Redakce

Obsah

2

www.tom1303.org [email protected]

Úvodník

3

číslo 2, ročník 1, 2014, Třinec

Dubnová společná schůzka

4

Vydavatel Asociace turistických oddílů mládeže ČR,

Jahodná – Tuł

5

Unbreakable 24H

6

Běh Hrádkem

7

Mosty – Skalka – Velký Polom

9

Stroužkovo okénko

10

Vodácká výbava

11

Redakce

Železný Tomík

13

Bambiriáda

18

Nejvýchodnější bod ČR - Trojmezí - Sesuv

20

Ostravská muzejní noc

22

Ameryka – akce pro lidi s otiskem

23

Hlučínský Pasák

25

Kroky v oblacích

26

Macův informační koutek

28

Kamil Cinkraut Laura Daňová Tereza Konderlová Lukáš Košut Lucie Kramplová Martin Kufa Ewa Mencnerová Andrea Podleśná Adam Rusz Martin Strnad Matěj Urbaczka

TOM 1303 Maracaibo Lípová 87 739 61 Třinec Šéfredaktorka

Andrea Podleśná

Editace Andrea Podleśná Korekce Andrea Podleśná Grafika Simona Kováčiková Fotografie Martin Strnad Vedoucí a účastníci akcí Datum vydání: červen 2014

Ačkoliv se mi zdá, že první číslo sotva vyšlo, už je na světě číslo druhé. Do rukou se vám tedy dostalo druhé číslo oddílového časopisu Přístavní zprávy. Na co se můžete těšit, a co se od té doby změnilo? Samozřejmostí jsou zápisy ze všech akcí, které se v rozmezí měsíců duben až červen konaly, které jsou doplněny tradiční výbavou a pár slovíčky od Maca na závěr. Exkluzivně bylo toto číslo obohaceno o Stroužkovo okénko, za což jsme mu velice vděční. Navíc se Stroužek uvolil napsat pár slov k projektu Kroky v oblacích. Držte tedy palce, ať to vyjde. První číslo nebylo ani zdaleka dokonalé, stejně tak tomu nebude u tohoto čísla. Pokud jste tedy nalezli nějaké menší faktické chyby v článcích, tak přece jenom jsme lidi a chybovat je lidské. Stejně tak tomu mohlo být u gramatických chyb. Pokud by se tedy někdo nabízel na místo korektora, protože já nejsem ani zdaleka tak dobrý češtinář, jak bych na této pozici měla, tak se hlaste. Dveře do redakce jsou vám otevřené! Vzhledem k malému zájmu o místo zástupce šéfredaktora vyhlašuji ještě jednou: Hledá se zástupce šéfredaktora! Nepřihlásí-li se více než jeden zájemce, pak bude toto místo nekompromisně přiděleno tomu, kdo se o něj přihlásil jako jediný. A abyste byli do příště napjatí, tak vám jméno toho zájemce nepovím. Alespoň se budete mít na co těšit. Konec školního rok už se konečně blíží, a vy už s napětím očekáváte letní tábor, případně další akce. Jakožto jedna z vedoucích tábora vás mohu ujistit, že se máte na co těšit. Pro toho, kdo nejede je jedinou možností jak se dostat do obrazu vzít do ruky podzimní číslo Přístavních zpráv, které bude plné informací, zápisů a fotek z letních akcí. Pokud budete mít jakékoliv náměty, čím náš časopis oživit nebo čím byste rádi přispěli, tak sem s tím. Nebráníme se skoro ničemu! Na závěr bych chtěla poděkovat všem, kteří se na přípravě tohoto čísla podíleli, zejména pak Stroužkovi za jeho náměty a články, Matesovi za výbavu, která se všem vždycky hodí a Simě, která s tím má z nás práce asi nejvíc. Díky!

Za redakci,

Andrea Podleśná šéfredaktorka

3

Na začátku dubna, a to v sobotu 5.4., se středa s pátkem setkala na společné schůzce. Protože se celou dobu před touto schůzkou obě skupiny zabývaly první pomocí, museli jsme se pustit do nácviku resuscitace. Já jsem donesl několik fešných mladíků na pokusy a jedno mimino. Rosťa pak přivedl dvě mrňata, ale nějak nám je nechtěl na nácvik půjčit. Nechápu. No, každý si vyzkoušel jak je těžké hrudník promáčknout do patřičné hloubky a hlavně jaká je to fuška vydržet aspoň dvě minuty. No a pak si představte, že RZta přijede třeba až 10 a více minut po zavolání. Příští společnou schůzku si ještě první pomoc trochu potrénujeme.

Maco

4

Účastníci: Dapta, Maco, Já (Ewa), Wiki, Káťa, Aňa, Gwizd, Mikuláš, Alf, Losos, Vojta, Miky, Rudek, Lea, Danda. Sraz byl tento den trochu později, takže jsme si mohli trochu déle pospat. Když jsme dorazili ke Slovanu, moc lidí tam nebylo. Po chvíli přišel i Dapta, který nás informoval, že na Tuł půjdeme přes Jahodnou. Tak jsme šli. Na Jahodné jsme byli za chvíli. Potom jsme šli po hřebenu směrem k polským hranicím. Vzpomněla jsem si, že už jsem tady několikrát šla. Byla tam taková ohrada se srnkami. Cestou jsme si několikrát zahráli čísla, takže jsme se dost táhli. Cesta byla trochu zdlouhavá, takže nás potěšilo, když jsme narazili na asfaltku. Byla tam taková závora, aby tam nejezdila auta. My jsme ji samozřejmě podlézali. Ale když ji podlézal Maco, tak ji shodil a trefil Mikyho do brady. Chudák Miky ... Podle mapy to už na Tuł není tak daleko. A taky, že nebylo. Vydrápali jsme se do kopce, a pak šli zase s kopce. Zanedlouho jsme narazili na chatu, která byla našim cílem. Jelikož už každý měl hlad, tak si většina koupila hranolky. Raabovi však dali přednost pierogům, což je polská specialita. Když jsme dojedli, tak si někteří dali nanuka. Gwizd a spol. se však zabavili chytáním ještěrky. Po kratším odpočinku jsme zase vyrazili. Vraceli jsme se jinou cestou a došli jsme do Líštné. Aňa s Kačou jely autobusem, ale my ostatní jsme se pěšky vrátili domů.

Ewa

Unbreakable … slovo, jehož význam se dá přeložit jako NEpřekonatelný, NEzlomitelný, NEzrušitelný. Chtěli jsme s Terkou vytvořit něco neobvyklého, něco co bude bolet, ale přesto aby zůstal úsměv na tváři. A tak se také 12. – 13. dubna stalo. Byl vytvořen Závod závodů. 100 mílový závod Western States, 24 hodinový závod na Lysé Hoře, Cesta o milion dolarů kolem světa a mnoho dalších bylo naší inspirací. „Absolutně Nejlepší Bezva Rozhodně Epická Jedinečná Kůl akce.“ Laura Fido, Sima, Kamil, Marek, Laura, Verča, Kufi, Lůc, Shaufí …ti, kteří přišli s odvahou zdolat 50 obtížných úkolů ve 24 hodinách. „Unbreakable byla zajímavá zkušenost, nehledě na to, že jsem potkal, spřátelil se, a taky jsem se naučil mnoho dalších zkušenosti např.: postavit baraku. Musím říct, že to byla sranda doslova a do písmene.“ Shaufí Malování, hraní na kytaru, dokonce i promítání filmů, to všechno jsme měli připravené pro závodníky. „Uvědomil jsem si pár věcí a překonal jsem pár svých hranic. P.S.: Za skvělou akci díky Lukymu s Terkou, dále Matesovi a také všem ostatním Díky.“ Kamil Někdo pil litr studeného mléka na EX, někdo šel 35 km túru přes Beskydy, a někdo zase jel na kole do Polska. „Hej no myslel jsem, že tam bude hodně běh a byl jsem mile překvapen, že to bylo uděláno tak že i neběžci můžou vyhrát. Jako škála úkolů odpovídala tomu, co bychom jako tomíci měli znát, a bylo to fakt super nehledě na to, že jsem byl na druhý den úplně vytřískaný. Díky moc.“ Kufi Po 24 hodinách toho měli všichni dost. Všichni mají náš obrovský obdiv a vážíme si hlavně srdíčka každého z nich, které vložili do tohoto náročného závodu. Nakonec se musí stát někdo vítěz. Tím se stal Kufi, který vyhrál mlsnou poukázku do Čajovny.

L&T (Pozn. red. Luky a Tera)

Tak se rozhodlo pár běžeckých profíků, nadšenců, žabáků i začátečníků nejen ze smečky, že si vyrazí na jeden krutý race, který se náhodou konal 26. 4. 2014 v Hrádku. V červeném pojízdném čtyřkolovém stroji – Fáčku, jeli tři lidi – Luky, Kamil a já. Když jsme dorazili k Matesovi, kde měl být sraz, tak nás přepadla malá nehoda. Auto nestartovalo, tak jsme ho odtlačili ke kraji cesty. Co teď?! Napadlo nás akorát vysadit Kamila. Né, že by nám byl přítěží, ale chtěli jsme, aby se alespoň on dostal na závod do Hrádku. Ve druhém autě, do kterého se pak Kamil nasáčkoval, jeli další členi týmu NVPP, za který jsme závodili. Konkrétně Palo, Mates, Hanys a nová posila týmu Ondra. Celkem nás tak bylo už 7 závodníků + Víťa, který cvakal na zařízení sloužící k pořizování obrázků. Tak, Kamil si už seděl na cestě na závod, ale co my s tou smutnou červenou hromádkou plechu, která se ani trochu netvářila, že by chtěla jet? Spojka, startování. Nic. Znova. Zase nic. Bez šance. To není možné, aby to ani nenastartovalo, když jsme dojeli bez problémů až sem. Kontrola motoru – všechno v pořádku. Kontrola paliva – téměř plná nádrž. Dáváme mu ještě jednu možnost… Startuje! Neskutečná radost! Raději doplníme nádrž do plna… a jedeme! Dojeli jsme do Hrádku úplně v pohodě, a když jsme si mysleli, že nic horšího nás už nemůže potkat, tak jsme měli pravdu. Hned po zaparkování se mi začalo chtít strašně na záchod. Luky to měl hned u stromu, ale já jsem nemohla najít žádné Toitoiky. Vlezli jsme do úřadu Hrádku, a tam se nás někdo zeptal, co tady hledáme a já, že záchody. Tak nám odemkl takové luxusní VIP záchody, i když ty kadibudky stejně někde byly. A jak říkal ten moudrý týpek z čajky: „Není nad to se pořádně vy...“. K běhajícím pomatencům se přidal i Shaun a Sváťa, tak nás bylo už 9 runerů. Při prezentaci jsme zjistili, že nemusíme platit startovné, protože bylo zrovna 20. výročí. Tak zas za 10 let. Super, dorostenky a ženy běží jenom 3,7 km – bude to pohoda. Muži to už měli horší – 8 km. Pak už následovalo jenom rozběhání a race mohl začít.

3…..2….1….START! Všichni se najednou rozběhli jako střelení. Já taky, protože jsem si přišla zaběhat. Běžím, nejde kde šlápnout, protože lidi se tlačí dopředu. Tak to dělám taky. Všude vidím stejné dresy účastníků z atletiky. Co tady dělám? Konečně si začínám uvědomovat, že běžím závod! Rozběhnu se rychleji. Takhle rychle ale normálně neběhám, když si jdu zaběhat doma do Kanadského lesa. Jo, už se to projevuje. Je mi na zvracení a chci omdlít. Sotva pletu nohama. Hodně lidí mě předbíhá, ale to je to poslední, co mě tlačí. Já je z kopce, oni mě do kopce. Pohoda. Druhou část trasy už se to zlepšilo, doběhla jsem, neztratila jsem se a nakonec všechno dobře dopadlo a... nezní to divně? Vždycky se mi něco stane! Taky že jo… při finální rovince jsem se tak trochu netrefila a místo do cíle jsem běžela hned k odevzdání startovního čísla. Takže jsem jako vždy nezklamala. Ztráta pár minut snad nikoho nezabije. Ale abych tu nekecala pořád jenom já. Luky: „Myslel jsem si, že to bude smrtelných 8 km, ale nakonec to bylo těch nejúžasnějších 8 km, co jsem kdy běžel.“ Ondra: „Tento závod jsem bral jako trénink. Ráno jsme vyrazili autem s Matesem, Palem a Honzou na závod do Hrádku. Jelikož jsem ročník 1999, tak jsem měl běžet "sprint" 1200 m, což jsem nechtěl tak jsem se připsal do hlavní kategorie Juniorů, kde se běží 8000m. Postavil jsem se na start a už jsem běžel. Na prvních 3 kilácích mi ztuhly nohy a nedařilo se mi, ale pak jsem se rozběhl. Při náběhu na louku jsem uklouzl a upadl, což mě vysílilo. Zbytek závodu bylo super a užil jsem si ho. Super závod.“ Kamil: „Rozklusal jsem se před zápasem.“ Po závodě byla úleva a dobrá nálada, ale hlavně guláš! Umm … super. A pak vyhlášení výsledků. Všichni předvedli super výkony a hlavně uháněli jako Bílé velryby do moře Laptěvů, takže! Zatleskáme Matesovi, který ve své kategorii urval 3. místo. Zbytek si nepamatuju, sorry. Tak radši zatleskáme všem. Moje největší výhra bylo to, že jsem si mimo ŽelToma vyzkoušela závodní atmosféru, a získala tak novou zkušenost (ne kecám - hlavně že mám ten hrnek s nápisem Běh Hrádkem!). Jinak to byla ale dost super akce a jak jsem ze začátku nadávala, co tu dělám, tak nakonec jsem byla fakt ráda, že jsem jela. Díky všem za účast. A jestli jste až doteď neusli při čtení tohoto zápisu, tak si zasloužíte potlesk i vy.

Terka

…aneb jsme se jednoho jarního dne vydali do místních kopečků. Tentokráte jsme si pro akci vybrali neděli 27. dubna a cíl Velký Polom. Prostě taková pohodová jarní procházka. Na sraz před půl devátou dorazili následující: Maco, Smíšek, Vojta, Miki, Gvizdek, Mikuláš, Alf, Losos, Adam, Chip, Lea, Lenka, Káťa, Niki, Rudek a Wiki. Účast tedy byla více než slušná. Do Mostů jsme dojeli vláčkem a odtud jsme si to pěkně šlapali známou cestou na Skalku. Cestou nějaká ta pauza a už jsme byli nahoře. Na Skalce jsme dali trošku větší pauzu s tím, že pojíme na Velkém Polomu. Chvilku jsme tedy odpočinuli a už jsme si to fičeli dál na Velký Polom. Na Velkém Polomu zrada – chata zavřena. No což, vydali jsme se tedy dál na vrchol a pokračovali směr Muřinkový vrch. Cestou jsme nenalezli jezírko, které jsme chtěli najít, avšak vynahradili jsme si to právě na Muřinkáči, kde Lenča našla keshku. Označena samozřejmě jako Muřinková kaplička a nalezená v lese. Řádně jsme se zapsali, povyměňovali drobnosti a mířili dolů do Horní Lomné, jak jinak než za účasti čísel. Cestou jsme ztratili a znovu nalezli Lososův batoh, jinak by ta cesta byla dosti nudná, kdyby se nám nic zajímavého nepřihodilo. Rudek se konečně dočkal své píšťalky a my se znenadání objevili na Přelači. Se zjištěním, že tady si taky nic dobrého nedáme, jsme se vydali níže směr Salajka. Ale šlapalo nám to docela pěkně, a tak jsme na Koupališti stihli dřívější autobus do Návsí. Odtud byla před námi jen cesta vláčkem domů. Příště ostatní ať neváhají a přijdou. Nemusíte se bát, my vás zvládneme, i když přijdete všichni.

Smíšek

9

Začalo to v září, kdy jsme se s Terkou rozhodli, že budeme Macovi pomáhat s Malíky a Tomíky na schůzkách. Start byl sice těžký pro obě strany, ale řekl bych, že časem se to zlepšilo. A snad i nadále zlepšuje.

Přes šifry, rukodělky, uzly, etiku a zimní přírodu jsme se dopracovali ke zdravovědě a první pomoci. Ani pro jednu stranu to nebylo úplně jednoduché, ale zvykli jsme si. Naše banda sice zlobila, ale dařilo se nám ji dobře krotit. Měli i hodné chvilky a za to je čekalo mnoho odměn - přes Lentilky po „Čajovnu v klubovně“, kde si vyzkoušeli i specialitu místní Čajovny v pohodě, vyhlášené kuličky a originální čaje s výkladem našeho skvělého čajovníka Lukyho.

Nakonec bych rád podotknul, že v tomhle skromném článku bylo použito mnoho nadsázek a obrazných pojmenování, tak to neberte úplně vážně. A ano, ani po půl roce se nechystáme s Terkou přestat, asi nás to prostě baví.

