Proti válce a globálnímu kapitalismu cena 30 Kč solidární cena 40 Kč zaří 2012

70 Proti válce a globálnímu kapitalismu | www.socsol.cz

cena 30 Kč | solidární cena 40 Kč | zaří 2012

Tiráž, obsah

Obsah Vydává Socialistická Solidarita za přispění kolektivu autorů Registrační číslo Ministerstva kultury ČR: E 20370 Web: www.socsol.cz E-mail: [email protected] [email protected] [email protected] Šéfredaktor: Lukáš Matoška Redaktoři: Dominik Forman, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr Do tohoto čísla původními texty a překlady přispěli: Barbora Čapinská, Dominik Forman, Marek Hrubec, Karel Chlouba, Kateřina Krejčová, Vítězslav Lamač, Štěpán Lohr, Lukáš Matoška, Jan Májíček, Luboš Olejár, Martin Šaffek Korektury: Anna Zitová, Lukáš Matoška Návrh obálky: Dominik Forman Grafika a sazba: Václav Pajkrt Prodejní místa časopisu: Studentský klub K4 (Celetná 20, Praha 1-Staré Město) – pondělí až pátek od 10 do 24 hod., sobota až neděle od 16 do 24 hod. Divus (Bubenská 1, Praha 7) – pondělí až sobota od 11 do 21 hod. Kamenný obchod Fair&Bio (Sokolovská 29, Praha 8-Karlín) – pondělí až pátek od 11 do 19 hod. Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity (Mariánské náměstí 1, Praha 1-Staré Město) – každý čtvrtek od 16 do 17 hod.

SLOVO ÚVODEM: Sedmdesáté číslo Solidarity

3

domácí: Přednádraží: Lidé bez ceny Hra barev v Praze: Průvod radosti, kreativity a sexuální svobody Proč došlo k odvolání generálního ředitele dopravního podniku Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání

4 6 6 7

Rozhovor: Jak vyplnit politické vakuum? Protesty proti školské „reformě“, krajní pravice a vyhlídky občanské alternativy v Maďarsku

8

Zahraniční: Stávka horníků v JAR utopena v krvi Odbory ve světě Julian Assange musí čelit obvinění ze znásilnění, nikoli pomstě USA

10 11 12

Analýza: Druhý nástup radikální levice

13

sTÁTNÍ KAPITALISMUS: Státní kapitalismus a krize – úvod do problému Bucharin o krizích ve státním kapitalismu

16 16

GLOSA: Ideologická výuka dějepisu

17

Kultura: Maďarský festival Bánkitó Filmový tip: Ztracená země

18 18

Knihy: Globální chudí: skrytí aktéři sociální změny

19

Měsíčník Solidarita je nevýdělečné periodikum; utržené peníze z prodeje jsou investovány do nákladu následujícího čísla. Náměty na články posílejte na redakční mail (vizte výše). Solidarita je po ČR distribuována odběrateli; otázky zájemců o předplatné či distribuci zodpovíme na informačním nebo redakčním mailu (výše).

Solidaritu čtu rád. Především proto, že představuje jeden z mála alternativních hlasů v našem opět zglajchšaltovaném veřejném prostoru. A hlavně je to hlas, který je kritický ke všem proudům. Solidarita nešetří „ty naše“ jen proto, že jsou nám bližší než ti, kteří představují ideové soupeře. Stanislav Štech, prorektor Univerzity Karlovy 2 | Solidarita | [email protected]

Slovo úvodem

Sedmdesáté číslo Solidarity

Pussy Riot po česku ve svatovítské katedrále nejen proti církevním restitucím – „Svatý Václave, vyžeň Duku s Nečasem!“

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, zářijové číslo tematicky poznamenalo hned několik událostí. Jestliže odsouzení ruské feministické kapely Pussy Riot přimělo ministra zahraničí Karla Schwarzenberga k vyjádření „hlubokého znepokojení“, masakr jihoafrických dělníků – který vyvolal mezinárodní projevy solidarity a věnujeme mu samostatný článek – pana ministra z klidu nevyvedl. Blíží se podzim a společně s ním i říjnové krajské a senátní volby – náměstí jsou intenzivněji okupována předvolebními stany. Českomoravský odborový svaz pracovníků školství, Herecká asociace, další odborové svazy činné v kultuře, iniciativy ProAlt a Za svobodné vysoké školy se rozhodly vytvořit protiváhu kampaním politických stran. V rámci turné Za záchranu vzdělanosti a kultury se zastaví v 16 českých městech, rozbijí petiční a debatní stany na 16 náměstích a vysokoškol-

ská iniciativa bude besedovat se studenty na 16 krajských středních školách (program turné na zadní straně). 22. září proběhne v Praze na Karlově náměstí v pořadí již druhý Festival za demisi vlády. V číslech, která vycházela v posledním půlroce, jsme dvakrát věnovali bližší pozornost otázce tzv. církevních restitucí. Počátkem září se uskutečnila další demonstrace proti restitucím. Vzhledem k tomu, že zákon by se po odmítnutí senátory měl do dolní komory parlamentu teprve vracet, k podstatě vládou prosazovaného majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi se ještě vrátíme formou analýzy v příštím čísle. Vaše redakce

www.socsol.cz | Solidarita | 3

Domácí

Přednádraží: Lidé bez ceny Karel Chlouba

Kanalizace nefunkční, domy nikdo neopravuje – takové je již řadu let ostravské Přednádraží. Město náhle začalo spěšně řešit situaci tím, že nařídilo nájemníkům, aby se vystěhovali během jediného dne. Na své „záchranné misi“ se nebojí porušit lidská práva a mezinárodní dohody. Obyvatelé se ale nevzdávají.

My se nevzdáme! (zdroj: Romea)

Přednádraží v Ostravě je lokalita stranou, která slouží již desítky let jako útočiště pro chudé. V roce 2010 koupil zdejší domy Oldřich Roztočil, aby je postupně opravoval a pronajímal. S opravami však nezačal, protože kanalizace byla v katastrofálním stavu a město ji odmítlo opravit. Spor o to, zda za kanalizaci zodpovídá město, Roztočil či Ostravské opravny a strojírny, s.r.o., stále nebyl vyřešen.

místo, najdeme jen lidi stigmatizované chudobou, kteří se od jiných lidí paradoxně odlišují jen tím, že se přizpůsobili tomu, co od nich společnost ve skutečnosti chce – aby nepřekáželi a neobtěžovali. V chudobě

Proč to zašlo tak daleko? K dnešnímu stavu kanalizace i budov to směřovalo celá léta a úřady situaci ignorovaly, přesto mají tendenci svalovat veškerou vinu na nájemníky. Jak jinak, vždyť jsou „nepřizpůsobiví“. Když se ale přeneseme přes předsudky, které jsou s touto nálepkou spojeny, a vyrazíme na inkriminované

D ěti z Přednádraží čekají ve frontě na vodu (zdroj: Romea)

Předplaťte si Solidaritu

uvízli už dávno, někteří se v ní i narodili. Neznají jiný život, složitosti moderní doby jim nejsou každodenní rutinou a všudypřítomné pověsti o ghettech jim okamžitě zavírají každé dveře s vidinou začlenění do společnosti. Za všechny takové dveře zmiňme třeba základní vzdělávání. Česká republika v roce 2007 prohrála spor u Evropského soudu pro lidská práva s usnesením, že ČR porušila právo romských dětí na vzdělání bez diskriminace. Přestože vláda svou chybu otevřeně přiznala, počáteční snahy o nápravu odezněly s příchodem ministra Dobeše a jeho poradce Bátory. Dnes se připravuje druhá žaloba. Jak by takoví lidé mohli přinutit město či majitele k plnění svých náležitostí, to mi opravdu není jasné. Zda plnili svou povinnost platit nájem, nikoho vlastně ani nezajímá.

Přidejte se k SocSol

 Roční předplatné časopisu Solidarita za 480,- Kč

 Chci více informací o SocSol a jejích aktivitách

 Půlroční předplatné časopisu Solidarita za 240,- Kč

 Chci se připojit ke skupině Socialistická Solidarita

Jméno:

Jméno:

Adresa:

Adresa:

Telefon:

Telefon:

Předplatné se objednává standardně na předplatitelském mailu [email protected], následně převážně převodem na účet, ale je možné jej objednat i poštou. V takovém případě se peníze zasílají s tímto ústřižkem v obálce na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6. V případě dotazů nebo problémů volejte na předplatitelskou linku 722 133 743.

4 | Solidarita | [email protected]

E-mail: Vyplněný ústřižek zašlete na adresu: Socialistická Solidarita, Poste restante, 160 41 Praha 6.

Domácí V záři reflektorů Co se změnilo, že se oko radnice zaměřilo na neviditelné? Proč má město zájem naprosto bezprecedentně řešit situaci právě nyní, není zcela zřejmé. Faktem je, že v lokalitě má vzniknout soukromá vysoká škola. Motivací může být snaha zatraktivnit oblast pro další potenciální investory. Takové procesy nejsou ničím výjimečným, člověk se ocitne ve spirále chudoby a beznaděje – pokaždé, když stoupne cena lokality, je posunut o kousek níž, až se vytvoří podmínky pro vznik ghett podobných těm, které najdeme ve Šluknovském výběžku. To ovšem těm, kteří k procesu přispěli, nevadí. Trpí pouze obyvatelé levných lokalit, již jsou sami dost chudí. Svůj hněv obvykle namíří proti novým „vetřelcům“, a nikoli proti těm, kteří je vytlačili a na původním místě si postavili malý ráj. Sociální ubytovny – lichva a kriminalita Právě tuto spirálovitou budoucnost nabízí radní obyvatelům Přednádraží, když je posílají do ubytoven, jejichž nájem není ničím jiným než lichvou. Amnesty International navíc upozorňuje, že taková alternativa pro rodiny s dětmi porušuje mezinárodní dohody, neboť je jednak finančně neudržitelná a jednak prostředí neumožňuje dětem minimální potřebný rozvoj. Obyvatelé jsou si toho, co by je čekalo, dobře vědomi a odmítají z domů odejít. Namísto odchodu se pustili do oprav vlastnoručně. V úsilí jim pomáhá občanské sdružení Vzájemné soužití, v čele s předsedou Kumarem Vishwanathanem. Zajišťují vyjednávání s radními a rovněž dohlížejí na dodržování základních práv. Během problémů s dodávkami vody hradili náklady na objednávky cisteren. Amnesty International rovněž dopisem upozornila primátora na povinnost města tyto dodávky zajistit, a to v naději, že mezinárodní úmluvy porušuje město pouze z nevědomosti. Místo toho sociálnědemokratičtí radní osočili pracovníky Vzájemného soužití z vyvolávání neposlušnosti. Zřejmě měli v úmyslu nedostatku vody využít jako alternativy k dosavadní neschopnosti získat soudní nařízení k vystěhování silou. Dodávky vody se podařilo obnovit a obyvatelé dostali novou naději, že jejich boj nebude marný. Majitel domů Roztočil je odhodlán podniknout právní kroky ke zrušení zákazu obývání alespoň některých jeho domů. Situace není jen jednou nešťastnou událostí – zároveň ilustruje cestu, po které se z nedostatku práce můžeme dostat až do ghetta. Politici nám stále předhazují, že „nepřizpůsobiví“ čerpají naše peníze a že za krizi jsou zodpovědní povaleči. Neřeknou již, že práce není, protože politika úplné

zaměstnanosti jednoduše nepřináší nejvyšší profit privatizovaným podnikům, že některé lidi se už prostě nevyplatí zaměstnávat. Mnoho osob je dnes dlouhodobě nezaměstnaných, kam jejich cesta povede v nejbližších letech? Obracení hněvu na bezmocné není jen energie vybitá do prázdna, ale i pozvánka pro nový fašismus. Celá věc došla tak

daleko, že ani někteří kandidáti na prezidenta se neobávají sáhnout po vcelku otevřeně fašistické rétorice. Uvědomme si, kdo skutečně těží z těchto neštěstí. Nedovolají-li se Přednádražští svých práv nyní, dovoláme se jich příště my?


Domácí

Hra barev v Praze: Průvod radosti, kreativity a sexuální svobody Martin Šaffek

18. srpna 2012 proběhl v Praze průvod Prague Pride. Měl za cíl propagovat osvobození sexuálních menšin. A časopis Solidarita u toho nemohl chybět.

zdroj: Solidarita

I přes poměrně liberální postoje české společnosti část veřejnosti a médií stále na lesby, gaye, bisexuály a transsexuály v České republice pohlíží skrz prsty. Tuto „část“ zosobňuje například konzervativní hlava státu se svým odporem k „homosexualismu“ (což je pojem Václava Klause). Jasné NE! homofobním a netolerantním postojům přišlo v neděli 18. srpna vyjádřit několik tisíc lidí. A povedlo se jim to skutečně na výbornou – navíc s hrdostí, kterou učinili zadost názvu průvodu. Hrdostí lidí, kteří jsou po světě více či méně diskriminováni, a tak

vycházejí do ulic, aby světu ukázali svou nádhernou jinakost. Jak viditelná byla tato jinakost v oblečení a maskách účastníků! Stříbrné paruky; růžové třásně; polonazí mladíci v námořnických čepicích… pohupující se do rytmu reprodukované hudby; veselí a tančící lidé, již mávají z alegorických vozů ozdobených balónky a všelijakými výtvory; barvy, až oči přechází. A všude radost, sebevědomí, úsměvy. Muži i ženy nosili vlastnoručně vyrobené transparenty a duhové vlajky všude. Atmosféru by vyjádřil snad jen známý výrok rebelujících studentů z Paříže roku 1968: „pod dlažbou je pláž“. Kontrast k duhovým lidem tvořili „šediváci“ – několik zarputilých postav v šedivých košilích, které postávaly pod sochou sv. Václava… jako tvrdá „y“, v ruce nenávistné transparenty, na nichž stálo, že nás Ježíš miluje, a proto nás „vyléčí“ z homosexuality atp. Byli tu lidé ze sdružení D.O.S.T. a podobných ultrakonzervativních spolků. Podpořit je přišel prezidentský kancléř Hájek, který zde přednesl projev a dle kterého jsou

účastníci průvodu devianti. Ale dost o nich, škoda slov. Časopis Solidarita byl na akci přítomen. Distribuovalo se srpnové číslo, tematicky zaměřené právě na hnutí za práva sexuálních menšin, uvnitř slogan „Karel podporuje Pride“.

Proč došlo k odvolání generálního ředitele dopravního podniku Luboš Olejár

Předseda základní organizace Odborového svazu dopravy (Odbory DP Praha) se vyjadřuje k odvolání generálního ředitele Dopravního podniku hl. města Prahy Vladimíra Licha a přibližuje situaci v podniku.

Odbory i zaměstnanci plně respektují odvolání pana Vladimíra Licha z funkce člena představenstva DPP a z funkce generálního ředitele společnosti. Podle všech výtek Dozorčí rady DPP Vladimír Lich nesplnil vysoká očekávání, která


do něj byla vkládána. Naopak, docházelo k destabilizaci společnosti. Řízení společnosti bylo často chaotické, nekoncepční a mohlo být oprávněně považováno za nekompetentní. Nebyly předloženy zásadní strategické dokumenty pro další rozvoj dopravy. Došlo k rozvratu komunikace mezi orgány podniku. Proto odbory považují za zcela nepřípustné, aby bylo ohroženo pojištění majetku společnosti. Považují za nepřípustné, aby docházelo k porušování interních směrnic pro zadávání veřejných zakázek. Je třeba uvést, že došlo k porušení slibů ze strany Vladimíra Licha, a to zejména tím, že

připravoval bez vědomí orgánů DP a odborových organizací privatizaci provozu autobusových linek. Dalším porušením slibu bylo uzavření smlouvy s poradenskou firmou A. T. KEARNEY, pro kterou dříve pracoval. Došlo k netransparentnímu (bez souhlasu DR DPP) obsazení některých klíčových manažerských pozic, v jednom případě dokonce bankrotářem. Je nepřijatelné, aby finance společnosti vedla osoba, která sama neuspěla v podnikání. Vladimír Lich byl dosazen do vedení společnosti netransparentním způsobem a za jeho činnost nese plnou odpovědnost

Domácí současné vedení hlavního města Prahy. Na základě toho odbory vyzvaly orgány společnosti, aby došlo k vypsání otevřeného transparentního výběrového řízení na obsazení postu generálního ředitele společnosti,

a to bez zásahů politické reprezentace hlavního města Prahy. Odbory daly najevo, že jsou připraveny využít svých zákonných práv v případě, že by pokračovala destabilizace DPP a nekompe-

tentní politické zásahy do obsazování klíčových pozic v DPP. Složitá finanční situace DPP žádá profesionální jednání ze strany zkušeného managementu, nikoli nekompetentní pokusy poradců nebo bankrotářů.

Za vytvoření podmínek pro kvalitní vzdělávání Přinášíme nezkrácenou verzi prohlášení Českomoravského odborového svazu pracovníků školství a iniciativy Za svobodné vysoké školy, z něhož vyšlo znění petice, kterou je možné podepsat na stáncích v rámci zářijového turné Za záchranu vzdělanosti a kultury (program na zadní straně Solidarity).

Význam vzdělávání coby nejefektivnější investice do „lidského kapitálu“ slovně uznává snad celá politická reprezentace a beze zbytku všechny vlády se ve svých programových prohlášeních zaříkávaly „vzdělanostní společností“. Ani Nečasova vláda není výjimkou, pokud jde o sliby a vzletná slova. Skutečnost se však poukazováním na údajné chyby v komunikaci a mediálními triky zamlžit nedá. Regionální školství je dlouhodobě podfinancované, přesto je zasahují další a další vládou realizované rozpočtové škrty. Objem prostředků na vzdělávání pedagogů, učební pomůcky a další školní potřeby je v letošním roce na pouhé třetině oproti roku 2007. Vláda neplní svůj závazek z programového prohlášení a neposiluje objem platových prostředků pro pedagogické pracovníky. Platy zaměstnanců ve školství, navzdory tomu, že jsou podstatně

nižší než platy u srovnatelných kategorií v jiných oborech, vykazují v posledních letech sestupnou tendenci. Pro pedagogy a nepedagogické pracovníky to neznamená jen ztrátu pracovní motivace, ale mnohdy již i reálné sociální problémy. Zaměstnanci jsou zařazováni do nižších platových tříd a platových stupňů, jsou jim odebírány nenárokové složky platu, nezřídka dochází k evidentně protiprávním postupům. Nekvalitně připravený návrh reformy financování regionálního školství byl v připomínkovém řízení podroben tvrdé kritice, a představitelé místních samospráv dokonce iniciovali petici s přiléhavým názvem Za záchranu českého regionálního školství. Nedostatečné financování sužuje i veřejné vysoké školství, které bojuje o svou úroveň a přežití ve stávající dostupné podobě. Ministr Dobeš představil záměry zákonů, z nichž měla vyjít reforma vysokých škol, spočívající v omezení akademických svobod a v zavedení školného. To vedlo ke

vzniku iniciativy Za svobodné vysoké školy a k Týdnu neklidu na vysokých školách. Nový ministr takticky přejmenoval školné na zápisné a stáhl první z kritizovaných věcných záměrů. Vše nasvědčuje tomu, že vláda hodlá vzdělávání „reformovat“ – rozumějme: přizpůsobovat tržním principům – novelizacemi stávajícího vysokoškolského zákona, což jedině posílí nešvary dosavadního systému. Technické obory jsou stále patrněji deformovány privátními projekty aplikovaného výzkumu, zatímco humanitním a uměleckým oborům hrozí vzhledem k pesimistickým vyhlídkám ve financování úplné vyhladovění. Avizované zavedení finanční spoluúčasti v podobě zápisného vysoké školy nespasí, připravované škrty totiž dopadnou i na ně. Zřízení bankovních půjček pro studenty krytých státem – v době stále nesamozřejmějšího uplatnění absolventů na trhu práce a neexistence záruky, že budou schopni půjčky splácet – slibuje další zadlužování veřejných rozpočtů. Úroveň vzdělanosti v naší zemi klesá. Ve srovnání s jinými zeměmi čeští žáci a studenti se svými znalostmi a kompetencemi prokazatelně propadají a situace se dále zhoršuje. Školství neposkytuje nastupující generaci dobré předpoklady pro budoucí uplatnění. Časté střídání ministrů, rozporu-


Domácí, Rozhovor

plná a nekompetentní vyjádření ústavních činitelů ke školství, problematická příprava a realizace zásadních opatření ve vzdělávací soustavě – nic z toho nesvědčí o tom, že by vzdělávání v České republice bylo považo-

váno za prioritu. Nicméně zlepšení nepřijde samo od sebe. Máme-li zájem na zvyšování úrovně vzdělanosti, je nezbytné požadovat vytvoření náležitých podmínek pro rozvoj školství. Vláda i parlament by měly v tom

směru bez zbytečných odkladů jednat a již během příprav státního rozpočtu na rok 2013 stanovit školství jako skutečnou prioritu.

Jak vyplnit politické vakuum? Protesty proti školské „reformě“, krajní pravice a vyhlídky občanské alternativy v Maďarsku Čtyřiadvacetiletý aktivista a student sociologie Csaba Jelinek přibližuje změny Orbánovy vlády ve vzdělávání, které vzbudily odpor vysokoškoláků a vedly ke vzniku studentské organizace. Zároveň jsme se ptali na vzestup krajní pravice, protiromský rasismus a možnosti občanské protiváhy vůči neoliberalismu. školského rozhodování a potažmo omezení pravomocí akademických samospráv. Dalším kontroverzním bodem reformy je smlouva, kterou podepisují studenti na veřejně financovaných školách. Začnete-li studovat veřejnou vysokou školu, musíte se zavázat k tomu, že až dokončíte studium, budete dvakrát tak dlouhou dobu, po niž jste studovali, pracovat v Maďarsku. V opačném Csaba Jelinek

Vládní Fidész připravil v tichosti kontroverzní „reformu“ vysokého školství. Mohl bys zmínit základní pilíře nové legislativy? Ano, reforma byla připravována zákulisně. Poprvé ji prezentovala média loni v květnu, nikoli ministerstvo nebo vláda. Indicie, které se objevily v tisku, svědčily o tom, že se chystají převratné změny a jeden konkrétní zásah. Univerzita Matyáše Korvína jako taková měla být uzavřena, namísto ní měla vzniknout štíhlejší univerzita jen s vybranými obory. Vláda tím chtěla zcela očividně oslabit baštu občanské opozice v zemi. Prostředky na vysokoškolské vzdělávání se mají dále krátit každoročně o 23 miliard forintů1 po dobu tří let. Paralelně se snižuje počet míst na veřejných vysokých školách o desetitisíce studentů. Díky tomu je v tuto chvíli v Maďarsku např. pouze 200 míst pro studenty práv, podobně pro studenty ekonomie, a to za situace, kdy se o tyto obory uchází na tisíce lidí. Součástí částečně již realizovaného plánu je restrukturalizace financování veřejného vysokého školství. Počínání univerzit má napříště podléhat kontrole vlády, jež se týká toho, na jaké projekty jsou školami vynakládány prostředky. Je to centralizace vysoko1 To znamená cca 2 miliardy korun každý rok.


Začnete-li studovat, musíte se zavázat k tomu, že až dokončíte studium, budete dvakrát tak dlouhou dobu, po niž jste studovali, pracovat v Maďarsku. případě jste povinni uhradit zpětně všechny náklady spojené s vysokoškolským studiem. A je zde také reforma primárního a sekundárního vzdělávání. Zarážející je tempo, s jakým všechny legislativní změny procházejí, a nedostatek vyjednávání.2 Celá tato reforma prošla? Nikoli celá. Zásadní pilíře reformy, jako drastické škrty, omezování míst na školách a studentská smlouva, už byly zavedeny. Vláda nejdříve takticky vyrukovala s ještě extrémnějšími návrhy, aby se následně usnesla na tom, na čem měla principiální zájem. Někteří akademičtí reprezentanti se pak chvástali, že vyjednali výrazně lepší podmínky, než které zpočátku hrozily. Během krátkého vyjednávání se studentskými uniemi, děkany a rektory vláda prokázala značnou obratnost a v zásadě postupovala podle hesla rozděl a panuj. Můžeš říct něco o vaší nedávno vzniklé 2 Orbánova vláda má v parlamentu ústavní většinu. O maďarské politické situaci při příležitosti prosazení nové ústavy jsme psali v lednovém čísle letošního roku (článek Maďarské lekce k dispozici na www.socsol.cz).

studentské organizaci Hallgátoi Hálózat? V prvních týdnech potom, co jsme se o reformě dozvěděli, jsme byli opravdu rozzlobení. Chtěli jsme proto jasně ukázat, že odsuzujeme návrhy škrtů, studentské smlouvy i omezování vysokoškolské demokracie. Nejdříve jsme uvažovali o festivalu nebo o okupaci Korvínovy univerzity, symbolické oběti celé reformy: zůstat zde přes noc, otevřít univerzitu pro veřejnost, zorganizovat program, ale to vše legálně. Vše vypadalo dobře… až vpředvečer akce rektor univerzity lakonicky ohlásil, že se celá věc zakazuje. V reakci na to jsme uspořádali několik menších demonstrací a první studentské fórum. Po prázdninách jsme začali vytvářet organizaci, která by spojovala studenty a pedagogy rozdílných univerzit a pomohla vytvořit koalici proti takzvané reformě. Zprvu to nebylo zrovna úspěšné. Nicméně podíleli jsme se na několika demonstracích; např. díky odborářské demonstraci v říjnu, na níž vystoupil náš řečník, o nás média začala frekventovaněji psát. Zlom nastal až v lednu během tradičního vysokoškolského jarmarku s tisíci návštěvníky. Tehdy jsme s třicítkou nebo čtyřicítkou aktivistů s pomocí techniky „humanmic“3 – někdo něco řekne, ostatní sborem opakují – způsobili takový skandál, že jsme se dostali do masmédií. Od této chvíle začala organizace růst. Rozhodli jsme se pro další demonstraci, ta se konala v polovině února. Podařilo se nám na ni zmobilizovat dvě tisícovky studentů, což sice není mnoho, ale je to stále 3 „Humanmic“, tedy doslova lidský mikrofon – používá americké hnutí Occupy Wall Street (a po jeho vzoru hnutí Occupy v dalších zemích) namísto reproduktorů, pokud na shromáždění nejsou povoleny. Hnutí Occupy jsme se naposledy věnovali v červencovém čísle v retrospektivním článku (text Milníky hnutí Occupy Wall Street na www.socsol.cz).

Rozhovor

Studentská organizace

víc, než kolik kdy byly schopny mobilizovat oficiální studentské reprezentace. Závěrem zdařilé demonstrace jsme s několika stovkami studentů okupovali auditorium právnické fakulty v Budapešti, protože také na ni, jak jsem zmiňoval, měla reforma dopadnout. Proběhlo zde další improvizované fórum, kterého se účastnilo na tři sta lidí, jednali jsme zároveň s vedením fakulty i univerzity. Za několik hodin jsme vyšli s desetibodovým manifestem, jenž se začal rychle šířit. V březnu se konala demonstrace pořádaná organizací Milla,4 na níž jsme opět měli řečníka. Na pozadí těchto událostí jsme vytrvale budovali organizaci, kontaktovali další města a školy, a vytvořili tak fungující buňky, které se schází a kooperují. Jak Ty osobně rozumíš kontextu „reforem“, které realizuje Orbánova vláda? Na jedné straně se Orbánova vláda rétoricky ohání tím, že bojuje za svobodu „národa“ proti neoliberálním institucím, jako je Mezinárodní měnový fond, jenž de facto kolonizuje Maďarsko, a na druhé straně máme co dělat s čistě neoliberální politikou vlády, kterou drží velmi silní oligarchové. Byla zavedena rovná daň a pokračují škrty. Podle svých slov se vláda snaží vytvářet pracovní místa, ve skutečnosti však dále roste nezaměstnanost a prohlubují se nerovnosti ve společnosti. Tyto reformy jsou výhradně v zájmu buržoazie a zámožnějších vrstev. A jak se k neoliberálním reformám staví většina studentů? Je třeba si uvědomit, že Orbánova vláda se může nepřetržitě odvolávat na chyby předchozích vlád, konkrétně na osmileté sociálnědemokratické období. To neustále rezonuje. Vláda předstírá, že vynalezla lék na všechny chyby, které zapříčinili sociální demokraté společně s liberály. Podařilo se jim vytvořit prostředí, v němž pokud kritizujete vládu, jste automaticky považováni za přívržence sociální demokracie. Těžko v takovém klimatu znovu a znovu vysvětlovat, že nesouhlasíte-li s Orbánem, nepodporujete nutně předchozího sociálnědemokratického pre-

4 „Milla“, Jeden milion lidí za svobodu tisku – iniciativa vznikla v prvním roce Orbánovy vlády, kdy se masově protestovalo proti mediálním opatřením (viz též článek Maďarské lekce).

miéra Ference Gyurcsányho.5 Je třeba trpělivě uvádět na pravou míru, že náš problém představuje celá elita. Jinak studenti reagují na danou politickou situaci v zásadě dvojím způsobem. První skupina říká, že nemá zájem, protože tomu nerozumí, nechce se zabývat špinavou politikou. Existuje zde rovnítko mezi politikou a stranickou politikou… rozšířený nihilismus. Druhá skupina je opravdu naštvaná, radikální, uvědomuje si, že situace se zhoršuje, a dotýkají se jí škrty, které provozovala tato i sociálnědemokratická vláda. Ale bohužel máme velmi silnou subkulturu pravicového radikalismu – disponuje periodiky, blogy, vydává knihy, pořádá hudební festivaly – a je poměrně snadné stát se její součástí. Kolik studentů sympatizuje s krajně pravicovým Jobbikem? Těžko říct… záleží na fakultě. Strana byla Levice nenabízí žádnou široce přijímanou interpretaci toho, co se ve společnosti děje. Chybí relevantní protiváha vůči populismu Jobbiku, který mluví o Romech a bezpečnosti založena studenty a pedagogy katolické a protestantské fakulty, zvláště pak zdejšími studenty historie. Krom toho, byl to také Jobbik, který dokázal využít excesů předchozí sociálnědemokratické vlády, a není divu, že značná část nastupující generace s ním sympatizuje. Jaký je podle tebe potenciál Jobbiku v budoucnosti? Může se stát nejsilnější opozicí v zemi a – pokud bychom byli pesimisty – potažmo i vládní stranou? Možná jsem příliš optimistou, ale řekl bych, že Jobbik má své limity. Mají líbivé slogany, o tom žádná, ale paradoxně fakt, že se dostali před dvěma lety do parlamentu, je oslabuje – teď jsou součástí establishmentu. Myslím, že dlouhodobě a bez poklesu preferencí svou specifickou mimoparlamentní radikalitu udržovat nedokážou. A co Národní garda, která má k Jobbiku blízko? Je to děsivé. Vztah mezi Národní gardou a Jobbikem je těsný, velmi otevřeně spolupracují. Jeden poslanec dokonce vešel v gardovém stejnokroji do parlamentu… Fidész je chápe jako konkurenci a snaží se vytvořit legislativu, která by pochodům Národní gardy bránila. Nevím, zda úspěšně. Síla gard spočívá na vesnicích a v men5 Veřejnost popudily Gyurcsányho výroky, které směřoval spolustraníkům, ale dostaly se do médií: „Žádná evropská země neudělala něco tak pitomého jako my“, „Evidentně jsme v minulém roce a půl […] lhali“, „Maďarsko se podařilo udržet nad vodou jedině díky boží prozřetelnosti, spoustě peněz ve světovém hospodářství a stovkám podvodů“. Gyurcsány těmito slovy ve skutečnosti ospravedlňoval další neoliberální opatření, jež jeho vláda realizovala.

ších městech, ale fungují i v Budapešti. Jsou vždy tam, kde se něco děje. Před půldruhým rokem postihla město Ajka ekologická katastrofa, celá vesnice byla zamořena, asi 10 lidí zemřelo – příslušníci gardy byli první u toho a pomáhali, jak se dalo. Takovými akcemi pochopitelně sbírají kladné body. Kdykoli mluvím s podporovateli Jobbiku, uvědomuji si, že vedle extrémních hesel se jich týkají reálné problémy, jimiž se musí zabývat řada občanů – měli bychom to mít na mysli. Do médií čas od času pronikají zprávy o smrtelných útocích na Romy, na nichž s největší pravděpodobností participuje právě Národní garda. Anticiganismus je u vás dost silný… Je to tak. Tady se otázka sociálního vyloučení pojímá téměř výhradně jako etnický problém, nemluví se o sociálním problému, o následcích chudoby. Agresivní útoky vůči Romům jsou proto na pořadu dne, a to i kvůli tomu, že levice nenabízí žádnou široce přijímanou interpretaci toho, co se ve společnosti děje. Chybí relevantní protiváha vůči populismu Jobbiku, který mluví o Romech a bezpečnosti, a vysvětluje tím dokonce celou krizovou situaci; relativně úspěšně apeluje, že musíme bránit Maďarsko. Každopádně řada nově vzniklých občanských hnutí se dnes pokouší absenci levicového vysvětlení situace řešit – poukazovat na neoliberalismus a škrty, jež dopadají na společnost. Je možné, že by právě z občanské společnosti vyrostla budoucí opozice vůči vládě? Realitou je politické vakuum na levici, které se za poslední dva roky ukázalo v celé své nádheře. Řada lidí je naštvaná na vládu, parlament, politické strany. 45 % lidí se neúčastní voleb. Nicméně zažíváme malý politický rozbřesk. Za poslední dva roky vznikla Milla, politická strana Čtvrtá republika, nové odborové hnutí a další. Hlavní otázkou je, jak a na jaké platformě vytvářet koalice. Za další, levice musí reagovat na skutečnost, že převládající pojetí demokracie je čistě formální, a nesmí oddělovat politiku od ekonomiky, naopak musí problémy chápat komplexně. Liberálové, kteří tematizují politická práva, mají svá omezení. Pracující chudoba a nezaměstnaní neuslyší na slogany o demokracii, protože nemají peníze na to, aby zaplatili své účty.6 Rodící se hnutí, které se soustředí na ekonomiku, je dosud velmi 6 Maďarský marxistický filozof a někdejší disident Gáspár M. Tamás vystihuje tuto konstelaci v dění od 90. let: „Během dvou let, které jsem strávil v maďarském parlamentě, se vypařily dva miliony pracovních míst. […] Ekonomika se netransformovala, ale destruovala. Nepřišli jsme s novým kapitalismem, ale s černou dírou. Byla to jedna z demonstrací destruktivního potenciálu kapitalismu. […] Mezitím jsme my, elita na vrcholu toho všeho, oslavovali triumf svobody, otevřenosti, plurality, fantazie, radosti atd. Bylo to lehkovážné a hluboce se za to dnes stydím.“


Rozhovor, Zahraničí slabé, potřebuje si nejprve vytvořit instituci, nebo alespoň subkulturu, což potrvá. Ale docela dobře si dovedu představit, že do příštích voleb vznikne na těchto základech volební alternativa. Nadcházející dva roky rozhodnou. Viděli jsme, že na politickém poli se věci mění velmi rychle. Plánujete se vy jako studentská organizace podílet na celosvětovém protestním týdnu studentů v listopadu?

Nepochybně něco připravíme. Nicméně nezapomínejme na to, že vedle toho, co nás na mezinárodní úrovni spojuje, musíme překonávat i bariéry v podobě odlišných zkušeností daných zemí. Např. není snadné spojit severoamerický odpor s východoevropským – je zde rozdílná historie, a to především minulost tzv. reálného socialismu, máme jiné slovníky, které je třeba přibližovat. To znamená, že nemůžeme úspěšně přenést

do našich zeměpisných šířek hnutí Occupy, ale můžeme se z něj poučit. Ať tak či onak, nejprve musíme vytvořit fungující platformu na úrovni visegrádských zemí. Rozhovor vedl a z angličtiny přeložil Lukáš Matoška

Stávka horníků v JAR utopena v krvi Barbora Čapinská

Ve čtvrtek 16. srpna 2012 jihoafrická policie zastřelila 34 a zranila dalších 78 stávkujících horníků z platinového dolu Marikana v severozápadní provincii země poblíž Johanesburgu. Vlastníkem dolu je britská Lonmin, třetí největší platinová těžební společnost na světě.

Tisíce horníků začaly stávku předchozí pátek s cílem donutit společnost, aby jim zdvojnásobila platy. Lonmin vystupňoval napětí tím, že vyhlásil ultimatum, podle kterého měli být propuštěni z práce ti, již se nedostaví během 24 hodin na směnu. Vedení firmy dokonce získalo soudní nařízení, aby horníky k návratu přimělo. Mezitím provinční komisař jihoafrické policie Zukiswa Mbombo sdělil ve čtvrtek před masakrem médiím, že jejich cílem je ukončit toho dne toto nelegální shromáždění s nasazením maximální síly. Zhruba 3 000 horníků se sešlo na kopci nedaleko dolu a odmítlo se vrátit do práce za stávajících, otřesných podmínek. Policie

podpořte nás

kopec ohradila ostnatým drátem a zaútočila slzným plynem, světelně-zvukovými granáty a vodním dělem, pronásledovala prchající horníky na koních a v obrněných autech, podle některých zdrojů byly přítomny i vrtulníky. Během tohoto zmatku se skupina horníků rozběhla směrem k vyčkávajícím policistům vybaveným samopaly. Skupina byla vyzbrojena pouze mačetami a klacky. Následně bylo zatčeno ještě 259 lidí. Stávkující horníci, z nichž většina obsluhuje mohutné sbíječky (tzv. rock-drillers), patří mezi nejhůře vykořisťované dělníky světa: pracují velice hluboko pod zemí v nepředstavitelně těžkých a nebezpečných podmínkách za necelých 4 000 randů měsíčně (zhruba 10 000 korun). Mnozí z nich jsou přistěhovalci z Mozambiku a Svazijska, posílají většinu svého výdělku svým rodinám a jsou nuceni žít v chatrčích bez elektřiny a vody. K podobným masakrům došlo například v roce 1960 v Sharpeville a v roce 1976 v Sowetu, během doby tvrdého apartheidu. 18 let od jeho zrušení byla i tato represe podporována vládou – Africkým národním kon-

gresem (ANC) – a jejími hlavními spojenci, Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP) a Národním svazem horníků (NUM). NUM, který v dole Marikana zastupuje asi třetinu zaměstnanců, již několik let nebyl schopen prosadit zvýšení platů a nabádal horníky, aby se vrátili do práce. Dokonce aktivně spolupracoval s vládou a managementem společnosti na prolomení stávky, která byla zorganizována konkurenční odštěpenou Asociací odborů horníků a stavbařů (AMCU), do které vstoupili horníci rozhořčení nečinností NUM. Podle některých údajů zastupuje AMCU v dole Marikana asi třetinu pracujících (zhruba 7 000 lidí). V celonárodním měřítku má AMCU již 30 000 členů. Za celým incidentem se tedy skrývá konkurenční boj mezi NUM a AMCU. Několik dní před samotným krveprolitím došlo mezi členy obou odborů i k násilnostem, během kterých bylo zabito 10 lidí, včetně dvou policistů, dvou členů ochranky a údajně tří členů NUM. Jak NUM, tak i vládnoucí ANC obhajují tuto řež. Stalinistická SACP vyjádřila potěšení z obdivuhodné práce policistů. Mluvčí NUM sdělil médiím, že „policie nemůže jen nečinně

Účast v nejrůznějších kampaních, vydávání publikací, organizování debat, zkrátka veškerá naše činnost stojí na dobrovolnosti. Nevyhneme se ale nákladům na tisk, propagaci, cestovné atd. Pomozte nám získat prostředky, abychom mohli vydat více letáků proti rasismu, natisknout více transparentů na příští protivládní demonstraci nebo pozvat zajímavé řečníky na některou z dalších debat. Za všechny příspěvky moc děkujeme.

číslo účtu: 2100245047/2010 10 | Solidarita | [email protected]

Zahraniční

přihlížet, zatímco je naše země držena jako rukojmí kriminálníky“. Generální tajemník NUM, Frans Baleni, prohlásil, že „policie byla trpělivá, ale horníci byli extrémně ozbrojeni nebezpečnými zbraněmi“. Jihoafrický prezident Jacob Zuma (ANC) sice vyjádřil úděs nad tak nesmyslným násilím a vydal rozhodnutí vyšetřit tuto událost, neopomněl však dodat, že on sám dal pokyny policii k použití všech prostředků k získání kontroly nad situací a k potrestání strůjců násilí. Samozřejmě, násilníky nemyslel policii, ale stávkující horníky. Federace odborových svazů COSATU, jejímž členem NUM je, představuje významnou oporu vlády ANC, která chrání zájmy těžebních společností a zahraničního i domácího kapitálu. COSATU ve svém prohlášení vyzvalo horníky, aby zachovali maximální

disciplínu a podpořilo NUM v jeho snahách vyřešit celou situaci. Jasně se v něm postavilo na stranu vlády, když odmítlo incident interpretovat protivládně a z násilí obvinilo odštěpené odbory, tedy AMCU. Prezidentka Národní policie, Mangwashi Victoria Phiyega, obvinila stávkující z vyvolávání násilí a rovněž uvedla, že bylo mezi nimi nalezeno 6 střelných zbraní. Odmítla uznat, že podle videozáznamu horníci střelbu nijak nevyprovokovali. Horníci však nepřestali stávkovat ani po této hrůzné události a nadále požadují 300% nárůst mzdy. Jsou odhodlaní zabránit tomu, aby společnost najala nové horníky. Hned následující den se konala demonstrace žen požadující konec násilí proti jejich mužům a synům. V sobotu 18. srpna se konala masová demonstrace horníků a jejich rodin. Celý následující týden prezident Zuma vyhlásil týdnem národního smutku, místo činu však navštívil až ve středu 22. srpna. Stávkující horníci jsou i nadále nuceni k návratu do práce – zatím se vrátila zhruba třetina. Surově je také zacházeno s horníky, kteří byli během masakru zatčeni a jsou obviněni například z vraždy, veřejného násilí a krádeže. Nebyli předvedeni před soud během 48 hodin, jak vyžaduje zákon; soud prodloužil tuto dobu na 7 dní, údajně aby mohlo proběhnout vyšetřování celé události. Žádný z policistů, který se podílel na krveprolití, však obviněn nebyl. Stávky se mezitím rozšířily i do dolů

jiných společností a motivovaní horníci požadují stejný nárůst mezd jako v Marikaně. Podstatné však je, že horníci již nevyjednávají prostřednictvím odborů, ale sami za sebe. Nepokoje v těžebních oblastech jsou doprovázeny sociálními nepokoji v chudých městských čtvrtích kvůli neschopnosti vlády zajistit odpovídající úroveň bydlení, dodávku elektřiny a vody a kanalizaci. Jeden a půl týdne trvaly protesty v západní části Kapského města, během kterých byli zabiti čtyři lidé. Nepokoje přímo souvisejí se světovou ekonomickou krizí – v JAR, která je ekonomicky závislá na Evropě, stoupla oficiální nezaměstnanost na 25 %, neoficiální zdroje pak uvádějí až 40 %. Perspektiva růstu je pouhých 2,7 %, přitom pro vyřešení nezaměstnanosti je potřeba alespoň 7 %. Mezitím hodnota majetku 100 nejbohatších lidí JAR v loňském roce stoupla o 62 %, zatímco polovina obyvatel JAR (zhruba 25 milionů lidí) spadá pod hranici chudoby.

Odbory ve světě Pracující z různých koutů světa čelí útlaku a vykořisťování. Řada z nich si to však nenechává líbit a staví se na odpor. Důvody jejich boje se různí, stejně jako podmínky, v nichž se ocitají. Spojuje je však snaha zachovat si lidskou důstojnost a odpovídající životní podmínky. Překládáme zde pouhý výběr z obrovského množství odborářských kampaní, které v současné době ve světě probíhají. Masakr jihoafrických horníků, pracujících pro britskou těžební společnost Lonmin (této tragické události jsme věnovali samostatný článek v tomto vydání Solidarity), vyvolal projevy solidarity v různých zemích světa. Největší protest proběhl před sídlem samotného Lonminu v Londýně a před tamní ambasádou JAR, menší skupiny lidí, solidarizující se zavražděnými, zraněnými a stíhanými horníky, se však sešly například i v Irsku, Rakousku, Německu nebo Izraeli. O poznání méně razantně, přesto však velmi brutálně si počínala i policie v Paraguayi při potlačování stávky zaměstnanců tamního ministerstva financí 20. srpna. Několik stovek ministerských úředníků požadovalo zejména zvýšení mzdy ze současného 1,6násobku minimální mzdy na 1,8násobek. Setkali se však s policejními

obušky, slzným plynem a gumovými projektily. Ukazuje se tak, že nová pravicová vláda, která se ujala moci v Paraguayi po státním převratu v červnu tohoto roku, hodlá tvrdě potlačovat i ty nejmírnější požadavky pracujících. O tom, že vlídná rétorika může být následována agresivními činy, se v současnosti přesvědčují zaměstnanci firmy Siemens v americkém státě Maryland, kteří chtěli vstoupit do velkého odborového svazu United Steelworkers, sdružujícího na 850 tisíc zaměstnanců z celé Severní Ameriky. Vedení firmy se totiž před nedávnem opětovně zavázalo k dodržování zaměstnaneckých práv, definovaných Mezinárodní organizací práce (ILO) a takzvanou Iniciativou globální soudržnosti OSN, která mimo jiné zakazuje nucenou práci, diskriminaci a zaměstnávání

dětí, stanovuje minimální věk pracovníků a zaručuje svobodu sdružování v odborech a právo na kolektivní vyjednávání. Avšak realita je navzdory tomuto gestu zcela jiná. V již zmíněném Marylandu si vedení firmy vzápětí najalo elitního právníka, ostříleného veterána protiodborářských kampaní Kena Cannona, který se chlubí „čtyřicetiletou praxí v pomáhání firmám zůstat bez odborů“. Cannonova činnost spočívá v širokém spektru zastrašování, v šikaně a špehování odborových aktivistů s cílem jejich zastrašení či diskreditace. Zaměstnanci Siemensu se však nevzdávají a bojují. Jejich kampaň můžete podpořit i vy na: www.labourstartcampaigns.net/show_campaign.cgi?c=1546 V roce 2003 prohlásil šéf tzv. Prozatímní koaliční správy Iráku Paul Bremer, že „demokracie nefungují, dokud nestojí


Zahraniční na základech silné občanské společnosti, která chrání člověka před hrubou státní mocí.“ O tom, jak si američtí okupanti Iráku a současná kolaborantská vláda představují občanskou společnost, svědčí i postavení odborových organizací. Ty byly ve veřejném sektoru, tj. prakticky v celém ropném průmyslu a celkově více než 80 % celonárodní výroby, zakázány již roku 1987, tedy ještě za vlády Saddáma Husajna. Po svržení diktátora však k žádné změně nedošlo a odbory

zůstávají nelegální. Neochota současné irácké vlády povolit existenci odborů je vyvolána mimo jiné obavou, že by se odboráři mohli účinně postavit jejím plánům na rozsáhlou privatizaci zbylého státního ropného průmyslu. Přesto se však objevila řada odvážných lidí, kteří se navzdory zákazu začali organizovat. Těsně po svržení starého režimu tak například vznikla odborová organizace v jihoirácké Basře, ve městě později nechvalně proslulém sektářským násilím.

Tato organizace však proti náboženské nenávisti aktivně vystupovala a vybízela ke spolupráci i řady rozdílných politických skupin. Do roku 2005 narostl počet jejích členů na 23 tisíc. Více se o iráckém ropném průmyslu a odborech můžete dočíst v nové knize britského investigativního novináře Grega Muttitta, nazvané „Fuel on the Fire: Oil and Politics in Occupied Iraq“. Z www.LabourStart.org vybírá Štěpán Lohr

Julian Assange musí čelit obvinění ze znásilnění, nikoli pomstě USA Tom Walker

Julian Assange, zakladatel WikiLeaks, který se uchýlil pod ochranu ekvádorského velvyslanectví v Londýně, se v neděli 19. srpna objevil na balkoně velvyslanectví a pronesl projev. Ve svém projevu až zesměšňoval britskou policii, která se ho na půdě velvyslanectví nemůže zmocnit.

Mimo jiné hovořil o případu Bradleyho Manninga, amerického vojáka obviněného z vyzrazení státního tajemství. „Pokud Bradley Manning skutečně udělal to, z čeho je obviněn, pak je to hrdina. Je příkladem pro nás pro všechny a je to jeden z nejvýznamnějších politických vězňů na světě,“ řekl Assange. A má naprostou pravdu. Aniž by byl souzen, strávil 24letý Bradley více než 800 dnů za mřížemi vojenské věznice. Většinu času byl držen v samovazbě, kde trávil 23 až 24 hodin denně. Byl mu přitom odepřen jak oděv, tak přikrývka na noc. David House, který svého přítele ve vězení navštívil, vypráví. „Bradleyho je při chůzi slyšet na dálku, neboť je spoután řetězy. Řetězy má na nohou, zatímco kolem pasu je svázán koženým pásem. Spoutané má také ruce, takže jimi nemůže volně pohybovat.“ Bradley čelí 22 obviněním, včetně obvinění z „napomáhání nepříteli“. To je přesně to, co chce americký stát učinit všem nepohodlným lidem, mezi které patří i Julian Assange, jehož webové stránky WikiLeaks zveřejnily americké válečné zločiny.


Nicméně, případ Assange je mnohem problematičtější než ten Manningův. Assangeovy udělil azyl Ekvádor, aby zabránil jeho vydání do Švédska, kde mu hrozí zatčení a výslech kvůli obvinění ze sexuálního útoku a znásilnění dvou žen. Assange však říká, že se obává vydání do USA. Assange a někteří z jeho příznivců odmítají vzít obvinění ze znásilnění vážně. I jeho právníci zastávají konspirační teorii, podle níž je celý případ se znásilněním vykonstruovaný. Ekvádorský ministr zahraničí Ricardo Patino pak označil obvinění, zcela nevhodně, za „legrační“. Britské úřady však rozhodně nejsou v pozici, aby mohly jiným dělat kázání. Právě před několika dny vyšlo najevo, že policejní jednotce Safír, zabývající se případy se znásilněním, prudce klesá počet hlášených případů, neboť v očích obětí ztrácí tato jednotka důvěru. Pokud by šlo opravdu jen o znásilnění, pak by tento případ policie ignorovala, stejně jako to dělá obvykle. Místo toho jsme však svědky situace, kdy britský ministr zahraničí, člen Konzervativní strany William Hague, vyhrožuje ignorováním mezinárodního práva a útokem na velvyslanectví. Uvedl, že by Británie mohla použít zvláštní zákon, jímž by ekvádorskému velvyslanectví zrušila diplomatický status, aby mohlo být následně přepadeno policií. Je zcela zřejmé, že ve hře je něco úplně jiného. A tím je WikiLeaks. Assange a jeho organizace opakovaně tahala amerického tygra za ocas. Informace o válce v Afghánistánu, video „Collateral Murder“ či diplomatické depeše a záznamy

rozhovorů, to vše dokázalo imperiální velmoci pořádně rozhněvat. Víme, že Assange čelí tajnému obvinění v USA a že proti WikiLeaks byla svolána Velká porota. Toto obvinění bylo odhaleno díky úniku informací z americké firmy Stratfor a nepřímo to dosvědčila i řada účastníků Velké poroty. Vydání z Británie je možné, ale obtížné, jak ukazuje případ údajného počítačového hackera Garyho McKinnona. Podobných příkladů ze Švédska je ještě mnohem více. Pro USA by bylo obrovským vítězstvím, kdyby se jim podařilo dostat Juliana Assange do vězení stejně tak jako Bradleyho Manninga. Nemůžeme proto dovolit, aby se tak stalo. To neznamená, že by mělo být bagatelizováno obvinění ze znásilnění. Pokud by však švédským orgánům skutečně šlo jen o vyšetření tohoto obvinění, stačilo by, aby poskytly záruku, že Assange nebude vydán do USA. Tím by se snadno uvolnila cesta k vyšetření těchto obvinění. Ze Socialist Worker přeložil Vítězslav Lamač

Analýza

Druhý nástup radikální levice Alex Callinicos

Současná ekonomická krize přinesla zásadní změnu politického spektra v mnoha evropských zemích a mimo jiné i nárůst radikální levice. O tom, jaké výzvy čekají nejen na řeckou Syrizu, píše Alex Callinicos na stránkách časopisu „International Socialism“. Téměř pět let po svém začátku nejeví ekonomická krize žádný náznak toho, že by se vyřešila sama. Naopak, v Evropě získává mnohem zhoubnější podobu tím, jak se eurozóna sune k určitému momentu pravdy. Pomalá katastrofa v Evropě ohrožuje chronicky slabé oživení v USA. Je to součástí globálního poklesu, protože čínské ekonomice, která v roce 2009 byla hlavním motorem oživení, dochází dech. Deník Financial Times přinesl v polovině června tuto zprávu: „Brookings Tiger index [který má sledovat globální hospodářské oživení] ukazuje, že světový růst se po počátečním rychlém vzpamatování z ekonomické krize v letech 2008–2009 zastavil. Růst v USA zpomaluje, většina Evropy je v recesi, výhled čínského růstu oslabil, reformní proces v Indii se zastavil a další velké rozvíjející se ekonomiky dramaticky zpomalily.”1 To, co se děje, se dá analyzovat na třech úrovních. První a bezprostřední se soustředí na Řecko. Zde je na prvním místě politika: uspíší lidový odpor proti stranám podporujícím Memorandum o porozumění mezi Řeckem a trýzniteli jeho lidu (tzv. trojkou Evropské centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu) vystoupení nebo vyloučení Řecka z eurozóny? Většina komentátorů se shoduje na tom, že úspěch Nové demokracie, hlavní pravicové strany v Řecku, která jen těsně ve volbách 17. června předstihla Syrizu (Koalici radikální levice), přinesl jen trochu času navíc. O tom ale více později; ekonomie řecké agonie je hlavně o dopadu „Grexitu“2 a o tom, 1 Giles, Chris, 2012, “Global Recovery Has Stalled Again”, Financial Times (17 June), www.ft.com/cms/s/0/fb7b2ab8-b88211e1-a2d6-00144feabdc0.html 2 „Grexit“ je složenina dvou anglických slov Greek (řecký) a exit (východ) používaná pro vystoupení/ vyloučení Řecka z eurozóny – pozn. překladatele.

zda se nákaza rozšíří i do dalších zranitelných států eurozóny: v první linii je dnes Španělsko. To nás přivádí k druhé úrovni analýzy. Krize v eurozóně je specifickou evropskou formou, kterou na sebe vzalo splasknutí finanční bubliny, jež nastalo v rozvinutém kapitalismu v polovině minulé dekády. Součástí oné bubliny byla obrovská vlna bankovních půjček, která financovala sérii spekulativních boomů, často se soustředících kolem trhu s nemovitostmi. Ale tento proces se po krachu v roce 2008 obrátil. Zatímco americké, britské a japonské banky si držely své podíly na globálních bankovních investicích, podíl těch evropských klesal. Tento pokles odráží jednak ztráty z poloviny nultých let a jednak obavy, jaké další ztráty je čekají kvůli půjčkám takzvaně periferním ekonomikám eurozóny. Jak jsme opakovaně říkali, ona „záchrana“ Řecka, Irska a Portugalska byla vždy jen o záchraně evropských bank, které toho tolik napůjčovaly jak veřejným, tak soukromým věřitelům v těchto zemích. Mechanismus, který dotlačil tyto země do náručí „trojky“, spočívá v navyšování úroků z vládních dluhů, které v důsledku recese a nákladů na první finanční injekce bankám vystoupaly do neudržitelných výšin. Radikální levice: druhý nádech Jeden z důvodů, proč by se krize v eurozóně mohla stát nezvladatelnou, nemá nic společného se strukturálními kontradikcemi. Zcela jednoduše, úsporná opatření vytvářejí politický zpětný náraz. Viditelné to bylo na konci jara a začátku léta 2012 v po sobě jdoucích politických otřesech. Nejjasněji pak ve vítězství francouzské Socialistické strany (PS) v prezidentských a parlamentních volbách a v úžasném postupu, který zaznamenala Syriza v řeckých volbách v květnu a červnu.

Ve všech zemích můžeme sledovat podobný vzorec: střed se ztenčuje a rozvíjí se polarizace nalevo a napravo. K největšímu ztenčení středu došlo v Řecku, kde se dvěma největším stranám řeckého kapitalismu posledních desetiletí (Nové demokracii a Pasoku) smrskla volební podpora na třetinu. Výsledky Syrizy na úrovni 27 % se dají srovnat jen s italskou Komunistickou stranou v době její největší slávy v 70. letech. Polarizace ale není jen ve prospěch radiální levice, ale také extrémní pravice – na jedné straně Front de gauche (Levicová fronta) a na druhé Národní fronta (FN) ve Francii, Syriza a Chrysi Avgi (Zlatý úsvit) v Řecku, Socialistická strana a Wildersova PVV (Strana svobody) v Holandsku. Nárůst politické polarizace v Evropě svádí ke stereotypnímu pojímání historie a opakování představy, že ekonomická krize napomáhá fašismu k vítězství. Ve skutečnosti ovšem byla 30. léta obdobím obrovských třídních bitev, a to především v letech 1934 až 1936. Jejich porážka – zejména díky politice lidové fronty, kterou prosazovala Komunistická internacionála – umožnila vítězství fašismu na kontinentě. Opětovný nástup radikální levice je novým prvkem v dnešní situaci, a proto si zasluhuje soustředěnou pozornost. Mezi koncem 90. let a polovinou nultých let se v Evropě zrodila řada formací radikální levice, které se snažily zpochybnit sociální liberalismus mainstreamové sociální demokracie. Ale s ústupem hnutí proti neoliberální globalizaci a válce proti terorismu v roce 2005 utrpěly tyto formace řadu nezdarů, které si často způsobily samy.3 Nyní to vypadá, že nabírají nový dech. 3 Callinicos, Alex, 2008, “Where is the Radical Left Going?”, International Socialism 120 (autumn), www.isj.org.uk/?id=484

Socialistický kruh sdružení pro levicovou teorii

www.sok.bz


Analýza

Alex Callinicos

Tento proces ale není všude stejný. Die Linke, která byla poslední roky asi nejznámější stranou radikální levice v Evropě, utrpěla v květnových volbách v Severním Porýní-Vestfálsku vážnou porážku a přišla o všechny své poslance. Rifondazione Comunista se smrskla na marginální sílu poté, co se účastnila katastrofální středolevé vlády v letech 2004–2006. Dvě další starší formace, Levicový blok v Portugalsku a Rudozelená aliance v Dánsku, jsou pořád ve hře, ačkoli se parlamentní zastoupení Levicového bloku po posledních volbách zmenšilo na polovinu. A v Británii vrátil George Gallowey v doplňovacích volbách v Bradford West s velkou slávou stranu Respect zpátky do hry. Noví průkopníci, Front de gauche a Syriza, tento obecný vzorec potvrzují. Obě jsou to koalice, jejichž voličstvo je zakořeněno v komplexní historii levice jejich zemí. Front de gauche spojuje Francouzskou komunistickou stranu (PCF) s Parti de gauche Jean-Luc Mélenchona, která je levicovým odtržencem od Socialistické strany (PS), s podporou radikálně levicových skupin a alterglobalizačních aktivistů. Hlavní silou uvnitř Syrizy je strana Synaspismos, která v sobě spojuje většinu z rozdílných prvků eurokomunistické tradice v Řecku, ale její spojenci zahrnují různé radikálně levicové organizace maoistického a trockistického ražení. Povaha reformismu Je možné generalizovat politiku těchto formací? Už jsem se o to dříve pokusil takto: „Pokud bychom trochu zjednodušovali, jde v podstatě o variantu levicového reformismu… Není nic překvapivého, že levicově reformistické strany útočí na úsporná opatření. Vyplňují prostor, který zde po svém posunu doprava zanechala mainst-


reamová sociální demokracie. Strany jako labouristé a francouzští socialisté se nyní nazývají „sociálně liberální“, protože přijímají neoliberalismus. Postavy jako Mélenchon ve Francii, Alexis Cipras ze Syrizy a George Galloway v Británii jsou schopni oslovit tradiční sociálnědemokratické voliče tím, že zformulují jejich vztek dobře známým reformistickým jazykem. Ed Miliband (New Labour) a François Hollande (PS) se snaží překalibrovat poselství svých stran tak, aby našly cestu k onomu vzteku. Nicméně jejich neochota vzdát se sociálního liberalismu nenechává pro levici mnoho prostoru.“4 Tato charakteristika reformismu zabránila některým kritikům zachytit novost formací jako Syriza a Front de gauche a roli, kterou v nich hrála revoluční levice. Za těmito námitkami se může skrývat hlubší selhání snahy pochopit povahu reformismu. V revoluční levici se stalo běžným ztotožňovat reformismus s mainstreamovou sociální demokracií a tvrdit, že její kapitulace před neoliberalismem z ní udělala čistě buržoazní formaci bez jakéhokoli spojení s hnutím pracujících. To je dvojí chyba. Zaprvé, reformismus nemůže být položen na roveň určitému souboru politických stran. Vzniká ze strukturální tendence omezovat boje pracujících na boj za zlepšení uvnitř stávajícího sytému. Tato tendence dává vzniknout odborářské byrokracii, tedy specifické vrstvě placených představitelů, jejichž funkcí je vyjednávání podmínek, za nichž se mají pracující více či méně zdráhavě přizpůsobit kapitalismu; jejich vliv uvnitř odborového hnutí posiluje sklony k tomu, aby se ekonomický třídní boj držel zpátky. Sociálně demokratické strany vznikly jako politický výraz odborové byrokracie. Jenže tato skrytá tendence může existovat, i když chybí sociálně demokratická strana: fakt, že demokraté jsou stejně kapitalistická strana jako republikáni, neznamená, že v USA neexistuje reformismus. Zadruhé, sociálně liberální strany se musejí ještě zbavit svého svazku s hnutím pracujících. Toto spojení se sice oslabilo, když PS, labouristé a jim podobné strany zakotvily v buržoazní politické sféře čím dál více ovládané korporátními médii a financemi, ale stále existuje a umožňuje těmto stranám posunout se doleva a znovu si vybudovat svou lidovou základnu. Naposledy to byla schopnost zkorumpované a zjevně skomírající francouzské Socialistické strany (PS) porazit Sarkozyho a vyhrát prezidentské a celostátní volby poprvé od roku 1988; jindy zase vítězství německé 4 Callinicos, Alex, 2012b, “The Politics of Europe’s Rising Left”,Socialist Worker (19 May), www. socialistworker.co.uk/art.php?id=28461

Sociální demokracie (SPD), která byla před pár lety pod silným tlakem Die Linke. Vzmach sociální demokracie ale nemusí oslabit radikální levici. Vývoj sociálního liberalismu je klíčový pro schopnosti nových stran oslovit voliče z řad pracujících, kteří jsou znechuceni zradou svých starých stran. V mnoha případech jsou lídři radikální levice naprosto čitelní v tom, co dělají. Galloway uštědřil Labour Party tvrdou porážku tím, že se prohlašoval za „skutečnou Labour“. Oskar Lafontaine, nejdynamičtější postava v Die Linke, neměl nejmenší potřebu skrývat, že tento projekt má za cíl obnovit německou sociální demokracii na levicovějším základě s cílem donutit nakonec SPD ke koalici za podmínek stanovených Die Linke. Mélenchon otevřeně utvářel svou strategii podle vzoru Die Linke. To znamená, že je mnohem méně ochotný rozjímat o účasti v koalici vedené PS, než je tomu u Komunistické strany Francie (PCF), jejíž činnost v parlamentu i zastupitelstvech obcí je silně závislá na podpoře Socialistické strany. Ale to je kvůli tomu, že Mélenchon hraje delší hru, než které jsou nyní schopni prodejní aparátčíci francouzského komunismu, a nikoli proto, že by odmítl reformismus. Nové strany radikální levice mechanicky neopakují vzorec, podle něhož vznikla klasická sociální demokracie. Nemají ten luxus postupné, organické akumulace sil, které bylo dopřáno Labour Party nebo SPD na konci 19. a začátku 20. století. Jejich vztah k odborové byrokracii se značně liší. A organizovaní revolucionáři jsou často schopni objevit prostor, ve kterém mohou působit, a někdy i pomoci nové formace založit. Řecko: reformisté a revolucionáři V takové situaci si samozřejmě musíme položit otázku, jak se revoluční levice má vztahovat k radikálně levicovým stranám. Největší debatu vyvolal případ Řecka. Syriza patří do proudu toho, co je v relativních pojmech největší radikální levice v Evropě. Dva další proudy jsou reprezentovány Komunistickou stranou Řecka (KKE), historicky nejmocnější organizovanou silou hnutí pracujících, a stranou Antarsya (Fronta antikapitalistické levice), která je koalicí revolučně levicových skupin, z nichž nejvýznamnější je Nový levicový proud (NAR) a Socialistická dělnická strana (SEK), sesterská organizace britské SWP (a české Socialistické Solidarity – pozn. překladatele). Syriza a Cipras nejsou jen nástroji lidového odmítnutí stran prosazujících „Memorandum“; stali se ztělesněním nadějí mezinárodní levice. To je velmi těžké břímě. Politické zemětřesení, které dvoje řecké volby přinesly, je určováno dvěma fundamentálními faktory. Zaprvé, Řecko trpí ekonomickou krizí v rozsahu té z 30. let,

Analýza která způsobila neuvěřitelné lidské utrpení. Zadruhé, dochází k masivnímu odmítnutí starých stran (Nová demokracie těží z toho, že sjednotila pravici proti hrozbě ztělesňované Syrizou). A v neposlední řadě jsou to intenzivní třídní bitvy, které Řecko zakouší od revolty mládeže v roce 2008 – 17 generálních stávek za poslední dva roky, všeobecná radikalizace v bojích na pracovištích, která jsou často okupována. To vše přivedlo Syrizu do první linie řecké politiky. Základní směr jejího programu je odmítnutí logiky úsporných opatření. Program však zároveň obsahuje zásadní protimluvy. Hlavní ekonomický mluvčí strany Jannis Dragasakis píše: „My nechceme opustit euro, ale také nemůžeme souhlasit s pokračováním politiky, která neposkytuje žádné záruky, že naše společnost a naše země přežijí. Syriza nabízí Řekům a také ostatním Evropanům jedinou pragmatickou volbu, která se sestává z nové, upřímné a závazné dohody s institucemi a Evropany, takové, která nám umožní dosáhnout tří cílů. Zaprvé, ulevit lidem, kteří trpí následkem krize. Zadruhé, provést stabilizaci a nastartovat růst. A zatřetí, zavést program radikálních reforem a transformací, skrze něž přivedeme naši zemi zpět k evropské budoucnosti a mezinárodní dělbě práce.“5 Změny, které Syriza plánuje, chce vyjednávat s EU. To zahrnuje odepsání značné části dluhů a pozastavení plateb z úroků v návaznosti na ekonomický růst. Očividným problémem tohoto postupu je fakt, že neoliberalismus je pevně vpleten do struktury eurozóny (zejména skrze omezení vládních půjček a mocí ECB), ale navíc hlavní síly uvnitř měnové unie jsou rozhodnuty institucionalizovat škrty jako permanentní a na celoevropském základě. Jak ukazuje vedoucí představitel Antarsye Panagiotis Sotiris „výsledkem je to, že levice slibuje zachránit společnost a rozejít se s úspornými opatřeními, aniž by se vypořádala se samotným mechanismem, který vedl k současné sociální devastaci. Takováto pozice se samozřejmě zdá realistická: změna politiky v konturách dané situace. Nicméně jak realistické je předpokládat, že půjčené prostředky a finanční injekce, které byly poskytnuty za podmínky extrémních úsporných opatření a „strukturálního přizpůsobení“ budou k dispozici, pokud bude opuštěna politika škrtů?“6 Ještě před červnovými volbami psal významný marxistický ekonom Costas Lapa5 Dragaskis, Yiannis, 2012, “The Crisis in Greece: The Economic Programme of Syriza-EKM”, Global Research website (12 June),www.globalresearch. ca/index.php?context=va&aid=31378 6 Sotiris, Panagiotis, 2012, “Greece: The Impossibility of Realism”,www.thepressproject. net/detailsen.php?id=21258

vitsas, že „Syriza bude mít jasně na výběr. Může opustit předvolební postoje a účastnit se vlády, která přijme podmínky „trojky“. To by byla katastrofa jak pro Syrizu, tak pro celou zemi. Bankrotu a odchodu (z eurozóny – pozn. překladatele) bychom se nakonec stejně nevyhnuli a politicky by z toho těžila fašistická pravice. Nebo může Syriza odmítnout participovat ve vládě kompromisů a použít všechny politické nástroje, aby podpořila svůj program. Pokud by se toto stalo, vznikne brzy veliké napětí mezi Řeckem a jádrovými zeměmi EU, a nakonec může být Řecko mimo měnovou unii.“7 Syriza se tak stává součástí táhnoucí se bitvy, která téměř jistě povede k výsledkům jdoucím za hranice cílů, jež si nyní klade. Zdálo by se, že samotná logika třídního boje povede vládu Syrizy správným směrem. Ale historie nás učí, že tato logika je vyjádřena hrou politických sil a neexistuje absolutně nic, co by mohlo vyloučit, že tato hra povede naprosto mimo revoluční perspektivu. Pokud má tedy Syriza ve vládě prosazovat opatření proti škrtům, bude potřebovat velice silný tlak zdola. Jednak aby byla udržena na správné cestě, a jednak aby byla ochráněna proti divoké reakci řeckého a evropského kapitálu. Ale boj, obzvláště s tak vysokými sázkami, se prostě neodehrává jen tak. Záleží na uvědomělém jednání organizovaných politických aktérů.

které dokáže přinést ekonomickou, sociální a politickou stabilitu naší zemi,“ nedá se to vysvětlit jen jako chlácholení. Odráží to logiku převzetí vlády v kapitalistickém státu.8 Samozřejmě, třídní polarizace může dosáhnout bodu, kdy se reformistická vláda ocitne v přímé konfrontaci s kapitálem, jak se to stalo vládě Lidové jednoty za Salvadora Allendeho v Chile na počátku 70. let. Ale tento příklad, a zejména způsob, jakým se Lidová jednota snažila bránit sebeorganizaci pracujících a armády v měsících před zářijovým převratem roku 1973, podtrhuje, jako by bylo hloupé předpokládat, že Syriza to přes všechny své nedostatky sama od sebe zvládne.9 Začtvrté, je proto nezbytné, aby revoluční socialisté, kteří chápou nezbytnost rozhodné konfrontace mezi hnutím pracujících a kapitálem, měli nezávislou organizaci. To není to samé jako politika abstraktních sektářských odsudků nevyhnutelné zrady reformistů. Jde o pouhé uznání tvrdé reality třídního boje, když trváme na tom, že revolucionáři se musejí organizovat, aby pomohli vyvážit nesmírnou moc, kterou kapitál disponuje vůči reformistickým vládám a stranám. Je však klíčové, aby se tak nedělo způsobem, který by je izoloval od hnutí, jež okolo radikálně levicových stran začala vznikat. Naopak, revolucionáři se musí silně identifikovat s těmito hnutími a pracovat na jejich úspěchu. A co Řecko? Organizace tvořící Antarsyi spojují aktivisty, kteří hráli významnou roli jak v hnutí studentů, tak pracujících. Jejich spojení značně posílilo jejich schopnost ovlivnit výbušné sociální boje, které v posledních letech vznikly. Úvaha těchto organizací je taková, že přidružení k Syrize by značně omezilo jejich schopnost samostatně jednat. Účast ve volbách jim poskytla příležitost nabídnout koherentnější program než ten, který nabízeli Cipras a Dragasakis, program, který se soustředil na odmítnutí dluhů, znárodnění bank a opuštění eurozóny.10 Ale politické rozdíly patří k provádění politiky jednotné fronty. Aktivisté Anarsye bojují bok po boku s aktivisty Syrizy a KKE proti „trojce“ a její vládě Nové demokracie. To je koherentní a realistický přístup. To se může ukázat jako chyba. Revolucionáři jsou jen lidé a dělají spoustu chyb. Ale dogmatická jistota, se kterou je jejich postoj odmítán, je směšná.

Být připraveni na velké změny Co plyne z této analýzy? Zaprvé, oživení radikální levice je vítaným vývojem, který nabízí v buržoazní politické aréně alternativu nejen k úsporným opatřením mainstreamových stran, ale také k fašistické pravici. Ale, zadruhé, radikálně levicové strany nejsou mimo prostředí klasického hnutí pracujících. Nezopakují historii nebo struktury tradiční sociální demokracie, ale také nepřekonaly opozici mezi reformou a revolucí. Představují zvláštní druh reformismu, utvářený vývojem sociálního liberalismu, oslabováním hnutí pracujících a také potenciálním vlivem revoluční levice. Zatřetí, tyto formace patří do variant levicového reformismu a jejich politická trajektorie bude jen těžko pouze odrážet rovnoběžník sociálních a politických sil. Čím budou úspěšnější, tím větší tlak na ně bude, aby se chovaly „odpovědně“, tj. jako Redakčně kráceno. Z angličtiny přeložil zodpovědní správci kapitalismu. Proto když Jan Májíček Cipras psal do Financial Times, že „Syriza je jediným politickým hnutím v dnešním Řecku, 8 Tsipras, Alex, “I Will Keep Greece in the Eurozone”, 7 Lapavitsas, Costas, 2012, “Costas Lapavitsas Answers Your Questions on Greece and the Eurozone Crisis”, Guardian (13 June),www.guardian.co.uk/ world/greek-election-blog-2012/2012/jun/13/ costas-lapavitsas-greece-eurozone-crisis

Financial Times(12 June), www.ft.com/cms/ s/0/4c44a296-b3b3-11e1-a3db-00144feabdc0.html 9 Gonzalez, Mike, 1984, “The Coup in Chile and the Left”,International Socialism 22 (winter). 10 Callinicos, Alex, 2010b, “Austerity Politics”, International Socialism 128 (autumn), www.isj.org.uk/?id=678


sTÁTNÍ KAPITALISMUS

Tony Cliff: Státní kapitalismus a krize – úvod do problému Bucharin o krizích ve státním kapitalismu Kniha Státní kapitalismus v Rusku od Tonyho Cliffa, která poprvé vyšla roku 1947, je první ucelenou marxistickou analýzou tzv. komunistického režimu. Práce se zaměřuje především na stalinistický režim ve 30. a 40. letech. Autor v ní přesvědčivě ukazuje, že ruská byrokracie je vládnoucí třídou, jež hraje stejnou úlohu jako buržoazie v tradičních kapitalistických zemích, a stalinistický režim je proto třeba chápat jako zvláštní, státně byrokratickou formu kapitalismu. Dílo je aktuální i dnes, nabízí totiž pádnou odpověď na primitivní antikomunismus, který propaguje většina masmédií. Kniha je překládána na pokračování pro Solidaritu; předcházející kapitoly jsou k dispozici na www.socsol.cz. Státní kapitalismus a krize – úvod do problému Je zřejmé, že některé z příčin krize z nadvýroby, jež působí v tradičním kapitalismu, nemohou v systému státního kapitalismu existovat. Eliminován může být například vliv obchodníků. A to nejen ve státním kapitalismu, kde samostatní obchodníci vůbec neexistují, ale i v soukromýchch podnicích, které prodávají zákazníkům své výrobky přímo prostřednictvím vlastních obchodních sítí. Stejně tak může být eliminován i negativní vliv úvěrů, a to tak, že budou všechny platby probíhat v hotovosti. Ve státním kapitalismu přestává úroková míra přispívat k výkyvům v tempu výroby. Tím, že stát vlastní veškerý kapitál, jsou peníze užívány stejným způsobem, jako kdyby každý podnik využíval jen svůj vlastní kapitál. Disproporce mezi jednotlivými ekonomickými odvětvími zde rovněž nepůsobí jako spouštěcí mechanismus krize. Ačkoli může docházet k chybným investicím, skutečnost, že stát plánuje výrobu i poptávku, jakoukoli vážnou disproporci vylučuje. Navíc tím, že stát řídí veškerý průmysl, zde nedochází k žádnému kumulativnímu poklesu cen a míry zisku, jenž by se šířil z jednoho sektoru hospodářství do druhého. Důsledkem nadvýroby v jednom sektoru je pouze pokles produkce daného druhu zboží. Během dalšího výrobního cyklu dojde v tomto sektoru ke snížení výrobních kapacit, čímž se znovu obnoví rovnováha. Všechny tyto faktory zde přestávají působit, avšak samozřejmě jen za předpokladu, že je ekonomika státního kapitalismu soběstačná. Pokud by státně kapitalistická ekonomika vyráběla pro světový trh a přijímala od ostatních zemí úvěry, pak by tyto faktory působily i na ni. Jak je to však se základním dilematem, jemuž čelí tradiční kapitalismus? Jak může být dosaženo vysoké míry zisku a současně


realizace vzniklé nadhodnoty? Může kapitál dosáhnout rychlé akumulace, aniž by zničil trh, který sám vytváří? Tradiční kapitalismus dokáže tento problém dočasně vyřešit, a to ve fázi konjunktury. Tehdy vede vysoká míra zisku k rychlé akumulaci, během které dochází k prudkému nárůstu výroby výrobních prostředků v poměru k výrobě spotřebního zboží. Tím může být velká část nadhodnoty realizována v továrních budovách, ve strojích, nástrojích ap. Vyrábí se tedy pro potřeby výroby samotné. (To je samo o sobě dostatečným vysvětlením, proč podspotřeba mas nevede k permanentní krizi a proč předchází každé expanzi výroby za kapitalismu). Pokud by kapitalismus dokázal učinit z dočasné konjunktury konjunkturu permanentní, pak by k žádné nadvýrobě nedocházelo. Může státní kapitalismus tohoto cíle dosáhnout? Může zajistit vysokou míru zisku, vysokou míru akumulace a vysokou úroveň výroby aniž by odstranil antagonistický způsob distribuce, vedoucí k chudobě a omezené spotřebě mas?

za investiční spotřebou, rovněž roste. Navzdory podspotřebě mas k žádné krizi nedochází, neboť poptávka jednotlivých výrobních odvětví po dalších produktech, stejně jako poptávka dělníků, stabilně roste. (Namísto anarchické kapitalistické výroby se zde uplatňuje racionální plán.)“ „Pokud dojde při plánování výroby k chybě, nerealizovaná nadhodnota se uchová ve formě zásob a provedou se odpovídající korekce ve výrobě. Pokud je nesprávně naplánována spotřeba dělníků, nadbytečné zboží může být mezi ně rozděleno, nebo zničeno. Stejně snadno se vyřeší také odchylka ve výrobě luxusního zboží. Z tohoto důvodu zde nedochází k žádnému druhu krize z nadvýroby.“ „Spotřeba kapitalistů je hybnou silou výroby a výrobního plánu. Proto zde nedochází ani k žádnému zvlášť rychlému rozvoji výroby (je zde jen malý počet kapitalistů).“ Bucharinova slova o „zvlášť rychlém rozvoji výroby“ jsou zde poněkud zavádějící. Nejenže se výroba nebude dostatečně rychle rozvíjet, ale rozvoj se bude v porovnání s ohromnými výrobními kapacitami tradičních kapitalistických ekonomik zpomalovat. Bude zde docházet k virtuální stagnaci. Je zajímavé, že Marx spojoval stagnaci a zkostnatělou byrokratickou strukturu s poklesem počtu kapitalistů až na pouhou hrstku. „Míra zisku,“ píše, „to je relativní přírůstek kapitálu. Nade všechno je důležitá hlavně pro všechny nové výhonky kapitálu, jež si hledají své místo na slunci. Jakmile se však začne všechen kapitál slévat do rukou několika velkých kapitalistů, pro něž představuje nově uchvácený kapitál kompenzaci za nízkou míru zisku, uhasne tím i životní oheň kapitalismu. Celá kapitalistická ekonomika se tak stane zkostnatělou a těžkopádnou strukturou.“

Bucharin o krizích ve státním kapitalismu Jediným marxistickým ekonomem, který se věnoval teoretickému problému krizí z nadvýroby v rámci státněkapitalistické ekonomiky, byl Bucharin. Ve své rozpravě o teorii akumulace od Rosy Luxemburgové přichází mimo jiné s otázkou, jakým způsobem by ve státním kapitalismu probíhala rozšířená reprodukce. Dále se zabývá tím, zda by ve státním kapitalismu docházelo ke krizím z nadvýroby. Píše: „Je v takovýchto podmínkách akumulace vůbec možná? Samozřejmě. Konstantní kapitál roste, pokud roste investiční spotřeba kapitalistů. Dochází k budování nových průmyslových odvětví, jež reagují na rostoucí potřeby ekonomického růstu. Spotřeba dělníků, ačkoli silně pokulhává Z angličtiny překládá Vítězslav Lamač

Glosa

Ideologická výuka dějepisu Dominik Forman

Doba takzvaného reálného socialismu se vyznačovala manipulací s historickými fakty a překrucováním výkladu dějin. Podle apologetů současného systému se prý nyní vyskytujeme v oáze svobody a demokracie, která se vyznačuje kritickým přístupem k faktům a nemanipulovaným výkladem historie. Nejrozšířenější středoškolské učebnice dějepisu však svědčí o něčem jiném.

Každý má svaté právo vyjádřit svůj postoj vůči světu, respektive vybírat z nepřeberného množství jeho výkladů dle své libovůle, říká se. Podíváme-li se blíže na výklad novodobých dějin do učebnice pro střední školy, zjistíme následující: nejenže nepředkládá fakta neutrálním způsobem, nýbrž dokonce v těch zásadních momentech dějin, kdy se emancipační boj dostává na hlavní scénu světových událostí jako jejich hnací síla, se snaží takřka hystericky zpochybnit a odmítnout tyto pokusy o sebeosvobození třídy pracujících způsobem nevědeckým, zavádějícím a manipulativním. Předkládá nám např. boj o uspořádání světa, kdy na jedné straně stojí americký prezident Woodrow Wilson jako ztělesnění svobody, demokracie, humanistických ide-

álů a spravedlivé společnosti, na druhé straně pak bolševická zrůda Lenin, tyran a diktátor, fanaticky propadlý utopistické vizi, která je však pouhou zástěrkou pro uchvácení moci do jeho vlastních rukou. „Americký president Woodrow Wilson […] hájil ideály svobodné demokratické společnosti amerického typu. […] Také Vladimír Iljič Lenin hovořil o míru. Svoje revoluční představy ale těsně svázal s válkou. Vyhlásil totiž heslo ‚přeměny války imperialistické ve válku občanskou‘, která měla otevřít cestu k násilnému převzetí politické moci. K uchopení moci a potom k jejímu užívání ve jménu takzvané diktatury proletariátu (ve skutečnosti šlo o diktaturu nad proletariátem a celou společností) měly podle Lenina posloužit jakékoliv prostředky. Ospravedlňoval použití ‚revolučního teroru‘, jenž měl přispět k vytvoření komunistické společnosti hojnosti a dostatku, kde každý bude odměňován podle svých potřeb. Brzy se ukázalo, že tento primitivní, ale svůdný ideál svého naplnění nedojde. Bolševické revoluce v dalších zemích nezvítězily. Přesto trvalo téměř celé století, než se jasně prokázalo, že původního Leninova cíle nebylo a nemohlo být dosaženo. Ve stopě dějin zůstaly jen bezohledné prostředky (politické procesy, hromadné vraždy, tábory nucených prací, porušování lidských práv a svobod), používané ve jménu falešného cíle.“1 Z této perspektivy je tedy středoškolským studentům ilustrována situace revolučního vzplanutí v Evropě. Dvěma mlhavými odstavci, předpojatě, zavádějícím způsobem, nepokrytě kategorizována na dobré (americké) a špatné (bolševické), zúžena na charak-

teristiku jediné osobnosti se snahou vykreslit ji jako despotu usilujícího o moc. Nic víc se nedozvíme. Ani o proklamovaném americkém ráji (finanční krize velkokapitálu, hladomor, nezaměstnanost, organizovaný zločin, americký šovinismus a rasismus, imperiální politika a násilné intervence do zemí Latinské Ameriky, brutální potlačování dělnických stávek), ani o potenciálu revolučního vzplanutí v západních evropských zemích, které budilo naději, že celospolečenská změna k racionálnějšímu a spravedlivějšímu uspořádání je na dosah ruky. Veškerá pozornost je pro jistotu odvedena na Rusko a brutální bezohlednost vítězů revoluce. O bílém teroru kontrarevolučních protivníků – kupodivu – ani slovo. Ony revoluční pokusy jsou prezentovány jako prostředek manipulativní zvůle několika samozvaných vůdců, bolševiků, nikoli jako důsledky kapitalistických principů výroby, bezuzdného vykořisťování pracujících a akumulace kapitálu v rukou buržoazie. Zřejmě proto, že takový stav je údajně „svobodnou demokratickou společností amerického typu“. V podstatě je zde předkládán falešný obraz historického vývoje, který byl žel stržen na scestí primitivními despoty od svého ideálního, přirozeného, „demokratického“ (tzn. kapitalistického) průběhu. Vzhledem k tomu, že metoda popisu těchto dějinných momentů je nepokrytě ideologicky kontaminovaná, nás nemůže překvapit ani teoretická nepoctivost vůči pojmu „komunismus“, který je vhozen s fašismem a nacismem do stejného pytle s cedulí „totalitarismus“.2 Na to, že je tento princip

1 Kuklík J., Kuklík J.: Dějepis pro gymnázia 4. Praha 2005, str. 8.

2 Kuklík J., Kuklík J.: Dějepis pro gymnázia 4. Praha 2005, str.: 26

a nyní n idarita TV Sol www.socsol.cz | Solidarita | 17

Glosa, Kultura využíván ze strachu vládnoucích vrstev před silným emancipačním potenciálem v tomto pojmu, který je tak a priori dehonestován, jsme si už zvykli. Komunismus a fašismus jsou prý totožné totalitní režimy, které se pouze na oko jeví jako protikladné. Společné je jim údajně odstranění samých základů politické demokracie.3 Proč není možné srovnávat komunismus s fašismem a nacismem, logicky vyplývá z podstaty obsahu, který vyjadřují. Srovnávána však ve skutečnosti není teorie, jež se za pojmy skrývá, nýbrž charakteristika fungování dvou zemí, které se s danými pojmy samovolně 3 Tamtéž.

ztotožňují, totiž Třetí říše a Sovětského svazu. Zatímco o nacistickém Německu můžeme prohlásit, že jeho teorie odpovídala skutečnosti fungování země, o Sovětském svazu toto říci nelze. Proletářská revoluce si totiž nutně vyžaduje globální charakter, avšak zvítězila pouze v jedné zemi. Sovětský svaz se proto ve své rané existenci nacházel v podmínkách (vojenská intervence a podpora kontrarevoluce ze strany kapitalistických zemí, obchodní embargo, neuznání státu na mezinárodním poli, průmyslová zaostalost), které zvrátily revoluční cíle v jejich pravý opak a země začala vykazovat charakter státního kapitalismu (teorii státního kapitalismu věnujeme v Solidaritě pozornost). O tomto rozporu učebnice mlčí

a ztotožňuje komunismus s tím, co se za něj samozvaně vydávalo. Je tedy nadmíru úctyhodné, že učebnice hlásá ideál v přítomnosti plurality názorů na svět,4 ovšem sama svou falešnou a zastírající metodou šanci na výběr neposkytuje. Můžeme si sami udělat obraz o tom, jakým účelovým způsobem se dnes přistupuje k výkladu určitých dějinných etap a skrze jakou ideologii jsou tyto úseky historie předkládány studentům středních škol. Autor je studentem Pedagogické fakulty UK

4 Tamtéž.

Maďarský festival Bánkitó Dominik Forman, Lukáš Matoška

Aktivisté iniciativy Za svobodné vysoké byli na konci července pozváni na maďarský hudební, divadelní a kulturní festival Bánkitó. „Byli jsme požádáni organizátory, abychom v rámci kulturního festivalu uspořádali několik seminářů, přidali jsme pár divadelních vystoupení. Festival, který zaštiťují židovská občanská sdružení, má spíše rekreační ráz, vlivem překotných politických událostí za poslední dobu se však výrazně politizoval,“ přibližuje studentský aktivista Csaba Jelinek, s nímž jsme připravili rozhovor do tohoto čísla, festival, který se pravidelně koná ve vesnici Bánk vzdálené pár desítek kilometrů na sever od maďarské metropole. Aktivisté iniciativy Za svobodné vysoké školy se zúčastnili mezinárodního workshopu o studentských a jiných protestech v Evropě, a sice společně s kolegy ze Spojených států, Bulharska, Chorvatska, Itálie, Rumunska a hostitelského Maďarska. Tématem byla situace studijních podmínek ve výše zmi-

ňovaných zemích, zavádění neoliberálních mechanismů do chodu nejen vysokých škol, ale i ostatních společenských institucí. Zejména diskutovány byly možnosti odporu proti neoliberálním tendencím, možnosti spolupráce s odbory nebo québecké studentské protesty, které nastartovaly celospolečenské hnutí. Význam workshopu spočíval ve výměně mezinárodních zkušeností v rámci studentského boje za svobodnou, na trhu nezávislou akademickou půdu. Problémy spojené s vysokoškolským vzděláváním, s nimiž se potýkají téměř všechny evropské země, spadají do jednotného globálního konceptu, který v Evropě nastartoval tzv. boloňský proces a který má ve všech zemích víceméně stejný cíl: pozvolnou privatizaci veřejného vysokého školství. Omezení akademické samosprávy,

zavádění školného, jež se skokově zvyšuje, rušení oborů, které nejsou rentabilní, měření excelentnosti a světovosti z úzkých hledisek tendenčních žebříčků, s tím úzce souvisí. Inspirativní jsou zkušenosti maďarských kolegů v oblasti dlouhodobého sdružování studentů – podařilo se jim uskupení s původními rysy iniciativy rozvinout ve stabilnější organizace, jež se časem mohou podobat na Západě běžným studentským asociacím. Za úspěšným příkladem mobilizace studentů v Québecu proti navyšování školného stojí ve skutečnosti letitá tradice studentských organizací, které mají charakter odborů. Ve středoevropském prostoru cítíme absenci podobných struktur velmi palčivě – je třeba začínat s mobilizací studentů proti danému návrhu legislativy či proti podfinancování sektoru vždy od píky.

Filmový tip: Ztracená země Kateřina Krejčová

Redakce Solidarity se rozhodla do kulturní rubriky napříště zařazovat také upoutávky na vybrané filmy. Tentokrát přinášíme recenzi filmového dokumentu-eseje, který je věnován opomíjenému tématu Západní Sahary a boji místních obyvatel za nezávislost. Belgičan Pierre-Yves Vanderweerd natočil většinu svých předchozích filmů v Africe – v Mauritánii (The Years Without News), v Súdánu (Closed District) a v Západní Sahaře (The Dormants) – a vrací se k ní také v nejnovějším filmu Lost Land / Ztracená země. Území bývalé Španělské Sahary, strategická oblast bohatá na fosfáty, která se po neúspěšném procesu dekolonizace v 70. letech ocitla pod marockou nadvládou, dodnes


marně usiluje o nezávislost. Aktivisté jsou pronásledováni, demonstrace potlačovány, tisíce Saharawinců zmizely z Maročany okupovaných území beze stopy, lidé jsou mučeni a vražděni za nezájmu mezinárodního společenství a tichého souhlasu mocností, jež mají v posledním nedekolonizovaném africkém regionu strategické zájmy a Maroko v tomto čtyřicet let trvajícím nerovném sporu dlouhodobě vojensky a finančně podporují.

Pierre-Yves Vanderweerd nechává na ploše 74 minut zaznít sedm individuálních výpovědí. Svůj příběh vyprávějí Saharawinci žijící v pouštních uprchlických táborech, které utečencům poskytlo Alžírsko jako azyl, již od roku 1976, rebelové z povstaleckého hnutí Polisário, rodinní příslušníci unesených a zavražděných aktivistů a účastníci demonstrací ve městech kontrolovaných Maročany, čelící každodennímu pronásledování

Kultura, knihy

a policejní brutalitě. Detaily mlčících tváří, těl, rukou a stínů prostupují statické celky krajiny, nehostinné pouště a ruiny vesnic zničených marockou armádou. Zvuk a obraz jsou důsledně asynchronní, vzpomínající a vyprávějící postavy, náhodně vybrané v uprchlických táborech a natáčené během prvního setkání bez možnosti svou výpověď zopakovat či upravit, jako by poslouchaly samy sebe. Pohrávají si s rukama, odpočívají, vybavují si čtyřicet let starý příběh, působí spíše jako archetypální obrazy. Nenaříkají, neobviňují, ale věcně popisují svůj vztah ke krajině, kterou museli opustit. Film je strukturován podle klíče pozvolného přibližování se k El Hisam – 2400 km dlouhé zdi, kterou vybudovalo Maroko v roce 1989. Zeď rozděluje teritorium obývané Saharawinci na okupovanou oblast a

území kontrolované frontou Polisário. Snímek se tak stává meditací o tom, co je asi na druhé straně zdi, jak vypadají důvěrně známá místa dnes a co se stalo s lidmi, kteří beze stopy zmizeli. Do černobílých záběrů natáčených na Super 8mm film jsou místy vloženy krátké, několikavteřinové barevné vzpomínkové sekvence. Významnou složkou filmu je zvuková stopa, vytvořená z velké části z autentických zvuků pouště, které byly zpětně pouštěny z reproduktorů ve skleněných koulích a hranolech a znovu nahrávány – výsostně politické téma je tak artikulováno nenásilně, neexplicitně, fyzické gesto natáčení malou ruční 8mm kamerou je podle slov režiséra přímou extenzí jeho pocitů tváří v tvář Západní Sahaře. Černobílý film, ale také anonymita postav, které jako by vystupovaly z davu 160 000 uprch-

líků, jejichž příběh nikdo nechce slyšet, posouvá snímek do roviny obecné a aktuální výpovědi o národech, jež marně bojují za nezávislost. Ztracenou zemi Pierre-Yves Vanderweerda tak současně můžeme číst jako výpověď o Palestincích, Kurdech nebo Bascích. TERRITOIRE PERDU (Ztracená země) / 74 minutes / Super 8 / Color & Black-and-White / 2011, Belgie 2011 75‘, režie: Pierre-Yves Vanderweerd Film je ke zhlédnutí na internetu zde: http:// dafilms.cz/film/8209-lost-land/ Oficiální stránky filmu Ztracená země: http://www.territoireperdu.com/1-categorie-11762339.html

Globální chudí: skrytí aktéři sociální změny Marek Hrubec

Stovky milionů osob převážně v Africe a Asii bojují doslova o přežití, další stovky miliónů usilují o přežívání v podmínkách chudoby. Proč je jejich hlas ignorován? Proč se v systému globálního kapitalismu zatím nestal součástí bojů za sociální změny?

Ukázka z nové knihy: Marek Hrubec, Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky. Praha, prosinec 2011.

Soudobý vliv transnacionálních korporací, mezinárodních finančních institucí a jejich ekonomických a politických partnerů v národních státech vyvolává reakce zneuznaných. Ty mají různou podobu: odpor chudých v rozvojových zemích globálního Jihu, nepokoje nezaměstnaných, demonstrace odborářů a vykořisťovaných, aktivity nevládních organizací zaměřených na genderové, migrační, etnické, ekologické a další problémy, či sociální protesty, jakými jsou například sociální fóra, jež působí od lokálních úrovní až po globální rovinu. Neschopnost či neochota politiků jednotlivých států zajistit byť jen korekci asociálních aktivit transnacionálních korporací a mezinárodních finančních institucí, na jejichž působení se podílejí, se pro zneuznané stává motivací pro kladení požadavků na vytváření nadnárodních regulačních mechanismů, které by zajistily sociální spravedlnost v regionálním a globálním měřítku. Sociální aktéři, kteří nejsou spokojeni s řešeními, jež nabízí současné mezinárodní uspořádání, jsou utvářejícím se

subjektem společenské změny a požadavků na nové institucionální struktury, které by zajistily sociální spravedlnost. Požadují nejen rozvíjení současných národních a mezinárodních nástrojů spravedlnosti, ale také rozvoj a vytváření nových, nadnárodních institucionálních struktur v regionálním a globálním měřítku. Tato vlna kritiky má své příčiny. Jsou jimi nejen velké sociální nerovnosti a drastická chudoba mnoha lidí, kteří mohou demonstracemi i jinak vyjádřit svůj nesouhlas, ale rovněž ztráty na životech. Každý rok umírá kvůli problémům spojeným s chudobou okolo osmnácti milionů lidí, tj. zhruba padesát tisíc denně. Více než deset milionů těchto mrtvých pak představují děti mladší pěti let. V „Miléniové deklaraci“ byly na Summitu tisíciletí v roce 2000 vytyčeny klíčové cíle zaměřené na zmírnění chudoby, genderové nerovnosti, fungování mezinárodního obchodu apod. Tyto úkoly, jež byly následně rozpracovány jako „Rozvojové cíle tisíciletí“,1 1 Za účelem prosazování Rozvojových cílů tisíciletí


knihy by měly být splněny nejpozději v r. 2015. Signatářské státy zamýšlejí „do roku 2015 snížit na polovinu počet lidí, kteří žijí z příjmu nižšího než 1 americký dolar na den, a rovněž na polovinu snížit počet lidí, kteří trpí hladem,“ a „k témuž datu snížit o tři čtvrtiny míru mateřské úmrtnosti a o dvě třetiny snížit úmrtnost dětí do pěti let věku“.2 Pokud by byla úroveň dětské úmrtnosti z roku 1990 snížena tak, jak je požadováno, „znamenalo [by to] jenom čtyři miliony mrtvých dětí v roce 2015“.3 V této souvislosti se můžeme ptát, zda počty mrtvých opravdu chceme snížit až v roce 2015. Opravdu chceme, aby pak polovina z těchto lidí stále trpěla hladem? Analogicky je možné se ptát: Co kdyby spojenci během druhé světové války zamýšleli také pouze snížit, řekněme na polovinu, míru nacistického vraždění obdobně nekonfliktním způsobem v horizontu patnácti let? Přežili by vůbec nějací Židé, Romové a jiní neárijci na obsazených územích až do poloviny padesátých let? Nicméně je třeba říci, že v praxi je humanitární pomoc realizována ještě mnohem méně než požadují skromné návrhy „Rozvojových cílů tisíciletí“. Zpráva OSN o lidském rozvoji uvádí, že pokud budou současné „trendy nadále pokračovat … souhrnná výše ztrát na lidských životech při nenaplňování cílů [tj. Rozvojových cílů tisíciletí] v letech 2003 až 2015 bude představovat 41 milionů mrtvých dětí“. Přestože západní masmédia a většina obyvatel západních zemí téměř přehlížejí miliony lidí, kteří dennodenně hladovějí a žijí v extrémní chudobě4 v rozvojových zemích, měli bychom rozpoznat a uznat, že tito strádající jsou protestujícími proti soudobému globálnímu řádu. Aby byl jejich protest úspěšný, musejí ovšem nalézt formu své artikulace a projevovat nesouhlas prostředky, které dostatečně silně zapůsobí. Globální chudí, jež jsou jedním ze soudobých potenciálních subjektů společenské změny, jsou dosud téměř neviditelní. Ovšem ve chvíli, kdy se pokoušíme určit normativní nároky globálních chudých, kteří zakoušejí sociální zneuznání, nesmíme se soustředit pouze na veřejně artikulované norbyla ustavena mezinárodní aktivita Global Call to Action Against Poverty, jež vešla veznámost širší veřejnosti především britskou kampaní „Učiň chudobu minulostí“, v ČR pak pod názvem „Česko proti chudobě“. Make Poverty History 2006; Česko proti chudobě 2006; Tožička, T. (ed.), Příliš vzdálené cíle. Praha 2009. 2 Millenium Declaration, odst. 19. http://www. un.org/millennium/declaration/ares552e.pdf 3 Výše dětské úmrtnosti je úzce spojena s úrovní HDP na hlavu, přičemž co se týče míry dětské úmrtnosti, nůžky mezi bohatými a chudými se stále více rozevírají. 4 Scott, J. C., Weapons of the Weak. Everyday Forms of Peasant Resistence


mativní cíle. Lidé jsou dnes zvyklí očekávat, že nespokojenost se bude projevovat způsobem typickým pro tradiční subjekt sociálních a politických protestů na Západě, tj. pro dělnické hnutí či pro nová sociální hnutí, jež zahrnují různé formy aktivit zaměřených na úsilí o mír, věnujících se ekologické problematice, genderovým nerovnostem, multikulturalismu apod. Ostatně už samotný pojem sociální hnutí obsahuje odkaz na pohyb. Avšak masy lidí trpících hladem a žijících v extrémní chudobě jsou pevně připoutány k místům svého každodenního života a ve svém úsilí protestovat se nemohou, obrazně řečeno, téměř ani „hnout“. Samozřejmě že je důležité věnovat pozornost veřejným formám protestu klasických a nových sociálních hnutí. To ovšem neznamená, že se lze smířit se způsobem, jakým k sociálnímu utrpení přistupuje ta část veřejné sféry, kterou představují současná masmédia, jež redukují sociální strádání na veřejně viditelnou nespokojenost protestních hnutí, jak je to typické pro západní svět. Ačkoliv západní způsob veřejného vyjádření zkušeností nespravedlnosti hraje nezastupitelnou roli v zápase o spravedlnost, samotné veřejné vyjádření nemůže být měřítkem důležitosti, i kdyby se utrpení globálních chudých stalo veřejně manifestovaným. Používání takovéhoto měřítka by bránilo zohlednit další, neveřejné formy sociálního strádání, jež si zasluhují naši pozornost. Takový přístup by rovněž zachovával omezení typická pro současnou úroveň artikulace zneuznání. Z uvedených důvodů musíme brát v potaz veřejné i neveřejné projevy, které mohou reflektovat situaci globálních chudých. Západocentrický přístup k sociálnímu strádání přehlíží každodenní podoby pocitů sociálního bezpráví, kterých si veřejnost dosud nevšimla či jimž se dostalo malé nebo pouze dočasné pozornosti. Tito lidé volají po změně svými vlastními prostředky a způsoby, které mají k dispozici. Formulují nároky prostřednictvím svých každodenních zápasů, jimiž musejí řešit problémy spojené se zajištěním základních podmínek svého přežití v extrémní chudobě. Jejich životní podmínky jim nedovolují projevit nesouhlas tradičními prostředky veřejných protestů v západních zemích, například demonstracemi v ulicích apod., takže své rozhořčení vyjadřují prostřednictvím svých místních každodenních bojů o uznání – o vodu, potraviny, přístřeší a další základní životní prostředky. Dnešní situaci zneuznaných extrémně chudých a umírajících je možné srovnat se situací otroků před zrušením otroctví. Stejně jako v době před zrušením otroctví mnoho lidí nepovažovalo otroky za lidské bytosti, tak dnes ty, jež trpí hladem a extrémní chudobou, většina lidí dosud neuznala za subjekt

sociálního protestu.5 Ovšem právě zkušenost nespravedlnosti, jíž byla upřena veřejná pozornost, může být nejnaléhavější svého druhu, což ukazuje právě případ globálních chudých, kteří trpí hladem a extrémní chudobou. Můžeme tedy říci, že globální chudí, kteří svůj disent se zneuznáním dávají najevo tímto způsobem, trpí dvojnásob: za prvé svou chudobou, za druhé tím, že jsou jejich protesty přehlíženy. Stejně jako je třeba brát v potaz relevantní sociální hnutí minulosti, neměly by se přehlížet současné podstatné změny. Adekvátní sociální teorie musí být na jedné straně vnímavá ke skutečnosti, že nesouhlas různých zneuznaných skupin obyvatelstva se zatím nevyvinul do zjevně silných a občas militantních forem, jakými se dosud projevovala dělnická a nová sociální hnutí. Na druhé straně pochopení nesouhlasu globálních chudých a jejich normativních nároků vyžaduje zkoumání současných mezinárodních a nadnárodních uspořádání, aby bylo možné potřeby globálních chudých uspokojit odstraněním překážek, které brání jejich naplnění. Jádro mé argumentace spočívá v tvrzení, že je nezbytné pamatovat na každodenní boje o uznání i tehdy, když se jim nedostává žádné nebo malé veřejné pozornosti, přičemž je zároveň třeba rozvíjet sociální zkoumání globálních konstelací, a to zvláště ve světle životních podmínek globálních chudých. Pokud za své předpoklady přijmeme výše nastíněná východiska, že za prvé miliony lidí, kteří v naprosté většině pocházejí z rozvojových zemí, umírají hlady kvůli příčinám souvisejícím s chudobou a že za druhé jejich sociální zkušenost zneuznání, která se nedostala do centra veřejné pozornosti, představuje způsob významného každodenního protestu, pak musíme připustit, že máme co do činění s jedním z největších protestů v lidských dějinách. Neplatí tedy argument, který se často objevuje v mainstreamových médiích, že neexistuje dostatečné množství protestů proti současnému globálnímu řádu. Masový protest existuje, jen je třeba nepřehlížet globální chudé. Vědomí těchto souvislostí by mělo být součástí reflexe dalších potlačovaných skupin osob, ať už to jsou nezaměstnaní, vykořisťovaní, diskriminované ženy, etnické nebo sexuální menšiny. Sociální změna vyžaduje, aby se zneuznaní spojili. Poslední ukázka z nové knihy Marka Hrubce. Poznámky pod čarou byly redakčně kráceny

5 Tito lidé jsou veřejně zviditelňováni většinou jen během časově omezených mediálních kampaní nebo také v případech přírodních katastrof. Tento druh zviditelnění má ale velmi limitovaný pozitivní dopad na uznání globálních chudých a na uspokojení jejich potřeb.

Solidární brožury

Palestina: Od nové Intifády k operaci Lité olovo (kolektiv autorů)

John Molyneux: Je lidská povaha překážkou socialismu?

Martin Šaffek: Teorie odcizení u mladého Marxe

V říjnu 2000 opakovaně propukl konflikt mezi Palestinci a Izraelem. Komentátoři často uvádějí, že se jedná o etnický konflikt, který trvá již tisíce let. Tyto a další argumenty brožura podrobuje kritice; dále se zde pojednává o operaci Lité olovo a o bezprostřední reakci, kterou vyvolala.

,,Socialismus je dobrá myšlenka, ale nikdy nebude fungovat, protože nezměníte lidskou povahu.“ Tak zní dnes nejužívanější a nejrozšířenější argument proti socialismu, s kterým se kriticky vyrovnává pojednání Johna Molyneuxe.

Práce, která přibližuje stěžejní koncept mladého Marxe, tj. odcizení, jež Marx promýšlí zejména v Ekonomicko-filozofických rukopisech z roku 1844. Skutečnost, že kapitalismus vzdaluje dělníka produktu jeho práce a odcizuje v posledku člověka člověku v rámci společnosti, dnes není neaktuální.

cena 20 Kč

cena 15 Kč

cena 25 Kč

K zakoupení na pravidelném prodejním a petičním stánku, který se koná každý čtvrtek před budovou Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí


Socialistická Solidarita v sociálním hnutí

1998

test proti chystané invazi do Iráku. SocSol základny je nakonec zastavena, což znamená jako jediná česká antikapitalistická skupina velké vítězství demokracie v ČR a posílení Rasisty je zavražděn zahraniční student. pořádá na fórum výpravu. Organizujeme hnutí proti globálnímu kapitalismu. SocSol iniciuje sérii bouřlivých protestních také početné výpravy z ČR na následná ESF demonstrací. Vzniká Iniciativa proti rasismu. v Paříži a Londýně. Její aktivisté např. přelepují volební billPravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejboardy republikánů, pořádají blokády volebných chystá drastické škrty v sociální sféře. ních stánků. Přispějeme k tomu, že v českém Bush útočí na Irák. SocSol inspiruje vznik Postihnout mají především ty nejchudší. parlamentu nesedí fašisté. Iniciativy proti válce a podílí se na jejím V srpnu 2010 se dává dohromady ProAlt – inifungování. Iniciativa se stává ohniskem ciativa pro kritiku reforem a na podporu alterdemonstrací proti chystané invazi. I lidé nativ. Jedná se o dosud nejpestřejší a nejširší V Praze se připravuje velký sjezd finančv ČR se tak zapojí do největší světové proti- levicovou platformu v ČR. Je v centru aktivisníků z MMF. Ti se významnou měrou podílejí válečné demonstrace v dějinách. 15. 2. 2003 tického odporu proti reformám, spolupracuje na sociální a ekologické devastaci světa. protestuje 15 miliónů lidí. USA a Británie již s odbory a organizuje tisícové demonstrace. Chystá se protestní demonstrace a kontrasudnes uvažují, jak se z Iráku stáhnout. K tomu Socialistická Solidarita se jako jediná radikálně mmit. SocSol se aktivně zapojuje do Iniciativy levicová skupina v ČR do ProAltu zapojuje. významně přispělo protiválečné hnutí. proti ekonomické globalizaci (INPEG). Protesty jsou velkým úspěchem alterglobalizačního hnutí. Na demonstraci se sjede 15 SocSol stojí u vzniku iniciativy Za svo000 lidí, finančníci končí o den později. Plánuje se vybudování raketové základny bodné vysoké školy, která na jaře 2012 orgav ČR. Vzniká Iniciativa Ne základnám. Ta nizuje dosud největší studentské protesty od sdružuje více než čtyřicet organizací, pořádá r. 1989. debaty, happeningy a demonstrace. U vzniku Ve Florencii se koná první Evropské socivšak byly skupiny pouze tři, mj. SocSol. Stavba ální fórum (ESF). Zde probíhá miliónový pro-

2010

2003

2000

2006

2011

2002

Za čím stojíme Iracionální a absurdní systém Globální kapitalismus je systém nerovností, ve kterém chudí chudnou a bohatí bohatnou. Stamiliony hladoví a umírají na snadno léčitelné nemoci, zatímco je technologicky možný důstojný život pro všechny. Systém upírá drtivé většině možnost rozvíjet své tvůrčí schopnosti a degraduje ji na úroveň stroje. Lidé jsou nuceni pracovat déle a na více úvazků, zatímco nezaměstnanost stále roste a uvrhuje další masy do chudoby a nejistoty. V kapitalismu vznikají války o suroviny a trhy, jsou drancovány přírodní zdroje, likvidována kulturní rozmanitost. Ačkoli jsou veškeré hodnoty tvořeny lidskou prací, kontrolu nad jejich distribucí má kapitál. Kapitalismus spočívá v honbě za ziskem na úkor lidských potřeb. Je to iracionální a absurdní systém. Za socialismus zdola Jako alternativu ke kapitalismu nabízíme systém, který nazýváme socialismem zdola. Jedná se o systém samosprávných rad, jež rozhodují o politických i ekonomických otázkách. Demokracie zde není omezena na hlasování jednou za čtyři roky, ale proniká dennodenně všemi oblastmi života společnosti. To umožňuje začít vytvářet společnost bez nezaměstnanosti, bez chudoby, bez útlaku.


Naprosto odmítáme režimy bývalého východního bloku v ČSSR, SSSR, ale také v Číně, na Kubě atd. Považujeme je za tzv. státněkapitalistické režimy. Jestliže dnešní kapitalismus je typický mocí nadnárodních korporací a jim poplatných parlamentů, měla tehdy veškerou ekonomickou a politickou moc třída stranické byrokracie. Hlásíme se k tradici levicové opozice vůči těmto režimům. Podporujeme zápasy námezdně pracujících za kratší pracovní dobu, vyšší mzdy, lepší pracovní podmínky, bezplatnou lékařskou péči a sociální zabezpečení a všechny ostatní emancipační snahy. Nespoléháme ovšem na parlamentní politiku. Jen nezávislá aktivita pracujících prostřednictvím stávek, kampaní, manifestací apod. může vést k systémové změně. Jen sami pracující mohou dosáhnout svého vlastního osvobození. Solidarita Úsilí o socialismus zdola je součástí celosvětového boje. Prosazujeme solidaritu s pracujícími, nezaměstnanými a utlačovanými v jiných zemích. Jsme v zásadní a aktivní opozici vůči všemu, co proti sobě staví neprivilegované obyvatele různých zemí, různé národnosti, různé barvy pleti, různého pohlaví, sexuální orientace, náboženství či profese. Podporujeme tedy kampaně a boje

proti rasismu a xenofobii; proti islamofobii, nesnášenlivosti vůči Romům apod. Bojujeme za úplnou politickou, ekonomickou a sociální rovnost žen a mužů, vystupujeme proti diskriminaci na základě sexuální orientace. Fašismus a nacismus považujeme za zásadní hrozby všem dosaženým demokratickým a sociálním právům. Ačkoli jejich hesla často znějí antikapitalisticky, ve skutečnosti jsou fašismus a nacismus pokračováním kapitalismu, jen jinými prostředky. V dobách krize jsou tyto politické hrozby zvláště aktuální. Revoluční organizace Kapitalistický systém vytvořil vysoce organizované instituce včetně státu, které kontrolují bohatství, média a represivní složky. Abychom čelili moci těchto institucí, musíme se sami organizovat. Chceme být zárodkem revoluční strany, která bude spojovat aktivisty různých hnutí a pracující třídy. Na rozdíl od parlamentních stran pro ni bude účast ve volbách jen prostředkem, jak dále šířit myšlenky svobody, rovnosti a solidarity. Tato revoluční organizace může zásadně přispět k tomu, aby emancipační hnutí sílila, a podílet se na rozvíjení myšlenek a strategií, které povedou k překonání kapitalismu. Přidejte se k nám!

Občanské iniciativy, sdružení a odborové svazy v platformě STOP VLÁDĚ Akční spolek nezaměstnaných - Alternativa zdola - Asociace samostatných odborů ČR - Cech strojvůdců ČR - Českomoravská konfederace odborových svazů - Českomoravský odborový svaz civilních zaměstnanců armády - Českomoravský odborový svaz pohostinství, hotelů a cestovního ruchu - Českomoravský odborový svaz pracovníků školství - Český odborový svaz energetiků - Demokratická unie odborářů - Federace strojvůdců ČR - Federace vlakových čet - Federace vozmistrů - Federace železničářů ČR Fórum alternativ - Gorila ČR - Herecká asociace - Hnutí za přímou demokracii - Iniciativa Ne základnám - Iniciativa ProAlt - Iniciativa Za svobodné vysoké školy - Iniciativa za demisi vlády - Iniciativa za společenskou změnu - Koalice dopravních odborových svazů Lékařský odborový klub - Svaz českých lékařů - Masarykova demokratická akademie - Národní rada osob se zdravotním postižením ČR - Nezávislé sociálně ekologické hnutí - NESEHNUTÍ - Nezávislý odborový svaz policie ČR - Nezávislý odborový svaz automobilové dopravy - Nezávislý odborový svaz pracovníků potravinářského průmyslu a příbuzných odvětví Čech a Moravy - Odborové sdružení při UJP Praha a.s. - Odborový svaz dopravy - Odborový svaz DOSIA - Odborový svaz ECHO - Odborový svaz hasičů - Odborový svaz KOVO - Odborové sdružení Čech, Moravy, Slezska - Odborové sdružení pracovníků elektrických drah a autobusové dopravy Odborové sdružení zaměstnanců finančních orgánů - Odborové sdružení základních organizací Dopravního podniku hl.m. Prahy a.s. – Autobusy - Odborový svaz Ploché sklo - Odborový svaz pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v ČR - Odborový svaz pracovníků hornictví, geologie a naftového průmyslu - Odborový svaz pracovníků knihoven - Odborový svaz pracovníků kulturních zařízení - Odborový svaz pracovníků kultury a ochrany přírody - Odborový svaz pracovníků obchodu - Odborový svaz pracovníků peněžnictví a pojišťovnictví - Odborový svaz pracovníků textilního, oděvního a kožedělného průmyslu Čech a Moravy - Odborový svaz pracovníků vědy a výzkumu - Odborový svaz pracovníků výrobních a účelových organizací kultury - Odborové sdružení železničářů - Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy - Asociace svobodných odborů ČR - Odborový svaz státních orgánů a organizací - Odborový svaz STAVBA ČR - Odborový svaz UNIOS - Odborový svaz zaměstnanců letectví - Odborový svaz zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb - Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče ČR - Pro Referendum - Rada seniorů ČR - Regionální odborový svaz - Sdružení nájemníků ČR - Severočeské sdružení odborových organizací důlního průmyslu - Skutečná demokracie teď - Spojenectví práce a solidarity - Svaz odborářů služeb a dopravy - Svaz pacientů ČR - Unie - profesní a odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR - UNIE odborový svaz profesionálních zpěváků ČR - Unie bezpečnostních složek - Unie železničních zaměstnanců - Vysokoškolský OS

Prodejní místa časopisu Kamenný obchod Fair&Bio Sokolovská 29, Praha 8-Karlín. Jen 100 metrů od stanice metra Florenc Otevřeno každý pracovní den od 11.00 do 19.00

Celetná 20, Praha 1-Staré Město – pondělí až pátek – 10–24 hod., sobota až neděle – 16–24 hod.

Divus Bubenská 1, Praha 7, pondělí až sobota od 11.00 do 21.00, k dispozici na baru

Prodejní a petiční stánek Socialistické Solidarity, Mariánské náměstí, Praha 1-Staré Město, před Městskou knihovnou v Praze 100 metrů od stanice Staroměstská, každý čtvrtek od 17.00 do 18.00

www.ekumakad.cz

www.k4klub.org

www.divus.cz

www.socsol.cz

Proti válce a globálnímu kapitalismu cena 30 Kč solidární cena 40 Kč zaří 2012

Recommend Documents