Vesmírná komunikace
Pozorování Za nejběžnější vesmírnou komunikaci lze označit pozorování vesmíru pouhým okem (možno vidět okolo 7000 objektů- hvězdy, planety…).Je to i nejstarší a nejběžnější prostředek.
Pozorování dalekohledy. Umožňují pozorovat vzdálenější a méně jasné objekty (až stonásobně více než pouhým okem). Dají se použít jakékoli dalekohledy (ruční, hvězdářské na stativu…).
Observatoře. Jedná se o kupolovitou budovu, ve které je umístěn velký dalekohled tvořený nejčastěji velkým zrcadlem.
Pozorování očima lze souhrnně označit jako optické pozorování, kdy informace přichází v podobě světla. Každá hvězda září (podobně jako naše Slunce) a vysílá tím do prostoru informace, které putují vesmírem. My je poté zachytíme a dále zpracováváme. Je nutné si však uvědomit, že ač je světlo velmi rychlé (rychlost světla ve vakuu je 300 000km/s tzn., že světlo by Zemi na rovníku za 1s oběhlo 8X), ve vesmírném měřítku je to stále malá rychlost. Světlo, které pozorujeme nyní, může být staré i miliardy let.
Nejlepších výsledků při optických pozorováních se dosahuje, nemáme-li okolo sebe příliš světel, která zastiňují světlo dopadající z vesmíru. Proto se pozorovací observatoře umisťují často mimo města a na kopcích, kde již není tak velký „světelný smog“.
Příjem rádiových vln Rádiové vysílání. Tělesa ve vesmíru kromě světla vyzařují i radiové vlny (podobně jako rádio či televize), které jsme schopni zachytit pomocí antény. Tyto antény se nazývají radioteleskopy (parabolický talíř).
První radioteleskop byl sestrojen roku 1931 Karlem Guthem Janskym. Byl sestrojen za účelem identifikace šumu, který rušil radiokomunikaci. Rozsah pozorovaných frekvencí je velmi široký od jednotek MHz do desítek GHz. Tomu odpovídají i průměry parabol radioteleskopů od jednotek metrů po stovky metrů (největší průměr 576m).
Radioteleskopy lze najít jak samostatně, tak v radioteleskopových „polích“, kde můžou být desítky antén vedle sebe.
Rádiové vysílání Stejně jako můžeme rádiové vlny přijímat, lze je i do vesmíru vysílat. Od roku 1974 jsou do vesmíru vysílány zprávy pro jiné světy. Jedná se o pozdravy v různých jazycích, hudbu či data v binárním kódu. Tyto informace jsou vysílány především k planetám, které jsou podobné Zemi a je možnost, že na nich vznikl život. I když se toto vysílání šíří rychlostí světla je tato komunikace velmi pomalá. Většina těchto Zemi podobným planet je vzdálena miliony světelných let a tudíž může trvat milion let, než je vyslaný signál zachycen a další milion let, než přijmeme případnou odpověď. Větší význam má rádiové vysílání při komunikaci s raketoplánem nebo jiným uměle vytvořeným objektem ve vesmíru, který se nachází blízko Země.
Družice Jako družici nazveme těleso, které se pohybuje na oběžné dráze kolem hmotnějšího tělesa. Země má jednu přirozenou družici, která se jmenuje Měsíc. Dále pak mnoho dalších umělých člověkem vypuštěných družic- satelitů. Pro příjem i vysílání ať již rádiových či optických vln je omezujícím faktorem atmosféra, která pohlcuje nebo ruší šumem signál z vesmíru. Cílem je vyhnout se tomuto rušení a proto se vysílají satelity na oběžnou dráhu země nad atmosféru, kde již toto rušení není a můžeme přijímat slabší signály.
Satelity rotují kolem Země ve výškách stovek až tisíců kilometrů. Satelit musí na oběžnou dráhu vynést nosná raketa. Rakety jsou odpalovány z kosmodromů (nejznámější Bajkonur). Satelitů je mnoho druhů podle účelu, který zastávají. Ke zkoumání vesmíru se používá klasický dalekohled. Dalekohled, který je na oběžné dráze může být menší, protože pozorování již není ovlivněno atmosférou a šumem. To samé platí i o radioteleskopech. Tyto satelity zachytí čistý signál z vesmíru a následně ho posílají na Zemi. Jiné satelity umožňují získat informace o Zemi a o tom, co se na Zemi děje. Patří sem meteorologické satelity, které podávají informace o počasí, vojenské družice, družice udávající polohuGPS ale také telekomunikační družice zajišťující komunikaci na Zemi a přenos televizního signálu atd.
Roku 1957 byla vyslána první družice Země Sputnik 1. Každá družice postupně klesá až se dostane do atmosféry, kde shoří. Dnes je na oběžné dráze Země kolem 3500 funkčních družic. Satelity můžou být vyslány i na průzkum hlubšího vesmíru. Jedná se především o zkoumání naší sluneční soustavy a planet, kdy družice pořídí informace o objektu (fotky) a pošle je pomocí radiových vln k Zemi.
V roce 1977 byly vypuštěny sondy Voyager 1 a 2, které měly za úkol prozkoumat vnější sluneční soustavu a vzdálenější planety. Svůj úkol splnily a ještě dnes jsou stále aktivní a posílají na Zemi informace. Podobně jako se vysílají informace ke vzdáleným planetám, i tyto sondy nesou „pozdrav civilizacím“ v podobě disku se zvukovými nahrávkami a fotografie (další podobné sondy jsou například Pioneer 10 a 11). Sondy se nyní nachází na okraji sluneční soustavy a letí dále do mezihvězdného prostoru. Počítá se, že budou aktivní do roku 2025. Jsou to zatím nejvzdálenější lidmi vyrobené objekty ve vesmíru. I když letí prostorem ohromnou rychlostí 15km/s, je vypočítáno, že nezmění-li nic dráhu družice nebo nedojde ke srážce, dorazí k cíli (planetě) za stovky tisíc až miliony let.
