,rcr^ ^5Mí.l

m OBATÝH^rVO. I

CD

•CM

=o

,rCr^ ^5Mí.l<^

JAN .„ííERUDA p(;c 073407

t

i v:nsvH.

Presented

to the

LIBRARYofthe

UNIVERSITY OF TORONTO by

KAREL AND MIROSLAVA

CVACHOVEC

Digitized by the Internet Archive in

2010 with funding from University of Toronto

littp://www.arcli ive.org/details/ojanunerudovijakOOsukv

BOHATÝRSTVO, KNIŽNICE

ESKOSLOVENSKÉ MLÁDEŽE. Vydává

Umlecká Výchova na Poádá Jar.

Král. Vinohradech.

Hloušek.

IIL v. F.

O

Suk:

JANU NERUDOVI, JAK

ŽIL,

CO VYKONAL

A NAPSAL.

V PRAZE Nákladem

eské

I

grafické akc. spolenosti „Unie"

1919

OJANU NERUDOVI, JAK

ŽIL,

CO VYKONAL

A NAPSAL Mládeži eskoslovenské vypravuje V. F.

SUK.

S 8 obrázkovými

pílohami

v textu.

V PRAZE Nákladem

eské

g-rafické akc.

1919

spolenosti „Unie"

VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA

TISKEM „UNIE" V PRAZE.

JAN NERUDA.

UVO. které žijete v Praze, znáte Stranu. A vy, které nejste v Praze domovem, jist jste o ní již slyšely a etly, a mnohé z vás se tam snad také už z venkova po-

Vy,

milé

dítky,

dobe Malou

dívaly.

Znáte tedy ty klikaté a úzké uliky, nkde do kopce vybíhající, se starodávnými domy, se šlechtickými

paláci,

s

ponurými

budovami

úad,

kostely; uliky nkde delší, nkde kratší, náhle se zahýbající, ba i slepé; jist jste do nich nkdy na svých potulkách zabloudily. Tato Malá Strana, jak dnes vypadá, zstává a zachovala si ješt celkem svj starobylý ráz minulosti, kde moderní stavitelství se neopovážilo ješt bourati staré domy a vyhánti místo nich do výše jednotvárné inžáky, jako v jiných ástech Prahy (v Josefov, v Podskalí). Podivili jste se možná také Hradkde jste vidly uliky ješt starobylejší a užší, a nenapadlo vás, že v tomto dusném a pos

temnými

pomrn nezmnna

anm,

nurém svt, kde se vám jist nedýchalo tak a svže jako nedaleko výše na stráni le-

dobe

mezitmito zdmi malostranskými že dtství a vtší díl svého života velký muž našeho národa, z nejvtších básník, spisovatel a noviná eských devatenáctého století Jan Neruda. Jan Neruda, který se stal prvým povídkáem a básníkem Malé Strany, nebo ji tak dokonale od mládí znal. Jméno tohoto muže jist vám není neznámo, a jestliže vám snad pece z pamti trochu uniklo, nepochybuji, že si vzpomenete ješt dobe na dv pkné jeho básniky, které jste zajisté ve škole tenské, prožil

j

—

etly

kterým

a

uily. Nuže, víte

Ovšem

již,

že víte,

jste

se

které myslím?

vždy

jsem

•

se nemýlil:

,,f^eknte mi, babiko má, co že rány svírá,

To

A

i

potom doma zpamti

po

em

je

Nerudova ,,Ballada horská"

lovk, tžce rann, pece neumírá?"

—

vite?

\

—

dále:

Matka zdimla na úsvit. Dítko vyjeven hledí v nožikách mu Smrtka sedí."

—

,,

To je zase jeho ,,Ballada dtská", není-liž pravda'.^ Tak zaínají ob. Zkuste svoji pamt a doíkejtc si básn samy! Slova básníkova mluví lépe než jakýkoli jiný obsah. pekrásné básn, mezi jinými, složil Tyto chce vás pouiti tato tedy Jan Neruda, a o knížka. Poví vám o jeho život, zvlášt o dtském, o jeho díle básnickém a vbec spisovatelském, o jeho významu, pro patí Neruda mezi naše nejlepší echy.

dv

nm

i

první

DTSTVÍ A

ást.

JINOŠSTVÍ.

I.

útlé mládí. Jan Neruda byl jedináek. Když se narodil dne 10. ervence 1834, rodie jeho byli již ti léta spolu a byli kantýnskými*) v dlosteleckých kasárnách na Újezd.**) Otec pocházel ze ševcovské rodiny ze Zásmuk na Kolínsku a matka Barbora ze zednické ze Slabec na Rakovnicku. 5^0 svém narození napsal Neruda pozdji žer-

tovn

toto:

íkal v tom okamžiku tatínek, nevím, snad radostí onml. Maminka, dobrá dušika, nejspíše mu v tom pomáhala. Jenom babika, paní Kaenka Syinková, kladouc mne do vlažné vody, ekla prý: ,,Je to cikán!" Já sám prý kiel, ale kdybyste mne krájeli, nedovedu se dodnes ,,Co

vzpamatovat pro.

Dj ten celý, pro mne konen dosti dležitý, odehrál se v Oujezdských kasárnách na Malé *) Prodávali

vojákm

**) Ulice na Malé

jídlo a pití.

Stran pod Petínem. 11

Mj

tatínek byl totiž kanonýrem, skoro stran. ticet let. Nevím, snad nosil také „maršálskou hlku" ve vaku svém, ale jisto je, že jí nevyndal. Za to však, že pomohl Napoleona porazit u Lipska a Francouzsko vydobyt až po Lyon (opravdu!), bylo mu sveno domovnictví ili markytánství*) v kasárnách, což ho poctivce živilo tak znamenit, že musila ilá matika leckde posluhovat, jen aby se uhájili.

Pi tom

bylo s dostatek postaráno o tnebylo kanonýra, aby mne byl nepochoval, a když jsem kiel, vstrili mne do devné konve a nosili po dvoe. Podnes ." (Národní listy IS./VH. bží mráz po zádech arci

lesný rozvoj

mj:

mn

.

.

1884.)

Jakožto vojenské dít byl synáek poktn od vojenského knze v kostele sv. Vojtcha vedle Prašné brány, nebo to byl vojenský kostel.**) Dochovala se anekdota z prvního roku Nerudova. Cikánka, která jednou zabloudila do kasáren a které se ujala matka Janova, když ji všichni vyhánli, z vdnosti hádala malému dítti budoucí osud. Ptala se, kdy se narodil. ,,Tu noc ped sedmi bratry," odpovdla nábožná a povrivá matka, která byla dobe seznámena s církevním kalendáem. Cikánka pozorovala hochovu ruku a pedpovdla mu: ,, Velkého stáí nedosáhne, bude míti rozumu za sedm, za sedm síly, ale za sedm mu bude scházeti penz, tak

bude štdrým." *) Hostinství.

**)

12

Dnes

již nestojí,

byl sboen.

•a

Z

žertovn vypravuje Neruda

o

svém vzrstu

dále:

rychle jsem se vyvinoval co do ,, Neobyejn stránky duševní. Ješt nebyly ani dva roky a už jsem jedl kobližky. Jednou maminka zanášela se práv zase smažením buclatých tch výtvor a nosila je do vedlejšího pokojíku, aby vychladly. Já se tam njak dostal, postavil se k prknu a po-

mn

—

konen

pojídal! Když pak mne maminka našla, volal jsem jí z daleka už vstíc: ,, Maminko, Zajímavou událost tu vypravovala já US neci!"

jídal

—

mn

jiným nesíslnkráte, pozdji maminka a vždycky s patrnou mateskou pýchou. A vypravovala ješt nco. Kdykoli se mne nkdo ptal: ,,Jak pak jsi stár?" odpovídal jsem prý s neobyejnou rychlostí: ,,Šedum, šedum, šedum!" (Nár. listy

i

13./Vn. 1884.)

Z újezdských kasáren odsthovali se Nerudovi rodie do Thunovské ulice do domu k bílému ,,

nebo

otec jako invalida musil kasárna opustiti. Matka, žena to nadmíru pracovitá, hledla pispti také sama k obživ a chodila posluhovati k francouzskému uenci Joachimu Barrandovi, tehdy v Praze bydlícímu.*)

slonu",

Kdysi musila maminka

z domu. Abych se z kuchyn živou nebál, pustila ke husu, nalézající se takto stále tam venku v bece, na krmníku. Pocit samoty mne pak ale pedce jen tížil, já se pišoural k huse, a obejmul ji kolem ,,

o

samot

mn

*) J. Barrande, geolog a badatel v eském útvaru silurském. Na skále pod Chuchlí u Prahy pi trati západní dráhy zasazena mu byla pamtní íeska.

14

—

—

krku. Husa vala také ne: kejne: beela hala, ano kejhala se íká, a já val a beel. To s tou husou je zárove událost moje nejstarší, na niž pamatuju se už sám. Vidím celý ten dj živ jako dnes. .", vypravuje Neruda (v Nár. listech). Nebylo mu tehdy ješt ani léta, a byla to opravdu vzpomínka velmi živá, nebo se zmiuje ješt jednou o té události v malostranské povídce „Veerní šplechty". Tak už v dtství nejútlejším uil se Neruda býti sám, on, který ve vku mužném stal se docela, jak uslyšíme, samotáem. Nepoznal nikdy, co jsou radosti venkovského dítte. Neužil jako malý hoch zábav a bezstarostného života uprosted krásné pírody venkovské. O tom všem nabyl trochu pontí teprve jako student. A po jiné stránce zase, pes to že byl dítkem velkomsta, neznal také nieho ze zábav a rozkoší mstských, nebo byl díttem chudobných rodi a chudému dcku jsou uzaveny všechny radosti a pepych, kterých je do-

—

.

dv

páno dtem bohá. Byla tu tedy jakási dvojí nepíze osudu, která na mládí velkého básníka už od kolébky.

se snesla

Pedstavte

si

chudou svtniku, zastrenou za

krámkem do dvora špinavého domu, s vysokým', zdmi, kam sotva jednou denn také do okna slunéko zasvitlo, pedstavte si úzký a sazemi pokrytý domek, kam jedin vzduch, po pípad ped

mohl vybhnouti na na ulici ale jaké pak tu bylo rozbhnutí? Velké msto s rušnými ulicemi, kde jde nkdy o život, nehodí se dtským rozbíhakám. si

dm

—

15

A pece pi vší té stísnnosti a cliudob byl Neruda jaico dít šasten a spokojen, rád vzpomínal pozdji tohoto svého „klukovského" vku a života v ulikách malostranských. Je to vysvtlitelno,

nebo

neznal nic lepšího.

Jak býval šasten, mohl-li vyklouznouti aspo na chvíli z tsného domova na ulici, za dešt a ku podivu! Takový déš byl hochovi dokonce nkdy milejším. Píše o tom:

—

i

mj — jak

mne svého asu takový deštík už byl šepotavý nebo plácavý, drobný nebo návalný, táhlý nebo lijavý, já ml co hošík pokaždé z nho radost! Už k vli tomu, že jsme si epice vždycky hned ovinovali kapesními šátky, akoli epice nestály za nic a šátek také za nic, že jsme si vyhrnovali kalhoty nad kotníky a doma nejen smli, nýbrž docela pak musili zout boty a chodit bosi. Totiž pokaždé také arci nebyla ,,Bože

tšil!

A

—

z

dešt

stejná zrovna radost.

— Na

p.

ne,

když

a ono se tedy mlo k dešti. jsem pak musíval užívat nápad co nejrozmanitjších, jen abych se dostal z domu arci nebývalo o ty nápady zrovna nouze já už tenkráte jsem býval tak vtipný! A jednou jsem docela nápad tak zázraný, tak kolosální,*) že mne ješt po letech mrzel! ,,Kam zas s tou erti nesou?" ,, Tatínku, epicí! Kam já bych šel trochu nahoru do alejí!" ,, Nikam netatínku!" pjdeš, bude pršet!" ,, Nebude, Hektor „Bude, už to zrovna visí!" ,, Nebude.

jsem chtl

práv na procházku

Tu

—

ml

—

•

t

—

*)

16

obrovský.

—

— —

—

—

.

dnes nesmrdí listy 28./IV.

—

já 1889.)

jsem k

nmu

uchnul." (Nár

Ale nepomohl hochovi tento dvod. Nesml pece nikam. Dále líí Neruda, jak se za parného

na bouku „fešáckou", a už vya vyhlíželi nad Petín, blíží-li se. blesky, s lijákem. Dosplí se kižovali,

léta kluci tšili

bíhali z

byt

A

s

pišla,

ale hoši se tšili, co se nabrouzdají

po ulicích ve

vod! A s jakou radostí hned se vrhli po dešti s bosýma nohama do proudu žluté eky, valící se s hukotem píkrou Ostruhovou ulicí! Ta rozkoš vyhrnutými kalhotami ve vod až po kolena. Jak málo stailo malému Nerudovi k štstí! Pouhé zaskotaení na ulici! veršem vzpomíná pozdji v ,, Letních vzpomínkách" tohoto pouliního hraní a klukovs

.

I

ských radostí: ,,Však nkdy nás více si zabhlo do ,, palácového koutku" a námstí pojednou oživlo, jak dotknutím kvtného proutku. Pak vesele tam a kurážn se hlasy nám ze hrdel draly, a smáli jsme se, jak zvuky ty kdes do zdí a do oken praly. A náhle jsme vejskli a slouchali, kam blabolná ozvna letí, a poskoili si a utekli

—

vždy

A

víte, co

umjí dti!"

jindy zas zlobili portýrku (= vrátnou) v kotahali za zvonec, portýrka vy-

vaných vratech,

bhla

a láteila, ale Neruda-kluk

Bohatýrstvo.

III.

2

^V

„výskal a skákal a toil se a moh' se popukat smíchy" a

potom

„nežli dobhl k domovu, sepral se ješt s desíti kluky."

pomalu z okruhu malostechami, naprejzovými s stranských šlechtických, palác tajemných prjezd hlížel do kadidlových stával se odvážnjším, vcházel do nahoru posvátn jen chrám, vzhlížel nejprve s krásvatovítskému velechrámu k pohádkovému

Tak tedy pouštl

se

dom

lovským hradem na Hradanech, konen se tam pustil, aby ukojil svoji touhu a zvdavost. Jen stratak mimochodem zahlédl boží pírodu za hovskou branou smrem k Hvzd nebo k Šárce. Náhradu za venkovskou pírodu ml v proMale cházkách po stinných zahradách kolem Jeleních v petínské, Strany: po valdštejnské, píkopech, v belvederských sadech a dále v í
i

,

,

18

„Horákovi (rozumj Nerudovi) rodie naili.

Nedailo

hoI
jim špatn, jakož se vbec hodobe daí, mají-li svj krám, kde mnoho chudých bydh'... Jejich hoch František (= Jan N.) byl už skorém ti léta stár a nosil ješt ženské šatiky. Sousedky íkaly, že je to už ohyzdné dít. Dti soused byly vesms starší a málo kdy se osmlil František, aby sob s nimi pohrál. Jednou pokikovali dti za židem, František byl také mezi nimi a nepokikoval; žid se se

kynám

rozbhl za dtmi, chytil Františka, jenž ani utíkat nechtl a vedl ho nadávaje k rodim. Sousedky až ustrnuly, jakým je ten malý ošklivý Franta už darebákem. Matka se lekla a radila se s mužem. „Tlouci ho nebudu, doma by nám ale mezi dtmi

ponvadž dohlížet nemžeme, dáme ho tedy do malé školky!" František dostal kalhoty a šel s pláem do školy. Vysedl tam dv léta. První rok dostal za odmnu své tichosti o celoroní zkoušce rohlík, druhý rok by byl dostal obrázek, kdyby se mu to nebylo pokazilo. V den ped zkouškou šel v poledne dom. Musil kolem domu bohatého statkáe. Ped domem bhávala zdivoil,

drbež a František se s ní asto potšil. Dnes se tam procházelo nkolik krt, jichž František jaktživ nebyl vidl. Zstal stát a díval se u vytržení na n. Netrvalo dlouho a už sedl na bobeku mezi nimi a vedl s nimi dosti tichou ulicí

srden

Zapomnl na obd i na školu, když dti odpldne žalovaly, že František sob s krtami hraje, místo aby do školy šel, poslal pan uitel školní služku, aby ho pivedla. O zkoušce nedostal František nieho a pan uitel ekl jeho dležité rozmluvy.

a

19

matce, aby ho písnji chovali, že je už nyní hotový darebák."*) Tak malý Neruda už snášel kivdy a nevinn trpl. Není vám líto ubohého hošíka, kterého pro nic za nic nazývali

darebákem?

Ale jinak chodil Neruda do malé školky rád. Píše o tom také sám: ,,. pamatuju vlastn jenom léta, kdy byla škola milá, a to byla hned ta dv léta nejprvnjší, když jsem v stáí od 3 5 let ješt do ,,malé školky" chodil! .

dv

.

mn

—

Maminka mne tenkráte vždycky ráno umyla, zapjala naped vzadu a já pak kráel z hoejší i

—

(to už se zase rodie Nerupesthovali ze Svatojanského vršku) Hlubokou cestou**) na Pohoelec. Kdykoli jsem tatínek se ohlí, vidl jsem, jak stojí maminka na prahu domu a dívají se za mnou. Když jsem jim pak konen zmizel, ml jsem ku opatrovn už jen nkolik krok. Vešel jsem, usedl na svoje

Ostruhové"

ulice

—

dovi

i

místo, hrál si s pounými papírovými kostkami, díval se do malé lahviky s rznými plodinami a vždycky jsem ihned poznal, kde že jsou fizule, a pak jsme šli do zahrady, každý s papírovou ákou na hlav a s devnou šavlikou na pasu pes mužná prsa, a v zahrad jsme si hráli na vopak jsem šel tedy nahoru k ,,uijáky, a pak telovm" a tam jsem den co den dostal hrníek kafe. Malý sice, jako náprstek malý, ale on stail tehdejší mojí duševní snaze. To byly v pravd

—

*) i

Obrazy života, ro. 1859, str. 90. Odtud otištny zde úryvky této povídky. Ulice na Hradanech, nyní Úvoz.

další

*) 20

pkné asy,

a rád si podnes vzpomínám na n! Pozdjší školské upomínky nestojí ale už všechny

za nic!" (Nár. listy 4./I1I. 1888.) Jak to vypadalo za dtství Janova v domácnosti u Nerud, o tom si také udlati pedstavu ze spis básníkových, teme-li na p. toto;

mžeme

„...vidím ped sebou bývalou domácnost, když maminka musila po mst podlkovat, aby pinesla naveer kousek stravy, a my doma s tatínkem hospodaili. Mli jsme maliká kamna, nízká, na nichž jsem miil, jak roštu: pamatuji se na radost, když tatínek byl zrovna jen do nich, já ale už perstal! Kamínka tedy stará, neforemná, kousek erná a kousek višíová jak

—

kamnái

íkají

slípka":

slepená

dvojích starých kamen. Plotýnka u zdi, pak ty kachle, a v tch hlinná trouba, s šoupací hlinnou závrou plochou, ... v té hlinné troub tatínek píkával jablka. A stavil vždycky k nim na stráž. Také ješt byl v kamnech zapuštný kamnovec: malý hlinný kotlík na vodu. ,, Vidíš," íkával otec, ,, Cechy jsou také jako ten kotel: ,,

m

asi

z

mn

nm

kolem hory a v se vaí raci!" Nerozuml jsem tomu, a njak se mi to protivilo.' Byl jsem sice upímným pítelem tatínkovým, vskutku upímným; ale ta jeho íkadla, ta mi nechutnala, byla taková divná! Obzvláš tedy v zim! Ba já jsem se doninívával, že za zimy tatínek není ani dokonale hodný. Když venku poasí zrovna bylo nejkrásnjší, ped oknem vzduch visel jako pytel, ,, selský" sníh se chumelil, tanil a bsil, já nesml ani ze svtnice! A dol k ece jsem také nesml, kdy se mi chtlo nanejvýš jednou za .

.

.

—

21

týden, a to vždy 9./XI. 1890.)

s

nkým

starším

— " (Nár.

listy

Jisto jest, že v dtství užil Neruda daleko více v Praze pírody zimní, nežli pírody letní, o které v ulicích velkomstských dom nelze ani mluviti. Zimní Praha ve snhu a s klouzakami na ulicích není celkem jiná nežli píroda venkovská. Neml ani tušení, co jsou krásy léta venku, proto si lehce vysvtlíme, jak byl nadšen zimou, napsal-li toto:

msíc, ten prosinec! A býval ješt ,, Krásný hezí, mnohem hezí! Víte, takový sníh, jaký si za mojich lehával na Hlubokou cestu, bílý, plastický,*) takový dnešního dne vbec už ani není! Jú si z nho umíval dlat koule, které se na zádech rozplácly zrovna jako vdolek a zrovna takové, které se odrazily jako z gumy. A ta sanice

as

Hlubokou cestou, Ostruhovou ulicí, Svatojanským vrškem! Jednu zimu jsem ml docela na ni svoje vlastní sáky, ano! Pan Šercl, hostinský a náš dno soused, muž pevýborný, vnoval na ze starého pivního sudu, a sotva že jsemTpišel kdy ze školy, již jsem táh' sáky ze dvorku prjezdem na ulici a honem k Svatojanskému vršku dol až tam totiž otec na mne nedohlíd. Rozkoš nevýslovná! Den co den! Ovšem také pak den co den poádný výprask, ale o ten nebyla beztoho pražádná nouze obzvlášt pak v prosinci, kdy všichni svatí lovka bijou: sv. Mikuláš, sv. Lucie, sv. Tomáš všichni jak jdou po sob v kai

mn

n

—

— —

i

lendái!

)

tvárný, hmotný.

22

1

A taková klouzaka, niívávali od

my

tenkráte jsme až ku ciheln, ta ani nenaroste!" (Nár. Listy 8./XII.

jakou

Kamenného mostu

nynjšího asu 1889.)

Dále popisuje Neruda šlechtické sanice po Praze, na se ostatní obané ,, smli dívat všichni, bez rozdílu stavu". Jakou závist budila u hoch! Pokrauje: ,,Bože, ten prosinec býval v té naší Praze ráno bukrásný! Když mne maminka tak dila, abych šel s ní na ,,roráty", a já dostal pec kostelem hrnek kávy, po kostele už zase hrnek kávy! Když Praha venkovatla, pod tžkými poskípal, za vozy žlutý strnad vozy sníh tak po ulicích si poskakoval a stehlíci pilétali s Petína až do malé zahrádky naší a tam ozobávali

nž

asn

pkn

stíbrné kee! Když jsme pojídali rejži se skoicí a hrách se škvarky a jitrnice se zelím a jelifa a ty jitrnice byly tak samé jen jitrnice a jelita zcela jinak nežli jsou po Praze bájen dobry dnes, kdy by dával lovk za dobrou jitrnici deach ty sítku, za dobrý bytl nadarmo dukát ty doby!" doby Jaká rozkoš pro chudou domácnost obyejné pochoutky! Neml tedy malý Neruda nijak na ržích ustláno, když po padesáti letech ješt s rozkoší vzpomíná na dtské svoje hody. Jinde

—

—

—

píše (Nár. listy b./III.

Vzpomínám

—

—

1887):

jak jsem s trojníkem v ruce víc šel ke kupci a koupil si tu sladkého deva než trojník jsem totiž nikdy neml a nco jiného než sladké devo kupec za trojník nedal. Jak jsem pak žvejkaje kráel vzhru k Jelením píkopm. ,,

si,

—

23

Jak jsem si tam neomylným okem vyhledal nejpknjší vtviku bezu. Jak jsem ji kudlou uíz', kudlou otlouk' a kudlou upravil v píšalku umnou. Jak jsem si pak usedl na lávku a z píšalky loudil ty nejkrásnjší na svt písn. Jak mne pi tom lilída chy, jak neuctiv se mnou promluvil a jak mi pak uzmul tu placatou, pknou, zelenou epici moji. A jak jsem šel s plaky a od otce dostal výprask ach bože, já si myslím, že už te ani nikdy není takové jaro milé, nikde takový bez, nikde tak sladká písefi a nikde takový výprask krásný!" Skutený venkov a pravou pírodu poznal Neruda teprve v sedmi letech, když byl s otcem v jeho rodišti Zásmukách. Otec tu shánl listiny,

dom

—

poteboval k otevení trafiky v Ostruhové když s matkou zanechali hokynáství na Svatojanském vršku. Ale bylo to jen na krátko, dokonale užil venkova a pírody Neruda teprve pozdji jako student.

jichž ulici,

II.

Neruda ve

— —

škole.

Z Ostruhové ulice ,,na horách", jak žertem napsal kdesi Neruda zaal choditi do metropolitní (^= arcibiskupské) školy u sv. Víta r. 1841. Matka si jej tam sama vedla. Ale malý Jan tam nebyl šasten. Zde poprvé pocítil rozdíl mezi sebou a mezi bohatými hochy. František Horáek v povídce ,,Byl darebákem" je jeho obrázkem z té

24

doby:

„Ve farní škole sedl vedle synáka pana inspektora a vodíval se s ním za ruce dom. Hrávali sob u inspektorových, František sml nejmladší dít kolíbat a dostával za to ku svain v bílém hrneku kávu. Synáek pana inspektora míval vždy krásné šaty a bílý, siln naškrobený krejzlík. *) František nosil istý sice, ale dosti záplatovaný šat; ostatn ho ani nenapadlo, že je jinak ošacen než inspektoriiv. Jednou po škole se pan uitel obou hoch, pohladil panského synka a pravil: ,, Vidíš, Konráde, jak jsi pkný hoch, že dovedeš svj krejzlík ped neistotou uchránit! pkné pozdravení panu zastavil u

po tváích

—

Vyi

odpovdl

—

František. ,,S tebou František nenahlížel hned, pro pro záplaty pan uitel se jeho otci porouet nemže; tušil však pedce jakýsi otci!"

,,Ano,'*

nemluvím,

rozdíl

záplatovane!"

mezi sebou a

—

pán inspektorovým synem ..."

Tak záhy ubohý Neruda zažil ústrky pro svou chudobu a pro záplatovaný kabát. Jako by byl mohl za chudobu svých rodi, jimiž uitel sám pohrdal!

Do druhé tídy chodil do nmecké hlavní školy malostranské u sv. Mikuláše, kde pobyl ješt do r. 1845, opakuje tetí tídu. ,,Bylo asi sedm let a chodil jsem do normálky.**) Pláten jsem tam nebyl ovšem prapranic: uilo se tam jen nmecky a já nerozuml ani slova. Sedl jsem tedy, hrál si pod lavicí, dostával jsem na ruce a stával piln na míst hanby." (Nár. listy 20./III. 1887.)

mn

*)

límeek.

**) vzorná škola obecná

pi uitelském ústav. 25

Takový neblahý vliv mla na ubohého hocha kde se nevyuovalo jeho mateštinou. Ve

škola,

výše citované povídce teme o tomto stavu podrobn: „František nerozuml skoro ani slova nmeckého a následovn velmi bídn v naukách pokraoval. Uitelé ho považovali za nedbalce, akoliv se dosti hmoždil, za nemravného, pon-

vadž

se

vždycky

bránil,

když

jej

hoši

pošucho-

on se nmecky ze svých pranic zodpovídat nedovedl. A hoši mli skuten dost, ím by ho škádlili. Každou chvíli se smšn nminou podekl a také jinak píležitost ku výsmchu poskytoval. Hlavní jim bylo ale zábavou, když jednou do školy pišel a na své koláovité zelené evali a

i

pici

na prst

silné a

vodorovn

odstávající stínidlo

jeho byl zvlášt k vli tomu na Staré msto došel, aby mu nco zvláštního vybral. ,,To také neopálí," ekl, pišiv se ti nezlomí a slunce stínidlo, a František skuten myslil, že má nco

ml. Otec

t

pyšn do školy. Nepivítal, hoši obskakovali a že jeho stínidlo mezi stínidly bylo jako fošna*) mezi prkny, íkali mu ,,fošná". František rozbil jednomu z nich svou fošnou nos, dostal za to prvniku co dlat, aby ho do gymnasium z a zvlášt ozdobného a kráel

konený smích ho

mrav

pijmuli.

aby

se ze

ml

Rodiové chtli vší mocí vynakládat, synáka nco stalo a aby nemusil jednou

tak tžce chleba sob vydlávat, jako oni. Uitelé a sousedé jim to vymlouvali pravíce, že nemá schopností a že je nad to ješt darebákem. Ba i u soused byl v tomto renomée**). Ml s nimi *) tlusté,

**)

26

ezané devo. povst.

ml takovou

Dm

na Jánském vršku, zvaný (Podle

fot.

snímku

,,u osla

V. F. Suka.)

v kolíbce".

zvláštní neštstí, djti,

snad ješt

v mí, zaletl

mu

a

vru nedlal více než jejich mén. Kdykoliv hrál na ulici

zajisté do

nkterého

cizího okna,

soudruhy špaka, co nejpozajisté rozbil lampiku pod kížem, zornji sob poínal." a když tloukl ve

prjezdu

se

a

Matkou svou, která byla dobrá, cituplná, prostá a velice zbožná žena, byl od malika veden Jan k nábožnosti a k modlitb. Už jako tyletý hošík prý si pravideln zvykl ped spaním odíkati když matka všechny modlitbiky, které znal, doma nebyla. S matkou chodil po pražských kostelích, na roráty, k jeslikám o vánocích, k božímu hrobu o velikonocích, s matkou zpívával nábožné písn po celý rok doma, na pání matino pi hrách hrál si se spoluministroval pi mši žáky na knze. Byl také oslnn pohádkovou záí vcí náboženských, v kterých jej matka tak peliv vyi

i

chovávala, že z obrazotvornosti dtské dopouštl nepedložených kousk, jak líí na p. v malose stranské povídce ,, Svatováclavská mše", když penocoval i v svatovítském velechrámu. i

Není divu, že tu a povsti

mly

na Nerudu nepímý vliv

malostranských, o kapucínské psech hlídacích panence u sv. Víta. A když slyšel také o sv. Václavu, který prý v noci sám slouží mši ve velechrámu, tu pochopíme, že se odhodlal k dobrodružství, které tak mistrn v jmenované povídce popsal. Slyšme aspo úryvek o tom:

legendy které

2S

dít

kostelích rádo poslouchalo, na Marii, o kostelních o

p.

,,

Ostatn nemohu

samot jsem sob té

cítil

íci, že bych byl v chrámové tesknotu, strach. Také pro? Byl

sice

vdom

neobyejnosti svého pod-

niku, ale žádné chyby. Žádné vdomí híchu neskliovalo a netisklo duši mou, naopak, cítil jsem

nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení mne bylo inilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy ped tím a piznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Byl bych se klanl snad sám sob, kdyby dít bylo té hloupé samolibosti mocno, jaké bývá dorostlý lovk. Jinde a jindy bych se byl bál teba strašidel ale zde v kostele nemla strašidla pece pražádné moci! A duchové pochovaných zde svatých? Ml jsem dnes zde co init jen se svatým Václavem a ten pece mohl mít jen upímnou radost ze mne, že se tolikerého odvažuji, jen abych ho vidl v sláv jeho a jak slouží Pánu Bohu. Bude-li chtít, jak ochotn budu mu ministrovat, jak pozorn penášet kovanou mešní knihu se strany na stranu a jakž si dám pozor, abych zvonkem nezacinknul ani jedenkráte více se

jako by ze

—

—

A

emeny

u positývku*) dole vysoko a krásn, na ruce že se svatý Václav až rozpláe, hlavu položí a ekne: ,, Hodné dít!"

než

je

potebí!

také

chci tahat a zpívat, zpívat tak

ob

mn

Velebným tichem, únavou tlesnou a bujnou obrazotvorností ukolébán byl k spánku a nábožné rozechvní vyvolalo mu v duchu pedstavu, jak všichni pohbení zde knížata a králové, knží a kanovníci jdou opravdu chrámem se sv. Václa*)

Positývek

=

malé varhany.

29

.

.

vem

v drátné košili a s kovovou pílbou, nesoucím zastený kalich ke mši. jindy bloudíval po chrámu svatovítském, I stoupával na vyšší a hlavní kruchtu, lákán tajuplnými žaltái*) na stojanech, jichž by se byl rád dotkl, pozoroval zpváky a hudebníky pi zpívaných mších, chodíval na nedlní požehnání, zvonil k nmu na zvon ,, Josef", nosil tžkou ko.

vovou lucernu atd. Také náboženská poesie vánoc zanechala v duši Nerudov navždy nejmohutnjší dojmy pro píští doby. Nkolikráte vzpomíná na domácn vyrobený Betlem, na p. píše: „Vzpomínám si na ty jesle naše domácí, velké .

.

i

jako stl, které stávaly po celé léto v kout nahoe uzavené na zámek pevný. Teprv když na nastala zima a blížily se Vánoce, snesl otec jesle vždycky zase dol, oprášil papírové skály, narovnal Betlému vže a tem králm koruny, rozložil erstvý mech a zapíchal do nho ovce a pasáky, zpíval si pi tom tesoucím svým tenorem,**) jehož zvuk ješt dnes mi zachvívá duší, pobožnou píse, a pak pak jsem sml také já pistoupiti blíže a uctiv se dívat a pitlumen zpívat s sebou.

pd,

—

Hodiny a hodiny mlouval

stával jsem

ped

jeslemi, roz-

naslouchal jejich odpono, nesmjte se, je to pravda: odpovívždy daly mi zcela urit, zpívaly se mnou je podnes slyším!" (Nár. listy 15./XI. 1885.) jinde, kde promlouvá Neruda o vánoním

vdm —

s

figurkami,

stromu a srovnává *)

**)

30

—

jej

žaltá = sbírky žalm. vysoký mužský hlas.

s

jeslemi,

opakuje znovu

.

a rozšiuje líení té své

ml

z jeslí

po celé

dtinné

radosti, kterou ješt po vánocích.

tyi nedle

Píše (v Nár. listech 21./XII. 1890): „Papírové, dcsti velké, že by pokryly stolek. Nahoe nad skalou „Betlém", se zcela evropskými ovšem domy a vžmi, pak cestiky po skále, a dole chlév se svatými figurkami a na prostranství venku pastuchové, nesoucí dárky, a nkde njaká pasoucí se oveka i kousek skla se tu lesknul stranou a pod ním na žlutém písku

— dv blounké, vápenné rybky — rybník! Novy jsem ty ovšem nepamatoval — pánbh odkud k nám byly pišly — byly pak už také tak prachem polepené, — Ježíšek vypadal vru už jako hotový mouenínek — jaká pece jesle

ví,

zašlé,

ale

to

jen krása!

Pes

léto a

pd, ped

podzim byly na

Váno-

tatínek snesl, venku na prjezde ofoukal, oklepal, a hned na to zaly správky. Ty se dly ale na moje prosby vždycky jen za poledne, když jsem byl ze školy doma. Starý mech se odhodil k peci a naložil všude erstvý. Na andla ,, gloria" udlala se nová, snhobílá paruka. Vánoky, berani a jiné dary na ramenou pastuch narovnaly, a teba se nažehlily. A kde který dobrý ten venkovan nebyl na nohou už dosti pevný, podlepilo se mu nové placaté, špiaté dívko. Všude po stole plno zajímavých titrek od kamen šíil se zápach vaícího se klihu rozkoš!

cemi pak

je

pkn .

—

i

.

.

.

Konen

byly jesle upraveny. Vykleel jsem ped nimi, open o prádelník, na stály, a mlky jsem se díval. Mech vonl.

hodiny na

nmž

sesli

31

"

.

z „vody" zrovna jako by vanul Pastuchové vyprávli.

A

Oveky

ze svaté rodiny šla na

svátná

hrza

.

.

A

mne

.

letní

chládek.

nechaly hladit. taková njaká pose

—

když nadešel veer „Tatínku, já si vezmu lampiku jenom trochu!" a sml jsem se stolu vzít „noní lampiku", jež svítila ke všemu a všechnm, a postavit si ji na prádelník, Nerozlila se z ní po jeslích sice žádná záplava

—

trochu

svtla, ale za to bylo po nich tím více tajuplných jako by byl ve všech a dumavých koutk tch postavikách vzbudil se te skutený život

—

stín

.

Pojednou jsem to spustil

vroucn ,,

a

už nemohl

ale

.

vydržet a

zbožn:

Ejhle, co to v Betlém? se, že tam nco je

—

zdá

„Drž hubu!" znlo

to od okna. „Zrovna do uší eže!" A pomalu, voln zaal tatínek krásným ho nezstavil! svým tenorem Ach, že sám: „Ejhle, co to..." S poátku jsem pizvukoval jenom ostýchav, ale když došlo na ,,Lukši! hop, hop, hop!" už jsem dostával kuráž, a když

to

m

—

—

pišlo: ,,

Zlostí

kde

je

bych se hned rozpuk': Ferda, malej kluk?"

—

vždy byl Ferda také už jsem znova vískal kluk šenkýv vedle a já už ho po trnáct dní všude obskakoval a dráždil tím „Ferda, malej kluk..." 32

i

Nemén

ml

vzpomínku

milou

také

Neruda

na velikonoce.

„Vždycky

tedy, když blížily se Velikonoce, také v naší malé domácnosti patiné pípravy na n. Byl jsem vyslán za bránu, abych tam natrhal po mezích trochu kozího pysku a nkde na poli trochu mladého žita, ímž obojím barví se vajíko tak krásn do žlutá, a maminka

konaly

se

pak vaila a barvila a vyprávla vzpomínky ze svého mládí pi tom. Jak o velikononí pondlí chodily venku v Slabcích dti na louku v celých vždy houfech. Jak tam s vršku koulely malovaná vejce. Jak se pi tom po každé krásn praly. A vnímavá duše moje naslouchala a umínila si, že

uiní taktéž.

A

uinila. Svedl jsem nkolik, malovanými vejci obdarovaných kluk k Svatojanskému vršku na Malé Stran a ekli jsme si: ,,Te budeme koulet. Cí vejce doletí nejdál až tamhle dole za kanál, ten

vyhrál." kutálelo

A

—

já koulel první. Vejce se kutálelo si, chraplo a lehlo na schdky

— poskoilo

V tom okamžiku vyskoil ale truhláský uedník, který nás byl prlinou okenice pozoroval, z pravé strany chytl moje vejce a zaal je klidn loupat. I zdvihl jsem pohnván rychle ruku a mrštil druhým vejcem po smlci tak trefn, tak mistrn, že vejce vlítlo k ševci Burghartovi do okna a zrovna panu mistrovi na sklonnou hlavu. když BurgUstrnul jsem. Zstal jsem ustrnulý, hart vyletl z domu a kráel dlouhým krokem ke

v levo.

—

i

mn

vzhru.

Chy

otce.

A

mne

za límec,

ve

mne

dom

vždy ochotným rukoum dobrého následoval výprask ach jeden z nej-

a odevzdal tu

Bohatýrstvo. IK.

—

3

33

výprask šastného mého mládí! modré, vzduch tak vlahý, srdcem tak bylo Nebe chvlo blaho nestálého jara." (Nár. listy 25./IV.

krásnjších

1886.)

•

^.

,

,

,

rad Jak vidíme, byl Neruda dite zíve povahy, bití, nebo otec si zaskotail, a neušel astokráte pobyl písný, málomluvný sic, ale byl pímé vobývalého sob v nezapel a kázn dbal vahy, Nerudovi-hochovi nerozuml nebo nejáka. jak chápal ve své upjatosti dtských choutek, Proto deštm. s píhod v díve na p. vidli jsme nikdy syn k otci tak nepilnul jako k matce. Matka naopak byla dobrá k dítti a nahrazovala jedinákovi, pokud mohla, otcovu chladnost. Škoda jen, že pi ustaviném posluhování, aby živobytí, nemohla se Janovi tolik vnovati. když Jak ml hoch matku rád a jak jej mrzelo, pov piznání svdí zarmoutil, si uvdomil, že ji smrti k se jsem „Cítil mše": „Svatováclavská vídce hlava se mne zoufale nešasten zahanben divém viru. v jako se náhle rozbolela a toila ztraceného co asi mne kteráž matku, pro Bolest oplakávala a jížto jsem nejspíše nesmírného zármutku spsobil, svírala mi srdce a keovit du-

pivydlala na

—

—

dech *' Není nezajímavo, jak ve své horlivosti náboženské k první zpovdi synka chtla pipravovati. Neruda o tom vypravuje takto: „A tu se stalo jednoho úterého, že pišel pan sila

i

katecheta Czedik, postavil se ke katede a mluvil ze k nám nco obzvlášt slavn. To mne pimlo, jsem se poptával u jiných, co to vlastn bylo. 34

„Pjdeme

ke zpovdi.

—

,,A

kdy?

—

,,V so-

botu."

dom

Šel jsem a vyídil jsem. Maminka mne pouila, co že je zpov, mla výklady, byla samé napomínání, a já se dostával víc a více do roze-

—

chvní. Cítil jsem, že ta zpov první moje zpov je jakýms osudným obratem v mladikém živobytí mojím. S pátku na sobotu jsem už ani nespal. Dopoledne jsem byl ve škole tak nepokojný, tak jsem sebou vrtl a házel, že jsem musil ihned zase ze škamny ven na místo hanby. Než hodiny pece konen míjely, šli jsme dom a nastalo

—

—

Maminka mne pkn umyla, pkn pkn ustrojila, a já Zpov se dla v kreslíme, velkém sále. Do

odpoledne. uesala,

šel.

každé ady mezi širokými stoly zasedl nkterý pozvaných zpovdník a žáci se postavili v právo v levo od nho v dlouhé etzy. Já nevdl, co dlat, kam jít, a zstal jsem stát tedy u jednoho rohu. Bylo nevýslovn ouzko, oi mne tlaily, zaal jsem plakat. Štkav, ale tiše. Nikdo si mne nevšímal, nikdo se mi neposmíval já plakal. Slza tekla za slzou, vzdech se vyrýval za vzdechem. Plakal jsem hodinu první, plakal hodinu druhou, a díval se kolem na mlhou obestenv svt. Konen si mne pece povšimnul starý Kvt, uitel. Kvt otec napotomního básníka Bolemíra Kvta*) mluvíval jediný nkdy na nás esky. z

mn

—

— —

*) Dr. ,,Zití

Fr.

Bol.

Kvt,

napsal sbírky básnické „Slzy" a

básnické".

36

— — —

—

„Co tu dláš?" „Já jdu ku zpovdi." „Byl jsi už „Tak pro tady stojíš?" Já nic. „Tedy jdi „Nebyl." zpovdi?" u nkdy dom pjdeš až napesrok, musíš se díve pimarsch nach haus!" pravit k tomu

—

— —

—

Nehýbal jsem

se.

Kvt mne

mn

vyhodil ze dveí.

Doma

jsem osel." (Nár.

listy 20./III.

vzal za límec a sdlil, že

pak otec 1887.)

Malý Neruda byl už od pírody a také vlivem samotáství, ke kterému byl tak astokráte odsouzen, ducha hloubavého a myslivého. Rád se dával unášeti vypravováním jiných a jako každé dít, zejména rád naslouchával pohádkám. Libuje si pohádkové veírky, které kdysi zažil s ostatními dtmi: ,,Když jsme za zimní doby sedávaly denn

umla tak krásn tmavorudé se kamnech v vypravovat! A když tvoily uhly a jizba byla osvtlena jen lampikou olejovou, jejíž kntek jsme musily povystrkovat ale neády jsme jej povystrkovaly, drátem bylo po jizb pede pak zas trochu tuze neády ne už tak šero, jak se na pohádku jasnji patí. ,,A poA jak jsme poslouchaly! Jak vily! udlali být, nemohlo krále bez království nvadž no to se pece rozumí! Konen Jiíka králem" skoro v každiké pohádce království! také to už jsme spíše království njaké lze dostat u sousedky truhláky, která to

— — — —

—

—

—

—

a ten ddeek byli spolu pásal kozy a ddeek dlal 36

— —

Potom Janeek dobe živi. Janeek doma syreky, a pak

závidly malému Janekovi.

—

kozí syreky, taková vc chutná, vonná, veskrze dobrá! A jak jsme se chechtaly, když šel ,, Jirka s kozou" do svta, a kdo se koze piblížil, každý se chytl a už jich byla taková ada dlouhá, mužští,

je spolu jedli"

—

ženské, vojáci, králi, šenkýi A jak jsme se tásly, když ta arodjnice ekla Hanice a Janekovi: ,,Dnes veer už vás zabiju ,,Ona mla takové dlouhé ruce a upeu ". suché víte jako a na nich takové nehty

—

—

—

A když

podívala se svýma oima, tak svítily jako koce. To byla hrza! Mžete si po-

motyky! jí

—

myslit, co strachu! A tu pišla

ruku

Janeek

Hanika

a

když pišel tedy veír

—" —

a

oi

jí

svítily

—

potom babika už

vystáli

—

a natáhla

pravou

*)

—

Cvak! V tom se dvée rozlítly tmavá chodba nimi rozzivla (rozevela) a ze tmy No ze tmy vystoupla jenom paní Jedliková z prvního patra, aby se podívala, co tu dlá její ufrnná Máa! Ale nám to leknutí projelo celým tlem, až do patiek dol se za

—

—

—

Ach bože bože hádce ješt jednou

— kéž bych — jedinkrát

dovedl pi potakhle leknout!"

se

(Nár. listy 20./I. 1889.)

Jaké to humoristické vylíení vci tak prosté! A nebyly to jen pohádky, které lákaly bujnou jeho fantasii dtskou. I na p. ,,pohnutlivou historii o tuze krásné pobožné velmi ale nešastné Genovef" rád vyslechl od babiky, která i

^*)

Protahování slabik na konci schváln; Neruda napodobí vypravování sousedino.

37

jen ekala, až

,,

njaké

lidské

mlád

pistoupí",

aby vyprávti mohla ,, vedle kukátka", t. j. obrázky doprovázejíc. ,,Jak boln-sladké prožil jsem chvíle u jejího kukátka! Jak rychle jsem bžel k ní, když jsem ml šajnový krejcar*) v kapse, a jak ostýchav jsem poslouchal opodál, když ani krejcaru nebylo!" vypráví sám Neruda. Podobn komedianti lákali pirozen malého hocha. ,, Hlavu jsem si moh' srazit, jak jsem ubíhal za letního asu s Hradan až dolíi za Oujezdskou bránu, jen abych vidl komedii Veselého, a hubu jsem si moh' umluvit, jen abych v nedli odpldne vymluvil desetník, když byl Beránek v Praze se

svým

cirkem.

Hochm

Nerudovi když se potentáty."***) i

principál,**)

se píliš ,,

líbil

producíroval

tento

starý

pede všemi

III.

V

nižších tídách gymnasijních.

V jedenácti letech šel Neruda na studie do nmeckého gymnasia v Karmelitánské ulici. ,, Nemže se íci, že by byl s pílišnou pilností ku školním vcem pilnul, ty se mu byly už v nmecké *) Od nmeckého schein = bankovka, peníz papírový; byly tehdy dvojí peníze: stíbrné a šajnové ili vídeské. Šajnový krejcar byla tetina šajnového groše, který platil asi 5 h.

**) pedstavený,

vdce.

***) Ukazoval, co umí,

mocný lovk). 3S

pede všemi pedáky

(potentát

=

škole dosti zprotivily a jeho všeobecné pokroky byly práv takové, že od roku k roku bez velikých nesnází tídami postupoval", praví o sob sám

ve známé povídce.

Skuten ml prvním rokem

špatnou známku

nevadila mu, píštím rokem si ji opravil, ml dobrou" a byl jako chudý osvobozen od školného." I písný otec byl s ním spokojen a za odmnu sml nastávající tercián podívati se na dva dny do Slabec, rodišt matina. Jak byl šasten chudý náš student, že se dostal také nkam ven z Prahy! z

latiny,

ale

Neukrotná touha po neznámé pírod dímala Nerudov dlouho a teprve pozdji mohla býti ukájena. Teprve jako student poznal Neruda, co je pravý venkov. Popsal to v Nár. listech kéž jsem te venku, (l./IX.) 1889) takto: ,,Ach ale kéž jsem ješt také ten studentíek drobný, který tam užívával výroních svých vagac,*) a byl tak rozpustilý, tak všetený, tak niemný, tak protivný všem lidem! Jenom sob samému v duši

—

dareba

napoád

líbil, snad proto, že tenVidím všechno, celiký svt! v duchu, jak jsme spchávali do lesa klukovským jen už abychom se tam octli!" houfem Líí dále, jak honili vepe do lesa, aby hubili housenky, jindy jak chodili po lese jako po výzvdách a sbírali, co se dalo, jak si pi tom povídali, jak si páli být v lese poustevníky; dále jak podveer popásali krávy na strništi, pekli brambory na ohníku, hráli si celý den. Ale nkdy

se ten

kráte se

mu

líbilo

—

—

*) prázdnin.

39

pece chtli býti ním užiteni: sbírali houby v lese, ubíjeli škvory na Jiinkách a zahrádkách, pomáhali sadai kupit sesané ovoce, také

,,nemusil se bát, že mu snad zrovna nejzralejšího ubereme: nám bylo milejší to ješt zelené, tvrdé, které mlo ješt na slám ležet. V tom teba spustil deštík a hup! už jsme byli v hlídaov boud! Tulili jsme se, zase si povídali. Nebo jsme skákali venku v tom stíkavém dešti, házeli rukama do výše jakoby vletu ,,Pane bože, houš houš!" tak líí Neruda radosti z venkovské pírody, kterou poznal teprve jako vyspívající hoch.

—

—

—

A pírodu ml napotom

v život vždycky rád když chtl pookáti. S touhou po pírod zmocovala se Nerudy-

a rád se do ní uchyloval,

studenta, jehož obor

vdní

se

stále

rozšioval,

touha po tuláctví, po dobrodružstvích, po cestování, touha po všem neobyejném, po všem zvláštním, eho neml a nevidl ve svém prostém život dtském, eho nezažil nikdy 'pi své chudob. Nestail mu už život velkomsta, který pozoroval ve svém samotáství rád a dovedl z nho míti duševní prospch, nelákaly ho už jen starodávné a tajemné vci Malé Strany a Hradan, ale toužil už dále a výše, ven z Prahy, ba do svta daleko. Už to, že penocoval ve chrámu i

i

.

.

svatovítském, jak bylo díve povdno, v té katedrále, která mu byla posvátnou pohádkou,

kolem níž

se

otáel celý náboženský život dtský

jeho i matin, nebo to, že se pouštl rád na vž svatovítskou, aby se díval dol po Praze a do dálky za ní, už to svdí o dobrodružném duchu

hochov. 40

i

Také o tom napsal vzpomínku, o posledním pražském hlásném, který malostranské kluky vždy lákal tajuplností své osoby, jak asto k nmu nahoru chodili do vžního bytu, jak za letních Neruda stoupal ješt výše nedl a svátk on strmými, toitými schody na zvonici, jak ,,si po-

—

obra a zatáh' souseda ,, Zikmunda" Josefa" trochu za provaz, a pak zase útokem dále a výše!" Jak konen se octl nahoe, ,,ale ta krása!" te ta krása ta Praha," píše Neruda, „již ,,Ach Praha jsem pro krásu její miloval, i když jsem ješt ta nebyl si citu a píiny ani dobe vdom, Praha zde pode mnou! Na ní všude slunce, po ní všude modravý lesk, Vltava jako stíbro, lada ani jsem a chlumy kolem samý smaragd a safír nezkoumal ástí toho obrazu, nehledal jednotlivše najednou byl bych rád vostí v nm, vše dlouhým! vyssál pohledem jediným A když jsem se vzpamatoval z prvního dojmu, obcházel jsem zase gallerii a zkoumal vci bližší. Díval se zapevnným dalekohledem, naízeným zrovna na Vyšehrad. Nkdy bylo málo, hladil trochu ,,

— —

—

—

—

—

—

— —

nkdy

asu, ale tolik jsem si ho dovolil pedce vždy, abych tu slyšel alespo jednou tlukot hodin. Náhle to zachvlo vží. Po chvíli zas. A pak zarachotilo kladivo a dopadlo na bambuli. Rána zachvla vží a druhá a tetí, a vž tásla se až v základech se táslo srdéko v tle a blahem a štstím! více

— — — mn mn

Svatovítská vž byla nejvtší znamenitostí Prahy. Nabádal jsem každého ku lásce k ní; vodil jsem ku její korun, kdo se mi vodit dal. I našeho 41

ddeka, matina otce, pišlého z venkova na návštvu k nám, piml jsem k té pouti. Byl už sedmdesátník a pak nám chudáek ležel týden." (Nár.

S

listy

vže

pohledem pes kamennou jako by si byl Neruda cestu do širého svta, jako by si byl uv-

Prahy

slávu otvíral

X. 1886.)

10./.

svatovítské,

s

dál do kraje,

domil už jako student, že ten dému, a že by on mohl se i

dívat

— cestovat.

svt

je

nkdy

oteven každo

nho

po-

Co mohlo lépe ukojiti Nerudova dobrodružného ducha než cestování? Vypravuje, jak zaal cestovati ,, zcela maliký!"

Maminka mn svázala kdysi šaty mne s uzlíkem hokynáce, a ta mne

,,

a odevzdala

vzala s sebou jindy mne zase a ten mne te-

i

na dvoudenní vandr do Slabec. A odevzdali formanovi na Smíchov tího dne odevzdal v Plzni zase hokynáce a ta mne

—a

mne ale už dodala, kam chtla, uvedla na nocleh opt, kam chtla, všude a všude zacházeli se mnou zrovna jako s princem!"

zase dodala

a

(Nár. listy 7./X. 1888.)

Tak si libuje Neruda své prázdninové cestování studentské ve .Vzpomínkách vandrovních". Byl pímo nadšen a s humorem líí, jak ,, býval na takrálem! A mým krákovém feriálním vandru lovstvím byl celý širý svt, s vkolím," Vážil si Neruda nadmíru té svobody v boží pírod, jíž se mu tak náhle dostalo po omezeném život nevysplého hocha! Cestoval nejradji sám. ,,Jen jednou (r. 1850), jedinkrát ale jsem si k tomu pibral kollegu Nmce. Z Prahy až k íto ješt šlo s ním slušn, v ernokoste,

—

i

anm 42

leckých lesích ale už jsme se prali, odtud až do Zásmuk šli jsme od sebe poád alespo na sto krok, a pak jsme se spatili už až zase v Praze, po prázdninách ve škole. Inu a když už mne pobolívaly královské mé nohy, ohlížel jsem se, nejede-li nkde vz, vypadající prázdn, a usedl jsem pak v škarp a ekal. ,, Svezte mne trochu, píteli! Dám vám na pjvo" (v pozdjších dnech už jenom ,,na tabák"). eledín švihal biem a prohlížel si mne. Po chvilce ekl: ,,Voni jsou student ,,No jsem z Prahy?" tedy?" ,,Tak si sem vlezou!" A poposedl, upravil slámu nebo seno a sedli jsme vedle sebe. Já mluvil, on mlel. Pak se mne poal ptát, budu-li panpáter,*) nebo pán od pera, nebo dochtor? A pak jsem musil vyprávt o Praze. A pak zase musil odpovídat on. Tenkráte ješt byl eledín pánem, což o to! Podnikal s povozem delší cesty, hospodá mu musil dvovat, vážil si poádného eledína, a ten si mohl ,, svekdyby byl zením" pivydlávat jak chtl. Ale když se jednalo býval hospodá písnjší o ,, študenta z Prahy" ,, Študent z Prahy" byl vítán všude a všude! Lid náš nepeje vlastn ale cestovnímu, potulujícímu se lovku rozpustilý študent z Prahy mohl vyvést teba kousek, a poád byl ,,pan študent z Prahy"!"

—

—

—

—

—

—

i

!

——

i

,,Ach, taková cesta s formanem! a hodinku se projít a teba

slézt

lovk si

jít

mohl

trochu

sbírat. A zase, kdykoli chtl, vylezl si na a zakolíbal se v sen do dímoty. To bylo jiné ty pohodlí, nežli je dneska ve vagón! Ach i

jahody

vz

*)

—

knz. 43

krásné staré asy! vání!"

lovku

Ach, to krásné staré cesto-

líbilo, tam se pozdržel, natáh' lidí, ml asu dost Obraz, kraje, ponoit se až na dno duše." (Nár. listy 7./X.

,,Kcie se

se a díval.

a

a

1888.)

Nejvtším

pvabem

bylo, nocovati jednou na

pd v sen, podruhé na slám ve svtnici, po tetí ve stodole, po tvrté v peinách u faráe, po páté zase v sen na formanském voze atd.

A což když student zmokl! Jak žertovn to Neruda líí: ,,... pinklíek*) promokl zárove s námi a taky až ,,na kži", totiž až na tu naši kži, a v promokly ob záložní košile, beztoho snad už špinavé, a když jsme konen nkam pod stechu vešli, stáli jsme tu, jako kdyby nás z vody vytáh', a ženské pobíhaly kolem nás a

nm

usmívaly z

Prahy

se

pívtiv

— lovk

—

,,

Chudáek

student

A

by ho moh' ždímat!"

kliky

bouchaly, a hospodyn už tu nesla košili hospodáovu: ,,Vemte to honem na sebe, pane študent!" A lovk se stydliv postavil nkam do kouta a už byl v té košili hrubé a sedl za stolem, a ženské se smály a rozvšovaly to i bože, promoklé prádlo a stavly boty k peci to byla krása!"

cvakaly a

dvée

—

Když

se vracívali z cesty:

,,Samý hadr

— radost

se podívat!

Kabát jako

hotový cedník. pro vypadáš A ,,I vždy pána boha!" bdovala pokaždé matka.

fángle, košile pouhý obojek, boty tlo jako lucerna. ,,No, Ty zase

*)

44

raneek.

—

—

on se u maminky zase spraví!" podotknul nkterý soused. A my nemohli vypravovánín pak ani stait a huba nám jela jako ehtaka. Co my vidli všechno za tu dobu! Celý kouimský kraj, celý! nebo zas celý berounský, nebo práchenský! Na rtech nám hrály samé národní písn...." (Nár. listy tamtéž.) Tak cestoval Neruda-student, tu byl dán základ k jeho velkým cestám pozdjším v muž-

—

ném vku. Je pochopitelno, že touto samostatností, k níž Neruda sám vychovával, utváela se zocelovala postupn jeho povaha, která se pak v pozdjším vku tak svérázn projevila ve všem jeho jednání ve spisovatelství. byl jako syn chudých rodi ve škole odstrkován, pece se v vyvinulo sebevdomí, se

i

i

i

A

nm

podržel, spolu ovšem s neústupností a jakousi vzdorovitostí, když si byl vdom, že se mu kivdilo. Nauiv se ve svém samotáství správn pozorovati život a jsa du-

které

si

vždycky

již

ševn znamenit nadán, stal se samostatným ve všem jednání a uinil si vždy správný úsudek o všem. Brzy se zmnil z náboženského vychovance své matky v skeptického (= pochybovaného) posuzovatele pravého stavu vcí náboženských. Poznav dobe na sob útrapy chudého dítte, nauil se soucitu k jiným trpícím a poníženým. Ku podivu nestal se tím ,, darebákem", kterým podle proroctví všech soused malostranských býti ml. Nebo bylo zajisté zásluhou dobré výchovy moudrých rodi, zvlášt mírné a nábožné matky, že se nenauil opláceti zlé zlým, 4Ji

nýbrž záhy si vštípil zásady pravé lidskosti, a vytvoila se v vzácná povaha, by hrdá, neústupná a uzavená. Nelze si mysliti dokonalejší povahy opravdového ,, lovka", který rozumí vždy bíd a bolesti jiného, jak pozdji nesísln-

nm

kráte dokázal Neruda jako len spolenosti lidské a jako básník a spisovatel. Nelze si také pedstaviti lepšího syna svého národa, jak se ukázal skutky jako vlastenec, uvdomiv si už záhy v letech studentských povinnosti opravdového

echa. Na studiích vyvinoval se oividn. Už v nižších tídách zaal náš studentík

sklá-

matce nelíbilo, domnívala se, že tím zanedbává uení. Jako tercián na popud svého tídního prof. Miihlwenzla chodil do eských pednášek prof. Koubka v Klementinu. Však tomu také vnoval vzpomínku, kde líí, jak se tam vydal s pítelem parvistou (= z I. tídy), jak na sebe upozornil Koubka roztrhanou a promoenou ,,btou", po emž následoval hned jazykový výklad, že má íci ,, botou", jak ho ke konci Koubek znovu oslovil a zval dále k návštv pednášek. jsem odcházel. Odpldne ve škole ,, Šasten byl jsem velmi roztržit; nevdl jsem ani slova, co se dje, a byv vyvolán, obdržel jsem onu dvojku, z které jsem si poprvé v školském život pranic nedlal. Ale ke Koubkovi jsem chodil asto. dati verše, což se

i

Pedítání eských verš bylo ve

—

nmina 46

mn

vzbudilo nejkrásnjší na farní škole a v normálce byla ta tak oškliv nesrozumitelná, že lovk

pesvdení, že svt". Ve

je

eština

,,

eí

lovíek neml

ani z uení, ani ze tení nebo písniky radosti a když naproti tomu eská Meluzina nebo Fortunat*) byli tak rozkošn zajímaví! A k tomu celá hodina eská!" Bylo to osvžení mezi nmeckým vyuováním na gymnasiu a Neruda rád potom se spolužáky stejn smýšlejícími do hodin tch docházel. Pocítil už v normálce na sob kivdu pácha-

nou,

že

nebyl

vyuován mateským svým

ja-

všechnu trpkost a hokost školy cizojazyné, akoliv byl z tch dtí, které nminu konen snadno pekonaly, zvykly cizímu jazyku a osvojily si tak pro budoucnost znalost ei, jež se jim dobe v život hodila. Tím se liší znan prvotní vzdlání Nerudovo od vzdlání jeho souasník literárních, kteí prošli v mládí eskými školami ve svých domovech a teprve na stední

zykem,

pocítil

nmin.

škole zvykati musili Uvážíme-li tuto okolnost, oceníme tím spíše u Nerudy jeho eskost, že studium v jazyce nmeckém studenta povahy jeho neodnárodnilo, naopak jako každý tlak budí protitlak vychovalo v dobrého echa. Není pochyby, že i ústrky a ponižování, které zakusil mezi nmeckými žáky pro svou eštinu, utvrdilo v a vychovalo vzorného vlastence, jak se pozdji ukázalo.

—

—

nm

nm

Co tu bylo radosti ve tíd, když mli na gymnasiu v r. 1848 konen první hodinu eskou, když prefekt (= editel) Janda pivedl nového

Dv

*) oblíbené knížky lidové, první pvodu francouzského, druhá nmeckého, do eštiny peložené, obsahu po-

hádkového a dobrodružného.

47

výpomocného profesora doktora Kvta a pedstavil jej žákm, ka, že je bude vyuovati eštin, a když se k nim konen s katedry ozval Upomínce zcela drozvuk eskélio jazyka. V boulinké" do podrobnosti vylíil Neruda tyto dojmy eských student, z nichž ji enujeme ,,

aspo

spisovatele Prokopa Chocholouška, Gustava Pflegra-Moravského a básníka Ant. Tollmanna. Boulivý rok 1848 také ml ohlas v Nerudové tenkráte ješt dtinství. Vypravuje o tom v ,, Povídkách malostranských" pod názvem ,,Jak to pišlo, že dne 20. srpna 1849 o pl jedné s poledne Rakousko nebylo rozboeno". Hoši ,, spolku pistolového" myslili vc vážn, pisahali si vrnost (Neruda sám byl a pod názvy husitských Žižkou a nasadil si ernou pásku), s pomocí hokynáe Pohoráka mli se zmocnit Prahy a ,, rozboit Rakousko". Ale Pohorák je zklamal opil se v rozhodné chvíli. Stojí za petení humoritské to líeni události vážn mínné, nejen jako ukázka tehdejších her pražských chlapc na hradbách kolem Hradan, jako doklad, jak mla boulivá doba také ale na mládež hluboký vliv a zanechala v ni trvalé

vdc

—

i

dojmy vlastenecké. IV.

Na

akademickém gymnasium

a

na

universit.

Na nmeckém malostranském gymnasium zstal Neruda ješt v V. tíd, zabývaje se vedle studií hudbou. Hrál na violoncello a zpíval, maje slušný

i

48

baryton. Už díve uil se he na klavír a na housle. Do stavovského*) divadla chodil rád poslouchat

hudbu Mozartovu a Beethovenovu.**) Už v této tíd umínil si státi se spisovatelem. Totiž: s pítelem Lužianem Michalem Horníkem, pozdjším kanovníkem v Budyšín,***) který tehdy v Praze studoval a asto k Nerudovi do Ostruhové ulice chodil, si slavnostn slíbili, když šli jednou pozd veer sami dva po Karlov most, že budou každý pro svj národ psáti", jak svdí Adolf erný, t) Oba dostáli slovu, jak se pozdji ,,

ukázalo.

K tomu

mohl

se

Neruda ovsem lépe pipraviti

na jiném ústav a pešel tedy r. 1850 do sexty na eské (ovšem jen na krátko) gymnasium akademické, tt) kde byl tehdy prozatímním editelem slavný dramatik V. K. Klicpera, jehož si zvláš Neruda zamiloval a s velkou láskou a úctou mu vnoval pozdji vzpomínku v ,, Obrazech života". Je pozoruhodno, že akademické gymnasium

mlo

vždy povst vlasteneckého ústavu, totiž že pozdji náhodou sešli studenti. tam vždy

se

i

Divadlo na Ovocném trhu (nynjší nmecké), od stav zakoupené. ,, Stavové" byla šlechta a duchovenstvo. **) Oba jsou z nejslavnjších nmeckých hudebních skladatel, W. A. Mozart, Rakušan ze Salcburku (1756—1791), L. Beethoven pvodem z Bonnu (1770—1827), oba zemeli *)

zem

ve Vídni. ***) Hlavní

msto Horní Lužice, nad Sprévou. Básník (pseud. Jan Rokyta), a spisovatel eský, zasloužilý u nás o pstování styk všeslovanských, hlavn f)

Lužiany, (naroz. r. 1864). Historický název gymnasia, k universit (akademii), na Starém

s

•j-j)

které

bylo

pipojeno

mst pražském.

Bohatýrstvo.

III.

4

49

z nichž se stali

dobí echové,

a spisovatelé našeho národa.

konen

v pomrech

eském, kterého školách

pln

si

vynikající

Tu

se octl

mužové Neruda

sob hodných, v prostedí po tolikaletém nmení ve

zasloužil!

A

jak také jiný duch vládl na takovém eském ústav a jaká to byla tehdy vzácnost! Bylo tu

stedisko mladých nadšenc a vlastenc, kteí byli ve svých ryze eských snahách podporováni vlasteneckými profesory V. Štulcem, V. Zeleným, Dr. Fr. uprem. Neruda sešel se tu opt s pítelem G. Pflegrem a nov se seznámil s V. Hálkem (byl tehdy v kvint), V. Bendlem,*) B. Jandou.**)

Z dtí

tu rozumní hoši, nadšení a ohniví, asopis, družili se v kroužky, tli si a rokovali, chtli povznésti národní život eský jeho písemnictví. Neruda jim stál v ele. Nové názory a smýšlení, které se nesly od západu ve chvílích roku 1848, nové proudy v literárním umní zmocnily se mládeže, studentstva, a co pirozenjšího, nebyli-li profesoi proti tomu, dailo se novému duchu a pokroku duševnímu na

kteí

si

stali se

psali

i

i

pedním ústav pražském znamenit. Byly to ovšem jen nedokonalé pokusy studentské, ale byly základem další plodné a významné práce

muž

toho druhu jako byl práv Jan Neruda. nezapomínali na vlastní sebevzdlání, etli nejen to, co v eské literatue bylo možno dostati, ale i spisy nmecké. Básníci svobody, jako Heine, Bórne, romanopisec Gutzkow a j.

Pi tom

*) Spisovatel knz (1833—1870), básník a pekladatel. **) Básník a povídká djepisný (1831—1875).

50

Z jiných literatur etli aspo vynikajících spis Shakespearových, Danteových, Waltera Scotta, Byronových atp.*) Ale záhy zaal ísti Neruda v originále (= v pvodním znní) také spisy francouzské, hlavn tehdy oblíbeného slavného francouzského básníka Victora Huga**) a Jana Paula, nebo tomuto jazyku uil se piln už díve, nejspíše na popud jmenovaného už uence Barranda. A prospla mu znalost francouzštiny i na pozdjších velkých cestách ve Francii na východ, kde se lze dotomu, kdo nezná tamního hovoiti jen v této domorodého jazyka. Sám sebe popisuje ve Fr. Horákovi Neruda v této dob studií takto: ,,...více se uil vcem, jež písn do školy nenáležely. etl co nejpilnji, kde mu co do ruky pišlo a poznal co nejdíve dosti dkladn literatury cizojazyné. Jeho nmecký sloh byl v brzku jediná to eminencí,***) neopouštvybroušený lákali je nejvíce.

peklady

i

ei

—

jící jej

po celé gymnasium

pkné má sloh

— ml ve svých

úlohách

Uitel jeho tvrdil tak kvtnatý, že se skoro jednou, že Herderovutt) slohu podobá. Brali ohled a když v ostatních pedmtech mnoho neznal, íkávali.

myšlénky

*)

a

Shakespeare

(ti

frasít).

,,šekspír"),

anglický dramatik, nej-

—

vtší dramatický básníí; všech dob (1564 1616). Dante, italský básník, skladatel povstné ,, Božské komedie" (1265 až 1321); Walter Scott, básník a romanopiec anglický (1771 'až 1832); lord Byron, angl. básník (1788—1824); ti „bajrn". **) Victor Hugo, žil 1802—1885 (ti ugo). ***) = výtená známka. j) fráse = rení, obraty. •JI) básník a spisovatel nmecký (1744—1803).

61

má

že

veliká

talenta,*)

že

je

ale

darebákem.

Talent zkazit sob však nedvovali a Horáek proklouznul i poslední rozhodnou zkouškou." Souasn jevil Neruda velký zájem pro lidové písn eské a slovanské (hlavn srbské), studoval je, z ehož ovšem ml jako nastávající básník velký prospch. Nejvíce jej zajímala lidová ballada, s kterou se seznamoval hlavn ve stycích s K. J. Erbenem, když jako oktaván zaal docházeti do rodiny Fr. Holiny, kaligrafa (= krasopisce) starých knih eských, jednoho z posledních v psaní starých kancionál.**) ,, Kytici" Erbenovou už díve zbožn astokráte proítal, a což když teprve autora osobn poznal! U Holinu scházela se vybraná spolenost spisovatel a vzdlanc eských tehdejší doby, kde se ,, vlastenilo" a kde se Neruda seznámil s rznými novými osobnostmi vzdlaného svta pražského. To byla voda na Nerudv mlýn, a schzky v této spolenosti byly jen krásným doplkem ušlechtilých snah národních tehdejších eských

umlc

gymnasist. Jak se vlastn Neruda k Holinovm dostal? Na taneních hodinách zamiloval si dcerušku Aninku a jí naopak se zalíbil mladý student, výborný taneník. Po celé Praze platil totiž Neruda za ,, nejlepšího taneníka velkého mazuru***) *)

Nadání.

Stedovká

sbírka kostelních písní s notami; pidány modlitby a žalmy. Nejznámjší jsou z doby husitské a eskobratrské. ***) mazur, mazurka, oblíbený tanec pvodu polského.

**)

nkdy

52

i

v sále žofínském" a málokdo dnes ví, že jest on pvodcem oblíbeného tance adového „besedy". Neruda se rozepsal v pozdjší dob astji o tomto

svém mladickém koníku.

Na tanení hodiny a k Holinovm chodíval Nerudou nejastji pítel Heyduk, který se pro nho stavíval v byt v Ostruhové ulici. Heyduk vzpomíná toho pozdji („Vzpomínky literární") žera pi tom matky Nerudovy, jak starostliv tovn mu nakazovala, když odcházeli: ,,Daj, na toho mého Jana pozor, tak moc nekouí a netaní, a pivedou ho zas!" ,,Pi tom nás asto ped odchodem znamenala kížkem na ela. Ta dobrá paní!" dodává Heyduk. ,,Já ovšem nekouil, leda pl portorika, ale Nerudovi brániti bylo marno, a pokud se netancování dovolávala, byli jsme oba náruživými taneníky, zejména velkého mazuru!" s

i

mn

a mn mn

V oktáv

r.

1852 napsal

sice, ale

neuveejnil*)

Neruda první svou báseí ,,Z asu za živa pohbených". Název znaí dobu neomezené vlády ministra Bacha, dobu zpátenictví, ponmování a nejvtšího pronásledování ech, kdy jsme politicky byli v stavu pebídném (tenkráte byl uvznn Havlíek v tyrolském mst Brixenu), a mladý básník chtl vyjáditi city mládeže té neutšené doby, kteí se pece tšili zase na lepší asy, nebo nezapomnli revoluních dojm roku 1848 a „jaro

národ"

jim bylo

poád zánou

nadjí do budoucna. ")

pojal

ji

až do

,,

Knihy verš asových a píležitostných". 53

K Holinovm

docházel Neruda ješt dále i po Dýchánk u nich, velice pátelských i duchaplných úastnila se také krom Erbena, Heyduka, Baráka, Krolmusa, Hanky*) a j. Bož, Nmcová, která Nerudu oarovala, jak sám napsal. Už proto se mu zamlouvala, že etla ráda jako on básníka Heine, který ml na Nerudu

maturit

1853.

r.

tehdy nejvtší

Neruda

Skuten

ml se

vliv.

býti po matin pání knzem. zapsati do premonstrátského**)

dal

kláštera na Strahov. Ale ziistalo pi pouhém záRozhodl se pro právnickou fakultu.***) ,,Stal se právníkem z módy a proto, že otec chtl, aby byl úadníkem... Matka zanechala hokynáství. Vedlo se jim za krátký as bídn a Hopisu.

ráek

(^== Neruda) f) musil k tomu hledt, aby vydlal. Hodiny dávat neuml a také ho nikdo za domácího uitele nechtl. Byl by se rád po njaké službice ohlídnul, nebyl však k tomu hned odhodlán. Chu k dalším studiím mu sice nevadila, právnictví bylo dosti nechutnou stravou a kolej tt) navštvoval jen, když ml dlouhou

nco

chvíli."

—

Barák, spis. eský a žurnalista (1833 1883); Krolmus, badatel v oboru starožitnictví a lidovdv (1787—1861); Václav Hanka, eský spisovatel (1791—1861), proslulý padláním rukopis Královédvorského a Zeleno*) Jos.

Vác.

horského. **) název

od

sv.

Norberta v

kláštee

Prémonstré

ve

Francii.

***) universita (vysoká škola) dlí se na tyi fakulty (ásti): bohosloveckou, právnickou, lékaskou a filosofickou. I) citováno opt z povídky ,,Byl darebákem". If) universitu, umístnou v bývalé koleji jezovitské.

54

Ale pouze rok setrval na právech. Na otcovo v té dob asi bylo nejvíce trpkostí a naléhání nedorozumní mezi obma pijal místo aspiu zemského rantské*) vojenského úetního úadu. Zde se mu služba zprotivila suchopárností a zotroováním povah. V delší povídce malostranské ,, Týden v tichém dom" lze se doísti o podrobnostech tohoto zamstnání, jež záhy opustil. Jeho myšlenky a touhy nesly se jen za literaturou, jeho zbožné pání, státi se spisovatelem, dovedlo potlaiti a vypuditi všechny jiné lákavjší. Ale ponvadž zájmy a okolnosti,

—

—

by

zejména v tehdejší dob, neposkytovala nikterak životního zabezpeení a nechtl-li býti Neruda právníkem nebo úedníkem, literatura sama,

musil se ohlédnouti po jiných studiích. s rodii boj o vstup na filosofickou Svedl fakultu, kde si dal zapsati pednášky z dlepisu, literatury, jazykozpytu a též filosofie. Z toho pedevším ho zajímala filosofie a djiny literatury. ,,Byl to tehdy asi dvacetiletý mladík suché, sndé tváe, erných kadeí, lehkého chmýí nad fes,**)vruce dlouhý, erný ústy; na hlav sádrovou dýmku. Šedivý katroubel a na bátek, šedivá vesta, šedivé spodky," Ize-li vztahovati popis Jana Hovory, posluchae filosofie, na našeho básníka z malostranských ,, Veerních šplecht". Zde je obrázek veselých veer trávených za msíního svitu ve vikýích prejzových

tém

ml

nm

*)

ekatelské;

aspirant

==

ekatel,

žadatel

njakého

úadu.

=

**) fez turecká se tyto epice

kde

epice (podle

msta

Fésu v Marokku,

pvodn vyrábly). 55

stech malostranských lika druh, vzpomínka

dom z

a spolenosti

nko-

tchto dob universitních

studií.

Ale ze studií filosofické fakulty na universit pro njaké hmotné postavení v život Neruda také nieho. Fakulta filosofická doplnila jen jeho vzdlání jako samouka, který na ní nikdy profesorských zkoušek nesložil, akoliv, jak uslyšíme, také si na stední škole zauil. Vnoval se zcela literatue a novináství. To co jen jako sen velo v mladistvém mozku od sexty na akademickém gymnasium, to od-

neml

hodlal se

inem bytí

Neruda provésti

sebevdom

samostatného muže, který

obtuje svému

i

skutkem, pohodlné živo-

ideálu: ,,být literátem

(=

spi-

sovatelem) a pokrokov razit nové cesty své zanedbané literatue domácí."

50

DRUHA CAST.

NOVINÁ A

FEJTONISTA,

I.

První básn. Starost o živobytí. „Hbitovní kvítí".

Almanach „Máj".

Literární boj.

Rok 1854 jest mezníkem mezi Nerudovým jinošstvím a mužstvím. Tehdy vidl dvacetiletý básník první svj výtvor slovesný vytištný, a sice v ,, Lumíru", jediném to tehdy literárním asopisu, jehož redaktorem byl F. B. Mikovec. Byla to ballada Obšenec, kterou Neruda podepsal pseudonymem*) Janko Hovora. Vane z ní píšernost: boue, blesk, mrtvola. Jist byla napsána pod dojmem ballad Erbenovy ,, Kytice", ale liší od nich dojmem skutenosti a verši prostými, bez obraz. Jako by tu Neruda už ukazoval budoucí zpsob svého tvoení. Látku mu poskytlo samotáské bloudní v pražské pírod o dušikové

se

nálad podzimní. Za rok vyšly v

,,

Lumíru" nové tyi lyrické ,, Hbitovní

básn od Janko Hovory, nadepsané kvítí". ")

Neruda

je

napsal za okolností truchlivých.

vymyšlené jméno spisovatelské.

59

za nemoci otcovy, která neslibovala uzdraveni.

Odtud smutný název jejich. Souasn zaal Neruda pracovati jako noviná. do redakce nmeckého pokrokového „Tagesbote aus Bohmen" (Denní posel z ech), který psal v zásadách ,, Mladého Nmecka", spisovatelské to tehdy pokrokové družiny v Nmecku. Je píznané, že se nemohl uchytiti od poátku v eské redakci, aby nemusil zapírati pokrokového svého smýšlení. Nebylo tedy pro nho z té píiny místa v zpátenických ,, Pražských novinách". Jen proto nevstoupil také do listu J. Frice ,, Praha" a zamítl z podobných súastniti se jeho almanachu*) ,,Lady Nioly". Aby se prozatím njak uživil, dal se do služeb nmeckého listu. Zpsobilost jazykovou ml ovšem k tomu výbornou. léta zde psobil na prospch sob národu eskému: vyuil se, abychom tak ekli, v dobré škole nmecké žurnalistice (= novináství), vycviil se hlavn na íejtonistu prvního ádu, jak uslyšíme; národu svému pak posloužil výborn tím, že seznamoval Vstoupil listu

dvod

Dv

i

správn

Nmce

o našich eských pomrech, o dio písemnictví, byv lokálkáem toho nmeckého listu, t. j. pisatelem krátkých, struných místních zpráv a zpravodajem o vzdlanostních pomrech našich. Ale vas rozpomnl se na vlastní životní cíl:

vadle,

pracovati stoupil *)

r.

pokrok

eské

literatury.

I

vy-

1857.

roenka, výbor

vaných.

60

pro

odtud

literárních prací

obas (ron) vydá-

Tehdy

zemel

tiasedmdesátiletý otec íjna, i
jeho

také

práv v den

10.

ml

novaných

památce

jeho,

nžné

to

dlouho utajované lásky synovské, jak jinými verše: Milovali jsme

ote,

se,

jak se milovat jen

mže,

drahý ote,

ctili

jsme

se,

muž

jak

muže

A pec

.vyjádení mezi

svdí

ctíti

mže.

stála jakás síla

píkré pýchy mezi námi, že jsme žili, jako žijou,

dobí

ale chladní

asto

o

známí.

samot náru

toužebn jsme

rozepjali,

a když jsme se sešli proti sob zas jsme

— chladn

stáli.

Neruda osaml s matkou. Byl nucen v namáhavém vydlávání živobytí (vedla dále trafiku po otci), a pijal tehdy na as místo soukromého uitele (na nmeckém ústav Nyní

ulehit

*)

jí

Uveejnny pozdji

v „Obrazech života".

61

Wotzelov, v Jednot katolických tovaryš), ale nikde nevytrval. Byla to úmorná práce za malý plat.

Daleko lepší bylo supplentské *) místo eštiny na nmecké reálce v Mikulandské ulici, a které dostal od ledna 1858 za onemocnlého profesora. Zde uil pldruhého roku a byl tu jeho žákem pozdjší druh z redakce Jakub Arbes, proslulý spisovatel. Arbes vzpomínal rád Nerudových výklad eských básní a jeho vlasteneckého vychovávání student^ Napsal o tom:**) na nmecké ,,Bylo mu (= Nerudovi) líto nerozumli, a pece výrazu škole, kteí cizí k myšlenkovému projádení úsiln hledali, a již byli sváten za každou hodinu eštiny,

nminy

ech

ei

vdní

kdy

V

se

jim

aspo nco esky

vysvtlilo."

1857 vytiskl mu Karrl Bellmann 59 básniek lyrických v úpravné knížce polovici prosince

pod názvem Hbitovní

r.

kvítí.

Sbírka vnována jest pedasn zemelému jeho píteli Ant. Tollmannovi. S lítostivou vzpomínkou na jeho zmaený život nesou se tyto verše pes osobní bolest k náku na souasné neblahé pomry. Málo básnického kouzla, ale mnoho vnitní pravdy. Píinu k takovému bolestnému nazírání na svt ml Neruda už z dootec, chudoba a tžký výdlek živobytí, odíkání všeho druhu. Dále neutšený život ve škole, vdomí stavovského rozdílu mezi ním a bohatšími spolužáky, zkrátka

mova: písný denního

*) misto výpomocného profesora. **) v Lumíru, r. XXVII. „Noc na hbitov".

62

zápas o vlastní málo záivé dtství, konen živobytí to vše nauilo Nerudu dívati se na život ernjšími skly, smutnji a bolestnji, než bylo teba. Riká se tomu cizím slovem pessimismus. Tak pessimisticky jsou psány básn i

—

,,

Hbitovního

kvítí".

ern

A

na souasné tak díval se Neruda píliš spoleenské, národnostní politické. Léta padesátá minulého století byla opravdu neveselá: absolutistická*) vláda, nepíznivá politika, nemnohých rovnoprávnost národ, odpadlictví ,, vlastenc", ponmování ve školách, v úadech, ve veejnosti v zámožných rodinách; spoleenské rozdíly, otrocké povahy, bída ponížených. Hoce, bolestn, vyítav, satiricky, posmšn, pochybovan ekl tu Neruda své mínní. Nebál se íci pravdu, byl životem k ní už tak vychován. Nejvíce jej bolela ubohost eské literatury, špatní básníci a spisovatelé, nebo ponkud vynikající muži toho druhu se odmleli nebo zemeli. Výjimkou byla jen Erbenova ,, Kytice" z r. 1853. A proto vytýil si Neruda životní cíl:

pomry

i

i

bu

že je

nutno

žít,

za vzorem semnictví.

jíti

státi se básníkem opravdovým, Erbenovým, povznésti eské pí-

Bohužel ,, Hbitovní kvítí" nebylo pijato pízniv. ,,Do cukrování a sladké nhy dosavadní

(= o lásce) a vlastenecké padla drsná píseii Nerudova kovovým zvukem," napsal Vrchlický. Hokost reflexivních = (pemítavých, lyriky erotické

*)

neomezen

vládnoucí.

63

úvahových) básní nelíbila se tenám. Ale hlavn, že obsahovaly pravdu a odsuzovaly leccos z vad a pevráceností spoleenských! Také forma nevytíbená, nehudební, nepoetické verše a neuhlazená zarážely v básních. Objevily se etné nepíznivé posudky. J. V. Fric pátelsky radil Nerudovi, aby zanechal básnictví a pokusil se jiném! Hálek v to prý je básník! Pouze B. Nmcová vyslovila se pochvaln: líbil se jí

e

—

nem

,,heinovský" ráz básní. Nerudu nechápali zejména ti, kdož ho znali jako veselého spoleníka. Nevili jeho ,, hbitovním" náladám, nevili v opravdovost jeho cit, neznajíce Nerudu-samotáe. Básn tyto pišly pedasn v dobu poesie vlastenecké a v dobu všeobecné prázdnoty duševní. ,, Neruda spl vždy daleko ped svou dobou," napsal Vrchlický. Vidí ve sbírce jeho cenu kulturn-historickou:*) ,, Takhle kolem let šedesátých nkdo myslil a cítil v dob tupé reakce (= zpátenictví), takto se zrcadlila duše vynikajícího jedince v davu."

Nerudu

sice

bolelo

toto

neporozumní,

ale

nedal se zmásti, aby snad nevytrval na dráze, kterou si tak urit vytkl. Psal v té dob A. Holinové dopis, z nhož je patrno, jak byl pokoen a tím duševn rozerván. Vidl, že nezbývá nic jiného, než dáti se v boj za své pokrokové pesvdení. Tušil, že to bude boj úporný, který mu nastane se starou generací, * *) *) t.

j.

cenu pro djiny vzdlanosti.

**) Generace

savadní,

64

žijící)

=

pokolení; stará generace básníci a spisovatelé.

=

zde: staí (do-

ale nebál se

lio.

Byl odhodlán ke každé obti, aby

vítzem z nho. Obtí tou byla láska k Ann Holinové. Rozhodl se vnovati se zcela novináství, nekonati zkoušek profesorských, jelikož vyuování na škole bylo vyšel

by

jen zdržovalo a oddalovalo od literatury. bez pevného a lepšího hmotného postavení sotva by byl manželku uživil, zekl se se s ní rozlouil v nkolika své milenky a dojemných básních, otištných v ,, Lumíru" na Sylvestra r. 1857 pod názvem Anné. A souasn hledal cestu, jak pekonati nepojej

A ponvadž

mužn

v zásadách

chopení a vybojovati literární boj ,,

Mladého Nmecka". Pomalu

lejší

názor životní,

nebo

dvra

se

mu

v úspch

vracel vesepráce. Hledal

sám by nedokázal niliterárních, eho. Bylo potebí významných bylo potebí pouovati obecenstvo. Literárním almanachem mlo se nejdíve vystoupiti proti všemu zastaralému a zpátenickému. spojence,

poznal, že

in

Vedle toho bylo nutno vydávati vážný, literární a kritický list. Heine, který byl duševním otcem spisovatelské družiny v Nmecku, stal se Nerudovi a všem tm, kteí se k nim za krátko pidali, vzorem. Hlavní zásadou mla být pokrokovost; všímati si souasného skuteného života a jeho podrobností (nikoli minulosti), úastniti se všeho života spoleenského i politického; básniti pravdiv, strun a výrazn; psáti pedevším prosou, vázanou proniknouti do nebo lze jí lépe než lidových vrstev, které musí být vzdlávány; psáti jen to, co je prožito a procítno; koeniti humorem, vtipem, ironií, posuzovati písn sebe

eí

Bohatýrstvo U,

5

gj

jiné, odsouditi vŠe, co není správné, dobré a krásné; vychovávati lid k svobod, upozorovati na cizinu a na význané zjevy svtové, uiti se od nich. To byly v jádru zásady ,, Mladého i

N-

mecka". Prvního spojence našel Neruda ve Vítzslavu Hálkovi.

Je zajímavo, že se spojili k témuž cíli tito dva, pálo: Hálek byl za svého jimž štstí tak zbožován (kniha byla do ,, Alfreda"*) roka rozebrána), Neruda kaceován za ,, Hbitovní kvítí". Ale Neruda na Hálka nežárlil, objevil tu krásný rys vzácné své povahy, spojil se pos ním k vydání almanachu, kterým se mly básník. a spisovatem „starých" raziti pedsudky

rzn

tém

Oba se svorn usjednotili na vci, osobn sháovšem jen na nli píspvky, jako redaktora

— — podepsali Baráka, jednali

i s J. V. Fricem, který jim poradil jméno ,,Máj", získali Heyduka, Mayera, Nmcovou, Sabinu, Erbena, objevili neznámé dosud talenty (= osoby nadané k umní spisovatelskému), J. Palackého, Ž. Podlipskou, K. Svtlou. O sv. Jan r. 1858 vyšel almanach, ozdobený podobiznou básníka K. H. Máchy, ná-

oko

kladem H. Dominikusa.

Jménem Máchovy básn „Ma'/" ml býti dan tak jako ped tím Fric se snažil alma-

znovu

—

—

výraz úcty k památce nachem ,, Ladou Niolou" chtla nová družina šlépjích Máchov, v jehož naše kráeti. Ale bylo jméno to jen heslem, jen *) lyricko-epická rodních. 67;

báse, vynikající líením zjevu pí-

vnjším pojítkem almanachu. Píspvky v byly

nestejnorodé

dosti

nm

nebyly všechny ve smyslu nových zásad. Jen Neruda, Hálek a Mayer*) ukázali se tu svéráznými a pokrokovými. Neruda pispl balladou Šimon Lomnický a prosou Z notiní knížky novinkáe. Význam almanachu tkví v tom, že se tu sešli pod jedním štítem mladí, dosud neuznaní, ale rázní a slibní do budoucna pracovníci literární. Zahájeno jím bylo v naší literatue nové období. O tom ovšem naši úastníci nemli potuchy. Bohužel nebylo pijetí ve veejnosti takové, jak by si byl Neruda pál. Celkem bylo chladné nebo nepíznivé. To bylo díikazem, že se „staí" hned tak nepoddají, že neví síle a sebevdomí ,, mladých". Nastal tuhý boj, ale nebyl veden se strany starých dstojn. Kar. Svtlá vypravuje,**) jaké to byly klepy, utrhání na cti, snižování, sesmšování. Náelníkem byl Jakub Malý, mnohoplodný sice spisovatel, ale zpáteník v literárních a

smrech.***) na

Tenkráte se Neruda nezdržel a veršem napsal nj a na souasné pomry výsmšný hanopis

U nás.

J.

Malý

se rozzuil,

odpovdl

zase (v

aso-

„Poutník od Otavy" v Písku), a vyvinula se dlouhá polemika (= spor, hádka), do níž byl zatažen Hálek a která pokraovala v rzných láncích nového literárního a kritického listu pise

i

*)

Rud. Mayer, záhy zesnulý, nadaný básník (1837-1865).

**) v knize

„Z literárního soukromí". ***) Byl redaktorem, pekládal a psal spisy pouné, djepisné, nejvíce

jazykovdné;

žil

od 1811-1885.

67

Obrazy života", jichž se stal Neruda mezi tím u nakladatele Jos. Vilímka redaktorem. Z nejvýznanjších byl lánek Nyní, kde vcn, klidn, bez vášn a prost vyložil Neruda pravdu o eské literatue, ímž se prospšn lišil tak ,,

lánk

znan

od spílajícího tónu J. Malého. jest výrok Nerudv z tohoto literárního boje, významný pro nové snahy druh

Pamtihodný

jeho: ,,Ano, nám jest stálé žvaneni o národnosti a vlastenectví už ,pemoženým stanoviskem'V' a sebevdomá i pravdivá slova: ,,Jsnie-li nadáni, nepotlaí nás, nejsme-li, pote nás vlastní slabost!" Zkušenost ukázala, že se vyplnilo první. ozdravní Jinak zpsobil boj tento

ásten

pomr

prospch pokroku literatury. Úzký kroužek seskupený kolem Nerudy a Hálka a

byl na

tím více si byl vdom svého cíle a nepovolil. Bylo však potebí vytrvalosti další, teprve as mohl pinésti dkladnou zmnu v smýšlení a tím pokrok žádaný, nebo samozejm nedají se nové názory nevícím jen tak pes noc vnutiti. i

II.

Redaktorství

„Obraz

o dramata. Osamocení

Národní

iívota".

Pokusy

Další redaktorství. listy.

Pouování obecenstva, jak mla na mysli druNerudova a Hálkova, poalo listem Obrazy

žina

života. si

68

Vznikly na

založilo

z

psaného asopisu

eské

reálce

,,

Libuše", jejž

nkolik

mladík,

v ele

Vilímkem a J. Svátkem. Byly tedy od dležitým zábavným, pouným a kri-

s J.

1859

r.

tickým listem

mladých", v

nmž

bojovali otestarých". Zde mohl Neruda sám, jako redaktor, uplatniti všechny své vznešené snahy a zásady pejaté z ,,Mladéha Nmecka", za úelem zlepšení eského života vbec a k povznesení eského písemnictví. Zde byly vyteny po prvé zeteln snahy kosmopolitické (= svtonárod náš postavit na obanské), jimiž se roven jiným národm: máme se uit od všech se od nich nauíme, máme národ, a to,

ven

proti

,,

názorm

,,

ml

emu

pizpsobit eským

pomrm;

musíme

si

uvdo-

jsme lánkem mezi jinými národy a vzhledem k nim pracovati, s nimi se miti. Nepracovati jen v úzkých hranicích svého domova, ale miti, že

pracovati o

pro

lidstvo

každém umní, nejen

všechno!

To má

o slovesném,

platiti

umní má

být

obrazem touhy a snah celého lidstva. Nesmí být lživé, musí se opírat o skutený život, jaký je. ,, Poznáním životní pravdy nutno pozvedat život." Sám jal se Neruda první íditi tmito zásadami. Povdl to pozdji ústy mladého spisovatele Václava Bavora v malostranské povídce ,, Týden

V

tichém

dom"

(z

r.

1867):

,,

Nebudu pracovat

podle šablony.*) Stanovisko evropské literatury stanoviskem. Budu psát modervbec bude n, totiž pravdiv, brát osudy ze života, život v nahot jeho líit, pímo eknu, co myslím a co cítím." V ízení ,, Obraz ze života" osvdil Neruda výbornou schopnost redaktorskou, jíž se nauil

mým

")

ustálený tvar, vzor, pravítko.

69

v ,,Tagesbote aus Bohmen". Umje už od mládí dobe pozorovati život, dovedl jej jako redaktor i

znamenit

mrm,

rozumti všem domácím pochápati asové proudy a podle okolnosti sledovati,

tenáe

všude

k pokroku: v ásti zábavné, zejm vytkl na zaátku listu. Vynaložil všechny prostedky, aby list vynikl. A skuten byl to náš nejcennjší list svého vésti

pouné

i

kritické, jak

asu. Vedle ady pispívatel sám psal do nho všestrann. Otiskoval nejdíve zde celou adu básní lyrických

i

balladických, arabesek

i

povídek, které

pozdji knižn vydal. života" mly vypuditi z rodin es,, Obrazy kých oblíbené obrázkové žurnály (= noviny), docela nmecké nebo aspo nmící. Proto na obálkách byly otiskovány praktické pokyny pro domácnosti, vzarky ženských prací, hádanky, asovosti, žerty pro reklamu,*) hudební ásti atd. Pokud mohl, vkládal devorytiny,**) a co hla\n'ho: pstoval ,, Hovornu", z níž poznával z dotaz tená, pání, snahy a touhy obecenstva

bu

i

o

vbec. Z dopisu Ad. Heyduka máme pímé svdectví, o tomto redaktorství Nerudov: ,, Májový kruh se scházel v kavárn áslavského v Dominikánské ulici. Každý pivedl nkoho ze soudruh,

nmž vdl,

o

*)

veejné doporuování.

**) obrazy tištné z desek

byly vyezány.

70

ži,, Obrazy Neruda bránil

že veršuje a píše, a

vota" a ,,Máj" byly pojištny.

devných, dojiichž_kresby

kruh Májový a porážel nemilosrdn nájezdy nkolika starých pán, jichž mluvím byl J. Malý, psal úvahy a udílel rady. Pozdji jsme mívali schze u Jos. Frice. Pedítalo se tu, deklamovalo a zpívalo, o tených pak verších a povídkách rozpádal se rozhovor. Když nás rozehnali a Fric vypovzen,*) utulili jsme se, jen nkteí, k Nerudovi, avšak porznu chodilo jich k více, pinášejíce verše a povídky pro ,, Obrazy .

.

a

nmu

života".

Škoda, že z dvod politických a penžních nemohl Neruda tohoto výteného listu udržeti déle sám, když se Vilímek vydávání vzdal. Vyjednával sice s nakladatelem Ant. Augustou v Litomyšli, takže skuten roník II. r, 1860 tam vycházel, chtl se tam dokonce odsthovati, ale nedostalo se mu povolení úedního, a tak pešly ,, Obrazy života" do rukou nového redaktora J.

Jahna.

za krátkou dobu tohoto Nerudova redakmladé generaci pomalu vítziti nad starými.

Než

i

torství dailo se

Do doby, kdy vycházel první roník

,,

Obraz

života", spadá také první Nerudv pokus o divadelní hry. Byla to veselohra ,, Ženich z hladu", poté ,, Prodaná láska", a ješt jiné tyi s látkami vesms cizími. Ale Neruda jimi nepochodil. Byly

na jevišti provozovány, ale chladn pijaty. Nepronikl zejména Neruda hrou, na níž si nejvíce zakládal a která vskutku je nejlepší: tragedií sice

*)

r.

1859 pro politickou innost, po

uvznní

v Sedmi-

hradsku.

71

Francesca di Rimini. Nezdarem tím byl Neruda tak zchlazen, že zanechal psaní dramat vbec. Bylo to zcela správné vzhledem k zásadám umleckým, jež kladl sám jiným spisovatelm. A jsa dokonalým autokritikem (= sebe posuzovatelem), ustoupil a nepomýšlel již na to, aby rychle vynikl tam, kde mohl býti rázem ocenn (ale také rázem totiž na jevišti klesnouti) když nepronikl

—

—

,

Hbitovního kvítí". Mezitím však, když byl vydán druhý, tetí a tvrtý roník ,,Máje", rozešel se Neruda s dosavadními druhy (r. 1862). Neruda už sem nepispíval, redakci vedl Hálek sám. Na štstí už

lyrikou

byl

,,

dobojován

s

úspchem

boj proti

staré ge-

neraci.

Co bylo posuzovati posuzoval.

píinou rozchodu? Nerudovo umní (= kriticism). Družina básnila, Neruda

ekli jsme,

že

pedil svou dobu. Pedil

své

druhy názory, umletjším chápáním života, pravdy a krásy, vlastním tvoením literárním. Neshodl se s nimi v náhledech. Jen on procítil a uvdomil si na p. odstrkování chudák, jen on hlásal všelidskost, potíral prostednost, chtl pímosti a pravd ve všem, jen on stízliv rozumoval, pochyboval, výsmšn káral. Byla to duševní pevaha a pednost jeho nad druhy, kteí ho v tom nechápali stejn jako obecenstvo.

A tak rozešel se skoro s A. Heydukem, který mu byl pítelem od dob veírk u Holinu, znepátelil si Hálka tím, že mu posoudil písn „Ve72

erní písn", a trvalo njaký as, než

se zase do-

hovoili.

Osaml literárn. Avšak nevzpíral se takovému osamocení, když vidl, že mu pátelé nerozumjí. Pál si pracovat sám. Ml od malika sklon k samotáství.

A te se mu samotáství hodilo, aby mohl nerušené pracovati literárn pro blaho národa, jak si vytkl cílem. Proto také se nadobro zekl rodinnikdy se neoženil. ného života

—

se

Po redaktorství v ,, Obrazech života" marn pokoušel Neruda založiti vlastní asopis, aby

provedl velký plán svého velkolepého snažení a vyplnil svoji nejvelejší touhu životní, ale nikdy se mu to nepovedlo. Malé eské pomry tehdejší nevydržely podporovati takové ušlechtilé snahy. A tak byl nucen uchýliti se Neruda zase jen pod nevlastní stechu, do cizího asopisu.

V íjnu r. 1860 založil Dr. Krása, advokát a bývalý poslanec, nový list ,,as'\ první eský politický deník, a Neruda se stal vedle K, Slad re kovského,*) pedního tehdejšího politika, rpdaktorem jeho za plat roních 600 zlatých. Tenkráte padla vláda ministra Bacha, s prohlášením nové ústavy (íjnovým diplomem) zaal zase svobodnjší život v echách a Neruda ml nadji uplatniti se pln jako noviná podle svého vkusu. Vidl v novináství jedinou možnost oddati se skutenosti a pstovati realism v našem písemnictví, nebo novináství nutno považovati za

—

*) Žil 1823 1880; úastnil se bouí r. 1848, za to v Olomouci; byl poslancem, výtený eník.

uvznn 73

tvorbu slovesnou stejn cennou jako jiný druh písemnictví. Je to innost slovesná, která slouží potebám každodenním a jsou noviny asto dležitjší než kniha, nebo lze jimi rychleji po-

uovati a psobiti na než knihou.

tenáe

a jej

vzdlávati,

Vystihl Neruda význam dobrého novináství pro náš národní vývoj a rozhodl se urit býti žurnalistou. A také jím zstal jedenaticet let, až do smrti. V ,,ase" setrval jen pt tvrtí roku, nebo nemohl v déle zstati, když se zmnil v list vládní, odporující všemu pokroku. Ale hned tu byl nový, schváln Drem Finkem založený, demokratický Hst ,,Hlas", a sem pešli pokrokoví novinái z ,,asu". Neruda byl zde zpravodajem o písemnictví a divadle, a zde zaal psáti také svoje povstné fejtony, které oznaoval trojúhelníkem místo podpisu. První fejton takto oznaený vyšel 26. dubna 1861. V té dob založil Dr. Julius Grégr spolu s Fr. Palackým a Fr. L. Riegrem*) ,, Národní listy". Když pak nastaly od r. 1863 neshody a rozmíšky v politickém táboe, odlouili se od nich Palacký

nm

Riegrem, nebo nesouhlasili s jejich pokrokovým psaním, tak jako psal pokrokov ,,Hlas". Následkem toho splynuly oba asopisy od r. 1865 v jeden list, v nové „Národní listy", Neruda se stal lenem jejich redakce a zstal tu až do smrti. s

=

*) Dr. Jul. Grégr noviná a politik eský; žil 1831 až 1896; Fr. Palacký, slavný djepisec a státník eský; žil 1798 až 1876, zván byl „otcem národa"; dr. Fr. L. Rieger (1818 až 1903), slavný politik.

74

Neruda v mužných^letech.

„Národní

píslušník nové zvané ,,Mladoeši", k níž se Neruda vždy hrd hlásil. Byla to strana pokroková, pející širokým vrstvám lidovým (= demokratická) a pracujícímu lidu, strana, která mla zájem a smysl pedevším pro pítomnost a zlepšení života ve smyslu dobrém krásném. To byly též zásady Nerudovy, jak si je vytkl už díve a nikdy se jim nezpronevil. V ,, Národních listech" se zase sešel s Hálkem, udobili se, ba dokonce se spojili pozdji (od 1865 r. 1867) k redigování jiného belletristického*) a lehce pouného týdeníku ,, Kvty", s literární pílohou ,,eská vcel\ Neruda tu byl uitelem jiným spisovatelm: opravoval práce správnost ei. pispvatel, zlepšoval sloh Pro úplnost dlužno dodati, že také redigoval (r. 1863) Neruda IV. a V. svazek Rodinné kroniky, listy" staly se listem

politické strany,

i

—

i

kamž

—

také napsal nkteré svoje práce.

III.

Poprvé na

cestách:

Názor o

„Paížské obrázky."

cestování.

Kniha prosy:

„Arabesky."

V dob svého osamocení zatoužil Neruda do svta, aby zapomnl na tísnící domácí pomry. Zachtlo se mu cestovati. Víme, že to byla jeho touha od dtství. *) belletrie

76

=

krásné písemnictví.

Cestování pokládal vždy za dležitý prostedek vzdlávací, a nejen že sám ho užil, jak se mu najiné k skytla píležitost, vybízel. Doklad o tom najdeme hojn. Píše na p.: ,, Jdte a vzdlávejte se cestováním, je nám potebí širšího rozhledu: cestováním oberstvíte vtip a ducha umrtvlého, cestováním nabudete nových názor, nových myšlenek, jichž užijete ve prospch náš, a co pedevším nutno, pozbudete omrzelosti a promrzelosti své domácí, vrátíte se pístupnjší i

zas životu

nmu

domácímu."

Podle tohoto svého pesvdení prchal zajisté také sám r. 1863 na vtší cestu pes bavorská a jihonmecká msta do Paíže, Dosud vykonal jen menší cesty po echách jako turista, byl v Plzni, v Nymburce; nejdále zajel do Vídn do snmovny, z redaktorské povinnosti. Že se mohl jako chudý noviná vypraviti až do Francie, stalo se proto, že žádal a dostal 400 zl. na cestu od spolku ,,Svatoboru", který podporuje

eské

spisovatele.

Nmeckem, stavl

se v Režn, v Mnichov, v Augsburku, ve Frankfurtu nad Mohanem, vnoval v Štutgart a v Štrassburku. pozdji vzpomínkové fejtony. Cílem byla mu Paíž. Nebylo mu smutno v cizím mst, kde ho uvítal dobrý pítel, vypovzený J. V. Fric, v jehož prvodu poznal hlavní msto západoevropské. Bydlil v studentské tvrti (,,Quartier latin" latinská tvrt), odkudž konal bedlivá pozorování života Paížan a Paížanek, jež nartl potom v ,, Hlase" pod názvem ,,Paížské klepy'\ Ostatní

Jel

Mstm tm

—

77

zkušenosti z toho pobytu shrnul pozdji v celek pod názvem ,, Paížské obrázky'' (r, 1864), pojaté do tvrtiny knihy ,, Menší cesty".

památných chrám Matky boží), ale hlavn kreslí živými barvami život Paížanv na ulici a ve spolenosti, jeho zábavy v divadlech, v hostincích a v kavárnách, veejná Všímají

si

nejen

historických

budov Paíže (na p. Notre Dáme

a

=

zaízení, vojsko a j. Celá kapitola ,, Slované v Paíži", psaná s láskou krajana k bratrským plemenm, vyliuje pomry Cech a jiných Slovan (nejvíce Polák), usedlých tehdy v Paíži. Jsou tu zajímavé vci o naší národnosti v moi románské rasy (= plemene). Z podrobností zasluhuje zmínky, jak se nemohl odlouiti od hrobu svého literárního miláka Heine pi návštv hbitova, a je píznano, jak jej dojaly tamtéž spolené šachty pro chudé, ,,pro tu lzu, která niím nevyniká, ba ani penz nemá. Neodolatelnou silou vábí nás ty šachty blíže, je nám, jako bychom pokleknouti mli do hlíny a pomodlit se za ty rozpracované ruce, za ty starostí vyprahlé mozky a ta ušlapaná srdce." Své city všelidské a soucit s nevinn opovrhovanými nezapel Neruda ani v cizin. Zpátení cestu konal Belgií, Hollandskem, pes Kolín nad Rýnem, Lipsko a Drážany. Osvžen cestou, s novou chutí do práce a do boje životního, vnoval se svému novináství. Na základ toho, co dobrého špatného vidl v cizin, pouoval eského tenáe adou cestopisných fejton v rzných listech díve, nežli je shrnul v knihu. Výsledky toho pozorování byly i

Neskýtal tu Neruda jen bohatého pouení vzdálených krajích, ale chtl zajisté, abychom

Veliké.

o

srovnávajíce své pomry s cizími, zlepšovali si je podle nich a naopak nikdy neupadávali do špatností ciziny. Praví: ,,Vady cizí zmenšují vady domácí a zvyšují domácí pednosti, ruch cizí iní i

domácí

klid

píjemným,

a

na konec vymizí ona

pehnaná

kritinost,*) jejíž vrchol je v náhledu, že v cizin je všechno dokonalejší. Protož jen ven, ven za hranice, teba na dobu nedlouhou, použijte každé píležitosti lacinjší, teba by to jen do A až se z cesty té vrátí ech, Mnichova bylo." pikne Praze, že je bez Propylaeí, Pinakothek ,,

—

a Glyptothek**) Mnichov".

nepomrn

krásnjší

msto

než

Tak budil Neruda nepímo lásku k vlasti. Mínil, že poznávajíce cizinu, uíme se milovat tím více svoji vlast. A doporuoval cestování zejména mládeži studující, nebo za jeho doby bylo studentstvo zvlášt liknavé k cestování a radji chodilo po zábavách a pitkách. Vybízí zejména, aby poznávali pedevším svoji vlast: ,,Máme v Cechách krásné kraje, jichž takka neznáme a jen poídku zná nás, máme sousední seznat je svatou povinností, máme opuštné Slezsko a krásami všeho druhu oplývru dostatek pro toho^ kohož vající Slovensko, prostedky nedovolují, aby zkušenosti své podle železniních mil!"

v nichž

Moravu,

lid

již

—

mil

*)

posuzování.

památné sbírky (starovké, obrazárny chov, umístné v nádherných budovách. **)

a

p.)

v

Mni-

79

Neopomnl ovšem ásti své

vlasti.

poznávati také sám rzné Potuloval se po chudém kraji

hoovickém, po rzných mstech východoeských po venkov, všímal si všude svérázných zvláštnosti a popisoval ve fejtonech. Jsou rázu asoi

vého a obsahují rzné narážky, pokyny, satiry, výtky a nejsou bez humoru. Ukázal se dokonalým praktickým cestovatelem, který dovede z cest tžiti pro sebe

—

pro jiné. Po návratu z Francie pikroil Neruda i

r. 1864 ke knižnímu vydání povídek a drobných obrázk, které jednotliv uveejoval díve v ,, Obrazech života", v ,,Máji" jinde. Byla to kniha Arabesky. Vedle verš dal se totiž záhy do psaní drobných obrázk ze života. První byl ,,Z notiní knihy novinkáovy", jak jej otiskl v I. ro. Máje. Prozrazuje mimodk leccos z tehdejšího soukromého života Nerudova. Už tu ukázal Neruda, jak se i

dovede dívati umlecky na drobné události velkého msta, o nichž jinak psal jen .lokálky" do novin. Je to první ukázka Nerudy-prosaika. A po ní pišly jinde další: ,,Mému vrabci", až jich bylo ,,U okna", ,,Byl darebákem" atd asi dvacet a mohl z nich udlati knížku, kterou ,

,

nazval nezvyklým jménem. ,,

Arabeska"

je

vlastn drobná kresba

pvodu

plochu všelijak proplétanými úponkami, listy a p. V písemnictví se slovo ujalo pro krátkou povídku, lehce psanou. Neruda si strun nejprve zaznamenával, co se mu zdálo v denním život zajímavého, dobe si vše prohlédl a všeho si všiml, a pak teprve látku zpracoval: skutený a odpozorovaný základ doplnil arabského,

80

vyzdobující

podrobnostmi, zhustil látku a umlecky ji upravil. Okresloval život, jak jej poznal už jako dít na Malé Stran. Vylíil drobné lidi, drobné píbhy a drobné vci své doby. Dovedl do nejjemnjších podrobností popsati vše, co se týkalo teba jen nepatrného ptáka. Tomu se íká v literatue drobnomalba. V té Neruda vynikl už zde a pozdji zvlášt. Jsou to vesms obrázky ze skutenosti, jichž vrné vylíení v literatue se jmenuje realismus. Neruda se ukázal jako povídká

vrn

dobrým realistou. Pramenem ,, Arabesek" mu byly pedevším vzpomínky z dtství, žerty z mládí, všední píbhy, nepatrné a bezvýznamné události ze života prostých lidí malostranských, které už dávno byly zapomenuty a kterých si jinak nikdo ani nevšiml. Ale dovedný spisovatel, jako Neruda, dovedl se

dmysln rozhovoiti, vytvoiti duchankdy veselou arabesku.

o nich plnou, vtipnou,

i

ásti této knihy úryvky z arabesky ,,Byl darebákem", kde vlastn Horákem míní Neruda sebe. (Ovšem líení dalších osud, po dob právnické, nelze již na Nerudu vztahovati.) Lze na ní ukázati, jak vlastní trpkou zkušenost dovedl nevtírav a pouhým pravdivým vyh'ením uiniti pedmtem své krásné prosy. Mluví zde o svém dtství hrd a bez píkras slohových, takže si dobe pedstavíme to utlaované a opovrhované dít chudých rodi, které se vlastn diví, pro má trpti, nejsouc si vdomo Uvedli jsme v

nijaké viny.

O

I.

radosti a štstí

nevdlo

skoro

nieho. Nezdá se vám, že by Neruda nikomu nepál takového dtství? Nezdá se vám, že mládí Bohatýrstvo

lil.

G

SI

má

Horákovo

být

odstrašujícím

píkladem?

Ze spolenost lidská nemá zbyten ztrpovati a kaziti lovku život, podezívati jej? Nebudí ve vás Neruda útrpnost s chudými, poníženými, odstrkovanými? Tak iní v celém svém díle spisovatelském zhusta, a tento soucit

znakem jeho povahy básní a prosy vbec.

i

je

dležitým

astým pedmtem

jeho

Vezmte arabesku ,, Josefa harfenistu", revolucionáe, který umírá na barikádách, vezmte ,, Blbého Jónu", který se obsí pro neoptovanou lásku, ,,Z

pamtí koujícího

herci zdoláni bídou a houslistu, jenž klesá

osudem,

herce", kde

hynou

France", hrbatého pi zpráv o smrti jediného dítte, všude ve vás budí Neruda úast se smutným osudem nebo s neštstím svého hrdiny, osoby jinak všední a opovrhované. I když hích a zloin vlastní byl píinou jejich neštstí, i tu si Neruda peje, abychom mli s nimi soucit, jako on sám ,,

—

jich litoval.

Jako pkná pohádka vyjímá se mezi tmito arabeskami smutná lidová povst o chudé vdov a jejích dtech, jak jí umíraly jedno po druhém a odzvánly jim ,, Loretánské zvonky". Konen matka umírala, a tu zaznly všechny ty zvonky najednou a ,, splývaly v tak krásné a dojemné písn, jako by to sami andlé zpívali. ,, Dušiky mých dtí," zašeptala matka... Od toho asu zpívají prý loretánské zvonky."*) Dojmem bajky psobí ,,Den a Noc," jež ,, sedly spolu v erváncích". Jen málo ukázek je rázu i

*)

Ješt dosud snad

kostela P. Marie,

82

t.

lze slyšeti zv. v ,,Loetté"

zvonkovou hru na vži na Hradanech.

Humor Nerudv, který se pozdji tak mocn projevil ve všech jeho spisech, je tu teprve v poátcích (,,Pán Kobercová ženitba", ,,Z tobolky redaktorovy"). Nkteré arabesky obsahují ironické narážky a ohlasy souasného života, jiné vypadají jako fejtony, jiné jsou osobní zpovdí, jinde vloženy etné úvahy. Sloh není ješt tak vyvinutý, ale pece všude je dosti živý a lehký, prostým látkám; vty jsou leckdy úsené, není zbytených slov. Vadou je nejednotnost zpracování (povídka, rta, fejton, arabeska), nahodilé odboky, které asto dj perušují, vkládání citu osobního a nálady spisovatelovy do dje, který má být nestranný, konen stopy po romantismu,*) akoliv už chce zde být Neruda docela spisovatelem reveselejšího.

pimený

i

alistickým. Ale pes tyto nedostatky jest význam ,, Arabesek" v eské literatue veliký, pišla podobná kniha od Nerudy pozdji lepší a dokonalá, ,, Malostranské povídky". Druhé vydání ,, Arabesek" z r. 1880 bylo do-

a

plnno celým oddílem cestopisných obrázk zábavných a smšných, o lidech podivných uboi

hých, jež nazval Rzní spolenosti na cestách,

Odpozoroval je ve hlavn na Východ, na lodích, v hotelích, na ulicích. Jako by je byl fotografickým strojem zachytil v uritých chvílích *)

opak

realismu;

smr

lidé.

v literatue, kde pevládaji vy-

nepravdpodobné, hrzostrašné dje a píbhy; romantickým nazývá se vše, co souvisí se stedovkem a jeho vzdlaností, dále proudy myšlenkové a citové s poátku XIX. století. myšlené,

83

a

pi uritém

Tak psobí jako v

rozliovoru.

letu

nahozené obrázky.

IV.

Rok Po

,,

„Knihy

vcršií."

Cesta na

na východ. „Obrazy

z ciziny."

1866.

a

Arabeskách"

chystal

se

vydati

jih

Neruda

knižn básn, které po „Hbitovním kvítí" uveejoval také v „Obrazech života", v „Lumíru" a jinde.

Válený

rok 1866 perušil

obrátil pozornost jinam.

mu

na

Výjimená

as ta

plány a doba byla

mu pramenem

zajímavých pozorování, jež se neopakují asto. Uložil je ve fejtonech pod názvem „Klepy ped válkou", ,, Válka", ,, Klepy po válce", „Okupaní arabesky", kde mistrn líí všechny okolnosti spojené s válkou, strach, sthování, útk, schovávání vcí, rek visíce vojenské, vydírání pruské, povahu Prus, nemoci, Prahu za války. Cenné vesms doklady kulturn-historické. A tak došlo až r. 1867 k vydáni druhé básnické sbírky, již nazval Knihy verš a vnoval píteli Dru Karlu Sladkovskému. Napsal v úvodu: ,, Pece však má spisovatel snad právo, aby po uplynutí jisté ady let pál sob jasn poznat, zda nco a co

vbec

již

vykonal v

smru

jistém, a

aby sob pál pedstoupit

ped

veejnost

celistvým obrazem innosti své." Proto vydal tyto básn souborn. Samozejm ukázal básnmi tmi, jak se mají provádti skutkem zásady, které hlásal. Kladl trojí podmíHAU v umlecké tvorb: umlecký 84

s

vkus, ,,

novutii

a

nadprostednost.

A

tím

vším

Knihy verš" skuten vynikají. Básník rozdlil je na ti druhy: Knihu verš vý-

pravných, verš lyrických a smíšených a verš

asových

a píležitých.

První kniha zaíná romantickou lyricko-epickou básní, složenou podle vzoru anglického básníka Byrona, ,, Divoký zvuk", nejdelší básní u Nerudy vbec. Látka je ze života cikánského na uherské puszt (= travnaté stepi) u Neziderského jezera, o lásce eského houslisty ke krásné cikánce. -Následují ballady, a to dvojího rázu: romantické a realistické. Romantické jsou druhu erbenovského, nkteré nám už známé z I. kapitoly: ,,

Obšenec",

,,

Rubáš",

,,0

Šimonu Lomnickém".

Jiné jsou ,,iV\rtvá nevsta" a pece od Erbenových ballad:

zbyten hrzy

,,

Jeník". Liší se však

zdrazují myšlenku

nebo Matka", zajatá žena vodníkova, kterou on pustí na ti dny z vody na zem; avšak žena se vrací, hnána láskou mateskou. Tato láska je osou básn. Nerudovi bží o lidi, o jejich city, o osudy ist lidské a je mu vedlejší vcí líit snad neobyejnost a pohádkovitost íše vodníkovy, její hrzy, jak by snad udlal Erben. K romantickým balladám patí tu látky cizí, na p. podle legendy indické ,,Žena", kde stejn bží o ideu (myšlenku), jako v látkách eských: brahmín (indický knz) bije vlastní ženu, ale sestru jen rží udeí, matky pak by se vbec v hnvu nedotkl. Námty tyto zpracovány jsou zcela v duchu eském, tak jako jiné látky eské, tebaže látka je pvodu cizího. a nekupí

jiné vzrušující živly.

Na p.

a strašidelnosti ,,

i

85

K realistickým balladáni patí pedevším dv, abychom tak ekli ,,výmnkáské", trpce žalující na osud starc, k nimž synové nelidsky se zachovali: ,,Ped ífortnou milosrdných" staec klesá vysí.en, jen vnuk ho k ní vrn doprovází; v D,,

dov

míse" zase vnuk

bezdky zasahá

v osud

nmu nevdn

ddv,

upozoruje otce, jak se k chová. Stejn obrázky vzaté ze skuteného života prostých lidí jsou: ,, Kolovrátek", kde babika pi pedení vypravuje vnuce osudy svého života, ,,Pi balletu", kde umírá tanenice z tanení vášn, ,, Slamný vínek", ,, Poslední ba!lada z roku dva tisíce a ješt nkolik" atd. Jako díve v ,, Arabeskách", tak i zde chce básník dojmouti, uchvátiti, vzbuditi soucit. Tmito básnmi stvoil Neruda nový druh ballady: balladu sociální, t, j. vzatou ze spolenosti lidské, z rodinného života, zobrazující nejlidštjší city, jak se jeví v život. Ml-li k nkterým balladám vzorem Erbena, elakovského nebo snad Huga i

k látkám cizím, neml k tomuto druhu pedlohy. Tu je Neruda zcela pvodní.

vbec

Druhá ást, kniha verš lyrických a smíšených, zaíná uvedeným už také v I. kapitole cyklem ,,Otci",

dýšící a

k

nmuž

se druží

ihned ješt vtší láskou

nžnjší ješt básniky

,,

Matice",

nej-

krásnjší lyrika celé sbírky. Nech mluví samy dojemné, dtské nhy plné verše na zaátku:

mn

drahá tak Proto milá má matika, že je tak malika, že je tak chudika. 86

A kdyby byla snad chudší než oblázek, pec bych

ji

v srdci svém

choval co obrázek.

A kdyby byla snad svázána v uzlíku, pec bych ji miloval tu drahou matiku. Tak

jí

vyznává

lásku,

po smrti otcov. Miluje o

ji

tak, jak lze milovat

vždy pro dti jen v oduhájení denního chleba. Neruda

matku chudobnou, íkání a v práci

když spolu zstali sami

žijící

skuten

choval svou matku u sebe až do poslední chvíle jejího života. Pál si sám jen u ní zemíti. I za hrobem by spolu hospodaili:

Malý domek z hlíny, vlhké tyi stny,

nm

však lásky, že v v širém svt není.

í

jí

Láska k staiké matce byla u Nerudy vždy hlubokým citem, který se odrážel v jeho básnické tvorb ješt dále a zvlášt v poslední dob jeho i

když skládal svoje ,, Zpvy pátení". Jsou také dvojího druhu tyto verše lyrické: reflexivní, v nichž básník zcela rozumuje (na p. v 1. kap. už uvedená báse ,,Ann", nikterak nevynikající), a zpvné básn, lehké formy, asi takové jako práv citované ,, Matice", kde pe-

života, jak uslyšíme,

87

vládá cit. Sem patí popvky ,,Z kraje", roztomilé obrázky eské krajiny a lidového života, ryze eské náladové drobnokresby (p. ,, Stará chatr"). Jiné básn zde nejsou všechny umlecké ceny.

adu kvítí", zující

lyrickou ukonují ,, Lístky Hbitovního úvahy záhrobní, nálady dušikové, nava-

na první sbírku básníkovu z

r. 1857. Jsou snaží se Neruda pravý duševní stav.

velice osobní, bolestné, a ironií zatajit

svj

marn

Ale pece z nich vyciujeme, že básník již neopovrhuje životem jako díve, že rád bude žíti, nebo vytkl si už cíl životní: pokrok lidstva, zdar vlasti a Slovanstva, svoboda a rovnost všech, ale hlavn vlastní národ potebuje jeho práce a sil.

Konen

jsou verše asové a piležité, kde naráží pomry umlecké, literární a poliZmínky zasluhují zvlášt rázné ,, eské

na souasné tické.

verše". ,, Knihy verš" jako celek znaí dležitý pokrok v básnickém vývoji Nerudov a rozhodný obrat od pessimismu k optimismu,*) od osobní poesie, rozryté vnitními spory a bolestmi, k poesii ob-

jektivní,

nestranné,

vcné, zajímající

se

o

vše-

obecné lidské vci a o pírodu, obrat k pravému umní básnickému. Slibuje-li zde ve verších vý-

Neruda státi se velkým balladistou (v ,,Bal!adách a romancích"), projevuje tu v lyrice básnický rys, který pozdji (v ,, Prostých motivech") ovládne jej docela: srovnání lidského

pravných

srdce a pírody. *)

opak pessimismu;

pkný

a veselý názor na život.

Veejností byly pijaty „Knihy verš" ponkud než kdysi „Hbitovní kvítí", ale v celku pece Neruda-básník byl neocenn, tak že se odmlel na as, ekaje lepších dob. Vnoval se jen práci novináské.

lépe

R. 1868 vydal se zase na cesty.

Na jae otevírala se jeskyn v Postojn, a tu nemeškal Neruda s cestou na slunný jih rakouský a na italský sever. Postojnou byl nadšen, už proto také, že našel takový ,,sen pírody" na slovanské. V Krajin navštívil hrad Predjamu

pd

(Sueg) a zalíbilo se

mu

Círknické jezero a okolí

národn probuzemilým lidem slovinským ným". V Pímoí si prohlédl dkladn Terst, letos

,,

hrádek Miramare, prošel se dosyta u ,, Slovanského moe" a pešel do italských Benátek. Zpt jel oklikou ,, Podél Uny", eky na hranicích chorvatsko-bosenských, pes msto Kostajnici, Noví, Glinu a j.*) To vše beletristicky vylíil potom ve fejtonech v Národních listech.

Roku následujícího vidl Uhry, zdržel se v Pešti a v Jágru, kde se práv konaly volby, které na

nj mocn psobily, nebo v echách

o

podobné

národní hrdosti v lidu nebylo ani potuchy.

Mezitím

r.

1869 stihla Nerudu bolestná ztráta.

Zemela mu staiká matka, dosáhnuvší 74

let,

od níž se od smrti otcovy neodlouil a s níž bydlil stále v Ostruhové ulici. Pochoval ji na hbitov košíský, kde už otec odpoíval. i

*)

Kostanjica a Olina

msto v

sever.

Bosn.

= msta

v

Chorvatsku; Novi

=

A nevydržel v osielém byt, kde mu vše pipomínalo drahou matku, a odsthoval se do Konviktské ulice na Staré msto. Samotáství dolehlo nai prudce. Tenkráte napsal ,,Dozpv" k cyklu ,, Matice" *), z nhož vane celý smutek osamlosti starého mládence, muže bez rodinného krbu: svtnice samu sob ach matko, zlatá matko má, Ty's šla a v naší

te

—

žiju

jak je Ti dole v

hrob?

Ta naše malá svtnika dsn, prázdn šíí,

se

o její

klenby tlukou se

myšlenky netopýí. Já sedím schoulen u lože

—

chvjícíma rtoma ven musím, ven tam do svta, je tak zima doma!

se

—

mn

A šel do svta, hned rok nato, druhou velkou cestu, pes Balkán Pomocí pítele K. V. Š'embery**) stalo se mu slevy na jízdném, což

vydav

se na do Orientu. ve Vídni do-

bylo velkým Cestu vykonal tentokráte ve spolenosti pítele E. Kittla. Velkou koist mly z cesty pedevším zase ,, Národní listy". Potom teprve sebai z nich fejtony Neruda v knihu (r. 1872). Jsou to Obrazy z ciziny.

penžním ulehením nemajetnému novinái.

*)

zaazen do

2.

vydání ,,Knih verš" r. 1872. eský (žil 1807—1882).

**) historik a filolog

90

Skoro púl jicli jsou dojmy z cest výcliodních. Pedevším sedm kapitol o Caihradu. Jsou to: Panorama z Burghulu, U mostu pes Zlatý roh,

—

kapitoly ryze turistické, Sladké vody evropské živé obrazy význaného mravu tureckého: Sultán, Dervišové, Bazary, Mešity. Pímým pokraováním jsou ,, Studie orientální": Hroby a hbitovy. Psi, Bachšiš (= zpropitné). ale

i

Jsou to nejlepší ukázky z Nerudova umní cestopiseckého a on sám si toho byl jist dobe vdom tím, že je položil v elo nejlepší své cestopisné knihy.

Po Caihrad

píše

Neruda

salem, v Judských horách a

ecku

(Ahény), a

konen

o

i

Palestin (Jeru-

potom

o Egypt, o Neapoli a ímu,

j.),

nebo

jel na zpátení cest Itálií. Poutavým a osvžujícím zpsobem stídá tu Neruda vyprávní z vlastní zkušenosti poznaných obyej s djinami míst, kudy cestoval, mrav

pomr

i

obyvatel

popisy krajin a mst, dojmy osobní a poetická líení s dobrodružnými píhodami a popisy obtížné nebezpené cesty divokým krajem. Vše sceleno v pkný, jednotný umlecký obraz, bez zbytených odboek, oblíbených u mnohých povídavých cestopisc. s

i

,, Obrazy z ciziny" jsou nejlepší cestopisy Nerudovy a z nejlepších knih jeho vbec, cenou literární vcným bohatstvím. Jsou to pravé studie, v nichž se osvdil Neruda nejen bystrým i

pozorovatelem, jako vyprávem známým z jiných fejton. Nejvtší pozornost vnuje národopisným pomrm. Nerudovi bylo hrakou umní všimnouti 91

vybrati, vystihnouti u cizího národa za návštvy to, co jej iní zvláštním v pomrech svtových, vtipn a asto humoristicky zachytiti už Mahomedána nebo Benátana, pi nkteré zvláštnosti Francouze nebo jeho a zvniti ho tak ve svérázných rysech na-

a

si

si

krátiíé turistické

a

Nmce

—

vždy nebo v povaze své celkem národ nemní.

i

ve zvyklostech se

Cestopisy Nerudovy mají takovou cenu, že teba zmniti jen íselnou statistiku*) novými udáními, pimysliti si novoty (pokud sami známe které od Nerudovy doby pibyly tom uritém míst, pidati nkolik nových budov, zmniti nkde tvánost ulice, vypustiti nkteré osobnosti a trochu politiky, cizí

místo),

v tom

a

—

mžeme smle

vtšinu jeho cestopis jako vci dnes nikterak zastaralé, vše jest pravda dodnes tatáž, jak ji Neruda zachytil a popsal. A popisy, líení úvahy jsou u Neurdy nejcennjší ástí cestopis. Není ani nouze o cestovní píhody. Jak kde co vidl, jak se pesvdil na míst, jak se pouil z osobních informací a poznal z vlastního názoru na ulici, ve vlaku, na návštvách, v hostincích, v divadlech, v museích, ve

a

ísti

i

sbírkách, tak pravdiv vypsal eskému tenái a podal svým obratným, milým a zábavným

um-

ním vypravovatelským.

Historii,

kde

je

ji

nutno

nevyhýbá, vplétá ji zajímav a ve výstižných rysech, spojuje se stavem souasným, v pítomnosti te minulost. uvésti, nikde se

*) statistika pouuje o hromadných zjevech života, vyznaených ísly.

92

spoleenského

v.

Staromládenecký a spoleenský život. Peklady. Lumír. Osudy do r. 1875.

V Nmecku

a o

Nmcích.

Po smrti matin, v novém byt v Konvil
ulici,

novým

zpiJisobem.

Zpravidla nevycházíval ped jedenáctou hodinou dopolední z domova a nerad také pijímal návštvy, nebo pracoval a psa'. Potom se prošel Ferdinandovou tídou, Píkopy nebo Václavským námstím do redakce Národních list v Mariánské u.ici, kde si peetl dopisy a rzné noviny a odebral se o hodin do hostince na obd. Ve dv byl zase doma, vypil ernou kávu, k níž si nkdy pozval své dvrné pátele, a dal se do tení, hrál si s rybkami v akváriu jak vypravuje pítel jeho Dr. Ladislav Quis nebo pijímal návštvy. Jen v sobotu inil výjimku: psal svj nedlní

— —

fejton.

Veer o šesté šel opt do redakce, prohlédl došlé dopisy, pohovoil si s ostatními a odešel do divadla, ml-li povinnost referentskou, t. j. napsat do listu zprávu a posudek o novém divadelním kuse. Neml-li, vykonal delší procházku a k osmé hodin odešel na veei do hostince ,,u Ježíška" ve Spálené ulici, kde ztrávil veer ve spolenosti pátel. Byli to tenkráte: básník Josef V. Sládek, spisovatel Antal Stašek, redaktor dr. Servác Heller, hudební skladatel Bedich Smetana, kritik a znalec hudby dr. O. Hostinský, herec Kolár

mladší, knihkupec Dattel a jmenovaný již L. Quis, advokát a básník. Neruda sedal vždy na stejném míst, a to na takovém, odkud vidl pímo na vchod do místnosti. Jeho pozorovatelský duch nedal mu ani v hostinci zaháleti. Spolenost veerní byla Nerudovi velmi milým útulkem a osvžením po denní práci. Nebylo divu. Neml vlastní domácnosti, kde by si oddechl, a byli mu tedy vítáni druhové stejného s ním smýšlení, pátelé literáti, novinái, herci a umlci, s nimiž si rozuml a kteí si ho vážili.

nmu

Vzhlíželi k s úctou, nebo jim byl duší. Vedl rozhovor asto živý a koe-

opravdu

nný

perným vtipem,

o

politice,

o

literatue,

umní, o vcech asovýcli nebo napohled bezvýznamných z denního života. Nkdy, když již

o

nebylo látky k hovoru, sedl si s nkolika páteli k hracímu stolku a dal se na hodinku do hry v karty. Tak trávil Neruda staromládenecký život. Že se neoženil, bylo mu astji líto a stýskalo se mu. Netajil se tím píteli Quisovi, ,,že nenalezl duše, která

by

s

ním

sdílela život a

zahánla mu

trudné myšlenky", a napomínal ho: ,, Neztrate svou mladost, která se již nikdy nevrátí, byste nestál pozdji v život sám jako já." Jednou se mu zastesklo po rodinném život tak, že pestal chodit k obdu do hostince a stravoval se asi msíc u svého domácího. Quis popisuje našeho básníka z té doby takto: byl tenkráte, dovršiv práv 37. rok ži,, Neruda vota v plném výkvtu své mužné síly, pln zdraví a veselého rozmaru, spolu však pln bitkého, ne94

iprosiiého vtipu, ha obáván i milován, byl

sarkasimi.*) Ten, stejn našich veerv, a

i

koením

nezapomenutelný nám všem úastníkm jejich zstane onen poloironický,**) polodobrácký úsmv, kterým Neruda jej doprovázel. Když však mistr náš byl vážný, když byl dotknut a co vše bolestného dotýkalo se tehda našeho národa našich užších kruh tu cítili jsme všichni,

—

ním

—

i

jaké to dobré, jaké zlaté a jak

v

mužné

srdce bije

té hrudi.

Byl Neruda tehda statným, neohroženým bojovníkem, zápasícím jist s pemnohými nepáteli, který si však byl již vdom svého vítzství; byla hlavní bitva již dobojována, ale on vdl, že neminuly ješt poslední zápasy, a že nové a nové zase

mohou

nastati."

R. 1871 dal Neruda podnt ke sborníku básnických peklad ,, Poesie svtová". Byl jeho spoluredaktorem a sám také horliv pekládal básn z (Heine, Lenau), z francouzštiny (Béranger, Hugo), také norského Bjornsona, dokonce maarského Petofiho, jehož pekládal z nmeckého pekladu. Je to práce sice rozsahem malá, ale jakostí veliká.

nminy

i

Z hostince ,,u Ježíška" pesthovala se Nerudova spolenost r. 1872 k Líbalovm na Ferdinandov tíd, kde došlo k pravidelným týdeni

ním i

s

schzkám eských jejich

dámami. Byl

*) ostrý, jízlivý výsmšek. **) Ironie jemnjší zpsob co pronáší.

=

umlcv to

a

literátv

pokus zíditi jakýsi

výsmchu; míní opak

toho,

9o

eský salon" po zpsobu salon francouzských.*) Neruda byl duší tchto veírk, ídil nenucenou zábavu, zpv, hudbu, pednášení tanec. (Víme, že byl už v mládí výborným taneníkem.) Také spoleenské výlety poádal. Bylo ku podivu, jakým znamenitým poadatelem se Neruda osvdil pi tchto zábavách a jak vkusn spoleensky ,,

i

si

dovedl vésti všude a vždycky.

Souasn

v této dob inil Neruda horlivé pípravy k vydávání nového belletristického listu, který se ml jmenovati ,, Lumír", nebo stále vela v touha, míti svj vlastní, neodvislý list, jak už na zaátku svého veejného psobení se snažil. Ale doba nebyla ješt zcela vhodná, nebo nelepšily se nikterak neutšené domácí pomry, národní politické, naopak se zhoršovaly. Bylo to hned po návratu Nerudov z Východu, kdy se zostovaly nešváry mezi Staroechy a Mladoechy, kdy se ani Národním listm nedailo dobe a pomýšlelo se na vydávání jejich v cizin. Mly nepítele nejen ve stran staroeské, ale zkoušely škodolibostí a útoky nmeckých novin, hlavn vídeských. V tchto novinách objevovaly se takové zprávy o nepkných vcech, které se udaly v eských kruzích politických, že hledán byl veejn donaše, zrádce, který je prozrazoval. A tu se pihodila vc škaredá, že byl Staroeši obvinili z toho skutku Nerudu, nepítomen a dlouho na cestách.

nm

i

i

i

i

Nmcm a

*) Ve Francii už v XVII. století se scházeli spisovatelé a umlci k duchaplným a ušlechtilým zábavám i rozhovorm o vcech vážných (zejména umleckých a literám ích) v dom nkterého šlechtice, na p. u paní de Rambouillet a j.

96

Je pirozeno, že se Neruda po návratu skvle

roztrpen a rozladn neestným jednáním tím, že málem by byl ztratil dvru v poctivost eských lidí. A zaal se vyhýbati spolenosti, do které tak rád chodil. Odejel r. 1871 na Šumavu, do Budrodišt Mistra Jana, jovic, navštívil Husinec, zašel do boubínského pralesa, aby zapomnl na obhájil, ale byl

eského života. ,,Eklogy"*) obsažené Menších cestách" byly výsledkem toho vý(Karletu. Podobn ,, Severozápadní lázn naše'' lovy Vary a Mariánské lázn) v této knize vznikly z výletu roku následujícího, kdy však z jedné neštvaní a bídu

v

,,

i

pomrm)

zaspokojenosti (unikaje domácím bedl do nové, vida na vlastní oi nmeckou rozpínavost a eskou slabost. Národní cit Nerudv se tu nadmíru pobouil.

1873 navštívil vídefiskou výstavu. lánky výstavní" jsou koistí odtud. Téhož roku uspoádal druhé, rozmnožené vydání ,,Knih verš", mezi nž pibyly nkteré nové básn, zvlášt dv lyrické z r. 1871, které významn ukazují duševní vývoj našeho básníka: se'' a ,,Vším jsem byl rád". Jimi si ,, Našel jsem vysvtlujeme duševní zmnu básníkovu z nespokojenosti ke klidu a k poznání, že se nutno smíit s osudem a se skuteností. K poznání tomu R.

s

názvem „Studie

pispla

zajisté

i

*)

Ekloga

pvodn to

je

cizina,

hlavn

jehož Neruda nabyl.

široký rozhled, velkou cestou

vybraná ást literami, urená k pedítáni;

byla pastýská

Bohatýrstvo

svtový poslední

IlI

7

báse

(u

ek

a

inian). ;' .'/

1873 v lednu vyšlo konen 1. íslo „Ludo nhož Neruda skládal mnoho n djí. Ujal se redakce z celé duše své, ale zmýlil se v domnní, že dobrá vc musí proniknouti. Nic nebyla platná ráznost, s níž si zde poínal jako redaktor-,, diktátor", jak jej líí L. Quis, když R.

míra'',

pímo jaký

naizoval

pátelm

píspvek mu

spisovatelm, kdy a

mají do

listu

dodati.

Prosil,

vybízel, domlouval, vymáhal, shánl, kde se mu zdálo, že by mu mohl nkdo znalecky napsati nco pouného a užiteného do nového listu. Sám nenapsal sem nijaké význanjší práce a

nieho pod svým jménem. Hned po prvním tvrtletí Nerudova ízení byl Lumír" uznán za nejlepší eský list belletristický ,,

toho asu. Bohužel, že odbratelé nebyli tak etní, naopak jich ubývalo, a Neruda dožil se opt trpkého .klamání svých nadjí. Bylo to po tvrté a naposled, co se ujal redakce takového listu a pokaždé s nezdarem, on práv byl nad jiné zpsobilý íditi list toho druhu a povznésti jej

a

na vysoký stupe dokonalosti. Za to psobil mocn ,, Lumír" na nejmladší pokolení literát, kteí mli z nho velký a trvalý zisk. Ti se také ,, Lumíru" po Nerudovi ujali, tak že byl zachován nadále a udržel se podnes.*) Nové roztrpení dolehlo na Nerudu, když literární veírky jím vedené se nedaily a zanikly. Chodil te do kavárny Horákovy, kde se stýkal vtšinou s herci a kde konal pozorování k pozdji

*) Byli to: Sv.

ech,

O. Hostinský, S. Hciler a J. V. Sládek,

klcí nedali „Lumíru" zaniknouti, ;)8

ším svým ,, Divadelním táckm''. Byl syt rozeštvaa v dných politických a stranických vrných rozhovorech s pítelem Quisem netajil se bolestí nad nimi. Naše vc národní zdála se mu beznadjnou. „Malý národek dozoufalou, vede se udržeti jen když jest ideální, tona však v materialismu, musí zahynouti", myslil pessi-

pomr

tém

misticky.

Bolestnou náladu tuto dovršila však smrt Málr. 1874, v jádru svém byli oba básníci tak protichdní, a, jak bylo již naznaeno, neshodli se jedné doby a rozešli se na as, spojilo je pece pozdji zase redaktorství a spolený cíl literární národní práce, že se stali dobrými páteli. Proto smrt Málkova dojala Nerudu tím více, vrátil se k svému samotáství, a Quis zaznamenal Nerudv výrok, že se mu zdá, jakoby s Málkem byla odešla polovice jeho duše.

kova v íjnu

A

Ke všemu

rozstonal se ješt Neruda ke konci ischias (= zánt sedacího nervu), 1874. trvalo týdny, než se zotavil. jaro r. 1875 zase mu vrátilo veselejší myšlenky, vzpružilo ducha. Vydal se na cestu Nmeckem, jejíž výtžek máme v obrázcích: Berlín, Pes

Ml

r.

—

glinskou*) step, Hamburk, Brémy, Melgoland nejprve ve fejtonech, pozdji v knize Menši cesty, kterou roku 1877 vydal a o níž již bylo

ásten

mluveno. Cestopisné umní Nerudovo vystihlo znamenit povahu tchto dležitých mst. Jak si živ *)

od

Slxp v okolí mita Liincburgu v NCMiiccku, až k Labi, porostlá Yxseni.

východn

Bréiii

99

pedstavíme mohutné, jednotvárné a nekonené budovy ulic berlínských ,,na komando" vystavných, klidné, pobožné a historické Brémy proti rušnému, svtáckému a pístavnímu Hamburku! Poznal tak Neruda hlavní tepny nmeckého života osobn a vypozoroval správn povahu národa, s nímž nás osud spoji, u vném sousedství, i

znal jeho vzdlanost, písemnictví a

tak

dobe

jako

pomry

pomry vbec

eské.

A proto nacházíme ve spisech Nerudových vbec hojn poznámek, statí, lánk, fejton celých oddíl, vážných humoristických, týa vystihujících vždy mistrn všechny jejich panovanou povahu, smýšlení iny nejen v jejich íši, ale i v pomru k jiným i

kajících se

Nmc

i

i

národm, na p. k Francouzm. Hlavn pomry r. 1871, kdy zvítzilo Nmecko nad Francií, dalo Nerudovi hojn píležitosti rozepsati se o chování jejich k poraženému národu.

po válce

Stejn správn posuzuje rakouského Nmce, vídeiíského. Ve Vídni pobyl nkolikráte jako noviná, a tu opravdu Vídeany studoval, jak dokazují obrázky: Ve Wurstelpratru,*) Na hbitov Markském, Snmovna poslanc, Jindy i

hlavn

Der Volkssaenger,**) Schoenbrunn,***) burse atd.

a nyní.

Na

S návratem s cesty po Nmecku, která byla Nerudovi poslední cestou za hranice, vrátila se mu jako vždy po cestách chu k práci a

—

*)

ást vídeského parku na ostrov dunajském.

**) lidový zpvák. ***) zánitk bývalých

100

—

císa

rakouských ve Vídni.

1

dvra ve vítzství píštího pokolení. Pemohl osobní bolesti, pekonal nezdar, a když se mu nkdy

zdálo, že koná marnou práci, vytrval. Sám pokraoval v Národních listech v díle s Hálkem spolen zapoatém. Nezapomnl cíle, který si byl dávno vytkl: kri-

tikou vychovávati spisovatele a fejtony

—

lid.

VI.

Fejtony.

Pojem feuille

(teme fejton, t. j. lístek, z franc. znaí v literatue útvar slouritého poádku slohem lehkým,

feuilleton

[fej]

=

list)

vesný, který bez

svižným a vtipným, vážným, humoristickým

i

sa-

pouuje poutav a hrav rozjímá o nejrozmanitjších pedmtech. **) Obyejn stává

tirickým,*)

i

v listech na dolní stran (pední) pod arou. Ppojednával jen o písemnictví. Ale dnes obsahuje látku každou. Musí býti však fejton prožit a promyšlen. Má býti jenni zpracován a duchapln pojat, aby byl umlecky cenný. Tedy vlastn zpsob psaní tvoí fejton, nikoli obsah. S. Heller napsal, že dobrý fejton je literární koncert. V literárních koncertech tohoto druhu stal se Neruda mistrem. Co jich provedl už v ase, v Hlase, v Rodinné kronice atd. až naposled pravideln v Národních listech! I když posuzujeme písn a

vodn

báse, v níž se kárají, ttpou a v pošetilosti a pevráceností lidské. **) Fr. Bílý a L. ech: ,,Malá poetika". *) Satira je

posmch

uvádjí vady,

10

nepoítáme

slabších a nedokonalých prací, jak je

pirozeno. Napsal celkem asi 2260 fejton, z nichž poslední vlí svolil vydati 1000, které možno považovati za nejlepší a za dokonalé. Neruda stal se u nás nejen tvrcem tohoto druhu slovesného, dotud neznámého, vzniklého asi 50 let ped tím ve Francii, ale stal se i dokonalým fejtonistou v eské literatue. Co ped tím bylo toho druhu, jsou jen pokusy (Tyl, Nebeský, Havlíek). Neruda pivedl u nás fejton na výši svtovou, takže se smle adí jeho práce po bok nejlepších francouzských i nmeckých spisovatel toho druhu. Uznání toho dostalo se Nerudovi

nmeckého kritika Noe). Jest otázka: Pro pstoval Neruda fejton takovou mrou, pro jistou dobu, když se básnicky odmlel, vnoval se skoro výhradn jen fejtonu? Nezapomínejme cíle, který si vytkl jako noviná. Vidl ve fejtonu dobrý prostedek, jak zábavným zpsobem ukazovati širšímu obecenstvu na nedostatky i na dobré vlastnosti našeho života, z ciziny (od

i

jak pouovati a vychovávati lid, vzdlávati tenáe, probouzeti v nich cit, lidumilnost a shovívavost, lásku ke každému lovku, vychovávati

nm

uvdomní národnostn, t. j. utvrditi v vlastenecké, povzbuditi ho pro svobodu národní.

ho

i

Neruda nebyl suchopárným kazatelem, ale bavil pravdou žertem. Správn vystihl, že v novinách astým stykem s obecenstvem lze národu více prospti než celou knihou, a že spíše dojde cíle, bude-li formou rozmarnou a veselou lidu psáti. Vtšina fejton je tedy humoristických, ale i

jsou také vážné, 102

pímo

pouující, tíbící

umlecký

tenáv. Neruda obsáhl svým perem všechny možné druhy fejtonu, které jinde nkolik spisovatel pstovalo, každý jiný obor. Pi stísnných pomrech eských neby o možno, aby m^y Národní listy pro každý obor fejtonu jiného pracovníka. Tímto srovnáním vidíme teprve ohromný

vkus

rozhled Nerudv, široké jeho vdní, obsáhlé zkušenosti osobní znalosti knižní, podivuhodnou všestrannost, že dovedl pouovati a psáti duchai

pln

—

•

o všem.

že pi této všestrannosti není cena všech fejtonu stejná, že jsou obory, v nichž se Neruda podrobn nevyzná. Ale to nevadí, aby tu upozoronemohl široké vrstvy obecenstva vati a buditi zájem o uritou vc. Zásluha NeruJest

ovšem pravda,

i

dova zstává stejná, by by vzdlan-jšímu tenái takové fejtony nepostaily. Ostatn bylo vinou okolností, že musil jako redaktor asto uritý poet fejtonu napsati do urité doby, bez ohledu na vlastní náladu a chut, podle asových událostí. (Na p. ke sklonku r. 1872 musil za 14 dní napsati 11 fejtonu!) Pirozeno, že jim nemolil vnovati tolik pée, jako jindy dlával. Nerudovy fejtony jsou dvojího druhu vzhledem k cen umlecké a k celému spisovatelskému vývoji jeho.

První, napsané asi do r. 1876, jsou ty fejtony, které Neruda sám souborn vydal v pti svazcích v letech 1876—1880 u E. Grégra a Dattla. Dva svazky nazval zcela pípadn ,, Studie krátké a kratší", opravdové studie,*) vcné a obsažné '')

pípravná práce, podklad pro vtší

dílo unilecké.

103

s uritým vdeckým podkladem. Další pojmenoval „Žerty hravé a dravé", ímž vyjádil vhodn humoristický výsmšný jejich ráz. K nim pojí se dva svazky nám už známých cestopis: ,, Menší cesty" a „Obrazy z ciziny". Všech pt svazk tvoí vskutku umleckou sbírku. Druhé fejtony, psané po r. 1876, nemají jednotícího podkladu, spisovatel se v nich spíše baví a hovoí se tenáem, pechází od jedné látky k zcela jiné, tká od myšlenky k myšlence, uplatuje své okamžité rzné veselé nápady. Neruda je nazýval ,, klepy", jak také bylo užito k názvu tí jejich knih ,, Drobné klepy". Už forma, jakou klepy" a ony ,, studie", rozjsou psány tyto lišuje oividn obojí fejtony. Studiemi chtl Neruda obecenstvo pouovati a vychovávati, klepy

fejtoiiy,

i

,,

spíše baviti,

nebo jsou povídavé, Úel výchovy tu

hravé,

humorem

ustupuje do pozadí, nemizí zcela. Neruda se vmýšlel ve veselé žertovné apostrofy a oslovování ,,causerie",*) vcí neživých, sesmšíovai vlastní osobu, své staromládenectví, vlastní poesii jiné lidi a jejich

jen pekypují.

a

i

i

pevrácené jednání. V mnohých osvdil se opravdu jako duchaplný a obratný causeur, který se dovedl vtipn rozepsati a se pobaviti se tenáem o vcech praobyejných bezvýznamných, jako by s ním rozmlouval. Bývalo to zvlášt v nedlních fejtonech Národních list, kterých nepodepisoval jménem, ale oznaoval v ele rovnostranným trojúhelníkem.**) Na tchto feji

pohovor,

*)

kózor **)

JOf

==

beseda;

ocí\ozl.'.o

od

franc.

causeur,

ti

vyprav.

píznak

srovnalosti a indický znak plápolajícího

ohn.

tonech dával si Neruda zvlášt záležeti, nebo obecenstvo ekalo vždy s dychtivostí, co to asi zase veselého a vtipného bude. Spisovatelka Krásnohorská jako oitý svdek napsala: ,,Po dlouhou adu let mluvil Jan Neruda k obecenstvu v nejtenjším list a byl feuilleton Nerudv nejtenjší ástí listu toho. Jestliže Národní listy svou rozšíeností byly Nerudov popularit*) pomocný, ví každý, že Nerudova geniálnost**) náležela k hlavním píinám oblíbenosti Národních list. Tak byl Neruda takoka nejvyšším vládcem veejného mínní v echách, zasahoval svým usmívav pronášeným úsudkem do všech obor duševního snažení eského, o nichžto tenástvo uvyklo slýchati od duchaplného feiiilletonisty jakési poslední a výslední slovo; na toto slovo jeho se ekalo, dychtilo se po nm, ...atd." Žertem srovnával Neruda asopis se švarným junákem a fejton s kytkou na jeho klobouku. A kytka musila být svží, pestrá a vonná! Jindy, nežli v nedli, bývaly Nerudovy fejtony vážnjší, obsahovaly kritiky, posmrtné vzpomínky, cestopisy, rty, vážné rady a pokyny.

—

O fejtonech z prvních let tvorby Nerudovy se íká, že jsou dmyslnými mosaikami. Co to je? Mosaika je obraz sestavený z kaménk. Tak také z rozmanitých myšlenek jako z kaménk jsou sestaveny tyto fejtony tvoíce vybrané celky, slovesné obrazy. Sám Neruda tak napsal o své studii *)

Báby

a baby, která je tu

pkným

píkladem

všeobecná známost.

**) velikost ducha. //?.•:

co do podrobností: ,, Úelem tchto co do celku je podaLi studii co možná pvodní, v ní pak co možná úplný, teba by mosaikový obraz ženy staré." A vskutku se tu obratn a žertovn i

ádk

rozvádí postavení a význam babiky v rodin, od nejsrdenjšího pojmu, který je vyjáden tímto slovem, až do drsného výrazu ,,baby" všech možných nevlídných a vysmívaných podob ve skutenosti v pohádce. Jindy bývá to ., mosaika" složená z íkadel, písloví, písní národních a j., dokonce z citát, na p. biblických. Fejtony Nerudovy mají velký význam pro poznání jeho názoru a smýšlení: Poznáváme jeho lásku k životu a k pítomnosti, lásku k zemi a k pírod, lásku k lidem vbec k národu, zvlášt lásku k eskému jazyku a ke všemu eskému vbec. Poznáváme tu jeho smýšlení a celou bytost jeho jako dobrého, upímného lovka, opravdového echa a vzorného muže, výborného uitele svého národa, hlasatele dobra krásna. Vzhledem k obsahu lze mluviti u Nerudy o fejtonu pedevším cestopisném, co do potu neji

i

i

i

bohatším a co do už o tom z (Viz kap.

.,

umní

Obraz

z

nejpednjších. Víme ,, Menších cest".

z ciziny" a z

11. a IV.) Mezi tmito fejtony nacházíme nkteré hluboce procítné, s lyrickými vložkami, s náladami básníka-turisty, který ani v cizin nezapírá svého národního nebo všelidského citu, vzpomíná-li na p. své vlasti pi pohledu z caihradského Burghulu a líí-li trpící lid. hoovických. v Egypt nebo ubohý život 1

cvoká

Mnohé

pkn

uspoádány, fejtony jsou formáln zvlášt ty, které jsou delší a mají nkolik kapitol: ion

i

nejprve celkový obraz a pouení o význanui, potom teprve život vnitní (p. Paíž. Jerusalem) atd.

Ve fejtonech kultuniich hovoí

o vcech, které pro všeobecné vzdlání lidu. Píše o telegrafu, o telefonu, o papíru, o káv, o aji, o kouení, o spalování mrtvo', o zajímavostech jiných národ, o mravech jejich z dob pítomných atd. Sem patí studie minulých o výstavách, na p. ze svtové výstavy vídeské.

pokládá za

df.ležité

i

Jako svdomitý zpravodaj seznamuje eské tenáe se vším, co se dje diiležitého nejen doma, zde je Neruda vrný svým ale za hranicemi. svtoobanským zásadám. Zvlášt významný jsou fejtony spoleenské (sociální), v nichž se jeví jemný cit pro trpící a upozoruje se na neutšený život a na bídu uri1

i

tých

vrstev

lidí.

Neruda-lovk

hledí

jim

od-

pomoci veejným voláním po náprav. Zadlužení návštvníci pražské zastavárny; žena a její postavení v manželství, v rodin, ve spolenosti, v pomru služebném; vychování dvat; zloinci, žebráci, dlníci; domácí páni a nájemníci, knihkupci, lékai, fotografové, studenti, hodinái atd. jsou tu

pedmtem Nerudovým

k

vážným

i

k hu-

moristickým fejtonm. Jak zábavn píše o vcech každodenní poteby a oblíbených pokrmech! Šaty a móda, úes, rukaviky, hodiny, kuchy a jídlo: švestkové knedlíky, kobližky, masopustní ovar, posvícenská husa atd. S tím úzce souvisí fejton folkloristický, t. j. o lidových zvycích a obyejích v dobách starších pozdjších, které se ješt nkde na venkov i

J07

udržely: ,.Co jedli naší praotcové", o krojích lidových a o svatbách venkovských, o koledách a arování, o masopust a maškarách, o tancích, o pástkách, o hrakách, o hudb a písních, o zabíjace ped vánocemi atp. Sem patí etné kalendáové látky, jimiž se zvlášt rád Neruda obíral a jež probral od Nového roku až po Sylvestra v jednotlivých roních dobách, o svátcích slavnostech, vzhledem k lidovým zvykm, povrám a pranostice.*) Jako noviná každoron se vracíval k tmto vcem a je ku podivu., jak vždy nco jiného vymyslil o témže svátku, na p. o sv. Jan, o Novém roce (o kterém napsal 30 fejton!), o vánocích a j. Je zajímavo, jak rád rozpádal velmi rozmarn a zábavn látky o rzných svatých, o Kristu a Matce boží, o sv. Mikuláši, o lidových pedstavách k nim se vztahujících. asto se opírá o vlastní vzpomínky z dt?tví. i

Dkladn

vykládá význam rzných kestnícii

jmen na

a vtipkuje o tom, jak se podle smyslu hodí vlastnosti tch, kteí se jimi nazývají. Smysl

pro skutenost, který vždy Neruda projevoval, dovedl zde všude v tchto fejtonech uplatniti drobnomalbou, jak jsme u ,, Arabesek" vyložili. Mnohé látky zachycuje se smšné stránky, ukazuje na pevrácenost jejich, pedmty všední a na pohled nezajímavé iní zajímavými. i

Lze mluviti také o zvláštním fejtonu pražském ,, Arabesek" a ,,Ma!ostr. povídek"), k nmuž adíme ásten sociální fejtony ze života praž(bez

*)

pedpovídání povlrnor.íi ntbo pi\dpovídái:í

posledních

JOS

let.

z událostí

(posluhové, hokynái, policajti, figurky ale hlavn 82 náladových ,, Praha", pozdji v jeden samostatný celek sebraných. Jsou to povsti, kus historie, vzhled Prahy, obyvatelstvo a domky, na p, ,, Zlaté uliky na Hradanech", je to ada asových lánk o život pražském, o pražské eštin, o výletech Pražan, o pražské samo-

ských

ulic

smšné než vážné), obrázk pod názvem spíše

o tramwayi, o jubilejní výstav, o Petín a ostrovech, o pomnících, o radnici, o jménech ulic. o svatojanském ohostroji, o parcích, plovárnách, kluzištích atd. Dobro a krása Prahy byla vcí, o niž se vedle zlepšení kulturního i poli-

správ,

mst

tického života v našem hlavním zasazoval. Sem se poítají i žertovné

nejvíce fejtony:

možných jménech obyvatelv Prahy,

o

všech

o

zpvavých náeích

z

rzných ástí Prahy,

vývsních štítech pražských emeslník a obchodník, o osvtlování atd. s dkladností podivuhodnou a vtipem pímo hýící. Lze mluviti u Nerudy o fejtonu pírodním, temc-li v lyrické popisy pírody a chvalozpvy na její krásy, nebo pírodu ml od malika rád a vždy do ní spchal pookát, jak jsme poznali, aby naerpal nových sil k práci. Sem by o

i

nm

patily

zvíatech, na p. o oslu, jindy o kvtinách, o ržích atd., jež svdí vždy o Nerudovi, dobrém pozorovateli pírody a malíi jejích drobností. Z pírody vytvoil si Neruda svoje náboženství, vše v pírod mu hlásalo boha samého. Proto neuznával náboženství lidmi zavedeného, psal zejména proti rzným církevním zízením, protože o

i

celé historie o

vrabci a

j.,

inu

mnohá nikterak nesrovnávala se zásadami Krista samého, jehož si toHk vážil a jehož pedstavy tolikráte ve svých nejkrásnjších hásních

se

užil. Nalézáme mnohé zdravé názory vážn ironicky podané ve fejtonech o farizejství a pove i

v církvi: o papežích, o zracích, o svatých, o

obadech kostelních, ádech knžských, o

o zá-

slav-

nostech svatojanských atd. Dležitý jest fejton polemický, t. j. útoný a bojovný, lánky, v nichž razil dráhu novým smv eském písemnictví, v nichž potíral všechno zpátenictví a háji! mladoeskou stranu, k níž se vždy hrd hlásil, jsa ve službách jejího denního listu. Tu byl Neruda neúprosný, prudce útoil a satiricky šlehal, vysmíval se, ironisoval, zcela po vzoru Havlíkov. Vystupoval vždy neohrožen, stál mužn proti nepíteli se vší ctí. S polemikou souvisí Nerudovy fejíony politické, dále asov píležitostné, a vedle jiných jsou ješt zejména hojné fejtony kritické, v nichž posuzuje písemnictví, umní a divadlo. O tom v kapitole další. Dležitým živlem vtšiny Nerudovýih fejtcnu je humor, t. j. dobrý, veselý rozmar, veselá nálada jejich. Neruda-fejtonista je vlastn Neruda-humorista, jímž se stal bhem asu bývalý chmurný básník ,,Hb tovního kvítí": Je zajímavo, jak se zmnil v mužných letech v životním svém názoru, jak se smíil se skuteností a s pomry, pouen byv tuhým bojem s nimi, jak se nauil dívati se na události a na život klidn. Odtud vznikl jeho humor nevyerpatelný a nevyrovnatelný v našem písemnictví, je pravda, že asto tento humor zakrýval vnitní stav jeho zcela jiný, spisovatel i

rm

i

—

110

mnohdy zamaskovat vnitní bolest a na povrch usmívat. Mnohdy mu byl humor prostedkem, aby zábavným zpsobem snažil

se

radji

se

dosáhl uritého

cíle.

Je humor Nerudv velmi vkusný a jemný, vlídný a laskavý, nikoho neuráží, chápaje kehkosti

i

vady jiných,

myšlenkám

jsa zcela

lidskosti.

Proto

podízen básníkovým humor ten tak pí-

je

jemný, povznáší a iní milými jeho fejtony. Dodává jim pvabu a života. Vtip se vyvíjí pirozen tam, kde povaha látky se k tomu hodí, asto vyplyne teprve z proudu žertovného vypravování, ze šastného nápadu, z pekvapujícího obratu. t. zv. Vtipné, netušené zahrocení myšlenky žertovné vyvrcholení její pointa (ti poenta) objeví se asto zpsobem nehledaným. Není snadné toto umní humoru: Neruda vypráví o nepatrných vcech jako o nejdležitjších, z lhostejných dlá zajímavé, pojednává vážn o vcech malicherných a titrných, líí nemožnosti jakoby skuten neskutenosti, spojuje vci zdánliv souvislé a naprosto rznorodé, samozejmé a jasné chápe jako zvrácené, asto z vtí nejvážnjších a nejopravdovjších vyvine se náhle vtip, žert. Z tohoto humoru vznikají ony rozmarné causerie Nerudovy, o nichž byla e. Nápady jsou vru nevyerpatelné. Abychom doložili pikladeni: Neruda si vezme za pedmt praobyejný slamník ze své postele a vypravuje do podrobností, jaké starosti mu p-

—

—

i

—

sobilo, než jej služka Ana mohla zbaviti staré slámy: nebylo lze ve velkém nikde ani pohoditi tolik slámy, ani v kanmech spáliti, ani jí

mst

III

•

nikdo zdarma nechtl, neku-li za peníze. Konen, když už byl spisovatel všecek zoufalý, napadlo Anu po marných jiných pokusech, nabídnouti slámu mlékace pro chlév, a ta si ji konen vzala. s ním?"*) Nebo: Neruda razmarn napodobí, jak by asi psalo po zpsobu dospjých nemluvn v Praze nemluvnti v áslavi o svém život: jak spí, kojí se, koupá se, a zase spí, chodí po procházkách s chvou s matkou, která na hlavní tíd mluví nmecky atd. Pi tom ovšem kritisuje

(Fejton ,,Kam

—

—

i

vše, jak s se

ním

zacházejí, jak je oblékají a

pi tom rozhovoí

v Austrálii atp.

o

(,,List

moude

výchov dtí jinde, na p. Vojtíška ahouna. .Fran.

cínkoví Melounkovi").

Jinde Neruda nadepíše fejton ,,Pro je pna 15 vtipy na tuto ,,pe-

bílá?" a odpovídá asi dležitou" otázku.

—

Nebo rozmlouvá se svým rozbitým cestovním vakem, kterého už 20 let Nebo vykládá, komu je který svatý užíval. patronem a svatá patronkou, k emu je ten který svatý uren; nebo sesmšuje eský snm s maršálkem a s kardinálem, jinde dobírá si Riegra a Staroechy, konen sama sebe, na p.: ,,. .nejsem poeta, ani mlád! nesmím lhát Totiž poeta bych snad byl, tenái tchto feuilleton vdí dobe, že rok co rok z jara, tak nkdy v kvtnu nebo v ervnu, po náležitém k tomu kdákání na tomto míst snesnu vždy jednu jarní píseií' arci jen jednu, ale krásnou! Jistá poetka eská nazvala ty mé jarní zpvy trefn písnmi flane-

—

i

—

—

.

— —

,

,

*)

112

Ped

2 roky byl zvliš vydán x bibliofilském vydání.

lovými', nejspiš pro obzvláštní (Fejton ,,Ve svátcích".)

Velmi

mkkost

známým dokladem humoru

jejich."

jest zajisté,

jak se Neruda rozepisuje o švestkovém knedlíku, rozplývá chválou, ba více, to je jak se o hymnus! Je mu ,, jídelním ideálem", a chtl by mu v eském národ zjednati trvalou, co nejvyšší úctu. Jen jméno ,, knedlík" mu nezní pkn, chtl by vymyslit njaké zvunjší, lahodnjší, ,, sleinky" ,,sklouzky" hezí: ,,žbluky" panenky"! Ano ,, panenky!" Vždy je knedlík ,, rodu ženského! Mkký, oblý, má tváiky ,,krev a mléko", zvláš na venkov, kde jej mlékem pomísto omastkem!... (,, Kouzlo eského lévají

tém

nm

—

—

—

podzimu"). Humor prvotních fejtonú Nerudových do let osmdesátých je daleko umletjší, v pozdjších v nucený žert nebo v humor však zvrhá se píliš bujný a nevázaný. Je tu pozorovati úpadek, tak jako upadají vbec fejtony ty v dob nemoci Nerudovy, kdy se stávají prostedními, neobsažnými a rozvleklými. asto se opakuje totéž. aby vyZdá se, že se Neruda do nich nutí, aby vynuhovl povinnosti redaktorské, ceným žertem zapomnl své nemoci. Nebylo ostatn Nerudovi vždy hrakou napsati jakýkoli fejton. Piznal nkolikráte, jak ,, nakreslil co nejpelivji svj starobylý trojhran, vrné datum... založil si ruce pipsal k a ekal, až ho co napadne". ,,Ale ani stopy po njaké myšlence není to vru žádnou ledabylou frasí, prosím-li tenáe, aby dnes následujícího ani nee, vždy ani není možno, aby v tom

bu

bu

bu

nmu

Bohatýrstvo. IH.

8

113

nco

bylo!" napsal kdesi. Pišly také chvíle, kdy vyerpal všechny své poznámky, které si inil na ulici, v hostinci, jak ho myšlenky napadaly a jak slyšel kde vtipy, nebo pozoroval a zachycoval vše, co se mu k tomu cíli hodilo, zapisoval na i

lístky a schovával.

Pracn zejména sestavoval ty fejtony, k nimž erpal látku z knih (zpravidla z nmeckých) a kterých osobn nezažil. Proto jsou také cenou slabší. Vynikají však etnými citáty z básník, z filosof, z humorist a z nejrznjších spisovatel všqch dob (i staroklassických), proloženy jsou íkadly, povrami, zaátky písní, což svdí pelivém pojednání, o velké píli a setlosti, Nerudov. (Na p. fejtony o oslu, o praseti a j.)

o

Jinak užívá svých knižních pramen mistrn, vybírá zajímavé a pedevším veselé píbhy, aby pobavil a okrášlil

svj

fejton.

Fejtony svými pronikl Neruda ve veejnosti brzy. Neruda-fejtonista byl oblíben daleko díve, než byl uznán Neruda-básník. Pro Nerudu pak samotného mly fejtony tento význam: v dob, kdy nedoufal jako básník dobýti vavín, oddal se jim zcela v rzných formách ve svém povolání novináském, vymanil se úpln z prvotního svého nespokojeného duševního stavu a dospl v nich humorem ke konenému zdravému, klidnému názoru životnímu.

114

VII.

Kritická innost. Zásluha o

eské

divadlo.

Nesmírného významu nabyl Neruda v našem národním život všestrannou a úinnou kritikou,*) t. j. posuzováním všeho, co se týkalo pedevším literatury, iiméni a divadla a co

vbec

souviselo

rozkvtem naši vzdlanosti. Kde a jak bylo ponaopak chválil, pronášel tebí, vytýkal vady svj úsudek a námitky, pouoval, vychovával

s

i

nejen spisovatele,

umlce

vychovával

iti, ale

i

a herce, jak mají tvoobecenstvo, jak má umní

jejich chápati.

Tak vážnými a hluboce promyšlenými fejtony nejlépe bojoval ,,za vítzství svého i píštího pok národnímu i spokolení" a pispl jimi leenskému vývoji našemu.

znan

Na form kritik jeho zde nezáleží, jsou to celé Pokud jsou to fejtony, jsou pevahou i

studie.

vážné,

ovšem

že

nkteré

i

humoristické a ironické,

zvlášt divadelní. Ale lze vždy z nich pochopiti, jde, když Neruda zdánliv žertuje. Rázn a pímo udeí na jádro vci, takže tená musí souhlasit s jeho vývody s jeho názorem. A jaká dslednost a jednota myšlenek! Kritisoval peliv,

o

i

i

uvdomle Zaal

a

dobe.

kritisovati v

byla vlastn více *)

vdcem

dob, kdy bylo eské

Nebylo tehdy

velice chudé. s

umní

Proto práce Nerudova jiná: byl a uitelem, než kritikem. Úelem co kritisovati.

poátku

Slovo eckého

pvodu;

kritisovati

=

posuzovati; odtud

kritik, kritika. IJ-j

eské umní, umní národní. Nebželo cíl, nýbrž o umlecké provedení. Šlo tu o dvojí: pstovati nejen eskost v literatue a v umní u spisovatel a umlc, ale pstovati smysl pro umní u eských lidí, u obecenstva. Toho také Neruda dosáhl za 31 let svého žurnalistického psobení. Neruda mimodk se stal vdcem své doby. Národní listy hodily se ke kritikám výborn a správn napsal Neruda jednou Quisovi: ,, Kritika jen tenkráte psobí, když stojí v listu rozšíeném." Lze právem íci, že Neruda

mu

bylo

mu

o

velký

i

je

u nás zakladatelem estetické*) kritiky.

Pedevším

vynikají literami kritiky, které jsou

nad jiné bystré a svdí o pravém literárním duchu Nerudov, Neruda tu byl svdkem a kritikem prvního rozvoje naší literatury od konce let padesátých do první polovice let osmdesátých. Všímal si všeho, co se objevilo v našem písemnictví, posuzoval podle požadavk pravého umní a podle okolností. Posuzoval spravedliv spisovatele, od nichž bylo lze ekati prací dokonalých, shovívav mladé, které nabádal k další práci a když jej samého mohli z jichž úspchu se tšil, zastíniti. Vychovával básníky, ukazoval, jaký má být dokonalý spisovatel. Nebyli to ovšem spisovatelé sdružení kolem almanachu ,,Máje", s nimiž se rozešel, ale byli to básníci almanachu ,, Ruchu" (ech, Vrchlický, Sládek), kteí se znan piblížili ideálu Nerudovu a k nimž po návratu z cesty r. 1871 pilnul srden. Ti jej uznávali vdcem. V soukromých stycích i

*) aesthetika

116

= vda

o kráse; estetický

=

krasovdný.

n

nesmírn. A ku podivu: sám pak na mezi nimi omládl, zaal zase básniti, jak uslyšíme. Na poátku své innosti kritisoval Neruda velmi oste, pozdji ponkud povolil, když vidl, že násilím a prudce nelze docíliti úspchu a že se nechápe ješt naprosté umní: vždy byla eská belietristická literatura teprve v poátcích. Proto napsal v lánku ,.Nyni" (r. 1859): ,,Ume se u národ jiných, poznejme stupe jejich vývoje, spátelme se s jejich svtem myšlenkovým a zpracujme pak v sob vše v celek nový s tím, co jsme s mateským mlékem už obdrželi a ve vlastech svých seznali. Bude to pak zajisté slovanské, ponvadž jako Slované jinak tvoiti nedovedeme," píisobil

To znamenalo založiti zcela novou literaturu, což také Neruda vlivem na mladé básníky skuprovedl, stal se zakladatelem nových literárních. Bez Nerudy-kritika nelze si vývoj eské literatury ani mysliti.

smr

ten

Jako

jinde,

opíral

se

i

zde o

svtoobanské

stanovisko, upozoroval stále na cizí písemnictví. myšlenky Literatury národní mají pejímati jiných národ, ale pi tom musí zachovati svj svéráz. Jen tak se dojde v literatue k pokroku. A ve všestranném pokroku eské literatury vidl Neruda nejbezpenjší záruku všeho našeho národního pokroku. Vedle vlastního prospchu prospjeme tím lidstvu vbec. Neruda soudí takto: .,Jsem kosmopolitou nejsvtjším svým pesvdením, ale echem kosmopolitou. jako se ani nesmím snažit, abych co spisovatel byl zcela takový, jako kterýkoli jiný spisovatel eský, jako chci národu eskému prospl co osobnost zcela i

//;

v

svoje, zvláštní a samostatná, chci také, aby lidstvu prospl národ eský, co národ zcela svj, vyvinutý dle talent svých zvláštních, duchem samostatný. Jinak mu neprospje pranicím hluchý oech

—

bez vlastního jádra." (Nár. listy 12./XI.

1874.)

V

dopise K. V. Raisovi napsal: ,, Chtl bych vypání, aby každý náš spisovatel podával jen a jen individualitu*) svou vlastní byla dosti mlká, bude aspo pvodní a literatura musí vzrst. Rozumí se samo sebou, že jinak ani pak vzrst nemže, než co literatura ryze eská, rovnoprávná, rovné váhy se všemi ostatními." slovit

— by

Vedle literatury posuzoval Neruda i uméní hudební a výtvarné. I toto posuzoval píležitostn, jak se co naskytlo, nesoustavn a ryze novinásky. Ku podivu posuzoval zde celkem dobe a úinn, i

akoli nebyl odborn vzdlán. Ale správn uhodí a vytušil pravou podstatu a ukázal cestu k náprav. Ml rozhled svtový a vzácné vzdlání, jehož se dodlal jako samouk. Ml umlecký cit a je zajímavo, že jako neodborník správn vystihl na p. význam Bedicha Smetany, jehož se vždy zastával. Uinil tak o 20 let díve, než se mu dostalo svtového uznání. Ctil ho a byl mu pítelem. Byl nadšen jeho operou ,, Hubikou". Zpívával rád nápv Venduliny ukolébavky a líbilo se mu, jak se dobe hodil k slovm, ka, že ,,a umle utvoená, pece je tak ryze národní, že mu jest, kdykoli ji slyší, jakoby byla pímo vytryskla ze srdce

*)

7/,

eského

Osobnost.

lidu".

a

Mánesa Také ocenil na p. správn díla malíe sochae Levého na výstavách. ,.,.,i

mýlil v kritikách Je vysvtlitelno, že se také Proto se rad nerozuml. dokonale jimž vcí jen aby úsudky, pípadech opíral o cizí

v tchto iako

noviná prospl domácímu pokroku v

unieni,

ponvadž nebylo tehdy ješt povolaných kritiku. rad jim Když pozdji pišli vzdlaní odborníci, Tyrš hudb, v (Hostinský péro. odevzdal kritické a výtvarném j.) v umní národa jinak chápal Neruda všechny poteby mnok podnt svými fejtony a dával kritickými národa: našeho spoleenským zaízením hým beseda, Snahy dlnictva, Populární

Umlecká

koncerty, Matiní obtiny, O eském podniky, Pražská útulna, atd. jsou na p. nkteré a hledl radil mínní, o nichž veejn podával své pražských celé o už se jsme pomoci. Zmínili o vnejsi tejton, kde mu bželo o zvelebení a salone,

ad

krásu matiky Prahy. podniku Ale nejvíce z tchto všech veejných _

šlo

Nerudovi

o

eské divadlo a

o vše, co

s

ním sou-

viselo.

,.

^ nadšence Nebylo snad v eském národe vetsiho jako spisosám když Nerudu, nad divadlo pro vatel na divadle propad!. Od poátku své novináské innosti, uz v ni

meckém

vedle list, byl také kritikem divadelním,

kritika literárního. V obou tchto žišt jeho kritického umní.

oborech

le ^

,

t. ,

divadelních Referovati (= podávati zprávu) o potrvalou jeho listech hrách bylo v Národních let patnácte plných zastával vinností, kterou 179

r. 1880). Ml tedy dlouholetou zkušenost a vyznal se v divadelnictví u nás nejlépe ze všech vrstevník. Proto jsou jeho kritiky v tomto smru v jiných belletristických v Národních listech asopisech uveejfíované, z nejvážnjších a nejcennjších.

(do

i

Co se nevešlo do referát divadelních, to napsal zvláš v etných úvahách a studiích. V nich se doítáme, jaké byly u nás pomry divadelní až do vzniku ,, Národního divadla". Je to dlouhá kapitola o zanedbaném eském divadle, jak živoilo jen z milosti nmeckého stavovského divadla, jak eským hercem mohl býti každý lampá, jak si obecenstvo libovalo v sprostých a dráždivých

nmeckého pvodu atd. Už Havlíek nám k divadlu nedostává budovy, básník, herc a obecenstva. A bylo to veselohrách

správn

napsal, že se

pravda ješt za prvního Nerudova kroku do literatury, takže není divu, že se divadla ujal v první

ad

n

dsledn

jako noviná pro pracoval. 1861 v ,,ase": ,;Nám záleží na tom, aby se divadlo eské vyvinulo co skuten národní, od divadel jiných se lišící, eské myšlení a eský život líící, dramatickému odboru naší literatury a tím literatue celé znak pvodnosti dodávající." a

Napsal

r.

Kde ml píležitost, psal usilovn o významu eského divadla pro eskou kulturu. Správn vidl v národním divadle významný kulturní ústav, podle nhož lze souditi na naši vysplost. Neruda postavil se i tu v elo mladé generace, jejíž

touhou

bvlo

,,nu'ti

umleckv uvdomlé

vlastní divadlo a jím

umlecky, mravn

i

národn

povznésti lid."

A

kritickým perem nejen posuzovati eských jevištích provozovaly, ale posuzoval i výkony herc, uil je hráti, posuzoval vedení divadla, vypravení scény, odvy a pestrojení herc a konen pouoval obecenstvo, jak se v divadle chovati a na jaké hry choditi. Doporuoval mu zejména odpolední hry svátení. Tíbil jeho vkus a byl by rád vidl, aby eské obecenstvo pedstihlo nmecké. Byl by rád vymýtil bezcenné a škodlivé mravm nmecké (hlavn vídeiiské) veselohry, a kde mohl, upozoriíoval na zahraniní hry a novinky, zvlášt které by se byly hodily i pro eské divadlo. I tu byl kosmopolítou. Doporuoval našim spisovatelm za vzor francouzské látky, v nichž se psobí mocn na spoleenskou mravnost. Chtl, aby se u nás výstražn s jevišt od nemravnosti odpi vracelo (na p. od manželské nevry), ímž divadle projevoval Neruda svoje snahy sociální. Písn posuzoval dramata nejbližších pátel, na p. Málkova a Pflegrova. A nemýlil se, jak pozdji zkušenost ukázala. Naopak E. Bozdcha*) hry,

tak

jal se

které se na i

i

i

i

i

chválil. Z kritik Nerudových lze si pedcelý vývoj eského dramatu a eského divadelnictví od Tyla, Klicpery, Macháka, od-

právem staviti

poledních her nedlních a sváteních v stavovském divadle až do r. 1880, kdy se své innosti divadelního referenta vzdal. Tento úkol pojímal *)

Vynikající dramat, spisovatel, ,, Baron Goertz".

nejlepší dílo jeho

žil

od

r.

1841 do 1889;

'

vždy velmi vážn. Aby nebyl sveden k stranictví nepijal místo dramaturga*) v Prozatímním divadle, které mu bvlo nabízeno za editele

Thomé. Nemly-li všechny kritiky úspchu ihned, ukázalo se teprve pozdji, jak ml Neruda pravdu. „Ovoce jeho kritik uzrálo pozdji," napsal L. Quis.

Drama mu

bylo vrcholem poesie. Jak bolestno když sám jako dramatický spisovatel nepronikl! Snažil se tedy aspo kritikami prospti divadlu. Nebyla to práce snadná v politickém

mu

asi bylo,

deníku, nebo tu nebylo lze soustavn a rovnodivadelní ást pstovati.

mrn

Psal náladové vzpomínky z divadelních pedstavem, kreslil podobizny herc živých i posmrtné vzpoiLínky o nich, líil zajímavé podrobnosti tykající se vývoje eského divadla vbec. Skoro belletristicky zpracoval své zkušenosti ve vypravováních ze života rzných herc (Turnovského Frankovského, Lva, Mošny, Sklenáové-Malé i

Seiferta

atd.) pod názvem „Divadelní tácky" 1880 a 81), zajímavé píhody zákulisí eského divadla. Víme už, jak se stýkal s herci osobn v^hostincich; mají tedy jeho fejtony o nich cenu (z

r.

ociteho *)

svdka.

Dramaturg

posuzuje, vybírá, po píp. opravuje upravuje divadelní hry, jež mají býti uvedeny na jevišt, stará se^ o obrazovaní úloh ve hrách divadelních, pi zkouškách vnuje pozornost zejména mluv herc, o niž dbá aby byla správná a pesná. Navihuje pijímání nových rádcem mladým spisovatelm dramatickým, kteí tZ.'''J^ kusy divadlu zadávají k provozování. Jeho innost je tedy 1

mnohostranná a zodpovdná.

122

jseiii se po tvrtstoletí divadelní vc, živý zájem, a to se mi snad povedlo. Snažil jsem se také vy-

Napsal sám:

udržet zájem pro

,,

Snažil

eskou

chovávat herce, je pouovat,

dle

svého vzdlávat..."

(Nár. listy 12./X. 1880.)

Herec je pirozen dležitým initelem pi he samé, podle Nerudy rovnocenným se spisovatelem hry. Co je do kusu, neoživí-li ho herec pohyby, náležitou eí, svým umním podati život tak, jak si jej dramatik pedstavoval! A tak nalézáme v kritikách Nerudových hojná místa, týkající se výhradn herc, pokyn a rad pro n. S tím souvisí také volání po dramatické škole a výchov herc v cizin. Sem patí na p. ,,e a divadlo", ,,Ženy na jevišti", ,,0 eskosti našich herc" a j. fejtony.

Koneným cílem bylo Nerudovi vybudování dstojného, velkého Národního divadla. Pražské divadlo mlo zvláštní význam, jakožto stálé eské jevišt po dlouhá léta. Ale jako v jiných vcech, bylo tu teba Nerudovi bojovati s nepáteli, hlavn proti kteí pirozen nepáli vývoji eského divadla. Bylo mu tu bojovati se zpátenickými Staroechy (nebo politické strany se pely o divadlo, staroeské družstvo stálo proti mlaoeskému),

jedin

i

Nmcm,

i

i

kteí dlati

nerozumli i

smšné

opravdovému

umní.

Ml

co

malichernou divadelní censurou,*) jejíž pehmaty šlehal satirickými a ironickými s

fejtony. *)

PoHctjní prozkoumání díla spi oxaltlova ped uveej(u divadla pad veejnýni provozováním), ntní-li nco závadného.

nním v

nm

123

„tvrt

století se za

napsal Quis.

n pral, za to divadlo eské,"

Nejdíve

se staral, aby se zabezpeilo stálé diprozatímní a úpln eské. Rázn se ozval když byl uinn pokus, aby se v hrálo také neniecky.^Volal po eských hercích, pokládaje za pední požadavek, aby se správná eština s jevišt

vadlo

nm

ozývala. Volal po eské správ slovy: „Postavte v celo našeho divadla muže echa, kterv je národovcem uvdomlým, který svj úkol pln zná a^nadsen je pro rozkvt umní " i

eského Tedv pedevším dbal o eský ráz bezpodmínen. Žádal rozmnoženi eských her za editele Thomé chtl pizpsobení letního „Novomstského divadla" na divadlo celoroní, potom odlouení eského divadla od nmeckého, psal o letních hrách, o nutnos pvodních her divadelních, zdrazoval d1

ezitost odpoledních her sirsich vrstev lidových.

sváteních pro vzdlání

A když

byla r. 1861 rozhodnuta zásada zíditi ceske divadlo a šlo o hmotné prostedkv burcoval národ, volal po obtech národních, nabádal k penžitým sbírkám a káral z vlažnosti, když ochabovaly. Jaká byla potom radost, kdvž se sešel první milion zlatých! Zatím úelem redigoval (= ídil) i pamtní list stale

umlc

eských

heslem „Národ sob!" Vbec usilovn šíil názor o nutnosti eského divad a, takže došlo konen nemalou zásluhou jeho k stavb Národního divadla. Vším co ve prospch divadla napsal, pispíval skuten pomalu k položení základ jeho: od feitonu r 1859 v „Obrazích života" („Listy o ledaems") s

pes

1:N

•

v ,,ase", ,, Hlase", „Osvt" atd. až ke všem fejtonni v Nár. listech do r. 1868, kdy bylo stati

16. kvtna celé íslo vnováno slavnosti položení základního kamene. Neruda tu radostn vítal ,, základ pro národní uméni, obnoveni' základ eského

státu:'

Tragické

je

vru,

že Neruda, který se tolik

pi-

inil o nové Národní divadlo, sám nikdy do nho nevstoupil, nebo v dob jeho otevení churavl a nebyl již referentem. Tak jako je stejn tragické, *) že on, který celou duší a srdcem pro divadlo žil, nevešel nikdy jako dramatický vítz spisovatel

na prkna jeho. Bez Nerudy nelze si pedstaviti vzrst a zdar prvního samostatného (Prozatínmího) divadla, což bylo vru zázrakem v ubohých našich tehdejších pomrech. Neruda patí mezi nmže, kteí mají v echách nejvtší zásluhu o rozkvt umní dramatického.

je to, kde se dostává lidská vle do sporu Zde na p. osud nepopál Nerudovi, aby se stal dramatickým spisovatelem, by si toho byl tolik pál!

*)

s

Tragické

osudem.

a

125

TRETI CAST.

Básník.

í.

Záliba v drobnomalb. „Povídky malostranské." Neveselé Obrázky policejní a Ze zastavárny, odpozorované z ovzduší pražského a otištné mezi fejtony ,, Studií krátkých a kratších" jsou pokraováním reahstického umní Nerudova v krásné prose. Ubožáci, zloinci

i

nevinní, lidé, které po-

na svých obchzkách veerních zatýká a odvádí, darebáci, kteí pespí na strážnici nebo ve Fišpance,*) nuzáci, kteí se uchylují do zastaváren, postavy, jichž si dosud v eské literatue to jest látka tchto skoro nikdo nepovšiml, výstižných^^kreseb, v nichž Neruda ukazuje, jak je schopen upozorovati na sociální bídu nižších vrstev velkomsta. Mistrovským pokusem také o sociální studii jsou Trháni,**) nejdelší mezi otištnými fejtony. licie

—

Djetu mnoho *)

*)

není, spíše líení

mstská vznice napsány

Bohatýrstvo.

r.

II.

skuteného života

pražská.

1872. 9

229

v kolonii (= osad, zvané ,, Austrálie") dlník pracujících na stavb dráhy, sešedších se z rz-

ných

konc eského pýcha

veselí,

kraje,

vzdor,

i

živoení

nadje

i

jejich

i

zoufalství,

bujné dolDré

Na venek klid a spokojenost, ve skutenosti v duši boue a nešastná láska. Jakoby byl Neruda psal balladu v prose, takovým dojmem psobí píbh Vašíkv a Komárkv, hlavních srdce

i

zloin.

osob dje. Mnozí kritikové litují, že Neruda nerozvedl "tuto látku a nezpracoval na velký sociální román. Ale Neruda nemiloval román, zstal vren své drobnomalb.

Pozorujeme

i

v dalších ješt ukázkách zálibu

v

kresb nejrznjších postav

z

kaváren a

z

taníren, figury

z ulic a z

hospod,

meta, povale,

vných student, podivín a jiných bez práce nebo bez chuti k práci. A tak dospíváme k tinácti Povídkám malostranským, které vydal Neruda knižn r. 1878. Nkteré už vyšly porznu díve. Není pochyby, že Nerudu vedla k sepsání tchto povídek snaha uchovati v písemnictví rázovitou ást Prahy s jejími obyvateli, nebo se vyjádil kdysi Quisovi pi pohledu na malebnou Malou Stranu: ,,Brzo to vše vezme za své a s tím kus zvláštnosti staré Prahy; až se vystaví most a nové nábeží, bude po malebnosti tohoto kouta. Škoda ho!" Jako rodák malostranský, který vyrostl v kivolakých ulikách jejích, který jako hoch už znali kdejaký kout jejich, který byl pirozen nadán umním pozorovatelským a dovedl si výborn všimnouti malikostí jinak bezvýznamných, on karbaník, lidi

130

nadaný spisovatel byl nejlépe povolán státi se prvním kronikáem svého rodišt. Povídky jsou dvojího druhu. Jedny, do nichž zasahuje Neruda svou osobou sám, zachycují vzpomínky jeho z dtství, z minulosti, která je spisovateli sice navždy ztracena, ale pece rád si ji znovu v mysli vybavuje a pérem zaznamenává drobné události ze svého mládí. Druhé pedvádjí zajímavé osoby a obyvatele malostranské,

obyejn

lidi nepatrné, na první pohled zceli; bezvýznamné, tuctové, lidi se všedními starostmi, ale ubohé a trpící. Nkdy jsou sice smšní, pyšní hlupáci, sobci nebo podivíni, ale vždy budí soucit. Zde spisovatel v dj sám nezasahuje. K prvním patí Svatováclavská mše, jak blouznivý hošík oekával zázrak v tajuplném velechrámu svatovítském, a podobný obrázek dtské fantasie Jak to pišlo, že dne 20. srpna roku 1849 o pl jedné s poledne Rakousko nebylo rozboeno, ohlas chlapeckých rejd, schopných jen mládeže vyrostlé v revoluním ovzduší. Zmínili jsme se již o obou ukázkách v první ásti knihy. Odleskem studentských dob z university jsou Veerní šplechty, když poslucha filosofie Jan Hovora (= Neruda) slézal se s kamarády veer ve vikýích na prejzových stechách a nevázaným humorem si vypravovali o denních svých píhodách. Týden v tichém dome (,,u osla v kolíbce'.' na Janském vršku) vyliuje, jak kdysi žili rodie Nerudovi ve svtnice za hokynáským krámem. V Bavorové kreslí Neruda vlastní matku s její zálibou pro sázení do loterie, v úedníku Václavovi pak sebe sama. Konen Figurky, spíše noveli*

131

stický fejton než povídka (tak jako pedešlá), ironicky smšná kronika obyvatel domu malostranského pod Petínem, ,,idyllický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta,*) jak Neruda

sám pod nadpisem dodává. L. Quis zaznamenává, dob, když (r. 1877) Neruda Figurky" mezi psal, sed veer v hostinci ,,mezi eí, ba hrou v karty vytahoval pes chvíli z náprsní své kapsy knížku nebo papírek a inil si zbžné poznámky." Pozdji když byl v dobrém, piznal se

jak v

,,

i

bude vypravování zcela beze všeho postavy nebo figurky, jak se již tehda vyjádil, budou a mají tu býti hlavní vcí. Vše ostatní že má býti podízené, vedlejší, a jen podrobné vylíení tch lidí že jest píteli, ,,že to

dje, bez

vší zápletky, a že jen

pi té práci jeho úelem." To uvádíme na doklad, jak Neruda tvoil a poínal si pi spisování, jak sbíral látku. Zde zvlášt také,

pro

,,

Figurky"

psal.

Druhý druh povídek

jsou osudy a malicherné starosvtských postav všedních lidiek, které žily v letech yicátých a padesátých XIX.

píbhy

úedník a mšan, žebrák, kupc, kramá, doktor, student, vdov nebo starých

století,

Pan Ryšánek a pan Schlegl jsou bývalí obchodníci, denní návštvníci hostince u ,,Štajnic", podivíni, kteí z umínnosti po léta sedali u téhož stolu, nikdy na sebe nepromluvili a pece bez sebe nemohli žíti; až teprve nemoc a uzdravení jednoho z nich oba sblížilo. Pivedla žebráka panen.

na mizinu *)

132

je

píbh

žebráka Vojtíška, o kterém

právník zamstnaný u advokáta.

žebrácká Miliónová z pomsty, že si jí nechtl vzíti za ženu, naklevetila, že je bohat a má domy, a tím ho zabila. Nevyžebral již nic a zmrzl ubožák. O mkkém srdci paní Rusky je obrázek velkolepého pohbu kupce Velše a spolu povahopis ženy pomlouvané, vdovy po hostinském, které se dostalo zasloužené odplaty za zlý jazyk tím, že jí bylo policejn zakázáno choditi na pohby, nebo jen na oko pro každého nebožtíka plakala, ale zato je dkladn pomlouvala. Doktor Kazisvt pedvádí podivuhodný in jednoho z podivín vystudovaného lékae, který malostranských, nechtl vbec léiti. Ale jednou pece, na procházce Újezdskou branou, když se octl pi pohbu rady Schepelera, kterého vyklopili z rakve, ukázal své umní a s lhostejným klidem vzkísil zdánliv mrtvého. Hastrman*) je suchý a ztrnulý pensista Rybá v zeleném fráku, podle nhož se mu dostalo pezdívky. Chodí po bruských hradbách (u Bruské brány na Hradanech) a hovoí o Rousseauovi.**) Má krásnou sbírku barevných kamen, o níž myslí, že jsou vzácné, ale profesor pírodopisu, ke kterému si jako ke znalci zajde, jej vyvede z omylu a tím je p. Rybá nepíjemn rozarován a vyhází všechny své domnlé drahotak jako klamné illuse***) svého dloukamy hého života. U tí lilií je struná a spádná rta o divokém tanením reji, romantika lásky a smrti, kde se tená okamžit vžije v náladu tanení,

—

hastrmann, zkomolené z Wassemiann = vodník. Rousseau = slavný francouzský spisovatel a Jfilosof (1712—1778). ***) sebeklam, pelud, domnnka. *)

**) J-

13S

tak jako naopak chmurná, hbitovní nálada nás obeste pi povídce Psáno o letošních dušikách. Tu spisovatel vyliuje ironicky tragedii nešastné lásky, staré panny sleny Máry, která se dává dovésti cizím díttem za deštivého dušikového odpoledne ke hrobu svých dvou zemelých milenc, hojíc se, aby nikoho z nich neurazila, kdyby díve šla k jednomu hrobu nežli k druhému. To jsou struné píbhy. Nejsou v nich mistrn vylíeny jen postavy hrdinv, nýbrž také jiných osob s nimi ve styk picházejících, jsou znamenit náladová pozadí a všechny okolnosti podána souvisící s vypravovanou událostí, tak jak realimistr drobnostické umní vyžaduje. Neruda malby se tu uplatuje plnou mrou. Staí uvésti na p. všechny podrobnosti, které do nejmenších odstín jsou popsány pi pohbu rady Schepelera (,, Doktor Kazisvt"), všechny i

—

—

ei

súastnných soused a smuteních hostf, myšlenky nejbližších píbuzných a jejich jednání, výborné narážky na jejich smýšlení o mrtvém atd. a pedstavíme si typický*) píklad pohbu, jakých se odbývá na tisíc v našich mstech vesve svém sonicích. Lidé ve svých pomluvách i

qectví jsou Jsou-li

vn

píbhy

i

a všude stejní. tklivé, hledí spisovatel vzbuditi

hrdiny soucit v jejich strastech, jsou-li smšné, tenáe vtipn a vesele pobaví, vyloudí smích nad jejich kehkostmi, humoristicky naladí, akoli nkdy humor povídek tch jest jen pláštíkem,

s

tu

f-

*)

rovati.

134

= pravzor, vzor; typický zjev je takový, na všeobecné znaky druhu obzvlášt dokonale lze pozo-

Typus

nmž

který skrývá vážné a soustrastné jádro vci. Tu i pi smšnosti budí píbh útrpnost. Na p. v povídce Jak si nakouil pan Vorel pénovku:*) jak psobí marné ekání krupae Vorla na zákazníka, který ze zoufalství kouí a kouí,

smšn

dýmku

,,tak

si

ale konec konc, nekupuje, se obsí. Komika

krásn zakouí",

nho

když nikdo u

souasn! humoru jsou

a tragika

Plné

i

ty povídky, které se týkají

Nerudy samého, nebo dovedl vtšinou vždycky o sob psáti vesele, když se vlastn smutek a slzy za vcí skrývaly (,, Veerní šplechty"). Velice jemný a nevtíravý humor dosahuje tu ve vtšin povídek výše umlecké, tak jako bylo naznaeno i

pi

fejtonech.

,,

Povídky malostranské" stojí na vrcholu proumní Nerudova. Jsou nakresleny znal-

saického

cem

podle

skutenosti, tak jak udaly v jedné z nejrázovitjších tvrtí pražských. Jsou to povídky psané slohem jadrným, nkdy úseným a zhuštným, ale pece jasným a prostým, zkrátka tak psané dovedn, že tená podléhá pi tení jejich nálad, dovede si živ pedstaviti vše, jak spisovatel ml na mysli, zamiluje si prosté ty lidi stejn jako básník s láskou o nich psal, prožívá s nimi osudy všechna utrpení. To dovede zpsobiti jen pravé umní, vlastní jen opravdovým lidských

duší

osoby

jejich žily a

píbhy

se

i

básníkm. Povídky malostranské" tvoí jednotný celek obsahem formou. Vybrány všude jen nejdle,,

i

*)

dýmka

z

moské pny; pozorným nakuováním

na-

bývá hndozlaté barvy.

13Ó

žitjšíjznaky^ povah, jenjpodstatná událost. Nic zbyteného. I v rozhovorech podává se jenjádro, asto staí pouhý vtip. Píbhy povídek, zdá se nám, jako by mezi sebou souvisely, jako by se ze sebe vyvíjely, tak krásný harmonický celek tvoí. Ba lze tušiti hlubokou citovou souvislost mezi nimi. Nezdá se vám, že ti hrdinové malostranští jsou bytosti, které se zklamaly ve svých snech a plánech? v zákazPan Rybá v kamenech, p. Vorel i

—

—

—

Vojtíšek v kamarádech, slena p. Máry ve svých láskách atd., ba i ten Nerudauž ve svém náboženském hošík se zklamal: nadšení ve velechrámu nebo ve svém revoluním plánu na hradbách. Nebylo to vše ohlasem vlastních etných životních zklamání Nerudových? Nespojil tu svoje nitro plné hlubokého citu nenících,

—

a

umním povídkáským, na pohled s nestranným? Není tu kus vzácné lyriky zastené umlecky v povídce ? malostranskými", jimiž u nás ,, Povídkami Neruda první vytvoil realistickou povídku velkomstskou, totiž pražskou, provedl to, eho žádal v kritikách od našich spisovatel: ,, objeviti

nápadn

zvláštní barvitost Prahy, ten její ráz penésti do literatury a slovn, umlecky jej zobraziti a zapevniti, což znamenalo dosáhnouti té žádocucí eskosti, t. j. originálnosti (= pvodnosti) našeho

písemnictví." Liší se

pak Neruda od jiných našich spisovatel

o Praze tím, že si vybral prosté vrstvy pražských svých lidí za z nichž sám vyšel realistických povídek, nikoli kruhy vyšší, zejména

—

136

—

pedmt

šlechtické,

jichž

píbhy

z

pražského

ovzduší

rouchem romantickým odívají na p. Svtlá, Arbes nebo Zeyer. Není nezajímavo, že ,, Povídky malostranské" byly peloženy tikráte do nminy (Jurenkou, Smitalem a Pavíkovským), ovšem nedokonale. Z nminy poídil francouzský peklad Ch. Simonde. i

II.

Písn kosmické. Roku 1878 vydal Neruda ješt jednu knihu.

kávan

Byly to básn, které u

žurnalisty

a

se

vynikající objevily neoe-

spisovatele,

Knihách verš"

o

nmž

se

nikdy básnicky neozve a který jako básník byl už považován za píslušníka starší generace, k nmuž se hledlo s úctou, jako k nedávnému prkopníku nových smr. Tenkráte už vyvstávaly na obzoru eského básnictví nové hvzdy mladé generace, Sv. ech a Jar. Vrchlický, zúastnní v Sládkov ,, Lumíru". Vru se neekalo, že pijde Neruda po desítiletém mlení s Písnmi kosmickými. V tchto letech byl už obecenstvu dobe znám duchaplnými fejtony a není divu, že se sáhlo s dychtivostí po jeho básnické knize. Odtud si vysvtlíme velký úspch její. Byla rozprodána ve 14 dnech a poízeno ihned druhé vydání. Vc na tehdejší dobu neobyejná! Zstává dodnes záhadou, kde se v Nerudovi vzala nová síla básnická, když už byl myslilo, že po

,,

se již

137

pes tyicet

let stár. Tenkiáte se íkalo, že se na básníka vzdlal, on, rozený noviná. Neruda byl zajisté stejn rozený básník jako noviná tlem i

duší.

A objevuje se nový, obrozený básník v tchto Písních kosmických". Lehkost, jistota a humor jsou hlavními znaky proti dívjším všem básním. Nezápasí již ani se slovem ani s látkou. Co je obsahem písní? ,, Kosmos" znaí ecky svt, vesmír, tedy jsou to písn o vesmíru. Neruda básnicky rozebírá vdecké poznatky o tlesech nebeských, zpívá o nich humoristicky vážn. A verše ,,

i

,,Snad

jiní

jinak uvidí,

já myslím nebe a pi hvzdách

naznaují smysl a

cíl

si

si

jak naši zemi

širé

myslím na

tchto

lidi,"

básní.

Básník už tu užil vtšinou formy eské lidové písn. Hned v první vzývá letní noc záivou dívá se na noní oblohu a je mu tak volno, ve dne bylo by mu sladkobolno. Msíek je mu ,,starobný nebes tatíek" a ,,

Dokola jeho

dtiky

drobounké, smavé

hvzdiky,

dukátovými hlasy zvoní na krásné asy."

Hned po

té je

srovnává

s

eskými dívkami:

,,Když k Vám vesel hledím, zlatá Vy kuátka, slyším naše písn, eská zím dvátka. 138

Naše dívky slunce rannjší bývají, ve potoku chladném oi si mývají."

je

Takových vztah k našim lidským mnoho. Vizme na p, tuto básniku:

„Vte,

že

také

pomrm

hvzdiky

mnoho, ba mnoho bolí, každá si s námi naíká, slzavé na oudoli.

Mají svou drsnou lopotu, se, bží, svítí,

toí

stotisíc

mil

vám pebhnou

pro kousek živobytí.

Do únavy

se lopotí,

trýzní svá zlatá tla,

kosmický prach si stírají vznešeného ela"

se

Tedy jako my lidé žijí také hvzdy ve všenn'ru podle básníka. ,, Hvzdika jak hrdlika lásku vrká."

A

jiná

podobná srovnání najdeme

mladinkou tanenicí,

dále:

,,Zem

msíek

žádá za taneek první a poslední a za ty mezi ním." Msíc není mrtvý muž, akoliv kdyby byl, básník by si je

jíž

pál hned umít a

lid

vzdlávat), jako on

svítí naší zemi.

Jindy

osvcovat

(= pouovat,

jest

139

„Msíek pkný mládenec s jemn záící lící oblétá zemi panenku, jak holub holubici,"

O

planetách se

doítáme

Uran a Neptun

toto:

„dávno jak rampouchy jsou tuhy, vedle nich v posledním tažení Saturn se svými kruhy. Jupiter také už zvadlý kmet pte jeho žlut tak záí. atd i

.

Mars

„jen

.

kdyby nebyl tak rudý,

hbitým že pijákem Ješt pak: holika Venuše, kypící bující poup, to je to:

—

"»

,,

a skoro matce až na klín Merkur, to nemluvn hloupé." Nejroztomileji je charakterisována

— ach zem!

,,Zem pi práci

vn

to

ženuška!

jen hravá,

kvt a písniek mladá jak lípeka zdravá."

plna je

i

Atd.

Jsou to tak ryze eské verše, písovou formou obrazy vzatými z eského života, z eského

kraje,

že

lze

vru

jen litovati

s

nebyly

Krejím, Mánesovými

F. V.

doprovozeny kresbami a hudbou Smetanovou.*) že

*) „Písn kosmické" vyšly sice také s illustracemi V. Olivy, ale nepiléhají zcela k textu, tak Jako nepiléhají illustrace

jeho ke

140

,,

Zpvm

pátením".

A tak bychom našli dále ješt jiná žertovná a vtipná srovnání a vztahy tles nebeských a celého všehomíra k životu eského lovka, toho, všehomíra, který budí v osamlé, tmavé a tiché noci mnohdy pocit hrzy v duši divákov a který nám takto s tveráckým humorem, duchapln, hrav a písnikásky velký básník Neruda pibližuje. Pes oblaka, jež ,,Zem jsou synové tkliví, matiku Zemi si krví svou

živí,

slzami smývají starobn vrásky, mladí jí líce a svží jí vlásky,"

pes hvzdiky ,,veliky" nebo zlatá kuátka", pes trouchnivé mrtvoly" odumelých planet, pes poheb msíce" temným prostorem Svta, ,,

,,

,,

až do komety,

,,

kostnice umrlých

svt, hvzdy

odné rubášem". To jsou žertovné a hravé básniky, v nichž se ovšem skrývá dosti ironie, kterou pochopí jen ten, kdo se více zahloubá do záhad života a jeho filosofie. Tak na p. teba chápati . XXII. o žá,, starý žabák uený" vykládal jehož výklad na konec prostomysln jeden žabák-poslucha otázkou, jsou-li na hvzdách tvorové jako žáby. Nezdá se vám, že tu Neruda zešmšiíuje žabami lidstvo a uence, kteí jsou ,, svta krtky" a o hvzdách

bách v kaluži, jimž

hvzdáství

a zvrátí

vdí"? Chce zdrazniti nemožnost lovka, aby vyzkoumal a správn odhadl záhady všeho,,vše

míra, tak jako slovy:

vážn povdl pímo v

jiné básni

141

—

„Mysli se nejvýš a nad Tebou jako vesných zvonc a kdybys byl jak Slunce stár, nedomyslíš se konc!"

—

hvzd

Nkdo by se snad pohoršil nad zesmšováním tchto nadzemských vcí a nevyzpytatelných krás Neznáma, ale: v tom práv 'tkví Nerudv vtip: nelze-li prostým rozumem lidským pochopit

—

tch

záhad, tedy rzné ty

piblížit

hrzn když

a

aspo žertem a vtipem lze si svty a tlesa nebeská. Na

cizí

bojácn

pedstavovat Kosmos", hrav, s radostnou dvrou

si

to lze vesele,

,,

v život?

Humor Nerudv je tu vru nevyrovnatelný, práv jako v prose. Jak tam asto z malých vcí iní velké nebo naopak, tak ných iní vci malicherné:

i

zde, z velkých váž-

ohromné svty

iro-

pomrm

nicky skoro zesmšuje a pipodobuje lidským, zvlášt pak eským, nejvšednjšího našeho života. V takovém pojetí vci tkví básnické umní Nerudovo. Básník, se dává s hvzdami do šeptného rozhovoru", tyká si s nimi, žertuje. Se všemi s velkými svty jako by rozmlouval. ,, Kamenem by jich pehodil

pomrm

—

dvrn

celou

adu."

tená

se baví a cítí štstí

datel-básník,

—

i

tchto v

duši,

písní zajisté

tak jako

pojímaje tak radostn a klassicky

(= dokonale) krásn nadoblaný Vedle tchto bujn yeseiých básniek

píjemm

je cítil skla-

ada

vesmír. a

humorných

vážných, hloubav filosofických, s úvahami o nevyzpytatelnosti svta. Neruda v nich rozjímá o vztazích mezi kosmic142

je

jich

kými tlesy a životem vbec, vcech, hlavn o srdci lidském, k úvahám o eském také sebe samél:o.

národ

a

o

všelidských dochází

dále

konen

se

dotýká

Píkladem je báse ,,Dj Zem je krátce vyprávn, jak píse se krátce skládá," s hlavni myšlenkou, že ,, veliký lidské je lásky bol"; nebo báse doporuující boj životní, možnost a tvrdost, jimiž toliko lze neho dosáhnouti: ,,Kdo mkkým jc,

ten

bídn me!" (XXVII.) nebo ,,i

vné

slunce, chce-li

musí se kolem s (= had hada-li nepože

drakem

Podobn

didaktická*)

,,dív.

a

sil

—

se nestane!

prorok" (XXXVII.)

meme,

žít,

se) slunci bit

báse

hlásající

,,Ty práci,

vné že

hlasy než ze-

Svta pvod seznáme

všech tajné zdroje,

dív na dno as sestoupnem a setem svtv roje!"

K eskému národu volá: ,, Vzhru již hlavu, národe" (XXVI.) krásným srovnáním, že neteba být velkým národem, abychom neho dokázali, nebo jen ,,bude-li každý z nás z kemene, je celý národ z kvádr!" Nadjn koní báse XXI. ,,Jak lvové bijem o míže", slovy: ,,My pijdem bliž, my pijdem dožijeme, my

blíž,

svt

*)

pouná, 143

my

bijem o míž, ducha ji rozbijeme,"

lvi,

a|my

j. že eský národ vytrvalostí a bojem za svou svobodu dosáhne jí a vyrovná se jiným národm, tak jak se vlivem asových pomr ozývalo v jiných eských básních let sedmdesátých. Píkladem vznešené básn, poeticky-vdecké (t. kde básník veršem vyjaduje vdeckou j. pravdu o planetách), jest z ítanek školních

t.

známá

hvzdic

je rozseto, lesem jak tetí slokou hloubav filosofickou, z níž byl už citován úryvek, a jež koní hlubokou pokorou básníkovou, nmou,|| mod-

nebi

,,Po

zvonc vesných",

s

litbou jeho:

,,

Kleím

myšlenka vysoko

a hledím v nebe letí

svtm

líc,

vstíc

— pevysoko —

—

a slza vhrkla v oko."

V nkterých básních ozývá se tón velebný, jako hymnus.*) Je to zvlášt mohutná enická óda**) ,, Poeto Svte!" (VIII.), oslovení všehomira, formy nikoli už lidové, ale umlé a daleko tžší. Je to zosobnní svta jako umlce a hold básníka jemu. Není nepravdou, že si tu Neruda zabásnil jako Vrchlický a že tu asi podlehl vlivu francouzského básníka V. Huga, tak jako jinde, *) chvalozpv, jehož obsahem bývá zvlášt oslava Boha, panovníka nebo národa. **) báse vznešeného obsahu, formy umlé a vzletné.

14á

v lehím, ironickém tónu držel se

stále

svého

miláka Heine. kosmických" vytamhle dímavých hvzdiek", kde stejn hymnicky dotýká se velebného zjevu letící komety oproti mlžin, ,, píštích svt zábesku", a jimiž naznauje úchvatnou Cyklus ticeti vrcholuje íslem

osmi

,,

Písní

XXXVI.

,,Aj

protivu smrti a života. Poslední íslo ,,Až planety sklesnou k Slunci zpt a mrazem se Slunce rozskoí", nastifíuje poeticky budoucí zánik svta podle uení nkterých hvzdá. S nadjí na nový život

koní Neruda ,,až

na

svt

s

jemným humorem

tom

zas

o

sob:

vypuí

tvor se srdcem, se zpvnou tísní*), pak snad zase drobounký atom**) lam zazvoní kosmickou písní!"

mj

Nerudy pímo týká se pomrn jen málo verš Kosmických písní", naráží na sebe jen jako mimochodem, když se již déle nedovede zdržeti a mimodk prozradí nco ze svého nitra. Tak ,,

XXXI. v rozhovoru se ,, Zelenou hvzdou v zenitu" ***) dotýká se své mrtvé lásky, marn potlauje ironicky bolest, která se po ní ješt nezahojila; koní s odevzdaností v osud verši: v .

,,

Radost

i

žal

my pežijem *)

t. j.

my

pežijem,

cokoli!

—

básnfk njaký.

**) prvek: nejmenší, nerozkladná ástice hmoty. ***) nadhlavník: bod zdánlivé nebeské polokoule,

ležící

kolmo nad hlavou pozorovatelovou. Bohatýrstvo.

II.

10

145

Na

—

náhle slza ta to už nebolí?"

vždy mne ,'^

Náhlý vzdech uprosted

veselostí!

Je to ve-

selost jen zdánlivá.

S úsmvem na rtech hovoí o vlastní bolesti. Bylo básníkovou životní zásadou, k níž dospl po smutných zkušenostech a astých roztrpeních: nedáti na sob znát, že bolesti podléháme. Zkla-

mání

a boly života,

|

,,to

jsou jen drobty života,

jen

bubliny pramene, si na bhem

lovk

n

-?

let

tak náhodou vzpomene."

— }

Celkem jsou ,, Písn kosmické" básn velice pvodní, není píkladu jim podobných ani v cizích literaturách, básn s názorem zcela moderním (= novodobým) a pi tom s pojetím ryze eským. Jsou umlecky z nejlepších knih Nerudových a založily básnickou jeho

slávu. Vrchlický je na-

zývá veršovanými fejtony o hvzdách a živobytí kosmickém, ímž vskutku jsou. Byly peloženy do nminy a do polštiny.

III.

Poátek nemoci. Ballady

a romance.

poznal písn", byl Prvý, kdo ,, Kosmické pítel Nerudv L. Quis. Jemu také pedítal, když byl v dobré nálad, nkdy nkterou píse. 146

To byla vzácnost, nebo nerad Neruda^s

nkým

svých plánech hovoil. Quis o té dob zaznamenal: ,,Byl (Neruda) ve tvrí 4_cinnosti své šasten, byl jasné a veselé mysli, jako nikdy ped tím ani potom za celou tu dobu, co jsem jej znal. Byly to poslední pkné dny jeho života, bylo to pozdní jeho léto, jež tak záhy mlo ustoupiti nevlídným chmurám smutné jesen." o

To bylo následujícího roku 1879, kdy~se rozreumatismem.1 Ješt ped tím ztrá vil dovolenou na Šumav uf,,otce Prokopa" *) na Špiáku, tak jako každý rok ped tím podnikl njaký výlet (do pruského Slezska, do eskostonal

saského Švýcarska a j.). Turisty nezapel v sob Neruda nikdy. Též jako nemocný musil z Prahy a léil se r._1881 ve vodoléebném ústav v Dubí (Eichwald)ru Teplic. Vážná choroba zbavila Nerudu veselé mysli, která se tak pízniv projevila v ,, Písních kosmických". Od podzimu r. 1879, kdy zaal postonávati a nikdy se již úpln nepozdravil, byl nucen také zmniti svijj oblíbený denní životní poádek, hlavn se zíci hostinc. Bývalý výborný spoleník byl od té doby pro spolenost úpln ztracen. Zaídil si domácnost v novém byt v Konviktské ulici s nkolika místnostmi.

asto

byl nucen ležeti a tu se dával uzavíti domovnicí, která mu posluhovala. Pišel-li na návštvu, musila mu ona zevn odemknouti.

byt nkdo v

*)

(=

pensionát

a

turistická

stanice

blíže

Železné

Rudy

Elsenstein).

147

Quis líí poátek jeho nemoci takto: ,,Byl to žíly objevivší se mu tehda, tuším, na pravé noze a jevící se jako pítuhlá ervená skvrna pod holení. Nebezpeí záleželo v tom, že mohla se doL.

zánt

talovitost (= hnisání) krve. Následkem píkazu lékaova musel Neruda, aby zachován byl noze úplný klid, mnoho nedl ztráviti leže a odíci se vší práce, všeho pohybu, jemuž tak byl zvyklý. Neduh pocítil po prvé ve Vlachovu Bezí (byl tam r. 1880 v lét u bratrance Tichého, hospodáského editele panství). Sedl prý na nízkém sedadle a etl. Vosa nebo vela, která mu staviti

kol hlavy zabzuela, mrštiti a tu ucítil na

pinutila

jej

rychle se vy-

bolavém nyní míst prudké píchnutí, a tím prý to poalo. Zánt žil se mu po roce optoval na druhé noze, k tomu pidružily se ješt jiné choroby, zvlášt reumatismus, kterým již díve trpíval, a konen choi

"

roba oní. Proto vzdal

se Neruda nadobro psaní divadelních a literárních kritik. Pokraoval jen ve fejtonech, aby nezklamal své týdenní tenáe, nebo chybl-li nkdy pod arou netrpliv oekávaný zl, rmoutili se jeho pátelé, že jej nemoc tužeji sevela. Jinak dal mu mnoho práce v nemoci tento nedlní fejton, psal jej asto nkolik dní. Nechtl ho odbýt, aby se neeklo:^ ,,Už je starý!" jak vypravoval K. V. Raisovi. etl tedy a studoval, eho k psaní nutn poteboval. Avšak jaká to byla práce, zhusta v leže! Nevydržel totiž sedti pi psaní více než pl hodiny. V nemoci mimo jiné Nerudu trápilo, že musel snésti lecjaké píkoí vnjší a nemohl se brániti,

148

jak by byl zdráv zajisté v novinách uinil. Ne-

pestávaly totiž ješt na Nerudu nepátelské útoky. Stžoval si ironicky Quisovi: „Oni myslí, že lvovi vypadaly zuby a že už nemže kousat." Ml mnoho plán, které pro nemoc musil odložit. Ale provedl pece jeden významný, když se 1883 ponkud zotavil. Založil básnickou knižbesedy", kterou zahájil vlastními ,, Poetické Balladami a romancemi. Je to další píklad obrozeného Nerudy-básníka. myšlenku v ele sbírky, Jako motto, t. j. napsal si Neruda: r.

nicí

vdí

Volím slovo

prosté, tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste." ,,

chci

Chtl

národní tón, hned Ballada horská. Dít chce zhojiti rány Krista, rozpiatého na kíži na veliký pátek v kostele ped oltáem. jimi

zdrazniti

Babika mu

lidový,

složil.

Taková

je

poradí, že tu

pomže

jen

kterým ballady své

mladé jarní

jahodové. A dít jde je hledat. Dvacet pt verš zobrazuje celý píbh, velkopátení náladu, hluboký soucit dítte s utrpením Spasitelovým. Jak krásný a povzbuzující to in, vrcholící v dtské listí

radosti, že

,,

pomáhá

trpícímu!

Potírám Tvá svatá prsa, myju bok

tlíko

mj

Tvj svatý, zlatý

—

zas uzdraví se, Ježíšku kladu erstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude Ti hlaviku Tvou bodat úpal více!"

149

stal se zázrak:

„jak to dtská duše

vle

snila,

boží vyplnila."

Krásné zrnko mravní, tak umlecky básnicky A pi tom všem tak úsen, jak už v úvodu ukazuje rozhovor mezí díttem a babikou. Zcela podle zásad pravé ballady. Nikde není slova zbyteného, sotva by bylo lze nkteré vypustiti nebo pojaté!

nahraditi jiným. Tak ve všech balladách. A pece užito slov prostých, nehledaných, slov obyejné mluvy, která by se jinému zdála snad otelá a pravšední. Totéž lze íci co do umní o Balladé détské. Tatáž strunost, spád verše, prosté slovo, dialog.

je

A

obsah stejn smutný, ba chmurnjší. Znáte všichni: jak Smrtka si pišla pro nemocné dátko, jak se mu nechtlo od milované matiky, jak je vábila, a teprve když mu slíbila krásné hry hru ,,na Héliku", ryze s andlíky v nebi eskou hru, kterou si už dávno eské dti na venkov hrály když mu Smrtka vyizovala vzkaz Ježíškv, ba samé královny nebes, šlo pece Jak mistrn dovedl Neruda malovati slovem, krátce a výstižn! Jak znamenit vykreslil celou postavu Smrtky! Jako by ji byl v téže chvíli ped jej

—

—

vámi

nastínil

malí

Balladu tuto

návštv

Aleš!

složil

Neruda

9.

Heyduavk

srpna

r.

1878

Písku, pod bezprostedním dojmem zprávy o smrti jeho dcerušky Jarmilky, jíž byl kmotrem. Je to píklad, jak v pravé chvíli nálady vznikne umlecké dílo,

na

160

u pítele

snadno a hrav u rozeného básníka. Neruda dojat žalem rodi, uzavel se v pokoji, napsal báse a odejel, zanechav ji na stole. Z nejhrznjších ballad Nerudových, podle vzoru Erbenova, je píšerná Ballada zimní, nejen látkou arodjnou, ale i dsným zahrocením nápad zlodjských: jeden zlodj pinese arodj polštáek ukradený chudému nemocnému dítti? druhý víno urené knzi u oltáe, tetí hostii nesenou nemocnému! Až mráz po tle bží! A jak je názorný v devíti verších popis tí obšenczlodj, zvlášt tetího: ,,

tetí

— pánbh —

budiž

s

námi!

—

nahý v oích ledy, po tvái je jíním šedý a po tle stechýl samý." celý

Neiší hrza ledová

z toho mistrného popisu,

podepeného lidovým zadušováním pánbh s námi"? Názvy ballada" a romance" nejsou všude piléhavé v tom smyslu, jak známe z nauky o slovesnosti. (Ballada je truchlivá, romance veselá.) ,,

,,

,,

A

tak nalézáme v této sbírce veselé ballady vedle je na p. Ballada májová, kde se dívka modlí k sv. Petronille a prosí o ženicha. Petronilla jí však mže dáti už jen zbylého, zrzavého synka hajných. ,,Dej mi tedy toho!" odpoví odhodlan dívka. Podobn veselá je satirická Ballada rajská o sv. Eližbt, patronce vrných žen, toho asu v nebi bez zamstnání; vesele vyznívá Ballada o duši Karla

chmurných romancí. Žertovnou

151

Borovského, jak modlitbika k sv. Janu z Nepomuku pomohla Havlíkovi do nebe, ballada „zpola^

—

ano zcela národní" oznail Neruda pod titulem napsaná v dvouveršových slokách po zpsobu starodávných eských prostonárodních ballad. Není zajisté chmurná ani Ballada eská, v níž i

•

—

jednou v echách smavý vám známý rytí Paleek,"

„žil

rek

neml jiného pání, než jednou za rok na dní z jara v echách se probudit. Dokonce nemá se znaky ballady co dlat Ballada o polce, líící venkovskou hospodu o muzice. A naopak není naprosto romancí ani O erném jezee, ani O jae 1848, neku-li Italská nebo Helgolandská. Jak vidti, který

osm

básník

užil

eeného

Ostatn na jménu

názvosloví

zcela

voln.

nezáleží.

dležitjší okolností jest, že krom italské" a ,,helgolandské" jsou všechny tu zpracované látky zcela eské, námtem i provedením. Osoby jsou nejen lidové, ale

Mnohem

,,

Romance

vrn

eské. Z neještjších a nejumletjších je známá Romance o Karlu IV., píbh polohistorický, s hlubokou a pravdivou myšlenkou o povaze eského lidu, kterou pronáší Bušek z Vilhartic, když popíjí s králem víno z první révy burgundské, v Cechách uzrálé. Král není spokojen s paliatým lidem eským, tžké je s ním poízení. Není divu, když zem je taková jako lid: víno z Burgundska (ve Francii) pivezené se v ní zmnilo, je trpké. Ale pi dalším doušku shledal král, že i

152

,,to

víno

má svj

zprv trpké,

zvláštní ráz,

ale milé zas,

-

a pan Bušek využil píležitosti, zastal se a králi vyložil: ,,Nli, vidíš, králi:

tak náš

Má duši zvláštní — trochu

lid!

drsná zdá se však kvete po svém, v osobité kráse ach, pibliž k tomu lidu hled, ret a pitiskneš svj k a neodtrhneš více!"

ech

—

—

nmu

Kdysi se o této básni vypravovalo, že jí hovoil Neruda ústy pana Buška k císai Františku Josefovi

I.

Jinou zvláštností tchto ,,Ballad a romancí" jest, že z osmnácti ísel polovice má ráz legendovitý, jedná o Kristu nebo o svatých, Nejastji je pedmtem Kristus, a to jako Ježíšek v pojetí eských dtí. Krom uvedených již látek jsou význané toho druhu zvlášt ti biblické skladby, z nejlepších v celé sbírce: ,,Ballada tíkrálová", ,,

Romance štdroveerní"

a

,,Ballada

o

svatb

v Kanaán". Vynikají ,,nerudovským" humorem, jemným jako vždy u Nerudy a zcela pvodním. Neruda tu zpracoval známé biblické látky zcela po svém, pojav je se stanoviska prostomyslného, dobráckého eského lovka starých as. Tak asi si vysvtlíme zdánlivou ironii, kterou tu básník do básní vložil. Umlecky slouil vc vážnou s humorem, vc velkou s malou a smšnou, 153

Tak v Balladé tíkrálové, která jedná o návštv tí král u jesliek, prostomysln, ba skoio hloup si poínají a hovoí tito mudrci od>ýchodu, když Ježíšek jim vyítav ekne:

í^

,,a

k poslední mé cest skalní ku Golgath vím to svatotí se nedostaví žádný

—

z vás

svat!"

nebo na ,,Král

to

eník

s

ela korunu

si

honem k uchu

šoupnul, rád ek' by nco, neví co a zdá se mu, že zhloupnul."

Teprve za chvíli se vzpamatovali a potají si šeptali nespokojen: ,,Že z tesaky je pece jen, on každým slovem jeví!" A básník koní strun, v duchu

eského lovka: ,,To ví se: pišli se slávou

—

jak odešli, se neví."

Tutéž betlémskou scénu jeslikovou, ale s nápastý, kterými jsou lidu, eští hoši Petr, Vašek, Matj, Martin, Vojta, Kuba atd. s venkovskou hudbou, pedstavuje roztomilý obraz lidové koledy Romance štdroveerní. zde máme ryzí humor ,,nerudovský". Hoši pivádjí Ježíškovi nejkrásnjší z dvátek

vštvou prostého

I

venkovských Anduliku, aby 154

jí

dal

hubiku:

"

ruky

„Ježíšek už

svoje

kolem její šíje kíží. Jak se smje, jak ji hladí, jak se k Andulince tulí

—

sotva dostal políbení, už zas znovu rtíky špulí,"

A

závr? Tu dostává matka

což

,,

,,

Matka na

pkné

je to

to

za to

mlky

svj

hledí? "

díl:

—

vychování!"

V Balladé o svatb v Kanaán hejiv psobí eské prostedí selského venkova: zvaní na svatbu, koláe, hosté, klepavé ženy, v chlebové peci se již msíc topí, výslužky pro celou ves se chystají, družba, družiky, hluné hody. Potom zázrak s

vodou

z bible

známý. Po

nm

starosvat pipíjí

divotvorci Ježíšovi:

,,A a v

matikou svou pevzácný náš host! má svj a pi nm pole lán ." hospodyku, krásnou jak to kvítí,

žije s

Nech

dm

brzy

dom

.

Prostomyslné

pání

dobrého

eského

lovka,

který nezná lepších vcí a nezná jiných tužeb, než má sám. Co na to ekne asi Ježíš? Usmál se dobrotiv, pozdvihl džbán a poruil zahrát: ,,Tuš! páni muzikanti!

kde dobí

lidé jsou, je

Ratež

— —

všichni píti

vždycky dobe býti

Neruda udlal z Pána Ježíše humoristu, který radostn snižuje k prostomyslným a dobrým venkovanm a chápe jejich pozemské radosti.

se

155

Tak jako prostý, venkovský lid si pedstavuje vci a bytosti nadzemské v podobách pozemskýcii, s vlastnostmi lidskými, a

rád

si s

nimi také

v pohádkách vídáváme, tak prost a žertovn pojal tu Neruda vznešenou

zažertuje,

jak

látku jinde nedotknutelnou.

Tvoí tedy kniha ,,Ballad a romancí" sbírku klasických, neještjších a nejumletjších básní vysplého básníka, který se vymanil úpln z osobní poesie prvních let svého tvoení. Psal jednotlivé básn v jasných chvílích svého života, ješt díve, než choroba zaala trápiti jeho tlo. Odtud jejich humor a jarý ráz. Srovnáme-li ballady této knihy s balladami ,,Knih verš", vidíme veliký rozdíl. Neruda básník postupuje k dokonalejší tvorb, stoupá od romantismu k reálnosti, od chmurnosti k veselosti, od pessimismu ke klidu a humoru, od osobní poesie k neosobní. Díve napodobil Erbena, nyní si vytvoil svj druh, ekl bych reelní, humoristický i vážný zárove. Má-li míti nkdo dokonalý umlecký požitek z ballady, musí se vmysliti v prostotu, s kterou byla báse složena. ,, Balladami a romancemi" docílil Neruda skuten u tenáe (a posluchae) dojmu naivnosti (= prostomyslnosti) tím, že se postavil na stanovisko

lovka

prostého

Úspch to

vdl

druhou

(venkovana).

,,Ballad a

nakladatel

adu

jejich. ,,Ale,

že jsou to hrušky?"

156

romancí" byl veliký. Nejlépe

Nerudv, když na

mj

milý, což

nm si

žádal myslíte,

odpovdl mu Neruda

IV.

Poetické besedy. „Prosté motivy." Zdraznili jsme, že Neruda vychovával mladé Pouoval je, radil, podncoval, ítal k práci, usnadfioval jejich rukopisy, ba nutil je jim veejné vystoupení. K tomu cíli užíval litespisovatele.

i

podnik (,, Kvty", ,,Lunn'r" a j.), mezi nimiž nejvýznanjší bylo vydávání Poetických besed u Ed. Valeky, zahájené ,,Balladami a rorárních

mancemi". Sbírku tu uril pedevším pro výpravné básn, se u nás epika tak málo pstovala. Krom toho byl pesvden, že jen takovými básnmi lze šíiti smysl pro poesii. mezi lidem. A tak vybízel básníky, aby mujpsali básn humoristické. O. dobrý humor epické, pokud lze byla také nouze u nás! Tak vznikla na popud

ponvadž

i

Nerudv mnohá

cenná báse nebo sbírka jejich v této knihovnice. Na p. Quisovy ,, Tešn", ,,

Písniky" a

ších

let

j.

Nepíznivé

zavinily,

že

pomry hmotné pozdj-

ísla

rychle za sebou jako na

nevycházela

poátku

a

již

tak

potom vbec

nevycházela. Neml Neruda ve svých samostatných podnicích redaktorských štstí. V ,, Poetických besedách" vydal také Neruda další své básnické dílo: Prosté motivy. Jsou to básn prostých, potem 51, všedních a praobyejných námt, vesms lyrické, jakýsi deník básníkv z let 1879 1882, nebo se týkají výhradn jen osoby Nerudovy. Jsou to kratší citové obrázky rozdlené na tyi druhy podle roních dob a podle pírody, tedy i náladové,

—

157

dojmy uritých dní

a chvil. Krátce, jakýsi lyrický

kalendá. Jarni motivy,

nkdy

humoristické, ale zdá se, starý mládenec a

že násiln, ukazují, jak básník

skoro

mrzout

—

,,binokl*) na oích,

nehybnou tváí

s

—

v ruce

co

hl

kámen"

chce sice být nevšímavým k probouzející se pírod a k životu v nm, ale ponenáhlu mkne a

mu v nitru dje, netají se steskem eho mu život nikdy nedal: vlastní do-

prozrazuje, co se

nad tím,

mácnosti a rodiny. íslo V. je z nejdojemnjších vzdech po vyprchalých plánech a láskách:

dn

tom mém

mi jako živobytí tráva švadlo, co už mi tu povyrostlých, porozvitých ,,Co

už v

kvt

spadlo! se písní v hrdle zalklo, tužeb marn zaplanulo, ,1

Co

co mi

A

vzdech odvanulo,

a co

slzí

zakanulo!

pec, sotva po noci že šero nový den mi vstí,

volám do mrákavé

dáli:

,,Kde

jsi

— kde,

moje štstí!" Alejaremjako]^by'zase omládl.

Zdá

se

mu, že

je zase

kolem hlavy šplounaly by dtské písn, smavé zkazky,

,,Zas

zas

*) == brejle, skipec.

168

díttem:

ty

jak žila by zas matka moje a hladila mi erné vlásky. naklonila: Jak by se ke „Jsi mi tak bledý, dobrý hochu, hle, kolem vše se smje, volá jdi, dít, ven a hraj si trochu."

mn

—

V

parku najednou

dvouleté dtmi, pitom, tázav ,,

asi

se

ocitá

rob

mezi hrajícími

si

mu nohu"

a

chytlo

na

hledly velké,' modré 'oi". Básník se nezdržel, pochoval dít a tázal se plaše a zajíkav: ,, Dátko, máš mne rádo?" Je-li dojemnjší obrázek nad tento, z nhož tak iší lítost nad opuštným vlastním životem? ,,

A dále básník už se zcela raduje s jarem, je mu do zpvu, žehná jaru a pírod ,,od koen do vršku zmnné", jde se mu tak lehce, píská si odrhovaku na ržový list, dokonce se kochá v blažené vzpomínce na dtství, na matku i na bývalou lásku.

Letní motivy pak vesele pokraují v tchto náladách, užívají pln rozkoše života a krásy bujné pírody s vonícími zlatými klasy a plajícími rudými máky. Básník zapomíná boje životního a ukliduje se. Jsou tu i básn, které upomínají

na

,,

Kosmické písn":

pánbíek jím den svj mele, samou zái, samé zlato po horách a dolech ,,

Slunce

je

jak velký žernov,

stele;..."

nebo:

,,Náš

kraj

se

ženil

dnes,

bral

oblohu

si

169

•

v nichž

slínu",

v obou

jeví

umní

Neruda

pkné malby

krajinné s výstižnými pirovnáními ze života, na p. v druhé:

,,Pak na

nevstu

šlojí

(=

závoj) dali barvy šedé,

vz

—

vranými ji mraky posadili prach ve kotouích letí po zemi a svatba jede. Ped svatbou muzika svou jásavou hrá píse, a na

s

bou do koní svým modrým pere bleskem, hrom na nebesích z tžkých kuší stílí " atd.

—

Jiné

pkné pirovnání

z letní

pírody:

—

Zlaté slunko mezitím co to slastn spalo skrze listí mladé lipky ,,

tak se

mn

—

dukáty mne posypalo." Podzimní motivy zaínají sice pkným obrazem kraje z Pošumaví ,,Náš Boubín má šedivou epiku a zvolna si z dýmky kouí", humorným zosobnním pírody, ale dále jsou odrazem už zase jen chmurné nálady v duši básníkov:

eského

,,

Podzim

svt

je zde a krátký den, jak by k spaní byl odstrojen."

Uvažuje a rozumuje, jako by byl vystízlivl po píliš veselých a bujných chvílích léta. Lituje mládí, které ,,je jen ku radosti stvoeno". Vidí

umrlí hlavy na kvtech, 160

které trhal.

ím

je

lo-

Dm ,,U 2 slunc" v býv. Ostruhové (Podle

Bohatýrstvo.

III.

11

fot.

ul.,

snímku V.

F.

kde Neruda dlouho bydlel. Suka.)

vk? Híkou, zahuí

kterou blesk

mže

smést,

,,

boue

pohební

žalm a píroda zavzdychne amen!" Myšlenka na smrt a na hrob vložena už sem, v tyto podzimní motivy. velebný

,,Je

pravda!

na

slézat

Na

se plavit

moem,

strmých horstev lem:

zde zcela nízký pahrbeek a za

ním

zcela

nová zem!"

Ze zimních motiv vyplývá úpln únava ze života, odevzdanost do svého osudu^ smír, smutek ve vší své básnické kráse. Ovšem pedasná choroba piblížila velice básníka k stáí. V tchto básních je uloženo nejvíce citu básníkova, iší

odtud

zimav

plné

vdomí

nevyléitelné choroby

malomocného stáí, je to obraz bolesti pravé, neumlkované, prožité. Básn bolestné, psobivé na tenáe dojmem stejn hlubokým, takže nelze nemíti upímné úasti na osudu opuštného básníka, když na p. teskní:

a

,,Tak zvolna

svou

loku

— tak smutn — tak sám a sám životem sunu —

dál

což nechtla pražádná dušika sem do mého vsednout lunu?"

Louí se s životem, eká jako cestující s vakem netrpliv na odchod, smiuje se s nutným zánikem života. Byl jeho život kdysi pevný a hrdý sjel a zapálil jej. Všichni jej opuon sám a sám zamíil ve tmách v pusté moe a spje k zániku: ,,...jen chvíli ješt, malou,

koráb, ale blesk

stili,

162

krátkou

chvíli

a

popel

mj

se

s

širým

moem

smísí!"

v „jarních motivech" Neruda pomalu do pírody a dále do hor, vrací se zase v „zimních", zahnán vtry a zvadlou zelení, do zdí mstských a do své svtnice. Píroda, v níž stárnoucí básník se probouzí k novému životu a k radosti z nho, a láska, o níž si ješt jednou zasní, to jsou dva živly, které se v ,, Prostých motivech" spojují v pkný celek. Nkdy ovšem se zdá, jako by se básník stydl za svj cit, a odvádí tenáe k vcem zcela všedním a vedlejším, dobírá si sama sebe a nutí se do humoru, na p.: Prchl-li

msta

z

,,Mé vlasy a vousy jsou chvjná chmý, jak moly bych kolem byl zplašil, a kdybych se potkal já vyhnu se, jen abych se nepoprášil."

—

Pozoruhodný jsou si

i

verše,

kde

se

dotýká

i

svého

V

básni ,,Když jsem byl mlád" cení poesii svého mládí:

básnictví.

,,

Myšlenka v

zpv promnná

zvonila jak ocel zvoní, šumla hor nad temena, jak když orel mraky honí," a vyslovuje nadji:

,,

že z mých zpv mnohý pes hrob zvuet bude!"

my šlím,

také

163

Ale je ku podivu, že v téže básni píliš skromn vyjaduje o nejnovjších svých básních: ,,. a co te ret slabý pje, víc se pes hrob nepenese," Akoliv ,, Prosté motivy" nevznikly najednou,

se

pece tvoí

.

celek obsahem, stavbou

i

.

slohem jed-

notný. Jsou nedostižným vzorem lyrické sbírky, v níž básník ladn spojuje svží podání krajiny s vnitním svým citovým životem, formou co nejprostší. Podobají se písním lidovým názorným a úseným slohem, obrazy jednoduchými, slovy praobyejnými. Realista-prosaik zkusil tu své realistické umní veršem, a podailo se mu dokonale. Lehce pekonal obtíže a drsnost prvních svých básní. Jaká tu všude lehkost, srozumitelnost výrazu a jasnost myšlenky! Zajímavo, jak se tu píke odlišuje Neruda od souasných básník parnasist, u nichž bželo nade vše o záící, okázalou formu, on struný, hluboký, prostý, bez píkras slohových. Úinek ,, Prostých motiv" je mohutný. Je to životní pravda, poctivá zpov, otevené piznání k nejsoukromjším citm a náladám, které veršem Neruda vypráví, jako by si stžoval, nejlepším pátelm v úzkém kruhu. Skromný básník ml starost o úspch tchto básní. Psal L. Quisovi: ,,Mám se svými Prostými motivy upímné starosti. První má knížka zcela subjektivní (= osobní). K tomu pouhé torso (=vc necelá), jako všechna lyrika subjektivní. Nevím, nevím..." Pozdji: ,,... do toho, co je v nich, není vlastn nikomu nic než mn." Bál se, že ne-

—

budou básn pochopeny: Budou to as úsudky prarzné. Jeden, vera vyšlý, mne trochu za,,

164

mrzel.

Podobalo

se

mn,

že

pan kritik

vc

—

neproetl. Váha Prostých motiv leží zcela jinde, než jak on ekl, a neni-li to z nich jasno, pak jsou tedy nezdaeny. Jsou to zcela prosté citové kvty, reflexe tu a tam obsažené nemají ceny. A kritika

mže

jen íci,

jsou-li

kvty,

to

Nauení: Nepiš ovšem vc. Ped 25

nebo

jsou-li to

jalovosti.

nic subjektivního!

ale

lety,

když

mn

Tžká pátelé

vyítali, že nemám lyrického citu, odpovdl jsem: ,, Pokejte, však také budu psát lyriku, až sestárnu!" Ani jsem sám nevdl, jak divnou pravdu pronáším, teba jsem ml slova ta v duchu dobe motivovaná.*) A ejhle, stáí ješt nepišlo, pišla ale choroba, a cit dostal vrch. A jakmile je lovku jen trochu zase lip, vzkvétá opt bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to lidé!"

V.

Zpvy

pátení.

Neruda-básník vyvíjel se a pokraoval v létech osmdesátých zázran. V dob, kdy tiskl své ,, Prosté motivy", psal už nové básnické dílo, které mu však nemoc zabránila dokoniti. Je to deset básní nazvaných Zpvy pátení, patrn ást vtšího díla. Vyšly knižn až pt let po smrti básníkov. Po realistických tech posledních svých básnických sbírkách zapl Neruda tyto hymnické a vzletné *)

básn

nejkrásnjší lásky k

vlasti.

odvodnná. 165

.

Je nepochybno, že vznikly z hlubokého citu básníkova, z citu, který se vyvinul u Nerudy po dlouhém životním boji, v si vytkl za cíl dobro a vzrst svého národa, z citu, k nmuž dospl svou životní filosofií a který jím pirozen mocn zmítal ve chvílích samoty za nemoci je pochopitelno, že pedmtem tohoto cyklu mla býti výhradn láska k vlasti, ale ku* podivu zajisté jest práv u Nerudy-realisty, u básníka, který v posledních sbírkách užil spíše formy písové a ,, volil slovo prosté, z úst jak lidu roste", neekaná je zde v ,, Páteních zpvích" forma nadšeného pathosu (= vášnivého roznícení duše a mluvy). Jest to vrcholný umlecký in básníka bohem nadaného.

nmž

—

Jednotlivé básn vznikaly pomalu (v letech 1881 uzrávaly v Nerudovi, vytryskly 1887), tyto elegie (= žalozpvy) a hymny z opravdové a upímné bolesti nad neutšeným stavem našeho národa, z velé lásky k vlasti, kterou nesetnkráte celou životní svou prací prokázal a

—

nyní ješt naposled básnicky vyzná

nad osudem národa dala mu podnt myšlénce názvu básní, jehož nejvlastnjším vyjádením jsou ti básn rázu pašijového, trojí pašije*) vlastenectví Nerudova: Matka sedmibolestná", ,,Ecce homo" a ,,V zemi Bolest

k

originelní

,,

kalichu".

Už v na

*)

tou 166

,,Balladách a romancích" jsme ukázali s kterou pojil Neruda své

pvodní myšlenku,

zprávy evangelist o utrpení a smrti Kristov, Velkém pátku v kostelích.

o

jež se

básnické pedstavy s osobou Kristovou. Zde zase postava, avšai< umueného Ježíše za spásu lidstva, tak jak v náboženství se vykládá, nadchla našeho básníka k nádhernému a nevyrovnateltáž

nému pirovnání. Takto zaíná Matka ,,Na naší hie

Kalvárii,

matka Vlast

Vru

sedmibolestná:

v charém*) kíže stínu, Národ v jejím klínu."

— syn •

úchvatný obraz, v

nmž

utrpení národa,

pirovnáno

s utrpením stejn nevinn trpícím jako náš národ. A trpící vlast zobrazena trpící Marií. Závr básn jest korunou básnické myšlenky:

zde v jedince pojatého,

Kristovým

—

je

,,Vy všichni, kteí božím svtem jdete, krok zastavte svj a sem pohlednte, zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!"

