 - 1938 neměla pro dopravní dostupnost Seninky reálný význam, přestože poskytla nemálo pracovních příležitostí. V krušných dobách německé okupace udělalo lidem radost, když počátkem roku 1941 napadly velké spousty sněhu, čímž byla ve většině případů zastavena silniční doprava. Poněvadž se Němcům přálo všechno nejhorší, mělo české obyvatelstvo radost, jak příroda sama bojovala proti nim veškerými prostředky. Němci však nařídili všeobecnou pracovní povinnost při odklizování sněhu, což postihlo i občany Seninky. Místní dělníci, kteří pracovali vesměs ve vsetínské zbrojovce, byli dopravováni denně autobusem tam i zpět, a proto musela i silnice do Seninky být každodenně sjízdná. Když se blížil konec války a Němci na všech frontách hromadně ustupovali, seninští občané se utěšovali tím, že obec leží stranou hlavní silnice a zůstane ušetřena návštěv německé armády, hlavně z toho důvodu, že přes obec nevedla průjezdná silnice. Vyklizování Slovenska nastalo však takovým tempem, že ani jedna vesnice na Valašsku nebyla ušetřena toho, že by tam nevstoupila noha německého vojáka. Nebyla toho ušetřena ani Seninka. Tak například již 13. ledna 1945 přitáhla do vesnice početná kolona německého vojska s 300 koňmi na odpočinek. Dne 4. května 1945 v odpoledních hodinách projela Seninkou směrem na Liptál motorizovaná jednotka Českoslovenkého armádního sboru v SSSR s minomety, a tím skončily nevítané návštěvy německých okupantů v Senince. Velmi záhy byly nuceny děti rolníků jít pracovat do vsetínských průmyslových závodů, a to zejména do zbrojovky a MEZu. Proto bylo nutné zajistit pravidelnou autobusovou dopravu, kterou po roce 1948 zajišťoval podnik ČSAD Vsetín. Autobusy svážely každé ráno kolem páté hodiny dělníky do Ústí u Vsetína k vlaku a odtud pak pokračovali vlakem na Vsetín. Stejným způsobem pak byli dělníci dováženi do obce kolem třetí hodiny odpolední.

154

Brigáda na odklízení sněhu – 50. léta

155



Postupem času byla autobusová doprava ze Seninky prodloužena až na Vsetín. Autobus začal od roku 1949 vozit i seninské děti do školy ve Valašské Polance. Veškerou silniční dopravu v Senince představovalo několik autobusů, občas nákladní auto, které dovezlo do Seninky nějaký materiál, například na stavbu. Kromě toho jezdil po Senince ve druhé polovině padesátých let jeden a později až tři traktory jednotného zemědělského družstva, které bylo založeno v roce 1957. Příjezd každého automobilu byl pro občany takřka událostí. Počátkem šedesátých let v době, kdy se stavěl kulturní dům, byla silnice pokryta asfaltem, takže se zlepšila i kultura cestování autobusem. Koncem šedesátých let byly v Senince dva osobní automobily značky Škoda 1000 MB (jiné se u nás v té době ani nevyráběly). Jedno vlastnil Miroslav Kovář, č. 88. Druhé vlastnil Zdeněk Řeha, č. 83. V padesátých letech začaly být budovány na náklady obce i mosty přes obecní potok z hlavní silnice. Doposud byly přes potok buď dřevěné mosty, nebo dřevěné lávky. Protože motorizace byla silně omezená, mnohdy dřevěné mostky vydržely velmi dlouho. V polovině šedesátých let byly dva mosty přes potok Seninka vybudované ještě při stavbě silnice v roce 1905 nahrazeny novými z železobetonu (pod hostincem a u „Réčků“). Koncem šedesátých let byly vybudovány tři autobusové zastávky. Jejich skleněné výplně se však bohužel stávaly velmi často terčem řádění vandalů, proto byly později nahrazeny plechovou výplní. S budováním místních komunikací se začalo až v osmdesátých letech a dokončeny byly prakticky až po obnovení demokratických poměrů v první polovině devadesátých let. Udržování sjízdnosti silnice přes obec nebylo v Senince vždy jednoduchou záležitostí. V době nízkého stupně motorizace se silnice prakticky neprohrnovala. Odklízení sněhu ze silnice se provádělo zpravidla koňskými potahy. Tak například se dochoval dokument z února roku 1952, ze kterého vyplývá, že na odklízení sněhu se podíleli všichni seninští majitelé koní, kterými byli: Polanský Pavel, č. 46, Hanulík Josef, č. 57, Staněk Jan, č. 43, Staněk Josef, č. 41, Zeťák Jan, č. 14, Šťastný Pavel, č. 18, Štastný Jan, č. 55, Tomanec Antonín, č. 35, Juřica Pavel, č. 20. Tito jmenovaní odpracovali například dne 24. února 1952 celkem 63 hodin při uklizení sněhu na silnici přes Seninku. Před příchodem jara se musela několik desítek centimetrů vysoká vrstva sněhu velmi často rozorat pluhem a odvézt koňmi například do potoka. Později se o zimní údržbu cest začal starat stát prostřednictvím okresní správy silnic. Sjízdnost místních komunikací mělo na starost JZD a později firma VHCT Senpol se svými traktory. Nedílnou součástí spojení s okolím bylo pro Seninku doručování pošty. S doručováním pošty byly vždy problémy, neboť v Senince nikdy nebyl poštovní úřad. Zprávy z okolního světa mohli obyvatelé obce získávat jen na základě svědectví přímých účastníků různých událostí nebo zprostředkovaně od jiných osob, později z novin, od obecního policajta, z rádia, místního rozhlasu, telefonu a později televize, a dokonce i internetu. Organizace pravidelné listovní dopravy začala v českých zemích v 18. století. Až do roku 1838 chodil jednou týdně posel s poštou ze Vsetína jako sídla vrchnostenského úřadu do Uherského Hradiště, sídla krajského úřadu. Od roku 1840 již chodili na této trati dva poslové. Po vybudování železnice z Vídně do Napajedel roku 1841 chodili poslové již jen po trati Napajedla - Vsetín, později na trati Vizovice – Vsetín. V roce 1860 byla pěší pošta nahrazena pojízdnou poštou s koňským spřežením. Po prodloužení železnice z Napajedel do Přerova a do Moravské Ostravy zkrátila se trať poštovního povozu až do Valašského Meziříčí. Zavedením železnice na Vsetín v roce 1885 mohla být pošta doručována železnicí přímo na vsetínský poštovní úřad. Tento poštovní úřad doručoval poštu i pro Seninku. V roce 1878, tedy ještě před příchodem železnice na Vsetín, zde byl zřízen telegraf.

Poštovní a telegrafní úřad pro Seninku tedy sídlil po dlouhá léta až na Vsetíně. Ze Vsetína se však vozila pošta každodenně (kromě neděle) do Polanky, kde byla poštovní sběrna. Z Polanky byla pošta donášena poslem do Seninky. Poštovní spojení do Seninky bylo tedy velmi špatné. K výraznější změně v doručování pošty došlo až v roce 1948. Do té doby se doručovala pošta poslem z Polanky ke starostovi. Roznášení pošty po obci měl na starosti obecní policajt. Tuto funkci vykonával například Jan Bělíček, č. 38, později jeho nástupce Pavel Hovořák, č. 38 (u „Matulů“- 1901 - 1976). Obyvatelé usedlosti č. 38 „u Matulů“ na dolním okraji obce vykonávali funkci obecního strážníka (lidově se říkalo obecní policajt) již před první světovou válkou. Ve čtyřicátých letech docházela pro poštu do Polanky do hostince „k Žalůdkom“ Marie Vaculíková, jež měla na starosti její doručování po obci. Obec ji za tuto službu vyplácela velmi skrovnou náhradu. Kromě toho měla malou odměnu i od poštovního úřadu. V roce 1948 převzala poštovní správa doručování pošty přímo ze Vsetína do Seninky a pověřila pro tuto službu místního občana Josefa Evjáka, č. 13, který dodával poštu i do Valašské Polanky. Později byla pošta do Seninky doručována opět z nově vybudované pošty ve Valašské Polance přímo zaměstnanci pošty. Nezbytnou podmínkou pro lepší informovanost obyvatel Seninky o dění v okolním světě bylo zavedení elektřiny, která se ve druhé polovině 20. století stala naprosto běžnou součástí života obyvatel obce. Toto bylo provedeno v roce 1937. Zavedení elektřiny umožnilo obyvatelům obce nejen svítit žárovkou a nahradit tak používání petrolejových lamp, ale i pohodlnější spojení se s okolním světem pomocí radiopřijímače. V roce 1948 byl do obce zaveden i telefon. Telefonní vedení se začalo budovat v měsíci květnu 1948. Aby mohli občané Seninky využívat vymoženosti telefonního spojení se světem, museli si sami vykopat jámy pro telefonní sloupy na trase od hlavní silnice Leskovec – Valašská Polanka až do vesnice. „Každý občan byl povinen vykopati jednu jámu pro sloup, což všichni občané ochotně vykonali, takže stavba celé linky byla provedena ve velmi krátkém čase,“ napsal do Pamětní knihy Seninky Josef Cedidla. První telefonický hovor byl ze Seninky proveden slavnostně dne 29. května 1949. Finanční náklady na stavbu telefonního vedení činily 98 420 Kč. Z toho ministerstvo pošt vzhledem k hodinám odpracovaným občany hradilo 75%. Ministerstvo zemědělství přispělo na stavbu 10 000 Kč. Skutečný příspěvek obce činil 18 400 Kč. První telefonní linka byla zavedena do č. 28, kde byla zřízena veřejná telefonní stanice a kde sídlil i jediný obchod v Senince. Později na konci padesátých let byla zřízena telefonní linka v nově vybudované budově místního národního výboru nad novou hasičskou zbrojnicí. Další telefonizace obce však pokračovala velmi pomalu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let si zřídila první soukromou telefonní linku v obci Zdena Bravencová z č. 92. Přibližně v téže době byl zaveden samostatný telefon i do kanceláře Jednotného zemědělského družstva Seninka, které sídlilo v budově MNV. Později někdy v osmdesátých letech si zavedl telefon Eduard Slezák, č. 82. Přibližně v téže době byl zaveden telefon do areálu JZD na kravín. Zní to až neuvěřitelně, ale na konci osmdesátých let, to je plných čtyřicet let po zavedení prvního telefonu do Seninky, byly obci pouhé čtyři linky. Podmínkou rozvoje telefonizace Seninky byla výměna telefonního vedení, která byla provedena na podzim roku 1991. Na počátku devadesátých let byla zavedena telefonní linka k Miroslavu Tomanovi, č. 1, která měla původně sloužit jako veřejná linka pro horní část obce. Ve stejné době dostal přednostně telefon starosta obce Josef Laža, č. 21. Postupně byl zaveden telefon do prodejny Jednota, na pilu v areálu JZD a dalším občanům, kteří uváděli, že potřebují telefon pro svou podnikatelskou činnost. Koncem ledna roku 1998, kdy došlo k hromadnému přečíslování všech telefonních čísel, protože stávající tele-

156

157


fonní ústředna již musela být nahrazena výkonnější, bylo v Senince již 29 telefonních linek. V průběhu roku 1998 byl zaveden telefon prakticky do každého stavení tomu, kdo o to včas požádal. Koncem roku 2000 bylo v obci 63 telefonních linek. V roce 1998 pronikl do obce i nejnovější informační fenomén konce tisíciletí - internet. V průběhu roku 2000 nastal nevídaný rozmach mobilních telefonů. Počátkem devadesátých let mobilní telefon představoval jen jakousi módní hračku pro „nové zbohatlíky“, kteří se s ní velmi rádi chlubili. Postupně, jak docházelo k rozšiřování konkurence mezi provozovateli mobilních sítí, stával se mobilní telefon stále více dostupnějším pro širokou veřejnost, tedy i pro obyvatele Seninky. Bohužel signál v Senince byl i nadále poměrně špatný. Počátkem roku 2000 se obec obrátila na nového provozovatele třetí mobilní sítě Český mobil s návrhem na zřízení vysílače na vrcholu Vartovny. Dopis zůstal dlouho bez jakékoliv odpovědi. Teprve počátkem listopadu roku 2003 bylo pokryto i území Seninky signálem mobilního telefonu. Dalším důležitým zdrojem informací pro obyvatele je místní rozhlas. Před zavedením místního rozhlasu byly pokyny a informace obecního úřadu vyhlašovány obecním strážníkem (policajtem). Odedávna tuto službu vykonávali obyvatelé usedlosti č. 38 „u Matulů“, kteří před první světovou válkou i donášeli poštu do obce z Valašské Polanky. Posledními známými obecními policajty byli Jan Bělíček, č. 38, a Pavel Hovořák, č. 38 (1901 - 1976), který vyhlašoval bubnem obecní rozkazy až do roku 1949. Místní rozhlas byl uveden do provozu dne 23. dubna 1949. Náklady na jeho pořízení činily 100 000 Kč. „Poslech místního rozhlasu pro všechny občany je celkem uspokojující, i když rozloha obce je dosti velká,“ zhodnotil tento místní rozhlas Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky. V padesátých letech sloužil tento obecní rozhlas dobovým požadavků na podávání informací občanům. Po vzniku JZD začal sloužit místní rozhlas i k jiným užitečným věcem. Prostřednictvím místního rozhlasu byla například rozdělována družstevníkům práce na polích, tak aby funkcionáři nemuseli obcházet jednotlivá obydlí. Toto rozdělení práce prováděl zejména Josef Bělíček, č. 3 (1914 - 1978), který dlouhá léta pracoval jako vedoucí rostlinné výroby v JZD a byl oblíbeným a uznávaným hospodářem. Prostřednictvím místního rozhlasu byly svolávány různé schůze zájmových složek v obci (do roku 1968 i vesnické organizace KSČ a ČSM, později SSM, požárníků, zahrádkářů a podobně). Někdy v osmdesátých letech vznikla tradice, která přetrvala dodnes, že v rozhlase se oznamují různá významná životní výročí občanů obce (60, 65, 70, 75, 80 a více let) s patřičným blahopřáním, včetně hudebního. Místní rozhlas sloužil a slouží ke smutečnímu rozloučení s občany při pohřbech a oznámení úmrtí. Koncem osmdesátých let byl místní rozhlas již v dezolátním stavu. Místní národní výbor ve Valašské Polance, pod který Seninka tehdy od roku 1985 patřila, nebyl schopen zajistit jeho opravu. Jeho zprovoznění muselo zajistit až nové, ve svobodných volbách v roce 1990 zvolené vedení obce v čele se starostou Josefem Lažou, č. 21. Provizorně opravené rozhlasové zařízení sloužilo svému účelu až do roku 2000, kdy muselo být prakticky celé vyměněno. První radiopřijímač v Senince si pořídil v roce 1927 Tomáš Cedidla, č. 5 (1886 - 1942). Další radiopřijímače si pořídil František Hladký, řídící učitel, a po elektrifikaci obce v roce 1937 i další občané. Po druhé světové válce bylo rádio již v každé usedlosti. Kdo si pořídil v Senince jako první televizi, není známo. Koncem šedesátých let byla televize již v každé domácnosti. První barevnou televizi si pořídila rodina Juřicova, č. 20, v polovině sedmdesátých let. Koncem osmdesátých let byla barevná televize téměř ve všech domácnostech. První internet v Senince si pořídil v roce 1998 Josef Šulák, č. 8. V listopadu 2001 byl napojen na internet i Obecní úřad v Senince. 158


HISTORIE SBORU DOBROVOLNÝCH HASIČŮ V SENINCE Vznik organizovaných dobrovolných hasičských sborů v českých zemích, tedy i na Moravě, spadá do druhé poloviny 19. století a úzce souvisí s uzákoněním svobody spolčování po roce 1867. Tento rok znamenal podstatné rozšíření demokratických svobod v nově uspořádané habsburské říši, která se od tohoto roku nazývala Rakousko - Uhersko. Velmi důležitým opatřením pro rozvoj hasičských sborů bylo vydání „Řádu policie požárové pro Markrabství moravské” 5. dubna 1873. Tento zákon již přímo doporučoval zřizování dobrovolných hasičských sborů v obcích nad 100 domovních čísel. Dobrovolné hasičské sbory, které přejímaly obvykle bez větších těžkostí dosavadní hasičské nářadí od obcí, byly při dalším zdokonalování výstroje a výzbroje odkázány jen samy na sebe a tento stav nemohly zlepšit ani příležitostné dary, kterých se tu a tam dostalo od zámožných jedinců. Spíše byly tyto dary vzácností. Proto dobrovolné hasičské sbory podnikaly řadu různých akcí, počínaje pořádáním tanečních zábav, výletů a později také ochotnických divadelních představení, aby zlepšily stav spolkové pokladny. Podmínky pro činnost dobrovolných hasičských sborů se poněkud zlepšily od roku 1882, kdy byl vydán zákon, podle něhož byly povinny přispívat na činnost dobrovolných hasičských sborů pojišťovny. Sbory dobrovolných hasičů vznikaly jako svépomocné organizace občanů k ochraně před požáry. Nejstarší sbory vzniklé do roku 1900 nesly obvykle označení „Dobrovolný spolek hasičský“, případně „Dobrovolný hasičský sbor”, případně „Dobrovolný sbor hasičský”. Některé spolky vzniklé na přelomu 19. a 20. století nesly do 1. světové války označení „Dobrovolná hasičská jednota”, případně „Dobrovolná jednota hasičská”. Sbory vzniklé po roce 1920 užívaly již od počátku označení Sbor dobrovolných hasičů. Tento název postupně přejímaly na základě usnesení valných hromad a po schválení změn stanov ve dvacátých a na počátku třicátých let také dříve vzniklé sbory. I když spolkový zákon vyšel roku 1867, trvalo dosti dlouhou dobu, než se myšlenka na založení dobrovolných organizací pro boj s požáry dostala také do nepříliš hospodářsky rozvinuté oblasti východní Moravy a než se podařilo o potřebnosti tohoto kroku přesvědčit také představené obcí. Na území dnešního okresu Vsetín vznikly první hasičské sbory v 70. letech 19. století v Krásně nad Bečvou, Valašském Meziříčí a ve Vsetíně. V osmdesátých letech se proces zakládání hasičských sborů na Valašsku příliš neurychlil. Zpočátku chyběla hasičskému hnutí organizace, která by činnost dobrovolných hasičských sborů řídila a koordinovala. Jednotlivé obce setrvávaly většinou na zásadách josefinského požárního řádu, to znamenalo, že ukládaly majitelům domů pořídit si nutné hasičské nářadí, avšak samy se k dobrovolné požární ochraně nestavěly příliš kladně. V první polovině devadesátých let 19. století se proces zakládání dobrovolných hasičských sborů podstatně urychlil. Vznikly hasičské sbory například na Hovězí (20. 10. 1892), v Pozděchově (26. 1. 1895), v Novém Hrozenkově (3. 8. 1895). Brzy následovaly další sbory, například v Janové (17. 9. 1897), Jasénce u Vsetína (23. 7. 1898), Velkých Karlovicích (1903), Lhotě u Vsetína (1902), Rokytnici (1903), Liptále (1905), Hošťálkové (1906), Valašské Polance (1907), Zděchově (1908), Lidečku (1911), Horní Lidči (1912). Po první světové válce vznikly další sbory v Leskovci (1921), Ústí (1921), Francově Lhotě (1921), Lužné (1925), Půlčíně (1927) a Prlově (1928). 159

HISTORIE SBORU DOBROVOLNÝCH HASIČŮ V SENINCE

Již před vznikem dobrovolných hasičských sborů rakouské zákony nařizovaly organizovat záchranné práce při požárech obecním výborům, respektive jejich představeným neboli starostům obce. Vycházelo se prakticky z požárního řádu přijatého v roce 1751, který kladl důraz na hasicí nářadí a zařízení, které mělo být v každé obci. Mělo být řádně uloženo a obyvatelstvo mělo být poučováno, jak s ním správně zacházet. Obec zpravidla organizovala v obcích noční hlídky, které byly povinné pro všechny majitele domů a byly dvojčlenné. Tyto hlídky byly opatřeny trubačským rohem a čakanem (holí). V případě požáru hlídky vyhlašovaly poplach zvoněním na obecní zvon, který býval umístěn na dřevěné zvonici ve středu obce. V Senince takováto zvonice stála v místech nad dnešním č. 22 a byla zbourána po stavbě hasičské zbrojnice v roce 1928. Skromná obydlí obyvatel Seninky byla odedávna budována ze dřeva. Nebezpečí požáru vznikalo zejména v zimních měsících, kde se v těchto dřevěných chaloupkách intenzivně topilo a často stačil jen špatně postavený nebo zchátraly komín a nebezpečí požáru bylo na světě. Rovněž nebezpečí ohrožení úrody za suchého letního počasí bylo velké. Zničení úrody požárem v době, kdy se většina obyvatel živila zemědělstvím, bylo pro majitele zemědělské usedlosti doslova pohromou. O potřebě založení organizovaného hasičského sboru se v Senince dlouho uvažovalo, ale k realizaci dlouho nedocházelo. Příčinou byl, jak už to bývá, nedostatek peněžních prostředků a neschopnost občanů se dohodnout. Po první světové válce byla Seninka jednou z posledních obcí Valašska, kde nebyl doposud založen hasičský sbor. Podnětem k zintenzivnění úsilí o založení hasičského sboru v Senince byl požár dřevěné usedlosti Josefa Štacha, č. 48, dne 10. června 1920. Tento požár vznikl v poledních hodinách za suchého parného počasí. Budovy této usedlostí byly dřevěné, takže požár ji brzy celou pohltil. Popelem lehl i vedlejší domek číslo 22 (Bělíček). Po této smutné události začali obecní představitelé intenzivně uvažovat a jednat o zřízení hasičského sboru. Ustanovení hasičského sboru v Senince se konalo dne 10. února 1924 na veřejné schůzi občanů v hostinci, kterou svolal starosta obce Josef Staněk, č. 41. Na tuto schůzi občanů pozval starosta Staněk i hasiče z Polanky, kde již hasičský sbor existoval od roku 1907. Schůze se účastnil i člen výboru Vsacké župy hasičské Jaroslav Fajkus, který občanům objasnil účel a poslání hasičského sboru. Upozornil přítomné také na nutnost výcviku a nákupu drahé hasičské výzbroje, která se bude muset opatřit postupně vzájemnou svépomocí. Přesto většina přítomných občanů souhlasila se založením dobrovolného hasičského sboru v Senince. Za členy se přihlásilo ihned 12 občanů. Krátce nato bylo členů již 25 a dalších 22 bylo takzvaných přispívajících členů. Na schůzi byl zvolen i první výbor sboru: starosta Josef Staněk, č. 41 (starosta obce), pokladník a náměstek starosty Pavel Cedidla, č. 28, jednatel Antonín Juřica, č. 12, členové výboru: Jan Řezníček, č. 31, Antonín Bělíček, č. 36. Jako náhradníci byli zvoleni Josef Juřica, č. 20, Josef Řezníček, č. 57. Účetními dozorci se stali Tomáš Gerža, č. 70, Josef Staněk ml., č. 41. Smírčí soud byl zvolen ve složení Josef Staněk st., č. 41, Jan Cedidla, č. 4, Jan Řezníček, č. 73. Dne 23. února 1924 byli přijati za členy: Jan Cedidla, č. 50, Jan Cedidla, č. 5, Karel Bělíček, č. 2, Pavel Bělíček, č. 29, Josef Juřica, č. 20, Jan Řezníček, č. 31, Josef Řezníček, č. 57, Karel Kovář, č. 7, Josef Staněk ml., č. 41, Jan Staněk, č .41, Josef Štach, č. 48, Jan Vaculík, č. 44, Josef Juřica, č. 37, Jan Juřica, č. 56, Jan Juřica, č. 61. První volba náčelnictva sboru byla provedena dne 24. února 1924. Náčelníkem sboru se stal Josef Staněk ml., č. 41 (pozdější starosta obce v letech 1938 - 1945), mistonáčelníkem Jan Řezníček, č. 31, četařem Josef Juřica, č. 20, zbrojířem Josef Řezníček, č. 57, trubačem Jan Řezníček, č. 31, vzdělavatelem Jan Staněk, č. 41. 160


Jedni z prvních členů hasičského sboru v Senince: Pavel Bělíček, č. 46, Karel Cedidla, č. 24 ?, Karel Bělíček, č. 2, Miroslav Polášek, č. 54, Josef Staněk ml., č. 41, Jan Trlica, č. 32, Jan Cedidla, č. 50, Pavel Cedidla, č. 28.

Začátky sboru byly velmi těžké a obtížné. Bylo nutné především opatřit výzbroj a potřebné hasicí prostředky. Nově založený sbor byl bez peněz a obecní pokladna na tom nebyla o mnoho lépe. První výzbroj sboru byla velmi skromná. Tvořily ji pouze dvě zakoupené berlovky a několik žebříků. Členové byli rozděleni na oddíl stříkačníků, oddíl lezců, oddíl ochránců a berlovkářů. Již v březnu roku 1925 si objednali členové sboru ruční dvojkolovou stříkačku od firmy Smekal, 150 metrů hadic, rozdělovač, 2 proudnice, 6 metrů savic a pojízdný naviják na hadice v celkové hodnotě 18 tisíc korun. Stříkačka byla dodána a vyzkoušena v květnu téhož roku. Protože o nové zbrojnici se zatím jen uvažovalo a mluvilo, byla stříkačka s výzbrojí umístěna ve stodole u Jana Holbíka, číslo 25. V souvislosti s novou stříkačkou bylo vybráno 7 členů, kteří začali ihned cvičit a seznamovat se s touto novou hasičskou technikou. Na nákup této výzbroje si sbor musel vypůjčit od svých členů. Krátce po založení sboru zemřel v lednu 1925 jeho zakladatel a první starosta Josef Staněk, č. 41, který zároveň zastával od roku 1906 funkci starosty obce. Novým starostou sboru byl zvolen Jan Cedidla, č. 4 (1883 - 1946), pozdější starosta obce v letech 1927 - 1938. V roce 1926 byla zřízena při hasičském sboru tříčlenná samaritánská stráž. Posláním samaritánů bylo poskytovat první pomoc při úrazech občanů před příchodem lékaře. Potřebný sanitní a obvazový materiál si sbor opatřoval z vlastních prostředků. Později se samaritánská stráž podle změněných sta- Hasičská zbrojnice v roce 1935 161



nov se rozšířila o ženy samaritánky a do sboru byly přijaty první dvě členky. V roce 1929 byl uspořádán na Vsetíně samaritánský kurz. Samaritánská stráž se rok od roku vykazovala účinnější při poskytování první pomoci u lehčích i těžších zranění. Na jaře roku 1927 se konečně započalo se stavbou velmi potřebné hasičské zbrojnice. Doposud byla hasičská výzbroj včetně stříkačky stále uskladněna ve stodole Jana Holbíka, č. 25. Stavba zbrojnice na pozemku koupeného od Jana Cedidly, č. 50, probíhala za velké obětavosti všech občanů, kteří vykonávali veškeré práce téměř zdarma. Slavnostní otevření nové hasičské zbrojnice proběhlo za krásného slunečného počasí dne 20. června 1928. Slavnosti se účastnily i hasičské sbory z okolních obcí. Náklady na stavbu zbrojnice činily 12 tisíc korun. Seninka postavením zbrojnice přišla o jednu zvláštnost – dřevěnou zvonici, která stávala poblíž domku číslo popisné 22, kde se říkalo „u Zvonařů”. Tímto zvonem se vyhlašoval požární poplach v obci. Zvon byl použit do věže nové zbrojnice. V roce 1933 byla hasičská cvičení velmi omezena, protože po celé délce obce se pracovalo na stavbě silnice a zároveň byla prováděna regulace potoka Seninky. První velký doslova „křest ohněm” podstoupil hasičský sbor dne 22. srpna 1936, kdy v poledních hodinách vznikl požár v dřevěném domku číslo popisné 24, který stál pod jednou střechou s chlévem postaveným z kamene. Jelikož sousední usedlost číslo 61 stála 4 metry od domku, hrozilo rozšíření ohně i na ostatní hospodářské budovy. Členové přivolaného hasičského sboru strhávali šindelovou střechu, aby se oheň nerozšířil na vedlejší stodoly. Mezitím hasičský sbor z Valašské Polanky chránil usedlost číslo 61, kterou se podařilo ochránit. Srubové dřevo z chalupy muselo být pomocí háku rozbořeno a s velkým úsilím hasičů i ostatních občanů obou sborů uhašeno. Na valné hasičské schůzi konané 27. prosince 1936 byl zvolen čestným členem sboru v Senince i župní starosta Josef Bubela. Do roku 1938 byly veškerá výchova a výcvik vedeny dle hasičského a služebního řádu s hasičským heslem „Bližnímu ku pomoci vždy a za každých okolností.” Po okupaci Československa v roce 1939 byla činnost hasičských sborů silně omezena. Na základě vládního nařízení č. 97 ze dne 31. března 1939 bylo stanoveno, že všechny sbory dobrovolných hasičů zřízené podle spolkového zákona č. 134/1867 ř.z. musí prostřednictvím OHJ oznámit, že chtějí nadále vyvíjet činnost, jinak že ke dni 30. června 1939 zanikají. Na základě výnosu ministerstva vnitra z 15. května 1939 se stal nejvyšší složkou hasičského hnutí v protektorátu Svaz českého hasičstva v Čechách a na Moravě se sídlem v Praze. Byly ustanoveny dvě zemské jednoty a vydány jednotné stanovy platné pro všechny hasičské organizace. Tyto stanovy musely všechny sbory v průběhu podzimních měsíců přijmout na svých členských schůzích. Šlo o to, učinit z hasičských sborů povolnou složku v rukou nacistů. Dne 7. září 1939 bylo nařízeno vyškrtnout ze členských seznamů všechny osoby neárijského původu. Hasičský pozdrav „nazdar“ byl změněn na „vlasti zdar“. Byl vydán zákaz nošení odznaků s československým státním znakem na součástkách stejnokroje. Nařízením ze dne 8. července 1940 bylo sborům uloženo označit zbrojnice dvojjazyčnými nápisy. Další opatření okupantů sledovala zamezení jakéhokoliv dobrovolné aktivity. Nařizovala například upustit od voleb funkcionářů v hasičstvech. Sbory musely převést svůj majetek na obec a dobrovolná práce úplně ustrnula. Přestaly se konat i členské schůze. Hasičské sbory musely odstranit veškeré své věci, které připomínaly bývalou republiku a nechat je nahradit německými. I v této těžké době však práce hasičského sboru v Senince pokračovala. Ve ztížených a krušných dobách německé okupace se prováděl hasičský výcvik, protipožární hlídková služba, ale i samaritánský výcvik.

Na jaře roku 1941 nařídili němečtí okupanti starostovi obce odevzdat veškeré zvony pro válečné potřeby. Josef Cedidla v Pamětní knize Seninky další osud seninského hasičského zvonu popisuje takto: „Došlo i na obecní zvonek, který v první světové válce ušel tomuto osudu tím, že obecní zvonička, jejíž fotografie je v této kronice (bohužel do dnešního dne se fotografie nenašla – pozn. autora), byla již ve zchátralém stavu a nikdo nechtěl pro zvon za nebezpečí pádu vylézti. Tak byl zvon zachráněn a mnoho nechybělo, aby byl zachráněn i nyní. Místní obecní úřad se s odevzdáváním zvonu o nějaký den opozdil, a když místní občan Jiří Kovář konečně jej dovezl na Okresní úřad na Vsetíně, byly všechny státní zvony již odevzdány na místo určení do Nová hasičská zbrojnice z roku 1958 Německa. Úředník okresního úřadu pan Černocký ztropil na oko veliký rámus pro tuto zpozdilost, jejíž důsledky mohly ostatně pro obec špatně dopadnout, kdyby se německé úřady o tom dozvěděly. O něco později ukryl pan Černocký zvon do sklepů budovy okresního úřadu pod uhlí, kde byl ukryt po dobu (vynecháno místo bez udání čísla) roků. Bohužel však zaměstnanec okresního úřadu zvon pod uhlím náhodou našel a oznámil to německým úřadům. V důsledku toho zatčen byl p. Černocký a vzat do vyšetřovací vazby. Zvon však byl někým ukraden a nebylo možné se dopátrati, kde a kým byl zašantročen.” Na sklonku války 2. května 1945 vyhrožovali němečtí vojáci vypálením obce, ale rychle se blížící ruská armáda zapříčinila, že okupanti prchali dříve, než mohlo k něčemu dojít. Po roce 1945 se činnost sboru obnovila naplno. Sbor ve snaze zdokonalit členstvo ve výcviku pociťoval neustále větší potřebu zakoupit novou motorovou stříkačku. Pro nedostatek peněz museli seninští hasiči pořádat různé taneční zábavy, kterých se hojně účastnili nejen členové, ale i ostatní občané. K nákupu stříkačky došlo až koncem roku 1949, když dne 27. prosince 1949 byli členové sboru konečně vyzvání k převzetí dvojkolové motorové stříkačky. V roce 1951 byl zakoupen pro přepravu stříkačky starší nákladní automobil. V témže roce byla rovněž provedena reorganizace a změna dosavadního názvu na Místní jednota československé požární ochrany. Touto změnou se ovšem nezměnilo nic na výcviku ani při zdolávání požárů, kterých se členové zúčastnili. Druhý křest ohněm podstoupil sbor dne 6. září 1954, kdy v odpoledních hodinách vypukl požár ve stodole Antonína Tomance, č. 35. Ve stodole jednoho z největších rolníků v obci byla uložena celoroční sklizeň sena a slámy. K požáru přijeli v několika minutách hasiči s motorovou i ruční stříkačkou a chránili chlévy stojící v bezprostřední blízkosti hořící stodoly. Poněvadž byly ohroženy sousední usedlosti č. 34 a 33, byly ihned telefonicky povolány hasičské sbory z okolních vesnic. Voda z místního potoka nestačila, a tak se čerpalo z blízkého, asi 120 metrů vzdáleného rybníka na pozemku bývalého starosty Josefa Staňka, č. 41. K hašení byla použita též močůvka z jímky u chléva. S velkým společným usídlím se podařilo hasičstvu požár lokalizovat a uchránit sousední budovy a zvláště vedle stojící chlév před požárem. Hašení tohoto požáru se zúčastnilo 12 jednotek požární ochrany. Požár zničil pouze stodolu a vedle stojící kůlnu. Při požáru stodoly byla zničena veškerá celoroční úroda sena a slámy. Obyvatelé Seninky, ale i okolních obcí poskytli nešťastnému majiteli usedlosti podle možnosti seno a slámu, aby mohl udržet stav dobytka přes zimní období.

162

163


O příčinách tohoto požáru se mezi lidmi dlouho spekulovalo. Bylo to v období dusných padesátých let, kdy na vesnicích probíhal násilný tlak na kolektivizaci zemědělství. Je velmi pravděpodobné, že požár byl založen úmyslně a měl politické pozadí. Sám majitel byl o tomto přesvědčen až do smrti. Podle svědků těsně před požárem byl viděn v lomu, kde stojí dnešní dům Josefa Kováře, č.7, nějaký cizí člověk, který zde nasedl na motocykl a odjel z vesnice. Dotyčný mohl založit požár, přesunout se nikým nepozorován hrabovým listnatým lesem na opuštěné místo v lomu a nepozorovaně zmizet. Přesto však přímý důkaz o tom, že byl založen požár úmyslně, nebyl nikdy nalezen. Pro politický motiv založení požáru svědčí i to, že Antonín Tomanec, ještě nedávno Družstvo hasiček koncem padesátých let člen KSČ, se nyní nestavěl aktivně pro kolektivizaci zemědělství, a to nejen v Senince. Byl uznávaným zemědělským odborníkem, který začal po smrti Antonína Bělíčka, č. 36, v roce 1949 hospodařit na jedné z největších zemědělských usedlostí v obci a jeho postoj měl z pohledu vládnoucí komunistické strany nepochybně velmi negativní vliv na ostatní rolníky. Nehledě k tomu, že zakládání úmyslných požárů zemědělských usedlostí bylo „oblíbenou“ metodou tehdejší státní moci při donucování rolníků ke vstupu do JZD. Takto postiženého rolníka se dařilo mnohem lépe „přesvědčit“, aby svá pole dal ve prospěch JZD. Takto se zřejmě podařilo zlomit i Antonína Tomance, který dokonce dělal předsedu JZD i ve své rodné obci Prlově. Po dlouhá léta dělal pak i předsedu požárního sboru v Senince. Zakoupením automobilu v roce 1951 ovšem nastal seninským hasičům problém s jeho parkováním. Okresní národní výbor nesouhlasil s rozšířením stávající zbrojnice, ale doporučil stavbu nové. Se stavbou bylo započato již v roce 1954 vykopáním a provedením základů. Veškeré práce byly provedeny brigádnicky a za podpory singularistů a obce bylo na příští rok uděláno i zdivo podle plánu. Než ovšem bylo přikročeno k pokrytí zbrojnice, podal místní národní výbor návrh na zvýšení stavby o jedno poschodí, aby se zde mohly zřídit kanceláře obce. Místní národní výbor sídlil doposud v domě Aloise Staňka, č. 84. Při nedostatku finančních prostředků jak místního národního výboru, tak sboru byla stavba dokončena až v roce 1957. Slavnostní otevření a předání do provozu se uskutečnilo dne 6. července 1958 za účasti požárních sborů z celého okrsku. Koncem padesátých let se činnost sboru rozrostla o družstvo žen, které se stejně jako družstvo mužů zúčastňovalo cvičení a přiváželo si cenné trofeje za přední umístění. I nadále sbor pořádal kulturní akce, jejichž výtěžek šel na materiálové zabezpečení. V roce 1968 místní národní výbor dotoval z rozpočtu zakoupení staršího auta značky Tatra 805 (lidově nazývaného „kačena”). Mimo kulturní akce a cvičení se sbor podílel na prevenci proti požáru preventivními prohlídkami v Družstvo seninských hasičů v roce 1957 v Janové obci. Dalším velkým křtem ohněm seninských hasičů 164


Mladí seninští hasiči v roce 1965: Pavel Cedidla, č. 40, Antonín Tomanec, č. 35, Miroslav Polášek, č. 39, Pavel Řezníček, č. 56, Jan Zeťák, č. 14, Josef Cedidla, č. 50, Pavel Zrník, č. 10, Karel Daňa, č. 9, František Balaško, č. 70, Jan Kovář, č. 64

(požárníků, jak se tehdy říkalo) byl požár stodoly jednotného zemědělského družstva nad novým kravínem dne 1. července 1970. Požár vypukl kolem 16. hodiny a na jeho likvidaci se podíleli hasiči ze Vsetína, Leskovce a Valašské Polanky a i velké množství dobrovolníků. Shořelo zde asi 100 tun sena. Příčinou požáru byl elektrický zkrat. Škoda byla odhadnuta na 220 tis. korun. V roce 1971 přidělil okresní výbor požárnímu sboru novou motorovou stříkačku s kompletním vybavením. V tomto roce bylo založeno družstvo mladých požárníků. Téhož roku se konal rovněž zájezd do Brna na veletrh spojený s návštěvou krás jižní Moravy.

Po vítězství na soutěži Memoriál obětí Prlova roce 1972

165



chránit. Tímto ovšem práce hasičů neskončila, protože kravín v Leskovci byl celý pod vodou. Hasiči nejen ze Seninky, ale i z okolních sborů za pomoci zaměstnanců JZD a ostatních občanů po pás ve vodě obětavě vyváděli ohrožený dobytek na bezpečené místo. Velmi často i s nasazením vlastního zdraví a někdy i života. Počátkem sedmdesátých let nastal na Vsetínsku velký rozmach hasičských soutěží, kterých se velmi hojně účastnili i seninští hasiči. Takto vznikla hasičská soutěž v Prlově (Memoriál obětí Prlova), v Lužné Družstvo žáků počátkem osmdesá(O zlatou přilbu), v Lidečku (O štít Čertových skal), tých let v Leskovci (Memoriál obětí Juříčkova mlýna) a další. Velmi často se seninští hasiči vraceli z těchto i z jiných soutěží buď s prvním, nebo s jiným velmi dobrým umístěním. Svědčí o tom velké množství trofejí a pohárů dodnes uložených v hasičské zbrojnici. Mezi nejslavnější vítězství seninských hasičů patří nejcennější trofej ze soutěže v Prlově v roce 1972, které se účastnilo přes třicet sborů. Podnět pro pořádání hasičské soutěže v Senince daly až oslavy 50. výročí založení sboru v roce 1974. Slavnostní schůze při této příležitosti se konala dne 14. července 1974 v dopoledních hodinách. Odpoledne proběhla hasičská soutěž na louce Karla Bělíčka, č. 2, pod Vartovnou. Zúčastnilo se jí 12 družstev. Mezi favority patřilo družstvo hasičů z Valašské Polanky, Seninky a Karolinky. Pohár vítězů si nakonec odvezlo družstvo z Valašské Polanky, druhé bylo družstvo domácích ze Seninky. Karolinka naprosto zklamala a skončila v poli poražených. O rok později se tato soutěž uskutečnila znovu, již pod názvem „O pohár Slovenského národního povstání”, a zúčastnilo se jí opět 12 družstev. Od toho roku je soutěž pořádána

Oslavy 50. výročí založení sboru v roce 1974

Dne 29. července 1972 následkem silných dešťů a průtrže mračen vystoupil potok protékající obcí na mnoha místech z koryta. Ještě větší pohromu způsobila řeka Senice, která se vylila z koryta a brala stromy a všechno, co jí stálo v cestě, čímž se ucpával průtok vody pod silničním mostem směřujícím od hlavní silnice k Senince. Voda se doslova valila přes most a Seninka byla prakticky odříznuta od světa. Každou chvíli hrozilo stržení mostu. Část členů sboru čistila seninský potok a další část se snažila odstranit zatarasený průtok říčky Senice pod mostem. Po těžké a úmorné práci se podařilo seninským požárníkům most za166

Družstvo hasiček v polovině devadesátých let

167


téměř každoročně. Po vybudování hřiště u kulturního domu v roce 1975 se tyto soutěže konaly již na tomto místě. Třetího ročníku v roce 1976 se zúčastnilo dokonce šest družstev ze Slovenska a 17 družstev z Moravy. Dokonce přijely i sbory ze Starého Města u Rýmařova a Vrbna pod Pradědem. Do této a dalších soutěží se zapojili všichni členové, což bylo vidět, a soutěž měla velmi dobrou úroveň. V roce 1977 sbor uspořádal zájezd do Karlovy Studánky, Vrbna a Starého Města u Rýmařova, kde si i družstvo seninských hasičů zasoutěžilo. Členové sboru a družstvo se nezapojovali jen do pořádání tanečních zábav, ale zúčastňovali se i brigádnických akcí na kulturním domě. V roce 1981 se upevnila družba s obcí Dohňany ve Slovenské republice, s níž mladí hasiči sehráli přátelské fotbalové utkání. Po skončení přátelského utkání pobyli seninští hasiči v přátelské besedě a byli pohoštěni hasiči z Dohňan. S touto obcí udržovali přátelské styky i seninští zahrádkáři. Vzájemné kontakty zanikly až počátkem devadesátých let po rozdělení společného československého státu. V roce 1982 po letech se červený kohout nastěhoval do stodoly Jana Polanského, č. 52. Požár vypukl 25. března večer. Po vyhlášení požáru sirénou požárníci začali chránit dřevěnou stavbu domu, která byla jen 10 metrů od hořící stodoly. Budova byla bez úhony uchráněna. K požáru přijeli i sbory z okrsku a Vsetína. Zasahoval však jen sbor z Valašské Polanky. Kronika sboru je vedena do roku 1982. O činnosti sboru po tomto roce existují pouze zápisy z členských a výborových schůzí. Jsou v nich uvedeny účasti na školeních, preventivních prohlídkách, kulturních a brigádnických akcích. Brigády byly konány jak na ošetřování a údržbě majetku sboru, tak na veřejně prospěšných pracích v obci (například urnová zeď na hřbitově, údržba sušáků na hadice, čištění autobusové točny apod.). Družstvo mladých požárníků se od roku 1987 účastnilo soutěží, ve kterých sbor dobře reprezentovali, a dovezli si mnoho cenných trofejí. Po sametové revoluci byl opět změněn název sboru na Sbor dobrovolných hasičů. Po roce 1990 se pořádaly hasičské soutěže, různé jiné kulturní akce, jako například taneční zábavy a zájezdy. Dne 25. září 1992 došlo k požáru obecního lesa pod Vartovnou. Požár byl zjištěn ve večerních hodinách a celou noc se členové sboru a ostatní občané účastnili jeho likvidace. Hořela suchá tráva v čerstvě vysazeném smrkovém porostu. Na likvidaci se podílel i profesionální hasičský útvar ze Vsetína, který na místo požáru dojel od Syrákova. V roce 1995 byl s podporou obecního úřadu vybudován nový sušák na hadice a zakoupeno speciální hasičské vozidlo typu Avia 30 pro účely sboru. Dne 31. května 1998 uspořádali hasiči slavnostní kácení máje spojené s otevřením tanečního areálu za kulturním domem. V roce 2004 oslaví Sbor dobrovolných hasičů v Senince již 80. výročí své existence. Za tutu dobu se ve funkci starosty sboru vystřídali: 1924 - 1925 Josef Staněk st., č. 41, 1925 1926 Jan Cedidla, č. 4, 1926 - 1928 Antonín Bělíček, č. 36, 1928 - 1945 Karel Bělíček, č. 2, 1945 - 1957 Josef Staněk ml., č. 41, 1957 - 1982 Antonín Tomanec, č. 35, 1982 - 1999 Miroslav Tomanec, č. 1, od roku 1999 Pavel Pisklák, č. 59.


SPORT V SENINCE Počátky sportovní činnosti v Senince spadají do počátku dvacátých let, kdy i na valašském venkově začaly vznikat pobočky tělocvičné organizace Sokol. V roce 1921 byla i v Senince zřízena pobočka Tělocvičné jednoty Sokol ve Vsetíně. K založení přispěli učitel Josef Nunvář, který učil v Senince v letech 1912 - 1922, dále bratři Josef Staněk (1887-1980, pozdější starosta obce v letech 1938 - 1946) a Jan Staněk (1897 -1971), č. 41, Jaroslav Fajkus (podílel se i na zakládání hasičského spolku v Senince v roce 1924, pocházel pravděpodobně z Valašské Polanky) a celá řada dalších nadšenců ze seninské mládeže. Cvičilo se zpočátku v hostinci, později ve školní místnosti, což bylo pramenem mnohých mrzutostí. V rámci Sokola byl zřízen i divadelní a zábavní odbor. V roce 1923 si členové Sokola zřídili letní tělocvičnu na pozemku Anny Smilkové. O rok později, v červenci roku 1924, zakoupili členové Sokola v dolní části obce dřevěnou chalupu č. 39. Tuto chalupu postavil v roce 1914 Antonín Bělíček (1890 - 1914). Domek byl již téměř dokončen, to je pod střechou, když vypukla první světová válka. Krátce na to musel Antonín Bělíček nastoupit službu v rakousko-uherské armádě a narukovat na frontu, kde krátce nato ještě v roce 1914 padl. Po celou dobu války byl domek neobydlený. Teprve až za několik let po válce vdova po Antonínu Bělíčkovi Františka Bělíčková (Holbová) upravila chalupu k obývání. Krátce nato se podruhé vdala do Lhoty a rozhodla se domek i s přilehlou zahradou prodat. Tělocvičná jednota Sokol koupila chalupu včetně kamenného chléva a zahrady od Františky Bělíčkové (Holbové), později provdané Lukášové, za 9 500 Kč. V roce 1925 po skončení zemědělských prací se členové Sokola pustili do úpravy chalupy, aby z ní udělali soko-

Zakladatelé Sokola počátkem dvacátých let: zprava Jan Staněk, č. 41, Juřica, č. 20, Josef Cedidla, č. 40, ?,?, Cedidla Jan, č. 50, Jan Cedidla, č. 4, ?, Antonín Juřica, č. 12

168

169

SPORT V SENINCE

Členové Sokola ve dvacátých letech před sokolovnou

lovnu. Vnitřní stěny bylo nutno vybourat a ve větší polovině se zvýšil strop. Dále zde bylo zřízeno i stálé jeviště, které bylo zakoupeno již v roce 1922 za 3000 Kč. Z přilehlé zahrady vzniklo hřiště, které společně se sokolovnou sehrálo významnou roli, a to nejen v kulturních dějinách obce. „Historie této nejmenší a nejchudobnější tělocvičny v kraji je velmi pohnutá a zasluhovala by si širšího a podrobnějšího záznamu,“ napsal po druhé světové válce do Pamětní knihy Seninky Josef Cedidla.

Po cvičení na „Pocedkové“ louce v roce 1936

170


Tato budova sloužila ke sportovním a kulturním účelům až do roku 1964, tedy po celých 40 let. Hřiště u sokolovny sloužilo ke sportovním a kulturním akcím až do roku 1975. V budově probíhala tělocvičná cvičení mladých sokolských nadšenců, kteří se zde připravovali i na sokolské slety v letech 1926, 1932 a 1938 a naposled v roce 1948, Později zde se sokolové připravovali i na celostátní spartakiády v roce 1955, 1960 a 1965. Když v roce 1930 probíhala rekonstrukce budovy školy, probíhalo zde ve druhé polovině roku dokonce i školní vyučování. Protože v obci nebyla žádná jiná větší místnost ani kostel, probíhala zde i bohoslužebná shromáždění pod vedením liptálského faráře Jana Amose Vališe, který působil v Liptále v letech Budova sokolovny v dolní části obce, zbořená v roce 1964 1930 až 1952. Budova sloužila i k pořádání různých osvětových přednášek a k divadelním představením. Na X. všesokolský slet v Praze, který se konal ve dnech 1. – 6 . července 1938, vypravila seninská jednota Sokol 6 mužů a 2 ženy (Pavel Cedidla, č. 28, Jan Juřica, č. 61, Karel Řezníček, č. 31, Josef Bělíček, č. 3, Jan Cedidla, č. 24, Anna Lažová, č. 71, Růžena Cedidlová, č. 40). Velkým propagátorem a nadšeným funkcionářem Sokola byl i řídící učitel František Hladký, který působil v Senince od roku 1929 do své tragické smrti 30. září 1938 za všeobecné mobilizace na slovensko-maďarských hranicích. Za protektorátu byla činnost Sokola počátkem května roku 1941 zastavena a sokolský majetek byl zabaven. „Členové Sokola Pavel Bělíček, č. 3, Josef Cedidla, č .40, Josef Staněk, č. 41, zachránili ze skrovného sokolského majetku téměř všechny sokolské písemnosti, technickou knihovnu a některé drobnější náčiní a nářadí. Bohužel v tělocvičně zůstalo jeviště, které během války vzalo zasvé. Budova sokolovny velmi utrpěla, neboť o opravy se nikdo nestaral a špatnou střechou do budovy po léta zatékalo,“ napsal Josef Cedidla do Pamětní knihy obce Seninky. Po válce byla činnost Sokola obnovena a sokolovna opravena. Opět se stala centrem kulturního a společenského dění v obci. Taneční zábavy se konávaly v zimním období uvnitř sokolovny, v létě za pěkného počasí na hřišti před sokolovnou. Velmi oblíbené mezi seninskou mládeží bylo tradiční kácení máje. Po válce a zejména počátkem padesátých let začala být mezi seninskou mládeží velmi oblíbená dvě sportovní odvětví, která obec později výrazně proslavila. Byly to volejbal v letním období a stolní tenis v zimě. Pro ostatní sporty oblíbené v jiných obcích v okolí, jako například kopaná, nebyly v Senince potřebné podmínky. Volejbal a stolní tenis začali nadšeně provozovat zejména seninští mladí hoši, jako například Antonín Juřica, č. 61 (1927 - 1989), Jan Bělíček, č. 29 (1926 - 1977), Antonín Juřica, č. 12 (1930 - 1967), Miroslav Polášek, č. 54 (1928), Antonín Cedidla, č. 5 (1931), Jan Smilek, č. 33 (1929 -1997) a celá řada dalších. Velkým propagátorem odbíjené byl před válkou zejména řídící učitel František Hladký. Na přelomu padesátých a šedesátých let nastoupila další generace sportovních nadšenců, jako byli například: Milan Cedidla, č. 40 (1937 - 2002), Milan Staněk, č. 43 (1937 – 1992), Jan Cedidla, č. 50 (1937 - 1962), Josef Blažek, č. 87 (1938), Jan Bělíček - Leskovec 131 (1939 - 1989), kteří začali závodně provozovat vedle volejbalu i stolní tenis. Poté následovala generace, která provozovala převážně vedle volejbalu i lyžování: Jan Pisklák, č. 94 (*1943), Alois Staněk, č .84 171

SPORT V SENINCE


(*1944), Antonín Tomanec, č. 35 (*1942), Josef Laža, č. 71 (*1947), Jan Řezníček, č. 31 (*1948), Stanislav Tomanec, č. 35 (*1950), Karel Srba, č. 59 (*1950), Karel Trčálek, Leskovec (*1950), Jaromír a Ladislav Srbovi, č. 59 (oba 1952), Karel Cedidla, č. 40 (1951). Vrcholná éra seninského volejbalu nastala v sedmdesátých letech, kdy družstvo mužů hrávalo pravidelně okresní přebor. Vedle jmenovaných hrávali za TJ Sokol Seninka: Petr Řezníček, č. 86 (* 1953), Jaromír Tomanec, č. 35 (*1954), Jan Smilek, č. 33 (*1956), Pavel Pisklák, č. 94 (*1956), Milan Cedidla, č. 44 (*1957), Karel Tomanec, č. 35 (*1958). Až do roku 1975 se hrála volejbalová utkání na hřišti u staré sokolovny, která byla mezitím v roce 1964 zbourána. Koncem šedesátých let hrálo jednu sezonu soutěž dokonce i volejbalové družstvo žen. Za Seninku hrály mimo jiné: Cedidlová Jarmila, č. 28 (*1948), Bělíčková Zdena, Leskovec č. 131 (*1948), Polanská Drahomíra, č. 46 (*1948), Staňková Lýdie, č. 84 (*1949), Bělíčková Emilie, č. 90 (*1948), Šťastná Lýdie, č. 55 (*1948) a další. Propagátory stolního tenisu byli především Josef Blažek, č. 87, a jeho sestry Anna (*1942), Miroslava (*1944), Lýdie (*1947) a Jan Cedidla, č. 50 (1937-1962), Jarmila Cedidlová, č. 28 (*1948), a Pavel Bělíček, č. 97 (*1946), Jan a Marie Řezníčkovi, č. 31, a Lýdie Staňková, č. 84. V roce 1960 se účastnili seninští stolní tenisté dokonce i mistrovství republiky. Velkým a nadšeným propagátorem a organizátorem sportu, jako je volejbal, stolní tenis a lyžování v Senince, byl dlouholetý starosta Sokola Miroslav Zigmund, č. 38 (*1930), původem z Valašské Polanky. O novém hřišti pro volejbal se uvažovalo ihned po zbourání staré sokolovny, která byla pro pořádání společenských událostí a tanečních zábav nahrazena kulVolejbalové družstvo v roce 1971

turním domem. Umístění a provoz na dosavadním starém hřišti byly terčem kritiky občanů, kteří neradi viděli, když se při sportovních hrách mládeže míč velice často dostal i za plot do zahrádky. Některým vadil i nevítaný hluk. Stavba nového hřiště vázla na neochotě rolníků Josefa a Pavla Juřicových z č. 20 prodat místnímu národnímu výboru louku, která bezprostředně sousedila s místem, kde byl postaven kulturní dům. Složité vyjednávání s majiteli pozemků trvalo téměř deset let, až konečně v roce 1974 bylo přikročeno k výstavbě nového volejbalového hřiště. Za nadšeného úsilí členů i nečlenů Sokola z řad seninské mládeže bylo počátkem léta roku 1975 hřiště dokončeno. Vznikly dva antukové kurty, které bylo možné využít nejen na volejbal. Dne 8. června 1975 bylo hřiště slavnostně otevřeno volejbalovým turnajem za účasti čtyř družstev. Turnaj vyhrálo družstvo Bystřičky před RH Vsetín, MEZ Vsetín C a domácím družstvem. Pozemek u sokolovny měl být původně Sokolu vyměněn za nový u kulturního domu. Ten však zůstal ve vlastnictví obce, takže Sokol přišel tímto o pozemek, protože původní byl rozprodán místním národním výborem vlastníkům okolních nemovitostí. V osmdesátých letech zájem o volejbal v Senince částečně upadl. Nová generace mládeže z let šedesátých již neměla o sport takový zájem. Situace se trochu zlepšila koncem osmdesátých let, kdy se našlo několik málo nadšenců, ale obnovit soutěžní družstvo volejbalu se v Senince již nepodařilo. Příčinou úpadku sportovní činnosti byl odchod celé generace mladých Seninčanů do měst, protože Seninka byla zařazena do takzvané 4. kategorie obcí, takže v obci nebyla povolena výstavba nových bytů. Řada mladých lidí ze Seninky hrála později volejbal či stolní tenis za sportovní oddíly ze Vsetína a jiných obcí. Ve druhé polovině osmdesátých let vyvíjelo činnost i družstvo stolních tenistů, za které nastupovali Jan Smilek, č. 33, Lubomír Šafařík z Valašské Polanky (pod Seninkou), Pavel Juřica, č. 16, Pavel Polanský, č. 4, Stanislav Staněk č. 84, Lubomír Polčák, č. 95, Vlastimil Trlica, č. 32, a někteří další. Počátkem devadesátých let i toto družstvo Sokola Seninka zaniklo ze stejných důvodů jako družstvo volejbalu. Ačkoliv se to zdá v dnešní době neuvěřitelné, až do sedmdesátých let byla „ideálním“ místem pro kolektivní sporty i silnice procházející obcí. Zpravidla jezdil po silnici pravidelně jen autobus a nákladní vozidlo zásobující třikrát týdně obchod chlebem a jednou týdně ostatním zbožím. Branku tvořily zpravidla dva nějaké předměty, které se při průjezdu auta daly snadno odstranit (dva špalky, boty a podobně). Členové Sokola se od počátku 80. let aktivně věnovali i horské turistice. Pravidelně podnikali turistické přechody Vysokých i Nízkých Tater a po změně společenských poměrů po roce 1989 i přechod Alp. V roce 1980 například podnikla skupina členů Sokola horský přechod Julských Alp na vrchol Triglavu v tehdejší Jugoslávii (mimo jiné Josef Laža, č. 21, Jaroslav Polčák, č. 95, Karel Cedidla, č. 40, Marie Řezníčková, č. 68). Marie Řezníčková, č. 68, se v rámci vysokohorské turistiky dostala ze Seninčanů do nejvyšší nadmořské výšky 4 910 metrů nad mořem v peruánských Andách. Populárním sportem v Senince mezi mládeží byl lední hokej. Hokej se hrával opět zejména na hřišti u staré sokolovny. Vybudování kluziště však již vyžadovalo nemalé úsilí. Když přišlo konečně mrazivé počasí, bylo nutné nejprve odstranit sníh a poté volnou plochu polít vodou, která do rána zamrzla. Čerpadla se používalo zpravidla jen výjimečně. K budování kluziště se používaly jen kbelíky a sáně. Mantinely tvořily jen bariéry sněhu a branku třeba jen dvě boty. Ne všechny seninské děti měly k dispozici brusle, takže se nezřídka stávalo, že mezi hráči bylo i několik bez bruslí. Stejně nebylo jednoduché pro některé děti mít vlastní hokejku. Proto se nezřídka hrávalo i „vrbovým samorostem“. Do počátku sedmdesátých let se hrával lední hokej i na „Staňkovém rybníku“. Po jeho znovu- zprovoznění

Volejbalové družstvo v roce 1959

172

173

SPORT V SENINCE

počátkem devadesátých let začal opět v zimě sloužit jako kluziště. Po zániku hřiště u staré sokolovny se používalo k bruslení i kluziště na vodní nádrži u kravína. Zde však již nebyly podmínky pro bruslení tak dobré, protože se led nedal upravovat. Jako kluziště bylo používáno i místo „za Tomancovou stodolou“ koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let. Hokej bez bruslí se dal velmi dobře hrát i na zasněžené silnici, která vede obcí, protože zimní silniční provoz byl ještě menší než v létě. Dalším velmi oblíbeným sportem mezi seninskou mládeží je lyžování. Pro lyžování se velmi dobře hodily jižní svahy seninského údolí, na kterých se sníh držel zpravidla dlouho i přes přechodné oteplení. Velmi oblíbeným místem byl svah naproti školy na „Kamáskovém“ vrchu. V roce 1981 zde členové Sokola vybudovali svépomocí lyžařský vlek. O výstavbu se zasloužili zejména Vladimír Srba (bývalý občan Seninky, nar. 1952), Josef Laža (*1947, v té době žil ve Valašské Polance, pozdější starosta) a Alois Staněk, č. 98 (*1944), Jiří Řezníček, č. 86 (*1958), a celá řada dalších. Členové Sokola odpracovali zdarma na výstavbě lyžařského vleku stovky hodin. Vlek byl v provozu až do roku 1989, kdy byl nahrazen novým. Zásluhou Marie Řezníčkové, č. 68, dostal Sokol na stavbu nového vleku dotaci od ČSTV. V roce 1995 byl obecním úřadem zakoupen terénní vůz „Lavina“ na úpravu sněhu na lyžařském svahu. Tím se možnosti lyžování v Senince výrazně zlepšily a vlek se stal zimní turistickou atrakcí obce. Vozidlo Sokol postupně obci splácí. V současnosti je lyžování poslední aktivní činnosti TJ Sokol v Senince. Nadšeným propagátorem a organizátorem činnosti lyžařského oddílu je starosta obce Josef Laža, který má nemalou zásluhu na tom, že téměř každé seninské dítě umí obstojně lyžovat. Je potěšitelné, že o lyžování je velký zájem i mezi dorůstající seninskou mládeží. Dokladem toho byly i lyžařské závody a karneval na lyžích v březnu roku 2004.

Seninské děti na lyžích ve třicátých letech

174


KULTURNÍ ŽIVOT V SENINCE Seninka patřila po staletí k nejchudším obcím na Valašsku, kde se drtivá většina obyvatel živila tvrdou prací na poli či v lese. Zavedení povinné školní docházky v Rakousku císařovnou Marii Terezií roce 1774 nemělo na kulturní a společenský život v Senince prakticky žádný vliv. Někdy na přelomu 18. a 19. století začaly zejména v zimě chodit seninské děti do nově zřízené evangelické školy v Liptále. Až teprve zřízení pobočky liptálské školy v Senince ve čtyřicátých letech 19. století pomohlo k rozšíření znalosti čtení a psaní mezi obyvateli Seninky. Četly se především náboženské knihy, a to zejména Bible. Dá se předpokládat, že úroveň čtení a psaní u většiny obyvatel obce nebyla valná, protože v běžném životě se s potřebou čtení a psaní setkávali jen sporadicky. Jiné knihy prakticky v Senince nebyly, jednak pro svou cenovou nedostupnost a jednak proto, že na čtení jaksi nebyl čas. O vzdělanosti Seninčanů si můžeme udělat obrázek z poznámky v Pamětní knize obce Seninky od učitele Josefa Dobiáše, který komentoval situaci na seninské škole počátkem osmdesátých let 19. století: „Učitel Šabacký musel zápasiti z počátku s velkými obtížemi ve vyučování, jelikož vědomosti žáků byly velmi chabé. Učebních pomůcek bylo velmi málo, rovněž tak úřední knihy bylo třeba teprve zakládati.“ Až teprve koncem 19. století začaly do Seninky přicházet i jiné knihy jak naučného, tak zábavného charakteru. Zřízením obecní knihovny počátkem dvacátých let 20. století se vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatel obce výrazně zvýšila. „Dle zákona o povinném zřizování obecních knihoven byla také v Senince zřízena obecní knihovna „Hospodářsko – čtenářské besídky“. Knihovna stala se vlastnictvím obce teprve roku 1924. Na knihovnu přispívá obec částkou přes 200 Kč ročně. V červenci 1925 čítala 233 svazků. V roce 1923 obdržela knihovna od ministerstva školství a národní osvěty knihy v ceně 450 Kč,“ píše kronikář učitel Josef Dobiáš v Pamětní knize Seninky v roce 1925. Nedělní návštěvy kostela v Liptále se staly pro většinu obyvatel Seninky běžnou součástí života. V kostele se neposlouchalo jen kázání faráře, ale především se zde zpívalo. Zpívalo se však nejen v kostele, ale především při zábavě, v hospodě, ale i při práci. Jak píše Jan Zrník v knize Seninka v historii Valachů: „Valašská muzika dokázala rozproudit krev v žilách mladým i starým. Ej, stejně při ní bývalo dobře. Při muzice se chasa vyzpívala, vyskákala, pravda, někdy i pobila, neboť chlapcům se patřilo u muziky pobít, ale ranám se nepřikládala váha. Jen tetičky na lavečkách kolem tanečního parketu v hospodě byly z toho vystrašené a doma si měly o čem povídat. … Malá dědinka Seninka s nádhernou přírodou ověnčenou staletými pohnutými událostmi a se skromnými lidmi žijícími tvrdě, ale v kráse, přispívala svým malým dílem vždy ke koloritu malovaného valašského světa. … Žasneme nad uměleckým a kulturním bohatstvím, které naši prostí předkové vytvářeli svými zpěváky, lidovými vypravěči o historkách, šklábech a zkazkách, při tancích točené a jiných krajových variacích, zruční řemeslníci při výrobě fajek, brousků, šindelů, výstavbě a zdobení valašských chalup, vyšívání lněných košilí a krojů. … Lidová tvořivost zanechala kulturní poklady v lidových písních, které promlouvaly k lidem na poli, při dřině v lesích, o svatbách, vypovídaly o ročních dobách, o lásce a nevěře, i o vzrušujících událostech, zradě či neštěstích, o zbojnících. Svět nádherné přírody s horami opředenými pověstmi dával lidem na samotách a pasekách podnět k vyprávění na besedách a při drhnutí peří. Poslouchaly se pověsti a historky od strýců, staříčků a stařenek. Noc tak ubíhala, že přečkali i půlnoční hodinu. Do tmy pak zablikala světla luceren slabě ozařujících zavátou cestu. 175

KULTURNÍ ŽIVOT V SENINCE


… Mnoho kouzelných míst na stráních a kotárech melancholicky kontrastuje s těžkým údělem k obživě rodin na kamenitých polích a v horách. Doprovázející lidové tradice z pokolení na pokolení byly pro člověka vzpruhou v práci i odpočinku. Dnes se však postupně stávají pouhou součástí celého odešlého světa.“ Takto popsal velmi výstižně Jan Zrník kulturní život obyvatel Seninky v době, kdy znalost čtení a psaní nebyla samozřejmostí, v době, kdy nebyl rozhlas, televize a podobně. Valašské písničky byly věrným zobrazením duševního života lidu i v Senince. „Odráží se v nich radost i žal, nevyčerpatelný humor i lidová moudrost. V Senince se zpívalo všude, doma i na poli. Zpěv se ozýval po celé léto až do pozdního podzimu, kdy ženy hrabaly stel na zimu. Zpívalo se i při pasení krav, koz i oveček. Veselo bylo, když se ovce vyháněly na pašu. … Chasa si zpívala při dožínkách, při sušení trnek, večer, když se přišlo z pole a poklidilo se. Pod jabloněmi na loučkách se pak zpívalo do půlnoci. I stařenky si rády zanotily „svoju starodávnú“, když na kolovrátcích spřádaly lněné nitě …,“ pokračuje dále Jan Zrník. Někdy ve čtyřicátých letech existoval v Senince valašský taneční kroužek, který měl 16 členů. Tento kroužek předváděl takzvanou „valašskou besedu“. Byl to soubor různých druhů valašských tanců, které tančily v kruhu čtyři páry tanečníků. Podle Jan Zrníka začínala popěvkem „U našeho fojta vysoká záporka“, kdy hned v úvodu byla naznačena dynamika pohybů Valacha. Osm zdvižených paží tanečníků se setkalo ve středu kruhu. Postupně se dál tančily tance Tkalcovský, Kovářský, Raubšický, Troják, Hubičkový, Řeznický, Dvoják a Holáň. Valašskou besedu naučil Seninčany jeden z bratří Stavinohových z Velkých Karlovic, kteří vynikali v předvádění valašských tanců, zejména odzemku. Stavinoha působil v Senince počátkem čtyřicátých let po několik let v hospodářsko-kontrolní funkci (Jan Zrník). Beseda byla několikrát předvedena na hřišti před sokolovnou a i na národopisných slavnostech v roce 1944 na Vsetíně. „Vystoupení souboru obnovilo v Senince tradice valašství, další mládež se účastnila ve valašských krojích jiných kulturních akcí při oslavách a průvodu přes město Vsetín,“ uvádí Jan Zrník v knize Seninka v historii Valachů.

Před Národopisnou výstavou českoslovanskou v Praze 1895 navštívil o prázdninách v roce 1893 Valašsko, konkrétně Hovězí a Polanku, i hudební skladatel Leoš Janáček (1854 - 1928). Zavítal zde v rámci přípravy a organizace moravské účasti na této výstavě a hodlal v Polance vybrat písně, tance a zvyky i vhodné představitele Valachů pro pražská vystoupení. Výsledkem návštěvy byla pak v srpnu 1895 účast Polančanů na národopisné výstavě. Mezi účastníky byl jeden Seninčan. Jeho jméno se nepodařilo spolehlivě zjistit. Petr Korabík se v knize „Valašská Polanka, rodná naša dědina“ z roku 1998 zmiňuje o jménu Lajč Seninský. O koho se jedná, těžko říci. Takové jméno se v Senince nevyskytuje. Snad šlo o nějakou přezdívku. Do Seninky se provdala rodačka ze staré polanské písmácké rodiny Terezie Trlicová (1879 - 1952). Někdy počátkem 20. století si vzala Pavla Cedidlu, č. 40, který rovněž pocházel ze staré písmácké rodiny „Podňovských“ na čísle popisném 4. Znala bezpočet lidových písní, které zpívala nejednomu sběrateli. Její dcerou byla valašská spisovatelka Marie Cedidlová - Hovořáková. Ta ve svém díle „Dům otcovský“ vymalovala i postavu své moudré maminky, kterou celoživotní dřina na strmých a kamenitých valašských políčkách, jíž se nevzdala ani ve vysokém věku, ohnula nakonec až nízko k zemi. Významným mezníkem v kulturním a společenském životě Seninky bylo bezpochyby zřízení pobočky tělocvičné jednoty Sokol ve Vsetíně v roce 1921. Na založení Sokola v Senince měli velkou zásluhu především učitel Josef Nunvář, bratři Josef a Jan Staňkovi, č. 41, Jaroslav Fajkus (z Valašské Polanky) a celá řada dalších nadšenců ze seninské mládeže. Poslání Sokola v té době nespočívalo jen ve cvičení těla, ale výrazně se podílel i na rozvoji kulturního a společenského života v Senince. V rámci Sokola byl zřízen i divadelní a zábavní odbor, který pořádal i divadelní představení a jiné ušlechtilé zábavy. V roce 1924 zakoupili členové Sokola v dolní části obce dřevěnou chalupu č. 39, ze které postupně vybudovali sokolovnu se sálem a jevištěm. Již o Vánocích 26. prosince 1925 sehráli zde ochotníci tělovýchovné jednoty Sokol divadelní hru „Vojnarka“ od Aloise Jiráska. Z přilehlé zahrady vzniklo hřiště, které společně se sokolovnou sehrálo významnou roli, a to nejen v kulturních dějinách obce. Tato malá dřevěná sokolovna se stala unikátní stavbou v rámci celého Valašska. Probíhaly zde kulturní akce, s výjimkou let 1941 - 1945 až do počátku šedesátých let. Budova sloužila i k pořádání různých osvětových přednášek a k divadelním představením. Například v roce 1925 zapsal Josef Dobiáš do Pamětní knihy obce Seninky: „Sokol hraje každoročně v době zimní divadlo. Největší úspěch mravní měl sehraný kus „Štědrý den“, jenž předveden byl o vánocích roku 1923 za účasti školních dětí.“ Přes nesporný kulturní a společenský vzestup obyvatel Seninky po 1. světové válce to s jejich kulturní úrovní asi bylo všelijaké. Ještě v roce 1925 si učitel Josef Dobiáš v Pamětní knize Seninky stěžuje: „Podobně jako v jiných obcích jeví se i v Senince malý zájem o sebevzdělávání, a to zejména u starších lidí. Důležitým činitelem osvětovým jest především obecní knihovna, kterou navštěvují hlavně nejmladší členové dorostu, zejména ženského. V obci odebírají se časopisy strany republikánské „Svoboda“, „Cep“ a výtečný týdeník „Nový lid“. Školní mládež odebírala po 3 léta pěkný dětský časopis „Mládí“, do jehož VIII. ročníku Máj u sokolovny ve třicátých letech

Folklorní vystoupení u sokolovny pravděpodobně v roce 1944

176

177



přispíval i učitel Josef Dobiáš a kde byly také uveřejněny ukázky žákovských prací naší školy. Členové Sokola účastní se povinně vzdělávacích besídek a sokolských přednášek.“ Veškerá kulturní činnost v Senince úplně přestala za německé okupace v letech 1939 1945. Z obecní knihovny musely být odstraněny veškeré knihy, které byly prohlášeny za závadné svou protiněmeckou orientací. Byly to především spisy T. G. Masaryka, E. Beneše i jiných předních státníků, dále díla některých spisovatelů a konečně veškeré knihy od anglických a ruských spisovatelů. Pořídily se nové seznamy a část místní obecní knihovny se přestěhovala do úkrytu do sušíren Jaroslava Poláška, č. 54, a Pavla Bělíčka, č. 29. Některé svazky přečkaly válku, byť i poškozené, u několika jednotlivců. V roce 1941 z popudu ing. K. Nováka, profesora hospodářské školy na Vsetíně, vznikla myšlenka zfilmovat mizející domácí řemesla na Valašsku, zejména domácí výrobu různých předmětů, pokud se ještě na Valašsku provozují. V Senince to byla to hlavně ruční výroba šindelů, která zde bývala velmi rozšířená. Nafilmování této výroby bylo v Senince skutečně realizováno a provedl jej režisér Miloš Staněk, bývalý důstojník československé armády, za přispění a výpomoci velkého množství obyvatel. Výroba šindele byla zachycena ve všech jeho fázích, nejvíce však v jizbě u Jana Holbíka, č. 25, v ostatních částech pochůzkou po vesnici i v singulárním lese. Film se vydařil a přispěl velmi k propagaci přírodních krás Valašska. Dostal název „Valašský porcelán“. Byl promítán v Senince poprvé 19. února 1946 (pravděpodobně i naposled, což je jistě škoda - poznámka autora). Takřka nikdo z obyvatel Seninky nezaregistroval, že dne 16. ledna 1998 byly předvedeny ukázky z tohoto filmu v České televizi v rámci televizního cyklu starých filmů „Hledání ztraceného času“. Mimo jiné zde byly uvedeny ukázky z výroby šindelů, které byly v roce 1941 natočeny v Senince v usedlosti u Kamásků, č. 25 (dnes zde žije Jan Holbík, č. 25, narozený v roce 1920, který byl přítomen natáčení tohoto filmu). Po válce byla činnost Sokola obnovena a sokolovna opravena. Opět se stala centrem kulturního a společenského dění v obci. Taneční zábavy se konávaly v zimním období uvnitř sokolovny, v létě za pěkného počasí na hřišti před sokolovnou. Velmi oblíbené mezi seninskou mládeží bylo tradiční kácení máje. V poválečném období došlo k obnově kulturního a společenského života. V Senince došlo k obnovení činnosti ochotnického spolku, který zkoušel a hrával ve staré sokolovně. Jedním z organizátorů ochotnického divadla v Senince byl zejména Pavel Cedidla, č. 28, a jeho manželka Jarmila. Vedoucím a duší divadelního kroužku byl však Jaroslav Blažek s manželkou Drahomírou, který bydlel sice v katastru Leskovce pod Seninkou, ale jeho rodina přilnula plně k Senince. Koncem padesátých a počátkem šedesátých let mezi seninskými divadelními ochotníky působili například Josef Blažek, č. 87, a jeho manželka Marie, Zdeňka Bělíčková, č. 34, a její manžel Oldřich Zdráhal (učitel na seninské škole), Vlasta Staňková, č. 41, Milan ,Vlastimil a Pavel Cedidlovi, č. 40, a celá řada dalších. Po odchodu učitele Oldřicha Zdráhala se však tento ochotnický divadelní kroužek postupně rozpadl. Postupným šířením televize v šedesátých letech přestal být o ochotnické divadlo zájem. Podrobnosti o činnosti ochotnického divadelního spolku jsou uvedeny v soukromé kronice Pavla Cedidly, č. 28. Ve staré sokolovně a později v dolní třídě školy se promítávala pravidelně jednou týdně v zimním období i filmová představení. Ve škole byl jako promítací kabina upraven jeden kabinet. Později v sedmdesátých letech byl přizpůsoben k promítání i sál kulturního domu, kde byla vybudována promítací kabina. Promítací přístroj byl odstraněn až koncem devadesátých let. Velmi nadšeným promítačem filmů pro děti i dospělé byli Antonín Juřica, č. 12, učitel Jiří Křenek a později Jan Pisklák, č. 94, a Miroslav Kovář, č. 88, a někteří další. V kulturním domě však byly problémy se zatemněním sálu, proto se muselo promítat jenom

v zimních měsících. Koncem osmdesátých let však filmová představení definitivně zanikla. Samostatnou kapitolou kulturního a společenského života obce jsou taneční zábavy. Tyto se konávaly v hostinci na pokraji obce, někdy i ve staré sokolovně. Za německé okupace byly taneční zábavy oficiálně zakázány, a proto se často konávaly tajně, například v údolí Nezdobí. Po otevření kulturního domu v roce 1963 se začaly taneční zábavy pořádat tam. Jednalo se o jeden z prvních kulturních domů v širokém okolí. Například v Leskovci byl postaven kulturní dům až v roce 1972, ve Valašské Polance dokonce až v roce 1974. Proto se stal seninský kulturní dům velmi populární mezi mládeží v šedesátých letech a počátkem let sedmdesátých. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let působila dokonce v Senince hudební skupina se svérázným názvem „Nic moc“. Jejími členy byli Karel Řezníček, č. 31, Oldřich Řezníček, č. 86, a Lubomír Pantálek z Prlova. Skupina zkoušela v Senince v kulturním domě a měla mezi mládeží velký úspěch. V polovině osmdesátých let zanikla. Pro pořádání tanečních zábav v přírodě, které byly mezi mládeží velmi atraktivní, se využívalo nejen prostranství hřiště u sokolovny, ale například rovinatý teren v Nezdobí nebo naproti dnešního kulturního domu, ale i na jiných místech. Tančilo se na dřevěném pódiu, které bylo zapotřebí před každou taneční zábavou pracně nainstalovat a po skončení na druhý den opět rozebrat a pečlivě uložit. Taktéž bylo nutné obdobně připravit místo pro muzikanty. Později v době elektronických hudebních nástrojů nastal problém při nenadálém dešti, kdy se nezbytná elektřina stala nebezpečnou jak pro muzikanty samotné, tak pro ostatní účastníky tanečních zábav. Když bylo v roce 1998 slavnostně otevřeno stabilní taneční kolo u kulturního domu s krytým pódiem pro muzikanty, stalo se pořádání tanečních zábav v obci mnohem pohodlnějším. V případě deště nebyl problém všechno sbalit a přenést do sálu kulturního domu.

178

Členové divadelního ochotnického spolku počátkem šedesátých let: zleva Oldřich Zdráhal – učitel, Jaroslav Blažek (Leskovec), Zdeňka Bělíčková, č. 34 (Zdráhalová), František Mišun z Pozděchova, Anna Blažková, č. 87, Vlasta Staňková, č. 41, Drahomíra Blažková (Leskovec), Milan Cedidla, č. 40, Marie Piskláková (Blažková), Vlastimil Cedidla, č. 40, Pavel Cedidla, č. 40

179


Oldřich Řezníček, č. 86, hlavní organizátor stavby kulturního domu, při práci

Veškerá kulturní činnost v obci se soustředila do dvou pozoruhodných budov. Tou první byla stará sokolovna v dolní části obce. Kulturní akcím sloužila tato budova až do počátku šedesátých let. Z bývalé zahrady bylo vybudováno hřiště, kde se konávaly taneční zábavy v létě. Hřiště samozřejmě sloužilo i ke sportovním účelům. Po zbourání sokolovny v roce 1964 se kulturní život obce přesunul do kulturního domu.

Ze stavby kulturního domu počátkem šedesátých let

180


O stavbě kulturního domu se začalo uvažovat již krátce po druhé světové válce. Na veřejné schůzi občanů za účasti zástupců všech politických stran a spolků dne 9. února 1947 bylo poprvé jednáno o stavbě obecního kulturního domu. „Myšlenka tato některými občany oživována naráží na četné překážky, z nichž první je, že není pro tuto stavbu v obci vhodného stavebního místa,“ napsal Josef Cedidla do Pamětní knihy obce Seninka. Samotná stavba kulturního domu vznikla jaksi spontánně mimo původní plán. Místní národní výbor potřeboval především vybudovat sídlo pro sebe, protože doposud sídlil v novém domku Aloise Staňka, č. 84. Jako místo byl vybrán pozemek, kde stávala stará valašská chalupa, kde se říkalo u „Zámostků“. Majitelé se odstěhovali po válce do pohraničí, takže pozemek byl volný. Vhodná byla i jeho poloha uprostřed obce. V roce 1954 se nejdříve započalo s výstavbou nové hasičské zbrojnice. V průběhu roku požádal Místní národní výbor v Senince ONV Vsetín o povolení přístavby kanceláří i pro MNV. Snad proto, aby mělo kde sídlit i jednotné zemědělské družstvo, bylo žádosti vyhověno. Dokončení hasičské zbrojnice a kanceláří místního národního výboru bylo provedeno v roce 1958. Krátce nato na přelomu padesátých a šedesátých let bylo započato v sousedství budovy hasičské zbrojnice s výstavbou kulturního domu. Stavba se stala doslova hromadnou akcí většiny obyvatel Seninky, kteří na ní odpracovali zdarma stovky hodin. Velkou organizátorskou obětavost prokázal zejména Oldřich Řezníček, č. 86 (1923 - 1985), a celá řada dalších tehdejších funkcionářů místního národního výboru. Kulturní dům byl slavnostně otevřen na podzim roku 1963, kdy se zde uskutečnila hodová taneční zábava. Součástí kulturního domu bylo takzvané předsálí, kde bývaly převážně šatny pro hosty tanečních zábav, malý sál, kde se konávaly členské či výroční schůze zájmových spolků, velký sál s jevištěm, kde se pořádávaly společně s malým sálem taneční zábavy. Vedle jeviště byly dvě místnosti, kde v jedné byla zřízena kuchyně pro ohřívání jídel při tanečních zábavách a ve druhé bylo zřízeno mimo jiné holičství (Ladislav Bravenec), později zde byl zřízen sklad civilní obrany. Pod jevištěm byl zřízen bar a vedle baru byla další místnost, kde byla později v sedmdesátých letech zřízena kotelna. Vedle stávajícího schodiště bylo vybudováno sociální zařízení (WC). Prostor nad ním byl koncem šedesátých let upraven na menší sál, kde mládež hrávala počátkem sedmdesátých let stolní tenis. Později zde byl vybudován sál pro pořádání společenských akcí a oslav. V přední části kulturního domu od silnice v prvním patře se původně počítalo se vznikem služebního bytu pro učitele základní školy. Skutečně zde bydlela v šedesátých letech až do svého odchodu na důchod (1968) po nějaký čas i řídící učitelka Ludmila Hladká. Později zde vznikl menší sál, který měli k dispozici jako schůzovou místnost svazáci. V jedné místnosti byla zřízena promítací kabina a v další místnosti byla zřízena obecní knihovna, která předtím sídlila ve škole. Po zrušení JZD Seninka v roce 1975 přesídlila kancelář MNV do místnosti předsedy JZD. Původní kancelář MNV byla využívána jako zasedací místnost, kde se pořádaly různé slavnostní akce MNV. V roce 1995 byla kancelář obecního úřadu vyměněna s kanceláří knihovny. Starosta obce tak získal samostatnou kancelář a ze zasedací místnosti se stala kancelář obecního úřadu. Ve slavnostní zasedací místnosti se začaly od konce osmdesátých let opět pořádat nešpory. Předtím bývaly v dolní třídě bývalé školy. Při zmínce o kulturních tradicích v Senince je nutné vzpomenout i významné seninské rodáky, kteří se zapsali do kulturního života kraje. V Senince je pochována místní rodačka Marie Hovořáková (1910 – 1971, vl. jm. Cedidlová), která působila jako učitelka. Pocházela ze starého písmáckého rodu Cedidlů. Její otec Pavel Cedidla pocházel z čísla popisného 4 od Podňovských. Počátkem 20. století koupil na okraji obce starou dřevěnou hospodu. Tuto později zboural a na jejím místě postavil 181


novou, která sloužila svému účelu až do počátku osmdesátých let (mimochodem to byla po škole první zděná stavba v Senince). Její matka Terezie pocházela z rodu Trliců z Polanky a byla velmi hudebně nadaná. Do literatury vstoupila Marie Hovořáková románkem pro děti o zlidštěných zvířátkách „Ušáčkové a hojdušky“ (1941) a pro děti také zpracovala motivy národních písní „Písničky vyprávějí“ (1944) o životě na Valašsku. V prostředí valašské vesnice se odehrávají její romány „Dvojí tvář“ (1942) a „Rod Vlhů“ (1944), z nichž druhý užívá v dialozích nářečí. Autorka má cit pro tragické stránky života a vládne bohatým slovním výrazem, silně citově podbarveným. Podobným literárním talentem disponoval i její bratr Josef Cedidla, č. 40 (1903 - 1985). Po roce 1945 vedl až do roku 1949 seninskou kroniku s názvem Pamětní kniha obce Seninky. Zapsal zde události od roku 1930 až do roku 1949. Velmi zajímavý je jeho popis událostí v Senince za druhé světové války, zejména na jejím konci. Přispíval do regionálních časopisů Valašska (Naše Valašsko, Dolina Urgatina, Valašsko). Známé jsou především jeho příspěvky „Staříčkovy údělky“ nebo „O čižbě a chytání ptáků u nás na Vsacku“, „O vaření a smažení trnek“. Napsal i celou řadu dalších odborných i národopisných příspěvků (například „Poznámky z minulosti obce Seninky“, „O Gerlichovi, co ty poklady hledál“, „O valašských pilách jednoškách“, „Ovocnářství v Senince u Vsetína“, „Vodní mlýny na Vsacku“, „Kolek a ostrévka – poloviční stodola“, „Jak se na Valašsku hradívalo“, „K soupisu pomístních jmen na Valašsku“ apod.). Seninskou rodačkou je i malířka a grafička Ludmila Cedidlová (* 1944) . Malířský talent zdědila po svém otci Pavlu Cedidlovi (1918 - 1999). Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor propagační grafika u profesorů Jana Hanáčka a Františka Nikla, a potom Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Žije a do svého odchodu do důchodu vyučovala v Uherském Hradišti na SUPŠ grafiku.

182


HISTORIE SENINSKÉ HOSPODY I když holdování alkoholu není jistě následováníhodnou záležitostí, vesnice, která nemá hospodu, je neodvratně odsouzena k zániku. Samozřejmě nejinak tomu bylo a zřejmě i bude v Senince. Po dlouhá léta byla seninská hospoda jediným společenským zařízením v chudobné valašské obci Seninka, ležící stranou okolního světa uprostřed valašských hor, kde hlavní náplní života byl těžký boj o holé živobytí prací na poli nebo v lese. V hostinci se scházívali obyvatelé Seninky nikoliv proto, aby se opili nebo propíjeli svou výplatu, nýbrž ve velké většině proto, aby se pobavili, povykládali s přáteli, sousedy a spoluobčany a v neposlední řadě se i trochu rozptýlili po těžké celodenní nebo celotýdenní dřině na poli, v lese či jinde. Zpravidla se dalo v hospodě i ledacos domluvit či zařídit, stejně jako prohrát v kartách i nějaké peníze či propít nemalou část výplaty. Když se podařilo hospodáři dobře prodat dobytek, dřevo, šindele, sušené hrušky, máslo či cokoliv jiného, byl to nezřídka i důvod k oslavě, který bylo nutno zapít nebo se pochlubit i v hospodě. Dobrý či špatný obchod se často dlouho rozebíral i v hospodě a sousedé měli nezřídka možnost hospodáře pochválit či tiše závidět. V hostinci se nezřídka konávaly členské schůze mnoha zájmových spolků, jako například hasičů, zahrádkářů a podobně. První seninská hospoda stojící na pokraji obce více jak sto let však již od roku 1982, tedy plných dvacet let bohužel neslouží svému účelu. Budova je v soukromých rukou a bohužel postupně chátrá. Již jen málo z kolem projíždějících obyvatel Seninky si uvědomuje, že se jedná o nejstarší zděnou budovu v Senince, která sehrála v životě Seninky velmi významnou úlohu. V minulosti se zde konávaly různé společenské akce, jako například i taneční zábavy, oslavy hodů, Josefa, Jana a podobně. Nezřídka se zde konaly i odborné přednášky a školení na různá témata. Hostinec na tomto dolním okraji Seninky stál již od 19. století. Jednalo se o dřevěné stavení, ke kterému patřil i zemědělský majetek v údolí Nezdobí v katastru obce Leskovec. Do roku 1900 byl majitelem tohoto hostince jistý Jan Sajdl (snad z Polanky), který však hospodařil tak špatně, až o majetek včetně hostince přišel. Hospoda i se zemědělským majetkem byla v roce 1900 prodána v dražbě. Pozemky patřící k hospodě koupil z větší části Josef Cedidla, č. 4. Později odkoupil jeho syn Pavel Cedidla od firmy Glesinger ze Vsetína i vlastní hospodu. Dřevěná budova hostince byla však již v dosti zchátralém stavu. Nový majitel byl nucen vystavět novou budovu hostince z tvrdého zdiva. Byla to první zděná budova v Senince, která tedy již stojí na pokraji obce sto let. V roce 1908 musel Pavel Cedidla nově postavený hostinec prodat. Za utržené peníze koupil v těsné blízkosti starý vodní mlýn od manželů Kovářových (pocházeli z Prlova) na čísle popisném 40, přičemž pole a lesy koupené zároveň s hostincem si ponechal. Novými majiteli hostince se stali v roce 1908 manželé Zeťákovi ze Seninky, kteří jej však v roce 1913 prodali jakémusi Jiřímu Češkovi z Hošťálkové. V roce 1918 se stal držitelem hospody Josef Juřica, č. 12 (1. 9. 1888 - 20. 10. 1957) ze Seninky. Později se stal nejprve spolumajitelem a poté i majitelem hospody jeho syn Ladislav Juřica (1923 - 1967). Od padesátých let však bylo nemyslitelné, aby byla jakákoliv živnost v soukromých rukou. V té době se stala hospoda majetkem socialistického spotřebního družstva Jednota a majitel hostince pracoval jako dělník ve zbrojovce, ačkoliv byl vyučen řezníkem. V hos183

HISTORIE SENINSKÉ HOSPODY

Seninská hospoda na okraji obce v šedesátých letech

tinci se poté střídali pouze zaměstnanci Jednoty, která řídila jeho provoz. Nějakou dobu prodávala v hostinci manželka majitele Věra Juřicová (1927 - 2003). Po ní jistou dobu Anna Daňová, č. 9. Po dlouhá léta až do konce šedesátých let pracovala jako hostinská Marie Juřicová, č.12 (*1929), která pochází z Leskovce a provdala se do Seninky. Jak vypadala budova hostince v padesátých letech, o tom si můžeme udělat představu z popisu od Josefa Cedidly v Pamětní knize Seninky: „Budova hostince z tvrdého materiálu, pod eternitovou krytinou. Je rozdělena napříč síní (průchodem), od silnice je šenkovna a druhá hostinská místnost a za ní kuchyň. Vzadu jsou sklepy a na nich obytné místnosti - tak zvaný zámeček. Hospodářské budovy: chlév je ze dřeva sroubený pod šindelem pro dvě krávy a menší stodola, též ze dřeva sroubená. Počet chovaných hospodářských zvířat: 1 kráva, 1 koza a 1 prase.“ V polovině šedesátých let majitel hostince Ladislav Juřica dřevěný chlév i stodolu zboural a vystavěl nový zděný chlév a novou menší dřevěnou stodolu. V roce 1964 postihla majitele tragická událost v podobě nečekané smrti syna Stanislava, který zemřel v pouhých dvaceti letech. V roce 1967 zemřel nečekaně i samotný majitel budovy hostince. Vdova Věra Juřicová, rozená Smilková z Lutoniny, se odstěhovala později do čísla popisného 56 a provdala se v roce 1969 za majitele usedlosti Jana Juřicu (*1921). V roce 1970 se stal hostinským v seninské hospodě František Zátopek, který působil v Senince do roku 1972. František Zátopek pocházel ze Zašové u Valašského Meziříčí a jeho strý184


cem byl slavný atlet a olympijský vítěz Emil Zátopek. Ze Seninky si vzal za manželku Jarmilu Kovářovou z č. 7 (*1954) a později si postavil motorest mezi Ratiboří a Hošťálkovou. Poté byl krátce hostinským Miroslav Zigmund z č. 38 (*1930). V roce 1972 koupila budovu hostince Zdeňka Bravencová, č. 92 (*1937). Tato začala záhy i hostinství provozovat, samozřejmě i nadále pod hlavičkou spotřebního družstva Jednota. Pod jejím vedením fungoval seninský hostinec asi deset let, to je do roku 1982. Nový předseda Místního národního výboru v Senince František Balaško zařídil přestěhování hostince do kulturního domu, protože starý hostinec již nevyhovoval současným hygienických požadavkům. Velmi nepříjemná byla i poloha hostince na pokraji obce. Kulturní dům byl až doposud využíván poměrně málo, a to pouze jako sídlo místního národního výboru, místo pro různé schůze a občas i jako místo tanečních zábav. Pro hospodu bylo adaptováno málo využívané předsálí kulturního domu, které bylo odděleno od velkého sálu zdí. Bývalé nevyužívané šatny byly přeměněny na skladiště hostince. Zároveň bylo zavedeno do kulturního domu ústřední vytápění. Až doposud se topilo v kulturním domě v uhlových kamnech. Jednota zařídila pro hostinec i nábytek a výčepní pult. Zdena Bravencová provozovala hostinec v kulturním domě do roku 1986 (?), kdy se odstěhovala po smrti manžela do Zádveřic, odkud pocházela. Na nějakou dobu (1986 - 1987) provozovala hostinec Marie Cedidlová, č. 24 (*1964), přivdaná do Seninky z Valašské Polanky za Karla Cedidlu, č. 24 (*1964). Po jejím přestěhování do Valašské Polanky převzal pohostinství Miroslav Kovář, č. 88 (1930 - 2001), který jej provozoval při svém zaměstnání. V té době byla také upravena provozní doba hostince, která se zachovala dodnes, to je od čtvrtka do neděle. Až doposud byl hostinec uzavřen pouze v pondělí. Miroslav Kovář provozoval hostinec i po změně politických poměrů v roce 1989, kdy se stal hostinec pro řadu obyvatel i návštěvníků místem rozsáhlých diskusí a výměny názorů na současnou politickou situaci a budoucí vývoj společnosti. Záhy se však ukázalo, že provoz hostince v Senince je pro družstvo Jednota nerentabilní. Samotné družstvo se muselo podrobit transformaci na družstvo vlastníků podle nového zákona o družstvech a dále již nechtělo hostinec v Senince provozovat. Dosavadní zaměstnanec Jednoty Miroslav Kovář již nechtěl hostinec provozovat jako nájemce, přestože byl již od roku 1990 na důchodě. Proto byl ke konci dubna roku 1991 provoz hostince v kulturním domě ukončen. Nově vzniklý Obecní úřad v Senince, který začal pracovat od počátku roku 1991 po osamostatnění obce od Valašské Polanky, musel vedle jiných naléhavějších problémů řešit i problematiku hostince. Zařízení hospody bylo odkoupeno od družstva Jednota a začal se hledat nájemce hospody. K znovuotevření hostince v Senince došlo počátkem léta roku 1991. Hospoda začala opět po čtyřiceti letech fungovat v režii samostatného živnostníka, který byl skutečně zainteresován na objemu prodaného zboží a na vlastních nákladech provozu. Návštěvníci se mohli přesvědčit, že „hospodský“ již není motivován plněním jakéhosi pochybného plánu, který mu vytýčili úředníci Jednoty, ale spokojeností zákazníka. Toto mělo i vliv na to, že se přestalo striktně trvat na dodržování otevírací doby hostince. Hospoda byla otevřena zpravidla tak dlouho, dokud měli hosté zájem. Novým nájemcem hospody se stal Zdeněk Dědič ze Vsetína, který rovněž vykonával svou činnost při zaměstnání, neboť pracoval ve vsetínské zbrojovce. Ponechal již zavedenou otevírací dobu od čtvrtka do neděle.

185


MYSLIVOST V SENINCE Lesnatá a kopcovitá krajina kolem Seninky byla od pradávna domovem volně žijící divoké zvěře. V minulosti bylo maso zvěře i vítaným doplňkem ke skromné výživě chudobných obyvatel obce. „Drobné pytláctví, vybírání ptačích hnízd a chytání ptáků patřilo kdysi nejen k oblíbeným zábavám valašských ogarů, přispívalo však i často k přivýdělkům osadníků z řad nemajetných vrstev, hlavně pasekářů. Jak bylo ptačnictví u nás rozšířeno, dokazují četné názvy polních a lesních tratí. Na kotáru seninském dosud jsou známa a používána jména návrší a kopců, jako například „v Tyku, v Týčku, Rovénky, na Rovňách, na Číhadle, v Jařabí“. V místě „na Rovňách“ stojí dosud rozsochatá hruška „planuša“, na které před 60 lety poslední ptačník kvíčaly na lep chytával,“ napsal Josef Cedidla ve stati „O čižbě a chytání ptáků u nás na Vsacku“ Většímu rozvoji pytláctví bránila samozřejmě dostupnost k tomu potřebných zbraní. Tradice pytláctví však přetrvala v Senince ještě do devadesátých let 20. století. Právo myslivosti, to je péče o volně žijící zvěř a její lov v souladu se zákonnými pravidly, se v naší zemi postupně vyvíjelo. V roce 1786 byl vydán Řád o myslivosti, kde byla myslivost definována jako chov a právo lovu volně žijících zvířat (zvěře). Císařským patentem ze 7. března 1849 číslo 154 byly položeny základy pozdější „lidové myslivosti“. Až dosud byla myslivost výlučným právem šlechty a majitelů panství. U drobných vlastníků pozemků byl výkon práva myslivosti vázán na obecní komunitu. To znamenalo, že žádný rolník nesměl lovit na svém pozemku, nýbrž honitbou (v dnešním slova smyslu) byl katastr obce. Aby bylo zabráněno přílišnému vybíjení zvěře, bylo stanoveno, že právo myslivosti příslušející pozemkům obce musí být pronajato nebo může být vykonáváno osobou znalou (tj. odborníkem – myslivcem). Podle Moravského honebního zákona č. 4 z roku 1914 právo myslivosti mohl vykonávat jen vlastník souvislých pozemků o výměře 200 jiter (115 hektarů). Ostatní vlastníci mohli realizovat (ne přímo vykonávat) právo myslivosti jen v honitbě obecní. Tento zákon již obsahoval taxativní výčet volně žijících druhů, které byly považovány za zvěř. Pevně stanovenou dobu lovu zvěře zavedl až tzv. malý honební zákon č. 98/1929. V roce 1941 byly vládním nařízením číslo 127 přijaty další moderní zásady do mysliveckého hospodaření. Mimo jiné zde již byla uvedena povinnost vykonávat právo myslivosti podle etických mysliveckých zásad, zásady plánování chovu a lovu zvěře, zásady průběrného lovu spárkaté zvěře a hodnocení trofejí, taxativně byly stanoveny zakázané způsoby lovu, včetně povinnosti lovit spárkatou zvěř kulovou zbraní, povinnost využívat při výkonu práva myslivosti lovecky upotřebitelných psů. Dále zde byly uzákoněny myslivecké zkoušky jako podmínky pro vydání loveckého lístku. V roce 1947 byl přijat nový zákon o myslivosti číslo 225/1947, ve kterém byla stanovena minimální výměra společenstevní honitby na 150 hektarů souvislých honebních pozemků. Tento zákon byl nahrazen zákonem 23/1962, který byl po změnách po roce 1990 platný až do roku 2002. Kdy vznikl první myslivecký spolek v Senince, přesně nevíme. Pavel Cedidla v ilustrované Myslivecké kronice uvádí rok 1921 jako rok vzniku loveckého spolku v Senince. Jisté je, že počátkem dvacátých let 20. století vykonávalo právo myslivosti několik rolníků – členů loveckého spolku. Učitel Josef Dobiáš v Pamětní knize Seninky charakterizuje v roce 1924 volně žijící zvěř v Senince takto: „…Jest třeba zmíniti se i o naší lovné a jiné divoké zvěři, Seninka jest jednou z těch valašských dědin, kde zvěře jest velmi málo a stále jí ještě ubývá. Zajíců 186

187

MYSLIVOST V SENINCE


jest málo, koroptví tu neuvidí (pisatel těchto řádků nespatřil za dva roky ani jediné koroptve, v roce 1924 byly nasazeny v revíru koupené páry koroptví). Srnec sem snad někdy zabloudí ze sousedních revírů, někdy se ukáže i divoká svině. Lišek je tu dosti, rovněž se tu vyskytují kuny a tchoři. Vinou toho, že zvěř mizí, jest nemístné hubení zvěře a silně se provozující pytláctví. Z jiného ptactva, jež oživuje naše lesy a listnaté porostliny, sluší uvésti datly (žluna, strakapúd i datel černý), četné sojky, ťuhýky, sýkorky, drozdy, kosy a jiné zpěvné ptactvo.“ Jak je patrné ze slov kronikáře, nehodnotí situaci zvěře v Senince počátkem dvacátých let 20. století moc růžově. Mimo charakteristiky srnčí zvěře by se dal stav zvířeny v Senince popsat takto i v současné době - na začátku 21. století. Z toho plyne, že za posledních osmdesát let nedošlo ve vývoji fauny k tak drastickým negativním změnám, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zajímavé je konstatování o malém počtu zajíců. V té době zemědělství nepoužívalo chemická hnojiva ani pesticidy a insekticidy na ochranu zemědělských plodin. Zdá se, že zajíců bylo z dnešního pohledu dost, ale v té době měli lidé jiná měřítka. Další zpráva o myslivosti pochází rovněž od učitele Josefa Dobiáše z roku 1924: „Koncem roku 1924 konala se veřejná dražba honitby v seninském revíru. Jelikož se utvořily v obci dvě strany, jež se zajímaly o pronájem honitby, došlo k tomu, že honitba byla vydražena za 1600 Kč ročního nájemného, což jest zajisté suma na dnešní poměry značně přemrštěná, neboť zvěře jest v revíru málo. Pro obecní pokladnu byl by to ovšem dobrý přírůstek na příjmech, kdyby onen obnos věnován byl obci.“ V té době tvořil katastr Seninky jednu souvislou honitbu. Výnos z pronájmu byl podle zákona z roku 1914 příjmem obecní pokladny. Z výše nájemného, které byli ochotni nájemci obci zaplatit, plyne, že se zvěří to nebylo v Senince až tak špatné.

