Revue pro historii a příbuzné vědy

HISTORICA

Revue pro historii a příbuzné vědy ROČNÍK 4

2013/1

HISTORICA

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2013/1

2013/1

Revue pro historii a příbuzné vědy • ROČNÍK 4

Redakční rada Prof. PhDr. et dr. h. c. Milan Myška, DrSc. (předseda, Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. (místopředseda, Ostravská univerzita v Ostravě) Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. (tajemník, Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. Gary B. Cohen (University of Minnesota, Minneapolis, USA) Prof. zw. dr. hab. Wacław Długoborski (Muzeum Holokaustu, Oświęcim, Polsko) Prof. zw. dr hab. Ryszard Kaczmarek (Uniwersytet Śląski, Katowice, Polsko) Prof. PhDr. Jan Keller, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Eduard Kubů, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) Doc. PhDr. Marián Skládaný, CSc. (Univerzita Komenského, Bratislava, Slovensko) Dr hab. Janusz Spyra (Akademia im. Jana Długosza w Częstochowie, Polsko) Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (Slezská univerzita v Opavě) Prof. PhDr. Josef Válka, CSc. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. PhDr. Vladimír Wolf, CSc. (Slezská univerzita v Opavě) Redakční KRUH

Prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) Doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem) Doc. PhDr. Tomáš Krejčík, CSc. (Ostravská univerzita v Ostravě) Doc. PhDr. Bohumír Smutný, Dr. (Moravský zemský archiv v Brně) PhDr. Jan Hájek, CSc. (Historický ústav AV ČR, Praha) PhDr. Jana Machačová, CSc. (Slezské zemské muzeum, Krnov) PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě) Mgr. Jana Grollová, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě)

index Studies Pavol Černý 1 Relationship between Bohemian Lands and Low Countries during the Middle Ages in Field of the Visual Arts Jaroslav Šůla 23 Czechoslovak State Banknotes of so Called First Issue

Materials Tomáš Krejčík – richard psík 65 The Seals of the Olomouc Bishops from Period of Years between 1351 and 1458 IGOR LISOVÝ 82 Se Honeste Gerere, Graviter Agere, Alios Adiuvare, Neminem Odisse, de se Silere. Last Year for the 90th Birthday of Italian Scientist and University Pedagogue of Significant Value Franco Sartori (30. 12. 1922 – 13. 10. 2004) Milan myška (Ed.): 87 The Reminiscences of Prof. Arnošt Klíma about the World Economic History Congress in Stockholm in 1960 (A Chapter from the Unpublished Reminiscences of the Historian) ADAM ŽIDEK 96 Louis (Lájos) Kentner, Piano Virtuoso from Karviná (1905–1987)

OBSAH Články a studie

Literatura

PAVOL ČERNÝ 1 Quo vadis? Vztahy mezi českými zeměmi a Nizozemím během středověku v oblasti výtvarného umění

Recenze

JAROSLAV ŠŮLA 23 Československé státovky tzv. I. emise

Materiály Tomáš Krejčík – richard psík 65 Pečeti olomouckých biskupů v období 1351–1458. Typologie a ikonografie IGOR LISOVÝ 82 Se honeste gerere, graviter agere, alios adiuvare, neminem odisse, de se silere. K loňským 90. narozeninám významného italského vědce a vysokoškolského pedagoga Franco Sartoriho (30. 12. 1922 – 13. 10. 2004) 87 MILAN MYŠKA (ed.) Vzpomínky prof. Arnošta Klímy na Mezinárodní kongres historiků ve Stockholmu v roce 1960 (Fragment z dosud nepublikovaných vzpomínek historika) 96 ADAM ŽIDEK Louis (Lájos) Kentner, klavírní virtuos z Karviné (1905–1987)

99 NOIRIEL, Gérard: Úvod do sociohistorie. Praha : Socio logické nakladatelství (SLON), 2012, 148 s. Studijní texty, 3. ISBN 978-80-7419-061-2. (Petr Gába) 102 Jockenhövel, Albrecht (ed.): Dějiny světa : Glo bální dějiny od počátků do 21. století, 1 : Základy globál ního světa od počátku do roku 1200 př. Kr. Praha : Vyšehrad, 2012, 475 str. ISBN 978-80-7429-241-5; Lehmann, Gustav Adolf – Schmidt-Glinzer, Helwig. (eds.): Dějiny světa : Globální dějiny od počátků do 21. století, 2 : Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr. Praha : Vyšehrad, 2012, 478 s. ISBN 978-80-7429-292-7. (Igor Lisový) 103 KLEISNER, Tomáš – BOUBLÍK, Jan: Mince a medaile císaře Františka Štěpána Lotrinského : Sbírka Národního muzea v Praze. Praha : Národní muzeum, 2011, 208 s. ISBN 978-80-7036-316-4. (K. Growka – K. Müller) 105 ŘÍHA, Zdeněk – FOJTÍK, Pavel: Jak se tvoří město : Vývoj dopravního systému Prahy v období průmyslové revoluce. Praha : České vysoké učení technické v Praze, 2012, 190 s. + DVD. ISBN 978-80-01-05029-3. (Michaela Závodná) 106 POLÁK, Michal: Hlavou proti vetru. Bratislava : CCW, 2011, 431 s. ISBN 978-80-89166-35-0. (Filip Svoboda) 109 Zprávy o literatuře 117 Kronika

© Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2013 MK ČR E 18625 ISSN 1803-7550

Literature 99 Reviews 109 Literature Reports 117 Chronicle

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy

Vychází dvakrát ročně. Toto číslo vyšlo 20. května 2013 Cena 100 Kč + poštovné Vydává Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, Dvořákova 7, 701 03 Ostrava, CZ, IČ: 61988987 Adresa redakce: Katedra historie, Filozofická fakulta, Ostravská univerzita v Ostravě, Reální 5, 701 03 Ostrava, CZ e-mail: [email protected] Vedoucí redaktor: Prof. PhDr. et Dr. h. c. Milan Myška, DrSc. Výkonný redaktor: Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. Obálka, grafická úprava a sazba: Kazimierz Gajdzica Obrázek na titulní straně: Československé státovky I. emise z roku 1919 (Archiv České národní banky) Překlady: Jiří Knap (něm.), Jan Fér (ang.), Daniela Rywiková (ang.) Tisk a vazba: Finidr, s. r. o., Český Těšín Distribuce: Prodejna skript Ostravské univerzity, Mlýnská 5, 701 03 Ostrava 1 tel.: 597 091 034, e-mail: [email protected]


1

ČLÁNKY A STUDIE

Vztahy mezi českými zeměmi a Nizozemím během středověku v oblasti výtvarného umění PAVOL ČERNÝ

Černý, Pavol: Relationship between Bohemian Lands and Low Countries during the Middle Ages in Field of the Visual Arts The text represents the first attempt to a global assessment of artistic relationships between Low Countries and Bohemian Lands during the Middle Ages. From the relevant findings we can assume almost exclusive dependency of the Bohemian and Moravian art production on the artistic impulses coming from Low Countries especially during the era of the Late Middle Ages. The similar situation we can also follow in other Central European regions. Key words Middle Ages * Fine Arts * Low Countries * Bohemian Lands * Central Europe * Western Europe * Artistic relationships Contact Ostravská univerzita v Ostravě, Univerzita Palackého, [email protected], [email protected]

Umělecký vývoj v českých zemích v období raného a vrcholného středověku závisel, jak známo, ve větší či menší míře na tvůrčích impulzech vycházejících z tehdejších hlavních center západní a jižní Evropy, zprostředkovaných obvykle zeměpisně bližšími, resp. sousedícími německými zeměmi. Teprve během druhé poloviny 14. a na počátku 15. století se lucemburské Čechy dostaly na úroveň srovnatelnou s těmito zeměmi a samy se staly na určitou dobu oblastí, odkud vyzařovaly vlivy do bližší či vzdálenější ciziny. Těmto kontaktům byla však v dosavadním bádání věnována spíše jen příležitostná a povšechná pozornost, a to ponejvíce vztahům s Francií1 a Itálií,2 které byly pro umělecký vývoj západní, resp. latinský jazyk užívající Evropy – a tím i pro Čechy – určující. V podstatě stranou soustavnějšího badatelského zájmu zůstávaly některé další významné evropské regiony, odkud tvůrci z českých zemí rovněž čerpali své poučení nebo na které naopak zpětně působili, jako bylo středověké Nizozemí. I když v rámci svých tehdy pohnutých dějin patřila posledně zmíněná hospodářsky a kulturně mimořádně činorodá oblast chvílemi pod svrchovanost 1

Těmto otázkám věnovány stati v ČERNÝ, Pavol a kol.: Du bon du coeur : Poklady francouzského středověkého umění v českých a moravských sbírkách [Katalog výstavy v Arcidiecézním muzeu Olomouc, Galerie, 1. 6 – 30. 7. 2006]. Olomouc 2006: ČERNÝ, Pavol: České země a Francie v období středověku, s. 11–20; TÝŽ: Umění středověké Francie a Čechy, s. 21–30 a JANDOVÁ, Kateřina: Vztah českého malířství a sochařství k Francii v letech 1350–1420, s. 31–36. 2 K tomu i PUJMANOVÁ, Olga: I rapporti tra la Boemia a l’Italia nel XIV secolo. In: SEIDEL, Max (ed.): L’Europa e l’arte italiana : Per i cento anni dalla fondazione del Kunsthistorisches Institut in Florenz. Venezia 2000, s. 129–142.

2


francouzských či německo-říšských vladařů, poskytují její zachované umělecké památky tehdejší doby dostatek lokálně či regionálně specifických znaků. Je to zejména jejich formálně-stylistické utváření, pro které je charakteristická pozoruhodná míra smyslu pro reálnou podobu objektů materiálního světa. Následující text tak představuje první pokus o elementární zmapování problematiky uměleckých vztahů mezi českými regiony na jedné straně a Nizozemím na straně druhé, a to v časově souvislém záběru od raného až do pozdního středověku. Vzhledem k danému rozsahu se však autor nemůže pouštět do hlubších analýz, byť mnohé aspekty – především charakteristiky slohových forem jednotlivých uměleckých proudů jako jedno z hlavních kritérií pro posouzení tohoto procesu – by tento postup zasluhovaly. Je však metodicky nezbytné, aby pojednání vlastního tématu předcházelo alespoň několik stručných zmínek týkajících se širších a dnes známých historických podmínek uměleckých vztahů mezi oběma zeměpisně vzdálenými regiony. První náznaky styku českých zemí s oblastí Nizozemí by mohly být spatřovány v nejstarších misijních aktivitách směřujících do střední Evropy z jejího severozápadu, jejichž cílem bylo šíření elementárních forem křesťanské věrouky a křesťanské kultury. V rámci těchto misií se vedle iroskotských mnichů přicházejících z britských ostrovů objevil i sv. Amandus (c. 600–684), biskup z Maastrichtu, zakladatel několika benediktinských klášterů v dnešní severní Francii a Belgii, který je dodnes uctíván jako apoštol těchto oblastí. Ten vykonal misijní cestu do Podunají k tamním slovanským kmenům a není vyloučeno, že i tehdejší obyvatelstvo dnešní české kotliny se mohlo při této příležitosti seznámit s prvními formami křesťanství ještě před příchodem pozdějších věrozvěstů z německých zemí a Byzance. Navzdory nezdaru snah sv. Amanda z Maastrichtu zůstala jeho památka kultovně zakotvena v některých jihoněmeckých regionech, o čemž svědčí např. liturgie salcburské arcidiecéze.3 Další, už jednoznačnější doklady o vztazích mezi českými zeměmi a Nizozemím se vynořují opět až po třech staletích. Jedná se zatím – až do pozdního středověku – vesměs pouze o ojedinělé indicie, které nutno posuzovat v širším rámci kontaktů mezi končinami střední a západní Evropy. Nepočetná svědectví tohoto druhu týkající se přemyslovské domény raného středověku jsou navíc spíše náhodná. Zástupně lze zde uvést např. zprávu o českém knížeti Jaromírovi, který se v září roku 1012 dostavil na sněm do Merseburgu před německého krále Jindřicha II. s prosbou o pomoc proti svému bratru Oldřichovi. Místo očekávané podpory od říšského panovníka byl však Jaromír uvězněn a svěřen pod dohled Adalbolda, biskupa z Utrechtu, v jehož sídle strávil svůj nedobrovolný dvanáctiletý pobyt, až do roku 1034.4Jiné povahy jsou pak další zprávy z 11. a 12. století, které se už týkají historicky hlouběji a trvaleji fundovaných fenoménů, jako je pracná a v počátcích na kulturně vyspělejší Evropě značně závislá snaha o upevnění křesťanské víry a vybudování prvních církevních institucí v přemyslovských Čechách raného středověku, které současně plnily i významné vzdělávací a kulturní funkce. Do těchto souvislostí lze pak zařadit i zprávu o přátelských kontaktech sv. Vojtěcha s Not3 K osobnosti sv. Amanda recentní shrnutí PRINZ, J.: Amandus. In: ANGERMANN, Norbert (Hg.): Lexikon des Mittelalters [dále LM], I : Aachen bis Bettelordenskirchen. München – Stuttgart 1980, sl. 510–511. Světcovu nezdařenou misijní výpravu k podunajským Slovanům zobrazuje jedna ilustrace z vydání jeho životopisu, vzniklého v severofrancouzském opatství Saint-Amand na sklonku 11. století, dnes ve Valenciennes. Bibliothèque municipale, ms. 502, fol. 18v. Srov. ABOU-EL-HAJ, Barbara: The Medieval Cult of Saints : Formations and Transformations. Cambridge 1994, obr. 164). 4

KRZEMIEŃSKA, Barbara: Břetislav I. : Čechy a střední Evropa v prvé polovině XI. století. Praha 1999, s. 58; BLÁHOVÁ, Marie – FROLÍK, Jan – PROFANTOVÁ, Naděžda: Velké dějiny zemí koruny České, I : Do roku 1197. Praha – Litomyšl 1999, s. 357.

ČLÁNKY A STUDIE PAVOL ČERNÝ Vztahy mezi českými zeměmi a Nizozemím během středověku

3

gerem, biskupem z Lutychu, s nímž Vojtěch v roce 996 vykonal delší společnou cestu do Mohuče a při této příležitosti zřejmě projednával nejen otázky své příští misijní činnosti mezi pobaltskými Prusy, ale i analogickou situaci v českých zemích, které mu byly svěřeny do duchovně pastýřské péče.5 O poměrech v biskupském sídle v Praze, které sv. Vojtěch opustil, chybí sice z počátečního období konkrétnější údaje, lze nicméně (podle dobových analogií ze sousedních zemí) předpokládat, že už tehdy byla při biskupském sídle v provozu i základní školní výuka. Činnost biskupské školy v sídelním městě přemyslovského knížectví, přinejmenším během prvních let 11. století, by totiž potvrzovala skutečnost, že v ní mezi lety 1008 až 1018 působil mistr Hubald z Lutychu, který mezinárodní renomé získal už předtím v Paříži a po příchodu do Čech podal některé důkazy křesťanské víry.6 Úroveň pražské biskupské školy nemohla však tehdy zřejmě uspokojit nároky na vyšší stupně vzdělání, jak dokládá o půl století pozdější zpráva, podle níž Kosmas – známý později jako děkan pražské kapituly a autor první kroniky dějin českých zemí – odešel na katedrální školu u chrámu sv. Lamberta v Lutychu. Tato instituce si získala tehdy, tj. ještě před vznikem západoevropských univerzit, čelné místo mezi dalšími katedrálními školami v neposlední řadě i zásluhou proslulého matematika Franka, považovaného také za mistra v oblasti gramatiky a dialektiky, u něhož si Kosmas doplňoval vzdělání.7 Lutych byl navštěvován zřejmě i dalšími studenty z Čech, jak možno s největší pravděpodobností soudit i v případě Jaromíra, bratra knížete Vratislava II. a budoucího pražského biskupa, či Petra, syna Podivy, probošta u sv. Jiří v Praze.8 Na těsnější styky českých zemí s Nizozemím, resp. na určité renomé, kterému se mohla tato oblast díky své kulturní tradici těšit v přemyslovské doméně, by ostatně poukazovala i skutečnost, že po uvolnění pražského biskupského stolce v roce 1098 byl do čela církevní organizace přemyslovského státu tehdejším knížetem Břetislavem II. zvolen jeho dosavadní kaplan a probošt boleslavské kapituly Heřman, který pocházel z Maastrichtu a a byl známý svou velkou vzdělaností i zkušenostmi (1099–1122).9 Vztahy Čech k politicky, hospodářsky a kulturně vyspělejším zemím západní a jižní Evropy (včetně Nizozemí) zůstávaly nicméně navzdory pokusům překonat dosavadní izolaci i během 12. století omezeny spíše na příležitostné a nepravidelné styky s Itálií či byzantskou říší. Výmluvné je v tomto ohledu např. i značné opoždění významného procesu kolonizace Čech, jež tolik kontrastuje se situací v oblastech kolem dolního a středního Labe na etnicky německo-slovanském pomezí. V těchto saských regionech na severozápadě bezprostředně sousedících s přemyslovským státem probíhala už od 11. století kolonizační 5 K tomu blíže STIENNON, Jacques: La Pologne et le pays mosan au moyen âge : A propos d’un ouvrage sur la porte de Gniezno. Cahiers de Civilisation médiévale, 4, 1961, s. 460-461. 6 VARCL, Ladislav a kol.: Školy a antická tradice v přemyslovských Čechách. In: TÝŽ (ed.): Antika a česká kultura. Praha 1978, s. 20. Citováno podle Gesta episcoporum Leodiensium, c. 29 v PERTZ, Georg Heinrich a kol. (Hg.): Monumenta Germaniae Historica : Scriptores, VII : Chronica et gesta aevi Salici. München 1846, s. 205: […] Hubaldus […] postea Pragam Boemiae civitatem transmissus, cum nonnulla ibidem christianae religionis dedisset […]. 7

Školy a antická tradice v přemyslovských Čechách. In: VARCL, L. (ed.): Antika, s. 23.

8

TADRA, Ferdinand: Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských. Praha 1897, s. 232.

9

Podle tehdejších (jinak však nekanonických) zvyklostí byl Heřman investován císařem v Řezně o velikonocích roku 1099, poté přijal 11. července téhož roku kněžské svěcení od Serafína, arcibiskupa z Ostřihomi (spolu s ním byl vysvěcen i zmíněný kronikář Kosmas, zřejmě Heřmanův přítel), aby byl 8. 4. 1100 v Mohuči legátem kardinálem Rupertem ordinován biskupem. BLÁHOVÁ, M. – FROLÍK, J. – PROFANTOVÁ, N.: Velké dějiny, I, s. 482–485, 498, 507.

4


činnost, jejímiž hlavními nositeli byli osadníci povolávaní z Fríska a Flander. Jeho výsledkem byla nejen hospodářsky blahodárná kultivace nově získaných pozemků, ale i zavedení tzv. holandského práva, jež v důsledku zároveň vedlo i ke zvýšení civilizační a kulturní úrovně.10 České země začaly své zpoždění v tomto ohledu vyrovnávat teprve od 13. století za vlády posledních Přemyslovců, kteří však do své domény zvali už německé, a nikoliv původní nizozemské kolonisty. Rovněž ve sféře dálkového obchodu se první informace o kontaktech s Nizozemím vynořují – byť stále jen sporadicky – až v této době.11 Skromný rozsah zpráv o česko-nizozemských kontaktech je poněkud zarážející zejména během druhé poloviny 13. století, tj. v době vlády krále Přemysla Otakara II., kdy byly české země intenzivněji a hlouběji integrovány do celoevropského dění i díky programově expanzivní zahraniční politice tohoto ambiciózního vladaře. Teprve nástupem nové lucemburské dynastie na český trůn počátkem 14. století se vztahy mezi českým státem a Nizozemím výrazněji prohlubují a dostávají se především díky vzájemným rodinným a dynastickým stykům na kvalitativně novou úroveň, kdy místo dosavadního náhodného charakteru a příležitostných podnětů nastupuje jejich určitá pravidelnost a systematičtější rozvíjení. Bylo to podmíněno v první řadě zeměpisnou polohou Lucemburska, rodové državy této dynastie, vklíněného mezi Nizozemí, Porýní a Francii, tj. oblasti tehdy prvořadého politického, hospodářského a kulturního významu. Jestliže se však tato okolnost během vlády krále Jana I., prvního vladaře nové dynastie na českém trůnu (1310–1346), navenek zatím markantně neprojevila – zřejmě i v důsledku jeho nevalného zájmu o české země, v nichž se panovník zdržoval jen zřídka –, pak se vztahy českého království k západní Evropě a tím i k Nizozemí nebývalým způsobem zintenzivňují během druhé poloviny 14. století, kdy dosahují svého vrcholu. Nesporný význam v tomto vývoji hrála skutečnost, že vládu v českém státě převzal po smrti Jana I. jeho syn Karel IV., který i jako říšský panovník rozvinul čilou zahraniční politiku, v jejímž důsledku byl český stát těsněji připoután k západní Evropě a obohacen o nové aspekty. Zvláštní roli zde pak hrála i osobnost jeho nevlastního bratra Václava, kterému byla v roce 1353 svěřena vláda nad Lucemburskem a který navíc díky svému sňatku s Janou Brabantskou získal o tři roky později vládu nad tímto bohatým, politicky i kulturně významným vévodstvím, zaujímajícím převážně východní část jižního Nizozemí. Z hlediska předkládaného tématu je však mimořádně závažné, že Václav Lucemburský a Brabantský zanechal památku i jako pozoruhodný básník a mecenáš.12 Naznačená proměnlivost politické geografie v důsledku spojení vévodství Lucemburského a Brabantského či dalších sousedních území do jednoho státního celku byla ostatně příznačná pro často bouřlivou a dramatickou dynamiku politického vývoje v Nizozemí na sklonku 14. a většiny 15. století. Oblasti spravované doposud Lucemburky se po smrti Václava v roce 1383 stále více dostávaly do mocenské sféry politicky agresivních vévodů burgundských ovládajících už během druhé čtvrtiny 15. století velkou část Nizozemí, 10 ŽEMLIČKA, Josef: Přemysl Otakar I. Praha 1990, s. 153–155; KLÁPŠTĚ, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Praha 2005, s. 200–203. 11 12

K obchodním stykům Přemyslovských Čech s Nizozemím TADRA, F.: Kulturní styky, s. 48, 50,51, 311.

Jinak poměrně chudé a málo systematické bádání k osobnosti vévody Václava Lucemburského shrnuto nověji PAULY, M.: Wenzel. In: LM, 8. München – Stuttgart 1997, sl. 2192–2193. Z recentních českých studií budiž zde citováno FANTYSOVÁ-MATĚJKOVÁ, Jana.: Rezidence Václava Českého, vévody lucemburského a brabantského, jejich funkce a úloha v rodinných a „mezinárodních“ vztazích. In: BOBKOVÁ, Lenka – KONVIČNÁ, Jana (eds.): Rezidence a správní sídla v zemích koruny České ve 14.–17. století : Korunní země v dějinách českého státu, III : Sborník příspěvků z mezinárodního kolokvia konaného ve dnech 29.–31. března 2006 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha 2007, s. 527–573.


5

včetně severních provincií (Holland, Zeeland, Frísko, Geldry). K těmto politickým změnám je nutno přihlédnout i při posuzování vzájemných vztahů mezi Nizozemím a českými zeměmi na sklonku středověku. A to i navzdory tomu, že vedle tradičních rodových a dynastických kontaktů, jež doposud nejvýrazněji poznamenávaly naznačený vývoj, se zde začínají objevovat i některé další aspekty, které v tomto ohledu na určitou dobu zastiňují všechny ostatní. Byly to jmenovitě nové a stále sílící proudy tehdejšího náboženského, resp. duchovního života v obou zde zkoumaných regionech, které vykazují mnoho nápadných paralel či afinit, do značné míry nepochybně podmíněných oboustrannými kontakty. Ve druhé polovině 14. století to bylo především hnutí devotio moderna, jehož původ nutno hledat v severním Nizozemí a za jehož protagonistu je považován Geert Grote (1340– 1384), působící většinu svého života v Deventeru.13 Tyto nové ideje zapůsobily na celou řadu evropských zemí, včetně Čech, kde bylo jejich přijetí usnadněno, resp. připraveno podobnými koncepcemi frekventovanými v některých domácích kanoniích augustiniánského řádu. Na konkrétnější kontakty v tomto ohledu by mohl poukazovat jednoznačně doložený pobyt Florise Radewijnszoona – blízkého spolupracovníka Groteho – v Praze, který mezi léty 1380 až 1381 studoval na tamní univerzitě.14 Že reformní proudy rodící se v českých zemích zanechávaly vnímavé ohlasy i v Nizozemí, nasvědčuje např. text Malogranatum vzniklý v polovině 14. století v prostředí cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, který předjímal některé ideje hnutí devotio moderna a získal tak velkou popularitu nejen v českých zemích, jak napovídají pohotové překlady do národních jazyků, včetně nizozemštiny.15 Nové proudy náboženského života se však ve zde zkoumaných regionech mnohdy vymykaly kontrole oficiálních církevních institucí a vyústily do krajních forem, považovaných za nebezpečné hereze. V Čechách to byl husitizmus, v Nizozemí – zejména v jeho jižních oblastech, jako bylo Artois, Henegavsko, část Flander – pak tzv. pikarti. Díky mnoha blízkým stanoviskům obou hnutí v chápání některých aspektů dogmatiky a s nimi souvisejících liturgických praktik (týkajících se zejména eucharistické zbožnosti, ale i otázek společenské funkce a postavení církevních institucí a jejich představitelů ve vztahu k laickým věřícím) byly navázány hlubší a intenzivnější vzájemné styky. Nejznámějším dokladem tohoto druhu je např. příchod skupiny pikartů do Prahy v roce 1418, kde byli husitskou stranou pohostinně přijati a kde zřejmě zapůsobili – navzdory určitým ideovým odlišnostem – i na některé radikální představy táboritské sekty. Podobně jsou o něco později doloženy zprávy o činnosti Gilles Mersaulta v Nizozemí po jeho návratu z Prahy, napřed v Saint-Quentin a později v Tournai, kde se prostřednictvím veřejných vystoupení pokusil tamní veřejnost seznamovat s programem české reformace a kdy za tuto iniciativu zaplatil životem.16 O spojitosti mezi náboženskými disidenty v Tournai, Lille či v Arrasu s českými zeměmi svědčí i hanlivá přezdívka jejich hnutí jako praguerie, za kterou mnoho z nich zaplatilo životem na hořících hranicích inkvizice zasahující represivně během druhého a třetího desetiletí 15. století zejména ve zmíněných městech. Oficiální 13

ALBERTS, Wybe Jappe: Moderne devotie. Bussum 1969, zejm. s. 8–9; nověji Geert Grote en de moderne devotie. Utrecht 1984 [katalog výstavy v Athenaeumbibliotheek, Museum De Waag, Deventer, Het Catharijneconvent].

14

Není vyloučeno, že samotný G. Grote strávil určitou dobu v Praze, snad mezi léty 1358 a 1362. ALBERTS, W. J.: Moderne devotie, s. 8–9.

15

Za autora textu je někdy považován Petr Žitavský. K tomu nověji GERWING, Manfred: Malogranatum. In: LM, 6. München – Stuttgart 1992, sl. 177–178.

16

ŠMAHEL, Ferdinand: Husitská revoluce, 4 : Epilog bouřlivého věku. Praha 1993, s. 121.

6


místa v Nizozemí byla nicméně o husitismu informována už dříve, jak nasvědčuje např. zpráva o disputaci burgundské delegace s husity v Praze ještě v roce 1408, tj. před vypuknutím revolučního násilí.17 K propagaci husitských idejí přispěl paradoxně i koncil v Kostnici, na jehož zasedání v roce 1415 byl k upálení odsouzen Jan Hus a kde byly vzápětí vyhlášeny tvrdé sankce nejen proti jeho stoupencům v Čechách, ale i proti ideově jim blízkým heretikům v Nizozemí.18 Zvláštní kapitolu by pak v těchto souvislostech představovaly křížové výpravy vyslané do Čech, na kterých se podílely i vojenské kontingenty naverbované v Nizozemí, jak o tom vypovídají dostatečně detailní informace z průběhu první křížové výpravy v roce 1420 a zejména pak z druhé v následujícím roce. Posledně zmíněného tažení se rovněž zúčastnili žoldnéři snad ze všech tehdejších nizozemských provincií, stejně jako benediktinský mnich Jean de Stavelot, který o těchto událostech zanechal cenné informace.19 Trvalý nezdar křižáckých výprav proti husitům přiměl jejich odpůrce uchýlit se k diplomatickým jednáním, na kterých se podíleli i delegáti z Nizozemí. Např. během setkání císaře Zikmunda s husity v Bratislavě v roce 1429 byla na straně říšského panovníka přítomna i burgundská delegace. I na Basilejském koncilu vystoupili burgundští emisaři vůči českým husitům, tehdy však překvapivě s mnoha pohrůžkami. Ty zřejmě reflektovaly i osobní stanovisko vévody Filipa Dobrého, který se už delší dobu snažil získat prestiž ochránce křesťanské věrouky a civilizace. Této pověsti měl nyní – po předešlých nezdarech s náročnou organizací velké křížové výpravy proti Turkům – dosáhnout údajně snadnějším postupem proti českým husitům, jejichž negativní obraz v Evropě tehdejší doby byl kladen na roveň nepřátelskému islámu.20 Stojí zde za připomenutí, že o dění v českých zemích informoval burgundského vévodu český exulant a jeho komorník Jan z Okoře a snad i olomoucký biskup a administrátor pražského arcibiskupství Kuneš ze Zvole, který se tehdy v Basileji rovněž zdržoval.21 Nicméně i tyto pokusy ustrnuly pouze ve stadiu počátečních příprav. Po skončení husitských válek jsou zprávy týkající se vztahu mezi českým královstvím a Nizozemím známy opět jen velmi sporadicky a spíše náhodně. Budiž zde nicméně zmíněna známá diplomatická cesta Lva z Rožmitálu mezi léty 1465 a 1467 do západní Evropy, který tam mj. navštívil i některé nizozemské provincie.22 Obtížně zodpověditelnou otázkou jsou i předpokládané obchodní styky mezi oběma zde zkoumanými regiony během pozdního středověku, tj. v období, kdy právě v některých nizozemských provinciích vrcholila produkce pro tyto oblasti charakteristického sortimentu zboží, určeného z velké části pro vývoz, jako byla proslulá sukna z Flander a Brabantska či kovové výrobky z povodí Maasy. Exportní produkty z těchto center jsou doloženy v severním i jižním Německu a na Pyrenejském poloostrově či v dalších evropských zemích. Na17

VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva husitských Čech v evropském malířství 15. století. Umění, 30, 1982, s. 320.

18

Tamtéž, s. 320–322. Dále viz FUDGE, Thomas A.: Heresy and the question of the Hussites in the Southern Netherland (1411–1431). In: Campin in context : peinture et société dans la vallé de l’Escaut à l’époque de Robert Campin 1375–1445. Actes du Colloque international organisé par l’Université de Valenciennes et du Hainaut-Cambrésis. Valenciennes 2007, s. 73–88. 19

VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 323.

20

Tamtéž, s. 327–329.

21

HLOBIL, Ivo: Olivetská hora kostela sv. Mořice v Olomouci ze třicátých let 15. století. In: Podzim středověku : Sborník mezinárodního sympozia : Brno, Moravská galerie, Místodržitelský palác 24.–25. února 2000. Brno 2001, s. 50. 22 ČORNEJ, Petr – BARTLOVÁ, Milena: Velké dějiny zemí koruny České, VI : 1437–1526. Praha – Litomyšl 2007, s. 228–270.


7

proti tomu z Čech tehdejší doby, kromě některých spíše náhodných a sporých informací o působení flanderských kupců v Praze, chybí v tomto ohledu konkrétnější údaje. 23 Vše nasvědčuje tomu, že komerční styky Čech se vzdáleným Nizozemím nedosahovaly úrovně, resp. intenzity srovnatelné s jinými regiony střední Evropy. Příčina spočívala zřejmě i ve skutečnosti, že hlavní dálkové obchodní trasy míjely tehdy české země ze severu i z jihu. Tuto nevýhodnou situaci se snažil zřejmě napravit Karel IV., který několikrát vyjednával s benátskými emisary o vytvoření transitního obchodu směřujícího z Benátek do Flander přes české země, aniž však dosáhl žádaného výsledku.24 Zkoumání vztahů mezi českými zeměmi a Nizozemím v období středověku z hlediska vývoje výtvarných umění v obou oblastech koresponduje s uvedenými zjištěními ve sféře politické a církevně-duchovní pouze v některých časových etapách. O uměleckém dění v Nizozemí raného středověku svědčí – pokud možno soudit na základě zachovalých památek těchto oblastí postižených v minulosti mimořádně často válečnými pohromami a z toho vyplývajícími rozsáhlými destrukcemi – mnohá vynikající díla především z povodí řeky Maasy.25 Jednalo se o památky z významných center založených vesměs při starých klášterech podél toku Maasy, počínaje Verdunem v dnešní severovýchodní Francii přes lokality dnešní východní Belgie (Dinant, Namur, Huy, Lutych)až po Maastricht na severu v současném nizozemském Limburku. Známy jsou zde především památky drobného a přenosného charakteru, jako je knižní malba a různé objekty uměleckého řemesla, zejména bronzové a zlatnické práce, dále emaily či slonovinové reliéfy. Tato díla patří díky své vynikající kvalitě k nejvýznamnějším dokladům uměleckého dění tehdejší doby v západní Evropě, která na sklonku 12. a na počátku 13. století představovala hlavní nositele jinak komplikovaných proměn stylistického vývoje v oblasti figurálních umění od románských ke gotickým formám. Není rovněž náhodou, že tvůrci z oblasti Maasy – zejména bronzaři a zlatníci – byli povoláváni k účasti na tak prestižních zakázkách, jako bylo vnitřní vybavení raně gotických chrámů v Ile-de-France. Ohlasy mozanského umění vrcholícího středověku je však možno objevit i ve vzdálenějších regionech střední a středovýchodní Evropy, byť ve skromnější míře podmíněné zřejmě geografickou odlehlostí. Za připomenutí zde stojí výběrově nejen importy iluminovaných rukopisů a drobných objektů uměleckého řemesla zachovaných v Polsku či v jihoněmeckých oblastech,26 ale 23 V této souvislosti stojí za pozornost unikátní nález plomby z doby kolem 1500 či první poloviny 16. st. v Olomouci, kterou se označovaly exportní zásilky dražšího textilu. Pokud je obtížně čitelné majuskulní písmeno, kterým je plomba označena, čitelné jako G, pak by v úvahu připadaly nizozemská města Gent nebo Gouda jako místa jejího původu. Viz katalog výstavy v Arcidiecézním muzeu v Olomouci HLOBIL, Ivo – PERŮTKA, Marek (eds.): Od gotiky k renesanci : Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, III : Olomoucko. Olomouc 1999, s. 632–633, č. kat. 63. 24 SPĚVÁČEK, Jiří: Karel IV. : Život a dílo. Praha 1974, s. 312; ČORNEJ, Petr: Velké dějiny zemí koruny České, V : 1402–1432. Praha – Litomyšl 2000, s. 41–42. 25 Základní shrnutí pro dobu raného a vrcholného středověku viz van GELDER, Henrik Enno a kol: Kunstgeschiedenis der Nederlanden, I : De Middeleeuwen. Zeist – Antwerpen 1968. 26 K těmto otázkám budiž citovány některé z početných studií polských badatelů, především dva recentní sborníky. Prvním je míněn Les relations artistiques entre la Pologne, la France, la Flandre et la Basse Rhénanie du XIIIe au XVe siècle. Uniwersytet Im. Adama Mickiewicza w Poznaniu. Seria Historii Sztuki, 13. Poznań 1981 – zde jmenovitě stati WRÓBLEWSKA, Kamila: Les inspirations néerlandais dans la sculpture du gothique tardif de la Warmie et de la Prusse de l’Ordre Teutonique, s. 83–99 a KRZYŻANIAKOWA, Jadwiga: Les voies des contacts entre la Pologne, la France, la Flandre et la Basse Rhénanie du XIIIe au XVe siècle, s. 11–26. Z dalšího sborníku Niderlandyzm w sztuce polskiej : Materiały Sesji Stowarzyszenia Historyków Sztuki : Toruń, grudzień 1992. Warszwawa 1995 jsou to studie CHRZANOWSKI, Tadeusz: Geografia niderlandyzmu polskiego (XV–XVII w.), s. 59–80 a KRZYMUSKA-FAFIUS, Zofia: Niderlandyzm w sztuce średniowiecznej Pomorza Zachodniego,

8


i tamní činnost tvůrců přišedších z mozanských center. Flagrantní a zástupné příklady tohoto druhu představují bronzové dveře v Hnězdně s reliéfy zobrazujícími události ze života sv. Vojtěcha, které v této metropoli Velkopolska vznikly během sedmdesátých let 12. století pod dohledem bronzařů z oblasti Lutychu.27 Podobně i v Dolním Rakousku byla v roce 1181 pro klášter v Klosterneuburgu u Vídně dokončena rozsáhlá řada typologických zobrazení provedených v technice emailu Nicolasem de Verdun, nesporně nejvýznamnější uměleckou osobností této doby nejen v Nizozemí, odkud pocházel.28 Naproti tomu z českých zemí vrcholícího středověku lze v tomto ohledu uvést pouze bronzovou nohu nesoucí původně zřejmě velký svícen, která vznikla nepochybně v povodí Maasy před polovinou 12. století, aby se vzápětí dostala do Milána, kde byla pak v roce 1158 ukořistěna českými vojsky z kontingentu císaře Bedřicha Obr. 1. Noha tzv. milánského svícnu, Praha, Barbarossy, posléze odvezena do Čech a ulokatedrála sv. Víta. Zdroj: CHADRABA, žena v chrámu sv. Víta v Praze.29 [Obr. 1] Určitý Rudolf (ed.): Dějiny českého výtvarného umění, I.1 : Od počátků do konce středo- kontakt přemyslovské domény s Nizozemím, resp. znalost umělecké tvorby tamní provenivěku. Praha 1984, obr. 98 ence, by ale mohly naznačovat – byť nepřímo, resp. hypoteticky – některé další indicie: Jak známo Reginhard, opat benediktinských klášterů v Želivě (v počáteční fázi jeho existence)a později na Sázavě (1162–1173), pocházel z lotrinských Met a podle svědectví dobových kronikářů vynikal i znalostmi některých umělecko-řemeslných technik.30 I když se z jeho domnělých děl nic nezachovalo, je nutno vzít tuto informaci do úvahy. Podobně i některé památky figurálních umění románského stylu z českých zemí prozrazují – i přes svůj kvantitativně mimořádně skromný stav s. 139–160. Speciální problematice je pak věnována práce SZMYDKI, Ryszard: Retables anverois en Pologne : Contribution à l’étude des rapport artistiques entre les anciennes Pays-Bas Méridionaux et la région de Gdańsk au début du XVIe siècle. Brussel 1986. Z tohoto hlediska se rakouských zemí týká – navzdory jejímu názvu – studie ROSENAUER, Artur: Zum Einfluss der Niederlande auf die mitteleuropäische Kunst. In: Gotika v Sloveniji : Nastajanje kulturnega prostora med Alpami, Panonijo in Jadranom : Akti mednarodnega simpozija Ljubljana. Narodna galerija, 20.–22. 11. 1994. Ljubljana 1995, s. 37–45. 27 WALICKI, Michał (ed.): Drzwi Gnieźnieńskie, 1–3. Wrocław 1956–1959; nověji MENDE, Ursula: Die Bronzetüren des Mittelalters 800–1200. München 1983, s. 84–93, 161–164; ČERNÝ, Pavol: Das Leben des hl. Adalbert von Prag auf der Bronzetür zu Gnesen. In: HOFMANN, Johannes (Hg.): Tausend Jahre Benediktiner in der Klostern Břevnov. Braunau – Rohr – St. Ottilien 1993, s. 157–216. 28

RÖHRIG, Floridus: Der Verduner Altar. Klosterneuburg 1995.

29

K tomu naposledy MERHAUTOVÁ, Anežka: Noha tzv. milánského svícnu. Umění, 39, 1991, s. 490–502.

30 Podle záznamů textů, jejichž autoři bývají označeni jako pokračovatelé Kosmovi: […] dovedl [Reginhart] malovat a vyřezávat jakékoliv obrazy ze dřeva, z kosti nebo rozličných druhů kovů, také nebyl neznalý v umění kovářském, jakož i ve všem díle, které se dělává ze skla. HRDINA, Karel – TOMEK, Václav Vladivoj – BLÁHOVÁ, Marie: Pokračovatelé Kosmovi. Praha 1974, s. 31. Dále také REICHERTOVÁ, Květa: Sázavský klášter za posledních Přemyslovců. In: Sázava : Památník staroslověnské kultury v Čechách. Praha 1988, s. 116, 119.


9

Obr. 2. Denár Vladislava II. z dob jeho knížecí vlády (1140–1158). Zdroj: www.nume.cz/ uploads/fines/Aukce/ Pr%CC%81%20v%zahra nic%CC%8Ci%CC%81/JHE (cit. 14. 12. 2012)

zachování – přinejmenším náznakově reflexi vyspělých mozanských vzorů tehdejší doby. Platí to zejména pro reliéfní zobrazení na některých denárech první poloviny 12. století. Ty jsou jak svou pestrou ikonografií, motivikou (z níž jsou pozoruhodné časté antikizující citace), tak i mimořádně kvalitním podáním, rozpoznatelným častokrát i navzdory mikroskopickému formátu těchto zobrazení,31 vysvětlitelné nejlépe recepcí zmíněných nizozemských předloh, ne-li přímo působením řezačů mincovních razidel, resp. zlatníků pocházejících z povodí Maasy, která – budiž zde znovu připomenuto – dominovala během vrcholícího středověku v uměleckém zpracování kovů.32 [Obr. 2] Hlas určitých formálně stylistických aspektů mozanského umění románské doby je konečně možné tušit i v tvorbě iluminátorů, které olomoucký biskup Jindřich Zdík přivedl z oblasti dolního Rýna a kteří byli jinak vyškoleni v tradici umělecké tvorby Kolína n. R., jež však byla výrazně poznamenána stálými kontakty s blízkými centry na Maase.33 Prestiž objektů uměleckého řemesla provedených v kovových technikách a importovaných z Nizozemí je pak pro české země 13. století možné demonstrovat i na některých dalších vynikajících příkladech. Je to část tzv. Závišova kříže, jehož technika filigránu je některými badateli spojována s mozanským zlatníkem Hugo d’Oignies.34 [Obr. 3] Jinak chudou bilanci uměleckých vztahů mezi Nizozemím a českými zeměmi za posledních Přemyslovců možno uzavřít připomínkou činnosti bronzaře Jana Brabantského, který podle soudobých informací vytvořil z kovu (dnes 31 Do úvahy zde připadají především denáry Bořivoje II. (1100–1120), Svatopluka (1107–1109), Oty II. Černého (1123–1125), Vladislava I (1109–118, 1120–1125), Soběslava I. (1125–1140) a mince z prvního období vlády Vladislava II. (1140–1158). CACH, František: Nejstarší české mince, I. Praha 1970, č. 414–416, 460–466, 478, 480, 529–562, 563–586, 587–617. 32 Za připomínku v tomto ohledu stojí oběh ražeb z Maasy v Polsku raného středověku. STIENNON, Jacques: Monnais mosans en Pologne au XIe siècle : Reflexions à propos de deux ouvrages récents. Revue belge de philologie et d’histoire, 38, 1960, s. 2–15. 33 Jde především o celostránkovou miniaturu v kolektáři z Olomouce, dnes Stockholm, Kungliga Biblioteket, Ms. A 144, fol. 34v. Naposledy viz ČERNÝ, Pavol – HRBÁČOVÁ, Jana (ed.): Jindřich Zdík (1126–1150) : Olomoucký biskup uprostřed Evropy. Olomouc 2009 [katalog k výstavě Arcidiecézního muzea v Olomouci], č. kat. 53, s. 107–116, zejm. s. 116. 34 Tzv. Závišův kříž, uložen do roku 1949 v opatství ve Vyšším Brodě, poté v pokladnici sv. Víta v Praze, v roce 1989 vrácen opět do Vyššího Brodu. Obsahuje ostatky sv. Kříže a pozůstává dále z dřevěného jádra, pobitého zlatým plechem, zdobený filigránem a drahokamy, na jeho zadní straně se objevuje devět starších byzantských emailů. Kříž byl podle tradice věnován Závišem z Falkensteina (†1290) do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodu. Stal se předmětem intenzívní pozornosti mnoha specialistů, aniž mezi nimi došlo ke shodě v otázce původu památky. Podle některých se objekt dostal do Čech z Uher. Na analogie s dílem zlatníka Huga d’Oignies upozornil už K. Chytil i J. Cibulka. Podle novějších názorů Emanuela Pocheho vznikl kříž během druhé poloviny 13. století v povodí Maasy. Dosavadní poznatky o objektu shrnul HOMOLKA, Jaromír: Umění doby posledních Přemyslovců. Roztoky u Prahy 1982 [katalog výstavy Středočeského muzea v Roztokách u Prahy], s. 135–136.

10


ztracený) náhrobek krále Václava II., umístěný původně ve Zbraslavském klášteře.35 V rámci zachovalých uměleckých děl z českých zemí první poloviny 14. století se nabízí jen málo možností posoudit vztah jejich tvůrců k soudobým či starším památkám v Nizozemí. Toto poznání může vyznívat poněkud překvapivě s ohledem na skutečnost, že tehdejším vladařem Čech byl král Jan I., příslušník lucemburské dynastie, jejíž rodová doména s nizozemskými provinciemi bezprostředně sousedila. Lze zde jen opět připomenout nedostatek dokladů tohoto druhu, který byl konstatován už výše. Určitou výjimku nicméně představuje skupina celkově devíti iluminovaných rukopisů, která vznikla mezi léty 1315 až 1323 pro královnu vdovu Elišku Rejčku, resp. klášter cisterciaček na Starém Brně, který královna založila.36 Podle důkladné starší, nicméně dodnes nepřekonané studie J. Květa lze početné výtvory těchto iluminátorů, pocházejících patrně z benediktinského kláštera v Břevnově, vidět v širších vývojových souvislostech vymezených na jedné straně podněty přicházejícími z Itálie, na straně druhé však dokládající i znalosti soudobých trendů západoevropského původu, jmenovitě z Francie a z oblasti dnešní Belgie, kde tamní produkce na sklonku 13. a během první čtvrtiny 14. století transformovala některé čerstvé anglické Obr. 3. Tzv. Závišův kříž, Vyšší Brod, cispodněty.37 Výrazné změny ve vývoji výtvarných terciácké opatství. Zdroj: www.svatymaur. umění v Čechách, ke kterým došlo v polovině cz/cs/jine/stredoveke-zlatnicke14. století a které byly do určité míry vyvolány techniky/vyznamna-dila/zavisuv-kriz.html (cit. 2. 4. 013) i změnou na českém trůnu, se odrazily mar35 Podle Zbraslavské kroniky byla v prostorách tohoto cisterciáckého kláštera umístěna kamenná socha krále Václava II., kterou zhanobil jeden z členů družiny Viléma Zajíce z Valdeka během jeho návštěvy kláštera. Pachatel byl pak zázračně potrestán oslepnutím. Z dodatku dále vyplývá, že po této kamenné soše pak byla mistrem Janem z Brabantu ulita další panovníkova socha. FIALA, Zdeněk (ed.): Zbraslavská kronika : Chronicon Aulae Regiae. Praha 1976, kap. XXXIII, s. 145, 146. Dále také KUTAL, Albert: Gotické sochařství. In: CHADRABA, Rudolf (ed.): Dějiny českého výtvarného umění [dále DČVU] : Od počátků do konce středověku, I.1. Praha 1984, s. 216. 36 Jde o šest rukopisů chovaných dnes ve Vídeňské Österreichische Nationalbibliothek, jmenovitě dva lekcionáře z 1315–1316, Cod. 1773 a 1772; dále graduál, Cod. 1774; chorální kniha, Cod. 1813; kapitulář, Cod. 1835; martyrologium a regula S. Benedicti, Cod. 417, zatímco další tři rukopisy se dnes nalézají v Brně: antifonář z roku 1317, Moravská zemská knihovna, R 600; antifonář a žaltář, tamtéž R 355 a antifonář z Františkova muzea, Státní archív, SA FM 7. KVĚT, Jan: Iluminované rukopisy královny Rejčky : Příspěvek k dějinám české knižní malby v století XIV. Praha 1931, nověji pak FINGERNAGEL, Andreas – ROLAND, Martin: Mitteleuropäische Schullen, I (ca. 1250–1350) : Die illuminierte Handschriften und Inkunabeln der Österreichischen Nationalbibliothek, 10. Wien 1997, č. kat. 97–102, s. 225–254. 37

KVĚT, J.: Iluminované rukopisy, s. 219, 222, 224–233.


11

kantně i ve vztahu ke kulturnímu dění západní Evropy, včetně Nizozemí. Tyto nové trendy je nutno vidět – jak bylo připomenuto už výše – i v souvislosti se dvěma Lucemburky: s iniciativou Karla IV., nástupce krále Jana I., a dále s převzetím lucembursko-brabantského vévodství jeho nevlastním bratrem Václavem v roce 1358. Kontakty Čech směrem na západ se tak doposud nevídaným způsobem zintenzívnily a prohloubily. Představovaly tak jeden z hlavních impulzů pro rozkvět tehdejšího uměleckého dění v českých zemích. Vedle Itálie to byla především Francie,38 dále i Porýní a Nizozemí, aniž je v mnoha případech sotva možné úžeji identifikovat jejich konkrétní původ. V případě recepce vlivů z naposled jmenované oblasti zde připadají v úvahu především dva okruhy památek vzniklých v Čechách, které tyto vazby specifickým způsobem reflektují: Bylo to předně nové umění rodiny Parléřů, kteří přišli do Prahy z Kolína n. R., a dále některé vývojové proudy vykazující z hlediska formálně stylistického utváření mnohé základní shody doložitelné především v malířských uměních a v plastice. Do tohoto okruhu je možné řadit tzv. měkký styl šedesátých let 14. století, dále na něj navazující tvorbu mladší generace reprezentovanou v osmém desetiletí Mistrem Třeboňského oltáře a konečně tzv. krásný sloh, kulminující kolem roku 1400. Prvně uvedený případ je dokumentován analogiemi mezi památkami v českých zemích druhé poloviny 14. a na počátku 15. století na jedné straně a některými nizozemskými oblastmi na straně druhé, které jsou více či méně poplatné parléřovskému stylu. Jsou to například novostavby městských chrámů v Brabantsku, pro které byl zvolen na tehdejší dobu archaizující katedrální typ, podobně jako tomu bylo při budování svatovítského dómu v Praze Petrem Parléřem.39 Tyto i další, byť pouze na dílčí detaily omezené afinity by mohly být vysvětlitelné působením parléřovské huti u dómu v blízkém Kolíně n. R. Lze je dále doplnit i poukazem na městský kostel sv. Michala v Kampenu rovněž vykazující mnoho podobností s parléřovskou architekturou. Vazby na parléřovskou huť jsou zde navíc dokumentárně podložené. Je totiž známo, že zmíněný kostel dokončil v roce 1369 Rutger Michielzoon, syn Michala von Savoyen, jinak vedoucího kolínské hutě, jehož působení je navíc v letech 1372–1373 doloženo i na stavbě svatovítského chrámu v Praze, společně s dalšími Nizozemci, a sice s Janem z Brabantu a jeho synem téhož jména.40 Tyto parléřovské rysy, společné oběma zde zkoumaným oblastem, se ostatně objevují i na některých soudobých sochařských výtvorech, jak o tom zvláště flagrantně svědčí postavy tří králů (c. 1380–1390) v kostele sv. Martina v brabantském Halle u Bruselu, kde dále i plastika tamní madony s děťátkem vykazuje frapantní podobnost se známou Madonou ze Staroměstské radnice v Praze.41 Jiným dokladem, který pro srovnání poskytuje oblast Brabantu, je tvorba jinak anonymní, nicméně markantní umělecké osobnosti, totiž Mistra 38

Viz i pozn. 1. a 2.

39

KURMANN, Peter: Flandern und Brabant. In: Die Parler und der Schöne Stil : 1350–1400 : Europäische Kunst unten den Luxemburgen, 1 : Führer zur Ausstellung. Köln a. R. 1978 [Katalog výstavy ve Schnütgen Museum, Kunsthalle], s. 74. Kurmann v této souvislosti uvádí kostel sv. Romualda v Mechelen, dále kostel P. Marie v Antverpách a kostel sv. Jana v Hertogenbosch. 40

VERMEULEN, Frans André Josef: De Noordnederlandse Bouwkunst in de Middeleeuwen. In: VAN GELDER, Hendrik Enno (ed.): Kunstgeschiedenis der Nederlanden : Middeleeuwen, I. Antwerpen – Zeist 1958, s. 114; nověji DE WERD, Guido: Von Utrecht bis Maastricht. In: Die Parler, 1, s. 109. Za připomenutí v této souvislosti stojí, že Drutginis, sestra Rutgera van Kampen, byla manželkou Jindřicha VII. Parléře. KUTAL, A.: Gotické sochařství, s. 282, pozn. 96.

41

K sochám v Halle DIDIER, R. – STEYAERT, J.: Flandern und Brabant, s. 90. Autoři zde rozeznávají syntézu převažujících podnětů z Paříže s „českými“ prvky. K analogiím s madonou ze Staroměstské radnice srov. KUTAL, A.: Gotické sochařství, s. 254.

12


Hakendoverského oltáře, který po jistou dobu působil i v Bruselu a jenž ve své tvorbě dosáhl zdařilé syntézy parléřovských forem a podnětů pařížského původu.42 Jiný aspekt těchto nizozemsko-českých kontaktů v oblasti výtvarných umění je možné sledovat na druhém ze jmenovaných okruhů památek. Jejich společnou vlastností je různou měrou intenzivní vztah k umění západní Evropy, především k produkci Paříže poslední třetiny 14. a počátku 15. století, či k některým dalším centrům v Burgudsku a ve Flandrech. Na vzniku tamních, ve většině případů vrcholných uměleckých děl (zachovaných v médiu plastiky a především knižní malby a pocházejících z dvorského prostředí) se dominantním způsobem podíleli tvůrci pocházející z některých nizozemských provincií – z Flander, Brabantska, Limburku či z Hollandu.43 Ve svých nových působištích zdařile uskutečnili syntézu různých uměleckých tradic vytvořením formálního idiomu, který se běžně, nicméně poněkud nepřesně označuje jako franko-flámský styl, s výraznou převahou druhé ze zmíněných komponent.44 Reflexe tohoto stylu se záhy šířily do mnoha evropských zemí, včetně Čech, kde se jeho prvky projevovaly v poměrně širokém časovém rozpětí zhruba půl století. První doteky franko-flámského stylu nacházíme nejprve v dílech zmíněného domácího měkkého stylu v šedesátých létech 14. století, jež reprezentuje Mistr Theodorik, výrazněji pak u Mistra lucemburského rodokmene, jenž s Theodorikem spolupracoval na výzdobě Karlštejna.45 Propracovanější variantu tohoto stylu představuje dílo Mistra Třeboňského oltáře, který díla franko-flámského stylu mohl poznat z autopsie na během své předpokládané cesty na západ a jejich vliv u něj dozníval ještě během první čtvrtiny 15. století.46 Prvky franko-flámského původu byly dále bádáním rozeznány i v některých pozoruhodných dílech české plastiky na sklonku 14. století, jako je např. reliéfní zobrazení andělů na konzole s Mojžíšem v Týnském chrámu či pieta z Dlouhé Vsi z roku 1380.47 Přítomnost nederlandismů se však v Čechách projevovala i během první čtvrtiny následujícího věku. Z významných památek tohoto směru budiž zde citovány deskové malby Mistra Rajhradského 42 DIDIER, R. – STEYAERT, J.: Flandern und Brabant, s. 88–90. Autoři zmiňují zbytky tzv. Hakendoverského oltáře z let 1404–1405, dnes v Bruselu, Musée Communal. 43

Z nejvýznamnějších budiž zde výběrově připomenuti sochaři Jean de Marville z Flander či z Maasy a Claus Sluter z Haarlemu, sochař a malíř André Beauneveu z Valenciennes, malíř Jean de Bondol z Brug, iluminátoři bratři z Limburka aj.

44

S užíváním pojmu franko-flámské umění, které zavedl v polovině 19. století francouzský filosof Ernest Renan, polemizuje vehementně Robert Didier (citován v KURMANN, P.: Flandern, s. 79, pozn. 39), neboť jde údajně o pojem dogmatický, který je relevantní až pro pozdější produkci této oblasti. Nepřesnost adjektiva franko-flámský prozrazuje ostatně i skutečnost, že jím označovaná díla byla vytvořena v drtivé většině umělci, kteří přišli z nizozemských oblastí, a dále že nešlo pouze o Vlámy, nýbrž i o Brabanťany, Limburčany, Holanďany atd. 45

DVOŘÁKOVÁ, Vlasta: Karlštejn a dvorské malířství doby Karla IV. In: CHADRABA, Rudolf (ed.): DČVU, I.1, s. 324. Autorka viděla tvorbu Mistra Theodorika v souvislosti s nizozemským hnutím devotio moderna a povšimla si navíc i typicky nizozemského motivu imaginárního otevřeného okna v jeho díle. K Mistru lucemburského rodokmenu recentně FAJT, Jiří: Karel IV. : Od napodobení k novému císařskému stylu. In: TÝŽ (ed.): Karel IV. : císař z boží milosti : Kultura a umění za vlády Lucemburků 1310–1437. Praha 2006 [katalog výstavy v Obrazárně Pražského hradu 16. února – 21. května 2006], s. 62–65, který identifikuje toho velkého malíře s Mikulášem Wurmserem ze Štrasburku a v jeho díle rozeznává vliv iluminací Nizozemce Mistra bible Jeana de Sy. 46

PEŠINA, Jaroslav: Prag und Böhmen. In: Die Parler, 2, s. 767, zdůraznil u díla Mistra Třeboňského oltáře vedle recepce francouzských podnětů i prvky známé v iluminacích Nizozemce Maître aux bouqueteaux a povšiml si rovněž i paralel vůči deskovému obrazu s Ukřižováním v kostele Sint Salvator v Brugách či na oltáři Melchiora Broederlama v Dijonu.

47

HOMOLKA, Jaromír: Gotik in Böhmen. München 1969 [recenze]. Umění, 19, 1971, s. 369 a dále KUTAL, A.: Gotické sochařství, s. 257– 258.


13

oltáře48 a jeho generačního souputníka Mistra Týnské kalvárie v oblasti plastiky, který podle M. Bartlové přijímal franko-flámské podněty prostřednictvím dvora krále Zikmunda v Budíně, kde údajně doplnil své pražské vzdělání.49 Citovaná autorka uvádí v této souvislosti posléze i dvě tepané relikviářové busty sv. Petra a Pavla z pražského arcibiskupství a dále reliéfy rámu madony Svatovítské.50 V hlavní roli při šíření prvků franko-flámského umění v českých zemích vystupovali podle některých badatelů iluminátoři luxusních knih, snad pro větší mobilitu těchto objektů. Z mnoha významných, ač většinou anonymních osobností, jejichž tvůrčí individualita se projevuje ve vynikajících výtvorech, které se vyrovnají nejlepším dílům tohoto druhu ze západoevropských center, uveďme Mistra Antverpské bible, Mistra martyrologia z Gerony a Mistra Mandevillova cestopisu, z nichž někteří dle všeho poznali v Paříži z první ruky tvorbu tam působících franko-flámských knižních malířů.51 Otázkou je, jakým způsobem se tyto nizozemské podněty dostávaly v tehdejší době do Čech, kde tvůrčí činnost dosáhla svého vyvrcholení. Vedle cest umělců z Čech, které se hypoteticky předpokládají v některých flagrantních případech52 a s nimi souvisejícím uplatněním vzorníků, tzv. Musterbuchů53 a dále vedle importu artefaktů v opačném směru měly nepochybně význam i rodinné dynastické styky panovníků. Role českého krále a říšského císaře Karla IV. v zajištění kontaktu českých zemí se západní Evropou, především však s jím preferovanou Francií byla už určitým způsobem naznačena.54 Vedle jeho mimořádně agilní osoby je však ještě třeba zmínit dosud nedoceněnou roli Václava vévody lucemburského a brabantského.55 Za panování Karla IV. a jeho syna Václava IV. v Čechách se tamní umělecká tvorba mohla svou kvalitou nejen vyrovnat nejlepším dílům ze západní Evropy, ale začaly se v ní objevovat i některé specifické inovace. Za těchto okolností nepřekvapuje, že české země pozdně lucemburské doby začínají i zpětně působit na umělecké dění cizích oblastí, včetně těch, které jim kdysi poskytovaly inspirační podněty a k nimž patřilo i Nizozemí. Dokládá to nejen přítomnost některých českých, resp. českým prostředím silně ovlivněných plastik 48

PEŠINA, Jaroslav: Desková malba. In: CHADRABA, Rudolf (ed.): DČVU, I.1, s. 391, zjistil analogie tohoto malíře s tvorbou iluminátora Jacquemarta de Hesdin.

49

BARTLOVÁ, Milena: Mistr Týnské kalvárie : Český sochař doby husitské. Praha 2004, s. 96.

50

Tamtéž, s. 100.

51

KRÁSA, Josef: Knižní malba. In: CHADRABA, Rudolf (ed.): DČVU, I.2, s. 435–438, zde uvádí konkrétně díla iluminátorů Mistra des Cleres femmes alias Mistra 1402 a dále Mistra Boucicautových hodinek.

52 Byli to např. možná hlavní iluminátoři v Les Grandes chroniques de France, Paříž, Bibl. nat., ms. fr. 168 (viz Paris 1400 : Les arts sous Charles VI. Paris 2004 [katalog výstavy v Musée du Louvre], č. 168, s. 272–273) nebo v misálu papeže Klimenta VII, Paříž, Bibl. Nat. lat. 848 (FAJT, J. (ed.): Karel IV., č. kat. 152, s. 455), z nichž první vznikl v Paříži kol. 1400, zatímco druhý dle všeho v Avignonu roku 1394. K nim by bylo možné patrně připojit rovněž knižního malíře zvaného Orosius-Master, působícího v Paříži kol. 1400, kde se dostal do kontaktů s franko-flámskými umělci (srov. katalog Paris 1400, s. 136). 53 V tomto ohledu je názorný např. zlomek vzorníku z dílny Mistra Theodorika, c. 1355–1365, Erlangen, Universitätsbiblothek, Graphische Sammlungen, Inv. Nr. B I.2, nebo známý tzv. Ambrasský skicák, c. 1410–1412, Vídeň, Kunsthistorisches Museum, Kunstkammer, Nr. 5003, 5004. FAJT, J. (ed.): Karel IV., č. 28, s. 119, č. 196, s. 534–536. 54 55

Viz pozn. 1.

Je známo, že Václav Lucemburský a Brabantský udržoval pravidelné kontakty s Paříží a že věnoval mimořádnou péči např. budování svého (dnes nezachovalého) paláce Coudenberg v Bruselu včetně jeho luxusního vybavení, které mohl svěřovat takovým vynikajícím tvůrcům franko-flámského umění, jakým byl např. André Beauneveu (pobýval v Coudenbergu). DIDIER, R. – STEYAERT, J.: Flandern, s. 88, 90.

14


v severozápadní Evropě, jmenovitě v Maastrichu.56 Vyplývá to dále i ze zjištění, že některé ikonografické zvláštnosti formulované v českých malířských dílnách na sklonku 14. století byly přijímány i nizozemskými umělci. Platí to např. o motivu lidského maskaronu zdobícího štít setníka v kompozicích Ukřižování, jenž je poprvé doložen v české deskové malbě z okruhu Mistra Třeboňského oltáře kolem roku 1380 a následně v o něco mladším zobrazení Kalvárie v kostele Sint Salvator v Bruggách.57 Těmto otázkám je věnována i studie M. Frinty,58 v níž podal jakýsi katalog některých technických zvláštností malířského umění druhé poloviny 14. a na počátku 15. století v Nizozemí a v Čechách, stejně jako katalog určitých obrazových motivů z hlediska jejich pro zmíněné regiony údajně indikativní hodnoty. Mezi elementy, které podle autora měly svůj původ v Nizozemí a byly přijímány českými zeměmi, uvádí např. způsob puncování v knižní malbě, stejně jako techniky pastiglií, např. v tvorbě Mistra Theodorika, dále pak motiv košíčkového dekoru na obrazových pozadích. České země tehdejší doby měly naproti tomu obohatit nizozemskou malbu o motiv třídimenzionálního rámu a o některé rysy květinového dekoru. Vedle toho se autor zmiňuje ještě o třetí kategorii, a sice o domněle společných rysech malířství obou zde zkoumaných oblastí, jako je somatická a obličejová typika některých postav. Minuciózní výčet těchto elementů však bohužel postrádá přesvědčivost, neboť jejich výskyt má ve většině případů spíše obecnější než místně specifický charakter. Jako hypotézu lze zřejmě přijmout jinak smělý postřeh D. Janssena, který v řadě pozoruhodných portrétů od Jana van Eyck spatřoval reflexi obrazových typů (Bildnissikone) Mistra Theodorika a jeho dílny v kapli sv. Kříže na Karlštejně.59 Není však pochyb o tom, že vyspělá umělecká produkce Prahy, která se na čas stala předním centrem ve střední Evropě, působila i východním, resp. jihovýchodním směrem, kde kromě jiného mohla dále zprostředkovat i vymoženosti franko-flámského stylu. Vyplývalo by to přinejmenším z některých nedávných zjištění z Budína doby krále Zikmunda.60 Umělecké dění v českých zemích, ostatně jako i v jiných oblastech střední Evropy, vstupuje ve vztahu k soudobé tvorbě v Nizozemí do nové fáze během první třetiny 15. století. Ačkoli husitské války neměly za následek úplné přerušení umělecké činnosti, došlo přece jen k závažným změnám, které se promítly i do této sféry. Především zde v počáteční fázi vymizela někdejší iniciativní role panovníků, resp. sítě příbuzenských styků mezi nimi, a navíc dle všeho na určitou dobu ustaly i obchodní a jiné kontakty se západní Evropou, a české země se tak dostaly do mezinárodní izolace. Byla to však i doba, kdy právě v Nizozemí vyvrcholil předchozí umělecký vývoj v konstituci nové tvůrčí koncepce, označované běžně jako nizozemský realismus, jehož nositelem byla celá řada vynikajících osobností.61 56 Jde např. o dvě sochy madon, dnes v Maastrichtu, v tamních kostelích St. Servaas a Onze Live Vrouw. DE WERD, G.: Von Utrecht, s. 110, kde se dále nalézá i českou produkcí ovlivněná pieta z doby okolo roku 1420. Podle A Kutala byl i na západě rozšířen parléřovský typ toruňské madony. KUTAL, A.: Gotické sochařství, s. 276. 57

DIDIER, R. – STEYAERT, J.: Flandern, s. 90.

58

FRINTA, Mojmír, S.: Bohemian Painting vis-avis southern Netherlands. In: SMEYERS, Maurits – CARDON, Bert (eds.): Flanders in a European Perspective : Manuscript Illumination around 1400 in Flanders and abroad : Proceedings of the International Colloquium Leuven, 7–10 September 1993. Leuven 1995, s. 75–84. 59

JANSEN, Dieter: Similitudo : Untersuchungen zu der Bildnissen Jan van Eyck. Köln a. R. –Wien 1988, s. 25.

60

MAROSI, Ernö: Zikmund Lucemburský 1368–1437 : Uherský král – dědic Anjouovských tradic. FAJT, J. (ed.): Karel IV., s. 578. 61 Z nepřeberného množství publikací věnovaných nizozemskému malířství pozdního středověku si uchovává stále svou standardní hodnotu PANOFSKY, Erwin: Early Netherlandish Painting : Its Origins and Character, I–II. New York – Hagerstown – San Francisco – London 1971.


15

Budiž zde připomenuty jen nejvýznamnější z nich: počátky tohoto nového vývoje jsou spojeny se jmény Mistra z Flémale alias Roberta Campina a bratří van Eyck, jeho pokračování pak reprezentuje Rogier van der Weyden spolu s Dirckem Boutsem a závěrečnou fázi pak představuje Hugo van der Goes a Hans Memling. Jejich díla určená pro bohatá nizozemská města, ale i pro aristokratické objednavatele našla okamžitě ohlas i v zahraničí, včetně tak kulturně vyspělých a významných oblastí, jako byla Francie a severní Itálie. Nicméně se zdá, že nejdychtivěji bylo poučení z Nizozemí této doby přijímáno v německých regionech, kde podstatným způsobem přispělo ke konstituci vlastních forem pozdní gotiky. Umělecké působení Nizozemí na cizí oblasti západní a střední Evropy nabylo během pozdního středověku mimořádného významu i svým nepřetržitým trváním prakticky po celé 15. století.62 Z toho důvodu se rýsuje i určitá diferenciace těchto vlivů, jež je zvláště výrazně patrná v rámci technických kategorií příslušných děl. Dominujícímu postavení malířského umění v Nizozemí tehdejší doby – především deskové, ale i knižní malby, případně tapiserií – odpovídal i jeho převažující význam při šíření nových uměleckých koncepcí v cizích zemích. Zvláštní kapitolu naproti tomu představuje působení nizozemské plastiky na cizí recipienty. Tento tzv. „dvoukolejný“ proces probíhal sice paralelně, ale různými geografickými kanály a mnohdy i v odlišné podobě. Nizozemské malířství bylo obdivováno a přijímáno v takových centrech, jako byl Kolín n. R. či Norimberk,63 v nichž byly tyto podněty více či méně tvůrčím způsobem transformovány a dále předávány, vesměs do střední Evropy. V posledně zmíněném ohledu nutno zdůraznit zejména grafiku jako novou uměleckou kategorii, jež byla mimořádně významná pro šíření nizozemských uměleckých konvencí a byla reprezentována zejména umělci z horního Porýní, jako byl Martin Schongauer či Mistr E. S.64 Působení nizozemské plastiky na cizinu je pak vesměs spojováno s příkladem sochaře Nicolase Gerhaerta z Leydenu, jehož první známá díla jsou doložena v Trevíru, následně i ve Štrasburku. Tento velký a mimořádně vlivný umělec ukončil svou dráhu ve službách císaře Friedricha III., pro nějž pracoval většinou ve Vídeňském Novém Městě mezi léty 1467 a 1473. Není bez významu, že působení tohoto gerhaertovského proudu na střední Evropu probíhalo vesměs prostřednictvím geograficky jižněji situovaných tras.65 Umění českých zemí 15. století reagovalo na umělecký přínos Nizozemí tehdejší doby zpočátku značně zdráhavě. Vyplyne to zřetelně ze srovnání s jinými středoevropskými regiony, zejména se sousedním Polskem a Rakouskem, kde se v rámci široce založeného 62 K tomu nověji katalog výstavy BORCHERT, Till-Holger (Hg.): Von Eyck bis Dürer. Altniederländische Meister und die Malerei in Mitteleuropa. Brugge 2010 [katalog výstavy v Groeningemuseum in Brugge, 29. 10. 2010 – 31. 1 2011]. 63 Např. PILZ, Kurt: Nürnberg und die Niederlande. Nürnberg 1952; JAKOBY, Barbara: Der Einfluss der niederländischen Tafelmalerei des 15. Jahrhunderts auf die Kunst der benachbarten Rheinlande am Beispiel der Verkündigungsdarstellung in Köln, am Niederrhein und im Westfalen. Köln 1987; TÄUBE, Dagmar R.: Zwischen Tradition und Fortschritt : Stefan Lochner und die Niederlande. In: ZEHNDER, Frank Günter (Hg.): Stefan Lochner : Meister zu Köln : Herkunft – Werke – Wirkung. Köln a. R. 1993 [katalog výstavy v Wallraf-Richartz-Museum v Kolíně n. R.], s. 55–67. 64

Recentně HÖFLER, Janez: Der Meister E. S. : Ein Kapitel europäischer Kunst des 15. Jahrhunderts. Regensburg 2007; LEHRS, Max – SCHONGAUER, Martin: The complete engravings : A catalogue raisonné. San Francisco 2005. 65 Nejnovější shrnutí dosavadních poznatků v ROLLER, Stephan (Hg.): Niclaus Gerhaert : Der Bildhauer des späten Mittelalters. Imhof 2011 [katalog výstav v Liebieghaus Skulpturensammlung, Frankfurt am Main, 27. 10. 2011 – 4. 3. 2012 a Musée de l’Oeuvre Notre-Dame, Straßburg, 30. 3. – 8. 7. 2012], zde zejm. studie S. Rollera Niclaus Gerhaert und seine Bedeutung für die Bildhauerkunst Mitteleuropas, s. 109–134.

16


Obr. 4. Zvěstování P. Marie, kol. 1450, Praha, Národní galerie. Zdroj: CHADRABA, Rudolf (ed.): Dějiny českého výtvarného umění, I.2 : Od počátků do konce středověku. Praha 1984, obr. 89

uměleckého proudu „západ–východ“ výrazné nederlandismy naplno projevily už během druhé čtvrtiny 15. století.66 V českých zemích lze naproti tomu tehdy sotva nalézt srovnatelné analogie. Někteří badatelé zjistili, že tato počáteční zdrženlivost vůči novým podnětům přicházejícím z Nizozemí platí více pro Čechy než pro Moravu. Vysvětlení zmíněného fenoménu hledali pak v přežívání norem krásného slohu či v jejich programovém oživení po skončení husitských válek především v Čechách.67 Moravské prostředí, jehož umělecké vazby na Prahu byly během neklidu husitské doby přerušeny, se naopak více orientovalo na Dolní Rakousy, resp. na Vídeň. Tyto rozdíly v recepci nových vlivů je možno názorně demonstrovat na dvou dílech, z Čech a z Moravy, která vznikla v nevelkém časovém odstupu a vyznačují se nápadně rozdílnou kvalitou a v nichž jsou nové podněty z Nizozemí doloženy u nás vůbec poprvé. Jde o deskový obraz se znázorněním Zvěstování P. Marie, který vznikl v Čechách kolem roku 1460 a jenž parafrázuje zřetelně analogickou, o půl století starší kompozici od Roberta Campina. [Obr. 4] Jeho tvůrce reagoval na zmíněnou předlohu, jak vystihl J. Pešina s okouzlující naivitou, nepochopiv ovšem z nových principů nizozemské optiky ještě téměř nic.68 Druhý případ se týká kamenného sousoší Olivetské hory, vzniklé snad během třicátých let 15. století v Olomouci, které svou vynikající kvalitou patří – narozdíl od předešlého příkladu – k nejvýznamnějším dílům pozdní gotiky nejen v našich oblastech, ale ve střední Evropě vůbec. Jeho anonymní tvůrce byl zřejmě dobře obeznámen s dožívajícími proudy franko-flámského umění, zejména z okruhu geniálního sochaře Clause Slutera, ale i s některými no66 PAATZ, Walter: Prolegomena zu einer Geschichte der deutschen spätgotischen Skulptur im 15. Jahrhundert. Heidelberg 1956, mluví při zkoumání v titulu uvedeného materiálu o Ost/West Gefälle a West/Ost Gefälle. 67 68

Např. HOMOLKA, Jaromír: Pozdně gotické sochařství. In: CHADRABA, Rudolf (ed.): DČVU, I.2, s. 534.

Zvěstování P. Marie, Praha. Národní galerie, Inv. č. 017447. Viz PEŠINA, Jaroslav: Desková malba. In: CHADRABA, R. (ed.): DČVU, I.2, s. 579; CHLUMSKÁ, Štěpánka: Verkündigung. In: BORCHERT, T.-H. (Hg.): Von Eyck, č. 259, s. 471.


17

Obr. 5. Sv. Jan ze sousoší Olivetské hory, Olomouc, kostel sv. Mořice. Zdroj: CHADRABA, Rudolf (ed.): Dějiny českého výtvarného umění, 1.2 : Od počátků do konce středověku. Praha 1984, obr. 293

vějšími tvůrčími vymoženostmi bratří van Eyck.69 [Obr. 5] Pozdější generace umělců, kteří v českých zemích nastoupili po polovině 15. století, byly ve větší či menší míře ovlivněny výtvory zmíněného nizozemského sochaře Nicolase Gerhaerta z Leydenu. Zatímco k tomuto gerhaertovskému proudu se na Moravě hlásila celá řada tvůrců plastik tehdejší doby,70 v Čechách se jeho vliv opět projevil daleko méně výrazně a spíše jen v nahodilých náznacích.71 Situace v Čechách se však v tomto ohledu začala radikálně měnit v průběhu sedmdesátých let 15. století, kdy je možné objevit markantní příklon k nizozemským předlohám u celé řady kvalitativně často vynikajících památek. V oblasti deskové malby připomeňme obrazy Mistra svatojiřského oltáře a Mistra Puchnerova oltáře z roku 1482, jenž dovršil rozchod s domácí tradicí a šel za novým slohem nesmlouvavě.72 S ním se mohl seznámit prostřednictvím Kolína n. R., konkrétně díky tamní tvorbě ovlivněné příkladem druhé generace nizozemských malířů reprezentované jmény Rogiera van der Weyden a Dircka Boutse.73 Na Moravě tuto formu nederlandismů 69 Olivetská hora, Olomouc, chrám sv. Mořice, viz HLOBIL, I.: Olivetská hora, s. 45–51. Hlobil zde shrnul dosavadní výzkum komplikovaných předpokladů původu umění tohoto velkého sochaře. 70 Zástupně lze uvést díla osmdesátých let 15. až počátek 16. století: Olivetské hory v Jihlavě, v Modřicích u Brna, Madona Primavesi, Krucifix od brněnských minoritů, dva světci od Antona Pilgrama (CHAMONIKOLA, Kaliopi (ed.): Od gotiky k renesanci : Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, II : Brno. Brno 1999 [katalog výstavy Moravské galerie v Brně], č. kat. 169, 168, 170, 175, 201a–b), dále Sv. Jakuba Většího z Rokytnice u Přerova, či Oplakávání z Dolan (viz HLOBIL, I. – PERŮTKA, M. (eds.): Od gotiky k renesanci, III, č. kat. 210, 381). 71 Jsou to např. sv. Anna ze Zlaté Hory, Madona z Vítkova Kamene, Archanděl Gabriel z Nedvědice či citace franko-flámského motivu postavy vyhlížející z okna v díle Matěje Rejska. HOMOLKA, J.: Pozdně gotické sochařství, s. 543. 72

Praha, Národní galerie, Inv. č. 1267–1269. Srov. PEŠINA, J.: Oltář svatojiřský. In: CHADRABA, R. (ed.): DČVU, I.2, s. 583.

73 O. Kotková (Von Eyck bis Dürer, s. 467) vidí v kompozici Stigmatizace sv. Františka na Puchnerově oltáři vedle vlivů Rogiera van der Weyden a Dirck Boutse i ohlas Jana van Eyck.

18


Obr. 6. Mše sv. Řehoře, kol. 1480, Brno, Moravská galerie, inv. č. A 27. Zdroj: CHAMONIKOLA, Kaliopi (ed.): Od gotiky k renesanci : Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400– 1550, II. Brno, 1999, s. 376

reprezentuje votivní deska abatyše Perchty z Boskovic (cca 1480) se zobrazením Mše sv. Řehoře.74 [Obr. 6] Orientace na tyto tvůrce – opět prostřednictvím kolínských nebo norimberských mezistupňů – platí ostatně i pro některá další díla z Čech tehdejší doby, jako jsou např. deskové malby Křivoklátského oltáře či Korunování P. Marie z Rybník.75 Se stejnou intenzitou byly nizozemské podněty přijímány i v nástěnné malbě, jak o tom zvláště přesvědčivě svědčí špičkové výtvory Mistra Smíškovské kaple v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře z let 1485–1492, jenž mezi malíři v Čechách neměl v hloubce pochopení nizozemského malířství rovného, či Mistra Žírovnických maleb, který kolem 1490 provedl nástěnnou výzdobu nejen v tomto jihočeském zámku, ale i v Blatné.76 Nové nizozemské 74 Brno, Moravská galerie, Inv. č. A 27. PEŠINA, Jaroslav: Votivní deska Perchty z Boskovic. In: CHADRABA, R. (ed.): DČVU, I.2, s. 583; CHAMONIKOLA, K.: Olivetská hora. In: HLOBIL, I.: Olivetská hora, č. 182, s. 375–378. 75

Křivoklát, Hradní kaple. PEŠINA, Jaroslav: Oltář Křivoklátský. In: CHADRABA, R. (ed.): DČVU, I.2, s. 584.

76 KRÁSA,

Josef: Nástěnná malba. In: HOMOLKA, Jaromír a kol.: Pozdně gotické umění v Čechách (1471– 1526). Praha 1978, s. 267–268, 280–296.


19

proudy se dotkly domácí produkce knižní malby opět v podobě odvozených derivátů, obvykle prostřednictvím grafik Mistra E. S. Tyto nederlandismy se zde však uplatnily výhradně ve figurální složce, zatímco vegetabilní dekor lpěl s pozoruhodnou houževnatostí na starší tradici jdoucí zpět až ke krásnému slohu.77 Vývoj malířských umění v Čechách během posledního desetiletí 15. století pak proběhl ve znamení rychlého ústupu těchto nizozemských elementů ve prospěch recepce z jiných, zeměpisně bližších center, jmenovitě ze Saska či z Podunají.78 S novými vymoženostmi nizozemského umění 15. století se mohli tvůrci v českých zemích seznamovat většinou – jak bylo naznačeno – pouze ve zprostředkované podobě, která však originály Nizozemců v různém stupni modifikovala a tím i častokrát zastírala pregnantnost jejich původního slohového charakteru. V první řadě je zde nutno počítat s grafickými listy, přicházejícími především z Porýní, z nichž zejména mědiryty zmíněného Mistra E. S. jsou v Čechách rozeznatelné jako zdroj inspirace nejen v knižním dekoru, ale i u mnoha nástěnných maleb či na objektech uměleckého řemesla.79 Příležitost seznámit se s díly Nizozemců se zřejmě v té době v českých zemích příliš nenabízela. Kromě předpokládaných vandrovních cest některých malířů do západní Evropy80 to mohly být rovněž importy artefaktů, i když se z nich dnes u nás zachoval jen nepatrný počet,81 opět narozdíl od některých regionů severního a západního Německa, či dokonce Španělska, kam byly – jak známo – masově exportovány vyřezávané oltáře z Brabantska, drobné plastiky z alabastru či z terakoty, tapiserie z Bruselu, a dokonce i náhrobní desky.82 Umělecké styky mezi Nizozemím a českými zeměmi v pozdním středověku se nicméně nevyčerpávaly pouze v naznačené a jednostranně dominující dimenzi, směřující od prvně jmenované oblasti jako inspirující a dávající ke druhé, přijímající, ale i v opačném, 77

Příležitostné poučení nizozemskými předlohami prostřednictvím grafik Mistra E. S., nebo i jinými zdroji stejného původu, je možné rozeznat obvykle v zobrazeních Ukřižování v misálech jako např. v exempláři vzniklém v Olomouci mezi 1472–1477, (Olomouc, Vědecká knihovna, sign. M III 7), či v jiném misálu stejného původu z doby okolo roku 1500 (Zemský archiv v Opavě, pob. Olomouc, sign. CO 278). Srov. ČERNÝ, Pavol: Olivetská hora. In: Podzim středověku, č. 375, 381. 78 Flagrantním případem tohoto druhu je zřejmě Mistr Litoměřického oltáře, který po svých tvůrčích počátcích, ovlivněných nederlandismy, se později na přelomu 15. a 16. století přiklonil ke vzorům z Podunají a z horní Itálie. PEŠINA, Jaroslav: Desková malba, s. 594. 79

Z památek nástěnných maleb např. v kapli sv. Doroty v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, dále na zámku v Žírovnici, Ukřižování ze Všechlap, v minoritském kostele v Jihlavě, aj. KRÁSA, J.: Nástěnná malba, s. 260–301. Recepce grafik Mistra E. S. je zřetelná např. v kompozici kánonového listu v misálu z Olomouce (Olomouc, Vědecká knihovna, sign. M III 7, fol. 67v) nebo dále na zlatnických objektech chovaných dnes ve Svatovítském pokladu v Praze (KYZOUROVÁ, Ivana (ed.): Svatovítský poklad : Katalog stálé výstavy v kapli sv. Kříže na Pražském hradě. Praha 2012, č. kat. 55, 56, 58, 60, 61, 62 a 78). 80

Např. PEŠINA, J.: Oltář, s. 584, předpokládá u Mistra křivoklátského oltáře absolvování cesty do Kolína n. R., kde se mohl seznámit z první ruky s dílem tamního Mistra Mariina života.

81 E. Poche uvádí např. monile z konce 15. st. ve svatovítském pokladu v Praze blízký burgundským pracím tohoto druhu, dále kupu pluviálu se zobrazením Narození Páně v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, a předpokládá, že zprávy o dnes nezachovaných závěsných textiliích se zobrazením historie Vespasiana a Tita, které daroval král Vladislav Jagellonský chrámu sv. Víta, byly nepochybně bruselské. POCHE, Emanuel: Pozdně gotická umělecká řemesla. In: CHADRABA, R. (ed.): DČVU, I.2, s. 615, 627–629. I. Hlobil upozornil na terakotový reliéf se zobrazením sv. Jiří, dnes zazděný ve vikářské sakristii dómu sv. Václava v Olomouci, který – jak sám zjistil – je nápadně podobný jinému exempláři tohoto druhu, dnes v Lutychu, a který tak pochází zřejmě z Utrechtu z let 1430–1340, kde byl zhotoven snad podle staršího vzoru Jana van Eyck. HLOBIL, I.: Olivetská hora, s. 50. 82 O importech artefaktů z Nizozemí do německých oblastí pozdního středověku srov. PAATZ, W.: Prolegomena, s. 46–53.

20


byť mnohem skromněji doloženém, smyslu. Jestliže v uměleckém dění obou oblastí na sklonku 14. století bylo možné konstatovat občas náhodné a příležitostné přebírání některých formálních motivů českého původu nizozemskými umělci, pak reflexe českých zemí v nizozemském umění 15. století má poněkud jinou povahu, která tkví především v ideové rovině. V této souvislosti je opět nutno připomenout fenomén husitismu, považovaný současníky za jeden z tehdejších heretických náboženských proudů, s nímž měla západní Evropa možnost se blíže seznámit zejména během konání mezinárodně delegovaného koncilu v Kostnici. Někteří starší badatelé hledali reflexe konciliárních událostí a jednání v tvorbě jednoho z nejslavnějších nizozemských umělců tehdejší doby, Jana van Eyck, který se podle nich měl v Kostnici zdržovat mezi léty 1417 a 1418, a sice ve službách tam rovněž prodlévajícího papeže Martina V.83 Narážky na husitskou tématiku byly spatřovány v mnoha jeho dílech, případně v některých dochovaných pracích jeho okruhu. Je to např. kompozice Studny života (známá dnes pouze z o něco pozdější kopie v Madridu), kde mezi početnou figurální stafáží byli rozeznáni někteří konkrétní účastníci koncilu, mj. Zikmund Lucemburský v roli ochránce pravověrnosti a v protikladu k němu Jan Hus jako heretik.84 Postava tohoto říšského a českého panovníka angažovaného ve snahách o řešení husitské otázky se pak objevuje i v některých dalších dílech Jana van Eyck, jako je např. kopie jeho obrazu Nesení kříže (nyní v Budapešti), či mezi iluminacemi Turínsko-Milánských hodinek z roku 1417.85 Zvláštní pozornost byla v tomto ohledu věnována Gentskému oltáři, nejznámějšímu dílu bratří van Eyck. Kromě opětovné přítomnosti Zikmunda v jeho kryptopodobě je to především centrální motiv Beránka, symbol obětujícího se Krista, který stojí na oltáři a z jehož hrudi vytéká krev do kalichu před ním. Jde tedy o manifestaci obou základních eucharistických elementů, tj. jak Kristova těla, tak i jeho krve, čili rovněž o symbolické prvky, které v této rovnocenné duplicitě představují základ teologických a liturgických koncepcí českých husitů. Tuto jinak nápadnou paralelu se někteří badatelé pokoušeli vysvětlit nikoliv jako výraz sympatií vůči českým husitům, nýbrž naopak jako aktualizační narážku na hereze domácích pikartů, jinak v mnohém blízkou husitským představám, kteří znesvěcovali eucharistii laickým přijímáním vína způsobem označovaným jako ablutio oris.86 S osobností Jana van Eyck je někdy spojováno i zobrazení tzv. Velké bitvy na zachovalém mědirytu z poloviny 15. století, uloženém dnes v pařížském Louvru.87 Mezi početnými postavami ozbrojenců je zde možné rozeznat křižáky na jedné straně a husity – identifikovatelné díky motivu husy na jejich praporech – na straně druhé. Podle některých specialistů reprodukuje tato grafika starší a dnes nezachovalou nástěnnou malbu, kterou měl právě Jan van Eyck provést pro vévodu Jana Brabantského, jednoho ze svých mecenášů, a která snad měla znázorňovat i konkrétní vojenský střet 83

Detailněji VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 315.

84

Tamtéž; nověji VACKOVÁ, J.: Van Eyck. Praha 2005, s. 210–211.

85

VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 319–320; dále VACKOVÁ, J.: Van Eyck, s. 211, 215.

86 VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 329–334; dále VACKOVÁ, J.: Van Eyck, s. 210–211. V podobném smyslu interpretuje ústřední motiv Gentského oltáře i SCHNEIDER, N.: Jan van Eyck : Der Genter Altar : Vorschläge für eine Reform der Kirche. Frankfurt a. M. 1986, s. 79–81, byť v poněkud marxisticky vyhrocené podobě. 87 STERLING, CH.: La bataille hussite gravée : Etudes savoyardes I. L’Oeil, 1971, s. 14–19; dále VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 317–318, 324. Recentní literatura však názor posledně zmíněných autorů zřejmě nesdílí, neboť považuje mědiryt za produkt umělce z Řezna z roku 1433 a jeho zobrazení identifikuje s ojedinělým vojenským střetnutím, kde křižáci zvítězili nad husity, a sice v uvedeném roce u Hiltersriedu v horní Falci. SCHMIDT, Peter: Rytina „Velké bitvy“. In: FAJT, Jiří (ed.): Karel IV., č. 209, s. 567–568.


21

v průběhu kruciát.88 Husitská, resp. „česká“ tématika zaměstnávala občas i nizozemské umělce mladších generací. Kromě děl Rogiera van der Weyden se zobrazením císaře Zikmunda v jeho kryptopodobě89 zasluhuje pozornost obraz Vzkříšení Lazara od Aelberta Ouwatera. Hlavní scéně zde na výmluvně podřadném místě v pozadí a za mřížemi přihlíží skupina židů, pohanů a bludařů, mezi nimiž se – dle některých badatelů – objevuje i zkarikovaná postava Jana Husa jako heretika.90 Husitské motivy nepřestaly zajímat patrně ani tvůrce činné na sklonku 15. a na počátku 16. století. Flagrantním případem tohoto druhu může být Hieronymus Bosch, jehož osoba bývá často spojována s některými proudy tehdejších sektářů a v jehož komplikovaných a ideově často obtížně interpretovatelných dílech byly nalezeny příležitostné narážky na husitství. Tak je tomu údajně v případě známého obrazu Zahrada rozkoší, kde bývá skupina nahých postav někdy považována za husitské adamity. Podobně v dalším, komplikovanou symbolikou přetíženém obraze s názvem Vůz sena představuje kopím probodnutý naháč, jedoucí přitom na krávě a držící v rukou kalich, rovněž adamitu.91 Ze shrnujícího posouzení zde nastíněného vztahu českých zemí ke vzdálenému Nizozemí během středověku, jak v obecných historických parametrech, tak ve speciální sféře uměleckého vývoje, plynou příkré rozdíly v jeho průběhu během zde zkoumaných staletí. V raném a vrcholícím středověku, kdy styk přemyslovských Čech s Nizozemím měl výlučně jednosměrný charakter, vystupoval posledně zmíněný region jako inspirující a dávající, zatímco Čechy jako strana přijímající. Šlo tedy spíše jen o náhodné styky zprostředkované kromě jiného i ojedinělými importy některých artefaktů. Zdá se rovněž, že tyto – narozdíl od některých jiných zemí střední Evropy – nepočetné a spíše příležitostné vztahy s Nizozemím, postrádající kontinuitu, vděčily za svou existenci především iniciativě příslušníků vyšší duchovní hierarchie. S nástupem nové lucemburské dynastie se situace radikálně změnila a české země nebývalým způsobem zintenzívnily a prohloubily i své umělecké kontakty s Nizozemím, jehož některé regiony se rovněž ocitly pod vládou tohoto rodu. Vrcholná úroveň uměleckého dění, které Čechy dosáhly během druhé poloviny 14. století a jíž se na určitou dobu vyrovnaly vyspělým zemím na západě, pak umožnila dokonce jejich zpětné působení na tvorbu v Nizozemí, byť jen některými dílčími aspekty. Tento proces zřejmě v první řadě umožnila síť příbuzenských kontaktů panovnických rodů. Jestliže zkoumání uměleckých vztahů mezi oběma regiony během 14. století v podstatě koresponduje s tehdejší politickou situací, v následujícím 15. věku pak dochází k určitému paradoxu, přinejmenším na základě doposud známých faktů týkajících se obou zmíněných metodických parametrů. Na jedné straně se v důsledku husitských válek projevila izolace českých zemí vůči cizině, kdy se doklady o jejich kontaktu se západní Evropou a tím i s Nizozemím objevují opět jen sporadicky a náhodně. Na straně druhé umělecká tvorba českých zemí 15. století, byť už nedosáhla tvůrčího potenciálu epochy předešlé, těžila, zejména během jeho druhé poloviny, dlouhodobě z poučení dvěma vlnami nizozemských vlivů, které však byly vesměs pouze zprostředkovány a jen ojediněle založeny na přímé autopsii. Je rovněž možné, že opakované a déle trvající recepce nederlandismů, přinášejících zesílený realistický názor jako jeden z charakteristických rysů své 88

VACKOVÁ, J. – ŠMAHEL, F.: Odezva, s. 315.

89

Tamtéž, s. 309.

90

Tamtéž, s. 314.

91

Tamtéž, s. 314–315.

22


formálně stylistické struktury, stimulovaly v českém prostředí podobné, nicméně dosud latentní tendence, jež se pak výrazněji projevily a uplatnily v rámci domácího uměleckého vývoje i v pozdějších dobách. Toto realistické založení ostatně zřejmě konvenovalo i sociologickým změnám, neboť během pozdního středověku se v Čechách, podobně jako ve většině evropských zemí tehdejší doby, dostávala stále výrazněji do popředí veřejného života nová měšťanská a hospodářsky i politicky stále významnější společenská složka. V těchto souvislostech nicméně nelze přehlédnout i určité meze, za které se recepce nederlandismů v českých zemích pozdního středověku už nedostala. Nositelem nizozemských vlivů bylo především figurální umění, jmenovitě malba, grafika a plastika, zatímco působení architektury či nefigurálního dekoru zůstávalo zcela okrajové. Pro české země 15. století se však jeví závažnější a pro jejich konzervativní a tradiční, resp. v mnoha ohledech retrospektivně orientovanou výtvarnou kulturu jako příznačné, že zde zůstala nepovšimnuta např. mnohá nová obrazová témata, kterými Nizozemí, spolu s Itálií, předjímalo příští vývoj: totiž profánní náměty, jako je portrét, zobrazování postav či událostí z antického starověku, ale i dedikační a donátorské scény. Po dramatických peripetiích dějinného vývoje na počátku novověku se české země dostaly do další fáze kontaktu s uměním Nizozemí, které během 17. století prožívalo nový rozkvět, byť diferencované v duchu tehdejší změněné geopolitické situace na umění holandské a umění vlámské. Zussamenfassung Beziehungen zwischen den böhmischen Ländern und den Niederlanden in der bildenden Kunst im Mittelalter Pavol Černý Der maßgebende und bestimmende Faktor für die Entwicklung der Kunst in den böhmischen Ländern im Mittelalter war die Rezeption von Anregungen aus zeitgenössischen führenden kulturellen Zentren, die vom Süden aus Italien und vom Westen aus Frankreich und der Niederlande kamen. Der vorgelegte Text stellt einen vorläufigen Versuch dar, diese Problematik zu skizzieren. Im frühen und hohen Mittelalter in Böhmen, d. h. bis zum Ende der přemyslidischen Herrschaft, fand lediglich vereinzelte und gelegentliche Aufnahme von Nederlandismen nämlich der Errungenschaften der Kunstentwicklung in den Niederlanden statt. Zu einer ausdrucksvollen Änderung kam es mit dem Antritt der Luxemburger, deren Hausbesitz unten Frankreich, Rheingebiet und in den Niederlanden es ermöglichte, eine nie dagewesene Intensivierung des kulturellen und Kunstverkehrs mit Nordwesteuropa, einbezogen die Niederlanden. Wir erinnern an die initiative Rolle von Wenzel, dem Stiefbruder des Kaisers Karl IV., der Herzog von Luxemburg und Brabant war. Neben fruchtbaren Anregungen in der bildenden Kunst (siehe vor allem die Bau- und bildhauerische Produktion der Familie Parler) gab es auch Beziehungen in den geistigen, bzw. religiösen Ideenwelt (devotio moderna), die sich aus der Nordniederlande auch in die böhmischen Länder fortpflanzte, um hier an ihrer Aktualität vor allem während der Profilierung der hussitischen Bewegung zu gewinnen. Die Radikalität dieser Bewegung verursachte aber eine zeitweilige Unterbrechung der böhmischen Länder der kulturellen Kontakte mit dem Ausland. Ihre Erneuerung verlief wieder im Zeichen der Annahme von Anregungen aus neuen Strömungen der niederländischen Kunst, die damals eine Blüte erlebte, gezeichnet vor allem durch den spätmittelalterlichen Realismus. Vor allem das malerische und bildhauerische Schaffen der zweiten Hälfte des 15. Jahrhunderts nahm (meistens mittelst der deutschen Länder) in Böhmen und Mähren Anregungen aus den Niederlanden auf. Die Niederlandismen traten dann zu Anfang des 16. Jahrhunderts zu Gunsten neuer Impulse aus Renaissance-Italien zurück.


23

ČLÁNKY A STUDIE

Československé státovky tzv. I. emise JAROSLAV ŠŮLA

Šůla, Jaroslav: Czechoslovak State Banknotes of so Called First Issue The text deals with the forming process of the Czechoslovakian currency in period after the declaration of Czechoslovakian independent state in 1918. The healthy Czechoslovak currency could be established thanks to capable Czechoslovak finance minister Dr. Alois Rašín by seclusion from the inflationary Austrian-Hungarian currency. Between 1919 and 1920 the first nine denominations of the first issued bank notes were printed in various print houses, issued and named the Czechoslovak koruna (Crown, Kč). The study widely describes problems related to security of the paper notes. Key words Banknotes * Austrian-Hungarian Empire * Republic of Czechoslovakia * Inflation * JUDr. Alois Rašín * State Banknotes of the I. issue Contact Státní okresní archiv Hradec Králové, [email protected]

První emise československých státovek je po formální stránce velice nejednotná. Jedinými společnými pojítky je datum na líci (15. dubna 1919), podpis ministra financí JUDr. Aloise Rašína, nesmírné obtíže provázející jejich vznik (absence potřebného strojového parku, např. vhodných řezacích strojů na papír, číslovačů atd., ale i kvalitního papíru, barev, nezkušenost výtvarníků i školeného tiskařského personálu atd.), tisková nedokonalost, málo ochranných prvků proti jejich napodobování a dnes u některých nominálů velká sběratelská vzácnost. Mnohem více však napočítáme prvků, které tuto emisi sjednocují v nejednotnosti. Státovky nejsou výsledkem jednoho umělce, a proto nesou pečeť výtvarného chaosu způsobeného nesmírnou časovou tísní při jejich výrobě. Byly tištěny ve třech státech (v ČSR: 1 Kč, 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč, 50 Kč, 100 Kč, 500 Kč; v Rakousku: 5 000 Kč; v USA: 1 000 Kč), byly emitovány podle potřeby a možností, nikoliv plynulou vzestupnou či sestupnou řadou. Nejsou dílem jedné tiskárny, dokonce ani pouze jedné tiskárny v Československu. Některé z nich nesou prozatímní státní znak,1 poněvadž oficiální státní znak v době jejich tisku doposud neexistoval, na některých z nich je umístěna různá kompozice 1

Nařízením vlády republiky Československé ze dne 19. května 1919 (č. 300/1919 Sb. z. a n.) byl stanoven jako prozatímní státní znak dosavadní znak království Českého, tj. stříbrný dvouocasý lev ve skoku, vpravo hledící, úst rozžavených s jazykem vyplazitým, drápy a čelenkou vše zlaté barvy. Byl uplatněn na nominálu 5 Kč, 10 Kč, 20 Kč a 5 000 Kč. Definitivní státní znak stanoví až Zákon ze dne 30. března 1920, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti (č. 252/1920 Sb. z. a n.). Nemohl být tudíž uplatněn na československých státovkách I. emise, nalézáme ho až na státovkách II. emise (5 Kč, 50 Kč a 500 Kč) a poté na bankovkách Národní banky Československé.

24


zemských znaků Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, zejména tzv. legionářský znak,2 na stokoruně jsou zemské znaky (zatím bez Podkarpatské Rusi) seřazeny při dolním okraji lícní strany a nominál 1000 Kč nenese žádný znak, ani republiky či jejích zemí. Ale ani jazyk použitý na státovkách není jednotný – líc desetikorunového nominálu je výjimečně uplatněn ve slovenštině. Je však na místě otevřeně říci, že jak ministerstvo financí, tak Bankovní úřad ministerstva financí (dále BÚMF),3 výtvarníci i tiskaři si byli plně vědomi stávající situace, ale nic jiného nebo lepšího v dané době udělat nemohli. Jejich úkolem a zájmem bylo co nejdříve realizovat odluku československé měny od rakousko-uherské a vybudovat z ní pevnou oporu pro budoucí zdravou československou ekonomiku. A nutno říci, že se jim to v daných podmínkách podařilo. 10. září 1919 byla vedením BÚMF vypracována pro presidium ministerstva financí Československé republiky zpráva o tisku českých státovek, jejíž kopie se dochovala:4 Dokument se ale nezmiňuje o jednom problému, a sice o otázce uplatnění jazyka či jazyků na státovkách. 21. května 1919 schválila vláda návrh, aby na jedné straně státovek byl pouze český text a na straně druhé měl být text v jazycích národních menšin, tj. v německém, maďarském, ruském a polském jazyku. Pětikorunové státovky měly být tištěny pouze ve slovenském jazyku a státovky po 50 Kč a 100 Kč měly být tištěny zčásti v češtině, zčásti ve slovenštině. Usnesení se však minulo účinkem, neboť stokorunové státovky byly již prakticky vytištěny a další hodnoty následovaly v poměrně rychlém sledu. Bylo následně revokováno a na státovkách byla v jazycích menšin uvedena pouze nominální hodnota. Ještě 14. října 1919 se vláda usnesla, aby dvacetikoruny a desetikoruny nesly text český i slovenský (aby ministerstvo financí při nových tiscích státovek, pokud to bude možno záhy a zejména v nejbližší době při tisku 10 a 20 K státovek, určitou část vydalo ve slovenské řeči).5 To již byly vydány čtyři hodnoty státovek I. emise a další se připravovaly. S rozhod2 Jde o nominály 1 Kč, 50 Kč a 500 Kč. Srov. ŠŮLA, Jaroslav: Státní znak na československých státovkách I. emise. Sběratelské zprávy, 1990, č. 62, s. 50–56. Ve schůzi ministerské rady, konané dne 14. října 1919, bylo usneseno, aby byla urychlena akce směřující k tomu, aby všeobecně bylo úřady, ústavy atd. v republice používáno znaku legionářského jakožto znaku státního (Národní archiv, fond Prezidium ministerské rady [dále NA, fond PMR], kart. č. 4034). 3

O jeho vzniku a funkci viz Nařízení vlády republiky Československé ze dne 12. května 1919 o organisaci Bankovního úřadu ministerstva financí, o statutu Bankovního výboru při ministerstvu financí, o obchodech Bankovního úřadu ministerstva financí, dále o převzetí a vyúčtování lombardu a pokladničních poukázek, vyúčtování žirových účtů Rakousko-uherské banky a o převzetí zaměstnanců této banky. Sbírka zákonů a nařízení státu československého. Praha 1919, částka LI ze dne 19. května 1919, s. 339–346; POSPÍŠIL, Vilém: Bankovní výbor a Bankovní úřad ministerstva financí. In: Ročenka československé republiky, I. Praha 1922, s. 273–274; SVOBODA, Prokop: Správa cedulové banky po stránce osobní. In: Deset let Národní banky Československé. Praha 1937, s. 87–89; NOVOTNÝ, Jiří: Bankovní úřad při ministerstvu financí a jeho úloha v měnové politice v letech 1919–1922. Slezský sborník, 72, 1974, s. 274–285; NOVOTNÝ, Jiří – CHRBOLKOVÁ, Jarmila: Bankovní úřad při ministerstvu financí a jeho politika na Slovensku. In: Ľudia, peniaze, banky : Zborník príspevkov z konferencie Ľudia, peniaze a banky : Národná banka Slovenska, 6.–8. novembra 2002. Bratislava. Bratislava 2003, s. 317–327; BAŽANTOVÁ, Ilona: Centrální bankovnictví v české historii po současnost. Institucionální pohled. Praha 2005, s. 41–51; KUNERT, Jakub – NOVOTNÝ, Jiří: Centrální bankovnictví v českých zemích. Praha 2008, s. 61–67. 4 Archiv České národní banky v Praze [dále AČNB], fond NBČ [dále Národní banka Československá], inv. č. 173, Bankovní úřad ministerstva financí [dále BÚMF] – Národní banka [dále NB], sign. I-44-8/107, složka č. 1. 5

MATES, Pavel – SCHELLE, Karel: Právní úprava československé měny v letech 1919–1921. Sborník prací učitelů Právnické fakulty v Brně, XII. Acta Universitatis Brunensis – Iuridica, 52, 1984, s. 40 (odkazují se na NA, fond PMR, sign. 108, kart. č. 1432). Neuplatnění slovenského jazyka na státovkách autoři považují za nepochybný projev diskriminace vůči Slovákům, aniž by uvedli Rašínovo stanovisko; ministr dr. Rašín ovšem na zasedání bankovní rady BÚMF odůvodnil svůj názor odkazem na zákon o úředním jazyku.

ČLÁNKY A STUDIE JAROSLAV ŠŮLA Československé státovky tzv. I. emise

25

nutím vlády však nesouhlasil ministr dr. Rašín, který o něm jednal na zasedání bankovní rady BÚMF 25. října a svůj odmítavý názor odůvodnil. Na zasedání ministerské rady, konaném 29. října 1919, rada vyslechla důvody uváděné bankovním výborem, avšak usnesla se na tom, že ze závažných důvodů setrvává při svém rozhodnutí, takže nakonec se celoplošný slovenský text uplatnil, ale pouze na aversu desetikorunové státovky, která byla uvedena do oběhu jako poslední z celé řady státovek I. emise. Zdá se, že iniciativa na uplatnění slovenského textu vzešla ze slovenské strany a tlak vykonával ministr dr. V. Šrobár, který byl o závěrech ministerské rady informován. Historie jednotlivých kroků, následně či souběžně činěných a vedoucích k realizaci první emise československých státovek, je však poněkud složitější, než by se na první pohled zdálo. Její objasnění nás vede k závěru, že ministr dr. Alois Rašín byl velice prozíravý a vždy několik kroků před stávajícími událostmi a dobou, i když je to prozatím velice málo známo. Na základě dochovaných dokumentů můžeme tyto kroky takto periodizovat: a) Prvním krokem byla snaha se co nejrychleji a nejefektivněji odpoutat od rakousko-uherské měny. Napomoci tomu měly poukázky Zemské banky království Českého, které měly mít funkci paralelní republikánské měny a stabilizovat peněžní hladinu v Československé republice. Jejich vývoj a tisk byl zastaven příkazem ministra financí z 19. 3. 1919.6 b) Tyto poukázky byly připravovány a tištěny i v době, kdy se peněžní hladina pomalu stabilizovala a přestal být nedostatek peněžního oběživa, takže jejich tisk nakonec nebyl již aktuální. Tiskové předpoklady byly později využity u části hodnot státovek I. emise. Mezitím – či vlastně již předtím – však již byly tajně připravovány kroky k razantní odluce od rakousko-uherské měny pomocí tzv. kolkovací akce, která se uskutečnila koncem února a počátkem března roku 1919, čímž vznikla republikánská československá měna, i když za pomoci bývalých bankovek Rakousko-uherské banky. c) Už v době měnové odluky se ale rozvíjela myšlenka na vznik dvou měnových hladin, státovkové a devizové, založené na zlatém podkladu (nazývané franky), které měly být tiskově a snad i ražebně odlišné (v té době ještě neexistovala emisní národní banka). Začaly horečné přípravy k tisku československých státovek, započaté v květnu 1919, za pomoci zejména ing. Karla Hazury.7 Z této emise se realizovalo postupně osm hodnot, které nahradily kolkované bankovky Rakousko-uherské banky, byť byly tiskově nedokonalé a často v různém stupni dokonalosti falšované. d) Do „zásoby“ se ale začalo jednat (nejpozději v polovině května 1919) o tisku kvalitních, hlubotiskových papírových platidel. Smlouva na jejich zhotovení byla podepsána se zahraniční cedulovou tiskárnou již 12. 6. 1919. Měly být využity buď pro tisk frankových hodnot, nebo nahradit tiskově jednoduchou první emisi státovek. Byly realizovány pouze vyšší nominály, z nichž jeden byl zařazen do I. státovkové emise, další do II. emise státovek, které nahradily padělatelné a padělané státovky I. emise. 6 MORAVEC, Jaroslav: Poukázky Zemské banky království Českého. Merkur – Revue [dále M – R], 14, 2009, č. 1, s. 12–14; č. 2, s. 12–14; č. 4, s. 22–24; č. 6, s. 18–23; TÝŽ: První československý měnový zákon a poukázky Zemské banky Království českého. In: BOHÁČ, Radim a kol.: Pocta prof. JUDr. Milanu Bakešovi, DrSc., k 70. narozeninám. Praha 2009, s. 250–270; ŠOUŠA, Jiří – ŠŮLA, Jaroslav: Poukázky Zemské banky království Českého – neemitovaná první československá papírová platidla. Časopis Společnosti přátel starožitností, 118, 2010, s. 33–51. 7 Ing. Karel Hazura (1859–1941), prostějovský rodák, byl od roku 1915 místoředitelem tiskárny cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni [dále RUB] a BÚMF ho zaměstnával jako spolupracovníka a odborného poradce při tisku československých státovek I. emise. Korespondence BÚMF s ním je uložena v AČNB v Praze.

26


e) Pro nižší nominály II. emise byla vyhlášena soutěž (14.) 19. listopadu 1919, kdy ještě nebyla dokončena řada všech hodnot I. emise státovek (tj. 1 000 Kč, 20 Kč, 10 Kč). Její výstupy byly pak použity pro hodnoty II. emise československých státovek (5 Kč a 50 Kč). f) Všechny tyto prozíravé kroky, které budovaly a zpevňovaly československou měnu, byly (kromě posledního) učiněny v ministerském období JUDr. Aloise Rašína. Sledujme nyní v monografických kapitolkách pohnuté osudy vzniku československých státovek I. emise, jejíž jednotlivé nominály byly emitovány v rozmezí 7. července 1919 až 26. února 1920. 100 Kč (7. 7. 1919) Stokoruna zahajuje řadu vydaných nominálů československých státovek I. emise. Její orientační, leč dostačující popis podávají standardní katalogy;8 rovněž vyhláška BÚMF ze 4. července 1919 č. 364/1919 Sb. z. a n. – s. 493 až 494 – ohlašující její vydání). Státovka byla realizována v tiskárně Národní politiky;9 papír dodal závod firmy Eichmann a spol. v Hostinném (byl použit speciální vícegramážní papír, původně zamýšlený pro tisícikorunovou poukázku Zemské banky království Českého; autorem rubního obrazce mladé ženy (jde o portrét manželky A. Muchy, Marie, rozené Chytilové10 je Alfons Mucha (který si za tuto kresbu pro rub figurální účtoval 3 000 korun);11 lícní strana byla dříve připravena pro stokorunovou poukázku Zemské banky království Českého (s podtiskem bylo započato 17. února a skončeno 12. května 1919 na 120 000 arších, takže nyní se měnil pouze text a podpis); zinkografické práce odevzdal Grafický ústav Jan Štenc v Praze.12 Text stokoruny posazený níže byl již 11. června 1919 schválen k tisku. Líc i rub byl tištěn knihtiskem. 8

U čísel platidel, popsaných v katalogové literatuře, odkazuji na tyto publikace: SÉM, Julius: Papírové peníze na území Československa 1762–1975. Hradec Králové 1977; BAJER, Jan: Papírová platidla Československa 1919–1993, České republiky, Slovenské republiky 1993–1999. Praha 1999; FILIP, Vladimír: Papírové peníze 1759–1918 : Od Marie Terezie po Karla I. / Papiergeld 1759–1918 : Von Maria Theresia bis Karl I. Brno 2005. v případě stokoruny: Sém, J.: Papírové peníze, č. 211; Bajer, J.: Papírová platidla, č. 12.

9

„Národní Politika“, závod tiskařský a vydavatelství, společnost s ručením omezeným (Praha 2, Václavské náměstí 21), byla založena roku 1879, k roku 1919 uváděla cca 900 zaměstnanců, parostroj a elektromotor o výkonu 400 HP, zajišťovala sazečské, tiskařské a vydavatelské práce (Industrie-Compass, V : 1920/21. Wien – Prag – Leipzig 1921, s. 2334).

10

POLÍVKA, Eduard: Alfons Maria Mucha v numismatických památkách. Numismatické Listy [dále NL], 19, 1964, s. 50; VÁPENKA, Ivan: Nejčastější model pro „Muchovky“. In: Notafilie : Pamětní soubor přednášek : 1966–1981. Praha 1981, s. 63. 11 Jsou

ale dochovány další nerealizované návrhy Alfonse Muchy na stokorunu – viz NĚMEČKOVÁ, Věra: Katalog návrhů československých papírových platidel z let 1918–1988. In: NĚMEČKOVÁ, Věra – PEKÁREK, Jiří – ŠŮLA, Jaroslav: Nerealizované návrhy československých papírových platidel 1918–1988. Hradec Králové 1991, č. 10–11 na s. 15. Muchovy návrhy na státovky I. emise několikrát vysoce ocenil Jiří Pekárek, viz např. PEKÁREK, Jiří: K výtvarnosti československých státovek a bankovek. Tamtéž, s. 7–8. 12 Jan Štenc, grafický ústav, Praha 1, Salvatorská 8. Viz Compass : Finanzielles Jahrbuch 1926. Wien 1926, s. 1455; WIRTH, Zd. (ed.): Dvacet let Štencova grafického závodu : 1908–1928. Praha 1928. Julius Sém sice udává (Papírové peníze, s. 99), že štočky vyrobila vídeňská tiskárna Rakousko-uherské banky, ale ze spisů archivu Československé obchodní banky, a.s., Praha (ZBKČ, B-IV/ch, inv. č. 1653) vyplývá, že lícní štočky byly vyrobeny v Praze. Z korespondence ing. K. Hazury zjišťujeme (jeho dopis z Vídně ze 6. 6. 1919), že ve Vídni se vyráběly originální plotny pro reversní stranu: Plotna pro stovku jest hotova a velmi dobře vypadla. A 13. 6. 1919 píše: Reprodukce plotny stovky olovem dosti dobře se zdařila a těší mě, že Vám mužu psáti, že páni Formánek a Hlavinka zýtra 20–30 ploten do Prahy přivedou, které se v „Politice“ hněd do práce dáti mohou. A ve výkazu ing. Hazury ze dne 27. října 1920 je udáno, že na tiskových deskách (plotny, štočky) se podílela jak galvanoplastika RUB (49 kusů), tak továrna W. Gergely (9 kusů). Teprve poté, po jejich převozu do Prahy, mohlo být


27

Stokorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919 (líc a rub). Zdroj: Archiv České národní banky v Praze [dále AČNB]

Zajímavé svědectví o posledních dnech tisku stokorun a poněkud nadnesené hodnocení podal ředitel tiskárny Národní Politiky Emil Geistlich.13 Vydání státovky bylo oznámeno ve Sbírce zákonů a nařízení státu československého z 5. července 1919 sdělením, že v nejbližších dnech počne BÚMF vydávati státovky znějící na 100 Kč. Současně měly být postupně brány z oběhu jednostokorunové bankovky Rakouskouherské banky, okolkované dle nařízení ministra financí ze dne 25. února 1919, čís. 86 Sb. z. a n.14 Oznámila ji a popsala i vyhláška BÚMF.15 První exempláře hotové státovky si vyměnili prezident republiky T. G. Masaryk (č. 1 série I.) a ministr financí Alois Rašín (č. 2 série I.) ještě v sobotu 5. července 1919.16 Stokorunové bankovky Rakousko-uherské banky, okolkované podle zákona z 25. února 1919 č. 84/1919 Sb. z. a n., přestaly dnem 15. listopadu 1919 na území republiky Československé býti zákonným platidlem.17 Nová státovka však vzhledem k velkému výskytu falz byla stažena z oběhu již k 31. lednu 1921 a byla nahrazena stokorunovou státovkou II. typu.18 Literatura uvádí, že stokorunová státovka s datem 15. dubna 1919 se stala po pětisetkoruně nejvíce padělanou státovkou této emise. Bylo zachyceno celkem 20 883 exemplářů falz (nejvíce v roce 1920: 15 702 kusů), které byly roztříděny do 22 typů (16 a 6 variant započato s tiskem rubní strany. A 4. srpna 1919 (když byla stokoruna již v oběhu) oznamuje: Dále přinese pan Hlavinka 6 obrazových desek pro 100 K (do reservy). 13 GEISTLICH, Emil: Naše první peníze. Národní politika, 37, 5. 7. 1919 (sobotní vydání pro Prahu), č. 138; přetištěno v článku ŠPLÍCHAL, Václav – ŠŮLA, Jaroslav: Reportáž o první československé stokoruně. Sběratelské zprávy [dále SZ], č. 109–110, 2004, s. 266–270. 14

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. července 1919 o vydání státovek znějících na 100 K československých (č. 363/1919 Sb. z. a n.).

15 Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 4. července 1919 o vydávání jednostokorunových československých státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 364/1919 Sb. z. a n.). 16

Národní listy, 59, Praha 1919, č. 159 z úterý 8. 7. 1919, s. 3. Kancelář presidenta republiky vyslovila dík T. G. Masaryka za pozornost, která panu presidentu byla osvědčena zasláním 1. čísla série I. nových stokorunových bankovek (A ČNB Praha, fond NBČ, inv. č. 130, BÚMF – NB, sign. I-34/1-70).

17 Nařízení vlády republiky Československé ze dne 31. října 1919 o stažení bankovek stokorunových (č. 573/1919 Sb. z. a n.). 18

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 217; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 16. Dále viz Nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. listopadu 1920 o vydání stokorunových státovek s datem 14. ledna 1920 a stažení stokorunových státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 599/1920 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 6. listopadu 1920 o vydání stokorunových státovek s datem 14. ledna 1920 a stažení stokorunových státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 600/1920 Sb. z. a n.).

28


typů). Nominální hodnota zadržených padělků činila 2 088 300 Kč; jejich první výskyt byl zaznamenán 15. listopadu 1919, poslední 3. května 1941. Místa výskytu a jména padělatelů zde neuvádíme, neboť na jejich vypsání by nám nestačila celá tato stránka textu.19 Po zjištění prvních falz dal 15. ledna 1920 Bankovní úřad ministerstva financí v Praze telegrafický příkaz American Bank Note Company v New Yorku k zahájení tisku státovek II. emise se změněným obrazem, datem a podpisem a současně informoval našeho generálního konzula v USA. Již předtím však od konce roku 1919 korespondoval s tiskárnou o přípravě tisku této hodnoty.2013 První československá státovka byla v českém etnickém prostředí většinou vítaná, ale v určitých regionech odmítaná. Byl to úkaz doby, kdy obyvatelstvo německých a maďarských okresů se nemohlo vyrovnat se vznikem Československé republiky a stále doufalo v návrat starých dob. Svědčí o tom např. dopis, který 25. září 1919 odeslala filiálka Bankovního úřadu ministerstva financí v Nitře svému pražskému ústředí: Po městě, ale hlavně po vesnicích rozšiřují patrně ti, kteří mají zájem na padělaných kolcích, pověsti, že nové stokorunové státovky budou brzo prohlášeny za bezcenné, aby je tudíž nikdo nepřijímal a žádal raději staré bankovky po 100 K, z nichž možno v nejhorším případě odlepiti kolek a tím svůj majetek zachrániti. Následkem toho přicházeli k nám houfně vesničané a žádali výměnu 100 K státovek za 100 K bankovky. Abychom tomu zabránili, zastavili jsme vydávání 100 K bankovek a požádali politické úřady, aby pátraly, kdo takové pověsti rozšiřuje a dopadeného aby potrestaly.21 5 000 Kč (7. 8. 1919) Prakticky měsíc po vydání stokoruny byla emitována druhá státovka, pětitisícikoruna. Je na ní podepsán jako ministr financí Dr. Alois Rašín, i když počínaje dnem 8. července 1919 byl již ministrem financí JUDr. Cyril Horáček. Při této příležitosti nechceme hodnotit tuto skutečnost, ale připomeňme výstižnou bezprostřední reakci Národních listů na Rašínův odchod s názvem Nejnenáviděnější ministr: První finanční ministr Československé 19

MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel, 6. část : Popis padělků státovky 100 Kč vzor 1919. M – R, 10, 2005 (příloha), č. 4, 2005, s. 1–12; č. 5, s. 1–12; č. 6, s. 1–12. Viz také HLINKA, Bohuslav: Nenávistní penězokazi. Praha 1981, s. 177–182; TÝŽ: Atentáty na peníze. Praha 1987, s. 12–13, 90–133, 146–147, 222–225 (zde na s. 112 však udává počet falz číslem 21 036 exemplářů).

20

Text telegramu tiskárně ABNC je obsažen v dopisu BÚMF československému generálnímu konzulátu v USA spolu s vysvětlením: Jest to opatření, které jsme byli nuceni učiniti, poněvadž se nám vyskytly první poměrně dobře zhotovené falsifikáty stokorunové státovky. Jak Vám známo máme u této společnosti částečně připravená a zaplacená reservní platidla, která měla sloužiti pro nynější případ t. j. ukázalo-li by se, že některá naše zde tištěná státovka není dostatečně chráněna, jinak bychom oněch reservních platidel byli užili už při změně měny. Návrh rytiny a barvy státovky, jak jsou na posledním vzorku, resp. jak byly určeny panem Schmausem, schvalujeme a prosíme Vás jen, abyste se přesvědčili o správném vyrytí data a podpisu ministra a pak všemi silami naléhali na nejrychlejší provedení tisku. Množství, jež máme objednané a zaplacené, jest deset milionů kusů, zvyšujeme však objednávku na patnáct milionů kusů. Placení zatím není třeba, poněvadž také máme již zaplacené reservní 500ti a 50ti koruny a k tisku 50ti koruny patrně dojde velice pozdě, dojde-li k němu vůbec. Záleží nám na tom velmi a přispěje to značně k uklidnění obyvatelstva, které pěkné tyto státovky rádo uvítá. […] Výslovně Vás upozorňujeme, že text této státovky jest stejný jako na nynější státovce a že na vzorku nám zaslaném byl správně vyryt. Zbývá tedy doplniti jen datum „14. ledna 1920 a podpisem Sonntaga“. Zplnomocňujeme Vás zároveň, abyste rozhodovali o otázkách, které by při zahájení tisku ještě povstati mohly. (AČNB, fond NBČ, inv. č. 174, BÚMF, sign. I-44-12/109, složka č. 1, zde i další korespondence z přípravy těchto stokorun). O problematice tisku našich státovek v předstihu srov. níže pojednání o tisku státovky v hodnotě 1000 Kč. 21

AČNB, fond NBČ, inv. č. 130, BÚMF – NB, sign. I-34-1/70.


29

republiky může odcházeti ze svého úřadu s vědomím, že málo ministrů učinilo se tak nepopulárními jako on. Když vystoupil se svým plánem na zjištění všeho majetku za účelem dávky majetkové, rázem stal se nenáviděným a obávaným všemi válečnými zbohatlíky, kteří cítili jeho energickou a bezohlednou ruku na svých měšcích. A v dojemné shodě v tomto odporu proti němu ocitli se i ti, kteří nejhlasitěji žádali konfiskaci válečných zisků, když žádal od nich práci, uskrovnění v požadavcích a spořivosti. Stejně si znepřátelil i úřednictvo, když ukazoval k mezím, k nimž až může jíti splňování jich platových požadavků, nemá-li náklad na státní správu ohrozit finanční stav státu dost již temný. Dal by se tak probírat stav za stavem a sotva našel by se, který by s prvním finančním ministrem republiky byl býval spokojen. Ale všechny Pětitisícikorunová československá státovka I. emise příčiny této nespokojenosti a odporu s datem 15. dubna 1919, falzum (líc a rub). lze tu zredukovat na jediný motiv: miZdroj: AČNB nistr dr. Rašín měl jen a jedině za cíl prospěch mladého našeho státu, šel za cílem jeho finanční a hospodářské konsolidace, za jeho zdarem a rozkvětem. Šel za cílem pevně a neznaje ohledů a kompromisů, jakým se u nás zvyklo za Rakouska. Ale pro tento cíl nenašel u nás porozumění, nenašel vyvinutý smysl pro to, že prospěch státního celku je prospěchem každého jednotlivce; našel sice republiku, ale nenašel v ní republikány, jakým je sám. Stejným bude však postavení každého jeho nástupce, který bude tak opravdově smýšlet a jednat jako dr. Rašín, pokud nenajde u nás změnu v hlavách a srdcích všech vrstev občanstva.22 Pětitisícikorunová státovka23 je první československou státovkou kompletně připravenou a vytištěnou (návrh, papír, štočky, tisk)v zahraničí (Druckerei für Wertpapiere in Wien). Její lícní obraz je obdobný jako obraz na tisícikorunové bankovce Rakousko-uherské banky s datem 2. ledna 1902 (Filip č. 206) a na poslední bankovce RUB v hodnotě 10 000 K s datem 2. 11. 1918 (Filip č. 231), která ovšem neměla v Československé republice platnost oběhu; navrhli ji Heinrich Lefler a Rudolf Rössler, rytinu provedl Ferdinand Schirnböck a snad i Rudolf Junk. Ženský portrét v medailonu (ideální hlava dívčí v popisu státovky) býval mylně považován za portrét zavražděné císařovny Alžběty, ale 22 23

Národní listy, 59, 10. 7. 1919, č. 161, s. 3.

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 214; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 15; rovněž vyhláška BÚMF ze dne 22. 7. 1919 č. 396/1919 Sb. z. a n. ohlašující její vydání v nejbližších dnech, viz popis na s. 539–540 a opravený popis ve vyhlášce č. 463/1919 Sb. z. a n.

30


ve skutečnosti je portrétem paní Leflerové, manželky jednoho z tvůrců. Na líci byl částečně použit hlubotisk. Vedení Rakousko-uherské banky ovšem muselo dát svolení k převzetí obrazu z její tisícikorunové bankovky. Proto se vedení BÚMF v červnu 1919 obrátilo na vysokoblahorodého pána Ferdinanda Wimmera, místoguvernéra RUB, s následující žádostí: Byl bych Vám velmi zavázán, kdybyste dovolil, aby obraz z 1000 korunové bankovky Rakousko-uherské banky vzat byl pro prozatímní státovku československou na K 5000.–, která by byla provedena v barvě červené, a kdyby tiskárna Rakousko-uherské banky převzala provedení tohoto tisku na svém papíru. Sdělením podrobností pověřen byl p. náměstek ředitele inž. Hazura.24 Státovek bylo vytištěno pravděpodobně patnáct sérií, každá o 50 000 kusech, takže celý náklad činil 750 000 kusů, ale do oběhu nebylo – vzhledem k vysokému nominálu a krátké době platnosti – dáno celé množství. Tato československá státovka byla uvedena do oběhu 7. srpna 191925 a její platnost končila 15. dubna 1921 včetně,26 když byla nahrazena nominálem 5000 z II. státovkové emise, tištěným v USA.27 Státovka byla průběžně ve Vídni dotiskována, což byla pro vídeňskou banku příležitost získat nedostatkové zboží z Československé republiky. Tentokráte to bylo uhlí. Tak 11. července 1919 BÚMF zasílá Ministerstvu veřejných prací v Praze dopis s následujícím textem: Ministerstvo financí objednalo v tiskárně Rakousko-uherské banky ve Vídni státovky po 5 000 korunách. Správa banky prokazuje v tomto případě značnou ochotu, jelikož dává nám k disposici ze svého majetku rytiny, aby státovky co nejrychleji mohly býti dodány. Jako kompensaci žádá banka, bychom jí pro síly při výrobě státovek zaměstnané dodali l vagon uhlí. Jelikož finanční správě zdejší na dodání státovek velice záleží a tato včasným dodáním uhlí nejsnáze může býti urychlena, žádáme: Ministerstvo veřejných prací račiž naříditi, aby 1 vagon uhlí tiskárně Rakousko-uherské banky k rukám p. místoředitele H a z u r y ihned byl odeslán a hodnota fakturována Bankovnímu úřadu ministerstva financí v Praze, který opatří zaplacení i zúčtování s bankou ve Vídni. (Případně, je-li to vhodnější, dejte provésti obé cestou úřadu plnomocníka ve Vídni.).28 Obdobný dopis byl adresován 17. 7. 1919 Ministerstvu zásobování v Praze – tentokrát šlo o uvolnění 5 q cukru jako odměna za práci přes čas pracovníkům tiskárny RUB za první dodávku pětitisícikorunových státovek v následujícím týdnu. Nepochybujme, že se tak stalo. Další objednávka tisku této hodnoty např. odešla z Prahy 22. 3. 1920. A 2. června 1920 BÚMF žádá opět o 1 vagon cukru (tj. 15 000 kg) pro tiskárnu ve Vídni, poněvadž správa banky 24

Strojopisná kopie dopisu postrádá adresu, takže nevíme, zda ho posílal ministr dr. A. Rašín či A. Novák. Také datum je špatně čitelné (6. června nebo 26. června 1919). Uloženo v AČNB, fond NBČ, inv. č. 171, BÚMF, sign. I-44-2/101, složka č. 1.

25 Nařízení vlády republiky Československé ze dne 22. července 1919 o vydání státovek znějících na 5000 K československých (č. 395/1919 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 22. června 1919 o vydání státovek na 5000 K československých s datem 15. dubna 1919 (č. 396/1919 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí o vydávání státovek na 5000 K československých s datem 15. dubna 1919 (č. 463/1919 Sb. z. a n. – text opravující popis). 26 Nařízení

vlády republiky Československé ze dne 14. března 1921 o stažení státovek na 5000 Kč s datem 15. dubna 1919 (č. 97/1921 Sb. z. a n.).

27 SÉM, J.: Papírové peníze, č. 219; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 17; Nařízení vlády republiky Československé ze dne 3. února 1921 o vydání státovek po 5000 korunách československých (č. 42/1921 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 3. února 1921 o vydání 5000korunových státovek s datem 6. července 1920 (č. 43/1921 Sb. z. a n.). 28

AČNB, fond NBČ, inv. č. 171, BÚMF, sign. I-44-2/101, složka č. 1.


31

prokazuje v tomto případě značnou ochotu, poněvadž dává nám k disposici svoje pracovní síly, místnosti a jiné pomůcky. Postup tvorby této státovky je zřejmý z korespondence ing. K. Hazury s Prahou. Jsou to korespondenční lístky nebo dopisy z 12. 5. 1919, v červnu BÚMF žádal o svolení převzít lícní obraz z rakousko-uherské tisícikorunové bankovky na československou pětitisícikorunovou státovku, 14. 7. 1919 (objektivní potíže, pro které práce obtížně pokračuje a má zdržení, a avizuje nátisk státovky, který by se měl v Praze schvalovat), 23. 7. 1919 (pokračuje výroba knihtiskových ploten), 4. 8. 1919 (do Prahy se již dopravují svazky této státovky; tisk na státovce špatně zasychá), 15. 9. 1919 (makulatury pětitisícikoruny budou ve Vídni protokolárně spáleny; Hazura navrhuje tisk nových, měditiskových pětitisícikorun II. emise, pro kterou by mohl udělat návrh prof. Švabinský a kterou by mohl udělat rytec Schirnböck; pro tuto pětitisícikorunu navrhuje hlavu Jana Husa), 13. 10. 1919, 29. 10. 1919 (výkaz o tisku pětitisícikoruny), 4. 2. 1920 (generální ředitel RUB žádá jako kompenzaci za tisk této státovky dodávku mouky a cukru; další várka pětitisícikorun se tiskne), 24. 4. 1920 (pokračuje dotisk pětitisícikorun), 28. 9. 1920 a 6. 12. 1920 (ve Vídni se již objevil padělek československé pětitisícikorunové státovky). Sběratelsky je tato státovka jedním z nejvzácnějších československých papírových platidel, neboť je doposud známo 26 jejich pravých exemplářů, uchovaných v soukromých a veřejných sbírkách na území České republiky či v zahraničí (sbírky emisních ústavů); všechny jsou však perforované.29 I tato státovka byla falšována, celkem bylo v letech 1920–1931 zachyceno 409 exemplářů ve dvou typech, charakterizovaných jako nebezpečné. Pocházely ze dvou dílen (ve Vídni a v Čenstochové), byly rozšiřovány ve všech částech ČSR (hlavně ve velkých městech) i v zahraničí.30 1 Kč a 5 Kč (24. 9. 1919) Obě tyto státovky byly uvedeny do oběhu současně, částečně byly vytištěny ve stejné tiskárně, a proto je výklad o jejich osudech sloučen. Jedno- a dvoukorunové bankovky Rakousko-uherské banky nebyly při kolkovací akci v březnu 1919 v Československé republice kolkovány,31 a to z toho důvodu, že by bylo zapotřebí pro tyto hodnoty asi 250 milionů kolků, jejichž tisk by časově odsunul celou kolkovací akci, dále jejich okolkování by zdržovalo průběh celé akce a nakonec i proto, že se počítalo, že průnik těchto bankovek nízkých hodnot do Československa z nástupnických států Rakousko-Uherska nebude velký, poněvadž obnos korun a dvoukorun byl kontingentován na 880 milionů K pro celé Rakousko-Uhersko a i protože mělo být ještě

29

BAJER, Jan: Kolik je pravých pětitisícovek? Notafilie : informační bulletin [dále Not], 1979, č. 8, s. 2; BAJER, Jan: Kolik je pravých pětitisícovek? Not, 1979, č. 9, s. 29; MORAVEC, Jaroslav: Dílčí informace o státovkách 5000 Kč, I. Not, 1995, č. 35, s. 1–8; TÝŽ: Další exempláře státovek 5000 Kč, I. NL, 50, 1995, s. 75–77; BAJER, Jan: 5000 Kč 1919 v aukci (a po létech po třetí). Not, 1995, č. 35, s. 35–39; TÝŽ: Papírová platidla, s. 47; MORAVEC, Jaroslav: Oprava v evidenci padělků Bankovního úřadu ministerstva financí. NL, 57, 2002, s. 126.

30 HLINKA, B.: Atentáty, s. 74–80, 83–87. Viz také ŠUSTEK, Zbyněk: Štátovka 5000 Kč I z roku 1919 a jej falzifikáty. Numizmatika, 13, 1995, s. 47–56. 31

Nařízení ministra financí ve srozumění s ministrem spravedlnosti ze dne 25. února 1919 o okolkování bankovek vydaných Rakousko-uherskou bankou a nalézajících se na území československého státu (č. 86/1919 Sb. z. a n., s. 111: Bankovky znějící na obnosy 1 K a 2 K nebudou prozatím okolkovány, budou však ponechány v oběhu se zákonnou platností.).

32


Korunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919 (líc a rub). Zdroj: AČNB

Pětikorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919 (líc a rub). Zdroj: AČNB

dříve, než budou uvolněny hranice, vydáno nařízení, kterým bude dovoz a zasílání těchto bankovek zásadně zakázán, a také že se vbrzku nekolkované 1 K a 2 K nahradí československými státovkami. Zákaz dovozu a zasílání těchto bankovek byl realizován vydáním Nařízení vlády republiky Československé ze dne 6. března 1919 o obmezení výplat a zákazu vývozu32 a cestujícím do ČSR bylo dovoleno vzít si v těchto bankovkách jen částku nepřevyšující 50 K. Kdo jednal proti tomuto zákazu, dopouštěl se přečinu a byl potrestán podle článku 6 trestním senátem příslušné berní správy pokutou do 30 000 K nebo vězením do 6 měsíců. Kromě toho obnosy nad dovolenou míru propadly ve prospěch státu. Skutečnosti, že rakousko-uherské korunové a dvoukorunové bankovky nebyly kolkovány, využily různé živly k nelegálnímu dovozu těchto bankovek z ciziny, převážně z Rakouska a Polska. Dovážely k nám v pravém slova smyslu pytle těchto bankovek, které jim byly na státních hranicích zabavovány (jediný celní úřad zabavoval denně průměrně až 50 tisíc korun těchto drobných bankovek).33 Zajímavé svědectví o různých praktikách 32 Č. 113/1919 Sb. z. a n. s. 150–151, viz zejména článek 3 na s. 151: Dovoz a zasílání jedno- a dvoukorunových bankovek Rakousko-uherské banky do území Československého státu je zakázán. Cestujícím do tohoto území se dovoluje vézti s sebou v těchto bankovkách jen množství obnos 50 K nepřesahující. 33

MATES, Pavel – SCHELLE, Karel: Vznik československé měny v letech 1918–1919. Historický časopis, 29, 1981, s. 712.


33

dovozu těchto bankovek (který byl motivován jednak snahou o nelegální obohacení se, jednak i politickou snahou o destabilizaci hospodářství mladého státu) zaznamenal K. Leopold: Kufry s dvojitým dnem jako skrýše převážených drobných bankovek záhy zevšedněly a vymýšleny byly způsoby dokonalejší. Drobné bankovky uschovávány byly do dětských hraček, dutých holí, zašívány do jednotlivých částí oděvu, ano zjištěn byl i případ, že byly převáženy v duté noze od piana. Vyskytly se i případy, kdy byli podloudníkům nápomocni strojvůdci a topiči vlaků, kteří balíky s drobnými bankovkami ukrývali na lokomotivě nebo v uhlí na tendru. I někteří diplomatičtí kurýři propůjčovali se za odměnu k těmto nekalým obchodům. V Praze zatknut byl policií na př. Chemistokles Touloumaris, který v automobilu pod řeckou vlajkou jako kurýr převezl z Vídně 220 000 K v drobných bankovkách. Z vylíčených případů dalo se očekávati, že přes veškeru opatrnost dostane se přece jen větší množství těchto bankovek na naše území, nezbylo tudíž, než vyměniti je za nové státovky. S přípravami počato bylo v polovici srpna 1919.34 Pokusy o podloudný dovoz rakousko-uherských bankovek hodnoty 1 K a 2 K nabyly brzy takových rozměrů, že vláda vydala v květnu 1919 nařízení, že v ČSR není nikdo povinen přijmouti v jednom dni od takové osoby jako platidlo jedno- a dvoukorunové bankovky Rak.-uherské banky v úhrnném obnosu vyšším než dvacet korun.35 O něco později musela vláda omezit dovolenou míru dovážených 50 K na 20 K36 a nakonec finanční správa nařídila výnosem z 21. června 1919, č. 41 945/1919, aby všem pohraničním orgánům stejně jako i jiným osobám, které se zasloužily o dopadení podloudníků a zabavení dovážených 1 K a 2 K, byla ze zabaveného obnosu vyplacena pětiprocentní odměna.37 Východiskem z této situace bylo rychlé vytištění československých platidel a stažení rakousko-uherských bankovek. Podle K. Leopolda bylo s přípravami k tisku československých státovek v hodnotě 1 Kč a 5 Kč započato v polovině srpna 1919. Tisk byl zadán třem tiskárnám, a sice osvědčené firmě Haase v Praze,38 firmě Stiepel v Liberci39 a firmě Strache 34

LEOPOLD, Karel: Vzpomínky z prvých dob ministerstva financí, I, s. 261, rukopis (uložen v AČNB).

35

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 12. května 1919 o obmezeném přijímání jedno- a dvoukorunových bankovek (č. 240/1919 Sb. z. a n.).

36

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 10. června 1919, jímž se mění nařízení ze dne 6. března 1919, č. 113 Sb. z. a n., o obmezení výplat a zákazu vývozu, a jímž se zakazuje dovoz nekolkovaných bankovek Rakousko-uherské banky (č. 311/1919 Sb. z. a n., srov. § 2 na s. 411–412).

37

LEOPOLD, K.: Vzpomínky, I, s. 260.

38

Firma A. Haase byla založena roku 1798, sídlo měla v Anenském dvoře v Praze. Používala knihtisk, kamenotisk a litografii, obchodovala papírenským zboží a papírem ve velkém, dále provozovala nakladatelství a knihkupectví. Majitelem byl Max Haase a tři další společníci (Hermína Haase, Karel Chalupa a Eduard Streubel), v roce 1919 firma uváděla celkem 150 zaměstnanců a jako pohonnou jednotku elektromotor o výkonu 40 HP. Dále měla generální reprezentaci ve Vídni (Rennweg 58). Srov. Industrie-Compass, V : 1920/21. Wien – Prag – Leipzig 1921, s. 2332; Compass : Finanzielles Jahrbuch 1926. Wien – Prag – Leipzig 1926, s. 1451; Der Annahof in Wort und Bild : Eine Monographie des Hauses A. Haase in Prag. Prag 1908; ŠŮLA, Jaroslav: Vzpomínky na práci v „házovské“ tiskárně. SZ, 1982, č. 38, s. 227–230; HRADIL, Miroslav: Z historie jedné tiskárny československých papírových platidel. Not, 14, 1982, s. 17–20. Nezpracovaný archivní fond Nakladatelství Bohumil Haase & synové 1825–1907 je uložen v archivu Národního muzea v Praze – Knihovna Národního muzea. 39 Tato firma vytiskla koncem II. světové války tzv. liberecké poukázky pro Sudety a Dolní Slezsko. Naposledy o nich psal MORAVEC, Jaroslav: Návrhy, tiskové zkoušky, nátisky, bankovní vzory, další odchylné tisky a nevydané státovky, bankovky a poukázky : Vzorové nátisky tzv. libereckých poukázek po 20 RM s datem 28. 4. 1945. M – R, 6, 2001, č. 1, s. 19–22; autor bohužel neuvádí výsledky této problematiky, publikované na stránkách Sběratelských zpráv, ani nevyužil shrnutí o této problematice, které vyšlo v SZ, 1985, č. 49, s. 293–294; srov. také KLEIN, František: Liberecké neboli Schörnerovy poukázky. Not, 1990, č. 31, s. 21–23.

34


ve Varnsdorfu.40 Ve schůzi bankovního výboru BÚMF, konané 25. 6. 1919, byla podána zpráva o tisku státovek a zajištění papíru pro ně. Papír pro jedno- a pětikorunové státovky byl zajištěn u firmy Eichmann v Hostinném (Eichmann & Co., Maschinenpapier u. Cellulosfabrik, Arnau) a u firmy Roeder v Maršově v Podkrkonoší (Marschendorfer Maschinen-Papierfabrik Gustav Roeder & Co., A. G., Erzeugung feiner und feinster Hadern-Papiere aller Art). S touto firmou BÚMF začal jednat již počátkem června 1919 a její vedení nabídku přijalo, takže již 6. 6. 1919 mohla být uzavřena smlouva, zřejmě k oboustranné spokojenosti. Navíc se pak obě strany dohodly na dodávce papíru pro připravovanou padesátikorunovou státovku (14. 6. 1919). Problémy činil ovšem nedostatek uhlí (které muselo být získáváno různými intervencemi: 19. 11. 1919 Ministerstvu veřejných prací v Praze: Jelikož dodávka těchto papírů jest velice pilná, dle sdělení živnostenského inspektorátu v Trutnově však pro nedostatečnou dodávku přiděleného uhlí nemohla býti vyřízena, žádá ministerstvo financí, aby jmenované firmě byla v eminentním státním zájmu co nejdříve sprostředkována dodávka potřebného uhlí.; 17. 1. 1920 BÚMF: Wir sind leider bemüßigt, Ihnen mitzuteilen, daß infolge Ersaufens der Schatzlarer Kohlengruben, wir vor einer Katastrophe stehen.) a bramborového škrobu (25. 11. 1919: Výrobu musela však přerušiti pro nedostatek bramborového škrobu, čímž způsobena zájmům našeho státu nedozírná škoda.) Vyrobený papír měl být expedován nejdříve pražské firmě A. Haase (6. 6. 1919; a podle toho můžeme soudit, že tam se nejdříve tiskly jmenované státovky), později (v červenci 1919) také liberecké tiskárně bří Stiepel. Státní zakázky byly ovšem výhodné a znamenaly určitou jistotu, a jednokorunové a pětikorunové státovky se dotiskovaly, zejména když mincovní ekvivalenty doposud nebyly v ČSR raženy. Proto neudiví dopis z 25. srpna 1921, zaslaný z Maršova Bankovnímu úřadu ministerstva financí v Praze: Přepočítali jsme znovu přesně svou kalkulaci dle nynějších výrobních poměrů a vzhledem k tomu, že bychom velmi rádi zamezili úplné propuštění celé řady dělníků, kteří by pak museli býti státem podporováni, nejen, že jsme škrtli úplně svůj původně započítaný mírný výdělek, nýbrž počítáme i s menší ztrátou pro nás. Záleží totiž nesmírně na tom, abychom váženému bankovnímu úřadu dokázali, že jsme s to splniti veškeré nároky, které lze při výrobě státovkového papíru uplatniti. Mimo to se snažíme ve vlastním, ale i státním zájmu svou továrnu dle možnosti udržeti v chodu, aby nebylo několik set nezaměstnaných dělníků odkázáno na státní podporu. Proto jsme se rozhodli dne 24. června t. r. oznámenou cenu Kč 23,– za 1 kg snížiti na Kč 18,20 za 1 kg a těšíme se, že nás co nejdříve svou ct. zakázkou poctíte.41 Firma Haase v Praze tiskla jedno- a pětikorunové státovky, a sice měla vytisknout 50 milionů exemplářů jednokorun a 30 milionů exemplářů pětikorun. Kromě toho byla zadána firmě Stiepel v Liberci výroba 30 milionů exemplářů pětikorun a navíc ještě firmě Strache ve Varnsdorfu 50 milionů jednokorun.42 Naléhavost potřeby nových státovek byla vysoká, ale tyto tři firmy dokázaly vyhovět, zejména časovému limitu, a proto zakázku obdržely. 40

Československa notafilistická literatura zpočátku uváděla pouze pražskou firmu Haase (SÉM, J.: Papírové peníze, s. 97–99; po něm ŠŮLA, Jaroslav: Budování československé měny po první světové válce. Hradec Králové 1979 (příloha k SZ, č. 28, 1979), s. 23 a s. 43; také GRAICHEN, Günter: Die Geldzeichen der Tschechoslowakei. Berlin 1983, s. 88–89), nyní již nová vydání uvádějí úplné údaje (BAJER, J.: Papírová platidla, s. 38–39). Srov. také MORAVEC, Jaroslav: Tisk československých platidel ve Varnsdorfu. Mandava 2009 : Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku : Ročenka Kruhu přátel muzea Varnsdorf 2008–2009. Varnsdorf 2009, s. 80–88, 2010, Varnsdorf 2010, s. 86–109, 2011, Varnsdorf 2011, s. 86–93. 41


42

Tamtéž, BÚMF-I, kart. 1/1, s. 4–5


35

Pokud jde o papírny, byly obě podkrkonošské firmy kvalifikovanými závody, které ještě několikrát později posloužily jakostními výrobky na tisk papírových platidel československým objednavatelům.43 Rovněž obě tiskárny byly zařízeny na ofsetový tisk a jiné tiskové techniky. Liberecká firma Bratří Stieplové (Gebrüder Stiepel, Gesellschaft mit b. H., etc., Reichenberg in Böhmen. Graphische Kunstanstalt. Verlag der „Reichenberger Zeitung“) byla BÚMF telefonicky vyzvána k tisku pětikorunových státovek a nabídku dopisem z 16. června akceptovala, nabídla cenu 40,60 Kč za jeden tisíc vyrobených státovek dodaných do liberecké filiálky Bankovního úřadu a ujistila objednavatele o svých bezpečnostních opatřeních. BÚMF s nabídkou 21. 6. 1919 souhlasil, upozornil svoji libereckou filiálku a požádal ji o ostrahu z řad pensionovaných státních úředníků pro následující 3–4 měsíce. Již 17. 7. 1919 byla v liberecké tiskárně první dodávka papíru z Maršova a tisk a řezání státovek se koncem srpna „rozběhl“. V září 1919 se firma zajímala o tisk dalších hodnot (10 Kč, 20 Kč), ale její cenová nabídka byla vysoká, a tak nebyla pražským ústředím akceptována. Koncem září došla další zásilka papíru z Neusiedelu, ale část archů byla poškozena. V říjnu 1919 firma nabídla tisk další dodávky pětikorun za cenu sníženou na 38 Kč za tisíc exemplářů, ale bohužel se řešila také aféra ztráty několika archů papíru. Do 29. listopadu 1919 bylo již vyrobeno 21 609 000 kusů pětikorunových státovek, avšak továrna pociťovala velký nedostatek uhlí a došlo k útlumu výroby, takže tisk pokračoval ještě v březnu 1920.44 30. 5. 1919 přednosta varnsdorfské filiálky BÚMF si na rozkaz ministra financí prohlédl tiskárnu firmy Strache (Graphische Kunstanstalt Ed. Strache, Warnsdorf u. Haida, Böhmen) a podal o jejím vybavení 2. 6. 1919 dobrozdání. Tiskárna má tři velké sály, opatřené dřevěnými dveřmi s dobrými zámky, na které se dají upevnit zámky další. Podnik disponuje ofsetovým strojem, kamenotiskovými lisy, řezacím strojem, má 2 americké knihtiskové lisy moderní, ve všech sálech je dost manipulačního místa, sály jsou vzdušné a světlé, o umělé světlo je postaráno. Majitel firmy p. Robert Strache jest plné důvěry hoden. Firma jest prvotřídní a vyráběla v minulosti nouzové peníze pro pro města Varnsdorf, Kraslice, Šluknov a Rumburk. 18. června učinila firma Bankovnímu úřadu ministerstva financí v Praze nabídku na tisk jednokorunových státovek (50 000 000 exemplářů) za cenu 22 Kč za tisíc exemplářů a státovek pětikorunových (30 000 000 exemplářů) za 40,80 Kč za tisíc exemplářů. Pražské ústředí akceptovalo 23. června 1919 nabídku na tisk 50 milionů jednokorunových státovek, na jejichž tisk během 3–4 měsíců budou dohlížet úředníci tamní filiálky BÚMF. Pensionované vhodné osoby nebyly k dispozici a museli být přijati aktivní učitelé v době jejich prázdnin. Situace se však dále komplikovala. 1. 7. 1919 odesílá velitelství vojenské policie ve Varnsdorfu Československému ministerstvu financí v Praze k rukám pana ministerského rady Leopolda následující dopis: Firma Strache, tiskárna ve Varnsdorfu, jest skutečně co se strojového zařízení týče jednou z nejlepších firem v bývalém Rakousku. Původní plotny (tak zvané cligés) dává si však p. Strache zhotovovati v Německu. Z toho důvodu myslím, že při případné vládní důvěrné objednávce nastává zde nebezpečí, že originální vzory 43 O těchto dvou podkrkonošských papírnách. Srov. ŠVEC, Jiří: 150 let papírenské výroby v Hostinném. Hostinné 1985, s. 14 ad. 44 AČNB, fond NBČ, inv. č. 171, BÚMF, I-44-4/103, složka č. 1. Ostraha v této továrně byla asi poněkud zanedbávána. Již 10. listopadu 1919 upozorňuje A. V., učitel v Libuni, Ministerstvo financí v Praze, že má odůvodněné podezření, že z některé továrny dělnictvo či úřednictvo roznáší papír bankovkový; děti něco pronesly. Podrobnosti chtěl sdělit osobně v Praze, pokud mu bude zaručena diskrétnost, cestné a stravné. Zda došlo k setkání, pramen již neuvádí – BÚMF žádal o písemný kontakt. AČNB, fond NBČ, inv. č. 173, BÚMF, I-44-8/107, složka č. 1.

36


objednávky dostanou se do říše, čímž ovšem nastává nové nebezpečí falsifikace v Německu. Zjistili jsme, že personál p. Strachův není charakterově spolehlivý. Tak ku příkladu „maschinenmeister“, jakýsi Tombacher (jinak dovedný a skutečný odborník, který pracoval ve Francii, Italii a Belgii), falšoval a falšuje dosud různé -enky, t. j. aprovisační lístky, s kterými pak obchoduje. Krátce po převratu (ještě než byla ustanovena voj. policie) byla u Stracheho učiněna po dvakráte prohlídka tiskárny a kanceláří proto, že se tam měli tisknouti jakési bankovky nebo jiné věci s karikaturami našich ministrů. Nemohl jsem celou věc tajnou cestou vyšetřiti tak, abych mohl zprávu o těchto bankovkách podati za zaručenou; jen tolik je mně známo, že se to mělo tenkráte dát bez vědomí pana Stracheho. Ukazovalo by to tudíž opět na nespolehlivost personálu. Tato informace se dostala do tisku a vzbudila řadu protestů a odvolání. Nedostatek uhlí se objevuje i u této tiskárny (již v červenci 1919) a firma žádá o intervence a mimořádné příděly na realizaci státní zakázky. V srpnu vedení podniku žádá také o barel petroleje a benzinu (zdá se, že i pro tuto firmu byla státní zakázka vítanou příležitostí k získání potřebných nedostatkových surovin vhodných k použití i pro jiné zakázky). K 28. srpnu 1919 bylo vyrobeno 3 419 000 exemplářů, které byly zaslány pobočkám BÚMF v Českých Budějovicích, Chebu, Karlových Varech, Plzni a Žatci. Poslední archy z objednávky padesáti milionů kusů jednokorunových státovek šly do strojů 14. listopadu 1919, čímž byl tisk této zakázky ukončen. Výrobky z této tiskárny byly expedovány rovněž do filiálek BÚMF Brno, Jablonec nad Nisou, Dvůr Králové nad Labem, Moravská Ostrava, Opava, Trutnov, Ústí nad Labem, Bratislava, Košice a Žilina. Výroba korunových státovek byla skončena 19. prosince 1919 a makulatura byla protokolárně zničena. Ještě 6. dubna 1920 uvažoval BÚMF o dalším tisku korunových státovek ve Varnsdorfu. Firma Ed. Strache odpověděla 9. 4., že by byla ochotna pokračovat v tisku dle ceny při prvním zadání, k čemu by ještě přišla stopercentová drahotní přirážka, aby tiskový papír na státovky i tiskařská barva až do tiskárny bezplatně byly opatřeny. To ovšem bylo nepřijatelné, a i když Ed. Strache přišel 22. 8. 1920 s další nabídkou, byl opět 1. 9. 1920 odmítnut in Anbetracht des sehr hohen Preises. Nevzdal to však a 6. 9. 1920 šel s finanční nabídkou dolů (na 26,40 Kč za 1000 kusů), ale opět neuspěl. Na další připomenutí se Ministerstvu financí v Praze z 26. 8. 1921 mu bylo 2. září 1921 sděleno, že nemůžeme Vám zadati tisk dosavadních státovek, poněvadž jsme výrobu jich téměř úplně zastavili. Tisk nových státovek rozhodli jsme se z důvodů usnadnění a zlevnění kontroly bankovní a technické zadávati v prvé řadě pražským závodům grafickým, které rovněž jsou v poslední době nuceny propouštěti dělnictvo pro nedostatek práce. A 15. 9. 1921 šel Ed. Strache s cenou ještě níže (19,90 Kč za 1000 exemplářů), ale hned následujícího mu bylo sděleno, že zadali jsme tisk jednokorunových státovek jiné továrně, jejíž nabídka jest pro nás výhodnější. Ještě v červenci 1924 se firma přihlásila a měla zájem o tisk nových desetikorun a dvacetikorun, ale obdržela sdělení, že zpráva o tisku nových 20,– a 10,– Kč státovek jest předčasná, neboť pracuje se teprve na návrzích těchto státovek.45 Protokoly schůzí bankovního výboru BÚMF v průběhu roku 1919 přinášejí pravidelné zprávy o pokračujícím tisku korun a pětikorun u všech tří firem, další údaje lze čerpat z jednotlivých příloh o tisku státovek. V srpnu 1919 vrchní ředitel BÚMF, Augustin Novák, referuje, že tiskárny dodávají denně průměrně za 6 milionů korun státovek v hodnotě 1 Kč a 5 Kč, takže by se počátkem září 1919 vytvořila zásoba za 100 milionů korun, což by snad prozatím stačilo pro nejnutnější oběh. 45



37

Popis nových státovek najdeme v příslušných katalozích.46 Julius Sém udává, že návrh a štočky koruny provedla tiskárna A. Haase, návrh pětikoruny a štočky pro ni tiskárna RUB ve Vídni (textovou část pro její aversní stranu vyhotovila ale zhruba z jedné třetiny firma Gergely). Poněvadž jako předloha tohoto nominálu byla použita nevydaná rakousko-uherská pětikoruna s datem 1. října 1918 (Filip č. 226), uvažuje se, že jejím autorem je Rudolf Junk.47 Obě hodnoty byly vytištěny knihtiskem. Tisk korun a pětikorun československých státovek I. emise pokračoval i po jejich vydání. Zejména koruny byly žádány, neboť byl nedostatek kovového oběživa (teprve v roce 1922 opustily kremnickou mincovnu prvé československé mince) a papírové státovky se rychle opotřebovávaly. Dokonce se začalo uvažovat o emisi jednokorunové státovky II. emise, k čemuž ale nedošlo (autorem návrhu byl H. V. Brunner);48 pětikoruna II. typu vydána byla.49 Na schůzi bankovního výboru BÚMF, konané 25. srpna 1919, se také řešil problém dalšího osudu stažených bankovek 1 K a 2 K. Ředitel K. Kučera sdělil, že těchto bankovek bude asi 25 vagonů, budou BÚMF proráženy a pak uloženy do sklepa s obyčejnými dveřmi. Žádné nebezpečí nehrozí vzhledem k jejich znehodnocení. Ale dr. V. Pospíšil namítl, že bude podle mírové smlouvy zapotřebí odevzdati nekolkované bankovky reparační komisi takovým způsobem, aby z toho nevzniklo nebezpečí při uznávání našeho podílu. Jest tudíž uvážiti, zda by nebylo možným již nyní na to pamatovati, aby dotyčný orgán reparační komise byl s Bankovním úřadem v kontaktu. K jeho názoru se připojil i ministr Rašín. Podle jeho názoru bankovky odevzdané reparační komisi mají tvořit základ k likvidaci Rakousko-uherské banky. Má být prokázáno, kolik takových bankovek bylo v oběhu, a v případě proražených bankovek by RUB nemusela tyto proražené bankovky uznat za svůj dluh. Bylo rozhodnuto, aby si vláda diplomatickou cestou zajistila, aby prorážení bankovek byl přítomen důvěrník reparační komise, a do té doby stažené bankovky nebudou proráženy.50 Na další schůzi 25. 10. 1919 bylo konstatováno, že výměna byla provedena hladce, staré bankovky byly převedeny do stavu RUB. Do 20. 10. 1919 bylo vzato z oběhu 118 300 000 kusů dvoukorun a 54 530 000 kusů jednokorun, dohromady asi za 320 000 000 korun (s přihlédnutím k 10% srážce).51 Nové, československé státovky byly vydány na základě Nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. září 1919 o vydání státovek jedno- a pětikorunových52 a byly popsány ve vyhlášce Bankovního úřadu ministerstva financí z 24. září 1919.53 46 1 Kč: SÉM, J.: Papírové peníze, č. č. 206, BAJER, J.: Papírová platidla, č. 7; 5 Kč: SÉM, J.: Papírové peníze, č. č. 207, BAJER, J.: Papírová platidla, č. 8. 47

BAJER, J.: Papírová platidla, s. 39.

48

Je vyobrazena v knize SÉM, J.: Papírové peníze, s. 91. Zprávy o přípravě i v protokolech schůzí bankovního výboru BÚMF. O H. V. Brunnerovi viz VÁPENKA, Ivan: Tvůrci československých platidel 1919–1979. Hradec Králové 1980, s. 142–143. Návrh jedno- a pětikoruny otiskl ŠŮLA, Jaroslav: Tisk československých státovek a bankovek v Pardubicích. SZ, 1979, č. 28, s. 20–22. Autorem byl zřejmě litograf Adolf Švarc.

49

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 215.

50

AČNB, fond NBČ /1 – 1-24 Bankovní výbor 1919–1920, kart. 1, Protokol o schůzi Bankovního výboru, konané dne 25. 8. 1919, s. 4–5).

51

Tamtéž, Protokol o schůzi Bankovního výboru, konané dne 25. 10. 1919, s. 3.

52

Č. 507/1919 Sb. z. a n.

53

Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 24. září 1919 o vydání státovek jedno- a pětikorunových (č. 508/1919 Sb. z. a n.).

38


Jaký byl konečný počet vydaných jedno- a pětikorunových státovek? Mělo být vydáno celkem 100 milionů korun a 60 milionů pětikorun. Ve skutečnosti bylo vytištěno a dáno do oběhu 272 293 100 korunových státovek a 110 646 400 pětikorunových státovek I. emise.54 Kolik jich bylo skutečně vytištěno u firmy Haase v Praze, kolik u firmy Stiepel v Liberci a kolik u firmy Strache ve Varnsdorfu, nelze zatím říci. Korunové státovky I. emise mají četné barevné odstíny a odchylky; vyhláška BÚMF z 24. 9. 1919 sice uvádí, že jednokorunová státovka na aversní straně opatřena jest světlemodrým podtiskem, ale ve skutečnosti byly tištěny státovky v barevných odstínech na líci od tmavomodré přes modrou, modrozelenou až zelenou barvu. Na tuto skutečnost upozornil již před lety Karel Peukert.55 Vysvětloval ji přílišným chvatem v době jejich vzniku. V tom má jistě do určité míry pravdu. Ale z větší části je to způsobeno tiskem u dvou firem, nedostatkem kvalitních barev a nemožností v odlišných podmínkách zajistit stejný barevný odstín. Zůstává úkolem dalšího bádání zjistit, které série státovek byly tištěny v Praze, které v Liberci a které ve Varnsdorfu. Zde bude asi vodítkem číslo série. Ještě v polovině roku 1920 se bankovní výbor BÚMF zabýval nedostatkem drobných platidel (první československé mince byly dány do oběhu teprve 18. února 1922) a jeho řešením pomocí vydání nouzových drobných platidel (jak to žádaly různé obce, města i městské finanční ústavy) nebo poštovních známek, kterých by bylo možné využívat jako platidla. Ale 16. srpna 1920 bylo usneseno, že – vzhledem k tomu, že se drobné peníze začínají opět v oběhu objevovat – bude prozatím od vydání nouzových platidel upuštěno. Přechodný nedostatek papírových československých korunových státovek byl způsoben také tezaurací rakousko-uherských stříbrných mincí – korun, dvoukorun a pětikorun, jejichž platnost v té době nebyla ještě odvolána. Z oběhu ale mizely již od počátku války a dnes jejich zapomenuté depoty bývají někdy odkryty.56 Návrhy na státovky po 1 Kč a 5 Kč I. emise nejsou dochovány (publikovány), ale J. Sém se zmiňuje, že existují také pokusné tisky nebo montáže návrhů na československé státovky, které nebyly realizovány: Některé návrhy měly neskutečné texty, ba šlo i o podvrhy, které se dostaly do rukou sběratelů.57

54

Stav tisku bankovek ke dni 15. dubna 1928 (příloha J k zápisu o schůzi bankovní rady Národní banky Československé, konané dne 24. dubna 1928 – viz AČNB, fond NBČ – IV).

55

PEUKERT, Karel: Barevné varianty jednokorunových státovek z roku 1919. SZ, 1971, č. 4–5, s. 39–40.

56

O problematice vzniku československých státovkových korun a pětikorun viz ŠŮLA, Jaroslav: Několik poznámek k historii vzniku československých státovek I. emise v hodnotě 1 Kč, 5 Kč. SZ, 1988, č. 58, s. 244–249. Srov. také ŠUSTEK, Zbyšek: K otázke autorstva návrhov na československé štátovky prvej emisie v hodnote 1 a 50 Kč. Numizmatika, 1989, č. 5, s. 13–32 (autorství státovky v hodnotě 1 Kč přičítá A. Muchovi). Zmatky spojené s výměnou rakousko-uherských nižších papírových a kovových nominálů na vesnici v severovýchodních Čechách zachycuje článek: ŠŮLA, Jaroslav: Několik poznámek k problematice výměny rakousko-uherských platidel za platidla Republiky československé. SZ, 1987, č. 57, s. 198–201. V roce 1974 byl objeven v obci Peklo nad Zdobnicí depot stříbrných rakousko-uherských mincí Františka Josefa I. po 1 K z let 1893–1915, který publikoval ŠŮLA, Jaroslav: (Nové nálezy ze severovýchodních Čech (Dřevěnice, Františkov, Hradec Králové, Nová Paka, Peklo nad Zdobnicí). Numismatický sborník, 16, 1983, s. 168–173, viz s. 172–173). 57

SÉM, J.: Papírové peníze, s. 110. Jeden takový nátisk neskutečného návrhu publikoval ŠŮLA, Jaroslav: Falešný návrh na československou jednokorunovou státovku I. emise. SZ, 1979, č. 28, s. 13–15.


39

Existují však falza jednokorunových státovek,58 stejně jako falza státovek pětikorunových.59 Byl ale zachycen i chybotisk jednokoruny.60 Zrušení platnosti těchto státovek bylo vázáno jednak na vydání korunových mincí v roce 1922, jednak na vydání pětikorunových státovek II. emise v roce 1922.61 Tak byla nejdříve zrušena platnost pětikorunových státovek I. emise jako zákonného platidla ke dni 31. prosince 1922 včetně,62 a poté platnost jednokorunových státovek ke dni 31. prosince 1924 včetně (přestávají býti dne 31. prosince 1924 zákonným platidlem na území republiky Československé).63 Jednokorunová státovka poté již až do konce roku 1938 nebyla v ČSR obnovena. 500 Kč (20. 10. 1919) Za necelý měsíc po emisi dvou nejnižších a výtvarně nejjednodušších státovkových hodnot byla vydána tzv. Muchova pětistovka, pětisetkorunová státovka.64 Realizovala ji knihtiskem Česká grafická unie.65 Jejím výtvarným autorem byl Alfons Mucha, štočky obou stran 58

HLINKA, B.: Atentáty, s. 67–69, 174–175; MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel, 1. část : 1 Kč vzor 1919. M – R, 6, 2001, č. 3, příloha s. 1–12 (uvádí celkem 6 typů + 1 + 5 variant; počet zadržených padělků: 1 930 kusů o nominální hodnotě 1 930 Kč. První výskyt byl zaznamenán 22. května 1920, poslední 30. dubna 1925). Padělky byly zachyceny v těchto lokalitách (v ČSR a Rumunsku): Brno, Bukurešť, České Budějovice, Čop, Cheb, Chomutov, Chust, Karlovy Vary, Kluž, Košice, Krnov, Litoměřice, Merklovice, Michalovce, Most, Mukačevo, Plzeň, Podbořany, Praha, Prostějov, Sevljuš, Teplice-Šanov, Trutnov, Ústí nad Labem, Užhorod, Valašské Meziříčí, Varnsdorf, Velký Mergthal, Zábřeh, Zvolen, Žatec, Žilina.

59 HLINKA, B.: Atentáty, s. 138, s. 139–140; MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel : 2. část : 5 Kč vzor 1919. M – R, 6, 2001, č. 6, 2001, příloha s. 1–12 (uvádí 6 typů a 2 varianty, počet zadržených padělků 7 722 kusů, jejichž nominální hodnota byla 38 610 Kč. První výskyt byl zaznamenán 22. května 1920, poslední výskyt 23. dubna 1929). Padělky byly zachyceny v těchto lokalitách (v ČSR, Maďarsku, Rakousku a Německu): Aš, Banská Bystrica, Bohumín, Bratislava, Berlín, Brno, Budapešť, České Budějovice, Čop, Debrecín, Devínska Nová Ves, Domažlice, Františkovy Lázně, Hlohovec, Hodonín, Hradec Králové, Humenné, Cheb, Chrudim, Chust, Jablonec nad Nisou, Jihlava, Kadaň, Karlovy Vary, Kežmarok, Kolín, Komárno, Košice, Krnov, Kroměříž, Levice, Levoča, Liberec, Lidice, Litoměřice, Loket, Lovosice, Lučenec, Malacky, Mariánské Lázně, Michalovce, Mladá Boleslav, Mnichov, Mnichovo Hradiště, Moravská Třebová, Most, Mukačevo, Nitra, Norimberk, Nové Zámky, Nový Jičín, Olomouc, Opava, Ostrava, Pardubice, Pasov, Petržalka, Piešťany, Plzeň, Poděbrady, Poprad, Praha, Prešov, Prievidza, Prostějov, Přerov, Rumburk, Řezno, Sereď, Sevljuš, Svitavy, Šumperk, Tábor, Tachov, Teplá, Teplice, Topolčany, Trebišov, Trenčín, Trnava, Turnov, Uherské Hradiště, Ústí nad Labem, Užhorod, Varnsdorf, Vídeň, Zlaté Moravce, Žatec, Žilina. 60 Chybotisk jednokorunové státovky série 014. KLAUS, Ladislav: Chybotisk jednokoruny z r. 1919. Not, 1978, č. 5, s. 13–14. 61

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 26. května 1922 o vydání korunových mincí měny československé (č. 155/1922 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 26. května 1922 o vydání korunových mincí měny československé (č. 156/1922 Sb. z. a n.); Nařízení vlády republiky Československé ze dne 14. září 1922 o vydání nových pětikorunových státovek (č. 268/1922 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 14. září 1922 o vydání nových pětikorunových státovek (č. 269/1922 Sb. z. a n.).

62

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 9. listopadu 1922 o stažení pětikorunových československých státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 320/1922 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 9. listopadu 1922 o stažení pětikorunových československých státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 321/1922 Sb. z. a n.).

63

Vládní nařízení ze dne 6. listopadu 1924 o stažení státovek po 1 a 50 korunách československých s datem 15. dubna 1919 (č. 247/1924 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 6. listopadu 1924 o stažení státovek po 1 a 50 korunách československých s datem 15. dubna 1919 (č. 248/1924 Sb. z. a n.).

64

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 212; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 13.

65 Česká

grafická akciová společnost Unie, spojené závody tiskařské a vydavatelské v Praze II, Svobodova ul. 1961. Firma byla založena v roce 1900 jako společnost s ručením omezeným, v roce 1903 přeměněna na

40


zhotovila tiskárna Rakousko-uherské banky a opět firma Gergely (větší část). Pro lícní i rubní stranu byl použit prakticky nezměněný obraz, který A. Mucha předtím navrhoval pro později nerealizovanou stokorunovou poukázku Zemské banky království Českého. Podle uplatnění sokolů na rubní straně státovky a vzhledem k předcházející diskusi o názvu československé měnové jednotky na stránkách tisku se v době vydání této státovky označovala československá měna jako sokoli, sokolová měna. Vydání státovky bylo oznámeno vládním nařízením66 a vyhláškou BÚMF.67 Vzhledem k tomu, že státovka byla poměrně masově padělána (v době její platnosti bylo zachyceno na 60 000 padělků), byla stažena z oběhu ke 31. srpnu 192268 a nahrazena pětsetikorunou II. emise, připravenou v USA a emitovanou dnem 25. ledna 1924.69 V korespondenci ing. Hazury s Prahou Pětisetkorunová československá státovka I. emise samozřejmě najdeme také zmínky o této s datem 15. dubna 1919, falzum (líc a rub). Zdroj: AČNB nešťastné státovce. Začátkem června 1919 převzal návrhy A. Muchy (na líc i rub) a zmínky o státovce jsou v dopisech ze 14. 7. 1919, 23. 7. 1919 (chce, aby státovka byla co možná nejpěknější; její rubní stranu dal do práce malíři Rösslerovi), 4. 8. 1919 (žádá korektury textu), 19. 8. 1919, 2. 9. 1919, 5. 9. 1919 (inspektor Formánek veze do akciovou společnost. Roku 1919 disponovala akciovým kapitálem ve výši 2 miliony Kč. V roce 1920 uváděla 550 zaměstnanců, elektromotor 350 HP, provádění sazečských, tiskařských a knihvazačských prací. Srov. Industrie-Compass, V : 1919. Wien – Prag –Leipzig 1919, s. 2393; Compass : Finanzielles Jahrbuch 1920. Wien 1920, s. 1459–1460; Dvacet let činnosti České grafické Unie, a. s. v Praze 1900–1920. Praha 1920; Čtyřicet let Grafie, dělnické knihtiskárny a nakladatelství zapsaného společenstva s r. o. v Praze, Myslíkova ul. č. 15. Praha 1936; BLÁHA, Richard: Přehled polygrafie. Praha 1959 (19632). 66 Nařízení vlády republiky Československé ze dne 14. října 1919 o vydání státovek 500korunových československých (č. 544/1919 Sb. z. a n., s. 773). 67 Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 14. října 1919 o vydání státovek 500korunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 545/1919 Sb. z. a n., popis na s. 773–774). 68

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 30. května 1922 o stažení státovek 500korunových československých (č. 161/1922 Sb. z. a n., s. 792); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 30. května 1922 o stažení státovek 500korunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 162/1922 Sb. z. a n., s. 792–793). ŠUSTEK, Zbyšek: Niekoľko úvah o nepoužitých návrhoch A. M. Muchu na československé štátovky. M – R, 6, 2001, č. 5, s. 14–16; MORAVEC, Jaroslav: Československé státovky 500 Kč vzoru 1919 s označením K 60. M–R, 11, 2006, č. 2, s. 12–14; TÝŽ: Padělané číslování na pravé státovce – potřetí?! M – R, 6, 2001, č. 5, s. 17–19.

69

SÉM, J.: Papírové peníze, č. č. 218; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 20; Vládní nařízení ze dne 17. ledna 1924 o vydání nových pětisetkorunových státovek (tvaru II.) (č. 16/1924 Sb. z. a n., s. 67); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 17. ledna 1924 o vydání nových pětisetkorunových státovek (tvaru II.) (č. 17/1924 Sb. z. a n., s. 67–68).


41

Prahy 24 dílčích nátisků státovky k odsouhlasení), 15. 9. 1919 (prvé výtisky jsou hotovy a budou převezeny do Prahy k dokončení v Unii), 28. 12. 1919, 4. 2. 1920, 11. 2. 1920, 10. 4. 1920, 28. 9. 1920 (ve Vídni se objevila falešná pětisetkoruna) a o falsech této státovky je ještě zmínka v dopise z 15. 10. 1920 a 17. 6. 1921. Právě tato pětisetkoruna byla nejvíce padělanou státovkou I. emise. Její první exempláře byly v Československu zachyceny začátkem února 1921 na poštovním úřadě v Mostě, v květnu 1921 v Německu, v červnu 1921 v Roudnici nad Labem. Stopa vedla do Vídně a pátrání dostalo spád. Poměrně brzy byl vypátrán (27. června 1921) vedoucí padělatel a iniciátor akce maďarský profesor Julius Meszáros, který měl úzké kontakty na osoby blízké nejvyšším vládním kruhům tehdejšího horthyovského Maďarska. Padělky byly vyrobeny v Rakousku ve štyrském litografickém ústavu ve Wetzelsdorfu.70 Ke dni 31. 8. 1921 bylo zadrženo celkem 60 357 kusů falešných pětisetkorun o celkové hodnotě 30 178 500 Kč.71 Padělky byly zachyceny i v Německu, Rumunsku, Francii, Polsku, Anglii a Dánsku. Byly dokonce získány informace o přípravě další penězokazecké dílny, která měla padělat československé státovky i v prostoru maďarsko-rumunské hranice. Kuriózní na tomto případu je fakt, že ačkoliv byl Dr. Meszáros se svými komplici rakouskou policií zatčen a postaven před soud, byli podle tehdejších rakouských zákonů propuštěni na svobodu, neboť šlo o cizince, kteří navíc padělali cizí, nikoliv rakouskou měnu. Do Československa však vydáni nebyli. Tato aféra ale měla i svou pozitivní dohru. Díky diplomatické aktivitě Československa a Francie vedla k tomu, že Společnost národů přijala Mezinárodní úmluvu o potírání penězokazectví. Tehdejší guvernér Národní banky Československé, JUDr. Vilém Pospíšil, byl jmenován prezidentem komise založené k přípravě této mezinárodní úmluvy, která byla podepsána v dubnu 1929 v Haagu.72 Podle této úmluvy bylo penězokazectví kvalifikováno jako kriminální delikt, byla vyloučena klasifikace politické motivace pachatelů, kteří ztratili nárok na politický azyl. Dalším důsledkem bylo založení Mezinárodní kriminálně-policejní komise pro potírání penězokazectví. Padělatelské aféry dvacátých let, zejména tato Mecsárosova, tak přispěly k vytvoření dohody o potírání penězokazectví zaručující v celosvětovém měřítku vysoce účinný boj proti padělání a pozměňování peněz a jejich rozšiřování. 50 Kč (8. 11. 1919) Padesátikorunové státovky byly další hodnotou, která se realizovala v pražské tiskárně A. Haase, a jen v této tiskárně. Státovka je popsána v již uváděných katalozích.73 Její autor známý není, uvádí se jednak, že návrh pochází z ateliéru tiskárny,74 podmíněně se uvádí 70

Více o této falsátorské aféře viz SÉM, Julius: Politická falzifikace peněz. Hlas banky [dále HB] 11, Praha – Bratislava 1966, s. 368–370; LESÁK, Zdeněk: Penězokazecká aféra dr. Meszárose. Not : Sjezdové číslo, s. 32–36; HLINKA, Bohuslav: Nenávistní penězokazi, s. 9–61, 150–211; TÝŽ: Atentáty na peníze, s. 58–59. Byl však také odhalen exemplář, na kterém bylo dodatečně dotištěno pořadové číslo. Jaroslav Moravec se domnívá, že jde o odcizený exemplář ze standardního výrobního procesu, na kterém bylo číslo dodatečně vytištěno, viz MORAVEC, J.: Padělané číslování, s. 17–19. 71 B. Hlinka (Nenávistní penězokazi, s. 58) dokonce odhaduje, že celkový rozsah Meszárosovy „činnosti“ je možno odhadnout nejméně na 225 000 kusů pětistovek v nominální hodnotě 112,5 miliónu Kč. 72

Úmluva o potírání penězokazectví byla v ČSR ratifikována dne 20. srpna 1931 (Sbírka zákonů a nařízení státu československého, 1932, č. 15/1932, s. 49–96).

73


74

SÉM, J.: Papírová platidla, s. 99.

42


Padesátikorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919 (líc a rub). Zdroj: AČNB

autorství Rudolfa Junka,75 ale Zb. Šustek našel návrh A. Muchy na tuto státovku a podmíněně mu přičítá plné autorství; je třeba říci, že jeho názor se podle našeho názoru přibližuje pravdě.76 Státovka byla uvedena do oběhu Nařízením vlády republiky Československé a Vyhláškou Bankovního úřadu ministerstva financí z 5. 11. 1919.77 Platnost rakousko-uherských kolkovaných padesátikorunových bankovek (tj. prohlášených za československé státovky) končila 29. února 1920.78 V korespondenci s ing. K. Hazurou najdeme jen několik okrajových zmínek týkajících se tisku této státovky (např. dopisy ze 13. 10. 1919 a 20. 11. 1919). Zřejmě pro ni nezajišťoval ani štočky a tiskárna pracovala zcela samostatně. Významná je však poznámka v dopisu ze 17. června 1921: Známo Vám jest, že jsem před 1¼ rokem návrh od pana Dr. Junka nechal udělat. On se teď nachází u firmy Haase. Zdá se tedy, že názor o podílu malíře Junka na tvorbě této státovky nemusí být neopodstatněný (a bylo by zřejmě velice účelné archiv fy A. Haase pečlivě prozkoumat). I tato státovka se „těšila“ zájmu padělatelů. Bylo zadrženo celkem 17 typů padělků, tj. celkem 4144 exemplářů v nominální hodnotě 207 200 Kč (první výskyt je udán datem 8. ledna 1920, poslední 3. května 1941). Padělky byly zachyceny v těchto lokalitách: Banská Bystrica, Benešov u Prahy, Bohumín, Bratislava, Brno, Cukmantl, Česká Lípa, České Budějovice, Český Dub, Dvůr Králové nad Labem, Falknov nad Ohří, Georgswalde, Hazlov, Horní Litvínov, Hořovice, Hradec Králové, Hrádek nad Nisou, Hranice, Cheb, Chomutov, Chrudim, Jablonec nad Nisou, Jihlava, Karlovy Vary, Kolín, Kostelec nad Černými Lesy, Kostelec nad Labem, Košice, Kralupy nad Vltavou, Krnov, Liberec, Litoměřice, Louny, Lovosice, Mimoň, Místek, Mladá Boleslav, Moravská Ostrava, Most, 75

BAJER, J.: Papírová platidla, s. 42.

76

ŠUSTEK, Zbyšek: K otázke autorstva návrhov na československé štátovky prvej emisie v hodnote 1 a 50 Kč. Numizmatika, 5, 1989, s. 13–32; TÝŽ: Niekoľko úvah o nepoužitých návrhoch A. M. Muchu na československé štátovky. M–R, 6, 2001, č. 5, s. 14–16. 77

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. listopadu 1919 o vydání státovek 50korunových československých (č. 577/1919 Sb. z. a n., s. 813); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 5. listopadu 1919 o vydání státovek 50korunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 578/1919 Sb. z. a n., s. 813–814).

78

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 4. února 1920 o stažení bankovek 50korunových (č. 63/1920 Sb. z. a n., s. 95). Platnost kolkované padesátikorunové bankovky tedy skutečně skončila 29. února 1920. Julius Sém bohužel mylně udává konec platnosti této hodnoty dnem 20. června 1920 (SÉM, J.: Papírové peníze, s. 94) a po něm tuto chybu zopakoval Jiří PEKÁREK (v knize HÁSKOVÁ, Jarmila a kol.: Československé bankovky, státovky a mince 1919–1992. Praha 1993, s. 57). Německý autor udává naopak správné datum (GRAICHEN, G.: Die Geldzeichen, s. 85).


43

Mukačevo, Náchod, Nitra, Nové Sedlo, Nový Jičín, Nový Rousínov, Olomouc, Opava, Pardubice, Písek, Plzeň, Podmokly, Praha, Prostějov, Příbor, Rakovník, Roudnice nad Labem, Rumburk, Říčany, Slaný, Spálov, Teplice-Šanov, Trutnov, Ústí nad Labem, Valašské Meziříčí, Varnsdorf, Vsetín, Vyškov, Žatec, Žilina na Moravě.79 Některé padělatelské kauzy popisoval B. Hlinka.80 Jeden padělatelský pokus je však spojen s krádeží přímo v tiskárně, což je kuriózní případ (ale není jediný, další se udál např. v pardubické tiskárně). 11. 12. 1920 došlo členem (nebo členy) vojenské ochrany k odcizení 55 nedokončených archů padesátikorunových státovek, na kterých chyběla pořadová čísla. Zloděj nebo jeho komplicové je tam později dodatečně z ruční tiskárny dotiskli. Případ se „provalil“ až po více než třech letech, informovaly o něm noviny v půli června 1924. Tehdy došlo k pokusu udat takto „upravené“ státovky, kterých bylo v oběhu zajištěno 20 kusů.81 Vzhledem k počtu falz (státovky byly tištěny pouze litografií) bylo v roce 1924 nutné nahradit stávající padesátikorunu stejným nominálem II. emise, ale graficky odlišným, dokonalejším a částečně tištěným hlubotiskem; zpočátku byly opět tištěny v pražské Hasseově tiskárně.82 Platnost padesátikorunové státovky I. emise skončila 31. prosince 1924.83 1 000 Kč (12. 12. 1919) O vzniku této státovky, která se svým provedením naprosto vymyká celé řadě československých státovek I. emise, Julius Sém napsal: Pokud se týká 1 000 Kčs [sic!], která stylově nezapadá do I. emise, byla původně připravována pro Banque de France, ale k jejímu tisku nedošlo pro konec války. Ke vzniku této oblíbené bankovky stručně uvádíme, že nabídku jejího tisku učinil zástupce firmy u příležitosti svého léčení v Karlových Varech osobně ministru financí, jemuž předložil úhlednou ukázkovou rytinu. Objednávka byla podepsána dne 12. 6. 1919. Krátce na to odjel do New Yorku pracovník tehdejší zkušebny platidel Rudolf Schmaus s pokyny a obrazovým materiálem. K tisku byly použity již hotové rytiny a prvky z archívu tiskárny. Na líci, jak známo, je poloobnažená žena sklánějící se nad globusem a pro rub vybral rytinu (dvojici žen) R. Schmaus. Sběratelé zjistili po létech, že rytina žen na rubu byla již použita stejnou tiskárnou v roce 1862 na 5ti dolarové bankovce The Somerset and Worcester Saving Bank, Salisbury, Maryland, USA. Před dvěma roky jsem při přípravě přednášky o papírových platidlech Mexica zjistil, že tatáž rytina byla použita na mexické bankovce na 20 pesos Banco de Morelos, která nese datum 11. 2. 1910.84 79

MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel, 5. část : 50 Kč vzor 1919. M – R, 8, 2003, č. 3, 2003, příloha, s. 1–16.

80

HLINKA, B.: Atentáty, s. 61–65, 70–73, 98, 141–143, 276.

81

DANĚK, Jiří: Pravá státovka a přece padělek? M–R, 6, 2001, č. 1, s. 12.

82


83

Vládní nařízení ze dne 22. května 1924 o vydání nových padesátikorunových státovek (tvaru II.) Č. 106/1924 Sb. z. a n., s. 735; Vyhláška bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 22. května 1924 o vydání nových padesátikorunových státovek (tvaru II.). Č. 107/1924 Sb. z. a n., s. 735–736; Vládní nařízení ze dne 6. listopadu 1924 o stažení státovek po 1 a 50 korunách československých s datem 15. dubna 1919 (č. 247/1924 Sb. z. a n., s. 1525– 1526); Vyhláška Bankovního úřadu ministra financí ze dne 6. listopadu 1924 o stažení státovek po 1 a 50 korunách československých s datem 15. dubna 1919 (č. 248/1924 Sb. z. a n., s. 1526). 84

SÉM, Julius: Začátky čs. měny a peněz. HB, 14, 1969, s. 167. Později J. Sém ještě zjistil, že motiv dvojice žen byl také uplatněn nedávno na 50 soles Banco Central de Reserva Peru, a předtím dokonce na 1 peso El Banco Salvadores s datem 15. 9. 1914 (SÉM, J.: Papírové peníze, s. 101). Další informace přinesl TUMPACH, Vojtěch:

44


Jde o unikátní, do té doby nezveřejněnou informaci, která je velice cenná, ale také není úplná ani přesná. O tisk platidel pro Československo projevila zájem i londýnská firma Waterlow & Sons. Ministr zahraničí dr. Ed. Beneš zaslal z Londýna ministru financí Rašínovi telegram, že tato firma nabízí se tisknouti pro nás bankovky, známky a dlužní úpisy. Ředitel Houghton chce sám zajet do Prahy; firma byla odporučena anglickou vládou, tiskne bankovky také pro jiné vlády.85 Nabídka se však nerealizovala, podrobnosti zatím nejsou známy. Zato společnost American Bank Note Company, New York, byla úspěšnější. Již 15. května 1919 začal viceprezident této společnosti Joseph Bagley korespondovat s ministrem Rašínem o tisku sedmi nominálů, a sice: 6 milionů exemplářů pětikorun, 30 milionů desetikorun, 50 milionů dvacetikorun, 8 milionů padesátikorun, 10 milionů stokorun, 1 milionu pětisetkorun, 1 milionu tisícikorun. Každá hodnota měla mít rozdílné rozměry, nominály 5, 10, 20 a 50 korun by byly tištěny hlubotiskem, tři vyšší nominály měly mít barevný revers, vodoznak nebude uplatněn. Polovina nákladu každé hodnoty by byla dodána za čtyři měsíce, druhá polovina tak rychle, jak jen to bude možné. V Praze se pak upravila výše nákladu a cena zakázky, zaslaná 29. května 1919. Na základě této nabídky ministr financí Rašín vydal Bankovnímu úřadu ministerstva financí již 31. 5. 1919 následující pokyn: Na základě oferty firmy American Bank Note Company v Novém Yorku zmocňuji Vás, abyste dali u této firmy na základě její oferty ze dne 29. května t. r. tisknouti definitivní tisícikorunové bankovky, a sice 2 miliony kusů po 30 dolarech za 1000 kusů, tedy dohromady za 60 000 dolarů. Pokud jde o bankovky 20, 50, 100 a 500 korunové zmocňuji Vás k objednání těchto bankovek, avšak bez textu v arších, aby bankovek takto natištěných mohlo býti použito dvojím způsobem: buď k vystřídání u nás tištěných bankovek pro případ, že by se objevily padělky, a nebo by jich mohlo býti použito pro definitivní státovky nebo bankovky nové měny. Množství schvaluji, jak jest uvedeno v ofertě, co se cen týče, račte vyjednati jejich snížení vzhledem k tomu, že by odpadl tisk textu, serií a čísel. Při tom vyberte příslušné vzory a smluvte, že tisícikorunové bankovky budou dodány co nejrychleji. Kontrola u firmy mohla by býti provedena panem drem Valentinem Štenckem, jemuž by byla do Ameriky zaslána příslušná zpráva, jakož i naším konsulátem v Americe. Plotny po vytištění musely by zůstati naším vlastnictvím a bezpečně uschovány. Znění smlouvy s firmou American Bank Note Company budiž mně ještě předloženo. Ve smyslu tohoto pokynu byla pak 12. června 1919 uzavřena smlouva, kterou ministr Rašín podepsal.86 Byla objednána československá platidla v hodnotách 1 000 korun, 500, 100 a 50 (která mohla znít buď na koruny, nebo na franky) v celkovém objemu 24 miliony kusů (1 000 Kč = 2 miliony kusů; 500 Kč nebo franků = 2 miliony kusů; 100 Kč nebo franků = 10 milionů kusů; 50 Kč nebo franků = 10 milionů kusů). Smlouva stanoví způsob balení, termíny dodání, postupné platby (za tisíc tisícikorun 33 amerických dolarů, za tisíc pětisetkorun 28 dolarů, za tisíc stokorun 22,50 dolaru a za tisíc padesátikorun 19 dolarů; po podpisu smlouvy československá strana zaplatí 10 % z dohodnuté ceny), rozměry, jeAplikace půvabných žneček na naší státovce 1000 Kč z roku 1919. Not : Pamětní soubor přednášek, 1966–1981, Praha 1981, s. 64–71. Viz také POLÍVKA, Eduard: K historii vzniku první československé tisícikoruny. NL, 18, 1963, s. 48–54; RYANT, Jiří: Československá státovka (bankovka) na 5000 Kč, tvaru II. (Příspěvek k monografii.) Bankovka, 3. Praha 1972, č. 1. 85 AČNB, fond NBČ, inv. č. 174, BÚMF – NBČ, sign. I-44-12/109, složka č. 1. Nátisk aversní strany, nesoucí letopočet 1920, je otištěn v publikaci NĚMEČKOVÁ, V. – PEKÁREK, J. – ŠŮLA, J.: Nerealizované návrhy, barevná příloha za s. 80. 86

AČNB, fond NBČ, inv. č. 174, BÚMF – NBČ, sign. I-44-12/109, složka č. 1.

45


Tisícikorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919 (líc a rub). Zdroj: AČNB

jich technické provedení (na líci hlubotisk a vícebarevný tisk, na rubu hlubotisk a knihtisk), nejdříve budou tištěny tisícikoruny. Součástí smlouvy je i osmistránkový technický protokol z 12. 6. 1919 určující detailní vzhled platidel (velikost, barva, texty a jejich jazyk, podpis, datum, obraz atd.). Již v tomto protokolu je uvedeno, že pro tisícikorunu se použije rubní obraz pro 100frankovou bankovku Banque de France (půvabné žnečky) a druhý pro 1000drachmu pro řeckou Národní banku F5588. Podrobnější pokyny pro 500korunu se měly dojednat později, ale jako obraz byl určen krajinný motiv a hlava Rašínovy dcery (head of Minister’s daughter – při realizaci však použito pro státovku II. emise v hodnotě 5 000 Kč) a opět půvabné žnečky, dále pohled na Karlův most a Hradčany.87 Podobně 87

Z dopisu amerického zástupce firmy K. Kučerovi ze dne 13. června 1919 se dozvídáme, co je třeba tiskárně ještě dodat, např. kromě krajinného zobrazení i hlavu vojáka od Al. Muchy. Pokud jde o portrét vojáka, uplatněný na pětisetkoruně, literatura uvádí, že jde o portrét francouzského legionáře 21. pluku, pozdějšího generála nymburského rodáka Otakara Husáka (1885–1964). Do České Družiny vstoupil v Kyjevě 31. 8. 1914, prodělal boje v Karpatech, 4. 3. 1917 byl povýšen na kapitána, byl raněn v bitvě u Zborova. V říjnu 1917 odejel jako velitel transportu ruských legionářů do Francie, 26. listopadu 1917 povýšen na podplukovníka. U Terronu a Vouziers se vyznamenal jako velitel právě 1. praporu 21. pluku. V prosinci 1918 byl jmenován přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky T. G. Masaryka a povýšen na generála, od 15. 9. 1920 do 26. 9. 1921 byl ministrem národní obrany, brzy poté odešel do výslužby. Za II. světové války byl vězněn v nacistických koncentračních táborech, v letech 1950–1956 v československých komunistických věznicích, v roce 1968 byl rehabilitován. Časové údaje dodání portrétu „vojáka“, tj. francouzského legionáře, který byl v té době ve významné funkci, se shodují s kariérním postupem tohoto legendárního československého vojáka. Je však třeba ještě říci, že portrét československého legionáře ve francouzské uniformě, který byl uplatněn na státovce v hodnotě 500 Kč, se ocitl rovněž na nabízené státovce ABNCo. v hodnotě 50 Kč, kterou však tiskárna nerealizovala. Fotografii lícní strany této státovky otiskl SÉM, Julius: Ze začátků čs. p. peněz. Sdělení Klubu sběratelů papírových platidel, pobočky České numismatické společnosti v Praze, VII/2. Praha 1973, s. 2.

46


chybějí podrobnější pokyny pro stokorunu, ale měl být použit upravený motiv z 25pesetové bankovky Banco Nacional de Santo Domingo a pohled na Prahu. Na padesátikoruně měla být uplatněna na jedné straně hlava vojáka a na druhé symbol Svobody, jaký byl uplatněn na bankovce Obchodní banky (Banco Commercial) de Costa Rica. Podrobnosti měl dojednávat československý zplnomocněnec (Full power has been delegated to Dr. Val Stencek who is authorized to decide any and all points which may arise without referring the matters to Prague.). Samozřejmě vše dopadlo zcela jinak. Podepisující ministr dr. Alois Rašín byl za necelý měsíc, 8. 7. 1919, vystřídán novým ministrem financí dr. Cyrilem Horáčkem; franková měna nebyla v ČSR prosazena; nominál 50 Kč nebyl v ABNCo. tištěn; starosti o tisk platidel v New Yorku připadly Rudolfu Schmausovi;88 změnily se obrazy navrhované ve smlouvě pro hodnoty 500 a 100, které se staly státovkami II. emise; narychlo vytištěná stokoruna (II. emise), která měla nahradit hojně padělanou stokorunu I. emise, byla sama– přes svoji dokonalost – hojně padělaná; navíc došlo k emisi státovky 5 000 Kč, která byla nakonec realizována u ABNCo.; proponované hodnoty 5, 10 a 20 nebyly v USA realizovány. O osudu objednaných, zaplacených a zřejmě vytištěných padesátikorun více zatím nevíme, nepochybně byly v USA zničeny. Z původního projektu nakonec zbyla jen tisícikoruna, emitovaná v prosinci 1919 s podpisem ministra Rašína. Dochovaly se ovšem také původní návrhy tiskárny ABNCo (anuláty, v různém stadiu rozpracovanosti; zajímavý je přitom pokus uplatnit uniformní portrét prezidenta T. G. Masaryka): 5 a 500 s datem 15. 4. 1919, 10 a 20 s datem 2. ledna 1920, které prakticky v různých kombinacích odpovídají původním představám.89 Ing. Karel Hazura se o tisku tisícikoruny v USA dozvěděl brzy. Reagoval 23. 7. 1919 smutně (jste mi nedovolil vyhotoviti novou 1 000 K a ji dal proti mé vůli do Ameriky; nechte mě alespoň vyhotovit pěknou 500 K. Neberte mě celé animo a nechte mě později také dělati větší cenny) a konstatoval, že pokud BÚMF dá později všechny bankovky, počínaje 50frankem, vytisknout v USA a doma by se tiskly pouze nižší nominály, to by bylo pro pražskou grafiku velmi nemilé. Říkalo by se, že pěkné věci jenom Amerikáni umí a že v Praze nic neumíme. A pražským odborníkům se to nebude líbiti, by pořad měli stát ve stínu. Uvažte to ještě jednou dobře. Podle mého mínění to není dobře, když politika do odborné práce hraje. 29. listopadu 1919 žehrá, že ještě nemá otisky 1000vky, ale 12. 12. 1919 je už měl ve Vídni a slíbil prozkoumat odolnost bankovky vůči padělání. 19. ledna 1920 hlásí, že ještě nejsou hotovy rozbory americké tisícikoruny, 4. února 1920 nabízí tisk hodnot 5, 50, 100 a 500 nové řady (tedy státovek II. emise) ve Vídni a 11. února vysvětluje, jak by si tuto novou řadu představoval. 5. 3. 1920 již byly zkoušky nové tisícikoruny ve Vídni hotové, 28. 9. 1920 hlásí, že zelená stokoruna (II. státovková emise), tištěná v USA, je méně dobrá než tisícovka. Ještě 12. dubna 1921 píše, že ve vídeňském ateliéru prozkoumali novou pětitisícikorunu a že je lépe chráněna než nedávno v USA vytištěná stokorunová a ti88

Rudolf Schmaus (1876–1966) absolvoval v roce 1892 nižší reálné gymnázium a poté Českoslovanskou obchodní akademii. Nejprve pracoval jako praktikant u berního úřadu, roku 1897 přešel do Zemské banky království Českého, poté do Rakousko-uherské banky. V roce 1920 nastoupil jako vrchní kontrolor do BÚMF a od 1. 4. 1926 pracoval v Národní bance Československé, kde se postupně stal inspektorem I. třídy. Je autorem brožur Neudržitelnost a nedozírné následky kolkování peněz : Bezpečný a jedině spravedlivý způsob nápravy měny (Praha, únor 1919) a Ve službách peněz a číslic : Důležité praktické pokyny ku spolehlivému rozpoznávání jakýchkoliv padělků, krom toho pak ku zpříjemnění úmorného počítání dnů a úroků, převádění, hledání chyb atd. (Praha 1922).

89 Srov. barevnou přílohu v závěru citované publikace Nerealizované návrhy československých papírových platidel 1918–1988.


47

sícikorunová státovka. Posudek takového odborníka, jakým ing. K. Hazura byl, na nové československé státovky tištěné v USA se musí brát vážně. Státovky byly dokonalejší než dosavadní, ale přesto padělatelům neodolaly. Jeho názory také přispěly k rozhodnutí vybudovat v Praze novou, moderní tiskárnu platidel a vymanit se ze závislosti na cizích cedulových tiskárnách či domácích tiskárnách obchodních. Rudolf Schmaus odjížděl z Francie do USA 29. června 1919 a rozzlobený posílal dopis do Prahy, neboť kvůli stávce lodních topičů v Le Havre měl zpoždění (není to právě ještě žádným velkým požitkem, cestovati v době všeobecných libovůlí […]. Venku je vítr, jak se patří a pohoupá nás to dost. Cesta potrvá asi 9 dní.). Viceprezident ABNCo. napsal 28. června 1919 poděkování ministru Rašínovi za laskavé přijetí a neopomněl připomenout, kam by bylo možné mu sdělit, kdyby bylo třeba mojí přítomnosti k vyjednávání týkajícímu se buďto malých státovek, neb kolků. Rudolf Schmaus přijel do New Yorku 12. 7. 1919 a již 21. 7. podala tiskárna do Prahy zprávu, že se tisícikoruny právě dohotovují. První splátku za tisk bankovek obdržela americká strana 29. 7. 1919 a první viceprezident společnosti pan D. E. Woodhull 31. 7. 1919 sděloval československému ministru financí, že provádění 1 000 korun dostatečnou měrou již pokročilo a p. Schmaus odkábluje Vám přibližně den zásilky prvního 1 000 000 bankovek, a to v nejbližších dnech (překlad originálu vyhotoven v Praze 27. 8. 1919). 20. srpna 1919 poslal dopis, že zaměstnanec tiskárny pan Gullet příštího dne odjíždí do Prahy, aby zde sdělil podrobnosti o postupu prací. Situace totiž byla jiná, než jak z New Yorku hlásili do Prahy. Na tisícikoruně se v ruském textu (denominace) vyskytla chyba a 23. 9. 1919 začala kabelová korespondence mezi BÚMF a tiskárnou, jak mohla chyba vzniknout a jak ji odstranit, což měl udělat R. Schmaus. Z korespondence ovšem vyplývá, že tisk tisícikorun nebyl doposud ukončen a že se zpožďuje. Chyba však byla odstraněna a 29. září ABNCo. sdělovala odstranění chyby a slíbila první zásilku státovek koncem následujícího měsíce. Před jejich dodáním však začala korespondovat (od 22. října 1919) o tisku pětitisícikorunových státovek II. emise90 v nákladu 300 000 exemplářů (cena: 38 amerických dolarů za jeden tisíc kusů), jejichž zhotovení R. Schmaus projednával někdy v polovině října 1919. Konečně v listopadu začala přeprava prvé části našich tisícikorunových státovek. 6. listopadu 1919 byla v New Yorku naložena na loď La Touraine, plovoucí do Le Havre, první část objednaných tisícikorunových státovek, a sice 500 000 kusů série „A“ (č. 0000001 až 0500000), uložených v deseti bednách (každá obsahující 50 tisíc exemplářů, v prvé bedně bylo přiloženo 25 anulátů, každá bedna měla hmotnost 126 kg) adresovaných československému vyslanectví. Po této zprávě byl československé legaci v Paříži odeslán z Prahy 18. listopadu pokyn, aby bedničky tyto po dojití co nejrychleji, možno-li zvláštním kurýrem, byly dopraveny do Prahy, kde jest jich za účelem výměny kolkovaných tisícovek nutně zapotřebí. O zásilce byl výrobcem informován R. Schmaus a generální konzul František Kopecký v New Yorku. Tiskárna ohlašovala (7. listopadu 1919) brzkou zásilku druhé části objednávky, přípravu tisku stokorun a žádala další dispozice týkající se tisku nominálů 50 Kč, 500 Kč a 5000 Kč. Tisícikoruny byly expedovány v jedenácti bednách 20. listopadu 1919 na loď La France a zásilka obsahovala 500 000 exemplářů série „A“ a 50 000 exemplářů série „B“ a byla opět adresována československé legaci v Paříži. Loď La France dorazila k francouzským břehům 3. 12. 1919 a zásilku doprovázel R. Schmaus. Zbytek tisícikorun měl být dohotoven v nejbližší době; začátkem prosince 1919 měl být zbytek nákladu 90


48


připraven k odeslání. To se však stalo až začátkem ledna 1920, 19 beden bylo naloženo na loď La Savoie, která odplula z New Yorku 3. ledna a 10. 1. 1920 přistála v Le Havre, náklad byl vyložen v Paříži koncem ledna. Po rychlém převozu do ČSR byl zbytek tisícikorun dovezen 30. ledna do Prahy a poté byly bankovky urychleně dodávány na filiálky BÚMF.91 Došlo však k situaci, že chyběly tři státovky a byly dodány vadné tisky, což vedlo začátkem roku 1920 k výměně chladných dopisů mezi BÚMF v Praze a ABNCo. v New Yorku. 10. 2. 1920 viceprezident ABNCo. napsal do Prahy v závěru svého dopisu: We also regret that we shall not have the pleasure of serving you in connection with the 5 000 Kronen Notes and trust that later, when the exchange situation becomes more normal, we may have an opportunity to prepare this denomination for you. Ale BÚMF 5. 3. 1920 reagoval na tento dopis oznámením, že existují vadné výtisky bez označení série a čísla, načež americká tiskárna požádala o důkaz. Když ho dostala, omluvila se a rezignovaně napsala (9. 4. 1920): in this case we can only plead the fallibility of the human element. Dá se říci, že roztržka byla zažehnána: obě strany začaly opět jednat o tisku nových pětitisícikorunových státovek II. emise a BÚMF objednal 5. 5. 1920 u ABNCo. dotisk 500 000 exemplářů tisícikorun série „C“.92 V USA se dochovala tisková dokumentace této státovky, včetně anulátů.93 Tisícikorunová státovka je dostatečně popsána v nejužívanějších českých katalogových pracích, J. Bajer zmiňuje také podíl rytce Roberta Savage a Zb. Šustek upozornil na dodatečně vyrytou mapu Československa na glóbu.94 Už 12. prosince 1919 mohlo vyjít nařízení vlády o vydání nových tisícikorun současně s vyhláškou BÚMF a nařízením československé vlády o stažení československých státovek/kolkovaných bankovek RUB k poslednímu dni roku.95 Platnost kolkovaných bankovek Rakousko-uherské banky po 1000 a 100 K měla určenou lhůtu s termínem poslední možné výměny. Ten byl pro obě bankovky stanoven na 28. února 1920, ale nemohl být v některých regionech ČSR dodržen. Svědčí o tom dopis košické filiálky BÚMF obchodní správě hlavního ústavu v Praze z 20. 2. 1920: Dovolujeme si oznámiti, že jsme na žádost finančního referátu v Užhorodě vyslali dne 10. t. m. své úředníky pány Hájka a Malkovského, aby spolupůsobili při výměně kolkovaných 100-K a 1000-K. Oba jmenovaní vyměňovali v Užhorodě od 11. do 14. t. m. a nastoupili dne 91

Dopravou státovek vytištěných u ABNCo. se zabývají dva téměř totožné články, které napsal Miroslav MIXA (Jak putovaly naše peníze přes Atlantik. Not, 1978, č. 6, s. 15–22; Jak naše peníze putovaly přes Atlantik v letech 1921–1924. Hradec Králové 1979, Příloha k SZ č. 27), problematikou tisícikorunové státovky I. emise se však zabývají pouze okrajově. 92

AČNB, fond NBČ, inv. č. 174, BÚMF – NBČ, sign. I-44-12/109, složka č. 1.

93

O dochované dokumentaci československých státovek a bankovek, tedy i státovky v hodnotě 1000 Kč, tištěných u firmy ABNCo., přednášel v Praze v roce 2002 pan William Barrett a jeho přednáška vyšla tiskem: BARRETT, William: Czechoslovakian banknotes printed by the American Bank Note Company, New York : Some technical Comments. Svět bankovek, 2002, č. 21 (II/9), s. 14–18. 94 SÉM, J.: Papírové peníze, č. 213; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 14; HESSLER, Gene: Robert Savage. Not, 1989, č. 30, s. 8–10 ŠUSTEK, Zbyšek: Skrytý obraz československého územia na tisíckorunáčkach z roku 1919 a 1932. M – R, 1, 1996, č. 5, s. 31. Uvádí, že autorem rytiny ženy (bohyně plodnosti Ceres) sklánějící se nad glóbem je Robert Savage (1868–1943), jehož rytiny jsou na 123 bankovkách 28 zemí, z toho na čtyřech československých platidlech. Autorem obrazu ženců (vlastně mladé ženy s chlapcem v pozadí) je George Frederick Cummin Milie (1854–1924), jehož práce jsou na 41 bankovkách USA a 106 bankovkách dalších států. 95

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 12. prosince 1919 o vydání státovek 1000korunových československých (č. 640/1919 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 12. prosince 1919 o vydání státovek 1000korunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 641/1919 Sb. z. a n.); Nařízení vlády republiky Československé ze dne 12. prosince 1919 o stažení bankovek tisícikorunových (č. 639/1919 Sb. z. a n.).


49

16. t. m. zase zde službu. Výměna, ač byla dlouho připravována, neměla valného výsledku, byloť vyměněno celkem bankovek za K 727 770,–, při čemž byly venkovskému obyvatelstvu vyměňovány i drobné bankovky. Velká část venkovského obyvatelstva na Východním Slovensku a Karpatské Rusi ještě dnes neví, že se kolkované bankovky 1 000-K a 100-K stahují. Bude asi nutno učiniti zde pro výměnu další výminečná opatření, neboť se jedná většinou o lidi nezámožné sídlící v odlehlých krajích, kam zprávy pronikají velmi pozvolna, často pozdě a odkud je k nejbližšímu výměnnému místu třeba cesta několika dnů a tu není možno za každých poměrů vykonati.96 I tisícikoruny vydané v USA byly falšované, celkem 8 padělatelských dílen je napadlo.97 Některé padělky byly ale snadno rozpoznatelné. Prvé se objevily již v prosinci 1923.98 V roce 1933 vydala však Národní banka Československá vlastní tisícikorunovou bankovku,99 která ale ještě nenahrazovala dosud obíhající státovku.100 Tisícikorunová československá státovka I. emise byla v platnosti do 30. června 1937.101 20 Kč (31. 1. 1920) Ani podpis místopřísežného prohlášení, že neodcizí tištěná platidla,102 nezabránil některým pracovníkům tiskáren či jejich ochranné stráži, aby nepodlehli pokušení. Víme, že byly zcizeny poukázky Zemské banky království Českého, zcizení papíru pro státovky nejnižších hodnot bylo ohlášeno ze severních Čech, došlo ke zcizení roztištěných padesátikorun, ale také dvacetikorun. Badatel J. Daněk objevil na pravé dvacetikoruně I. emise dodatečně dotištěné číslo série (S 2161) a číslo pořadové, přičemž by mělo být správně vytištěno S. P2161, aby byla označena tiskárna (Národní Politiky). Navíc u této státovky chybí ještě poslední tisková operace na aversu, a to vodorovně irisující šedo-červeno-hnědý rastr, jehož součástí je státní znak. Závěr, který autor článku činí, je správný: jde o exemplář, který byl zcizen z tiskárny během výrobního procesu a pak dodatečně neuměle očíslován a posléze nepřesně vystřižen z tiskového archu.103 Jak uvádí již citovaná zpráva vypracovaná BÚMF pro prezidium Ministerstva financí v Praze z 10. září 1919, realizace dvacetikorunové státovky byla svěřena tiskárně Národní Politiky. Vedení tiskárny mělo s ochranou tiskárny neustále problémy. 18. listopadu 1919 sdělovalo BÚMF, že 16. t. m. o osmé hodině ranní, dále o druhé a čtvrté hodině odpolední dostavili se k nám do závodu členové jakési hlídací společnosti, které však ke službě jsme nepřipustili a to z toho důvodu, že nepokládáme za nutno mimo vojenskou stráž ještě 96

AČNB, inv. č. 177, fond NBČ, sign. I-46-4/115, složka č. 1.

97

HLINKA, B.: Atentáty, s. 59.

98

Tamtéž, s. 12–13, 175–176, 177–178, 179–182, 193–195, 200–202, 266.

99

Vyhláška ministerstva financí ze dne 17. července o 1933 o vydání bankovek tisícikorunových s datem 8. dubna 1932 (č. 146/1933 Sb. z. a n.).

100

Tisícikorunové státovky (tvaru I.) s datem 15. dubna 1919, vydané vládním nařízením ze dne 12. prosince 1919, č. 640 Sb. z. a n., a vyhláškou Bankovního úřadu ministerstva financí z téhož dne, č. 641 Sb. z. a n., budou zatím ještě dále obíhati, dokud nebudou zvláštní vyhláškou vzaty z oběhu. Tamtéž.

101

Vyhláška ministerstva financí ze dne 21. května 1937 o stažení tisícikorunových státovek (tvaru I.) s datem 15. dubna; Oznámení Národní banky Československé o stažení tisícikorunových státovek (tvaru I.) s datem 15. dubna 1919 (č. 79/1937 Sb. z. a n.).

102

Rukopisný text slibu (je přiložena i jeho německá verze), který museli složit všichni zaměstnanci tiskáren přicházející do styku s výrobou státovek, je datován rokem 1919. AČNB, fond NBČ, inv. č. 173, BÚMF – NB, sign. I-44-8/107, složka č. 1. 103

DANĚK, Jiří: A opět padělané číslo na pravé státovce. M – R, 6, 2001, č. 3/2001, s. 24.

50


Dvacetikorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919, tiskárna Národní politiky v Praze (líc a rub). Zdroj: AČNB

jednu hlídku v tiskárně míti. […] žádáme Vás o vysvětlení, proč a z jakého důvodu má ona hlídací společnost svými členy službu v naší tiskárně vykonávati. A dalším dopisem z téhož dne ještě tiskárna oznámila BÚMF, že zodpovědnost za technické provádění tisku státovek musíme nésti my a z také příčiny musí nám býti zůstaveno rozhodnutí o tom, kdy a z jakých příčin nařídíme práci přes čas faktoru bankovního oddělení. BÚMF 20. listopadu odpověděla, že prokázaná nedostatečnost vojenských stráží, které na svých stanovištích svojí službou méně vyhovovaly, přinutila nás k najmutí strážců civilních z „Hlídací společnosti“. […] Hlídací společnost ručí nám a Vám za prokázané škody z nedbalosti. Hlídaly i stráže od invalidní strážní společnosti (Družiny československých válečných invalidů pro republiku Československou sídlem v Praze). Situace se však nelepšila, 10. ledna 1921 knihtiskárna „Politika“ píše BÚMF: Již delší dobu pozorujeme, že vždy ze soboty na pondělí ztrácejí se nám různé věci ze sazáren, do nichž mají přístup hlídky. Tak ze soboty na pondělí dne 3. ledna hlášena byla nám ztráta 4 ručníků, 1 mýdla a 10 žárovek, dnes hlášena ztráta 3 ručníků, 2 mýdel, 1 rýtka, 1 špičky na cigarety v ceně 15 Kč, 1 nůžek, cigaret a 4 žárovek. Ručníky a ostatní věci ztratily se ze zásuvek, žárovky byly z visacích lamp vyšroubovány. Jelikož kromě vojáků a členů hlídací společnosti nikdo jiný do těchto místností v uvedený čas nemůže vstoupiti aniž by byl spatřen buď vrátnými, nebo hlídači těmito místnostmi procházejícími, jest zcela odůvodněné podezření, že věci tyto odcizují hlídky samy.104 Za této situace je zcela evidentní, že mohlo docházet k odcizení a zneužití nedokončených nebo snad i dokončených archů dvacetikorunových státovek. Tisk dvacetikorunových státovek105 byl zadán knihtiskárně Politiky. Umělecký návrh provedl Alfons Mucha, štočky pro líc vytvořil pražský závod J. Štenc a RUB, štočky pro rub dodala tiskárna RUB, později ale i Česká grafická unie. Papír dodaly opět Papírny Eichmann a spol. v Hostinném nad Labem a G. Roeder v Maršově. Tiskárna označovala své výrobky sériovým písmenem „P“. 30. července 1919 závod Knihtiskárna Politika potvrdila, že přijímá nabídku na tisk (další) stokorunových státovek a tisk (nový) dvacetikorunových státovek a specifikovala své podmínky (k dispozici budou 3 rychlolisy v 1. patře nebo 2 v přízemí, řezárna státovek bude vybavena až třemi řezacímu stroji, k dispozici bude tiskařský faktor po 8 hodin 104

AČNB, fond NBČ inv. č. 172, BÚMF sign. I-44-6/105.

105



51

denně atd.). Dalšího dne poděkovala za přijetí své nabídky z 1. července 1919, snížila cenu za 8 hodin každého rychlolisu a souhlasila také s eventuelním rozdělením tisku státovek 20korunových s jinou tiskárnou [s Unií?! Pozn. aut.], ale tak, že by na nás připadl tisk nejméně celé jedné strany. Tiskárna 29. srpna 1919 objednala zařízení pro irisový tisk, na které měl BÚMF přispět polovinou všech nákladů. Dvacetikoruny se tiskly v Knihtiskárně Politiky kontinuálně, v roce 1921, ale i později, poněvadž nominál byl žádaný a kovová dvacetikoruna v té době nebyla ještě vydaná. 3. 7. 1923 BÚMF vyzval Knihtiskárnu Politiky a Českou grafickou unii k zaslání nabídky do 7. 7. 1923 na dotisk asi 11 milionů dvacetikorunových státovek stejného provedení a rozměru, jako jsme tiskli při prvém nákladu a požádal je, aby vzaly zřetel na dnešní poměry v tiskařském průmyslu a stanovily ceny jim vskutku odpovídající. Knihtiskárna „Politika“ 7. 7. 1923 pozitivně reagovala, nabídka Unie byla pro zadavatele méně výhodná. Rozbor, provedený v BÚMF 13. července 1923, nám odhaluje i důvody dalšího tisku tohoto nominálu I. emise, i když již 20. března 1920 proběhla soutěž na novou dvacetikorunu (II. emise, jejímž tvůrcem měl být František Kysela): Technické vedení tisku státovek zabývá se sice propracováním návrhu na nový typ 20ti kor. státovky, práce však nepokročily ještě – hlavně vinou umělcovou – tak daleko, aby bylo možno počítati s určitým dnem vydání. Z tohoto důvodu bude nutno přikročiti k dotisku nynějších 20ti kor. státovek, na něž máme ještě papír v zásobě. Obě tiskárny nabídly stejnou cenu, ale Knihtiskárna Politiky nabídla, že sama ponese daň z obratu a dá své barvy. A tak 17. července 1923 BÚMF sdělil Knihtiskárně Politiky, že jí zadává zmiňovanou zakázku, a specifikoval blíže smluvní podmínky. Hned následujícího dne oslovený závod objednávku potvrdil. Ale již v říjnu 1923 BÚMF avizoval, že náklad projektovaného dotisku dvacetikorun bude muset být větší, a knihtiskárna Politiky byla srozuměna ho realizovat, a dokonce se slevou (dopis z 26. 10. 1923). A také zakázku dotisku obdržela. Československé hospodářství vzkvétalo, potřeba papírových dvacetikorun stoupala. 23. října 1924 opět oslovuje BÚMF Knihtiskárnu Politiky a Českou grafickou unii a žádá, aby zaslaly písemné nabídky na dotisk asi 7 milionů kusů dvacetikorun. Knihtiskárna Politiky opět pružně reagovala a dopisem z 30. 10. 1924 přistoupila na (opět cenově sníženou) nabídku, a tak zakázku 4. listopadu 1924 obdržela. A když byla koncem dubna 1925 opět oslovena s nabídkou na tisk šesti milionů kusů dvacetikorun, opět souhlasila, ale již zvýšila cenu. Přesto zakázku opět obdržela a potvrdila ji dopisem z 5. května 1925.106 Literatura však uvádí, že část nákladu převzala Grafická unie, která svoji sérii označovala sériovým písmenem „U“ a použila i odlišný vodoznak.107 V tom případě jde s největší pravděpodobností o některý z posledních nákladů (z roku 1925 či později), exempláře z této tiskárny budou tedy sběratelsky zajímavější. Na zasedání bankovního výboru BÚMF 25. října 1919 se projednávalo usnesení ministerské rady vlády ČSR, aby část nákladu desetikorunových a dvacetikorunových státovek, a sice jejich 1/7, byla opatřena slovenským textem. Snesení bylo později revokováno v tom smyslu, aby celý náklad desetikorun byl opatřen na přední straně textem čistě slovenským, ale dvacetikoruny aby nesly na obou stranách státovky jen český text. Podle zápisu si dr. Rašín v debatě stěžoval, že o této tak důležité věci ministerská rada rozhodla, aniž by býval dříve slyšen Bankovní výbor. Považuje to za nebezpečný prejudic; 106 Tamtéž. 107

SÉM, J.: Papírové peníze, s. 99; BAJER, J.: Papírová platidla, s. 41.

