SEMONICKÝ OBČASNÍK. Z obsahu: - kázání Jiřího Weinfurtera. - úvodní slovo. - o partnerství. - mládež v Nizozemí. - o večeři Páně

SEMONICKÝ OBČASNÍK Časopis Farního sboru Českobratrské církve evangelické

Čtvrté číslo - prosinec 1998

Z obsahu: - kázání Jiřího Weinfurtera - úvodní slovo - o partnerství - mládež v Nizozemí - o večeři Páně - sborový výlet - z prázdnin našich dětí - náš jubilant - Milíčův dům - z historie sboru - sborové informace

Dálniční spojení mezi severním Holandskem a jižním Frieskem - Nizozemí

TÉMA:

MY A NIZOZEMÍ

str.- 2 -

Semonický občasník 2/98, čtvrté číslo

Kázání Jozue 3 Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. Nepřikázal jsem ti snad: Buď rozhodný a udatný ,,neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš?“ Joz 1,8.9.

Velkolepou scenérii před námi otevírá starobylý příběh Bible. Ohromný zástup poutníků se dostává před brány dlouho očekávaného cíle. Čtyřicet let úmorného pochodu pouští se konečně chýlí ke svému završení. Ušlí, unavení stálými pochybnostmi i nejistotou vyhlížejí blaho neznámé země, místo jejich budoucího domova. Stačí jen překročit nevelkou říčku a lid vedený svým Bohem konečně vstoupí do země zaslíbeného odpočinutí. Stačí je překročit ... Jenže z říčky se náhle stal veletok. Odkudsi se valí ohromné masy vod. Bezvýznamná strouha se tak jako každým rokem proměnila v těžko ovladatelný živel. Izraelci ještě nepatřili mezi usídlence, kteří by měli v zátopových oblastech vystavěná obydlí. Valící se voda jim tedy sotva mohla způsobit vážnou újmu. Ale přece jen budila respekt. Tak blízko byli cíli, a přece nemohli jít dál. Na dosah byla země odpočinutí, a oni stále ještě nemohli spočinout. Ve vzduchu takřka na vlásku visí další výčitky, nespokojenost, reptání. Není tato strastiplná pouť opravdu součástí jakýchsi hrátek rozmařilých božstev? Nikdy nekončící putování, neustále se vzdalující cíl, nová a nová nebezpečí... Nezakusili by nakonec přece jen většího klidu, kdyby se všichni připojili k vyznavačům Baal-peórovým? Neužili by větší spokojenosti, kdyby splynuli třeba s Chivejci, nebo Emorejci, či Jebúsejci a užívali si s nimi rozkoší života? Vždyť taková voda může vzít i to málo, s čím se celou dobu vláčeli. Vše, čím se do této chvíle obklopovali, může být v mžiku odplaveno do nenávratna. A mnozí z nich se nakonec ani nikdy neoddají slíbenému spočinutí. Nebo snad mají tupě čekat, až přívaly vod opadnou? A co přijde pak? Jaká další překážka? Tentokrát se však nepozvedne jediný hlas vzdoru. Průvodce Izraelců, Hospodin, předejde jakoukoli námitku a otevře před svým lidem průchod do země svých zaslíbení. Skrze rozvodněný Jordán. Je to skoro jako před čtyřiceti lety u Rudého moře. Když prchali před běsnícím faraónem. Oproti všem předpokladům mohou znovu vykročit a projít vodním živlem suchou

nohou. Ponechejme stranou rozpaky nad tím, jak se něco takového vlastně mohlo přihodit a nepřehlédněme alespoň některé významy, jaké v sobě toto vyprávění skrývá. Jednak poutníci do země svého budoucího domova nevstupují s nijakou samozřejmostí. Čtyřicet let těžkého putování je završeno tříbením, očistnou lázní. Vkročit do rozmohlé řeky totiž vyžaduje odvahu, smělost, ale především důvěru. Důvěru, že přívaly vod je nezahltí. Tak jako kdysi faraóna. Že se Hospodin na poslední chvíli nerozmyslí a neobrátí se proti nim. Základním předpokladem vstupu je odložit veškerou přítěž, nechuť, hřích ve smyslu nedůvěry. Tedy odložit všechno, co této důvěře brání. Vstup do jordánského proudu pročišťuje a tříbí, osvobozuje od všeho přebývajícího a nadstandardního. Pak také koridorem vod prochází celá pospolitost Izraele. Staří i mladí, odvážní i ustrašení, veselí i zadumaní. Projití se stává jakousi kolektivní zkušeností, platnou pro všechny generace, zájmové skupiny, pro všechny povahy i frakce. Jediným požadavkem je vzít na sebe břemeno rozhodnutí a učinit krok do nejistoty a společně s druhými vstoupit do jednoho proudu, na jednu společnou cestu. A konečně, před našimi zraky se neotevírá jen velkolepá podívaná, ale důstojné završení jedné dlouhé cesty. Plné vzdoru, nepochopení, nepokojů a také ztrát. Ale také obnovované důvěry, cesty naplněné zkušeností, že ani v sálavém žáru pouště nezůstávají svým Bohem opuštěni a zapomenuti. Projití rozmohlým jordánským tokem tedy slavnostně stvrzuje Boží věrohodnost, věrnost svým slibům. Pro lid Hospodinův se však tento vstup do země stává také novým počátkem. Ani v zemi odpočinutí cesta nekončí. Proto tak vážné připomenutí: "Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci." Ani v zemi hojnosti, plné mléka a strdí totiž důvěrná blízkost Hospodinova není nijakou samozřejmostí. Byť by život člověka byl naplněn hojností, byť by spokojenost ze džberů jen přetékala, bez stálé obnovy důvěry člověka v Boží věrnost se život zcela vyprázdní. A vytratí se rozhodnost, duši člověka ochromí strach a obavy o budoucnost. Aby tedy i po tomto velkolepém završení nezůstalo jen u pouhého vykročení, dnem i nocí přemítej nad zákonem Hospodinovým. Amen

