32 A 102/2014-37
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: S. R.,…., st. příslušnost Ukrajina, t. č. bytem …….. , zastoupena Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2014, č. j. MV-143984-3/OAM-2014, t a k t o: I.
Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 10. 12. 2014, č. j. MV-143984-3/OAM-2014, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný má povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 10.200 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce Mgr. Pavla Čižinského.
Odůvodnění: I.
Vymezení věci
Žalobou ze dne 22. 12. 2014 doručenou téhož dne Krajskému soudu v Brně se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky ze dne 10. 12. 2014, č. j. MV-143984-3/OAM-2014 (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004, správní řád, v rozhodném znění (dále jen správní řád), zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko Zastávka, ze dne 4. 9. 2014, č. j. CPR-4779/ČJ-2014-931200-SV (dále jen rozhodnutí správního orgánu prvního stupně).
II.
Obsah žaloby a vyjádření žalovaného
Žalobkyně nesouhlasí s postupy správních orgánů, neboť ty odmítly s jejím manželem jednat jako s účastníkem řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu. Většinová praxe je přitom taková, že jak Ministerstvo vnitra, tak i policie přiznává rodinným příslušníkům cizinců postavení účastníka řízení (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008-73, a ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 7 As 103/2011). Sama žalobkyně i její syn jsou jako účastníci vedeni v řízení o správním vyhoštění manžela. Dále uvádí, že manžel cizince, o jehož pobytu se vede řízení, má sám řadu práv, která s přítomností tohoto cizince – manžela přímo souvisí, zejm. právo na rodinný život. K tomu žalobkyně poukazuje na nevyváženost účastenství ve stavebním řízení a řízení o vyhoštění cizince s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 67/2008-111. Dále žalobkyně správním orgánům vytýká, že ji nevyzvaly k doplnění blanketního odvolání, v němž sama uvedla, že toto bude doplněno na výzvu správního orgánu. Správní orgány však žádné kroky neučinily a žalovaný vydal napadené rozhodnutí, v jehož odůvodnění uvedl, že nebylo třeba žalobkyni vyzývat, neboť říká stále totéž. Další námitkou žalobkyně je, že dle § 149 odst. 4 správního řádu byl žalovaný povinen si vyžádat potvrzení či změnu závazného stanoviska dle § 120a zákona o pobytu cizinců, pokud odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí směřuje též proti obsahu závazného stanoviska. Odvolání žalobkyně sice bylo blanketní, přesto v něm uvedla, že správní orgán prvního stupně nereagoval na výpověď žalobkyně ze dne 19. 3. 2014 a na její písemná podání policii, v nichž se k situaci na Ukrajině vyslovovala opačným způsobem, než učinil žalovaný. Dále také žalobkyně uvedla, že se obává násilí na Ukrajině. Z těchto skutečností žalobkyně usuzuje, že žalovaný měl postupovat dle § 149 odst. 4 správního řádu, neboť žalovaný toto závazné stanovisko sám vydal a přezkoumával tak pouze sám sebe. Žalovaný dále rozhoduje o tom, zda žalobkyni udělit azyl či doplňkovou ochranu, tudíž je jeho závěr v závazném stanovisku předčasný. Toto stanovisko je dle žalobkyně velmi povrchní a popírá vážné lidskoprávní problémy. Žalobkyně uvádí aktuální události, k nimž došlo právě ve městě ……, odkud pochází její rodina a kde dne 6. 12. 2014 došlo k útoku davu na místní radnici. Dalším bodem žaloby je skutečnost, že se správní orgány nezabývaly podáním žalobkyně ze dne 22. 7. 2014, k němuž zároveň přiložila články o aktuální situaci na Ukrajině. Pokud měly správní orgány za to, že má žalobkyně obstarat jejich překlad z ruštiny, měly ji o tom řádně vyrozumět. Žalobkyně dále konstatovala, že správní orgány neprovedly přezkoumatelnou úvahu ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a zákona o pobytu cizinců, konkrétně nepoměřily důvody k vyhoštění proti faktorům svědčícím v její prospěch, zejména pokud jde o dlouhodobý pobyt na území ČR, zdravotní stav a vyhrocenou situaci na Ukrajině a zánik vazeb ke státu. S otázkou zdravotního stavu žalobkyně se žalovaný vypořádal tak, že její zdravotní problémy jsou řešitelné na Ukrajině za okolností běžných pro všechny ostatní tam žijící osoby. Zatímco