V roce 1928 si nájemce seninské honitby Josef Řezníček, č. 57, pronajal honitbu na 3 roky za roční nájem 1520 korun. Polovinu honitby si od něj pronajal Antonín Bělíček, č. 35, jednu čtvrtinu myslivecky obhospodařoval sám nájemce s Janem Řezníčkem, č. 31, a Janem Řezníčkem, č. 73, Josefem Zubíkem a Josefem Juřicou, č. 37 - hostinským. Druhou čtvrtinu obhospodařoval Jan Cedidla, č. 4 (starosta), Tomáš Cedidla, č. 5, Jan Cedidla, č. 75, a Karel Bělíček, č. 2. Každá z těchto skupin měla za úkol zvěř nejen lovit, ale i chránit a hájit. Až dosud chodili myslivci na lov, jak se komu zachtělo. S úlovkem se mnozí nesvěřovali ostatním, takže bylo velmi obtížné zjistit počet ulovené zvěře. V té době již odhaduje kronikář - učitel Antonín Zeťák v Pamětní knize obce Seninky počet ulovených zajíců „kolem sta kusů (možná i víc)“. Kromě toho uvádí, že se v té době v Senince ulovilo kolem 300 kusů veverek !!!! V polovině třicátých let byl podle vzpomínek Pavla Cedidly, č. 28 (1918 - 1999), zaznamenán výskyt tetřeva v Senince v lokalitě „Benešůvka“. Poslední tetřev byl podle něj uloven v roce 1938 jeho otcem. K zásadním změnám v podmínkách provozování myslivosti nejen v Senince došlo po německé okupaci v roce 1939, kdy byli nuceni mnozí členové loveckého spolku odevzdat lovecké pušky. Podle Pamětní knihy obce Seninka se jednalo o tyto členy: Pavel Cedidla, č. 40, Antonín Bělíček, č. 36, Jan Juřica, č. 56, Tomáš Cedidla, č. 5, Pavel Cedidla, č. 28 a Jan Cedidla, č. 4. Zbraně byly ponechány jen několika členům, kteří prodělali nový kurs loveckého školení: Josef Staněk, č. 41, Pavel Hovořák, č. 38, Karel Bělíček, č. 2 a Pavel Juřica, č. 61. „Někteří odevzdali staré opotřebované pušky a dobré zbraně ukryli,“ napsal Josef Cedidla do Pamětní knihy obce Seninka. Ke stabilizaci provozování myslivosti v Senince došlo až po přijetí nového zákona o myslivosti v roce 1947. Dne 24. 1. 1948 se konala volba nového honebního výboru v obci. Předsedou byl zvolen Josef Staněk, č. 41, bývalý starosta obce, náměstkem předsedy Jan Zeťák, č. 14, dále byli zvoleni členové výboru: Josef Hanulík, č. 57, Jan Cedidla, č. 5, Pavel Juřica, č. 20, Josef Polanský, č. 53, a Pavel Řezníček, č. 73. Po změně politických poměrů v důsledku února 1948 nastaly výrazné změny i v podmínkách provozování myslivosti. Členy mysliveckého spolku mohly být jen dostatečně prověřené osoby. Seninský myslivecký spolek byl úředně rozpuštěn. Formování nového bylo završeno koncem roku 1950. O počátcích tohoto spolku se nám dochovaly autentické záznamy z členských schůzí. „Dne 8. prosince 1950 se konala v budově školy schůze za účelem utvoření myslivecké společnosti honitby obce Seninky,“ čteme v zápisu ze schůze, který dále pokračuje: „Schůze se účastnili: Josef Sajdl, č. 69 (1908 - 1988), Josef Staněk, č. 41(1887 - 1980), Jiří Kovář, č. 91(1906 -1 997), Pavel Cedidla ml., č. 28 (1918 - 1999), Pavel Cedidla st., č. 28 (1889 - 1964), Josef Hanulík, č. 57 (1915 - 1990), Josef Polanský, č. 53 (1911 - 1986), Pavel Řezníček, č. 73 (1921), Josef Daňa, č. 9(1909 - 1967), Jan Pisklák, č. 94 (1912 - 1983).“ Zápis ze schůze dne 9. 1. 1954 se zmiňuje mimo jiné o nákupu jedů na trávení lišek, hubení ježků, vran a jiné škodné, o nákupu pěti párů koroptví. V zápise ze dne 26. 3. 1954 jsou uvedeni noví členové: Jan Cedidla, č. 24 (1918 - 1983, pozdější předseda místního národního výboru v letech 1964 - 1976), Jan Šulák, č. 17 (1914 - 1995, předseda místního národního výboru v letech 1954 - 1957). „Schůze byla zahájena s. Řezníčkem, hospodářem myslivecké společnosti, za nepřítomného s. Jiřího Kováře, který byl pro přestupek zákona o výkonu myslivosti z funkce prozatímně odvolán.“ Dále byl zvolen nový výbor ve složení: předseda - Josef Sajdl, tesařský mistr, č. 69, jednatel – Pavel Cedidla, skladník, č. 28, pokladník - Josef Hanulík, č. 57, rolník, hospodář - Josef

Seninští myslivci v roce 1930: zleva – J. Řezníček, č. 57, P. Hovořák, č. 38, A. Bělíček, č. 36, J. Juřica, č. 61, J. Polášek, č. 1, J. Řezníček, č. 31, J. Bělíček, č. 42, P. Cedidla, č. 28, J. Juřica, č. 56

188

189

MYSLIVOST V SENINCE

Daňa, č. 58, řidič, zástupce hospodáře - Pavel Řezníček – strážný, č. 73, revizoři účtů - Josef Bělíček a Jan Šulák. Dne 19. 3. 1955 se konala výroční členská schůze v hostinci u „Juřiců“. Je zde uveden jako účastník opět nový člen Jan Pisklák. Jako host se účastnil Oldřich Řezníček, č. 86 (1923 - 1986), za MAVNF (místní akční výbor Národní fronty). „Zástupce OMS s. Zubr učinil přednášku se světelnými obrazy o vzniku myslivosti,“ píše se v zápise. Na schůzi dne 25. 2. 1956 byl navržen nový výbor ve složení: předseda Josef Bělíček, č. 30, jednatel Jan Pisklák, č. 94, pokladník Josef Hanulík, č. 57, hospodář Pavel Řezníček, č. 73, zástupce hospodáře Pavel Bělíček, č. 97, revizoři účtů Josef Sajdl, č. 69, a Jiří Kovář, č. 91. Výbor byl zvolen na výroční členské schůzi dne 4. 3. 1956 za účasti devíti členů: Josef Daňa, č. 9, Jan Šulák, č. 17, Josef Sajdl, č. 69, Josef Bělíček, č. 30, Pavel Bělíček, č. 97, Josef Hanulík, č. 57, Pavel Řezníček, č. 73, Jan Pisklák, č. 94, Jiří Kovář, č. 91, Jan Cedidla, č. 24. Zápis z této schůze se zmiňuje i o počtu 422 brigádnických hodin, které odpracovali myslivci na stavbě hasičské zbrojnice. Dále je zde uvedeno, že plán lovu na rok 1955 předpokládal odstřel 4 kusů srnčí zvěře (střeleny 3 ks) a 36 kusů zajíců (střeleno skutečně 36 ks). Dále je zde uveden uskutečněný odstřel 4 psů a 6 koček jako škodné. O vývoji myslivosti v dalších letech příliš zpráv a dokladů není. V šedesátých letech nastal v Senince zvýšený výskyt bažantí a zaječí zvěře, který vydržel až do poloviny sedmdesátých let. Nebyl neobvyklý stav, kdy na honu bylo uloveno několik desítek zajíců a bažantů. V šedesátých letech začali provozovat myslivost Pavel Polanský, č. 46 (nar. 1925), Ludvík Adamuška, č. 63 (1913 - 1994), Pavel Šťastný, č. 18 (1921 - 1982), Jaroslav Polčák, č. 95 (1926 - 1994), Jan Bělíček, Leskovec č. 131 (1939 -1989, později se přestěhoval do Prlova), a Eduard Slezák, č. 82 (1931 - 1992), který se přistěhoval z Pozděchova počátkem šedesátých let. Později po dlouhá léta vykonával až do své nečekané a náhlé smrti v roce 1992 funkci mysliveckého hospodáře. Koncem šedesátých let se do myslivosti zapojila další generace seninských myslivců jako Milan Hanulík, č. 100 (nar. 1943), a Pavel Řezníček, č. 99 (nar. 1946), a Jan Pisklák ml., č. 59 (nar. 1942), jejichž otcové myslivost již aktivně provozovali. Dále Jan Zeťák, č. 14 (nar. 1947), který se počátkem sedmdesátých let přestěhoval do Vsetína, ale myslivecky činný zůstal v Senince. V šedesátých letech začalo v Senince výrazně přibývat srnčí zvěře, nově se začala objevovat i černá zvěř. Od konce sedmdesátých let nastal výrazný úbytek drobné zvěře. Prakticky úplně zmizely koroptve, nastal silný pokles zvěře zaječí a v osmdesátých letech zmizela i zvěř bažantí. V sedmdesátých letech se zapojuje do myslivosti Jaromír Řezníček, č. 73 (1955 - 1998), a Eduard Slezák ml., č. 82 (*1961), přičemž starší generace myslivců začala postupně zanechávat aktivní činnosti. V osmdesátých letech prakticky nepřibývali noví členové a myslivecká organizace balancovala na pokraji své existence. Proto byla spojena s mysliveckým sdružením v Leskovci (1987?). Postupně se zdálo, že aktivita myslivců v Senince upadne úplně. Přelom osmdesátých a devadesátých však let znamenal radikální obrat v činnosti myslivců v Senince. Přispělo k tomu i osamostatnění seninské organizace v roce 1990, ale především nástup nové mladé generace myslivců. Do myslivosti v Senince se zapojili nejen synové z tradičních mysliveckých rodin, ale protože padlo jakékoliv politické omezení, i další noví milovníci lesa a přírody. Počátkem devadesátých let se stali členy sdružení Jiří Řezníček, č. 86 (*1958), Jaroslav Polčák ml., č. 95 (1957), Bohuslav Šťastný (*1959 z Leskovce), Milan Hanulík ml. č. 100 (*1968), Zdeněk Hanulík, č. 18 (*1971) - bratři Hanulíkovi tvoří již čtvrtou generace myslivců v rodě Řezníčků - Půmistříků, Richard Pisklák, č. 190


Členové mysliveckého sdružení v roce 1977: zleva J. Kovář, č. 91, Antonín Cedidla, č. 44, Pavel Polanský, č. 46, Pavel Cedidla, č. 28, Pavel Řezníček st., č. 73, Pavel Řezníček ml., č. 99, Jan Zeťák, č. 14, Jan Pisklák, č. 59, Eduard Slezák, č. 82, Milan Hanulík, č. 100

59 (*1971), René Řezníček, č. 99 (*1974 – rovněž pokračovatel myslivecké tradice již ve třetí generaci), Milan Vajdík, č. 5 (*1964), Jiří Zicha, č. 105 (*1973), a Radek Zicha, č. 46 (*1974), Josef Pospíchal, č. 57 (*1976), Jiří Chrástecký, č. 25 (*1973), Josef Šulák, č. 8. (*1971). Koncem devadesátých let se stali členy mysliveckého sdružení Ivan Juřica, č. 42,

Nová generace seninských myslivců v roce 1999

191

MYSLIVOST V SENINCE

Ondřej Řezníček, č. 86 a Lubomír Cedidla, č. 50. Tímto došlo k radikálnímu omlazení myslivecké organizace. K radikální změně v mysliveckém hospodaření došlo v roce 1992, kdy na základě novelizovaného zákona o myslivosti vzniklo opět Honební společenstvo Seninka, které pronajalo seninskou honitbu o výměře 665 hektarů honebních pozemků Mysliveckému sdružení Horka, které vzniklo v roce 1990 odtržením od Mysliveckého sdružení Lipka Leskovec. Ustavující zasedání honebního společenstva se konalo dne 13. listopadu 1992 ve velkém sále kulturního domu za velké účasti vlastníků půdy. Předsedou honebního společenstva byl zvolen Jan Staněk, č. 43 (*1932), později jej nahradil Karel Řezníček, č. 31 (*1954). Do funkce jednatele byl zvolen Vlastislav Bělíček, č. 45 (*1954). Předsedou Mysliveckého sdružení Horka Seninka se stal v roce 1990 Milan Hanulík, č. 100, místopředsedou Jiří Řezníček, č. 83, a jednatelem Jaroslav Polčák, č. 95. Do funkce mysliveckého hospodáře byl zvolen Eduard Slezák, č. 82, který zemřel náhle a nečekaně dne 30. března 1992 na poli při jarní orbě. Po jeho smrti vykonával tuto funkci Miroslav Janoušek ze Vsetína, který vykonával zároveň funkci jednatele Okresního mysliveckého spolku - Českomoravské myslivecké jednoty ve Vsetíně. V roce 1998 se stal mysliveckým hospodářem Jiří Řezníček, č. 86, a místopředsedou Jaroslav Polčák, č. 95. V roce 2003 jej ve funkci místopředsedy nahradil Jiří Zicha, č. 105, vnuk dlouholetého obětavého člena mysliveckého sdružení Pavla Polanského, č. 46, který po úrazu v roce 2001 již nemohl myslivost vykonávat. Funkci jednatele vykonává od roku 1999 Ivan Juřica, č. 42.

194


POPIS PŘÍRODY Jan Pavelka, Jiří Trezner – Příroda Valašska (2002)

Obec Seninka leží v údolí potoka Seninka v severní části Vizovické vrchoviny, v nadmořské výšce 400 m (Seninka na východním okraji katastru) až 651 m (Vartovna). Rozlohou 728 ha patří k malým a počtem 314 obyvatel (1999) k nejmenším obcím okresu. Celé sídlo leží v okolí hlavního toku. V obci jsou přítomny i původní dřevěné stavby. Krajinářsky je zástavba ještě relativně zachovalá, což bude způsobeno spíše menší stavební aktivitou v posledních desetiletích ve srovnání s jinými obcemi. Lesy pokrývají 56,5 procenta rozlohy. Z velké části jsou tvořeny nepůvodními smrkovými kulturami, zejména v jižní části katastru. V severní části údolí jsou bohatěji zastoupeny i listnaté lesy, většinou s dominujícím habrem, místy i s vtroušeným klenem (zejména podél toků), s lípou a ojediněle i s buky. Jedná se o lesy, které zčásti přirozeně vyrostly na extenzivních pastvinách anebo na ladem ležící zemědělské půdě, zčásti jsou výsledkem pařezinového hospodaření. Nejcennější vzrostlý smíšený porost s bukem a jedlí se ještě v 90. letech nacházel na západním okraji katastru pod Vartovnou. Poměr odlesněné a zalesněné plochy v katastru obce je názorně vidět na kolmém leteckém snímku. Hlavním tokem je Seninka, protéká podélně celou obcí. Do ní se vlévá množství drobných potůčků. Její tok je místy v zástavbě upraven, ostatní přítoky jsou v přírodním stavu. Až na výjimky mají dobře vyvinutý břehový porost (olše, klen, vzácněji vrba, jasan a střemcha). Znečištění je patrné jen v souvislejší zástavbě. Floristicky je území obce známo nedostatečně. V obci roste 10 druhů orchidejí, většinou jsou přítomny v menších populacích. Největší početnost je u vstavače mužského, který na třech místech kvete ve stovkách jedinců (nejvíce v okolí borovice a sadu jižně od hřbitova), ojediněle se vyskytuje vemeník dvoulistý, kruštík modrofialový, kruštík širolistý, prstnatec Fuchsův, prstnatec májový, prstnatec bezový, pravidelnějí hlístník hnízdák a bradáček vejčitý. Teprve až v roce 2000 se podařilo po mnohaletém průzkumu nalézt velmi vzácný vstavač bledý. V okolí obce se zcela jistě budou vyskytovat další ochranářsky významné nebo vzácnější druhy rostlin (lilie zlatohlavá, řepíček trojlistý, orlíček planý, kociánek dvoudomý), byť asi v nepatrném množství, ale při dosavadních průzkumech nebyly objeveny. V obci roste několik pozoruhodných stromů. Nejvýznačnějším z nich je velký dub, který se nachází severozápadně od točny autobusu. I když je rozlomen, je schopen ještě dlouho žít. Bohužel dalším negativním faktorem, a ten může být zásadní pro další existenci dubu, je poškozování kořenových náběhů těžkou mechanizací. Západně od dubu u místní samoty se nachází mohutná lípa (v roce 2001 padla pod náporem sněhu). V obci a jejím okolí jsou známy další větší stromy javoru klenu a babyky, hrušně, dubu a lip, které vyžadují podrobnější průzkum. Ze savců se vyskytují např. liška, ježek, kuna skalní, zajíc, srnec aj. Z větších šelem se v květnu 1983 zatoulal medvěd, rys se může objevit při migraci z oblasti Javorníků. V okolí obce bylo zjištěno 84 druhů ptáků, z toho 72 je hnízdících. Z nejvýznamnějších druhů se vyskytují: čáp černý (často na přeletu, na přelomu 80. a 90. let hnízdil na jižním okraji katastru), holub doupňák (hnízdí ve smíšeném lese s bukem a jedlí 1 km severozápadně od točny autobusu), žluna šedá (1 pár tamtéž), kos horský (v okolních smrkových lesích je několik párů), skorec vodní (hnízdí 1 až 2 páry na potocích), krutihlav obecný (1 pár 195

POPIS PŘÍRODY

severně od hřbitova), rehek zahradní (celkem 2 - 3 páry), cvrčilka říční (1 pár), ojediněle zalétne datel černý a na potok Seninka i ledňáček říční. Pravidelně v obci a okolí ve starých lípách hnízdí 1 až 2 páry žluny zelené. V roce 2000 se na severozápadním okraji katastru obce vyskytoval výr velký, což je jeho první zjištění za posledních třicet let. Nejvzácnějším ptačím druhem je drobný pěvec budníček zelený, který byl pozorován v červnu 1994 v habrovém lese nad potokem naproti pošty. V okrese Vsetín je to asi desáté zjištění tohoto druhu za posledních 25 let (budníček zelený hnízdí nejblíže na severu Polska, přes území České republiky jen protahuje). Na loukách se ojediněle vyskytuje chřástal polní. Z plazů se vyskytují běžné druhy, například užovka obojková, slepýš křehký, ještěrka živorodá a ještěrka obecná. Pro obojživelníky je v obci významné refugium pod bývalou skládkou na biologickém rybníčku. Rozmnožují se tam stovky skokanů hnědých, ropuchy obecné i kuňky žlutobřiché. Ojediněle se vyskytuje mlok skvrnitý. Ze zajímavějších bezobratlých se na květnatých loukách pravidelně vyskytuje otakárek fenyklový. V současné době je v katastru obce evidováno několik lokalit s parametry na zvláště chráněné území. Se zvýšeným stupněm ochrany se počítá u několika luk s bohatým výskytem vstavače mužského a u některých velkých stromů. Celkově však lze říci, že příroda obce je nedostatečně prozkoumána, poněvadž území se nachází mimo hlubší zájem terénních přírodovědců. Je to také částečně dáno tím, že zemědělská krajina je negativně poznamenána činností JZD v minulých desetiletích (většina zemědělských pozemků, zejména na jižní straně údolí, byla intenzivně zemědělsky využívána, mnohde byla i pole, květnaté louky jsou zachovány jen místy v izolovaných enklávách, zejména na severní polovině katastru) a vyšší přítomností monokultur smrku (zejména v jižní polovině katastru). Kniha Příroda Valašska z roku 2001 od Jana Pavelky a Jiřího Treznera zmiňuje Seninku v následujících souvislostech: Výskyt medvěda v Senince: 1983: 18. 5. se medvěd objevil v Senince, kde v ohradě usmrtil jednoho berana Zdeňky Bravencové. 19. 5. v Leskovci usmrtil čtyři ovce u P. Gerži. Podle stop se jednalo o silného jedince, později byly stopy nalezeny také v okolí V. Karlovic (Zvěřina). Významné stromy v Senince: Lípa velkolistá – asi 400m severozápadně od točny na západním okraji obce, obvod 430 cm, vitální, věk 110 - 130 let (1999). Jedná se o lípu u „Podňovských“, kterou povalil nápor sněhu v roce 2001. Dub letní – asi 300 m severně od točny u polní cesty, obvod cca 400 cm, kmen rozlomen, kořenové náběhy jsou poškozeny lesní mechanizací, jinak je vitální, věk cca 150 let (2001). Významná stanoviště chráněných rostlin Orchidejová louka u borovice – sušší severně exponované louky asi 500 m jižně od hřbitova. Bohatý výskyt vstavače mužského (přes 600 exemplářů). Rozloha 1 ha, význam regionální: bot. (2001). Louky u Zichů – západní (správně má být východní) okraj katastru, 150 m jižně od toku Seninky. Severně exponované louky zčásti s bohatým výskytem vstavače mužského (stovky ex.). Rozloha: 0,5 ha, význam lokální: bot. (2001). Orchideová louka – asi 700 m severoseverozápadně od budovy obecního úřadu. Sušší východně exponovaná louka s bohatým výskytem vstavače mužského (stovky exponátů). Rozloha 1 ha, význam lokální: bot. (2000). Stráň nad hřbitovem – jižně exponovaný svah. V jedné části extenzivní pastvina s teplomilnou květenou a kupkami mravenišť. Ve druhé části listnatý les (lp, hb, db) s orchidejemi (vstavač bledý, vstavač mužský). Nepravidelně hnízdí krutihlav obecný. Rozloha 2 ha, význam lokální: bot. zool. (2000). 196


LIDOVÁ ARCHITEKTURA Z knihy Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka

Osobitá valašská architektura je symbolem dlouholeté rovnováhy mezi přírodou a lidmi. Kolorit dřevěných roubených chalup, tradiční řemeslná výroba, lidové zvyklosti a obyčeje dávají rozpoznat, kde je hranice mezi minulostí a současností. Tvář naší valašské vesnice vytvářeli lidoví stavitelé. Každý si sám stavěl dřevěnou chalupu s výpomocí zručného tesaře, který si dal záležet na zdobeném štítu s nápisem, obráceným k cestě. Na stavbu se v Senince od nepaměti používalo nejvíce jedlové dřevo z okolních lesů. Prostý venkovský člověk měl vrozený cit pro zasazení svého obydlí do přírodního prostředí. Seninka v minulosti neoplývala honosnými stavbami. Poměrně střídmé větší či menší chalupy měly podobný kolorit, štíty se zdobenými řezbami a pomalováním. Zhruba 10 uskupení (shluků) dřevěných chalup z „Dolanska“ až k „Hořansku“ rodů Staňkových, Bělíčkových na více místech, Cedidlových, Pilíškových, Kovářových, Juřicových až po Staňkovy „u horních Fojtů“ nám naznačuje také vývoj historického osídlení Seninky. Dědictví minulých generací jsou v tomto údolí znatelné doposud. Mezi uvedené seskupení byly po několik staletí v prolukách stavěny další příbytky, střídavě však srubové stavby dožívaly a byly nahrazovány novými. Tak například skoro ani jedno stavení z roku 1822 se nám v původní podobě nedochovalo. Podle kroniky obce Seninky bylo v 70. – 80. letech 19. století v obci asi 25 sušíren ovoce a dnes po nich nenajdeme ani základy. Údolí Seninky je skoro vyčerpané možnostmi nových stavebních ploch. Dnešní počet obyvatel je i z těchto důvodů přibližně stejný tak jak před 200 lety. Téměř až do první světové války se chalupy stavěly jen dřevěné. Za kácení dřeva na stavby a šindel v lese Horka platili v Senince své vrchnosti na vsetínském panství povinné roční máselné dávky v obnosu 9 zlatých a 29 grošů. Lidová tvořivost ve stavitelství se nejvíce projevovala v početných dřevěných chalupách a krásně zdobenými štíty s kozubem a pavlačkou, v šindelových střechách, vymechovaných srubových stěnách, v zápražích s dřevěnými a ručně kovanými hašpami, v jizbě s hnědými kachlovými kamny s pecí, lavicemi, truhlami a súsky. Hned za chalupami v přilehlých svazích jsou ještě doposud v zemi vykopané klenbové sklepy s nadstavbou komor, na pokraji hospodářských dvorů měl každý větší hospodář sušírnu na ovoce, stodoly z neotesaných kuláčů, chlévy pro dobytek a přístavky chlévců pro kozy. Na vodu se chodilo s putnami do potoků, skoro kolem každého stavení tekly potůčky, každá chalupa měla svoji „zhlaň“ pro nabírání vody a praní prádla. V bublajícím potůčku se umývali a koupali většinou dospělí i děti. Výtvarnou formu stavení můžeme ještě zaznamenat v těchto dochovaných a nebo obrazově podchycených budovách v Senince: - Chalupa číslo 7 (nyní 01), na rozcestí horního konce dědiny, stavebník Krajščák v roce 1832. Trojúhelníkový štít je v horní části opatřen kozubem s nápisem na spodní straně. Dole je ukončen stříškou „obsajtem“ se 4 řadami šindelů. Plocha štítu je pokrytá šikmě položenými deskami a spáry překryty ozdobnými latěmi. V půdorysu pravé strany chalupy byl dříve přístavek kuchyně s otevřeným ohništěm, v pozdějších letech odbourán. Podlaha byla původně hliněná, v jizbě velká kachlová kamna s pecí, vlevo od síně byla komora se žrnami. 197

LIDOVÁ ARCHITEKTURA


- Komora na ovoce Jana Bělíčka z roku 1882, převezená v roce 1955 do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p. R. Komora má bílený, latěmi krásně zdobený štít s kozubem a pavlačkou. Na spodní části kozubu (pednu) je nápis: „Ján Bělyček toto postavil s pomocy Božý.“ - Sušírna ovoce ze Seninky, umístěná do Valašského muzea v přírodě v Rožnově p.R. V nich se sušívalo ovoce na lískách nad hliněnou pecí bez komína. Roubené sušírny bývaly za stavením při cestě do polí nebo při vedlejších komunikacích. Nejtypičtější sušírna ovoce byla v Senince u č. 13. - Dřevěná sušírna u Podhorských, č. 54, vyfotografovaná ještě před zbouráním v roce 1955, sestávala ze tří částí. Ve střední části se zasouvaly lése s ovocem, v krajní místnosti se přikládalo do kamen a v třetí místnosti se třídilo ovoce. V této sušírně za první republiky dočasně bydlela rodina Učenků (než se přestěhovali do Březinky) a později Zítkovi. - Obecní dřevěná zvonice sloužila svému účelu do roku 1928. Již za první světové války byla zvonice ve zchátralém stavu a nikdo se neodvážil zvon demontovat a odevzdat pro válečné potřeby. Tak byl zvon zachráněn. Při postavení nové hasičské zbrojnice v roce 1928 byl zavěšen do vížky zbrojnice, a tak Seninka přichází o jednu památkovou zvláštnost – dřevěnou zvonici. - Pálenice na pálení slivovice z trnek u „starých Fojtů“, č. 2, v „Hořansku“ u potoka nad Zeťákovými, zanikla v roce 1925, Malotova pálenice u náhonu na Hovořákovém pozemku naproti dolních Malotů dosloužila v roku 1914. - Komora na sklepě u „Frýdlů“ č. 8 v „Hořansku“, mimo obnovenou střechu doposud v původním stavu z minulého století. - Komora na sklepě u „Chalupů“ v „Hořansku“. Dřevěné roubené komory nad sklepem bývaly při každém seninském gruntě. Komory s dveřmi v čele mívaly pavláčku s pěkným vyřezávaným zábradlím a zdobené štíty. Lidová architektura je poznamenaná obtížným životem na samotách a ve vzdálených osadách uprostřed lesů. Každý si pokud možno všechno vyráběl sám ze dřeva a někdy též z kamene. Žádné veselé rozevláté tvary, ale skromné, jednoduché a účelné stavby. Chalupy se stavěly z hrubě přitesaných dřevěných trámů, jen někdy na kamenných základech, spíše jen na podložkách. Ještě donedávna se střecha pokrývala jen šindelem. Komín býval hojně vyveden pouze na půdu a kouř vycházel mezi šindelem, proto chudobní Valaši raději komíny nestavěli, aby nemuseli platit daň. Chalupa byla většinou orientována štítem k cestě, zdobeným obvykle řezbami, někde i malováním. Štítová plocha byla zakrytá deskami svisle nebo šikmo vedle sebe uloženými, v horní části s otvorem různě vyřezávaných tvarů. Spáry se překrývaly lištami, kterými se vytvářela různá další výzdoba štítu, na kterém si dal v Senince záležet každý tesař. Štít byl považován za tvář stavení. Vrchol štítu byl chráněn stříškou, kozubem. Na kozubech se používaly nápisy sdělující údaje o majiteli stavby, letopočet a náboženský citát. Štíty se natíraly vápnem a zdobily červenou tesařskou barvou. Nejcennější okrasou štítu byla řezba s obloučky, vystřídanými přímočarými hranami a vlnovkami. Celá stavba tak nabývá lehkosti a vzdušnosti. Zdobené štíty valašských chalup jsou doménou výtvarných snah ve valašském lidovém stavitelství. Každý osadník měl svůj životní cíl, postavit si za svého života vlastní chalupu. Lidé si rodové chalupy vážili, zdobili si ji a měli k ní důvěrný vztah jako ke své rodině. Na začátku stavby se vařil guláš a pila slivovice s medem. Po dokončení se měl jíst jen žrnový chléb, a potom se chalupa vypálila jalovcem proti chorobám. Obytná část mívala jednu velkou „izbu“, do níž se soustřeďoval život celé rodiny. V pravém rohu u dveří bylo topení, zabírající často čtvrtinu izby. Na teplé peci často spávaly děti a na lavicích u velkých kachlových kamen posedávali a besedovali staříčci.

V izbách bývala podlaha hliněná, která se občas namazávala rozředěnými kravinci. Vnější srubové trámy se ve spárách mechovaly a zakrývaly dlouhými destičkami. Vnitřní stěny se začaly bílit až po umístění topenišť do přilehlé komůrky nebo do kuchyňky. Komory bývaly malé a tmavé. Chudý Valach nemíval zásoby pro přípravu stravy. Nízké stropy sestávaly z trámů, přeložených silnými prkny. Z půdní strany se na tlo ukládala natlačená sláma, mech nebo suchý násyp, zadělaný mazlavou hlínou, v pozdějších letech přeložený hliněnými nepálenými cihlami – vepřovicemi. V průčelí chalupy byly zpravidla dvě, nanejvýš tři okna. V komorách, síních a chlévech byly v trámech vyřezané jen otvory, někde jen s malou tabulkou skla a nebo s otevřeným otvorem, který se na zimu ucpal slámou. Vchod do chalupy byl vždy z boční strany s dveřmi ze silných desek spojených pomocí svlaků. Zavíraly se zástrčkou zevnitř. Zámků u starých chalup nebývalo. Za starých časů prý bývala mezi lidmi taková důvěra, že se chalupa ani na samotě nezamykala. Na stole v izbě ležel pecen chleba a nůž, aby si mohl příchozí zakrojit. K vybavení chalupy patřila dřevěná malovaná truhla na uložení šatů, židle s vyřezávaným opěradlem, okolo stěn dřevěné podomácku zhotovené postele, dubový stůl, pod stropem bidélka na zavěšení vlňáků, pod lavicí u kamen puténka s vodou a na stropních trámech zavěšená plachtová kolébka pro malé děcka. V síni stávaly žrna, na kterých se šlapalo a mezi dvěma pískovcovými kameny se mlela pohanka nebo suržica. V komoře nebo na půdě se obilí dávalo do kadlubů a súsků, na pečení chleba byly připraveny lopáře, okřínky a slaměnky. V chalupách bylo v zimě teploučko, posedávalo se u kamen na lavkách, besedovalo se a fujavice v hoře nevadila.

198

STARÉ VALAŠSKÉ CHALUPY Z MINULÉHO STOLETÍ (1838 – 1870) ZBOURANÉ PO ROCE 1945 Z knihy Seninka v historii Valachů od Jana Zrníka V Senince se nám nedochovala žádná z chalup z výstavby před rokem 1822. Staré chalupy z výstavby 1835 - 1870 byly v době rozmachu nové bytové výstavby a odchodu rodin do pohraničí po roce 1945 zbourány a současní pamětníci je mohou ještě stavebně popsat i s osudem bydlící rodiny. - U Balejů „pod horama“ – malá pasekářská dřevěná chaloupka, stará Balejka chovala dvě kozy, které pásla v hoře nad chalupů, každý týden chodila s košem na zádech pěšky do Vsetína prodávat pánům a na trh skupované vajíčka a máslo. Poslední bydlící rodina Hlaváčova a Pivkova se v roce 1946 odstěhovala do pohraničí. Chalupa mívala číslo 76. - U Malotů, dříve „u starých Fojtů“ - stará dřevěná chalupa č. 2 byla odkoupena Bělíčkovými (Malotovými) z „Dolanska“. Tento větší grunt měl mimo velkou valašskou chalupu také sušírnu, palírnu na slivovici, komoru se včelínem na sklepě a lesy pod Vartovnou. V roce 1936 byl při kučování křovisek ve svahu nalezen poklad, patrně po starých Fojtech, kteří později odešli do Ameriky. - Zeťákova chalupa č. 58, z výstavby z roku 1837, byla v roce 1952 zbourána a nahrazena novostavbou. Měla jizbu s hliněnou podlahou, malou kuchyňku s otevřeným ohništěm, z kuchyně vchod do chléva pro kozy. Zeťák po osm let dělal pucáka u císaře pána ve Vídni a pak vozil pěšky na trakaři křiváky na prodej do Rakús. - Filova chudobná chalupa jen se starými žrnami v komoře, rodina jako bezzemci živořila a postupně vymřela bez potomků, chalupa zbourána. 199



- Stodůlkovi, těsně za Filovým a Krajščákovým stavením, malá chaloupka o jedné místnosti, ve které žila stařenka s malomocným synem v nepředstavitelné bídě, úplně vymřeli, zbouráno bez náhrady. - Chalupovi, hofér s několika políčky, chalupa a komora nad sklepem, později obhospodařována příbuznými Hromadovými z Prlova, později odkoupena Adamuškovými, chalupa zbourána a nad sklepem postavena obytná část. - U Kratinů, č. 62, malorolník s příkrým svahem polí nad chalupou, stará rodina měla pohnuté osudy a následně v chalupě strašilo, pozdější Hrabinova rodina se odstěhovala do pohraničí. - U Évů – Juřicovi, č. 12, dřevěná chaloupka rolníka na kopečku. První hospodář zemřel v roce 1938 v mladém věku 35 let, jeho syn Antonín Juřica zemřel v roce 1967 ve věku 37 let. Oba Antonínové Juřicové vykonali mnoho pro kulturní povznesení obce. - U Zrníků – Řezníčkovi, č. 77, dřevěná chaloupka z minulého století přestavěna, staříček Zrník Jan zmrzl ve spaní pod klencem v Jasenné v minulém století. - Bravencova chaloupka – Jana Kováře, č. 15, a stodůlka Pavla Řezníčka, č. 11, překážely v roce 1933 při stavbě nové silnice a byly zbořeny. Kovářům byl na druhé straně nové silnice postaven náhradně nový dřevěný domek, dnes obývaný Čotkovými. - Kubíkova chalupa - Zeťák, č. 14, větší stavení gruntu s párem koní, stodolou z dřevěných kuláčů, po výstavbě sousedního dvojdomku byly zbourány. Za starých časů starý Kubík postřelil na střeše zbojníka Beneška při vykrádání peněz na půdě tlupou zbojníků, Benešek byl pohřben ve žlebě a dodnes se místo nazývá „Kubíkova Benešůvka“. - U Šuláků č. 17, chudobná chaloupka o jedné místnosti, ve které žilo 6 lidí, rodina se živila pracemi v lesích, vlastnila jen dvě kozy a žádnou půdu. - U Ozefů – chalupa rolníka Josefa Polanského, č. 53, nahrazena novou stavbou. V roce 1926 bývalý majitel Josef Polanský nerozvážným hospodařením propil chalupu a čtvrtinu pozemků, stavení v dražbě odkoupil Jan Cedidla, č. 4, a pět nedospělých dětí zůstalo na starost matce. - U Sypeckých (Zámostkovi) - Josef Pilíšek, č. 49, stará dřevěná chalupa s osmičlennou chudobnou rodinou se v roce 1946 odstěhovala do pohraničí, následně bylo stavení zbouráno a na jeho místě postaven kulturní dům. - Pocedkovi horní a dolní, Juřicovi č. 60 a 61, staré dřevěné stavěné chalupy středního rolníka byly nahrazeny novými stavbami. - Kamáskovi – Holbík Jan, větší dřevěná chalupa rolníka u školy nahrazena novostavbou. Ve stodole za cestou měli seninští hasiči od roku 1925 do roku 1928 uloženou hasičskou stříkačku. Na nádvoří před starou chalupou a v jizbě nafilmována výroba šindelů v roce 1941 filmařem Milošem Staňkem, bývalým důstojníkem čs. armády. - Kamasovi a Řehovi na kopečku nad školou, dvě dřevěné chalupy rolníků nahrazeny novými stavbami. U Kamasů – Juřiců za druhé světové války prodléval štáb partyzánské brigády Jana Žižky, zejména velitel oddílu kpt. Petr Buďko, neboť odtud měli dobrý výhled na silnici a školu, kde občas byly ubytovány německé jednotky. - Muškova malá a stará chaloupka o jedné místnosti pod silnicí u školy byla naposledy obývána stařenkou s vnučkou Andělou. - Skybova chalupa – Bělíčkovi, č. 2, zemědělská usedlost, větší dřevěná chalupa krytá šindelem. Syn Pavel Bělíček se sestrou se odstěhovali do pohraničí, druhý syn Jan – stolař, po zbourání staré chalupy na stejném místě postavil novou stavbu. - Zrníkova – Mrnuštíkova č. 96, dřevěná chalupa se štítem k silnici byla nahrazena novou stavbou.

- Škrábankova velká dřevěná chalupa rolníka – Staňkovi, č. 84, zemědělská usedlost a dříve zároveň obuvnická opravna ve velké jizbě, byla synem Staňkem Aloisem zbourána a byl postaven nový zděný domek se stolařskou dílnou. - Horní Malotovi, č. 35, později Tomanovi, ve zděném stavení, dřevěná zemědělská usedlost těsně podél silnice byla po druhé světové válce zbourána. - U Mlýnků – dříve Karel Juřica, č. 44, přesídlil se sedmičlennou rodinou v roce 1946 do pohraničí. Pozdější nájemce Rudolf Zedník. Typická valašská chalupa s malým jednohektarovým hospodářstvím. V chalupě bydlela dlouholetá seninská listonoška. Po zbourání chalupy si Cedidla Antonín postavil nový domek, rovněž pod číslem 44. - U Holbů – Bělíčkovi, č. 42, menší zemědělská usedlost, později Juřica Jan. Kdysi na tomto majetku hospodařil Václav Holba, odtud název u Holbů. - Dolní Malotovi – Bělíčkovi, č. 34, měli pět dětí (dcer), později Zbrankovi. Dřevěná chalupa byla opravena venkovní omítkou a novou střechou. Dříve zemědělská usedlost o 6 ha. V současné době je ještě pod usedlostí samostatný klenbový sklep s typickou valašskou komorou. - U Mikulů - Josef Staněk, č. 41, starosta za druhé světové války, jeho otec také dříve starosta v Senince. Starší dřevěné stavení na úrovni, dříve zemědělský majetek o 10 ha. - U Mynářů – Josef Cedidla, č. 40, rolník a pilař, pět synů. V roce 1666 byl zde držitel seninského mlýna Mikula, r. 1683 Václav Minář, roku 1758 Jura Tomšů, roku 1858 postavil při mlýně chalupu Josef Bělíček. Roku 1908 koupil mlýn Pavel Cedidla, mlýn zrušil a jeho syn v roce 1929 postavil vodní pilu.

200

201



Muškova chalupa pod školou v roce 1937

U Chalupů v „Hořansku“ v roce 1949

Krajščákova chalupa na točně, asi třicátá léta

Hříbkova chalupa č. 19 – šedesátá léta

202

203



U Chalupských pod školu č. 27 – šedesátá léta

Kocůrkova chalupa naproti školy

Kamáskova chalupa č. 25 - počátek padesátých let

Kamasova chalupa č. 56 – třicátá léta

204

205



UKÁZKY LIDOVÉ TVORBY O ČIŽBĚ A CHYTÁNÍ PTÁKŮ U NÁS NA VSACKU Josef Cedidla

Staňkova chalupa č. 41 - počátek šedesátých let

Drobné pytláctví, vybírání ptačích hnízd a chytání ptáků patřilo kdysi nejen k oblíbeným zábavám valašských ogarů, přispívalo však i často k přivýdělkům osadníků z řad nemajetných vrstev, hlavně pasekářů. Jak bylo ptačnictví u nás rozšířeno, dokazují četné názvy polních a lesních tratí. Na kotáru seninském dosud jsou známa a používána jména návrší a kopců, jako například „v Tyku, v Týčku, Rovénky, na Rovňách, na Číhadle, v Jařabí“. V místě „na Rovňách“ stojí dosud rozsochatá hruška „planuša“, na které před šedesáti lety poslední ptačník kvíčaly na lep chytával. O tom, jak se chytávali vrabci a s jakým „fíglem“ se na ně chodívalo, vypověděla stařenka Liďáková z Polanky: „Šak prej nešlo při nich tak o tu nájezu, ale bývala z nich dobrá poléfka. Och, věřte ludkové, najlepší si nima postihl tak před zimú, jak sa ve stodúlkách mlátivalo obilé, to bývali vrabci nájtlščí. V tých stodolách aj přespávali, a toš tam sa na ně večér chodívalo. Jag uš bylo po pokludě, dífka vzala laterňu, vylézla s ňú opatrno ve stodole na seno. Tu laterňu ze šklebíkem schovala celú do širokých sukní, enom malú škabĺinkú nechala světlo blúščiť na přistodúlek. Nedo druhý, obyčajně pacholek, lozil potmě vedla stěn a vrbce kolckem ze skulin plašil a vyháňal. Vyplašení vrabci neměli sa ve tmě kde děť, toš brkali tam, de viděli světélko svítiť. A téj dífce sýsali zrovna do tých sukní. Dífka sa měla co oháňať, neš ich všecky pochytala a napchala do rukáva od kacabajky. Lebo zme ich chytávali na sněže pod dvérca, keré sa posmětaly desi u chléva. Jedným koncem sa přidvihly a podstrčíl sa tam pod ně nějaký kolýšek. Na něm byl provázek, kerý zme táhli přes skulinu za vráta, de nedo na ně strážíl. Pod dvérca sa pohodilo něco odzadku, a jak tam vrabci naskákali, kolček sa vymekl a vrabci ostali připléščení pod dvércama.“ O VAŘÉNÍ A SMAŽÉNÍ TRNEK. Josef Cedidla

Holbova chalupa č. 42 – rok 1971

206

Na lízačku „bryje“ sme sa jako děcka těšívali už kolik týdňů napřeď. Jak sa nede v záhumení zatopilo pod kotlem, nebýl by nás nikdo udržál doma ani nevím za co na světě. V tú chvílu sa zapomělo na šecko iné, aj na zápečky v sušírňách, enom sa každý táhl za sladkú vúňú z rozvařených trnek. Nedy nás moseli aj vyháňať, jak sa veliký krdel „naslakačů“ cpál do búdky ke kotlu, enom nám nesmělo nic ujíť, šady sme moseli očiska strčiť, chtěja všecko viděť. Do „koliby“ sa dalo beztak vlézť ze šeckých stran: obyčejně enom štyry koly do země zatlučené držaly jakúsi střešku, aby člověkovi při míšání netéklo enom za krk. Pécka postavená v jednom kútě z vepřovic ešče voněla čerstvým mazem z blata a na ní si hověl černý kotel do poly obezdítý tihlama. Před ním lavečka pro teho, kdo trnky míšál. Na kotli cosi nastrčené, tajak na podobu malého škopíka, byl to „lub“, kerým sa kotel nadstavovál, aby sa dalo na rozvaření věcéj trnek nasypať. Z prostředka kotla aj lubu trčál hore dřevěný kolek, kerým sa otáčalo „kocúrem“ na dně kotla, střídavo vlevo a vpravo, aby sa trnky nepřipalovaly. 207

UKÁZKY LIDOVÉ TVORBY


Dyž sa trnky rozvařily na řídkú máčku, mosely sa z kotla vybrať a přecediť z kostek přes síto. Při téjto práci sa mosel napřed oheň pod kotlem zdusiť, obyčajně sa žíhlavé uhlí vyhrabalo z pécky ven a nacpalo se tam mokréj slámy alebo surovéj četiny. Rozvařená máčka sa cedila do podstavenéj bečky alebo vysokého škopka (také mu pravili „trečap“). Nájlepší sa to dělalo březovýma, hodně zedranýma metlama, kerýma sa máčka pře síto stírala. Přeceděná máčka sa dala na novo do kotla a za stálého míšání a přikládání na oheň sa zahuščovala (smažila) na „bryju“. Dobře usmažené trnky sa poznaly podla teho, jak sa pevno držaly na vařeše a dyž áni z obrácenej neodpádaly. Hotová bryja sa natlačila do nových škopíkú a hrncú „kameňákú“. Potem bylo celý rok co „na opravu“, aj děckám na pochytku.