Jiří Weinfurter


str.- 3 -

Úvodník Postprázdninové zamyšlení

Toto číslo mělo být původně na veskrz prázdninové. Čas však již notně pokročil a tak by se mohlo zdát, že prázdninové příspěvky přicházejí již poněkud nevhod. Tedy ne že bychom nemohli zavzpomínat, jak pěkně jsme si letošního léta užili. Ale čas naše dovolené odvál do vzdálené minulosti a advent a vánoce již klepou na dveře. Z prázdnin ale mohlo zůstat něco víc, než jen vzpomínky. Stejně jako každá slavnost, i dovolená nám totiž nabízí možnost získat určitý odstup - od sebe sama, od toho, čím jsme každým dnem doslova zavaleni. Právě daleko od všech povinností si například můžeme uvědomit, čím vlastně žijeme, v jakých žijeme vztazích, jak se máme ke svým blízkým.... A právě v tomto odstupu a poznání se může zrodit předsevzetí, že se něco musí změnit. Po dvou třech měsících se tedy můžeme zamyslet: opravdu jsme v našem životě alespoň něco málo změnili? Nebo zůstalo jen u předsevzetí? Žijeme i nadále jakoby ve dvojím světě - ve světě všednosti a ve světě zvláštních chvil vytržení? Tak to s námi lidmi bývá, že nedokážeme snadno propojit život všední a život sváteční (či jinak výjimečný) -

Můj zážitek z prázdnin. První týden jsem byla na Seči. Vedoucí byl Jíra Weinfurter. Jezdily jsme na loďce. Bylo tam moc hezky. O prázdninách jsem byla asi dvakrát v Telecím u babičky. U babičky v Praze jsem bohužel nebyla. Na konci prázdnin jsem byla v Bělči nad Orlicí. Bylo tam krásně. Pluli jsme na pramici. Nejvíc se mi líbila noční hra. Nejvíc mě naštvalo když jsme šli na noční hru, tak si dospělí opékali KUŘATA.

Byli jsme na dětském táboře. Jezdili jsme na kánoích a plachetnici a hráli jsme různé hry. Bylo tam moc pěkně.

Michal Hrubý Na téma „prázdniny“ kreslily a psaly naše děti

Věra Borecká naladěni atmosférou chvíle si na nový rok slibujeme něco nového, pak přejde pár dní a ....; o nedělích či svátcích chodíme do kostela, odcházíme naplněni odhodláním víry a v pondělí opět upadáme do starých stereotypů... Tak to v životě běžně chodí. Ale umění života spočívá mimo jiné také v tom, že napomáháme tomu, aby se tyto dva světy (všednosti a výjimečnosti) vzájemně našly. Aby se doplňovaly a vzájemně obohacovali. Toto číslo tedy můžete přijmout jako příležitost k takovému ohlédnutí: dostáli jsme tomu, co jsme si ve chvílích klidu předsevzali? Vstupujeme totiž do adventního období. To je čas přímo nabytý očekáváním změny. Čím ho tentokrát naplníme? Možná jsme se nejednou zařekli shonu a hektičnosti a rozhodli jsme se, že příště to bude jinak. Bude tomu opravdu jinak? Pokusíme se toto naše přání naplnit?

Jiří Weinfurter

str.- 4 -


Téma: My a Nizozemí Partnerství jako výzva

Zní to jako rána z čistého nebe. Málo kdo by asi s něčím takovým před pár lety počítal. Náš sbor totiž na své schůzi staršovstva konané 11.2.1998 oficiálně stvrdil partnerství s reformovaným sborem v nizozemském Hilversumu. Navázali jsme tak vztah, s jakým nemáme naprosto žádné zkušenosti. Navíc se sborem, který je nesrovnatelně větší a který žije ve zcela odlišném, městském prostředí. Jak k tomu vlastně došlo, v jaké hlavě se zrodila tato smělá myšlenka? Vlastně to nepřišlo tak nenadále. Počátky tohoto partnerství souvisí s budováním Milíčova domu. Právě v době, kdy jsme s tím začínali, obrátil se na mě můj přítel a prostředník mnoha dalších českoholandských vztahů Hans van der Horst s nabídkou: jakýsi sbor v Hilversumu je prý ochoten pomoci při realizaci nějakého sociálního projektu v naší zemi a rád by jim doporučil náš projekt. Nijak jsem se tomu nevzpíral a 14.3.1993 nás poprvé navštívila asi desetičlenná delegace z Hilversumu a Lipska. (Hilversumští totiž udržují partnerské vztahy se sborem Bethaniengemeinde v Lipsku a na finační pomoci se chtěli podílet společně.) Palbou zvídavých otázek

jsme prošli úspěšně - důkladně se zajímali o pracovní a organizační zajištění, o návaznost v obci, církvi i na možnosti spolupráce s jinými institucemi. Od té doby jsme udržovali poměrně intenzivní kontakty především prostřednictvím Bena Velemy a jeho ženy Nel. Ale nejen oni nás mnohokrát navštívili. V roce 1995 jsem jednou sám a jednou s pracovníky střediska také navštívil Hilvesum. Tehdy již bylo zřejmé, že naše setkávání spěje ke svému završení. Blížil se čas dokončení rekonstrukce Milíčova domu. Tehdy poprvé zazněla myšlenka, že by byla škoda nepokusit se o nějaké pokračování. Naše setkávání totiž bylo vzájemně obohacující. My jsme mohli poznávat, že tito západoevropští křesťané nám pomoc nenabízejí jen z nudy. Potřebné finanční prostředky také neshromažďovali jen z vlastních přebytků. Na to, aby pro nás získali více jak milión korun, museli vynaložit velké úsilí a dostatek tvořivosti. Na druhou stranu však i naše aktivita, ochota pustit se do tak náročné služby pro ně prý byla velmi inspirující. I pro ně jsme se stali určitým zdrojem posily na cestě víry. Takto položen tedy základ našeho nového sborového partnerství. Myslím, že to je základ dobrý. Protože však pro budoucnost není možné žít jen ze starých zásluh, stává se nám tato situace novou výzvou. Obstojíme? Nezklameme? Budeme mít i nadále čím přispět a co nabídnout? Nebudeme jen očekávat, co nám poskytnou ti druzí? Nenecháme se zastrašit jejich jinakostí, přijmeme výzvu ke vzájemnému obohacení právě v naší odlišnosti?

