54Co 305/2014-669
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Mádra a soudců Mgr. Leony Sukané a Mgr. Miroslava Pecha ve věci péče o nezl. Leu EXXXXX, nar. XXXXX, bytem XXXXX, zastoupenou Městským úřadem ve Žďáru nad Sázavou jako opatrovníkem, dceru matky Mgr. Simony EXXXXX, nar. XXXXX. bytem XXXXX, zastoupené JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, a otce Ing. Leoše EXXXXX, nar. XXXXX , bytem XXXXX, zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Strojírenská 2269, o úpravu poměrů dítěte, o odvolání obou rodičů proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou z 30. 12. 2013, č. j. 5Nc 1657/2010-545,
takto: I.
Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e ve výrocích I., IV., VI., IX. a X.
II.
Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í
pokračování
2
54Co 305/2014
a) ve výroku II. tak, že otec je povinen platit na výživu nezl. Ley k rukám matky počínaje dnem 1. 3. 2011 částku 8.000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 9. 2013 částku 10.000 Kč měsíčně, dále počínaje dnem 1. 11. 2011 na vkladový účet či vkladní knížku nezl. Ley, částku 10.000 Kč měsíčně, vždy do 5. dne každého měsíce předem,
b) ve výroku III. tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 3. 2011 do 31. 10. 2014 v celkové výši 520.000 Kč je otec povinen zaplatit částkou 80.000 Kč k rukám matky, částkou 440.000 Kč na vkladový účet či vkladní knížku, do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku,
c) ve výroku V. tak, že otec je povinen platit na výživu nezl. Ley k rukám matky počínaje dnem následujícím po právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částku 10.000 Kč měsíčně a na vkladový účet či vkladní knížku nezl. Ley, částku 10.000 Kč měsíčně, vždy do 5. dne každého měsíce předem,
d) ve výroku VII. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezl. Leou -
v každém sudém týdnu v roce od úterý 13.00 hod., kdy ji převezme ve školní družině, do středy 8.00 hod., kdy ji odevzdá ve škole, kterou dcera navštěvuje, dále od pátku 13.00 hod, kdy ji převezme ve školní družině, do neděle 18.00 hod, kdy ji odevzdá v místě bydliště matky a dítěte,
-
v každém lichém týdnu v roce od úterý 13.00 hod., kdy ji převezme ve školní družině, do čtvrtka 8.00 hod., kdy ji odevzdá ve škole, kterou dcera navštěvuje,
-
v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách od soboty 8.00 hod., předcházející stanovenému termínu jarních prázdnin, do neděle následujícího týdne v 16.00 hod., kdy ji převezme a odevzdá v bydlišti matky a dítěte,
pokračování
-
3
54Co 305/2014
v každém sudém kalendářním roce po dobu podzimních prázdnin a dne 28. 10., kdy ji převezme první den prázdnin (či dne 28. 10., bude-li tento den předcházet prvnímu dni prázdnin) v 8.00 a odevzdá poslední den prázdnin (či dne 28. 10., bude-li tento den následovat po posledním dni prázdnin) v 18.00 hod., vždy v bydlišti matky a dítěte,
-
po dobu vánočních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od 22. 12. od 17.00 hod. do 25. 12. do 16.00 hod. a v každém sudém kalendářním roce od 25. 12. od 15.00 hod. do 1. 1. do 16.00 hod.,
-
každoročně o velikonočních prázdninách od středy předcházející prázdninám 18.00 hod. do Bílé soboty v 18.00 hod., kdy ji převezme a odevzdá vždy v bydlišti matky a dcery,
-
každoročně o hlavních letních prázdninách po dobu čtyř kalendářních týdnů s tím, že jednotlivé styky nepřesáhnou dobu dvou týdnů; termíny je otec povinen matce sdělit vždy nejpozději do 30. 4. každého roku,
e) ve výroku VIII. tak, že úprava týdenního styku se neuplatní po dobu úpravy styku prázdninového.
III.
Každý z rodičů je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou jednu polovinu nákladů řízení, jejichž výše bude určena samostatným usnesením soudu prvního stupně, do 15 dnů od právní moci tohoto samostatného usnesení.
IV.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
pokračování
4
54Co 305/2014
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou výše uvedeným rozsudkem rozhodoval o úpravě poměrů nezl. Ley pro dobu současnou i pro dobu po případném rozvodu manželství rodičů. Dceru svěřil do výchovy matky (výroky I., IV.), otci pak uložil povinnost přispívat na její výživu celkovou částkou 20.000 Kč měsíčně, a to za dobu od 1. 8. 2010 do 31. 8. 2013 částkou 6.000 Kč měsíčně k rukám matky a 14.000 Kč měsíčně na vkladový účet či vkladní knížku založené ve prospěch dítěte u peněžního ústavu, za dobu od 1. 9. 2013 do budoucna (stejně jako pro dobu po případném rozvodu manželství rodičů) částkami 8.000 Kč měsíčně k rukám matky a 12.000 Kč měsíčně na účet či vkladní knížku (výroky II., V.). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 8. 2010 do 31. 12. 2013 vyčíslil částkou 656.000 Kč a uložil zaplatit otci částku 90.000 Kč k rukám matky a částku 566.000 Kč na účet či vkladní knížku dcery (výrokem III.). Výrokem VI. pak upravil styk otce s nezl. Leou, a to v každém sudém kalendářním týdnu od pátku do neděle, v každém týdnu dále od úterý 13.00 hodin do středy 8.00 hodin, po dobu jednoho měsíce o letních prázdninách, o jarních prázdninách každého lichého kalendářního roku, o velikonočních prázdninách každého sudého kalendářního roku od čtvrtka do pondělí a konečně každoročně po dobu vánočních svátků od 26. 12. do 30. 12. Každému z rodičů uložil zaplatit státu jednu polovinu nákladů řízení vzniklých v souvislosti se znaleckým dokazováním (výroky XI., XII.), účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrokem XIV.). Rozhodl i o zastavení řízení o úpravu styku prarodičů ze strany matky s nezl. Leou (výrokem XIII.).
Soud prvního stupně své rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky (od kterého se do značné míry odvíjela i rozhodnutí další) učinil poté, co obsáhle prošetřil poměry rozhodné pro úpravu výchovy dítěte, a to i na základě znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, stejně jako i opakovaného pohovoru s nezl. Leou (provedeného prostřednictvím opatrovníka). Ač vycházel ze závěru znalkyně o tom, že oba rodiče mají předpoklady pro výchovu dcery, žádný z nich nebyl shledán lepším vychovatelem a že matkou navržené svěření dcery do její výchovy za současného širokého styku s otcem je na stejné úrovni jako otcem navrhovaná střídavá výchova, odůvodnil v konečném důsledku svěření dítěte do výchovy matky neschopností a neochotou rodičů dohodnout se na formě výchovy stejně jako na dalších záležitostech a dále přáním nezl. Ley, aby vše zůstalo, tak jak je to nyní. Při rozhodování o úpravě výživného vycházel soud prvního stupně na straně otce nejen z příjmů sdělených jeho zaměstnavatelem (jímž je společnost, ve které je otec jediným společníkem), nýbrž i ze skutečnosti, že společnost otce je prosperující, disponuje značným majetkem, za období posledních třech roků nerozděleným ziskem ve výši 60.000.000 Kč. V té souvislosti uvedl, že nezletilá má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (zde tedy zjevně míněno zejména otce). Současně však neshledal existenci neúměrně zvýšených výdajů nezl. Ley v souvislosti s jejím zdravotním stavem, zohlednil, že otec v rámci pravidelného a širokého styku zajišťuje též potřeby dcery v naturální formě. Vyšší výživné placené k rukám matky (8.000 Kč měsíčně) od 1. 9. 2013 odůvodnil zvyšujícími se potřebami dítěte a jeho nástupem do čtvrtého ročníku základní školy.
