Postavení státního zástupce v trestním řízení

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Obor Teorie a praxe přípravného řízení trestního Katedra trestního práva

Bakalářská práce

Postavení státního zástupce v trestním řízení

Drahoslava Miléřová 2011

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

„Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Postavení státního zástupce v trestním řízení zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

………………………………………………………

2

Ráda bych poděkovala doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr. za její cenné rady a připomínky při zpracování bakalářské práce a také mojí rodině za velkou podporu, pomoc a trpělivost po celou dobu mého studia.

3

Obsah Úvod ............................................................................................................................................. 5 1.

2.

3.

4.

5.

Historie postavení státního zástupce ..................................................................................... 6 1.1

Vznik a vývoj orgánů veřejné žaloby ..................................................................................... 6

1.2

Vývoj veřejné žaloby v českých zemích ................................................................................ 7

1.3

Vznik státního zastupitelství ................................................................................................. 8

1.4

Další vývoj veřejné žaloby do r. 1993 ................................................................................... 8

Právní úprava státního zastupitelství a základní zásady činnosti státního zástupce ............... 11 2.1

Předpisy upravující státní zastupitelství ............................................................................. 11

2.2

Působnost státního zastupitelství a jeho soustava ............................................................. 13

2.3

Funkce státního zástupce ................................................................................................... 15

2.4 2.4.1 2.4.2 2.4.3

Základní zásady činnosti státního zástupce ........................................................................ 16 Zásada legality .................................................................................................................... 17 Zásada oportunity ............................................................................................................... 19 Zásada obžalovací ............................................................................................................... 20

Postavení a činnost státního zástupce v přípravném řízení ................................................... 23 3.1

Přípravné řízení ................................................................................................................... 23

3.2

Postavení státního zástupce v přípravném řízení ............................................................... 26

3.3

Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi prověřování .......................................... 28

3.4

Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi vyšetřování ........................................... 31

3.5

Státní zástupce a mezinárodní justiční spolupráce ............................................................. 35

Postavení a činnost státního zástupce v řízení před soudem ................................................. 37 4.1

Činnost státního zástupce v hlavním líčení ......................................................................... 40

4.2

Státní zástupce a odvolací řízení ......................................................................................... 44

4.3

Státní zástupce a vykonávací řízení .................................................................................... 45

Zhodnocení současné platné právní úpravy a náměty de lege ferenda.................................. 49

Závěr …………………………………………………………………………………………………..……………………………………..52 Použitá literatura ……………………………………………………………………………………………………………………....54 Resumé ………………………………………………………………………………………………………………………………………56

4

Úvod Téma, kterému se budu ve své bakalářské práci věnovat, jsem si zvolila proto, že problematika postavení a činnosti státního zástupce mě velmi zajímá, protože jako orgán činný v trestním řízení prostupuje celým tímto řízením od jeho počátku, tj. v předsoudním stadiu fází prověřování a vyšetřování a v řízení před soudem fází hlavního líčení, odvolacího řízení a vykonávacího řízení. O činnosti státního zástupce mám ze svého zaměstnání rovněž praktické poznatky. Státní zástupce je významným subjektem trestního řízení, plní různé úlohy v rámci celého trestního řízení, avšak tou nejdůležitější je dle mého názoru úloha veřejného žalobce, kdy po provedeném přípravném řízení může jako jediný subjekt trestního řízení podat na soud obžalobu nebo návrh na potrestání. Neméně významné je jeho postavení v rámci přípravného řízení jako dozorce nad dodržováním zákonnosti. V této fázi trestního řízení dohlíží na prověřování i vyšetřování trestných činů, koordinuje přitom činnost policejních orgánů. V řízení před soudem pak má také nezastupitelnou úlohu, protože zde vystupuje v postavení procesní strany, které je rovnoprávné s postavením obviněného i s jeho obhájcem, a má v této fázi trestního řízení povinnost prokázat vinu obžalovaného. Pro část veřejnosti je pojem státního zástupce a státního zastupitelství pojmem neznámým a spojují si ho s pojmem soudce a soudu. Mnohdy netuší, čím se tento orgán zabývá a jaké úkoly v rámci trestního řízení plní. Přitom státní zástupce má v trestním řízení důležité postavení a zasloužil by si, aby veřejnost měla o jeho činnosti větší povědomí. Cílem mé práce je analýza postavení státního zástupce v jednotlivých stádiích trestního řízení. Východiskem pro zpracování bude historie veřejné žaloby a dále právní úprava státního zastupitelství. Stranou nezůstane ani působnost státního zastupitelství a jeho soustava a také přiblížení podmínek kladených na osoby, vykonávající funkci státního zástupce. Zaměřím se též na základní zásady činnosti státního zástupce, v rámci nichž nezůstane stranou ani zásada oportunity a její význam. V další části práce se budu zabývat postavením a činností státního zástupce v přípravném řízení se zaměřením na jeho oprávnění a povinnosti ve fázi prověřování a ve fázi vyšetřování. Opomenuta nezůstane ani velmi důležitá úloha státního zástupce v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Závěr práce bude věnován postavení a činnosti státního zástupce v řízení před soudem, a to v hlavním líčení, v odvolacím řízení a vykonávacím řízení. Vše vyústí ve zhodnocení současné platné právní úpravy a náměty de lege ferenda.

5

1.

Historie postavení státního zástupce

1.1.

Vznik a vývoj orgánů veřejné žaloby Abychom mohli pochopit postavení státního zástupce v dnešní době, je nutné se

seznámit se vznikem a vývojem orgánů veřejné žaloby, které prošly v průběhu několika staletí značnými změnami. Institut veřejné žaloby má s největší pravděpodobností původ ve francouzském právu, kdy řízení před francouzskými soudy bylo až do počátku 14. století přísně formalizováno, a v roce 1302 nařízením Filipa IV. Sličného byli pro trestní řízení zavedeni královští zmocněnci, resp. veřejní žalobci (procuratores) a tato funkce nabyla charakteru stálých úřadů. Veřejní žalobci však sloužili pouze k tlumočení názorů krále a jeho vazalů před soudem. V řízení vládla inkvizice, což znamená, že vyšetřování prováděl soud, který pak také sám rozhodl o vině a trestu. Inkvizice v čisté podobě tak byla používána od 14. do 19. století ve Francii, Španělsku, Itálii, Německu a v zemích přičleněných k Rakousku, včetně českých zemí. Koncem 18. a počátkem 19. stolení pak proběhla v těchto zemích právní reforma, jejímž cílem bylo změnit starý, tradiční a torturou poznamenaný inkviziční proces, používající zásadu obžalovací a zavést spravedlivější řízení.1 V první fázi reformy byla odstraněna tortura a v další fázi se trestní proces rozdělil na dvě části, a to na část přípravnou, vedenou vyšetřujícím soudcem a na část řízení před soudem. Následně byl mezi tyto dvě etapy vklíněn státní orgán – veřejný žalobce. Vyšetřující soudce byl označován za pána sporu, který pracoval nezávisle na veřejném žalobci, jenž byl odkázán na výsledky zjištění vyšetřujícího soudce a nemohl vyšetřování ovlivňovat. V průběhu legislativních prací na trestním řádu Code d´instruction criminelle v roce 1808 existoval ve Francii orgán, který zastupoval stát ve věcech veřejného zájmu netrestního, a to Ministerstvo věcí veřejných. Toto ministerstvo zavedlo obžalovací zásadu do trestního řízení a jako orgán výkonu spravedlnosti vykonával dozor nad soudy, zastával funkci veřejného žalobce, avšak nebyl procesní stranou, ale orgánem, který byl organickou součástí samého soudu. Veřejný žalobce byl kromě strážce zákona také ochráncem obžalovaného. V této podobě systém převzala značná část Evropy, avšak pod názvy „státní

1

FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 10.

6

zastupitelství“, „státní návladnictví“, „prokuratura“ atd. a jejich členové byli označováni jako státní zástupci, veřejní žalobci, státní návladní, státní advokáti, prokurátoři atd.2 Francie v reakci na nezákonnosti v přípravném řízení provedla v r. 1897 zásadní novelizaci Code d´instruction criminelle a začlenila do přípravného řízení kontradiktorní prvky, připustila právo obviněného na obhájce od počátku vyšetřování a zavedla přísnější podmínky omezení osobní svobody. V první polovině 20. století docházelo v reakci na válečné konflikty k nežádoucímu posílení vlivu exekutivy na výkon veřejné žaloby. V době existence socialistických zemí byl vybudován jednotný model veřejné žaloby – prokuratura, založený na přísné centralizaci a monokracii. Politické vlivy pronikaly do všech státních orgánů, tedy i prokuratury, takže tyto orgány byly zatíženy byrokratickým systémem řízení. Struktura orgánů veřejné žaloby v zemích západní Evropy se již příliš nevyvíjela. V posledních desetiletích lze pozorovat zejména v severských státech tendenci k vytvoření nezávislého systému veřejné žaloby ve vnějším pojetí a tendenci k přísné specializaci, jejímž projevem je vznik národních úřadů zaměřených na organizovaný zločin, finanční a ekonomickou kriminalitu apod. Po pádu totalitních režimů v Maďarsku, Polsku, Slovensku a v evropské části zemí bývalého Sovětského svazu zůstaly zachovány monokratické systémy orgánu veřejné žaloby. Rumunsko a Slovinsko se počátkem 90. let vrátily k francouzskému modelu. Česká republika se vydala vlastní cestou.3

1.2

Vývoj veřejné žaloby v českých zemích V českých zemích platilo právo zemské a právo městské. Tento dualismus byl

odstraněn Hrdelním řádem císaře Josefa I. pro Čechy, Moravu a Slezsko z roku 1707, který také zavedl platnost řízení inkvizičního vedle řízení obžalovacího. Stejný základ měl první společný zákon pro dědičné země rakouské Criminalis Constitutio Theresiana z roku 1768. Základní formou řízení byl inkviziční, tajný a písemný trestní proces a obhajoba obviněného nebyla přípustná.4 Hlavním a rozhodujícím důkazním prostředkem byla tortura, neboli mučení obžalovaného za účelem dosažení jeho přiznání, považované za „korunu důkazů“.5 V roce 1776 byla tortura odstraněna. Od dob Josefa II. se začaly v trestním řízení uplatňovat zásady nullum crimen sine lege (žádný trestný čin bez zákona) a nulla poena sine lege

2

FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 10-12. 3 tamtéž s. 12-14 4 tamtéž s. 14-15 5 MALÝ, K., SIVÁK F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918.2. vydání. Praha. H&H Jinočany. 1993, s. 330. ISBN 80-85467-61-5.

7

(žádný trest bez zákona) a také zásada, která se týkala promlčení, posílily zásada vyšetřovací a oficiality. V roce 1783 vznikla nová soudní organizace, oddělující soudnictví od správy a byla vyřešena otázka odvolacích instancí.6

1.3

Vznik státního zastupitelství V roce 1848 byly uskutečněny první kroky k budování moderní podoby orgánu

veřejné žaloby. Protifeudální revoluce se projevila ve všech sférách života společnosti. Byla vyhlášena dubnová ústava, odstraněno poddanství, robota i pozemkové vrchnosti, a tak byl dán prostor ke vzniku nové správní soustavy, k vytvoření nových orgánů státní správy. Došlo k zavedení občanské kontroly nad výkonem soudnictví (veřejné líčení, porotní soudy) a také k odstranění inkvizičního procesu, který byl nahrazen procesem obžalovacím. V polovině roku 1848 tak vznikla provizorní státní zastupitelství, která působila při stíhání věcí tiskových, souzených porotami. Jejich postavení bylo upraveno císařským patentem č. 164/1849 ř. z. Existence státních zastupitelství byla zajištěna císařskými rozhodnutími pro Čechy nařízením č. 290/1849 ř. z. a pro Moravu a Slezsko nařízením č. 291/1849 ř. z. a organizace byla upravena „organickým zákonem pro státní zastupitelství“. Podle prozatímního trestního řádu ze 17. ledna 1850, č. 25/1850 ř. z. měli státní zástupci působit při všech okresních sborových soudech i všech zemských soudech. Hlavním posláním zastupitelství bylo hájit zájmy státu na dodržování zákona při soudním řízení, podávat veřejnou trestní obžalobu, zastupovat stát při trestním řízení a dbát, aby nikdo nebyl stíhán bezdůvodně. Původně mělo státní zastupitelství poměrně rozsáhlou pravomoc také v občanském soudním řízení. Na rozdíl od soudců členové státního zastupitelství nebyli nezávislí, nesesaditelní a nepřesaditelní.7

1.4

Další vývoj veřejné žaloby do r. 1993 K definitivnímu obratu v trestním řízení došlo na základě přijetí ústavních zákonů,

konkrétně základního zákona o moci soudcovské č. 144 z 21. prosince 1867 ř. z. Tento zákon se poprvé zmiňoval o zásadě veřejnosti a ústnosti soudního jednání, proces byl řízením obžalovacím a o vině obžalovaného v závažných případech rozhodovali porotci. Prosincová ústava z r. 1869 uvedla tyto zásady v život, a to trestním řádem č. 119 z 23. května 1873 ř. z. Československá republika v roce 1918 převzala jako jedna ze zemí, které byly součástí 6

FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 14-15. 7 SCHELLE, K. Vznik státního zastupitelství před 160 lety. Státní zastupitelství. 2010, roč. 8, č. 10, s. 24-27. ISSN 1214-3758.

8

Rakousko-uherské monarchie, aktuální rakouský model, který platil se změnami až do konce roku 1951. V letech 1939 až 1945 byl v Sudetech zaveden čistě německý systém a Protektorát Čechy a Morava ovládalo dvojí právo. V prvních letech po válce nastal návrat k předmnichovské úpravě. V roce 1948 nastoupila komunistická vláda a další vývoj v Československu se tak ubíral jiným směrem. Novou úpravou zákona o zlidovění soudnictví z 22. prosince 1948 byly zřízeny okresní prokuratury, krajské prokuratury a generální prokuratura, které byly podřízeny ministru spravedlnosti.8 Vrcholem formování jednotné socialistické prokuratury bylo vydání ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a zákona č. 65/1952 Sb., o prokuratuře. Na jejich základě měla vzniknout prokuratura po sovětském vzoru. Vznikl samostatný, na místních orgánech státní moci a správy nezávislý, jednotný, centralizovaný a monokratický aparát "nejvyššího dozoru" nad přísným zachováváním a prováděním zákonů. Z úřadu veřejné žaloby se stal orgán střežící socialistickou zákonnost, který se zaměřoval nejenom na trestní řízení, i když tady byla jeho úloha stále dominantní. Byl zaveden dozor nad činností soudů v trestním i občanskosoudním řízení. Ve správním řízení byl zaveden tzv. všeobecný dozor. Zákon č. 60/1965 Sb., o prokuratuře, který byl účinný až do konce roku 1993, ještě více posílil jednotnost, centralizaci, nezávislost na místních orgánech a monokratické výstavby. V roce 1968 si nové federální uspořádání země vyžádalo nové uspořádání organizace prokuratury. Po provedení federalizace se organizačními složkami prokuratury staly Generální prokuratura ČSSR, Generální prokuratura ČSR, Generální prokuratura SSR, krajské prokuratury, okresní prokuratury, vyšší vojenské prokuratury a vojenské obvodové prokuratury.9 V důsledku politických změn v roce 1989 byl rozsah působnosti prokuratury, zejména v netrestní oblasti, omezován. Pod vlivem mezinárodního tlaku na ochranu lidských práv a základních svobod došlo ke změnám, kdy řada oprávnění byla přenesena z prokuratury na soud. Zákon č. 558/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje trestní řád a zákon o ochraně státního tajemství, stanovil, že soud bude rozhodovat o vzetí do vazby, vydání příkazu k zatčení, prodloužení vazby a nařízení domovní prohlídky.10

8

FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 15-22. 9 Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Historický vývoj státního zastupitelství [online]. [cit. 2011-01-24]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/nsz/hlavni.aspx?k=4471&j=39&d=149363&o=29 10 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 24.

9

V souvislosti s rozdělením Československa došlo v roce 1993 k zásadní změně postavení a úkolů prokuratury a také k přejmenování na státní zastupitelství.11 Vznikla tak okresní, krajská, vrchní a nejvyšší státní zastupitelství. Jednotlivé stupně státních zastupitelství jsou relativně nezávislé a samostatné a vždy jen nejblíže vyšší státní zastupitelství je oprávněno vykonávat nad bezprostředně nižším státním zastupitelstvím dohled.12

11

Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Historický vývoj státního zastupitelství [online]. [cit. 2011-01-24]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/nsz/hlavni.aspx?k=4471&j=39&d=149363&o=29 12 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 26.

10

2.

Právní úprava státního zastupitelství a základní zásady činnosti státního zástupce

2.1

Předpisy upravující státní zastupitelství O tom, že je státní zastupitelství důležitým a nezastupitelným státním orgánem,

svědčí jeho zařazení do základního zákona České republiky, a to do ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky13. V části třetí, označené jako Moc výkonná, je v článku 80 uvedeno, že „Státní zastupitelství zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení; vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon.“ Zde vznikají pochybnosti o povaze státního zastupitelství jako orgánu výkonné moci, když je takto formálně v Ústavě zařazen. Především státní zastupitelství není správním úřadem, je státním orgánem, který je vybaven působností, která je mu svěřena zákonem k plnění jeho úkolů. Odlišuje se od správních úřadů druhem činnosti státu, který vykonává. Od soudu se naproti tomu veřejná žaloba odlišuje zejména organizací. Je zde však určitá souvislost činnosti státního zastupitelství s činností soudu, jež je v trestní oblasti závislá na uskutečňování výhradní pravomoci státního zastupitelství, a to zastupování veřejné žaloby, která je činností justiční povahy. Státní zastupitelství tak zpravidla nevykonává soudní moc a má povahu orgánu justičního.14 Na tomto místě musím vyslovit souhlas s názorem J. Fenyka, že existuje celá řada důvodů pro to, aby státní zastupitelství jako orgán výkonu trestní spravedlnosti, mělo podobně samostatné a specifické ústavní postavení jako např. Nejvyšší kontrolní úřad nebo Česká národní banka. Jeho zařazení mezi orgány moci výkonné totiž neodpovídá jeho působnosti, vykonává tak specifickou činnost při výkonu spravedlnosti, že by nemělo být zařazeno ani pod moc výkonnou a ani pod moc soudní. Základním a nejdůležitějším zákonem pro státní zastupitelství je zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství,15 který stanoví jeho postavení a působnost. Upravuje státní zastupitelství jako soustavu úřadů státu, jež jsou určeny k zastupování státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech, které jsou svěřeny zákonem do působnosti státního zastupitelství. Tímto zákonem je upraveno postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizace a správa státního zastupitelství. Dále je upraveno postavení státních zástupců jako osob, 13

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava) FENYK, J. Vademecum státního zástupce. 1. vydání, Praha. ASPI Publishing, s.r.o. 2003, s. 14-16 ISBN 80-86395-80-4. 15 Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZStZ) 14

11

prostřednictvím kterých vykonává státní zastupitelství svou činnost, postavení právních čekatelů a působnost Ministerstva spravedlnosti. Základním úkolem veřejné žaloby je tedy hlavně ochrana veřejných zájmů, které stát při plnění svých funkcí musí občanské společnosti garantovat, a to ochrana lidských práv, ochrana života a zdraví fyzických osob, dětí a mládeže, ochrana státního majetku, životního prostředí, práv státních občanů apod. Veřejní žalobci usilují o to, aby stav, kdy došlo k porušení veřejného zájmu, byl uveden v předešlý stav a aby veřejný zájem tak byl respektován.16 Na zákon o státním zastupitelství navazuje vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Jejím obsahem je mj. řízení práce státního zastupitelství, postup státních zástupců v trestním řízení, zastupování nejvyššího státního zástupce v řízení před soudem, postup státního zastupitelství při prošetřování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona, postup při přezkoumávání pravomocných usnesení o zastavení trestního stíhání a postoupení věci jinému orgánu v řízení podle § 174a TŘ a oprávnění v řízení o dovolání.17 Dalším významným předpisem, který upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, a tedy i postup státního zástupce tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů18. Postup všech orgánů činných v trestním řízení je pak ovládán základními zásadami trestního řízení, uvedenými v § 2 TŘ a úkoly trestního řízení tak lze splnit jen při dodržování a naplňování těchto jednotlivých zásad. Zbývajícími předpisy, upravujícími státní zastupitelství, jsou zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a zákon č. 94/1963, o rodině.

16

FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první, Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, s. 147. 17 Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli (dále jen JŘSZ) 18 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen TŘ)

12

2.2

Působnost státního zastupitelství a jeho soustava Státní zastupitelství je významným činitelem výkonu spravedlnosti, realizuje právo

státu na stíhání osob, které spáchaly trestné činy. Takto chápaný „veřejný zájem“ znamená, že veřejný žalobce stíhá osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, aniž by k tomu bylo třeba podnětu jiné osoby tak, jak je uvedeno v § 2 odst. 3 TŘ v základních zásadách trestního řízení. V ZStZ je uvedeno, že při výkonu své působnosti státní zastupitelství dbá, aby jeho postup byl v souladu se zákonem, aby byl odborný, účinný a rychlý, nestranný, aby byla respektována a chráněna lidská důstojnost, rovnost všech před zákonem a aby byla chráněna základní lidská práva a svobody. Do výkonu působnosti státního zastupitelství nesmí jiné osoby nebo orgány zasahovat. Státní zastupitelství je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení a plní další úkoly vyplývající z trestního řádu. V rámci své působnosti dále vykonává dozor nad dodržováním právních předpisů v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení, ochranná nebo ústavní výchova a všude, kde je podle zákona omezována osobní svoboda. Státní zastupitelství se dále podílí na prevenci kriminality a poskytování pomoci obětem trestných činů. K oprávněním státního zastupitelství patří také podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení anebo vstup do již zahájeného občanského soudního řízení v případech, které stanoví zákon. Tady bych chtěla na základě vlastních poznatků ze zaměstnání podotknout, že oprávnění uvedená v občanském soudním řádu jsou u státního zastupitelství využívána čím dál více, počet vstupů a návrhů v této oblasti rok od roku stoupá. Nejvyšší státní zastupitelství klade důraz na větší aktivitu státních zastupitelství v netrestní oblasti a pomocí metodických pokynů a pokynů obecné povahy sjednocuje postupy v těchto věcech. Netrestní oblast byla u státního zastupitelství v minulých letech dost opomíjena, což v dnešní době již neplatí. V ZStZ je stanoveno, že soustava úřadů státního zastupitelství odpovídá soustavě obecných soudů, ovšem i z tohoto pravidla jsou stanoveny výjimky. Ministerstvo spravedlnosti tak může vyhláškou např. zřídit pobočky státních zastupitelství nebo zřídit státní zastupitelství s výlučnou působností. Soustava státního zastupitelství je tak tvořena Nejvyšším

státním

zastupitelstvím

se

sídlem

v Brně,

dvěma

vrchními

státními

zastupitelstvími v Praze a v Olomouci, krajskými státními zastupitelstvími a okresními státními zastupitelstvími. Pro dobu branné pohotovosti státu zákon předpokládá fungování vyšších a nižších polních státních zastupitelství. V obvodu hlavního města Prahy působnost krajského státního zastupitelství vykonává Městské státní zastupitelství v Praze a působnost

13

okresních státních zastupitelství vykonávají obvodní státní zastupitelství. V obvodu města Brna vykonává působnost okresního státního zastupitelství Městské státní zastupitelství v Brně. V čele státního zastupitelství stojí vedoucí státní zástupce, jehož pojmenování je odvozeno od příslušného stupně státního zastupitelství (např. okresní státní zástupce, krajský státní zástupce). V čele Nejvyššího státního zastupitelství pak stojí nejvyšší státní zástupce. Od ledna roku 2011 se jím stal JUDr. Pavel Zeman, dosavadní zástupce České republiky v Eurojustu, který nahradil kontroverzní JUDr. Renátu Veseckou. Od nového nejvyššího státního zástupce se očekává, že bude bojovat proti korupci a závažné trestné činnosti, a dále provedení reformy státního zastupitelství, která se bude dotýkat zejména nezávislosti funkcionářů státního zastupitelství, procesní nezávislosti státního zástupce, odměňování státních zástupců, kariérního řádu státního zástupce a možného zřízení speciálního státního zastupitelství, které by mělo na starosti boj s korupcí a závažnou trestnou činností.19 Co se týká nezávislosti státního zastupitelství, tak tato přirozeně nedosahuje nezávislosti soudů a soudců, musí být však zajištěna v takovém rozsahu, aby státní zastupitelství mohlo působit při ochraně zákonem garantovaných zájmů. Státní zástupci by měli vykonávat své profesní povinnosti a odpovědnost bez neoprávněných zásahů do jejich působnosti.20 Vztahy uvnitř soustavy státního zastupitelství jsou založeny na základě omezené nadřízenosti a podřízenosti. Podle ZStZ výkon oprávnění a realizace řídících a kontrolních vztahů se označuje jako dohled. Je vykonáván nejen mezi různými stupni státních zastupitelství, ale i uvnitř jednotlivých státních zastupitelství.

Nejblíže vyšší státní

zastupitelství má oprávnění vykonávat dohled nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství a dávat jim písemné pokyny k jejich postupu. Podřízené zastupitelství je povinno se těmito pokyny řídit a pokyn může odmítnout jen, pokud je v rozporu se zákonem. Pokud však nadřízené zastupitelství na tomto pokynu trvá, odejme věc nejblíže nižšímu státnímu zastupitelství a vyřídí ji samo. Taktéž vedoucí státní zástupce má oprávnění vykonávat dohled nad postupem státních zástupců u státního zastupitelství, v jehož čele stojí, a dávat jim pokyny k postupu při vyřizování věcí. Takové pokyny však nemůže vydat státní zastupitelství, které nemá postavení nejblíže vyššího. Nejvyšší státní zastupitelství tak například nemůže vydat závazný pokyn v neskončené věci vedené u okresního státního zastupitelství, nemůže věc odejmout a vyřídit ji samo. Ukázkovým 19

Ministerstvo spravedlnosti ČR: Ministr spravedlnosti uvedl do funkce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana[online]. [cit. 2011-01-27] Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=314733. 20

ŠÁMAL, P.-NOVOTNÝ, F.-VONDRUŠKA, F. et al. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2003, s. 561. ISBN 80-7179-741-3.

14

příkladem takového nesprávného postupu může být známá a mediálně propíraná „kauza Čunek“, kdy Nejvyšší státní zastupitelství ji odňalo jednomu a přikázalo jinému okresnímu státnímu zastupitelství. Podle mého názoru tehdejší nejvyšší státní zástupkyně pochybila, když takto postupovala v rozporu se ZStZ. Veřejnost to vnímala velmi negativně s pocitem, že se s věcí manipuluje tak, aby bylo rozhodnuto ve prospěch známého politika Čunka. V očích veřejnosti tehdy státní zastupitelství hodně ztratilo na své důvěryhodnosti. Podle ZStZ spory o příslušnost mezi jednotlivými státními zastupitelstvími rozhoduje státní zastupitelství, které je těmto státním zastupitelstvím nejblíže vyšší. O opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí nejblíže nižšího státního zastupitelství opět rozhoduje nejblíže vyšší státní zastupitelství. Nejvyšší státní zastupitelství může při zajišťování výkonu svých oprávnění a povinností požadovat od nižších státních zastupitelství předložení spisů, vyžadovat informace a nezbytná vysvětlení, není však v žádném případě oprávněno zasahovat do způsobu vyřizování věcí, které nebyly pravomocně skončeny. Co se týká Ministerstva spravedlnosti ČR, tak to je ústředním orgánem správy státního zastupitelství. Jeho povinností je vytvářet státnímu zastupitelství podmínky k řádnému výkonu jeho působnosti, a to po stránce personální, organizační, finanční, hospodářské a výchovné. Ministerstvem spravedlnosti nesmí být zasahováno do působnosti státního zastupitelství s důsledkem ovlivňujícím plnění jeho úkolů. To se týká i nedostatečného výkonu správy s tímto důsledkem a jako extrémní teoretický příklad lze možno uvést bezdůvodná restriktivní rozpočtová nebo personální opatření v souvislosti se služebním postupem státního zastupitelství. Správa Ministerstva spravedlnosti se vztahuje na celé státní zastupitelství, kdy vedoucí státní zástupci vykonávají správu jen státního zastupitelství, v jehož čele stojí. Specifická oprávnění v tomto směru má nejvyšší státní zástupce, který pomocí pokynů obecné povahy vydává vzorový organizační řád státního zastupitelství a dále upravuje výkon spisové služby státních zastupitelství.21

2.3

Funkce státního zástupce Požadavky kladené na osoby, vykonávající funkci státního zástupce upravuje ZStZ,

podle něhož státním zástupcem může být jmenován bezúhonný státní občan ČR, který je způsobilý k právním úkonům, ke dni jmenování dosáhl věku nejméně 25 let a musí mít vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu v oblasti práva, a to z vysoké 21

FENYK, J. Vademecum státního zástupce. 1. vydání, Praha. ASPI Publishing, s.r.o. 2003, s. 45. ISBN 80-86395-80-4.

15

školy v České republice. Po vykonání tříleté čekatelské praxe musí úspěšně složit závěrečnou zkoušku, musí souhlasit se svým jmenováním a přidělením k určitému státnímu zastupitelství a jeho morální vlastnosti by měly být zárukou, že tuto funkci bude zastávat řádně. Státního zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Působnost státního zastupitelství je zajišťována právě výkonem funkce státního zástupce a jím provedené úkony jsou považovány za úkony státního zastupitelství. Při výkonu své funkce státní zástupce odpovědně plní své úkoly a respektuje zásady, které zákon pro jeho činnost stanoví. Je povinen zejména postupovat odpovědně, odborně, nestranně, svědomitě, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Je povinen dodržovat morální zásady, při výkonu své funkce i ve svém osobním životě je povinen vystříhat se všeho, co by mohlo ohrozit vážnost jeho funkce a tím i vážnost státního zastupitelství. Státní zástupce se nesmí nechat ovlivňovat sdělovacími prostředky, veřejným míněním, ani zájmy politických stran. Svoje finanční záležitosti si musí uspořádat tak, aby jich nemohlo být využito k ovlivňování jeho osoby v souvislosti s výkonem jeho funkce. Je povinen se soustavně vzdělávat a nesmí zastávat jinou placenou funkci nebo jinou výdělečnou činnost, dále je povinen zachovávat mlčenlivost o věcech, o kterých se dozví v souvislosti s výkonem své funkce. Státní zástupce je odpovědný za kárné provinění, kterým je zaviněné porušení povinnosti státního zástupce, zaviněné jednání nebo chování, které ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství a snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.

