41 A 16/2015 - 40
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně R. K., bytem …….., proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2015, č.j. KUJI 13370/2015, sp. zn. OOSČ 613/2014 OOSC/172/AS/4, takto:
I.
Žaloba s e z a m í t á .
II.
Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění: Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy ze dne 9. 4. 2014, č.j. MMJ/OD/5881/2014-8 byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které se dopustila porušením § 18 odst. 3 téhož zákona tím, že dne 8. 3. 2014 v 06:49 hod. jako řidič motorového vozidla zn. AUDI reg. zn. XXXXX na silnici D1 km 123,2 ve směru jízdy na Prahu, překročila nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici mimo obec (130 km/hod) o 53 km/h. Hlídkou DO Policie ČR Velký Beranov jí byla silničním radarovým rychloměrem zn. AD9C naměřena
pokračování
2
41 A 16/2015
rychlost 189 km/h. Po odpočtu možné odchylky měřícího zařízení byla stanovena jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla na 183 km/h. Na základě uvedených skutečností v souladu s ustanovením § 125c odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o silničním provozu a s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. b), c) zákona o přestupcích, byla obviněné uložena pokuta v částce 5.000,- Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 6 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a dále jí byla uložena povinnost nahradit náklady přestupkového řízení v částce 1.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně v zákonné lhůtě podala odvolání, o němž rozhodl Krajský úřad Kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 20. 2. 2015, č.j. KUJI 13370/2015 tak, že odvolání zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalobní body Žalobkyně uvedla, že přestupek byl projednán v její nepřítomnosti v rozporu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť žalobkyni bylo znemožněno se řízení o přestupku, z něhož je obviněna, osobně se zúčastnit a uplatnit svá práva obviněné a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přestupek, ze kterého byla obviněna, se nestal a jeho spáchání nebylo prokázáno. Rozhodnutí je založeno na nesprávném úředním postupu Policie ČR a nesprávných skutkových zjištěních, což má za následek nesprávně zjištěný stav věci v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád). Bylo rozhodnuto, aniž byly provedeny zákonným způsobem opatřené a v řízení použitelné důkazy, a tedy v rozporu s § 51 správního řádu. Správní orgán postupoval v rozporu se správním řádem a porušil práva obviněné. Projednal, jak uvedeno, věc v její nepřítomnosti, což je v rozporu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle tohoto ustanovení lze přestupek projednat v nepřítomnosti obviněného, pouze pokud se odmítne, ač byl řádně předvolán, k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Správní orgán tedy věc projednal, žalobkyně se neodmítla k ústnímu jednání dostavit a z ústního jednání se řádně omluvila před termínem ústního jednání s uvedením důležitého důvodu, pro který se ve stanoveném termínu nemůže dostavit. Hodlala využít svého práva osobně se zúčastnit jednání o přestupku a hájit se proti vznesenému obvinění. V jejím případě však byl dán důležitý důvod, proč se nemohla zúčastnit ústního jednání v nařízeném termínu. Tímto důvodem byl úraz, který utrpěla dne 8. 4. 2014 a podvrtla si kotník. Kotník byl oteklý a nemohla na něj došlápnout, nemohla tedy chodit, ani řídit auto. Ošetřující lékař jí nařídil klid na lůžku. Předložila lékařskou zprávu od ošetřujícího lékaře a tím důležitý důvod nepřítomnosti u ústního jednání prokázala.
pokračování
3
41 A 16/2015
Úraz, který má za následek, že obviněný nemůže chodit, je nepochybně důležitý důvod nedostavení se k ústnímu jednání ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, který správní orgán musí respektovat. Uvedla, že jak opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2011, č.j. 7As 3/2011, „zákon o přestupcích koncipuje řízení o přestupku v I. stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednání přestupku před správním orgánem I. stupně za účasti řádně předvolaného účastníka je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Vzhledem ke klíčovému významu ústního jednání v přestupkovém řízení a se zřetelem k závažnosti následku nedostavení se k tomuto jednání má zásadní význam (mimo řádného předvolání k projednání přestupku) řádné posuzování dalších zákonných podmínek umožňujících projednat věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku (odmítnutí obviněného dostavit se k projednávání věci, nebo nedostavení se obviněného z přestupku bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu). Jelikož v oblasti správního trestání platí i princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného, je třeba každou pochybnost uvedeným směrem vykládat ve prospěch obviněného z přestupku“. Žalobkyně nesouhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti, neboť měla v úmyslu vypovídat a uvést důležité okolnosti k projednávané věci. Správní orgány se v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž nijak nevypořádaly se skutečností, že její omluva z ústního jednání byla náležitá, neboť byla včasná s uvedením důležitého důvodu, který ji objektivně bránil dostavit se k nařízenému ústnímu jednání. V tomto ohledu je tak napadené rozhodnutí v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu, a je proto nepřezkoumatelné. Závěry obou správních orgánů, že byly naplněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti obviněného podle ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona, vychází z nedostatečně zjištěného stavu věci a v důsledku toho jsou nesprávné. Dále pak namítala, že postup policistů na místě kontroly byl v rozporu s právními předpisy a z tohoto důvodu jsou důkazy takto opatřené ve správním řízení procesně nepoužitelné. Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, je policista při provádění úkonů povinen prokázat svou příslušnost k policii služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem policie, na kterých musí být zřetelně viditelné identifikační číslo. Zaměstnanec policie je při provádění úkonů povinen prokázat svou příslušnost k policii průkazem zaměstnance policie se zřetelně viditelným identifikačním číslem. Policisté nebyli řádně ustrojeni podle policejních předpisů, neměli na uniformě viditelně umístěna služební čísla a také neměli služební čepice. Policisté nebyli řádně proškoleni k provádění měření rychlosti a postupovali v rozporu se Závazným pokynem Policejního prezidenta pro dopravní policii ze dne 31. 12. 2008,
pokračování
4
41 A 16/2015
kterým se upravuje postup příslušníků PČR na úseku služby dopravní policie (dále „Závazný pokyn“). Podle čl. 43 odst. 3 Závazného pokynu je policejní hlídka po zastavení vozidla povinna pozdravit řidiče vojenským způsobem a současně občanským pozdravem a řidiče oslovit: „Silniční kontrola – pane – paní, předložte doklady předepsané pro řízení a provoz motorového vozidla“. Podle písm. b) policista při kontrole vozidla nesmí stoupat stupátko, naklánět se do vozidla, vyjma případů, kdy to povaha kontroly nezbytně vyžaduje, např. kontrola digitálního tachografu, uložení dopravovaného nákladu, dálničního kuponu. Policista žalobkyni před provedením úkonu nepoučil o právních důvodech provedení úkonu, jak stanovuje ustanovení § 13 zákona o Policii České republiky. Policista, který k vozidlu přistoupil, ji nepozdravil. Místo toho na žalobkyni spustil: „ženská, víte, co jste provedla?, jela jste rychle, dejte mi řidičák“ a naklonil se okénkem a dovnitř vozidla a pak ještě žalobkyni řekl: „a nejste připoutaná“. Podle čl. 31 odst. 3 Závazného pokynu: „Každý člen hlídky během výkonu služby je řádně ustrojen a dbá na svůj vzhled. Při styku s občany, zejména při zákroku, jedná důrazně, avšak zdvořile a stručně, zdrží se zbytečných výroků, projevů nadřazenosti a dodržuje zásady slušného jednání a vystupování“. Policejní hlídka však postupovala v rozporu s čl. 31 odst. 3 Závazného pokynu. Neprovedla zjištění, zda žalobkyně jako řidička před nebo během jízdy nepožila alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky, jak předepisuje čl. 44 odst. 1 písm. b) Závazného pokynu. Policejní hlídka nechala bez povšimnutí přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kterého se měla žalobkyně dopustit porušením ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., tím, že za jízdy nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Tím jednala v rozporu s čl. 34 odst. 2 Závazného pokynu, která stanoví veliteli hlídky povinnost do výsledku své činnosti hlídky zapsat všechny zjištěné dopravní přestupky, pokud nebyly vyřízeny domluvou. V důsledku tohoto pochybení nedošlo k oznámení obou přestupků tak, aby je bylo možno projednat ve společném řízení a správní orgán I. stupně pak v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1 zákona o přestupcích neprojednal oba přestupky ve společném řízení. Žalobkyni tedy hrozí, že druhý přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., kterého se měla dopustit porušením ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona tím, že za jízdy nebyla připoutána bezpečnostním pásem, bude oznámen a projednán dodatečně a žalobkyně bude postižena další sankcí, která by jí nemohla být uložena, pokud by byly oba přestupky PČR oznámeny současně, aby je bylo možno podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o přestupcích projednat ve společném řízení. Policejní hlídkou provedené úkony jsou v rozporu s právními předpisy a tudíž od počátku neplatné a nelze je použít jako důkazy ve správním řízení. Policisté se žalobkyně zeptali, zda s naměřenou hodnotou souhlasí, ta jim však odpověděla, že nesouhlasí.
pokračování
5
41 A 16/2015
V žádném případě žalobkyně nejela rychlostí vyšší, než 150 km/h. Policisté ji však řekli, že to není pravda, že radar naměřil 189 km/h a odmítli to zaprotokolovat. Policisté při kontrole zapisovali jen to, co sami chtěli a nebrali zřetel na to, co žalobkyně říkala. Se zápisy policistů ve formuláři oznámení přestupku nesouhlasila, protože zapisované údaje nesouhlasily se skutečností. Z tohoto důvodu odmítla podepsat oznámení přestupku. Důkazní prostředky získané postupem policistů byly získány v rozporu s právními předpisy a podle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu je nelze použít jako důkazy ve správním řízení. Postupem policistů byla žalobkyni odepřena možnost vyjádřit se k tomu, co je jí kladeno za vinu, což je naprosto flagrantní porušení práva občana na spravedlivý proces. Nezákonným postupem vyhotovený doklad nemůže být podkladem pro rozhodnutí. Správní orgán proto nemůže při rozhodování vycházet z písemných záznamů policie pořízených při kontrole. V dané věci tedy měl být prověřen postup policistů na místě kontroly. Žalobkyně navrhovala, aby k tomu a vůbec k celému průběhu kontroly a způsobu měření rychlosti byli vyslechnuti všichni policisté, kteří byli členy policejní hlídky, která prováděla měření rychlosti a kontrolu řidiče a vozidla a vyhotovila oznámení o přestupku. Dále by se výslechem policistů, kteří prováděli měření rychlosti, mělo prokázat, zda rychlost byla měřena v souladu s postupem měření podle Návodu k obsluze vydaného výrobcem měřidla rychlosti a zda při měření nedošlo k chybě (změření jiného vozidla nebo nesprávného zaměření radarového rychloměru). Navrhovala, aby byl proveden důkaz hlídkovým listem k prověření souladu postupu policistů a celého průběhu kontroly s právními předpisy. Navrhovala tedy výslech policistů, kteří prováděli měření rychlosti, aby tito byli vyslechnuti jako svědci. Tohoto výslechu se chce osobně zúčastnit a hodlá využít svého práva klást svědkům otázky. Ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, má jako obviněná z přestupku právo vyslýchat, nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. Návrh na provedení důkazu výslechem policistů jí nebyl v důsledku porušení procesních pravidel správním orgánem umožněno uplatnit před vydáním napadeného rozhodnutí, a proto jej uplatnila ve rámci odvolání. Správní orgán žalobkyni nepoučil, že podle ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu k novým návrhům na provedení důkazu nelze přihlédnout, a proto využívá svého práva uplatňovat nové návrhy nebo důkazy v odvolacím řízení. Řízení o přestupku je řízením trestním ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak opakovaně judikoval Nejvyšší správní soud, a proto v něm neplatí zásady koncentrace řízení ve smyslu ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu a obviněný může uplatňovat nové návrhy a důkazy i v odvolacím řízení. Uvedla, že to vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1As 96/2008 ze dne 22. 1. 2009: „ustanovení § 82 odst. 4
pokračování
6
41 A 16/2015
správního řádu, tedy na řízení o přestupku nedopadá; uplatní se však typicky u řízení zahajovaných na návrh, tedy řízení o žádosti. V nich je koncentrace řízení plně na místě; je totiž v zájmu žadatele, aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné doklady. Nemožnost přinášet nová tvrzení a návrhy důkazů v odvolání je tak jen důsledkem žadatelovy nečinnosti a nedostatečného poskytování součinnosti správnímu orgánu I. stupně. U obviněného z přestupku však nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To jistě znamená zabývat se jeho důkazními návrhy a rozhodovat o nich, pokud obviněný takové návrhy vznáší; zároveň to ale s sebou nese povinnost správního orgánu neupínat se jen k tvrzení obviněného, která nemusejí být pravdivá, a nezříci se vlastní důkazní aktivity v případě, že obviněný nemá vlastní návrhy na dokazování. V sankčním řízení se ve své krystalické čisté podobě uplatňuje zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu velí činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu, a to bez ohledu na míru procesní aktivity či naopak procesní lhostejnosti účastníka řízení. V projednávané věci tedy měl správní orgán vyslechnout zasahující policisty z vlastního popudu; pokud žalobce v odvolání zpochybnil okolnosti skutku, jenž mu byl kladen za vinu, a pravdivost úředních záznamů, upozornil tím jen na neúplné dokazování, jehož si měl správní orgán být sám vědom“. Dále uvedla žalobkyně, že jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2009, č.j. 1As 44/2009-101, v přestupkovém řízení jsou kladeny specifické nároky na rozsah a způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí a v jejich světle je třeba vykládat obecná ustanovení obsažená ve správním řádu (srov. Hendrych, D. a kol.: Správní právo. C.H.Beck, Praha 2009, s. 466). Na zjišťování skutkového stavu v rámci přestupkového řízení je tak třeba aplikovat ještě přísnější měřítka, než na správní řízení obecně, neboť obvinění z přestupků jsou obviněním trestním ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak pak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z 20. 1. 2006 č.j. 4As 2/200562 (citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz): „Je na správním orgánu rozhodnout o tom, které důkazy v řízení o přestupku provede; tím však nesmí omezit právo osob, které čelí obvinění trestní povahy v širším slova smyslu, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Výpověď svědka, jíž obviněný z přestupků navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s poukazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného ke svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Tento postup, jenž vedl k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu věci toliko na základě jednostranných důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Pokud správní orgány neprovedou obviněným z přestupku navrhované důkazy, ani z odůvodnění správních rozhodnutí nejsou zřejmé myšlenkové pochody, jakými byly správní orgány v rámci této úvahy vedeny, a přesto správní orgány dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty přestupku žalobcem, porušily základní procesní práva žalobce, zejména základní procesní zásady zakotvené v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, srov. § 2 odst. 2 a 5), které jsou aplikovány rovněž v případě přestupkového řízení
pokračování
7
41 A 16/2015
(k tomu např. rozsudek NSS č.j. 8As 17/2007-135 ze dne 31. 5. 2007). Jedná se zejména o zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající zásadu v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného (obdobně rozsudek NSS z 12. 3. 2009, č.j.7As 9/2009-66). Stejně tak na základě aplikace zásady rovnosti zbraní musí být obviněnému umožněno uplatnit důkazy zpochybňující závěry učiněné správním orgánem. Proto žalobkyně navrhovala výslech policistů za přítomnosti žalobkyně, aby jí bylo umožněno těmto svědkům klást otázky. Připomněla, že i v případě, že by odvolací orgán její žádosti o prominutí zmeškání úkonu nevyhověl ve smyslu ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, je správní orgán povinen v řízení z moci úřední, ve kterém má být účastníkovi uložena povinnost, i bez návrhu, zjistit všechny okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch a provést k tomu důkazy. Správní orgán I. stupně však žádné důkazy doposud neprovedl. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žádném případě nejela rychlostí vyšší, než 150 km/h, které ale bylo vynucené dopravní situací, kdy byla nucena urychleně dokončit předjíždění dvou za sebou jedoucích kamionů, kdy zezadu se k ní rychle přibližovalo další předjíždějící vozidlo, které ji problikáváním dávalo najevo, aby uvolnila levý jízdní pruh, a v místě měření rychlosti byla nejvyšší dovolená rychlost 130 km/h, nemohlo se jednat o překročení nejvyšší dovolené rychlosti a přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., ale o přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 uvedeného zákona. Žalobkyně dále uvedla, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odůvodnění rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. V odůvodnění je nutno v souladu s uvedeným ustanovením uvést, k jakým zjištěním o okolnostech rozhodných pro posouzení předmětné otázky správní orgán dospěl a na základě jakých podkladů a jakého jejich vyhodnocení. Je třeba zmínit, které skutečnosti, z kterých podkladů vzal správní orgán za prokázané a proč. Není nutné opisovat celý obsah nějakého podkladu (třeba opsat celé vyjádření účastníka nebo celou výpověď svědka), ale je zapotřebí uvést, co z kterého podkladu vzal ve vztahu k otázce, jež je předmětem rozhodnutí, správní orgán za prokázané a proč. Hodnocení podkladů je nutno provést u každého podkladu jednotlivě, co z něj vzal správní orgán za prokázané a jakými úvahami byl při hodnocení veden. Hodnocení podkladů je nutno provést i v jejich vzájemné souvislosti. Správní orgán I. stupně neprovedl hodnocení shromážděných podkladů jednotlivě. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně není provedeno zhodnocení všech shromážděných podkladů, není uvedeno, co má správní orgán za zjištěné z jednotlivých provedených důkazů, a to jednotlivých částí spisového materiálu PČR. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, co vzal správní orgán za prokázané ze záznamu o měření rychlosti, oznámení přestupku, oznámení věci, úředního záznamu policie, ověřovacího listu měřiče rychlosti, evidenční karty řidiče a dalších úředních záznamů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, kterým důkazem má správní orgán za prokázané překročení nejvyšší dovolené rychlosti o více než 50 km/h. V řízení bylo porušeno ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, které stanoví povinnost provést důkaz listinou jejím přečtením a o provedení důkazu listinou učinit záznam do spisu.
pokračování
8
41 A 16/2015
V protokolu o ústním jednání, ani jinde ve správním spise žádný záznam o provedení důkazu listinou proveden není. V řízení před správním orgánem I. stupně tedy nebyl proveden důkaz listinami, které podle správního řádu mají prokazovat spáchání přestupku, což jsou záznam o měření rychlosti, oznámení přestupku, oznámení věci, úředního záznamu policie, ověřovacího listu radarového rychloměru a evidenční karty řidiče. V řízení před správním orgánem I. stupně tedy nebyly provedeny důkazy, které podle správního orgánu mají prokazovat spáchání přestupku. Dále pak žalobkyně uváděla v žalobě, že podle Návodu k obsluze radarového měřiče rychlosti silniční rychloměry, jako stanovená měřidla, lze použít pro měření rychlosti za účelem postihu pouze schválené a ověřené podle podmínek uvedených v zákonu o metrologii č. 505/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Platnost ověření měřičů rychlosti je stanovena vyhláškou č. 262/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 344/2002 Sb. Doba platnosti je stanovená vyhláškou č. 345/2002 Sb., ve znění vyhlášky č. 65/2006 Sb. a je stanovena jeden rok, počítá se ode dne ověření. Konec platnosti je uvedený na Ověřovacím listě. a)
Platnost ověření stanového měřidla zaniká, jestliže: uplynula doba platnosti jeho ověření
b) byly provedeny změny nebo úpravy stanoveného měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti c) stanovené měřidlo bylo poškozeno tak, že mohlo ztratit některou vlastnost nutnou pro jeho ověření d)
byla znehodnocena nebo odstraněna úřední značka
e) je zjevné, že i při neporušeném ověření ztratilo toto stanovené měřidlo požadované metrologické vlastnosti f)
bylo i při neporušeném ověření změněno místo používání stanoveného měřidla v případě, kde to stanoví certifikát o schválení typu měřidla.
Předmětnému měřiči rychlosti zaniká platnost ověření stanoveného měřidla, protože měřidlo bylo poškozeno a také úřední značka byla poškozena a přístroj změřil rychlost zjevně chybně, neboť žalobkyně nejela rychleji, než 150 km/h a přístroj naměřil rychlost 186 km/h. Rychlost tedy nebyla měřičem změřena správně. Policisté při měření rychlosti nedodrželi postup stanovený výrobcem měřiče rychlosti v Návodu k obsluze vydaného výrobcem měřiče rychlosti nutné ke správnému měření rychlosti, aby výsledek měření bylo možno použít pro úřední účely v souladu se zákonem o metrologii. Nebyly tedy dodrženy podmínky, za kterých lze radarový měřič rychlosti použít jako schválený měřič rychlosti pro úřední účely.
pokračování
9
41 A 16/2015
Záznam o měření rychlosti byl tedy získán v rozporu s právními předpisy a podle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu a contrario je jako důkaz nepoužitelný. Žalobkyně připouští, že mohla v měřeném úseku mírně překročit nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/h. Překročení rychlosti však bylo vyvoláno, jak uvedla, dopravní situací. V žádném případě však nepřekročila rychlost 150 km/h, navíc se jednalo o přehledný úsek a nikoho při tom neohrozila. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti bylo způsobeno nebezpečnou jízdou řidiče vozidla a nikoliv její vinou. Chybí zde tedy prvek zavinění, a to jen ve formě nevědomé nedbalosti. Zvýšením rychlosti žalobkyně odvracela nebezpečí dopravní nehody, což je skutečnost, která ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o přestupcích vylučuje odpovědnost za přestupek, neboť se v takovém případě nejedná o přestupek. V důsledku nebezpečného přiblížení vozidla nebyla dodržena minimální bezpečnostní vzdálenost. Žádala, aby podle zákona o metrologii bylo provedeno prověření správnosti měření měřiče rychlosti, kterým byla rychlost změřena. Dále žádala, aby byl proveden důkaz Návodem k obsluze vydaným výrobcem měřiče rychlosti od dodavatele tohoto zařízení Ramet C.H.M., a.s. Kunovice. Dále pak navrhovala, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem k prověření, zda technický stav měřiče rychlosti a aktuální povětrnostní podmínky v době měření (teplota, vlhkost) mohl způsobit větší chybu v měření, než přípustných ± 3 %. Žádala, aby byl proveden znalecký posudek k posouzení, zda měření rychlosti bylo provedeno podle Návodu k obsluze vydaného výrobcem měřiče rychlosti nutná ke správnému měření rychlosti a zda tedy lze výsledek měření použít pro úřední účely v souladu se zákonem o metrologii a vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření, ve znění vyhlášky č. 44/2002 Sb. Dle žalobkyně měření rychlosti provedla osoba, která nebyla osobou odborně způsobilou k měření rychlosti vozidel pro úřední účely – kontrolu dodržování pravidel silničního provozu a byla držitelem platného osvědčení podle zákona o metrologii a vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 345/2002 Sb., kterou se stanoví měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu v platném znění. Měření rychlosti vozidla pro úřední účely – kontrolu dodržování pravidel silničního provozu jsou způsobilé provádět pouze osoby, které jsou k tomu úředně stanoveným způsobem proškoleny, prokázaly odbornou způsobilost a jsou držiteli platného osvědčení prokazujícího způsobilost k měření rychlosti pro účely kontroly dodržování pravidel silničního provozu. Doklad prokazující způsobilost k měření rychlosti pro účely kontroly dodržování pravidel silničního provozu správní orgán neopatřil a napadené rozhodnutí tak vychází z neúplně zjištěného stavu věci. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně nezjistil, zda osoba, která měření rychlosti provedla, byla odborně způsobilou k měření rychlosti vozidel pro úřední účely, není vůbec zřejmé, zda bylo měření rychlosti pro účely kontroly dodržování pravidel silničního provozu provedeno v souladu s právními předpisy. Touto odborně nezpůsobilou osobou pořízený záznam o měření rychlosti nelze považovat za spolehlivý důkaz a nelze jej použít jako důkaz o rychlosti vozidla v řízení o přestupku v souladu s ustanovením § 51 odst. 1
pokračování
10
41 A 16/2015
správního řádu. Spáchání přestupku tedy na základě dosud shromážděných důkazů nebylo možné prokázat, neboť nebylo zjištěno, zda záznam o překročení nejvyšší dovolené rychlosti byl pořízen osobou odborně způsobilou k měření rychlosti vozidel pro úřední účely, a zda je v řízení o přestupku v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 správního řádu použitelný důkaz, záznam o měření rychlosti touto osobou pořízený. Rozhodnutí správního orgánu bylo tedy vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, bez dostatečných podkladů, v rozporu s ustanovením § 50 odst. 3 správního řádu a ustanovení § 3 správního řádu. Žalobkyně tedy žádala, aby bylo ověřeno, zda měření rychlosti provedla osoba odborně způsobilá k měření rychlosti vozidel pro úřední účely, a aby byl tento důkaz proveden. Správní orgán při zjišťování skutkového stavu věci vycházel pouze z písemných záznamů policie a žádné důkazy ve smyslu ustanovení § 50 správního řádu neprovedl. Písemné záznamy policie byly opatřeny před zahájením správního řízení a jako takové nesmí být ve správním řízení jako důkazy použity. Jako důkazní prostředek lze použít jen takový prostředek, který je předvídán příslušným procesním řádem (v tomto případě ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu), a jenž je dle tohoto řádu proveden. Určitost a předvídatelnost procesních pravidel, jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení je nutno podřadit pod kautely požadované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud správní orgán použije ve správním řízení písemné záznamy opatřené před zahájením přestupkového řízení a žádné důkazy neprovede, porušuje tím právo na spravedlivý proces, který zaručuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Shodný názor zaujal Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 1. 11. 2001, č.j. III. ÚS 190/01. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1As 96/2008 ze dne 22. 1. 2009, i pro správní orgán rozhodující v přestupkovém řízení tedy platí, že obsahem úředního záznamu je jen jakási předběžná informace o věci, která slouží správnímu orgánu ke zvážení dalšího postupu. Dokazování nemůže spočívat pouze na úředních záznamech, je-li možné vyslechnout ve věci svědka (stejně hovoří např. i rozhodnutí NSS ze dne 21. 6. 2007, č.j. 1As 6/2007-106). Provedení výslechu obou zasahujících policistů se zde tedy nabízelo; správní orgán však v tomto ohledu zůstal nečinný, a tím pochybil. K tvrzení, že k provedení důkazu lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci, uvádí, že si ho nelze vykládat jako možnost správního orgánu spokojit se s minimem podkladů (úřední záznamy a doznání) a upustit od dalšího dokazování jen proto, že tyto podklady nejsou navzájem v rozporu. Správní orgán je naopak povinen shromáždit tolik důkazních prostředků, kolik je třeba k vyvrácení pochybností a k tomu, aby byly okolnosti spáchání domnělého přestupku postaveny najisto. Správní orgán dle žalobkyně porušil ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, které říká, že účastníku řízení musí být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Tato povinnost v praxi znamená, že správní orgán je povinen všechny účastníky písemně vyrozumět o skončení dokazování a současně je výslovně poučit o jejich právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, a to i v případě, že je věc projednána v nepřítomnosti obviněného a správní orgán žádné důkazy neprovedl, jako tomu bylo v tomto případě.
pokračování
11
41 A 16/2015
Správní orgán je podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu účastníkovi povinen oznámit, že má všechny podklady pro vydání rozhodnutí shromážděné, a že je připraven vydat rozhodnutí a s tímto poučením je povinen poskytnout poslední možnost před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a navrhnout jeho doplnění. Správní orgán však žalobkyni neoznámil, že má všechny podklady shromážděné, a že je připraven vydat rozhodnutí, a že možnost vyjádření se k podkladům je poslední možností tak učinit před vydáním rozhodnutí. Správní orgán žalobkyni svým procesním pochybením zkrátil na jejích subjektivních procesních právech, tj. znemožnil jí využít své právo účastnit se řízení, vyjádřit se ke skutečnostem, které se jí kladou za vinu, navrhnout výslech svědků, vyjádřit své námitky k podkladům rozhodnutí, což je porušení zásady součinnosti správního orgánu s účastníky. Postupem správního orgánu byla žalobkyně zkrácena na právu na obhajobu. Porušením procesních pravidel podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vedlo ve svém důsledku k nesprávnému zjištění stavu věci a vydání nezákonného rozhodnutí. Dále pak namítala, že při posuzování materiální stránky přestupku nebylo přihlédnuto k tomu, že k přestupku došlo v době slabého provozu, nebyla ohrožena bezpečnost účastníků silničního provozu. Nebylo prokázáno naplnění materiální stránky přestupku. Závěr správního orgánu, že žalobkyně porušila ustanovení § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích a dopustila se přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 tohoto zákona, nemá oporu v provedeném dokazování. Rozhodnutí je zmatečné, nepřezkoumatelné, bylo vydáno v rozporu se zákonem o přestupcích a správním řádem, a je tedy nezákonné. Žalovaný se nevypořádal se všemi námitkami v odvolání, např. námitkou uvedenou pod bodem VI, VII a VIII odvolání. Žalovaný se nevypořádal s důkazními návrhy, které žalobkyně na svou obhajobu uplatnila a upřel jí právo dosáhnout výslechu svědků – policistů, na základě jejichž svědectví byl přestupek prokazován. Nebylo zohledněno, že k přestupku došlo mimo obec, v době slabého provozu, nebyla ohrožena bezpečnost účastníků silničního provozu. K naplnění formální stránky přestupku došlo tou nejmenší možnou měrou, která naplňuje skutkovou podstatu přestupku jen po formální stránce. Naplnění materiální stránky přestupku nebylo správními orgány vůbec zjišťováno, a tedy ani nemohlo být prokázáno. Navrhovala proto, aby soud vydal rozsudek, kterým rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2015 zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření k žalobě V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že žalobou napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, přezkoumatelné a zákonné. Žalovaný na základě odvolání podaného žalobkyní komplexně a zcela objektivně přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo.
pokračování
12
41 A 16/2015
Žalovaný se v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí řádně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně, včetně odvolací námitky, která se týkala jejího nesouhlasu s procesním postupem správního orgánu I. stupně, který věc přestupku projednal v její nepřítomnosti, a to na str. 8 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný se rovněž vypořádal s odvolací námitkou uvedenou v odvolání žalobkyně pod bodem VI, a to na str. 11 v odst. 2-5 napadeného rozhodnutí; s odvolací námitkou uvedenou pod bodem VII odvolání žalobkyně, a to na str. 12 v odst. 2 a na str. 10 v odst. 1 žalobou napadeného rozhodnutí a dále odvolací námitku uvedenou pod bodem VIII odvolání žalobkyně, a to na str. 12 v odst. 3 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný trvá na tom, že se zcela průkazně, řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal se všemi odvolacími námitkami a důkazními návrhy obsaženými v podaném odvolání žalobkyně a jejím doplnění tak, jak vyplývá z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí o odvolání. Většinu obsahu podané žaloby tvoří jen opětovné uvedení odvolacích námitek žalobkyně, a to bez věcné argumentace, která by rozporovala úvahy a závěry žalovaného při vypořádání odvolacích námitek žalobkyně. Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhoval, aby byla zmítnuta. Replika Na vyjádření žalovaného žalobkyně reagovala replikou ze dne 23. 6. 2015, v níž uvedla, že žalovaný se ve svém vyjádření nijak konkrétně nevyjádřil k žalobním námitkám, pouze odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí u části žalobních bodů, stejně jako se nevypořádal s odvolacími námitkami, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti. Žalovaný pomíjí, že žalobní námitky směřují do obou správních rozhodnutí, a to i do rozhodnutí správního orgánu I. stupně a zabýval se pouze námitkami směřujícími do rozhodnutí žalovaného, a to zcela nekonkrétně s odkazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu nemůže žalobkyně vznést konkrétní relevantní argumenty ke zcela obecným a jen na napadené rozhodnutí odkazující tvrzení žalovaného. Za zásadní vadu považuje, že žalovaný se nevypořádal se všemi námitkami v odvolání, např. námitkou uvedenou pod bodem VI, VII a VIII odvolání. Žalovaný se nevypořádal s důkazními návrhy, které na svou obhajobu uplatnila a upřel žalobkyni právo dosáhnout výslechu svědků – policistů, na základě jejichž svědectví byl přestupek prokazován. Tím, že nemohla v řízení k obvinění z přestupku se vyjádřit u ústního jednání, bylo porušeno její právo dané jí ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu a tím i právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Brně měl k dispozici správní spisy obou správních orgánů, když ze správního spisu správního orgánu I. vyplývá, že jeho součástí je spis Policie ČR, Krajské ředitelství policie kraje Vysočina, Odboru služby dopravní policie, Dálniční oddělení Velký Beranov č.j. KRPJ-27133-3/PŘ-2014-160041, který se skládá z oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ze dne 8. 3. 2014, jehož součástí je záznam o přestupku s fotografií z měřícího silničního rychloměru, ověřovací list č. 254/13 silničního radarového rychloměru AD9C, kdy ověření rychloměru bylo provedeno 22. 11. 2013, konec platnosti ověření 21. 11. 2014, Oznámení přestupku z 9. 3. 2014, kdy PČR oznamuje přestupkové jednání, jehož se měla dopustit žalobkyně Magistrátu města Jihlavy, Odboru dopravy a výpis z evidenční karty uvedené řidičky.
pokračování
13
41 A 16/2015
21. 3. 2014 (doručeno žalobkyni 24. 3. 2014) oznamuje Magistrát města Jihlavy žalobkyni, že ji uvědomuje o zahájení správního řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měla dopustit porušením ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 8. 3. 2014 v 06:49 hod. jako řidič motorového vozidla zn. AUDI, reg. zn. XXXX na dálnici D1 km 123,2 ve směru jízdy na Prahu, překročila nejvyšší dovolenou rychlost na dálnici mimo obec (130 km/h) o 53 km/h. Silničním radarovým rychloměrem zn. AD9C hlídky DO Policie ČR Velký Beranov jí byla naměřena rychlost 189 km/h. Po odečtu možné odchylky, která je při rychlosti nad 100 km/h stanovena na ± 3 % z naměřené hodnoty, je posuzována jako nejnižší možná naměřená rychlost vozidla 183 km/h. Současně s oznámením žalobkyně byla předvolána k ústnímu jednání na odbor dopravy Magistrátu města Jihlavy na den 9. 4. 2014 v 09:00 hod. Dne 9. 4. 2014, jak vyplývá z protokolu o ústním jednání o přestupku u tohoto jednání pověřená úřední osoba sdělila podstatu obvinění, dále bylo sděleno, kdy bylo zasíláno předvolání k nařízenému ústnímu jednání o přestupku, a kdy obviněná osobně předvolání převzala (24. 3. 2014), tedy že doručeno bylo řádně a včas. Dále uvedeno, že žalobkyně byla v předvolání poučena, pokud se nemůže ze závažných důvodů v určeném termínu k ústnímu jednání dostavit, je její povinností se bezodkladně s uvedením důvodu omluvit (§ 59 správního řádu), a to způsobem uvedeným v ustanovení § 37 odst. 4 správního řádu a důvody omluvy doložit. Dále bylo sděleno, že k ústnímu jednání se bez jakékoliv omluvy žalobkyně nedostavila. Dále uvedeno, že obviněná z přestupku byla poučena o postupu správního orgánu v případě, že se k ústnímu jednání nedostaví (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích), tedy že pokud se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, může být přestupek projednán a o něm rozhodnuto v její nepřítomnosti. Uvedeno dále, že správní orgán vede ústní jednání o přestupku zcela v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 zákona o přestupcích v nepřítomnosti obviněné. Dále z protokolu vyplývá, že správní orgán provedl důkaz listinou ve smyslu ust. § 53 odst. 6 správního řádu, kdy touto je přestupkový spis PČR, který tvoří oznámení o přestupku, oznámení o přestupku sepsaném na místě, fotodokumentace přestupku ze dne 8.3.2014 v 6:49 hod. s číslem snímku 6137 a kopie ověřovacího listu silničního radarového rychloměru zn. AD9C v.č. 05/0152. Uvedeno dále, že spis je doplněn o výpis z evidenční karty řidičky ze dne 21.3.2014. Dne 9.4.2014 vydal Magistrát města Jihlavy pod č.j. MMJ/OD/5881/2014-8 rozhodnutí, když uznal žalobkyni vinnou z přestupku dle ust. § 125 odst. 4 písm. d) a odst. 5 zákona o silničním provozu a s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích jí uložil pokutu v částce 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 6-ti měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí a dále ji zavázal k úhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že provedeným dokazováním (citované ty důkazy, které byly provedeny u jednání) správní orgán posoudil tyto důkazní prostředky a
pokračování
14
41 A 16/2015
dospěl k závěru, že přestupek je spolehlivě zjištěn a prokázán. Obviněná svým jednáním porušila ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, kterým je stanoveno, že řidič motorového vozidla o max. přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg smí jet na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod. Překročením nejvyšší dovolené rychlosti o 53 km/hod. mimo obec obviněná naplnila formální znak skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o silničním provozu, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více. Materiálním znakem přestupku je porušení zákonem chráněného zájmu společnosti, což je v uvedeném případě bezpečnost a plynulost silničního provozu. Překračování nejvyšší dovolené rychlosti ať už v obci nebo mimo obec je jedním z faktorů vzniku dopravních nehod. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 53 km/hod. nelze tolerovat ani bagatelizovat a správní orgán konstatuje, že materiální znak přestupku byl v uvedeném případě bezpochyby naplněn. S uvedeným rozhodnutím žalobkyně nesouhlasila, podala proti němu odvolání, v němž uvedla své námitky proti prvostupňovému rozhodnutí a tyto námitky jsou v podstatě totožné s jejími námitkami žalobními. Dále je ve spisu založeno doplnění odvolání ze dne 8.6.2014 (doručeno správnímu orgánu 11.6.2014), jehož součástí je lékařská zpráva, vystavená praktickým lékařem žalobkyně, lékařská zpráva je bez uvedení data a je v ní uvedeno, že dne 8.4.2014 byla R. K. ošetřena na LSPPP 1.pomoci s pohmožděným kotníkem vlevo, dostala fixaci na bérec a chodidlo (křížový fixační obvaz), dne 9.4.2014 kontrola, doporučen klid na lůžku minimálně jeden týden, omezit chůzi, v případě zhoršení bolesti kontrola ihned na chirurgické ambulanci. Posouzení věci krajským soudem Žaloba není důvodná. Krajský soud v Brně se s žalobními námitkami žalobkyně neztotožnil. Má za to, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn náležitě a také správně právně posouzen. Dále soud uvádí, že pokud jde o žalobní námitky žalobkyně, tyto jsou skutečně v podstatě totožné s jejími odvolacími námitkami proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí a kromě jedné námitky, týkající se porušení ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, jsou všechny ostatní námitky velmi obecné, nekonkrétní v tom smyslu, že žalobkyně v nich vůbec neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení povinností ze strany správního orgánu I. stupně nebo žalovaného, pokud jde o zjišťování skutečného stavu věci. Podle § 74 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, o přestupku koná správní orgán v I. stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Pokud žalobkyně uváděla, že se chtěla nařízeného ústního jednání o přestupku zúčastnit, nicméně toto nemohla, neboť jí v tom bránily důležité důvody a řádně a včas se omluvila, soud tuto námitku žalobkyně rovněž neshledává důvodnou a zcela se ztotožňuje
pokračování
15
41 A 16/2015
s názorem žalovaného vyjádřeného na straně 8 jeho rozhodnutí, když žalovaný se s touto žalobní námitkou žalobkyně vypořádal velmi podrobně. Soud zde uvádí, že žalobkyně byla řádně a včas k nařízenému jednání předvolána, jak vyplývá z jí vlastnoručně podepsané doručenky, tedy včas se dozvěděla o nařízeném jednání tedy o tom, kdy její přestupkové jednání bude projednáváno, když k nařízenému jednání dne 9.4.2014 se žalobkyně nedostavila, žádnou omluvu, proč by se k nařízenému jednání nemohlo dostavit, správnímu orgánu nezaslala a teprve až bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, do něhož žalobkyně podala odvolání, se omluvila. Neomluvila se řádně ani v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ale až 8.6.2014, kdy předložila lékařskou zprávu o tom, že dne 8.4.2014 u ní došlo k pohmoždění kotníku a byl jí nařízen klid na lůžku, přičemž tato lékařská zpráva není vůbec datována, není z ní tedy vůbec patrno, kdy byla vystavena a soud nemůže takovouto omluvu, která byla zaslána správnímu orgánu až dva měsíce po nařízeném ústním jednání pokládat za omluvu včasnou, omluvu náležitou z důležitého důvodu. Pokud žalobkyně uvádí, že 8. 4. 2014 utrpěla úraz kotníku a byl jí nařízen klid na lůžku, mohla se okamžitě spojit se správním orgán I. stupně např. telefonicky, nebo zaslat emailovou zprávu a to téhož dne nebo den následující, kdy proběhlo ústní projednání přestupku, nic takového však žalobkyně neučinila a omluvu nezaslala ještě ani poté, kdy jí bylo zasláno prvostupňové rozhodnutí. V podstatě tak neučinila ani v podaném odvolání, ale až v jeho doplnění (tedy za dva měsíce od úrazu). Soud musí věc hodnotit tak, že ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích správní orgán neporušil, v nepřítomnosti žalobkyně věc mohl projednat, neboť se řádně a včas neomluvila a o žádném důvodu její nepřítomnosti správní orgán nevěděl a vědět nemohl, když ho nesdělila sama žalobkyně, která byla k jednání, jak soud již uvedl, řádně a včas předvolána. Pokud by se žalobkyně řádně a včas omluvila, zajisté by správní orgán jednání odročil na jiný termín, pokud by se jednalo o důležitý důvod a omluva byla náležitá, což by zajisté nemožnost chůze byla, takže u dalšího jednání pak žalobkyně mohla řádně hájit svá práva, navrhovat důkazy a podobně. Tuto zásadní žalobní námitku žalobkyně tedy soud musí vyvrátit a zcela se ztotožňuje se stanoviskem žalovaného vyjádřeného a podrobně zdůvodněného v jeho rozhodnutí. Soud pak má za to, že žalovaný se pak řádně vypořádal i s ostatními žalobními námitkami žalobkyně týkající se zjišťování skutkového stavu věci. Skutkový stav byl zjištěn řádně a spolehlivě připojeným policejním spisem Policie České republiky. Důkaz tímto policejním spisem byl u nařízeného jednání dne 9. 4. 2014 proveden a důkazy shromážděné policií nevzbuzovaly naprosto žádné pochybnosti o jejich správnosti a úplnosti jak u správních orgánů, tak také ani u soudu. Rychlost naměřená žalobkyni byla spolehlivě zjištěna, byla zjišťována ověřeným silničním rychloměrem, žalobkyně žádným způsobem neprokázala, že by snad fungování tohoto rychloměru nemělo být v pořádku, nebo že policisté provádějící měření rychlosti u žalobkyně nepostupovali
pokračování
16
41 A 16/2015
v souladu s návodem, nebo jakýmkoliv způsobem jiným prováděli toto měření nesprávně, nic takového, tedy nic konkrétního nevyplynulo ani z odvolacích námitek žalobkyně v tomto směru, ani z jejich námitek žalobních a žalobkyně pouze obecně uváděla, že nejela naměřenou rychlostí, že jela max. rychlostí do 150 km/hod. a to z důvodů, které uváděla v žalobě, tedy nikoliv z důvodu porušení povinnosti na její straně, ale z toho důvodu, aby zabránila případnému střetu s jiným vozidlem. Ani v tomto směru žalobkyně nic konkrétního neuvedla, jednalo se pouze, jak soud uvádí, o její velmi obecná a nekonkrétní stanoviska, naprosto ničím nepodložená. Ani v tomto směru se soud nemůže s námitkami žalobkyně ztotožnit a má za to, že skutkový stav byl zjištěn náležitě, nejsou o něm žádné pochybnosti, tak jak má na mysli ust. § 3 správní řád. Pokud žalobkyně namítá, že v jejím případě došlo k porušení ust. § 36 odst. 3 správní řád, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydání rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. O této možnosti byla žalobkyně poučena již v oznámení o zahájení správního řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání na den 9. 4. 2014, kdy správní orgán uvedl, že při ústním jednání bude žalobkyně oprávněna navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, bude mít právo vyjádřit své stanovisko a dále může realizovat své právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění. Veškeré podklady pro vydání rozhodnutí budou správním orgánem I. stupně shromážděny k datu ústního jednání, které je výše uvedeno. Toto poučení je současně výzvou správního orgánu I. stupně obviněnému (případně jeho zmocněnci) k vyjádření se k podkladům před vydáním rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu) při ústním jednání. Není tedy ani na místě tvrzení žalobkyně, že jí nebyla dána možnost ve smyslu ust. § 36 odst. 3 správního řádu, když o této možnosti byla žalobkyně řádně ze strany správního orgánu I. stupně poučena. Soud shrnuje, že ani jedna z žalobních námitek není dle názoru krajského soudu důvodná, se všemi námitkami žalobkyně, které vyjádřila v odvolání proti rozhodnutí prvostupňového správnímu orgánu, se žalovaný řádně a podrobně vypořádal. Skutkový stav byl zjištěn náležitě, ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích nebylo rovněž porušeno. Soud proto žalobu jako nedůvodnou dle § 78 odst. 7 soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) zamítl. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí soudu se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. žalobkyně ve věci neměla úspěch, náklady řízení jí proto nebyly přiznány, pokud jde o žalovaného, tomu kromě běžné úřední činnosti žádné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel
pokračování
17
41 A 16/2015
zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 21. září 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková
