Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra mezinárodního a evropského práva

Diplomová práce

Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení Michal Jekielek 2010/2011

1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury …...............................................

2

Rád bych poděkoval své vedoucí JUDr. Kláře Svobodové, Ph.D. za pomoc, ochotu, cenné rady a příkladné vedení diplomové práce.

3

Obsah 1. Úvod..................................................................................................................5 2. Rozhodčí řízení.................................................................................................7 2.1 Rozhodčí řízení a mezinárodní rozhodčí řízení.....................................7 2.2 Mezinárodní rozhodčí řízení v českém právu......................................10 2.3 Domácí a cizí rozhodčí řízení...............................................................13 2.4 Vymezení rozhodčí smlouvy................................................................14 2.4.1 Rozhodčí smlouva....................................................................14 2.4.2 Ujednání o rozhodčím řízení....................................................15 2.4.3 Smlouva s rozhodcem..............................................................15 2.5 Místo konání rozhodčího řízení............................................................16 ...........................................................................................................................17 3. Doktríny rozhodčího řízení .............................................................................18 3.1 Doktrína smluvní..................................................................................18 3.2 Doktrína jurisdikční...............................................................................21 3.3 Doktrína smíšená.................................................................................23 3.4 Doktrína autonomní..............................................................................24 3.5 Vliv doktrín na rozhodčí smlouvu ........................................................25 4. Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvy ..........................................................27 4.1 Arbitrabilita sporu..................................................................................28 4.1.1 Arbitrabilita v průběhu rozhodčího řízení .................................28 4.1.2 Arbitrabilita při posuzování vykonatelnosti rozhodčí smlovy....29 4.1.3 Arbitrabilita v rámci řízení o zrušení a uznání a výkonu rozhodčího nálezu................................................................................................31 4.1.4 Úprava arbitrability v ZRŘ........................................................31 4.1.5 Shrnutí......................................................................................35 4.2 Způsobilost stran..................................................................................36 4.2.1 Způsobilost v průběhu rozhodčího řízení ................................37 4.2.2 Způsobilost v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy.........38 4.2.3 Způsobilost ve fázi zrušení a uznání a výkonu rozhodnutí......39 4.2.4 Shrnutí......................................................................................39 4.3 Forma rozhodčí smlouvy......................................................................40 4.3.1 Forma ve fázi průběhu rozhodčího řízení ................................40 4.3.2 Forma ve fázi vykonatelnosti rozhodčí smlouvy ......................41 4.3.3 Forma v řízení o zrušení a o uznání a výkonu.........................43 4.3.4 Hmotněprávní úprava formy.....................................................44 4.3.5 Shrnutí......................................................................................47 4.4 Materiální platnost rozhodčí smlouvy...................................................48 4.4.1 Volba práva pro rozhodčí smlouvu...........................................48 4.4.2 Fáze průběhu rozhodčího řízení .............................................49 4.4.3 Fáze vykonatelnosti rozhodčí smlouvy.....................................50 4.4.4 Fáze zrušení a uznání a výkonu...............................................51 4.4.5 Shrnutí......................................................................................52 5. Závěr...............................................................................................................53 6. Resumé...........................................................................................................57 7. Použitá literatura.............................................................................................60 7.1 Monografie...........................................................................................60 7.2 Články a příspěvky...............................................................................60 7.3 Právní předpisy....................................................................................61 4

1. Úvod

Během několika posledních desetiletí došlo k obrovskému propojení světa a ke zkrácení vzdáleností. Díky novým technologiím došlo také k výraznému zrychlení dopravy a komunikace mezi lidmi a jinými právními subjekty sídlícími v různých státech nebo na odlišných kontinentech. Tento fenomén, označovaný slovem „globalizace“ s sebou však nese i řadu problémů. A to nejen sociálních, kulturních a politických, ale i ekonomických a obchodních, které jsou velmi úzce spjaty s právem. Světový obchod postupně eliminoval nejvýznamnější překážky jako jsou cla, kvóty, embarga, kartelové dohody a další nástroje, které jej mohly brzdit nebo deformovat. Jedním z prvků, které by mohly znesnadnit mezinárodní obchodování, je i otázka řešení sporů vzniklých v rámci mezinárodního obchodu. Proto vznikla potřeba tyto spory účelně, rychle a efektivně řešit, a to nejlépe nezávisle na státním soudnictví, které je často zdlouhavé a zbyrokratizované. Někdy jsou dokonce obecné soudy obviňovány z podjatosti na základě státní či politické příslušnosti jednoho ze subjektů sporu. Tato potřeba měla za následek vznik a nebývalý rozvoj mezinárodního rozhodčího řízení. Rozhodčí řízení je alternativní soukromoprávní způsob řešení sporů, a to jak vnitrostátních, tak i mezinárodních. Strany se mohou dohodnout přímo na osobě a místě

nebo na způsobu volby rozhodce i místa, kde bude spor

rozhodován, a tím zajistit neutralitu a fakt, že spor bude vyřešen ku prospěchu obou stran a že řešení bude také oběma stranami akceptováno. Nelze však říci že mezinárodní rozhodčí řízení je zcela nezávislé na vnitrostátním právu a na obecných soudech. Funkce soudů je v něm však redukována na funkci pomocnou a kontrolní, do samotného merita sporu obecné soudy zasahovat nemohou. Základním pilířem rozhodčího řízení je dohoda stran. Jejich vůle podřídit spor, ať už budoucí či již nastalý, rozhodčímu řízení je vyjádřena v rozhodčí smlouvě. Tato smlouva musí vždy podléhat nějakému národnímu právnímu řádu, který takové rozhodčí řízení připouští a dává mu oporu. Toto národní právo je pak pilíř, na kterém rozhodčí řízení stojí a od něhož se odvozuje. Proto

5

je otázka práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu zcela zásadní. Tato problematika, která bude i tématem mé práce, však nemá jednotnou úpravu a ani teorie není jednotná, což je dáno především spornou povahou rozhodčí smlouvy, která není ani čistě hmotněprávním institutem, ani institutem procesněprávním. V první části své práce se budu věnovat problematice zařazení rozhodčí smlouvy. Zde existují čtyři základní teorie, a to teorie smluvní, jurisdikční, smíšená a autonomní. Zásadní otázkou je zde, co vlastně rozhodčí řízení zakládá. Zda to je právní řád, který ho připouští, jak postuluje jurisdikční teorie, nebo vůle stran spor svěřit do působnosti rozhodců, jak tvrdí teorie smluvní. Nejblíže k tomuto vymezení má teorie smíšená, která kombinuje prvky teorie smluvní a jurisdikční. Naopak teorie autonomní vidí základ rozhodčí smlouvy v samotném institutu rozhodčího řízení. V další části se pak zaměřím na jednotlivé aspekty rozhodčí smlouvy, kterými jsou arbitrabilita sporu, forma rozhodčí smlouvy, materiální platnost rozhodčí smlouvy a způsobilost stran takovou smlouvu uzavřít. Tyto aspekty musíme posuzovat zvlášť, neboť kvůli výše zmíněné rozporuplné povaze rozhodčí smlouvy se jednotlivé aspekty mohou řídit právními řády různých států. Tuto problematiku budu nahlížet jak z pohledu rozhodců, tak z pohledu obecných soudů. Také se budu věnovat místu konání rozhodčího řízení, které má na právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu zásadní vliv. Neznamená to však, že by právo místa konání rozhodčího řízení bylo automaticky i právem rozhodným pro rozhodčí smlouvu. Ve své práci budu čerpat především z monografií a odborných článků a to jak českých tak i zahraničních. Analýzou různých názorů a praktických zkušeností bych chtěl dojít k souboru pravidel, podle kterých se bude dát určit právní úprava, dle které budou posuzovány jednotlivé aspekty rozhodčí smlouvy a také úskalí použití některých kolizních norem. A dále nastínit, jak by tyto aspekty byly posouzeny podle českého právního řádu. Tímto bych také chtěl poděkovat své vedoucí JUDr. Kláře Svobodové Ph.D. za poskytnutí několika zahraničních článků, ke kterým bych se jinak jen obtížně dostával.

6

2. Rozhodčí řízení

V této kapitole se budu věnovat především odlišení vnitrostátního a mezinárodního rozhodčího řízení. Toto dělení je velmi důležité, protože řada států má pro tyto typy řízení odlišnou právní úpravu. Dále se budu věnovat rozdělení rozhodčího řízení, respektive rozhodčích nálezů, na domácí a cizí, což je zase důležité z hlediska uznání a výkonu rozhodčích nálezů. V závěru se stručně zmíním o významu místa konání rozhodčího řízení a o dělení smluv v rámci rozhodčího řízení.

2.1 Rozhodčí řízení a mezinárodní rozhodčí řízení Neexistuje jednotná definice rozhodčího řízení, každý autor k tomuto pojmu přistupuje jinak. Jako příklad českého přístupu bych zde rád uvedl definici

Rozehnalové, která ve své publikaci definuje rozhodčí řízení jako

„dobrovolné postoupení řešení sporu neutrální třetí straně, rozhodcům či rozhodčímu soudu, která vydá po provedeném řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí.“1. Jako příklad zahraniční definice bych uvedl tu, kterou používají Redfern a Hunter. Podle jejich definice je „rozhodčí řízení soukromoprávní metoda řešení sporu, kterou si strany samy zvolily jako efektivní řešení jejich sporu bez zásahu obecného soudu.“2 Definujícími prvky rozhodčího řízení jsou vyloučení pravomoci obecných soudů ve prospěch rozhodců, nezávislost a nestrannost rozhodců a pravomoc rozhodců vydat konečné rozhodnutí ve věci (rozhodčí nález), které je, za určitých procesních podmínek, jako například doručení,nadáno vykonatelností. 3 Dalším důležitým aspektem je přípustnost rozhodčího řízení právním řádem určitého státu. Rozhodčí řízení má v zásadě dvě formy, které se liší mírou ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 42. 2 REDFERN, A. Law and Practice of International Commercial Arbitration. London : Sweet & 1

Maxwell, 2004. bod 1-01. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 185 – 186. 3

7

institucionalizace. Na jedné straně máme rozhodčí řízení ad hoc, kdy je senát rozhodující spor vytvořen pouze pro tento jediný spor a s vydáním rozhodčího nálezu svou existenci končí. Na druhé straně existují stálé rozhodčí soudy, které na rozdíl od senátu v řízení ad hoc působí kontinuálně a vyznačují se jistou mírou institucionalizace. Tyto pak mají své sídlo, statut, statutární orgány a předem připravená procesní pravidla. 4 Dalším důležitým prvkem rozhodčího řízení je osoba rozhodce. Rozhodci jsou nezávislé a nestranné osoby, které tuto funkci dobrovolně přijaly. Za splnění náležitých podmínek vyplývajících ze zákona a mezinárodních smluv mají pravomoc vydat ve věci konečné rozhodnutí v podobě vykonatelného rozhodčího nálezu.5

Rozhodčí řízení se dle české právní úpravy vztahuje

výhradně na rozhodování ve věcech majetkových, ve kterých lze uzavřít smír. V zahraničních právních úpravách je toto vymezení různé. Otázka arbitrability sporu je dále rozvedena v samostatné kapitole této práce. Rozhodčí řízení můžeme dělit na vnitrostátní rozhodčí řízení a na mezinárodní rozhodčí řízení nebo též arbitráž. Mezinárodní rozhodčí řízení nebo také mezinárodní obchodní arbitráž je způsob řešení sporů o majetkové nároky vzniklé z realizace mezinárodního obchodu mezi obchodníky a podnikateli.6 Teorie uvádí tří kritéria, podle kterých se rozhodčí řízení dělí na vnitrostátní a mezinárodní. Těmi jsou buď objekt rozhodčího řízení, nebo subjekt rozhodčího řízení, nebo jejich kombinace. 7 Kritérium založené na objektu, neboli na předmětu sporu, vychází z toho, že má-li spor mezinárodní charakter nebo přímo vyplývá z mezinárodního obchodu, pak se jedná o rozhodčí řízení mezinárodní. Na tomto principu je založena například francouzská právní úprava.8 Na druhé straně kritérium založené na subjektech ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 65 - 69. 5 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 42. 6 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 13. 7 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial 4

Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003, s. 58. 8

POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition.

8

se zabývá stranami rozhodčí smlouvy, a to především jejich sídlem, bydlištěm nebo místem podnikání. Toto kritérium používá švýcarské právo. To rozlišuje vnitrostátní a mezinárodní rozhodčí řízení právě podle místa pobytu, sídla či místa podnikání stran v čase podpisu rozhodčí smlouvy. 9 Třetí možností je kombinace obou předchozích kritérií. Tato úprava je použita v Evropské úmluvě o mezinárodní obchodní arbitráži (dále jen Evropská úmluva) 10 a dále je užita ve Vzorovém zákoně UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení (dále jen Vzorový zákon),11 ve kterém je úprava ještě širší. Vzorovému zákonu však bývá vyčítáno, že je jeho úprava příliš široká a umožňuje vznik mezinárodního rozhodčího řízení i v případech, kdy jde zjevně o řízení vnitrostátní, a to pouze dohodou stran.12 Důležitým aspektem je také vliv vnitrostátního práva na mezinárodní rozhodčí řízení. Tento je v různých právních řádech odlišný, a to především v rovině jmenování rozhodců, pomocné funkce soudu v průběhu rozhodčího řízení, uznání a výkonu rozhodčích nálezů a zrušení rozhodčích nálezů. Míra vlivu vnitrostátního práva na mezinárodní rozhodčí řízení také závisí na tom, z pohledu jaké doktríny stát k rozhodčímu řízení přistupuje. Třeba v případě pojetí jurisdikčního je vliv vnitrostátního práva na rozhodčí řízení daleko větší než v případě pojetí smluvního.13 Hlubšímu vysvětlení těchto doktrín se budu věnovat dále ve své práci. Mezinárodní prvek v rozhodčím řízení může být absolutní nebo relativní. Základní rozdíl mezi těmito dvěma situacemi je v tom, že absolutní mezinárodní rozhodčí řízení je takové, které za mezinárodní považují všechny dotčené právní řády. Na druhou stranu relativní rozhodčí řízení je takové, kde je

London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 31 – 32. 9


London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 32 – 33. 10 11

Podepsána 21.4.1961 v Ženevě, v ČR publikována pod číslem 176/1964 Sb. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení, přijatý dne 21.6.1985, doplněný

7.7.2006.

Dostupný

z

. 12 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007. 13 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 43 – 44.

9

mezinárodní prvek spatřován pouze z pohledu určitého právního řádu. 14 Některé právní řády nerozlišují mezi vnitrostátním a mezinárodním rozhodčím řízením. Tyto státy mají jednotnou právní úpravu jak pro řízení vnitrostátní, tak pro řízení mezinárodní. Taková úprava platí například v Německu. Německá právní úprava, tedy Kniha 10 Zivilprozessordnung (Občanského soudního řádu) (dále jen ZPO) 15 vychází ze Vzorového zákona a jediné kritérium v ní uvedené je, zda se rozhodčí řízení koná na území Německa nebo ne.16 Podobnou právní úpravu najdeme i v anglickém Arbitracion Act 1996 neboli v Zákoně o rozhodčím řízení.17

2.2 Mezinárodní rozhodčí řízení v českém právu V českém právním řádu také, podobně jako v německém, neexistuje samostatná

právní

úprava

pro

mezinárodní

rozhodčí

řízení.

Úprava

mezinárodního rozhodčího řízení je obsažena v § 36 - § 40 ZRŘ. Konkrétně v § 36 a § 37 je upraveno mezinárodní rozhodčí řízení, v následujících § 38 – §40 se jedná o uznání a výkon cizích rozhodčích nálezů. Není přitom přesně vymezeno kritérium, které činí rozhodčí řízení mezinárodním, ale z textu vyplývá, že se jedná o řízení, které obsahuje mezinárodní prvek. Tento prvek však zákon také nedefinuje, musíme se tedy opřít o teorii a praxi mezinárodního práva soukromého.18 Obecně se za mezinárodní prvek považuje rozdílná státní příslušnost, sídlo, bydliště či místo podnikání stran rozhodčí smlouvy. Ale i v případě, že mají subjekty sídlo ve stejném státě, může být mezinárodní prvek dán. Pak 14

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 44 – 45. 15 Zivilprozesseordnung, účinný od 1.1.1998. Dostupný např. z

(originální

verze),

arb.de/materialien/schiedsverfahrensrecht98-e.html> (anglická verze). 16 17

§1025 odst 1. Zivilprozessordnung. Arbitracion

Act,

účinný

od

31.1.1997.

Dostupný

z

. 18

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2.

aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s 48 – 50.

10

záleží na okolnostech konkrétního případu, může se jednat například o místo uzavření smlouvy, místo charakteristického plnění a podobně. 19 Spornou otázkou je, zda může být mezinárodní prvek dán pouhou vůlí stran. Typicky se jedná o případ, kdy si strany, které podnikají v jednom státě a jejichž vztah objektivně žádný mezinárodní prvek neobsahuje, zvolí rozhodčí soud nebo instituci se sídlem v jiném státě. Z pohledu české právní úpravy by to byla situace, kdy by dvě společnosti se sídlem a místem podnikání v České republice uzavřely rozhodčí smlouvu a vybraly by rozhodčí soud sídlící v jiném státě, a tím chtěli docílit, aby bylo rozhodčí řízení mezinárodní. Předpokládejme, že by vznikl spor a jedna ze stran by podala žalobu u obecného soudu a druhá strana by namítla existenci rozhodčí doložky. Obecný soud by musel vyslovit svou nepříslušnost a řízení zastavit, pokud uzná, že spor je arbitrabilní podle českého práva a rozhodčí smlouva splňuje formální a materiální náležitosti podle českého práva. Volba místa konání rozhodčího řízení v zahraničí nepostačuje jako důvod pro odmítnutí výkonu rozhodčí smlouvy. Povinnost soudu zastavit řízení vychází z článku II odst. 3 Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřené 10. června 1958 v New Yorku (dále jen Newyorská úmluva). Tento článek se pak promítne do vnitrostátního práva, v České republice to je §106 občanského soudního řádu ( dále jen OSŘ ) dle kterého je soud povinen řízení zastavit. 20 Otázka je, zda český obecný soud v takovém případě bude legitimován k provádění pomocných nebo kontrolních funkcí v rámci tohoto rozhodčího řízení. ZRŘ nikde nevymezuje svou teritoriální působnost. Tudíž teoreticky není upraven ani rozsah teritoriální působnosti českých soudů v rámci pomocných funkcí v rozhodčím řízení. Pokud však v zákoně není přímo uvedeno jeho působení do zahraničí, má se za to, že se jeho působnost omezuje jen na území České republiky. V § 43 je výslovně uvedeno že k úkonům podle ZRŘ je místně příslušný soud, v jehož obvodu se koná nebo konalo rozhodčí řízení, jeli toto místo v tuzemsku.21 19

BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha :

C.H.Beck, 2004, s. 267. 20

Zákon č. 99/1963, občanský soudní řád.

21


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 292.

11

V tomto kontextu je zajímavá především otázka možnosti nařídit předběžné opatření v rámci rozhodčího řízení konaného v zahraničí. Teorie tuto možnost připouští. Dává však českým soudům pravomoc skrze § 74 odst. 3 OSŘ a ne podle § 41 nebo § 43 ZRŘ, které tuto možnost nepřipouští. 22 Na základě toho by český soud mohl vykonat předběžné opatření. Český soud by byl určen na základě obecných předpisů, tedy § 9 OSŘ. Stejně by český soud postupoval i v případě, že by pouze jedna ze stran sporu měla sídlo v České republice. Pokud by tedy byl český soud v případě konání mezinárodního rozhodčího řízení požádán o provedení předběžného opatření, je mu na základě § 74 odst. 3 OSŘ povinen vyhovět. Zrušení rozhodčího nálezu je možné pouze v případě, že tento rozhodčí nález byl vydán na území České republiky. Otázka zda šlo o vnitrostátní nebo mezinárodní rozhodčí řízení zde nehraje roli. Rozhodčí nález vydaný v zahraničí nemůže být českými obecnými soudy nikdy zrušen, český soud může zrušit pouze „domácí“ rozhodčí nález. 23 Proto v případě, kdy si dvě strany pro „vnitrostátní“ rozhodčí řízení vyberou zahraničního rozhodce, vzdají se možnosti na zrušení rozhodčího nálezu českým soudem, a to z důvodu že takový rozhodčí nález nebude „domácí.“ Český soud však může v řízení o uznání a výkonu takovýto rozhodčí nález neuznat, a tím zabránit jeho výkonu na území České republiky. Řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu bude s největší pravděpodobností probíhat podle Newyorské úmluvy. Podle Newyorské úmluvy může soud odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu především na návrh některé ze stran sporu. Z úřední povinnosti soud zkoumá pouze otázku arbitrability sporu a rozpor s veřejným pořádkem. 24 Zde je otázka, jak bude soud vykládat pojem veřejný pořádek. V případě, že by si strany zvolili místo konání rozhodčího řízení v zahraničí s úmyslem vyhnout se některému ustanovení českého právního řádu, mohl by soud odmítnou uznání tohoto rozhodčího 22


C.H.Beck, 2004, s. 175. 23


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 297. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 290 – 294. 24

12

nálezu právě pro rozpor s veřejným pořádkem. 25 Naopak situace kdy si dvě strany pro „vnitrostátní“ rozhodčí řízení zvolí zahraniční rozhodčí instituci je vcelku běžná. Může nastat i opačná situace, kdy si dva zahraniční subjekty zvolí jako místo konání rozhodčího řízení Českou republiku. V tomto případě je otázkou funkce českých soudů ve vztahu k tomuto rozhodčímu řízení. Jedná se především o uplatnění předběžného opatření, jelikož spor nemá žádnou vazbu na českou republiku a soud tedy nemůže sám vykonat předběžné opatření ani ho garantovat.26 V této situaci by také mohlo dojít ke konfliktu pravomocí soudů, protože některé zahraniční úpravy dávají svým národním soudům možnost vykonávat kontrolní funkce i v případě, že se rozhodčí řízení koná v jiném státě.27 Problematika mezinárodního prvku daného pouze vůlí stran není jednoznačně upravena ani vyřešena a má spoustu sporných bodů. Možnost vytvořit mezinárodní prvek pouhou vůlí stran je často kritizován. 28 V této věci však bude vždy záležet především na národním právu a jeho postoji a vnímání rozhodčího řízení.

2.3 Domácí a cizí rozhodčí řízení Dělení rozhodčího řízení na domácí a cizí má význam především pro zacházení s rozhodčím nálezem. V tomto dělení se shoduje česká úprava se Vzorovým zákonem a Newyorskou

úmluvou. Ve Vzorovém zákoně je toto

dělení obsaženo v článcích 35 a 36. Obdobná je i úprava Newyorské úmluvy, která ve svém článku I. uvádí že, se vztahuje na uznání a výkon rozhodčích nálezů, vydaných v jiném státě, než je stát uznání a výkonu. Oba tyto prameny považují za rozhodující místo konání rozhodčího řízení. Dále se shodují, že BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008 s. 290 – 294. 26 BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : 25

C.H.Beck, 2004 s. 174 – 178. 27

Např. §1025 odst. 2 ZPO, §2 odst. 3 AA.

28


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s. 47 – 48.

13

přímo vykonatelný nebo zrušitelný je jen domácí rozhodčí nález. V případě, že byl rozhodčí nález vydán v zahraničí, musí ho soud nejdříve uznat. a až poté nastane jeho vykonatelnost.29

2.4 Vymezení rozhodčí smlouvy Rozhodčí smlouva je základním kamenem pro celé rozhodčí řízení. Základními podmínkami pro možnost přenesení pravomoci rozhodnout spor z obecných soudů na rozhodčí instituce jsou totiž přípustnost takového jednání právním řádem dané země a projev vůle stran, jenž je obsažen právě v rozhodčí smlouvě.30 Pro rozhodčí smlouvu jsou důležité především tyto čtyři základní aspekty. Těmito aspekty jsou konkrétně arbitrabilita sporu, způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu, forma rozhodčí smlouvy a materiální platnost rozhodčí smlouvy.31 Tyto aspekty je však kvůli nejednoznačné povaze rozhodčí smlouvy nutné posuzovat samostatně. Pouze tak totiž může být pro jednotlivé aspekty zjištěno právo rozhodné. Toto je velmi důležité, zkoumáme-li platnost rozhodčí smlouvy. O tom více v dalších kapitolách této práce.

2.4.1 Rozhodčí smlouva Rozhodčí smlouva je smlouva, která přenáší rozhodovací pravomoc z obecných soudů na rozhodčí instituce, a to jak pravomoc ve věci již existujícího sporu, tak i pravomoc ve sporech v budoucnu teprve vzniklých. Rozhodce nebo rozhodčí instituce nejsou stranou rozhodčí smlouvy, a to ani v případě, že jsou v ní přímo uvedeni. V případě uzavření rozhodčí smlouvy a za splnění zákonem daných podmínek, jsou soudy povinny rozhodčí smlouvy respektovat.32 Podoba rozhodčí smlouvy může být různá. Nejčastěji se 29


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008, s. 43. 30


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 99. 31


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 113 – 115. 32 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 98 – 99.

14

sjednává formou rozhodčí doložky, tedy jako ustanovení ve smlouvě hlavní. Zde je důležité zdůraznit jednu ze zásad rozhodčího řízení, a to je zásada autonomie rozhodčí smlouvy. Dle této zásady rozhodčí smlouva nesdílí osud smlouvy hlavní. A to ani v situaci, kdy se smlouva hlavní ukáže jako neplatná.

Druhý důsledek zásady autonomie rozhodčí smlouvy je, že se

smlouva hlavní a smlouva rozhodčí mohou řídit dvěma různými právními řády. 33 Zda je rozhodčí smlouva samostatná nebo zda je sjednána jako rozhodčí doložka ve smlouvě hlavní, v tomto případě nehraje roli.

2.4.2 Ujednání o rozhodčím řízení Další smlouvou, která se váže na rozhodčí řízení, je ujednání o rozhodčím řízení. Toto ujednání se vztahuje přímo k řízení a upravuje například složení rozhodčích senátů a postup v řízení a celkově reguluje proces rozhodčího řízení v mezích zákona. Je častější v řízení ad hoc, rozhodčí soudy a jiné rozhodčí instituce mají zpravidla své řády, podle kterých rozhodují. V řízení ad hoc si strany mohou sjednat procesní postupy, místo jednání, jazyk atd. Tuto možnost připouští v českém právu §19 ZRŘ, v mezinárodním to je například čl. V.1. d) New Yorské úmluvy. Toto ujednání může stát samostatně, může však být i součástí rozhodčí smlouvy. Pokud není její součástí, považuje se za stvrzení a rozšíření rozhodčí smlouvy. Stojí-li ujednání samostatně, spadá plně do režimu procesního práva.34

2.4.3 Smlouva s rozhodcem Posledním druhem smlouvy, která se vztahuje k rozhodčímu řízení, je smlouva s rozhodcem, rozhodcovská smlouva či jinak pojmenovaná smlouva upravující vztah mezi smluvními stranami rozhodčí smlouvy a rozhodcem. V části odborné literatury je toto ujednání pojmenováno jako „záhadný fenomén,“ jiná část odborné literatury ho vůbec nepřipouští. Část teorie tvrdí, že tato smlouva není součástí rozhodčího řízení, jelikož nepřenáší pravomoc na rozhodce (jako rozhodčí smlouvy) ani neupravuje postup v řízení (jako ujednání ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 108 – 110. 34 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008 s. 99 – 100. 33

15

o rozhodčím řízení). V České republice neexistuje jednotný názor na tento typ smlouvy, ovšem judikatura Ústavního soudu se kloní k názoru, že tato smlouva přípustná je.35

2.5 Místo konání rozhodčího řízení Místo konání rozhodčího řízení do značné míry ovlivňuje vykonatelnost, rozhodčích nálezů, a proto má na řízení zásadní vliv. Pojem místa konání rozhodčího řízení má dva významy. Jednak to je místo určené v rozhodčí smlouvě ( právní ), podle kterého se bude určovat právo rozhodné pro rozhodčí řízení, a dále to je místo faktického konání rozhodčího řízení.36 Rozhodčí řízení se nemusí konat na jednom místě, ani v jednom státě. Především v rámci provádění důkazů je nezbytné nebo minimálně ekonomicky výhodnější přesunout místo faktického konání například do sídla nebo závodu některé ze stran. Toto však nemá vliv na místo konání rozhodčího řízení v právním smyslu, neboť to je umístěno do určitého státu a je spojeno s jeho právním řádem.37 Tato možnost je zakotvena i v článku 20 Vzorového zákona, kde je jasně vymezeno právní místo konání rozhodčího řízení a místa konání jednotlivých úkonů v rámci rozhodčího řízení. V českém právním řádu je místo konání rozhodčího řízení upraveno §17 ZRŘ. Tento paragraf odkazuje na místo dohodnuté stranami nebo místo, jež rozhodci považují za správné s přihlédnutím k zájmu stran. Z této formulace vyplývá, že stejně jako vzorový zákon, ZRŘ rozlišuje mezi právním místem konání rozhodčího řízení a místem faktického konání jednotlivých úkonů. 38 Právní místo rozhodčího řízení se během rozhodčího řízení nemění, je to prvek, který váže celé řízení k určitému právnímu řádu a jeho změna by měla pro rozhodčí řízení závažné důsledky. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 100. 36 ROZEHNALOVÁ, N. Určení fóra a jeho význam pro spory s mezinárodním prvkem – II. část. 35

Bulletin advokacie. 2005, č.5. 37


London : Sweet & Maxwell, 2007, s. 254 – 255. 38


C.H.Beck, 2004. s. 136– 139; BĚLOHLÁVEK, A. Místo konání rozhodčího řízení. Právní zpravodaj. 2004, č. 3, s. 14 – 15.