2.4

Základní zásady činnosti státního zástupce Účelem trestního řádu je podrobně upravit postup orgánů činných v trestním řízení,

a to tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli na základě zákona spravedlivě potrestáni. K tomu má sloužit a napomáhat systém právních principů, určujících povahu trestního procesu, kdy některé tyto principy jsou uvedeny v Ústavě a v ústavním zákonu č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod22, a nejdůležitější principy jsou pak dále konkretizovány jako tzv. základní zásady trestního řízení. Jsou to vůdčí právní ideje, jimž toto postavení přiznává zákon a tvoří základ, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů. Základní zásady trestního řízení jsou výslovně zakotveny v úvodních ustanoveních TŘ, a to konkrétně v § 2. Jejich uplatnění v trestním řízení je nezbytným předpokladem a nejdůležitější zárukou účinného splnění

22

Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina)

16

úkolů našeho trestního řízení. Tyto zásady zaručují dodržování smyslu zákona, zajišťují ochranu společnosti, ochranu práv i oprávněných zájmů občanů, zejména osoby, proti které se vede trestní řízení. Bez znalosti těchto zásad nelze pochopit podstatu našeho trestního řízení.23 Mezi obecné zásady řadíme zásadu stíhání jen ze zákonných důvodů, zásadu spolupráce se zájmovými sdruženími občanů a zásadu obhajoby. K zásadám zahájení řízení patří zásada oficiality, legality a obžalovací. Zásada veřejnosti je platná především v řízení před soudy. K zásadám dokazování náleží zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, presumpce neviny a volného hodnocení důkazů. Jedním z cílů trestního řízení je zásada materiální pravdy. Vedle těchto zásad se uplatňuje také zásada rychlosti řízení a zásada přiměřenosti a zdrženlivosti, které souvisí se zásadou oficiality.24 Nejdůležitější zásadou trestního řízení je zásada stíhání jen ze zákonných důvodů, a to vyplývá již z toho, že je uvedena ze všech zásad jako první v § 2 odst. 1 TŘ a zároveň jde o zásadu ústavní. Vylučuje bezdůvodné stíhání občanů a zaručuje, že do práv důvodně stíhaných osob nebude zasahováno více, než je nezbytně nutné.25 Poněvadž se ve své práci věnuji postavení státního zástupce v trestním řízení, dále budou podrobněji popsány pouze nejdůležitější zásady, které se vztahují k činnosti státního zástupce v trestním řízení.

2.4.1 Zásada legality Tato zásada je zakotvena v ustanovení § 2 odst. 3 TŘ, podle něhož je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o kterých se dozví, pokud zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak. Tato povinnost vyplývá i z ustanovení § 4 odst. 1 ZStZ. Osobu však lze stíhat pro spáchání trestného činu jen v tom případě, jestliže jsou pro takový postup splněny zákonné důvody, čili povinnost stíhat trestné činy musí být v souladu se zásadou stíhání jen ze zákonných důvodů. Za uskutečnění trestního stíhání ze zákonných důvodů má státní zástupce odpovědnost. Zásada legality tak zahrnuje jednak odhalování trestných činů a zahájení stíhání osob, které je spáchaly, ale také předání věci k rozhodnutí o vině a případně i trestu soudu. Tato zásada se nevztahuje na přestupky a na kárná provinění.26 23

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 63. ISBN 978-807357-348-5. 24 tamtéž s. 65 25 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1415. ISBN 978-80-7400-0433-0. 26 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 120. ISBN 978-80-7201-630-3.

17

Samozřejmě že z této zásady legality existují také výjimky, které dělíme do dvou skupin: 1) První skupinu představují případy, kdy státní zástupce stíhat nesmí: -

pokud jde o osoby, které jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení z důvodu požívání výsad a imunit dle zákona nebo mezinárodního práva (§ 10 TŘ),

-

je-li trestní stíhání nepřípustné dle § 11 TŘ,

-

pokud poškozený neudělí souhlas k trestnímu stíhání v případech trestných činů, u kterých je jejich souhlas vyžadován (§ 163, § 163a TŘ),

-

pokud je jurisdikce státu zúžena mezinárodními smlouvami (§ 9 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů27).

2) Druhou skupinou jsou případy, kdy státní zástupce stíhat nemusí (tzn. že může, ale nemusí stíhat pro trestný čin): -

trestní stíhání je neúčelné, a to z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a, b) TŘ, před zahájením trestního stíhání lze z těchto stejných důvodů věc odložit dle § 159a odst. 3 TŘ. Neúčelnost trestního stíhání tkví v tom, že trest, ke kterému může stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl již obviněnému uložen anebo ho podle očekávání postihne, anebo v tom, že již o skutku obviněného bylo rozhodnuto jiným orgánem a toto rozhodnutí lze považovat za postačující.

-

trestní stíhání je dále neúčelné z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) TŘ, kdy dojde k zastavení trestního stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, ke způsobu provedení činu a jeho následku, nebo k okolnostem, za nichž byl čin spáchán, vhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo.

-

jestliže byly splněny podmínky pro uplatnění odklonů, které umožňují vyřízení věci jiným způsobem než postavením obviněného před soud, tzn. jestliže byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání dle § 307 TŘ, pro narovnání dle § 309 TŘ, podmínky pro podmíněné odložení návrhu na potrestání dle § 179g TŘ ve zkráceném řízení a v řízení dle zákona o soudnictví

27

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen TZ)

18

ve věcech mládeže také podmínky pro odstoupení od trestního stíhání § 70 zákona č. 218/2003 Sb.28 Zvláštním případem výjimky ze zásady legality je institut dočasného odložení trestního stíhání dle § 159b TŘ, ke kterému dochází v některých případech závažné trestné činnosti, např. organizované nebo drogové kriminality. Zde by okamžitým zahájením trestního stíhání pro jeden skutek mohlo dojít ke znemožnění odhalení dalších skutků i pachatelů. Tento institut umožňuje oddálení trestního stíhání, jestli je to třeba pro efektivní odhalení skryté trestné činnosti nebo zjištění pachatelů.29

2.4.2 Zásada oportunity Zásada oportunity je protikladem shora popsané zásady legality. Podle této zásady přísluší státnímu zástupci v konkrétním případě z důvodu účelnosti či vhodnosti právo nezahájit trestní stíhání, i když jsou k němu dány zákonné podmínky. Tato zásada je v TŘ koncipována jako výjimka z obecného principu legality a v TŘ není mezi základními zásadami trestního řízení výslovně uvedena.30 Zde bych chtěla podotknout, že pokud by nebylo možno využít zásady oportunity, pak by jen při dodržování zásady legality a nemožnosti vyřízení věci v přípravném řízení jiným způsobem docházelo k zahlcení soudů tím, že by se všechny tyto věci musely projednávat před soudem. Takže je určitě správné, že je zde možnost státního zástupce vyřídit např. bagatelní věc jiným způsobem již v přípravném řízení a nezatěžovat již tak přetížené soudy. Na druhou stranu je zde nebezpečí, že by při využití zásady oportunity mohlo v některých případech dojít ke zvýhodnění jednotlivých pachatelů. Právě snahou o urychlení trestního řízení a jeho zefektivnění došlo k přijetí institutů označovaných jako odklony, kterými jsou podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, odstoupení od trestního stíhání mladistvého a podmíněné odložení podání návrhu na potrestání. Dalšími oportunními výjimkami ze zásady legality jsou pak trestní stíhání se souhlasem poškozeného u vybraných trestných činů, fakultativní zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. c) TŘ, dočasné odložení trestního stíhání dle § 159b TŘ, fakultativní odložení či zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. a, b) TŘ. Počet výjimek ze

28

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 120-121. ISBN 978-80-7201-630-3. 29 tamtéž s. 121-122 30 tamtéž s. 122

19

zásady legality se tak průběžně rozšiřuje a jsou postupně zaváděny stále četnější případy oportunity.31 Před účinností nového TZ, tedy před 1. 1. 2010, pokud se státní zástupce rozhodoval, zda využije zásady oportunity a nepostaví pachatele před soud a rozhodne v přípravném řízení jiným způsobem, zohledňoval hlavně materiální stránku spáchaného trestného činu, tedy míru společenské nebezpečnosti takového činu. Nyní, za účinnosti nového TZ, který zavádí formální pojetí trestného činu, se situace při rozhodování, zda využít zásady oportunity, poněkud změnila. Formální pojetí trestného činu je zakotveno v novém TZ v § 13 odst. 1 a má hmotněprávní oporu v § 12 odst. 2, kde se uvádí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Došlo i částečně ke korekci procesněprávní cestou procesní oportunity, která vyplývá z ustanovení § 159a odst. 4 TŘ, v návaznosti na okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) TŘ, tedy z důvodu neúčelnosti. Za nedostatek současné právní úpravy považuji, že v souvislosti s novým formálním pojetím trestného činu nebyla vůbec řešena procesní úprava, která by přesně stanovila hlediska a podmínky, za kterých lze zásadu oportunity uplatnit. V mnohých případech se tak státní zástupce rozhodne postavit raději pachatele před soud, než by využil zásady oportunity a např. v konkrétním případě zastavil trestní stíhání, které podléhá přezkumu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, aby tak „neriskoval“ zrušení svého zastavovacího usnesení tímto přezkumným orgánem. Tento nedostatek by mohl být odstraněn stanovením přesných podmínek, za kterých lze zásadu oportunity uplatnit.

2.4.3 Zásada obžalovací Zásada obžalovací je vyjádřena v ustanovení § 2 odst. 8 TŘ, podle něhož trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce a veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. Podstatou této zásady je rozdělení procesních funkcí mezi různé procesní subjekty, a to mezi obžalobu, obhajobu a soud. Obžalovací zásada je protikladem feudálního inkvizičního procesu, který spočíval na zásadě vyšetřovací. Soudce v sobě spojoval funkci vyšetřovatele, žalobce, obhájce a současně rozhodoval ve věci samé. Způsob procesu byl ponechán na

31

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 122-123. ISBN 978-80-7201-630-3.

20

libovůli soudce. Obviněný nebyl stranou procesu a neměl žádná procesní práva. V inkvizičním procesu nebylo stran, nejednalo se tedy o kontradiktorní řízení.32 Obžalovací zásada (princip akuzační) především znamená, že funkce žalobce je svěřena samostatnému procesnímu subjektu. Bez návrhu žalobce nemůže být soudní řízení konáno a v tomto smyslu je žalobce pánem sporu (dominus litis). Jednání před soudem má charakter sporu (kontradikce) mezi žalobcem a obžalovaným s jeho obhájcem, kteří mají postavení rovnoprávných procesních stran, a to v právech, nikoli v povinnostech. Úlohou soudu je potom spor řídit a rozhodovat spornou otázku, zda obžalovaný trestný čin spáchal.33 Zásada obžalovací je v TŘ konkrétně vyjádřena takto: „Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce“. K takovému postupu není oprávněn žádný jiný subjekt a samozřejmě platí princip „bez žalobce není soudce“. Trestní řád nezná institut soukromé obžaloby a právo podat obžalobu nemá ani poškozený. Řízení ve stadiu před podáním obžaloby je ve výlučné kompetenci státního zástupce a po podání obžaloby přechází věc na soud, který má právo a povinnost vést další řízení. Státní zástupce má i nadále právo disponovat s obžalobou, tzn. že ji např. může vzít zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Po zahájení hlavního líčení však tak může učinit jen se souhlasem obžalovaného. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení. Toto dispoziční právo státního zástupce je však omezeno a státní zástupce nemůže podanou obžalobu rozšířit o nový skutek.34 Soud v dalším řízení samostatně rozhoduje o všech otázkách, ale rozhodnout může jen o skutku, který je v žalobním návrhu uveden. Soud je vázán skutkem, nikoli však právním posouzením skutku. Pokud soud zjistí, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, vrátí věc státnímu zástupci k došetření, pokud státní zástupce žádá o vrácení věci vzhledem k potřebě společného projednání. Státní zástupce má povinnost účasti u hlavního líčení. Tuto povinnost naopak nemá u veřejného zasedání, pokud zákon nestanoví něco jiného a pokud se veřejné zasedání týká odvolání, řízení proti mladistvým a řízení o stížnosti pro porušení zákona. V řízení o dovolání je ve veřejném zasedání povinná účast státního

32

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 140. ISBN 978-80-7201-630-3. 33 CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 7374. ISBN 978-807357-348-5. 34 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 142-143. ISBN 978-80-7201-630-3.

21

zástupce, který je činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Zásada obžalovací se řadí k zásadám, které se vztahují k zahájení řízení, a neuplatňuje se v přípravném řízení.35

35

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 143-144. ISBN 978-80-7201-630-3.

22

3.

Postavení a činnost státního zástupce v přípravném řízení Abych se v této kapitole mohla věnovat postavení a činnosti státního zástupce

v přípravném řízení, je třeba definovat pojem trestního řízení. Podle § 12 odst. 10 TŘ je trestním řízením řízení, ve kterém mají být náležitě zjištěny trestné činy a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů, aby důsledně zachovávali zákony a pravidla občanského soužití a čestně plnili povinnosti ke státu a společnosti. Trestní řízení probíhá v několika časových úsecích, ve kterých orgány činné v trestním řízení, popř. další osoby zúčastněné na řízení, plní úkoly, aby dosáhly účelu trestního řízení. Těmito časovými úseky jsou stadia trestního řízení, které členíme na přípravné řízení, předběžné projednání obžaloby, hlavní líčení, opravné řízení řádné a mimořádné a řízení vykonávací.36 Veřejný žalobce vystupuje v trestním řízení ve veřejném zájmu, tzn. zájem většiny společnosti na zjištění, zda došlo ke spáchání trestného činu a zda je z něho důvodně podezřelá konkrétní fyzická osoba. Určitým zvláštním jevem je proměnlivost povahy veřejného zájmu, který spoluurčuje postavení veřejného žalobce v trestním řízení. Zjistí-li veřejný žalobce, že soukromý zájem obviněného se kryje se zájmem veřejným, odpadá důvod, aby byl jeho odpůrcem, a stává se jeho ochráncem. Zpravidla se tak stane teprve v hlavním líčení, až se lépe zjistí pravda než předtím v přípravném řízení. Pokud tedy dokazování nasvědčuje tomu, že obviněný si zaslouží ochranu proti nezákonnému odsouzení, je veřejný žalobce povinen tuto ochranu poskytnout. Úloha veřejného žalobce se tak tedy v různých stadiích trestního řízení mění a podle toho rozlišujeme působnost v přípravném řízení a v řízení před soudem.37

3.1 Přípravné řízení Přípravné řízení je prvním stadiem trestního řízení, označovaným také jako předsoudní stadium. Definice přípravného řízení je uvedena v § 12 odst. 10 TŘ, podle níž se přípravným řízením rozumí úsek trestního řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu 36

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 421. ISBN 978-80-7201-630-3. 37 CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 155. ISBN 978-807357-348-5.

23

bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Účelem přípravného řízení je náležitě zjistit trestné činy a spravedlivě potrestat jejich pachatele. Základním smyslem přípravného řízení je opatřit podklad pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba a věcí se tedy má zabývat soud nebo zda má být od dalšího trestního stíhání upuštěno. Dokazování je vedeno pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro takové rozhodnutí. Shromažďují se a zajišťují jen takové důkazy, které nebude možné provést v hlavním líčení buď pro jejich pomíjivost nebo pro potencionální hrozbu jejich poškození. Úkolem přípravného řízení je také pokud možno rychlá reakce na spáchaný trestný čin, aby se tím zabránilo ztrátě důkazů, úniku pachatele od trestní odpovědnosti a zamezilo se pokračování v trestné činnosti. Přípravné řízení také brání tomu, aby byly před soud stavěny osoby, které nejsou dostatečně podezřelé ze spáchání trestných činů.38 Ve vztahu k řízení před soudem má přípravné řízení předběžný charakter, přesto však průběh hlavního líčení a jeho výsledek významně ovlivňuje. Výsledky přípravného řízení je v podstatě určen obsah a rozsah řízení před soudem, protože soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Výsledky dokazování v přípravném řízení mají velký význam pro výsledek dokazování v hlavním líčení a tím i pro rozhodnutí.39 Co se týče uplatňování základních zásad trestního řízení, tak v přípravném řízení se všechny tyto zásady neuplatňují. Přípravné řízení je neveřejné, neuplatňuje se v něm zásada obžalovací. Plně se zde naopak uplatňuje zásada oficiality, při které orgán činný v trestním řízení sám postupuje z vlastní iniciativy, aby byly co nejrychleji a v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění skutečností důležitých pro rozhodnutí. Specifické zásady se uplatňují pro řízení ve věcech mladistvých. V ustanovení § 164 TŘ je uloženo orgánům činným v trestním řízení postupovat v přípravném řízení rychle, iniciativně, objektivně a

38

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 427. ISBN 978-80-7201-630-3. 39 tamtéž s. 428

24

objasnit v potřebném rozsahu všechny důležitě skutečnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.40 Přípravné řízení členíme podle platné úpravy v TŘ do dvou časových úseků. Prvním je postup před zahájením trestního stíhání, jenž zahrnuje objasnění a prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, který je upraven v §§ 158 až 159b TŘ. Druhým časovým úsekem je vyšetřování, jež zahrnuje úsek od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, podmíněného zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, odstoupení od trestního stíhání v řízení ve věcech mladistvých anebo schválení narovnání před podáním obžaloby. V TŘ je vyšetřování podřazeno pod § 160 až 179. Zvláštní a odlišnou formou přípravného řízení je tzv. zkrácené přípravné řízení, které je řízením o nejméně závažných činech a jeho smyslem je vyhledat možné důkazy pro potřeby soudního řízení s cílem postavit pachatele v co nejkratší době před soud. V TŘ je toto řízení upraveno v § 179a-h.41 Na tomto místě bych chtěla zmínit zajímavý poznatek z praxe, kdy rok od roku přibývá věcí, které jsou v režimu zkráceného přípravného řízení řešeny. Policejní orgány začaly tento institut využívat čím dál častěji a poměr věcí vedených ve zkráceném řízení k věcem vedeným ve vyšetřování se postupně přibližoval. V roce 2009 nastal rapidní nárůst nápadu věcí ve zkráceném přípravném řízení, a dokonce poprvé převážil nad počtem věcí ve vyšetřování. Tato převaha věcí řešených ve zkráceném přípravném řízení se projevila i v roce 2010. Na průběhu přípravného řízení se podílejí orgány činné v trestním řízení, kterými jsou podle § 12 odst. 1 TŘ soud, státní zástupce a policejní orgán. V rámci postupu před zahájením trestního stíhání i v rámci vyšetřování konají úkony trestního řízení policejní orgány, kterými jsou podle § 12 odst. 2 TŘ útvary Policie ČR.42 Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství koná státní zástupce, přičemž státní zástupce může požádat policejní orgány v rámci jejich působnosti o opatření jednotlivého důkazu nebo provedení určitého úkonu vyšetřování. Zkrácené přípravné řízení provádějí ty policejní orgány jako v případě řízení před zahájením trestního stíhání a o trestných činech příslušníků Policie České republiky, Vojenské policie, Bezpečnostní a informační služby,

40

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 429-430. ISBN 978-80-7201-630-3. 41 tamtéž s. 429, 433 42 CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 441. ISBN 978-807357-348-5.

25

Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství koná zkrácené přípravné řízení státní zástupce.43 Základní povinnosti a práva státního zástupce v řízení před zahájením trestního stíhání jsou stanoveny v § 157 TŘ a v rámci vyšetřování v § 174 TŘ. Je zde zahrnuta celá řada rozhodovacích, kontrolních, metodických, řídících i originálních oprávnění a povinností, kterými státní zástupce provádí „dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení“. Samozřejmě ve všech druzích přípravného řízení je důležitá i úloha soudce, která se omezuje na rozhodování nebo přezkum úkonů trestního řízení, které mají rozhodující procesní význam a také takových, při kterých dochází k omezení lidských práv a základních svobod a kterým vždy předchází vnější podnět od státního zástupce (např. § 158a TŘ, § 68 odst. 1 TŘ).44

3.2

Postavení státního zástupce v přípravném řízení Státní zástupce v trestním řízení zajišťuje ochranu veřejného zájmu, je důležitým

činitelem výkonu trestní spravedlnosti a také přímo odpovídá za ochranu lidských práv v souvislosti se zahájením trestního stíhání proti konkrétní osobě a také v souvislosti s prováděním následných vyšetřovacích úkonů. V rozsahu své vymezené působnosti nese odpovědnost za výsledky přípravného řízení, ale také za to, že nikdo nebude postaven před soud bezdůvodně. Státní zástupce musí mít v přípravném řízení dominantní roli, protože jeho činnost prostupuje všemi stadii trestního řízení, v nichž se nejdříve zjišťují potřebné podklady, zajišťují a provádějí důkazy a poté se rozhoduje o vině, trestu a dalších otázkách trestního řízení.45 Státní zástupce je významným orgánem činným v trestním řízení. Aby mohl plnit funkce, které jsou mu svěřeny trestním řádem, poskytuje právní úprava státnímu zástupci velké množství oprávnění. Protože státní zástupce nese odpovědnost za stíhání osob, které se dopustily trestných činů, a hlavně za výsledky přípravného řízení, musí mít možnost tyto výsledky svojí vlastní činností ovlivnit. Aby mohl vůči policejnímu orgánu prosadit své požadavky, musí mít v ruce silné procesní prostředky. Z tohoto důvodu disponuje širokými oprávněními při výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a uplatňuje je v průběhu tohoto řízení tak, aby si zajistil přehled o jeho stavu a výsledcích, má

43

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 442. ISBN 978-807357-348-5. 44 tamtéž s. 442-443 45 RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, s. 464-465. ISBN 80-7179-929-7.

26

možnost účinně působit na jeho průběh a může neprodleně odstraňovat zjištěné nedostatky.46 Dominantní postavení státního zástupce v přípravném řízení vychází z právní úpravy, a to především ze ZStZ a z JŘSZ. Ke sjednocení a usměrnění postupu státních zástupců v přípravném řízení slouží také Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 8/2009, o trestním řízení47 a Pokyn obecné povahy č. 7/2009, o trestním řízení ve věcech mládeže48. Dominantní postavení státního zástupce je tak logickým důsledkem toho, že vyšetřování podle české trestněprocesní úpravy nekoná vyšetřující soudce, nýbrž orgány Policie ČR, které konají i prověřování a zkrácené přípravné řízení. Má-li státní zástupce plnit svou hlavní úlohu, která spočívá v zastupování veřejné žaloby v trestním řízení a plnit také další úkoly vyplývající z trestního řádu, musí si vytvořit pro plnění této úlohy potřebné předpoklady. V zájmu dosažení tohoto cíle plní státní zástupce v přípravném řízení dvě navzájem spojené funkce. První z nich je funkce dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním včetně funkce návrhové a rozhodovací. Druhou funkcí je funkce instančního orgánu, jenž rozhoduje o stížnostech proti usnesením policejního orgánu.49 Dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení je představován systematickou a cílevědomou kontrolní činností, která je zaměřena na zjištění stavu vyšetřování, prověření postupu policejního orgánu z hlediska jeho zákonnosti, plynulosti a rychlosti a na okamžité odstraňování zjištěných nedostatků. Dozor je vykonáván soustavně a průběžně a státní zástupce si tak vytváří podmínky pro svou obžalovací funkci. Dozor je specificky zaměřená kontrolní činnost, týkající se výlučně přípravného řízení. Je vykonáván nejen z hlediska zákonnosti postupu policejního orgánu, ale i z hlediska jeho věcné správnosti, odůvodněnosti a úplnosti.50 Součástí dozoru je i funkce rozhodovací, zahrnující oprávnění státního zástupce vydávat rozhodnutí v přípravném řízení, a funkce návrhová, na základě které státní zástupce předkládá soudci činnému v přípravném řízení návrhy na rozhodnutí o závažných zásazích do základních práv a svobod občanů. Funkci dozoru a funkci rozhodovací a návrhovou nelze od sebe oddělit. Státní zástupce má také ustanovením § 2 odst. 3 TŘ uloženu povinnost stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví (zásada legality). Jde o povinnost státního 46

RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, s. 464-465. ISBN 80-7179-929-7. 47 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení 48 Pokyn obecné povahy č. 7/2009, o trestním řízení ve věcech mládeže 49 RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, s. 469, 475. ISBN 80-7179-929-7. 50 tamtéž s. 476

27

zástupce dbát zákonem stanovenými prostředky o to, aby byl řádně a včas stíhán každý pachatel trestného činu. Neznamená to ovšem, že státní zástupce je povinen stíhat všechny osoby, ohledně nichž obdrží třeba i nerelevantní informaci, že se měla patrně dopustit trestného činu. Pro zjištění, zda jsou dány podmínky pro stíhání osoby a zahájení trestního stíhání, slouží postup před zahájením trestního stíhání, ve kterém má nezastupitelnou úlohu činnost policie.51 Státní zástupce vystupuje také jako instanční orgán, čili orgán druhého stupně, který ve vymezených případech rozhoduje o stížnostech proti usnesením policejních orgánů. Toto postavení je odlišné od institutu dozoru, přesto se nejedná o dvojí režim přezkoumání postupu policejních orgánů, poněvadž jak přezkoumání z titulu dozoru, tak i přezkoumání z důvodu řádného opravného prostředku má svůj nezastupitelný význam.52

3.3

Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi prověřování Státní zástupce je při provádění dozoru v přípravném řízení vybaven velkým

rozsahem oprávnění a povinností tak, aby mohl tento dozor provádět efektivně, měl přehled o průběhu přípravného řízení a mohl okamžitě reagovat na případné průtahy a nedostatky v práci policejních orgánů. Z důvodu omezeného rozsahu bakalářské práce se budu věnovat pouze oprávněním a povinnostem v prověřování a vyšetřování. Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin je povinen přijímat jak policejní orgán, tak státní zástupce, který se může dozvědět o trestném činu i při výkonu své funkce v trestním řízení, a to studiem spisů nebo při projednávání věci. Nejblíže však k odhalování trestné činnosti mají policejní orgány. Jestliže je to třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, má státní zástupce oprávnění požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, údaje z evidence cenných papírů, ale také údaje z daňového řízení, a to i v období před zahájením trestního stíhání. Státní zástupce a policejní orgán jsou povinni trestní oznámení53 vyřizovat co nejrychleji, a to na základě ustanovení § 157 odst. 1, 2 TŘ.54 V této fázi je státní zástupce oprávněn uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele (např. zajištění různých dokladů, revizních zpráv, obchodních smluv, věcí doličných, opatření nezbytných vysvětlení, zajištění stop trestného činu), dále 51

RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, s. 479-480. ISBN 80-7179-929-7. 52 tamtéž s. 480 53 Trestní oznámení lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě se zaručeným elektronickým podpisem, telegraficky, telefaxem, dálnopisem a nejnověji také datovou zprávou. 54 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 442-444. ISBN 978-80-7201-630-3.

28

vyžadovat od policejního orgánu spisy (i těch, ve kterých nebylo zahájeno trestní řízení), materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení. Může odejmout kteroukoli věc policejnímu orgánu a přikázat ji jinému policejnímu orgánu a může také dočasně odložit trestní stíhání. Tento postup se uplatní rovněž v řízení v trestních věcech mladistvých i v přípravném řízení ve věcech dětí mladších 15 let, neboť zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů55 nemá v tomto směru speciální ustanovení. Dle § 157 odst. 3 TŘ může státní zástupce nebo policejní orgán ve skutkově složitých věcech využít odborné pomoci konzultanta, aniž by ho to zbavilo odpovědnosti za zákonný průběh trestního řízení56 O zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 TŘ sepíše policejní orgán úřední záznam, jehož obsahem je vylíčení skutkových okolností, pro které se řízení zahajuje a způsobu, jakým se policejní orgán o nich dozvěděl. Do 48 hodin je policejní orgán povinen zaslat jej státnímu zástupci. Sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení počíná přípravné řízení a jde také o počátek dozoru státního zástupce nad přípravným řízením. Policejní orgán od této doby provádí různé úkony, např. vyžaduje vysvětlení od fyzických, právnických osob a státních orgánů, vyžaduje odborná vyjádření nebo znalecké posudky, obstarává potřebné spisy a jiné písemné materiály, provádí ohledání věci a místa činu, pořizuje zvukové a obrazové záznamy osob, může podle § 76 TŘ zadržet podezřelou osobu, provádí neodkladné a neopakovatelné úkony. Za splnění podmínek § 158b a násl. TŘ je policejní orgán oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými jsou předstíraný převod, sledování osob a věcí a použití agenta.57 Podle TŘ předstíraný převod a sledování osob a věcí lze uskutečnit na základě písemného povolení státního zástupce, nesnese-li věc odkladu, lze je uskutečnit i bez tohoto povolení, ale policejní orgán o něj musí bezodkladně dodatečně požádat. Policejní orgán je oprávněn k použití agenta jen za podmínek uvedených v § 158e TŘ a jeho použití povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství soudce vrchního soudu. Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a při zjišťování jeho pachatele potřeba provést neodkladný a neopakovatelný úkon, který

55

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, vě znění pozdějších předpisů (dále jen ZSVM) 56 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1180-1181. ISBN 978-80-7400-043-0. 57 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 444-446. ISBN 978-80-7201-630-3.

29

spočívá ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se takový úkon na základě návrhu státního zástupce za účasti soudce a ten také odpovídá za zákonnost provedení úkonu.58 V § 159 TŘ jsou k urychlení trestního řízení stanoveny lhůty pro skončení prověřování, a to 2 měsíce, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce a nekoná se zkrácené přípravné řízení, 3 měsíce, pokud věc patří do příslušnosti okresního soudu a 6 měsíců, patří-li věc v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu. Pokud prověřování v uvedených lhůtách neskončí, musí policejní orgán státnímu zástupci uvést důvody, pro které nemohl prověřování skončit a jaké úkony je třeba provést a po jakou dobu bude prověřování ještě pokračovat. Státní zástupce pak může pokynem změnit výčet úkonů, které je třeba provést a stanovit lhůtu, po kterou má prověřování ještě trvat. Neskončí-li policejní orgán prověřování i v této prodloužené lhůtě, musí opět žádat státního zástupce o prodloužení lhůty. Ten může lhůtu opětovně, i několikrát za sebou, prodlužovat. Podle mého názoru je tento úkon státního zástupce hlavně ve skutkově složitějších věcech hodně formálním úkonem. Pokud totiž vykonává státní zástupce dozor kvalitně a policejní orgán ho o prováděných úkonech pravidelně telefonicky nebo písemně informuje, neustálé prodlužování lhůty je úkonem nadbytečným. V TŘ ani není stanovena maximální lhůta pro prověřování, takže teoreticky lze lhůtu prodlužovat „donekonečna“. Někdy totiž vyvstane potřeba provést takové úkony, jejichž uskutečnění nelze časově odhadnout, např. při žádosti o právní pomoc do cizího státu. Možná by stačilo konstatovat při prověrce spisových materiálů, že nebyly zjištěny průtahy v postupu policejního orgánu. Státní zástupce i policejní orgán může vydat rozhodnutí, jímž se prověřování končí. Věc se tak odloží usnesením, nejde-li ve věci o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak (§ 159a/1 TŘ), je-li trestní stíhání nepřípustné dle § 11 odst. 1 TŘ (§ 159a/2 TŘ), je-li trestní stíhání neúčelné vzhledem k § 172 odst. 2 písm. a) nebo b) TŘ (§ 159a/3 TŘ), pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání dle § 160 TŘ (§ 159a/5 TŘ). Jen státní zástupce může věc odložit dle § 159a/4 TŘ, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) TŘ. Státní zástupce a policejní orgán dále může věc opatřením podle § 159a/1a) TŘ odevzdat příslušnému orgánu k projednání přestupku nebo jiného správního deliktu a dle § 159a/1b) TŘ může odevzdat věc jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému

58

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 447. ISBN 978-80-7201-630-3.

