Raně eneolitická plochá měděná sekera z Dublovic na Sedlčansku
Miroslav Dobeš – Marek Fikrle – Jaroslav Frána – Rastislav Korený
Úvod Studium počátku užívání kovových předmětů na našem území je kromě vyhodnocení nálezů starších závislé pochopitelně na nově objevených artefaktech. Jejich evidence příliš nepřekvapí v tzv. staré sídelní oblasti, příznačné příznivými klimatickými a půdními podmínkami, v holocénu prokazatelně obývané kontinuálně od počátků neolitu. Ojediněle se ovšem najdou i mimo ni, v končinách ve starším zemědělském pravěku dle frekvence nálezů trvale neosídlených. Jejich výskyt tak významně přispívá k diskusi o povaze pobytu člověka v těchto méně příhodných terénech. K nálezům zmíněného rázu nepochybně patří raně eneolitická plochá měděná sekera z Dublovic, okr. Příbram.
Obr. 1. Dublovice. Výsek ze základní mapy 1:10 000, list 22–22–06, s vynesením místa nálezu (hvězdičkou). Výsek upravila B. Hrůzová. Abb. 1. Dublovice. Lage der Fundstelle (Stern).
Archeologické výzkumy v jižních Čechách 24, České Budějovice 2011
325
Nálezové okolnosti (R. Korený – M. Dobeš) Sekeru nalezl Z. Maceška dne 29. 11. 2009 v rybníce Vrbsko, založeném na horním toku potoka Musík, v k. ú. Dublovice, zhruba 4 km západně od Sedlčan (obr. 1). Předmět spočíval v sedimentu tehdy vypuštěného rybníka, v hloubce asi 20 cm, z něhož svrchních 10 cm tvořilo bahno a spodní vrstvu písek. Přestože nálezce polohu sekery pouze odkrokoval, je jeho lokalizace vzhledem k blízkosti záchytných bodů v terénu poměrně spolehlivá. Opětovně napuštěný rybník v současné době znemožňuje jakoukoli další detailní rekognoskaci. Před založením rybníka tedy předmět ležel v bezprostřední blízkosti zmíněného potoka, v nejnižší partii údolí orientovaného v souhlase s jeho tokem od jihu k severu, směrem k cca 8 km vzdálené Vltavě, do níž se potok z pravé strany vlévá. Samotné místo nálezu se nachází v nadmořské výšce 365 m, v mapě 1:10 000 22–22–06 je vzdálené 354 mm od západní sekční čáry a 282 mm od jižní s. č. V rovnoběžkovém směru údolí Musíku v místě nálezu omezují dva výrazné kopce, a sice Vinice na západě (422 m n. m.) a Deštno na východě (453 m n. m.), vzdálené od sebe asi 2 km a převýšené zhruba 50 a 90 m nad potokem. Popis nálezu (M. Dobeš) Plochá sekera 1. typové skupiny, varianta Strážnice typu Pločnik. Délka 138, šířka ostří 49, šířka týlu 26, tloušťka max. 20 mm. Řez pravoúhle obdélníkovitý. Povrch původně dle zbytků patiny vyhlazený, dnes silně korodovaný. Patina světle zelená. Místy zachovaný světle hnědý bahnitý povlak jinak očištěného artefaktu svědčí o delším pobytu v rybničních sedimentech. Hmotnost sekery činí 528 g. Je vyrobena z mědi lehce znečištěné zejména stříbrem, antimonem, případně vizmutem. Uložení: M Sedlčany. Obr. 2, tab. 1. Za zapůjčení předmětu ke studiu a publikaci děkujeme Davidu Hrochovi a Jiřímu Pávovi.
Chronologické zařazení měděné sekery z Dublovic (M. Dobeš) Eneolitické měděné předměty lze v zásadě dle funkce rozdělit na dvě velké skupiny, a sice ozdoby a tzv. těžké předměty. Zatímco první skupina artefaktů pochází převážně z hrobů, případně z celkem obstojně datovatelných sídlištních situací, tzv. těžké předměty s sebou zpravidla nenesou informace poskytující příslušné údaje přímo z kontextu, jde o nálezy ojedinělé. To se týká i plochých měděných seker, které patří k nejpočetnějším těžkým měděným předmětům středoevropského eneolitu (srov. jednotlivé svazky řady Prähistorische Bronzefunde, Abteilung 9). Rovněž v Čechách tvoří významnou položku eneolitické měděné industrie, lze jich napočítat okolo čtyřiceti (Dobeš 2008, 29). Pouze jediná však byla nalezena v chronologicky uchopitelném kontextu, konkrétně exemplář z akropole výšinného sídliště na Denemarku u Kutné Hory, objevený v řivnáčské zemnici č. obj. 37 (Zápotocký – Zápotocká 2008, 254, obr. 130). Jde ovšem o kus typologicky i chronologicky velmi vzdálený sekeře z Dublovic. Datování jednotlivých typů plochých měděných seker je tedy vzhledem k povaze nálezových okolností mnohdy sporné, závislé na pouhé konstrukci typologických řad, verifikované stratifikovanými kusy z nalezišť zpravidla mimo naše území. Obecně platí, že na počátku stojí artefakty v mnohém podobné kamenným neolitickým vzorům, se kterými se shodují zejména tloušťkou a podlouhlým klínovitým utvářením předmětu. Teprve poté je postupně využíván mechanicko–technologický potenciál nového materiálu – sekery získávají vyváženější poměr délky a šířky 326