16

17

3. Doktríny rozhodčího řízení

Rozhodčí řízení je v podstatě přenos jedné z funkcí státu, v tomto případě funkce soudní, na soukromou osobu nebo instituci. Toto se děje pomocí smlouvy mezi stranami, přenesení je tedy dobrovolné. Týká se však funkce, kterou má vykonávat stát a proto se zde nabízí otázka, jakou právní povahu toto řízení a smlouva, jež ho zakládá, má. 39 Zda převažuje prvek soukromoprávní, tedy že jde o vůli stran vyřešit spor jinou cestou než soudní, nebo zda má větší váhu fakt, že rozhodování sporů je výhradně funkcí státu a i po jejím přenesení zde stát svou moc uplatňuje . Jde tedy především o definování vztahu státu k rozhodcům a rozhodčímu řízení, případně k rozhodčím nálezům. V této kapitole se pokusím vymezit vztah státu k rozhodčímu řízení, a také principy, které dávají rozhodcům pravomoc spor rozhodnout.40 Dvě základní doktríny rozhodčího řízení, tedy doktrína smluvní a jurisdikční, představují dva převažující pohledy na rozhodčí řízení. A to pohled na rozhodčí řízení jako na součást procesního práva a pohled, kdy je rozhodčí řízení vnímáno jako institut soukromoprávní. Toto rozdělení má vliv i na vnímání rozhodčí smlouvy, kdy jurisdikční teorie ji vnímá jako smlouvu procesní, zatímco teorie smluvní jako hmotněprávní smlouvu. 41 Doktrína smíšená je pak kombinací obou základních doktrín. Doktrína autonomní naopak představuje pohled, který je zcela odlišný a snaží se rozhodčí řízení oprostit od vlivu národního práva.42

3.1 Doktrína smluvní Podle smluvní teorie je základem pravomoci rozhodců k projednání a ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 52. 40 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial 39

Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003, s 71 – 72. BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 42 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 52. 41

18

rozhodnutí sporu vůle stran vyjádřená v rozhodčí smlouvě. Na rozdíl od jurisdikční teorie, neřadí smluvní teorie rozhodčí řízení do civilního procesu, ale do soukromého práva. Tímto odmítá dominantní roli státu a jeho právního řádu v rozhodčím řízení43 a podřizuje vůli stran všechny aspekty rozhodčího řízení, jako jsou otázky jmenování rozhodců, výběru místa konání rozhodčího řízení, procesní pravidla rozhodčího řízení, práva rozhodného i jeho doby. Také rozhodčí nález je dle klasické smluvní teorie odvozen od rozhodčí smlouvy a ne od národního práva, jak postuluje teorie jurisdikční. Moderní smluvní teorie však od tohoto názoru již ustoupila a rozhodčímu nálezu se nevěnuje.44 Podle klasické smluvní teorie mají dokonce rozhodci působit jako zástupci strany ve sporu, s tímto však nejde souhlasit, neboť tato myšlenka popírá samotný smysl nestranného posouzení sporu. Vnitrostátní právní úprava má na rozhodčí řízení pouze minimální vliv a omezuje se jen na pomocnou funkci vyplňující mezery rozhodčí smlouvy, a dále na otázku ochrany veřejného pořádku a arbitrability sporu. V mezinárodním rozhodčím řízení se pak smluvní doktrína projevuje snahou o delokalizaci rozhodčího řízení. Tímto by se rozhodčí řízení zcela vymanilo z vlivu jakéhokoli národního práva 45 Dle moderního pojetí této teorie není rozhodčí smlouva procesním institutem. Je upravena normami hmotněprávními. Dle tohoto názoru se na rozhodčí smlouvu mají uplatňují stejná pravidla jako na jakékoli jiné smlouvy, proto je v případě mezinárodního prvku nutno se vypořádat s problematikou práva rozhodného. Není-li toto právo zvoleno, je třeba užít kolizní metodu. Kolizní normy jsou nejčastěji normy práva fóra, ale smluvní teorie nebrání ani použití kolizních norem jiných právních řádů.46 43

RŮŽIČKA, K. K otázce právní povahy rozhodčího řízení. Bulletin advokacie. 2003, č. 5.

44

BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 45 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law.

Brno

:

Masarykova

univerzita,

2009

[cit.

7-3-2011].

Dostupné

z

. SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.. 2011. 245 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda 46

19

V České republice má smluvní doktrína oporu především v judikatuře Ústavního soudu. Ústavní soud se totiž v několika svých usneseních vyjádřil pro vnímání rozhodčího řízení ve smyslu smluvní teorie, tedy jako institutu hmotněprávního. V usnesení sp.zn. II.ÚS 3059/08 47 Ústavní soud konstatoval, „že rozhodovací činnost rozhodčího soudu, resp. rozhodce, je založená na smlouvě, která deleguje vůli stran, a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tak není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud.“48 Tato doktrína má řadu odpůrců. Například Bělohlávek smluvní doktríně vytýká její separaci od národního práva. Upozorňuje, že bez obecných soudů, které vynucují výkon rozhodčích nálezů, by rozhodčí řízení ztratilo smysl, neboť by jeho výsledky v podobě rozhodčích nálezů nebyly vynutitelné. 49 Také se vymezuje vůči názoru, že rozhodce je zástupcem strany ve sporu. Dle jeho názoru by takovýto rozhodce nemohl být nestranný a musel by být vyloučen. Dle mezinárodních standardů musí být rozhodce osoba nestranná. 50 Smluvní doktrína je v České republice neviditelněji zastávána P. Rabanem.51

Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/Disertace_posledni_verze.pdf . s. 28 . 47 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law.

Brno

:

Masarykova

univerzita,

2009

[cit.

7-3-2011].

Dostupné

z

. 48

Usnesení Ústavního soudu, ČR ze dne 15.1.2009, sp. zn. II ÚS 3059/08, dostupné z <

http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=61009&pos=1&cnt=1&typ=result >. 49

BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189. 50 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 188. 51 RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraniční. Praha : C.H. Beck, 2004. s. 54.

20

3.2 Doktrína jurisdikční Základní myšlenkou jurisdikční doktríny je, že stát má pravomoc kontrolovat a regulovat všechna rozhodčí řízení konaná v jeho jurisdikci. Tato doktrína je založena na předpokladu, že rozhodování sporů je funkcí státu. Tedy funkcí obecných soudů. Svěření této funkce někomu jinému je možné jen na základě zákona a v jeho mezích. Dle jurisdikční doktríny mají obecné soudy možnost řízení regulovat, zasahovat do něj a případně i rušit jeho výsledky. Jurisdikční teorie přitom připouští možnost rozhodnutí sporu nezávislým arbitrem, rozhodcem, ale ponechává si velký prostor pro kontrolu a ovlivňování takového řízení. Rozhodce tak vlastně vykonává funkci soudce, pouze s tím rozdílem, že je jeho jmenování podřízeno vůli stran a že jím vydaný rozhodčí nález není okamžitě vykonatelným exekučním titulem, ale je vynutitelný prostřednictvím obecného soudu.52 Podle jurisdikční teorie je tedy pro rozhodčí řízení důležité národní právo, od kterého se rozhodčí řízení odvozuje, a to právo státu, kde se rozhodčí řízení koná. Na základě tohoto práva je pak na rozhodce delegována pravomoc rozhodnout spor místo obecného soudu. 53 Jedním z důvodů, proč by dle jurisdikční doktríny měla být rozhodčí smlouva řazena do oblasti práva procesního, je fakt, že nezasahuje do samotného merita sporu, ale pouze vytváří podmínky pro zdárné vyřešení sporu.54 Toto se týká i mezinárodního rozhodčího řízení. Mezinárodní rozhodčí řízení bude, jak říká jurisdikční teorie, vždy podléhat právnímu řádu místa konání rozhodčího řízení. Od tohoto právního řádu se bude odvíjet jak otázka vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, tak i další aspekty rozhodčího řízení, jako například arbitrabilita sporu a pravomoc rozhodců. 55 Pro jurisdikční doktrínu hovoří především účinky rozhodčí smlouvy, tedy 52

LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial

Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 74 – 75. 53

ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53. 54 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z . 55 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008, s. 53.

21

přenesení pravomoci ze soudů obecných na rozhodce. Rozhodci mají téměř totožné pravomoci jako soudci. Jejich postavení je také odvozeno od státní moci, pouze jejich nominace k vyřízení konkrétní věci je dána vůli stran. Toto se promítá i do titulu rozhodčího nálezu, který je stejně hodnotným exekučním titulem

jako

rozhodnutí

soudu.

Rozhodčí

nález

nemusí

být

soudem

konfirmován, aby se stal vykonatelným. Důsledkem této kvalifikace je, že pro oblast mezinárodního práva musí být rozhodčí smlouva hodnocena výlučně z pohledu právního řádu fóra.56 Dle autorů zastávajících tuto teorii je rozhodčí řízení řízením sporným, rozhodci vykonávají rozhodovací pravomoc a řeší spor nalézáním práva na základě pravomoci delegované státem, nikoli dohodou stran. Problémem této doktríny je, že pravomoc rozhodců je založena smlouvou sui generis, kterou se strany sporu dobrovolně vzdávají jednoho ze svých práv, a to tím, že k rozhodnutí sporu využijí namísto soudu obecného rozhodce, ten spor rozhodne a vydá vykonatelný exekuční titul. Stát tedy nemá možnost přezkumu rozhodčího nálezu ve věci samé, protože už jednou umožnil delegaci rozhodovací pravomoci ze soudů obecných na rozhodce a tudíž si ji nemůže brát zpět. Kdyby se stát rozhodl vzít si svou pravomoc zpět, porušil by jedno ze základních lidských práv, a to právo na spravedlivý proces. Obecný soud však může přezkoumat, zda byly pro konání rozhodčího řízení splněny všechny podmínky, které právní řád místa konání rozhodčího nálezu vyžaduje. Pokud obecný soud shledá, že rozhodčí řízení trpělo vadami, které mají za následek neplatnost rozhodčího nálezu, může ho zrušit a rozhodnout ve věci samé. 57 Výlučná dohoda stran, tedy rozhodčí smlouva, nemůže popřít ústavní právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Avšak rozhodčímu soudu byla státem svěřena rozhodovací pravomoc a stanovena určitá pravidla, proto se tento soud považuje za nezávislý a nestranný. V České republice má jurisdikční teorie řadu zastánců, jsou jimi například

56

ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009 [cit. 7-3-2011]. Dostupné z . 57 BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189 – 190.

22

Z. Kučera, K. Růžička nebo A. J. Bělohlávek.58

3.3 Doktrína smíšená Smíšená doktrína v sobě kombinuje principy obou výše jmenovaných doktrín a snaží se odstranit slabiny jednotlivých teorií jejich kombinací. 59 Základní tezí smíšené doktríny je předpoklad, že rozhodčí řízení musí vycházet z nějakého národního práva. Především otázky přípustnosti rozhodčího řízení, tedy arbitrability sporu, a podmínky vykonatelnosti rozhodčího nálezu musí mít oporu v národním právním řádu. Dále však tato doktrína bere rozhodčí řízení jako institut vycházející ze smlouvy, tedy institut soukromoprávní. Stejně jako teorie jurisdikční předpokládá vazbu rozhodčího řízení na národní právo, tato vazba zde však není tak silná. I tato teorie srovnává rozhodce se soudcem, zdůrazňuje však, že se nejedná o soudce státního. Tedy, že rozhodce na rozdíl od státního soudce nevykonává státní moc. 60 Státní moc pouze učiní jeho rozhodnutí vykonatelným, pokud budou splněny všechny potřebné náležitosti. Podle této doktríny je základem rozhodčího řízení vůle stran nechat rozhodnout spor v rozhodčím řízení. Přípustnost tohoto řízení však nevychází z vůle stran, nýbrž z právního řádu státu, kde se má toto řízení konat nebo kde má být vykonán rozhodčí nález. Základem tohoto řízení je tedy rozhodčí smlouva která je však limitována mezemi danými právním řádem místa konání rozhodčího řízení.61 Smíšená doktrína se stala v praxi moderního mezinárodního rozhodčího řízení teorií dominantní. Na jejím základě vznikl soukromý justiční systém založený smlouvou, který má silnou vazbu na právo místa konání rozhodčího 58

BĚLOHLÁVEK, A. J. Rozhodčí řízení, order public a trestní právo : Komentář I. díl. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 189. 59 ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law.

Brno

:

Masarykova

univerzita,

2009

[cit.

7-3-2011].

Dostupné

z

. 60


Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 80. 61

ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of

Law.

Brno

:

Masarykova

univerzita,

2009

[cit.

7-3-2011].

.

23

Dostupné

z

řízení.62 Smíšené doktríně je nejčastěji vyčítáno, že problémy neřeší, ale jen popisuje a také, že do rozhodčího řízení nepřináší nový pohled a jen si vybírá principy ze dvou základních doktrín a kombinuje je.63 Zastáncem smíšené doktríny je na poli české právní teorie N. Rozehnalová.64

3.4 Doktrína autonomní Na rozdíl od doktríny smíšené, odmítá doktrína autonomní všechny předchozí teorie a snaží se pochopit rozhodčí řízení jako celek, a to jako řízení sui generis. Tato doktrína se snaží rozhodčí řízení oprostit od vlivu národního práva i od vlivu národních institucí. Vede k denacionalizaci rozhodčího řízení a klade velký důraz na vůli stran. Dalším výrazným prvkem této doktríny je silná pozice rozhodců na úkor práva místa konání rozhodčího řízení.

65

Autonomní doktrína se snaží vycházet z rozhodčího řízení jako takového, z jeho účelu a praxe. Podle ní je národní právo v rámci mezinárodního obchodu nedůležité. Odpovědi je třeba hledat v rozhodčím řízení jako takovém. Podle této teorie by nemělo hrát hlavní roli právo místa konání rozhodčího řízení ani jiné národní právní řády, ale především účastníci řízení, rozhodci a rozhodčí smlouva.66 Tato doktrína také nejlépe odráží denacionalizační tendence v moderním globalizovaném světě. Jejím hlavním problémem je konfrontace s národním právem, a to především v rámci pomocných a kontrolních funkcí obecných 62



ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of

Law.

Brno

:

Masarykova

univerzita,

2009

[cit.

7-3-2011].

Dostupné

z

. 64


vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 58. 65




Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 81.

24

soudů v rámci rozhodčího řízení.67 V případě, že by bylo rozhodčí řízení zcela oproštěno od vlivu národních právních řádů, přišlo by o jeden ze svých zásadních pilířů, a tím je vykonatelnost rozhodčích nálezů. Je těžké si představit že by stát uznával rozhodčí nálezy vydané v řízení, na které by neměl žádný vliv.

3.5 Vliv doktrín na rozhodčí smlouvu Pojetí rozhodčí smlouvy je pro rozhodčí řízení zcela zásadní. Neexistuje však jednotný názor, která z výše uvedených doktrín je správná. Ani jedna z hlavních doktrín není v praxi aplikována výhradně. Nejčastěji se setkáváme s kombinací dvou dominantních doktrín, tedy smluvní a jurisdikční doktríny. Dalo by se tedy říci, že se v praxi uplatňuje doktrína smíšená, ovšem v každém státě je individuálně upravena podle toho, jakou volnost stranám zákonodárce ponechal. Jurisdikční doktrína, jak jsem již uvedl v předchozí kapitole, chápe rozhodčí smlouvu jako institut procesní, z čehož vyplývá, že i v mezinárodním rozhodčím řízení bude pro posouzení rozhodčí smlouvy aplikováno právo fora, tedy právo místa konání rozhodčího řízení. Pro smluvní doktrínu bude naopak určujícím prvkem vůle stran, rozhodčí smlouva tedy bude posuzována dle vůle stran rozhodčí smlouvu uzavřít a postoupit tak rozhodovací pravomoc z obecných soudů na soudy rozhodčí. V případě smluvní teorie nehraje roli zda se jedná o vnitrostátní nebo mezinárodní rozhodčí řízení. Teorie smíšená také váže rozhodčí smlouvu k právu místa konání rozhodčího řízení, na rozdíl od teorie jurisdikční však tato vazba není tak silná a je možné se od práva fora odklonit na základě vůle stran (volba práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu). Doktrína autonomní je založena na denacionalizaci rozhodčího řízení, odmítá tedy vliv jakékoli národní úpravy jak na rozhodčí řízení, tak na samotnou 67


vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. s. 57 – 58.

25

rozhodčí smlouvu. Pro tuto teorii je zásadní vůle stran uzavřít rozhodčí smlouvu. Dalším důležitým aspektem této teorie je autonomie vůle rozhodců, a to jak při posuzování merita sporu, tak i při posuzování samotné rozhodčí smlouvy. Tato doktrína je velmi mladá a nemá mnoho zastánců. Její vliv na vnitrostátní právní řády je téměř nulový. V budoucnu, pokud by převážili tendence denacionalizace rozhodčího řízení, by její vliv mohl značně stoupat. Realita rozhodčího řízení však není ovládána doktrínami, nýbrž právními úpravami rozhodčího řízení. Žádný právní řád nereflektuje jednu doktrínu, ale v jednotlivých úpravách je možné spatřit prvky ze všech doktrín. V každé právní úpravě jsou doktríny poměrně zastoupeny. V jedné věci se však všechny národní úpravy shodují, a to že vždy musí existovat národní právo, které samotné rozhodčí řízení připustí a dá mu právní základ. Pokud toto právo není, rozhodčí řízení nemá v ničem oporu a vymahatelnost rozhodčího nálezu vydaného v takovémto řízení je nulová.

26

4. Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvy

Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu je velmi specifická problematika. To je dáno především nejednoznačnou povahou rozhodčí smlouvy, která je se pohybuje mezi závazkovým vztahem na straně jedné a procesním institutem na straně druhé. Bělohlávek ji chápe jako smlouvu procesní, tedy smlouvu která má procesněprávní účinky. Bohužel většina právních řádů procesní smlouvy nezná.68 Rozehnalová definuje rozhodčí smlouvu jako institut se smluvním základem, pohybující se v procesní rovině. 69 Raban vidí rozhodčí smlouvu jako procesněprávní smlouvu řídící se hmotněprávními normami. 70 Tato kapitola je rozdělena do čtyř částí, které reprezentují čtyři základní aspekty rozhodčí smlouvy, které je nutné posuzovat zvlášť. Tyto aspekty jsou jsou arbitrabilita sporu, forma rozhodčí smlouvy, způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu a samotná materiální platnost rozhodčí smlouvy. 71 Cílem této kapitoly je najít pravidla pro určení rozhodného práva pro tyto čtyři základní aspekty rozhodčího řízení. V následujících podkapitolách své práce se budu zabývat podmínkami platnosti rozhodčí smlouvy a právem rozhodným pro rozhodčí smlouvu. Budu zkoumat z pohledu jakého práva bude rozhodováno o přípustnosti předmětu smlouvy, vnitřních a vnějších podmínkách platnosti smlouvy a způsobilosti stran smlouvu uzavřít. Jednotlivé aspekty budou posuzovány jak z pohledu ZRŘ, tak i z pohledu mezinárodních úmluv, tedy Newyorské úmluvy a Evropské úmluvy. Danou problematiku budu zkoumat ve všech fázích rozhodčího řízení, a to jak z pohledu rozhodce při samotném rozhodčím řízení, tak z pohledu českého obecného soudu při řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, řízení o zrušení rozhodčího nálezu a také při řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu.

68

Bělohlávek, A. J. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, č. 3, s. 6 - 8

69



RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraniční. Praha : C.H. Beck, 2004. s. 54. 71 BORN, G.B. International Commercial Arbitration . Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009. s. 410.

27

4.1 Arbitrabilita sporu

Arbitrabilita sporu, tedy přípustnost sporu k řešení v rozhodčím řízení, je zásadní podmínkou pro možnost konání rozhodčího řízení. 72 Je proto velmi důležité vymezit, z pohledu jakého práva bude arbitrabilita sporu posuzována. Teorie dělí arbitrabilitu na objektivní a subjektivní. Toto dělení však není jednotné. Podle Rozehnalové je arbitrabilita objektivní definována jako okruh otázek, které právní řád určitého státu připouští k řešení v rozhodčím řízení. Arbitrabilita subjektivní pak vychází z konkrétní rozhodčí smlouvy, ve které může být arbitrabilita objektivní zúžena vůlí stran jen na určitý okruh možných sporů, například pouze na spory o jakost zboží.73 Druhý pohled zastávají například Lew, Mistelis a Kröll, podle jejich výkladu vychází subjektivní arbitrabilita ze subjektu sporu. Uvádí, že například státní orgány nemohou uzavírat rozhodčí smlouvy, protože jim to zákon zakazuje,

nesplňují

tedy

podmínky

subjektivní

arbitrability.

Objektivní

arbitrabilitu chápou jako okruh vztahů, kterým právní řád dovoluje být řešeny v rozhodčím řízení.74 V další části této práce se budu zabývat arbitrabilitou objektivní, na jejíž definici se obě výše zmíněné teorie shodly. Pro určení práva rozhodného pro posouzení arbitrability sporu neexistuje univerzální pravidlo. Záleží především na tom, kdo bude otázku arbitrability posuzovat, zda rozhodce nebo obecný soud. Dále je také důležité, v jaké fázi budeme o arbitrabilitě rozhodovat, zda při rozhodčím řízení, v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy u obecného soudu nebo v případě zrušení nebo uznání a výkonu rozhodčího nálezu obecným soudem.

4.1.1 Arbitrabilita v průběhu rozhodčího řízení Pro posouzení arbitrability v průběhu rozhodčího řízení samotnými rozhodci neexistuje jednotné pravidlo. V praxi se používá mnoho pravidel. Nejčastěji bývá právo rozhodné pro arbitrabilitu sporu určeno podle práva státu ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 116. 73 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 116 - 117 74 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial 72

Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 187 - 188

28

místa konání rozhodčího řízení nebo podle práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu.75 Ale existují i další možnosti, jako například právo státu ze kterého pochází účastníci stran (nebo jeden z nich), právo místa zamýšleného výkonu rozhodčího nálezu, právo státu který by spor řešil, kdyby nebyl rozhodován v rozhodčím řízení nebo pouze právní principy v případě denacionalizace rozhodčího řízení. Možností je tedy hodně. V praxi mezinárodního rozhodčího řízení je patrná snaha o rozšíření okruhu případů, ve kterých by spor byl arbitrabilní. Existuje i názor, že v mezinárodním rozhodčím řízení by se měla arbitrabilita odmítnout pouze v případě rozporu s veřejným pořádkem. Tedy, že by rozhodci vyslovili arbitrabilitu i v případech, kdy by to bylo v rozporu s právem místa konání rozhodčího řízení. Otázkou však je, zda by se jim dostalo podpory obecných soudů v průběhu řízení. 76 V praxi se rozhodci nejčastěji přiklání k posouzení arbitrability podle místa konání rozhodčího řízení. 77 V českém právním řádu je rozhodující § 36 ZRŘ. Ten říká, že přípustnost rozhodčí smlouvy se posuzuje podle tohoto zákona. Tedy všechny nálezy které mají být vydány na území České republiky musí splňovat náležitosti § 1 a § 2 ZRŘ.78

4.1.2 Arbitrabilita při posuzování vykonatelnosti rozhodčí smlovy V případě jednání o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy není jasné pravidlo, jak by měl obecný soud postupovat. V této fázi soud použije článek II. odst. 1 Newyorské úmluvy. Ten však neurčuje přímo právo rozhodné. Článek II. odst. 1 Newyorské úmluvy pouze říká, že „Každý smluvní stát uzná písemnou dohodu, podle níž se strany zavazují podrobit rozhodčímu řízení všechny nebo některé spory, které mezi nimi vznikly nebo mohou vzniknout z určitého právního vztahu 75

TWEEDDALE, A., TWEEDDALE, K. Arbitration of Commercial Disputes: International and English Law and Practice. Oxford : Oxford University Press, 2005. s. 109. 76 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 197. 77

HANOTIAU, B. The Law Applicable to Arbitrability. In Berg, A.J. Improving the Efficiency of

Arbitration Agreements and Awards: 40 Years of Application of the New York Convention, ICCA Cogress Series, No. 9 (1998). The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. Dostupné z Kluwer Arbitration: . 78

BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 268.

29

či mimo smluvního, týkajícího se věci, jež může být vyřízena rozhodčím řízením.“ Je tedy otázkou, jak budou národní soudy postupovat. Nejčastěji se soudy přiklání k posuzování arbitrability podle svého práva, tedy lex fori. 79 V České republice by tedy arbitrabilita sporu byla posouzena podle § 36 ZRŘ. 80 Existují ale i názory, které hovoří pro použití práva místa konání rozhodčího řízení, práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu nebo dokonce práva místa vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Poslední možnost je však spíše hypotetická, jelikož místo výkonu rozhodčího nálezu bude na začátku řízení stěží určitelné.81 Ve fázi řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy je také použitelný článek VI. odst. 2 Evropské úmluvy. Článek VI. odst. 2 dává soudu pravomoc odmítnout uznání výkonu rozhodčí smlouvy. Soud bude rozhodovat podle práva, jemuž strany podrobily svou rozhodčí smlouvu, pokud právo zvoleno nebylo, bude soud postupovat podle práva země, kde má být rozhodčí nález vydán. Pokud nelze určit místo vydání rozhodčího nálezu, použije soud kolizní úpravy svého státu. Soud vždycky může odmítnout uznat rozhodčí smlouvu, pokud spor není arbitrabilní podle jeho práva. Tedy i v případě, že spor je arbitabilní podle práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu, ponechává Evropská úmluva soudu možnost odmítnutí uznání vykonatelnosi rozhodčí smlouvy na základě svého práva, tedy lex fori.82

79



PAUKNEROVÁ, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraniční – otázky rozhodného práva.

Právní rozhledy. 2003, č. 12, s. 587 – 594. 81

HANOTIAU, B. The Law Applicable to Arbitrability. In Berg, A.J. Improving the Efficiency of

Arbitration Agreements and Awards: 40 Years of Application of the New York Convention, ICCA Cogress Series, No. 9 (1998). The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. Dostupné z Kluwer Arbitration: . 82

SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.. 2011. 245 s. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/Disertace_posledni_verze.pdf . s. 51.

30

4.1.3 Arbitrabilita v rámci řízení o zrušení a uznání a výkonu rozhodčího nálezu V případě jednání o zrušení rozhodčího nálezu je situace jednodušší. Newyorská úmluva o zrušení rozhodčího nálezu nepojednává. Soud je tedy odkázán na národní pravidla. V tomto případě se bude jednat podle kolizní normy, tedy § 36 ZRŘ. Soud je tedy odkázán na posouzení arbitrability sporu podle českého práva, tedy podle § 1 a § 2 ZRŘ. Nearbitrabilita sporu podle českého práva je jeden z důvodů odepření vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, a je to i důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. 83 V případě jednání o uznání a výkonu rozhodčího nálezu bude soud aplikovat článek V odst. 2 pís. a) Newyorské úmluvy. Článek V. odst. 2 pís. a) říká, že orgán státu může odepřít uznání a výkon takového nálezu, který vychází ze sporu, jež by podle jeho národní právní úpravy nebyl v rozhodčím řízení arbitrabilní.84 Právem rozhodným je tady právo státu výkonu rozhodčího nálezu. Další možností, se kterou se setkáváme v řízení o uznání a výkonu rozhodčích nálezu před obecným soudem, je použití lex arbitri, tedy práva státu, kde se nachází místo konání rozhodčího řízení, neboli práva, které vyplývá z rozhodčí smlouvy. Ovšem i zastánci této teorie, kterými jsou například Poudret a Besson, uznávají, že v praxi se soudy většinou přiklání k použití svého práva, tedy lex fori.85

4.1.4 Úprava arbitrability v ZRŘ Hmotněprávní úpravu arbitrability sporu najdeme v České republice v ZRŘ. Arbitrabilita podle ZRŘ je vymezena v §§ 1 a 2. § 1 obecně vymezuje rozhodčí řízení jako rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci. § 2 toto dále specifikuje, a to takto: Strany se mohou dohodnout, že o 83

PAUKNEROVÁ, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraniční – otázky rozhodného práva.

Právní rozhledy. 2003, č. 12, s. 587 – 594. 84




London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 288.

31

majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Toto ustanovení jasně definuje meze možnosti aplikace rozhodčího řízení. Dle § 2 odst. 1 jsou tedy v České republice k projednání v rozhodčím řízení přípustné pouze spory majetkové. Obdobné pravidlo najdeme i v zahraničních právních úpravách. Z tohoto pravidla jsou vyňaty majetkové spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a sporů vzniklých z incidenčních sporů. Zde je nutno podotknout, že se v mezinárodním rozhodčím řízení objevují tendence pro prolomení takovýchto omezení a o co největší rozšíření arbitraility sporu. Objevují se i tendence o rozšíření arbitrability i na další oblasti s výrazným veřejnoprávním prvkem.86 V současné době se tedy v České republice rozhodčí řízení vztahuje jen na majetkové spory občanskoprávní a obchodněprávní. Typicky jde o spory ze smluv kupních, o dílo, leasingových, úvěrových a mnoha dalších. Dalším pravidlem obsaženým v § 2 ZRŘ je, že při neexistenci rozhodčí smlouvy by daný spor rozhodoval obecný soud. Tato podmínka je logická, neboť jedním ze základů rozhodčího řízení je přenesení rozhodovací pravomoci z obecných soudů na soudy rozhodčí. Pokud by tedy nebyla dána pravomoc soudu obecnému, nemohla by tato pravomoc být přenesena na soud rozhodčí. Takovéto rozhodčí řízení by nemělo právní základ a rozhodčí nález vydaný na základě takového řízení by nebyl vykonatelný. Nearbitrabilní jsou i spory, kde by nerozhodoval obecný soud, nýbrž orgán moci výkonné. 87 Dalším důležitým aspektem vyjádřeným v § 2 odst. 2 je možnost uzavření smíru. Zde zákon navazuje na § 99 OSŘ, jehož první odstavec říká: „Připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti 86

BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004. s. 27 - 28.

87


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 126.

32

smírného vyřešení sporu.“ Smír tedy nejde uzavřít především v případech, kdy účastníci nejsou v typickém dvoustranném postavení nebo pokud vztahy mezi nimi nemohou být upraveny dispozitivní normou. Jedná se především o věci, v nichž může soud zahájit řízení bez návrhu dle § 81 OSŘ. Toto ustanovení zahrnuje zejména řízení ve věci péče o nezletilého, statusové věci, dědictví, věci rodinné a podobně.88 V tomto případě je spornou otázkou sporu o výživné nezletilých dětí. Jedná se bezpochyby o věc, ve které je možné uzavřít smír. Z povahy věci vyplývá že se jedná i o věc majetkovou, neboť se rozhoduje o peněžním plnění. Přesto je tato věc z rozhodčího řízení vyňata, stejně jako u dalších sporů, jež vychází ze správního aktu.89 Podmínka možnosti uzavřít smír je však v české praxi často vykládána příliš extenzivně a je namítána nemožnost rozhodnout spor v rozhodčím řízení pro jeho nearbitrabilitu z důvodu, že by smír před obecnými soudy nebyl schválen. Tuto praxi je však nutno odmítnout, neboť nearbitrabilita může být namítána pouze, pokud by smír nemohl být uzavřen z povahy věci. Ostatně, takto extenzivní výklad nedostatku arbitrability by mohl být riskantní. Pokud by Česká republika na tomto základě neuznávala zahraniční rozhodčí nálezy, dopustila by se porušení mezinárodněprávních závazků sjednaných v Newyorské úmluvě. V této úmluvě se Česká republika zavázala odpírat uznání pouze na základě článku V odst. 2 pís. a) Newyorské úmluvy. Navíc by v takovém případě soud šel zcela proti mezinárodní tendenci, jež se snaží o co nejsilnější postavení mezinárodního rozhodčího řízení. 90 Spornou otázkou je arbitrabilita sporu o nemovitosti. Některé právní řády nemovitosti z pravomoci rozhodčího řízení vyňaly. Například slovenská úprava, tedy zákon č. 244/2002 Z.z. O rozhodcovskom kananí z 3. dubna 2002, 91 v 88


89


90


C.H.Beck, 2004. s. 31. 91

Zákon č. 244/2002 Z.z. o rozhodcovskom kananí, účinný od 3. dubna 2002, dostupný z

http://www.justice.gov.sk/wfn.aspx?pg=l56&htm=l5/roz244_02.htm.

33

případě nemovitostí rozhodčí řízení nepřipouští. Nemovitosti jsou věcí a majetkovou hodnotou, tudíž nároky a spory o nemovitosti jsou spory majetkové povahy. V našem právním řádu však žádné omezení vztahující se výlučně na nemovitosti není, a tudíž nelze spor o nemovitost z rozhodčího řízení vyloučit na základě nearbitrability. Toto se samozřejmě vztahuje pouze na nemovitosti nacházející se na katastrálním území České republiky, pro nemovitosti nacházející se mimo katastrální území České republiky není dána pravomoc českých soudů.92 Další spornou otázkou jsou nároky z pracovněprávních vztahů. Zde je arbitrabilita přímo vyloučena, a to v ustanoveních § 207 a §235 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.93 Ovšem i zde jsou případy, kdy je uzavření rozhodčí smlouvy přípustné. Je to zejména, pokud jde o spory majetkové jako nárok na náhradu škody způsobené při výkonu povolání a jiné spory, jejichž předmětem je majetkové plnění. Na druhé straně například ve věci platnosti pracovní smlouvy by arbitrabilita dána nebyla, přestože z jistého úhlu pohledu by se o majetkové plnění jednat mohlo (mzda zaměstnance). Literatura, jako například Bělohlávkův komentář k Zákonu o rozhodčím řízení, se však přiklání k názoru, že toto je spíše věc statusová než majetková. Naproti tomu u vztahů, které se pracovněprávním vztahům podobají, ale nejsou jimi, by tento problém nenastal. Jedná se především o tzv. „manažerské smlouvy,“ mandátní smlouvy a podobně. V těchto případech arbitrabilita dána je a spory z těchto smluv mohou být v případě konsenzu stran rozhodovány v rozhodčím řízení. 94 Další důležitou věcí, jež je upravena v § 2 ZRŘ, je rozsah působnosti rozhodčí smlouvy. ZRŘ v § 2 odst. 3 říká, že rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka). Z toho jasně vyplývá, že v rozhodčí smlouvě musí být dostatečně, jasně a srozumitelně vymezen okruh sporů, na které bude tato smlouva dopadat. Za dostatečně určité v tomto smyslu se považuje konstatování, že veškeré případné spory z této konkrétní smlouvy 92


C.H.Beck, 2004. s. 32. 93

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, účinný od 1. dubna 2006.

94


C.H.Beck, 2004. s. 32.

34

podléhají pravomoci rozhodců. Nelze však uzavřít doložku samotnou, tedy beze smlouvy. V tomto případě je doložka neplatná, a to i v případě, že by případný spor arbitrabilní byl. Okruh právních vztahů, potažmo sporů z nich, musí být definován konkrétněji. Je však možné sjednat rozhodčí doložku ve smlouvě rámcové, případně v jiných smlouvách, které obsahují řadu vztahů, případně dílčích smluv, pokud bude v rozhodčí doložce dostatečně vymezen okruh právních vztahů na který se rozhodčí smlouva vztahuje.95 Naopak sama rozhodčí smlouva může určit, ve kterých případech a pro které druhy sporů se použije, čímž svou arbitrabilitu fakticky zúží. Jako příklad lze uvést smlouvu o koupi zboží, kdy bude rozhodčí doložka sjednána pouze na spor ohledně kvality zboží, ne však již na spory o zaplacení kupní ceny. Důvod pro takové jednání je zřejmý. Strany mohou ovlivnit složení fóra, jež bude o problému rozhodovat. Proto je tento postup běžný především tam, kde je třeba zvláštních znalostí a vědomostí, a to nejen právních, ale i odborných či technických.96 Dále § 2 ve svém čtvrtém odstavci uvádí že není-li v rozhodčí smlouvě uvedeno jinak, vztahuje se jak na práva z právních vztahů přímo vznikající, tak i na otázku právní platnosti těchto právních vztahů, jakož i na práva s těmito právy související. Tento princip, tedy možnost na základě rozhodčí smlouvy napadnout smlouvu hlavní, vyplývá ze zásady autonomie rozhodčí smlouvy. Toto platí i pro případ, že by byla působnost smlouvy omezena pouze na určitý okruh právních vztahů, a to v těch případech, kdy by bylo třeba posoudit ex officio absolutní neplatnost celé smlouvy, stejně jako by to obligatorně dělal obecný soud.97

4.1.5 Shrnutí Pro určení práva rozhodného pro posouzení arbitrability sporu neexistuje jednotné pravidlo. Rozhodci nejsou při posouzení práva rozhodného pro arbitrabilitu sporu vázáni žádnou mezinárodní úmluvou. Existuje mnoho pravidel, dle kterých je možno určit právo rozhodné. V praxi se rozhodci BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 35. 96 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 36. 97 BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1. 95

vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 37.

35

nejčastěji přiklání k právu místa konání rozhodčího řízení. V řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy je situace jiná, na toto řízení dopadá článek II odst. 1 Newyorské úmluvy. Z tohoto článku však není zcela jasné podle jakého práva má být arbitrabilita posouzena. Soudy nejčastěji postupují dle svého práva, tedy lex fori. Existují i další možnosti, ty jsou však spíše výjimečné. Jsou to například lex arbitri, právo státu možného výkonu rozhodčího nálezu, právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu. V této fázi je možné použít i článek VI Evropské úmluvy, dle kterého má být arbitrabilita posouzena podle práva zvoleného pro rozhodčí smlouvu. Při neexistenci volby podle práva místa vydání rozhodčího nálezu a pokud nejde místo vydání určit, použije soud své kolizní normy. Soud však vždy může zohlednit svoje právo. V případě jednání o zrušení rozhodčího nálezu je situace jednodušší, neboť na toto jednání se nevztahují mezinárodní úmluvy. Soud je tedy odkázán na své kolizní normy. V případě jednání o uznání a výkonu rozhodčího nálezu bude soud aplikovat článek V odst. 2 pís. a) Newyorské úmluvy. Článek V. odst. 2 pís. a) říká, že orgán státu může odepřít uznání a výkon takového nálezu, který vychází ze sporu, jež by podle jeho národní právní úpravy nebyl v rozhodčím řízení arbitrabilní.98 Právem rozhodným je tady právo státu výkonu rozhodčího nálezu.

4.2 Způsobilost stran Jak uvádí Lew, Mistelis, Kröll, způsobilost osoby být stranou rozhodčí smlouvy je obecně upravena národním právem této strany. Obecné pravidlo je, že pokud je osoba fyzická nebo právnická způsobilá k právním úkonům podle obecných předpisů, je také způsobilá být stranou rozhodčí smlouvy. Z této obecné definice bývají vyňati spotřebitelé, především na základě jejich ochrany před možným zneužitím rozhodčího řízení. Další spornou otázkou je, zda a jak byla zmocněna osoba, která smlouvu podepsala jménem jiné fyzické osoby. 99 Nedostatek ve způsobilosti osoby být 98




36

stranou rozhodčí smlouvy by znamenal její neplatnost. 100 Přesto většina zákonů upravujících rozhodčí řízení způsobilost stran uzavřít rozhodčí smlouvu neupravuje. Většinou pouze odkazují na obecnou úpravu způsobilosti stran. 101 I Evropská úmluva v článku VI. odst. 2 a Newyorská úmluva v článku V. odst. 1.a uvádí, že rozhodčí smlouva je neplatná, pokud jedna její strana nebyla podle svého práva způsobilá takovýto závazek vytvořit. Neuvádí však, které právo je právo rozhodné pro určení způsobilosti stran.102 Toto je obecné nastínění. Tak jako předešlou kapitolu budu i tuto členit podle fází řízení, tedy na otázku posouzení způsobilosti v rozhodčím řízení, při řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy a při řízení o zrušení a uznání a výkonu rozhodčího nálezu před obecnými soudy.

4.2.1 Způsobilost v průběhu rozhodčího řízení Pro určení způsobilosti stran v mezinárodním rozhodčím řízení konaném na území České republiky by rozhodci nemohli použít ZRŘ, neboť ten problematiku způsobilosti neupravuje. Byli by proto nuceni použít kolizní normy. Není však nijak dáno, jaké kolizní normy mají rozhodci použít, v úvahu přichází několik možností, jako jsou kolizní normy práva místa konání rozhodčího, řízenípráva místa výkonu rozhodčího nálezu či kolizní normy, které rozhodci považují v daném případě za nejvhodnější. 103

Nejčastěji budou rozhodci

aplikovat kolizní normy místa konání rozhodčího řízení, a to především kvůli silnému vlivu místa konání rozhodčího řízení. Na území České republiky v případě, že by se jednalo o posouzení způsobilosti fyzické osoby, by byl použit § 3 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS)104 a v případě posuzování způsobilosti právnických osob by byl použit § 22 Zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník (dále jen Obchodní Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 140. 100

REDFERN, A. Law and Practice of International Commercial Arbitration. London : Sweet &

Maxwell, 2004. bod 3-25. 101


London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 232 – 233. 102

FOUCHARD, P. Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The

Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 242. 103 FOUCHARD, P. Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 243 – 245. 104

Zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním.

37

Zákoník).105 § 3 ZMPS říká že pro úkony činěné na území České republiky je způsobilý ten, kdo je způsobilý podle práva státu, jehož je občanem, nebo alespoň podle českého práva. Způsobilost právnických osob je upravena v § 22 Obchodního Zákoníku, který říká, že způsobilost právnické osoby se řídí právem, dle kterého byla právnická osoba založena a dle kterého se řídí i její vnitřní právní poměry a ručení členů nebo společníků za její závazky.

4.2.2 Způsobilost v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy V případě jednání před obecným soudem ve věci vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, budou obecné soudy aplikovat své kolizní normy, V České republice tedy opět § 3 ZMPS v případě fyzických osob a v případě právnických osob § 22 Obchodního zákoníku. Hmotněprávní úprava způsobilosti stran uzavřít rozhodčí smlouvu není v ZRŘ obsažena. Je proto nutné použít kolizní metodu. V případě České republiky to bude §3 ZMPS pro určení způsobilosti fyzické osoby a § 22 Obchodního zákoníku pro určení způsobilosti právnické osoby. V článku II. odst. 3. Newyorské úmluvy je uvedeno, že soud může odmítnout vykonatelnost rozhodčí smlouvy, pokud je tato neúčinná, neplatná nebo nezpůsobilá k použití. V případě, že bude některá ze stran nezpůsobilá, bude rozhodčí smlouva neplatná. Článek II neobsahuje kolizní normy pro otázku způsobilosti. Je tedy nutné analogicky použít článek V. odst. 1 pís. a), který je použitelný i v této fázi. Z tohoto ustanovení vyplývá, že obecný soud posoudí způsobilost stran podle zákona, který se na ně vztahuje. Neuvádí však žádné kolizní normy, podle kterých by toto mělo být určeno a nechává tuto otázku otevřenou.106 Podle převažujících názorů však soudy aplikují svoje kolizní normy pro tuto otázku. V případě jednání o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy by bylo možno použít i Evropskou úmluvu. Ta v článku VI. odst. 2 říká, že v případě posuzování platnosti rozhodčí smlouvy bude způsobilost stran posuzována podle práva platného pro tyto strany. Odkazuje tedy opět na kolizní metodu. 107 105

Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník

106


London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 233. 107


London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 233; FOUCHARD, P. Fouchard, Gaillard, Goldman on

38

Soud tedy opět použije svoje kolizní normy.

4.2.3 Způsobilost ve fázi zrušení a uznání a výkonu rozhodnutí V řízení o zrušení rozhodčího nálezu bude obecný soud postupovat primárně podle českých právních předpisů, jelikož na tuto problematiku Newyorská ani Evropská úmluva nedopadá. Použije tedy své kolizní normy. V § 31, kde jsou uvedeny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu není nezpůsobilost strany výslovně uvedena. Obecně se má za to, že soud bude postupovat podle § 31 b), tedy že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná. 108 Kolizní normy pro určení způsobilosti stran budou § 3 ZMPS pro fyzické osoby a § 22 Obchodního zákoníku pro právnické osoby. V řízení o uznání a výkon rozhodčího nálezu bude obecný soud aplikovat Newyorskou úmluvu. Newyorská úmluva ve svém článku V odst. 1.a říká, že uznání a výkon rozhodčího nálezu mohou být soudem na návrh strany odepřeny v případě, že strana nebo strany rozhodčí smlouvy byly nezpůsobilé takovouto smlouvu uzavřít a to podle zákona, který se na ně vztahuje. Nikde však již není uvedeno, jak toto právo určit. Jak již bylo uvedeno výše, podle převažujícího názoru použijí soudy svoje kolizní normy. Český soud tedy opět použije § 3 ZMPS a § 22 Obchodního zákoníku.

4.2.4 Shrnutí Otázka způsobilosti stran být stranou rozhodčí smlouvy není v mezinárodních úmluvách hmotněprávně upravena. V článku V. odst. 1a) Newyorské úmluvy a v článku VI. Evropské úmluvy je však nezpůsobilost stran výslovně uvedena jako důvod pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodčího nálezu. V řízení před rozhodci se otázka způsobilosti strany řeší kolizní metodou. Rozhodci nemají dáno, které kolizní normy mají použít, nejčastěji však použijí kolizní normy práva místa konání rozhodčího řízení. Obecné soudy v případě řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy budou aplikovat své kolizní normy, tedy lex fori. Mezinárodní úmluvy totiž neobsahují International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 242. 108


C.H.Beck, 2004. s. 237.

39

žádná pravidla pro určení práva rozhodného pro způsobilost stran. Při řízení o zrušení rozhodčího nálezu musíme vycházet ze ZRŘ. Ani ZRŘ neobsahuje hmotněprávní úpravu, proto se otázka způsobilosti bude řešit kolizní metodou, tedy koliznímy normami lex fori. V řézení o uznání a výkonu rozhodčích nálezů bude obecný soud postupovat stejně, jako v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy. Obecný soud tedy použije své kolizní normy.

4.3 Forma rozhodčí smlouvy Aspekt formy rozhodčí smlouvy je pro rozhodčí řízení zcela zásadní. Nedodržení formy by znamenalo zásadní vadu, a tedy neplatnost rozhodčí smlouvy nebo rozhodčího nálezu vydaného na základě takové smlouvy. Většina právních řádů i mezinárodních úmluv proto řeší problematiku formy rozhodčí smlouvy hmotněprávně. I zde je však nutné určit, která právní úprava pro formu rozhodčí smlouvy se v jednotlivých situacích použije. 109 Pro určení tohoto je zásadní, zda se jedná o rozhodce či obecný soud a v jaké fázi rozhodčího řízení se nacházíme.

4.3.1 Forma ve fázi průběhu rozhodčího řízení Pokud formu rozhodčí smlouvy posuzují sami rozhodci v rámci rozhodčího řízení, nejsou vázáni žádnou mezinárodní úmluvou. Budou se tedy řídit právním řádem místa konání rozhodčího řízení. V případě mezinárodního rozhodčího řízení konaného na území České republiky se budou rozhodci řídit ZRŘ. ZRŘ v § 36 odst. 2 říká že „pro formu rozhodčí smlouvy platí právo rozhodné pro ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy, stačí však, jestliže bylo učiněno zadost právnímu řádu místa nebo míst, kde došlo k projevu vůle.“ Z toho vyplývá, že forma rozhodčí smlouvy se bude řídit českým právem, tedy § 3 ZRŘ. V případě, že by rozhodčí smlouva nesplňovala požadavky uvedené v § 3 ZRŘ, je možné použít i právní úpravu státu, kde byla rozhodčí smlouva

109


Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 112.

40

uzavřena.110 Dále by rozhodci mohli použít hmotněprávní úpravu obsaženou v článku I odst. 2. Evropské úmluvy. 111 Co se týká Newyorské úmluvy, ta se na jednání před rozhodci nevztahuje. 112 Rozhodci by ji však měli brát na zřetel. V případě vydání rozhodčího nálezu na základě rozhodčí smlouvy nesplňující kritéria Newyorské úmluvy, se vystavují riziku, že tento rozhodčí nález nebude uznán a vykonán právě pro nedostatek formy rozhodčí smlouvy. A to i přesto, že rozhodčí smlouva splňovala mírnější požadavky národní právní úpravy. Úprava formy rozhodčí smlouvy obsažená v Newyorské úmluvě se považuje za maximální standard. 113

4.3.2 Forma ve fázi vykonatelnosti rozhodčí smlouvy V případě řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy před obecným soudem je situace jiná. Na tento případ se vztahuje článek II odst. 1. Newyorské úmluvy. Článek II Newyorské úmluvy obsahuje hmotněprávní úpravu formy rozhodčí smlouvy, kterou musí rozhodčí smlouva splňovat, aby mohla být obecným soudem v rámci mezinárodního rozhodčího řízení prohlášena za vykonatelnou. Pokud rozhodčí smlouva tyto náležitosti splňuje, obecný soud ji prohlásí za vykonatelnou.114 Článek II odst. 1. Newyorské úmluvy výslovně říká, že smluvní stát uzná „písemnou dohodu“ stran. Tato definice je dále rozvedena v článku II odst. 2. který definuje pojem „písemná dohoda“ jako rozhodčí doložku ve smlouvě nebo rozhodčí smlouvu podepsanou stranami nebo sjednanou ve výměně dopisů nebo telegramů.115 Otázka je, co se stane v případě kolize článku II Newyorské úmluvy a úpravy obsažené v národním právním řádu. V zásadě mohou nastat 110

BĚLOHLÁVEK, A.J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. s. 268 – 269. 111 FOUCHARD, P. Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 378 – 379. 112




Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 113. 114 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 113. 115


Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 373.

41

dvě situace. V prvním případě bude mít národní úprava přísnější požadavky na formu rozhodčí smlouvy. V druhém případě bude národní úprava k této problematice přistupovat benevolentněji než Newyorská úmluva. V prvním případě, tedy v případě kdy bude mít národní úprava přísnější požadavky na formu rozhodčí smlouvy, hrozí, že pokud by rozhodčí smlouva odpovídala Newyorské úmluvě ale neodpovídala národní úpravě, mohl by být rozhodčí nález ve státě vydání zrušen pro nedostatek formy dle národní úpravy. V jiných státech by byl rozhodčí nález na základě Newyorské úmluvy uznán a vykonán. V druhém případě, tedy kdy je národní úprava mírnější než úprava uvedená v Newyorské úmluvě, mohlo by dojít k odmítnutí uznání podle Newyorské úmluvy. Toto pltí pokud připustíme možnost kombinace Newyorské úmluvy a národních právních úprav. V literatuře se vyskytují I názory které tuto možnost, tedy kombinovat Newyorskou úmluvu a národní úpravu, připouští.116 Zde vyvstává otázka, jak chápeme článek II Newyorské úmluvy. Jestli ho bereme jako unifikující normu, jež se má aplikovat vždy (ve vztahu ke smluvním státům), nebo jestli článek II Newyorské úmluvy představuje jakýsi minimální nebo naopak maximální standard pro formu rozhodčí smlouvy.

117

Důležitý je

zde také článek VII Newyorské úmluvy. V článku VII Newyorské úmluvy je uvedeno, že tato úmluva se nedotýká platnosti mnohostranných dohod nebo dvoustranných dohod o uznání a výkonu rozhodčích nálezů a nezbavuje státy možnosti použít svou vlastní právní úpravu. Z výkladu tohoto článku vyplývá, že soud, pokud uzná za vhodné, nemusí Newyorskou úmluvu uplatnit a může postupovat podle svého národního práva. V takovém případě by tedy i nález, který byl vydán na základě smlouvy, jež nesplňuje formální náležitosti uvedené v Newyorské úmluvě byl podle ní vykonatelný, ovšem pouze ve státě, kde byl vydán. V jiném státě může být vykonán pouze na základě jiné mezinárodní

116




London : Sweet & Maxwell, 2007. s 149 – 152; LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s 113 – 115.

42

úmluvy nebo národní úpravy, která nemá tak přísné formální požadavky. 118

4.3.3 Forma v řízení o zrušení a o uznání a výkonu Pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu před obecným soudem neexistuje mezinárodní úprava, Newyorská ani Evropská úmluva totiž úpravu o zrušení rozhodčího nálezu neobsahují. Obecný soud se tedy bude řídit svými kolizními normami nebo svou hmotněprávní úpravou. Pro řízení o zrušení rozhodčího nálezu českým obecným soudem se použije ustanovení § 36 ZRŘ. Odstavec 2 § 36 ZRŘ odkazuje na české právo, konkrétně tedy na hmotněprávní úpravu uvedenou v § 3 ZRŘ a dále říká, že stačí, aby bylo činěno zadost právnímu řádu místa, kde došlo k projevu vůle. Ve spojení s § 31 písm. b), tedy že rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, může být rozhodčí nález zrušen pro nedostatek formy. Český soud je však oprávněn zrušit pouze rozhodčí nález vydaný na území České republiky.119 Pro řízení o uznání a výkonu rozhodčích nálezů před obecnými soudy je opět stěžejní úprava článku II Newyorské úmluvy. Tento článek se totiž nevztahuje jen na otázku vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, ale i na otázku uznání a výkonu rozhodčích nálezů před obecnými soudy. Článek II Newyorské úpravy se použije proto, že nedostatek formy rozhodčí smlouvy je jedním z důvodů odepření uznání a výkonu rozhodčího nálezu podle článku V odst. a) Newyorské úmluvy. Opět je tedy zásadní otázka konfliktu národní úpravy formy rozhodčí smlouvy a článku II Newyorské úmluvy.

120

I zde je nutné zmínit článek

VII Newyorské úmluvy, jež pro posouzení formy rozhodčí smlouvy připouští možnost použití hmotněprávní úpravy obsažené jak v Newyorské úmluvě, tak i v národním právním řádu. Která z těchto hmotněprávních úprav bude použita v konkrétním případě záleží na posouzení soudu, který bude o uznání a výkonu rozhodčí smlouvy rozhodovat. Může nastat i případ, kdy se Newyorská úmluva nebude moci použít. 118


London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 151 – 152. 119




London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 149 – 150.

43

Například pro uznání a výkon ve státě, který není smluvní stranou. V tomto případě se problematika formy bude řešit klasickou kolizní metodou nebo se použije hmotněprávní úprava daného státu. Pokud by byla použita kolizní metoda, přicházeli by v úvahu tři hraniční určovatelé, a to především právo místa konání rozhodčího řízení, právo místa uzavření rozhodčí smlouvy a při volbě práva právo stranami zvolené.121

4.3.4 Hmotněprávní úprava formy Hmotněprávní úprava formy rozhodčí smlouvy je obsažena v § 3 ZRŘ. Ten ve svém prvním odstavci kogentně nařizuje, že forma rozhodčí smlouvy musí být písemná, pod hrozbou sankce absolutní neplatnosti. Proto mohou nastat situace, kdy samotná smlouva platná je, jelikož její písemná forma není zákonem vyžadována, smlouva rozhodčí však platná nebude a ani být nemůže, jelikož její písemnou formu zákon kogentně stanovuje. Pro úpravu formy rozhodčí smlouvy na území České republiky jsou důležité i mezinárodní úmluvy. Tyto úmluvy také obsahují hmotněprávní úpravu formy rozhodčí smlouvy. Konkrétně se jedná o článek II odst. 1 Newyorské úmluvy a článek I odst. 2 Evropské úmluvy. Newyorská úmluva upravuje formu rozhodčí smlouvy v čl. II. odst. 1. a odst. 2. V článku druhém je mimo jiné i možnost uzavřít rozhodčí smlouvu „obsaženou ve výměně dopisů nebo telegramů.“ Z tohoto znění vyplývá, že Newyorská úmluva nevyžaduje, aby byla rozhodčí smlouva obsažena v jednom dokumentu, ale je možné, aby byla ve více vyměněných dokumentech, přičemž každý je opatřen podpisem. Toto ustanovení rovněž připouští odkaz na obchodní podmínky, ve kterých může být rozhodčí doložka, tento odkaz ovšem musí být jasný a zřetelný. Především ve vztahu ke slabším stranám, jakými jsou například spotřebitelé, je lepší mít rozhodčí doložky přímo ve smluvě nebo na formuláři, a to před podpisy stran. V takovém případě je písemná forma dodržena perfektně.122 Stejně jako Newyorská úmluva, i Evropská úmluva upravuje formu 121


Hague : Kluwer Law International, 1999. s. 360. 122

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1.


44

smlouvy a to ve čl. I. odst. 2 písm. a) který zní označení "rozhodčí (arbitrážní) smlouva" znamená buď rozhodčí doložku obsaženou ve smlouvě nebo smlouvu o rozhodci, přičemž smlouva nebo smlouva o rozhodci jsou podepsány stranami nebo obsaženy ve výměně dopisů,

telegramů nebo

dálnopisných sdělení, a ve vztazích mezi státy, jejichž zákony nevyžadují, aby rozhodčí smlouva byla učiněna písemnou formou,

znamená

jakoukoliv

dohodu, uzavřenou formou dovolenou těmito zákony. Toto ustanovení je oproti definici v Newyorské úmluvě širší a je v něm výslovně zahrnut fax, dnes již sice značně zastaralý, ale stále používaný prostředek. Daleko důležitější je však odkaz na národní úpravy, čímž se otevírá možnost použití i jiné písemné formy, než která je v úmluvě výslovně zmíněna. Vzorový zákon také obsahuje hmotněprávní úpravu formy rozhodčí smlouvy a to v článku 7. Zde je, stejně jako v Newyorské úpravě nebo v ZRŘ, výslovně uvedena podmínka písemnosti rozhodčí smlouvy či doložky. V článku 36 Vzorového zákona, který vymezuje možnosti odepření uznání výkonu rozhodčích nálezů. Všechny výše zmíněné úpravy se v otázce písemnosti rozhodčí smlouvy shodují. Pouze Evropská úmluva připouští výslovně možnost, že rozhodčí smlouva nemusí mít písemnou formu. Evropská úmluva tuto možnost připouští na základě národních úprav. Tedy pokud národní úpravy států, ke kterým se rozhodčí doložka vztahuje, nevyžadují písemnou formu, nevyžaduje ji ani Evropská úmluva. Rozdíl české právní úpravy od výše zmíněných mezinárodních úmluv je především v tom, že česká právní úprava výslovně připouští uzavření rozhodčí smlouvy pomocí elektronických prostředků. Článek II Newyorské úmluvy ani článek I Evropské úmluvy elektronickou komunikaci výslovně nezmiňují. Soudy se však přiklání k interpretaci, že ověřená elektronická komunikace splňuje požadavky stanovené těmito úmluvami pro formu rozhodčí smlouvy. 123 Tuto problematiku upravuje vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži, který se zabývá elektronickou komunikací v mezinárodním obchodě. 123

LEW, J.D.M. The Law Applicable to the Form and Substance of the Arbitration Clause. In

Berg, A.J. Improving the Efficiency of Arbitration Agreements and Awards: 40 Years of Application of the New York Convention, ICCA Cogress Series, No. 9 (1998). The Hague : Kluwer

Law

International,

1999.

s.

.

45

136.

Dostupné

z Kluwer

Arbitration:

Problematiku formy rozhodčí smlouvy v mezinárodním obchodním styku je třeba zkoumat především ve vztahu k právnímu řádu místa, kde bude případný spor rozhodován nebo kde bude žádáno o uznání a výkon rozhodčího nálezu. V tomto je český ZRŘ pokrokový, jelikož za dodržení písemné formy považuje i situaci, kdy je smlouva sjednána výhradně elektronicky a je opatřena elektronickým podpisem ve smyslu zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu.124 Problém nastává, pokud strany elektronický podpis nepoužijí. 125 V případě, že strany elektronický podpis nepoužijí je možné zpochybnit platnost rozhodčí doložky, a to nejen pro nedodržení formy, ale i pro neprůkaznost osob, které ji uzavírají a pro neprůkaznost vůle tuto rozhodčí smlouvu uzavřít. 126 Dalším problémem může být rozhodčí doložka obsažená v obchodních podmínkách. Zde jde především o jejich dostupnost a způsob, jakým je na tyto obchodní podmínky odkazováno. Tuto otázku upravuje každý právní řád odlišně. V českém právu tato otázka jasně upravena není. Zákon v § 3 odst. 2 říká, že tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy. Zde je ovšem sporné co považovat za patrný souhlas s obsahem rozhodčí doložky. Obecně se má za to, že obchodní podmínky, které mají být platnou součástí smlouvy, musí být výslovně zmíněny, konkrétně označeny a musí na ně být jasně odkázáno před podpisy stran. Nemohou tedy být zmíněny například na druhé straně formulářové smlouvy a podobně. 127 Konkludentní přijetí smlouvy s rozhodčí doložkou je absolutně vyloučené. Ani v situaci, kdy strana, jíž byla smlouva obsahující rozhodčí doložku doručena, začne v souladu s touto smlouvou plnit závazky z ní vyplývající. 128

124

Zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu.

125

BĚLOHLÁVEK, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1.

vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 47. 126 MAŠTÁLKA, I. Uzavírání rozhodčí doložky/smlouvy na internetu. IT právo : server o internetovém a počítačovém právu [online]. 22. 4. 2003, 2003, č.4, [cit. 10-3-2011]. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-4089. 127 ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 140. 128


aktualizované a rozšířené vydání. Praha : ASPI, Wolters Kluwer, 2008. s. 140.

46

Další spornou situací je veřejná oferta, především oferta formou internetového katalogu nebo e-shopu. Platnost rozhodčí smlouvy v obchodních podmínkách v tomto vztahu je velmi snadno zpochybnitelná. Hlavním důvodem je skutečnost, že oferta není určena konkrétnímu klientovi, ale neurčitému počtu subjektů. V tomto případě může nastat nejistota v identifikaci osob. V případě oferenta by měla být identifikace jednoduchá, u akceptanta je situace značně komplikovanější. Identifikovat osobu bez elektronického podpisu je značně složité a nejisté. Identifikace v tomto případě může být provedena pouze na základě e-mailové adresy, z níž byla akceptace poslána, ovšem tato adresa může být v průběhu transakce změněna. Lze ovšem vycházet z premisy, že ve chvíli odeslání akceptace patřila konkrétní adresa konkrétní osobě. Dále je možné objektivně posoudit, zda bylo přijato plnění, případně poskytnuto protiplnění v souladu se smlouvou. Právě plnění, především prostřednictvím elektronických platebních prostředků, může být rozhodující pro identifikaci akceptující strany smlouvy. Tato identifikace je zásadní ve chvíli, kdy by strana zpochybnila pravomoc rozhodčího soudu/rozhodce na základě neexistence rozhodčí smlouvy podle §15 odst. 2 ZRŘ protože nebyla dodržena její předepsaná forma. V tomto případě by spočívala důkazní povinnost na oferentovi a ten by musel dokázat, že smlouva byla druhou smluvní stranou akceptována dostatečně a jasně a že je tedy založena pravomoc rozhodčího soudu. Z toho vyplývá, že podle českého práva může být rozhodčí smlouva uzavřena i elektronicky, a to i bez použití elektronického podpisu ve smyslu zákona 227/2000 Sb. a to i v případě, že bude rozhodčí smlouva/doložka pouze obsažena ve smluvních podmínkách, na které bude jasný odkaz z kupního formuláře a že akceptant „zaškrtne“ políčko se souhlasem. Tento postup však není ve všech zemích povolen a většina mezinárodních úmluv by tento postup považovala za nedodržení písemné formy. 129

4.3.5 Shrnutí Pokud budou formu rozhodčí smlouvy posuzovat sami rozhodci v průběhu rozhodčího řízení, použijí hmotněprávní úpravu práva místa konání rozhodčího řízení. V úvahu by přicházelo i použití kolizní metody.

129

BĚLOHLÁVEK, A.J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1.


47

Pokud bude forma rozhodčí smlouvy posuzována obecnými soudy, přichází v úvahu použití některé z mezinárodních úmluv. Nejčastěji se bude jednat o Newyorskou úmluvu, která ve svém článku II obsahuje hmotněprávní úpravu formy rozhodčí smlouvy. Článek II Newyorské úmluvy je použitelný jak při jednání o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, tak při jednání o uznání a výkonu rozhodčích nálezů. Pro jednání o zrušení rozhodčího nálezu se Newyorská úmluva nepoužije. Soud tedy bude muset použít své kolizní normy nebo hmotněprávní úpravu.

4.4 Materiální platnost rozhodčí smlouvy U práva rozhodného pro materiální platnost rozhodčí smlouvy mohou nastat dvě situace. Strany mohly využít možnosti volby práva a zvolit si právo rozhodné pro materiální platnost rozhodčí smlouvy. Možnost volby práva připouští jak Newyorská úmluva v článku V odst. 1 pís. a), tak i Evropská úmluva v článku VI. Druhou možností je situace, kdy si strany právo nezvolily. V první části této kapitoly se budu zabývat právem rozhodným pro materiální platnost rozhodčí smlouvy v situaci, kdy si strany rozhodčí smlouvy právo rozhodné zvolili. V druhé části se budu zabývat situací při neexistenci volby práva, a to jak v průběhu rozhodčího řízení, tak v řízení před obecnými soudy v případech řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy a zrušení a uznání a výkonu rozhodčích nálezů.

4.4.1 Volba práva pro rozhodčí smlouvu První situace, která může nastat, je situace, kdy si strany právo rozhodné zvolí. Tato možnost je zakotvena v naprosté většině právních řádů a připouští ho i v článek V odst. 1 pís. a) Newyorské úmluvy a článek VI Evropské úmluvy. Pokud je rozhodčí smlouva sjednána samostatně a je v ní uvedena volba práva, pak není pochyb. Většina rozhodčích smluv je však zakotvena ve smlouvě hlavní jako rozhodčí doložka. Není obvyklé, aby si strany výslovně zvolily právo rozhodné pro rozhodčí doložku. V drtivé většině případů si volí právo rozhodné pro smlouvu hlavní. Zde však vzniká konflikt, a to zda se právo zvolené pro smlouvu hlavní má aplikovat i na rozhodčí doložku, jelikož rozhodčí doložka je, 48

přestože je obsažena ve smlouvě hlavní, autonomní institut a podle zásady autonomie rozhodčí smlouvy stojí mimo smlouvu hlavní a nesdílí její osud. 130 Na tuto problematiku existují dva názory. První, který vychází z předpokladu, že strany volbou práva pro smlouvu hlavní, jež obsahuje rozhodčí doložku, zamýšleli zvolit právo rozhodné i pro rozhodčí doložku. 131 Tento přístup má zastání jak u teoretiků, tak i v rozhodovací praxi rozhodčích i obecných soudů. Tento přístup reflektuje smluvní doktrínu rozhodčího řízení. Druhý názor zdůrazňuje autonomii rozhodčí smlouvy a staví se proti automatické aplikaci zvoleného práva jako práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu. Vychází z toho, že rozhodčí smlouva, přestože je obsažena ve smlouvě hlavní, je autonomním ujednáním. Dle tohoto názoru se nedá zvolené právo aplikovat na rozhodčí doložku, protože ta plní jinou funkci než smlouva hlavní.132 Tento názor je založen na jurisdikční doktríně o rozhodčím řízení. Který z těchto názorů je správný se říci nedá. V praxi se setkáváme s oběma názory a vše záleží na posouzení soudu či rozhodce.

4.4.2 Fáze průběhu rozhodčího řízení Pokud bude posuzováno právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v průběhu rozhodčího řízení samotnými rozhodci, nejsou tito vázání žádnou mezinárodní normou. Rozhodci tedy použijí kolizní normy. Nejsou však vázáni kolizními normami místa konání rozhodčího řízení, mohou si určit kolizní normy vlastní, a to podle svého uvážení a podle okolností konkrétního případu. 133 Přestože mají rozhodci v tomto případě téměř absolutní volnost, měli by respektovat článek V odst. 1 pís. a) Newyorské úmluvy. V případě rozporu s tímto článkem se vystavují riziku odmítnutí uznání rozhodčí smlouvy a uznání a 130

BORN, G.B. International Commercial Arbitration . Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009. s.

435 – 442. 131

BORN, G.B. International Commercial Arbitration . Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009. s.

445 – 447. 132

BORN, G.B. International Commercial Arbitration . Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009.

s. 446 – 447. 133



Law

International,

1999.

s.

.

49

136.

Dostupné

z Kluwer

Arbitration:

výkonu rozhodčího nálezu.134 Aplikační praxe se nejčastěji přiklání k použití práva místa konání rozhodčího řízení, v menší míře pak k právu rozhodnému pro smlouvu hlavní.135 Národní právní řády málokdy obsahují přímo kolizní normy pro právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu. Některé však obsahují úpravu podobnou článku V odst. 1 pís. a) Newyorské úmluvy. Tyto úpravy se většinou vztahují na řízení o uznání a výkonu rozhodčích nálezů. Odborná literatura uvádí, že by se tyto úpravy měly aplikovat i v průběhu rozhodčího řízení, aby se nestávalo, že rozhodčí nálezy nebudou uznávány právě na základě nesplnění těchto požadavků.136 Rozhodci posuzující materiální platnost rozhodčí smlouvy na území České republiky budou postupovat podle § 36 ZRŘ. Ten ve svém prvním odstavci říká že „ostatní náležitosti rozhodčí smlouvy se posuzují podle tohoto zákona, jestliže rozhodčí nález má být vydán v tuzemsku.“ Z tohoto odstavce vyplývá že materiální platnost rozhodčí smlouvy má být, stejně jako arbitrabilita, posouzena podle ZRŘ. Použití lex fori je logický, neboť se to dotýká i soudů a jiných orgánu v rámci pomocných funkcí.137

4.4.3 Fáze vykonatelnosti rozhodčí smlouvy V případě řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy před obecnými soudy bude obecný soud aplikovat pro určení práva rozhodného své kolizní normy, tedy lex fori.138 Součástí většiny právních řádů je Newyorská úmluva. Proto budou soudy aplikovat článek V odst. 1 a), který říká, že při neexistenci volby 134



SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.. 2011. 245 s.

Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/Disertace_posledni_verze.pdf. s. 39. 136


Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 109 – 110. BĚLOHLÁVEK, A.J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů : Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004. s. 269. 138 LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial 137

Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 109 – 110.;

POUDRET, J.F.,

BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 259.

50

práva má soud použít právo místa konání rozhodčího řízení. Může zde však nastat i konflikt, a to v případě, že by obecný soud uznal na základě článku II Newyorské úmluvy rozhodčí smlouvu vykonatelnou a následně by v řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu odmítl nález uznat na základě článku V Newyorské úmluvy. Proto by i v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy obecné soudy měly brát zřetel na článek V Newyorské úmluvy a tím předejít možnosti tohoto konfliktu.139 Podobnou úpravu obsahuje i článek VI. Evropské úmluvy. Ten navíc říká, že pokud nelze určit místo vydání rozhodčího nálezu, má soud použít kolizní normy fora.140

4.4.4 Fáze zrušení a uznání a výkonu V případě jednání o zrušení rozhodčího nálezu před obecným soudem se mezinárodní úmluvy nepoužijí. Soud bude postupovat podle kolizních norem fora.141 V případě řízení o zrušení domácího rozhodčího nálezu vydaného v rámci mezinárodního rozhodčího řízení v České republice bude obecný soud postupovat podle kolizní normy obsažené v § 36 ZRŘ. Soud tedy použije české právo. V případě řízení o uznání a výkonu rozhodčích nálezů před obecnými soudy bude obecný soud, stejně jako v řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy, aplikovat pro určení práva rozhodného kolizní normy fora. 142 S největší pravděpodobností to bude Newyorská úmluva, která je součástí právních řádů většiny zemí světa. V Newyorské úmluvě je tato otázka obsažena v článku V odst. 1 pís. a) který se použije pro řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu před obecným soudem. Tento článek říká, že soud může odepřít uznání a výkon rozhodčího nálezu, pokud byl vydán na základě rozhodčí smlouvy která POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition.

139


SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu.. 2011. 245 s.

Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/Disertace_posledni_verze.pdf. s. 39. 141 POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007. s. 259. 142


Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. s. 109 – 110.

51

není platná podle práva zvoleného stranami nebo podle práva místa vydání rozhodčího nálezu. Tato formulace se zdá být jasná. 143 V situaci, kdy se nedá použít ani jedna z mezinárodních úmluv, je třeba použít kolizní metodu, tedy kolizní normy práva fóra.144

4.4.5 Shrnutí První důležitou otázkou spojenou s materiální platností rozhodčí smlouvy je otázka volby práva. Volbu práva připouští jak Newyorská úmluva a Evropská úmluva, tak i většina právních řádů. Otázkou však je, kdy a zda se volba práva vztahuje i na rozhodčí smlouvu nebo pouze na smlouvu hlavní. Pokud je volba učiněna výslovně pro rozhodčí smlouvu, je vše jasné. Pokud je však uvedena obecně, je na posouzení soudu, zda tuto volbu práva uzná či nikoli. Pokud nedošlo k volbě práva, je nutné určit právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu jinou metodou. Pokud budou materiální platnost rozhodčí smlouvy posuzovat samotní rozhodci, ti nejsou vázáni žádnou mezinárodní smlouvou a rozhodují tedy podle kolizních norem. Nejčastěji rozhodci použijí kolizní normy práva místa konání rozhodčího řízení. Nejsou však ničím vázání a mohou určit kolizní normy podle okolností konkrétního případu. V řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy a v řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu budou obecné soudy používat své kolizní normy, tedy lex fori. Jelikož součástí většiny právních řádu je i Newyorská úmluva, budou obecné soudy aplikovat článek V odst. 1 a). Tento článek odkazuje v případě posouzení materiální platnosti rozhodčí smlouvy na právo místa konaná rozhodčího řízení. V případě jednání o zrušení rozhodčího nálezu soud použije své kolizní normy neboť na tuto situaci se Newyorská smlouva nevztahuje.

143





Law

International,

1999.

s.

.

52

136.

Dostupné

z Kluwer

Arbitration:

5. Závěr

Rozhodčí řízení je celosvětově uznávaný institut řešení sporů, který stojí mezi státním soudnictvím na jedné straně a alternativním řešením sporů na straně druhé. Rozhodčí nálezy jsou celosvětově uznávány jako exekuční tituly, a to především díky Newyorské úmluvě. Ne zcela vyřešena zůstává otázka, co dává rozhodčímu řízení jeho účinky. Existuje několik doktrín, které se snaží otázku povahy rozhodčího řízení vysvětlit. Nejznámější jsou doktríny smluvní a jurisdikční. Na jedné straně je smluvní doktrína, která vidí původ rozhodčího řízení ve vůli stran a je pro co nejmenší zásahy obecných soudů v průběhu rozhodčího řízení. Na druhé straně je doktrína jurisdikční, která považuje za základ rozhodčího řízení národní právo a podle které by měly soudy kontrolovat a zasahovat do rozhodčího řízení už v jeho průběhu. V praxi se používá doktrína smíšená, která kombinuje doktrínu jurisdikční a doktrínu smluvní. Každý právní řád však vnímá rozhodčí řízení trochu jinak. Stejné je i vnímání rozhodčí smlouvy. Právě kvůli nejednoznačné povaze rozhodčí smlouvy je problematika práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu velmi důležitá. Jelikož je povaha rozhodčí smlouvy sporná, je nutné hodnotit jednotlivé její aspekty zvlášť. Neboť každý aspekt se může řídit jiným právním řádem. Důležité také je v jaké fázi řízení se bude právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu posuzovat. Jak vyplývá z textu, jednotlivé aspekty mohou být v různých fázích rozhodčího řízení posuzovány podle různých právních řádů či mezinárodních smluv. Pokud na rozhodčí smlouvu nahlížíme jako na institut procesní, všechny výše jmenované aspekty by bez dalšího podléhaly právu místa konání rozhodčího řízení. Na druhou stranu pokud bychom na rozhodčí smlouvu nahlíželi jako na institut hmotněprávní, na všechny aspekty by se použili pravidla pro určení práva rozhodného pro smlouvu s mezinárodním prvkem. Právní úpravy práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení však obsahují oba tyto prvky, tedy hmotněprávní i procesní. Rozdíl je především v tom, ke kterému prvku se daná úprava přiklání. Existuje ještě třetí pohled, a to na základě doktríny autonomní, kdy by bylo právo 53

rozhodné pro rozhodčí smlouvu posuzováno především podle praxe rozhodčího řízení nebo podle vůle rozhodců. Tento přístup však není v praxi uplatňován, neboť by hrozilo, že rozhodčí nález nebude uznán na základě národního práva nebo mezinárodních úmluv. Výsledkem takzvaného „roztříštěného“ statutu rozhodčí smlouvy je skutečnost, že se na jednotlivé aspekty rozhodčí smlouvy musíme aplikovat různý právní režim. Další důležitou otázkou je, ve které fázi rozhodčího řízení se nacházíme a kdo o právu rozhodném pro rozhodčí smlouvu rozhoduje, zda jde o řízení před obecnými soudy nebo zda právo rozhodné posuzují sami rozhodci. U obecných soudů může hrát roli i to, zda rozhodují o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy při námitce její existence, zrušení rozhodčího nálezu a uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Pokud jde o posouzení rozhodčí smlouvy ze strany rozhodců, je zřejmé, že rozhodci nejsou vázáni mezinárodními smlouvami, ale mohou být vázáni kolizními nebo hmotněprávními normami místa konání rozhodčího řízení. Zde je důležitý zmínit aspekt arbitrability sporu. Arbitrabilita zásadně podléhá právu místa konání rozhodčího řízení. Arbitrabilita je zásadní aspekt pro řízení o vykonatelnosti nebo pro řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu. Pokud však má být nález vykonán ve státě, jehož úprava arbitrability se liší od úpravy státu, kde má být rozhodčí nález vydán, je možné nesplnit podmínku arbitrability podle práva místa konání rozhodčího řízení, ale vyhovět právu místa zamýšleného výkonu rozhodčího nálezu. Takový nález je sice nebyl vykonatelný podle práva místa vydání, ale byl by vykonatelný podle práva státu, kde je zamýšleno jej uplatnit. Pokud by však nebyl zrušen ve státě, kde byl vydán. Tím by se výrazně snížila možnost jeho uznání a výkonu v jiných státech. V dalších aspektech rozhodčí smlouvy už pravidla pro rozhodce nejsou tak striktní. Především většina právních řádů připouští volbu práva rozhodného pro materiální platnost rozhodčí smlouvy. Pouze v případě že si strany právo nezvolili, dochází k použití práva místa konání. Ani tento přístup však neaplikují všechny státy, vždy záleží jakou povahu má rozhodčí řízení v daném státě. Zda se přiklání k doktríně jurisdikční nebo smluvní. V případě posouzení způsobilosti stran rozhodčí smlouvy budou rozhodci 54

postupovat podle kolizních norem. Nejsou však vázání žádným právním řádem, mohou tedy zvolit kolizní normy dle svého uvážení. V tomto případě přichází v úvahu kolizní normy práva místa konání rozohdčího řízení, práva místa výkonu rozhodčího nálezu či kolizní normy, které rozhodci považují v daném případě za nejvhodnější. Nejčastěji rozhodci volí kolizní normy místa konání rozhodčího řízení. Obdobně je tomu i při posuzování formy rozhodčí smlouvy. Zde rozhodci nejčastěji použijí hmotněprávní nebo kolizní normy práva místa konání rozhodčího řízení. Mohou však zvolit i jiné kolizní normy, práva místa výkonu rozhodčího nálezu, místa podpisu rozhodčí smlouvy nebo jiné kolizní normy, které rozhodci považují v daném případě za nejvhodnější. Při řízení o vykonatelnosti rozhodčí smlouvy je situace komplikovanější. Pro posouzení arbitrability sporu se použije článek II odst. 1 Newyorské úmluvy, ten však není jednoznačný. Převládá názor že arbitrabilita má být posouzena podle lex fori, tedy národního práva soudu. Nicméně existují i další možností určení práva pro posouzení arbitrability, jako použití práva místa konání rozhodčího řízení, právo státu možného výkonu rozhodčího nálezu nebo práva rozhodného pro rozhodčí smlouvu. Pro posouzení způsobilosti stran je v této fázi nutno použít kolizní normy lex fori. V úvahu přichází použití článku VI odst. 2 Evropské úmluvy, ten však kolizní normy neobsahuje a proto budou aplikovány kolizní normy lex fori. Zato při posuzování formy rozhodčí smlouvy je situace jednoduchá, neboť pro tuto otázku je hmotněprávní úprava obsažena přímo v článku dvě Newyorské úmluvy i článku I Evropské úmluvy. Problematická je však otázka kombinace hmotněprávních úprav obasažených v národním právu a v Newyorské úmluvě. Materiální platnost rozhodčí smlouvy je taktéž upravena Newyorskou úmluvou, tedy jejím článkem V odst. 1a), který obsahuje kolizní normu odkazující na lex fori. Zrušení rozhodčího nálezu není v mezinárodních úmluvách nijak upraveno. Většina právních řádů, stejně jako český ZRŘ, připouští pouze zrušení domácích rozhodčích nálezů. Při tomto řízení budou tedy státy používat své národní právo a to buď hmotné, nebo budou právo rozhodné nalézat 55

pomocí svých kolizních norem. Například v českém právním řádu byla použita kolizní norma obsažen v § 36 ZRŘ. V případě zrušení rozhodčího nálezu pro nedostatek formy, bude soud aplikovat § 3 ZRŘ, jenž tuto otázku hmotněprávně upravuje. Naopak pro řízení o uznání a výkon rozhodčích nálezů je stěžejní mezinárodní úprava, konkrétně Newyorská úmluva. Ta otázku arbitrability upravuje ve svém článku V odst. 2a). Tento článek odkazuje na národní právo soudu, který o uznání a výkonu rozhodčího nálezu rozhoduje. Arbitrabilita bude tedy posouzena podle lex fori. Stejně tak i způsobilost stran je upravena Newyorskou úmluvou a to ve Článku V odst. 1a), který však přímo kolizní normy neobsahuje, soud tedy musí použít kolizní normy vlastní. Stejný Článek Newyorské úmluvy by pak byl, se stejným výsledkem, použit i pro posouzení materiální platnosti rozhodčí smlouvy. Naopak pro formu rozhodčí smlouvy obsahuje Newyorská úmluva v článku II hmotněprávní úpravu, která se použije i v této fázi řízení.

56

6. Resumé Arbitration is the world renowned Institute of dispute resolution, which stands between the state judiciary on the one hand, and alternative dispute resolution on the other. Arbitral awards are worldwide recognized as an power of distrainment. Not completely resolved is the question, what gives the arbitration its effects? There are several doctrines that try to explain the question of the nature of arbitration. The best known are the contractual and the jurisdictional theories. The contractual theory sees the origin of arbitration in the will of the parties. This theory also tries to minimize the influence of the courts on the arbitration. On the other hand, there is the jurisdictional theory, which considers the national law as the basis for arbitration. According to this theory, courts should monitor and intervene in the arbitration. In practice the mixtured doctrine is used. The mixed theory is a combination of the jurisdictional doctrine and the contractual theories. Each national law sees the arbitration differently. Also the arbitration agreement is estimated differently. Because of the ambiguous nature of the arbitration agreement is the issue of law applicable to the arbitration agreement a very important question. According to the ambiguous statut of arbitration, it is necessary to qualify each individual aspect of the arbitration agreement separately. The four aspects of arbitration agreement are arbitrability, form, legal capacity of the parties of arbitration and essential validity of arbitration agreement. Each of this aspects may be governed by a different law. Another important question is, when to estimate

the

law

applicable

to

the

arbitration

agreement.

The result of the so-called "fragmented" status of the arbitration agreement is the fact that the various aspects of the arbitration agreement are estimated by various systems of law. Another important question we have to deal with is, in which stage of arbitration the estimating law applicable to the arbitration agreement is to be estimated and by whom. Law applicable to the arbitration agreement can be estimated by arbitrators during arbitration or by national courts. 57

In case that arbitrators estimate the law applicable to the arbitration agreement, they are not bound by any international conventions. In the question of arbitrability, they have to follow the national legal regulation. In other questions, as legal capacity, form and essential validity,

arbitrators are not

strictly bound by the national legal regulation. Arbitrators can decide, which conflicting rules of law they will use. In the procedure of an enforcement of an arbitration agreement, the situation is complicated. The question of arbitrability is provided in Article II, paragraph 1, the New York Convention, but this article is not clear. The general opinion is that the arbitrability must be estimated under the lex fori. However, there exist other options for the estimation of the law applicable for the arbitrability of the arbitration agreement, as the law of the place of arbitration, the law of the potential state of execution and the law applicable to the arbitration agreement. To estimate the legal capacity of the parties at this stage of arbitration is necessary to use the conflicting rules of lex fori. This situation is provided in Article VI, paragraph 2 of the European Convention. In the question of the form of the arbitration agreement, the situation is simple. This question is provided in Article 2 New York Convention. The essential validity of the arbitration agreement is also regulated in the New York Convention in Article V, paragraph 1a), which makes reference to the conflict rule of lex fori. The question of abrogation of the arbitral award is not regulated in any international conventions. Most of the national legal systems, as well as the Czech Arbitration Act, admit only the abrogation of domestic arbitral awards. In this procedure the courts use their own law. For example, in the Czech legal system the conflict rule of § 36 Czech Arbitration Act is used. The procedure of enforcement of arbitral awards is lead by international regulation, specifically the New York Convention. The question of arbitrability is provided in its Article V, paragraph 2). This article refers to the national law of the court. The legal capacity of the parties of the arbitration agreement is regulated in the New York Convention in Article V, paragraph 1a). This article does not 58

contain a conflict rule. The national court must apply its own conflict rule. The same Article of the New York Convention would be used to a question of the essential validity of an arbitration agreement with the same result. The form of the arbitration agreement is also regulated in the New York Convention. Article II of New York Convention contains substantive law governing this question.

59

7. Použitá literatura

7.1 Monografie BĚLOHLÁVEK, A.J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář I. díl. Praha : C.H. Beck, 2008. 1276 s. BĚLOHLÁVEK, A.J. Rozhodčí řízení, ordre public a trestní právo. Komentář II. díl. Praha : C.H. Beck, 2008. 913 s. BĚLOHLÁVEK, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Praha : C.H.Beck, 2004. 701 s. BORN, G.B. International Commercial Arbitration . Volume I. Austin : Wolters Kluwer, 2009. 1738 s. FOUCHARD, P. Fouchard, Gaillard, Goldman on International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 1999. 1280 s. LEW, J.D.M., MISTELIS, L.A., KRÖLL, S.M. Comparative International Commercial Arbitration. The Hague : Kluwer Law International, 2003. 953 s. POUDRET, J.F., BESSON, S. Comparative Law of International Arbitration. 2nd edition. London : Sweet & Maxwell, 2007. 952 s. RABAN, P. Alternativní řešení sporů, arbitráž a rozhodci v České a Slovenské republice a v zahraničí. Praha : C.H.Beck, 2004. 745 s. REDFERN, A. Law and Practice of International Commercial Arbitration. London : Sweet & Maxwell, 2004. 613 s. ROZEHNALOVÁ, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 2. vyd. Praha : Aspi Wolters Kluwer, 2008. 388 s. TWEEDDALE, A., TWEEDDALE, K. Arbitration of Commercial Disputes: International and English Law and Practice. Oxford : Oxford University Press, 2005. 1190 s.

7.2 Články a příspěvky BĚLOHLÁVEK, A. J. Arbitrabilita sporů. Právní zpravodaj, 2003, č. 3, s. 6 – 8. BĚLOHLÁVEK, A. Místo konání rozhodčího řízení. Právní zpravodaj. 2004, č. 3, s. 13 – 15. HANOTIAU, B. What Law Governs the Issue of Arbitrability? Arbitration 60

International, 1996, roč. 12, č. 4, s. 391 – 404. Dostupné z Kluwer Law Online: . HANOTIAU, B. The Law Applicable to Arbitrability. In Berg, A.J. Improving the Efficiency of Arbitration Agreements and Awards: 40 Years of Application of the New York Convention. CHLEBCOVÁ, R. Odraz doktrín rozhodčího řízení v národní legislativě. In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. Dostupné z . LEW, J.D.M. The Law Applicable to the Form and Substance of the Arbitration Clause. In Berg, A.J. Improving the Efficiency of Arbitration Agreements and Awards: 40 Years of Application of the New York Convention, ICCA Cogress Series, No. 9 (1998). The Hague : Kluwer Law International, 1999. s. Dostupné z Kluwer Arbitration: . MAŠTÁLKA, I. Uzavírání rozhodčí doložky/smlouvy na internetu. IT právo : server o internetovém a počítačovém právu [online]. 22. 4. 2003, 2003, č.4, [cit. 10-3-2011]. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-4089. PAUKNEROVÁ, M. Rozhodčí řízení ve vztahu k zahraniční – otázky rozhodného práva. Právní rozhledy. 2003, č. 12, s. 587 – 594. ROZEHNALOVÁ, N. Hlavní doktríny ovládající rozhodčí řízení. In Dny práva – 2009 – Days of Law. Brno : Masarykova univerzita, 2009. Dostupné z . SVOBODOVÁ, K. Vliv legis arbitri na uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu [online]. 2011 [cit. 2011-03-7]. 245 s. Disertační práce. Masarykova univerzita,

Právnická fakulta. Vedoucí práce Naděžda Rozehnalová. Dostupné také z IS MU3: https://is.muni.cz/auth/th/61143/pravf_d/Disertace_posledni_verze.pdf

7.3 Právní předpisy Arbitration Act 1996, Velká Británie. Dostupný z . Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráží, podepsána 21.4.1961 v Ženevě, v ČR publikována pod č. 176/1964 Sb. Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů uzavřená 10. června 1958 61

v New Yorku, v ČR publikována pod číslem 74/1959 Sb. Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodním rozhodčím řízení, přijatý dne 21.6.1985, doplněný 7.7.2006. Dostupný z <>. Zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Zákon č. 99/1963, občanský soudní řád. Zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Zákon č. 244/2002 Z.z. o rozhodcovskom kananí, účinný od 3. dubna 2002, dostupný z http://www.justice.gov.sk/wfn.aspx?pg=l56&htm=l5/roz244_02.htm. Zákon č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník Zivilprozessordnung, Německo, účinný od 1.1.1998. Dostupný z (německá verze), (anglická verze). http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/arbitration/1985Model_arbitratio n.html

62

Právo rozhodné pro rozhodčí smlouvu v mezinárodním rozhodčím řízení

Recommend Documents