PRÁVNÍ ÚPRAVA STACIONÁRNÍCH ZDROJŮ ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ

Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Bakalářská práce

PRÁVNÍ ÚPRAVA

STACIONÁRNÍCH ZDROJŮ ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ

Alena FLORIÁNOVÁ 2006

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Právní úprava stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“ V Brně, dne 10. dubna 2006

_____________________

vlastnoruční podpis autorky

Na tomto místě bych chtěla poděkovat paní doc. JUDr. Ivaně Průchové, CSc.,

vedoucí mé bakalářské práce, a panu doc. JUDr. Ing. Milanu Pekárkovi, CSc., za poskytnutí cenných rad a informací po dobu přípravy a dokončování mé práce.

2

OBSAH 1.

2. 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 3.

3.1. 3.2. 3.3. 3.4. 3.5. 4. 4.1. 4.2. 4.3. 5. 5.1. 5.2. 5.3.

ÚVOD .......................................................................................................................... 5

OCHRANA OVZDUŠÍ ............................................................................................... 8 Mezinárodní právní předpisy ......................................................................................... 8 Vnitrostátní právní předpisy na úseku ochrany ovzduší ................................................. 8 Základní pojmy ........................................................................................................... 10 Kategorie a zařazování zdrojů znečišťování ovzduší ................................................... 10

ZVLÁŠTĚ VELKÉ, VELKÉ A STŘEDNÍ STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ ................................................................................... 13 Povinnosti provozovatelů zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů ... 13 Zvláště velké stacionární zdroje znečišťování ovzduší................................................. 16 Posuzování vlivů na životní prostředí a integrované povolení...................................... 17 Integrovaný registr znečišťování životního prostředí ................................................... 18 Ochrana klimatického systému Země .......................................................................... 20

MALÉ STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ .......................... 22 Povinnosti provozovatelů malých stacionárních zdrojů ............................................... 22 Malé spalovací zdroje ................................................................................................. 22 Poplatky za znečišťování ovzduší emisemi z malých zdrojů ........................................ 24

SPALOVACÍ ZDROJE ............................................................................................ 27 Zvláště velké spalovací zdroje..................................................................................... 27 Velké a střední spalovací zdroje .................................................................................. 29 Paliva spalovaná ve stacionárních spalovacích zdrojích............................................... 30

6. SPALOVNY ODPADŮ, ZAŘÍZENÍ PRO SPOLUSPALOVÁNÍ ODPADU ......... 32 6.1. Kategorizace spaloven odpadů a spoluspalovacích zařízení ......................................... 32 6.2. Povinnosti provozovatelů spaloven a spoluspalovacích zařízení .................................. 33 7.

OSTATNÍ STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ EMITUJÍCÍ TĚKAVÉ ORGANICKÉ LÁTKY...................................................... 35 7.1. Kategorie zdrojů a emisní limity ................................................................................. 35 7.2. Redukční plány a roční hmotnostní bilance rozpouštědel............................................. 36 7.3. Vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., ve znění vyhlášky MŽP č. 509/2005 Sb. ................... 37 8. OSTATNÍ STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ .................... 39 8.1. Zdroje uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb..................................... 39 8.2. Zemědělské zdroje ...................................................................................................... 42 9.

ORGÁNY OCHRANY OVZDUŠÍ ........................................................................... 44

10. ÚVAHA DE LEGE FERENDA................................................................................ 46

11. ZÁVĚR ...................................................................................................................... 50

12. RESUME ................................................................................................................... 52 3

13. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...................................................................... 54 14. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...................................................................... 57

Příloha č. 1 – Seznam základních znečišťujících látek a názvy dalších skupin znečišťujících látek................................................................................................... 58 Příloha č. 2 – Seznam zpoplatňovaných znečišťujících látek vnášených do ovzduší a sazby poplatků za znečišťující látky produkované zvláště velkými, velkými a středními stacionárními zdroji ............................................................................................................. 59 Příloha č. 3 – Sazby poplatků za malé zdroje ...................................................................... 60

Příloha č. 4 – Ostatní stacionární zdroje znečišťování ovzduší vyjmenované v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb. ..................................................................... 61

4

1. ÚVOD Životní prostředí člověka představuje vše, co nás na Zemi obklopuje. Zákon

definuje životní prostředí jako všechno, co vytváří přirozené podmínky pro existenci rostlinných a živočišných organismů, včetně člověka, a co je předpokladem jejich dalšího

vývoje. Složkami životního prostředí jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.1

Naše životní prostředí již do značné míry ztratilo svůj přirozený charakter, protože

do něj nejrozličnějším způsobem zasahujeme. Ohrožení životního prostředí je jedním

z problémů, kterému dnes čelí celé lidstvo. Expanze průmyslové výroby způsobila určité nenapravitelné škody na životním prostředí.2

V čl. 7 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění

pozdějších předpisů, je zakotveno, že stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů

a o ochranu přírodního bohatství.

Podle čl. 35 Listiny základních práv a svobod má každý právo na příznivé životní

prostředí. Toto ustanovení vyjadřuje určitou společenskou záruku, že životní prostředí

každého z nás bude mít určitou kvalitu. Příznivé životní prostředí je základní

existencionální podmínkou života, je těsně spjato s právem na zdraví a s právem na život, a proto je na jeho ochraně prvořadý veřejný zájem. Jeho ochrana je svěřena veřejné správě. Listina dále zaručuje právo každého na včasné a úplné informace o stavu životního

prostředí a přírodních zdrojů. Nikdo nesmí při výkonu svých práv ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.

Způsob, jakým stát dbá o naplnění těchto požadavků, stanoví jednotlivé zvláštní

zákony. Ke splnění vytyčených cílů přejímá stát i závazky z mezinárodních úmluv, které transformuje do vnitrostátního právního řádu. Jednotlivými zákony upravuje chování fyzických i právnických osob ve vztahu k ochraně životního prostředí. Občané mají nejen

právo na příznivé životní prostředí, ale současně mají také povinnost životní prostředí podle svých možností a schopností chránit, a neohrožovat je nebo nepoškozovat nad míru stanovenou zákonem.3

§ 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů GIDDENS, Anthony. Sociologie. Přeložil Jan Jařab. 1. vydání. Praha: Argo, 1999, str. 496-499, str. 552. 3 DAMOHORSKÝ, Milan. České právo životního prostředí. Czech environmental law. Praha: Univerzita Karlova, 2003, str. 18. 1

2

5

Základní zásady ochrany životního prostředí, povinnosti právnických a fyzických

osob při ochraně a zlepšování stavu životního prostředí a při využívání přírodních zdrojů stanoví zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů.

Přírodními zdroji jsou ty části živé nebo neživé přírody, které člověk využívá

(resp. může využívat) k uspokojování svých potřeb. Obnovitelné přírodní zdroje mají

schopnost se při postupném spotřebovávání částečně nebo úplně obnovovat, neobnovitelné

přírodní zdroje spotřebováním zanikají.

Ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování

nebo poškozování životního prostředí, a činnosti, kterými se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Přípustnou míru znečišťování životního prostředí určují

mezní hodnoty stanovené zvláštními právními předpisy.4

Zákon o životním prostředí vychází z principu trvale udržitelného rozvoje,

tj. takového rozvoje, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody

a zachovává přirozené funkce ekosystémů. Jde o zásadu spočívající v odpovědnosti současných generací vůči generacím budoucím a dále o přístup spočívající v maximální šetrnosti ve využívání neobnovitelných přírodních zdrojů.5

Jedním ze základních předpokladů života na Zemi je atmosféra – plynný obal

Země, který v převážné míře se Zemí rotuje. Část atmosféry do výšek asi 100 km

nad mořem se nazývá homosféra. V této části atmosféry je dostatečná intenzita

promíchávání vzduchu, nedochází zde ke gravitační separaci a procentuální zastoupení hlavních plynných složek se příliš nemění (dusík 75 %, kyslík 20 %).6 Téměř veškerý

kyslík obsažený v atmosféře je výsledkem fotosyntézy, která probíhá v zelených částech rostlin.

Další složkou atmosféry jsou různé znečišťující příměsi (látky, které nepříznivě

působí na živočišné a rostlinné organismy). V tomto smyslu rozlišujeme přirozené zdroje látek znečišťujících ovzduší, které vytvářejí tzv. přirozené pozadí (sopečná činnost, lesní

požáry atd.) a zdroje antropogenní (umělé). Hovoříme-li o znečišťování ovzduší, máme na mysli umělé vnášení látek do atmosféry v důsledku lidské činnosti.7

§ 7, § 9 a § 12 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů DAMOHORSKÝ, Milan. České právo životního prostředí. Czech environmental law. Praha: Univerzita Karlova, 2003, str. 20. 6 JANČÁŘOVÁ, Ilona. Ekologická politika. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 60 - 61. 7 JANČÁŘOVÁ, Ilona. Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí – vybrané otázky. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 93. 4

5

6

Vzhledem k tomu, že se v rámci svého pracovního poměru na Krajském úřadě

Jihomoravského kraje zabývám ochranou ovzduší, zvolila jsem za téma bakalářské práce problematiku právní úpravy stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. Cílem mé práce je

nejprve vymezit základní pojmy související s ochranou ovzduší, poté analyzovat kategorizaci zdrojů znečišťování ovzduší, jejich provozní podmínky, popsat právní postavení provozovatelů těchto zdrojů a zařízení v České republice (dále jen „ČR“),

související správní činnost orgánů ochrany ovzduší, závěrem shrnout zjištěné poznatky a pokusit se formulovat náměty de lege ferenda.

Problematika ochrany ovzduší je problematikou velice širokou a obsáhlou. Jak již

vyplývá z názvu bakalářské práce a z jejího zadání, nebudu se v jejím rámci zabývat (z hlediska analytického) imisemi, přípustnou úrovní znečištění ovzduší, smogovou situací, ochranou ozonové vrstvy Země, ani právní úpravou mobilních zdrojů, které představují významnou specifickou skupinu zdrojů znečišťování ovzduší.

7

2. OCHRANA OVZDUŠÍ 2.1. Mezinárodní právní předpisy Mezinárodní právo sehrává na úseku ochrany ovzduší zásadní roli, což vyplývá

z povahy znečišťování ovzduší, které „nezná státních hranic“. Mezi hlavní mezinárodní smlouvy na ochranu ovzduší, ke kterým ČR přistoupila, patří:

1. Úmluva o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států a její prováděcí protokoly, zejména: -

-

-

-

-

-

Protokol o dalším snížení emisí sloučenin síry (dnes aktuální 2. protokol o síře)

Protokol o snižování emisí oxidů dusíku nebo jejich přenosů přes hranice států

Protokol o omezení emisí těkavých organických látek

Protokol o těžkých kovech

Protokol o perzistentních organických polutantech

Protokol o omezování acidifikace, eutrofizace a tvorby přízemního ozónu

2. Úmluva o ochraně ozónové vrstvy Země a Montrealský protokol a jeho dodatky

3. Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a její Kjótský protokol

V oblasti práva Evropské unie patří právní úprava ochrany ovzduší k jeho

mladšímu úseku norem s ekologickým zaměřením. Hlavním cílem je zde redukce

celkového objemu vypouštěných znečišťujících látek a redukce těchto látek v atmosféře. Směrnice Evropských společenství a další komunitární předpisy zahrnují rovněž závazky vyplývající z mezinárodních smluv týkajících se ochrany ovzduší.8

2.2. Vnitrostátní právní předpisy na úseku ochrany ovzduší První základy právní úpravy ochrany ovzduší v ČR byly obsaženy především

v zákoně č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, v zákoně

č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, a ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) č. 117/1997 Sb., kterou se

stanovují emisní limity a další podmínky provozování stacionárních zdrojů znečišťování a ochrany ovzduší.

DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 220 223. 8

8

Dnem 1. června 2002 nabyl účinnosti zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší

a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon č. 86/2002 Sb.“), kterým byla

předchozí právní úprava zrušena (ustanovení nového zákona týkající se poplatků za znečišťování ovzduší a zpřístupňování informací mezinárodním organizacím byla účinná až od 1. ledna 2003).

Zákon č. 86/2002 Sb. byl od svého vydání již sedmkrát novelizován (zákonem

č. 521/2002 Sb., z.č. 92/2004 Sb., z.č. 186/2004 Sb., z.č. 695/2004 Sb., z.č. 180/2005 Sb., z.č. 385/2005 Sb. a z.č. 444/2005 Sb.), byla k němu vydána celá řada prováděcích právních předpisů. V současné době jsou v platnosti následující: -

-

-

-

nařízení vlády č. 350/2002 Sb., kterým se stanoví imisní limity a podmínky a způsob sledování, posuzování, hodnocení a řízení kvality ovzduší, ve znění pozdějších předpisů,

nařízení vlády č. 351/2002 Sb., kterým se stanoví závazné emisní stropy pro některé látky znečišťující ovzduší a způsob přípravy a provádění emisních inventur a emisních projekcí, ve znění pozdějších předpisů, nařízení vlády č. 352/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší,

nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší,

nařízení vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu,

vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé organické látky z procesů aplikujících organická rozpouštědla a ze skladování a distribuce benzinu, ve znění pozdějších předpisů,

vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb., kterou se stanoví seznam znečišťujících látek, obecné emisní limity, způsob předávání zpráv a informací, zjišťování množství vypouštěných znečišťujících látek, tmavosti kouře, přípustné míry obtěžování zápachem a intenzity pachů, podmínky autorizace osob, požadavky na vedení provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich uplatňování (dále jen „vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb.“), vyhláška MŽP č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší, vyhláška MŽP č. 553/2002 Sb., kterou se stanoví hodnoty zvláštních imisních limitů znečišťujících látek, ústřední regulační řád a způsob jeho provozování včetně seznamu stacionárních zdrojů podléhajících regulaci, zásady pro vypracování a provozování krajských a místních regulačních řádů a způsob a rozsah zpřístupňování informací o úrovni znečištění ovzduší veřejnosti, ve znění pozdějších předpisů, nařízení vlády č. 112/2004 Sb., o Národním programu snižování emisí tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a oxidů dusíku ze stávajících zvláště velkých spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, nařízení vlády č. 66/2005 Sb., o minimálním množství biopaliv nebo jiných paliv z obnovitelných zdrojů v sortimentu motorových benzinů a motorové nafty na trhu České republiky, nařízení vlády č. 117/2005 Sb., o některých opatřeních zabezpečujících ochranu ozonové vrstvy.

9

2.3. Základní pojmy Vnějším ovzduším se pro účely zákona o ochraně ovzduší rozumí ovzduší

v troposféře, s výjimkou ovzduší na pracovištích a v uzavřených prostorách. Vnitřní ovzduší je předmětem ochrany norem pracovněprávních a hygienických, nikoliv norem

ekologických.

Emisí se rozumí vnášení jedné nebo více znečišťujících látek do životního

prostředí. Znečišťující látkou je potom jakákoliv látka vnesená do vnějšího ovzduší nebo

v něm druhotně vznikající, která má (buď přímo nebo po fyzikální nebo chemické přeměně

nebo po spolupůsobení s jinou látkou) škodlivý vliv na život a zdraví lidí a zvířat, na životní prostředí, na klimatický systém Země nebo na hmotný majetek.9

Seznam sledovaných látek znečišťujících ovzduší a jejich stanovených skupin

(spolu s jejich obecnými emisními limity) je uveden v příloze č. 1 k vyhlášce MŽP

č. 356/2002 Sb. Vzhledem k jeho významu jsem Seznam základních znečišťujících látek a názvy dalších skupin znečišťujících látek zařadila jako přílohu č. 1 této bakalářské práce.

2.4. Kategorie a zařazování zdrojů znečišťování ovzduší Antropogenní (umělé) zdroje znečišťování ovzduší můžeme dělit:

1. podle míst úniku emisí do vnějšího prostředí na zdroje a) bodové (komíny, i víceprůduchové, výduchy),

b) plošné (zapařená plocha, lom, skládka odpadu),

c) liniové (řada zdrojů, které mají souběh emisí, dopravní tahy - úsek dálnice, trať),

2. z hlediska trvání emise na zdroje

a) přetržité – mají nějaký cyklus, který může být nahodilý (např. spalování suchých rostlinných materiálů v otevřených ohništích) nebo periodický (např. kotelna),

b) nepřetržité – jsou v provozu s nějakou výkonovou rezervou nepřetržitě (např. spalovna komunálního odpadu).

Základní dělení zdrojů, obsažené v zákoně o ochraně ovzduší, je rozdělení

na zdroje mobilní a zdroje stacionární. Mobilními zdroji znečišťování ovzduší jsou samohybná a další pohyblivá (případně přenosná zařízení) vybavená spalovacími motory znečišťujícími ovzduší, pokud tyto motory slouží k vlastnímu pohonu nebo jsou 9

§ 2 zákona č. 86/2002 Sb.

10

zabudovány jako nedílná součást technologického vybavení. Jedná se např. o dopravní

prostředky, o nesilniční mobilní zdroje (buldozery, zemědělské a lesnické stroje, sněžné pluhy atd.) a o přenosná nářadí vybavená spalovacím motorem (motorové sekačky, pily, sbíječky atd.). Podmínky ochrany ovzduší před znečišťováním způsobeným mobilními zdroji upravují zvláštní právní předpisy.

Stacionární zdroj znečišťování ovzduší je zařízení spalovacího nebo jiného

technologického procesu, které znečišťuje nebo může znečišťovat ovzduší. Řadí se sem

také šachty, lomy a jiné plochy s možností zapaření, zahoření nebo úletu znečišťujících

látek, sklady paliv, surovin, produktů a skládky odpadů a další obdobná zařízení nebo činnosti. Stacionární zdroje můžeme dělit:

1. podle míry jejich vlivu na kvalitu ovzduší a) zvláště velké stacionární zdroje, b) velké stacionární zdroje,

c) střední stacionární zdroje, d) malé stacionární zdroje,

2. podle technického a technologického uspořádání a) spalovací zdroje,

b) spalovny odpadů a zařízení pro spoluspalování odpadu,

c) ostatní stacionární zdroje emitující těkavé organické látky, d) ostatní stacionární zdroje znečišťování ovzduší,

3. podle data vydání stavebního povolení, kolaudačního rozhodnutí, popřípadě podle data uvedení zdroje do provozu

a) stávající stacionární zdroje, b) nové stacionární zdroje.

Kritéria tohoto zařazení jsou uvedena v zákoně č. 86/2002 Sb. a v jeho prováděcích právních předpisech. S kategorizací zdrojů se pojí různé způsoby jejich právní regulace.

Provozovatel je povinen zařadit stacionární zdroj do příslušné kategorie v souladu

se zákonem č. 86/2002 Sb. a jeho prováděcími předpisy. V pochybnostech o tom, zda jde

o stacionární zdroj a o jeho zařazení do příslušné kategorie, rozhoduje Česká inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“). U nově zaváděných technologií rozhoduje o kategorii zdroje a o jeho emisních limitech MŽP.10

10

§ 4 zákona č. 86/2002 Sb.

11

Zdroje emitující do ovzduší znečišťující látky jsou celostátně sledovány v rámci

tzv. Registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší (REZZO). Zvláště velké, velké

a střední zdroje znečišťování ovzduší jsou sledovány jako bodové zdroje jednotlivě, malé zdroje plošně na úrovni obcí, mobilní zdroje liniově (silniční doprava na úsecích

zahrnutých do sčítání dopravy) a plošně na úrovni okresů (ostatní mobilní zdroje).

Výchozím pokladem bilance emisí látek znečišťujících ovzduší ze zvláště velkých

a velkých zdrojů (v celé ČR se jedná cca 3.500 provozoven) jsou údaje souhrnné provozní

evidence, předané provozovateli zdrojů ČIŽP, která zajišťuje verifikaci těchto dat a předává je MŽP, resp. Českému hydrometeorologickému ústavu (dále jen „ČHMÚ“). V kategorii středních zdrojů jsou v ČR evidovány údaje o cca 30.000 zdrojích. Zpracování

údajů pro emisní bilanci z těchto zdrojů zajišťují pracovníci obecních úřadů obcí s rozšířenou působností.

V kategorii malých zdrojů jsou vypočítávány emise z lokálních topenišť.

Primárními podklady pro výpočet jsou údaje ze Sčítání lidu, domů a bytů provedených v letech 1991 a 2001. Emisní bilance je modelově zpracovávána z aktualizovaných údajů o klimatických podmínkách, spotřebách tepla pro vytápění bytů a z nich vypočtených spotřeb jednotlivých druhů paliv (vychází se z údajů poskytnutých centrálními dodavateli paliv a energií).

Mezi nejzatíženější oblasti z hlediska emisí znečišťujících látek patří území

hlavního města Prahy, Ústecký kraj a Moravskoslezský kraj.11

MACHÁLEK, Pavel a kolektiv. Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2004. Air pollution in the Czech Republic in 2004. Praha: Český hydrometeorologický ústav, 2005, str. 13-15. 11

12

3. ZVLÁŠTĚ VELKÉ, VELKÉ A STŘEDNÍ STACIONÁRNÍ

ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ

3.1. Povinnosti provozovatelů zvláště velkých, velkých a středních

stacionárních zdrojů

Provozovatelem zdroje znečišťování ovzduší je právnická nebo fyzická osoba,

která zdroj znečišťování ovzduší skutečně provozuje; není-li taková osoba, považuje se za

provozovatele vlastník zdroje znečišťování.12

Povinnosti provozovatelů zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů

znečišťování ovzduší jsou stanoveny v § 11 zákona č. 86/2002 Sb. Základní povinností provozovatele každého takového zdroje je získat povolení příslušného orgánu ochrany

ovzduší k umístění stavby zdroje, ke stavbě zdroje (příp. ke změně stavby zdroje),

k uvedení zdroje do zkušebního a trvalého provozu, a následně zdroj provozovat v souladu s podmínkami uvedenými v těchto povoleních a v souladu s technickými podmínkami provozu stanovenými výrobcem daného zařízení.

Provozovatelé jsou povinni dodržovat specifické emisní limity, stanovené

pro jednotlivé kategorie zdrojů v prováděcích právních předpisech. Pokud pro danou znečišťující látku nebo skupinu znečišťujících látek není u zdroje stanoven specifický

emisní limit, je provozovatel povinen plnit obecný emisní limit. Znečišťující látky nebo

jejich stanovené skupiny k plnění obecných emisních limitů vymezí rozhodnutím místně příslušný krajský úřad. Místní příslušnost se určuje podle místa provozovny.13

Provozovatelé jsou povinni zjišťovat množství vypouštěných znečišťujících

látek ze zdroje. Emise znečišťujících látek ze zvláště velkých, velkých nebo středních

stacionárních zdrojů zjišťují provozovatelé především měřením a v případech stanovených v prováděcím právním předpisu výpočtem. Měření emisí se provádí v místě, za kterým již

nedochází ke změnám složení vypouštěných odpadních plynů do vnějšího ovzduší. Měření

se provádí jednorázově, v termínech stanovených v prováděcím právním předpise, nebo kontinuálně (nepřetržitě) v průběhu roku.14

Měřením se zjišťují emise jen těch znečišťujících látek nebo jejich stanovených

skupin, pro které má zdroj stanoveny specifické emisní limity nebo rozhodnutím krajského § 2 písm. h) zákona č. 86/2002 Sb. § 11 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů 14 § 9 zákona č. 86/2002 Sb. 12 13

13

úřadu vymezeny obecné emisní limity.15 Měření, jehož účelem je prokázat dodržování emisních limitů provádí osoba, která je držitelem platné autorizace.

U stacionárního zdroje, o kterém to stanoví prováděcí právní předpis, může krajský

úřad provozovateli uložit místo povinnosti dodržovat některé emisní limity povinnost plnit

plán snížení emisí znečišťujících látek, plán snížení emisí pachových látek, plán zavedení zásad správné zemědělské praxe, popř. opatření k omezování použití surovin

a výrobků, z nichž vznikají emise znečišťujících látek. Provozovatel vypracuje návrh plánu (v předepsané formě a rozsahu) a předloží ho krajskému úřadu se žádostí o jeho schválení. Plnění tohoto plánu se považuje za splnění povinnosti dodržovat emisní limity.16

Provozovatelé nových zvláště velkých a velkých zdrojů jsou povinni vypracovat

provozní řád zdroje a předložit jeho návrh ke schválení příslušnému krajskému úřadu

před uvedením zdroje do trvalého provozu. Návrhy na změny provozních řádů předkládají

provozovatelé bezodkladně poté, co nastanou změny v provozu zdroje nebo jiné závažné

okolnosti, nejpozději však do 60 dnů od data jejich vzniku.17 Provozovatelé středních

zdrojů vypracovávají návrhy provozních řádů, jestliže tak stanoví prováděcí právní předpis

(např. u středních stacionárních zdrojů, ve kterých je spalováno alternativní palivo).

Provozovatelé jsou povinni vést provozní evidenci o stacionárních zdrojích

v rozsahu stanoveném v § 22 a v § 23 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. Provozní evidence je záznam o provozu zdroje, vede se samostatně pro každý zdroj. Zaznamenávají se v ní

mj. stálé údaje nutné k identifikaci provozovny a zdroje, proměnné údaje o provozu zařízení a technologie, údaje o palivech, surovinách nebo odpadech, údaje o výrobě, o zařízení k omezování emisí, o komínech, o emisích, o měření nebo o jiném způsobu zjišťování množství emisí znečišťujících látek, údaje o poruchách a haváriích, údaje

o uplatňování plánu snížení emisí nebo plánu zavedení zásad správné zemědělské praxe

atd. Z této provozní evidence zpracovávají provozovatelé souhrnnou provozní evidenci

za uplynulý kalendářní rok (samostatně pro každou provozovnu) a předávají ji do 15. února příslušnému orgánu ochrany ovzduší.

Provozovatelé zvláště velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů platí

poplatky za znečišťování ovzduší, jejichž výše je úměrná množství jimi vypouštěných

znečišťujících látek a jejich nebezpečnosti. Tyto poplatky vyměřuje příslušný krajský úřad

nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností (v případě samostatných středních zdrojů). § 7 odst. 4 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. § 5 zákona č. 86/2002 Sb. 17 § 25 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. 15 16

14

Poplatky za znečišťování ovzduší emisemi ze zvláště velkých, velkých a středních zdrojů jsou příjmem Státního fondu životního prostředí ČR.

Poplatkovým obdobím je kalendářní rok, v němž je stacionární zdroj provozován.

Poplatky se platí za znečišťující látky nebo stanovené skupiny znečišťujících látek,

pro které má zdroj znečišťování stanoven emisní limit nebo technické a další podmínky

provozu, které emisní limity nahrazují (např. u kamenolomů je jako podmínka provozu

stanovena povinnost snižování emisí tuhých znečišťujících látek). Roční výše sazeb

poplatků (včetně způsobu jejich výpočtu) je uvedena v příloze č. 1 k zákonu č. 86/2002 Sb. Poplatek pro jednotlivou zpoplatněnou znečišťující látku se zaokrouhluje na celé

stokoruny. Součet poplatků za jednotlivé zpoplatněné znečišťující látky tvoří poplatek za samostatný zvláště velký, velký nebo střední stacionární zdroj. Poplatky, jejichž výše nedosahuje 500,- Kč, správce poplatku nevyměří.

Provozovatel je povinen si vypočítat poplatek za každý zpoplatněný zdroj

a oznámit tento výpočet správci poplatku do 15. února po skončení poplatkového období. U nově provozovaných zdrojů se výše poplatku v prvním roce provozu stanoví podle jejich projektované kapacity.18 Seznam zpoplatňovaných znečišťujících látek vnášených

do ovzduší a sazby poplatků za jednotlivé znečišťující látky produkované zvláště velkými, velkými a středními zdroji je uveden v příloze č. 2 této práce. -

-

-

V zákoně č. 86/2002 Sb. se na rozdíl od předchozí právní úpravy

důsledně promítá zálohování poplatků v rámci celého systému zpoplatňování,

není zavedeno sankční navýšení poplatků o 50 % při neplnění emisních limitů,

emise amoniaku a methanu vznikající jako vedlejší produkt při zemědělské výrobě se nezpoplatňují.

Již několik let zákonodárce uvažuje o nahrazení (nebo doplnění) systému „emisních

poplatků“ ekologickou, případně spotřební daní. K této změně legislativy zatím nedošlo.19

Provozovatel je povinen sdělit správci poplatku všechny změny, které se týkají

poplatků, včetně zastavení provozu zdroje nebo změny provozovatele, a to ve lhůtě do 30

dnů od vzniku této skutečnosti.20

Pokud provozovatel zvláště velkého, velkého nebo středního stacionárního zdroje

zahájí u tohoto zdroje práce za účelem snížení emisí alespoň o 15 %, a posléze tuto podmínku splní (investici dokončí), odkládají se a následně se i promíjejí jím placené

§ 19 zákona č. 86/2002 Sb. ŘÍMANOVÁ, Dana. Zákon o ochraně ovzduší včetně prováděcích předpisů s výkladem. 2. aktualizované a doplněné vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2004, str. 97 – 118. 20 § 20 zákona č. 86/2002 Sb. 18 19

15

poplatky u dané znečišťující látky ve výši 60 %. Na odložení a prominutí uvedené části poplatku má provozovatel za splnění zákonem stanovených podmínek právní nárok.21

Mezi další povinnosti provozovatelů patří např. povinnost dodržovat přípustnou

tmavost kouře a přípustnou míru obtěžování zápachem, bezodkladně odstraňovat v provozu zdrojů nebezpečné stavy ohrožující kvalitu ovzduší, činit opatření k předcházení

havárií, podávat příslušnému orgánu ochrany ovzduší hlášení o havárii, zpřístupnit

veřejnosti informace o znečišťování ovzduší, umožnit orgánům ochrany ovzduší přístup ke stacionárnímu zdroji za účelem kontroly jeho provozu a technického stavu atd.

3.2. Zvláště velké stacionární zdroje znečišťování ovzduší Kategorie zvláště velkých zdrojů znečišťování ovzduší je novou kategorií zdrojů,

která byla zavedena až zákonem č. 86/2002 Sb. Již z názvu vyplývá, že by se mělo jednat o zdroje s nejvyšší mírou vlivu na kvalitu ovzduší. Úplný seznam zvláště velkých zdrojů

znečišťování ovzduší a četnost jednorázového autorizovaného měření emisí u těchto zdrojů najdeme v příloze č. 14 k vyhlášce MŽP č. 356/2002 Sb.

Při výstavbě nových a změně stávajících zvláště velkých stacionárních zdrojů

znečišťování ovzduší nebo při jejich modernizaci jsou provozovatelé povinni volit nejlepší

dostupné techniky (BAT) v souladu s požadavky zákona o ochraně ovzduší a s dalšími

právními předpisy.22

U řady zvláště velkých zdrojů je stanovena povinnost kontinuálního měření emisí

a to v případech, kdy se dodržení emisního limitu dosahuje úpravou technologického řízení výrobního procesu nebo použitím zařízení k čištění odpadního plynu.23

U jmenovitě určených zvláště velkých zdrojů se kromě pravidelného jednorázového

autorizovaného měření emisí znečišťujících látek, na které má zdroj stanoveny specifické

nebo obecné emisní limity, a případného kontinuálního měření emisí, zjišťují jednorázovým autorizovaným měřením emise dalších znečišťujících látek (Cd, Hg, Pb, As,

PCDD, PCDF, PCB, PAH), a to při prvním uvedení zdroje do provozu, a dále jednou

za 3 kalendářní roky nebo po každé záměně paliva nebo suroviny nad rámec schváleného provozního řádu nebo po každém významném a trvalém zásahu do konstrukce zdroje.24

DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 231. § 3 zákona č. 86/2002 Sb. 23 § 11 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. 24 § 17 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. 21

22

16

3.3. Posuzování vlivů na životní prostředí a integrované povolení Vzniku nových zdrojů znečišťování ovzduší předchází nejen příslušná povolení

podle § 17 zákona č. 86/2002 Sb., ale i celá řada jiných povolení, která je provozovatel povinen získat, aby zdroj mohl být v určité lokalitě vůbec zřízen. Jedná se především

o povolení vydávaná v režimu stavebního zákona (územní rozhodnutí, stavební povolení,

povolení k užívání stavby). Dotčené orgány státní správy vydávají svá stanoviska podle zvláštních zákonů jako podklad pro určité rozhodnutí stavebního úřadu nebo vydávají svá povolení nezávisle na řízeních podle stavebního zákona.25

Významným institutem je procedura posuzování vlivů na životní prostředí

(EIA), která umožňuje zhodnotit pravděpodobný vliv navrhované aktivity na životní

prostředí. Posuzování vlivů na životní prostředí podléhají záměry a koncepce, jejichž provedení by mohlo závažně ovlivnit životní prostředí. Tyto aktivity jsou vymezené

v příloze č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně

některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 100/2001

Sb.“). V ust. § 10a zákona č. 100/2001 Sb. je potom uvedeno, které koncepce jsou předmětem posuzování vlivů na životní prostředí.

Účelem posuzování vlivů na životní prostředí je získat objektivní odborný podklad

pro rozhodování podle zvláštních právních předpisů a přispět tak k udržitelnému rozvoji

společnosti. Posuzují se vlivy na veřejné zdraví a vlivy na životní prostředí, zahrnující

vlivy na živočichy a rostliny, ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima,

krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky, a na jejich vzájemné

působení a souvislosti. Posuzování zahrnuje zjištění, popis, posouzení a vyhodnocení

předpokládaných přímých a nepřímých vlivů provedení i neprovedení záměru na životní prostředí. Při posuzování vlivů záměru se vychází ze stavu životního prostředí v dotčeném území v době oznámení záměru. Bez stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru

na životní prostředí, případně bez závěru zjišťovacího řízení, že záměr nebude posuzován

podle zákona č. 100/2001 Sb., nelze v daných případech vydat rozhodnutí nebo opatření nutná k provedení záměru. Na řízení podle zákona č. 100/2001 Sb. se nevztahuje správní

řád (výjimkou je rozhodování o udělení a o odejmutí autorizace ke zpracování

dokumentace a posudku).26

25 26

JANČÁŘOVÁ, Ilona. Ekologická politika. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 112. § 1, § 2, § 5, § 10 a § 23 zákona č. 100/2001 Sb.

17

Zvláštním typem povolení je integrované povolení podle zákona č. 76/2002 Sb.,

o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování

a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 76/2002 Sb.“). Integrovaným povolením se rozumí rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky

k provozu zařízení, a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů

vydávaných podle zvláštních zákonů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany

veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují.27 V zákoně o ochraně ovzduší je např. uvedeno, že rozhodnutí podle § 5 odst. 4, 6 a 8, § 9 odst. 4, § 17

odst. 1 písm. b), c) a d) a § 17 odst. 2 písm. c), f), g) a i) se nevydají podle tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení. Integrovaná povolení se vydávají v režimu správního řízení.

Kategorie zařízení, na která se vztahuje povinnost získat integrované povolení, jsou

uvedeny v příloze č. 1 k zákonu č. 76/2002 Sb. Stavební povolení pro tato zařízení nelze vydat bez pravomocného integrovaného povolení. V přechodných ustanoveních zákona

č. 76/2002 Sb. je upraven provoz stávajících zařízení, u kterých byla podána žádost o stavební povolení do 30. října 1999, a která byla uvedena do provozu do 30. října 2000. Provozovatel takového zařízení je povinen mít integrované povolení k 30. říjnu 2007, pokud má v úmyslu provozovat zařízení i po tomto datu.

3.4. Integrovaný registr znečišťování životního prostředí Integrovaný registr znečišťování životního prostředí představuje databázi údajů

o vybraných látkách, jejich přenosech a emisích. Integrovaný registr znečišťování zřizuje a spravuje MŽP jako veřejně přístupný informační systém veřejné správy. V prováděcím

právním předpise k zákonu č. 76/2002 Sb., konkrétně v přílohách č. 1 a 2 k nařízení vlády

č. 368/2003 Sb., o integrovaném registru znečišťování, ve znění pozdějších předpisů,

je stanoven seznam ohlašovaných látek, jejichž emise a přenosy je uživatel registrované látky povinen zjišťovat, vyhodnocovat a MŽP ohlašovat, pokud je jejich množství v emisích do ovzduší, do vody nebo do půdy anebo v přenosech (v odpadech nebo odpadních vodách) z provozovny za příslušný kalendářní rok shodné nebo vyšší s množstvím stanoveným v tomto nařízení.

27

§ 2 písm. h) zákona č. 76/2002 Sb.

18

Emise do ovzduší se pro potřeby integrovaného registru znečišťování v současnosti

sledují u celkem 57 látek. V Jihomoravském kraji je nejčastěji překračován ohlašovací

práh pro emise amoniaku do ovzduší 10.000 kg (u zemědělských zdrojů) a ohlašovací práh pro emise styrenu do ovzduší 100 kg (u laminoven).

Uživatel registrované látky je povinen zjistit, zda je v provozovně zpracovávána

nebo produkována ohlašovaná látka, jejíž množství v emisích nebo přenosech je vyšší nebo shodné s ohlašovacím prahem. Je-li tomu tak, je uživatel povinen splnit ohlašovací

povinnost do integrovaného registru znečišťování do 15. února běžného roku za předchozí

kalendářní rok v listinné a v elektronické podobě.28

V § 23 zákona č. 76/2002 Sb. je uvedeno, že pokud uživatel registrované látky splní

ohlašovací povinnost do integrovaného registru znečišťování, není povinen hlásit stejné

údaje zahrnuté do ohlašovací povinnosti dalším správním úřadům podle zvláštních

právních předpisů. Uživatel registrované látky ohlašuje prostřednictvím automatizovaného ohlašovacího procesu veřejně přístupného dálkovým přístupem na elektronické adrese, kterou zveřejní MŽP ve Věstníku MŽP, i další údaje z evidence v oblasti životního prostředí, které je jinak povinen ohlašovat podle zvláštních právních předpisů.29

V zákoně č. 76/2002 Sb. i v nařízení vlády č. 368/2003 Sb. je uveden pouze

demonstrativní výčet zákonů, které stanovují tyto jiné ohlašovací povinnosti. Seznam

formulářů zasílaných centrální ohlašovně

nebyl dosud oficiálně publikován,

provozovatelé o něm získávají informace z internetových stránek (www.irz.cz)

a od jednotlivých pracovníků veřejné správy. Z centrální ohlašovny jsou data následně

distribuována subjektům pověřeným kontrolou jednotlivých hlášení, jimiž jsou např. správci povodí, ČIŽP, krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností atd.30

První ohlašovací povinnost uživatelé registrovaných látek plnili k 15. 2. 2005,

kdy ohlašovali údaje za rok 2004. Ve věstníku MŽP byla v lednu 2005 zveřejněna adresa pro elektronické zasílání hlášení: http://www.env.cz/co.31

Přestože uživatelé registrovaných látek i pracovníci veřejné správy měli

na seznámení se s novou právní úpravou téměř 3 roky, a proběhla řada školení, první rok ohlašování do Integrovaného registru znečišťování byl chaotický, správce registru byl

množstvím nejrůznějších listinných podání zahlcen, automatický ohlašovací proces § 22 zákona č. 76/2002 Sb. § 4 nařízení vlády č. 368/2003 Sb., o integrovaném registru znečišťování, ve znění pozdějších předpisů 30 MARŠÁK, Jan, HOKKYOVÁ, Zuzanna. Podrobně o integrovaném registru znečišťování. Zpravodaj EIA, 2005, č. 3, str. 9. 31 MŽP. Sdělení odboru posuzování vlivů na životní prostředí a IPPC MŽP o adrese, na které se plní ohlašovací povinnost do integrovaného registru znečišťování. Věstník MŽP, 2005, č. 1, str. 38. 28 29

19

přetížen, řada ohlašovatelů plnila ohlašovací povinnosti raději na několik míst současně.

Od oprav v jednotlivých formulářích prostřednictvím centrální ohlašovny a od evidence ověření dat jednotlivými orgány veřejné správy (ověřovateli) se pro rok 2005 upustilo.

Po prvních zkušenostech se sběrem dat do integrovaného registru znečišťování bylo

(za účelem centralizace ohlašovaných povinností) v prosinci 2005 ve Věstníku MŽP zveřejněno sdělení Odboru posuzování vlivů na životní prostředí a IPPC MŽP o nové adrese

pro

elektronické

ohlašování

do

Integrovaného

registru

znečišťování

([email protected]) a o nové adrese pro listinné podání (CENIA, česká informační agentura životního prostředí, Centrální ohlašovna, Kodaňská 10, PSČ 100 10, Praha 10).

3.5. Ochrana klimatického systému Země Klima na naší planetě závisí na rovnováze mezi slunečním zářením a vyzařováním

našeho tepla do vesmíru. Sluneční záření prochází atmosférou na zemský povrch, ohřívá

ho a je jím absorbováno. Zemský povrch záření vyzařuje zpět do atmosféry a tím se

ochlazuje. Část tohoto tepla však neodchází do meziplanetárního prostoru, ale zůstává

v atmosféře. Zádržné schopnosti atmosféry zesilují některé plyny, jejichž přítomnost v atmosféře brání unikání vyzářeného tepla do kosmu, čímž se vytváří tzv. skleníkový efekt. Mezi skleníkové plyny zařazujeme především vodní páru, oxid uhličitý, methan,

halogenované uhlovodíky, oxid dusný a troposférický ozón. Tyto plyny (jsou-li přítomny

ve správném poměru) představují jakousi ochrannou vrstvu, která zpomaluje ztrátu vyzářeného tepla ze Země do meziplanetárního prostoru, a tím chrání Zemi před trvalým

chladem a mrazem. Nadměrné množství skleníkových plynů v atmosféře má opačný efekt – zadržuje více tepla v atmosféře a tím přispívá ke globálnímu oteplování Země.32

Zdrojem skleníkových plynů jsou nejen přirozené zdroje, ale i zdroje

antropogenní. Oxid uhličitý vzniká oxidací oxidu uhelnatého. Tento je produktem nedokonalého spalování, především fosilních paliv. Methan se dostává do atmosféry při chovu hospodářských zvířat, při těžbě zemního plynu, ze skládek odpadů atd. Hlavním zdrojem oxidu dusného jsou dusíkatá minerální hnojiva, spalování a doprava. Podíl jednotlivých plynů na skleníkovém efektu závisí na

a) koncentraci daného plynu,

b) na vlnových délkách záření, které daný plyn absorbuje, 32

JANČÁŘOVÁ, Ilona. Ekologická politika. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 67 - 68.

20

c) na účinnosti této absorpce.

Dne 11. prosince 1997 byl přijat Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN

o změně klimatu. Jménem ČR byl podepsán dne 23. listopadu 1998. Protokol vstoupil v platnost dne 16. února 2005. Smluvní strany tohoto protokolu se zavázaly ke snížení

svých celkových emisí skleníkových plynů (vyjádřených v ekvivalentu oxidu uhličitého) v kontrolním období let 2008 - 2012 nejméně o 5 % vzhledem k úrovni z roku 1990.

ČR se v protokolu zavázala ke snížení emisí skleníkových plynů o 8 % ve srovnání

s koncentracemi v referenčním roce (stejně jako země EU).33 V § 34 zákona č. 86/2002 Sb.

je uvedeno, že národní redukční cíle pro látky ovlivňující klimatický systém Země a lhůty k jejich dosažení stanoví Národní program ke zmírnění změny klimatu Země schvalovaný

vládou. Provozovatel zvláště velkého a velkého stacionárního zdroje znečišťování ovzduší je povinen plnit podmínky ochrany klimatického systému Země.34

Dne 31. prosince 2004 nabyl účinnosti zákon č. 695/2004 Sb., o podmínkách

obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhláška MŽP č. 696/2004 Sb., kterou se stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů. Provozovatel zařízení, které je uvedeno v příloze č. 1 k zákonu č. 695/2004 Sb.,

a které vypouští skleníkové plyny do ovzduší, může provozovat toto zařízení jen na základě povolení vydaného MŽP po dohodě s Ministerstvem průmyslu a obchodu.

Dne 5. srpna 2005 nabyl účinnosti Národní alokační plán, kterým bylo stanoveno

celkové množství povolenek na emise skleníkových plynů, které budou vydány pro období kalendářních roků 2005 až 2007, a množství povolenek, které se v tomto období přidělí jednotlivým provozovatelům zařízení.35

Rejstřík povolenek na emise skleníkových plynů byl spuštěn dne 13. října 2005

na adrese www.povolenky.cz. Schválení Národního alokačního plánu a spuštění rejstříku

předcházela jednání s Evropskou komisí. ČR byla třináctou zemí Evropské unie, která uvedla rejstřík do komerčního provozu. Rejstřík umožňuje společnostem, které mají platné

povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů a jsou tak zapojeny do systému obchodování, disponovat s povolenkami, které jim přidělila vláda.36

Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 81/2005 Sb. m. s., o sjednání Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu 34 § 35 zákona č. 86/2002 Sb. 35 nařízení vlády č. 315/2005 Sb., o Národním alokačním plánu České republiky na roky 2005 až 2007 36 Tiskové oddělení MŽP. Česká republika spustila rejstřík povolenek na emise CO2. Zpravodaj MŽP, 2005, č. 12, str. 8. 33

21

4. MALÉ STACIONÁRNÍ ZDROJE ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ 4.1. Povinnosti provozovatelů malých stacionárních zdrojů Malé stacionární zdroje znečišťování ovzduší představují početnou skupinu zdrojů,

především s lokálním vlivem na kvalitu ovzduší. Povinnosti provozovatelů malých

stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší jsou stanoveny v § 12 zákona č. 86/2002 Sb.

Mezi základní povinnosti provozovatele takového zdroje patří především povinnost

provozovat zdroj v souladu s podmínkami pro jeho provoz, dodržovat přípustnou tmavost kouře a přípustnou míru obtěžování zápachem, a neobtěžovat kouřem a zápachem osoby ve svém okolí a v obydlené oblasti.

Přípustnou tmavostí kouře se rozumí nejvýše přípustný stupeň znečišťování

ovzduší vyjádřený zabarvením kouřové vlečky nebo zjištěný v kouřovodu metodou podle Ringelmanna nebo Bacharacha.37

Přípustnou mírou obtěžování zápachem se rozumí nejvyšší koncentrace směsi

pachových látek, při jejímž výskytu v ovzduší není obtěžováno obyvatelstvo.38

Provozovatelé malých zdrojů, které emitují těkavé organické látky, vedou evidenci

o spotřebě těkavých organických látek, každoročně oznamují stacionární zdroj obecnímu úřadu a poskytují mu přehled o spotřebě těkavých organických látek.

4.2. Malé spalovací zdroje Malými spalovacími zdroji jsou zdroje znečišťování ovzduší o jmenovitém

tepelném výkonu nižším než 200 kW. Jmenovité tepelné výkony malých spalovacích

zdrojů téhož provozovatele se pro účely stanovení kategorie zdroje sčítají za předpokladu, že spaliny jsou vypouštěny společným komínem, nebo je toto řešení technicky možné.39

Provozovatelé malých spalovacích zdrojů, spalujících tuhá paliva od jmenovitého

tepelného výkonu 15 kW a zdrojů spalujících plynná nebo kapalná paliva od jmenovitého tepelného výkonu 11 kW, jsou povinni zajišťovat prostřednictvím oprávněné osoby měření účinnosti spalování, měření množství vypouštěných látek a kontrolu stavu spalinových cest, a to nejméně jedenkrát za 2 roky. Výsledky provedeného měření § 2 písm. m) zákona č. 86/2002 Sb. § 2 písm. bb) vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. 39 § 4 zákona č. 86/2002 Sb. 37 38

22

a kontroly jsou provozovatelé povinni oznámit obecnímu úřadu do 30 dnů ode dne jejich

uskutečnění.

Provozovatelé jsou dále povinni umožnit přístup ke stacionárnímu zdroji

oprávněným úředním osobám obce a ČIŽP za účelem ověření kategorizace zdroje, zjištění množství vypouštěných znečišťujících látek a kontroly technického stavu zdroje.

Tyto povinnosti nemají provozovatelé malých stacionárních spalovacích zdrojů

umístěných v rodinných domech, bytech a stavbách pro individuální rekreaci, s výjimkou případů, kdy jsou tyto zdroje provozovány výhradně pro podnikatelskou činnost.

Před novelizací zákona č. 86/2002 Sb. zákonem č. 385/2005 Sb. byla v zákoně

o ochraně ovzduší zakotvena povinnost zajišťovat (prostřednictvím oprávněné osoby) měření účinnosti spalování, množství vypouštěných látek a kontrolu stavu spalinových cest pouze u malých spalovacích zdrojů provozovaných při podnikatelské činnosti

provozovatele. Výjimky stanovené touto formulací zákonného ustanovení pro státní školy,

nemocnice, bytová družstva a jiné neziskové subjekty vytvářely nerovné prostředí a snižovaly celkový přínos ke zlepšení kvality ovzduší v dané konkrétní obci, proto byly

tyto povinnosti novelou rozšířeny i na nepodnikající subjekty. Tito provozovatelé jsou

(podle přechodných ustanovení zákona č. 385/2005 Sb.) povinni zajistit první měření

do 1. 10. 2006. Současně byla změnou zákona zavedena lhůta pro odstranění zjištěných závad (do 2 měsíců od zjištění, pokud se provozovatel s obecním úřadem nedohodne jinak).40

Podmínky zjišťování znečišťujících látek a účinnosti spalování malých spalovacích

zdrojů jsou uvedeny v příloze č. 7 nařízení vlády č. 352/2002 Sb., kterým se stanoví emisní

limity a další podmínky provozování spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší (dále jen „nařízení vlády č. 352/2002 Sb.“). Zde jsou stanoveny limitní účinnosti

spalování (vyjádřené procentuálně), se zohledněním druhu paliva, jmenovitého tepelného

výkonu spotřebiče a data jeho uvedení do provozu. Koncentrace CO ve spalinách nesmí

překročit hodnotu 1.000 ml/m3 (ppm) při stanoveném referenčním obsahu kyslíku.

Tuto koncentraci CO řada spotřebičů spalujících uhlí nebo dřevo překračuje (nejedná se pouze o „stará“ zařízení, ale i o spotřebiče z let 1997-2000). MŽP připravuje změnu nařízení vlády č. 352/2002 Sb., která má uvedený limit koncentrace CO ve spalinách

zmírnit, příprava novelizace však postupuje velmi pomalu a tito provozovatelé malých spalovacích zdrojů tak provozují svá zařízení v rozporu s právními předpisy.

KUŽEL, Jan, MORÁVEK, Jiří. Zákon o ochraně ovzduší ve znění poslední novely – zákona č. 385/2005 Sb. Zpravodaj MŽP, 2005, č. 12, str. 18. 40

23

Řada malých obcí v Jihomoravském kraji se uvedenou problematikou nezabývá

a protokoly z měření účinnosti spalování nevyžaduje. Jiné obce protokoly v pravidelném dvouletém intervalu vyžadují (resp. kontrolují jejich předkládání), ale překračování limitní

koncentrace CO ve spalinách u novějších typů spotřebičů tolerují. Jsou ale i obce, které k ochraně svého ovzduší přistupují zodpovědněji, ukládají opatření k nápravě závad (řešení

prakticky spočívá v zakoupení nového spotřebiče, např. kotle na zplyňování dřeva), v krajním případě přistupují i k pokutám za nesplnění uložené povinnosti.

V příloze č. 7 nařízení vlády č. 352/2002 Sb. jsou stanoveny také lhůty

k provádění kontroly spalinových cest a účinnosti spalování. Lhůta pro kontrolu

účinnosti spalování koresponduje s ust. § 12 odst. 1 písm. f) zákona č. 86/2002 Sb., tj. interval měření 1 x za 2 roky. V případě kontroly spalinových cest je však v prováděcím

právním předpise stanovena lhůta přísnější než v zákoně o ochraně ovzduší a to s odkazem na dosud platnou vyhlášku Ministerstva vnitra č. 111/1981 Sb., o čištění komínů. Kontrola

spalinových cest u všech spotřebičů na tuhá paliva a u spotřebičů na plynná a kapalná

paliva do výkonu 50 kW má být prováděna 1 x za 6 měsíců. Kontrola spalinových cest u spotřebičů na plynná a kapalná paliva s výkonem nad 50 kW má být prováděna 1 x za 3 měsíce.

4.3. Poplatky za znečišťování ovzduší emisemi z malých zdrojů O výši poplatku za znečišťování ovzduší emisemi z malých stacionárních zdrojů

rozhoduje a poplatek vybírá a vymáhá obecní úřad, v jehož správním obvodu je malý stacionární zdroj provozován. Obecní úřad vede evidenci zpoplatněných malých stacionárních zdrojů a evidenci o vyměřených poplatcích za znečišťování ovzduší. Výnosy poplatků jsou příjmem obce a musí být použity k ochraně životního prostředí.41

V ust. § 19 odst. 16 zákona č. 86/2002 Sb. je uvedeno, že provozovatel malého

zpoplatněného zdroje je povinen zaslat do 15. února po skončení poplatkového období

podklady pro stanovení výše poplatku na běžný rok. Tato oznamovací povinnost

se nevztahuje na malé spalovací zdroje, které používají jako palivo koks, dřevo, biomasu,

plynná paliva z veřejných distribučních sítí nebo topný olej s obsahem síry do 0,1 % (tyto zdroje nemají stanovenu sazbu poplatku) a na všechny malé spalovací zdroje

41

§ 19 odst. 6 zákona č. 86/2002 Sb.

24

o jmenovitém tepelném výkonu do 50 kW včetně (emise z těchto zdrojů nejsou předmětem poplatku za znečišťování ovzduší).

Roční výši poplatku pro malý stacionární zdroj vyměří obecní úřady pevnou

částkou v rozmezí uvedeném v příloze č. 1 k zákonu č. 86/2002 Sb., a to úměrně k velikosti stacionárního zdroje a době jeho provozu v poplatkovém období (u malých

spalovacích zdrojů též podle druhu paliva a jeho skutečné dokladované spotřeby).42

Sazby poplatků za malé zdroje jsou obsaženy v příloze č. 3 této bakalářské práce.

Jak jsem již uvedla výše, zákon č. 86/2002 Sb. byl novelizován zákonem

č. 385/2005 Sb. Tato změna zákona se dotkla také oblasti poplatků za znečišťování ovzduší. V ust. § 19 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb. je nyní uvedeno: „Správce poplatku

prověří údaje uvedené v oznámení podaném provozovatelem, a zjistí-li skutečnosti rozhodné pro stanovení výše poplatku, vydá rozhodnutí o vyměření poplatku za skončené poplatkové období a současně o výši záloh na poplatky pro běžný rok, přesahuje-li

poplatek 2.000,- Kč ročně, nejpozději do 6 měsíců ode dne doručení oznámení o výši poplatku nebo podkladu pro vyměření poplatku pevnou částkou.“

V citovaném ustanovení není specifikováno, na které kategorie zdrojů se vztahuje.

V praxi se nyní setkáváme s dotazy pracovníků obecních úřadů, podle kterého zákonného ustanovení při rozhodování o výši poplatku za emise z malých zdrojů postupovat: -

-

zda podle ust. § 19 odst. 16 zákona č. 86/2002 Sb., kde je uvedeno, že provozovatel

zasílá podklady pro stanovení výše poplatku na běžný rok (tj. jestli mají stanovit poplatek na rok 2006),

nebo podle ust. § 19 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., kde je uvedeno, že správce

poplatku vydá rozhodnutí o vyměření poplatku za skončené poplatkové období (tj. vyměří poplatek za rok 2005).

Vzhledem k výše uvedenému se přikláním k názoru, že se na rozhodování

o poplatcích za znečišťování ovzduší emisemi z malých zdrojů ust. § 19 odst. 11 vztahuje,

a to mj. také proto, že obsahuje zvláštní úpravu správního řízení, stanovuje lhůtu pro vydání rozhodnutí na 6 měsíců ode dne doručení podkladu pro vyměření poplatku pevnou částkou. O podkladu se v § 19 hovoří jinak pouze v odst. 16 v souvislosti

s povinností provozovatelů malých zdrojů.

Ustanovení § 19 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb. tvoří jedno souvětí, jednotlivé věty

jsou oddělené pouze čárkami a spojkou „a“ (nikoliv např. středníkem). Domnívám se tedy, 42

§ 19 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb.

25

že tak jako se na rozhodování o poplatcích za emise z malých zdrojů vztahuje poslední věta tohoto souvětí, vztahují se na toto rozhodování i věty předchozí.

Přechodná ustanovení zákona č. 385/2005 Sb. vůbec neřeší skutečnost, že se

v loňském roce rozhodovalo o poplatcích na běžný rok (tj. na rok 2005) a nyní, v roce

2006, se má rozhodovat o poplatcích za skončené poplatkové období (tj. opět za rok 2005).

Vzhledem k tomu, že řízení o poplatcích za znečišťování ovzduší je tradičně považováno za řízení návrhové, resp. řízení o žádosti, mohlo by se jednat o překážku řízení věci

rozhodnuté. Podle ust. § 48 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění

pozdějších předpisů, lze uložit tutéž povinnost z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. V případě, že skutečnosti oznámené správci poplatku k 15. únoru 2006 (skutečnosti

roku 2005) odůvodňují vyměření poplatku v jiné výši, než jaká byla vyměřena v roce 2005, se domnívám, že je možné postupovat podle ust. § 53 odst. 2 písm. b) zákona č. 86/2002

Sb., kdy orgán ochrany ovzduší, který rozhodnutí o vyměření poplatku vydal, může toto

rozhodnutí změnit nebo zrušit, dojde-li ke změně podmínek rozhodných pro vydání tohoto rozhodnutí.

26

5. SPALOVACÍ ZDROJE Spalovací stacionární zdroj představuje zařízení nebo soubor zařízení spalovacích

technologických procesů, ve kterých se oxidují paliva za účelem využití uvolněného tepla.

Ke zdrojům náleží i spalovací motory a plynové turbíny, které nejsou součástí mobilních zdrojů znečišťování ovzduší.43

Podle míry jejich vlivu na kvalitu ovzduší rozlišujeme:

a) zvláště velké spalovací zdroje – spalovací zdroje o jmenovitém tepelném příkonu 50 MW a vyšším bez přihlédnutí k jejich jmenovitému tepelnému výkonu,

b) velké spalovací zdroje – spalovací zdroje o jmenovitém tepelném výkonu vyšším než 5 MW do 50 MW, které nemají jmenovitý tepelný příkon 50 MW nebo vyšší,

c) střední spalovací zdroje – spalovací zdroje o jmenovitém tepelném výkonu od 0,2 MW do 5 MW včetně,

d) malé spalovací zdroje – spalovací zdroje o jmenovitém tepelném výkonu nižším než 0,2 MW (malé spalovací zdroje - viz kapitola 4.2. této bakalářské práce).

Jmenovité tepelné výkony (příkony) jednotlivých zařízení zvláště velkých, velkých

a středních spalovacích zdrojů se pro účely stanovení kategorie zdroje sčítají, jestliže -

-

jsou umístěny ve stejné místnosti, stavbě nebo v provozním celku,

spaliny jsou vypouštěny společným komínem nebo by s ohledem na uspořádání a druh používaného paliva mohly být vypouštěny společným komínem.44

5.1. Zvláště velké spalovací zdroje Specifické emisní limity tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého, oxidů dusíku

a oxidu uhelnatého jsou pro zvláště velké spalovací zdroje stanoveny v přílohách č. 1 a 2

nařízení vlády č. 352/2002 Sb., s ohledem na druh používaného paliva, jmenovitý tepelný

příkon (nebo výkon) zdroje a s ohledem na stáří zdroje. U zdrojů o jmenovitém tepelném

výkonu 150 MW a vyšším je provozovatel povinen zjišťovat emise těchto látek kontinuálním měřením na každém zařízení zdroje. V ostatních případech se provádí pouze jednorázové autorizované měření emisí. Měření emisí tuhých znečišťujících látek (dále jen „TZL“) se neprovádí u zdrojů, kde se spaluje výlučně zemní plyn. Měření emisí oxidu

siřičitého se neprovádí v případě, jedná-li se o zařízení spalující plynné nebo kapalné 43 44

§ 2 písm. a) nařízení vlády č. 352/2002 Sb. § 4 zákona č. 86/2002 Sb.

27

palivo, pokud dodavatel paliva zaručuje stálý obsah síry v palivu na takové úrovni, aby při spalování nebyl překročen emisní limit.

Provozovatelé zvláště velkých spalovacích zdrojů jsou dále povinni zajistit

provedení jednorázového autorizovaného měření emisí plynných anorganických sloučenin

chloru vyjádřených jako HCl, plynných anorganických sloučenin fluoru vyjádřených

jako HF, a v případě spalování fosilních paliv také měření emisí dalších znečišťujících látek podle § 17 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb., a to v intervalu 1 x za 3 kalendářní roky.45 Zvláště velké spalovací zdroje se dělí na:

a) stávající zvláště velké spalovací zdroje – zdroje, na které bylo vydáno stavební

povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí (například povolení ke změně stavby zdroje) do 1. 7. 1987,

b) nové zvláště velké spalovací zdroje – zdroje, na které bylo vydáno stavební

povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí od 1. 7. 1987 do 31. 12. 2002,

c) budoucí nové zvláště velké spalovací zdroje – zdroje, na které bylo vydáno stavební povolení u prvního objektu zdroje nebo jiné obdobné rozhodnutí 1. 1. 2003 nebo později.

Provozovatelé stávajících zvláště velkých zdrojů byli povinni do 30. června 2004

předložit krajskému úřadu plán snížení emisí tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého a oxidů dusíku, nebo závazně vyhlásit plán útlumu provozování spalovacího zdroje formou písemného závazku statutárního zástupce provozovatele předaného MŽP.46

Zásady vypracování plánu snížení emisí byly stanoveny nařízením vlády

č. 112/2004 Sb., o Národním programu snižování emisí tuhých znečišťujících látek, oxidu

siřičitého a oxidů dusíku ze stávajících zvláště velkých spalovacích stacionárních zdrojů

znečišťování ovzduší. V přílohách č. 1 až 3 tohoto nařízení jsou jmenovitě uvedeny stávající zvláště velké spalovací zdroje, jejich emisní stropy pro oxid siřičitý a oxidy

dusíku, v příloze č. 4 jsou stanoveny skupinové emisní stropy platné od 1. ledna 2008, v příloze č. 5 pak skupinové emisní stropy pro území jednotlivých krajů.

Emisním stropem se rozumí nejvyšší přípustná úhrnná emise znečišťující látky

vyjádřená v hmotnostních jednotkách, za období 1 roku, z jednotlivého zdroje znečišťování ovzduší nebo z vymezené skupiny zdrojů na určitém území.47 § 5 a § 6 nařízení vlády č. 352/2002 Sb. § 54 odst. 7 zákona č. 86/2002 Sb. 47 § 2 písm. f) zákona č. 86/2002 Sb. 45 46

28

Tato právní úprava vznikla na základě transpozice Směrnice Evropského

parlamentu a Rady č. 2001/80/ES ze dne 23. října 2001, o omezení emisí některých znečišťujících látek z velkých spalovacích zařízení, která se vztahuje na spalovací zařízení,

jejichž jmenovitý tepelný příkon je 50 MW nebo vyšší bez ohledu na typ používaného paliva.

5.2. Velké a střední spalovací zdroje Specifické emisní limity pro velké a střední spalovací zdroje jsou stanoveny

v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 352/2002 Sb. V případě spalování více druhů paliv

v jednom zařízení se hodnoty emisních limitů stanoví výpočtem (tzv. směsným pravidlem) podle přílohy č. 6 k nařízení vlády č. 352/2002 Sb. (o jejich stanovení rozhoduje ČIŽP). Četnost provádění jednorázového autorizovaného měření emisí:

- zvláště velké spalovací zdroje – 2 x za kalendářní rok, - velké spalovací zdroje – 1 x za kalendářní rok,

- střední spalovací zdroje o jmenovitém tepelném výkonu 1 MW a vyšším – 1 x za 3 roky, - střední spalovací zdroje o jmenovitém tepelném výkonu do 1 MW – 1 x za 5 let.48

V ust. § 7 odst. 11 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. je uvedeno, že u spalovacích

zdrojů, které se skládají z několika spalovacích zařízení s odlišnými technickými

parametry, může provozovatel projednat s ČIŽP stanovení individuálního měřícího plánu zdroje, který je uveden v provozním řádu zdroje.

V ust. § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb. je uvedeno, že právnické a fyzické osoby

jsou povinny, je-li to pro ně technicky možné a ekonomicky přijatelné využít centrálních

zdrojů tepla, popřípadě alternativních zdrojů. Současně jsou povinny ověřit technickou

a ekonomickou proveditelnost kombinované výroby tepla a energie.

Toto ustanovení zákona je v praxi velmi obtížně aplikovatelné, hodnocení

technické možnosti a především pak ekonomické přijatelnosti je v jednotlivých případech

subjektivní, ponechané na správním uvážení příslušného orgánu ochrany ovzduší. Ve městech jsou i v místech s dostupnými rozvodnými sítěmi centrálních zdrojů tepla stavěny nové objekty s novými malými a středními spalovacími zdroji (převážně na zemní

plyn). Skutečné problémy může způsobit hromadné odpojování spotřebitelů od rozvodných sítí, které by ve své podstatě mohlo narušit zásobování teplem v určité části města. 48

§ 14 nařízení vlády č. 352/2002 Sb.

29

Změnou zákona č. 86/2002 Sb. zákonem č. 92/2004 Sb. byla vláda, resp. MŽP,

s účinností od 3. 3. 2004 zmocněna, k vydání prováděcího právního předpisu, kterým se stanoví zásady k posuzování možnosti využívání centrálních zdrojů tepla z hlediska technické a ekonomické přijatelnosti.49 Na konkrétní právní úpravu však dosud čekáme.

K podpoře využití alternativních zdrojů energie byl přijat zákon č. 180/2005 Sb.,

o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů. Obnovitelnými zdroji se pro účely tohoto zákona rozumí obnovitelné nefosilní přírodní

zdroje energie (energie větru, slunečního záření, geotermální energie, energie vody, půdy, vzduchu, biomasy, energie skládkového plynu, kalového plynu a bioplynu).

5.3. Paliva spalovaná ve stacionárních spalovacích zdrojích Palivo představuje tuhý, kapalný nebo plynný hořlavý materiál určený ke spalování

za účelem získání jeho energetického obsahu, splňující podmínky vyhlášky MŽP

č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší (dále jen „vyhláška MŽP č. 357/2002 Sb.“). Spoluspalování paliva je proces, při kterém je v zařízení spalováno současně nebo střídavě více druhů paliv.50

Paliva dělíme podle skupenství na tuhá, kapalná a plynná, jejich podrobnější

členění najdeme v ust. § 3 vyhlášky MŽP č. 357/2002 Sb.

Veškerá paliva lze vyrábět, skladovat, dovážet, prodávat a používat jen v souladu

se zvláštními právními předpisy (zejména v souladu s požadavky na jejich kvalitu). Dokladem o plnění povinností výrobců, dovozců a prodejců paliv je osvědčení o kvalitě paliv. Jako palivo nelze použít odpad podle zákona o odpadech. Spalování látek

ve zdrojích znečišťování ovzduší, které nejsou palivy určenými výrobci jejich zařízení, je zakázáno.51

Ke změnám používaných paliv je provozovatel povinen získat povolení krajského

úřadu podle § 17 odst. 2 písm. f) zákona č. 86/2002 Sb. V praxi jsem se setkala se žádostí jednoho výrobce nábytku o povolení ke spalování „směsi pilin a odřezků z dřevěných a dřevotřískových desek“ jako alternativního paliva. K žádosti bylo přiloženo expertní stanovisko od autorizované zkušebny, o vyloučení nebezpečných vlastností H1, H4

§ 3 odst. 13 zákona č. 86/2002 Sb.. § 2 nařízení vlády č. 352/2002 Sb. 51 § 3 zákona č. 86/2002 Sb. 49 50

30

až H14, uvedených v příloze č. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 185/2001 Sb.“).

Alternativní palivo lze spalovat jen v zařízení zvláště velkého, velkého nebo

středního zdroje znečišťování, na kterém byla provedena spalovací zkouška a podmínky využití jeho spalování jsou uvedeny v provozním řádu daného zdroje.52

Spalování alternativního paliva bylo provozovateli krajským úřadem povoleno

v rámci zkušebního provozu na dobu časově omezenou, za podmínky zabezpečení provedení autorizovaného měření emisí TZL, SO2, NOX, CO, TOC, F, Cl, acetaldehydu,

formaldehydu, ethylmethylketonu, acetonu, rtuti, selenu, manganu, zinku, PCDD a PCDF.

Mezi dalšími podmínkami rozhodnutí bylo přepracování provozního řádu kotelny a také sledování materiálového složení dodávaných dřevotřískových desek.

Vzhledem ke skutečnosti, že výsledky autorizovaného měření emisí prokázaly

u všech výše uvedených znečišťujících látek plnění emisních limitů, bude probíhat správní řízení ve věci vymezení znečišťujících látek k plnění obecných emisních limitů a následně správní řízení ve věci schválení provozního řádu.

MŽP připravilo návrh nové vyhlášky, kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv

z hlediska ochrany ovzduší. Tento návrh již o možnosti spalování materiálů jako

alternativního paliva vůbec neuvažuje. V návrhu je však také uvedeno, že použití jiného paliva, než paliva v něm uvedeného, jehož využití bylo povoleno krajským úřadem

před nabytím účinnosti této vyhlášky (tj. tohoto návrhu vyhlášky), není touto vyhláškou dotčeno.53 V zájmu výše uvedeného provozovatele je proto získat v co nejkratší době

povolení ke spalování alternativního paliva v rámci trvalého provozu zdroje.

§ 4 odst. 3 vyhlášky MŽP č. 357/2002 Sb. MŽP. Návrh vyhlášky MŽP o stanovení požadavků na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší. [citováno 3. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPJAFC4QIPO. 52 53

31

6. SPALOVNY ODPADŮ, ZAŘÍZENÍ PRO SPOLUSPALOVÁNÍ

ODPADU

Definici odpadu najdeme v ust. § 3 zákona č. 185/2001 Sb. Pod pojmem odpad se

rozumí každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí

zbavit. Odpadními oleji jsou potom jakékoliv minerální nebo syntetické mazací nebo

průmyslové oleje, které se staly nevhodnými pro použití, pro které byly původně

zamýšleny (např. upotřebené oleje ze spalovacích motorů, převodové oleje, minerální nebo syntetické mazací oleje, oleje pro turbíny a hydraulické oleje).54

Odpad a odpadní oleje mohou být spalovány jen ve spalovnách odpadů. V jiných

zvláště velkých nebo velkých stacionárních zdrojích může být odpad provozovateli spalován (nebo spoluspalován) jen na základě povolení krajského úřadu, vydaného podle § 17 odst. 2 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb.55 Spalovny odpadu a zařízení schválená ke spoluspalování odpadu mohou být provozovány pouze pod dohledem osoby, která je

držitelem platné autorizace podle § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 86/2002 Sb.

