Ročník III.
V Žižkově, dne 10. srpna 1914
Číslo 8
„hodnými“, a proto On nás „hodnými“ učinil (Kol. 1, 12).
Předplatné ročně 1 K 20 h; do Německa o 20, do ostatních zemí o 40 hal. více,
Sešli-li jsme se ke stolu Páně, máme si uvědomiti, proč jsme se sešli. Někde si věřící myslí, že se scházejí k modlitbám, a tak jeden bratr za druhým rychle za sebou odříká svou modlitbu a prosí za všechno možné, za bratry, za setry, za císaře a krále a za lidi v moci postavené. Tyto modlitby se nehodí ke stolu Páně – na ty máme místa i času jinde dost. Marné ale našeho dobrého Pastýře velebiti za Jeho lásku, utrpení, zmaření sama sebe, za Jeho smrt a za vše; co je ve spojení s Jeho drahou obětí. Také kázání samo není příčinou, pro kterou jsme se sešli, ale je jí Pán, abychom si na Něho vzpomínali, chléb jedli a víno pili na Jeho památku, Jej a Otce Jeho velebili a Otci za Syna děkovali.
To čiňte na mou památku. Luk. 22, 19; I. Kor. 11, 24.25. Žádostí žádal sobě Pán jísti beránka se svými učedníky (Luk. 22, 15). Po tomto hodě ustanovil hod nový „vzal chléb, díky činil, lámal a dal jim řka: To jest tělo mé, kteréž se za vás dává. To čiňte na mou památku.“ Jistě že každé věřící srdce, které je rozníceno láskou k svému nepřítomnému Pánu, také žádostivě touží činit na Jeho památku to, co si přál. Proto hned v prvních dnech církve věřící, jak o nich čteme, „zůstávali v učení apoštolském, v společnosti, v lámání chleba a na modlitbách (Skut. 2, 42). Tenkráte ono veliké tajemství o církvi nebylo ještě zjeveno, a i jiné vzácné pravdy byly věřícím skryty; ale co jim známo bylo, toho se drželi a na svícen postavili. To samé učinili i s tímto ustanovením Páně a proto „zůstávali … v lámání chleba“.
Celé shromáždění má státi pod vedením Ducha, a každý bratr si má býti jist, že Duch Svatý jej vedl, aby oznámil některou píseň, jednající o velebení Božím neb Páně, aby přečetl přiměřený, oddíl ze Slova Božího, po případě i něco k tomu podotknul, aneb hlasitě dobrořečil. Pán neustanovil žádného předsedu u svého stolu, aby druzí bratři se jej ptali o dovolení, zda smějí něco přečísti ze Slova, určiti píseň, neb hlasitě děkovati. Všichni mají ale býti podřízeni Duchu Svatému a proto i dnes platí napomenutí: „Když se scházíte, jeden každý z vás píseň má, učení má, jazyk má, zjevení má, vykládání má, všecko to budiž k vzdělání“ (I. Kor. 14, 26). Drahocennými jsou též okamžiky ztišení, kdy věřící srdce se zaměstnává drahým Pánem, a nemyslí na nic jiného. Ony nikdy nejsou na škodu – a proto nebojme se chvil, když nikdo nic k sdělení nemá.
Něco jednoduššího k uctívání své památky Pán sotva již mohl ustanoviti. poněvadž i ten nejprostší je schopen tak činiti. A tak rozhodujícím zde není zda „můžeme“, ale zda „chceme“ a zda tuto památku Páně milujeme. Pakli ano, tak zmizí mnohé těžkosti, jichž se někteří obávají. Slovo Boží nám zřejmě nepřikazuje, jak často máme večeři Páně slaviti a ani ne na dobu, kdy ji máme slaviti, právě tak, jako nám nenařizuje, kdy máme míti jiná shromáždění. V těchto věcech není nějaký „mus“, ale vedení Ducha Páně vzhledem k poměrům, ve kterých žijeme. Na počátku v Jerusalémě se věřící denně scházeli k hodům lásky, které spojeny bývaly s lámáním chleba. A ve Skut. (20) čteme, že se učedníci sešli k lámání chleba první den po sobotě. Těmito i jinými zprávami o lámání chleba chce nám Bůh říci, že Jeho dítky slavily velice často večeři Páně, a že tím rozhodně nechybovaly. Ony nemyslily: „My musíme“, ale vedeny Duchem Svatým mohly říci: „My smíme“.
