KAPITOLA 8
„Potřebujeme si odpočinout,“ přiznal konečně Josh.
„Už neujdu ani krok.“ Zastavil a opřel se o dům, kolem kterého právě šli. Předklonil se, rukama se podpíral o kolena a chvíli zhluboka dýchal. Každý nádech představoval nepředstavitelnou námahu, a dokonce se mu začaly dělat černé mžitky před očima. Vypadalo to, že se každou chvíli pozvrací. Cítil se podobně v minulosti jako po namáhavém tréninku a ze zkušenosti věděl, že pomůže na chvíli si sednout, a také se napít. „Má pravdu,“ obrátila se Scatty na Flamela. „Musíme si odpočinout, třeba jen na chvilku. Celou dobu nesla Sofii v náručí. Tmavý horizont se začal na východě, nad pařížskými střechami jemně prosvětlovat ranním rozbřeskem a na ulici se začali objevovat první lidé na cestě za prací. Skupinka se držela sice v tmavých zákoutích ulic, a tak si jich zatím nikdo nevšiml, ale to se mohlo velice rychle 49
změnit. Brzy se ulice zaplní nejdříve Pařížany a posléze i turisty. Nikolas stál u ústí úzké tmavé uličky, ostatní tak viděli jenom jeho obrys. Přelétl pohledem celou ulici, pak se k nim otočil a řekl: „Musíme dál! Každá vteřina zdržení hraje pro Machiavelliho a dostává ho blíž a blíž.“ „Ale my už nemůžeme,“ protestovala Scatty. Podívala se na Flamela a na okamžik jako by jí oči zeleně zazářily. „Dvojčata si potřebují odpočinout,“ naléhala a pak klidněji dodala: „A ty taky, Nikolasi, vypadáš strašně vyčerpaně.“ Alchymista se zamyslel a nakonec souhlasil. „Samozřejmě máš pravdu. Odpočineme si.“ „Možná bychom si mohli najít nějaký hotel, ne?“ navrhoval Josh. Byl hrozně unavený, všechny svaly ho bolely, v očích a v krku ho pálilo, hlava třeštila. Scatty zavrtěla hlavou. „To je nesmysl, chtěli by naše pasy…“ Sofie sebou zamlela a Scatty ji opatrně položila na zem a opřela o zeď. Josh se okamžitě postavil po jejím boku a řekl: „Jsi vzhůru?“ A v jeho hlase zněla notná dávka úlevy. „No, já jsem vlastně tak úplně nespala,“ odpověděla Sofie. V krku měla sucho a i mluvení ji vyčerpávalo. „Vím o všem, co se dělo, ale bylo to, jako bych se na všechno dívala zvenku. Skoro jako když se koukáš na televizi.“ Přitiskla ruce na kříž zad a snažila se protáhnout. „Au, tohle bolí.“ „Co tě bolí?“ okamžitě reagoval Josh. „Všechno.“ Sofie se zkoušela narovnat, ale svaly jako by ji neposlouchaly a hlava ji neskutečně bolela. 50
„Je tady někdo, nějaký váš známý, který by nám mohl pomoct?“ zeptal se Josh a očima těkal z Flamela na Scatty. „Nějací nesmrtelní nebo spřátelené starobylé bytosti?“ „Nesmrtelní a starobylí jsou úplně všude,“ řekla Scatty. „Ale jen málokdo z nich je opravdu přátelský,“ dodala naprosto vážně. „Máš pravdu, tady v Paříži žije spousta nesmrtelných,“ souhlasil pomalu Flamel, „nemám však nejmenší tušení, kde je hledat, a i kdybych věděl, nevím, jestli stojí na naší straně. Perenela by to věděla,“ smutně dodal. „Myslíš, že by to věděla tvoje babička?“ zeptal se Josh Scatty. Bojovnice na něj pohlédla a řekla: „Jistě, ta ano.“ Pohlédla na Sofii a zeptala se: „Myslíš, že bys mohla ve svých nových vzpomínkách najít něco o nesmrtelných nebo starobylých bytostech v Paříži? Cokoliv.“ Sofie zavřela oči a snažila se ze všech sil, ale obrazy a scény jako třeba oheň, který sršel z krvavě rudé oblohy, nebo obrovská pyramida se zploštělým vrcholkem, která měla být smetena velkou vlnou, všechno bylo chaotické a děsivé. Zavrtěla hlavou, ale hned přestala, protože každý pohyb strašně bolel. „Vůbec se nedokážu soustředit,“ vzdychla. „Cítím, že mám hlavu úplně přeplněnou a že mi každou chvíli musí nutně prasknout.“ „Čarodějka by to možná věděla,“ uvažoval Flamel nahlas, „ale spojit se s ní nemůžeme. Pokud vím, nemá telefon.“ „A co její sousedé nebo přátelé?“ zkusil Josh. Obrátil se na svou sestru a řekl: „Já vím, že nechceš na nic myslet, ale tohle je důležité!“ 51
„Nemůžu…“ odmítala Sofie, odvracela pohled od bratra a vrtěla hlavou. „Tak nemysli, jen odpověz,“ vyhrkl Josh. Rychle se nadechl, ztišil hlas a pomalu a zřetelně se zeptal: „Ségro, kdo je nejlepším přítelem čarodějky v Ojai?“ Sofiiny jasné oči se opět zavřely, zavrávorala, jako by měla znovu omdlít. Pak otevřela oči, zavrtěla hlavou a odpověděla: „Nemá tam žádné přátele. Ale každý ji tam zná. Možná bychom měli zavolat do vedlejšího obchodu…,“ navrhla. Pak si ale uvědomila: „Ale tam je teď strašně pozdě.“ Flamel přikývl. „Sofie má pravdu, v tuhle noční dobu budou mít zavřeno.“ „Dost možná,“ souhlasil Josh, pokračoval s nebývalým vzrušením v hlase, „ale když jsme opouštěli Ojai, nechali jsme celé město ve zmatku a chaosu. Nezapomeňte, že jsem naboural do fontány v Libbey parku, to už muselo vzbudit něčí pozornost. Vsadím se, že policie i tisk jsou jistě na nohou. A novináři budou mít možná nějaké reakce, určitě zpovídali lidi na místě. Jestli je tedy čarodějčin obchod zničený, určitě hledají nějaký trhák.“ „To máš nejspíš pravdu, to by mohlo vyjít…,“ uvažoval nahlas Nikolas. „Potřebuji jen zjistit jméno místních novin.“ „Ojaiský deník, 646-1476,“ vysypala okamžitě Sofie jako z rukávu. „To si pamatuju…, teda to si pamatuje čarodějka,“ dodala a otřásla se. Měla tolik vzpomínek, tolik různých myšlenek a obrazů lidí, míst, která nikdy neměla existovat, ale také naprosto obyčejné vzpomínky jako tele52
fonní čísla, recepty, jména a adresy lidí, o kterých Sofie nikdy ani neslyšela, obrazů televizních pořadů, filmů. Dokonce si vzpomněla na všechny písničky Elvise Presleyho. Ale všechno to byly vzpomínky čarodějky z Endoru, a právě teď dělalo Sofii velké potíže vzpomenout si na vlastní telefonní číslo. Co by se asi stalo, kdyby čarodějčiny vzpomínky byly tak silné, že by přebily její vlastní? Snažila si připomenout tváře rodičů a před očima se jí míhaly tisíce a tisíce tváří a postav, některé vytesané do kamene, hlavy a busty obrovských soch, jiné namalované na zdech budov, nebo vyleptané ve skle a vyryté do hlíny. Sofie začala panikařit. Proč si sakra nemůže vybavit podobu rodičů? Zavřela oči a zamyslela se, kdy je naposledy viděla. Asi před třemi týdny než odjeli na vykopávky do Utahu. Před očima Sofie se míhaly další a další postavy a předměty: kousky pergamenů, útržky rukopisů nebo popraskaných maleb, tváře vypadaly jako na sépiových fotografiích nebo rozmazané jako v novinách… „Sofie?“ A pak se v jasných barvách jejich tváře objevily, Sofie cítila, že čarodějčiny vzpomínky blednou, ustupují a nahrazují je její vlastní. Najednou si vzpomněla i na svůj telefon. „Ségra?“ Sofie otevřela oči a uviděla znepokojenou bratrovu tvář. Stál přímo proti ní a díval se jí zblízka do tváře. „Je mi fajn,“ zašeptala. „Jen jsem se snažila na něco důležitého vzpomenout.“ „Cože?“ 53
Sofie se pokusila o úsměv a řekla: „No jo, na své telefonní číslo.“ „Tvoje telefonní číslo? Proč proboha?“ zarazil se a po chvíli dodal: „Nikdo si přece nepamatuje své číslo, kdy jsi prosím tě naposledy volala sama sobě?“ Dvojčata seděla naproti sobě v prázdné kavárně, poblíž stanice metra u Gare du Nord. Ruce si oba ohřívali o šálek horké čokolády. Obsluhu obstarával za pultem pouze jeden špatně oholený mladík s visačkou obrácenou vzhůru nohama, stálo na ní Roux. „Potřebuju si dát sprchu,“ řekla Sofie sklesle. „Potřebuju si umýt vlasy a vyčistit zuby, a také se převléct. Připadá mi to jako věčnost, co jsem se naposled myla.“ „Myslím, že je to pár dnů, ale i tak nevypadáš zrovna nejlíp,“ souhlasil Josh. Natáhl se a odhrnul sestře pramen blonďatých vlasů z obličeje. „Taky se tak cítím,“ zašeptala Sofie. „Pamatuješ loni v létě, když jsme byli na Long Beach, jak jsem si dala celou zmrzlinu, pak chilli párek a nakonec hranolky a velké pivo?“ Josh se zakřenil a odpověděl: „A ještě si dojedla moje křidýlka a mou zmrzlinu! Ten volejbal po tom všem nebyl zrovna dobrý nápad.“ Sofie se usmála při té vzpomínce, ale hned zvážněla. I když tenkrát bylo téměř nesnesitelné horko, třásla jí zimnice, na zádech se jí srážely kapičky potu a žaludek cítila jako by v něm měla těžkou cihlu. Naštěstí se tenkrát v autě nepřipoutala, ale přesto byl výsledek naprosto 54
nechutný. Auto se v podstatě nedalo používat několik dalších týdnů. „A takhle se nějak cítím právě teď: zimnice a všechno mě neskutečně bolí.“ „No tak se prosím snaž nepozvracet,“ zamumlal Josh. „Nemyslím, že by to na naši tichou a vstřícnou obsluhu udělalo dobrý dojem.“ Roux pracoval v kavárně čtyři roky a za tu dobu byl dvakrát přepaden. Dost často mu tady lidé vyhrožovali, ale naštěstí se mu nikdy nic nestalo. Kavárna s otvírací dobou po celou noc přitahovala různé typy lidí, někteří byli nebezpeční, jiní jen podivíni. Roux zkušeným okem odhadoval čtveřici těchto nočních zákazníků, zdála se mu přinejmenším podezřelá. Dva teenageři, špinaví až hrůza vypadali vyčerpaně a vyděšeně. Starší muž, možná jejich děda, přemýšlel Roux, nebyl v lepší formě. Jen čtvrtý člen skupiny – rusovlasá zelenooká mladá žena v černém tílku, černých vojenských kalhotách a těžkých botách vypadala svěže a upraveně. Divil se, v jakém vztahu asi může být k těm ostatním. Určitě to není jejich příbuzná, na to nevypadá, ale ti dva mladí se dost podobají, možná jsou to i dvojčata. Roux se chvíli zdráhal, když stařík vytáhl kreditku, aby zaplatil za dvě čokolády. Lidé většinou platili tak malou útratu hotově, a tak ho samozřejmě napadlo, že je kradená. „Došly mi eura,“ řekl stařík s úsměvem. „Mohl byste mi projet kartu na dvacet a zbytek mi dát v hotovosti?“ Roux si všiml, že jeho francouzština je zvláštní, staromódní, skoro jako ze starého filmu. 55
„Je to přísně proti všem předpisům…,“ začal Roux, ale při dalším pohledu do neústupných očí rusovlasé dívky si to rozmyslel. Vypadalo to, že se pokouší o úsměv Scattyiným směrem a dodal: „Myslím, že když udělám jednu výjimku, nic se nestane.“ Uvažoval, že u kradené karty by transakce terminálem stejně neprošla. „To bude od vás moc milé,“ usmál se zdvořile Flamel. „A mohl byste mi dát nějaké drobné na telefon?“ Roux si naúčtoval 8 euro za dvě horké čokolády a do terminálu naťukal částku 20 euro. Překvapeně zjistil, že jde o americkou kartu, přestože by se vsadil, že podle přízvuku je její majitel stoprocentní Francouz. Chvíli to trvalo, než transakce proběhla, ale nakonec účet vyjel. Roux odečetl částku za dva nápoje a podal Flamelovi zbytek v jednoeurových a dvoueurových mincích. Pak se vrátil zpět k učebnici matematiky, kterou měl schovanou pod pultem. Tentokrát se spletl v odhadu této skupiny, nebylo to poprvé a určitě ani naposledy, pomyslel si. Zřejmě přijeli jedním z ranních vlaků, nebylo na nich nic zas tak neobvyklého. No, možná ne na všech. S hlavou skloněnou do učebnice se musel pohledem neustále vracet k rusovlasé dívce. Stála k němu zády a mluvila s tím starším mužem. Pak se pomalu a nenuceně otočila, a podívala se na něj. Usmála se a ten jemný náznak úsměvu přinutil mladíka, aby se stydlivě zaryl pohledem hlouběji do knihy. Flamel stál u pultu kavárny a sledoval Scatty. „Potřebuju, abys tu s nimi zůstala,“ řekl klidně, přičemž plynule přešel z francouzštiny do latiny. Očima mrkl směrem ke 56
dvojčatům, která právě vychutnávala svou čokoládu. „Dohlídni na ně, aby se jim nic nestalo. Já půjdu najít telefon.“ Bojovnice přikývla. „Buď opatrný. Kdyby se cokoliv stalo a my se ztratili, sejdeme se zpátky na Montmartru. Machiavelli by určitě nepředpokládal, že bychom se tam vrátili. Budeme čekat před jednou z restaurací – třeba La Maison Rose – každou celou hodinu po dobu pěti minut.“ „Domluveno. Ale pokud se nevrátím do poledne,“ pokračoval tiše, „chci, abys dvojčata odvedla pryč.“ „Neopustím tě,“ pevně zamítla. „Pokud se do té doby neukážu, bude zřejmé, že mě Machiavelli dostal,“ řekl vážně Nikolas. „A ani ty bys mě nebyla schopná vysvobodit od armády jeho přisluhovačů.“ „Myslím, že jsem i dříve čelila větším armádám.“ Flamel chytil Scatty za rameno a položil na něj ruku: „Dvojčata jsou teď nejdůležitější. Musíme je ochránit za každou cenu. Pokračuj v trénování Sofiiných schopností a najdi někoho, kdo bude schopen probudit ty Joshovy. A pokud budeš moci, zachraň mou drahou Perenelu. Kdybych zemřel, řekni jí, že můj duch si ji najde.“ Pak než mohla cokoliv říct, se Nikolas obrátil a bez dalších slov odešel ze dveří vstříc rannímu rozbřesku. „Pospěš si…,“ zašeptala Scatty, ale Flamel ji už slyšet nemohl. Věděla, že kdyby ho chytili, navzdory tomu, co právě řekl, prohledala by celé město, dokud by ho nenašla. Zhluboka se nadechla, podívala přes rameno a zjistila, že mladík za pultem na ni vyloženě zírá. Na krku měl vytetovanou pavučinu a po celé délce obou uší měl jednu náuš57
nici vedle druhé. Napadlo ji na okamžik, že ho to asi muselo bolet. Vždycky toužila po piercingu, ale její kůže se bohužel hojila příliš rychle, a tak nemohla navléknout náušnici skrz, protože dírka ihned zarostla. „Něco k pití?“ zeptal se Roux, který se nervózně usmíval a piercing měl i v jazyku. „Vodu,“ odpověděla Scatty. „Jistě. Perrier, perlivou nebo neperlivou?“ „Z kohoutku a bez ledu,“ dodala Scatty, otočila se a přisedla si ke dvojčatům. Obrátila židli, ruce položila na opěradlo před sebou a opřela si o ně hlavu. „Nikolas šel hledat telefon. Zkusí se dovolat mé babičce, aby zjistil, jestli tu někoho nezná. Nevím, co budeme dělat, jestli se mu to nepodaří.“ „Proč?“ zeptala se Sofie. Scatty zavrtěla hlavou a vysvětlila: „Musíme se dostat z ulice. Měli jsme štěstí, že jsme unikli ze Sacré-Coeur dřív, než policie obklíčila celou oblast. Určitě už našli toho omráčeného četníka, takže nám jsou v patách, a všichni mají náš popis. Je to opravdu jen otázka času, než nás někdo na ulici pozná.“ „A co se stane potom?“ přemýšlel nahlas Josh. Scathach se usmála, ale v jejím úsměvu bylo něco děsivého. „Potom teprve poznají, proč mi říkají bojovnice.“ Ale co se stane, když nás chytí?“ trval na svém Josh. Stále mu moc nedocházelo, že je hledá celá francouzská policie. Bylo daleko přijatelnější uvěřit, že je honí nějaká mýtická nestvůra nebo nějaký nesmrtelný. „Co se s námi stane?“
58
