33 A 110/2016-26
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JM ÉNEM REPUB LIK Y Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobkyně: A. A., nar. …………., st. příslušnost A., t. č. pobytem v ……………………………………, zastoupena Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č.j. KRPB-236439-14/ČJ-2016-06002250A, t a k t o: I.
Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 9. 10. 2016, č.j. KRPB-236439-14/ČJ-2016-060022-50A s e z r u š u j e.
II.
Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění: I. Vymezení věci Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 9. 10. 2016, č.j. KRPB-236439-14/ČJ-2016-060022-50A (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně ve smyslu § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), na dobu 32 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 9. 10. 2016 do 9. 11. 2016, a to za účelem jejího předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské nařízení“).
pokračování
2
33 A 110/2016
II. Napadené rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaná odkázala na ustanovení § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, jakož i na § 125 odst. 1 a § 129 odst. 6 téhož zákona, přičemž vycházela z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně byla zadržena při pobytové kontrole v mezinárodním vlaku EN 406 Chopin ve stanici Břeclav. Nepředložila žádný doklad opravňující k pobytu na území ČR. Z dostupných evidencí bylo zjištěno, že žalobkyně v současnosti nedisponuje platným vízem ani oprávněním k pobytu na území ČR. Proto byla zajištěna k provedení dalších služebních úkonů. Po porovnání otisků prstů s obsahem databáze EURODAC bylo zjištěno, že existuje shoda se záznamem z Maďarska HU……………………... Vzhledem k tomu, že na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Azs 195/2016 existují závažné důvody domnívat se, že v Maďarsku dochází k systémovým nedostatkům, jde- li o azylové řízení, odvolací řízení, či podmínky přijetí žadatelů v tomto členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU, a je zde důvodný předpoklad, že Maďarsko nebylo první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila, je povinností ČR postupovat v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a určit, zda pro posouzení žádosti o azyl není příslušný jiný členský stát. Proto bylo se žalobkyní zahájeno řízení o uložení povinnosti opustit území. Z výslechu žalobkyně v tomto správním řízení vyplynulo, že dne 1. 10. 2016 odcestovala z Arménie, kde jí mělo hrozit vězení pro členství v politickém hnutí SASNA CRER a účast na demonstracích, přes Bělorusko a Ukrajinu do města Lvov. Tam se seznámila s arménskou rodinou, s níž odcestovala dvěma auty k maďarské hranici, kterou překročili pěšky ve skupině asi deseti lidí. Poté byli zadrženi maďarskou policií a odvezeni do uprchlického tábora. Tam požádala žalobkyně o azyl a byly jí odebrány otisky prstů. Vlakem pak odcestovala spolu s dalšími osobami do Budapešti a odtud vlakem do Rakouska, kde si koupili jízdenku do Drážďan. Žalobkyně má známé v Německu ve městě Erfurt, byli spolu ve spojení a měli ji čekat na nádraží. Žádné příbuzné v ČR ani jinde v Evropě žalobkyně nemá. Kromě toho uvedla, že o azyl žádala již v roce 2000 v Belgii, kde řízení trvalo 16 let, azyl nezískala a nakonec byla dne 23. 6. 2016 letecky dopravena zpět do Arménie. Proč nedostala azyl v Belgii, to jí není známo. Žalobkyně si byla vědoma své povinnosti zůstat v Maďarsku v průběhu řízení o azylu. V Maďarsku jí podle jejího tvrzení nic nehrozí, ale nechce se dostat za žádnou cenu do Arménie. Dále uvedla, že cestovní pas jí byl odebrán v Maďarsku, nemá žádné finanční prostředky, aby mohla uhradit finanční záruku, ani nezná nikoho, kdo by za ni finanční záruku složil. Pokud by to bylo možné, chtěla by zůstat v ČR. Nemá problém s umístěním do zařízení pro zajištění cizinců. Žalovaná z uvedených zjištění dovodila, že žalobkyně dne 8. 10. 2016 vstoupila a pobývala na území ČR bez víza a oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu a podle dosavadních zjištění je vedena jako žadatelka o mezinárodní ochranu v Maďarsku. Přestože byla zjištěna shoda v systému EURODAC, nezakládá ještě tato skutečnost sama o sobě odpovědnost dotčeného státu za projednání žádosti o mezinárodní ochranu. Lze předpokládat, že žalobkyně vstoupila na území tohoto státu přes jiný členský stát, který by měl být odpovědný za projednání její žádosti. Zjištěné skutečnosti však zakládají důvod pro zahájení řízení podle nařízení Dublin III. Je proto povinností ČR postupovat v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III a určit, zda pro posouzení žádosti o azyl není příslušný jiný členský stát. Žalovaná tuto úvahu dále rozvedla tak, že ČR bude v průběhu řízení zkoumat, zda pro posouzení žádosti o azyl není příslušný jiný členský stát. Pokud se v průběhu zajištění zjistí,
pokračování
3
33 A 110/2016
že tomu tak je, dojde za podmínek nařízení Dublin III k přijetí cizince zpět. V případě, že takový stát nebude určen, stane se k projednání žádosti příslušnou ČR. K posouzení podmínek vážného nebezpečí útěku žalovaná uvedla, že žalobkyně měla povinnost setrvat na území Maďarska až do skončení řízení o mezinárodní ochraně, avšak namísto toho pokračovala dále v cestě do Německa. Žalobkyně nemá doklady ani oprávnění k pobytu a nemá v ČR zajištěno ubytování. Žalobkyně při své cestě neoprávněně vstoupila na území Maďarska, Rakouska až do ČR, což znamená, že neexistuje záruka, že bude skutečně dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než bude předána do země, která je příslušná k posouzení její žádosti o mezinárodní ochranu. Po zhodnocení skutkového stavu žalovaná dospěla k závěru, že v daném případě nelze uložit zvláštní opatření v souladu s § 123b zákona o pobytu cizinců, neboť žalobkyně měla zakoupenu jízdenku do Drážďan. Při stanovení doby zajištění žalovaná přihlédla k předpokládané složitosti přípravy předání cizince a uvedla, že stanovená doba zajištění v délce 32 dnů je v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III a její začátek určila od nalezení shody v systému EURODAC, tedy od 9. 10. 2016. Lhůta pro zajištění tedy končí dne 9. 11. 2016. Žalovaná podpůrně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Azs 11/2015. III. Žaloba V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně vznesla následující žalobní body. V prvním žalobním bodě namítla, že se žalovaná opomněla zabývat reálným předpokladem pro navrácení či přemístění do příslušného státu EU. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že není možné přemísťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů s sebou přinášejí riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Odkázala dále na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudky sp. zn. 1 Azs 248/2014 a sp. zn. 5 Azs 195/2016. Dále však žalovaná opírá svou argumentaci o skutečnost, že je zde důvodný předpoklad, že Maďarsko není první unijní zemí, do které žalobkyně vstoupila, a je tedy povinností správního orgánu postupovat podle kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III. V napadeném rozhodnutí však chybí úvaha o tom, podle jakých kritérií se bude správní orgán řídit při rozhodnutí o příslušném členském státě a jaké aktivní kroky budou uskutečněny za účelem zjištění příslušného členského státu. Zde je důležité zdůraznit, že žalovaná trvá na realizaci a možnosti předání žalobkyně do jiného členského státu EU v rámci stanovené doby zajištění, ale zcela opomíjí, do jakého státu a na základě jakých kritérií bude postupovat a které aktivní kroky k zjištění této skutečnosti uskuteční. Zajištění žalobkyně je nezákonné, a to z hlediska reálného předpokladu naplnění účelu zajištění, a proto je napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Posouzení reálného předpokladu naplnění účelu zajištění by mělo být nezbytnou náležitostí každého rozhodnutí o zajištění či prodloužení zajištění (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 – 66). Žalovaná však neuvedla, jaké kroky směřující ke spolehlivému zjištění příslušného členského státu budou bez zbytečného prodlení činěny, a tudíž do jakého členského státu bude transfer uskutečněn. Účel zajištění tak nemůže být naplněn, a proto je zajištění nezákonné. Žalobkyně podpůrně odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010-150 s tím, že žalobkyně měla být propuštěna. Ve druhém žalobním bodě žalobkyně namítla porušení svých procesních práv, konkrétně čl. 5 nařízení Dublin III, neboť s ní nebyl proveden osobní pohovor a ani nedostala
pokračování
4
33 A 110/2016
možnost předložit informace významné pro určení dalšího příslušného státu. Ve třetím žalobním bodě žalobkyně poukázala na skutečnost, že žalovaná v napadeném rozhodnutí jen velmi stručně posoudila aplikaci tzv. alternativ k zajištění, které jsou v zákoně o pobytu cizinců upraveny v § 123b jako tzv. zvláštní opatření za účelem vycestování. Napadené rozhodnutí tak nesplňuje zákonem stanovenou povinnost náležitého odůvodnění podle ustanovení § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Nevyužití aplikace mírnějšího opatření by měla být náležitě odůvodněna zejm. proto, že se jedná o zbavení svobody zranitelné osoby, která trpí psychickými problémy a navštěvuje v zařízení psychologa. Zajištění v ……………….. nemůže být jediným dostupným prostředkem pro cizince v situaci, v jaké se nachází žalobkyně. Dobu omezení žalobkyně na osobní svobodě odvozuje žalovaná jen od abstraktní představy, že předání do jiného členského státu EU je možné, a zcela pominula, jaké účelné kroky směřující ke spolehlivému zjištění příslušného členského státu budou uskutečněny. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení žalované, přičemž vyjádřila souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání. IV. Vyjádření žalované Ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2016 žalovaná uvedla, že nesouhlasí s žalobními námitkami z následujících důvodů. Především uvedla, že se zabývala otázkou reálného předání žalobkyně do příslušného členského státu EU, přičemž zohlednila rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 – 22, který vykládá tak, že z něho nelze dovodit, že by zahájení dublinského řízení s cizincem, který podal žádost o mezinárodní ochranu v Maďarsku, bylo vyloučeno, resp. že by takového cizince nebylo možno zajistit. Bylo povinností ČR zahájit s žalobkyní dublinské řízení s cílem zjistit, zda není pro posouzení azylové žádosti žalobkyně příslušný jiný členský stát EU než Maďarsko. V době vydání napadeného rozhodnutí však nebylo žalované známo, o jaký konkrétní členský stát by se mělo jednat. Tato otázka totiž má být posouzena až v samostatném dublinském řízení bezprostředně po zajištění žalobkyně. Žalovaná má za to, že i přes absenci možnosti předání žalobkyně zpět do Maďarska existoval v době vydání napadeného rozhodnutí reálný předpoklad, že bude předána do některého jiného členského státu vázaného nařízením Dublin III. K námitce porušení procesních práv žalobkyně, zejm. skutečnosti, že s ní nebyl veden osobní pohovor, žalovaná uvedla, že řízení o zajištění nelze zaměňovat s řízením dublinským a právě Ministerstvo vnitra v dublinském řízení má povinnost provést se žalobkyní osobní pohovor. Nadto byla žalobkyně ještě před svým zajištěním vyslechnuta žalovanou v řízení o povinnosti opustit území a žalobkyně tedy mohla uvést k věci vše, co považovala za podstatné. V rámci svého výslechu navíc uvedla, že jí v Maďarsku nic nehrozí, jen nechce zpět do Arménie. K třetímu žalobnímu bodu žalovaná uvedla, že souhlasí s námitkami žalobkyně pouze potud, že odůvodnění tohoto problému je poměrně stručné. To však nemůže mít za následek nezákonnost rozhodnutí, neboť závěry žalované ohledně nemožnosti využití mírnějších opatření zcela odpovídají skutkovým zjištěním – zjevný úmysl vstoupit na území SRN, absence cestovního dokladu a oprávnění k pobytu v této zemi apod. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V. Posouze ní krajským soudem O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve věci rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně nařízení jednání nepožadovala a soud neshledal v posuzované věci nařízení jednání jako nezbytné.
pokračování
5
33 A 110/2016
Napadené rozhodnutí krajský soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného k datu vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, přičemž se řídil následujícími úvahami. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného žalovanou a zachyceného ve správním spisu, který měl při posouzení věci k dispozici. Z těchto podkladů pro napadené rozhodnutí především vyplývá, že po zajištění žalobkyně podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, byla osoba žalobkyně lustrována v dostupných evidencích (CIS, daktyloskopických karet atd.). Z nalezené shody se záznamem HU………………. vyplývá, že žalobkyně je vedena v Maďarsku jako žadatelka o mezinárodní ochranu s datem podání žádosti dne 6. 10. 2016. Z tiskového výstupu pořízeného ze schengenského informačního systému vyplývá, že po osobě žalobkyně je vyhlášeno pátrání v Belgii jako po nežádoucí osobě. Ve správním spisu je rovněž založena kopie mezinárodní jízdenky ze dne 9. 10. 2016 z Wien Hauptbahnhof do Dresden Hauptbahnhof. V protokolu o výslechu ze dne 9. 10. 2016 je uvedeno, že žalobkyně žádala o azyl v Maďarsku a také v roce 2000 v Belgii. Řízení v Belgii trvalo 16 let, azyl žalobkyně neobdržela a letecky byla dne 23. 6. 2016 dopravena zpět do Arménie. Žalobkyně v minulosti neměla uděleno vízum v žádné zemi EU, jen žádala o azyl v Belgii. Její přátelé v Německu na ni měli čekat na nádraží v Erfurtu. Z oznámení Ministerstva vnitra ze dne 13. 10. 2016 vyplývá, že v případě žalobkyně bylo zahájeno dublinské řízení za účelem zjištění členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobkyně podala v Maďarsku. Krajský soud v prvé řadě uvádí, že při posouzení věci vycházel z právní úpravy obsažené v nařízení Dublin III a aplikovaných ustanovení zákona o pobytu cizinců, jakož i relevantní judikatury. Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že „členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že „[z]ajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu.“ Podle ustanovení § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí platí, že „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie37); policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Nelze-li předání cizince nebo dokončení jeho průvozu uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle § 152 ve lhůtě do 72 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání nebo průvozu vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné“.
pokračování
6
33 A 110/2016
Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o tak závažnou vadu, k níž je soud povinen přihlížet i z moci úřední a která má podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. za následek zrušení napadeného rozhodnutí. Otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (zejména pak rozhodnutí ve správním soudnictví) je věnována rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost kupříkladu tehdy, jestliže z něj jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Dále pak lze v tomto smyslu za nepřezkoumatelné považovat rozhodnutí, jehož odůvodnění je vnitřně rozporné, popřípadě je- li výrok v rozporu s odůvodněním, či pokud z výroku nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl. Mimo to se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Soudní judikatura pak věnuje nemalou pozornost též otázce nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, či ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, všechny dostupné na www.nssoud.cz), přičemž v tomto ohledu je za nepřezkoumatelné považováno především takové rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil, či kupříkladu rozhodnutí, které se opomíjí vypořádat s argumentací účastníka řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je zásadně založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění rozhodnutí. Jakkoliv se shora zmiňovaná judikatura týká zejména nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudních, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 22. 11. 2012, č. j. 7 As 163/2012-18, dovodil, že v zásadě tytéž podmínky platí i pro posouzení přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Krajský soud shledal, že námitka žalobkyně tvrdící nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je důvodná. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že aplikovala institut zajištění vůči žalobkyni na základě skutkového předpokladu, že žalobkyně vstoupila na území Maďarska, kde požádala o mezinárodní ochranu, přes jiný členský stát, který by měl být odpovědný za projednání její žádosti. Z toho žalovaná dovodila, že existují důvody pro vedení dublinského řízení, a tedy rovněž pro zajištění žalobkyně do doby, než bude určen příslušný stát k projednání azylové žádosti žalobkyně. Krajský soud k tomu uvádí, že z údajů zjištěných ze správního spisu poměrně jednoznačně vyplývá, že žalobkyně cestovala z Arménie přes Bělorusko na Ukrajinu, odkud měla překročit hranice schengenského prostoru do Maďarska. Tam také zřejmě podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, o čemž svědčí jak její vlastní tvrzení, tak i záznam v systému EURODAC. Je- li příběh žalobkyně vyplývající ze správního spisu pravdivý, pak muselo být Maďarsko zjevně prvním státem EU, do něhož žalobkyně na své cestě z Arménie do Německa vstoupila. Úvaha žalované, že k projednání žádosti žalobkyně má být příslušný jiný členský stát než Maďarsko, tak nemá oporu ve skutkových zjištěních žalované pramenících ze správního spisu. Žalovaná tuto úvahu v napadeném rozhodnutí ani nijak blíže neobjasňuje, především pak neodkazuje na žádný podklad svého rozhodnutí, který by měl o takové skutečnosti vypovídat. Pokud dále žalovaná uvádí, že není její povinností mít najisto postaveno, který členský stát je příslušný k projednání žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany, neboť to má být rozhodnuto až v dublinském řízení, pak se s tímto názorem lze do určité míry ztotožnit, nicméně nelze souhlasit se závěry, které žalovaná z této premisy dále dovodila. Jak krajský soud již ve své judikatuře dříve několikrát zdůraznil, není skutečně úkolem žalované v řízení
pokračování
7
33 A 110/2016
o zajištění postavit najisto, který členský stát bude podle nařízení Dublin III příslušný k projednání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. K tomu je třeba poukázat na právní názor uvedený v bodě 25 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, kde Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“ Na druhé straně ale nelze rozhodnutí o zajištění vydat bez jakýchkoliv indicií o tom, který členský stát s určitou mírou pravděpodobnosti připadá v úvahu jako příslušný ve smyslu dublinských kritérií. Pokud by tomu tak bylo, znamenalo by to v konečném důsledku praktické vyloučení povinnosti žalované zkoumat ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, zda právní úprava azylového řízení v daném státě či státech netrpí tzv. systematickými nedostatky. Jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27 (přístupný na www.nssoud.cz), tuto povinnost má žalovaná vždy ex offo, aby dostála základní podmínce pro zajištění, a tou je jeho zákonný účel. Žalovaná tedy nemůže užít institutu zajištění jen na základě ničím nepodložené úvahy, že není vyloučeno, že některý z členských států bude shledán jako příslušný v dublinském řízení vedeném Ministerstvem vnitra. V takovém případě není dostatečně zdůvodněn účel zajištění, tedy předání do určitého (nikoliv ovšem ještě autoritativně deklarovaného) členského státu EU. V posuzované věci žalovaná sice měla indicie o tom, že příslušným členským státem mohlo být Maďarsko, ovšem žalovaná na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu vyloženého v rozsudku ze dne 12. 9. 2016, č.j. 5 Azs 195/2016 – 22 (přístupný na www.nssoud.cz) jednoznačně vyloučila Maďarsko jako stát, do něhož by mohla být žalobkyně v konečném důsledku z důvodu tam panujících systematických nedostatků předána. Krajský soud považuje aplikaci tohoto právního názoru v prostředí řízení o zajištění za přiléhavou, nicméně pak ovšem není vůbec zřejmé, který členský stát by měl být podle žalované v dublinském řízení jako příslušný. Pokud žalovaná mínila svým velmi obecným zdůvodněním naznačit, že by příslušným členským státem snad mohla být Belgie, kde žalobkyně podle svého tvrzení podala již před delší dobou (rok 2000) žádost o udělení mezinárodní ochrany, které zřejmě nebylo vyhověno či o ní vůbec nebylo rozhodnuto, pak to v napadeném rozhodnutí ani neuvádí. Navíc je třeba podotknout, že ve správním spisu je ve vztahu k pobytu žalobkyně v Belgii obsažen pouze výpis z evidence schengenského informačního systému, který svědčí o tom, že v Belgii pobývala, nikoliv však o tom, zda vůbec a případně jak skončilo řízení o udělení mezinárodní ochrany. Pokud by měla žalovaná za to, že Belgie připadá z hlediska aplikace dublinských kritérií v úvahu jako příslušný stát, bylo její povinností to v napadeném rozhodnutí uvést a řádně objasnit, z jakých důvodů považuje předání do tohoto členského státu za možné, aby tak legitimizovala použití institutu zajištění. Tak se ovšem nestalo a je třeba dodat, že krajskému soudu nepřísluší jakkoliv dotvářet nosné důvody správního rozhodnutí. Z oznámení Ministerstva vnitra ze dne 13. 10. 2016 zaslaného žalované až po vydání napadeného rozhodnutí navíc jednoznačně vyplývá, že dublinské řízení se žalobkyní bylo zahájeno na základě její žádosti podané v Maďarsku, nikoliv na základě indicií vedoucích k úvaze o vztahu žalobkyně k Belgii. Krajský soud tak dospěl k závěru, že úvaha žalované o naplnění účelu zajištění žalobkyně podle čl. 28 nařízení Dublin III ve spojení s § 129 odst. 1, 3 a 4 zákona o pobytu cizinců obsažená v napadeném rozhodnutí je nepřezkoumatelná ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. Proto krajský soud shledal žalobu jako důvodnou a zrušil napadené rozhodnutí
pokračování
8
33 A 110/2016
žalované pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, příp. ve vnitřní rozpornosti jeho odůvodnění. Vzhledem k uvedenému se dalšími žalobními námitkami soud nezabýval. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. tak, že toto právo nepřiznal žádnému z účastníků. Úspěšná žalobkyně neměla s podáním žaloby žádné náklady a ani přiznání žádných nákladů nepožadovala. Žalovaná nebyla ve věci úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po uče ní :
Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má- li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 3. listopadu 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce
Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová
