Právo Hérakleitos, akmé

Právo Hérakleitos, akmé –500-490 Neznali by jméno práva, kdyby nebylo protivy (zl. B 23 z Klementa) (0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 47) (3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 56.) - - - - - - -

Příroda

(φύσις)

Hérakleitos, akmé –500-490

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.] Povaha (věcí) se ráda skrývá. (zl. B 123 z Themistia) (0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.) (3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.) - - - - - - Die Natur liebt es sich zu verbergen. (6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.) - - - - - - D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)

(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.) - - - - - - -

Příroda

Emanuel

Rádl, 1933 … Opravdu jest říše existencí jedinou říší? Zkusme být empiričtější a důslednější než Locke sám. Zákony politické prý nepatří do říše věčných existencí; jsou vytvořeny člověkem k jeho praktickým účelům. Podle Locka obdobně neexistuje ani věčná idea tohoto světa, nýbrž tvoříme si ji pro svoji potřebu. Když je tomu tak, /129/ pak mravní idey také “nejsou”, nýbrž jsou zřízením mysli, aby mohla jednat; jsou podobné zákonům politickým; lidé je ustanovují a mimo toto ustanovení neexistují. Proč by však jiné idey než politické a mravní měly být druhu jiného? Všechny idey, tj. všechno to, co si uvědomujeme, je pak jen zřízením mysli; je to prostředek pouhý, abychom mohli myslit a jednat; idey si neuvědomujeme, nýbrž ustanovujeme. Také matematika a logika není pak nám dána (není popisem toho, co jest), nýbrž jsou to nástroje, vyrobené člověkem na ovládnutí skutečnosti. Pak ovšem ani počitky neobstojí jako dané věci i počitky, tj. např. barva zelená, vůně růže, drsný povrch atd. jsou jen konstrukce ducha; nejsou to zjevy, nýbrž jsou prostředky; nejsou nám dány, nýbrž jsou ad hoc sestrojeny. Jaký důvod však máme zastavit se před přírodou a prohlašovat o ní, ta jediná že jest objektivně daná a že nezbývá než ji uznat? Proč bychom

nebyli důslední a neprohlásili také přírodu, t.j. prostor, těla v něm rozložená, hvězdy, lidi, společnost, myšlenky lidí za pouhé zřízení mysli? Jako “původně” nebylo státu (jak učil Hobbes), tak “původně” nebylo přírody; lidé si ji ustanovili, aby mohli spořádaně jednat, stejně jako si zřídili stát. Tato modrá obloha tedy neexistuje; nemohu se na ni podívat; nemohu ji nikomu ukázat. Duch náš si ustanovuje, zřizuje modrost, klenbu nebes a vzdálenost její k jakýmsi účelům. Zdá se vám toto domyšlení anglického empirismu absurdní? Znázorněme si na příkladě, že je prostší než se zdá. … (0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 128-29.)

Pravda

Emanuel

Rádl, 1933 … Posledním argumentem pacifistů tohoto druhu (…) jest absolutnost lidského života. Stát však není absolutní zlo; stát i jeho moc, i vojenská moc, je nutný a život lidský není absolutně posvátný. Člověk má právo na život jen ve jménu služby, kterou dává. Jinak snad má člověk právo, aby nebyl obtěžován ani válkou, ani politikou, ani školou, ani očkováním – ale jen pokud nestojí v cestě těm, kteří chtějí pravdě sloužit. Člověk není poslední mírou věcí: pravda, spravedlnost jsou vyšší mírou než život.

(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 400.)

Právo

na život

Emanuel



Život

lidský

Emanuel



Theologie

Emanuel

Rádl, 1933 Str. 496 ř. 6. Zarazil mne zvláště Barthův spis Fides quaerens intellectum (1931), v němž dokazuje, že prý Anselmův ontologický důkaz o jsoucnosti Boží je správný. Dejme tomu, že je; potřebujeme vůbec k něčemu tohoto důkazu, který přichází se světa docela jiného, než v kterém žil Ježíš? Zaráží vysoká theologie ve spise, v němž není ani jediného odkazu k praktickým příkazům Ježíšovým; názory jako “dass die Erkenntnis so in der Mitte zwischen Glauben und Schauen sich befindet” (str. 12), hodí se pro Anselma; ale pro naši dobu? Mnoho se mluví o “kázání slova Božího”, nic o bližním, nic o lásce. …

(0948-II, Dějiny filosofie II., Praha 1933, str. 500 - v poznámkách za kapitolou.)

Filosofie

a theologie

Stanislas Breton, 1986

… Ale chtěl bych trvat na tom, že filosofie a theologie jsou oddělené, i když stejně platné disciplíny myšlení. Kdežto theolog může předpokládat křesťanskou tradici jako sérii zjevených doktrín, filosof, byť i křesťanský, tak činit nemůže. Theolog věří, že pravda je dána, filosof ji hledá.

(Rozhovor se Stan. Bretonem, in: Reflexe č. 3, 1990,

Filosofie

text/str. 3/14.)

Gilles Deleuze – Felix Guattari, 1991

… Filosofický čas je tedy velkolepý čas koexistence, který sice nevylučuje “napřed” a “potom”, ale převrstvuje je ve stratigrafickém řádu. Toto je nekonečné dění filosofie, která sice prochází svými dějinami, ale nelze ji s těmito dějinami zaměňovat. Život filosofů, stejně jako vnější život jejich díla, se řídí běžnými zákony následnost; jejich vlastní jména však koexistují a září buď jako světelné body či stránky, které se k nám neustále navracejí jako mrtvé hvězdy, jejichž světlo je živější než kdykoli předtím. Filosofie je dění, a nikoli historie+ je to koexistence rovin, a nikoli postupné střídání systémů. (7188, Co je filosofie ? přel. M. Petříček, Praha 2001, str. 54.)

Myšlení

LvH, 2002

Máme-li kontrolovat své myšlení (a to nelze jinak než opět prostřednictvím svého myšlení, jen tu a tam tomu může nepomoci někdo zvenku), tj. máme-li co nejlépe vědět, co děláme, když myslíme, musíme dbát toho, že ke každému myšlení náleží také to, co tímto myšlením není myšleno. Někteří autoři sice na to poukazují, ale většinou to chápou

velmi jednostranně. Především zkoumají, to, co je “v hloubce”, v “hlubinách”, a sklouzávají do psychologie a psychoanalýzy apod. Proto je třeba upozornit, že ”nemyšlené” je každému našemu konkrétnímu myšlení něčeho, ”pomyšlení” na něco, mnohem blíže, totiž hned ”vedle”. Myslíme-li např. kružnici, musíme velmi přesně nemyslet elipsu, trojúhelník, ale také psa, palmu, slunce, galaxii atd., atd. Takovéhoto “nemyšleného” je nepřehledně mnoho a my je musíme aktivně a specificky “nemyslit”. Teprve pak můžeme pokročit k další množině “nemyšleného”, totiž ke všemu tomu co je pozitivním předpokladem našeho konkrétního (po)myšlení. Toto “nemyšlení” je ovšem vlastně nejenom předpokladem, ale součástí našeho (po)myšlení, jenže o tom nevíme (a přitom víme, že ten způsob myšlení, který nám je v důsledku dlouhého evropského vývoje “vlastní”, je charakterizován svou dalekosáhlou proreflektovaností), a to z různých příčin (např. nedostatečnou reflexí) nebo důvodů (vyřazení z okruhu zájmu, vytěsnění apod.). Atd.atd. – mohli bychom pokračovat. A k tomu celém je třeba připomenout, že stejně závažné je přezkoumávání “myšleného” (a možné jen potenciálně myšleného, tedy myslitelného, ale v jiném než běžném smyslu) v “nemyšleném”. To právě souvisí s pojetím resp. chápáním toho, co to vlastně (všechno) je myšlení a myšlené. Záleží m.j. na tom, rozlišit (po)myšlené a “myšlené” ve smyslu myšlenkového výkonu od “myšleného” ve smyslu intencionálního předmětu. O “předmětu” v tomto smyslu můžeme ovšem hovořit teprve po vynálezu pojmů a pojmovosti, takže to jusí nechat při navrženém prověřování stranou.

(Praha, 0200307-1.)

Ladislav Hejdánek

Pravda a lidská práva Filosofie pro naši dobu

Nepředmětnost ve skutečnosti a v myšlení III

OIKOYMENH Praha 2002 Obsah Úvodem

Hlavním cílem je lepší porozumění “skutečnosti pravdy”; lidská práva jsou však inspirujícím tématem

Kap. 01

Rozdíl mezi “skutečností” lidských práv a jejich myšlenkovým uchopením

Kap. 02

Problém norem a normativity

Kap. 03

Problém interpretace textu, ale také uměleckého díla

Kap. 04

Hermeneutika a čas: význam budoucnosti

Kap. 05

Kosmologický status budoucnosti jako přicházejícího času

Kap. 06

Je budoucnost prázdná ? - “Na stopě” budoucnosti

Kap. 07

Smysl “dění” a falešný symbol “vertikály”

Kap. 08

“Událost” jako nové paradigma - subjekt jako “událost” a subjekt událostí

Kap. 09

“Dění pravdy” – vítězí pravda? Úloha subjektu – člověk jako ex-sistence

Filosofie

a doba

LvH, 2000

Má-li kniha splnit to, co svým titulem slibuje, musí především její autor vydat svědectví v několika směrech. Musí na prvním místě vyjasnit, co rozumí filosofií, na druhém místě pak, jak chápe onu dobu, kterou označuje jako “naši”, a tedy jak chápe svou dobu, a za třetí musí vyjasnit, proč si myslí, že filosofie může nějak a něčím přispět “naší” době.

Známý je výrok Hegelův o sově Minervině, která vylétá po soumraku. Kdybych se měl držet této metafory, musel bych jako poslání filosofie deklarovat vylétání před rozbřeskem. Filosofie rozhodně není doba, vyjádřená v ideách. Aby totiž doba byla zjevná jako doba, potřebuje se vymezit (resp. být vymezena) vůči tomu, co už touto dobou není – tedy jednak proti minulosti, tedy vůči tomu, co bylo, ale už není, zejména však vůči budoucnosti (na to se právě nejvíc zapomíná), tedy vůči tomu, co ještě není, ale možná bude. A právě pro toto vymezení a jeho vyjasnění potřebuje doba filosofii. Filosofie není reflex, odraz doby, nýbrž je reflexí, kritickým viděním a zhodnocením doby. A tady měla celá dosavadní filosofická tradice obrovská manka (a zhusta je mají i dnešní filosofové a jejich filosofie): filosofie zahájila éru nového způsobu myšlení se zásadní chybou, spočívající v redukci skutečnosti na aktuální přítomnost, tj. na to, co se ukazuje. Pokud jde o minulost, bylo možno nahradit to, co pominulo a už není (a tedy co se už nemůže ukazovat), tím, co a jak se minulé kdysi ukazovalo, když ještě nebylo minulým. A ta bylo možno to, co se neukazuje a nemůže ukazovat, přece jenom zčásti zahrnout do rámce skutečného. Beznadějné to však bylo v případě, kdy šlo (a jde) o budoucnost, tedy o to, co se ještě neukazuje a nemůže ukazovat, protože to ještě nenastalo, protože k tomu ještě nedošlo, ještě se to neuskutečnilo.

(starší text bez označení data; poznámka k “předmluvě” zamýšlené knížky

“Filosofie pro naši dobu” – možná, že se datum ještě podaří určit)

Pravda

René Descartes, před 1650

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, …… (pag. 66) Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když

uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, … (str. 67) (7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Věda

René Descartes, před 1650

Veškerá věda je jisté a zřejmé poznání; člověk, který o mnohém pochybuje, není učenější než ten, který o tomtéž nikdy nepřemýšlel, nicméně se jeví jako méně učený, jestliže o některých věcech nabyl falešného mínění” proto je lépe se vědecké činnosti vůbec nevěnovat, než se zabývat předměty do té míry obtížnými, že pro neschopnost odlišit pravdivé od nepravdivého nutně přijímáme něco pochybného za jisté, přičemž výhled na obohacení našeho vědění není takový, aby vyrovnal nebezpečí jeho ochuzení.

Proto na základě tohoto výroku odvrhujeme všechny ony toliko pravděpodobné poznatky a rozhodně prohlašujeme, že se má věřit pouze těm, které jsou dokonale poznány a o nichž nelze pochybovat. A byť by snad …

(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 12 a 13.)

Pravda

LvH, 2002

Stará tradice měla za to, že pravda je záležitostí myšlení. Aristotelés považuje LOGOS za místo pravdy, a je přesvědčen, že omyl i pravda nejsou ve věcech, nýbrž v myšlení. Přesný termín je εν διανοία; do latiny se to překládalo “in intellectu” (Heidegger překládá “im Verstand”, ale Tredennick “in thought”). Tomáš píše “in intellectu humano vel divino”, a Descartes ještě zdůrazňuje “non nisi in solo intellectu”. (Písek, 020323-1.)

Filosofie Emanuel Rádl, 1933 Rozumíme-li filosofií, v smyslu velmi širokém, víru v pravdu, hledání pravdy a odevzdanost v její moc, byl u nás před válkou zájem o filosofii dosti veliký. Nebyl to jen zájem odborníků, ani zájem o určitou filosofickou myšlenku, nýbrž spíše romantické nadšení. Často pak se filosofií rozumívá nejasně vymezený povšechný zájem literární nebo vědecký. Masaryk byl vůdčí silou tohoto nadšení pro filosofii; v praktické pedagogice se projevil, když zvěčnělý profesor František Drtina začal usilovat, aby filosofie měla na střední škole větší práva. Něco z toho se také uskutečnilo.

Můžeme se však pochlubit, že dnes jest vliv filosofie ve škole i mimo školu větší než býval tehdy? Domnívám se, že jsme od té doby prošli dobou úpadku zájmu o filosofii, i úpadku na střední škole. Nesoudím, že by se byl rozmnožil počet těch, kteří se snaží proniknout všechno vyučování filosofií a kteří v přátelském, intimním styku s žákem dovedou ho přesvědčit, že filosofie žádá důslednou a zásadovou životní praxi, založenou na jasné teorii. Ani v našem veřejném životě filosofie nepokročila; fakt, že máme ne jednu, ale několik filosofických revuí, je dokladem rozvratu, nikoli pokroku filosofického. Ovšem, vliv filosofie upadl v celém světě. K tomu chci říci několik poznámek. … (Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 9.)

Filosofie Emanuel Rádl, 1933 Celkový dojem z dnešních filosofických nesnází je, že cestu kupředu sotva bude lze najít jinak než respektováním toho, co filosoficky vykonalo XIX. století. Kantova filosofie, positivism, vědecký názor /13/ světový i pragmatism mohou mít sebe více chyb; na tyto směry však třeba dnes navazovat a o ně opírat svoji kritiku. To poválečná reakce přehlížela. Filosofii nelze stavět jinak, než na těch základech, které jsou už položeny.

V této všeobecná náladě se vyvíjejí i filosofické směry v jednotlivých vědách. O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají … (Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 12-13.)

Duchovědy Emanuel Rádl, 1933 O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým

filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání “podstat” zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd. (Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Smysl

věcí

Emanuel Rádl, 1933 O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým


Emanuel Rádl 1933

Podstata

(smysl věcí) O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika,

etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým filosofem Wilhelmem Windelbandem a jeho žákem Heinrichem Rickertem, v jiné poněkud formě pokračovatelem romantiky Wilhelmem Diltheyem a jeho žákem Eduardem Sprangrem. Diskusi o poměru těchto dvojích věd nelze pokládat za ukončenou. Jistě však už je dávno odmítnuto stanovisko, hlásané svého času Wilhelmem Ostwaldem, že duchovědy jsou vědy jakoby vedlejší. Nemluvím o jejich oceňování praktickém; jejich filosofický význam, tj. jejich původní i obsahový přínos do filosofie, je příliš patrný. Po mém soudu nás tyto vědy učí chápat smysl, podstatu věcí. Jestliže se donedávna zkoumání “podstat” zavrhovalo, bylo to proto, že se nepostihoval filosofický význam duchověd. (Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Emanuel Rádl 1933

Smysl (věcí)

O poměru jednotlivých věd navzájem a tedy v podstatě o roztřídění věd se mnoho píše, zvláště v Německu, a celkovou tendencí je, zdůrazňovat význam věd duchovních proti přírodovědě, která vládala dříve. Jaký rozsah duchovědy mají, o tom není souhlasu. Většinou se však k nim počítají dějepisectví, jazykověda, práva, estetika, etika, theologie, kdyžto psychologie se mnohdy počítá k vědám přírodním. Rozeznávání těchto dvou vědních skupin pochází asi od Hegla a bylo obnoveno jednak známým


Čas Tomáš Akv., 1224/5-1284

Articulus quartus

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate 31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia tem 0 poralia 01F quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.

(5845, Von der Wahrheit - De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Pravda Tomáš Akv., 1224/5-1284

Articulus quartus

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate 31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia tem 0 poralia 01F quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.

(5845, Von der Wahrheit - De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Pravda Tomáš Akv., 1224/5-1284 Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate 31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia tem 0 poralia 01F quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.

3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet. SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione 33, "Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates. RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, "sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in specu 0 lo", 0 1 F sicut dicit glosa 34 super illud "Diminutae sunt verita 0 tes 0 1 F a filiis hominum"; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.

Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec es 0 se 01F posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: … 3” Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A). (5845, Von der Wahrheit - De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Pravda Tomáš Akv., 1224/5-1284 (5845, Von der Wahrheit - De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)



Filosofie Emanuel Rádl, 1933

(Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

Filosofie Emanuel Rádl, 1933 (Dnešní stav filosofie, in: Dnešní stav ffie a psychologie, Praha 1933, str. 13.)

MNOP

LvH, 2002

MNOP

LvH, 2002

MNOP

LvH, 2002

Právní

filosofie

Emanuel Rádl, 1918

Kant měl velký vliv na německé pojetí práva. První zavedl do definice práva jako podstatnou vlastnost možnost donutiti postižený subjekt k jednání podle zákona, kdežto jiní filosofové necítili potřebu tohoto znaku; první také dogmaticky rozpojil, spoléhaje na Thomasia, právnictví a mravouku jako dva obory principiálně různé, čímž dal podnět k theoriím, jež konstruují právo nezávisle na všeobecných etických zásadách. T.zv. romantická právní filosofie se vyvinula z odporu k nauce o t.zv. právu přirozeném, uznávaném v různých školách od doby klassické až do 19. století, a

studovaném zvláště za osvícenství, jehož i Kant byl přívržencem. V racionalistickém osvícenství se rozuměly přirozeným prá/231/vem ty zásady právní, kterých dojde každý rozumný člověk bez ohledu na ustanovené zákony. Toto přirozené právo se prý dá dedukovati z vlastností člověka, uznaných za základní (např. že jsou si lidé rovni, že každý baží po štěstí atp.) V ovzduší školy Schellingovy a prý pod vlivem politických theorií anglického odpùrce revoluce Burkeho povstal odpor proti tomuto přirozenému právu. Podle G. Huga neexistují právní zásady, poznatelné apriori, nýbrž právo se vyvíjí v dějinách a u různých národů různě. … Hegel spojil nauku Kantovu s naukou těchto odpůrců přirozeného práva ve filosofický systém, který měl a má dosud veliký vliv. … (0244, Romantická věda, Praha 1918, str. 230-31.)

Právo

- různé významy

LvH, 2002

Slova “právo” užíváme v běžné mluvě v několika významech, a proto je zapotřebí je od sebe náležitě odlišit a pojednat o “právu” v každém z těchto významů zvlášť. Řekneme-li, že soud rozhodl “po právu” (a nikoli “proti právu”), nemusí to nutně znamenat, že rozhodl podle přesně vymezených zákonů nebo nařízení, neboť platné soudní rozhodnutí by nemělo být v rozporu s danými zákony; máme ponětí o tom, že co zákonné, nemusí být ještě právně korektní, neboť to není zákon, co zakládá právo, nýbrž naopak zákon má jen usnadňovat, aby byl dán průchod právu. Už staří Římané věděli, že “summum lex, summa injuria” (v tomto úsloví je zákon postaven proti právu resp. obviňován z bezpráví, ale samo bezpráví je pak chápáno jako nespravedlnost); i když

někdy dochází k záměně resp. ke ztotožnění “práva” a “zákona”, a někdy je dokonce programově právo odvozováno ze zákonů, je to hrubá a nepřístojná chyba, kterou je nutno soustavně odhalovat a kompromitovat. Ale i když zachováme respekt k “právu” jako tomu, co předchází nejen “moc”, nýbrž i “zákony” (neboť zákony jsou odedávna diktovány mocí, a teprve v průběhu novověkého demokratického politického vývoje se dospělo k zásadě rozdělení moci, tak aby moc zákonodárná byla oddělena od přímé vlády, a aby vláda, tedy moc výkonná, nemohla nekontrolovaně vyhlašovat zákony jen ve svém zájmu; a navíc aby moc soudní, která je povolána, aby rozhodla tam, kde dochází ke konfliktu nejen zájmů, ale také kompetencí, byla oddělena jak od moci zákonodárné, tak od moci výkonné), stále ještě může mít termín “právo” ještě více významů. Je tu třeba zvykem mluvit také o tom, že někdo (případně že každý) má na něco právo, a toto právo pak je různým způsobem upřesňováno a definováno. Pak už není takové právo nutně poměřováno a vymezováno žádnými pravidly, nýbrž samo se stává takovým “pravidlem”, závazným bez ohledu na to, zda to bylo někým stanoveno a jak. (Praha, 020318-1.)

Právo Hérakleitos, akmé

Recommend Documents