30

projednání.59

Pokud státní zástupce po přezkoumání shledá, že policejní orgán vydal

usnesení, které je nezákonné nebo neodůvodněné, může ho podle § 174 odst. 2 písm. e) TŘ zrušit. Může ho také zrušit na základě stížnosti podané poškozeným podle § 149 odst. 1 TŘ.60

3.4

Oprávnění a povinnosti státního zástupce ve fázi vyšetřování Dalším způsobem ukončení prověřování je zahájení trestního stíhání, jež je v TŘ

uvedeno pod § 160. Tento institut je nezbytným předpokladem úspěšného boje s kriminalitou, je konkrétním výrazem zásady stíhání ze zákonných důvodů dle § 2 odst. 1 TŘ. Trestní stíhání může být zahájeno, pokud jsou zde skutečnosti, které nasvědčují, že byl spáchán trestný čin a odůvodňují také dostatečně závěr, že jej spáchala určitá osoba, je zde podnět k zahájení trestního stíhání a nedostatek okolností vylučujících zahájení. Těmito okolnostmi jsou např. milost nebo amnestie prezidenta republiky, neúčelnost zahájení trestního stíhání a dále nesouhlas poškozeného s trestním stíháním u vyjmenovaných trestných činů v § 163 TŘ. Oprávnění k zahájení trestního stíhání má policejní orgán a výjimečně i státní zástupce. Trestní stíhání se zahajuje sdělením obvinění formou usnesení o zahájení trestního stíhání, proti kterému je přípustná stížnost, o které rozhoduje státní zástupce. Trestní stíhání je možné vést proti určité osobě a pro určitý skutek, který musí být popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž musí být uvedena také právní kvalifikace skutku. Proti obviněnému lze od tohoto okamžiku použít všech prostředků podle trestního řádu.61 Dozor nad zákonností, důvodností a včasností zahájení trestního stíhání vykonává státní zástupce, kterému je nutno doručit opis záznamu o sdělení obvinění do 48 hodin, po přezkoumání může státní zástupce nezákonné a neodůvodněné usnesení zrušit. Zahájením trestního stíhání vstupuje přípravné řízení do fáze vyšetřování, ve které policejní orgány shromažďují důkazy a provádějí další potřebné úkony a řídí se přitom ustanovením § 164 TŘ. Právě ve fázi vyšetřování je státní zástupce vybaven při vykonávání dozoru nejširšími oprávněními, shrnutými v § 174 TŘ a samozřejmě využívá i oprávnění uvedených § 157 TŘ. Jedním z nejdůležitějších dozorových oprávnění je dávat závazné pokyny k vyšetřování trestných činů. Dále může vyžadovat od policejního orgánu spisy za účelem

59

ŠÁMAL, P.-NOVOTNÝ, F.-VONDRUŠKA, F. et al. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2003, s. 701-703. ISBN 80-7179-741-3. 60 RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, s. 565. ISBN 80-7179-929-7. 61 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 450-455. ISBN 978-80-7201-630-3.

31

provedení prověrky. Jedná se o kontrolu postupu policejního orgánu v konkrétní věci, při které dbá, aby ve věci nedocházelo k průtahům, rozhoduje o tom, jaké úkony a v jaké době za účelem skončení věci má policejní orgán provést.62 Také pro vyšetřování jsou v TŘ v § 167 a v § 170 stanoveny lhůty, ve kterých je policejní orgán povinen skončit vyšetřování, a to do 2 měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, do 3 měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu. Státní zástupce však může, stejně jako v prověřování, tyto lhůty na žádost policejního orgánu i několikrát prodlužovat. Pokud však vyšetřování není skončeno v zákonné lhůtě, je státní zástupce povinen v rámci dozoru provádět ve věci nejméně jedenkrát za měsíc prověrku věci. Na tomto místě zmíním velmi zajímavý poznatek z praxe k provádění prověrek spisů státními zástupci. V Jihomoravském kraji se v současné době testuje přístup státních zastupitelství k elektronickému systému Policie ČR, k tzv. Evidenci trestního řízení. Tato evidence obsahuje spisy přípravného řízení v elektronické podobě, v nichž jsou uloženy všechny provedené úkony, úřední záznamy, protokoly a jiné dokumenty, které slouží jako podklad pro rozhodnutí. Státní zástupce tak může provést prověrku takového spisu kdykoliv, aniž by žádal policejní orgán o zaslání spisu a aniž by mu ho tento fakticky doručil. Může mu také přímo do tohoto elektronického spisu dát pokyn k dalšímu postupu a může si také jednotlivé písemnosti stáhnout, vytisknout a založit do svého dozorového spisu. Kancelář státního zastupitelství zase ukládá ze své databáze do jednotlivých elektronických spisů policie meritorní rozhodnutí státního zástupce (obžaloby, návrhy na potrestání, usnesení o zastavení trestního stíhání apod). Tento systém se velmi osvědčuje, státní zástupci si ho moc pochvalují, protože jim napomáhá účinněji a rychleji provádět dozor, neboť odpadá vyžadování a skutečné doručování spisů od policie státnímu zástupci a zpět. Dalším oprávněním státního zástupce je zúčastnit se provádění úkonu policejního orgánu, nebo jednotlivý úkon provést sám, případně i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci. Dále může věc vracet policejnímu orgánu se svými pokyny k doplnění s uvedením důkazů, kterými má být řízení doplněno a stanovením přiměřené lhůty. Důležitým oprávněním je rušení nezákonných a neodůvodněných rozhodnutí a opatření policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními. Státní zástupce může také přikázat, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu.63 Kromě výše uvedených oprávnění TŘ taxativně stanoví určitá výlučná oprávnění státního zástupce v § 175 odst. 1. Jde o právo rozhodnout o zastavení, podmíněném 62

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 455-456, 439. ISBN 978-80-7201-630-3. 63 tamtéž s. 439

32

zastavení, přerušení trestního stíhání, o postoupení věci jinému orgánu a v řízení o provinění mladistvého odstoupit od trestního stíhání (§ 71 ZSVM). Jedině státní zástupce je oprávněn podat obžalobu. Rozhoduje o prodloužení vazby a o ponechání obviněného ve vazbě, o propuštění z vazby na svobodu a o žádosti obviněného o propuštění z vazby na svobodu. Nařizuje zajištění majetku obviněného a určuje, na které prostředky a věci se zajištění nevztahuje, anebo může takové zajištění zrušit. Provádí zajištění nároku poškozeného na náhradu škody, omezuje nebo zrušuje takové zajištění. Nařizuje exhumaci mrtvoly, navrhuje vyžádání obviněného z ciziny a provádí předběžné šetření v řízení o vydání do ciziny.64 Výlučným oprávněním státního zástupce podle § 161 odst. 3 TŘ je také provádění vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, Vojenské policie, Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství. K výlučným oprávněním státního zástupce můžeme zařadit i oprávnění nejvyššího státního zástupce, uvedené v § 174a odst. 1 TŘ, který může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Dozor státního zástupce v průběhu vyšetřování se uplatní také na základě podnětu, jímž je žádost obviněného nebo poškozeného o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce podle § 157a TŘ. Tyto osoby mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce o odstranění průtahů v přípravném řízení nebo o odstranění závad v postupu policejního orgánu. Policejní orgán je povinen tuto žádost státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit a žadatele o výsledku přezkoumání vyrozumět.65 Po provedení vyšetřování, jestliže je policejní orgán uznal za skončené a jeho výsledky postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému a jeho obhájci prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Institut skončení vyšetřování představuje záruku plného uplatnění práva obviněného na obhajobu a tím i odvrácení nedostatečně podložených obžalob.66Policejní orgán po seznámení obviněného s výsledky vyšetřování předloží vyšetřovací spis s návrhem na podání obžaloby, příp. jiným návrhem na konečné opatření, státnímu zástupci. Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá podle § 176 odst. 1 TŘ obžalobu, ke které připojí spisy a jejich přílohy. O podání obžaloby vyrozumí obviněného, obhájce a poškozeného. Podáním 64

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 440. ISBN 978-80-7201-630-3. 65 tamtéž s. 460-461 66 tamtéž s. 461-462

33

obžaloby u soudu státní zástupce realizuje svou obžalovací funkci. Je tak naplněna i obžalovací zásada (§ 2 odst. 8 TŘ). Trestní stíhání je možné před soudem jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, který je podáván po skončeném zkráceném přípravném řízení. Veřejnou žalobu před soudem zastupuje státní zástupce a jen on má toto výlučné oprávnění. Státní zástupce před podáním obžaloby pečlivě přezkoumá výsledky přípravného řízení prověřením celého vyšetřovacího spisu a posoudí, zda dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Věc musí být objasněna tak, aby soud měl pro své rozhodnutí spolehlivý podklad. Státní zástupce je povinen podat obžalobu, pokud není nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede. Musí ji podat i v případě, že si dvě skupiny důkazů odporují a rozpory nelze odstranit z důvodu, že další důkazy neexistují nebo se již nedají opatřit. Státní zástupce nemusí obžalobu podat jen v případě, má-li opravdu závažné pochybnosti o vině obviněného. Významnou povinností státního zástupce je to, aby obžaloba byla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Míní-li státní zástupce posuzovat tento skutek jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda v souvislosti s touto změnou navrhují vyšetřování doplnit.67 Žalobní návrh musí být stručný, jasně formulovaný, ucelený, logicky uspořádaný a musí obsahovat náležitosti podle zákona. Je nejdůležitější částí obžaloby a soud může rozhodnout jen o skutku, který je v žalobním návrhu uveden. Nestačí tedy, jestliže je skutek uveden, byť i podrobně, pouze v odůvodnění obžaloby.68 Státní zástupce v obžalobě uvede, které důkazy provede před soudem, zejména které svědky svědčící ve prospěch obžaloby zamýšlí sám vyslechnout. Státní zástupce navrhuje před soudem vyslechnout zpravidla jen svědky, na jejichž osobním výslechu trvá. V odůvodnění obžaloby uvede důkazy, o které se obžaloba opírá a také své právní úvahy.69 Stejné náležitosti jako obžaloba musí mít i návrh na potrestání s tím rozdílem, že neobsahuje odůvodnění. Přímo v obžalobě může státní zástupce podat podle § 178 TŘ návrh na ochranné léčení, zabezpečovací detenci, ochrannou výchovu nebo zabrání věci, jsou-li k tomu dány zákonné podmínky. Návrh na ochranné opatření však může být učiněn také samostatně. Státnímu zástupci byla svěřena také celá řada nových povinností upravených v ZSVM, který upravuje podmínky odpovědnosti mládeže za protiprávní činy uvedené v TZ, opatření ukládaná za takové protiprávní činy, postup, rozhodování a výkon soudnictví ve 67

ŠÁMAL, P.-NOVOTNÝ, F.-VONDRUŠKA, F. et al. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2003, s. 1009, 1013, 1014, 1016, 1025. ISBN 80-7179-741-3. 68 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1432. ISBN 978-80-7400-043-0. 69 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení

34

věcech mládeže. Dozoru ve věcech protiprávních činů mladistvých a dětí mladších patnácti let je třeba věnovat zvýšenou pozornost a státním zástupcům je k tomu nápomocen také vydaný Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 7/2009.

3.5

Státní zástupce a mezinárodní justiční spolupráce Protože stále většího významu nabývá v trestním řízení mezinárodní justiční

spolupráce, zmíním se o ní alespoň stručně v této podkapitole. Otevřením hranic hlavně mezi státy Evropské unie dochází k velké migraci osob a tím i k páchání trestných činů občany jednoho státu v jiných státech. Při řešení takových trestních věcí se pak státní zástupce podílí rozhodující měrou na provádění právního styku s cizinou. Hlavním orgánem vykonávajícím justiční spolupráci ve vztahu k cizozemským orgánům v přípravném řízení trestním je Nejvyšší státní zastupitelství, resp. jeho mezinárodní odbor. Nejvyšší státní zástupce vydal k postupu státních zástupců při mezinárodní justiční spolupráci nový Pokyn obecné povahy č. 1/2011, o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, který nabyl účinnosti dne 1. 2. 201170. Podle tohoto pokynu, pokud to umožňuje mezinárodní smlouva, mohou se státní zástupci s cizozemskými orgány stýkat přímo. Dozorový státní zástupce má v trestní věci týkající se trestného činu, k jehož

stíhání

zavazuje

některá

mezinárodní

smlouva,

informační

povinnost

k mezinárodním odborům Ministerstva spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství. Úkolem státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který je národním členem České republiky v Eurojustu (Evropská jednotka pro soudní spolupráci), je napomáhat ve vyřizování složitých případů mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech a napomáhat dobré mezinárodní justiční spolupráci. Státní zástupce tak v rámci mezinárodní justiční spolupráce řeší vydávání osob, a to vyžádání obviněného z ciziny, vydání do ciziny a předávání osob na základě evropského zatýkacího rozkazu. Státní zástupce dále provádí v rámci právní pomoci dožádání, kterým se podle TŘ rozumí úkony, které po zahájení trestního řízení mají být na žádost orgánů České republiky provedeny v cizím státě, anebo opačně, které mají být v trestním řízení na žádost orgánů cizích států provedeny na území České republiky. Zvláštními druhy dožádání do ciziny jsou např. skryté vyšetřování, zajištění věcí, majetku a jiných majetkových hodnot, zajištění věcných důkazů, společný vyšetřovací tým, výslech prostřednictvím videotelefonu a telefonu, přeshraniční sledování, přeshraniční odposlech. Důležitými úkony této mezinárodní spolupráce jsou dále předání trestního řízení a trestního oznámení do ciziny,

70

Pokyn obecné povahy č. 1/2011, o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech

35

převzetí trestního řízení a trestního oznámení z ciziny. Státní zástupce je také činný v uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí.71 V TŘ jsou zásady právního styku s cizinou v trestních věcech upraveny tak, aby byla především zohledněna skutečnost, že obsah právní pomoci je zpravidla stanoven ve vyhlášených mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána. Mezi nejvýznamnější mezinárodní smlouvy v tomto směru patří Evropská úmluva o vydávání z 13. prosince 1957 s dodatkovými protokoly (č. 549/1992 Sb., č. 29/1997 Sb., č. 30/1997 Sb.), Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 s dodatkovými protokoly (č. 550/1992 Sb., č. 31/1997 Sb., č. 48/2006 Sb. m. s.), Evropská úmluva o předávání trestního stíhání z 15. května 1972 (č. 551/1992 Sb., č. 147/1993 Sb.) a Úmluva o předávání odsouzených osob z 21. března 1983 s dodatkovým protokolem (č. 553/1992 Sb., č. 26/2003 Sb. m. s.). Tyto smlouvy přijaté v rámci Rady Evropy v současné době doplňuje Úmluva o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi státy Evropské unie č. 55/2006 Sb. m. s.72

71

Pokyn obecné povahy č. 1/2011, o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 688. ISBN 978-80-7201-630-3. 72

36

4.