však pro ostatní občany Ukrajiny existuje určitá dostupnost zdravotní péče s ohledem na jejich majetnost, kontakty a držbu osobních dokladů, v případě žalobkyně by žádný z těchto faktorů dán nebyl a dostupnost zdravotní péče by pro ni byla podstatně horší než dostupnost pro běžné obyvatele Ukrajiny. Žalobkyně dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011-47, dle něhož samotné vycestování může pro cizince znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života. Dle žalobkyně i tato skutečnost měla být předmětem řízení. Manžel žalované má také zdravotní problémy, kvůli nimž již bylo řízení o jeho vyhoštění 2x zrušeno a nyní je přerušeno, proto neplatí tvrzení žalovaného, že s ní může kamkoliv odcestovat. K tomu dále žalobkyně uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 68/201239. Níže uvedené negativní faktory, které žalovaný zmiňuje v napadeném rozhodnutí, jsou zcela nepravdivé. Tvrzení, dle kterého žalobkyně opakovaně porušuje cizinecký zákon, je v rozporu s tím, že se toto řízení vede pouze z důvodu pobytu žalobkyně na území České republiky bez víza a bez cestovního dokladu od 1. 5. 2013 do 19. 3. 2014. Tvrzení o účelovosti žádostí žalobkyně o mezinárodní ochranu nebylo nijak vysvětleno. Také dle žalobkyně není pravda, že po dobu 10 let, co pobývá na území České republiky, zde nepracovala a pokud ano, tak nelegálně, neboť v období od 28. 11. 2011 do 12. 5. 2012 měla v České republice živnostenské oprávnění. Také je dle žalobkyně nesmyslné tvrzení, že si v České republice nikdy nehradila zdravotní pojištění. Jakožto žadatelka o azyl, popř. mezinárodní ochranu, žalobkyně měla veřejné zdravotní pojištění a po dobu, kdy zde pobývala bez víza, si komerční pojištění nemohla vyřídit, neboť pojišťovny pojišťují pouze cizince s legálním pobytem a komerční pojistky nebyly ze strany lékařů, které žalobkyně navštěvuje, akceptovány a v praxi tak byly nadbytečné. Závěrem žalobkyně namítá, že policie po jejím výslechu nereagovala na její tvrzení, dle něhož ji zastupitelský úřad na Ukrajině odmítá vydat cestovní doklad, přičemž důvodem je skutečnost, že jí nebyl nikdy vydán ukrajinský občanský průkaz (tzv. vnitřní pas). Žalobkyně však nebyla vyzvána, aby svou komunikaci s Velvyslanectvím Ukrajiny na Praze 6 prokázala. Pokud měly správní orgány pochybnosti o věrohodnosti tohoto tvrzení, měly to žalobkyni sdělit. Správní orgány však pouze konstatovaly, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní. Od března roku 2014 je s žalobkyní paralelně vedeno řízení azylové. V průběhu tohoto řízení je aplikační praxí, že cizinec nesmí kontaktovat úřady svého státu, neboť by tím dal najevo, že se svého státu nebojí a toto by mu mohlo být kladeno k tíži. Na základě uvedeného žalobkyně navrhuje, aby soud po provedeném řízení žalobu pro předčasnost odmítl, neboť napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Neodmítneli žalobu, žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej žalovanému k dalšímu řízení ve věci. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný trvá na správnosti žalobou napadeného rozhodnutí. K námitce, že manžel žalobkyně nebyl přibrán jako účastník řízení, žalovaný odkázal na § 27 odst. 2 správního řádu, z něhož manželovi žalobkyně nevyplývá přímé
účastenství. Dále uvedl, že judikaturu citovanou žalobkyní v daném případě nelze užít a argumentuje více než rok neplatným občanským zákoníkem. Žalobkyně navíc sama v protokolu o vyjádření účastníka řízení uvedla, že si nepřeje, aby byl manžel účastníkem řízení. Důvodem pro nevyzvání žalobkyně, aby doplnila blanketní odvolání, bylo, že po celou dobu řízení žalobkyně tvrdila tytéž argumenty, s nimiž se správní orgány vypořádaly. Navíc odvolání obsahovalo důvody, z nichž bylo zřejmé, v čem odvolatelka (žalobkyně) spatřovala rozpor s právními předpisy (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 5 Ca 298/2008-52). K námitce týkající se závazného stanoviska, žalovaný uvádí, že obavy žalobkyně ze současné politické situace na Ukrajině jsou předmětem řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, které doposud nebylo ukončeno. Správní orgány vycházely z obsahu závazného stanoviska č. ZS 23217, v němž bylo konstatováno, že vycestování žalobkyně je možné. Žalobkyně správnímu orgánu prvního stupně doložila novinové články týkající se politické situace na Ukrajině. Tyto však nebyly správními orgány vzaty v potaz, neboť byly psány v azbuce bez náležitého překladu. Správní řízení je však po celou dobu vedeno v jazyce českém, stejně tak je jazyk český výhradním úředním jazykem. Její povinností je tak předkládat písemnosti vyhotovené v cizím jazyce nejen v originálním znění, ale též v úředně ověřeném překladu (§ 16 odst. 2 a 4 správního řádu). Ohledně námitky žalobkyně, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, žalovaný uvádí, že tomu tak není. Manžel zde nemá povolen jakýkoliv pobyt, ani o něj nežádal a může tak s žalobkyní vycestovat. Syn žalobkyně je již plnoletý a není odkázán na její péči, obdobně jako žalobkyně není odkázána na jeho péči. Dle svého sdělení zde nemá žádné jiné vazby. Její zdravotní problémy jsou relativně běžné a jsou bezproblémově léčitelné i na Ukrajině. Z toho, že žalobkyně neuzavřela žádné zdravotní pojištění, což sama nepopírá, je zřejmé, že se zde nikterak neintegrovala. Dále žalovaný poukázal na to, že žalobkyně v průběhu řízení nijak nedoložila, že nemůže získat nový cestovní pas. Argumenty, dle nichž se jako žadatelka o udělení mezinárodní ochrany nemůže obrátit na ukrajinské úřady, jsou liché, neboť v minulosti dlouhou dobu v této pozici nebyla a ani tehdy nepodnikla žádné kroky k získání nového cestovního dokladu. Na závěr žalobkyně požadovala odmítnutí žaloby pro její předčasnost, neboť napadené rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. To však dle žalovaného advokátovi žalobkyně bylo doručeno dne 12. 12. 2014, jak je zřejmé ze spisového materiálu a žaloba byla sepsána dne 22. 12. 2014. Dne 22. 1. 2015 bylo soudu zasláno vyjádření manžela žalobkyně, v němž namítá, že vyhoštěním žalobkyně bude zasaženo do jeho práv vyplývajících se soukromého a rodinného
života. Ze strany Nejvyššího správního soudu je takové právo manžela na účastenství konstatováno v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008-73, kde je uvedeno, že nezletilá dcera může být účastnicí řízení o zrušení správního vyhoštění otce, nebo pokud jde o zajištění cizince, konstatuje účastenství nezletilého dítěte též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, sp. zn. 7 As 103/2011. Žalobkyně zaslala soudu kopii rozhodnutí o správním vyhoštění manžela žalobkyně, které má dokládat, že žalobkyně je v tomto řízení považována za účastníka řízení. V replice ze dne 3. 2. 2015 žalobkyně reaguje na sdělení žalovaného, dle něhož v protokolu uvedla, že si nepřeje, aby její manžel byl účastníkem řízení. Toto tvrzení však z neznalosti uvedla chybně, či si špatně vyložila, co je účastenství, na naplnění podmínek § 27 odst. 2 správního řádu je však toto irelevantní. K výzvě k doplnění blanketního odvolání žalobkyně poznamenala, že její očekávání, že bude vyzvána, bylo zcela legitimní. Ohledně potvrzení závazného stanoviska se žalovaný k meritu věci nevyjádřil. Tvrzení, že v řízení o správním vyhoštění se situace na Ukrajině neřeší, je v rozporu s § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyně si dále trvá na tom, že ji žalovaný měl vyzvat, aby články nechala přeložit. Napadené rozhodnutí je dle názoru žalobkyně nepravomocné, neboť její manžel měl být účastníkem řízení, tudíž mělo být i jemu doručováno. Dále v replice žalobkyně uvádí stejné argumenty jako v žalobě. Žalovaný v podané duplice ze dne 10. 2. 2015 nad rámec výše uvedeného sdělil, že odvolání podané žalobkyní neobsahuje žádnou námitku týkající se obsahu závazného stanoviska, z tohoto důvodu nelze odkazovat na § 149 odst. 4 správního řádu. K žalobkyní předložených novinových článků žalovaný uvedl, že měl již dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a tak nebylo nutné vyzývat žalobkyni, aby si obstarala překlady materiálů v cizím jazyce.