Jiří Weinfurter Vysokoškolské koleje – Rotterdam, Nizozemí


Mládež v Nizozemí

Nizozemí je malá rovinatá země na pobřeží Severního moře protkaná sítí cyklostezek a vodních kanálů a my jsme díky spolupráci (Hilversumu a Semonic) našich sborů měli o prázdninách možnost poznávat způsob života tamních lidí. Nemyslím, že je tak odlišný od našeho. Bydlí se tam sice jednoduše, ale v hezky zařízených patrových domcích z tmavých cihel, pokoje mají velká okna a všude okolo je tolik květin a stromů, že celé město vypadá jako jedna obrovská zahrada. Lidé, s kterými jsme se setkali byli velmi přívětiví a příjemní a celou dobu se o nás pěkně starali. Na ně-

str.- 5 kolik dní jsme se s nimi dostali k moři, vzali nás s sebou na výlet na kolech po okolí Hilversumu, navštívili jsme jeden starý hrad, prošli jsme se i po pevnostním městě Naarden, kde zemřel a je pochován učitel národů J.A.Komenský, po jednom z četných holandských jezer jsme jezdili na loďkách, i krásy Amsterodamu jsme obdivovali z paluby výletní lodi. Obě nedělní dopoledne jsme strávili na bohoslužbách, a i když jsme nerozuměli kázání v holandské řeči, atmosféra kostela plného lidí na nás působila vážně a pravdivě. Nemohli jsme si nevšimnout, že víra je nedílnou součástí jejich života.

Viola Dítětová

"Tělo Kristovo za tebe vydané" - aneb o svaté večeři Páně ještě jinak Nejen v našem sboru se poslední dobou diskutuje o vysluhování večeře Páně. V církevním tisku se můžeme v této věci z času na čas něco podnětného dočíst a několikrát bylo toto téma hlavním bodem i synodních shromáždění naší církve. V měsíčníku našeho partnerského sboru v Nizozemí, v jeho březnovém čísle letošního roku vyšel článek tamního faráře o způsobu přijímání chleba a vína. Jeho příspěvek je jistě zasazen do tamní situaci reformované církve, v níž i pro řadové členovy sboru hrají věroučné otázky mnohem důležitější roli, než je tomu u nás. Pokud se nám nestane jeho zamyšlení podnětem k inspiraci, můžeme si alespoň udělat malý obrázek o tom, čím žije jeden křesťanský sbor pod úrovní hladiny Severního moře.

"Tělo Kristovo za tebe vydané." Tato slova často doprovázejí přijímání chleba při slavnosti stolu Páně. Také říkáme: "Pán s tebou." Ale i jiná slova jsou myslitelná. Slavíme tajemství. A přece to nechceme dělat tajemně. Všechno je otevřeno a každý může přistoupit. Pro mnoho křesťanů, kteří jsou zakotveni v reformované tradici, chléb vždy zůstává chlebem, ale zároveň má odkazující duchovní význam. Kalvín to říká takto: »Prostřednictvím Božího Ducha spojuje Pán duchovní věc své odpouštějící milosti, která je zviditelněna svátostí, s vnějším znamením, pro ty, kteří tak s vírou přijímají.« Ne každý by dnes tato slova do písmene opakoval, ale toto je tradice, z níž reformované církve vycházejí. Většina těch, kteří se drží této tradice, tomu rozumí tak, že oběť našeho Pána není možné opakovat. I když večeři Páně konáme na jeho památku. Proto důraz není položen na oltář, ale na stůl. Jsou reformované sbory, které doslova sedí za stolem, tak jako kdysi Ježíš se svými učedníky...

Osobně bývám překvapen, když někteří průvodní slova: "Tělo Kristovo za tebe vydané," považují za podivná a spojují si je s římskokatolickou praxí. Nikdy by mě nenapadlo, že za tím bude někdo hledat římskokatolickou myšlenku mše. To by pak také musel věřit, že chléb je doslova proměněn. Že se stal skutečným tělem Krista. Tomu se říká cizím slovem 'transsubstanciace', o které se v době reformace vedly žhavé rozhovory. Tehdy to šlo tak daleko, že reformovaní podezřívali katolíky z pověry a modlářství, protože pro ně tím byla ukrácena neopakovatelnost Kristovy oběti. Je velmi smutné, že různé podoby víry v souvislosti s večeří Páně vedly k nenávisti a závisti. ... Věříme všichni, doufám, že tělo Kristovo může být jakousi duchovní jednotou, která se stává viditelnou a konkrétní ve společenství věřících. "Toto je moje tělo" (Mt 26,26) se týká právě tak dobře kruhu učedníků jako těla jediného Pána, který bude tak věcně ukřižován. Pavel nemá žádné pochybnosti o jednotě těla: Kristus je hlava a je mnoho (velmi odlišných) údů. Navzdory mnoha rozdílům zůstává toto tělo skrze Ducha svatého v jednotě (1 Kor 12). Podobně jako je ve starém křesťanském spisu Didaché napsáno: z mnoha hroznů jedno víno, z mnohého zrna jeden chléb. Osobně tuto jednotu v různosti zakouším při intercommunii, kterou jsme v lednu společně slavili... Když toto tajemství ovládnou spekulace a převládnou nad důrazem na společenství, tak je to pro církev neštěstí... Je samozřejmě mnoho podob přijímání: za chůze, v sedě za stolem, ve stoje v kruhu, v sedě v lavicích, doma nebo v nemocnici na lůžku. V závislosti na možnostech může člověk svobodně volit, která podoba je nejpříhodnější. Proč vlastně v našem sboru chléb a víno přijímají nejprve pověření ke službě

str.- 6 (presbyteři, diakoni, kazatel) a pak teprve ti ostatní? Jsou sbory, kde je tomu zcela naopak. Mnoho bychom o tom mohli hovořit. Z každodenní zkušenosti by jistě bylo možné říci: nejprve ti, kteří přijímají a potom ti, kteří rozdělují. Tak jako když se nabízí někomu koláč... Rozdíl u večeře Páně je ale v tom, že zde není možné argumentovat každodenní zkušeností, ale na základě symboliky liturgie. A na základě toho musí být každému jasné, že 'všichni společně přijímáme'.Zde nemůže být nějaké dělení. Všichni jsme přijímající. Je zde pouze Jeden, který rozděluje. A tím je sám Pán Ježíš Kristu. On nám dává své tělo i krev v naprosté oddanosti svému poslání přijatému od Stvořitele. Naším způsobem přijímání chceme

Semonický občasník 2/98, čtvrté číslo podtrhnout to, že kazatel, starší, diakon a i další, kteří pomáhají při rozdílení chleba, že nejprve přijímají, aby mohli dál dávat.

ds. Jurjen Zijlstra, farář reformovaného sboru v Hilversumu (překlad Jiří Weinfurter) Pozn.: Intercommunie je společné vysluhování a přijímání za účasti farářů i členů katolických i protestantských církví. Diakon je v Nizozemí ten, který je sborem pověřen vykonávat diakonickou službu - péče o chudé, nemocné, bez přístřeší, osamělé....

