36
R YBY
R YBY
PRVNÍ OBRATLOVCI
PRIMITIVNÍ PAPRSKOPLOUTVÍ
PRVNÍ OBRATLOVCI
NÁZEV Pycnodus
POKRAČOVÁNÍ
OBDOBÍ střední křída až střední eocén VÝSKYT Asie (Indie, Evropa (Belgie, Anglie, Itálie) NÁZEV Palaeoniscum OBDOBÍ pozdní perm VÝSKYT Evropa (Anglie a Německo), Grónsko, Severní Amerika (USA) VELIKOST délka až 30 cm
i chováním. Aktivně lovil kořist, číhal na ni mezi rostlinami nebo na říčním dně a prudkým výpadem chytal ryby do ozubených čelistí. Saurichthys měl čelisti protažené v dlouhé zobákovité rostrum, takže dosahovaly téměř třetiny celkové délky. Společně se zvláštním tvarem těla výrazně přispívaly k zvětšení areálu tohoto predátora. Saurichthys byl zdatným a obratným plavcem, o čemž svědčí souměrně umístěné ploutve, dlouhé válcovité tělo a redukovaný počet kostěných šupin.
VELIKOST délka 12 cm
NÁZEV Lepidotes OBDOBÍ pozdní trias až raná křída VÝSKYT celý svět VELIKOST délka 30 cm
Ke konci prvohor se z mořských paleoniscidů začalo vyvíjet mnoho nových forem paprskoploutvých ryb. Jsou označovány jako Neopterygii (kostnatí) a vyznačovaly se znaky, které se později objevily také u moderních ryb, jejichž předchůdci byly. Lepidotes patřil do skupiny semiodontidů. Zmiňovaným novým znakem bylo uspořádání čelistí, které umožnilo přijímat potravu jinak, než tomu bylo u primitivnějších ryb. Horní čelist byla zkrácená a nebyla již srostlá s kostmi po stranách lebky, nýbrž volná. Díky její pohyblivosti mohly ryby tvarovat ústa do trubice a kořist nasávat i z větší vzdálenosti, a ne polykat jen to, co se jim dostalo do bezprostřední blízkosti tlamy.
Ačkoliv patří do skupiny pyknodontidů, má tato ryba podobně vysoké a zploštělé tělo a žvýkací zuby jako Dapedium. Jedná se zřejmě o přizpůsobení stejnému prostředí – klidným vodám korálových útesů – a obdobné potravě – měkkýšům, korálnatcům a ježovkám s tvrdou schránkou.
NÁZEV Dapedium
NÁZEV Aspidorhynchus
NÁZEV Saurichthys
OBDOBÍ pozdní trias až raná jura
OBDOBÍ střední jura až pozdní křída
OBDOBÍ raný až střední trias
VÝSKYT Evropa (Anglie). Asie (Indie)
VÝSKYT Antarktida a Evropa (Anglie, Francie, Německo)
VÝSKYT celý svět
VELIKOST délka 35 cm
Palaeoniscum mělo štíhlé proudnicovité tělo, vysokou hřbetní ploutev a silný ocas s vidlicovitě vykrojenou ploutví, což znamená, že bylo stavěné pro rychlost. Je zřejmé, že lovilo jiné sladkovodní ryby. Čelisti byly vyzbrojené ostrými zuby, které se během celého života neustále vyměňovaly. Jako všechny primitivní paprskoploutvé ryby mělo i Palaeoniscum párové plynové vaky spojené s trávicí trubicí, které mohlo naplnit, a řídit tak vztlak (str. 21).
NÁZEV Perleidus OBDOBÍ raný až střední trias VÝSKYT celý svět VELIKOST délka 15 cm
VELIKOST délka 60 cm
VELIKOST délka až 1 m
Protáhlým, štíhlým tělem připomíná tento vymřelý paleoniscid současné štiky. Podobá se jim i postavením hřbetní a řitní ploutve, které jsou posunuté dozadu k souměrné ocasní ploutvi. Je pravděpodobné, že Saurichthys se štikám podobal
Perleidus a jeho příbuzní se vyvinuli z paleoniscidů a žili během triasu po 35 milionů let. Byli to sladkovodní predátoři se silnými ozubenými čelistmi, které byly zavěšené pod mozkovnou, takže ryby dokázaly široce rozevřít tlamu. Tento znak se poprvé objevil u rodu Canobius (str. 35). Pozoruhodným znakem této skupiny byly pohyblivé hřbetní a řitní ploutve. K tomuto evolučnímu vylepšení došlo v důsledku snížení počtu kostěných paprsků v každé ploutvi a zesílení základny těch zbývajících. Navíc došlo ke spojení ploutví s kostěným oporným aparátem zakotveným ve svalovině. Díky takto pohyblivým ploutvím a souměrnému ocasu mohly ryby lépe manévrovat.
Dapedium patřilo stejně jako Lepidotes do skupiny semiodontidů. Mělo vysoké, okrouhlé tělo, které ve vodě stabilizovala dlouhá hřbetní i řitní ploutev, obě posunuté dozadu. Čelisti byly vyzbrojené dlouhými kolíčkovitými zuby a širšími zuby na patře, sloužícími k drcení tvrdé potravy. Společně s celkovým vzhledem nasvědčují tomu, že Dapedium se živilo měkkýši, které chytalo, když zvolna proplouvalo mezi korálovými útesy.
Aspidorhynchus vypadá jako dnešní kostlíni (Lepisosteus) ze Severní Ameriky, ačkoliv mezi nimi není žádná vývojová příbuznost. Aspidorhynchus byl zjevně velmi aktivní predátor. Protáhlé tělo, chráněné silnými šupinami, bylo skvěle přizpůsobené rychlému pohybu. Souměrný ocas a ocasní ploutev vyvíjely hnací sílu a párové prsní a břišní ploutve ho udržovaly ve správném směru. Čelisti byly lemovány ostrými špičatými zuby, horní čelist byla protažená v bezzubý rypec. Aspidorhynchus a jeho příbuzní, zástupci řádu Aspidorhyncha, jsou blízce příbuzní moderním mnohokostnatým rybám (str. 38−41) a pravděpodobně s nimi měli společné předky. Dnes žije ve sladkých vodách v Severní Americe jediný zástupce tohoto řádu – kaproun (Amia calva).
37
76
P LAZI :
P LAZI :
DOBYVATELÉ SOUŠE
MOŘŠTÍ PLAZI
DOBYVATELÉ SOUŠE
POKRAČOVÁNÍ
NADČELEĎ PLIOSAUROIDEA
NÁZEV Elasmosaurus
Pliosauridi se objevili v rané juře, zároveň se svými předchůdci plesiosauridy. Představovali jakési tygry v druhohorních mořích, protože aktivně pronásledovali i velké živočichy, například žraloky, ichtyosaury a dokonce i plesiosaury. Měli velkou hlavu se silnými zuby a čelisti ovládané výkonnými svaly. Někteří pliosauridi měli lebku dlouhou téměř tři metry. Proudnicovité tělo a zkrácený krk byly ideální pro rychlý pohyb. Někteří měli jen 13 krčních obratlů, zatímco plesiosauři s nejkratším krkem jich měli 28. Pliosauridi dorůstali větší velikosti, aby si poradili s velkou kořistí.
OBDOBÍ pozdní křída VÝSKYT Asie (Japonsko), Severní Amerika (Kansas) VELIKOST délka 14 m
NÁZEV Macroplata OBDOBÍ rana jura VÝSKYT Evropa (Anglie) VELIKOST délka 4,5 m
„Hadi navlečení do těla želvy“ – tak popsal plesiosaury Dean Conybeare, anglický paleontolog z 19. století, který stál u začátků podrobného zkoumání těchto plazů. Elasmosaurus byl nejdelším známým plesiosaurem. Téměř polovina jeho celkové délky připadala na krk – měřil 5 m z celkových 14 m. Elasmosaurus měl 71 krční obratel, tedy více než nejranější plesiosauři, kteří jich měli kolem 28. Stavba páteře umožňovala elasmosaurovi ohýbat krk do stran natolik, že ho dokázal obtočit kolem těla. Naproti tomu ve svislém směru byla ohebnost krku mnohem menší. Při plavání sice Elasmosaurus mával krkem kolem sebe, musel však překonávat odpor vody. Někteří paleontologové proto tvrdí, že podobně stavěný plaz musel plavat u hladiny s hlavou zvednutou nad vodu. Když z výšky zahlédl rybu nebo jinou kořist, prudce ponořil krk do vody a chytil ji. Podobným způsobem loví například anhinga, pták s velmi dlouhým krkem.
Tento raný pliosaur měl štíhlou krokodýlí lebku, která byla proporčně jen o málo větší než u prvních plesiosaurů. Měl poměrně dlouhý krk, zhruba dvakrát delší než hlavu, a krční páteř tvořenou 29 mírně zkrácenými obratli. Končetiny pliosaurů se rychle proměnily ve výkonná vesla tím, že vzrostl počet článků prstů. Větší byly zadní, což jasně dokládá rozdíl v používání ploutví u obou skupin. NÁZEV Peloneustes OBDOBÍ pozdní jura VÝSKYT Evropa (Anglie, bývalý SSSR) VELIKOST délka 3 m
Ačkoliv byl tento pliosaur (dole) menší než Macroplata, vykazuje pokročilé znaky – větší hlavu a kratší krk. Krční páteř měla kolem 20 obratlů a hlava i krk byly zhruba stejně dlouhé. Štíhlejší tělo peloneusta znamená, že pronásledoval i rychlou kořist. Protáhlá hlava mu vynahradila menší dosah, způsobený krátkým krkem. Zubů bylo méně a nebyly tak ostré jako u rybožravých druhů, takže se lépe hodily k chytání hlavonožců a k drcení schránek amonitů.
NÁZEV Kronosaurus OBDOBÍ raná křída VÝSKYT Austrálie (Queensland) VELIKOST délka 12,8 m
Australský Kronosaurus je největší známý pliosaur. Lebka měla ploché temeno a byla dlouhá až 2,7 m – dosahovala téměř čtvrtiny celkové délky plaza. Byla tedy výrazně větší a mohutnější než lebka největšího dravého dinosaura, tyranosaura (str. 121). Během období triasu a jury byla dnešní Austrálie souší, ale na začátku křídy oceán zaplavil mnoho oblastí. Podnebí bylo teplé a moře mělká, což byly podmínky vhodné pro život ryb a dravých hlavonožců. Kronosaurus a další krátkokrcí pliosauři byli velmi obratní plavci, kteří nacházeli v mělkých mořích bohatá loviště. NÁZEV Liopleurodon OBDOBÍ pozdní jura VÝSKYT Evropa (Anglie, Francie, Německo, bývalý SSSR) VELIKOST délka 12 m
Tento velký pliosaur byl typickým představitelem pozdějších zástupců čeledě. Vzhledem se podobal kytovcům – měl masivní hlavu, krátký silný krk a protáhlé tělo. Podle stavby končetinových pletenců je zřejmé, že byl velice obratný a mohl se potápět i do velké hloubky. Předními ploutvemi pohyboval nahoru a dolů jako plesiosauři. Důrazným
mávnutím směrem dolů vytlačoval vodu nazad, čímž se posunul vpřed. Jak se ploutev vracela, proud vody ji díky hydrodynamickému tvaru automaticky zvedal. Zadní končetiny se opíraly proti vodě pohyby podobnými kopání a poté se vracely tak, aby kladly vodě co nejmenší odpor. Taková souhra pohybů končetin vedla k výkonnému a rychlému plavání na velké vzdálenosti. Zároveň to znamenalo, že pliosaur vydržel i dlouhé pronásledování rychlé kořisti, jakou byli hlavonožci.
77
116
V LÁDA
V LÁDA
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
MASOŽRAVÍ DINOSAUŘI NÁZEV Megalosaurus OBDOBÍ raná až pozdní jura VÝSKYT Evropa (Anglie a Francie) a Afrika (Maroko) VELIKOST délka 9 m
pokračování
Čeleď Allosauridae Allosauři byli stavění podobně jako megalosauři, a byli dokonce ještě větší. Byli to největší karnosauři období pozdní jury a obývali všechny světadíly. Brzy ale měli získat ještě větší soupeře – tyranosaury období křídy (viz str. 119–121).
NÁZEV Allosaurus OBDOBÍ pozdní jura až raná křída VÝSKYT Severní Amerika (Colorado, Utah a Wyoming), Afrika (Tanzanie) a Austrálie NÁZEV Yangchuanosaurus
VELIKOST délka až 12 m
OBDOBÍ pozdní jura VÝSKYT Asie (Čína) VELIKOST délka až 10 m
Megalosaurus neboli „velký ještěr“ možná nebyl největší ani nejtěžší dinosaur, ale může se chlubit „číslem jedna“. První dinosauří kost, objevená v roce 1676 v Anglii, patřila pravděpodobně právě megalosaurovi. Ve dvacátých letech 19. století se stal prvním pojmenovaným a vědecky popsaným dinosaurem a patřil mezi tři druhy, jejichž zkameněliny přiměly anglického paleontologa Richarda Owena v roce 1842, aby zvolil název pro celou skupinu: vybral Dinosauria, což znamená „strašliví ještěři“. S celkovou délkou 9 m, výškou 3 m a odhadovanou hmotností 900 kg byl Megalosaurus mohutný živočich. Na krátkém svalnatém krku se nacházela velká hlava se silnými čelistmi, vyzbrojenými zahnutými zuby s pilovitým okrajem. Prsty všech končetin byly vybaveny silnými drápy. S takovými zbraněmi byl Megalosaurus schopen lovu velkých býložravých dinosaurů (viz str. 126–133). Ze stop megalosaura uchovaných ve vápencových skalách v jižní Anglii vyplývá, že tento mohutný tvor chodil po zadních končetinách, první prsty byly zahnuté mírně dovnitř a dlouhý ocas se při každém kroku pravděpodobně komíhal ze strany na stranu, aby tak vyrovnával těžké tělo.
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
Kostra tohoto velkého karnosaura byla objevena ve východní Číně v provincii S’-čchuan v roce 1978. Dnes je vystavena v Národním historickém muzeu v Pekingu. Jednalo se o typického allosaura s velkou hlavou a silnými čelistmi vybavenými ostrými zahnutými zuby s pilovitými okraji. Měl krátký a silný, ale ohebný krk. Dlouhý ocas tvořil zhruba polovinu celkové délky. Byl ze stran zploštělý a tuhý a sloužil k vyvážení vysokého a úzkého těla, posazeného na dvou silných nohách. Váhu celého těla nesly tři prsty s drápy (čtvrtý zakrnělý prst jako obvykle směřoval dozadu). Krátké přední končetiny byly zakončené třemi silnými prsty s drápy. Lebka yangchuanosaura se od lebky ostatních allosaurů liší větším počtem zubů v přední části čelistí a kostěným obloukem nad čenichem.
Tento obrovský karnosaur byl největším zástupcem čeledi Allosauridae a pravděpodobně také nejobávanějším predátorem období pozdní jury. Allosaurus vážil 1–2 tuny a dosahoval výšky okolo 4,6 m. Vzhledově byl Allosaurus větší verzí blízce příbuzného megalosaura (naproti), ačkoliv měl i několik jedinečných znaků. Například na hlavě měl dva kostěné výrůstky nad očima a úzký kostěný hřeben, vedoucí mezi očima od špičky čenichu. Otvory na stranách lebky v okolí nozder
pravděpodobně sloužily pro slzné žlázy. Allosaurus měl v horní čelisti pět párů zubů, na rozdíl od megalosaura, který měl čtyři páry zubů. Lebka byla mohutná, ale poměrně lehká. To bylo způsobeno několika velkými otvory mezi jednotlivými kostmi, díky nimž byla jednolitá stavba lebky přeměněna na spletitou síť vzpěr. Samotné kosti byly pouze volně spojené klouby (tento znak můžeme vidět u lebek jiných velkých karnosaurů, například u ceratosaura, viz str. 106). Výsledkem byl určitý stupeň ohebnosti, který se spojil se silou lehce stavěné lebky. Úspěšnost allosaura jako lovce je předmětem diskusí mezi odborníky. Někteří paleontologové se domnívají, že byl příliš těžký a neohrabaný, takže nedokázal aktivně lovit kořist a živil se spíše uhynulými dinosaury. Jiní zastávají názor, že byl poměrně hbitý, a dokonce ve skupinách lovil velké býložravé dinosaury, jako byli Apatosaurus (Brontosaurus) nebo Diplodocus. Na kostech apatosaura, nalezených v Severní Americe, byly dokonce otisky zubů, které mohly patřit allosaurovi. Podobné ulomené zuby byly nalezeny na jiných místech také mezi pozůstatky těchto velkých býložravců. Na jediném nalezišti v Utahu byly v roce 1927 nalezeny tisíce kostí dinosaurů, mezi kterými byly pozůstatky 44 allosaurů. Tyto pozůstatky patřily mláďatům dlouhým 3 m až plně dospělým jedincům. Ostatní nálezy poskytly hodnotný náhled na rozmanitost dinosaurů té doby, jelikož se mezi nimi nacházely kosti ornithopodů, stegosaurů, ankylosaurů, sauropodů i dalších teropodů.
117
152
V LÁDA
V LÁDA
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
KACHNOZOBÍ DINOSAUŘI
PLAZŮ : DINOSAUŘI A PŘÍBUZNÍ
pokračování
NÁZEV Hypacrosaurus OBDOBÍ pozdní křída VÝSKYT Severní Amerika (Alberta a Montana) VELIKOST délka 9 m
Hypacrosaurus byl další hadrosaurus s výrazným obloukovým hřebenem na hlavě. Ten byl podobný jako u korytosaura, ale byl nižší a širší. Také se z přední části hlavy nezvedal tak strmě, ale spíše pozvolna. Jelikož byly pozůstatky hypakrosaura nalezeny v mladších horninách, pravděpodobně se vyvinul z dřívějších hadrosaurů. Dalším rozdílem mezi těmito dvěma stejně velkými hadrosaury byly trny na hřbetních obratlích hypakrosaura, které na hřbetě vytvářely výrazný, kůží pokrytý hřeben. Účelem tohoto hřebene mohlo být ovládání tělesné teploty, podobně jako tomu bylo u jiných plazů, například pelykosaurů (viz str. 186–188) nebo masožravých spinosaurů (viz str. 118–119). Podle nalezených stop je zřejmé, že se tento velký hadrosaurus pohyboval většinou po čtyřech.
NÁZEV
Lambeosaurus OBDOBÍ pozdní křída VÝSKYT Severní Amerika (Baja California, Montana a Saskatchewan) VELIKOST
délka 9 m
Tento lambeosaurinní hadrosaurus měl na hlavě dva neobvyklé útvary. V přední části hlavy se nacházel velký hranatý dutý a dopředu směřující hřeben a ze zadní části hlavy vyrůstal pevný kostěný hrot směřující dozadu. Dohromady tedy byly uspořádané do tvaru V,
NÁZEV Parasaurolophus OBDOBÍ pozdní křída VÝSKYT Severní Amerika (Alberta, Nové Mexiko a Utah)
což na dlouhém a ohebném krku vypadalo dosti neohrabaně. Stejně jako ostatní hadrosauři se i Lambeosaurus pohyboval při spásání nízké vegetace po čtyřech. Zdá se, že díky pružnému krku, který snadno ohnul pod úroveň těla, mohl dosáhnout na nízko rostoucí rostliny, aniž by se musel výrazněji ohýbat. Kalifornský zástupce rodu Lambeosaurus byl obr mezi hadrosaury. Ačkoliv byly nalezeny pouze částečné pozůstatky, z rozměrů a hmotnosti kostí vyplývá, že jejich majitel dosahoval délky 16,5 m, takže to byl největší známý hadrosaur.
VELIKOST délka 10 m
Stejně jako Saurolophus (viz str. 150) měl i Parasaurolophus kratší čenich než ostatní hadrosauři a dozadu směřující, rohu podobný hřeben na vrcholu hlavy. Tím ale veškerá podobnost končí, protože hřeben parasaurolofa nebyl vyplněný, jako tomu bylo u jeho příbuzného. Místo toho hřeben tvořila dutá trubice, mnohem delší než u saurolofa. Hřeben dosahoval délky až 1,8 m. Uvnitř byl uspořádaný podobně, jako tomu bylo u korytosaura, od nozder k horní části hřebene vedly párové vzduchovody, které se pak stáčely zpět směrem k nozdrám. Lebka s mnohem kratším hřebenem a zahnutějšími vzduchovody byla původně označena za samostatný druh v rámci rodu Parasaurolophus. Dnes je ale považována za lebku samice druhu s dlouhým hřebenem, jelikož se předpokládá, že se velikost hřebenů u pohlaví lišila. Jedinečným znakem parasaurolofa je mezera v páteři v oblasti lopatek, přesně v místě, kde by se hřbetu dotýkala špička hřebene, pokud dinosaur držel hlavu v přirozené poloze, s esovitě zahnutým krkem. Někteří paleontologové se domnívají, že hřeben do této mezery zapadl, když zvíře probíhalo hustým podrostem. Hřeben by pak sloužil k odrážení nízkých větví nahoru od těla. Podobným způsobem používají hřeben na hlavě dnešní kasuáři. Ocas parasaurolofa byl také neobvyklý, protože byl velice vysoký. To vedlo některé vědce k domněnce, že byl pestře zbarvený a sloužil jako signální zařízení. Možná také jasné zbarvení pomáhalo udržet skupinu pohromadě, když
putovala hustým lesem. Také je možné, že na zadní části hlavy se nacházela kožená blána, která spojovala hřeben s krkem. Ta mohla být pestře zbarvená a mít podobnou funkci jako ocas. Pokud je pravda, že dutý hřeben sloužil k zesílení zvuku (viz Corythosaurus, str. 151), lze vyvodit, že Parasaurolophus vydával jiné zvuky než Corythosaurus s půlkruhovým hřebenem. Hřebeny na hlavách lambeosaurinních hadrosaurů jsou rozmanité velikostí i tvarem, takže je pravděpodobné, že různé druhy se ozývaly odlišným voláním. V lesích Severní Ameriky období pozdní křídy se nejspíš neustále ozývaly zvuky – od hlubokého troubení lambeosaurinních hadrosaurů po nosové volání jejich hadrosaurinních příbuzných. Kostra tohoto dinosaura je těžce stavěná, zejména lopatky, pánev a přední končetiny. Zvýšená muskulatura a robustnost přední části naznačuje, že Parasaurolophus se většinu času pohyboval po čtyřech. Stejně tak je zesílená oblast stydké kosti, která poskytovala prostor pro úchyt svalů, potřebných ke zvednutí těžkého těla na zadní. Většina těchto hadrosaurů pochází z období střední křídy a rozšířili se po celé severní polokouli, na jižní polokouli mnoho pozůstatků nalezeno nebylo. Byli pozoruhodně rozmanití a rychle se vyvinuli v období pozdní křídy. Ačkoliv došlo v rodu k několika změnám, patřili mezi poslední dinosaury, kteří čelili hromadnému vyhynutí na konci křídy.
153
248
S AVCI :
S AVCI :
EVOLUCE ROZMANITOSTI
Jihoameričtí kopytníci
POKRAČOVÁNÍ
Čeleď A str a p other iid a e NÁZEV Macrauchenia OBDOBÍ pleistocén VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
U mnoha koster astrapoteridů bylo možné provést úplnou rekonstrukci. Způsob života a příbuzenské vztahy s ostatními jihoamerickými kopytníky jsou však i přesto záhadou.
VELIKOST délka 3 m
Macrauchenia („velký krk“) byla větší a pozdější verze tesodona. Způsob života makrauchenie je záhadou. Měla některé znaky velbloudovitých, například velikost a držení těla, malou hlavu nebo dlouhý krk. Tříprstá chodidla však byla podobná jako u nosorožců a Macrauchenia nejspíš také měla krátký chobot, jelikož měla nozdry umístěné vysoko mezi očima. Někteří paleontologové se domnívají, že přítomnost chobotu značí obojživelný způsob života. Jiní naznačují, že nozdry byly zkrátka vybavené „záklopkami“, které se mohly zavřít, aby dovnitř nepronikal prach. Přítomnost chobotu i zubů s vysokou korunkou znamená, že se tento živočich nejspíše živil okusováním listů i spásáním travin. Macrauchenia měla dlouhé končetiny a u předního páru byla mnohem delší část nad kolenem než pod ním, což je častý znak rychlých živočichů. Macrauchenia nejspíš ale rychle běhat nemohla, protože rozměry zadních končetiny byly zcela opačné.
ŘÁD ASTRAPOTHERIA Astrapotheria byl malý řád nízkých býložravců z období raného paleocénu až středního miocénu. Někteří zástupci dorůstali velikosti nosorožce a měli kly a krátký chobot.
EVOLUCE ROZMANITOSTI
Če le ď T r i gonost y lop i d a e
ŘÁD PYROTHERIA
Někteří paleontologové se domnívají, že trigonostylopidi patří mezi astrapoteriany, a jiní je považují za samostatný řád. Základní podobnost mezi trigonostylopidy a astrapoteridy spočívá ve vyčnívajících špičácích, ale ostatní zuby naznačují, že jsou blíže příbuzní s litopterny.
Jihoameričtí savci jsou dokonalým příkladem konvergentní evoluce – vývinu podobných znaků a vlastností u nepříbuzných živočichů na základě podobného vlivu okolí. Pyrotheria byl řád jihoamerických „ekvivalentů“ slonů, ale není jasné, z jaké skupiny se vyvinuli.
NÁZEV Trigonostylops OBDOBÍ pozdní paleocén až raný eocén
NÁZEV Astrapotherium
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina)
OBDOBÍ pozdní oligocén až střední miocén
VELIKOST délka asi 1,5 m
Č e l e ď P yr o th e r i i d a e Pyroteridi byli hlavní čeledí tohoto řádu. Vyskytovali se od Argentiny po Brazílii, Venezuelu a Kolumbii a žili od eocénu po počátek oligocénu.
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina) NÁZEV Pyrotherium
VELIKOST délka 2,5 m
OBDOBÍ raný oligocén
Kromě větších rozměrů bylo Astrapotherium typickým zástupcem stejnojmenné čeledi. Mělo poměrně krátkou hlavu s vyklenutým čelem v důsledku zvětšené dutiny nosní. Špičáky rostly v průběhu celého života a vytvářely čtyři kly. Větší horní pár klů tvořil se spodním párem jakési „nůžky“. Široké spodní řezáky vyčnívaly z tlamy ven a nejspíš společně s rohovitou destičkou v horní čelisti sloužily k ukusování vegetace. Důkazy o přítomnosti chobotu jsou rozporuplné. Nosní kosti byly krátké a otevřené vysoko na čele, což přítomnost chobotu naznačuje. Přesto ale existují důvody, proč tuto teorii zamítnout: krk astrapoteria nebyl zrovna krátký, a tak mohlo hlavu snadno ohnout až k zemi. Je možné, že „chobot“ byl ve skutečnosti vzduchový vak. Astrapotherium mělo dlouhé nízké tělo a zadní končetiny slabší než přední. Také mělo malá chodidla a bylo plochochodec (váhu nesla celá chodidla). Tento živočich nejspíš trávil většinu času v mělké vodě a vytrhával ze dna vodní rostliny, podobně jako amyndontní nosorožci na severní polokouli (viz str. 264).
VÝSKYT Jižní Amerika (Argentina) VELIKOST délka 3 m
Nalezené pozůstatky trigonostylopse tvoří pouze lebka, takže je obtížné si udělat představu o jeho celkovém vzhledu nebo způsobu života. Zuby trigonostylopse byly velice primitivní, ale pokud by skutečně patřil mezi astrapoteriany (teorie založená na velikosti spodních špičáků), zbytek těla by nejspíš vypadal jako u astrapoteria.
Pozůstatky pyroteria byly poprvé nalezeny v usazeninách sopečného popela ve městě Deseado v Argentině: odtud také název znamenající „ohnivý tvor“. Od té doby bylo nalezeno mnoho dalších pozůstatků i v dalších částech Jižní Ameriky. Pyrotherium nejspíš vypadalo jako raný slon Barytherium, žijící v Africe. Pyrotherium mělo mohutné tělo, nesené sloupovitými končetinami s krátkými širokými prsty, mělo krátký silný krk a hlavu vybavenou chobotem a kly, tvořenými prodlouženými řezáky. V horní čelisti se nacházely dva páry krátkých plochých klů, ve spodní čelisti pak jeden pár.
249
