POZPÁTKU KOLEM ZEMĚKOULE 484 DNÍ NA CESTĚ • PŘÍBĚHY • MAPY • TIPY
KATEŘINA KREJČOVÁ PETR PTÁČNÍK
MEZI INDIÁNY A KAKTUSY Na severu Argentiny leží úžasné barevné hory. Turistické pěšiny tady nevedou, ale po oblých holých svazích si člověk může chodit, jak se mu zachce. Treky, které nikdo nezná, také nikdo nechodí a údolími se prohání jen indiáni na koních. Opuštěné vrcholky hor, kam noha člověka vstoupí jen zřídka, lákají stejně jako incké ruiny schované v údolích. V téhle oblasti se najde něco pro každého. Z téměř pouštních hor scházejí pěšiny do zelené džungle plné vláhy, kde vřeští tropické ptactvo, a klikaté silnice stoupají do čtyřtisícových sedel a zase dolů, aby nakonec dovedly člověka až na rovnou solnou pláň, bílou na všechny strany. Zdejší metropole Salta má přízvisko „půvabná“ a na oblíbenou vyhlídku nad městem, kopec San Bernardo, se můžete nechat vyvézt i lanovkou.
Krajinou barevných hor Jeden z nejkrásnějších treků v Argentině objevíme úplně náhodou. Navíc to vlastně ani
žádný „trek“ není. Neexistuje pro něj mapa ani žádné zázemí v podobě kempů nebo občerstvení. Vlastně se jedná o nezmapovanou divočinu a kdykoli zmíníme, co chystáme, domorodci nás důrazně varují, ať tam rozhodně nechodíme, že se určitě ztratíme. Naším jediným záchytným bodem je Cerro Pacuy. Petr kdesi objevil stručný itinerář cesty od jakési cestovní kanceláře, která tudy chtěla vodit klienty. Kromě vágního popisu zahrnujícího „zvuky zurčících potůčků“ a „bujnou vegetaci“ známe pouze výchozí bod – malou vesničku Ingeniero Maury ležící asi 70 km severozápadně od Salty, cílový bod – San Lorenzo, předměstí Salty, a čtyřtisícový vrchol hory Pacuy, který bychom měli cestou zdolat. V Saltě trochu prší a podle předpovědi má pršet další čtyři dny. Už se mi ale moc stýská po horách a tak mě nic nedokáže zastavit. Do Ingeniero Maury dojedeme stopem na korbě
džípu. Už z dálky si všimnu zřetelné stezky stoupající do sedla a policista hlídkující u silnice mi potvrdí, že vede skutečně na Cerro Pacuy. Vysoký horský hřeben nás odděluje od údolí, ve kterém leží Salta a zřejmě díky tomu není na obloze skoro ani obláček a sytě modré nebe nás přesvědčuje o tom, že vyrazit sem byl skvělý nápad. Vybaveni mapou celé provincie s měřítkem asi 1 : 400 000 a jídlem na pět dní vyrážíme vzhůru. Zdejší barevná, neuvěřitelně úchvatná krajina nás fascinuje. Vyprahlé hory hýří snad všemi odstíny od žluté přes červenou k fialové až po šedivou a hnědou a na svazích se tyčí do výšky několikametrové kaktusy. Za tři hodiny vyjdeme do sedla, kde stojí malá soška Panny Marie, ochránkyně poutníků. Údolí před námi se začíná schovávat do mraku a získává neuvěřitelně tajuplnou atmosféru. Tam někde dole leží staré
Provincie Salta a Jujuy, Argentina
Barevnými horami severní Argentiny si můžeme chodit dle libosti Krátká, ale krásná procházka kolem Sedmibarevné hory v Purmamarce Stezku do kopců lemují vysoké kaktusy (vlevo) a údolími se prohánějí indiáni na koních (vpravo) incké ruiny a vysoko nad nimi náš záchytný vrchol. Zpozorujeme divokou lamu nahoře na svahu a Petr si všimne blížící se trojice indiánů na koních. Na hlavách mají sombrera, na nohou volné kožené kalhoty. Kývnou nám v odpovědi na pozdrav a zmizí v prachu cesty. Mlha se začne pomalu rozpouštět a nad jedním z vrcholků se objeví duha. Na dně údolí stojí několik polorozbořených domků obehnaných dlouhými kamennými zídkami. Na plácku s pěkným výhledem nedaleko potoka si postavíme stan.
Jak trefit na Cerro Pacuy? Probudíme se do úžasného slunečného rána a řešíme zásadní dilema, která ze dvou hor před námi je Cerro Pacuy. Na mapě vyznačený není a zeptat se nemáme koho. Petr chce vylézt na tu vpravo, protože je nižší, já zase na tu vlevo, protože je vyšší. Po urputném
argumentačním boji zvítězím, možná díky tomu, že jdeme po levé straně potoka a nemusíme tak brodit na druhou stranu. Pěšina končí u skupiny stavení. Vypadají obydleně, ale nikde nevidíme ani živáčka. V čistém potůčku nabereme vodu a chvíli se zchladíme ve stínu stromů, jediných široko daleko. Krajina všude kolem vypadá suchá a vyprahlá, rostou tu jen kaktusy, suchá tráva a místy nízké keříky. Na vrchol stoupáme přímo, ale jde nám to čím dál pomaleji. Možná je to tím, že poprvé na této cestě překonáváme hranici 4000 m n. m. a tahle výška je už trochu znát. Po pěti hodinách a několika klamných předvrcholcích konečně stojíme nahoře. Překvapí nás široký, dlouhý a placatý vrcholový hřeben. Asi kilometr daleko vidíme dřevěný kříž. Dojdeme až k němu a slavíme první dobytou argentinskou čtyřtisícovku. Až od indiánů v údolí se dozvíme, že to není Pacuy. Ten leží naproti přes údolí na druhé straně potoka. Petr měl pravdu. Z téhle hory mám
ale možná ještě větší radost, právě proto, že je vyšší a bezejmenná, i když nejsme první, kdo sem vystoupal. Scházíme po holém travnatém svahu přímo dolů k řece. Připadáme si jako v letadle, protože z bílých mráčků vykukují jen vrcholky kopců, rovina směrem k Saltě se celá neprodyšně schovává pod nízkou oblačností. Když se i slunce začne sklánět pod obzor, vytvoří z mlhy převalující se v údolí nezapomenutelné scenérie.
My jsme vám to říkali Třetí den ráno nás opět vítá sluníčko. Teploměr ukazuje kladnou nulu, ale pohled ven slibuje třicítky během několika málo hodin. Kozí stezka holými pastvinami nás vede po úbočí táhlých kopců a pod námi se objevují různě veliké kulaté ohrady z kamenů. Většina z nich zeje prázdnotou, ale v některých vidíme koně a krávy. Stáda koz a ovcí se pasou kolem. Za potokem stojí dům se střechou z vlnitého plechu a starý muž v pletené čepici okopává na zahradě zeleninu. Pozdravíme a ptáme se na cestu do San Lorenza. Ukáže nám předpokládaným směrem. Pak se kolem nás seběhne smečka psů a mladší muž nám cestu začne vysvětlovat podrobněji. V zeleném údolí se pasou stáda krav a potůčky zurčí, přesně jak to psali v popisu treku, a z některých volně se pasoucích býků jde strach, když musíme projít kolem nich. Žádný z nich neuhne ani o píď, zároveň nás ale nechají projít úplně poklidně. Čím níž scházíme, tím víc se blížíme oblačné vrstvě, až krátce po poledni do ní spadneme přímo. Rázem nevidíme skoro na pár metrů před sebe a hledat správný směr a cestu se stává stále obtížnější. Vzpomenu si na všechny prorocké hlasy, které říkaly, že se ztratíme. A je to tady. Nevadí, jsme na to připravení! Slezeme až do hustého mraku a pěšinky se začínají větvit. Konzultujeme s kompasem
a mapou, ale zřejmě neúspěšně. Několik hodin bloudíme po kopcích, sem tam ovocný strom, sem tam louka s koníkem či kravkou, až se ztratíme v husté džungli. Prodíráme se houževnatě až do večera a pak ještě chvíli s čelovkami, dokud nenajdeme aspoň malý plácek na stan. Ráno prodírání pokračuje. Nejprve asi hodinu hustými křovinami a podrostem k potůčku. Tam se radostně napijeme, obereme ze sebe pichlavé části rostlin, které se nám nalepily na tričko i batoh, a střídavě potokem, střídavě podél něj dojdeme až k říčce. Tu přelezeme po spadlém kmeni a odsud už vede široká, zarostlá cesta. Holínka, plastová lahev a asi dvacet rozsypaných vlašských ořechů nás ubezpečí, že záchrana už není daleko. O pár hodin později narazíme na nezpevněnou cestu a po dvou kilometrech i na džíp s prázdnou korbou, který nás sveze až na hlavní silnici, čímž se po čtyřech dnech vracíme zpátky do civilizace.
Kruhové ohrady leží v kopcích vysoko nad Saltou
Barevné hory podruhé Naše druhá cesta do barevných hor začíná ve vísce Tilcara. Autobus nás tu vysadí ve dvě hodiny ráno a nám nezbývá nic jiného, než si najít vhodné ubytování. Projdeme spící vesničkou až na úplný konec, kde leží parkoviště a pěší stezka pokračuje do Ďáblova chřtánu (Garganta del Diablo), hluboké rokle s vodopádem. Z několika směrů se ozývá zuřivý štěkot psů, a tak si postavíme stan hned pod stromem u parkoviště. Leží ideálně stranou vesnice, ale stále v dohledu posledních domků a veřejného osvětlení. S batohy na zádech šlapeme v ohromném horku k Ďáblovu chřtánu. U strážní budky zaplatíme malé vstupné za sestup do hluboké rokle s vodopádem. Pak si vyhlédneme prasátkově růžový kopec na obzoru vysoko za Gargantou a znovu zamáváme civilizaci na několik dní. Mapa se o celém pohoří zmiňuje jen velmi vágně. Výška mezi čtyřmi a pěti tisíci m n. m. a od pohledu to vypadá, že by tam měla jít udělat krásná hřebenovka. Překročíme řeku a podél potoka stoupáme vzhůru. Během několika hodin chůze vidíme jen dva domky a několik zemědělských zvířat. U jednoho stojí solární panel a na šňůře se houpá vyprané prádlo. Nepotkáme ale ani živáčka a slunce dál nemilosrdně praží. V místě, kde se potok najednou vytrácí pod zem, postavíme stan, abychom zůstali u zdroje vody.
Podchlazené drama Vstáváme velmi brzy, abychom se vyhnuli spalujícímu horku. Čeká nás strmý výstup na čtyřtisícový hřeben a jasná obloha prorokuje slunečný den. Vezmu si proto jen tričko a tenkou bundu. Škrábu se nahoru asi hodinu, těžký batoh na zádech, ale ne a ne se zahřát. Výhledy do údolí skrývá šedivý opar a nám až po mnoha hodinách stoupání dojde, že dnes fouká významně víc než jiné dny a vítr víří prach a vynáší ho vysoko do ovzduší. Hřeben máme na dohled, takže větší teplo už asi nebude. Chvíli bojuji s větrem při oblékání druhé bundy, ale nakonec vyhraju.
Petr někdy udělá téměř cokoli, jen aby nemusel zouvat a brodit
Petr na mě čeká a jen co uvidí moji sněhobílou barvu a všimne si, že se třesu jako osika, zahájí záchrannou akci. Posadí mě do závětří, navleče na mě všechno oblečení, které najde v mém batohu včetně rukavic, zabalí mě do karimatky a chce do mě nacpat čokoládu. Cítím se pod psa a je mi zle. Nakonec dokážu sníst aspoň housku se sýrem a hroznový cukr. Ten mě trochu postaví na nohy, ale jsem slabá jako moucha a stále je mi zima. Poprvé zažívám, co znamená skutečné podchlazení, a není to nic příjemného. Rozhodneme se to otočit. Když ale vidím, jak malý kousek na hřeben zbývá, a uvážím, že jsme už dnes nastoupali asi 1400 m, překonám se a začnu se hrabat
vzhůru. Po 30 výškových metrech si zase musím sednout a odpočívat. Petr jde nahoru prozkoumat terén. Ještě asi čtyřikrát se překonám a vylezu pokaždé asi o 30 výškových metrů až na hřeben. Na vrchol tyčící se ještě asi 60 metrů nade mnou už ale nemám. Nahoru se vydá už jen Petr a zjistí, že skutečný vrchol je stále ještě daleko. Já zatím scházím pomalu do údolí. Ledový vítr pořád fouká a mně je stále zima. Když se znovu setkáme, sestoupáme do údolí a pak až do úzkého kaňonu vymletého řekou, která je ale zrovna vyschlá. Lehkým lezeckým terénem pokračujeme až k prameni, kde se utáboříme na miniaturním plácku. Další den je opět bezvětří, skoro 30 °C a slunce praží. Škoda,
Z deníku 57. den: „Ze zdlouhavého stopování jsme už trochu unavení, a tak si hned ráno koupíme v La Rioja jízdenku na autobus do Salty. Jede až večer, takže máme celý den na prohlídku města. Na nádraží čekáme v předstihu, ale autobus přijede se zpožděním. Vyloží pasažéry a jejich zavazadla a začne nakládat ta naše. Pak se ale stane něco divného. Když jsou všechna zavazadla v úložném prostoru, vyžene řidič pasažéry ven, zavolá, že má pětiminutovou přestávku, nasedne do autobusu a odjede. Zůstanu z toho paf. Historek o ukradených batozích jsme slyšeli přehršel, a tak se snažíme dávat si na věci pozor. Tohle ale nečekal nikdo. Navíc už máme skoro hodinu zpoždění. Jsem čím dál nervóznější a naštvanější. Hromadná doprava stojí v Argentině nehorázné peníze a vypadá to takhle. Po dalších čtyřiceti minutách autobus konečně přijede a vypadá to, že včetně zavazadel. Do Salty přijíždíme druhý den ráno s dvouhodinovým zpožděním. Zběžně zkontroluji všechny cennosti v batohu – nechybí nic. Tak hlavně, že jsme v pořádku dojeli.“
Sestup ze suchých hor do vlhké džungle vede přes zelené pastviny zahalené v mracích
Purmamarca, vesnice ležící jen 25 kilometrů na jih od Tilcary, láká davy turistů převážně z Latinské Ameriky. Anglicky mluvícího návštěvníka aby člověk hledal lupou, a přitom se jedná o tak úžasné místo. Nad městem se vypíná sedmibarevná hora a kolem ní vede asi tři kilometry dlouhá Barevná procházka (Pa-
Pucará de Tilcara V Tilcaře leží významné archeologické naleziště, opevněné před-incké hradiště Pucará, které bylo založeno kmenem Omaguaca přibližně ve dvanáctém století. Město bylo významným administrativním a vojenským centrem a žilo zde na 2000 obyvatel, než na konci 15. století podlehli vpádům Inků. Nadvláda Inků ale trvala pouhé půlstoletí. Už v roce 1586 založili Španělé na místě moderní město Tilcara. Z původní zástavby se zachovalo mnoho kamenných domků bez oken s nízkým vchodem a k vidění je tu také muzeum, monument z roku 1935 ve tvaru pyramidy věnovaný dvěma prvním archeologům a botanická zahrada specializovaná zejména na kaktusy. Z vrcholku kopce, na kterém Pucará stojí, je úžasný výhled do okolí.
ného rána stojí na náměstí vyvolávači a lákají kolemjdoucí na výlet na solnou pláň Salinas Grandes. Půldenní výlet vyjde na 90 argentinských pesos za osobu a tomu nedokážeme odolat. Auto nejprve šplhá po desítce klikatých serpentin až do sedla ve výšce téměř 4200 m a potom sjede až na bílou pláň. Tady se těží sůl a také draslík. Kromě dolů a restaurace postavené ze soli tu není obvykle nic moc k vidění, ale tentokrát máme štěstí. Na planině finišuje závod veteránů a kolem nás projíždějí nejrůznější nablýskané modely. Vrátíme se zpátky do Purmamarcy, ale přes čtyřtisícové sedlo projedeme ještě jednou, cestou do San Pedro de Atacama v Chile.
Provincie Salta a Jujuy
e Hu mahuaca
Sedmibarevná hora
seo de los Colores), kde si barev každý užije dosyta. Barevný kopec vůbec není jen malý kousek viditelný z vesnice. Jedná se o docela velký masiv, neuvěřitelně pestrý a členitý. Na skalách napočítáme skutečně sedm barev od zelené přes šedivou, bílou, hnědou, oranžovou, červenou, fialovou až po tyrkysovou, ale v nespočetném množství odstínů. Turistického ruchu plně využívají místní indiáni, kteří mají na náměstí rozložené stánky s nepřeberným množstvím suvenýrů všemožných barev. Deky, přehozy, svetry, čepice a dětské bačkůrky z vlny lamy alpaky působí na dotek příjemně hřejivě. Petr neodolá a koupí si barevný klobouk. Už od čas-
Queb rad ad
v tomhle počasí by byla ta hřebenovka jedna radost. Vracíme se zpátky do Tilcary. Za celé tři dny v horách jsme potkali jen jednoho Indiána, dvě stáda oslíků, pár psů a asi milion kaktusů.
Salinas Grandes
Tilcara
Purmamarca
Kam dál Úplně nejbarevnější hory leží v údolí spojujícím Purmamarcu s městečkem Huma huaca. V sedmdesát kilometrů dlouhé soutěsce Quebrada de Humahuaca naleznete bezpočet neuvěřitelně fotogenických míst, doporučit můžeme třeba malý hřbitov u vesničky Maimará, nad kterou se zvedá pestrobarevný hřeben.
San Salvador de Jujuy
Labužnický tip Argentinské empanadas, taštičky z těsta plněné vepřovým nebo kuřecím masem s cibulí a další zeleninou, můžeme vřele doporučit. Nejlepší jsme ochutnali na pěší zóně Florida v centru Salty, v pizzerii Bella Victoria. Z pouličních dobrot jednoznačně vyhrává kuřecí tacos.
Kuriozita Ze Salty vede železnice až do oblak. Tren de las Nubes nebo Vlak do oblak překonával na své patnáctihodinové pouti (434 km) na hranice s Chile celkem 29 mostů, 21 tunelů, 13 viaduktů, 2 železniční spirály a dvoje serpentiny, z nichž nejznámější je viadukt v La Polvorilla. Nyní turistické vlaky jezdí jen po malé části železniční tratě včetně slavného viaduktu.
5000 m 4000 3000 2000 1000
Cerro Pacuy
10 km
Ingeniero Maury Nevado de Cachi 6380 m
San Lorenzo Salta
NEJVĚTŠÍ CESTOVATELSKÁ VÝZVA Čeká nás největší cestovatelská výzva. Není to přelet Antarktidy v balónu, přechod Sahary po rukou, ani přeplutí oceánu ve Večerníčkově čepici. Největší výzva je cestování s dětmi. Petr má dvě, Lukáše (toho času 11 let) a Jáchyma (9 let), kteří za námi přiletí do Los Angeles a budou s námi cestovat celé letní prázdniny po národních parcích na západě USA. Jak si dokážeme poradit s městskými dítky a úplnou změnou našeho cestovatelského stylu? Náš původní plán byl projet celou Jižní a Střední Amerikou a do Los Angeles se dostat po zemi. Velmi rychle se ale ukázalo, že na to bychom potřebovali ještě nejméně tři měsíce navíc a letní prázdniny nepočkají. Na letišti v Los Angeles přistáváme 17. června, s čtyřdenním předstihem před očekávanou návštěvou. Přivítá nás dokonalé kalifornské počasí s věčným sluncem, lehkým větří-
kem a stabilní teplotou 23 °C ve stínu. Najednou ale vůbec nevíme, co dál. Musíme zařídit spoustu věcí – vypůjčit auto, nakoupit zásoby, promyslet plán, jenže ani netušíme, kde budeme dnes v noci spát. Plán nám tentokrát chybí ze všeho nejvíc.
Když jsme vymysleli motto Necháme starosti koňovi, zaboříme prst do mapy v místě s lákavým názvem Manhattan Beach a rozjedeme se tam autobusem. Vycházíme z představy, že kde mají pláž, musí mít i kemp, což se ukáže být zcela zcestné.
Kalifornie, USA
Ocitneme se totiž v noblesní rezidenční čtvrti, kde si hollywoodské hvězdičky a losangeleská smetánka kupují vilky a tráví čas procházkami po upravených parcích a čistých písečných plážích. Vypadá to, že pro dva vagabundy s krosnami tady není místo. Jediný motel, který objevíme, nabízí jednoduché pokoje bez snídaně za 86 USD, ale na nocování za takové peníze nejsme psychicky připravení. Neházíme flintu do žita, a tak náhodou potkáme Janet a Montyho. Janet je starší dáma a Monty malý pes. Ptáme se jí na kemp, ale Janet odpoví, že široko daleko žádný není.
Už od prvního dne tušíme, že cestování s dětmi bude výzva Vypadá nešťastně, že nám nemůže nijak pomoct. Petr začne vyprávět o našem cestování, dlouze povídá o svých dětech a hraje na city. Nakonec Janet vypustí kouzelnou větu: „Přespat na mém zadním dvorku byste asi nechtěli, že ne?“ Vede si nás domů a hlasitě přitom zdraví všechny sousedy. Nakonec z ní vypadne, že dlouhá léta moderovala pořad o záhadných zmizeních, úmrtích a vraždách, ale že teď už o nás ví celá ulice, tak se nás vůbec nebojí. Ukáže nám malý plácek na stan a otevře zadní dveře, abychom mohli využívat její koupelnu. Poděkujeme a jdeme na pláž. V dřevěných budkách stojí plavčíci s červenými plováky, na beachvolejbalových kurtech hrají lidé každého věku a po cyklostezce vedoucí podél moře projíždějí bruslaři i maminky s kočárky. Vychutnáváme si kalifornskou idylku a pak v obchodě koupíme pro Janet krabici čokoládových bonbonů. Když ji večer objeví na stole, rázem zjihne, přijde za námi na zahradu a zve nás zítra na večeři. Chce, abychom zůstali déle než jen jednu noc a abychom jí o našem cestování vyprávěli úplně všechno. Nejen Janet, ale všichni lidé v Manhattan Beach jsou na nás neuvěřitelně milí. Je to tím, že jsme cizinci? Díky nim pronesu okřídlenou větu, která se později stane mottem celé naší cesty. „Nikdy neodmítej jídlo nebo nocleh zadarmo.“
Kalifornská idylka. Písek, moře, pobřežní hlídka a neuvěřitelně milí lidé
do jídla. Chutná božsky. Po chvíli se začnou otvírat vrata od garáže a u nás zastaví černý jaguár. Paní ve středních letech se ptá, jestli si najela dobře, aby si mazlíčka nepoškrábala. Petr jí ukazuje a ona bezpečně zajede do garáže. Po chvíli se vrátí a dá se s námi do řeči. Vůbec jí nevadí, že sedíme na její zídce, naopak se stále ptá, co pro nás může udělat. Když ji ubezpečíme, že vůbec nic nepotřebujeme, odejde do domu a vrátí se s dvěma lahvemi vody a čokoládovým koláčem. Trvá na tom, že si to musíme vzít, a začne nám vyprávět, že je dnes kousek odtud k vidění opravdický putovní Stanleyův pohár, a to že je velkolepá událost. Až teď si všimneme, že má na
sobě tričko hokejového týmu LA Kings, jichž je velkou fanynkou. Když dojíme pizzu, Kathleen zavolá taxík a nás naloží taky s tím, že takovou slávu nesmíme minout. Ulice, kde se průvod bude konat, vede podél pobřeží, všude jsou davy lidí, zátarasy a policejní hlídky. Nad hlavami nám krouží asi pět vrtulníků. Nejprve projede kordon policistů a za nimi jedou hokejisté v dresech po dvou na korbách džípů. Úplně nakonec si to přihasí na obrněném vozidle i samotný Stanley cup. Sice nejsme zrovna hokejoví fanoušci, ale baví nás pozorovat, jak i stařičké dámy berou tuhle událost vážně a prožívají velké vítězství svého klubu.
Jak jsme viděli Stanleyův pohár Druhý den si k obědu koupíme velikou pizzu a ještě teplou si ji v krabici neseme ven. Hledáme stinné místo, kde bychom ji mohli sníst, a všimneme si nízké zídky pod stromem u jedné z vilek. Sedneme si a pustíme se
Slavnostní průvod se Stanleyovým pohárem projíždí skrz čtvrť Hermosa Beach
Děti jsou tady! Přesouváme stan na další zahradu. Přes couchsurfing jsme domluvení s Danem, leteckým inženýrem v důchodu, který se podílel na výbavě robotického vozítka při misích na Mars. Jeho dům stojí jen malý kousek od letiště, takže vyzvednout děti nebude problém, a v okolí také sídlí všechny velké autopůjčovny. Večer si píšeme všechny věci, které musíme udělat před příjezdem dětí, a je to dlouhý seznam. Ještěže přilétají s babičkou až pozítří odpoledne, takže na to máme dva dny. Ve dvě hodiny ráno Petr telefonuje s babičkou, která děti veze, že už jsou v pořádku na londýnském letišti a moc se na nás těší. Petra polije hrůza, protože zjistí, že se trošičku spletl a děti přilétají už dnes! Spánku mnoho nedáme a zachrání nás až Dan, když nám ráno nabídne, že mě sveze do prodejny s kempingovými potřebami. Petr zatím shání auto a řeší pojištění. Pak uděláme veliký nákup v supermarketu a Petr zarezervuje hotel pro děti s babičkou jen pár bloků od Danovy zahrady. Logisticky to zvládneme na jedničku a s půlhodinovým předstihem čekáme na naši českou výpravu na letišti. Kluci jsou naprosto nadšení, konečně v Americe a zase s tatínkem. Nejvíc se jim líbí hotel u letiště, kde mají bazén, ze kterého můžou pozorovat obrovská přistávající letadla. Podobný výhled mají i přímo z postele, takže jsou v sedmém nebi.
Druhá část expedice přistává na letišti v Los Angeles, zleva Luky, babička a Jáša
Hollywood, Hollywood Los Angeles skýtá nekonečné možnosti, co se zábavy pro děti týká. Začínáme hned dopoledne v hamburgerovém řetězci, protože kluci škemrají tak moc, že jim nedokážeme říct ne. Následuje Kalifornské vědecké centrum, kde je k vidění dokonce skutečný raketoplán Endeavour a mnoho interaktivních expozic. Kluci hned vymýšlejí, za co by utratili kapesné, které dostali od maminky, a Luky přijde s tím, že si koupil mechanickou robotickou ruku. V autě s ní pak umravňuje nesnesitelně otravující plyšové medvídky a my v tu chvíli ještě netušíme, jak se nám robotická ruka jednoho dne bude hodit. Pokračujeme do centra města, kde se projdeme mezi mrakodrapy a na střechu jednoho z nich se svezeme proskleným výtahem přilepeným z vnějšku budovy. Projdeme se po hollywoodském chodníku slávy, fotíme se s hvězdami slavných jmenovců a nakonec ještě vyjedeme ke slavné Griffitově observatoři, odkud máme krásný výhled na město i na nápis „Hollywood“. Kluci jsou celí paf z toho, jak je všechno v Americe obrovské, ať už budovy, auta nebo hamburgery. Obří pizzu, která má 22 palců v průměru (víc než půl metru!) skoro nedokážeme sníst ani v pěti lidech.
Ve Spojených státech je všechno obří
Pravidla hry Náš styl cestování se výrazně mění, ale všichni si to užíváme a kluci mají už teď víc zážitků než jindy za celé prázdniny. Po kolotoči fast foodů, pizzerií, obřích nákup-
Postavit stan může zpočátku vypadat jako oříšek
ních center, pláží a mrakodrapů konečně vyrážíme do přírody, do národního parku Sequoia. Kluci jsou typická pražská kvítka, zvyklá sedět celé dny u počítače, a už od začátku tuším, že to s nimi nebude jen tak. A nemýlím se. Většinou je zajímá jen, kdy zase půjdeme do fast foodu a nakupovat do supermarketu. Čím větší, tím lepší. Vyvstává tedy před námi nelehký úkol, jak motivovat děti, aby měly chuť chodit po horách a poznávat krásy přírody. A tak pro ně vymyslím dlouhodobou motivační soutěž. Za veškeré činnosti související s pobytem v přírodě (postavit stan, umýt ešus, vylézt na kopec atd.) budou dostávat body a za body hodnosti. Vždy, když dosáhnou nové hodnosti, mohou si vybrat odměnu (třeba i večeři ve fast foodu). Háček spočívá v tom, že pro dosažení každé další hodnosti potřebují víc a víc bodů. Začínají jako Žížaly. Další v pořadí je Želva, na kterou musí získat 10 bodů, dál Tapír – 30 bodů, Lama – 50 bodů, Mula – 90 bodů, Poník – 230 bodů, Koník – 370 bodů, Jak – 520 bodů a Šerpa 1000 bodů. Za mimořádný výkon mohou získat přechodnou hodnost Kamzík, díky které sbírají body dvakrát rychleji. Za mimořádně ošklivé chování si mohou vykoledovat krátkodobou hodnost Sliz, díky níž dostanou jen polovinu bodů, které si zaslouží, a být Slizem je ostuda. Hra se ujme. Možná je to i díky tomu, že klukům prozradím, že tatínek už je Poník… Babička se nevinně otáže: „A co jsem já?“ Luky na to hbitě odpoví: „Babička je hodností Žížala, vzhledem Jak!“ Nikdo učený z nebe nespadl a při prvních pokusech o postavení stanu vypadají oba dost bezradně. Ještěže tu zatím mají babičku. Slíbím jim dvacet bodů pokaždé, když sami postaví jejich stan dřív než já náš, a dalších dvacet, pokud ho sbalí dřív, než my se ráno probudíme. Kluci jsou totiž ranní ptáčata, ale snídaně a balení nám zpočátku trvá každý den zhruba dvě a půl hodiny. Čtyřicet bodů je pro počáteční fázi hry opravdu hodně, kluci se snaží, ale ani když mají velký náskok, nemají nejmenší šanci. Nebude ale dlouho trvat a tábornickým dovednostem se
Dva tisíce let staré sekvoje se monumentálně tyčí v oblasti NP Sequoia zvané Giant Forest
naučí velmi dobře. I když zjistí, že postavit můj stan je mnohem jednodušší než ten jejich, několikrát mě porazí dřív, než si vůbec uvědomím, že bych měla jít stavět.
Každý svou cestou Odpolední procházka v národním parku vede kolem tisíce let starých majestátních sekvojí. Tyčí se k obloze všude kolem nás, s rezavou, místy temně načervenalou kůrou a rozložitými větvemi. Některé z nich musely zažít obrovské lesní požáry, protože jsou zespod ohořelé, ale stále živé a v plné síle, protože sekvojové dřevo nehoří. Lesní požáry jsou ale nezbytné pro jejich rozmnožování. Pouze díky ohni může prasknout tvrdá skořápka semínka a semínko vyklíčit. Cestička nás zavede až k údajně největší sekvoji světa, stromu Generála Shermana. Není ani nejvyšší na světě, ani nemá nejširší kmen na světě, ale údajně se jedná o strom s největším objemem dřeva na planetě. Jeho stáří se odhaduje zhruba na 2500 let.
Vracíme se k autu, když k nám přiběhnou dva rozčílení lidé a vyprávějí, že právě viděli medvěda. Kluci hned začínají pištět, že taky chtějí vidět medvěda, a shora se ozve křik. Proti nám běží skupinka ječících lidí, kteří zjevně netuší, jak se při setkání s medvědem chovat. Křičet a začít utíkat je ta nejhorší možná reakce. Přijdeme k autu a jedeme zpátky do kempu. Petr jede velice opatrně, ale stejně musí prudce brzdit. Z čista jasna nám totiž přes cestu přeběhne medvěd černý. Kluci jsou nadšení, já vyděšená… V národním parku Sequoia se naše cesty rozdělí. Babička chce vidět Grand Canyon, Las Vegas a Údolí smrti, a tak Petr naplánuje sedmidenní road trip přes Las Vegas do San Francisca. Mě to táhne do hor a týden strávený převážně v autě bych si nejspíš moc neužila. Proto si zařídím povolení (wilderness permit) na šestidenní přechod národního parku Sequoia a závěrečný výstup na Mount Whitney. Kluci mě (snad) vyzvednou za týden na druhé straně za horami. Pokud mě cestou nesežere medvěd.
Národní parky USA Ve Spojených státech se nachází 59 národních parků, které ročně navštíví přes 70 milionů lidí. Nejstarším národním parkem je Yellowstone, založený v roce 1872, nejnavštěvovanějším Great Smoky Mountains v Severní Karolíně a největším Wrangell – St. Ellias na Aljašce. Chráněné území národních parků celkem pokrývá plochu 210 tis. km2, tedy podobně velkou jako celé Rumunsko. Dvacet sedm států USA má alespoň jeden národní park, nejvíce se jich nachází v Kalifornii. Většinu národních parků lze navštívit celoročně, hlavní sezóna trvá v období letních prázdnin, kdy některé národní parky doslova praskají ve švech a bývá složitější najít volný kemp či získat povolení pro stanování. Jednotlivé vstupné do většiny amerických národních parků činí 20 USD. Výrazně ušetřit se dá zakoupením roční vstupenky do všech NP po celých USA, která stojí 80 USD a platí pro celé auto a všechny pasažéry.
Kde nocovat Stanovat v USA můžete buď ve vybaveném kempu, nebo v divočině. Cena kempů závisí na vybavení, lokalitě a sezóně, obecně se pohybuje mezi 10-50 USD za noc a stanový plac, kam se obvykle vejdou dva až čtyři stany. Kempování ve volné přírodě v národních parcích vyžaduje povolení (wilderness permit). Cena povolení se liší podle NP, počtu osob a počtu dní, každopádně nocování v divočině vyjde levněji než nocování ve vybavených kempech.
Jak se tam dostat Pro cestování s dětmi po USA volíme auto z půjčovny jako nejvhodnější dopravní prostředek. Při dlouhodobém pronájmu vozu se lze s cenou dostat na méně než 20 USD/den, zhruba stejnou částku ale stojí ještě pojištění vozidla. Pojistné podmínky se řídí zákony státu, kde si auto půjčíte, což je výhodné v Kalifornii. Za poplatek lze také auto vrátit na jiném místě, než kde jste si ho půjčili.
Kuriozita V některých supermarketech v Americe mají dvojí ceny. Ty nižší platí pro členy klubu a občas můžete narazit na velmi výhodné slevy. O klubovou kartu každého obchodu můžete snadno požádat u pokladny. Zabere to asi půl minuty a v průměru vám karta ušetří kolem 10 %.
POD HLADINOU Pod hladinou světových moří a oceánů se skrývají neuvěřitelné poklady. Kromě truhlic se zlatem v potopených vracích jsou to hejna barevných rybiček, velké želvy, žraloci, rejnoci a koráli nejroztodivnějších tvarů a barev. Neznám dokonalejší relaxaci, než se položit na hladinu teplého moře a pozorovat ten pestrý svět. Jen hlavně nesahat a nešlapat. Jediný špatný krok dokáže zničit sto let růstu, zahubit vzácného živočicha anebo pěkně zabolet…
Trnucha modroskvrnná, jeden z nejkrásnějších rejnoků, patří mezi ohrožené druhy. Dva ostny na ocase jsou jedovaté, na což upozorňuje predátory svým neobvyklým tečkováním. Kambodža
Ocitnout se mezi stohlavým hejnem útesníků šestipruhých není na ostrově Beachcomber nic složitého. Stačí vzít si do ruky kus chleba. Pozor ale na ostence číhající v pozadí. Tyto teritoriální ryby rády koušou. Fidži
Ježík, rybka s kulatou hlavou, výraznýma očima a nenápadnými ostny, dokáže v případě ohrožení spolykat vodu a nafouknout se do podoby velkého trnitého míče, takže ji predátor nedokáže pohltit. Thajsko
Kareta obrovská vylézá z moře nasát trochu odpoledního slunce. Tyhle velké želvy překonávají v oceánech tisícikilometrové vzdálenosti, ale klást vejce se vracejí vždy na tu samou pláž, kde se narodily. Havaj, USA
Koráli, pestré ozdoby podmořských útesů, patří do říše bezobratlých živočichů ve stádiu polypa. Množí se, spojují v kolonie a vytvářejí korálový útes. V žádném případě na ně nešlapejte, jsou velice křehcí. Fidži
Ježovky dokáží fascinovat. Umí se pohybovat, dožívají se dlouhého věku, mají dokonale ostré kousací ústrojí a světlo vnímají celým povrchem těla. Ale pozor, některé z nich mohou být jedovaté. Kambodža
Krásami podmořského života jsme se kochali na ostrovech Oahu na Havaji, Mana a Beachcomber na Fidži, Koh Rok, Phi Phi a Koh Haa v Thajsku a Koh Rong v Kambodži
Houba druhu Xestospongia muta může velikostí přerůst dospělého člověka. Nacházejí se v hloubkách přes 15 metrů a svým zvrásněným povrchem poskytují útočiště drobným rybkám a jiným živočichům. Kambodža
Poznáte někdo tuhle krásku? Před objektivem pózovala jako profesionálka a zcela jistě chtěla být hlavně slavná. Škoda, že se aspoň nepředstavila… Fidži
Jed vlnožila užovkového neboli mořské krajty patří mezi nejúčinnější na světě a má ho prý dost, aby zabil dvacet dospělých lidí. Jedový zub vězí hluboko v ústech, takže pro plavce běžně není nebezpečný. Thajsko
Modré hvězdice patří mezi časté obyvatele korálových útesů v tropických mořích. Dorůstají se až 30 cm a chovat je můžete i v mořském akváriu. Nejkrásnější jsou ale stejně ve svém domácím prostředí. Thajsko
ŽIVOT V SIRNÉM KRÁTERU Každý den se ocitají na hranici mezi nebem, peklem a smrtí. Smějí se od ucha k uchu a jsou vděční za instantní čínské nudle. Horníci z kráteru Ijen nemají život jako peříčko. Na zádech jim totiž leží deset hodin denně sto kilo síry. Odchytí si nás, jen co vylezeme z trajektu mezi Bali a Jávou. Mluví pěknou angličtinou a začne vyprávět barvitý příběh o modrých plamenech, kráteru a síře. Jeho cena za výlet na sopku není vysoká a nabídne nám, že u něj můžeme zadarmo přespat. V malém deníčku má doporučení dokonce v češtině. „Přátelé, máte štěstí, že jste narazili na skvělého chlapíka, který vám ukáže skutečnou Jávu.“ Fendy je muslim. Má mladou ženu a tříletého syna. Nikdy se nezapomene smát a vždycky se snaží, aby jeho svět byl zase o kousek lepší než včera. Jako průvodce se živí už šest let.
Jak se těží síra Spíme jen pár hodin na matracích na zemi v obýváku. Vstáváme o půlnoci, v půl jedné
nasedáme do taxíku a hodinu jedeme pod kopec. Parkoviště je plné aut, to bude nahoře asi hodně turistů. Fendy mi odpoví, že to jsou všichni Indonésané, protože je neděle. Jezdí sem na víkend. Turistů ze zbytku světa tady mnoho není a ve všední dny tu prý parkoviště zeje prázdnotou. Stoupáme ve tmě po široké hliněné cestě a Fendy nám vypráví o místě, kam jdeme. Síru začali v kráteru sopky Ijen těžit před 45 lety. Tehdy pod ni ještě nevedla asfaltová silnice a horníci museli dvacet kilometrů k hoře džunglí pěšky a pak i se sírou zase zpátky. Aby bylo jasné, o jakých hmotnostech se tu bavíme – každý horník nosí 60 –100 kg síry v košících z bambusu. Všichni horníci jsou poměrně malí a hubení, bezpochyby nosí na zádech víc, než sami váží. Někteří nám ukazují velký mozol na rameni, narostlý během mnoha let tvrdé práce. Horník začíná směnu ve dvě hodiny ráno a končí v poledne. Deset hodin denně, šest dní v týdnu. Za úkol má donést co nejvíc síry do náklaďáku čínské společnosti stojícího na
Ostrov Jáva, Indonésie
parkovišti pod kopcem. Pracuje jich tu padesát a jsou placeni od přineseného kilogramu. Za každý dostanou 700 indonéských rupií, což dělá 1,40 Kč. Ti nejlepší a nejsilnější si tak za jeden den dřiny můžou přijít na „závratných“ 200 korun. Jeden z horníků nám hned nabízí želvičku ze síry. Chce za ni 10 korun, což je cena, za kterou si může v obchodě koupit třeba sušenky. Potmě stoupáme vzhůru.
Zaměstnanecké výhody Číňané vykupují síru za 700 rupií za kilogram a prodávají ji za 10 tisíc rupií. Nosičům odečítají z váhy přinesené síry 5 kg jako váhu bambusového košíku (který ale tak těžký není!) jako něco, za co nebudou platit. Ptám se na ty košíky. Horníci si je pletou sami a vydrží jim většinou dva měsíce. Pak bambus začíná praskat. Čínská společnost, pro kterou pracují, jim neposkytuje nic. A budu zcela konkrétní ve výčtu toho, co znamená ŽÁDNÉ ZAMĚSTNANECKÉ
Život v kráteru sopky Ijen není peříčko… VÝHODY. Žádné zdravotní ani důchodové pojištění, dovolená ani placené svátky. Žádné pracovní nářadí, oblečení, boty ani ochranné pomůcky. Většina horníků sestupuje dolů do kráteru v žabkách nebo v holínkách (a já mám co dělat i v pohorkách). Horníci bydlí ve vesnici 20 km od kráteru, a ačkoli tam jezdí náklaďák se sírou, není jim dovoleno svést se s ním. Doprava do vesnice stojí 20 korun, což je víc než desetina jejich denní mzdy. Nemohou si dovolit dvakrát denně jezdit „taxíkem“, proto jezdí domů jen jednou týdně. Žijí nahoře blízko hrany kráteru nebo v domcích poblíž parkoviště. Jejich komůrky bez oken vypadají spíš jako králíkárny. Ubytování a stravu si samozřejmě platí ze svého. Horníci jsou muslimové a pracují i o ramadánu, který samozřejmě ctí. Po dobu jednoho měsíce si nesmějí dát od rána až do setmění ani trochu vody a nic k jídlu. Ptám se na tu pěknou širokou cestu vedoucí ke kráteru. Vybudovala a zaplatila ji čínská společnost? Vůbec ne! Tu postavili horníci. Sami pro sebe, ve svém volném čase. A opravdu. Vidíme jich několik s lopatou, zasypávat koryto od vody a zarovnávat nerovnosti. A Fendy pokračuje: Dřív, když horník pracoval několik let a ušetřil dost peněz (jak se dá ušetřit dost peněz, pokud živíte rodinu z 3000 korun měsíčně?), mohl si koupit koně nebo oslíka, který pak košíky se sírou svážel dolů za něj. Pak BBC natočilo o místě dokumentární film, přišli turisté a začali si stěžovat na špatnou cestu, rozrytou kopyty koní a „příšerný smrad“ po jejich exkrementech. A tak byli koně a oslíci zakázáni a práce pokračuje zase pěkně postaru. Ručně. Výstavbu lanovky horníci odmítají, chápou, že by většina z nich přišla o práci.
…i když je to vlastně velmi krásné místo
Do nitra kráteru skrz jedovatý kouř Trvá nám hodinu, než vyjdeme na hranu kráteru, a tady většina turistů končí. My máme průvodce a jdeme dál, za ceduli „Návštěvníkům je zakázáno sestupovat do kráteru. Nebezpečné.“ Další hodinu nám trvá sestup dolů. Stále je tma, čtyři hodiny ráno. Pozorujeme modrý plamen. Síra hoří díky unikajícímu plynu. Má 200 °C a je tekutá. Z horkého místa, které hoří modrým plamenem, odtéká čerstvá síra, protéká trubkami, chladí se a dole tuhne. Tam ji horníci odlamují dlouhými tyčemi a nakládají do košíků. Je ještě oranžová a teplá. Trubky jsou prý mo-
derní vynález, dřív lezli horníci přímo do nitra sirného ložiska, často se popálili a nadýchali intenzivního sirného kouře. Teď je to prý mnohem, mnohem lepší. Zmínila jsem už kouř a sirný pach? Z centra kráteru vychází opravdu silné sloupy kouře a oblaka zápachu. Jsme tu bez veškeré ochrany dýchacího ústrojí stejně jako horníci, zatímco těch pár ostatních turistů, kteří se odvážili až sem, mají plynové masky nebo aspoň roušky přes nos a pusu. Zafouká vítr a my se ocitneme v hustém sirném kouři. Je to strašné. Jsem zmatená, netuším, jak z toho utéct. Mám pocit, že se udusím. Čekáme na východ slunce a je nám zima. Andy, jeden z horníků, nás pozve do malé
Někteří horníci si přivydělávají výrobou originálních suvenýrů ze síry
Košíky se sírou váží 60 – 100 kg
Sahamova výplatní páska. Dnes si přišel na 145 korun chýše postavené hned u dolu. Uvnitř jsme chráněni před větrem a smradem a mají tam i postel, na kterou si můžeme sednout. Andy si s námi chce povídat. Umí poměrně hodně anglických slovíček. Je mu padesát jedna a v dole pracuje od svých čtrnácti. Třicet sedm let. Má tři děti a věřte tomu nebo ne, je vysmátý od ucha k uchu. „Vy republika Čeko, já republika Indonésia, hahahahahaha.“ Říká, že jsme jeho hosté a ukazuje na stěny chýše. Dáme mu balíček sušenek a vypadá spokojeně. Fendy nám už dopředu říkal, že by bylo hezké koupit pro horníky nějaké jídlo nebo levné cigarety. Máme proto slušnou zásobu sušenek a čínských nudlí a horníci vždycky poděkují, když od nás něco dostanou. Žádný z nich ale nežebrá nebo ne-
Turisté se mohou nechat vynést nahoru na židličce
prosí o peníze. Naopak, smějí se, ptají se, odkud jsme, a dělají vtípky. Fendy zastává názor, že něco k jídlu by jim měl přinést každý turista, ale skoro nikdo to nedělá.
Sahamo má život rád Slunce vychází, a to odporné smradlavé místo získá na kráse. Modré jezero se vyloupne z kouře a žluté balvany síry kontrastují s šedivou skálou. Celý kráter je nádherný. Zevnitř a ještě víc shora. Fendy se dá do řeči s jedním ze svých přátel, který zrovna odpočívá, a tak ho poprosím o malé interview. Sahamovi je čtyřicet a v dole pracuje dvacet let. Má dvě děti, třináctiletou dceru a patnáctiměsíčního syna. Další děti nechce,
protože oficiální program vlády říká „Two is enough.“ (Dvě jsou dost.) Ptám se, jestli čeká, že tu bude pracovat i jeho syn. A Sahamo odpoví, že naprosto jistě ví, že nechce, aby tu syn pracoval. Chce ho poslat na univerzitu a zajistit mu lepší život. On pracuje každý den od dvou ráno do dvanácti dopoledne. Nosí dva košíky denně, každý po osmdesáti kilech a vydělá si za to 150 korun. Odvážím se vyslovit otázku, která mě pálí už několik hodin: „Máš svou práci rád?“ Rozesměje se. „Ano, mám svou práci rád. Žádnou jinou nemám. Nemám žádné školy a jsem za tuhle práci vděčný.“ Pokračuji. „Máš rád tohle místo, líbí se Ti?“ „Ano, mám ho rád, líbí se mi ten krásný výhled.“ Ptám se na turisty. Já je (nás) vnímám jako otravný hmyz,
Číňan v budce na parkovišti váží síru a vydává poukázky na výplatu
Z deníku 337. den: „Fendy nám vypráví o nadaci na záchranu mořských želv, karet zelenavých, kterou před pár lety založil. Vždycky, když v květnu připlují želvy na pláž a nakladou vajíčka, vyhrabe je se svými pomocníky z písku, převeze do záchranné stanice a pečuje o ně až do vylíhnutí. Po dvou týdnech, když už želvičky vidí a jsou schopné lépe přežít v moři, posbírá děti a dobrovolníky a jednu po druhé vracejí do volné přírody. Dělá to pro děti. Aby i příští generace věděly, jak vypadá želva. Rybáři ho za to prý dlouhou dobu nenáviděli. Vajíčka bývala jejich snadnou kořistí a oni je prodávali na trhu po čtyřech korunách jako vybranou lahůdku. Nyní ho respektují, protože má oficiální podporu. Loni vypustili do přírody 8743 malých želviček.“ Přístřešek dole v kráteru poskytuje ochranu před kouřem
který se jim akorát plete pod nohy, zdržuje je od práce a bez přestání je fotí. Někteří se dokonce nechají nahoru na kráter vynést na židličce. Zní a vypadá to otřesně, jenže z vynášení turistů mají horníci větší příjem, než z přenášení síry… Sahamo má turisty rád. Ne proto, že mu nosí jídlo (nenosí), ale protože si s nimi může popovídat a zavtipkovat. „Jak ses tu cítil první den, tehdy před dvaceti lety, vzpomínáš si na to?“ Odpoví, že měl strach. Byl to neznámý kouřící kráter, nebezpečný, nevěděl, co od toho čekat. Trvalo to týden, než si zvykl. Od té doby je v klidu. „Miluješ svou ženu?“ Tahle otázka ho dostane. Začne se smát a pak naprosto vážně odpoví: „Samozřejmě, že miluju svoji ženu. Kdybych ji nemiloval, neměli bychom děti!“
Výlet do nitra kráteru Indonéská sopka Ijen leží na východě Jávy poblíž města Banyuwangi. Mezi místními turisty proslul Ijen (2799 m n. m.) zejména díky modrému plamenu, kterým hoří síra a který je viditelný jen v noci. Pro výlet na Ijen se vyplatí vyrážet z Banyuwangi krátce po půlnoci s návratem zpět kolem desáté ráno. Sopka byla vyhlášena národním parkem a vstupné činí ve všední den 100 tisíc IDR (asi 200 korun), o víkendu 150 tisíc IDR. Naše skupina čtyř osob zaplatila průvodci 300 tisíc IDR na osobu včetně vstupného a dopravy taxíkem.
Na co nezapomenout Ijen je aktivním vulkánem. Velmi časté jsou výrony hustého sirného dýmu, zvažte použití plynové masky či inhalátoru, roušky příliš užitečné nejsou. Poslední magmatická erupce nastala v roce 1817 a poslední freatická erupce v roce 2002.
Kuriozita Dole v kráteru pod velkým balvanem je schovaná keška. Jedná se o oficiální kešku geocachingu a úvodní informace jsou psané v češtině. Pokud jste fanoušci geocachingu, tak tahle keška se řadí mezi naprosto unikátní a nezapomenutelné.
CESTOVATELSKÁ NEJ Co je na světě největší, nejlepší nebo nejkrásnější? Kdo vám to řekne? No přece my! Aspoň pokud můžeme soudit. Vybrali jsme pro vás seznam našich NEJ, jak jsme je na vlastní kůži zažili nebo na vlastní oči viděli na naší cestě. Rozhodli jsme se ale vynechat některá speciální, třeba nejdelší prodírání pichlavou džunglí, největší promoknutí na kost a největší koncentraci krvežíznivých komárů a muchniček. Připomeňme si radši příjemnější chvíle.
Pocitově NEJodlehlejší místo naší cesty, jezero Monkman Lake, se nachází den chůze a půl dne jízdy po prašné silnici od nejbližší obce Thumbler Ridge. Město Edmonton leží 520 km vzdušnou čarou. Kanada
Gobi patří mezi NEJvětší pouště na světě a dobrodruhy láká zejména nepotvrzená existence obřího pouštního červa Olgoje Chorchoje. NEJvětší písečné duny se rozkládají na západ od města Dalanzadgad. Mongolsko
Patagonie proslula extrémním a silně proměnlivým počasím a větrem, který se může objevit znenadání. NEJvětrnější noc jsme zažili při treku přes Větrné sedlo (Paso del Viento) v NP Los Glaciares. Argentina
NEJnižšího bodu, 86 m pod hladinou moře, jsme dosáhli na solné plání Badwater v Údolí smrti. Tam stačí jen dojet autem. Ze sportovních počinů vede Petrův ponor k vraku v Thajsku do 27 m pod hladinou. Kalifornie, USA
Angkor Wat, vrcholné dílo khmerské architektury, je NEJvětší náboženskou stavbou světa. Dnes patří k NEJnavštěvovanějším památkám Jihovýchodní Asie, ale ještě před sto lety stál zarostlý v pralese. Kambodža
Dvojice identických mrakodrapů Petronas Twin Towers v Kuala Lumpur bývala mezi lety 1998–2004 NEJvyšší budovou světa. Do současnosti drží s výškou 452 m prvenství mezi NEJvyššími dvojčaty. Malajsie
Dosažení NEJvyšší nadmořské výšky vlastními silami znamenalo překonat sami sebe a vylézt na vrchol hory Huayna Potosí, který leží ve výšce 6088 m n. m. Výhled i zážitek stál každopádně za to. Bolívie
NEJvětší země světa nás překvapila zejména pohostinností svých obyvatel. Nikde jinde se nám nestalo, že by nás z osmi oslovených couchsurferů přijalo sedm a my je museli odmítat. Rusko
Je otázkou spornou, které NEJvětší město jsme navštívili. Pokud počítáme samotné město, vítězí Peking s 22 miliony obyvatel. Indonéská Jakarta má však včetně aglomerace přes 30 milionů obyvatel. Čína
V zemi s NEJsnadnějším autostopem zastaví i party bus, dostaneme colu a můžeme si krátit chvíli tancem nebo sledováním hudebních klipů. Pak nás zavezou, kam ani sami nejedou a najdou nám kemp. Nový Zéland
Bankovku NEJvyšší nominální hodnoty zdobí podobizna Ho Či Mina, tak jako všechny ostatní vietnamské bankovky. Utratit půl milionu nedá zas až takovou práci, v přepočtu jde asi o 550 korun. Vietnam