Ze života sboru Sborový výlet - neděle 28. června 1998

Letošní autobusový výlet, plně obsazený, směřoval do podhorské části východních Čech a Orlických hor. První zastavení se uskutečnilo v Chocni, kde jsme se spolu s choceňskými zúčastnili v jejich chrámu dopoledního shromáždění. Pak jsme se dověděli něco z historie sboru. Založen byl kolem r. 1860, přibližně jako semonický. Dříve byl více venkovský, ale v okolí vznikly sbory v Brandýse nad Orlicí a v Horním Jelení. Dnes je převážně sborem městským.Během let udržovali a zlepšovali sborové budovy.Ty jsou na sebe stavebně napojeny, takže plynové vytápění se dobře vestavělo již ve 30. letech jak do kostela, tak i do sborového sálu i bytu. Současný život sboru je podobný našemu.Zdravý tep sboru udržují rodiny tradičních rodu a rodin. Hledají a snaží se oslovit ty vlažné, aby se plněji přiznali ke sborovému společenství. Po nečekaném upřímném pohoštění a přátelských rozhovorech jsme se vydali do podhorské obce - do Kunvaldu. Zde je památný domeček, kde kolem roku 1458 - při založení prvního sboru - si bratři postavili dřevěný kostelík. Tak se vypráví o tehdejších počátcích nové církve „Jednoty Bratrské“. V blízkosti je „bratrská lípa“, stáří 450 let - obvod kmene 785 cm, výška 28 metru, která vznikla zasazením tří proutku bratřími při prvním loučení se s vlastí v roce 1547. Poté jsme ujížděli podél hranic s Polskem, vyšplhali se do bývalé hraniční obce Neratov, na trosky bývalého mohutného chrámu, který byl zničen lidskou zlobou v roce 1945.

Pokračovali jsme dále podél hranic. Vlevo od nás jsme míjeli pásmo vysokých Orlických hor a mohutných lesů. Podél cesty napravo od nás už takřka k prameni vedla Divoká Orlice. Stoupáním jsme se dostali na vysoký Šerlich nad Deštnou. Odtud je nádherný výhled do kraje, až k nám daleko do Polska. Před Masarykovou chatou nás přivítala busta T.G.Masaryka, která v totalitní době musela zmizet jednou před nacisty a dvakrát za komunistu. Ujeli jsme 235 kilometru. Počasí našemu výletu mimořádně přálo. Domu jsme přijeli v pohodě, v zářivém podvečeru začínajícího léta,. Zájem o výlety potvrzuje, že takto se členové sboru více a hlouběji navzájem poznávají.A takovéto setkání je možno připojit jako doplněk k Výročnímu sborovému shromáždění.

Josef Vojtěch


str.- 7 -

Další vzpomínky našich dětí na prázdniny

Prázdniny na táboře na Seči Na táboře na Seči se mi nejvíc líbila olympiáda. Byly tam bezvadné a zajímavé disciplíny, legrace a taky se mi líbilo, jak jsme byli rozděleni na družstva, protože jsme v tom družstvu museli spolupracovat. Akorát mě mrzelo, že když bylo vyhodnocení, tak se jeden druhému posmíval. A ještě jsem se tam trošku naučila jezdit na kánoi a to se mi taky líbilo

Věra Andrejsová

Můj zážitek z prázdnin. Byla jsem v Bělči. Jednou se stalo, že jsme měli takovou hru a my jsme jeli na takový poloostrov a tam jsme hledali barevný papíry a měli jsme za úkol najít brouka a houbu, ale já jsem našla brouka, ale rozsekaného na tři kusy. Naše skupina šla dál podle cesty a jednou tam bylo rozcestí a my jsme šli někudy jinudy a málem jsme se ztratili.

Věra Hrudková

Sněžka. Jeli jsme s rodinou do hor. Bylo to poprvé, moc jsme se těšili. Byl krásný a slunečný den. Když jsme vycházeli stezku, konečně jsme uviděli tu krásu, taková krásna hora Sněžka, nebo se možná jmenovala jinak, ale byla moc krásná. Našli jsme plno hub. Rostly tam krásně kytky a také tam byl potůček. Voda byla úplně čistá, že by se z ní dalo pít. Celá rodina byla šťastna. Vrátila se celá naše rodina v klidu a pohodě. Ten den byl pro mě krásný.

Zdeněk Grigori

Jízda na kánoji. Jezdil jsem na kánoi s Vendou Špačkem a proti mně jeli dva kluci a ten co se jmenoval Matěj, mě plácnul pádlem a já jsem málem spadnul do vody.

Honza Skalický

Příspěvky dětí byly stylisticky a gramaticky upraveny. (poznámka redakce)

str.- 8 -


Náš jubilant - sestra Libuše Sedláčková

O jedné únorové neděli na sborovém shromáždění v Semonicích jsme se pozdravili se sestrou Libuší Sedláčkovou z Hustířan, která se v těch dnech dožila 87. let. V mládí vyrůstala se sourozenci u rodičů ve Velichovkách na malém hospodářství a stále pod blahodárným vlivem semonického sboru. V dospívání žila v rodině faráře Duse v Hronově, vypomáhala jako hospodyně i při výchově jejich dětí. Provdáním se

ocitla v Hustířanech a s manželem opět hospodařili na malém hospodářství. Hluboký vztah ke sboru a jeho členům nikdy nepřerušila, a to až do dnešního vysokého věku. Co můžeme na ni prozradit? - Že je nejpravidelnější účastnicí nedělních shromáždění. - Že je z nejvzdálenějšího místa našeho sboru. - Že vždy je mezi prvními a včas před zahájením shromáždění. - Že má mnoho dobrých přátel. Po zrušení autobusových linek podnikatel, pan cukrář ve vsi, který každou neděli ráno rozváží své výrobky, jí nabídl pravidelné svezení do Jaroměře i do Semonic a zpátky domů ji někteří účastníci bohoslužeb - automobilisté - již odvezou. - Že udržuje písemný styk s mnoha přáteli a známými široko daleko. Prozradila, že jen k vánocům odeslala kolem 30 pozdravů a tolik jí pošta zase přináší. - Že patří mezi nejpravidelnější účastníky každoročních sborových výletu, včetně letošního. - Že je upřímně sdílná: "Týden mi rychle plyne, do středy vzpomínám na neděli, s kým jsem se setkala, na kázání, na společný zpěv, na rozhovory. A od středy se těším na neděli příští. Děkuji Pánu, že mi toto dopřává.“ Přejeme jí, aby jí hůlčička v jedné ruce již zajišťovala jistotu krůčku. A ať i nadále jsou jí oporou slova písně 176: „Někdo mne vede za ruku, když už jsem unaven.To je ten, který o mně ví, ten dobrý Pán Bůh laskavý, který mě má tak rád.“

Josef Vojtěch

Presbyterní konference, konaná 14.11.1998 v Letohradě

Seniorátní odbor pro vzdělávání laiků pořádá tato setkání každý půlrok. Tentokrát jsme byli pozváni na přednášku bratra faráře Michaela Otřísala: "Média a evangelium". M. Otřísal je redaktorem křesťanského vysílání v České televizi. Nabídl nám tedy zasvěcený pohled nejen do zákulisí jedné části ohromného mediálního světa. Mohli jsme se ale také spolu s ním zamyslet nad (možnostmi a) mezemi působení církví prostřednictvím televizního obrazu. Jasně se ukázalo,

že televizní přenosy nikdy nemohou zprostředkovat osobní setkání, že nemohou nahradit společenství víry. Zároveň bylo patrné, že jejich redakci stále jde o to, aby přes všechna omezení masového informačního kanálu něco podstatného z evangelijního poselství svým posluchačům sdělili. Setkání se zdařilo, i když jsme se tentokrát sešli poměrně v malém počtu.

Jiří Weinfurter


str.- 9 -

Milíčův dům

Dnešní informace o Milíčově domě nebudou jako obvykle monotematické, ale ve větší šíři. Pokusím se tak reagovat na Váš zájem získat přehled o celkovém aktuálním stavu. Pojďte se proto se mnou projít řádky a pokuste se zaposlouchat. Asi nejdůležitější zpráva o Milíčově domě za poslední dva měsíce je odchod br. Jiřího Staníčka a nástup nového ředitele Jaromíra Landsmanna do funkce. Jaromíra jsme přivítali 1.září a s vervou se pustil do díla. S Jiřím jsme se jako se zaměstnancem rozloučili koncem října. Je však odborným garantem našeho projektu a budeme se s ním proto pracovně setkávat i nadále. Ve středisku také pracuje několik nových tváří. Pro náš sbor je důležité, že mezi nimi jsou manželé Vašinovi. Pan Vašina vykonává údržbářské práce a paní Vašinová ve středisku neponechává jediný kout špinavým. Jsme s jejich prací velmi spokojeni. Toho času tedy ve středisku pracuje celkem osm lidí, z toho tři na 100% úvazek, dva na 60% a ostatní na dohodu o pracovní činnosti. Velmi jsem uvítali další novotu, a to návštěvy br. faráře Jiřího Weinfurtera v Milíčově domě. Tyto návštěvy vytvoří prostor k setkání, poznání a popovídání z trochu jiného úhlu pohledu. Velkou změnou prošel Skate klub. Je to změna sice neaktuální v čase, ale pro náš občasník dosud nezaznamenaná. V dubnu původní klub zanikl a rozloučili jsme se s nezodpovědnými a problematickými členy. (Vzpomínáte si na článek "Kdo jsou skejťáci" v posledním čísle S.O. v roce '97?) Ti schopní obstát kritérii projektu založili nový klub a s odvahou se pustili do společného díla. Během května prošli několika jednáními s místními autoritami a v červenci na zakázku městského úřadu natírali po Jaroměři parkové lampy. Vydělanými penězi pomohli sami sobě i klubu k uspokojení sportovních záměrů. A navíc se jim po městě podařilo výrazně zlepšit image. Milíčův dům bude postupně měnit svou vnitřní tvář. V současné době se podařilo upravit a zvelebit klub pro děti ve věku od 8 do 13 let. Na řadě je sál, kde

bude důstojněji upraven prostor pro Bohoslužby, filmový a čajový klub, kulturní a další akce. Úpravy se budou provádět podle návrhů Ing.arch. Karla Koutského z Prahy. Myslíme si totiž, že investice do zútulnění a zpraktičtění místností se vyplatí. A to ve kvalitě práce, v příjemném a ovlivňujícím "dýchnutí prostoru" Milíčova domu. Tato změna má také vytvořit zázemí pro setkávání širšího spektra jedinců i komunit, kteří touží "po něčem jiném", nebo kterým nestačí či nevyhovují místní "podniky" a zařízení. A to je také výzva pro vás, bratři a sestry. Zkusíte rozšířit řady návštěvníků a podílet se na vytváření celkové atmosféry?

