Kapitola 2
Selhání (obyčejné) lásky Láska: ohromné dílo lidstva. Každé lidské stvoření pro lásku doslova umírá. Narodíme se z lásky, strávív víme život snahou „dostat“ (anebo vvůbec objevit) lásku, která je vvždy nablízku, ale tak těžko dosažitelná, a nakonec zemřeme v návratu k lásce. Vesmírnou podstatou je, že jsme všichni úplně a bezpodmínečně milováni, ni, ale kv kvůli kulturním, okolním m a psychologick psychologickýým ým podmínkám si tuto pravdu často neuvědomujeme a místo toho usilovně hledáme lásku, jako by už nebyla všude kolem. Všichni po lásce toužíme tolik, že je touto touhou řízen každičký k detail našeho života. ký Provádíme věci, o nichž si myslíme, že nás dovedou k lásce, a dokonce se snažíme být ý tím, o kom si mysýt 28
líme, že bude lásku přitahovat. Ale často dojdeme ke zklamání. Tak už to s „láskou“, jak ji obvykle chápeme, býv ý á. ýv Abychom mohli hovořit o selhání obyčejné lásky, musíme si ujasnit rozdíl mezi dvěma projevy lásky. Nejčastěji ěěji uvažujeme o lásce sce jako o citu, kter který se odehráv á á áv mezi lidmi. Myslíme si, že jsme úspěšní v lásce, pokud máme me pln plný vztah se sv svýýým m partnerem/manželem/manželkou, elkou, se sv svýýými mi dětmi a s dalšími mi drah drahýýými mi přáteli i blízký zkýými zký mi lidmi. A obvykle máme za to, že jsme prohráli nebo částečně selhali, v závislosti áávislosti na míře projeveného nedostatku v každé z těchto oblastí. Druh typ lásky má co dělat s naší základní schopDruhý ností milovat. Ne milovat někoho ě ěkoho nebo být ýýt milován něk ěký ěk kým, ale prostě milovat. Jak vysvětlím dále v této knize, náš úspěch nebo selhání v prvním typu lásky je přímo závislý visl na samotné schopnosti milovat. vislý Pro začátek prozkoumáme první typ lásky, sky, kter který můžete nazvat „romantickou“ nebo „citovou“ láskou. Tento typ lásky je pro člověka natolik obtížný ným ný ým úkolem, že jen málokdo, lokdo, kdy když má být ýýt opravdu upřímný mn , mný řekne, že miloval tak plně, jak jen byl schopen. Z jednoho úhlu pohledu lze říci, že naše selhání v této oblasti je naprosto opodstatněné: obecně v tom nejsme moc dobří. Kořeny naší neschopnosti milovat, jak už bylo řečeno a jak budu opakovat i v následujících kapitolách, spočív čí á obvykle v našich zraněních z dětství čív tstv . tství Ale ať už je zdroj jak jakýýýkoli, koli, my lidé máme sklony být ý ýt v této oblasti opravdu neschopní.
29
Většině z nás se nedostalo patřičné lásky a nenaučili jsme se milovat ostatní. Málokdy jsme v rodinách v dali příklady skutečně silného vztahu. Nedávno jsem ví si uvědomila, že teprve ve dvaceti jsem viděla skutečně silný siln vztah pln plný lásky mezi manželem a manželkou. Nikdy předtím jsem si ani neuvědomila, že jsem neměla la opravdov opravdový příklad láskyplného vztahu, dokud jsem poprvé nebyla jeho svědkem. Uvědomila jsem si, jak moc mě to překvapilo. ekvapilo. Kdy Když jsem po tom dále pátrala u ostatních, dozvěděla jsem se, že mají velice podobné zkušenosti. Většina z nás prožív ží á zklamání z obyčejné lásky žív pořádd dokola po cel celý život. To, jestli jsme vdané nebo ženatí po několik kolik let, nakonec vvůbec není ukazatelem toho, jestli jsme v lásce uspěli. Také nemůžeme říci, že milujeme správně, jen proto, že máme me vztah pln plný lepkavého citu nebo proto, že jsme se k našemu partnerovi chovali podřízeně a ústupně, či že jsme projevovali náklonnost kdekomu. Jestli jsme uspěli nebo selhali v lásce, to může posoudit pouze naše svědomí, ale upřímnost bude v tomto případě nespornou vvýhodou. Jedině tak, že přiznáme, že máme nedostatek lásky, máme alespoň náznak naděje, ě že skutečnou lásěje, ku objeví objev me. Vloni jsem si na semináři poslechla skutečně hrozn příběh muže středního věku, ný ku, kter který už si nevěděl rady s tím, že jeho žena neustále bojuje mezi láskou k němu a láskou k jinému muži. Onen muž byl z toho dočista zničený en a evidentně s tím nemohl nic dělat. ený Podle běžný n ch standardů lásky a jistě také z jeho ný
vlastního pohledu prostě prohrával. Ztrácel ženu, kterou miloval, ztrácel svou hrdost, ztrácel vlastní cenu, ztrácel vše, do čeho investoval mnoho let, a jist jistýýým m způsobem umíral zevnitř. A přesto esto kdy když jste se na tohoto muže a jeho zlomené a krvácející srdce podívali í , nedalo se popřít, že láska byla přítomna. Niívali kdo by nikdy takovou ztrátu nepřál ani nepříteli, ale jeho takzvané selhání zbořilo obranné zdi jeho srdce, které byly předtím tak pevné a neprostupné. Rozbilo je způsobem, sobem, jak jakýýým m by se to ničemu jinému, než takovému srdceryvnému zklamání nepodařilo. To, co zbylo po domnělé ztrátě lásky, byla ta skutečná láska, kterou hledal. Se zlomen zlomenýýým m srdcem a uprostřed své ztráty a prohry prožíval žíval skutečnou Lásku, jež byla ží cokoliv, jen ne obyčejná. Skvělý l perský lý persk básník Háfí fz fí řekl, že osamělost dokáže ochutit a okořenit lidské srdce způsobem, sobem, jak jakýýým m to dokáže i málokterá „božská přísada“. A toto byl důkaz. Nebyla to léta meditací, která tohoto muže tak naplnila, ale jeho zlomené srdce – ztráta obyčejné lásky a objev něčeho mnohem neobyčejněj ě šího. ěj Láska nás v rámci našich běžný n ch definic zklame, ný protože nás zklamou lidská stvoření. Je to jako ten známý m příběh o ženě, která neustále hledala dokonamý lého muže, e, ale kdy když ho našla, tak on se o ni nezajímal, protože hledal dokonalou ženu. Pokud lidé nepřijmou svá vlastní selhání, pokud se neotevřou ou sv svýýým m vlastním nedostatkům a nedovolí jim prostě se ukázat ázat místo ázat toho, aby je neustále schovávali, pak to nedokážou ani u druh druhých. Pokud trváme na úspěchu, a hlavně
30
31
v oblasti lásky, brzy začneme neme vy vyžadovat, aby se náš manžel/manželka/partneřii chovali jist jistýýým m způsobem, aby nám m odpov odpovídali jist jistýýým m způsobem a projevovali jisté vlastnosti a jiné ne. Snažíme se je přizpůsobit a ovládat dat tak, aby odpov odpovídali naší představě o tom, jak úspěšný n partner vypadá, jak se chová a jak mluv ný mluví. Je pravda, že se často asto vvíce zabýv ý áme ýv me sv svýým ým úspěchem v lásce než člověkem, jenž stojí před námi. A tak znovu říkám, že to není láska, co nám působí zklamání, ale to, že ji nedokážeme pochopit a prožít, a dokud tento fakt nepřijmeme, naše vztahy pro nás dál budou zklamáním. I kdy když si to možná neuvědomujeme, všichni pociťujeme základní hlad a touhu. Někdo to může prožívat ží vat jen jako lehk lehkýý neklid, nepříjemn říjemný říjemn jemný pocit, úzkost či jako posedlost jídlem, prací, obchodem nebo nějaě ějakou jinou závislost; jiní to prožívaj ží í mnohem citelněji žívaj ě ěji ve formě osamělosti, smutku a touze po duchovním naplnění. Tento hlad je touhou naší duše po Bohu, ale mnohdy je zaměňován za touhu po sexu, po tom milovat nebo být ýýt milován, obdivovat nebo být ýýt obdivován. n. Natolik hladov hladovíme po Bohu nebo Pravdě, ale zároveň jsme tolik ničeni vzdáleností, která nás dělí, že si místo toho najdeme představu lásky nebo přímo nějakou ěějakou osobu a svou touhu po Bohu promítneme do té představy nebo na onoho člověka, ka, kter který nám připadá o něco dostupněj ě ší než Bůh. Ale tento člověk ěj nemůže jinak než nás zklamat. Obyčejná láska nás tímto způsobem sobem vvždycky zklame. Navzdory perfektní situaci – atraktivní, milující muž nebo žena plná tou-
hy po životě a po nás, obdivuhodná osobnost, nádherné dítě nebo dvě, která jsme spolu zplodili – pořád máme pocit, že nám něco chybí, ačkoliv to možná nedokážeme pojmenovat. V tomto bodě se často stane, zvláště pak po několika letech, kdy jsme nedokázali ten nepojmenovan nepojmenovaný pocit pochopit, že začneme pochybovat o vztahu, v němž jsme strávili tolik let, a náš hlad přesto nebyl ukojen. Máme pocit, žee kdy když nás nedokázal naplnit, nejspíš asi postrádá nějakou ě ějakou podstatnou součást. Stovky tisíc lidí se ročně rozvede proto, že jejich manžel nebo manželka nejsou dokonalí. Lidé se rozvádí proto, že jejich manžel nebo manželka nedokázali uspokojit šílenou touhu po Bohu nebo Pravdě, která je schovaná tak hluboko pod povrchem, že ani nevěděli, že tam je; a také proto, že se nemohou smířit s tím, že představa lásky, do které tolik investovali, byla jen pomíjiv íjivý íjiv jivýým m snem. Je ostuda, že nepojmenováváme me rozvod jeho prav pravýýým m jménem. Místo toho zdůvodňujeme rozvod nebo odloučení tisíci různý znými zný ými jmény, jako třeba: „Nebyl dostatečně…,“ nebo „Odmítala se změnit…“ Je jasné, že v mnoha případech láska prostě zmizí a existují vážné důvody pro ukončení vztahu. Ale pokud neporozumíme kořenům svého utrpení a své touhy a pokud nev nevíme, jak od sebe oddělit lásku k Bohu/Pravdě a lásku k jinému člověku, pak se nám může lehce stát, že budeme mít zmatek v tom, co očekáváme od partnera a co bychom měli hledat u Boha nebo v sobě samý sam ch.
32
33
Jako je tomu u všech selhání: krása selhání naší představy o lásce spočív čí á v tom, že by nás to mohlo čív navnadit ke hledání jiného typu lásky. Někdy musíme být ýýt opravdu zklamáni láskou, musíme zažít těžké pocity ze zlomeného srdce, a dokonce prožít opravdové zoufalstv , než se dostaneme dále. zoufalství le. Ale kdy když jsou zklamání rok za rokem pořád stejná, je nakonec těžké stále obviňovat život z toho, že nám nedopřál lásku. A to je onen zásadní bod, kdy nás selhání lásky může konečně posunout na jinou, možná neznámou, a možná dokonce nebezpečnou cestu; cestu, která naznačuje, že nás dovede k úplně jinému typu lásky. Abych se dostala k jádru věci: v obyčejné lásce selžeme, protožee nev nevíme, jak milovat. Selžeme, protože naše takzvaná láska je ve skutečností chtíč, touha, chamtivost, představy a projekce nebo cokoliv dalšího z nekonečné řady pocitů, které lidská stvoření zaměňují za skutečnou lásku. sku. Kdy Když předpokládáme, že se k nám láska ska dostav dostaví na zlatém podnosu, že bude jednoduchá a bude naplňovat naše představy, dojdeme zklamání. Selžeme, eme, pokud budeme vy vyžadovat, abychom byli milováni, pokud jsou naše představy o lásce strnulé a omezené a pokud si myslíme, že známe všechny možné způsoby, jak ji přijímat. Nejlepší medicínou na nedostatek lásky v našem životě je začít milovat. Možná to zní prostě, ale stojí to za to, abyste se nad tím zamysleli. Většina z nás se neustále souží a stěžuje si na to, že jsme nenašli tu pravou lásku nebo že ten, koho si myslíme, že milujeme, nás nemiluje dostatečně či že se nám prostě
nelíbí rozsah, příchuť nebo tvar lásky v našem životě. Bědujeme nad ztrátami a lížeme si rány místo toho, abychom udělali jedinou věc, která může situaci změnit: milovali. Milovat je velice těžké. Je pro nás jednodušší utápět se ve strastech ztracené, nepotřebné a nenaplněné lásky než se vrhnout do často děsivě citlivý citliv ch vod lásky, ve které je trochu rizika. Protože milovat znamená riskovat. Minimálně na základě vzhledu může být ý ýt láska, kterou nabízíme, odmítána. Cítit lásku může ublížit, protožee kdy když milujeme, často také pocítíme tisíce skulinek, kudy se na povrch dere bolest z lásky, která nikdy nenastala, ztracen ztracených lásek sek nebo star starých zranění. Milovat pro nás velice často znamená otevřít srdce a v otevřeném srdci může být ýýtt spousta ukryt ukrytýých zklamání, tužeb, a dokonce i skutečný n ch smutků způný soben ch bolestmi našeho života a naší lidskostí. sobený Kdy skutečně milujeme – ne, že se jen snažíme Když získat lásku – pak je láska s námi. Je to tak očividné! Kdy chceme lásku a začneme milovat, pak lásku skuKdyž tečně prožijeme. Občas si myslíme, že k tomu, abychom prožili lásku, potřebujeme ebujeme jist jistý typ lásky od někoho jiného. Pokud tomuhle věříme opravdu pevně, pak nepoznáme lásku, ani kdyby nás praštila do nosu. Ale jestliže se uvolníme a otevřeme srdce možnostem, které nám dovolují zažít lásku, často asto objev objevíme, že pokud vvíme, kam se podívat, íívat, je lásky všude kolem dost a není těžké ji nalézt. Láska je dostupná každ ž ému žd é . Jaká úleva!
34
35
Nakonec zjistíme, že je to láska k nám m sam samýýým, m, co tak usilovně hledáme. Jednou jsem si svému učiteli stěžovala, že v mém životě je nedostatek lásky, a on mi odpověděl: „„Tak ty toužíš po lásce? Dokud budeš hledat venku, můžeš hledat, jak dlouho chceš, ale nenajdeš ji. Miluj sama sebe a najdeš, prožiješ, poznáš a přitáhneš lásku z veškerého okolí.“ Sebeláska má svou sobeckou i nesobeckou stranu. Mohli bychom to také posuzovat jako rozdíl mezi egoistickou improvizací sebelásky a skutečnou sebeláskou. Egoistická sebeláska je něco jako zveličování sama sebe. Ego, nebo také obraz našeho Já, miluje samo sebe. Je to jako v Narcisově příběhu. Je to proces, při kterém vytváříme me komplikovan komplikovaný a obdivovan obdivovaný hrad z písku a přitom věříme, žee stav stavíme nedobytnou pevnost. Je jasné, že tohle není opravdová sebeláska, ačkoli spousta lidí si ji s tímto citem často plete a během terapií pak o tomto stavu nadšeně poučujeostatní. Skutečná sebeláska vychází z hlubokého přijetí sebe sama. Je potřeba, abychom se s velkou a nelítostnou upřímností podívali íívali na to, kdo skutečně jsme; je potřeba porozumět silám, které nás formovaly; je potřeba si uvědomit, že ačkoliv jsme plně zodpovědní za všechny své slabosti, nejsme jejich zdrojem; a pak je třeba, abychom odpustili sami sobě, abychom plně přijali svou současnou situaci včetně všech ech sv svých siln silných i slab slabých stránek. Jestliže milujeme sami sebe, nemusíme se utápět ve snaze urvat kousek lásky z každého
dostupného ho zdroje. V Víme, že uvnitř je dostatek lásky na to, abychom ji konečně začali sdílet s ostatními. Kdy budeme milovat sami sebe, a naše láska se Když tím rozšíří i na naše okolí, zjistíme, že se pak ona láska, po které jsme předtím tak zoufale toužili, sama žene do naší náruče. Milostné vztahy, přátelství telstv , děti, telství materiální hodnoty a příležitosti k nám budou přitahovány ve velkém množství stv a bude to stát překvapivě ství málo námahy. Hledání lásky se liší od hledání všech ostatních věcí,, po kter kterých tak zoufale toužíme a které nás zklamou; pokud budeme mít lásku, budou ji chtít všichni. A konečně porozumíme skutečné lásce, a někdy Až dokonce i dříve, říve, zahlédneme občas ří as jin jiný odstín lásky – té,, kterou bychom mohli naz nazýýývat vat Božskou láskou, již často doprovází Božská touha. I kdy když dosáhneme báje á čného naplnění, které nám poskytuje naše áje schopnost přijímat a dávat lásku všemu živému, láska k Bohu je svou hloubkou naprosto neměřitelná, a proto v nás zanechá touhu, i kdy když už jsme lásky dosáhli. Súfijský fijsk mystický fijský mystick básníkk Rúmí, kter který je živoucím příkladem Božské touhy, dosáhl na svou dobu obrovské popularity. Lidé se oddávají jeho slov slovům pln plnýým ým nadšení, údivu, blaženosti a harmonie; a ti, kteří se do básní ponoří hlouběji, ěěji, si dokonce vzrušeně šeptají o jeho bláznovství znovstv a zlomeném znovství m srdci. Ale kdy když se odvážíme proniknout do nitra člověka, ka, kter který nás tolik inspiruje, uvidíme někoho, kdo byl svého času doslova šílený len a zničený lený en samotou a zradou. Potkal Boha ený ve formě svého mistra (můžeme také říct, že se setkal
36
37
se skvělou celistvostí a dokonalostí, po které všichni tak toužíme), a pak jej jeho mistr opustil (nebo také zážitek itek dokonalosti zmizel) a z Rúmího se stal bludn bludný šílenec, lenec, kter který psal básně, jež se hluboce dot dotýýkaj ýkají duše. Jeho touha byla jeho láska. Kdysi Rúmí možná býval ý ýval obyčejný ejn chlapák, ejný k, sexistick sexistický Arab s dobrou karmou, kterou si byl jist jistý. Ale místo aby prožíval žíval zklamání ží z lásky a zrady, které by ho učinilo obětí, proměnil svou touhu po lásce v touhu samotnou. Podobně tomu je v příběhu Lajly a Majnúna. Nenaplněná láska těchto dvou milenců byla natolik zničující, že se přeměnila na touhu po Bohu, a kdy když konečně nastala příležitost fyzicky naplnit jejich lásku, raději ěěji zvolili pokojnou duchovní touhu místo završení své lidské lásky. Selhání lásky i v souvislosti s fungujícím m lidsk lidskýým ým vztahem je úrodnou půdou, pokud ovšem dokážeme využít oné křehkosti, se kterou nás dovede až do našeho nitra. Pokud se dokážeme vyrovnat se selháním obyčejné lásky, pak začneme hladovět po jiném typu lásky – po lásce, která nemusí být ýýt opětována na jin jinýým ým člověkem a možná ani Bohem samotn samotnýýým. m. Mystikové tomu říkají „oddělená láska“. Je to zkušenost s láskou v touze po lásce, která může člověka srazit na kolena a může v něm probudit takové pocity, jako jsou něžnost, slitování a moudrost.
38
Kapitola 3
Selhání (běžné) představy o štěstí To, jak trváme na běžné představě o štěstí, nám často brání v tom, abychom poznali skutečné štěstí. Lidská stvoření dělají skutečně podivnou věc: buší na dveře s nápisem Štěstí a žebrají o malé sousto, zatímco jediná lehká změna v jejich vnitřním vnímání by je přivedla k velkému prostřenému stolu, o kterém se jim ani nesnilo. Pokud nás tedy běžná představa o štěstí zklame, může nás to pohnout k tomu, abychom jinde hledali něco skutečného a stálého. Tato pohnutka je neotevřený enýým ený m darem selhání běžné představy o štěstí: může nám vydláždit cestu k opravdovému štěstí. Záleží čistě na nás, jestli uspějeme ěějeme nebo ne. 39
