Problematika restaurování barokních varhan na příkladu díla varhanáře Jana Výmoly

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOSOFICKÁ FAKULTA ÚSTAV HUDEBNÍ VĚDY Hudební věda

Magisterská diplomová práce

Problematika restaurování barokních varhan na příkladu díla varhanáře Jana Výmoly

Bc. Marie Synková

Vedoucí práce: Mgr. Vladimír Maňas, PhD. Konzultant: Mag. Art. Ondřej Múčka

Brno 2013

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně, pouze z pouţitím uvedených zdrojŧ a literatury.

2

Chtěla bych poděkovat diecéznímu organologovi Ondřeji Múčkovi za velmi cenné poznatky k funkci varhan a jejich restaurování, díky nimţ jsem mohla tuto práci dokončit a také Daliboru Michkovi za poskytnutí veškeré své fotodokumentace, týkající se varhan v Doubravníku i s věcnými poznámkami. Velké díky patří celé mé rodině za podporu a trpělivost při mém studiu.

3

OBSAH: 1 2 3

4 5

6

7

8

Úvod ..................................................................................................................... 6 Stručný historický přehled nástroje...................................................................... 8 Stavba varhan ..................................................................................................... 12 3.1 Píšťaly .......................................................................................................... 12 3.1.1 Retné píšťaly....................................................................................... 13 3.1.2 Jazykové píšťaly ................................................................................. 15 3.2 Vzdušnice ..................................................................................................... 16 3.3 Mechanická traktura..................................................................................... 16 3.3.1 Zásuvková vzdušnice s mechanickou trakturou ................................. 16 3.3.2 Bodcová vzdušnice s mechanickou trakturou .................................... 17 3.3.3 Kuţelová vzdušnice s mechanickou trakturou ................................... 17 3.4 Pneumatická traktura ................................................................................... 17 3.4.1 Kuţelová vzdušnice s pneumatickou trakturou .................................. 18 3.4.2 Membránová vzdušnice s pneumatickou trakturou ............................ 18 3.4.3 Pneumatické relé ................................................................................ 19 Varhanář Jan Výmola......................................................................................... 20 Existující a dochované varhany Jana Výmoly v Českých zemích ..................... 22 5.1 Positivy a portativy ...................................................................................... 22 5.2 Jednomanuálové varhany ............................................................................. 23 5.3 Dvoumanuálové varhany ............................................................................. 24 Restaurování z obecného hlediska ..................................................................... 30 6.1 Dřevo............................................................................................................ 30 6.1.1 Struktura dřeva ................................................................................... 30 6.1.2 Destrukční vlivy ................................................................................. 31 6.1.3 Metody konzervování dřeva ............................................................... 32 6.2 Kovy ............................................................................................................. 34 6.2.1 Cín ...................................................................................................... 34 6.2.1.1 Koroze cínu……………………………………….................……….……36 6.2.1.2 Konzervování a restaurování cínu……………………...........………36 6.2.2 Olovo .................................................................................................. 37 6.2.2.1 Koroze olova..............................................................................38 6.2.2.2 Konzervování a restaurování olova...........................................39 6.2.3 Zinek....................................................................................................39 6.2.3.1 Koroze zinku..............................................................................40 6.2.3.2 Konzervování a restaurování zinku...........................................40 6.2.4 Měď .................................................................................................... 41 6.2.4.1 Koroze mědi...............................................................................43 6.2.4.2 Konzervování a restaurování mědi............................................44 Restaurování varhan Jana Výmoly..................................................................... 45 7.1 Základní restaurátorský postup u všech dřevěných částí varhan ................. 45 7.2 Vlastní restaurátorské postupy jednotlivých zařízení varhan ...................... 47 7.2.1 Vzduchové hospodářství .................................................................... 47 7.2.2 Vzdušnice ........................................................................................... 51 7.2.3 Traktura .............................................................................................. 56 7.2.4 Píšťalnice a stoličky............................................................................ 62 7.2.5 Dřevěné píšťaly .................................................................................. 63 7.2.6 Kovové píšťaly ................................................................................... 67 7.2.7 Štítky nad jednotlivými rejstříky ........................................................ 72 Restaurování varhan ........................................................................................... 73 8.1 Restaurování varhan v 19. a 20. století ........................................................ 73 4

8.2 Restaurování varhan v České republice v 21. století ................................... 74 8.3 Etika restaurování varhan ............................................................................ 75 8.4 Problematika restaurování varhan................................................................ 78 9 Resumé ............................................................................................................... 83 10 Summary ...................................................................................................... 84 11 Zusammenfassung........................................................................................ 85 12 Přílohy .......................................................................................................... 86 13 Seznam fotografií ....................................................................................... 102 14 Přehled pouţité literatury ........................................................................... 106 15 Přehled pouţité literatury z internetových zdrojŧ ...................................... 109

5

1

Úvod Ve své práci bych chtěla přiblíţit problematiku restaurování varhan a současně

ukázat na některých příkladech na našem území, ţe se názory na zpŧsob, jak restaurovat velmi cenné a zároveň svojí velikostí a sloţitostí největší hudební nástroje, které kdy lidská ruka vytvořila, vŧbec neshodují, dokonce jsou v zásadním protikladu. Záhy se tedy nabízí zásadní otázka, na níţ bychom měli nalézt co nejrychleji odpověď, jestli nechceme nenávratně tato krásná umělecká díla poškozovat nevhodnými zásahy restaurování. Varhany Jana Výmoly řadíme podle organologických odborníkŧ (Jiřího Sehnala a dalších) k nejkvalitněji postaveným moravským historickým varhanám 18. století. V současné době se na našem území restaurují pouze jediné Výmolovy varhany a to v Doubravníku (dokončeny r. 1760) restaurátorem Daliborem Michkem, které jiţ v současnosti i přes nedostatek finančních prostředkŧ a tudíţ i stálého nezaplacení restaurátorovi, stojí na svém místě a celková činnost restaurování se blíţí ke zdárnému konci. Nástroj je teď v hratelném stavu, prakticky zkompletovaný, nicméně stále ve zkušebním provozu. Největší varhany u nás z dílny J. Výmoly stojí v Dubu nad Moravou (z roku 1768), ostatní varhany představím v samostatné kapitole. Po krátkém úvodu následuje kapitola, v níţ uvádím pro lepší orientaci stručný historický přehled vývoje královského nástroje. V další kapitole seznámím čtenáře s podrobnou stavbou a členěním varhan – mechanická a pneumatická traktura. Čtvrtá kapitola patří ţivotopisu varhanáře Jana Výmoly, který byl jiţ zpracován Jiřím Sehnalem a Zdeňkem Fridrichem, tak jej ve stručnosti přiblíţím s vědomostmi od těchto autorŧ. Přibliţně v polovině práce představím v samostatné kapitole jednotlivé dochované varhany a pozitivy Jana Výmoly, jeţ jsou postaveny na Moravě. Jedná se o čtvery varhany a tři positivy. Vycházím z druhého dílu knihy Jiřího Sehnala Barokní varhanářství na Moravě, v níţ se autor zabývá dochovanými i nedochovanými varhanami na území Moravy. Šestá kapitola je cele věnována restaurování z obecného hlediska – jedná se v zásadě o dva druhy materiálŧ, z nichţ se varhany skládají – dřevo a varhanní kov, a 6

proto se úzce věnuji restaurování tohoto materiálu. Vzhledem ke značnému nedostatku literatury k problematice restaurování varhan, čerpám z obecných publikací o restaurování dřevěných a kovových předmětŧ a památek. Další kapitole patří konkrétní restaurování varhan - je zde tedy podrobně rozebrána technika restaurování varhan na příkladu varhan Jana Výmoly v Doubravníku , kde čerpám ze znalostí a zkušeností konkrétních varhanářŧ, organologŧ, restaurátorŧ a varhaníkŧ, kteří své vědomosti zatím nikde nepublikovali a nejspíš se k tomu nechystají. Vše je doplněno obrazovou dokumentací, která je zveřejněna s laskavým svolením restaurátora Michka. V osmé kapitole je nastíněna problematika restaurování varhan v období nedávném i v současnosti. V závěru této kapitoly bych se chtěla zaměřit na současnou situaci v oblasti restaurování varhan u nás ve srovnání se zahraničním přístupem a pokusit se nabídnout více názorŧ a otázek, které nám z celkové práce vyplývají. Mělo by se tak nastínit to nejlepší vodítko k současnému i budoucímu restaurování varhanních nástrojŧ našeho významného varhanáře Jana Výmoly, ale i dalších barokních stavitelŧ varhan, díky němuţ by se mohlo přiklonit k postupŧm, jak nejlépe obnovit či zachovat pŧvodnost varhan. Snaţím se zde uvést celkové závěry a dedukce k nimţ jsem během celé práce dospěla a nabízím moţnosti, jak nejlépe s touto problematikou pokračovat.

7

2

Stručný historický přehled nástroje „Spojení několika rŧzně znějících píšťal se zdrojem stálého vzduchu bylo

známo jiţ ve starověku. Dlouhodobý vývoj ve středověku a renesanci rozšířil technický a zvukový základ nástroje a vytvořil předpoklady umělecké hry. Vrcholu dosáhly varhany nesporně v baroku, kdy vznikla vyrovnaná technika hry a především bylo logicky utříděno zvukové bohatství nástroje.“ 1 Slovo „varhany“ pochází z latinského výrazu „organum“, který však označoval téměř všechny starověké nástroje i některé skladby, mnohem starší neţ varhany samotné. Základním principem je jiţ zmíněné spojení několika píšťal rŧzné velikosti v jeden celek. Proto mŧţeme povaţovat tyto nástroje za jakési předchŧdce varhan, např. Panova flétna (syrinx), Mašrokita (starý ţidovský nástroj) či dudy, u nichţ jiţ pozorujeme snahu udrţet déle jeden tón pomocí měchu.2 Za vynálezce varhan je povaţován Řek Kteistibos, který ţil přibliţně ve třetím stol. př. Kr. v Alexandrii v Egyptě. Jeho nástroj měl jiţ klávesy, asi jednu řadu píšťal a rozsah dvou oktáv. Byly to tzv. „vodní varhany“, protoţe vzduch, vháněný do píšťal byl vyrovnáván protitlakem vody.3 Rozšířily se o celé tehdejší Římské říše, ale v kultuře západní Evropy byly varhany opomíjeny a v šestém století vymizely. Rozvoj tohoto nástroje se naopak těšil podpoře Východořímské říše a z ní se dostal pak dále do západoevropského prostředí. V roce 757 byl francký panovník Pipin Krátký obdarován varhanami označenými jako „organum“ císařem Konstantinem Kopronymem a tak se varhany dostaly do Evropy. Podle řeckého vzoru postavil roku 826 benátský kněz Georgius v Cáchách první západoevropské varhany.4 Koncem 9. století jiţ byly varhany rozšířeny po celé Evropě a to i v chrámech, přestoţe se církev stále tomuto světskému nástroji bránila.5

1

BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha, 1982, s. 10.

2

ŠLECHTA, M.: Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě. Praha, 1985.

3

HEJZLAR, T.: Světem hudebních nástrojů: o jejich vzniku a výrobě. Panton, Praha, 1979.

4

PEČMAN, R.: Varhany. Perspektivy a návraty. Brno, 1983.

5

ŠLECHTA, M.: Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě. Praha, 1985.

8

S rozvojem raného vícehlasu pronikly do varhan paralelní kvintové řady. U raných gotických „mixturových“ varhan zněly při stisku klávesy všechny píšťaly, jeţ k ní patřily. Hudební praxe tohoto období znala jiţ tři typy varhanních strojŧ: positiv (velký a nepřenosný), portativ (malý a přenosný) a tzv. regál (s jazykovými píšťalami). Mezi první zmínky o vzniku pedálu řadíme tabulaturu z roku 1448 od Adama Ilenborgha, ale samostatnou vzdušnici s píšťalami a vlastní klávesnicí získal pedál teprve později. Největším pokrokem je vznik vzdušnice s tónovými kancelami, která byla sice známá jiţ v antice, ale středověká praxe jej uvrhla v zapomnění. Koncem 19. století byla vystřídána vzdušnicí s rejstříkovými kancelami, avšak v současnosti se opět pouţívá. Další inovací varhan byl vynález varhanní skříně a prospektu (coţ jsou píšťaly, které jsou vidět), jenţ přispěl nejen k ochraně varhan, ale téţ k celkovému ucelení zvuku a jeho nasměrování do daného prostoru. Vývoj varhan byl ovlivněn geografickou polohou určitých zemí a jejich izolací. 6 V Itálii se pouţívaly varhany s jedním manuálem a zavěšeným pedálem, jejich vývoj se zastavil v roce 1550 a nezměnil se aţ do 19. století. Italové nepouţívali mixturové hlasy rejstříku, kryty ani flétny se netěšily velké oblibě a jazykové rejstříky pronikly do tohoto prostředí aţ v 17. století, kdy začaly ve varhanách přibývat koncertantní hlasy rejstříkŧ, vyuţívaných k sólové hře. Jeden manuál s krátkou oktávou byl zpočátku charakteristickým rysem španělských varhan, později se přidaly mnohdy i dvě řady pedálových klaviatur.7 Španělé se oproti Italŧm nebránili rejstříkovým hlasŧm, jako jsou flétny či jazyky. Naopak počátkem 18. století se ve španělských varhanách těšily převaze právě jazykové rejstříky a známé jsou tzv. „španělské trompety“, které horizontálně vyčnívají do prostoru z prospektu varhan.8 Anglické varhany se stavěly aţ do poloviny 16. století pouze s jedním manuálem a převáţně šesti rejstříky. V období náboţenských nepokojŧ byla většina varhan zničena, a i kdyţ byla snaha v druhé polovině 17. století obnovit tradice, historické památky jiţ nikdy nezískaly svou pŧvodní hodnotu. Jejich vývoj však pokračoval dále, i přes ztrátu historie, tudíţ v 18. století byly součástí anglických varhan tři manuálové stroje – hlavní stroj, pozitiv a ještě horní stroj, zvaný „Echos“. V této době zde mŧţeme také pozorovat vlivy francouzského, německého či 6

BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s. 12 – 23.

7

Ibid.

8

Ibid.

9

vlámského varhanářství, coţ je znát objevováním se nových rejstříkŧ (trompety, mixtury, kornety). V druhé polovině tohoto století, se jiţ královský nástroj v Anglii dále nevyvíjel a v 19. stol. se, jako i v jiných zemích, začaly stavět romantické pneumatické varhany s velkým počtem rejstříkŧ.9 Jednou z nejstarších oblastí vývoje varhanářské praxe je nepochybně Nizozemí, kde byly vynalezeny široké flétny z úzkými rty (Kornet, Nassat, Kvintadena) a vznikl horní stroj, který byl nejvýše poloţenou částí varhan, aby vyplnil velikost gotické katedrály. Ve zmíněné zemi se hojně pouţívala tzv. „bodcová vzdušnice“ (Springlade) 10 a také se zde i u mnoha varhanních nástrojŧ dochovala, ale pro její komplikovanost a častou poruchovost se později přestala vyrábět. Z Nizozemí se vysoká úroveň a vymoţenost varhan rozšiřovala dále za hranice do Španělska a Francie, dále pak do Německa, Anglie a Itálie. Díky veřejným varhanním koncertŧm, zejm. světské hudby, pořádanými jiţ koncem 16. století, se varhany drţí stále silného zájmu i v současnosti.11 Ve Francii byl v době rozkvětu (přibliţně od poloviny 17. stol.) vytvořen specifický hudební nástroj s velmi bohatou zvukovou škálou varhanních rejstříkŧ v manuálu (trompety, kornety, principály, flétny, kryty), proti nimţ však rejstříkŧ v pedálu bylo podstatně méně, coţ je dáno tím, ţe byl pedál vyuţíván ke hře cantu firmu z gregoriánského chorálu, většinou v tenoru, a ne ke zdŧraznění basové linie. Tento fakt vychází z francouzské kompoziční praxe.12 Největší rozmach varhanářské praxe byl samozřejmě v Německu, kde byl vytvořen velký počet rŧzných rejstříkových hlasŧ, které se díky rŧznorodosti mohly vzájemně propojovat či postavit proti sobě (italské a německé hlasy). Byly skupiny, které zdŧrazňovaly sílu, tzv. principály a nebo skupiny zdŧrazňující plnost – kryty a flétny. Na severu Německa byly kladeny poměrně velké nároky na celkové zvukové bohatství varhan, protoţe byly vyuţívány k více účelŧm neţ jen k doprovodu lidu při bohosluţbách, například i při mimoliturgických a světských příleţitostech. Počátkem 17. století se ustálila spodní hranice klaviatur, a to na velkém C a byl rozšířen celkový tónový rozsah o 16„ principálové hlasy, sbory a jazykové rejstříky. Vznikaly i čtyřmanuálové varhany, v nichţ kaţdý stroj měl vlastní klávesnici , vzdušnici i

9

Ibid.

10

Viz. následující kapitola Stavba varhan.

11


12

Ibid.

10

uzavřenou skříň. Takovéto velké severoněmecké varhany byly inspirací mnohým hudebním skladatelŧm, tvořícím pak významné varhanní skladby. (např. J. S. Bach). Počátkem 18. století se mění hudební myšlení i funkčnost hudby, je kladen velký dŧraz na dynamiku, která je však varhannímu zvuku vzdálenější, a tak se varhany dostávají do pozadí a stávají se generálbasovým nástrojem. Je poţadován sytý a hutný zvuk, dochází tak k zatemnění varhanního zvuku přidáváním Burdonu 16„ do hlavního stroje a nahromadění většího počtu 8„ a 16„ hlasŧ. Varhany bývají označovány jako velký orchestr, tudíţ jako nástroj, obsahující všechny hudební nástroje. Zavedení temperovaného ladění dodalo ostrost kvintám a terciím, protoţe jejich harmonické tóny nebyly jednotné s parciálními tóny základního hlasu. Tato ostrost se zmínila širokými menzurami, ve kterých se stavěly i mixtury. Principálové hlasy zŧstávají však nedotčeny a jsou obohaceny pronikání smykavých hlasŧ. Pedál se stává hlavně basovým základem, postrádajícím hlasy vysokých rejstříkŧ.13 V 19. století se mění hudební myšlení a romantický orchestr má tendenci odsouvat varhany do pozadí. Snaha napodobit takový orchestr vede k libovolnému přidávání kupících se hlasŧ, jejichţ rozdílnost je mnohdy na hranici intonační únosnosti. V druhé polovině 19. stol. byly vynalezeny nové technické systémy – pneumatika, elektřina a varhany se začaly stavět touto technologií. V horším případě se však v tomto duchu přestavovaly i krásné a historicky cenné barokní nástroje, a tak byly pro budoucnost ztraceny.14

13

Ibid.

14

Ibid.

11

3

Stavba varhan

Varhany se skládají z několika základních částí: hracího stolu, měchŧ, píšťal, vzdušnic a traktury. Tzv. plíce varhan jsou měchy, které musí s pravidelností a stejnoměrností dodávat tolik vzduchu, kolik je potřeba k rozezvučení nástroje.15 Rozeznáváme více typŧ měchŧ: nejstarší byl klínový, který byl pak vystřídán měchem čerpacím se zásobníkem, jenţ je dodnes pouţíván a plní stále svou funkci. Dalšími typy jsou měch skříňový a ponorný. Varhanní vzduch je dnes zpravidla do měchŧ vháněn elektrickým čerpadlem, které mŧţe být u starých nástrojŧ nahrazeno čerpacími měchy, ale je nutné, aby se při této přestavbě zachoval pŧvodní tlak vzduchu, jinak změní a tím i zničí charakter a zvuk píšťal. Vzduch je z těchto zařízení veden k jednotlivým vzdušnicím a tím i k píšťalám tzv. vzduchovody.16

3.1

Píšťaly

Varhany jsou nástrojem aerofonním a tudíţ jejich hlavní součástí jsou píšťaly, a to buď tzv. retné (labiální) nebo jazýčkové (linguální). K jejich výrobě se podle barvy zvuku pouţívá dřevo nebo kov. Dřevěné jsou měkčí, kovové zase spíš pevnější a jasnější. „Za jednoznačně nejlepší rezonanční dřevo se povaţuje rezonanční smrk s velmi hustými letokruhy, který roste v tvrdých klimatických podmínkách. Přesto se ve varhanách setkáváme s rŧznými druhy dřeva.“17 Kovové jsou obvykle z tzv. varhanního kovu, coţ je směs cínu a olova, nebo z jiných podřadnějších materiálŧ, jako je zinek nebo měď. Jsou to levnější kovy, jejich zvuk je však dosti tvrdý a ostrý.18 Zinek se pouţíval dříve, dnes však uţ z procesu výroby píšťal prakticky zcela vymizel – v nástrojích, které se staví v romantickém zvukovém ideálu je však specifické pouţití zinku i mědi regulérní a velmi správné. Cín byl většinou drahý, a proto se někteří barokní varhanáři uchylovali aţ k takovým šetřivým opatřením, jako bylo např. roztavení starých píšťal a vytvoření 15

IRMANN, K.; PRACH, J.; ŠVAGR, J.: Stavba hudebních nástrojů. Praha 1968, s. 157 – 159.

16


17

SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s. 28.

18

BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, 23 – 24.

12

nových z tohoto roztaveného materiálu. Tento kov však nebyl plnohodnotný a to se pak odráţelo na celkové kvalitě zvuku i trvanlivosti těchto píšťal. Proto tento zpŧsob mnoho varhanářŧ kvŧli zachování dobrého jména odmítalo. V 17. století je vyšší pravděpodobnost nálezu píšťal větší kvality, protoţe procento cínu bývalo vyšší a celkově stěna píšťaly byla silnější neţ v 18. století, ale nemáme zas takový dostatek srovnávacích údajŧ, abychom to mohli s jistotou tvrdit.19 Jakým zpŧsobem se dá zjistit mnoţství rŧzných kovŧ, obsaţených v jednotlivých píšťalách, se budu zabývat v kapitole o obecném restaurování varhan. Výška tónu píšťaly závisí na délce jejího těla, dlouhá píšťala vydává hluboké tóny, krátká naopak vysoké. Velikost otevřených varhanních píšťal se udává ve staré délkové míře - stopách. Délka jedné stopy se v prŧběhu staletí neustále měnila a pohybovala se v rozmezí mezi 28 - 32 cm. Dnes se při výrobě uţívá především anglické stopy, která má 30,5 cm. V jiných pramenech se uvádí soudobá míra 32 cm.20 Byly jisté pokusy zavést ve varhanách místo stopové míry normální míru metrickou, vţdycky ale tento nápad ztroskotal, protoţe je to uţ zaţitá tradice a i rŧzné přípravky se vyrábí ve stopových mírách. Rejstřík, jehoţ tóny zaznívají v poloze udané notami, má 8 stop (8´), tzn. základní polohu a nejhlubší píšťala tohoto rejstříku má délku 8 x 32 = 260cm. Hlubší oktávy se značí vţdy násobkem základu, tj. 16´ a 32´. Vyšší oktávy zase polovinou: 4´, 2´... .21 Píšťaly alikvotních rejstříkŧ, které hrají jiný tón, neţ který je stisknutý, se udávají ve zlomcích (např. Quinta 2 2/3´, Tercie 1 3/5´, …).

3.1.1

Retné píšťaly

Rozeznáváme tři části retných píšťal: nohu, která přivádí potřebný vzduch ze vzdušnice do těla píšťaly, dále pak výřez s ostrou dolní a horní hranou (ret – labium) a rezonátor neboli tělo, uzavírající vzduchový sloupec, v němţ vzniká tón. V úrovni spodního rtu je píšťala předělená destičkou nazývanou jádro. Vrchní část kovových otevřených píšťal se vyuţívá k ladění – tělo píšťaly mŧţe být po celém jejím obvodu 19

SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s. 27.

20

KURFÜRST, P.: Základy hudební akustiky. Brno 2000, s. 29.

21


13

přivřeno nebo rozevřeno pomocí ladícího rŧţku (Stimmhorn); nebo se mŧţe prodlouţit či zkrátit navíjením ladícího štŧčku (= naříznutý kovový prouţek); kryté kovové píšťaly se ladí pomocí tzv. kloboučku, který se posouvá nahoru či dolŧ; kryté dřevěné píšťaly vyuţívají k tomuto účelu tzv. zátku. Otevřené dřevěné píšťaly jsou laděny pomocí posuvného ladítka případně ladící ploténky. Rejstříky nemusí být vyrobené celé ze dřeva nebo celé z kovu, moţná je i kombinace těchto materiálŧ – nejmenší píšťaly daného rejstříku jsou kovové, protoţe je jejich výroba jednodušší, velké jsou ze dřeva. Musí mít však stejnou konstrukci a při správné intonaci není moţno poznat přechod z kovu na dřevo.22 Zdrojem energie pro vznik tónu je proud vzduchu, jenţ je veden přes úzkou štěrbinu jádra a spodního rtu na ostrý horní ret. Tento proud v píšťale se mění v tzv. vířivé proudění, které vytváří vzdušné víry, jejichţ periodicita dává vzniknout tzv. třecím tónŧm. Třecí tóny přispívají jistou měrou k utváření charakteru nasazení tónu. Vznik tónu je spojen se sloţitými kmity vzdušného prouţku, který je oscilátorem v tzv. ústech píšťaly. Barvu, výšku i hlasitost tónu určují u retných píšťal z největší části vzduchové sloupce. Intonaci ovlivňuje z velké míry tlak vzduchu a rychlost jeho proudění a určuje charakteristické vlastnosti tónu určité píšťaly. Rozlišujeme píšťaly otevřené, kryté nebo polokryté. Otevřené kónické píšťaly mají oproti válcovým píšťalám tím hlubší tón, čím více se sbíhají ke svému otevřenému konci. Kryté kónické píšťaly naproti tomu reagují ve výšce tónu opačně. Polokryté píšťaly vlastní vyšší tón, neţ píšťaly kryté se stejnou délkou.23 Retné píšťaly jsou základem varhanního zvuku, tvoří většinu z celkového počtu píšťal ve varhanách. V případě, ţe je píšťala moc dlouhá a nevejde se do daného prostoru, mŧţe se dle potřeby jednou či dvakrát lomit (krepovat), coţ znamená, ţe se ohne do potřebné velikosti a délky. Mezi retné píšťaly řadíme takové rejstříky, jako jsou principály, flétny, rohy a kryty.24 Menzurací píšťal chápeme souhrn vztahŧ mezi píšťalami navzájem i u píšťaly samotné, který je dán do souvislosti s jejich zvukovými vlastnostmi. Menzurace charakterizuje individualitu kaţdého varhanního nástroje i jeho jednotu s prostorem, v němţ je postaven. Jako volba rozměrových vztahŧ se netýká pouze prŧřezŧ a

22

Ibid., s.24 – 26.

23

SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Státní pedagogické nakl., Praha 1987, s. 25 –

48. 24


14

prŧměrŧ píšťal, ale také rozměrŧ výřezŧ a jiných rozměrŧ u neválcových píšťal. Velikosti menzur a jejich vztahy mezi jednotlivými rejstříky jsou určeny nosností a mísící schopností tónu v návaznosti na prostor. Obecně by měla menzurace naplnit zvukové nároky varhan jako celku, potom i jako hlasových skupin a také jednotlivých rejstříkŧ.25

3.1.2

Jazykové píšťaly

Tento druh píšťaly je tvořen pouzdrem s hlavou a ozvučnou. V pouzdře se nachází jazýček, který je zde připevněn klínkem u otvoru, jenţ bývá větší či menší neţ jazýček (nárazné nebo prŧrazné jazykové rejstříky). Pouzdro je s touto celou konstrukcí i ladící tyčinkou vsazeno do hlavy, do níţ je z druhé strany nasazena kovová či dřevěná ozvučna, která je rezonátorem celé píšťaly.26 Tón je v jazykové píšťale vytvářen proudem vzduchu, vedeným přes oscilující kovový jazýček a také ozvučnou se vzduchovým sloupcem. Rozlišujeme jazýčky prŧrazné, které mají menší rozměry neţ je otvor a vykonávají symetrické kmity a jazýčky nárazné, které mají rozměry větší neţ je otvor v pouzdře a naráţí tak při nesymetrickém kmitání na pouzdro. Rozměry a zkřivení jazýčku, stejně jako vlastnosti materiálu, ze kterých je jazýček vyroben, ovlivňují charakter výsledného tónu. Délka určuje výšku tónu, šířka a tloušťka má vliv na jeho barvu i hlasitost. Dŧleţitá je dlouhodobá pruţnost jazýčku, která ovlivňuje celkový zvuk píšťaly.27 Délka ozvučny ovlivní výšku tónu jen nepatrně, ale projeví se změnou barvy zvuku čím je kratší ozvučna, tím je ostřejší zvuk. Šířka určuje především hlasitost zvuku; čím je širší, tím kulatější tón vydává. Typickými rejstříky jazykových píšťal jsou trumpeta, hoboj, klarinet, fagot, pozoun a rŧzné přefukující rejstříky.28 Ze zvukového hlediska má menzurace jazykových píšťal stejnou funkci jako u píšťal retných, ale vzhledem k odlišnostem při vzniku tónu, jinému charakteru a celkovému postavení v dispozici varhan, je menzurační praxe u tohoto druhu píšťal

25

SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s. 49 – 52.

26

BĚLSKÝ, V.: Nauka o varhanách pro druhý a pátý ročník konzervatoře. Praha 1982, s. 30.

27

Ibid., s. 53 – 62.

28

Ibid., s. 30 – 36.

15

jiná. Stává se, ţe některé jazykové rejstříky v prŧběhu tónového rozsahu mění barvu svého tónu.29

3.2

Vzdušnice

Vzdušnice je ústředním orgánem varhan a stojí na ní píšťaly. Má za úkol soustředit varhanní vzduch a podle vŧle hráče jej přidělovat jednotlivým rejstříkŧm a píšťalám; má také zásadní vliv na celkový zvuk varhan. Rozdělujeme ji na tři typy: vzdušnice s tónovými kancelami (zásuvková, bodcová), vzdušnice s rejstříkovými kancelami (kuţelová, membránová) a skříňová vzdušnice. Slovo „traktura“ pochází z latinského slovesa „trahere”, coţ znamená táhnout a chápeme jím spojení klávesy se vzdušnicí. Vzdušnice a traktura spolu velmi úzce souvisí, protoţe na funkci a konstrukci jejich spojení závisí umělecký projev hráče. Trakturu dělíme také na tři typy: mechanická, pneumatická a elektrická.30

3.3

Mechanická traktura

Je zaloţena na systému dvouramenných pák, táhel, úhelníkŧ a převodových tyčí, kterými se přenáší impuls od klávesy k ventilu pod píšťalou. Poskytuje hráči přímý kontakt s píšťalovým ventilem a on mŧţe přesně cítit, kdy se ventil otevírá. Mŧţe přesně ovládat rychlost a artikulaci přednesu, coţ je základem výrazu ve varhanní hře a hudbě vŧbec. Je ze všech typŧ traktur nejstabilnější a nejspolehlivější. Díky tomu se dnes moderní varhanářství k mechanické traktuře opět vrací.31

3.3.1

Zásuvková vzdušnice s mechanickou trakturou

Podstatou tohoto typu je, ţe pod rŧznými píšťalami, které patří ke stejné klávese je pouze jeden ventil. Tyto píšťaly dostávají vzduch ze společného prostoru, tzv. tónové kancely. Tónová kancela je orientována kolmo na řady píšťal a jednotlivé rejstříky se zapínají zásuvkami. Zásuvkou lze pohybovat ve směru rejstříku a souhlasí-li její otvory s otvory pod píšťalami, mŧţe do nich vnikat vzduch z tónové

29

SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s. 62 – 64.

30

Ibid., s. 50 - 51.

31

Ibid., s. 52 – 53.

16

kancely a tvoří se tón. Zásuvková vzdušnice má pouze tolik tónových ventilŧ, kolik je kláves v manuálu či pedálu, i kdyţ je moţné ještě uvaţovat o moţném zdvojení ventilŧ u velkých píšťal.32

3.3.2

Bodcová vzdušnice s mechanickou trakturou

Bodcovou vzdušnici mŧţeme pokládat za vedlejší formu zásuvkové vzdušnice, ale narozdíl od ní má pod kaţdou píšťalou ještě jeden ventil, který se otevírá pomocí bodcŧ. Tento typ se stavěl často v 17. století, ale brzy ji přestali vyrábět, protoţe měla obtíţnou konstrukci a časté poruchy. Dnes uţ patří tento typ k historickým systémŧm.33

3.3.3

Kuželová vzdušnice s mechanickou trakturou

Na rozdíl od zásuvkové vzdušnice má pod kaţdou píšťalou zvláštní ventil, který má tvar kuţelky. Tento ventil otevírá cestu vzduchu z rejstříkové kancely probíhající pod celým rejstříkem. Mechanická traktura vedoucí trakci od kláves k lištám s kuţelkami je stejná jako u dvou předchozích typŧ. 34 Jednotlivé rejstříkové kancely jsou umístěny souběţně s řadami píšťal a vlastní tolik kuţelek, kolik má příslušný varhanní nástroj kláves v manuálu a pedálu vynásobených počtem manuálových a pedálových rejstříkŧ.35

3.4

Pneumatická traktura

Hra na mechanické varhany se počátkem 19. století stávala obtíţnější díky velkému tlaku na poměrně velké ventily, který musel hráč překonávat silou prstu a mnohdy nebyla vţdy dokonalá konstrukce a souhra pák a táhel. V roce 1832 vynalezl anglický varhanář Barker tzv. „pneumatický stroj“ (Barkerova páka) – pneumatické relé napomáhající vedení mechanické traktury k jednotlivým vzdálenějším 32

Ibid., s. 55 – 56.

33

Ibid., s. 56.

34

ADELUNG, W.: Einführung in den Orgelbau. VEB Breitkopf und Härtel Musikverlag, Leipzig

1972, s. 131. 35

SYROVÝ, V.: Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. Praha 1987, s. 67.

17

varhanním strojŧm. Od vynálezu tohoto relé to byl jiţ jen malý krŧček k úplnému odstranění částí mechanické traktury a jejich nahrazení pneumatickou cestou. Pracovní vzduch je zde veden tenkými trubičkami - kondukty a vyuţívá se ho k ovládání ventilŧ. Hráči není při hře kladen ţádný odpor a umoţňuje tak snadnou hru i na velkých varhanách. Má však jednu nevýhodu, která byla i u Barkerovy páky, a to jisté zpoţdění (podstatně větší neţ u Barkerovy páky), kvŧli kterému se dnes od výroby těchto varhan všeobecně upouští.36

3.4.1

Kuželová

vzdušnice

s

pneumatickou

trakturou Při větší délce konduktŧ potřebuje vzduch následkem pruţnosti určitý čas, aby dopravil potřebný tlak aţ k ventilŧm. Varhanáři se snaţí tuto prodlevu zmírnit zařízením, jeţ se nazývá relé a dodává čerstvý vzduch s novým tlakem. U kuţelové vzdušnice musí vzduch překonávat ještě určitou hmotnost kuţelek, coţ přispívá také ke zpoţdění.37

3.4.2

Membránová

vzdušnice

s

pneumatickou

trakturou Místo kuţelek jako u předchozího typu má však jako ventily membrány, které otvírají a zavírají přívod vzduchu k píšťalám. Membrány jsou zhotoveny z jemné kŧţe a mají mnohem menší hmotnost neţ kuţelky. Tlak vzduchu u této vzdušnice neotvírá, ale zavírá ventily, a proto tento systém nazýváme výpustný. Membránová vzdušnice má před kuţelovou jistou přednost - pracuje rychle a přesně. Avšak membrány nemají takovou trvanlivost a jejich výměna je velmi pracná a také i častá.38

36


37

Ibid., s. 58 – 59.

38

Ibid., s. 60 – 61.

18

3.4.3

Pneumatické relé

Kvŧli opoţďování pneumatických vzdušnic, kdy vzduch vedený dlouhými trubičkami nemá dostatečně velký tlak, aby otevřel ventily, se pouţívá tzv. relé. To je umístěno těsně před vzdušnici, takţe vzduch dojde jen k relé a zde je čerstvý vzduch, který otevírá všechny ventily, zatímco vzduch sem dovedený otevírá pouze jeden ventil do relé. Vloţením tohoto relé se však objevuje nové zpoţdění celého procesu, zajistí ale dostatečné ozvání tónu.39

39

Ibid., s. 60 – 61.

19

4

Varhanář Jan Výmola Jestliţe se máme zaobírat problematikou restaurování Výmolových varhan, je

beze sporu neodmyslitelné seznámit se alespoň ve zkratce s jeho varhanářským nadáním blíţe. Literatury, která nám Výmolu historicky přibliţuje, je příliš málo. V matrice v obci Ptení, je zmínka o narození Jana Vejmoly dne 22. listopadu 1722, jako dŧkaz přesnosti jeho data narození je nápis na zvonu, věnovanému kostelu v Ptení. Co se jeho jména týče, podepisuje se na svých dílech Wymola, v matrice je psán jako Vejmola, ale nejčastěji je v literatuře uváděn jako Výmola. Nemáme přesné zprávy o tom, kde se Jan V. vyučil varhanářskému řemeslu. Podle A. Torisera40 víme, ţe své vzdělání získával asi ve 30. letech 18. století v dílně brněnského varhanáře Antonína Richtera. Jinak první zprávy o jeho varhanářské činnosti máme z Rakouska z let čtyřicátých. První postavené moravské varhany Jana Výmoly jsou pravděpodobně v Mikulově u piaristŧ (v letech 1749 – 1750). Ještě před jejich stavbou se Výmola natrvalo usídlil v Brně a stal se měšťanem. V roce 1751 se oţenil s Eufrosinou Gruberovou a měl s ní šestnáct dětí, z nichţ jedna z dcer měla za manţela zvonaře z Brna Klementa Stechra. Zároveň byl také dobrým známým sochaře Ondřeje Schweigla a doporučoval jej spolu se Stechrem k nabízeným zakázkám. Svoji varhanářskou dílnu měl, dle záznamu v matrikách, v Nové ulici (dnešní Lidická) a později na Veveří. Bydlel v Rŧţové ulici č. 355 (od roku 1770) v domě se znakem bílé rŧţe. V počátcích své činnosti se přátelil s dalšími brněnskými varhanáři Františkem Ignácem Siebrem a Antonínem Richterem. Přibliţně od roku 1790 jiţ nepracoval sám, ale přispíval svými radami svému synovi Davidu Josefovi, který pokračoval ve varhanářském řemesle svého otce. Velmi brzy však zemřel, stejně jako jeho bratr, Jan František Xaver Vincenc – varhanář ve Vídni, coţ jejich otci zastínilo radost z nabytého bohatství a ocenění své varhanářské praxe. Jana Výmolu řadíme mezi roky 1760 aţ 1780 k nejúspěšnějším a velmi vyhledávaným varhanářŧm na Moravě a jeho varhany předčí po všech stránkách i kusy z dílny varhanáře Františka Ignáce Siebra. Zemřel ve věku 83 let 28. listopadu roku 1805 v Brně.41 40

TORISER, A.: Die Orgelbauer familie Richter aus Linz. In: Historisches Jahrbuch der Stadt Linz

1997, s. 144. 41

SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 1. Varhanáři. Brno 2003, s. 132.

20

O tom, ţe práce Jana Výmoly byla vysoce ceněna, se mŧţeme domnívat z poměrně vysokého mnoţství v rŧzném stavu dochovaných varhan v zahraničí a hlavně v českých zemích. Stručný přehled těchto skvostŧ z našich končin uvádí následující kapitola.

21

5

Existující

a

dochované

varhany

Jana

Výmoly v Českých zemích

5.1

Positivy a portativy

1754 – Ţďár nad Sázavou – klášter cisterciáků Dispozice: Kryt 8´ Kryt 4´ Principál 2´ Oktáva 1´ Jedná se o portativ, který má na horní straně dva klínové měchy, jeţ se zdvihají pomocí tyčí. Tento nástroj se nejspíš po zrušení kláštera (asi roku 1785) stal majetkem brněnské kapituly na Petrově v Brně, kde jej vyuţívali k prŧvodŧm Boţího Těla. Dále se stěhoval do kaple milosrdných sester na Vídeňské ulici a potom do Sušilových kolejí. Dnes je tento portativ uloţen v depozitáři Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea ve Starém zámku v Jevišovicích.42

1760 – Krásné – kostel sv. Václava Dispozice: Kopula 8´ Kopula 4´ Principál 2´ Kvinta 1 1/3´ Oktáva 1´ Kvinta šustivá 1/3´ a 1/2´

42

SEHNAL, J.: Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2. Varhany. Olomouc 2004, s. 158 – 159.

22

„Positiv stojí volně za zábradlím kŧru. Měchy jsou umístěny v postamentu a tahají se řemeny na pravé straně od hráče. Podle dalších nápisŧ byl positiv opravován roku 1821 (anonym), roku 1881 (František Svítil ml.) a roku 1919 (Karel Čápek)“ 43

1776 – Pernštejn – hradní kaple sv. Pavla Dispozice: Flaut maior 8´ Flaut minor 4´ Principal 2´ Quinta 1 1/3´ Octava 1´ Kvinta šustivá 1/2´ a 1/3´ Tento positiv je postaven v zábradlí kŧru.44

5.2

Jednomanuálové varhany

1768 – Ţidlochovice – kaple povýšení sv. Kříţe v zámku Dispozice: MANUÁL: Kopula 8´ Fugara 4´ Kopula 4´ Principál 4´ Oktáva 2´ Nassat 2 2/3´ Kvinta 1 1/3´ Mixtura 1´ 3x PEDÁL: 43

Ibid., s. 159.

44

Ibid., s. 161.

23

Subbas 16´ (dřevo, kryt) Oktávbas 8´ (dřevo, kryt) Ţidlochovické varhany nebyly umístěny pŧvodně na kŧru, ale byly postaveny za oltářem ve speciální místnosti v patře. Výška této místnosti byla přizpŧsobena varhannímu stroji, takţe měla asi pět metrŧ. Aţ v roce 1842 byly varhany přeneseny na současný kŧr, kde ale není mnoho místa. Svého restaurování se dočkaly v roce 2001 varhanáři Josefem Poukarem a Janem Eliášem.45

5.3

Dvoumanuálové varhany

1760 – Doubravník – kostel Povýšení sv. Kříţe Současná dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principál 8´ Bifera 8´ Salicional 8´ Quintadena 8´ Bordunal 8´ (dřevo, otevřený) Oktava 4´ Fugara 4´ Quinta 2 2/3´ Superoctava 2´ Mixtura 1 1/3´ 4-5x POSITIV: Copula maior 8´ Principal 4´ Copula minor 4´ Octava 2´ PEDÁL: 45

Ibid., s. 183.

24

Subbass 16´ Oktavbass 8´ Violonbass 4´ Cornet 3x (4´+ 2 2/3´+ 2´) Tyto varhany jsou v současnosti dochovány téměř v pŧvodním stavu. Sestávají se z jediné samostatné varhanní skříně, v níţ je nahoře uloţen hlavní stroj a pod ním positiv. V malých prospektových píšťalových polích v bocích skříně je vestavěn rejstřík Cornet. U zdi vzadu je samostatně postaven pedál a do zadní stěny korpusu je vestavěný hrací stŧl. Měchy jsou také pŧvodní s dřevěnými vzpruţinami a jsou postaveny samostatně vlevo od varhan.46 V současné době probíhá restaurování těchto varhan restaurátorem Daliborem Michkem a jeho prŧběh mapuji v samostatné kapitole.

1763 – Mikulov – piaristický kostel sv. Jana Křtitele Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principal 8´ Spitzflöte 8´(pŧvodně Bifara?) Quintadena 8´ (C-H dřevo) Flöte 8´(dřevo, kryt) Octav 4´ Fugara 4´ Flöte 4´(dřevo, kryt, od a1 kovové, kónické píšťaly) Quint major 2 2/3´ (C-H dřevo) Super Octav 2´ Quint 1 1/3´ Mixtur 1 1/3´(pŧvodně 5x) POSITIV: Flöte 8´(dřevo, kryt) Copula 4´(dřevo, kryt) Principal 2´ 46

Ibid., s. 229.

25

PEDÁL: Subbas 16´ Violonbas 8´ Violonbas 8´ Octavbas 4´ „Varhany byly postaveny po zřízení nového, většího kŧru v letech 1749 – 1750 neznámým varhanářem. Stavba kŧru i varhan přišla na 1230 zlatých. V letech 1763 – 1766 prošly varhany generální opravou a byl k nim přidán nový positiv a hrací stŧl s dvěma klaviaturami. Tuto přestavbu provedl nejspíše Jan Výmola. Varhany jsou rozděleny do dvou křídel po stranách západního okna na C a Cis stranu. V pravé niţší části jsou uloţeny měchy, levá niţší část slouţila kdysi pro uloţení not. Positiv je umístěn v hracím stole, který stojí uprostřed kŧru. Je to dosud jediný známý případ tohoto druhu na území Moravy. Spitzflöte 8´stojí asi na místě pŧvodní Bifary 8´, protoţe začíná aţ od c1. Fugara je velmi úzce mensurovaná a mírně trychtýřovitá. Varhany opravovali 1801 Jan Kuttler, 1815 František Purschke, 1857 Benedikt Latzl, 1864 František rytíř z Pistrichu, 1891 Filip Komínek, 1907 ředitel kŧru P. Adolf Pospíšil a 1931 Schneider z Pavlova.“ 47 Podle prohlídky varhan v roce 2012 bylo zjištěno, ţe pozice pedálových píšťal také není pŧvodní. Také celá skříň varhan s největší pravděpodobností není na svém pŧvodním místě. Výmola pŧvodně koncipoval nástroj jako samostatně stojící a krásně zdobené skříně na notový materiál a moţná i hudební nástroje musely postament obestavět aţ později. Avšak vzhledem k jednotným řezbářským pracím jak na skříni varhan tak i na oněch vedlejších se tato přestavba nemohla odehrát ve velkém časovém odstupu.48

1768 – Dub nad Moravou – kostel Očišťování Panny Marie Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principál 8´

47

Ibid., s. 231 – 232.

48

Podle kontrolní zprávy po prohlídce nástroje v roce 2012.

26

Bifara 8´ Salicionál 8´ Spitzflöte 8´ Quintaten 8´ Flauto major 8´ Octav 4´ Waldflöte 4´ Spitzflöte 4´ Quinte 2 2/3´ Superoctav 2´ Quint 1 1/3´ Sexta 1 3/5´ Mixtur 2´ Cimbal 1´ POSITIV: Flauta major 8´ Flauta 8´(otevřená) Principal 4´ Fugara 4´ Flauta minor 4´(otevřená, kov) Superoktav 2´ Mixtur 1 1/3´ PEDÁL: Principálbas 16´ Subbas 16´ Bordunbas 16´ Principálbas 8´ Octavbas 8´ Cornett 4´ Fagot 8´ Toto je dle záznamu varhanáře Františka Čápka z Kremţe z roku 1896 ještě snad pŧvodní dispozice Výmolových varhan, ale tento varhanář je na doporučení Josefa Nešvery částečně romantizoval za 2260 zlatých. To byla jiţ druhá oprava 27

varhan, první byla provedena Janem Nepomukem Ignácem Staudingerem roku 1836. Naposledy opravil varhany Jan Mudroch roku 1916.49

1771 – Mikulov – kostel sv. Václava Dispozice: HLAVNÍ STROJ: Principal 8´(C, D dřevo) Salicional 8´(mírně trychtýřovitý) Flöte 8´(dřevo, otevřená) Octava 4´ Gamba 4´(špičatá) Quintaden 4´ Quinta 2 2/3´ Oktava 2´ Quinta 1 1/3´(repetuje na c2) Mixtura 2/3´ 4x POSITIV: Copula maior 8´ Principal 4´ Copula minor 4´ Oktava 2´ Mixtura 1 1/3´2x manuálová spojka PEDÁL: Subbas 16´ Principalbas 8´ Octavbas 4´ kov Cornett 2 2/3´ 2x (kov) Umístění pedálu je velmi neobvyklé a to v samostatné varhanní skříni u zdi vpravo na kŧru, kolmo od celkového korpusu varhan. Rejstřík Gamba je spíše Flétna špičatá, dle mínění Zdeňka Fridricha. Stěna varhan je zezadu natřena bílým nátěrem, 49

Ibid., s. 236.

28

vytvořeným nejspíše v prŧběhu opravy Karlem Zadákem v šedesátých letech dvacátého století a zakrývá názvy pŧvodních rejstříkŧ. Další zkoumání v devadesátých letech téhoţ století potvrdilo fakt, ţe spodní manuál byl určen pŧvodně pro positiv a vrchní manuál pro hlavní stroj, coţ je v současnosti obráceně. Díky tomuto převrácení bylo nutné posunout celou vzdušnici positivu a manuálová spojka je tím citelně poznamenána.50 Je ovšem namístě se domnívat, ţe pŧvodní Výmolŧv záměr se spojkou vŧbec nepočítal, podobně jako je tomu i v Doubravníku. Manuálové klaviatury pocházejí s největší pravděpodobností z dílny Benedikta Latzla (téměř identické s jinými jeho nástroji). Pedál stál zřejmě pŧvodně za lavicí v samostatné ohrádce – dá se tak usuzovat z novodobějšího vedení pedálové traktury pod podlahou kŧru. Taktéţ se lze oprávněně domnívat, ţe část pedálové mixtury je novějšího data – asi také od Latzla.51

50

Ibid., s. 239 – 240.

51

Podle kontrolní zprávy po poslední prohlídce nástroje na podzim v roce 2011.

29

6

Restaurování z obecného hlediska Královský nástroj je sloţen ze dvou základních sloţek materiálu, jimiţ jsou

dřevo a varhanní kov. Proto je při jejich restaurování obzvláště nutné získat o těchto materiálech maximální informace, abychom se v této oblasti mohli co nejlépe orientovat a porozumět restaurátorským postupŧm.

6.1

Dřevo

Dřevo je jedním z nejstarších materiálŧ. Má výborné vlastnosti, třeba jako nízkou objemovou hmotnost, lehce se dá mechanicky zpracovávat, není příliš tepelně vodivé a v neposlední řadě je jeho předností estetický vzhled. Má však i své nevýhody a to velmi podstatné. Třeba to, ţe je hořlavé, neodolné proti rŧzným povětrnostním a klimatickým podmínkám a náchylností k napadení dřevokaznými škŧdci.52

6.1.1

Struktura dřeva

Základní stavební jednotky dřeva jsou buňky, tvořící buněčná pletiva. Buňky dřeva jsou odumřelé, kromě buněk meristematických a kambiálních = pletiva, umoţňující druhotný rŧst dřeviny do šířky a mající periodickou činnost, vázanou na roční období. A tyto periodicky oddělené buňky vytváří tzv. letokruhy. Meristematické buňky jsou také ţivé, schopné přijímat potravu, dýchat, rozmnoţovat se a rŧst. Dřevo má rŧzné vlastnosti, určené tvarem a zvláštnostmi buněk, které pak dělíme do tří skupin, podle tvaru, funkce a umístění: cévnaté, sklerenchymatické a parenchymatické. Listnaté dřevo má sloţitější strukturu neţ dřevo jehličnaté. 53 Na dřevo pŧsobí mnoho degradačních vlivŧ, jeţ ho mohou naprosto zničit. Mezi fyzikální vlivy počítáme především vlhkost okolí, která se pak odráţí na 52

ZELINGER, J.; ŠIMŦNKOVÁ, E.; KOTLÍK, P.: Chemie v práci konzervátora a restaurátora.

Praha 1982, s. 113. 53

Ibid., s. 114 – 115.

30

vlhkosti dřeva samotného. Dochází tak ke změně rozměrŧ dřeva, borcení a vnitřnímu napětí. Záleţí také na rychlosti změny. Pokud je prŧběh difuze vlhkosti do dřeva pozvolný, nemusí být poškození tak veliké. Ovšem při rychlé změně – přemístění z vlhkého prostředí do suchého či obráceně – nabobtná vnější vrstva dřeva podstatně rychleji, rozměrové změny jsou větší a rychlejší, tudíţ je i poškození rozsáhlejší. Chemickými vlivy přispívajícími k poškození dřeva jsou především tepelná degradace a kyselá hydrolýza. Extrémem tepelné degradace je hoření, které mŧţe probíhat i bez přítomnosti kyslíku.54

6.1.2

Destrukční vlivy

Mezi nejvýznamnější destrukční vlivy, pŧsobící na dřevo, zvláště v problematice restaurování varhan, řadíme vlivy biologické, do nichţ spadají veškeré bakterie, houby a hmyz. Při napadení houbami vřeckovýtrusnými dochází k modrání dřeva, ale nerozkládá se dřevní hmota. Dále rozeznáváme tzv. houby nedokonalé (vláknité), zpŧsobující měkkou hnilobu a plísňové povlaky. Nejnebezpečnější jsou stopkovýtrusné houby, protoţe jsou schopny rozkládat celulózu i lignin ve dřevě, a tudíţ vyvolávají destrukční rozklad, nazývaný hnědá či červená hniloba. Dřevo se při tomto napadení stává lámavým a křehkým, ztrácí svoji hmotnost, objem i celkovou pevnost. Nejdŧleţitějším zástupcem těchto hub je Dřevomorka domácí /Merulius lacrimans, Serpula lacrimans/. Dřeviny jsou rŧzně odolné vŧči houbovému napadení; nejvíce vydrţí tis, borovice, akát a jasan, méně jedle a smrk a málo odolné jsou bříza, olše, osika a lípa. Některými spolehlivými příznaky napadení dřeva houbami jsou změna barvy a hmotnosti dřeva, nejjistějším dŧkazem přítomnosti hub ve dřevě jsou houbová vlákna, jejichţ výskyt se zjišťuje pomocí barvících metod.55 Hmyz, který napadá dřevo, řadíme do tří čeledí: červotočovití /Anobiidae/, hrbohlavovití /Lyctidae/ a tesaříci /Cerambycidae/. Ţijí v suchém dřevě a ţiví se škrobem a celulózou. Procházejí během ţivota několika vývojovými cykly. Z vajíček se vylíhnou larvy, ţivící se dřevem a ţijící rŧzně dlouhou dobu, u kaţdého druhu je 54

DVOŘÁK, Martin; KOPECKÁ, Ivana: Degradační vliv světla a tepla. In: Konzervace a

restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, odborný seminář konaný ve dnech 10. 5. - 12. 5. 1994 v Luhačovicích, metodický list. Technické muzeum, Brno 1995, s. 27 – 42. 55

Ibid, s. 35.

31

to individuální. Potom se zakuklí těsně pod povrchem dřeva a následně vyletí. Larvy jsou nenáročné na prostředí, přeţívají i při teplotách od -20°C aţ po +50°C, avšak pro kuklení potřebují teplotu mezi 20 - 30°C. Mezi nejnebezpečnější červotoče patří červotoč prouţkovaný /Anobium striatum, Anobium punctatum/, jenţ je typickým škŧdcem starého a vyzrálého jehličnatého i listnatého dřeva. „Larvy červotoče jsou schopny zavrtat se do dřeva a vytvářet tunely o prŧměru 1 – 2 milimetrŧ. Délka jejich ţivota se mění s teplotou a vlhkostí dřeva a předpokládá se její prŧměrná hodnota 3 roky. Optimální teplota pro vývoj larev je okolo 22°C a poměrná vlhkost vzduchu 80 – 90%. Za těchto teplot nedochází ke kuklení larev a z toho vyplývá, ţe pro vývoj červotoče je nezbytné kolísání teploty, odpovídající přirozenému teplotnímu rytmu v přírodě. Z dalších druhŧ červotočŧ, napadajících převáţně vlhčí dřevo, často jiţ částečně poškozené houbami, je znám červotoč umrlčí /Anobium pertinax/, který se nejčastěji objevuje ve sklepích, kostelích apod. Některé druhy dřev jsou proti červotoči odolné. Jsou to většinou tvrdá, hustá dřeva, obsahující pryskyřice, tanin nebo silice, coţ jsou přirozené obranné látky proti pŧsobení organismŧ.“ 56 Hrbohlavci nejsou tak rozšířený druh, pŧsobí však v prostředí s vyšším procentem vlhkosti, a proto nejsou tak nebezpeční. Z tesaříkŧ je nejrozšířenější tesařík krovový /Hylotrupes bajulus/. Jeho larvy se ţiví dřevní hmotou, ve které vykusují larvy charakteristické oválné chodbičky a jejich vývoj trvá mnohdy v rozmezí od tří do deseti let, někdy i déle. Dorŧstají do délky 20 milimetrŧ a nejčastěji napadají dřevo jehličnanŧ. Je-li však dřevo tvrdé a nevýţivné, nehrozí mu ze strany tesaříkŧ tak velké nebezpečí 57

6.1.3

Metody konzervování dřeva

Nejčastěji napadenou částí varhan jsou dřevěné píšťaly a vzdušnice. Píšťaly bývají obvykle vyrobeny ze smrkového rezonančního dřeva,58 ale také např. buku, jasanu a lípy, apod. Dále je velmi časté napadení v lepených místech, na kterých byl 56


Praha 1982, s. 128 – 129. 57

DVOŘÁK, Martin; KOPECKÁ, Ivana: Degradační vliv světla a tepla. In: Konzervace a

restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky, odborný seminář konaný ve dnech 10. 5. - 12. 5. 1994 v Luhačovicích, metodický list. Technické muzeum, Brno 1995, s. 34 – 37. 58

Viz pozn. 10.

32

aplikován klíh. Co se týká impregnace dřeva, existuje řada metod, ale ne všechny se dají aplikovat právě na varhany. Pokusím se nastínit alespoň některé obecné zpŧsoby konzervování dřevěných památek, získaných z dostupné literatury, které se však netýkají konkrétně varhan. Postupy a prostředky při restaurování varhan se budu zabývat v následující kapitole. Na velké objekty, které se nedají přesunout, se pouţívá metoda natírání štětcem, ale docílí se tím jen povrchové impregnace. Dále existuje na tyto zabudované dřevěné plochy tzv. postřik, který má však také jen povrchový efekt. Pro mobilní dřevěné části je vyuţívána metoda penetrace – ponoření objektu do konzervačního prostředku, není to však za normálního tlaku tolik účinné, protoţe povrch dřeva mŧţe nabobtnat a změnit barvu. Při tzv. vakuové impregnaci pronikne penetrační látka hlouběji do dřeva, protoţe je odstraněn vzduch z kapilárních systémŧ, do nichţ se dostane penetrace za mnohem kratší dobu. Často pouţívanou metodou je impregnace pomocí injekční stříkačky, která je však velmi náročná na provedení, a proto se zdokonaluje pomocí infuzní techniky, známé z lékařství. Jiţ počátkem 19. století se pouţívalo celkem rozmanité mnoţství prostředkŧ k ochraně dřeva před červotoči a jinými biologickými škŧdci. Byly to například oleje z dehtu, vysoce toxické a se zápachem; dále třeba vysychavé oleje, přírodní pryskyřice nebo včelí vosk, jeţ nemají toxické účinky proti škŧdcŧm, ale jsou pouze překáţkou pro napadání dřevokaznými organismy.59 „Mezi moderní metody sterilizace dřeva patří ozařování objektŧ zářením gama. Nejpouţívanějším zdrojem je 60 Co, ale byly pouţity i 32 P a 35 S. Někdy se sterilizace provádí v kombinaci s mírným zahřátím za účelem sníţení dávky záření potřebné ke sterilizaci. Bezpečná dávka záření pro zničení všech druhŧ i forem dřevokazného hmyzu je asi 500 Gy. Pouţití niţší dávky neţ smrtelné mŧţe vést k vypěstování kmenŧ odolných proti záření. Doporučená dávka záření je neškodná pro dřevo i pro polychromii. Záření bylo pouţito i k ničení dřevokazných hub.“ 60 Prostředky na zpevnění dřeva jsou jiţ z dřívějších dob osvědčené roztoky přírodních pryskyřic, jimiţ jsou třeba kalafuna, mastix nebo šelak v organických

59


Praha 1982, s. 130 – 131. 60

Ibid., s. 133.

33

rozpouštědlech; nebo také včelí vosk v roztoku, klíh a speciální vysychavé oleje, např. čínský dřevný olej.61 Při restaurování jiných dřevěných památek neţ jsou varhany se mohou pouţít rozličné postupy a metody, protoţe památka jako taková nebude dále prakticky vyuţívána a jejím úkolem je pouze stát a nechat se vystavovat, popř. je někam uloţena a schována. Varhany mají však jistou „nevýhodu“, ţe musí být funkční a tudíţ, ţe nebudou jen předmětem k vystavování. Díky včasnému a správnému restaurování tohoto mohutného nástroje mŧţeme vyslechnout krásná hudební díla velkých mistrŧ.

6.2

Kovy

Varhanní píšťaly byly a jsou vyráběny z tzv. varhanního kovu, jímţ je nejčastěji slitina cínu s olovem, ale mnohdy podle finanční situaci či aktuálních dostupných prostředkŧ se vyuţívají i jiné druhy kovŧ. Mezi ty hlavní řadíme tedy cín, olovo, zinek a měď. Proto uvádím v následujících podkapitolách jejich stručný popis.

6.2.1

Cín

„Cín byl od dávných počátkŧ výroby bronzŧ jejich sloţkou, a to nejdříve jako náhodná příměs. Jako záměrná přísada k mědi při výrobě bronzu byl pouţit mnohem později. S cínem obchodovali Féničané, kteří jej vozili z Indie. Řekové nazývali cín kassiteros, Římané plumbum album – bílé olovo, Keltové stean (odtud názvy cínu v evropských jazycích).“ 62 Naleziště cínových rud je omezen na několik oblastí, kde jejich těţba probíhala uţ v pravěku. Za hlavní loţiska cínu v Evropě povaţujeme místa ve Španělsku (Cantabria), v Bretani a v hrabstvích Devon a Cornwall v Anglii. Na našem území se těţilo snad v Krušnohoří (Cínovec a Krupka) a v 15. stol. bylo otevřeno loţisko ve Slavkovském lese, které se stalo jedním z hlavních. Největšího rozmachu se těšilo po

61

Ibid., s. 134.

62

USTOHAL, Vladimír. Kovy a slitiny. Moravské zemské muzeum, Brno, 1992, s. 42.

34

roce 1520, kdy roční produkce cínu byla aţ 500 tun. Po třicetileté válce (1618 – 1648) těţba postupně zanikala a ani v 18. stol se jiţ nepodařila činnost obnovit.63 Výrobu cínu řadíme k nejsloţitějším technologickým postupŧm a samotný proces úpravy cínu probíhá ve čtyřech fázích - třídění a drcení cínové rudy, praţení, znovu drcení a mletí v mlýnech a nakonec propírání. Tyto postupy se mnohdy i několikrát opakovaly podle potřeby čistoty cínu. „Většina kovového cínu se kromě výroby bronzu spotřebovávala k výrobě nádobí. K tomu slouţil cín čistý nebo jen jeho slitiny s olovem. Cín velmi dobře odolává pŧsobení organických kyselin a produkty koroze nejsou jedovaté. Proto se cín dodnes pouţívá k cínování nádob přicházejících do styku s potravinami. Cín má téţ dobrou odolnost proti korozi v atmosféře. Cínování ţelezných předmětŧ bylo objevem středověku. (…) Ze slitiny cínu a olova byly vyráběny dětské hračky, z dílu cínu a čtyř dílŧ olova varhanní píšťaly.“ 64 Cín řadíme mezi měkké kovy a podobně jako olovo jej nelze tvářením zpevňovat. Je velmi odolný proti korozi na vzduchu i ve vodě, ale pouze za přirozené pokojové teploty. Při vyšších teplotách oxiduje a reaguje i s jinými prvky (síra, selen, fosfor) a koncentrovanými kyselinami (kys. chlorovodíková, dusičná), z nichţ některé mají na něj velký korozní účinek (kys. citrónová a šťavelová). Velmi dŧleţitá vlastnost cínu je jeho dobrá slévatelnost s jinými kovy (měď, olovo, stříbro). 65 „Slitina cínu a olova se pouţívala a stále pouţívá pro své zvukové vlastnosti a poměrně snadné zpracování k výrobě varhanních píšťal. Cínoolověný plech se odlévá na stolech potaţených plátnem a po odleţení se hobluje. Poměr cínu a olova je přitom závislý zejména od poţadavkŧ na zvukové vlastnosti jednotlivých varhanních rejstříkŧ. Vyšší obsah cínu poskytuje tvrdší plech a podporuje ozev vyšších alikvotních tónŧ. U píšťal umístěných v prospektu varhan se zohledňuje také hledisko estetické – moţnost dosaţení zářivého lesku. Nezanedbatelná je ovšem i cenová stránka vedoucí k úspoře cínu. Tak se poměr cínu a olova pohybuje od asi

63

USTOHAL, Vladimír. Kovy a slitiny. Moravské zemské muzeum, Brno, 1992, s. 42 – 43.

BENEŠOVÁ, Jaroslava. Konzervování a restaurování kovŧ: ochrana předmětŧ kulturního dědictví z kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 342 - 343. 64


65

BENEŠOVÁ, Jaroslava. Konzervování a restaurování kovŧ: ochrana předmětŧ kulturního dědictví z

kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 545 - 559.

35

80% cínu u prospektových píšťal a píšťal principálového sboru aţ ke slitinám, ve kterých převaţuje obsah olova.“ 66

6.2.1.1

Koroze cínu

Cín je amfoterní, coţ znamená, ţe koroduje prostředí silně zásaditém i kyselém, ale nepŧsobí na něj organické kyseliny tak silně, jako například na olovo. Pokud se však nachází ve slitině s olovem, a to je náš případ, týkající se varhanních píšťal, mŧţe být vystaven nebezpečí tzv. aktivní koroze (viz kapitola 6.2.2.1 o korozi olova). K dalšímu poškození cínu dochází na předmětech uloţených v chladnějším prostředí. Je to dáno fázovou přeměnou beta cínu na cín alfa, k němuţ dochází při teplotě 13,2˚C a delšímu setrvání pod 0˚C. Nazýváme tento jev cínový mor a projevuje se přeměnou jednotlivých míst cínového předmětu na malé šedé vřídky, skládající se z prášku šedého cínu. Tento prášek pŧsobí zase jako zárodky dalších vřídkŧ, a proto se tento cínový mor roznáší postupně po celém předmětu jako nějaká nakaţlivá nemoc a dlouhodobější umístění v chladu a mrazu tomu jen napomáhá. Mnohdy by stačilo jen včas opatrně nakaţené předměty zahřát a bylo by moţné ještě památku zachránit.67 Tento jev se také týká varhanních píšťal, protoţe jak známo, většina varhan se nachází v kostelích, kde se ne vţdy dostatečně vytápí, obzvlášť v období silných mrazŧ.

6.2.1.2

Konzervování a restaurování cínu

Vycházíme z toho, ţe cín je velmi měkký kov a tak i jeho slitinám s olovem hrozí časté deformace a poškrábání, zvláště tedy v našem případě u varhanních píšťal, které jsou vyrobeny nejčastěji z tohoto materiálu. Před samotným ošetřováním či čištěním je nutné nejprve přesně zjistit, z jakého sloţení je slitina vyrobena. Cínové předměty mají na povrchu svou specifickou patinu, která se nijak neodstraňuje, maximálně je moţné je přeleštit leštící vatou (a to pouze u nových předmětŧ, kde je dbáno na povrchovou úpravu). Dále je moţné předmět opláchnout v destilované teplé vodě a následně opatrně vysušit. Starší předměty ze slitin cínu a olova se musí ošetřovat ještě obezřetněji, šedá patina na povrchu se z estetických dŧvodŧ zásadně ponechává a nepřelešťuje. Tmavé skvrny na povrchu jsou mnohdy 66


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 547. 67


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 548 - 550.

36

mylně povaţovány za cínový mor (ten se projevuje spíše dŧlky a puchýřky) a měly by se ponechat nebo jen lehce očistit tzv. brusnou pastou (cínový prach smíchaný s vodou a mletou pemzou). Pokud se na daném předmětu nalézají hrubší nečistoty a korozní zplodiny, je moţné se přiklonit i k mechanickému čištění nebo čištění chemickou cestou. Základní chemická metoda je rozpouštění koroze v roztoku Chelatonu III. (3-5%), případně se ještě povrch předmětu mechanicky naruší nebo se dá tento proces zesílit pomocí ultrazvuku. Doplňovat a vyměňovat chybějící či poškozené části mŧţe jen zkušený konzervátor – restaurátor, znalý cínařského řemesla a také v souladu s etickými principy. Poškozený povrch a zdobení je moţné vyplnit tmelem nebo směsí cínového prachu s pryskyřicí. V případě cínového moru je nutné poškozená místa zcela vyměnit a nahradit novým cínem. Je potřeba dodrţovat přesné sloţení slitiny, aby byla zachována barva a celkový vzhled. Konečné povrchové úpravy jako je broušení, hlazení, škrábání či kartáčování doplňují celkovou jednotnost celého restaurovaného předmětu.68

6.2.2 Olovo Olovo řadíme mezi nejstarší kovy, které se pouţívaly uţ ve 3. tis. př. Kr. (v Anatolii snad jiţ v 7. tis. př. Kr.). Egypťané vyuţívali olovnatou bělobu a Féničané si sami zpracovávali olověnou rudu z olova, dováţeného z Indie. Označení plumbum nigrum (černé olovo) charakterizoval Římany, název molybos zase patřil Řekŧm. Samotný výskyt ryzího olova byl u nás velmi vzácný a získával se proto ze sulfidických či oxidických rud, které jsou většinou doprovázeny rudami zlata, stříbra, zinku, mědi a dalších. 69 Potřeba olova byla spjata spíše s těţbou stříbra, a proto se jeho nedostatek řešil dovozem. Ve 14. stol. byla otevřena menší olovnato-zinečnatá loţiska na našem území pod Krušnými horami (v Oloví, Hrobech, Mikulově a Telnici) a dolovalo se i v Císařském lese v Bystřině. Archeologicky doloţené máme jediné místo v českém státě, a to v lokalitě Radětice (přibliţně 14. - 15. stol.). Olovo se vyuţívalo v kovolitectví, k zasklívání okenních skel; také při výrobě drobných figurek, nášivek, ale mnohdy i tvořilo podstatnou část slitiny pro rŧzné figurální plastiky, a nebo bylo 68


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 556 – 559. 69


37

pouţito i olověných tašek jako krytina střechy u význačných staveb. Aţ do 18. stol., kdy byly zjištěny škodlivé účinky na lidské zdraví, se tento kov přidával téţ do výrobkŧ „konvářŧ“ (talíře, konvice a stolní náčiní). 70 Olovo má svou rekrystalizační teplotu niţší neţ teplotu pokojovou, a proto se nezpevňuje při tváření za studena. Odolává i silně koncentrované kyselině sírové a kyselině fluorovodíkové, na vzduchu i ve vodě si udrţuje svou stálost a odolnost proti korozi, a naopak je snadno rozpustitelné v kyselině dusičné, v alkalických látkách a v destilované vodě. Velkou nevýhodou olova jsou jeho prachové částice či páry, které se mohou snadno vdechnout do těla a zpŧsobit tak závaţné a nevratné poškození organismu. Prach z olova se nejčastěji uvolňuje třeba během odstraňování koroze abrazivní metodou, při pájení se uvolňují zase jedovaté páry. Jinak je tento kov velmi tvárný a má nízkou teplotu tání, tudíţ jej lze snadno tvarovat, odlévat či spojovat. 71

6.2.2.1

Koroze olova

Koroze olova probíhá mnohdy velmi zvolna a to i přesto, ţe je docela reaktivním kovem. Je to dáno charakterem korozních produktŧ, které jsou v rŧzných prostředích na povrchu olova – někdy hodně rozpustné, někdy méně a chrání tak kov proti další korozi. Existuje však jedno nebezpečí a tím je tzv. aktivní koroze. Je to silná koroze, při které se vytváří rozpustné soli (bílý prášek, jeţ mŧţe mnohdy pokrývat celou plochu předmětu a odpadat od povrchu). Aktivní korozi zpŧsobují organické kyseliny (např. kyselina mravenčí a kyselina octová), jejichţ zdrojem bývá zpravidla dřevo ve vlhkém prostředí. Sloučenina olova s více neţ 1% cínu bývá proti tomuto druhu koroze odolnější. 72 „Za některých okolností mŧţe být ochranná pasivační vrstva olova lokálně narušena a korozní proces pokračuje zpŧsobem bodové, popřípadě dŧlkové koroze (pitting corrosion). Rozšíření dŧlkové koroze mŧţe dlouhodobě vést aţ k perforaci olověných plátŧ. Zaznamenány byly případy proděravění vnitřních stěn varhanních píšťal na plochách s vyšší kondenzací vlhkosti. Jedná se o korozní mechanismus popsaný jiţ výše, kdy je v kondenzované vlhkosti obsaţena kyselina octová, uvolňující se z dubových součástí varhanního stroje. Dále pak pŧsobí přítomnost 70


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 344 - 346. 71

Ibid., s. 526 – 529.

72

Ibid., s. 530 – 535.

38

oxidu uhličitého, vedoucí ke vzniku zásaditého uhličitanu olovnatého (olovnaté běloby) a zpětnému uvolnění kyseliny octové. Obsah vody a oxidu uhličitého v okolní atmosféře je zvyšován přítomností návštěvníkŧ kostela. Záleţí přitom samozřejmě na teplotních rozdílech, relativní vlhkosti vzduchu a zpŧsobu čerpání vzduchu do varhan.“ 73

6.2.2.2

Konzervování a restaurování olova

Korozní produkty olova je potřeba odstraňovat velmi opatrně. Je dŧleţité zachovat tzv. „pŧvodní povrch“ předmětu, a tudíţ je nutné znát přesnou historii daného předmětu. Dále musíme rozeznat, zda je olovo napadené aktivní korozí či nikoliv, protoţe v případě aktivní koroze se musí postupovat opravdu šetrně, aby nedošlo k případnému narušení detailŧ.74 Čistě olověné předměty k restaurování nevidíme tak často (v našem případě se to týká především varhanních píšťal, které jsou vyrobeny obvykle ze slitiny cínu s olovem), a proto se o konzervování – restaurování nebudu déle rozepisovat, protoţe je to jiţ zmíněno v předchozí kapitole o restaurování cínu.

6.2.3 Zinek Zinek jako kov byl znám na Dálném východě jiţ snad ve 2. stol. př. Kr. V Evropě jej znali pod názvem indický cín aţ ve středověku a byl často zaměňován se zinkovou rudou. Prŧmyslově se zinek začal vyrábět v Anglii aţ počátkem 18. století a koncem tohoto století se jeho výroba rozšířila i do ostatních zemí (Belgie, Švédsko, Korutany a Slezsko). Dále se pak jeho produkce rozšířila do Německa, které se stalo jedním z primátŧ, ale začátkem 20. století získaly toto prvenství Spojené státy.75 Neţ byl zinek objeven jako kov, byl pouţíván jako součást mosazi. Jinak je to bílý kov s namodralým leskem a se svojí nízkou teplotou varu (907˚C) jej řadíme mezi těkavé kovy. Při dlouhodobé zátěţi se mŧţe však jiţ za normální teploty roztavovat. Jeho slévatelnost je velmi dobrá, dají se z něj vytvořit čisté i ostré odlitky, samotný zinek je však dosti křehký, a proto se uţívá spíše jako slitina s

73

Ibid., s. 535.

74


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 537 - 544. 75

Ibid., s. 348.

39

jinými kovy. Nejčastěji slouţí zinek jako ochranný povlak na ţelezo, pouţívá se při výrobě mosazi, jsou z něj vyráběny zinkové plechy aj. V historii se v 19. stol. vyuţíval i k výrobě soch a uměleckých předmětŧ, v období světových válek nahrazoval ušlechtilejší kovy, které se vyuţívaly pro válečné účely, např. cínové varhanní píšťaly byly vyměňovány za zinkové, coţ sniţovalo jejich kvalitu.76

6.2.3.1

Koroze zinku

Korozi zinku ovlivňuje mnoho faktorŧ, mezi nimiţ je i doba, po kterou je předmět vystaven koroznímu prostředí (vlhkost a znečištění). Je většinou souvislá na celém povrchu zinkového předmětu. Zinek má celkem vysokou korozní odolnost, kterou však velmi ovlivňuje míra znečištěného prostředí a jiţ zmíněná vlhkost, která celý proces koroze urychluje.77 „Přestoţe je vŧči nízkouhlíkové oceli neušlechtilým kovem, korodující anodou, má zinkový povlak v atmosférických podmínkách korozní odolnost dosti vysokou. Rychlost koroze zinku ve venkovské atmosféře je obvykle maximálně 0,005mm za rok, v městské prŧmyslové atmosféře asi dvakrát větší. Zvláštním druhem produktŧ koroze na zinku je takzvaná bílá rez, coţ jsou sloučeniny na bázi oxidu a hydrazidu zinku. Tvoří se ve velmi vlhkých atmosférách, kdy na zinku kondenzují vodní kapky, mající rozdílné provzdušnění okraje a střední části. Ve vlhkých atmosférách téţ dochází ke koroznímu praskání zinkových slitin, coţ má asi souvislost s vyšším obsahem ţeleza. Zinek koroduje v kyselinách a silnějších alkáliích, v destilované vodě a ve vodní páře. Kovové páry zinku jsou zdraví nebezpečné.“ 78

6.2.3.2

Konzervování a restaurování zinku

Trvale zachovat nějaký zinkový materiál ve venkovním prostředí je úkol velmi nesnadný. Nejlepší moţností je uschování dotyčného předmětu či památky do interiéru. Poté jiţ není třeba výrazně zasahovat do hmotné substance – povrchu zinkového předmětu. Při mechanickém čištění dochází kaţdopádně vţdy ke změně pŧvodního povrchu, coţ nenapomáhá dlouhodobějšímu zachování památky a mnohdy je lépe nečistit mechanicky zkorodovaná místa a spíše je jen zakonzervovat transparentním nátěrem, kterým bývá zpravidla bezbarvý lak, a neodstraňovat korozní produkty. K odstranění běţných nečistot se pouţívají tzv. neutrální tenzidy 76

Ibid., s. 560 – 567.

77

Ibid., s. 570 – 577.

78


40

(saponáty), proti případným mastnotám je nejlepší čistící benzin. Při napadení korozí a následném odstraňování korozních produktŧ je dŧleţité brát v úvahu chování zinku v kyselém či zásaditém prostředí, protoţe obě tato prostředí mohou povrch předmětu snadno narušit. Slabým roztokem a jemným postříkáváním se dá veškerému narušení předejít. V případě menších objektŧ nebo předmětŧ je moţné přejít k tzv. ultrazvukovému čištění. Jinak se někdy pouţívá i roztok kyseliny etylendiamintetraoctové, známý pod názvem Chelaton III. (5 – 10%), zmíněný jiţ v kapitole o konzervování cínu, ale musí se s ním zacházet velmi opatrně, protoţe v kontaktu z kyslíkem se povrch zinku rozpouští. Při závěrečné konzervaci zinkových předmětŧ je dobré povrch chemicky pasivovat, aby se mohlo předejít další korozi. 79 „K pasivaci mohou být pouţity postupy jako fosfatizace nebo chromátování, které se pouţívají v technické oblasti. Po jejich aplikaci dochází k výraznějšímu omezení následné koroze neţ po oxidaci čistým vzduchem. Očištěné plochy se nejprve chemicky nebo elektrochemicky pasivují chromátováním či fosfatizací, při kterých se vytvoří pevný podklad. (...) Vzhledem k technologickým problémŧm při fosfátování (obtíţnost rovnoměrného nanášení na korozně narušený a rozpraskaný povrch) se upřednostňuje spíše chromátování. N takto vytvořený podklad se nanáší nátěrový primer sloţený z pojiva a antikorozního pigmentu a svrchní nátěr. Také mŧţe být pasivovaný povrch opatřen přímo lakovým filmem“ 80 Konzervování zinkových předmětŧ z vnitřních prostor je nejlépe provádět podobně jako u jiných kovŧ a to akrylátovými laky (Paraloid B72, Veropal), mikrokrystalickým voskem (Rewax 30) nebo kombinací obou zmíněných.

6.2.4

Měď

„Měď je jedním z prvních známých a pouţívaných kovŧ. Byla nacházena jako ryzí kov, později se vyráběla redukcí z rud. Některé nejstarší předměty mohly být zhotoveny z přírodní mědi, neboť byl v nich velmi nízký obsah příměsových prvkŧ. Materiálem jiných předmětŧ je měď, obsahující větší mnoţství příměsových prvkŧ (Ni, As, Sb, Ag, Ni, Pb), které do mědi přešly z rud. Římané nazývali měď cyprium, později cuprum, a to dle ostrova Kypru, kde byly měděné doly. (...) Kolem roku 79


kovŧ a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 582 – 591. 80

Ibid., s. 585 - 586.

41

2600 př. Kr. se v Egyptě začaly odlévat předměty z cínových bronzŧ. V Mezopotámii jsou cínové bronzy datovány do období ještě staršího, do let 3000 – 2500 př. Kr. Cín se do Mezopotámie zřejmě dováţel z Persie a z Anatolie. S výrobou a zpracováním bronzŧ obsahujících aţ 30 hmot. % cínu měli značné zkušenosti Číňané. Cínové bronzy, dle kterých dostalo název celé historické období, se v našich zemích objevily v době 1800 – 1500 př. Kr. Podobně jako v Mezopotámii a v Egyptě byly jejich předchŧdci slitiny mědi s náhodnými příměsovými prvky, většinou s arzénem. Pro zlepšení slévárenských vlastností se v pozdní době bronzové záměrně přidávalo olovo (aţ 10 hmot.%).“ 81 Měď má výborné vodivé vlastnosti (jak tepelné, tak i elektrické), má červenou barvu a je to vysoce tvárný houţevnatý kov. Je velmi dobře odolná proti korozi a stálá na čistém i vlhkém vzduchu a své vlastnosti nemění ani při kontaktu s některými chemickými činidly. V případě delšího pŧsobení vlhka či znečištěného vzduchu mění svou červenou patinu oxidu měďného na zelenou. Je výtečně tvárná za studena i za tepla. Co se týká výskytu ryzí přírodní mědi, tak ten je v přírodě velmi vzácný. Proto se získávala z oxidických a karbonátových rud. Nejčastější vyuţití mědi bývá ve slitinách a mŧţeme je rozdělit na tři skupiny. Vysokoměďnaté slitiny obsahují více neţ 94% mědi a zbylých 6% je doplněno zpevňovacími prvky. Mají vlastnosti téměř shodné s vlastnostmi čisté mědi. Další skupinou slitin mědi jsou bronzy. Bronz je slitina mědi obvykle s cínem, jehoţ je v něm nejčastěji do 20%. Cínové bronzy mají načervenalou barvu a obsahují 6% cínu, s obsahem do 10% cínu se mění dozlatova a s postupným přidáváním cínu aţ do 30% cínu jsou bílé. Takzvaná zvonovina je slitina obsahující 20 – 23% cínu a zrcadlovina obsahuje 30 – 33% cínu a má vynikající leštící schopnosti. Dále existují ještě červené a olověné bronzy, kdy se kromě cínu (5%) přidává do slitiny mědi (85%) ještě zinek (5%) a olovo (5%).82 Třetí skupinou slitin mědi jsou mosazi. „Mosaz se získávala tak, ţe se ke kouskŧm mědi v kelímku přidal kalamín, ruda, obsahující uhličitan zinečnatý ZnCO3, a tato vsázka se ţíhala pod vrstvou dřevěného uhlí. Ještě před roztavením mědi bylo vyredukováno určité mnoţství zinku, v podobě kovových par, který se rozpouštěl do mědi. Tato místa tvořená tuhým roztokem se začala tavit uţ při teplotě 81


82

BENEŠOVÁ, Jaroslava. Konzervování a restaurování kovů: ochrana předmětů kulturního dědictví

z kovů a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 429 - 436.

42

kolem 900˚C. Příprava mosazi s pouţitím kovového zinku byla technologií pozdějších staletí, neboť získat zinek v čistém stavu bylo mimořádně obtíţné. V českých zemích se mosaz vyráběla s pouţitím kalamínu ještě v 16. století. Slitiny mědi se zinkem, známé jako zinkové mosazi, tombaky, či v minulém století také pod nejrŧznějšími obchodními názvy, obsahovaly aţ 57 hmot. % zinku. Pouţívaly se k výrobě plechŧ a drátŧ, pro výrobu rŧzného domácího náčiní, hmoţdířŧ, svícnŧ, klik, ozdobných předmětŧ, řetízkŧ k hodinkám, biţuterie, hodin aj. Tyto předměty byly při větším obsahu zinku odlévány, při menším se vyráběly tvářením za studena, protoţe ta tepla je mosaz křehčí a drobí se. Na rozdíl od mědi je mosaz tvrdší a má příjemnější barvu a lesk a lépe odolává korozi v atmosféře. Částečnou, případně úplnou náhradou zinku v zinkové mosazi se dnes připravují zvláštní mosazi. Jsou to mosazi hliníkové, manganové, cínové, křemíkové a niklové. K těmto mosazím patří také tvrdé pájky (mosazné, stříbrné a niklové), s teplotou tání vyšší neţ 500˚C.“ 83

6.2.4.1

Koroze mědi

Pokud měděné předměty vystavujeme čistému a suchému prostředí (ve vnitřních prostorách), pokryje se jejich povrch slabou vrstvou oxidu měďného (kupritu) a ve většině případŧ koroze z této fáze dále nepokračuje. Ovšem za přítomnosti jiných prvkŧ či organických látek, reaguje měď pochopitelně jinak. Za přítomnosti síry (sirovodíku) vzniká na povrchu měděného předmětu tmavá vrstva sulfidu, která však není souvislá a postupně se odlupuje, tudíţ povrch značně narušuje. Dalším problémem bývá znečištění povrchu otisky prstŧ ve vlhkém prostředí, protoţe zpŧsobuje zelené či tmavé skvrny. Jinak se zde objevuje problém s agresivními organickými kyselinami (stejně jako se vyskytuje u předešlých kovŧ), které vznikají díky přítomnosti dřeva a jeho postupné degradace. Ve venkovním prostředí koroduje i nový měděný předmět velmi rychle. Je to dáno především vlhkostí, která dává moţnost vzniku slabé vrstvy kupritu a následně i celé, většinou zelené, patiny. Vznik patiny je ale přitom celkem dlouhodobý proces (klidně mŧţe trvat i deset let a více) a její barvu a rychlost ovlivňuje třeba sloţení a kyselost dešťŧ, pŧsobících na volně stojící památku. Barvě patiny také přispívá i přítomnost prachu, sazí či jiné znečištění venkovních prostor.84

83


84


z kovů a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 437 – 445.

43

„Měď a zinek jsou kovy elektrochemicky rozdílné. To je příčinou selektivní koroze mosazí, kdy se z mosazného předmětu v korozním prostředí rozpouští přednostně zinek. Podobně mŧţe probíhat přednostní odhliníkování nebo odniklování speciálních mosazí. Koroze mosazí zatíţených tahovým napětím mŧţe být provázena jejich praskáním, obsahuje-li korozní prostředí amonné ionty. Někdy se toto korozní praskání objevuje zejména v jarních a podzimních měsících. Hovoříme pak o sezónním praskání mosazi.“85

6.2.4.2

Konzervování a restaurování mědi

V současné době se většinou preferuje čištění mechanickou cestou, poněvadţ je tak moţno vyčistit lokální nečistoty a nenarušit povrch mědi čistícími prostředky. Je to však proces náročnější a vyţaduje značnou zručnost i odbornost restaurátora. Obvykle se pouţívá sráţená křída či mletá pemza, ale k jejich očištění je zase třeba pouţití ultrazvuku. Mnohdy se místo ručního čištění upřednostňuje tryskání (drcenou kukuřicí, plastovou drtí nebo mletými ořechovými skořápkami) a ultrazvukové skalpely. Jinou mechanickou variantou čištění je tryskání tlakovou vodou, pouţívá se spíše u větších objektŧ, umístěných v exteriéru. Další z technologií je dnes nejmodernější tzv. laserové čištění, které je velmi šetrné k celému povrchu, nahrazuje procesy tryskání, moření i odmašťování, ale vzhledem k vysokým pořizovacím i provozovacím nákladŧm je tato technologie zatím poměrně zřídka dostupná. Při chemickém čištění se pouţívá jiţ výše zmíněný roztok Chelatonu III. (5 – 10%), ze zahraničních roztokŧ jsou to alkalická Rochelská sŧl a alkalický glycerin. Co se týká doplňování chybějících částí, je třeba vyrobit je ze stejného materiálu a stejnou technologií, jakou je vyrobena pŧvodní památka; a samozřejmě je vše třeba uvést v restaurátorské zprávě. U mědi a jejích slitin je známý chemický úkaz, ţe si časem utváří ochrannou oxidační vrstvu, tzv. patinu. Tvoří ji korozní produkty, ale zároveň tak zpomaluje prŧběh samotné koroze. Existuje tzv. ušlechtilá patina (souvislá zelená vrstva), kterou se dokonce ponechává, případně mnohdy uměle vytváří, jako zpŧsob pro zpomalení koroze.86

85


86


z kovů a jejích slitin. Vyd. 1. Brno, 2011, s. 450 – 470.

44

7

Restaurování varhan Jana Výmoly

V této kapitole se podrobně věnuji technologii restaurování konkrétních varhan Doubravníku u Tišnova, a to díky vstřícnosti pana restaurátora Michka, který mi poskytl veškerou svou fotodokumentaci a věcný komentář.

7.1

Základní restaurátorský postup u všech dřevěných částí varhan

Čištění Impregnace Petrifikace Vysazování a nahrazování neupotřebitelných částí Tmelení Závěrečná povrchová úprava 1. Čištění tlakovým vzduchem a suchou parou Zde je na mysli zevrubné čištění všech dřevěných částí. Jejich jednotlivé díly se samozřejmě čistí zvlášť. Čištění tlakovým vzduchem je dle mého názoru zřejmé, a není nutno se jím dŧkladněji zabývat. Pojmem „suchá pára“ se rozumí uměle vyrobená pára v kompresoru, která je ve velké rychlosti vyfukována poměrně tenkou trubicí. Ta má na svém konci moţnost úchytu několika druhŧ trysek měnících proud horké páry do poţadovaného tvaru. Pára má v kompresoru přes 200 °C, ale na ústí trubice klesá pod 100 °C (podle měření asi 78°C). Suchá se jí říká proto, ţe se po aplikaci rychle odpařuje, takţe očištěné místo je ve srovnání s běţným „pařením“ suché a tudíţ nebobtná. 2. Impregnace proti červotočivému hmyzu přípravkem Lignofix-varhany. Všechny dřevěné části se několikerou aplikací impregnačního roztoku ochraňují proti napadení červotočem. Podle míry napadení je tedy třeba zpočátku napouštět dřevo více zředěným roztokem a po dvou nátěrech pouţít roztok hustší (také vícekrát podle potřeby). Je také moţné impregnovat ponorem do lignofixové lázně. 3. Petrifikační lázeň v ředěném Solakrylu 45

Akrylátová pryskyřice Solakryl slouţí ke zpevnění zbylé vlákniny. Neslouţí tedy k vytvoření další hmoty. Neaplikuje se na dřevo natíráním, v roztoku s toluenem slouţí jako lázeň pro dřevěné součásti. Dá se zde také pouţít takzvaná vakuová technika napouštění. 4. Kontrola vysušených dřevěných součástí a případná výměna nenávratně poškozených prvkŧ za stylové restaurátorské kopie, popř. vysazení nadměrně poškozených částí. Zde je velmi dŧleţité stanovení hranice „napadenosti“ – pevnosti a houţevnatosti – materiálu mezi jeho zachováním a nahrazením. Jsou místa, kde i poměrně husté výletové otvory a síť chodbiček opětovnému pouţití v restaurovaném nástroji nevadí, pokud se vyplní pryskyřicí a voskem. A naopak v namáhaných spojích či plochách i malé napadení mŧţe být ke škodě a pozdějšímu nebezpečí nefunkčnosti. Dobře se to dá demonstrovat na desce napadené červotočem a zároveň i tesaříkem – pouze červotočina by se klidně dala petrifikovat a tmelit. Tesaříkovy chodbičky však jiţ nikoliv. Proto je celá zhotovena nová. Viz foto č.30 a č.31 5. Tmelení směsí pryskyřic a voskŧ Kompletní sloţení tmelící směsi mi není známo, je to svým zpŧsobem výrobní tajemství a know-how kaţdého varhanáře, nicméně vím, ţe se podstatnými sloţkami je Damara a Karnaubský vosk. Tato směs se aplikuje za horka a prakticky se nasákne do dřeva. Také se dá jako studená pasta nanést špachtlí na dřevo a zahřátím nechat vsáknout dovnitř dřeva. 6. závěrečná povrchová úprava. Takto připravené dřevěné součásti se povrchově upravují pouze velmi jemným přebroušením tmelených částí a koncovým voskováním.

46

7.2

Vlastní

restaurátorské

postupy

jednotlivých zařízení varhan

7.2.1

Vzduchové hospodářství

Zde se zaměřím pouze na varhanářské práce specifické pro okoţování měchŧ a stavbu vzduchových kanálŧ pro vzduchové čerpadlo. Všechny postupy popsané v předešlé kapitole se aplikují samozřejmě i zde. Pro rozebrání částí vzduchového hospodářství je nutné rozloţit části vzduchovodŧ na transportovatelnou velikost. Jednotlivé části však bývají zpravidla do sebe zasazeny „nasucho“ – bez klíţení, pouze na koţené límce. Kde tomu tak není, je třeba spojovací kŧţi naříznout v místě, kde není naklíţena na dřevo, aby se nepoškodilo. Měchy se však – pokud moţno – převáţejí vcelku. Vlastní čištění je zde myšleno jako zevrubné na všech částech vzduchovodu a na celých měších. Odstranění ztvrdlých nepouţitelných koţených prvkŧ je základním předpokladem pro dŧkladné a správné impregnování a petrifikování dřevěných částí. Děje se aplikací suché páry.

foto č.1 Polovina varhanního měchu s kompresorem pro aplikaci suché páry 47

foto č.2 Zde vidíme rozdíl před a po aplikaci suché páry... Teprve poté se impregnuje, petrifikuje, vysazuje a tmelí. Podle nálezŧ bylo zjištěno, ţe Jan Výmola pouţíval jako panty koňské šlachy. Proto byly pozdější koţené panty (vyrobené Františkem Svítilem z Nového Města na Moravě ) odstraněny, místa po nich vysazena novým dřevem a v roztečích přiblíţených Výmolovým vetknuty panty šlachové. 87

foto č.3 Detail spojení měchŧ koňskými šlachami a vysazené plochy po nepŧvodních koţených pantech pocházejících z dílny Fr. Svítila. Celý proces nového koţení je velmi náročná činnost, vyţaduje perfektní znalost vlastností pouţívaných materiálŧ, zejména kŧţe. Spoje jednotlivých dřevěných částí

87

Čerpáno z článkŧ v internetovém zdroji: http://doubravnik.cz/varhany.php

48

se okoţují dvakrát, tedy z vnitřní i vnější strany. Je proto dost podstatné rozvrţení jednotlivých etap.

foto č.4 Proces nového koţení varhanních měchŧ

foto č.5 Díly měchŧ byly poté očištěny, ošetřeny petrifikací a okoţeny novými kŧţemi z vnější i vnitřní strany. Měchy jsou spojeny koňskými šlachami, dle dochovaných poznatkŧ a pozŧstatkŧ. 88

88


49

foto č.6 a č.7 Na první z těchto dvou fotografií vidíme detail rohové části měchu v pŧvodním stavu. Okoţení měchŧ spolu s nepŧvodními koţenými panty (dle restaurátora Michka pocházejícími od varhanáře Františka Svítila mladšího z roku 1879) bylo odstraněno.

foto č.8 a č.9 Přítlačné pero bylo jiţ natolik oslabeno červotočem, ţe zhotovení jeho restaurátorské kopie bylo jedinou moţností, jak zachovat jeho spolehlivou funkčnost.

foto č.10 a č.11 Pŧvodní a restaurované měchy na svém místě. 50

7.2.2

Vzdušnice

Vyjmutí pruţin a tónových ventilŧ (jejich kontrola a případné zhotovení restaurátorských kopií). Obvykle se dá velmi dobře rozpoznat, které pruţiny jsou pŧvodní a které později dodané. Podle dochovaných vzorŧ se vyrobí potřebný počet restaurátorských kopií – je třeba dbát na přesné rozměry obou ramínek a zejména na velikost pruţinového očka a počet jeho závitŧ.

foto č.12 a č.13 Tónové ventily jsou u starých nástrojŧ zpravidla pevně přilepeny k ventilové komoře kouskem kŧţe, která přečnívá z okoţení samotného ventilu. Zde se také aplikuje suchá pára, jako zatím nejlepší známý prostředek k jejich „bezbolestnému“ odstranění. Je nutné zjistit, kolika vrstvami kŧţe je ventil okoţen, a kolik pŧvodních vrstev se bude moci opět pouţít. Nejčastěji se ale ventily nově potahují – je to funkční část varhan, proto velmi opotřebená a hodná výměny. I v historii se tak běţně dělo – je o tom dostatek svědectví ve ventilových komorách, kde je patrný jiný pozdější ořez lepeného kousku kŧţe z ventilu. Registrační úhelníky, čepy a šrouby byly zbaveny zbytkŧ koroze a poté načerněny zinkochromátováním. Na pedálové vzdušnici se dochovaly pouze dva pŧvodní šrouby, u ostatních bylo zjištěno, ţe pochází aţ z devatenáctého století.

51

foto č.14 a č.15 Detail pŧvodních tónových ventilŧ

foto č.16 a č.17 Detail postupného odstranění okoţení tónových ventilŧ a jejich nové okoţení 3. Odstranění ztvrdlých nepouţitelných koţených prvkŧ, jakoţto i vodících mosazných drátŧ a také pulpetových drátŧ a kolíčkŧ. K nepouţitelným koţeným prvkŧm viz výše bod č. 2. Je třeba dodat, ţe mnohdy byly koţeny také styčné plochy mezi ventilovou komorou a její krycí deskou. Pokud je nutno dřevěné součásti impregnovat a petrifikovat, je nutno tyto koţené prvky odstranit. To samé se týká i okoţení pod zásuvkami.

foto č.18 a č.19 Očištěná a ventilŧ zbavená vzdušnice pedálu z pohledu ventilové komory bez pulpetové desky (vlevo) a stejný pohled na tutéţ osazenou ventily a okoţenou před montáţí pulpetové desky. 52

foto č.20 a č.21 Detail na ventily. Dvě vrstvy byly na pŧvodních ventilech a byly tak stejně zachovány – stejný materiál a stejná tloušťka. Úchytové kovové očko je pŧvodní.

foto č.22 a č.23

foto č.24 a č.25 - PEDÁL Výsek ventilové komory a moţnost srovnání pŧvodního nálezového stavu s jeho restaurovanou podobou. Velmi pěkný detail je vysazení nepatrného kousku poškozeného dřeva novým ekvivalentem na horní dvojici obrázkŧ. Právě takové detaily pak tvoří rozdíl mezi odborností a řemeslnou zručností restaurátorŧ. Mosazné dráty se zpravidla vyměňují. Nicméně podle zralé úvahy se mohou ponechat i pŧvodní, pokud jejich funkčnost a pevnost mŧţe zajistit bezvadný chod i po restaurování. 53

foto č.26 a č.27 - HLAVNÍ MANUÁL

foto č.28 a č.29 - POSITIV Pulpetové dráty se také očistí suchou parou a revidují se společně s kolíčky. Pouţitelné se opětovně začlení do nástroje, jinak se vyrábí nové jako restaurátorské kopie.

foto č.30 a č.31 Detail dřevěné desky napadené červotočem a zároveň i tesaříkem Zde je velmi dŧleţité stanovení hranice „napadenosti“ – pevnosti a houţevnatosti – materiálu mezi jeho zachováním a nahrazením. Jsou místa, kde i poměrně husté výletové otvory a síť chodbiček opětovnému pouţití v restaurovaném nástroji nevadí, 54

pokud se vyplní pryskyřicí a voskem. A naopak v namáhaných spojích či plochách i malé napadení mŧţe být ke škodě a pozdějšímu nebezpečí nefunkčnosti. Dobře se to dá demonstrovat na desce napadené červotočem a zároveň i tesaříkem – pouze červotočina by se klidně dala petrifikovat a tmelit. Tesaříkovy chodbičky však jiţ nikoliv. Proto je celá zhotovena nová.

foto č.32 a č.33 Vzdušnice s pŧvodní dřevěnou deskou napadenou červotočem a zároveň i tesaříkem a vzdušnice s novou deskou po restaurování

foto č.34 a č.35 Napojení vzduchového kanálu na ventilovou komoru je zpravidla řešeno přes její koţený límec. Ten se čištěním suchou parou znehodnotí a nahrazuje novým identickým materiálem. Víko ventilové komory se také nově okoţilo, stejně jako úchyt, který byl zhotoven podle nálezového stavu na jiných odpovídajících místech.

55

7.2.3

Traktura

TRAKTURA VARHAN

foto č.36 a č.37 Detailní pohled na odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ. Mŧţeme pozorovat náročnou práci na restaurátorských kopiích hřídelových panenek a ramínek, kde prakticky nezŧstalo z pŧvodních – aţ na pár výjimek – nic. Jsou to funkční prvky, které musí být stoprocentně spolehlivé, proto je zde nutné mnohem více nahrazovat novým a kvalitním materiálem, neţ petrifikovat staré a nepouţitelné. Je moţno si také povšimnout v minulosti přesazovaných drátŧ traktury na fotce s pŧvodním stavem.

foto č.38 a č.39 Další detailní pohled na pŧvodní a následně i restaurovanou odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ Spíše úsměvný snímek demonstrující zoufalost někdejšího varhanáře – opraváře – truhláře – „fušera“, který si musel pomoci tím, co zrovna bylo po ruce...

56

REGISTRATURA HLAVNÍHO MANUÁLU

foto č.40 a č.41

foto č.42 a č.43 Snímky ukazují restaurování pŧvodních točen a nepŧvodních pacek, kde systém a styl „oprav“ navazuje na předchozí fotky.

foto č.44 a č.45 Tyto detailní fotky rejstříkových šavlí demonstrují dŧmyslnost a vysokou kvalitu restaurátorského řemesla.

57

foto č.46 a č.47 Tyto točny s kovanými prvky patří rejstříkové traktuře positivu. Zde byly dvě pŧvodní packy zachráněny, druhé dvě jsou nové.

MANUÁLOVÁ KLAVIATURA

foto č.48 a č.49 Manuálová klaviatura byla restaurátorem postupně rozebírána, jednotlivé části byly vyčištěny, konzervovány a petrifikovány roztokem. Díky dendrologickému prŧzkumu bylo zjištěno, ţe zcela pŧvodní potahy celotónových kláves byly vyřezány – pro potahy – z neobvyklého materiálu, z keře, a to ze šeříku. Proto bylo namístě vytvořit nové potahy z téhoţ dřeva, aby byla zachována co největší autenticita nástroje. Na restaurované manuálové klaviatuře vidíme nádhernou a vysoce profesionální řezbářskou práci. Pŧvodní ponechané klávesy jsou z tmavšího dřeva, nově vytvořené klávesy jsou záměrně světlejší, aby byl rozdíl jasně znatelný.

58

foto č.50 Detail pŧvodní manuálové klaviatury

foto č.51 Tyto červotočem velmi zdevastované bočnice (pakny) se podařilo kompletně zachránit a dnes tak svědčí o vysoké řemeslné zdatnosti Jana Výmoly i nynějšího restaurátora Dalibora Michka.

foto č.52 Odstraněná nákliţka nepŧvodní manuálové spojky ukazuje na vysoké procento napadení červotočem a na prodlouţenou délku pojezdu abstraktového drátu. 59

foto č.53 Pŧltónová klávesa s nepŧvodní naklíţenou manuálovou spojkou koncipovanou jako trn, který po posunu celé klaviatury uvede po stisku jedné klávesy do chodu současně i odpovídající klávesu druhé manuálové klaviatury.

foto č.54 Zde vidíme frontální pohled na restaurovanou manuálovou klaviaturu, velmi pozoruhodné jsou klávesy s vlaštovkovitým tvarem, hlavně u nově zrestaurovaných kláves je tvar naprosto identický s pŧvodními a je zde znát precizní profesionální řezbářská práce restaurátorŧ.

PEDÁLOVÁ KLAVIATURA

foto č.55 a č.56 Detailní pohled na pŧvodní pedálovou klávesu vyspravenou mnoha neodbornými zásahy a její restaurovaná podoba začleněná do restaurované pedálnice (levá pŧltónová klávesa). 60

foto č.57 a č.58 Porovnání pŧvodního stavu pedálnice a restaurovaného. Patrné dodělky – nově vyrobené klávesy – jsou pochopitelně ze světlejšího dřeva. Pedál je velmi pouţívanou a namáhanou částí varhan, zvláště vyţadující velkou pevnost a kvalitu, takţe je zde v případě restaurování dávána přednost nahrazování poškozených červotočem zničených částí novými kusy z nového dřeva. Druh dřeviny je samozřejmě identický s druhem pŧvodním.

61

7.2.4

Píšťalnice a stoličky

foto č.59 a č.60 Centrální manuálové píšťalnice prospektového Principálu 8´ před a po restaurování.

foto č.61 a č.62 Pozoruhodné jsou i pedálové doplňky stojící přímo ve skříni varhan mimo vlastní pedál. Jsou to píšťalová pole z boku varhan a patří rejstříku Cornet 2 2/3´

foto č.63 a č.64 Detail pŧvodní a restaurované mauálové píšťalnice Nové okoţení a vypálení otvorŧ v píšťalnici z dŧvodu neutralizace pH kŧţe i pH dřeva, aby tím nebyla narušena struktura píšťal. 62

foto č.65 a č.66 Pŧvodní a restaurované stoličky patřící vrchní oktávě prospektového Principálu 8´.

7.2.5

Dřevěné píšťaly

1. čištění tlakovým vzduchem a suchou parou 2. Impregnace proti červotočivému hmyzu přípravkem Lignofix-varhany 3. Petrifikační lázeň v ředěném Solakrylu 4. Kontrola vysušených dřevěných součástí a případná výměna nenávratně poškozených prvkŧ za stylové restaurátorské kopie, popř. vysazení nadměrně poškozených částí. 5. Tmelení směsí pryskyřic a voskŧ 6. Stanovení výšky výřezu labia podle prŧzkumu na píšťalách a vytmelení chybějícího materiálu na poţadovanou úroveň. 7. Povrchová úprava. 8. Předintonace v dílně a příprava na konečnou intonaci v kostele.

foto č.67 – Pŧvodní rozloţená dřevěná píšťala tónu D, rejstříku Bortunal

63

foto č.68 Pŧvodní rozloţená dřevěná píšťala tónu A, rejstříku Bortunal Zde vidíme detail míry zničení červotočem. Při takto velkém poškození povrchu píšťaly je nutné vytmelení horkou směsí pryskyřic a voskŧ, samozřejmě aţ po předchozích procedurách, popsaných níţe. Píšťala je pak pevnější a těsnější.

foto č.69 a č.70 Řada píšťal pedálového rejstříku Subbas 16´ v pŧvodním nálezovém stavu a po restaurování

64

Mezi prvními částmi varhan, které byly odvezeny z nástroje k restaurování, byly tři dřevěné rejstříky pedálu. Po dŧkladném očištění se zjistilo, ţe nátěr píšťal obsahuje tři vrstvy barev, kteréţto musely být také odstraněny včetně rŧzných papírových přelepŧ. Nyní následovala likvidace ještě stále aktivního červotoče a to chemickou cestou přípravkem Lignofix III – Varhany. Dále byla na píšťaly aplikována tzv. „petrifikační lázeň“ akrylátovou pryskyřicí (Solakryl BMT), která zacelila otvory a tunýlky zpŧsobené červotočem a v případě velkého zničení byl tento úkon opakován. U některých píšťal byl červotočem zničen klíh v jednotlivých spojích, a tak se musely celé rozloţit a nově sklíţit.89

foto č.71 Na fotografii vidíme dřevěné zátky, a to celou „sadu“ všech dvanácti, které musely být nově okoţeny a v mnohých případech zcela nahrazeny novými.

89


65

foto č.72 a č.73 Dřevěné zátky pedálového rejstříku Subbass 16´ v nálezovém (očištěném) stavu a jejich restaurátorské kopie – tyto plně kopírují zpŧsob klíţení dvou dřevěných vrstev přes sebe a tvar zátek i s bočním vrypem.

foto č.74 a č.75 - VIOLON Nepŧvodní a zdevastované výřezy horních labií jsou doplněny na pŧvodní výšku speciálním tmelem. Je zhotoven tak, aby respektoval tepelnou roztaţnost a vliv vlhkosti na dřevo a pracoval tak společně s tímto materiálem.

66

foto č.76

foto č.77

Neodborné vyříznutí (vylomení)

Oprava vysazením nového dřeva

píšťaly

7.2.6

Kovové píšťaly

1. čištění tlakovým vzduchem a suchou parou. 2. Vyrovnávání promáčklin a jiných defektŧ 3. Letování potrhaných koncŧ píšťal a dalších trhlin na plášti 4. vysazování chybějících kouskŧ 5. Korekce pŧvodní délky píšťaly 6. Práce na labiích a jádře 7. Konečná povrchová úprava píšťaly mikrokrystalickým voskem 8. Předintonace v dílně před závěrečnou intonací v kostele

foto č.78 a č.79 Detail pŧvodní zlomené a neodborně opravené kovové píšťaly tónu C rejstříku Oktava a také její restaurovaná podoba

67

foto č.80 a č.81 Detail pŧvodních píšťal tónŧ C a B rejstříku Fugara, nalezených ve zdevastovaném stavu, s promáčklou a roztrţenou nohou; nohy píšťal nahrazeny novým kovem

foto č.82 a č.83 Detail zborcené a restaurované nohy píšťaly tónu C rejstříku Principal

foto č.84 a č.85 Píšťaly rejstříku Salicional cs0 a Fugara F před a po restaurování Tyto dvě téměř nenávratně zničené píšťaly s podařilo s velkým úsilím a řemeslnou zručností zachránit. Na kovových trnech se milimetr po milimetru – vţdy od nejmenšího moţného prŧměru – rovná tělo píšťaly. Noha se rovná zvlášť (musí se nejdříve oddělit od těla), vyrobí se restaurátorská kopie jádra a vše se opětovně sletuje k sobě.

68

foto č.86 a č.87 Pŧvodní a restaurované píšťaly Cis, D, Dis rejstříku Kornet Ukázka detailní letovací práce na koncích píšťal. Nový světlejší plech je zhotoven z totoţné slitiny jako originál. Letovací cín má niţší tavnou teplotu, proto při práci nenaruší originální hodnotnou píšťalu.

ZPEVŇOVÁNÍ NOHY PÍŠŤALY

foto č.88 Velké procento těţkých cínových píšťal mělo zdeformované nohy – byly protlačené stoličkami a vtlačené do píšťalových štokŧ. Proto se přistoupilo k poměrně unikátnímu zpŧsobu zpevňování, kdy se do stávající nohy zhotoví menší kornout z pevnějšího cínolověného plechu. Oddělil se pŧvodní konec nohy, aby bylo později moţné intonačně pracovat s přívodem vzduchu.

69

foto č.89 Srovnání velikosti nohy (vlevo) a menšího kornoutu připraveného ke vsazení.

foto č.90 Detailní pohled na zpevněnou nohu. Kornout je s pŧvodním tělem spojený cínem nalitým na styčnou plochu.

foto č.91 Detail na opětovně přiletovaný konec nohy cínové píšťaly.

70

ZPEVŇOVÁNÍ JINÉ PÍŠŤALY

foto č.92

foto č.93

foto č.94

foto č.95

foto č.96

foto č.97

Obdobný zpŧsob zpevnění nohy. Zde nebylo třeba odřezávat ještě i samotný konec píšťaly, kornout se ale jednoznačně – po vyrovnání zdeformované nohy – zhotovoval.

71

7.2.7

Štítky nad jednotlivými rejstříky

foto č.98 Po odstranění několika vrstev papírových rejstříkových štítkŧ se doufalo v nalezení odpovídající pŧvodní ortografie. Nebylo tomu tak, a proto se nakonec zvolilo kapitálkové písmo odpovídající době vzniku a historickému usu. V současné době jsou kapitálková první písmena barevně odlišena podle jednotlivých strojŧ.

72

8

Restaurování varhan 8.1

Restaurování varhan v 19. a 20. století

V 19. století se velmi rozvíjel obor varhanářství, vznikaly nové systémy traktur varhan, tudíţ se nikdo ochranou a údrţbou varhan barokních nezabýval. Spíše byly tyto „staré“ varhany nahrazovány novějšími či rozšiřovány a v dŧsledku technického vývoje se vedle traktury mechanické zkoušela prosadit pneumatická traktura s rŧznými kombinacemi. Aţ počátkem století dvacátého se začínají objevovat snahy o jakousi záchranu ještě nerozebraných a nezničených významných barokních varhan a vzniká tzv. Katastr varhan pro Čechy. Ohroţení varhan nastalo ke konci 1. světové války, kdy byla vyhlášena v dŧsledku nedostatku kovŧ tzv. rekvizice cínových píšťal v prospektech varhan. Tato akce trvala přibliţně rok a stihly se během ní napáchat velké škody na nástrojích, a ještě dnes jsou prospektové cínové píšťaly zastoupeny na řadě varhan píšťalami zinkovými. Druhá světová válka ohroţovala varhany stejným problémem, ale naštěstí se další rekvizici podařilo odvrátit. Po roce 1948 byla ustanovena Komise, která měla za úkol chránit historické varhany a zároveň se i změnily vztahy mezi státem a církví. Výnosem z roku 1955 uvedlo tehdejší ministerstvo kultury v platnost jisté směrnice, v nichţ byl dán přesný postup při opravách památkově cenných hudebních nástrojŧ. „A leckde se setkáváme s jejich aplikací, například varhany v kostele sv. Jakuba v Telči mají v tomto směru velmi zajímavou nedávnou historii.“90 Tyto směrnice byly však pozdějším zákonem zrušeny a další se jiţ nepodařilo prosadit. 91

90

Podle restaurátorské zprávy z Pantočkových varhan u sv. Jakuba v Telči.

91

KOUKAL, Petr a kol.: Péče o varhany a zvony, jejich památková ochrana. Praha 2006, s. 22 – 24.

73

8.2

Restaurování varhan v České republice v 21. století

Varhany jsou velmi specifická kulturní památka, která kromě vizuální podoby zahrnuje i podobu auditivní neboli zvukovou. Proto je dŧleţité při jejich ochraně, údrţbě i záchraně pamatovat na obě tyto sloţky. Vzhledem k tomu, ţe varhany vznikaly většinou ve spolupráci varhanáře a výtvarného umělce, je nasnadě, aby se tato spolupráce zachovala i při jejich restaurování. 92 „Hlavní zásadou a cílem restaurátorské práce musí být obnova autentické zvukové podoby, která je u památkových varhan nejcennější.“ 93 Z těchto slov nám vyplývá celkem jasný pohled do dané situace. Významné a vzácné nástroje by se měly zachovat v té nejstarší podobě, kterou jsme schopni zjistit, protoţe tím nabývají na své historické hodnotě. Při zachování co největšího mnoţství pŧvodního materiálu by se nám mělo podařit o vytvoření takového „hlasu“ varhan, jaký měl ten určitý nástroj v době svého vzniku. Restaurátorská praxe by se měla snaţit zachovat ve varhanách vše pŧvodní a zároveň obnovit funkčnost celých varhan jak po stránce zvukové, tak i mechanické. Vyvstává nám však otázka, zdali originální píšťaly, jeţ byly například zničeny dřevokazným hmyzem a s restaurátorskou péčí napuštěny pryskyřicí a dalšími přípravky, jsou stále ještě schopny vydat autentický zvuk. Je třeba mít však na paměti, ţe varhany jsou ve většině případŧ jak historicky tak i výtvarně a zvukově spojeny s prostorem, v němţ jsou postaveny a jímţ je téměř vţdy kostel. Obvykle je v těchto případech výběr kvalitních restaurátorŧ omezen finančními prostředky a také mnohdy nedostatečnou znalostí majitelŧ, správcŧ či varhaníkŧ, jak velký historický význam má celá památka. Varhanářská praxe je sice na našem území velmi rozvinutá, co se týče stavby nových varhan, leč konkrétní obor restaurování varhan není jiţ tak moc rozšířen, pouze u menších firem či soukromých varhanářŧ – restaurátorŧ, z nichţ však pouze někteří svou práci vykonávají na velmi vysoké a kvalitní úrovni.

92

KOUKAL, Petr a kol.: Péče o varhany a zvony, jejich památková ochrana. Praha 2006, s. 12 – 13.

93

Ibid., s. 17.

74

8.3

Etika restaurování varhan

Dŧleţitým faktorem je, aby sám restaurátor nechápal svou práci jako předmět k osobnímu obohacení a získání slávy, ale především jako sluţbu dalším generacím a povznesení kulturního dědictví své země. Dalším předpokladem k vysoké úrovni kvality restaurátorské práce je zaměření na restaurování určitých částí varhan. Je sice pravda, ţe varhanář – mistr v barokní době obvykle zvládal všechny činnosti sám, ale varhanář – restaurátor musí ovládat technologii stavby varhan i z více epoch, tudíţ je lepší, kdyţ je práce rozdělena mezi více lidí. I z dŧvodu vyloučení subjektivního záměru a vkusu jednotlivce, je lépe, kdyţ je vytvořen restaurátorský tým. Mŧţeme jej rozdělit na restaurátory cínu, dřevěných částí nástroje a restaurátora varhanní skříně. K intonaci varhan jsou potřeba také nejméně dva lidé, aby jeden z nich mohl poslouchat a posoudit zvuk varhan v kostelní lodi. Před začátkem restaurování by měl být zveřejněn tzv. restaurátorský záměr, který je vypracován na základě získaných poznatkŧ o konkrétním nástroji a jeho tvŧrci z nejnovějších historických prŧzkumŧ, a který schválí komise sloţená z organologŧ, památkářŧ a případně dalších osob vzdělaných v těchto oborech. Celá restaurátorská činnost by měla být mapována v podrobné dokumentaci s fotografiemi. Samotná problematika restaurování se snaţí zachovat a obnovovat co nejvíce pŧvodních částí. Kaţdý i zdánlivě nepouţitelný díl by se měl prozkoumat, jestli by byl po dŧkladné konzervaci opět pouţitelný, neţ aby se přistoupilo k moţnosti rekonstrukce, tj. v našem případě nahrazení novým kusem. Tento nový díl se musí vyrábět pŧvodní technologií, z nejvhodnějšího materiálu. V této části bych chtěla připomenout obecné restaurátorské zásady, z nichţ jedna z nejdŧleţitějších zní, ţe všechny zásahy, provedené při restaurování varhan, musí být reversibilní, coţ znamená, ţe vzhled i stav varhan před restaurováním musí být znatelný a s moţností zpětné obnovy. To se týká také při konzervování některých částí, kdy by měla být zaručena moţnost tzv. dekonzervace, kdy se odstraní stávající konzervační prostředek a nahradí novým, kvalitnějším. Zde bych ráda připomněla neodborné konzervační zásahy, při nichţ byly dřevěné části natřeny roztokem tzv. šelaku, který při své velké hustotě a opakovaných nátěrech vytvořil pevnou, těţko odstranitelnou vrstvu, měnící i zvuk některých píšťal. Jedním ze základních poţadavkŧ při restaurování píšťal je zachování co nejvyšší autentické zvukové kvality. Zároveň je dŧleţité zachránit a uchovat 75

maximální pŧvodní píšťalový fond, protoţe se tím nejlépe přiblíţíme originálnímu zvuku varhan. Tyto píšťaly nejsou jen napadeny biologickými škŧdci, ale mnohdy jsou přímo poškozeny člověkem, který svým neodborným zásahem přidal větší práci restaurátorŧm. Obvykle se jedná o nestylové intonační úpravy, jako jsou vyříznutá labia, narušené nohy píšťal, neodborné zásahy na jádře apod. Tyto opravy se musí provádět s dodrţováním pŧvodních technologií a za pomoci materiálu s nejvěrnější podobností s materiálem originálním. Při opravách a restaurování kovových píšťal narazíme mnohdy na problém, ţe jsou prospektové píšťaly nahrazeny zinkovými odlitky, a zde je nutné znát co nejlépe autorŧv „rukopis“ (ten se dá vyčíst a podrobně nastudovat pouze ze zápisŧ v kronikách a z jeho dochovaných a nepozměněných děl), abychom mohli vyrobit patřičné kopie, jeţ budou samozřejmě dostatečně označeny, aby bylo poznat, ţe nejsou originální prací. Technologie čištění cínových píšťal hrozí zase jiným nebezpečím a to takovým, ţe se při pouţití chemických prostředkŧ mŧţe zeslabit pŧvodní plech, na němţ mŧţe dojít aţ k perforaci stěny píšťaly a někdy i k nevratným akustickým změnám, zapříčiněným právě tenkostí stěn. Setkáváme se však i s daleko agresivnějším zpŧsobem „čištění“ píšťal, a to s brusným papírem či rounem. Lépe je se spokojit se zašlým povrchem, neţ aby došlo k nějakému dalšímu poškození a odstranit pouze nepŧvodní nátěry či loţiska koroze. Dále bych se chtěla zmínit o celkovém umístění varhan, protoţe je to dŧleţité pro jejich akustické vyznění, na kterém se z velké míry podílí i varhanní skříň se svou rezonanční, tlumící i usměrňovací funkcí. Při restaurování je tedy třeba zachovat pŧvodní sestavení varhan i jejich umístění, protoţe varhanář – stavitel měl k jistě ke konkrétnímu pořadí své pádné dŧvody. Toto zachování souvisí i s postavením jednotlivých rejstříkŧ na vzdušnici – zda jsou umístěny těsně za prospektem nebo aţ vzadu na konci skříně. Pro datování nástroje je tedy nutné poznat pŧvodní varhanářskou technologii, aby se mohly rozpoznat pozdější zásahy do varhanní skříně, mezi něţ řadíme přistavování menších doplňkŧ či právě přestavba a změna sestavení pŧvodních částí; nebo se setkáváme i s moţností, kdy je do pŧvodní varhanní skříně vestavěn naprosto nový stroj a naopak starý varhanní stroj je postaven ve zcela nové skříni. Dostáváme se k dŧleţité součásti varhan a tou je celý mechanismus zásobování varhan vzduchem. Některé vzduchové nestability mají souvislost s dobovým charakterem nástroje. Dříve měly varhany dva a více měchŧ klínových a tím byl dán 76

i specifický zpŧsob regulace tlaku vzduchu. Později se přidal do varhan jeden zásobní měch, jenţ byl zásobován čerpacími měchy. Tam, kde byl zachován pŧvodní systém měchŧ, by se měl obnovit a restaurovat, je moţné i zapojení do elektrického ventilátoru. V případě, ţe je nutné znovu potáhnout měchy novou usní, musí být vše pečlivě dokumentováno a jestli má pŧvodní materiál nějakou historickou hodnotu, měl by se uchovat mezi památkově chráněné předměty. Toto se týká nejen barokních vzdušnic, ale i romantických (historicky mladších), které jiţ dnes mají také památkovou hodnotu. Jejich restaurování je technicky náročnější, a co do materiálové dostupnosti podstatně sloţitější, neţ u zásuvkové vzdušnice z doby barokní. Kuţelkové či membránové vzdušnice by v případě jejich nerestaurování měly být alespoň uloţeny v muzeu. Nejopotřebovanější částí varhan je zpravidla traktura, která je samozřejmě nejvíce zatěţovaná. A také se zde často rozcházejí názory památkářské s názorem uţivatele varhan, co se týká funkčnosti či úpravy a zjednodušení mechaniky při restaurování historického nástroje, coţ je však nezřídka v rozporu s restaurátorskými zásadami. Nejčastějším poţadavkem uţivatele je tzv. chromatizace velké oktávy v pedálu a manuálu nebo zvětšení rozsahu klaviatury. Pokud je nutné vyrobit restaurátorskou kopii klaviatury, musí být vzorem jiná dochovaná klaviatura od stejného varhanáře a pokud není moţnost získat nějakou k dispozici, tak se vyrobí podle dobových tvarosloví a typŧ klaviatur. Rozhodně se nemŧţe vyměňovat a nahrazovat moderními komponenty. Co se týká hřídelnice mechanické traktury, vyvstává nám tu stejný problém jako u všech dřevěných částí varhan, a tím je napadení červotočem či jinými druhy biologických škŧdcŧ. Pro zpevnění bývá pouţíván roztok epoxidové pryskyřice. 94 Nicméně je nutné dobře odhadnout míru poškození a napadení dřeva, aby byla i po napuštění a petrifikaci zajištěna dostatečná pevnost spolehlivá funkčnost dřevěných součástí. Pokud by toto nemohlo být garantováno, musí se přistoupit k nahrazování novým dřevem v odpovídající kvalitě, materiálu a tvarosloví.

94

V této kapitole čerpám ze článku: JOSEF, Jan; LUKEŠ, Jan: K etice restaurování varhan. In:

Organologický sborník, 1989, s. 105 – 113.

77

8.4

Problematika restaurování varhan

Kaţdé varhany jsou originálním nástrojem, tudíţ i přístup k jednotlivým hudebním památkám a skvostŧm musí být odlišný. Celkové rozřešení naší problematiky tedy není snadné ani moţné jasně vytyčit. Řešení, k němuţ jsem dospěla, není úplně jednoznačné. Jasný je však přístup restaurování varhan v zahraničí a oproti němu se lišící přístup k restaurování v naší zemi. Zahraniční přístup, konkrétně tedy například v Německu, se vyznačuje jasným postojem k vyměňování či nahrazování poškozených částí novými. Týká se to především dřevěných postiţených míst, která jsou některými českými varhanáři (rozhodně však ne všemi) restaurována – navracena – do pŧvodní funkčnosti a materiálového sloţení velmi pečlivě, takţe se mŧţe docílit opravdu pŧvodního vzhledu i funkčnosti. Naopak v jiţ zmíněném Německu je rozšířen, zaběhnut a uznáván zpŧsob nahrazování takových postiţených míst adekvátními a v nejlepších případech i velmi věrnými replikami ze stejného materiálu a ve stejném technologickém provedení. Takţe například i poměrně jednoduchá práce na vysazování koncŧ dřevěných píšťal ustupuje razantnímu nahrazení celého rejstříku novou replikou. Zde se nám nabízí otázka, co je více správně, nebo spíše, který z těchto dvou zpŧsobŧ se mŧţe lépe přiblíţit originálnímu historickému nástroji. Máme tu ještě další odlišnosti v přístupu našeho varhanářství a západního. Třeba to, ţe se u nás přistupuje k historickým varhanám také jako k uměleckému dílu, a z toho dŧvodu se jeví jako nejlepší zachovat co nejvíce z pŧvodního materiálu. Nabízí se nám tu otázka, kterou mŧţeme konečně zodpovědět: Zda nově vyrobená píšťala z naprosto identického materiálu jako byl materiál píšťaly pŧvodní bude znít a fungovat stejně, jako ta historická, petrifikovaná a napuštěná pryskyřicí. Co se týče zvuku, je podle organologŧ rozdíl mezi starou restaurovanou píšťalou a píšťalou z nového dřeva, postavenou podle výše nastíněných kritérií, naprosto minimální aţ zanedbatelný. Tyto poznatky jsou v současnosti stále zkoumány a řešeny v akustickém výzkumu zvukového studia praţské AMU.95

95

Čerpáno ze zdroje: http://zvuk.hamu.cz/vyzkumnecentrum.php

78

Z tohoto tvrzení vyplývá jasné stanovisko v naší problematice, ţe tedy záleţí hlavně na ekonomické situaci a finančních prostředcích konkrétního majitele či správce varhan, ve většině případŧ tedy farnosti a místního farního administrátora. Postavit nové varhany z pouţitím nového dřevěného materiálu, samozřejmě i s vyuţitím starých a ne příliš poškozených částí ve stylu pŧvodního varhanáře je „bohuţel“ finančně méně náročné, neţ svěřit celé historické varhany do rukou zkušeného varhanáře – restaurátora, který by zachoval maximum pŧvodních částí, s pouţitím jiţ výše zmíněných technik96 a vytvořil tak historicky velmi cenné dílo. Nakolik je správce varhan schopen a ochoten investovat do opravy – restaurování historického nástroje a zvolení míry nahrazování bývá zpravidla řešeno v okruhu více osob a odborníkŧ; tedy diecézního organologa, památkářŧ, jednoho či více varhanářŧ – restaurátorŧ a zástupce farnosti – farního administrátora (faráře), případně i ekonoma farnosti. A zde je třeba podotknout a zmínit, ţe jisté stanovy97 jiţ byly vytvořeny, napsány i schváleny Českou biskupskou konferencí, ale jejich dodrţování není v praxi nikterak kontrolováno ani sankciováno. Pro diecézního organologa a ostatní zastánce varhanních památek je tedy velmi obtíţné sledovat, v jakých farnostech jsou varhany v kritickém stavu, případně jaké neodborné zásahy jsou na nich prováděny, protoţe ne vţdy správce farnosti hlásí všechny opravy, a proto někdy i velmi významné varhany mohou být navţdy poškozeny ne-li zničeny. Je namístě zmínit také míru historické hodnoty varhan, které by se měly restaurovat, a tak rozhodnout, co vše obnovit, a co nahradit. V první řadě je třeba si stanovit, ţe se nám jedná o pŧvodní autentický zvukový koncept pŧvodního nástroje. Toto se z velké části dá velmi dobře dedukovat na zjistitelných výškách pŧvodních výřezŧ píšťal kovových i dřevěných a na zjistitelném pŧvodním tlaku vzduchu ve varhanách. Co však vezme při restaurování za své, je míra „staroby“, tedy staletími modifikovaného zvuku historických píšťal. Prachové částečky, usazené na labiích a prŧlince, několik staletí proschlé dřevo zvyklé na chrámový prostor dříve plný kouře z kadidla, svíček a tehdejšího vzduchu daleko více poplatného běţnému hospodářskému obrazu venkova, zanechaly na kaţdé píšťale zásadní stopy, které se však čištěním suchou parou a impregnací ztratí. Z těchto základních, naprosto 96 97

Viz kapitola 7. Restaurování varhan Jana Výmoly. Viz Příloha I.

79

pragmatických dŧvodŧ se nemŧţe po kompletním restaurování jednat o pŧvodní zvuk nástroje, pouze o jeho velmi dobře hypoteticky zjistitelnou podobu, která má také svoji nezpochybnitelnou a zásadní výpovědní hodnotu.98 Vyvstává nám ale ještě velmi závaţná otázka historické cennosti a řemeslné úrovně uměleckého díla, kterou vţdy řeší odborníci z památkových ústavŧ a diecézní organologové. „Kompromisy získané vědeckou diskusí nad kaţdým téměř originálně dochovaným nástrojem jsou také poplatné faktickému stáří nástroje, kvalitou pŧvodního řemesla, osobním názorŧm a odbornosti diskutujících; je ale beze vší pochybnosti, ţe samotné diskuse bývají dŧkladné, dlouhotrvající a mnohdy velmi vášnivé, protoţe varhany jsou nejen nástrojem hudebním, ale podle stáří a doby vzniku jsou památkou historicky velmi cennou.“99 A zde hájím názor o celkovém restaurování varhan se zachováním historické podstaty, protoţe je pro mne velmi dŧleţité nejen slyšet nádherný zvuk restaurovaných varhan varhanáře Jana Výmoly, ale také vidět a zblízka prohlédnout autentické staré píšťaly z pŧvodního dřeva z osmnáctého století, dotvořit si tak atmosféru vzniku tohoto hudebního nástroje a ocitnout se o tři století zpět. K celkovému dojmu tak na nás dýchne i kouzlo doby vzniku varhan, vybaví se moţné situace, peripetie při stavbě, a dokreslí tak i jistě vysoký umělecký záţitek. A naopak při obdobném – dá se říci totoţném – hudebním záţitku zjistíme, ţe z pŧvodních varhan je zachována např. pouze varhanní skříň a hrají nám tak zcela nově postavené varhany, samozřejmě ve stylu jiţ zmíněného varhanáře. Musí se totiţ dodat, ţe velkou – ne-li zásadní – veličinou ovlivňující naše vnímání, je daná akustika chrámového prostoru. Ale právě i vizuální vnímání je mnohdy potřeba k celkovému vstřebání hudebního záţitku. Chtěla bych zmínit ještě jeden problém týkající se přímo restaurátorŧ, a sice, ţe jich není mnoho. V naší zemi existuje systém licencí Ministerstva kultury ČR. 100 Tedy, pokud je třeba restaurovat umělecké dílo zapsané v seznamu státem chráněných uměleckých památek, musí řemeslník provádějící opravu či restaurování vlastnit platnou licenci výše zmíněného Ministerstva. Tato bývá zpravidla časově omezená jak na hraniční rok vzniku uměleckých děl tak i na dobu platnosti licence. 98

Podle ústních sdělení restaurátorŧ a pamětníkŧ. Dle ústního podání diecézního organologa brněnské diecéze. 100 Viz Příloha II. 99

80

Ministerstvo mŧţe i jiţ vydanou licenci také odejmout, pokud existují pochybnosti o řemeslné kvalitě licencovaného restaurátora. „Zájemce o restaurátorskou licenci v oboru varhanářském musí předloţit výběrové komisi k posouzení tři restaurátorské práce na nástrojích, které nejsou chráněny. Komise pak navrhne rozsah licence a nejzazší povolenou dataci vzniku uměleckých děl. “101 I z těchto dŧvodŧ je zřejmé, ţe takto certifikovaných restaurátorŧ varhan je v naší zemi velmi málo. A navíc je také zřejmé, ţe řemeslná úroveň jednotlivcŧ je poměrně rozdílná. Podle toho je také udělován rozsah datace a povolených prací; a toto není u všech řemeslníkŧ totoţné. Kdyţ tedy ještě vybereme ty restaurátory, kteří mají uznanou neomezenou restaurátorskou licenci – tedy moţnost restaurovat jakkoli staré varhany – zŧstanou nám pouze čtyři. A to je i na tak malou zemi – jako je ČR – málo, protoţe se zde pořád nachází vysoké procento historicky velmi cenných nástrojŧ, které na oprávněné prvotřídní restaurování stále čekají. Ne o všech víme. „Z farních kronik existuje dost zápisŧ a proběhnuvších opravách, přestavbách, laděních varhan, ale fyzicky na těchto nástrojích nikdo prohlídku a tudíţ i kompetentní a odborný dohledatelný a nám známý posudek nevykonal a nesepsal. Je známo, ţe např. na začátku 19. stol. byly v Dlouhé Lhotě u Černé Hory postaveny malé jednomanuálové varhany. Teprve aţ po nedávném prŧzkumu bylo dokázáno, kdo byl stavitelem tohoto nástroje a jak a kde byl zřejmě pŧvodně postaven. Není památkově chráněn, i kdyţ je historicky velmi cenný a jiné nástroje z tohoto období – jiţ detailně prozkoumané – chráněny jsou.“102 Jaké řešení by tedy v této situaci bylo nejvhodnější? Co se týká restaurování a mnohdy i poslední záchrany velmi vzácných nástrojŧ, je zde hlavním problémem evidence a vŧbec i zjištění mnoţství a kvality hudebních skvostŧ v naší zemi. K této činnosti by bylo potřeba více lidí neţ jen diecézní organology z konkrétních diecézí, kterých je v Česku celkem osm a stejný počet je tedy i těchto pracovníkŧ. Nejlépe, kdyby se našli vzdělaní dobrovolníci, kteří by bez nároku na vysokou mzdu a odměnu postupně všechny varhany mapovali a katalogizovali. Potom by se jiţ vědělo, které varhany by bylo dobré zachovat pro velikou historickou hodnotu a tudíţ je i restaurovat. Vzhledem k tušenému a zčásti jiţ prozkoumanému fondu 101

Čerpáno ze zdroje: http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovyfond/restaurovani/podminky-povoleni-k-restaurovani-pro-obcany-cr-743/ 102 Dle ústního podání diecézního organologa brněnské diecéze.

81

cenných nástrojŧ se mohou mapovat celé oblasti s velkým výskytem těchto nástrojŧ. Na získávání potřebných finančních obnosŧ jsou jiní odborníci neţ já, ale ze zkušenosti vím, ţe na dobře napsaný grantový projekt je moţné získat i velmi zajímavé prostředky k jeho realizaci. Jediné, co je potřeba mít jiţ hned z počátku, je lidská zapálenost, odbornost a dostatek času ke zpracovávání. Pak jiţ stačí vybrat kvalitní restaurátory a mnohé památky budou zachovány. Je zřejmé, ţe tak jednoduché to jistě není, ale bez prvotního, leckdy aţ utopistického nápadu a zájmu zde číhá nebezpečí, ţe se četné hudební varhanní památky nadobro ztratí a zaniknou. A poté se mŧţe přihodit situace, kdy se při nefunkčnosti varhan, byť i velmi vzácných, přikloní správce farnosti k nejjednodušší moţnosti a to výměně či neodborné opravě tohoto nástroje, takţe bude významný skvost navţdy ztracen. V těchto sloţitých případech, kdy do hry vstupuje velmi mnoho názorových a existenčních rovin, jiţ jiná řešení nenalézám a přenechám jejich nelehké hledání povolanějším osobám.

82

9

Resumé

Nyní se dostáváme ke konci celého zkoumání problematiky restaurování varhan. Účelem práce nebylo vytvoření jakéhosi návodu nebo příručky k restaurování varhan, ale hlavním úkolem bylo nastínit situaci, na jaké úrovni se nachází současná restaurátorská praxe v České republice. Představila jsem moţnosti, kdy restaurovat a nebo kdy je lépe vytvořit nové varhany. V této situaci jsou uvedeny argumenty, proč se přiklonit spíše k zachování pŧvodnosti varhan. V celkovém souhrnu nám vyplývá názor, ţe téměř vţdy záleţí na ekonomické situaci a finančních moţnostech vlastníka či správce varhan a ti u nás zřídkakdy mají potřebné peněţní zdroje k financování oprav, jaké si mnohý varhanní stroj zaslouţí. Řešení by se mohlo hledat z prostředkŧ rŧzných fondŧ a sponzorŧ například z EU, ale k tomu chybí hlubší oboustranná spolupráce mezi vlastníky (nejčastěji katolickou církví) a Národním památkovým ústavem řízeným ministerstvem kultury. Dalším problémem je také to, ţe vlastníci resp. správci jednotlivých varhan nejsou zpravidla dostatečně informovaní v otázkách varhan a varhanářství ani se v této oblasti nevzdělávají, tudíţ nemohou prosazovat názor, proč by se dané varhany měly nějak náročně, citlivě a draze opravovat, případně restaurovat, kdyţ je jednodušší koupit levně nové (např. elektronické), a tím se naplní minimální poţadavky pro liturgickou hudbu. Nicméně je i početná skupina těch, kteří si historických varhanních nástrojŧ nesmírně cení a finanční nároky spojené s restaurováním jsou pro ně aţ druhořadé. Přes všechny výše nastíněné problémy a těţkosti, se kterými se tento u nás poměrně mladý obor potýká, je zde moţno sledovat mírnou vzrŧstající tendenci ve kvalitě restaurátorského řemesla, v míře pochopení a porozumění ze strany představitelŧ církve a v uznání řemeslnické profese v tomto směru vŧbec. Musíme si totiţ uvědomit, ţe na rozdíl od našich západních sousedŧ, nebyl těmto snahám po druhé světové válce komunistický společenský vývoj pozitivně nakloněn a ke změně došlo postupně aţ v letech devadesátých.

83

10 Summary Now we come to the end of the research problem restoring organ. The purpose of the work was creating a kind of instruction manual for restoration or organ, but the main task was to outline the situation, at what level is the current restoration practice in the Czech Republic. I introduced myself to the possibility that restoration or when it is better to create a new organ. In this situation, the arguments why the incline rather to preserve the originality of the organ. In aggregate we express the view that almost always depends on the economic situation and the financial capacity of the owner or administrator of the organ and those with us seldom have the necessary cash resources to finance repairs, what to many organ machine deserves. The solution could seek funds from various funds and sponsors such as the EU, but the lack of the deeper bilateral cooperation between owners (mostly Catholic Church) and the National Heritage Institute, managed by the Ministry of Culture. Another problem is that owners respectively. administrators of individual organs are generally not well informed on issues of organ and organ nor educated in this area, therefore, can not promote the idea why the organ had somehow challenging, sensitive and expensive to repair or restore, it is easier to buy a cheap new (for example, electronic organ), and thus fulfill the minimum requirements for sacred music. However, it is also a large group of those who have historical organs is extremely appreciated and financial requirements related to restoration for them to secondary. Despite all the above-mentioned problems and difficulties with which this in our relatively young field struggling, there can be observed a slight upward trend in the quality of restoration crafts, as far as understanding and understanding on the part of church leaders and the recognition of artisan professions in this direction at all. We have to realize that, unlike our western neighbors, it was these efforts after World War II communist social development positively inclined, and the change occurred gradually until the nineties.

84

11 Zusammenfassung Nun kommen wir zum Ende des Forschungsprojektes Problem der Wiederherstellung Orgel kommen. Der Zweck der Arbeit wurde die Schaffung einer Art Anleitung für die Wiederherstellung oder Orgel, aber die wichtigste Aufgabe war es, die Situation zu umreißen, auf welcher Ebene ist die aktuelle Restaurierung Praxis in der Tschechischen Republik. Ich stellte mich auf die Möglichkeit, dass die Wiederherstellung oder wenn es besser ist, eine neue Orgel zu schaffen. In dieser Situation sind die Argumente, warum die Neigung eher zur Erhaltung der Originalität des Organs. In Summe drücken wir der Ansicht, dass fast immer abhängig von der wirtschaftlichen Situation und der finanziellen Leistungsfähigkeit der Besitzer oder Administrator der Orgel und die mit uns selten über die notwendigen liquiden Mittel, um Reparaturen zu finanzieren, was viele Organsysteme Maschine verdient. Die Lösung könnten Mittel aus verschiedenen Fonds und Sponsoren wie der EU zu suchen, sondern das Fehlen der vertiefte bilaterale Zusammenarbeit zwischen Eigentümern (meist katholischen Kirche) und der National Heritage Institute, die vom Ministerium für Kultur verwaltet. Ein weiteres Problem ist, dass die Eigentümer sind. Administratoren der einzelnen Organe in der Regel nicht gut auf Fragen der Orgel und informiert noch erzogen in diesem Bereich kann daher nicht den Eindruck erwecken, warum die Orgel hatte irgendwie herausfordernd, empfindlich und teuer zu reparieren oder wiederherzustellen, ist es einfacher, einen billigen neuen (z. B. kaufen elektronische) und erfüllen damit die Mindestanforderungen für Kirchenmusik. Allerdings ist es auch eine große Gruppe derer, die historischen Orgeln haben, ist sehr geschätzt und finanziellen Anforderungen zur Wiederherstellung für sie zur sekundären verwandt. Trotz all der oben genannten Probleme und Schwierigkeiten, mit denen diese in unserer relativ jungen Gebiet kämpfen, kann es einen leichten Aufwärtstrend in der Qualität der Restaurierung Handwerk beobachtet werden, so weit wie Verstehen und Verständnis seitens der Kirchenführer und die Anerkennung der handwerklichen Berufe in dieser Richtung überhaupt. Wir müssen erkennen, dass, im Gegensatz zu unseren westlichen Nachbarn, es diese Bemühungen war nach dem Zweiten Weltkrieg kommunistischen soziale Entwicklung positiv geneigt und die Veränderungen eingetreten allmählich, bis der neunziger Jahre.

85

12 Přílohy Příloha I. INTERNÍ NORMY PÉČE O VARHANY103 Vydal sekretariát české biskupské konference, Praha 1999 (pro vnitřní potřebu) Tyto interní normy byly zpracovány z podnětu Komise pro kulturu ČBK a schváleny na plenárním zasedání České biskupské konference, dne 4. 7. 1998 na Velehradě. Zpracoval: Marek Čihař PÉČE O VARHANY Restaurování varhan A. Obecné zásady restaurování varhan 1. Před zahájením prací je nutno zpracovat Restaurátorský záměr, který bude vycházet z dochovaných archivních materiálŧ (pŧvodní smlouvy s varhanářem, účty, případně zápisy z kolaudací, apod.), dále z podrobného popisu současného stavu, který lze zjistit před rozebráním nástroje a návrhem na restaurování. U velmi cenných varhan se někdy pořizuje zvuková dokumentace spočívající v akustickém měření prostoru a jednotlivých píšťal. Pro pozdější srovnávání s výsledkem po restaurování je pouhá zvuková nahrávka nedostatečně vypovídající. Toto měření má za úkol zmapovat zvukový stav varhan před restaurováním a jeho cílem není určit výslednou podobu zvuku. 2. Snaţíme se zachovat v maximální míře všechny pŧvodní součásti varhan. 3. K replikám pŧvodních součástí přistupujeme pouze v naprosto odŧvodněných případech, kdy uţ nemáme jiné východisko pro zachování originálních součástí. Všechny nové části musí být bezpodmínečně zhotoveny pŧvodní technologií ze stejného materiálu a musí odpovídat tvarově ostatním dílŧm. Pŧvodní součásti se očistí, konzervují, zabalí a uloţí ve varhanách pro případné pozdější zkoumání.

103

Cituji ze zdroje: http://www.cirkev.cz/res/data/004/000524.pdf

86

Poţaduje se, aby nový díl byl zároveň odlišitelný od ostatních pŧvodních součástí. Je vhodné na něj napsat datum zhotovení, případně jméno varhanáře, který jej vyrobil. 4. Pokud má jít o repliku evidentně nepŧvodních součástí, je nutno nejprve provést prŧzkum dochovaných varhan stejného autora z přibliţně shodného období a nahrazovaný díl zhotovit jako rekonstrukci výsledku tohoto srovnání. 5. Při restaurování se musí pouţívat takové prostředky, které umoţňují téţ dekonzervaci předmětu. Dŧvodem je jejich odstranění v případě aplikace prostředkŧ účinnějších a dokonalejších. 6. Vyhýbáme se pouţívání konzervačních prostředkŧ na bázi epoxidu. Dáváme přednost rozpustným pryskyřicím, včelímu vosku apod. 7. Zachováváme pŧvodní zpŧsob varhanářské práce (tzv. varhanářŧv rukopis) a to i v těch případech, kdy řemeslné zpracování pŧvodního stavitele není na vysoké úrovni. 8. Nesnaţíme se varhany nijak modernizovat jen pro pohodlí místního varhaníka. 9. Ke kaţdé opravě a restaurování přistupujme s největší pietou a snaţme se, aby varhanář provádějící restaurátorské zásahy postupoval ukázněně a nesetřel charakteristický vliv pŧvodního varhanáře. 10. Dbejme na to, aby kaţdý varhanář provádějící restaurování varhan, umístil na víko ventilové komory svoji vizitku s datem ukončení restaurátorských prací včetně stručného popisu všech úkonŧ. 11. Na vzdušnicích a dřevěných píšťalách ponecháváme polepy fragmenty starých notových partŧ, kancionálŧ, misálŧ a rŧzných tiskovin. 12. Po ukončení restaurování se zpracovává zpráva, kde je nutno uvést podrobnou fotodokumentaci stavu před, během a po ukončení restaurování. V textové části musí být popis všech postupŧ pouţitých nad rámec Restaurátorského záměru a soupis konzervačních prostředkŧ.

B. Konkrétní restaurátorské postupy 1. Varhanní skříň a) Restaurování polychromie a zlacení ozdob přísluší odpovědnému restaurátorovi s platnou licencí MK ČR. b) Varhanář provádí pouze petrifikaci vnitřní strany varhanní skříně a její truhlářské vyspravení (zaslepení rŧzných otvorŧ, doplnění chybějících říms apod.).

87

c) Zachovává se pŧvodní podoba bočních výplní skříně (dřevěná mříţka nebo plátěný potah) včetně zpŧsobu upevnění (vysouvání nebo panty). d) Odstranění rŧzných pozdějších rozšíření či přístavkŧ lze provést po konzultaci s osobou vykonávající památkový dohled. e) Totéţ se týká sejmutí pozdější výtvarné výzdoby varhanní skříně. f) Na varhanní skříň nelze upevňovat tělesa osvětlení, reproduktory kostelního rozhlasu, sálavé topení, silové či slaboproudé rozvody ani ovládání elektrického vzduchového čerpadla. g) Stojí-li varhanní skříň před rozměrným západním oknem, doporučuje se zamezit pŧsobení slunečního záření na zadní stěnu skříně, případně na velké pedálové píšťaly, zakrytím části tohoto okna. h) Z dŧvodu ochrany píšťal před zatékáním ze stropu či padající omítkou lze zvláště u romantických varhan dodatečně zhotovit zastropení varhanní skříně tak, aby nebylo pozorovatelné v ţádném pohledu z kostelní lodi. 2. Hrací stůl a) Později vyměňované klaviatury, které konstrukčně vyhovují, někdy ponecháváme a nesnaţíme se vţdy za kaţdou cenu vyrobit repliky v historizujícím tvaru. b) Novou klaviaturu je nutno vyrobit pouze v případě odstraňování pozdější chromatizace hluboké oktávy. V tom případě zhotovujeme věrnou repliku klaviatury pŧvodního varhanáře. Pokud taková klaviatura není známá, najdeme poučení v nástrojích ze stejné doby vzniku, ale potom nesmí jít o věrnou kopii, abychom pozdější badatele nesvedli na scestí. c) Totéţ se týká rejstříkových manubrií, kdy doplňujeme chybějící jednotlivé kusy. Kompletně později vyměňovaná manubria s nápisy přímo na táhle také zachováváme. d) Dŧsledně odmítáme poţadavek na chromatizaci hluboké oktávy manuálu a pedálu. e) Pokud byla kdysi provedena chromatizace některým vhodným zpŧsobem (například otevření slepých kancel), lze výjimečně toto řešení ponechat, pokud nijak nebrání v přístupu k píšťalám a k traktuře. f) Dŧrazně je téţ nutno odmítnout poţadavek na zkrácení píšťal ve velké oktávě, a tím chromatizaci této oktávy (na klávese E zní C a poţadavek je, aby znělo E). g) U historických varhan ponecháváme manuálové přetahovací spojky a nesnaţíme se o jinou konstrukci jen proto, abychom ji mohli zapínat během hry. 88

h) Dodatečně postavené pedálové spojky někdy ponecháváme, pokud svou konstrukcí ničemu nepřekáţí, i kdyţ se jedná o dvanáctitónový repetující pedál a spojka je postavená například aţ do tónu a0. V současné době však další poţadavek na budování pedálových spojek u varhan 17. a 18. století odmítáme. 3. Rejstříková dispozice a) U varhan 17. a 18. století, u kterých došlo vlivem ceciliánské reformy k porušení dispozice odstraněním vyšších alikvotních rejstříkŧ a nahrazením hlasy s niţší stopovou délkou, poţadujeme návrat do pŧvodní podoby. b) Menzuru nových rejstříkŧ volíme podle nástrojŧ srovnatelné velikosti, shodné kubatury prostoru, podobné akustiky a od téhoţ varhanáře. Pokud se takový nástroj nenajde, musí se najít jiné vhodnější varhany, případně provést v menzurách aproximaci na daný prostor. c) Rovněţ tak romantickým nástrojŧm, dodatečně „barokizovaným“, vracíme odstraněním zpravidla smýkavých hlasŧ a disponováním rejstříkŧ s vyššími stopovými výškami pŧvodní zvukovou podobu. Uřezané píšťaly znovu nastavujeme na pŧvodní délku a pokud se pŧvodní píšťaly nezachovaly, dáváme přednost osazení píšťal vyrobených stejným varhanářem a získaných například z výtěţku píšťal po obnově barokních nástrojŧ před výrobou nových. d) Pokud byla kompletně vyměněna strojová a píšťalová část v barokní varhanní skříni, ponecháváme tento stav a nesnaţíme se o nějaký novotvar v historizujícím stylu. e) V případě stavby nového nástroje do zachované varhanní skříně vycházíme ze stopové délky prospektu. Pokud je v prospektu 4 poloha, nelze nový nástroj stavět na principálu 8. Pro podobné případy se doporučuje neexperimentovat a postavit tam zhruba takový nástroj, který uţ tam jednou stál. 4. Traktura a) Zachováváme pŧvodní systémy klávesové a rejstříkové traktury. Zvláště u romantických varhan je celá řada velmi dŧmyslných systémŧ, které zasluhují ochrany jako technické památky. Je ale také pravda, ţe existuje celá řada experimentŧ ne vţdy zcela spolehlivě fungujících. Takové případy je nutno posuzovat individuálně.

89

b) U mechanické traktury lze některé prvky vyměňovat za materiál s vyšší odolností například nerez (Osteofix). c) Prŧchody pro uloţení osiček hřídelí v kamenech (domečkŧ) nevykládáme kašmírem. V případě větších vŧlí pouţijeme osičku ze silnějšího materiálu nebo otvor vyvloţkujeme novým dřevem. d) Zpevnění hřídelové desky lze výjimečně provést roztokem epoxidové pryskyřice, pokud nebude k dispozici vhodnější prostředek. e) U pneumatické traktury při opravách pouţíváme pŧvodní materiály, i kdyţ se konají pokusy s vyuţitím umělých prostředkŧ (Polypel - dodává firma Laukhuff), který není ještě dostatečně vyzkoušen. f) Při opravě pneumatických rozvodŧ pouţíváme Pb trubky nikoliv trubky z PVC materiálu, které mohou za velkých mrazŧ praskat. g) Chybí-li u tlakových pneumatických systémŧ regulace, je moţné ji dodatečně doplnit. h) Ponecháváme pŧvodní systémy pneumatických traktur včetně všech mezirelí. Jen u dodatečně rozšiřovaných varhan, kde pracuje několik systémŧ společně a jejich funkce není spolehlivá, je moţné uvaţovat o určitém sjednocení. Posouzení takového případu musí být ryze individuální na konkrétním nástroji. i) Zbytečně neelektrifikujeme pneumatickou trakturu, která sice odstraňuje určitá zpoţdění, ale na druhé straně nezabrání poruchám vzniklým v dŧsledku vzpříčení nebo nedovření kuţelky. 5. Vzdušnice a) Všechny části napadené dřevokazným hmyzem dŧkladně ošetřujeme několikanásobným roztokem petrifikačního roztoku. b) Některé části lze napouštět ponořením do příslušného roztoku, ale současně je nutno dávat pozor, aby nedošlo k jejich rozlepení. c) Všechny kovové části se po odrezivění tanátují. d) U zásuvkových vzdušnic historických varhan se provádí okoţení podle originálu. Nelze pouţívat teleskopy či těsnící krouţky Schmidringe či vyměňovat dubové zásuvky za pertinax či jinou hmotu. e) Pokud byly odstraněny pŧvodní pulpety a nahrazeny krycím plechem, je nutno pulpety obnovit.

90

f) V případě pozdějších změn rejstříkových dispozic se nacházejí na vzdušnicích rŧzné nákliţky. Ty je nutno při restaurování odstranit a obnovit pŧvodní vzduchové rozvody k píšťalám. g) Rovněţ tak je nutno obnovit pŧvodní otvory v lavičkách vyvloţkováním později vyříznutých větších otvorŧ. h) Najdeme-li na vzdušnici rŧzné typy stojánkŧ, sjednotíme jejich tvar podle pŧvodního vzoru (tj. tvar, výška, usazení, apod.). i) V odŧvodněných případech, kdy kuţelka (placka) nemá vedení a chodí nespolehlivě, je moţné uvaţovat o doplnění tohoto prostředku. Ale pozor, hrozí zde určité nebezpečí. 6. Píšťaly - Kovové píšťaly a) U historických píšťal ponecháváme zašlý povrch, pouze píšťaly zbavíme povrchových nečistot a dbáme, abychom při čištění nestrhli ochrannou patinu. Nakonec provádíme konzervaci voskem Revax. b) Nové prospektové píšťaly jako náhrady za chybějící patinujeme nebo je necháváme vyrobit ze starého plechu jiţ nepotřebných píšťal. c) Pokud byly prospektové cínové píšťaly natřeny stříbřenkou, pokoušíme se tento nátěr odstranit. d) Repliky nebo chybějící píšťaly prospektu necháváme zhotovovat podle pŧvodních vzorŧ, tvarŧ labia a zdobení, které je tak charakteristické pro určité varhanáře. e) V případě výskytu cínového moru je doporučováno odborníky zastavit jeho destrukční činnost zahřátím píšťaly, ale tak, aby nedošlo k jejímu poškození. f) Zinkové píšťaly u romantických varhan se zpravidla povrchově upravují nátěrem. g) Došlo-li ve válečném období k rekvizici cínového prospektu a jeho nahrazení zinkovými píšťalami, je nutno při pietním restaurování znovu zhotovit cínové píšťaly se všemi aspekty, týkajícími se replik historických vzorŧ. h) Vodítkem pro stanovení menzur chybějících píšťal mŧţe být například prospektový píšťalový věšák nebo otvor v lavičce pro nohu píšťal uvnitř stroje. Nelze-li takto menzuru stanovit, je ji nutno určit aproximativně propočtením nebo odečtením z grafu vyneseného ze známých veličin dochovaných pŧvodních píšťal. i) Určení menzury celého chybějícího rejstříku lze provést podle varhan přibliţně stejné velikosti od téhoţ autora, zachovaných v jiném kostele. Poněkud nepřesným 91

údajem mŧţe být i prŧzkum velikosti otvorŧ v zásuvce, případně v horní desce vzdušnice. - Dřevěné píšťaly a) Pro ošetření proti dřevokaznému hmyzu pouţíváme některý ze známých konzervačních prostředkŧ (Pentalidol se jiţ nevyrábí). b) Utěsňování otvorŧ v píšťalách po dřevokazném hmyzu se provádí tmelením s následným přebroušením. Nikdy nelze pouţít šelak, který je pro obnovení petrifikace těţko odstranitelný. c) Pokud jsou píšťaly natřeny bolusem, snaţíme se tento nátěr odstranit. Nejprve je nutno ale udělat pokus, aby zároveň nedošlo k rozlepení a rozpadu píšťaly. Bolus smýváme vlaţnou vodou. d) Utěsňování těla píšťaly mŧţeme také provádět substancí trvale rozpustné pryskyřice a včelího vosku. Tento roztok je z píšťaly kdykoliv odstranitelný. e) Zpevnění dřevěné hmoty se dříve provádělo Sokratem, ale dnes jsou ve vývoji dokonalejší prostředky. f) Polepy starých píšťal z jejich korpusŧ neodstraňujeme. 7. Aerobní hospodářství a) Kvalita vzduchu v plovákovém a klínovém měchu je značně rozdílná. Proto u historických varhan 18. století budujeme opět měchové soustavy ze dvou, tří i více klínových měchŧ tam, kde se nezachovala. Pokud pŧvodní soustava existuje, snaţíme se ji opravit a znovu zprovoznit. b) I u historických nástrojŧ lze pouţít pro čerpání vzduchu elektrický ventilátor. Jeho napojení mŧţe být provedeno přes regulaci přímo do jednoho klínového měchu. V zahraničí se konstruují takové systémy, které věrně imitují práci kalkanta, tj. ţe čerpadlo dodává postupně vzduch všem klínovým měchŧm. Pohled na takto pracující soustavu je velmi efektní. Pokud nelze z konstrukčních dŧvodŧ napojit elektrické čerpadlo přímo do klínového měchu, napájí ventilátor nejdříve nový plovákový měch, který je přes zpětnou klapku zaústěn do hlavního vzduchovodu a tak je případně moţné alternativně pouţívat i ruční kalkantování. c) Sání nového elektrického vzduchového čerpadla musí být vţdy z prostoru, kde jsou varhany umístěny.

92

d) U romantických varhan, kde jiţ není pŧvodní plovákový měch, lze uvaţovat o novém menším měchu za současného zrušení ručního čerpání. Tento nový plovákový měch se umístí spolu s elektrickým čerpadlem pod vzdušnice manuálu a tak odpadne vedení vzduchového kanálu z varhanní skříně po podlaze kruchty. e) V případě špatně dimenzovaného vzduchovodu lze vyrobit kanál nový za podmínky, ţe zŧstanou zachována místa zaústění do stávajících otvorŧ ve vzdušnicích. f) U romantických nástrojŧ je moţné pozorovat kolísání tlaku vzduchu v případech, kdy je napojena z hlavního vzduchovodu nejprve pedálová vzdušnice a teprve pak jsou vedeny větve k jednotlivým manuálŧm. Zde je moţno situaci řešit vloţením nového regulačního měchu nebo zhotovení dalšího vzduchového kanálu od měchu k pedálové vzdušnici, pokud je to technicky řešitelné. g) Na sání elektrického vzduchového čerpadla se doporučuje vkládat prachový filtr, který je ale nutno za určitý čas vyměnit. h) Pokud bude nutno zhotovit nový potah měchu (tzv. košili), je lépe dávat přednost klasické usni. i) Zapínání elektrického vzduchového čerpadla se mŧţe provádět přes nízkonapěťový obvod, který bude přiveden k hracímu stolu, a tím se bude spínat vlastní stykač. Ovládání tohoto obvodu mŧţe být provedeno přímo manubriem na hracím stole obvykle označeném jako Kalkant nebo Tacet. 8. Intonace a) Kovové píšťaly varhan do konce 18. století a začátku 19. století jsou intonovány na plný přítok vzduchu s nezatočenými nohami, buď s velmi jemnými minimálními vpichy na jádrech nebo bez těchto vpichŧ. Síla je regulována pouze prŧlinkou. Při restaurování takových nástrojŧ je nutno přesně určit pŧvodní tlak vzduchu, který mohl být změněn v dŧsledku přidání pneumatických doplňkŧ nebo nového elektrického čerpadla. V tomto případě je zapotřebí postupovat velmi obezřetně a zodpovědně a nejprve provést pokus na principálovém sboru, naintonovat zkušebně všechna C případně C dur akord v malé oktávě a teprve po odsouhlasení postupovat dál. Evidentně pozdější vpichy se musí na jádrech vyhladit. b) Došlo-li v pozdějších dobách ke zvyšování výřezŧ, je nutno je opět sníţit na pŧvodní úroveň. U cínových píšťal se odletuje noha, korpus zastřihne dole u labia a znovu sletuje. O odstřiţený prouţek se bude muset zvláště u diskantových píšťal tělo 93

nastavit. U dřevěných píšťal se doporučuje vysadit celé labium nové a nikoliv sniţování provádět naklíţenými cínovými plechy, byť se jedná o méně destruktivní počin. c) V romantických varhanách se pouţívají relativně vyšší tlaky vzduchu z dŧvodu spolehlivého chodu pneumatické traktury. Intonace je prováděna prŧlinkou u jádra, zvětšováním či zmenšováním otvoru v noze píšťaly, případně intonačním válečkem s excentricky umístěnou osou. Vpichy na jádrech jsou větší a je jich tam velký počet. d) Kontrola intonace se provádí jednak v píšťališti, kde se zjišťují rŧzné defekty v nasazování píšťal (šelesty, tremolování, neţádoucí přefukování, apod.) a dále v kostelní lodi, kde se zjišťuje dynamická vyrovnanost jednotlivých rejstříkových řad. Zde je nutno eliminovat místa, aby posluchač nestál při intonaci v místě vzniku stojatého vlnění. 9. Ladění a) U historických varhan ponecháváme pŧvodní výšku ladění. Přesazováním píšťal obvykle výše nastávají problémy s prostorem. Zároveň tím rozšiřujeme menzuru píšťalových řad a tak pochopitelně měníme i zvuk varhan. S tím souvisí téţ změna repetičních bodŧ u smíšených hlasŧ. Aby varhaník nemusel vţdy svŧj part transponovat, je jediná, i kdyţ ne příliš šťastná cesta všechny píšťaly nastavit. Cínové píšťaly lze prodlouţit samosvornými krouţky nasazenými na konci korpusŧ. Dřevěné píšťaly se neobejdou bez truhlářských zásahŧ a píšťaly v prospektu se musí nastavit naletovaným prouţkem plechu. Ale i v tomto případě měníme zvuk varhan, neboť menzuru zuţujeme. Pokud lze, raději se takovým zásahŧm vyhýbáme. b) Barokní a rokokové varhany mají píšťaly nakráceny na přesnou délku, a proto se musí ladit výhradně Stimmhornem. Nelze na nich provádět ladicí zářezy pro usnadnění ladění. c) K historickým varhanám patří také některý typ nerovnoměrného ladění, jehoţ přednost je znovu objevována. Druh příslušné temperatury určí délky píšťal alespoň v přibliţném rozsahu. d) V romantických varhanách ponecháváme všechny typy píšťalových ladění (zářezy, šubry, prstence, výřezy, kloboučky, záklopky apod.). Ladění provádíme zásadně rovnoměrnou temperaturou.

94

D. Upozornění Výčet uvedených činností nastiňuje určitou etiku restaurování. Varhanář – restaurátor musí za kaţdých okolností docílit pietní přístup ke kaţdému problému, který se během restaurování objeví. Nejlepší restaurátor je ten, jehoţ osobní vkus se nijak neprojevuje v odváděné práci a po jehoţ zásazích jsou varhany plně funkční, zrestaurované, a veškerá činnost jím prováděná je velice nenápadná. Varhany slouţily po staletí vţdycky liturgii a pokaţdé tomuto záměru v rŧzných dobách plně vyhovovaly. Nelze proto v ţádném případě při jejich rekonstrukcích vycházet z osobních vkusŧ varhaníkŧ nebo varhanářŧ, které mohou být v mnoha případech i zavádějící. Jako dnes například neopravujeme perspektivu na starých obrazech a nepřevlékáme historické postavy do novodobých kostýmŧ podle současné módy, tak i varhany necháváme znít podle představ jejich tvŧrcŧ. Je opravdu otázkou přístupu kaţdého varhaníka, aby se s touto skutečností vyrovnal, neboť varhany slouţí po staletí a varhaník se mění během několika málo let. Povinnosti místního varhaníka Místní varhaník provádí některé části z tzv. základní údrţby varhan a pak se jeho funkce omezuje spíše na kontrolní činnost. Měl by také ohlídat pŧsobení rŧzných vlivŧ negativně účinkujících na varhanní stroj. a) V místech sání vzduchu do měchu nebo elektrického vzduchového čerpadla musí být udrţována dokonalá čistota. Pokud se v těchto místech objeví začínající skládka například sypkého materiálu, je povinen na to upozornit správce kostela, aby zařídil její odstranění, nestačí-li na to varhaník sám svými silami. b) Západním oknem pronikají sluneční ultrafialové paprsky, které nejčastěji poškozují materiál velkých pedálových píšťal. Doporučuje se proto toto okno zakrýt dřevěnou konstrukcí (nikoliv látkou, na které se drţí prach). V mnoha případech však nebude tento poţadavek moţno splnit ze vzhledových dŧvodŧ, nicméně varhaník musí na tento problém upozornit. c) Další chybou je větrání kostela v letním období. Spolu s teplým vzduchem se dostává dovnitř vlhkost, která pak kondenzuje. I toto musí varhaník ohlídat. d) Varhanám téţ nesvědčí prŧvan. Je nutno zavírat dveře na kŧr zejména pokud se jedná o vnější schodiště a tím zabránit komínovému efektu. Varhaník je povinen toto kontrolovat.

95

e) V případě výskytu aktivního dřevokazného hmyzu (hromádky pilin a dřevěného prachu pod varhanami na podlaze) musí okamţitě informovat správce farnosti. Nebezpečí nehrozí jen varhanám, ale i rozšíření na ostatní kostelní mobiliář. f) V případě malování kostela a při stavbě prostorového lešení nelze konstrukci zakládat na varhanní skříni, případně stavět lešeňové stojky do varhanního stroje. Musí být vytvořena taková konstrukce, která varhany překlene nebo obejde. Strop varhan je nutno překlenout konstrukcí, nestačí jen překrýt PVC fólií. Prospektové píšťaly je nejvhodnější vyjmout, aby nedošlo například k poškození lešeňovou trubkou při montáţi konstrukce (musí provést varhanář). Vápno zanechává stopy zejména na cínových píšťalách, které pak nejsou odstranitelné. Při demontáţi lešení je nutné nejdříve lešeňové podláţky řádně vyluxovat, aby nečistota nepadala do píšťal. I kdyţ popisovaná činnost by měla být naprostou součástí pŧsobení stavební firmy, velice často se tak neděje. g) Při stavebních pracích v kostele se velmi často ztrácejí cihly ze zásobního měchu, které tvoří jeho zátěţ, a tím také tlak vzduchu pro rozeznění píšťal. Pokud není měch chráněn ještě zvláštní dřevěnou konstrukcí, stává se zase odkládací plochou pro rŧzný materiál a nepotřebné předměty. Změna tlaku vzduchu má vliv na rozladění píšťal, ale také například na špatnou funkci pneumatické traktury. Místní varhaník by měl spočítat cihly na horní desce měchu, napsat tento počet na jeho bok a kontrolovat, zda tam stále v tomto mnoţství jsou. h) Při příchodu na kŧr by měl občas pohledem zjistit, zda se netvoří nad varhanami mokrá skvrna od zatékání do krovu kostela a neprodleně o tom informovat správce farnosti. i) Při rekonstrukci elektroinstalace je nutno dbát, aby firma, která tyto práce provádí, nevedla vodiče po varhanní skříni a nepřipevňovala na ni osvětlovací tělesa. Varhaník musí na tento poţadavek upozornit. j) Nad hrací stŧl a do blízkosti prospektových píšťal nelze umisťovat ţádné sálavé topení. U hracího stolu se pak odlepují potahy kláves, které navíc mohou ţloutnout a teplo pochopitelně rozlaďuje píšťaly. Pro tyto případy lze vyuţívat elektrické přímotopné panely umístěné například pod lavicí u varhan. Povinnosti správce farnosti Správce farnosti, ať uţ je jím duchovní osoba nebo laik - správce in materialibus, musí ihned reagovat na všechny informace a upozornění, které mohou vést k 96

poškození varhan. Jedná se zejména o bortící se krov či klenbu nad varhanami, zatékání do prostoru kruchty, výskyt dřevokazného hmyzu apod. Jako dekretem ustanovený správce farnosti vykonává následující činnosti: a) Kaţdou zamýšlenou opravu varhan v kostele, který spravuje, musí ohlásit příslušnému diecéznímu organologovi. b) Podepisuje Smlouvu o dílo, jejíţ koncept zvláště v části věcného plnění připravuje diecézní organolog a po formální stránce doplňuje právní odbor příslušného biskupství, bez jehoţ schválení je kaţdá smlouva neplatná. c) Pověřuje diecézního organologa jako zástupce farnosti k jednání s určitou varhanářskou firmou. d) Neproplácí faktury za opravu varhan dříve, dokud nejsou parafovány diecézním organologem. e) Poskytuje ke studiu historie nástroje rŧzné archivní podklady a prameny jako jsou pamětní knihy, farní kroniky apod. f) Nepouští k varhanám osoby bez dozoru a nedovoluje jim bez souhlasu diecézního organologa vyjímat píšťaly a demontovat některé části varhan. g) Naopak umoţňuje osobám, které se řádně školí ve hře na varhany, přístup k nástroji a přehrávání na něm. h) Na základě informací od místního varhaníka zajišťuje základní údrţbu nástroje, pokud na ni místní varhaník svými silami nestačí. i) Vystavuje objednávky na ladění nástroje s uvedením poţadovaného rozsahu prací (viz kapitola ladění). j) Zajišťuje ochranu varhan proti poškození v kostele, kde právě probíhají stavební práce či malování, respektive tuto povinnost přenáší na stavební firmu a kontroluje, zda je jeho nařízení respektováno v plném rozsahu. k) Všechny otázky související s varhanami (například přípojka elektrického proudu) konzultuje nejdříve s diecézním organologem. l) Diecézního organologa upozorňuje na varhany, které neslouţí svému účelu v kostele, kde se jiţ neuvaţuje o obnově bohosluţeb, aby nástroj dal k dispozici jiné farnosti, například formou dlouhodobé zápŧjčky. m) Oznamuje veškeré svévolné zásahy na varhanách, které se udály bez jeho vědomí, diecéznímu organologovi. n) Diecézního organologa téţ informuje o všech úmyslných nebo neúmyslných poškozeních varhan. 97

o) V případě nálezu starších not si vyţádá prohlídku od diecézního organologa. p) Pokud budou objevena torza starých hudebních nástrojŧ (klariny, tympány, hoboje, apod.), předá tyto zbytky diecéznímu organologovi. Povinnosti diecézního organologa Diecézní organolog nabízí poradenskou činnost a některé sluţby jednotlivým farnostem v rámci příslušné diecéze. Plní zejména následující úkoly: a) provádí dokumentaci varhan v rámci příslušné diecéze (fotodokumentaci, technický popis, zaměření, případně zvukovou nahrávku u historicky cenných nástrojŧ) b) zajišťuje technickou pomoc pro jednotlivé farní úřady ve všech otázkách týkajících se varhan c) shromaţďuje archivní materiál z pamětních knih, kronik, mající vazbu k varhanám v určitém kostele d) zpracovává Restaurátorské záměry před opravou varhan e) připravuje podklady pro vypsání Veřejných soutěţí na opravy a rekonstrukce varhan f) po zmocnění příslušnou farností sestavuje komise pro vyhodnocování výběrových řízení a spolu s nimi posuzuje došlé nabídky varhanářských firem g) prověřuje nové varhanářské firmy, které se nabízejí jednotlivým farnostem a jejichţ odborná činnost není dosud známa h) doporučuje vhodné varhanářské firmy pro realizaci oprav nebo stavbu nových nástrojŧ i) sestavuje koncepty smluv o dílo na opravu varhan mezi farností a některou z varhanářských firem, zejména v oblasti předmětného plnění j) provádí odborný dozor během opravy varhan v příslušném kostele, ale i v dílně varhanáře, pokud si oprava vyţádá téţ dílenskou činnost k) dává pokyn k proplácení faktur po ukončení dílčí části nebo celé opravy, pokud je provedena řádně dle smlouvy bez vad a nedodělkŧ l) kolauduje varhany po provedené opravě, případně sestavuje kolaudační komise a vyhotovuje kolaudační protokol m) konzultuje a oponuje pracovní postupy předloţené pro opravu určitých varhan rŧznými varhanářskými firmami

98

n) v případě památkově chráněného nástroje jedná z pověření farnosti s orgány památkové péče a připravuje písemné podklady pro tato jednání o) pomáhá v zajišťování součástek z dovozu (elektrické ventilátory, elektrické magnety, similka apod.) p) vyhledává vhodné prostory pro varhany, které je nutno přemístit z dŧvodu z kostela jiţ nefunkčního, u něhoţ se v dohledné době nepočítá s dalším církevním vyuţitím q) spolupracuje s organology ostatních diecézí r) při prohlídkách varhan v kostele si téţ všímá rŧzného notového materiálu, který jiţ není vyuţíván a zajišťuje jeho vhodnou archivaci.

99

Příloha II.

Seznam restaurátorů varhan s licencí uznanou ministerstvem kultury ČR z roku 2003.104

1) Červenka Ivan – Ústí n.Orlicí – Restaurování nástrojových částí klasických píšťalových varhan od roku 1700 (platnost od 20.5.2000) 2) Doubek Dušan – Jihlava – Restaurování varhanních strojŧ (29.12.1995) 3) Eliáš Jan – Náchod – Restaurování nástrojových částí píšťalových varhan od roku 1750 (20.5.2000) – Restaurování varhanního stroje v zámecké kapli v Tovačově, r. č. 50146/39-14. (16.10.2003) 4) Kadeřábek Antonín – Kutná Hora – Restaurování strojových částí varhan vyrobených po roce 1820 (23.3.1999) – Restaurování varhanních strojŧ zhotovených po roce 1770 (7.7.2004) 5) Kadeřábek Vít – Kutná Hora – Restaurování varhanních strojŧ zhotovených po roce 1770 (7.7.2004) 6) Kánský Jaromír – Bruntál – Restaurování varhanních strojŧ zhotovených po roce 1740 (23.3.2005) 7) Michek Dalibor, Mgr. – Jihlava – Restaurování varhanních strojŧ (26.3.1998) 8) Poláček Martin, Ing. – Praha hl.m. – Restaurování varhanních strojŧ zhotovených po roce 1870 (13.11.2000) 9) Poukar Josef – Ústí n.Orlicí – Restaurování nástrojových částí píšťalových varhan od roku 1750 (24.5.2000) – Restaurování varhanního stroje v zámecké kapli v Tovačově, r. č. ÚSKP 50146/3914 (8.10.2003) 104

Cituji z internetového zdroje http://monumnet.npu.cz/restauratori/list.php?&Start=400

100

10) Roháč Ivo – Olomouc – Restaurování varhan, harmonií a hudebních automatŧ, s výjimkou mechanických zásuvkových vzdušnic do roku 1870 a bez úpravy skříní včetně řezbářské výzdoby (8.2.2001) 11) Stehlík Petr – Hodonín – Restaurování hudebních nástrojŧ - historických varhanních strojŧ mechanické zásuvkové soustavy, vyrobených po roce 1870 (4.9.2008) – Restaurování hudebních nástrojŧ - historických varhanních strojŧ vyrobených po roce 1850 (26.11.2010) 12) Šlajch Vladimír – Praha hl.m. – Restaurování varhanních strojŧ (19.3.1998) 13) Šlajs Václav, Ing. – Plzeň-město – Restaurování varhan (20.3.1995) 14) Valenta Rudolf, Mgr. – Praha hl.m. – Restaurování hudebních částí historických varhan, s výjimkou jejich skříní a výtvarné výzdoby (4.12.2000) 15) Ţloutek Bohumil – Jablonec n.N. – Restaurování nástrojových částí klasických píšťalových varhan od roku 1700 (29.5.2000)

101

13 Seznam fotografií 1)

Polovina varhanního měchu s kompresorem pro aplikaci suché páry

2)

Varhanní měchy – ukázka rozdílu před a po aplikaci suché páry

3)

Detail spojení měchŧ koňskými šlachami a vysazené plochy po nepŧvodních koţených pantech

4)

Proces nového koţení varhanních měchŧ

5)

Očištěné a ošetřené díly varhanních měchŧ po celkovém okoţení novými kŧţemi z vnější i vnitřní strany, spojené koňskými šlachami

6)

Detail rohové části měchu v pŧvodním stavu

7)

Detail rohové části měchu ve stavu po restaurování

8)

Přítlačné pero pro funkci měchŧ v pŧvodním stavu

9)

Nově vyrobené přítlačné pero

10)

Pŧvodní měchy na svém místě

11)

Restaurované měchy na svém místě

12)

Pŧvodní tónové ventily se starým okoţením

13)

Nově okoţené tónové ventily

14)

Detail pŧvodních tónových ventilŧ

15)

Detail pŧvodních tónových ventilŧ

16)

Detail postupného odstranění okoţení tónových ventilŧ

17)

Detail nového okoţení tónových ventilŧ

18)

Očištěná a ventilŧ zbavená vzdušnice pedálu z pohledu ventilové komory bez pulpetové desky

19)

Očištěná a ventilŧ zbavená vzdušnice pedálu z pohledu ventilové komory bez pulpetové desky, osazena ventily a okoţena před montáţí pulpetové desky

20)

Detail na ventily – dvě vrstvy na pŧvodních ventilech

21)

Detail na ventily – zachované dvě vrstvy na restaurovaných

22)

Výsek ventilové komory pedálu v pŧvodním nálezovém stavu

23)

Výsek ventilové komory pedálu v restaurované podobě

24)

Výsek ventilové komory pedálu v pŧvodním nálezovém stavu

25)

Výsek ventilové komory pedálu v restaurované podobě

102

26)

Výsek ventilové komory hlavního manuálu v pŧvodním nálezovém stavu s pŧvodními mosaznými dráty

27)

Výsek ventilové komory hlavního manuálu v restaurované podobě s novými mosaznými dráty

28)

Výsek ventilové komory positivu v pŧvodním nálezovém stavu s pŧvodními pulpetovými dráty

29)

Výsek ventilové komory positivu v restaurované podobě s novými pulpetovými dráty

30)

Dřevěná deska napadená červotočem a zároveň i tesaříkem

31)

Detail dřevěné desky napadené červotočem a zároveň i tesaříkem

32)

Vzdušnice s pŧvodní dřevěnou deskou napadenou červotočem a zároveň i tesaříkem

33)

Vzdušnice s novou dřevěnou deskou

34)

Napojení vzduchového kanálu na ventilovou komoru přes pŧvodní koţený límec

35)

Napojení vzduchového kanálu na ventilovou komoru přes nový koţený límec, s nově okoţeným víkem

36)

Detailní pohled na pŧvodní odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ

37)

Detailní pohled na restaurovanou odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ

38)

Detailní pohled na pŧvodní odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ

39)

Detailní pohled na restaurovanou odpojenou hřídelovou desku od navazujících abstraktŧ

40)

Pŧvodní točny a nepŧvodní packy na hřídelové desce před restaurováním

41)

Pŧvodní točny a nepŧvodní packy na hřídelové desce po restaurování

42)

Pŧvodní točny a nepŧvodní packy na hřídelové desce před restaurováním

43)

Pŧvodní točny a nepŧvodní packy na hřídelové desce po restaurování

44)

Detail rejstříkových šavlí v pŧvodním stavu

45)

Detail rejstříkových šavlí demonstrující dŧmyslnost a vysokou kvalitu restaurátorského řemesla

46)

Pŧvodní točny s kovanými prvky patřící rejstříkové traktuře positivu

103

47)

Restaurované točny s kovanými prvky patřící rejstříkové traktuře positivu se zachovanými dvěma pŧvodními packami a dvěma novými

48)

Pŧvodní manuálová klaviatura

49)

Restaurovaná manuálová klaviatura

50)

Detail pŧvodní manuálové klaviatury

51)

Pŧvodní červotočem velmi zdevastované bočnice (pakny)

52)

Detail odstraněné nákliţky nepŧvodní manuálové spojky ukazující na vysoké procento napadení červotočem

53)

Pŧltónová klávesa s nepŧvodní naklíţenou manuálovou spojkou koncipovanou jako trn

54)

Frontální pohled na restaurovanou manuálovou klaviaturu

55)

Detailní pohled na pŧvodní pedálovou klávesu vyspravenou mnoha neodbornými zásahy

56)

Restaurovaná pedálnice se začleněnou restaurovanou pedálovou kávesou z předchozí fotografie

57)

Pŧvodní stav pedálnice

58)

Restaurovaná pedálnice

59)

Centrální píšťalnice prospektového Principálu 8´ před restaurováním

60)

Centrální píšťalnice prospektového Principálu 8´ po restaurování

61)

Píšťalová pole z boku varhan patřící rejstříku Cornet 2 2/3´ v pŧvodním stavu

62)

Píšťalová pole z boku varhan patřící rejstříku Cornet 2 2/3´ po restaurování

63)

Detail mauálové píšťalnice se starým okoţením

64)

Detail mauálové píšťalnice s novým okoţením a vypálení otvorŧ v píšťalnici z dŧvodu neutralizace pH kŧţe i pH dřeva, aby tím nebyla narušena struktura píšťal

65)

Pŧvodní stoličky patřící vrchní oktávě prospektového Principálu 8´

66)

Restaurované stoličky patřící vrchní oktávě prospektového Principálu 8´

67)

Pŧvodní rozloţená dřevěná píšťala tónu D, rejstříku Bortunal

68)

Pŧvodní rozloţená dřevěná píšťala tónu A, rejstříku Bortunal

69)

Řada píšťal pedálového rejstříku Subbas 16´ v pŧvodním nálezovém stavu

70)

Řada píšťal pedálového rejstříku Subbas 16´ po restaurování 104

71)

Sada všech 12 dřevěných zátek Subbasu 16´, některé z nich jsou nově okoţeny, některé nahrazeny novými

72)

Dřevěné zátky pedálového rejstříku Subbass 16´ v nálezovém stavu

73)

Restaurátorské kopie dřevěných zátek pedálového rejstříku Subbass 16´

74)

Detail nepŧvodních a zdevastovaných výřezŧ horních labií píšťaly pedálového rejstříku Violon v pŧvodním stavu

75)

Detail doplněných nepŧvodních výřezŧ horních labií na pŧvodní výšku speciálním tmelem

76)

Detail neodborného vyříznutí (vylomení) píšťaly

77)

Detail píšťaly opravené vysazením nového dřeva

78)

Detail pŧvodní zlomené a neodborně opravené kovové píšťaly tónu C rejstříku Oktava

79)

Detail restaurované kovové píšťaly tónu C, rejstříku Oktava

80)

Detail pŧvodních píšťal tónŧ C a B rejstříku Fugara, nalezených ve zdevastovaném stavu, s promáčklou a roztrţenou nohou

81)

Detail restaurovaných píšťal tónŧ C a B rejstříku Fugara, nohy píšťal nahrazeny novým kovem

82)

Detail zborcené nohy píšťaly tónu C rejstříku Principal

83)

Detail vyrovnané a restaurované nohy píšťaly tónu C rejstříku Principal

84)

Dvě téměř nenávratně zničené píšťaly rejstříku Salicional cs0 a Fugara F

85)

Restaurované a opravené píšťaly rejstříku Salicional cs0 a Fugara F

86)

Detail pŧvodních píšťal Cis, D, Dis rejstříku Kornet s poničenými konci

87)

Restaurované píšťaly Cis, D, Dis rejstříku Kornet s ukázkou letovací práce na koncích píšťal

88) – 91)

Postup zpevňování nohy kovové píšťaly

92) – 97)

Postup jiného zpevňování nohy jiné kovové píšťaly

98)

Štítky nad jednotlivými varhanními rejstříky v nálezovém stavu

105

14 Přehled použité literatury

ADELUNG, Wolfgang. Einführung in den Orgelbau. 2., erw. und neubearb. Aufl. Liepzig: Breitkopf & Härtel, 1972, 242 s., 32 s. obr. příl. BENEŠOVÁ, Jaroslava. Konzervování a restaurování kovů: ochrana předmětů kulturního dědictví z kovů a jejich slitin. Vyd. 1. Brno: Technické muzeum v Brně Metodické centrum konzervace, c2011, 648 s. ISBN 978-80-86611-38-9. BĚLSKÝ, Vratislav. Nauka o varhanách pro 2. a 5. ročník konzervatoře: stud. zaměření Hra na klávesové nástroje. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1982, 173 s. DVOŘÁK, Martin; KOPECKÁ, Ivana: Degradační vliv světla a tepla. In: Konzervace a restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky: odborný seminář konaný ve dnech 10.5.-12.5.1994 v Luhačovicích : metodický list. Vyd. 1. Brno: Technické muzeum, 1995, 125 s., [4] s. obrazových příloh. ISBN 80-9018802-8. s. 27 – 42. FRIDRICH, Zdeněk: K problému historických varhan na Moravě. In: Sborník památkové péče v Severomoravském kraji. Ostrava: Profil, 1971-1990. s. 36 – 64. FRIEBERGER, Rupert Gottfried. Der Orgelbau in Oberösterreich im 17. und 18. Jahrhundert unter besondere Berücksichtigung bestehender Instrumente: ein Beitrag zum 200-jährigwen Jubiläum der Diözese Linz. Innsbruck: Ed. Helbling, 1984, 452 s. HONYS, Vít: K otázce stanovení pojmů údržba, konzervace a restaurování pro oblast historických varhan. In: VIČAR, Jan. Varhany a jejich funkce v Čechách a na Moravě 1600-2000: in honorem Jiří Sehnal. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2003, 171 s. ISBN 80-244-0610-1. s. 41 – 50. IRMANN, Karel; PRACH, Josef; ŠVAGR, Jiří: Stavba hudebních nástrojů: učební text pro 2.-4. roč. stř. prům. školy, obor výroba hudebních nástrojů. 1. vyd. Praha: SPN, 1968, 216 s.

106

JIRÁNEK, Jaroslav a Tomáš HEJZLAR. Světem hudebních nástrojů: o jejich vzniku a výrobě. 1. vyd. Praha: Panton, 1979, 225 s. JOSEF, Jan; LUKEŠ, Jan: K etice restaurování varhan. In: Organologický sborník: Sborník komise dobových nástrojů Společnosti pro starou hudbu ČHS. Praha: Česká hudební společnost, 1989-. s. 105 – 113. KOUKAL, Petr: K současným problémům péče o fond historických varhan v České republice. In: VIČAR, Jan. Varhany a jejich funkce v Čechách a na Moravě 16002000: in honorem Jiří Sehnal. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2003, 171 s. ISBN 80-244-0610-1. s. 69 – 77. KOUKAL, Petr. Péče o varhany a zvony, jejich památková ochrana. 1. vyd. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2006, 77 s. ISBN 80-86234-88-6. KOVÁŘŦ, Věra: Problematika varhan z pohledu regionální památkové péče. In: VIČAR, Jan. Varhany a jejich funkce v Čechách a na Moravě 1600-2000: in honorem Jiří Sehnal. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2003, 171 s. ISBN 80-244-0610-1. s. 79 – 84. KRAJS, J. B.: Historické varhany a jejich význam pro dnešek. In: Zprávy památkové péče XV., Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955, s. 92 – 94. KURFÜRST, Pavel. Základy hudební akustiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000, 41 s. ISBN 80-210-2333-3. MODR, Antonín. Hudební nástroje. 5. vyd., (1. vyd. v SHV.). Praha: SHV, 1961, 301, [1] s. PEČMAN, Rudolf. Varhany: perspektivy a návraty. 1. vyd. Brno: Koncertní oddělení Parku kultury a oddechu, 1983, 99 s. PETR, František: Ke konservování a restaurování varhan. In: Zprávy památkové péče XV., Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955, s. 95 – 98. PETR, František. Umělecké dřevořezby a jejich restaurování. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1953, 134, [5] s.

107

SEHNAL, Jiří. Barokní varhanářství na Moravě. Díl 1., Varhanáři. Vyd. 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2003, 171 s. ISBN 80-7275-042-9. SEHNAL, Jiří. Barokní varhanářství na Moravě. Díl 2., Varhany. Vyd. 1. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 2004, 293 s., [32] s. barev. obr. příl. ISBN 80-2440887-2. SEHNAL, Jiří: Barokní varhanářství na Moravě.. Olomouc 2004. SCHÁNĚL, Lubomír: Historické památky z hlediska jejich ochrany před biologickými škůdci. In: Konzervace a restaurování kulturního dědictví z pohledu mezinárodní etiky: odborný seminář konaný ve dnech 10.5.-12.5.1994 v Luhačovicích : metodický list. Vyd. 1. Brno: Technické muzeum, 1995, 125 s., [4] s. obrazových příloh. ISBN 80-901880-2-8. SYROVÝ, Václav: Akustické aspekty restaurování varhan. In: VIČAR, Jan. Varhany a jejich funkce v Čechách a na Moravě 1600-2000: in honorem Jiří Sehnal. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2003, 171 s. ISBN 80-244-0610-1. s. 117 – 119. SYROVÝ, Václav. Vybrané kapitoly z nauky o varhanách. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987, 175 s. ŠLECHTA, Milan. Dějiny varhan a varhanní hudby v Evropě: určeno pro posl. fak. hudební AMU v Praze, JAMU v Brně a VŠMU v Bratislavě. 2., přeprac. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, 134 s. TORISER, Alois: Die Orgelbauer familie Richter aus Linz. In: Historisches Jahrbuch der Stadt Linz 1997, s. 109 – 181. USTOHAL, Vladimír. Kovy a slitiny. Brno, 1992. VACHULKA, Ladislav: Zásady památkové péče o historické varhany. In: Zprávy památkové péče XV., Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1955, s. 85 – 91. ZELINGER, Jiří, Petr KOTLÍK a Eva ŠIMŦNKOVÁ. Chemie v práci konzervátora a restaurátora. 1. vyd. Praha: Academia, 1982, 213 s.

108

15 Přehled

použité

literatury

internetových zdrojů

Stránky Katolické církve v České republice [cit. 25. dubna 2011] http://www.cirkev.cz/res/data/004/000524.pdf

Stránky České televize [cit. 9. ledna 2012] http://www.ct24.cz/kultura/80518-restaurovani-250-let-starych-varhan-zastavilnedostatek-penez/

Stránky obce Doubravník [cit. 12. března 2012] http://doubravnik.cz/varhany.php

Stránky ministerstva kultury ČR [cit. 15. listopadu 2012] http://monumnet.npu.cz/restauratori/list.php?&Start=400

Stránky výzkumného centra hudební akustiky na AMU v Praze [cit. 10. prosince 2012] http://zvuk.hamu.cz/vyzkumnecentrum.php

Stránky ministerstva kultury ČR [cit. 18. prosince 2012] http://www.mkcr.cz/cz/kulturni-dedictvi/pamatkovy-fond/restaurovani/podminkypovoleni-k-restaurovani-pro-obcany-cr-743/

109

z

Problematika restaurování barokních varhan na příkladu díla varhanáře Jana Výmoly

Recommend Documents