III. Průběh správního řízení Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v rozhodném znění (dále jen zákon o pobytu cizinců), a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v souladu s ust. § 118 odst. 1 cit. zák. od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě pro situace, že by se prvostupňové rozhodnutí stalo nevykonatelným (§ 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Správním orgánem prvního stupně bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění se žalobkyní, neboť dne 19. 3. 2014 v 19:00 hod. byla kontrolována policisty
Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kam se dostavila s úmyslem požádat o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalobkyně předložila cestovní doklad č. …….platný do 19. 3. 2011, ve kterém měla vylepené výjezdní vízum č. ………. platné do 20. 9. 2012, a dále cestovní průkaz totožnosti č. ………. platný do 15. 11. 2012. Lustracemi v dostupných evidencích Policie ČR bylo zjištěno, že žalobkyně přicestovala na území České republiky dne 22. 3. 2005 vlakem ……………. Již 3x žádala o mezinárodní ochranu, jež jí nebyla udělena. V protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 19. 3. 2014 žalobkyně uvedla, že Ukrajinu opustila společně s manželem a synem v roce 1995 a 10 let žili v …….. Svůj pobyt si nezlegalizovala, neboť by musela vycestovat na Ukrajinu a požádat o vystavení cestovního dokladu. Na Ukrajině již o žalobkyni a jejím manželu a synovi nemají žádné záznamy. Žalobkyně uvedla, že se obává z návratu na Ukrajinu z politických důvodů. Do České republiky přicestovala s manželem a synem s úmyslem žádat o mezinárodní ochranu. Dále žalobkyně podotkla, že zde nemá žádné jiné příbuzné ani nikoho z rodiny. Peníze vydělává manžel a syn různými brigádami, neboť žalobkyně ze zdravotních důvodů nepracuje (diabetes, hypertenze). Manžel mívá epileptické záchvaty a musí se léčit. Na Ukrajině však není zdravotní péče na takové úrovni jako v České republice. Na dotaz, zda se přeje, aby byl manžel účastníkem řízení, odpověděla, že si to ze zdravotních důvodů manžela nepřeje. Svůj pobyt zde si žalobkyně chtěla zlegalizovat, její třetí žádost o mezinárodní ochranu však byla dne 30. 4. 2013 pravomocně zamítnuta. Z uvedeného tedy pro správní orgán prvního stupně vyplynulo, že od 1. 5. 2013 do 19. 3. 2014 žalobkyně pobývala na území České republiky bez platného cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyla oprávněna a tímto porušila ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán prvního stupně také zjišťoval, zda správním vyhoštěním žalobkyně nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že manžel žalobkyně je ode dne 8. 4. 2014 v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Syn je dospělý a má zde vízum za účelem strpění pobytu platné do 15. 7. 2015. Vzhledem k tomu, že manžel a syn žalobkyně v minulosti neměli povolení k pobytu, tím pádem nemohli legálně pracovat, účastnit se veřejného života a nemohlo dojít k jejich plné integraci do společnosti. Vyhoštění žalobkyně tak nebude nepřeměřené, neboť jako rodina mohou žít v jakémkoliv státě mimo Evropskou unii. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo správním orgánem vyžádáno závazné stanovisko Ministerstva vnitra České republiky č. ZS23079 ze dne 21. 3. 2014, v němž bylo stanoveno, že vycestování žalobkyně do země původu není možné. Ve věci však nastaly nové skutečnosti, politická situace na Ukrajině se uklidnila a z důvodu možnosti realizace vyhoštění státních příslušníků Ukrajiny od 3. 4. 2014 si správní orgán prvního stupně vyžádal nové závazné stanovisko. Dne 5. 6. 2014 tak Ministerstvo vnitra České republiky vydalo závazné stanovisko č. ZS23217, dle něhož se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců a její vycestování je možné.
Správní orgán prvního stupně stanovil dobu 1 roku, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojila žalobkyně odvoláním ze dne 8. 9. 2014, v němž vytkla správnímu orgánu prvního stupně, že nejednal se členy její rodiny (manželem a synem), jakožto s účastníky řízení, ač s nimi takto mělo být jednáno dle § 27 odst. 2 správního řádu. Dále správnímu orgánu vytkla, že se nevypořádal s její výpovědí ze dne 19. 3. 2014, 18. 3. 2014 a 22. 7. 2014 a nesprávně posoudil zásah do soukromého a rodinného života. V napadeném rozhodnutí žalovaný vycházel ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým orgánem a po posouzení spisového materiálu a prvostupňového rozhodnutí dospěl k závěru, že se žalobce dopustil vytýkaného protiprávního jednání. Žalovaný k první námitce žalobkyně uvedl, že u manžela a syna žalobkyně neshledal přímé dotčení na jejich právech a povinnostech ve vztahu k uložení správního vyhoštění žalobkyně dle § 27 odst. 2 správního řádu, neboť na žádného z nich se nevztahuje právo trvalého pobytu na území České republiky. Jedná se zde pouze o dotčení nepřímé, kdy účastenství ve správním řízení není založeno na intenzitě nepřímého dotčení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. 438/05, Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 77/2009-63). K námitce, že se správní orgán prvního stupně nikterak nevypořádal s podáními žalobkyně, žalovaný poukázal na to, že v těchto písemnostech žalobkyně nesdělila žádné nové skutečnosti relevantní pro průběh řízení.
IV.
Posouzení věci krajským soudem
Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ustanovením § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Žaloba je důvodná. Žalobkyně předně namítala, že správní orgány nejednaly s manželem žalobkyně jako s účastníkem řízení.