Spalování odpadních olejů ve středních a malých stacionárních zdrojích byli

jejich provozovatelé povinni ukončit nejpozději do 1. 6. 2004.56 Po tomto datu může být

v malých tepelných agregátech (např. v autoopravnách) spalováno pouze kapalné palivo splňující požadavky na kvalitu paliv podle vyhlášky MŽP č. 357/2002 Sb.

Ve středních spalovacích zdrojích mohou být odpadní oleje spalovány

za předpokladu, že jsou tato zařízení provozována výhradně v souvislosti s podnikatelskou

činností a pokud jejich provozovatel splní všechny zákonem stanovené podmínky

(viz ust. § 11 a § 18 zákona č. 86/2002 Sb.). Zjednodušeně lze říci, že se jedná o velmi

přísné specifické emisní limity a provozní podmínky, které se blíží podmínkám provozu spaloven odpadu (v některých případech jsou totožné), ekonomická návratnost takového spalování je proto jen těžko představitelná.

6.1. Kategorizace spaloven odpadů a spoluspalovacích zařízení Spalovny odpadů a spolupspalovací zařízení patří buď do kategorie zvláště velkých

zdrojů znečišťování ovzduší nebo do kategorie velkých stacionárních zdrojů znečišťování § 28 zákona č. 185/2001 Sb. § 18 zákona č. 86/2002 Sb. 56 § 54 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb. 54 55

32

ovzduší. Pro jejich zařazení je rozhodující jmenovitá provozní kapacita a kategorie odpadu. Zvláště velkými zdroji znečišťování jsou spalovny odpadů a spoluspalovací zařízení:

a) jejichž jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného nebezpečného odpadu je větší než 10 tun za den,

b) jejichž jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného komunálního odpadu je větší než 3 tuny za hodinu,

c) jejichž jmenovitá provozní kapacita množství odstraňovaného jiného než nebezpečného nebo komunálního odpadu je větší než 50 tun za den.57

Ostatní spalovny a spoluspalovací zařízení jsou velkými zdroji znečišťování ovzduší.

Stávající spalovnou nebo stávajícím spoluspalovacím zařízením je zdroj, který byl

ke dni účinnosti zákona č. 86/2002 Sb. v provozu na základě platného povolení nebo zdroj,

u kterého provozovatel podal žádost o povolení k jeho provozu do 28. 12. 2002, a to za předpokladu, že zařízení bylo uvedeno do provozu do 28. 12. 2004.58

6.2. Povinnosti provozovatelů spaloven a spoluspalovacích zařízení Provozovatelé všech spaloven odpadů a spoluspalovacích zařízení jsou povinni

plnit emisní limity a další provozní podmínky uvedené v nařízení vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu (dále jen „nařízení vlády č. 354/2002 Sb.“), a to ve lhůtách v tomto nařízení stanovených.

Provozovatelé stávajících spaloven a spoluspalovacích zařízení, kteří nebyli

schopni plnit stanovené emisní limity nebo další provozní podmínky, byli povinni předložit

krajskému úřadu do 30. 9. 2002 plán snižování emisí, na jehož základě dosáhnou emisních limitů stanovených v přílohách č. 2 a 5 k nařízení vlády č. 354/2002 Sb.

a ostatních provozních podmínek nejpozději do 28. 12. 2004. Náležitosti a způsob vypracování plánu snižování emisí jsou uvedeny v příloze č. 11 citovaného nařízení vlády. Krajské úřady schvalovaly tyto plány snižování emisí podle § 5 odst. 7 zákona č. 86/2002 Sb., přičemž na rozhodování podle tohoto ustanovení se nevztahoval správní řád.59

U tohoto řízení nesprávního charakteru zákonodárce zakotvil účast veřejnosti na

řízení. Ustanovení o tom, že oznámení o podání žádosti o schválení plánu snižování emisí

u spaloven a spoluspalovacích zařízení (s uvedením informací o místě, kde lze do této § 4 zákona č. 86/2002 Sb. a § 3 nařízení vlády č. 354/2002 Sb. § 2 písm. f) nařízení vlády č. 354/2002 Sb. 59 § 53 odst. 1 zákona č. 86/2002 Sb. 57 58

33

žádosti nahlížet) zpřístupní příslušné orgány ochrany ovzduší na portálu veřejné správy a

na svých úředních deskách na dobu 30 dnů, však nenajdeme v zákoně č. 86/2002 Sb.,

dokonce ani v nařízení vlády č. 354/2002 Sb., které ve své příloze č. 11 v bodě č. 8 upravuje postup orgánu kraje při schvalování plánu. Účast veřejnosti na tomto řízení je poněkud nesystematicky zakotvena v ust. § 6 odst. 7 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb.

Novelizací zákona o ochraně ovzduší zákonem č. 92/2004 Sb. došlo v této oblasti

ke dvěma významným změnám:

1. změnou ust. § 53 odst. 1 zákona č. 86/2002 Sb. se proces schvalování plánu snižování emisí dostal pod režim správního řádu,

2. v ust. § 54 odst. 10 zákona č. 86/2002 Sb. byla ke lhůtě splnění plánu nejpozději k 28. 12. 2004 byla přidána druhá alternativa „nebo ke dni vstupu smlouvy o přistoupení ČR k Evropské unii v platnost, nastane-li tato skutečnost dříve“.

Novela nabyla účinnosti 3. 3. 2004, tj. v době, kdy již provozovatelé spaloven

odpadu realizovali schválené plány snižování emisí rozvržené do jednotlivých etap (postupných kroků) zakončených termínem 28. 12. 2004. Uvedenou změnu zákonodárce

odůvodňoval napravením transpozičního nesouladu.60 Ve výsledku ovšem bylo toto legislativní napravení pouze formální, neboť plány snižování emisí byly již dávno

příslušnými orgány ochrany ovzduší schváleny. Splnění plánu v praxi spočívalo např. v instalaci účinnějších zařízení k čištění odpadního plynu nebo v instalaci zařízení ke

kontinuálnímu měření emisí. Jen těžko bylo možné předpokládat, že by provozovatelé spaloven nebo spoluspalovacích zařízení realizaci plánu „uspíšili“ tak, aby vše, včetně nezbytných povolení, místo v termínu do 28. 12. 2004, zrealizovali ve lhůtě do 1. 5. 2004.

Vláda ČR. Vládní návrh na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění zákona č. 521/2002 Sb. [citováno 6. března 2006]. Dostupný z: http://www.psp.cz/cgi-bin/win/docs/tisky/tmp/T035900.doc 60

34

7.

OSTATNÍ

STACIONÁRNÍ

ZDROJE

ZNEČIŠŤOVÁNÍ

OVZDUŠÍ EMITUJÍCÍ TĚKAVÉ ORGANICKÉ LÁTKY

Těkavými organickými látkami (dále jen „VOC“) se pro účely zákona o ochraně

ovzduší a jeho prováděcích právních předpisů rozumí organické sloučeniny nebo směs organických sloučenin, s výjimkou methanu, jejichž počáteční bod varu je menší nebo roven 250 °C, při normálním atmosférickém tlaku 101,3 kPa.61

V ust. § 3 odst. 3 zákona č. 86/2002 Sb. je uvedeno, že výrobky s obsahem

těkavých organických látek (včetně pohonných hmot) lze vyrábět, dovážet, prodávat, označovat, přepravovat, přečerpávat, skladovat a používat jen v souladu s požadavky na jejich kvalitu a na způsoby nakládání s nimi, které stanovení prováděcí právní předpis.

Uvedenou problematiku upravuje vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví

emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování

ovzduší emitujících těkavé organické látky z procesů aplikujících organická rozpouštědla

a ze skladování a distribuce benzinu (dále jen „vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb.“), která byla

s účinností od 1. 1. 2006 změněna vyhláškou MŽP č. 509/2005 Sb. Ani tato novelizace však vyhlášce nedokázala smazat punc „nejslabšího“ prováděcího právního předpisu k zákonu o ochraně ovzduší. S jistou mírou nadsázky si troufám tvrdit, že je „příčinou zvýšeného krevního tlaku řady pracovníků orgánů ochrany ovzduší“.

7.1. Kategorie zdrojů a emisní limity Stávající stacionární zdroje emisí těkavých organických látek jsou zdroje,

na které bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo jiné obdobné povolení k provozu před

1. 4. 2002 a které byly uvedeny do provozu nejpozději 1. 4. 2003. Provozovatelé těchto zdrojů jsou povinni dodržovat emisní limity a další podmínky provozování u těchto zdrojů stanovené vyhláškou MŽP č. 355/2002 Sb. nejpozději od 31. 10. 2007. Do tohoto data jsou

povinni plnit emisní limity platné u zdroje do data účinnosti zákona č. 86/2002 Sb.62

Před účinností zákona č. 86/2002 Sb. stanovovala emisní limity těchto zdrojů

vyhláška MŽP č. 117/1997 Sb., která však byla vyhláškou MŽP č. 356/2002 Sb. zrušena

61 62

§ 2 zákona č. 86/2002 Sb. § 54 odst. 9 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb.

35

s tím, že pro uvedené zdroje platí do 31. 10. 2007 podmínky provozování a emisní limity stanovené přílohou č. 11 k vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb.63

Problém spočívá v tom, že příloha č. 11 obsahuje v některých bodech jinou právní

úpravu, než jaká byla uvedena ve vyhlášce MŽP č. 117/1997 Sb., a tím se dostává

do přímého rozporu s ust. § 54 odst. 9 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb. (Např. v bodě 1.2. „Lakovny s celkovou roční projektovanou spotřebou nátěrových hmot větší než 0,6 tun

a menší než 10 tun“ přílohy č. 11 jsou stanoveny jako emisní limity limitní hmotnostní tok VOC a limitní hmotnostní koncentrace TZL. V bodě 6.4.1. přílohy č. 2 k vyhlášce MŽP č. 117/1997 Sb. však tyto lakovny neměly stanoven žádný emisní limit TZL.).

Nové stacionární zdroje emisí těkavých organických látek jsou zdroje, na které

bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo jiné obdobné povolení k provozu po 1. 4. 2003 a zdroje, které byly uvedeny do provozu po 1. 4. 2003.64 Provozovatelé těchto zdrojů jsou povinni plnit emisní limity a další podmínky provozu stanovené v příloze č. 2 k vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb.

Pro zařazení zdroje znečišťování ovzduší emitujícího těkavé organické látky

do příslušné kategorie je rozhodující, jaké druhy těkavých látek se zde používají a jaká je jejich celková roční projektovaná spotřeba.

Kategorie těkavých organických látek:

a) těkavé organické látky, které jsou klasifikovány jako látky karcinogenní, mutagenní a toxické pro reprodukci,

b) těkavé organické látky halogenované,

c) těkavé organické látky, které nespadají pod písmena a) a b).65

Limitní roční projektované spotřeby těkavých organických látek, rozhodné

pro zařazování zdrojů do příslušných kategorií, jsou uvedeny v ust. § 4 odst. 2 a v příloze č. 2 vyhlášky MŽP č. 355/2002 Sb.

7.2. Redukční plány a roční hmotnostní bilance rozpouštědel Také v kategorii zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé organické látky

může krajský úřad uložit provozovateli místo povinnosti dodržovat některé emisní limity povinnost plnit plán snížení emisí znečišťujících látek, zde se jedná o tzv. redukční plán. § 20 vyhlášky MŽP č. 355/2002 Sb. § 54 odst. 9 písm. b) zákona č. 86/2002 Sb. 65 § 3 vyhlášky MŽP č. 355/2002 Sb. 63 64

36

Návod ke zpracování redukčního plánu a jeho náležitosti jsou uvedeny v příloze

č. 3 k vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb. Vzhledem k tomu, že z právní úpravy není jednoznačně patrné, kterých provozovatelů se zpracování redukčního plánu týká (v jakém

případě mají provozovatelé možnost nebo případně povinnost redukční plán zpracovat) a vzhledem k tomu, že záměr zpracovat redukční plán měl být příslušnému krajskému úřadu oznámen nejpozději do 1. 4. 2003, byl tento institut provozovateli využit jen

v několika ojedinělých případech. V Jihomoravském kraji byly schváleny 2 redukční plány, přičemž se možnost zpracovat redukční plán týkala odhadem cca 150 zdrojů provozovaných na území kraje.

Schválený redukční plán umožňuje provozovateli namísto plnění specifických

emisních limitů snížit emise těkavých organických látek ze zdroje jiným způsobem

v ekvivalentní míře, a to nejpozději do 31. 10. 2007 (např. používáním jiného druhu

nátěrových hmot, instalací odlučovacího zařízení, nákupem odmašťovacích stolů s regenerací apod.). Redukční plán bude splněn, jestliže množství celkových emisí VOC stanovené pomocí bilance rozpouštědel bude menší nebo rovno stanovené cílové emisi.66

Podle ust. § 12 vyhlášky MŽP č. 355/2002 Sb. mají provozovatelé každoročně

do 15. února zasílat oznámení o používání těkavých organických látek (podle přílohy č.

6), jehož přílohou je roční hmotnostní bilance rozpouštědel (podle přílohy č. 4), a to podle kategorie zdroje příslušnému obecnímu úřadu, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo krajskému úřadu. V záhlaví tabulky v příloze č. 6 je však

uvedeno „název a adresa příslušného orgánu kraje“, takže řada provozovatelů zasílá

oznámení a bilanci na místně příslušný krajský úřad. Předmětná vyhláška nabyla účinnosti

dne 14. 8. 2002, do dnešního dne chybí metodický pokyn ke zpracování roční hmotnostní bilance rozpouštědel (po letech čekání a zasílání žádostí o výklady na MŽP metodiku pro bilanční výpočet emisí zpracovala soukromá autorizovaná firma, její metodika však nikoho nezavazuje).

7.3. Vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., ve znění vyhlášky MŽP

č. 509/2005 Sb.

Závěrem této kapitoly ještě pár slov k několika sporným bodům citované vyhlášky.

Ust. § 8 odst. 6 zní: „Pro zdroj, který uvolňuje fugitivní emise těkavých organických látek, 66

Příloha č. 3 k vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb.

37

se uplatňují fugitivní emisní limity uvedené v příloze č. 2 k této vyhlášce. Toto ustanovení

se u zdroje neuplatní tehdy pokud je prokázáno, že pro něj nejsou fugitivní emisní limity dosažitelné z hlediska současných technických nebo ekonomických možností, a nevznikne-li

podle současného stavu ovzduší v daném místě významné riziko ohrožení zdraví lidí, zvířat nebo životního prostředí. Tento postup schvaluje pro každý případ orgán ochrany ovzduší. Provozovatel zdroje doloží, že je použito nejlepší dostupné technologie nebo postupu.“

Z citovaného ustanovení není vůbec patrné, zda se onou výjimkou neuplatnění

stanoveného specifického emisního limitu pro fugitivní emise rozumí schválení a následné

plnění redukčního plánu. Žádný orgán ochrany ovzduší nemá v zákoně uvedenou obecnou kompetenci schvalovat neuplatnění specifických emisních limitů. Navíc posuzování

nedosažitelnosti z hlediska technických a ekonomických možností považuji bez stanovení bližších kritérií za velmi subjektivní a v jednotlivých případech sporné.

V bodě 4.2. přílohy č. 2 k vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb. je v poznámce 3. pod

tabulkou uvedeno: „Jsou-li v nátěrovém systému aplikovány nátěrové hmoty s nízkým obsahem organických rozpouštědel, například menším než 10 %, a nejsou-li plněny emisní

limity TOC, může krajský úřad podle § 17 odst. 2 písm. f) zákona na základě odborného posudku změnit hodnotu emisního limitu.“ V citovaném ustanovení zákona je uvedeno,

že krajské úřady vydávají povolení ke změnám používaných paliv, surovin nebo druhů odpadů a ke změnám využívání technologických zařízení zvláště velkých, velkých

a středních stacionárních zdrojů; v rámci povolení k uvedeným změnám může krajský úřad

stanovit s ohledem na charakter změny i takové emisní limity, které nejsou obsaženy pro daný stacionární zdroj v prováděcím právním předpisu, případně zpřísnit stanovené emisní limity pro tento zdroj.

Podle mého názoru je krajský úřad tímto ustanovením zmocněn ke stanovení

nových emisních limitů u zdroje (které nejsou v prováděcím právním předpisu uvedeny) nebo ke zpřísnění specifických emisních limitů, obsažených v prováděcím právním předpise, nikoliv však k jejich zmírnění v případě neplnění.

38

8.

OSTATNÍ

OVZDUŠÍ

STACIONÁRNÍ

ZDROJE

ZNEČIŠŤOVÁNÍ

Podrobnou právní úpravu rozsáhlé a velmi rozmanité skupiny ostatních

stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší obsahuje nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší (dále jen „nařízení vlády č. 353/2002 Sb.“).

V přílohách č. 1 a 2 tohoto předpisu je vyjmenována řada nejrůznějších typů zdrojů.

Podle nařízení vlády č. 353/2002 Sb. se však zařazují také stacionární zdroje znečišťování ovzduší, které nejsou jmenovitě upraveny v žádném z ostatních předpisů (nařízení vlády

č. 352/2002 Sb., nařízení vlády č. 354/2002 Sb., vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb.), a které nejsou uvedeny ani v příloze č. 1 nebo 2. Hovoříme o tzv. nevyjmenovaných zdrojích. Jsou jimi např. sušárny obilí, zásobníky surovin nebo produktů, sváření, recyklační linky,

betonárny. Poslední dva uvedené typy zdrojů by se v připravované nové právní úpravě již měly objevit jako ostatní zdroje znečišťování ovzduší, vyjmenované v příloze č. 1.67

Zvláštní skupinu nevyjmenovaných zdrojů tvoří zdroje s přímým procesním

ohřevem, kde jsou spaliny odváděny společně se znečišťujícími látkami emitovanými

technologickým procesem (z tohoto důvodu nejsou zařazeny mezi spalovací zdroje).68

Kategorizace nevyjmenovaných zdrojů se stanoví podle ust. § 2 písm. d) až f)

nařízení vlády č. 353/2002 Sb. Rozhodujícími kritérii pro zařazení jsou jmenovitý tepelný

výkon přímého procesního ohřevu a projektovaný výkon zdroje, pomocí kterého jsou

poměrně složitými přepočty zjišťovány maximální možné emise jednotlivých druhů znečišťujících látek z daného zdroje.

8.1. Zdroje uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb. Jednou ze zajímavých skupin zvláště velkých zdrojů znečišťování ovzduší

vyskytujících se v Jihomoravském kraji jsou slévárny, a to jak slévárny železných kovů,

tak také zařízení na výrobu nebo tavení neželezných kovů. Současná právní úprava

poněkud znevýhodňuje provozovatele sléváren železných kovů, neboť veškeré

MŽP. Návrh novely nařízení vlády č. 353/2002 Sb. ze dne 28. 2.2006 (po vypořádání vnitřního připomínkového řízení). [citováno 13. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/webpub.nsf/$pid/MZPJAFE1AGGV. 68 § 2 písm. i) nařízení vlády č. 353/2002 Sb. 67

39

technologické uzly související s dopravou a manipulací se vsázkou nebo produktem (úpravárenská zařízení, výroby forem a jader, odlévání, čištění odlitků, dokončovací

operace) jsou zařazeny do kategorie velkých zdrojů znečišťování ovzduší. Provozovatelé

těchto zdrojů jsou povinni zpracovat pro ně provozní řády a také provádět autorizované měření emisí TZL ze všech jejich výduchů 1 x ročně. V případě sléváren neželezných kovů jsou zařízení dopravy a manipulace se surovinou nebo produktem středními zdroji

znečišťování ovzduší (podobně jako u jiných kategorií zdrojů, jako je např. výroba železa,

oceli, výroba cementářského slínku a vápna apod.), u kterých je četnost autorizovaného měření 1 x za 3 kalendářní roky (v případě zdrojů, u kterých se dodržování emisních limitů nedosahuje použitím zařízení k čištění odpadního plynu, dokonce 1 x za 5 let).69

Jiným četně se vyskytujícím zdrojem jsou zařízení na povrchovou úpravu kovů,

plastů a jiných nekovových předmětů s použitím elektrolytických nebo chemických postupů (zejména moření, galvanické pokovování, fosfatizace). Zde je rozhodujícím

kritériem pro zařazení do kategorie středních nebo zvláště velkých zdrojů obsah lázní. Právní předpis však přesně neupravuje, které lázně k zařízení započítávat (chybí vyloučení

oplachových lázní), ani neřeší problematiku případného sčítání lázní z několika linek na povrchovou úpravu, které se nacházejí ve stejném objektu.70

V rámci vnějšího připomínkového řízení k připravované nové právní úpravě jsme

v bodě č. 3.3. „Výroba skla, včetně skleněných vláken“ přílohy č. 1 navrhli doplnit

Výrobu skla ve sklářských elektrických tavících pecích, s vlastními specifickými

emisními limity a odpovídající kategorií zdroje. V Jihomoravském kraji máme konkrétní

případ takového zařízení (elektrická tavící pec ATEL – S/100 o kapacitě 550 kg vsázky),

které je odsáváno digestoří pouze v době nakládání a přípravy sklářského kmene, tj. cca 40 minut za jeden tavící cyklus, který trvá 16 hodin. Zařízení na výrobu skla mají

stanovenu širokou škálu specifickým emisních limitů u celé řady znečišťujících látek. Uvedené zařízení emituje oproti běžným sklářským provozům jen zlomkové množství

znečišťujících látek, dle výsledků z autorizovaného měření emisí jsou hodnoty některých z nich nestanovitelné, pod mezí detekce. Podle současné právní úpravy se jedná o velký

zdroj znečišťování ovzduší a provozovatel je povinen každoročně zajišťovat provádění autorizovaného měření emisí TZL, SO2, NO2, CO, Pb, Sb, Mn, V, Sn, Cu, Co, Ni, Cr, As,

Cd, Se, plynných sloučenin fluoru a plynných sloučenin chloru, bez ohledu na skutečné

množství emisí těchto látek. 69 70

body č. 2.4. a 2.5. přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 352/2002 Sb. body č. 2.6. a 2.7. přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 352/2002 Sb.

40

Nejvýznamnějšími zdroji TZL jsou v našem kraji vedle slévárenských provozů

kamenolomy, které patří do kategorie středních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší

(bod č. 3.6. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 353/2002 Sb.). Kamenolomy nemají stanoveny

emisní limity, pouze technické podmínky provozu: „Emise tuhých znečišťujících látek

do ovzduší je třeba u zdroje snižovat a vyloučit v maximální míře, která je prakticky dosažitelná, tj. všechna místa a operace, kde dochází k emisím tuhých znečišťujících látek

do ovzduší je nutno, s ohledem na technické možnosti, vybavit podle povahy procesu vodní clonou, skrápěním, odprašovacím nebo mlžícím zařízením. Realizace opatření musí být odsouhlasena a pravidelně vyhodnocována inspekcí. Na hranici pozemku kamenolomu

nesmí být překročen depoziční limit pro prašný spad podle zvláštního předpisu.“ Depoziční limit 12,5 g/m2 je uveden v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 350/2002 Sb.

Konkrétní zmocnění ČIŽP k odsouhlasování opatření ke snižování emisí TZL ze stávajících kamenolomů však v zákoně o ochraně ovzduší chybí (v praxi se nerealizuje).

Vzhledem k tomu, že nelze technicky zabezpečit měření emisí TZL ze všech

technologických operací (tj. odstřel, vrtání, doprava, drcení a další manipulace), měly by se

při výpočtu emisí uplatňovat stanovené emisní faktory, které jsou dle provozovatelů

kamenolomů nepřesné a nadnesené.71 Jedním z možných řešení této situace je zavést

u kamenolomů institut plánu snížení emisí, který by mj. zahrnoval technické úpravy na technologické lince na úpravu kameniva (dominantní zdroj emisí TZL) a další opatření.

V bodě č. 4.9. „Čerpací stanice a zařízení na dopravu a skladování pohonných hmot

s výjimkou nakládání s benzinem“ přílohy č. 1 nařízení vlády č. 353/2002 Sb. jsou jako

střední zdroje vyjmenovány čerpací stanice na naftu a na LPG. Čerpací stanice

na benzín jsou také středními zdroji znečišťování ovzduší, jejich úpravu nalezneme ve vyhlášce MŽP č. 355/2002 Sb. Podle současné právní úpravy tak stojany na výdej benzínu přestavují jeden zdroj a stojany na naftu a LPG druhý zdroj. V citovaném bodě č. 4.9. je

uvedeno, že pro tyto zdroje platí obecný emisní limit pro VOC. V bodě 1.5.1. přílohy č. 1

k vyhlášce MŽP č. 356/2002 Sb. je však uvedeno, že obecný emisní limit pro tuto skupinu

látek není stanoven, obecné emisní limity jsou stanoveny pouze pro jednotlivé těkavé organické látky nebo jejich skupiny. V připravované nové právní úpravě tvůrce novely navrhuje u této kategorie zdrojů stanovit specifický emisní limit pro VOC 50 mg/m3.72

bod č. 17. v příloze č. 4 k vyhlášce MŽP č. 356/2002 Sb. MŽP. Návrh novely nařízení vlády č. 353/2002 Sb. ze dne 28. 2.2006 (po vypořádání vnitřního připomínkového řízení). [citováno 17. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/webpub.nsf/$pid/MZPJAFE1AGGV. 71 72

41

Plnění tohoto limitu je u stávajících čerpacích stanic na naftu dlouhodobě nereálné.

Příklady výsledků několika různých autorizovaných měření emisí VOC v našem kraji na výdejních stojanech pro výdej motorové nafty: 14.800 mg/m3, 4.730 mg/m3, 5.370 mg/m3.

V této podkapitole uvádím pouze některé skupiny zdrojů ze své správní praxe,

vzhledem k rozsahu problematiky není zdaleka možno se zastavit u všech vyjmenovaných

zdrojů, proto jako přílohu č. 4 této práce uvádím alespoň jmenovitý výčet všech zdrojů vyjmenovaných v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb.

Poslední skupinou zdrojů z této přílohy, o které bych se ráda zmínila, jsou skládky

odpadů. Skládky, které přijímají více než 10 t odpadu denně nebo mají celkovou kapacitu

větší než 25.000 t (mimo skládky inertního odpadu), jsou zvláště velkými zdroji znečišťování ovzduší.73

Poplatku za znečišťování ovzduší podléhá také zahoření skládky odpadů, sazba

poplatku je 2.000,- Kč/m2 hořící plochy. Poplatek u hořících skládek se vypočte součinem

této sazby a výměry zahořené plochy v m2, která se stanoví z váženého průměru výsledků

měření prováděných během roku.74 Je otázkou, zda zákonodárce výsledky měření v tomto případě rozuměl zjišťování rozměru hořící plochy, a zda mají být vztaženy k časovému údaji 1 dne. V takovém případě totiž při zahoření např. 100 m2 skládky odpadů jeden den

v roce, bude výpočet poplatku: 2.000,- Kč/m2 x 100 m2 x 1 den / 365 dní = 548,- Kč, což

po zaokrouhlení na celé 100,- Kč představuje 500,- Kč. Bylo by jistě zajímavé vyhodnotit, nakolik výše tohoto poplatku odpovídá znečištění ovzduší, které vzniklo zahořením

skládky. Podle oznámení provozovatelů o výpočtu poplatku za znečišťování ovzduší došlo v Jihomoravském kraji v posledních 3 letech ke 4 zahořením skládek odpadů, ve všech případech výše poplatku nedosahovala 500,- Kč a poplatek nebyl vyměřen.

8.2. Zemědělské zdroje Právní úprava zemědělských zdrojů obsažená v příloze č. 2 k nařízení vlády

č. 353/2002 Sb. rozlišuje:

a) zařízení pro chov drůbeže, b) zařízení pro chov prasat, c) zařízení pro chov skotu,

d) zařízení pro chov jiných zvířat nebo mláďat skotu, prasat nebo drůbeže. 73 74

bod č. 5.1. přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb. příloha č. 1 k zákonu č. 86/2002 Sb.

42

Pro kategorizaci zemědělských zdrojů je rozhodující projektovaná kapacita

ustájení zvířat, přičemž se kapacity stájí téhož druhu zvířat jednoho provozovatele,

nacházející se ve stejném areálu, sčítají. Není-li údaj o projektované kapacitě k dispozici,

nahradí se údajem vypočteným z prostoru ustájení s použitím měrného prostoru pro jedno zvíře stanoveného vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 191/2002 Sb., o technických

požadavcích na stavby pro zemědělství (dále jen „vyhláška MZe č. 191/2002 Sb.“).

V případě, že se v provozovně nacházejí společně např. prasnice, selata, prasata

na výkrm a prasničky, jedná se podle současné právní úpravy o několik jednotlivých zdrojů znečišťování ovzduší. Takovouto kategorizaci zdrojů nepovažuji za příliš vypovídající,

neboť v mnoha případech se zvířata nacházejí ve stejném objektu (prasnice a selata apod.). Domnívám se, že by bylo vhodnější pro účely stanovení kategorie zdroje vývojová stádia

jednotlivých druhů hospodářských zvířat sčítat pomocí přepočtu jejich hmotnosti na dobytčí jednotky (dle vyhlášky MZe č. 191/2002 Sb.).

Zemědělské zdroje mají stanoven specifický emisní limit pro amoniak a pro

pachové

látky.

Jejich

provozovatelé

jsou

povinni

buď

zajišťovat

provádění

autorizovaného měření emisí těchto látek ve stanovených pravidelných intervalech75 nebo

zpracovat plán zavedení zásad správné zemědělské praxe a předložit ho krajskému

úřadu se žádostí o jeho schválení. Tento plán spočívá v zavedení technologií snižujících emise amoniaku do provozu zemědělského zdroje. Rozlišujeme technologie používané

ve stájovém prostředí (krmení s enzymatickými látkami, ošetření hluboké podestýlky biotechnologickými přípravky apod.), technologie používané na skládkách kejdy a hnoje (zakrytí povrchu jímek, bioreaktory atd.) a technologie používané při polním hnojení nebo zapracování hnoje a kejdy (zapravení hnoje do půdy při orbě do 12 hodin, injektáž atd.).

V ust. § 9 odst. 9 zákona č. 86/2002 Sb. je zakotvena povinnost provozovatele

výsledky měření emisí prokázat dodržování stanovených emisních limitů u zdroje. V § 5 odst. 10 zákona je uvedeno, že plnění schváleného plánu se považuje za splnění povinnosti

dodržovat emisní limity. MŽP připravuje vyhlášku, která bude upravovat problematiku

pachových látek samostatně. Ve zveřejněném návrhu tohoto předpisu je uvedeno,

že provozovatelé zemědělských zdrojů budou povinni (od určité kapacity ustájení) zajistit

stanovení koncentrace pachových látek ze zdroje, přičemž není zohledňována skutečnost, zda je u zdroje plněn plán zavedení zásad správné zemědělské praxe, či nikoliv.76

§ 8 nařízení vlády č. 353/2002 Sb. a ust. § 8 a § 15 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. MŽP. Návrh vyhlášky o způsobu stanovení koncentrace pachových látek. [citováno 17. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPMSFE4T8LI. 75

76

43

9.

ORGÁNY OCHRANY OVZDUŠÍ

Správní činnosti na úseku ochrany ovzduší podle zákona č. 86/2002 Sb. vykonávají:

1. Ministerstvo životního prostředí – orgán vrchního státního dozoru ve věcech životního prostředí, vykonává působnost ústředního správního úřadu v oblasti ochrany

ovzduší, zabezpečuje jednotný registr informačního systému kvality ovzduší, registr emisí a zdrojů, vydává prováděcí právní předpisy k vybraným ustanovením zákona,

vydává stanoviska k územně plánovacím dokumentacím a povolení ke zvýšení obsahu síry v kapalných palivech, přezkoumává rozhodnutí vydaná ČIŽP a krajskými úřady,

vydává a ruší rozhodnutí o autorizaci a provádí kontrolu výkonu této činnosti, rozhoduje o kategorii zdroje v případech nových technologií atd.77

2. Ministerstvo zdravotnictví – ústřední orgán státní správy pro ochranu veřejného

zdraví. V ust. § 45 zákona č. 86/2002 Sb. má stanoveny kompetence pro zajištění ochrany života a zdraví obyvatelstva v souvislosti se znečištěním ovzduší.

3. Česká inspekce životního prostředí – jiný správní úřad s celostátní působností

podřízený MŽP. ČIŽP dozírá na dodržování právních předpisů a rozhodnutí orgánů ochrany ovzduší, je hlavním kontrolním orgánem v této oblasti, při zjištění neplnění

povinností ukládá provozovatelům zdrojů nápravná opatření, sankce, v krajních případech rozhoduje o omezení nebo zastavení provozu zdroje (za podmínek

stanovených zákonem č. 86/2002 Sb.).

ČIŽP provádí také měření emisí znečišťujících látek ze zdrojů za účelem kontroly

dodržování emisních limitů a emisních stropů, ověřuje údaje souhrnné provozní

evidence zvláště velkých a velkých zdrojů a předává je ČHMÚ, v pochybnostech rozhoduje o vymezení stacionárního zdroje a jeho zařazení do příslušné kategorie, je dotčeným správním orgánem ve správních řízeních podle § 17 zákona č. 86/2002

Sb., která vede místně příslušný krajský úřad, kontroluje činnost autorizovaných osob (v případě závažných nedostatků navrhuje MŽP zrušení rozhodnutí o autorizaci) atd.78

4. Česká obchodní inspekce – jiný správní úřad s celostátní působností podřízený Ministerstvu průmyslu a obchodu. Na úseku ochrany ovzduší kontroluje kvalitu paliv

na vnitřním trhu, prodej regulovaných látek a výrobků, které je obsahují, a za zjištěné

nedostatky ukládá pokuty.79

§ 43, § 44 a § 55 zákona č. 86/2002 Sb. § 46 zákona č. 86/2002 Sb. 79 § 40 a § 47 zákona č. 86/2002 Sb. 77 78

44

5. Kraje vykonávají především státní správu na úseku ochrany ovzduší v přenesené působnosti. Krajské úřady rozhodují o vyměření poplatků za znečišťování ovzduší

emisemi ze zvláště velkých a velkých zdrojů, ukládají pokuty za nesplnění oznamovací povinnosti na úseku poplatků, vydávají povolení podle § 17 zákona č. 86/2002 Sb.

(s výjimkou dvou případů svěřených do kompetence MŽP), provádí dozor na úseku

ochrany ovzduší ve své územní působnosti, schvalují plány snížení emisí ze zdrojů,

plány zavedení zásad správné zemědělské praxe, stanovují znečišťující látky nebo jejich skupiny k uplatnění obecných emisních limitů u zvláště velkých, velkých a středních zdrojů, stanovují v pochybnostech způsob zjišťování emisí znečišťujících

látek, přezkoumávají rozhodnutí vydaná obecními úřady, vyhlašují signál upozornění a signál regulace atd. Rady krajů vydávají svými nařízeními krajské programy snižování emisí, programy ke zlepšení kvality ovzduší a krajské regulační řády.80

6. Obecní úřady obcí s rozšířenou působností vykonávají státní správu na úseku ochrany

ovzduší

v přenesené

působnosti.

Rozhodují

o

vyměření

poplatků

za znečišťování ovzduší emisemi ze středních zdrojů, ukládají pokuty za nesplnění

oznamovací povinnosti na úseku poplatků, ověřují údaje souhrnné provozní evidence středních zdrojů a předávají je ČHMÚ.

7. Obce – zastupitelstva obcí mohou svými obecně závaznými vyhláškami stanovit

podmínky spalování suchých rostlinných materiálů v otevřených ohništích nebo jejich

spalování úplně zakázat a mohou také zakázat spalování některých druhů paliv

v malých spalovacích zdrojích. Obecní úřady vykonávají státní správu na úseku

ochrany ovzduší v přenesené působnosti, zejména rozhodují o vyměření poplatků za znečišťování ovzduší emisemi z malých zdrojů, nařizují odstranění závad u malých spalovacích zdrojů, ukládají provozovatelům malých zdrojů při nedodržení jejich

povinností nápravná opatření, sankce, v krajních případech rozhodují o omezení nebo zastavení provozu malého zdroje atd.81

8. Celní úřady – zákon o ochraně ovzduší jim stanovuje určité kompetence na úseku

ochrany ozonové vrstvy Země a na úseku ochrany klimatického systému Země. Celní

úřady jsou rovněž příslušné k vybírání a vymáhání poplatků za znečišťování ovzduší, vyměřených krajskými úřady a obecními úřady obcí s rozšířenou působností.82

§ 6, § 7, § 8 a § 48 zákona č. 86/2002 Sb. a ust. § 67 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů 81 § 50 zákona č. 86/2002 Sb. 82 § 19 a § 51 zákona č. 86/2002 Sb. 80

45

10. ÚVAHA DE LEGE FERENDA První základy právní úpravy ochrany ovzduší v ČR byly položeny v letech 1991

a 1992. V souladu s harmonizačním procesem českého práva s právními předpisy EU došlo v roce 2002 k přijetí zcela nového a komplexního zákona (zákona č. 86/2002 Sb.), který s účinností od 1. 6. 2002 nahradil dosavadní právní předpisy na úseku ochrany ovzduší.83

Nový zákon při stanovování kompetencí jednotlivým správním orgánům reagoval

mj. na právě probíhající reformu veřejné správy. Na krajské úřady přešlo z ČIŽP

rozhodování o vyměření poplatků za znečišťování ovzduší emisemi ze zvláště velkých

a velkých zdrojů znečišťování ovzduší a s účinností od 1. 1. 2003 také vydávání povolení podle § 17 zákona č. 86/2002 Sb. ČIŽP od uvedeného data k povolovacím řízením vydává

svá vyjádření jako dotčený orgán státní správy a poskytuje krajským úřadům odbornou

spolupráci. Toto rozdělení kompetencí se v praxi velmi dobře osvědčilo, skutečnost, že se na správních řízeních podílejí dva orgány ochrany ovzduší, zvyšuje kvalitu vydávaných rozhodnutí a snižuje riziko případného přehlédnutí nebo opomenutí.

Naopak přenos kompetence v oblasti vyměřování poplatků si dovoluji hodnotit

jako „nešťastný“ a velmi nehospodárný, a to z několika důvodů. Provozovatelé zvláště velkých a velkých zdrojů znečišťování ovzduší předávají každoročně do 15. února: 1. ČIŽP souhrnnou provozní evidenci zdrojů,

2. místně příslušnému krajskému úřadu oznámení o výpočtu poplatků za znečišťování

ovzduší a další údaje nutné pro stanovení výše záloh na poplatky (zejména kopie protokolů z autorizovaných měření emisí, kopii souhrnné provozní evidence). ČIŽP

překontroluje

údaje

uvedené

v souhrnné

provozní

evidenci

(zejména přepočítá emise znečišťujících látek z jednotlivých zdrojů) a ověřené údaje předá ČHMÚ. Krajský úřad při kontrole výpočtů poplatků musí rovněž nejprve přepočítat emise

znečišťujících látek, které se dále násobí sazbou poplatku. Následně krajský úřad vydá

rozhodnutí o vyměření poplatků, které doručuje provozovateli a příslušnému celnímu

úřadu (verifikovaná data do centrálního registru nezasílá, zůstávají na krajskému úřadě

pro jeho vlastní potřebu). Veškeré výpočty emisí jsou tedy přepočítávány jak pracovníkem ČIŽP, tak pracovníkem krajského úřadu, na rozdíl od povolení podle § 17 se však jedná

o činnosti zcela samostatné a vzájemně nekoordinované. Oprava chyby nalezené u jednoho

83

DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv. Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 219 s.

46

správního úřadu zasláním opraveného hlášení druhému správnímu úřadu závisí především na pečlivosti a důslednosti provozovatele, resp. jeho zaměstnanců.

Harmonizace obou činností, převedení těchto velmi úzce souvisejících kompetencí

na jeden orgán ochrany ovzduší (ať už na ČIŽP nebo na krajské úřady), bych považovala za jediný rozumný krok správním směrem. Tato „rozdvojenost“ se odráží i v ohlašování

údajů do integrovaného registru znečišťování, kam vybraní provozovatelé také zasílají

souhrnnou provozní evidenci, protokoly z autorizovaného měření emisí, výpočty poplatků a všechny jejich následné opravy a doplnění.

Evidence a vyhodnocování znečišťování ovzduší, údaje o zdrojích znečišťování

a jejich emisích jsou vedeny v registru emisí a zdrojů znečišťování ovzduší, který zabezpečuje ČHMÚ (na základě pověření MŽP).84 Jednotlivé zdroje jsou v registru vedeny

pod identifikačními čísly zdrojů, resp. identifikačními čísly provozoven (v případě

provozoven s několika zdroji). V ust. § 17 odst. 7 zákona č. 86/2002 Sb. je uvedeno, že příslušná povolení obsahují mj. identifikační číslo zdroje, pod kterým je veden v registru, pokud je přiděleno. Žádný právní předpis však nestanoví, který orgán

identifikační čísla zdrojů přiděluje a podle jakého klíče. V praxi jsou zavedena

devítimístná identifikační čísla, jejich skladbu stanovil ČHMÚ jako správce registru. V případě středních zdrojů znečišťování ovzduší přidělují identifikační čísla pracovníci

příslušných obecních úřadů obcí s rozšířenou působností. V případě zvláště velkých

a velkých zdrojů je situace složitější, v některých krajích si pracovníci krajských úřadů tuto kompetenci vztáhli na sebe (převzali ji od ČIŽP s odvoláním na převod výše uvedených agend), v některých krajích přidělují identifikační čísla i na dále pracovníci ČIŽP.

Za novelizaci by stála také právní úprava zpoplatňování emisí organických

látek ze zvláště velkých, velkých a středních zdrojů. V příloze č. 1 k zákonu č. 86/2002 Sb. je uvedeno, že se zpoplatňují mj. těkavé organické látky (vyjma zvláště

vyjmenovaných mezi ostatními zpoplatněnými znečišťujícími látkami ve třídách I – II.), stanovená sazba poplatku je 2.000,- Kč/t. Některá zařízení znečišťují ovzduší emisemi

organických látek, např. při spalování paliv vznikají mj. i organické látky, a jednotlivé spalovací zdroje mají pro tyto znečišťující látky stanoveny specifické emisní limity, těžko však lze prohlásit, že veškeré organické látky vznikající oxidací paliva jsou těkavými

organickými látkami. Rovněž vyčíslení poměru těkavých organických látek a organických

látek vznikajících při procesu spalování by bylo značně problematické. Vzhledem k tomu, 84

§ 13 zákona č. 86/2002 Sb.

47

že organické látky jako takové nejsou uvedeny mezi zpoplatňovanými znečišťujícími

látkami, domnívám se, že by podle současné právní úpravy neměly být vůbec

zpoplatňovány, pokud není prokazatelné, že se jedná o těkavé organické látky (viz vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb.). Správci poplatků organické látky zpoplatňují s použitím sazby poplatku pro těkavé organické látky, podle původní praxe (ve starém, již

zrušeném, zákoně č. 389/1991 Sb., o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování, byly mezi hlavními zpoplatněnými znečišťujícími látkami uvedeny

uhlovodíky, nikoliv těkavé organické látky, jak je tomu nyní), provozovatelé změnu v legislativně nezaznamenali, poplatky za emise organických látek si sami počítají a po jejich vyměření je také hradí.

Ovšem i zpoplatňování samotných těkavých organických látek je nejasné. V zákoně

totiž není uvedeno, jestli se mají zpoplatňovat těkavé organické látky vyjádřené jako VOC

nebo těkavé organické látky vyjádřené jako celkový organický uhlík TOC. Obě hodnoty se mohou od sebe v jednotlivých případech lišit i o desítky procent.

V současné době MŽP připravuje novelizace jednotlivých prováděcích právních

předpisů, zejména nařízení vlády č. 352/2002 Sb., nařízení vlády č. 353/2002 Sb., nařízení

vlády č. 354/2002 Sb., vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. a vyhlášky MŽP č. 357/2002 Sb. Jak jsem již uvedla výše, je zpracován i návrh zcela nové vyhlášky, která by měla samostatně upravovat problematiku pachových látek.85

Problematika pachových látek je provozovateli zdrojů i širokou veřejností

vnímána velice citlivě. Je to oblast, které se týká velká část stížností občanů na provoz zdrojů. Přípustnou míru obtěžování zápachem a povinnost měření emisí pachových látek nyní podrobněji upravuje vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb. Tuto právní úpravu má zcela nahradit nová vyhláška, která zruší obecné emisní a imisní limity pachových látek uvedené v příloze č. 2 k vyhlášce MŽP č. 356/2002 Sb. Tyto objektivně nepokrývají širokou škálu emisí pachových látek a povinnost jejich plnění se v praxi v řadě případů ukázala jako nereálná. Od emisních a imisních limitů pachových látek bude tedy asi upuštěno, všichni

provozovatelé však budou nadále povinni dodržovat přípustnou míru obtěžování zápachem

a provozovatelé vybraných zdrojů znečišťování ovzduší budou povinni zajistit autorizované stanovení koncentrace pachových látek v určitých termínech.

V ust. § 15 odst. 1 vyhlášky MŽP č. 356/2002 Sb. je uvedeno, že u vybraných

zdrojů uvedených v příloze č. 8 k této vyhlášce nebo ve zvláštním právním předpise,

MŽP. Návrh vyhlášky o způsobu stanovení koncentrace pachových látek. [citováno 21. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPMSFE4T8LI. 85

48

kterým jsou u zdroje stanoveny specifické emisní limity pro pachové látky, se provede

autorizované měření emisí pachových látek do 4 let ode dne nabytí účinnosti této vyhlášky, tj. do 14. 8. 2006. Vzhledem k tomu, že povinnost měření emisí pachových látek se týká

velké skupiny zdrojů (v řádech tisíců zdrojů na území ČR), a vzhledem ke skutečnosti,

že ještě koncem roku 2005 byly v ČR pouze dvě společnosti s autorizací ke stanovení

koncentrace pachových látek, je odborné veřejnosti dávno zřejmé, že splnění této povinnosti není v daném termínu možné. Pokud nebude citované ustanovení vyhlášky včas novelizováno,

mohou

být

provozovatelé

za

nesplnění

povinnosti

pokutováni

(třeba i z podnětů práva znalých občanů, kteří se cítí být zápachem ze zdrojů obtěžováni).

Jednou ze zásadních připomínek pracovníků Jihomoravského kraje v rámci

mezirezortního připomínkového řízení k nově připravované vyhlášce v oblasti pachových

látek je způsob vymezení okruhů stacionárních zdrojů ke stanovení koncentrace pachových látek navržené v příloze č. 1.86 Zde vyjmenované stacionární zdroje nekorespondují

s vymezením stacionárních zdrojů v nařízení vlády č. 353/2002 Sb. (ani ve znění

připravované novely tohoto nařízení). V praxi to pak může vést k nejasnostem, u kterých zdrojů znečišťování ovzduší je tato povinnost stanovena a u kterých nikoliv. Např. výroba

krmných směsí pro domácí zvířata nebo sušení nativního dřeva a jeho dezintegrovaných částic není vůbec mezi vyjmenovanými zdroji znečišťování ovzduší (chybí konkretizace parametrů zdrojů, na které se bude povinnost měření emisí pachových látek vztahovat).

MŽP. Návrh vyhlášky o způsobu stanovení koncentrace pachových látek. [citováno 21. března 2006]. Dostupný z: http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPMSFE4T8LI. 86

49

11. ZÁVĚR Jedním ze základním předpokladů všeho života na Zemi je zdravé životní prostředí

a společně se životem samotným je zároveň tou nejvyšší hodnotou, kterou bychom si měli uvědomovat a chránit, a to jak pro sebe, tak i pro ostatní formy života na Zemi.87

Důležitou složkou životního prostředí je ovzduší, resp. optimální a pokud možno

konstantní zastoupení prvků a látek přirozeně se v ovzduší vyskytujících. Nadměrné

vnášení cizorodých (zejména jedovatých) látek do ovzduší narušuje přirozenou rovnováhu

a je příčinnou některých globálních problémů. Mezi ně patří na prvním místě skleníkový

efekt (změna klimatu projevující se globálním oteplováním), dále ztenčování a narušování

stratosférické ozónové vrstvy Země (zvýšené pronikání UV záření na zemský povrch), kyselé deště (kyselá depozice) a tvorba troposférického ozónu.88

Nepříznivý stav znečištěného ovzduší bezprostředně negativně ovlivňuje i stav

ostatních složek životního prostředí a ekosystémů. Vliv znečištěného ovzduší dalekosáhle přesahuje hranice obcí a regionů, i hranice jednotlivých států a dopadá na celé kontinenty.

Cílem právní regulace je omezit znečišťování ovzduší na únosnou míru. Nejde tedy

o úplné zakázání veškerého znečišťování ovzduší (to by v dnešním moderním světě ani nebylo možné), ale o jeho průběžné snižování na udržitelnou přijatelnou úroveň. Toho má

být dosaženo prostřednictvím stanovených emisních limitů a provozních podmínek

pro jednotlivé skupiny a kategorie zdrojů znečišťování ovzduší a uplatňováním důsledné kontroly jejich dodržování.89

Základní dělení zdrojů znečišťování ovzduší je dělení na zdroje přirozené a zdroje

antropogenní (pouze tato skupina zdrojů je předmětem právní regulace).

Právní úprava stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší v ČR je obsažena

především v zákoně č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších

zákonů, ve znění pozdějších předpisů a v jeho prováděcích právních předpisech (nařízeních a vyhláškách). Povinnosti provozovatelů mobilních zdrojů jsou pak upraveny jinými

zákony a zejména jejich prováděcími předpisy. Všechny vnitrostátní právní předpisy jsou v souladu s právem Evropských společenství, navazují na komunitární právní předpisy.

DAMOHORSKÝ, Milan. České právo životního prostředí. Czech environmental law. Praha: Univerzita Karlova, 2003, str. 18. 88 JANČÁŘOVÁ, Ilona. Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí – vybrané otázky. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997, str. 94 89 DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 217 - 218. 87

50

Zákon o ochraně ovzduší dělí stacionární zdroje podle různých kritérií. Zvláště

velké, velké, střední a malé zdroje se dosti podstatně liší svým právním režimem (okruhem

povinností provozovatelů těchto zdrojů). Zákon využívá technické, administrativní,

ekonomické i sankční nástroje a zakotvuje způsoby vymáhání plnění povinností provozovateli zdrojů znečišťování ovzduší. Technické náležitosti provozu zdrojů jsou ve značné míře podrobně upraveny v jednotlivých prováděcích právních předpisech.

Státní správu na úseku ochrany ovzduší vykonává široký okruh orgánů veřejné

správy. Obecně převažují v rozdělení působnosti a kompetencí spíše tendence k jejich

centralizaci, a to zejména do rukou MŽP, ČIŽP a jednotlivých krajů, zejména v oblasti provozu zvláště velkých, velkých a středních zdrojů. Do kompetence obcí pak spadají otázky týkající se především malých zdrojů.

Celá právní úprava spočívá ve vytvoření takových podmínek, aby nedocházelo

k dalšímu znečišťování ovzduší nad určitou (v normách stanovenou) únosnou míru a aby se stav ovzduší postupně zlepšoval.90

Při zpracování této práce jsem vycházela ze svých poznatků a zkušeností získaných

správní praxí na krajském úřadě, zabývala jsem se studiem jednotlivých právních předpisů,

publikovanou judikaturou k uvedené problematice a názory odborné veřejnosti. Na základě tohoto jsem dospěla k poznání, že problematika ochrany ovzduší je velice významná, obsáhlá a velmi složitě právně regulovaná. Hlavní prováděcí právní předpisy k zákonu o ochraně ovzduší stojí před velkými novelizačními změnami, bude zcela jistě zajímavé

sledovat jejich další vývoj a zejména potom dopad na provoz jednotlivých kategorií zdrojů znečišťování ovzduší, následné uplatnění nových ustanovení v praxi a výsledné promítnutí do kvality ovzduší v celém státě i v našem kraji.

DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 226 - 227. 90

51

12. RESUME Healthy environment is one of the basic assumptions of the whole living

on the Earth and together with the life itself it is the highest value that we should be aware of and prevent not only for us but also for the other life-forms on the Earth.

The human environment represents everything that surrounds us on the Earth.

The fundamental principles of the environment protection, the duties of the legal entities

and natural persons for environment protection and improvement of environment condition

and for natural resources exploitation are stipulated in the Act No 17/1992 Coll., on Nature and Landscape Conservation, as amended.

According to the above mentioned Act the environment shall mean everything

what maintains natural conditions for being of plant and animal organism including human

being and what is the assumption of their next development. The components of the environment are air, water, rocks, soil, organisms, ecosystems and energy.

Considering the fact that I dealt with the air protection in the frame

of my employment at the regional authority of South Moravia region I chose the area

of legal regulation of the stationary air pollution sources as a theme of my bachelors work. Firstly I defined basic terms relating with the air protection, then I analyzed

the categorization of the air pollution sources, their operating conditions, I described

the legal position of the entrepreneurs of the above mentioned sources and appliances in the Czech Republic. Further I paid attention to the administrative activities of air

protection authorities and finally I summarized found information and I tried to formulate proposals de lege ferenda.

Optimal {and if possible constant) representation of elements and substances

occurring in the air is of great importance for human beings as well as for nature. Excessive contamination of extraneous (mainly toxic) substances in the air disturbs

the natural balance and causes some global issues. Among them the greenhouse effect (the change of climate presented itself by global warming) is placed first, then thinning

and disturbing of the earth stratospheric ozone layer (increased penetration of UV radiation at the earth surface), acid rains (acid deposition) and production of tropospheric ozone.

Unfavourable conditions of air pollution immediately influence also a condition

of other environment and ecosystems parts in a negative way. The impact of air pollution

52

has got far-reaching consequences exceeding municipalities and regions lines as well as borders of individual states and it impacts at the whole continents.

The limitation of the air pollution to the acceptable level is the main purpose

of the legal regulation. It does not mean total prohibition of the entire air pollution

(it would be practically impossible in the present world), but is continuous reduction to the sustainable and acceptable level. This should be reached by way of determined

emission limits and operating conditions for individual groups and categories of air pollution sources and by enforcement of consistent control of their observance.

According to the basic apportionment of air pollution sources we recognize natural

sources and anthropogenic (this group is not the part of the legal regulation).

The legal regulation of the stationary air pollution sources in the Czech Republic is

primarily contained in the Act No 86/2002 Coll. on air protection, as amended and its implementing regulations (decrees and public notices). Duties of mobile source

operators are governed by other laws and mainly by their implementing regulations. The national law in the field of air pollution is in full accordance with EC legislation. International law is an important consideration in the area of air pollution which is a consequence of air pollution nature - it does not know state boundaries.

The Act on Air Protection divides stationary sources according to different criteria.

Extra large, large, medium and small sources substantially differ by their legal regime

(by sphere of sources operator duties). The technical appurtenances of sources operations are at a high level stipulated in each implementing regulation. The whole legal regulation

is based on creating such conditions, which will prevent to further air pollution above certain (regulated by norms) tolerable limit and which ensure gradual improvement of air quality.

During the process of preparing my work I used information and experience I had

gained through my administrative practice at regional authority. I dwelled on legislative

studies, on published jurisprudence to above mentioned problems, and on expert public

opinions. In terms of this I reached the conclusion that air protection is very important, extensive, and hardly legal regulated problems. They are being prepared extensive amendments of the main implementing regulations to the Act on Air Protection so it will

be interesting to observe their next development and mainly the impact on operating of individual categories of air pollution sources and subsequent application of new provisions in practice and finally its demonstration to the air quality not only in our region but also in the Czech Republic.

53

13. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Právní předpisy: -

-

ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

nařízení vlády č. 351/2002 Sb., kterým se stanoví závazné emisní stropy pro některé látky znečišťující ovzduší a způsob přípravy a provádění emisních inventur a emisních projekcí, ve znění pozdějších předpisů

nařízení vlády č. 352/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší

nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší

nařízení vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu

vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a další podmínky

provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé

organické látky z procesů aplikujících organická rozpouštědla a ze skladování a distribuce -

benzinu, ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb., kterou se stanoví seznam znečišťujících látek, obecné

emisní limity, způsob předávání zpráv a informací, zjišťování množství vypouštěných

znečišťujících látek, tmavosti kouře, přípustné míry obtěžování zápachem a intenzity pachů, podmínky autorizace osob, požadavky na vedení provozní evidence zdrojů -

-

znečišťování ovzduší a podmínky jejich uplatňování

vyhláška MŽP č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší

nařízení vlády č. 112/2004 Sb., o Národním programu snižování emisí tuhých

znečišťujících látek, oxidu siřičitého a oxidů dusíku ze stávajících zvláště velkých spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší

zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

54

-

zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých

-

zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném

-

souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů

registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

nařízení vlády č. 368/2003 Sb., o integrovaném registru znečišťování, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů

zákon č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

vyhláška MŽP č. 696/2004 Sb., kterou se stanoví postup zjišťování, vykazování a ověřování množství emisí skleníkových plynů

nařízení vlády č. 315/2005 Sb., o Národním alokačním plánu České republiky na roky

2005 až 2007

zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o

změně některých zákonů

sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 81/2005 Sb. m. s., o sjednání Kjótského protokolu

k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu

vyhláška Ministerstva zemědělství č. 191/2002 Sb., o technických požadavcích na stavby

pro zemědělství

Monografie: -

-

DAMOHORSKÝ, Milan a kolektiv. Právo životního prostředí. 1. vydání. Praha: C. H.

Beck, 2003, 545 s.

DAMOHORSKÝ, Milan. České právo životního prostředí. Czech environmental law.

Praha: Univerzita Karlova, 2003, 194 s.

JANČÁŘOVÁ, Ilona. Mezinárodní smlouvy na ochranu životního prostředí – vybrané

otázky. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 185 s.

JANČÁŘOVÁ, Ilona. Ekologická politika. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004,

207 s.

MACHÁLEK, Pavel a kolektiv. Znečištění ovzduší na území České republiky v roce 2004.

Air pollution in the Czech Republic in 2004. Praha: Český hydrometeorologický ústav, 2005, str. 167.

PEKÁREK, Milan, JANČÁŘOVÁ, Ilona. Právo životního prostředí. I. díl. 1. vydání.

Brno: Masarykova univerzita, 2002, 108 s.

55

-

-

ŘÍMANOVÁ, Dana. Zákon o ochraně ovzduší včetně prováděcích předpisů s výkladem. 2.

aktualizované a doplněné vydání. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2004, 680 s.

SMOLEK, Martin, TICHÁ, Tereza. Prameny práva životního prostředí: výběr aktuálních

znění zákonů s úvodními komentáři. 2. díl – Zvláštní část I. Praha: IFEC, s.r.o., 2002, 528 s.

Články: -

-

KUŽEL, Jan, MORÁVEK, Jiří. Zákon o ochraně ovzduší ve znění poslední novely –

zákona č. 385/2005 Sb. Zpravodaj MŽP, 2005, č. 12, str. 18.

MARŠÁK, Jan, HOKKYOVÁ, Zuzanna. Podrobně o integrovaném registru znečišťování.

Zpravodaj EIA, 2005, č. 3, str. 7-9.

MŽP. Sdělení odboru posuzování vlivů na životní prostředí a IPPC MŽP o adrese, na které

se plní ohlašovací povinnost do integrovaného registru znečišťování. Věstník MŽP, 2005, č. 1, str. 38.

Tiskové oddělení MŽP. Česká republika spustila rejstřík povolenek na emise CO2.

Zpravodaj MŽP, 2005, č. 12, str. 8.

Internetové stránky: -

www.env.cz

-

www.europa.eu.int

-

www.psp.cz/docs www.irz.cz

www.ippc.cz

www.chmi.cz

www.juristic.cz

56

14. SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ČR MŽP ČIŽP ČHMÚ zákon č. 86/2002 Sb. zákon č. 76/2002 Sb. zákon č. 100/2001 Sb. zákon č. 185/2001 Sb.

nařízení vlády č. 352/2002 Sb. nařízení vlády č. 353/2002 Sb. nařízení vlády č. 354/2002 Sb.

vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb.

vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb.

vyhláška MŽP č. 357/2002 Sb. vyhláška MZe č. 191/2002 Sb. TZL VOC TOC PCDD PCDF PAH PCB

Česká republika Ministerstvo životního prostředí ČR Česká inspekce životního prostředí Český hydrometeorologický ústav zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů nařízení vlády č. 352/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování spalovacích stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší Nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší nařízení vlády č. 354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu vyhláška MŽP č. 355/2002 Sb., kterou se stanoví emisní limity a další podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší emitujících těkavé organické látky procesů aplikujících organická rozpouštědla a ze skladování a distribuce benzinu vyhláška MŽP č. 356/2002 Sb., kterou se stanoví seznam znečišťujících látek, obecné emisní limity, způsob předávání zpráv a informací, zjišťování množství vypouštěných znečišťujících látek, tmavosti kouře, přípustné míry obtěžování zápachem a intenzity pachů, podmínky autorizace osob, požadavky na vedení provozní evidence zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich uplatňování vyhláška MŽP č. 357/2002 Sb., kterou se stanoví požadavky na kvalitu paliv z hlediska ochrany ovzduší vyhláška Ministerstva zemědělství č. 191/2002 Sb., o technických požadavcích na stavby pro zemědělství tuhé znečišťující látky těkavé organické látky celkový organický uhlík polychlorované dibenzodioxiny polychlorované dibenzofurany polycyklické aromatické uhlovodíky polychlorované bifenyly

57

Příloha č. 1 – Seznam základních znečišťujících látek a názvy dalších skupin znečišťujících látek

1.

1.1. 1.1.1. 1.1.2. 1.2. 1.2.1. 1.2.2. 1.3. 1.3.1. 1.4. 1.5. 1.5.1. 1.5.2. 1.6. 1.7.

2.

Základní znečišťující látky a jejich stanovené skupiny

tuhé znečišťující látky částice o velikosti menší než 10 mikrometrů částice o velikosti menší než 2,5 mikrometru anorganické kyslíkaté sloučeniny síry vyjádřené jako oxid siřičitý oxid siřičitý a oxid sírový oxid siřičitý anorganické kyslíkaté sloučeniny dusíku vyjádřené jako oxid dusičitý oxid dusnatý a oxid dusičitý vyjádřené jako oxid dusičitý oxid uhelnatý organické látky vyjádřené jako celkový organický uhlík (TOC) těkavé organické látky vyjádřené jako celkový organický uhlík (TOC) uhlovodíky vyjádřené jako celkový organický uhlík (TOC) amoniak a soli amonné vyjádřené jako amoniak methan

Azbest a těžké kovy a jejich anorganické sloučeniny vyjádřené jako kov (antimon, arsen, berylium, cín, chrom,

kadmium, kobalt, mangan, měď, nikl, olovo, rtuť, selen, tellur, thallium, vanad, zinek)

3.

Persistentní organické látky (polychlorované

4.

Organické sloučeniny klasifikované jako karcinogeny, mutageny nebo jedy pro reprodukční proces Organické sloučeniny halogenované

5.

dibenzodioxiny a dibenzofurany, polycyklické aromatické uhlovodíky, polychlorované bifenyly)

58

TZL PM10 PM2,5 SOX SOX SO2 NOX NO2 CO OC VOC C XH Y NH3 CH4 Sb, As, Be, Sn, Cr, Cd, Co, Mn, Cu, Ni, Pb, Hg, Se, Te, Tl, V, Zn

POPs (PCDD, PCDF, PAH, PCB)

Příloha č. 2 – Seznam zpoplatňovaných znečišťujících látek vnášených

do ovzduší a sazby poplatků za znečišťující látky produkované zvláště velkými, velkými a středními stacionárními zdroji

Hlavní zpoplatněné znečišťující látky Tuhé znečišťující látky

3.000,- Kč/t

Oxid siřičitý

1.000,- Kč/t

Oxidy dusíku

800,- Kč/t

Těkavé organické látky

2.000,- Kč/t

Těžké kovy a jejich sloučeniny

20.000,- Kč/t

Oxid uhelnatý

600,- Kč/t

Amoniak

1.000,- Kč/t

Methan

1.000,- Kč/t

Polycyklické aromatické uhlovodíky

20.000,- Kč/t

Třída I. (azbest, benzen, berylium)

20.000,- Kč/t

Ostatní zpoplatněné znečišťující látky Třída II. (F, Cl, Br, sulfan, sirouhlík)

10.000,- Kč/t

59

Příloha č. 3 – Sazby poplatků za malé zdroje

B. MALÉ SPALOVACÍ ZDROJE druh paliva

jmenovitý tepelný výkon zdroje

nad 50 kW do 100 kW

nad 100 kW do 200 kW včetně

1.000,- Kč – 1.500,- Kč/rok

1.500,- Kč – 2.000,- Kč/rok

topné oleje s obsahem síry

1.500,- Kč – 2.500,- Kč/rok

2.500,- Kč – 3.000,- Kč/rok

jiná kapalná paliva a látky

6.000,- Kč – 8.000,- Kč/rok

8.000,- Kč – 12.000,- Kč/rok

2.500,- Kč – 4.000,- Kč/rok

4.000,- Kč – 5.000,- Kč/rok

topné oleje s obsahem síry 0,1 – 0,2 % do 1 %

včetně

černé uhlí

1.500,- Kč – 2.000,- Kč/rok

hnědé uhlí energetické,

4.000,- Kč – 6.000,- Kč/rok

6.000,- Kč – 10.000,- Kč/rok

uhelné kaly, proplástky

10.000,- Kč – 20.000,- Kč/rok

20.000,- Kč – 40.000,- Kč/rok

hnědé uhlí tříděné lignit

2.000,- Kč – 3.000,- Kč/rok

C. OSTATNÍ MALÉ ZDROJE zdroje emisí těkavých organických látek

500,- Kč – 2.000,- Kč/rok

zdroje emisí tuhých znečišťujících látek

500,- Kč – 5.000,- Kč/rok

60

Příloha č. 4 – Ostatní stacionární zdroje znečišťování ovzduší vyjmenované v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 353/2002 Sb. 1.

ENERGETIKA

1.1. 1.2. 1.3.

Třídění a úprava uhlí, briketárny Výroba koksu – koksovací baterie Zařízení na zplyňování a zkapalňování uhlí, výroba a rafinace plynů a minerálních olejů, výroba energetických plynů, syntézních plynů a bioplynu Hlubinné uhelné doly

1.4. 2.

2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5. 2.6. 2.7. 2.8. 3.

3.1. 3.2. 3.3. 3.4. 3.5. 3.6. 3.7. 4.

4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 4.5. 4.6. 4.7. 4.8. 4.9.

PRŮMYSLOVÁ VÝROBA A ZPRACOVÁNÍ KOVŮ

Zařízení na pražení nebo slinování kovové rudy včetně sirníkové rudy Zařízení na výrobu surového železa nebo oceli Zařízení na zpracování železných kovů Slévárny železných kovů (slitin železa) Zařízení metalurgie neželezných kovů Zařízení na povrchovou úpravu kovů, plastů a jiných nekovových předmětů s použitím elektrolytických nebo chemických postupů, je-li obsah lázní větší než 30 m3 Povrchová úprava kovů Obrábění kovů

ZPRACOVÁNÍ NEROSTŮ A VÝROBA NEKOVOVÝCH MINERÁLNÍCH PRODUKTŮ

Zařízení na výrobu cementářského slínku a vápna Činnosti s materiály a produkty obsahujícími azbest Zařízení na výrobu skla, včetně skleněných vláken Zařízení na tavení nerostných materiálů, včetně nerostných vláken Zařízení na výrobu keramických výrobků vypalováním, zejména krytinových tašek, cihel, žáruvzdorných tvárnic, obkládaček, kameniny nebo porcelánu Kamenolomy a zpracování kamene, ušlechtilá kamenická výroba, těžba, úprava a zpracování kameniva - přírodního i umělého Obalovny živičných směsí a mísírny živic CHEMICKÝ PRŮMYSL

Chemická průmyslová zařízení na výrobu vybraných základních organických chemických látek Chemická průmyslová zařízení na výrobu vybraných základních anorganických chemických látek Chemická průmyslová zařízení na výrobu hnojiv Chemická průmyslová zařízení na výrobu základních prostředků na ochranu rostlin a biocidů Chemická zařízení na výrobu výbušnin Výroba oxidu titaničitého, litoponu, stálé běloby, pigmentů z titanové běloby, železitých a ostatních pigmentů Těžba, doprava, manipulace a skladování zemního plynu Rafinérie ropy, petrochemické zpracování ropy, výroba, zpracování a skladování petrochemických výrobků a jiných kapalných organických látek Čerpací stanice a zařízení na dopravu a skladování pohonných hmot s výjimkou nakládání s benzinem

61

5.

NAKLÁDÁNÍ S ODPADY

5.1.

Skládky, které přijímají více než 10 t odpadu denně nebo mají celkovou kapacitu větší než 25 000 t, mimo skládky inertního odpadu Kompostárny

5.2. 6.

6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5. 6.6. 6.7. 6.8. 6.9. 6.10. 6.11. 6.12. 6.13. 6.14. 6.15.

OSTATNÍ ZAŘÍZENÍ

Průmyslové závody na výrobu buničiny ze dřeva nebo jiných vláknitých materiálů, papíru a lepenky o výrobní kapacitě větší než 20 t denně Závody na předpravu nebo barvení vláken či textilií, jejichž zpracovatelská kapacita je větší než 10 t denně Závody na vydělávání kůží a kožešin, jejichž zpracovatelská kapacita je větší než 12 t hotových výrobků denně Potravinářský průmysl Zařízení na zneškodňování nebo zhodnocování zvířecích těl a živočišného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně Zařízení na chov hospodářských zvířat a s nimi související zemědělské technologie Zařízení na výrobu uhlíku nebo elektrografitu vypalováním či grafitací a zpracování uhlíkatých materiálů Krematoria Veterinární asanační zařízení Zpracování dřeva Čistírny odpadních vod Udírny (dvou a vícekomorové) Zařízení na výrobu dřevěného uhlí Sanační zařízení (odstraňování ropných a chlorovaných uhlovodíků z kontaminovaných zemin) Pražírny kávy

62