Zdá se nám, že přiměřenějším při děkování neb chvalořečení, či modlitbě je, když onen bratr, který tak činí, k tomu povstane a ostatní zůstanou seděti. Ve mnohých shromážděních se tento způsob z čistě praktického stanoviska ustálil a slouží k Božímu pořádku. Nevyrušuje se tím tak mnoho, jako když při stolu Páně všichni vstávají neb klekají. Taktéž jsme i toho mínění, že některý starší bratr má přímo za chléb a víno děkovati, se stolu vzíti a nejblíže sedícímu podati tento zase svému sousedu atd. Toto ovšem nemá vždy činiti jeden a týž bratr, neb za čas by si druzí mohli mysleti, že to je výhradně jeho úlohou.
Neděle, první den v týdnu, je dnem Nové doby, dnem, ve kterém Pán z mrtvých vstal a ve kterém se po dvakráte za sebou učedníkům zjevil, a který ne bez vůle Boží stal se dnem, kdy se věřící bez těžkostí mohou shromažďovati. Proto je to něco zcela případného, abychom každý týden začínali slavením památky Páně.
Při stolu Páně nemáme zapomenouti i na sbírku na věci Boží. Již ve Starém zákonu se lid neměl ukázati před Bohem prázdný (II. Mojž. 23, 15); a přece lid starozákonní zaujímal mnohem nižší postavení vůči věcem Božím, nežli my. My jako synové se máme zajímati o věci Otce našeho. V mnohých shromážděních hned po kalichu jeden druhému podává pokladničku; neboť i dávání na věci Páně je vůní sladkosti (Filip. 4, 18) a patří k chvalořečení. Nám není určeno, jak mnoho máme dáti; je to ponecháno našemu úsudku: podle možnosti (I. Kor. 16, 2). Ale pozor: "Kdo skoupě
Někdo ale namítne: „Já se necítím dost hodným, abych tak často slavil večeři Páně!“ Tu se ptáme: „Cítíš se dost svatým k vydávání svědectví pro Pána?; dost svatým ke každodennímu obecenství s Bohem?; dost svatým třeba dnes umříti a předstoupiti před Toho, jenž je Tvým vykupitelem a Pánem?“ Ve skutečnosti nejsme k ničemu
1
Ročník III.
V Žižkově, dne 10. srpna 1914
rozsívá, skoupě i žíti bude; a kdož rozsívá ochotně, ochotně i žíti bude“ (II. Kor. 9, 6). My nemáme co činiti ani v těchto věcech s lidmi, nýbrž s Pánem samým. Jeho jsme a jemu náležíme a ze všech věcí ne lidem, ale Jemu budeme skládati účty. Volně dle F. B.
Číslo 8
neb kazatele. Je vůbec otázkou, zda Bůh, i kdyby mladý hoch byl obrácen, jej chce upotřebiti v nějaké zvláštní službě v církvi neb misii. Do služby v církvi neb misii vysílá a vystrojuje svým Duchem Bůh a ne školy! Rovněž nebiblickým je to, když některý bratr jde „studovat na kazatele“, aby byl „ordinován“ a dosazen některou denominací k vládnutí nad sborem. Péče nad sborem nemá nikdy býti v rukách jediného muže, i kdyby se třeba kazatelem jmenoval, ale v rukách vícero starších neb biskupů, jako to bylo ve sborech v prvních dobách křesťanství (Viz Filip. 1, 1; Skut. 20, 28). A tak: ať ti, kteří všechen čas, ať ti, kteří jen část svého času mohou věnovati práci Páně, jsou služebníci z domu Božího. A o nich o všech hovoříme.
*** Služebníci z domu Božího. „Chceš-li jíti s mužem tímto? I řekla: Půjdu.“ I. Mojžíšova kap. 24.
Služebník Abrahamův se strachuje před zodpovědností úlohy naň kladené a praví: „Kdyby pak nechtěla žena ta se mnou …“ (v. 5). Ale jeho pán mu mluví o Bohu nebe a země, který pošle anděla svého před ním a zajistí mu úspěch; ale aby nezmalomyslněl nad zodpovědností, a poselství své vyřídil, tedy dí: „Jestliže by pak žena ta nechtěla jíti s tebou, svoboden budeš od přísahy mé“ (v 8). Tak i věrní služebníci Páně se tu a tam ptají, zda jejich služba bude míti úspěchu, a mnohý z nich by zmalomyslněl, kdy by nevěděl, že Pán ho činí zodpovědným toliko za poslušnost vůči Jeho rozkazům a Slovu a ne za výsledky v práci. Věcí služebníků Božích je rozsívání, věcí Boží je dáti vzrůst.