Mája stéjnako vartovali po celých nocách – né před domácíma ľuďma, to mněli malý strach – ale před cuzíma ľagoši. Tí už stéjnak sa naň chystali … ščuchnuli sa takoví – samí jednací vybíjanci. Labajú, co bývali nad Hrbatú, Kopřivňákovi, Bařinú, mladý Ozef Pavelú – a ešče věc keřísi, co měli protivaci Seninčanom naschováváné. Všeci byli zajedno, enom ím uzmút mája! Dyž sú tací potmělúši, postíhajú si jak možú, tož nech poznajú, že si neľza zahrávať! Schytili sa a přes kotár z Pocetkového vŕcha – húščem a cestami na púmistříkovu lúčinku – až g máju. Tam si domácí Seninčani vyhrávali na jakúsi brňkačku, spívali a povolávali g horám, že by moh nedo přiíť uznúť ím mája! Tož by ho vyprovodili! Natáhli uši, jak čuli halúzky praskať v húščú, a jak sa okolo ních zhŕčalo toľkých, tož sa chtěli aj casnovať. Bylo ím přeca ľúto vydať mája, dyž sa ho tolik naopatrovali, chystali slávu, až ho zetnú, a včil sa ím domácí cérky ešče vyškéříja. Než co si měli včíľ počnúť? Jedni sa s nima dožívali, druzí šmigolili mája, a keří nemněli při tem co dělať, enom sa řehúňali. Máj ľehnúl, enom to húclo. Hneď drapli vŕška a už s ním zmétali g vŕchom. Domácím bylo aj do beču. Enom vyvolávali: „Šak, vy Liptáľani hromščí, věcéj sa tu možete neukazovať – bude vám kerémsi aj košuľa malá!“ Ale mája ím Liptáľani nevrátili. Na druhý deň byla hneď neděľa a ľudé šli do kostela. Šli aj seninští ogaři aj cérky, chlapi aj roby – a mája už viděli stáť na druhéj straně kotára – na Skľenářovém. Tam sa húšal nad dědinú, aby ho mohli ogaři pěkně viděť. Než tí nehleděli na mája, ale obracali hlavy na druhú stranu, jak šli jeden za druhým po úzkém chodníčku.

O SENINSKÉM MÁJU Mika Turýn, vl. jm. Josef Chmelař, Naše Valašsko z roku 1948 O senínských dcérkách sa praví, že sú gryčné a g ogarom sa velice majú. Jak nekerý příjde do dědiny, smějú sa naň, až tu čuť od Jévú g Nívě. Rády hostíja ogary ščípancama, suchýma hruškama a jabukama, o hodách ím podstrájajú, jak možú: koláčú donesú na ohrabečnici, lokší mívajú a při svaďbách ich sušívajú na ostrévkách ! Velice spřejné sú tam cérky, a dyž od nich odchodíja, ponúkajů a zvú ogary, aby sa nestyděli a brzo zas přišli, třa v nedělu ľebo ve svátek či aj ve všední deň, dyž je pěkný večér. A že za upřimnú galánkú sa može íť aj za devět kotárú, tož chodili do Seninky mlaďoši z okoličných dědin přes hory, kotáry a húšče. Nedbali,dyž aj byla pĺuta, větřisko, či aj sněhu nachĺápaného. Dyž sa ich nedo optál, co tam desi je vzácného, tož sa enom smíli: „Dyž by tam nebylo nic pěkného, tož by zme tam nechodili !“ Ale domácím synkom to bylo na zlú vúľu, že ím doľézajú sem z cudzích dědin. Zahľédali, až strach, a jak nekerého takového potkali znenadáléj, tož měl škaredú chvíľu. Mosél byť osrditý!. Měl sa co obracať každý, aby sa ím vyminúl: dyž sa dobře neohľédal a nenačúval každému šustnutí, moh sa nadať, že ho naraz obstúpija. A už naň napľsali a dobíjali! Nezbylo kolikrát aj, než postaviť sa proti pěti-šesti!. Napřed vyhrážali: „Co tu zglýnáš potmě v cuzí dědině? Eščes nikdy nedostál pár hypú?“ Chycený nesmňél ukazovať na sobě strachu, ale postaviť sa im smělo do očí. Dyž ím umňél smělo odpověděť, tož ho aj nechali – ale ešče aj tak stalo neraz Tonkovi Labajovém, že mu hvižďalo kaménčí koľe uší.! Přišli nekeří od cérky dokřápaní – a ani s ňú nebyli! Jedného hodili aj z lavkú do potoka. Jurovi Machuťovému zvázali obě ruky a do kapes mu napchali kaménčí. Tak umněli častovať! Potem sa ščúřili, jak si postihli. A enom sa doma radili ve svojéj dědině, jak by sa cérkám cosi zavděčili, aby ím nepohľédaly po cuzích chaláňoch. Bylo to raz brzo před májovú nocú, a tož uradili sa, že domácím cérkám postavíja pěkného mája. Radíl ím aj starý Ozefú, jaký má byť opravdúcený máj – aby býl široký, že aj pastýř sa pod ním može schovať, dyž prší, vysoký, aby ho ovce a koze neohrýzaly, hlaďučký, aby po něm děcka nelozily! Tož ho poslechli. Pospřechodili hory a našli pěkného, až sa k něm každý otáčal a všeckým sa ľuběl, jak stál na úzkej lúčince, húšál sa, kotuľky na něm cingotaly a kvítka sa enom rebeňaly. Dožírali staří synky, aby si ho dobře opatrovali. Je na něm takový čisťučký sněť bez sukú, aj na šindéľky by se nekom zešál. Roby si z něho chtěly ulomiť četiny na ometlo, aby měly čím vymetať z peci popel. Aj cérky by si rády z kvíťá na něm navařily ľékú od srca boľení, to že pomáhá! Podebřežák zasej ukazovál, že na vŕšku na májovi sú pěkné poľa, z kterých by sa švrľákú dalo nadělať ! Leč, to byly enom škľaby, z takých řečí ani hlava nikeho neboľela. 208

Josef Chmelař se narodil v Liptále, na samotě obklopené horami. Jeho rodiče Rozálie a Jan Chmelařovi (Bílovští) měli pět synů: Jana, Karla, Josefa, Pavla a Františka. Jejich přízvisko – Bílovští bylo podle jejich polností, které se táhly až po seninský kotár, kde na jaře nejdéle ležel sníh, a tak se po něm říkalo na Bíléj. Josef Chmelař byl obyčejný valašský ogar vyrostlý v přírodě, tiché a hloubavé povahy. Znal dobře všechny ráztoky, výmoly, vrchy i studánky. V roce 1946 se odstěhoval do pohraničí do Domašova a poté do Jeseníku. STAŘÍČKOVY ÚDĚLKY Josef Cedidla Dyž si včiľ zpomínám na svojého staříčka, tož sa ně ťakví v mysli tajak živý. Pomenší, trošku už přihnutý k zemi, s čagánkem v ruce a krátkú fajku v hubě, v červeném, už hodně odřeném bruncľeku, na kerém sa ale mosazné gombíky svítily jak ze zlata, ve ľněnéj košuli z voľnýma rukávami a po čérnu vyšitým ľémečkum u krku, na nohách obyčajné bílé súkené papuče, kožú obšité. Pod vysokým černým klobúkem ze širší střechú – milá tvář – aľe Bože, tu už vám nemožu vypodobniť tak jasno, jaksi sa ztrácá v mľhách, dyť j to ťanu takéj koľéj rokú, co nám odešél. Šak sadožil požehnaného stáří – 85 rokú. Staříček byli dobrý hospodář a měli ke všeckému šikovné ruky. Šak ešče dodnes zpomínajú naši maměnka, jak staříček uměli všecko fryško dělať, jak třá ve žnách žádná roba ich nemohla při žatí obiľé přeštrekovať. Tedová sa všecko obiľé žalo enom kosáky a staříček, né že by sa držáli enom fryško s prácú, oni ju děláli aj pěknú aj úhľednú, šak užínali pěkně nízko a poklátky za nima byly jak by ich zastřihnúl. Takéj sa im hodila každá práca do rukú, a co gde uhľédli, dovédli takéj majstrovsky udělať. Pro svoje hospodářství udělali řekňa všecko ze dřeva, co bylo od náčiní zapotřeba do chľéva, na húru, aj všelijaký ten orgaf do kuchyně aj izby. Šak v izbě u stěny měli verštat a pode tlem na 209

UKÁZKY LIDOVÉ TVORBY


čérném roště mívali pľno všelijakých hoblíkú a takéj aj iného roztodivného náčiní. Bývaly tam aj nekolikery nožíce na stříhání ovec, poříz ze strúžkem na šindely a na tem roště sa dycky nájdéľ zhlédaly moje děcké oči, dyž zme z maměnkú staříčka naščívili. To moje prsty enom tak šepotaly, aby mohly nejaký ten hoblík aspoň pohladiť, enom že staříček, „že to kúše“ a do rukú ně ešče náčiňa nechtěli dať. A ešče na druhé místo sem sa u staříčka rád díval. Nad dvéřami byla vyřezávaná polička z modlitebnýma knížkama. Aľe to sem sa bál řécť o ně, dyž sem si zpomněl, kolikráť sem doma už pro čárance v kancionáloch sa nedostával. Staříčkovy piľné ruky ani na chvíľu nepostávaly. Bylo-i potřeba novéj slaměnky, staříček ju udělali takovú šikovnú, že sa v ní moh zhľédnúť, enom do ní mrskačkových vajec naložiť. Aľebo do kuchyně dřevěný okřínek pro nátěstu, škopík, ľebo puténku na nosení vody – to ze všeckým sa šlo na staříčka. Nedy sa dalo něco ešče aj popraviť, ináč udělali rači nové. Púščali sa aj do věčích náčinú, dělali necky na mísení těsta, súsky na obiľé, takéj masnice z jedného kusa lipového dřeva dlabané. Aj fukar na větí obiľé si dovédli udělať, dyž už ich omrzelo věti obiľé lopatú na větře při otevřených vratoch na mlatevni. Súsedi uhľédňaci tu novotu, chtěli měť takéj fukary ve stodůlkách, a tož ich eše pár udělali aj na prodaj. Šak si ich ľudé ľepší chválili, jak neskořéj ty fabrické, ešče do dnešních časú sa nekeré posmětajú po stodúlkách. A to, jak býl ten Boží rok dlúhý, dycky bylo co popraviť aľebo nového udělať a staříček si neodpočinuli ani za ceľú zimu. Šak sa teho do roka ľedačeho naskládalo. Enom že od vesna přes léto, na takú prácu času nezbývalo, to staříček enom na úchvatek urypačili nejaké to kosisko, dyž sa staré při sečení zlámalo aľebo topořisko od motyky, ale jak sa poskľúzalo z pola a trochu posélo, začla jedna práca honiť druhú a staříček měli furt kolem čeho létať, nevěděli nedy, co prvéj chytiť do rukú. Dyš sa začaly kopať zemáky, moselo sa už aj podpáliť v sušírni, ľebo trnky na trnoch už dozrávaly a moselo sa takéj aj začať ze sušéním. Aj v sušírni bývalo lecijakých poprav, kamna poľéčiť, nanovo vymazať, ľése popraviť a téj roboty koľe sušéní bývalo na kolik týdňú. A při tých pilných prácách sa zima přikradla za krk, než sa dosi nadál. Dyž přituhlo, roby sa nastěhovaly do izby s kolovraty a přaslicama k přádlu, a tedy aj pro staříčka nastala zaséj práca u verštata. Všelijaký ten materiál měli dycky v zásobě a včiľ enom si vybírali, co potřebovali z obzajtu pod střechú, gde bylo pľno suchého dřeva na potebu. Bývaly tam okřéšky březové na oje, bukové štvrtě na topořiska aj na deščky do brán, váhoviska a podbranky. Nad síňú u komína měl „štús“ naščípaných dušek a bedno, aj ľedajaké drobné kúsky dřeva na všelijaký orgaf. Časem sa šecko zešlo a do náčinú zdělalo, šak staříček bývali nájmrzutější tedy, dyž měli před sebú nejaké „dělo“ a chybovalo ím ľecico od náčina ľebo aj od materiálu. Tu dycky praúvali: „Kolikatero řemeslo , tolikatero psota…“ Ale nájvětší potěch a záliba byly včely, na záhoně za stodolú stály dvě řady klátú a to bylo staříčkovo kráľovství. Tady na sklonku svojého života sa nájrači zdržovali. Na vrlinách pod dochovú střechú stály kláty jedňáky, dvojáky, aj kerýsi troják. Nekeré pochodily ešče po prastaříčkoch, aľe pár ich vyšlo aj ze staříčkových ruk. Zátvory, kerýma sa kláty zacpávaly , bývaly dycky v pořádku, čisto omazané kravincem z hlinú a na nich staříček značívali, gdy kerý roj býl osaděný. Každá čeľeď měla svoje méno aľebo nejaké označéní. Pod stříškú na úloch mívali uložené takéj nájpotřebnější včelařské náčiní. Bývala tam dlabaná rojovnica, na ní nekolik kúščkú suchučkého práchna na podkuřování , dlúhý núž jak šabľa na podkrajování súšu a drátěná kukla na hubu. Na nájizbí stával dřevěný prések a dřevěné hrotice na med, vydlabané takéj z jednoho kusu lipového klátka. Staříček uměli pěkně vyprávjať. Dyť ich život nešanovál a ľedaco měli za sebú přeskákané. Rádi vykládali, jak im málo chybělo do smrti, dyž sa bíli v šestašedesátém roku u Hradca v téj

neščasnéj bitvě s Prajzem, jak velice utěkali z bitvy nazadek, dyž koľe nich prajzké kuľky pršaly jak déšč. Šak prožíli ve svojém životě dosť trápení, všelijakých pohrom, aľe všecko dávali na Boží milosť, ľebo byli člověk nábožní. S pomocú Boží začínali každú svoju prácu, nech už brali první hrsť semena z rosívky aľebo než začínali žať obilé…. Takovým životem žili múj staříček - třeba nedy hodně lopotným a nesnadným – aľe aj zavdy zladěným čistú radosťú a potěchú z příčinku svojéj práce. Na ty jejich děľné ruky a tú zámysľnú hľavu ostala nám přeca památka. Jejich údělky sú podnes mezi ľudma a ešče sú pořáď potřené.

210

Staříček Josefa Cedidly se jmenoval také Josef Cedidla a pocházel ze starého seninského rodu „Podňovských“ na čísle 4. Jméno Podňovký vzniklo ze jmena Ponivovský - pod nivů. Narodil se někdy kolem roku 1840 v Senince. V roce 1900 odkoupil pozemky patřící k hostinci v dolní části obce a později i samotný hostinec na kraji obce. Ten byl již ve velmi zchátralém stavu, a proto je jeden z jeho synů - Pavel Cedidla přestavěl na zděný hostinec. V roce 1908 jej prodal a zakoupil zemědělskou usedlost s chátrajícím vodním mlýnem na čísle popisném 40. Josef Cedidla, autor „Staříčkových údělkú“, syn Pavla Cedidly, prožil dětství na seninské hospodě a pozdější život na čísle č. 40, kde z vodního mlýna vybudoval v roce 1929 vodní pilu. Jestli staříček bydlel i nadále u Podňovských, není z dostupných pramenů jasné, ale zdá se to být velmi pravděpodobné.

211

POUŽITÉ PRAMENY:

OBSAH

Baletka Ladislav: Liptál (1995) Baletka Ladislav: Ústí (1994) Baletka Ladislav: Historie požární chrany v okrese Vsetín (1990) Baletka Ladislav: Okres Vsetín (1987) Baletka Ladislav: Vlastivěda okresu Vsetín (2002) Hasičská kronika (1924 -1982) JZD Valašské Kotáry (1985) Kaplan Karel: Československo v letech 1948 -1953 (1991) Kronika českých dějin (2001) Korabík Petr: Od ogarů po staříčky (1998-2003) Matouš Václavek: Dějiny města Vsetín a okresu vsackého Myslivecká kronika (1980 - 2003) Pamětní kniha obce Seninky (1924 -1949) Pavlík Richard: Vsetínsko v boji za svobodu (1946) Ottův slovník naučný Štika Jaroslav: Lidová strava na Valašsku (1997) Soukromý archiv Slovník osobností kulturního a společenského života Valašska (1998) Trezner Jiří: Příroda Valašska (2002) Zrník Jan: Seninka v historii Valachů (1998) Zpravodaj obce Staré Město pod Sněžníkem, číslo 6 z června 1998 Zpravodaj OVM ve Vsetíně (1994)

Úvodem ........................................................................................................................................7 Základní údaje o Senince............................................................................................................9 Popis obce z roku 1924..............................................................................................................11 Historie Seninky do roku 1848 .................................................................................................15 Vývoj obce od roku 1848 do roku 1914....................................................................................25 Historie obce od roku 1918 do roku 1938................................................................................31 Život v Senince za druhé světové války....................................................................................35 Historie Seninky po roce 1945 .................................................................................................55 Historie školy v Senince ............................................................................................................63 Zemědělství v Senince...............................................................................................................89 Seninské lesy ............................................................................................................................103 Ovocnářství v Senince..............................................................................................................111 Seninské paseky .......................................................................................................................119 Odchod Seninčanů do pohraničí ...........................................................................................125 Tradice evangelictví v Senince ................................................................................................131 Spojení Seninky s okolním světem .........................................................................................145 Historie Sboru dobrovolných hasičů......................................................................................159 Sport v Senince ........................................................................................................................169 Kulturní život v Senince..........................................................................................................175 Historie seninské hospody ......................................................................................................183 Myslivost v Senince .................................................................................................................187 Popis přírody............................................................................................................................195 Lidová architektura .................................................................................................................197 Ukázky lidové tvorby...............................................................................................................207

213

Vydal Obecní úřad v Senince za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

Autor textu: Ivan Juřica Fotografie poskytli: Blažková Marie, č.p. 87, Cedidla Josef , č.p. 50, Cedidlová Jarmila, č.p. 28, Cedidla Antonín, č.p. 44, Hanulíková Monika, č.p. 18, Hladký Jan, Valašské Meziříčí, Holečková Milada, č.p. 97, Chrástecká Anna, č.p. 25, Laža Jan, č.p. 71, Pisklák Jan ,č.p. 59, Pospíchalová Marie, č.p. 57, Řezníčková Marie, č.p. 68, Slezáková Anna, č.p. 82, Řezníček Pavel, č.p. 73, Staněk Alois, č.p .98, Staněk Jan, č.p. 43, Švirák Petr, č. 19, Zrník Jan, dcery Juřice Jana č. 47, archiv autora, Obecní úřad Seninka Grafická úprava: RAP Group s.r.o. Náklad 400 kusů Vydání první 2004

SENINKA 500 let historie obce na Valašsku. Ivan Juřica 2004

Recommend Documents