INFORMAČNÍ OBČASNÍK - Lanškrounská farnost KVĚTEN - 2004 číslo: 38 ročník: VII.
ZDARMA
Vážení a milí čtenáři, každý úvod v sobě nese tak trochu otázek co vlastně napsat a čím oslovit, vždyť kolem nás je někdy tak mnoho slov a myšlenek, že vyznat se v nich není vůbec jednoduché. Snad by bylo asi nejjednodušší zaměřit se na jednu myšlenku a pár slov, která mohou inspirovat. Nedávno dorazil mail „Prasklé hliněné nádoby“, který hezky vyjadřoval vědomí lidské nedokonalosti. Nedokonalosti, která se stala dokonce požehnáním. Lidský cíl neznamená být dokonalý a neomylný, ale člověka člověkem dělá právě to, že je chybující a omylný. Je jisté, že to nemá vést k alibismu a setrvání ve stavu beze změny, to by bylo zavádějící, má to ale vést k sebereflexi a větší odvaze napravovat své chyby. Kdo totiž své chyby nevidí a propadá pocitu sebeuspokojení, nadřazenosti, výjimečnosti, tak opouští moudrou cestu života. Pocit tržního prostředí mnohé lidi nutí k ostrým loktům a nečestným způsobům jednání, kdy pochybovat o sobě znamená ztrácet body v pomyslném hodnotovém žebříčku. Je to ale tak správné pro křesťana? Je správné zrelativizovat a zpochybnit některé prvky své víry a rozmělnit víru v Krista a zjevené Písmo na soubor náboženských zásad podléhajících vývoji společnosti s nimiž pak lze bez uzardění manipulovat? Je víra pro člověka pouze jakýmsi systémem sociálního začlenění a nebo způsobem setkání a objevování živého Boha, zjeveného Slova, jež působí kolem nás – v lidech, přírodě, církvi, eucharistii....? Bůh zve člověka k setkání, zve jej naprosto svobodně, zve jej v lásce a z lásky samé, má moc člověka očistit tak, jako nemůže žádný lidský soud. Celý lidský život je příběhem o naději, příběhem, který začíná i končí pro každého z nás. A nyní už článek, který dorazil v mailu:
Prasklé hliněné nádoby V Číně měl jeden nosič vody 2 velké hliněné nádoby. Visely na obou koncích klacku, který nosil na krku. V jedné byla prasklina, naproti tomu ta druhá byla dokonalá a vždy nesla plnou míru vody. Na konci dlouhé cesty, která trvala od potoku až k domu, měla prasklá nádoba vodu už jen do polovičky. Dva celé roky to takto šlo, nosič vody nosil do domu každý den už jen jeden a půl nádoby vody. Samozřejmě dokonalá nádoba byla pyšná na svůj výkon, vždyť to dělala dokonale. Ale chudák prasklá nádoba se styděla za svoji nedokonalost, a cítila se uboze, protože je schopná jen polovičního výkonu. Po dvou letech soužení oslovila nosiče u potoka: - Stydím se, protože voda teče po celou cestu domů. Nosič jí takto odpověděl: - Všimla jsi si, že kytky rostou jen na tvojí straně chodníku a ne na straně druhé? To proto, že jsem vždy věděl o tvém nedostatku a na tuto stranu cesty jsem rozséval semena květin. To Ty jsi je každý den zalévala, když jsme se vraceli domů. Dva roky sbírám tyto krásné květiny, abych si ozdobil svůj stůl. Kdybys nebyla taková, jaká jsi, tak by tato krása nemohla rozzářit můj domov. ............................................................................................................................................................................................................ Všichni máme své osobité chyby. Všichni jsme prasklé hliněné nádoby. Ale tyto praskliny a chyby, které jsou v každém z nás, dělají náš život tak velmi zajímavým a vzácným. Jen každého musíme přijmout takového, jaký je, a uvidět v něm to dobré. To nejlepší přeji všem svým prasklým hliněným nádobám - přátelům.
1
převrstvení a vytlačení božstev a označení El, Eljon, Elohim, což znamenalo totéž co Jahve. Elohim je také tvar množného čísla a znamená souhrn božských vlastností sjednocených v jedné osobě. A tak je zajímavé vnímat hloubku některých skutečností, které jsou součástí naší tradice. Když například Svědci Jehovovi mluví o Bohu, tak nás to má vést k tomu, že smíme více porozumět tomu, že Bůh měl a má své jméno a není to výmysl nějaké skupiny lidí. Jméno ve svém hebrejském tvaru v sobě nese osobitost a jedinečnost bytí. A v Exodu 3.15 zaznívá: „Posílá mě k vám Jahve, Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“. (Zde je pochopitelně vhodné uvést, že jméno Hospodin je českou náhražkou jména Jahve, což je možné nalézt v Bibli v poznámce na spodu stránky.) A jak toto vše souvisí s titulem celého článku? Zdánlivě nijak, ale směřuje to v širším pojetí právě k tomu, že výraz Bůh není jen pouhým obecným slovem, ale v židovsko-křesťanském pojetí měl název svou vlastní vnitřní hloubku a symboliku. A smíme-li nahlížet do Božího tajemství ještě více, tak se před námi otvírá skrytá jednota Boha ve třech osobách. V průběhu čtvrtého století došlo k formulaci církevního dogmatu o Nejsvětější Trojici. Prohlášení I. Nikajského (325) a I. Konstantinopolského (381) koncilu bylo reakcí na bludné nauky Ariovy a Makedoniovy. Jednota Syna s Otcem a osobitost povahy Ducha svatého je jasně doložena Novým zákonem a právě zkušenosti prvních křesťanů o Letnicích jsou dokladem toho, jak Duch svatý mocně působil uprostřed svého lidu. Krásným výrazem pro víru je misijní příkaz na konci Matoušova evangelia, kde vzkříšený Ježíš přímo říká: „...křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ (Mt 28.19) A tak je člověk často vyzván k hledání Ducha svatého ve svém životě. K hledání Toho, který trvá od věčnosti a působí zjevně i skrytě. Mnohokrát si člověk myslí, že všechno ví, že vystačí s dosavadním poznáním nutné skutečnosti a pěstované úcty k Bohu. Člověk neočekává žádné změny pro svůj život a staví se do role toho, který sám nejlépe ví, kudy jít. Zbytečnou závislost na Bohu může považovat dokonce za slabost nebo i nepatřičnost. Problém je ale v tom, že Jahve byl Ten, který rozhýbal celý národ porobených a zbídačených lidí v Egyptě a vyvedl je pod vedením Mojžíše na cestu k zaslíbené zemi. I v Kristu jsme vysláni na cestu k zaslíbené zemi, ovšem v duchovním slova smyslu. Jsme věční poutníci na této zemi a ač hromadíme věci, tak pravé poklady vždy patří nebi. Rodíme se
Proč a k čemu je Duch svatý? Duch se vznášel nad vodami.... Počala z Ducha svatého .... Přijali Ducha svatého a začali mluvit jazyky.... Křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.... Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví... Přijměte Ducha svatého... Budete pokřtěni Duchem svatým... Dostanete sílu Ducha svatého... Tato slova jsou obsažena v Bibli a mají svůj hmatatelný význam, nelze je opomenout. Duch svatý není křesťanskou popelkou, teologickým výrazem nebo slovním dodatkem bez obsahu. Úcta k Duchu svatému v sobě váže veškerou úctu, která náleží Bohu samému. Stejně jako poslední večeře má plný význam ve společenství Kristova Těla i Krve bez ohledu na teologické disputace, tak i úcta k Hospodinu neboli Jahvemu, či obecně Bohu má význam ve smyslu vnitřního společenství Božských osob, které charakterizují dynamické projevy Boha, které nám byly zjeveny. Sám Otčenáš hovoří o posvěcení Božího jména a v Janově evangeliu 17.26 Kristus praví: „Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat...“ A poznat Boží jméno znamená pochopitelně nejenom poznat to, že Ježíš Kristus je Boží Syn, ale i to že Bůh měl a má své jméno, které má význam nejenom ve smyslu „jsem, který jsem“, ale také ve tvaru hebrejského slovesa „havah“ což má význam „stát se“. Přesněji řečeno dochází k označování toho, který „působí, aby se stalo“. A tak Boží jméno označuje Boha jako toho, kdo postupně naplňuje své sliby a neochvějně uskutečňuje svá předsevzetí. Zobrazení Božího jména lze nalézt v hebrejském tvaru (viz výše uvedené vyobrazení tetragramu YHWH) nejenom na hrobce papeže Klementa XIII., ale i v kostelích, katedrálách nebo bazilikách. Dokonce i německé mince ze 17. století nesly vyobrazení Božího jména. Jméno není pouhým označením, ale především charakterizuje osobnost nositele. Ve jménu se koncentruje celá podstata věci nebo osoby. Pro dřívější Izraelity bylo velmi důležité znát Boží jméno už kvůli tomu, že tehdejší národy směšovaly božstva a monoteismus byl spíše výjimkou. Mojžíš objevil hloubku významu tohoto jména a už v samém slovesném obsahu je výraz příčinnosti bytí ( hwh – být), výraz stálého trvání a existence Toho, který je protikladem pomíjivosti a který působí uprostřed svého lidu. V dřívějších dobách v zemi Kanaán měli název pro obecné božstvo El a hebrejci Šaddaj. Proto často vznikalo označení El Šaddaj. Ovšem jakmile se stal jediným Bohem Izraelitů Jahve, rychle zaujal místo Boha uctívaného praotci. Byla zdůrazněna jeho totální odlišnost od všech kenaánských i jiných bohů, proto se jim ani nemohl podobat jménem. Ovšem časem došlo k jakémusi
2
protože chce být rovnou mistrem, který se sám za sebe rozhodne. A tak největším nebezpečím a vlastně i záhubou křesťanského života je neláska, lhostejnost a vlažnost v životě i ve víře. Každý křesťan je vyzván k tomu, aby byl učedníkem; učedníkem, který naslouchá a který dokáže očekávat změnu, proměnu svého starého života. A ne kvůli rodině, církvi nebo skupině přátel, ale kvůli sobě a Bohu samému, aby lidské člověčenství smělo být blíže božskému, od něhož vzešlo a kam se také jednoho dne vrátí. A tak se smíme modlit a prosit o otevření se Duchu svatému, prosit o milost a povzbuzení. A nejenom prosit, ale i děkovat, objevovat i velikost slov, ale i velikost mlčení před Bohem. Vše má své místo – slova a jazyky, které chválí Boha a kterým jde i nejde rozumět, ale i velikost mlčení, které vydá za tisíce slov. A to vše k větší oslavě toho, který nás stvořil a postavil na tento svět.
doslova z prachu země a opět se v něj vrátíme. Přicházíme bez ničeho a nic si z této země nemůžeme odnést. Přesto ale máme jedinečnou šanci – nepromarnit svůj život. A právě Duch svatý se stává Utěšitelem, který může povzbuzovat, vést k opravdové lásce, přátelství a odpuštění. Duch svatý také rozdává své dary a nejsou to dary vázané na nějakou instituci nebo výjimečnou svatost, ale dary sloužící z povzbuzení jednotlivce i budování samotné církve. Je nutné se jen zbavit určitých předsudků, které nám často brání porozumět. Dary jsou tak rozličné a různorodé, že nelze Boha v jeho projevech omezovat. Bůh uděluje tak, jak se mu zlíbí. Mnohdy vlastně ani nerozpoznáme, že jde o nějaký dar. Často jsou to veliké věci, které Bůh může učinit skrze pokoru, nepatrnost a prostotu. Člověk se také musí učit být nástrojem v Božích rukou – ne má vůle, ale Tvá se staň – často bývá chybou člověka neochota být nástrojem,
- mk -
Ryba Podle židovského zákona vše, co mělo ploutve nebo plováky, šupiny či skořápku, tvořilo významnou část potravy. Bible přesně nerozlišovala vodní živočichy. Výslovně bylo zakázáno konzumovat jen měkkýše, žáby a úhoře. V Palestině se vyskytuje na 43 druhů sladkovodních ryb a z nich 23 patří k rodu kaprovitých. Když evangelia na několika místech jako pokrm zmiňují chléb a ryby, je více než pravděpodobné, že se jednalo o ryby z čeledi kaprovitých. V biblických dobách byly ryby nejlacinější masitou stravou, pokrmem chudých. V době Ježíšově bylo dobrým rybolovem proslulé především Genezaretské jezero. V prvních stoletích šíření křesťanství se ryba stala symbolem stoupenců nového náboženství. Hlásky řeckého slova ichtys (ryba) jsou totiž počátečními písmeny slov Iesús Christos Theú Hyios Sótér – Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel. Podle slov evangelií nasytil Ježíš rybami zástupy. První učedníci, Petr a Ondřej, byli rybáři od Tiberiadského jezera, pocházeli z Betsaidy. Rybáři byli i apoštolové Jakub a Jan, patrně i Filip, Tomáš a Natanael. Ježíš povolal Petra a Ondřeje slovy: “Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.” (Mt 4, 19) V Čechách byly jezera, řeky a potoky bohaté na ryby již v dobách kronikáře Kosmy: “V Čechách jsou řeky se všech stran přemnohé a nad obyčej rybami plné.” Ryby byly pro svou dostupnost pokrmem nejširších lidových mas. Milovníci rybích jídel se nemuseli spokojit jen se sladkovodními rybami. Od 11. stol. se k nám dovážely i ryby mořské. Ve 13. století začaly v českých zemích zakládat církevní řády u klášterů první rybné rybníky. Ryby byly důležitým postním pokrmem a jako takové stabilní součástí středověkého jídelníčku. Největší rozkvět českého rybníkářství nastal ve druhé polovině 16. století. V jižních Čechách byla vybudována v rožmberských državách dokonalá rybniční soustava zásluhou rybníkáře Štěpánka Netolického (+ asi 1538) a jeho nástupce, Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan (asi 1535-1604). V 17. století však ryby přestaly být běžnou potravou chudých lidí. Třicetiletá válka přivedla proslavené české rybníkářství k úpadku. Vrchnost převedla na sebe všechno právo rybolovu a pytláctví se tvrdě trestalo. Kdysi běžné postní jídlo se stávalo lahůdkou. Ještě na počátku 20. století byly ryby pro mnohé nedostupnou pochoutkou. Tak např. Alois Jirásek míval o Štědrém dnu rybu, jen “když ji poslali ze mlýna, kdež otec mlel. Jinak jsme večeřeli tak, jak se obecně strojilo.” Pokud se ryba o Štědrém večeru upravovala, bylo to nejčastěji na tzv. sladký způsob, na černo. Se sladkou omáčkou se nepodával jen oblíbený kapr, ale i lín, sumec nebo jiná sladkovodní ryba. Ryba se o Vánocích jedla jako postní jídlo. Pro křesťany ryba přibližuje události ze života Ježíše Krista, chudobu, v níž přišel jako Syn člověka na svět. Ryba se podává také v připomínku Krista jako rybáře lidí. Věřící si tímto pokrmem připomínají, že i oni jsou účastni lovu Páně. Ryba je o vánočních svátcích tradičním pokrmem nejen u nás, ale i v mnoha evropských zemích. Vánoce s rybou ale nemusí být pravidlem. V mnoha zemích jsou ryby až na jednom z posledních míst žebříčku oblíbenosti vánočních pokrmů a v některých kapra ani neznají.
3
S vojáky v Afghánistánu a Iráku Petr Kolář S mikrobiologem RNDr. Jiří Vrtným o jeho zkušenostech z práce v české polní nemocnici. Jirko, jak ses ty, nevoják, dostal do naší polní nemocnice v Iráku? Když se připravovalo vyslání 6. polní nemocnice do Kábulu v Afghánistánu, obrátil se její velitel, plukovník Sitta, také na některé krajské hygieniky a mne tehdy oslovil náš ředitel. Rád jsem se té příležitosti chopil, odjet do země, o které jsem jako kluk čítával, mi připadlo jako ohromná příležitost. Měl jsem už sice „vojenský věk“ za sebou, právě jsem měl být vyřazen z vojenské evidence, těsně před tím jsem se ale dozvěděl, že se formuje jednotka pro polní nemocnici. A ukázalo se, že bych mohl být přizván ke spolupráci. Nakonec dostal přednost jiný doktor, který měl zkušenosti z bývalých francouzských kolonií v Africe, mne povolali při rotaci lidí v Kábulu, kde byla 6. polní nemocnice nasazena. Před koncem mise se mě pak velitel zeptal, zda bych neměl zájem odjet ještě do Iráku. Osvědčil ses zřejmě nejen jako specialista, ale i jako člověk schopný nekonfliktně spolupracovat s nejrůznějšími lidmi uvnitř českého týmu i s domorodci… Za sebe můžu říct, že jsem byl přijat skvěle. Ve vypjaté situaci se mi sice stává, že vypěním, ale tam na takové situace nikdy nedošlo. Dělal jsem svou práci v prostředí výborných lidí. Můj věk, těch skoro 62 let, to nejdříve působilo v jednotce jako bomba. Ale potom mi můj věk ani nechtěli věřit. Vyžadovalo to samozřejmě určitou fyzickou kondici, podmínky nebyly zrovna příjemné, i když jsme tam naštěstí nebyli v době největšího vedra. A pokud šlo o pacienty? V Afghánistánu jsme z Kábulu vyjížděli do vesnic, kde jsme ambulantně ošetřovali vesničany. V Iráku jsme zůstávali na jednom místě v Basře a pacienti za námi museli docházet. Měli jsme tlumočníky z řad Arabů, kteří studovali kdysi v Československu, byli to hlavně bývalí důstojníci, ale také třeba agronomové a podobně. Pokud nebyli k nalezení, mluvilo se anglicky. Ty ovšem nejsi lékař, odborník na chirurgické ani na jiné lékařské zákroky, cos tam konkrétně dělal? Zkoumal jsem bakterie a vůbec všelijaké zárodky, které se nám tam podařilo vyizolovat ze zranění, z moči, stolice, z výtěrů a také prostě z okolí. Náročné bylo, že jsme museli často improvizovat. V evropské laboratoři máš po ruce všechno představitelné laboratorní vybavení, a když je to nutné, můžeš se obrátit na další odborná pracoviště. Nám se třeba stalo, že nám v tom vedru vypověděly některé přístroje, a tak jsme si místo inkubátoru s kysličníkem uhličitým museli vystačit s hrncem se svíčkou, tak jak se to kdysi dělávalo i v Evropě. Dnes jsme zvyklí vhodit zkoumaný vzorek do příslušného přístroje a pak už jen počkat, až vypadne výsledek. Tam to takhle nefungovalo. I citlivost na antibiotika jsme museli dělat bez pomoci moderních speciálních zařízení. Moje dlouholeté zkušenosti z oboru tam byly velice užitečné. Teď se zeptám ze zcela jiného soudku: Ty jsi křesťan a těch mezi českými vojáky asi moc nebylo. Okolo vás cizí muslimský svět, nebyla to také jedna specifická zátěž navíc? Tahle případná obtíž nebyla ponechána náhodě. Měli jsme s sebou psychologa, ale také kaplana, jak je dnes už dobrým zvykem. Jmenuje se Ivan Havlíček a je z vojenské jednotky v Mariánských Lázních. Má od Pána Boha dar získávat si lidi, aniž by vnucoval sebe nebo své přesvědčení. Zároveň je to tak trochu ranař, jak se říká. Když jsme jednou odváželi obvyklou cestou poštu na britskou základnu – byla v bývalých Saddámových palácích – odskočil si během cesty kamsi do cukrárny. Bylo to vlastně proti bezpečnostním předpisům, ale to bylo v květnu a to bylo v Basře ještě dost bezpečno. No a on v té cukrárně potkal dvě řeholní sestry dominikánky… Byly to místní řeholnice, tedy Iráčanky? Jistě! Dal se s nimi do řeči a zeptal se, kde by se dal najít kostel. V kostele shodou okolností narazil na místního biskupa, myslím, že se jmenuje Gabriel. Tím jsme navázali kontakt s místními křesťany. V Basře je sedm kostelů, i když křesťanů je tam mizivě málo a ještě jsou rozděleni mezi několik denominací. Katolíků chaldejského obřadu je tam asi 1 500. Pak jsou tam ještě syrští křesťané, pravoslavní a také presbyteriáni. Na mši jsem tam byl dvakrát, jednou v tom kostele, který nám ukázaly sestry. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to o svatodušních svátcích, celebroval tamní biskup. Koncelebranty byli náš kaplan Ivan Havlíček a ještě jeden evropský kněz, tuším z Anglie.
4
Kostel byl plný, i když v něm bylo hodně horko. Mnozí z místních lidí měli takové zvláštní vějíře, kterými se ovívali. Zpíval asi dvacetičlenný sbor mladých mužů a žen, používali hodně bubínky a zvonky, byla to krása. Na mši jsem potom byl ještě jednou a zase byl kostel plný. Později jeden z místních kněží řekl, že Saddám je zvlášť nepronásledoval. Pro něj bylo mnohem důležitější rozložení sil mezi jednotlivými tendencemi uvnitř muslimské společnosti. Přímo u vaší jednotky jste bohoslužby nemívali? Pravidelně, každý den, z těch asi tří set se jich ovšem účastnilo jen asi patnáct lidí. U nás se ještě pořád dost lidí z jakéhosi studu nechce ke svému křesťanství hlásit … Ten počet je ale zcela v normě, odpovídá výsledkům seriózních průzkumů. Jak hodnotíš celou tu zkušenost teď, jen pár dní po návratu z Iráku? Byl jsem tam asi sedm měsíců a bylo to ohromné i z čistě lidského, osobního hlediska. Kdy máte příležitost podívat se do Mezopotámie? Náš kaplan nám všem vymohl návštěvu v chaldejském Uru, odkud kdysi vyšel Abrahám. Od dětství jsem o tom slýchal a teď jsem si na ty kameny mohl sáhnout! Však jsem si jeden odtamtud přivezl! Je z místa poblíž tak zvaného Abrahámova domu. Viděli jsme i proslulé věže, zikuraty, které jsou víc než tři tisíce let staré! Také setkání s místními lidmi byla obohacující, i když nejsem samozřejmě bez výhrad vůči všemu, co jsem tam zažil – oni nás asi opravdu brali jako spoluokupanty. Když však od nás ranění odcházeli, roztáli a bylo vidět, že si toho ošetření velmi vážili. Důležitá byla také moje zkušenost s vojenským kolektivem, u nás máme skoro všichni apriorně negativní vztah k armádě. O to víc jsem ocenil situaci, ve které bylo najednou vidět, že armáda opravdu k něčemu může být, že může sloužit jiným i nám. http://www.studovna.cz/scripts/detail.asp?id=3377
Modleme se mší Všimněte si, že slovo MŠÍ – má dlouhé Í. Že to tedy neznamená, zda se modlíme koho? co? (4. pád) ale, že jde o sedmý pád – kým? čím? O to zde běží. Zda je naše mše – tedy naše přítomnost na ní modlitbou, nebo zda jen sledujeme jakýsi obřad, který někdo koná a my jen přihlížíme a snad to i sledujeme zrakem, ale svoji potřebu „pomodlit se“ - na tu nám zůstává „čas“ buď až po mši a nebo ji musíme vykonat ještě než mše začne. Jen tak si můžeme vysvětlit, že lidé stále cítí potřebu společných hlasitých modliteb jak před mší, někde ještě i po ní. Vždyť se přece přišli do kostela pomodlit – a kdy to mají udělat. Během mše je „ruší“ farář svým povídáním (to se nejprve čte, pak káže – a pak on sám čte cosi dlouhého). Ti, co pamatují staré časy tak moc dobře vědí, jak to bylo „prima“ – vždyť se v klidu a bez spěchu při mši pomodlili i celý růženec a po něm ještě stihli i nějaké litanie. A proto se koncil zabýval i reformou – obnovou – liturgie, aby tomuto našemu modlení během mše udělal konec, a abychom konečně pochopili, že hlavní modlitbou církve a tedy i nás při mši – je ona sama vlastní mše – tedy – přesněji – mešní kánon – eucharistická modlitba, která začíná předmluvou – prefací. Nyní si v klidu, pomalu a pozorně ze zpěvníku mešní kánon přečtěte (já tom mám na str. 53 – tam je otištěn tzv. třetí kánon) – a zjistíme, že veškeré naše potřeby za které považujeme užitečné se modlit – jsou v něm obsaženy. A jen když jsme nepozorní – a to jsme skoro vždy – tak nám to unikne a – my zjistíme, že jsme se ještě ani nemodlili – za to a tamto a za ono …. A dalších deset věcí – a ono, hleďme, už je konec mše. A tak honem na kolena a doháníme, co jsme ještě nestačili.
Svatý, Svatý … pán Bůh zástupů. Nyní se podílíme na velkém obdarování lidského rodu, člověka – být účastni poslední večeře. „V ten den, kdy byl zrazen vzal chleb – vzal víno – Toto je mé Tělo - toto je má krev … vezměte a jezte, pijte“. A jsme lidé. Proto máme starost o celý svět, o celou církev, o papeže, o svého biskupa, o ostatní biskupy, všechny kněze, o všechny lidi. A pamatujeme i na zemřelé – „Přivítej ve svém království naše zemřelé bratry a sestry a všechny, kdo odešli z tohoto světa v tvém přátelství … a to všechno – „skrze Krista, s ním a vněm je tobě Bože otče všemohoucí všechny čest a sláva. A pak už následuje příprava ke svatému přijímání. A mše směřuje k závěru – jděte s požehnáním. A nyní, když jsme pozorně přečetli celý mešní kánon – zkuste si vymyslet ještě nějaký problém, námět, motiv za který je potřebné se modlit, aby už nebyl v eucharistické modlitbě uveden, nějak zahrnut, nějak vyjádřen? Všechny naše starosti tam jsou shrnuty – sice do společných vyjádření. Je tam zahrnut papež, náš místní biskup i náš pan farář. Často slýcháme sloužit mši na úmysl „ …. a duše na které nikdo nepamatuje“. Jsou takové duše (v očistci) na které nikdo nepamatuje? Vždyť jsou všechny vzpomínány při každé mši na celém světě. (A to bylo i v dobách před koncilem.) Jsou tedy při každé mši vzpomínáni i všichni naši blízcí zemřelí: rodiče, sourozenci a ostatní příbuzní, přátelé a známí. Tedy uvedená slova „… duše, na které nikdo nepamatuje ..“ jsou slova bez obsahu. Samozřejmě, že mohou být i duše, mimo „přátelství s Bohem“. Ale těm naše modlitby a ničí modlitby už nejsou nic platné. Ti ve své svobodě, kterou od Stvořitele dostali, se rozhodli žít mimo toto přátelství. Přesto všechno - já třeba toužím do těch přímluv zahrnout – slovně i ty svoje starosti, které mě osobně až příliš trápí. Pak k tomu je právě potřeba chvilička ticha před
Mše nám vypráví o velkých Božích skutcích ve prospěch člověka: Je chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu … a pak Věřím … a tak zjistíme, že je třeba Boha oslavit a děkovat mu – Vzdávejme díky Bohu …. protože jsi Svatý,
5
mší. Místo mnohdy nesrozumitelného společného modlení, kdy často není ani slovo rozumět, dopřejme si navzájem ten „luxus“ a mlčme. Nechme si tu chvíli pro sebe a naformulujme si svoje slova, úmysly, která pak do té mše „jen vsuneme“ ve chvíli, když kněz říká „všechen vykoupený lid“ – tak sem si vsuňme to, co jsme si předem připravili. Rád vzpomínám na jednoho kněze v Praze – profesora na teologické fakultě v meziválečném období – a ten když ve mši (a v tu dobu byla celá latinsky) bylo místo vzpomínka na živé a pak později vzpomínka na zemřelé – najednou jako by opustil kánon a úplně normálně polohlasně a česky mezi tou latinou si říkal: „zde zařazuji úmysl, který jsem si doma připravil a na který jsem chtěl tuto mši sloužit“. Vidíte – profesor, filosof, vědec a jak jednoduše si to uměl vyřešit. Ale chce to chvilečku času – třeba cestou do kostela, nebo minutu dvě před tím, než mše začne.
My nejen nevnímáme to co kněz říká, dokonce myslíme na blbosti – myslíme, že sami bychom se modlili lépe. Lépe? Já sám a lépe? Při mši se s námi vždy modlí celá církev i se svoji hlavou – s Kristem. Můžeme se modlit ještě „za lepších podmínek“ – než skrze něho, s ním a v něm? A s celou církví? Běžně se modlíme nás pět, nebo deset, nebo dokonce jen sami – ale nyní, při mši, to je vždy s celou církví? Najednou při mši nám platí úplně jiná měřítka. Když se nás sejde třeba i mnoho na pobožnosti – tak se modlíme jen my, co jsme v tu chvíli u toho. Ale když se sejdeme – byť třeba jen dva nebo tři – ale na mši – pak se vždy modlí Kristus a s ním celá církev a my se k nim přidáváme. A jsme úplně v jiných rozměrech, jiných měřítcích – vše má jiný význam, chceme-li - může říci i jinou hodnotu než běžná modlitba. A tak začněme se konečně modlit – kým? čím? Mší. Karel Tuháček
Blázni na duchovní cestě Mladý muž chce být velký, důležitý, a to mu nemůžete vzít. Jeho hlavní cíl je být hrdina a jeho řečí je řeč vzestupů, šplhání. Když se mu tento vzestup nedaří, stává se z něj mladý blázen. Všude na světě je víc těchto mladých bláznů. Cítí, že jsou mimo společenský systém, ale nemají motivaci k žádné změně. Ve většině kultur dosahují lidé tohoto stavu asi ve dvaceti letech, protože musí rychle vyrůst a přežít. Ale v současnosti se na Západě prodlužuje doba adolescence zhruba do 32 let. Na druhé straně: když je člověk schopen vnímat svou sílu a možnosti, tak se dostane k vlastnímu já. Neznamená to dospělou identitu, ale jeho vlastní já. Tedy psychologicky: musíte mít své ego, abyste ho mohli opustit. Ženská verze tohoto stavu nastane tehdy, když je žena zraněna příliš brzo, příliš často a silně. Zajímavé je, že když jsem pracoval s mladými ženami, které bývaly kdysi prostitutkami, žádná z nich neměla dobrého otce, který by ji dokázal za něco pochválit, nebo jí dokonce říct, že jí to sluší. Když muž poprvé prožije, že nemůže mít všechno, a pozná svou omezenost, existují tři obvyklé reakce: 1) Člověk se snaží vyšplhat ještě výš - tomu říkáme starý blázen. Křečovitě se drží heroické cesty, chce více peněz, sexu, moci a prestiže. Ježíš o tom říká: "snažíte se postavit ještě větší stodoly a naplnit je zrním a věcmi". Ženským protějškem starého blázna je stará čarodějnice. To je žena, která je přeplněná názory na všechno možné, protože udělala výlet do svého ega a příliš se identifikovala se svou silou. 2) Nejobvyklejší reakce na poznání své omezenosti je tzv. roztrpčená cesta. Muži se přestávají usmívat, důvěřovat a milovat. Ani nevědí, že se to děje, protože se to děje velmi pomalu. Pohybují se v jakési zóně pohody a už nepřijímají žádná rizika. Mnoho mladíků mi říkalo, jak jsou zklamaní ze svých otců. Připadají jim malí a ustrašení. A mladý hrdina vždy od svého otce chce velikého muže. 3) Třetí možnost je stát se svatým bláznem. Každá velká spiritualita totiž mluví o tom, že je třeba pustit, přestat držet. Učí ne tomu, co potřebujete a jste, ale tomu, co nepotřebujete a co nejste. Svatí potřebují ke štěstí velice málo. Sv. František na konci života nepotřeboval skoro nic. Když jdete po špatné cestě, potřebujete čím dál víc věcí, a jsou to často konzumní předměty z vnějšku - víc reputace, sexu, moci, víc čehokoli. Alkoholici říkají: potřebujete víc a víc toho, co nefunguje. A to, co nefunguje, vás nutí, abyste si zvyšovali jeho dávky. Věřím, že ve většině Nového zákona Ježíš mluví o stadiu svatého blázna, a proto většina lidí nepochopila jeho učení, protože jsou stále na té druhé straně - také to znamená, že i církev a náboženství se bohužel může stát jen dalším způsobem, jak dosahovat, držet a mít. Stadium popisují všechna velká náboženství; východní náboženství tomu říkají osvícený člověk (křesťané by tomu mohli říkat stejně). Svatý blázen je svobodný člověk, který nepotřebuje nikomu nic dokazovat a nemusí si nic ochraňovat. Nemá potřebu trestat a mstít se sobě, manželce, Bohu. Jako zmrtvýchvstalý Ježíš, který nikomu nic nevyčítá. Svatý blázen se setkal sám se sebou na hlubší úrovni a není sám ze sebe v šoku. Ví, že přes všechny problémy je nakonec všechno v pořádku. A nepotřebuje si sám o sobě myslet, že je svatý. Mladý muž, který neumí plakat, je divoch, a starý muž, který se neumí smát, je blázen. Cílem je naučit mladého muže cestu slz. Když tou cestou projde, bude na konci života schopen se smát.
Podle přednášek Richarda Rohra upravil hm. http://www.katyd.cz/clanek_old.php?id=46#druhy Richard Rohr je americký kněz, františkán německého původu, je jedním z nejznámější představitelů duchovní obnovy v USA.
6
kardinál L. J. Suenens - Žít křesťansky
ČKCH 1970
Bůh si nás všímá Zdá se nám zcela neuvěřitelné, že se Bůh o nás stará a řídí svět až do nejmenších podrobností. Což nemá svět přes tři miliardy lidí, a nebude jich mít brzy, za několik let, pět miliard, šest miliard? A Bůh se o každého z těchto lidí i v maličkostech stará? Nanejvýš snad ještě připustíme, že se o ně zajímá v celku, hromadně – tak asi, jako hlava státu zná svůj národ jako celek. Více nebo méně vědomě se domníváme, že Bůh každému z nás věnuje jen nepatrnou částečku svého povšimnutí, protože je dělí na tři miliardy lidí a brzy je bude dělit na pět miliard… Takováto aritmetika je však nesmyslná, jedná-li se o Boha. Nedává každému z nás jen zlomek své pečlivosti a lásky, ale totální pozornost s totální láskou. Jen zřídka najdeme někoho, kdo věnuje jinému pozornost! Jak zřídka potkáme někoho, pro něhož skutečně existujeme – ne jako článek v soukolí nebo číslo v sérii, ale jako bytost pro sebe, živá, jedinečná, osobní bytost! Jak vzácný a jak veliký je to jev! Tento div působí Bůh pro každého z nás. Pro Boha opravdu existujeme. Každému z nás daruje plnost své otcovské lásky. Není to řečnická nadsázka? Ne: čistá, prostá pravda. Bůh nás miluje. Kristus obětoval svůj život za tebe a za mne, docela tak, jako bychom byli jediní na zemi. Plni obdivu citujeme Pascalovu myšlenku z jeho Deníku, myšlenku, v níž dává promlouvat Ježíši: „Tuto kapku své krve jsem prolil pro tebe.“ Ale to je „literatura“. Kristus prolil skutečně za každého z nás svou krev. To musíme uchovávat v živé víře; musíme věřit v osobní lásku Boha ke každému z nás.
Skrytá láska Jeho láska je však skrytá. Když jej apoštolové spatřili na vlnách jezera, domnívali se, že vidí strašidlo. Když Maria Magdalena uviděla Pána o velikonočním jitru v Olivetské zahradě, myslila, že je to zahradník. Když se s ním setkali emauzští učedníci, považovali jej za pocestného, který neměl tušení o jejich nadějích. Většinou nepoznáváme Pána, když jde mimo: je třeba bdělé víry, abychom jej postřehli. Bůh se skrývá. Je však zde – v náhodách a setkáních. Je dobré hledat ho zde pod vnějšími postavami a jevy. Mnohdy jsou tyto náhody tak průhledné, že v nich Pána prostě poznat musíme. Každý to už ve svém životě zakusil. Setkání, kniha, náhodně zaslechnuté slovo, zkouška – to bylo onou skrytou Boží přítomností: Bůh byl tady, skrytý, beze slova, ale jak velice přítomný! – Jeden duchovní spisovatel kdysi řekl: „Potřebuje-li duše určitého rádce, aby jí řekl pro ni potřebné slovo, nechá Bůh přijít tohoto člověka od nejzazších hranic světa.“ Možná se Bůh skrývá ve vlně rozhlasového přístroje, v obrazu filmu, v poznámce kolemjdoucího: „Dnes,“ praví Písmo, „až uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.“
Rozumět strádajícím a nemocným Máme-li všechno, musíme se umět vžívat do situace těch, kteří žijí v nedostatku. Musíme zapomenout na svůj blahobyt a dívat se na věci jinýma očima než svýma. Musíme se snažit pochopit, co to znamená mít poloprázdný žaludek, počítat s každou korunou, skrývat obratně chatrná místa v oděvu a vymýšlet hodnověrné výmluvy k odmítnutí pozvání spojeného s náklady. Jsme-li zdraví, musíme se snažit porozumět nemocným. Velkomyslně přijímané utrpení je činí zralými a připravenými k tomu, aby se otevřeli širším obzorům a pozvedali se ke zcela jiným nadějím. Očekávají od nás něco jiného než banální, povrchní rozhovory. Očekávají, že budeme umět naslouchat jejich mlčení a říci slovo, které vrhne jasný, hřejivý paprsek do jejich srdce a života. Očekávají od nás, že si uvědomíme potřebnost jejich modlitby a utrpení, aby se doplnilo, co ještě schází na utrpení Kristově, aby se projevila celá plnost výkupné milosti.
Rozumět starým lidem Musíme se umět vcítit do duševního rozpoložení starého člověka. Jako ohlas na jednu rozhlasovou přednášku jsem dostal dopis od neznámé staré sympatické maminky, která mi vyložila, jak smutné je někdy stáří. Zde několik řádek z tohoto dopisu, které by měly mladým pomoci rozumět lépe těm, kteří žijí v minulosti, i když prodlévají mezi námi. „Nekonečně dobrý Bůh chápe a zná všechnu naši bídu, naše ztráty a především naše tajná, přebolestná utrpení. Nemůžeme plakat před těmi, kteří žijí vedle nás. Neporozuměli by tomu. Řekli by: „Proč pláčeš? Vždyť ti nic neschází.“ Ne, v jejich očích nám nechybí nic. Ale našim starým srdcím se nedostává hřejivého paprsku něžné lásky, úsměvu – zvlášť tehdy, když nemáme to štěstí, aby se kladly malé dětské paže kolem našeho krku. Neboť když jsou kolem nás jen dospělí, zaměstnaní svou prací a svými starostmi, nezbývá pro nás nikomu čas. A chce-li člověk při rozhovoru něco říci, odpoví nám rychle, že dnes už se nedá žít se stejnými názory jako před 25 lety. Vývoj pokračuje! Je třeba jít s dobou. My jsme však už dospěli na konec knihy svého života. Když zde tedy bohužel vlastně už nejsme, musíme asi mlčet. Přivíráme oči a polykáme slzy. Ale vnitřní slzy padají na naše srdce jako olovo. Kdo to dovede pochopit kromě někoho, kdo tím sám trpí? Můžeme jen v osamělých nocích upadat do dřímot ve svém pokoji, kde jsme sami se svými fotografiemi a starými památkami, které už nechce nikdo nikde mít, ale pro nás jsou něčím posvátným. Mladí nechápou, jak málo je zapotřebí, abychom se cítili dobře, a jak málo,aby se nám udělala bolest. I když je o nás hmotně postaráno, přece jen to nestačí. Potřebujeme vitaminy pro svá srdce, pro své duše.“
7
Mše svatá před II. vatikánským koncilem Mnoho se diskutuje o tom, jestli je "lepší" mše svatá v podobě předkoncilní nebo pokoncilní. Mladší generace už ale nezažila mši svatou podle starého bohoslužebného řádu, a tak přesně neví, o co v tomto sporu vlastně jde. Podívejme se alespoň ve stručnosti na největší rozdíly mezi "novus" a "vetus ordo". Bohoslužebná roucha: Barokní ornát se liší od moderního (který kopíruje gotický tvar) nejen střihem, ale i materiálem a zdobením. Těžký brokát a bohaté výšivky nyní nahradily prosté, spíše přírodní materiály a střízlivé symboly. Barokní ornát byl zdoben především na straně zad, protože většinu času byl celebrant obrácen k lidu zády. Z bohoslužebného řádu zcela zmizel manipul, neboli náručník, který se nasazoval na levou ruku a jehož význam se postupně vytratil. Dále už se nesetkáváme s biretem, kterým si kněz pokrýval hlavu na znamení autority vůči lidu a snímal ho podle rubrik na znamení úcty před Pánem. Bohoslužebný prostor: Presbytář je oddělen jako posvátný prostor od lodi mřížkou. Oltář stojí u zadní stěny presbytáře, takže kněz u něj stojí zády k lidu. Bohoslužebný jazyk: Převládá latina. Pouze evangelium se někdy překládalo do řeči lidu. Účast lidu: Lid se zapojuje do liturgie jen postoji, gesty a zpěvem zbožných písní. Knězi odpovídají přisluhující u oltáře. Až vlivem liturgického hnutí ve 20. stol. se lid postupně připojuje některými aklamacemi.
Bohoslužebný řád Cesta k oltáři: Kněz přichází s kalichem k oltáři, snímá biret, činí hlubokou úklonu nebo poklekne (je-li přítomna Nejsv. svátost). Vystoupí po stupních k oltáři, rozloží korporál, postaví na něj kalich, rozevře misál, pokloní se před křížem uprostřed oltáře a sestupuje opět dolů, kde zůstává stát jakoby před vstupem do velesvatyně. Stupňové modlitby: Mají jméno od oltářních stupňů, před kterými se konají. Začínají znamením kříže Skládají se ze tří částí: žalmu 42 (Iudica me), Konfiteoru (rozšířenému oproti našemu o vyznání Panně Marii, archandělu Michaelovi a některým svatým) a absoluce, několik žalmových veršů. Poté kněz již vystupuje po stupních a pronáší prosby o očištění srdce věřících. Políbí oltář a znovu prosí o odpuštění hříchů, tentokrát za sebe. Introit: Začíná znamením kříže na epištolní straně oltáře. Skládá se z antifony a verše žalmu s doxologií Sláva Otci... (dnes nám z něj zbyla vstupní antifona) Introit vyjadřuje vždy hlavní myšlenku doby nebo slavnosti, která se právě slaví. Kyrie a Gloria: Kněz se vrací doprostřed oltáře a modlí se Kyrie střídavě s ministrantem celkem devětkrát, což vyjadřuje pokoru, vytrvalost v prosbě za odpuštění a odhodlanost k nápravě. V prvních staletích tímto zvoláním vrcholily prosby za katechumeny a kajícníky. Po něm se o nedělích a svátcích zpívá Gloria. Kolekta: Po Gloria políbí kněz oltář, obrátí se k lidu a zdraví ho slovy: Pán s vámi (Dominus vobiscum) Potom se obrací zpět k oltáři a s rukama pozdviženýma přednáší úvodní modlitbu, tzv. kolektu. Její první část obsahuje slavené tajemství, v druhé části prosíme v souvislosti s tímto tajemstvím o duchovní prospěch. Collecta znamená "sebraná, shromážděná", a tato modlitba se tak nazývá buď proto, že je v ní shromážděno vše, co se toho dne slaví, nebo proto, že se pronáší nad právě shromážděným lidem. Tato modlitba se opakuje i v breviáři v ranních a večerních chválách (to platí i pro nový bohoslužebný řád). Epištola: Souhrnně se tak označuje první čtení, ať je z jakékoliv knihy Písma svatého. Zastoupeny jsou kromě epištol ve vlastním slova smyslu Skutky apoštolské, Janova apokalypsa a Starý zákon - téměř všechna starozákonní čtení připadala na kající doby. Čtení začíná slovy: Lectio epistolae, a končí Deo gratias. Epištolu čte podjáhen, je-li přítomen, obrácen k oltáři, aby naznačil, že všechna čtení Písma směřují ke Kristu. Po čtení se podjáhen odebírá ke knězi, líbá mu ruku a kněz mu uděluje požehnání. Graduale: Po epištole vystupuje předzpěvovatel, aby přednesl žalmové verše s odpovědí (responsum). Vyplní se tak čas, který potřebuje kněz k přípravě na čtení evangelia, a mysl věřících se připraví k jeho slyšení. Po graduale obvykle následuje Aleluja (kromě kajících dob) Sekvence: Tyto zbožné prózy nebo básně se rozšířily do 16. století tak, že téměř každá neděle i svátek měly vlastní, mezi nimi však byly i nepodařené, a tak se Římský misál ujednotil na pěti nejvýznamnějších - Victimae paschali, Veni Sancte Spiritus, Lauda Sion Salvatorem, Stabat Mater dolorosa, Dies irae.
8
Evangelium: Kněz se modlí hluboce skloněn uprostřed oltáře přípravnou modlitbu. Pak přechází na pravou, evangelijní stranu oltáře, a čte obrácen napolo k oltáři. Někdy po evangeliu pronáší kázání (v řeči lidu). Krédo: Kněz se vrací se sepjatýma rukama doprostřed oltáře a tam s rozepjatýma rukama začíná recitovat nebo zpívat. Krédo končí křížem při slovech et vitam venturi saeculi. Tím končí "mše katechumenů" a začíná "mše věřících". Offertorium: Kněz políbí oltář, obrátí se k lidu se slovy "Pán s vámi" a pak se modlí antifonu nazvanou offertorium. V širším slova smyslu se takto označují všechny modlitby doprovázející přípravu darů, tzv. "malý kánon". Ten končí tichou modlitbou kněze zvanou secreta (skrytá, tichá). Příprava darů probíhá podobně jako v novém ritu. Obsahuje smíšení vína s vodou, obětování hostie a kalicha, obětování sebe a omytí rukou. Při těchto úkonech říká modlitby v poněkud jiném a delším znění, než jak je známe v současné úpravě. Preface: začíná dialogem: Dominus vobiscum. Et cum spiritu tuo. Sursum corda! Habemus ad Dominum..., pokračuje chválou za dílo spásy podle liturg. období nebo slavnosti, končí chvalozpěvem Sanctus (trishagion). Po koncilu přibylo v misálu k 10 římským prefacím dalších 12. Kánon: začíná modlitbou před konsekrací, jeho střed tvoří samotná konsekrace a končí menším pozdvihováním Per ipsum et cum ipso et in ipso... (skrze něho a s ním a v něm...). Již samotný název "kánon" napovídá, že se jedná o něco daného, neměnného. Není tedy divu, že jeho změna po II. vatikánském koncilu vyvolala vlnu nesouhlasu. Až do posledního koncilu se v římském obřadu užívalo jediného kánonu, pocházejícího už z dob sv. Ambrože, jehož součástí byla také jediná eucharistická modlitba (anafora). Kánon se modlí kněz sám a potichu, aby se naznačilo, že tuto oběť koná tajemně Kristus sám, přičemž kněz je zde pouze nástrojem. Někde se dříve používaly dokonce i závěsy, které ve chvíli nejsvětější oběti zahalovaly oltář. Oproti novému řádu je nápadné množství křížů, které kněz dělá nad patenou a kalichem - dalo by se jich napočítat okolo 25. Symbolizují jednotu oběti na oltáři s obětí Krista na kříži. Pater noster: Uvozuje poslední část mše svaté, obětní hostinu neboli přijímání. Kněz se modlí nahlas (věřící jsou tak vybízeni, aby se modlili s ním) s očima upřenýma na Tělo Páně. Amen a embolismus (rozvedení závěrečné prosby) se modlí potichu. Lámání hostie: Při závěrečných slovech láme hostii, částečkou dělá nad kalichem třikrát kříž a vpouští částečku do kalicha, aby se naznačilo, že je zde přítomno tělo s krví a krev s tělem živého Pána. Agnus Dei: Kněz pokryje kalich pallou a poklekne. Povstane, skloní hlavu, bije se v prsa a pronáší Agnus Dei. Pax Domini: Kněz vyprošuje od Pána pokoj. Políbení pokoje se uděluje pouze při slavné mši, a to tímto způsobem: celebrant a jáhen políbí oltář na znamení, že pokoj pochází od přítomného Krista. Pak se obejmou a přiblíží se levou tváří se slovy: Pax tecum. Et cum spiritu tuo. Takto předává jáhen pokoj podjáhnovi a ten kléru v chóru. Laikům se někdy pokoj předává "nástrojem pokoje", což je tabulka s ostatky nebo se svatým obrazem, určená k políbení. Přijímání kněze: Po přípravných modlitbách, z nichž poslední je Domine, non sum dignus (Pane, nejsem hoden), přijímá nejprve Tělo Páně a potom Krev Páně s doporovodnými modlitbami, které zůstaly zachovány i v novém řádu. Přijímání lidu: Před přijímáním se opět pronáší Confiteor. Potom se kněz obrací čelem k lidu, drží hostii nad kalichem a říká: Ecce Agnus Dei (Hle, Beránek Boží) a znovu třikrát Domine, non sum dignus. Potom podává věřícím klečícím před mřížkou, počínaje na straně epištolní. Před každým věřícím udělá nad ciboriem kříž a pronáší slova: Tělo Pána našeho Ježíše Krista chraň duši tvou pro život věčný. Amen. Antifona a modlitba po přijímání: Poté, co kněz vyčistil kalich za doprovodných modliteb, modlí se nahlas na levé straně oltáře antifonu nazvanou Communio. Pak se vrátí doprostřed oltáře, políbí oltář, obrátí se k lidu s pozdravem Pán s vámi a pak se modlí prosebnou modlitbu Postcommunio. Pozdrav a propuštění: Ještě jednou zazní Pán s vámi a pak se oznamuje podle starobylého římského zvyku konec mše, pokud měla Gloria, slovy Ite missa est (Jděte, je skončena), jinak Benedicamus Domino (Dobrořečme Pánu), případně Requiescant in pace (Ať odpočívají v pokoji) při zádušní mši. Závěrečné požehnání: Poté se kněz obrací k oltáři, říká tichou modlitbu Placeat, políbí oltář a obrací se k lidu s požehnáním, které má jediné znění: Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Amen. Dělá přitom jediný kříž. Poslední evangelium a modlitby po mši: Po požehnání se čte na evangelní straně ještě evangelium, většinou začátek sv. Jana. Po skončení mše se ještě kněz modlí střídavě s lidem třikrát Zdrávas, pak Zdrávas Královno, Bože útočiště naše a Svatý Michaeli. Pak kněz odchází, svléká posvátná roucha a ještě alespoň čtvrt hodiny setrvá v tichém díkůčinění při předepsaných modlitbách.
9
Plánujme ráj a zpívejme Aleluja Apoštol Pavel píše církevní obci: „Ani nevím co mám raději volit, o co mám raději usilovat. Pro vás je prospěšné, abych tu s vámi ještě byl, ale je přece daleko krásnější už být s Kristem.“ (srov.Fp 1,22) Je krásné být s Kristem. A všichni ti, kteří už zemřeli – a my věříme, že s ním chtěli být a že tak volili, pak už s Kristem jsou. A to je jistě moc krásné. Proč tedy při pohřebním rozloučení hrajeme smutné melodie a zpíváme smutné písně, proč tedy pláčeme, proč používáme fialovou barvu. Zpívejme Aleluja, barva ať je bílá. Vždyť odešli ke svému Kristu. Už překročili tu hranici, která je od přímého bytí s Kristem dělila. Tedy Aleluja. A zanechme slz a radujme se. Pokud však volili chybně – „je veliká propast, nepřekročitelná hranice“ (srov. Lk 16,26) a není návratu, „dveře se zavřely,“ (srov. Mt 25, 10) a už to nemůžeme ničím změnit. Nezmění to ani smutné melodie, ani pláč, ani modlitby. A jaký závěr z toho uděláme pro sebe a pro svoji blížící se smrt? Co děláme my? V souvislosti s umíráním svých blízkých, ale i se smrtí vlastní myslíme na očistec. My vlastně už dopředu druhým i sobě ten očistec plánujeme. A má to tak být? Vždyť Stvořitel postavil lidi do ráje. On jim nenaplánoval očistec, ale ráj. A my zaujati svými chmurnými úvahami, zavaleni a převálcováni svojí nedokonalostí už jsme na tom tak, že zaměníme skvělý Boží plán – ráj - svým plánem – a místo ráje myslíme jen na očistec. Mějme sen, mějme vizi – tu nejkrásnější vizi. Připojme se k Božímu plánu a plánujme pro sebe i pro své blízké ráj, plánujme nebe. Bez vize se nám to jistě nepovede. A teprve až tehdy, když i přes všechno naše snažení v cestě za tím krásným cílem se nám občas něco nezdaří tak dobře, jak jsme to chtěli, pak nám Stvořitel dal ještě „únikovou možnost“ – a tou je očistec. To nám ale bude fungovat jen tehdy, když budeme plánovat nebe. My musíme plánovat nebe. Jak jinak můžeme toho nebe dosáhnout, když ho nebudeme chtít, když ho nebudeme plánovat a očekávat, když po něm nebudeme toužit, když o něj nebude stát. Mluvme a přemýšlejme o nebi, usilujme o ráj. A máme-li tuto svoji vizi, tento svůj cíl, pak dělejme vše pro to, abychom svého cíle dosáhli, aby naše vize došla naplnění. Karel Tuháček
Je to škoda času Když se nám konečně přiblížily ty hezké a slunné dny, tak jsem povídal ženám, které přijely ke kostelu na kolách a vím o nich, že rády jezdí o sobotách do Koclířova: „Tak už bude pěkně, budete se tedy moci do Koclířova vydat na kolách“. A tu mi jedna z nich odpověděla: „To je škoda času, který bychom strávili na cestě na kole, raději si zaplatíme a pojedeme autobusem a ten získaný čas věnujeme Matičce Boží.“ A tak jsem tomu vůbec nerozuměl. Co to je ten čas „věnovaný Matičce Boží“, co se tím rozumí a který ten čas to je. To by byla i cesta autobusem ztrátový čas v případě, že bychom měli rychlejší dopravní prostředek. Co teprve naši předci, když týden putovali pěšky do Mariazell – tak ztratili dokonce možná dva týdny času neužitečně, ze kterého nikdo nic neměl. Dokonce ani ta řečená Matička Boží. Naopak. Oni ti naši předci byli tak nechápaví, že se dokonce domnívali, že ten všechen čas, to veškeré nepohodlí a ta námaha a únava při tom putování (někteří to konali jen o chlebě a vodě a třeba i odmítli pozvání na vůz, který s nimi vždycky jel) – že to je součást všeho úsilí, které té „Matičce Boží“ věnují a ten pobyt na místě samém už měl být jen oblažujícím dovršením a případně i takovou malou odměnou za to nepohodlí cestou. Nemusíme chodit ani do doby tak vzdálené. Ještě v dobách mých studií (v dobách tuhého komunismu) pražští vysokoškoláci a s nimi i někteří jejich učitelé v domluvenou sobotu večer vyrazili z konečné na
Smíchově a šli pěšky na Svatou Horu, ač si mohli vyjet v neděli ráno vlakem. A dokonce nemohli jít ani jako průvod – museli jít jen po malých skupinkách, aby na sebe neupozornili bdělou StB. Tito lidé také nechápali, že to je „promarněný čas“? I oni mohli jet pohodlně ranním vlakem „a ten čas věnovat Matičce Boží“. Dnes je ale jiná doba. Nepohodlí – tedy trochu námahy pro – když už tak smýšlíme – pro tu Matičku Boží – to se nám nezdá. Raději si vyjedeme autobusem. Ono je daleko pohodlnější si jen pobrebentit až na místě samém. To „modlení“ – jak se tomu říká – není namáhavé a moc práce to nedá. Ještě výhodnější je pak kázání. U toho můžeme dokonce i usnout. Celé i to „naše“ modlení – už velice dobře umíme zpaměti - a tak i když při tom trochu nedáváme pozor na slova - tak pusa bude mluvit dál. A když naděláme dosti slov – tak to by mělo „Matičce Boží“ určitě stačit. Co víc by měla chtít. A závěrem si odskočíme ke zpovědi, že jsme byli roztržití a nepozorní, nesoustředění při modlitbě a všechno je v nejlepším pořádku. Ale evangelium není o „věnování času Matičce Boží“, ale o vykoupení člověka skrze Ježíše, Božího Syna. A ten nikde neřekl – „čím víc toho namluvíte“ – ale řekl daleko vážnější slova: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni; vždyť váš nebeský otec ví co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ (Mt 6,7-8) Nic nám to neříká? Karel Tuháček
10
Středoevropské katolické dny - Pouť národů do Mariazzel Ve dnech 21.5. - 23.5. proběhla v rakouském poutním městě Mariazzel Pouť národů u příležitosti Středoevropských katolických dnů. Nabízíme vám zkrácené a mírně upravené poselství evropských biskupů k této pouti. Krátce po rozšíření Evropské unie podáváme svědectví o vůli podílet se jako křesťané na výstavbě společného evropského domu. Východiskem je pro nás evangelium. Známe problémy dnešní Evropy a zároveň vnímáme šanci pro vývoj mírumilovného společenství na našem kontinentě. Žijeme ve společenství s ostatními lidi. Naše křesťanská odpovědnost se týká všech lidí s jejich starostmi i radostmi, nadějemi i úzkostmi. Nejhlubším pramenem naší síly je náš Pán Ježíš Kristus. Jako patrony Evropy uctíváme otce mnišství svatého Benedikta, světce slovanských národů Cyrila a Metoděje, Brigitu Švédskou, Kateřinu Sienskou a Editu Steinovou. Církev je církví svatých, ale také hříšníků. Připomínáme si stinné stránky dějin církve, jako to učinil i Svatý otec. Pomáháme tak našim národům vyrovnat se s temnými kapitolami vlastních dějin a společné historie Evropy a vykročit cestou smíření. Ačkoliv si to všichni neuvědomují, žijeme v době velkých rozhodnutí. Proto prosíme všechny křesťany, kteří nám jsou svěřeni: Neskrývejte svou víru! Nezůstávejte stát na okraji cesty do společné budoucnosti! Kráčejme společně, ve vzájemném dialogu, přemýšlení, spolupráci. Hledejme spojenectví se všemi lidmi dobré vůle! Každý z vás k tomu může přispět něčím hodnotným. Jsme přesvědčeni, že lepší Evropu nelze vybudovat bez Krista nebo proti němu, bez křesťanů nebo proti nim. Starobylá soška Panny Marie Celské ukazuje na svého syna Ježíše Krista. Připomínáme si její slova na svatbě v Káně: "Udělejte všechno, co vám řekne". Tato výzva platí i pro nás. Jak na ni odpovíme? Prosíme někoho z vás, kteří jste se pouti zúčastnili, zdali byste byli ochotni poskytnout interwiev o jejím průběhu, které by vyšlo v příštím čísle Svítání. Kontaktujte redakci nebo Michaelu Wendligovou. zpracovala - mw –
Bylo krátce před Velikonocemi a společně s manželem a přáteli jsme se rozjeli na Mendriku, kde se konala duchovní cvičení pro manželské páry. Cvičení trvala 4 dny a vedl je otec Karel Moravec. Ačkoli příroda již jasně dávala najevo, že skončila zima, v Mendrice – vesničce s klášterem nedaleko Litomyšle - to tak zdaleka nevypadalo. Sestra Margareta, která nás uvítala v ubytovně pro poutníky, nám prozradila, že se tomuto místu říká „česká sibiř“, což bílá nadílka venku jen potvrzovala. Přemýšlela jsem, co asi to cizokrajně znějící jméno Mendrika znamená a kde se vzalo. Naštěstí se mi později dostalo vysvětlení přímo od sestřiček. V dubnovém čísle IKD byl o Mendrice – její historii a o současném užívání kláštera sester Vincentek – uveřejněn hezký článek, z něhož jsem se později dozvěděla vše potřebné, co moje paměť mezitím vytrousila. Ti z vás kdo na podobná duchovní jezdí pravidelně, jistě vědí, jak zhruba probíhá jejich program. Krátce by se dalo říci, že ráno se začíná mší svatou a snídaní, následují dvě přednášky, oběd, volno a odpoledne další přednáška, pak křížová cesta nebo růženec, večeře, breviář a mezitím volno s příležitostí k rozhovorům i rozjímání, večer pak společná diskuze. Ačkoli jsem na podobné obnově byla podruhé v životě, myslím si, že mají v životě křesťana smysl. Člověk se zastaví, učí se naslouchat názorům druhých lidí, které nezřídka člověka obohatí, věnuje více času modlitbě a rozjímání a to vše v prostředí, kde je oproštěn od všedních starostí. Témata katechezí byla zajímavá a užitečná pro praktický život jak s Bohem tak lidmi. Ti z vás, kdo jste navštívili v postní době duchovní obnovu vedenou právě páterem Moravcem zde v Lanškrouně, jste měli možnost některé z nich slyšet osobně. Když si nyní na Mendriku vzpomenu, zahřeje mě u srdce, jako vzpomínka na něco milého. A tak mi nezbývá než souhlasit s názvem článku v IKD o Mendrice, který zněl „MENDRIKA – DOMOV KŘESŤANSKÉ LÁSKY.“
- jk 11
Farní zpravodajství pastorační asistentky: První svaté přijímání dětí v Lanškrouně bude 13.6. Eucharistii poprvé přijmou David Kuťák a Jan Bednář. Prosíme o modlitbu za ně a jejich rodiny. 20.6. bude sbírka na bohoslovce. Hledáme někoho, kdo by mohl přeložit průvodcovský text ke kostelu sv. Václava do AJ a NJ. V textu jsou odborné architektonické termíny a názvy částí liturgického prostoru a některé teologické termíny (např. Navštívení Panny Marie). Pokud by byl někdo ochoten, může zavolat na č. 465 322 508 nebo se zastavit na děkanství v Lanškrouně. 26.6. pouť ČCP do Klodzka.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
To nejlepší na závěr .... Tři teologové – konzervativní, liberální a charismatik – sedí na loďce uprostřed rybníka a disputují. Po chvíli jim dojde víno. Nu což, konzervativec pokrčí rameny, vezme džbánek a vydá se po hladině na souš. Za chvíli se stejnou cestou vrací s plným džbánkem. Teologové disputují, disputují, a opět jim dojde víno. Charismatik tedy vztáhné ruce k nebesům, zahlaholí modlitbu, vstoupí na hladinu a přejde na souš. Za chvíli se opět stejnou cestou vrátí s vínem. Po další disputaci opět dojde víno. Liberál odevzdaně uchopí džbánek a vstoupí na hladinu. Okamžitě jde pod vodu. Kolegové jej vytáhnou a křísí. Konzervativec se podívá na charismatika a zeptá se: „Tys mu neřekl, kde jsou ve vodě ty kůly?“ Charismatik se podiví: „Kůly?“ Ukázka části Janova evangelia přeložena do Hantecu:
Jan 8 3 Doklapala k Šéfovi sajtna s jakósi koc 4 a hlásí: „Šéfe, tudletu fuchtlu jsme lapli, jak kysala s cizím konópkem. 5 Od Mojžíša máme gebír ju umlátit šutrama. Co ty na to?“ 6 Splichtili na něj flignu, aby ho mohli nabonzovat. Šéf si čupl a čmrdlikal do písku. 7 Když do něj furt vandrovali, hókl na ně: „Kdo seš čisté, migni ju grimlem!“ 8 A zase si čupl a čmrdlikal. 9 Celá sajtna se zdekovala a pila pali. 10 Šéf nasísl na koc: „Kde só všeci, kocóre? Žádné tě neodemlel?“ 11 „Ani rana, Šéfe,“ hlásí koc. A Šéf na to: „Ani já tě neodemelu. Sypé pali a už žádný levoty!“ Malíř vymaloval kostel a pan farář se zálibou pozoruje dokončené dílo. Najednou ustrne: „Vy jste namaloval andělovi na ruce šest prstů! Už jste někdy viděl anděla se šesti prsty?!“ „A vy jste snad viděl někdy anděla s pěti prsty?“ odseknul malíř. Vězeňský kaplan promlouvá k recidivistovi, který už potřetí vyloupil pokladnu: „Můj synu, až se dostaneš na svobodu, rád ti budu pomáhat.“ „Moc děkuji za nabídku, důstojnosti,“ povídá vězeň. „Ale na to musí být odborník.“ Svítání je určeno pouze pro vnitřní potřebu vydavatele a farnosti s ohledem na ustanovení 46/2000 Sb. §2, odst.2 a §3, odst.f. redakce: textové korektury:
Jana a Mirek Kuťákovi Olga Skalická
( Lidická 823, LA )
12
Tel. 465 325 166, 602 828 751
miro.kutak@tiscali .cz