Onen nejstarší služebník; jemuž Abraham svěřil vyhledání nevěsty svému synu Izákovi, jest v jistých bodech symbolem Ducha Svatého, který, vyhledává nevěstu Synu Božímu zde na zemi. On nám ale též znázorňuje činnost a působení pravých služebníků Božích; kteří vedeni jsouce Duchem Svatým, snaží se získati duše pro Krista. Abraham poslal služebníka svého; on nešel o své újmě. Bůh posílá své služebníky – tito též nejdou o své újmě. K tak důležitému úkolu posílá Bůh služebníků svých, kteří se v Jeho domě již všelijakým způsobem osvědčili, shledáni byli věrnými v malém a mají výborné svědectví od těch, kteří jsou vně i uvnitř (I. Tim. 3, 7). Máme na mysli bratry, které Bůh posílá, aby se obzvláštně věnovali Jeho práci. Bývají to obyčejně lidé již léta obrácení, kteří nejen sami o sobě, ale i druzí o nich jsou přesvědčeni, že je Pán posílá. Slovo Boží tyto bratry nazývá „staršími neb biskupy a služebníky“ (jahny). Tito mají svěřené práce a úkoly v místní církvi, t. j. na jednom místě. Jsou to pastýři sboru, kteří vedle svého povolání pečují o stádce Boží. Někteří z nich mají dary evangelizační, jiní učitelské neb prorocké v napomínání. Jiní mají toliko dar péče – starosti o sbor, ale nemají schopností a darů zúčastnit se služby v Slově.*) Pán též ale posílá některé bratry, aby se stali misionáři a šli do pohanských zemí, jiné aby svými evangelizačními neb učitelskými dary sloužili mnohým sborům, čas od času je navštěvujíce. Při této příležitosti budiž podotknuto, že nebiblickým není, když by některý bratr, evangelizačně neb učitelsky již v některém sboru činný, šel za účelem zdokonalení se ve své mateřštině, neb naučení se nové řeči a jiným důležitým předmětům, třeba lékařství, které může v pohanských zemích dobře potřebovati, do nějaké školy, ale proti duchu bible je to, když rodiče určí mladého syna svého, aby studoval na pastora
Služebník se strojí na cestu. Bere s sebou deset velbloudů, aby nesli různé zboží, zlaté a stříbrné věci i oděv – dary, které se dostanou té, jež je určena býti manželkou Izákovou. „I vstav, bral se“ (v. 10); jaká rozhodnost po povzbuzení, jehož se mu dostalo! Podobně zásobeni jdou i služebníci Páně na cestu – s poklady „novými i starými“ v srdcích svých. I oni berou z věcí Kristových, z Jeho bohatství, aby sami dali něco těm, kteří budou ochotni jíti ke Kristu. Když služebník Abrahamův došel k městu Náchor, začíná „hledání“ modlitbou: „Hospodine, Bože pána mého Abrahama, dejž, prosím, ať se potká se mnou dnes to, čehož hledám, a učiň milosrdenství s pánem mým Abrahamem“ (v. 12). Dříve nežli skončil svou modlitbu, a aj, přišla žena vážiti vody. Tu služebník mluví k ní slova, která před tím posvětil modlitbou. A když se vše děje dle prosby jeho, ano i nad očekávání více, tu „s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje, aby zvěděl, zdařil-li Hospodin cestu jeho, čili nic“ (v. 21). Tak vždycky činívali praví služebníci Boží; svou práci začínali modlitbou. Mluví-li ve shromáždění ať k věřícím či nevěřícím, mluví slova, která před tím když přítomni jsou neobrácení lidé. Nikdo se nemá stydět říci: Já ty dary nemám, a proto budu mlčet. Kdyby tak všichni jednali, jak mnohých trapných chvil by leckteré shromáždění bylo ušetřeno.
Kdo neobdržel dary pro službu v Slově, nemá ve shromáždění vykládati. Činí-li tak, působí jenom zmatek. Bratři, kteří k této službě nemají darů a přece ve shromáždění hovoří, mluví často k neobráceným, když jsou přítomní sami věřící a mluví výhradně k věřícím, *)
2
Ročník III.
V Žižkově, dne 10. srpna 1914
posvěcena byla modlitbou. Špatný služebník, který požehnání nesvolává na símě, jež chce rozsívati a rozsev je, nezalévá-li je modlitbou.
Číslo 8
a proroka přijímají ve jménu proroka, tu se jim dostane té největší odměny: odplatu proroka vezmou. To se stalo Priscile a Akvilovi (Skut. 18) a jiným.
Po „rozjímání“ a vnitřním usvědčení, že ona jest tou, kterou „způsobil“ Hospodin,*) vyňav muž náušnici zlatou, ztíží půl lotu, a dvě nárámnice, dal na ruce její …“ (v. 22). O čem jiném by nám to mluvilo, nežli o cnostech, doprovázejících víru, jimiž „někdy i ony svaté ženy, kteréž naději měly v Bohu, ozdobovaly se, poddány byvše mužům svým“ (I. Petr. 3, 2–5). Tuto okrasu obdrží uši a ruce. Ucho je krásné, ozdobné, slyší-li; ruce jsou krásné, ozdobné, pracují-li. Věřící „starší služebníci“ nejraději vidí, když duše pro Krista určené mají netoliko „ozdobné uši“, hotové k slyšení, ale i ozdobné ruce, hotové k práci. – Později Rebeka obdržela ještě jiné zlaté a stříbrné věci i oděv. Tak to jde i v domě víry. My máme růsti v milosti. Pán Ježíš nejdříve dechl na učedníky a řekl: Přijměte Ducha Svatého. Později po Jeho z mrtvých vstání byli jím naplněni. Barnabáš a Saul věrně vyučovali sbor v Antiochii; potom jim bylo dáno více: byli odděleni k velikému dílu mezi pohany. Priscila a Akvila přijali nejdříve Pavla, od něhož mnoho obdrželi, takže mohli Apolovi dokonaleji vypravovati o cestě Boží. To byl jejich začátek. Ale čím dál tím víc a více dostávali a stali se služebníky všech církví pohanských – „nebo každému majícímu bude dáno, a bude více míti“ (Mat. 25, 29).
Po obdarování „běžela děvečka, a oznámila v domě matky své tak, jakž se stalo“ (v. 23). Ti, kteří byli obdarováni, nemohou mlčet. Oni musí jíti k těm, s kterými žijí, a Jim zvěstovati radostné poselství. – Tak připravila Rebeka cestu služebníku Abrahamovu do domu otce svého. Lában, její bratr, patrně ne ze zcela čistých pohnutek (nebo uzřel náušnici a pak teprve slyšel – v. 30), běžel mu vstříc. Šťastné duše, které služebníkům Kristovým připravují cestu ke druhým údům svých rodin, aby i oni spaseni byli. My máme vždy míti na mysli spasení svých příbuzných, a pravidlem bývá, že svědčíme-li jim a snažíme-li se je uvésti do styku se staršími služebníky Páně, někdo z nich též uvěří. Nebo světlo nemůže býti tmou pohlceno, a ozdobné ucho a ruce bývají také nápadny. Potom služebník vyprávěl všem o pánu svém a synu jeho, o účelu své cesty a o tom, jak poznal, že Rebeka je tou, kterou určil Hospodin synu pána jeho. To samé musejí činit i služebníci Páně, ale v domech ne tak přátelských, jako byl Bathuelův a žádati, aby druzí nekladli překážky těm, kteří chtějí následovat Krista. Také ne vždycky tak dobře pochodí, jako služebník Abrahamův, k jehož prosbě všichni svolili a Rebece v ničem nechtěli brániti. Ona sama se pak rozhodla ihned jíti a služebníku nastala nyní nová úloha: Opatrovati jí na cestě pouští k Izákovi.