Postavení a činnost státního zástupce v řízení před soudem Řízení před soudem je nejdůležitější fází celého trestního řízení. Rozhoduje se

v něm totiž o jeho nejdůležitější otázce, a to o vině a trestu obžalovaného a naplňuje se tak smysl a účel trestního řízení. V přípravném řízení je státní zástupce pánem sporu (dominus litis), není v tomto řízení stranou a nemá ani její postavení. Naopak v řízení před soudem přestává mít dominantní postavení dozoru nad zachováváním zákonnosti a dále vystupuje v postavení strany, aby soudní řízení mohlo být řádným procesem. Toto jeho postavení vychází z předpokladu sporu procesních stran, kterými jsou tedy státní zástupce a obžalovaný spolu se svým obhájcem. V okamžiku kdy státní zástupce při dokazování před soudem dospěje k závěru, že obžalovaný není vinen, v tom případě se jeho zájem na zprošťujícím výroku kryje se zájmem obžalovaného a vlastní spor zaniká. Státní zástupce má dokonce povinnost ve prospěch obžalovaného podat odvolání, jestliže soud jeho návrh na zproštění neakceptuje a uzná obžalovaného vinným a státní zástupce na svých závěrech i po vynesení rozsudku trvá.73 Řízení před soudem je možné jen na základě obžaloby (§ 176, 177, 180 TŘ) nebo návrhu na potrestání (§ 179c/2a), 179d, 314b TŘ), které podává a před soudem zastupuje představitel veřejné žaloby, tedy státní zástupce s tím, že nikdo jiný takové oprávnění nemá. Podáním obžaloby přechází věc na soud, který je povinen se jí zabývat, konat o ní řízení a rozhodnout. Obžaloba je podávána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a jen o tomto skutku může soud rozhodnout, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě a ani v návrhu na potrestání. Soud žádným způsobem nemůže zasahovat do práva státního zástupce jako veřejného žalobce. Projevem obžalovací zásady je i dispoziční právo státního zástupce s podanou obžalobou. Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě, ovšem po zahájení hlavního líčení je to možné jen se souhlasem obžalovaného. Toto dispoziční právo je omezeno v tom směru, že při hlavním líčení nemá právo rozšířit obžalobu o další skutek. Pokud se obžalovaný dopustil dalšího skutku a požádá-li o to státní zástupce, soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 221 odst. 2 TŘ). Zastoupení obžaloby před 73

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 160. ISBN 978-807357-348-5.

37

soudem je zajištěno tak, že státní zástupce je povinen se účastnit hlavního líčení. Naproti tomu se nemusí účastnit veřejného zasedání, účast je povinná pouze ve veřejném zasedání o odvolání, o dovolání, o stížnosti pro porušení zákona a v řízení v trestních věcech mladistvých.74 Obžalovací zásada zásadním způsobem ovlivňuje charakter soudního řízení, hlavně provádění dokazování, ač hlavní líčení i veřejné zasedání řídí předseda senátu, mají aktivní roli strany. Státní zástupce nejen navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy už v obžalobě, a jejich potřeba provedení vznikla teprve v řízení před soudem, ale provádí důkazy, které podporují obžalobu (buď se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu), což je projevem zásady, že státní zástupce je v řízení před soudem povinen dokazovat vinu obžalovaného. Z pochybností totiž těží obžalovaný, neboť se uplatňuje zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného (in dubio pro reo). Naopak obhájce nebo obžalovaný pak mají právo vyhledat, navrhovat a předkládat důkazy ve prospěch obhajoby. Mají také právo žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Procesní postavení státního zástupce na straně jedné a obžalovaného s obhájcem na straně druhé v kontradiktorním řízení před soudem je zásadně rovné, a to rovné v právech, nikoli v povinnostech. Státní zástupce vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby, nesmí ztratit iniciativu ani v řízení před soudem, a je mu umožněno, aby sám nebo s pomocí policejních orgánů vyhledal, opatřil, navrhl a provedl další důkazy podporující obžalobu.75 Obžalovací zásada se plně uplatňuje i v řízení před samosoudcem po podání obžaloby nebo po provedeném zkráceném přípravném řízení na základě návrhu na potrestání v zjednodušeném řízení. Všechna základní ustanovení § 180 až § 184 TŘ o řízení před soudem se uplatní plně také i v řízení v trestních věcech mladistvých, protože v tomto směru ZSVM nemá speciální ustanovení.76 Státní zástupce, který zastupuje zájem státu při ochraně veřejného zájmu ve věcech svěřených do jeho působnosti a je orgánem veřejné žaloby v trestním řízení, nemůže být zcela nestranným, v každém případě by však měl být objektivním v tom smyslu, že cílem jeho konání by mělo být zákonné a spravedlivé provedení soudního řízení směřujícího k odsouzení skutečného pachatele trestného činu. Aby mohl být státní zástupce v řízení před soudem aktivní, je nutná dostatečná znalost věci, kterou soud projednává. Proto je

74

ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1503-1505. ISBN 978-80-7400-043-0. 75 tamtéž s. 1504-1507 76 tamtéž s. 1505

38

důležité zvláště ve skutkově složitějších věcech, aby se hlavního líčení zúčastňoval ten státní zástupce, který ve věci vykonával dozor. V soudním řízení má vystupovat jako suverénní subjekt strany obžaloby a podle situace sám rozhodovat o nakládání s obžalobou, prováděném rozsahu dokazování a také o svém závěrečném návrhu. Neměl by být v tomto směru omezován předchozími pokyny vedoucího státního zástupce, příp. jiného nadřízeného.77 Z vlastní zkušenosti mohu k tomuto poznamenat, že na okresním státním zastupitelství, kde pracuji, vedoucí státní zástupce neuděluje pokyny státním zástupcům, jak mají v hlavním líčení postupovat. Státní zástupce v hlavním líčení, pokud se důkazní situace změní tak, že není možné uznat obžalovaného vinným a uložit mu trest, navrhne sám jeho zproštění, či jiné rozhodnutí. V tom případě pouze ve svém záznamu o účasti u hlavního líčení pro vedoucího státního zástupce poznamená, z jakých důvodů došlo ke změně původního návrhu. Celé trestní řízení je ovládáno zásadami, které jsou uvedeny v § 2 TŘ. Některé zásady se více uplatňují v přípravném řízení, některé v celém trestním řízení a některé zásady se uplatňují pouze v řízení před soudem a také v hlavním líčení. O některých zásadách jsem se zmínila v dřívějších kapitolách a teď stručně zmíním ty nejdůležitější pro hlavní líčení. Samozřejmě že i hlavní líčení je ovládáno zásadou řádného zákonného procesu, tedy zjišťování pravdy za každou cenu není možné provádět i za cenu porušení zákona. Také soud je povinen obžalovanému zajistit právo na obhajobu. I v tomto řízení platí zásada oficiality a zásada vyhledávací, které jsou spojeny s požadavkem na co nejrychlejší projednání trestních věcí. Důležitou zásadou v hlavním líčení je zásada ústnosti a bezprostřednosti, kdy soud má rozhodovat na základě ústně provedených důkazů a důkazů před ním bezprostředně provedených, na základě svého bezprostředního dojmu. Ze zásady presumpce neviny vyplývají dvě důležitá pravidla, a to, že soud v pochybnostech rozhoduje ve prospěch obviněného (in dubio pro reo) a pravidlo, podle něhož musí být obžalovanému vina prokázána. Soud také usiluje o dodržování zásady zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Na tuto zásadu pak navazuje zásada volného hodnocení důkazů z hlediska, zda obsah provedeného důkazu jednotlivě i v souhrnu s ostatními důkazy je pravdivý. Soudce nesmí brát v úvahu důkaz získaný nezákonným způsobem. Soud se řídí svým vnitřním

77

ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1506, 1508. ISBN 978-80-7400-043-0.

39

přesvědčením, které musí řádně odůvodnit. Velmi důležitou zásadou je zásada veřejnosti, kdy trestní věci jsou projednávány tak, aby se jich mohla veřejnost účastnit. Je významnou zárukou zákonnosti trestního řízení, zachovávání práv zejména obžalovaného a plní i funkci veřejné kontroly. Samozřejmě že existují i různé výjimky, za kterých je veřejnost z hlavního líčení vyloučena.78 Zásada veřejnosti je významným způsobem prolomena v řízení proti mladistvým z důvodu požadavku ochrany jejich osobního soukromí a ochrany před škodlivými vlivy vnějšího prostředí a publicity.79

4.1

Činnost státního zástupce v hlavním líčení Protože se v hlavním líčení rozhoduje o vině a trestu obviněného, popřípadě i o

ochranném opatření a o náhradě škody, naplňuje se v této fázi řízení před soudem smysl a účel trestního řízení, je hlavní líčení jeho nejdůležitějším stadiem. V hlavním líčení je soustředěno těžiště dokazování a strany trestního řízení zde uplatňují v nejširší míře svá procesní práva a mohou tak ovlivnit způsob rozhodnutí soudu. Průběh hlavního líčení je v zásadě určen obžalovací zásadou. Základní předpoklad pro sporný průběh řízení je vytvořen tím, že obžaloba, obhajoba a rozhodování věci jsou rozděleny mezi samostatné procesní subjekty, jejichž procesní funkce jsou předem dány. Soudní jednání tak má charakter sporu mezi žalobcem a obžalovaným s jeho obhájcem. Procesní postavení státního zástupce a obžalovaného s obhájcem je procesně rovnoprávné, mají stejná práva podávat návrhy, vyjadřovat se k návrhům a tvrzením druhé strany, nabízet důkazy prokazující svá tvrzení, mohou klást vyslýchaným osobám otázky, mohou se vyjadřovat k dalším prováděným důkazům, mohou provádět důkazy i samy, mohou vznášet námitky proti způsobu provádění úkonu soudu.80 Hlavní líčení je v TŘ upraveno v hlavě třinácté, a to konkrétně v §§ 196 – 231. Ze strany soudu musí být hlavní líčení náležitě připraveno a cílem je dosáhnout projednání obžaloby a rozhodnutí o ní v jediném hlavním líčení. Požadavek rychlosti však nesmí být prosazován na úkor řádného objasnění věci. Předseda senátu doručuje opis obžaloby všem oprávněným osobám, hlavně obžalovanému a zpravidla tak činí současně s předvoláním k hlavnímu líčení. K hlavnímu líčení jsou předvoláni obžalovaný, svědci a znalci. Ostatní

78

ŠÁMAL, P.-HRACHOVEC, P.-SOVÁK, Z.-PÚRY, F. Trestní řízení před soudem prvního stupně. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 1996, s. 247-262. ISBN 80-7179-049-4. 79 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 37. ISBN 978-80-7400-043-0. 80 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 491-492. ISBN 978-80-7201-630-3.

40

osoby se o hlavním líčení vyrozumívají. Je tak vyrozuměn i státní zástupce, jehož přítomnost u hlavního líčení je nutná. Hlavní líčení se tak koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce.81 Státní zástupce je povinen se řádně na hlavní líčení připravit. Již při písemném vyhotovování obžaloby v záznamu o přípravě na hlavní líčení uvede mimo jiné i návrhy na způsob vyřízení věci soudem, čili navrhne druh a výši trestu, který má být obžalovanému uložen. Tento záznam si založí do svého dozorového spisu. Ve složitějších případech si státní zástupce písemně podchytí svá zjištění o studiu spisu, poznamená čísla listů nejdůležitějších důkazů a zpracuje si osnovu závěrečné řeči.82 Na státním zastupitelství, kde pracuji, si státní zástupci k hlavnímu líčení vyžadují od policejního orgánu, který vedl ve věci vyšetřování, koncept vyšetřovacího spisu. Tento je vlastně kopií originálu spisu, který byl soudu předložen spolu s obžalobou, a je pro státního zástupce v hlavním líčení tou nejlepší pomůckou. Má o projednávané věci perfektní přehled a umožňuje mu to rychle reagovat hlavně ve fázi dokazování. Obžalobu zastupuje zpravidla u hlavního líčení dozorový státní zástupce a nelze-li jeho účast zajistit, např. pro kolizi s jiným hlavním líčením, je pověřen účastí u hlavního líčení jiný státní zástupce, který si před jednáním musí obžalobu a dozorový spis prostudovat a věc prokonzultovat s dozorovým státním zástupcem.83 Pravidelný průběh hlavního líčení se uskutečňuje ve fázích, které označujeme jako počátek hlavního líčení, dokazování, závěr hlavního líčení a rozhodnutí soudu v hlavním líčení. Hlavní líčení zahájí předseda senátu tak, že sdělí věc, která bude projednávána. Vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu.84Přednesení obžaloby je zásadním úkonem státního zástupce po zahájení hlavního líčení, protože obžalobou je vymezen předmět hlavního líčení. Státní zástupce přečte podstatný obsah obžaloby, identifikační údaje obžalovaného, vlastní žalobní návrh a jeho stručné zdůvodnění včetně návrhů na provedení důkazů.85 Úkolem soudu v rámci dokazování při hlavním líčení je provést důkazy opatřené v přípravném řízení nebo další důkazy navržené v obžalobě, navržené stranami, nebo 81

JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 493-495. ISBN 978-80-7201-630-3. 82 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení 83 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení 84 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 500-501. ISBN 978-80-7201-630-3. 85 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1636. ISBN 978-80-7400-043-0.

41

opatřené z vlastní iniciativy soudu či stran a pak tyto důkazy zhodnotit. Pořadí, v jakém jsou prováděny jednotlivé důkazy, je usměrněno pouze tím, že jako první bývá prováděn výslech obžalovaného, pořadí dalších důkazů stanoví předseda senátu.86Vyslýchají se svědci, znalci, čtou se zprávy a posudky státních orgánů, odborná vyjádření, případně jiné listinné důkazy, věcné důkazy se předkládají stranám a je-li toho třeba také svědkům a znalcům. Při hlavním líčení se počítá se součinností stran při dokazování. Státní zástupce provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy, které podporují obžalobu. Obhájce nebo obviněný mají ve stejném rozsahu právo provádět důkazy ve prospěch obhajoby. Státní zástupce, obžalovaný, jeho obhájce, zákonný zástupce, poškozený, zúčastněná osoba a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným osobám otázky. Státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce dále mohou žádat, aby mohli provést důkaz, zejména výslechem svědka nebo znalce. I když se počítá se součinností stran v trestním řízení, přece jenom se počítá zejména s vyšší aktivitou státního zástupce, protože právě on je povinen dokazovat vinu obžalovaného. Přesto procesní odpovědnost za zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nese soud. Pokud se objeví překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat, hlavní líčení soud odročí. Ze zásady bezprostřednosti vyplývá, že soud se musí seznámit se všemi důkazy, které jsou potřebné pro jeho rozhodnutí a musí přihlédnout jen k těm důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Podle této zásady se na rozhodnutí může podílet jen ten soudce, který se jednání účastnil od začátku až do konce. Po provedení všech důkazů a po zjištění, že strany nečiní další návrhy na dokazování, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a přikročí se k závěrečným řečem.87 Závěrečná řeč a právo posledního slova obžalovaného tvoří závěr hlavního líčení. Pořadí závěrečných řečí je určeno ustanovením § 216 odst. 2 TŘ. Jako první má závěrečnou řeč státní zástupce, po něm promluví poškozený, zúčastněná osoba, a vždy jako poslední obhájce obžalovaného a případně obžalovaný. 88 Státní zástupce v závěrečné řeči zhodnotí výsledky dokazování a uvede, které skutečnosti považuje za prokázané a na základě jakých důkazů. Zhodnotí povahu a závažnost trestného činu, osobu pachatele, pohnutky, skutkové a další okolnosti případu, které mají význam pro rozhodnutí o vině, trestu, ochranných opatřeních a nárocích 86

ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1652-1653. ISBN 978-80-7400-043-0. 87 JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, s. 502-505. ISBN 978-80-7201-630-3. 88 tamtéž s. 505-506

42

poškozených na náhradu škody. Státní zástupce také odůvodní právní kvalifikaci a pokud dospěje k tomu, že skutek má být posuzován podle jiného zákonného ustanovení, než uvádí v obžalobě, návrh této změny odůvodní. Pokud hodlá v závěrečné řeči navrhnout použití přísnější právní kvalifikace, navrhne to soudu ještě v průběhu hlavního líčení. Státní zástupce dále uvede, jaký druh trestu navrhuje a v jaké sazbě. Pokud navrhuje uložení trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu, pak uvede, na jakou dobu, případně navrhne uložení přiměřených omezení. Pokud navrhuje nepodmíněný trest odnětí svobody, navrhne i zařazení do příslušného typu věznice a tento návrh odůvodní. Pozornost věnuje i podmínkám pro uložení trestu obecně prospěšných prací. Státní zástupce dále může soudu podat odůvodněný návrh na rozhodnutí o ochranných opatřeních a o věcech důležitých pro trestní řízení a vyjádří se též k návrhu poškozeného na náhradu škody.89 Po skončení všech závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Jeho účelem je umožnit obžalovanému uplatnění vlastní obhajoby a naposled tak ovlivnit úvahy soudu bezprostředně před jeho rozhodováním ve svůj prospěch.90 Soud po provedeném hlavním líčení může učinit poměrně širokou škálu rozhodnutí, různého druhu a rozličného významu. Tyto způsoby rozhodnutí TŘ upravuje v ustanovení §§ 221 – 230. Já se však zmíním pouze o základním a nejčastějším způsobu meritorního rozhodnutí soudu v hlavním líčení a tím je rozsudek. Rozsudek je nejvýznamnější formou soudního rozhodnutí a řeší nejdůležitější otázku, tj. otázku viny a otázku uložení trestu, případně i jiných opatření. Rozsudek můžeme považovat za subsidiární rozhodnutí, protože se o něm rozhodne teprve poté, když soud neshledá důvody k jiným způsobům rozhodnutí. Pravomocný rozsudek pak představuje konečný a závazný způsob vyřízení předmětu trestního stíhání a tvoří překážku věci rozhodnuté. Rozlišujeme rozsudek odsuzující, který uznává obžalovaného vinným trestným činem a rozsudek zprošťující, který obžalovaného zprošťuje obžaloby.91 Pokud se státní zástupce po vyhlášení rozsudku nebo jiného rozhodnutí soudu ztotožní s odchylným rozhodnutím soudu, poznamená to i s důvody do dozorového spisu. Může podat opravný prostředek buď přímo u hlavního líčení nebo po doručení písemného vyhotovení rozsudku a ve lhůtě ho odůvodní. Z opravného prostředku musí být zřejmé, v kterých výrocích rozhodnutí napadá a jaké vady mu vytýká. Musí vyznačit skutečnost, kterých osob se týká a jakých výroků a zda je podáván ve prospěch, v neprospěch nebo ve 89

Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 475. ISBN 978-807357-348-5. 91 tamtéž s. 483 90

43

prospěch i neprospěch této osoby. V odůvodnění opravného prostředku státní zástupce uvede, jaké rozhodnutí soudu druhého stupně navrhuje.92

4.2

Státní zástupce a odvolací řízení Odvolání a řízení o něm je v TŘ upraveno v hlavě šestnácté, a to konkrétně v

ustanoveních §§ 245 – 265. Odvolání patří mezi řádné opravné prostředky a je jediným, který lze podat proti dosud nepravomocnému rozsudku soudu prvního stupně, a jeho podáním se zahajuje odvolací řízení.

Obecně je k podání odvolání oprávněn obžalovaný,

osoby se samostatným odvolacím právem, poškozený, zúčastněná osoba a samozřejmě státní zástupce. Ten disponuje odvolacím právem v nejširším rozsahu. Oprávněné osoby mají i volnost ve využití odvolacího práva v tom smyslu, že odvolání mohou podat, mohou se ho vzdát nebo vzít podané odvolání zpět.93 Oprávnění státního zástupce odvoláním napadat kterýkoliv výrok rozsudku soudu prvního stupně vyplývá z obžalovací zásady. Postavení státního zástupce tak odpovídá možnost brojit proti rozsudku, jímž soud zcela nevyhověl některému jeho návrhu. Státní zástupce může podat odvolání, které směřuje ve prospěch či v neprospěch kterékoli osoby přímo dotčené rozsudkem a může vytýkat nesprávnost kteréhokoliv jeho výroku. V podaném odvolání státní zástupce musí výslovně uvést, zda je podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného, zčásti v neprospěch a ve zbytku ve prospěch obžalovaného a naopak. Podání odvolání v neprospěch obžalovaného přísluší toto právo pouze státnímu zástupci (jde-li o povinnost k náhradě škody, pak i poškozenému) a ve prospěch obžalovaného může podat odvolání i proti jeho vůli. Obžalovaný může podat odvolání pouze ve svůj prospěch.94 Po podání odvolání některou z oprávněných osob předseda senátu soudu prvního stupně zajistí odvolacímu soudu úplný podklad pro rozhodnutí a podmínky k tomu, aby odvolací soud mohl o všech odvoláních rozhodnout jedním rozhodnutím. Soud prvního stupně tak odstraní nedostatky náležitostí obsahu odvolání, doručí stejnopis odvolání a jeho

92

Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 525-526, 532-533. ISBN 978-807357-348-5. 94 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, s. 1933. ISBN 978-80-7400-043-0. 93

44

odůvodnění podané jednou stranou ostatním stranám a poté předloží spisy odvolacímu soudu.95 Státní zástupce spisy potřebné pro projednání odvolání předloží s předkládací zprávou neprodleně nejblíže vyššímu státnímu zastupitelství. Obsahem předkládaného dozorového spisu je hlavně opis obžaloby, rozsudku, odvolání, případné vyjádření k odvolání, záznam o přípravě státního zástupce k hlavnímu líčení, záznam o účasti státního zástupce u hlavního líčení, stejnopis protokolu o hlavním líčení. Státní zástupce, který se bude účastnit odvolacího řízení u odvolacího soudu, přezkoumá důvodnost podaného odvolání a zjevně nedůvodné odvolání vezme zpět a státnímu zástupci, který jej podal, sdělí písemně důvody svého rozhodnutí.96 O podaném odvolání odvolací soud rozhoduje převážně ve veřejném zasedání, ale podle toho, jakým způsobem hodlá rozhodnout, může rozhodovat i v neveřejném zasedání. Účast státního zástupce při veřejném zasedání odvolacího soudu je vždy povinná. Ve veřejném zasedání odvolatel přednese své odvolání a státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, pokud sami nejsou odvolateli, přednesou své vyjádření a návrhy na provedení dokazování. Odvolací soud pak rozhodne, zda bude doplněno dokazování. Strany, které se účastní odvolacího řízení, mohou i tady důkazy vyhledávat, předkládat a navrhovat jejich provedení, přičemž je možné vyhovět žádosti státního zástupce, obžalovaného a jeho obhájce, aby mohli sami provést důkaz zejména výslechem svědka a znalce. Důkazní aktivita by měla být především na straně odvolatele a zvláště, je-li jím státní zástupce, který je zásadně povinen prokazovat vinu obžalovaného.97 Aby mohl odvolací soud o odvolání rozhodnout, doplní potřebné důkazy a poté vydá některé z rozhodnutí, která jsou uvedena v §§ 253 – 262. Státní zástupce, který se zúčastnil odvolacího řízení, sdělí písemně nižšímu státnímu zástupci rozhodnutí soudu druhého stupně a uvede své stanovisko k věci, tj. zda souhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu nebo zda je zde důvod pro dovolání. Současně se svým stanoviskem vrátí nižšímu státnímu zástupci obsah jeho dozorového spisu.98

4.3

Státní zástupce a vykonávací řízení Ve vykonávacím řízení si své povinnosti plní také státní zástupce, a to z toho

důvodu, že rozhodnutí vykonává a popřípadě jeho výkon zajišťuje ten orgán činný 95

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 541. ISBN 978-807357-348-5. 96 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení 97 CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 544-547. ISBN 978-807357-348-5. 98 Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení

45

v trestním řízení, který toto rozhodnutí učinil. Právní úprava, která se týká vykonávacího řízení je poměrně roztříštěná v několika právních normách s různou právní silou. Základem jsou však ustanovení TŘ uvedená v hlavě dvacáté první (§ 315 až § 362). Vykonávací řízení je relativně samostatným stadiem trestního řízení, které navazuje na dřívější stadia, pokud v nich orgán činný v trestním řízení vydal rozhodnutí, jehož obsah je třeba vykonat. Účelem je tedy zajistit nucené uskutečnění obsahu rozhodnutí, pokud to vyžaduje povaha takového rozhodnutí a pokud rozhodnutí nebylo splněno dobrovolně. Typickým rozhodnutím, jejichž obsah lze uskutečnit právě ve vykonávacím řízení, je odsuzující rozsudek, kterým byl uložen trest nebo ochranné opatření, hlavně pokud jde o nepodmíněný trest odnětí svobody. TŘ počítá i s výkonem rozhodnutí jiných orgánů činných v trestním řízení rozdílných od soudu. Jsou jimi např. usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby (§ 71 odst. 3, 4, § 360 TŘ), dále usnesení státního zástupce o uložení pořádkové pokuty (§ 66 odst. 1, § 361 odst. 1 TŘ).99 Rozhodnutí, které souvisí s výkonem trestů a ochranných opatření vydává soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni. Z důvodu rychlosti pak TŘ umožňuje, aby ve vykonávacím řízení i předseda senátu činil taková rozhodnutí a opatření soudu, u nichž to jejich povaha dovoluje. Tak může předseda senátu např. rozhodnout o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody na návrh ředitele věznice, ale se souhlasem státního zástupce (§ 331 odst. 3 TŘ) a dále potřebuje souhlas státního zástupce k rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený nebo podmíněně propuštěný osvědčil (§ 330 odst. 4 TŘ).100 Důležitým úkolem státního zástupce ve vykonávacím řízení je i kontrola výkonu některých rozhodnutí, hlavně pokud se jimi výrazně a dlouhodobě zasahuje do základních lidských práv a svobod. Jedná se především o výkon trestu odnětí svobody, který nejvýrazněji omezuje odsouzené a je nejpřísnějším druhem trestu. Pověřený státní zástupce krajského státního zastupitelství provádí dozor nad dodržováním právních předpisů při výkonu trestu odnětí svobody, v jehož obvodu se trest vykonává.101Rozsah oprávnění v rámci tohoto dozoru stanoví zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů102. Při výkonu dozoru je tak státní zástupce oprávněn v kteroukoliv dobu navštěvovat místa, kde se provádí výkon trestu, může nahlížet do

99

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 706, 708. ISBN 978-807357-348-5. 100 tamtéž s. 707 101 tamtéž s. 713 102 Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZVTOS)

46

dokladů, hovořit s odsouzenými bez přítomnosti jiných osob. Prověřuje, zda příkazy a rozhodnutí Vězeňské služby odpovídají zákonům a jiným předpisům, žádá od zaměstnanců Vězeňské služby potřebná vysvětlení, předložení dokladů, spisů apod. Státní zástupce pak může vydat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu a může nařídit, aby osoba, která je nezákonně držena ve výkonu trestu, byla ihned propuštěna. Vězeňská služba je pak povinna příkazy státního zástupce bez odkladu provést. Státní zastupitelství vykonává dozor také nad dodržováním právních předpisů v místech, kde je vykonávána vazba, ochranné léčení, zabezpečovací detence, ochranná nebo ústavní výchova a jinde, kde je podle zákona omezována osobní svoboda.103 Na návrh státního zástupce nebo i z vlastní iniciativy pak soud pro mládež může podle ZSVM před započetím výkonu ochranné výchovy rozhodnout o upuštění od jejího výkonu (§ 83), v průběhu výkonu ochranné výchovy rozhodnout o propuštění z ochranné výchovy (§ 84), o podmíněném umístění mladistvého mimo výchovné zařízení (§ 85), o prodloužení ochranné výchovy (§ 86) a změně ochranné výchovy v ústavní výchovu a naopak (§ 87). V přípravném řízení, jakmile se stane vykonatelným usnesení státního zástupce o schválení narovnání, tento zajistí, aby peněžní částka složená obviněným k obecně prospěšným účelům, byla poukázána adresátovi uvedenému v rozhodnutí. Pokud nedojde ke schválení narovnání, pak státní zástupce tuto složenou peněžní částku vrátí obviněnému.104 Státní zástupce je také činný při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku, věcí a jiných majetkových hodnot v trestním řízení. Jde o rozhodnutí učiněná podle § 47 a násl. TŘ o zajištění majetku nebo jeho určené části k uspokojení nároku poškozeného, o vydání a odnětí věci důležité pro trestní řízení podle § 78 a § 79 TŘ, o zajištění cenných papírů, nemovitostí, jiné majetkové hodnoty a náhradní hodnoty podle § 79c až § 79f TŘ, o zajištění majetku pro účely výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 a násl. TŘ, o zajištění věcí, jiných majetkových hodnot a majetku v rámci dožádání v právním styku s cizinou podle § 441 TŘ. Státní zástupce, který rozhodl o zajištění majetku, učiní k výkonu takového rozhodnutí všechny nezbytné úkony, a to i před nabytím jeho právní moci. K tomu účelu je povinen zjistit rozsah, obsah a umístění majetku a správou tohoto zajištěného majetku

103

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 713. ISBN 978-807357-348-5. 104 tamtéž s. 726

47

může pověřit i jiné orgány, zejména soudní exekutory anebo územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.105 Ze shora uvedeného je patrné, že i ve vykonávacím řízení má státní zástupce důležitou úlohu, kdy je mu zákonem uloženo mnoho povinností a také oprávnění a kdy musí v rámci vykonávacího řízení provést i řadu administrativních úkonů s ním spojených.

105

CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, s. 726-727. ISBN 978-807357-348-5.

48

5.

Zhodnocení současné platné právní úpravy a náměty de lege ferenda Pokud mám zhodnotit současnou platnou právní úpravu, týkající se postavení

státního zástupce v trestním řízení, tak musím začít hned u ústavního zakotvení státního zastupitelství pod moc výkonnou. Mezi právními odborníky se vedou neustálé diskuse o tom, zda by státní zastupitelství nemělo mít samostatné ústavní postavení, protože není správním úřadem, ale je orgánem justiční povahy, který vykonává specifickou činnost, rozdílnou od činnosti jiných státních orgánů. Podle mého názoru by státní zastupitelství mělo mít samostatné ústavní postavení právě pro svou specifickou činnost, která směřuje k výkonu spravedlnosti, a jeho postavení by mělo být nezávislé na jakékoliv moci, tedy i moci výkonné. Mělo by být také samostatné v oblasti správy ve věcech majetku a státního rozpočtu, nikoliv pod správou Ministerstva spravedlnosti. Státní zastupitelství by tak nemělo být nikým a z žádných důvodů, tedy ani z ekonomických, ovlivňováno ve své činnosti a nikdo by neměl do jeho působnosti zasahovat, neboť by v takovém případě mohlo dojít např. k ovlivňování vyřízení konkrétní věci za slíbený příděl finančních prostředků pro státní zastupitelství, což je zcela jistě nežádoucí. Nezávislost státních zástupců by měla být posílena i tím, jak jsou jmenováni. Nyní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti, nejvyššího státního zástupce pak vláda. Domnívám se, že by státní zástupci měli být jmenováni tak jako soudci, a to prezidentem republiky. Sám nynější ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil chce změnit postavení státních zástupců v České republice a to tak, že by je na návrh vlády jmenoval prezident, nebo se zvažuje také jmenování parlamentní cestou.106 Postup státního zástupce v trestním řízení je upraven TŘ a podle mého názoru jeho platné znění již zcela neodpovídá potřebám současného trestního procesu. Je to předpis, který je v účinnosti již 50 let, prošel velkým množstvím novelizací a měl by být co nejdříve rekodifikován, tak jak už se stalo v případě trestního zákona. O jeho rekodifikaci se mluví již od počátku 90. let, kdy každá vláda si ji dává za úkol ve svých programových prohlášeních, avšak žádné z nich se to dosud nepodařilo. Věcný záměr je vypracován již několik let a neustále se podle potřeby mění. Především by měl nový TŘ reagovat na vznik nového TZ, 106

Státní zástupce by měl jmenovat prezident, míní Pospíšil. Zprávy iDNES [online]. [cit. 2011-02-19]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/statni-zastupce-by-mel-jmenovat-prezident-mini-pospisil-pea/domaci.asp?c=A100725_131205_domaci_taj

49

který je v účinnosti déle než rok. Velký nedostatek nyní platného TŘ vidím v tom, že mezi základní zásady trestního řízení není zahrnuta výslovně i zásada oportunity, kterou mělo být reagováno na formální pojetí trestného činu v novém TZ. Jak jsem již uvedla v kapitole o základních zásadách činnosti státního zástupce, tento nedostatek by mohl být odstraněn stanovením přesných podmínek, za kterých lze zásadu oportunity uplatnit. Trestní řízení podle současného TŘ vidím jako hodně zdlouhavé, vyžadující mnoho formálních úkonů státního zástupce, které ho časově zatěžují. Jak jsem zmínila již v dřívějších kapitolách, patří mezi ně prodlužování lhůty v prověřování i vyšetřování a provádění prověrek věcí ve vyšetřování 1x za měsíc, pokud nebyly ukončeny v zákonné lhůtě. Ze statistik Ministerstva spravedlnosti vyplývá, že rychlost přípravného řízení ve srovnání s řízením před soudem se nejeví být zásadním problémem, a proto by podle mého názoru TŘ tyto povinnosti státního zástupce nemusel obsahovat. Namístě je také potřeba zmínit dva nálezy Ústavního soudu, kterými byla v poslední době zrušena ustanovení TŘ a tím byla poněkud „oslabena“ pozice státního zástupce v trestním řízení. Jedná se o Nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.)107, jímž bylo zrušeno ustanovení § 83a odst. 1 části věty první a druhé TŘ. S účinností od 8. 7. 2010 je tedy oprávněn prohlídku jiných prostor a pozemků nařídit pouze předseda senátu. Domnívám se, že při povolování těchto prohlídek může docházet k problémům v tom směru, že soud není v mnoha případech schopen tak pružně a rychle reagovat na požadavek státního zástupce vydat k takové prohlídce příkaz, v důsledku čehož by mohlo docházet ke zmaření zajištění důležitých důkazů. Možná by byla lepší úprava v tom smyslu, že by prohlídku těchto prostor mohl nařídit státní zástupce se souhlasem soudce a pokud by věc nesnesla odkladu, pak by byl tento souhlas vyžadován dodatečně. Další Nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb.)108 zrušil ustanovení § 74 odst. 2 věty druhé části za středníkem TŘ. S účinností od 25. 5. 2010 tak nyní obviněný bude vždy po vydání zprošťujícího rozsudku neprodleně propuštěn na svobodu. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby na svobodu po vydání zprošťujícího rozsudku nemá odkladný účinek. V praxi to může znamenat také to, že odvolací soud nepravomocný zprošťující rozsudek soudu prvního stupně zruší a sám uzná obviněného vinným nebo vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání, ale obviněný mezitím může uprchnout

107 108

Nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.) Nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 163/2010 Sb.)

50

nebo se vyhýbat tomuto trestnímu řízení. Nové projednání věci tak může být skončeno s velkými obtížemi. V závěru této kapitoly bych se ještě chtěla vrátit k připravované rekodifikaci TŘ, která má do trestního procesu zavést pro státního zástupce jednu velmi zásadní změnu. Podle M. Růžičky109věcný záměr rekodifikace usiluje o posílení kontradiktorních prvků v řízení před soudem a o výrazné posílení aktivity stran, protože dosavadní změny provedené novelami z roku 1993 a 2001 nevedly k žádoucím důsledkům. V novém TŘ tak má být stanoveno formální důkazní břemeno státního zástupce, a to výlučně ve stadiu projednání trestní věci v řízení před soudem. Bude to znamenat procesní odpovědnost státního zástupce za neprovedení důkazů v potřebném rozsahu prokazujících vinu obžalovaného v řízení před soudem a za neprokázání všech znaků trestného činu. V přípravném řízení tak budou opatřovány či prováděny důkazy, jež bude státní zástupce považovat za nezbytné pro řádné zastupování veřejné žaloby v řízení před soudem a z pohledu unesení důkazního břemene. Důsledky případného neunesení důkazního břemene zatíží státního zástupce a nikoli podle dnes platné úpravy v prvé řadě soud a až poté státního zástupce. Této výše popsané zásadní změně bude odpovídat i nově navrhovaná podoba řízení před soudem, zvláště hlavního líčení. Musím také vyjádřit názor, že připravovaná rekodifikace TŘ by měla celé trestní řízení nejen zjednodušit, samozřejmě při zachování veškeré ochrany práv a svobod, ale měla by ho také více zefektivnit, zrychlit a konečně také zlevnit.

109

RŮŽIČKA, M. Změny v postavení státního zástupce v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního práva procesního. Státní zastupitelství. 2008, roč. 6, č. 11-12, s. 62-69. ISSN 1214-3758

51

Závěr Ve své bakalářské práci jsem se věnovala postavení státního zástupce v trestním řízení. Cílem práce je analýza postavení státního zástupce v jednotlivých stádiích trestního řízení, a to ve stádiu přípravného řízení a ve stádiu řízení před soudem. Zabývala jsem se zejména oprávněními a povinnostmi státního zástupce ve fázi prověřování a vyšetřování, ale také v rámci mezinárodní justiční spolupráce a dále oprávněními a povinnostmi státního zástupce v hlavním líčení, v odvolacím řízení a ve vykonávacím řízení. Pro omezený rozsah bakalářské práce jsem se některým oprávněním a povinnostem věnovala jen stručně a některé jsem do práce nezahrnula vůbec. Ze shora uvedeného vyplývá, že státní zástupce má v trestním řízení zcela nezastupitelnou úlohu, neboť zajišťuje ochranu veřejného zájmu, je důležitým činitelem výkonu trestní spravedlnosti a jeho činnost prostupuje celým trestním řízením. Podle toho, ve které fázi trestního řízení působí, se mění i jeho postavení. V přípravném řízení má dominantní postavení, je „dominus litis“ a opatřuje si v této fázi trestního řízení všechny podklady nezbytné pro řádné zastupování veřejné žaloby před soudem. Vůči policejnímu orgánu vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a plní funkci instančního orgánu, když rozhoduje o stížnostech proti usnesením policejního orgánu. V rámci své rozhodovací funkce je oprávněn vydávat v přípravném řízení rozhodnutí a v rámci návrhové funkce předkládá soudci činnému v přípravném řízení návrhy na rozhodnutí o závažných zásazích do základních práv a svobod občanů. Nejdůležitější je však úloha veřejného žalobce, kdy po provedeném přípravném řízení může jako jediný subjekt trestního řízení podat na soud obžalobu nebo návrh na potrestání. V řízení před soudem se úloha státního zástupce podstatně mění, ztrácí své dominantní postavení, které přebírá soud a státní zástupce se stává stranou. Toto jeho postavení vyplývá z předpokladu sporu procesních stran, kterými jsou státní zástupce a obžalovaný spolu se svým obhájcem. V této fázi trestního řízení se od státního zástupce očekává velká aktivita. Je to právě on, kdo má povinnost prokázat vinu obžalovaného. Důležité je také postavení státních zástupců v očích veřejnosti. Státní zástupci plní řadu úkolů, které jsou jim uloženy zákonem. Ne vždy se však daří tyto úkoly plnit stoprocentně a některé nesprávné postupy, pochybení či nestandardní vyřízení některých případů (např. již výše zmíněná „kauza Čunek“) vnímá veřejnost velmi negativně. Díky mediálnímu propírání těchto kauz v poslední době státní zastupitelství, potažmo státní zástupci, ztratili na důvěryhodnosti v očích široké veřejnosti. Podle mého názoru je pro další fungování státního zastupitelství a také pro činnost státních zástupců nezbytné, aby jeho 52

vážnost a důvěryhodnost nebyla dále takovým způsobem narušována, protože teprve ve společnosti, která nemá žádné pochyby o práci státních zástupců, může plnit řádně své funkce, svěřené mu jednotlivými právními předpisy.

53

Použitá literatura

Právní předpisy: Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních lidských práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Judikatura Nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb.) Nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (č. 219/2010 Sb.)

Knižní díla CÍSAŘOVÁ, D.-FENYK, J.-GŘIVNA, T. et al. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha. ASPI. 2008, 824 s., ISBN 978-807357-348-5 FENYK, J. Vademecum státního zástupce. 1. vydání, Praha. ASPI Publishing, s.r.o. 2003, 521 s. ISBN 80-86395-80-4 FENYK, J. Veřejná žaloba, díl první. Institut Ministerstva spravedlnosti České republiky pro další vzdělávání soudců a státních zástupců. 2001, 215 s. JELÍNEK, J.-DRAŠTÍK, A.-HALTUFOVÁ, Š. et al. Trestní právo procesní. 5. aktualizované vydání. Linde Praha. 2007, 749 s., ISBN 978-80-7201-630-3 MALÝ, K., SIVÁK F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. 2. vydání. Praha. H&H Jinočany. 1993, 533 s. ISBN 80-85467-61-5 RŮŽIČKA, M. Veřejná žaloba a orgány konající přípravné řízení v ČR. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 2005, 769 s. ISBN 80-7179-929-7 54

ŠÁMAL, P.-NOVOTNÝ, F.-VONDRUŠKA, F. et al. Přípravné řízení trestní. 2. vydání. Praha: C.H.Beck. 2003, 1471 s. ISBN 80-7179-741-3 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, 1525 s. ISBN 978-80-7400-043-0 ŠÁMAL, P.-BAXA, J.-GŘIVNA, T. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha. C.H.Beck. 2008, 1518 s. ISBN 978-80-7400-043-0 ŠÁMAL, P.-HRACHOVEC, P.-SOVÁK, Z.-PÚRY, F. Trestní řízení před soudem prvního stupně. 1. vydání. Praha: C.H.Beck. 1996, 575 s. ISBN 80-7179-049-4

Pokyny obecné povahy nejvyššího státního zástupce – trestní Pokyn obecné povahy č. 8/2009, o trestním řízení Pokyn obecné povahy č. 7/2009, o trestním řízení ve věcech mládeže Pokyn obecné povahy č. 1/2011 o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech

Články v časopisech RŮŽIČKA, M. Změny v postavení státního zástupce v souvislosti s připravovanou rekodifikací trestního práva procesního. Státní zastupitelství. 2008, roč. 6, č. 11-12, s. 62-69. ISSN 12143758 SCHELLE, K. Vznik státního zastupitelství před 160 lety. Státní zastupitelství. 2010, roč. 8, č. 10, s. 24-27. ISSN 1214-3758

Internetové zdroje Ministerstvo spravedlnosti ČR: Ministr spravedlnosti uvedl do funkce nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana [online]. [cit. 2011-01-27]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=314733 Nejvyšší státní zastupitelství ČR: Historický vývoj státního zastupitelství [online]. [cit. 201101-24]. Dostupné z: http://portal.justice.cz/nsz/hlavni.aspx?k=4471&j=39&d=149363&o=29 Státní zástupce by měl jmenovat prezident, míní Pospíšil. Zprávy iDNES [online]. [cit. 201102-19]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/statni-zastupce-by-mel-jmenovat-prezidentmini-pospisil-pea-/domaci.asp?c=A100725_131205_domaci_taj

55

Resumé I chose "The Position of Public Prosecutor in Criminal Proceedings" as a topic for my Bachelor Thesis because of my deep interest in the issues concerning the position and actions of a public prosecutor. As an active body in criminal proceedings, public prosecutor is present throughout the whole criminal proceeding

the pre-trial phase of verification

and investigation, the main trial before court, the appeal of procedure, and the execution procedure. One more reason for choosing this topic is my practical experience, which has been related to the subject of public prosecutor as well. The goal of my thesis is both to analyze the public prosecutor´s position in individual phases of a criminal proceeding, and to assess the current legal forms and suggestions de lege ferenda. The first two chapters prosecution

history of denunciation and legal forms of

establish the starting points for my thesis. They also examine the activities of

prosecution, its system, and the conditions set down for individuals performing the public prosecutor´s function. Finally, the chapters look at the primary principles of the public prosecutor´s activities, together with the principle and meaning of opportunity. The third chapter contains an analysis of the public prosecutor´s position and actions in the preliminary procedure. Further focus is put on the public prosecutor´s competence and obligations in the phase of verification and investigation. A very important role of the public prosecutor in an area of international judicial cooperation is dealt with as well. In criminal proceedings, public prosecutor

as both a provider of public interest protection

and an important actor in execution of criminal justice

has an irreplaceable role. He has a

dominant position in the preliminary procedure, and during its course provides all information necessary for a proper procuration of denunciation before the court. In terms of public prosecutor´s relations to the police authority, he exercises a supervision of legal observance in the preliminary procedure, and by making decisions about complaints against the police orders performs a body of appeal function. Furthermore, public prosecutor fulfills a decision-function, within which he is entitled to render a decision in the preliminary procedure. In the framework of his proposal-function, public prosecutor submits to a judge active in the preliminary procedure proposals on verdicts dealing with significant interventions into the fundamental rights and freedoms of citizens. Public prosecutor´s most important function, however, is the one within which he can, as the only subject of a criminal proceeding, bring a case before the court or suggest a punishment after the preliminary procedure is finished. 56

The fourth chapter of my thesis deals with the public prosecutor´s position and actions before the court in the main trial, procedure of appeal, and execution procedure. During the main trial, the role of a public prosecutor significantly changes

the dominant

role is undertaken by the court while the public prosecutor becomes only a party. This provision stems from an anticipation of a dispute between parties to an action, that is the public prosecutor and the accused party together with its pleader. In this phase, public prosecutor is obliged to prove guilt of the accused. The final chapter assesses the current legal regulations and suggestions de lege ferenda. This chapter also mentions an anticipated re-codification of the code of criminal procedure. The re-codification is to set a nominal burden of proof for the public prosecutor. He will bear a procedural responsibility not only for a failure of proof in a scope necessary to demonstrate guilt of the accused in a proceeding before the court, but also for a failure to provide evidence for all signs of crime. There are hopes that the new code of criminal procedure will also result in simplified, more effective, faster, and last but not least, cheaper criminal proceedings.

57