Petr Neumann

str.- 10 -


Z historie semonického sboru rančního patentu (1781) přihlásili k víře svých předku. Jméno Sklenka se v Rožnově vyskytuje i Ochotného dárce miluje Bůh dnes, na konci 20. století. pokračování. Když odcházel v 60. letech 19. století z Rožnova do Rakous Jan Sklenka, byl stále ještě členem evangeminulém čísle jsme se zastavili u dárců šlechlického sboru helvetského vyznání v Černilově, tzv. tických, u vlastníku náchodského panství, členu rodu strany zálabské. Přesto i v cizině sledoval úsilí našich ze Schaumburg - Lippe. předku o vytvoření sboru vlastního, o postavení vlastních církevních budov, včetně budovy chrámu v Již v onom čísle jsme si ovšem připomněli, že dárci Semonicích. se postupně rekrutovali i z prostých členu sboru. Většinou z těch, ale pravidlem to tak docela nebylo, kteří V Rakousích, přesněji řečeno ve Windischgarstenu, odešli do ciziny. Chodívalo se tehdy ponejvíce do si Jan Sklenka brzy vytvořil dobrou kamenickou pozemí rakouského mocnářství, mnozí se však dostali věst, proto se nedivme, že se rozhodl tvořící se sedo Německa, ba i do Švýcarska. Odcházeli z drobmonický sbor obdarovat. Něčím, na co tehdy staviných českých vísek, ale v cizině povětšinou svou pílí telům rozhodně peníze nezbývaly. Uprostřed červena umem se dopracovali takových výsledků, takového ce 1870 přichází faráři Karlu z Nagy německy psaný postavení, jakých by se doma byli nikdy nedopracodopis od Jana Sklenky (podepisuje se již Johan), ve vali. kterém bývalý rožnovák jednak oznamuje co posílá, jednak vysvětluje svůj záměr. Takhle odešel do ciziny i rožnovský Jan Sklenka. Pocházel ze staré evangelické rodiny Sklenku, o níž Posílá černou mramorovou desku se zlatým nápisem záznam nacházíme již na prvních stránkách matrik a mramorový kalich. Obojí dnes zdobí semonický sboru černilovského (dnes ve Státním oblastním archrám. chívu v Zámrsku). V knize narozených můžeme číst, Jan Sklenka věděl, že sbor, který položil základní že se např. 11.ledna 1795 v Rožnově v č.p. 39 narodil kámen ke svému chrámu v červnu 1869, chce chrám manželům Janu Sklenkovi a jeho ženě Kateřině, ropostavit během jednoho roku. Proto najdeme v textu zené Tomáškové, syn Matěj. Ano, Sklenkovic rodina na desce skrytý letopočet 1870 (nikoli tedy 1872, patřila k oněm deseti věrným rodinám v Rožnově, kdy byl chrám ve skutečnosti dokončen). které se 14 let před touto událostí po vydání toleKromě verše prvního, je na desce zlatě vypsán žalm 100. Od řádku čtvrtého odshora až po řádek poslední můžeme sledovat letopočet vyznačený užitím velkých písmen tam, kde by za normálních okolností měla být písmena malá. Vznikl trak římský letopočet, i když vytvořený poněkud podivně. To proto, že v českém textu se jen velice ojediněle vyskytuje pro češtinu dost vyjímečně písmeno X. Proto tedy ony čtyři římské pětky v posledních třech řádcích. (Viz foto na další stránce). Onen římský letopočet, který označuje rok 1870, vypadá tedy takto MDCCCLVVVV. „...sami sebe, abychoM byli liD jeho a ovCe pastvy jeho. Vcházejte do bran jeho Část německy psaného dopisu Jana Sklenky faráři Karlu z. Nagy s díkčiněním do síní jeho s Chváz poloviny července 1870, v němž vysvětluje svůj postup při tvorbě Lami, oslaVujte jej, dobrořečte letopočtu. jménu jeho. Nebo dobrý jest Hos-

V


podin na Věky Milosrdenství jeho, a od národu až do pronárodu praVda jeho.“ Oba dary, avízované v červenci 1870, přišly 21. srpna 1870. Deska si však na své umístění nad vstup z předsíně do chrámové lodi, ještě 12 let počkala. Totéž i kalich. Obojí zabudovala při desátém výročí

str.- 11 postavení semonického chrámu, tedy v roce 1882, firma bratra Josefa Valáška ze Smiřic. A tak při tom všem autora těchto řádku napadá - neměli bychom se i dnes alespoň pokusit o podobnou desku ? Méně honosnou, rozměrově menší, ale důstojnou na paměť druhého faráře sboru T.B.Kašpara? Vždyť se přiblížilo kulaté výročí . 16.května 1909 se T.B.Kašpar stal semonickým duchovním správcem a dlouhá léta ovlivňoval nejen sbor, ale i obec a celé okolí. Zasloužil by si to. A rok 1999 je již, jak se říká, opravdu za rohem. O těch dalších, dávno již zesnulých sponzorech sboru si zase můžeme povídat v příštím čísle semonického občasníku.

Jiří Matějka

Z církví a ze světa Výročí republiky 1918 -1998 Letošní rok v historii našeho státu a národa v tomto století nám připomíná mnohá významná data a výročí, alespoň ve zkratce si je připomeňme: 1914 až 1918 1.světová válka (rozpoutalo Rakousko -Uhersko a Německo). 28.10.1918 vznik ČSR - letos 80. výročí .Z rozpadlé Rakouskouherské monarchie vznikla Československá republika úsilím zahraničního odboje .T.G.Masaryka,Dr.E.Beneše i M.R.Štefánika a dalších osobností domácího odboje. Prvním presidentem se stal T.G.Masaryk. 17.12.1918 proběhl v Praze sjednocující sněm evangelíku luterského i reformovaného vyznání v Církev českobratrskou evangelickou. červenec 1928 návštěva presidenta T.G.Masaryka v Jaroměři (krajská výstava).

červenec 1935 2. presidentem zvolen Dr. E.Beneš. 14.9.1937 zemřel T.G.Masaryk. 30.9.1938 mnichovské dny. Velmoci Anglie a Francie podlehly nátlaku Německa a Itálie a podepsaly diktát na odevzdání pohraničí německé armádě. (Poláci nárokovali uzemí na Těšínsku a Maďaři na Slovensku). Slováci utvořili vlastní autonomii. 25.12.1938 zemřel spisovatel Karel Čapek. 15.3.1939 němci obsadili zbytek Československa a vytvořili Protektorát. Následovala nařízení, zákazy, perzekuce, zatýkání, popravy. 28.10.1939 - demonstrace studentů a 17.11. uzavření vysokých škol. 1.10.1939 přepadením Polska byla zahájena 2. světová válka. květen 1945 ukončena 2. světová válka. Mírová jednání nás zařadila demarkační čárou do sovětské zóny. 1946 odsun německých občanu z Čech a Moravy.

25.2.1948 uchopení moci ve státě komunistickou stranou. 1948 až 1960 smyšlené obžaloby, procesy a soudy, žalářování, vystěhování, tresty smrti postihly ty, kteří nekývali režimu. 1968 Pražské jaro byl náznak naděje na uvolnění a změny v režimu, to však zastavila invaze tanku tzv. spřátelených armád 21.8. listopad 1968 k 50. výročí sjednocení naší církve se konal v Praze sjezd. 19. 1.1969 zemřel protestující student Jan Palach. 1988 ve státech východního bloku začal rozpad komunistické nadvlády řízené Moskvou. 17.11.1989 politické změny v naší zemi („sametová revoluce“). Tyto zkratkovité řádečky můžeme doplnit, rozšířit do hloubky a šíře i svědectvím přemnohých knih a studií. Doporučuji kupříkladu: Dr.E.Beneš: Mnichovské dny, Dr.J.Otter: Češi v německém objetí.

Josef Vojtěch

str.- 12 -


Výročí a jubilea Oslavencům a jubilantům přejeme hodně radosti ze života a také dostatek darované síly, k překonání zkoušek a obtíží Libuše Špryňarová Jan Kubka Jiří Ošťádal Josef Vojtěch Jindra Tošovská Miroslava Meisnerová Tomáš Radoň Slavoj Lochman Anna Pácaltová Emilie Lhotská Miluše Skalická Josef Jech Vlastimil Prokeš Emilie Mertlíková Emilie Součková Jaroslav Dus Josef Kozina Josef Dus Václav Tuček

Rožnov Jaroměř Semonice Jezbiny Smiřice Jaroměř

11.7. 12.7. 12.7. 14.7. 16.7. 22.7.

72 roků 78 roků 72 roků 83 roků 76 roků 79 roků

Smiřice Smiřice Semonice Rožnov Rožnov Smiřice Smiřice Jaroměř Trotina Semonice Smiřice Velký Vřešťov Rožnov

26.7. 30.7. 8.8. 14.8. 2.9. 8.9. 8.9. 11.9. 11.9. 22.9. 27.9. 29.9. 29.9.

20 roků 78 roků 81 roků 83 roků 74 roků 78 roků 77 roků 76 roků 78 roků 70 roků 71 roků 75 roků 79 roků

Tomáš Hušek Anna Pražáková Jaroslava Gabrielová Karel Žižka Ladislav Špryňar Vlasta Gabrielová Emilie Cvrčková Rudolf Červený Alena Čapková Josef Rukavička Jarmila Borecká Jan Novotný Josef Balcar Josef Hrubý Věra Andrejsová Jaroslav Andrejs Věra Hovadová Věra Lochmanová Václav Jelínek

Jaroměř Hradec Králové Jaroměř Neznášov Rožnov Semonice Jaroměř Jaroměř Josefov Neznášov Semonice Semonice dům peč. služby Semonice Jezbiny Rožnov Semonice Smiřice Jaroměř

2.10. 2.10. 9.10. 22.10. 26.10. 11.11. 25.11. 29.11. 4.12. 6.12. 13.12. 13.12. 14.12. 15.12. 16.12. 24.12. 25.12. 30.12. 31.12.

10 roků 74 roků 78 roků 72 roků 71 roků 78 roků 82 roků 75 roků 77 roků 71 roků 40 roků 76 roků 97 roků 79 roků 76 roků 73 roků 75 roků 76 roků 76 roků

Pravidelný tep života sboru Sborová setkání v týdnu:

pátek - biblická hodina pro mladší děti (1.stupeň) 13,15 h

pondělí - zkouška sborového zpěvu - 19 h v Milíčově domě

- biblická hodina pro starší děti (2.stupeň) 14,45 h

středa - biblická hodina střídavě: - jeden týden 17 h - základní kapitoly z Nového zákona + dějiny semonického sboru

(Kromě zkoušky zpěvu se všechna setkání konají na faře v Semonicích)

- druhý týden 19,30 h - 1. Korintským čtvrtek - sdružení mládeže - 18 h

Milíčův dům zve 24. prosince v 15. hodin k posezení u

štědrovečerního stolu každého, kdo nechce být tento den sám a má zájem spoluvytvářet vánoční atmosféru. Prosíme zájemce, aby se obrátili písemně, telefonicky nebo osobně (Po - Pá: 10 - 18 hod) na: Milíčův dům, Petr Neumann, Bc., Havlíčkova 14, 551 01 Jaroměř, tel.: 0442 / 815169,. Dopravu můžeme zajistit !!!

Srdečně vás zveme také na společné bohoslužby. Konají se každou neděli v Semonicích v 9 hodin. Každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci je možné zúčastnit se bohoslužeb také v Jaroměři v Milíčově domě (Havlíčkova ul.). Začátek je v 10,30 h.

Bohoslužby o vánocích 25.12. v 9 hodin v Semonicích - s vysluhováním svaté večeře Páně 26.12. v 9 hodin v Semonicích dětská vánoční slavnost 27.12. v 9 hodin v Semonicích, v 10,30 h v Jaroměři 1.1. v 9 hodin v Semonicích - s vysluhováním svaté večeře Páně Kontakty: Redakční rada: Ing.Václav Andrejs, Semonice 1, t.816725; Petr Neumann, Palackého 176, Jaroměř, t.3773; Jiří Weinfurter, Semonice 57, t.816796. Grafická úprava Petr Neumann. Sazba Ing.Zdeněk Borecký, Semonice 52, t.811570.


str.- 13 -

Co se na poslední chvíli nevešlo Jeronymova jednota po 80 letech a my

V úvodu mi dovolte jménem staršovstva i Jeronymovy jednoty poděkovat vám všem, kteří jste přispěli na toto prospěšné a tradiční „stavební“ dílo. Jeho počátky nalezneme v roce 1862, kdy německý spolek Gustava Adolfa (GAV) rozšířil svou činnost na celé území tehdejší rakouské říše. Jeho pomoc však naše sbory pociťují od jeho vzniku (1832) až do dnešního dne. Během 1.sv. války se GAV odchyloval od zásady sbírat a rozdělovat prostředky bez rozdílů jazykových, národnostních i vyznání. I to přispělo k vzniku Jeronymovy jednoty oddělením české a moravské větve od GAV a jejich následným spojením během jara a léta v osamostatňovací atmosféře roku 1918. Jméno JJ získala z podnětu f. Jaroslava Řepy z Velimi, který již o dva roky dříve (500 let upálení Mistra Jeronyma Pražského) poukazoval na pomíjení významu tohoto „šiřitele husitismu“, neboť „kromě spolku evangelických akademiků nedal žádné naší organizaci svého jména“. Kontinuita a existence JJ byla v roce 1952 zachráněna včleněním do struktury naší církve, před obecnou likvidací svobodných spolků tehdejším režimem. V našem sboru se řadíme letošní listinnou sbírkou 18000,-Kč od 98 dárců a velikonoční sbírkou na Hlavní dar lásky 1466,-Kč k těm „obětavějším“ v církvi, avšak v kontextu celé církve je vše složitějží. V našem seniorátě jsme sebrali a rozdělovali 1/3 ze 109690,-Kč, (36563,-Kč) čtyřem z devíti žadatelů, zbylé 2/3 = (73127,-Kč) byly připojeny k celocírkevní sbírce zvané Podpůrný plán. V celé církvi se sešlo 2,76,-mil.Kč včetně 647351,Kč HDL, který letos nebyl přidělen. V rámci celocírkevního pořadníku staveb (dvouletý cyklus schvalování stavebních akcí v církvi) byl přidělen dar 1mil.Kč který JJ obdržela od GAV. Synod církve si vyžádal 1,52mil.Kč na stejný účel a JJ tedy nakonec rozdělovala 1,24mil.Kč mezi 35 žadatelů „potřebujících“ celkem 7,42mil.Kč (6x více). Připomeňme si, že v dnešní době činí zanedbané budovy v církvi dluh 540 miliónů korun a téměř všechny stavební akce řeší havarijní stavy. Udržujeme těžko získaný majetek našimi dědy a pradědy v časech „živější“ církve. Současná doba se v chaosu svobody ztotožňuje s hesly „Bůh ano, církev ne“, „zaplatil jsem si, ty mě bav“, „za to můžou oni, já nemůžu nic“. Ubývá nás stářím, mladí sami

nepřicházejí. Většina práce často leží na bedrech několika málo pachtících se amatérů, obětavců, ostatní přihlížejí. Zdá se vám, že to vidím příliš černě? V rámci objektivity opět zmíním několik čísel. Příjmy našeho sboru lze přirovnat k 1 průměrnému platu v tomto státě. Sbor čítá okolo 300 členů. Uvážíme-li, že jsou mezi námi tací, kteří darují přes 1/20 svých příjmů, ostatní si tedy „cení“ církve na méně než 0,003 svých finančních možností. (Pro představu to činí méně než 1 pecen chleba a 1 číslo novin za 1 měsíc). Z tohoto 1 průměrného platu přijatého od svých členů asi 1/3 sbor odešle v rámci celocírkevních sbírek a ze zbytku se stará o dvě budovy a velký kostel s krásnými varhanami navštěvovaný tak, že 9/10 míst je volných. Přesto v létě 1996 po první vlně povodní jsme mezi sebou okamžitě sebrali na pomoc postiženým přes 30tisíc Kč a další dary přicházejí dodnes. Josef Bartošek, kazatel černilovského sboru, se nedávno vrátil z delšího pobytu v Presbyteriánnské církvi v USA. Jejich církev má kongregační charakter, tj. sami si živí faráře, budovy, společný život i sociální pomoc. Peníze, které odešlou do ústředí jsou použity misijně (např. pobyty jedinců sesterských církví u nich). Pro tyto bratry a sestry není Bůh jen zpráva na obrazovce, které „věří že je to pravda“, pro ně je Bůh náplň a smysl života, kterou žijí. U nich nepřemlouvají členy aby se nechali zvolit do staršovstva, tam každý kandidát předkládá svůj program a svoje možnosti jak ho naplnit a uchází se o práci ve sboru. Nemusíme chodit tak daleko na západ, abychom našli obdobně žijící sbory. Proč my tak žít neumíme? Od roku 1620 nám někdo jiný vládl. Tím z nás odejímal odpovědnost za vlastní život a také se o nás staral. Na nás zbyla starost jen o vlastní břicho, nejdále ještě tak o záležitosti odehrávající se uvnitř svého plotu. Když se my opět nenaučíme starat o svá společenství (obec, stát, církev), můžeme doufat, že snad naše vnoučata. A do té doby? Líbí se nám život, který žijeme? Líbí se Bohu?

Zdeněk Borecký

str.- 14 -


Co se na poslední chvíli nevešlo Setkání seniorů

bývalých sdružeňáků – mládeže - kteří prožívali mládí ve společenství sborového života. Dnes 60-80 letých. V Černilově sešlo se přes 40, dnes již dědečků, babiček, pra… Přijeli z blízka, ale i z daleka. I rodák černilovský, farář M.Pavlinec ze Švýcarska. Podělil se s námi o bohatou životní cestu faráře v cizině. A po vzájemném představování - neboť čas, léta pozměnily tvář, podobu mládí - došlo na radostné sdílené rozhovory, vzpomínky. Připomněly, že od mladých let „tak rychle“ uplynulo 4060 let. Hostitelé černilovští, tak klášterští, připravili vskutku bohaté a štědré občerstvení.

V Klášteře 24.10. I zde do sborového sálu přicházela nesměle „bývalá mládež“: mnozí ne moc jistými kroky, hlavy přikloněné, vlas zešedivělý, to se na většině podepsal životní čas – prožitky, doba válečná, násilná kolektivisace, mnohé ústrky, nemoc. Přítomný host far. Pokorný z Brna (též kmet), nám pod biblickým slovem i občansky rozebral, co je život, jeho smysl, běh přibývání let a stárnutí vůbec. Také po vzájemném představení, pak již debaty, rozhovory, vzpomínky nebraly konce. Posilou nám, co se zdá, že léta tak rychle ubíhají, jsou slova: Žalmu 71-18: „Také i do starosti a šedin, Bože, neopouštěj mne.“

Josef Vojtěch

SEMONICKÝ OBČASNÍK. Z obsahu: - kázání Jiřího Weinfurtera. - úvodní slovo. - o partnerství. - mládež v Nizozemí. - o večeři Páně

Recommend Documents