Prozaické dílo Vlasty Pittnerové

Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Katedra české literatury

Radek Coufal

Prozaické dílo Vlasty Pittnerové Diplomová práce

Brno 2003

Vedoucí práce: docent PhDrJiří Kudrnáč, CSc.

2

Prohlašuji, že jsem pracoval sám a uvedl všechny použité prameny a literaturu.

:

-W<

/?

V ^•"61

3

Obsah:

1. Úvod

strana 5

2. Autorčin život

strana 10

3. Prózy s životopisnými motivy

strana 26

4. Čtenář

strana 29

5. Prózy ze zámeckého prostředí

strana 33

6. Prózy z prostředí maloměsta a řemeslníků

str. 41

7. Prózy z prostředí sedláků (rychtářů, mlynářů sládků aj.) 8. Prózy

strana 52 z prostředí

lidí

chudých

vesnických strana 58

9. Jazykový styl

strana 76

10. Závěr

strana 79

11. Seznam použitých pramenů a literatury...strana 85

4

r

1.

Uvod.

Moje diplomová práce se zabývá prózou Vlasty Pittnerové. Pojal jsem svoji práci jako rozbor autorčiných děl. V životopisné pasáži o Vlastě Pittnerové čerpám z odborné literatury, z medailonů o autorce i z literárních recenzí na její díla. Literatura o autorce není rozsáhlá. Lze ji rozdělit do několika druhů. Za prvé jsou to studie o jejím životě a díle. Takový je medailon Vlasty Pittnerové od Dany Hamerníkové - „Emancipovaná žena přelomu 19. a 20.století" a studie Václava Němce - „Vlasta Pittnerová-život a dílo", obě zahrnuté v knize „Návrat Vlasty Pittnerové", kterou vydalo nakladatelství Romance Polná v roce 2002. Další prací o autorce je krátká studie „Vlasta Pittnerová" v knize Bohuslava Pernici „Dvě ženy", vydalo nakladatelství Hej da a Zbroj, Mladá Boleslav 1942. Základní životopisné a bibliografické údaje o Vlastě Pittnerové obsahuje heslo v Lexikonu české literatury, napsala je Ludmila Lantová. Autorku zahrnuje do svých Přehledných dějin české literatury i Arne Novák. Recenze na raná díla Pittnerové lze nalézt v Literárních listech. Použil jsem recenzi na autorčinu prvotinu „Ze žďárských hor" ze 14.ročníku Literárních listů z roku 1893 na straně 36. Jméno autora recenze se mi nepodařilo zjistit. Autorem druhé použité recenze na knihu

5

Vlasty Pittnerové „Na rychtě" je Arnošt Procházka. Vyšla rovněž v Literárních listech z roku 1893 na straně 179. Fond

Vlasta

Pittnerová

najdeme

v Památníku

národního

písemnictví, pracoviště Staré Hrady a v Horáckém muzeu Vysočiny, pobočka Polná. V literárním archivu ve Starých Hradech se nalézá jeden karton autorčiny korespondence a jeden karton její pozůstalosti. Diplomovou práci o autorčině otci napsal Milan Straňák. Výňatek z této diplomové práce pod názvem „Nejmladší dcera Antonína Pittnera" se nachází také v knize „Návrat Vlasty Pittnerové". Dílo takové autorky, jako byla Vlasta Pittnerová, se nedá posuzovat

pouze z hlediska naivně laděné literatury pro ženy. Tato

diplomová práce si nevzala za cíl rozebírat jednotlivé rysy a témata konvenční ženské literatury1, ale zasadit autorku a její texty do širších dobových a kulturních souvislostí, přihlíží k jejímu dílu například i z úhlu národopiseckých snah konce 19. století, sleduje rozdíly mezi vysokým a nízkým stylem té doby a neopomíjí ani aspekt literární nadprodukce autorky. Zdali se Pittnerová drží dobové normy a snaží se ve svých textech reálně zobrazit život a mezilidské vztahy na českém venkově v předbřeznové době, o to usiluje literárněvědný rozbor obsažený v mé diplomové práci. Autorčina díla patří ke konvenční tvorbě,2 je poukázáno mimo jiné na výchovnou funkci jejích textů. Líbivá díla totiž snadněji pronikala mezi

1

Vyložit specifický žánr ženské literatury se ve své knize Červená knihovna, Praha 1996, pokusila Dagmar Mocná. Právem zařadila Vlastu Pittnerovou na začátek studie jako předchůdkyni dívčích románů. 2 Konvenční tvorba se spokojuje netvůrčím opakováním ověřených a osvědčených idejí, skladebných a stylistických postupů a ani jazykově se nevymyká dobovému průměru (Vlašín, Štěpán a kol: Slovník literární teorie, Praha 1984.

6

čtenáře. Rozhodně nešlo o žádné psaní na zakázku nebo podle vybraných témat. Autorka si sama volila prostředí, postavy i děj. Nápadný rys jejích textů je šablonovitost. Většinou ovšem upadala do rozvláčnosti, jindy naopak do zkratkovitosti. Na druhou stranu byla Vlasta Pittnerová zdatnou vypravěčkou, která zdařile dokázala měnit situace, prostředí i druh postav. Díky početnosti autorčiných děl lze sledovat způsob, jakým popisovala, doslova mapovala region Horácka. I etnografická stránka jejích textů je dobře patrná a má svůj význam v dobovém kulturním kontextu. Národopisné motivy jsou už v dílech Boženy Němcové. Už za pobytu na Chodsku cestovala po vesnicích, spřátelila se s řadou vesničanů a poznávala tradiční podobu lidového života a kultury.3 Právě národopisné stránce autorčiných próz bude v mé diplomové práci věnována nemalá pozornost (viz kapitoly 5-8). Není tedy od věci všímat si, jak popisuje jednotlivé zvyky, ošacení a jiné dobové reálie v kraji, kde žila a odkud nepřestala čerpat látku pro své umělecké vyjádření v celém rozmezí své spisovatelské činnosti.4 Rozbor díla Vlasty Pittnerové se bude týkat etnografické stránky, výchovné tendence a útěšnosti obsažené v jejích prózách. Samotný rozbor rozčleňuj i do čtyř kapitol podle druhů prostředí, kterého si autorka všímala. Jiné je její vnímání zámeckého prostředí a jinak se dívá na prostředí vesnické chudiny (viz kapitoly 5-8). Rozdíly v autorčině pohledu na různá prostředí budu sledovat v typických dílech, která jsem si pro rozbor vybral. U jednotlivých próz si

Lexikon české literatury, heslo Božena Němcová zpracoval Mojmír Otruba, Praha 2000, strana 475. 4 Etnografické snahy Vlasty Pittnerové nejlépe dokazuje záběr popisovaných jevů: vedle zvyků, ošacení a způsobu života prostých lidí sbírala i pohádky a pověsti z Horácka, zachovává čtenáři styl chovám a smýšlení tehdejších lidí, módní výrazy i písně. Autorčiny pohádky najdeme např. v knize „Miláčkům", která v roce 1908 vyšla v Octově laciné knihovně.

7

budu všímat autorčina pohledu na rozdílné typy postav. Budu si všímat také toho, jestli autorka používá jiného postupu než vyprávěcího, nebo zdali je v textu nejčastěji vypravěčkou. Dá se říct, že autorka užívala stále tutéž popisnou metodu a styl. Teprve při zralé úvaze, že jí šlo o deskripci prostředí, o snadné proniknutí mezi čtenáře a rovněž o jednoduchost a přehlednost, lze posoudit, zda její díla patří do tvorby konvenční. Autorka se věnovala především tvorbě pro ženy. Budu se zabývat tím, jaký je její pohled na ženu, na citový vztah a rodinu. Pokusím se upřesnit, zdali si autorka všímá některého druhu žen přednostně a na jaké typy venkovské ženy dělí. Budu se zabývat také tím, jakou úlohu má v autorčiných prózách milostný cit, jestli je pohled autorky na milostný vztah naivní a idealizovaný. Zdali obsahují její texty i jiné téma než pouhé vyprávění o lásce, odehrávající se v atraktivním prostředí horácké vesnice. Dále uvedu i nejčastější motivy, které se vyskytují v prózách Vlasty Pittnerové. Tyto motivy se pokusím vyčlenit a vysvětlit jejich funkci v textu. Autorka ve svých dílech zobrazuje čtyři druhy venkovského prostředí. S tím souvisí použití historických a společenských reálií, kterými se autorka snažila dosáhnout autentičnosti. Budu se proto zabývat také tím, jakou funkci mají tyto reálie v jejích textech. První z druhů prostředí, zámecké, je v autorčině podání naivní a idealizované. Zámecké tématiky si před Pittnerovou všímala např.Božena Němcová (mimo jiné i v Babičce). Podobně se pak rozbor zaměřuje na díla z prostředí maloměsta, které znala autorka důvěrněji. Dovedla proniknout do smýšlení postav i představit čtenáři způsob života maloměšťáka. Na prózách z prostředí maloměsta se budu zabývat tím, jaký je pohled autorky na vlastenectví na venkově v předbřeznové době. Postavy

8

z jejích maloměstských románů jsou hlavně řemeslníci, budu se tedy zabývat tím, jak Pittnerová řemeslníky charakterizovala. Jestli se její postavy z maloměsta liší od postav zámeckých, uvedu, v čem tato odlišnost spočívá. Podobně budu pohlížet na autorčiny selské postavy a figury patřící mezi vesnické chudé. Osobně poznala prostředí vesnických sedláků i venkovské chudiny, kterých se týká třetí a čtvrtý oddíl této diplomové práce. Také si je tady autorka nejjistější

v zobrazování prostředí i postav. V autorčině

bibliografii je téma života na vesnici nejčastější. Všimneme si, že vyprávění v autorčiných prózách je často rozvláčné (např.plytká pasáž vyprávění o vlasteneckém bále v próze „Maloměstští vlastenci"-viz strana 46). Pokusím se osvětlit, proč bývá zakončení příběhu u autorky často zkratkovité. Pozornost bude věnována nejprve autorčinu životu (viz kapitola 2), jejímu typickému čtenáři (kapitola 4), i jazykovému stylu jejích děl (kapitola 9). V kapitole o autorčině životě bude mimo jiné uvedeno, jaký měla vztah k předbřeznové době, která se stala literárním časem jejích děl. Budu se zabývat i tím, nakolik autorka za svého života na Horácku poznala jeho obyvatele a za jakých podmínek tvořila po svém osamostatnění. Z primární literatury byla pro účely rozboru vybrána nová vydání textů Vlasty Pittnerové z polenského nakladatelství Romance, souborné spisy

vydávané

olomouckým

nakladatelem

R.

Prombergerem

v meziválečném období a několik prvních vydání zpočátku XX.století, například z edice lidové četby Ludmila nebo Ottovy laciné knihovny.

9

Pro názory a ohlasy na tvorbu Vlasty Pittnerové

bylo možno

sáhnout k recenzím v Literárních listech nebo v Západomoravské kulturní revui.

2.

Autorčin život.

Vlastimila

Pittnerová

se

narodila

1. ledna

1858

vPolné

na Českomoravské vysočině. To, že ji měli rodiče pozdě, až jako desáté dítě, nemalou měrou ovlivnilo už začátek jejího života. Byla nejen stonavé dítě, ale četné nemoci ji provázely i v dospělosti a ve stáří. Otec Antonín Pittner byl český vlastenec a jedna z nejvýraznějších osobností města, kde starostoval dvacet let. Už odmalička mohla dcera Vlasta vnímat rozdíl mezi německým a českým obyvatelstvem, seznamovat se s českými knihami a časopisy, neboť její otec patřil například mezi dopisovatele Květů českých. Protože Vlasta Pittnerová ve svých prózách píše o předbřeznové době, bylo by záhodno několika větami charakterizovat ji i tehdejší vlasteneckou společnost. Celý systém v předbřeznové době měl důsledně konzervovat klasické principy politikou netknuté a sociálně stabilní selsko-řemeslnické

společnosti.

Tento

režim

nereprezentoval

jen

Metternich, ale i samotný císař František I. (od roku 1835 nezpůsobilý

10

panovník Ferdinand I.).5 Selsko-řemeslnickou společnost rozkladalo od počátku 19.století pronikání kapitalistických výrobních vztahů, a to nejen sociálně, ale kvůli převaze Němců i národnostně. Ve čtyřicátých letech nastoupila nová generace českého měšťanstva. Přihlásila se aktivní publicistikou a veřejnou činností.6 Vlastenectví prošlo v době kolem roku 1848 obdobím vnitřní změny. Ve čtyřicátých letech se prakticky současně rodí masové a veřejné formy vlastenecké aktivity i odpor vůči jejich vnějškovosti a povrchnosti. To se odráží i v dobovém slovníku, v němž „vlastenectví" dostává ironický

protějšek

ve

„vlastencování"(plnou

hubou

vlastencuje,

7

po hospodách vlastenčit aj.). Pražští vlastenci získávali poměrně širokou základnu také na malých městech, kde žili jejich přátelé. Jedním z takových přátel byl i otec Vlasty Pittnerové.8 Antonín Pittner rozhodně nebyl vlastenec jenom slovy. Právě jeho dům (dnes na Sezimově náměstí v Polné), kde měl kromě krámu i vinárnu, hostil vlasteneckou inteligenci Karlem Havlíčkem počínaje, Josefem Václavem Fricem konče. Polenský pobyt zásadně ovlivnil i mladou Barboru Němcovou, které se zde dostaly do rukou první české knihy.9 Pro duchovní vývoj samotné Pittnerové je nutno pochopit, že dcera horlivého vlastence žila v prostředí, kde se o české kulturní emancipaci nejen mluvilo. Doba před rokem 1848 ji fascinovala po celý život, proto se také stala hlavním časem jejích literárních děl. Němcovou a Havlíčka

5

Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982, strana 12. Tamtéž, strana 16. Macura, Vladimír. Znamení zrodu. Národní obrození jako kulturní typ, Praha 1994, strana 129. 8 Ve studii Vladimíra Macury Znamení zrodu pojednává o pojmu vlastenectví kapitola na straně 127. Viz Macura, Vladimír: Znamení zrodu, Praha 1994. Vlasta Pittnerová až nadměrně manipuluje s pojmem vlastenec, vlastenka, viz kapitola 6, str. 30. 9 Hamerníkova, Dana: Medailon významné osobnosti emancipované ženy přelomu 19. a 20. století. In: Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, str. 8. 6

11

hostila rodina Pittnerových sice ještě před Vlastiným narozením, ale i to mělo pro budoucí spisovatelku podstatný význam, protože vyrůstala v atmosféře, kde se o velkých osobnostech české kultury nepřestalo mluvit. Vlastu hodně ovlivnila činnost jejího otce. Kromě podpory osobností obrození se staral o rozkvět městečka, účastnil se aktivně událostí roku 1848 na straně podporující revoluci, odvrátil plenění Polné pruským vojskem v roce 1866,10 posílal do Prahy příspěvky zkraje, rozšiřoval mezi lidmi české knihy a ještě k tomu zabezpečil devět dětí. Vlastina matka Leopoldina rozená Filipenská byla nejen vzdělaná žena, po boku svého manžela přijímala jeho významné přátele, ale také přála počátečním literárním pokusům své nejmladší dcery. Ačkoli mohla Vlasta přičíst vinu za své nezdařené manželství otci (jak bude osvětleno dále), nikdy nepřestala po smrti rodičů k oběma cítit vřelý vztah. Nejmladší dcera Antonína Pittnera chtěla být učitelkou. Proto ji dal otec po vychození polenské čtyřtřídky studovat na vyšší dívčí školu do Hradce Králové. Přípravná studia na učitelskou dráhu ale zmařilo Vlastino zdraví, kvůli kterému ji otec neposlal dál do školy. Musela se vrátit do Polné, kde vypomáhala v otcově krámě. Antonín Pittner byl na své děti přísný a nutil je od malička k práci, musely mu pomáhat v obchodě a při obstarávání polních prací.11 Vlasta nehodlala přestat s jednou činností - s psaním. Otci její ideály zprvu nevadily a matka je podporovala. Když vystoupila s otevřenou kritikou pasivity polenského ochotnického spolku, kde sama nadšeně účinkovala, způsobilo to nevoli místního obyvatelstva a otec jí 10

Němec, Václav: Život a dílo Vlasty Pittnerove, Polná 2002 Straňák, Milan: Nejmladší dcera Antonína Pittnera. In.: Návrat Vlasty Pittnerove, Polná 2002, str. 104. 11

12

zakázal psát.12 Rozhodl se navíc nepřizpusobivou dceru provdat, čímž sice na několik let zbrzdil její literární rozlet, ale možná že právě díky svým hořkým zkušenostem v manželství se Vlasta definitivně vzbouřila a usmyslela si, že se bude spisovatelstyí věnovat naplno. Dětství a mládí v Polné dalo Vlastě Pittnerove víc, než povědomí o vlastenectví a chuť psát. Poznala město s jeho

figurkami, později

dovedla rozeznávat hierarchii maloměstské společnosti, zvyklosti občanů, znala jejich řemesla a způsob hospodaření. Sledovala negativní vlastnosti prostých lidí, stejně jako záhy v myslivně v Polničce. O Pittnerove se dá říct, že na úkor charakteristiky postav píše o jejich vlastnostech, zvycích a osudech. Každé její dílo je (do jisté míry) vyprávěním o životě prostých lidí. Často bývá nějaká negativní vlastnost postav, kterou Pittnerová odpozorovala na venkovanech, základním tématem jejích próz (srovnejte např.pomlouvačství, zpanštělost, pýcha - viz kapitoly 5-8). V Polné a okolí vysledovala rovněž lidskou zbožnost a mravní zásadovost, které se potom v literární rovině přísně držela. V autorčiných prózách hraje důležitou úlohu morálka. Každý přestupek proti ní bývá potrestán (viz kapitola 7 a 8). Podobně

se

pozorovací

talent

inteligentní

mladé

dívky

soustřeďoval na vnímání rozdílů mezi odlišnými společenskými vrstvami, například mezi chudými řemeslníky, chalupáři a bohatými statkáři či měšťany. Nemálo ji inspirovalo vyprávění matky nebo jiných lidí o životě před zrušením roboty. Osudový sňatek Vlasty Pittnerove s lesníkem Weymelkou připadal otci jako dobrá partie, s rodinou ženicha se totiž znal.13 V roce 1883 se 12

Němec, Václav: Život a dílo Vlasty Pittnerove. In: Návrat Vlasty Pittnerove. Polná 2002, str. 54. 13 Návrat Vlasty Pittnerove, Polná 2002, str. 54.

13

mladá žena, pro kterou bylo zdraví spíš vzácností než samozřejmostí, provdala za muže, který byl starší o čtrnáct let, navíc vdovec se dvěma dětmi. Josef Weymelka neměl pochopení pro nezájem své ženy o běžné starosti v hospodářství a v myslivně, natož pro její literární vlohy. Sňatek byl přitom předem dohodnutý a nebral se ohled na povahovou odlišnost obou partnerů. Lesníkovi mělo jít podle vzpomínek současníků pouze o peníze. Weymelka byl oproti Vlastě hrubý člověk, dokonce jí za neposlušnost, když si o svých poměrech v manželství přišla postěžovat rodičům, vyhrožoval bitím. Nevlastní dcery se k ní také nechovaly nejlépe. Vlasta se za lesníka vdát nechtěla. V druhém roce společného života si vynutila cestu do Paříže. Došla k závěru, že od manžela musí odejít, protože jí bránil ve snaze tvořit. V manželství vydržela deset let od září 1883 do ledna 1894, kdy odjela do Prahy a kWeymelkovi už se nikdy nevrátila. Zoufalé gesto útěku byl na dobu před rozmachem ženské emancipace nezvykle odvážný čin. V autorčiných prózách žena nikdy od manžela neodchází, motiv ženské vzpoury nalezneme jen například u hrdinek, které se rozhodnou žít samy s nemanželským dítětem (Bětuška v díle „O dřevěném chlebě"), nebo zůstanou bez manžela (Pepička Kopřivová v „Tiché vlastence"). Svou roli tu hraje podtón výchovné a morální stránky jejích děl i prostý fakt, že autorka neměla ambice realisticky líčit duševní utrpení žen literárního typu paní Bovaryové. Vlasta Pittnerová nezamýšlela přestat psát ani vpolničské myslivně. Svědčí o tom sešity z její pozůstalosti, do kterých si zapisovala

14

sporé příjmy za odeslané práce již čtyři roky před odchodem od manžela v roce 1889.14 Zejména v posledních letech v Polničce započala s obesíláním různých časopisů a almanachů, také kalendářů, z nichž je možné uvést hlavně brněnskou Nivu a Pečírkův kalendář, kam přispívala už v roce 1891. Vtémže roce vyhrála cenu 10 dukátů, vyplacenou svým pozdějším olomouckým nakladatelem Romualdem Prombergerem. Tato cena byla udělena za nejlepší národopisně laděné dílo z oblasti Moravy.15 V roce 1892, tedy předposlední rok pobytu v myslivně, vyšly v nakladatelství Františka Dlouhého ve Velkém Meziříčí „Obrázky ze života našeho lidu od Vlasty Pittnerové." I6 Jednu z povídek, Stará drůženka, otiskla už brněnská Niva rok předtím. Kniha měla v prvním vydání 218 stran, tedy s přihlédnutím k autorčiným sešitům, kam si zaznamenávala další zaslané práce, lze soudit, že právě v závěrečné fázi polničského období se její literární produkce

zvyšovala.

Protože

Pittnerovou

spoutávalo

nevydařené

manželství a její práce začali přijímat pro tiskoviny, byla autorka postavena před volbu, jestli se pustit do boje o vlastní existenci a mít volnost k psaní, nebo zůstat v tísnivé atmosféře polničské myslivny. Jak ovlivnil pobyt v myslivně její dílo, bude patrao opět z ukázek literárního

rozboru

jejích

próz,

zařazených

v kapitolách

5-8.

K vykreslení zdrojů inspirace, která se jí naskytla mezi prostými vesničany, lesními úředníky a drvaři, lze uvést pasáž z posudku na knihu 14

Hamerníkova, Dana: Medailon významné osobnosti. In: Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002. Autorka studie o polenské spisovatelce poukazuje na fakt, že Pittnerová si do poznámkových sešitů zapisovala příjmy z prací otištěných v časopisech nebo almanaších již čtyři roky před odchodem od manžela, tedy v roce 1889. Těmito periodiky byly například: Zlatá kniha vydávaná v Písku, Kalendář Pečírkův vycházející v Praze nebo brněnské Niva a Vesna. 15 Jednalo se o povídky ze souboru „Ze Žďárských hor". 16 Je to podtitul knihy již seřazených povídek „Ze Žďárských hor" v Literárních listech, 1892.

15

povídek „Ze Žďárských hor", otištěného v druhém čísle čtrnáctého ročníku Literárních listů z roku 1893. Její první rozsáhlejší práce byla v Literárních listech hodnocena kladně.17 Autor recenze píše o její první knize: „Neshledáváme v jejích pracích frází skvělých na efekt vypočítaných obratů.. za to však vyznačují se prostým slohem a nehledanou mluvou přiměřeně zbarvenou dialektickými zvláštnostmi a úslovími lidovými,18...její figurky nežijí jen v její fantazii, jsou ze skutečného života... Povídka „Ze stesku" by byla snesla některých zkratek." Vidíme tedy, že autor recenze uvádí zdroj autorčiny inspirace - tím byli skuteční lidé z okolí Polničky 19- a vytýká Pittnerové plytkost textu. Když recenzent Literárních listů hodnotil autorčin knižní debut, jako by předznamenal celé její dílo. Zařadil ji mezi autory regionální, píšící s národopisným zřetelem. V závěru recenze uvedl: „...oblíbila si půvabné zákoutí Žďárských hor, oddala se s veškerou chutí a pravým porozuměním studiu života tamního lidu, seznala jeho poměry, zná jeho žití, snahy, klopoty i veselí, bystře odpozorovala jednotlivé momenty karakteristické a významné."20

Pozn.: Žd'árské pohoří v několika pracích vylíčil už František Pravda. Byl to autor výchovných, křesťansky orientovaných povídek, novel a črt z vesnického a maloměstského prostředí poloviny 19.století. Jako jeden z prvních se dokázal opřít o vlastní pozorování a životní zkušenost. Prostředí, které si pro své prózy zvolil, líčí

17 18 19 20

Kdo se skrývá pod pseudonymem - j - se ve slovníku pseudonymů nalézt nepodařilo. Literární listy XIV., číslo 2/1893, str. 36. Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, strana 59. Literární listy XIV., číslo 2/1893. str. 36.

16

metodou popisného realismu.21 Pokud se týká národopisného zájmu, na moravské straně Vysočiny tvořila Františka Stránečka. Ze stejné oblasti vybíral témata pro své povídky i katolický kněz Václav Kosmák. Kosmák psal drobné fejetony, črty a povídky, ve svých prózách se stylizuje do postavy potulného kukátkáře vyprávějícího, co na svých cestách viděl. Chtěl svými díly kárat a působit na lid v duchu katolických mravních norem.22 Dva posledně jmenovaní autoři si ovšem za kraj svých literárních děl zvolili Horácko od Jihlavy ke Znojmu.23

O zhruba desetiletém pobytu Vlasty Pittnerové v polničské myslivně lze tedy říct, že byl na jedné straně plný žalu, na druhé straně by si

bez něj autorka tak dokonale neosvojila prostor, charaktery

a společenské reálie svých četných próz. V období, kdy žila s lesníkem Weymelkou, pronikla hluboko do mentality vesničanů, dřevorubců i lesních úředníků. Denně přicházela s těmito lidmi do styku a mohla tak poznat jejich zvyky, odposlouchat dialekt, kterým mluvili a pozorovat jejich chování. Nezřídka se u autorky setkáme s hodnocením kolektivní povahy horalů (tak sama říkala lidem žijícím v regionu Českomoravské vysočiny - viz např.soubory povídek Pytláci aj). Sama je nazývala prostými lidmi, „trochu hrubými, ale otevřenými a srdečnými" (Pittnerová, Vlasta: Pytláci, Olomouc 1929). Po celý zbývající život žila v Praze (viz dále), ale látku pro své prózy čerpala z oblasti Českomoravské vysočiny. Už to svědčí o tom, že atmosféru i osudy obyvatel Horácka vstřebala natolik, že jí i přes podobnosti, které postihují její postavy a mnohdy i děj, nedocházela inspirace, již brala právě z českého pomezí vysočiny.

21

Lexikon české literatury, heslo František Pravda zpracovala Irena Kraitlová. Praha 2000, strana 1060. 22 Tamtéž, strana 867. 23 Pernica, Bohuslav: Dvě ženy. Vlasta Pittnerová a Anna Pammrová, Hejda & Zbroj Mladá Boleslav 1942, str. 8.

17

Od ledna 1894 žila autorka v Praze, kde se chtěla naplno věnovat spisovatelské kariéře. Už to, že se autorka osamostatnila, ji řadilo mezi emancipované ženy své doby. Vůdčí osobnost ženského hnutí konce 19.století, Eliška Krásnohorská viděla problém emancipace ženy v jejím ekonomickém osamostatnění, ale také v zajištění samostatné výživy nezaopatřených žen.24 Nejprve se ovdovělé ženy nebo dívky, které zůstaly neprovdány, měly pracovně zapojit. Teprve dalším stupněm emancipace byla podle Krásnohorské možnost vzdělání. Ženské listy, které Krásnohorská redigovala, usilovaly v devadesátých letech 19.století, kdy Pittnerová přišla do Prahy, také o občanské a volební právo žen.25 Úkolem této práce je sledovat, jaké měla Vlasta Pittnerová podmínky k tvorbě, jestli se s postupem času vyvíjela kvalita jejích děl, s kým se stýkala, kdo nebo co ji ovlivňovalo v jejím literárním působení. Zdali byla Pittnerová emancipovanou ženou, můžeme porovnat s jejím způsobem života v Praze. Tam ani neměla jinou možnost, než dosáhnout soběstačnosti. Pevné rozhodnutí, že toho dosáhne pouze psaním, značí autorčinu odvahu a cílevědomost. Nějaký čas si sice musela přivydělávat prodáváním lístků na petřínskou lanovku, ale velmi záhy se zapojila do společenského života, účastnila se besed pro ženy, měla samostatné výstupy a kuplety. Měla například výstup ve verších „Muži dříve a nyní". Sepsal jej pro ni Josef Šváb, který stál za Knihovnou dámských výstupů.26 I další výstupy, které měla, byly pro dámy. Mezi ně patřily pověst ve verších „Vodníkovy dcerušky", sólové výstupy „Zde to ještě nebylo" a „V předsíni ráje". V devadesátých letech Pittnerová přednášela výstupy např.v Měšťanské besedě pražské nebo v Náprstkově 24

25 26

Mašinová, Drahomíra. Eliška Krásnohorská, Praha 1987, strana 35. Tamtéž, strana 37. Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, strana 67.

18

domě. Některé výstupy byly přednášeny dělnickým ženám.27 Vlasta Pittnerová se zapojila i do organizace velké národopisné výstavy v roce 1895, kde představovala hospodyňku na horáckém gruntě.28 Dovedla stejně tak působivě a nadšeně o společenských akcích, kterých se zúčastnila, psát do různých časopisů. Přispívala pravidelně do periodik několika kategorií. Ze zábavných periodik to byly například Zábavné listy, Zlatá Praha. Dále psala do listů osvětových, jako byly Besedy lidu, Dámské besedy, Ženské listy a do německých i českých novin: do Prager Zeitung, Pražských listů a Národních listů. Především ale přispívala do kalendářů, kde vycházely i její krátké povídky. Jmenovitě to byly Kalendář Pečírkův, Velký národní kalendář, Slovanský kalendář, Kalendář Přemysl, Národ, Radhošť, Koleda.29 Dialekt, kterým mluvili hrdinové v autorčiných raných prózách, využil František Bartoš ve své Dialektologii a jako příklady v heslech v Dialektologickém slovníku moravském. Jak sám napsal v předmluvě ke svému slovníku: „čerpal jsem také z tištěných zpráv o nářečích moravských, ze sbírek lidových písní a pohádek moravských a z povídek o sobě vydaných i v časopisech uveřejňovaných. Jsou to jmenovitě: (následují názvy děl, ze kterých čerpal) Obrázky ze Žďárských hor od Vlasty Pittnerove (1897), Rokem a životem, črty ze Žďárských hor (od téže - 1893), některé povídky od téže uveřejňované ve Vlasti." 30

37

Návrat Vlasty Pittnerove, Polná 2002, strana 67. Hamerníkova, Dana: Medailon významné osobnosti. In: Návrat Vlasty Pittnerove, Polná 2002, str. 13. 29 Čerpáno z Lexikonu české literatury, heslo Vlasta Pittnerová zpracovala Ludmila Lantová, Praha 2000. 30 Bartoš, František: Dialektologický slovník moravský, část I. (A-ožvaňat sa), Praha 1905.

28

19

Stálé příjmy ovšem autorce z žádného časopisu ani kulturní činnosti neplynuly. Krátce byla Pittnerová pouze šéfredaktorkou Pečírkova kalendáře (a to v letech 1911-1912). K přispívání do amerického krajanského časopisu Hospodář ji přiměl rodák z Vysočiny, Jan Rosický. Časopis sledoval dění v Čechách především kulturní - a byl rozesílán mezi početnou českou emigraci ve Spojených státech, kde první generace vystěhovalců dosud měla zájem o události v zemi, kterou opustila. Z amerických časopisů, do kterých zaslala příspěvky, lze jmenovat ještě Českou ženu, dále to byly kalendáře. Vlasta Pittnerová byla mimo jiné autorkou německy psaných fejetonů. Psala např. o ženském hnutí v Čechách (o Dámském klubu fejeton Ein Frauenheim, o aktivitě českých žen fejeton Der Weltmerkt auf dem Zofin, památce Karoliny Světlé, Sofie Podlipské a Elišky Krásnohorské věnovala fejeton Ein schwindendes Haus).31 Na podnět Vojty Náprstka přeložila Vlasta Pittnerová protiválečný román Berthy von Suttner „Die Waffen nieder!"(česky „Odzbrojte!").32 Německá autorka na šesti stech stranách vylíčila osudy svých hrdinů za rakouských válek vedených vletech 1859-1889. Vojta Náprstek pokládal dílo Suttnerové za základní dílo boje za mír. Cizí nebyla Pittnerové ani tvorba pro děti. Kromě Malého čtenáře přispívala do Anděla strážného, ale vyšla jí i kniha pod průhledným názvem „Miláčkům", kde vydavatel shrnuje hned osm pohádek, které napsala. V tvorbě pro děti se vrací do svého dětství, na Horácko, těží z jeho pověstí i z matčina vyprávění.

32

Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, strana 78. Ze Suttnerů, Berta: Odzbrojte, Praha 1896.

20

Ve svých zápiscích podává Vlasta Pittnerová přehled o tom, že v letech 1891-1925 uveřejnila celkem 1424 titulů.33

Velkou část tvoří

právě díla nevelkého rozsahu adresovaná čtenářům časopisů, kalendářů a novin. Jedná se o fejetony, noticky, zprávy, články do kalendářů apod. Pokud jde o beletristickou prózu, Lexikon české literatury uvádí u hesla Vlasta Pittnerová 87 děl,34 nakladatelství Romance vydalo v letech 19902002 zatím 68 svazků jejích prací, Prombergerovo olomoucké vydání mělo v letech 1919-1941 51 knih. Osmdesát sedm děl uvedených v Lexikonu české literatury jsou rozsahem povídky nebo romány, které bylo možno vydat samostatně alespoň v edici lidové četby. Důležité je přihlédnout k způsobu psaní, jaký spisovatelka praktikovala vzhledem k finanční tísni a časovému rozvrhu. Sama si ve svých zápiscích stěžuje, jak málo jí zbývá času na soukromý život. Honba za výdělkem pohlcovala celé její dny. Měla stanovenou denní normu, které musela

dosáhnout.35

Proto jsou mnohdy celé pasáže

v jejích dílech psány narychlo, zkratkovitě. Autorka se hlavně ve svých uměleckých začátcích obracela na literáty první velikosti jakými byli Svatopluk Cech, Josef Václav Sládek či František Herites, na osobnosti společenského života, zejména na Elišku Krásnohorskou. V dopisech prosila např. S. Čecha o uveřejnění svých prací. Stěžuje si na chatrné zdraví, na potíže s vydavateli i na finanční tíseň. Přesto si našla čas, aby se účastnila různých dámských společenských akcí, přednášek a besed. 33

Hamerníkova, Dana: Medailon významné osobnosti. In: Návrat Vlasty Pittnerove, Polná 2002, str. 18. 34 Lantová, Ludmila: heslo Vlasta Pittnerová, Lexikon české literatury 3/IL, Praha 2000, str. 935937. 35 Němec, Václav: Život a dílo Vlasty Pittnerove, Polná 2002, str. 50.

21

Praha tehdy byla na začátku svého secesního období, společnost šokovala skupina dekadentů, kteří odmítali starší básnickou generaci ruchovců a lumírovců. Secesní styl zasáhl Prahu v historicky krátkém období, zato však neobyčejně výrazně. Rozvoj průmyslu a dopravy v Praze i kolem ní a s tím související růst počtu obyvatelstva měly na konci 19. a na začátku 20.století za následek bouřlivou výstavbu jak v historickém centru, tak i na předměstích. Bohatnoucí české měšťanstvo si stavělo honosné domy. Sílící prestiž českého vlasteneckého ducha a Prahy jako národní metropole se projevila výstavbou budov pro veřejné, spolkové i společenské účely a monumentálních pomníků vzdávajících poctu zasloužilým osobnostem českého národa.36 Právě v této době přišla do Prahy Vlasta Pittnerová. Přesto neměla soběstačná autorka ambice pustit se do psaní o současných ženských problémech, nepřikláněla se k tvoření dramat ani psychologicky

laděné

prózy.

Zůstala

u

tvorby

v regionálním,

mravopočestném a naivním duchu. Jak toužila po kvalitě v literatuře, to nám můžou napovědět její spisovatelské vzory. K těm patřil i Karel Václav Rais.37 Rais ji nadchl Zapadlými vlastenci a Západem. Po příchodu do Prahy ho prosila o pomoc a dlouho s ním udržovala korespondenční styk.38 Vlasta Pittnerová byla Raisovi blízko v sentimentálně pojaté vesnické povídce.39 Snažila se stejně jako Rais co nejpříznačněji popsat život a drobné lopocení venkovských lidí. Rais usiloval o sblížení literatury a prostého

36

Vitochová, Marie a kol.: Praha a secese, Praha 1997, strana 5. Mocná, Dagmar. Červená knihovna. Studie kulturně a literárně historická, Praha 1996, strana 31. 38 Návrat Vlasty Pitmerové, Polná 2002, strana 65. 39 Termín „sentimentální vesnická povídka" je z knihy Jaroslavy Janáčkové Stoletou alejí. O české próze minulého věku, Československý spisovatel Praha 1985,I. vydáni strana 171. 37

22

lidu. Ve Výminkářích jako by předkládal čtenáři obraz k vidění a slyšení. Řadou detailů zaznamenává

stísněné prostory vesnických chalup

a výminků a pak gesta, podoby, chování a hovory postav, zachycuje je jako skutečnosti právě pozorované a neměnné nebo jako akce právě probíhající.40 Její styky s nejvýznamnějšími osobnostmi umělecké scény Prahy přelomu století byly písemné. Její příspěvky s prosebnými dopisy, které psala Svatopluku Čechovi, vyzněly naprázdno. Pro vůdčí osobnost ruchovců byla jen jednou z mnoha, která se jeho pomocí snažila uchytit na literární scéně. Že u něj se svými díly neměla úspěch, o tom svědčí dopisy, ve kterých se snažila působit na Čechovy city, a ve kterých hovoří o své bídě. Daleko větší úspěchy měla Pittnerová mimo literární nebe, provinciálně. S vydáváním jejích prací se jméno Vlasta Pittnerová dostalo do provinciálních, městských a venkovských knihoven, odkud se její díla šířila mezi prosté čtenáře, kteří ji později zahrnovali obdivnými dopisy. U nich našla kompenzaci za hluché odmítnutí svých spisů pražskými umělci.41 Než začaly její

spisy

vycházet

souborně u

nakladatele

Prombergera, dostávaly se jednotliviny nejprve do časopisů. Prvotina „Ze Žďárských hor" vyšla v Šaškově Moravské bibliotéce, před první světovou válkou vycházely její spisy v edici populární lidové četby Ludmila. V začátcích používala Pittnerová pseudonymy, aby skryla svoje jméno nejen před známými, kteří se těžko smiřovali s jejím útěkem od manžela, ale zároveň aby jí pod jiným jménem byl vyplacen honorář 40

Janáčková, Jaroslava. Stoletou alejí, Praha 1985, strana 171. Výběr starších i současných dopisů Čtenářů s ohlasem na dílo Pittnerové zařadili do knihy „Návrat Vlasty Pittnerové" i vydavatelé jejích spisů z polenské Romance. 41

23

za dílo, které byla nucena napsat ve finanční tísni. Mezi pseudonymy jsou jména: „Gurli, Ladislav Žďárský, Mariána Turnovská, Ladislava Hasenburská, V. Hasenburská, Vladimír Štěpánek."42 V Praze byla částí společnosti hodnocena jako spisovatelka Žďárských hor. Tak ji titulovali zejména v kruhu emancipovaných dam. Pittnerová spolupracovala se slečnou Wagnerovou, majitelkou kavárny pro dámy v Konviktské ulici.43 V odborné literatuře ani v autorčině korespondenci není zmínka o jejím citovém životě, zůstala do konce života sama a věnovala se tvorbě. Bydlela v prostém bytě na Královských Vinohradech v ulici Letohradské 115644 Vnitřek jejího bytu, jak jej barvitě vylíčil Bohuslav Pernica v krátké studii Dvě ženy, svědčí o tom, že spisovatelka žila spíš ze dne na den, ve skromnosti a s jediným cílem: psát. Tvořila sice na objednávku, často musela dopsání textu urychlit, aby stihla tisk díla v požadovaném termínu. Samotné psaní však u ní bylo na prvním místě, o tom svědčí fakt, že honoráře za svá díla v pozdější době věnovala výchovným organizacím. Před svou smrtí odkázala honorář za dále vycházející sebrané spisy Ústřední Matici školské.45 Částka, která připadla výchovné organizaci školské Matice, činila v roce 1937 už 70.000 Kč.

Pozn.:

nakladatelství Romualda Prombergera bylo jedním z největších

olomouckých vydavatelských společností. Kromě publikování regionálních spisovatelů (např. autora próz z Valašska Čeňka Kramoliše) vydávalo nakladatelství odbornou literaturu. 42

Lexikon české literatury, heslo Vlasta Pittnerová zpracovala Ludmila Lantová, Praha 2000. Mocná, Dagmar: Červená knihovna. Studie kulturně a literárně historická. Praha 1996, str. 30. 44 Pernica. Bohuslav. Dvě ženy, Mladá Boleslav 1942, str. 10. 43

45

Upozornění z vnitřní strany obálky sebraných spisů z nakladatelství R. Prombergera: „Ústřední matici školské odkázala autorka honorář za Sebrané spisy Vlasty Pittnerové.

24

Při líčení života Vlasty Pittnerové je třeba přihlédnout ještě k jednomu důležitému aspektu, a to ke zdravotní stránce autorky. Čím víc nemocí na spisovatelku doráželo, tím houževnatěji se přimykala k psaní. Už v dětství bývala často nemocná, ani učitelkou se kvůli slabému zdraví nemohla stát, natož se starat o hospodářství svého manžela v Polničce. Trpěla především silným revmatismem, což byl následek četných prochlazení. Pobývala delší dobu nejen v nemocnici, ale i v lázních. V dalších letech se léčila už jako diabetická. Ke konci života se jí udělal oční šedý zákal, a důsledkem toho téměř přestala vidět. Kromě toho celý život trpěla různými vnitřními záněty. V nemocnici trávila ve dvacátých letech stále delší dobu. Zemřela v nemocnici v Podole 8.března 1926.

25

3.

Prózy s životopisnými motivy.

Kromě nedokončeného vlastního životopisu psaného v er-formě46 lze motivy podobné jejímu vlastnímu osudu najít v próze „O dřevěném chlebě". „Nebylo slunným, blaženým, to její mládí. Prožila v otcovském domě dosti hořkostí, musívala se přičiniti pilně v obchodě i v domácnosti. Malé požitky zábavné malého venkovského města bylo vše, co znala ze života. Sny lásky sotva se táhly tou mladou hlavou, zdobenou krásnými vlasy, výše se nesla ta mladá mysl, byly to sny o umění, kterým se otvírala ta mladá duše. Vyrostla v zámožnosti, v blahobytu, než tento byl ohrožen podniky, v kteréž nejstarší její bratr strhnul otce a kteréž záhy pohltily kmenové jmění rodinné. V starostech, sdílených s matkou, uplynula jí dívčí léta a po dvacátém roce provdala se k naléhání otce a sester za vdovce, lesního Procházku. Nerada svolila, než otec nechtěl svoliti, aby si sama klestila cestu životem, aby se stala aspoň učitelkou; se značným dosti věnem, kteréž byl pro ni zachránil, provdal ji za lesního a tím do života plného žalů" (Pittnerová, Vlasta: O dřevěném chlebě, Polná 1991. Viz dále prózy z prostředí vesnických chudých). V krátké povídce „Výbava mojí maminky" 47 vzpomíná na svou matku u příležitosti stého výročí jejího narození. Vztah Vlasty Pittnerové k matce byl nanejvýš láskyplný a uctivý. Autorka se však soustřeďuje spíš na líčení výbavy,

46

Pittnerová, Vlasta. Pěšinkami vzpomínek, z rodinného archívu Miluše Skočdopolové.

47

Krátká povídka národopisného charakteru včleněná do knihy „Na hedvábné nitce", vydané v souborném díle Vlasty Pittnerové roku 2000 v nakladatelství Romance Polná.

26

kterou její maminka obdržela, tedy čtenářkám přibližuje zvyklosti, které v rodinách panovaly v první polovině 19.století. Prózou s motivy z autorčina života lze nazvat delší povídku „Co jeseň zavála."48 „Paní blížící se šedesátce, leč pohledu tak milého a jasných modrých očí" mohla být Leopoldina Pittnerová, autorčina matka.

Hlavní

hrdinka

zažívá

stejně

jako

autorka

vytržení

z prostředí rodného města a odchází studovat na dívčí školu v Hradci Králové. Osou příběhu se stává přátelství hrdinky Libuše s povahově zcela odlišnou dívkou bohatých rodičů z Hradce, Růženkou. Na pozadí jejich přátelství autorka líčí těžký úděl ženy, která se rozhodla vést samostatný život. Jako by se snažila zachytit utrpení nemocemi stíhané emancipované dámy s nadhledem a optimisticky: „necítila se osamělou...Nedovedla se zpočátku srozuměti s lidmi, bývala buď příliš důvěřivou, či zase nedůvěřivou, držívala zvědavost za soucit, zdvořilost za srdečnost, často se klamala v lidech, došla i hmotných škod. Ale samostatnost těšila ji nade vše. A pak Praha! Královská, stověžatá Praha! Tu milovala celým zanícením, zde nikdy se jí nestýskalo, tu opřádala sny svého mládí. Lásku k vlasti a národu vštěpovala svým žákyním a těšila se, že více těch dětských srdcí dává se vlasti v oběť. Jiné lásky nepoznala.. " 4 Stylizovala se Pittnerová příliš do role dobré vlastenky a trpitelky za společensky nepřijímanou emancipaci? Vzhledem k tomu, že doba nepřála samostatným ženám a ženám, které dovedou vybudovat vlastní kariéru už vůbec ne, je pochopitelné, jak obtížnou cestou se ubíral život tělesně oslabené čtyřicátnice, která v Praze shání každý groš, musí prosit, 48

Zařazeno v knize „Trojlístek" v rámci souborného vydání díla V. Pittnerove, Romance Polná 2002. 49

Velice často se autorka stylizuje do role vlastenky, národní buditelky. Viz rozbor jejích vzorových děl v kapitolách 5-8.

27

aby byla vydávána a často neumí čelit lidem, kterým příliš důvěřuje. Alespoň v próze „Co jeseň zavála" se můžeme přesvědčit, že se také ohlížela nazpět, resumovala, uvědomovala si své stárnutí:„...zda se dočkám, aby mi vlasy zbělely úplně? Myslím, že sklátí mne choroba dříve v hrob. Jest to již jedno, jestli odejdu zítra nebo za pár let. Život mám za sebou, jeseň zavála i útrapy i radosti. Nebylo mamince mojí v mém věku tak klidno jako mně, měla děti na starosti a já byla jsem malinká. Ale matka měla rodinu kolem sebe a já jsem osamělá. Jako ten poutník z matčiny písně dostávám jiná srdce, srdce těch, jež milují tak, jako já tu drahou naši vlast...I všecky smutné vzpomínky zavála jeseň a Libuše klonila hlavu důvěrou v příští dny klidu a míru, jakého si přála pro blížící se svoje stáří"(Pittnerová, Vlasta: Trojlístek, Romance Polná 2002). Vlasta Pittnerová nepatřila k autorkám, které do textů vkládají své pocity, vypisují se ze své svízelné situace nebo píší o sobě.

28

4.

Čtenář.

Je nutné si uvědomit, že prostá čtenářka na vesnici v prvních letech dvacátého století, ani mezi válkami nesahala po literatuře typu Gustava Flauberta a L. N. Tolstého. Takovou čtenářku mohl zajímat jedině Jindřich Simon Baar nebo nanejvýš Karel Václav Rais. K jmenovaným autorům se však na vesnici těžko dostala, toliko snad prostřednictvím místního kněze. Daleko častěji si venkovská čtenářka našla přístup k stále ještě živým knížkám lidového čtení, ve kterých se mimo jiné popisoval správný způsob života prostého člověka v náhledu katolické mravouky. Po první světové válce se rozšířila móda četby tzv. „červené knihovny" neboli románků pro ženy. Dodnes najdeme v knihovnách našich babiček kromě knih Vlasty Javořické například knihy německé autorky Hedwigy Courts-Mahlerové, Popelky Biliánové, Jaromíry Huttlové a jiných dam představujících průkopnice „červené knihovny".50 Z děkovných dopisů čtenářů i čtenářek autorce je patrno, kde se utvářela obliba jejích textů. Bylo to především mezi těmi, z jejichž prostředí čerpala své látky. Po Pittnerové zajisté sáhla služka na statku, dělnice, vesnická učitelka, studentka dívčí školy, farář, především ale žena v domácnosti. Pokud jde o ženy, mohly nalézt v líčení spletitých osudů z pera Pittnerové něco ze svého trápení, něco, co samy prožily. Lidé žijící podle přísné katolické morálky jistě rádi hledali v autorčiných textech mravnost a vnitřní čistotu, zejména kněží mohli dávat její tvorbu

29

za příklad vzorného chování. Kromě toho se knihy Vlasty Pittnerové podobaly vyprávění, které lidoví čtenáři slyšeli od svých babiček. Její práce záhy díky autentickým reáliím obsaženým v textu pronikaly mezi čtenáře. Ptát se, jestli Vlasta Pittnerová patřila výhradně mezi autorky konvenční ženské literatury, je zavádějící. V jejích pracích lze vysledovat jasný etnografický zřetel, pokusy o celkovou charakteristiku lidí na Horácku, výchovný moment a řadu dalších aspektů, které Pittnerovou řadí spíš do kategorie o něco vyšší, do konvenční literární tvorby. Dokonalosti svých literárních vzorů nedosáhla, nicméně věrným způsobem líčení zachovala následujícím generacím obrázek o životě venkovské složky obyvatelstva v předbřeznové době. Pro lepší zařazení Vlasty Pittnerové do konvenční linie české prózy poslouží dobová literární norma. Od osmdesátých let se obrací zřetel české tvorby k vesnici,51 k realistickému popisu života venkovských lidí. Ne nadarmo je Pittnerová v prvních pražských letech brána jako autorka románů ze Žďárska. Realistickým normám odpovídají její první práce, povídky o lidech na Horácku, pohledy do běžného života sedláků, podruhů a zvláště dívek a žen z českomoravského regionu. Věrně sleduje jejich osudy, všímá si zvyklostí a svízelí drobných lidí, které důvěrně poznala. Její literární vývoj se ale zastavuje na hranici hry s lidskými osudy. Často zůstává u plynulého popisu života svých hrdinů. Tam, kde Rais a Baar dramaticky rozvíjejí osudy svých postav,52 u Pittnerové se střídají

50

Mocná, Dagmar. Červená knihovna. Studie literární a společenskohistorická, Praha 1996. Janáčková, Jaroslava. Český román na sklonku 19.století, Praha 1967, strana 89. 52 Janáčková, Jaroslava. Český román na sklonku 19století, Praha 1967, strana 89.

51

30

pouze roční doby, hlavní protagonisté chudnou nebo bohatnou, jejich děti dorůstají a podobně. Autorka se věrně drží realistického popisu přírody, řemesel, vnitřků lidských obydlí a jídelníčku. Ale postavy nechává černobílé. Vyplývá z toho, že Pittnerová psala útěšnou prózu a nechtěla se zabývat tragédií vnitřního života postav (dále viz rozbor-kapitoly 5-8). Dobře patrný je tento rozdíl v okamžiku, když se vedle sebe postaví díla Pittnerové a jiného spisovatele, který čerpá látku pro své romány z prostředí konkrétního regionu, Jindřicha Šimona Baara. Baarův román „Poslední

soud"53 čerpá

látku rovněž z úzce

vymezeného regionu, dokonce si vybírá za hlavní postavy sedláky. Autor klade děj textu přibližně do stejné doby jako Pittnerová. Za hlavní zápletku volí téma rozkmotření dvou bratrů a jejich žen na život a na smrt. Pouští se do uměleckého líčení prostředí, které důvěrně zná, dokonce jej používá pro emocionální dokreslení děje. Když se vyvíjí hlavní hrdinové románu, mění se i vypravěčův pohled na prostředí. Když vstoupí do postavy zlost, také příroda se zatemní. Baarovy vesnické povídky a romány vypodobňují obyčeje, kroje a řeč určitých míst a ve svých postavách a příbězích demonstrují jejich mravní a společenský dosah.54 Motivům, které přejal, Baar vtiskoval novost tím, zeje spojoval s příběhy plnými vzruchu a barvitosti.55 Rozdíly mezi tvorbou Baara a Pittnerové jsou patrné nejen ve výstavbě syžetu, ale i v jazyce. Pittnerová se vyjadřuje strohými větami a Často jsou si některé pasáže podobné. Baar dokresluje vnitřní tragédii svých postav lyrickým líčením přírody. 53 54 55

Baar, Jindřich Šimon. Poslední soud, Praha 1958. Janáčková, Jaroslava: Stoletou alejí. O české próze minulého věku, Praha 1985. strana 219. Tamtéž, strana 219.

31

Téma Vlasty Pittnerové čtenáře ničím nepoburuje, nijak ho nepřekvapuje. Nešlo jí o vzrušení čtenáře, ale vzhledem k tomu, jak k literárnímu ztvárnění látky přistupuje, o jeho utěšení. Baar pomocí postav vyjadřuje často silné emoce (viz nenávist Manky k švagrové Dodličce, Poslední soud, vydání z roku 1958). Pittnerová emoce hrdinů tlumí (namísto nenávisti odpuštění, skromnost, viz dále kapitoly 5-8). I když autorka tvořila ve shodě s dobovými požadavky na prózu vesnickou, její díla působí dojmem klidu, nikoli dramatičnosti.

Dílo Vlasty Pittnerové lze rozdělit do čtyř hlavních okruhů:

1) povídky a románky ze zámeckého prostředí. 2) romány z měšťanského a řemeslnického prostředí. 3) povídky a romány z prostředí vesnických sedláků (rychtářů, mlynářů ad.). 4) příběhy vesnické chudiny nebo zchudlých lidí (mezi chudinu lze zařadit chalupníky a jiné poddané).

V devadesátých letech dvacátého století začalo vycházet souborné dílo Vlasty Pittnerové v nakladatelství Romance v rodném městě autorky, v Polné, kde vychází dodnes.56 V současnosti autorka dále vychází ve vydavatelství Akcent v Moravských Budějovicích. Z prvorepublikových vydání se bude Nakladatelství Romance nově vydává prózy Vlasty Pittnerové.

32

přihlížet především k souborným spisům vyšlým v nakladatelství R. Prombergera v Olomouci, kde souborné dílo autorky vycházelo od roku 1919 až do čtyřicátých let. Tato diplomová práce bude sledovat více vydání vybraných textů.

5.

Prózy ze zámeckého prostředí.

Jako typická díla byl pro rozbor vybrán soubor povídek „Z ovzduší zámků" a román „Mušketýrův syn". Pozn.: za typická díla lze označit ta, na kterých se dá nejlépe charakterizovat prostředí, které autorka popisuje a také motivy, kterých užívá. Téma života na zámku se dále objevuje v prózách „V panských sídlech", „Panstvo ze zámku" nebo „Rézinka".

Způsob, jakým autorka koncipovala svá díla, bude nejlépe patrný v zápletkách v textech ze zámeckého prostředí. U dalších tří typů děl nebude už tedy třeba podrobně vypisovat obsah. Protože situace ve většině

33

spisovatelčiných děl jsou si podobné, stačí si je pro přehlednost ukázat v prózách ze zámeckého prostředí. Kniha „Z ovzduší zámků" vyšla jako soubor povídek (v olomouckém nakladatelství R. Prombergera v roce 1928. Byla to v pořadí II.kniha sebraných spisů Vlasty Pittnerové. Nakladatelé do ní zařadili devět povídek ze zámeckého prostředí. Oproti tomu polenské nakladatelství Romance, ve kterém kniha vyšla v roce 1993, zařadilo povídek jen osm. Chybí povídka „Paní direktorová"). Povídky se odehrávají na venkovských zámcích, a to převážně v první polovině devatenáctého století, zlomovým rokem je tu rok 1848. Protože šlechtičtí majitelé sídel žijí v té době ve Vídni nebo v Praze, hlavními hrdiny příběhů jsou vrchnostenští úředníci, penzisté nebo doktoři. Texty z panského prostředí tvoří protipól autorčiných příběhů o chudých vesnických lidech. Úřednické paničky jako by neřešily nic jiného než vdavky svých dcer a zaopatření synů. Ti nesměli za žádnou cenu uzavřít nerovný sňatek. Dcery se musely vdát jedině za úřednického potomka. Tím napodobovali úředníci šlechtu, ale na rozdíl od vážných postihů, které šlechticům hrozily při uzavření morganatického sňatku, má snažení úřednických rodičů v díle Vlasty Pittnerové spíš komický charakter. Autorka není daleka parodii, poukazuje na to, že úředníci šlechtické způsoby jen slepě napodobovali. Přitom byli často syny nebo dcerami nemajetných lidí. Aby se odlišili od „sprostých vrstev" a sedláků, mluvili výlučně německy. I v zábavách a zvycích napodobovali šlechtu. Podívejme se například na to, jak autorka v povídce „Ve starém zámku" představila bývalého pana direktora: „Johann Wolfgang Jahrhahneck podepisoval se pan direktor na úředních listinách. Tvrdíval vždy, že jeho

34

příjmení jest vlastně německé a skládá se ze tří německých slov: Jahr, Hahn, Eck. Tvrdil tak zvláště od té doby, kdy si v roce 1848 dovolili jeho jméno ti „rebelanti", jak jmenovával vůdce národnostního a konstitučního hnutí v městečku, napsati zcela prostě po česku dle výslovnosti: Jarhánek. Tehdy šel pan direktor do výslužby, nechtěl sloužiti za nového „regimu", jak říkával, pochybuje, že možno milostivé vrchnosti, státu a světu obstáti bez - roboty. Ano, bez roboty a jejího příslušenství: lískovky a šatlavy. Tak zůstal posledním direktorem a na pensi vtom starém zámku vzpomínal starých časů" (Vlasta Pittnerová: Z ovzduší zámků, Olomouc 1928, II.vydání, strana 62). Z autorčina popisu si lze představit zhrzenou figuru starého pána, který láteří na novoty, houževnatě lpí na německé podobě svého jména a působí tak komicky. Když se do textu začteme dále, dozvíme se, že „pan direktor měl bříško dosti objemné, vlasy nosil česány do čela dle starší módy v účesu zvaném

kakadu.

Paní

direktorová

svému

choti vlastoručně

česala

a pomádovala nejen sporé vlasy, ale i licousy" ( Pittnerová, Vlasta: Z ovzduší zámků, strana 63). Komickým dojmem působí i jiné postavy v textu (viz dále). Hlavní zápletkou devíti povídek „Z ovzduší zámků" se stává problém, jak sehnat ženicha pro dámské potomstvo úřednických rodin. Postavy podléhají schematičnosti, a tak paní direktorová (nebo manželka kteréhokoli vyššího panského úředníka) mistrně intrikuje tak, aby opatřila dceři ženichy. Pan direktor bývá zase umírněný, poslušný úředník, který si libuje v blahobytu. Není divu, že mezi jinak chudým lexikem, které autorka v textu používá, vynikají názvy jídel a pamlsků. Jak nejlépe uvařit a jak se dobře najíst je hlavní starostí zámeckých postav Vlasty Pittnerové.

35

Povídka „Pokažený svátek" je například plná kulinářských termínů: „Pánové si sdělovali navzájem svoje chuti...odporučovali jedni druhým kuchyňské recepty svých paniček, zvali se navzájem na ochutnání, zkrátka hovořili o jídle tak, že náhodou naslouchající cizí člověk by mohl míti za to, že jsou to ne hraběcí úředníci, ale vesměs jen kuchaři a cukráři...U direktorů byla onehdy telecí kýta se žloutkovým křenem, na faře jazyk s vlašským salátem... vepřové s hovězím promíchané vínem a proložené jazykem. K tomu hořčice a salátek z řeřichy, politý majonésou.a od cukroví na dopoledne k vínu zázvorky a pusrlata z hořkých mandlí (pusrlata jsou pusinky)" (Z ovzduší zámků, Olomouc 1928, strana 213-214). Autorka používá také kulinářské názvy přejaté z němčiny: ajbiscetle byly ibiškové bonbony, amprecle preclíky sypané cukrem (viz Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, strana 85). Jindy autorka čtenáři předkládá celé recepty: „husička se salátem hlávkovým, okrášleným půlkami tvrdých vajíček, jichž žloutky se utřou se sardelemi a znova naplní do svých míst a k tomu se salátek ozdobí červeným aspikem" (Z ovzduší zámků, strana 215). Dialogy o jídle a vaření mají v textech zesměšnit postavy a představit je jako nadutce a snoby. Mladé úřednické dcery stejně jako paničky nevynikají žádnou vyhraněnou charakteristikou. Chystají se na život, kdy budou posluhovat manželům, plodit děti a opět vdávat svoje dcery. Nevěsty nemají na venkově na výběr mnoho ženichů. Panuje tu přísný řád provdávat se jen za syny úředníků nebo do vyšších vrstev. Nanejvýš je možné dceru provdat za vdovce s dětmi. Kdo tento požadavek nesplní, automaticky klesne ve společenském ohledu o příčku níž. Mezi úředníky a robotujícími lidmi je v té době propastný rozdíl.

36

Mladé dívky jsou tu líčeny jako naivní, mnohdy rozmazlená stvoření. Jindy, když je v rodině úředníka víc sester, jedna bývá hrdá a pyšná, druhá parádivá, teprve třetí buď soucitná, hodná nebo nějak tělesně postižená (dívka hrbáček v próze „Mušketýrův syn"). Autorce se nemůže upřít snaha obměňovat zápletku v textech čerpajících stále ze stejné látky, prostředí a historických a společenských reálií. V první z povídek, která se jmenuje „Růže bez poupat", přijde mladá paní vrchní o staršího manžela, když mu vrchnostenský doktor doporučí pobyt v lázních a pan vrchní při noclehu v Praze vedle své paní umírá. Ta si pak bere nového vrchního, kterého dosadí na zámek paní hraběnka. Zároveň se zbavuje rozkazovačné tchyně. V druhé povídce „U důchodních" se autorka snaží vylíčit stesk dvou stárnoucích manželů po dětech. Manželský pár si žije v blahobytu, ale paní chybí mladá dívka, které by svěřila své kuchařské umění. Pozvou si postupně čtyři dcery své švagrové, a ačkoli si stárnoucí manželský pár oblíbí všechny dcery, vdají se pouze dvě z nich, nejstarší Malvína a nejmladší Elvira. Na třetí povídce „Ve starém zámku" je nejlépe postřehnutelné, že autorka úřednictvo úmyslně paroduje (viz strana 36). Přelom znamená rok 1848, odkdy je bývalý pan direktor v penzi a nový správce už si říká po česku „ředitel". Rodina pana Jahrhahnecka si společensky povýšila tím, že se jejich dcera Marianna provdala za barona. K direktorským penzistům přijede na zotavenou vnučka, baronesa Olga, která si na venkovském zámku vyléčí nejen chudokrevnost, ale dokonce se i vdá za syna nástupce svého dědečka. Ve čtvrté povídce „Paní direktorová" se mladá paní centráldirektorová navzdory zvyklostem zamiluje do mladého vrchnostenského lékaře a on do ní. Oba musí svoje city tajit a shodou náhod jejich láska nikdy nevyjde na světlo. Mladý lékař si totiž splete paní direktorovou s její selskou schovankou, je

37

přistižen samotným direktorem a okolnostmi donucen mladou selku si vzít. O paní direktorovou už nemá zájem a ta po zklamání z nešťastné lásky umírá. Autorka tu používá symbol kanárka, který pojde ve stejném okamžiku, kdy skončí láska. Doktor odchází po smrti paní direktorové na selský statek a ožení se s dívkou, kterou si v zámku spletl s paní vrchní. Další povídka „Ve výslužbě" je postesknutím nad časy, kdy v zámeckých bytech bývali penzionovaní úředníci. Penzionovaný lesní nepřežije potupu rodiny, kterou způsobí jeho dvě dcery, z nichž první se zamiluje do pouhého učitele, druhá odchází na výpomoc do rodiny polesného, jehož žena těžce onemocněla. V domě polesného se brzy začne chovat jako paní domu. Je zřejmé, že se stala polesného milenkou. Starý otec nakonec první dceři odpustí její lásku k učiteli, ale z hanby, kterou mu učinila druhá dcera, se zastřelí svou starou služební puškou. V šesté povídce „Kousek pohádky" se opakuje milostná historie u nevlastní dcery paní vrchní. Nellynku porodila paní vrchní ještě před seznámením se s panem chotěm, který jí její prohřešek odpustil kvůli tomu, že ona zase přehlíží jeho vzestup z obyčejného písaře na vrchního úředníka. Když si paní povolá Nellynku z Prahy, zamiluje se Nelly do mladého knížete, který se má díky bezdetnosti

své sestřenice stát

majorátním pánem nad panstvím pana vrchního. Ovšem kněžně se neočekávaně narodí syn a mladý kníže dostane jen malé panstvíčko, může si tedy vzít Nelly bez ohledu na její původ. V povídce „Jemnostinky" autorka v tragikomickém světle představí dvojčata, dvě staré panny po hraběcím důchodním. Protože se nechtěly odloučit ani od matky ani jedna od druhé, nikdy se neprovdaly. Nakonec umírají ve stejné vteřině.

38

Povídka „Pokažený svátek"se vysmívá způsobu panské zábavy. Úředníci se ve volných chvílích při posezení v pivovaře baví pouze o vaření a jídle (viz strana 33). Nejlépe vaří paní důchodní, a tak vždy, když má její choť svátek, sezvou k pohoštění ostatní zámecké úřednictvo. Tentokrát ovšem hody zkazí příjezd vrchnostenského vizitátora, kterému ženy pana důchodního při hostině neopatrně prozradí, jak dobře si zámečtí úředníci žijí. Odměnou za pohoštění jsou všichni úředníci dáni do penze a sám pan důchodní umírá na mrtvici. Nejdelší rozsahem je poslední povídka s názvem „ Z paláce do zámku". Na venkovský zámek přijede na prosbu své umírající matky mladá Aurora, levoboček pana hraběte. Ačkoli je to dcera komorné, hrabě ji nechá zaopatřit. Ve chvíli, kdy by nešťastná dívka raději odešla do kláštera, ji vezmou pod ochranu mladí hraběcí manželé. Aurora se navíc vdá za direktorova syna, který kvůli ní opustí vojenskou posádku ve Vídni. Román „Mušketýrův syn" je koncipovaný opět na principu neprostupnosti společenských

vrstev.

Syn

obyčejného

vrchnostenského

dozorce

nad robotníky (mušketýra) vystuduje za podpory direktorovy rodiny na lékaře. Když se vrátil po studiích na panství, počítá se s tím, že uzavře sňatek s nejmladší z direktorových dcer, tělesně postiženou Isaurou. Mladý lékař Alexandr se však za svého pobytu na studiích v Praze stal vlastencem a chce se oženit jen z lásky. Tu najde v chudé sirotě po panu justiciárovi, Evelýnce, která ovšem otcovou sebevraždou spadla na nejnižší příčku společenského žebříčku a stala se schovankou paní direktorové. Hlavní snahou paní direktorové je opět starost o provdání všech tří dcer. Nejstarší dcera je podle šablony hrdá a pyšná, prostřední zábavná a poslední romantická, avšak tělesně postižená (dívka hrbáček). Vdát se podaří jen prostřední dceru, zbylé dvě zůstanou na ocet, a to i přesto, že ta nejstarší nalíčí s pomocí matky past na mladého lékaře, který si ji ovšem odmítne vzít. Lékař je považován

39

za rebelanta a pan direktor na něj posílá udání panu hraběti do Vídně. Ale doktor se sám vypraví do sídelního města rakouské šlechty a dosáhne u hraběte penzionování pana direktora i jeho rodiny. Direktora po obdržení zdrcující zprávy raní mrtvice. Jeho žena s dcerami odjíždí do Prahy, kde v zábavách rozhýří poslední peníze. Mladý lékař se ožení s Evelýnkou. S novým direktorem panství vychází dobře, tak uplyne deset let a překloní se rok 1848. Na zámek se vrací dvě zchudlé dcery bývalého pana direktora a j sou odsouzeny k životu z milosti nového vrchního. Zlo bylo potrestáno, dobro zvítězilo. Zámecké prostředí kolem roku 1848 znala autorka z vyprávění své maminky a známých. Pojem vlastenectví používá naivně a sentimentálně (viz kapitola 6). Tady je třeba vědět, že svou roli hraje nenáročnost, líbivost a právě naivizace zpracovávané látky, a to hlavně témat ze zámeckého ovzduší. Na druhé straně, pokud se někde v textech Vlasty Pittnerové dá hledat ironie, tedy jistá dávka zesměšňování, tak právě v mluvě, zhýčkanosti a falešnosti figur ze zámku. V mluvě úředníci velice rádi užívají módních výrazů: „Pozejtří přijede naše niéska, tímto slovem označil pan důchodní příjezd neteře. To cizí slovo niéska zavznělo ve sluch zámecké honorace velice nóbl...všichni v zámku i podzámčí se shodovali, že bude ta schovanka duchodňovic musit líbat desetkráte za den ruce a ptávat se, jak se vzácný jemnostpán strýc a vzácná jemnostpaní teta vyspali, prošli, najedli, kýchli a škytli" (Z ovzduší zámků, Olomouc 1928, strana 33). Zhýčkanost paniček a dcerušek je možno ukázat na dvojčatech-starých pannách v povídce „Jemnostinky": „Ta jejich podoba byla až směšnou, že i pohyby i řeč měly k nerozeznání stejné. Rodiče sami rozeznávali je podle

40

náušniček, dali hnedle druhého dne po narození propíchnouti dvojčátkům ouška, jedné navlečeny náušničky styrkysky, druhé sgranátky. Pyšnili se vůbec svými dvojčátky...Dvojčátka, kterým se říkalo Liny a Nilly, vyrůstala a byla tak roztomilá, že kdekdo se na ně při potkání usmál...mívala až pokažené žaludečky z požití mnoha cukroví a ovoce, nechtívala si již ani sama trhati květin, ježto byla zvyklá je obdržeti a hračky je omrzely, že dostávaly často nové" (Z ovzduší zámků, Olomouc 1928, strana 184-185). Falešné dokáží být hlavně paničky, které shánějí dcerám ženichy. V románu „Mušketýrův syn" paní direktorová nemohla provdat nejstarší pyšnou dceru, proto ji po trapné epizodě s panem rytmajstrem nutila doktorovi. Doktor ji odmítl, proto na něj pan direktor podal udání vrchnosti (Vlasta Pittnerová: Mušketýrův syn, Polná 1992, ILL vydání, strana 176). Prostí lidé, podřízení a sluhové skutečně na šlechtu a vrchnostenské správce pohlíželi jako na vyvolenou vrstvu, mezi kterou se nemůžou příslušníci nižších vrstev nikdy dostat.

6.

Prózy z prostředí maloměsta a řemeslníků.

Za typická díla byly použity texty: „Maloměstští vlastenci" a „Tichá vlastenka".

41

Román „Maloměstští

vlastenci" poslouží jako ukázkový příklad

při rozboru celého díla Vlasty Pittnerové. Nebude nás zajímat pouze prostředí maloměsta, do kterého autorka děj textu směřuje, důležitější bude povšimnout si, jak zachází s reáliemi, a to ať už jsou to reálie dobové (historické, společenské), nebo národopisné. Kromě toho právě na textu „Maloměstští vlastenci" bude tato práce zkoumat formální stránku díla Pittnerové, všimne si výstavby a funkce jejích dialogů a posloupnosti motivů. Pittnerová člení text na kratší kapitoly. Větší podíl jejích próz zaujímá vyprávění a popis, menší pak dialogy. „Maloměstští vlastenci" se odehrávají v podhorském městě (chápej Polné) před rokem 1848. V popředí spisovatelčina zájmu stojí řemeslníci. Řemeslnické společenství je opět uzavřené pro jiné vrstvy, jeho příslušníci se sdružují do cechů a podléhají přísným cechovním pravidlům. Autorka neidealizuje svět řemeslníků a ani jej neparoduje jako svět zámecký. Za hlavní protagonistku si vybrala dívku, která se vyučí čepičářkou. Autorka sleduje osudy její první, nenaplněné lásky, záhy jejího šťastného manželství a vlasteneckého horlení. Hlavní hrdinka románu má štěstí, že si bere za muže podstaršího z pivovaru, nadšeného vlastence z venkova. Vlastenectvím je posléze prodchnuto celé městečko. Právě při rozebrání jedné z kapitol (konkrétně IX. kapitoly, strana 74-83, Romance Polná

1991) lze postihnout tvůrčí postup Vlasty Pittnerové

při kompozici díla. Od popisu pěkného únorového odpoledne přechází autorka k předčítání českých knih u rodinného krbu, seznamuje čtenáře se starostmi počestných občanů města, kteří připravují vlastenecký bál. Náhle v souvislosti

42

s bálem chválí svou hrdinku, jak je dovedná, počestná a oblíbená mezi občany. Dále se děj stáčí k chvále místních vlastenců kaplana a regenschoriho, přeskakuje k ženskému dialogu na téma, jak nešťastně se bývalý milý hlavní hrdinky oženil, k pomlouvání paničky, která nedbá o punčošky vlastní dcerky, a končí dialogem o rozdílnosti jednoho manželského páru. Stejnou metodou postupuje autorka i u textů z odlišných prostředí, jen je třeba si místo maloměsta představit chaloupku na okraji vesnice, zámecké komnaty nebo myslivnu. Autorka

stmeluje

text

z mnoha

drobných

postřehů,

vyprávění

o mezilidských vztazích, z vnějších a vnitřních vlastností postav, národopisných a dobových reálií a tradičních ženských dialogů, které se týkají stejného tématu.

Ukázka dialogu z textu „Maloměstští vlastenci": -„Ba, podzim tady a zásoba zboží také a za kůže jsme dlužni. Bojím se, že žid, ten zrzavý Aufricht Aron, na mne uhodí." -„Ať si vezme žid to hotové zboží na dluh." -„...Co chtějí vlastně říci, panímámo?" -„Víš Nanynko, že kdyby se ti třeba přihlásil ženich švec, tak by to všecko mohlo zůstat a vést se řemeslo dále." -„Ale panímámo! Já jsem ještě mladá na vdávání a ševče bych si nevzala."

Devátý svazek souborného vydání děl Vlasty Pittnerové, Romance Polná 1991.

43

-,,I ty holka bohaprázdná, co pak je švec něco špatného? Já jsem byla ráda, že si mě švec vzal..."

Ukázka dialogu z textu „Na rychtě": -„Kampak, babičko?" -,,I trochu na zahrádku mezi chasu, zpívajou tak hezky a chcu to poslechnout trochu zblízka. Obě panímámy usedly na trávník a Josef se ptal: -Jakoupak mám zahrát?" -„Naší babičce musíš nějakou starosvetskou, takový ona májou rády," smála se veselá Lojzina. -„Jdi, ty řehtalko, byla bys ráda, kdybys takový pěkný písničky znala, jako naše babička," kárala ji matka. -„...Ale kde, ty naše starosvetsky písničky huž nejsou pro vás, ani verše ani nota, vy byste se smáli," upejpala se babička. -„Vy máte rádi jen takový veselý, samy hopsá, hejsa, jak huž ten svět jde, to já neznám, my jsme zpívávaly za mých mladých let dost, ale bývaly to písničky, z kterých se mohlo brát naučení..." V ukázce jde o dva druhy dialogu Vlasty Pittnerové. První typ se váže na prostředí řemeslníků, druhý ke zvykům na vesnici. Oba mají stejnou funkci: doplnit obsah vyprávění o typické starosti popisované skupiny lidí, zde řemeslníků, jinde myslivců, mlynářů, úředníků, ponejvíce ovšem dívek a žen. Romance Polná 1991.

44

I tyto dialogy mají národopisný zřetel, přidáme-li k nim z autorčina díla další dialogy o vaření (viz strana 33), vlastenectví, pytlačině, o narůstání majetku či o bídě, zjistíme, že všechny tyto dialogy mají stejný účel, stejnou kompozici a vlastně i smysl sdělení: popsat v co nejširším měřítku běžný chod života v prostředí, které si autorka zvolila. Pomocí dialogů uveřejňuje nejen podobu dialektu na Horácku, ale přibližuje se autenticitě prostředí, o kterém píše. Podává čtenáři tedy věrnou strukturu tehdejší společnosti: u vesničanů starosti a způsob hospodaření, u pánů návštěvy, styl stolování, způsob přípravy jídel, mluvu pokroucenou módními německými slovy, zvyklosti té které společenské složky apod.59 Důležité je všimnout si i řazení a výběru jednotlivých sdělení v rámci odstavců. Rekonstruuje se tak autorčin zorný úhel, pod kterým nazírala popisované jevy. Obsah sdělení jednoho odstavce z textu Vlasty Pittnerové. 1) sděluje se, co si objednaly paničky na sebe - 2) co soudí paní lékárníkova o jídelníčku připravovaném na ples - 3) společná vlastnost manželů lékárníkových - 4) že o té vlastnosti celé městečko ví - 5) popis chystaných pochoutek. Jiný odstavec: 1) o dovednosti čepičářky Nanynky - 2) o počtu jejích zákaznic - 3) jak se rozrůstají Nanynčiny zákaznice - 4) jak si Nanynka opatřuje levnější materiál - 5) o úvěru, který si vzala - 6) o starosti, že dluh nesplatí (Pittnerová, Vlasta. Maloměstští vlastenci, Polná 1991). Z těchto napohled okrajových sdělení se skládá celek popisovaného prostředí, hlavní osou textů tedy u Pittnerové nejsou vnitřní proměny postav nebo vyhrocování a stupňování děje, ale důkladný popis, anatomický rozbor tehdejší 59

S přímou řečí Pittnerová nezachází tak jako např. K. V.Rais. Nejednu Raisovu epizodickou postavu charakterizuje pouze přímá řeč. Dialog je u něj výTazem vzájemnosti (Janáčková, Jaroslava: Román na sklonku 19stoleti, Praha 1967,1.vydání, strana 112).

45

společnosti. Autorčiny prózy patří do tvorby konvenční také proto, že ideál si volí v oblasti právě všeobecně uznávaných a momentálně nesporných hodnot a pravd, znepokojivým otázkám se vyhýbá.60 Nebylo by ani tak zavádějící postavit vedle sebe texty Josefa Kajetána Tyla (např. Posledního Čecha) a prózu Vlasty Pittnerové. Autorka si vybírá předbřeznovou dobu, rekonstruuje ji na prostředí maloměsta, její sloh se nápadně podobá slohu Tylovy generace. Hlavním žánrem Tylovy beletrie s tématem přítomnosti byla povídka vlastenecká. Vzbudit lásku k vlasti, k jazyku, k zemi a k národní kultuře je nejobecnějším cílem této beletrie.61 Nezřídka se autorka sama stylizuje do „dobré Češky", vlastenky. Naivita v jejich textech má dvě funkce: 1) uspokojit nenáročného čtenáře, 2) prosté ukazování běhu života na venkově, v regionu, který si pro své prózy zvolila. Pro názornost užívá dobová módní slova, ozvláštňující text: sotůrek; německá - špenzr, hot, kór, kvis, špás; francouzská - mašanmódství, manifik, niéska, ale například i česká substantivizovaná adjektiva: pan podstarší, poklasný, mladší, nadlesní. Nápadná jsou četná deminutiva: děvčátko, poupátko, holubička, zlatíčko, jemnostinky, povidlíčka, smetánka (od feminina smetana), kmotřinka. Častá jsou zdrobnělá jména domácká (Nellynka, Adlinka, Evelínka, Liny, Nilly, Cilinka, Pepička). V textech jsou obsaženy dobové reálie, které svědčí o tom, že Pittnerová chtěla psát o předbřeznové době co nejdůvěryhodněji. Mezi tyto reálie (danosti) patří neprostupnost společenských vrstev i zákaz porušení mravnosti, zbožnost, u dětí dědická posloupnost, u dívek sňatek a rodina, u mužů výdělek, dovednost 60

Vlašín. Štěpán a kol.: Slovník literární teorie, Praha 1984.

61

Mukařovský, Jan; Vodička, Felix: Dějiny české literatury, díl II., strana 410.

46

v řemesle, sdružování v cechu, nevěstě panenský věneček, vlastenectví četba českých knih, ochotnické divadlo, zakládání spolků. Reálie patřící ke stáří jsou hovory o mladých, recepty, přírodní léky, pomýšlení na smrt, předávání hospodářství apod. Vlasta Pittnerová používá reálie i pro svět řemeslníků, způsoby venkovského hospodaření, pro svět zámku, život v myslivně atd. Autorka například velmi mistrně popisuje ženský oděv, úpravy vlasů, nahrazování německých slov českými, úlohu kněží a učitelů ve venkovském obrozenském procesu. Na 40 stranách v textu popisuje přípravy na velkou společenskou událost bál na maloměstě. Zachovává nám tak věrný obrázek starostí tehdejších žen a dívek, způsobu zábavy, humoru i námluv párů. Tato hranice je v prózách Vlasty Pittnerové nepřekročitelná, dívka, která se tehdejším zvyklostem vymykala, se stává u autorky zápornou postavou. Nejpříznačnější reálie užívá autorka právě při líčení společenské události, jakou byl bál. Maškarní veselí se přelévá do vlasteneckého reje a recitují se skutečné texty obrozenských básníků Rubeše, Kamenického a básně z Květů českých. To vše je předstupeň pro zapojení dalších autentických reálií, založení spolku „Svornost" nebo příchodu března 1848. Poukazuje i na horší stránky života, jako jsou nemoci - záškrt, souchotiny; manželské nesváry páru Aloise a Katynky, které vedou jen k rodinnému neštěstí. Mezi obrozenskými reáliemi uvádí autorka četbu Němcové, Erbena, Květů českých, dále zasazení lip, přejmenování společenského podniku na českou Besedu, zřízení Národní gardy. Spisovatelka odhaluje mezilidské vztahy na maloměstě se všemi jejich minusy jako je závist, pomluvy, spory. V jejích prózách vystupuje konvenční šťastný pár. Pittnerová se ve svém díle extenzivně věnuje ženské postavě.

47

Mladé i staré paničky na maloměstě dělí zásadně na kladné a záporné, chceme-li na sympatické a nesympatické. Záporná žena u Vlasty Pittnerové je charakterizována sympatiemi s německou společností, posmívá se vlastenčení, bývá špatná hospodyně, podléhá nevkusu, je špatná matka i manželka: „Dostal bohatou nevěstu, paničku dělati umí, ale to hlavní schází; láska a svornost. Paní švagrovou netěší řemeslo, nezeptá se Aloise na nic, nevšimne si ničeho...Parády, to si hleděla - ale práce! Když si přišla z podzimu paní švagrová ke mně objednat zimní čepec, všimla jsem si, že měla holčička potrhané punčošky, že jí koukaly sukýnky, jak měla špinavá ouška a neumytý krček a vlásky rozcuchané" (Pittnerova, Vlasta: Maloměstští vlastenci, Polná 1991, strana 80). Kladná postava oproti tomu bývá: vkusná, dobrá hospodyně, srdečná, oplývající dovedností a hlásí se k češství: „Nanynka rozkvétala v manželství. Byla celou duší vlastenkou, četla, kdy mohla.. .přičinila se při svém čepčářství statečně. Měla brzy také pokladnici a do té ukládali oba manželé pro Adlinku...Mladý pan starý byl se stal zatím purkmistrem a paní Julinka byla roztomilou paní purkmistrovou. Nebyla hrdá, dovedla vystupovati tak, že měl manžel, jeho rodiče i celé městečko nad ní radost" (Maloměstští vlastenci, strana 153). I když lze všechny výše uvedené vlastnosti a motivy v díle Vlasty Pittnerové nalézt, rámec jejích textů zůstává stejný. Je jím naplnění milostného citu. I v próze „Maloměstští vlastenci" uzavírá celek syžetu podle směrnic konvenční literatury pro ženy. Ovdovělá hrdinka se provdá za svou dávnou lásku a dojdou spolu štěstí. Podobné ukončení najdeme ve většině autorčiných textů a všude se jedná vzhledem k délce a rozvláčnosti ostatního textu o velmi krátké pasáže. Například v próze „Maloměstští vlastenci" má závěrečná pasáž rozsah necelých dvou stran. V prvních dvou odstavcích se dozvídáme, že když se hrdinka sešla po letech se svým bývalým milým, „o Božím hodě byli spolu zváni

48

u purkmistrů, o pomlázce u starých Horalku k obědu. A příští neděli byla prvá ohláška" (Maloměstští vlastenci, strana 200). Obsahem sdělení dalšího odstavce je, že lidé přijmuli jejich manželství bez údivu. Dále se z jedné věty dozvídáme, že dcera hlavní hrdinky se do domu nevlastního otce stěhovala ráda, bývalý domek, kde s matkou bydlely, byl pronajat. „Alois Horálek

naučil

se vážiti

si Nanynky pro její

účinné

vlast enectví.Bertička vrátila se z kláštera ne již pyšná, ale ku prospěchu svému změněna... Adlinka učila se v Jihlavě, pak v Praze modiství.Dostaviliť se dva synáčkové...Bertička provdala se mladá za úředníka" (Maloměstští vlastenci, strana 201). Takto vypadá zkratkovité zakončení příběhu v prózách Vlasty Pittnerové. Román „Tichá vlastenka" se odehrává opět na maloměstě. Víc než v ostatních prózách zde sice prostupuje prostředí městské se zámeckým a venkovským, to ale nic nemění na tradičním popisném zaměření díla. Román zahrnuje hned několik motivů, které autorka do svých próz vsazuje. Vystřídají se tu motivy nenaplněné lásky, vlastenectví, zámeckého života, záhy se spisovatelka soustřeďuje na ženské obětování se samotě a staropanenství. Láska hlavní hrdinky se nenaplnila, zato se tato žena stala řádnou maloměstskou vlastenkou. Pepičce Kopřivové šla za kmotru sama paní direktorová ze zámku. V domácnosti řemeslníka Kopřivy ubytovávají mladé studenty, mezi nimi jsou i dvojčata - chlapci Pavel a Petr, synové zámeckého zahradníka. Autorka postavila dvojčata do silného kontrastu. Zatímco Petr se chová pansky a podlézá vrchnosti kvůli kariéře, Pavel je proti všemu německému a stane se vlastencem. Vlastenectví pěstuje i v Pepičce. Pepiččin život se odehrává v obvyklém poklidu v rámci dobré, katolické výchovy a morálky. Pak se dostane na zámek k paní direktorové a svádí ji mladý

49

hrabě. Do příběhu postava vášnivého hraběte vnáší rušivý prvek, lechtivý moment zklamaného očekávání. Zdálo se totiž, že v mravném světě Vlasty Pittnerové se zhýralci a svůdníci nevyskytují. Pepička hraběti odolá, ale v cestě jí stojí další překážka, zamiluje se do Pavla ze zahradníkových dvojčat, jenže ten má nejistou budoucnost. Pepička se na něho rozhodne počkat a dokonce mu finančně pomáhá při studiích, sama

pracuje v domácnosti své matky jako švadlena. Pavel se

pro neúspěch při studiích rozhodne studovat na kněze a být farářem v malé vesnici po vzoru vlasteneckých kněží. Zklamaná Pepička už se pak nikdy nevdá. Po celý život se věnuje horlivé vlastenecké činnosti na maloměstě. V románu lze najít více rovin. Dá se to vysledovat na ostatních postavách v díle. Například jedna ze zahradníkových dcer, Palma byla stejně jako Pepička sváděna mladým hrabětem a podlehla mu. Stihl ji krutý osud dívky, která se už nemůže provdat, protože zhřešila. Když přijíždí v létě na zámek šlechta, musí Palma odjíždět k babičce do podkrkonošské chaloupky, aby nebyla hraběti na očích. Tam se rozhodne vstoupit křeholnicím. Až do smrti se věnuje péči o nemocné. Podobně je to s postavou Pavla. Vystuduje kněžství a stane se buditelským knězem. V románu „Tichá vlastenka" se setkáváme s novým motivem - tím je přinášení obětí. Hrdinka se nejdříve obětuje své matce, pomáhá jí po smrti otce vést dílnu, později se obětuje své lásce, vyživuje studenta Pavla v Praze, do třetice se obětuje životu bez partnera a šíření vlastenectví v maloměstském prostoru. Svedená Palma se obětuje Bohu a pomoci nemocným, student Pavel kněžství, jehož prostřednictvím chce jako venkovský kaplan probouzet národní uvědomění. Přinášení obětí - i když ne v tak rozsáhlém měřítku - lze sledovat i v jiných textech Pittnerové. Matky se často obětují dětem, podruzi rychtářským synkům, ženy nemocným manželům.

50

V textu „Tichá vlastenka" opět narážíme na pojem vlastenectví. Nebylo by od věci ještě jednou si určit funkci motivu v autorčiných textech. Pepička je už podle názvu „tichou" vlastenkou. Co to vůbec znamená? Znamená to hlásit se na maloměstě k národním idejím, kupovat a rozšiřovat české knihy, účastnit se českých besed a akcí. Pepičce možná stejně jako autorce od marnosti pomáhal pocit, že při počínajícím stárnutí o samotě dělají něco pro vlast a jsou vlastenkami. Pro autorku je „tichá" vlastenka vzorem, stejně jako Pepička byla vzorem na maloměstě. To je pocit zadostiučinění, tím se hrdinkám i autorce kompenzuje jejich oběť. A v prózách Vlasty Pittnerové po každém obětování se přichází spravedlivá odměna. Například Pepička si osvojí dceru své přítelkyně, Pavel má úspěchy jako buditelský kněz, zamilovaní se dostanou přes překážky a můžou se vzít, hrdinka po ovdovění potká znovu svou starou lásku a konečně se za ni provdá.

51

7. Prózy z prostředí sedláků (rychtářů, mlynářů, sládků aj.) Za typická díla byly vybrány román „Statečná mlynářka" a soubor povídek „ Na rychtě". Další prózy z tohoto okruhu jsou například „Mlýny", „V panském mlýně", „Mlýny", „Na bídě a na statku", „U Dozvonilů". Povídkový soubor „Na Rychtě" byla v pořadí druhá vydaná kniha Vlasty Pittnerové. Spadá tedy do samých začátků její tvůrčí praxe. Dílo vyšlo poprvé v roce 1892, v meziválečném období potom na sklonku dvacátých let v nakladatelství R.Prombergera. Tematické okruhy vyprávění zůstávají vesměs stejné jako u prvních dvou typů autorčiných próz. Děj se snaží spisovatelka

obměňovat, zůstala

u národopisných motivů. Prostředí bohatých sedláků má své specifické odstíny, postavy jsou si vědomy svého postavení na vesnici. Sediaci byli bohatí a zaopatření svým hospodářstvím. Na rychtě poroučel muž, pantáta. Autorka tedy zobrazuje patriarchát a jeho fungování v selském prostředí. Zase se tu objevuje motiv neprostupnosti společenských vrstev. Dcera z rychty si mohla vzít pouze syna bohatého sedláka. Sediaci jsou zpanštělí a pyšní, stojí nejvýš ve vesnické hierarchii (pozn.: tentokrát autorka čerpala z období konce padesátých let XK. století, po zrušení roboty. Je pro ni atypické, aby umístila děj do doby po roce 1848). Recenzi v Literárních listech na autorčinu druhou knihu napsal Arnošt Procházka. Recenze tentokrát hodnotila dílo záporně: „Psychologických rozborů

52

v knize není. Paní P.vychází z hypotézy, že její horáci nejsou zvyklí přemýšleti a neznají duševních bojů, uvádí stručně a koncisně nejnutnější premissy, impulsy, vzněty, a podá pak konečnou výslednici, opět krátce, suše, jako neměnnou konklusi."62 I Arnošt Procházka si všimnul, že autorka rozvede děj příběhu, ale skončí jej zkratkovitě. Kritizuje autorku za to, že nevypovídá o duševním životě a niterních obratech postav. Recenzent vytýká Pittnerové i to, že podceňuje vliv prostředí na osobnost člověka: „chybí ještě jedno, zcela: vliv a nátlak prostředí. Intimní rodinná katastrofa až po změnu, kdy mizí a mění se v mír a blaho, sevřena je v sebe samu, isolována od styku s ostatními lidmi, mimo několika nepřesných a mlhavých narážek, mimotných, zběžných doteků. Příroda ustupuje do nejzazšího pozadí, v šeď a šero, nevyniká nijak a nikdy. Země ve své moci na člověka v celku ignorována, místní údaje redukují se na nejnutnější, nevyhnutelné pokyny a vysvětlivky. Pro krajinné panorama nemá paní P.zraku, nepercipuje ho, ne-li dokonce, tož nedostatečně a slabě...Vrhá však do své knihy lidovou řeč, jímá odstíny mluvy, lokálné, krajové zabarvení, timbre živý, zvučný, svěží. Ač nebylo toho třeba, není přece jazyk horáků žďárských žádný příliš ostře odlišený, uzavřený, nesrozumitelný. Celkem: umění paní P je rovné, přímočaré. Bez komplikací. Je bez erudice, přirozené, plyne z citu a jest jím ovládáno. Je dojaté, prosté, měkké, humanitní."63 Hlavními motivy v první povídce knihy „Na rychtě" jsou hanba a mravní přestupek. Rychtářova dcera otěhotní, navíc s podruhem. Protipól rychtářské pýchy je utrpěná hanba, s tou se rychtář - patriarcha nemůže smířit. V hanbě žijí v autorčině fiktivním světě svobodné ženské šestinedělky čili koutnice, které se v textech Pittnerové objevují víckrát (srovnej např. se svobodnou matkou v próze „O dřevěném chlebě"). Hanba, to u autorky není pouze stud za spáchaný hřích, 62

Literární listy, ročník XIV., číslo 10/1893, strana 170.

63

Tamtéž.

53

ale i odsouzení v očích společnosti, poklesnutí na nižší stupeň společenského žebříčku, znesvěcení čistoty panenství, porušení zvyklostí. Nevěsta musela být panna. Pro rodiče dcery, která spáchala takový poklesek, znamená otěhotnění jejich dítěte hanbu dvojnásobnou. Jednak ztrácejí možnost dceru dobře provdat, jednak jejich prestiž snižuje před veřejností neschopnost výchovy vlastních dětí. Dcera, která podlehla hříchu, zůstává buď na gruntě na obtíž, dívky z chudých chalup odcházejí do města jako kojné. V nejlepším případě si takovou dívku vezme muž, kterého ve vsi nepokládali za dobrou partii. Buď to byl vdovec s dětmi, nebo nebyl bohatý. Když se rychtářově dceři narychlo sháněl ženich, objevuje se v textu další motiv, na který by se při rozboru próz V. Pittnerové nemělo zapomínat: ženská vzpoura. Ženská vzpoura byla vděčným tématem nejen konvenční ženské literatury. Najdeme ji například v Ibsenově Noře nebo v prózách Gabriely Preissové. U Pittnerové si rychtářova dcera odmítne vzít muže, se kterým jí otec nutí k sňatku. Chce proti vůli rodičů zůstat svobodnou matkou. Podobně i hlavní hrdinka v próze „O dřevěném chlebě". Jinak ženy v autorčiných prózách nepřicházejí do konfliktu se společností. Jejich vzpoura je omezená pouze na odmítnutí sňatku a hrdinky zůstávají neprovdané. Motivy v autorčiných textech se vzájemně podmiňují. Pýcha předchází mravnímu prohřešku. Mravní prohřešek zaviní hanbu, hanba je příčinou ženské vzpoury. Je na místě připomenout jednu důležitou dobovou reálii: již řečený patriarchát, výsadní postavení muže ve společnosti. Ten se v autorčiných prózách vyskytuje jak ve společnosti šlechtické, tak i selské, městské nebo u vesnické chudiny.

54

V povídce „Na rychtě" dojde nejen k usmíření se zahanbeným otcem, ale i k prosazení nemanželského dítěte ve společnosti - to se stává knězem. Při synově primici se dokonce vrací jeho na vojně ztracený otec, nabyvší mezitím v cizině majetku. I

když

zakončení

příběhu

je

šťastné,

zbývá

se

ohlédnout

po neodmyslitelné složce v textech Vlasty Pittnerové. I v prózách o rychtářích a sedlácích lze najít výrazné prvky etnografické. Autorka líčí, jak se scházívala mladá chasa na návsi, přibližuje čtenáři vesnické námluvy, přidává text staré písně, která se ústně dědila z generace na generaci. Národopisný materiál takto sbírala na Litomyšlsku a na Moravě Tereza Nováková. Cesty po venkově jí rozhojnily národopisný materiál, poskytly jí podněty i přímé podklady pro budoucí beletristické práce i pro pojednání o východních Čechách.64 Národopis v 2.polovině 90.let 19.století měl jednoznačný cíl. Jak napsala E.Krásnohorská: „Přistupujeme k dílu, jehož východiskem a cílem jest národ, k záchraně všeho, co osvětlit může jeho povahu, vlohy, snažení, jeho smýšlení a cítění, jeho práci hospodářskou i řemeslnou, jeho záliby a pokusy krasoumné, jeho pudy básnické a myslitelské, jeho potřeby životní i řády jeho rodinné, stav jeho majetku i stupeň jeho vzdělání."65 Náměty z Podjěštědí čerpala i Karolína Světlá. Od pozorování přírody přešla k pozorování venkovského podještědského lidu.66 Vlasta Pittnerová se nesoustřeďuje výhradně na národopisné líčení. Etnografických

motivů však v jejích prózách najdeme dost. V povídce

„Na rychtě" se objevuje motiv, který pro líčení tehdejší doby nelze pominout verbovaní na vojnu. Ten provází strach rodičů, že jejich synové budou odvedeni, 64 65

Lexikon české literatury, heslo Tereza Nováková zpracoval Vladimír Forst, Praha 2000. Brouček, Stanislav. České národopisné hnutí na konci 19století, Praha 1979, strana 26.

66

Špičák, Josef: Ještěd Karolíny Světlé. Karolína Světlá v dopisech o ještědských horách a jejich lidu, Liberec 1958, strana 7.

55

vyplácení nejstaršího syna z vojenské služby a obětování společensky a rodově nedůležitého syna. Ukažme si to na výňatku z textu povídky „Na rychtě": „Druhý den bylo po dědině pláče až hrůza, rekruti odjížděli do okresního města. Rychtář jim dal koně, zapletli si vůz chvojím a jeli s veselou, dostaliť dle starého zvyku od obce zavdanou a hleděli zpěvem a smíchem přehlušiti pláč ženských. Byl to dlouhý, teskný den pro celou dědinu. Matky chodily jedna k druhé na besedu, požalovat si, neboť nemohly doma strachy obstát, děvčata chodila jako zařezaná a písniček nebylo slyšet...Lojzina vypravovala, že mluvila s kmotřenkou Záleských, že tato se strachy o Vojtíka chvěje. Již prý jsou odhodláni dát pět set zlatých náhradníkovi, jen kdyby jakého našli. „Ba, huž ho našli...víte, kdo se dal vzít za Vojtu?...Náš Josef! (rychtářův podruh)" (Vlasta Pittnerová: Na rychtě, Polná 1991, strana 32-33). I v prózách ze selského prostředí autorka vypravuje o životě společnosti, staví svým hrdinkám do cesty obvyklé překážky, na které postavy reagují vzpourou. Když hrdinky zdolají všechny překážky, jsou ke konci spravedlivě odměněny. Povídka „Rychtář Kolařík" se výrazně liší od všech idealizovaných próz Vlasty Pittnerové realistickým způsobem podání. Autorka dokázala, že vedle sentimentálně laděných příběhů svede zobrazit i drsnější skutečnost na vesnici stále vzrůstající zadlužování gruntu, nesváry mezi mladou generací a výměnkáři, neuvážené přibývání dětí, neobratné hospodaření. V idealizujících prózách tyto skutečnosti nezobrazuje. Zcela zasvěceně popisuje autorka běh věcí na rychtě, peněžní úpadek, půjčky od žida, atd. Realisticky líčí autorka úpadek selského hospodářství v povídce z knihy „U Dozvonilů."

56

Pod názvem „Za ránu kamenem" se skrývá příběh Židovky Poldy, která se odplatou za symbolickou ránu kamenem postupně zmocní celého gruntu. Tady si je třeba povšimnout, že někdy se autorka svědomitě drží realistického líčení příběhu, dovede zobrazit bez příkras osudový zvrat v lidském životě, jako je propad bohatého sedláka na nejnižší stupeň žebříčku vesnické společnosti, potrestání za panskou pýchu nebo vylíčení nuzného života lesních dělníků či pytláků. Kritický realismus v literatuře byl podmíněn odrazem skutečnosti v umění. Literatura měla být aktivním činitelem ve společenském životě. Realisté kritizovali společenské nedostatky. Podstatou metody kritického realismu bylo komplexní zobrazení společenského člověka v jeho konkrétní podobě i ve všech souvislostech a ve vývoji, jeho hluboká, psychologická analýza. 67 Autorka nastiňuje hlavní společenské rozpory jako rozdíl mezi chudými a bohatými venkovany, zaměřuje se na lid jako předmět uměleckého ztvárnění.68 K hluboké psychologické analýze ale v jejích prózách nedochází. Srovnejme to na zakončení příběhů. Hrdinka, která zdolá všechny překážky, je buď šťastnou svobodnou matkou (jako Bětuška v próze „O dřevěném chlebě"), nebo se vdá až po letech (jako Maruška z povídky „Na rychtě"). Jindy autorka sklouzává naopak k přílišné sentimentalitě a vývoj děje jejích próz vyzní značně naivně, až pohádkově (jako když se slepá Barbora a její syn Tomáš přidají ke komediantům, kde si na nich lidé již nevybíjejí zlost - Pittnerová, Vlasta: Barbora harfenice, Polná 2002).

67

Vlašín, Štěpán a kolektiv: Slovník literárních směrů a skupin, Panorama Praha 1983, Il.doplněné vydání, strana 122-123. 68 Tamtéž, strana 123.

57

8.

Prózy z prostředí chudých vesnických lidí.

Texty s touto tematikou jsou v autorčině bibliografii

nejpočetnější.

Za typické texty byla vybrána díla: romány „Barbora harfenice" a „O dřevěném chlebě", soubor povídek „Pytláci" a „Pytlákova dcera". Jako další tituly lze uvést: „Nepřízeň osudu", „Trnitou cestou", „Za chlebíčkem". Román „Barbora harfenice" se odehrává v prostředí chudých vesničanů. Slepá dívka Barbora si je nucena vydělávat na živobytí hraním na harfu a žebrotou. V textu se objevuje nový motiv. Hlavní hrdinka je tělesně postižená. Slepá Barbora vzbuzuje ve čtenáři soucit a lítost. Ve svém vyprávění o lidech na Horácku sestupuje spisovatelka až k žebrákům, veteránům, vandrákům a pasákům dobytka, nejchudší vrstvě vesnického prostředí. Barbora je žebráckou a také svobodnou matkou syna Tomáše. Oproti soucit vzbuzující harfenici stojí postavy rázných žen kolem čtyřiceti let. Znovu se ukazuje dělení na hrdinky bílé a černé, sympatické a nesympatické. Barbora je jakožto mrzák odstrkována vlastní matkou, jako žebrácká a svobodná matka vystavena pohoršení a nenávisti vesničanů. Oproti tomu se rázné ženy kolem čtyřicítky vyznačují drsností a protřelostí, jsou původkyněmi klevet a manipulátorkami s okolím. Není jasné, zda tyto postavy Pittnerová ironizuje, jako je tomu v případě zámeckých paniček. Ženy, které bychom mohli nazvat klevetnice, jsou v autorčiných prózách postavami zápornými. Proti nim stojí kladné hrdinky, chudé dívky.

58

V textech z prostředí vesnické chudiny lze poukázat na estetické cítění v díle Vlasty Pittnerové. Na smysly vnímatele působí soulad mezi přírodou a lidmi. Dá se zde jednoznačně vyčlenit cyklické vnímání času. Pro příklad uveďme několik vybraných pasáží z knihy „Statečná mlynářka": „Byla tuhá, krutá zima. Olšovský mlýn zapadl sněhem a lidé se smáli, že nyní teprve nenajdou ženiši k těm bohatým a přece nemajetným nevěstám pěšinky" (strana 210). „Již kvetly na sadě šeříky a poupata na jabloních se zardívala. Polní práce se konaly za pěkné pohody, se slunečném střídala se vláha a kde kdo se těšil na úrodu" (strana 143). „Utekl podzim za stálých starostí s mlýnem a rybníkem" (strana 105). „Podzimní mráz táhl od hor. Rozježděné bláto tuhlo ve zmrazky, menší kaluže načakané vody pokrývaly se ledovou tříští, tu a tam ve větší prohlubni na dně rybníka, které se měly zítra vohnoutkami a vržemi vyloviti, mrskly se ryby" (strana 100). „Byla pěkná pohoda, sena se sklidila za sucha, když bylo prve k sázení řípy a hlávek namoklo. Byl zde svátek Navštívení Panny Marie a v Obyčtově tak zvaný třešňový pout" (strana 87). Dále u próz o chudých vesničanech čas plyne od osetí pole po senoseč a žně, námezdní dělníci střídají sezónní práce podle ročních dob a podobně. Kostel bývá povýšen na nejvyšší místo útěchy, duševního odpočinutí a očisty i posílení zklamané mysli. Nápadná a důležitá složka díla je bohabojnost. Bohabojnost se projevuje v chování postav, v jejich smýšlení (to znamená především strach z potrestání prohřešku). Díla mají tendenci nepobuřovat. Hrdinky se často modlí a kají se (aby jim Bůh odpustil hřích, např. Maruška v povídce „Na rychtě" se modlí za to, aby jí byl odpuštěn mravní poklesek s podruhem Josefem). Ale bohabojnost je v textu až přehnaná a příliš nápadná na to, aby šlo jen o snahu vést čtenářky k mravnosti. Za motivem bohabojnosti

59

stojí samotná osobnost autorky, vedené od dětství k mravopočestnosti a strachu před Božím trestem. Bohabojnost jako usměrňující motiv díla sledujeme ve všech čtyřech okruzích próz Vlasty Pittnerové: časté je pokání a náprava např. u pytláků, ale i káráni dcer matkami, aby si daly pozor před mládenci. Dokonce odmítnutí smířit se s nechtěným

ženichem je

odsuzováno jako přestupek.

Boží řízení je

i ve střídání počasí, v umírání a rození, v cyklickém zemědělském rytmu, v každém pochybeném lidském kroku. Bohabojnost lze do rozboru díla Vlasty Pittnerové zařadit jako další dobovou danost. Svá díla Pittnerová píše v době dekadence, společenského rozvratu za světové války, změn ve vnímání ženské otázky, morálky i tradic. Mezi specifické estetické prvky autorčiných textů patří oslava ruční dovednosti, věrný popis starých řemesel jako tkalcovství, sekernictví apod. „Barbora soukala. Dal jí Zvonil na snovadlo zrovna tři pradena outku, aby mohla bez přestávky pracovati. Popoháněla kliku soukadla pilně, ale obezřetně. Košíček, který býval na stavě, byl tamže skoro plný i dávala hotové cívky na ošatku.V truhlíčku na soukadle ubývalo cívek, šla Barboře práce již velmi rychle" (Pittnerová, Vlasta: Barbora harfenice, Polná 2002, strana 56). Autorka také prokládá text starými lidovými písničkami či obrozenskými verši. Souhra hudebního nástroje s pocity hrdinů a stavem okolní přírody, ale i běh lidského života, nijak nedramatizovaný, dětství, umírání, to všechno je poetické. Barvy v próze Vlasty Pittnerové souzní s denní nebo roční dobou. Pytláci se časně po ránu brodí v třpytivém sněhu, např.celá krajina je v bílé barvě: „Bylo plno závějí, cesty zapadlé úplně...větve stromů pod tíhou jinovatky...dědina podél lesa se téměř choulila do sněhu" (Pittnerová, Vlasta: Pytláci, Olomouc 1929, strana 5). Autorka líčí i přírodní živly: „Tak se dnes rozburácela bouře

60

nad horami, jako by každou chvíli hodlala vyvraceti staré stromy, které shýbala jako proutky. Hrom burácel a blesky sjížděly ob tu chvíli do rybníků...Lilť se s téměř černých mraků déšť plným přívalem a kroupy zvící bohatého hrachu harašily na střechy a okna, až v nich tu a tam pukaly tabulky" (Pittnerová, Vlasta: O dřevěném chlebě, Polná 1991, strana 5). Také imaginace autorčiných prostých hrdinů je sice naivní, ale poetická. Chudí lidé se s obdivem dívají na sídla panská i sídla lidí bohatších, věří, že dítě, které zemře, se změní v andělíčka, věří ve vodníka, v součinnost hříchu a trestu. „Šel jsem okolo rybníka a slyším žbluňknutí. Myslel jsem, že je to hastrman a radějác jsem si nevšímal, víme, že to nemá rád, když někdo po něm pase" (Pittnerová, Vlasta: Statečná mlynářka, Polná 1994, strana 144). Z kolektivních vlastností vesničanů výrazně vystupuje skromnost. Jde o spokojenost se současným stavem, děkování Bohu za to, co lidem dopřál. Lidé jsou svázáni s půdou a celý jejich život se točí kolem zaopatřování živobytí. Dějištěm autorčiných próz bývá často malý prostor (jediná světnice v povídce „Pytlákova dcera", mlýn a rybník v románu „Statečná mlynářka", statek v knize „Na rychtě", zámek v románu „Mušketýrův syn"). Autorka dokáže stupňovat u čtenářky soucit s hrdinkou pomocí dialogu. V dialogu se střídá postava nesympatická s postavou sympatickou, první útočí, druhá ustupuje. Jde o princip agrese - ústup. Funkce takových přehledných dialogů je opět jednoznačné rozdělení charakterů, dobra a zla, vzbuzení negativního zaujetí proti záporným, hlubší soucítění s kladnými charaktery. Prózy Vlasty Pittnerové jsou založeny mimo jiné na posloupnosti v kladení překážek hrdinkám příběhů. Je třeba vysledovat nejprve obecné překážky, potom konkrétní.

61

Pozn.: schéma jsem vypracoval pro přehled nejčastějších motivu v autorčiných textech. Tyto motivy se v jejích prózách opakují.

Obecné překážky kladené autorkou hlavním hrdinkám jsou: 1) nedospělost hrdinky, 2) rodiče si nepřejí partnera, kterého si hrdinka zvolila, 3) neprostupnost společenských vrstev, 4) upadnutí do chudoby nebo osiření, 5) sňatek z donucení, 6) nešťastné první manželství, 7) po smrti nenáviděného manžela nelze hned prozradit vztah s milovaným mužem. Teď se podívejme na konkrétní překážky, které ve svých textech nej častej i klade hrdinkám Vlasta Pittnerová: 1) otec hrdinky patřil k nižší společenské vrstvě, než její milý , 2) zakoukala se do mladíka z bohaté rodiny, 3) matka je k ní neláskavá a zaměstná ji tak, aby nemohla na mladíka ani pomýšlet, 4) matka jí přivede ženicha, kterého dcera nechce, 5) hrdince dá práci přesvědčit matku o nevhodnosti ženicha, 6) když se přece najde hodný ženich a dcera se za něho provdá, šťastné manželství skončí mužovou smrtí, 7) než se najde vdovec, který si ji vezme, přijde ženě do cesty milostné pokušení, kterému musí odolávat apod. Autorka se mnohdy snaží porušit syžet, vsazuje do děje další postavy nebo překážky, ale zakončuje text vždy útěšně. Například ani fyzická indispozice Barbory harfenice nebrání hrdince dojít štěstí v lásce. V podstatě ani typy žen spisovatelka nerozvíjí. Rozdíly v psychice či povahových vlastnostech různých typů žen jsou v jejích textech nepatrné. U všech čtyř základních typů žen se liší nezřídka pouze jejich hmotné zabezpečení. Typ úřednické manželky podává idealizované, zasazený v přepychu a zjemnělý. Typ selky je drsnější, zdravější, zkušenější v životě. U dalšího typu, maloměstské dívky nebo paničky je tou nejdůležitější vlastností její vlastenecký smysl. S typem chudé dívky, podruhyně či žebrácky autorka soucítí, nebrání se je ale co nejvíc potrápit.

62

Kromě individuálních vlastností se u Pittnerové objevují ještě vlastnosti kolektivní. Za prvé jde o vlastnosti rodové, rodinných příslušníků jako celku. Lidé z rasovny vždycky byli a musí být zachmuření, temní, lidé se jich bojí, jejich báby věští budoucnost. Krejčího rodina je shrbená nad šitím, oči má špatné od petrolejové lampy, nehodí se k selské práci, tkalci mají kostnaté ruce, jsou vysušení, shrbení. Vandrovní dělníci bývají uhrančiví, po cestách nasbírali mnoho zkušeností, které lidé nezvyklí cestovat neznají. Nejvyšším stupněm kolektivních vlastností jsou společné rysy horáckého lidu. Horácký lid je dobrosrdečný, drsný, důvěřivý. Vidíme, že problematika charakteristiky postav v díle V. Pittnerové není tak triviální. Autorka zavádí své čtenářky nejen mezi nejchudší chalupníky, služky a sirotky, ale také mezi formany, výměnkáře, myslivce nebo pytláky. Z příběhů o pytlácích lze postavit vedle sebe rozsáhlejší povídku „Pytlákova dcera" a soubor povídek „Pytláci". Autorka líčí například krásu lesa. Oproti pracím se zámeckou tematikou je tu výrazně bohatší lexikum: „Dosti daleko za dědinou, pritúlenou ke skalnaté stráni, na níž tu a tam stály skupinky lesních stromů, jako by z lesa, na hřebene stráně počínajícího, vyběhly sem do dědiny na besedu, stála osamělá chalupa. Tak jako by ji byli z dědiny vystrčili, zahnali, či jako by sama utekla...Bylo to obydlí pohodného, v celém okolí však zváno katovnou...Byla vždy v té rodině nějaká žena, která dovedla krom vaření mastí a sušení koření zaříkávati i stříly, zažehnati zimnici a ještě jiné věci, o kterých se jenom šeptalo" (Pitttnerová, Vlasta: Lidé a lesy, Polná 2000, strana 5). Především vytčený cíl - tedy psát o žďárském kraji a jeho obyvatelích souvisí s etnografickými prvky, které autorka vkládá do textu, když podrobně zachycuje u žen jejich oděv, u řemeslníků (například tkalců) popisuje jejich práci i nástroje, které jim k ní slouží. Sama se nenarodila v prosté chaloupce, ale často popisuje předměty denní potřeby chudých vesničanů jako máselnici, druhy práce

63

na poli, ve mlýně apod. Její etnografické výsledky se samozřejmě nedají srovnat s pracemi T. Novákové nebo B. Němcové. Autorčiným polem působnosti a jejím žánrem zůstávají románky, kde realistický popis prostředí nebo vnější charakteristika slouží pouze k uvození děje. Do textu vkládá pasáže, které líčí soužití vesnických lidí s přírodou, například v povídce „Pod jeřábem" podává čtenářce recept na jeřabinové pokrmy nebo léčivé prostředky z jeřabin. Myslivci zase vnímají svou práci jako opatrování lesa, chalupníci se po celý den starají o domácí zvířata s příkladnou láskou a úctou. S postavami si občas ošklivě zahrává počasí. Pro vyzdvihnutí autorčiny snahy proložit texty i etnografickými pasážemi lze ještě uvést přísloví a pořekadla: o jeřábu se říká Jeřáb shání neřád" (Lidé a lesy, Olomouc 1929, strana 139), „dorostl pro bílej kabát" (Na rychtě, Polná 1991, strana 9), „říkají lidé, že se divizny daří na hrobech boháčů, jimž za živa bylo osudem zlata přáno" (Nepřízeň osudu, Polná 1994, strana 6). Ale přece má tato autorčina snaha ještě jednu funkci, jež souvisí se čtenářem, pro

kterého

psala.

Jejím

záměrem

bylo

seznámit

svého

čtenáře

se životem prostých lidí na Žďársku. Na textech přibližujících prosté lidi lze dobře vystihnout kontrasty mezi zámkem a poddanými. Zatímco zámecké úředníky autorka záměrně ironizuje, prostý lid popisuje s láskou: „Panímáma Strouhalová, i když sedmdesátiletá, byla ještě hbitá a statná. Běhala po domě jako křepelka a písnička byla z jejích úst slyšet častěji než promluvení. Lepší si zazpívat, nežli se povadit, říkávala jako stará žena a často vznikající mrzutost písničkou opravdu zažehnala" (Stařečci, Třebíč 2003, strana 5); „Paže Bětušce sílily a ramena i boky se rozšiřovaly, také její veselost se vracela. Dovedla již zažertovati se soudruhy u pily" (O dřevěném chlebě, Polná 1991, strana 42). Ale ani mezi chudými nechybí záporné postavy. Tak soubor povídek „Pytláci" stmeluje motiv zlých, mstivých pytláků, kteří

64

nabírají až zločineckých rysů. Dále v textech o pytlácích vystupují myslivci, hlavně však ženy myslivců, jejich dcery nebo služebné. Za jednoznačně záporný prvek mezi prostými lidmi považuje autorka lidské klevety, závist a pomlouvačnost. Tady jako by vyvažovala parodizaci zámeckých pánů zobrazením stinné stránky vesnice. Nedorozumění a nenávist mezi lidmi, jak se dá ukázat například na textu „Pytlákova dcera" (viz dále), způsobuje na vesnici právě lidská pomluva. Dá se shrnout, že v popředí povídek o pytlácích stojí všední svět mysliven a jejich obyvatel. Autorka se zde zabývá obvyklými, leč pro postavy životními zvraty, ke kterým může na venkově dojít. Je to hlavně smrt myslivce ve službě, nebo zranění, v jehož důsledku zůstane mrzákem. Po myslivci zůstane vdova s dcerou, je popisována její cesta ke štěstí přes úskalí různých osudových zvratů. Dále působí na osudy hrdinů nemanželské děti, nevěra, mezilidské vztahy celkově. V prózách Vlasty Pittnerové je zřetelně zobrazena pravidelně odstupňovaná společnost. Člověk stojící na nižším stupínku společenského žebříčku nemůže nikdy postoupit o stupínek výše. Pro dcery myslivců připadali za ženichy zase jenom myslivci, pro holku z chalupy nejvýš chasník nebo drvař (dřevorubec). Zámožnější synkové si brali dcery z jiných gruntů. Vdovy a sirotci byli vydržováni z milosti - jako například sirota po myslivci Vojtěška ve stejnojmenné povídce. Mládenci bývají čestní a poctiví, dívky skromné a zbožné. Vztahy bývají navázány hned při prvním setkání, nebo bývají dohozeny či domluveny „z rozumu". Svatba mohla být v chalupě i do čtrnácti dní od námluv. Zde je potřeba znovu zdůraznit konzervativní katolickou morálku, která prostupuje všemi autorčinými díly. Vysvětlením může být výchovná snaha, kterou se rozhodla působit na lidové čtenáře. Pittnerová dobře znala zájmy venkovských

65

žen a dívek. Mohla předpokládat, že její čtenářky nebudou chtít rozplétat složité peripetie realistických románů. Autorka jako by popisovala několik druhů žen. Ty první jsou naivní, počestné a nezkušené dívky. Dále stojí ženy, které obtěžkal nějaký hřích, například je svedl hraběcí syn nebo se vrátily ze služby těhotné. Za další příklad může posloužit samostatná žena Pepička z románu „Tichá vlastenka". Ženy, které si autorka vybírá jako hlavní hrdinky, jsou většinou ty počestné, příkladné a také naivní. Okrajové postavy jsou ženy závistivé, pomlouvačné a zlé. V povídce „Houbař" používá autorka neobvykle první osoby, připomíná tehdy módní kalendářovou či časopiseckou povídku pro ženy, kterou Pittnerová speciálně pro tyto účely tvořila. Povídka „Houbař" je koncipována jiným způsobem než ostatní ze sbírky „Pytláci". Zachycuje společenský propad houbaře Adama, kterého život udělá ze syna hajného vojákem, potom hajným, kriminálníkem, houbařem a v posledku žebrákem. Příběh vyúsťuje rovněž do poučení, jak je dobře, že Člověk je po všem utrpení aspoň naživu a v prostředí, které má rád" (Pittnerová, Vlasta: Pytláci, Olomouc 1929, strana 233). U povídky „Smířeno" se lze zamyslet nad tím, jestli volí autorka tragické ženské postavy proto, aby se čtenářky mohly vcítit do situací hrdinek, kterým ničí mužský chtíč život a připravuje jim utrpení. Další prózou z pytlácké tematiky je povídka „Pytlákova dcera." Téměř celý děj se odehrává v malé chalupě pod kopcem. O cestách do města nebo do Rakous se čtenář dozví pouze náznakově. Také se tu objevuje další z motivů, které pisatelka ráda užívá. Je to úlek, jinde nehoda, které způsobí, že jedna z postav zůstane tělesně nebo duševně postižená. Pak je to další morální přečin, který lidé netolerují - samovražda. Dcera takového sebevraha je navždycky brána jako nevhodná partie, zůstává v otcově hříchu. V románu „Mušketýruv syn" byla dcerou sebevraha Evelýnka, v povídce „Pytlákova dcera" je to Pepina. A ta se

66

dopouští dalšího prečinu po sebevraždě svého otce. Uchýlila se k tetičce a bratranci, a snad by všechny figury z tetiny chaloupky vedly spokojený život, jenže do díla se vložily opět lidské klevety. V prózách Vlasty Pittnerové způsobují klevety osudové zvraty. Lidé pomluví Pepinu a jejího bratrance Lojzka, že spolu tajně udržují hříšný poměr. Co je ale překvapující, lidské pomluvy pomohou oběma příbuzným poznat, že se mají opravdu rádi, příběh končí jejich svatbou. Klevety tu tedy působí opačným směrem, děj se obrátí k lepšímu. Ke všemu se z pytláka Lojzka stává oddaný hajný, který svou oddanost vrchnosti stvrdí dopadením jiného pytláka. Pepina zase cítí po otcově sebevraždě nenávist k pánům, kteří způsobili, že se její otec oběsil. Pocity nenávisti se u ní vystupňují až v pomstychtivost, proto s Lojzkem, než se stal hajným, ochotně pytlačila, protože poznala, že „co můžou páni, smí prostý člověk taky"(Vlasta Pittnerová, Pytláci, Olomouc 1929). Autorka pro klevety vesničany nekritizuje, jen se jí motiv závisti a pomluv hodí pro obraty v ději. Její hrdinka se pak díky pomluvám stává obětí, která je čtenářce sympatičtější. Taková čtenářka očekává, že pro hrdinku, kterou život tolik zkouší, se nakonec vše v dobré obrátí. Ženy kladou v četbě důraz na aspekt citový a na problematiku mezilidských vztahů. Rada z nich si prostě chce odpočinout u poutavého příběhu, bystře spějícího kupředu a neprodlévajícího u obšírných líčeními myšlenkově náročných úvah. V „Pytlákově dceři" se takový „happyend" dá popsat skoro takto: Jak pytlák díky lidské závisti a nehodě přišel k místu hajného". Do textů autorka přidává občas i lidové písně: „Chodilapanenka, chodila, děťátko v náručí nosila. Prosím vás, milý tatíčku, kolíbejte je chviličku.

67

Nač bych já ti je kolíbal, vždyť jsem já tebe nevdával; kolíbej si sama, všakjsi jeho máma (Pittnerová, Vlasta: Na rychtě, Polná 1991, strana 20). Kromě lidových písní jsou v textu i písně zbožné, např.mariánské: Kde jsi, kde jsi, ó Maria, kde tě hledat mám? Neb krom Tebe potěšení ve světě nemám; abych v nebeském stánku bydlet moh' malou chvilku, bych se mohl podívati na mou Matičku (Pittnerová, Vlasta: Lidé a lesy, Polná 2000, strana 140). Próza „O dřevěném chlebě" se odehrává v prostředí lesních dělníků - drvařů (viz též kapitola 3). Za hlavní téma si autorka určila vylíčení života dřevorubců na Vysočině. Hrdinkou je svobodná matka, která se vzbouří proti povinnosti odejít z domova jako kojná a raději pracuje s otcem v lese. Motiv povinnosti nebo nutnosti se objevuje v autorčiných prózách častěji. Stejně jako svobodné matky musejí za svůj poklesek zmizet lidem z očí jako židovkami najímané kojné, povinností podruha je jít za rychtářského synka na vojnu. Vytváří se tak svět, kde figury nemůžou jednat ze své vlastní vůle, ale na základě společenského předurčení. Toto předurčení je patrné např. při narození dítěte. Když se chudé chalupnici Bětce v próze „O dřevěném chlebě" rodí chlapec, komentují to porodní přisluhovačky výrokem, že „chlapec se aspoň ve světě lip obejde než holka" (Pittnerová, Vlasta: O dřevěném chlebě, Olomouc 1925). Postavení dívek vyznívá v prózách Vlasty Pittnerové daleko bědněji. Samy postavy mluví o osudovosti:

68

„Já bych šla, kam by mne oči nesly, ale vždyť nemám již krejcaru svého jmění... a do služby jít nemohu, jsem nemocná. Zde to přece nějak pořádám a mám střechu nad hlavou. Také nesmím svým rodičům udělat hanbu" (O dřevěném chlebě, Polná 1991, strana 109). Osudovost tu souvisí s bohabojností. Vesničané, zvláště chudí, si svou podřazenost a hmotnou bídu vysvětlují tak, že jim tuto úlohu určil Bůh. Na mužských postavách je zřejmé, že jsou plně zaměstnaní sháněním obživy. Tetky, babky a vdovy hrají úlohu prostřednic, manipulátorek, prosebnic a zajišťovatelek. Sedláky a mlynáře pohlcuje jejich oddanost hospodaření. Téma starosti o obživu je v autorčiných prózách o chudých časté, např.: 1) po žních není práce, 2) co tedy „dát dítěti do úst," 3) muž těžce onemocněl, 4) chudé postihlo neštěstí, zadlužili se, apod. Dílo „O dřevěném chlebě" vyšlo již čtyři roky po autorčině útěku z Polničky. I osobní hořký zážitek ji vedl k tomu, aby vylíčila těžké postavení žen na venkově. Obrovský rozdíl, který sama seznala mezi Polničkou a Prahou a mezi podřízením muži a životem svobodné ženy, napomohl tomu, aby paní myslivcovou podala jako zničenou, lítost vzbuzující paní, zalykající se žalem nad manželovou surovostí a trýzněním. Pokud nevyprávěla Pittnerová přímo o sobě, osudy paní myslivcové jsou podobné jejím. Autobiografie nemusí být pouze písemné vylíčení vlastního autorova života, má rozličné literární formy, které sahají až po svébytné umělecké zpracování.69 Útočí na instituci manželství, kterou v jiných svých textech idealizuje. Poukazuje na fakt, že jakmile se dívka vdá, je navždy svázána se svým mužem a povinnostmi, které ze sňatku vyplývají. Lze hovořit o motivu uvěznění. Jednou jde o uvěznění v domě manžela surovce, jindy o uvěznění ducha. Ve světě próz Vlasty Pittnerové jsou neúprosně neprostupné hranice. A tak paní myslivcovou

Vlašín, Štěpán: Slovník literární teorie, Praha 1984, strana 34.

69

autorka raději nechá zemřít žalem, než by porušila výchovnou a morální složku díla a nechala hrdinku od manžela odejít. Motivy např. v textech o drvařích a pytlácích mají jasnou posloupnost. Jeden motiv přitom podmiňuje druhý. Motiv přichycení při pytláctví podmiňuje motiv pomsty pytláka vůči myslivci a jeho majetku. Motiv manželova onemocnění podmiňuje a předem předpokládá motiv ovdovění a druhého provdání se apod. Zásluhou průhlednosti vázání motivů nehledá vnímatel v textech V. Pittnerové složitě komponovanou četbu. Funkce průhlednosti se dá určit jednoznačně: dosáhnout jednoduchosti a dynamičnosti vyprávění. Některé motivy určují další vývoj postav pro celou knihu. Děje se to především u motivu zatracení. Společnost označí svobodnou matku, chyceného pytláka či nemravnou ženu cejchem pokleslosti, zatratí je a už je neospravedlní. Morální základ je důležitým rysem v díle Vlasty Pittnerové vůbec. Výjimečně se objevuje motiv zatvrzelosti, který souvisí s motivem ženské vzpoury. Zatvrzelá je ta hrdinka, která se nechce podřídit svému osudu a jedná tak, aby ukázala svému okolí, že dokáže obstát například jako hospodárka. V próze „O dřevěném chlebě" je to paní myslivcova, ve „Statečné mlynářce" hlavní protagonistka, která se chce prosadit po manželově smrti jako hospodárka, je to např. i Pepička v „Tiché vlastence," která se odmítne provdat, aj. V próze „O dřevěném chlebě" nalezneme typický kontrast v manželství. Proti křehké a trpící paní myslivcové bije do očí postava sprostého surovce a necity lesního. Proti citovosti stojí hrubost. Jiným kontrastem je společenská propast mezi lesníkem a dřevorubci. Může si dovolit bít je a poroučet jim. Ale i když je lesní Procházka hrubý surovec, není vypočítavý. Surovost má v povaze, stejně jako klevetnice mají v povaze pomlouvačství. Na rozdíl od ostatních próz vyzní „O dřevěném chlebě" díky smrti paní myslivcové sice poněkud pesimisticky, ale v konečné fázi textu se tento náhled

70

přehodnotí. Smrt trpitelky byla vysvobozením z krutého manželství. Hrdinka Bětka se dokonce rozhodne, že zůstane soběstačnou a svobodnou ženou, než aby se musela podřídit patriarchátu. V ostatních prózách hrdinky Vlasty Pittnerové tak tragicky neumírají. Když umírají, tak po šťastném či naplněném životě ve stáří. Vzhledem k záběru, který má autorce dopomoci popsat celý prostor horácké společnosti, její vlastní pouze prostředí lesů, kde jedenáct let prožila v myslivně, a prostředí maloměsta. Do myslivecké, pytlácké a maloměstské látky se mohla pouštět daleko odvážněji a hlouběji. I když znala reálie ostatních prostředí, které si zvolila, nemohla se např. do zámecké nebo selské látky ponořit tak hluboko. Zámecké prostředí např. neseznala téměř vůbec, podává jenom jeho obraz tak, jak o zámecké společnosti slyšela z vyprávění. Při vnímání děl Vlasty Pittnerové zaujme recipienta výrazná sentimentalita. Nakolik souvisí tento rys s citovostí, jak ji známe z období biedermeieru pokojností a usedlostí, na to může dát odpověď právě symbolika, která se v autorčiných prózách objevuje a která souhlasí s tendenční symbolikou období sentimentalismu. Častý je v textech Vlasty Pittnerové symbol květiny. Šípek symbolizuje utrpení stejně jako planá růže. Divoké lesní kvítky na pasekách kolem myslivny přinášejí útěchu, modřín je uklidňující. Zemědělské plodiny v polích zase ukazují na malebnost kraje. Květiny se rovněž dávají k uctění památky na hrob hrdinky. Lilie symbolizuje panenskou čistotu. Motiv hřbitova vnáší do textu pokoj, klid a rozjímání. Boží muka rozhozená po kraji zahánějí strach před pověrami. Modlitba patří mezi dobové reálie, značí útěchu, naději vyslyšení, potřebu pomoci. Přinášení obětí posilovalo vůli prostých čtenářů na vesnici (tak skutečně v dopisech autorce reagovaly mnohé čtenářky, kterým vědomí, že hrdinka prožila

71

podobnou strast jako ony, přineslo duchovní podporu). Autorka používá v prózách motivy, které vzbuzovaly bezprostřední reakce čtenářů. Když hrdinka chodí navštívit hrob zemřelé trpitelky, přináší takový motiv soucítění. Pláč hrdinky vzbuzuje opět soucit. Vzpoura probouzí naději. Modlitba a zbožnost dává příklad k následování. Pasáže o zatížení prací poukazují na fakt, že dřít se na živobytí bylo vždy kruté. Láska k dítěti probouzí mateřské pudy. V próze „O dřevěném chlebě" se setkáme s tématem lidového vyprávění blížícího se sběratelství pohádek a pověstí. Autorka podává vyprávění o divých lidech a světýlkách navíc v dialektu. Pověrčivost vesničanů seznamuje čtenáře s tradiční venkovskou imaginací. Pověsti a pohádky dodávají popisovanému regionu na záhadnosti a malebnosti. „Májou voni ty diví lidi nohy divně křivý a šmatlavy. Rádi přej se ukazovali u ženců na poli a prosívali o škrabánky z hrnců" (O dřevěném chlebě, Polná 1991, strana 151). Při líčení venkovského života se u Vlasty Pittnerové dá vyčlenit ještě jeden příznačný rys. Je možné ho nazvat pracovní plány. Krok za krokem v delších pasážích oznamuje autorka čtenáři, jak se zařizuje mladý pár v domácnosti, ukazuje chod hospodářství, chystání hostiny, u řemesel rozvržení např. tkalcovské práce apod. Při líčení pracovních plánů si autorka pomáhá budoucím časem: „...bude potřeba nakoupit látky k šití, na podzim se ryby vyloví aj." Pro srovnání jak se to či ono dělávalo, používá iterativum, např.: „pole měřívali, stromky sázívali." Uskutečnění pracovních plánů přichází v textu většinou po delším časovém období, nesmí se zapomínat, že venkované se řídili neúprosným cyklickým časem. A tak se např.: „mlýn na jaro vzmohl, hajný přikoupil konečně dvě kravky," apod. Již několikrát zmíněna byla úloha klevet a pomlouvačství. Venkované nepomlouvají své sousedy i známé jenom z důvodu závisti a nevraživosti.

72

Pomlouvání je i způsob imaginace, trávení volného času a styl zábavy. Uvědomíme-li si, že kromě bohabojnosti postavy v autorčině světě svazuje i strach před klevetami a roznášením pomluv, že hrdinové mnohdy jednají tak, aby se nedostali do lidských řečí, lze klevety vymezit jako podstatnou složku utvářející texty Pittnerové. Pomocí klevet se lidské činy nebo vlastnosti nejen zveličují, vymýšlejí, aleje to i jeden ze způsobů charakteristiky. Určitá pomluva necharakterizuje pouze toho, kdo je pomluven, ale i toho, který pomluvu vymýšlí a roznáší, toho, kdo pomluvě uvěří, a ostatně i toho, kdo sejí neumí postavit. Vyzdvihnout by se dala konečně i pověrčivost, vlastnost, která do světa lidí V. Pittnerové neodmyslitelně patří. Horácké figurky věří nejen na divé, světýlka a zemské ohně. Pranostiky odvozené z pohanských dob těmto figurkám praví, že „když dlouho neletí čáp, musí se zkoumat, zda kolem domu není vysázené špatné koření, u prahu jestli není podkopáno" (O dřevěném chlebě, Olomouc 1925). Věří se i na Boží soud a odplatu za způsobené zlo. Vylíčením tohoto determinismu autorka ukázala, že úkolem národopisu není jenom charakteristika zevnějšku, ale i lidská psychika, fantazie a způsob imaginace. Zbývá se ještě jednou zamyslet nad tím, proč autorka jako byla Pittnerová, psala o pokorných a počestných ženách, když se sama od tohoto obrazu velmi odlišovala? Šlo jí skutečně jenom o to, aby se co největší produkcí románků uživila, anebo pokládala své texty za literárně cenné a přínosné? Tady by bylo třeba zodpovědět si otázku o vývoji textů Vlasty Pittnerové. Nejprve je nutné přihlédnout k povídkové tvorbě. V souboru „Pytláci" je osm povídek. Například ve výše zkoumaném souboru „Z ovzduší zámků" je povídek devět. Dále lze přidat povídkové texty „Na gruntech u Dozvonilů" z prostředí vesnických sedláků a například autorčinu prvotinu „Ze Žďárských hor". Každý ze souborů pochází z j iného autorčina tvůrčího období. Zatímco „Ze Žďárských

73

hor" psala na samém počátku své literární činnosti (1890-92), ostatní povídkové soubory pocházejí až z dvacátých let XX.století. Texty ale nevykazují rozdílnou kvalitu, přestože je mezi nimi zhruba třicetiletý rozdíl. Tam, kde jde o klasické zamilované příběhy mezi mládencem a dívkou, autorka pouze obměňuje syžet. Tak se jednou láska dvou mladých lidí naplní, podruhé nikoli. Jindy se jim postaví do cesty nepředvídané překážky,

ať už manipulace vrchnosti

s poddanými, nečekaná smrt nebo jiný osudový zvrat. Autorka dokáže příběh rozvyprávět tak, že sleduje všední tragédie svých postav až k určitému vrcholu, např. požáru chalupy, ale rozuzlení zápletky je šťastné a konec povídky je zkratkovitý (viz kapitola 10). Buď dojde k svatbě a spokojenému soužití dvou ústředních postav, nebo nenaplnění jejich lásky, ale i pak je autorka dokáže udělat šťastnými, a to s jinými partnery. Lze tedy povídkové texty Vlasty Pittnerové zhodnotit jako příběhy

sice plné zvratů v životě postav, nikoli však zvratů

a zápletek přínosných v oblasti literatury. Její povídkové dílo nepodléhá z hlediska literární kvality žádnému vývoji. Tak pro příklad pytláci mají v celém souboru charakteristiku zlých, podlých zatvrzelců, kteří činí příkon i prostým vesničanům. Myslivci s pytláky svádějí zápas o zvěř, Často pytlák zabije myslivce nebo ho alespoň zraní, potom se pohybuje na samém okraji společnosti, než je chycen a žalářován. Žena nového myslivce se nehodí na práci v myslivně, protože byla vychována jako zámecký sirotek. Tato klišé se objevují v povídkách Vlasty Pittnerové neustále dokola. Dalším podstatným rysem textů je rozdíl v mluvě. Prostí lidé mluví nářečím, vlastenci spisovnou češtinou, úředníci a jejich poskoci deformovanou němčinou. Na zámku panují přísná pravidla, kdo musí komu onikat, onkat či vykat. Vmyslivnách si manželé vykají, služky pánům onikají, jen nejprostší lidé si tykají, přičemž děti rodičům vykají. Při styku s nadřízeným se oniká.

74

Ale důležitější je přihlédnout k nářečí, které se v autorčině díle objevuje jen v řeči prostých vesničanů. Funkce nářečí tu není zdaleka taková jako u Novákové, Mrštíků nebo Preissové. Ale opět slouží ke zvýšení autentičnosti, k charakteristice lidí z Vysočiny. Vlastnosti těchto lidí jsou podle autorky bezstarostnost a důvěřivost. Postavy ale často podléhají schematičnosti. Dobrý a zlý, poctivý a nečestný, aj. Jindy se autorce vydaří charakteristika lépe. Podívejme se na její charakteristiku Franciny z povídky „Pod jeřábem" : „Byla věčně svěží mysli, krásná očka zářila kouzelným jasem, na kyprých rtech pohrával čtveračivý úsměv...a přece kolem sebe viděla jen zamračené tváře, od mládí nejútlejšího slýchala stále stesky od dřiny, hubování na bídu lidskou i nespravedlivost ve světě... Dříve sloužila v Praze, kde se zásobila šatstvem a rodičům vypomáhala penězi. Vyspěla tam v půvabné děvče městských způsobů, ale domů musela, aby pomohla rodičům živiti se a přivykla na hospodaření v chaloupce, kterou podědí... Vpravila se do nového způsobu hravě a jako když vystřelí. V krátku si vedla jako zkušená hospodyně... I do pytlačení

se vpravila a prodávala též

kvíčaly, ale chytřeji, než její pradědek" (Pittnerová, Vlasta: Pytláci, Olomouc 1929, strana 142). K charakteristice všech horalů ovšem patří jejich nářečí. Z nářečních prvků lze uvést krácení samohlásky: „hlúposti", šč: „Nekňašči", „mládenca" podle pána, ne muže. Objevují se i názvy nářadí: „dunst" jsou broky do pušky, „leperňa" znamená past na ptáky. Dále „jsu" místo „jsem", protetické „h" a „v": „ huž, hudělat, hu (myslivny)", „zvostat, rozvejra", „ke Stankom", „myslivárna" místo „myslivna", „moravské Jsu" se pojí s českým „ou" a „ej": „já jsu doma, vzácnej pane doktore, až se projdou, stavijou se v dědině..." Víc o jazyce Vlasty Pittnerové v kapitole „Jazykový styl."

75

9.

Jazykový styl.

Literární jazyk Vlasty Pittnerové obsahuje prvky dialektu a módní slova z němčiny. Syntax v jejích prózách není složitá. Proto se v textech objevují krátké věty oznamovací, střídají se s holými větami tázacími, jejich posloupnost doplňují časté zvolací věty: „ubohá panička!" Plísněna z redakce vydavatelství byla autorka za užívání nesprávných přechodníkových tvarů, záplavu germanismů a špatný slovosled. 70 Z rukopisných textů je patrné užívání nesprávných tvarů vztažných a ukazovacích zájmen, „ale tento pokročil za ní, ...a otrhávala tyto, Jelínek držel ji pevně za ruce, přimykaje jí tyto pažemi k tělu." V slovosledu klade sloveso často po německém vzoru na poslední místo ve větě: „vzpomínala dále, jak slyšela mezi sborovým zpěvem Aloisův hlas, jak tento mezi všemi rozeznávala" (Pittnerová, Vlasta: Maloměstští vlastenci, Polná 1991). Přemíra germanismů se objevuje v názvech náčiní, ale i v názvech zvyků a pokrmů. Ty venkované také nepojmenovávali česky, ale přizpůsobili si pro ně slovo německé: „šlitáž, cukrverk, mutrle, štangle, štace, pusrlata, fíšmajstr, forstmajstr" (viz ing. Václav Němec In: Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002, str. 83).

Návrat Vlasty Pittnerové. Polná 2002, strana 83.

76

Zvlášť při napodobování zámecké a úřednické mluvy se snažila autorka vřadit do dialogů co nejvíc germanismů, aby poukázala na to, že se mezi poněmčilým panstvem nemluvilo jinak, dolní vrstva venkovského obyvatelstva se snažila jazyk pánů napodobovat. Uváděné tvary tedy byly skutečně v úzu, nehledě na sousedství českého obyvatelstva s německým v příhraničí. Pozoruhodná je častá elipsa spony a užití samostatného trpného příčestí n-ového: „Že se skládají všady ve všech městech vlastenecké spolky, ve kterých pěstovány zpěv, hudba, četba, divadlo, ale nazývány ponejvíce jménem Svornost." Elipsa se vyskytuje v textech nejčastěji při výčtu činností, plánování apod. Ze stylistického pohledu následují v textu po pasážích vyprávěcích pasáže popisné a dialogy, které neslouží jako charakteristika jednotlivých postav, ale v naprosté většině případů jako charakteristika lidských, převážně ženských typů, charakteristika kolektivních vlastností horáckých obyvatel. Dialogy často vyjadřují šablonovitost postav. Představitelé různých společenských vrstev užívají rozdílné jazykové prostředky. Zámecké figury

mluví spisovněji a prokládají

svá sdělení

germanismy. Vesničané se vyjadřují v dialektu, ale panští myslivci již mluví spisovně. Autorka tak rozlišuje lidi vzdělané a lidi bez vzdělání. Projev v dialektu je živelnější, energičtější, má větší spád. Čtenář si na horácké nářečí zvykne a v textu se mezi sebou střídají v dialozích výroky v dialektu a výroky podle spisovné češtiny. Výrazově nebohaté povídky ze zámeckého prostředí konkurují lexikálně daleko bohatším dílům z vesnického a maloměstského prostoru. Přínosem potom je zachování lidových názvů řemesel, náčiní, svátků, pokrmů a zvyklostí na Vysočině, i pokud se jedná o slova pocházející z německých dialektů na Horácku. Při líčení ručních prací vedle sebe najdeme názvy kloboučnického

77

náčiní, řeznických či pivovarnických profesních slov, názvy květin i starých platidel: „mejtník tolarů, pulžejdlík granátů, pan podstarší z pivovaru, koutnice (šestinedělka), poklasný, cechmajstr, rozvejra kluk, pekelec, hlavnička, adjunkt, husí pane (husy), prášek (mladší v pivovaře)", a mnohé další. Pittnerová zaznamenala

charakteristické výpovědi prostého vesničana

z Horácka jako: „Nemajou páni rádi, když se lidi myslivcovi mstijou; skoč k židovce, ať ti dá na úroky; za rok bude i ňáký to husí pane..." Specifický okruh doplňují i zdrobneliny tehdy módních nebo tradičních jmen. „ Netynka, Pepička, Nelynka, Julinka, Dománek, Beruška." Deminutivní propria mají za cíl dosáhnout líbivosti a sympatií vůči hrdince v románech pro ženy.

78

10.

Zaver.

Vlasta Pittnerová čerpala látku pro své prózy z prostředí Českomoravské vysočiny. Její dílo se dá v celistvosti vnímat jako pokus detailně popsat život a zvyky v jednom regionu v konkrétní historické době. Hrdinové jejích próz nejsou rozporuplní ani světodějní, stejně jako popisované události nebyly převratné. Popisovala každodenní starosti venkovanů v předbřeznové době. Obraz venkova předkládala čtenářům idealizované

(v prózách

ze zámeckého prostředí), ale dokázala zobrazovat i odvrácenou stránku vesnice. Autorčino dílo se dá rozdělit do čtyř tematických okruhů podle prostředí. Zámecké úředníky Pittnerová parodovala. Zesměšňovala materiální starosti úřednických paniček i panské zvyky, kterým úřednictvo před rokem 1848 přivyklo. Obyvatelé zámku napodobují šlechtu, ale v autorčiných prózách je jejich chování komické. V prózách z prostředí maloměsta si autorka všímala řemeslníků, jejich sdružování se v cechy. Sledovala způsob jejich zábavy, který se lišil od stylu zábavy zámeckých úředníků. V dílech ze selského prostředí autorka poukázala na nadřazenost sedláků a rychtářů nad ostatní obyvatele vesnice. Nejpočetnější jsou její prózy z prostředí chudých vesnických lidí. Prosté vesničany neparoduje, zobrazuje je jako postavy smířené s poměry na venkově.

79

V autorčiných textech se střídá vyprávění příběhu o naplnění milostného citu s národopisnou složkou. Realistický popis prostředí slouží v prózách o lásce pouze k uvození děje. Zato autorka v textech zobrazila zvyky, oděvy, charakteristické vlastnosti i způsob uvažování a vyjadřování

venkovana

z horáckého regionu. Autorka rozvíjí především ženskou postavu, a to její vnější charakteristiku. Nevyhnula se ovšem rozdělení ženských postav na kladné a záporné. Z kompozičního hlediska jsou prózy Vlasty Pittnerové velmi jednoduché. Jsou to rozsahem povídky nebo romány. Dále je text členěn na kapitoly, vyznačené římskými číslicemi (a to i v povídkách). Kapitoly jsou řazeny těsně a v časové návaznosti. Často jedna kapitola končí zároveň s večerem a druhá začíná s ránem. Například v próze „Na hedvábné nitce" vypráví čtvrtá kapitola o posledních dnech příprav před svatbou, kapitola pátá o svatbě samotné a šestá a sedmá kapitola o dnech následujících po svatbě (Pittnerová, Vlasta: Na hedvábné nitce, Polná 2002). Mezi odstavci nejsou výrazné obsahové předěly. Děj autorčiných próz není složitý, nejsou tu žádné odbočky. Autorčino dílo lze zařadit do konvenční tvorby. Jejich společnými znaky je líbivost, nenáročnost, sentimentalita a naivita. Konvenční tvorba se chce průměrnému čtenáři své doby především líbit.71 Autorka si pro své prózy zvolila atraktivní prostředí venkova na Vysočině, její příběhy se odehrávají v mlýnech, na statcích, v lesích, kovárnách, u tkalcovských stavů, na zámeckém nádvoří i na maloměstě. Témata jejích próz jsou nenáročná, autorka se nevěnuje žádným znepokojivým otázkám. Texty, které autorka psala na konci svého tvůrčího období (dvacátá léta 20.století), nevykazují rozdílnou kvalitu oproti textům z devadesátých let. I když autorka obměňovala syžet a prostředí ve svých prózách, jsou si motivy a témata 71

Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie, Praha 1984.

80

v jednotlivých textech podobné. Zakončení příběhu je vždy šťastné. Milostný cit se naplní, hrdinka zdolá všechny překážky a zlo je potrestáno. Takové ukončení je v prózách Vlasty Pittnerové vzhledem k délce a rozvláčnosti ostatního textu velmi krátké. Většinou v koncové pasáži autorka uvádí, jak šťastně pokračoval život hlavní hrdinky nebo jak byla potrestána postava záporná. Na čtenáře to působí utěšujícím dojmem. Snad chtěla autorka zvýraznit, že hrdinku po zdolání všech překážek čekal šťastný život. Prózy Vlasty Pittnerové mají také výchovnou tendenci. Postavy jednají ve shodě s katolickou morálkou. To je patrné i v autorčině pohledu na svět. Ve svých prózách zobrazuje svět přísného společenského předurčení. Její postavy mají určeno, za koho se musejí provdat, s jakou společností se mohou stýkat a tuto hranici jim není dovoleno přestoupit. Pohled na venkovskou ženu je u autorky také spojen s dodržováním morálky. Žena nesmí podlehnout hříchu, musí být pracovitá, skromná a srdečná. Žena je v prózách Vlasty Pittnerové dobrou matkou, pilnou hospodyní a oddanou manželkou. Ty ženy, které zůstávají svobodnými matkami, činí pokání službou pro vlast („Tichá vlastenka") nebo pokornou prací (Bětuška v próze „O dřevěném chlebě"). Autorčin pohled

na citovou problematiku postav je značně

zjednodušený. V dílech o sedlácích a chudých lidech je patrné cyklické vnímání času. Život na vesnici se řídí přírodním cyklem, na němž je děj často závislý. Projevuje se to například v závislosti chudých chalupníků na dobré úrodě. Z chování postav se v prózách Vlasty Pittnerové dá posoudit i způsob jejich imaginace. Venkované hledají ve svých životních nezdarech i např.v neúrodě Boží řízení, jsou pověrčiví a kostel pro ně bývá místem útěchy. V modlitbách a pokání hledají nápravu svých hříchů. Pro své prózy si autorka vybírá témata, která souvisejí s běžnými starostmi venkovanů. U chudých lidí a řemeslníků je to práce a obživa, u sedláků

81

hospodářství a u obyvatel zámku zabezpečení potomků. Na rozboru jsme si ukázali, že i leitmotivy v autorčiných prózách se týkají drobných starostí vesničanů. Jsou to leitmotivy povinnosti (vesničtí mladíci musejí na vojnu, mladší sourozenci musejí ustoupit nejstaršímu v dědické posloupnosti aj), bohabojnosti, zatvrzelosti, vzpoury aj. V úvodu jsme si položili otázku, zda autorka ve svých prózách zobrazovala popisované prostředí realisticky. Zatímco do psychologického rozboru svých postav se nepouštěla, důsledně mapovala oblast Horácka. O tom svědčí množství národopisné látky, kterou do svých děl zahrnula. Psala o rozličných zaměstnáních (o práci v lese, ve mlýně, v pivovaře, o tkalcovství, kloboučnictví,

myslivectví,

a o jiných). Psala o starostech s obživou

(o hospodaření, pytláctví, žebrání a o dalších), také o stylu venkovské zábavy, 0 zvycích (o námluvách, stolování). Lze tedy říci, že život na vesnici popisovala autorka realisticky. Ovšem příběhy, které autorka vypráví, jsou idealizované. 1 když klade svým postavám do cesty různé překážky (sňatek z donucení, milostné pokušení aj), hrdinky je překonají a příběh končí šťastně. Autorka byla spíše vypravěčkou. Zachycovala běžné události v životě svých postav a popisovala konkrétní prostředí a objekty. Nerozebírala ani nehodnotila jednání svých hrdinů. Jejich ústy ostatně nevyjadřovala žádné převratné myšlenky. Za základní témata si volila vývoj milostného vztahu konvenčního páru, potíže s obživou a s hospodařením, nikoli generační konflikt nebo sociální zápas. Jedno téma se objevuje ve více jejích prózách, např. hrdinky se musejí samy starat o obživu rodiny (Bětuška v próze „O dřevěném chlebě", Barbora v „Barboře harfenici", vdova po mlynáři ve „Statečné mlynářce") nebo selská pýcha (rychtář zatratí svou dceru, protože zhanobila čest rodiny - „Na rychtě", sedlák se odmítne uskrovnit, ačkoli má dluhy - „Rychtář Kolařík").

82

Text se skládá z mnoha drobných postřehů, např. kdo má co na sobě, vedle toho jaká je záporná hrdinka matka, dialogy o vaření. Větší podíl autorčiných próz zaujímá vyprávění, pak následuje popis a dialogy. V dialozích není vyjádřen konflikt mezi postavami. V kapitole o vesnických chudých jsme zkoumali estetické cítění v prózách Vlasty Pittnerové a uvedli jsme nejčastější motivy, které se objevují v jejích dílech. Protože zjevně idealizovala venkovské prostředí, má příroda v autorčině líčení jasné barvy, její postavy s ní žijí v symbióze. Autorka ráda líčí ruční práce a dovednosti. Literatury o Vlastě Pittnerové není mnoho. Podařilo se mi z ní ale zjistit například to, že autorka měla kladný vztah k předbřeznové době a vlastenectví díky svým rodičům. Zřejmě proto se její prózy odehrávají v době před rokem 1848 a ne v autorčině současnosti. Pohledy na dílo Vlasty Pittnerové jsou v této literatuře různé. V knize „Návrat Vlasty Pittnerové" se na ni autoři dívají jako na „výraznou osobnost emancipované ženy" (Dana Hamerníkova), na spisovatelku, která „strhávala k soucítění s trpícími a ukřivděnými" (Václav Němec) nebo jako na ženu, která „má dar psát tak, aby to lidi zajímalo a ji těšilo" (Jaroslava Janáčková). Dagmar Mocná v knize Červená knihovna (Praha 1996) se na Pittnerovou dívá jako na autorku, která si „vzala z prudce se rozvíjejícího realismu mnohé, nicméně v jejím uchopení jde o realismus zploštělý a zředěný pro potřeby populární Četby." Uvedl jsem i dvě dobové recenze na první autorčiny prózy. První byla vesměs kladná (na prvotinu „Ze Žďárských hor" - viz strana 16). Druhá recenze, kterou napsal Arnošt Procházka, byla záporná (na autorčinu druhou knihu „Na rychtě" - viz strana 54).

83

Vlastu Pittnerovou lze zařadit mezi autory konvenční tvorby. V jejích prózách jsou hodnoty jako mravnost, familiárnost a naivita. Tvořila mimo tehdy nové literární směry. Přesto se jí nedá upřít snaha po dosažení jedinečnosti. Stala se literární objevitelkou Žďárských hor a jako všichni autoři líbivých próz byla hojně čtena a vydávána.

84

Seznam použitých pramenů a literatury: -Anonymní recenze knihy Vlasty Pittnerové Ze Žďárských hor. In: Literární listy 1893, ročník XIV., číslo 2, strana 36. -Brouček, Stanislav: České národopisné hnutí na konci 19.století, Praha 1979. -Dějiny české literatury (v redakci Jana Mukařovského), díl II., III. A IV., Praha 1960. -Hamerníkova,

Dana:

Vlasta

Pittnerová.

Medailon

výrazné

osobnosti

emancipované ženy přelomu 19. a 20.století ve světle pramenů Muzea Vysočiny Jihlava - pobočky Polné (univerzitní extenze FF UK), Praha 2001. -Hamerníkova, Dana; Janáčková, Jaroslava; Němec, Václav, Straňák, Milan: Návrat Vlasty Pittnerové, Polná 2002. -Janáčková, Jaroslava: Český román přelomu 19.století, Praha 1967. -Janáčková, Jaroslava. Stoletou alejí. O české próze minulého věku, Praha 1985. -Lexikon české literatury, díl I -IV., Praha 1996, 1998, 2000. -Macura, Vladimír. Znamení zrodu. Národní obrození jako kulturní typ, Praha 1994. -Mocná, Dagmar: Červená knihovna. Studie kulturně a literárně historická, Praha 1996. -Novák, Ame;Novák, J.V.: Přehledné dějiny literatury české, Brno 1998. -Novák, Arne; Novák, J. V.: Stručné dějiny literatury české, Olomouc 1946. -Pernica, Bohuslav: Dvě ženy. Vlasta Pittnerová a Anna Pammrová, Mladá Boleslav 1942. -Pernica, Bohuslav: Vlasta Pittnerová. In: Západomoravská kulturní revue, Znojmo 1938.

85

-Pittnerová, Vlasta: Sebrané spisy, Romance Polná 1990-2002; část ze Sebraných spisů Nakladatelství R.Prombergera, Olomouc 1919-1941; částečně Edice lidové četby Ludmila a Ottova laciná knihovna, Praha 1898-1912. -Procházka, Arnošt: recenze na knihu Vlasty Pittnerové Na rychtě. In: Literární listy 1893, ročník XIV., číslo 10, strana 170. -Skočdopolová, Karla: Regionální spisovatelka Vlasta Pittnerová (absolventská práce VOŠ informačních služeb a knihovnictví), Brno 2000. -Straňák, Martin: Antonín Pittner. Studie o životě a díle (diplomová práce FF UK), Praha 1998. -Špičák, Josef: Ještěd Karolíny Světlé. Karolína Světlá v dopisech o ještědských horách a jejich lidu, Liberec 1958. -Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982. -Vitochová, Marie a kol.: Praha a secese, Praha 1997. -Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie, Praha 1984. -Vlašínová, Drahomíra: Eliška Krásnohorská, Praha 1987. -Literární archív Památníku národního písemnictví, pracoviště Staré Hrady, fond Vlasta Pittnerová. -Muzeum Vysočiny v Jihlavě, pobočka Polná, fond Vlasta Pittnerová.

86

Obrazové přílohy

87

Š V Á B O V A

K N I H O V N A .

Sbírka vážných i veselých výstupů, scén a deklamací. P O Ř Á D Á A VYDÁVÁ JOSEF Š V Á B - MALOSTRANSKÝ. Číslo 656-660.

Šachová královna. Proverb.

Osoby: Jarmila. Čestmír, J?£, Provedeno s velkým úspěchem v „Ústřed­ ním spolku českých žen" v únoru 1918 ku o s l a v ě 60. narozenin autor­ činých.

Tištěno jako rukopis, opis nedovolen a stihá se soudně. P r o v o z o v a c í p r á v o se získá pouze zakoupením dvou v ý t i s k ů této hry. Nxpso'.a VLASTA PITTNEROVÁ.

Cena 1 koruna 50 haléřů netto. Nákladem J o s e f a Š v á b a v Praze-II!., (Mostní ulice u věže).

n í s t r a n a v< r stupu Šechova k r á l o v n a , k t e r ý b k seci atým narozeninám Vlasty p tnerove TI tU

r«? b... . ft f Lá

10

7 / 7 ,

o o o r, ~

.1 O'

/ ľ/-'

;

f..'t '-;^'i ^ V

-/í

/X'... f^Su^rt

'

^

y

, „ _ / . Ír... pSv<üie^ZeiL___. Ä v

4

/ , . . ůA / r ' . ^ <-, ífc-> Á/LA},' ./.

-vi

(O -a

c'

J»- •

• „ , .

f

'•

/-•>•

o , «

'/

c? <

(

/

•"*—

v_

ť

/

\^-.íŕ

(^

,

. -fC-Xs^k l-yj/l^-^
//'

- - ^-Z?n -

•'-•)' 1

V ft

- í y

-ŕVŽící

íukopis Vlasty

/ í f e , ^

^ f c « ^ '

..'y^.u-t^

7 ^ ' A ^ C ^ /

p i t t n e r o v é raných l e t

f


\JZ44* *Jwrdk^>

QCI*SSHJL

x/0*J-^4HÁ^ř

%JÍ/U444C4 A*y&i&4*

Qt&J*&*/tA-*

l/tArKA+V**.

STMUÁJL JSJASASČ J^JLečJítZ,'pV&^áZTtQ,

Jlfi^

****** A*k£tAe*Mu

j&£fr**Z

-TMMJLJ'}

.ÖA kA&VuJf LáptA,* Ljr&uL*

^' -

— 141 — Ale tentö pokročil za ní: »Dostanu pór malin, když uctivě poprosím?« tázal se úlisné. »I to nemusejí ani vůbec prosit, malin je dost«, řekla Anežka a podala mu košíček. Usednul na balvan a odložil pušku, opřev ji opatrně se sírany kamenného toho sedadla. A drže košíček jednou rukou jen zlehka, takže Anežka ^fepustiti z ruky nemohla, bral si druhou rukou maliny. Pomalu, po jedné pojídal a při tom, nakláněje se ke košíčku, ssál chřípěmi vůni les­ ního ovoce. »Ale přece zde nebude panna stát a držet mi košíček. Ráčejí se přece posadit, třeba na kámen; coppak se mne" strachujou nebo štítějí?« Jelínek poposedrjél, a Anežka, aby ušla delšímu po­ bízení, usedla tedy na balvan, postavivší košíček mezi sebe a Jelínka. Tenijó počal klábositi, jak se těší do zámku, na zábavy, na vizity, posezení v hostinci, na hostiny u úřednictva, na slavnosti při příjezdu vrchnosti. Anežku to nudilo a přála si, aby se ten žvástal již zvednul a šel. Přilehla si větve opodál rostoucího keře malin a otrháVala^Lfir, pojídajíc Jj.§ i pokládajíc do košíčku. Po chvíli, dosahujíc dále rostoucích keřů, odvrátila se ma­ ně od hovořícího Jelínka. Tu cítila se obejmuia jeho pažemi; přivinul ji k sobě a skláněl se'j'ji políbiti. S ošklivostí odvrátila hlavu a hle­ děla se vymknouti, leč Jelínek -.dr-želiji' pevně za ruce, při­ mykaje ]í jŕU&ŕ pažemi k iělu^a natahoval krk, aby ji políbil na ústa. Líbal jí ramena, chtěl dosíci, aby ji políbil na krk, dotýkal se ústy jejích vlasů, ucha, a čím více se uhýbala tím pevněji ji svíral a k sobě tisknul. »Pustějí, nechají mne!« volala Anežka.