52


v první řadě mohou, odvolávajíce se na svou autonomii, přijíti karpatští Rusové a žádati to také ještě větším právem. Jazyková jednota měny jest každým způsobem porušena a může vésti i k nesprávnému posuzování naší měny v cizině. Dr. Vlasák upozornil, že se to teprve státi má, že však se to ještě nestalo; Bankovní výbor může tedy o tom pojednati a dáti svoje dobrozdání. Obdobně se vyjadřoval Dr. Pospíšil: Považuje tuto otázku za důležitou nejen z politického, nýbrž i peněžního hlediska a jest překvapen, že ministerská rada se mohla usnésti na tom bez Bankovního výboru. Zápis dále pokračuje: Dr. Rašín navrhuje, aby Bankovní výbor ve formě rozkladu upozornil ministerskou radu na to, že jest to pro budoucnost nebezpečný prejudic ohledně všech ostatních jazyků a že to ostatně odporuje základnímu zákonu, dle něhož státní řeč jest řeč česká, následkem čehož jest používati na bankovkách jakožto hlavního jazyka, jazyka českého, a dále, že i po technické stránce musí zde býti zachovávána jistá jednotnost. Bude-li jeden celý náklad státovek v řeči slovenské, bude to příliš upomínati na dualismus. Ředitel K. Kučera upozornil, že při dnešních agitacích politických by se mohlo lehce státi, že by slovenské bankovky dostaly disagio. Dr. Vlasák připomíná, že při osnově jazykového zákona bylo řečeno, že bankovky mají býti výlučně české. Člen president Němec se připojil k návrhu Dra. Rašína. Návrh Dra. Rašína se po té jednohlasně přijímá.108 Dvacetikorunová státovka byla vydaná vládním nařízením z 24. ledna 1920 s oznámením, že jejich emise začne po 1. 2. 1920,109 přičemž kolkované bankovky po 20 K RUB/ československé státovky po 20 Kč byly staženy z oběhu teprve k 20. červnu 1920.110 Československé státovky s datem 15. 4. 1919 přestaly platit po 30. červnu 1928,111 poněvadž byly vydány dvacetikorunové bankovky.112 Pochopitelně i na této státovce zkoušeli různí padělatelé či padělatelské skupiny svůj um a štěstí. První padělek byl zachycen 25. 3. 1922, poslední 3. 5. 1941. Celkem bylo zachyceno 18 typů (8 typů a 7 variant tiskových typů, 3 typy ruční kresby) v počtu 8 747 exemplářů v nominální hodnotě 174 940 Kč.113 108 AČNB, fond NBČ/1-1-24 (Bankovní výbor 1919–1920), k. č. 1 (Protokol o schůzi Bankovního výboru dne 25. X. 1919, s. 4–5). 109

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. ledna 1920 o vydání státovek na dvacet korun československých; Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 24. ledna 1920 o vydání státovek 20tikorunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 47/1920 Sb. z. a n.).

110 Nařízení vlády republiky Československé ze dne 31. května 1920 o stažení bankovek po deseti a dvaceti korunách (č. 367/1920 Sb. z. a n.). 111 Vyhláška ministerstva financí ze dne 19. září 1927 o stažení dvacetikorunových státovek s datem 15. dubna 1919; Oznámení Národní banky Československé o stažení dvacetikorunových státovek s datem 15. dubna 1919 (č. 143/1927 Sb. z. a n.). 112

Vyhláška ministerstva financí ze dne 9. března 1927 o vydání bankovek dvacetikorunových s datem 1. října 1926; Oznámení Národní banky Československé o vydání bankovek dvacetikorunových s datem 1. října 1926 (č. 19/1927 Sb. z. a n.).

113 Padělky byly zachyceny v následujících lokalitách: Banská Bystrica, Benešov, Beroun, Brandýs nad Labem, Bratislava, Brno, Bruntál, Břeclav, Bučovice, Bystřice pod Hostýnem, Čáslav, Česká Kamenice, Česká Třebová, České Budějovice, Český Brod, Český Těšín, Čop, Děčín, Domažlice, Duchcov, Hejnice, Hlohovec, Hodonín, Holešov, Horní Bousov, Horní Litvínov, Hradec Králové, Hustopeče, Cheb, Chomutov, Chotěboř, Jablonec nad Nisou, Jičín, Jihlava, Kadaň, Kamenický Šenov, Karlovy Vary, Kelč, Kojetín, Kolín, Košice, Krnov, Kroměříž, Lanškroun, Liberec, Libochovice, Lipník nad Bečvou, Litoměřice, Louny, Lovosice, Mikulov, Místek, Mladá Boleslav, Moravská Ostrava, Moravská Třebová, Most, Mukačevo, Náchod, Nové Zámky, Novosedlice, Nový Bohumín, Nový Jičín, Nymburk, Olomouc, Opava, Orlová, Oslavany, Pardubice, Plzeň, Podmokly, Polerady, Povážská Bystrica, Praha, Prostějov, Přerov, Slavkov, Slezská Ostrava, Sobotka, Strážnice, Svitavy, Šternberk, Štětí, Šumperk, Tábor, Teplice-Šanov, Tišnov, Trutnov, Turčiansky Svätý Martin, Uherské Hradiště, Unčin, Ústí


53

10 Kč (26. 2. 1920) Zpráva o tisku českých státovek z 10. 9. 1919 uvádí, že výroba československých desetikorun byla svěřena pardubické tiskárně Otto a Růžička (Knihtiskárna a litografický ústav umělecký). Tuto obchodní tiskárnu založili v roce 1897 Josef Otto a František Růžička. Byla to firma dravá, pracující pro zákazníky i mimo východočeský region, která vsadila na moderní strojové vybavení, ale s náročným tiskem cenin, na který si po vzniku ČSR troufla, neměla ještě žádné zkušenosti. Postupně je s obtížemi získávala.114 Již 4. července 1919 vyzval BÚMF majitele firmy, aby mu podala co nejdříve vylíčení technického zařízení svého závodu, pokud by mohl býti vzat v úvahu pro tisk státovek. Tisk byl by kombinací knihtisku s kamenotiskem a offsetem. Odpověděli 14. 7. 1919 a uvedli: O zdatnosti odborné mohli bychom Vás nejlépe přesvědčiti, když dovolíte, abychom provedli různé zkoušky dle daných nám návrhů. Bankovní úřad pak 23. července požádal o cenovou kalkulaci. A už 28. 7. 1919 tiskárna žádá BÚMF, aby ing. Hazura zařídil přidělení gumových plášťů, informuje, že zařízení na tisk irisem shání, že číslovače tiskárna nemá vůbec žádné, a tak nemůže nátisky provést. Přesto se v Praze kalkulovalo s tím, že firma zakázku dostane, a pardubická filiálka BÚMF byla požádána, aby vyhledala schopné penzisty na dozor tisku asi na dobu 5 měsíců za měsíční odměnu 500 Kč. Počátkem srpna si chtěl ing. Hazura prověřit možnosti tisku desetikorun, a tak žádal, aby firma udělala pokus s tiskem obrazové plotny v ofsetu, pak s textem v knihtisku a nakonec s přední stranou státovky v irisu. Nátisky byly zhotoveny a J. Otto je předložil 14. 8. 1919 v Praze a požádal o zprostředkování návštěvy v tiskárně Rakousko-uherské banky ve Vídni, neboť doufal, že si odtud přinese cenné odborné poznatky. V září již došly do filiálky BÚMF v Pardubicích plotny pro tisk a podtisk státovek a v půli tohoto měsíce začala tiskárna shánět bezpečnostní opatření a oddělovací stěny. Papír měla dodávat firma Eichmann a spol. v Hostinném nad Labem. 1. října 1919 oznamuje J. Otto řediteli K. Kučerovi, že přiveze do Prahy nový návrh na přední tiskovou stranu a po schválení tohoto návrhu ihned započneme s tiskem a budeme denně pracovati 12 hodin. Ale přišla změna – ministerská rada rozhodla, že celý text přední strany má být v slovenském jazyku a tiskárně bylo 31. 10. uloženo ho zhotovit ovšem stejným písmem jako byl text český a zaslat do Prahy kopii k nahlédnutí. Obchodní správa BÚMF obdržela zprávu, že tisk desetikorun začne v pondělí 3. listopadu 1919. Nezačal. 12. 11. 1919 chtěla tiskárna začít tisknout na dvou nových strojích, ale ty nebyly opatřeny číslovači, a tak se tisk musel odložit. Zato filiálka BÚMF v Pardubicích hlásila 18. listopadu obchodní správě v Praze, že rozkazy udělené firmě nebyly doposud splněny. Tak např. stroje, na kterých firma pracuje pro jiné zákazníky, stojí dosud v našich ohradách, jelikož firma nemůže tyto prý odstraniti z toho důvodu, že na jiných místech nemá hnací zařízení. Firma očekává nový tiskací stroj určený pro tisk státovek, k tomu účelu bude nutno vybourat oddělovací drátěnou stěnu a asi na 10 dní připustit do ohrady, a to do bezprostřední blízkosti prvního a druhého tisku, cizí montéry. Stroj Viktorie nemůže prý nad Labem, Úštěk, Užhorod, Valašské Klobouky, Valašské Meziříčí, Valtice, Varnsdorf, Vejprty, Všetaty, Vyškov, Zábřeh, Zlaté Moravce, Žatec, Židlochovice, Žilina (a v zahraničí: Drážďany, Vídeň). MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel, 4. část : 20 Kč vzor 1919. M – R, 7, 2002, č. 6, příloha. Viz také HLINKA, B.: Atentáty, s. 9–11, 81–82, 144–145, 162–169, 205–208. 114 50 let práce firmy J. Otto & Růžička, grafického ústavu v Pardubicích. Pardubice 1947; ŠŮLA, Jaroslav: Tisk československých státovek a bankovek v Pardubicích. SZ, 1979, č. 28, s. 16–23.

54


být umístěn v ohradě z toho důvodu, že jeho přenesení by vyžadovalo velkého nákladu a nových zařízení pro pohon. (a dále:) Firma stále laboruje s různými obtížemi, jako nedostatkem uhlí, zdlouhavé dopravy strojů a nedostatkem barev. Dopis končí žádostí, aby noční stráž v tiskárně obstarávalo četnictvo, neboť přidělená vojenská policie není tak spolehlivá, aby střežila tiskárnu státovek. Personál tiskárny bude vzat do slibu až při započetí druhého tisku. V následujících dnech vojenská policie byla nucena omezit noční stráž z pěti na tři muže, takže tiskárnu začal hlídat střídavě pouze jeden muž. Z 21. listopadu došla stížnost na kvalitu archů státovkového papíru, který pocházel z Hostinného (papírna dodává velmi často archy se scházejícími rohy nebo i celými okraji, přičemž chybějící části se ve složkách nenacházejí). 27. prosince 1919 byly odeslány ústředí BÚMF vzorky archů 10 Kč potištěných I., II. a III. tiskem a tiskárna Otto a Růžička učinila BÚMF nabídku výroby desetikorunových státovek v ceně 48 Kč za jeden tisíc kusů (2. ledna 1920) a krátce nato požádala o včasné opatření strojků na číslování státovek. Tisk se rozeběhl a do Prahy šla žádost o mimořádný příděl tabáku pro 32 osob zaměstnaných v tiskárně (19. ledna 1920). Koncem ledna 1920 začala ochraňovat tiskárnu vojenská stráž z pardubického posádkového velitelství. Konečně 24. ledna 1920 BÚMF potvrdil, že akceptuje nabídku na tisk desetikorunových státovek, které budou dodávány páskované. Tiskárna se zavazovala provádět co nejpečlivější tisk. V únoru se zjistilo, že z Kolína dodané pásky na svazky státovek jsou krátké, takže se v Pardubicích musely tisknout pásky nové.115 Nerespektování hlasů upozorňujících na nedostatečnou ochranu tisku státovek (a to jak ze strany místní filiálky BÚMF, tak ze strany ing. Hazury) se firmě Otto a Růžička vymstilo ještě před dokončením prací na desetikorunách. 19. února 1920 hlásí pardubická pobočka BÚMF pražskému ředitelství BÚMF, že došlo ke zcizení jednoho archu roztištěných desetikorun: vojín přidělený k vykonávání stráže v tiskárně státovek Otto & Růžička odcizil ze zamřížovaného oddělení, kde nalézají se složené tisky, jeden arch o 35 obrazcích, opatřených I., II. a III. tiskem. Scházející jeden arch zjištěn, když obsah lísky, z níž byl odcizen, prošel strojem, načež ihned předsevzata byla všeobecná revise toho dne stroji prošlého díla. V noci na dnešek podařilo se pomocí tajné organisace zdejší městské policie zjistiti pachatele a téhož po uznáníhodném úsilí zatknouti a usvědčiti. Z odcizeného archu, který pachatel rozstříhal, odebráno mu bylo 26 kusů a 3 kusy odejmuty byly 2 vojínům a jedné civilní osobě, jimž pachatel tyto předal. Bylo nám tedy vráceno celkem 29 kusů a šest státovek jest policií zdejší dále hledáno. Poukazujíce důtklivě na zdatnost zdejší policie a jejího chefa komisaře Junga, který v noci o vyskytnutí se státovek ve veřejnosti zvěděl a do rána již celou záležitost měl vyřízenou, prosíme, aby policii povolená byla přiměřená odměna za tento výkon. Při této příležitosti oznamujeme, že v zájmu bezpečnosti a ochrany zde připravovaných platidel jest nutno mimo vojenskou stráž zříditi pro tiskárnu ještě stráž civilní as o 4 mužích aneb zaříditi znovu stráž četnickou a mimo toho najmouti tajného zřízence denního jako sluhu tiskárny státovek. Další podrobnosti hlásila pardubická filiálka 21. 2. 1920: Arch byl ukraden v neděli večer, když vojín stojící sám na stráži viděl u ohrady u stroje Miehle potištěný papír. Ze zásoby připraveného tam k tisku papíru shodil dlouhým drátem horní arch na zem a pomocí téhož drátu protáhl arch pod drátěnou ohradou ven. Arch nůžkami v tiskárně nalezenýma rozstříhal na státovky a tyto pak snažil se udati. Ve středu dověděla se městská policie, že 115

AČNB, inv. č. 172, sign. NBČS – BÚMF, I-44-7/106, složka č. 1.


55

nějaký vojín udává v noční kavárně nové desetikoruny, zahájila ihned pátrání po pachateli a ještě také v noci ho zatkla. Za dva dny pak táž filiálka hlásí na ústředí: Bezpečnostní poměry zdejší tiskárny nejsou právě nejlepší. Revisi a řezárnu musím na noc vždy vykliditi, aby nebyla z naší strany dána možnost k jakékoliv návštěvě nepovolaných hostí. Žádost fi liálky o zesílení stráže je odůvodněna tím, že policie jak civilní, tak i vojenská upozornila nás na to, že několik podezřelých individuí opatřilo si informace o celkových poměrech bezpečnostní služby v tiskárně, síle stráže a p. a pravděpodobně se pokusí o vniknutí do tiskárny. Vojenská stráž, třeba dnes je zesílena, není spolehlivou, o tom přesvědčila nás poslední krádež a i výpovědi vojenských velitelů. V posledním případě, byla Desetikorunová československá státovka I. emise s datem 15. dubna 1919, tiskárna Otto a Růžička v Pardubicích to opravdu jen náhoda, že případ (líc a rub). Zdroj: AČNB vyšel najevo, druhý zloděj bude asi chytřejší. Já věděl hned v úterý, že mi schází arch, a hledali jsme ho až do středy, kdy krádež vyšla najevo. Místa je v tiskárně málo, tisky stojí ve všech ohradách a čekají třeba i 4 neděle na další zpracování, při tom je těžko okamžitě krádež zjistiti, neboť první důměnka je vždy, že byl arch náhodou založen do jiné lísky. Přepočítání 400/m archů není také právě snadným. A zjistí-li se konečně krádež, koho podezřívat? Personál, stráž a příp. všechny, ale pachatele odkryje jen náhoda. Více referovat se nedá. Klece krádeži nezabrání a jedná se pouze o to, zda chce Bankovní úřad nést risiko ponechat vše při starém, nebo zařídit vše k zabezpečení deponovaných tisků. Jaká byla dohra tohoto případu? Pan komisař (šéf tamní policie) Jung, který si „vybudoval“ tajnou organizaci konfidentů a měl to štěstí, že mu rozhazovačného vojína ohlásili, obdržel mimořádnou odměnu 300 Kč, do 3. 3. 1920 pardubická policie dohledala další 3 kusy desetikorun, ale poslední 3 kusy jsou dosud v oběhu. Pěšák Josef Lhotský, který arch ukradl, byl postaven před Brigádní soud v Hradci Králové. Soudu tiskárna oznámila, že výrobní cena ukradeného jednoho archu s 35 kusy státovek obnáší asi 2,97 Kč, poněvadž nebyl po jedné straně tiskově dokončen. Zda a jak byl pachatel potrestán, není již uvedeno.116 116 Tamtéž. O tomto případu byla již publikována vzpomínka J. A. Kubeše z Pardubic, která přinesla některé další, ale poněkud odlišné podrobnosti (Srov. ŠŮLA, Jaroslav: Tisk československých státovek a bankovek v Pardubicích. SZ, 1979, č. 28, s. 17–18).

56


Desetikorunová státovka117 byla uvedena do oběhu 26. února 1920118 a za dva měsíce poté byla oznámena doba skončení platnosti kolkované desetikorunové bankovky RUB/ československé státovky.119 I když byly tyto státovky v roce 1927 částečně nahrazeny desetikorunovými bankovkami,120 zůstaly nadále v platnosti, a to na Slovensku do 23. 10. 1939, v českých zemích do 31. 5. 1944. Jejich platnost byla ještě nakrátko obnovena v osvobozené Československé republice ve dnech od 25. 8. 1945 do 31. 10. 1945. Státovky byly označovány sériovým písmem „H“ (pražský tisk firmy Haase) a „O“ (pardubický tisk). Lícní stranu částečně navrhl vídeňský profesor Rudolf Rössler, hlavičky husitských ozbrojenců Alois Mudruňka,121 reversní strana je dílem Alfonse Muchy. Štočky zhotovily opět závod Gergely a tiskárna RUB ve Vídni. Když došlo na účtování, firma Otto a Růžička sdělila BÚMF dopisem z 16. 3. 1920, že nabídka 48 Kč za tisíc kusů desetikorun platila pouze pro rok 1919, ale že musí žádat od 1. 1. 1920 zvýšení na 72 Kč za jeden tisíc kusů a dostávat stejnou sumu jako firma pražská, poněvadž pardubické provedení jest zajisté pečlivé a vyrovná se v každém směru provedení závodu pražského, a svedlo situaci na dělnictvo, které přichází s novými požadavky. Argumentovala, že ceny stoupají do závratné výše – za zcela obyčejné viněty se platí 2 × tolik jako za tisk státovek, přičemž původní sjednaná kvóta tisku není ještě splněna, poněvadž nebyly dodány ještě všechny archy papíru. A Bankovní úřad v Praze na zvýšenou cenu tisku přistoupil, ale upozornil, že další papír tiskárna neobdrží, poněvadž zadání dalšího nákladu bude záležeti na ceně tisku. 10. května 1920 firma Knihtiskárna a chromolitografický ústav umělecký J. Otto & Růžička nabídla vytištění dalšího nákladu desetikorunových státovek v ceně 82,80 Kč za tisíc exemplářů, ale BÚMF srazil tuto cenu na 78 Kč, platnou pro rok 1920. V listopadu tiskárna souhlasila se sníženou cenou 67 Kč, když dostala ujištění, že má zajištěnou práci na desetikorunách na 30 měsíců dopředu. A opět se opakovaly staré neduhy, v květnu zase začaly problémy s vojenskou stráží (krádeže drobností z tiskárny – ohlášeno 21. 7. 1920, opět chybějící jeden roztištěný 117


118

Nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. února 1920 o vydání státovek na deset korun československých (č. 107/1920 Sb. z. a n.); Vyhláška Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 24. února 1920 o vydání státovek 10korunových československých s datem 15. dubna 1919 (č. 108/1920 Sb. z. a n.).

119 Nařízení vlády republiky Československé ze dne 31. května 1920 o stažení bankovek po deseti a dvaceti korunách (č. 367/1920 Sb. z. a n., pokud jsou řádně okolkované). 120

Vyhláška ministerstva financí ze dne 4. dubna 1927 o vydání bankovek desetikorunových s datem 2. ledna 1927; Oznámení Národní banky Československé o vydání bankovek desetikorunových s datem 2. ledna 1927 (č. 36/1927 Sb. z. a n.).

121 Alois Mudruňka (12. 9. 1888, Uhersko u Vysokého Mýta – 3. 4. 1956, Praha) studoval na Uměleckoprůmyslové a technické škole v Praze, kde byl od roku 1912 asistentem pro ornamentální kreslení a deskriptivní geometrii. Působil jako pedagog na středních školách (1916–1918 Státní keramická škola v Bechyni, 1919–1936 Uměleckoprůmyslová škola v Praze). Je autorem řady děl z oboru malby, užité grafiky (plakáty, ilustrace knih), portrétů, návrhů na kostelní okna apod. Provedl několik návrhů pro papírová platidla ČSR (nerealizovány: 1 Kč, 5 Kč, 10 Kč, 50 Kč; 100 Kčs) a Litvu, návrhy akcií pro Národní banku československou na 100 a 1 000 zlatých dolarů. Je také autorem první československé dvacetikorunové bankovky (SÉM, J.: Papírové peníze, č. 221; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 21). Blíže viz ZAJÍČEK, Radko: Alois Mudruňka, tvůrce čs. dvacetikoruny z roku 1926. Not, 1978, č. 7, s. 3–14; VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 84–85; NĚMEČKOVÁ, Věra – PEKÁREK, Jiří – ŠŮLA, Jaroslav: Nerealizované návrhy československých papírových platidel. Hradec Králové 1991, barevná příloha; TOMAN, Prokop – TOMAN, Prokop H.: Nový slovník československých výtvarných umělců, 1. Praha 2000, s. 162; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002, IX. Ostrava 2002, s. 115. Existuje však také nerealizovaný návrh A. Muchy na desetikorunovou státovku z roku 1918. ŠUSTEK, Zbyšek: Niekoľko úvah o nepoužitých návrhoch A. M. Muchu na československé státovky. M – R, 6, 2001, č. 5, s. 14.


57

arch – ohlášeno 6. 8. 1920) a s nevyhovující kvalitou tisku. 14. června 1920 poslala hlavní pokladna BÚMF tiskárně do Pardubic dopis s oznámením, že v poslední době přicházely četné stížnosti, že v oběhu se nachází nepoměrně veliké množství vadných 10 korunových státovek. Při podrobné revizi 111 000 kusů desetikorun muselo být vyřazeno 20 000 kusů, u kterých byly zjištěny následující vady: Ve svazcích dobrých státovek nalezli jsme často kusy, které již Vámi byly modrou tužkou přeškrtány; celé balíčky obsahovaly kusy nepravidelně neb nesprávně seříznuté, na okrajích některých byla rozmáznuta barva, takže již na první pohled byly zřejmy veliké kaňky; číslování se asi velice nedbale provádělo, buďto byla čísla příliš vysoko, aneb příliš nízko umístěna, jednotlivá čísla nejasná aneb vůbec vynechána, zkratka: „Č“ (číslo) rozmazána a pod. Tiskárna byla volána k větší zodpovědnosti a náhradě, ta ale svedla odpovědnost na dělnictvo a ještě se ohradila, že výtisky z tiskárny A. Haase jsou horší než z tiskárny pardubické. V noci z 25. na 26. prosince 1920 odcizil při výkonu hlídkové služby dragoun Vojtěch Kadlec od náhradní škadrony 8. dragounského pluku v Pardubicích arch desetikorunových státovek bez číslování a bez textu. Odcizil ho ze zamřížovaného oddělení, kde se uschovávaly nehotové archy, do kterého vlezl otvorem, jímž vedly řemeny od transmisí ke strojům. Dragoun byl zatčen u Klatov a přiznal se, že 15 tisků dal jinému dragounu, Samueli Weissovi z Trnavy. I on byl zatčen, ale prohlásil, že darované kusy spálil. Ředitelství BÚMF důrazně žádalo tiskárnu, aby se neopakovaly tyto případy, které vyvolávají zmatek v obecenstvu a pochybnost o pravosti státovek.122 Tisk desetikorunových státovek byl dočasně v roce 1921 přerušen, koncem roku 1922 byl obnoven (firma napřed nabídla cenu 56 Kč, ale nakonec souhlasila s cenou 44 Kč za tisíc kusů při nákladu 20 000 000 kusů).123 Další zadání na dotisk asi 8 000 000 kusů (za cenu 41 Kč) přišlo 12. září 1923, následovala objednávka z 26. září 1924 (cena: 40,50 Kč za tisíc nařezaných kusů), z 30. března 1925 (cena: 39 Kč), 29. dubna 1925 a v polovině roku 1926 přešla na tisk desetikorunových bankovek (cena: 36 Kč). 10. ledna 1927 bylo však v zásilce nalezeno 35 bankovek bez série a čísla a hlavní pokladna BÚMF v Praze již vážně pohrozila pardubické tiskárně, že tato lehkomyslnost a nesvědomitost personálu připraviti Vás může o naše zakázky, neboť v případu opakování se podobného případu byli bychom nuceni tisk u Vás zastaviti a svěřiti jej jiné tiskárně. Naposledy se v pardubické tiskárně zhotovovaly desetikorunové bankovky v únoru roku 1929 a firma zaslala 15. 3. 1929 ředitelství Národní banky československé děkovný dopis, ve kterém píše: Po dobu téměř 9 let zaměstnávali Jste nás tímto tiskem, čímž byla velmi usnadněna existence našeho závodu a jsme proto povinni vzdáti Vám za lask. Vaši přízeň náš upřímný dík. Tisk desetikorunových bankovek byl přenesen do Tiskárny bankovek Národní banky československé v Praze, která své emise označovala písmeny „N“ a „B“, zatímco v Pardubicích se tyto série bankovek označovaly písmeny „O“, „P“ a „R“. Navzdory všem těmto kauzám měla pardubická tiskárna velké ambice, chtěla tisknout nejen novou 1 Kč a 5 Kč, ale i novou padesátikorunu II. státovkové emise. 26. dubna 1920 psala na ředitelství BÚMF: Na návrhu nové 50 K pracujeme a dovolíme si Vám předložiti 122 123

AČNB, inv. č. 172, sign. NBČS – BÚMF, I-44-7/106, složka č. 1.

Tamtéž. BÚMF ale smlouvu o zakázce doprovodil výhrůžkou: Za každou vadnou státovku, která bude konstatována mezi odvedenými dobrými tisky, srazíme Vám z účtu cenu za tisk 1000 kusů /jednoho svazku/. Dále upozorňujeme Vás, že vznikne-li při tisku nebo řezání vinou Vašeho personálu mnoho makulatur, odečteme Vám z účtu cenu zničeného státovkového papíru. V případě, že bychom se přesvědčili, že se případy tyto opakují, nebo že nedokonalá bezpečnostní opatření – pokud se týká Vašich zaměstnanců – ohrožují zájmy státu, vyhrazujeme si, že můžeme tisk státovek u Vás kdykoliv bez náhrady přerušiti.

58


tužkové skizzy k lask. posouzení, zejména pak za tou příčinou, aby se jednotlivé obrazce neopakovaly na státovkách, které jsou již navrženy. Po schválení těchto náčrtků zhotovíme příslušné rytiny, jichž provedení přizpůsobíme bankovkám rak. a německým a doufáme pevně, že docílíme krásných výsledků, jak po stránce umělecké, tak i zejména po stránce bankovní techniky. A 11. 8. 1920 žádala o rozměry nových státovek (zabýváme se nyní novými návrhy). Když se měla realizovat padesátikorunová státovka II. emise, vyzval BÚMF 29. května 1922 firmu Otto a Růžička, aby nabídla cenu, za kterou by tuto státovku realizovala. Odpověděla 14. 6. 1922, chtěla tisknout tisíc kusů za cenu 62 Kč, ale zakázku – jak známo – neobdržela. Ředitelství BÚMF požádalo 7. dubna 1921 o zaslání nabídky na tisk jednokorunových státovek (jednokorunové československé mince nebyly ještě vyraženy, a tudíž nebyly ještě v oběhu), které měly být na obou stranách tištěny dvoubarevně, ale barva nebyla ještě stanovena. Vedení tiskárny 15. dubna 1921 oznámilo, že nové koruny zhotoví ve 4 barvách, rozřezané a po 100 kusech balené v pěkném čistém provedení. Na novém návrhu taktéž pracujeme a dovolíme si Vám po dokončení zaslati otisky k nahlédnutí. Tisk korunových státovek II. emise se však nekonal, ani v Pardubicích, ani jinde. Tisk státovek se však do Pardubic ještě jednou vrátil, a sice v letech 1942–1944, kdy se zde tiskly protektorátní pětikorunové státovky.124 Ani desetikorunové státovce I. emise se nevyhnula pozornost padělatelů. První padělek byl zachycen již 15. 5. 1922, poslední 3. 5. 1941. Celkově bylo zadrženo 5 typů desetikorun představujících 223 exemplářů v nominální hodnotě 2 230 Kč, a lze tudíž říci, že nešlo o masové padělání. Padělky byly zachyceny i v cizině (Rumunsko) a v ČSR hlavně na Podkarpatské Rusi.125 Ještě jedna pozoruhodnost je spojena s desetikorunou vytištěnou v Pardubicích. Nejde však o státovku, ale o bankovku. Zmiňujeme se o ní proto, že navazovala na státovku téměř shodného obrazu s bankovkou. V politicky žhavém létě a podzimu roku 1938 byly zachyceny bankovky označené sériovým písmenem „P“, které v pohraničí příslušníci Sudetoněmecké strany popisovali, respektive připisovali na ně písmeno „d“. Taková bankovka pak nesla označení SdP a pořadové číslo, bankovka měla tudíž propagovat nacionalistickou Sudetendeutsche Partei. Poškozovatelé bankovky, pokud byli přistiženi, byli československými úřady potrestáni vězením, ale po 1. říjnu byli německými okupanty propuštěni a vítáni jako hrdinové osvobozeneckého boje. Stejně tak byl ale na známkách kažen portrét prezidenta republiky, který byl přizpůsobován portrétu Adolfa Hitlera.126 Státovky II. emise Ještě nebyly v domácích tiskárnách vytištěny a emitovány poslední dva nominály I. emise státovek a Bankovní úřad ministerstva financí (který mezitím tajně uzavřel smlouvu na tisk hlubotiskových státovek v USA středních a vyšších hodnot, což neukazuje na příliš jasnou koncepci tisku papírových platidel, ale spíše na chaos vznikající při absenci vlastní tiskárny cenin) vypsal 14. listopadu 1919 omezenou soutěž pro návrhy na bankovky (sou124

ŠŮLA, Jaroslav: Tisk československých státovek a bankovek v Pardubicích. SZ, 1979, č. 28, s. 20–22.

125

MORAVEC, Jaroslav: Padělky československých papírových platidel, 3. část : 10 Kč vzor 1919. M–R, 7, 2002, č. 3, příloha, s. 1–12. 126 HLINKA, B.: Atentáty, s. 290; ŠŮLA, Jaroslav: Provokace sudetoněmeckých fašistů na československých papírových desetikorunách v roce 1938. Severní Morava, 56, 1989, s. 54–59.


59

časně ale i na mince).127 Vyzváni byli tito umělci: Benda,128 Brunner,129 Hlavica,130 Hynais,131 Kašpar,132 Kupka,133 Kysela,134 Mucha, Obrovský,135 Šimon136 a K. Šilar.137 Členy komise se stali prof. akademický malíř Max Švabinský, zástupce Ministerstva národní osvěty a školství v Praze (Dr. V. V. Štech) a zástupce Bankovního úřadu Ministerstva financí (K. Kučera). BÚMF již v té době objednal u prof. Švabinského návrh na bankovku přímo, mimo soutěž. Lhůta pro podání návrhů byla prodloužena do 15. března 1920, honorář za účast v soutěži byl stanoven na 2 000 Kč. Návrh na vypsání soutěže na nová papírová platidla vznikal na půdě Bankovního výboru BÚMF. Protokol ze zasedání jeho výboru 25. října 1919 uvádí, že ředitel K. Kučera navrhl, aby bylo ředitelství zmocněno získati umělecké návrhy pro příští emise platidel, a sdělil, že již jednal s M. Švabinským a V. Strettim a že se tyto umělecké návrhy mají vztahovati 127

AČNB, fond NBČ, inv. č. 140 (sign. I-35-4/80, složka č. 1).

128

Jaroslav Benda (27. 4. 1882, Praha – 12. 1. 1970, Praha), malíř a grafik. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a Akademii výtvarných umění v Praze, v letech 1907–1912 redigoval časopis Světozor. Od roku 1920 profesorem na Uměleckoprůmyslové škole, ve dvacátých a třicátých letech byl jejím rektorem. Spolu s Ot. Španielem je autorem československých obchodních mincí-dukátů. HOROVÁ, Anděla (ed.): Nová encyklopedie českého výtvarného umění, I. Praha 1995, s. 58–59; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–1997, I. Praha 1998, s. 129; VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 18–19; NĚMEČKOVÁ, Věra: Katalog návrhů československých papírových platidel z let 1918–1988. In: NĚMEČKOVÁ, Věra – PEKÁREK, Jiří – ŠŮLA, Jaroslav: Nerealizované návrhy československých papírových platidel 1918–1988. Hradec Králové 1991, č. 16 a č. 17 na s. 15; STUPKA, Jiří: Jaroslav Benda jinak. M – R, 6, 2001, č. 6, s. 18–19. 129 Vratislav Hugo Brunner (15. 10. 1886, Praha – 13. 7. 1928, Lomnice u Prahy), malíř a grafik, úpravce knih, ilustrátor, karikaturista. Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze od roku 1919 s převážným zaměřením na knižní grafiku, v různém stupni pojednání zpracoval několik set knih. Jsou dochovány jeho návrhy na hodnotu 1 Kč. NĚMEČKOVÁ, V.: Katalog, č. 1–3 na s. 15; HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, I, s. 92–93. 130 Hlavica – pravděpodobně se jedná o Emila Hlavicu (1887–1952). Sochař a malíř, vyučoval na reálce v Rakovníku. Věnoval se také kresbě a grafice. HOROVÁ, Anděla (ed.): Nová encyklopedie českého výtvarného umění : Dodatky. Praha 2006, s. 284. Emil Hlavica bývá zaměňován za svého bratra, malíře Františka Hlavicu (1885– 1952), který působil jako profesor figurálního kreslení na brněnské technice. Tamtéž, s. 284. 131 Vojtěch Hynais (1854–1925), malíř, návrhář, dekoratér a grafik. Působil jako profesor Akademie výtvarného umění v Praze (HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, I, s. 295). 132 Adolf Kašpar (1887–1934), malíř, grafik, ilustrátor. Vytvořil četné akvarelové studie, v českém umění zaujal významné místo především jako ilustrátor, zejména Babičky Boženy Němcové a díla Aloise Jiráska, Zikmunda Wintra a dalších klasických děl české literatury. HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, I, s. 342. 133

František Kupka (1871–1957), malíř, grafik a ilustrátor. Od roku 1895 žil ve Francii, účastník I. československého zahraničního odboje, spolupracovník T. G. Masaryka. Vytvořil návrhy na uniformy československých legií ve Francii a jejich prapory. HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, I, s. 426–427; Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2001, VI. Ostrava 2001, s. 457–458.

134

František Kysela (4. 9. 1881, Kouřim – 20. 2. 1941, Praha), malíř, grafik a návrhář monumentálního umění. Po studiích na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, I, s. 431; VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 68–69; NĚMEČKOVÁ, V.: Katalog, č. 4, 5, 18 až 29 na s. 15 a 17.

135

Jakub Obrovský (1882–1949), malíř a sochař, od roku 1919 profesor Akademie výtvarného umění v Praze. HOROVÁ, Anděla (ed.): Nová encyklopedie, II (1995), s. 582.

136

Tavík František Šimon (1877–1942), grafik, významný spoluzakladatel novodobé tradice české grafiky. Po studiích na Akademii výtvarného umění v Praze pracoval v letech 1904–1914 v Paříži. Roku 1928 jmenován profesorem grafické speciálky na Akademii výtvarného umění v Praze. HOROVÁ, A. (ed.): Nová encyklopedie, II, s. 824–825.

137

K. Šilar: pravděpodobně František Šindelář-Šilar (1887–1947), malíř v Českých Budějovicích a středoškolský pedagog, krajinář. TOMAN, Prokop – TOMAN, Prokop H.: Nový slovník československých výtvarných umělců, 2. Praha 2000, s. 537–538.

60


jenom na typy, které budou vydány v budoucnosti. Závěr zněl následovně: Ředitelství Bankovního úřadu se poukazuje, aby vyjednávalo se s prof. Švabinským o jeho vlastním návrhu. Kromě toho se ředitelství zmocňuje, aby vypsalo soutěž samo. Při tom však má dbáti, aby mezi umělci ku soutěži vyzvanými zastoupena byla jednotlivá sdružení umělecká, a má se dohodnouti s prof. Švabinským o výběru umělců, jež mají býti vyzváni ku soutěži.138 Po vypsání soutěže a odevzdání návrhů komise zasedala 20. března 1920 v místnostech Umělecko-průmyslového muzea a po skončení jednání byly zaslané návrhy vystaveny. Odborný referát o soutěži konstatoval, že z jedenácti došlých návrhů na papírová platidla jako jediný, který mohl býti vzat v úvahu, byl porotou uznán návrh Jar. Bendy. Tento návrh pro bankovku (pětikorunovou) doporučen i k provedení, a usneseno, aby navržením bankovek po 10, 20 a 50 Kč byl pověřen Fr. Kysela a aby bankovky 100 Kč a vyšší navrhl Max Švabinský.139 Výsledkem této soutěže byla realizace státovky II. emise v hodnotě 5 Kč od J. Bendy140 a státovky II. emise v hodnotě 50 Kč od F. Kysely;141 nová hodnota 10 Kč II. emise nebyla realizována vůbec (ale prakticky byla s menší obměnou tištěna dosavadní „pardubická“ státovka jako bankovka NBČS); hodnota 20 Kč II. emise nebyla realizována, poněvadž autor nedodal tiskárně svůj návrh, jak již bylo výše uvedeno, a také prof. Švabinský nedodal své návrhy pro vyšší nominály, takže musely být emitovány hodnoty objednané v USA (100 Kč, 500 Kč a 5 000 Kč). Max Švabinský se uplatnil až při tvorbě bankovek Národní banky Československé. Ale tato kapitola dějin tvorby československých papírových platidel již není předmětem této studie. Závěrem Jak se budeme dívat na řadu československých státovek I. emise? Kritérií hodnocení může být více. Hodnotitele můžeme v zásadě rozdělit na uživatele, kteří nebyli zasvěceni do problematiky jejich vzniku, ale také na jejich tvůrce (včetně jejich odborných kritiků). Dejme nejprve prostor uživatelům. Jistě jich bylo více, státovky hodnotili objektivně i nespravedlivě, v novinách, v hospodách i jinde. V archivu České národní banky je uloženo několik takových názorů, kterými se musel BÚMF zabývat, a případně na ně i v praxi reagovat. Uveďme dva takové názory: Pan F. H. zaslal 28. 11. 1923 dopis ministerstvu financí v Praze, ve kterém se kriticky vyjadřoval k československým papírovým platidlům.142 Podle něj papírové peníze jsou vesměs příliš veliké a dlouhý formát jejich, hlavně 50ti korun [50 Kč I = 180 × 90 mm; pozn. aut.] příliš nepraktický. Občané nemají podle tohoto formátu zařízené peněženky, 138 AČNB, fond NBČ/1-1-24 (Bankovní výbor 1919–1920), k. č. 1, Zápis ze schůze konané dne 25. 10. 1919, fol. 5–6). 139

Soutěže na bankovky a mince. Umění : Sborník pro českou výtvarnou práci, I. 1918–1921. Praha 1921, s. 465.

140

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 215; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 18. Údaj Jana Bajera o tom, že tato státovka byla navrhována již jako státovka I. emise (BAJER, J.: Papírová platidla, s. 50), se tudíž ve světle hlubšího zkoumání jeví jako přinejmenším sporný. Státovku tiskla (tisk byl zadán někdy v půli roku 1921) Česká grafická unie, která sice byla o něco dražší nežli firma Neubert, jež však neposkytovala všech záruk pro zdárné vedení zakázky. […] Od tisku nových 1korunových státovek bude upuštěno, ježto na jaře vydá stát kovové mince po 1 koruně. AČNB, fond NBČS – BÚMF, kart. 2/2, Protokol o řádné schůzi Bankovního výboru při ministerstvu financí, konané dne 26. září 1921, s. 4.

141

SÉM, J.: Papírové peníze, č. 216; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 19

142



61

peníze musí se přehýbati, mačkati a tím velmi trpí. Napomínání v časopisech pak není nic platno, i nezbývá nic jiného než zařídit peníze podle běžných peněženek občanů. 50ti koruna nevejde se do žádné peněženky a je také každá na dlouhých koncích rozdrbána nejvíce. Jest to velmi nevzhledné a stát by ušetřil velmi mnoho, kdyby byly peníze menší a formát jejich praktičtější. Že mají v cizině peníze dlouhé úzké, na to se nesmíme ohlížeti a ve všem se po cizině slepě opičiti. Máme sami dost svého rozumu, abychom jednali samostatně. Dlouholiž pak není taková úzká dlouhá nudle přetržena. Co se barvy dotýče, doporučuje se, aby každý jednotlivý druh peněz byl zbarven na obou stranách pokud možno jednotnou barvou. Peníze na jedné straně červené a na druhé modré jsou nepraktické. Jsou-li peníze na hromadě a kouká-li z ní jen cípek, musí již člověk dle barvy vědíti, co to je za peníz. V trhu venku, v obchodech, při výplatách, všade je potřeba rychlá informace, jak se z daleka na peníz podívá, aby každý hned věděl, co to je již dle barvy. Rohy peněz mají býti zakulaceny, jelikož ostré špičky se snadno přehýbají a neustálým jich rovnáním se utrhávají a rovnání peněz v některých úřadech a bankách zabírá ve[l]mi mnoho času. K uvážení dovoluji si navrhnouti následující tvary a velikosti papírových peněz: [umělec také nakreslil svoji představu čtyř nominálů, pozn. autora]: 5 Kč – velikost 9 × 6 cm, Barva po obou stranách červenavá. – 10 Kč – velikost 10 × 6½ cm, Barva po obou stranách modravá. – 50 Kč – velikost 11 × 7 cm, Barva po obou stranách žlutavá. – 100 Kč – velikost 12 × 7½ cm, Barva po obou stranách zelenavá. – 500koruna 13 cm dlouhá, 8 cm široká barvy červeno-modré neb hnědé. 1,000koruna 14 cm dlouhá, 8½ cm široká barvy fialové a t. d. Kdyby nebylo možno z techn. důvodů rohy kulatit, tož alespoň rovně zaříznou,t jak u 100korunovky naznačeno. Dvacetikoruny nejsou pak vůbec zapotřebí, neboť čím více druhů peněz, tím se to více plete, ztěžuje veškerou peněžní manipulaci a je drahé. Kdybychom měli tento svérázný názor laika komentovat a vyvracet, zatížili bychom náš text sáhodlouhými argumenty a protiargumenty. Pisatel bohužel neměl ani trochu ponětí o určitých zákonitostech, kterými se tvorba papírových platidel a mincí musí řídit s ohledem na platidla sousedních států, na finanční a technické podmínky vzniku těchto platidel atd. Palčivou otázku rozměru papírových platidel, u mincí pak průměr, hmotnost a mincovní kov řešilo a dodnes řeší mnoho států, a ne vždy k vlastní spokojenosti. I v moderní československé monetární praxi se tato otázka opakovaně s novou emisí platidel vynořuje.143 Zajímavý je názor na kulaté „rohy“ platidel, který se objevuje snad periodicky.144 Ale i Klub samostatných obchodníků a průmyslníků v Praze V. 29. prosince 1926 protestoval, zejména proti kvalitě státovek: Z řad zájemců a členstva Klubu našeho došly nás četné stížnosti na spoustu cirkulujících poškozených, roztrhaných a pak různým způsobem, namnoze velmi podivným, slepovaných papírových platidel, zejména státovek desíti a dvacítikorunových. S platidly takovými jest potom v hospodářském životě velká nesnáz také proto, že dle současných zpráv jsou vydávány obecenstvu i samotnými úřady státními, takže je na konec buď vůbec obecenstvo nechce, neb je přijímá s výhradou a nechutí. Pokud se týká platidel pošpiněných, tu, po našem soudu, možno čeliti těmto nepřístojnostem a přivoditi nápravu prostým jich stahováním čili když platidlo dostane se do rukou úřadu, více je do oběhu nedati. Jinak jest tomu u platidel potrhaných. Po našem mínění k roztrhání platidel dochází hlavně pro jakost papíru, z něhož jsou vyrobeny, a bylo by tedy záhodno již při tisku všech budoucích 143 144

Viz např. ŠOUŠA, J. – ŠŮLA, J.: Peníze v proměnách moderní doby, s. 169 ad., 191, 195, 203

ŠŮLA, Jaroslav: O některých kuriózních návrzích na československá platidla. SZ, 1991, č. 64, s. 115–116 (návrh Jána Kolesára na tisk papírových platidel se zaoblenými rohy z roku 1949).

62


bankovek na to pamatovati, aby tisknuty byly na papíru dobrém, ohebném, snadno skladatelném a nikterak se snad při dvojím již přehnutí lámajícím.145 Ale i tento názor není objektivní a nemůžeme ho bez výhrad přijmout. Ve studovaném spisu je několik dokumentů o tom, jak si BÚMF nechával prozkoumat jakost bankovkového papíru nabízeného různými výrobci.146 Ale podstatu věci nalezneme v odpovědi BÚMF na dopis Klubu samostatných obchodníků a průmyslníků v Praze, vyhotoveném 8. ledna 1927: Pokud jde o jakost papíru, připomínáme, že ve vlastním zájmu volíme vždy papír takové jakosti, aby bankovka při trochu šetrném zacházení vydržela několik let. Naše obecenstvo nelze však namnoze naučiti šetrnému zacházení s bankovkami. Z uměleckých kruhů, které se přikláněly k moderně, zazněla již na jaře roku 1920 ostrá kritika československých státovek, zejména těch, jejichž autorem byl Alfons Mucha: … měli jsme důvodné obavy už hned po převratu, že známky a peníze republiky budou se nepochybně podobati nepodařeným Matičním nálepkám a vignetám na ovocné šťávy. Toto proroctví dobře vidícího mládence se splnilo skvěle: na známky a papírové peníze si vybrali se znamenitým instinktem pana Muchu, který navrhl známky úrovně hůře než albánské. Bylo nutno udělati tuto zkušenost, a nyní je už snad možno oddati se naději, že vláda pana Muchu nikdy už takovými zakázkami obtěžovati nebude. Jestliže totiž sama vláda trochu ví, co to jsou známky a peníze, když to neví pan Mucha. Jestliže pamatuje na to, že známky a peníze jsou určeny oběhu, že jdou do celého světa, a že tu také mají znamenati náš stát.147 Muchovy výtvory jsou pitomě napentličkovaný svéráz, nemají jasného ducha, jakého se u nás ukazuje vlastně tuze málo, protože pro samé vlastenectví se u nás moc zapomínalo na řádnou úroveň věcí, jež měly sloužiti k výrazu a povznesení našeho národního ducha, atd. Autor poukazuje na vhodné autory pro nové známky a peníze: Františka Kyselu, Jaroslava Bendu a Vratislava Brunnera – ti mají výtvarný ráz jadrný, velkorysý, světský a skutečně intelligentní. Bendovy bankovky se budou representovati vážně, charakteristiky, v dobrém smyslu svérázně a zároveň universálně, to jest tak, jako každá dokonalá bankovka jiných zemí. Dodržel podstatný požadavek: jasnost, splněnost, osobitost předmětu. Jeho bankovka je cele svou věcí, jako jelen je jelenem a lilie lilií a stolice stolicí. Trefit něco tak nutně samozřejmého, není jen tak obyčejnou věcí; k tomu je potřebí kus pořádného rozumu, a s tím se u nás v podobných úlohách dost zřídka potkáváme. Benda hezky ovládl plochu, pevně ji uchopil do ruky a dobře v základech vyčlenil, takže se mu v detailech nedala rozdrobiti. Naopak, detaily ještě tuživě zesilují a okrašlují podobu bankovky, neboť jeho bankovka je svou plnou realitou a nikoliv jen uměleckou čmáranicí na papíře.148

145


146

Tamtéž, posudek na papír, který vypracoval 15. 10. 1919 Ústav pro zvelebování živností (Technologické průmyslové museum) Obchodní a živnostenské komory v Praze II; týž ústav 1. 7. 1920, 27. 7. 1929, 10. 11. 1920; 13. 4. 1920 nabídka A. Sequense z Prahy a další korespondence s touto firmou atd.).

147 148

J. Č. [ČAPEK, Josef]: Známky, kolky a peníze. MUSAION : Sborník pro moderní umění, I. Praha 1920, s. 76–77.

František Kysela (1881–1941) je autorem realizovaného návrhu (avers i revers) státovky po 50 Kč II. emise (SÉM, J.: Papírové peníze, č. 216; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 19) a nerealizované státovky I. emise 10 Kč (VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 68–69; NĚMEČKOVÁ, V.: Katalog, s. 76). Jaroslav Benda (1882–1970) je tvůrcem realizovaného návrhu (avers i revers) státovky po 5 Kč II. emise (SÉM, J.: Papírové peníze, č. 215; BAJER, J.: Papírová platidla, č. 18 – mylně uvádí, že byla původně navrhována jako státovka I. emise) a spoluautorem zlatých obchodních mincí (VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 18–19; NĚMEČKOVÁ, V.: Katalog, s. 73; STUPKA, Jiří: Jaroslav Benda jinak. M–R, 6, 2001, č. 6, s. 18–19). Vratislav H. Brunner (1886–1928) je autorem nerealizovaného návrhu na státovku I. i II. emise v hodnotě 1 Kč (VÁPENKA, I.: Tvůrci, s. 142–143; NĚMEČKOVÁ, V.: Katalog, s. 73).


63

Dejme slovo ještě dvěma nesporným znalcům, dnes již legendám československé notafilistiky, J. Sémovi a J. Pekárkovi. Julius Sém napsal o státovkách I. emise, že šlo o státovky krásné, avšak nedostatečně chráněné proti padělání.149 Měl samozřejmě pravdu, ale je třeba říci, že padělány byly státovky nejen československé výroby, ale i státovky vytištěné v USA a v Rakousku. Jiří Pekárek již v roce 1979 bránil Muchovy státovky a bankovky, když napsal: Po uplynutí života dvou generací je zcela bez pochyb, že účast tohoto velkého umělce byla pro československou ceninovou tvorbu okolností neobyčejně šťastnou. Vynikajícím portrétním uměním, smyslem pro kompozici, uměřenou monumentalitou i ornamentální zdobností přispěl Alfons Mucha ke vzniku státovek, jejichž výtvarná hodnota se stala náročným měřítkem tvorby pozdějších grafiků. Tiskové provedení Muchových státovek zůstalo kvalitě návrhů mnoho dlužno.150 Později se nad vznikem československých papírových platidel velice fundovaně zamyslel a zeširoka rozvedl podmínky a tlaky, které jejich vznik formovaly. Uvedl, že jejich vydávání není věc jednoduchá ani levná, že v době jejich přípravy hraje velkou roli závislost emisního ústavu na rozhodujících politických silách a státní administrativě. Bankovky mají většinou obrazový obsah, který se nějak dotýká politiky. Pohled na soustavu bankovek zpravidla napoví, v jaké atmosféře vznikaly. Československé státovky a bankovky od svých počátků v roce 1919 odrážejí osudy československého státu. Jsou i zrcadlem proměn výtvarného nazírání, najdou se mezi nimi díla vynikající výtvarností i technickým provedením, průměrná i slabší. Československé státovky a bankovky vznikaly třemi možnými způsoby: v ateliéru tiskárny, zadáváním osvědčenému umělci a soutěžemi. Je třeba brát na vědomí různé výtvarné směry zastávané jednotlivými autory a také problém generační, který se projevuje nejen u autorů, ale i u členů hodnotících porot a schvalovacích vydavatelských míst. První československé státovky, které byly v neuvěřitelně krátké době několika málo měsíců vytištěny a vydány do oběhu, vypovídají o nelehkých začátcích československé měny v době, kdy mladý stát neměl vlastní ceninovou tiskárnu. Pekárek vysoce hodnotí přínos A. Muchy: Položil tak základ výtvarné úrovně československých papírových platidel. Muchovy návrhy mají promyšlenou kompozici, uměřenou dekorativnost a především zobrazily slovanské typy jako protiklad germánských typů na bankovkách rakousko-uherských. Jeho návrhy z roku 1919 jsou v podstatě mistrovskými kolážemi. Grafické zpracování návrhů v ateliérech domácích obchodních tiskáren zdaleka neodpovídalo výtvarné kvalitě Muchových návrhů, tiskárny neměly dostatek času ani zkušeností.151 Je třeba ještě říci, že státovky, jejichž vznik i emise předcházely vzniku definitivního státního znaku, pochopitelně tlakem času a jiných okolností nemohly vždy vyjadřovat specifiku národního ducha a nového státu, takže se na nich – kromě textu, případně prozatímního státního znaku (tj. bez znaku Podkarpatské Rusi) – charakteristický národní duch mohl projevit jen sporadicky. Např. hodnota 100 Kč tak nese zleva doprava znaky Českých zemí a Slovenska a v podtisku drobnokresbu českého lva, hodnota 5 000 Kč dvouocasého lva, hodnoty 1 Kč a 5 Kč mají prozatímní státní znak, stejně jako hodnota 50 Kč, na dvacetikoruně je hlava mladého legionáře a na líci desetikoruny jsou umístěny hlavičky husitských bojovníků. Tisícikoruna nese jednoznačně pečeť kosmopolitického 149

SÉM, J.: Papírové peníze, s. 101.

150

PEKÁREK, Jiří: Šedesát let státovek Alfonse Muchy. HB, 24, 1979, s. 586.

151 PEKÁREK,

Jiří: K výtvarnosti československých státovek a bankovek. In: NĚMEČKOVÁ, V. – PEKÁREK, J. – ŠÚLA, J.: Nerealizované návrhy, s. 5–8 (také jako Rozšířená příloha SZ, 1991, č. 66). Obdobně TÝŽ: Malá galerie československých peněz. Umění a řemesla, 34, 1992, č. 4, s. 14.

64


zobrazení, avšak na hodnotě 500 Kč, zhotovené Alfonsem Muchou, je na líci zobrazena rodina ze slovanského (českého) dávnověku, v pozadí se rýsují Hradčany, na reversu je státní znak a dva sokoli. Závěrem připomeňme, že otázka vzniku československých platidel zaujala celou řadu československých numismatiků, kteří o nich u příležitosti různých výročí pořádali výstavy,152 publikovali své vzpomínky i dílčí články a studie – mnohé byly velice hodnotné. Toto bádání však ještě zdaleka není ukončeno. Domnívám se, že k němu přispívá i tato práce, na rozdíl od svých předchůdců jsem se pokusil o širší a souhrnnější pohled, umocněný rovněž tím, že jsem mohl čerpat z archivních pramenů, k nimž mnozí předchozí badatelé zřejmě neměli možnost přihlédnout. Zusammenfassung Tschechoslowakische Staatsbanknoten sogenannter I. Emission Jaroslav Šůla Die Gewährleistung der wirtschaftlichen Überlebensfähigkeit des neuen tschechoslowakischen Staates und seine rechtliche Verankerung im Nachkriegsstaatensystem stellte die grundlegende Bedingung seiner Existenz. Da die Inflationsraten schnell gewachsen sind, stellte sich als erstrangige Aufgabe die Loslösung von der österreichisch-ungarischen Währung und der Aufbau einer eigenen tschechoslowakischen republikanischen Währung. Bereits zu Ende des Jahres 1918 setzte der Finanzminister JUDr. Alois Rašín den Gedanken der Abstempelung der österreichisch-ungarischen höheren Banknoten und die Vorbereitung von eigener, tschechoslowakischer Währung. Auf dem Gebiet des tschechoslowakischen Staates befand sich damals keine Notendruckerei mit entsprechendem Maschinenpark, zugleich reichten die Ressourcen des geeigneten Banknotenpapiers und der Farben nicht aus. Für die Herstellung von Banknoten fehlte es an erfahrenen bildenden Künstlern, mangelhaft war auch die entsprechende Gesetzgebung. In den Jahren 1919–1920 gelang es schließlich die Emission von neuen Papiernominalen (1 – 5 000) zustande zu bringen, die in drei Staaten gedruckt wurden (Tschechoslowakei, Republik Österreich und in den Vereinigten Staaten). Diese ersetzten die umlaufenden Staatsbanknoten und die Banknoten der österreichisch-ungarischen Währung. Der Verfasser dieser Studie legt detailliert die Entstehung und den Druck einzelner Nominale in chronologischer Reihenfolge dar und beschreibt Probleme, die die Sicherung der Entwicklung und Herstellung dieser Nominale im Kontext des Nachkriegsalltags brachte. Er weist auf die unzureichenden qualitativen Parameter der Währung hin, zugleich würdigt er die Subsidiärrolle dieser Zahlungsmittel bei der Verbreitung republikanischer patriotischer Gefühle auf dem ganzen Gebiet des neuen Staates. Die Banknoten bekräftigten ihre Inhaber (vor allem tschechischer Nationalität) in ihrer Loyalität zum neuen Staat und Regime. Ferner weist der Verfasser darauf hin, dass angesichts einer gewissen Unzulänglichkeit der Staatsbanknoten der I. Emission und der häufig vorkommenden Falsifizierung der Banknoten musste binnen kurzer Zeit eine weitere Serie (Staatsbanknoten II. Emission) vorbereitet werden, es sollten auch der Aufbau von eigener Notendruckerei, Errichtung der nationalen Zentralbank und Herausgabe von neuen Banknoten gedeckt durch Gold in Angriff genommen werden.

152

Např. STANKA, K.: Španielova galerie v Jaroměři. NL, 17, 1962, s. 21; KUCHAŘ, Milan: Výstava o budování československé měny po první světové válce. SZ, 1980, č. 31, s. 25–26; MAREK, Jan: Výstava Budování československé měny po první světové válce. NL, 36, 1981, s. 29–30; KAMHALOVÁ, Magdalena: 70 rokov československých mincí. NL, 47, 1992, s. 59–63.

65


MATERIÁLY

Pečeti olomouckých biskupů v období 1351–1457 Typologie a ikonografie

1

TOMÁŠ KREJČÍK – RICHARD PSÍK

Krejčík, Tomáš – Psík, Richard: The Seals of the Olomouc Bishops from period of years between 1351 and 1457 The study is dedicated to development of the Olomouc bishop’s seals in period between 1351 and 1457 with emphasis on their iconography. From the artistic point of view the analysed seals from above stated period represent the highest quality. In the same period we can notice significant transformation of typology of used matrixes. The study shows that those changes in some cases reflect the period mentality. The authors of the article also mention reasons that could motivate the individual bishops to choose the particular iconographic type. In that sense the authors further on analyse the basic iconographic motifs. The catalogue of the Episcopal seals represents the core of the study as well as the description of the official Coat of arms evolution till the end of the 15th century. Key words Seal * Olomouc * Bishops * Heraldry * Iconography * Middle Ages Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected], [email protected]

Pečeti chápeme jako nedílnou součást dobové kultury pragmatických písemností.2 Estetická pozornost, která byla věnována písmu a dalším vnějším znakům písemnosti, si nemohla nevšimnout i pečetí. Období přelomu 14. a 15. století představuje jeden z kulturních vrcholů českého státu a naše sonda ukazuje, že toto umělecké ovzduší ovlivňovalo vzhled pečetí a že pečeti byly součástí dobových výtvarných proudů. Naše studie je zaměřena na období zhruba jednoho století, tedy léta 1351–1457, v jehož průběhu došlo v typologii sledovaných pečetí k výrazným změnám. V této době biskupské pečeti v celé Evropě dosáhly svého výtvarného vrcholu. Právě tehdy došlo k několika proměnám obsahu biskupských pečetí, což podle nás odráží některé dobové jevy obecnějšího charakteru. Proto jsme věnovali zvýšenou pozornost typologii pečetního obrazu a základnímu rozboru jednotlivých ikonografických částí. Stranou zůstal hlubší rozbor pečetních opisů, zejména použitých ligatur a zkratek. Jsme si vědomi, že další hlubší pohled bude vyžadovat i vyhodnocení pečetí jako součásti diplomatického vyhotovení. Pravidelné užívání hlavní a sekretní pečeti není dosud podrobněji zpracováno. Rovněž výskyt signetu nebo sekretu ve 1

Tato studie vznikla v rámci projektu GAČR P405/10/1397 Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV., tomus VIII. Fontes archivorum municipalium Moraviae. Autoři děkují pracovníkům různých archivů, zejména PhDr. K. Müllerovi, za pomoc při archivním výzkumu a poskytnutí reprodukčních práv k obrazové příloze.

2 K problematice tohoto typu písemností viz Hojda, Zdeněk – Pátková, Hana (eds.): Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním. Praha 2008. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensia, 6.

66


funkci kontrasigilla nebylo možno provést na základě dnešního poznání listinné produkce biskupské kanceláře. Další významnou otázkou je spolupečetění písemností kapitulou, zvláště když si uvědomíme, že v sledovaném období došlo k výměně typáře. K úplnému poznání je nutno v některých diplomatických otázkách rovněž vzít do úvahy fungování kanceláře generálních vikářů olomouckých biskupů a jejich pečeti. Pečeti olomouckých biskupů a arcibiskupů jsou předmětem zájmu badatelů již dlouhá desetiletí. Průkopníkem v jejich zkoumání byl Vácslav František Peřinka, který v prvém díle svých dějin Kroměříže přinesl výběr pečetí na několika tabulkách.3 Později se této problematice věnoval Rostislav Nový.4 Typologický vývoj těchto pečetí naznačili Jarmila a Tomáš Krejčíkovi, kteří je částečně srovnali s jinými pečetěmi.5 Širší komparaci provedl Oldřich Pakosta, který porovnal pečeti litomyšlských biskupů s pečetěmi pražských arcibiskupů, olomouckých a vratislavských biskupů.6 Pozdně gotické pečeti publikoval Karel Müller v katalogu o pozdní gotice a rané renesanci Olomouce.7 Při sledování erbů na pečetích jsme vycházeli především z práce Aleše Zelenky.8 V poslední době se Karel Müller vrátil k postupnému zveřejňování pramenných dokladů biskupských erbů, a přispěl tak k upřesnění jejich tinktur.9 Horní hranici svého výzkumu jsme vymezili episkopátem Bohuše ze Zvole, protože pečeť jeho nástupce Tasa Černohorského z Boskovic, který byl biskupem od roku 1457, je již pouze erbovní a až na malé výjimky tvořily erby hlavní náplň biskupských pečetí i nadále.10 Východiskem naší studie je katalog, v němž jsme se pokusili shromáždit a popsat všechny typy pečetí olomouckých biskupů vytčeného období. Vyšli jsme přitom jak z archivního výzkumu, tak z publikovaných materiálů a elektronických zdrojů.11 Přesto nelze vyloučit, že 3 Peřinka, František Vácslav: Dějiny města Kroměříže, I. Kroměříž 1913, tabulky. Řadu pečetí popsal Šebánek, Jindřich: Archivy zrušených klášterů moravských a slezských. Brno 1932. 4 Nový, Rostislav: Pečeti pražských a olomouckých biskupů (Studie ze sfragistiky přemyslovského období). Sborník archivních prací, 10, 1960, s. 181–214; Týž: Heraldika pražských biskupů a arcibiskupů v předhusitské době. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis, 31, 1991, č. 1, s. 55–61. 5

Krejčíková, Jarmila – Krejčík, Tomáš: Typologie pečetí olomouckých biskupů a arcibiskupů 12.–l9. století. In: Sborník příspěvků III. setkání genealogů a heraldiků. Ostrava 1986, s. 85–90, Krejčík, Tomáš: Výtvarná stránka pečetí olomouckých biskupů lucemburské epochy. Historická Olomouc a její současné problémy, 2, 1979, s. 68–72; Krejčíková, Jarmila: Das ostmitteleuropäische bischöfliche Siegelwesen bis ca. 1300. In: Haidacher, Christoph – Köfler, Werner (Hg.): Die Diplomatik der Bischofsurkunde vor 1250 : La diplomatique épiscopale avant 1250 : Referate zum VIII. Internationalen Kongress für Diplomatik. Innsbruck, 27. September – 3. Oktober 1993. Innsbruck 1995, s. 197–201. 6 Pakosta, Oldřich: Pečeti litomyšlských biskupů. Litomyšl 2001, zejm. s. 45–47; TÝŽ: Typologické srovnání pečetí arcibiskupů pražských, biskupů olomouckých, litomyšlských a vratislavských z let 1344–1421, s důrazem na ikonografii. Východočeský sborník historický, 6, 1997, s. 139–164. 7 Müller, Karel: Pečeti a znaky olomouckých biskupů. In: Hlobil, Ivo – Perůtka, Marek (eds.): Od gotiky k renesanci : Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1500, III : Olomoucko. Olomouc 1999, s. 36–43. 8 Zelenka, Aleš: Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe. Regensburg 1979. Srov. také Louda, Jiří: Moravská církevní heraldika. Olomouc 1977; Buben, Milan M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů. Praha 2000. 9 Müller, Karel: Nová zjištění k podobě znaků olomouckých biskupů Jana Háze a Pavla z Miličína. Genealogické a heraldické informace, 7 (22), 2002, s. 68–72. 10 11

Müller, K.: Pečeti, s. 41.

Používali jsme zejména fotografie listin zpřístupněné na www.monasterium.net a katalog pečetí, pečetidel a sbírkových odlitků, který je dostupný z http://database.aipberoun.cz/pecete/. Všechny dále citované odkazy na internetové zdroje se vztahují k datu 11. listopadu 2012. Při citacích archivních zdrojů používáme tyto zkratky: AM – Archiv města, AMB – Archiv města Brna, AMMO – Archiv města Moravské Ostravy, AMO – Archiv města Ostravy, AMOL – Archiv města Olomouce, AMOp – Archiv města Opavy, AO – Arcibiskupství Olomouc, AZK – Archivy zrušených klášterů, LDK – Lenní dvůr Kroměříž, MCO – Metropolitní kapitula Olomouc, NA – Národní

MATERIÁLY TOMÁŠ KREJČÍK – RICHARD PSÍK Pečeti olomouckých biskupů v období 1351–1457

67

další výzkum přinese nové doklady, které mohou naše závěry pozměnit. V záhlaví jednotlivých položek katalogu uvádíme typ, tvar a rozměr pečeti, který slouží pouze jako údaj orientační.12 Následuje popis pečetního obrazu doplněný textem opisu pečeti, včetně typu písma a způsobu oddělení opisového pole (linka, perlovec apod.). V opisech neuvádíme ligatury a všeobecná zkracovací znaménka, unciální tvary v opisech psaných majuskulou jsou naznačeny malými písmeny. Přerušení opisu pečetním obrazem naznačujeme lomítkem (/), porušený či nečitelný opis hranatými závorkami. Závěr každého záznamu tvoří odkaz na archivní uložení, včetně data listiny, na níž je pečeť přivěšena. Literaturu výběrově uvádíme závěrem za popisy všech pečetí daného biskupa.13 U pečetí, resp. listin, které jsou veřejně dostupné na internetových stránkách, uvádíme odkazy na příslušné stránky v poznámkách. Katalog 1. Jan Očko z Vlašimi (1351–1364) 1.1 Hlavní pečeť, špičatě oválná, typ pontifikální; 70 × 48 mm V pečetním poli stojící biskup pod baldachýnem, zasahujícím v horní i dolní části do opisu. Biskup oděný v ornátu, na hrudi má asi rationale, na hlavě mitru. Pravou rukou žehná, v levé drží berlu závitem otočenou ven. Biskup stojí na zdobené konzole mezi dvěma sloupky držícími baldachýn, po jejich stranách jsou dvě menší věžičky, pod nimiž jsou umístěny gotické štíty. Po biskupově pravici je erb olomouckého biskupství – 6 kuželů (3, 3), štít po levici nese rodový erb biskupa – dvě supí hlavy v kruhu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z vnější strany perlovec, z vnitřní hladká linka + S . IOhAnnIS . DeI . eT APL’Ie / SeDIS . GRA . OLOmVnCeS . ePI Prameny: AMB, fond A 1/1 – SLML,14 10. 9. 1352.

1.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický; průměr 36 mm V pečetním poli stojí sv. Václav se svatozáří, na hlavě má knížecí čepici a přes ramena plášť. V pravé ruce drží kopí s praporcem, v levé štít s orlicí. Kolem světce jsou tři gotické štíty, po světcově pravici erb olomouckého biskupství – 6 kuželů (4, 2), po levici český lev, pod postavou je kosmo položen štít s rodovým erbem biskupa – dvě supí hlavy. Praporec, hlava světce a štíty zasahují do opisu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran perlovec SeCReTVm / IOhAnnIS / ePI . OLOm/VCen Prameny: AMB, fond A 1/1 – SLML, 1. 4. 1359. archiv, ŘF – Řád františkánů, ŘKřb – Řád Křižovníků Božího hrobu, ŘM – Řád maltézských rytířů, ŘP – Řád premonstrátů, SLML – Sbírka listin, mandátů a listů, SOkA – Státní okresní archiv, ZAOpO – zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc. 12

V literatuře a dostupných databázích, s nimiž jsme pracovali, údaje o rozměrech kolísají.

13

Abecední seznam v katalogu citovaných prací: BALETKA, Tomáš: Páni z Kravař : Z Moravy až na konec světa. Praha 2004; BUBEN, M. M.: Encyklopedie; KREJČÍKOVÁ, J. – KREJČÍK, T.: Typologie, s. 85-90; MÜLLER, Karel: Pečeti, s. 36-43; PAKOSTA, Oldřich: Typologické srovnání; PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tabulky; ŠEBÁNEK, Jindřich: Archivy; Šimek, Tomáš: Pečeti a pečetidla východočeských archivů a některých muzeí 1226–1620 : Katalog. Praha 2008; ZELENKA, Aleš: Die Wappen.

14

U listin uložených v Archivu města Brna uvádíme pouze fond a datum listiny, nikoli inventární číslo, jelikož podle sdělení pracovníků archivu bude sbírka listin v rámci probíhající generální inventury přečíslována.

68


1.3 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický; průměr 33 mm V pečetním poli stojí sv. Václav se svatozáří v gotické kružbě, na hlavě má knížecí čepici a přes ramena plášť. V pravé ruce drží kopí s praporcem a levou se opírá o štít s orlicí. Kolem světce jsou dva gotické štíty, po světcově pravici erb olomouckého biskupství – 6 kuželů (3, 3?), po levici rodový erb biskupa – dvě supí hlavy v kruhu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran perlovec + SeCReTV : IOhIS DEI ET / APLICe SED [--] ePI OLOm Prameny: NA, fond AZK, ŘKřb Zderaz 111, inv. č. 1706 (27. 3. 1353).15

1.3 Sekretní pečeť Jana Očka z Vlašimi (27. 3. 1353). Foto: NA

1.4 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 29 mm V pečetním poli stojí sv. Václav se svatozáří, na hlavě má knížecí čepici a přes ramena plášť. V pravé ruce drží kopí s praporcem, v levé štít s orlicí. Kolem světce jsou tři gotické štíty, po světcově pravici erb olomouckého biskupství – 6 kuželů (4, 2), po levici český lev, pod postavou je štít s rodovým erbem biskupa – dvě supí hlavy. Praporec, hlava světce a dolní štít zasahují do opisu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran perlovec(?) [-] SeCReTVm IOhAnnIS / ePI OLOmVCen Prameny: NA, fond ŘM, inv. č. 1999 (31. 12. 1362);16 SOkA Olomouc, AM Libavá, inv. č. 1 (15. 4. 1358).

1.4 Sekretní pečeť Jana Očka z Vlašimi (31.12. 1362). Foto: SOkA Olomouc

1.5 signet, oválný, typ ?, rozměry nezjištěny V pečetním poli nezřetelné znamení. Opis: bez opisu Prameny: MZA, fond E 43 Klarisky Znojmo, inv. č. 66, sign. J 1a, (10. 8. 1358).17

15 Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/AZK%7CZderaz/1706/charter#anchor?q=biskup% 20olomouck%C3%BD. 16

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/RM/1999/charter#anchor?q=biskup%20olomouck %C3%BD.

17

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-SOAT/CizyStatky/615/charter#anchor?q=biskup%20olo mouck%C3%BD.


69

Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 198–200; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 233–237. 1.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. II; ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 151, č. 755; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 147 (obr. s. 162). 1.2 – ŠIMEK, T.: Pečeti, s. 262, č. 912; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 148.

2. Jan ze Středy (1364–1380) 2.1 Hlavní pečeť, špičatě oválná, typ pontifikální, 72 × 44 mm V pečetním poli stojí biskup v řasnatém rouchu pod baldachýnem, pravicí, na níž má rukavici, žehná a v levici drží berlu závitem otočenou k sobě, na hlavě má zdobnou mitru. Po stranách biskupa jsou umístěny dva gotické štíty s erbem olomouckého biskupství – 6 kuželů (4,2). Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran perlovec DeI eT APL’ICe . SeDIS : GRA : OLOm : ePS : ReGALIS : CAPeLLe : BOemIe : COmeS : IoheS Prameny: SOkA Olomouc, fond AMOL, listiny, inv. č. 32 (10. 7. 1376).

2.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 29 mm V pečetním poli polopostava svatého Václava se svatozáří, na hlavě má knížecí čepici, v pravici drží kopí s praporcem, v levici štít s orlicí. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran hladká linka + DEI ET APLICE SEDIS GRA OLOmVCEn EPVS IOhES Prameny: MZA, fond E 9 Cisterciačky Staré Brno, inv. č. (sign.) A 28 (4. 9. 1365);18 MZA, E 58, inv. č. 7 (23. 2. 1378).19 Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 200–201; BUBEN, M. M: Encyklopedie, s. 333–335. 2.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. II; ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 171–172, č. 850; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 148. 2.2 – ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 163, č. 813.

3. Petr zv. Jelito (1381–1387) 3.1 Hlavní pečeť, špičatě oválná, typ pontifikální, 85 × 53 mm V pečetním poli v gotické, bohatě zdobené architektuře sedí biskup na faldistoriu, které je zdobeno zvířecími (lvími) hlavičkami. Biskup je oděn v splývavém plášti, na prsou má ra tionale, na hlavě zdobnou mitru. Pravicí žehná, v levici drží berlu otočenou závitem dovnitř. Nohy biskupa spočívají na zdobené konzole. Po stranách faldistoria jsou dva gotické štíty, vpravo erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), vlevo erb osobní – oslí hlava.20 18

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-MZA/E09/1365_IX_04/charter#anchor?q=biskup%20 olomouck%C3%BD.

19

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-MZA/E58/7/charter#anchor?q=biskup%20olomouck% C3%BD. 20 Olomoucká pečeť Petra Jelita je takřka totožná s typářem, který užíval jako litomyšlský biskup (1368–1371). Srov. Pakosta, O.: Typologické srovnání, s. 26–27. Kromě obsahu štítu s úředním erbem a opisu se změnilo rovněž postavení berly, na litomyšlské pečeti stojí vedle těla biskupa a je otočena závitem ven, na olomouckém je šikmo před tělem biskupa. Tato šikmá berla je již na jeho typáři jako arcibiskupa magdeburského (1371–1381). Osobou tohoto biskupa se podrobně zabýval ELBEL, Petr: Osobnost olomouckého biskupa Petra III. řečeného

70


Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z vnější strany perlovec, z vnitřní hladká linka PeTRVS * DeI * GRA * e / LIe * OLOmVCen * ePVS Prameny: ZAOpO, fond AO, sign. F I a 9 (26. 3. 1383).

3.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 40 mm V pečetním poli pravděpodobně stojí sv. Václav (střed pečetního pole je poškozen) s praporcem o dvou cípech, po pravici je gotický štít s erbem olomouckého biskupství – šest kuželů (4,2), po levici gotický štít s osobním erbem biskupa – oslí hlava, pod níž je nezřetelné znamení. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran perlovec x S : SeCReTV : Pe/TRI : ePI : OLOm : Prameny: SOA Třeboň, fond Cizí rody, inv. č. 41 (20. 12. 381).21 Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 201–202; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 256–258; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 148–149. 3.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. III; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 148–149.

4. Mikuláš z Riesenburka (1388–1397) 4.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 35 mm V pečetním poli v jednoduchém architektonickém rámci je polopostava sv. Václava se svatozáří a knížecí čepicí na hlavě, v pravici drží kopí s praporcem, na němž je orlice, a levicí se opírá o štít s orlicí. V horní části architektonický rámec zasahuje do opisu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran hladká linka S’ nICOLAI :. ePI . OLOmVCEnSIS Prameny: AMO, fond AMMO, inv. č. 5 (7. 12. 1389). Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 202–203; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 228–229. 4.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. III; ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 211, č. 1026; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 149.

5. Jan Mráz (1397–1403) 5.1 Hlavní pečeť, špičatě oválná, typ pontifikální, 75 × 45 mm V pečetním poli v bohaté gotické architektuře stojí biskup, na hlavě má mitru, v pravici drží berlu otočenou závitem ven, v levici knihu (?). V patě pečeti v nice klečí biskup s mitrou a berlou. Napravo od něj gotický štítek

5.1 Hlavní pečeť Jana Mráze (23. 2. 1400). Foto: AMB

Jelito (1381–1387). Střední Morava, 7, 2001, č. 13, s. 4–26; TÝŽ: Petr Jelito, dvořan a diplomat Karla IV. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské univerzity (C), 2001, č. 48, s. 67–87. 21 Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-SOAT/CizyRody/41/charter#anchor?q=biskup%20olo mouck%C3%BD.


71

s erbem olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), nalevo štít s osobním erbem – ve štítě kůl. Opis: gotická minuskula; z obou stran perlovec + s * iohannis * dei * graci/a * epi olomucensis Prameny: AMB, fond A 1/1 – SLML, 23. únor 1400.

5.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ erbovní, průměr 39 mm V pečetním poli v gotické kružbě čtvrcený španělský štít, v 1. a 4. poli erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), v 2. a 3. poli osobní erb – kůl. Opis: gotická minuskula; z obou stran perlovec + * sigillum + * iohannis + * episcopi * olomucensis Prameny: AMB, fond A 1/1 – SLML, 26. 5. 1402. Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 204–205; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 137–138. 5.1 – ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 215, č. 1046; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 150. 5.2 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. III; ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 221, č. 1068; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 150.

6. Lacek z Kravař (1403–1408) 6.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 40 mm V mřežovaném pečetním poli stojí sv. Václav v brnění a s knížecí čepicí na hlavě, v ohnuté pravici drží kopí, levicí přidržuje před sebou štít s orlicí. Po stranách tohoto štítu jsou dva menší štíty stejného tvaru, pravý nese erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), levý rodový erb biskupa – zavinutá střela. Hlava světce zasahuje do opisu. Opis: gotická minuskula; z obou stran perlovec s ♦ laczconis ♦ dei ♦ gracia ♦ episcopi ♦ olomucen Prameny: AMB, fond A 1/1 – SLML, 2. 2. 1405. Literatura: ZELENKA, A.: Wappen,, s. 205–206; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 191–192. 6.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny, tab. III; ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 223, č. 1081; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 150; MÜLLER, K.: Pečeti, s. 39, č. 4; BALETKA, T.: Páni z Kravař, s. 329.

7. Konrád z Vechty (1408 – 1413) 7.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 40 mm V pečetním poli stojí sv. Václav v brnění se svatozáří a knížecí čepicí na hlavě pod malým gotickým baldachýnem, v ohnuté pravici drží kopí s praporcem a levicí přidržuje u levé nohy štít s orlicí, nad štítem je patrný jílec meče. Po stranách jsou dva gotické štíty, v pravém je erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), v levém rodový (osobní) erb – kozel ve skoku. Baldachýn zasahuje do opisového pole. Opis: gotická minuskula; z vnější strany perlovec, z vnitřní hladká linka s. . dini’ . Conradi . dei . gracia .. episcopi . eccie . olmucens Prameny: ZAOpO, fond AO, sign. F I a 15 (28. 9. 1412). Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 206–207; BUBEN, M., Encyklopedie, s. 363–368. 7.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny Kroměříže, tab. IV; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 150–151; MÜLLER, K.: Pečeti, s. 39, č. 5.

72


8. Václav Králík z Buřenic 8.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 82 mm V pečetním poli ve složité gotické architektuře z otevřené tumby vstává Kristus se svatozáří, pravicí žehná, v levici drží žerď zakončenou křížkem s trojcípým praporcem s křížem. Po stranách je provázen anděly; po jeho pravici je odklopená krycí deska tumby. V bočních nikách dva světci, po pravici sv. Petr, po levici sv. Jan. Po stranách světců dva gotické štíty, vedle sv. Petra osobní erb (?) – dva zkřížené klíče podložené patri8.1 Hlavní pečeť Václava Králíka arším křížem, vedle sv. Jana úřední erb olomouckého z Buřenic (23. 6 1416). Foto: SOkA biskupství – šest kuželů (4,2). Pod obrazem ZmrtvýchOlomouc vstání jsou dvě niky, v levé biskup se sepjatýma rukama na prsou, po jeho levici patriarší kříž, v pravé nice na trůně korunovaná Panna Marie s dítětem, v levici drží liliovitě zakončené žezlo. V dolní i horní části obraz zasahuje do opisu. Opis: gotická majuskula s unciálními prvky; z obou stran hladká linka WenCZeSLAUS : DeI GRA : SAnCTe / eCCe AnThIOCen PatriarChA : Prameny: SOkA Olomouc, fond AMOL, listiny, inv. č. 91 (23. 6. 1416).

8.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 43 mm V pečetním poli v gotické architektuře na konzole stojí sv. Václav v brnění, s knížecí čepicí na hlavě, v ohnuté pravici drží kopí s praporcem a levicí přidržuje u levé nohy štít s orlicí. Po stranách jsou dva gotické štíty, vpravo je erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), v levém osobní erb – zkřížené klíče podložené patriarším křížem. Baldachýn i konzola zasahují do opisu. Opis: gotická minuskula; z obou stran perlovec s . wenceslai . patri/arche . anthiocen Prameny: SOkA Opava, fond AMOp, inv. č. 124 (1414, bez denního data). Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 207; BUBEN, M., Encyklopedie, s. 47–49. 8.2 – MÜLLER, K., Pečeti, s. 39, č. 6.

9. Jan Železný (1416–1430) 9.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 46 mm V pečetním poli pod baldachýnem na zdobené konzole stojí sv. Václav s knížecí čepicí a svatozáří. V pravici drží kopí s rozevlátým praporcem, levicí přidržuje štít s orlicí, u pasu má připnut meč. Po stranách světce jsou španělské štíty, napravo je štít s erbem olomouckého biskupství – šest kuželů (4,2), nad nímž je položena zdobená mitra, z níž pod štítem splývají dvě vitae, vlevo je rodový erb – v polceném štítu břevno podložené berlou otočenou závitem dovnitř. Konzola i baldachýn zasahují do opisu. Opis: gotická minuskula; z vnější strany perlovec, z vnitřní hladká linka s • Iohannis • dei • gracia / • episcopi • olomucen • ec •


73

Prameny: ZAOpO, fond MCO, inv. č. 390, sign. A III c 20, (3. 4. 1425) Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 208; BUBEN, M., Encyklopedie, s. 141–144. 9.1 – ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 254–255, č. 1221; MÜLLER, K., Pečeti, s. 39–40, č. 7; PAKOSTA, O.: Typologické srovnání, s. 151.

10. Kuneš (Konrád) ze Zvole (1430 – 1434) 10.1 Hlavní pečeť, špičatě oválná, typ hagiografický, 70 × 49 mm V pečetním poli, které je mřežováno a jehož každé pole zdobí hvězda, stojí v gotické architektuře rozkročený sv. Václav s knížecí čepicí a svatozáří, v ohnuté pravici drží kopí s praporcem, na němž je k žerdi hledící orlice, levicí se opírá o meč, před nímž je štít s orlicí. V patě pečetního pole v nice klečí (stojí) biskup, na hlavě má mitru a drží berlu, jejíž závit směřuje k okraji niky. Po jeho stranách dva gotické štíty, vpravo erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4,2), vlevo rodový erb – ve štítě břevno pokryté a nahoře provázené poloviční lilií. Opis: gotická minuskula; z vnější strany provazec, z vnitřní perlovec + s • cunczonis • de • cwola • epi • olomucensis • [--] • palaci • aplii • causar • auditoris Prameny: SOkA Olomouc, fond AMOL, listiny, inv. č. 124 (9. 6. 1432).

10.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 32 mm V pečetním poli z malé tumby, zdobené gotickými kružbami, roste polopostava Krista s rukama zkříženýma před tělem. Kolem hlavy má svatozář s křížem, v levici drží důtky, v pravici metlu. Po pravé straně Krista nezřetelné znamení, po levici kleště (?). Hlava Krista i tumba zasahují do opisu. Opis: gotická minuskula; z obou stran provazec s • cunczonis • epi / • olomucensis Prameny: ZAOpO, fond MCO, inv. č. 399, sign. A III c 27 (24. 3. 1432).

10.2 Sekretní pečeť Konráda ze Zvole (24. 3. 1432). Foto: ZAOpO

Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 209–210; BUBEN, M., Encyklopedie, s. 397–398. 10.1 – ŠEBÁNEK, J.: Archivy, s. 267– 268, č. 1276; MÜLLER, K.: Pečeti, s. 40, č. 8; KREJČÍKOVÁ, J. – KREJČÍK, T.: Typologie, s. 88.

11. Pavel z Miličína (1434–1450) 11.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 52 mm V pečetním poli, které je kosmo mřežováno s křížky uprostřed každého políčka, pod baldachýnem na zdobené konzole stojí sv. Václav v brnění, s knížecí čepicí na hlavě a svatozáří. U pasu má na ozdobném opasku připnut meč, v pravici drží kopí s rozevlátým praporcem, levicí přidržuje u levé nohy štít s vpravo hledící orlicí. Po stranách světce španělské štíty, napravo je štít s erbem olomouckého biskupství – 6 kuželů (4,2), nad nímž je položena zdobná mitra, z níž pod štítem splývají dvě vitae, vlevo je rodový erb – kosmo dělený štít podložený berlou otočenou závitem dovnitř. Konzole i baldachýn zasahují do opisu.

74


Opis: gotická minuskula; z obou stran provazec + s ; pauli ; dei ; gracia • / + episcopi ; olomucensis Prameny: SOkA Olomouc, fond AMOL, listiny, inv. č. 156 (14. 1. 1439).

11.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ erbovní, průměr 30 mm V pečetním poli čtvrcený španělský štít v kvadrilobu, v l. a 4. poli erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), v 2. a 3. poli erb rodový – pokosem dělený štít.22 Nad štítem je umístěna jednoduchá mitra. Kvadrilob v horní i dolní části zasahuje do opisu. Opis: gotická minuskula; z vnější strany hladká linka paulus • dei • gracia • / episcopus • olomucens[--] Prameny: SOkA Olomouc, fond Archiv obce Dolany, inv. č. 1 (6. 12. 1447); ZAOpO, fond LDK, Q IX b 1, inv. č. 92, (30. 4. 1441).

11.2 Sekretní pečeť Pavla z Miličína (30. 4. 1441). Foto: SOkA Olomouc

Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 210–211; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 231–232; 11.1 – PEŘINKA, F. V.: Dějiny Kroměříže, tab. IV; MÜLLER, K.: Pečeti, s. 40–41 č. 9–10.

12. Jan Ház (1450–1454) 12.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ erbovní, průměr 38 mm V pečetním poli v gotické kružbě gotický štít s erbem olomouckého biskupství – šest kuželů (4,2), nad štítem zdobná mitra, z níž podél štítu splývají dvě vitae. Opis: gotická minuskula; z vnější strany hladká linka • • S • iohannis • dei gra • epi• olomucen • XX[---] Prameny: NA, fond ŘF, inv. č. 24 (30. 1. 1452).23

12.2 Signet, oválný, ?, rozměry nezjištěny V pečetním poli nezřetelné znamení. Opis: bez opisu. Prameny: NA, fond ŘF, inv. č. 24 (30. 1. 1452).24 Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 211; BUBEN, M., Encyklopedie, s. 138–139.

12.1 Hlavní pečeť Jana Háze (30. 1. 1452). Foto: NA

22

Jeho tinktury publikoval Müller, K.: Pečeti, s. 40–41.

23

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/RF/24/charter#anchor?q=biskup olomoucký.

24 Tamtéž.


75

13. Bohuš ze Zvole (1454–1457) 13.1 Hlavní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 60 mm V pečetním poli, které je pokryto křížky, pod složitým gotickým baldachýnem stojí sv. Václav, v pravici drží kopí s praporcem, levicí přidržuje španělský štít s orlicí. Po stranách v bočních výklencích klečí andělé obrácení k postavě světce. Ve spodní části pod postavou světce v nice klečí biskup s mitrou na hlavě, před sebou drží berlu, jejíž závit směřuje k okraji niky, a za jeho zády vyrůstá stvol s třemi trojlisty. Po stranách biskupa dva španělské štíty, vpravo úřední erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4, 2), vlevo rodový erb – ve štítě břevno pokryté a nahoře provázené poloviční lilií. Opis: gotická minuskula; z vnější strany provazec, z vnitřní perlovec S . bohussii de zwola dei et aplice / [---] Prameny: NA, fond AČK, inv. č. 1612 (1. 12. 1456).25

13.2 Sekretní pečeť, kulatá, typ hagiografický, průměr 36 mm V pečetním poli v gotické kružbě z malé tumby roste polopostava Krista s rukama zkříženýma před tělem. Kolem hlavy má svatozář, pod pravou rukou má zasunuty důtky, pod levou metlu. Vpravo od Krista se nad tumbou vznáší mitra, vlevo je o hranu tumby opřena berla otočená závitem dovnitř. Na přední straně tumby je anděl držící rozpaženýma rukama dva štíty, v pravém je úřední erb olomouckého biskupství – šest kuželů (4,2), v levém rodový erb – ve štítě břevno pokryté a nahoře provázené poloviční lilií.

13.2 Sekretní pečeť Bohuše ze Zvole (23. 2. 1457). Foto: NA

Opis: gotická minuskula, z vnější strany perlovec • • s bohussii • dei et • aplice sedis • gracia • episcopi • olomucensis : XXXVI Prameny: NA, fond ŘP Strahov, inv. č. 130 (23. 2. 1457).26

13.3 Signet, typ portrétní, průměr 36 mm V pečetním poli mužská hlava s plnovousem zleva. Opis: bez opisu Prameny: ZAOpO, fond AO, inv. č. 1329, sign. O I a 8 (7. 4. 1456). Literatura: ZELENKA, A.: Wappen, s. 212; BUBEN, M. M.: Encyklopedie, s. 396–397. 13.1 – MÜLLER, K.: Pečeti, s. 41 č. 11.

13.3 Signet Bohuše ze Zvole (7. 4. 1456). Foto: ZAOpO

25

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/ACK/1612/charter#anchor?q=biskup olomoucký.

26

Dostupné z: www.mom-ca.uni-koeln.de/mom/CZ-NA/RP/130/charter#anchor?q=biskup olomoucký.

76


Dílčí analýza katalogizovaných pečetí V další části můžeme přistoupit k dílčí analýze sledovaných pečetí. Úvodem lze konstatovat, že všichni biskupové sledovaného období vystačili s jedním typářem hlavní pečeti. Většina biskupů také vlastnila sekret a u některých máme doloženo více typářů, např. Jan Očko z Vlašimi. U tří biskupů jsme objevili i tzv. signety, které byly ve všech případech použity jako rubní pečeť. V některých případech je obtížné určit, která pečeť byla vnímána jako hlavní a která jako sekret, pokud to přímo nevyplývá z opisu nebo tvaru pečeti. Sekretní pečeť, kterou měla k dispozici většina biskupů daného období, byla totiž používána nejen jako kontrasigillum, ale také samostatně. Důvody rozšíření sekretů u olomouckých biskupů v této době nelze vzhledem k dosud omezenému poznání jejich diplomatické činnosti přesně určit – snad to byla snaha napodobit zvyklosti panovnických kanceláří. Lze však konstatovat, že sekretní pečeti dávaly biskupům větší možnost projevit se individuálně, zatímco hlavní pečeti byly více svázány tradicí. V dalším textu jsme se snažili sledovat pečeti hlavní (velké) a sekretní odděleně. Tvar Hlavní pečeti byly zpočátku špičatě oválné, jak odpovídalo zvyklostem předchozího období. Kulatý tvar pečeti zavedl biskup Mikuláš z Riesenburka, ale jeho nástupci Jan Mráz a později Konrád ze Zvole se ke špičatě oválnému tvaru vrátili. Sekrety jsou vždy kulaté. Barva Hlavní pečeti sledovaného období jsou z červeného vosku a bývají uloženy do misky z přirozeného vosku. Rubní pečeť mohla být otištěna do této misky přímo (např. Jan Očko z Vlašimi), nebo je v této misce vytvořena rovněž z červeného vosku (např. Jan Ház). Pokud byla sekretní pečeť užita samostatně, byla otištěna do červeného vosku a uložena do misky z přirozeného vosku. Písmo Na prvních velkých i sekretních pečetích má písmo poněkud konservativní podobu gotické majuskuly s unciálními prvky. V některých opisech se vyskytují i ligatury. Jednotlivá slova bývají obvykle oddělována tečkami, křížky, dvoj- či trojtečkami. Gotická minuskula byla poprvé užita na hlavní i sekretní pečeti Jana Mráze.27 Připevnění Většina hlavních i sekretních pečetí byla přivěšena na pergamenovém proužku. Máme však doloženy i pečeti přivěšené na hedvábných nitích, např. na listinách Jana Očka z Vlašimi či Pavla z Miličína. Tento způsob přivěšení se nezřídka objevuje rovněž v době Václava Králíka z Buřenic. Ojediněle jsme zachytili přitištěné sekretní pečeti a dá se předpokládat, že podrobnější výzkum by takových případů přinesl více. Užívání přitištěných pečetí souviselo s pronikáním papíru do kanceláře, pak mohl sekret sloužit k uzavření písemností. Části pečetního pole Přestože ryze erbovní pečeti máme v našem materiálu dochovány pouze u dvou sekretních pečetí, erby, a to jak úřední, tak osobní, jsou součástí pečetního obrazu velmi často, pročež se dále krátce o těchto erbech zmíníme. 27 Až biskup Stanislav Thurzo (1496–1540) užil na své hlavní pečeti humanistickou majuskulu. MÜller, K.: Pečeti, s. 38.


77

V sledovaném období byl sice úřední erb olomouckého biskupství již zcela ustálen, ale nálezy z nedávné doby nám dovolují vrátit se k jeho počátkům. Zmínku zasluhuje nedávno publikovaná výzdoba sálu v Gozzoburgu v Kremži v Rakousku. Mezi erby, které zachycují mocenskou strukturu v Rakousích v době Přemysla Otakara II., je i červený štít s šesti stříbrnými (bílými) kužely (4,2).28 Soubor musel vzniknout před rokem 1276, kdy se Přemysl Otakar II. musel vzdát svých alpských držav. Díky tomuto nálezu můžeme výskyt úředního erbu biskupství posunout hlouběji do minulosti; dosud byl za nejstarší barevný doklad považován praporec olomouckého biskupa, který je namalován v curyšské erbovní roli. Pokorného úvahy o postupném vzniku biskupského erbu bude nutno v souladu s novým nálezem upravit, ale jeho teze, že za základ úředního erbu mohl být vzat erb hrabat ze Schauenburka, tím není zcela vyloučena.29 Rodové či osobní znaky jednotlivých biskupů jsou v literatuře dostatečně popsány a sledované pečeti v této oblasti nepřinášejí žádné nové informace. Výtvarné zpracování Ve výtvarném zpracování najdeme velké rozdíly. Pečeti Jana Očka z Vlašimi, Jana ze Středy a Petra Jelita snesou svou úrovní srovnání s pečetěmi jejich současníků na biskupských stolcích. Pečeť Mikuláše z Riesenburka představuje hluboký výtvarný úpadek. V této souvislosti lze připomenout, že podobně neobratným dojmem působí také pečeť olomoucké kapituly, která se v tomto období objevuje. Lze snad vyslovit domněnku, že obě pečetidla vznikla v jedné dílně.30 Pak se kvalita opět zvýšila v době Konráda z Vechty, což nepřekvapuje, pokud si připomeneme jeho umělecké zájmy.31 Za Lacka z Kravař výtvarné zpracování pečeti opět upadá. Tyto výkyvy jsou zvláště nápadné, uvědomíme-li si, že typáře Mikuláše a Lacka byly zhotoveny v době, kdy chod biskupství nebyl ničím narušován. Mimořádné jsou svým zpracováním i námětem pečeti Václava Králíka z Buřenic. Typáře jeho nástupců svou kvalitou vykazují práci velmi zručných řemeslníků, a patří proto k vrcholům středověkých pečetí olomouckých biskupů. Ikonografie Po ikonografické stránce najdeme několik motivů hlavních pečetí. První typáře sledovaného období nesou obraz biskupa, stojícího nebo sedícího v architektonickém rámci. Za Mikuláše z Riesenburka se objevuje motiv, který se sice na sekretech vyskytuje již u jeho předchůdců, avšak na hlavních pečetích převládne teprve za jeho nástupců. Pečetní pole je vyplněno postavou sv. Václava se všemi hlavními atributy (svatozář, knížecí čepice, praporec s orlicí a štít s orlicí). Mikulášův bezprostřední nástupce Jan Mráz sice svatováclavský motiv ještě nepoužil, zato přinesl jinou novinku, když centrální postavu světce-biskupa (?) doplnil adorujícím biskupem v patě pečeti. Lacek z Kravař, jenž užíval pouze jeden typář, se vrátil k postavě sv. Václava. Již výše jsme zmínili, že pečeti Václava Králíka z Buřenic představují v sledovaném materiálu jistou výjimku. Během svého života vystřídal několik 28 Krejčík, Tomáš – Pícha, František: Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace, 13 (28), 2008, s. 49–57. 29

Pokorný, Pavel R.: Elekční pečeť olomouckého biskupa Bruna. Heraldická ročenka 1977, s. 62–65.

30

Orálková, Iva: Pečeť olomoucké kapituly. Památkový ústav v Olomouci 2000, s. 108–111. K pozdějšímu vývoji viz Müller, Karel: Pečeť a znak olomoucké kapituly z dvacátých let 17. století. Olomoucký archivní sborník, 5, 2007, s. 186–188. 31

Srov. např. Šmahel, František: Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku. Praha 2012, obr. 61 a s. 143 + literatura v pozn. 28.

78


typářů, jako biskup olomoucký či přesněji komendátor olomouckého biskupství si nechal nejdříve přerýt svůj starší typář, který se zcela vymyká běžné typologii. Motivem je zde zmrtvýchvstání Krista a změna oproti staršímu přerytému typáři spočívá v obměně erbů, které jsou umístěny po stranách centrálního výjevu. Později si nechal pořídit obvyklý typář se sv. Václavem.32 Jeho nástupci s výjimkou Jana Háze, od něhož jsme však nalezli pouze jedinou pečeť, užívali svatováclavský motiv, přičemž pouze Kuneš a Bohuš ze Zvole se nechali zvěčnit v nice pod centrální postavou světce. Tuto éru svatováclavského motivu na hlavních pečetích ukončil Tas Černohorský z Boskovic, který po celou dobu svého episkopátu užíval kulatou erbovní pečeť: tento typ pak definitivně zvítězil.33 Sekretní pečeti nemáme ve sledovaném období doloženy u všech olomouckých biskupů. Ze zjištěného materiálu vyplývá, že volba jejich obrazu odrážela individuální zájmy jednotlivých pečetitelů. Pomineme-li výše zmíněný problém s jednoznačným právním zařazením některých pečetí (hlavní x sekret), můžeme říci, že na sekretních pečetích máme z ikonografického hlediska doloženy tři základní motivy. Zpočátku převažuje a nejhojněji je zastoupen opět motiv svatováclavský, např. Jan Očko z Vlašimi, Jan ze Středy, Petr Jelito. Dále jsou to sekrety erbovní, Jan Mráz, Pavel z Miličína. Oba biskupové rodem ze Zvole upřednostňovali na svých sekretních pečetích motiv Bolestného Krista. Rozbor ikonografie pečetí sledovaného období prokazuje určité tendence. Hlavní pečeť i po roce 1350 dodržovala staletou tradici ustáleného obrazu, který zvýrazňoval pečetitele. Jeho nahrazení obrazem patrona státu i diecéze chápeme jako snahu zachytit zvýšenou religiozitu té doby. Na pečetích Kuneše a Bohuše ze Zvole byl motiv světce doplněn klečícím biskupem umístěným do paty pečeti. Podobné zobrazení nalezneme i na pečeti Jana Mráze, kde však centrální postavou není sv. Václav, ale biskup. Vznikla tak kompozice známá z tehdejších votivních obrazů, které jsou posuzovány jako doklad dobové zbožnosti. Tato religiozita se odráží i v podobě sekretů. Obraz Bolestného Krista je motivem, který byl na přelomu 14. a 15 století aktuální. Jak jsme již uvedli, tento motiv používali oba biskupové rodem ze Zvole, což naznačuje i jejich příbuznost duchovní. Jednotlivé ikonografické prvky Arcitektonický rámec Centrální výjev byl postupně umisťován do stále složitější architektury. Architektonický rámec můžeme připodobnit k několika „reálným“ předlohám. Jeho rané projevy v podobě malého baldachýnu najdeme na biskupských pečetích v řadě středoevropských diecézí již v poslední třetině 13. století. Byl obvykle umisťován do vrcholu špičatě oválné pečeti, zatímco v patě pečeti byl položen sokl, na kterém pečetitel stál, případně seděl. Kompozice má blízko ke gotickým sochám, které jsou podobně „rámovány“. Baldachýn byl postupně propracováván, takže v dalším vývoji byl podepřen sloupky, které rámují postavu pečetitele. Užívání kulatých pečetí poskytlo rytcům dostatek prostoru k rozvinutí architektonického rámce. Někdy se kompozice podobá trůnu s baldachýnem, jindy dostává podobu středověké monstrance, která bývá v dobových popisech označována jako ciborium. Faldistorium V antickém Římě se tímto termínem označovalo přenosné křeslo, původně bez opěradla a područek, které bylo díky snadné přenosnosti docela rozšířené. Toto kurulské křeslo 32

O pečetích Václava Králíka z Buřenic v kontextu patriarších pečetí připravujeme samostatnou studii.

33

Příslovečnou výjimkou je jeden z typářů Stanislava z Pavlovic, který oživil typ sv. Václava mezi anděly.


79

(sella curullis) začalo být chápáno jako odznak úřadu a postupně se stávalo symbolem moci. V našem prostředí je známé zobrazení z Vyšehradského kodexu, kde na faldistoriu, zdobeném zvířecími hlavičkami, sedí sv. Václav. Na faldistoriu sedí rovněž římští králové a císařové v dedikačních listech 11. a 12. století. Světští vládci postupně dali přednost stabilnímu trůnu a faldistorium bylo užíváno v církvi různými hodnostáři, zejména biskupy. V našem souboru je zobrazeno pouze na pečeti Petra zv. Jelito. Berla Berla vychází z tradice pastýřské hole a poutnické opory. Její zakřivení je vyjádřením symbolického podřízení biskupa papeži. V bibli se objevuje hůl jako symbol vládce, a to jak spravedlivého, tak ničemného. Berlu na pečetích drží biskup nebo jí bývá podložen štít s osobním biskupovým znakem. Závit je tvořen rostlinným ornamentem, což je na pečetích dané doby obvyklé. Skutečné i pečetní berly byly zdobeny rostlinnými motivy, což má připomínat Aronovu hůl, která rozkvetla.34 Závit bývá někdy zakončen křížkem nebo lilií. Tzv. sudarium, tedy liturgický pás textilu, který slouží k uchopení berly, na pečetích obvykle nelze rozeznat. Ve středověku se berla stala symbolem vlády a její předání se stalo součástí biskupského ceremoniálu. Mitra Tato pokrývka hlavy je sice starobylým odznakem biskupského úřadu, ale někdy byla papežem udělována i světským vládcům.35 V západní církvi se její podoba ustálila v XI. století. Typické jsou pro ni dva rohy. Podle stupně výzdoby byla rozlišována mitra preciosa, mitra aurifigata a mitra simplex. Z mitry obvykle splývá dvojice vitae, které symbolizují Starý a Nový zákon. Zdobné mitry najdeme nad úředním erbem např. na pečetích Jana Železného, Pavla z Miličína a Bohuše ze Zvole, u nichž jsou patrné i splývavé vitae. Rationale Rationale36 se v písemných pramenech objevuje již na přelomu 10. a 11. století; na pečetích je máme doloženo poněkud později. Byl to úzký textilní pás, který se nosil na ramenou, a jeho konce volně splývaly dolů. Chápeme je jako určitý protiklad k palliu, které smí nosit pouze arcibiskup, a to teprve poté, co mu je zašle papež. Užívání rationale se rozšířilo v Německu, snad poprvé je s ním vypodobněn biskup Sigebert, biskup v Mindenu (1022–1030). Po určitou dobu je biskupové s oblibou zobrazovali i na svých pečetích. Sv. Václav Rozbor obrazu sv. Václava na českých pečetích nebyl dosud souvisleji zpracován, ačkoliv se jedná o motiv velmi častý. Zemský patron se objevuje na pečetích stejně jako v jiných artefaktech v ustáleném pojetí: jako kníže s praporcem a štítem, které nesou obraz orlice. Jen přechodně se mohl jako erbovní znamení objevit i český lev. U sledovaných pečetí je zřejmá inspirace sochařskými díly doby Parléřovy, případně dobovou knižní malbou. Patrná je tato souvislost na zobrazení postoje světce, kdy pravá noha je mírně vytočena a pokrčena. Strnule působící postoj na pečeti Konráda z Vechty prozrazuje méně zručného mistra, nemluvě o ztvárnění světce na pečeti Lacka z Kravař a na pečeti biskupa Mikuláše z Riesenburku. Sv. Václav je na pečetích zachycen celý nebo do půl pasu, vždy však s kopím s praporcem a štítem s orlicí. Někdy je patrné, že orlice byla na praporci otočena hlavou k žerdi, což odpovídá i jiným vyobrazením. Určitou pozornost věnovali 34

Srov. Nu 17, 16–26.

35

Příkladem může být český kníže Spytihněv, který dostal od papeže právo nosit mitru v roce 1059 nebo 1060.

36

Podrobněji viz KREJČÍK, Tomáš: Pečeť v kultuře středověku. Ostrava 1998, s. 234–235.

80


rytci honosnému pásu, na kterém byl zavěšen meč. Vypodobnění oděvu dává tušit, že se rytci snažili ztvárnit brnění, včetně onoho, které našlo svou podobu na pečeti Karlovy univerzity. Praporec je zakončen obvykle jedním cípem a zkušený rytec s ním dovedl vyplnit volné pečetní pozadí. Někdy má světec přes ramena přehozen plášť sepnutý na prsou. Pečeť posledního biskupa našeho souboru, Bohuše ze Zvole, přinesla zajímavý ikonografický motiv, a to klečící postavy andělů po stranách sv. Václava. Tato kompozice vycházející ze svatováclavských legend měla ve výtvarném umění dlouhou tradici.37 Na pečetích olomouckých biskupů ji najdeme v renesanční podobě také na pečeti Stanislava Pavlovského.38 Bolestný Kristus Tento motiv se v našem souboru objevil pouze ve dvou případech, a to na sekretních pečetích obou biskupů rodem ze Zvole, kterým dosud nebyla věnována hlubší pozornost. Nejblíže k oběma pečetím mají vyobrazení Krista v tumbě, která jsou součástí kanonových listů v misálech. Jako příklad můžeme uvést alespoň dva olomoucké misály z doby kolem roku 1400, na nichž je Kristus s rukama zkříženýma před tělem vystupující z tumby. Postavu Krista po stranách doplňují metla a důtky.39 Tento motiv v českém prostředí zdomácněl v průběhu 14. století. Jeho použití bylo aktuální v době husitského rozkolu, jak ukázala D. Rywiková.40 Konrád i Bohuš ze Zvole byli nepochybně natolik vzděláni, aby si uvědomovali dobový význam své volby. Nepřímo to dokládá i skutečnost, že Bohuš podporoval sv. Jana Kapistrána.41 Tento světec je na kresbě Bitva u Bělehradu, která se nachází v kostele Neposkvrněného početí v Olomouci, zachycen, jak drží obraz Bolestného Krista.42 Pozadí pečetního pole Architektonické kompozice v řadě případů v podstatě znemožnily jakkoli vyzdobit pečetní pole. Pokud výjimečně zůstalo prázdné, pak je rytec vyzdobit mohl. V našem materiálu se objevuje kosmé mřežování, přičemž do kosočtverců byly umístěny křížky nebo hvězdy. Tento způsob výzdoby je velmi blízký vyplňování plochy, které se užívalo nejen v deskovém malířství, ale i v knižních iluminacích. Na pečetích však mohlo mít také bezpečnostní funkci, jemné mřežování totiž komplikovalo práci případného falzátora. 37 Viz Hlobil, Ivo: Nejstarší olomoucké knižní dřevořezby : Knižní dřevořezby olomoucké diecéze mezi léty 1499–1505 a jejich protireformační význam. Umění, 24, 1976, č. 4, s. 327–358, příloha: Zobrazení sv. Václava s (mezi) anděly v české tradici, s. 353–358. K ikonografii sv. Václava existuje rozsáhlá literatura, např. Mudra, Aleš: Královské atributy ve středověké ikonografii svatého Václava. In: Svatý Václav : Na památku 1100. výročí narození knížete Václava Svatého / Saint Wenceslas : On the 1100th Anniversary of the Birth of Duke Wenceslas the Saint. Praha 2010, s. 329–344. 38 JAKUBEC, Ondřej (ed.): Stanislav Pavlovský z Pavlovic (1579–1598) : Biskup a mecenáš umírajícího věku. Olomouc 2009, s. 126–127. V této publikaci také Štěpán, Jan: Ve svitu hvězdy a půlměsíce. Heraldika biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, s. 67–75. 39 Černý, Pavol: Knižní malba na Olomoucku v 15. století. In: Hlobil, I. – Perůtka, M. (eds.): Od gotiky, III, s. 453–489, zejména s. 457–460. 40

Rywiková, Daniela: Bolestný Kristus a vizuální manifestace praesentia realis v umění pozdního středověku. Historie / Historica, 15 : Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2008, č. 15, s. 7–29.

41

Elbel, Petr: Kult sv Kapistrána v českých zemích. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis : Facultas Philosophica : Philosophica-Aesthetica, 16 : Historia atrium, 2, 1998, s. 81–99, zejm. s. 82–83. Viz též Hlobil, Ivo: Bernardinské symboly jména Ježíš v Českých zemích šířené Janem Kapistránem. Umění, 44, č. 3–4, 1996, s. 223–234.

42 Togner, Milan: Gotická kresba na Moravě, In: Hlobil, I. – Perůtka, M. (eds.): Od gotiky, III, 491– 496, zejména s. 495; Černušák, Tomáš – Pojsl, Miloslav: Olomouc : Klášter dominikánů a kostel Neposkvrněného početí Panny Marie. Velehrad 2005.

81


Shrnutí Předchozí řádky nastínily význam olomouckých biskupských pečetí a jejich místo ve výtvarném umění. Podařilo se doplnit dosavadní přehledy pečetí o několik dalších exemplářů. Ve sledovaném období, které jsme nazvali přechodným, vzájemně soupeřilo několik typologických variant pečetí. Nápadný je odklon od pontifikálního k hagiografickému typu a užití votivního motivu. Ukazuje se, že pečeti měly v reprezentaci svých nositelů pevné místo a odrážely myšlenkové postoje svých majitelů. Zvýraznění svatého Václava v centru pečetí chápeme jako dobový zvýšený ohlas kultu světců nebo jejich ostatků, ve svém souhrnu jsou tudíž pečeti ohlasem dobových myšlenkových proudů. Výpovědní hodnotu mají i „rustikální“ pečeti biskupů Mikuláše nebo Lacka, i když je můžeme chápat odlišně. Mikulášovu pečeť i pečeť kapituly lze považovat za snahu radikálně zjednodušit pečeť ve znamení prostoty a pokory. Lackova pečeť spíš prozrazuje nezájem pečetitele o vzhled pečeti. Toto přechodné období vyústilo v užívání jednoduché erbovní pečeti, což naznačuje, že subtilní duchovní postoje ztratily na své působnosti a pečetní obrazy poklesly na úroveň pouhých úředních pomůcek. Příloha: Přehled typů pečetí olomouckých biskupů v letech 1351–1457 Pečetitel

Jan Očko z Vlašimi 1351–1364

Jan ze Středy 1364–1380 Petr Jelito 1381–1387 Mikuláš z Riesenburka 1388–1397

Obr.

Typ pečeti

Písmo

Ikonografie

1.1

hlavní

gotická majuskula

pontifikální

1.2

sekret

gotická majuskula

hagiografický

1.3

sekret

gotická majuskula

hagiografický

1.4

sekret

gotická majuskula

hagiografický

1.5

signet

2.1

hlavní

gotická majuskula

pontifikální hagiografický

?

2.2

sekret

gotická majuskula

3.1

hlavní

gotická majuskula

pontifikální

3.2

sekret

gotická majuskula

hagiografický

4.1

hlavní

gotická majuskula

hagiografický

5.1

hlavní

gotická minuskula

pontifikální

5.2

sekret

gotická minuskula

erbovní

Lacek z Kravař 1403–1408

6.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

Konrád z Vechty 1408–1413

7.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

8.1

hlavní

gotická majuskula

hagiografický

8.2

sekret

gotická minuskula

hagiografický

9.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

10.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

10.2

sekret

gotická minuskula

hagiografický

Jan Mráz 1397–1403

Václav Králík z Buřenic 1412–1416 Jan Železný 1416–1430 Konrád ze Zvole 1430–1434 Pavel z Miličína 1434–1450 Jan zv. Ház 1450–1454

Bohuš ze Zvole 1454–1457

11.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

11.2

sekret

gotická minuskula

erbovní

gotická minuskula

erbovní

12.1

hlavní

12.2

signet

13.1

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

13.2

hlavní

gotická minuskula

hagiografický

13.3

signet

?

portrétní

82


MATERIÁLY

Se honeste gerere, graviter agere, alios adiuvare, neminem odisse, de se silere K 90. narozeninám významného italského vědce a vysokoškolského pedagoga Franco Sartoriho (30. 12. 1922 – 13. 10. 2004) IGOR LISOVÝ Lisový, Igor: Se honeste gerere, graviter agere, alios adiuvare, neminem odisse, de se silere. Last year for the 90th birthday of Italian scientist and university pedagogue of significant value Franco Sartori (30. 12. 1922 – 13. 10. 2004) This text is dedicated to the life and work of a renowned Italian scholar in the field of history and culture of Classical Antiquity and a prominent university professor, Franco Sartori (1922–2004). The main elements of his teaching work were the history and culture of Classical Antiquity. He was a member of an array of scientific and cultural institutions and received numerous Italian and international awards. In his research, he mainly focused on the political history of ancient Athens of the classical period, Attic theatre and dramaturgy, Athens between Macedonia and Egypt until the times of Chemonides, Magna Graecia and ancient Sicily, Plato as a political thinker, etc. Sartori is famous for his translations of Plato’s works. Key words Franco Sartori * Historiography * Italy * History of Antiquity* Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

V dějinách literatury a umění se často setkáváme s vynikajícími jedinci, kteří svým talentem razantně vyznačují směry vývoje, vyplňují na jejich cestách chybějící úseky a podstatně je obohacují. Stejným fenoménem na poli italské vědy o antice a na poli vysokoškolského vzdělávání byl bezesporu profesor Franco Sartori, o čemž přesvědčivě mluví jeho životní dráha a tvůrčí pozůstalost. Franco Sartori spatřil světlo světa ve vesnici Crocetta del Montello v provincii Treviso (30 km od Benátek). Základní školu navštěvoval v Crocettě, poté v Trevisu (1928–1932). Zde byl F. Sartori ovlivněn svým učitelem Giovanni Brasim, který mu poskytl mnoho rad ohledně studijní metodiky a bibliografie. S antickou civilizací, především s latinou a řečtinou, se Fr. Sartori seznámil až v lavicích Humanistického gymnázia (lycea) Antonia Canovy v Trevisu, které začal navštěvovat v roce 1933. Zde se mu dostalo vzácných učitelů, mezi nimiž byl např. klasický filolog, pozdější profesor dějin antické literatury na univerzitě v Cagliari a Turině Antonio Maddalena. Právě on přiblížil zvídavému a pilnému studentu různorodý svět starověké kultury. Po absolvování gymnázia se Fr. Sartori zapsal na oddělení klasické filologie Filozofické fakulty univerzity v Padově, kde s přestávkou (od roku 1943 do 1945 byl zaměstnán jako důstojnický čekatel) studoval až do prvních poválečných let. V rámci tohoto studia Sartoriho nejvíce zaujaly starověké dějiny, které přednášeli Aldo Ferrabino a Paola Zancan; řeckou literaturu studoval u Manary Valgimigliho,

MATERIÁLY IGOR LISOVÝ Se honeste gerere, graviter agere, alios adiuvare, neminem odisse

83

římskou u Concetta Marchesiho, latinský jazyk u Ettora Bolisaniho a klasickou archeologii u Carla Anta.1 Na doktora filozofie Franco Sartori promoval 6. února roku 1947. Svou disertační práci věnoval ústavě klasických Athén (La costituzione di Atene dell’anno 411 a.C.). V příštím roce přednášel klasickou archeologii na téže univerzitě a pokračoval v činnosti asistenta latinské literatury u prof. Pietro Ferrarina. Roku 1949 získal další diplom na historicko-filologické škole Benátského kraje (Univerzita v Padově), také magna cum laude. Když se roku 1949 přestěhoval jeho učitel Aldo Ferrabino do Říma (univerzita „La Sapienza“), Ferrabinovo místo zaujal proslulý odborník na antickou kulturu, zvlášť na latinskou epigrafiku, Attilio Degrassi.2 Přestože Sartorimu nabízeli cestu k zaměstnanecké kariéře ve Florencii a Turinu, zůstal věrný své fakultě. V Padově, rodišti slavného římského historika Livia, Franco Sartori pracoval od roku 1950 jako interní asistent klasické archeologie u prof. Carla Antiho a záhy s ním navázal vynikající spolupráci, především v oblasti výzkumu dějin a kultury starověkých Athén. Rok poté působil jako učitel starověkých dějin na svobodné vysoké škole společenských věd ve Veroně a také jako pomocný učitel latiny a řečtiny na Humanistickém gymnáziu Tita Livia v Padově a interní asistent starověkých dějin u prof. A. Degrassiho. Na začátku padesátých let publikuje F. Sartori svou první vědeckou monografii, věnovanou krizi roku 411 př. n. l. podle Aristotelovy Athénské ústavy (La crisi del 411 a. C. nell’Athenaion Politeia di Aristotele. Padova 1951) a také ústavám starověkých Italiků (Problemi di storia costituzionale italiota. Roma 1953). V první z nich autor provedl kritickou analýzu antické tradice o oligarchickém převratu roku 411 př. n. l. v Athénách. Pokusil se o srovnání a vyhodnocení údajů a informací o složení lidového shromáždění, které bylo ve svých právech omezeno oligarchickým režimem. V další své práci Sartori podal rozbor vývoje městského zřízení v řeckých a oských obcích v jižní Itálii od jejich vzniku až po dobu jejich romanizace.3 V roce 1954 Sartori působil i nadále jako vysokoškolský učitel starověkých dějin na padovské univerzitě a také jako čestný inspektor starožitných památek v provincii Padova. Po úspěšném složení státní zkoušky v Římě se stal roku 1955 docentem na padovské univerzitě, kde v letech 1955–1958 přednášel řecké dějiny a v letech 1956–1967 také římské dějiny. Ve stejné době vychází Sartoriho monografie o hetairiích v athénském politickém životě 6.–5. století př. n. l. (Le eterie nella vita politica ateniese del VI e V secolo a. C. Roma 1957). V této knize se autor zabýval jevem pro Řecko tak specifickým, jako je vznik a existence athénských sdružení (hetaireiai). Právě v Athénách došlo k rozvoji spikleneckého 1

V jedné ze svých vzpomínek na Alda Ferrabina (Padova e il suo territorio, 17, 2002, 55–56) F. Sartori napsal, že po celou dobu byl studentský život v Padově podstatně ovlivněn Ferrabinovým přístupem k antice, jeho výkla dem antických autorů. Nového smyslu nabyla již známá slova a pojmy, např. paideia, eleutheria a civitas. Nové pojetí získala také Hérodotova touha po poznání světa a Thúkýdidova bystrost úsudku, Liviova zbožnost a víra v poslání národa. 2

S ním Sartori spolupracoval jako asistent a odborný asistent celých sedm let. Mnoho se od něj naučil a stal se jeho důvěrným přítelem (tyto vztahy nezanikly, ani když byl Degrassi povolán do Říma jako řádný profesor latinské epigrafiky na univerzitě „La Sapienza“). O Degrassim viz Sartori, Franco: Attilio Degrassi e epigrafia latina (Attilio Degrassi /1887–1969/ a latinská epigrafie). Relationes Budvicenses, 4, 2005, č. 6, s. 95–103; Týž: Attilio Degrassi maestro nell’univerzità di Padova (Attilio Degrassi – profesor univerzity v Padově). Relationes Budvicenses 3, 2003–2004, č. 4–5 (Ioanni Burian LXXV), s. 131–137. 3

Obsah a část recenzí na tuto publikaci viz Litora vitae honestae. České Budějovice – Venezia 2006, s. 33–37.

84


Franco Sartori (1922–2004), italský historik antiky a vysokoškolský pedagog. Foto archiv autora

hnutí, jež zde podstatně ovlivnilo soudní a politický život. Převážně je označováno za jeden z oligarchických prostředků, ale může být i představitelem demokratických kruhů. Je nutné zdůraznit, že tato publikace přinesla Sartorimu nejen kladný ohlas u široké vědecké veřejnosti, ale poskytla mu i pevný základ pro pedagogický růst. Roku 1958 se stal profesorem starověkých dějin a od roku 1959 (do roku 1976) byl vedoucím Ústavu starověkých dějin na univerzitě v Padově. V letech 1959–1964 byl také vedoucím Ústavu historických studií univerzitního internátu «Don Niccola Mazza» v Padově. Kromě toho, že působil jako profesor řeckých dějin, byl v letech 1961–1974 vedoucím postgraduálních studií na téže univerzitě a v letech 1964–1967 vedoucím letních kurzů a knihovny studentských kolejí padovské univerzity v Brixenu/Bressanone. Roku 1965 se F. Sartori stává doktorem honoris causa univerzity v Besançonu (Francie) a od téhož roku až do roku 1967 přednáší řeckou epigrafiku na univerzitě v Padově, v příštím školním roce k tomu přibudou přednášky o státních institucích. Stává se členem správní rady padovské univerzity a členem vědecké rady Centra pro studium a dokumentaci římské Itálie na univerzitě v Miláně (1967–1969). Působí i jako učitel římských dějin na Pedagogické vysoké škole (1967–1975), jako řádný profesor řeckých a římských dějin na univerzitě v Padově (1967–1993) i jako lektor dějin starověkého Východu na postgraduálním oddělení téže univerzity (1968–1981).4 Předtím si však, roku 1970, ke svým vyznamenáním připsal další, neméně důležitá: Zlatou medaili padovské univerzity za zásluhy a roku 1971 Zlatou medaili za zásluhy o její prorektorát. Čtyři roky poté získal od nadace Alfred Toepfer Stiftung F.V.S. v Hamburku zlatou Montaigneovu medaili za výjimečné zásluhy o rozvoj spolupráce mezi univerzitami v Innsbrucku a Padově při vzdělávání učitelů z jižního Tyrolska se zřetelem ke kulturnímu rozvoji smíšeného 4 Začátek 70. let byl pro F. Sartoriho i nadále naplněn prací a byl stejně bohatý na úspěchy jako roky předešlé. V letech 1970–1971 se stává prorektorem Univerzity v Padově, v letech 1970–1972 se vrací k vedení letních kurzů a knihovny téže univerzity v Brixenu. V letech 1971–1987 působí jako vedoucí Byra pro kulturní vztahy padovské univerzity v jižním Tyrolsku. Od roku 1971 přednáší římské dějiny na speciálních kurzech suplentů na jihotyrolské střední škole v rámci dohody mezi univerzitami v Innsbrucku a Padově. Roku 1973 byl dokonce ředitelem těchto kurzů (jeden rok na nich jako hostující profesor působil také docent Jan Burian).

MATERIÁLY IGOR LISOVÝ Se honeste gerere, graviter agere, alios adiuvare, neminem odisse

85

německo-italského obyvatelstva. Tato medaile je udělována od roku 1975 a F. Sartori se stal jejím prvním nositelem. Téhož roku vyšla další monografická práce Sartoriho o interpretaci Eupolidova úryvku týkajícího se athénského veřejného života koncem 5. stol. př. n. l. (Una pagina di storia ateniese in un frammento dei «Demi» eupolidei, Roma 1975). V tomto pojednání autor provedl revizi Eupolidova zlomku, ve kterém básník napadá demagoga a kariéristu oligarchického režimu z roku 411 př. n l. (přes nejrůznější pokusy moderních badatelů se nepodařilo zjistit jeho jméno). Sedmdesátá až devadesátá léta minulého století byla pro profesora F. Sartoriho nepo chybně dobou tvůrčího vzestupu, dobou nejrůznějších výzkumů a bádání jak na poli vě dy, tak i pedagogické činnosti. Vždy se jim věnoval velice důsledně a s tvůrčím elánem. Za svou vynikající práci, ohromný přínos italskému školství a vědě o antickém starověku získal vyznamenání nejen od četných institucí a úřadů tuzemských, ale i zahraničních.5 V badatelské práci F. Sartoriho zaujímá významné místo historie předřímské Itálie, zejména široce sledovaná problematika řeckých kolonií na Sicílii a v jižní Itálii, jejich vztahů k místnímu obyvatelstvu a postupná romanizace obyvatel Apeninského poloostrova. Výsledky této své vědecké činnosti uveřejňoval F. Sartori v řadě menších studií. K poctě autorových sedmdesátin vyšly tyto příspěvky v souborném vydání, jež redigovali M. Capozza, L. Braccesi a E. Buchi a vydali pod symbolickým názvem Dall’Italía all’Italia (1–2. Padova 1993). Do tohoto díla jsou zahrnuty články z nejrůznějších dob. První svazek je věnován otázkám politických a sociálních institucí starověkého Řecka a Sicílie, ve druhém jsou publikovány studie týkající se romanizace severovýchodní části Itálie, kde se narodil a vyrostl sám autor.6 Prof. Franco Sartori vynikl i jako člen mnoha vědeckých a kulturních institucí: Galileovy Akademie v Padově, Akademie dei Concordi v Rovigu, Zemědělské Akademie ve Veroně, Akademie degli Agiati v Roveretu, Akademie v Athénách, Chorvatské Akademie v Záhřebu, Rakouské Akademie ve Vídni, Papežské archeologické Akademie, Benátského ústavu věd, literatury a umění, Německého archeologického ústavu v Berlíně, Institutu etruských a italických studií ve Florencii, Sicilského ústavu antických dějin v Palermu, 5 Roku 1978 obdržel od rakouského spolkového prezidenta za úspěchy ve své badatelské činnosti Čestný kříž za vědu a umění I. třídy. Kromě toho, že byl roku 1980 vyznamenán medailí Kopernikovy univerzity v Toruni, zde byl roku 1985 poctěn udělením doktorátu (doctor honoris causa). Roku 1982 byl poctěn Velkým tyrolským křížem, roku 1987 Křížem I. třídy za zásluhy Spolkové republiky Německo a roku 1992 čestnou medailí od města Bressanone. 6 Pro představu o záběru jeho bádání přibližuji obsah 1. svazku (v závorkách jsou uvedeny stránky): Bibliografia di Franco Sartori (s. XVII–XXXV); Antichi insediamenti greci nell’Occidente mediterraneo (s. 3–23); Il problema storico di Sibari (s. 25–45); Riflessioni sui regimi politici in Magna Grecia dopo la caduta di Sibari (s. 47–84); Prodromi di costituzioni miste in città italiote nel secolo V a. C. (s. 85–122); Rapporti delle città italiote con Atene e Siracusa dal 431 al 350 a. C. (s. 123–144); Agrigento, Gela e Siracusa: tre tirannidi contro il barbaro (s. 145–167); Sulla DYNASTEIA di Dionisio il Vecchio nell’opera diodorea (s. 169–233); Città e amministrazione locale in Italia meridionale: Magna Grecia (s. 235–272); Società e diritto nelle Tavole greche di Eraclea lucana (s. 273–288); Dediche e Demetra in Eraclea lucana (s. 289–306); Ancora sulle dediche a Demetra in Eraclea lucana (s. 307–318); Demetra Pampanon in Eraclea di Lucania? (s. 319–321); Appunti di storia siceliota: la costituzione di Tauromenio (s. 323–347); Costituzioni italiote, italiche, etrusche (s. 349–380). La Magna Grecia e Roma (s. 381–423); Le città italiote dopo la conquista romana (s. 425–466); Proagori in città siceliote (s. 467–479); Le dodici tribù di Lilibeo (s. 481–502); I praefecti Capuam Cumas (s. 503–531); La legge Petronia sui prefetti municipali e l’interpretazione del Borghesi (s. 533–545); Le condizioni giuridiche del suolo in Sicilia (s. 547–580). Suburbanitas Siciliae (s. 581–592); Italie et Sicile dans le roman de Xénophon ď Éphèse (s. 593–620). Il commune Siciliae nel tardo impero (s. 621–633); Italia e Italici nell’età romana repubblicana (s. 635–646).

86


Institutu církevních dějin v Padově, Zastupitelstva historiků Benátské oblasti, Univerzity v Trevisu, Společnosti trentinských studií historické vědy, Nadace Lorenza Vally, Istrijské archeologické a historické společnosti, Italské asociace klasické kultury. Směry jeho vědeckých bádání jsou mnohostranné, stejně jako jeho veřejná činnost. Jsou to především politické dějiny starověkých Athén v době klasické, attické divadlo a dramaturgie jako zrcadlo historických událostí (Aischylos, Eupolis a Aristofanés), Athény mezi Makedonií a Egyptem do doby Kremónidovy, Velké Řecko a antická Sicílie (dějiny, místní reálie a vztah k Řecku a Římu, problém romanizace), Platón jako politický myslitel a autor Ústavy, Regio Decima v systému římské říše s přihlédnutím k Veroně a Padově, Historia Augusta a Benátsko (problémy hodnověrnosti), Univerzita v Padově a Evropa a jižní Tyrolsko jako střet rozporů a místo dohod. Je znám i jako talentovaný překladatel Platóna. V roce 1996 odešel profesor Franco Sartori de iure do důchodu. Ale neodložil pero a nerozloučil se ani se studenty, ani s kolegy, ani s antikou. Již v příštím roce pokračoval ve výuce řeckých a římských dějin na univerzitě v Padově a do roku 1999 působil jako externí odborník doktorandského studia v oboru starověkých dějin na římské univerzitě Tor Vergata. Za svou neutuchající energii a mnohostranné obohacení světové a zejména italské vědy o antickém starověku získal v prosinci roku 2003 čestnou medaili města Padova. Prof. Fr. Sartori byl velkým bibliofilem. Jeho padovská knihovna byla tak bohatá, že by se s její pomocí dala napsat nejedna doktorská práci. Prof. Sartori byl velkým příznivcem české vědy o antice, a to jako člen redakce časopisů Athene e Roma a Relationes Budvicenses. Rád pomáhal všem, kdo o takovou pomoc stáli. Jeho životní krédo je vyjádřeno v názvu příspěvku: chovat se důstojně, tvrdě pracovat, jiným pomáhat, s každým se snést a o sobě mlčet. Takového jsem profesora Franca Sartori doopravdy znal. Nyní, když od nás odešel, latinské přísloví non moriuntur, sed orientur snad nejlépe vystihuje fenomén (jménem) Franco Sartori. Ne náhodou se ještě za svého života dočkal vydání své úplné bibliografie (tiskem i v podobě CD-ROM)7, řady Festschriftů8 a originálního sborníku vzpomínek na svou tvorbu vydaného Sartoriho přáteli a žáky.9 Je to však pouhý začátek zhodnocení jeho díla. Díla, které je velkým a pevným přínosem do italské i evropské vědy o antice. 7 LISOVÝ, Igor: Professoris Dr. Franco Sartori vita et bibliographia. České Budějovice 20021, 20032 (CD-ROM). Srov. BURIAN, Jan: Franco Sartori. Relationes Budvicenses, 2, 2002, č. 3, s. 194–196; BURIAN, Jan – LISOVÝ, Igor: Franco Sartori. In: Z dějin vědy o antickém starověku, 1 : Antická civilizace v obraze vědeckého a uměleckého zpracování. Praha 2004, s. 67–77. 8 Srov. ERKOS : Studi in onore di Franco Sartori a cura del Dipartamento di Sienze delľUniversià di Padova. Padova 2003 (srov. recenze J. Buriana v Menerva, 6, 2004, č. 7, s. 124–126); La Società di studi Trentini a Franco Sartori. Studi Trentini di science storiche, Sezione prima, 82, 2003 (rec. J. Burian v Relationes Budvicenses, 3, 2003–2004, č. 4–5, s. 197–198). 9 Lisový, Igor – Lanza, Letizia (eds.): Litora vitae honestae (Břehy ctihodného života) : Disputationes de magistro nostro, collega et amico, professore Franco Sartori (1922–2006). České Budějovice – Venezia 2006. Z jeho obsahu Bassignano, Maria Silvia: Amicus verus multorum hominum : Franco Sartori (1922–2004), s. 10–15; Gabba, Emilio: Franco Sartori in memoriam, s. 19–20; Biasi, Tiziano: In memoria di Franco Sartori, s. 21–23; Lanza Letizia: Per Franco Sartori, a memoria eterna, s. 25–29; Oliva, Petr: Alexander der Große und die kleinasiatischen Griechen, s. 57–62; DE Finis, Lia de: Franco Sartori, ritratto di un maestro, s. 67–75; Ruggera, Fauro Rossi: La cultura al servivenza : La paziente opera del prof. Franco Sartori a Bressanone e in Alto Adige, s. 76–80; Burian, Jan: Franco Sartori – Amicus certus in re incerta cernitur, s. 81–85; Galastri, Daniela Pellegrini: In memoria di Franco Sartori, s. 86–88; Zalin, Giovanni: Spunti e problematiche economico-sociali nella storiografia di Franco Sartori, s. 107–114; Longo, Oddone: Ricordo di Franco Sartori, s. 115–118; Lisový, Igor: Non omnis moriar, s. 119–121.


87

MATERIÁLY

Vzpomínky prof. Arnošta Klímy na Mezinárodní kongres historiků ve Stockholmu v roce 1960 (Fragment z dosud nepublikovaných vzpomínek historika) MILAN MYŠKA (ED.) Myška, Milan (Ed.): The Reminiscences of Prof. Arnošt Klíma about the World Economic History Congress in Stockholm in 1960 (A Chapter from the Unpublished Reminiscences of the Historian) The edition of the fragment of the reminiscences of the Czech economic historian Prof. Arnošt Klíma about the participation of Czech and Slovak historians at the World Economic History Congress in Stockholm in 1960. Within the frame of the so-called great themes, an only major report entrusted to East European historians was presented by Macůrek and Klíma – a report about the transition from feudalism to capitalism. On the eve of the congress was held the first international meeting of economic historians during which the foundations for the creation of IEHA (International Economic History Association) and the periodically held World Economic History Congress were laid. Key words Historiography * Memories * World Economic History Congress Stockholm 1960 * Creation of IEHA * Prof. Arnošt Klíma, PhD. Contact Ostravská univerzita v Ostravě, [email protected]

Edicí tohoto opožděně nalezeného fragmentu memoárů prof. Arnošta Klímy navazujeme na naši edici vzpomínek Spolupráce prof. Arnošta Klímy s IAEH v letech normalizace (Historica 1, 2010, s. 184–192). Fragment je zajímavý především tím, že je jedním z mála dochovaných svědectví o tom, jak se zrodila a vzápětí realizovala idea založení samostatné mezinárodní organizace hospodářských historiků v předvečer světového kongresu historických věd ve Stockholmu v roce 1960. Chce být drobným příspěvkem k usilování o poznání počátků mezinárodní vědecké spolupráce na poli hospodářských dějin, jak k němu vyzval na 15. mezinárodním kongresu hospodářských historiků v roce 2009 v Utrechtu jeden z „otců zakladatelů“ IAEH prof. Herman Van der Wee. Text zpřístupňujeme v podobě, jak se dochoval v pozůstalosti A. Klímy. Pro lepší orientaci čtenářů jsme pouze zvýraznili jména historiků, o nichž A. Klíma hovoří, a doplnili je vysvětlujícími poznámkami. Edice Když jsem se rozhodl napsat své paměti, dlouho jsem přemýšlel o tom, kde začít. Nakonec jsem se rozhodl psát vzpomínky na jednotlivá období svého života. Právě léta od roku 1960 se mi zdála nejzajímavější pro mou účast na mezinárodních kongresech, přednáškách na zahraničních univerzitách a setkáních s mnoha významnými historiky. Tehdy jsem vstupoval na mezinárodní půdu jako uznávaný historik, který má i na mezinárodním fóru co říci a je brán vážně.

88


Elita světové hospodářské historiografie z poloviny 20. století během zasedání The International Economic History Association, Bellagio 20.–26. října 1966. Stojící zleva: A. Wyczański (Polsko), R. Forster (USA), A. Zara (Chile), E. Le Roy Ladurie (Francie), D. North (USA), P. Mathias (Velká Británie), M. F. Ruis (Španělsko), A. Klíma (Československo), K. Glamann (Dánsko), R. Cameron (USA). Sedící zleva: A. de Maddalena (Itálie), F. Braudel (Francie), K. Dharma (Indie), F. Lane (USA), J. F. Bergier (Švýcarsko), W. Kula (Polsko), Z. P. Pach (Maďarsko), H. Kellenbenz (NSR). Foto pozůstalost A. Klímy

V srpnu 1960 se konal ve Stockholmu mezinárodní kongres historických věd. Mezinárodní asociace vybrala z námětů, které byly zaslány z Československa jeden, a to: Přechod od feudalismu ke kapitalismu ve střední Evropě od 16.–18. století. Jeho přípravou jsem byl pověřen spolu s prof. dr. Josefem Macůrkem z Brna.1 Náš referát byl přeložen do francouzštiny a vydán v kongresových materiálech ještě před konáním kongresu.2 Mimo to bylo šest mezinárodně uznávaných historiků pověřeno vypracováním svých sdělení k tomuto referátu. Po celé období před konáním kongresu byla našemu referátu doma věnována velká pozornost. Bylo to vůbec poprvé, že čeští historici byli pověřeni jedním z hlavních referátů na světovém kongresu historických věd, které se už scházely půl století. Oba, Macůrek i já, jsme vypracovali své části referátu. Já jsem se měl zabývat průmyslovou výrobou a obchodem, Macůrek zemědělstvím. Naše referáty byly také otištěny ve Sborníku Filozofické fakulty Brněnské univerzity, můj také v německém sborníku, který u příležitosti kongresu ve Stockholmu vydali historikové v NDR.3 1

Josef Macůrek (1901–1992), profesor slovanských dějin na Masarykově univerzitě v Brně. Hospodářskými dějinami se zabýval v souvislosti s bádáním o mezislovanských kontaktech v raném novověku, s otázkou valašské kolonizace a s historií feudálního velkostatku.

2 KLÍMA, Arnošt – MACŮREK, Josef: La question de la transition du féodalisme au capitalism en Europe Centrale : 16e–18e siècles. In: Rapports du XIe Congres international des science Historiques. Stockholm 1960, s. 84–105. 3 KLÍMA, Arnošt: Zur Frage des Übergangs vom Feudalismus zum Kapitalismus in der Industrieproduktion in Mitteleuropa. In: Obermann, Karl (Hg.): Probleme zur Ökonomie und Politik in den Beziehungen zwischen

MATERIÁLY MILAN MYŠKA Vzpomínky prof. Arnošta Klímy na Mezinárodní kongres historiků

89

O svém zařazení do československé delegace jsem nepochyboval, domníval jsem se, že jako univerzitní profesor a spoluautor referátu mám nárok na to, aby mne ministerstvo školství na kongres vyslalo. V materiálech o kongresu jsem objevil letáček, ve kterém bylo oznámeno, že tři dny před kongresem se sejdou ve Stockholmu k samostatné konferenci historikové hospodářských dějin v budově Vysoké školy obchodní. Na programu byly referáty Kennetha Berilla z Cambridge4 a profesora Lütgeho z Mnichova.5 Chtěl jsem se rozhodně této konference zúčastnit, a proto jsem se rozhodl odjet do Stockholmu o několik dní dříve, než československá delegace. Počítal jsem s tím, že mi prostředky budou stačit, budu-li skromně žít. Tehdy si museli ještě českoslovenští vědečtí pracovníci vyřizovat víza na cizích zastupitelských úřadech sami. Když jsem odevzdával žádost o vízum na švédském konzulátě a uvedl důvody své cesty, musel jsem podepsat, že po ukončení kongresu Švédsko opustím. Byl jsem tímto postojem velmi překvapen. Poněvadž se v té době v NDR jednalo o překladu mé knihy Manufakturní období v Čechách6 do němčiny, rozhodl jsem se jet vlakem přes Berlín a jeden den věnovat jednání se zástupci nakladatelství. V Berlíně jsem se ubytoval v hotelu Johannishof a příští den začala jednání v nakladatelství. O překlad knihy byl zájem, ale ukázaly se překážky. Hlavní byla v tom, že nakladatelství nenašlo vhodného překladatele. Měli vyhlédnutého mladého historika, který pocházel z Lužice a ovládal češtinu, ale ten zjistil, že překlad knihy o 450 stranách by ho stál mnoho času, který potřeboval pro vlastní badatelskou činnost. Nakladatelství slíbilo, že bude hledat dál, a tím to také skončilo. Neměl jsem tehdy takové zkušenosti jako později, abych jim navrhl německého překladatele z Prahy, který by se byl jistě našel. Rozhodl jsem se odjet odpoledním vlakem do Stockholmu. Poněvadž jely přímé vozy, sedl jsem si do oddělení, kde seděli dva pánové. Dali jsme se do hovoru a jedním z mých spolucestujících byl profesor univerzity z Varšavy Alexandr Geysztor,7 milý společník, měli jsme si cestou co říci. Po letech byl zvolen za prezidenta Polské akademie věd, a dokonce prezidentem Mezinárodní asociace historiků. To byla velká ocenění tohoto významného vědce. Náš vlak se v Sassnitz nalodil na převoz v noci a ráno jsme byli na švédské půdě v Trelleborgu, odkud jsme jeli před Malmö do Stockholmu, kam jsme přijeli asi v deset hodin dopoledne. Na nádraží mne očekával švédský přítel, se kterým jsem se seznámil v roce 1956 na kongresu učitelů v Mariánských Lázních a udržoval s ním písemný styk. Bylo to milé setkání. Odvezl mne do Saldshöbaden, předměstí to Stockholmu, kde jsem byl ubytován. Bylo to asi 20 minut od centra vlakem v krásné krajině, plné zeleně a u moře. Později sem přijeli i další českoslovenští historici. Bylo nás tam hodně. Jednak oficiální delegace, ve které byli Macek,8 Ost- und Westeuropa vom 17. Jahrhundert bis zur Gegenwart. Berlin 1960, s. 103–124. Ruský překlad vyšel ve sborníku Srednie veka, 20. Moskva 1961, s. 190–207. 4

Kenneth Ernest Berill (1920–2004), anglický ekonom a hospodářský historik. Působil ve službách státních a finančních institucí. Vyučoval na King’s College a Trinity College v Cambridge. 5

Friedrich Lütge (1901–1968), německý národohospodář a hospodářský a sociální historik. Původním působištěm byla Vysoká škola obchodní v Lipsku, v letech 1945–1947 byl profesorem ekonomie a hospodářských dějin na lipské univerzitě. V závěru života působil na univerzitě v Mnichově jako profesor ekonomických věd a hospodářských dějin. 6

První české vydání v Praze 1955.

7

Aleksander Gieysztor (1916–1999), od roku 1949 profesor středověkých dějin na univerzitě ve Varšavě, v letech 1955–1975 ředitel Historického ústavu Polské akademie věd, jejímž členem od roku 1971, v letech 1980– 1984 a znova 1990–1991 jejím prezidentem. Člen Collegium Invisible. 8

Josef Macek (1922–1991), historik, člen ČSAV, dlouholetý ředitel Historického ústavu ČSAV v Praze.

90


Graus,9 Macůrek, Holotík,10 Gosiorovský,11 ale i skupina dvaceti českých a slovenských historiků, kteří dostali stipendium Literárního fondu. Byli mezi nimi Kavka12 a Šebánek.13 Po ubytování v hotelu jsem se svým švédským přítelem odjel do centra. Provedl mne, šli jsme na oběd a odpoledne mne opustil a šel za svými povinnostmi. Domluvili jsme si ještě schůzku na příští den a já se vydal do Vysoké školy obchodní, kde se měla příští den konat ta inzerovaná konference hospodářských dějin. Byla tam kancelář konference, kde jsem se dodatečně přihlásil, zaplatil šest dolarů a dostal přípravný svazek příspěvků a teze obou referátů, které byly rozmnoženy. Byl jsem rád a hned jsem se dal do čtení. Udělal jsem si poznámky, poněvadž jsem chtěl se svými připomínkami vystoupit v diskusi. To jsem také učinil a přihlásil jsem se do diskuse k Berrilovu referátu jako první a k Lütgeovu jako druhý. Moje vystoupení vzbudila velkou pozornost. Když si dnes, po 26 letech vzpomenu, říkám si, že jsem měl tehdy velkou odvahu. Neznal jsem, mimo několika přítomných vědců ze „zemí socialismu“, o kterých se ještě zmíním, nikoho. A byli to vědci světového jména, to nejlepší, co tehdy bylo. Byl tam M. M. Postan,14 Fernand Braudel,15 Ernest Labrousse,16 T. Cochran,17 Walt W. Rostow,18 David Landes,19 Rondo Cameron,20 B. S. Clough, John Habakkuk,21 Peter Mathias22 a mnozí další. 9 František Graus (1921–1989), historik, docent FF UK v Praze, pracovník Historického ústavu ČSAV v Praze, po emigraci profesor na univerzitách v NSR. 10

Ludovít Holotík (1923–1985), slovenský historik, v letech 1953–1968 ředitel Historického ústavu SAV v Bratislavě, v letech 1970–1981 předseda Slovenské historické společnosti.

11

Miloš Gosiorovský (1920–1978), profesor slovenských dějin na Komenského univerzitě v Bratislavě.

12

František Kavka (1920–2005), profesor českých dějin na UK v Praze.

13

Jindřich Šebánek (1900–1977), profesor pomocných věd historických na Masarykově univerzitě v Brně.

14

Michael Moissey Postan (1899–1981), britský hospodářský historik období středověku. Pocházel z Bessarabie. Působil na University College v Londýně a na London School of Economics. Od roku 1937 profesorem hospodářských dějin na Cambridge University. Je autorem řady syntéz světových hospodářských dějin. Od roku 1934 byl editorem revue Economic History Review a předsedou British Society of Economic History. 15 Fernand Braudel (1902–1985), francouzský historik, představitel druhé generace školy Annales. V letech 1949–1972 profesorem historie na College de France, v letech 1956–1972 byl přednostou historické sekce École des hautes études en sciences sociales. Do češtiny bylo přeloženo mj. jeho dílo Dynamika kapitalismu (Praha 1999). 16

Ernest Camille Labrousse (1895–1988), francouzský historik hospodářských a sociálních dějin. Profesor na pařížské Sorbonně.

17

Thomas C. Cochran (1902–1999), americký hospodářský historik. V letech 1950–1972 profesor hospodářských dějin na University of Pennsylvania. Patřil k nejpřednějším reprezentantům oboru v USA. Byl prezidentem America Historical Association. 18

Walt Whitman Rostow (1916–2003), americký ekonom, hospodářský historik a politolog. Profesor ekonomie na University of Texas v Austinu, profesor hospodářských dějin na Massachusetts Institut of Technology a poradce amerických prezidentů (J. F. Kennedy, L. B. Johnson). Je autorem paradigmatu stadiálního vývoje (protikomunistický manifest, viz pozn. 26). 19

David Landes (*1924), profesor ekonomických věd na Harvard University a hospodářských dějin na University of George Washington.

20 Rondo Cameron (1925–2001), americký profesor hospodářských dějin. Od roku 1951 působil na University of Wiskonsin/Madison, od 1969 na Emory University. Byl předsedou IEHA (Internationaly Economic History Association). Do češtiny byly přeloženy jeho Stručné ekonomické dějiny světa (Praha 1996). 21 John Habakkuk (1915–2002), britský hospodářský historik, editor časopisu Economic Review a od roku 1965 člen Britské akademie věd. V letech 1976–80 zastával funkci předsedy Britské královské historické společnosti. 22

Peter Mathias (*1928), britský hospodářský historik. Působil v letech 1955–1968 na Oxford University, v letech 1967–1995 na Downing College v Cambridge.


91

O přestávkách přišli za mnou Walt Rostow, David Landes a další a hovořili se mnou. V diskusi mi odpovídal Postan. Byl jsem jediný z historiků ze socialistických zemí, který vystoupil v diskusi k oběma referátům. Zvláště k referátu prof. Friedricha Lütgeho jsem měl hodně připomínek a myslím, že mnozí se mnou souhlasili. Během jednání si ke mně přisedl Jürgen Kuczynski,23 Witold Kula24 a Zsigmond Pach.25 To byli a jsou vynikající badatelé a brzy jsme se dohodli, že si odpoledne po jednání sedneme spolu do blízké kavárničky a pohovoříme. Teprve od Kuczynského jsem se dověděl, kdo je Walt Rostow. Během konference padlo často jeho jméno. Rok předtím vyšel v The Economic History Review jeho článek Stages of Economic Growth, který rozšířil v roce 1960 v knížku. Ta vyšla v Cambridge University Press a vyvolala veliký ohlas, často velmi kritický.26 Kuczynski, který byl o poměrech na Západě velmi dobře informován (sám studoval v USA tři roky od roku 1926 do 1929 a za nacismu žil v Anglii od roku 1936 do 1945), mi řekl, že W. Rostow bude pravděpodobně prvním poradcem nového prezidenta USA Johna Kennedyho. Ačkoliv to bylo několik měsíců před volbami, které probíhají v USA v listopadu, měl Kuczynski pravdu. Rostow se stal prvním poradcem nového prezidenta Johna Kennedyho. Na konferenci jsem se také seznámil s profesorem Bertem Hoselitzem27 z Chicago University. Chodili jsme spolu po městě a hodně spolu hovořili. Pocházel z Vídně, ale dlouhá léta žil v Americe. Vydával časopis Economic Change, který byl hodně znám. Na konferenci byli také sovětští historici, se kterými jsem se blíže seznámil a později jsem s nimi byl častěji ve styku. Vedoucím skupiny byl historik Kim,28 profesoři Jacunskij29 a Sidorovová.30 Kim byl zřejmě i dobrým politikem. Vystoupil hlavně při jednáních, kde se hovořilo o vytvoření samostatné světové organizace hospodářských dějin. Zástupci ze Západu, kteří toto první setkání připravovali, navrhli, aby se historikové hospodářských dějin, kteří dosud byli součástí mezinárodní organizace historických věd, osamostatnili a scházeli se častěji než jednou za pět let na svých kongresech, kde by mohli jednat déle než jen pouze jediný den, jak tomu bylo na světových kongresech historických věd. S návrhem zřejmě všichni souhlasili a tu vystoupil Kim. Po marxistickém úvodu řekl, že když 23 Jürgen Kuczynski (1904–1997), německý ekonom a hospodářský historik, profesor Humboldtovy univerzity v Berlíně (NDR) a ředitel Institutu pro hospodářské dějiny Německé akademie věd. Ve druhé polovině 20. století patřil k nejvýznamnějším představitelům hospodářských dějin v NDR. 24 Witold Kula (1916–1988), polský hospodářský historik. V letech 1950–1986 profesor varšavské univerzity. Podílel se na založení Polské akademie věd (PAN), jejímž se stal členem. Výrazně se zasloužil o rozvoj moderní metodologie hospodářských dějin. V letech 1968–1970 byl prezidentem IEHA. 25 Zsigmond Pál Pach (1919–2001), maďarský historik, v letech 1952–1992 profesor Marx Károly Kozgazdaság-tudományi Egyetem v Budapešti a budapešťské univerzity. Od roku 1962 byl členem Maďarské akademie věd. Roku 1972 byl zvolen prezidentem IEHA. 26

ROSTOW, W. W.: The Stages of Economic Growth : A Nonkommunist Manifesto. Cambridge Mass. 1960.

27 Bert

F. Hoselitz (1913–1995), americký profesor národohospodářství a sociálních dějin na University of Chicago (1945–1978). Vyučoval také na Carnegie Institut of Technology. Byl vydavatelem časopisu Economic Development and Cultural Change. Byl rakouského původu. 28 Maxim Pavlovič Kim (1908–1964), sovětský historik zabývající se politickými a kulturními dějinami epochy socialismu. Profesor Institutu společenských věd v Moskvě, člen-korespondent Akademie věd SSSR a redaktor žurnálu Istoria CCCP. 29 Viktor Kornelijevič Jacunskij (1893–1966), sovětský hospodářský historik, autor prací z dějin industrializace Ruska. 30

Nina Alexandrovna Sidorovová (1910–1961), sovětská mediavelistka výrazně dogmatického marxistického zaměření, od 50. let profesorka Moskevské státní univerzity. Byl redaktorkou periodického sborníku Srednije veka.

92


dojde k vytvoření samostatné organizace hospodářských dějin, sovětští badatelé se připojí. Sám se snad ani hospodářskými dějinami nezabýval, byl hlavním redaktorem časopisu Isto ria SSSR a známým badatelem politických dějin. Došlo tedy k jednání o tom, kdo má být členem předsednictva, které připraví příští kongres v roce 1962 ve Francii. Představitelé Západu měli vše připraveno. Měli to být ti, kteří připravovali konferenci ve Stockholmu: Postan, Braudel, Coechran, Söderlund31 a Kula. Přidali teď ještě Kima. Tak vznikl první Výkonný výbor Economic History Association. Kdyby Kim nebyl zástupcem SSSR, jistě by se byl do Výkonného výboru nedostal. Zde ve Stockholmu při hovoru na schodech před Vysokou školou obchodní ke mně přistoupil profesor David Landes z University v Barkley a řekl mi: „Klímo, víte, že o vaší knize [Manufakturní období v Čechách – pozn. ed.] vyšla u nás recenze, a že ji napsal můj student Freudenberger?“32 Věděl jsem o recenzi, kterou jsem četl v Univerzitní knihovně v Praze, nevěděl jsem však, že recenzent je jeho žákem. Landes mi řekl, že sám neumí česky. Knihu však prohlížel, odkazy na prameny a literaturu na něho udělaly dojem. Ovšem české vydání má pro mezinárodní vědu stejný význam jako vydání čínské. Tehdy jsem si uvědomil, že bych měl daleko více publikovat výsledky své badatelské práce ve světových jazycích. Úplně neznámý v té době už jsem nebyl. V roce 1957 uveřejnil anglický časopis Past and Present můj článek Economic Development of Bohemia 1648–178133 a v roce 1959 jiný anglický časopis The Economic History Review můj článek English Merchant XVIIIth Centuries.34 Byl uveřejněn v témže čísle jako článek Walta Rostowa Stages of Economic Growth. Mimo to vyšla v americkém časopise The Journal of Economic History v roce 1960 již výše zmíněná recenze mé knihy Manufakturní období v Čechách. O tom, že má vystoupení upoutala pozornost, mne přesvědčila skutečnost, že v pátek za mnou přišel švédský historik Bo Gustafson,35 který tehdy byl asistentem profesora Hildebrandta36 z Uppsaly, a pozval mne jeho jménem na večerní party do Uppsaly. Tam bylo pozváno patnáct účastníků konference. Pozvání jsem přijal. Jelo se vlakem a já seděl v oddělení s profesorem Habbakukem z Oxfordu a profesorem S. B. Cloughem z Columbijské univerzity v New Yorku. Hovořilo se o všem možném. Profesor Cloughem nám ukazoval jízdenku, kterou si koupil na všechny vlakové spoje kapitalistické Evropy. Stála tehdy sto dolarů. Když přišel průvodčí, vytáhl však jinou, jen pro cestu do Uppsaly. Zeptal jsem se ho, proč si kupoval jízdenku, když má tu druhou. A na to nám řekl: „Mám obavy, že na této provinční trati nebude průvodčí evropskou jízdenku znát. Abych se nemusel hádat, koupil jsem si obyčejnou.“ Večeře u profesora Hildebrandta byla vynikající, nálada přátelská. Měl jsem místo u stolu, kde seděl profesor Rondo Cameron z Madisonu. Hodně jsme spolu hovořili. Rondo 31 Ernst F. Söderlund (1903–1996), přední švédský hospodářský historik, v letech 1949–1969 profesor hospodářských dějin na univerzitě ve Stockholmu. Od roku 1990 iniciátor a redaktor časopisu Scandinavian Economic History Review. 32 Herman Freudenberger (*1922), americký hospodářský historik, zajímající se zejm. o novověké hospodářské dějiny Evropy a v tom i českých zemí, profesor na Tulane University v New Orleans a na Harvard School of Business Administration. 33

Jde zřejmě o Klímův článek Industrial development in Bohemia v Past and Present, 11, 1957, s. 87–99.

34

English Merchant Capital in Bohemia in the Eighteenth Century. The Economic History Review, 12, 1959, s. 34–48. 35 Bo Gustafson (1931–2000), švédský levicově orientovaný hospodářská historik, profesor univerzity v Uppsale. 36

Karl-Gustaf Hildebrandt (1911–2005), švédský hospodářský historik, v letech 1959–1977 profesor novověkých hospodářských dějin na univerzitě v Uppsale, současně působil jako profesor na univerzitě ve Stockholmu.


93

Ze zasedání Výkonného výboru The International Economic History Association v maďarském Visegradu v květnu 1981. Zleva: (?) Nakogava, I. Bérend, R. Cameron, A. Klíma, C. Cameronová. Foto pozůstalost A. Klímy

byl jako vždy elegantní. Měl na sobě bílý oblek a budil pozornost. Hodně jsme se sblížili a naše přátelství pokračovalo v dalších letech. On to byl, kdo navrhl mé pozvání jako Visiting profesor do USA o šest let později a já byl rád, když spolu se svou manželkou Claydean a se svými dětmi Alanem a Cindy nás navštívili v roce 1970 v Praze. Kongres hospodářských dějin skončil, ale přede mnou byl ještě vlastní kongres historických věd, který teprve příštího dne, v neděli, začínal. Zatím přijeli do Saldshöbadenu ostatní čeští a slovenští historici. V neděli odpoledne mělo být slavnostní zahájení v místnostech, kde se udělují Nobelovy ceny. Ubytování v Saldshöbadenu bylo velmi pěkné. Kolem obou budov byly rozsáhlé parky, všude čisto, žádné pohozené odpadky, ale vše v koších, které večer byly plné, ale ráno zase prázdné. Dosud jsem takovou čistotu a úpravu nikde neviděl a zvlášť, když jsem to srovnával s tím, jak to vypadalo v Praze, bylo mi často líto, že tomu tak není u nás. Snídaně byla ve velkém sále, kde byly uprostřed tzv. švédské stoly. Na mnoha mísách byly různé druhy salámů, šunka, uzené maso, máslo, sýry, vajíčka, džemy, různé pečivo, džusy a ovoce různého druhu. Banány, pomeranče, jablka. Na třech vařičích čaj, káva, kakao a vedle mléko. Každý si mohl vzít, co chtěl a kolik chtěl. Někteří z nás si toho nabírali hodně a šli opět a opět. Chutnalo nám to a snad i někdo počítal s tím, aby se co nejvíce najedl, aby mu stačil slabší oběd, který jsme si museli koupit ve městě. Pamatuji si, že Miloš Gosiorovský chodil opět a opět ke stolu a bral si hodně dobrot. Zeptal jsem se ho, zda to nepřehání a on odpověděl se smíchem: „Musíme ty imperialisty zničit!” Nálada byla velmi dobrá, veselá. S Frantou Grausem jsem se domluvil, že využijeme dopoledního volna k projížďce lodí Stockholmem, který se rozkládá na několika ostrovech. Když jsme vyrazili na náš výlet, přidal se k nám Holotík. Bylo teplo, svítilo slunce, byl krásný den. Poněvadž jsem nepočítal s tím, že

94


se vrátíme opět do svých hotelů, ale půjdeme do města a odpoledne na slavnostní zahájení kongresu, měli jsme tmavé šaty a na lodích nám bylo horko. Na slavnostním zasedání jsem seděl vedle Josefa Macka. Dopoledne jsme se dověděli, že odpoledne bude hrát ve Stockholmu Real Madrid proti Djorgardenu a přijede se svými slavnými hráči. Tehdy byl Real Madrid nejlepším klubovým mužstvem v Evropě. Vyhrál několikrát za sebou Pohár mistrů evropských zemí a v jeho celku byly hvězdy jako Di Stefano, Puskacz, Gento, Del Sol, Santamaria, Didi a další. Poněvadž Macek i já jsme byli velkými fotbalovými fanoušky, tak jsme se brzy domluvili, že si nedáme ujít takovou příležitost jako je vidět Real Madrid. Seděli jsme na slavnostním zahájení, poslouchali krásné projevy, ale v 16 hodin jsme se zvedli a zmizeli. Taxíkem jsme se dostali na stadion, koupili vstupenky a šli si sednout na svá místa. A tu jsme zjistili, že i jiní čeští a slovenští historici učinili totéž. Bylo nás tam několik, i Gosiorovský a pracovník sekretariátu ÚV KSČ Čtvrtečka, který naši delegaci doprovázel. Real předvedl dokonalou technickou hru. Di Stefano byl strůjcem hry, Gento oplýval technikou a všichni hráli pohledný fotbal. Bylo se na co dívat. To, co ukázal Gento, jsem dosud a ani později od žádného levého křídla neviděl. Když zápas skončil, vyhrnuly se tisíce diváků do ulic. Do tramvají, které byly přeplněné, jsme se nedostali, a tak jsme museli dlouho pochodovat ulicemi Stockholmu, abychom se dostali na malé nádraží, odkud nás „náš“ motorový vláček odvezl do Saldshöbadenu. Příští den začínal kongres. Náš referát, můj a Macůrkův, byl zařazen na středu. Dopoledne měla být diskuse a pak mělo následovat šest sdělení. Byla to pro nás, ale i pro naši historickou vědu událost. Mnozí zahraniční historici už předem s námi o problémech našeho tématu hovořili, například Pach, Jihoslovan Vučo, ale i jiní. Bylo zřejmé, že o problematiku přechodu od feudalismu ke kapitalismu je velký zájem. František Graus mne trochu zneklidnil. Řekl mi, abychom počítali s tím, že někteří buržoazní historikové, kteří chápou pod pojmy feudalismus a kapitalismus něco jiného než marxisté, určitě vystoupí proti nám bojovně. Uvedl při to jméno profesora Otto Brunnera,37 autora jednoho sdělení. Nevěděl jsem tehdy mnoho o Otto Brunnerovi, a proto jsem se snažil co nejvíce o něm dovědět. Byl za války profesorem na Vídeňské univerzitě, kde působil jako nacista, a proto musel po válce univerzitu opustit. Odebral se do Hamburku, kde se stal profesorem a snad i rektorem a působil velmi aktivně jako historik v NSR, kde získal jméno. Grausova připomínka mne přivedla k tomu, že jsem vyhledal profesora Verlindena,38 Belgičana, který působil v Římě, abych ho požádal, aby mně dovolil přednést několik slov úvodem před zahájením diskuse k našemu referátu. Nebylo to zvykem, ale Verlinden souhlasil. Ve středu ráno, před zahájením diskuse k našemu referátu, však nastala změna. Verlinden nemohl dopoledne předsedat a diskusi měl řídit profesor Tadič 39 z Dubrovníku. Šel jsem za ním a sdělil mu, co bylo s profesorem Verlindenem dohodnuto. Profesor Tadič byl velmi 37 Otto Brunner (1898–1982), rakouský historik evropských středověkých a raně novověkých sociálních dějin. Do roku 1945 působil jako profesor vídeňské univerzity, kde v letech 1940–1945 stál v čele Institutu pro rakouský dějezpyt ve Vídni. Po druhé světové válce byl profesorem univerzity v Hamburku. 38 Charles Verlinden (1907–1996), belgický mediavelista v hospodářský historik, od roku 1930 působil na univerzitách v Gentu, Bruselu a Antverpách. V letech 1944–1974 profesorem hospodářských dějin na L’Université de Gand v Gentu, v letech 1959–1977 ředitelem Belgického historického institutu v Římě, člen Královské belgické akademie věd. 39 Jurjo Tadić (1899–1969), chorvatsko-srbský historik, od roku 1935 docent na univerzitě v Záhřebu, od roku 1951 profesor obecných novověkých dějin na univerzitě v Bělehradě. Specializoval se na dějiny Dubrovníku. Byl řádným členem Srbské akademie věd a umění.


95

milý. Nejdříve mi řekl, že s ním mohu hovořit česky, poněvadž po první světové válce studoval rok v Praze. Samozřejmě souhlasil s úvodním slovem, v němž jsem objasnil, jak my chápeme pojmy feudalismus a kapitalismus, abychom předešli nedorozuměním. Obsáhlá diskuse trvala od 9 do 10,45 hod. Hovořilo osm historiků z různých zemí a my jsme dostali závěrečné slovo. Nejdříve odpovídal profesor Macůrek francouzsky a pak já německy. Když jsme skončili, zazněl silný potlesk. Bylo jasné, že více než 150 přítomných historiků z různých zemí světa bylo spokojeno. V následující krátké přestávce mi řekli přítomní Macek a Holotík, že to byl úspěch. Asi v 11 hod. se začala sdělení. Ke každému následovala hned diskuse. Profesor Otto Brunner se dostal na pořad hned odpoledne, kdy už zase předsedal profesor Verlinden. Byl jsem netrpělivý a očekával útok, který předpovídal Graus. Ale nestalo se. Profesor Brunner začal takto: „Aby nedošlo k nedorozumění, budu používat pojmů feudalismus a kapitalismus ve stejném významu, jak nám to před polednem řekl pan profesor Klíma”. Pak začal velmi obsáhle hovořit o feudálních poměrech na venkově v 16.–18. století ve střední Evropě. Nebylo to sdělení, které obyčejně trvalo 15–20 minut, ale obsáhlý referát. Protože profesor Brunner hovořil více než 40 minut a nedbal upozornění předsedajícího, vzal mu profesor Verlinden slovo. To bylo překvapení. Ze známých historiků měl sdělení i profesor Carsten40 z Londýna. Večer jsem cítil velkou únavu. Bylo to velké nervové vypětí. Od počátku do konce jsem se musel soustředit na každé slovo, musel jsem vážit, co odpovím, abych se nedopustil chyby. Vedle našich mi přišli blahopřát profesor Pach, profesor Vučo, profesor George Rudé 41 z Anglie, který později přednášel v Austrálii, a mnozí další. Unaven, ale spokojen jsem si šel lehnout. Byl to perný den. Příštího dne byla pro účastníky připravena podívaná. Měla být vytažena loď Wasa, která se potopila za třicetileté války. Mnoho historiků se přišlo na tuto událost podívat. Byl jsem tam a blízko mne stál profesor Hans Leo Mikoletsky42 z Vídně s manželkou, která pocházela z Prahy. Na Anenském náměstí v Praze měli kdysi její rodiče hospodu. Hovořila česky a kdykoliv přijel český historik do Vídně, aby pracoval v některém z archivů, vždy ho pozvala na oběd. Její manžel byl ředitelem Archivu Dvorské komory, kde jsem také bádal a tak jsem se s nimi už v roce 1956 seznámil. Ve Stockholmu byla na kongresu početná delegace z NDR. Na rozdíl od nás přijeli s manželkami a bylo to asi první velké vystoupení historiků z NDR na mezinárodním kongresu. Znal jsem jich několik, nejlépe profesora Dr. Schilferta43 z Berlína. [Zde rukopis vzpomínek končí; pokračování nepochybně existovalo, ale bohužel se je dosud nepodařilo dohledat – pozn. editora] 40

Francis Ludwig Carsten (1911–1998), britský historik německého původu, zabývající se politickými a sociál ními dějinami nové doby. V letech 1947–1960 asistent na Westfeld College v Londýně, od roku 1961 profesor.

41

George Rudé (1910–1993), britský historik marxistické orientace, norského původu. Od roku 1960 byl profesorem na univerzitě v Adelaide, později na Williams University v Montrealu.

42

Hans Leo Mikoletzky (1907–1978), rakouský archivář a historik. Od roku 1968 ředitel Rakouského státního archivu ve Vídni. Roku 1947 se na vídeňské univerzitě habilitoval pro rakouské středověké dějiny, roku 1963 se stal profesorem. V roce 1965 byl generálním sekretářem komitétu pro organizování XII. světového kongresu historiků ve Vídni.

43 Gerhard

Schilfert (1917–2001), německý marxistický historik. Kariéru vysokoškolského učitele zahájil v roce 1948 na Martin-Luther-Universität v Halle. Od roku 1952 byl profesorem Humboldt Universität v Berlíně (NDR) a vedoucím jejího pracoviště obecných dějin.

96


MATERIÁLY

Louis (Lájos) Kentner, klavírní virtuos z Karviné (1905–1987) ADAM ŽÍDEK

Židek, Adam: Louis (Lájos) Kentner, Piano Virtuoso from Karviná (1905–1987) Louis Kentner, a native of Karvina, performed in many countries after completing his studies in Budapest. He had his first tour when he was only fifteen years old. After that, he toured one country after another with his piano art. In March 1932 he participated in the International Fryderyk Chopin Piano Competition in Warsaw, where he ended in a 5th place. Right before the Second World War he emigrated to Great Britain, which then became his second home. All his life he was active as a performer, composer, educator of new musical talents and a juror at piano competitions. He did many great recordings with various record companies. These recordings have been part of a valuable cultural heritage ever since. Keywords Classical Music * Pianist * Jewish Artists * Musicology * Karviná Contact Ostravská univerzita v Ostravě; [email protected]

Známým faktem je, že význam města Karviná byl v minulosti dán především rostoucí těžbou uhlí, která jako jeden z hlavních faktorů determinovala zdejší stavební i demografický vývoj na mnoho let. Karviná se však může také pochlubit tím, že se zde narodil pozdější účastník finále 2. mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě. Louis Kentner1 se narodil 19. července 1905 v budově vlakového nádraží v Karviné jako syn Giselly a Julia Kentnerových. Otec pracoval na nádraží jako úředník a pocházel ze slovenské Kremnice, matka se narodila ve Vídni.2 Pozoruhodné hudební vlohy u malého chlapce byly rozpoznatelné již v pěti letech, proto o rok později byl přijat na budapešťskou hudební akademii. Zde nejdříve studoval hru na klavír u Arnolda Székelyho (1874–1958) a kompozici u Hanse von Koessler (1853–1926). Chlapec ale měl vůči oběma učitelům výhrady. Nelíbilo se mu, že je příliš zatěžován stupnicemi a cvičeními. Přešel tedy na klavír k Leo Weinerovi (1885–1960), teorii studoval u Zoltána Kodálye (1882–1967). Pod novým vedením byl chlapec mnohem spokojenější. Dokonce se brzy s oběma učiteli spřátelil.3 Poprvé vystoupil v Akademii v jedenácti letech s díly Fryderyka Chopina. Na veřejný debut si ale musel ještě dva roky počkat. Koncertní kariéru zahájil v patnácti letech 1

V matrice je uvedeno jméno Ludwig Philipp. Kentner pocházel z židovské maďarské rodiny, proto je často v literatuře uváděn jako Lájos. Po emigraci do Londýna v roce 1935 vstoupil do všeobecného povědomí svých obdivovatelů jako Louis Kentner. Tak je v literatuře většinou uváděn i dnes. 2 Národní archiv, Praha, fond Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, obec Karviná, matrika narození 1893–1932, inv. č. 769. Tento pramen je také dostupný on-line na www.badatelna.cz [cit. 22. 9. 2012]. 3

Dostupné z: www.naxos.com/person/Louis_Kentner_2026/2026.htm [cit. 22. 9. 2012].

MATERIÁLY ADAM ŽÍDEK Louis (Lájos) Kentner, klavírní virtuos z Karviné (1905–1987)

97

velkým turné po Rakousku-Uhersku.4 V roce 1922 dokončil studia a rozhodl se usadit v Berlíně (v tomto období byl Berlín opravdovým centrem kulturního dění nejen v Německu, ale v celé Evropě). Náhle mu však zemřel otec, proto se musel vrátit zpět za rodinou do Budapešti, kde se staral o matku a sestru. Dále udržoval kontakty s maďarskou uměleckou elitou. Zoltán Kodály jej dokonce požádal, aby vystupoval veřejně s jeho skladbami. V pozdějších letech Kentner premiéroval několik skladatelových děl. Kentner v této době zahrnoval budapešťské publikum smrští recitálů. V několika po sobě jdoucích koncertních vystoupení provedl všech 32 Beethovenových sonát. V roce 1928 hrál v Grotrian Hall v Londýně Lisztovu sonátu h moll s mnoha jinými skladbami od Liszta a Chopina. Tehdejší tisk nešetřil chválou: Mladý pianista z Budapešti vybavený jemností úhozu, jehož provedení Lisztovy sonáty h moll dosahuje velmi vysoké technické kvality. Hlasité pasáže byly popisovány jako plné bohatého zvuku a charakteristickou jedinečnou Kentnerovskou barevností tónu.5 S obdobným programem vystoupil klavírista v roce 1930 také ve Varšavě. Koncert byl tentokrát i vysílán rádiem.6 V březnu 1932 se Louis Kentner zúčastnil Mezinárodní klavírní soutěže Fryderika Chopina ve Varšavě, kde obsadil páté místo.7 O rok později dosáhl také úspěchu, když skončil na třetím místě na první Mezinárodní klavírní soutěži Ference Liszta v Budapešti. Na prvním místě se umístila vynikající maďarská klavíristka Annie Fischer (1914–1995). Druhá pozice patřila pianistce Mikische Taraszové ze SSSR.8 V roce 1933 se stal Kentner druhým umělcem (po skladateli samotném), kdo hrál Bartókův 2. klavírní koncert s Budapešťským symfonickým orchestrem pod taktovkou Otto Klemperera (1885–1973). Mračna národního socialismu se již stahovala nad kontinentální Evropou, proto Kentner urychleně emigroval do Londýna. Velká Británie se mu stala rychle novým domovem. Zde se oženil s klavíristkou Ilonou Kábos (1893–1973). Společně také několikrát vystupovali. Slavné bylo první uvedení na veřejnosti upravené verze Bartókovy Sonáty pro dva klavíry a bicí v roce 1942. Během války koncertoval Kentner převážně na Britských ostrovech. Rychle se stal známým jako mozartovský a bachovský interpret. Často také hrál kompletní cyklus Beethovenových a Schubertových sonát během několika koncertů.9 V Londýně vystoupil 8. října 1936 s recitálem k 50. výročí úmrtí Liszta, skládajícím se z děl tohoto skladatele. Od této doby byl Kentner oslavován také jako vynikající lisztovský interpret. Některé méně známé skladby od Liszta zaznamenal pro společnost Columbia.10 V roce 1945 skončil Kentnerův první vztah s Ilonou Kábos. Druhou Kentnerovou ženou se stala Griselda Gould, sestra Diany, manželky houslisty Yehudi Menuhina (1916– 1999).11 Po 2. světové válce pokračoval Kentner v kariéře s novou silou. Klavírista byl zaplavený pozváními a stal se jedním z nejvíce vyhledávaných klavíristů v Evropě. Mezi 4

Dostupné z: www.en.chopin.nifc.pl/chopin/persons/detail/name/kentner/cat/3/id/31 [cit. 4. 4. 2013].

5


6

Dostupné z: www. en.chopin.nifc.pl/chopin/persons/detail/id/31 [cit. 22. 9. 2012].

7

Vítězem se stal ruský klavírista Alexander Uninsky (1910–1972), druhé místo patřilo Imre Ungárovi (1909– 1972) z Maďarska, třetí byl Polák Bolesław Kon (1906–1936), čtvrtou pozici obsadil rodák z Charkova Leonid Sagalov (1910–1940). 8

PRUNEROVÁ, Klára – PRUNER, Jaroslav: Světové klavírní soutěže : Historie 1890–2003. Brno 2004, s. 14.

9

HARDEN, Ingo – WILLMES, Gregor: Pianisten Profile : 600 Interpreten: ihre Biographie, ihr Stil, ihre Aufnahmen. Kassel 2008, s. 373. 10


11

HARDEN, I. – WILLMES, G.: c. d., s. 373.

98


pozváními si musel vybírat, aby dle svých vlastních slov neupadl do rutiny hrajícího stroje.12 Se svým švagrem, houslistou Menuhinem vytvořil Kentner slavné duo. Často také vystupovali v triu s čelistou Gasparem Cassadóem (1897–1966). Dodnes můžeme obdivovat umění Menuhina a Kentnera na četných nahrávkách. Společně také premiérovali Waltonovu houslovou sonátu, kterou jim skladatel věnoval.13 Od konce 2. světové války Kentner pravidelně vystupoval Louis (Lájos) Kentner také ve Spojených státech amerických. V New Yorku (1905–1987), klavírní virtuos debutoval v roce 1956 v sérii sedmi recitálů v Town Hall, z Karviné. Foto archiv autora hrál 32 sonát od L. van Beethovena. Později provedl stejný cyklus v Paříži, Londýně, Budapešti, Benátkách a podruhé v New Yorku. V roce 1955 byl Kentner pozván na pátou Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina do Varšavy. Tentokrát však v roli porotce. Při této příležitosti uskutečnil několik recitálů ve Vratislavi, Poznani, Krakově a Varšavě. V Polsku vystoupil virtuos naposledy v roce 1977.14 Během 50. a 60. let, zatímco žil v Británii, se Kentner zajímal o soudobou britskou hudbu. Premiéroval díla Michaela Tippetta (1905–1998), Arthura Blisse (1891–1975), Arnolda Baxe (1883–1953), Constanta Lamberta (1905–1951) a Johna Irelanda (1879– 1962). Od roku 1974 pořádal mistrovské kurzy na Yehudi Menuhin School v Stoke d’Abernon, malé vesnici v Surrey. Po mnoho let, až do své smrti v Londýně v roce 1987, byl Louis Kentner také prezidentem British Liszt Society. Ve volných chvílích klavírista rád komponoval. Napsal 20 písní pro zpěv a klavír, dva smyčcové kvartety, smyčcový kvintet a několik děl pro orchestr a pro sólový klavír.15 Kentnerův repertoár byl nesmírně široký. Na recitálech hrával Bachův Temperovaný klavír, Mozartovy i Beethovenovy koncerty, díla Schuberta, Schumanna, Chopina a samozřejmě Liszta (kompletní Uherské rapsodie, Transcendentální etudy, Léta putování, klavírní transkripce a parafráze, Harmonie poetické a religiózní…). Umění Louise Kentnera můžeme dnes obdivovat z mnoha dochovaných nahrávek, které jsou také dokladem vývoje nahrávací techniky. První komerční nahrávky uskutečnil v Maďarsku. Ještě před emigrací do Londýna ve 30. letech nahrával v Berlíně pro společnost Electrola. V Londýně pokračoval v nahrávání od roku 1937 pro firmu Columbia. Po druhé světové válce nahrával pro celou řadu jiných společností. Excelentní jsou nahrávky Transcendentálních etud Ference Liszta, stejně jako nahrávky Beethovenových sonát – Appassionaty, Valdštejnské sonáty či sonáty Hammerklavier. Pozoruhodné je i kompletní provedení houslových sonát L. van Beethovena, které Kentner nahrál se svým švagrem Yehudi Menuhinem pro společnost EMI. Pevné zastoupení v Kentnerově hře měli také méně známí skladatelé – Milij Alexejevič Balakirev (1837–1910) či Sergej Ljapunov (1859–1924).16 12

Dostupné z: www.en.chopin.nifc.pl/chopin/persons/detail/name/kentner/cat/3/id/31 [cit. 4. 4. 2013].

13

HARDEN, I. – WILLMES, G.: Pianisten Profile. 600 Interpreten: ihre Biographie, ihr Stil, ihre Aufnahmen. Kassel: Bärenreiter-Verlag Karl Vötterle GmbH&Co. KG, 2008, s. 373–375.

14

Dostupné z: www. chopin.nifc.pl/chopin/persons/detail/name/kentner/cat/3/id/31 [cit. 4. 4 2013].

15 Tamtéž. 16

Dostupné z: www.naxos.com/person/Louis_Kentner_2026/2026.htm [22. 9. 2012].


99

LITERATURA

Recenze NOIRIEL, Gérard: Úvod do sociohistorie. Překlad a doslov Pavel Sitek. Praha : Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, 148 s. Studijní texty, 53. ISBN 978-80-7419-061-2. Sociologické nakladatelství připravilo v rámci své ediční řady Studijní texty překlad rozsahem nevelké, ale zajímavé publikace francouzského historika Gérarda Noiriela pod názvem Úvod do sociohistorie. Gérard Noiriel (*1950) v současnosti působí v pozici directeur d’études (obdoba české profesury) v L’École des hautes études en sciences sociales (EHESS) v Paříži. Patří k předním francouzským historikům, zaměřuje se hlavně na otázky spojené s imigrací ve Francii či na problematiku interdisciplinární a epistemologické povahy v historickém bádání. Doktorátu dosáhl roku 1982, kdy pod vedením Madeleine Rebérioux předložil k obhajobě práci Les Ouvriers sidérurgistes et les mineurs de fer du bassin de Longwy-Villerupt (1919–1939). Publikoval řadu odborných knih i statí, angažuje se rovněž ve veřejném prostoru, mnohé vykonal také při propagaci vědy populárně naučnou formou. Ve svých dílech se často pohybuje na pomezí historie a sociologie. Jedním z výsledků je i představovaná kniha Úvod do sociohistorie, v níž přibližuje přístup a metodu kombinující dvě zmíněné disciplíny. Autor v sobě vedle vědce nezapře také zdatného pedagoga. Jeho text je totiž při svém propedeutickém charakteru dobře didakticky vystavěn. Noiriel nejenže provede čtenáře svým myšlenkových světem postupně, přitom s odborně fundovanou argumentací, ale používá k tomu i velmi čtivou formu. To je zapotřebí náležitě ocenit, protože napsat odborný text s ohledem na jeho čtenářskou vstřícnost nebývá vždy snadné. Noirielova práce si nehledá cestu jen do rukou historiků a sociologů, alespoň zalistovat v ní mohou také mnozí jiní pohybující se na badatelském poli společenských věd. Autor se nejprve stejnou měrou věnuje charakterizaci jak historie, tak i sociologie, a to zejména jejich specifik. Přibližuje i řadu stěžejních osobností oborů, které je svými postoji, názory a díly formovaly. Tato množina však nemá jen deklaratorní ráz, slouží autorovi k tomu, aby mohl formulovat klíčová východiska pro práci sociohistorika. Při sumarizaci dosaženého poznání syntetizuje výsledky historie i sociologie, které jsou mu podhoubím, z něhož vyrůstá sociohistorie a její badatelský přístup. Sociohistorie představuje vědecký proud ve společenských vědách ve Francii se zhruba patnáctiletou historií a vývojem. Nejedná se jen o jistou formu spolupráce historiků se sociology, přidruženi jsou také antropologové a politologové. Autor hned v úvodních větách zdůrazňuje, že tento proud není nějakou zcela novou teorií, umožňující dosáhnout doposud

netušeného posunu ve výzkumu. Jde spíše o jakýsi instrumentář východisek, nástrojů či metod, v němž může badatel nalézt vhodné nástroje pro vyřešení konkrétního vědeckého problému, jenž leží v centru jeho pozornosti. Tyto úvahy s patrným interdisciplinárním podtextem se projevily i na počátku devadesátých let minulého století v založení vědeckého časopisu Genèse. Histoire et sciences sociales jako jedné z hlavních publikačních tribun a opor rozvoje sociohistorie ve Francii. Zároveň však vždy existuje v tomto i jiných obdobných případech nemalé riziko, že se (tentokrát) sociohistorie pod rouškou interdisciplinarity promění v jakýsi „supermarket“ společenských věd. I to nakonec přivedlo autora k záměru vydat tento text, s jehož pomocí se pokusil osvětlit sociohistorii a její perspektivy. Její filozofickou bází je mu pragmatismus, konkrétně princip, že nástroje, které musí vědec zmobilizovat, úzce souvisejí s problémy, které chce vyřešit. Proto prezentuje sociohistorii jako krabici s nástroji, nikoli jako nové paradigma. Noiriel nedefinuje ani nějaký specifický a závazný kánon sociohistorie pro praktickou práci. Právě konkrétní výzkumná práce umožní badateli lépe uchopit výchozí myšlenky sociohistorie a následně je uplatnit. Sociohistorii autor do jisté míry chápe jako hru, do níž se může zapojit každý zájemce. Připomíná však tři zásadní pravidla této vědecké hry. První pravidlo vychází z historie – nalézání minulosti v přítomnosti, tj. nacházení historicity světa, v němž žijeme. Druhé pravidlo má své kořeny v sociologii – nacházení reálných jedinců za kolektivními entitami. Sociohistorik nevnímá kolektivní entity (např. proletariát, národ apod.) jako aktéry dějin, pro něj tyto kolektivní osoby neexistují. Reálně existující jsou pouze jedinci z masa a kostí. Jednou z prvních starostí výzkumu je proto tyto kolektivní entity dekonstruovat a obnažit v nich ony reálné jedince spolu s přiblížením jejich vztahů, ať už přímých, nebo nepřímých, které mezi sebou v rámci své činnosti navazují. Třetím pravidlem je pojímání sociálních vztahů jako vztahů mocenských (termín „moc“ v širokém smyslu v souladu s definicí podanou Michelem Foucaultem). Kdykoliv se některému jedinci podaří ovlivňovat chování jiné osoby, můžeme říci, že na něm vykonává moc. Nejde zde o zatracování tohoto faktoru, ale o vysvětlení, jak funguje. Zračí se například ve snaze vykládat sociální problémy utrpení, nespravedlnosti a formy dominance, které jsou přítomny v každé společnosti. Cílem však v tomto případě není formulovat prognózy či recepty pro použití v praktické politice, ale spíše svým snažením přispět k prohloubení znalostí, případně k obohacení množiny nástrojů, na jejichž základě mohou jedinci učinit vlastní volbu a jednat smysluplným způsobem. Vědecký výzkum

100 může politice poskytnout mnohá fakta a znalosti, ale neměl by se stát politickým nástrojem. Noiriel po úvodní části soustředil svůj výklad v pěti kapitolách, přičemž poslední tři obohatil vždy několika případovými studiemi, aby tak názorně přiblížil aplikaci svého vědeckého přístupu. Úvodní pasáže mu posloužily k vymezení oblasti zájmu sociohistorie. Její specifičnost je založena na skutečnosti, že kombinuje základní principy historie a sociologie tak, jak se ustavily na přelomu 19. a 20. století. Následně autor tyto základní principy připomíná a stručně, avšak výstižně charakterizuje. V centru zájmu sociohistorie leží zejména geneze fenoménů, které zkoumá. Odhalováním historicity současného světa se snaží dobrat pochopení toho, jak minulost ovlivňuje přítomnost. Přestože se dnes přístup sociohistoriků uplatňuje hlavně pro moderní dějiny, nelze jej takto omezovat, výzkumná oblast sociohistorika není limitována časem. Sociologie vyrůstající ze situace na konci 19. století rozvíjela kritiku určité formy zvěcnění, představované kolektivními entitami (viz podnik, stát, církev atd.), jako by šlo o reálně existující osoby. Sociologie se snažila o dekonstrukci těchto entit a nalezení jedinců i vztahů mezi nimi udržovaných. Sociohistorie tento pohled přebírá, ovšem klade důraz i na výzkum vztahů na dálku (díky písmu, penězům a technickým inovacím existuje množství vztahů výrazně přesahujících oblast přímých interakcí, založených na vzájemné známosti; tato neviditelná síť vláken dnes spojuje mnoho milionů navzájem se neznajících lidí, navíc se její hustota neustále zmnožuje). Sociohistorie se snaží poznávat tyto formy vztahů a také vyložit, do jaké míry a jakým způsobem ovlivňují vztahy založené na vzájemné známosti. Dalším významným sociohistorickým aspektem je reflexe mocenských vztahů, a především skutečnost, jakým způsobem rozvoj prostředků působení na dálku tyto mocenské vztahy ovlivnil. Jednak optikou sociální dominance (rozvoj písemné komunikace coby prostředek vzniku a rozšiřování byrokracie, s jejíž pomocí vedoucí elity států přiměly k poslušnosti populace na svém území; obdobně fungovalo používání peněz, vedení podniku vnutilo svá pravidla mase jedinců v jeho službách), dále optikou sociální solidarity (prostředky působení na dálku coby účinný nástroj kolektivních aktivit, tedy vlastně spojení i těch nejchudších za účelem obrany jejich zájmu, případně ideálu) i optikou symbolické povahy, týkající se hlavně jazyka (všechny sociální vztahy jsou zprostředkovány jazykem, tento fenomén lze přitom vnímat ve velmi rozličných oblastech; ti, kdo disponují mocí nad komunikačními prostředky, mají zároveň moc symbolické povahy, protože se obracejí na veřejnost – každý veřejný diskurs tedy umožňuje vytyčit linii mezi realitami zviditelňovanými přede všemi, a to jednoduše pouze tím, že jsou oznámeny, a mezi realitami, které zůstávají neviditelné, protože neopouštějí sféru „soukromého“ jazyka). Poslední aspekt stojící u základů sociohistorie má epistemologickou povahu. Sociohistorie se prezentuje jako jakýsi instrumentář nástrojů a metod,


případně určitá perspektiva náhledu. Právě z tohoto důvodu prozatím sociohistorikové nemají potřebu zcela přesně a jednoznačně (je-li to vůbec možné a uskutečnitelné, představuje také zajímavou vědeckou otázku) definovat či vymezit oblast svého zájmu. Jejich počínání si klade za cíl lépe pochopit současný svět prostřednictvím výzkumu přesně vymezených empirických otázek. Výběr nástrojů či metod se proto vždy odvíjí od přesně vymezených vědeckých otázek, k jejichž osvětlení mají přispět. Ne všechny oblasti, v nichž lze uplatnit sociohistorický výzkum, jsou dnes stejně rozvinuté, případové studie uveřejněné v knize jsou nicméně dobrým reprezentativním vzorkem. K nezanedbatelným problémům náleží také snaha upřesnit a zpřehlednit užívanou sociohistorickou terminologii. Noiriel pracuje s termínem konfigurace (v podstatě jde o termín figurace v dílech Norberta Eliase), který označuje jistou činnost spojující aktéry zapojené do stejného konkurenčního boje; uskupení užívá pro označení souboru osob, které také mají společné zájmy, ale z velké části se neznají, přičemž každé uskupení podléhá určitým pravidlům a má své představitele, každý z jeho členů je nezávislý, třebaže někteří ovládají a jiní jsou ovládáni (ekonomická uskupení – např. podnik, politická uskupení – např. stát, strana, kulturní uskupení – publikum); dále s termínem komunita pro označení souboru jedinců vzájemně spojených vztahy založenými na vzájemné známosti (tj. rodina, čtvrť); na druhou stranu sociohistorie nepracuje s termínem sociální skupina, ten přenechává historikům definujícím kolektivní identity na základě „objektivních kritérií“ (zaměstnání, výše příjmů apod.). Sociohistorik užívá pro označení souboru jedinců vznikajícího na základě zvyšující se intervence státu termíny socioprofesní skupiny, případně socioprofesní kategorie (třeba nezaměstnaný, penzista aj.). Pokud dané uskupení není výsledkem mobilizace přímo zúčastněných aktérů, pak hovoří o socioadministrativní kategorii (například imigranti). První dvě kapitoly Setkání historie a sociologie a Od struktur k aktérům jsou věnovány postižení vývoje obou disciplín v jejich základních obrysech, následovaných proměnami a přesuny zásadních badatelských perspektiv a směrů v období po druhé světové válce. Utváření a metamorfózy sociohistorického hlediska je totiž zapotřebí sledovat na pozadí dlouhodobějšího dění ve společenskovědních oborech. Z tohoto důvodu připomíná autor v některých ohledech přínosné a inspirativní podněty z díla Karla Marxe, Émila Durkheima, Maxe Webera či Gabriela Tardeho. K výrazným předchůdcům sociohistorie počítá okruh kolem časopisu Annales (zpočátku zamýšlený jako kontaktní místo pro střetávání a reflexi obou disciplín), zejména pak Marca Blocha, méně již Luciena Febvra, který si vůči sociologii přece jen zachovával určitý odstup. Právě v jejich generaci došlo již k jistému opatrnému sbližování historie a sociologie, což následně pootevřelo dveře novým perspektivám pro sociohistorii. Přesto nelze tento vývojový směr neadekvátně vyzdvihovat, protože i on měl své

LITERATURA RECENZE

limity. Z dalších významných postav připomíná autor Françoise Simianda, který sehrál důležitou roli v polemikách s historiky a svou prací podnítil založení retrospektivní ekonomické sociologie (zaznamenala velký ohlas ve 30. letech 20. století). Z hlediska sociohistorie jsou pozoruhodné rovněž studie Maurice Halbwachse o kolektivní paměti. Interpretoval ji jako výraz solidarity spojující členy stejné sociální skupiny. Nezohledňoval však to, že paměť může být také využívána coby prostředek přivlastněný úzkou skupinou jedinců. Do myšlenkového podhoubí sociohistorie náleží i Norbert Elias a jeho historická sociologie. Vytyčil si jako úkol výklad geneze současného státu s přihlédnutím k jeho národní dimenzi. Pracuje přitom s již známou tezí, že sociální vztahy jsou vztahy mocenské. Sociohistorik u Eliase nachází například určitý způsob, jakým nahlíží na vztahy mezi individuálním a kolektivním. Jeho rozlišení vztahů na několika úrovních pak umožnilo sociohistorikům rozšířit vlastní slovník. Elias vlastně použil krabici s nástroji, k jejímuž vytvoření sám přispěl. Přestože je důležitou osobností ve vývoji sociálně-vědního poznávání, upozorňuje Noiriel na skutečnost, že empirické základy jeho studií nestojí často na příliš pevném podkladu. Sám totiž nikdy neprováděl výzkum v archivech ani v terénu. Eliasovo inspirativní myšlení je proto přínosnější pro historickou sociologii než sociohistorii. Z dění ve společenských vědách po druhé světové válce poté autor připomíná nejen ty kapitoly, které byly pro další rozvoj sociohistorie přínosné, ale i ty, které ji naopak oslabovaly, například položením důrazu na jiná badatelská hlediska či východiska. Zahrnuje přitom prostředí německé, britské, francouzské i americké s jejich metamorfózami společenskovědního bádání. Všechny proudy a směry nebyly pochopitelně sociohistorii vždy příznivě nakloněny. I události konce šedesátých let minulého století, a nejen v intelektuálním prostředí, přinesly nové změny pohledů, které se v dosavadních přístupech nutně projevily. Už jen tím, že se mnozí badatelé na poli společenských věd obrátili zády k dřívějším názorům a vystupovali kriticky vzhledem k předešlému vývoji. Noiriel analyzuje nově vykrystalizované stoupence „sociální konstrukce reality“, stoupence „kulturních studií“, stejně jako jinou skupinu vědců definujících se jako „poststrukturalisté“. Zásadnější most k sociohistorii spatřuje autor v sociologii Pierra Bourdieua, jemuž tak sociohistorie za mnohé vděčí. Nepřebírá ale veškeré Bourdieuovy myšlenky. Snaží se vyřešit přesné empirické problémy za pomoci použití nástrojů, které se v závislosti na daném případu zdají býti nejvhodnější. Sociohistorik vidí hlavní přínos v oblasti poznání této generace ve snaze osvětlit úlohu, kterou hraje jazyk v mocenských vztazích. S tím souvisí i výzkum problematiky spojené s písmem, prováděný Jackem Goodym (sledoval úlohu, jakou hrálo písmo v rozvoji vztahů na dálku). Tím tedy Noiriel představil čtenáři hlavní nástroje, jež poskytla historie se sociologií sociohistorii.

101 Třetí až pátá kapitola (Ekonomické a sociální otázky; Politika; Kulturní otázky) se zaměřily na užití těchto stručně přiblížených nástrojů v empirických výzkumech ekonomické, sociální, politické či kulturní povahy, včetně konkrétních aplikací zastoupených případovými studiemi. Sociohistorik tedy se zájmem sleduje genezi současných ekonomických fenoménů, poodhaluje konfigurace a uskupení příznačné pro tuto oblast praktik apod. (například trh je mu ekonomickou konfigurací). Případové studie třetího celku reprezentují: Utváření proletariátu v brazilských velkoměstech; Vývoj francouzského národního státu; Socioprofesní skupiny a socioadministrativní kategorie (Cadres, Uprchlíci, Míšenci). Čtvrtá část je zaměřena na uplatnění sociohistorických hledisek v politice (např. sociogeneze demokracie, konstrukce národností, fabrikace voličstev, politizace zájmů či dekonstrukce veřejného mínění). Text je opět doplněn případovými studiemi (Národy a nacionalismy: z Balkánu do Japonska; Francouzská politika; Geneze veřejného mínění; Za sociohistorií vlády ve Vichy). Poslední kapitola naznačuje několik přístupů historie v oblasti výzkumu kulturních otázek a posléze rozvíjí úvahy nad sociohistorií kultury. Případové studie jsou zde zastoupeny třemi reprezentanty: Od historie knihy k historii čtenářů a posluchačů; Antropologie a sociohistorie: příklad Nové Kaledonie; Fyzické násilí na stadionech ve Velké Británii. V závěrečných pasážích textu se autor vypořádal s otázkou angažovanosti a distancovanosti ve vztahu mezi vědcem a politikem, což v případě sociohistorické perspektivy vyžaduje uchopit společenské vědy jako určitou formu kulturní aktivity. Připomíná již překonané koncepce objektivity, dále jistou míru vědecké distancovanosti, stejně jako konkurenční boje ve světě vědy. Věnuje se také charakteristice využití nástrojů, které sociohistorie vytvořila pro výzkum „psaní historie“. Pro sociohistorika je totiž psaní historie jednou z forem komunikace na dálku, která uvádí do vztahu historika a jeho čtenáře. Podstatný je v případě takové publikace pochopitelně seznam literatury, který umožní zájemci bližší pochopení materie knihy. Uvedené položky známějších i méně známých titulů tomuto kritériu plně vyhovují. Překladatel Pavel Sitek svůj překlad Noiriela ještě doplnil fundovaným doslovem, v němž blíže představil osobnost autora a připojil též několikastránkový „návod“ usnadňující uchopení jeho textu (jako jednoho ze zajímavých produktů francouzského intelektuálního prostředí, jemuž by bylo záhodno věnovat pozornost). Úvod do sociohistorie v něm charakterizuje jako nastínění základní osy „historické metody“ kombinující vybrané myšlenky historie a sociologie. Svůj doslov pak Sitek zakončuje dvěma dalšími příklady Noirielova sociohistorického bádání. Překlad představované publikace je pozoruhodným pohledem na oblast sociálně-vědního bádání, a jako takový má svůj inspirační akcent. Jak se k němu čtenář postaví, však už záleží pouze na něm. Petr Gába

102 Jockenhövel, Albrecht (ed.): Dějiny světa : Globální dějiny od počátků do 21. století, 1 : Základy globálního světa od počátku do roku 1200 př. Kr. Překlad z něm. Jiří Pondělíček a Jan Hlavička. Praha : Vyšehrad, 2012, 475 s. ISBN 978-80-7429-241-5; Lehmann, Gustav Adolf – Schmidt-Glinzer, Helwig (eds.): Dějiny světa : Globální dějiny od počátků do 21. století, 2 : Starověké světy a nové říše 1200 př. Kr. až 600 po Kr. Překlad z něm. Karla Korteová a kol. Praha : Vyšehrad, 2012, 478 s. ISBN 978-80-7429-292-7. Poté, co byly v prvních poválečných desetiletích českým vysokoškolským studentům nabídnuty překlady ruských příruček V. I. Avdijeva (Dějiny starověkého Východu. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1955), V. S. Sergejeva (Dějiny starověkého Řecka. Praha : Rovnost 1952) a N. A. Maškina (Dějiny starověkého Říma. Praha : Rovnost, 1952), na jejichž koncepci navázal další překlad prvních dvou svazků Dějin světa (Praha : SNPL, 1962–1963), nauka o minulosti lidstva se uskutečňovala ve světle sovětské (marxistické) koncepce studia minulosti. Jako konfrontace tohoto ducha s ohledem na metodickou koncepci se jevila na tuto dobu jako celkem novátorská publikace dvousvazkových Dějin pravěku a starověku redigovaná J. Pečírkou (Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986, 19893). Avšak i tato vynikající příručka je již dnes poněkud zastaralá. A tak nebylo překvapením, že nakladatelství Vyšehrad uskutečnilo vydání překladů prvních dvou svazků Dějin světa německého originálu WBG Weltgeschichte, editovaných A. Jockenhövelem, G. A. Lehmannem a H. Schmidt-Glintzerem.1 První svazek uvedené práce je věnován základům světa od počátku do roku 1200 př. Kr. Kniha zahrnuje následující okruh otázek: vznik člověka a jeho vývoj do konce starého paleolitu (400 000–300 000 let př. Kr.), neandertálci, formování indoevropské jazykové rodiny (s. 33–104), vznik neolitu, vesnic a formování městských struktur (s. 107–152), starověký Egypt (doba archaická až pozdní), Mezopotámie (rané státy ve 3. tis. př. Kr. až po vznik velkých říší v 1. tis. př. Kr.), úsvit civilizací na Arabském poloostrově, harappská kultura v Indii, chetitská říše, civilizační vývoj Kréty, Mykén a Kypru (s. 155–289), doba zpracování mědi na Předním východě, eneolitické společnosti a chalkolit ve Středomoří, vynález kola, historické kořeny evropských dějin jako epocha mezi prehistorií a civilizačním postupem (s. 293–354), přehled tzv. vzdálených oblastí starověkého světa – Afrika, Čína, Amerika, severoamerická Arktida (s. 357–438). Do přílohy 1 JOCKENHÖVEL,

Albrecht (Hg.): WBG Weltgeschichte, I : Vom Beginn bis 1200 v. Chr. WBG Weltgeschichte. Eine globale Geschichte von den Anfängen bis ins 21. Jahrhundert, 1. Darmstadt 2009; LEHMANN, Gustav Adolf – SCHMIDT-GLINTZER, Helwig (Hrsg.): WBG Weltgeschichte, II : 1200 v. Chr. bis 600 n. Chr. WBG Weltgeschichte. Eine globale Geschichte von den Anfängen bis ins 21. Jahrhundert, 2. Darmstadt 2009.


jsou zařazeny seznam literatury (s. 450–459), chronologická tabulka a rejstřík. Prací českých badatelů je zde citováno pouze několik (P. Charvát, J. Siegelová), obdobně jsou na tom historikové východní Evropy, především Ruska, jejichž příspěvek k bádání o orientálních civilizacích není zanedbatelný. Hodnotit týmovou práci z hlediska odborného je úkol dosti složitý a občas i nevděčný, budu tedy raději hovořit z pozice učitele historie, přičemž se soustředím na antický starověk. V prvním svazku autoři čtenářům nabízí pozoruhodnou kapitolu o egejské civilizaci na příkladě Kréty, Kypru a severovýchodní části Peloponnésu, Mykén. Nabízená interpretace není v rozporu se současnými závěry většiny badatelů-mykénologů (za datum poslední destrukce krétské kultury je považováno tradiční datum spojené s katastrofou Théry, tj. s dobou kolem roku 1450 př. Kr.), avšak dějiny Kréty nejsou interpretovány v kontextu celé Egeidy, nýbrž jaksi vytrženy ze zeměpisného kontextu (jakkoli není pochyb, že toto okolí Krétu podstatně ovlivňovalo: o obchodu se sice mluví, ovšem o civilizačním potenciálu zemí, s nimiž se obchodovalo, nikoliv). Hovoříme-li o Mykénách, Thébách, Messénii a Attice, kde jsou sídla mykénské kultury doložena, měli bychom stejnou pozornost věnovat i Pylu. Trója je pouze zmíněna, otázku příchodu dórských kmenů autor kapitoly H. Matthäus nechal bez jasné, alespoň alternativní odpovědi, což mu nemůžeme nijak zazlívat. Je otázkou času, kdy bude zodpovězena. Další svazek této vynikající kolektivní monografie je soustředěn kolem následujících otázek: starověké státy (vzestup a pád novoasyrské říše, íránské říše, starověký Izrael, svět řeckých států do konce řecko-perských válek, období peloponnéské války a její důsledky) a jejich kultura (řecká tragédie a komedie, výtvarné umění klasického Řecka, s. 37–155), v kapitole o helénistickém světě se mluví o středomořském prostoru a Přední Asii, Íránu po Alexandrově tažení, o říši Ptolemaiovců a také o přírodních vědách a technice (s. 159–216), další kapitola Antická oikumena nabízí přehled dějin Říma na cestě od počátků této velmoci k dosažení nadvlády nad Apeninským poloostrovem, včetně vnitřních konfliktů a vnější expanze až do druhého triumvirátu (r. 43 př. Kr.), dále dějiny římské říše (Imperium Romanum) v letech 37–378 po Kr., římsko-židovské války, říše Sásánovců. Na závěr jsou zdůrazněny otázky vývoje a triumfu křesťanského náboženství, rozpadu římské říše v letech 378–640 po Kr. (s. 219–318). Poslední kapitola svazku s názvem Velké asijské říše a kulturní transfery přenáší čtenáře na východ, do Indie a Číny, a poskytuje také pozoruhodné pasáže o vojenství a náboženství v oblastech Hedvábné cesty (s. 321–438). Jako závěrečná pointa se nabízí výhled do středověku (s. 439–442). Příloha v tomto svazku zahrnuje seznam literatury (s. 443–453; monografie českých badatelů jsem zde neobjevil), chronologickou tabulku a rejstříky. I zde bych chtěl svou pozornost věnovat kapitolám o dějinách a kultuře Řecka a Říma. Nenamítal bych nic proti názoru, že egejský svět a východní Středo-

LITERATURA RECENZE

moří 12. stol. př. Kr., o nichž se mluví v úvodní části svazku, můžeme chápat jako preambuli starověké Evropy a že není jisté, zda destrukce mykénských center byla vyvolána „dórským stěhováním“ stejně jako velké stěhování kmenů včetně iónského (to poslední se konalo ještě před dórskou invazí). I když nepřímo, autor (G. A. Lehmann) právem konstatuje, že tato destrukce by se mohla pojit s vpádem tzv. mořských národů (s. 22), o nichž jsou naše vědomosti stále chabé. Konstatujeme-li, že během postmykénského období alias „temných staletí“ celé Řecko upadlo do hluboké chudoby a izolace, měli bychom se pokusit zkoumat mj. klimatické a morové problémy, o nichž se většinou ani neuvažuje. Je však třeba brát v potaz i otázku kontinuity veškerého vývoje helénských zemí – vznik písma a osamostatnění básnictví jako literárního žánru jsou toho příkladem. Lehmann nabízí svou vizi vývoje řeckých městských států v době, kterou tradičně nazýváme obdobím pozdní archaiky a dále rané a vrcholné klasiky (7./6. – pol. 5. stol. př. Kr.). Časově navazuje na předchozí pasáže v úvodu, tematicky nikoliv, jinými slovy zde není popsána otázka velké řecké kolonizace v jejím ohromném záběru. Dostačující je jistě analýza raně politických struktur v Řecku, včetně raných tyrannid, lykúrgovské Sparty (7.–6. stol. př. Kr.) a Athén za Solóna, Peisistrata a Kleisthena. Je nutné souhlasit s konstatováním o rivalitě Athén a Sparty, jež měla dávné a hluboké kořeny, a také s tím, že završení athénské demokracie proběhlo až za Perikla, i když razantní zásah do ústavy se nekonal. Autor zde zdůraznil význam Perikleovy sociální politiky, snahu o politickou rovnost občanů, ale i vytlačování žen na okraj občanské společnosti (s. 115). Kladně hodnotím zdůraznění, že podstatný faktor hospodářského života Athén představovala práce otroků (s. 116), autor tento faktor chápe jako logickou součást celkového vývoje a zdůrazňuje docela příznivé podmínky existence otroků (což se týká především Athén). Otázku vývoje attické komedie a tragédie autor M. Rühl interpretuje v těsném spojení nejen s náboženským, ale i sociálním a politickým životem Athén. Přidal bych k tomu i filosofické pozadí této doby. Rühl poněkud vzdáleně od uvedených podmínek vysvětluje vývoj klasického výtvarného umění. Stejně jako v předchozích pasážích knihy i zde však, zapomněl na tzv. Velké Řecko a na řecký svět v Černomoří. Část publikovaných obrázků je navíc nepřijatelné kvality (srov. s. 124, 139, 142). Přeskočíme-li informace o peloponnéské válce s jejími důsledky (s. 145–155, autor G. A. Lehmann), ocitneme se v helénistickém světě od vzestupu Makedonie až po její druhou válku s Římem, jež Římanům v roce 197 př. Kr. definitivně otevřela cestu na Balkán. Další kapitoly o Íránu po Alexandrově tažení a o Egyptu za Ptolemaiovců (J. Wiesehöfer, H. Heinen) si zvláštní komentář nevyžadují, stejně tak i kapitola o přírodních vědách a technice (S. D. Engster). Vytkl bych pouze to, že ani zde není poukázáno na ve-

103 levýznamnou existenci řecké kultury na jihu Itálie, na Sicílii, v celém Černomoří, na západním pobřeží Malé Asie a v jiných, vzdálenějších lokalitách a na jejich kontakty s pevninským Řeckem, což mi připomíná bajku o velkém pěkném lvu s uťatým ocasem. Dějiny Říma alias antické oikumeny (v kontextu Imperium Romanum) jsou časově v relativně logické návaznosti k předchozí látce, avšak toho, kdo by měl náhodou k dispozici pouze tento druhý svazek, překvapí, že výklad začíná v 4./3. století př. Kr. (autor B. Bleckmann). Není tajemstvím, že část současných historiků, mluví-li o římské říši, shledává právě v této době její začátek (velká diskuse rozpoutaná o tomto problému Věstnikem drevněj istoriji v letech 1989– 1990 prakticky nic nevyřešila). Usilujeme-li však o didaktickou roli publikace, měli bychom alespoň letmo uvést, co a jak probíhalo v dějinách starého Říma již na rozhraní 12./11.–10. stol. př. Kr. I osvícené poslání jinak ztrácí svůj lesk a účel. Musím však na tomto místě kladně ohodnotit odbornou úroveň map, nacházejí-li se však v záběru dvou stránek, úroveň kvality klesá (srov. s. 176–177, s. 220–221). Nebyl bych kritický k dalšímu výkladu o dějinách římské republiky a císařství, jelikož tato část knihy poskytuje dostatek faktografického materiálu a postupuje logicky, i když ti, kdo se zabývají dějinami tzv. adoptivních císařů, vztahů Říma s Podunajím a Černomořím, stěhováním národů apod., budou poněkud zklamáni. Zájemcům o detailnější informace o tomto období bych doporučil studie J. Buriana a J. Češky (viz mé práce Professor PhDr. Josef Češka, DrSc.: Vita et bibliographia. České Budějovice 2005 a Profesor PhDr. Jan Burian, Csc.: Bibliografie. Praha 2011). A ještě jedna poznámka: na přebalech obou svazků je uveden citát prof. H. Schmidt-Glintzera: Dějiny světa vůbec poprvé podávají historii lidstva, jež zohledňuje všechny doby a kultury. (…) Poprvé jsou tu dějiny vypsány z globální perspektivy. S tímto konstatováním si dovolím nesouhlasit. Abych byl spravedlivý, zdůrazním, že oba recenzované díly Dějin lidstva poskytují bohatou faktografickou látku se snahou o globální přístup k interpretaci minulosti, jsou dobrou odbornou pomůckou pro začátečníky i pokročilé. Před celým týmem autorů, překladatelů a konzultantů nezbývá než smeknout a za tento cenný (cenově však náročný) dárek vřele poděkovat. Igor Lisový KLEISNER, Tomáš – BOUBLÍK, Jan: Mince a me daile císaře Františka Štěpána Lotrinského : Sbírka Národního muzea v Praze / Coins and Medals of the Emperor Franz Stephen of Lorraine : Collection of the National Museum, Prague. Praha : Národní muzeum, 2011, 208 s. ISBN 978-80-7036-316-4. K dluhům české vědecké numismatiky patří stále chybějící corpus nummorum, na němž začalo numis matické oddělení Národního muzea v Praze pracovat v 80. letech minulého století soupisem Chaurovy sbírky. O to cennější je každá práce, která pomyslně doplňuje, ba překračuje výše stanovený cíl. V rámci

104 dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumných úkolů, které probíhají na materiálu uloženém nebo studovaném v Národním muzeu, vyšel již před časem soupis mincí a medailí posledních Rožmberků autorů Tomáše Kleisnera a Zuzany Holečkové.2 Prvně jmenovaný spolu s Janem Boublíkem nyní připravili obdobnou monografii věnovanou numismatickým památkám císaře Františka Štěpána I. (1708–1765), manžela Marie Terezie. Publikace je díky paralelnímu anglickému překladu určena nejen české veřejnosti, ale i potencionálnímu širokému okruhu uživatelů v zahraničí. Kniha má dvě části, úvodní – popisnou a rozsáhlejší část katalogovou. Úvodní pasáže patří mincování lotrinského vévody Františka Štěpána, který zdědil mincovní právo po svém otci v roce 1729, přičemž ale první ražby vznikly až roku 1736 v Nancy. Autoři představují vývoj měnového systému v toskánském velkovévodství a následně v habsburské monarchii za spoluvlády Marie Terezie s Františkem Štěpánem. Osvětlují rozdíl mezi početními jednotkami a skutečnými mincemi, což dokládají i údaji o cenách a mzdách. Přínosem práce je také rozkročení nad rámec mincování na území monarchie, poněvadž mince se zobrazením poprsí císaře Františka Štěpána razila i svobodná říšská města Augsburk, Norimberk, Řezno, Kolín, Brémy a Švábský Hall. Dále se autoři věnují okolnostem vydávání medailí s odkazem na zvyk obdarovávat jimi poddané při korunovacích, holdech, svatbách atd. Následně charakterizují jejich typické znaky, přičemž poukazují na inspiraci antikou, kterou barokní mincovnictví a medailérství vzhledem k uspokojivé srozumitelnosti použitých symbolů (či emblémů) rozvíjelo. Unifikovaný portrét císaře Františka Štěpána takto odpovídal zobrazení římských císařů – v brnění a s vavřínovým věncem ve vlasech, ačkoliv jeho skutečná podoba byla značně odlišná. V závěrečné části úvodních pasáží autoři připomínají okolnosti budování numismatické sbírky Národního muzea. Její jádro tvoří sbírka Královské české společnosti nauk, litoměřického biskupa Emanuela Arnošta z Valdštejna, Františka hraběte Šternberka, Josefa Zounka, Eduarda Fialy, Viktora Katze a Karla Chaury, pomineme-li konfiskáty německého majetku po roce 1945. Vlastní katalog mincí Františka Štěpána Lotrinského obsahuje celkem 50 katalogových čísel seřazených nikoli chronologicky, ale rozdělených podle zemí a mincoven. Každá mince je oboustranně zobrazena ve standardizované velikosti cca 70 mm, ani je ale připojeno měřítko. Mince doprovází nominál, ročník, jméno mincmistra, popis mincovního obrazu, materiál, průměr, hmotnost, inventární číslo a citace předchozího publikování. Zde však postrádáme od2 KLEISNER,

Tomáš – HOLEČKOVÁ, Zuzana: Mince a medaile posledních Rožmberků : Vilém (1535– 1592) a Petr Vok z Rožmberka (1539–1611) / Coins and Medals of the Last Rosenbergs : William (1535–1592) and Peter Vok of Rosenberg (1539–1611). Praha 2006.


kazy na česká sběratelská kompendia věnovaná právě mincovnictví Františka Štěpána.3 Překvapivě ve výčtu položek chybí drobné mince – měděné feniky a stříbrné čtvrtkrejcary a poltura. Tím je obraz mincování Františka Štěpána neúplný a uvedené ukázky mincí mohou sloužit jen jako výběr sledující především estetický zřetel.4 Ten je naopak zcela primární v případě katalogu medailí. Celkem 63 medailí čtenáře provede významnými událostmi ze života sledovaného panovníka. Medaile byly raženy např. k svatbě s Marií Terezií, k přijetí spoluvlády, k narození synů Josefa a Karla, k volbě císařem i korunovaci roku 1745. Řada medailí oslavuje vítězné bitvy svedené s Prusy, počínaje Kolínem 1757 a konče mírem v Hubertsburgu 1763 atd. Fotografie medailí jsou opět zvětšeny na průměr cca 75 mm. Doprovází je informace o události, k níž byly vydány, následuje místo a datace emise, jméno autora, signatura, popis medaile, kov, průměr, hmotnost a inventární číslo všech exemplářů ze sbírky Národního muzea. Pochopitelně nechybí ani odkaz na literaturu. Za mimořádný přínos publikace lze považovat doprovodné texty k jednotlivým medailím, které ražby vřazují do dějinných souvislostí a interpretují obsah scén, alegorických postav a symbolů na reverzech medailí. Ocenit je třeba i překlady všech latinských opisových a nápisových legend. Navíc autoři leckde připojili kvalitní srovnávací materiál např. v podobě fotografií římských mincí, vedut i portrétů. Katalog v sobě obsahuje i složku faleristickou: zlaté medaile mohly být i vyznamenáním nošeným na řetězu. Vedle toho je císař František Štěpán zobrazen vždy s Řádem zlatého rouna na honosné kolaně či na stuze. Zde lze autorům vytknout nepečlivou redakci; zatímco u mincí jsou názvy řádů pravopisně správně, v katalogu medailí je nesprávně zaměněn název Řádu zlatého rouna jako záslužného vyznamenání za název duchovně rytířského společenství. U Vojenského řádu Marie Terezie, jehož založení r. 1757 připomínají dvě medaile, jde pak jednoznačně o hrubou pravopisnou chybu (č. 94 a 95). Jen nevelkou pozornost věnují autoři heraldickým aspektům katalogizovaných medailí a přestože ty jsou významnou součástí značné části artefaktů, ne vždy je v popisu jejich výskyt zmíněn a dále interpretován. Na medaili k dobytí svídnické pevnosti z roku 1761 (č. 103) neklečí před vítězným vojevůdcem celé Slezsko, nýbrž jen alegorie města Svídnice, jak dokládá připojený znak. Z heraldického hlediska je například také zajímavá medaile na svatbu Františka Štěpána (č. 53), na níž je v rozporu s obvyklým územ 3 NOVÝ, Miroslav: Mince Františka Lotrinského 1745–1765 (1766–1780). Cheb 1981; NOVOTNÝ, Vlastislav: Mince Františka Lotrinského 1745–1765, 1766–1780, Josefa II. 1765–1790, Leopolda II. 1790– 1792. Hodonín 1995. 4 Ne náhodou připomíná typově klasickou práci NOHEJLOVÉ-PRÁTOVÉ, Emanuely: Krása české mince. Praha 1955.

LITERATURA RECENZE

dána v zobrazeném aliančním znaku přednost novomanželce, naopak zase oba štítonoši jsou převzati z erbu ženichova. V závěrečné části katalogu prezentují autoři tištěný soupis 414 medailí z doby vlády Marie Terezie, který vyšel v roce 1782 péčí arcivévodkyně Marie Anny a numismatika Mikuláše Adaukta Voigta. Stejnou vzácností je i katalog z roku 1759 (s pozdějšími doplňky) císařovy osobní sbírky, čítající na 50 tisíc kusů mincí a medailí. Poslední katalogová čísla se týkají série medailí lotrinských vévodů a vévodkyň vydaných na přání císařova otce Leopolda Lotrinského (1679–1729). Celkem bylo vyrobeno deset stříbrných a třicet bronzových kolekcí po 36 medailích uložených v intarzovaných etuích. František Štěpán po svatbě s Marií Terezií v roce 1736 nechal do kompletu vložit ještě svou medaili v obdobné stylizaci. Anotovanou publikaci uzavírá seznam použité literatury a také ilustrací s důsledným uvedením zdroje. Bezesporu velmi přínosný katalog lze ocenit i pro vysoce kvalitní reprodukce popisovaných mincí a medailí, z nichž mimo jiné vyplývá rovněž poučení pro všechna numismatická pracoviště a kurátory výstav. Národní muzeum dbá na zachování dobové patiny, kterou staré mince a medaile vyžadují, což zná a respektuje každý amatérský sběratel,5 na rozdíl od některých „profesionálů“, kteří staré numismatické památky zrcadlově vyleští do podoby dnešních investičních ražeb. Květoslav Growka – Karel Müller ŘÍHA, Zdeněk – FOJTÍK, Pavel: Jak se tvoří město : Vývoj dopravního systému Prahy v období průmyslové revoluce. Praha : České vysoké učení technické v Praze, 2012, 190 stran + DVD. ISBN 978-80-01-05029-3. Dějiny městské hromadné dopravy patří dlouhodobě k velmi atraktivním směrům výzkumu a nemine rok, kdy by nebyla v této oblasti vydána monografie. Největší zájem je soustředěn na území Prahy, které svým vývojem poutá pozornost dopravních historiků i dalších badatelů příbuzných vědních oborů. Nejnovějším příspěvkem k této problematice je publikace Zdeňka Říhy a Pavla Fojtíka, která vychází ze stejnojmenné výstavy uspořádané v roce 2010 v Národní technické knihovně. Cílem autorů je zmapování rozvoje Prahy ve vrcholném období průmyslové revoluce se zaměřením na dopravní systém a především snaha ukázat vzájemnou provázanost dopravního systému s ekonomickým, stavebním a společenským rozvojem města (s. 4, 13). Z tohoto záměru tak vychází koncepce publikace, která je rozdělena do čtyř hlavních kapitol s předmluvou a doslovem. V předmluvě, jejímž autorem je Bedřich Duchoň, je doprava zasazena do obecných ekonomických souvislostí s důrazem na poptávkovou stranu. Tento přístup tak navazuje na trendy výzkumu prosazující se v posledních letech v zahraničí. Velmi důležité je zmínění 5

MARCO, Jindřich: Jak sbírat mince. Praha 1972, s. 20.

105 vlivu dopravního systému na mobilitu obyvatel a zboží a diferenciace poptávky po dopravních službách v návaznosti na sociální a demografickou stratifikaci obyvatel (s. 10). Z takto naznačeného pojetí interakce dopravy a společnosti vychází první kapitola publikace, která se orientuje především na období do poloviny 19. století, tzn. podle autorů na období před vypuknutím průmyslové revoluce. Jednotlivé podkapitoly jsou věnovány dobovým ekonomickým tezím Adama Smithe, zavádění nových zdrojů energie a jejich využití v oblasti dopravy a následně vzniku a vývoji Prahy do poloviny 19. století. Autoři se zde pokoušejí, s odkazem na Smithe, aplikovat princip dělby práce na dopravní problematiku v souvislosti s oddělováním bydliště od pracoviště a současně poukazem na energetické zdroje vymezit význam průmyslové revoluce pro rozvoj dopravního systému. Následuje zachycení vývoje Prahy a jejích předměstí – Karlína, Libně, Vysočan ad. Autoři analyzují postupný rozvoj průmyslových podniků v daných lokalitách, vývoj počtu obyvatel a diferenciaci podle zaměstnání, sledují také postupný prostorový růst obcí a s ním související proměny dopravní infrastruktury. Druhá kapitola se věnuje vývoji dopravního systému na území vlastní Prahy. Analyzováno je rušení hradeb, rozvoj koněspřežných tramvají a především výstavba a provoz Křižíkovy elektrické tramvaje na Letné. V této podkapitole je kladen důraz zejména na Křižíkovu snahu proměnit sezonní atrakci v plnohodnotný dopravní prostředek. Třetí kapitola je nejobsáhlejší a autoři se v ní věnují rozvoji dopravního systému v jednotlivých obcích pražské aglomerace. V heslovitě pojatých podkapitolách je krátce představena historie sídla, jeho správní, popř. populační vývoj, významné průmyslové podniky na jeho katastru a poté rozvoj dopravního systému. V závěrečné kapitole se pozornost autorů soustředila na vznik komunálního podniku a proměnu dopravních koncepcí, ať již v souvislosti s nutností elektrifikovat tratě (výstavba elektrárny), s nutností reagovat na asanaci staré Prahy, či s nutností zajistit optimální fungování dopravního systému po vzniku tzv. Velké Prahy. Organickou součástí této kapitoly jsou také statě věnované lanovým drahám na území města Prahy, které obě využívaly systému Abtovy ozubnice (srov. s. 136 a 138). Autorům se podařilo podchytit především prostorové proměny pražské aglomerace a počáteční meziměstský charakter dopravy. Poukázali na postupné připoutávání předměstských obcí k Praze samotné prostřednictvím výstavby tramvajových tratí i význam aktivního přístupu pražské obecní samosprávy při budování dopravního systému, který vyvrcholil vznikem pražských Elektrických podniků jakožto komunálního podniku. V tomto kontextu se pasáže věnované komunálním podnikům jednotlivých obcí (např. plynárnám, které měly pro vývoj dopravního systému v Praze nulový význam) jeví jako zbytečné. Zamrzí i fakt, že jen okrajově je zmíněn význam dopravy pro kulturní

106 a rekreační vyžití obyvatel pražské aglomerace (např. Křižíkova tramvaj na Letné či lanové dráhy se jeví jako ideální pro tento směr výzkumu). Přínosná je podkapitola věnovaná rozvoji dopravní infrastruktury, především postupnému přemosťování Vltavy, které mělo klíčový význam při dopravním propojování pražské aglomerace. Za zdařilou lze označit také obrazovou dokumentaci, která je organicky svázána s textem a umožňuje i „mimopražským“ čtenářům udělat si přesnější představu o prostorových proměnách pražské aglomerace a jejich významu pro vznik a rozvoj dopravního systému. Pozitivně lze hodnotit použití poznámkového aparátu, v dopravních publikacích paradoxně ne zcela běžného, v němž autoři odkazují na řadu fondů Archivu dopravního podniku hl. m. Prahy, Národního archivu či Archivu Národního technického muzea, na řadu statistických publikací i množství dobové literatury a tisku. V této souvislosti je však zarážející absence citací prací k dějinám Prahy obecně, k dějinám dopravního podniku či k dopravě v období Velké Prahy (ačkoliv v seznamu použité a doporučené literatury uvedeny jsou). Při čtenářově znalosti těchto prací tak recenzovaná publikace získává charakter jakéhosi sumáře doposud vydaných knih, neboť řada informací již popsána a zpracována byla, a autoři tak uvádějí skutečnosti „již dávno objevené“, ačkoliv se tomuto postupu chtěli vyhnout (s. 15). Nejdiskutabilnější částí publikace je však úvodní teoretická kapitola. Obsáhlou debatu lze vést v souvislosti s pojetím průmyslové revoluce, kterou autoři charakterizují jako proces ekonomických, sociálních, technických a technologických změn života společnosti, jehož základní vlastností je spontánnost jednotlivých dějů a zároveň jejich návaznost, a jako proces, v němž se centrem lidské existence stávají města (s. 28). Z tohoto pojetí vyplývá, že autoři užívají pojem průmyslová revoluce k označení změn, pro něž se v historických kruzích užívá pojmu modernizace jako komplexní proměny společnosti. Její nedílnou složkou je proces urbanizace, industrializace a několik průmyslových revolucí (např. především konec 19. století a počátek 20. století je charakterizován pojmem druhá průmyslová revoluce, v níž jako základní energetický zdroj dominuje elektřina, následně ropa). Tato disproporce vystoupí do popředí o to více, že autoři popisují vývoj dopravního systému v Praze i po roce 1918. V této souvislosti je tak užití výrazu průmyslová revoluce zavádějícím a je otázkou, zda nebylo vhodnější použít v názvu publikace i v textu samotném pojem jiný, pro postižení historické reality obsahově přesnější. Obdobně lze s výhradami přistupovat i k dalším premisám autorů, např. k tvrzení, že růst průmyslu, kolem něhož rostou zaměstnanecké domy, indukuje potřebu vnitroměstské dopravy (s. 32). Při pohledu na dopravní vývoj např. ostravsko-karvinské či olomoucké aglomerace lze říci, že u počátku městské dopravy stála primárně potřeba spojit vzdálená nádraží s centrem města a problematika dojížďky za prací byla druhotným důvodem, objevujícím se převážně až po-


čátkem 20. století. Rovněž diskutabilní je otázka omnibusové dopravy jako základního kamene městské hromadné dopravy (s. 19). Jak autoři sami přiznávají (s. 61, pozn. 98, s. 65, pozn. 118), je problematika tohoto typu dopravy jen málo prozkoumaná, to jim však nebrání v tom, aby považovali omnibusovou dopravu za základní kámen městské hromadné dopravy s poukazem na pravidelný jízdní řád. Při pohledu na omnibusovou dopravu v Ostravě a v Olomouci je však toto pojetí také dosti zjednodušené. Nedostatečné teoretické zdůvodnění, popř. přílišné zjednodušení složitých historických procesů tak lze chápat jako největší deficit této práce, jakkoliv další kapitoly jsou užitečným sumářem relevantních informací o městské hromadné dopravě v Praze. Michaela Závodná POLÁK, Michal: Hlavou proti vetru. Bratislava : CCW, 2011, 431 s. ISBN 978-80-89166-35-0. Kniha Michala Poláka s názvem Hlavou proti vetru je zajímavým autorským počinem tohoto známého, původem slovenského žurnalisty, ekonoma a filosofa, působícího jak na Britských ostrovech, tak na slovenské levicové intelektuální scéně. Jedná se sice o publikaci čítající nemalý počet více než čtyř set stran, ovšem slohová úroveň předloženého textu jeho poměrnou délku více než kompenzuje. Na slovenském textu je znát autorova dlouholetá zkušenost se psaním nejrůznějších článků a esejí, jež této knize zaručuje transparentnost, systematičnost a odbornost na jedné straně, a čtivost, spád, srozumitelnost a nezanedbatelnou složku humoru či štiplavé, přesně mířené ironie a sarkasmu na straně druhé. Za velký klad osobně považuji skutečnost, že se v knize objevuje celá řada vtipů, jimiž se Michal Polák úsměvnou formou pokouší vyrovnat s pojednávaným tématem, a tak čtenáři laskavou a nenásilnou formou přiblížit obsah svého naléhavého sdělení. A co že tedy vlastně je tím autorovým „poselstvím“ či předmětem oné naléhavé potřeby sdělení? Především je třeba si uvědomit, že kniha Hlavou proti vetru vyšla pod patronací občanského sdružení SOK, které se samo definuje jako občanské sdružení rozvíjející levicové myšlení a umění jako prostředek hledání alternativ k současnému ekonomickému, politickému a ideologickému systému. Michal Polák se tedy se zápalem sobě vlastním a vlídností lehce sarkastického intelektu věnuje kritice současného liberalistického, demokratického a tržně kapitalistického prostředí, a to jak na Slovensku, tak i v České republice (myslím, že je pro obě strany velmi zajímavé a obohacující zvláště časté porovnávání panujících poměrů mezi těmito spolu sousedícími zeměmi). Nezřídka se zde vyskytuje i tematika světového, či chcete-li globálního kontextu událostí přelomu druhého a třetího tisíciletí. Autor však není pouze bezhlavým, rýpavým kritikem všeho, co stojí proti jeho očividnému a hluboce niternému levicovému přesvědčení, a není ani hlučným a bezobsažným křiklounem velkolepých tezí a prázdných frází. Jeho kniha vykazuje i mnoho konstruk-

LITERATURA RECENZE

tivních prvků, návrhů, nápadů a postřehů určených k rozproudění širší obecné diskuse. Snaha o dialog, veřejnou a otevřenou diskusi, vyvolání otázek a potřeby vzájemné komunikace se čtenářem, to vše je vidět již na samotné struktuře a obsahu této publikace. Kniha Hlavou proti vetru, která je souborem žurnalistické tvorby mapující autorovu činnost za posledních dvacet let, je rozdělena do devíti hlavních kapitol. První kapitola s názvem Trasoviská a východiska je snahou o vytyčení základního okruhu problematiky, jíž se autor hodlá zabývat, a zároveň tematickým zacílením následujících řádků. V žádném případě se ale nejedná o nějaké „vědecké“ či jinak suchopárně teoreticko-metodologické stanovení základních axiómů (jak ještě uvidíme). Následující kapitoly pod sebe subsumují a sdružují různé, často volněji související články tohoto autora z různých období jeho tvorby, ve kterých je spíše jistá „alegorická“ než faktická tematická shoda. V samotné knize jsou obsaženy názory a postřehy Michala Poláka komentující dobové události, témata a ožehavé problémy (nutno podotknut, že mnoho z nich na své aktuálnosti příliš neztratilo – spíše naopak). Na samý závěr publikace je zařazena kapitola s názvem Rozhovory, jimiž kniha končí a začíná dialog. Již samotná forma novinových článků, které kniha obsahuje, využívá do značné míry autorský monolog pouze v té míře, v níž je taková vyjadřovací forma nutná k sepsání jistého souvislého textu určeného k publikaci. Soustředí se tak v daleko větší míře na výzvu, či snad dokonce až na vyprovokování úvahy samotného čtenáře nad předneseným tématem. Obsah sdělení i jeho forma však nejsou nijak násilné ve snaze obhájit a prosadit levicové myšlení. Polákova intence vychází ze skálopevné a odhodlané víry v možnost levicových alternativ, které nesou nezanedbatelné a mnohdy neoprávněně a neuváženě zavrhované výhody. Završením snahy o rozmluvu se čtenářem je tak právě onen přechod od formy z donucení monologické k formě rozhovoru s předními představiteli a autoritami v oblasti levicového intelektuálního smýšlení, jakými jsou například Jan Keller či Michal Hauser, jména českému čtenáři zajímajícímu se o tuto problematiku jistě dobře známá. Michal Polák ovšem rozhodně nezůstal pouze u těchto předních myslitelů české levicové scény, ale díky svým žurnalistickým kontaktům a mezinárodním stykům do této kolekce rozhovorů přizval i osobnosti, jakými jsou: Michael Albert, Claous Offe, Juraj Zamkovský, Jože Mencinger, Wolfgang Marcle, Béla Greskovits, Andrew Hillard, Eugen Gindel, Özlem Onaranová, David Craven, Joachim Becker, Miroslav Tížik či Petr Uhl. Jelikož se v zásadě jedná o širokou škálu textů reagujících na řadu konkrétních dobových událostí počínaje porevolučními událostmi v Československu až po významná témata doby současné (či nedávno minulé – nejmladší články tohoto souborného vydání jsou z roku 2010), bylo by velmi těžké a snad i kontraproduktivní a bezúčelné, abych se blíže věnoval jednotlivým parciálním tématům a postřehům, které jsou v této publikaci pojednávány a probírány. Protože to

107 však sám smysl recenze sám vyžaduje, je nutné, abych se alespoň v krátkosti pokusil o stručný tematický průřez jednotlivými kapitolami knihy Hlavou proti vetru. Zastavím-li se hned na začátku nad Predslovem autora, vyzdvihl bych několik slov, kterými autor popisuje intence a vlastní obsah knihy. To považuji za vhodné také z toho důvodu, že by se obsah tohoto souboru článků a myšlenek dal popsat také jako „život a dílo Michala Poláka“. Neboli, v mnohém z toho, co je nám autorem prezentováno, se vyjevují ryze osobní postoje a životní události, které Michala Poláka v daném období provázely, postupně formovaly a usměrňovaly jeho nejen politické, ale i občanské myšlení a osobní postoje. Právě tento rozměr svého díla dává autor již ve zmiňovaném „úvodu“ jasně najevo. Som socialista, (s. 9) píše na začátku druhého odstavce, motivuje ma predstava společnosti spájajúcej sociálnú spravodlivosť s demokratickou samosprávou a osobnou slobodou. Tímto osobním „vyznáním“ hodlá Michal Polák poukázat na skutečnost, že v dnešní společnosti panují velmi zkreslené, nepřesné a zbytečně radikální a omezené názory na demokratický socialismus, který jako určitá súvislá myšlenková línia (s. 9) spojuje jednotlivé texty knihy navzdory jejich tematické a časové rozrůzněnosti. Autor popisuje pohled současné společnosti na demokratický socialismus jako na strašáka, jenž pramení z úvahy čo je sociálne, to je ľavicové; čo je ľavicové, to je komunistické; a čo je komunistické, to je od diabla (s. 9). První kapitolu či, jak ji sám autor nazývá, oddiel tvoří „pouhé“ tři texty. První text Bod obratu s mírným nádechem poetického metra popisuje vznik antikapitalistického hnutí, jež autor vnímá jako zásadní moment v rozproudění společenského dění na doposud značně monotematickém poli občanského a politického diskursu a smýšlení. V textu s názvem Mŕtve ramena a živé časy nalezneme zamyšlení nejen nad dějinně zásadním momentem levicového myšlení reformního roku 1968. Konečně třetí text Nedokončená revolúcia se zaobírá sametově-revolučním rokem 1989. Na základě historického rozvržení epistemologických zlomů (řečeno s Foucaultem) v levicovém myšlení si tak Michal Polák připravuje půdu pro promýšlení nejrůznějších témat současného stavu a událostí. Má tak zcela otevřené dveře k argumentaci podporující alternativní levicové myšlení z logických, politických, ekonomických či ideologických pozic, ale i v souvislosti s historickými souvislostmi, kontexty a kořeny tohoto myšlení. Další kapitoly, obsahující již větší množství textů různé délky, hloubky i tematiky, využívají do jisté míry těchto tří textů (plus úvodního slova) jako svého podstavce a pevného základu nikoli v axiomatickém, ale spíše v axiologickém slova smyslu. Slovo ku dňu přináší bohatý výbor z krátkých textů Michala Poláka věnujících se především dobově aktuálním událostem z let autorova působení v pozici šéfredaktora týdeníku Slovo. Z tohoto souboru stojí jistě za povšimnutí velmi zajímavý a úsměvný článek Ako nám zobák narostol, kde autor využívá svých perfektních znalostí

108 anglického a slovenského jazyka. Žurnalistickým způsobem komentuje jazykové jevy a prvky slovenského jazyka pramenící ze současného a místy neúměrného vlivu anglického jazyka na způsob mluvy, vyjadřování, a co je velmi důležité, i na smýšlení jednotlivých lidí, skupin a organizací. Vtipné postřehy jsou však pojednávány takovým způsobem, že se s autorem musíme chtě nechtě zamyslet i nad jejich reálnými důsledky pro naše postoje, názory a hodnoty, které zastáváme a razíme. Rovněž článek s numerickým nadpisem 150 000 dokáže vzbudit vaši pozornost, a to nikoli jen pro celou publikaci typickým, pronikavým a nenásilně odlehčeným komentováním té či oné události, ale také pro autorovo nesporné literární nadání. Kapitoly Hľbka ponoru a Na zlobu doby jsou exkursem do událostí, jež rozdmýchávaly aktivitu a jitřily mysl několika málo jedinci počínaje a celkem společnosti konče. Na těchto kapitolách je znatelná osobní zainteresovanost autora, který se na mnoha z těchto aktivit osobně podílel a jenž s nasazením a vervou sobě vlastní činorodě vstupoval do veřejného dění. Článek Ako ministerstvo vnútra šliaplo extrémne vedľa odráží míru osobního zapojení Michala Poláka ve snahách pohnout veřejným míněním a též odráží životní události s těmito aktivitami spojené. Název další kapitoly Ako páli ľavica hovoří téměř sám za sebe. Narativním způsobem popisuje chronologii jak postupných, tak radikálních změn, jimiž procházela slovenská levice v průběhu dějin. Volnější návaznost této kapitoly můžeme spatřovat v části následující, která nese název Kráska i zviera. S trochou nadsázky řečeno, autor líčí kontext, v němž se tato transformace slovenské levicové scény odehrávala. Řeč je zde o vnitrostátní i mezinárodní politice Spojených států amerických, o principech, skrytých záměrech a především důsledcích, které z této politiky vyplývají a které mají vliv jak na samotné USA, tak i na jednotlivé suverénní státy celého světa. Poukázáním na mnohé latentní intence, praktiky a pochybné a ne zcela bezproblémové kroky, jež Spojené státy podnikly, tak poodhaluje roušku zákulisních intrik, praktik a „skutečných“ záměrů a motivů, které stojí v pozadí jednání, které je prezentováno jako zdánlivě mírumilovné. Pokud bychom dali mezi názvy dalších dvou kapitol pomlčku, odhalili bychom tím jednu z jejich potencio nálních souvislostí: Dejiny a postavy – Odkiaľ a kam. Kapitola Dejiny a postavy se věnuje významným osobnostem a pro autora zásadním událostem, které formovaly a nadále formují společenské a moderní levicové smýšlení. Ze zde předkládaných článků zaujme velmi přiléhavý a vtipný název Oko Tigrida, čerpající inspiraci z nesmrtelného hitu Eye of the tiger – hlavní melodie filmu Rocky se Silvestrem Stallonem v hlavní roli – a podobnosti se jménem významného českého politika Pavla Tigrida. Tematicky interesantní a myšlenkově podnětný je článek Náš súdruh George Orwell, v němž je znatelný jak soukromý obdiv Michala Poláka vůči tomuto původem indickému autorovi, tak i jeho lidský nadhled nad „ideologií“ jako takovou, jež mu je pouhým prostředkem k dosažení hodnot, jako jsou


kritické myslenie, humanizmus a socialismus, které u Orwella obdivuje (i když v duchu těchto zásad i Orwellovo myšlení podrobuje jisté kritice). V kapitole Odkiaľ a kam kulminuje jistý „genius libri“. Zde se ze střípků jednotlivých článků skládá kompaktní mozaikový obraz teoretického výkladu a interpretace pro autora klíčového pojmu socialismus. Poslední kapitola Rozhovory, jež již byla zmíněna výše, nepotřebuje myslím nijak zdlouhavého popisu a rozboru. Ze jmenované plejády osobností, s nimiž Michal Polák hovořil a jejichž slova ve svých statích zaznamenal, záměrně nebudu vybírat onoho „top“ představitele a s mírnou dávkou recenzní nevstřícnosti nechám výběr na vás, čtenářích, na vašem vkusu a gustu. Měl-li bych tedy závěrem zhodnotit předkládanou publikaci Hlavou proti vetru, musím především říci, že se jedná o soubor originálních a značně subjektivních, nevnucujících se myšlenek, postřehů a názorů na společenské události s jasně znatelnou levicově-interpretační tendencí, jež se snaží především o kritické myšlení, předkládání alternativ a hledání „toho, co je za věcmi“. Hodnotit tuto publikaci z jakéhosi „objektivního“ hlediska totiž nedává smysl hned z několika důvodů. Pominu-li poměrnou obtížnost a snad i nemožnost takového pohledu, musím zdůraznit především jeho nesmyslnost. Michal Polák si svými texty nenárokuje objektivitu či výhradní právo na pravdu. Jedná se spíše o pozvánku k dialogu, pozvánku, jež nás opravňuje vstoupit do jeho světa i mysli a též nás opravňuje podívat se na předkládanou problematiku z jiného úhlu pohledu, než je možná většina z nás zvyklá. Míst ke kritice či nesouhlasu by se jistě několik našlo, ale o tom přece takový dialog je a Michal Polák by byl asi tím posledním, kdo by nám chtěl upírat právo na vlastní a svobodný názor. Naopak. Jeho kniha nese jako svou vlajkovou myšlenku především snahu o vybuzení takového vlastního názoru a kritického zhodnocení toho, co se nám často předkládá pod názvem fakt, pravda či skutečnost. Do tohoto abstraktního dialogu přirozeně vstupuje jako člověk s vlastním názorem a jasným postojem. Není však fanatikem, zaslepencem ani lítým bojovníkem, který by nás chtěl k něčemu nutit. Pouze vybízí, podněcuje a podává „férovou“ nabídku ke společnému zamyšlení. Jelikož bych nechtěl zakončit svou recenzi klasickým klišé ve smyslu „nezbývá tedy, než abyste po knize sáhli a přesvědčili se sami“, nabídnu vám spíše sladko-trpkou ochutnávku tohoto díla, jež dle mého názoru vystihuje jeho přívětivou a humornou atmosféru všudypřítomnou pachuť hořké reality, která celé dílo provází a vždy náš úsměv poněkud zmrazí. V článku …aj s takou robotou!, v kapitole Slovo ku dňu Michal Polák nabízí tento „vtip“ (s. 71): Dvaja dobre živení páni v oblekoch sedia v reštaurácii, pred nimi taniere s bohatým obedom. Jeden sa nakláňa k druhému so slovami: „Vďaka našej politike vznikli štyri milióny nových pracovných miest!“ A čašník, ktorý im na tácke práve prináša víno, si pomyslí: „Hej… a len ja sám z nich mám tri.“ Filip Svoboda

LITERATURA ZPrÁVY O LITERATUŘE

109

Zprávy o literatuře BOLKOVÁ, Jana – OTISK, Marek a kol.: Facultas philosophica Universitatis Ostraviensis 1991–2012. Ostrava : Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2012. 307 s. ISBN 978-80-7464-162-6. V životě každého, jednotlivce či celého společenství, přichází chvíle, kdy je čas se zastavit a zamyslet se nad vykonanou prací. Snad nejvhodnějším okamžikem pro takové zamyšlení je výročí, jako tomu bylo v případě Ostravské univerzity, která v roce 2011 načala druhé desetiletí své činnosti. U této příležitosti vydala její filozofická fakulta pod vedením svého děkana prof. Aleše Zářického knihu s názvem Facultas philosophica Universitatis Ostraviensis 1991–2012, která mapuje dvě desetiletí existence fakulty, jejíž historie se začala psát ke stejnému datu jako dějiny univerzity. Nová vzdělávací instituce univerzitního typu nevznikala na moravsko-slezském pomezí lehce. Současně s pádem komunismu, již záhy po sametové revoluci, se zrodil plán na zřízení nové univerzity, která by nesla název „Slezská“ a měla by fakulty v Ostravě, Opavě a Karviné. Již v roce 1990 vznikl přípravný výbor, kde byli zástupci ostravských a opavských vzdělávacích a vědeckých institucí. Přes počáteční nadšení se ovšem záhy ukázalo, že spolupráce se zástupci Opavy nebude jednoduchá. Rozepře se ještě prohloubily, když opavští zástupci v přípravném výboru bez vědomí ostravských členů podali samostatný návrh na zřízení univerzity bez účasti Pedagogické fakulty v Ostravě. Na to vrcholní představitelé ostravské Pedagogické fakulty reagovali rozhodnutím podat vlastní projekt na zřízení samostatné univerzity v Ostravě. Dne 17. srpna 1990 ministerstvo školství této žádosti vyhovělo. Jedenáct dní na to (28. srpna) se sešel nově zvolený fakultní akademický senát, který se usnesl na transformaci stávající Pedagogické fakulty na fakulty filozofickou, přírodovědeckou a pedagogickou. Dne 9. července 1991 schválila ČNR návrh zákona o vzniku pěti nových univerzit, mezi nimi i té ostravské. Publikace je rozdělena do několika částí, z nichž každá popisuje různou etapu a oblast vývoje fakulty. První část, jejíž autorkou je spoluzakladatelka a dlouholetá děkanka filozofické fakulty doc. Eva Mrhačová, je věnována vzniku Ostravské univerzity, pozitivním i negativním aspektům tohoto procesu, ustanovování nových fakult, etablování se nové instituce v rámci kraje atd. Kapitola je vědecky přínosná nejen autenticitou výpovědi E. Mrhačové, nýbrž také studiem širokého spektra dosud nevyužitého archivního materiálu. Přílohou této části jsou dosud nepublikované dokumenty, blahopřání mnoha významných osobností z oblasti politického, vědeckého i kulturního života naší země a další prameny. Atmosféru vzniku fakulty a univerzity dokresluje kapitola věnovaná in-

stitucionálním insigniím, jež vzešla z pera dalšího ze spoluzakladatelů Ostravské univerzity, potažmo její filozofické fakulty prof. Lumíra Dokoupila. Další část je věnována historii bývalých i stávajících fakultních součástí, tedy kateder (anglistiky a amerikanistiky, české literatury a literární vědy, českého jazyka, dějin umění a kulturního dědictví, filozofie, germanistiky, historie, psychologie, romanistiky, slavistiky, sociologie), seminářů (latinského jazyka a kultury), center (Centrum pro hospodářské a sociální dějiny, Centrum výzkumu odborného jazyka, Ústav pro regionální studia), knihovny, studoven atd. V kapitole Život na fakultě se autoři zaměřili na různorodé oblasti aktivit studentů a pedagogů (setkání s osobností, překladatelské dílny, divadlo atd.). Podrobně je zmapován také rozvoj zahraniční spolupráce, kterou fakulta rozvíjí jak v rámci struktur Evropské unie, tak v oblastech mimo ni (Turecko, Ukrajina, Rusko, Ázerbájdžán, Spojené státy americké atd.). Další oblastí aktivit, jimiž fakulta reagovala na globalizující se světový vývoj, bylo zavedení výuky exotických jazyků jako je japonština, arabština, čínština, korejština, viet namština, romština, sanskrt ad. Fakulta ve své činnosti pamatovala také na seniory, kteří měli (a stále mají) příležitost rozšiřovat si své obzory a seznámit se s moderními trendy v nejrůznějších oborech v rámci Univerzity třetího věku. Jak se říká nejen prací živ člověk, proto se na fakultě rozvíjí také bohatý kulturní život. Příkladem toho je mj. Galerie na půdě, kde vystavují svá díla jak známí umělci (Igor Kitzberger, Zdeněk Stuchlík, Vladimír Birgus či Jindřich Štreit), tak zaměstnanci a absolventi fakulty (Katerina Bohac, Zdenek Pala, Tomáš Koudela, Jan Melena, orlovská fotografická skupina K4 a mnoho dalších). Dále v rámci fakulty působilo a působí několik divadelních souborů, dívčí pěvecký soubor Adash ad. Závěrečnou část knihy tvoří seznam absolventů, kteří ukončili studium na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v letech 1991–2012, soupisy pedagogických i nepedagogických pracovníků, složení vědeckých rad, fakultních senátů, obhájených rigorózních, disertačních a habilitačních prací, ukončených habilitačních a profesorských řízení a další informace. Musíme souhlasit s výrokem prof. Zářického v úvodu recenzované knihy, že bilanční publikace není jen výkladní skříní instituce, ale představuje především důležitý zdroj poznání pro budoucí generace. A co je neméně důležité, v rámci setkávání absolventů napříč akademickými ročníky přispívá nejen k jejich sbližování navzájem, ale také k utužování jejich vazeb s jejich někdejším vzdělávacím ústavem – Filozofickou fakultou Ostravské univerzity. Petr Doležel

110 JIROUŠEK, Bohumil: Historik Jaroslav Charvát v systému vědy a moci. Praha : ARSCI, 2011, 232 s. ISBN 978-80-7420-015-1. Historikové věnují svou pozornost řadě rozličných témat. Nedílnou součástí jejich badatelského úsilí jsou přitom i dějiny vlastního oboru. Přestože bylo na tomto poli již mnohé vykonáno, zůstávají přece jen bílá místa, jejichž zaplňování teprve probíhá. To je i případ výzkumu české historiografie ve 20. století, zvláště pak po roce 1945, respektive 1948. Hanzalovy Cesty české historiografie 1945–1989 (Praha : Karolinum, 1999) mají informativní přehledový ráz, a přispěly proto spíše k většímu uvědomění si potřebnosti seriózního výzkumu tohoto tématu. Existence a fungování oboru, míra tvůrčí (ne)svobody, role jednotlivých osobností historické vědy, jejích jednotlivých institucí a orgánů, úroveň vzniklých děl apod., to vše je třeba fundovaně zpracovávat. Mezi ty, kteří posunují naše poznání vlastní minulosti kupředu, patří i Bohumil Jiroušek (* 1972) z Historického ústavu Filozofické univerzity Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. S jeho jménem je spojena celá řada prací zasvěcených historiografii, od drobných biografických črt přes studie různého rozsahu až po samostatné monografie. Knižní trh tak obohatil například několika biografiemi, v nichž představovaného historika vždy pečlivě zasazuje do odpovídajícího kontextu doby. Namátkou připomeňme několik titulů: Antonín Rezek (České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2002), Jaroslav Goll. Role historika v české společnosti (České Budějovice : Jihočeská univerzita, 2006); z období 2. poloviny 20. století pak například Josef Macek. Mezi historií a politikou (Praha : Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2004) či spoluautorství knihy Proměny diskursu české marxistické historiografie (České Budějovice : Jihočeská univerzita, NTP Pelhřimov, 2008). Dalším přírůstkem v Jirouškově produkci je představovaná kniha Historik Jaroslav Charvát v systému vědy a moci, vydaná v předloňském roce. Jiroušek v ní na pozadí životopisu Jaroslava Charváta (1904–1988) přibližuje proměny marxistické historické vědy od předválečných časů až po normalizační období. Snaží se přitom vyložit, jak se její reprezentant, mimo jiné žák Josefa Pekaře, propracoval k aktivitám Historické skupiny a časopisu Dějiny a přítomnost, dále jeho válečný osud a následně i životní etapu po roce 1945 spojenou s členstvím v komunistické straně. Správný politický názor a ideové směřování následně po únoru akcelerovaly Charvátův vzestup v oficiálních strukturách historické vědy. Zastával řadu vlivných postů a funkcí (profesor Univerzity Karlovy a jistou dobu její prorektor, rektor Vysoké školy pedagogické, angažoval se v akčních výborech, působil v různých pozicích na ministerstvech apod.). To vše mu umožnilo až do pozdního věku setrvat ve vysokých funkcích a ovlivňovat dění v historické obci. Autor se pochopitelně zabývá také Charvátovou publikační činností, poukazuje na její nevelký rozsah, což mu však nebylo překážkou v kariéře.


Jiroušek Charváta charakterizuje jako jednoho z hlavních budovatelů marxisticko-leninské historiografie v Československu a příslušníka první generace profesionálních historiků otevřeně se hlásících k marxismu jako svému vzoru. Charvát tato stanoviska zastával již za první republiky, tj. v době, kdy ještě zdaleka nedorostla do podoby dogmatu. Charvát a jiní se stýkali a potýkali s tehdejším univerzitním prostředím, měli blízko i k samorostu české historiografie Janu Slavíkovi. Poté se tento proud realizoval v rámci Historické skupiny. Ta však konkrétních výstupů sama příliš neměla. V poválečné republice se Charvát stává rychle jednou z důležitých opor nového režimu, který tak pomáhá budovat. Dosti oddaně slouží zájmům strany v akademickém prostředí, podílí se kupříkladu na odstavení některých historiků od vědecké a pedagogické práce (jako předseda Akčního výboru Československé společnosti historické z ní vyloučil již tři dny po „únorovém vítězství pracujícího lidu“ právě Jana Slavíka či Zdeňka Kalistu, což byl mimochodem člověk, který mu poskytl konzultace, radu i pomoc při práci na disertaci o Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic, jíž Charvát obhájil pod Pekařovým vedením na konci dvacátých let; dodejme jen, že jde podle Jirouška asi o nejvýznamnější původní vědeckou práci, kterou za svůj život Charvát napsal). Jiroušek tyto epizody líčí střízlivě s důkladnou znalostí věci načerpanou v materiálech. Ostatně sám si vytkl za cíl knihy: (…) prozkoumat aktivity Jaroslava Charváta, jeho směřování do pozice marxisty-leninisty, univerzitního profesora i jeho přínos české vědě. Zároveň však se tato monografie pokoušela vymezit k Historické skupině jako celku; minimálně k jejím čelným reprezentantům jako první, zakladatelské generaci historiografie navázané na marxistické myšlení a posléze na marxisticko-leninskou (stranickou) doktrínu. (s. 184). Snaží se také formulovat Charvátův skutečný význam pro historickou vědu, což není jednoduché. Jiroušek konstatuje, že neměl přímé pokračovatele v oblasti ideové, v okruhu badatelských témat, případně metod či postupů (vlastně ani v tomto směru neměl moc co nabídnout). Na druhé straně se významně spolupodílel na tvorbě učebních textů pro jednotlivé stupně škol a mezi studentstvem patřil k oblíbeným učitelům. Jiroušek rozvrhl svůj výklad do tradičního rámce. Po úvodní pasáži následuje pojednání věnované materiálové bázi (O pramenech a literatuře), v níž přiblížil dosavadní stav relevantních archivních a jiných zdrojů vztahujících se k Charvátově osobě a činnosti. Dříve než přistoupil k vlastnímu vylíčení jeho životní a pracovní dráhy, snažil se čtenáře blíže seznámit se širšími kontexty vývoje v kapitole České marxistické dějepisectví – mezi tradicí a změnou. V ní dostatečně osvětlil potřebný vhled do problematiky, aby se poté již mohl plně zaměřit na osobu Jaroslava Charváta (Rodinné kořeny a dětství; Univerzitní studium; Archivářem za první republiky; Členem předválečné Historické skupiny; Za protektorátu; V letech 1945–1948 – v mocenském boji; Univerzitní profesor; Vědecké dílo?; Závěr).


Jednotlivé kapitoly poskytují velmi solidní podklad pro sledování Charvátova pracovního i osobního života, jeho názorů a přesvědčení, včetně veřejného angažmá jak po roce 1948, tak znovu po roce 1968. Za velmi zajímavou pokládám i krátkou zmínku o soudním sporu Marie Husová a spol. (blíže viz s. 148–151). Knihu dotváří i anglické a německé résumé a pochopitelně také jmenný rejstřík, bez něhož by se práce tohoto druhu neobešla. Rejstříku je ještě předřazen oddíl s názvem Prameny a literatura, zachycující prostudované a využité materiály. Nutno podotknout, že se jedná o vyčerpávající soupis, kde Jiroušek shromáždil řadu položek vhodných k dalšímu studiu. Stejnou kvalitou se vyznačuje i autorův poznámkový aparát s detailními informacemi, který však vhodně doplňuje hlavní text. Závěrem lze tedy Jirouškovu knihu přivítat jako hodnotný příspěvek k prohloubení poznání české historiografie 20. století. Snad s jedinou výhradou– vlastní text by si zasloužil minimálně pro zpřehlednění a lepší čtenářský komfort kvalitnější grafickou podobu a formální členění. S přihlédnutím k Jirouškově publikační činnosti na poli dějin historiografie je třeba pamatovat ještě na jedno riziko. Mám na mysli určitý stupeň vyzrálé sebereflexe autora, aby se při příštích biografických sondách dokázal vždy vyvarovat jistého schematismu, do něhož není těžké při produkci obdobných prací sklouznout. S potěšením kvituji, že v tomto případě se to autorovi zdařilo a portrét Jaroslava Charváta vykreslil plasticky a čtivě. Petr Gába

NEŠPOR, Zdeněk R. – KOPECKÁ, Anna (eds.): Edice českých sociologických časopisů. Praha : Sociologické nakladatelství, MathAn., 2011. Úvodní studie + 2418 textů (v rozsahu 7268 s.). ISBN 978-80-7330190-3. Sociologický ústav vydal v předloňském roce ve formě CD edici českých sociologických časopisů od roku 1921 do roku 1989. Akademické, ale i širší veřejnosti jsou zde plnohodnotně a v uživatelsky dobře přijatelné formě zpřístupněny texty, které byly uveřejňovány v časopisech Parlament (výběr 1921–1931), Sociální problémy (1931–1939, 1947), Sociologická revue (1930–1940, 1946–1949) a Sociologický obzor (1987–1989). Pokusme se v této zprávě stručně charakterizovat editovaná periodika:1 Parlament, roč. I–XI, 1921–1931, 1935–1936. Revue se zaměřovala zejména na tyto problematické okruhy: stát, politika státu a politika obecně, socio1 V případě

prvních tří časopisů je následující charakteristika založena na publikaci Zdeňka R. Nešpora s názvem Institucionální zázemí české sociologie před nástupem marxismu. Srov. NEŠPOR, Zdeněk R.: Institucionální zázemí české sociologie před nástupem marxismu. Praha : Sociologický ústav AV ČR, v. v. i., 2007, s. 51–52 (Parlament), 54–56 (Sociální problémy) a 53–54 (Sociologická revue).

111 logie a ekonomie. Prvním vydavatelem časopisu byla poslanecká sněmovna (1921–1927), od následujícího roku se stal vydavatelem Rudolf Hudec. V roce 1931 (tj. roč. IX) vyšlo pouze první číslo. Poslední dva ročníky vznikly již jen vlastním Hudcovým nákladem a navíc s několikaletým zpožděním (převážnou náplň v té době už tvořily přehled činnosti sněmovny a projevy státních činitelů). Jednotlivé příspěvky revue vycházely z výše naznačených tematických okruhů. Doplňovány byly výsledky recenzní činnosti a informačními přehledy o sociálních badatelích zahraniční provenience. Na sociologickou problematiku uveřejňovanou v rámci revue poté částečně navázal časopis Sociální problémy. Sociální problémy, roč. I–VII, 1931–1939, 1947. Zprvu byl v letech 1931–1932 vydáván jako dvouměsíčník s podtitulem Revue pro sociální theorii a praksi pod vedením Josefa Krále a Václava Verunáče. Od třetího ročníku (1933/1934) se situace změnila, v jeho čele stál pouze první jmenovaný a jeho periodicita se změnila na čtvrtletník. Kromě nedůsledně dodržované pravidelnosti ve vydávání (roč. V – 1937; roč. VI – 1938–1939; roč. VII – 1947; opožděné č. 4, VII. roč. na jaře 1948 již nesmělo vyjít a časopis zanikl) se objevily i jiné problémy. S šestým ročníkem se rozšířil název na Sociologie a sociální problémy. Uveřejňované příspěvky se týkaly především české společnosti a jejích aktuálně pociťovaných sociálních problémů. Mimoto časopis přinášel i obsáhlejší recenze a bibliografie či kratší zprávy. Sociologická revue, roč. I–XV, 1930–1940, 1946– 1949. Tato revue patřila k hlavním časopisům sociologické disciplíny. Od roku 1930 až do počátku války vycházela čtyřikrát ročně (roč. XI, 1940). Znovuobnovení se dočkala po válce, v letech 1946–1949 byly publikovány ještě čtyři ročníky (XII–XV, roč. XV byl poslední a časopis zanikl). Vycházela opět ve formě čtvrtletníku, i když byla často jednotlivá čísla spojována. První ročník vydavatelsky zajišťoval Sociologický seminář Masarykovy Univerzity v Brně, od druhého ročníku pak Masarykova sociologická společnost (později přejmenovaná na Českou sociologickou společnost). Pro léta 1948–1949 je coby vydavatel uváděna Masarykova sociologická společnost v Brně. Po celou dobu existence časopisu stál v jeho čele reprezentant brněnské sociologie Arnošt Inocenc Bláha (do přerušení v roce 1940 s pomocí J. L. Fischera a E. Chalupného). Publikovali v něm zejména členové redakce a občas přispěli i zahraniční autoři. Články a příspěvky měly hlavně popisný ráz. Zaměřovaly se na sledování vývoje disciplíny v zahraničí, sociologické teorie či teoretické uchopení konkrétních sociálních otázek. Velká část časopisu byla také věnována recenzní činnosti. Díky tomu poskytoval dobrý přehled o aktuálním dění v oboru. Sociologický obzor, roč. I–III, 1987–1989. Jediný samizdatový zástupce v představované edici. Tento časopis psal a vydával Miloslav Petrusek s Josefem Alanem jako čtvrtletník. Po třech ročnících se ve svobodných poměrech v roce 1990 název časopisu změnil

112


na S-OBZOR. Obsahuje řadu črt o československé společnosti i soudobé sociologii, eseje, polemiky a analýzy. Tento ediční počin nelze než jednoznačně přivítat, zejména s ohledem na často špatnou dostupnost těchto časopisů ve fyzické podobě. Soubor obsahuje veškeré publikované texty (v případě časopisu Parlament se jedná o jejich výběr) vyjma anotovaných bibliografií, reklamních sdělení a knih došlých redakci. Celý souhrn představuje 2 418 textů v rozsahu 7 268 stran. Edice je velmi vhodným studijním podkladem pro dějiny české sociologie, pro sledování stavu její tehdejší úrovně a situace sociálních věd vůbec. Součástí CD je rovněž kvalitní úvodní studie pojednávající o domácích publikačních možnostech českých sociologů a badatelů z příbuzných vědních disciplín v rámci existujících časopisů. Nechybí přitom ani základní charakteristiky všech zmíněných periodik (celkem je jich takto stručně připomenuto 38), ačkoli do samotné edice byly pojaty jen čtyři z nich. Tato pomůcka jistě nalezne své uplatnění nejen u sociologů a badatelů z dalších sociálně-vědních oborů, ale také v řadě knihoven, včetně mnohých soukromých. Petr Gába KREJČÍ, Jaroslav: Praha – Vídeň – Lancaster : Sto pami makrosociologického pohledu na dějiny i pří tomnost : Výbor ze studií. K vydání připravil a úvodní medailon napsal Josef Tomeš. Praha : Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., 2011, 182 s. ISBN 978-80-86142-38-8. V předloňském roce vydal Ústav T. G. Masaryka, o. p. s. pro Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích péčí Josefa Tomeše útlý soubor osmi vybraných studií významného odborníka v oblasti srovnávacích dějin civilizací Jaroslava Krejčího. Čtyři texty jsou publikovány poprvé, tři vyšly již dříve v rámci kolektivních sborníků a jeden reprezentuje úvodní část rozsáhlého, nikdy v celku nevydaného rukopisu. Publikace byla připravena u příležitosti autorova významného životního jubilea a je dalším krokem ve zpřístupnění Krejčího pozoruhodného díla českému čtenáři. Soubor otevírá Krejčího medailon s názvem Odysea českého vědce z pera Josefa Tomeše. Jde o příběh velmi bohatý, který nepochybně stojí za krátkou rekapitulaci i v tomto příspěvku. Ostatně naznačuje ho dobře už samotný titul publikace Praha – Vídeň – Lancaster (domovy a působiště Jaroslava Krejčího). Jaroslav Krejčí (* 13. 2. 1916), emeritní profesor univerzity v anglickém Lancasteru, se narodil ještě v časech Rakousko-Uherska, v rodině právníka prof. dr. Jaroslava Krejčího, pozdějšího vysokého úředníka československé vlády a justice. Jeho otec byl významnou postavou i v rámci české autonomní protektorátní správy (1939–1945 ministr spravedlnosti, 1942–1945 navíc i předseda vlády). Jaroslav stačil ještě na sklonku třicátých let minulého století absolvovat práva na Univerzitě Karlově (1935–1939, rigorosa až 1945). Už během studií projevoval též výrazný zájem o národohospodářskou problematiku. Za války se dále vzdě-

lával v ekonomii a národohospodářském plánování, přičemž navázal kontakty s odbojem. Krátce po válce se stává představitelem Státního úřadu plánovacího. Pracoval také v pozici národohospodářského experta Československé sociální demokracie, pro níž připravil alternativní koncepci pětiletého hospodářského plánu k návrhu z dílny komunistů. V průběhu roku 1947 se Krejčí stihl také podrobit habilitačnímu řízení na Vysoké škole politické a sociální v Praze (sám na ní v letech 1946–1951 přednášel), ke kterému předložil spis Důchodové rozvrstvení. Docentura mu však byla v nově nastolených poměrech osmačtyřicátého roku zamítnuta. Donucen opustit Státní úřad plánovací přešel do generálního sekretariátu Hospodářské rady. Ani zde ovšem dlouho nezůstal a uplatnění nalezl ve studijním oddělení nově vzniklé Státní banky československé. Krátce ještě mohl i přednášet. Vlastní práce, názory a demokratické přesvědčení spolu se zátěží rodinného původu mu zformovaly nepřijatelný kádrový profil v očích nového režimu. Postupně se na něj upřela pozornost bezpečnostních orgánů a roku 1954 byl zatčen. Následujícího roku vyměřil soud Krejčímu desetiletý trest za zločin velezrady, spočívající údajně zejména v „přípravě odborníků na návrat kapitalismu“. Z vězení vyšel v roce 1960 díky všeobecné amnestii, ani další existence ale nebyla jednoduchá. Stejnou perzekucí byla postižena také jeho manželka, jíž bylo znemožněno pracovat v oboru. Nelehké poměry, v nichž oba žili, však nezbrzdily Krejčího vědeckou práci. Za léta 1961–1967 sepsal objemný text o rozsahu šestnácti set stran, v němž se věnoval základům a vývoji světových civilizací. Rok 1968 umožnil Krejčímu oficiálně se nakrátko vrátit k vědecké činnosti. Zakotvil v Kabinetu architektury a životního prostředí při ČSAV, stává se dokonce členem poradního sboru místopředsedy vlády Oty Šika. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy bohužel přerušila jakékoliv naděje. Jaroslav Krejčí i s manželkou Annou odešli do exilu (nejprve krátce ve Vídni, později v anglickém Lancasteru). Počínaje rokem 1970 začal Krejčí přednášet na lancasterské univerzitě, kde se o šest let později stává profesorem. Plně zde mohl rozvinout svůj makrosociologický výklad dějin a tzv. integrovanou společenskou vědu, v níž kombinuje poznatky ze sociologie, ekonomie, politologie, historie i kulturní antropologie. Publikoval řadu prací, v nichž se zabýval otázkami náboženství, kultur, civilizací a jejich koexistence i střetů. V anglosaském univerzitním prostředí se, stejně jako jeho paní (psycholožka a pedagožka), plně etabloval. Aktivně působil také v československém exilu. Po listopadu 1989 se navzdory věku vrhl opět i do domácího dění. Psal, přednášel, referoval, publikoval příležitostně i v českém tisku apod. V Sociologickém nakladatelství vyšla roku 2002 jeho objemná práce Postižitelné proudy dějin, v níž zúročil své nabyté vědomosti v oblasti sociologie dějin. Uveřejnil také své memoáry pod názvem Mezi demokracií a diktaturou.


Domov a exil. Krejčího mnohostranná činnost se dočkala zaslouženého ocenění u nás i v zahraničí. Je jen správné, že se i čeští čtenáři mohou prostřednictvím zpřístupnění Krejčího často původně anglicky psaných prací seznámit s jeho dílem. První Krejčího studie, zahrnutá do anotované publikace a nazvaná Cesty indických civilizací, se věnuje Indii jako jednomu z význačných civilizačních center. Druhý text, Společenské formace současnosti, jejich historické předpoklady a tendence vývoje (Propozice makrosociologických koncepcí), pochází z počátku krátkého autorova exilového pobytu ve Vídni roku 1968, a uveřejněn byl proto v němčině. Krejčí v něm ve zhutněné formě vyložil své pojetí srovnávacího studia světových civilizací. Objasnil metodologická východiska a přiblížil též své teoretické směřování. Na dějiny nahlíží jako na proces vývoje společenských struktur, primárně duchovně scelujících formací (civilizací) a v tomto daném rámci formací sociálně (politicko)-ekonomických. Třetí stať s názvem Specializované nebo všeobecné vzdělání? Strategie harmonizace představuje autorovu inaugurační profesorskou přednášku na lancasterské univerzitě z ledna 1979. Krejčí se v ní zamýšlel nad korelací mezi hloubkou a šíří našeho vzdělání. Je lepší znát stále více o stále menším okruhu otázek (specializované vzdělání), nebo dát přednost variantě, kdy známe stále méně, ale okruh otázek se zvětšuje (všeobecné vzdělání)? Pokusil se vyložit svůj pohled na věc. Domnívá se totiž, že při použití vhodné strategie lze propojit solidní specializované vědění v jedné akademické disciplíně s obecnějším vhledem (nikoliv však povrchním!) do širšího kontextu humanitních a společenských věd. Jde mu o vyvážené začlenění vlastní speciální disciplíny v humanitních nebo společenských vědách do širší oblasti lidského poznání, které se týká údělu člověka. Velmi potřebné je však dodržovat alespoň jistá elementární pravidla při nakládání s fakty, sledování procesů či používání teoretického a pojmového instrumentáře. Vědecky pracovat zkrátka neznamená nechat se pouze nezodpovědně unášet na vlnách vlastní teoretické kreativity, jež často nemá reálný podklad. Tyto myšlenky si přitom autor uvědomoval a reflektoval i při vlastní práci. Čtvrtý text Postižitelné proudy dějin (Výhledy jasné a pochmurné) tvoří závěrečná kapitola autorovy již zmíněné práce Postižitelné proudy dějin. Civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura, politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy (v předmětné knize na s. 478–491). V knize ukončuje oddíl pod názvem Sociologické parametry a trendy dějin. Předkládá zde charakteristiku dvou typů struktur, v jeho pojetí tzv. konfigurací. Rozlišuje ekonomicko-politické konfigurace (sociální formace) a konfigurace sociálně-kulturní (civilizace). Sled a prostorové rozmístění těchto konfigurací vytvářejí Krejčímu stěžejní osy dějin. Následně identifikuje a dále specifikuje dva moduly základní civilizační změny (mutaci a renesanci). Při zohlednění prostorové souvislosti pracuje se třemi moduly (radiace, impozice a recepce). Pro

113 lepší proniknutí do autorova myšlenkového světa je v tomto případě přece jen vhodnější seznámit se s již několikráte připomínanou knihou. Šíře Krejčího intelektuálního záběru může totiž být pro leckterého méně zběhlého čtenáře matoucí. Další částí je esej s titulem Co znamenáme pro svět?, který původně vznikl pro sborník Co daly naše země Evropě a lidstvu III. Svobodný národ na prahu třetího tisíciletí (eds. Ivan Havel a Dušan Třeštík). Autor se v něm zamýšlel nad českým přínosem pro svět zhruba v rozmezí pěti desetiletí po druhé světové válce. Další studií je Naše nynější modernita v dějinné perspektivě. Vzešla z autorovy přednášky na mezinárodním vědeckém kolokviu konaném roku 2007 a ukazuje aplikaci Krejčího badatelského pojetí na soudobé fáze modernity. Jako sedmý je v souboru zařazen text úvodního referátu J. Krejčího Ženy ve spektru civilizací (Klíčový problém ve vývojové perspektivě) na stejnojmenném vědeckém kolokviu proběhnuvším v roce 2008. Závěr Náboženství jako pojivo multietnických společností tvoří opět překlad části autorova anglického rukopisu z téhož roku. Autor se v něm vyrovnává s otázkou náboženství ve srovnávacích religionistických studiích a nastiňuje hlavní náboženské struktury (křesťanství, islám, náboženská směs Indie a náboženská směs Číny). Publikace je doplněna jmenným rejstříkem, anglickým résumé a konečně i šestnácti fotografickými reprodukcemi ze života Jaroslava Krejčího a jeho ženy Anny. Útlý svazek osmi vybraných studií z autorova rozsáhlého celoživotního bádání představuje pouze malou ochutnávku jeho díla a seznamuje zájemce i s Krejčího pohnutým životním osudem. Obojí nabízí poutavé, byť nikoli jednoduché čtení. Vždyť profesor Krejčí je dnes považován za jednoho ze skutečných a zároveň stále vzácnějších polyhistorů. Petr Gába

BRODŇANSKÁ, Erika: Gregor z Nazianzu : Listy vo veršoch. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity 2012, 280 s. ISBN 978-80-555-0599-2. Monografia prešovskej klasickej filologičky ponúka komplexný pohľad na básnické listy jedného z najväčších teológov východnej cirkvi, Gregora z Nazianzu, ktorý si v boji proti ariánom a iným heretikom vyslúžil čestný titul Teológ a ako vynikajúci rečník prívlastok kresťanský Démosthenés. Na Slovensku ju možno považovať za priekopníčku, pretože sa životu a dielu tohto teológa a mysliteľa, ale i básnika a filozofa doteraz nikto systematicky nevenoval. V Čechách existuje k tomuto autorovi literatúra písaná teológmi (Špidlík, Karfíková, Ambros). Publikácia má tri základné časti. V predslove, ktorý predchádza vlastnému textu, informuje autorka monografie o zložitosti problematiky, s ktorou je spojený výskum života a diela Gregora z Nazianzu (doposiaľ neexistuje súborné kritické vydanie jeho spisov). Úvodná kapitola je ľudským i spisovateľským portrétom Nazianzskeho. V hutnej skratke je v nej

114 predstavený jeho život a dielo. Druhá kapitola sumarizuje a hodnotí rukopisnú tradíciu Gregorových básnických listov, interpretuje ich obsah a analyzuje ich metrickú štruktúru. Najväčší rozsah kapitoly o metrike s detailnou analýzou metrickej stránky veršov naznačuje zameranie autorky. Kapitolu možno označiť za originálny prínos autorky k literatúre o Gregorovi. Osobitná pozornosť je venovaná profánnym a biblickým príkladom (exempla) ako základnému tematickému prvku výstavby textov. Autorka sa venuje tiež funkcii a významu zdanlivo bezvýznamnej veci, oslovení, ktoré Gregor vo svojich veršovaných listoch používa, ale ukázalo sa, že sa za nimi skrýva mnoho významov. Tretia časť knihy obsahuje jednotlivé básnické listy v slovenskom preklade spolu s poznámkami k veršom. Slovenský preklad veršov „metricky upravil“ profesor D. Škoviera. Každému z listov predchádza charakteristika s ním súvisiacich reálií a rozbor ich kompozičnej štruktúry i obsahu. Ústretovým krokom autorky voči recipientom z hľadiska orientácie v texte je menný, vecný a zemepisný register i prehľadne spracované profánne a biblické odkazy nachádzajúce sa v Nazianzskeho listoch vo veršoch. Je to pozoruhodné, pretože knihu vydala univerzita, nie vydavateľstvo, za indexom je iste zdĺhavá práca autorky. K teologickej problematike sa autorka vyjadruje veľmi skromne, čo je zo stanoviska klasického filológa pochopiteľné, ten chápe text literárne. Do istej miery „skromné“ sú však aj úvodné kapitoly o živote a diele Gregora z Nazianzu. Autorka podáva v prevažnej miere informácie získané zo sekundárnej literatúry a nemá ambíciu priblížiť hlbší pohľad na Gregorovu osobnosť a jej vnútorný rozmer plynúci z osobnej lektúry diel tohto veľkého teológa a básnika. Autorka uvádza veľké množstvo sekundárnej literatúry, novšej aj staršej a rôznej proveniencie, citačne bez problémov, len niekedy zabudla uviesť prameň, napr. s. 42 citácia P. Maasa, s. 62 miesto u Lukiana. Niekedy však ako keby nebolo jasné, komu je práca určená, na jednej strane je v práci kapitola o rukopisnej tradícii listov, bez vysvetlenia sa používa termín Schneeballsystem (s. 38), idololatria (s. 220, pozn. 588), neprekladajú sa niektoré citácie z latinčiny (Seneca, s. 53), z gréčtiny (s. 61, pozn. 105, s. 82, pozn. 174, s. 205), na druhej strane klasických autorov cituje autorka podľa prekladov a nie z kritického vydania (passim), považuje za potrebné v poznámke uviesť, že Homér bol básnik, autor eposov Ilias a Odysseia (s. 224, pozn. 606). Keď sa autorka odvoláva v texte na nejaké miesto, uvádza jeho preklad tak, ako sa nachádza v preklade celého listu uvedeného na konci každej kapitoly venovanej tomu listu. Ja by som však niekedy v texte dal prednosť doslovnému prekladu, nie básnickému, pretože v ňom sa volia ekvivalenty z rôznych, nielen významových dôvodov, napr. metrických. Doslovný preklad by myšlienku z textu ilustroval lepšie ako básnický. Napr. v poznámkach 448 a 449 na s. 191 sa v gréckom texte nachádza jedno slovo, eidos, ale v preklade je raz krása a raz podoba, na s. 193 sa adjektívum akos-


mos prekladá ako nemiestny (zraz), ale v poznámke by mohlo byť aj iné adjektívum, napr. suplement LSJ uvádza význam of loose morals, t.j. uvoľnených mravov, na s. 194 v pozn. 470 sa prekladá parthenos aidós ako panenská skromnosť, lepší by bol panenský stud. Autorka píše kultivovaným jazykom, zrozumiteľným štýlom, len niekedy by som volil iný termín, napr. na s. 51 sa nachádza „Príklad odvodený z väčšieho pre menšie“ (?), na s. 55 je dionýzovský rituál, lepšie kult, nie je jasný výraz festival martýrov na s. 121. K terminológii patrí aj pomenovanie dvoch antagonistických svetov, v ktorých Gregor žil, pohanstvo a kresťanstvo (tak je nazvaná jedna kapitola práce), alebo svet mytológie a biblie (s. 11). Pre kresťanstvo a bibliu nemá autorka iné možnosti na ich pomenovanie, ale pre pohanstvo používa rôzne synonymá ako antika, antický, profánny, klasický, mytologický. Najmenej vhodný sa mi vidí výraz antika spolu s adjektívom antický, napríklad spojenia antická kultúra, antická vzdelanosť, antická epištolografia, antické formy, antické uzavretie manželstva len implicitne znamenajú pohanskú antiku. Veľkosť diela Gregora Nazianskeho dáva predpoklad, že autorka sa mu bude venovať aj ďalej a že sa dočkáme aj práce o iných druhoch jeho spisovateľskej činnosti. František Šimon FEJTOVÁ Olga: „Já pevně věřím a vyznávám“ : Re katolizace na Novém Městě pražském v době pobělo horské. Archiv hlavního města Prahy – Filozofická fakulta UJEP v Ústí nad Labem – Scriptorium, Praha 2013, 336 s. Případových studií o českých pobělohorských městech dosud nevzniklo mnoho a pro problematiku jejich rekatolizace v 17. století to platí dvojnásob. O to více lze vítat monografii Olgy Fejtové, dlouhodobě se badatelsky zaměřující na poznání situace na Novém Městě pražském, která její výzkum završuje, resp. naplňuje, jelikož autorka bude ve zkoumání tématiky jistě nadále úspěšně pokračovat. Knihu by bylo možné podle její struktury rozdělit do čtyř či pěti základních částí. V úvodní autorka svou látku zasazuje do evropského bádání a stanovuje si i svůj cíl, jímž je reflexe postupu rekatolizace v každo denním životě novoměstského obyvatelstva. Následně vymezuje základní pojmy, přičemž se obsáhle věnuje termínu konfesionalizace (s jehož užíváním polemizuje) a jejímu prvnímu zformulování Ernstem Waltrem Zeedenem. Kapitole o historiografii rekatolizace dominuje přirozeně ta jazykově německá (u níž si mj. všimla v podstatě vymizení pojmu protireformace, zatímco v jiných evropských zemích zůstal zachován), značný prostor je poskytnut formulacím a závěrům klasiků Heinze Schillinga a Wolfganga Reinharda. Zastavila se také u otázky položené právě Schillingem, zda vlastně existovala specifická „městská religiozita“. Autorka zde i jinak prezentuje nesmírně širokou znalost příslušné literatury, jejíž rozbor a komentář tvoří dobrou třetinu celé recenzované monografie. Podobná


slova lze ostatně užít i v případě primárních zdrojů, tedy soudobých pramenů z novoměstského prostředí, v nichž Fejtová plně zúročila svou archivní praxi. Její rozbor městských knih, na prvním místě nyní tolik populárních knih kšaftů, a komplementárních dokumentů je velmi fundovaný a své místo zde nacházejí i okolnosti jejich vzniku a využití při současných výzkumech. Po rozhledu po literatuře a pramenech následuje kapitola, v níž je studovaná problematika zasazena do dobových souvislostí a komparována zvláště se sice sousedním, ale značně odlišným Starým Městem pražským. Autorka se tu věnuje rozloze, počtu obyvatel, populačním ztrátám za třicetileté války, ale i městským privilegiím, sociální topografii či stavebním dominantám. Samostatné podkapitoly přitom tvoří nábožensko-politický a správní vývoj Nového Města v 17. století, stejně jako důsledky konfiskací a emigrace (u níž není opomenuta ani záležitost jinak často opomíjené reemigrace), kde se mohla autorka opřít o starší zjištění Václava Lívy a Jaroslavy Mendelové. V posledních dvou částech knihy přichází na řadu jádro sdělení, již avizovaný prožitek náboženského dění města jako celku i jednotlivců. První uvedené se odráží zvláště v pramenech normativní povahy, jež Fejtová podle jejich původu člení na státní, městské, církevní a soudní a samostatně o nich také pojednává. Čtenářsky vděčný je mj. případ Václava Krucigera, který i se svou družkou přestoupil od katolictví k židovské víře, navíc se ale dopustil trojnásobné vraždy, přičemž se ovšem úřady více koncentrovaly na prohřešek první. Privátní sféru náboženského prožitku a proměny religiozity Novoměstských autorka studuje v první řadě na základě dochovaných knih kšaftů a velkého prostoru se zde právem dočkají knihovna a četba, s prokázáním nemalého zájmu čtenářů i o protestantskou literaturu. Speciální podkapitolou je rozbor literatury u měšťanských elit, kde Fejtová nachází jen nízký podíl náboženských titulů, což přičítá i velkému rozsahu těchto knihoven. Na závěr četbu zasazuje do širšího vývoje doma i v zahraničí, tam především v komparaci s Norimberkem a Gdaňskem. Autorka i redaktoři vykonali dobrou práci, takže kniha má jen minimum (mj. s. 12 …přístup Karl Vocelky…) jazykových chyb a překlepů, nejinak je tomu i u těch faktografických (např. s. 264 a 315 L. Špornová je ve skutečnosti L. Šporová). Co je ale bohužel velkým nedostatkem této graficky a vizuálně půvabné publikace, je u díla takového záběru a zaměření opravdu překvapivá absence rejstříků, jak jmenného, tak místního. Tento fakt bohužel silně limituje upotřebení knihy pro ostatní badatele. Uvedená výtka je nicméně prakticky jedinou k jinak autorkou precizně zvládnutému a modernímu podání tématu s obsáhlým zakomponováním světových výzkumů a obdivuhodným vytěžením dostupných pramenů. Současně by mohla být výzvou k vytvoření analogických studií pro jiná česká města, ať už královská nebo vrchnostenská. Jan Kilián

115 BRŇOVJÁK, Jiří – GOJNICZEK, Wacław – ZÁŘICKÝ, Aleš (eds.): Šlechtic v Horním Slezsku : Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty horního Slezska (15.–20. století) / Szlachcic na Gor nym Śląsku : Relacje między regionem i centrum w lo sach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Uniwersytet Śląski w Katowicach Katowice, Ostravská univerzita v Ostravě : Katowice – Ostrava 2011, 296 s. Nobilitas in historia moderna, 5. ISBN 978-80-7368-936-0 (Ostravská univerzita v Ostravě), ISBN 978-83-932082-0-3 (Uniwersytet Śląski w Katowicach). Sborník Šlechtic v Horním Slezsku je pátým svazkem v ediční řadě Nobilitas in Historia Moderna. Jejím základem jsou příspěvky z mezinárodní konference Šlechtic v Horním Slezsku v novověku s podtitulem Vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska. Konference pořádaná Centrem pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Instytutem Historii Uniwersitu Śląskiego w Katowicach a Muzea Těšínska v Českém Těšíně se odehrála v polském Cieszyně ve dnech 5. a 6. listopadu 2009. K vydání sborníku však došlo až v roce 2011. Snad by mohla zarazit velká prodleva mezi konáním konference a vydáním sborníku, ale již na první pohled je zřetelné, že editoři odvedli velký kus práce. Čtenářům tak předkládají velmi dobře propracovanou publikaci, která poslouží nejen jako připomínka badatelských výsledků jednotlivých autorů, ale díky preciznímu provedení se sborník stává nepostradatelnou heuristickou příručkou k problematice v této publikaci nastíněné. Kromě obligátního soupisu zkratek a soupisu ilustrací totiž čtenář na konci knihy v oddíle Seznam pramenů, literatury a internetových stránek nalezne obsáhlý přehled veškerých zdrojů použitých autory v tomto sborníku. Velmi užitečné jsou také vyčerpávající rejstříky – zeměpisný a jmenný, zrejstříkovány byly nejen hlavní texty jednotlivých kapitol, ale i popisky vyobrazení a vysvětlivky. V úvodu editoři vytkli cíle sborníku: nalézt odpovědi a popřípadě položit nové otázky k problematice hornoslezské šlechty a jejího vztahu k regionálním a nadregionálním centrům, jaké možnosti skýtalo toto teritorium z hlediska uplatnění šlechticů domácích i příchozích a vliv jejich kariérních strategií (ať již v sledovaném prostoru či mimo něj) na jejich rod – to vše na pozadí nezanedbatelného faktoru politicko-geografických změn. V závislosti na vytčených otázkách je sborník rozdělen do tří tematických okruhů: Šlechtic v Horním Slezsku, Mezi Vídní a Berlínem, Za hranicemi Horního Slezska, Exkurzy. Těmto okruhům předchází Prolog, kde Jiří Brňovják načrtl základní pojmy, které se vinou celým sborníkem. Jarosław Kuczer představil vývoj raněnovověkého panského stavu ve slezských knížectvích a Jiří Peterka poukázal na jeden ze stěžejních pramenů pro výzkum hornoslezské šlechty – Zemské knihy v Zemském archivu v Opavě. I v prvním oddíle Šlechtic v Horním Slezsku nalezne čtenář příspěvky představující klíčové prameny pro

116 vytčené téma. Jiří Stibor předkládá obsáhlý přehled pramenů a literatury – především soupisy šlechty, které mu umožnily vytvořit zajímavé porovnání šlechtických rodů po čtvrtstoletích od patnáctého do osmnáctého století. Karel Müller pak poukazuje na hmotné památky – erby umístěné na různých „veřejných“ stavbách, které měly šlechtické rody reprezentovat a propagovat. Další autoři na konkrétních případech nastínili působení šlechtických rodů na území Těšínska. Převažují příběhy raněnovověkých šlechticů: Wacław Gojniczek popsal konflikt Jana Czela z Czechovic s těšínským knížetem Václavem III. Adamem, který vedl k úpadku celého rodu, Radim Jež předkládá příběh knížete Adama Václava Těšínského, který pod vlivem dobových událostí přestoupil ke katolické víře. Marek Vařeka představil Karla I. z Lichtenštejna jako cílevědomého muže, který díky svému obratnému, i když ne vždy transparentnímu jednání pozdvihl svůj rod do knížecího stavu. David Pindur poukázal na důsledně katolický rod Oppersdorfů a Jiří Kubeš pak nastínil působení Verdugů v hornoslezském teritoriu. Středověk svým příspěvkem zastoupil Petr Kozák, který poukázal na kariérní strategii a majetkovou politiku Bernarda Bírky z Násilého. Ryszard Kaczmarek pak příběhem hornoslezského magnáta Jana Hen ryka XI Hochberga představil novověkou postavu. Ve druhém oddíle Mezi Vídní a Berlínem se autoři zabývali vztahem hornoslezských šlechticů k velmocenským centrům. Małgorzata Konopnicka se pokusila odhalit postoje a vztahy hornoslezské šlechty k pruskému dvoru. Zbyněk Žouželka se věnuje nobilitacím Slezanů, kteří zachovali věrnost Marii Terezii v období slezských válek. Milan Myška načrtl poutavý příběh hraběte Alberta Josefa Hodice, šlechtice, který se neostýchal dát najevo své sympatie k pruskému panovníkovi, a to i přesto, že riskoval negativní odezvu ze strany Habsburků. Dlouho dokázal balancovat na tenké niti napjatých vztahů dvou často znesvářených panovníků, nakonec však byl okolnostmi nucen k jasnému příklonu na stranu pruského krále. Dušan Uhlíř představil genealogii rodu Lichnovských z Voštic. Jiří Jung pak na příkladu Karla Maxe Lichnovského a jeho manželky ukázal příklad kariéry a kulturního působení ambiciózního šlechtice v pruské metropoli v první třetině 20. století. V předposlední části Za hranicemi Horního Slezska ukázali autoři možnosti uplatnění mimo území sledovaného teritoria. Bożena Czwojdrak vyprávěla o Janu Mężykowi z Dabrowce, Slezanovi ve službách koruny, Jerzy Sperka nastínil problematiku migrace hornoslezské šlechty do polského království za vlády jagellonské dynastie. Jan Štěpán se zabýval kariérou slezského šlechtice v církevním prostředí, na níž chtěl ukázat využívání rodinných vazeb ke společenskému a kariérnímu vzestupu. Frederyk Federmayer pak představil profesní vývoj absolventa Trnavské univerzity pocházejícího ze Slezska, Christopha Georga


Hilschera, jenž jako jeden z mála tamnějších studentů našel uplatnění ve světské sféře. Poslední část nazvaná Exkurzy obsahuje příspěvky, které se Slezskem souvisejí pouze okrajově, ale pomohou zasadit téma sborníku do širšího kontextu. Jan Al Saheb demonstroval proměnu příjmové struktury a diferenciaci šlechty v šestnáctém století na příkladu severovýchodní Moravy. Tomáš Krejčík ukázal kariéru panského úředníka Adama Wittmanna von Denglaz. Václav Horčička se ve svém příspěvku zabýval otázkou vyvlastnění majetku Lichtenštejnů v roce 1945, kde se zaměřil především na strategie Františka Josefa II. pro ochranu majetku na území Československé republiky. Sborník je logicky uspořádán a drží se striktně koncepce představené v úvodu. Jde o publikaci velmi dobře propracovanou jak po stránce obsahové, tak formální. Jednotlivé příspěvky – i přes vcelku úzké teritoriální vymezení – mohou být pro čtenáře užitečnou inspirací z hlediska metodologie. Díky práci editorů není sborník pouze shlukem k sobě poskládaných tematických textů, neboť díky obsáhlým rejstříkům a soubornému seznamu pramenů a literatury sborník dobře poslouží i těm čtenářům, kteří si v něm potřebují vyhledat jen některý konkrétní detail k dané osobnosti či místu. Ivana Austová SMETANA, Robert: Vzpomínky na Rudolfa Firkuš ného. Brno : Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2012, 47 s. ISBN 978-80-7460-016-6. Český národ si bohužel v dostatečně velké míře neváží umělců, kteří proslavili naši zemi za jejími hranicemi. Spíše se situace v tomto směru neustále zhoršuje. Jednou ze světlých výjimek je vydání vzpomínek na Rudolfa Firkušného (* 1912, Napajedla, † 1994, USA) z pera jeho přítele, hudebního vědce Roberta Smetany. Práce vychází k 100. výročí narození R. Firkušného. Drobnou knížečku můžeme chápat jako důležitý doplněk k životu jednoho z našich nejlepších klavíristů 20. století. Autorův výklad je zaměřen především na mládí tohoto skvělého umělce. Čtenář se tak může více dozvědět například o rodinném zázemí R. Firkušného, o jeho blízkém vztahu k prezidentu T. G. Masarykovi, o tom, jak mladý klavírista studoval, i o celkovém charakteru tehdejší doby. Speciální kapitola je věnována Firkušného pařížskému pobytu – obzvláště jeho setkání s legendárním francouzským klavírním pedagogem Alfredem Cortotem (1877–1962). Závěrečná kapitola z pera sestry Rudolfa Firkušného působí jako velmi zajímavý doplněk k vyprávění Roberta Smetany. K textu jsou rovněž přičleněny dvě přílohy: vzpomínky Rudolfa Firkušného na hudebního skladatele Leoše Janáčka a Firkušného přednáška přednesená 7. listopadu 1993 u příležitosti udělení čestného doktorátu Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Rudolfu Firkušnému. Adam Židek


117

KRONIKA

XVI. světový kongres hospodářských historiků, 9.–13. července 2012, Stellenbosch, Jižní Afrika. Ve dnech 9.–13. července 2012 se v jihoafrickém městě Stellenbosch konal již XVI. kongres hospodářských historiků. Vedle International Economic History Association (IEHA) se na jeho pořádání podílely následující organizace – Economic History Society of Southern Africa a katedra ekonomie University of Stellenbosch. Ačkoliv v Evropě panovala červencová vedra, v Jižní Africe právě vrcholila zima, která předčila očekávání většiny účastníků, jichž se zde sešlo na 750 z 55 zemí světa. Ubytování v prostředí univerzitních kolejí bylo zajímavou zkušeností zvláště ve srovnání s úrovní českých univerzitních kolejí. Luxus nikdo neočekával, ale absence jakéhokoliv systému topení byla vzhledem k nulovým venkovním teplotám poněkud deprimující. Kongres byl slavnostně zahájen v univerzitním kostele Kruiskerk vystoupením tradičních jihoafrických zpěváků a tanečníků. Úvodní projevy zazněly z úst představitelů univerzity ve Stellenboschi, ministra financí Jihoafrické republiky Pravina Gordhana a profesorů J. Robinsona a Davida Florence. Poté započal klasický kongresový běh. Mezi prvními sekcemi byla i „soutěžní“ sekce disertačních prací, zároveň byla zahájena výstava posterů v jedné z univerzitních budov. První večer po zahájení kongresu se v prostředí proslulého západokapského vinařství Spier odehrála slavnostní večeře spojená s ochutnávkou afrických specialit a jihoafrických vín. Kongresový běh sledoval dnes již tradiční formát pětidenního rokování plenárních a paralelních sekcí. Rozsah sledovaných problémů a tematických okruhů byl nesmírně široký a bohužel i značně nepřehledný. Několik sekcí si bylo velmi podobných, dokonce na nich zčásti vystupovali i stejní mluvčí. Ačkoliv celá řada sekcí (jako např. 2.2c Work and the Life Course in Comparative Perspective organizátorů Andrease Eckerta a Josefa Ehmera, kde jako diskutující vystupoval Jürgen Kocka z Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung) byla velmi inspirativních, kongres měl opět podobu konglomerátu workshopů, což bránilo intenzivnějšímu řešení„velkých témat“ či problémů, které by stálo za to probrat formou širokého mezinárodního fóra. Velkým obohacením bylo určitě vystoupení vybraných hostů: americké profesorky hospodářské historie University of Gothenburg Deirdre McCloskey a harvardského profesora britského původu Jamese Robinsona (který mimojiné představil svou nejnovější publikaci Why Nations Fail: The Origins of Power, Prosperity and Poverty, napsanou společně s Daronem Acemoglem; představování této knihy odborné veřejnosti se dělo formou diskuse se

Stevem Broadberrym z London School of Economics). Dalšími knihami, které byly svými autory na kongresu představeny, byla práce Leighe Gardnera Taxing Colonial Africa: The Political Economy of British Imperialism a dílo Helen Paul The South Sea Bubble: an economic history of its origins and consequences. Kongresový program byl obohacen celou řadou dalších akcí, např. diskusemi o nových knihách, prodejními stánky věhlasných světových nakladatelství, kde bylo možné po celou dobu trvání akce nakoupit nejnovější odbornou literaturu za velmi přátelské ceny. Ve středu 11. července byli účastníci kongresu ve večerních hodinách přijati na místní radnici, kde se konala druhá společenská večeře. Ve čtvrtek 12. července proběhlo generální shromáždění IEHA, na kterém byla schválena roční účetní uzávěrka a zvoleno nové vedení. Během kongresu bylo zorganizováno i několik poznávacích výletů – do Kapského města a na Stolovou horu, za krásami oceánu na místa, kde je možné sledovat kolonie tučňáků a velryb, nebo výlet po místních vinařstvích, kterých je v tomto regionu JAR již od 17. století celá řada. Česká účast byla navzdory vzdálenosti poměrně hojná. Kromě zástupce Centra pro hospodářské a sociální dějiny Ostravské univerzity dr. Hany Šústkové, která vystoupila v sekci Gender and the Labor Market: Women’s Work and Household Strategies in Late 19th and Early 20th Century Europe s příspěvkem Why Should We Be Organized? Women Workers at the Turn of the 19th and 20th Centuries in the Czech Lands a zároveň představila poster CHSD, zde vystoupili také prof. Petr Vorel z Univerzity Pardubice, který přednesl příspěvek European Merchant Trading Firms and the Export of the Precious Metals from the Kingdom of Bohemia during the 16t h Century, jenž zazněl v sekci pojmenované Mercantilism and Accounting Records: Comparative Analysis of the Priphery-Core Structure and Its Impacts on Indigenous Market Players organizované Chryl Susan McWatters. Doc. Antonie Doleželová z Vysoké školy ekonomické v Praze vystupovala v sekci Globalizing Economic History: Beyond the Western Canon s příspěvkem týkajícím se dějin a současného stavu bádání na poli hospodářských dějin v českých zemích a na Slovensku. Na příspěvku spolupracovala s prof. Romanem Holcem. Českým zástupcem Společnosti pro hospodářské a sociální dějiny na valné hromadě IEHA byl prof. Eduard Kubů z Univerzity Karlovy v Praze. Dále zde byli přítomni pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny při Akademii věd ČR: ředitel dr. Oldřich Tůma a doc. Jiří Kocián. Hana Šústková

118 Opevnění – 11. specializovaná konference stavebněhistorického průzkumu. 12.–15. června 2012, Žacléř, přednáškový sál Kulturního domu. Ve dnech 12.–15. června 2012 proběhla v Žacléři mezinárodní konference pořádána Národním památkovým ústavem, územním odborným pracovištěm v Josefově a Sdružením pro stavebněhistorický průzkum. Jednalo se již o 11. ročník pravidelně pořádaných konferencí se zaměřením na vybraná témata dotýkající se praxe stavebněhistorického průzkumu. V tomto roce bylo zvoleno úzce specializované téma opevnění a poznání vývoje fortifikací jako celku i jejich jednotlivých částí v závislosti na době a prostředí svého vzniku. Cílem pořadatelů se stal interdisciplinárně pojatý pohled na problematiku opevnění z hlediska archeologie, architektury, historie nebo etnologie. Program konference, ke které bylo přihlášeno 47 referátů, se odehrával v několika chronologicky a tématicky členěných sekcích. Úvodní a nejvíce obsazená Sekce opevnění středověkých a raně novověkých sídel s předsedajícím doc. Ing. Michaelem Ryklem, Ph.D., přinesla jak syntetické shrnutí jednotlivé fortifikační problematiky (JUDr. Jiří Varhaník, doc. Ing. PhDr. Miroslav Plaček), tak příspěvky prezentující výsledky archeologických výzkumů hradních či městských opevnění. Mezi zajímavé referáty tohoto bloku lze zařadit diskusní příspěvek Ing. arch. Jana Pešty o možných fortifikačních prvcích v prostředí vesnic a rovněž Mgr. et Ing. Jana Beránka zabývající se fortifikací a reprezentací na příkladu podoby a vývoje renesančního opevnění a výzdoby zámku v Červené Řečici. Zazněly zde i referáty polských badatelů zaměřené na Slezsko. Maria Legut-Pintal představila obranný systém zámku v Otmuchově a Alina Wilczyńska se zabývala hradem v Kozlí jako části městské fortifikace. Prostředí Slezska se dotýkal i referát Dr. Ing. arch. Artura Kwaśniewského, který se pokusil shrnout problematiku folwarków obronnych i quasi-obronnych raného novověku na území Slezska. Vzdáleně se Těšínska dotýkal referát PhDr. Michala Patrného prezentující málo známou tvrz Louka u Uherského Ostrohu a otázky jejího stavebního a historického vývoje. Tvrz patřila Gundakarovi z Lichtenštejna, manželovi poslední těšínské kněžny Alžběty Lukrécie. Následující Sekci opevnění měst a vesnic předsedal PhDr. Vladislav Razím, který jí rovněž zahájil svým kritickým příspěvkem, ve kterém shrnul stav a potřeby výzkumu středověkých fortifikačních systémů v ČR. Upozornil v něm na řadu problémů, ať již na nejednotnost terminologie nebo špatnou prezentaci výsledků a nemožnost jejich verifikace. Zdůraznil rovněž nezbytnost a větší využití archivního výzkumu a zaměření pozornosti na problematiku zemních opevnění. Většina referátů této sekce se nesla ve znamení prezentace nových poznatků o opevnění měst severovýchodních Čech ať již na základě archeologických (Mgr. Milan Kuchařík, Mgr. Jan Tůma o opevnění Náchoda, Mgr Milan Kuchařík, MgA. František R. Václavík o opevnění Horního města v Litomyšli, Mgr. Jiří


Unger o výzkumu Pražské brány ve Slaném), stavebněhistorických (Ing. Bc. Ondřej Hnilica o opevnění v Poličce, MgA. František R. Václavík o Zelené bráně a opevnění Pardubic) nebo historických výzkumů (opevnění Prostějova – Ing. arch Dana Novotná Ph.D., PhDr. Michaela Kokojánová nebo Mgr. Daniel Zádrapa). K nejzajímavějším patřil referát PhDr. Martina Ebela, Ph.D. a Mgr. Elišky Nové shrnující archivní rešerše k městským fortifikacím 14 českých měst po třicetileté válce. Srovnání s fortifikací v Těšíně nabídl přínosný příspěvek mapující rondelové fortifikace Pernštejnů Ing. Jiřího Slavíka, ke kterým by bylo možno přiřadit i dělostřeleckou baštu těšínského zámku vykazující typologicky podobné prvky. K nejpřínosnějším patřila Sekce prameny, plány, mapy s předsedající Mgr. Evou Chodějovskou, která přinesla cenné poznatky týkající se historického výzkumu. Předsedající představila ve svém referátu Textové součástí I. vojenského mapování Čech a jejich ediční zpracování projekt zpracování a analýzy topografických popisů území Čech a jejich prezentace na webovém portálu Laboratoře geoinformatiky UJEP. V následujících dvou příspěvcích prezentoval Mgr. Luděk Munzar DiS mapový fond a fortifikační literaturu ve sbírkách knihovny VHÚ v Praze a výukové rukopisné plány pevností a obléhání z počátku 19. století z majetku knížecího rodu Thurn-Taxisů. Mezi zajímavými rukopisy uvedl i dílo Alberta Sasko-Těšínského o vojenství v sedmileté válce. Sekce Bastionové pevnosti s předsedajícím Ing. Jiřím Slavíkem patřila z pohledu autora této zprávy k nejzajímavějším. Shrnující příspěvek o budování polních opevnění v době třicetileté války na základě zkušenosti z archeologických výzkumů z území Čech (bojiště u Rozvadova, Třebele) nebo geodetických zaměření pozůstatků polních opevnění (bojiště u Rakovníka, Tábora a Kynžvartu a dokumentace Volarské šance) přednesl Doc. PhDr. Václav Matoušek CSc., který při jejich interpretací pracuje rovněž s ikonografickými prameny a výsledky experimentální archeologie. Na něj navázal svým referátem Mgr. Martin Krůl o stavebněhistorickém vývoji Jablunkovských šancí. Důraz kladl na představení stavebního vývoje systému těšínsko-uherského pohraničního opevnění jako celku budovaného a užívaného od 16. do počátku 19. století, zejména co se týče výstavby a jednotlivých přestaveb fortifikací s hlavním zaměřením na nejlépe zdokumentovanou Velkou šanci. Zvýšený zájem o problematiku bastionových pevností a jejich interdisciplinární interpretaci na Slovensku dokládal referát Mgr. Petera Grznára, který na základě architektonicko-historického výzkumu prezentoval bastionové opevnění kaštiela v Holíči. Pozornost byla dále věnována reliktům opevnění z „bramborové“ války na Vrchlabsku a neopomenuty nezůstaly nejvýznamnější bastionové pevnosti v Terezíně a Josefově. Program sekce zakončili dva referáty vyjímající se tradičnímu bastionovému stavitelství. Příspěvek prof. Ing. arch. Jiřího Škabrady, CSc. o vztahu pevnostních staveb a lidové architektury nastínil tradiční venkovské sýpky, které lze svými sta-

KRONIKA

vebními znaky zařadit mezi stavby útočištného charakteru blížící se stavbám pevnostního typu a všímá si i přemísťování vesnic a projektování jejich zástavby vynucené stavbami pevností. Mgr. Karel Kučera představil v našich zeměpisných šířkách neznámé souvislosti a specifické principy vietnamské bastionové fortifikační školy, kterou poznal ze své osobní zkušenosti. Konferenci chronologicky uzavírala Sekce opevnění 20. století, které předsedal Mgr. Jan Čížek. Zajímavý referát o snaze využít významnou historickou stavební památku cisterciáckého kláštera v Plasích pro potřeby „stálého krytu“ Krajského národního výboru v roce 1963 přednesl Mgr. Pavel Kodera Ph.D. Následující blok čtyř referátů byl zaměřen na popis a představení československého předválečného opevnění zejména na Náchodsku. Obohacením teoretické částí konference se staly odborné exkurze do Dolu Jan Šverma v Žacléři a praktické ukázky různých typů fortifikací v nejbližším okolí. Účastníci konference mohli navštívit městské opevnění Nového Města nad Metují ze 16. století, bastionovou pevnost Josefov, relikty pevnostní výstavby v Hradci Králové nebo dělostřeleckou tvrz Stachelberg. Konference, jejímž kladem se stala především interdisciplinarita prezentující poznatky z oborů architektury, archeologie či historie se vztahem k fortifikační problematice, se věnovala širokému chronologickému a tématickému spektru od opevnění feudálních sídel, středověkých a raně novověkých měst, přes barokní pevnosti a polní fortifikace až po moderní dělostřelecká opevnění 1. poloviny 20. století. Geograficky se referáty zabývaly zejména českými zeměmi, ale zazněly zde příspěvky o exotických oblastech, např. pozdně gotických pevnostech portugalské koloniální říše nebo vietnamské bastionové fortifikační škole. Díky příspěvkům polských badatelů a pracovníka Muzea Těšínska (M. Krůl) se do povědomí dostalo i Slezsko jako spíše opomíjená součást zemí Koruny české. Tématicky se jednalo o širokou škálu pohledů na problematiku fortifikací od obecných, syntetických referátů, přes netradiční náhledy na opevnění, po představení jednotlivých lokalit zkoumaných ať archeologickým nebo stavebněhistorickým výzkumem. Účast polských a slovenských kolegů učinil z této konference širokou mezinárodní platformu, na níž lze do budoucna navázat důležité kontakty a spolupráci v rámci tohoto úzce specializovaného tématu. Konferenční příspěvky budou publikovány rovněž v písemné podobě v následně vydaném sborníku. Martin Krůl 10. mezinárodní sympozium k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny. 28.–29. června 2012, Ministerstvo zdravotnictví Slovenské republiky, Bratislava, Slovenská republika. Ve dnech 28.–29. června 2012 se v prostorách kongresového sálu Ministerstva zdravotnictví Slovenské republiky v Bratislavě konalo jubilejní 10. mezinárodní sympozium k dějinám medicíny, farmacie a veterinární medicíny. Organizátory sympozia byly

119 Lekárska fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Oddelenie histórie medicíny a zdravotníctva Ústavu sociálneho lekárstva a lekárskej etiky LF UK v Bratislave, Slovenská lekárska spoločnosť, Slovenská spoločnosť sociálneho lekárstva SLS, Kancelária WHO na Slovensku, Slovenská spoločnosť pre dejiny vied a techniky pri SAV, Farmaceutická fakulta Univerzity Komenského v Bratislave, Inštitút vzdelávania veterinárnych lekárov v Košiciach, Ústav dějin lékařství a cizích jazyků, 1. lékařská fakulta UK v Praze a Společnost dějin věd a techniky ČR. Příspěvky na letošním setkání předneslo 88 účastníků ze Slovenska, České republiky, Maďarska, Španělska a Japonska. První jednací den byl zahájen příspěvkem shrnujícím dvacetiletou historii pořádání tohoto mezinárodního sympozia, které bylo jako první pořádáno v roce 1992 v Plzni Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Plzni spolu s Československou společností pro dějiny věd a techniky a Československou lékařskou společností J. E. Purkyně. Další sympozia se uskutečnila v letech 1994 v Bratislavě, 1996 v Benešově u Prahy, 1998 v Bratislavě, 2001 v Hradci Králové, 2003 v Košicích, 2005 v Olomouci, 2007 v Martině, a 2009 v Brně. Přednášky byly rozděleny do bloků a sekcí. První blok tvořila společná sekce s příspěvky hostů z Japonska, Španělska a Maďarska. Dva příspěvky předkládaly stomatologickou problematiku v Japonsku (N. Motegi a E. Motegi), následovaly příspěvky zabývající se vývojem biochemie v historii medicíny (S. López-Burillo, Španělsko), o existenci a vývoji lékařské fakult v Budapešti, Pécsi a Szegedu referovali L. Molnár, M. Pilkhoffer, R. K. Kiss (Maďarsko), K. Simon (Maďarsko) přiblížil osobnost lékaře, kterým byl Frigies Korányi (1827–1913). Druhý blok přednášek byl členěn do tří sekcí. Sekce A obsahovala tematicky pestré příspěvky k dějinám medicíny. O duševní terapii ve středověku referovala M. Říhová, ke vztahu magie a medicíny se vyjádřil D. Tomíček, přehled o zdravotnických odznacích užívaných v minulosti ve střední Evropě z hlediska faleristiky předložil V. Kozoň, příspěvek o profilování a institucionalizaci imunologie jako samostatného oboru připravili J. Štefanovič, M. Buc a P. Pružinec, vzniku a rozvoji ortopedie v minulosti se věnovali M. Kokavec, L. Rehák a A. Švec, problematiku integrace a dezintegrace v medicíně jako předpoklad nových oborů nastínili D. Böhmer, V. Ozorovský a J. Štefanovič, přínosem Augustina Bartoše (1888–1969) pro léčebnou rehabilitaci se zabýval T. Vojtko, o členech rodu Stefanů z Hradce Králové a jejich osobních archivech referovala O. Procházková. Sekce B byla věnována osobnostem medicíny. Byli prezentováni např. MUDr. Mario Kocijančič (P. Čech), embryolog MUDr. Jan Florian (1897–1942), (S. Čech), MUDr. Michal Šeliga (1881–1945) – rektor Slovenské univerzity v Bratislavě (M. Valent), Dr. Karol Kanka (1817–1908) zakladatel oftalmologie na Slovensku (Z. Oláh), zakladatelé světové antropologie se slovenskými kořeny (I. Tomo a kol.), Václav Trnka (1739–1791) a jeho dílo o diabetu z roku 1778 (L. Kiss), osobnost primáře

120 MUDr. Mikuláše Otčenáška (1886–1973) (M. Mydlík, K. Derzsiová) a MUDr. Eugen Vandracsek (1854– 1914) (M. Jiroušková, U. Ambrušová). Sekce C se zaměřila na dějiny veterinární medicíny. První příspěvek uvedl ediční činnost s historickým obsahem na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně od roku 1959 (P. Brauner, J. Šindelář). Několik příspěvků bylo věnováno osobnostem lékařů veterinární medicíny: Miroslavu Dobešovi (1918–2008) (Š. Hejlová), Floriánu Koudelkovi (1862–1921) (E. Zatloukalová) a Miroslavu Vojáčkovi (1926–1976) (O. Pawel). O viru myxomatózy a vývoji vakcín proti němu referoval L. Dedek, významným osobnostem veterinární medicíny na poštovních známkách se věnovali A. Bárd, Z. Kostecká a I. Maraček, o spolupráci Univerzity veterinární medicíny a farmacie v Košicích s filatelistickým klubem referoval J. Legáth, zajímavý příspěvek o studentech Vysoké školy veterinární v Brně, kteří stanuli před fakultní vyšetřující komisí a čestným soudem v roce 1945 přednášel R. Slabotínský. Odpolední blok přednášek obsahoval v sekci A příspěvky k vývoji zdravotnické péče a zdravotnických zařízení. O prostředcích, které pomáhaly ženám s ženskými zdravotními problémy na konci 19. a v první polovině 20. století referovala A. Surá, účastí Československé vojenské zdravotnické služby v Koreji na počátku 50. let 20. století se zabývala L. Jarešová, tematika lázeňství byla obsažena v příspěvku k historii lázní Karlova Studánka (I. Pavelková), o činnostech zdravotních sester ve 20. století přednášela J. Platová. Sekce B byla určena dějinám farmacie. Proměnám lékáren v průběhu historie až do současnosti se věnoval J. Kolář, osobnost Jana Webera (1612–1684) připomněl A. Bartunek, Ediktem ze Salerma se zabývala Ľ. Ozábalová, 60. let samostatného vysokoškolského studia farmaceutického vzdělávání v ČR a SR vzpomněl T. Ambrus, původem a osvětlením názvů receptur se zabýval R. Jirásek. Sekce C byla určena historickým pokrokům v medicíně a vývoji lékařské terminologie. S příspěvky vystoupili E. Ferencová, J. Jindra, A. Falisová, J. Artimová, K. Pořízková a B. Ricziová. Druhý den probíhaly přednášky ve dvou blocích. Sekce A prvního bloku nesla název Medicína a literární díla. O překladu Klicperova Rohovína Čtverrohého lužickým básníkem a českým lékařem Janem Handrikem Ćěslem (1840–1915) referoval P. Čech, nádorovým onemocněním v dílech antických autorů se věnovaly M. Bujalková a M. Makuchová, J. Balegová a Fr. Šimon se zaměřili na rozbor oslavné básně Laus medicinae Joannese Bocatia (1569–1621), humanistického básníka, původem Lužického Srba. H. Saktorová se věnovala lékařské literatuře, která se nacházela v šlechtické knihovně Jiřího Thurza. O medicínských dílech mezi tisky 16. století referovala K. Komorová, alkoholismu, o kterém psaly časopisy Obzor a Prúdy na přelomu 19. a 20. století se věnovala A. Falisová a E. Morovicsová, příspěvek o lidovém léčitelství přednesla A. Rollerová.Vzdělávaní v medicíně byla určena sekce B. 150 let od vzniku českých a německých lékařských spolků a časopisů v našich zemích


připomněla L. Hlaváčková, historií Vojenské lékařské školy v Hradci Králové se zabýval F. Dohnal, T. Klimánková věnovala svůj příspěvek počátkům a vývoji výuky medicíny na Univerzitě třetího věku v Košicích na LF Univerzity P. J. Šafárika v Košicích, počátky výuky oboru psychiatrie na LF Univerzity Komenského v Bratislavě vzpomněla E. Morovicsová, M. Morovics prezentoval poznámky k historii Lékařské fakulty Alžbětínské univerzity a E. Dimitrová a A. Bučeková představily roli Živeny, spolku slovenských žien při rozvoji zdravotnické osvěty a vzdělávání. Dějinám veterinární medicíny byla určena sekce C, ve které zazněly tyto příspěvky: J. Vrabec, J. Pokorný a J. Jantošovič připomenuli zakladatele veterinární historiografie na Slovensku, Karola Frieda (1922–1998), P. Štefánek, J. Jantošovič a J. Blecha se věnovali osobnosti slovenské veterinární medicíny Ivanu Braunerovi (1907–1967). O první tiskem vydané zvěrolékařské publikaci na Slovensku v Levoči a rozdílech v praktikách léčení zvířat v 17. a 19. století na Slovensku pojednali J. Pokorný a L. Husár, historické údaje o napájecích a přikrmovacích stanicích pro transporty zvířat na železničních tratích předložili J. Blecha, J. Pokorný a J. Feješ. Druhý blok byl zaměřen v sekci A na nemoci v dějinách lidstva. P. Kolář se zabýval přehledem a vývojem diagnóz v ústavech pro tělesně postižené v Československu, B. Divišová postihla záznamy o syfilis v konsiliích lékaře Ch. Guarinoniho (1534–1604), O. Hunák a B. Kolčák se zabývali stavem dětské tuberkulózy na Slovensku v 60. letech 20. století, o epidemiích v raněnovověké Bratislavě referoval M. Bada, za autorský kolektiv přednesla S. Řapíková příspěvek, který se týkal historie mezinárodní spolupráce v boji proti přenosným nemocem, historií a současností schizofrenie a právy pacientů s mentálním postižením v minulosti se zabývaly A. Čerňanová a S. Capíková. V sekci B byl věnován prostor opět osobnostem medicíny. Byli prezentováni Prof. MUDr. Milan Beniak Dr.Sc. jako významný činitel v oblasti sociálního lékařství (V. Ozorovský), Mgr. Iveta Gályová jako zakladatelka osobité tělesné výchovy na LF UK a FaF UK v Bratislavě (E. Sedláčková), o postižení slavných osobností referovali I. Solovič a L. Badalík, M. Mojzesová přednesla příspěvek o průkopnických činech ve výuce lékařské etiky v počátcích bratislavské Lékařské fakulty Univerzity Komenského, osobnost doc. MUDr. Marcela Bábala a jeho přínos ve výuce lékařské etiky na LF UK v Bratislavě připomněla J. Trizuljaková, osobností Aloise Alzheimra se zabývala H. Vavrúšová, zastánce zdravotní výchovy na Slovensku v I. polovině 20. století Ivana Hálka (1872–1945) představily I. Vojteková a E. Dobiášová. Poslední sekce tohoto bloku se zabývala opět dějinami medicíny. Problematiku dějin soudního lékařství na Slovensku nastínili V. Porubský a J. Šidlo, o osudech židovských lékařů z Čech v letech 1940–1945 přednášel Š. Krýsl, M. Tirpáková se zabývala historií a současností onkologie na Slovensku, příspěvek z historie pracovního lékařství připravily. M. Tkáčová a G. Tkáčová, přehledu historie lékařské péče se věnovaly Z. Nevoľná a T. Kimánková, pozor-

KRONIKA

nost dějinám stomatologie na území Slovenska ve 2. polovině 19. století věnovala K. Pekařová. Celý blok uzavřel příspěvek S. Capíkové a D. Heřmanové, který pojednal o narativním obratu v medicíně. Přednesené a publikované studie autorů z řad lékařů, farmaceutů, veterinářů, historiků, archivářů a pracovníků muzeí přispějí k hlubšímu poznání stavu bádání a problematiky historie medicíny. Účastníci sympózia obdrželi brožovaný program a sborník příspěvků. Ilona Pavelková Mezinárodní konference k sociálním dějinám a dě jinám práce – Interventions: The Impact of Labour Movements on Social and Cultural Development. 48th International Konference of Labour and Social History, 13.–16. září 2012, Linec, Rakousko. Ve dnech 13.–16. září 2012 se v rakouském Linci již po čtyřicáté osmé konala konference k sociálním dějinám a dějinám práce. Hlavním tématem byl vliv dělnického hnutí na sociální a kulturní vývoj. Konference se zúčastnili vědečtí pracovníci z mnoha evropských zemí, USA a Japonska. Hlavním problémem jednání byla otázka, která zazněla již v úvodním příspěvku Stefana Bergera: co přineslo dělnické hnutí světu, resp. jaký by byl svět bez dělnického hnutí? Ve shodě s konferenčními propozicemi byla většina příspěvků zaměřena na 20. století a na hledání stop dělnického hnutí v současnosti. Proto byla drtivá většina vystoupení zároveň orientována na Evropu, některá z nich však neopominula např. Latinskou Ameriku a Írán. V průběhu prvního dne jednání se většina přednášejících shodla, že není zcela snadné oddělit konkrétní dopady dělnického hnutí na soudobou společnost od jejího obecného, komplexního vývoje, resp. reakce na potřebu řešení dělnické sociální otázky. Účastníci konference tak byli nuceni zamyslet se nad vlastní definicí dělnického vlivu, jeho rozměry i limity, a také nad motivací samotných dělnických sociálních a kulturních aktivit. Většina autorů se snažila prokázat konkrétní vliv dělnického hnutí například na revizi liberálního a neoliberálního pojetí ekonomiky, neboť ta se pak odrazila v podobě celého evropského sociálního systému. Jiní přednášející upozornili na limity dělnického hnutí jako takového i jeho vlivu na okolní společnost a poukazovali přitom na příčiny neúspěchů dělnického hnutí v zemích Latinské Ameriky či v islámském světě. Toto téma se navíc projevilo jako velice aktuální v souvislosti se současnou krizí sociálního státu a hledáním východisek. V tomto kontextu nemohu nevzpomenout na konferenci Chudoba a chudinství…, která se konala v květnu v Praze a jež přinesla vedle historického pohledu na problematiku chudoby jistý přesah do současnosti.1 1

Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén: ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení. Praha, Vila Lanna 28.–30. 5. 2012, pořadatelem byl Historický ústav ČAV.

121 Druhý den konference, který měl být věnován kulturnímu vlivu dělnického hnutí, byl spíše zaměřen na otázku jeho dopadu na vzdělávání společnosti. Referující zde zmiňovali roli zakládání čtenářských a jiných osvětových spolků (besedy, pěvecké spolky aj.) v počátcích dělnického hnutí, neopomněli zdůraznit, že se tak dělo často po vzoru měšťanských spolků a besed. Dalšími tématy byl vznik školních a zdravotnických zařízení a bytové výstavby, která časem získala specifické umělecké a urbanistické hodnoty. Konkrétně umělecká díla, v literární, malířské, sochařské či filmové podobě, se stala vyjádřením i dokladem osobitého dělnického kulturního prostředí. Filmu byly věnovány dva příspěvky, na konci prvního dne jednání mohli účastníci navíc zhlédnout snímek Salt of the Earth, jediný levicově laděný film natočený v USA (1954, rež. Herbert J. Biberman), který zobrazuje prostředí hispánských dělníků v Novém Mexiku. Vedle pozitivního vlivu na utváření (nejen) dělnické společnosti byla věnována pozornost i negativním stránkám dělnického života: alkoholismu, prostituci a kriminalitě. Lze shrnout, že jednání celé konference jednoznačně chápalo dělnické hnutí jako integrální součást evropské identity. Současně však konference položila otázku jejího dalšího setrvání této evropské integrity v rámci současné neoliberální politiky a sociálního šovinismu (sociální výhody i pro přistěhovalce?) a upozornila na setrvalý malý badatelský zájem o tuto problematiku. Atmosféra konference byla velice přátelská, po každém příspěvku se navíc rozproudila bohatá a často velmi plodná diskuze. Poněkud negativně působil fakt, že řada přednášejících překračovala již tak dostatečně velkorysý časový limit čtyřiceti minut na příspěvek. Jednacím jazykem byla němčina a angličtina, přičemž organizátoři zajistili simultánní překlad mezi oběma jazyky. Stanislav Knob 8. medzinárodná študentská vedecká konferencia AntropoWebu, 18.–19. októbra 2012, Filozofická fakulta Zápodočeské univerzity v Plzni, Plzeň. Už po ôsmykrát sa mladí začínajúci vedci z rôznych oblastí stretli na pôde Západočeskej univerzity v Plzni. Pod záštitou katedry antropológie a internetového portálu antropoweb.cz sa stretli takmer tri desiatky aktívnych účastníkov. Konferencia organizovaná študentmi pre študentov prebiehala v dňoch 18. a 19. októbra 2012 v šiestich paneloch. Vedeckú časť konferencie otvoril príspevok Ondřeja Hejnala o tzv. klientoch represie, s ktorými trávil jeden „pracovný“ deň. Autor predstavil klasický deň bezdomovcov, ktorí po budíčku absolvujú tzv. „rannú záchranku“, teda dopitie zostávajúceho vína z predošlého dňa. Táto komunita ľudí vo svojej terminológii rozdeľuje jedlo kúpené a darované – „sfárané“. Odcudzenie majetku iného netraktujú ako krádež, ale ako kúpu. O. Hejnal popísal podľa slov svojich informátorov aj vzájomnú interakciu s políciou, ktorú hodnotia za dobrú, keď ich „iba“ vyháňajú a za zlú, keď im

122 vylejú víno alebo ich bijú. Popísaná zostala aj práca pri zbere surovín a klasifikácia zberní na také, ktoré najprv nezaujíma pôvod surovín a neštítia sa okradnúť svojich zákazníkov. Ďalej sú zberne, ktoré zaujíma pôvod materiálu len sčasti a tiež sa dopustia klamstva a nakoniec majitelia takých zberní, ktoré kradnutý materiál nevykupujú a „klientov represie“ neokrádajú. Pri tejto činnosti často „klienti represie“ spolupracujú s ďalšími skupinami, ako napríklad s Rómami, a tak často vznikajú vzájomné drobné krádeže a rivalita o kvalitnejší materiál. V druhom paneli najplodnejšiu diskusiu vyvolal príspevok dvojice autorov Martina Buchtíka a Tomáša Hampejsa Role-playing jako výzkumná metoda: Petriho miska sociálna? Príspevok otvoril v našom prostredí málo známu „hru“ role-playing, teda aktivitu hrať simuláciu, v ktorej ľudia „rekonštruujú“ nejakú udalosť a pri ktorej sa má skúmať prežívanie udalosti akoby na živo. Autori teda tento fenomén predstavili ako alternatívnu výskumnú metódu v sociálnych vedách po vzore Petriho misky z oblasti prírodných vied. Ako Petriho miska udržiava izolované prostredie, tak si autori položili otázku, či je možné vytvoriť také prostredie aj v ľudskom prežívaní. K roztoku prirovnali práve túto metódu a hraním hier (v zahraničí metódou role-playing „rekonštruovali“ požiar v austrálskej buši, rokovanie hráčskej asociácie NFL s majiteľmi klubov, rukojemnícke vyjednávanie) by sa snažili sprostredkúvať realitu, pri ktorej išlo najmä o zážitok zainteresovaných. Závermi role-playingu sú zistenia, že jednanie človeka je ovplyvňované jeho prirodzenými vlastnosťami, avšak v jadre sú akýmsi mechanizmom, ktorý majú všetci ľudia spoločný. Tu spočíva aj možnosť aplikácie metódy, že hoci ide o imitáciu, pre mozog sa táto fikcia stáva sčasti realitou. Podvečerný tretí panel konferencie bol spojený niťou viacerých príspevkov z problematiky archeológie. Zástupca domácej univerzity Ondřej Švejcar spoločne s Petrom Krištufom predstavil problematiku možnosti identifikácie rodiny v praveku na základe priestorovej analýzy pohrebiska. Príspevok na hranici archeológie a paleodemografie sumarizoval spracovanie starších údajov novými metódami a prístupmi. Pohrebiská staršej a strednej doby bronzovej boli v Čechách analyzované už v 19. a v prvej polovici 20. storočia. V nich sa dajú pozorovať formálne a priestorové vlastnosti, z ktorých môžeme analyzovať pochované rodiny v tzv. hrobových skupinách. V dobe vznikania týchto pohrebísk sa jednotlivé skupiny mohli spojiť s ďalšou skupinou (rodinou) a to prípadne mohlo sťažiť analýzu. Mužské a ženské náleziská autori rozdeľovali na základe tzv. faktora 1, kde boli pohreby so zbraňami (sekery, dýky, hroty zo šípov) a faktora 2, kde išlo o náleziská ozdôb a náhrdelníkov. Pri nálezoch muža a ženy sa porovnávala prípadná podobná hrobová výbava, čím sa mohla definovať rodina. V podobnom duchu bol vedený aj ďalší príspevok z autorského pera Martina Váňu Archeologický průzkum pusté rekreační chaty v Krkonoších. V príspevku bol predstavený objekt na rekreačné účely, ktorý bol


podľa výskumu opustený na sklonku 90. rokov 20. storočia. Autor predstavil skúmaný predmet na základe archívneho bádania, kde informoval o histórii chaty, jej prestavbách a zmenách majiteľov. Už na základe analýzy predmetového materiálu príspevok prinášal závery a domnienky, kto mohol byť posledným obyvateľom chaty a za akých okolností bol objekt opustený. Podľa zloženia zachovaných potravín a datácie tlače autor datoval jednotlivé udalosti do chodu skúmaného objektu. V diskusii sa riešilo morálne pozadie bádania, či mal výskumný tím morálne právo vstúpiť na súkromný majetok, bez vedomia majiteľov. M. Váňa argumentoval tým, že dodnes stále nie je isté, komu v skutočnosti objekt patrí a tým, že je chata neustále otvorená a vstupu do nej nie je zabránené. V dopoludňajšom paneli druhého dňa konferencie zaujalo plénum priblíženie seriálovej tvorby v bulharských televíziách. Autorka Gabriela Fatková predstavila meniace sa trendy vo výrobe seriálov, a to najmä v roku 2011. Na Balkáne sa pri televíznych obrazovkách najviac udomácnila obľúbená postava migranta, ako obete okolností, ktorá sa vracia do svojej vlasti a háji záujmy slabších. Spravidla ide o pozitívne vnímanú postavu, ktorá je zároveň výraznou osobnosťou. V televíziách sa objavuje aj tzv. „ideológia paranoje“ skrze seriálov z mafiánskeho prostredia. Autorkou zostal konkrétne spomenutý seriál V utajení, hoci podobný element skrytej sily sa objavuje vo väčšine seriá lov. Prototyp Bulhara je popísaný ako síce nečestný človek, ale stále hájaci záujmy svojej rodiny. Tento stereotyp sa vyskytuje v obľúbenom rodinnom seriáli o hlavách dvoch rodín z malej dedinky, ktoré súperia o starostovské kreslo. V popoludňajšom paneli konferencie predstavila Táňa Grauzelová svoj etnografický výskum v malej evanjelickej dedinke na severozápadnom Slovensku. Tu sa autorka výskumu dostala do skupiny mladých ľudí, ktorí sa vo farnosti stretávajú, a formou respondentských dialógov zisťovala názory svojej výskumnej vzorky na aktuálne spoločenské otázky. Mladých ľudí od 15 do 26 rokov sa pýtala na problematiku výberu životného partnera, predmanželského sexuálneho života, na postoj k homosexualite a podobne. V záveroch sumarizovala rozdiely medzi pohlaviami a vekovými skupinami svojej vzorky a predstavila tiež vlastné dojmy z práce s respondentmi. Záver programu konferencie zavŕšil v poslednej časti príspevok Magdalény Kusej zo Sociologického ústavu SAV o motivácii doktoranda etnológie. Autorka vychádza z vlastnej sebareflexie, zmien, ktoré sa okolo jej štúdia dejú, a formovania jej výskumných a ľudských otázok. Prístupne predstavila okolnosti, v ktorých sa iba sama snaží zorientovať. Svoj výskum o rozdieloch a spojovateľoch medzi skupinami Židov a Rómov podľa vlastných slov nemusí popisovať podobnými exaktnými metódami, ako to robí história. Ako mladá etnologička si uvedomuje svoju devízu pracovať investigatívne, možnosť overovať si pravdu a zároveň príležitosť voľby respondentov podľa vlastného výberu.

KRONIKA

Široká škála príspevkov 8. konferencie AntropoWebu priniesla obohacujúce diskusie. Bolo to vďaka pluralitnému spoločenstvu, kde okrem antropológie bola zastúpená etnológia, etnografia, sociológia, psychológia, religionistika, archeológia a v neposlednom rade aj história. Ján Golian

VII. konference policejních historiků, 18.–20. října 2012, Muzeum Policie ČR, Praha. Když před lety skupina nadšenců připravovala první ročník konference policejních historiků, nemohla tušit, jakého úspěchu její počin v budoucnu dosáhne. U zrodu této pozoruhodné iniciativy stáli dva zkušení policejní důstojníci, nynější kurátor pražského Muzea Policie ČR Radek Galaš a přední znalec v oblasti policejní kynologie Jiří Rulc, jenž je zároveň autorem dosud ojedinělé publikace o historii této kriminalistické disciplíny.2 S podporou ředitelky policejního muzea Marcely Machutové začali tito dva muži pořádat konference o historii bezpečnostních sborů na českém území. Většinu přednášejících z počátku tvořili především amatérští (nikoliv však v pejorativním smyslu slova) historici z řad policistů zajímajících se o dějiny své profese. Postupem času ale tento projekt začal budit stále sílící pozornost tuzemských i zahraničních badatelů, což se projevilo zejména v roce 2011, kdy se akce zúčastnilo několik hostů z Rakouska.3 Letošní, sedmý, ročník, konaný ve dnech 18.– 20. října 2012 v Muzeu Policie ČR, byl z národnostního hlediska méně pestrý, to ovšem nikterak nesnížilo přínos konferenčního rokování. Ani tentokrát nechyběl vážený zahraniční host, a to bratislavský profesor Jaromír Slušný, jenž posluchače zaujal hned dvěma příspěvky, z nichž jeden se věnoval vzniku československého policejního ředitelství v Bratislavě a druhý pojetí zločinu a trestu v čínské filozofii. Z dalších profesionálních historiků nechyběl ani již tradiční účastník policejně historických konferencí Pavel Vaněk, pracovník Archivu bezpečnostních složek a specialista na problematiku ostrahy hranic v komunistickém Československu, který v rámci svého vystoupení seznámil přítomné s elektronickými signalizačními prostředky používanými pohraniční stráží v 80. letech. Ke stálicím již patří i brněnská historička Jaroslava Plosová, jedna z průkopnic moderního bádání o dějinách četnictva. Nováčkem na konferenci byl naopak Martin Klečacký, jehož zpracování životního příběhu prvního československého četnického generála Václava Řezáče na pozadí zlomových dějinných událostí se u ná2 RULC, Jiří: Dějiny služební kynologie : Historický vývoj a vznik četnické a policejní kynologie, jakož i kyno logie ostatních ozbrojených sborů na území našeho státu. Praha 2010. 3 Dostupné

z: www.mvcr.cz/soubor/polda2-2011prilohamens-pdf.aspx [cit. 31. 1. 2013].

123 vštěvníků setkalo se zaslouženým ohlasem. Klečackého přednáška byla jedním z dokladů současného trendu, kdy se po období badatelského zájmu o události 30. a 40. let pozornost historiků začíná stále více soustředit na roli bezpečnostních orgánů v období počátků ČSR. Do této kategorie lze zařadit i příspěvek autora předkládané stati, který se zabýval činností četnictva na Slovensku a Podkarpatské Rusi v době územních konfliktů mezi nástupnickými státy po rozpadu habsburské monarchie. Z hlediska regionálních dějin Slezska zasluhuje pozornost vystoupení olomoucké studentky historie Ivany Bartečkové, jež účastníky konference seznámila s aktivitami četnictva v období jarní stávky roku 1925 na Ostravsku a Karvinsku. Zákroky prvorepublikových ozbrojených složek při stávkách a demonstracích se v teoretické rovině zabýval také policejní důstojník a badatel z Olomouce Miroslav Spurný, který na sebe před nedávnem upozornil spoluautorstvím zdařilé výstavy O moravských zločinech a trestech uskutečněné ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. O zvyšující se úrovni amatérských badatelů vypovídá mezi jinými i poutavá přednáška Tomáše Herajta o sebevražednosti v meziválečném četnictvu a pokusech o řešení uvedeného problému. Několik přednášejících se také zaměřilo na téma, které vzhledem k letošnímu jubileu opět vyvolalo růst zájmu odborné i laické veřejnosti – téma atentátu na Heydricha. Za zmínku stojí zejména pojednání kriminalisty Petra Švarce o dobové fotodokumentaci místa činu. Švarcovým závěrům a vývodům by měli věnovat pozornost i profesionální historikové, kteří se okolnostem atentátu věnují. Zdaleka ne všechny příspěvky se však týkaly meziválečného a válečného období. Nechyběly ani přednášky o osobnostech a událostech z komunistické éry. Za všechny zmiňme alespoň kauzy strážmistra Honzátka zabitého při jedné z kontroverzních akcí bratří Mašínů a Františka Kabeláče, jehož jméno nesly známé automobilové závody v epoše normalizace. Pozornosti se dostalo i projevům protirežimního odporu v řadách Sboru národní bezpečnosti. Další kategorie příspěvků se týkala oblasti dobových nařízení, předpisů, insignií a dalších reálií, jako je vývoj státních poznávacích značek či dějiny hraničního značení. Opomenout bychom neměli ani příspěvek jičínského policisty Josefa Kracíka o problematice padělání peněz v minulosti. Mimo referátů jednotlivých účastníků bylo již tradičně součástí konference i setkání s pamětníky, ať již se jednalo o potomky prvorepublikových četníků, z nichž někteří dorazili na pozvání nestora policejní historie a duchovního otce seriálu Četnické humoresky Michala Dlouhého, nebo o osobnosti poválečné služební kynologie. Almanach konferenčních příspěvků byl vydán jak v klasické tištené podobě, tak rovněž elektronicky na CD. Publikace se nedostane do běžného prodeje, bude nicméně dostupná ve větších knihovnách, kde si jistě najde svůj okruh čtenářů. Ondřej Kolář

124 Vedecká konferencia Erbové listiny. Patents of arms II. 23.–24. októbra 2012, Slovenská národná knižnica, Martin, Slovenská republika. Oživený záujem o problematiku erbových listín (armálesov) na Slovensku v posledných rokoch do istej miery kompenzuje skutočnosť, že doposiaľ sme tento historický prameň a výnimočný archívny dokument nielen málo spoznávali, ale – ešte stále – aj málo využili. Možnosti využívania nobilitačných spisov a erbových listín sú ešte stále nevyčerpané a ponúkajú na spracovanie stále mnoho nových tém. Prehĺbiť poznatky o erbových listinách a ich historickom využití bolo cieľom vedeckej konferencie, ktorú v dňoch 23.–24. októbra 2012 usporiadala v Martine Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť (SGHS), Slovenská národná knižnica, Národný biografický ústav a Slovenský národný archív s názvom Erbové listiny. Patents of arms II. Jednacou miestnosťou bola rokovacia sála Slovenskej národnej knižnice, ktorá poskytla zodpovedajúce zázemie všetkým zúčastneným. Zorganizovanie konferencie bolo inšpirované vydareným seminárom rovnomenného názvu, ktorý Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť v Martine usporiadala v roku 2005 (z konferencie vyšiel aj zborník). Už táto úspešná konferencia naznačila nové možnosti štúdia erbových listín, ich historického využitia i celého nobilitačného procesu a rozšírila ich o ďalšie metodické podnety týkajúce sa skúmania tohto atraktívneho prameňa. Potrebu prehĺbenia našich poznatkov o erbových listinách vyvolal aj projekt súpisu slovacikálnych erbových listín, mapujúci všetky zachované erbové listiny (v origináloch i odpisoch) na území Slovenska (projekt je tesne pred ukončením). Medzinárodnú účasť zabezpečili konferencii historici a archivári z odborných pracovísk Česka, Poľska a Maďarska. V priebehu dvoch dní zaznelo celkom 13 referátov. Kvalitu podujatia neovplyvnil ani fakt, že štyria prednášajúci ospravedlnili svoju účasť. Podujatie otvoril tajomník spoločnosti SGHS Milan Šišmiš (Martin) a predseda spoločnosti Rastislav Ragač (Bratislava), ktorému patril aj vstupný príspevok o historickom využití erbových listín. Zdôraznil stále ešte slabé využitie informačnej hodnoty tohto prameňa a upozornil na málo preskúmané témy súvisiace s ním (problematika miniatúr, žiadostí o vydanie erbových listín a pod.). V ďalších príspevkoch sa Vladimír Rábik (Trnava) venoval erbovým listinám pre mestá a mestečká v stredoveku. Jana Bartová (Bratislava) predstavila hudobno-kultúrne súvislosti niektorých erbových listín a upozornila na historické využitie erbových listín (aj) v oblasti dejín hudby. V mnohom inšpirujúce boli príspevky českých a moravských kolegov. Zbyněk Žouželka (Ostrava) analyzoval prameň tzv. salbuchov, ktoré vznikli na prelome 18. a 19. storočia v spojenej dvorskej kancelárii a ich cieľom bola evidencia privilégií týkajúcich sa českých krajín. Obsahujú odpisy erbových a inkolátnych listín, panovníckych privilégií a iných dokumentov pre fyzické a právnické osoby (mestá, cechy). Jan Županič (Praha) sa venoval mimoriadne zaujímavej problematike renobi-


litačných listín a renobilitáciám, pričom poukázal na skutočnosť, že mnohí sa snažili o „znovuobnovenie“ svojho šľachtictva podvodným spôsobom. Možnosti komparácie s poľskými prameňmi priniesli príspevky Ewy Bojaruniecovej (Gdańsk) a Sławomira Górzyńského (Warszawa). E. Bojaruniecová na základe analýzy obsahu upozornila na genealogické súvislosti erbových listín vydaných pre mešťanov Gdańska poľskými kráľmi Kazimírom Jagielonským a Alexandrom a Žigmundom Starým. S. Górzyński predstavil proces nadobúdania aristokratických titulov poľskou šľachtou v Haliči. Vo svojom príspevku predstavil aj dokumenty spojené s týmto procesom. Peter Keresteš (Nitra) upozornil na dodnes málo skúmanú problematiku sfalšovaných erbových listín. Naznačil, že medzi najzaujímavejšie časti ich skúmania patrí sledovanie osudov samotných falšovateľov, skúmanie a vypátranie príčin a motívov takéhoto ich konania, smerujúcemu k vyhotoveniu sfalšovanej erbovej listiny, ale aj dôsledky či celková úspešnosť ich konania. Leon Sokolovský (Bratislava) doplnil nové poznatky o armálesoch Trenčianskej a Turčianskej stolice, ktoré boli v čase písania jeho monografie o stoličných pečatiach a erbových listinách nezvestné. Hoci turčiansky armáles sa podarilo objaviť, armáles Trenčianskej stolice je dodnes nezvestný. Situáciu aspoň čiastočne zachránilo náhodné objavenie jeho farebnej xerokópie. Posledný blok príspevkov sa venoval problematike súpisov erbových listín. Anton Avar z Maďarského národného (krajinského) archívu v Budapešti predstavil zaujímavý a inšpiratívny projekt digitálizácie (originálov) erbových listín v tomto archíve, ktorý je voľne prístupný na internete. Karel Müller (Opava) zosumarizoval poznatky o súpise erbových listín v českých archívoch, ktorý sa, na rozdiel od podobne prebiehajúcej akcie na Slovensku, zameriava výlučne na originály. M. Šišmiš predstavil slovenský projekt súpisu erbových listín a predniesol štatistické výsledky tejto kolektívnej práce. Súčasťou seminára bolo aj valné zhromaždenie SGHS, ktorého náplňou bola správa o činnosti spoločnosti, správa o hospodárení, správa dozorného výboru a voľby nového výboru spoločnosti. V nasledujúcom období bude výbor spoločnosti pracovať v zložení R. Ragač, M. Šišmiš, Šarlota Drahošová, Zdenko Ďuriška, Eva Bohdanová, V. Rábik, Ladislav Vrtel, P. Keresteš, Frederik Federmayer, Igor Graus a M. Glejtek. Jednou z jeho primárnych úloh bude zabezpečiť knižné vydanie výstupu z projektu Súpis slovacikálnych erbových listín. Zavŕšením prvého dňa seminára bola moderovaná diskusia, v ktorej jednotliví odborníci mohli predniesť svoje odporúčania širšiemu laickému publiku, odpovedať na ich návrhy a podnety v súvislosti so skvalitnením genealogických (i heraldických) prác, ktoré odborní i amatérski bádatelia prihlasujú do súťaže o najlepšie genealogické práce. Spoločnosť SGHS túto súťaž vyhlasuje každé štyri roky a doteraz ju charakterizoval relatívne vysoký počet prác rôznej kvality. V tejto časti bloku vystúpili najmä prof. Jozef Novák

KRONIKA

so svojimi odporúčaniami pri písaní genealogických a heraldických štúdií a Š. Drahošová, predsedníčka poslednej hodnotiacej komisie tejto súťaže, ktorá zosumarizovala hlavné nedostatky prihlásených prác. Súčasťou tohto bloku bola diskusia zameraná na stále diskutovaný problém transkripcie rodových (najmä maďarských) priezvisk v slovenskej historiografii. Používanie slovenskej ortografie v nej ešte stále nie je napriek odporúčaniam jednoznačné. V diskusii sa poukázalo na problémy, ktoré vyplývajú z používania pôvodných tvarov rodových priezvisk, na rozdielne prístupy jednotlivých vedných disciplín k tomu problému a zdôraznilo sa najmä praktické hľadisko riešenia tohto problému, ktoré jednoznačne stojí na strane používania slovenskej ortografie. Súčasťou seminára mala byť aj slávnostná prezentácia očakávanej kolektívnej monografie pod redakciou F. Federmayera Magnátske rody v našich dejinách 1526–1948 [vydaná na jar roku 2013 – pozn. red.]. Jej tlač sa však z technických príčin oneskorila a tak namiesto toho M. Turóci predstavil edičnú činnosť Kysuckého múzea, ktoré v posledných rokoch vydalo niekoľko zaujímavých odborných publikácii venujúcich sa minulosti tohto regiónu. Konferencia Erbové listiny II. opäť v mnohom posunula naše poznatky o tomto výnimočnom historickom prameni. Jednotlivé prednášky prispeli ku komplexnejšiemu skúmaniu erbových listín, nastolili nové doposiaľ ešte nespracované témy, upozornili a naznačili interpretačné možnosti nových genealogických a heraldických prameňov. Všetci zúčastnení prednášajúci sa museli zhodnúť, že vypovedacia hodnota erbových listín je skutočne výnimočná. Peter Keresteš Jakość i warunki życia a procesy demograficzne w Europie Środkowej w czasach nowożytnych – III Międzynarodowa Konferencja Naukowa z cyklu Zielonogórskie Spotkania z Demografią, Instytut Historii, Instytut Socjologii Uniwersytetu Zielonogórskiego a Urząd Statystyczny w Zielonej Górze, Zielona Góra, 24.–25. októbra 2012. Už po tretíkrát sa konala medzinárodná konferencia Spotkania z Demografią na univerzite v Zielonej Góre v západnom Poľsku. Konferencia organizovaná 24. a 25. októbra 2012 stavala na svojich skúsenostiach z predchádzajúcich dvoch ročníkov a zvýraznila svoj medzinárodný rozmer. Aktívnych i pasívnych účastníkov prilákala do Zielonej Góry téma konferencie Jakość i warunki życia a procesy demograficzne w Europie Środkowej w czasach nowożytnych (Kvalita a podmienky života a demografické procesy v strednej Európe v novodobých časoch). Po slávnostnom otvorení konferencie príhovormi zastrešovateľov a organizátorov boli pozvaní k rečníckemu pultu samotní účastníci konferencie. V prvých dvoch paneloch konferencie bolo plénum oboznamované s aktuálnou problematikou demografických procesov, najmä miestneho lubušského vyššieho územného celku. Prednášajúci hlavne z do-

125 máceho prostredia a varšavského Głównego Urządu Statystycznego (GUS) otvorili problematiku zdravotného stavu obyvateľstva v interakcii so susednými nemeckými regiónmi a cezhraničnú spoluprácu, ako i vyhliadky a prognózy a interpretácie záverov aktuálneho sčítania obyvateľstva z roku 2011. Popoludní prvého dňa konferencie v treťom paneli dostali priestor autori príspevkov z minulosti demografických premien. Slova sa ujal prvý zahraničný účastník konferencie prof. Jaroslav Vaculík z Masarykovej univerzity v Brne, s témou Reemigrácia z USA do Československa po prvej svetovej vojne. Autorovu plynulú a bezchybnú znalosť poľského jazyka ocenilo publikum s uznaním. Prof. Vaculík prezentoval svoje závery výskumu z rôznych hľadísk. Odkryl zaujímavú diferenciáciu českej a slovenskej migrácie do zámoria. Zatiaľ čo obyvatelia českých krajín spravidla odchádzali do Spojených štátov amerických spolu so svojimi rodinami, a teda nastálo, slovenskí emigranti išli s úmyslom rýchleho zárobku a návratu domov. Preto sa medzi reemigrantmi objavovali častejšie Slováci ako Česi. Navrátilci do rodnej zeme boli v drvivej väčšine (82 %) muži. Pri ceste domov na nich striehlo mnoho nebezpečenstva, keďže pre kriminálne živly predstavovali vidinu ľahkého a dobrého zárobku. Okrádanie reemigrantov bolo veľmi rozšírené a najnebezpečnejším prístavom bol New York. O niečo menšie riziko predstavovali prístavy v Bostone a Philadelphii, z ktorých vyplávali na cestu domov. Najčastejšie mali bývalí baníci a hutníci pri sebe hotovosť okolo 1 000 až 2 000 dolárov. Často však prichádzali aj o svoju batožinu, ktorá veľmi často plávala na európsky kontinent na inej lodi ako jej vlastníci. Zaujímavý príspevok (Wiek zmarłych w latach zaraz (1700–1714) w wybranych parafiach centralnej Małopolski) predniesla doktorandka univerzity z Kielc Olga Domińska, ktorá hovorila o veku zosnulých v rokoch 1700–1714 vo vybraných farnostiach Mokrsko, Miniów a Sobków v centrálnej časti Malopoľska. Autorka otvorila okrem samotného veku zosnulých aj problematiku počtu úmrtí, ktorá vyvrcholila v čase morovej epidémii v roku 1714. Susediace farnosti predstavovali vhodnú vzorku komparácie. Autorka auditórium oboznámila aj so zaujímavosťami, s ktorými sa pri analýze matrík pochovaných stretla. Predstavila príbeh ženy, ktorá bola po svojej smrti z neznámych dôvodov ponechaná niekoľko dní v lese a až potom pochovaná. Na záver boli prezentované aj ďalšie vízie a eventuálne možnosti bádania. Druhý deň konferencie otvoril ďalší zástupca Masarykovej univerzity dr. Jiří Mihola so svojím príspevkom o cirkevných rádoch v českých krajinách v 19. a 20. storočí. Autor predstavil jednotlivé rehoľné rády a ich pôsobenie v brnenskom biskupstve pod vedením kardinála Františka Saleského Bauera. Okrem rekonštruovania stavu v 19. storočí boli pre účastníkov veľmi zaujímavé osudy rehoľných rádov a ich sídiel v priebehu 20. storočia. Po prevzatí štátnej moci komunistickým režimom boli priestory viacerých rehoľných kongregácií premenené na edukačné a sociálne zariadenia.

126 Medzinárodný rozmer konferencie výrazne podčiarkol svojou účasťou pracovník univerzity vo Viedni Wilko Schröter s príspevkom o platnosti Hajnalovej línie na príklade porovnávania Horného a Dolného Sliezska v 17. až 19. storočí. Bádania mladého autora stavali na predstavení deviatich lokalít z Horného a 13 lokalít z Dolného Sliezska, vo väčšine ktorých bola vykonaná rekonštrukcia rodiny, a teda získané základné informácie o stave populácie. V podrobnom predstavení viacerých sídiel demonštroval pravdivosť teórie Johna Hajnala. Kládol si otázku, či v regiónoch, kde sa obyvatelia riadili jednotným politickým systémom, vznikalo viacero rozdielov pri zakladaní rodiny. Kľúčom bolo konfesionálne zloženie komparovaných skupín obyvateľstva. Zatiaľ čo v Hornom Sliezsku dominovalo katolícke obyvateľstvo, na východe, bližšie k pruskému centru, dominovalo populačné zloženie augsburského vierovyznania. Ewelina Kostrzewska z Łodźe sa v príspevku venovala postaveniu žien a ich miestu v tvorení životného štýlu v kráľovskom Poľsku. Okrem samotnej klasifikácie vidieckych businesswomen sa venovala najmä ich vplyvu na skvalitňovanie života vo svojom okolí. V prostredí zemianstva a začínajúcej sa obchodníckej vrstvy mali ženy, najmä manželky priemyselníkov, vplyv na formovanie života okolo seba, v oblastiach každodennej životnej úrovne, vzdelanosti, prílivu módy a pod. Autorka spomínala prípady konkrétnych vplyvných žien, ktoré pozitívne poznačovali aj hospodársku tvorbu svojich podnikov. Záver konferencie patril príspevku jednej z hlavnej organizátoriek konferencie dr. Hanne Kurowskej. Autorka predstavila podmienky rodinného života na území Novej Marky (Braniborsko) na začiatku 19. storočia. H. Kurowska začala predstavením územia a zmenami v štátnom zriadení pruskej moci. V podrobnom výskume boli účastníci konferencie obohatení predstavením ekonomických a hospodárskych činiteľov, ktoré vplývali na rodinnú stratifikáciu a ďalšie činitele, ktoré na ňu vplývali. Zelenohorské tretie stretnutie s demografiou prinieslo okrem pestrej zložky príspevkov aj inšpiratívne a miestami impulzívne diskusie. Nad všetkým však konečný pozitívny dojem zanechala príjemná atmosféra a vedecký i ľudský konsenzus, ktorý bol aj pozvaním na ďalšie vedecké stretnutie v Zielonej Góre. Ján Golian Konference Úsilí rodu Lichtenštejnů o získání a udr žení vlastního státu, 15.–16. listopadu 2012, zámek Valtice. Zájem o dějiny lichtenštejnského rodu v odborných kruzích i mezi laickou veřejností neustále roste. Tento trend je výslednicí mnoha faktorů. Trvalým hnacím motorem je neutuchající zájem Čechů o Lednicko-valtický areál, který je od roku 1996 navíc zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. V současné době bylo snad nejvýznamnějším krokem pro rozšíření povědomí o lichtenštejnském rodě a jeho majetku a pro aktivizaci odborné


i laické veřejnosti navázání diplomatických vztahů s Lichtenštejnskem v roce 2009, a to po dlouhých 17 letech, kdy kvůli nevrácenému majetku odmítalo Lichtenštejnsko uznat nezávislost České republiky. Na postupném zlepšování česko-lichtenštejnských vztahů má také svůj podíl česká historická obec, která se angažuje v pořádání různých setkání, workshopů či konferencí. Mimo činnost česko-lichtenštejnské historické komise a regionální aktivity Jihomoravského kraje, jehož se majetkové spory nejvíce dotýkají, lze zmínit např. konferenci Knížecí rod Liechtensteinů v historii zemí Koruny české, která se uskutečnila v listopadu roku 2010 v Arcidiecézním muzeu v Olomouci).4 Odborná setkání a z nich vzešlé publikační výstupy prokázaly, že mohou pomoci uvědomit si užitečnost vzájemné spolupráce obou zemí i lépe vnímat a chápat historické souvislosti domnělých či skutečných křivd. Kamenem úrazu a dlouholetou příčinou napětí mezi oběma zeměmi byl právě spor o majetek na jižní Moravě. Nastínit majetkové poměry Lichtenštejnů v dějinách se pokusila konference ve Valticích, která proběhla ve dvou výjimečně slunečných listopadových dnech minulého roku. Vlastní jednání konference se uskutečnilo v reprezentativních prostorách valtického zámku. Její pořadatelé kladli velký důraz na významné výročí tři sta let od okamžiku, kdy se knížeti Janu Adamovi I. z Lichtenštejna podařilo získat alpské hrabství Vaduz a tím položit základy samostatného lichtenštejnského státu. Konferenci společně pořádalo několik institucí – Centrum pro hospodářské a sociální dějiny při FF OU, obecně prospěšná společnost Po stopách Lichtenštejnů a Národní památkový ústav – Územní odborné pracoviště v Brně. Záštitu nad celou akcí převzala ministryně kultury ČR Anna Hanáková. Vzhledem k mezinárodnímu rozměru konference byl zajištěn česko-německý simultánní překlad. Samotné konferenční jednání zahájili vstupními proslovy Aleš Zářický, vědecký ředitel CHSD Ostravské univerzity v Ostravě, Zuzana Hrabicová, kastelán valtického zámku Michal Tlusták, Petr Kroupa, ředitel brněnského územního pracoviště NPÚ. OPS Po stopách Lichtenštejnů reprezentovali její ředitel Martin Číhalík a předseda správní rady Marek Juha. První blok konference s názvem Lichtenštejnové očima pomocných věd historických zahájil Bohumír Smutný (Moravský zemský archiv v Brně) příspěvkem, ve kterém rozebíral archivní prameny k dějinám lichtenštejnského rodu z provenience MZA, které vznikly během činnosti lichtenštejnských velkostatků a jejich správních úřadů na jižní Moravě. Hans Huysza (Liechtenstein Schloss Wilfersdorf) přednesl příspěvek o genealogii Lichtenštejnů držících 4 BÁNSKÁ,

Eva – POLÁŠEK, Adam: Knížecí rod Liechtensteinů v historii zemí Koruny české : Mezinárodní vědecká konference, Arcidiecézní muzeum v Olomouci, 24.–26. listopadu 2010. Historica : Revue pro historii a příbuzné vědy 2, 2011, č. 1, s. 125–127.

KRONIKA

rakouský zámek Wilfersdorf. Vhled do symboliky Lichtenštejnů na příkladu známého jezdeckého vyobrazení knížete Karla I. na pozadí města Opava přinesl Tomáš Krejčík (Ostravská univerzita v Ostravě). Příspěvku Dagmar Grossmannové z Moravského zemského muzea v Brně, který by svým numismatickým obsahem navázal na předchozí referát z oblasti pomocných věd historických, se účastníci bohužel nedočkali pro předem omluvenou nepřítomnost přednášející. Příspěvek se měl týkat mincovnictví rodu Lichtenštejnů v českých zemích. Petr Nohel (Univerzita Karlova v Praze) poukázal na genealogickou provázanost Lichtenštejnů jako potomků mnoha významných evropských dynastií i českých aristokratických rodů (Karlovci, Otoni, Habsburkové, Valdštejni, Czerninové, Kinští apod.), kladoucích také důraz na přemyslovskou stopu. Druhý blok přednášek s názvem Úsilí knížecího rodu Lichtenštejnů o založení vlastního státu zahájila vstupním slovem Maria-Pia Kothbauer princezna Liechtenstein. Heinz Dopsch (Universität Salzburg) hovořil o geografickém rozložení územního vlastnictví rodu. Problematiku lichtenštejnské držby v Horním Slezsku shrnul Jan Al Saheb (Muzeum Těšínska, Český Těšín). Katerzyna Brzezina-Scheurerer (Uniwersytet Jagielloński, Krakow) hovořila o roli barokního umění v životě Lichtenštejnů. Po těchto řečnících vystoupil Marek Vařeka z Masarykova muzea v Hodoníně, který přednesl příspěvek Státotvorné snahy knížat z Lichtenštejna v raném novověku. Trochu jiný pohled na územní rozmach Lichtenštejnů přinesla Marie Macková, Univerzita Pardubice), když svůj příspěvek zaměřila na roli poddanských měst a jejich vztahu k lichtenštejnské vrchnosti. Blok zakončil Miroslav Geršic (Lichtenštejnský dům, Břeclav) svým vystoupením o valtické lichtenštejnské primogenituře a jejímu vztahu k Neulengbachu. Třetí blok nazvaný Úsilí knížecího rodu Lichtenštejnů o udržení vlastního státu nás z velké části přesunul do nedávné historie a přítomnosti. Ondřej Horák (Univerzita Palackého v Olomouci) ve svém příspěvku rozebíral komplikovanou a stále kontroverzní otázku vyvlastňování lichtenštejnského majetku po druhé světové válce. Další vystupující Vít Dostál z Fakulty sociálních studií MU Brno provedl politologický exkurz do česko-lichtenštejnských vztahů v jihomoravském regionu a rozebral tak hlavně kulturní a společenské aktivity obou stran a připomněl, že než se sbližování obou zemí dostalo na národní úroveň, na té regionální už spolupráce fungovala velice dobře. Příspěvky obou přednášejících s následnou diskuzí vyplnili prostor vzniklý absencí Stanislava Balíka z Ústavního soudu ČR, jenž měl hovořit o právních aspektech česko-lichtenštejnských vztahů. Blok ukončil svým spíše shrnujícím diskuzním příspěvkem Milan Venclík. Zejména obsah referátu O. Horáka zažehl (a jistě pro svou aktuálnost oprávněně) velkou diskuzi, která nakonec více než naplnila jí vyměřený čas a nešetřila jak důmyslnými, tak i řekněme spíše plochými argumenty na obou stranách. Na přetřes přišla také proble-

127 matika konfiskací majetků dalších významných českých aristokratických rodů (např. Schwarzenbergů) či jiné kontroverzní historické události, se kterými se nějakým způsobem pojilo jméno rodu Lichtenštejnů (např. známé čarodějnické procesy na Velkolosinsku). Místy až dramatickou diskuzi nakonec velmi vhodně odlehčil neformální společenský večer, jehož součástí byla ochutnávka nejlepších českých vín ve valtickém Salónu vín a vín z produkce lichtenštejnských dolnorakouských vinohradů. Organizátoři konference plánují vydání malého sborníku resumé přednesených referátů i obsáhlejší publikace s plnými verzemi přednesených referátů. Zároveň doufají, že valtické setkání bude v lichtenštejnské tematice zdárně pokračovat 18. 4. 2013 na zámku v Moravském Krumlově. Snad tam nebude taková zima jako na krásném, ale přece jen listopadově chladném zámku ve Valticích. Pavlína Nováčková Dvojí ztráta české sociologie: † prof. PhDr. Miloslav Petrusek, CSc. (15. 10. 1936 – 19. 8. 2012), † prof. PhDr. Jiří Musil, CSc. (20. 2. 1928 – 16. 9. 2012). Krátce po sobě ztratila sociologická obec dva své čelné reprezentanty, kteří byli po právu ceněni nejen doma, ale i v zahraničí. Tento dvojitý nekrolog je jen malou připomínkou dvou osobností, jejichž životní dráhy a dílo již hodnotili mnozí a jistě k tomu povolanější. Osobností, jejichž životní osudy byly do jisté míry podobné. Oba totiž byli nuceni překonávat nepřízeň předlistopadového režimu, který sabotoval rozvíjení jejich akademické dráhy a uplatnění v oboru sociologie, vědy střídavě umlčované či potlačované. Nejprve odešel Miloslav Petrusek a nedlouho po něm, za necelý měsíc, jej následoval Jiří Musil. Patřili k předním členům akademické obce, ale prosadili se rovněž ve veřejném prostoru. Miloslav Petrusek absolvoval filozofii a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (v té době Univerzity Jana Evangelisty Purkyně). Přes angažmá na Pedagogickém institutu ve Zlíně se dostal až do Prahy na Univerzitu Karlovu. Šedesátá léta mu umožnila věnovat se plnohodnotné a plodné sociologické práci, včetně podílení se na znovuoživení české sociologie. Následující normalizace jej však podobně jako Musila vyřadila z oficiálního akademického světa, do něhož se mohl vrátit až po roce 1989. Ani okleštěné možnosti uplatnění jej však od sociologie neodvedly. Dále pracoval, dokonce s Josefem Alanem vydával pozoruhodný samizdatový sociologický časopis s názvem Sociologický obzor. Brzy po nastolení svobodných poměrů zaslouženě dosáhl profesury, stal se předsedou Masarykovy české sociologické společnosti, spoluzaložil Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a stanul v jejím čele. Především ale rád a dobře učil, přednášel a zasvěcoval mladé adepty do tajů sociologie. Ve své bohaté badatelské činnosti se zabýval mimo jiné empirickou sociologií, dějinami oboru, sociologickou teorií, metodologií, rolí sociologie ve společnosti a mnoha jinými tématy.

128 Ostravský rodák Jiří Musil patřil k jedněm z posledních studentů oboru sociologie (jeho dalším oborem byla filozofie), kterým bylo poúnorovým režimem ještě umožněno absolutorium. Jeho hlavní doménou se posléze stala – i díky vnějším okolnostem – problematika prostoru a společnosti, život ve městech a sociologie bydlení. Dlouho byl nucen působit mimo oficiální akademické struktury, i přesto se však dokázal výrazně uplatnit, například ve Výzkumném ústavu výstavby a architektury. Charakter jeho činnosti přinášel spolupráci s architekty, demografy, lékaři či urbanisty. Vždy se nad sledovanou problematikou zamýšlel v souvislostech a dokázal formulovat svěží řešení a inspirující náměty. Řada jeho prací dnes již náleží ke klasickým dílům oboru. Ani nepřízeň oficiálních míst mu tedy nezabránila v tvůrčí činnosti. Po roce 1989 se stal ředitelem obnoveného Sociologického ústavu ČSAV. Profesury dosáhl na Přírodovědecké fakultě své alma mater, a po jistou dobu dokonce předsedal Evropské sociologické společnosti. Patří i k zakladatelům Středoevropské univerzity, na níž dlouhodobě přednášel. Až do završení své životní dráhy se své práci aktivně věnoval.


Oba vzpomínaní sociologové se dokázali obratně vyjadřovat slovem i písmem, projevovali se jako zasvěcení diskutéři v mnohých sociologických, ale i obecnějších debatách. To není jen pouhé konstatování, ale bohužel také stále vzácněji se vyskytující jev. Na rozdíl od mnoha jiných totiž zpravidla měli k danému tématu co říci. Diskuse bez znalosti věci přitom postrádá smysl a degeneruje pouze na úroveň rétorického cvičení. Musil i Petrusek se dokázali v informační změti dnešní doby dobrat myšlenky, uvažovat a kriticky hodnotit nejen jiné, ale i sami sebe. Pro své rozsáhlé znalosti, přehled a v neposlední řadě i osobnostní založení je lze právem označit za intelektuály v tom nejlepším slova smyslu. Dnes málem ohrožený druh, jak ve vědeckém, tak i veřejném životě. Studenti či jiní případní zájemci již bohužel ani jednoho z nich nepotkají za katedrou. Přesto s nimi mohou komunikovat prostřednictvím jejich textů, úvah, esejů apod. Rozhodně nepůjde o zbytečné úsilí, ale o osvěžující a podnětná setkání. Taková by neměla být opomíjena, i když se nám obecně nedostává času. Zejména času k přemýšlení… Petr Gába

Upozornění redakce: Dovolujeme si čtenáře a potenciální přispěvatele upozornit na aktualizaci pravidel pro zpracování písemných příspěvku pro revue Historica. Aktualizovaná verze je přístupná na našich webových stránkách http://katedry.osu.cz/khi/historica/

Revue pro historii a příbuzné vědy

Recommend Documents