Kdo je účastníkem řízení stanoví obecně § 27 správního řádu a okruh účastníků řízení vymezí správní orgán. Zákon o pobytu cizinců nijak neupravuje postavení účastníků řízení v řízení o správním vyhoštění. Pro řízení ve věcech správního vyhoštění, vedeném podle § 118 a násl. zákona o pobytu cizinců, není podle § 168 tohoto zákona vyloučena aplikace části druhé a třetí správního řádu. Je tedy nezbytné aplikovat úpravu obecnou ve správním řádu, dle něhož jsou v odstavci 1 definováni tzv. účastníci hlavní, jež správní řád rozlišuje podle toho, zda jde o účastníky řízení zahajovaného na žádost, či o účastníky řízení zahajovaného z moci úřední. Odstavec 2 definuje tzv. účastníky vedlejší. Jsou jimi další dotčené osoby (podle § 2 odst. 3 jsou dotčenými osobami ty osoby, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká), pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech nebo povinnostech. V souvislosti se zákonem o pobytu cizinců je pak možno uvažovat, že dle § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu je účastníkem řízení o vyhoštění cizinec, o jehož vyhoštění se vede toto řízení a dle odstavce 2 cit. ust. účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Z dikce zákona tedy vyplývá, že k tomu, aby dotčená osoba byla účastníkem řízení, postačuje, že je možné, že bude rozhodnutím přímo dotčena ve svých právech nebo povinnostech. Není však podstatné, zda výsledným rozhodnutím skutečně na svých právech nebo povinnostech přímo dotčena bude, či nikoli. Možnost přímého dotčení se musí vždy posuzovat podle typu řízení a podle obsahu rozhodnutí, které má být jeho výsledkem, a podle důsledků, které toto potenciální rozhodnutí, resp. uplatňování práv a povinností z něj plynoucích, může způsobit jiným osobám z hlediska výkonu jejich práv a povinností vyplývajících jim z hmotného práva. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008-73, dospěl k závěru, že postavení účastníka řízení, byť vedeném na žádost podle § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců (tj. v řízení, v němž může správní orgán na žádost občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka vydat nové rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění), může příslušet rodinnému příslušníku cizince, o jehož vyhoštění je vedeno řízení, neboť ten může být dotčen vyhoštěním např. svého otce. Stejně tak bylo konstatováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/201154, že nezl. syn cizinky, jež byla zajištěna za účelem správního vyhoštění, měl právo účastnit se správního řízení, z něhož vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, neboť mohl být tímto rozhodnutím přímo dotčen na svém právu na rodinný život. Ustanovení v zákoně o pobytu cizinců týkající se správního vyhoštění cizince neobsahují žádnou definice rodinného příslušníka, proto je možno analogicky použít ust. § 15a obsahující kritéria, podle nichž se posuzuje, kdo je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Za určitých podmínek tak může být vedlejším účastníkem řízení ve věcech správního vyhoštění taktéž jiná osoba než cizinec, jemuž předmětné rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva či povinnosti. Soud má tak za to, že nelze vyloučit účastenství manžela, druha či dalších osob, jde-li o osoby, které splňují definici rodinného příslušníka, či osob ve vztahu obdobném ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, jsou-li takové osoby ve vztahu k cizinci, jenž má být vyhoštěn, zjištěny, popř. se postavení účastníka v konkrétním vedeném řízení dovolávají (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs
284/2015-25). Podmínkou takového účastenství tedy je, aby taková osoba byla správním rozhodnutím přímo dotčena na svých právech. Žalovaný k účastenství manžela a taktéž syna žalobkyně (v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobkyně též namítala účastenství zletilého syna) se omezil na holé konstatování, že mezi žalobkyní a jejím manželem a synem neshledává vztah společenství při uložení správního vyhoštění, neboť účastenství se odvíjí od hmotněprávního nároku či poměru k věci. Taktéž nelze účastenství manžela a syna podřadit pod tzv. nepřímé účastenství podle § 27 odst. 2 správního řádu, toto ustanovení totiž předpokládá přímé, bezprostřední dotčení na právech či povinnostech. Přímé dotčení na jejich právech a povinnostech zde není, neboť ani na jednoho z nich se nevztahuje právo trvalého pobytu, tudíž se jedná o dotčení nepřímé. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že zde může existovat vztah společenství při uložení správního vyhoštění. Tvrzení žalovaného, že zde musí určité osobě svědčit právo trvalého pobytu, aby mohla být rozhodnutím přímo dotčena na svých právech, není v tomto případě relevantní, neboť nemá oporu v zákoně a tato podmínka v žádném ustanovení týkající se účastenství stanovena není. Pokud však žalovaný tvrdí, že v cizineckých věcech může být přímo dotčenou osobou vždy pouze ten, o jehož právu pobytu je rozhodováno, nezakládá se toto tvrzení zcela na pravdě. Existuje zde rozsáhlá praxe známá soudu z jeho úřední činnosti, kdy jak Ministerstvo vnitra, tak i policie přiznává rodinným příslušníkům cizinců, o jejichž pobytu je rozhodováno, postavení účastníků řízení. Jak již bylo uvedeno výše, ze strany Nejvyššího správního soudu se např. nezletilým dětem účastenství přiznává. Soud cituje právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 103/2011-54: „Rozhodnutím o zajištění cizinky za účelem správního vyhoštění podle § 124 zákona č. 326/1999, o pobytu cizinců na území České republiky, může být přímo dotčeno na svém právu na rodinný život její nezletilé dítě, o které tato cizinka také fakticky pečuje. Takové dítě je proto účastníkem řízení o zajištění jeho matky za účelem správního vyhoštění na základě § 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004.“ Žalobkyně již v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 20. 3. 2014 uvedla mj. jako překážku v návratu do domovského státu její a manželovy zdravotní problémy. Manžel konkrétně trpí epileptickými záchvaty a pravidelně bere léky. Správní orgány se však již dále nezabývaly tím, jakými vážnými zdravotními problémy manžel trpí, popř. zda není svým stavem odkázán péčí na manželku. Dále žalovaný argumentoval, že se nejdříve žalobkyně sama k účastenství svého manžela vyjádřila tak, že si nepřeje, aby byl účastníkem řízení (ze zdravotních důvodů). Soud má však za to, že sama žalobkyně nemůže rozhodovat o tom, kdo bude účastníkem řízení či nikoliv. Je povinností správních orgánů po celou dobu správního řízení (tzn. i povinností žalovaného v odvolacím řízení) ověřovat okruh účastníků řízení a jednat jako s účastníkem s tím, komu toto postavení svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 5 As 24/2010-97).
Pokud se tedy správní orgány řádně nevypořádaly s tvrzením žalobkyně, že mělo být s jejím manželem jednáno jako s účastníkem řízení, neboť např. z důvodu jeho špatného zdravotního stavu by pro něj vyhoštění znamenalo jistou újmu, měly se spíše přiklonit k argumentům žalobkyně a s manželem žalobkyně jako s účastníkem řízení jednat. Správní orgány totiž neměly najisto postavené, zda by manželovi žalobkyně nevznikla újma při vyhoštění. V případě, že právní předpis není zcela jasný a umožňuje dvojí výklad, pak je jej třeba vykládat způsobem příznivějším k jednotlivci. Stejně tak, pokud si správní orgán bezpečně nezjistil, že v tomto konkrétním případě účastenství manžela možné je či není, měl se přiklonit k variantě přívětivější pro účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, N 145/31 SbNU 291). Tím by nepochybně byla možnost manžela žalobkyně, aby v řízení taktéž mohl uplatňovat svá práva a správním orgánům zasílat podání, např. vyjádření k jejich rodinné situaci, popř. mohl doložit lékařské potvrzení prokazující jeho zdravotní problémy zapříčiňující nemožnost vycestování z území České republiky, neboť žalobou napadeným rozhodnutím mohlo být zasaženo do jeho jak rodinného, tak soukromého života. Správní orgány nepřiznaly manželovi žalobkyně postavení účastníka řízení, ačkoli je nepochybné, že případné vyhoštění žalobkyně by se byť jen mohlo dotknout práv jejího manžela. Proto je zřejmé, že manžel žalobkyně byl zkrácen na svých procesních právech. S ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který každému zaručuje mj. právo na respektování soukromého a rodinného života, nelze souhlasit s tím, že práva manžela žalobkyně by mohla být dotčena pouze nepřímo. Pojem rodinného života sice není v tomto článku definován, je však nutno jej vykládat vždy s důrazem na fungující rodinný život. V prvé