Prohlášení. Datum: Podpis:

Prohlášení Byla jsem seznámena s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, zejména § 60 – školní dílo. Beru na vědomí, že Technická univerzita v Liberci (TUL) nezasahuje do mých autorských práv užitím mé bakalářské práce pro vnitřní potřebu TUL. Užiji-li bakalářskou práci nebo poskytnu-li licenci k jejímu využití, jsem si vědoma povinnosti informovat o této skutečnosti TUL; v tomto případě má TUL právo ode mne požadovat úhradu nákladů, které vynaložila na vytvoření díla, až do jejich skutečné výše. Bakalářskou práci jsem vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a na základě konzultací s vedoucím mé bakalářské práce a konzultantem. Současně čestně prohlašuji, že tištěná verze práce se shoduje s elektronickou verzí, vloženou do IS STAG.

Datum:

Podpis:

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala doc. PhDr. Evě Štědroňové CSc., za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěla k vypracování mé bakalářské práce. Poděkování rovněž patří celé mé rodině za shovívavost a podporu při studiu.

Anotace Bakalářská diplomová práce se zaměřuje na rysy poetistické prózy čtyř autorů české literatury 20. století – Karla Konráda, Jaroslava Jana Paulíka, Vladislava Vančury a Jiřího Mařánka. Práce je rozdělena do jedenácti kapitol, z nichž každá rozebírá jedno dílo. Následně shrnuje témata poetistické prózy, motivy, postavy, všímá si lyrizace a subjektivizace, hry s jazykem, ironie a humoru a v poslední části se věnuje i žánrům a jejich vnitřním změnám, kterými se inspirovali i někteří spisovatelé 60. a 70. let 20. století.

Klíčová slova Poetistická próza, poetismus, lyrizace, subjektivizace, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura, Jiří Mařánek, Postele bez nebes, Rinaldino, Dinah, Robinzonáda, Arizona, Rozmarné léto, Cesta do světa, F. C. Ball, Dlouhý, Široký, Bystrozraký, Hrdelní pře anebo Přísloví, Amazonský proud, Ještěrka v červeném bludišti.

Annotation This thesis is focused on the features of poetic prose written by the four authors from 1920s and 1930s – Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura and Jiří Mařánek. The paper is divided into eleven chapters. Each chapter deals with one work. Humour, irony, word play with the Czech language, subjectification, lyric are highlited and characters, motives, together with topics of the prose are summarised. The last part follows gendres and their inner changes which served as an inspiration to writers of 60s and 70s 20th century.

Key words Poetist prose, poetism, lyticism, subjectivity, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík, Vladislav Vančura, Jiří Mařánek, Beds without canopy, Rinaldino, Dinah, The Robinsonade, The Arizone, Summer of Caprice, World Journey, F. C. Ball, Long, Stout, Sharp-eyes, Cut-throat Feud or Proverb, Amazon Current, The lizard in red labyrinth.

Obsah 1. Úvod………………………………………………………………………1 2. Karel Konrád……………………………………….……………………3 2.1 Postele bez nebes……………………………………………………....3 2.2 Rinaldino………………………………………………………………7 2.3 Dinah…………………………………………………………………..9 2.4 Robinzonáda………………………………………………………….11 3. Jaroslav Jan Paulík…………………………………………………….16 3.1 Arizona……………………………………………………………….16 4. Vladislav Vančura………………………………………………….…..21 4.1 Amazonský proud………………………………………….…………21 4.2 Cesta do světa………………………………………………………..22 4.3 F. C. Ball…………………………………………………………….26 4.4 Dlouhý, Široký, Bystrozraký……………………………………..…..29 4.5 Rozmarné léto……………………………………………………….31 4.6 Hrdelní pře anebo Přísloví………………………………………….35 5. Jiří Mařánek…………………………………………………………..38 5.1 Ještěrka v červeném bludišti………………………………………...38 6. Poetistická próza - typologie…………………………………………..42 6.1 Témata………………………………………………………………42 6.1.1

Touha po dobrodružství a dalekých exotických krajích, po silných zážitcích a po svobodě…………………………..42

6.1.2

Kamarádství a solidarita, kolektivismus, láska k životu, hravost, vtip, radost a pohoda……………………….…..42

6.1.3

Protiměšťácký postoj…………………………………….43

6.1.4

Dětství a mládí…………………………………………..43

6.1.5

Vztahy mezi lidmi………………………………………..44

6.1.6

Válka a sociální rozvrstvení společnosti………………...44

7. Motivy…………………………………………………………………..46 8. Postavy………………………………………………………………….48 9. Lyrizace a subjektivizace…………………………….………………..51 10. Žánry……………………………………………………………….…...53 11. Závěr – inspirace poetismem…………………………………………..55

12. Seznam použité literatury………………………………………………56 13. Seznam použitých obrázků……………………………………………..57

Použité obrázky 1. Obrázek 1 – Karel Konrád………………………………………..…….…3 2. Obrázek 2 – Jaroslav Jan Paulík…………………………………….……16 3. Obrázek 3 – Vladislav Vančura………………………………………….21 4. Obrázek 4 – Jiří Mařánek………………………………………………...38

1. ÚVOD Po první světové válce umělci toužili tvořit jinak než dříve. Každý nový literární a umělecký směr se staví proti umělecké minulosti a tradičním výrazovým prostředkům. Souvisí s dobou, ve které vzniká, reaguje na současnost i nedávnou minulost. V Evropě se vynořila celá škála literárních směrů: v poezii, ale i v próze a dalších oborech

–

výtvarnictví,

Futurismus, konstruktivismus,

architektuře, dadaismus,

divadelnictví

surrealismus

a

a

filmu.

expresionismus -

všechny tyto směry měly menší či větší vliv na českou literaturu, hlavně na poezii a na vznik nového básnického směru – poetismu, který se jako jediný zrodil na počátku 20. let v Čechách, v prostředí avantgardního hnutí (pražského) Devětsilu. Jeho mluvčími a zakladateli byli Karel Teige, Vítězslav Nezval, Vladislav Vančura, u jeho počátků stál též Jaroslav Seifert, Jiří Kroha, Jiří Frejka, Emil František Burian, Jiří Voskovec, Jan Werich a mnozí další. Základem poetismu v literatuře bylo slovo a obraz; obojí se nejvíce uplatnilo v poezii, divadle a filmu. Teoretik Karel Teige charakterizuje poetismus jako „umění, které je ležérní, dovádivé, fantaskní, hravé, neheroické a milostné“1. Tvrdí také, že „čistá lyrika je jediným uměním doby“2. Ale básníci i prozaici postupně překonávají rané naivní stadium poetismu, okouzlení

primitivismem

a

směřují

od

nezávazných

hříček

k parodii

a grotesce; usilují o kritický pohled na soudobou měšťáckou společnost. Dokonce i nejvýraznější poetistický básník Vítězslav Nezval po počáteční hravé Pantomimě hledá hlubší pojetí života a tvoří syntetické skladby Akrobat a Edison; právě v nich se představuje poetismus ve vyzrálé formě.

1 2

TEIGE, Karel. Poetismus. Host III, 1924, s. 197-204. TAMTÉŽ, s. 197-204.

1

Pro oblast prózy poetismus nevytvářel ani v teorii ani v praxi podstatný přínos. Přesto se tehdy našli prozaici, kteří svá díla zaměřili poetisticky, každý jiným způsobem.

Obohatili

prózu

lyrismem,

obrazností,

emocemi,

fantazií,

překvapivými a trefnými metaforami a přirovnáními a vtipem. Proti rozvíjení syžetu stavěli asociaci a bořili tradiční formy. Poetismus je směr, který i v próze odpovídal specifickým požadavkům lyriky, vycházel z ní a znamenala pro něj největší podnět. Je to hra se slovy, obraznost, řetězení mnohdy nesourodých a bizarních představ, emocionality a smyslovosti člověka, nespoutané veselí a prvky opojení, „proti myšlence staví emoci a obraz, proti logice fantazii a proti rozvíjení syžetu bleskovou asociaci“3. V následujících rozborech děl čtyř prozaiků – Jaroslava Jana Paulíka, Jiřího Mařánka, Karla Konráda a Vladislava Vančury jsou uvedeny rozdíly mezi jejich stylem a poetikami, které je spojují. V závěru jsou představeny hlavní rysy poetistické prózy a její přínos pro českou literaturu a inspiraci pro tvorbu autorů 60. a 70. let 20. století.

3

Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 279

2

2. Karel Konrád

Obrázek 1

2.1 Postele bez nebes (1939) Jde o nevelký román složený ze dvou dílů, který se svým obsahem i formou liší od románů autorů, kteří nepsali ve stylových intencích poetismu. „V mládí jsem velmi toužíval být básníkem. Stal jsem se spisovatelem. Přesto se domnívám, že próza by měla mít podobné zákony jako poezie.“4 Tuto myšlenku Konrád naplňoval ve všech svých dílech. Souvisí s lyrikou, která buď prostupuje děj, nebo tvoří samostatné imaginativní úseky, které navazují na děj ve formě krátkých epizod. Už první kapitola je děje téměř prosta: malá Alžbětka, plaché a introvertní děvčátko, obdivuje krámek starého osamělého hodináře. Autor poeticky zachycuje pocity,

smyslové

okouzlení

v dlouhých

souvětích

složených

z kratších

celků, metafor a přirovnání, které na sobě nejsou závislé, nevysvětlují, jen stojí vedle sebe jako samostatné obrazy. Celá první kapitola zachycuje prožitky děvčátka uchváceného zvuky a tvarem hodin, které si šeptá říkanku do rytmu tikotu hodinářského orchestru. Jako refrén se v textu celého románu opakuje věta: „Hodinky, ti ptáci bez vratiprstů.“5 Čas se nedá zastavit. Je to hra barev, tvarů, světel, emocí a fantazie.

4 5

LUKEŠ, Emil. Doslov k románu Rozchod!. Praha: Práce, 1970. KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 18, 36, 55, 256.

3

Spojovacím článkem drobných epizod druhé až čtvrté kapitoly jsou děti Alžbětka a její starší bratr Oldřich a jeho spolužáci Ota, Evžen a Vilém, kteří spolu s dospělými sdílejí prostor maloměsta. Ve svých hrách se je snaží napodobovat, jsou to hry na národy celého světa, na právě probíhající balkánskou válku vpředvečer války světové. Od dospělých se učí lásce a nenávisti, od dospělých jsou často nepřiměřeně krutě biti. „Čas již od svého zrození uzavřel spolek s válkami a zval do něho nejlichotivějšími a nejsvůdnějšími pozvánkami i nezletilé mysli dětí, ty hosty s dosud nezralými zápěstími, aby povzbuzoval jejich přirozené barbarské pudy … boj za svobodu … neboť co už kvůli ní bylo svedeno bitev, válek!“6 Jejich dětství, plné fantazie a dobrodružství, je narušováno nepříjemnými událostmi, se kterými se jejich duše neumějí vypořádat. Děj v prvním díle není souvislý ani předem daný ve fabuli a následně v syžetu, jsou to vedle sebe poskládané obrazy, které reflektují momenty příjemné, nebo opačné, body, které zůstanou v paměti člověka až do dospělosti a ve vzpomínkách ho provázejí celým životem. Obrazy vzdáleně připomínají lyrickou báseň, jsou tvořeny větami bez asonance, ale představují gejzír metafor zachycujících a poetizujících okamžik. „Okno pana Kryštofa prasklo. Jekot skla. Sypalo se na dláždění, zvučíc jako průhledný zvon, jehož šílené srdce se rozlétlo celé a naráz; byl to velkolepý výbuch, požární poplach, nádhery plné zděšení výšleh umíráčku, divý chrst, živelné katastrofální zajekání střepin; arcidílo pro sluch, když strach proměnil na chviličku údy v dřevinu bez života. Bez jediné známky mízy.“7

6 7

KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 80. TAMTÉŽ, s. 67.

4

Prostředí nuzného bydlení dělnických rodin je zachyceno tentokrát pachy: „A vůně z činžovního domku, místo aby se vůkol táhly nebo vznášely, spíše mokvaly. Smažená cibulka, majoránka, výměty kyselého zelí. Pach chvílemi libě teplý, jako van z žehlíren. A dech koželužen … doudky od sleďů a uzenáčů, droždí kynutého těsta, králičí moč, syrové řemínky, podpalubí zastaváren … Potrhané babí léto záclonek … Býložravé svědomí.“8 Ale děti se chtějí radovat, hrát si s míčem, který připomíná „dělovou kouli“, „kometu“, „glóbus“, „úplněk“, pohyb9. Básnicky rozehrává autor představu míče na dvou stránkách. „Létáš, odrážíš se, kutálíš a skáčeš do výšky, do dálky, do hloubky i do upažení; je v tobě nejen nejtřpytivější kouzlo naší minulosti, ale i potřeba stále se vracet, lůno dětství.“10 Míč je nezbytná součást her, ale slouží i jako střela rozbíjející sklo krámku, nebo jako zbraň. „Madagaskar11 vpálil balón vší silou do Germána …“12 Každá informace tvořící děj je podmalována lyrikou a emocemi, které ji provázejí v duších dětí. Tichý vypravěč zasahuje do děje subjektivizací, vystupuje v první a druhé osobě singuláru, v první osobě plurálu a klade otázky. „Měl jsi pokušení … což vás napadá … co to jen bylo? Jaké tajemství? Co jí chybělo?“13 „Kdepak je naše hloupé město.“14 „Vždycky jsem se domníval, že malířství vzniklo …“15 A do dětského světa zasahuje i chmurná událost: úmrtí staré paní Kleňhové, dobré víly milující děti.

8

KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 126, 127. TAMTÉŽ, s. 40, 41. 10 TAMTÉŽ, s. 40. 11 postava Oldřich 12 KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 44. 13 TAMTÉŽ, s. 31. 14 TAMTÉŽ, s. 62. 15 TAMTÉŽ, s. 75. 9

5

Druhý díl začíná vyprávěním o českoněmecké vesnici Vrbové, nepovedené elektrifikaci, o vztazích mezi Čechy a Němci a blížících se volbách starosty. Odehrává se před 1. světovou válkou, ale ve skutečnosti jde o události před světovou válkou druhou. Poměry jsou ve vyprávění jakoby zahaleny tkanivem lyriky a nesouvislých obrazů a odskoků od tématu; tím je skryt pravý stav věcí tak, aby kniha mohla za okupace vyjít. V textu je velké množství motivů souvisejících s létáním, například motiv draka, který je pouštěn v podzimním větru, je přirovnáván k létajícímu ptáku a souvisí s návštěvou letce Kašpara. Motiv ohně „jako velebné kráse ničení“16, pozdravu hvězdám, průvodci husitské slávy a ptáku Ohniváku. Složité a alegorické obrazy jsou složeny v dlouhá souvětí, jedno souvětí pokryje jednu nebo dvě strany textu17, který dělí refrén: „A čas, vážící vodu, nevyrušoval.“18 Děti chodí do kina na filmy o ponorkách, hrají si na piloty, pouštějí draka = ptáka, letadlo. Dobře chápou, o co ve vesnici jde: o zrazenou důvěru a defraudaci v Městské spořitelně a podplacené volby. Ve své naivní přímosti se postaví proti četníkům s kameny v kapsách. Výsledkem je zbití Oldřicha, věčného ochránce své malé sestry Alžbětky, a nezákonné mravy ve škole, kvůli kterým ho nikdo nevezme do učení. Ota den před těmito událostmi uteče od nelítostného otce za strýcem do ciziny. A blíží se světová válka 1914. „Cožpak ty, malé městečko, tys nikdy neumělo třímat jiné kopí, jen takové, jehož hrot byl ukován z pomluv, podezírání a nepřejícnosti … Jedině, když v tvých zdech měly smysl pro hrdinství, velikost a čin, byly tvé děti, jedině ony nemyslely stále jen na sebe, na přírůstek svého zisku.“19 Strojník Lůcha vysvětluje Oldřichovi, že „vlastenectví neznamená řeči, ale skutek“.20 Kromě stávkujících dělníků se všichni dospělí stáhli do ústraní a nechali potrestat chlapce, který jednal.

16

KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 84. TAMTÉŽ, s. 188, 189. 18 TAMTÉŽ, s. 180, 181, 182, 249. 19 TAMTÉŽ, s. 193, 194. 20 TAMTÉŽ, s. 250. 17

6

2.1 Rinaldino (1927) Tento román je do značné míry autobiografie s motivy dětství a mládí autora. Oslabená epika je nahrazována volnou kompozicí a hravou poetistickou ironií a komikou.

Zaznamenává

vztah

studenta

Toníka

se

spolužačkou

Inkou, platonickou lásku a kamarádství, studentské schválnosti a úskoky profesorům, ironické veršovánky, radosti se štěnětem Puntíkem a setkávání s obyvateli městečka; dětství plné poezie a citového vnímání končí vypuknutím světové války. Toník střídá svůj pohled na události ve městě a na školu; soustředí se na sportovní utkání ve fotbale, ale jinak, než by si přál profesorský sbor. „Pěstujte čile sport, sílí ducha i tělo. Sport z vás učiní zdatné vojíny, hodné vítězství …“21 „Míč se vznesl jako skřivánek. Toník jej polapil, letěl s ním jako vítr a převanul se přes vyběhnuvšího brankáře přímo do branky – první gól.“22 Citové probouzení a subjektivní pocity Toníka jsou odlehčeny, příběh místy připomíná parodii, neutápí se v lyrice. Je plný vtipu, grafických úprav, vložených písniček a nápisů. Všechno, co Toník viděl kolem sebe, mu utkvělo ve vizuální a citové paměti. V sextě se začne scházet s Inkou, škádlí se, mají se rádi, ale nejsou milenci, Inka je příliš cudná. Do textu jsou vloženy dopisy vojáků, jejich vzpomínky na dobu míru doma a poté zprávy kamarádů o jejich smrti na bojišti. Děj je zpomalen a proložen krátkými náznaky válečných příhod a písněmi. „Havíři, havíři, jak se asi máte za těch pár krejcarů, co si vyděláte?“23 Dohromady se mísí školní zážitky, sport, nenaplněná láska a blížící se odchod do války. Smutek se střídá s veselím, stesk a melancholie s odlehčením a vtipem, který nedovolí podlehnout tíze loučení.

21

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 263. ISBN 80-7106-538-2 22 TAMTÉŽ, s. 263. 23 TAMTÉŽ, s. 287.

7

„… vrátil se do prvního poschodí, kde byl záchod dívek. Vlezl dovnitř a napsal na zeď inkoustovou tužkou: Co vás tady sedělo, a všechny jsem vás měl rád! Antonín Zemánek - Apatit“24 Po návratu z války Toník odchází do Prahy studovat chemii, prožívá studentský život a novou studentskou lásku s Lídou, získává první milostné zkušenosti. „Slečno, račte dovnitř, jedem“, ale Lidunka stála na stupátku a přísahala si s Toníkem věrnost až do hrobu.“25 Toník z prázdnin neodpovídal na Lídiny dopisy. Po návratu do Prahy se dovídá, že se provdala za továrníka. „Mám ti vyřídit, že na tebe nikdy nezapomene, co bude živa, a že se provdala za továrníka hospodářských strojů …“26 Toník vzpomíná na Inku, ve fantazii se převtěluje do Rinaldina, symbolu revolty (původně italský fiktivní zbojník z 18. století); představuje si divadelní scénu, kde se setká s Inkou a odmítá její lásku. „V černých lesích na skalinách tam v té malé jeskyni, spí tam vůdce loupežníků, Rinaldino nazvaný.“27 Četníci lapí Inku. Fantazie splétá příběh s fotbalem, četníky, Inkou, Oldou, vězením, školním inspektorem … Cítí se osamocen, opuštěn Lídou i Inkou, vyhýbá se ženám, nevěří na lásku, pomýšlí na sebevraždu – vše je sen o zbojnících a Jánošíkovi, ale odlehčený ironií a vtipem. „ZAKAZUJE SE veškeré a jakékoli používání rozkazovacího způsobu (imperativu).

24

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 298. ISBN 80-7106-538-2 25 TAMTÉŽ, s. 327. 26 TAMTÉŽ, s. 341. 27 TAMTÉŽ, s. 342.

8

Dovoluje se pouze: 1. způsob oznamovací, 2. tázací, 3. podmiňovací. Na vědomost dává RINALDO DE RINALDINI“ 28 „Loupežníci musejí býti připraveni

každou vteřinu k útěku, myslil si

Rinaldino, jehož zrak se prodíral tmou, nikdy, nikdy nebudu moci nosit pyžama!“29 Obrazy složené z touhy po lásce končí motivem kukaččího volání, které se v textu objevuje několikrát. „A z nitra lesa volala kukačka: „Kuku, kuku, kuku!“30 Závěrečné kapitoly mají podobu experimentu, který mění děj v „pestrý kolotoč života, věcí a snů“31. Vyprávění a drobné epizody jsou plné vzpomínek, snů s lyrickými vsuvkami, vtipem i smutkem. Text je průběžně doplněn nápisy, dopisy, úryvky z plakátů a divadelních her, které jej ozvláštňují. Autor se nenechává pohltit lyrikou, přestože je všudypřítomná. Silně subjektivní zážitky jsou volně spojené, mnohdy zakončené záznamy života.

2.2 Dinah (1928) Prózu vyznačuje spíše surrealistická poetika, je to fantazijní, snová obraznost, báseň v próze, ke které dalo podnět autorovo čtrnáctidenní uvěznění. Hlavní postavou příběhu je úředník Ludvík. Svou práci nevykonával s horlivostí. „Nad hladinou úředních hodin panovala nehybnost. Šustění kancelářských papírů připomínalo pád starého listí, které pozvolna tlelo.“32

28

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 353. ISBN 80-7106-538-2 29 TAMTÉŽ, s. 358. 30 TAMTÉŽ, s. 364. 31 VÁCLAVEK, Bohuslav. Od umění k tvorbě. Praha: Svoboda, 1928. s. 606. 32 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 263. ISBN 80-7106-538-2

9

Jeho neveselé dětství oživila jen návštěva cirkusu, šašek a zápach koní, který vyvolával představu divokých a skvělých krajů. Ludvík vedl nudný život, svou lenost posiloval spánkem. V kavárně pozoroval herečku Ginu, v duchu ji viděl v Orientu, ve fantazii ji oblékal do orientálního trikotu, přisoudil jí hlavní roli v dramatu, ale vše se obracelo v grotesku. „Mohl přijít jako aviatik … jako námořník, mohl přijít jako bubeník, malíř. Dlaždič. Básník. Mohl přijíti jako rybář.“33 Odchod z vězení a setkání se svobodou bylo opojné. Vzpomíná na nudné městečko, plné pomluv a pokrytectví. Zde prožil gymnaziální studia a sem se vrací i teď. Nic se nezměnilo. „Zrcadlo malého města. Šedivé a zkreslující … všichni tito mužové … jdou ulicí důstojně, jejich podbradky a zátylí dávají tušiti, že nikdy nemohli mysleti, a slušela by jim uniforma tapírů, jezevců a slepic …“34 Ludvík se opíjí krásou dívek, hraje si s představami, píše fejetony do novin; začne chodit s Evou. Ta ale nesplňuje jeho představy o lásce. Opět zaslechne píseň od Dinah. „Již víš, proč vídals ve spánku posvátný baobab, rajky a hady … a černé kosatce nyní již víš, proč nemohls doposud milovat Evu.“35 Ludvík si spojí fantazijní podobu Dinah s Evou, spojí si nudné Čechy s nedosažitelným divokým světem prostřednictvím imaginace. Oddává se své fantazii. „Ludvík velmi miloval onen druh tmy, který vzniká, zavřeme-li oční víčka. Je to živá, pestrá tma, kdy chápeme i tajemství stromů; čteme o nich z žilek lupenů jako z vrásek na čele a asymptoty rtů, ale to již začíná polospánek, ještě bdíme, je to jen nástin spánku.“36

33


10

Realita není důležitá, do pozadí ustupuje pobyt mladého úředníka ve vězení a jeho předchozí i následné počínání. Důležitá je obraznost a fantazie, sen neustálého spícího. Fantazie ho unáší z reality do snových erotických představ. „Od té doby nepřišel Ludvík nikdy na schůzku s Evičkou za bílého dne. Chodil jedině zvečera … A tehdy když poprvé zašeptals Dinah … stala se Eva krásnější, vábnější. Zavřels oči. Šum větví. Větví“37 „Ó, má síti proti moskytům, která mě nechráníš proti úsměškům; má Evropo; černé brýle. Má lehká bláznovství, melancholičtí rackové, v těchto bílých závějích, mlhách, kde mé sny a můj život, můj život a mé sny bez přestání kříží jako opojení Afriky a vděky Evropy.“38 Obraznost „balí věci jako mlhu opiového snu, evokuje se tu … obrazivá paměť vůní, ovzduší, záření, záchvěvů, dotyků, všechno, co nemá jména. Neboť to a právě to má – život.“39

2.3 Robinzonáda (1926) Robinzonáda je soubor čtrnácti črt, povídek a fejetonů uveřejňovaných nejprve v novinách a časopisech 20 let. Liší se od sebe tematicky a jsou si blízké stylem – zkratkovitým, lapidárním, ironickým až anekdotickým. Nad stolem je krátký příběh dvou žen, matky a dcery, které se obětovaly pro lhostejného syna a bratra. Noviny – je črta o novinách a práci novináře, autor vtipně glosuje novinářské redakce, ironizuje je, hraje si s češtinou.

37

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 409, 410. ISBN 80-7106-538-2 38 TAMTÉŽ, s. 414. 39 HODROVÁ, Daniela. … na okraji chaosu ... Poetika literárního díla 20. století. Praha: ČSAV, 2001. s. 606. ISBN 80-7215-140-1.

11

„…slovo úvodník má svůj předek ve slově úvod, voditi, voděn, voděna, vodič. Tím ovšem potírá (od slova potěr) teorii profesora Hýska, který odvozuje prapůvod slova úvodník ze staroslovanského vodník (Wassermann). Vodník sedí u vodnice … takže učiníme závěr, máme u vodník.“40 Soudničky nejsou klasické prózy s příběhem od začátku do konce, je tu jen náznak příběhu, ihned okomentovaný autorem a odvedený jinam. Jsou to tedy „jako soudničky“. Nejde o příběh samotný, ale o parodii, absurditu, řetězení obrazů, které utíkají od samotného tématu, nadlehčují je, zjemňují a vzápětí drsně srážejí, uvolňují prostor pro fantazii autora i čtenáře. Já, Anna Czilagová – základem je náznak příběhu, kdy velkoobchodník podal žádost o rozvod, protože si jeho žena nechala ostříhat vlasy na tehdy módní mikádo. „V době, kde jsem dlel v Tatrách na léčení, tak když jsem se vrátil z těch lázní, nalezl jsem svoji ženu spící s mikádem. Prosím, slavný soudní dvore, s oholeným krkem, což vyvolalo u mne mravní odpor a další manželské štěstí je vniveč.“41 Trampoty soudního referenta – je lapidárně vylíčené zrání soudního referenta od nástupu do zaměstnání až po „potrhlost starce“. Jsou to miniepizody s lapáliemi a absurdními střety s lidmi, o kterých psal do tisku. „Za pár dní tě vyhledá odbarvená dáma v černém. Mile se usměje: „Vy jste psal tenhle referát?“ „Ano, milostivá.“ „Tááák?,“ přitom se celá změní, „jak jste si mohl dovolit napsat, že je mi 26 let, když je mi 25?“42 Črta s názvem Stud rozděluje druhy studu podle činnosti a zálib. „STUD učitelský: vyznačuje se sytým ruměncem, když jest špatně používáno genitivu záporu. STUD sportovní: vyznačuje se úslovím: „Slávie to projela, měla však drtivou převahu, ale měli jsme smůlu, soudce byl pod psa.“43

40

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 196-197. ISBN 80-7106-538-2 41 TAMTÉŽ, s. 239. 42 TAMTÉŽ, s. 203. 43 TAMTÉŽ, s. 213, 214.

12

Napříč kavárnou – dívka v zamyšlení posuzuje mladíka podle toho, jaké noviny si vybírá ke čtení. Mechanika lásky – autor srovnává lásku se žaludkem. „Vlastičko, víte, že jsem chudý. Ani nežeru, abych ušetřil 10 Kč, abych mohl přijíti sem za vámi.“44 Lupiči pokladen je humorný pohled do života kasařů a jejich milých s bohatým využitím argotu a slangu, je tu i aluze na V. Majakovského – Mystérie Buff. „Někdo má preclík, druhý díru z preclíka, a to je demokratická republika.“45 „Lupiči pokladen … přišli z války; lidské srdce bylo v ní vyvrhnuto jako střeva. A jim se zdálo, že je na práci škoda jejich odvahy a statečnosti. Možná, že ani práci nedostali.“46 Něco o touze – ve zkratkovitých větách a s jemnou ironií jsou vyjádřeny erotické představy. „Sedíš doma sám; zahálka je matka všech nemravností. Pedagogové říkají touze nemravnost.“47 Člověk švorcový – autor si dělá legraci z chudoby. Některá črty se podobají Čapkovým fejetonům, nebo spíš causeriím, ale jen tematicky. Čapek se obrací k lidem, říká své názory, vtipně a logicky je dokazuje. „Ještě před chvílí jsi mluvil s lidmi, žertoval, zajímal se bůhví oč všechno…co se ti stalo? Ni, nic vlastně…Vsadil bych se, že toho dne…Neboť, hleďte, je možno být hrdinou proti velkým ranám osudu. Může být jaksi pyšný, že si zlomil nohu, ale nemůže být pyšný, že si nalomil nehet!“48

44

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 247. ISBN 80-7106-538-2 45 TAMTÉŽ, s. 217. 46 TAMTÉŽ, s. 218. 47 TAMTÉŽ, s. 209, 210. 48 ČAPEK, Karel. Melancholia [online]. 1922 [cit. 2015-03-30]. s. 59. Dostupné z: http://ld.johanesville.net/capek-19-o-lidech?page=33.

13

Konrád se ke čtenářům neobrací, jeho úvahy a lyrické povídání o smutku vycházejí z momentálních vtipných nápadů a jsou spojeny spíše s poezií než s logikou. Jsou to hry se slovy a představami. „Černá barva je obecný projev smutku, vdovy a školní sešity bývají černé … Jaké štěstí, že dívky s vlasy smutečními mohou mít alespoň veselé zuby! Matematika má také svůj smutek v čísle 13, třináct malých černoušků bumbalo rum … Dneska je smutek všude. Ve vlaku, za nehty, i kominík, který patří mezi čtyřlístky, bývá smuten. Vzpomeňte hořkého smutku neznámého vojína, když na jeho rov klade věnec ministr války.“49 Jako povídka je krátký příběh o Alfrédovi, který se oženil s dcerou bankovního ředitele. Po narození dcerky ztrácí o starší manželku zájem, zamiluje se do Hedy a vede dvojí život. Hedu zahrnuje dárky. Když ji překvapí s milencem (v příběhu nemá jméno), dá drahý náhrdelník překvapené manželce. Toto je jediná povídka s příběhem v prozaickém souboru Robinzonáda. Esej o básnících – zde si autor dělá legraci sám ze sebe a svých kolegů – básníků. „Básnící se zpravidla narodí na samotách uprostřed věkopamátných hvozdů; nebo se rodí v dědinách vysoko zavátých sněhy. Nejvěcnější jejich předností je jejich vyjadřování. Dovedou se vyjadřovat i mlčky, očima, hmatem nebo jinými po ruce jsoucími prostředky. Pro lepší přehled seskupují se básnící v oddíly jako skautové a vydávají časopisy, hesla.“50 Do souboru patří také črta O Vlastu Burianovi a jeho sportovních vášních a divadelním umu, ve které je skryta odpověď na otázku, proč se soubor próz jmenuje Robinzonáda. „Věty hrnou se jako vojáci z kasáren a z každého slova kouří se pára. Dechová cvičení. Veletoče na žerdích abecedy … ring free … a končí famózní robinzonádou51.“52

49

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 246-248. ISBN 80-7106-538-2 50 TAMTÉŽ, s. 208. 51 Sportovní zákrok brankáře, při kterém skokem do strany a pádem chytá nebo vyráží míč (Slovník cizích slov, Praha: SPN, 1991, s. 619.)

14

Stejně tak se chová Karel Konrád – zkratka příběhu, náznak nadsázkou odskočí do strany, věty plné poezie se střídají s větami krátkými, heslovitými, pokud chce autor vyjádřit komiku situace nebo slova. Všechny prózy obsahují vsunuté nápisy, zdůrazněné v textu nebo od textu oddělené: „s-e-b-e-v-r-a-ž-d-a“53 „pojednou“54 Všude je přítomna ironie a vtip, autor paroduje fráze, do textu umisťuje verše písní, volně na sebe navazují asociace. Je to hra se slovy a představami, jak se uvádí v poetistických manifestech poetismu.

52


15

3. Jaroslav Jan Paulík

Obrázek 2

3.1 Arizona (1928) Arizona je poetistická próza s podtitulem román, ve kterém se autor vyznává z láskyplného vztahu k dobrodružství. Kapitoly obsahují náznaky grotesky, humoru, jemného zesměšnění „ostrých hochů Divokého západu z Libně, Žižkova a Košíř“55, vzápětí autor propadá kouzlu volnosti, milostných dobrodružství a epizod Knuta, Klapky a dalších postav. Arizona je symbol svobody, symbol Ameriky z filmových amerických westernů, ve fantazii přemístěná do trampských osad nedaleko Prahy. Je to hra na chlapáctví a odposlouchané drsné dialogy, je to touha po cestě do Ameriky, po útěku z všední každodennosti, po zakázaných láskách, ale také čest, statečnost, kamarádství, výsměch měšťáckým předsudkům, plachost a horoucí cit. Trampové s Klapkou a Knutem se scházejí za Prahou v trampském klubu Zelená liška a navštěvují místní hospodu s majitelem Vověncem. Neobvyklou postavou je bývalý námořník Reflektor, který provází dění filosofickými úvahami na téma dobrodružství a komentuje názory jednotlivých postav. „Hra, řekl jste hra, Knute. Řekněte si, kde je hranice mezi hrou a dobrodružstvím, mezi flirtem a láskou? Dobrodružství není mimo nás, můžete v ně vskočit rovnýma nohama z pohádky nebo přes groteskní vtip.“56

55

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 419. ISBN 80-7106-538-2 56 TAMTÉŽ, s. 428.

16

Klapka i Knut procházejí každý sám řadou situací a setkání. Klapka se zamiluje do Manky, dcery hostinského; ta flirtuje s místním strážníkem, a zároveň mu dává najevo, že o něj zájem nemá. „Pan strážmistr provedl půlobrat levotoč a prudce uháněl k žitnému poli, kde volala křepelka 5 peněz, a jal se hledat skryté zvíře s horlivostí ohaře a se zoufalstvím zklamaného milovníka.“57 Knut potkává paní Vlastu, provdanou za architekta, která navštěvuje trampský tábor.

Do

vesnice

přijíždí

komediantský

vůz

s kouzelným

divadlem

a střelnicí, jehož majitelka Elvíra, hnědá dívka s černými copy, se seznámí s Klapkou a na čas ho okouzlí svou drzou přítulností a exotikou, kterou představuje svým světoběžnictvím. Knut se vrací do Prahy a myslí na stenotypistku Marii, kterou miloval. Jeho touha se mění. „Vzrostly v něm smutek a touha, vzpomínka na Arizonu odplývala jako dým ohně a Knut zatoužil po onom malém životě, jakým žijí úředníci, odjíždějící k vilám na předměstí.“58 Knut navštíví kino, kde měli dávat americký western, ale policejní ředitelství promítání filmu zakázalo. Trampové kino na protest zdemolovali. Do děje vstupuje autorský vypravěč s válečnou anekdotou o malé Marion, milence, která byla zabita ve válečné vřavě spolu se svým milencem. Její ostatky byly uloženy ve zděné schránce. „Holčičky nosily ještě dlouho květiny na kamenný hrob a ten, kdo si vymyslil tento příběh, má za to, že…“59 Groteskní epizoda o demolici žižkovského kina i několika dalších končí scénou, kdy hlídač odvrací pozornost četníků od prchajících trampů vlastní smrtí.

57


17

„Stařík podtrhl opatrně kůl držící v rovnováze vysokou hromadu prken…zřítila se se strašným rachotem. Stařík se skácel, udeřil hlavou o vrata, až zaduněla, a náhle umlkl.“60 Knut váhá mezi pohodlným životem „ve světě klidu a míru“

61

a mezi touhou po

dobrodružství a nebezpečí s možností smrti. „…peklo, rána lodi, která se noří z mlhy, se podobají šibenicím. Po černé vodě odjíždějí motorové čluny s barevným světlem na přídi, neznámo kam, jako fantomy lodí z pověsti.“62 Ve snu vidí Marion, kopce Arizony, zář táborového ohně a neklid. Vchází do obchodní akademie a v chemické laboratoři tu nalézá mytickou postavu doktora Fausta, který se rozhodne: „Je čas, abychom odešli, Knute. Chci žít alespoň jeden den na sto procent. A seskočil z okna.“63 V textu následuje Knutův sen o cestě po moři, o rozdílu mezi horní palubou a těžké práci v podpalubí, mrtvém pirátu a mrtvém topiči; ten pluje řekou proti proudu až domů. „Hochu, můj ubohý hochu, plakala žena, takhle se mi vracíš, ubohý dobrodruhu.“64 Sen doktora Fausta je veselý; vesluje po moři k ostrovu s klokany a zebrami, setkává se s černochy, a krásnou dívkou, pak se vrací od ostrova domů. Doma v pražské kavárně se potká s Vlastou a jejím mužem, pak v Arizoně navštíví střelnici s Elvírou. V noci jsou spolu krást slepice, Faust je prodá Elvířinu známému a ráno poskytne Elvíře alibi. Knut se mezitím schází s Vlastou a prožívají chvíli svobody, ve fantazii slyší „sirény všech lodí, rachot všech vlaků, řvaní všech bouří.“65

60

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 478. ISBN 80-7106-538-2 61 TAMTÉŽ, s. 480. 62 TAMTÉŽ, s. 482. 63 TAMTÉŽ, s. 490. 64 TAMTÉŽ, s. 497. 65 TAMTÉŽ, s. 531.

18

„Asi pět zeber hrálo na kulatém paloučku jakousi společenskou hru jako výletníci v neděli odpoledne na Jarově.“66 Chystá se zátah četníků na trampy. Ti jsou sice varováni, ale k přestřelce dojde a Reflektor je smrtelně zraněn, Knut ho odnáší do bezpečí, ale Reflektor umírá. Končí příběh Arizony. Manka se zasnoubí s Klapkou, který se stává společníkem hostinského, Faust se loučí s Elvírou. Knut se vrací do Prahy, po smrti Reflektora ztrácí o všechno zájem. Odjíždí na střeše vagónu směr Hamburk. „Knut, který si odjížděl pro smrt do cizí země. Stojí, stojí pevně, hlavou míří k nebi a očima do tmy, sám, uprostřed tmy, sám, docela sám.“67 Děj je složen z drobných epizod s četnými lyrickými pasážemi, které přecházejí v parodii až grotesku a znovu se vrací k lyrice. Vedle sebe stojí svět řádu a svět dobrodružství. „Život žije a trvá řádem. Ztracenci dobrodružství, jděte za hlasem, který volá příliš silně, než abyste se mohli spokojit domem a stolem, kde lidé usedají den co den v tutéž dobu, aby večeřeli.“68 Román obsahuje snad všechny motivy romantické a dobové – „ožíval starý zájem o legendární loupežníky, ke kterým, přes mravní odpor, cítí obecenstvo jisté sympatie“69, s připomínkou balady o lotru Babinském, knih o Old Shatterhandovi a Donu Quijotovi, tajuplný groteskní příběh doktora Fausta, který krade s cikánkou Elvírou slepice. Je tu střelnice a divoký Západ, vzdálené moře, zdramatizovaní příhody s četníky a nasazením zákazu trampinku s tragicky padlým trampem Reflektorem, nehybné hvězdy …

66


19

„Prostě: nebe se svými vznešenými souhvězdími a pověstmi bylo klasické. Krásné, ale bez pokračování, dokonalé a bez života. Arizona, protějšek nebe, byla živoucí, v rozvoji, současná, nedefinovatelná, zářící, nespolehlivá, konkrétní. Romantická.“70 Děj není důležitý, scény spolu nesouvisejí, kapitoly jsou graficky rozděleny na různě

dlouhé

odstavce,

z nichž

každý

má

jinou

funkci:

lyrickou,

reflektivní, epizodní, groteskní – s vloženými sny, dopisem, repertoárem divadélka, veršem písně, nápisem… Lyrické imprese a intenzivní básnická obraznost se nevyhne smutku a všudypřítomné melancholii a těžkomyslnosti, touha po radosti ze života je jí omezována, jako by se básník prostřednictvím postav ostýchal naplno ji prožít. Lyrické pasáže umocňují prožitek, reflexe o životě a drsné skutečnosti. Autor ústy Reflektora filosofuje: „…život nesnese trvale vysokého napětí, praskl by jako přetopený kotel, zvadl by a opadal jako květina, která omylem rozkvetla v deseti vteřinách.“71 „Kdyby všichni lidí chtěli uskutečnit své sny, které jsou v běžném životě jejich soukromou a celkem nevinnou zábavou, rtuť teploměru života by rázem stoupla na 100°…Povodeň poezie by zaplavila svět, nebylo by rozdílu mezi životem a uměním.“72

70


20

4. Vladislav Vančura

Obrázek 3

4.1 Amazonský proud (1923) Jedná se o svazek velmi krátkých povídek, spíše minipovídek, žánrových obrázků nebo rozšířených anekdot, nápadů, postřehů a črt. „Povídka stala se pak zaznamenáním, historií, ba jakousi registraturou skutečnosti…Prosté tvrzení, výsledek mnohotvární skutečnosti, je krajně reálné a vytváří klad. Buduje s jistotou prostor z věcí, jež dobře znáš, nazývajíc je pravým jménem. V něm objeví se ti krása i mechanických pochodů života, jež dávno pozbyly chuti, a obyčejných věcí, jichž si nikdo nevšímá, poněvadž plní dobu mezi každým jitrem a večerem člověka…“73 Ráj je fiktivní, alegorická představa dvou rájů oddělených modrou a růžovou barvou podle pohlaví zvířat a člověka Had pokušitel svádí pannu, aby vystoupala na mytický strom a rozhlédla se po kraji. Zvěř boří zeď mezi ráji, ty se následně spojí. Další minipovídky v tomto díle nesou název Poslední medvěd na Šumavě, Houpačka, Nezábavná skutečnost, Starosta a bába, Slapská pošta, Nenadálá smrt, Hudba na ulici, Čižba, Sbohem, Marie!, Vzpomeň si na něco veselého, Proud amazonský a Býti dělníkem.

73

VANČURA, Vladislav. Amazonský proud. Praha: Československý spisovatel, 1959. s. 6 (Předmluva k prvnímu vydání r. 1923)

21

Všechny postavy Amazonského proudu jsou obyčejní lidí, milující život. Každý je důležitý a je autorem monumentalizován patetickým jazykem, ať je to postava kladná, nebo záporná – v tom případě představuje patetický jazyk ironii. Už v této prvotině se tvoří autorův specifický styl, vášnivě zaujatý pro dobré a proti zlému. Je plný lyriky, poezie a náznaků básnické epiky; tento styl se rozvíjí a dotváří v následujících dílech do bohaté imaginativnosti

4.2 Cesta do světa (1922) Byla poprvé otištěna ve sborníku Devětsil v roce 1922. Je to delší povídka, která zachovává dějovou osnovu; nevelký příběh dvou chlapců – žida Ervína, studenta, a tuláka Jeníka, sirotka bez domova, připomíná stylem román Pekař Jan Marhoul (1924) a tématem povídku Samotný chlapec z první autorovy knihy Amazonský proud (1924). Děj je propojen lyrickými pasážemi, které dotvářejí neveselou atmosféru, ve které se oba chlapci nacházejí. „Jezero prostoru mezi pohořími nezní leda bouří a zástupem na prvního května. Malý poutník stál sám ve dni v krajině, jež byly velkolepé, a byl unavený a smutný. Jehlance skal, kužel vrchu, ostroh a na východě stála obloučná země.“74 „Zatím země se obracela k pondělku a nebe plné stínů a ohně bylo nad ní. Někdo stejně ubohý jako tulák šel po silnici a vstoupil na loď.“75 Ač je každý z nich z jiné společenské vrstvy, mají touhu, která je společná všem mladým lidem: sen o cestě do ciziny. Tato touha je násobena snahou zbavit se duchovní bídy rodinného prostředí a bídy fyzické a života na dně společnosti. Epický příběh je místy líčen úsporně, až lapidárně tam, kde se děj posunuje příhodou. Právě tím autor přesně zobrazí prostředí, situace a v nich i charakteristiku postav a vztahy mezi lidmi.

74


22

„Jeník se díval na židovy ruce a vyceněné brýle. Poznav, že je to kos a že mu nic nedá, měl se k odchodu, ale Weil ho zadržel a vešel do domu pro skývu chleba. Měl dobrou vůli s tuláky, a pokud byli v obvodu vsi, myslil na ně. Vezmi, řekl, podávaje dítěti chléb, a Jeník, jenž se zmýlil v tomto muži, prosil jej o nocleh. Ne! Weil udeřil ho rozhodnutím jako obuškem.“76 Obraz Ervínova otce a jeho chování k synovi je vystiženo v jednom odstavci: „Kupec, který se zdál nemíti vášní, měl svého syna a nešťastná láska rvala všechny jeho radosti. Jeho těžká mysl zůstávala nízko a vše, co bylo jeho, tisknul, aby držel … Chladná zběsilost otcova nepodobala se lásce, nemluvil se synem ani se ženou, nepil, nehrál. Tichý a přísný hleděl na syna a dlouhé chvíle padaly jako neštěstí na jeho dům.“77 Stejně tak je stručný portrét matky, na malém prostoru je bohatá a všeobsažná charakteristika, kde každé slovo nese svůj význam a je přesně vloženo do věty. „Její manželství bylo slzavé údolí hluboké dvacet let. Bydlila v něm jako poustevník. Ani zlá, ani laskavá, nemilovala nikoho a naučila se mlčet za rok. Celý den, celý den vykonávala mužovu vůli a to, co kázal, opakovala bez důrazu svému dítěti. Neplakala, ale mokvala slzami, a protože byla tichá, nikdo ji nelitoval.“78 Vize dobrodružství a touha po daleké cestě se zesiluje nepříjemnými zážitky ve škole, pocitem nesvobody a chudobou. „Ervín byl židovský student a ti, které miloval, žili po indiánsku na prériích jeho četby a snění. Žebravé dítě milovalo zemi a nejmladší dceru královskou a mudrce hovořící řečí zvířat.“79

76


23

Fantazie je přenáší do cizí země, rozmlouvají spolu: „Co zde? Čechy jsou nedobrodružná země, prošel jsi třemi okresy a víš to. A opět ty, znáš Prahu, město na mrtvé řece, hradní kulisu, svíci rozhledny a nádraží, z nichž lze vyjeti do světa. V Kostarice je krásné jezero Nicaragua, malpy, druhy opic Nového světa, oživují její pralesy a loviště jsou tam volná, řekl Ervín. Chlapci mlčeli a do kruhu ticha vstoupil Indián. Nepřisedl k nim, ale stál a jeho obraz rudnul a tměl se proti nebi. Náčelník, který vodí statečné muže, je mým přítelem, řekl Ervín.“80 Fantazie se prolíná s realitou, svou silou vytváří obrazy a postavy, které vstupují do skutečného života chlapců. První útěk se nezdaří, návrat je provázen řadou nepříjemných okolností. Reakce dospělých na útěk chlapců dokreslí přesně jejich povahy, strach, netoleranci, zbabělost. „Weil se vrátil a žena po způsobu kejklířů obrátila na dlani, mluvíc dál o svých starostech. Weile, řekl rabín, až se Ervín vrátí, netluč ho, ani ho netrestej! Vím, co mám dělat, odpověděl kupec.“81 Cesta chlapců vede povinně do Prahy – Ervín na studia, Jeník do učení kuchařem v hotelu Gent. Opět se jitří jejich fantazie myšlenkou na cestu. „Zlezli horu strmé víry a hleděli do otevřeného světa. Na okrajích moří svítila rudá města, na rozpoutaných vodách Mississippi zmítal vrak trosečníků, ledová hora, průzračná jako křišťálový zámek, stála nad Amerikou, byl to Mount Everest, místo pokoje, nejvyšší konec světa.“82 Naděje na cestu jim činila život snesitelnější, zvlášť Jeníkovi. „Neboť tento hoch byl silný a v místech, v nichž by mnoho mužů skučelo lítostí pro bezpočet nadávek, nízkostí a zloby, jež bylo by jim snášeti, malý Jeník byl šťasten.“83

80


24

Autor je plný hněvu a nenávisti, mluví-li o gymnáziu a hotelu Gent. „Gent končil svoje noci v tratolišti špíny, upadnuv na nečisté lože jako děvka, povrhnut a chroptící v mrákotách.“84 Hlavní téma dobrodružství je provázeno tématem sociálním, které v průběhu vyprávění dominuje. Chlapce nečeká toužená romantika, ale jen zklamání a bída chudých. Příběh chlapců je doplněn dvěma liniemi příběhů – Ervínina otce a chasníka a opilce Františka, oba končí tragicky. Ervín je ubíjen majetnickou láskou otce, který si až po definitivním odchodu syna uvědomí svou prohru. Vyprávění je vedeno v souvislém pásmu, ve kterém jsou pasáže plné poezie a dětských představ, pasáže, které v metaforách a přirovnáních ostře charakterizují postavy a prostředí s použitím trefných expresivních výrazů vložených do knižního jazyka. Do pásma je bez interpunkčních znamének zařazena přímá i nepřímá řeč, plná vášní. „Já pojedu s tebou, odpověděl Jeník, čekám na tebe…Nebudu kuchařem, to víš, že ne! To víš, že ne!“85 Vše splývá do jednoho celku, monology, dialogy i řeč vypravěče. Přesto čtenář velmi dobře rozliší jednotlivé postavy, jejich řeč i myšlenky a reakce jsou uvedeny na zvláštních řádcích a odstavcích. V této povídce převažuje sociální téma, bída a ponížení chudých nad poezií dobrodružství a cestováním; přebíjí dětskou fantazii a sráží ji do tvrdé reality. Čisté zůstávají jen dětské duše, schopné si vysnít ve fantazii krásný svět, plný dobrodružství, povznášející naději na lepší život. Poetický je způsob zpracování příběhu, přátelství obou chlapců, neutuchající naděje, fantazie a touha po hledání krás světa.

84


25

4.3 F. C. Ball (1924) Je experimentální povídka, ostrá satira, parodie na poválečné české poměry politické, kulturní i sportovní. Název ukazuje na fotbalové téma a myšlenku fotbalové světovosti. Výrazně se zde uplatňuje rovina vysokého stylu prokládaného výrazy lidovými a expresivními. „Nuže, odpověděl kněz, tato moje domněnka jsouc potvrzena tak záhy výminkou ukazuje se správnou. Jsem farář Felix Hoch a moje vzdělání je poněkud středověké.“86 „Jest mi obejíti všechny sedláky v kraji a stůj co stůj vyraziti z každého desátého hrudku másla…Probůh, vím, že mi ti všiváci nadávají, ale nedám se.“87 Estetická platnost jednotlivých slov, přirovnání, neobvyklých atributů i celých vět má zároveň úlohu hodnotící. „Tajemnické oko zvnitra plane stáním tajemstvím a v knedlíkatém obličeji podobá se díře, jež vede k pokladu státnické moudrosti.“88 Nadsázce a patetickému stylu neunikne ani ta nejnicotnější záležitost: „…vetešníci byli přinuceni se mýti každý pátek a městský fyzik sestoupil do záchodů. Již hřmí a šumí hlas patentních splachovačů…vzdechy památkového úřadu nemají odtoku.“89 Výsměch maloburžoaznímu prostředí, ale také mužskému světu, ješitné touze vyniknout nebo se sdružovat do klubů a spolků90 pokračuje: „Stařičký jednatel, oděný jako družička, podal mu kytici pažitky a jemného býlí z Maiselova hřbitova a řekl: Vážený čestný občane!“91

86

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 68. ISBN 80-7106-538-2 87 TAMTÉŽ, s. 78. 88 TAMTÉŽ, s. 82. 89 TAMTÉŽ, s. 60. 90 Klub za starou Prahu 91 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 62. ISBN 80-7106-538-2

26

V každém odstavci, v každé větě najde čtenář vtip, bodnutí do rádoby důležitých úředníků a intelektuálů, před i poválečných. „Národní politika hlasem potlačovaného bolu psala o smrti dobrého vévody jitříc bojechtivosti svých abonentů a členové její správní rady po řadě pohaněni a pokáleli srbský prapor.“92 Autor zživotňuje abstrakta a nechává je konat: „Vítězství cválalo z redakce do redakce…“93 „fronta na smrt praskla a sypala se dolů.“94 „Praha motala se před skleněnými dveřmi…“95 „sprostota zpustla“96 Postavy v povídce se pravidelně setkávají v hospodě, kde každý všechno věděl nejlépe, radují se uvolněni pivem. „Každý večer Dva litry se naplnily radostí a sedm přátel honilo se v ní jako rybičky.“97 Častá jsou neobvyklá přirovnání a atributy: „hrozné nic“98 „mimo umouněnou všednost námluv“99 „hlavu pokrytou ostny jako sudlici“.100

92

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 64. ISBN 80-7106-538-2 93 TAMTÉŽ, s. 65. 94 TAMTÉŽ, s. 65. 95 TAMTÉŽ, s. 71. 96 TAMTÉŽ, s. 82. 97 TAMTÉŽ, s. 67. 98 TAMTÉŽ, s. 83. 99 TAMTÉŽ, s. 81. 100 TAMTÉŽ, s. 75.

27

V povídce

se

nikdy

neopakují

slovní

spojení,

jsou

vždycky

nová

a neobvyklá, probouzejí čtenářovu fantazii, ve které dokreslují bizarní obrazy zcela odpovídající skutečnosti. Jen trefné básnické označení připomene umělecké mistrovství autora. Vtip spočívá v tom, že hospodští návštěvníci, kteří mají daleko k jakémukoli sportu už svou fyzickou schránkou, vytvoří fotbalové „mužstvo“: lékař, básník, malíř, starožitník, kněz, drogista,… Jednotlivé příhody, spíše obrázky, jsou proloženy různými zvuky, zvoláními, výzvami, reakcemi jednajících postav. „bim-bam zní řidičova rolnička“101 „Hrome, řekl Ben…“102 „Ať žije René Mayer!, zařval Felix.“103 Děj je složen z řady epizod, spíše obrazů a situací, a není podstatný. Nejde tu o napětí příběhu, ale jednotlivé dění s vášněmi a furiantským zaujetím pro dobrou i nedobrou věc; čím je dění nicotnější, tím rétoričtější je řeč. Není zde lyrika, a pokud je nějaký náznak, potom jsou do ní vložena nepatřičná slova s cílem rozesmát. „Mokrý a urousaný duben dštil shůry básnické nadšení, a tato sprška slétnuvši na zem na nejnižších místech tvořila loužičky páchnoucí po violkách a pohlaví. Redakce vlhly a Miroslava Sladká přetekla pramínkem, jenž se valil přes břehy jejího deníčku a luhy a háje netendenční poezie.“104 Pro dnešního čtenáře je v textu plno skrytých i zjevných narážek na osobnosti, spolky a události té doby, které je dost obtížné dešifrovat ve větách nabitých výsměchem.

101


28

Děj je proložen dobovými událostmi, které nesouvisí s fotbalem, ale tvoří důležitou kulisu líčenou barvitě, živě, s promyšleným výběrem informací, které zaslouží povznést patetickým jazykem, aby vynikly úsporně, aby čtenář v jednotlivých zastaveních mohl vychutnat opojný koncert humoru. Základem povídky je parodie, cílem je vyzdvižení humoru a smíchu prostřednictvím rétorického a patetického stylu. Kritické výsměšné ostří míří také na zaměstnavatele René Mayera, překupníka mužstva, který prodá zápas s najatými hráči proti „mužstvu světa“. „Tam veliký překupník…blížil se k jedenáctce. Kráčel, jako kráčejí všichni překupníci.

Podobni

Čičikovu105

pohrávají

nožkami

s hlavou

zvrácenou…a s napěchovaným střevem.“106 Nevelká povídka napsaná brzy po válce obsahuje satiru, až sarkasmus snad na všechno, co bylo hodno posměchu. Přímá i nepřímá řeč splývá s textem, kde v nadnesených větách zobrazuje pravý stav věcí – někde nízkost, trapnost, ubohost, jinde shovívavost a osvobozující smích. Neočekávané kombinace představ nejsou tvořeny archaismy a neologismy, vtip spočívá v nadsázce a ve způsobu využití češtiny, kde na malém prostoru a bez výrazného děje se čtenář stane svědkem událostí dvacátých let, má možnost je vidět v pravém světle autorovy literární skutečnosti.

4.4 Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924) Je povídka vyznačující se pohádkovou fantazií, plnou výmyslů, snů a živých obrazů. Začíná v hospodě s komickým názvem Jed a ploutev, kde se scházejí veselí chlapíci milující život a zábavu a hrají karty pod svítidlem se zeměkoulí. Všichni poslouchají vyprávění ševce Havraní Křídlo o nalezení a ztrátě oslátka. Každý přidá svůj díl a barvitě vypráví o svém životě a baví ostatní.

105

GOGOL, Vasiljevič, Nikolaj. Mrtvé duše. HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 77. ISBN 80-7106-538-2 106

29

„Slyšel jsem, že byli kdysi ševci, již se stali králi…Jestliže se mi podaří práce a vykonám to, co si přeji, budu oslařem, zostudím dámu a ztýrám pekelníka, jenž kdysi mě shodil z mého oslátka…“107 Už název povídky navozuje představu známé pohádky a pohádkovou atmosféru doplňují vymyšlené příběhy čtyř mužů obdařených humorem. Vyprávění jiskří šprýmy s lidovými expresivními výrazy. „Byl jsem kdysi tovaryšem, ze zadnice mi trčel verpánek…hrome, a běda mi, jestliže lhu…Lidí jsem viděl půl a měl jsem jich dost…a paní, ta coura, jež byla černá jako holínka, myslila, a věří tomu dodnes, že jsem vážil dalekou cestu, abych jí, staré běhně, o půlnoci dal svého osla.“108 Opojeni svým vyprávěním vydají se ve své fantazii hledat osla. Vznesou se na koberci, na křídlech a v letadle navštívit exotické země – Indii, Čínu, Kalifornii a Afriku – cestují i pěšky. Rozehrají svou komediální představivost. Autor líčí jejich cestu s bujarým humorem, chvíli jako obrazy, chvíli jako sen. „Socha Svobody oprašující pochodní podobou štětce návěštní štít americký zdvihla k nim i druhou ruku, nutíc je přistáti před vystěhovaleckým úřadem. Nový York dštil svoje zápachy k nebi, ale hromádky mrakodrapů zůstávaly nízko u země. Několik zlatokopů a kovbojů a průmyslových králů hnětlo pevnou dásní žvýkací gumu v americkém pospěchu.“109 Jedná se o groteskní autorův pohled inspirovaný filmem, zesměšnění pyšné Ameriky, nadsázka; v několika odstavcích dokáže autor satiricky vystihnout a znevážit vše, čím se Amerika povyšovala nad ostatní svět. Umožnil mu to pohled shora, z létajících „dopravních prostředků“, zároveň přesně určil to, co si ironický pohled zasluhovalo. Let čtyř fantastů sledují zdola chlapci toužící po dobrodružství. Let pokračuje nad Afrikou a Asií.

107

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 49. ISBN 80-7106-538-2 108 TAMTÉŽ, s. 49-50. 109 TAMTÉŽ, s. 54.

30

„V pralese straší, všechno se hýbe, barevné květiny ozývají se jako ráno…v osadě Dumbe sílí anglický kapitán s pěti misionáři a černí lidí zraněni pracují na plantáži, jen veliký slon-samotář jde bez bázně…“110 Po pěti dnech se vrátili domů bez oslátka. To pak našli v knize, v básničce napsané na památku filmu u Ponrepa, prvního promítače filmů a majitele kina. Text je opět bez interpunkčních znamének uvozujících přímou řeč; neosobní vyprávění autora – tichého vypravěče, monology, dialogy a reakce přátel, to vše není v textu rozlišeno, pouze částečně formou odstavců. Vše probíhá vcelku a je tvořeno řetězením obrazů. Pohádkové cestování, přelet nad zeměkoulí inspirovaný svítidlem z hospody, sleduje čtenář jako film vyjádřený slovy, větami, někdy tvořícími lyrické pasáže, jindy humorné vidění, pak zase groteskní obrazy a scény vyvolávající smích. „Vidím škleb a bláznovství staré země, řekl Bystrozraký…Evropa je snad prašivá…zde není oslice.“111 Čtenář by měl být naladěn na stejnou notu jako autor, měl by mít v sobě hravost a bláznovství snílků, aby se bavil společně se čtyřmi mužskými postavami. A zároveň viděl shora věci a události, vnímal je z nadhledu a ironicky. Povídka nemá pevnou kompozici, není předem dáno, kam se bude ubírat bláznivá fantastická cesta, vše se tvoří v průběhu děje. 4.5 Rozmarné léto (1926) Má podtitul humoristický román, ale vzhledem ke krátkému příběhu i počtu jednajících postav je to spíš humorná úsměvná novela s cílem autora pobavit čtenáře i sama sebe zobrazením maloměstských figurek s jejich životními trivialitami. K tomu autor využívá archaického „vznešeného“ stylu, neobvyklých metafor a metonymií, prokládá je zvláštními, ale teoreticky možnými tvary a osloveními. Tím se celé vyprávění banálních epizod a celého dění stává parodií. 110


31

„Jděte mi k šípku se svou knihou a s prstem, jenž hryže omletý řádek, nemohla se dobrati smyslu. Jděte, vy vykladači ohavností, klábosících liter a dýchavičných řádků, jimž se zmanulo kulhati podle pravidla.“112 „U Zelené panny. V hostinci tohoto pěkného jména několik pijáků přebralo míru, a protože to byli lidé hádaví a popudiví, jali se pokřikovati na hostinského pravíce, že je to starý brynda a pepřil. Jakže, vy mátonoho, chcete nás popuzovati? Pročpak před nás přistrkujete pinku? Vy šňupko, vy špatný živnostníku, vy smrdivko!“113 Směšně působí fakt, že mu vykají a používají nadávky. Do nehybného městečka s téměř nehybnými figurkami jsou vkládány příběhy z jejich minulosti, které se jako vzpomínky vracejí ve vyprávěních tří stárnoucích pánů a přátel – majora, abbého a majitele říčních lázní Důry – a jeho ženy Kateřiny. Do příběhu – pokud vůbec lze hovořit o příběhu – jsou vřazeny i další historky114 - o biskupovi, o honbě na zajíce, o osadníku Okurkovi, o hře s krupkami a další. Tyto historky sděluje tichý vypravěč a vracejí se zpět k jedné z postav. „Tato příhoda je obecně známa, avšak paní Důrová v prudkém hnutí své mysli neměla

dosti

trpělivosti,

aby

se

dobrala

naučení,

jež

skýtají

starší

vypravování.“ 115 Návštěva kouzelníka Arnoštka je vlastně také vybočením z jednotvárného života figurek v městečku. Celý příběh je ve skutečnosti krátký jako anekdota bez pointy, nastavována vyprávěním renesančního charakteru. Odehrává se ve třech dnech v autorem vymyšleném městečku Krokovy Vary – i zde jde o nadnesený název připomínající evropsky proslulé lázně Karlovy Vary.

112

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 108. ISBN 80-7106-538-2 113 TAMTÉŽ, s. 158-159. 114 digrese 115 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 145. ISBN 80-7106-538-2

32

Tenká knížka včetně ilustrací Josefa Čapka, tištěná ve formátu A6, má neuvěřitelných 113 minikapitol, mnohdy rozsahem kratších než odstavec; kapitola s názvem Čas má tři věty, Annino vidění je jedna dlouhá rozvitá věta, jiné obsahují téměř dvě stránky. Jejich názvy evokují heroickou statečnost116, tušení dramatu117 a bohatého děje118. Jiné názvy ukazují na jednající postavy nebo vložené novelky119. Názvy kapitolek i jejich množství doplňují nadnesenost stylu vyprávění, což podtrhuje komiku zcela banálního příběhu. Autor se snaží vytvořit napětí, které se však rychle rozplyne a přechází ve vyprávění jiné příhody, a ta končí mírem a klidem. „Snášenlivost, děl mistr, je vlastnost všech vojevůdců…“120 „Ale chválabohu, všude jsou dobré útvary hostinské…“121 „Zapomeňte, abbé, jestliže jsem přece něco takového řekl.“122 Většina obsahu knihy tvoří rozhovory přátel a monology vedené nahlas a určené opět většinou přátelům, doplněná vyprávěním autora. Vyprávění i veškeré hovory, nerozlišené interpunkcí splývají dohromady, všechny postavy mluví stejně. Archaismy stylistické i slovní a neologismy gramatické obsahuje jak text, tak řeč postav, což vytváří parodičnost, směšnost a zároveň dodává vyprávění kouzlo amatérského loutkového divadélka. Neustálé povídání postav budí zdání velkolepé každodenní činnosti, ale ta je naopak stereotypní a nevýznamná. Není důležité, zda mluví postava se jménem nebo beze jména, řeč je stále stejná, renesanční, vznešená a zapadající do řeči vypravěče.

116

Kapitoly s názvem Rozhodnost a čin, Láhev a tažení italské. Kapitoly s názvem Výstraha, Cizina nenávistná, Kletba, Bitka u zeleného vozu, Shon, podobný shonu u mrtvoly a Souboj. 118 Kapitoly s názvem Začněte!, Výprava, Strašné umění, Hněv, Ranhojičský zákrok, Mistr a Kateřina, Epizoda o smířlivých a přísných lidech. 119 Kapitola s názvem Antonín Důra, Vojín Hugo, Kouzelník Arnoštek a Rozšafný biskup. 120 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 119. ISBN 80-7106-538-2 121 TAMTÉŽ, s. 128. 122 TAMTÉŽ, s. 133. 117

33

„Hleďme! Pravili sedláci…Ach, ach, ach! Kdopak nás zachrání? Kdo se nás ujme?...Co?, odpověděl starý a dobrácký žid…to jsme to vymňoukli, miláčkové?“123 Komika postav spočívá v řeči, ve hře na rozšafnost, vlastní důležitost, kterou vzápětí uzemní druhá postava v replice. „Co chcete říci, mistře, zeptal se kanovník, zdá se mi, že jste na své cestě za výrazem došel až k stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“124 Autor se vysmívá, ale není to zlý výsměch, je to pohodový humor, ve kterém se přes posměšný úhel dadaistického pohledu značí dobrý a kamarádský vztah k lidem, které znal a literárně ztvárnil ve svém díle. Celé kratochvilné vyprávění nikoho z postav nešetří, každé nadělí několik přívlastků k posměchu, ale na druhé straně každá pře, bitka a hádka končí smírem. „Jeho ušní boltec visí jen na kůžičce a zdá se mi, že je třeba jej upevniti několika láty.“125 Kompozice novely je rozvolněná, sled zážitků, náhodných událostí, připomenutí různých vtipných historek, postavy se chovají podle nastalé situace, nepřipravují se na své činy. Není zde promyšlená chronologická návaznost jedné kapitoly na druhou, vyprávění je složeno z epizod, které spolu většinou nesouvisejí, někdy je nespojuje ani postava, ani prostor, ani čas. Čas, ač je názvem dvou kapitol126, není důležitý, a názvy kapitol odpovídají obsahu jen ironicky. Obsahem je vtip, humor, mírný, nebo bujarý. Tři přátelé holdují všemu příjemnému, co nabízí život, hlavně dobrému jídlu a pití. „Jezme a pijme, řekl Hugo. Dejte sem večeři! Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce… Majore, děl abbé, stal jste se žroutem, nebo mluvkou?“127

123

HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 144. ISBN 80-7106-538-2 124 TAMTÉŽ, s. 110. 125 TAMTÉŽ, s. 169. 126 Kapitoly Čas a Plynoucí čas. 127 HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. s. 128. ISBN 80-7106-538-2

34

Vypravěč se dívá shora na městečko s obyvateli, které probudí návštěva kouzelníka a provazochodce Arnoštka s krásnou Annou, tři dny vybočení z jinak neměnných zvyklostí uvedených postav. Do městečka s nimi přišla vůně exotiky. Humor je založen právě na dialozích a monolozích, na autorově hře s češtinou, která násobí komiku situací. Děj je dynamizován především řečí a nesmyslnými reakcemi postav. Text je třeba číst pečlivě a pomalu, jinak si čtenář nevychutná dynamiku řeči a směšnost situací. „Kdyby svá práva ustřihl, kdyby je oddělil řezem, kdyby…se jich krátce zbavil, byl by mistr, ale takto je jenom Antonín.“128 „…vše, co vzniká, jest z hravosti a odvahy těchto lidí, kteří nerobíce ani knih, ani věcí užitkových mají dosti pokdy, aby klábosili jako bůh a řadili věci v překvapující sled?“129

4.6 Hrdelní pře anebo Přísloví (1930) Oba názvy je možné převrátit a na první místo dát podtitul, jak sám autor píše v úvodním komentáři ke knize. Oba tituly se ale nedoplňují, podtitul nejde dohromady s titulem. „Podtitul je doplněk názvu literárního díla, vedlejší titul. Podává informaci o tom, na co v titulu nezbylo místo, velmi často žánrovou charakteristiku díla.“130 Otázkou zůstává, do jaké žánrové „přihrádky“ knihu vsunout? Není to román, ani povídka, je to humoristická próza, svébytná, o které autor napsal: „Básníku se dostává jediného daru, z něhož je povinen skládati účet. Je to mateřština…Rozumí se, že drama, román, epos, sonet je báseň a táž krása, jen různě organizovaná.“131

128

VANČURA, Vladislav. Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha, Odeon, 1979. s. 118. TAMTÉŽ, s. 188. 130 Slovník literární teorie. Praha: ČSAV, 1977. s. 277. 131 VANČURA, Vladislav. Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha, Odeon, 1979. s. 14. 129

35

Záměrem autora v této experimentální próze bylo pobavit čtenáře i sebe sama. Samotný děj Hrdelní pře je trochu parodie na detektivku – je zde nevyřešený „zločin“, ale retrospektivní vyšetřování nevede k „dopadení vraha“, ale končí smírem všech zúčastněných jednajících postav. Vyšetřování tu vede nikoli detektiv, ale bývalý soudce, což odporuje pravidlům skutečné pře i detektivkám. Postavám propůjčil autor komická příjmení: doktor Zazabouch, učitel Vyplampán, soudce Skočdopole a osvobozený podezřelý Půlpytel. I zde projevil Vančura smysl pro tvořivost slov a hned v úvodu jimi nastínil komiku následujícího příběhu, který „řeší“ vraždu mladé, krásné a poněkud prostopášné ženy. Oběť je ale spíše objektem zájmu mužů, kteří se scházejí v hospodě U nezkušeného písklete a dobře se baví hledáním vraha a tropí si žerty z tehdy módních detektivek. Svou roli hrají i přítomné ženy, manželky a příbuzné uvedených mužů. Každý z účastníků pře se snaží prosadit svou, soudce chce obnovit proces a najít vraha, propuštěný podezřelý se brání nařčení, ostatní se kloní buď na jeho stranu, nebo na tu soudcovu. Nakonec přestanou věřit na vraždu, přikloní se k náhodě. Výsledkem je bujaré tlachání zakončené myšlenkou, že „veselá mysl hostě více sytí než krmě a pití“.132 Proč podtitul Přísloví? Celý děj je jimi bohatě protkán, jsou doplněna frazeologickými spojeními, přirovnáními, rčeními, pořekadly a pranostikami tak, že zapadají do textu, jako by patřily právě tam. Je to spojení starobylé lidové moudrosti s moderní prózou – básní, hlavním cílem je ale humor, což je základní autorův postoj ke světu, předpokládá shovívavost a dobrý vztah k lidem a jejich nedostatečnosti. Zároveň je to autorův vztah k jazyku, hravost, obraznost, jiný pohled na skutečnost, který ji oživí a hodnotí. Mnohá přísloví jsou rýmovaná a rytmická, což jim dodává i funkci estetickou. „tloukl špačky nad knihami“133 „pes neštěká pro ves, ale pro sebe“134, „ševcova žena chodí bosa“135 132 133

VANČURA, Vladislav. Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha, Odeon, 1979. s. 139. TAMTÉŽ, s. 41.

36

Tato próza je velmi experimentální, vřazením citátů a přísloví do textu autor vytvořil nové metafory, doplnil je i bezpočtem nadávkových expresivních výrazů – „přiseráček“136, „randabas“137, „šišimiš“138, „ochlemta“139 a dalších. Uvedené nadávky nepůsobí vulgárně, jsou pro zasmání. Moudrost přísloví a jejich obrazná složka ve spojení s obrazností, hodnotícími metaforami a výběrem slov starobylých a archaických a starobylého slovosledu vede ke komickému patosu a nepatřičné monumentálnosti, která rozehrává a násobí humor, což je cílem vyprávění. „Odpověděl jsem mu, aby nenaříkal, vždyť po celá léta nenechal na svém úřadu cti ani za penízek, a nyní, vrácen své sedlačině, po něm touží. Skočdopole byl potrhlý chlap; býval soudcem, tj. seděl na své židli jako na mezku očekávaje snídani o desáté, a sotva snědl svoji uzenku, myslil na oběd.“140 Autorský vypravěč komentuje dialogy i jednání postav jako jeden z nich, každá kapitola je doplněna popisným podtitulem, nápovědou, o čem bude následující vyprávění. S ironií napadá omezeného učitele Vyplampána, který obhajuje „vykleštěný jazyk úřadů a střeních škol“141. Literární postavy mluví v příslovích tak jako Máchův loupežník ve verších. Pro běžného čtenáře je čtení této Vančurovy knihy dost obtížné. Ve snaze „najít vraha“, což je cílem běžné detektivky, čte rychleji, než text knihy dovoluje. Ironií a autorským záměrem celého vyprávění je, že vražda zůstane neobjasněna, zbyde po ní bílé místo, které je rozptýleno mluvením jednajících postav a končí hostinou s dobrým jídlem a pitím. Neboť smír dovoluje „užívat světa a rozumu“142.

134

VANČURA, Vladislav. Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha, Odeon, 1979. s. 52. TAMTÉŽ, s. 96. 136 TAMTÉŽ, s. 14. 137 TAMTÉŽ, s. 29. 138 TAMTÉŽ, s. 71. 139 TAMTÉŽ, s. 24. 140 TAMTÉŽ, s. 26. 141 TAMTÉŽ, s. 17. 142 TAMTÉŽ, s. 20. 135

37

5. Jiří Mařánek

Obrázek 4

5.1 Ještěrka v červeném bludišti Je satirická groteska z maloměstského prostředí, jedna z experimentálních poetistických próz Jiřího Mařánka. Ilustrátor Adolf Hoffmeister, jehož první prozaické práce byly také poetistické, ji nazval „humornou detektivkou“. Spletitý děj plný neuvěřitelných komických náhod se točí kolem několika profesorů a žáků gymnázia, ředitele divadelní společnosti a herečky Erny di Garmo, reprezentantů města, redaktora a strážníků. Svou úlohu hraje lístek za krempou klobouku, prsten s opálem a perořízek profesora Bima, vášnivého přírodovědce a zapřisáhlého starého mládence. Přes zdánlivou složitost je příběh psán přehledně, čtenář se v textu neutápí a bez problémů sleduje nit téměř detektivního příběhu. Děj začíná tím, že se ztratí profesor Bim; u vody je nalezen jeho klobouk s lístkem červené ještěrce, který obsahem připomíná milostnou závěť. (Ten ovšem napsal student Eda své dívce Jarmile, nikoli profesor Bim.) Zároveň se ve městě objeví plakát kočovné společnosti s názvem frašky Červená ještěrka, kde hlavní roli hraje „svůdná Erna di Garmo“. Zděšené město se domnívá, že se Bim utopil kvůli Erně, nebo že Erna přispěla k jeho smrti. Nastává hledání „vraha“; perořízek profesora Bima se zásluhou studenta Edy stěhuje do auta továrníka Koblice, milence Erny; vyšetřování postihne Jarmilu, Koblice i Ernu.

38

Prsten, který dá Edovi do zástavy Erna, věnuje Eda Jarmile, ta jej ztratí; ukáže se, že prsten původně daroval Erně sládek Hamr, Jarmilin otec. Mezitím profesor Voska naléhavě žádá divadelního ředitele, aby stáhl z programu Červenou ještěrku a vrátil na jeviště nudný Ohnivý kruh. Prefekt žádá Ernu, aby odjela z města. Principál se rozhodl, že se městu pomstí. Prohlásil, že stáhne frašku, ale že z jeviště přečte divákům dopisy, které Erna dostala po premiéře, uvede dary a jména pisatelů a dárců. Baví se, když svůj plán vypráví profesoru Voskovi. „Účinek nezklamal…Byl bych vám přál vidět pustý mumraj, který následoval. V životě jsem se tolik nenasmál. Dveře se netrhly: Přicházeli po špičkách, druh za druhem, vyjevení, zdrcení, přestrašení, skroucení, malomocní. Tu a tam byla pýcha a sebevědomí všech těch nadutců, kteří ještě před hodinou terorizovali solidní vahou svých titulů, břich a společenských výšek…do fraškovité společnosti promítnutý Gogol.“143 „Když jsem byl hotov s posledním a prošel se, udolaný smíchy, pokojem, nalezl jsem na několika nenápadných místech anonymní obálky s bankovkami…“144 Připravuje se tryzna za Bima. Při duchařské seanci náhle vejde živý a zdravý Bim. Vysvětluje, že hledal živočišný druh červené ještěrky, aby ji pojmenoval po sobě. Běžel za přeludem a spadl do Macochy, odkud ho zachránili studenti Eda a Jarmila. Nakonec se ukázalo, že ještěrka byla červená rukavička bez palce. Prefekt vypovídá principála z města a vyhrožuje mu kvůli vydírání. Principál se představitelům města vysměje. „Nahraďte svoje mozky žoky peněz a plijte povznešeně po každém, kde má sešlapané opatky: nepotřebujete-li ho, nebo není-li vám nebezpečný.“145 Neobvyklý způsob vyjadřování autora v krátkých a většinou neslovesných větách, které působí svou stručností jako nadpisy, ale zároveň tvoří přesný rámec příběhu, o kterém v závěrečném „traktátu“ autor píše:

143

MAŘÁNEK, Jiří. Ještěrka v červeném bludišti. Praha: Alois Srdce, 1928. s. 23. TAMTÉŽ, s. 25. 145 TAMTÉŽ, s. 60. 144

39

„Humoristický román je přísná konstrukce…Satira-bič aktualit…Vychází z absurdnosti jako sen.“146 Scéna zachycující výslech Erny je lapidární: „Bylo-li jí o premiéře blahopřáno. Jaká otázka! Kým? Mimo jiné čelními representanty města a společnosti. Osobně? Osobně. V zákulisí, v šatně. I písemně. Byly-li jí některým obdivovatelem projeveny mimořádné sympatie. Mávla rukou: skoro všemi!“147 Nejen vtipné neosobní dialogy, ale také úvahové komentáře a vnitřní monology postav jsou vedeny podobným způsobem a navozují překotné tempo: „V bytě redaktorově a v Bimově. Bude nutno shánět lékaře. Bdít, možná, do rána u

osamělé.

Nevěčný

úkol.

Redaktor?...Zaplatí…Peníze.

Argument

nad

argumenty.“148 „Tajemství na tajemství. Šofér beze stopy. Továrník neočekávaně přijel a v noci chce zmizet. Červená ještěrka. Bimův perořízek v autě továrníkově. Nová stopa. Opětované bušení na dveře. Telefon. Nutný. Důvěrný.“149 Text svou strohostí místy připomíná komiks; bez obrázků – ty si musí čtenář doplnit ve své fantazii. Autor v traktátu uvádí Chaplina; cílem není jen smích, ale i „nalézt výraz pro vážné“150, pro výsměch maloměšťácké morálce.

146

MAŘÁNEK, Jiří. Ještěrka v červeném bludišti. Praha: Alois Srdce, 1928. s. 64. Scéna zachycující výslech. 147 MAŘÁNEK, Jiří. Ještěrka v červeném bludišti. Praha: Alois Srdce, 1928. s. 14. 148 TAMTÉŽ, s. 12. 149 TAMTÉŽ, s. 32. 150 TAMTÉŽ, s. 65.

40

V grotesce jsou dvě prolínající se části: jedna je humorná se zamotanými historkami studentů, profesorů a Ernou di Garmo, druhá je satirická – pranýřuje představitele města při střetech s principálem. „Groteska je asentimentální. Horšit se na ni pro nedostatek lyrismů bylo by vytýkati rybě, proč nelítá v povětří,“151 dodává autor.

151

MAŘÁNEK, Jiří. Ještěrka v červeném bludišti. Praha: Alois Srdce, 1928. s. 65.

41

6. Poetistická próza - typologie 6.1 Témata Témata poetistické prózy jsou rozmanitá, ale je možné z nich vyčlenit ta, ve kterých se autoři shodují: 6.1.1

Touha po dobrodružství a dalekých exotických krajích, po silných zážitcích a po svobodě

Hrdinové odmítají všechno, co člověka svazuje, omezuje a nutí k jednotvárné, nudné a nezajímavé činnosti. To je například hlavní téma Paulíkovy Arizony; už sám název předjímá symbol dobrodružných prožitků, statečnosti, citu, a také smrti, ale zároveň jsou zážitky ironizovány a nadlehčeny humorem a groteskou. Stejně tak Konrádův Rinaldino a Dinah už názvy napovídá, že půjde o dobrodružství, tentokrát milostné, o touhu po opravdovosti lásky. Názvy jsou symboly dalekých zemí vyjadřující nejasnou představu dobrodružství. Vančura umístil své prvotiny z Amazonského proudu jak do české krajiny, tak do ciziny. Opět název prózy připomíná daleké kraje s řekou Amazonkou. V próze Cesta do světa chlapci utečou z Čech do Itálie. Jejich vize se ale zásadně liší od skutečnosti, která nepřináší svobodu, romantiku ani štěstí. Jen pohádková fantazie, kde tři kumpáni – Dlouhý, Široký, Bystrozraký – létají na křídlech z kontinentu na kontinent a procestují svět, naplňuje představu o kráse dobrodružných cest. Nikdo z autorů nevidí dobrodružství jednoznačně romantické, snad jen v knihách Jula Verna a Daniela Defoa, které čtou hrdinové próz a v pohádkové fantazii a představách Paulíkových trampů. „Dobrodružství není mimo nás, ale v nás…můžete v ně skočit rovnýma nohama z pohádky nebo přes groteskní vtip,“ říká Paulík ústy trampa Reflektora. 6.1.2

Kamarádství a solidarita, kolektivismus, láska k životu, hravost, vtip, radost a pohoda

Toto jsou představy, kterými Karel Teige charakterizoval rozkvět poetismu a které jsou v dílech prozaiků – poetistů časté.

42

Konrádův soubor črt, povídek a fejetonů Robinzonáda je plný jemného humoru, vtipu a nápadů. Ironizuje úředníky a redaktory, básníky, hraje si s jazykem, objevuje její mnohoznačnost, vysmívá se různým „trapasům“ při milostných schůzkách a všude tam, kde se člověk snaží být důležitý. Kamarádství trampů spojených společnými zájmy a představami o svobodě a útěku z všednosti v díle Arizona, dva malí tuláci z díla Cesta do světa, postavy z Rozmarného léta – to jsou spojenci a lidé „ze stejného těsta“, dobří, veselí a spolehliví, chybující, ale nevzdávající se. Postavy tří přátel z říčních lázní Krokovy Vary, tlachající a lenošící, jsou zobrazeny nadsazenou patetickou řečí, kterou hovoří i vypravěč. Právě způsob řeči, kterou se od sebe postavy neliší, vynikne banálnost příběhu. Rétoričnost řeči posune příběh do sféry komiky, vznešená slova působí humorně a ironicky. 6.1.3

Protiměšťácký postoj

Tento postoj je zřejmý v Arizoně, trampství je protiváha společenské konvence. Toník152 a Ludvík153 ve snech utíkají z reality do fantaskních a erotických představ. Ostrý protiměšťácký postoj zaujímá i Vančura v povídce F. C. Ball. Vysmívá se poválečné politice, lidské hlouposti, nadutosti i módní zálibě ve sportu a umění. 6.1.4

Dětství a mládí

Je častým tématem pro zobrazení čistých duší, tužeb a zklamání. Mladíci Knut a Klapka v Arizoně touží poznat život ze všech stránek – lásky, odvahy, kamarádství, daleko od města. Mladými hrdiny jsou i Toník a Ludvík, hlavním tématem románu Postele bez nebes jsou opět mladí lidé a hlavně děti. Příběh je tu zcela vedlejší, děti představují svět, který zůstává ve vzpomínkách až do dospělosti. Chlapci Ervín a Jeník154 se setkávají s nepochopením dospělých.

152

Hlavní postava v próze Rinaldino. Hlavní postava v díle Dinah. 154 Hlavní postavy v románu Postele bez nebes. 153

43

6.1.5

Vztahy mezi lidmi

Trampové v Arizoně jsou sice kamarádi, ale spojenectví je pouze prostřednictvím trampinku. Jakmile trampink skončí, rozpadne se i vztah hlavních postav Klapky a Knuta a každý jde svou cestou. Láskyplně oddaný a ochranitelský vztah Oldřicha k sestře Alžbětce v románu Postele bez nebes je vyjádřen lyrickými obrazy, i když Alžbětka měla zcela jiné touhy než bratr; jejich pevný vztah je v protikladu k neláskyplným vztahům a chování rodičů k vlastním dětem. I Vančurovi dětští hrdinové žijí vedle rodičů a dospělých a jsou jimi tvrdě trestáni. 6.1.6

Válka a sociální rozvrstvení společnosti

Jsou vedlejší, ale důležitá témata, která jsou přítomna téměř ve všech zmíněných dílech. Ať jakkoli se snaží manifesty poetismu vyzdvihovat „umění hravé“155 a „strůjce obecného lidského štěstí a krásné pohody“156, nebylo možné, aby umělec zavíral oči před fakty, která štěstí ničí a ohrožují: tím faktem byla světová válka a hrozba války další. Také chudoba a ponížení ovlivňuje život a chování především dětí. Válka se tematicky promítla do děl autorů buď přímo, nebo náznakem. Téma války je i v románu Arizona, i když s ironií – ve Válečné anekdotě a malé milence Marion a ve vzpomínkách na odvod v předvečer války. Také v novele Rinaldino je válka – vzdálená, ale všudypřítomná, ve vyhláškách a zprávách z polní pošty o smrti kamarádů. Je to podobenství války a je přítomná i tam, kde se přímo nebojuje. I román Postele bez nebes nese pečeť války, jak té minulé, tak té následující. Svět dětí je ztracený svět dospělých a lidské poselství budoucnosti. Vančura pojmenovává válku přímo. Je zakomponována i do grotesky F. C. Ball jako téma vedlejší, ale existující, ostře satiricky vyhrocené a tragické.

155 156

TEIGE, Karel. Poetismus. Host III, 1924, s. 197-204. TAMTÉŽ, s. 197-204.

44

Svět chudých lidí představují Postele bez nebes, je to prostředí nuzného bydlení v dělnických domcích. Je to ale také svět citově bohatých a statečných dětí, který se autor snaží zachytit v obrazech. Duchovní a fyzickou bídu prostředí, kde žijí chlapci Jeník a Ervín v románu Cesta do světa, nezmění ani jejich touha po dobrodružství.

45

7. Motivy Motiv je nejjednodušší část slovesného díla, bývá spjat se slovem, „ale nemusí s ní být totožný – je to zvláštní užití slova, věty, obrazu takovým způsobem, který naznačuje vnitřní souvislost s příběhem a smyslem díla, například prostřednictvím opakování, umístění v jádru díla.“157 Motivy jsou v poetistické próze pěvně spjaty s přírodou, vysokými horami, lesy, mořem, hvězdami a nebem. S tím je spjat i motiv létání, vznášení se, odpoutání od země ve fantazii, ať už v Paulíkově Arizoně, Vančurově triptychu Dlouhý, Široký, Bystrozraký, v Konrádově románu Postele bez nebes nebo próze Rinaldino. Ve Vančurových dílech je častým motivem řeka, která symbolizuje cestu do daleka, zajišťuje život, přináší nebezpečí, člověk u vody pracuje, žije, plaví se po ní, s řekou je spojen děj, i Krokovy Vary leží na řece. Dalším motivem je čas, zhmotnělý do hodin v krámku hodinářově, které neúprosně odměřují čas svým tikotem158. Jako refrén se opakuje věta: „Hodinky, ti ptáci bez vratiprstů.“159 „Stuha času, zvonící hříva času, závitnice času, krápníky vteřin.“160 – to vše je proudící a ubíhající čas, čas dětství a mládí, který nelze zastavit, ač by si to autor nejspíše přál. Motiv času je též v románu Arizona; ohraničuje jen určitou příhodou, zpomaluje nebo zrychluje příběh, ale není důležité, ve které době se příběh odehrává. Čas je název kapitoly v próze Rozmarné léto, kapitola má tři věty, následující kapitola s názvem Plynoucí čas má věty čtyři. Motiv smíření je nejčastější u Vladislava Vančury, ve většině povídek i románů je silný a pro autora velmi důležitý. Motivy říkanek, básní a písní jsou vloženy do všech textů těchto čtyř autorů. Někdy jsou i v cizím jazyce.

157

HODROVÁ, Daniela. … na okraji chaosu ... Poetika literárního díla 20. století. Praha: ČSAV, 2001. ISBN 80-7215-140-1. 158 V románu Postele bez nebes. 159 KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Lidové noviny, 1939, s. 18, 36, 55, 256. 160 TAMTÉŽ, s. 25, 37, 58, 240.

46

„Sloužila děvečka u polesného, nechtěla jísti chleba černého.“161 „Škoda je tý naj, najvky, měla míti vdavky…“162 Pohádkové a exotické motivy – postavy kejklířů, kouzelníků, loupežníků, cirkusů a střelnic. Celá řada motivů z westernových filmů, exotiky, trampských osad je v románu Arizona, na nich je postaven příběh i epizody románu s prvky grotesky. Kouzelník Arnoštek s Annou z prózy Rozmarné léto, loupežník Rinaldino, postava Elvíry z potulné střelnice v románu Arizona, Erna di Garmo z detektivky Ještěrka v červeném bludišti – ti všichni jsou spojeni tajemstvím, dobrodružstvím, něčím, co ozvláštňuje obyčejný život. Motiv snu je velmi častý, prolíná se se skutečností, utíká od ní do fantaskna, unáší do exotiky, pohádky, pomáhá žít. Objevuje se téměř ve všech pracích poetistů. Motiv smrti se objevuje jako nutný atribut dobrodružství, jako nesmyslné ničení životů, jako důsledek života v bídě nebo jen jako náhoda.

161


47

8. Postavy Postavy v poetistické próze mají různou funkci. V Paulíkově Arizoně dva hlavní protagonisté hry na ostré hochy Západu Knut a Klapka, později i filosofující Reflektor, představují symboly světa trampinku. Hrají si na dobrodružství přenesené z amerických westernů do malého českého údolí. Jsou přítomni ve velebné přírodě, a také opojeni alkoholem, vyjadřují svým trampstvím odpor k měšťáctví, ale zároveň nejsou schopni cokoli změnit. Vše zůstává ve smutné groteskní hře lemované archaickým a vzletným jazykem. Konrádovy postavy vycházejí z autorových zážitků z dětství a mládí. V románu Rinaldino a Dinah to jsou mladí muži, plni fantazie a erotických představ, jsou autorem představováni

s ironií, vášněmi,

citovým

zráním a humorem.

V nejkrásnější poetistické próze, románu Postele bez nebes, Konrád mistrně poeticky vykresluje čisté duše dětí, naplněné hlubokým citem, schopností vnímat krásu běžných věcí z okolí, schopností se radovat, pomáhat si, empaticky vnímat i nepříjemné události a vytěsnit je z vědomí. V porovnání s postavami dospělých děti řeší vše přímo, i když se jim někdy přizpůsobí ve lži. Chování dospělých nechápou, stejně tak nepřiměřené tresty, kterými jsou trestány. Postavy děl

Vladislava

Vančury jsou

podstatně

odlišné.

Jsou

pevně

zakomponovány do příběhu jménem, příjmením i druhem práce nebo činnosti a představují se zde do všech detailů svým chováním a reakcemi na konkrétní události. Autor líčí jejich projevy maximálně stručně, ale výstižně a přesně. Ať už autor vykresluje jakékoli postavy nebo figurky, které někdy představuje jako loutky163, vždy tyto postavy působí živě, čtenář si je dovede představit v pohybu, ve způsobu řeči, zachytí je s humorem, s klady i zápory, nebo naopak zdůrazní jejich statičnost.

163

V díle Rozmarné léto.

48

Cílem všech čtyř autorů není zobrazení postav do všech detailů včetně vzhledu, ale jejich vnímání, citový život, prožitky, duševní stav i strádání, vzedmuté vášně nebo schopnost se bavit. Postavy jsou zachycovány v různých prostředích, jsou provázeny rozličnými událostmi, ale nemění se, nedochází u nich ke změně vlivem těchto událostí, nedocházejí k nějakému poznání, ani ony samy nemění své zvyklosti, nechávají se volně vést, spíše vláčet okolnostmi, aniž by novou situaci zásadně hodnotily a řešily. Přispívá k tomu i nepříliš bohatý děj, který nesleduje příčinnosti, vše přechází hlavně k reflexím o životě, touze po svobodě, fantazii a zachycení okamžiku. V dílech Vladislava Vančury se odlišují postavy dynamické svým projevem a činy od postav statických. V plejádě postaviček, z nichž ani jedna není jednoznačně kladná nebo záporná, je možné najít podobné rysy, ale přitom každá postava je jedinečná a neopakovatelná. Poetistická próza charakterizuje postavy prostřednictvím řeči. Metaforický jazyk a tvrdá realita v románu Arizona, archaismy, poetismy, zlodějský argot a studentský slang v dílech Karla Konráda; knižní jazyk s archaismy, biblickou češtinou se střídá s výrazy expresivními a trefnými vulgarismy, neobvyklými metaforami a metonymiemi v dílech Vladislava Vančury; krátké, mnohdy jednoslovné věty komentují a urychlují spád děje v humorné detektivce Jiřího Mařánka Ještěrka v červeném bludišti. V poetistických dílech se často mísí řeč postav s řečí vypravěče, což zvyšuje dynamičnost příběhu, postavy tak nejsou v čase a prostoru osamocené. Jsou zobrazovány vnitřním monologem, tím, jak vnímají dění a chování ostatních postav, jak na ně reagují. Autoři nahlížejí do vnitřního světa postav, aniž by je přímo charakterizovali. To zůstává na čtenáři, aby si postavu dotvořil z řetězců obrazů a vnímání. Dynamičnost děje vzniká v nitru postav a jejich reakcí.

49

Autoři si také vybírají postavy z okraje společnost, které přitahují zájem čtenářů svou vyloučeností, tajemností, i když jde o lidi, u nichž se dá předpokládat porušení zákona nebo dobové morálky. Tato tendence trvá od doby romantismu, kde byli hlavními postavami, ale zde fungují v textu jako exotické figurky, které většinou přicházejí do hotového prostředí a zase je opouštějí.

50

9. Lyrizace a subjektivizace Z přechozích rozborů je zřejmé, že autoři pojímají skutečnost básnicky, že není důležitý syžet a chronologie příběhu, ale jeho emocionální vnímání subjektem, ať jím je postava nebo vypravěč. Lyrizace souvisí s uvolňováním kompozice. Děj se zpomalí nebo téměř zastaví, stává se méně významným, je potlačen nebo nahrazen lyrickými pasážemi nebo vsuvkami, subjektivní výpovědí. Konflikt a dramatičnost se vytváří prostřednictvím emocí, prožitků a reflexí subjektu. Dynamičnost děje se zvyšuje i způsobem řeči postav nebo vnitřních monologů. Lyričnost nevyplňuje prostor vedle děje, není jakýmsi obrazem navíc, ale prostupuje

děj,

zdůvěrňuje,

emocionalizuje

a

nechává

čtenáře

citově

spoluprožívat. To je patrné v prózách Postele bez nebes, Rinaldino, Dinah, Arizona i ve Vančurově Amazonském proudu. V díle s názvem Postele bez nebes je mistrně zachycen vnitřní emocionální svět dětí a lyrika je prostředkem sdělení. Je obsažena ve fantazii, snech a živých obrazech. Pohled na dění není sentimentální ani tam, kde je postava silně citově zaujatá – například vzpomínkou na vzdálený rodný kraj. Subjektivní zážitky hrdiny románu Rinaldino jsou spojené volně, doprovázeny lyrizací, snem a fantazií, ale lyrika je odlehčena vtipem a ironickým nadhledem. Stejně tak subjektivní jsou i fantazijní a snové prožitky hlavního hrdiny Ludvíka v Konrádově díle Dinah. Děj je většinou složen z epizod, které spolu často nesouvisejí, jsou vedle sebe. Epický čas v poetistických prózách je také subjektivní, na prvním místě stojí jen podstatné a prožité události. Nejen to, co se stalo, ale jak událost emocionálně prožívá

postava.

Nemusí

to

být

jen

událost

sama,

mohou

to

být

vzpomínky, drobnost z okolí, která připoutá pozornost a řetězení obrazů přenese postavu (subjekt) do fantazie a vytvoří představu emocionálně silného zážitku a zachytí pocity. Pro díla poetistické prózy není charakteristická jen lyrika, ale básnivost je spjata s obrazností, vtipem, hravostí a ironií, humorem s nadsázkou a nezvyklými asociacemi, básnivost může být i groteskní.

51

Vančurova povídka Dlouhý, Široký, Bystrozraký hýří živými obrazy, chlapíci se dobře baví a poté ve fantazii létají z kontinentu na kontinent v bláznivé euforii. Pohádková atmosféra obsahuje vtip, opojení volností a pocitem svobody; cesta je plná humoru a výsměchu, plná ironie. Vančurova próza F. C. Ball je psána patetickým jazykem. Je to ostrý výsměch poválečným poměrům, parodie s groteskními prvky. Právě patetický jazyk autora deklasuje postavy s jejich vznešenou mluvou a odhaluje jejich směšnost. Výsměch je všude, podporují jej i abstrakta, která se chovají jako živé postavy. Všudypřítomná rétorika je v textu oživena zvoláními a grafickým odlišením nápisů, což je také jeden ze znaků poetismu164. Složitou konstrukci má dílo Hrdelní pře anebo Přísloví. Je plná lidových výrazů ve spojení s příslovími, kterými je proloženo vyprávění několika kumpánů. Vše je složeno do komického děje a ironického pohledu na vážně chápané detektivky. Autor si zde hraje s češtinou, experimentuje s ní a příslovími dokazuje lidovou moudrost. Postavy mluví v příslovích a „vysokým stylem“, což dodává celé próze ironický ráz. Další humornou novelou je Rozmarné léto. I v něm by bylo obtížné najít lyriku – není zde. Renesanční vyprávění autorského vypravěče i všech postav vytváří komický efekt nadneseným jazykem vypravěče i postav a je zdrojem dobrého rozmaru. S lehkostí a nadhledem psal svá díla také Karel Konrád. Je pro něj charakteristický vtip, hravost a ironie. Má cit pro jazyk, metaforu a nezvyklé asociace tak příznačné pro poetismus. Také Jiří Mařánek vytvořil poetistickou humornou detektivku, grotesku a ostrou satiru v próze s názvem Ještěrka v červeném bludišti. Jeho vyjadřování je velmi úsporné, věty jsou často jednoslovné a neslovesné. Tím dosahuje větší dynamiky v ději, na druhé straně dialogy jsou velmi vtipné. Není zde lyrika, jen komično a hra

s absurdními

kontrasty,

zamotanými

a

neuvěřitelnými

náhodami

a bláznivými situacemi, které v závěru končí úplně jednoduchým vysvětlením.

164

Toto nalezneme v dílech Robinsonáda Karla Konráda, v Paulíkově Arizoně a také v Mařánkově Ještěrce v červeném bludišti.

52

10. Žánry Prozaici poetistické prózy psali zpočátku minipovídky, žánrové a delší anekdotické obrázky, fejetony, aforismy, epigramy a drobnější prózy. Později přecházejí k delším povídkám a románům. Zároveň v těchto delších útvarech zachovávali lyrický a humorný princip a neformální jinakost této prózy. Bedřich Václavek ve svých studiích Od umění k tvorbě oceňuje mnohotvárnost a bohatost poetistické prózy, její „lásku ke všem projevům života“, ale tvrdí, že „zvláště je tato próza koncem epiky, není zde jednotná logická osnova, jen řada situací a drobných dění bez celkové osnovy. Dochází k opuštění epičnosti, děje, logicky se rozvinujícího, zbývá jí jen funkce emotivní, poetická“165. Funkce poetická ovšem neznamená, že chybí příběh. Ten je vždy přítomen, ale nerozvíjí se logicky – poetistická próza měla v programu stavět emoci a obraz proti myšlence, fantazii, proti logice. Struktura díla je jiná než v tradiční povídce a románu předchozích období, není předem dána v syžetu, děj je často roztříštěný nebo nesouvislý, složený z epizod. Hlavním dynamickým činitelem je řeč postav, rétorika, renesanční styl, archaismy, ať už mají úlohu komickou nebo imaginativní. Mezi postavy se řadí též vypravěč, jehož řeč je stejná jako řeč postav. Do příběhů jsou vkládány jiné žánry; část divadelní hry (Rinaldino), dopisy (Arizona, Rinaldino, Ještěrka v červeném bludišti), fejetony (Dinah), úryvky z novin (F. C. Ball), reportáž (F. C. Ball), bájivá a pohádková vyprávění (Dlouhý, Široký, Bystrozraký). Dále různé regresivní historky, sny, retrospektivy. Základem příběhů povídek a románů – hlavně u Vančury – je vyprávění, které tvoří příběh složený z epizod a regresí; příběh není daný syžetem, existuje jen určitý rámec, který si vypravěč-autor vytvořil, zná i konec příběhu, ale samotné dění je bez jeho účasti.

165

VÁCLAVEK, Bedřich. Od umění k tvorbě. Praha: Svoboda, 1928. s. 113.

53

Vypravěč má nadhled, nad příběhem předvádí scény jako podívanou nahlíženou shora. Někdy je vypravěč samostatnou postavou a příběh tvoří za jeho účasti. Příběhy jsou někdy otevřené s náznakem pokračování, do děje je vtažen i čtenář jako divák a posuzovatel. Ačkoli děj nebývá na prvním místě, básnické obrazy a jejich řetězení s řečí vypravěče a postav jej dynamizuje ne posouváním příběhu v čase, ale vnitřním konfliktem postavy. Uvolnění kompozice poetistické prózy ruší normy poetiky románu. Naznačuje, že život není příběh ohraničený syžetem, že skutečná podoba života je mnohem bohatší. To, co člověk žije, jeho emocionální prožitky, vnímání skutečnosti, to je důležitější než logika a příčinnost příběhu v epice. Život se také neodvíjí logicky, hraje v něm roli nepředvídatelná náhoda, emoce, které v paměti zachycují obrazy chvil a zůstávají ve vzpomínkách. Změny uvnitř žánru poetistického románu neznamenají, že klasický román přestane

existovat.

Poetismus

jej

obohatil

o

stránku

lyrickou,

komickou, fantazijní, humornou a groteskní, jiným druhem dynamičnosti než je samotná epika příběhu. Je bližší životu a čtenáři.

54

11. Závěr – inspirace poetismem V 60. a 70. letech se poetismem inspirovali někteří známí spisovatelé. Například Miroslav Holub ve svém cestopisu Anděl na kolečkách v poloreportážním žánru poeticky zachycuje dojmy z pobytu v USA. Prostředky poetistického básnictví ve spojení s humorem, hravostí, obrazností a asociacemi s fantazií a především hry s češtinou jsou známé písňové texty Jiřího Suchého, kde nechybí cit pro nadhled, vtip, jemnou ironii a parodii. Nesporné prvky poetismu nesou postavičky „pábitelů“ a groteskní postavy Postřižin, Slavností sněženek a Inzerátu na dům, ve kterém už nechci bydlet Bohumila Hrabala spolu s vypravěčským koncertem experimentální novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé, napsané jedním souvětím.

55

12. Seznam použité literatury

1. HOLÝ, Jiří (ed.). Poetistická próza: Vladislav Vančura, Karel Konrád, Jaroslav Jan Paulík. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 807106-538-2 2. HODROVÁ, Daniela. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20. století. Praha: ČSAV, 2001. ISBN 80-7215-140-1 3. VÁCLAVEK, Bedřich. Od umění k tvorbě. Praha: Svoboda, 1928. 4. KONRÁD, Karel. Postele bez nebes. Praha: Československý spisovatel, 1974. 5. GAZDA, Jiří, HOLZER, Jan, POSPÍŠIL, Ivo. Integrovaná žánrová typologie (Komparativní genologie). Projekt – metodologie – terminologie – struktura oboru – studie. 1. vydání. Brno: Vydavatelství MU, 1999. ISBN 80-210-2192-6 6. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. 7. Kolektiv autorů. Poetika české meziválečné literatury. Proměny žánrů. Praha: Československý spisovatel, 1987. 8. KLIMEŠ, Lumír, ŠMILAUER, Vladimír. Slovník cizích slov. Praha: SPN, 1981. 9. BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich, 1978. 10. CHVATÍK, Květoslav, PEŠAT, Zdeněk. Poetismus. Praha: Odeon, 1967. 11. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1985-2008. 12. MOCNÁ, Dagmar, PETERKA, Josef. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X 13. VANČURA, Vladislav. Amazonský proud. Praha: Československý spisovatel, 1959. 14. VANČURA, Vladislav. Hrdelní pře anebo Přísloví. Praha: Odeon, 1979. 15. MAŘÁNEK, Jiří. Ještěrka v červeném bludišti. Praha: Alois Srdce, 1928. 16. ČAPEK,

Karel.

Melancholia [online].

1922

[cit.

2015-03-30].

Dostupné z: http://ld.johanesville.net/capek-19-o-lidech?page=33.

56

13. Seznam použitých obrázků

1. AUTOR NEUVEDEN. FDb.cz [online]. [cit. 4.4.2015]. Dostupný na WWW: http://www.fdb.cz/lidi-fotogalerie/410571-karel-konrad.html 2. AUTOR NEUVEDEN. Ulozto.cz [online]. [cit. 4.4.2015]. Dostupný na WWW: http://www.ulozto.cz/xzNdb8q/jaroslav-jan-paulik-jpg 3. AUTOR NEUVEDEN. Knihyomega.cz [online]. [cit. 4.4.2015]. Dostupný na

www:

http://www.knihyomega.cz/eshop-marketa-lazarova-konec-

starych-casu.html 4. AUTOR NEUVEDEN. Slovnikceskeliteratury.cz [online]. [cit. 4.4.2015]. Dostupný na www: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp

57

Prohlášení. Datum: Podpis:

Recommend Documents