Stroužek 

10

Prší, prší jen se leje, kam vodáci pojedeme? Konečně začíná léto, a s tím i vodácká sezóna na plné pecky. A proto bychom se všichni měli připravit a zjistit, jestli nám náhodou něco nechybí v naší povinné výbavě. Pamatuju na svou první vodu v šusťákové bundě a kalhotách… Den poté jsem ulehl s angínou jenom kvůli tomu, že jsem nebyl dostatečně oblečený. Rozdělení oblečení na vodu asi bude spočívat v tom, na čem jedem, jaké je zrovna počasí a jak moc je voda těžká. Tuším, že nejdůležitější je na čem jedem. Kanoe či kajak? Většina asi bude jezdit na první zmiňované, takže začneme zde. Chystáme se na jarní či letní vodu, a nevíme co sbalit? Je velice užitečné, že na naší základně už přibyly i neopreny, které si kdokoliv na akci může půjčit. Je to první věc, která je velmi důležitá. My v tomíku máme neopreny typu longjon. Vypadá skoro jako zahradnické kalhoty. Existují také neopreny s krátkým rukávem a krátkými nohavicemi nebo celé, dlouhé neopreny. Těch typů je vážně hodně a každý většinou vybírá podle komfortu, co mu více sedí a v čem se cítí nejlépe. Ale samozřejmě že při 30 stupních si nevezmeme dlouhý neopren. Dle mého názoru je právě longjon nejuniverzálnější neopren jaký existuje. Pokud je poněkud chladněji a nevystačíme si na lodi jen s neoprenem, dá se pod něj přivléct funkční tričko, abychom zajistili tepelný komfort. Pokud už nestačí ani tričko, přikláním se k suché bundě. Suchá bunda? Ano vážně suchá, která nepropustí ani jedinou kapičku k nám a k longjonu je to volba číslo jedna! Určitě bychom neměli zapomínat se vybavit také kvalitními neoprenovými botami. Taky jsem ze začátku chodil k našim kamarádům z Číny, ale bohužel většinou po dvou až třech dnech používání byla bota v háji. Podle mě jsou nejlepší kotníkové neoprenové boty, anebo se také dají pořídit neoprenové ponožky se zpevněnou podrážkou, abychom v nich mohli pohodlně chodit. Sám používám jen ponožky a nemůžu si je vynachválit. Od docela podstatných věcí, bych se také rád dostal k maličkostem, které jsou užitečné, když nám například počasí moc nepřeje. Při takovém počasí je pro mne základ mít alespoň neoprenovou čepičku pod helmu a k tomu nejlépe taky neoprenové rukavice.

11

Tuším, že s tímhle vybavením, které jsem zde popsal, na kánoi můžete sjet jakoukoli řeku jak u nás, tak i na Salze byste neměli problém.

Kajakáři používají to samé vybavení, ale většinou když jezdí, tak i v horku používají suchou bundu, aby pořádně přichytili špricku k lodi, protože na tom kajaku ta voda je k vám trošku blíže než na kánoi. Kde vybavení koupit a kolik to stojí? Tahle otázka je například pro mě vždycky určitě rozhodující. Osobně jsem začínal s neoprenem z Lidlu a neměl jsem nikdy problémy, že by mi byla zima. Poslední dobou, ale v Lidlu moc neopreny nevozí, takže jsem se snažil najít levný vodácký shop. Vodácké centrum (http://www.vodacke-centrum.cz/), jinak také Water element community je pro mne nejlepší obchod v ČR, co se týče vodácké výbavy. Naleznete zde jak levné tak i drahé věci, ale vždycky je zde záruka kvality nejlepších značek. A nejhezčí poznámka, nevím zda je to u nich pořád, ale při nákupu nad určitou částku dostanete nádherné tričko zdarma! Z mé strany je to asi vše a doufám, že se všichni budeme z vody vracet zdraví a s chutí do toho jít znovu!

Mates

12

9. 5. 2014 – Pátek (den odjezdu) Když jsem v pátek ráno přišel na vlakové stanoviště, tak jsem mohl vidět nádherné spektrum různých lidských výrazů od natěšených přes ty šťastné tváře spatřující své kamarády i ty plné strachu z toho, co přinese víkend, ale nejvíc bylo tváří ospalých plných chtíče lehnout si znova do postele. Byl to příjemný pohled pro ty, co byli nabuzení energií z přicházejícího víkendu. Když jsme se na nádraží už všichni sešli, Smíšek, vedoucí celé akce, nám řekl, že odjet nemůžeme do doby, než přijde Maco s lístky na vlak. Přišel, ale asi jenom 2 - 3 minutky před odjezdem vlaku. Už stačilo jenom spočítat a nastoupit do Regiojetu. Cesta vlakem probíhala stejně jako každá jízda, až na to, že všichni malíci byli natěšení, až si něco objednají u růžových stevardů s tabletem. Jeli jsme do Litoměřic, do kterých jsme přijeli něco kolem oběda. Po znovunalézání cesty k našemu Kempu, do kterého jsme po příchodu stejně nešli, protože Pepé se Šnekem ještě nedovezli stany a kola, jsme si zašli do nedalekého altánku na oběd. Během oběda, Smíšek rozhodl, že bude lepší, když se zajdeme zaregistrovat do kempu, převlékneme se, a zajdeme si protrénovat jízdu na kánoích. Jelikož byl večer a nad Labem vál večerní vítr byla i voda hodně rozvlněná, a to nám vytvořilo ideální podmínky pro trénování,

13

ačkoliv jsme to v tu dobu ještě nevěděli. Každý si zkusil sjet to, co měl, udržet balanc a hlavně se neudělat hned při tréninku. U mě s Kamilem to bylo co říct, protože když vám háček uprostřed rozvlněné řeky přesedne tak, aby ho netlačily nohy, není to zrovna dvakrát příjemné pro udržení stability. Avšak všichni byli nadšení, protože vlny a plavba v nich jim připomínala plavbu na moři. Po tréninku byli už Pepé se Šnekem na místě a my mohli se začít zabydlovat. Po postavení stanů a chvíli odpočinku se menší skupina lidí vedená Luss rozhodla, že si projde běžeckou trasu. Zprvu nás běžela velká skupina, ale s přibývající kilometráží nás stále víc ubývalo, až jsme s Kamilem zůstali dva, protože celou naší trasu jsme ještě neuběhli. Po pro některé vyčerpávajícím tréninku jsme byli na večeři, a chystali jsme se pomalu ale jistě na kutě. Teda až na vlky, kteří měli za úkol zúčastnit se bojové porady, která měla objasnit nastávající závod a jeho trasy.

