Provoz skládky komunálních odpadů (ilustrovaný scénář pořadu) Odpady provázejí člověka po celou dobu civilizace. Vznikají při průmyslové činnosti, zemědělství, dopravě a při běžném životě člověka v konzumní společnosti. Příroda je v lokálním i globálním měřítku schopna bez ničivých následků pojmout pouze omezené množství odpadů. Proto je potřebné a z hlediska dalšího zdravého vývoje lidstva nutné, aby se člověk o své odpady postaral a omezil jejich škodlivé působení správným zneškodněním. Zamezení škodlivému působení odpadů v prostředí je jedna z možností, jak se s odpady vypořádat. V současné době jsou optimálními způsoby zneškodnění po stránce technické, ekonomické i ochrany životního prostředí • využití materiálových hodnot odpadů jejich přímým zpracováním (např. železný šrot), • využití energetické hodnoty odpadů spalováním odpadů, • zamezení škodlivému působení odpadů, které již nelze využít. Nejvíce používaným způsobem omezení nebezpečných vlastností odpadů je jejich spalování ve speciálně zařízených spalovnách odpadů. Tyto spalovny jsou technicky vybaveny tak, aby dokonale odstraňovaly nebezpečnost odpadů a zmenšovaly jejich objem. Škodliviny vzniklé při spalování jsou zachycovány účinnými odlučovači. Dalším způsobem zneškodnění odpadů je jejich ukládání na skládky. Používá se v případech, kdy jiný způsob zneškodnění není možný. Využitelnost odpadů je však minimální. I zde je však zužitkovat skládkový plyn - směs methanu, oxidu uhličitého a dalších plynů. Nejčastěji jsou skládkováním zneškodňovány tzv. komunální odpady. To jsou odpady, které vznikají při běžném způsobu života člověka v jeho obydlí. Jedná se odpady, které jsou velmi obtížně tříditelné až na jednotlivé druhy. Vzhledem k omezeným kapacitám skládek a k materiálovým a energetickým hodnotám ukrytým v odpadech je však i zde nutné jejich třídění. Z komunálního odpadu je možné vytřídit bez větší námahy plasty, sklo, kovy, biologicky rozložitelný odpad. Na skládku nelze uložit všechny druhy nevyužitelných odpadů. Zakázáno je např. skládkování odpadů biologicky rozložitelných, kapalných, nebezpečně reagujících či toxických. Skládky jsou zařízení, která mají za úkol oddělit na dostatečně dlouhou dobu odpady od okolního prostředí a zachytit veškeré škodliviny, které při procesu jejich skládkování mohou
1
vznikat. Skládky jsou rozděleny do tzv. skupin podle zabezpečení odpadů v nich uložených a dokonalosti oddělení těchto odpadů od okolního prostředí. Základním zabezpečením skládky je těsnění dna. Těsnění je ve většině případů tvořeno minerální nepropustnou vrstvou a plastovým těsněním. Podle kvality minerálního těsnění a plastové krycí folie jsou skládky rozděleny na skládky určené pro nebezpečné odpady - s nejlepší kvalitou oddělení odpadů od okolního prostředí, skládky určené pro ostatní odpad, kam patří i skládky komunálního odpadu a skládky pro inertní odpad. Skládka je dynamickým objektem, který podléhá po dlouhou dobu změnám. Dochází k mineralizaci odpadů, jejich vzájemným reakcím, chemickým , biologickým a fyzikálním pochodům. Výsledkem těchto činností je průsaková voda a skládkový plyn. Skládkový plyn musí být z tělesa skládky odváděn a likvidován. Pokud je jeho produkce malá, postačí pouhé odvětrání pomocí šachet. Pokud je jeho množství větší, musí být např. spalován. Přímo na místě nebo po úpravě energeticky využit.
Ve všech případech (kromě inertního odpadu), je důležitý odvod průsakových vod, které vznikají proplachem tělesa skládky deštěm i jako produkt rozkladných procesů odpadů a jejich záchyt. Tyto vody mohou obsahovat zbytky škodlivin obsažených v odpadech nebo produkty jejich rozkladu a reakcí mezi sebou.
Průsakové vody jsou odváděny vnitřním drenážním systémem do záchytné jímky. Tyto odpadní vody musí být sledovány a zneškodňovány až na základě jejich rozboru.
2
Nejčastějším typem skládek jsou skládky komunálního odpadu. Na tento typ skládek jsou umísťovány odpady komunálního charakteru, které vznikají např. při běžném provozu domácností.
Přijetí odpadu na skládku podléhá přísnému režimu. Před přijetím odpadu na skládku prochází odpady kontrolou kvality a vážením. Obsluha skládky vizuálně zjistí kvalitu odpadu a porovná ji s dokladem o kvalitě, který musí každý dodavatel odpadu správně vyplnit a předat obsluze při předání odpadu. Současně obsluha zjistí dovezené množství odpadu vážením.
3
Pro evidenci nutnou podle zákona o odpadech předá obsluha dodavateli odpadu potvrzení o množství odpadu a o jeho příjmu ke skládkování. Evidence musí být vedena o všech odpadech přijatých na skládku včetně určení místa, kam byl odpad na skládce umístěn. Pokud odpad odpovídá všem podmínkám pro jeho přijetí na skládku, určí obsluha dodavateli místo, kam má odpad odvézt. Dodavatel odpad umístí na určené místo. Tím však proces skládkování zdaleka nekončí. Odpady jsou na skládce hutněny kompaktorem a je z nich tvořeno těleso skládky.
4
Významnou částí odpadů přijímaných na skládku jsou tzv. technologické odpady. Technologické odpady jsou využívány pro zajišťování stability tělesa skládky. Technický život skládky po jejím naplnění končí rekultivací. Rekultivace má zaručit, že škodliviny uvnitř skládky se i po ukončení jejího provozu nedostanou do okolí. Rekultivace je prováděna tzv. uzavřením skládky tak, aby do ní dále nevnikala dešťová voda. Skládka je většinou uzavírána minerálním těsněním a dále překryta biologicky oživitelnou vrstvou. Současně je skládce dáván konečný tvar. Další částí rekultivace je biologická rekultivace osetím trávou nebo jiným bylinným pokryvem. Skládka je pozorována ještě dlouho po ukončení aktivního provozu. Sleduje se její činnost, zejména produkce skládkového plynu a průsakových vod. Stává se novým antropogenním krajinným prvkem. Po její rekultivaci dochází k postupnému začlenění do lokálních ekosystémů.
5