a hlavně jsou podstatně tenčí než jejich předchůdkyně (Dobeš 1989, Abb. 1). Středoevropské nálezy prvé skupiny, ke kterým patří i sekera z Dublovic, časově odpovídají ranému eneolitu, v českých poměrech tedy období od mladolengyelského stupně po vyznění jordanovské (resp. münchshöfenské) kultury, přičemž jejich výskyt ve starších nálevkovitých pohárech, resp. michelsberské kultuře stupňů IV až V, je již vysoce nepravděpodobný. Podle systémů užívaných pro českomoravský eneolit odpovídá plochá měděná sekera z Dublovic (obr. 2) proporcemi nejvíce variantě Strážnice typu Pločnik první skupiny seker, s prvky varianty Hartberg (Dobeš 1989, 40, Abb. 1:3, 8). Varianta Strážnice je kromě výše uvedených znaků charakteristických pro nejstarší skupinu seker (tj. zejména tloušťky) příznačná mírně lichoběžníkovitým tělem, s poměrem délky k šířce v intervalu 3,1 až 3,5, břitem lehce vějířovitě rozšířeným a osovou symetrií na podélném řezu. Typologicky srovnatelný kus byl v Čechách objeven dosud pouze ve Vysoké nad Labem, přičemž pochopitelně jde o ojedinělý nález (Novotná 1955, 517, obr. 245:6). Kromě obecné podobnosti s první skupinou plochých seker, rámcově chronologicky ukotvených v raném eneolitu, existují i stratifikované exempláře typologicky srovnatelné přímo s variantou Strážnice typu Pločnik. Zejména je třeba poukázat na novější nález ze sídlištního objektu moravské malované keramiky z Hulína–Pravčic, datovaný však kvůli nevýrazné průvodní keramice pouze rámcově do jejího mladšího stupně (Dobeš a kol. 2011, 49, 51–52, obr. 2:4 a 3), který ovšem na druhé straně poukazuje na možnost výskytu daného typu již na počátku raného eneolitu, v předjordanovském období. Časnější výskyt by potvrzoval např. i nález z kulturní vrstvy na sídlišti Glina v Munténii (Vulpe 1975, 56–59, Taf. 32:246), náležející stupni Gumelniţa A2, kladenému do horizontu tiszapolgárské kultury (Dumitrescu 1969; Parzinger 1993, 263–265), která by měla v Čechách odpovídat zhruba nejmladšímu, pátému stupni kultury s keramikou vypíchanou a lengyelským nálezům na úrovni moravského stupně MMK IIb. Obecná podobnost s jinými raně eneolitickými typy/variantami samozřejmě
Obr. 2. Plochá měděná sekera typu Pločnik, varianta Strážnice, z Dublovic, okr. Příbram. Kreslila L. Jarošová. Abb. 2. Dublovice. Kupfernes Flachbeil des Typs Pločnik, Variante Strážnice.
Obr. 3. Plochá měděná sekera typu Pločnik, varianta Stollhof, z Mažic – Zálší. Kreslil M. Dobeš, upravila L. Jarošová. Abb. 3. Mažice – Zálší. Kupfernes Flachbeil des Typs Pločnik, Variante Stollhof.
327
nevylučuje i datování do následného jordanovského horizontu, reprezentovaného např. sekerou eponymní varianty z dolnorakouského Stollhofu (Mayer 1977, 45, Taf. 9:93 a 117A). Absolutně bychom tedy dublovický exemplář mohli umístit do časového úseku zhruba od poloviny 5. tisíciletí př. Kr. po přelom s miléniem následujícím. Plochá měděná sekera z Dublovic není jediným nálezem svého druhu jižně od hustě osídlené středočeské oblasti. Velmi podobný artefakt byl objeven Fr. Truhlářem před r. 1896 v rašeliništi u Mažic/Zálší, okr. Tábor (obr. 3)1. Jde o plochou sekeru typu Pločnik, variantu Stollhof (Dobeš 1989, 39, obr. 1:2), dle spektrální analýzy zhotovenou z čisté mědi, pouze nepatrně znečištěné stříbrem (tab. 1). Pro její časové zařazení je opět významný výše uvedený depot ze Stollhofu, na možnost časnějšího výskytu, podobně jako u sekery z Dublovic, mohou poukazovat balkánské exempláře z dobře datovaných hrobů 1 a 4 ve Varně (Todorova 1981, 19–20, Taf. 34:A2, C2) a hrobu 1 v Devnji (Todorova 1981, 16, Taf. 35:F1). Absolutně by tedy počátek výskytu varianty Stollhof opět spadal k polovině 5. tisíciletí, soudě podle radiouhlíkových dat z varnenského pohřebiště (Chapman et al. 2006). Kulturní kontext měděné sekery z Dublovic (M. Dobeš) Pobyt člověka na Sedlčansku lze v pojednávaném období dokumentovat kromě dublovické ploché měděné sekery pouze rámcově ojedinělými nálezy kamenných broušených předmětů, v drtivé většině bez bližších údajů; keramika neolitického a raně eneolitického stáří tam dosud vůbec nebyla identifikována. Spolehlivost lokalizace broušené industrie je navíc komplikována zvykem užívat ji dříve v hojné míře jako hromových klínů (srov. Sklenář 1999, 23–65), jejich původ se tedy vůbec nemusí krýt s lakonickými údaji udávanými v literatuře či inventářích sbírek. S vědomím těchto výhrad lze jmenovat několik nálezů, které by mohly spadat do raného eneolitu. Jde zejména o kamenné vrtané motyky, nalezené na Sedlčansku a jeho blízkém okolí v Nalžovicích, Hrachově, Voticích, Kališti a Teletíně (Habart 1925, 269; Hájek 1954, 116; Sklenář 1984, 17, 23, tab. I:1272 a b. č. 5; týž 1990, 20), sekeromlaty z Hrachova a Zvírotic (Hájek 1954, 116; Sklenář 1984, 23; týž 1990, 20 s obr.), případně sekeru s hrotitým týlem z Bělic (M Benešov, sb. Vlašim, inv. č. 100023). Motyky lze zajisté datovat již do neolitu, jejich výskyt v raném eneolitu je však rovněž prokazatelný. Výrazný raně eneolitický typ naopak představují sekery s hrotitým týlem (Zápotocký 2002, 179–180). Rovněž sekeromlat z Hrachova (Sklenář 1990, 20 s obr.) se některými znaky blíží raně eneolitickým typům Lengyel a Traian (Zápotocký 1992, 174, Abb. 44:1–10). Spektrum nálezů broušené industrie doplňují další artefakty obecně neolitického či eneolitického stáří (srov. Sklenář 1984; týž 1990), které by alespoň v některých případech mohly náležet též počátkům eneolitu, např. kopytovitá sekerka/tesla typu K2 z Hřiměždic na bezprostředně k Sedlčansku přiléhajícím vltavském levobřeží (Zápotocký 2002, 174, 179–180; Stolz – Korený 2008, 142, obr. 1:1). Plochá měděná sekera z Dublovic (a sekera z Mažic/Zálší) se tedy chronologicky řadí k početnější skupině broušené industrie ze Sedlčanska a jeho okolí, kterou můžeme potenciálně spojovat s různými aktivitami nositelů nejmladší vypíchané keramiky, lengyelské, jordanovské, resp. münchshöfenské kultury. Je s nimi evidentně spojena i problematikou interpretace těchto nálezů v klimaticky a půdně nepříliš příznivé krajině, mimo oblast se stabilnějším zemědělským osíd1/ Sekera, poprvé publikovaná J. Rychlým (Anonymus 1896, 227, obr. Ia; týž 1897, 664), je 120 mm dlouhá a 390 g hmotná. Její povrch byl recentně zbaven patiny a zjevně přebroušen. Artefakt je uložen v Národním muzeu pod inv. č. 11451. Spektrální analýza stuttgartské laboratoře (Junghans et al. 1968) je vedena pod č. 7544.
328
lením. Nejbližší známé ostrůvky se sídlištními areály raných neolitiků, které obecně poukazují na možnost zemědělského využití příslušné krajiny ve starším pravěku, jsou totiž severozápadně od Sedlčan doloženy až na Říčansku (30 km vzdálené Jažlovice) a jižním, příp. jihozápadním směrem dokonce v cca 50 km vzdálených Žimuticích (Beneš 1970; Pavlů 1972) a Radčicích (Michálek a kol. 2000). Stopy stabilnějšího neolitického osídlení mohou dokládat ještě další jihočeská naleziště v Neplachově, Dehtářích a Čejkovicích (Fröhlich 2009, 17)2. Ojedinělé keramické nálezy z blíže položeného Kostelce nad Vltavou, Kozárovic a Zvíkovského Podhradí (Michálek a kol. 2000, 276–277, tab. 1) však již vzhledem ke strategické povaze lokalit svědčí spíše pro jiné aktivity než ryze zemědělské, obdobně jako většina ojedinělých nálezů broušené industrie z oblastí mimo výše popsané ostrůvkovité osídlení. Sedlčansko se tedy podle výpovědi stávajících pramenů řadí spíše k regionům bez stabilního neolitického a eneolitického osídlení. Výjimku představuje až závěr středního eneolitu, dokumentovaný několika řivnáčskými lokalitami poblíž Vltavy (k tomu Dobeš – Korený 2010, 47–48), i když i v těchto případech nemusí jít o a priori spolehlivé doklady zemědělského využití krajiny. Ojedinělé nálezy broušené kamenné industrie mimo klasickou sídelní oblast se zpravidla interpretují jako doklady sezónního využití krajiny, např. k pastevectví (Valde–Nowak 2002), lovu, sběru, různým druhům prospekce atp., případně se považují za indicie komunikačních tras mezi jednotlivými sídelními komorami, pokud ovšem pomineme stále přítomnou možnost výkladu broušených nástrojů jako „hromových klínů“, tedy předmětů pro studium povahy pravěkého osídlení nepoužitelných (Zápotocký 2002, 182–186). U obou plochých měděných seker, jak z Dublovic tak Mažic, můžeme ovšem některé výše uvedené možnosti téměř vyloučit. Vzhledem k tomu, že jde o artefakty dnes vcelku shodně považované za symboly moci, nanejvýše zbraně (Kuna 1989), není pravděpodobná jejich případná ztráta související s ryze ekonomickou činností, jako je provozování pastevectví či prospektorství. Podle složení kovu obou seker, nejspíše karpatského původu (viz níže), je možné uvažovat o ztrátě, dokladu násilného střetu, osamoceném pohřbu, příp. votivním daru3 spojeném s hojným užíváním různých komunikačních spojení v širší ose Vltavy z hornorakouského Podunají do středních Čech. U sekery z Mažic/Zálší však lze připustit souvislost s potenciálním stabilnějším zemědělským osídlením indikovaným výše uvedenými nalezišti – vždyť vzdálenost Mažic a Žimutic činí pouhých sedm kilometrů. Na okraj je ovšem třeba zmínit i alternativní výklad spojující oba nálezy nikoli s aktivitami populace neolitické, ale ještě lovecko–sběračské, mezolitické, resp. subneolitické. Možné přežívání kořistníků je nejen pro jižní Čechy a střední Povltaví již delší dobu dikutováno (srv. Vencl 1982; týž 2006, 407–413; Šída 2009), přičemž pro ně může svědčit i dosud unikátní nález patrně subneolitické keramiky z Hrazan (Dobeš – Korený 2011). Podobné úvahy pochopitelně umocňuje zejména výše uvedený nápadný nedostatek standardních neolitických a eneolitických sídlištních nálezů z dané oblasti, odrážející nejspíše nulovou či nízkou míru přitažlivosti krajiny pro rané zemědělce. Relativní blízkost zemědělského osídlení v řádu desítek kilometrů nemusí být na překážku, vždyť paralelní staletá až tisíciletá existence sousedících regionů či ostrůvků neolitického a subneolitického osídlení je doložena pro sousední Polsko (srov. Józwiak 2003). Ani přítomnost 2/ U vypíchané keramiky publikované V. Vokolkem pod příbramskými Raděticemi (Vokolek 2007, 75, tab. 129:1–3) udává inventář Národního muzea (inv. č. 636/1–3) naleziště Letky u Prahy spolu s řadou dalších střepů téže kultury (inv. č. 597–669), její provenience je tedy sporná. 3/ Obě sekery byly nalezeny v místech zamokřených, v bezprostřední blízkosti vodních toků – zvyk ukládat depoty měděných předmětů, interpretované jako votivní dary, do podobných terénů je znám ze severu již z počátků tamějšího neolitu (Klassen 2001, 254–255).
329
kovových předmětů v tomto prostředí by nebyla ojedinělá, na severu jsou nejstarší měděné artefakty datovány okolo roku 4000 př. n. l., čili měly by tam sloužit ještě v kontextu subneolitické kultury Ertebølle, ostatně jako celá řada broušené industrie a vzácně i keramiky importované z jižně položených oblastí páskového neolitu (Klassen 2001, 235; týž 2004, 19–105). Měděné artefakty (a kamenné broušené nástroje) v subneolitickém prostředí, nepochybně importy, by tak mohly být považovány např. za doklady směny mezi komunitami obou ekonomicky odlišných systémů, finálně naplňujícími obdobně jako v mateřské oblasti funkce spočívající v demonstraci moci a společenského postavení vůdčích jedinců. Laboratoř
Číslo analýzy
Metoda
Lokalita
Okres
Předmět
Cu
Ag
Sb
Bi
Řež (UJF)
18989
RFA
Dublovice
PB
pl. sekera
95.90
1.10
1.69
0.23
Řež (UJF)
4982
NAA
Dublovice
PB
Stuttgart (SAM)
7544
SA
Mažice – Zálší
TÁ
pl. sekera pl. sekera
101.87
0.1840 0.3045
≈100
stopa
0
As
Fe
0.18 0.90 <0.002
0
0
Ni
Zn
0.00
0.00
Pb
<0.02 <0.015 0
0
0
Sn
Au
Co
In
Se
0.00 0.00 <0.03 0.00023 <0.0005 <0.0025 <0.0006 0
0
0
0
Tab. 1. Rentgeno–fluorescenční analýza (RFA ve sloupci Metoda), neutronová aktivační analýza (NAA) a spektrální analýza (SA) plochých seker z Dublovic a Mažic–Zálší. Zastoupení prvků uváděno v procentech. Odchylka mědi a stopových prvků od 100 % u NAA je způsobena neurčitostí dodržení přesně stejných ozařovacích a měřících podmínek vzorků vůči standardům (podrobnější vysvětlení viz kapitola Poznámky k metodice a interpretaci různých druhů analýz eneolitické měděné industrie). Numericky neobsazené kolonky značí příslušnou metodou neměřené či neměřitelné prvky. Analýzy provedli J. Frána (Dublovice) a laboratoř Stuttgart (Mažice – Zálší). Tab. 1. Spektralanalysen der Kupferbeile von Dublovice und Mažice – Zálší.
Poznámky k metodice a interpretaci různých druhů analýz eneolitické měděné industrie (J. Frána – M. Fikrle) Pro studium rané evropské metalurgie je mimo jiné důležité i vyhodnocení různých druhů analýz použitého kovu, které je ovšem spojeno s mnoha úskalími. Měděné či bronzové předměty v závislosti na vlhkosti a složení půdy podléhají např. korozi. Ta může podstatně narušit jejich povrchy a vytvářet na nich krusty silné až několik milimetrů nebo prostoupit i celý jejich objem. Často dochází i k silnému úbytku mědi v povrchových vrstvách, čímž se v nich podstatně zvýší a zkreslí relativní zastoupení jiných prvků. Tato slupka se často nesouvisle odlupuje a může obsahovat i prvky z okolního prostředí, zejména železo. Nedestruktivní analýza je proto velice nespolehlivá a může být značně zkreslená i jinými vlivy než chemickými změnami vlastního materiálu předmětu (viz tab. 1). Z těchto důvodů mohou mít vysokou vypovídací hodnotu jen analýzy vzorků, odebraných z hloubky artefaktu. V případu popisované sekery z Dublovic (a srovnatelných vzorků, viz Dobeš a kol. 2011, tab. 1) sice byla aplikována i rentgenová fluorescenční analýza (RFA) povrchu sekery, avšak tato metoda poskytla pouze poznatek o vysoké čistotě použité mědi, která obsahuje jen malá množství stříbra a antimonu. Pro zvýšení citlivosti a spolehlivosti bylo přistoupeno k odběru vzorku pro aplikaci neutronové aktivační analýzy (NAA). K odběru byl použit wolframový vrtáček o průměru 1,5 mm, kterým byla nejdřív proniknuta povrchová vrstva na boku sekery do hloubky, ze které již vycházely jen čistě kovové špony. Teprve z dalšího hlubšího závrtu (zhruba hlouběji než 1 mm) byly vyjmuty spirálky a částečky v množství okolo 10 mg, z nichž pak byly pro analýzu použity hmotnosti cca 4 mg kovu. Zbytek zůstává v laboratoři uschován pro případné další zkoumání. 330
Sada vzorků byla společně se standardy ozařována po dobu dvou hodin v aktivní zóně reaktoru LVR–15 Ústavu jaderného výzkumu a.s. v Řeži při hustotě toku neutronů 8.1013 n.cm–2.s–1. Spektra radioaktivních produktů standardů i vzorků pak byla měřena gamaspektrometrickou aparaturou Canberra–Packard Genie2000 v dobách 5, 10 a 20 dnů po ozáření. Porovnání výsledků výpočtu obsahů prvků z různých analýz je obsaženo v tab. 1 (a tab. 1 in Dobeš a kol. 2011). Pro případné zpětné přezkoumání jsou v prvních sloupcích uvedeny pracovní názvy a čísla vzorků v naší databázi aktivačních analýz a typ předmětu. Ve sloupcích jednotlivých prvků, obvykle se vyskytujících v měděných a bronzových objektech, jsou uvedeny obsahy v procentech. Pokud nebylo pozorováno reálné množství, je uvedena horní hranice možné přítomnosti prvku, počítaná ze statistického rozptylu ve spektrech. Tuto hranici by bylo možné snížit jen při delších měřících dobách a případně vhodnější geometrií měření. Většinou se jednalo o jednohodinová měření v těsné vzdálenosti. Jelikož olovo není možné stanovit neutronovou aktivací, je uvedena hranice pozorovatelnosti z povrchového RFA měření. Odchylka mědi a stopových prvků od 100 % je způsobena neurčitostí dodržení přesně stejných ozařovacích a měřících podmínek vzorků vůči standardům. Pro tento typ analýz se považuje za vyhovující odchylka do 5 % rel. Spolehlivost zjištěných obsahů byla posuzována z výsledků analýz vzorků certifikovaných referenčních standardů bronzů firmy MBH Analytical Ltd. Skutečné reálné obsahy v několika desetinách procenta byly zjištěny jen pro stříbro a antimon. Za koncentraci odpovídající realitě je možné považovat i hodnotu zlata, podepřenou měřením slepého obalu. Absence arzénu a selénu nasvědčuje spíše oxidickému původu suroviny, stejně jako provázanost mědi se stříbrem a antimonem. Komentář ke složení a původu mědi ze seker z Dublovic a Mažic/Zálší (M. Dobeš) Složení mědi eneolitických artefaktů s důrazem na studium zastoupení stopových prvků je již dlouhou dobu nedílnou součástí výzkumu rané metalurgie (první analýzy českého materiálu viz Štolba 1868), zejména úvah o provenienci suroviny. Oba předměty byly analyzovány, sekera z Dublovic rentgeno–fluorescenční (RFA) a neutronovou aktivační analýzou (NAA), sekera z Mažic/Zálší klasickou spektrální analýzou, provedenou v 60. letech minulého století stuttgartskou laboratoří (tab. 1). Nejspolehlivější výsledky poskytuje NAA (viz výše), i když některé prvky není schopna detekovat (např. vizmut, olovo), srovnání s předměty analyzovanými klasickou spektrální analýzou (zde Mažice/Zálší) musí být provedeno s vědomím možností a přesnosti této metody. Obě analýzy sekery z Dublovic se shodují minimálně v jednom, a sice zastoupením stříbra a antimonu v řádech desetin procenta. Další prvky zachytila spolehlivější NAA pouze v setinách až desetitisícinách procenta (k nerovnoměrnostem výskytu železa, příp. ostatních prvků ve výsledcích podle druhu použité analýzy viz předchozí kapitola), pro hodnocení typu užité mědi jsou tedy nepodstatné. Výjimku přestavuje pravděpodobné zastoupení vizmutu v kovu, zjistitelné pouze RF analýzou (a klasickou spektrální analýzou). Kombinace stopových prvků Ag–Sb–Bi je příznačná pro měď typu Nógrádmarcal (Schubert 1982, 316), ze které byly vyráběny mj. eponymní sekery s křížovým ostřím a celá řada raně eneolitických plochých měděných seker, nalézaných zejména v severním Maďarsku, na Slovensku, v Rakousku, ale i v českých zemích a ve středním Německu. Původ předmětného typu mědi byl a je hledán na Slovensku, za zdrojovou oblast badatelé považují různá ložiska v horním Pohroní. Horní činnost tam v mladším lengyelském období nepřímo dokazují, kromě nálezů příslušně datované keramiky a slitků mědi, zejména kamenné palice užívané k roztloukání rudy, nalézané ve středověkých odvalech ve Španě Dolině (Točík – Žebrák 331
1989). Souvislost počátků rudného dolování v Pohroní s mědí typu Nógrádmarcal nevylučuje ani poslední bádání, založené na sledování poměrů izotopů olova v rudách i artefaktech (Schreiner – Heyd – Pernicka 2008, 234–235). Absence arzénu v mědi tohoto typu spíše vylučuje použití sirníkových rud (tj. měla by být uhličitanová či oxidová, viz též předchozí kapitola). Zcela vyřešena není ani přítomnost antimonu v měděných předmětech zhotovených z daného typu kovu, za jeho zdroj se někdy považuje minerál antimonit, který hojně provází měděné rudy ve slovenských ložiscích (Schreiner 2007, 144, 174). Dublovická sekera tedy byla vyrobena nejspíše z rudy slovenského původu, ostatně jako valná většina raně eneolitické měděné produkce v Čechách. Z kovu poněkud jiného složení je zhotovena plochá sekera z Mažic/Zálší. Jde prakticky o čistou měď, pouze slabě znečištěnou stříbrem (tab. 1), ve stuttgartské nomenklatuře vedenou pod označením E00 (Junghans et al. 1968, 14–15, Diagram 1). Její původ badatelé vysvětlují různými způsoby, připouštějí jak možnost využití oxidových či uhličitanových těžených rud (Kuna 1981, 41), tak prostý sběr z povrchu zemského v podobě větších či menších kusů ryzí mědi, dle analýz prokazatelně znečištěných stříbrem a ojediněle i jinými prvky (Ottaway 1994, 26–29). Sběr ryzí mědi zřejmě sloužil jako hlavní zdroj výchozí suroviny pro výrobu nejstarších měděných předmětů nejen ve střední Evropě, ale i jiných regionech. Její původní zásoby se ve Starém světě odhadují na 1000 až 2500 tun (Pernicka 1990, 27). Kromě jiného se z diskutovaného druhu mědi vyráběly nejstarší měděné sekeromlaty, např. typu Pločnik (Kuna 1981, 23–24), či naprostá většina o něco mladších seker s křížovým ostřím typu Jászladány (Schalk 1998, 33). Za nejpravděpodobnější surovinu, z níž byla vyrobena sekera z Mažic/Zálší, tedy můžeme považovat ryzí měď, sbíranou někde v blíže neurčené karpatské rudonosné oblasti4. Zcela vyloučit ovšem nelze ani původ z uhličitanových či oxidových rud těžených na úrovni našeho raného eneolitu, např. v srbské Rudné Glavě. Závěr Eneolitické měděné předměty se v Čechách objevují zejména v tzv. staré, tj. od neolitu trvale osídlené oblasti či v jejím bezprostředním okolí. Existuje pouze několik výjimek, k nimž se řadí i nově objevená plochá měděná sekera typu Pločnik, varianty Strážnice, z Dublovic na Sedlčansku. Jde o artefakt, který lze na základě podobností s lépe stratifikovanými předměty na Moravě, v Rakousku a na Balkáně vcelku spolehlivě datovat do raného eneolitu, spíše jeho časnější fáze, absolutně někam od půle 5. tisíciletí zhruba k roku 4000 př. n. l. Jak bylo naznačeno výše, pochází z regionu s dosud neprokázanými stopami stabilního neolitického a eneolitického osídlení (s výjimkou řivnáčské kultury ze závěru středního eneolitu). Nález tedy můžeme interpretovat nejspíše jako doklad komunikace mezi Podunajím a středními Čechami, spojené pravděpodobně se směnou různých statků (a s ní souvisejícími událostmi – ojedinělý pohřeb, ztráta, srážka, votivní dar), provozovanou mezi různými a různě vzdálenými komunitami usedlého zemědělského obyvatelstva. Podle evropských analogií, absence dokladů trvalého neolitického a valného úseku eneolitického osídlení a dalších náznaků ovšem nemůžeme vyloučit ani užívání předmětu v prostředí přežívajících lovců a sběračů, kteří mohli sídlit v diskutovaném regionu minimálně do středního eneolitu. Složení kovu sekery z Dublovic svědčí pro měď typu Nógrádmarcal, jde tedy s největší pravděpodobností o import odněkud ze středního Slovenska. 4/ Vzhledem k tomu, že ryzí měď na zemském povrchu provází prakticky jakékoli výchozy obdobných rud, lze teoreticky připustit i jiný původ suroviny než karpatský či balkánský. S přihlédnutím k povaze rané evropské metalurgie to ovšem není příliš pravděpodobné.
332
Literatura Anonymus 1896: Correspondent Richlý hat ...., Mitteilungen der k. k. Zentralkommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst– und Historischen Denkmale, Neue Folge 22, 227. – 1897: Archaeologický sbor musea království Českého, Památky archeologické 17, 662–665. Beneš, A. 1970: Žimutice, první neolitické sídliště v jižních Čechách, Archeologické rozhledy 22, 658–677. Dobeš, M. 1989: Zu den äneolithischen Kupferflachbeilen in Mähren, Böhmen, Polen und in der DDR, Praehistorica 15, 39–48. – 2008: Měď v českém eneolitu. In: Neustupný, E. (ed.). Archeologie pravěkých Čech 4. Eneolit. Praha, 28–32. Dobeš, M. – Korený, R. 2010: Výšinné sídliště Malé Kolo u Nalžovického Podhájí, okr. Příbram. Příspěvek ke kulturní povaze středního a horního Povltaví ve středním eneolitu, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 23, 25–51. – 2011: Cizokrajná keramika doby kamenné z hrazanského oppida. Příspěvek k možnostem výskytu subneolitických nálezů v Čechách, Praehistorica 29, 69–77. Dobeš, M. – Fojtík, P. – Kalábek, M. – Kalábková, P. – Peška, J. 2011: K počátkům výskytu měděné industrie na Moravě. Sekery z Hulína–Pravčic a Laškova, Přehled výzkumů 51, 49–60. Dumitrescu, V. 1969: Betrachtungen zur chronologischen Ansetzung der Cucuteni–Kultur im Verhältnis zu den Nachbarkulturen, Študijné zvesti AÚ SAV 17, 87–103. Fröhlich, J. 2009: Neolitické nálezy v širším okolí soutoku Otavy s Vltavou, Archeologické výzkumy v jižních Čechách 22, 17–25. Habart, Č. 1925: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Popis a dějiny krajiny mezi stříbropěnnou Vltavou a památným Blaníkem a vylíčení života jejího lidu. Díl 1. Sedlčany. Hájek, L. 1954: Jižní Čechy ve starší době bronzové, Památky archeologické 45, 115–192. Chapman, J. – Higham, T. – Slavchev, V. – Gaydarska, B. – Honch, N. 2006: The social context of the emergence, development and abandonment of the Varna cemetery, Bulgaria, European Journal of Archaeology 9, 159–183. Józwiak, B. 2003: Społeczności subneolitu wschodnioeuropejskiego na Niżu Polskim w międzyrzeczu Odry i Wisły. Poznań. Junghans, S. – Sangmeister, E. – Schröder, M. 1968: Kupfer und Bronze in der frühen Metallzeit Europas. Studien zu den Anfängen der Metallurgie. Band 2. Berlin. Klassen, L. 2001: Frühes Kupfer im Norden. Untersuchungen zu Chronologie, Herkunft und Bedeutung der Kupferfunde der Nordgruppe der Trichterbecherkultur. Moesgard. – 2004: Jade und Kupfer. Untersuchungen zum Neolithisierungsprozess im westlichen Ostseeraum unter besonderer Berücksichtigung der Kulturentwicklung Europas 5500–3500 BC. Århus. Kuna, M. 1981: Zur neolithischen und äneolithischen Kupferverarbeitung im Gebiet Jugoslawiens, Godišnjak. Akademija nauka i umjetnosti Bosne i Hercegovine, Centar za balkanološka ispitivanja 17/19, 13–91. – 1989: Soziale und ökonomische Faktoren der Entwicklung der frühen Kupfermetallurgie in Südost– und Mitteleuropa, Praehistorica 15, 33–38. Mayer, E. F. 1977: Die Äxte und Beile in Österreich. Prähistorische Bronzefunde 9/9. München. Michálek, J. – Pavlů, I. – Vencl, S. – Zápotocká, M. 2000: Nová neolitická sídliště (LnK a StK) a žárový hrob (StK) v Radčicích, okr. Strakonice, v jižních Čechách. In: Pavlů, I. (ed.), In memoriam Jan Rulf. Památky archeologické – Supplementum 13. Praha, 266–302. Novotná, M. 1955: Medené nástroje v Čechách a na Morave, Archeologické rozhledy 7, 503–504, 510–517, 561–562.