pokračování
5
54Co 305/2014
Rozsudek napadli odvoláním oba rodiče. Otec nesouhlasil především se samotným rozhodnutím o svěření dcery do výchovy matky. Poukazoval na závěry znaleckého posudku s tím, že soud prvního stupně jednotlivé závěry a doporučení znalkyně vytrhl z kontextu odborných vyjádření a doporučení znalkyně. Ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně přáním nezl. Ley uvedl, že přání dítěte nelze klást na rovinu zájmu dítěte, že je též otázkou, zda přání sdělené nezl. Leou je skutečně jejím spontánním a svobodným vyjádřením, zda při jeho formulaci nehrály roli i další okolnosti včetně možného programového manipulování s dítětem, obavy dcery, aby změna nevyvolala lítost či smutek na straně matky. Měl za to, že je v zájmu nezl. Ley, aby byla svěřena do střídavé péče obou rodičů s tím, že se jedná o jediné řešení, které může každému z rodičů umožnit plnohodnotný výkon jeho rodičovských práv a povinností, že toliko formou styku s dcerou, tak jak byl ten upraven soudem prvního stupně, mu toto není zabezpečeno. Měl za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně popírá jeho základní právo jako rodiče vychovávat dítě a pečovat o ně. Otázku výživného označil za marginální. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a nezl. Leu svěřil do střídavé péče obou rodičů.
Matka s odvoláním otce nesouhlasila, trvala na svěření dcery do své péče, tak jak bylo rozhodnuto soudem prvního stupně. Sama podala odvolání proti výrokům, jimiž soud prvního stupně rozhodl o výživném s tím, že je v možnostech a schopnostech otce hradit výživné podstatně vyššími částkami. Nejprve žádala, aby otec byl zavázán platit výživné v celkové výši 40.000 Kč s tím, že částku 20.000 Kč bude platit k jejím rukám, zbývající částku 20.000 Kč pak na spořicí účet dcery, který za tímto účelem již zřídila. V průběhu odvolacího řízení pak dále uvedla, že na straně otce je třeba zohlednit zisk společnosti Eichler Company s. r. o., jejíž je otec jediným majitelem a společníkem a vycházet tak z měsíčního příjmu otce ve výši alespoň 1.560.000 Kč, že z této částky je třeba stanovit výživné poměrem dle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti, a to pro období do věku 9 let dcery ve výši 234.000 Kč měsíčně, pro období od 10 let dcery pak 265.200 Kč měsíčně s tím, že vždy 70 % bude určeno na spoření, 30 % k rukám matky. V závěru odvolacího řízení pak uvedla, že její představa je taková, že otec by platil na výživu dcery měsíčně 20.000 Kč rukám matky a 40.000 Kč na spořicí účet. Ve vztahu k požadavku na platbu části výživného na účet dcery uvedla též, že nelze předjímat, že nadstandardně vysoká úroveň otce bude trvat i v budoucnu (poukázala i na otcovy zdravotní problémy v minulosti), a proto je namístě zajistit nezletilou již nyní a výživné stanovit striktně dle doporučujících tabulek.
Opatrovník nezl. Ley uvedl, že nejlepším zájmem dítěte by bylo, pokud by se rodiče byli schopni domluvit. Nejsou-li toho schopni, měl za správné rozhodnutí soudu prvního stupně co do úpravy výchovy nezl. Ley a též úpravy jejího styku s otcem. Toliko stran výživného uvedl, že částka upravená soudem prvního stupně neodpovídá zcela majetkovým poměrům otce.
pokračování
6
54Co 305/2014
Oba rodiče podali odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to jako osoby k tomu oprávněné (§ 201, § 94 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 – viz čl. II bod 2. zák. č. 293/2013 Sb. s ohledem na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014). Odvoláním napadli rozsudek, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 o. s. ř.), a to zejména pro nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní závěry soudu prvního stupně, tedy z důvodů zákonem předvídaných (§ 205 odst. 2 písm. e/, g/ o. s. ř.). Proto odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, stejně jako řízení, které jeho vydání předcházelo, a po částečném doplnění dokazování shledal odvolání obou rodičů z větší části nedůvodnými.
I pro rozhodnutí o odvolání bylo třeba posoudit v prvé řadě správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o úpravě výchovy nezl. Ley, když, jak již zmíněno, od této úpravy se do značné míry odvíjí i rozhodnutí o úpravě výživného a též případné úpravě styku s dítětem. Soud prvního stupně rozhodoval ještě v roce 2013, tedy dle úpravy zakotvené v zákoně o rodině. Ten byl s účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. Dle ust. § 3028 odst. 2 o. z. proto odvolací soud mohl postupovat již toliko dle úpravy zakotvené v novém občanském zákoníku. Jak pro dobu po případném rozvodu manželství rodičů, tak i pro dobu současnou (zde viz § 908 o. z.) bylo třeba postupovat dle ust. § 907 o. z. Odstavec 1 tohoto ustanovení přitom staví svěření dítěte do péče jednoho rodičů, do střídavé péče nebo do společné péče na stejnou úroveň, ani jeden z vyjmenovaných způsobů nepreferuje před způsoby ostatními. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení je rozhodujícím při úpravě péče nezletilého dítěte kritérium zájmu dítěte. Zákon zde pak dále stanoví, k čemu všemu soud při rozhodování o svěření dítěte do péče přihlíží, výslovně uvádí, že vždy vezme v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho citovou, rozumovou a mravní výchovu, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.
Odvolací soud v této souvislosti předesílá, že je mu dostatečně známa i rozhodovací praxe Ústavního soudu v posledním období, která vyznívá (a zejména je často interpretována) tak, že z výše zmíněných způsobů úpravy péče o dítě je třeba preferovat střídavou výchovu. Ústavní soud v minulosti při výkladu ust. § 26 odst. 2 zák. o rodině dovodil, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení (nález z 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13). Odvolací soud přistupoval k rozhodnutí v této věci s vědomím, že ač soudní systém České republiky není vystavěn na principu precedentálního práva, jsou obecné soudy při své rozhodovací činnosti vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem. Jestliže pak Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy pověřen ochrannou ústavnosti, má se za to, že obecné soudy jsou povinny respektovat judikaturu Ústavního soudu a ta je v tomto smyslu pro ně závazná (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 21. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 114/2004), stejně jako jsou v konečném důsledku závazné i pro samotný Ústavní soud. Odvolací soud se shoduje i s formulací podmínek, za kterých se může obecný soud odchýlit od judikatury Ústavního soudu (tedy nereflektovat rozhodovací důvody, o které se Ústavní
pokračování
7
54Co 305/2014
soud při rozhodování ve skutkově a právně srovnatelné věci opíral), tak jak tyto formuloval Ústavní soud ve svém nálezu z 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05. Vycházel tedy ze závěru, že výše zmíněná závaznost judikatury Ústavního soud pro soudy obecné nemůže být chápána absolutně, že s ohledem na oprávnění Ústavního soudu měnit své ústavněprávní výklady musí mít i obecné soudy příležitost takové změny navrhnout, že však takto lze činit pouze ve výjimečných případech, kdy je obecný soud z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu, že je zde dostatek relevantních důvodů svědčících pro změnu jeho judikatury. Popsané podmínky pak byly dle odvolacího soudu naplněny právě v této věci.
Aniž by odvolací soud zpochybňoval závěr o tom, že úprava ve výše uvedeném ustanovení zák. o rodině ve znění novely provedené zák. č. 91/1998 Sb., odráží posun ve vnímání role otce a matky při výchově dětí, zvýšené zapojení otců do péče o dítě i v jejich nejmladším věku, stejně jako skutečnost, že výchova dítěte není nutně ani převážně v rukou matky, jeví se podobná kategorická preference střídavé výchovy, a to zejména ve vztahu k výchově společné, kterou Ústavní soud pohříchu jakkoliv nezmiňuje, obtížně pochopitelnou. Přitom výchova společná, ve které by dítě nemuselo prakticky putovat od jednoho z rodičů a zpět, měnit výchovná prostředí, je zjevně řešením, které dítě zatěžuje méně. Měl-li být některý ze zákonem vymezených způsobů úpravy péče preferován, z hlediska zájmu dítěte by to měla být společná péče. Vedle toho je obtížné ztotožnit se se závěrem Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, že na shora popsané preferenci střídavé výchovy se nic nemění ani po přijetí nového občanského zákoníku. Ten přitom v ust. § 907 odst. 1 staví tři vyjmenované způsoby úpravy péče o dítě zcela jednoznačně na stejnou úroveň, nepreferuje ani jeden z nich (pouze v případě společné výchovy stanoví podmínku souhlasu obou rodičů). Pro závěr, že zákonodárce ani jeden z tří v zákoně vyjmenovaných způsobů úpravy péče o dítě nepreferoval (respektive zejména, že nepreferoval střídavou výchovu), svědčí i skutečnost, že v minulosti zákonné zakotvení priority střídavé péče zákonodárce odmítl (návrh poslance Pavla Staňka, sněmovní tisk 205/0, senátem vrácený návrh s pozměňovacími návrhy nebyl Poslaneckou sněmovnou přijat dne 6. 9. 2011).
Kategorickou preferenci střídavé výchovy (v některých případech hraničící až s adorací) nelze dle názoru odvolacího soudu bez dalšího odůvodnit ani požadavkem na zcela vyrovnané podmínky obou rodičů při výchově svých dětí (z existence takového práva rodičů vycházel Ústavní soud v nálezu z 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13). Zde dlužno připomenout, že zákon střídavou péči zakotvuje, aniž by ji jakkoliv blíže definoval. Z textu zákona tak lze (gramatickou výkladovou metodou) dovodit toliko, že jde o takový způsob úpravy, který umožní, aby se rodiče v péči o dítě střídali. Že by to nutně muselo být ve stejných intervalech, však již z ust. § 907 o. z. nevyplývá. Bez dalšího by pak takový závěr neměl být ani dovozován z ust. § 865 odst. 1 o. z., podle kterého náleží rodičovská zodpovědnost stejně oběma rodičům.
pokračování
8
54Co 305/2014
Dle hlubokého přesvědčení odvolacího soudu není normou střídavá výchova v režimu 1:1, nýbrž výchova dítěte v úplné a fungující rodině. Nejsou-li rodiče schopni či ochotni takovouto výchovu dítěte zabezpečit, pak ve své rodičovské funkci zcela zásadním způsobem selhali (často oba) a je třeba, aby poměry dítěte byly upraveny tak, aby se dítěte rozpad rodiny dotkl co možná nejméně. Absolutní prioritou je tedy zájem dítěte (viz již zmíněné ust. § 907 odst. 2 o. z.), které za vzniklou situaci obvykle jakkoliv nemůže, nikoliv zájem jeho rodičů (kteří naopak tuto pro dítě nepříznivou situaci způsobili). Na závěru, že za normu nutno považovat výchovu dítěte v úplné a fungující rodině, zjevně nic nemění skutečnost, že dochází k rozpadu stále většího počtu rodiny, případně že stále větší množství dětí se již ani do úplné rodiny nenarodí. Tento veskrze nepříznivý stav je důsledkem nedostatečné odpovědnosti rodičů, zdůrazňování vlastních práv (nerozhodno či legitimních či nikoliv) oproti svým povinnostem, často i bez ohledu na zájem jejich dětí či i v přímém rozporu s ním. Za jeden z důsledků pak lze považovat i narůstající množství požadavků na svěření dětí do střídavé péče oproti mizivému zájmu o péči společnou. Odvolací soud v této souvislosti považuje za potřebné připomenout, že dle jeho přesvědčení by v případech, kdy rodiče nežijí či nadále nehodlají žít společně, měla být normou jejich dohoda o výkonu jejich rodičovských práv a povinností. Nedohoda v těchto otázkách a z ní plynoucí existence často dlouhých soudních řízení obvykle prohlubuje rozpory ve vztazích rodičů, zvyšuje a prodlužuje prvek nejistoty v postavení dítěte a tím jeho zájmy dále narušuje, svědčí o nedostatečné odpovědnosti nejméně jednoho z rodičů vůči dítěti.
Rozhodování o úpravě péče o dítě v případech, kdy (nezodpovědní) rodiče nejsou schopni se na výkonu rodičovských práv a povinností dohodnout, pak, jak již zmíněno, musí být hledáním optimální (obvykle bohužel nejméně špatné) varianty z hlediska zájmu dítěte. Kritéria, k nimž je třeba při hodnocení zájmu dítěte přihlížet, jsou široká, Ústavní soud je formuloval v nálezu z 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13. Posuzování možností jednoho i druhého rodiče pečovat o dítě z hlediska matematického poměřování časového prostoru, který k této péči má každý z rodičů, se bez dalšího jeví jako hledisko marginální. Pokud by měla být rozhodujícím kritériem práva rodičů (včetně „práva být rodičem plnohodnotným nikoliv víkendovým“, které v předmětné věci zdůrazňoval otec) oproti zájmu dětí, pak by necitlivé protěžování střídavé výchovy v modelu 1:1 mohlo v některých případech nést známky až sociálního inženýrství, obdobně jako v minulosti důraz na výchovu kolektivní, vliv „socialistické“ společnosti.
Odvolací soud měl za to, že výše popsané argumenty mu umožňují odklonit se od dřívějších závěrů Ústavního soudu o potřebě vnímání rovnoměrné střídavé péče jako prioritní formy úpravy. Vycházel ze závěru, že ust. § 907 odst. 1 o. z. nutno vykládat tak, že zde zakotvené způsoby úpravy péče o dítě jsou způsoby rovnocennými, zákon neupřednostňuje střídavou péči oproti způsobům zbývajícím. Nesvázán kritériem dovozeným dříve Ústavním soudem pak posuzoval, zda soudem prvního stupně upravené svěření nez. Ley do péče toliko matky za současné úpravy jejího styku s otcem je vhodnější než její svěření do střídavé péče rodičů, zda je v nejlepším zájmu dítěte či nikoliv.
pokračování
9
54Co 305/2014
Soud prvního stupně při rozhodování o úpravě výchovy nezl. Ley provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky (a rovněž obsáhle) popsal i v odůvodnění svého rozsudku. Skutkové závěry, které soud prvního stupně zejména stran okolností rozhodných pro úpravu výchovy (nyní péče) nezl. Ley učinil, pak dle názoru odvolacího soudu mají podklad v provedeném dokazování.
Posléze uvedené pak platí i pro závěry učiněné ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Holešovské. Tomuto důkazu věnoval soud prvního stupně obzvlášť velkou pozornost. Nespokojil se s pouhým písemným vyhotovením posudku, nýbrž znalkyni i vyslechl, a to opakovaně. Námitka otce, že jednotlivé závěry znalkyně nepřípustně vytrhl z kontextu celého posudku, není dle odvolacího soudu důvodná.
Je skutečností, že znalkyně na výslovný dotaz zástupce otce uvedla, že střídavá péče, jak ji otec požaduje, není nijak nadstandardní, že i oproti současnému rozsahu kontaktů otce s dcerou by nebyla až takovou změnou, že požadavek otce na střídání v týdenním intervalu není ničím výjimečným či nadstandardním. Již v písemně podaném posudku však uvedla, že střídavou výchovu lze doporučit, předpokladem její realizace je však dobrá spolupráce rodičů. K otázce komunikace mezi rodiči sice při jednání dne 4. 6. 2013 uvedla, že komunikační rozpor rodičů je běžného rázu, při dalším jednání, dne 19. 12. 2013, však již uvedla, že poté, co měla možnost sledovat komunikaci rodičů při jednání, je patrno, že mezi nimi k dohodě dojít nemůže. Zde opakovaně zdůraznila, že nezl. Lea trpí ztrátou rodiny, že větší vstup otce do péče by byl ku prospěchu dítěte, ať by se již jednalo o péči střídavou nebo umožnění širšího styku.
Zde odvolací soud připomíná, že i Ústavní soud vyslovil závěr, že nejen svěření dítěte do výchovy jednoho z rodičů (nález z 23. 2. 2010, sp. zn. 1206/09), ale ani jeho svěření do střídavé výchovy (nález z 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04), nesmí být ústupkem vzájemné rivalitě rodičů, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti, což předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných; rozhodnutí o střídavé výchově by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů (opět nález sp. zn. I. ÚS 48/04). Byť ani ve zmíněných nálezech to nebylo Ústavním soudem výslovně uvedeno, přesto nutno dovodit, že výše popsané předpoklady vychází ze základní charakteristiky střídavé péče, která spočívá v tom, že rodiče o dítě nepečují společně, nýbrž se v této péči v určitých obdobích (která nemusí být stejně dlouhá, viz níže) střídají tak, že péči vždy vykonává toliko jeden z nich, a to bezezbytku (toliko s omezeními, vyplývajícími ze společného výkonu rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k významným záležitostem dítěte - § 877 o. z.). Aby i střídavá péče vytvářela potřebné stabilní výchovné prostředí a v lepším případě toliko neprohlubovala nejistou dítěte, v horším případě nevytvářela zcela nezdravou schizofrenní situaci, nutící dítě prakticky žít dvojím životem (jedním u otce, druhým u matky), je třeba, aby rodiče byli schopni nikoliv jen klidného předávání dítěte, nýbrž nejméně ve vztahu k dítěti i kvalitní vzájemné komunikace. Je zapotřebí, aby se rodiče dohodli nejen na jednotném výchovném
pokračování
10
54Co 305/2014
postupu, nýbrž i na jednotné péči z hlediska zdravotního (sledování zdravotního stavu, termínů nezbytných očkování, preventivních prohlídek, …) a též materiálního. Z posléze uvedeného hlediska je třeba zajistit nejen uspokojování jeho aktuálních potřeb (jídlo, bydlení, nejnutnější ošacení) po dobu, kdy se dítě nachází u toho kterého z rodičů, nýbrž i potřeby dlouhodobějšího charakteru, přesahující horizont, v němž ke střídání péče dochází – sezónního, zejména zimního oblečení, školních potřeb, potřeb pro zájmovou činnost (včetně sportovního vybavení), financování mimoškolních aktivit, včetně případných prázdninových pobytů či sportovních soustředění a jiných akcí, kterých se dítě účastní bez rodičů.
Dle názoru odvolacího soudu nikoliv poměr časového prostoru, v němž je dítě ve faktické péči jednoho a druhého rodiče, nýbrž zejména právě zajišťování potřeb dlouhodobějšího charakteru (včetně dlouhodobé zdravotní péče) je prvkem, který odlišuje střídavou péči od výkonu práva styku (který se konečně, je-li soudem upraven, stává rovněž povinností rodiče, nikoliv jen jeho právem, které dle svého uvážení může vykonávat či nikoliv). Byť i v rámci styku s dítětem zajišťuje rodič péči o dítě (včetně výchovného působení), z hlediska zajištění potřeb dítěte lze (bez dalšího, tedy nedohodnou-li se rodiče jinak) uvažovat o zajišťování potřeb aktuálních, těch, které je třeba uspokojit v době styku. Proto též odvolací soud vycházel ze závěru, že jakkoliv je kvalitní komunikace mezi rodiči vždy v bytostném zájmu dítěte (tedy i v případě jejich rozchodu), pro úpravu styku jednoho rodiče s dítětem nejde o požadavek natolik nezbytný, jako pro úpravu střídavé výchovy. Tímto odvolací soud i odpovídá na otázku položenou Ústavním soudem v nálezu z 25. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3216/13 (a v právě popsané argumentaci, se kterou Ústavní soud v posléze uvedeném nálezu neuvažoval, shledává i důvod pro odklon od odlišného závěru vysloveného v tomto nálezu).
I z výše popsaného hlediska schopnosti rodičů dohodnout se na způsobu zabezpečení péče o nezl. Leu odvolací soud posuzoval vhodnost jejího svěření do péče střídavé. Naproti tomu toliko samotnou skutečnost, že matka se střídavou péčí nesouhlasila, nepovažoval odvolací soud pro rozhodnutí o úpravu péče za významnou. Zde plně akceptovat závěry vyslovené v tomto směru Ústavním soudem v již zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 a posuzoval, zda jsou dány relevantní důvody tohoto nesouhlasu, zda svěření dítěte do střídavé péče rodičů by bylo v rozporu s jeho zájmy.
Jak bylo zřejmé z obsahu spisu, vztahy rodičů se v dosavadním průběhu řízení vyhrotily velmi vážným způsobem. Přes opakovaný apel odvolacího soudu, který poukazoval na skutečnost, že takto poškozují zejména svoji dceru, přitom nejenže nebyla na straně rodičů patrna snaha o nápravu, nýbrž docházelo k dalšímu vyhrocování konfliktu. Zde nutno připomenout zejména stupňování finančních požadavků ze strany matky, kterému vévodil veskrze absurdní (viz dále) požadavek na výživné ve výši přes 250.000 Kč měsíčně. Přes uvedený příklad však měl odvolací soud za to, že to nebyla matka, kdo výlučně či především vytvářel či vytváří překážky v komunikaci mezi rodiči.
pokračování
11
54Co 305/2014
Za situace, kdy matka pozbyla svého dřívějšího zaměstnání ve společnosti otce a ten neplnil dobrovolně svoji zákonnou vyživovací povinnost vyplývající z ust. § 91 zák. o rodině (výživného manželky se musela domáhat v soudním řízení), lze matce stěží vytýkat, že nesplnila dřívější dohodu o tom, že s dcerou zůstane bydlet v domě ve Žďáru nad Sázavou a i s dcerou se odstěhovala do Brna, kde získala zaměstnání.
Dle e-mailové komunikace rodičů z roku 2012, založené ve spisu, to byl otec, kdo znemožnil matce odcestovat s dcerou o prázdninách k příbuzným do Kanady a USA, byť jej o to matka zdvořilou formou žádala již koncem dubna, v následné elektronické korespondenci častoval matku hrubými urážkami („jsi hyena, která neumí řešit problémy čelem, ale srabsky a úchylně“, „chováš se hůř jak ženská od pásu, totální bezmozek“, „jsi bezcitná mrcha“), nesouhlasil se změnou úpravy prázdninového styku tak, aby matka mohla odjet s dcerou k moři v termínu, kdy jí zaměstnavatel umožnil vybrat si dovolenou (na což naopak reagovala matka tak, že s dcerou odjela bez dohody s otcem). Přitom otec sám odjel s dcerou v létě 2014 na dovolenou do Egypta, byť s tím matka z obav z bezpečnostní a zdravotní situace nesouhlasila. Naproti tomu matka (jak nebylo mezi rodiči sporu) otci opakovaně vyšla vstříc a souhlasila s jeho žádostmi o umožnění styku s dcerou v termínech jiných, než jak byly stanoveny předběžným opatřením. Větší vstřícnosti matky svědčí i výpověď nezl. Ley, která uvedla, že když je u matky, může si říci a jít k otci, že by tomu však bylo i naopak, již neuvedla (na tuto otázku již srozumitelně neodpověděla).
Jestliže otec i ve svém odvolání uvedl (s ohledem na argumentaci stanoviskem dcery, jímž soud prvního stupně též odůvodnil její svěření do péče matky namísto do střídavé péče rodičů), že by neměl být vytvářen falešný dojem, že je to nezletilé dítě, které svým názorem bude zavazovat rodiče, pak měl odvolací soud za to, že důvody komunikačního nedostatku rodičů spočívají více na straně otce, který též ve větší míře než matka prosazuje své představy a zájmy, ty nadřazuje i zájmu dítěte. Tomuto závěru svědčí i způsob, jakým se otec doposud podílel na péči o dceru po materiální stránce. Mezi rodiči nebylo sporu o tom, že až do doby rozhodnutí soudu prvního stupně přispíval matce, která zajišťovala dceru nejen v době, kdy o ni fakticky pečovala, ale zajišťovala prakticky výlučně i veškeré její dlouhodobé potřeby (tak jak byly výše obecně popsány), toliko částkou 4.000 Kč měsíčně. Tu nutno s ohledem na jeho možnosti (viz níže) považovat za zcela nedostatečnou. Svědčí mu konečně i skutečnost, že otec se v průběhu řízení snažil vytvářet dojem, že jeho možnosti a schopnosti podílet se na výživě dcery jsou mnohem horší, než jak je tomu ve skutečnosti (opět viz níže) – zde však nutno připustit, že k tomuto jednání mohl být více než zájmem na dosažení co nejnižšího výživného (které by bylo třeba stanovit i v případě střídavé péče) motivován zájmem na vytvoření pro něj co možná nejpříznivějších podmínek pro budoucí majetkové vypořádání s matkou. Otec, který požadoval svěření dcery do střídavé výchovy, zaštiťuje se svými rodičovskými právy, tedy o řádnou péči o dceru v celém rozsahu této péče doposud nedbal, nejméně z části preferoval zájmy své před zájmy dcery. Odvolací soud tak uzavřel, že ve vztahu obou rodičů je to matka, kdo doposud více dbal zájmů nezl. Ley, ale i kdo více uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a tomu podřizuje i své jednání.
pokračování
12
54Co 305/2014
Při hodnocení zájmu nezl. Ley soud prvního stupně správně posuzoval i její opakovaně vyslovené stanovisko (viz kritéria pro posouzení zájmu dítěte formulovaná Ústavním soudem v již zmíněném nálezu z 26. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nezl. Lea opakovaně uvedla, že rozsah, v jakém je u toho kterého z rodičů, jí vyhovuje, nechtěla by v tomto směru nic měnit. To konečně zopakovala i při jednání odvolacího soudu. Již dříve znalkyně PhDr. Ivana Holešovská hodnotila rozumové schopnosti nezletilé jako mírně nadprůměrné, zjistila kvalitní úroveň všeobecných vědomostí, toliko, vzhledem k věku, slabší úsudek v praktických každodenních situacích. Před odvolacím soudem vypovídala nezl. Lea více než rok po vypracování posudku, v době, kdy již překročila věk 10 let. Odvolací soud neshledal důvodu pro závěr, že by rozumová a emocionální vyspělost nezl. Ley byla doposud natolik nerozvinuta, že by nebylo možno k jejímu názoru přihlížet. Odvolací soud si přitom byl vědom skutečnosti, že stanovisko nezl. Ley může být ovlivněno více nesouhlasným postojem matky ke střídavé výchově než opačným postojem otce, když matka je v kontaktu s dcerou více než otec (stanovisko obou rodičů nezl. Lea znala). Stejně tak může být toto stanovisko ovlivněno i skutečností, že nezl. Lea se nachází uprostřed konfliktu rodičů, k nimž oběma má kladný vztah, stojí o jejich přítomnost i lásku (jak dovodila již znalkyně PhDr. Holešovská). Přání zachovat dosavadní stav tak pro ni může představovat i volbu z jejího hlediska nejjednodušší reakce, jak na jedné straně čelit případným (třeba i nevýslovným) tlakům rodičů, na druhé straně jak jim neublížit (že nezletilá Lea situaci zátěže, kterou pro ni představuje spor rodičů, uniká, uvedla rovněž znalkyně PhDr. Holešovská v písemném znaleckém posudku). Zde však nutno přihlédnout k již výše zmiňované skutečnosti, že to nebyla nezl. Lea, kdo spor rodičů (který je do značné míry sporem majetkovým, jak vyplývá nejen z jejich rozdílných představ o výši výživného, nýbrž zejména ze skutečnosti, že ač jejich společné jmění bylo v minulosti zúženo, doposud nebylo vypořádáno a jejich představy o vypořádání jsou zjevně diametrálně odlišné) zapříčinil, proto jí lze stěží vyčítat způsob, jakým se proti důsledkům tohoto sporu brání. I odvolací soud tak měl za to, že k projevenému přání nezl. Ley je třeba při hodnocení jejího zájmu přihlížet, a to jako k významnému kritériu.
Na základě výše popsaných závěrů ohledně zájmu nezletilého dítěte, měl soud za to, že byť nezl. Lea má pozitivní vztah k oběma rodičům, kteří jsou oba výchovně způsobilí, svědčí zájem dítěte více proto, aby jeho péči z hlediska dlouhodobého, tak jak bylo výše popsáno, zabezpečovala matka a otci aby byl prostor pro výkon jeho rodičovských práv, včetně výchovného působení zabezpečen úpravou styku s dcerou.
Odvolací soud tak v konečném důsledku rozsudek soudu prvního stupně v částech, ve kterých nezl. Leu svěřil do péče matky, jak na dobu současnou (výrok I.), tak i na dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok IV.) dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.
S ohledem na svěření dítěte do péče matky a na přetrvávající neshody rodičů byla namístě i úprava styku nezl. Ley s otcem (nyní dle ust. § 891 odst. 1 věta druhá o. z.).
pokračování
13
54Co 305/2014
Jak již zmíněno, měl odvolací soud za to, že bylo-li rozhodnuto o svěření dítěte do péče matky, je třeba, aby otci byl prostor pro jeho péči o dceru včetně výchovného působení vytvořen právě formou úpravy styku. Zde pak považuje za potřebné v prvé řadě odmítnout námitku otce, která zazněla v závěrečném návrhu, totiž že úprava styku stanovená soudem prvního stupně není úpravou širokou, nýbrž způsobem, jakým se o úpravě styku rozhodovalo před 40 lety. Soud prvního stupně neupravil styk toliko na jeden všední den a jedenkrát za 14 dní o víkendu, nýbrž do své úpravy zahrnul i prázdniny a svátky. Stejně tak skutečnost, že soud prvního stupně upravil styk obdobně s úpravou zakotvenou již dvěma předchozími předběžnými opatřeními, nebyla bez dalšího důvodem, pro který by úpravu styku bylo třeba považovat za nesprávnou.
Závěrům soudu prvního stupně lze dle názoru odvolacího soudu vytknout, že (jak namítla i matka) opomenul úpravu po dobu podzimních prázdnin, a dále zejména, že v případě vánočních prázdnin upravil styk v asymetrické podobě, která upřednostňovala po tuto dobu pobyt u matky. Vánoční svátky si v českém prostředí mezi ostatními svátky zachovávají výlučné postavení, obvykle i v rodinách, ve kterých není akcentován význam přisuzovaný jim v křesťanském náboženství. Jedná se o svátky, ve kterých je zdůrazňována role rodiny, a to obvykle i v širším kontextu než pouze ve vztahu mezi rodiči a dětmi. Za situace, kdy (jak vyplynulo i nezpochybněných výpovědí rodičů) má nezl. Lea dobrý vztah i k prarodičům ze strany obou rodičů, měl odvolací soud za to, že není důvodu, pro který by měl být pobyt dcery u matky po dobu vánočních svátků preferován a že bude namístě, jestliže i pro toto období bude zaveden model symetrický, tak, aby počátek vánočních prázdnin včetně větší části vánočních svátků, trávila dcera vždy u jednoho z rodičů, zbývající část prázdnin včetně silvestra a Nového roku pak u rodiče druhého.
Odchýlit se od symetrického modelu považoval odvolací soud za vhodné především po dobu velikonočních svátků. Zde měl za logický argument matky přáním dcery, aby ji o Velikonočním pondělí mohli navštívit kamarádi, pro které připravuje pomlázku a kterých má nejvíce ve svém současném bydlišti v Brně.
Vedle toho měl odvolací soud za vhodný asymetrický model i pro případ letních prázdnin, které trvají dva měsíce, tedy obvykle 9 týdnů. Zde vycházel ze skutečnosti, že dobu letních prázdnin děti netráví obvykle toliko se svými rodiči, nýbrž též bez jejich přítomnosti na různých prázdninových pobytech (tábory, sportovní soustředění, …). Měl přitom za to, že za situace, kdy v důsledku svěření do péče matky bude dcera během školního roku více s matkou po dobu všedních dnů, bude namístě, aby prostor ponechaný otci po dobu letních prázdnin měl ten možnost využít pro svůj (případně i svých rodičů) kontakt s dcerou třeba i beze zbytku, byť by i v důsledku toho byla dcera s matkou (či jejími rodiči) po dobu letních prázdnin méně než s otcem. Současně však měl odvolací soud i za to, že je třeba, aby otec prázdninové termíny svých kontaktů s dcerou sdělil matce nejméně s dvouměsíčním
pokračování
14
54Co 305/2014
předstihem, aby i matka měla prostor pro zajištění programu pro dceru pro zbývající část prázdnin.
Co se pak styku během všedních dnů týče, zde měl odvolací soud za to, že i tu je prostor pro jeho určité rozšíření, zvláště pak, když podobné přání projevila i nezl. Lea při jednání před odvolacím soudem. Proto v lichých týdnech, ve kterých není upraven víkendový styk, měl odvolací soud za vhodné rozšíření styku ve všedních dnech tak, aby nezl. Lea byla u otce i ve středu s tím, že bude u otce až do čtvrtečního rána, kdy ji otec odvede do školy.
Ve smyslu výše popsaných závěrů proto odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII., kterým byl upraven styk otce s nezl. Leou na dobu současnou i na dobu po rozvodu manželství rodičů.
Třetím zásadním sporným okruhem, kterého se dotýkalo tentokrát zejména odvolání matky, byla úprava výše výživného, a to jak na dobu současnou, tak i na dobu po rozvodu manželství rodičů. Soud prvního stupně, který rozhodoval ještě za účinnosti zákona o rodině, správně v této části postupoval dle ust. § 85, § 96 zák. o rodině, a tedy posuzoval zejména odůvodněné potřeby dítěte, stejně jako možnosti a schopnosti rodičů. Tato zákonná úprava zůstala i nadále rozhodná pro stanovení výživného za dobu do 31. 12. 2013. Naproti tomu pro dobu od 1. 1. 2014 již bylo třeba postupovat dle úpravy zakotvené v novém občanském zákoníku. Ta však větší změny oproti předcházející úpravě nepřinesla. Pro určení výše výživného jsou i nadále rozhodné zejména odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, stejně jako možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného, při jejichž hodnocení je třeba zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, výdělečné činnosti či majetkového prospěchu, nepodstupuje nepřiměřená rizika; je třeba přihlížet i k tomu, zda povinný o dítě pečuje, případně v jaké míře (§ 913 o. z.). Výživné je třeba stanovit tak, aby životní úroveň dítěte byla zásadně shodná s životní úrovní rodičů s tím, že toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 o. z.).
Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu správně při posuzování poměrů na straně otce nevycházel toliko z výše jeho mzdy, tak jak byla sdělena společností Eichler Company s. r. o.
