směr evropa Francie Text a foto: Michael Fokt
Úzkou uličkou zní klapot kopyt. Kola kočáru drkotají po hrbolaté cestě dlážděné oblázky. Pekař v bílé zástěře uhýbá stranou a kočár mizí za rohem. Scéna jako vystřižená z filmu Tři mušketýři. Ve francouzském městečku Pérouges můžete zažít klidnou atmosféru dávných časů i dnes. A při vzpomínkách na činy čtyř udatných hrdinů vůbec nebudete vedle. Některé ze scén slavného filmu se zde totiž skutečně natáčely.
poskládané z oblázků
92 www.lideazeme.cz
www.lideazeme.cz 93
směr evropa
Oblázky jsou na cestě poskládané tak, aby mezi nimi voda protékala ke středové strouze.
O
blázky. Kameny různých velikostí obroušené říčním proudem. Známe je všichni a asi na nich ani při nejlepší vůli nenajdeme nic zvláštního. Když se z nich ale postaví celé město, je to hned něco jiného. A právě tohle je jedna ze zajímavostí Pérouges. Místní 94 www.lideazeme.cz
vydláždili oblázky z nedaleké řeky Ain nejen uličky opevněného města, ale postavili z nich i zdi svých domů. Vtiskli tak svému sídlu na kopci nad řekou neopakovatelný punc a kouzlo. Valouny z řeky v minulosti posloužily místním trhovcům i při obchodech. Řadami vyrovnaných
oblázků si totiž na hlavním náměstí vyznačovali místa, kde měli nárok rozložit své zboží. Než se do Pérouges vypravíte, pamatujte, že oblázky jsou kulaté. Ano, vím, že je to informace poměrně triviální. O to víc mne ale překvapilo, kolik žen namáhavě klopýtá po kluzkém a nerovném
Sladké pokušení z Pérouges Při procházce ulicemi z oblázků určitě nepřehlédnete hned několik malých pekáren. Pokud vás přece jen zklamou oči, jděte rovnou za nosem. Sladká vůně vás neomylně dovede k některé z výroben laskominy jménem galette au sucre nebo také galette de Pérouges. Sladký, pizze podobný koláč je zdejší specialitou, a dokonce registrovanou značkou. Je to vlastně „pouhé“ kynuté těsto s citronovou kůrou, roztažené do tenké placky a posypané moučkovým cukrem s kousky másla. Při pečení v peci na dřevo však cukr krásně zkaramelizuje a výsledek je delikatesou, na kterou se nezapomíná.
dláždění starých uliček v lodičkách na vysokých podpatcích. Ačkoli se to na první pohled nezdá, jsou oblázky v dláždění kladené pečlivě a s rozmyslem. Tvoří totiž řady, mezi kterými může protékat voda ke středu ulice. Cesty v Pérouges mají tvar mělkého koryta, jehož středem
probíhá stoka. Až do rekonstrukce celého městečka na začátku dvacátého století tudy odtékaly veškeré splašky z domů i odpad z ulice. Slovo kanalizace tu totiž bývalo, ostatně jako ve všech středověkých městech, pojmem zcela neznámým. Z těchto dob také pochází úsloví, které místní
používají dodnes: „Tenir le haut du pavé.“ Ve volném překladu to znamená něco jako „jít po vyšší straně chodníku“, a dnes tím obyvatelé Pérouges vyjadřují, že je něco nebo někdo důležitější a má přednost. V minulých staletích však význam svého pořekadla naplňovali doslovně. Bohatí lidé www.lideazeme.cz 95
směr evropa
chodili po stranách silnic podél zdí domů. Bylo to výš, a tedy také na suchu. Městskou honoraci navíc chránily před deštěm převislé střechy domů, o symbolickém významu vyvýšené cesty ani nemluvě. Chudší obyvatelé města se museli brodit stokou uprostřed ulice. Ani ti zámožnější však Tichá zákoutí, ruční pekárny i starobylé restaurace připomínají doby dávno minulé. 96 www.lideazeme.cz
nemají vždycky na růžích ustláno. Než si lidé v Pérouges zavedli kanalizaci až do domů, museli každé ráno a večer lít splašky z oken na ulici. Aby to neskončilo nepříjemným incidentem, museli vždycky před akcí vykřiknout: „Garde à l´eau!“ Tedy v překladu: „Pozor, voda!“ Jelikož si gravitační zákony nevybírají, museli pak rychle uskakovat všichni bez rozdílu společenského postavení. Jestliže vám tuto frázi řekne nějaký rodilý Pérougesan dnes,
Daně za dveře Placení daní je a bylo nepříjemné vždycky. V Pérouges však bylo obzvláště bolestivé. Odvody do obecní kasy tu byly tradičně hodně vysoké a danilo se všechno možné včetně soli nebo dveří a oken. Když přišli výběrčí daní do domu zkontrolovat, co mají jeho obyvatelé ke zdanění, museli všichni poslušně vstát a čekat na jejich ortel. Tedy všichni kromě těch nejstarších. Lidé nad hrobem tak sedávali „na slaných židlích“. Ukrývali totiž pod sebou bloky soli, které se snažili daňovým úředníkům zatajit. Výraz „la chaise à sel“ patří k dalším výrazům svérázného pérougeského slovníku, který se udržel do dnešních dnů. Při obdivování oblázkových domů mě zarazil pohled na úhledně zazděné dveře či okna. Když už jsem si něčeho podobného všiml poněkolikáté, zeptal jsem se na důvod. Dostal jsem vysvětlení, že lidé v Pérouges říkají zazděným vchodům „dveře mrtvých“. Prý jsou to vchody, kterými kdysi ve středověku vynesli z domu zesnulého obyvatele. Pak dveře zazdili, aby je duše zemřelého nechodila strašit. Představa je to sice romantická, když si však uvědomíme, že ve středověku lidé umírali poměrně často, neměli by obyvatelé domu brzy kudy chodit dovnitř nebo ven. Zatarasené dveře proto asi měly poněkud prozaičtější důvod. Podle některých pramenů se tu dřív daně počítaly i podle toho, kolik měl dům vchodů. Mnohým lidem se proto vyplatilo nadbytečné vchody radši zazdít, než platit větší odvody.
INZERCE 000000000
bude vám asi chtít nenápadně naznačit, že si potřebuje odskočit na toaletu.
www.lideazeme.cz 97
směr evropa
Nedobytný hrad Pérouges tak trochu připomíná mnohonásobně zvětšený hrad z písku. Na rozdíl od dětských staveb však bylo po celá staletí pro útočníky hodně tvrdým 98 www.lideazeme.cz
oříškem. Tak tvrdým, že se ho vlastně nikomu nepodařilo dobýt. O městské hradby se roztříštila i vojska spojenců francouzského krále Ludvíka XI. Podle místní legendy dokonce
doslova. Po dlouhém obléhání sice útočníci prolomili obě městské brány, vychytralí Pérougesané však hned za veřejemi postavili kamenné zdi. Útočníci se prý vrhli dovnitř takovou silou, že si o zeď zpřeráželi
včetně pekařů, tkalců a dalších řemeslníků. Středověké město, kde všechno zůstalo jako za starých časů, se pak celkem logicky stalo rájem filmařů i fotografů. Má totiž jednu obrovskou výhodu: nenajdete tu žádné dráty elektrického vedení, které jsou pro příslušníky těchto profesí učiněnou kletbou. Při rekonstrukci je totiž místní chytře skryli pod zemí. Mohou si užívat moderních vymožeností, aniž je to navenek patrné. Díky tomu se v uličce Rue de Rondes obkružující celé Pérouges podél hradeb nebo po bývalé hlavní třídě Rue des Princes neproháněli jen Athos s Aramisem, ale také Fanfán Tulipán či hrdinové dalších filmů. ■
INZERCE 000000000
nosy. Oblázky tehdy zachránily město před zkázou. Skutečným nebezpečím se však pro město stal až Napoleon III. (1808–1873). Pérouges sice dobývat nemusel, protože už dávno patřilo Francii, během průmyslové revoluce však rozhodl o přeložení hlavních obchodních tras, čímž do té doby prosperující obchodní středisko doslova odstavil na vedlejší kolej. Zdejší tkalci, vinaři a zemědělci ztratili odbyt pro své zboží. Došlo to tak daleko, že počet obyvatel klesl z původních patnácti stovek na několik málo desítek. Městu, které nedokázal dobýt žádný pán, tak hrozilo zbourání. K zemi měly jít unikátní domy z oblázků, hostinec ze třináctého století i opevněný kostel s okny tak úzkými, aby se jimi neprotáhl žádný útočník. Na poslední chvíli však zvítězil zdravý rozum. Lidé město zrekonstruovali a dnes tu zase žije na tisíc obyvatel
Více o Francii
a další články i fotografie najdete na www.lideazeme.cz/ zeme/francie
FRANCIE
www.lideazeme.cz 99