Někdy se stává, že služebníci Kristovi, jako služebník Abrahamův, jsou nuceni „přes noc zůstati“ u těch, a kterými je Hospodin svedl. Za takových okolností bývají mnozí najednou požehnáni a obdarováni – jako v domě Bathuelově (v. 53). A kde se srdce poselství prorokovu otevírají
Služebníci Kristovi mají opatrovati jim svěřené sborečky. K tomu je potřebí, aby především „sami sebe byli pilni i všeho stáda“ (Skut. 20, 28). Nebo kdo neopatruje sebe, kterak může opatrovati druhé? I zde máme všichni~ býti naplněni svatou žárlivostí, odůvodněno. Lze snadno z bible vyčísti, že Izák byl povahy liknavé, váhavé a poddajné. Ten potřeboval ženu bystrou a rychlou. Takovou mu Bůh určil – a služebník to chtěl poznati. I uvažoval asi: Požádám ji, aby toliko mně dala píti. Dovtípí-li se, že také velbloudi mají žízeň, a dáli jim sama bez pobízení a váhání píti, tedy je bystrou i rychlou. Proto, jí řekl: Dej mi píti, prosím, maličko vody z věderce svého. I řekla: Napij se, pane můj. A rychle složila věderce své na ruku svou a dala mu píti. A davši mu píti, řekla: Také velbloudům tvým navážím, dokudž se nenapijí. Tedy rychle vylila z věderce svého do koryta, a běžela ještě k studnici, aby vážila vodu; a vážila všechněm velbloudům jeho (v. 17–21). To bylo více, nežli očekával a proto: „muž pak ten s užasnutím divil se jí mlče, rozjímaje“. Její povaha hodila se k Izákově. Tím chceme říci, že povaha není tak vedlejší věcí, aby věřící při ženění a vdávání na ní nebrali zřetele. Je dobře uvažuje-li se, zda se povahy k sobě hodí či nehodí, a i jiné věci, jako vzdělání, zdraví a pod. a sice v duchu modlitebném a přede Pánem, aby se zvědělo, co vlastně je vůlí Boží. Také budiž podotknuto, aby první nahodilé překážky nebyly nikdy důkazem rozpoznání vůle Boží aneb příčinou k odstoupení.
Při té příležitosti zmiňuji se o ženění a vdávání. Činím tak k vůli několika dopisům, jež jsem v poslední době obdržel, jsa tázán o radu. Služebník měl vyhledati nevěstu Izákovi „z příbuznosti“ Abrahamovy. Pro nás věřící tato příbuznost znamená „společnost těla Kristova“. Jen v této společnosti, t. z. věřící mezi věřícími se mají ženiti a vdávati. Úd těla Kristova (kterým je každý znovuzrozený člověk), nemá nikdy vstupovati do společného jha manželského s údem světa. „Netáhněte jha s nevěřícími“, je přikázáním Páně. Kdo jedná proti němu, těžce hřeší. Jak oklamavatelná jsou srdce naše, toho důkazem jsou nesčetné pokusy některých „věřících“, ulovit nevěstu neb ženicha ve světě, a učiniti jí neb jej „věřícím“. Není divu, že potom na otázku: je-li věřící, lze často slyšeti odpověď: „To se rozumí, že je, a jak!“ – Avšak i když se věřící žení neb vdává zase s věřícím, má se vše díti s rozvahou a modlitbami. Určení a zvolení Boží má býti rozhodujícím, neboť sňatky věřících mají nejdříve býti uzavírány v nebesích. Dvakráte v této kapitole je opakováno, že služebník hledal ženu, kterou by „Hospodin způsobil (určil) služebníku svému Izákovi“ (v. 14. a 44.). Jak poznal, že Rebeka je právě tou ženou od Hospodina připravenou? Vyžádal si znamení, a sice takové, jež bylo dobře promyšleno a rozumově *)
3
Ročník III.
V Žižkově, dne 10. srpna 1914
jakou naplněn byl Pavel, když psal: „Zasnoubilť jsem zajisté vás čistou pannu oddati jednomu muži, Kristu“ (II. Kor. 11, 2). Doba, kdy „oddáni“ budeme Kristu, našemu ženichu, je nedaleko. Brzy budeme Jej zříti tváří v tvář. My jsme již na cestě k Němu, a On, jako Izák své nevěstě, vyjde nám vstříc. Náš Pán přijde až do oblak pro nás, kamž k Němu vtrženi budeme. Ó, šťastné chvíle! Zraky naše obrací se k Tobě, Pane Ježíši, a Ty slyšíš hlas té, kterouž Jsi sobě zasnoubil a zasvětil: Přijdiž brzy, Amen.
