BABYLON ČÍSLO 7 /ROČNÍK XVI
✬
STUDENTSKÝ LIST PRO SENIORY
15,- Kč
✬ NA AKADEMICKÉ PŮDĚ ZDARMA
✬
2. DUBNA 2007
S kapavkou do KFC
Čtyři věděli co dál a čtyři nevěděli co se tam vlastně stalo a kdo to věděl a kdo to nevěděl
Americký provozovatel sítě kaváren Starbucks míří do Čech. „Bílé kelímky se zeleným kulatým logem jsou mnohde kultovní záležitostí, podobně jako žluté M v prodejnách McDonald’s. A podobně jako v McDonald’s se ve Starbucks nekouří a káva se kupuje u pultu do kelímků. Mnozí tam tráví celé odpoledne, pracují na notebooku nebo se učí,“ napsala redaktorka v MF Dnes. Úspěch umělohmotných kaváren Starbucks je v Čechách předem zaručen. Češi si v poslední době zvykají trávit celé odpoledne na podobně „kultovních“ místech s velkou oblibou a turka v ruské skleničce nebo presso v bílém šálku rádi vymění za půllitrový kelímek břečky rozpuštěné v mlíku, čili american coffee. Chlapíci s rozepnutou košilí a notebooky na stolcích, studentky s učebnicemi a podobná individua se budou s nonšalantní samozřejmostí rozvalovat ve Starbucksech a tvářit se, jako by se tam narodili. Fuj tajbl. Kdyby z mrtvých vstal Vítězslav Nezval, který v kavárnách strávil podstatnou část života, a zašel si do Starbucksu, mohl by — inspirován otřesným zážitkem, tentokrát ovšem ne z oportunismu, ale ze vzteku — napsat další verše ve stylu „Američtí piloti, nakažení gonoreou, nelítejte nám nad Koreou“ (gonorea=kapavka), nebo by to tam rovnou roztřískal, jako jednu prvorepublikovou jugoslávskou vinárnu poté, co mu odmítli prodat cigarety. Ostatně jedno řídké kafe v papíro-
Michal Matzenauer
Klementinum Universitě! Vážení čtenáři, sype se to na nás ze všech stran, samý složenky. Abychom se uklidnili, udělali jsme rozhovor s malířem Ivanem Sobotkou, který používá jenom tři barvy, knihy si doma balí do papíru, aby ty hřbety neřvaly, protože při jeho malířský estetice by to byla sebevražda, maluje anděly jako ve středověku, nesnáší Leonarda da Vinci a Zrzavého, o Kaplického knihovně má za to, že s ní Česko končí. Ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek, poté, co nechal zničit kostel sv. Michaela, si brousí zuby i na Klementinum, z kterého hodlá udělat centrum pro kongresovou i běžnou turistiku. O tom viz článek na straně 4. Jestli mu projde i tohle, může se jít celá pražská universitní obec zahrabat. Pro rubriku naše nedávná historie jsme udělali rozhovor se slovenským kapucínem Tomášem Koncem, který v krosně pašoval přes hory z Polska na Slovensko náboženskou literaturu, a tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo. Na vedlejší stránce je pak svědectí pana Reinharta Jentsche, který byl v bývalé NDR zavřen za to, že si opakovaně podal žádost o vystěhování — komunistický režim semlel člověka, který chtěl jen legálně vycestovat za svými příbuznými. Na straně osm Alena Hromádková zasadila Chartu 77 do geopolitických souvislostí a připomněla její „akademickou“ historii. Přílohu otevírá kádrový dotazník s básníkem, malířem a sochařem Michalem Matzenauerem, který jako kluk chodil s otcem v 50. letech v noci tajně zakopávat jelita a tlačenky. Literární příloha je tentokrát věnována jako obvykle skvělým Hispáncům. Na straně tři Pablo Tusset tvrdí, že „dnešní svět je jeden velkej extrém: buď konfekce od Silveria Montesinose, nebo tepláky Najk s fajfkou debilů“. To můžeme podepsat. Fernando Vallejo vám o stranu dál v Panně zabijáků prozradí, že každý slum je rozdělen na několik čtvrtí a každá čtvrť mezi několik part: pět, deset, patnáct kluků, kteří vytvoří smečku, a „tam, kde se vyčůrají, neprojde ani noha“. Pod ním nalezente Manuela Rivase, který když obejmul Carmiňu, bylo to „jako mačkat měkký pytel mouky“, zatímco na straně sedm Jordi Soler ve dvou stručných zápiscích o krávě pozoruje veterinářovu dceru, odbornici na nošení košíků se sýry hlubokým lesem, aby pak následujícího dne „nastoupil do nemocnice s půl galonem moči, čistými střevy a s opruzeným stavidlem“. Tak dopadneme všichni, a kdoví jestli. A jestli nevíte, co je La Casa Blů, tak si přečtěte Jorge Zuniga Pavlova, hned pod tím. A nakonec se podívejte na Bibli pražskou, tištěnou „v Starém Městě pražském nákladem Jana Pytlíka, Severýna kramáře, Jana Bílého od čápů a Matěje od bílého lva...“ Viz inzerát na straně osm. To byly časy! Příště se uvidíme, pokud vůbec kdy, v pondělí 30. dubna.
✬
V tomto čísle jsou použity oleje a kresby Michala Matzenauera
Ztraceni ve vesmíru Podle průzkumů veřejného mínění je 50% Američanů toho názoru, že Slunce obíhá kolem Země — podle jedněch to stihne za 24 hodin, podle druhých za 365 dní. Zdá se, že velká část americké populace je značně resistentní vůči institucionalisovanému vědění. Polovina dospělého obyvatelstva nejvyspělejšího státu světa, ve kterém žije 260 milionů lidí, je ve věku masmédií, v dennodenní nalévárně a rituálního mytí mozků schopna uvažovat po svém. To je neobyčejně positivní zjištění, v západní civilisaci bohužel čím dál tím vzácnější. Názor, že Slunce obíhá kolem Země, vychází z vlastní zkušenosti — ráno vyjde a večer zapadne. To je fakt a jestli to tak zařídil Bůh nebo příroda, je jiná či další věc. Takhle přemýšleli sedláci, dokud ještě existovali. Zdálo by se, že výše uvedené je důsledek omezenosti, retardace, která musí nutně vést k úpadku. Ale právě Amerika je dokladem toho, že opak je pravdou — narozdíl od Evropy je životaschopná a prosperuje. Zůstaneme-li u našeho příkladu, člověk, který na základě své zkušenosti má za to, že Slunce obíhá kolem Země, má přirozenější vztah ke světu. Naproti tomu přeintelektualisovaná společnost si s oblibou klade pseudootázky, až najednou zjistí, že jiné si už klást nedovede a selhává v nejzákladnějších
otázkách života a fungování společnosti. Bylo tomu tak za starého Říma a děje se to i dnes na starém kontiněntě. S vymýšlením umělých problémů dokáže během desetiletí udělat z živé komunity dokonalý provoz, který produkuje myšlenkovou, společenskou, kulturní sterilitu. Z té vychází i hřejivý pocit Evropana, který narozdíl od amerického venkovana ví, že Země obíhá kolem Slunce a marnost nad marnost. Zastává něco, co si naprostá většina lidí není schopna sama ověřit, je nucena to trpně přijímat, protože takový je společenský úzus. Ve skutečnosti nejde o myšlení, ale o ideologii, která je navíc nepřiznaná a o to víc je schopná s lidmi manipulovat. Lidé, kteří ve společnosti fungují takovýmto způsobem, byly vždy ideálním nástrojem pro vznik a etablování tyranie. Naproti tomu člověk, který má za to, že středem vesmíru je Země, v naprosté většině tak netvrdí v rámci nějaké sekty, ale jako člověk, který je ve svém přemyšlení o světě autentický, chová se stejně ať je zamračeno nebo svítí slunce, hůře podléhá jakékoli ideologické masáži, zatímco u člověka, který vyznává heliocentrický pohled na svět, ačkoli žádnou heliocentrickou zkušenost nemá, se můžeme nadít všeho — je to těžko předvídatelný idiot, schopný za základ svého jednání přijmout sebevětší zhůvěřilost, která mu je předložena k vyznávání.
Královna módního salonu Rozhovor Babylonu s Ivanem Sobotkou
Co všechno šlo za tvýho života do háje? Spousta věcí dobrých a spousta věcí špatných. To víš, dneska už to nejde se projít po Malé Straně jako kdysi. Třeba Loretánský náměstí, jak Zrzavej říkal, to bylo nebe, rozumíš, a teďka tam nahoře, na Pohořelci, tak to je úplná odbočka blázince — ty kšefty. Každý den čteš noviny, co tam najdeš, co z nich cítíš, jak to vidíš? Tak já jdu po drbech, to jsou velmi soukromý choutky, dokonce sleduju i tenis, ale to jen tak bokem — to říkám jen proto, že moje paleta je široká. Politku si já vykládám tak trošku bulvárně. Jak bulvárně? Zvýrazním si hajzla a nabílím si anděla. To ti to asi moc dlouho nevydrží. Samozřejmě anděl se skoro vždycky posere a já už nemám tu sílu se ho dovolávat. V poslední době je ten nápor těch černejch tak intensivní, že zájem sledovat ty případy, který jsou pořád stejný a pořád se opakují, je mně opravdu už blbý, protože hned na začátku víš, jak se ten hajzl zachová, a to je nad lidský síly. Když já jsem pronášel politický soudy, tak to byl vždycky velikej smích, já nemám od přírody talent na tyhlety věci, ovšem taky nevěřím, že ti, kteří se smáli, ho snad měli. Tohle
ale není moje téma, já jsem opravdu zakletej ve světě umění, od nejútlejšího mládí, tomu trochu rozumím a to mi stačí. Takže s avantgardou, která byla zpolitizovaná, si byl na kordy. Jistě, vždyť celá ta linie avantgardy byla umělecky nízko, ale jistě bych ti někoho vyňal. Nikdy jsi tendenci křičet nebo jásat neměl? Ne, tohleto mně vždycky vadilo, od těhletěch věcí jsem vždycky prchal. Socialismus ti nikdy nevoněl? Sociální pro mě znamená tradiční, tradiční chudej, Léon Bloy a svatej František a co nad to jest, je od zlého. U mě není o čem mluvit. Pro mě socialismus nemá žádnou vejšku. Postrádá lidský rozměry? Jo a ty nemáš sílu, abys to opravdu z hloubi ignoroval, protože seš člověk a nemůžeš to sobě nařídit, seš k tomu puzen každou minutu, chceš, abys to neviděl, neslyšel, ale nejde to. Jen se tím ponižuješ. Už jenom znát ta jména. No jistě, umění by mělo bejt něco nóbl, podobně jako náboženství, a ty se anuluješ, když znáš ty jména, pouhá znalost těch jmen tě degraduje. Ty to víš, ale nemůžeš se z toho osprchovat. To je to tajemství.
vém kelímku jsem si nedávno také dal, když jsem čekal cestou do Karlových Varů v KFC na Evropské na jednoho známého. Vedle u stolku asi pětadvacetiletá manažerka vysvětlovala prodavačkám smažených kuřat, jaké je jejich postavení ve firemním mechanismu, čili místo na světě, a jaké jsou jejich „perspektivy osobnostního rozvoje“. Přitom pozorovala a zaznamenávala reakce dotazovaných, aby je pak v nějakém schématu pošoupla o trochu výš nebo naopak. Mluvila newspeakem, který se od toho komunistického neliší vůbec v ničem. Všechno, co řekla, byly naučené fráze, které do ní nahustil školitel těsně nad ní, jimiž v normálních situacích nikdo nemluví, ledaže by byl duševně nemocný. Přitom předstírala, a možná si to i myslela, že ty holky seznamuje s realitou, jakýmisi universálními, neporušitelnými pravidly, a že když jí neposlechnou, nebudou to mít vůbec jednoduché — v posledním měla možná pravdu. I Když se vyslýchaná prodavačka snažila ze sebezáchovných důvodů odpovídat podobným stylem, moc jí to nešlo. Téhle položce, „lidskému zdroji“ se velká budoucnost s největší pravděpodobností vyhne. Pravidla frází jsou neúprosná a holka neuspěla. Stát se součástí „kultovní záležitosti“, za kterou MF DNES považuje žluté „M“ a zelený kroužek nad sterilními bufety, zřejmě znamená projít mnoha takovými pohovory. Než tohle, to radši přetrpět kapavku. Stanislav Vítězslav Nezval
Je to jako stanovení nuly v matematice, axiom, s jehož pomocí můžeme přemýšlet o světě. Člověk, který vidí slunce na obloze, aniž by hledal kámen mudrců někde v hloubi vesmíru, má svoji jistou představu o světě, řídí se tím a má to pozoruhodné výsledky. Je to nejen rozumné, ale i etické, protože za to, co člověku bylo svěřeno, nese nejvyšší odpovědnost. Aristoteles je dodnes aktuální, tedy platný, zatímco na základě Newtonova mechanického popsání světa, kterému nepomohl ani Einstein, když ho zrelativizoval, nevymyslíme nic. Podobně se malé dítě, nezatížené abstrakním myšlením, učí rozeznávat jednotlivé věci. Tak ovšem funguje moderní společnost: usmějete se a ona se usměje taky, upažíte, upaží taky, řeknete jí, že miska je zelená, a je to tak. To je systém nabídky a poptávky, který aby mohl fungovat bez problémů, potřebuje myšlení nahradit měřením — tedy vytrhnout svět z kulturních souřadnic, rozebrat ho na atomy a takto rozebraný ho nechat obíhat kolem jedné ze 150 miliard hvězd naší galaxie, kterých je v pozorovaném vesmíru deset na dvanáctou. S vědomím výše uvedeného si sice nezavážete ani tkaničku u bot, ale můžete se účasnit konsumního provozu, aniž byste si kladl znepokojivé otázky. Jde to z kopce od té doby, co se všelijací šarlatáni snaží společnosti nakukat, že svět lze popsat s pomocí mikroskopu a Hubbleova teleskopu, ačkoli nejlépe ho lze pozorovat z perspektivy cca metr osmdesát nad zemským povrchem. Soli lumen inferre!
Babylon č. 7 vyšel s finanční podporou Ministerstva kultury ČR
Co říkáš Kaplického knihovně? Já jsem si udělal takovej závěr, že Česko s touhle knihovnou končí. Všichni jsme čekali, že to bude trhák, ale že to bude takovejhle trhák... Už ta atmosféra kolem byla pitomá. Rozčiluje tě její tvar nebo barva? Knihovnu si představuješ jako krabicoidní, s dobrými okny a samozřejmě s tím nejmodernějším vybavením, že ti kniha přijede do ruky, s tím souhlasím. Krabicoidní knihovna může být pěkná, není to žádná šaškárna, je to čítárna, sklad na knihy a prostor pro čtenáře, kterej může bejt jemně prdlej, když už tedy chceme pořád opakovat to slovo architektura. Pro mě knihovna znamená jemně prdlá krabička. A ten autor argumentuje ještě takovým arogantním způsobem. Takováhle neskromnost to mi na tom dost vadí. Podle mne sedí názor, že to není architektura, ale design. Když už jsme u něj, jak jsou na tom třeba auta — v porovnání s 50. nebo 60. lety? Dneska najdeš taky pěkný auto, ale to víš, já jsem jezdil v těch černejch krabičkách, v těch tatrovkách, který byly všechny stejný, to bylo žrádlo. Dobrej design byl na konci války, takový ty bouráky, já tomu tedy hovno rozumím, moc do toho mluvit nepokračování na straně 5
2 •
BABYLON č. 7/ XVI
KULTURA / INZERCE
Na Poříčí 26, 110 00 Praha 1 Pokladna otevřena: po-pá 10.00 - 18.00 hod. a dvě hodiny před představením, rezervace je nutné vyzvednout nejpozději den před představením. Rezervace tel.: 221 716 333, nebo email:
[email protected] Internet homepage: http://www.archatheatre.cz
Program Slovenského inštitútu
program na duben 2007 neděle 1. dubna, 20.00 Understand Nejlepší génius je mrtvý génius. Režie: SKUTR. úterý 3. dubna, od 17.30 Tarantula Passionata Přednáška, taneční workshop a koncert italské skupiny AIORESIS, která předvede tradiční jihoitalský hudební styl pizzica doprovázený tancem na hranici tranzu a extáze. středa 11. dubna, 20.00 SKUTR a Rosťa Novák – 8 polib prdel kosům Faust, cirkus a loutkářská tradice v podání člena 8. generace rodu Kopeckých, talentovaného herce Rosti Nováka. Režie: SKUTR pátek 13. dubna, 20.00 SenAnderSen Streetart versus Hans Christian Andersen. Multimediální představení v režii Jany Svobodové. neděle 15. dubna, 20.00 Kristýna Lhotákova a Ladislav Soukup (LaS Company) - O Jeníčkovi a Mařence (Hanzel and Grettel) Mladí lidé jsou nesmrtelní, o tom není pochyb. Je to zvlášť patrné, když znáte jejich rodiče. Režie: Ladislav Soukup, choreografie: Kristýna Lhotáková.
pondělí 16. a úterý 17. dubna, 20.00 Nickname Úspěšná inscenace režijního tandemu SKUTR na téma chatování a internetové komunikace. úterý 17. dubna, 18.00 Archa.lab Archiv uvádí: Ultima Vez Multimediální večer věnovaný tvorbě umělců spjatých s Divadlem Archa. středa 18. a čtvrtek 19. dubna, 20.00 Yasunari Tamai a Vladimír Javorský – Don Quijote z Hakušu Vynikající tanečník Yasunari Tamai, žák a spolupracovník Mina Tanaky připravil autorské představení na donquiotské téma společně s hercem Národního divadla Vladimírem Javorským. Inscence je uváděna v rámci Festivalu nové vlny současného japonského divadla v Divadle Archa.
sek v léčivém světelném přílivu Viktora Zborníka. neděle 22. dubna, 20.00 Chat - Nebezpečně snadné známosti On-line divadelní představení pro čtyři hráče. Hra skrytých tužeb, snů a vášní na internetu. Režie: JAWA 450, hrají: Ritta, Zorro DX, Freaky Jesus, Cossiga a Dowis. úterý 24. dubna, 20.00 Michal Prokop a Framus Five Křest živého DVD a CD - Live 60. pátek 27. dubna, 20.00 Lisa Gerrard Magic Voice of Dead Can Dance Lisa Gerrard, zakladatelka a polovina australské kultovní skupiny Dead Can Dance, představí na svém jediném tuzemském koncertě skladby z nového průřezového alba „The Best of Lisa Gerrard“, které obsahuje jak společné písně s Brendanem Perrym z éry Dead Can Dance, tak i současný sólový materiál a skladby z oceňovaných filmů. Jediný koncert v ČR!
pátek 20. dubna, 20.00 Divadlo Vizita - Slunce v Býku Jaroslav Dušek - "Býk", Pjér la Šé_z - "Slunce", Zdeněk Konopásek "v", obohaceni o Martina Zbrožka, svorně prostoupeni paprsky Připravujeme v květnu: Viktora Zborníka. 1.5. – EKG - O Lásce a sobota 21. dubna, Máji 20.00 21.5. - The Tiger LilliDivadlo Vizita - Dub- es, Alexander Hacke a nová kůra Danielle de Picciotto: Jaroslav Dušek, Pjér la Mountains of MadŠéz a Zdeněk Konopá- ness
Myslíkova 10, 120 00 PRAHA 2 tel.: 224 917 862 OTEVŘENO DENNĚ (KROMĚ SOBOT A NEDĚLÍ) 9 – 18 NÁKUP KNIH 10 – 12 14 – 16 TECHNICKÁ, ODBORNÁ A CIZOJAZYČNÁ LITERATURA SKRIPTA, SLOVNÍKY, UČEBNICE BELETRIE – POESIE GRAFIKA – FOTO – POHLEDNICE
[email protected]
Polský institut www. polskyinstitut.cz, Malé nám. 1, 110 00 Praha 1,
[email protected] tel. informace 224 214 708, sekretariát: 224 212 274
Program duben 2007 Filmy Promítání filmů v sále Polského institutu v Praze, Malé nám. 1 (vchod z Karlovy ulice 27) – začátky v 17.30 filmy v původním znění, simultánní tlumočení do češtiny 10. 4. Varšava (Warszawa, 2003, 104 min.), rež. Dariusz Gajewski 17. 4. Pitbull (Pitbull, 2005, 97 min.), rež. Patryk Vega 24. 4. Lavička (Ławeczka, 2004, 86 min.), rež. Maciej Żak Koncerty 3. 4. 21.00 Camerata Silesia – pěvecký sbor z Katovic Velvyslanectví Polské republiky, Valdštejnská 8, Praha 1 – Malá Strana 19. 4. 20.00 Koncert v rámci festivalu Unsound Mitch & Mitch (Polsko), Cobra Killer (Německo), Kate Wax (Švýcarsko) Rock Café, Národní 20, Praha 1 Výstavy Fotografie, nová média – fragment Slezské umělecké sbírky do 11. 5. 2007 Polský institut, Malé náměstí 1 (vchod Karlova 27), Praha 1
MAĎARSKÉ KULTURNÍ STŘEDISKO, RYTÍŘSKÁ 25-27, PRAHA 1 tel: 224 222 424-5, www.hunginst.cz
[email protected]
Slezsko, perla v České koruně Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů do 8. 4. 2007 Valdštejnská jízdárna, Valdštejnská 3, Praha 1
KNIHOVNA A ČÍTÁRNA: PO - ČT 14 - 18 hodin
Setkání
KLUB: MAĎARSKÁ DUNA TV, ROZHLAS KOSSUTH A PETŐFI, VIDEO, MAĎARSKÉ A ČESKÉ NOVINY A ČASOPISY
18. 4. 18.00 Provinčnost v literatuře. Příklad Polska Diskusní setkání s Wojciechem Wenclem Polský institut, Malé náměstí 1 (vchod Karlova 27), Praha 1
PROGRAM NA DUBEN 2007 LITERATURA/AKADEMICKÉ VEČERY 17.4. út 18,00 „Kavárna v literatuře, literatura v kavárnách” beseda o kavárenské kultuře; Velký sál a Foyer MKS 19.4. čt Z knihy Imre Kertész: Likvidace čte Jan Potměšil, Marta Vančurová a Tomáš Karger v rámci Noci literatury; Španělská synagoga 20.4. pá 17,30 Udmurtský večer; Velký sál a Foyer MKS 23.4. po 18,00 Večer poezie Attily Józsefa; Velký sál MKS POŘADY PRO DĚTI 24.4. út 16,00 Tři prasátka – loutkové divadlo Sopron; Velký sál MKS HUDBA 12.4. čt 19,00 Komorní koncert z děl Bély Bartóka a George
Enesca; Velký sál MKS VÝSTAVY do 20.4. Tradiční techniky a materiály v nových formách – vernisáž výstavy studentů University L. Moholy-Nagye Budapešť; Sklepní galerie MKS do 18.5. Skuliny – výstava Szilvia Takács; Klub MKS 22.2. – 6.9. Výstava naivních obrazů - Jolán Oláh: Putování; Muzeum romské kultury, Brno FILM 5.4. čt 18,00 Taxidermia (Taxidermia) režie: György Pálfi, 2006, - s českými titulky 19.4. čt 18,00 Fantomovy dukáty (Kísértet Lublón) režie: Robert Bán, 1976, 94 min. 26.4. čt 18,00 Vraždění dětí (Gyermekgyilkosságok) režie: Ildikó Szabó, 1992, 140 min.
ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA
2. dubna 2007
Divadlo 28. 4. 19.00 Ferdydurke představení na motivy románu Witolda Gombrowicze Teatr Provisorium a Kompania Teatr z Lublinu Švandovo divadlo na Smíchově, Štefánikova 57, Praha 5 30. 4. 20.00 Dr. K. Hommage a Franz Kafka Teatr Mumerus z Krakova Pidivadlo, Letohradská 44, Praha 7 Letná Informace, čítárna novin a časopisů pondělí – čtvrtek: 10.00 – 17.00 pátek: 10.00 – 15.00 Knihovna Tel. 224 214 709 Otevírací doba: úterý: 14.00 – 18.00 čtvrtek: 14.00 – 16.00 pátek: 11.00 – 14.00 Chcete se vyznat v polské muzice? Poslouchejte rádio RPI - Rádio Polského institutu v Praze na www.polskyinstitut.cz
v Praze na duben 2007 1.4. a 14.,15.4. - Divadlo Bez zábradlí, Jungmannova 31, Praha 1 SLOVENSKÉ DIVADLO V PRAZE 2007 1.4. v 19:00 –Divadlo A. Duchnoviča, Prešov Ch. Bojčev: ORCHESTER TITANIC Hořkosměšná komedie. Osudy lidí, kteří se octli na okraji společnosti. Divadlo Alexandra Duchnoviče v Prešově je jediným profesionálním národnostním divadlem na světě, které hraje v rusínštině. V poslední době dosahuje mimořádných úspěchů na slovenské scéně, na festivalech doma i v zahraničí. Hrají: J. Tkáč, S. Hudák, E. Libezňuk, V. Rusiňák, S. Škovranová Režie: Jozef Ciller 14.4. v 19:00 a 15.4. v 15:30 a 19:30 – Radošinské naivné divadlo, Bratislava Stanislav Štepka: DESATORO Deset povídkových příběhů s písničkami. Desatero, které prvoplánově ilustruje základní a zásadní morální kodex lidstva, bez mentorování a s humorem hovoří o tom, co žijeme, jak nechceme, ale hlavně jak chceme žít. Hrají: celý soubor RND Režie: Ondrej Spišák Více informací a celý program na www.divadlobezzabradli.cz . 2.4. v 10:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 POVÍDEJME SI POHÁDKU Výchovně-dramatický cyklus pro nejmladší žáky pražských základních škol o slovenštině a jedné pohádkové zemi. 2.4. v 17:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 Televizní pondělky z Bratislavy Gejza Dusík: MODRÁ RUŽA Televizní inscenace známé operety. Hrají: M. Noga, Š. Skrúcaný Režie: Milan Lasica Projekce u příležitosti 100. výročí narození G. Dusíka 3.4. v 17:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 SLOVENSKÁ PIESEŇ Koncert mladých bulharských interpretů českých a slovenských písní – laureátů soutěže. 5.4. v 21:00 – Klub Vagon, Palác Metro, Národní 25, Praha 1 FERMÁTA Dlouho očekávaný pražský koncert přední slovenské rockové skupiny v čele s legendárním kytaristou Fero Griglákem.
Vstupenky v pokladně klubu. Více informací na www.vagon.cz . 12.4. v 17:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 JOZEF SCHEK-BABUŠEK Výstava karikatur u příležitosti 80. narozenin nestora slovenského kresleného humoru. Komisaři výstavy: Fero Jablonovský a Kazo Kanala Uvádí: Kornel Földvári 16.4. v 19:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 Slovenský jazzový klub MIRIAM BAYLE BAND Koncert vynikající slovenské jazzové vokalistky působící v Praze a její skupiny. 19.4. v 10:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 SLOVENSKÁ POESIE A PRÓZA - Od lidové slovesnosti po současnou modernu Komponovaný literární cyklus pro studenty pražských středních škol spojený s přednáškou, přednesem ukázek z literárních děl a s besedou. 19.4. v 14:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 Česko-slovenské literární vztahy Setkání k problematice vztahů mezi oběma národními literaturami. Uvádí: Dr. Mira Nábělková 23.4. v 18:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 Slovenská klasika na filmovém plátně Ladislav Nádaši Jégé: PÁNI SA ZABÁVAJÚ Komedie zobrazující poslance královského sněmu Brezovického, který hájí „pánskou čest“, aby si udržel mandát, moc i manželku. Režie: J. Lacko Hrají: K. Machata, V. Polónyi, D. Poláková, I. Krivosudský Projekce u příležitosti 90. výročí narozenin autora hudby T. Andrašovana 24.4. v 18:00 - Modrý sál Slovenského institutu, Jilská 16, Praha 1 RUDOLF SIKORA Sám proti sebe Projekce televizního dokumentu k životnímu jubileu významného slovenského výtvarníka a občanského aktivisty. Námět a scénář: Richard Krivda a Martin Hanzlíček Režie: Martin Hanzlíček Uvádí: Boris Kršňák
Změna programu a termínů vyhrazena!
KOMENTÁŘE
2. dubna 2007
Za cárskou ústavu O tom, že dny Putinovy vlády v Rusku jsou sečteny, není nejmenších pochyb. Je také snadné si domyslet, že nemotorný tanker Rusko, který se díky přílišné tonáži pomalu stává neovladatelným (pokolikáté již!), půjde ke dnu v jarních měsících roku 2009 ne-li dřív. V té době již Rusko samozřejmě nebude řídit Vladimir Vladimirovič — ten bude novopečeným předsedou jednotné a spravedlivé partaje a také předsedou představenstva Gazpromu. Kancelář bude mít na špičce mrakodrapu zvaného „kukuřice“ (takový novodobý palác sovětů, který zanedlouho vyroste hned vedle Zimního v Petrohradu). Kdyby si nějaký šikovný politolog nebo ekonom dal tu práci, dokázal by již dnes poměrně přesně popsat mechanismy, které velký krach zapříčiní, s předstihem sepsat bestseller pod názvem »V. V. Putin: Vzestup a pád leguána« a ještě na něm vydělat slušné peníze. Ostatně není vyloučené, že se najdou také prozíraví investoři a finančníci, kterým je v tuto chvíli nad slunce jasné, že návrat plánovaného hospodářství a pečlivé balzamování sovětské byrokracie, na jejímž bujení se v Putinově režii podílejí zaručeně
rý se bude muset naučit zvládat mafiánské bossy — pokud do té doby omylem nepozře porci polonia 3) jeden spisovatel, o kterém jiný spisovatel napsal: Limonov! Kde je? Co je s Limonovem? Limonov? Má milióny — velký love Limonov je partyzánem kdesi v Chile Limonov zažívá těžký chvíle Limonov? Kdepak ten šije kalhoty Limonov natáčí nedaleko Bogoty Limonov? Na toho berou prut Limonov je prezdidentem UNITED FRUIT — pokud na něj ovšem do té doby neudělají atentát 4) a nakonec také lži-Černěnko, stoletý kmet, který bude tvrdit, že tehdy v pětaosmdesátém místo něj pohřbili někoho jiného. To vše se dá snadno předpovědět. Jen jedno se předpovědět nedá: co bude, až Putin nebude, až to všechno skončí a začne se klubat ono nové, nebo jak se dnes hezky říká „Jiné Rusko“. Skeptik se zatváří jízlivě a podobnou úvahu odbude slovy: Rusko je Rusko a vždycky Ruskem zůstane. Jedna mafie vystřídá druhou „a nevinné oběti se svými katy / dál budou tu žít v mrazivém objetí“, jak napsal
ruská a patriotická hnojiva, nemůže vést než k fatálnímu zadření stroje. To vše je dost dobře odhadnutelné, stejně jako skutečnost, že jarní vzpoura bude spíše živelná a sociální, než promyšlená a politická — lidem zkrátka dojde trpělivost. Barevným, protože je šikanují a vykazují z trhů, zemědělcům proto, že je okrádají o půdu, na které potom staví zbohatlická městečka, nájemníkům proto, že jim beztrestně bourají domy, vojákům proto, že žijí v nelidských podmínkách (jen v záloze jich ročně zemře 15 000), matkám proto, že jim berou syny, kteří se nevracejí z Kavkazu, vědcům proto, že jim nezbývá než nedůstojně živořit, Čečencům proto, že jejich nový prezident je mordýř a hrdlořez s požehnáním Kremlu, podnikatelům proto, že mají svázané ruce a pokud vrchnosti nezobají z ruky, putují na Sibiř, studentům proto, že jsou to studenti a revoluce se občas dělat musejí. V čele vzpoury stanou 1) jeden propuštěný trestanec galerkou přezdívaný „Chodor“, za nímž, pokud ho do té doby neoddělá nějaký „vor v zakoně“, bude stát americká židovská lobby 2) jeden bývalý šachový velmistr, elegán, romantik a snílek, kte-
Běloruština na ÚSVS Zástupci studentů a akademické obce předali vedení ÚSVS dopis vyzývající k zavedení výuky běloruštiny na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Předávaní dopisu se zúčastnili bělorusistka a překladatelka z běloruštiny Františka Sokolová, novinář běloruské sekce Svobodné Evropy, kandidát věd Jusaś Bušljakou a dva studenti ze studentské iniciativy Svobodné Bělorusko, které přijal vedoucí semináře Východoevropských studií ÚSVS FFUK Marek Příhoda. Výuka běloruštiny jako jazyka B (tedy neoborového jazyka v rámci ÚSVS) by se podle pana Příhody dala zrealizovat nejdřív se začátkem akademického roku 2008/09, tedy o rok později, než bylo původně požadováno. Svoji roli zde hraji administrativní a ekonomické faktory. Otevřený dopis byl již dříve podán na Ministerstvo školství a tělesné výchovy, na rektorát University Karlovy, na Odbor krajanských vztahů MZV ČR a děkanu Filosofické fakulty Michalu Stehlíkovi. „Pokud jde o mou osobu, určitě budu podobnou aktivitu podporovat, pokud to jen trochu půjde,” ujistil pan Stehlík v mailu, adresovaném studentské iniciativě Svobodné Bělorusko, která celou akci iniciovala. Běloruský jazyk bezesporu patří k evrop-
skému kulturnímu dědictví. Jako odkaz Velikého Knížectví Litevského zaujímá čestné místo v rodině slovanských jazyků, které je dáno jeho starobylostí a čistotou. V dnešní době též bohužel patří mezi jazyky vážně ohrožené. Současný běloruský režim navázal na sovětskou tradici rusifikace — proto v dnešní době dochází k diskriminaci běloruštiny a znevýhodňování jejích mluvčích. Běloruština mizí z běloruských škol, úřadů, médií a každodenního užívání. Na druhé straně, existují lidé, kteří se zasazují za zachování tohoto starobylého jazyka: píší v něm prózu a poezii, mluví a uvažují bělorusky. Tito lidé potřebují morální podporu světové veřejnosti. Řada běloruských humanitních vzdělanců byla v poslední době nucena opustit svou vlast a někteří z nich našli útočiště také v České Republice. Jejich případné působení na ÚSVS FF UK nepochybně přispěje ke zkvalitnění pražské slavistiky obecně. Filosofická fakulta University Karlovy shromažďuje a rozvíjí poznatky z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Obzvláště Ústav
Pro podobnost cesty
Že je Klaus celosvětově uznávaný génius, ví v Česku každé malé dítě, ale tuzemská média to objevila v plné šíři až nyní. Coby odborník na podvod globálního oteplování byl Klaus pozván do amerického Kongresu, kde se na toto téma utkal v zásadní diskusi s americkým vicepresidentem Gorem. »President Klaus versus bývalý americký vicepresident Gore — jejich názory na klimatické změny stály proti sobě v Kongresu«, byla hlavní zpráva ve večerním zpravodajství České telvize. Podle Mladé fronty Dnes se »Kongres USA ptá Klause: Otepluje se planeta?«. Tak zní nadpis článku na titulní straně vydání těchto novin z 20. března toho roku, ve kterém se mimo jiné píše: „Známé věty Václava Klause ‚globální oteplování je nesmysl a environmentalismus je náboženství‘ chtěli na vlastní uši slyšet američtí kongresmani. Na zítřek si proto českého prezidenta zvali na veřejné slyšení na půdě kongresu... Prezident se ale nemůže osobně zúčastnit — a tak mu ze sněmovny reprezentantů poslali pět otázek, aby jim své názory vysvětlil.“ Tématu se MfD věnovala i v otvíráku na straně dvě a navíc Klausův dopis noviny přetiskly na názorové straně. Lidové noviny „události“ věnovaly úvodník na titulní straně vydání z 21. března. Pod fotkou presidenta byl titulek: »Klaus radí USA, co se Zemí« a následoval text: „Amerika naslouchá. Svůj radikální pohled na globální oteplování zmínil český president i v přednášce ve washingtonském CATO institutu během nedávného pobytu v USA. Možná právě tam zaujal Klaus republikánské politiky natolik, že si vyžádali jeho názory i pro slyšení v Kongresu.“ V textu je také objasněn důvod Klausova pozvání: „Patrně jako protiváhu zcela protichůdných tvrzení bývalého vicepresidenta USA Ala Gorea“. A na straně sedm pak Lidové noviny otiskly výtah z Klausova dopisu Kongresu.