14

10. 4. 2014 – Sobota (den závodu) V sobotu ráno nás čekal nelehký úkol a to, poskládat si každý své kolo. Po značném podcenění Pepého řidičského umu nás v dodávce čekala naše, celkem celá kola. Samozřejmě některé to kolo se neobešlo bez vyndání předního kola nebo zkroucení řídítek. Sestavení kol proběhlo celkem rychle, pak už jenom nasnídat a počkat do zahájení a rozdání čísel. Při zahajovacím ceremoniálu, kdy si každý měřil své soupeře, a odhadoval jejich fyzické schopnosti, dorazilo KAKAO…teda KADAO se svým obrovským transparentem a obrovským rámusem. Čísla byla rozdána a my si mohli zajít vyfasovat loď. Už to bylo před námi hrdí závodníci našeho oddílu, plní nadějí a ohnivé vůle utržit jakékoliv místo a porazit KAKAO ... teda KADAO startovali v těchto Hlídkách:

Muži -› Pepé & Šnek Dorostenci -› Já (Kufi) & Stroužek Dorostenky -› Luss & Verča Káča & Terka Žáci -› Shaun & Laura Losos & Alf Mikuláš & Gvizdek Romanovští: Čenda & Danda Žákyně -› Viki & Eva Ania & Katka Tomíčci -› Rudek & Adam

15

Už to bylo před námi, už odstartovali první a mrknutím okna jsem už seděl v kánoi sledujíc Kamilovy záda. Start! Odpíchnutí a přímo k bojce. Labe bylo úplně klidné, a tak nadešla naše chvíle. Měli jsme výhodu, už jsme znali bojiště a veškeré překážky na trati nám nebyly cizí. Co nevidět jsme dohnali dvě hlídky a od třetí jsme byli pár metrů pozadu. Projeli jsme kolem bójky, kolem druhé bójky a za znění „Život je jen náhoda…“ jsme dojeli k molu.

Někdo se rozběhl ke kolu, někdo se musel rozejít jinak by mu hrozilo, že přepadne na stranu, pokud plně došlápne na levou nohu. Nasedáme na kola a naši protivníci, které

jsme ještě před chvíli měli dva metry od sebe, už dávno zmizeli. Jelikož cyklistickou trasu si nikdo neprojížděl, museli jsme zavzpomínat nebo instinktivně najít správnou cestu. Počasí bylo pěkné, bylo teplo, které jsme nejvíc pocítili při stoupáku na kole, kdy na nás pražilo jak o život. Ještě že tam byly občerstvovačky. Po urputném hledání našich protivníků od kánoí, jsme najednou zřeli nám povědomé tematické bílé trička Terky a Kači. Dojeli jsme je, pozdravili jsme je a téměř ve stejnou dobu jsme vyběhli na poslední část našeho závodu a mého obávaného běhu. Běh byl rozhodující, buď si zaběháme a budeme pod bednou anebo do toho dáme srdíčko, vypneme kontrolku únavy, vzmužíme se, anebo použijeme přírodní energii a

16

dostaneme se na přední místa nejlépe před KAKAO… teda KADAO. Kontrolu jsme oběhli a po zahlédnutí Cíle vyběhneme takovou rychlostí, div za námi cesta nevzplane. Cíl! Koblížek do pusy, druhý, třetí (ano skončil jsem u tří, jelikož pán s megafonem upozorňoval, že každý má jeden… sorry těm co se na ně nedostalo). Lehl jsem si pod strom, vydýchal a s radostí pozoroval ty, co to ještě za sebou nemají. Alfa jak běží s přilbou v podpaží, Dandu jak přilbu zahazuje na cestu, Čendu házejíc mikinu na cestu, Shauna utíkající utrápené Lauře aj. Po doběhu všech jsme čekali na osprchování a výsledky které měly jako vždy zpoždění. Kdo měl hlad, pojedl si, ale většina spíš nehybně ležela vyvalená na sluníčku před stany. Za chvíli nás zavolali na vyhlášení. Všichni účastníci dostali tričko a nějakou odměnu za umístění, avšak na bednu se dostavily pouze dvě hlídky, a to Káča s Terkou na 2. místě a Já s Kamilem na 3. místě! (Ano je to tam! I když KAKAO… teda KADAO bylo stále lepší, byl to pro nás znatelný úspěch, ovšem tímto jsem nechtěl vychvalovat pouze nás na bedně, ale chtěl bych pogratulovat každému, kdo tuhle trasu absolvoval, protože už tohle je dost dobrý výsledek). Na závěr dne jsme si zašli do restaurace na společnou večeři a plní únavy jsme se dostavili do svých stanů. Až na vlky, kteří i tento večer se museli zúčastnit porady, na které plánovali průběh příštího roku.

11. 4. 2014 – Neděle (Den dotrmácení se domů) V neděli ráno jsme naložili kola do dodávky, sbalili stany a pomalu se rozloučili s Litoměřicemi. Na vlak jsme nemuseli chodit daleko, protože zastávka byla vedle Kempu, kde jsme sečkali do příjezdu vlaku a spokojeně, plní vzpomínek na krásný závod jsme vyrazili vstříc našim domovům Závěrem bych chtěl poděkovat každému, kdo byl na této akci. Osobně se těším na příští rok. Chtěl bych také pogratulovat všem, co se zúčastnili a vyzvat všechny co zvažují účast

v příštím roku: „Pojďte si s námi zazávodit, případně porazit KAKAO… teda KADAO, ale hlavně co? Hlavně se pobavit! (heslo hlídky Luss a Verči, kterým bedna utekla jenom o fous -› Hlavně že se co? Bavíme!) P.S.: Pro všechny co vědí… „Bílá velryba uhání! Je pořád krásná. Míří do hlubin Laptěvů…“

Kufi

17

Tak se sešel rok s rokem a klasická akce pro veřejnost Bambiriáda je zase tady. Na třinecké Bambiriádě se sešlo mnoho třineckých organizací jako např. RR -› Royal Rangers (někdo by si pomyslel, že RR je Rychlá Rota, škoda no), DDM, Knihovna Třinec, Stiga, ale hlavně jsme tam nesměli chybět My (pro ty co neví co je My, tak -› TOM 1303 Maracaibo Třinec)!.

V pátek oficiálně v 7.30 byl určen sraz tak, aby se postavily stany. No, na stavbu stanu přišli Káča, Terka, Maro, Lau a já (Kufi) a stan postavili s malou pomocí RR. Stačilo už jen nachystat lavice a počkat na Maca než přiveze materiál. V té volné chvíli jsme ještě stihli postavit další stan. Přijel Maco, a my se vrhli vystavit vše potřebné k zabavení velké masy lidí. Tím, čím jsme mohli zaujmout byl Slackline, se kterým nám přišel pomoct Luky, později i Pepíno, 3D piškvorky a piškvorky 3x3 na zemi vytvořené z barevných kamínků. Maco jelikož už musel jet, tak nám řekl, co a jak a my jsme se museli postarat o zbytek. Mezitím dorazil ještě Kamil s Luss, co byli psát první hodinu písemky a už jsme byli kompletní. Užívali jsme si poklidné dopoledne, když v tom najednou odnikud se zjevila

18

před Kosmosem masa malých dětí a jejich učitelek, které pobíhaly od stanu ke stanu, jen aby získaly body do hry. Tak jsme zažili hodinku plnou běhání od skupiny ke skupině, sháněním skupinek, vysvětlováním pravidel a přidělováním bodů. Ačkoliv se to nezdálo, celkem rychle to uteklo. Navíc nám přišla nečekaná pomoc Káťa Dordová, která obětovala školu jen, aby nám pomohla. Zbytek dne jsme strávili příjemným zkoušením si toho, co jsme pro děti nachystali, aneb prostě jsme si hráli, případně jsme přilákali rodiče, aby si poslechli jak strašně suprový oddíl jsme (jen pravdu). A když nás omrzely naše hry, šli jsme se porozhlédnout k jiným stánkům. Nejlepší ze všeho byl Stiga hokej, který byl tematicky nádherně zařazen k probíhajícímu MS v hokeji. Když už jsme si dost pohráli, zašli jsme si na oběd do Kosmosu na pizzu. Po obědě a vyčerpávajících hycech jsme byli tak unavení, že jsme spíš jenom seděli a přežívali jsme neskutečné horko. Po druhé hodině se k naší skupině přidal i Miro (Kubiczek, nemyslím pana Inženýra) a Já jsem si musel odskočit do Čajovny V Pohodě na pohovor. Po mém vrácení už to bylo úplně mrtvé, tak jsme se připravili na rychlé sbalení a následný softový trénink spojený se schůzkou malíků. V sobotu ráno se opakovalo to samé, co v pátek ráno, stavba stanů, chystání aktivit a počkání až k nám někdo zavítá. V sobotu ale na rozdíl od pátku jsme malovali na kameny, což přilákalo neskutečně velké množství dětí, což byla škoda, protože nás bylo oproti pátku málo. Tak se hrály šachy piškvorky, malovalo se na kameny později i na obličeje do čeho se Káťa uvrhla a všichni jsme měli pohodový víkend.

Kufi

19

Na domluvený sraz ve čtvrt na devět v sobotu 31. 5. přišli následující: Maco, Vojta, Miki, Aňa, Losos, Čenda, Miro a Lucka. Jeli jsme elefantem do Návsí, kde jsme chvilku počkali na bus, a tím jsme jeli až do Bukovce. Maco nás vedl na Nejvýchodnější místo ČR. Šli jsme kolem rašeliniště. Bylo na něm plno květin, a tak se Maco rozhodl něco málo pofotit. Na Nejvýchodnějším místě ČR jsme si dali pauzu a svačinu. Ještě před svačinou jsme si udělali fotku u kamene s bronzovou deskou. Kluci dělali blbosti u potůčku, který měl břidlicový podklad. Bylo tam pěkně, posezení bylo příjemné a nebylo tam moc lidí. Z tohoto místa jsme se vrátili stejnou cestou k jedné křižovatce a od té jsme šli směrem na Hrčavu. Bylo už čtvrt na jednu, když jsme došli k jedné hospůdce a rozhodlo se, že si tam dáme oběd a něco na pití. Čenda měl potřebu namáčet sýrové tyčinky do Kofoly a vypadalo, že mu to i chutnalo. Kdo ví. Většina si z nás dala zelňačku a ti co mají nad 18, zkusili místní pivo. Po odpočinku jsme pokračovali v putování na Trojmezí. Cesta byla převážně z kopce. Viděli jsme ještěrky, jednu jsme na chvilku i chytli. A dokonce jsme viděli v jedné ohrádce několik divočáků s mláďaty. Na cestě bylo pár malých zajetých hadů. Mirek a Maco se hádali, jestli jeden tvoreček byl had nebo žížala. Maco tvrdil žížala, Mirek říkal had. A co to teda bylo? Had, který měl do žížaly daleko. Na Trojmezí nám už trochu pršelo, ale byla to jen přeháňka. Maco obdivoval altánky s grilem. Altánky měla ale jen česká a slovenská strana. Polsku se asi nechtělo. Původně jsme mysleli, že nenajdeme místo, kde se střetává hranice.

20

Překvapivě v potůčku byl obelisk, který byl jasně viditelný. Pod altánkem na české straně jsme zase posvačili a bavili jsme se tím, že polsky se říká Trojstyk.

Z Trojmezí jsme šli k autobusové zastávce, a mysleli jsme, že pojedeme na vlak. Na autobus bychom čekali skoro dvě hodiny, tak se rozhodlo, že se půjdeme kouknout na největší sesuv ČR. U něj jsme zůstali jen chvilku, Lucka si to trochu pofotila, protože na to byla zvědavá z nás všech nejvíc. Vypadalo to, že tam kluci spadnou, ale nedali si říct. Došli jsme do Mostů u Jablunkova, kde jsme měli půl hodiny čas, než by nám přijel vlak. Tak jsme zkusili zajít do místní cukrárny, kterou Maco chválil. Cukrárna byla otevřená, tak si každý dal nějaký zákusek. Někdo si dal zmrzlinu anebo pendreky. Do Třince jsme dorazili kolem půl šesté, kde jsme se rozprchli domů, abychom si mohli po skvělém výletě odpočinout.

Lucka

21

Přišel červen, a s ním i celorepubliková informace, že v noci ze 14. na 15. 6. se uskuteční Muzejní noc v Ostravě. Náš oddíl se tam vybral v počtu šestnácti kusů v doprovodu Maca, mě a chvíli i Míry. Dorazili následující: Kača, Niki, Honza, Gvizdek, Donald, Vojta, Miki, Losos, Klárka, Alf, Aňa, Adam, Mikuláš, Čip, Maco a Laura. Sešli jsme se na vlakáči v centru a vlakem zamířili směr Ostrava-Vítkovice, kde sídlí TOM Čmoudíci, a kde jsme si taky odložili věci, abychom mohli naplánovat naši noc. Poté jsme se vybrali za první vyhlídkou - Ostravské expozice a technické muzeum U6, s jehož prohlídkou jsme spojili i návštěvu blízké umělecké galerie, kde si děcka mohla namalovat svůj stín na zeď či si vyzkoušet druhy stínů vzniklých kreacemi rukou. Trochu jsme se tam zapomněli, technické muzeum nabídlo spoustu trenažérů; mohli jsme zkusit řídit auto, letadlo i motorku. T ramvaj nás hned na to zavezla k nákupnímu centru Karolina, kde jsme dali chvíli rozchod a já s Macem jsme šli kupovat jídlo ke snídani. Když jsme se znovu dali dohromady, podařilo se nám jídlo řádně porozdělovat do batohů a pak hurá na Mini Uni. Skvěle jsme se zabavili nad zmenšeninami světových exponátů, a kluci taky zkusili, jaké to je střílet z historických zbraní. Proto nám taky nezbyl čas na žádné další prohlídky. Stejně jsme nakonec po jedenácté šťastně zalehli do spacáků a sladce se vyspali. Ráno jsme s Kaťou přichystaly snídani, a potom jsme sledovali veslařské závody v televizi. Všechny spoje k vlakáči jely spolehlivě, a tak jsme dorazili domů ve smluvenou dobu. Snad i příště budeme mít takové zážitky.

Laura

22

Když jsem šel v sobotu 14. června na autobus, říkal jsem si, ať počasí vydrží, i když bylo zataženo a z Polska k nám mířily černé mraky. Než jsem nastoupil do autobusu tak už lehce poprchávalo, ale pořád jsem optimisticky věřil, že to přejde. Mýlil jsem se. V Jablunkově to už byla taková sprcha, že než jsme natrefili na Macovo auto směřující k Ameryce tak jsme byli Durch mokří. Ale dost už o počasí, hlavní je přece to, co se dělo. V Macově autě seděly s Macem Káťa a Niki no, a když jsme s bráchou (Shaunem) přistoupili, tak nás celkově bylo pět, no nic moc účast o to víc zábavy. Když jsme přijeli do Ameryky, namířili jsme si to k lanovému centru a hned jsme si šli pro sedáky přilby a jistící postroje. Po krátké instruktáži jsme se teda rozhodli, že si zajdeme otestovat místní překážky, které byly rozděleny do barev podle obtížnosti. Nejlehčí byla modrá a přes zelenou a červenou jste se mohli dostat ke žluté tedy nejtěžší. První šel Shaun potom já, dále následovaly holky a na závěr šel Maco. Všichni jsme se vydali jiným směrem. Někdo stále po stejné úrovni překážek, někdo na větší level a někdo zůstal na plošině. Překážky byly všeho druhu, ať už to byly překážky na udržení rovnováhy nebo na to, jak dobře se umíte přitáhnout anebo překážky, jak moc věříte místním stromům, ovšem ze všeho nejlepší byly sjezdy.

23

Po krátkém seznámení jsme se rozchodili naplno a každý zkoušel všechno, až na holky které se bály toho že se to moc viklalo, ale i Káťa a po menším přesvědčování Niky pochopily, že svést se na kladce jako ve filmech je prostě super. Když už každý měl ten mozol na ruce a odřel si nohy tak jsme takticky zvolili přestávku, kde jsme každý dostali kofču od Maca. Po chvilce oddychu jsme se zase pustili na překonávání toho, co jsme si nestihli vyzkoušet nebo se jen povozit. A potom jsme se dostali do situace, kdy Káťa potřebovala pomoct sundat z jedné překážky. Maco ihned reagoval a snažil se ji zachránit, ale nakonec i on potřeboval pomoc a tak jsme se dostali do fáze, kdy Já jsem byl někde uprostřed červené, Shaun někde nad Macem, Maco visel, Káťa čekala na pomoc a Niky nezbývalo nic jiného než čekat. Nakonec Maco použil hlavu (žádné vlasy dlouhý rozum), dostal se ze spárů překážky a vysvobodil Káťu. Naše radování ale nemohlo trvat věčně, a když jsme si říkali, že už máme všichni dost, tak jsme si dali do nosu trošku těch chipsů, rozloučili jsme se a každý vyšel svému domovu vstříc.

Kufi

24

Dne 21. 6. 2014 se vypravila skupina Vlků a Vlčat pod vedením Maca vstříc ostatním TOMíkům, aby se utkali v softballovém turnaji pod názvem Hlučínský pasák o pařez … Kdo tedy dorazil? Maco, Miro, Smíšek, Šnek, Abuš, Kufi, Hogan, Pepé, Kača, Maro, Danda, Vítek, Miki, Vojta, Mikuláš, Gvizdek, Alf, Shaun a Čenda. Sešli jsme se ráno okolo 7:00 na vlakové zastávce Třinec-centrum. Bylo nás dost na to, abychom udělali tým malých a velkých. Takže jsme nasedli do vlaku a vyrazili skrz Havířov a Ostravu do Hlučína. Cesta utekla celkem rychle i přes chvilkové stání v Ostravě. Vystoupili jsme na vlakové zastávce Děhylov, odkud jsme šli pešky do areálu „Štěrkovny“ kde se celý turnaj konal. Bylo zde mnoho dalších oddílů. Asi 3. Po krátce prezenčce, ujasnění pravidel, taktických rozhodnutí jsme vyšli vstříc svému osudu. Ze začátku se ani jednomu týmu nedařilo. Zklamáni po prvním neúspěchu se šla obě družstva posilnit a vyrazila do dalšího střetu. Ten už vyšel pro obě družstva výtečně. Obě družstva vyhrála a s úsměvem již hrála po celý turnaj, i přesto, že přišly slabé chvilky, společně jsme to ustáli. Dohráli jsme se ctí celý turnaj. Nakonec Vlci skončili 3. a vlčata 4. Myslím si, že jsme si tento den užili a do příštího roku budeme trénovat, abychom zvítězili.

Abuš

25

Začalo to všechno o prázdninách roku 2012, když se Wojtek a tehdejší vlci rozhodli podat grantovou žádost na O2 Think Big. Tato žádost nebyla kvůli velkému rozpočtu přijata. Zkusili jsme to tedy znovu. Tentokrát já s Lukym, zkrátili jsme rozpočet o několik položek a přepsali grantovou žádost do aktuálnější podoby. Znovu neúspěch s komentářem, že nápad se jim líbil, ale náš projekt nedostal od komise dostatečný počet bodů na to, aby mohl být schválen. K tomu dodali, že pokud se budeme chtít přidat v další vlně, tak ať jim dáme vědět a budou nám nápomocni. Tak se tedy stalo, kontaktovali jsme je. Seznámili nás s novými pravidly a díky naší iniciativě nám se sepisováním projektu pomáhal sám bývalý člen rozhodovací komise. Rozpočet byl omezen, myšlenka přepracována. Teď přijde to hrozné slovo - ALE. Ale bohužel jsme opět neměli dostatek bodů a byli jsme pouhými náhradníky. Žádný projekt, který byl schválen, nevypadl, proto jsme náhradníky i zůstali. Ale posun byl značný. I přes tyto neúspěchy jsme se nenechali odbýt. Poté co jsem se dozvěděl o projektové výzvě "Mládež kraji", jsme neváhali a vrhli se do toho s Lukym znovu. Opět stejný kolotoč. Mnoho sepisování, absolvování přípravného školení, sepisování grantové žádosti, domýšlení konkrétních detailů a jiných důležitých věcí. Úspěšně jsme toto všechno absolvovali, a pak už nás čekala jenom obhajoba před komisí. Vzhledem k mým a Lukyho povinnostem se toho musela ujmout Terka, která svou roli splnila na jedničku. Projekt byl úspěšně obhájen až na malé drobnůstky, které nám komise trošku poupravila. S celkovým schváleným rozpočtem 22 000 Kč o prázdninách rozjíždíme projekt Kroky v oblacích.

26

A na co jsme to vůbec chtěli a co bude výsledkem? Z grantových peněz pořídíme další vybavení na slackline (independence kit, fun line, surf line, tatami puzzle), díky kterému budou moci probíhat tréninky prakticky kdekoliv a kdykoliv. Kromě toho v rámci projektu oslovíme jiné místní organizace či instituce pracující s dětmi a na základě vzájemné spolupráce jim chceme umožnit vyzkoušet si slackline spolu s námi v době, kdy jsou děti v družině nebo v hodinách tělesné výchovy. Na těchto trénincích je budeme učit dovednostem na slackline.

Zakončením (mohu-li to tak nazvat) tohoto projektu bude slacklineová akce v červnu příštího roku. S tímto projektem nebudeme chtít nadobro skoncovat, pouze tím skončí ta "papírová" část. V projektu budeme nadále pokračovat i po této akci a tuto akci bychom rádi organizovali každým rokem. Do budoucna potom uvažujeme o možnosti stát se certifikovaným instruktorem slackline.

Stroužek

27

 V dubnu jsme finišovali s přípravou projektu na sbírkový portál HITHIT.  Vyšel zbrusu nový časopis plný zápisů z akcí a všeho, co se v oddíle událo za první čtvrtletí. Díky celé redakci.  Příprava letních táborů v plném proudu. Vlci jdou LOVit na Muráňskou planinu a malíci s tomíky se podívají do Jižní Ameriky.  Doslechli jsme se o možnosti koupit výhodně lístek na zaoceánskou plavbu, která se uskuteční na podzim. Kdo by měl zájem, ať dá vědět.  Web přešel do testovací fáze, byly nalezeny nějaké chybky a na jejich odstranění se pracuje.  Tréninky na Železného Tomíka i Hlučínského Pasáka byly bohužel zanedbávány. Výsledek tomu odpovídal. Nicméně chvála buď v obou případech došlo ke zlepšení. Kdo ví, kde bychom mohli být, kdybychom trénovali.  Standa Prais z Ostravy přijel 13. května udělat vlkům zajímavý inspiromat.  Ke vchodu do klubovny jsme natřeli stěnu magnetickou barvou a zde budou vyvěšovány plakáty větších akcí.  Oddílová rada se v květnu sešla a rozhodla, že příští rok oslava 40-ti let oddílu bude v červnu, instruktoři budou mít nové rozdělení do stupňů, což nám zpřehlední systém. Taky rozhodla, že zbylé peníze na Hithit si půjčíme, tak abychom nepřišli o již vybranou částku.  Country zpravodaj AHOJ skončil a celé své finanční bohatství v přibližné výši 4 000 Kč nám darují. Moc díky.  Vlci uspěli s projektem na slacklineové vybavení.  Po té co jsme uspěli na Hithitu s výběrem peněz na oddílovou dodávku, začínáme pracovat na jejím výběru a shánění.

Maco

28