Proslov hlavního představeného při zahájení 26. generální kapituly Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar, a tak vás posílil, to jest, abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou. (Řím 1,11-12) 1. Pozdravy přítomným hostům … 2. Přivítání účastníků kapituly … Buďte zde jako doma a mějte se tu dobře! Dům Dona Boska je váš domov. Také generální dům je domovem Dona Boska stejně jako který jsme v modlitbě a kontemplaci navštívili v Becchi… „Znovu začít od Dona Boska“, ústřední téma kapituly, je pozváním pro celou kongregaci. Toto téma nás přivedlo na místa, kde náš milovaný otec a zakladatel, učenlivý k hlasu a působení Ducha svatého, dal vzniknout a nechal rozvinout charisma, jehož jsme dědici, garanti, svědky a těmi, kteří ho předávají dál. Becchi a Vladocco jsou kolébkou naší charismatické zkušenosti. Tam je naše identita, protože tam jsme se všichni narodili, jak zpívá žalmista naplněný radostí, když vzpomíná na město Boží: „Každý se zrodil tady… Všechna spása pramení mi z tebe!“ (Ž 87,6-7) Naše DNA je stejné jako DNA Dona Boska, jehož geny jsou plné nasazení (passione)1 pro spásu mládeže, důvěra v hodnotu kvalitní výchovy, schopnost zapojit mnoho dalších lidí až k vytvoření širokého hnutí lidí schopných sdílet v tomto poslání k mladým lidem mystiku „da mihi animas“ a asketiku „cetera tolle“. Společně s vámi si přeji, aby se naše kapitula stala startovací plochou znovu začít od Dona Boska, která by se završila v roce 2015 v radostné a vděčné oslavě dvoustého výročí jeho narození. 3. Generální kapitula Chtěl jsem na úvod tohoto proslovu zařadit úryvek z Listu svatého Pavla Římanům, protože podle mě vyjadřuje to, co mám ve svém srdci a co očekávám od tohoto shromáždění. Je-li pravdou, že jakákoli generální kapitula je události, která svou podstatou překračuje pouhé uskutečnění toho, co předepisují Stanovy, myslím si, že tím spíše to musí platit o 26. GK. Bude letniční událostí, která bude mít Ducha svatého jako hlavního protagonistu. Bude se rozvíjet mezi připomínkou minulosti a proroctvím do budoucnosti, mezi věrnou vděčností a uznáním počátků a bezpodmínečnou otevřeností k Boží 1
„PASSIONE“ – nepřeložitelné slovo, které je v etymologických slovnících definováno jako vnitřní hnutí, které svým charakterem a svou vnitřní silou ovládá celou osobnost; vášeň; silná láska; silný zájem a sklon k něčemu; dominantní úmysl, který řídí myšlenku a chování a ovlivňuje hodnotící soudy a mění logické procesy; postoj totálního přilnutí či nadšení; vyjadřuje ale také silné fyzické či psychické utrpení; a jde o zvláštní termín pro utrpení a smrt Ježíše Krista (v češtině zůstalo slovo „pašije“)… Každému českému ekvivalentu něco chybí: vášeň; nadšení, zápal, zaujetí (chybí rozměr nasazení a schopnosti přijmout i utrpení), nasazení (postrádá poněkud citový rozměr). V překladu bylo nakonec nejčastěji použito slovo „(plné) nasazení“, ale ve většině případu je „passione“ ponecháno v závorce. Je zajímavé, že v češtině se běžně používá antonym (slovo opačného významu): „apatie“ (stav bez pocitů nebo bez zájmu o cokoli, netečnost, lhostejnost k vnějším podnětům);
novosti. A všichni budeme aktivními subjekty, se svou zodpovědností a očekáváním, bohatstvím zkušeností, disponibilitou k naslouchání a k přijetí Boží vůle vzhledem ke Kongregaci. Ten, kdo nás svolal, je sám Bůh, který neustále a v každé době volá a vysílá své proroky, protože v něm je pro všechny život v plnosti. Boží povolání vyžadují velkodušnost, plné nasazení a disponibilitu i snášení těžkostí a utrpení, abychom mohli „dát život“. Život se nerodí bez „porodních bolestí“. Bůh nás nevolá k tomu, abychom se utvrdili ve stagnaci, nebo se dokonce poddali smrti, ale posílá svého Ducha, aby dal život a vitalitu, aby proměnil konkrétní osoby a jejich prostřednictvím aby proměnil tvář země. Nemohu v této chvíli nevzpomenout na pronikavou vizi Ezechiela o Božím lidu ve vyhnanství, jemuž byl odňat král, chrám i Zákon. Na vysušené kosti, na mrtvý lid Bůh sesílá Ducha a najednou se objevují nervy a narůstá maso. Pokryje těla kůží a vdechne dech života (srov. Ez 37,8nn.). Je jisté, že se novost, kterou Bůh přináší světu, může setkat s psychologickým a duchovním odporem „znovu se narodit“ (Jan 3,3), jako se to stalo Nikodémovi. Od nás se ale očekává a vyžaduje opak – příkladná disponibilita jako u Abraháma, který se nechá vést Božím příslibem (srov. Gen 12,1-3). Neupne se ani k tolik očekávanému synovi, je schopen se Izáka dokonce vzdát a neváhá ho obětovat, aby neztratil svého Boha. Ve stejné logice disponibility je dokonalým vzorem úžasné otevřenosti Panna Maria, která je ochotná opustit svoje vlastní plány, aby mohla přijmout plán Boží (srov. Lk 1,35nn.). 26.GK nás směřuje k něčemu novému a nevídanému. Naléhá na nás, abychom se vrátili ke svým kořenům. Jsme povoláni, abychom našli stejné apoštolátní nasazení („passione“), jaké měl Don Bosco. Jsme pozváni čerpat z pramenů, z nichž vyvěrá charisma, a současně se odvážně a tvořivě otevřít novým podmínkám, abychom toto charisma vyjádřili dnes. Stojíme před úkolem jak objevit nové vybroušené záhyby téhož diamantu, našeho charismatu, které by nám dovolily lépe odpovědět na situaci mládeže, abychom lépe porozuměli a pomohli novým formám jejich chudoby, nabídli nové možnosti pro jejich lidský rozvoj a jejich výchovu, pro jejich cestu víry a jejich plnost života. Je důležité, aby každý z nás, milí účastníci kapituly, vstoupil do hlubokého souznění s Bohem, který nás „dnes“ volá, aby inspirace a síla jeho Ducha neskončily v zarmouceném srdci, neoněměly v našich ústech a nebyly zdeformované v jejich smyslu (srov. Ef 4,30). Všechno to znamená, že úsilí, ke kterému jsme povoláni, je otevřít co nejvíce, nakolik je to možné, klenbu naší schopnosti „duchovně“ přijímat, abychom objevili v hlubinách sebe samých Boží vůli pro Kongregaci a abychom své myšlenky a slova stále více připodobňovali Božímu Slovu. Slova, která každý z nás cítí vyslovit, ať jsou co nejméně zatížena tělem, protože „z těla se rodí tělo a z Ducha se rodí Duch“ (srov. Jan 3,6).2 4. Postoje k plné účasti na 26. GK Jak tedy prožívat kapitulní zkušenost konstruktivním způsobem? Co se očekává od každého účastníka? S jakými postoji se máme účastnit generální kapituly? Usilovat o prorockého ducha Vědomí, že nás shromáždil Bůh, v nás probouzí smysl pro závislost na něm a pro hluboké přijetí poslání, které nám svěřuje. To od nás vyžaduje stálé, pokorné a poslušné naslouchání. Na rozdíl od kongresů či seminářů, kde často převládá dialektika, máme tady prožít rozlišování a setkat se s životem celé Kongregace kolem našeho charismatu, které je velkým Božím darem pro církev a pro mládež. Nemůžeme přijmout roli diváků. To by z celé události udělalo jen záležitost pomíjející v čase. Nezůstalo by nic víc než nějaká vágní vzpomínka, neschopná dát do pohybu autentické dynamismy přetvářející historii. Úkolem proroka je ale, aby – pohnut Duchem Kristovým a nesený slovem Božím – přetvářel dějiny. Aby se to stalo skutečností i v této naší zkušenosti, 26.GK vyžaduje plné zapojení každého
2
Srov. V. Bosco, Il Capitolo: momento di profesa per tenere il passo di Dio, ElleDiCi, Torino 1980, str. 8
z nás. Všichni jsme povolání prožívat tuto událost zodpovědně a načerpat z ní to, co je důležité pro život, a každý den znovu oživovat zájem a disponibilitu k cestě, na kterou nás Duch zve. Kapitula bude mít význam a bude plodná, pokud nebude jen pouhým „faktem“, který se odehrává v čase a prostoru, ale hlubokou zkušeností, která se dotýká především nás samotných. A bude se nás dotýkat, pokud v průběhu kapituly budeme schopni nalézt Boha. Od té chvíle začne naše vlastní oživování a znovuzrození. Pak se budeme moci podělit se všemi spolubratry Kongregace s tím, „co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly“ (1 Jan 1,1). Osobní růst a služba Kongregaci, o které při kapitule jde, kráčí ruku v ruce. Často se slýchá, že účast na generální kapitule je intenzivní zkušeností trvalé formace. A je to pravda. Dokonce bych osobně spíše mluvil o charismatické zkušenosti v tom nejhlubším smyslu slova, o zkušenosti Ducha – a protože jsme shromážděním – o skutečné společné Letnice. Nejde jen o to neklamat spolubratry, ale nepromarnit „čas příhodný“, „kairos“, a neklamat tedy Boha a mladé lidi, dva póly, které dávají podobu naší identitě. Kolem těchto pólů se otáčí náš život. Služba jim dává důvod naší existenci. Rozlišovat Právě proto, že kapitula není kongres, ale čas rozlišování, je třeba ho prožívat s tímto postojem, který vyžaduje přípravu, dobré zamyšlení (rozlišování), upřímnou a hlubokou modlitbu, osobní zapojení, vědomí, že beru kapitulu za svou, naslouchání Bohu i sobě samým. Z této perspektivy dny salesiánské spirituality prožívané v Becchi a v Turíně, duchovní cvičení, dva dny představení Kongregace v jednotlivých sektorech a regionech přispěly k vytvoření této duchovní atmosféry. Ideální atmosférou, ve které Bůh dělá obdivuhodné věci a řídí dějiny – i dějiny naší Kongregace – je láska: „Ubi caritas et amor, Deus ibi est.“ Duch působí, dává dech života a vyzařuje své ohnivé plameny tam, kde je komunita shromážděna v Kristově jménu a sjednocená v lásce. Je to společenství srdcí, které nás shromažďuje kolem téhož apoštolátního programu, projektu Dona Boska, a umožňuje jednotu v různosti kontextů, kultur, jazyků. Kráčet s Bohem dějin Dnes od nás situace světa a církve vyžaduje, abychom kráčeli s Bohem dějin. Nemůžeme se vzdát svého povolání být jako zasvěcení, hrotem diamantu v Božím království, bdělou hlídkou uprostřed světa a lidmi vnímavými k historii. Naše povolání „být znamením a nositeli Boží lásky“ (S 2) na nás naléhá, abychom byli tím, co Pán očekává od svých učedníků: „Solí země a světlem světa“ (srov. Mt 5,14). To jsou dva obrazy, které Ježíš používá, aby definoval a charakterizoval svoje učedníky. Oba dva jsou velmi výmluvné a říkají nám, že následovat Krista neznamená ani tak něco „dělat“ jako „být“. Je to více otázka identity než výkonnosti, víc problém přítomnosti, která je znamením, než velkolepých aktivit. Také zde – to na čem záleží, není ani tak obnova kongregace a zajištění její budoucnosti, ale nasazení (passione) pro Ježíše a království Boží. To je naše naděje. Zde se nachází vitalita, věrohodnost a plodnost našeho institutu. V důsledku otevřenost k otázkám, podnětům a výzvám moderního člověka, v našem případě mladých, nás osvobozuje od každé formy sklerózy, ochablosti, stagnace, maloměšťáctví a vrhá nás na cestu po „Božích stopách“. Vyhněme se ohlížení zpět, což by z nás udělalo solné sloupy, stejně jako klamu sterilních útěků vpřed, které ale nemají nic společného s Boží vůlí. Typickým prvkem Dona Boska a Kongregace vždycky byla historická vnímavost. A dnes to – více než dříve – nesmíme opomenout. Tato historická vnímavost nás činí pozornými k naléhavým potřebám církve a světa. Ona nám umožní „přibližovat se“ a „vykračovat“ hledat mladé lidi. To se musí přetlumočit do kapitulního dokumentu, který by měl být schopen naplnit ohněm srdce spolubratří. Takový text vytvoří skutečný navigační plán na roky, které jsou před námi. Tak je důležité rozpoznávat „znamení časů“, z nichž na některé jsem chtěl upozornit v listě svolávajícím 26.GK (ACG 394).
Stavět na skále Ve svém okružním listě „Bože, ty jsi můj Bůh, bez tebe nemám štěstí“ (Ž 16,2), publikovaném v ACG 382, jsem mluvil o liberálním typu zasvěceného života, který vyčerpal svoje možnosti a už nemá žádnou budoucnost. Věnovalo se hodně úsilí obnově a byly činěny pokusy, aby se tento život mohl rozvíjet, ale nikoli přesně podle logiky života, který je zasvěcený především Bohu. Mnohé zkušenosti potvrzují podezření, že šlo o snahu postavit dům na písku, a ne na skále. Každý pokus znovu položit základy zasvěceného života jinde než na Ježíši Kristu, základním kameni našeho života (srov. 1 Kor 3,11), a na věrnosti Donu Boskovi, našemu zakladateli, je určen k zániku. Není pochyb, že zasvěcený život prožívá ještě delikátnější období, než bylo to bezprostřední po koncilu přes všechno úsilí, které dosud bylo vykonáno. Na tomto pozadí lze podlehnout pokušení k pouhému návratu do minulosti, k nalezení jistoty a klidu za cenu uzavření se novým znamením doby, která nás nutí odpovědět s ještě větší identitou, viditelností a věrohodností. Řešení nespočívá v restaurátorských rozhodnutích. Od zasvěceného života nelze oddělit prorockou sílu, která byla vždycky jeho rozlišovacím znamením a která ho dělala dynamickým a leckdy i protikulturním (protože dokázal jít proti proudu). Jak jsem již častěji říkal, to co je ve hře pro příští šestiletí není přežití, ale proroctví naší kongregace. Nesmíme tedy „tvrdošíjně lpět na institucích“ a snažit se prodlužovat jejich existenci za každou cenu. Musíme spíše pokorně, vytrvale a s radostí být znamením přítomnosti Boha a jeho lásky k člověku. Jen tak můžeme být přitažlivou a okouzlující silou. Aby tedy zasvěcený život byl prorockou přítomností v církvi a ve světě, musí se stejně tak vyhnout pokušení přizpůsobit se sekularizovanému, hédonistickému a konzumnímu způsobu myšlení tohoto světa a musí se nechat vést Duchem, který mu dal vzniknout jako privilegované formě následování a napodobování Krista. Měli bychom tedy poznat a přijmout Boží vůli, kterou má Bůh s námi v této historické fázi, a přenést ji do našeho života s radostí, přesvědčením a entusiasmem. „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Řím 12,2) Nemůžeme zapomenout, že křesťanský život, a tím spíše život zasvěcený, nemá jiné povolání a poslání než být „solí země“ a „světlo světa“. Solí země jsme, když prožíváme duch blahoslavenství, když budujeme svůj život podle Horského kázání, když prožíváme život, který je alternativou. Jde o to být lidmi, kteří si ve společnosti zaměřené na úspěch, pomíjivost, peníze, požitek, moc, odplatu, konflikt, válku… volí pokoj a mír, odpuštění, milosrdenství, nezištnost, duch oběti, začínajíce blízkým okruhem rodiny či komunity se je snaží rozšířit do celé společnosti. Ježíš si ale všimnul možnosti, že sůl ztratí chuť, že jeho učedníci nebudou autentičtí. A naznačuje katastrofální následky: „K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ Buď mají učedníci jasnou evangelní identitu, a tím jsou znamením a přináší užitek pro svět, nebo jsme k vyhození a k opovržení, stáváme se nešťastnými, nejsme nic. Křesťanství, víra, evangelium, zasvěcený život mají společenský a sociální význam a zodpovědnost před veřejností, protože jsou povoláním a posláním a nelze je chápat a prožívat jako „soukromou záležitost“. Toto je smysl povzbuzení, kterým Ježíš uzavírá svoje slova: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi.“ Ježíš chce, aby učedníci udělali z Horského kázání životní program. Mírnost, chudoba, nezištnost, milosrdenství, odpuštění, opuštění kvůli Bohu, důvěra, láska k druhým jsou tedy evangelní skutky, které je třeba nechat zazářit, které z nás dělají „sůl“ a „světlo“, tím, co nám pomáhá vytvořit alternativní společnost, která nedovolí totální zkázu všeho. Milí spolubratři, jsme povolání být nadějí, být světlem a solí. Jsme povoláni k poslání ve společnosti a ve světě, k poslání, které lze shrnout jediným slovem: svatost! Být světlem a solí znamená být svatými. 25. článek Stanov představuje profesi jako pramen posvěcení. Poté, co hovoří o tom, že spolubratři prožívající v plnosti evangelní životní projekt jsou pro nás povzbuzením na cestě našeho posvěcení, uzavírá: „Svědectví této svatosti, jež se uskutečňuje v salesiánském poslání, odhaluje jedinečnou hodnotu blahoslavenství. A je to nejdrahocennější dar, který můžeme nabídnout mládeži.“
Jan Pavel II. říkával: „Byl by to protimluv, kdybychom se spokojili s průměrným životem, prožívaným pod vlajkou minimalistické etiky a povrchní zbožnosti… Je čas, abychom všem přesvědčivě nabídli tuto „vysokou míru“ řádného křesťanského života“3, kterou je právě svatost. Kdybych parafrázoval Dona Boska, řekl bych, že je okouzlující být svatými, protože svatost je vyzařování, duchovní motor, jas, světlo, vnitřní radost, vyrovnanost, průzračnost, láska přivedená až do krajnosti. Je-li pravda, že zasvěcený život je „Boží dar, který církev přijala od svého Pána“, „stromem zasazeným Bohem v církvi“, „zvláštním darem, který pomáhá církvi ve spásonosném poslání“ a že „pevně přináleží k životu a svatosti církve“ (LG 43 a 44), vyplývá z toho, že každé slavení kapituly je událostí církve v pravém slova smyslu. Jedná se o skutečný „kairos“, v němž Bůh působí, aby přivedl církev k tomu, aby se stala snoubenkou Kristovou, která celá září a je bez poskvrny a vrásky. 5. Téma a cíl 26. generální kapituly V jedné lingvistické studii, kterou vypracoval don Julian Fox v souvislosti s tématem 26. generální kapituly, se uvádí, že slovo, které se nejčastěji objevuje v příspěvcích hlavního představeného počínaje představením dokumentů 25. GK, bylo slovo „passione“ (nasazení), úzce spojené s „da mihi animas“. Jeho závěr je, že „da mihi animas“ Dona Boska je to, co dává obsah a smysl slovu „passione“, které jsem často používal ve svých spisech. Řečeno jinak, pojem „passione“ velmi dobře vystihuje význam „da mihi animas“ (pozn. překladatele: neplatí to bohužel o žádném z českých ekvivalentů). Tento jazyk se stále častěji opakuje zejména od Mezinárodního kongresu o zasvěceném životě, který se konal v Římě koncem roku 2004, který měl jako programové téma právě „Nasazení (passione) pro Krista, nasazení (passione) pro lidstvo“. Jako člen výkonné rady a teologické komise Unie hlavních představených jsem měl možnost přispět k volbě tohoto tématu, které chtělo zdůraznit ústřední bod „passione“ v dnešním svědectví zasvěceného života. V rámci celé salesiánské tradice a v širším kontextu zasvěceného života je smyslem této volby přivést nás zasvěcené k úsilí o mocnou přitažlivou sílu, nesmírnou energii, která zajisté odpovídá naší touze. Hluboká jednota mezi nasazením („passione“) a „da mihi animas“ přináleží k naší genetické struktuře – ne v rovině formální, ale k samotné podstatě. V tomto chápání, které je charismatickým darem našeho zakladatele, se toto nasazení („passione“) hluboce váže k Bohu a mladým. Volba tématu „Da mihi animas, cetera tolle“ má za cíl jít ke kořenům našeho charismatu, k „základní“ duchovní a apoštolátní volbě Dona Boska, kterou zanechal salesiánům sám Don Bosco jako životní program (srov. S 4). Takové motto shrnuje naši charismatickou identitu a naše poslání. Da mihi animas vyjadřuje poslání, po kterém je třeba toužit, které je třeba hledat a přijmout ho. Povolání je dar Boží. Je to on, který chce být mezi mladými naším prostřednictvím, protože on sám je chce zachránit (spasit), chce jim darovat plnost života. Po povolání je tedy třeba toužit, protože se rodí v srdci Boha spasitele a ne z naší vůle. Poslání je kromě toho dar, který je třeba hledat. Misionář mladých není pánem ani svého povolání ani těch, ke kterým je poslán. Poslání se uskutečňuje na prvním místě v rozhovoru s Pánem žní. To vyžaduje hluboký vztah s Bohem, naprosto nutný v každém povolání. Povolání je pak dar, který se přijímá. To vyžaduje identifikaci s charismatem a trvalé úsilí o věrnost prostřednictvím počáteční i trvalé formace. Tato věrnost nás může uchránit od apatie vůči Bohu a mladým. Cetera tolle představuje vnitřní dispozici a asketické úsilí k přijetí povolání. Je to rozhodnutí vzdát se všeho, co nás vzdaluje od Boha a od mladých. Takové rozhodnutí od nás vyžaduje: větší jednoduchost a chudobu našeho osobního a komunitního života s dopadem na reorganizaci práce, což by nám mělo pomoci překonat riziko být spíše provozovateli děl než evangelizátory mladých, pomoci být pozornějšími k novým oblastem chudoby mládeže a našich adresátů obecně, otevřenějšími k novým oblastem evangelizace jako apoštolátním úkolu podstatně obnovenému.
3
Jan Pavel II., Novo Millenio Ineunte, č. 31, srov. také Znovu začít od Krista, č. 46.
Cílem 26. GK je dotknout se srdce salesiána, aby se tak stalo srdce každého spolubratra „novým Donem Boskem, jeho interpretem v dnešní době.“ Tento cíl jsme vyjádřili tím, že 26.GK chce „znovu probudit srdce salesiána nasazením (passione) Da mihi animas“. Jsme si jisti, že tohoto cíle je možné dosáhnout, pokud se každý spolubratr ztotožní s Donem Boskem a přijme ho jako „otce a vzor“ (S 21). Proto bychom měli obnovit naši pozornost a naši lásku ke Stanovám a přijmout je celé jako charismatickou sílu. V tomto ohledu bych chtěl zvláštním způsobem poukázat na druhou kapitolu Stanov, která nám představuje „salesiánského ducha“ (pozn. překladatele: salesiánský styl života). Připomeňme si, co nám Don Bosco zanechal ve své Duchovní závěti: „Jestliže jste mě milovali v minulosti, pokračujte v lásce ke mě v budoucnosti přesným zachováváním Stanov.“ A don Rua opakuje: „Když ctihodný Don Bosko vyslal své první syny do Ameriky, chtěl, aby na fotografii byl znázorněn mezi nimi při aktu předávání knížky našich Stanov donu Giovanni Caglierovi, vedoucímu výpravy. Kolik toho Don Bosco tímto postojem řekl!… Chtěl bych vás doprovázet já sám, posilovat vás, utěšovat vás, chránit. Co ale nemohu dělat já sám, udělá tato knížečka. Chraňte ji jako nejdrahocennější poklad.“ A konečně don Don Rinaldi stvrdil: „Celý Don Bosco se nachází v nich“. 6. Charismatická identita a apoštolátní nasazení (passione) Téma 26.GK Da mihi animas, cetera tolle má jako podtitul „charismatická identita a apoštolátní nasazení (passione)“ Konec konců hluboká obnova, kterou kongregace potřebuje v této historické chvíli a ke které směřuje tato generální kapitula, závisí na neoddělitelné jednotě těchto dvou elementů. Podle mého názoru je třeba překonat od samého začátku klasické dilema mezi „charismatickou identitou a společenským významem“. Ve skutečnosti je toto falešný problém: nejedná se o dva faktory na sobě nezávislé a stavět je do protikladu lze chápat jako ideologické tendence, které degenerují zasvěcený život, stávají se důvodem zbytečných napětí a neplodného úsilí a příčinou úpadku. Proto se ptám: kde nalézt salesiánskou identitu, která by garantovala přínos kongregace ve společnosti, který se projevoval jako „salesiánský fenomén“, jak Pavel VI. nazval výsledek neuvěřitelného růstu povolání a světové expanze. Dotýká se nás, co dnes prožívá církev. Ona „stále stojí před dvěma imperativy, které ji udržují v nepřekonatelném napětí. Na jedné straně se váže k živé památce, k teoretickému připodobnění se, k historické odpovědi na zjevení Boha v Kristu, který je začátkem a základem její existence. Na druhé straně je vázána a pozvána k velkodušnému předávání (sdílení) spásy nabídnuté Bohem všem lidem prostřednictvím evangelizace, slavením svátostí, živého svědectví a velkodušné spolupráci každého z jejích členů. Péče o identitu a vykonávání poslání jsou stejně posvátné. Pokud věrnost počátkům a starost o identitu jsou příliš zdůrazněné nebo jsou výlučné, z církve se stává sekta a podléhá fundamentalismu. Pokud starost o významnost ve společnosti a obecných zájmech lidstva je dovedena do krajnosti, v níž se zapomíná na vlastní kořeny, tam se církev dostává na okraj úpadku a v důsledku se stává bezvýznamnou.“ Toto jsou dva konstitutivní prvky pro církev, a tedy i pro kongregaci: její identita, která spočívá v tom být učedníky Ježíše Krista, a její poslání, které je zaměřeno pracovat pro spásu lidí, v našem případě mládeže. Až posedlá starost o identitu ústí do fundamentalismu, a tím se ztrácí významnost (smysl naší přítomnosti). Až dýchavičná námaha o společenské uznání našeho poslání za jakoukoli cenu a za ztrátu identity přivádí naproti k úpadku stejného úkolu „být církví“. To znamená, že věrnost církvi, a tím spíše kongregaci, závisí na neoddělitelné jednotě těchto dvou faktorů: charismatické jednoty a společenské významnosti. Jsou-li často tyto prvky postaveny jako antagonistické či nespojitelné, „buď identita, nebo významnost“, můžeme upadnout do zmýleného pojetí zasvěceného života a myslet si, že tam, kde je hodně identity víry a charismatu, může trpět společenské nasazení a v důsledku se náš život může stát méně signifikativním (významným, méně znamením). Zapomínáme, že „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,20). Nejedná se o alternativu, ale o integraci!
Když 2. článek dekretu Perfectae Caritatis II. vatikánského koncilu hovoří o obnově zasvěceného života, navrhuje tuto základní směrnici: „Odpovídající obnova zasvěceného života v sobě současně zahrnuje neustálý návrat k pramenům každého křesťanského života, k originální inspiraci jednotlivých institutů a přizpůsobení těchto institutů proměnným podmínkám časů.“ Jsou tedy tři prvky tohoto programu obnovy: 1) stálý návrat k pramenům každého křesťanského života; 2) stálý návrat k originálním inspiracím institutů; 3) přizpůsobení těchto institutů proměnným podmínkám časů. Je to však nejdříve kritérium, které se stává normativním. Dá se říct, že tři požadavky reformy jdou společně: simul. Nemůže být žádná odpovídající obnova s pouze jednou z těchto perspektiv. Možná toto byl omyl některých zkrachovalých pokusů o reformu zasvěceného života. V období bezprostředně po koncilu někteří zdůrazňovali originální inspiraci institutu prostřednictvím silné identity, jiní se rozhodovali pro přizpůsobení nové situaci současného světa se silným sociálním nasazením. Tak obě dvě polarizace zůstaly neplodné a bez účinné přesvědčivé síly. Častěji jsem se podělil o hluboký zážitek, který jsem udělal při návštěvě mateřince Sester Božské lásky v Kalkatě právě kvůli zvláštnímu přesvědčení, že Matka Tereza uměla předat svým sestrám: čím více se dáváš do služby pro ty, o které se nikdo nestará, pro nejchudobnější a nejpotřebnější, tím víc musíš vyjadřovat, že je zde něco víc, základní důvod této starosti, a tím je Ježíš Kristus Ukřižovaný. Jedinou formou, v níž se stává jasným svědectví zasvěceného života, je takové, které je schopné zjevit, že Deus Caritas est, že Bůh je láska. Matka Tereza napsala: „Hlubší modlitba tě přivádí k nadšenější víře, nadšenější víra k expanzivnější lásce, expanzivnější láska k darování se ještě více altruistickému, více altruistické darování se k trvalému pokoji.“ Ztotožnit se se současnou společností bez hlubokého ztotožnění se s Ježíšem Kristem znamená ztratit schopnost být znamením a ztratit svou inspirující sílu. Pouze tato inspirace umožní onen přesah (odlišnost, specifikum), který společnost potřebuje. Pouhá identifikace s nějakou společenskou skupinou či s nějakým vyhlášeným politickým programem, byť nabitým sociálním dopadem, toho moc neříká ani není věrohodná. Na to jsou jiné instituce a organizace současného světa. To, co Don Bosco dokázal dělat mimořádným způsobem, nám vyjadřuje 21. článek Stanov, když hovoří pávě o Don Boskovi jako otci a učiteli a když nám ho nabízí jako vzor. Uvedené důvody jsou tři: a) Podařilo se mu v jeho vlastním životě uskutečnit zářivou souhru přirozenosti a milosti: - plně člověkem - plně člověkem Božím - obdařený kladnými vlastnostmi svého lidu - hojně obdařený dary Ducha Svatého - otevřený k pozemským skutečnostem - žil, jako by viděl Neviditelného To je jeho identita. b) Tyto dva prvky se spojily do naprosto jednolitého životního programu: sloužit mládeži - s houževnatostí a vytrvalostí - přes překážky a námahy - s citlivostí velkodušného srdce - neudělal krok, nepronesl slovo, nepodnikl nic, co by nesledovalo spásu mládeže... V tom byl jeho význam a přínos. c) Skutečně neleželo mu na srdci nic jiného než starost duše - zcela zasvěcený Bohu a plně oddaný mladým - vychovával evangelizací a evangelizoval výchovou To je milost jednoty. Dnes kongregace potřebuje tuto konverzi, která by nám pomohla znovu získat charismatickou identitu a apoštolátní nasazení (passione). Náš úkol pro spásu mladých, zejména nejchudších, kráčí nezbytně prostřednictvím ztotožnění s charismatem. Je pravda, že v Donu Boskovi svatost vyzařuje z jeho děl a skutků. Ale díla jsou pouze vyjádřením jeho života víry. Jednota s Bohem znamená prožívat v Bohu svůj vlastní život, stát v jeho přítomnosti, mít
účast na Božím životě, který je v nás. Don Bosco udělal ze zjevení Boha a jeho lásky důvod svého vlastního života v logice teologálních ctností: s vírou, kterou se stával fascinujícím znamením pro mladé lidi, s nadějí, která pro ně byla slovem, jež přináší světlo, s láskou, která se při setkáních s nimi projevovala konkrétním činem. 7. Závěr Milí spolubratři na kapitule, 3. dubna 2002 jsem byl 25.GK zvolen hlavním představeným a v následujících dnech byli zvoleni vikář a další členové hlavní rady pro jednotlivé sektory a regiony s úkolem animovat a řídit Kongregaci pro šestiletí 2002–2008 . Během těchto šesti let jsme se snažili tento úkol intenzivně prožívat a investovat do něho své nejlepší síly. Don Luc Van Looy byl po necelém roce povolán Svatým otcem k biskupské službě v diecézi Gent v Belgii. Musel jsem proto jmenovat nového vikáře dona Adriana Bregolina a místo něho nového regionála pro Itálii a Blízký východ dona Pier Fausta Frisoliho. Don Valentin De Pablo zemřel během mimořádné vizitace vizitatorie AFO, don Helvécio Baruffi krátce před kapitulou, které se chtěl i přes svou nemoc zúčastnit. Don Antonio Domenech byl zkoušen těžkou nemocí. A konečně 23. ledna Svatý otec jmenoval biskupem dona Tarcisia Scaramussu, rádce pro sociální komunikaci, a svěřil mu náročný úkol pomocného biskupa v Sao Paulo. Děkuji každému rádci za blízkost a věrnou spolupráci, velkodušnou a kvalifikovanou v různých rolích, které jim byly svěřeny. Dnes je čas dát znovu hlas kapitulnímu shromáždění, které představuje vyjádření nejvyšší autority v životě Kongregaci. Teď tedy dostáváte slovo vy, milí členové kapituly. Zvu vás ale také otevřít srdce Duchu svatému, velkému učiteli nitra, který nás stále vede k pravdě a plnosti života. Uzavírám a svěřuji tuto letniční událost naší Kongregace Madoně a Marii Pomocnici. Ona je stále přítomna v naší historii a její přítomnost a pomoc nesmí chybět ani v této chvíli. Ať nás Maria, „odbornice“ na Ducha svatého, podobně jako ve Večeřadle učí nechat se jím vést, abychom „mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“ (Řím 12,2b). V Římě 3. března 2008 don Pacual Chávez Villanueva hlavní představený SDB