3 • básník. Nevyléčitelný idealista namítne: Rusko čeká jaro, nic jiného nemůže být motorem revoluce než touha po svobodě. A síla mravnosti probudí v lidech potenciál, který v nich dříme po staletí a který se doposud prodíral na povrch jen v dílech nejlepších ruských spisovatelů (samozřejmě bude mít na mysli především Dostojevského a Tolstého; na poťouchlého, podšitého ale o to jasnozřivějšího Gogola jako vždy zapomene: idealista: „To máš Gogole za to, že jsi nedopsal Mrtvé duše!“ Gogol: „Ale já je nedopsal právě proto, aby o mě takoví pitomci jako ty nemohli prohlašovat, že jsem spasitel.“. Blouznivec — a těch je v Rusku přeci jen nejvíce — bude snít o eurazijské říši, nové civilizaci, která v přirozeném cyklu nahradí stárnoucí a vyčerpané civilizace Západu. A nakonec Leonid Tiškov — výtvarník a ruský spolupracovník Babylonu — nepřestane snít o Rusku, kde dojde k propojení zažívacích traktů a kde společné trávení nejlépe vyjde vstříc tradiční ruské potřebě kolektivity (což je v podstatě dnešní stav). A rozumný člověk si řekne: co bude, bude. Ale co bude? Kdo bude? Bude prezident? Bude generální tajemník? Bude car? A bude-li car, bude samoděržavný? Nebo snad konstituční? Já bych vsadil na cara. Na cara voleného sněmem, na krále, na monarchu, který bude mít ve své dobrotě na mysli blaho svého lidu a pro něhož cárská
slavistických a východoevropských studií by měl pečovat o slovanské jazyky, literatury a kultury. Skutečnost, že se běloruština jako jediný slovanský jazyk na ÚSVS nevyučuje, je politováníhodná zvláště dnes, kdy je běloruská kultura vystavena obrovskému tlaku a existenčnímu nebezpečí. Ochrana běloruštiny a běloruského národa je nedílnou součástí zahraniční politiky České republiky. Podpořit toto úsilí je morální povinností FF UK, která má dlouhou tradici bělorusistiky. Mezi českými a zejména pražskými vysokoškolskými pracovišti je právě ÚSVS nejpovolanější k tomu, aby se výuky běloruštiny ujal. S tím, jak roste povědomí o běloruské problematice v české společnosti, roste i zájem studentů o výuku tohoto jazyka. Rovněž běloruští studenti by uvítali možnost zdokonalit svou běloruštinu, neboť režim v Bělorusku se snaží užívání a vyučovaní běloruštiny omezit. Proto my, níže podepsaní studenti, žádáme vedení Ústavu, aby učinilo vše potřebné k zavedení výuky běloruštiny na ÚSVS, a všechny zainteresované a pravomocné osoby, aby pomohly tohoto cíle dosáhnout.
Jan Kulič
Výstava fotografií z prezidentských voleb v Bělorusku
19. 3. – 30. 4. 2007, Křížová chodba Karolina Ovocný trh 3, Praha 1 otevřeno denně 10.00 – 18.00, vstup zdarma Výstava připomíná dramatické události po zfalšovaných volbách v Bělorusku v březnu 2006, kdy lidé na náměstí požadovali nové a spravedlivé volby a byli za to zatýkáni a posíláni do vězení. Atmosféru března 2006 přibližují snímky běloruských fotografů Andreje Ljankeviče a Julije Daraškevičové z nezávislého listu Naša Niva a českého fotografa Jakuba Dospivy z ČTK. Snímky jsou navíc doprovázeny zápisky jedné z demonstrantek, běloruské novinářky Darji Kostěnko. Na výstavě je k vidění rovněž film Lekce běloruštiny, který na letošním festivalu Jeden svět získal Cenu Václava Havla. Záštitu nad výstavou převzali Václav Havel a rektor UK prof. Václav Hampl
ton. To je celý „duel“ Klause s Al Gorem, který avizovaly tuzemská média (v Lidových novinách 27. března to skvěle popsal senátor Jiří Zlatuška, který následné neohrabané retuše hradního týmu označil za „amatérismus boratovských rozměrů nebo reinkarnovaného Cimrmana“). Ono to na první pohled vypadá jako legrace, když si ovšem člověk uvědomí práci hlavních sdělovacích prostředků, tak z toho člověku běhá trochu mráz po zádech. Proč, za jakým účelem se tak média chovají? Vynecháme-li Českou televizi, jejíž normalisační vedení se chová stejně, jako za normalisace, je otázka, proč se takové mediální nalejvárny účastní i nezávislá média, fungující na komerčním základě. Není vytváření neexistující reality z důvodů prodejnosti listu podobně hnusná manipulace, jako tomu bylo dřív z ideologických důvodů?
Okno Babylonu
ústava nebude cárem papíru. Vsadil bych na konstituční monarchii... anglického střihu. Jenomže na nic podobného nemůže žádný Rus stačit. Od té doby, co jsou Rusové Vikingové, tj. od samého počátku, se na Ruském trůně objevují jen a jen panovníci samoděržavní, popřípadě vyhození seminaristi a důstojníci KGB, kteří se v despoty záhy promění. Proto a také z důvodů estetických bych na trůn dosadil Angličana. Nebo Švédku (aby měl Vítek Kremlička radost). Pokud jde o monarchy z dovozu, jistá tradice by tu byla. Nejlépe se osvědčily Němky (Kateřina II.). Také car Polák (Lžidimitrij) by si býval nevedl špatně, kdyby ho bývali nebyli nabili do děla a nevystřelili zpátky do Polska. A nakonec i ten zatracený Napoleon by asi leccos zvládl (aspoň Poláci jsou o tom přesvědčeni), kdyby na něj nečestně neposlali krutou ruskou zimu. A konec konců — jeden španělský král se najde také u Gogola. Ten pravda ořezává brky na úřadu, dokud ho za jeho snahu chudáka nezavřou do blázince. Ať tak či tak, s králem nebo bez krále, na Rusi bude ještě dlouho veselo. Teď alespoň děkujme Bohu, že starého kágébáka už budeme mít co nevidět z krku. A kam že se vlastně poděje? Nu, přesně tam, kam ženich v Gogolově Ženitbě: uteče oknem.
»Volby bez volby. Bělorusko – březen 2006«
Milan Minařík, Alexej Sevruk, Miroslav Tomek
Z českých deníků nejumírněnější Hospodářské noviny zprávu otiskly až na čtvrté straně ve vydání z 20. března a napsaly, že „v americkém Kongresu se zítra střetnou bývalý americký vicepresident Al Gore a český president Václav Klaus. Stane se tak během veřejného slyšení k problematice...“ Také se pochlubily, že „jedním z impulsů pro uspořádání zítřejšího veřejného slyšení byl nedávný rozhovor, který Václav Klaus poskytl Hospodářským novinám. V něm uvedl, že globální oteplování pokládá za falešný mýtus. Rozhovor byl přeložen do angličtiny a všimla si jej nejsledovanější americká zpravodajská kabelová televize FOX News. V jednu chvíli byly ve vysílání stanice proti sobě fotky Al Gora a Václava Klause s textem jejich navzájem si protiřečících vyjádření.“ Tolik česká média. Věc se má ovšem tak, že Klaus odpověděl na otázky, které mu zaslal člen sněmovny texaský republikán Barton v souvislosti se slyšením v Kongresu Pohledy na změnu klimatu, které mělo proběhnout 21. března. Obdobný dopis výbor sněmovny rozeslal více než dvěma desítkám šéfům amerických průmyslových korporací. Barton k nim přidal Klause z toho důvodu, že se s ním setkal při jeho návštěvě v USA začátkem března. Klausovy odpovědi byly zveřejněny na internetových stránkách podvýboru sněmovny, žádný duel mezi Klausem a Gorem se ve sněmovně neodehrál a ani nebyl plánován: proti Gorovi stál ekolog Bjorn Lomborg, který se sice liší v tom, jak celý fenomen interpretovat, ale s Gorem je stejného názoru, že je mu nutno aktivně čelit. Klausovo jméno během slyšení nepadlo a ve svém vystoupení se o něm nezmínil ani sám autor dopisu Klausovi Bar-
BABYLON č. 7 / XVI
Když se před dvaceti lety současný šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous hlásil do komunistických tajných služeb, napsal: „Mým cílem je pracovat pro StB...“ a do dotazníku uvedl: „Zcela souhlasím se vstupem vojsk,“ (rozuměj s okupací v roce 1968), což napsal ještě v roce 1987: „Jsem přesvědčený internacionalista, plně oddaný marxismu-leninismu.“ V roce 1988 byl Komorous přijat na I. Správu SNB, která školila budoucí rozvědčíky. Když odpovídal na dotazy čtenářů na serveru iDNES.cz, Komorous na dotaz, jestli se dnes aspoň občas nestydí za svou minulost, odpověděl: „Moje životní cesta je i cesta omylů a poznání jako u každého jiného člověka a jako každý jiný mám právo na vývoj a změnu.“ Na otázku, proč jsou lidé ochotni sloužit jakémukoli režimu, Komorous řekl: „Na odpověď na tuto filosofickou otázku by nám nestačil protostor této diskuse.“ (MfD, 20/3/2007) 14. března rozeslal Komorous všude možně SMS zprávu následujícího znění: „Vážení moji nadřízení, vážení přátelé, spolupracovníci
www.belorusko2006.cz z policie, novináři, kamarádi, rockeři, bratři ve víře a duchovní, senátoři, poslanci, advokáti, představitelé protidrogových organizací, motorkáři, představitelé disentu, bojovníci proti komunismu a všichni vy, kteří jste mne dnes poslali desítky a desítky sms! Hluboce a z celého srdce děkuji za výrazy podpory, důvěry a pochopení pro chyby a omyly mého mládí na mé cestě poznání, které jsem nikdy nezastíral! Ony dvě dámy z MfD těžko pochopí mé pocity při otvírání lágru Vojna nebo při návštěvě muzea 3. odboje, či každoročně při kladení věnců obětem persekucí totality nebo prožitky na mé duchovní cestě a poznání k nyní blížícímu se křtu. Nebo, když jsem se musel x-kráte skrývat po úspěšných akcích protidrogovky a objevovaly se informace o mém zavraždění. ... Pro mne je rozhodující ta fantastická odezva od vás všech a to, co jsem veteránům KPV kdysi na lágru Vojna slíbil. ŽE DÁ-LI BŮH NIKDY JIŽ ZLU NEUSTOUPÍM! MÝM PATRONEM JE SV. PAVEL! I PRÁVĚ PRO PODOBNOST CESTY! DĚKUJI A ŠALOM! JK.“ A o den později pak ještě v souvislosti s novinářkami MfD, které o jeho dopise k StB napsaly, Komorous doplnil: „Modlím se k OTCI, aby vám oběma odpustil nenávist a zášť a přeji vám šťastný, spokojený a naplněný život! Ať se u vás nenaplní slova PÍSMA o tom, kdo a komu slouží a jak dopadá! Pax! JK.“ Komorous má milimetrového ježka a tetování podle Dürerovy rytiny Rytíř, smrt a ďábel, hlásí se k „řádu“ Ordo Lumen Templi a podle vlastních slov se „z levičáka stal pravicovým konzervativcem“. Je bezpečné, aby šéfem protidrogového brigády, elitního policejního útvaru, byl regulérní magor? P. S. Pokud se chce pan Komorous srovnávat se sv. Pavlem, tak by se taky měl vydat na jeho cestu, tedy vzdát se veškeré světské slávy, úřadu a majetku a hlásat evangelium. Kde? No přece na ulici mezi drogově závislými. Možná by ho to pomohlo i vyléčit.
BABYLON Studentský list • šéfredaktor Petr Placák • redakce Josef Mlejnek jr., Jan Horník, Jan Machonin, Petr Zavadil, Erik Lukavský, Míša Zelená-Stoilova, Stanislav Škoda (zástupce šéfredaktora) básník Ticho, Ladislav Čumba, Jiří Holub, Viki Shock, Vít Zavadil, Olga Vlčková • distribuce Pavel Řezníček • poslíček Jogi Mokšanand • adresa Sudoměřská 10, 130 00 Praha 3 • e-mail
[email protected] tel. 606 618 153 • www.ibabylon.cz • grafická úprava a sazba z písma John Baskerville Babylon • vydává Studentský spolek Babylon, IČO 63830523, č. ú. 1935796379 / 0800 • tisk LIBERTAS a. s. Praha
4 •
BABYLON č. 7/ XVI
UNIVERSITA
2. dubna 2007
Skansen a disneyland v Klementinu?
Do konce roku 2011 by mělo dojít k otevření nové budovy Národní knihovny a to s již přestěhovanými depositáři a dalšími provozními součástmi NK, s výjimkou starých tisků, Slovanské knihovny a hudebního oddělení, které mají zůstat v Klementinu, spolu se sídlem vedení NK. Do konce roku 2009 by se měla z areálu Klementina do nové, již stavěné budovy v Dejvicích, přesunout Státní technická knihovna, zabírající dnes se svými 1,2 mil. svazků prakticky celé východní křídlo areálu. Do konce roku 2011 tak bude prostor Klementina, až na zanedbatelnou část, uvolněn. Co bude s Klementinem potom? Odborná i široká veřejnost, stejně jako média, jsou v případě diskuse o Národní knihovně zcela zaujaty debatou o podobě nové budovy NK na Letné, osudu Klementina není bohužel věnována prakticky žádná pozornost. Vedení NK v čele s p. Vlastimilem Ježkem se snaží presentovat své působení jako co možná k veřejnosti nejotevřenější. Novostavba NK se tak skutečně stala předmětem bouřlivé společenské debaty. V případě plánů s Klementinem je Ježkovo vedení naopak nadmíru skoupé, a veškerá otevřenost končí u líbivých, nicméně nekonkrétních frází.
Ježkovo vedení si v cit. textu stýská, že deprimující úpravy (výše zmíněné příčky ap.) mnoho Pražanů, využívajících služeb knihovny a studoven, přestalo vnímat a tím klesl objem a míra protestů - kterýkoli mimopražský návštěvník ... zahraniční musí být z takového prostředí hluboce deprimován. Ti kdo služeb NK i denně užívají a prostory kupř. Všeobecné studovny (kterou ovšem p. Ježek jednou prohlásil za „zatuchlou“)
struktury a logiky celého Klementina. Zde už je na řadě jen zřízení skansenu: v Machoňově hale služeb pokladna, šatna, WC, „občerstvení“ a upoutávací zařízení, kdy autor cit. textu bez obalu říká, že objemová představa takové „salle d’acueil“ se ještě zvětšuje (co se v takové „čekárně“ tedy opravdu plánuje?). Odtud by turistická prohlídka byla samozřejmě vedena přes letní refektář, dnes Všeobecnou studovnu
Tzv. revitalizace
V důvodové zprávě k investičnímu záměru si Ježkovo vedení klade řečnickou otázku: Rekonstrukce Klementina?, a tajuplně si odpovídá: NE: Revitalizace. Co se revitalizací v pojetí Ježkova vedení NK myslí, musíme dovozovat spíše mezi řádky textu Strategických priorit NK ČR 1B/2006. Tak se např. dočteme, že provoz knihovny zaplnil Klementinum různými vestavbami, příčkami a provizorii, která degradují krásu historické architektury. Že nejde o výraz památkářského myšlení v duchu purismu, ale odrazový můstek k odůvodnění komercializace, tzn. vytvoření turistického skansenu v dosud „živém“ areálu národní kulturní památky Klementinum, je nabíledni, jak dále uvidíme. A hned vzápětí se poučíme o způsobu potřebné nápravy: připravované „rozdělení“ knihovny (pozn. po vystěhování STK a převážné části fondů NK a služeb na Letnou) zároveň přinese možnost podstatného rozšíření funkcí klementinského areálu jak pro obyvatele Prahy, tak pro návštěvníky z jiných míst ČR i zahraniční turisty. A zde jsme u jádra pudla. Obyvatele Prahy a návštěvníky z jiných míst ČR Ježkovo vedení zmínilo zjevně jen do počtu. O tom, na jaký typ „veřejnosti“ má být výsledek tzv. revitalizace zaměřen, není pochyb: jsou to zahraniční turisté, které chce Ježkovo vedení nalákat do areálu na mnohé atrakce, což ani nezastírá když v rámci úseku „Klementinum muzeální“ píše doslova: klidová, odpočinková zóna, která pak vznikne, podstatně odlehčí dnes přetížené Karlově ulici. Správně se ptá diskutující na webových stránkách NK, zda přivedení davů turistů je skutečně oním vytvořením lepších podmínek pro domácí a zahraniční badatele, o němž se píše o pár řádků Strategických priorit výše. Klementinum kulturní a společenské Není překvapivé, že Ježkovo vedení v cit. textu jako nikoli nevýznamnou složku uvádí kulturní a společenské využití Klementina, neboť řada venkovních prostor k pořádání kulturních a společenských akcí přímo vybízí. Spolu s turistickým využitím je totiž hlavním a stěžejním záměrem celého projektu Ježkova podnikání v Klementinu. To, co vše se dnes vejde pod pojem „společenské akce“, zvl. propachtuje–li si jejich provoz např. takový pan Milan Šmerda, nechvalně proslulý dlouholetý pořadatel „tradičních“ vánočních trhů, raději nedomýšlet. Ale nepředbíhejme. Klementinum universitní Universitní minulost Klementina nelze samozřejmě pominout. Proto Ježkovo vedení blahosklonně nabízí Universitě Karlově jednání o prostorech k umístění výstavky o historii UK (!), a dokonce i prostory pro výuku. Kdo by si pomýšlel na částečné vyřešení tíživých problémů s nedostatkem učebních prostor, ten se však mýlí. Tato výuka by totiž měla být zajišťována především vědeckými pracovníky z řad zaměstnanců NK. Takže patrně jednou za týden seminář pro 20 posluchačů oboru knihovnictví, a jednou za rok exkurse pro archiváře? Věru lákavé! Klementinum turistické Zdá se, že nejdůležitější pasáží, byť skrytě, je úsek „Klementinum turistické“. Paradoxně je tato pasáž v cit. textu málem nejskromnější. Přesto se tu dozvíme v celkovém kontextu nijak překvapivou myšlenku že zejména turistům a návštěvníkům Prahy bude sloužit také nově projektovaná restaurace.
Ivan Sobotka, David a Goliáš, 1973
nástěná malba v kostele v Klecanech
mají rádi a obdivují se jim, jsou chudáci, kteří si ani neuvědomují, že mají být deprimováni. Co však je prvořadým úkolem
a v budoucnu kongresový sál, o nějž by byl díky dobré vybavenosti a možnosti parkování obrovský zájem, jak vysvětlil
Galerie Ztichlá klika, Betlémská 10, Praha 1
Výstava obrazů Ivana Sobotky 25. 4. — 19. 5. 2007 10-18 h po - pá vedení, aby asi nedocházelo k poškozování zájmů republiky v cizině? Zamezit hluboké deprimaci davů z Karlovy ulice, jejichž vybraný kulturní cit bude plně saturován ve zmíněné restauraci, letní kavárně či na jarmarku s „tradičním“ sortimentem. Že generace čtenářů a uživatelů studoven, ale nakonec i do areálu třeba náhodou zavítavší návštěvníci, jsou naopak velice mile překvapeni klidnou a důstojnou atmosférou snad nejkrásnější velké universitní knihovny v širokém dalekém okolí, která tak kontrastuje s „blázincem“ a hlučícími davy jen kousek odtud, je opět účelově vytěsněno. Ve studovně kongresový sál Postupná neutralizace řadou vestaveb a příček má dle Ježkova vedení znamenat nejvážnější narušení původního architektonického záměru vůbec: tj. pouze dovozovaný záměr symboliky kříže. Že architektonický záměr projektu Klementina provádí hlavní smysl celé stavby: tj. vytvoření komplexu vysokoškolského učiliště, knihovny a jakési „akademie věd“, to je jedno. Restaurace, letní kavárny, noblesní kongresy, garáže atd. přitom jaksi narušením původního záměru nejsou. Přitom ony příčky a vestavby, jakkoli třeba z puristického hlediska mohou být někdy ne zcela vhodné, umožnily knihovní a badatelský, dříve též universtiní provoz v měnících se podmínkách. A tím právě byly naplněním původního záměru otců jesuitů, v protikladu k účelovým puristickým nářkům autora cit. textu! V těchto souvislostech až úsměvně vyznívá následující pasáž, lkající nad Machoňovými úpravami (pod dozorem prof. Z. Wirtha), které setřely velmi důležitý rys Klementina, jeho logiku a vnitřní strukturu — např. zcela zanikl kuchyňský trakt se spižírnami v suterénu ... tato struktura je dnes zcela nečitelná... Že nás to nenapadlo hned — vždyť vlastně zřizování restaurací, pořádání rautů a kongresů je tedy obnovením vnitřní
ředitel Ježek 16. března v Mladé frontě. Koneckonců jistě i proto je plánována pod úrovní tzv. hospodářského dvora dvoupodlažní podzemní garáž. Výše uvedené je bezpochyby ona cesta, kterou chce Ježkovo vedení „zpřístupnit“ Klementinum veřejnosti. Ježkova „revitalisace“ v reálu Dosud jsme se zabývali představami vedení NK, které jsou zveřejněné a všeobecně dostupné. Reálná prognóza skutečnosti je bohužel ještě horší. Je to půl roku, co se na internetu objevil článek redaktora Aleše Bílého Udělají Ježek se Šmerdou z Klementina tržnici ? (29.IX.2006, www.virtually.cz), který bohužel nevyvolal patřičnou odezvu. Článek upozorňuje na to, že dne 13.IX.2006 zaslal ředitel Ježek pouze vybraným agenturám, léta provozujícím koncerty v Zrcadlové kapli, tzv. výzvu k účasti ve výběrovém řízení. Z článku dále vyplývá, že pro tyto agentury již nebudou reservovány termíny koncertů, jako doposud, ale jedna z nich bude vybrána jako nájemce Zrcadlové kaple, Divadelního nádvoří a barokních prohlídkových tras (Astronomická věž a barokní knihovní sál — s předpokladem dalšího rozšíření...), to vše na 8 let! Doplněno několika podmínkami — umožnit pořádání trhů, zajistit výnos alespoň 3,5 mil. Kč ročně. Jediným kriteriem hodnocení pro provoz takto cenných prostor v národní kulturní památce je nabídka nejvyššího výnosu... Že mělo jít o výběrové řízení od počátku manipulované, dovozuje redaktor Bílý zcela správně z lhůty k přihlášce: do 29.IX.2006. V situaci, kdy většina z oslovených agentur pochopitelně neměla oprávnění pro realitní činnost či správu a údržbu nemovitostí, které v takto šibeničním termínu ani opatřit nelze, se skutečně snad ani nemůže jednat o nic jiného, než o bezskrupulosní vyšachování
„oslovených“ zájemců. Redaktor Bílý se domníval, že podmínky soutěže naplňovala nějaká z firem p. Milana Šmerdy, několikrát trestaného a skandály provázeného podnikatele, dřívějšího letitého provozovatele pražských vánočních, posléze i velikonočních trhů, proslaveného pádem vánočního stromu, dále dlouholetého předsedu pochybné nadace Pražské děti atd. Článek upozornil na závažnou skutečnost, že p. Ježek měl právě Milanu Šmerdovi v červnu 2006 svědčit na svatbě, což poukazuje na skutečně úzké vazby mezi těmito osobami. Na závěr článku A. Bílý konstatuje, že splní-li se podezření o předem dohodnutém výsledku „soutěže“, bude o tváři Klementina na 8 let rozhodnuto. Výběrové řízení nakonec údajně vyhrála jiná firma: s. r. o. Dreyer, která od r. 1995 provozuje realitní kancelář, reklamní činnosti, průzkumy trhu, konsultace a poradenství, od r. 2001 pak lékárny. Agenturní činnost v oblasti kultury a umění a pořádání výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí má společnost v obchodním rejstříku zapsány až od 28. listopadu 2006, tedy málem po dvou měsících od uzávěrky soutěže na nájem Zrcadlové kaple a dalších barokních prostor, jejichž provozování se ovšem firma Dreyer po jistě bohaté jednoměsíční zkušenosti s takovou činností (na papíře) od 1. ledna i ujala. Toto ovšem nejsou jediné alarmující skutečnosti. Firma Dreyer má dva společníky a zároveň jednatele. Jedním z nich je RNDr. Drahomíra Prokšová. To ovšem není jediná firma, kde má tato paní poloviční vlastnictví a poloviční odpovědnost. Podobné postavení měla i ve firmě PH – Pharmacy, s. r. o., kterou před něco málo více jak rokem poslal Městský soud v Praze do konkursu. Pan Šmerda byl z rozhodujících posic podniků pražské radnice i nadace Pražské děti alespoň prozatím vypuzen — ostrouhal nakonec i v Klementinu? Ale kdepak! Údajně si se svou akciovkou (je jediným akcionářem) Millenium City Service také přišel na své: měl vyhrát výběrové řízení na provoz stravovacího zařízení pro NK. Kromě nového bufetu tak koncem března nejspíše občerstvoval i účastníky slavnostního zahájení výstavy Oko nad Prahou... Jakpak si pozvaní hosté asi pochutnali? Z obchodního rejstříku se ale dozvíme i to, že jistý pan Vlastimil Ježek je od 21. ledna 2005 (pár měsíců po jmenování jistého pana Vlastimila Ježka ředitelem NK) předsedou dozorčí rady a. s. s příznačným názvem VIS MAIOR, která se kupodivu zabývá správou a údržbou nemovitostí, realitní činností, podnikatelským, ekonomickým a organisačním poradenstvím, specialisovaným maloobchodem i velkoobchodem, službami v oblasti administrativní správy a službami organisačně hospodářské povahy. Jistý pan Vlastimil Ježek je v obchodním rejstříku uveden i jako předseda správní rady nadačního fondu, opět s pěkným názvem Dílo pro národ. Měl bych pro vedení NK
takový zlepšovací návrh: co kdyby místo autsorsinku podezřelým firmám pana Šmerdy a dr. Prokšové rovnou zadalo provoz celého areálu Vyšší moci? Tato společnost může, jak vidět, zajišťovat vše od vytírání záchodů až po ředitelování. Kdyby se přitom na revitalizaci nedostávalo peněz, třeba by poskytlo obolus Dílo pro národ. Závěry Lze se obávat, že o tváři Klementina začíná být rozhodnuto nikoli na 8 let, ale na mnohem delší dobu a zcela jinak, než si představuje kulturní veřejnost a než odpovídá samotnému smyslu a významu Klementina. Dáme–li si do souvislosti třeba výběrové řízení ze září 2006, jeho pochybné výsledky, úzké osobní vazby ředitele Ježka na mimořádně kontroverzního podnikatele s kriminální minulostí Šmerdu a některé náznaky ze Strategických priorit, skutečně trnou zuby. Domníváme se, že zveřejněné i jen tušené plány NK, stejně jako to, co již bylo v tomto směru učiněno, jsou skutečným atakem na nejcennější hodnoty, které tato země za staletí shromáždila. Tyto plány představují faktickou a bezohlednou privatizaci veřejného prostoru do rukou pochybných soukromníků, halenou do hávu frází o otevření veřejnosti, oživení, rozšíření kulturní nabídky, odlehčení přetížené lokalitě vytvořením klidové zóny atd. atp. Zde by se měla ozvat nejen široká kulturní veřejnost, ale zejména též Universita. Je logické, že pokud NK nebude a ani nechce v budoucnu převážnou část prostor areálu užívat jak v souladu se svým posláním, tak zejména s původním a v běhu staletí vždy zachovaným určením klementinského areálu, měl by být areál vrácen tomu, kdo toto určení, tj. provozování vzdělání, schopen zachovat bude. Právě Universita má s provozem podobného areálu dobré zkušenosti: Karolinum, podobně rozsáhlý a též historicky i památkově vysoce cenný areál je užíván velice citlivě pro slavnostní a kulturní akce, avšak především pro vysokoškolskou výuku. Srovnatelných prostor je v Klementinu celá řada. A nakonec je to do Klementina z Filosofické fakulty, která v něm ještě před 80 lety dokonce sama sídlila, pěšky 3 minuty, z Karolina je to 10 minut, z Právnické fakulty podobně, a tak bychom mohli pokračovat. Zájem by jistě měly i další vysoké školy tísnící se v budovách v „sousedství“. A universitní život jistě patří do centra. Pokud někteří lidé vytýkají disneylandový charakter „oku nad Prahou“, je třeba apelovat, aby pro samé oslnění odleskem z jeho kovového pláště nebylo přehlédnuto mnohem větší nebezpečí disneylandisace Klementina. Až si budeme moci Všeobecnou studovnu prohlédnout jen během 5 minut jako součást štrůdlu turistů, těžko nám zlepší náladu možnost nákupu hodnotného suvenýru z czechglassu v hale služeb, nebo výtečný oběd se skleničkou vybraného vína v klementinské restauraci „U Šmerdů“. Zkrátka, Klementinum má sloužit potřebám vzdělanosti. Zda je zajišťuje Národní knihovna, či Universita, je již zcela vedlejší a podružná otázka! Josef Vokoun
Klementinum jako sv. Michael Obavy o to, co se bude dále dít s budovou Klementina, ještě umocňuje příběh jedné z významných pražských kulturních památek, který s Národní knihovnou bezprostředně souvisí. Kostel sv. Michaela, nacházející se v blízkosti Staroměstského náměstí, patřil od středověku mezi nejvýznamnější staroměstské kostely: ve 14. a 15. století byl universitním kostelem, proto zde ještě dříve než v Betlémské kapli kázal mistr Jan Hus a mnoho dalších universitních mistrů, svůj význam neztratil kostel ani v baroku, kdy zde působil servitský řád. Jeho působení jako duchovního centra bylo ukončeno teprve josefinskými reformami, od té doby byl využíván jako skladiště. Národní knihovně byl kostel svěřen státem v roce 1984 a byl určen pro zamýšlený depozitář. Je zřejmé, že byl k tomuto účelu od počátku stavebně naprosto nevhodný (statické možnosti budovy, přístupnost apod.). Poté, co kostel v prosinci 1990 vyhořel, začala se NK snažit hledat pro tuto stavbu nové využití. Škody, které požár, jehož příčina nebyla nikdy objasněna, napáchal, nebyly sice vážné, jak opakovaně již od počátku konstatovali odborníci, zděná část objektu nebyla významně poškozena, požár se však záhy stal neustále omílaným argumentem pro to, že je třeba stavbu zásadně rekonstruovat, a tedy hledat nájemce, který by se tohoto úkolu ujal. To je začátek dlouhé cesty, na jejímž konci je současný neutěšený stav této památky. Provedené „rekonstrukci“, ještě nedávno opět označené úředníky Ministerstva kultury za zdařilou, můžeme říkat spíše konstrukce. Přes vytrvalé protesty autorit z řad historiků umění a památkářů, ale s posvěcením památkových institucí došlo k devastaci kostela, jehož hlavní prostor byl přepatrován železobetonovou konstrukcí, upevněnou traverzami zasekanými přímo do původního zdiva, koruna zdiva byla zpevněna železobetonovým věncem, nesoucím nový těžký krov se dvěma patry restaurace. Mezi uzavřením nájemní smlouvy a kolaudací přitom neuplynulo pár měsíců, během nichž by si poškození stavby nikdo nevšiml, ale dlouhých pět let. Tato kauza je tak dokonalým příkladem selhání památkové péče v podstatě na všech úrovních (Pražský ústav památkové péče, Odbor památkové péče Magistrátu hl. města Prahy, Ministerstvo kultury). Tehdejšího nájemce, společnost Kontakt Moravia a Jerriho Nowikovského, lze jen těžko vinit ze zničení památky, protože v podstatě pouze respektoval rozhodnutí státní památkové péče. Můžeme si samozřejmě klást otázky, komu plynuly z těchto rozhodnutí jaké výhody, ale odpovědi na ně se nám jen těžko dostane. Nájemci, který objekt takto „citlivě“ zrekonstruoval a využíval pro jakousi multimediální show dosti pokleslé úrovně, kostel v dubnu 2005 za cenu, která neodpovídá ani ceně pozemku na Starém Městě, prodala Národní knihovna, respektive její dnešní ředitel Vlastimil Ježek. Ten v nedávném rozhovoru pro televizi 24 cz sám řekl, že již při jeho nástupu do funkce mu bylo ze strany Ministerstva kultury uloženo „problém vyřešit“. Poslední informace ukazují k tomu, že vlastník hodlá kostel scelit s okolními budovami a přestavět jej na obchodní centrum s arkádovým prodejem. Můžeme se ptát, jak se k tomu postaví památkové úřady tentokrát. Převáží pocit zodpovědnosti za to, co z pražských památek, které zde vydržely po dlouhá staletí, zůstane pro další generace a nebo, jako v tolika dalších případech, jednorázový zájem nějaké zainteresované osoby? Klára Jelínková
ROZHOVOR
2. dubna 2007 dokončení ze strany 1 můžu, ale za ideál jsem považoval auto Jean-Paul Sartra, takovej ten renoltík, což bylo první auto se seseknutou prdelí, malý auto. To mě působilo radost. Jak choděj lidi oblečený? To je asi jako s tou knihovnou. Oděv pokryje tělo a může se objevit nějaká ta prdlost, no a pak se tomu říká jako móda, to bych toleroval. Samozřejmě výbornej je ten trend holého trika, ale nenávidím ty nápisy. Představ si, že ty seš chodící reklama, blb, kterej má na prsou nějakou idiotskou firmu, a to dneska už nosej i universitní profesoři. Ty seš neplacená reklama, tak to je moc. Nebo takovej ten nápis, já bych ráda souložila, tak to už je něco jiného, nehledě na obsah toho výroku, že se tím ta holka ozvláštňuje nebo co — tak tomu se potom člověk opravdu vyhne. My jsme oděvům velmi fandili, ale na prvním místě byl kvalitní materiál. Vlna musela bejt vlna, manžestráky musely bejt z manchestru a tak dále a čím to bylo víc přírodní, tím víc jsme křičeli. Třeba valašský ponožky, to jsme úplně slinili, a tohleto je úplně pryč, dneska už je všechno umělý. Občas nějaká ta anglická deka, ale stejně tomu nevěřím. Kamuflují se přírodní materiály — hovno hovno, to je všechno napuštěný chemikálií, všechno podvod, který se tváří jako holý dřevo, škrábneš do toho a zjistíš, že to je umělka. Nejhorší jsou podle mne kombinace barev, to je jak pro debily. No jistě, oděv připouští jenom přírodní barvy, to znamená naše obvyklá khaki, military look, ale to nebyla jenom blbá americká móda, ty uniformy, bundy s těma kapsama byly opravdu fajn — po tom období Adiny Mandlový a R. A. Dvorských, co měli tu květinu v klopě. Nebejt šedesátejch let, tak tady sedíme se šlajfkou, to nešlo. Za mýho mládí ještě nebylo možný uvolnit si límeček. To byla společenská tyranie, a tak to postupovalo, až se to přehouplo zase na druhou stranu — břicho na třicet čísel holý. K čemu to je! Ti Nezvalové byli sprostí a nestydatí a měli z toho čistou radost, která byla osvobozující. Ale dneska, co to je? Říká se tomu trend. Nebo řeč, jak si s ní lidi vyhráli. Četl jsi v poslední době něco živýho? Ten byl pěknej, jak si s ním měl ten rozhovor, teď je vrátnej u Knížáka... Josef Vondruška. Jo, já si to hned koupil a žeru tu jeho knihu celou, bez nehody, to je dobrý, ten jazyk je načisto autentickej, tam neni kapka literatury nebo něčeho takovýho a materiál, hochu, tam je materiálu. Já nemám rád takový ty věci z Ameriky, to mě dost sere, jak jeho cadillac zahnul na Pátou avenue, tak to okamžitě zavírám, já jsem absolutně neznalej americký literatury. Já mám rád takový ty Bondy a ty naše kluky, co píšou o tom bolševismu, protože to já nepovažuju za politický, to je universální, shazuje tam věci, který jsou universální a je tam ta rozkoš z toho žvanění, z toho užívání vulgarismů a podobně, to je fajn. Tihle kluci vlastně udrželi jazyk, Hrabal atd. Jak seš na tom ty? Já mám svoji naprosto tvrdou představu o nábytku, o místnosti, nakonec i o domě, tvrdou představu o kalhotech, o košili, tvrdou představu o osvětlení — žárovku mám představu jenom na špagátě, volně visící, bez cylindru. To si pamatuju, když jsem se poprvé seznámil s hippies, to bylo v roce 1960. V jednom cizím časáku jsem viděl karikaturu na ně, kde vona leží v takový železný posteli bez povlečení, von vedle na židli skloněnej čte knihu a vona na něj z tý postele, aby šel k ní za jistým účelem a von nasraně zvedá hlavu a říká: teďka, když čtu Na cestě! A teďka kdybys viděl tu kresbu k tomu, no výborný. To jsem se nadchnul — byla tam jenom ta železná postel, nic jinýho a od stropu visela taková ta žárovka na drátě. Přesně takovej si chtěl mít byt. Samozřejmě. Ty seš vlastně hipík. No, to je takovej vlastně minimalismus, což je bohužel zprofanovaný, ale tohleto slovo se na mé životní a estetický názory naprosto hodí. Všechno redukuju na minimální věci. Člověk má žrát to, co roste kolem domu a taková je moje představa. Člověk dostal pro svůj život všechno k disposici a nic víc nepotřebuje. Za
mejch dětskejch let se každá kravina zužitkovala. Moje babička, když zůstalo sádlo, tak si ho mazala na vlasy — je to drsný, ale všechno se spotřebovalo, cirkulovalo to, to se mně líbí. Věci se mají využít až na doraz, až k tomu, kde už to nejde. Tužku vypsat na centimetrový vajgl. Přesně. Já měl známýho, ten měl ve stole takový veliký šuple, který kdysi bývaly, a tam měl na hromadě úplně všechny hovadiny, a vždycky tam našel, co zrovna potřeboval. Chodíš v mysliveckém. No jistě, vždycky jsem nosil myslivecký huberťák, les a lov se tomu říkalo — to byl dobrej kšeft, kde měli všechny tyhle věci. Takže tenhle kabátek, boty jenom jedny. Khaki a černá. Taky, ale ta mě tolik nelákala. Teďko ji nosím z praktickej důvodů, že ji můžeš jakkoli zmazat, ale dával jsem přednost hnědý — mám překrásnej ručně pletenej hnědej svetr, originál vlna. A to vysvětlení je jednoduchý, takové věci, které jsou dokonale při zemi a už nemohou jít níž. Jsou fundamentální, což vylučuje všechny umělohmotný věci, jenže dneska už to ani nepoznáš. A taky kdysi, když jsme byli mladý, tak to byla pro nás ohromná zábava něco hledat, kdo co zajímavýho mají, když seš dozvěděl, že někde prodávaj irský boty, tak sis málem bral taxika, rozumíš. Dneska se to ale těžko hledá a v tý pestrosti nabídky se lehko ztratíš. Takže všechno při přírodě a oděv důstojnej, stejně tak u ženských. Ženská vypadá dobře, když je klidně oblečená. Základní chyba u ženskej, sebevražedná, jsou vlasy — odbarvování, přebarvování, to je kapitola sama pro sebe. Jejich přirozená krása se stala obětí kadeřníků, kteří chtějí vydělávat, přesvědčej tě, starou bábu održkujou, že z ní udělaj zlatovlásku! To je všude, všude se o tom píše. Otočíš se ještě za ženskou na ulici, nebo už to nejde? Já se snažím dívat, ale spíš to tak cejtím šestým smyslem, že tady něco by možná bylo. A když to tak cejtím, tak to potom studuju. Ale nejdřív musím dostat signál, zahlídnu nějakej profil nebo něco podobnýho, tak to potom jo. Jsou samozřejmě — ne krásný, to mě odpuzuje —, ale hezký a zajímavý obličeje, nebo když je na holce hodně přírody, když se hezky drží. No ovšem z 99% je to všechno zmrzačeno oblečením. Moje životní zaměstnání jsou ale ksichty, to je jasný, takže ty obličeje študuju, ty si prohlížím. No a? Jo. Dá se ještě zahlédnout duše? Dá. V tom ksichtě si promítáš rodiče, jejich chování ve společnosti, to všechno vidíš. To si promítneš. Jó, dá se najít, ale vždycky to provází i myšlenka, co ty holka ještě zkusíš. A čím máš ten ksicht hezčí, tím víc to odsereš. Jaké barvy používáš na obrazech? Já už jsem to říkal Karlíkovi, byl nějakej malíř pokojů, který měl sáčky, na kterých měl napsáno: zelená jako tráva, modrá jako obloha a hnědá jako hovno — to jsem slyšel od Komárka. To je můj případ, nic jiného nepotřebuju. Bílá, to je pozadí, to je základ, třeba tady ta stěna. Druhá možnost je modrá obloha. Taky pleť, barva vlasů, tedy okr a nebo černá — hnědý vlasy skoro nepoužívám. Takže dělám s třema barvama, které musím seštelovat, dát je dohromady, hezky, a fakt je ten, že když se mně obraz podaří, tak je hezky barevnej, i když někomu se může zdát nebarevnej. Tím je to téma vyčerpáno. Miluju Bonnarda, to je nejlepší kolorista a taky malíř, takže já barvy žeru, hrozně, třeba i abstraktní barevný věci, Poliakoffa, ale sám pro svý účely je nepotřebuju. Mnohost nebo pestrost se snažím nahradit kulturou toho barevného tónu. Třeba sílu pleťovky pracně dolaďuju. Teďka dělám archanděla Gabriela, kterej musí bejt trošku nedokrevnej, takže si pořád hraju s tou pleťovkou, aby byla andělská, v tom je to moje vyprávění v těhle věcech, který jsou takový jako běžný a nezajímavý a v tý nezajímavosti se snažím vyjádřit. Základ je pro mě bílá a teďka na tý bílý pomaloučku narůstá barvička, která se zastaví ve chvíli, kdy je to hotový — z tý bílý. Proč máš knihy schovaný v papírových přebalech? Na to mám odpověď, protože na to se každý ptá. Za prvý, nežiju v knihkupectví. Za druhý, seš divnej, protože ani dvě knihy v týhle místnosti nemají stejnou barvu, podívej
5 •
se. Jo. Tak co! A já vím, která kniha v jakém odstínu je zabalena. Pak samozřejmě vím, jestli to je tlustá nebo tenká kniha. Nepotřebuju nápisy! Představ si, že by všechny ty knihy na mě řvaly svejma hřbetama. Při mý malířský estetice by to bylo sebevražda. Po válce jsi ale s Pavlem Brázdou pokoušel o realismus. Tak tomu později začali říkat
Hlaváčkem a s Karáskem ze Lvovic, se symbolismem, s Březinou a tak a teď jsme to přežvejkávali. Pavel měl furt tu svou představu, on ji měl jasnější než já, tak to rozvíjel. My jsme byli dost spokojení, jenom jsme neměli ten vnitřní klid a soustředěnost, abychom mohli malovat, to až postupně v 50. letech. Na jeho obrazech je společnost představena jako motocyklový závod, ale nejseš si jist, jak to sám vnímá, jestli tím není okouzlen.
Američané, o kterých jsme se dozvěděli až ex post — nejdřív nás zaujal Lichtenstein. Pavel hodně dělal ten surrealismus, čemuž já nehověl, neměl jsem, co si z toho vzít — pro mě byl fauvismus a pak hlavně expresionismus, což je můj takovej základ dodnes, vracím se k němu, a taky se za expresionistu považuju, protože na obraze vlastně sleduju jen ten výraz a ta inspirace je vlastně taky expresionistická. Říkáš expresionismus, ale mohla by to být i románská ikona. Abych ti to vysvětlil, tak archanděl Gabriel, to je jednoduchej model, tak ten zvěstoval Panně Marii, otevřel dveře, vstoupil do cimry a povídá, zdrávas Maria, a přesně to chci malovat. Ten okamžik. Jo. A není to věčnost? Je. Když zvěstuje to zvláštní poselství, ojedinělý pro lidstvo, tak to samozřejmě s věčností souvisí. Na tom archandělovi, kterej je hrozně důležitej v dějinách, demonstruju, o co mi jde. A používám k tomu prostředky, především barvy, aby byl dostatečně andělskej, aby ta událost byla dostatečně vznešená, takže toho anděla několikrát opakuju, než se mně to tam podaří dostat. Samotnou Pannu Marii opakuju furt dokola, protože ona má více pohledů. Jeden se ukáže, že nevyhovuje, tak zkusím druhej. Co to je za věci, které budeš mít vystaveny ve Ztichlé klice? To jsou starý věci z konce 40. let a z 50. let — temata, která mě v tý době silně inspirovala. Hodně tam jsou takový ty drsný Žalmy, a potom samozřejmě Bloy — to byl můj velkej guru, kterého jsem vrtěl furt dokola, pořád jsem z něj vycházel, takový ty malérový situace člověka ve světě. To byla taková ústřední myšlenka. Brázda to viděl jinak. Jó, ten měl svůj svět. Pavel přišel z Brna a byl napumpovanej tou pozdní avantgardou. Trochu si přičichnul i k tý atmosféře komunistický, nechal toho, samozřejmě, ale přičichnul si k tý levici, kdo by ne, no a já jsem si taky přišel se svým, s Karlem
Brázdu moderní svět baví, ale teď mě překvapilo, že v nějakém rozhovoru řekl, že svět je ošklivej. Já si vždy myslel, že je dítě tohoto světa. A taky ty zápory, který člověka celej život tlačí, tak on si jich nikdy nevšímal. Taky jeho Težkej lidskej úděl má jinýho ducha a jinou podobu, než například u mě. On má vrozenej sociální cit, chudý lidi, který velice dobře dělal, takový ty stařeny, to je báječný, to je na úrovni starejch mistrů, co se týče podání. Já naopak tyhlety lidi, kteří jsou v průseru, tak já je glorifikuju. Pavel soucítí s chudými, kdyžto já bych jim spíš záviděl. Smekáš před chudobou klobouk. No jistě, to je královna módního salonu. Pavel byl vždycky trochu levej, ale buď u nás levej. Dobře ale říká jako diagnósu: já jsem z města a Ivan je z venkova. Je to dobře řečený, ale je tady jedna směšná skutečnost — on ani ten Brázda není z města. Pavel přišel do Prahy — a to já si moc dobře pamatuju —, a byl buranskej až na půdu. On hraje světáctví podle svých vlastních představ. Ale co se týká mě, tak má pravdu, já mám rád venkovský věci, i když dneska mně tečou slzy, když vidím, jak to vypadá s venkovem. Když se zvoralo pole a ještě svítilo takový to podzimní slunce, tak já si lehal na
BABYLON č. 7/ XVI
záda do tý hlíny do polí a čuměl jsem nahoru nad sebe. A to je ten minimalismus, pode mnou hlína, nade mnou nebe a konec. Čest práci! Co máš tedy rád z výtvarného umění? To nemá žádnou souvislost, tu tam, tu tam. Ale jsou i věci, které mám rád a priori, a jsou věci, které hluboce nenávidím. Třeba? Třeba Leonarda da Vinci. Že to byl inženýr, mechanik? Proč bych ti to vykládal — takovej jakej je, tak takovýho ho nesnáším. Kdo by se z našich malířů neshlížel v Janu Zrzavým. Ne, já už Zrzavýho neberu, to je taky Leonardo. Ty raný věci jsou dobrý. Já ho nesnáším celýho, kvůli tomu leonardovskýmu zápachu. Mám rád tu blasfemii Picassa, že nemá rád Michelangelův Poslední soud, že to je zvětšenej Daumier, a to podepisuju. Co teda? Preferuju věci do Giotta, to byla krásná italská malba, takový ty krucifixy atd. — a pak celá ta pogiottovská malba ne, celá renesance ne, baroko ne, u baroka si ťuknu Rembrandta, to jo, toho si ťuknu, no a potom moje láska začne v polovině 19. století a to pak mám rád skoro už každýho. Ještě ten začátek, ty krajináře, to beru, Angličani 19. století se mně líběj, k tomu mám velkou náklonost, ale upozorňuje tě, ta díra jde od Giotta až do toho 19. století. Giotta tedy považuješ za konec, ne za počátek. Tak. To co je do Giotta, má určitý vlastnosti a prvky, který rád přijímám. Pak to jde dolů a u toho Leonarda se to přestřihne a vlastně, chlapče, o co jim šlo — o barevnou fotografii! Rozsekali to až kubisti. To říkal pan Reynek, který měl svý názory. Já se ptal kluků Rejnkovejch, co jako kubismus, a Reynek ho měl prý rád, že zastavil akademismus a co byl akademismus, renesance. Tuhle mi Tonda přinesl Ingrese, a to ne, to je normální renesanční retro. Kubismus to rozbil, vytvořil něco novýho? Jistě, s přispěním černochů, tak jako jazz, který byl obrovská injekce už jenom proto, že byl jinej. Gauguin je velikej malíř, protože vystrčil zadek na Evropu a bral z divochů. Přes Gauguina a přes Picassovy černochy to přišlo, i když už to předtím připravovala generace básníků, tak to byl nádhernej nástup do toho. Ne, Picasso a kubismus není nic negativního, nic — ani potom ty odvary do architektury, který už nebyly tak šťastný. I když vedle secese, která nestojí za ten obdiv, to nebylo špatný. Umění to strašně potřebovalo, ty odvazy. Třeba ten úžasnej psychologickej talent Lautrec, když si vezmeš, co on s tím člověkem udělal — ona sedí za stolem, před sebou má panáka, rozumíš, to je báseň, to jsou kluci, člověče, to jsou kluci… Víš koho mám rád, co se týká kubistických postupů? No tak, kdopak. Kubištu. No jo, Kubišta je Kubišta, to je strašněj solitér. On ani není orthodoxní kubista jako Filla, on má takovej svůj svět. Kubišta potřebuje svý lidi, davy se mu nikdy nebudou klanět. Kam moderní umění došlo? Hochu, já nejsem informovanej. Jsou dva body, Marc Rothko, to je nějakej Litevec nebo co, odešlej do Ameriky, a pak Bacon, děsnej drsňák, ale vysoce schopnej malíř. A voba beru, jsou to umělci, těžko přístupný, ale jsou to umělci, nejsou to šaškové. No ale to je to, co vím. Petr Placák
Studenti s Fulbrightovým stipendiem mají namířeno na prestižní americké univerzity Uzávěrka přihlášek do Fulbrightova programu, který je považován za vlajkovou loď stipendijních programů pro studium v USA, je každoročně 1. září. Celý proces výběru a umisťování na americké univerzity však prakticky končí na jaře, kdy univerzity oznamují výsledky svých přijímacích řízení do následujícího akademického roku. Kontaktní osoba: Andrea Semancová, koordinátorka programu Telefon: 222 718 452 E-mail:
[email protected]
6 •
BABYLON č. 7/ XVI
KOMUNISMUS
Pašeráci v kutně Rozhovor se slovenským kapucínem Tomášem Koncem V roce 1985 jste byl odsouzen za pašování náboženské literatury. V té době jste byl tajný člen kapucínského řádu. Jak to celé začalo? Už v roce 1969, kdy jsem měl šest roků, mi utkvěli v hlavě někteří kapucíni, kteří v té uvolněné dubčekovské éře začali působit v Bratislavě. Ještě jako dítě jsem poznal i některé františkány a známé kněze, jako pátera Šebastiána, který pak působil v charitě v Pezinku, a pak jsem chodil i ministrovat. Když jsem vyrostl, uvažoval jsem, že bych se zapojil do nějaké pomocné práce, publikační činnosti v rámci náboženského vzdělávání, což bylo v té době, za normalisace, dost těžké. Bylo do toho zaangažováno mnoho kapucínů, nejen z okolí Bratislavy, ale i z jiných zemí, především z Polska. A ve dvaceti, studoval jsem tehdy na Technické universitě, jsem si řekl, že už jsem dost starý na to, abych učinil nějaké zásadní životní rozhodnutí. Zvažoval jsem, co dělat, radil jsem se o tom s více lidmi a asi po třech měsících jsem se rozhodl, že budu pracovat v rámci řehole, i když do kláštera v té době nebylo možné vstoupit — zaobírat se podobně jako svatý František jednak prací a jednak tím vnitřním životem. Byli jsme taková skupina. Setkávali jsme se jednou za měsíc, na různých chatách, poutích, měli jsme kapelu, chodili jsme zpívat, jezdili do Šaštína. Postupně jsem poznával celé to prostředí kapucínů, z nichž někteří měli za sebou dost těžké životní zkušenosti — v roce 1961 byli mnozí z nich uvěznění. V roce 1961? Ano, v roce 1950 byli kapucíni jako jiné řády zrušení, celá padesátá leta je bezpečnost sledovala a koncem 50. let se pak rozhodli, že s nimi musí něco udělat. V roce 1961 pak všechny kapucíny na Slovensku pozatýkali. Dostali různé tresty a poslední odcházel z vězení za Dubčeka v máji 1968, páter Vojtěch. Takže jsem se s tou komunitou seznámil a přirostla mně k srdci — i s těmi františkánskými ideami. Zpočátku, asi prvních pět let po vstupu do té ilegální řehole, jsem ale ještě vůbec neuvažoval o kněžství. Měl jste se svými aktivitami nějaké problémy na škole? Na škole se o tom nevědělo a nevěděla to ani rodina. Jistěže věděli, že chodím do kostela, Bratislava není zas tak velké město, kde by každý neznal každého. Věděli, že chodím do kláštera, ale tam chodili i laici. Až když mě zatkli při tom přenosu knížek z Polska, tak se o tom pak dozvěděla Státní bezpečnost, která kolem nás rozprostřela své sítě. Už po půl roce vězení mi vyšetřovatel, nadporučík StB otevřeně povídal do očí — vy jste kapucín. Takže se to dozvěděli. Kdy jste byl zatčen? V roce 1983, ten samý rok co jsem byl přijatý do řádu — vysvěcen jsem byl až po pádu komunismu, tehdy jsem ještě neměl dokončená theologická studia. Jak k vašemu zatčení došlo? Spolupracovali jsme s jinými podzemními strukturami, zvlášt s řeholí mariánů v Polsku. Byli v tom zainteresovaní i mnozí laici, z tajných knězů v Bratislavě pak Vladimír Lujko nebo společnost Fatima biskupa Korce. Do Polska jsme měli kontakty přes dva kněze, jeden byl legální, to byl Stanisłav Lugovský, který dnes působí na Slovensku, a ten druhý byl tajně vysvěcený slovenský kněz Peter Žaloudek, který dnes žije ve Vídni. Oba dva se velmi dobře znali. Později se do té práce zapojilo několik desítek lidí. Původně chtěli uvěznit osm lidí, ale nakonec zavřeli jen nás tři, Bronislava Borovského, Alojze Gabaja a mě. Sebrali vás na hranicích? Ano. Šli jsme na jedno ze setkání této sítě v Mníšku nad Popradom, z Polské části se to jmenovalo Pivnična v okrese Nový Sonč, z naší strany to byl okres Stará Ľubovňa, to bylo v Pieninách, kde bylo jedno z dohodnutých míst našich setkávání. Těch míst bylo víc, ze slovenské strany to bylo bezpečnější na Oravě, v Dubrovické dolině, pro Poláky byl zase bezpečnější onen Mníšek, v Pivničnej, takže jsme to spravedlivě střídali. V Polsku byla připravená zásilka náboženské, ale i občansko-právní li-
2. dubna 2007
teratury, o náboženské toleranci apod., včetně požehnání papeže Jana Pavla II. Blížily se Vánoce a protože v zásilce bylo taky množství svatých obrazků a vánočních pohlednic, rozhodli jsme se pro ni jít navzdory tomu, že byl sníh, ve kterém jsme jinak nechodili, protože za sebou zanecháváte zdaleka viditelné stopy a mohli vás tak snadno chytit. Vzhledem k té době jsme to ale riskli a stalo se nám to osudným. Na hranici nás dopadli dva ozbrojení příslušníci polské Vojenské ochrany pohraničí, VOP. Převedli nás na strážnici, kde vysypali obsah těch batohů a bylo jasné, že půjde o velký průšvih, že to jen tak neprojde. Byli nad tím velmi rozčilení, telefonovali na všechny různé strany, radili se s prokurátorem z Nového Sonču a skončili jsme
zvláště na Oravě, Juráňová dolina je jedna z nejkrásnějších na Slovensku. Nahoru se chodilo Juráňovou dolinou a dolů se scházelo Bobroveckou dolinou nebo naopak, aby to bylo míň nápadné. Obě doliny se spojují v Bobroveckém sedle. Ale byla i velmi nebezpečná místa, například Babí hora, nebo vzpomínaný Mníšok nad Popradom, kde to romantika nebyla žádná — tam jsme vždy jen čekali, kde odněkud vyskočí pohraniční stráž nebo nějaký jiný ozbrojenec a začne nás legitimovat. Tam jsme se vůbec nezdržovali. Přišli jsme tam, rychle si vyměnili batohy a rychle zase odešli a nechávali jsme poručeno Pánubohu, co se s námi stane. I tam nás ale zaregistrovali, nesli jsme tenkrát nějaké promítačky, osmičky nebo dvanáctky, což tehdy
věrnickou síť, i když zpětně jsem zjistil, že byla narušená různými donašeči a mnozí z toho měli pak nepříjemnosti, jako kněz Peter Trický, který nyní působí na Ukrajině, a mnozí další. Otce Janka Bokajského, kapucína v Tisovci, estebáci přiotrávili, když mu nasypali něco do kávy. Jaké to bylo ve vězení? Nejdřív jsem seděl na samotce VOPu, kde jsem byl několik týdnů, které byly dost drsné, protože tam přicházeli v kteroukoli noční i denní hodinu, i s tím počátečním bitím. Pak byla věznice v Novém Sonči na Piarské ulici, a pak v Tarnowě, kam nás převezli, abysme se nedomlouvali — ta byla méně tvrdá. Na Slovensku jsem byl nejdřív v Košicích, potom mě převezli do Justičního paláce v Bratislavě a na výkon trestu jsem šel do Bánské Bystrice, kde jsem seděl přes velikonoční svátky v roce 1986 s takovými tuhými fajčiarmi maďarského původu, kterým jsem nerozuměl ani slovo. Pak jsem byl v normálním vězení, kde jsme jako
ve vazbě, kde jsme byli čtyři měsíce až do 19. dubna 1984. Bili vás? Bití rukama bylo běžné, stejně jako noční bdění. Ten první měsíc velmi tvrdých výslechů byl skutečně drsný. Bylo to za Jaruzelského v době, kdy myslím trval ještě vojenský režim. V té době začali přísněji kontrolovat hranice, letiště i polsko-slovenské doliny. Spolu s námi se jim podařilo chytit ještě další skupinu, což jsme se dozvěděli až po pádu komunismu. Po těch čtyřech měsících nás v Mníšku nad Popradom, na tom samém místě, kde nás sebrali, předali slovenské Štátnej bezpečnosti, a estebáci nás třemi žiguláky odvezli do Košic. 1. července pak uzařeli vyšetřování a pustili nás. Pak byl ovšem soud, kde jsme dostali 16 a 18 měsíců, ale odvolací krajský soud nám pak čtyři měsíce slevil. Já jsem dostal 12 měsíců a ostání 14 měsíců, což bylo dáno asi tím, že jsem se nepřiznal k dalším aktivitám ani k tomu, že jsem byl na hranicích už podvanácté. Mezitím mě ale vzali na vojenskou základní službu, kterou mě pak přerušili a v den 17. sjezdu KSČ mě z vojny odvezli do vězení v Bánské Bystrici. Celý trest jsem si bezezbytku odseděl — o 13 hodině jsem nastoupil do vězení a o třinácté hodině, přesně o rok později, v září 1986, mě pustili. Hned jsem ovšem znovu dostal povolávací rozkaz, takže celé takové to motání trvalo až do podzimu roku 1988. Mezitím mě ještě vyloučili z vysoké školy. Živil jsem se pak jako horolezec — výškový pracovník, kdy jsem natahoval ochranné sítě na skály nad železnice a silnice. Jak přesně probíhala výměna v horách? Nahoru jsme chodili vždycky s batohy, ačkoli se většinou pašovaly věci z Polska na Slovensko, podobně jako do Čech, spíše než naopak. Ale i tak si někteří svědci všimli, že jsme dolů sestupovali s jinými batohy — aby to netrvalo dlouho, věci jsme si nahoře nepřendavali, ale s Poláky jsme si vyměnili vždy celé batohy. Některá setkání byla romantická,
nebylo moc dovolené. Všimli si nás místní donašeči a dostalo se to pak i do spisu. Jak jste si schůzky domlouvali, přes kurýra? Schůzky se dohadovaly většinou telefonicky, zakonspirovaně, jako turistické výlety s předem dohodnutými šiframi a nebo se příští schůzka dohodla už při setkání na hranicích. Znali jste se? S některými jsme se znali, například s tím knězem Staškom, ale často jsme vůbec nevěděli, s kým se sejdeme a bylo pak dohodnuté, že budou mít třeba čepice určité barvy. Na polské straně to byl především kněz Stanislaw Lukowski, který byl u mariánů, ale byli do toho zaangažovaní i kapucíni, protože u nich ve Varšavě byl jeden ze skladů, a tam to měl pod palcem páter Honoriusz, který občas přišel i do hor. Byl v celé té věci velmi velkodušný, dával do toho mnoho energie, dokázal sehnat peníze i auta. Většinou ale chodili studenti theologie z Lublina, kteří měli dobrou kondici, aby mohli ty těžké batohy na hřebeny vynést. Byl mezi nimi i jeden velmi sympatický civil, Konrád Banecký, kterému ale potom policisté udělali ze života trýzeň, tak celkově, i v soukromém životě. Kdo s vámi chodil ze slovenské strany? Kromě nás tří, Bronislava Borovského, Alojze Gabaja a mne to byl můj bratr, který je také kapucín. Potom děvče, které chtělo vstoupit do řádu, Hela se jmenovala, a také dvě učitelky z Moravy, které pak bezpečnost taky vyšetřovala, nebo Vlado Jukl, matematik, slovenský kněz, který byl ale vyššího věku a fyzicky už na to nestačil. To byly slovenské knihy vydávané v Římě? Ano, nekteré byly vytištěné i v Polsku. Jak jste knihy etc. dál distribuvali? Přes známé přátele po farách, které jsme dobře znali a důvěřovali jim, a ti to pak rozdávali mezi farníky. Snažili jsme se vytvořit takovou dů-
vězni pracovali ve Stavoindustrii — stavěli jsme současné ministerstvo zdravotnictví a Nejvyšší soud, kde jsem byl po listopadu 89 rehabilitovaný — takže jako vězeň jsem si stavěl budovu, kde mě posléze rehabilitovali. Jaké byly Velikonoce v komunistickém vězení? Ty první velikonoční svátky jsem strávil v Košicích a jediná změna byla v tom, že jsme dostali navíc jablka, na které se vězni vrhli tak, že mně zbylo jediné, shnilé. Druhé Velikonoce jsem strávil na cimře, kde nás bylo strašně moc a všichni strašně kouřili. Větrání bylo jen skrz dvě sklobetonové stěny s malým otvorem, po celé svátky se neotevíraly na celu ani dveře, protože se nechodilo nikam ven na procházku, takže to bylo opravdu drsné. Jak se k vám spoluvězni chovali — věděli, za co sedíte? Ve vazbě ne, protože tam byli donašeči a o ničem se nedalo mluvit. Potom ve výkonu trestu, po uzavření vyšetřování, byl takový větší psychický klid. Člověk věděl, na čem je, jaký trest dostal, a s vězni ve výkonu byly takové kolegiální vztahy. Ovšem v Polsku jsem byl s vězněm, který byl velmi agresivní a po listopadu jsem se ze spisu dozvěděl, že to byl spolupracovník polské bezpečnosti. Stejně tak i dva tři lidé na Slovensku, s kterým jsem seděl. Ty slovenské spisy jsem ale neviděl ještě všechny. Jeden z nich se vyznačoval zvlášť takovým vulgárním slovníkem a takovou až netaktností v otázkách, které se daly zneužít. To byl až takový zázrak, že se mi podařilo udržet si od něj odstup, nijak si to s ním až do propuštění nerozházet a přitom mu neprozradit nic z toho, co ho zajímalo, co vyzvídal. Ke konci vyšetřování jsem měl z něho opravdu strach, ale jakýmsi zázrakem se mně tu diskrétnost podařilo zachovat. Byly to velmi náročné a zvláště ze zpráv polských donašečů je vidět, že byli k vyzvídání velmi dobře školeni. Polské materiály jsem dostal vlastně kompletní, díky českému Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování a jeho
polské obdoby v Krakově. Slovenské se zachovaly také, ale trvalo mi mnohem dále, než jsem se k nim dostal a část materiálů byla pravděpoboně při uložení do archivu skartovaná. Moje dokumenty z Polska se zachovaly v úplnosti díky tomu, že mě vyšetřovali vojáci, kteří neměli takové skartace, jako měla tajná policie. Kde jste zažil 17. listopad 1989? V dubnu 1988, kdy jsem byl na vojně v Klatovech, jsem požádal velitele, aby mi podepsal přihlášku na školu. Na Technickou universitu v Bratislavě, z které mě vyloučili, už to nebylo možné, a tak jsem se hlásil do Prahy na matfyz na Universitu Karlovu, kam mě vzali a zažil jsem tam pak i Sametovou revoluci. Na škole věděli, že jste byl zavřený a za co? Věděli. Na přihlášce byla na to dokonce kolonka, kam jsem to popravdě napsal. Pražští přátelé z okruhu doktora Freje mě informovali, že děkan, pan profesor Lukáč, bude hledět jen na moje vědomosti z matematiky a fyziky a že ho nebude zajímat moje občanská minulost. Ani u přijímaček jsem v tom ohledu nedostal žádné otázky, ačkoli tam seděla paní z ústavu marxismu-leninismu, která mi položila pouze otázku na Štefánika. Já nevěděl, jestli je Štefánik in nebo off, tak jsem se tvářil, že moc nevím, což mě sice moc neprospělo, ale komise už byla napjatá, její předseda do toho skočil a řekl, má ještě někdo další otázky?, načež docent Obdržálek ihned odpověděl, že ne, všichni si oddechli, poslali mě za dveře, a tím celý přijímací proces skončil. Jaké to bylo na matfyz? Na škole jsem žil takový svůj život a plnil si své povinnosti. Pražský matfyz, ještě víc než slovenský, byl známý tím, že se o prostředí, z kterého přicházeli jednotliví studenti, programově nezajímal. Na svou dobu to byla velmi liberální škola, kterou navštěvovaly i dosti exotické typy — jedni měli vyholenou hlavu vpředu, druzí vzadu, punkeři atd. Některé velmi rychle poslali pryč, protože do školy moc nechodili, jiní ale normálně studovali. Když byl nějaký průšvih, tak většinou šel do ztracena — skončil nějakou formální kárnou komisí bez nějakého dalšího dopadu. Kuloárně se pochopitelně vědělo dost, ale nevyvozovaly se z toho žádné důsledky. Já jsem studoval biofyziku, což byl obor, který mě velmi zajímal, a pak jsem z toho dělal i státnici. 17. listopad 1989, celou něžnou revoluci, tu atmosféru jsem zažil na škole a vnímal ji úplně celou, od těch prvních stávek, když jsme přišli v pondělí do školy, až po pád komunismu a byla to taková satisfakce. Tehdy jsem dostal i první trojku za celé studium, a sice z optiky od profesora, který byl ve straně a tak měl asi nějakou nostalgii. Ale myslím, že ta trojka stála za to, že jsme pomohli demontovat režim, který se nám vůbec nelíbil. Chodili lidi od vás na demonstrace v Praze? Někteří chodili, ale zpočátku to bylo dosti zakonspirované. Já jsem chtěl jít na Škroupovo náměstí v prosinci 1988, ale dostal jsem horečku. Byl jste v SSM? Ne. My jsme byli zajímavá skupina, že jsme všichni, celý kroužek odmítli vstoupit do SSM. Oficiálně se nás pak ptali proč, a my jsme jim na to odpověděli, že to jednak považujeme za zbytečnou formalitu, a také že s tím máme velmi špatné zkušenosti ze střední školy. Načež oni okamžitě ztichli, povídali dobře, dobře, už o tom nic neříkejte. Takže kolegy jsem měl velmi fajn. Věděli, že jste kapucín? Dozvěděli se to až dodatečně, postupně to tak vylézalo na povrch, a někteří pak po listopadu chodili na má kázání. Jeden z nich se dokonce také stal knězem, poslal mi pozvánku na primici v katedrále svaté Alžběty v Košicích. Můj nejbližší přítel byl ale evangelík, z Havlíčkova Brodu. Když po listopadu 1989 došlo ke zveřejnění mého členství v řeholi, představili jsme se lidem i v našich tradičních hábitech, aby věděli, že jsme kapucíni. Cesta k vysvěcení mi ale trvala ještě čtyři roky, protože v těchto hektických dobách změn se studium theologie dost těžko dokončovalo. Měl jsem ukončenou podzemní filosofii, a theologii jsem si pak musel dodělat oficiálně, nejdřív v Praze, dálkově, a zbytek pak na Slovensku. Wrocław, říjen 2006
2. dubna 2007
7 •
RECENSE/KOMUNISMUS
Neexistující text k jedné poznámce pod čarou Podle údajů, jež uvádí Walter J. Ong ve své Technologizaci slova, má psanou literaturu pouhých sedmdesát osm z asi tří tisíc jazyků, kterými se dnes mluví na celém světě. Z množiny mluvčích těchto „literárních“ jazyků ale zase jen nepatrné procento onu literaturu píše. Z toho vyplývá, že psaní tzv. beletrie je v podstatě anomálií, neřkuli deviací. Tuto skutečnost si za hlavní téma a hybatele knihy Bartleby a spol. také vybral španělský spisovatel Enrique VilaMatas. Její bezejmenný hrdina, který — jak se říká hned na začátku — nikdy neměl štěstí u žen, odevzdaně snáší bolavý hrb, všichni jeho nejbližší příbuzní zemřeli, je ubohý starý mládenec pracující v jedné úděsné kanceláři, zkrátka prototyp „muže bez vlastností“, se jednoho dne rozhodne, že bude pátrat po spisovatelích, kteří se stejně jako on nakazili nemocí negace a přestali psát. A jejich historii sepíše ve formě poznámek pod čarou k neexistujícímu textu. To samo o sobě samozřejmě už v sobě obsahuje paradox, protože — jak se hned dozvídáme v první poznámce — „psát, že nelze psát, také znamená psát“. V takovémto duchu „nemožného“, jež je svou podstatou dvojaké a vyvolává svou nesmyslností jak smích, tak i hlubokou trudnomysl-
nost, se nese všech osmdesát šest poznámek pod čarou. A Vila-Matasovi se v nich daří balancovat na hraně komična a tragična vskutku mistrovsky. Anekdoty z každodenního života hlavního hrdiny a reflexe jeho marného počínání se prolínají s příběhy a myšlenkami spisovatelů, ať už smyšlených, nebo skutečných, kteří nemožnost psaní nějak tematizovali ve svém díle či stvrdili ji svým životem. Tento tvůrčí princip, který určitým způsobem variuje určité téma a jenž odkazuje k experimentům literární skupiny Oulipo, s sebou nese jednak nebezpečí, že se z textu stane mechanická nuda — tomu se, jak bylo řečeno výše, Vila-Matas svou invencí skvěle ubránil —, jednak implicitně vybízí čtenáře, aby se aktivně zapojil do rozehrané hry. Čtenář tak je vlastně paradoxně vyzýván, aby začal psát. Může potom na vlastní pěst donekonečna pátrat po „autorech negace“, jež z jazykových nebo jiných důvodů Vila-Matas opomněl, a psát další a další poznámky pod čarou. Jedna by třeba mohla vypadat takto: 87) Po napsání šestaosmdesáté poznámky pod čarou jsem se rozhodl, že už spisovatele negace přestanu stopovat a jejich truchlivé historie sepisovat. Nic nevyčerpá tolik, jako psát o lidech, kteří svým dílem a ži-
Modest Mouse - We Were Dead Before The Ship Even Sank (Epic/Sony BMG) Obvyklá klišé o nastávající muzikantské impotenci po přechodu k major labelu selhávají v případě Modest Mouse na všech frontách. Navázat na všude možně chválenou a také prodejně velice úspěšnou minulou desku se tentokrát pokusili s malinko pozměněným teamem: zůstal producent Dennis Herring, zato se navrátil "ztracený syn", původní bubeník Jeremiah Green. Jasně nejdiskutovanější událostí ale bylo, je a bude překvapující přijetí hrdiny madchesterské kytarové revoluce, Johnnyho Marra z The Smith, se kterým je podle jednoho z rozhovorů nutné počítat jako s regulérním členem MM. Prominentní soupisku pak uzavírá hostování vokalisty Jamese Mercera z The Shins, vedle kanadských Wolf Parade druhé z kapel, která se koncertováním po boku Modest Mouse a na doporučení čuchem na talenty obdařeného frontmana Issaca Brocka dostala jak do katalogu legendárního Sub Popu, tak i do první zámořské indierockové ligy. Recenzent je tak postaven před velké dilemna: jak pojmenovat jeho kvality bez velkých slov a komplimentů anebo naopak, jak superlativy nešetřit a přitom zůstat důvěryhodnými. Jsem pro druhou možnost. Ať je to 1/ otvírající waitsovský valčík s houslemi, akordeonem a psychedelicky bluesovými riffy March Into The Sea, 2/
votem dosvědčují, že psát nelze. Jenže stala se naprosto neočekávaná věc, jež mě donutila napsat tuto další poznámku pod čarou. I když mé dílko bylo torzo, nebo snad právě proto, rozhodl jsem se, že ho pro poučení všem budoucím spisovatelům vydám. A skutečně se mi podařilo najít jednoho nakladatele, který vlídně přijal můj rukopis a slíbil, že až si ho přečte, zavolá mi. Po mnoha týdnech jsem jeho mlčení nevydržel a ozval se mu sám. Sdělil mi, že knize sice nechybí jisté experimentální novátorství, při četbě některých pasáží se prý i zasmál, ale že zase postrádá souvislý děj, hlavního hrdinu, s nímž by se člověk mohl ztotožnit, a celkově je moc depresivní a pro spisovatelskou obec demoralizující. A že jeho nakladatelství teď nemá peníze, takže zkrátka a dobře ji nevydají. Tahle zkušenost mě utvrdila, že psát se nemá, a třebaže jsem o kvalitách svého díla nepochyboval, na jeho vydání jsem rezignoval. Jenže po roce a půl jsem se jedno podzimní odpoledne vracel ze své nuzné kanceláře a za výkladem jednoho knihkupectví jsem spatřil knihu nadepsanou Bartleby a spol. Pod tím stálo jméno autora: Enrique VilaMatas. Přepadlo mě neblahé tušení, že nakladatel mi můj nápad ukradl a pověřil slavného barcelonského
akustickou kytarou prozvoněná Missed The Boat, náladou připomínající skvělé Pinback, 3/ vstříc tanečnímu parketu z osmdesátých let pochodující groovy vypalovačka We've Got Every anebo 4/ "ostrovní" ukolébavka Fire It Up, která vezme vítr z plachet všem škarohlídům, kteří se odváží tvrdit, že Marrovo přijetí dresu MM má jiné, než umělecké důvody; pořád je to stejná, jedna a ta samá kapela. Skladatelský přetlak i zkušenosti s prací ve studiu demonstrují i stopáží: celých šedesát sedm minut! Jeden příklad za všechny: ve chvíli, kdy jiná alba povětšinou končí nebo neúměrně natahující délkou riskují pořádné zostuzení, Modest Mouse nasazují k trháku osm a půl minuty trvající Spitting Venom, asi nejdelší a dost možná jednou z vůbec nejsilnější písní ve výbavě Seattleských. Nejprve do šramlovité odrhovačky, vystřižené jak od na ulici vyhrávajícího šumaře, vpadne dobře naladěná skupina sršící famózními riffy a Brockovým ukřičeným zpěvem, aby se tahle jamsession s naprostou samozřejmostí přelila do čtyři minuty pozvolna gradující symbiózy trojtónové kytarové vyhrávky s jednoduchým trubkovým motivem. Vyzařující enthusiasmus by se v tu chvíli dal vážit na kila. Věřte nebo ne, na "We Were Dead Before The Ship Even Sank" jsou Modest Mouse jedinečnou kapelou v životní formě.
Arcade Fire - Neon Bible (Merge) S velkou netrpělivosti se vyhlížela dvojka montreálských Arcade Fire, kapely, která se stala senzací už krátce po vydání svého dlouhohrajícího debutu "Funeral" (Merge 2004). Pohřeb v názvu, údajně proto, že v době jeho natáčení zastihly některé z členů kapely skony jejich blízkých, tentokrát vystřídala vypůjčka z novely Johna Kennedyho Toola. Texty zůstaly podobně chmurné a bezvýsledné, krapánek se ale změnila hudba. S očekávaními se skvadra okolo manželské dvojice Régine Chassagne - Win Butler poprala po svém: i když se k natáčení přichomítnul kdekdo (podstatné je zmínit výraznou pomoc s celkovým aranžmá od koncertního člena skupiny, violisty Owena Palleta, který jako Final Fantasy loni na podzim učaroval na strahovské Sedmičce i pražskému publiku), nakonec dohled nad finálním mixem zůstal na kapele samotné, která sebevědomě prohlásila: „My nejlíp víme, jak chceme znít, takže to berem' do vlastních rukou“. Jsem si docela jistý, že s producentem by zněla dost podstatně jinak. Arcade Fire se totiž pustili tím směrem, ke kterému svádí jejich početný nástrojový arsenál a šikovní, dlouhá léta pečlivě hledaní spoluhráči, totiž k velkolepému bigbandovému soundu. Když ale prohlašují, že se učí na nové nástroje — k akordeonu, xylofonu, marimbě,
Hudební okno
Žádost o vycestování
Rozhovor s politickým vězněm NDR Reinhartem Jentschem V NDR jste byl dva roky zavřený. Jak došlo k vašemu uvěznění? Už od dětství jsem byl antikomunista, a to platilo pro celou moji rodinu. Můj otec byl elektrikář, původně předválečný komunista. Podařilo se mu vyhnout se válce — na vojně byl jen šest týdnů a pak byl ze zdravotních důvodů propuštěn, vrátil se ke svému povolání, a tak to zůstalo až do konce války. V roce 1946 vstoupil do SED, protože si myslel, že ty ideje to nějak zachrání. V roce 1949 ale ze strany vystoupil a pak zažil ze strany komunistů nejrůznější šikanu. Účastnil se protivládní demonstrace 17. června 1953 a když ho pak tajní hledali, utekl na Západ, čímž se zachránil. Já jsem zůstal s matkou v Drážďanech, protože tam bydleli její rodiče. Sama nechtěla odejít, říkala, počkejme, jak se to celé vyvine. Jenže čekala tak dlouho, až byla postavena zeď a odejít se už nedalo. Já jsem se narodil v roce 1943, a do školy jsem chodil v 50. letech. Kvůli otci jsem pak ale nemohl jít studovat. Když byl v roce 1975 zveřejněn Záverečný pakt z Helsinek, tak na to jsme přímo čekali. Bylo nám jasné, že systém nezměníme, ale že by nás aspoň mohli pustit na Západ, protože se mimo jiné zavázali k tomu, že člověk si může svobodně zvolit zemi, ve které chce žít. Hned po té, co se pakty o lidských právech staly součástí právního řádu NDR, podal jsem si žádost o vycestování — byl jsem jeden ze statisíců lidí. Skoro dva roky jsem si dopisoval s úřady, že chci odjet pryč a oni mě posílali zamítnutí. Takhle jsme spolu dva roky bojovali až do května roku 1977, kdy jsem byl zadržen na cestě z Drážďan do Berína s žádostí o asyl adresovanou deseti západním velvyslanectvím, protože jsem to už nemohl vydržet — šikana se během těch dvou let neustále stupňovala. Bloko-
spisovatele, aby z něj udělal čtivý románek. Ihned jsem knihu koupil a běžel s ní domů. Tam jsem ji otevřel a začal číst. A nevycházel jsem z údivu. Nejenom že Vila-Matas stejně jako já psal o spisovatelích negace a jejich historii rozvrhl do šestaosmdesáti poznámek pod čarou vztahujících se k neexistujícímu textu, ale on dokonce do poslední čárky napsal stejný text jako já! Tedy abych byl upřímný, vyjma zcela nesmyslné poznámky pod čarou k poznámce pod čarou na straně 29, jež zní takto: „Dne 13. 5. 2006 se Pepín Bello dožil v plné síle 102 let (pozn. nakl.).“ I přes tuto nepochopitelnou vadu na kráse jsem byl nadšený. Odhodil jsem Vila-Matasovu knihu, vyskočil jsem ze židle a začal pobíhat po pokoji jako šílenec a vykřikovat: „Konečně, konečně!“ Konečně skutečný a žijící spisovatel negace. Rozhodl jsem se, že s tímto Vila-Matasem, který svou nanejvýš originální knihu napsal obdobně jako Pierre Menard svého Dona Quijota, musím stůj co stůj mluvit. Přes jeho literárního agenta jsem se dozvěděl, že autor Bartelbyho a spol. je zrovna v Praze, vybral jsem svoje skrovné úspory úředníka a vydal se za ním. Jakmile jsem byl v městě Franze Kafky, nebylo těžké Vila-Matase najít. Zastihl jsem ho
vali moje žádosti, zakazovali mi různá povolání, nesměl jsem jezdit jako taxikář, dokonce mi vzali i klasický průkaz a vystavili mi občanku, takový papír, s kterým člověk nemohl jet ani do Československa. Jak proběhlo vaše zatčení? Jeli jsme autem, společně s mým přítelem a kolegou, s kterým jsme psali ty žádosti na různá velvyslanectví, když nás zablokovala dvě policejní auta, z kterých vyskákalo asi deset příslušníků Stasi. Odvezli nás k výslechu, museli jsme se svléknout do naha, a pak nás dali do cely. Někdo vás udal nebo vás sledovali? V aktech Stasi jsem zjistil, že v mém bytě byly instalované odposlechy. Také četli každý můj dopis. I když jsem na něj napsal falešnou adresu odesílatele, stejně ten dopis zachytili a přečetli si ho, a taky odposlouchávali všechny telefony mezi Východem a Západem, i když člověk netelefonoval z domu, ale z pošty. Z čeho vás obvinili? Vyšetřování trvalo devět měsíců. Nejdřív mě obvinili z nedovoleného opuštění republiky, za což byl trest dva roky. Pak se to ale celé zkomplikovalo a byl jsem obviněn z nepřátelství k státnímu zřízení NDR, za což byl trest do dvanácti let. Dostal jsem pět. Proč vám to překvalifikovali? Mojí přítelkyni z Drážďan se podařilo odjet na Západ, a tam se všemožně snažila něco pro mě udělat. Byla na ministerstvu pro vnitroněmecké záležitosti, mluvila s právníky i s jistým dr. Voglem, který se staral o německo-německé záležitosti a komunikoval s různými úřady. Když to ale v NDR zjistili, přitížilo mně to. Vyšetřovací spis měl dvěstěpadesát stránek. Trvalo dva a půl dne, než to celé u soudu přečetli. Celé vaše pronásledování tedy bylo kvůli vaším žádostem o výjezd?
To byl důvod k zadržení. Oni se o mě zajímali už dlouho. Opakovaně jsem žádal o výjezd a oni mně jednou řekli, že to je poslední žádost — jestli přijdu ještě jednou, že budu muset počítat s následky. Vyhrožovali mi, ale já jsem se nenechal zastrašit, chtěl jsem za každou cenu pryč, a tak jsem tu žádost opakoval znovu a pak ještě jednou. Jaké to bylo ve vězení? Nejdřív jsem byl ve vazbě Stasi v Drážďanech. To byly malé tmavé cely pro dvě osoby, které měly jenom nahoře takový proužek světla. Pak mě poslali do vězení v Braniborsku, kdy byly čtyři tisíce vězňů, z toho bylo tisíc vrahů a těch nejtěžších zločinců — odsoudili mě mezi vrahy, nerozlišovali nás. Jak se k vám kriminální vězni chovali? Naučil jsem se nemluvit, zbytečně na sebe neupozorňovat, jenom se dívat a poslouchat, co se děje kolem vás. Základní pravidlo bylo chovat se nenápadně a bral jsem to jako takovou zkoušku na přežití. A dozorci? Byli to nepolitičtí lidé, kteří se nijak zvlášť po člověku nevozili. Vychovatel věděl, proč tam jsem, přečetl si to v mém spisu, ale choval se ke mně neutrálně — jako k ostatním vězňům. Po dvou letech jste se dostal ven. Jak? Byl jsem vykoupen Západním Německem. Od roku 1961, kdy byla postavena berlínská zeď, bylo každoročně vykoupeno asi tisíc vězňů. Jak to probíhalo? Přijeli si pro mě, musel jsem si rychle sbalit věci a odvezli mě do Chemnitz, Saské Kamenice, která se jmenovala Karl-Marx-Stadt, kde shromažďovali všechny vězně, kteří byli vykoupeni. Nechali nás tam čtyři týdny, než se vyřídily všechny potřebné formality, a pak nás posadili do autobusu a jelo se na druhou stranu hranic do města Giessen, kde byl sběrný tábor pro všechny politické vězně, co zrovna přijeli. Zajímavé na tom bylo, že když jsme jeli, tak ten autobus měl nejdřív státní poznávací značku NDR a když jsme přijeli na hranice, tak se
BABYLON č. 7/ XVI
v Cervantesově institutu, kde svého Bartlebyho a spol. zrovna představil českému publiku. Musel jsem vynaložit nemalé úsilí, abych při následném banketu slavného Barceloňana přesvědčil, že stejně jako on jsem o spisovatelích negace napsal originální knihu a že s ním potřebuju mluvit o samotě, a zvláště pak abych ho dostal ze spárů Anežky Charvátové, která ho nemínila nechat odejít a navíc si v dvojsmyslných narážkách utahovala z mého hrbu. Nakonec se nám ale podařilo odtamtud utéct a před pronásledujícím davem rozvášněných hispanistů jsme se ukryli v hospodě Na Šumavě. Tam jsme si objednali pivo a utopence a hovořili o Kafkovi, Pessoovi, Juanu Rulfovi, Joyceovi, Walserovi, Beckettovi a dalších frajerech negace. Vila-Matas byl v dobrém rozmaru a dokonce mi prozradil, že když byl na začátku sedmdesátých let v Paříži, kde mu pronajala podkrovní byt Marguerite Durasová, tak měl pocit, že nestačí za pokojík platit, ale že musí svůj pobyt u ní ospravedlnit nikoliv psaním, jak se všude píše, ale úplně něčím jiným. A moc jsme se nasmáli a já si usmyslel, že se přece jen znovu pustím do svého Bartlebyho a spol. a první, co napíšu, budou jedna nebo dvě poznámky o Vila-Matasovi. Jiří Holub Enrique Vila-Matas, Bartleby a spol. přel. Lada Hazaiová Garamond, Praha 2006
smyčcům přibyly i harfa, nefalšované (podle kapely „zatraceně“ obrovské) kostelní varhany —, ještě to nemusí znamenat příbuznost s kdysi módními a notně rozpačitými náhrávkami artrockových dinosaurů obklopených symfoňáky. Ale Arcade Fire podobné experimentování s přehledem ustojí a vše ukázněně přizpůsobují výsledku. Na samotném rukopisu kapely, postaveném především na — sice trochu průhledném, zato však funkčním — modelu postupného vrstvení nástrojových partů okolo ustředního motivu se současným gradováním tempa, se vlastně tak moc nezměnilo: kupříkladu hit Keep The Car Running stojí na jednoduchém rytmu „na druhou“ a prostém mandolínovém riffu, ke kterému se postupně přidávají zpěv, les hlasů, smyčců, žesťů, zatímco si v pozadí lebedí rozvazbená kytara. Srovnání nabízí i oprášení kousku No Cars Go, původně umístěném už na vlastním nákladem vydaném EP Us Kids Now. Lepší a bohatší zvuk, ale srdcem je pořád jen ta akordeonem opentlená melodie. Občas se z toho valicího se, ohlušujícího zvukového buldozeru, trochu točí hlava, sympatie a body na svou stranu strhává silně nakažlivá atmosféra. Neon Bible dokazuje dvě podstatné skutečnosti: zaprvé potvrzuje pověst Arcade Fire coby muzikantských kumštýřů a za druhé, okřídlené úsloví „méně někdy znamená více“ má i své četné výjimky. Pavel Ovesný ta značka překlopila a byla to značka NSR. Stejně tak tam byli dva právníci, jeden z Východního Německa a druhý ze Západního Německa, kteří spolu komunikovali a doprovázli nás. Kolik jste stál? To bohužel nevím. Slyšel jste někdy o případu bratří Mašínů, kteří se začátkem 50. letech přes NDR prostříleli na Západ? Ne, neslyšel, byl jsem příliš malý. První, co jsem zaregistroval, byl rok 1956, který mi uvízl v paměti — ale jednotlivé případy, jako byly Mašínové, ne. Sledoval jste rok 1968 v Československu? Velmi intensivně. V té době jsem pracoval jako taxikář v Drážďanech, jezdil jsem v noci a poslouchal západní rozhlas, takže jsem věděl všechno. Dokonce jsem viděl i tanky, které jely směrem na Chotěbuz. Jak to ovlivnilo východoněmeckou společnost? V naší rodině a mezi našimi kamarády se o tom mluvilo a intensivně jsme se o to zajímali, protože jsme si mysleli, že by se to mohlo pohnout i u nás. Jeden můj přítel, můj dobrý kamarád ze školy, se dokonce pokusil o útěk přes Českoslovenko, když nebyly hlídané hranice, ale bohužel to o pár dnů prošvihl a chytili ho. Kam jste šel na Západě? Přijel jsem za svou přítelkyní do Kolína nad Rýnem, kde jsem žil deset let, a pak deset let v Bonnu. Zajímal jste se o politiku? Měl jsem pocit, že na západě Německa, v Porýní vůbec nikoho nezajímalo, co se dělo v NDR. Měl jsem problémy, abych si vůbec našel práci a nějak se do společnosti integroval, takže o politiku jsem se nezajímal. Jediné mé angažmá bylo, že jsem asi tři roky chodil na semináře pro bývalé politické vězně, ale i to jsem potom vzdal. Jediné, co mi z toho zůstalo, je, že mám velice dobré přátelé mezi lidmi, kteří zažili to samé, co já. Berlín, 8. února 2007
8 •
BABYLON č. č. 7/ XVI
PUBLICISTIKA
2. dubna 2007
Od Versailles až po Helsinské dohody a Chartu 77 : právo na dějinnou paměť Alena Hromádková Již patnáct let učím dvakrát týdně americké studenty historie, politologie, mezinárodních vztahů, psychologie atd. chápat slepé uličky radikálního nacionalismu a socialismu v rámci kurzu „Vzestup a pád totalitních režimů ve střední Evropě“. Vzhledem k tomu, že fenomén v Evropě historicky vzniklého nacionalismu a socialismu je jim osobně neznám, jde o námahu srovnatelnou pouze s úsilím prosadit v dnešní době neselektivní pohled na naše novodobé a moderní dějiny. V prožívání amerických studentů je — pokud jde o evropské záležitosti — pevně zakódovaná zkušenost jejich dědů a pradědů, kteří byli povoláváni do první a druhé světové války a umírali na evropských bojištích, aniž měli čas pochopit příčiny a průběh dění, jež brzy zasáhlo skoro všechny kontinenty. Pozoruhodné svědectví o tom vydává ve svých pamětech Klaus Mann, který pracoval ve výcvikovém táboře mladých vojáků připravovaných pro vylodění v Normandii. Když byly čerstvým rekrutům promítány filmy s Hitlerem tak se smáli. Nechápali, proč tohoto demagogického kašpara berou Evropané vážně či se ho dokonce bojí… Podobně jsem narazila, když jsem se pokusila na prvních 242 signatářích Charty 77 (pouze 117 z nich bylo bývalými komunisty) interpretovat okolnosti Helsinských dohod, že tehdejší režim nejenže nehodlal inkorporovat nové mezinárodní právní normy do svého legislativního systému, ale nehodlal je ani uveřejnit. Úsporná a právně pojatá dikce petice nazvané Charta 77, jež byla adresovaná nejvyšším představitelům tehdejší moci, důsledně tlačila na parlament a vládu, aby začala dodržovat právní normy, jež vlastním podpisem nedávno vlastnoručně stvrdila. Po uveřejnění CH 77 následovalo furore v podobě zahájení represí vůči signatářům a masivní propagační kampaně, jež s příslovečnou demagogií dokonale vyjádřil článek z Rudého práva nazvaný »Ztroskotanci a samozvanci«. Mnohým z nás, kteří pocházeli z prostředí tvrdě zasaženým likvidací základních lidských a občanských práv již v r. 1948, názorně svitlo, co je třeba začít dělat a co neodkládat. Pokud jde o mne osobně, podepsala jsem CH 77 do rukou historika V. Komedy ještě týž den a od té doby žila v příjemném souladu s vlastní přirozeností a ve smíření se ztrátou části svých nejlepších mladých let, které jsem věnovala kritickému studiu marxismu-leninismu a dějin komunistických stran. Teď se vše vyjasnilo a začínalo zhodnocovat. Ano, byl nejvyšší čas začít s analýzou toho nejlepšího v minulosti zničeného právního státu, a na to jednou nějak navázat. Obezřetně a postupně přispívat k obnově povědomí o základních civilizačních hodnotách jako je instituce soukromého vlastnictví, právní stát, dobře informované veřejné mínění, základní křesťanské hodnoty. Hlavně však bylo žádoucí zpracovat zkušenost z totalitního období pro potřeby těch, kteří se jednou objeví v morálně a duchovně zdevastovaném prostředí po nás! Konečně se v tunelu objevilo světélko. Tím spíše, že CH 77 podepsali takoví velikáni ducha jako byla filosofka Růžena Vacková, teolog Josef Zvěřina, spisovatel Karel Pecka, poslední demokratický ministr spravedlnosti Pavel Drtina a řada dalších, těžkým žalářováním zocelených osobností, které kolem sebe soustřeďovaly množství lidí podobně smýšlejících. Dosud nesoustavná směřování dostala patřičný rámec a rovněž publicitu v zahraničí. Bádání nad slabostmi 1. republiky, podstata sovětizace střední Evropy a objevování nových možností bourání komunismu zevnitř se staly odbornou metou a motorem akademického konání desítek mých souvrstevníků, kteří se měli rychle k dílu, aniž CH 77 podepsali a stali se tak předmětem nežádoucího zájmu StB. Velmi důležité bylo, že již 26. ledna 1977 ministerstvo zahraničí USA vznik CH 77 podpořilo. To jsme sice tehdy nikdo nevěděl, ale brzy to bylo znát, protože po původním rozmachu předsednictva ÚV KSČ k rozsáhlým represím nedošlo. Došlo „jen“ k selektivně pojatým přípravám na procesy a posléze procesy samotné, ale již podrobně monitoro-
vané zahraničními stanicemi jako Radio Liberty, Hlas Ameriky, BBC. Moji američtí (a v době mého působení na FSV UK i evropští) studenti nikdy neměli problém tohle pochopit a vzít za bernou minci. Horší je to s reakcemi renomovaných historiků, kteří se cítí oprávnění jednoznačně interpretovat vznik a vývoj chartistického vývoje. Bylo možné se o tom přesvědčit ve dnech 21.-23. března, kdy se na půdě Národního musea a FF UK konala konference »Charta 77: Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci (1977-1989)«. Hned v úvodu odborných referátů se prof. Vilém Prečan (který po léta v zahraničí systematicky sledoval a dokumentoval činnost Charty 77) mj. vyjádřil, že CH 77 je příběhem lidí, kteří mluvili jen za sebe a nechtěli nikoho reprezentovat, či že šlo o příběh mladých lidí, kteří se nechtěli přizpůsobit konzumnímu způsobu života, že CH 77 je komplexní fenomén, který má mnoho ro-
vin, že jde o průkopnickou strukturu, která později přispěla k zformování nové elity atd. Jak známo, studenou válku jsme nevyhráli. Helsinské dohody proto nelze adekvátně a intelektuálně poctivě interpretovat bez ohledu na průběh studené války a morální étos zahraniční politiky amerického prezidenta Ronalda Reagana, který odmítl pasivní podrobení se sovětskému náskoku v počtu útočných nukleárních raket typu SS-2O a odpalovacích základen (SSSR jich měl 6OO, zatímco USA tehdy žádnou). Zvláště Reagana vyvádělo z míry tvrdé pronásledování křesťanů — oba jeho rodiče byli nábožensky založeni — v čemž měl aktivní podporu německého kancléře Helmuta Kohla i britské premiérky Margaret Thatherové. Podobně nelze vysvětlovat nový zápas u nás i v blízkém zahraničí o obnovu základních a lidských a občanských práv jen z individuálně psychologických hledisek či postojů ke konzumnímu životu. Pro mladé lidi celého sovětského bloku bylo nejhorší, že obvykle nemohli dělat to, k čemu se cítili povoláni, že, ač nadaní a motivovaní, nemohli studovat na vyšších stupních školské soustavy, nemohli cestovat, trávit volný čas k obrazu svému a hlavně, že byli dětmi nesvobodných a politicky manipulovaných rodičů a to již od roku 1948. Koneckonců lidová mluva vždy dost přesně rozlišovala mezi těmi, co byli ti tažní a zbytek ti chovní. A pokud šlo o ty chovné tak i tam se pečlivě rozlišovalo kdo byli komunisté-stalinisté, komunisté idealisté a ti, kdo se k nim přidali z oportunismu či byli coby sociální demokraté zaskočeni vnucenou fúzí s KSČ na konci roku 1949. Výraz „antikomunismus“ měl a má v západní Evropě (snad s výjimkou Francie a Itálie) v politicky uvažujících vrstvách konstruktivní resp. pozitivní konotaci. Nemá nic společného s osobními a citově nevyváženými útoky na ideové odpůrce v úzce pojatém mocenském boji kdo z koho, ale znamená trvalé a vyvážené kultivování ústavního procesu, péči o vládu zákona,
transparentnost a zodpovídání se veřejnosti z titulu výkonu politické funkce. Jde o důrazné prosazování zásad omezené vlády vůči ne-omezenému stylu vládnutí, který vždy skončil v hrůzovládě a pohrdání lidskou svobodou. Tedy žádné emoce, jen soustavná práce kontrolních a pojistných mechanismů demokracie, mezi nimiž má zvlášť důležité místo dobře informovaná a politicky soudná veřejnost a hlavně kvalitní vzdělávání mladých. Chartu 77 podepsalo prý jen asi 15 bývalých politických vězňů, mezi nimi i pan Jan Filip z Ostravy, kterému bachaři při zvlášť brutálních výsleších po dvakrát přerazili páteř. Tento dobrý a mírný muž přišel do sálu Kulturního paláce v Praze na jedno z prvních setkání CH 77 po r. 1989 v předstihu, aby si zajistil místo prvního v diskusi. Slovo mu nebylo přiděleno. Nakonec promluvil jen proto, že jsem mu postoupila své. Odpoledne poseděl a pohovořil s několika tehdejšími studenty žurnalistiky zčásti uklidněn, že může ostravským bývalým muklům aspoň něco
málo předložit k dalším úvahám o cestách ke svobodě. Vzpomínka na tento výjev před 17 lety mne na výše zmíněné konferenci donutila k replice na slova prof. Prečana o motivech chartistů, kteří podepsali jen a jen za sebe v tom smyslu, že já podepsala CH 77 s ohledem na mlčící většinu těch již nežijících či těch, kteří se vrátili z koncentračních táborů zdravotně podlomeni. Tedy žádné vyjadřování svého já či odpor ke konzumu — ne, motivem všech křesťanů bylo a je vědomí povinnosti vůči morálnímu odkazu těch, kteří nám byli ve svém odporu totalitě příkladem. To pochopil i náčelník 1. odboru X. správy SNB pplk. PhDr. Karel Vykypěl počátkem 8O. let, když v mém svazku souhlasil se zprávou, že jmenovaná „provádí nepřátelskou činnost v oblasti nelegálního vzdělávání a kultury v prostředí vnitřního protivníka. Stala se jedním z organizátorů kvalitativně vyššího stupně provádění tzv. antiuniversit. Její koncepce jsou v této oblasti založeny na stanoviscích a názorech buržoasních filosofů… stala se garantem přijímání vízových cizinců lektorů západních universit (zejména z Velké Britanie), kteří jsou vysílaní ideově diverzním centrem Jan Hus Educational Foundation … při provádění své nepřátelské činnosti vychází z pozic antikomunismu a antisocialismu se zjevnými prvky antisovětismu… navrhuji pokračovat v aktivním rozpracování objekta s cílem získání procesní dokumentace…“ Atd. atd. Zmíněná březnová konference vynesla na světlo mnoho nových pozoruhodných vzpomínek, souvislostí, popisů operačních technik StB užívaných při vyšetřování, sledování a pronásledování v podání mladých historiků Blažka, Cuhry, Tomka, Vaňka, Pažouta a dalších ( včetně filmů např. o vyvlastňování či boření domů signatářů v mimopražských oblastech). Charta publikovala okolo 600 dokumentů o kritickém stavu naší společnosti a země (velmi často napsaných ne-signatáři či aspoň s jejich pomocí), nespočet právních protestů (viz úctyhodnou literaturu o Výboru na obranu nespravedlivě
stíhaných, bulletinu Informace o Chartě) a různých sdělení pro zahraničí. Kromě toho chartisté soukromě hráli divadlo, pořádali koncerty, výstavy uměleckých děl, překládali a rozmnožovali zahraniční literaturu, sami tvořili. Součástí těchto aktivit byla také snaha mladých chránit ohrožené lokality — viz boj o Stromovku v Praze skupiny Českých dětí. Byla to velká radost vidět známé tváře a po mnoha letech si zase potřást rukou s těmi, kteří se snažili aktivně žít lidsky i občansky v nedůstojných poměrech normalizačního a post-normalizačního Husákova režimu. Ještě lepší bylo vidět tehdy velmi mladé lidi dospělé, zralé a zdravě sebevědomé. Podle anglické autorky Dr. Barbary Dayové, která žije mezi námi v Praze a která napsala knihu Sametoví filosofové (vyšla česky v r. 1999 v Brně) sdružovala CH 77 lidi zhruba tří hodnotových orientací: bývalé reformní komunisty, liberály a umělce na čele s Václavem Havlem a křesťany a lidi napravo od středu. Dr. Dayová jako představitelka zmí-
něné britské Vzdělávací nadace Jana Husa po léta řídila toky anglických filosofů, historiků, teologů a umělců (těšících se zvlášť hněvivé pozornosti X. správy SNB). Díky iniciativě chartisty Julia Tomina zareagovala skupina oxfordských filosofů na možnost přednášet v Praze na večerních neoficiálních seminářích, které byly věnovány původně pouze řecké filosofii, později nejzávažnějším morálně-duchovním otázkám 2O. století. Vzdělávací nadace Jana Husa, jež poté vznikla a byla počátkem 8O. let ve Velké Británii řádně zaregistrovaná jako instituce placená z příspěvků akademiků i přátel naší republiky, k nám posílala časopisy, knihy a skupiny lektorů (později se vytvořili odbočky ve Francii, Kanadě, USA). Dr. Dayová se vždy zajímala hlavně o kulturu. Její srdce i odborná kariéra náležely divadlu malých forem, neboť přijela do Prahy poprvé v létě 1968 jako postgraduální studentka divadelní vědy. Chtěla tehdy lépe poznat naši zemi dříve, než začne školní rok. To se jí díky známým srpnovým událostem podařilo. Proto bylo pro zasvěcené účastníky konference o CH 77 nepříjemným překvapením, že až na ni (a to si pozvání sama zařídila), nebyl přítomen z Britanie nikdo, kdo by o obsahu a podobě této velkoryse pojaté mnohaleté činnosti předních evropských univerzitních učitelů mohl poreferovat. Vždyť šlo o desítky přednášek a řadu seminářů, které korigovaly nejhorší falzifikace evropských dějin či doplňovaly naše vědomostní mezery a nabízely určitou, byť omezenou možnost rozvoje intelektuálních sil studentům vyloučených pro své názory z vysokých škol. A to vše se dělo čistě z principiálních důvodů obrany práva na vzdělání, akademickou svobodu, práva cestovat, vyznávat svoji víru, svobodně umělecky či profesionálně tvořit či práva na petiční sebevyjádření (mimochodem zaručené i komunistickou ústavou). Společná mnoholetá práce poskytla intelektuální a morální podporu doslova stovkám lidí v Praze, Brně a Bratislavě a to v době těžkých pocitů izolace,
nouze a ztráty víry v obnovu základů morálky a práva. Za zvlášť zajímavý úspěch lze v této souvislosti považovat projekt Cambridge Oversea Diploma in Religious Studies. Šlo o jediné tajně provozované prestižní dálkové studium teologie za železnou oponou, které vedli naši tuzemští teologové (např. vynikající hebraista Milan Balabán) spolu s britskými kolegy a jež úspěšně absolvovalo několik tuzemských zájemců. Charta 77 si vydobyla respekt v zahraničí vzájemnou spoluprací a vzájemnými ohledy mezi všemi jejími signatáři různého světonázoru a aspirací. Svědectví o jejich kontaktech se zahraničními disidenty byla na konferenci zvlášť pozoruhodná a oceňovaná. Osobní svědectví pronásledovaných opozičníků v Rusku, východním Německu, v Polsku a dalších zemí byla často doslova srdce drásající. Přesto se o přestávkách vyskytly i chvíle komického charakteru. To když např. Petr Uhl hned vedle mne sděloval prof. J. Pontusovi z Virginie (který napsal výbornou knihu o Václavu Havlovi), že v CH 77 nebyl antikomunismus ani antikomunisté. Ten hned s velkým potěšením ukázal na mne a v duchu si jistě probíral jména těch dalších, s nimiž již léta komunikuje. Možná, že by bylo dobré si v klidném ale jasném „dialogu s touto nemocí“ se k některým otázkám vrátit. Tím spíše, že např. petici Augustina Navrátila podepsalo přes půl milionu křesťanů. Dnes vidíme, jak dopadli a co se o jejich boji, trvajícím desítky let, s komunismem ví. Je pochopitelné, že křídlo reformních komunistů se oprostilo od nejedné ideologické svěrací kazajky a že v CH 77 dominovalo, protože mělo politické zkušenosti, konexe a množství aktivních sympatizantů v zahraničí, včetně specifických důvodů „vést dialog s mocí“. Právě proto by si mělo hlídat riziko asymetrie v zastoupení zahraničních stoupenců CH 77 také z toho důvodu, aby o své pozitivní hodnocení časem nepřišlo. Je málo známo, že až do prosince minulého roku působilo v archivu Ministerstva vnitra sedm bývalých pracovníků StB. Jistě ta dlouhá léta také pilně prácovali. Dnes jsou mnohé složky sledovaných občanů poloprázdné či zničené. Z toho plyne, nepůjde-li snadno zrekonstruovat práci operativců, je stále ještě možné využít sdělení žijících osob a začít systematicky popisovat a vysvětlovat výsledky jejich činností. Unikátní knihovna Libri prohibiti Jiřího Gruntoráda soustředila dost materiálů stejně jako archiv R. Scrutona ze Vzdělávací nadace Jana Husa ve V. Britanii. Jestliže po třiceti letech od počátků CH 77 byl dán výkladu práce mluvčích, VONSu, INFOCHu či undergroundu patřičný prostor, měl být poskytnut aspoň minimální prostor charakteristice akademických činností v oblasti nezávislého univerzitního vyučování a bádání. To by srovnalo proporci mezi přemírou deskripce a nedostatečnou mírou analyticky a komparativně pojatých obsahových analýz. Např. za velmi cenné lze považovat sdělení o zvláštnostech situace ve východním Německu, kde se velká pozornost věnovala otázkám míru, zatímco v Polsku šlo o duchovní obrodu ruku v ruce s úsilím o zmírnění nouze širokých vrstev těžce pracujících lidí. Srovnání povahy a rozsahu veřejných diskurzů je tedy v začátcích — nemámeli však hlubší a objektivní zpracování nedávné minulosti, nesmíme se divit, že vázne současný diskurz. Se svými americkými studenty o svých zkušenostech zásadně nehovořím, ale oni se vždy někde něco nějak dopídí. Nechápou moji rezervovanost a když náhodou během výletu do Jáchymova či Plzně něco osobního řeknu, opakovaně mi děkují za sdílení části svého života. Zkušenost mi říká, že i naši mladí lidé mají o CH 77 — a naše nedávné dějiny — také zájem, tím spíše že jednostranně ekonomistní uvažování tvůrců nové doby zdařile navazuje na morálně-duchovní prázdnotu doby předminulé. Zřejmě něco někde vázne a mladé generaci hrozí, že se rovněž bude ztrácet ve slepých uličkách selektivně prezentovaných událostí minulých i dnešních. Alena Hromádková, signatářka CH 77 a do r. 2005 přednášející na katedře politologie FSV UK
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA Č. 7/XVI K
dy ses narodil?
V roce 1947, v Praze, na Františku. Tam byla porodnice? Ano. Původně to byla nemocnice pro chudé, ještě za první republiky a za Rakouska-Uherska. Když mi ale byly dva roky, odstěhovali jsme se na Vsetín, protože otec tam dělal v pivovaře. Matka byla doma, byla dost nemocná, od svých dvaatřiceti let trpěla roztroušenou sklerózou. Bydleli jsme tam celý padesátý léta a odjel jsem odtamtud až v roce 1967. Často jsme ale jezdili do Prahy, protože máma pocházela z Řevnic, kde měl děda mlíkárnu, takže jsem vyrůstal v mlíkárně a v pivovaře. Pivo jsem ale začal pít až ve dvaceti letech, což mě naučili kamarádi, ale pak už jsem se mu věnoval docela vážně. Pivo mám vyloženě rád, mně dělá dobře. Kořalka a víno ne? Myslím, že nejlepší je všechno kombinovat. Aspoň mně to nedělalo potíže — takový to, že se nesmí míchat různé alkoholy, tak to jsem nikdy neměl. Po vínu i po kořalce mám vždycky žízeň, a musím si dát pivo. Jaké bylo dětství „na Vsetíně“? To bylo eldorádo, jako děti jsme vůbec nevnímaly tlaky, které prožívali v té době rodiče. Já byl vychovávaný tak, že můj otec nenáviděl komunisty, zatímco matka se jich zastávala — vždycky říkala, že nemohou být tak hrozní. Do toho můj otec, pro kterého existovala jedině Amerika a komunisti byli svině, vstoupil do KSČ, aby mohl dělat funkci vedoucího v pivovaře, což mu zase máma měla velice za zlé. Takhle to měli rozdělený? Ano, máma mu vyčítala, že je nenávidí a přitom se k nim dá. Otec měl ovšem takovou teorii, že člověk musí být chytřejší než oni a za příklad mně dával Wericha, takže já mám dodnes k Werichovi… …odpor. No takovej velice ambivaletní vztah. Na Vsetíně bylo v 50. letech plno lidí zavřených, tam se mučilo taky, když to pak vyšlo v 60. letech najevo, tak se plno těhletěch lidí odtamtud muselo odstěhovat, tam už pak nemohli žít, protože to byly opravdu neskutečné sviňárny. Pamatuju se, jak jsem musel s otcem v noci chodit s motykou a zakopávali jsem do země jelita a tlačenky. Jako vedoucí v pivovaře dostával zabijačky od hostinských a on si ji musel vzít, protože hostinský by si myslel, že mu pak nedá pivo, takže my jsme měli přes zimu doma moře zabijačky a teď co s tím, to se nedalo nikomu dát, protože by nás hned někdo udal a otce by zavřeli. Vyrostlo z toho něco? No jo, ty kaštany z toho rostly dobře.
V 50. letech se lidé museli stejně jako za války schovávat se zabijačkou? Nevím, jak to bylo za války, ale v 50. letech byl strach tak rozšířený, že se všichni báli a udávali každý každého. Chodili lidem po barácích a když někomu našli třeba dvě kila mouky, tak jsi byl válečný štváč, který si dělá zásoby na válku. Máma to neviděla? Lidi byli šíleně zblblý a máma si nedovedla představit, že by někdo
zřejmě nedalo a v opilosti vyhodil z vinárny šéfa StB na Vsetíně, na což byl pak hodně hrdej. Nic se mu nestalo? Ne, to bylo v 60. letech. V 70. letech už zase ale žil v panickém strachu, protože na těch malých městech to bylo něco úplně jiného, než v Praze — každý tam o sobě všechno věděl a teď se to muselo nějak vydržet. Děda byl legionář, přišel sem s legiemi a přivezl si estonskou babičku. Když jsem se jí ptal, jaký je rozdíl mezi
Jak jsme kopali jelita
Kádrový dotazník Michala Matzenauera mohl být takový hovado — ona tomu prostě nechtěla věřit. Já jsem se jí to ještě před její smrtí, v roce 1969 — zemřela dost mladá, ve 49 letech — snažil vysvětlit, ale ona nemohla uvěřit, že by lidé dělali takový věci.
Hitlerem a Leninem, říkala éto svoloč, nedělala mezitím rozdíl, protože ta estonská rodina v roce 1939 během jednoho měsíce zmizela. Po paktu Hitlera se Stalinem. Ano, prostě zmizeli a už se o nich
S otcem jste se o politice nehádali? Ne nikdy. On měl prakticky stejný názor, akorát žil v tom velikém strachu z komunistů. Já jsem se ho vždycky ptal, jestli je to horší než za protektorátu, a on říkal, to je něco úplně jiného, protože tehdy jsme věděli, kdo je u nich, a dávali jsme si na ně pozor, zatímco dneska tě udá kdokoliv. Matka měla takový období, kdy mě chtěla dát učit na housle. Já mám sice hudební sluch, ale cokoli jsem vzal do ruky, tak to byla taková hrůza, že otec odcházel do hospody. Já mu vždycky vyčítal, že se kamarádí s policajty a jednou mu to
nikdo nikdy nic nedozvěděl, co se s nima stalo, jestli je postříleli nebo co. Ten strach v ní zůstal tak zažraný, že — podobně jako kdysi otec — vstoupila v roce 1969 do komunistické strany a zároveň se nechala i pokřtít a vstoupila do církve. Chtěla tím „vyvážit“ vstup do KSČ? Asi. Strach měla obrovský. Znám víc v Čechách žijících Rusů etc., kteří se po 21. srpnu 1968 obávali, že se bude opakovat situace z doby po květnu 1945 a KGB začne emigranty z SSSR zatýkat. Zřejmě to je tento případ. Jak otec přijal to, že jsi podepsal
Ušlechtilé plísně Už v neděli mi řekl „Nemohu bez toho chlastu být“ a tak od té doby nepije Tedy od pondělka kdy jsme si každý zvlášť udělali výlet přibližně na stejné místo Kdybych mu řekl aby už nikdy nikam nechodil bylo by to sprosté a tak v každé volné chvíli myslím na zasněné mládí kdy nás ještě nepronásledovali vyhaslé oči a nutnost některé věci pojmenovat Slzení dává signál k proklestění keřů pro jarní růst; tato situace je pro pěstitele problematická protože keř již sestřižený je velmi zranitelný mrazem Počkat však až nebezpečí mrazu poleví znamená mrhat poslední drahocennou energií keře Jeden můj přítel když ho komunisti chytili na hranicích rozhodl se, že prožije zbytek života raději v blázinci než v base Dávno by mohl žít „normálně“ ve svém domě po rodičích Ale už nemůže
Bojí se, že by se mu pořád zdálo jak ho chtějí zavřít nebo zastřelit Vždyť jsou všude — říká Měli je všechny postřílet a teď některé rehabilitovat tak jak to dělali oni Lidé jsou blázni, že mají děti Zavraždili víc než 300 milionů Myslíš, že s tím někdy přestanou? Nečekal na odpověď Máme se rádi a vzpomínáme na broskvové háje na konzervy a na lásku Nikdy už nepozná ve skutečnosti to co ho hnalo z poezie do poezie ze života do smrti Raně rašící odrůdy jsou v severních vinohradech / v jižních na jižní polokouli / náchylné k poškození mrazíky a právě tak mají pozdě rašící odrůdy sklon k zmrznutí vlivem podzimních mrazů Devětkrát se mně vyznala pološílená studem ze svých nadměrně velkých nohou Proč mně matka nikdy neřekla něco laskavého První s kým jsem spala byl řezník u nás v ulici Bylo mu pětašedesát Od té doby mám mladší a mladší Snad se ještě někdy zamiluju Jako tehdy Aspoň tomu věřím Proč mám po masturbaci
Chartu 77? My to podepsali, jak moje žena tak sestra, nezávisle na sobě, hned na začátku. Přijeli jsme pak se sestrou domů a otec nám s vykulenýma očima říkal, slyšeli jste to, a já říkám, co jako, no ten Havel, ta Charta, to jsou borci, to je tak úžasný. Udali jste se? Ne, báli jsme se mu říct, že jsme signatáři. Když to pak zjistil, jezdil po celém příbuzenstvu, chytal se za hlavu a lamentoval, co jsme mu to udělali, že se z toho zblázní. Kdy sis začal uvědomovat komunisty, co se děje? Poměrně brzy, ještě na Vsetíně, tam byl výbornej evangelickej farář, u kterého jsme se scházeli, taková parta mladejch lidí, a on nám dával přednášky z filosofie a theologie. Začal jsem se tím hlouběji zabývat, přečetl jsem i nějakej marxismus a stal se marxistou, asi na šest hodin. Než jsi tu knížku dočetl. Diskutovali jsme o tom s kamarádem, který mě přesvědčoval o tom, že kdyby se tam vneslo něco lidského, že by to nakonec nebylo tak špatný. Mně ale po šesti hodinách nespaní došlo, že to nejde — jemu to pak trvalo ještě měsíc, než z toho taky vycouval. Ale politicky jsem nebyl vůbec vyhraněný a na všechny věci člověk přicházel postupně. Ohromná škola byla samozřejmě okupace v osmašedesátým a všechny věci, který s tím souvisely. Ale už předtím jsem se týkal s lidmi, kteří byli starší a okamžitě mě zasvětili, když jsem přijel z Moravy a nebyl úplně v obraze. Jak jsi to měl s vojnou? Už jsem byl dvakrát odvedenej, v té době jsem dost sportoval, závodně jsem plaval. To bylo v letech 19651966. Pak mě to přestalo bavit a v roce 1967 jsem dostal modrou knížku na ploché nohy, že neujdu víc, jak tři sta metrů. Cha cha cha, měls z tý vody plovací blány?
tak ponižující pocit Něco se jí zarylo do srdce a nemůže to potlačit ani se s tím rozloučit V minulém roce se konal sjezd básníků V rozhlase hlásili že básníci po ránu ještě spí jako šílené mrkací panenky kterým nikdo nevyměnil kabátek Snad je pak někdo probudí a večer si zarecitují Kdo ví Když se hrozen vyvíjí do masitých plodů probíhá uvnitř bobulí jen velmi málo chemických změn až do doby kdy se jejich slupka začíná jinak zbarvovat Jako kluk jsme se ptal své estonské babičky jaký rozdíl je mezi Leninem a Hitlerem Mávla rukou s přízvukem „Éto svoloč“ Chtěla říct krvaví psi to byli Po okupaci v osmašedesátém vstoupila do strany nechala se pokřtít a přestala mluvit V kostele byla každou chvíli Toho strachu bylo za ta léta moc Už se to nedalo unést V listopadu se míza stahuje na ochranu před mrazem do kořenového systému V důsledku toho začínají jednoleté réví tvrdnout
V těch sedmnácti letech ti to ještě nedojde, v osmnácti taky ne, když do tebe ze všech stran hučej, že vojna, to musí bejt, bez vojny nejsi chlap a podobně a mít modrou knížku, že to je ta největší ostuda. Tak to na moravském venkově opravdu bylo. Najedou mi to ale došlo, celý. Samotnýmu? Úplně samotnýmu, protože v okolí vůbec nikdo takový nebyl. Já si najedou uvědomil, že na vojnu nejdu. Udělal jsem to tedy na ty ploché nohy a když jsem přišel domů, tak moje máma se úpně zděsila, že má doma platfusáka s modrou knížkou a protože doktor, co mi ji dal, byl její kolega, chtěla mu okamžitě volat, ať mi ji nedává. Celou noc jsme to řešili a já mámě říkal, že pokud ji nedostanu na nohy, že si ji nechám dát na hlavu a že to bude horší. V roce 1967 jsi šel do Prahy studovat. Nejdřív jsem šel na brigádu do Kralup a odtamtud jsem pak chtěl jít na vysokou školu. S maminkou jsem měl takový zvláštní vztah: ona se prostě rozhodla, že na školu jít nemůžu. Jako dítě jsem byl geniální, psát jsem uměl už ve čtyřech letech, číst v pěti, v patnáci jsem se pak stal průměrným člověkem a od té doby jsem naprostý idiot. Cha cha cha. Takže nechtěla abych... ...aby sis to pokazil. Jo. Ale já se přesto snažil dostat na vysokou školu. Na střední škole jsem dělal chemii, tak jsem v tom chtěl pokračovat. To trvalo rok a pak jsem se zase vrátil k malování a psaní. Potom jsem chtěl jít na dějiny umění a divadla. Bylo to ale v roce 1969 a to už začali vyhazovat slušný profesory atd. Nejdříve mi řekli, že jsem přijatej, pak zase že ne, a já se o to navíc moc nestral, protože jsem měl zařízené studium v Oxfordu, kam jsem mezitím odjel. Máma měla hrůzu z toho, že už se nevrátím, že už mě neuvidí a napsala mi, že umírá. Přijel jsem nazpátek, spadla klec a už jsem se ven nedostal. Byly to takový dva svobodný roky, 1968 a 1969, a pak už jsme věděli, že je to v hajzlu. Srpen 1968 jsi zažil v Praze? Ano, to jsme tak pobíhali po ulicích... Byl jsem u rozhlasu, když tam bouchlo to auto. Ten druhej rok to už bylo něco jiného, to už nastoupili milicionáři a tahleta verbež, a to se toho člověk už štítil. Já jsem komunisty neměl v nenávisti, dnes je nenávidím víc než tehdy — tehdy jsem se jich štítil. To byl běžný pocit mezi tvými vrstevníky? Naprosto, a ti co se k nim pak dali, to byli totálně zlomení lidé. Co bylo dál? dokončení na straně II
a všechny zbylé hrozny se oddělují od metabolického systému keře začíná dehydratace Dužina se stává koncentrovanou je vystavena tuhé zimě která způsobuje chemické změny v procesu zvaném passerillage Ve specializovaných územích výroby sladkých vín jsou hrozny s rozmyslem ponechány na keřích aby podstoupily tento pokus o zvýšení kvality a v některých vinohradech s vhodnými klimatickými podmínkami se vinohradníci modlí za výskyt plísně šedé /Bortrytis cinerea neboli „ušlechtilá plíseň“/ A na nebi bylo jako když dáš andělům volno Na kopcích ve městech všude se lidé dotýkali svými těly ale nepomáhalo to Těla byla strnulá vrážela do sebe kolébala se na tenkých nožičkách kruhy pod očima kruhy nad očima raději utopit kočku než krájet zeleninu Denně byl podáván příděl zkurvených „myšlenek“ Andělé nikde A těla si nechtějí pamatovat a nemůžou odpustit
II.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
Jeden halama
Michal Matzenauer
Červená knihovna
prolnuly
V červené knihovně se rozsvítí červené světlo a my vidíme ženu jak si čte v červeném křesle červenou knížku Občas otočí stránku a v její tváři se zračí všechny stavy příběhu který ji zaujal Ten příběh je asi špatný a knížka je možná úplně blbá ale červená knihovna je krásná
Na malou chvíli se prolnuly naše stíny na zdi když proti mně kráčela
BABYLON Pak je zase jednou položím na stůl Budu je pokládat všude kde mi bude dovoleno aby se mé dlaně dotýkaly všeho čeho si vážím a co cítím + + + Všichni byli tak zmatení Dva byli zmatení
č. 7/XVI 2. dubna 2007
Čtyři věděli co dál a čtyři nevěděli co se to tam vlastně stalo a kdo to věděl a kdo to nevěděl
Tak jako starým hračkám jim vždycky něco chybí a jak písek na poušti nebo voda na moři existují jinde
Životopisy
Malý příběh
V neděli nežijí jako jitrnice na každé straně
Přišel a rozeseděl se a hovořil a mluvil a mluvil u čtvrté lahve plakal že je na světě sám že mu už zbyla jen žena a děti a matka s otcem a tchán s tchýní a prarodiče a ten majetek a firma je jenom přítěž a třetí den jsem si říkal že třeba půjde jednou domů
Některé dny
+++
Některé dny jsou rozbité jak stará plastiková panenka Čert ví kdo je tak rozšlápl a racek mávající křídly jen rozráží vzduch který popletl ženu loupající zamyšleně pomeranč Je oranžový jako den plný hanby a všechno kvete za snížené ceny
Taky má hlavu, oči, trup, nohy, ruce taky se rád usmívá taky házel oblázky po vodě žabky taky se občas otočí za pěknou ženskou taky sní, holí se a přitom si zpívá taky si představuje život zajímavější tak proč o něm nikdo nemluví nikdo se o něm nikde nikdy nezmíní nikdo mu nepošle doma upečenou bábovku v hezky zabalené krabici
Jeden den Kráčím lesem po poli po louce a přemýšlím nad tím že kráčím lesem po poli po louce a přemýšlím nad tím
+ + +
Zeď Kráčel jsem podél zdi a proti mně kráčela žena v kloboučku s rouškou Stačil jsem si všimnout že naše dva stíny se na zdi na malou chvíli
v kloboučku s rouškou Modlitba rukou Obě ruce položím na tebe
dokončení ze strany I Pak už jsem se na školu vykašlal, už mě to ani nenapadlo, neprošel bych ani těmi marxismy, nemohl bych hrát nějaké divadlo. Najednou nebylo, co dělat. Vysedávali jsme po hospodách. Někteří lidé nevěřili, že to bude tak zlý, jiní zase že jo. Ze začátku to nebyla ještě taková depka, až tak v roce 1972 to začalo být zlý. Dělal jsem různý brigády, pak v tiskárně na Smíchově, kam jsem skoro nechodil, naučil jsem se psát hodiny tak dobře, že to nikdo nepoznal. Udržoval jsem jenom ty válce a to když se člověk naučí, tak pracuje půl hodiny v týdnu. To už bylo taky pak úmorný. Já přišel ráno v osm hodin do práce a v devět už mi volali kluci, že seděj v hospodě a kde jsem. Který kluci? Šafránek, Sion a tak. To nespali? Ale jo, u mě na Karláku. Zatímco já šel ráno do práce, oni se v devět vzbudili a vyrazili rovnou do hospody. Taky třeba vůbec nespali. To byla dřina, tenhle způsob života byl moc náročný, a tak jsem šel v roce 1975 čerpat na marigotku, což jsem udělal dobře. V té době sice ještě nebyla Charta, ale policajti už po nás šli a po roce 1977 bylo období, kdy se přestalo k těmhle zaměstnáním brát. Byl jsem tam s Karlem Peckou a Petrem Koptou — ve vedlejší maringotce byl Pochop s Karfíkem. Často nás různě měnili, na doporučení StB nás museli rozesadit. V době, kdy jsem tam nastoupil, tak už tam dělali vyhození exkomunisté, s kterejma jsme se hádali — ty konflikty byly srandovní. Když pak byla Charta, tak oni: Vy si myslíte, že dáte laťku tak vysoko a my teď budeme za voly, že jsme jen takoví přisírkové? Oni ale přisírkové byli. Jednou jim povídám, vždyť ty vaše manželky jsou rády, že nejste doma. Jak ses potkal s lidmi z nezávislého prostředí? Jeden z prvních, na kterého jsem narazil, byl někdy v roce 1967 nebo 1968 Andrej Stankovič. Seznámili jsme se v hospodě. Pak taky Karel Marek, Karel Oujezdský atd. Tenkrát jsme hodně chodili k Modré Štice, k Zelenému stromu, k Rakvím. Člověk tak organicky vplul do toho prostředí. Jak jsi se dozvěděl o Chartě? Přijel jsem z maringotky a Karel Pecka se mě ptal, jestli jsem to četl. Já řekl že ne a šli jsme spolu na Karlův most, kde jsem si to přečetl a podepsal to. To byla také jedna z mála věcí, kdy jsem estébákům řekl pravdu. Oni se ptali, kde jsem to podepsal a já na to, představte si, jdu vám takhle přes Karlům most a tam mi nějaký neznámý chlap povídá, jestli už jsem po-
a dva nezmatení a všichni se objímali Jedni se objímali a druzí se neobjímali až se tomu smáli Tři se smáli a tři se nesmáli tomu že nevěděli co dál
depsal Chartu. Řekl jsem, že ne, přečetl si to a podepsal. Pecka, mukl z 50. let, neměl k Chartě žádné výhrady? Ne. Např. vůči exkomunistům atd.? O tom jsme se víckrát bavili a žádné větší výhrady k tomu neměl, jeho přítel byl například Kléma Lukeš. Ti, kdo takhle argumentovali, tak myslím, že to byl z jejich strany do jistý míry alibismus. Jak jste s Peckou v maringotce vycházeli? On byl bezvadnej, akorát byl z lágru naučenej vstávat brzy a hned začal maringotku šůrovat, jak byl po letech zvyklej z cely. Já jsem přitom ležel v posteli a četl si. On tak trochu nervózně chodil kolem a říkal, to já nepochopím, jak je tohle možný, a já mu říkal, copak, Karle, děje se něco, a on, že je deset a být přitom v posteli, to je nepochopitelné, a já na to: vytíráš podlahu, tak ti v tom přece nebudu šlapat. Jaký byl život v maringotce? To je na knížku. Jednou mě třeba přivezli maringotku kousek za Třeboň, do Majdalény, večer jsem šel do hospody, vzal jsem si Reverdyho, četl si, do toho si dělal poznámky a přitom jsem slyšel, jak si tam místní vykládají vtipy o Husákovi a podobně. Bylo deset hodin a najednou hospoda prázdná. Takže jsem šel za hostinským, že taky zaplatím, abych nezdržoval a on, a co vy tady, odkud jsem a co tam dělám. Měli tě za fízla. Já že jim tam budu čerpat vodu a on, jo to jste vy, s tou maringotkou, a já ano, a on ježíšmarja, tak to nechoďte ven! Vyběhl ze dveří, za chvíli byl nazpátek a za ním všichni ostatní, a to bylo asi dvacet lidí, to bych dostal takovou nakládačku. Čekali na mě venku, vrátili se a pak jsme pili až do rána. Kdy to bylo? V roce 1982. K VONS jsi se dostal jak? Když zavřeli tu první várku, tak jsem šel za Zinou Freundovou a řekl jí, že bysme měli do toho nastoupit. Ona na to, myslíš, že bys do toho šel? Já na to určitě, že se v tom musí pokračovat, dokavaď je to živý. Takže jsme v roce 1979 nastoupili jako druhá směna do VONSu. Jak na to StB reagovala? Výslechy atd. Nepříjemný bylo, že v maringotce jsem byl sám. Strach jsem pochopitelně měl a spával jsem se sekyrou pod hlavou. Tak jsem si říkal, jednoho šlehnu, a ti ostatní mě oddělaj. Vždycky tam někde poblíž stáli. Z maringotky tě nikdy vyhodit nechtěli? Ne, ale jeden z vedoucích za mou například přišel a požádal mě, jestli bych za něj nepsal ta měsíční hlášení, že to musí furt psát dokola
uváznou mašličku cestují úmyslně jinam Když je potkáš říkají samé lži Pokud hovoří pravdu je to nějaký nesmysl
a že to nestíhá. Korektní přístup. Vzals to za něj? Ne. Jak ses dostal k umění? Já jsem si kreslil a nikdy mě nepadlo, že to budu dělat. Otec měl malíře za cvoky. Povídal, že má doma takovýho debila, kterej si maluje ve sklepě. Bral to jako volovinu. Pak jsem začal psát, vyplynulo to tak samo, vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Matka byla intensivní čtenář, takže jsme měli velkou knihovnu. V patnácti letech, kdy jsem napsal první báseň, tak to byl ohromný zjištění, že člověk může sám psát, to bylo zajímavý a začalo mě to bavit. Zúčastnil ses neoficiálních výstav? Například v ateliéru Aleše Veselého v Lucemburský, což dělal Honza Placák, kterému jsem vždycky dal nějakej obrázek, když organisoval takové ty putovní výstavy, především na severu Čech. Poprvé jsem se zúčastnil v roce 1976 bienále v Horních Počernicích. Uváděl to Jirous a první cena bylo jedno pivo, druhá dvě a třetí tři piva. Tys tam tenkrát bydlel? Moje žena, evangelická farářka, tam měla faru, kde se hrálo divadlo. Brabenec tam například dělal pašije, které se staly předlohou pozdějších Pašijí, které pak Plastici hráli u Havla na Hrádečku. Do kdy to tam fungovalo? Z Počernic nás vyhodili, protože tam jezdilo moc lidí a bylo to moc blízko Prahy. Takže Marie dostala faru v Merklíně u Plzně, ale lidé tam jezdili pořád. Hodně tam pobýval Jirka Němec s Věrou, také Machoninovi, Hyblerovi, kteří tam byli delší dobu, třeba půl roku nebo i rok, protože ta fara byla hodně veliká. A spousta lidí tam jezdila na víkendy. V Merklíně se dala chytit západní televize, takže se tam jezdilo i na filmy a na koncerty, které v TV šly. Ten tlak se ale stupňoval a nakonec Marie v roce 1983 odjela do západního Německa a já jsem zůstal. Proč? To bychom museli udělat ještě jeden rozhovor jenom o tom. Matzenauer — pátral si někdy po původu toho jména? Společný kořen pochází snad ze Švýcarska a Matzenauerové se sem dostali po Bílé Hoře. Nějaký Matzenauer se stal správcem území mezi Stříbrem a Karlovýma Varama, které měl Kryštof Harant z Polžic. Přímo naše rodina sem přišla z Krakova někdy na přelomu 19. a 20. století — děda od táty. Udělal babičce dvanáct dětí a potom umřel, byl zaměstnanej u Thonetu a Thonetovi byla pak taková naše druhá rodina — bydleli společně na zámku
Jeden halama dostane papír a že jako zdědil mrákoty a tfuj ho a líp ho a už vůbec jakoby hrom ho sraz Jenomže opravdový výdělek nikde jenom samé složenky a dokonce tři sta padesát děcek jako když tě odevšad fackují a proti němu chlap velký jak činže a druhý zase blbý jak činže a všechno jako činže a raděj by snad raděj raděj ani nebyl a vyrůstali s nima. Praděd se prý údajně upil, byl to stavitel. Wernisch říká, že to slovo znamená řemdlicháč. To je ten, který vyrábí řemdlichy. Dokdy jsi byl v maringotce? Dělal jsem to až do roku 1990. Pak jsem onemocněl, dostal jsem nějakej eb virus, jak já říkám — Eugen Brikcius virus. To je opravdu obtížnej virus. Je. Rok jsem byl doma a pak jsem toho nechal. V maringotce jsi strávil patnáct let. Nebylo to poslání? Cha cha, tuhle mi někdo říkal, jestli bych nešel do maringotky a já jsem řekl, že bych ji zapálil. Netrpím klaustrofobií, ale bylo to moc dlouhý. Nemáš v sobě cikánský komplex — každý měsíc na jiném místě? Už ne, ale když jsme byl mladej, tak jsem se strašně rád toulal. Když jsme u té klaustrofobie, jak bys zhodnotil našeho pana presidenta? Myslím si, že to je politik, ale ne státník. Oni uměli se Zemanem pobavit lidi, ale schází jim noblesa, i když se třeba Klaus tak snaží chovat, je to jenom povrch, to není v něm, ta noblesa není uvnitř. Havel tu noblesu měl, i když ho můžeme za všechno možné kritizovat. Nemám rád, když se srovnává Havel s Klausem. Není to vůči Klausovi fér. To je jako bys srovnával ve filmu Chaplina se Strýčkem Jedličkou. To prostě nejde. Cos měl rád z literatury? Hodně mě oslovili Angličani a předtím ještě Francouzi, prokletí básníci, ti asi nejvíc, celá ta generace. Pak to přešlo trochu na beatníky a pak se to vrátilo na ruskou literaturu, která do 30. letech byla něco neuvěřitelného. Třeba Chlebnikov, který chodil s tou taškou a batohem plným lejster, toho jsem obrovsky miloval. Koneckonců ty nejvýraznější typy u té francouzské literatury taky nebyly sedavý, Rimbaud, Verlaine. A z výtvarna? Nejraději bych řekl, že svoje obrazy. Jako dítě jsem miloval Alše, takže moje první učebnicve byly pomalovaný husitama, potom to přešlo na Indiány. Burian? Taky, ale ještě předtím vycházely ty první indiánky, které byly v ocelorytinách. Jako Verne? Jo, jako verneovky. Takže jsem pořád kreslil. Pak tam byl ještě Mánes a kolem patnácti se to zlomilo a přešlo to na moderní umění. To víš, v pubertě člověk hltá úplně všechno.
BABYLON
č. 7/XVI 2. dubna 2007
Bratrství světla Pablo Tusset Pro loupák je nejlepší zážitek, když ho namažete máslem, říkal jsem si, když jsem právě jeden podélně rozřízl a natíral jej margarinem koupeným ve slevě. A také si vzpomínám, že jsem se do něj chtěl zrovna zahryznout, když vtom zazvonil telefon. Pořádně jsem si kousnul, přestože jsem věděl, že budu muset odpovědět s plnou pusou. „Posííím…?“ „Jsi doma?“ „Ne, šel jsem pryč. Po zvukovém znamení nahraj zprávu a nech mě na pokoji. Píííííííp.“ „Nezačínej zase blbnout, co to žvejkáš?“ „Snídám.“ „V jednu odpoledne?“ „No, dneska jsem si trošku přivstal. Co chceš?“ „Stav se u mě v kanceláři. Něco bych pro tebe měl.“ „Hele, trhni si, nemám rád hádanky.“ „A já zase nerad mluvím po telefonu. Budou prachy. Počkám na tebe půl hodiny, ani o minutu víc.“ Zavěsil, já jsem dožvýkával croissant a přemýšlel, jestli si dám sprchu, oholím se nebo si sednu a zapálím si první retko nového dne. Zvolil jsem kuřivo a přitom jsem se holil. Jestli se ke mně nikdo moc nepřiblíží, sprcha může počkat, kdežto tři dny neholená tvář ze mě dělá Babinskýho, teda na pohled z deseti metrů určitě. Ale první potíže na sebe nenechaly dlouho čekat: došlo kafe, došly i čistý košile, musel jsem přeorat půlku obejváku, než jsem našel klíče, a když už jsem vycházel z domu na ulici, dostal jsem od toho pojebanýho slunce paprskama přímo do ksichtu. Ustál jsem náraz a podařilo se mi dojít až do Luigiho baru. Při vstupu do lokálu jsem začal silně podupávat, kdyby náhodou… „Luigi, dej mi jedno piccolo s mlíkem. A pár croissantů, jestli zbyly, já jsem teď akorát dojed poslední. Mimochodem, co s nima děláš, necháváš je zvedat činky nebo co? Kdybys měl ptáka, tak tvrdýho jako máš croissanty, vypadal bys líp.“ „Koukej, jestli chceš čerstvý croissanty, tak zaplať, jestli ne, tak si polib a jez to, co ti milostivě dám. Jasný?“ „Tss… Nevím, jestli jsem tvou nabídku dobře pochopil. Až ti přijdu zaplatit to piccolo, vysvětlíš mi to pomaleji. A dej mi ještě cigárka, buď od té lásky.“ „Hele, jak to, že tě hned teď někam nepošlu?“ „Protože když mám prachy, tak pokaždý nechám v tomhle smrdutým brlohu aspoň deset tisíc peset.“ „A když ne, tak ti musím dávat na sekeru i cigára…Jo, než na to zapomenu, Fina tu byla včera večer a ptala se po tobě. Prej jí máš zavolat.Ty tu Finu šoustáš nebo co? Má pěkný melouny…“ „Za ty svoje chlípnosti poletíš rovnou do pekla…“ Podělaný slunce dál neúnavně sálalo, ale když jsem vyšel z baru, podařilo se mi držet se ve stínu, a překonal jsem tak dva bloky domů dělící mě od hlavního vchodu do kanceláře bez větších problémů. Pak už mě čekalo jen něco málo přes třicet schodů ke dveřím Miralles & Miralles, Finanční poradci. Ten druhý Miralles jsem já, prvorozený je určitě uvnitř, oholený, osprchovaný a s uvázanou kravatou už od sedmi ráno. Nahodil jsem povšechné „ahoj“ směrem k partě pracujících a zvlášť jsem pozdravil Maríi: „Jak se máš?“ „Vidíš, bojuji s telefony…jé, ty jsi ale ztloustl…“ „No, pečuju o sebe. Snažím se jíst hodně sádla a moc se nehejbat.“ Protože jsem si všiml, že se v zadních kancelářích právě věnují dvěma párům klientů, rozhodl jsem se nedělat se zbytkem personálu moc rámusu. Jen Pumares, který procházel mezi stoly, zvedl obočí na pozdrav. Oplatil jsem stejným gestem a vydal se přímo do pracovny Mirallese The First. Viděl mě, jak se blížím, přes skleněnou stěnu své pracovny. Je těžké ho nachytat nepřipraveného. „Co kdybys zapnul klimatizaci, personál ti začíná skomírat,“ řekl jsem jen tak na pozdrav, zvědavý, jestli je můj Úžasný Bratr připravený na nějakou neomalenost hned na uvítanou. „To tě asi pálí žáha z kocoviny.“ „Kdybys mě neoškubal, tak bych ji měl.“ „Takhle je to lepší. Mám pro tebe práci.“
„Myslel jsem, že si vystačíš sólo.“ „Někdo se přece musí hrabat v odpadcích a to tobě šlo vždycky líp.“ „Chceš se rozvést nebo se stěhuješ…?“ „Jestli ti to nevadí, zasměju se později. Potřebuju, abys mi něco zjistil.“ „Předpokládám, že mi dáš nějakou stopu. To, co mám najít, je modrý?“ „Hledám majitele jedné vily…, jednoho starého domu na Les Corts. Padesát tisíc, jestli to zvládneš do pondělka.“ Jedna věc byla jistá. Pokud The First nabízí padesát litrů za jedno jméno, pak tahle informace vydělá několik milionů čistýho. Nic ilegálního to být nemůže — The First nikdy nedělá nic ilegálního, ale smrdí to na kilometry. Poškozený je nejspíš nějaký důchodce, nějaký siroteček, poslední tuleň v celém širém Středozemním moři. Pokusil jsem se ho trochu vyždímat. Špatné svědomí něco stojí: „No, víš, poslední dobou mám dost práce.“ „Necháváš si narůst obočí? Padesát tisíc za jedno jméno a dvě příjmení, ani o babku víc. Platí?“ Během půl hodiny dvakrát stejné ultimátum. Život je pes. „Potřebuju nějakou zálohu.“ „Desátého jsem ti zaplatil činži. Neříkej mi, že už jsi propil sto padesát tisíc peset?“ „Taky jsem si koupil noviny a kelímek na zuby. Chci hned dvacet pět tisíc.“ „Patnáct.“ Dobro. S nevolí jsem se zatvářil, že teda přijímám. On se odsunul na kolečkovém křesle a vytáhl ze zásuvky psacího stolu kovovou pokladničku. Patnáct litranů bylo mnohem víc, než jsem toho dne čekal; začal jsem kout pikle, jak je nejlépe investovat, zatímco Miralles The First sázel prachy na stůl. Když pominu vymodelované tělo z tý nejsnobštější posilovny ve čtvrti a oblek z šik butiku s křupanským názvem, byl to hotový lakomec od Dickense. Obešel jsem stůl a postavil se vedle něj, abych posbíral mince. „Děkuji, bratříííčku,“ řekl jsem a přitom protahoval samohlásku, jak nejlépe dovedu, což znamená hodně. „Stokrát jsem ti říkal, abys mi neříkal bratříčku.“ „A ty myslíš, že mně se to líbí? Říkám to jen proto, abych tě naštval.“ Napsal mi adresu na žlutý lepící papírek a s odporem se ušklíbl: „Osprchuj se. Smrdíš.“ Počkal jsem, až budu blízko dveří, a odpověděl jsem: „To je pach Mirallesů, bratříčku, ty smrdíš stejně.“ Vyšel jsem co nejrychleji a nechal ho, ať se vzteká ve svém konfekčním obleku od Prudencia Botijera. Ještě jsem za zády něco zaslechl, ale byly to už jen jakési neartikulované zvuky. Jedna nula pro mě. A patnáct hadrů v kapse. Následujícím úkolem bylo zastavit se v supermarketu a něco nakoupit. Měl jsem chuť nadlábnout se pořádnýho hrnce špaget hezky zalitých smetanou a samozřejmě bylo třeba koupit kostku opravdového másla, abych si mohl namazat croissanty od Luigiho. To vše se dalo sehnat za tisíc peset, zbytek z prvních pěti tisíc byl na brambory, vajíčka, chemicky připravený vepřový a houbovitý mozeček z telecího. Dalších pět papírů padne večer u Luigiho. Když jsem odečetl, co jsem mu dlužil, mohl jsem toho vypít už jen za necelý čtyři tisíce, ale opít se u Luigiho za takovou cifru je klidně možný, mnohem spíš než v jakýmkoli jiným pajzlu ve čtvrti s celými pěti litrany v kapse. A to nepočítám, že u Luigiho jsou poslední pivka na futro. Zbytek z patnácti tisíc spolkne haš; už minimálně čtyřicet osm hodin jsem si nezahulil ani jednoho pitomýho jointa. Když jsem zvážil priority, rozhodl jsem se nejdřív projít po zahradách u ulice Ondina, jestli nenarazím na Nica, čímž bych vyřešil prvořadou záležitost, otázku léčebné kúry. Měl jsem štěstí, našel jsem ho, což po ránu nebývá tak jednoduché. Nejspíš to bude tím, že rána nejsou mou nejsilnější stránkou. Seděl na opěradle lavičky, křusky na sedadle. Vedle něho jsem poznal jeho kámoše, který vypadá, jako by ho právě pustili z Mathausenu. Dnešní svět je jeden velkej extrém: buď konfekce od Silveria Montesinose, nebo tepláky Najk s fajfkou debilů.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA „Co chceš, kámo?“ „Hulo za pětku.“ Až za hodnou chvíli, když už jsem se bál, že se pohybuje v nadzemských sférách, odkráčel Nico na okraj parku jako Aristotelův stoupenec a já jsem zůstal sám s kámošem z Mathausenu, který taky nevypadal řekněme zrovna dvakrát čile. „Hele, a až se bude platit v eurech, kolik bude pět litrů?“ zeptal jsem se, jen abych se přesvědčil, jestli týpek ještě vůbec žije. „Co já vím, brácho, co na tom sejde.“ A u toho náš kámoš taky skončil, ale já jsem dostal opravdovou chuť to zjistit. Jestli šest eur je jeden litr, pět litrů by bylo třicet eur. To jsou pěkně zaokrouhlená čísla, i když bylo jasné, že Nico jistě využije změnu měny a ceny zboží trochu povytáhne. Náš přítel vypadal, jako by se ponořil do hlubokého přemítání; usoudil jsem, že bude lepší ho z jeho počínání nevyrušovat, a tak jsem si zapálil cígo a posadil se na lavičku. Výhodou zmaštěnců je, že si vedle
novou zástavbou o osmi či devíti patrech, může u všech čertů stát tahle zřícenina se zatlučenými okny a zahradou, zabírající půlku chodníku. Svým způsobem připomínal tenhle kus ulice obraz od Delvauxe nebo Magritta: ruiny, sochy, nádraží bez vlaků i cestujících, onen druh nepřítomnosti, znepokojující nehybnost; obraz všeho, co chybí. Samozřejmě že jsem neměl v úmyslu zazvonit na zvonek, pokud tam vůbec nějaký byl. Část rozumu, co mi ještě zbývá, mi radila nechat tento krok na dobu, až budu osprchovaný, obléknu si čisté věci a promyslím si nějakou dobrou záminku pro toho, kdo mi přijde otevřít. Nicméně na chvíli jsem se před domem zastavil. Zeď se tyčila do výšky dvou metrů a břečťan, co ji obrůstal, byl natolik bujný, že se dalo usuzovat, že dům není zcela opuštěný. Obešel jsem malou zahradu a hledal nějakou branku, nebude-li na ní poštovní schránka či zvonek. Když jsem obcházel první roh na východní straně, šlápnul jsem, zabrán do pátrání, do psího hovna. Typickýho psího hovna, na
nich můžete sednout, kouřit v tichosti půl hoďky a nic se neděje, vystačí si sami. Naopak po třiceti sekundách ve výtahu s registrovaným uživatelem Windows dojde trpělivost každému. Samozřejmě že na některé věci jsou zmaštěnci jaksi k ničemu: nic moc zábavného neříkají, nemůžete si od nich půjčit prachy, a když se některý z nich dostane k dopravní policii nebo se z něj stane profesor logiky, s naprostou vážností nemele o ničem jiným než o přednosti na křižovatce nebo kontrafaktických kondicionálech. Vytáhl jsem z kapsy žlutý nalepovací papírek, co mi dal The First, abych zjistil, jestli adresa, co ho tak zajímá, je někde poblíž. Jaume Guillamet, čís. 15, napsal svým vytříbeným rukopisem. V duchu jsem se pokusil najít číslo domu, ulici znám dobře, patnáctka musí být v její horní části. Zkusil jsem v myšlenkách projít ulici Gauillamet směrem nahoru a snažil jsem se vybavit si všechny domy po pravé i levé straně, ale kdo by někdy zkusil podobné cvičení, přesvědčí se o jedné z mých nejoriginálnějších hypotéz, jež je mylně připisována Parménidovi, podle níž má realita značné mezery. V tu chvíli přišel Nico s několika gramy čokolády a byl konec astrálního výletu. Rozloučil jsem se s ním i s jeho kámošem s předstíranou zdvořilostí, jako když člověk mluví na velblouda, a opustil jsem park v jeho spodní části. Den sliboval hulo, jídlo a chlast. Pouze představa, že bych se potkal s Finou, trochu zatemňovala horizonty. Je známo, že ženský jsou bezedný studny, schopný z člověka vysát veškerou pozornost, jakou jim jen může věnovat. Mám samozřejmě na mysli ženský, který si za nějaký to číslo neberou hotovost, a Fina si bohužel nic nebrala, alespoň ne hotovost. Při cestě do supermarketu jsem se trochu odchýlil od původní trasy, abych si ověřil číslování Jaume Guillamet. Přišel jsem od Santa Clary. První číslo, které jsem uviděl, bylo 57, budu muset vyjít jen pár stovek metrů. Už z dálky jsem si všiml, jaký dům asi zajímá mého Bratra Number One. Prošel jsem kolem něj tolikrát a nikdy mě nenapadlo si ho zblízka prohlídnout, ale už na první pohled bylo zřejmé, že sem vůbec nezapadá. Barabizna z počátku století s malou zahrádkou, obehnaná zdí, za níž vyčnívalo několik vysokých stromů. Těžko pochopit, jak tady mezi
jaký už skoro nenarazíte od tý doby, co jsme v Evropský unii a všichni je po svých miláčcích sbírají do tašek Marks & Spencer. Snažil jsem se ho zbavit. Třel jsem botu o obrubník, ale lejno bylo zašprajclý v zahnutým místě pod podpatkem, a tak jsem se musel zout. Hledal jsem kolem sebe nějaký papír nebo cokoliv, čím bych mohl botu očistit. Na telefonním sloupu, který stál hned u zdi zahrady, jsem si všiml přivázaného červeného hadříku, takového, jaký se přivazuje na předměty trčící z aut. I když jsem tušil, že při vstupu do supermarketu mě bude ještě provázet značkový psí odér, hadřík jsem po chvilce odhodil, protože už byl naprosto k nepoužití. Protože pátrání člověka hned vystresuje, rozhodl jsem se, že pro dnešek je má pracovní doba u konce. Zahodil jsem hadřík na zasviněnou zem (baví mě si pouhým pohledem dokazovat, že žiju v Barceloně a ne v Kodani) a vydal jsem se směrem k supermarketu, než zavřou. V Lídlu to vždycky vypadá, jako by točili film o Vietnamu, nevím proč, ale je levnější než Delvita, kde by člověk naopak čekal, že potká Freda Astera a Ginger Rogers, jak tančí polku mezi mrazícími boxy. K naplánovanému nákupu jsem přidal ještě několik serepetiček, zboží, co vůbec nechcete, na které jsem ale narážel na každém kroku mezi krabicemi bez vík, jako by právě přilétly na padácích z amerického vrtulníku. Když jsem vystál neuvěřitelně dlouhou frontu k pokladně, s uspokojením jsem zjistil, že účet o moc nepřevyšuje čtyři litry. Navíc mě nečekaně napadlo, že bych se mohl stavit v trafice a koupit retka na špeky. Když jsem dorazil domů, měl jsem ještě trpělivost se hned nezhulit, a tak jsem se rozhodl, že se nejdřív osprchuju a až pak si zahulím (musím přiznat, že i já sám jsem začínal cítit, že smrdím jak tančící medvěd z cirkusu), ale hned jak bylo po hygieně, vyskočil jsem z vody jako vítězný čolek, ani jsem se neobtěžoval osušit, sedl jsem si na gauč a začal balit. Bambáre jsem napěchoval solidně a po dvou dnech abstinence jsem po krátké chvíli začal pociťovat příjemné šimrání. Jenom škoda, že prostředí obývacího pokoje ne zcela odpovídalo čistotě mé právě vykoupané a navoněné osoby. Tyhle neduhy stárnoucího buržousta se
III.
u mě začnou projevovat vždycky potom, co si dám sprchu, možná právě proto se sprchuju co nejmíň. A tak jsem zůstal ztuhle civět na vypnutou televizi v očekávání, že z pozorování ničeho mě přejde chuť uklízet. Je ale neuvěřitelný, jak odhalujícím předmětem může být vypnutá televize: odráží se v ní vaše silueta a před ní PIVO. Až zvonění telefonu mě vrátilo zpět na planetu Zemi. „Anooo?“ „Dobrý deééén. Tady Středisko statistických studií, provádíme průzkum poslechovosti a sledovanosti médií. Byl byste tak laskav a věnoval nám několik vteřin? Bude to velmi krátké.“ Byl to hlas dívky z teleshoppingu, onen přehnaně sladký hlas, který však nemůže zakrýt blbou náladu člověka, jenž nenávidí svou práci. Nejhorší na celý věci bylo, že anketa měla být jen zástěrkou pro to, aby mi něco prodala, což mě jebe. Rozhodl jsem se, že jí to trochu ztížím. „Anketa…? No dobře, já miluju ankety.“ „Jé, ano? Tak vidíte, máte štěstí… Mohl byste mi říct své jméno, prosím?“ „Rafael Bolero.“ „Rafael Bolero a dál?“ „Kecal. Rafael Bolero Kecal.“ „Dobrá, Rafaeli, kolik je vám let?“ „Sedmdesát dva.“ „Vaše zaměstnání?“ „Cukrář.“ „Cu – k – rář, skvěle. Máte rád hudbu?“ „Che, k smrti!“ „Anooo? A co za muziku posloucháte?“ „Mesiáše od Haendla a ještě Raspu. Tenhle styl.“ Holka začínala pomalu váhat, ale nedala se odradit. Ještě se mě zeptala, jestli poslouchám rádio, koukám na televizi, jestli čtu noviny a jaký, a nakonec, když už mě zasypala všemi hloupostmi, přistoupila k věci: „Výborně, Rafaeli… Jako poděkování za vaši spolupráci, a protože vím, že máte rád vážnou hudbu, vám darujeme kolekci tří audionosičů, kazety nebo cédéčka, zcela zdarma. Pouze nám musíte uhradit poštovní výdaje: dva tisíce čtyřista dvanáct peset, co říkáte?“ „Jej, to je mi líto, ale musel bych to probrat se svým manželem…“ Můj hlas je nepochybně mužský, naprosto dutý, a holku už přepadaly pochyby. To byl ten pravý okamžik pro mě. Přešel jsem do protiútoku. „Aha, promiňte, nedivte se, to víte, jsme homosexuální pár, žijeme spolu od té doby, co jsme se dostali z detoxikačního centra, no a dali jsme si dohromady cukrárnu, už to bude šest měsíců. A máme jednoho zákazníka, taky je gay, který u nás nakupuje větrníčky (je mi to žinantní říkat, ale naše větrníčky jsou naprosto bož-skýýý), no a ten náš zákazník nás zasvětil do Bratrství věčného světla… Ale vy jistě znáte Bratrství, že?“ „Ani… ne…“ „No tak to musíte poznat. My jsme naprosto spokojení. Představte si, že můj manžel dopoledne prodává Strážnou věž a já jsem v cukrárně. A odpoledne si role vyměníme… Takže vy jste ještě neviděla Světlo?“ „Ne, ne…“ „Ne? Tím se netrapte, děvenko, s tím hned něco uděláme. Jakpak se jmenujete?“ Děvenka byla z toho všeho už pěkně vyšťavená. „Ne, víte…“ „Nebo víte co? Dejte mi svoji adresu a já za vámi dnes večer přijedu a popovídáme si, co vy na to?“ „Ne, promiňte, ale máme zakázáno uvádět své adresy…“ „Áá, že to máte zakázané…? To není problém. Já hned najdu ten náš hovor na počítači a pošlu číslo Velké Lesbické Sestře, aby si promluvila s vaším šéfem, ano? Áaa, už se mi na monitoru ukazují první čísla… Voláte z Barcelony, že ano? Jestli chvilku počkáte, hned mi vyjede přesná adresa…“ Víc už nevydržela, uslyšel jsem jen „cvak“ spěšně zavěšeného telefonu. Mise splněna. Dal jsem si pořádnýho prda a skvěle naladěný jsem šel postavit vodu na špagety. To jsem ale netušil, co se právě děje v Miralles & Miralles, a už vůbec jsem netušil, do jaký šlamastyky se ještě dostanu. z první kapitoly románu Lo mejor que le puede pasar a un cruasan Pabla Tusseta vybral a přeložil Ondřej Nekola Pablo Tusset, Barcelona, 1965, je pseudonym autora, jehož prvotinou je román Lo mejor que le puede pasar a un cruasan. Za něj mu v roce 2001 byla udělena cena Premio de Tigre Juan za nejlepší literarní debut. Roku 2006 mu vyšel druhý román En el nombre de cerdo.
IV.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
č. 7/XVI 2. dubna 2007
nebo co se bude dít. Nikdo nepřichází, ani se nic neděje: to bývalo dřív, za zlatých časů, kdy jim pašování drog dodávalo iluze. Už přestaňte snít, hoši, ty časy, stejně jako všechno ostatní, jsou dávno pryč. Co je?! Taky jste se považovali za věčné, protože jste umírali rychle? Kluci z bývalých gangů, nalepení na rozích ve slumech, sledují z jedné křižovatky času, jak ubíhají hodiny, a dnes jsou z nich přízraky toho, co byli. Bez minulosti, bez přítomnosti, bez budoucnosti, na bahnitých svazích kolem Medellínu skutečnost není skutečnost: je to snění o koksu. Mezitím smrt pořád neúnavně chodí nahoru, dolů po těch strmých uličkách. Jenom naše katolická víra spolu s našimi rozmnožovacími vlohami jí může trochu čelit. Jestliže se mi ze slumů nejvíc líbí ten severo-
následovatelů při té honičce rozbili víc než milión tašek. Odměnu jsem nezískal, ale byl jsem od toho jen tři bloky. Po smrti velkého najímatele zabijáků zůstal můj nebohý Alexis bez práce. Tehdy jsem se s ním seznámil. Proto jsou národní události provázané s osobními a ubohé, humpolácké životy chudých zašmodrchané s životy boháčů. Toho odpoledne, kdy se Mor v kulečníkové herně zmínil o Alexisovi, vyprávěl mi o vyhlazení jeho gangu: sedmnáct nebo kolik jich bylo, padali jeden po druhém, nábožně jako když se modlí růženec, a zbyl z nich jenom můj chlapec. Ta „palice“ byla jedním z mnoha gangů, které si drogoví baroni najímali, aby kladli bomby a vyřizovali za ně účty s jejich nejbližšími spolupracovníky a s povrchními nactiutrhači. Například s novináři mluveného i tištěného slova, kteří měli chuť si „domýšlet“ así fuera en cadáver; nebo s bývalými vládními komplici: s poslanci, kandidáty, ministry, guvernéry, soudci, starosty, prokurátory a se stovkami policajtů, které ani nezmiňuji, protože to je jeden velký škraloup. Všichni odpadávali jako zdrávasy na růžen-
nerozumím, nikdy jsem žádnou kulku nesvětil. Ani mě dosud nikdo, nikdo, nikdo neviděl střílet. Co že se to říká v tom vallenatu, které odevšad slýchám od chvíle, kdy jsem přijel, k snídani, k obědu, k večeři, v taxíku, u sebe doma, u tebe doma, v autobusu, v televizi? Říká se tam, že „Odvede si mě nebo já jeho, ať už to všechno skončí“. Což v překladu do křesťanské řeči znamená, že mě zabije nebo ho zabiju já, protože se vší tou nenávistí je pro oba dva tahle planeta moc malá. Ha, tak takhle to je! Proto si to Kolumbie prozpěvuje s takovým nadšením, protože jí to mluví z duše. Nevšímal jsem si textu, slyšel jsem jenom ten rachot. Po zbyteček roku, po tu dobu, co zbývá do nového roku, si bude Kolumbie dál zvesela, slavnostně a láskyplně prozpěvovat svou píseň nenávisti. Potom na ni zapomene, tak jako zapomíná na všechno. Když nějakou společnost začnou analyzovat sociologové, ach Bože můj, v tu chvíli je v hajzlu stejně jako člověk, který padne do spárů psychiatrovi. Proto neanalyzujme a pokračujme: „Vypněte rádio, pane řidiči, tuhle
východní, z kolumbijských prezidentů je můj nejoblíbenější Barco. Přes všudypřítomný teror, když pera a jazyky mlčely a zadky se třásly, vyhlásil válku pašerákům drog (on ji vyhlásil, i když my jsme ji prohráli, ale budiž). Jeho jasnozřivosti, jeho památce, jeho inteligenci a odvaze je věnována tahle vzpomínka. V domnění, že je stále ministrem prezidenta Valencii, který vládl před více než dvaceti lety, prohlašoval před svým tajemníkem, doktorem Montoyou: „Na příští radě ministrů doporučím prezidentovi, aby vyhlásil válku pašerákům drog.“ A doktor Montoya, jeho paměť a svědomí, ho opravoval: „Prezidentem jste vy, doktore Barco, jiný tu není.“ „Aha…“ říkal zamyšleně. „Tak jim ji vyhlásíme.“ „Už jsme ji vyhlásili, pane prezidente.“ „Aha… Tak ji vyhrajeme.“ „Už jsme ji prohráli, pane prezidente,“ vysvětloval mu ten druhý. „Tahle země je v hajzlu, vymkla se nám z rukou.“ „Aha…“ A to bylo všechno, co říkal. Potom se znovu propadal do svých mrákot, do rozmlžené ztráty paměti. Když skončil Barco, srazili z pódia ctižádostivého kandidáta a po jeho mrtvole se dostala nahoru ta kreaturka, kterou tu máme dnes, ten užvaněný papoušek. A průzkumy mu přejí, všichni říkáme, že ano, ano, ano. Že to dělá „nejvíc nejlíp“, jak se tady říká. Aby ochránil Papeže neboli kápa kápů neboli velkého šéfa před jeho nepřáteli, ostatními šéfy, postavila mu ta karikatura, kterou máme za prezidenta, pevnost s cimbuřím La Catedral a z veřejných peněz (tedy z tvých a mých, které jsme si vypotili) mu zaplatil batalión strážců z vesnice Envigado, kteří o něj měli pečovat a které si velký šéf sám vybral: „Chci tohohle, tamtoho a ještě támhletoho. Toho tam vzadu nechci, protože mu nedůvěřuju.“ Takhle si vybíral své hlídače nebo osobní strážce. Jednou, když už měl plné zuby katedrály i fotbalu na dvoře s třemi kumpány, odpochodoval velký šéf po vlastních nožičkách pryč a nechal tam svůj batalión, který se cpal kuřetem. A ztratil se jim na rok a půl, během kterého užvaněný papoušek v televizi nabízel tomu, kdo ho najde, odměnu v dolarech, v zelených, které si tady sami vyrábíme a pereme je, obrovskou odměnu jak v časopisu Forbes, a poslal pětadvacet tisíc vojáků, aby ho hledali v každé díře kromě paláce Nari_o, kde bydlí. Já jsem tvrdil, že je právě tam, schoulený v nějaké skulince v rozpočtu. Ale ne: byl za rohem mého domu. Z terasy svého bytu jsem zaslechl výstřely: tatatatata. Dvě minuty dávek ze samopalu a hotovo, don Pablo se zhroutil i se svým mýtem. Sejmuli ho na střeše, když utíkal jako smůlovatá kočka. Trefily ho jen dva výstřely, z levé strany: jedna mu prošla krkem, druhá uchem. Vyhřeznul na „zastřešení“ jako zmiňovaná kočka na rozpálenou střechu a on a jeho pětadvacet tisíc pro-
ci. Ale někdo nevinný snad ve vládě být musel? zeptáte se, protože jste normální. Ano, jako v Sodomě a Gomoře. Roztlemené huby předstírají, že jsou maličkými ústy, a všechny jsou dobře namazané. Každý politik nebo byrokrat (oba jsou jedno a totéž, korytáři) je od přírody prohnilý a ať dělá, co dělá, ať si říká, co chce, nemá žádné ospravedlnění. U těchhle lidí nikdy nepředpokládej nevinnost. Je to naivní. Ale pokračujme s mrtvolami, kvůli tomu jsme přeci přišli. Takže já a můj chlapec jdeme dolů po ulici Junín a z chátry se vyloupne Umrlec, aby nám sdělil, že: zaprvé, v noci se jeden z jeho kumpánů, z jeho „kámošů“, osobní strážce jednoho kápa, zastřelil při ruské ruletě. Že vytáhl čtyři kulky z bubínku revolveru, přitiskl si ho na spánek a stiskl spoušť: první z těch dvou kulek, které tam nechal, mu vystřelila mozek z hlavy a nedala tak šanci té druhé. A zadruhé, abychom na to „šlápli“, že nás jdou zabít a že se svěcenými kulkami a že tentokrát je to vážné. „Vezměme to po pořádku,“ odpověděl jsem. Zaprvé: „Byl ten osobní strážce, který se zabil, hezounek?“ Že prý neví, že takových věcí nevšímá. „Ale toho si musíš všímat, Umrlče, k čemu myslíš, že ti Bůh dal oči, když ne k tomu, abys viděl, a srdce k tomu, aby ti bušilo, když cítí krásu?“ Že prý nebyl nic moc. „Tak to není zas tak velká ztráta.“ A co se týče té druhé věci, ať si nedělá starosti, že jakmile se svěcené kulky dotknou mé posvěcené tuniky, mých posvátných šatů, rozplynou se jako vzduch. V tu chvíli se z mraku prachu a z davu vynořili ti na motorkách a začali střílet. A víte, koho trefili, kam moje paní Smrt svedla jejich kulky? Jinou paní, těhotnou. Nabubnovali jí do břicha olovo a přímo tam, uprostřed Junínu, zahynula i se svým plodem. A co ti na motorkách, ujeli? Cha! Hnáni smrtí ujeli tak akorát do propasti věčnosti: když prchali, Alexis jim postupně všem ustřelil hlavu trefou do týla. A znovu jsme se prodírali tlačenicí, uprostřed rámusu, v tomhle městě, které je tak vznětlivé a horké. A ten otřesný smrad ze smaženek a žluklého oleje… Svěcené kulky se připravují takhle: Vložte šest kulek do hrnce předem rozpáleného doruda na elektrické plotně. Potom je postříkejte svěcenou vodou získanou z kostelní křtitelnice nebo dodanou a zaručenou farností svatého Judy Tadeáše, čtvrť Castilla, severozápadní komuna. Voda, ať už svěcená nebo ne, se prudkým žárem vypaří, a mezitím se ten, kdo je vysvěcuje, modlí s vírou karbonáře: „Z milosti svatého Judy Tadeáše (nebo Padlého Pána z Girardoty nebo otce Arcily nebo jiného světce, kterého uctíváte), ať kulky, které jsou tímto posvěcené, bezpečně trefí svůj cíl, a ať jejich oběť netrpí. Amen.“ Že proč zrovna s vírou karbonáře? Nemám tušení, těmhle věcem
písničku už mám strašně ohranou a nemůžu ji vystát.“ Vystoupili jsme v Bolívarově parku, přímo v srdci jatek, a jdeme dál pěšky k třídě La Playa, mezi chátrou a pouličními stánky, abychom ocejchovali katastrofu. Chodníky? Zaplavené stánky plnými harampádí, které překážely v cestě. Veřejné telefony? Zničené. Centrum? Zdevastované. Univerzita? Vypleněná. Její zdi? Znesvěcené nenávistnými hesly, která se „dožadovala“ práv „lidu“. Všude vandalismus a lidská horda: lidi a další lidi a další lidi a jako by nás bylo málo, sem tam nějaká těhotná rašple, jedna z těch zkurvených plodných štětek, kterými se to všude jenom hemží, nestvůrně beztrestných i s jejich nestydatými břichy. Byl to dav, který všechno zaplavil, všechno zničil, všechno zasvinil nestoudnou bídou. „Jděte stranou, svinská chátro!“ Můj chlapec a já jsme si strkanci razili cestu mezi tou agresivní, ošklivou, mrzkou lůzou, tou zkaženou a podlidskou rasou, tou přehlídkou zrůd. To, co tady vidíte, marťani, to je současnost Kolumbie, která čeká na všechny, pokud tu lavinu nezastaví. Útržky vět mluvící o krádežích, loupežích, mrtvých, přepadeních (tady každého přepadli nebo zabili přinejmenším jednou) mi doléhaly do uší, proložené nevyhnutelnými libůstkami typu „potrat“ nebo „zkurvysyn“, bez nichž tahle jemná a něžná rasa neumí ani otevřít hubu. A ten smrad žluklého másla a smaženek a výparů ze stoky… Co je to! Co je to! Co je to! Je to vidět. Je to cítit. Je tady lid. Ale vraťme se o chvíli zpátky, úplně jsem zapomněl na dva mrtvé při vystupování z taxíku: jeden mim a jeden ochránce chudých. Dole pod atriem, vedle katedrály se pitvořil mim napodobující způsob chůze každého člověka, který kolem něj neopatrně procházel, ale vždycky a pouze tehdy, když to byl někdo bezbranný a slušný, nikdy nenapodobil žádného sprostého lumpa ze strachu před bodnutím nože. A lůza kolem se smála, řehtala se a radovala se ze skvělého vtipu. Jak zábavný jim připadal ten konkurent Marcela Marceaua, ten zázrak! Když vy jdete, jde on taky. Když vy zastavíte, on zastaví taky. Když se vysmrkáte, on se taky vysmrká. Když se podíváte, on se podívá. Prostě geniální. Když jsme vystupovali z taxíku, právě si dobíral ubohého ctihodného pána, jednu z těch předpotopních nechráněných bytostí, které ještě v Medellínu zůstávají, aby nám připomínaly, jací jsme byli a jací už nejsme a rozsah té katastrofy. Když si ten pán všiml, co se děje a že je k smíchu celému hloučku, zahanbeně se zastavil a nevěděl, co má dělat. A mim se zastavil a nevěděl, co má dělat. V tu chvíli anděl vystřelil. Mim na okamžik zavrávoral předtím, než padl, než se zhroutil na zem se svou bezvýraznou rozmazanou bílou maskou: pramínkem z jeho zkurvenýho čela mu kulka zbarvila
Panna zabijáků Fernando Vallejo
Slumy jsou, jak už jsem říkal, strašlivé. Ale moc mi nevěřte, protože je znám jenom z řečí, z pomluv: domy a domy a domy, ošklivé, ošklivé, ošklivé, oplzle naskládané jeden na druhý, navzájem se ohlušující tranzistoráky, ve dne v noci, v noci i ve dne, schválně kdo vydrží víc, burácejí v každém domě, v každém pokoji, do ochraptění vyřvávají vallenata a fotbalové přenosy, salsu a rock, bez ustání melou pantem. Jak mohlo lidstvo vůbec dýchat předtím, než vynalezlo rádio? Já nevím, ale ten prokletý papoušek proměnil pozemský ráj v peklo: jediné pravé peklo. Žádný rozpálený rožeň, žádný vroucí kotel: skutečnými pekelnými muky je hluk. Hluk spaluje duše. Každý slum je rozdělen na několik čtvrtí a každá čtvrť mezi několik part: pět, deset, patnáct kluků, kteří vytvoří smečku, a tam, kde se vyčurají, neprojde ani noha. To je ta zmiňovaná „teritorialita“ gangů, která se tehdy odpoledne řešila v Sabanetě. Z „teritoriálních“ důvodů nemůže kluk z jedné čtvrti chodit po ulicích v nějaké jiné. To by byl nesnesitelný zásah do vlastnictví, které je tady posvátné. Tak moc, ale tak strašně, strašně moc, že v téhle zemi Srdce Páně člověk kvůli teniskám zabíjí nebo se nechá zabít. Kvůli smradlavým teniskám jsme připraveni zjistit, po čem páchne věčnost. Já tvrdím, že její zápach je neutrální. Ale vraťme se ke slumům tady dole a pokračujme nahoru, rozhlížejme se: skryté oči nás špehují škvírami v roletách: Kdo asi jsme? Co chceme? Kvůli čemu přicházíme? Jsme snad najatí zabijáci nebo přicházíme zabijáky najmout? Sem tam je vidět za mříží nějaký obchůdek vyrabovaný od gangů: třeba prodejna kořalky nebo „špejchar“ se svou širokou nabídkou čtyř banánů, čtyř juk a několika shnilých citrónů. Kolumbijské citróny jsou ostuda, nedaří se jim; mech vlhkosti je dusí. Tady nikdy nebudeme mít dobré citróny. Ani filmy: kdo se rozhodne natáčet, tomu ukradnou kameru. Ale jinak, jak úžasný film by se dal pro Kolumbii natočit a věčnost by nám udělila Zlatou palmu na festivalu v Cannes! V těchto strmých uličkách, na betonových schodech vedoucích pomalu, unaveně, bolestivě nahoru do nebe, které nám patří, stoupajících schod po schodu, a schody vytesané do úbočí hory, do její žluté a pusté zeminy, do stejné hlíny, z níž Bůh uhnětl člověka, svou hračku, ztrácíme se v labyrintu uliček a snažíme se rozluštit neproniknutelné, spletité intriky záští a vyrovnávání účtů, které se dědí z otce na syna a předávají z bratra na bratra jako spalničky, co jsem to říkal? Že jak krásný, jak bolestivý film bychom mohli natočit. Ale ne, jsou to sny a sny také sny zůstanou. A Medellínu jsou navíc film i román moc těsné. Jednou, až to budeme nejméně očekávat, ať budeme chtít nebo ne, skončíme v márnici, abychom zjistili, jestli ano nebo ne, spočítali mrtvoly, přidali je k přemrštěným počtům Smrti, mé paní, jediné, která tady vládne. Ano, pane. Neúprosný boj je na smrt, tahle válka nenechává raněné, protože potom se z nich stávají živelné zmije. Ne, pane. Kdysi se za období dešťů klouzalo, bruslilo po rozbahněných svazích dolů; byly to hory bez ulic, prašná místa, ale dalo se po nich volně chodit. Když se tyhle čtvrti zakládaly, byly to, jak se říká, „čtvrti otevřené dokořán“. Už nikdy víc. Války gangů jsou jasně dané: čtvrť se čtvrtí, blok s blokem. Jedna smrt přináší jinou a nenávist ještě víc nenávisti. Tak to je, zákon kočky, která se točí a točí a chce se chytit za ocas. A návaly násilí, které pohřby neutiší … Naopak, vyvolávají je. Dalo by se říct, že ve slumech je osud živých v rukou mrtvých. Nenávist je jako bída: jsou to pohyblivé písky, ze kterých se nikdo nedostane: čím víc kolem sebe kope, tím hlouběji se propadá. Jak může člověk zabít nebo se nechat zabít kvůli teniskám? zeptáte se jakožto cizinec. Mon cher ami, to není kvůli teniskám: to je kvůli principu Spravedlnosti, ve který všichni věříme. Ten, komu je ukradnou, věří, že je nespravedlivé, když mu je vezmou, protože si je zaplatil; a ten, kdo je ukradne, věří, že mnohem nespravedlivější je žádné nemít. A psi na sebe poštěkávají z terasy na terasu hrdelním hlasem, že jsou lepší než my. Ze střech nebo teras ve slumech je vidět Medellín. A opravdu je krásný. Shora nebo zdola, z jedné i z druhé strany, jako můj chlapec Alexis. Ať se na něj díváte odkudkoli. Štěrkoviště, smetiště, strže, průrvy, úžlabiny, takové jsou slumy. A labyrint slepých ulic s chaotickými stavbami, živoucí důkaz toho, jak vznikly: jako „invazní“ nebo „pirátské“ čtvrti, bez urbanistického plánu, s domy narychlo postavenými na ukradených pozemcích do krve bráněných těmi, kdo je ukradli, aby jim je nikdo neukradl. Okradený zloděj? Chraň bůh před takovou zvráceností, to radši smrt. Tady se zloděj nedá, zabije, aby se nemusel dát, nebo se nechá zabít. V Kolumbii totiž vlastnictví něčeho ukradeného a promlčení zločinu tvoří zákon. Jde jen o výdrž. Potom si člověk cihličku po cihličce pomalu postaví druhé patro domu nad tím prvním, jako se dnešní nenávist staví na té včerejší. Na rozích ve slumech postávají členové gangu, kteří přežili, a čekají na to, kdo si je přijde najmout
BABYLON
doruda jeho zkurvenej bílej ksicht. Když šašek padl, někdo z hloučku pronesl tichým hlasem, o kterém si myslel, že se ztratí: „To je ale neštěstí, tady už nenechají pracovat ani chudáky.“ Byla to jeho poslední poznámka, protože ji anděl zaslechl a jediným výstřelem do úst ho umlčel. Per aeternitatis aeternitatem. Hrůza se zmocnila všech. Lidi v hloučku zbaběle, podlézavě sklopili oči, aby neviděli Anděla Zhoubce, protože dobře cítili a chápali, že uvidět ho by znamenalo rozsudek smrti, jelikož by ho potom dokázali poznat. Alexis a já jsme pokračovali v cestě po nehybné ulici. Ach ta moje paměť, ještě mi chybí další zhebnutec, na konci parku. Když se v téhle části ještě nevědělo, co se stalo na druhé straně, tančila tam za zvuku tamburín skupina krišnovců a přinášela své orientální poselství míru, lásky (té lásky, kterou Kristus Hrozný nikdy nepocítil) a úcty ke všemu živému, počínaje zvířaty a konče bližním. Právě jsme kolem nich prošli, když s nimi začal s ohromným neuctivým pohrdáním tancovat jeden z těch neomalených svrabů, kterých jsou v Medellínu plné kýbly a kteří si myslí, že jediná pravda je ta jejich, katolická sveřepost dýky a koksu. Právě tenhle lotrovský posměváček byl ten zhebnutec na konci parku. A pak už jsme bez větších klopýtnutí škobrtali dál mezi davem. Pět set let mi trvalo, než jsem pochopil Luthera a to, že na téhle zemi není větší svrab než katolická církev. Salesiánští kněžíčkové mě učili, že Luther je Ďábel. Biřicové Juana Bosca, pomlouvači! Ďáblem je ten velký taškář v Římě a vy, svatouškové, jeho nohsledi, jeho podkuřovači. Proto jsem se vrátil do kostela del Sufragio, kde mě bez dovolení pokřtili, abych se odrodil. Takže i když já jsem pořád já, už nemám jméno. Nic, nic, nic. Křestní kaple už tam nebyla, zastavěli ji betonovou zdí. Protože všechno, co bylo mé, dokonce i tohle, skončilo. Ještě trochu, ještě trochu a žil bych tak dlouho, abych viděl, jak bude z povrchu země vyhlazen ten morový svrab. Z terasy mého bytu, s nebem nahoře a Medellínem kolem, jsme začali počítat (odpočítávat) hvězdy. „Jestli je pravda, že každý člověk má svou hvězdu,“ říkal jsem Alexisovi, „kolik jsi jich zhasnul? Tím tvým tempem za chvíli umlčíš celé nebe.“ Aby si člověk připsal zhebnutce, potřebuje jednu prostou kulku, revolver a hodně, hodně, hodně silné vůle. V těsné blízkosti třídy San Juan je místo, kterému se říká „Kouřící hovno“: dok, jatka. Tam anděl pokračoval. Já jsem mu říkal, že ne, že lepší jsou byrokrati z Alpujarry nebo monsignor biskup, kardinál López T., předtím než nám beztrestně unikne do Říma i se šperky, které si nakradl, ale jelikož jsme byli v našem bytě, měli jsme to místo blíž po ruce. Za opilé noci plné cikád sestoupil Anděl Zhoubce a šesti chlapům, kteří chlastali v jedné krčmě, jež se roztahovala se svými stoly až na chodník, utlumil opilost, „opici“, každému jedním výstřelem doprostřed čela. A tentokrát proč? Z jakého důvodu? Z toho prostého důvodu, že existovali. Zdá se vám to málo? Ne, vždyť tenhle život není žádná procházka růžovou zahradou, vždycky jsem to říkal a tady to opakuji, a není zločinem ho zhasnout, ale rozsvítit ho: způsobit, že tam, kde nebyla, teď je bolest. Když jsme se vraceli z našeho každodenního milosrdného díla, šel dolů po San Juanu nějaký namazaný ožralka a křičel: „Ať žijou kurvy! Ať žijou zhulenci! Ať žijou buzeranti! Smrt katolický církvi!“ Můj chlapec a já jsme mu dali bankovku, aby mohl dál pít. Byl tady jeden šílený, potrhlý kněžour, který se prý rozhodl postavit chudým dům za peníze bohatých. S televizním pořadem „Minuta s Bohem“, který běžel každý večer v sedm hodin, se z něj stal kolumbijský žebrák číslo jedna. Jeho povídačka hlásala, že „bohatí jsou správci Božího majetku“. Existuje snad větší pošetilost? Bůh neexistuje a ten, kdo neexistuje, nemá majetek. Navíc kdo pomáhá bídě, ten ji zároveň udržuje. Protože jaký je jiný zákon tohoto světa než ten, že z dvojice chudáků se narodí dalších pět nebo deset? Bída plodí bídu zmnoženou zmíněnými ciframi a potom, když nabere sílu, šíří se jako požár geometrickou řadou. Podle mého receptu se s ní neskoncuje tím, že se postaví dům těm, kteří jí strádají a zatvrzele nechtějí být bohatí: ale tím, že se jim jednou provždy otráví voda kyanidem a hotovo; chviličku trpí, ale nemusí trpět roky. Všechno ostatní jsou porodní techtle mechtle. Chudák je holá prdel a nenasytná vagína. Zlo, které ten kněžour Kolumbii způsobil, nemá jméno. Vzhledem k úspěchu pořadu uspořádal výroční „miliónovou“ hostinu, kde lístek stál milión a k večeři byla polévka Maggi. Až nakonec samozřejmě dospěl k tomu, čemu americké protestantské sekty říkají „únava dárců“. Už jsme mu nic nedali. Tehdy si vzpomněl na nové kolumbijské boháče, na narkobarony používající bomby, a dal se do jejich služeb, aby jim pomáhal kout pikle. Pro něj neexistovaly špatné nebo dobré peníze, špinavé nebo čisté. Všechno bylo dobré pro jeho chudáky, aby mohli pokračovat v plození. To on zařídil velkému šéfovi katedrálu. Krátce potom zemřel a vystrojili mu honosný pohřeb. Úspěchem toho škemravého kněžíčka bylo, že se nechal vést svým instinktem, svou almužnickou duší, v čemž byl zajedno s tím, co je téhle zatracené a žebravé zemi nejpřirozenější a vrozené, její vlohou k doprošování, která se datuje odedávna: když jsem se já narodil, Kolumbie už dávno ztratila veškerý
BABYLON
č. 7/XVI 2. dubna 2007
stud. Ale nechme toho kněžíčka odpočívat v pokoji a přejděme k těžším vahám, ke kardinálu Lópezovi T., kterého chtěl sejmout Alexis. Byl velmi jemný, s vybranými, zženštilými, navoněnými způsoby, a za každou cenu dělal obchody s narkobarony, jedinými, kteří tady měli hotové peníze na ruku. Zbyly po tomhle kardinálovi dopisy adresované velkému šéfovi, kde mu nabízí odprodej pozemků patřících kurii. A to tomu kardinálovi nevadili – zeptáte se – nesčetní mrtví z bomb, z těch mnoha, které velký šéf přikázal odpálit, všichni pokorní a dobří lidičkové, z „lidu“? Ano, tak jako mně. Jeden mrtvý ubožák je ubohý mrtvý a sto je sto. Za to ho nekritizuji. Ale to, že utekl do Říma s těmi ukradenými šperky, a jeho zženštilost, to mu odpustit nemůžu, bere mi to spaní a víc než kafe. Zženštilý kardinál není knížetem církve, je to transvestit a jeho sutana je vlastně župan: tak to cítí. Dobrá, poslední věc, kterou tady ta naše papežská eminence chtěla udělat ještě předtím, než musela utéct do Říma, bylo odprodat narkobaronům prostory Bolívarovské pontifikální univerzity, které nebyly jeho, ale které stojí majlant, aby si za to koupil šperky. Další šperky pro sebe. Představoval jsem si ho, jak si je navléká před zrcadlem z renesančního křišťálu, aby se potom šel z Villy Borghese celý vyšperkovaný ukázat do svatého města. Podívat se, jak nad kupolemi poletují holubi a mezi nimi Duch svatý. On si tam užíval takové představení a já tady zíral, jak supi poletují nad smetišti mrtvol! Samým zhnusením jsem nemohl spát, nemohl jsem usnout, nemohl jsem zamhouřit oko. Z čistě náboženského pohledu, abych tohle ožehavé téma nějak uzavřel, dávám před cynickým navoněným kardinálem přednost skromnému páchnoucímu kardinálovi, ať čpí čertem nebo čpí ďáblem. Nevím proč, ale López, a prosím o prominutí ty z vás, kteří se tak jmenují, mi zní jako cynický zlodějíček. Ale když je jich tady tolik… López M., López C., López T. A tak dále, a tak dále, a tak dále. Občas jsou někteří synové těch druhých, ale ne vždycky, protože jsou také případy, kdy kvůli dodržení celibátu vyrazí nějaká Lópezová do Říma a vdá se tam za prvního švýcarského gardistu, na kterého natrefí. López mi sugeruje lišku nebo lasičku, který utíká křovím se svou kořistí, s ukradenou slepicí. Není to má vina, je to otázka sémantiky. Jakou vinu nesu na tom, že mi jména něco sugerují… Žravé lišky! A potom si Lópezové, všichni rozvalení, beztrestně hodují u slepice a škrábou se na koulích. Už se ani nesmějí: každý veřejný poklad, který se jim dostane do bezedných kapes, považují za něco přirozeného. Příštím Alexisovým mrtvým byl jeden živý na hřbitově. Na hřbitově San Pedro, kde spočívá v pokoji veškerá honorace z Antioquie kromě mě. Živý mrtvý byl mladý hlídač jednoho hrobu a ten hrob byl jakési mauzoleum-diskotéka, kde neustále hrál kazeťák, aby v jejich věčné, podstatné prázdnotě bavil tam pohřbenou obávanou rodinu nájemných zabijáků, jejíž členové padli jeden po druhém, jeden po druhém „obětováni“, jak hlásaly jejich náhrobní kameny, ale aniž by řekly z jakého důvodu, z bílého důvodu kokainu. Zavřený za mříží, aby jim ho někdo neukradl, kdyby hlídač na chvíli nedával pozor (třeba když šel na záchod), hrál kazeťák nepřetržitě ve dne v noci vallenata, oblíbenou hudbu zesnulých, když
prchavě prosvištěli světem tady dole. Když jsme můj chlapec a já šli kolem toho hrobu v zamyšlení (v zamyšlení nad nechutí tohoto pozemského života a nad lidskými nejistotami ve srovnání s jistotou života věčného), hlídač hrobu, mladý chlapec, hezoun, se rozzlobil, protože jsme se nechtěně podívali. „Co je?“ řekl popuzeně. „Něco jste ztratili?“ A potom, tichým hlasem, jako by přežvykoval, s jednou z těch jemných nenávistí, které ve mně svou intenzitou vyvolávají nervózní sexuální vzrušení, jež mi běhá po zádech, zamumlal: „Potrati…“ Jak nádherný hlas! Tanatologové si myslí, že jsou pánové a vládci smrti, když mají od vlády zaměstnání v „mírových radách“, zatímco tenhle jejich skromný služebníček nemá žádný „osud“. Cha! Smrt je moje, lumpové, je to má láska, která mě všude provází. Anděl zvedl revolver do výšky jeho čela a vystřelil. Zahřmění výstřelu se hadovitě proplétalo mezi zákruty a výkopy plnými hrobů plných věčnosti a červů a na okamžik dunělo ozvěnou s nekonečnou nenasytností. Ozvěna ozvěny ozvěny… Dlouho předtím, než ozvěna dozněla, se hlídač hrobu zhroutil k zemi. Potom ozvěna zemřela ve svých dozvucích. Anděl Zhoubce se proměnil v Anděla Ticha. Když jsme odcházeli, kazeťák se sám od sebe zapnul a zcela nevhod začal vyhrávat vallenato „Studená kapka“, které jsem vám předtím zpíval. Ale tady prostopášný život poráží smrt a děti se vynořují odevšad, z každé díry nebo vagíny, jako krysy ze stok, když jsou tak napěchované, že už se tam ani nevejdou. Venku za hřbitovem, když jsme vycházeli ven a Alexis právě dobíjel svou hračku, dvě z těchhle čerstvě zplozených neviňátek, asi osmi nebo desetiletá, si v otupělém horku tropického slunce dávala nakládačku a poštíval je přitom hlouček dospělých a dalších dětí. Hlava nehlava, s tvářičkami rudými vztekem, zpocenými, potícími ze sebe tu nenávist, která je tady v módě a na celé širé zemi nemá obdoby. Jelikož jediný způsob, jak skoncovat s požárem, je uhasit ho, šesti výstřely ho anděl uhasil. Padlo jich šest, po každém výstřelu jeden; šest, protože tolik jich měl v bubínku bouchačky: čtyři z řad diváků a trenérů a oba slibní boxeři. Každý se svým znamínkem na čele, z nějž vytékaly červené, jakoby anilínové pramínky, hotová malířská vlákénka. Má paní Smrt jim svou chladnou krví srazila teplotu a vyhrála alespoň tohle kolo. A jdeme do dalšího, schválně co se stane. Odbíjí zvon. Kolem běžící Umrlec nás varoval, že přijíždějí ti na motorce. A opravdu přijížděli, navíc v protisměru, parchanti jedni, čímž porušily nejzákladnější a nejposvátnější kolumbijská pravidla, pravidla provozu, která ti zabraňují jít proti proudu a přikazují ti, abys šel podle šipek sponzorovaných čokoládou Luker, nejsou přece na každém rohu jen tak pro nic za nic. Copak ji neviděli, syčáci? Ovšemže ji viděli, zato neviděli kulky, kterými je můj chlapec Alexis přivítal, a které na rozdíl od nich mířily správným směrem, „in the right direction“, jak o něco výš tak příhodně pravil náš prezident polyglot a jak ukazovala ta šipka neomylné čokolády, která se pila po jedné tabulce na šálek, ale která ach, ach, ach, ach už se nepije. Přišli jsme o zvyk pít čokoládu a naslouchat múzám a mším a skončili jsme prázdnější než plechový bubínek, na který aidsácký trpaslík už nikdy nezahraje. Všechno zničili, všichni umřeli, z toho, co bylo mé,
Manuel Rivas:
Carmiňa
Takže ty jsi nikdy nebyl v Sarandónu? Dobře děláš. Proč bys tam taky chodil? Do vřesoviště střiženého větrem jako břitvou. O_Lis de Sésamo chodil do hospody jen v neděli dopoledne. Obvykle vcházel dovnitř, když zvony právě svolávaly na mši o jedenácté, a hluboké stopy jeho bot byly první, které se do podlahy z pilin vtiskly jako gumové razítko do papíru. Vždycky si dával sladké cherry, a já mu ho podával ve štíhlé skleničce. On posunky naznačil, jako že mi připíjí díval se při tom na mě svýma očima divoké kočky a pak se odebíral k oknu. V pozadí kopec Xalo, jako důstojně ležící býk. Jo, chlapče, ten vítr škrábe jak rejžák. Vřes, čtyři kozy, oškubané slepice a zděný dům s napůl opadaným fíkovníkem. Tohle všechno byl Sarandón. V tom domě bydlela Carmiňa. O_Lis de Sésamo upil doušek, jako to dělají duchovní s kalichem, totiž že přivřou oči a takto, což mě neudivuje, s Bohem na patře. Lokl si a zamlaskal. Bydlela tam Carmiňas tetou, která nikdy nevycházela. Záhada. Lidi povídali, že má vousy a tak podobně. Popravdě řečeno, sám jsem se s ní nikdy nesetkal. Jistě, chodil jsem tam za Carmiňou. Carmiňou! Znal jsi Carmiňu zamlada? Ne? Jak bys taky sakra mohl, když jsi ještě nebyl na světě! To bylo pěkné děvče, bylo ji za co pořádně chytit. A že se tomu uměla pěkně odevzdat. Carmiňo ze Sarandónu! Aby jí člověk mohl být po boku, musel si zadek sedřít o keře. A vítr foukal studený a ostrý jako břitva. Na kopci Xalo se právě sváděla válka na ne-
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA už nic nezbývá. Ušetřil bych vás konce těch na motorce, protože je samozřejmý, ale ne, ať trpí: narazili do auta, které jelo na plný plyn „in the right direction“, a skončili na jeho střeše. Odtamtud, ze střechy, z kapoty, je musel sundat úředník prokuratury, který přijel vyzvednout těla. Dovedete si představit „vyzvednutí“ směrem dolů? Tak špatně na tom jsme. Nic tady nefunguje. Ani zákon odplaty ani zákon Ježíše Krista. Ten první proto, že stát ho neuplatňuje a ani ho neumožňuje uplatňovat: neštípá dříví ani nepůjčuje sekyru jako moje zesnulá matka. Ten druhý proto, že je niterně zvrácený. Kristus je velký podněcovatel beztrestnosti a neřádu na tomhle světě. Když v Kolumbii nastavíš druhou tvář, utrhnou ti další ranou sítnici. A ve chvíli, kdy už nevidíš, sejmou bodnutím do srdce. V naší nemocnici San Vicente de Paúl na pohotovosti, které se říká „poliklinika“ a je věčně přeplněná jako jakýsi pavilón války uprostřed našeho míru, jsou experti na sešívání srdcí: sešijí je jakoukoli obyčejnou nití na svazování kukuřičných placek a to tak dobře, že znovu začínají tlouct a vzdychat a pociťovat nenávist. Jelikož se tady každý, kdo přežije, mstí, ti, kteří ho sejmuli, se nahrnou do nemocnice a dodělají tě ve chvíli, kdy vycházíš z vydařené operace: čtyřmi nebo pěti nebo dvaceti ranami do kokosu, schválně jestli jsou lékaři v Antioquii stejně dobří neurochirurgové jako kardiologové. Potom jdou ven naprosto v klídku, lážo plážo, zastrčí bouchačku a dají si „páva“ nebo si šlehnou koks. „Páv“ je obyčejná cigareta z marihuany a koks, to už jsem říkal. Apologetičtí, velice vynikající salesiánští kněžíčkové, hlubokomyslní panáčkové: že jsou mé kritiky povrchní, triviální? Pro mě, mulu, která našlapuje jistě a neklopýtá, protože počítá každý krok, než někam strčí nohu, je jakékoli náboženství pošetilost. Pokud se na ně člověk dívá takhle, z pohledu selského rozumu, všech pěti pohromadě, jasně se ukazuje ničemnost, nebo přinejmenším nepodstatnost Boha, abych to vyjádřil slovem unikavým jako králík, kterého vytahuji z rukávu své tógy scholastického kouzelníka, abych poukázal na jeho neexistenci. Jasně že neexistuje! Dávám do pozoru svých pět smyslů i televizní anténu, jestli ho nezachytím, ale ne, nic, všechno je rozostřené. Jediné, co existuje, je to, co vidím: králík. A ten utíká pryč… Co se Krista týče, jak by se mohl Bůh, který je potřebný, uskutečnit po nahodilých, konkrétních cestách člověka?! Navíc vzteklého. Chtěl bych ho vidět, jak by fungoval v Medellínu, jak by se snažil bičem vyhnat trhovce z centra; živý by se nedostal ani na kříž: ještě předtím by ho vyřídili bodnutím nože, i s jeho bičem. Vztekání, tady? Před dvěma tisíci lety chodil po téhle zemi Antikrist a byl to on sám: Bůh je Ďábel. Oba jsou jedno, teze a její antiteze. Samozřejmě že Bůh existuje, všude nalézám příznaky jeho ničemnosti. Před Salónem Versailles, což je jedna kavárna, stál tuhle odpoledne nějaký chlapec a čichal ševcovské lepidlo, po kterém se halucinuje. A které ti halucinaci po halucinaci nakonec zalepí plíce a ty si tak odpočineš od shonu a protivenství tohoto života a už nemusíš dýchat žádný smog. Proto je lepidlo dobré. Když jsem viděl, jak chlapec čichá k lahvičce, s úsměvem jsem ho pozdravil. Jeho strašlivé oči se zapíchly do mých a viděl jsem, že mi vidí do duše. Jasně že Bůh existuje. Mezi hanebnostmi, které Bůh páchá rukou
besích. Dravé, tmavé a hutné mraky tahaly za nohavice mraky huňaté a vybělené. Z místa, kde jsem stál s vyhrnutými rukávy a rukama ve dřezu se mi zdálo, že hlas O_Lise ochraptěl a že se mu proti světlu rýsoval profil hranostaje nebo kuny. Sarandón také obývala psí bestie. Pes se jmenoval Tarzan. O_Lis de Sésamo si odplivl na piliny a chrchel pak zašlápl, jako když se někdo snaží vymazat svůj hřích. Bože, to byl ale hrozný pes! Ne první nebo druhý den. Pořád. Měl jsi ho vidět, jak vedle nás zuřivě štěkal, skoro bez přestání. To ale nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, když toho nechal. To jsi úplně cítil ten nenávistný stisk zubů, takhle, jako když o sebe vržou špatně přitisknutý čelisti. A potom ta nevraživost, ta vyšinutá vzteklost v jeho pohledu. Ne, nehnul se od nás. Já jsem ze začátku dělal jako by nic, a dokonce jsem mu zkoušel mazat med kolem huby, a to tu bestii ještě víc popudilo. Nahoru do Sarandónu jsem se vydával vždycky v sobotu a v neděli v podvečer. Nešlo, aby Carmiňasešla do vesnice, třeba tancovat. Prý to bylo kvůli tetě, která se o sebe nemohla postarat a navíc přišla o rozum a už jednou si prý podpálila postel. A tak to asi bylo, protože Carmiňažádná stydlivka nebyla. A zatímco Tarzan štěkal jako pominutý, ona se mi poddávala. Za ruku mě odvedla do dřevníku, přitiskla se na mě svými pořádnými ňadry a s velkým potěšením a hlasitými steny odměňovala vše, na co jsem sáhl a z ní stáhl. Carmiňoze Sarandónu! Zratil jsem kvůli ní hlavu. Byla to pořádná ženská. Vždycky při chuti. Mívala pořád dobrou náladu, což přinášelo své ovoce. Zatracenej čokl! Mručel jsem si pro sebe, když jsem za sebou slyšel skřípat jeho tesáky. Bál jsem se jako malej. A ten pacholek mi to větřil v myšlenkách. Běž pryč, Tarzane! Říkala mu a smála se, ale
člověka, bych tady chtěl zmínit medellínské koně naložené stavebním materiálem, se zavázanýma očima slepě táhnoucí své ubohé životy a těžké vozíky pod vzteklým sluncem na vzteklém nebi. „Vozkové“, tak se říká těm, kteří dřou z kůže tyhle koně, jichž kvůli tolika autům zbývají stovky. Můj chlapec a já jsme právě seděli v taxíku, když jsme předjeli jednoho z nich, který klusal pod sprchou ran bičem: přímo před budovami Alpujarry, našeho správního střediska s byrokraty, kteří nic necítí, protože nevidí, protože mají slepé srdce, ale tlamy přeplněné z toho, jak vysávají rozpočet. „Koně nemají co pracovat, práci Bůh stvořil pro člověka, ty kurví synu!“ zařval jsem na vozku s hlavou vystrčenou z okýnka taxíku. Když zaslechl, jak ho takhle volám, vozka se na mě podíval a tím se nastavil do dokonalé pozice Alexisovi, který mu jednou ranou do čela podtrhnul to, co jsem říkal, a takzvaně si ho vyblejsknul. Vozka dopadl na dlažbu, a jak pustil otěže, kůň se zastavil. Nějaké auto, které se řítilo plnou rychlostí, se na místě zarazilo o vozku, jehož rozšlehalo, ale nezabilo: nezabilo ho, protože už byl mrtvý. A promiňte tu nadávku, kterou jsem předtím použil, ale je ryzí: jsou to ti samí „kurví synové“, o nichž mluvil Don Quijote, i když umocnění na entou. Každopádně promiňte. Ale když zvířata jsou láska mého života, jsou můj bližní, jiného nemám a jejich utrpení je mým utrpením a nemůžu ho vystát. Co se týče našeho taxikáře, vydal se stejnou cestou jako vozka, volným pádem do věčnosti jako někdo, kdo se řítí bez brzd prudce dolů po strmé ulici Robledo. Ocejchovali jsme ho znamínkem na čele kvůli tomu, že by nás mohl poznat. To jsou rizika jeho povolání, že v takhle násilném městě občas slyší, když nemá slyšet, a vidí, když nemá vidět. Navíc neznám žádného nevinného taxikáře. Alexis a já jsme se lišili v tom, že já jsem měl minulost a on ne; shodovali jsme se v naší bídné přítomnosti bez budoucnosti: v tom plynutí prázdných bezúčelných hodin a dní plných mrtvol. Když Alexis dospěl ke stovce, definitivně jsem ztratil přehled. Už se mi to jednou stalo za mého dávného mládí, kdy se mi po více než padesáti milencích začaly plést cifry a znovu už jsem počítat nezačal. Ale abych vám dal aspoň hrubou představu o jeho výkonu, řekněme, že jich sejmul mnohem méně než liberální bandita Jacinto Cruz Usma zvaný „Černokrevník“, který jich zabil pět set, ale o dost víc než konzervativní bandita Efraín González, který jich zabil sto. V zaokrouhlených číslech dejme tomu dvě stě padesát, což je přesně průměr. Co se týče velkého šéfa, který kolem sebe ztropil tolik povyku a zavdal příčinu k tolika řečem, tak ten víc než tisíc, ale vždycky něčím prostřednictvím, rukama najatých zabijáků, a to se nepočítá. Nebo si snad mezi své lásky počítáte ty, které jste jenom viděl třeba nějakou dírou ve zdi? To je žalostný hřích voyeurismu. Člověče, říkám vám, žít v Medellínu znamená protloukat se tímhle životem mrtvý. Já jsem si tuhle skutečnost nevymyslel, to ona si vymýšlí mě. A tak chodíme jeho ulicemi mrtví živí a vykládáme o krádežích, přepadeních, jiných mrtvých, jako přízraky vláčející za sebou své křehké existence, své zbytečné životy propadlé do zoufalství. Mohu přesně určit, v jakém okamžiku se ze mě stal mrtvý živý. Bylo to za soumraku během listopadových dešťů, šli jsme s Alexisem po jedné třídě ve čtvrti
neodstrčila ho. Běž odsud, Tarzánku! A když pes funěl jako ucpaný měch, to se ke mně Carmiňapřitiskla ještě víc, úplně rozjitřená a já jí všude po těle slyšel zvony. Zdálo se mi, že ty údery srdce odbíjejí ve dřevníku a vítr že si je bere s sebou a všichni v údolí je poslouchají. O_Lis de Sésamo položil prázdnou sklenku na bar a očima si řekl o další přísun sladkého vína. Doušek si vychutnal na patře a pak ho teskně nechal odejít. Má to živiny, řekl mi a mrknul na mě. Lidé co nevidět půjdou ze mše a hospůdka se naplní hučícími nedělními hlasy. V okamžiku, kdy jsem ruce znovu dával pod kohoutek, abych umyl skleničky, jsem se lekl, že O_Lis svůj příběh nechá vychladnout. Naštěstí byl ale za oknem vidět kopec, který volal po jeho vzpomínkách. Byl jsem strašně zamilovaný, ale jednou už jsem prostě nemohl dál. Řekl jsem jí: hele, Carmiňo, proč toho psa neuvážeš? Zdálo se mi, že mě neslyší, jako by se nacházela v jiném světě. Vzdychala. Ale slyšel to on, ten proklatej čokl. Najdenou ale přestal štěkat a já už si myslel, že si budeme moct konečně klidně zadovádět. Ani náhodou! Ležel jsem na ní, na nějakých snopech. Než mi došlo, co se děje, ucítil jsem vlhké šimrání a že celé její tělo nereaguje a ztrácí tep. Tu jsem ucítil vlhký pahýl, čumák, který mi očichával ohanbí. Vyskočil jsem a zaklel. Popadl jsem klacek, hodil ho po psovi a ten zakňučel a odběhl. Ale co mě dopálilo ještě víc, bylo, že ona, s výrazem jako by se právě probrala z hrozného snu, za ním vyběhla a volala: Tarzane, ke mně, Tarzane! Když se celá sklíčená vrátila bez psa, já jsem seděl na špalku a kouřil. Nevím proč, ale najednou jsem se cítil silný a odhodlaný jako nikdy. Přistoupil jsem se k ní a objal jsem ji, abych ji celou zlíbal. Přísahám, že to bylo jako mačkat měkký pytel mouky. Nic to s ní nedělalo. Když jsem odešel, Carmiňa zůstala tam na-
V.
Belén, jejímž středem vedla otevřená průrva, jedna z těch medellínských struh, kdysi krystalicky čirých a dnes proměněných ve stoky, jak už to končívá se vším, a unášela ve svých nuzných vodách špínu lidské špíny. Najednou jsem ten výjev spatřil: umírající pes spadl do strouhy. Býval bych chtěl jít dál a nevidět, nevědět, jenže pes mě volal tichým úzkostným nevyhnutelným vytím a strhával mě do své smrti. V průtrži mračen jsme s Alexisem sklouzli do stoky: byl to jeden z těch běžných kreolských pouličních psů, kterým se v Bogotě říká „mopslíci“ a v Medellínu už ani nevím jak, nebo vlastně ano, „svrabi“. Když jsme se ho s Alexisem pokusili zvednout, abychom ho vytáhli z vody, zjistil jsem, že ten pes má zlomené kyčle, takže i kdybychom ho vytáhli, nebyla žádná naděje na jeho záchranu. Přejelo ho nějaké auto a zvíře se dokázalo odplazit až do průrvy, ale tam zůstalo uvězněné ve vodě, když se pokoušelo přebrodit. Jak by se odtamtud mohlo dostat zraněné, zbité, když to bylo obtížné i pro nás zdravé? Betonové obruby, které strouhu usměrňovaly, mu bránily vylézt ven. Jak dlouho už tam mohl být? Podle jeho zuboženého stavu možná několik dní a nocí na dešti. Pokusil se snad, zraněný, dostat domů? Má vůbec nějaký domov? To ví jen Bůh, který všechny tyhle ohavnosti zavinil: On s velkým písmenem, které se obvykle používá při označení nejzrůdnější a nejzbabělejší Bytosti, která zabíjí a sráží cizí rukou, rukou člověka, své hračky, svého nájemného zabijáka. „Nebude moct znovu chodit,“ řekl jsem Alexisovi. „Jestli ho vytáhneme, bude trpět ještě víc. Musíme ho zabít.“ „Jak?“ „Zastřelíme ho.“ Pes se na mě díval. Žadonící pohled těch měkkých nevinných očí mě bude provázet, dokud budu živ, až do výsostného okamžiku, kdy se soucitná Smrt rozhodne, že mi ho vymaže. „Já ho zabít nedokážu,“ řekl mi Alexis. „Musíš,“ řekl jsem mu. „Nedokážu to,“ zopakoval. V tu chvíli jsem mu vytrhl revolver z opasku, přiložil jsem hlaveň psovi na hruď a zmáčkl spoušť. Rána zazněla tupě, utlumená zvířecím tělem, jehož čistá a nevinná dušička se pomalu, pomaličku vznášela do psího nebe, do kterého se já nedostanu, protože jsem součástí lidské špíny. Bůh neexistuje a jestli ano, pak je to největší syfl. A zatímco průtrž mračen běsně sílila a noc pomalu houstla, pochopil jsem, že odteď už pro mě štěstí není možné, pokud vůbec někdy v mé dávné minulosti bylo unikavou, prchavou skutečností. „Pokračuj v tom zabíjení sám,“ řekl jsem Alexisovi, „já už nechci žít.“ A přitiskl jsem si revolver na srdce. V tu chvíli mi Alexis znovu, stejně jako před pár měsíci u mě v bytě, strhnul zbraň, takže výstřel šplouchnul do vody. Při té rvačce jsme nakonec spadli do stoky a úplně jsme se zabořili do hoven, kterých už jsme stejně měli plnou duši. Vzpomínám si, mám pocit, že Alexis se mnou taky plakal nad tělem toho zvířátka. Druhého dne odpoledne ho na třídě La Playa zabili. ze španělského originálu La Virgen de los Sicarios, Alfaguara, Madrid, 2004 vybral a přeložil Petr Zavadil Fernando Vallejo, jeden z nejvýraznějších kolumbijských autorů, je také filmař a biolog. Narodil se v Medellínu, v současné době žije v Mexiku. Podle románu Panna zabijáků natočil film režisér Barbet Schroeder.
hoře, strnulá, zamlklá, jakoby omámená, nevím, jestli se za mnou dívala, bičovaná větrem. O_Lisovi de Sésamo zčervenaly uši. Oči v ošlehané zemité tváři mu divoce hořely nazelenalým světlem. A mě pod kohoutkem se studenou vodou pálily ruce. V noci, pokračoval O_Lis, jsem se vrátil do Sarandónu. V ruce jsem si nesl hůl pobitou hřebíky, jakou se nahánějí voli. Měsíc proplouval mezi oblaky a vítr hněvivě hvízdal. Za kamennou ohradou ležel pes. V jeho vrčení bylo znát podezření. Potom celkem nedůrazně a s nedůvěrou štěkal, dokud jsem mu hůl nedal na úroveň tlamy. A pak tlamu hodně otevřel, aby mohl kousnout, a já mu hůl vrazil dovnitř jako meč. Vrazil jsem mu ji až na dno. Všiml jsem si, jak mu hroty rozedírají hrdlo a probodávají měkké vnitřosti. Ah, Carmiňo! Carmiňo ze Sarandónu! O_Lis de Sésamo si odplivl. Potom si přihnul posledního loku a chvíli ho převaloval na patře. Povzdychl si a vykřikl: Tenhle hnus chutná skvěle! Vložil ruku do kapsy. Peníze nechal na baru. Poplácal mě po rameni. Vždycky odcházel těsně před tím, než po mši přišli první hosté. Tak zase v neděli, hochu! V pilinách zůstaly obtisknuté jeho velké boty. Stopy osamělého zvířete. Ze sbírky ?Qué me quieres, amor? Madrid: Alfaguara, 1998. Z galicijštiny do kastilštiny přeložila Dolores Vilavedra. Manuel Rivas (La Coruňa, 1957). Galicijský básník, prozaik a novinář. Publikoval prózy Un millón de vacas, Los comedores de patatas; sbírky básní Balada nas praias do oeste, Mohicania y ningún cisne. Pravidelně přispívá do deníku el País a řídí literárně kritický časopis Luces de Galiza. Povídka Carmiňa ze sbírky ?Qué me quieres, amor?, spolu s dalšími jeho povídkami, se staly předlohou pro celovečerní film La lengua de las mariposas.Píše v galicijštině a kastilštině.
VI.
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
BABYLON
Dva stručné zápisky o krávě Jordi Soler
„Chci být veterinářem.“ Pár dní po porodu této myšlenky jsem v jeho mistrovských dílech asistoval lékaři krav s tou největší reputací. Švýcarovi v kožených kalhotách s více než dvoumetrovou postavou, schopnému otočit krávu vzhůru nohama bez jiného nástroje než svého předloktí, jímž aplikoval bleskového polovičního nelsona. Naši zdravotní oběžnici jsme začínali brzo zrána. Přesně v pět už jsme například stáli v ringu obehnaném ostnatým drátem a posílali k zemi nemocnou krávu, jenž vyžadovala lékařskou péči. „Ty tahej za tenhle provaz“, říkal veterinář, aniž by si všiml, že já jsem zvířetem brutálně vláčen přes hroudy na poli. Ten příkaz platil pro krávu a jen já to nechápal. Švýcar v kožených kalhotách chtěl onen stín z mé budoucnosti vyhnat, od začátku věděl, že má postava pasuje lépe za psací stůl nadnárodní společnosti, než tam pohozená, nepotřebná a celá od bláta. Jednoho dne jsem měl za úkol držet dvě části drátem rozřízlého vemene, kráva bučela, že to rvalo srdce. Kovboj v mžiku a s přesností, jež se pohybovala mezi talentem a chladnokrevností, vemeno zašil a poté aplikoval proud desinfekce fialové barvy, jenž udeřil léčenou oblast s takovou silou, že promítl skvrnu kapek ve tvaru souostroví, která přistála na vyzáblé mapě mého předloktí. Skupinka namodralých ostrovů, jež odolala věčnosti měsíce a půl, se rozplynula stejného dne jako vidina vemene, která mi brala chuť k jídlu. Celý jeden měsíc jsem vydržel tu rutinu, jež skutečně onen stín z mé budoucnosti vyhostila; a vydržel bych ji celý život, výměnou za možnost kontemplovat Irene, veterinářovu dceru, jež chodila vždy při mě, oděna jako švýcarské děvčátko, odbornice na nošení košíků se sýry hlubokým lesem, ale tohle byl prales a děvčátko cítilo zběsilou přitažlivost ke stájím. Odhalil jsem ji od samého začátku, neboť ona chtěla, když si třela pánev o bílou a černou srst, jež pokrývala hřbet jedné krávy. Sukně, vytažená až ke kyčlím, ponechávala na vzduchu onen květ, jenž nás odlišoval. Kráva tu slavnost na sobě snášela, byla soustředěna na hltání z jeslí plných píce. Ani onoho dne ani ty ostatní jsem nemohl pustit z očí to děvčátko, které umělo zastavit běh světa: zoufale si třelo onen květ, jenž ho pálil mezi nohama, až se náhle zastavilo, s tělem prohnutým vzad, s prsty zarytými do bílé a černé srsti, s výkřikem, jenž pro diskrétnost nevylétl a zůstal v podobě gesta, s výrazem, který prozrazoval dosažení okamžiku o hloubce a obzoru celého jednoho života. Jednoho rána, kdoví kterého, jsem po vymočení skončil zlomen na dlaž-
dičkách toalety. Válel jsem se z jedné strany územního prostoru záchodu na druhou a tento pohyb sem a tam byl podtržen vytím, jež odchytilo toho nejzdvořilejšího z mých sousedů. Manévruje jako hrdina obalil mé vytí do přikrývky, naložil je do svého VW a složil na pohotovosti jednoho blízkého špitálu. Lékař ve službě aplikoval injekci Buscapina Compositum do vytí, aby se to obalené v přikrývce opět stalo mnou samotným. Poté udeřil hranou ruky do
ve společnosti nemohla vydržet dva dny nepřítomnosti. Zajímavým bodem, perličkou na závěr příprav, byla aplikace dvou klystýrů v neděli večer, aby „fekální hmota nebránila při rentgenovaní močové soustavy,“ jak stálo doslova v listě s instrukcemi. Zapíchl jsem špičku zařízení do nádobky s vazelínou a potom před zrcadlem nastavil zavedení vlažné vody do svého organismu, avšak špička byla špičatější než se zdála a stavidlo střev se nenacházelo ve stavu, kdy by
středu mé levé ledviny a poslal mě, znovu proměněného ve vytí, do ordinace urologa. Tři otázky a další úder karate do ledviny postačily, aby urolog vyvodil cosi, co v ten okamžik neodhalil, ale co vyžadovalo pěknou řádku vyšetření s názvem vylučovací urografie, „abychom měli jistotu,“ řekl. Přišel jsem domů s dekou složenou v podpaždí, s listem s instrukcemi a s taškou s několika dávkami Buscapiny a nějakými nástroji. Měl jsem do demižónu shromáždit všechnu moč, kterou bych za dva dny vyprodukoval, a během toho samého časového úseku podstoupit tekutou dietu. Zvolil jsem víkend, neboť v tu dobu má strategická pozice
bylo zrovna ochotné spolupracovat. Půl tuctu pokusů mě stálo pochopit, že potřebuji pomoc. Dobroty hrdinného souseda jsem nemohl zneužívat, dostavit se do nemocnice byla nepřístojnost, rodinu nemám a požádat Sonii nebo svou sekretářku, aby mi aplikovaly výplach v neděli večer, se zdálo být příliš. Sestoupil jsem do vrátnice a nabídl vrátnému diskrétnost a značnou částku na oplátku za uskutečnění onoho úkolu, jenž koneckonců také znamenal otevřít dveře. Dvěma čistými impulsy, aniž přerušil anekdotu s popelářským vozem, který od pátku nevyvezl odpadky, mi zasadil dvě bodnutí, jež mou střevní metráž zanechala bělostnou. Následujícího dne jsem nastoupil
Chac Mool podle Argentince Tristana Jorge Zuniga Pavlov Hele, prvním symbolem baru La Casa Blů byla přece ta karikatura mayského bůžka Chac Mool, ne, vole. No a dlouho to taky bylo logo jediné. Než nám začal Pacha blbnout hlavu s tím, že odteďka bude bar symbolizovat obličej indiána se zasmušilým pohledem, žvýkajícího koku. Jo, přesně toho, co si ho ten praštěnej Pacha vyfotil před lety v Tarabucu. Prý se mu tak zalíbil černobílý obličej dědka s plesnivou rádiovkou na hlavě (chlápka, který kouřil a pil u reklamy jiného baru), že ho napadlo nějaký takový obličej najít i pro Casu Blů. Ale předtím jako první logo fungoval přece Chac Mool, ne, vole. No prostě Chac Mool je figura ležícího člověka opřeného o lokty se skrčenýma nohama a pootočenou hlavou. Vždycky provázel jméno baru, La Casa Blů. Byl to takovej podařenej nápad, co se náhodně zrodil z ničeho, vyprávěl mi Pacha několik měsíců poté, co jsem podruhé přijel do Prahy (když už jsem přijel s úmyslem tady zůstat, poznat vlast svých moravských předků a stát se barmanem), vole. No a vyprávěl nám to jednou k večeru, když jsme s Peruáncem Davidem Arequipou zrovna neměli nic na práci a začali jsme se Pachy vyptávat, Pacho, chlape, jak to bylo, jak to všechno tenkrát bylo. No a Pacha byl zrovna ten den smutnej, že prý má doma nějaký potíže. Tak hele, Tristane, kamaráde, já ti to teda povím, že jsi to ty a že jsi z Caballita a nevypadáš jako namyšlenej Buenosairesan, a tobě taky, Davide, protože jsi z Arequipský republiky a to není totéž jako být prostě Peruánec, řekl nám teda Davidovi a mně.
A Pacha se zachechtal tím svým smíchem, co je z devadesáti devíti procent falešný, znáš to. A možná že to logo bylo vybraný dobře, podle Pachy totiž má Chac Mool nejenom zvláštní náboženský význam, ale navíc je ta mytická toltécká bytůstka (kterou pak adoptovali Mayové) obestřená různými záhadami, chápeš. Tak hele, už ta jeho poloha na zádech s podnosem nebo podstavcem či co na břiše je sama o sobě dost divná, prý sloužil jako oltář u vchodu do mayských chrámů, nebo snad jako katafalk, proto si z něho Pacha a Paco udělali něco jako amulet. Talisman, ne, chápeš, vole. A Pacha měl jistotu, že když mohla ta figurka sloužit v americkém dávnověku za pomoci obětin a darů jako prostředek spojení toltéckých kněží a čarodějů s bohy, láhev piva a sklenice s koktejlem zas nějak prostřednictvím jiných úliteb propojí hosty pražského baru s jinými bohy, chápeš. A my jsme tomu taky tak nějak věřili, vole. Ale tohle nebyl jediný důvod. Je ještě další vysvětlení, proč se objevil jako logo Chac Mool. Byl to vlastně náhradník. Jednou k ránu, dávno předtím, než začaly práce na nároží Kozí a Bílkovy, aspoň tak nám to sám líčil, si Pacha uvědomil, že místo, které se má brzo otevřít, by mělo dostat nějaké zvláštní jméno, ale pořád na žádné nemohl přijít, chápeš, ne a ne. A stejně tak nevěděl, co si počít s logem (nápad s Chac Moolem ještě kroužil daleko od jeho hlavy), i když Paco Pepeňa byl toho názoru,
č. 7/XVI 2. dubna 2007
do nemocnice s půl galonem moči, čistými střevy a s opruzeným stavidlem. Své šaty jsem nechal ležet v klubku na jedné židli a oblékl si nebesky modrý župan; zavazoval se zezadu na mašli a zanechával odkryté vše co jsem nechtěl vystavovat před pilotem, jenž na mě čekal hned vedle stroje. Šel jsem na dějiště vyšetření; napadla mne bláznivá myšlenka, že mé šaty na židli se mi v tom smutku podobají. Podle pilotových pokynů, jenž hovořil přes mikrofon za sklem kabiny, jsem si svlékl župan, který mi zakrýval výlučně prsní bradavky a půl břicha, a lehl si na ledový železný plát. Přiblížil se bezvýrazný asistent a vstříkl mi látku, která, podle toho, co zamumlal, měla plnit tu funkci, že mi obarví močovody. Poté mě poslal vymočit pomerančovou šťávu, jež mi předtím dali, s pokynem vyloučit pouze půlku a ponechat tu druhou na dvě pozdější močení, která měla prokládat proces, jenž spočíval v lehnutí na ledový plát přivázán za hrudník, zápěstí a kotníky a přijmout v nejlepší náladě dlouhou sérii rentgenového bombardování z rozličných perspektiv, mířených na mou urinární záhadu. Plát stoupal, klesal, nakláněl se, a v nejsmělejším točivém momentu se otočil úplně a já zůstal hledět na podlahu, kde také byla jedna čočka jež bombardovala. „Vstříknu vám toto kontrastní médium“ (to byl odborný termín látky, jež barvila močovody), pravil bezvýrazný asistent, zatímco mi již šlehal další dávku. „Je možné, že pocítíte lehké pálení v genitáliích,“ zamumlal, když já už jsem začínal cítit předvoj toho chemického ohně, jehož cílem bylo spálit má varlata. Pár dní na to mne přijal urolog s rentgenovými snímky v ruce; já si ze všeho nejvíce přál, aby ty dva výplachy smetly veškeré vizuální rušení, neboť jinak bych musel ten proces zopakovat, včetně epizody s vrátným, jak mě bodá, zatímco mi vypráví nějakou malichernost. „Akutní ledvinová litiáza,“ prohlásil. Zvedl rentgenový snímek proti zářivce, jež osvětlovala ordinaci a ukázal špičkou pera nejprve kámen a poté trajektorii kamene. Povšiml jsem si, že trajektorie, jež vedla levým močovodem, má vnitřní průměr vlasu, a že kámen, jenž byl opravdovým kamenem, má velikost průměrného burského oříšku. V tom spočíval důvod té bolesti, která mne strhla až na dlaždičky v koupelně. „Kámen je již v močovém měchýři,“ pravil, stále míře perem na můj vnitřní design, „Teď je třeba počkat, až vyjde.“ „Kudy?“ zeptal jsem se a představil si to nejhorší. „Přesně tudy,“ řekl doktor a ukázal na snímku místo, jež já nechtěl, aby ukázal. Navíc bylo třeba kámen zachovat kvůli analýze jeho komponentů a moci tak stanovit dietu, jež by zamezila tvorbě budoucího kamene.
že je blbost vymýšlet další komplikace, ne, vole. A já se pak na to vyptal přímo Pepeni a ten mi vyprávěl, že tu noc seděli v Derby (pajzlu, o kterém furt vykládali, ale já ho nikdy nezažil), bavili se o jménu a vtom to Pachu napadlo. Pepeňovi se sice mnohem víc líbila jména jako Kaktus Bar nebo Daiquirí Bar, ale Pacha trval na svém, že nic se nevyrovná tomu, co má být La Casa Blů. Ale pořád neměli jasno, kde schrastit logo. Pacha nám vyprávěl, že tehdy žil v Praze mladý portugalský malíř Pedro Penilo. Studoval v Praze na akademii malířství a byl Knížákův žák. Penilo vyniknul jakýmisi pracemi, které byly blízké dvourozměrnému konceptuálnímu umění. Podle Pepeni takový podivný kraviny. Pacha portugalskému malíři, který byl spíš křehotinka, přezdíval Synkopa, že chudáčkovi hypochondrovi malířskými někde něco chybí, něco mu vynechává, a navíc má ve jménu kopu pe, chápeš, Pedro Penila, syn Pedra Penily, syn kopy pe. No a Pacha a Synkopa spolu občas chodívali na pivko a malíře napadlo, že zkusí nějaké logo pro bar sám namalovat. A jednou si to lisabonský malíř přihasil do Derby se svým návrhem na logo, vykládal Pacha. Byl to stylizovaný, skoro kubistický náčrtek amerického kontinentu, ale naopak, vzhůru nohama, jih byl nahoře a sever dole. No byl to geniální nápad. Pacha se nadchnul. Ale Pedro Penilo, kterému Pacha a Pepeňa říkali Synkopa, se tehdy kamarádil s jistým Sergiem Cáceresem, koktavým a prolhaným Chilánkem ze severu, co měřil jeden a půl metru, měl šikmý oči jak Vietnamec a vypadal nezdravě jako člověk, co žije z půjčených peněz a z toho, co mu vynášelo pochybné umě-
Myšlenka, že mám organismus schopný produkovat kameny ve mě začala probouzet nadšení, skoro jsem mohl vidět baňky jak pouštějí obláčky páry uvnitř laboratoře, kterou mám instalovánu v půlce těla. Úkol zachovat kámen byl složitý; vždy, když se nashromáždil dostatek tekutiny, dostavil jsem se k záchodové míse, abych uvolnil proud úlevy, jenž protékal cenzurou cedníku, který jsem držel v ruce. Hlavním problémem bylo nosit cedník do kanceláře a do restaurací, musel jsem nosit oděv s prostornými kapsami, což skoro vždy byl kabát a ten se skoro nikdy nesnášel s oním ten rok obzvláště horkým létem. Nakonec kámen vyšel, podle laboratorních rozborů byl vápníkový. Dorazil jsem do čekárny urologa s kamenem a s výsledky, připraven podrobit se doživotnímu zákazu mléčných výrobků, jenž mi doporučí. Na protější sedačce seděla paní, jež mi svěřila, motivována spontánní solidaritou, která spojuje pacienty v kritických okamžicích předtím, než budou o samotě s lékařem, že děti jí bolely méně, než kámen v ledvině. Odvětil jsem, že mít dítě nebo kámen je z určitého úhlu pohledu v zásadě to samé, jedná se o použití toho otvoru, jenž nejvíce potěšení nám dává, k procesu, jenž nejvíce bolesti nám může poskytnout. Rovněž jsem si myslel, ale to jsem jí neřekl, neboť v jejích očích solidární důvěrnice se již začínala třpytit kalnost kající se příliš mluvné ženy, že díky onomu období vysoké minerality v organismu jsem se jako nikdy předtím stal součástí planety a zároveň celého vesmíru, ve smyslu, že po celém kosmu se přece tak či onak nacházejí stejné prvky. Vytvořit kámen znamená ve skutečnosti vytvořit kousek světa. Poté jsem přidal onu větu, jež, přiznávám, nebyla moc k věci: „Jsem alchymistická laboratoř; v mých útrobách pracují destilační přístroje, kahany s mírným plamenem, dekantační nádoby a někde mám půl lebky, v níž se míchají substance.“ „Omluvte mě,“ řekla kající se žena, neboť přišla na řadu, aby ji lékař vyšetřil, nebo protože již neunesla můj monolog. Zůstal jsem v čekárně sám, osvícen neonovými zářivkami, které dělaly hluk. Vytáhl jsem kámen, jenž jsem toho rána spíše s překvapením než s bolestí vypudil. Stoupl jsem si před záchodovou mísu s cedníkem na svém místě, a než jsem si stačil uvědomit, že úlevové cesty jsou částečně obstruovány, předcházen porodní bolestí vypadl kámen a prudce se srazil se síťkou, následován stříkajícím proudem moči. To nejmenší, co obnáší výroba části světa, je bolest velikosti světových katastrof, pomyslel jsem si tam, pod hlučnou zářivkou, a odkráčel, aniž bych šel na svou schůzku s lékařem. ze španělského originálu Jordi Soler, Nueve Aquitania, 1998 vybral a přeložil Vít klouček
lecké podnikání, provozoval uměleckou agenturu a zastupoval (nebo spíš vykořisťoval) svou vlastní holku, talentovanou tanečnici odněkud z Baltu, chápeš. Dotyčný Cáceres s pochybnou pověstí měl na Portugalce jistý vliv. A hrabivý Chilánek přesvědčil s vidinou zisku Synkopu, že by měl za svou práci chtít peníze, on že by mu dělal agenta. A jelikož peníze byly přesně to, co Pacha a Pepeňa tehdy rozhodně neměli, museli ten úžasný umělecký nápad zavrhnout. A pak Pacha jednou listoval knížkou o předkolumbovských kulturách a uviděl obrázek Chaca Moola. A hned bylo jasné, že bude nejlepším společníkem baru, jehož jméno Pacha právě vymyslel: La Casa Blů. No a taky slovo Blů bylo skvělý nápad samo o sobě. Úplný huidobrovský kreacionismus, říkal nám Pacha, a David Arequipa se na to šťastně usmíval, protože obdivoval peruánského básníka Césara Valleja, který se v Paříži hodně přátelil s chilským Vicentem Huidobrem. Slovo Blů v češtině neexistuje, a protože Pacha měl v úmyslu založit nějaké místo lišící se od normálních domů, nějakou jinou Casu, potřeboval k tomu nový neotřelý přívlastek, nějaký výmysl, a tak vytvořil Blů (hudební konotace i modř obsažená ve slově se Pachovi líbily). A řešení bylo tady. A kdyby to nestačilo, David Arequipa vyprávěl Pachovi, že se dozvěděl, že i původní Chac Mool měl zvláštní osud. A že je to vlastně taky jen něčí výmysl. Když totiž někdy kolem roku 1874 objevil archeolog Augustus Le Plongeon první figurku v Chichén Itzá, nenapadlo ho nic lepšího než pojmenovat ji slovem z jazyka nahuatl, chápeš, vole. No prostě chápeš, ne, vole… ze španělského originálu přeložila Anežka Charvátová
BABYLON
č. 7/XVI 2. dubna 2007
LITERÁRNÍ A VÝTVARNÁ PŘÍLOHA
VII.
Navštivte internetové knihkupectví Kosmas.cz a vyberte si z pestré nabídky, která čítá přes 12.000 knih skladem. Knihkupectví se zaměřuje především na kvalitní beletrii, historii, společenské a přírodní vědy, náboženství, umění. V nabídce najdete také kulturní i společensko-vědní periodika. VÝBĚR Z NOVINEK V NABÍDCE
VÝBEŘ Z AKČNÍCH SLEV NA DUBEN
Co jsem to proboha udělal? Robert Fulghum
Ariel Sylvia Plathová
Proslulý americký autor esejistických knih i románové pentalogie Třetí přání si založil webovou stránku (www.robertfulghum.com), na níž pravidelně zveřejňuje ve svém deníku krátká zamyšlení nad věcmi, které ho v životě, při psaní a na cestách potkávají. Do své nové knihy vybral ty nejzajímavější postřehy, příhody a témata a upravil je v duchu knih, kterými se jako spisovatel v 90. letech proslavil. ARGO, 216 str., běžná cena: 238 Kč Cena na Kosmas.cz: 238 Kč (sleva 15%)
Sugestivní, intenzívní, krutě pravdivé a tragicky existenciální verše vypovídají bez iluzí a obnaženě o autorčině vidění tohoto světa a jejího života v něm. Sbírku doplňuje zasvěcený doslov překladatele J. Zábrany.. JOTA, 109 str., běžná cena: 195 Kč Cena na Kosmas.cz: 78 Kč (sleva 60%)
Bratři Karamazovi F. M. Dostojevskij
Tahle země není pro starý Cormac McCarthy
Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů Dostojevského je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty. ACADEMIA, 856 str., běžná cena: 268 Kč Cena na Kosmas.cz: 134 Kč (sleva 50%)
Netradiční detektivní příběh ve stylu "noir" z texasko-mexické hranice se ve svém průběhu plní policistovými meditacemi na téma láska, krev a občanská povinnost. Cormac McCarthy bývá označován za jednoho z nejtemnějších žalobců současného stavu americké společnosti. ARGO, 201 str., běžná cena: 268 Kč Cena na Kosmas.cz: 228 Kč (sleva 15%)
Evropa - Dějiny jednoho kontinentu Norman Davies
Feministická filozofie Herta Nagl-Docekal
Rozsáhlá syntetická práce profesora historie Londýnské univerzity patří k nečetným dílům, která se v jednom svazku snaží zhostit celku evropských dějin od prehistorických počátků až po pád komunismu počátkem devadesátých let. Daviesova práce je pozoruhodná především tím, že provádí skutečnou syntézu politických, náboženských, kulturních a sociálních dějin Evropy. PROSTOR, 1368 str., běžná cena: 899 Kč Cena na Kosmas.cz: 405 Kč (sleva 55%)
Autorka této knihy zkoumá současný stav feministicky motivovaného výzkumu od antropologie přes estetiku, teorii vědy a kritiku rozumu až po politickou teorii a teorii práva. Snaží se přitom ozřejmit slabiny běžných tezí vyslovovaných na téma pohlaví a zejména předložit jakousi bilanci, otevírající nové perspektivy výstavby feministické teorie. SLON, 316 str., běžná cena: 330 Kč Cena na Kosmas.cz: 281 Kč (sleva 15%)
DUBEN - měsíc velkých slev V dubnu probíhá na Kosmas.cz mimořádná slevová akce. Až do 30.4. si můžete vybrat z více než 400 knih od renomovaných nakladatelství (Argo, Academia, Libri, Prostor ad.) se slevou 35-70%.
www.kosmas.cz
Asistence, o.s. již desátým rokem pomáhá studentům a absolventům Jedličkova ústavu a škol při přechodu z ústavu do samostatného života. Lidé s tělesným nebo kombinovaným postižením spolupracují podle individuálních potřeb se svými konzultanty v Asistenci, o.s. zejména v oblastech dalšího studia na běžných středních či vysokých školách, při hledání zaměstnání a získávání dovedností potřebných pro jeho udržení, při orientaci v otázce bydlení.
Nabízíme možnost spolupráce pro dobrovolníky. Jde o pomoc při realizaci volného času klientů Asistence, o.s. jako je: doprovod na pravidelné Kluby absolventů JÚŠ — nacvičování divadelní hry doučování práce na počítači v různých úrovních — společná příprava do školy návštěva divadla, kina, čajovny, kavárny nebo sportovních akcí — výlety
Máte-li zájem pomoci prostřednictvím Asistence, o.s. kontaktujte koordinátora dobrovolníků.
[email protected] mobilní telefon: 739 006 382 www.asistence.org
Knihy nakladatelství ARGO
Milíčova 13, 130 00 Praha 3, tel.: 222 781 601, fax: 222 780 184,
[email protected], www.argo.cz distribuce KOSMAS, V Zahradě 887, 252 62 Horoměřice, tel. 226 519 387 , e-mail:
[email protected]
Novinky Miloš Urban: Mrtvý holky. 10 divných povídek Betlémská 10-14, Praha1 - Staré Město
NÁKUP MĚSÍCE Bible pražská. (Biblia, boh.) Vydáno v Starém Městě pražském (tiskař Pražské bible, Jan Kamp), nákladem Jana Pytlíka, Severýna kramáře, Jana Bílého od čápů a Matěje od bílého lva. VIII. 1488. 2°. 610 ll. Tištěno ve dvou sloupcích, 46-48 řádkách, ve výši tří řádek vynechané místo pro iniciály, nadpisy stran. Chybí tři z pěti Knih Mojžíšových a 8 listů rejstříku, v textu řada modře a červeně kreslených iniciál, 76 dvoubarevných a jedna vícebarevná s rostlinným dekorem, rubriky, na okrajích stran kreslené ukazovací ručičky, na několika místech textu provenienční záznamy a přípisy převážně ze 17. stol. Na fol. Z2 přípis: "Léta Páně 1667 koupil jsem tuto Bibli od Pavla kožešníka za 3 rýnský, Kašpar kovář, rodák z dědiny Štěměch, syn kováře Valentina", na fol. C6 přípis: "Kdo tu Bibli ukradne, tomu ruka upadne ..." (dál nečitelné). Knižní blok oříznut, vazba z druhé poloviny 19. stol. Pražská bible, vytištěná Janem Kampem, je časově třetím tiskem pražským a současně první úplnou tištěnou biblí v českém jazyce a rovněž v jazyce slovanském. Před rokem 1500 existují pouze tisky biblí latinské, hebrejské, německé, francouzské, italské, španělské, vlámské a české — v češtině vyšla ještě o rok později v Kutné Hoře. Literatura: Knihopis č. 2; Urbánková 13; Merell: Bible v Českých zemích; Voit: Encyklopedie knihy.
[email protected], www.ztichlaklika.cz, tel. +420 / 222 222 079, fax: +420 / 222 220 560 Otevřeno: pondělí - pátek 10:00 - 18:00 hodin
Kmenový autor nakladatelství Argo Miloš Urban vydává 19. března 2007 Mrtvý holky, sbírku všech svých dosud napsaných povídek, z nichž některé se objevily v časopisech domácích i zahraničních a též v souborech povídek od různých autorů nakladatelství Listen. Anotace titulu: Tato kniha nebyla dopředu zamýšlena jako sbírka, proto je skutečnou „sbírkou kuriozit“, které během pěti let vznikaly zcela samostatně, někdy na zakázku, jindy z holé nutnosti zhutnit chorobnou představivost do podoby krátkého, ostře pointovaného textu. Obsahuje deset povídek seřazených podle doby vzniku, od bizarních „vztahovek“ jako Běloruska nebo Faun, přes tragikomické mikropříběhy jako Smrtečka či Pražské Jezulátko, až po čistokrevné horory, jako je Štědrá noc baronky z Erbannu nebo To strašný kouzlo podzimu. Kniha vychází ve třech různých vydáních, která připravil Pavel Růt: jako ilustrovaná, jako neilustrovaná a jako číslovaná bibliofile s litografií, uložená v dřevěné truhle a oblečená do dámských kalhotek s originálním brandem URBAN GIRLS. Ilustrované vydání za 338 Kč, neilustrované za 248 Kč, 100 kusů bibliofilských výtisků s grafickým listem, exkluzivně zabalených v dámských kalhotkách typu tanga a v dřevěném pouzdře za 600 Kč.
Autogramiáda Miloše Urbana
proběhne 4. 5. 2007 od 15,00 na stánku nakladatelství Argo v rámci letošního veletrhu Svět knihy. LiStOVáNí s autorem Novou knihu povídek nastudovala skupina profesionálních herců v rámci svého seriálu scénických čtení LiStOVáNí. Unikátní pořad je komponován tak, že počítá s osobní účastí autora, ba co víc, Miloš Urban bude možná i účinkovat. 4.5./18:00/Praha /Svět knihy 2007 13.5./20:00/Brno/Skleněná louka 14.5./19:00/Praha/Obratník