Číslo 8
Tehdy teprve poznají cenu krve Toho, který „měl umříti za tento národ“ (Jan. 11, 51). Avšak netoliko za tento národ, ne, díky Bohu, za nás také. Tento národ ještě nepoznal cenu „drahé krve Kristovy“, ale my jsme poznali a naše neklidná svědomí jsou spokojena, neboť našla pokoj skrze víru pod skropením touto krví, v její ceně a věčné platnosti. My jsme byli oslepeni, ale Bůh osvítil se v srdcích našich k známosti Pána Ježíše Krista. Israel doposud raněn je slepotou a „zástěra“ je na očích jeho. Až bude sundána, tak mu vzejde slunce spravedlnosti, na jehož paprscích zdraví bude. Nám ale jíž vzešlo.
***
My tedy máme již nyní a stále trvající „den očišťování“, neboť: „Krev Krista Ježíše Syna jeho očišťuje nás od všelikého hříchu“ (I. Jan 1, 7). Komu je toto údělem, ten má věru dost.
Slavnosti Hospodinovy. III. kniha Mojžíšova, kapitola 23 (Dokončení.)
VII. Slavnost stánků.
VI. Slavnost očišťování.
„Mluv synům Israelským a rci: Každého patnáctého dne měsíce sedmého slavnost stánků za sedm dní bude Hospodinu … když byste shromáždili úrody země, světiti budete svátek Hospodinův za sedm dní … V staních zůstanete za sedm dní … aby věděli potomci vaši, že jsem choval v staních syny Israelské, když jsem je vyvedl ze země Egyptské: Já Hospodin Bůh váš“ (v. 33–44).
„Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi řka: Desátý pak den každého měsíce sedmého den očišťování jest. Shromáždění svaté míti budete, a ponižovati budete životů svých, obětovati oběť ohnivou Hospodinu. Žádného díla nebudete dělati v ten den; nebo den očišťování jest, k očišťování vás před Hospodinem Bohem. A všeliká duše, kteráž by se neponižovala toho dne, vyhlazena bude z lidu svého …“ (v. 26-32 ).
Tímto svátkem končila řada ročních slavností Hospodinových, shromáždění svatých. On měl býti slaven po žni, když veškeré úrody byly shromážděny. Tak vyprávěl tento svátek o věrnosti Boží, který neopustí a nezanechá lidu svého a dává mu všeho, čeho potřebuje. „Stánky“ měly lidu Israelskému připomínati jejich zkušenosti, které zažili, když vyšli z Egypta; následkem toho měli se také radovat z vysvobození Božího „z domu služby“ – z domu Faraonova.
Podobný popis vážných události tohoto velikého dne nacházíme v 16. kapitole téže knihy. Tato slavnost vede nás do budoucnosti, kdy Israel probuzen prvním „troubením trub“ žalostně zalká: „Pominula žeň, dokonalo se léta a my nejsme vyproštěni … Což není žádného lékařství v Galád? Což není žádného lékaře tam? Proč tedy není zhojena dcera lidu mého?“ (Jer. 8, 20–22). Pak se bude „troubení“ – shromažďování – den ze dne stupňovati. Židé se stanou neklidnějšími a úzkostlivějšími, až konečně „uzří Toho, kteréhož jsou bodli“ a budou kvíliti nad ním, hořce plakati a pokání činiti. „V ten den bude veliké kvílení v Jerusalémě … nebo kvíliti bude země, každá čeleď obzvláštně … a ženy jejich obzvláštně“ (Zach. 12, 10–14). Jak veliký to bude zármutek, jaké srdečné pokání! Pod mocným působením Ducha Svatého vzpomene si Israel na všecky hříchy své, které oni i jejich Otcové páchali, na znesvěcování soboty, přestupování zákona, kamenování proroků, ale především na ukřižování Syna Božího a na odpírání a vzpouzení se Duchu Svatému. Budou se báti i chvěti strachem, ale Pán, jako kdysi Josef přestrašeným bratřím svým, řekne: „Přistuptež vedle ke mně“ (I. Mojž. 45, 4). „V ten den bude studnice otevřená domu Davidovu a obyvatelům Jerusalemským, k obmytí hřícha i nepravosti“ (Zach. 13, 1). Bude to krev té Nové smlouvy, která očistí jejich poskvrněná svědomí.
Israel na tento svátek nejvíce zapomínal. Ode dnů Josue až do dnů Nehemiášových, kdy se ostatkové Israelští vrátili, ze zajetí Babylonského, svátek tento nebyl slaven. My čteme: „A tak nadělali stánků všecko shromáždění těch, jenž se vrátili ze zajetí, a bydlili v nich, ačkoli nečinili tak synové Israelští ode dnů Josue syna Nun, až do dne toho. I byla radost velmi veliká“ (Neh. 8, 17). Ani za dnů Dávida a Šalomouna, jej neslavili. I byla radost velmi veliká! A přece budou míti ještě větší v tisíciletém království, kdy nejen sedm dní, ale stále se budou veseliti před Hospodinem, Bohem svým: „neboť vykoupil Hospodin Jákoba, protož vysvobodí jej z ruky toho, kterýž silnější jest nad něj. I přijdou, a prozpěvovati budou na výsosti Siona, a pohrnou se k dobrotě Hospodinově s obilím, a s vínem, a s olejem, a s plodem skotů a bravů; duše pak jejich bude podobna zahradě svlažené, a nebudeť se rmoutiti více. Tehdáž veseliti se bude panna s plesáním, a mládenci i starci spolu;
4
Ročník III.
V Žižkově, dne 10. srpna 1914
obrátím zajisté kvílení jejich v radost, a potěším jich a obveselím je po zármutku jejich“ (Jer. 31, 11–13).
Číslo 8
***
Tento svátek ukazuje tedy na tisícileté království, kdy „země bude navštívena, a svlažena i hojně obohacena“ úrodami (Žalm 65, 67; 72, 16) a kdy Israel vysvobozen z poroby a domu služby, z ruky toho, který silnější byl nad něj.
Dej i při ztrátě: Od Jiřího Müllera. Minulého století žil v Londýně velice bohatý, ale zbožný a štědrý obchodník. Jednoho dne jej navštívil jistý pán, a žádal od něho podporu na jakýsi dobročinný účel. Očekával velice málo, poněvadž slyšel, že onen kupec utrpěl velikou škodu ztroskotáním jedné ze svých lodí. Ale ku svému velikému překvapení obdržel asi desetkráte více, nežli čekal. Neschopen zamlčeti své podivení, řekl mu, že slyšel o jeho ztrátě a že se bál, že nedostane ničeho; a pak dodal, že naposledy to nebude ani pravdou, že se mu ztroskotala loď. Obchodník odpověděl, že tomu skutečně tak jest a že utrpěl zničením své lodi velikou ztrátu: „Ale tato ztráta je právě příčinou, proč dávám tak mnoho, neboť musím lépe šafařiti s tím, co mi bylo svěřeno, aby mi to nebylo úplně odejmuto.“
I v této době slavnost stánků nepomine: „A stane se, že kdožkoli pozůstane ze všech národů, kteříž by přitáhli proti Jerusalému, přicházeti budou z rok do roka klaněti se králi Hospodinu zástupů a slaviti slavnost stánků“ (Zach. 14, 16). My již nyní máme účast na této radosti, neboť jsme Páně, vykoupení z domu služby – ze světa, a obsypáni Jeho dobrotou a milosrdenstvím. Též Ducha Svatého dal nám, jako závdavek dědictví našeho, pro nás uschovaného na nebesích, a jako záruku podílu na kralování s Pánem. Hallelujah. Bible je Slovo Boží! To není žádná lidská kniha, jejíž předpovědění by se nevyplnila. Ona je plna takových proroctví a zaslíbení, která se naplnila, a plna těch, která se teprve naplní. Ona je plna světla, které probleskuje k nám i z oněch různých věcí a událostí Starého zákona, které pro nevěřící srdce nic neobsahují. A v tomto světle zase světlo vidíme. Tak jako v Něm, tak i v této knize tmy nižádné není. Ona mluví o Kristu, jenž jest naším Spasitelem a Pánem a kterého milujeme, ačkoli Ho nevidíme. Ale my Jej budeme zříti tak, jakž jest, a podobni Mu budeme. On přijde z nebes, která Ho přijati musela „až do napravení všech věcí, což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků“ (Skut. 3, 21).
Přemýšlíme takto o ztrátách, které utrpíme?
*** Zrnka. Evangelium přichází k hříšníkovi s odpuštěním, které mu Bůh nabízí v Kristu Ježíši, a poukazuje mu na Boží milost, jako na začátek jeho svatého života. Ona nepraví: Jdi a nehřeš více, a já tebe neodsoudím, ale ono praví ihned jako Kristus: Aniž já tebe odsuzuji; jdi a nehřeš více.
Zodpovědný redaktor FR. J. KŘESINA, Praha-Žižkov, Harantova ulice čís. 27. Tiskli Štorkán a Jaroš v Žižkově 110.
5