Je možno, aby byl njaký národ tak utiskován trpl jako eský národ?... žaluje básník. V témže ovzduší proveden obraz V zemi kalichu s motivem lidové povsti, jak v lesní kapli a tak

Kristus pán mši svatou denn íst tam chodí; zvonek sám mu zvoní, vítr píse duje, když pán Kristus denn sebe znovu obtuje." ,,

Je to v

echách

kde se denn nadj s smrti snoubí, v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor jako kalichem by kol do kola vroubí." ,,v kraji,

*) slabý

167

z tchto verš trpký osud a poroba našeho národa! V osudu vlasti vidí trpce' zkoušený I básník vlastní své bolesti, na nž ukazuje tetí pašijovou básní Ecce homo.*) Míní patrn svou chorobu, praví-li:

Jak mocnými výrazy mluví

i

,,

.

.

.

hrom náhle udeil v

mj

zmladlý kmen

a roztrh od vrchu jej do koene. A duše stromu schla a schla, až schadla " a hlava olovem již k prsoum padla

—

Nejsilnjším projevem básníkovy lásky k vlasti sporu Láska, zaínající slovenským dvojverším

je beze

—

—

Srdce to lidské ach bože, prebože za zlobu móže snad, za lásku nemóže!" ,,

a rozpádající tu

pojem lásky ve smyslu velmi

nžném, mazlivém,

ryze rodinném. Básníkova láska k vlasti je jako láska k matce. Zdá se m^u, že ji nejlépe projeví, ztotožní-li ji s tou láskou, jíž miloval vždy svou matku. Víme, jak ji vždy rád. Nosil u sebe stále její malou podobiznu,

ml

staenku usmvavou, s bílým epekem. Pedstava matky a dítte míhá se mu celou básní. Tím, že básník tak vroucn a opravdov opei svoji lásku k vlasti o lásku k vlastní matce, lze nejlépe viti v upímnost jeho citu, pirozeného *) lat. Ejhle

ného Krista.

168

lovk! Tak

zvolal Pilát, ukazuje

na zmue-

•

a pravdivého.

Závr

je

pádný

a

mohutn pe-

svdivý: „Koho bych miloval širém tom na svt.? srdce je vždycky, ach, srdcem jen dítte do stáí, do skonu volá si po matce. Pežil jsem matku svou, žiju jen památce, pežil jsem lásku svou, jí tak na krátce všechno jsem oplakal, zase se osvžil Tebe bych, národe. Tebe bych nepežili"

—

ml

—

—

vlastn vyjáden citový život Nerudových let, vyvrcholený láskou nejsvtjší. Obdobný projev jeho (prosou) o lásce k vlasti byl už v Národních Hstech (12./XI. 1874): „Nech mluví kdo a co chce, ve vlasti jsou ty koeny, kterými ssajeme prvn život svj. Ji pak milujeme jako rodnou matku svou. Všude jinde, teba bychom po letech jakž takž navykli, jsme pec jen ,,jako jelen vzatý z lesa a lev odvedený z poušt". Jen otrok necítí lásky k vlasti, muž volný ji miluje vždy, pijímá ochrany její a plní

Tu

je

posledních

i

má se vlast milovat jen tenkrát, když je hodn velká a pstovat národnost jen, když je národ hodn etný?... chudší je matika, tím horoucnjší, tím vtší láskou obsype ji syn."

své povinnosti k ní.

.

.

ím

Jinou mohutnou básní tohoto cyklu je Ve lvi opt s velkolepým srovnáním: Šel kdysi ,trne v hrze'. eskou zemí lev a zem posud po obrovitý zjev eské Lvem tím jsou Husité minulosti. Zvláš významná je umlecká stavba

stope,

—

nm

169

této básn, naprosto k vlastní vci, a zase

jednou krajem tím

,,Jen

ped dávnem

jen jednou a sama

zem

zda

pvodní: závr: šel

pechod

vstup,

národ

hml

lev,

jeho ev,

slouchá s zatajeným dechem, ten nevrátí se s echem

hrzný hrom

(=

ozvnou),

s

a co kde dýše, choulí se v své skrýši a s chvním cítí: Jsme zde ve lví íši."

Chápete

tu velkou lásku Nerudovu, jak by eskou zas tou starou zemí slávy a velikosti, plné lví síly? Kdož nevzpomnl by tu dnes našich eskoslovenských legii?! Zobrazuj e-li Neruda v díve uvedených básních vlast ušlapanou, porobenou, s národem poníženým a trpícím, k nmuž cítí lásku až za hrob, pechází v této básni k vdomí pevné síly národní a dospívá ve dvou dalších stejn vynikajících k nadjím, že lze zase jen láskou k otin vzkísiti bývalý stav, stvoiti vlast rasi

pál

míti vlast

.

—

.

.

—

dostnou a novou. Takový optimismus vyzauje z první a z poslední básn našeho cyklu. Je to Moje barva ervená a bílá, na heslo Havlíkovo utkaná ada pípadných obraz, s nimiž dovede jen mistr verše zacházeti. Básník pozoruje ve vtru náš eský prapor, jak se vznáší, vlaje, vzdouvá se, klesá, jak se barvy mísí, což naznauje pípadným rytmem verše. Á srovnává: ,,Ej

170

vždy

ten prapor jak ty naše dje!

A zlo

jaké dje, taký ten náš dobro, démon

lid!

— bh

—

jej

žilobn pro"

bíhá,

ada umlecky

atd. dlouhá

sestavených a pípad-

ných obraz na základní motiv našich národních barev, stále stupovaných, bolicky*) pehnaných, ale

nkdy

dosti

hyper-

nicmén psobivých,

na p. ,,a

pakli lidstvo výší se jak alpstvo

nad tou zemí,

ech

bu

Alont blanc a

Mont rosa**)

a zvý-

šen nade všemi,"

zvlášt ovšem ,,z

se

ervánk

zbožným páním v závru: slunce

vysko,

lehni

eským

polem

bu

v

echách

bílý den a plno

—

rží kolem."

vlast v uvedených básních tohoto cyklu. poslední báse Jen dál, rázu Touž notou zní povzbuzujícího. Národ je zde již ,,tak istý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes", básník nevidí již vbec jeho chyb, nechce si lásku k kaziti skuteností, v dob let osmdesátých dosud neutšenou, naopak chová nejkrásnjší

Pravý to opak v nazírání na

tyech

i

nmu *)

**)

nadsazen.

Dv

mocné horské skupiny Alp: Montbianc na hra4810 m vys., Monte Rosa na

nicích italsko-francouzských,

hranicích švýcarsko-itaiských, 4638

m

vysoká.

171

nadje v budoucnost

v zdar národního celku

a

svt. Takto

v ostatním

tu

Neruda ení:

„Ach, hleme piln ke korábu svému, jsme jeho plaky,*) heb jsme svrný v nm, a vrn, toužn pilneme-li k nmu, zas šastna záhy bude eská zem!"

A

až

se

dokáme

jednou

svého

národního

nesmíme ustrnouti v blahé neinnosti, nýbrž pokraovati ve svém vývoji,

štstí ,,jen

samostatnosti,

dál",

nebo

,,to lidské

Ty

moe

nezná odpoinu,

též ho nez.nej,

dál,

stále

Národe náš drahý,

mj

vn

k inu, dál!"

se

Jsou tu ješt ti ísla cyklu: Andél strážce, a Ukolébavka na stejné thema lásky

Za srdcem

k vlasti, z nichž poslední jediná vyjádena formou lehí, písovou s refrénem. ,,

Zpvy

páteními"

myslil

a

básnil

jest

Neruda

naposled v svém žití ryze esky, cítil se tu úpln echem, nejen jako potomek slavných pedk, ale jako píslušník nov se ohrožujícího národa, jemuž vštil samostatnost. Od svtovosti, kterou tak jiným hlásal, vrátil se sám úpln k ešství, a to v dob, kdy Vrchlický a jeho druzi veršovali dsledn kosmopnliticky. Tóny bolestnými veselejšími, tísnivými nadjnými zapl tu o své i

i

i

*)

172

devo, jímž

se

nco

zahrazuje, piet.

nesmírné lásce k ubohé eské zemi a k nešastnejskvlejší nadji ní lidu, ale vyslovil o její budoucnosti a o koneném vítzství. Kéž by se ho byl velký básník dokal, dnešní samostatnosti eské! Pedstavte si Nerudu staekem tyiaosmdesátiletým, jak by se byl dnes radoval s námi, kdy už opravdu máme ,,v echách bílý den a plno rží kolem"

nému v

i

VI.

Smrt a poheb. povaha. Závr.

Poslední léta života.

Podoba

a

Jsou ješt drobné básn z péra Nerudova, které nejsou obsaženy ve sbírkách, o nichž bylo promluveno. Byly roztroušeny porznu v asopisech a teprve v sebraných spisech zaazeny do svazku ,, Básnických spis" pod názvem Poslední básné a Roj epigram. Zasluhují také zmínky. na p. v první ásti zde citovaný Patí mezi

n

feuilleton" z dtství Nerudova Letní vzpomínky", nkolik humoristických ballad a romancí (Romance biblická, Jan Kalvent, ,,

malostranský

,,

klempí), ale zvlášt známá báse ,,V železniním kupé": o vysthovalecké rodin, jejíž dvátko veze zpt ptáka v kleci pochovat do eské zem. Mnohé jsou z posledních let života básníkova.

Akoli ,, Zimní motivy", vzniklé patrn pod vlivem chmurné nálady za první nemoci básníkovy, obsahují myšlenky jeho na smrt, pec jen 173

byla ješt daleka doba její a Nerudu ekala teprve léta utrpení a opuštného života. Bylo to r. 1888, kdy sklouzl na náledí v Uršulinské ulicí a roztíštil si koleno. Ležel dlouho po této nehod a vycházel potom, když mu bylo lépe, už jen v prvodu posluhy na procházku. To bylo z pízemního bytu ve Vladislavské ulici . 14 v právo, kam se pesthoval r. 1883. Ml zde vyhlídku na stromy zahrady z Jungmannovy tídy, ale potom je vykáceli. Byt byl o dvou pokojích a kuchyce. V prvním byla pracovna, v druhém ložnice. Nábytek byl rznorodý, každý kus z jiné soupravy. Nad lžkem visel obraz

skutená

matky Nerudovy. Zde stíhala Nerudu choroba

za chorobou, kalíc všechnu radost ze života a bráníc mu v práci, které chtl ješt tolik vykonat. Ležel celé dny sám a opuštn, nemoha asto ani ísti, tím mén psáti. Psal jen v pestávkách sed u stolu, ale nejdéle jen pl hodiny, jinak v leže. Trpl mnoho, ale nikomu si nenaíkal, ani se nezmifíoval o operacích, kterým se ješt astji musil

mu

bu

podrobiti.

Naopak víme, jak

ným úsmvem zakrýval svj tonech. Tlo trplo, ale duch

s

humorem

a vlíd-

pravý stav ve

fej-

jeho neochabl, duševní síly nedovedla zlomiti tvrdošíjná nemoc. Pro naši vc národní a pro zájmy literatury udržel si stále stejnou horlivost a stejný cit. Kdykoliv se mu jen trochu uvolnilo, pracoval a tak vytrval až do poslední chvíle. A rovnž nevynechal pravidelných svých denních procházek, nebo jinak nemohl spáti a neml chuti k jídlu, Posluha v ervené epici s kovovým 174

štítkem ho vodíval Ferdinandovou tídou, Václavským námstím nebo Píkopy. Byl to pravidelný odpoledne, zjev, když se objevili denn, ráno spolu na ulici. Neruda churavou nohu tžce nadzdvihoval, v kolen jen málo ji ohýbal. Opíral se i

o rákosovou tlustou hl. Nkdy si zašel do františkánské zahrady, kam ml z bytu blízko a sml kdykoli jíti. Liboval si tu ticho a samotu. Domácnost mu vedla hospodyn Anna Hara-

líková. Ta mu dosloužila i k smrti. Léil jej dlouho léka Dr. MichL Návštv již v poslední dob nemiloval, nikoho k sob nezval. Obas pišei Ig.

Herrmann nebo

L. Quis.

mnil, stával se mkím, citlivjším a bujný, asto pekypující humor jeho se pomalu vytrácel. Tak dosvduje Quis. Bylo to vysvtli-

Povahov

se

On, muž plné síly duševní, sotva pes padesát let stár, musil se poddati tlesné chorob neinnosti, nechati neukoneny a oddati se ješt další životní plány. Poslední vc, kterou napsal, byl fejton o výstav starých mládenc v nedli 2. srpna v Nár. 1891. A. Heyduk a L. Quis vyrodních lister pravují o pc.-ledních svých návštvách u nho. Heyduk s pani dne 5. srpna, Quis s rodinou 12. t. m. Heyduk ho nezastihl v dobrém stavu. Ležel

telno.

tém

naznak, pikryt jsa lehkou pikrývkou a omlouval se: ,, Nehnvejte se, nebudu-li mluvit sám tolik, jako kdysi, jsem unaven, moc unaven, nemohu sedt, nemohu chodit, ba sotva ležet mohu, noha bolí a otéká!" Hovoili o ^výstav, která byla tehdy v nejlepším proudu. ,, Škoda, že já tam už nemohu," ekl (dal se tam totiž jednou dovézti

m

175

,,moc mne to pemáhá. Všude na mne mluví, všude se na nme vyptávají, a já nemohu; boh'!" také prsa

koárem)

m

Quis vypravuje takto:

,,

Sedl (Neruda) v

lož-

ped postelí u malého stolku, maje ob nohy peliv a mnohonásobn zabaleny. Na stolku ped sebou ml rozepsaný list. Pivítal nás tím milým, dávným úsmvem, kterému pimíseno bylo te tolik smutku. Nevidl jsem ho již njaký as a podivil jsem se, jak zestárl, zešedivl nici

a sešel."

Hovoili spolu o literatue, o ,, Poetických besedách", také o výstav. I Quisovi projevil touhu, jak by si tam ješt rád zajel. Ale nezajel.

A

dlouho stonal, nikdo netušil, že je konec jeho tak blízký. Národní listy dne 25./Vin. napsaly: ,, Ješt v pátek (21./Vin.) vyšel do pražských ulic, zastavil se s nkterými páteli, naknihkupectví a pecházel chvíli v chodb list, ekaje, až mu bude pinesen dopis, kterýž pro nj do redakce došel. Vrátil se do svého bytu ve Vladislavov ulici, chut poobdval, poveeel a ulehl. V sobotu ráno o tetí hodin se probudil a stžoval si na prudké bolesti v útrobách. Hospodyn jeho uvaila mu silnou ernou kávu, ale bolestí neubývštívil

domu Národních

valo."

Pišel Dr. Michl a zavolal si ješt universitního Thomayera. Dostavil se ve 2 hodiny odpoledne. Shledali rakovinnou hlízu ve vnitnostech, provázenou prudkým zántem pobišnice. Neruda sám neml tušení o nebezpeí, ani redakci Nár. prof.

176

Poslední byt

Nerudv

(Podle

Bohatýrstvo.

III.

12

fot.

ve Vladislavské

snímku

V. F. Suka,)

ulici.

í

list nieho neoznámil. sedmiletý básník skonal

Veer

ve ^^lO padesáti-

Prof. dr. Jar. Hlava pitval mrtvé tlo, potvrdil úsudek léka a shledal mimo to, že zlomenina nohy dosud nebyla zahojena. Odtud se '.vysvtlí úzkostlivost básníkova, že se dal ustavin všude '

sluhou doprovázeti.

Slavný poheb konal se z ,, Umlecké Be-i sedy" *) v paláci hr. Lažanského v úterý 25./VIII.' odpoledne. Zde byl básník vystaven v háji palem! a cypiš a tisíce lidí prošlo kolem, aby vzdalo poslední est velkému echu. ,,Bylo to jako v po-j hádce, kde zemel milovaný král," napsal zprávodaj o pohbu ve Svtozoru. Kolem cínové rakve!

f

stála estná stráž akademik a Sokol. Neruda tu odpoíval v s hustými knoflíky, tak jak se nosila v letech šedesátých.

amae

umlc

Prvod kráel za zpvu sboru Národního divadla a ,,Hlaholu" pražského vinohradského tídou Ferdinandovou, Jungmanovou, Karlovým námstím kolem Hálkova pomníku na Vyšehrad. Ulice byly posypány pískem a rozsvícena byla svtla luceren. V prvodu, jejž vedl fará od P. Marie Snžné, šli Sokolové z celé Prahy i okolí, rzné spolky, deputace venkovských mst a j. Celý národ doprovázel velkého básníka svými zástupci. Byl to národní poheb, jakého Praha nepamatovala a vidla zas až po letech pi úmrtí dra F. L. Riegra a Sv. echa. Zástupci spolk nesli stuhy vnc, jichž bylo i

*)

ložen

178

Spolek pátel r.

1863.

umní

na podporu eských

umlc;

za-

I

pes

80.

Neseny byly

í

A

žerdi

s

nápisy spis Ne-

pd.

na bílé Nad rakví rudovýcii, mezi nimi pronesli pohební Václ. Vlek za spisovatele, za novináe Karel Tma. lenové ,, Umlecké Be-

ei

sedy" vnesli básníka na hbitov vyšehradský a uložili vedle hrobu pítele J. V. Frice. Píbuzných blízkých Neruda neml. A tak za rakví Šla jen vrná hospodyn a veejný posluha: zástupci té prosté a nejnižší tídy národa, ze které básník pocházel a jíž se vždy slovem i skutkem tak vele zastával.

Dnes zdobí hrob Nerudv prostý erný mramorový kíž. V Ostruhové ulici na Malé Stran, která byla pezvána Nerudovou, kde básník nejdéle bydlil, na dom ,,u dvou slunc", odhalena byla r. 1901 v úmrtní den Nerudv pamtní deska, vytepaná z mdi Vincencem Smolíkem, s nápisem: ,,Jan Neruda zde žil a svoji literární innost zapoal (1834 1891). Péí spolk Menšího msta pražského."

—

Jak vypadal Jan Neruda? Byl krásné, úctyhodné postavy, vznešený zjev. Vizme obrázek v ele knížky a srovnejme s popisem F. V. Krejího: široká, eská tvá typu upomínajícfho ,, .

.

.

orlím profilem (= pohled se strany) ponkud na Žižku, hebkým vlasem, bohatým prošedivlým kueravým vousem vroubená, jiskrné oko hledící skrze skipec s povýšeným klidem humoristy na skutenost, vysoké elo, dávající *

179

nevyerpatelné

myšlenek, rysy kolem dobroty, ironie jistého duševního rozkošnictví. Tvá velmi aristokratická (= šlechtická) touto jemnou vypracovaností rys, záhadná pro jejich složitost a spornost, ale pi tom zase s tak oddanou upímností se podávající jako otevená kniha. Z tváe tohoto stárnoucího a prošedivlého muže cítit tžké a sladké podzimu, a jisté kouzlo zralosti teprve na hranici stáí stává se tvá tak krásnou, práv tak jako duch za ní sídlící teprve v této dob rozvil své básnické síly." Byl skrovný ve svém zevnjšku, šat nosil jednoduchý, jistou dobu jen hndou jakousi amaru, v lét mkký plstný klobouk se širokou stechou, v zim huatou epici. tušiti

rt

hrající

odstíny

—

V

reje

mkké

i

vn

a pití byl sice stídmý, ale labužník, vybíral, a tu asto v hostinci vracel jídla a radji nejedl, nedostal-li co po chuti. Rád pil mlnické víno; líbila se mu na eská graná-

rád

jídle

si

nm

tová

barva,

nebo

granát

byl

jeho

oblíbený

drahokam.

Kouíval hodn, dokud nebyl churav, výlun Také v karty rád si zahrál, ale jen, když již ml dosti nudných rozprav ve spolenosti. viržinky.

Rád

se koupal, ale nikoliv

volné

na plovárn, nýbrž ve

pírod.

Písmo ml drobné, jemné: každé písmenko bylo urité. Tak jako ruka jeho byla jemná, hebká, vskutku aristokratická, s tenkým, pro-

hnutým ukazovákem. Jak byl spoleensky inný, povdli jsme v kaCo myšlenek a podnt vyslovil toho,

pitole V.

180

nelze ani vypoísti!" Stále za nás myslil, a to až se do poslední chvíle, kdy nemohl již sám úastniti díla" praví L. Quis. Podporoval národní sbírky, zakládal spolky atd.

inn

—

Duševními vlastnostmi pedil Neruda nmohé své vrstevníky. Pokusili jsme se ukázati, jak vyplývají z celého jeho života z díla. Neruda byl pímý a poctivý bojovník slovy skutky, neúnavný pracovník, dsledný muž v životních zásadách, skronmý v osobních zásluhách, vzácný autokritik (= kdo dovede správn sama sebe posouditi), lovk jemného chování i

i

spoleenského, milovník pírody, všeho krásna a dobra. Zkrátka byl povahy vzácn krásné. L, Quis charakterisuje (= vyznauje) jej takto:*) trpkou školou života, vyspl v muže ,, Prošed pevného názoru životního, v demokrata, upímného pítele lidu a milovníka svobody a národu, v muže hrdého, neznajícího žádných kompromiss,**) žádné služebnosti a nežádajícího aniž pijímajícího njakých milostí." Vyvrcholuje pak svj úsudek tmito krásnými slovy: nemla v Nerudovi vzniknouti ,, Kterak ta hluboká láska k chudému, poníženému a utiskovanému lidu, mezi nímž vyrostl a z nhož byli jeho rodie, jeho matika, kterou tolik miloval? Kterak vzniknouti nemla v horoucí láska k tomu mstu, jehož nevyrovnateln krásný obraz denn jevil se malému chlapci z hradanské terasy? A kterak zase neml v

——

nm

nm

*)

Moravsko-slezská revue, ro. IV. vyrovnání.

**) dohoda,

ISl

zakoeniti se tvrdý vzdor proti tém lidem opovrhujícím a národu odcizeným velmožm, kteí s vysokých svých palác neten nebo opovržliv

na ten drobný lid eský, nesdílejíce jeho radosti ani žalosti, neiníce nic k jeho povznesení, ale vše k jeho ponížení. A kterak neml v Neruproti utiskovadovi vzplanouti ušlechtilý telm, a zhoubcm eského shlíželi

hnv

ponmovatelm

národa, kteí zniivše dávno jeho samostatnost, jeho hospodáský blahobj^t, jeho vzdlání, jím, jejž v takou bídu uvrh i, pohrdali, jej nenávidli a jeho olupovali o svobodu, o jazyk? A kterak neml Neruda milovati svobodu, již jako slunce vidl vycházeti na prahu svého jinošství, by, žel,

záhy též uzel krvavý její západ?" Láska k vlasti, jak dokázal mohutn labutí svou písní ,, Zpvy páteními", byla zajisté korunou jeho krásných vlastností.

Životopis Nerudv je z velké ásti historií celého literárního období literatury eské, od nhož nelze jména jeho odlouiti a jemuž dal Neruda smr a udával ráz. Prof. MUDr. Albert, znalec naší literatury a tlumoník eských veršv do nminy, bystrý kritik mítka evropského, nazývá dobu od r. 1860 dobou Nerudovou (tak jako

nazval

dobu pedchozí dobou elakovského), uznává dležitost Nerudova významu.

ímž nejlépe

Je píznané, snad v eských pomrech zvlášt, pomalu a pomalu^se dostávalo zaslouženého slova, uznání našemu básníku. Platí tu o

že jen

182

nm

která "sám kdysi spisovateli

(r.

1866) napsal o Bjórnsonovi, s ne-

norském: ,,Po urputném boji

pohrdáním dobyl sob konen jména prvního básníka skandinávského." Pro byl zneuznáván? Nejprve jej zastioval Hálek, potom jej snižovali nebo umlovali osobní nepátelé, literární politití; dležitosti jeho kritik se dlouho nerozumlo, ani na fejtony se nekladla taková váha. A jako básník dlouho Neruda mlel, nedral se do veejnosti. Teprve za dvacet let psobení v literatue návistí a

i

ocenil

zasloužen

v Lumíru jako první získaly

r.

eský

lidu

Nerudu-fejtonistu

1876.

Potom

byl

S.

Heller

všeobecn uznán

Ale Nerudu-básníka Kosmické písn".

belletrista.

teprve

,,

Byl sice pokládán mladšími básníky za vdce už záhy, ale to byl jen užší kroužek spisovatelský, v širších vrstvách Neruda-básník díve nepronikal. Do tchto vrstev se dostával pouze nedlními fejtony. Teprve ke sklonku života, když už spoleensky svtu odumel, když už skoro trvale ležel churav na loži, teprve tehdy se poznávalo

pomalu,

Pes

ím

Neruda národu svému

to však jako kritik a

byl.

noviná nebyl

zcela

uznán ani za svého života. Zvlášt novináství se píliš fpodceovalo. Zde musí vlastn teprve dnešní doba ukazovat a nezasvceným vykládat, jaké obrovské dílo tu Neruda vykonal a ím vším prospl našemu národu. Jaroši. Vrchlický definitivn pronesl o Nerudovi tento úsudek: ,, Poetický odkaz Nerudv adíme k svým^ velkým básnickým pokladm, vedle KoUára, elakovského, Máchy a Erbena 183

místo jeho u nás vždy pevné, on jest našíní národním klassikem, jedním ze stžejních sloup naší nové poesie." A L. Quis napsal: „(Neruda) patí mezi nejlepší muže, které kdy zplodila eská zem, vždy bez nho a bez jeho psobení jest

v druhé

polovici minulého Usiloval o národní svéráznost a tím spolu svtovost naší literatury, našeho umní a vedl nás zárovei k vyššímu kulturnímu životu, bez nhož nemže býti vzdlaného národa. V tom smyslu tedy též Jan Neruda jest naším buditelem, buditelem našeho smyslu pro vyšší život kulturní."

náš kulturní století

184

nedá

vývoj

se ani mysliti.

.

.

Matka Nerudova.

jmj

Rukopisný snímek Nerudv.

'

SEBRANÉ SPISY JANA NERUDY, nákladem F. Topie v Praze, poádali: Ignát Herrmann, Lad. Quis a K. Rožek.

(Nkterých svazk

páté vydání.)

i

II. Básnické spisy (2 díly). Arabesky. IV. Povídky malostranské. V. Divadelní hry. I.

a

III.

VI. Obrazy z ciziny. VII. Menší cesty. VIII. a IX. Studie krátké a kratší (2 díly). X. Žerty hravé a dravé.

XI.— XIII. Drobné

klepy (3

c o U,

díly).

XIV. Proti srsti. XV. Povídky, arabesky a pražské povsti. Studie a vzpomínky. XVI. Z domova i ciziny. Za války r. 1866. XVII.— XX. Kronika satirou vtipem (4 díly). XXI. Politik pod arou. XXII.— XXIII. Satiry (2 díly). i

XXIV. Praha. XXV. Pro eské

divadlo. Divadelní tácky. Stupobídky, zápasy a polemiky. a XXVII. Studie vážné a humoristické

die,

XXVI.

li.

(2 díly).

XXVIII.— XXX. Žertem do pravdy (3 XXXI. Nekrology a feuilletony asové.

díly).

187

XXXII. Zbytky verš. Aforismy. Rzné peklady.

XXXII -XXXVII. Divadlo (5 XXXVIII.— XXXIX. Literatura I.

svazk).

|

XL. Umní.

i,'-..,!,'

^

(2 svazkv). )

Zpvy pátení

Samostatn vyšly tamtéž:

a

'-!,

^^'^y-

Písn kosmické,

illustracemi Viktora Olivy; ve sbírce Souvislé etby školní (red. Ferd. Strejek): pátení, Kosmické písn, Ballady a romance, Prosté motivy, Hbitovní kvítí a Ti povídky s

Zpvy

malostranské (Svatováclavská mše, Hastrman, Jak

kouil pan Vorel pnovku),

s

literárními

-si

dále: Báby i baby. Trhaní, Divadelní tácky a ,,Nová z belleírie Jana Nerudy" (poídil L. Quis r. 1899).

Výbory

z

za-

úvody Arne Nováka;

že"

Nerudových spis:

Topie): ,, Výbor z básní" (. 13), (. 33) (poídil Ad." Wenig, úvody napsal A. Novák); v ,, eské knihovn profesorské" (u Otty), ,, Výbor z prosy J. Nerudy" (poídil Jan Kabelík); Nerudova ítanka (u Radouška v Perov; vybral Zd. Kobza); ve ,, Svtové knihovn" (u Otty) 3 svazky s úvody F. V. Krejího: Vybrané básn. Výbor povídek a Rzná prosa. sbírce ,,0;.ení" (u

^'e

,,

Výbor

z prós>;^"

LITERATURA O NERUDOVI. *) eském básnictví národním. (Svtozor XXIX. 1895) ermák Boh.: Jan Neruda. Bibliograficko-literární studie. pol. 1895.) ^ (Kvty XVII., erný Ad.: Spolužáci. (Vzpomínka na Nerudu a M. HorAlbert £.: List o

1.

2.

I.

|3.

^

nika.)

erný K.

4.

(Svtozor 1891.) /..• Jan Nep. Neruda. (Ottv Slovník

1902.) 5. Heller Serv.: Jan skizza. (Lumír |6.

Nauný

Neruda a jeho feuilletony. Literární ro. IV. 1876.) Heroin Jan: Vzpomínky: O Janu Nerudovi. Jak vznikla pamtní deska Jana Nerudv na dom ís. : 233— III. (Pl století Národních fist. Almanach z

*)

188

r.

1910.)

Pokud autoru

této knihy byla pístupna.

—

—

Herrmann Ig.: V Nerudov pracovn. (Svtozor 1891.) Heyduk Ad.: Návštvou u Holinu. Ballada dtská. Má poslední návštva u Nerudy a j. ze .Vzpomínek lite,

rárních." (Sebr. spisy Lil.

r.

1911.)

O Janu Nerudovi protiklerikálním. (Macharova knihovna sv. IV., 1914.) Kabelík Jan: Jan Neruda. (Vstník es. profesor ro.

Housa Jií:

IX.

1902.)

Úvod k výboru z prosy Jana Nerudy. (eská knihovna zábavy a pouení. . 14. Otto 1902.).

Kabelík Jan:

Jií: Jan Neruda. (Pestrá knihovna Symposion XVII. mezi kritickými studiemi ,,Renaíssanní touhy v umní" (1893 až 1902). Kobza Zdenek: Úvod k Nerudov ítance. (Radoušek

Karásek

ze Lvovic

ís. 42.) Totéž v knihov.

Perov.) Koutník B.: Nerudovy názory o prosodií a metrice. (Filologické listy

r.

1917.)

Krušnohorská EL: eské básnictví posledních dvou dejítiletí. Jan Neruda. (Osvta ro. XXV., díl I. 1895.) Krejí Jan: Jan Neruda. Studie jeho vývoje a díla. (Hejda a Tuek, Duch a práce III. sv.) Novák Arne: Bedich Smetana a Jan Neruda. (Hudební revue XI. 1917.) Jan Neruda, (Monografie v Zlatorohu, II. svaz. 1910.) Jan Neruda feuilletonistou Národních list. (Almanach z r. 1910.) Veerní dialog o Janu Nerudovi. (Novina 1908, Grossman a Svoboda.) Jan Neruda a otázka slovenská. (Venkov, ervenec

— — — — 1917.) — Úvody ke Tem povídkám malostranským, k Prostým motivm

a j. sbírkám ve ,, Sbírce souvislé etby školní" 1913, 1916 a j.). Novákové dr. J. V. a dr. A.: Pehledné djiny liter, eské (Promberger, Olomouc str. 305—316, 2. vyd. 1913.) Pražák Alb. dr.: Jan Neruda. (Literatura eská XIX. století, III. díl, 2. ást, Laichter 1907.) Qiíis Lad.: Vzpomínky na Jana Nerudu z let 1871 1891. (Napsáno r. 1891.) Jan Neruda. (Moravsko-slezská revue, ro. IV. 1908.)

(Topi

—

—

189

27. Rais K. V.; Vzpomínka na Jana Nerudu. (Svtozor 1891.) vzniku Nerudovy „Romance o Karlu IV." 28. Souek bt.: (Listy filologické 1917.) !*^ 29. Suk V. F.: Neruda-turista. (asopis turist XXX., 1918.)

O

—

3'^.^

Úast našich pedních spisovatel nové doby na literatue pro mládež. VI. Jan Neruda. (Úhor V. ro.

O.: Humor Nerudových feuilleton. (Pelci, Kri' tická knihovna XXIV., 1905.) 32. Salda F. X.: Alej snu a meditace ku hrobu Jana Nerudy. (Boje o zítek. 1915.) 33. Šimáek M. A.: Za Janem Nerudou. (Svtozor 1891.) (Jiný nekrolog tamtéž str. 489, snad také^z péra

31.

Sýkora

M. A. Š., ale nepodepsáno.) 34. Škorpil V.: Jan Neruda— Zdeka 35. J. Nerudy Korrespondence

—

36.

Zvon ro. XIII.) Nerudovy

Tille V.:

lenm 37.

38.

63.

190

listy Ter.

Šemberová. vysokomýtská. (Obojí;

Machákové. (Mánes svým

1907.)

lovk

v jeho spisech. Jan Neruda: ech a (Chvilky, PelcI 1911.) Vrchlický Jar.: O poesii Jana Nerudy. (Nové studie a podobizny 1897. Otto.)— Totéž úvodem k „Básnickým

Vítek B.:

spism J. N.", vyd. Herrmanova u Topie 1898.) Wenig Ad.: Jan Neruda k základm Národního divadla (Topi 1918.)

OBSAH. První ást:

Disvi

a jinošství. Str.

7

Úvod I.

II.

III.

IV.

Útlé mládí

11

Neruda ve škole V nižších tídách gymnasijních N« akateniickéin gymnasiu a na universit

24

:r Noviná a I.

Prvnl4)ásn.

38 .

.

48

fejionisia.

Sfttrost o živobytí. V.Hbito^í kvítí".

Aimiiach „Máj". Literární boj ,; / Reda^rstvi,, Obraz života". Pokusy o dramata.

59

OsamoXení. Další redaktorotví. tíárodní listy Poprvé na'"ce6i^h. ,,Pai|ské' obrázky". Názor o cestování. Kntíirá^iíosy: „Arabesky" .... IV. Rok 1866, Knihy verš. Cesta na jih a na východ. „Obrazy z ciziny" V. Staromládenecký a spoleenský život. Peklady Lumír. Osudy do r. 1875. V Nmecku a o Nmcícíi

68

.

1 1.

.

.

.

.

.

III.

VI. Fejtony VII. Kritická innost. Zásluha o

76

84 93 101

eské divadlo

...

115

191

Tetí ást: Básník. Sir. I.

II.

Záliba v drobnomalb. „Povídky malostranské" 129

Písn kosmické Poátek nemoci.

137

romance" .... 146 IV. Poetické besedy. ,, Prosté motivy" 157 V. Zpvy pátení 165 VI. Poslední léta života. Smrt a poheb. Podoba a

III.

povaha.

Sebrané spisy

J.

Závr Nerudy.

Literatura o Nerudovi

.192

,,Ballady a

173

—

Výbory

186 187

o

ift