333
Ottaway, B. S. 1994: Prähistorische Archäometallurgie. Espelkamp. Pavlů, I. 1972: Problém neolitického osídlení jižních Čech. (Předběžná zpráva o výzkumu v Žimuticích 1970), Archeologické rozhledy 24, 260–268. Parzinger, H. 1993: Studien zur Chronologie und Kulturgeschichte der Jungstein–, Kupfer– und Frühbronzezeit zwischen Karpaten und Mittlerem Taurus. Mainz am Rhein. Pernicka, E. 1990: Gewinnung und Verbreitung der Metalle in prähistorischer Zeit, Jahrbuch des Römisch– germanischen Zentralmuseums Mainz 37, 21–129. SAM: viz Junghans et al. 1968. Schalk, E. 1998: Die Entwicklung der prähistorischen Metallurgie im nördlichen Karpatenbecken. Eine typologische und metallanalytische Untersuchung. Rahden/Westf. Schreiner, M. 2007: Erzlagerstätten im Hrontal, Slowakei. Genese und prähistorische Nutzung. Rahden/ Westf. Schreiner, M. – Heyd, V. – Pernicka, E. 2008: Archäometallurgie in der Slowakei – Erze und Metall. In: Cheben, I. – Kuzma, I. (eds.), Otázky neolitu a eneolitu našich krajín – 2007. Zborník referátov z 26. pracovného stretnutia bádateľov pre výskum neolitu a eneolitu Čiech, Moravy a Slovenska. Michalovce, 24. – 27. 9. 2007. Nitra, 223–240. Schubert, E. 1982: Grundzüge der metallurgischen Entwicklung im nordwestlichen Karpatenbecken bis zur Mitte des 2. Jahrtausends v. u. Z., Archeologia Polski 27, 315–317. Sklenář, K. 1984: Městské muzeum v Sedlčanech. Katalog pravěké sbírky. Zprávy Československé společnosti archeologické 26. Praha, 1–43. – 1990: Pravěké nálezy na Sedlčansku. Archeologický místopis části příbramského okresu na východ od Vltavy v pravěku a rané době dějinné, Středočeský sborník historický 17, 5–80. – 1999: Hromové klíny a hrnce trpaslíků. Z pokladnice české folklórní archeologie. Praha. Stolz, D. – Korený, R. 2008: Broušené nástroje ze sbírky Hornického muzea Příbram, Archeologie ve středních Čechách 12, 141–150. Šída, P. 2009: Neolitická broušená sekera z Kozích Hor, Podbrdsko 16, 182–186. Štolba, F. 1868: Chemické příspěvky k bádání archaeologickému, Památky archeologické 7, 205–210. Točík, A. – Žebrák, P. 1989: Ausgrabungen in Špania Dolina–Piesky. Zum Problem des urzeitlichen Kupfererzbergbaus in der Slowakei. In: Hauptmann, A. – Pernicka, E. – Wagner, G. A. (eds.), Archäometalurgie der Alten Welt, Der Anschnitt, Beiheft 7. Bochum, 71–78. Todorova, H. 1981: Die kupferzeitlichen Äxte und Beile in Bulgarien. Prähistorische Bronzefunde 9/14. München. Valde–Nowak, P. 2002: Siedlungsarchäologische Untersuchungen zur neolithischen Nutzung der mitteleuropäischen Gebirgslandschaften. Rahden/Westf. Vencl, S. 1982: K otázce zániku sběračsko–loveckých kultur. Problematika vztahů mesolitu vůči neolitu a post mesolitických kořistníků vůči mladším pravěkým kulturám, Archeologické rozhledy 34, 648–694. – 2006: Současný stav poznání předneolitických osídlení jižních Čech. In: Vencl, S. (ed.), Nejstarší osídlení jižních Čech. Paleolit a mesolit. Praha, 367–452. Vokolek, V. 2007: Katalog sbírky oddělení prehistorie a protohistorie Národního Muzea. 2. Nálezy do roku 1913 (neolit a eneolit). Praha. Vulpe, A. 1975: Die Äxte und Beile in Rumänien II. Prähistorische Bronzefunde 9/5. München. Zápotocký, M. 1992: Streitäxte des mitteleuropäischen Äneolithikums. Weinheim. – 2002: Eneolitická broušená industrie a osídlení v regionu Čáslav – Kutná Hora. In: Pavlů, I. (ed.), Bylany, Varia 2. Praha, 159–228. Zápotocký, M. – Zápotocká, M. 2008: Kutná Hora – Denemark. Hradiště řivnáčské kultury (ca 3000 – 2800 př. Kr.). Památky archeologické – Supplementum 18. Praha.
334
Miroslav Dobeš – Marek Fikrle – Jaroslav Frána – Rastislav Korený: Ein frühäneolithisches kupfernes Flachbeil aus Dublovice im Gebiet von Sedlčany. Äneolithische Kupfergegenstände stammen in Böhmen vor allem aus dem sog. alten Siedlungsgebiet, d.h. aus den seit dem Neolithikum ständig besiedelten Regionen. Es gibt jedoch einige Ausnahmen, zu denen auch ein neu gefundenes kupfernes Flachbeil vom Typus Pločnik, Variante Strážnice, aus Dublovice bei Sedlčany (Abb. 1-2) gerechnet werden kann. Anhand stratifizierter Artefakte aus Mähren, Österreich oder dem Balkan kann der hier beschriebene Neufund sicher in das Frühäneolithikum datiert werden, nämlich in die Zeit zwischen ca. 4500 – 4000 v. Chr. Es ist bemerkenswert, dass das Beil in einer Region gefunden wurde, aus der wir bis jetzt – mit Ausnahme einer Řivnáč-Fundstelle – keine Siedlungsspuren des Neolithikums sowie des Äneolithikums entdeckt wurde. Der Fund kann vielleicht als Hinweis auf zeitgenössische Handelsverbindungen zwischen dem Donaugebiet und Mittelböhmen zu interpretieren sein. Es ist jedoch nicht auszuschließen, dass das Artefakt auch von Jäger- und Sammlergruppen benutzt wurde, die in der behandelten Region bis in das mittlere Äneolithikum gelebt haben könnten. Das Flachbeil wurde aus Kupfer des Typs Nógrádmarcal hergestellt, weshalb es sich also höchstwahrscheinlich um ein Importstück etwa aus der heutigen mittleren Slowakei handelt (Tab. 1). Deutsch von O. Chvojka
335