Na zjištění, která ohledně mzdy vyplacené každému z rodičů za dobu do října 2013 učinil soud prvního stupně, stejně jako zjištění stran daňových přiznání otce, zůstatcích na účtech u GE Money Bank a. s. a ČSOB a. s. nebyla jakkoliv zpochybněna, a bylo možno z nich bez dalšího vycházet i v odvolacím řízení. Ze zpráv zaměstnavatele matky pak odvolací soud dále zjistil, že její průměrný čistý měsíční příjem za dobu od listopadu 2013 do září 2014
pokračování
15
54Co 305/2014
činil 37.500 Kč. Dle zprávy společnosti Eichler Company s. r. o. byla otci za stejné období vyplacena mzda v průměrné výši 24.283 Kč čistého měsíčně. Z otcem předložené kopie přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2013 bylo zjištěno, že vedle příjmů od svého zaměstnavatele (tedy společnosti Eichler Company s. r. o.) již přiznal toliko příjem z pronájmu, který po odečtu výdajů činil 4.200 Kč. Společnost Eichler Company s. r. o. pak dle přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2013 vykázala zisk 13.759.391 Kč, daň z příjmů činila 2.705.606 Kč.
Ač je otec jediným společníkem společnosti Eichler Company s. r. o., nelze ani pro účely jeho poměrů pro posouzení výše výživného k jeho vlastním příjmům bez dalšího přičítat čistý zisk uvedené společnosti. Ta je samostatnou právnickou osobou odlišnou od osoby otce. Zde lze přisvědčit námitce společnosti Eichler Company s. r. o. z 16. 10. 2014, že nerozdělený zisk společnosti není primárně určen pro soukromé použití majitelů společnosti. Proto měl též odvolací soud požadavek matky, který zazněl v průběhu odvolacího řízení, aby pro účely stanovení výše výživného byl k příjmům otce (bez dalšího) připočten i zisk jeho společnosti, za nesprávný. Je sice skutečností, že otec si dříve nechal zisk společnosti vyplácet, nikoliv však pravidelně a toliko jeho část (viz níže). Jestliže pak matka dovodila, že by mělo být na straně otce vycházeno jako ze základny pro výpočet výživného z částky 1.560.000 Kč měsíčně, a současně požadovala, aby z této částky bylo výživné vypočteno procentuálním podílem dle metodického materiálu pro sjednocení rozhodovací praxe soudů v otázkách výživného na děti, vypracovaného v minulosti Ministerstvem spravedlnosti ČR (rovněž nesprávně, když v tomto materiálu je též výslovně zmíněno, že je použitelný pro stanovení výživného v nejčastěji se vyskytujících případech, nikoliv případech netypických, mezi které se řadí i nestandardně vysoký příjem povinného rodiče), pak na základě těchto úvah formulovaný požadavek na výživné ve výši 265.200 Kč měsíčně nelze hodnotit jinak než jako absurdní.
Na druhou stranu však nelze odhlédnout od skutečnosti, že otec je jediným společníkem (a rovněž i jednatelem) společnosti a nakládání se ziskem je tak toliko v jeho kompetenci. Dle již zmíněné zprávy společnosti Eichler Company s. r. o. činil zisk společnosti za dobu od jejího vzniku do roku 2013 celkem 98.645.063 Kč, z toho bylo postupně společníkovi (tedy otci) vyplaceno (po zdanění) 12.697.840 Kč (jako zisk za roky 2000 – 2004 a části zisku za rok 2005). Z této celkové částky v době po rozchodu rodičů byla otci vyplacena toliko částka 210.000 Kč v roce 2013. Ze zprávy společnosti Eichler Company s. r. o. bylo dále zjištěno, že v letech 2005 až 2009 bylo oběma rodičům vyplaceno nájemné za užívání nemovitostí ve vlastnictví rodičů společnosti, a to v celkové výši 2.645.579 Kč, od roku 2010 nájemné placeno nebylo s odůvodněním, že manželé Eichlerovi dlužili společnosti za stavební úpravy jejich rodinného domu 1.900.000 Kč.
S výjimkou částky 210.000 Kč, kterou otec použil k zaplacení dlužného výživného manželky (zaplacení této částky se zavázal smírem schváleným usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze 4. 12. 2012, sp. zn. 9 C 6/2011, jak zjistil již soud prvního stupně) si
pokračování
16
54Co 305/2014
otec nechal vyplácet část zisku společnosti stejně tak jako nájemné za užívání nemovitostí toliko do doby předcházející rozchodu rodičů. Jestliže od té doby (s výše uvedenou výjimkou) k podobnému vyplácení nedochází, za situace, kdy zisk ročně dosahovaný společností jakkoliv neklesá a naproti tomu si otec nechává vyplácet toliko mzdu několikanásobně nižší, než jakou pobírá zaměstnanec společnosti v pozici výkonného ředitele (dle výpovědi otce v odvolacím řízení tato mzda činí asi 80.000 Kč měsíčně), pak důvody tohoto jednání otce lze spatřovat právě v existenci sporů vyplývajících z rozpadu manželství rodičů, a to včetně řízení o úpravě poměrů nezl. Ley – otec se snaží vytvářet zdání o tom, že jeho poměry jsou podstatně horší, než jak je tomu ve skutečnosti.
Za dobu od vzniku společnosti v roce 2000 do roku 2009 (tedy za dobu 10 let) si otec nechal vyplatit ze zisku společnosti částku 12.487.840 Kč, tedy v průměru cca 1.250.000 Kč ročně, což v měsíčním průměru odpovídá částce přesahující 104.000 Kč. Vedle toho užíval jako služební vozidlo automobil Audi Q7, tedy vůz, jehož cena (základní verze) začíná na částce asi 1.400.000 Kč (dle informací na internetové stránce http://app.audi.cz ). Stejně tak dle svých potřeb užívá i byt společnosti v Brně (či jeho část). Informaci společnosti, že otci je společností účtováno nájemné, které hradí, měl odvolací soud za zavádějící – otec sám ve své výpovědi, která předcházela podání zprávy společností z 16. 10. 2014, nic podobného ani ve vztahu k automobilu neuvedl, ve vztahu k bytu pak výslovně uvedl, že za užívání bytu neplatí ničeho. Se zohledněním pobírané mzdy tak měl odvolací soud za to, že pro účely posouzení poměrů otce lze vycházet ze závěru, že v jeho možnostech je dosahovat příjmu přesahujícího i 150.000 Kč čistého měsíčně. O tom, že poměry otce jsou násobně lepší, než jak by nasvědčovala pouze výše jím pobírané mzdy, svědčí i dovolené, které otec v loňském a předloňském roce absolvoval, jak bylo zjištěno z jeho výpovědi. Jak Bali, tak i Mosambik jsou pro dovolenou obecně destinace z finančně náročnějších.
Co se potřeb nezl. Ley týče, již soudem prvního stupně nebylo zjištěno, že by byly výrazně zvyšovány (například ze zdravotních důvodů) nad rámec odpovídající obvyklým potřebám dětí jejího věku. Více než samotné odůvodněné potřeby tak bylo rozhodné hledisko životní úrovně rodičů. Již dle ust. § 85 odst. 2 věty druhé zák. o rodině platilo, že dítě má právo podílet se na životní úrovni svým rodičů, v občanském zákoníku je pak výslovně uvedeno, že se jedná o hledisko předcházející hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 věta druhá o. z.).
Odvolací soud však měl stále za to, že skutečnost, že s nárůstem věku dochází k postupnému nárůstu potřeb dítěte, nelze ani v tomto případě zcela pominout. Proto měl za správný postup soudu prvního stupně, který nejprve stanovil výživné nižší, k jeho dalšímu nárůstu pak přistoupil od září 2013 v souvislosti s nástupem nezl. Ley do dalšího ročníku školy. Stejně tak dle názoru odvolacího soudu správně zohlednil i skutečnost, že otec byl i v minulosti s dcerou v širokém kontaktu, tento by měl být v důsledku úpravy jeho styku
pokračování
17
54Co 305/2014
s dcerou zachován i do budoucna, což znamená, že otec se již dříve podílel a i do budoucna bude podílet na zabezpečování aktuálních potřeb dítěte rozsáhle i mimo rámec placení výživného. I s přihlédnutím k nadprůměrnému příjmu matky (byť ten zdaleka nedosahuje výše možných příjmů otce) měl odvolací soud za odpovídající současným poměrům výživné v měsíční výši 20.000 Kč. Přitom měl za to, že s ohledem na aktuální potřeby nezl. Ley a skutečnost, že její běžné denní potřeby zčásti zajišťuje a též bude zajišťovat i otec, měl stejně jako soud prvního stupně za správné, aby toto výživné bylo rozděleno na dvě pro tuto chvíli shodné části, a to jednak na spotřební složku, jednak na složku úspor, tak aby byla vytvořena rezerva k zabezpečení případných finančně nákladných potřeb, které mohou v budoucnu vzniknout (zejména v souvislosti se studiem, a to případně i zahraničním). Úprava v zákoně o rodině takovouto možnost tvorby úspor v minulosti zakotvila v ust. § 85a odst. 2, v současnosti toto upravuje ust. § 917 o. z. Jestliže odvolací soud vycházel ze závěru, že za dobu do 31. 8. 2013 byly potřeby nezl. Ley nižší, pak měl za to, že tento závěr by se měl odrazit ve stanovení nižšího výživného v přímé spotřební složce bez toho, že by současně docházelo k navyšování složky spořící. Za přiměřené nižším potřebám pak měl výživné ve výši 8.000 Kč měsíčně.
Soud prvního stupně uložil otci platit výživné již za dobu od počátku srpna 2010, kdy došlo k rozchodu rodičů. Jak však bylo zjištěno i z výpovědi matky, ta i v době po rozchodu disponovala s prostředky na dříve společném účtu rodičů, přístup k tomuto účtu měla až do února 2011. Odvolací soud proto povinnost otci platit výživné stanovil až od března 2011, tedy od doby, kdy již matka přístup k prostředkům na společném účtu neměla. Takto uložil odvolací soud otci povinnost platit výživné představované jeho spotřební složkou. Co se pak spořící složky výživného týče, zde odvolací soud zohlednil, že otec již v minulosti založil dceři u společnosti Československá obchodní banka, a. s., tzv. ČSOB Dětské konto, na které doposud složil celkem 80.000 Kč (jak vzal odvolací soud za prokázané z kopie smlouvy o produktových balíčcích pro děti, studenty a dospělé z 17. 7. 2013, výpisů z účtu č. 260437145/0300). I tyto prostředky se jejich vložením na účet nezl. Ley staly prostředky dítěte. Skutečnost, že účet založil otec a nikoliv matka na výše popsaném závěru nic nemění. Doposud složená částka 80.000 Kč odpovídá platbě na úhradu spořící složky výživného za celkem 8 měsíců. Proto odvolací soud otci povinnost platit dceři i výživné ve výši dalších 10.000 Kč měsíčně uložil až od měsíce listopadu 2011.
V řízení nebylo sporu o tom, že otec platil k rukám matky výživné pro nezl. Leu dříve toliko ve výši 4.000 Kč měsíčně, až od prosince 2013 pak ve výši 8.000 Kč měsíčně (zde odvolací soud vycházel z otcem nezpochybněné výpovědi matky při jednání odvolacího soudu dne 4. 9. 2014). Od března do listopadu 2013 tak zaplatil 132.000 Kč (33 x 4.000), od prosince 2013 do října 2011 pak 88.000 Kč (11 x 8.000), celkem tedy 220.000 Kč. Přitom dle výše popsaných závěrů měl zaplatit k rukám matky (spotřební složka výživného za dobu od března 2011 do srpna 2013 240.000 Kč (30 x 8.000), za dobu od září 2013 do října 2014 pak 140.000 (14 x 10.000), celkem 380.000 Kč. Rozdíl tak činí 160.000 Kč. Vedle toho měl otec zaplatit na výživné (jeho spořící složku) za dobu od listopadu 2011 do října 2014 celkem 360.000 Kč (36 x 10.000).
pokračování
18
54Co 305/2014
Cekem tak nedoplatek na výživném od března 2011 do října 2014 činil 520.000 Kč (160.000 + 360.000). Byť výživné v tzv. spotřební složce mělo sloužit zejména k uspokojení aktuálních potřeb nezl. Ley a mělo tak již být v minulosti spotřebováno, měl odvolací soud za to, že s ohledem na výši částky bude namístě, aby k rukám matky otec zaplatil toliko jednu polovinu (80.000 Kč) a zbývající polovinu pak společně s doplatkem spořící části výživného (celkem tedy 440.000 Kč) složil na účet, který matka ve prospěch dcery zřídí.
Odvolací soud zde připomíná oběma rodičům, že prostředky jak na účtu, který již otec dceři zřídil, tak na účtu, který zřídí (či již zřídila) matka, a na který bude zaslán uvedený nedoplatek 440.000 Kč a dále placena spořící složka výživného, jsou prostředky nikoliv rodičů, nýbrž jejich dcery. Ve smyslu ust. § 917 věty druhé o. z. o správě těchto prostředků platí obecná pravidla o péče o jmění dítěte, tedy ust. § 896 a násl. K dispozici s takto uspořenými prostředky (pokud by se nejednalo o záležitost běžnou či dispozici s nepatrnou hodnotou) potřebují rodiče souhlas soudu (§ 898 odst. 1 o. z.).
Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že celková výše nedoplatku 520.000 Kč představuje vysokou částku. Na druhou stranu otci muselo být zřejmé, že zejména výživné ve výši 4.000 Kč je příspěvkem zcela nedostatečným a že výživné bude muset doplatit. Proto sice obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zaplacení nedoplatku lze stanovit lhůtu delší, než obvyklou lhůtu třídenní (§ 160 odst. 1, část věty za středníkem o. s. ř.), na druhou stranu však měl za to, že doba tří měsíců by měla být pro otce k zajištění i této částky dostatečná.
S ohledem na shora popsané závěry stran výživného proto odvolací soud dle ust. § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích II., III. a V.
Vzhledem k částečné změně rozsudku ve věci samé rozhodoval odvolací soud nejen o nákladech odvolacího řízení, nýbrž nově i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu mezi účastníky řízení postupoval dle ust. § 146 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž stejně jako soud prvního stupně neshledal existenci takových zvláštních důvodů, pro které by měl právo na náhradu nákladů řízení přiznat některému z účastníků. Ve vztahu k nákladům státu vzniklým v souvislosti se znaleckým dokazováním pak rozhodl dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. ve výše uvedeném znění, když i zde měl shodně se soudem prvního stupně za to, že je namístě, aby rodiče nesli tyto náklady každý jednou polovinou.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.
pokračování
19
54Co 305/2014
V Jihlavě dne 30. října 2014
JUDr. Jaroslav Mádr v. r. předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Pospíchalová