řadě se jedná především o vztah manželů v zákonném a skutečném manželství jako vztah zakládající rodinný život (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65). V průběhu řízení nevyvstala pochybnost, že by tímto vztahem nebyl i vztah žalobkyně a jejího manžela. Soud tak uzavírá, že otázku, zda má být manžel účastníka řízení o správním vyhoštění účastníkem tohoto řízení, je vždy třeba hodnotit individuálně a přihlížet zejména ke konkrétním okolnostem, zejm. zásahu do fungujícího rodinného života, což zde správní orgány neučinily, pouze se omezily na holé konstatování, že manžel není nikdy účastníkem řízení o správním vyhoštění. Žalobní námitka je tedy důvodná. Dále se soud zabýval další procesní námitkou, dle níž správní orgány pochybily, když si od žalobkyně nevyžádaly přeložení článků týkajících se aktuální situace na Ukrajině, které jim žalobkyně zasílala dne 22. 3. 2014. Podle § 37 odst. 3 správního řádu nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán podateli nedostatky odstranit nebo ho vyzve k jejich odstranění a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu. Jak vyplývá ze správního spisu, správní orgány se podáním žalobkyně ze dne 22. 3. 2014 nezabývaly a zcela jej opomněly. Správní orgán prvního stupně ve svém
rozhodnutí toto podání nereflektoval vůbec, žalovaný pouze konstatoval, že opomenutí článků zasílaných žalobkyní je jedním z odvolacích bodů. Dále se však touto námitkou nezabýval. Ve svém vyjádření k žalobě pak pouze stroze konstatoval, že novinové články byly předloženy v azbuce bez náležitého překladu. Dle názoru žalovaného je řízení o správním vyhoštění žalobkyně vedeno v českém jazyce, tudíž bylo povinností žalobkyně tyto předložit jak v originále, tak v úředně přeloženém překladu. Soud zde dává za pravdu žalovanému, že dle § 16 odst. 1 správního řádu je jednacím jazykem jazyk český a dle odstavce 2 se písemnosti vyhotovené v cizím jazyce musí předkládat v originálním znění a současně v úředně ověřeném překladu, avšak správní orgány mají účastníkům řízení poskytnout přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech vyplývajících ze správního řádu. Správnímu orgánu prvního stupně tak nic nebránilo v tom, aby žalobkyni poučil o povinnosti předložit překlad článků do jazyka českého na základě § 37 odst. 3 správního řádu. Zároveň pokud se správní orgán prvního stupně podáním žalobkyně ze dne 22. 3. 2014 rozhodl nezabývat, měl ve svém rozhodnutí uvést, že z něj dále nebude vycházet a náležitě tento svůj postup odůvodnit. Stejně tak žalovaný v napadeném rozhodnutí měl uvést argumenty, proč v tomto bodě neshledává odvolání žalobkyně za důvodné. Nelze však bez dalšího opomenout jakákoliv podání učiněná ze strany účastníka řízení. Pokud jde o ostatní žalobní body, tak těmi se již soud s ohledem na důvodnost výše vypořádaných námitek (tj. že správní orgány měly s manželem žalobkyně jednat jako s účastníkem řízení a měly vyzvat žalobkyni k doplnění podání) nezabýval, neboť zjištěné vady správního řízení v součtu znamenaly zásadní porušení ustanovení o správním řízení. Tato pochybení správních orgánů znemožnila žalobkyni a jejímu manželovi zákonným způsobem uplatňovat svá práva.
V.
Závěr a náhrada nákladů řízení
Ze shora uvedených důvodů tedy soud shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít (a v daném případě mělo) vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé; podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), tj. že manžel žalobkyně měl být do řízení o správním vyhoštění žalobkyně přibrán jako účastník řízení. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Ve věci měla úspěch žalobkyně, proto má nárok na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti se soudním sporem. Jedná se o náklady právního zastoupení advokátem Mgr. Pavlem Čižinským, a to za úkony příprava a převzetí věci, sepis žaloby a repliky, tedy jedná se o 3
úkony dle vyhl. č. 177/1996 Sb. po 3.100 Kč, dále pak 3x náhrada hotových výdajů dle stejné vyhlášky, tedy 3x 300 Kč, tj. celkem 10.200 Kč. Právní zástupce nepředložil doklad o tom, že je plátcem DPH. Jedná se tedy celkem o částku 10.200 Kč, kterou má žalobkyni uhradit žalovaný, který ve věci nebyl úspěšný. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 24. října 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková
