Podání ve vrcholovém volejbale

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her

Podání ve vrcholovém volejbale BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

PaedDr. Jaroslav Šamšula

Lenka Nýdrlová TVS – T

Brno, 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury. V Brně dne 27. 4. 2011

……………………. Podpis

Poděkování Za cenné rady a odborné vedení při zpracování bakalářské práce bych ráda poděkovala PaedDr. Jaroslavu Šamšulovi.

OBSAH ÚVOD …………………………………………………………………………… 6 1.

HISTORIE VOLEJBALU ........................................................................... 7 1.1. Vznik a vývoj volejbalu ve světě ............................................................. 7 1.2. Vznik a vývoj v českých zemích .............................................................. 8 1.3. Charakteristika volejbalu .......................................................................... 9 2. PODÁNÍ ....................................................................................................... 11 2.1. Charakteristika podání ............................................................................ 11 2.2. Druhy podání .......................................................................................... 11 2.3. Rozdělení podání z hlediska technického a taktického .......................... 13 2.3.1. Spodní podání v čelném postavení.................................................. 14 2.3.1.1. Postoj podávajícího .................................................................. 14 2.3.1.2. Nadhození míče ....................................................................... 15 2.3.1.3. Úder do míče............................................................................ 15 2.3.1.4. Spodní podání v bočném postoji.............................................. 16 2.3.2. Vrchní podání s horní rotací v čelním postavení ............................ 16 2.3.2.1. Postoj podávajícího .................................................................. 17 2.3.2.2. Nadhoz práce paţí před úderem............................................... 17 2.3.2.3. Činnost paţe při úderu: ............................................................ 18 2.3.3. Vrchní podání s horní rotací ve výskoku – „smečované podání“ ... 19 2.3.3.1. Nadhoz míče při smečovaném podání ..................................... 19 2.3.3.2. Udělení zpětné rotace míči při nadhozu .................................. 19 2.3.3.3. Návaznost nadhozu míče a začátku rozběhu ........................... 19 2.3.4. Plachtící podání v čelném postavení ............................................... 20 2.3.4.1. Postoj podávajícího .................................................................. 20 2.3.4.2. Nadhoz a práce paţí před úderem ............................................ 21 2.3.4.3. Činnost paţe při úderu ............................................................. 21 2.3.4.4. Činnost paţe po úderu ............................................................. 22 2.3.5. Vrchní podání čelné plachtící ve výskoku ...................................... 22 2.3.5.1. Postoj podávajícího .................................................................. 22 2.3.5.2. Nadhoz a činnost před úderem ................................................ 22 2.3.5.3. Odraz a činnost paţí při úderu ................................................. 23 2.3.5.4. Činnost po úderu ...................................................................... 23 2.3.6. Vrchní podání bočné plachtící ........................................................ 24 2.3.7. Vrchní podání bočné – estonské ..................................................... 24 3. BIOMECHANIKA POHYBOVÉHO APARÁTU PŘI PODÁNÍ .......... 25 3.1. Hlavní biochemické principy techniky volejbalových úderů (podání) .. 25 3.2. Kinematická a dynamická charakteristika .............................................. 27 3.3. Význam mechaniky ve volejbale............................................................ 27 4. KONDIČNÍ ASPEKTY PŘI PODÁNÍ ..................................................... 29 4.1. Síla .......................................................................................................... 29 4.2. Východiska silového tréninku: ............................................................... 29 4.3. Hlavní zaměření silového tréninku:........................................................ 29 5. ZDRAVOTNÍ ASPEKTY PŘI PODÁNÍ .................................................. 31 5.1. Reakce pohybového systému na tělesnou zátěţ. .................................... 31 5.2. Adaptace pohybového systému na tělesnou zátěţ .................................. 31

5.3. Chronická a akutní onemocnění pletence ramenního ............................. 32 5.4. Chronická a akutní onemocnění dolních končetin. ................................ 32 6. CÍLE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY, ÚKOLY ............................................. 33 6.1. Cíle práce ................................................................................................ 33 6.2. Výzkumné otázky ................................................................................... 33 6.3. Úkoly práce ............................................................................................ 33 7. METODIKA PRÁCE ................................................................................. 34 7.1. Charakteristika........................................................................................ 34 7.2. Pouţité metody ....................................................................................... 34 8. VÝSLEDKY VÝZKUMU .......................................................................... 36 8.1. VK Královo pole Brno: TJ Tatran Střešovice 3 : 0 ................................ 37 8.2. TJ Mittal Ostrava: TJ Tatran Střešovice 3 : 0......................................... 40 8.3. TJ Sokol Frýdek – Místek : TJ Tatran Střešovice 3 : 2 ......................... 43 8.4. VK TU Liberec – TJ Tatran Střešovice 0 : 3......................................... 46 8.5. SK UP Olomouc – TJ Tatran Střešovice 3 : 0 ........................................ 49 8.6. PVK Olymp Praha – TJ Tatran Střešovice 3 : 0..................................... 52 8.7. Volleyball club Slavia Praha – TJ Tatran Střešovice 3 : 0 ..................... 55 8.8. PVK Přerov Precheza – PVK Olymp Praha 1: 3.................................... 58 8.9. PVK Přerov Precheza – TJ Tatran Střešovice 3 : 1 ................................ 61 8.10. VK TU Liberec – SK UP Olomouc 1 : 3 ................................................ 64 9. DISKUSE ..................................................................................................... 67 9.1. Odpovědi na výzkumné otázky .............................................................. 69 10. ZÁVĚR ……………………………………………………………………72 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY…………………………………………73 RESUMÉ ........…………………………………………………………..……....75

ÚVOD Volejbal je v současné době povaţován za velmi oblíbenou sportovní aktivitu. Pokud od prvních neúspěšných krůčků hned v začátku, neodradí poměrně vysoká technická náročnost, svoji kolektivitou, zábavnou formou, nekontaktností a důvtipem, zaujme snad kaţdého, kdo má rád pohyb a vše s ním spojené. Hřiště na volejbal lze najít v podstatě v kaţdém kempu, táboře, sportovním areálu. V případě, ţe není k dispozici dostatečný počet hráčů, je moţné si pinkat mezi hráči do kolečka nebo ve dvojicích. Za začátek hry je povaţováno podání. Tato individuální herní činnost je velmi specifická a z tohoto důvodu je podstatné blíţe nastínit její problematiku, která je tématem této bakalářské práce. V současném ţenském volejbalu je nutné upozornit na skutečnost, ţe většina hráček nemá dostatečnou odvahu podáním riskovat, natoţ takticky umísťovat, a málo která hráčka dokáţe vzít odpovědnost v rozhodujících chvílích sama na sebe. Cílem této práce je zodpovědět výzkumné otázky ohledně četnosti a úspěšnosti různých druhů podání v extralize ţen. V bakalářské práci je pouţita metoda pozorování a následného zpracování dat. Tato práce je rozdělena do dvou hlavních částí, teoreticky - metodologické a praktické. Teoreticky - metodologická část se zabývá teoretickým pojetím volejbalu, tzn. historií, charakteristikou, vývojem a jednotlivými druhy podání. Praktická část je poté věnována samotnému výzkumu, rozboru zaznamenaných dat a jejich vyhodnocení. V závěru práce jsou zodpovězeny výzkumné otázky.

6

1.

HISTORIE VOLEJBALU

1.1.

Vznik a vývoj volejbalu ve světě

„Z písemných pramenů z různých kontinentů se dozvídáme, ţe autorem volejbalu je ředitel holyokské koleje, prof. tělesné výchovy W. G. Morgan. Chtěl nahradit méně emocionální gymnastická cvičení nenáročnou a přitaţlivou formou tělocvičné činnosti. V tělocvičně, kterou rozdělil tenisovou sítí (výška asi 183 cm) na dvě poloviny, nechal studenty odbíjet basketbalový míč z jedné poloviny na druhou. Volejbal vznikl r. 1895 ve Springfieldu v Massachusetts. Původní název „minonette“ byl r. 1896 při předvedení této nové hry ředitelům YMCA přejmenován na to volley the ball. Těţký basketbalový míč pro hru nevyhovoval a ve zkoušce neobstála ani samotná gumová duše. Morgan dal zhotovit první volejbalový míč podle speciálních propočtů a odstranil důleţitou překáţku v dalším rozvoji volejbalu. Z USA se volejbal dostává v r. 1900 do sousední Kanady. Ve stejném roce se volejbal začíná hrát v Indii. Další zprávy o šíření volejbalu jsou ze Střední a Jiţní Ameriky (Kuba 1905 a Peru 1910). Do Uruguaye přináší volejbal r. 1912 p. Hopkins a jiţ v r. 1915 je zde zaloţena první národní volejbalová federace na světě. V Tokiu v Japonsku zavedl volejbal r. 1908 p. Ohmori. V Asii dostává volejbal vlivem místních podmínek a mentality hráčů specifický charakter. Postupně mizí rekreační způsob, hraje se na větším hřišti a objevují se prvky závodního pojetí. Tyto odlišnosti se projevují i v pravidlech. Hraje se s větším počtem hráčů (16, 12, 9), není omezen pohyb hráčů po hřišti, kaţdá chyba se trestá bodem a je moţnost dvou podání.

7

Do Evropy se volejbal dostal r. 1917. Zaslouţili se o to vojáci USA bojující v 1. svět. válce na území Francie. Zásluhou amerických vystěhovalců se objevuje v Litvě, Estonsku, Lotyšsku a postupně se šíří do ostatních evropských států“ (Kaplan, Buchtel, 1987).

1.2.

Vznik a vývoj v českých zemích

Podle Kaplana a Buchtela (1987) se volejbal v Československu začíná rozvíjet po první světové válce. Jedním z propagátorů volejbalu byl J. A. Pipal, který od roku 1919 působil v Praze jako ředitel YMCA. Young Mens Christian Association byla mezinárodní kosmopolitická pseudonáboţenská organizace mladých muţů, sledující burţoazně politické a ekonomické cíle pod rouškou kulturní propagandy. V roce 1921 YMCA ustanovila první volejbalovou organizaci u nás – Volejbalový svaz. Rozvoj volejbalu podpořila také československá armáda. Ministerstvo národní obrany organizuje v Praze první kurz pro tělovýchovné instruktory pod vedením kpt. Machotky, prof. Pipala a instruktora J. W. Yongera. Program kurzu byl zaměřen na lehkou atletiku a přípravu československých sportovců na OH 1920 v Antverpách. Profesor Pipal účastníky kurzu seznámil také s novými hrami – volejbalem a basketbalem. To dokazují zprávy z dubna roku 1919, které uvádějí, ţe vojáci z ţilinských kasáren hráli pravá volejbalové utkání pod vedením kpt. Machotky. Na tomto základě bylo v Ţilině dne 9. září 1919 zaloţena volejbalová organizace, která sdruţovala osm druţstev. První volejbalový oddíl se nazýval Strakova akademie Praha a byl zaloţen po úspěšném zavedení volejbalu do československých vysokých škol v roce 1919. Jiţ roku 1924 byl ustanoven československý volejbalový a basketbalový svaz (ČVBS), který byl v té době nejstarším evropským a po Uruguayi druhým nejstarším národním svazem na světě. Ve stejném roce bylo v Olomouci uspořádáno první mistrovství Československé republiky. Prvním mistrem se stalo druţstvo Strakovy akademie Praha. Stejným způsobem byla kaţdoročně organizována mistrovství aţ do roku 1955. 8

Konec dvacátých let je charakteristický rozvojem volejbalu v ČOS. Sokolská druţstva se v krátké době zařadila mezi nejlepší. Rozvoj volejbalu také velmi ovlivnilo trampské hnutí. V roce 1932 byl vytvořen sportovní svaz – Trampská volejbalová liga. Tato liga měla desetkrát větší počet registrovaných hráčů neţ ČVBS. Avšak v roce 1936 dochází ke sloučení Trampské volejbalové ligy s ČVBS. Volejbal ţen se v Československu vyvíjel na základě zkušeností muţů. V druhé polovině 20. let se hrála jiţ mistrovská první utkání. Od roku 1931 se začaly pořádat oficiální soutěţe mistrovství Československé republiky. Výška sítě byl jediný rozdíl mezi muţskými a ţenskými pravidly. Do poloviny 40, let zůstal volejbal spíše rekreační, případně rekreačně kompenzačním nebo málo náročným doplňkovým sportem. Výkonnostní pěstování volejbalu plynule vyrůstalo z rekreačně masového zázemí.

1.3.

Charakteristika volejbalu

Volejbal patří podle Hančíka, Belaje, Mačury a Horského (1983) do skupiny sportovních her s velkou popularitou na celém světě. Je kolektivní a síťovou hrou. Popularita volejbalu vyplývá ze zajímavého a pestrého obsahu hry, z činností, při kterých musí hráč spolupracovat se spoluhráči a nepřichází do osobního, přímého styku se soupeřem. Jako kaţdá sportovní hra, i volejbal probíhá podle určitých zákonitostí a pravidel. Hra má svoji pevnou organizaci. Rozborem hry objasňujeme základní pojmy ze systematiky volejbalu, které jsou předpokladem pochopení některých zákonitostí a souvislostí, tvořící základ samotné hry a jeho nácviku. Volejbal je boj dvou kolektivů, přičemţ se obě druţstva snaţí realizovat základní úlohy ve hře, které rozhodují o vítězství. Tato činnost je charakterizovaná tím, ţe hráči se míč snaţí vrátit do pole soupeře, tak, aby jej soupeř nemohl zpracovat a vrátit dovoleným způsobem odbití. Tato část se realizuje hlavně v zápase. V průběhu boje dvou 9

kolektivů se střídá útok s obranou. Jedno druţstvo útočí a druhé se brání, respektive přechází do protiútoku. Tyto ucelené části hry nazýváme fázemi hry. Obě dvě mají stejný význam. Kaţdý zápas se dělí na sety. Jednotlivé části, které začínají podáním a končí chybou některého z druţstev, nazýváme rozehrami. Rozbor hry a její dělení je potřebné z hlediska teoretických a metodických potřeb, protoţe kaţdé druţstvo v průběhu hry má odlišné technicko – taktické úlohy. Základní fáze hry se dělí na menší části, úseky hry, za které povaţujeme prostorově a časově ohraničené části hry v útoku anebo v obraně, v kterých se řeší částečné taktické úlohy. Fáze a úseky hry se vytvářejí řetězci herních situací.

10

2.

PODÁNÍ

2.1.

Charakteristika podání

Podle Příbramské a kol. (1989) rozlišujeme tyto herní činnosti jednotlivce: 1. převáţně útočné – podání, přihrávka, nahrávka, útočný úder 2. obranné a útočné – blokování 3. převáţně obranné – vybírání V současném pojetí volejbalu podání jiţ dávno není pouhým zahájením hry. Podání je povaţováno za první útok druţstva a je nezbytné, aby podání vytvářelo potřebný tlak na soupeře. Z tohoto důvodu sledujeme prostřednictvím podání zejména tyto úlohy: znesnadnit soupeři kvalitně přihrát a rozehrát útok, získat přímý bod do skóre. K naplnění výše uvedených cílů je třeba zvládnout podání s takovou charakteristikou, která přispěje k jeho účinnosti. Tu hodnotíme na základě: prudkosti letu míče, rychlostí a rotací letu míče, umístění míče – volbou cíle a výsledkem jeho provedení. Uvedené faktory účinnosti se vzájemně nevylučují, působí většinou společně za převahy jednoho z nich. Smyslem jejich souhry je vlastní účinek, který zásadně ovlivňuje hru soupeře.

2.2.

Druhy podání

Z hlediska systematiky lze techniku podání podle Kaplana (1999) členit z několika pohledů: 1.

podle orientace postoje podání v čelném postavení, podání v bočném postavení

2.

podle způsobu vedení úderu – podání spodní, podání vrchní

3.

podle chování míče během letu – rotující a plachtící podání

4.

spodní podání v čelném postoji

5.

spodní podání v bočním postoji

6.

vrchní podání čelné (z místa nebo výskoku)

11

7.

vrchní podání čelné plachtící (z místa nebo výskoku)

8.

vrchní podání bočné plachtící

9.

vrchní podání bočné – estonské

Podle Příbramské a kol. (1989) z taktického pohledu dělíme druhy podání na: 1. pomalá podání 2. prudká podání 3. rotovaná podání 4. plachtící podání „Tento přehled prokazuje, ţe kaţdé podání je prováděno z určitého postavení a určitým způsobem. Obojí je platné úrovní a stupněm přípravy provádějícího hráče, taktickému záměru hráče i vlastního druţstva, průběhu utkání a kvalitě hry soupeřova druţstva“ (Příbramská a kol., 1989). V konečném provedení lze jednotlivé výše uvedené rysy techniky provedení kombinovat. V současném volejbale jsou k vidění výhradně dva druhy podání – plachtící podání a podání s vrchní rotací. Při tréninku malých dětí je důleţité začínat se spodním podáním z důvodu nedostatku silového potenciálu a absence technické vyspělosti. Zvládnutí vrchního podání závisí na pevnosti vazů v horní končetině, v oblasti zad a na počáteční rychlosti, která musí být míči ihned udělena. „Účinnost podání závisí na jeho precizním zvládnutí – je to jediná činnost hráče, na jejíţ provedení nemají vliv spoluhráči ani protihráči a je tedy nutné se spoléhat pouze na sebe. U podání je také nutno rozlišovat dva druhy provedení z hlediska časování rozběhu. Lze vysledovat dva druhy koordinace nadhozu a rozběhu: 1. Nadhoz je součástí akce – v tomto případě hráč nadhazuje do rytmu rozběhu, často v momentu začátku prvního kroku. Nadhoz bývá niţší a plochý. Tento způsob je velmi citlivý na přesnost nadhozu.

12

2. Nadhoz není součástí akce - v tomto případě nadhazuje hráč před začátkem rozběhu, nadhoz je vysoký, hráč čeká se začátkem rozběhu do chvíle, kdy můţe zhruba vyhodnotit dráhu letu. Potom načasuje rozběh jako při rozběhu na smeč po vysoké nahrávce. Jediným rozdílem oproti smečování je, ţe míč směřuje před úderem od hráče. V tomto případě není tedy provedení tak citlivé na přesnost nadhozu, O kvalitě provedení z tohoto pohledu rozhoduje správné načasování rozběhu vzhledem k charakteru nadhozu“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.

Rozdělení podání z hlediska technického a taktického

Podle Příbramské a kol. (1989), dělíme jednotlivá podání z taktického hlediska následujícím způsobem:

1. Pomalé podání – má přednost především v moţnosti jejich přesného umístění. Snaţíme se je směřovat do volných prostorů, např. těsně za síť nebo naopak do zadních částí, zejména do rohů hřiště. Výhodné umístění je také přímo na hráče, který neumí dobře míč přihrát nebo mezi dva hráče či do prostoru vbíhajícího nahrávače, ale rovněţ i na hráče připravujícího se k útočnému úderu. 2. Prudké podání – účinnost tohoto druhu podání spočívá především v rychlosti a síle, které znemoţňují správný odhad místa dopadu, a tím i moţnost rychlého přemístění hráče pro jeho příjem. Nevýhodou je však velmi obtíţné umístění podání na taktické místo a mnohdy jeho nepřesný směr mimo plochu hřiště. 3. Rotované podání – je v současné době jiţ poměrně málo pouţívané. Značná část utkání probíhá v halách se sníţenými výškovými stropy a rotované podání není moţné aplikovat. Jeho největší zbraní je totiţ vysoká křivka letu s rotací míče. Účinnost je pak zvýšena ještě volným pádem. Druhým způsobem je provedení v čelném nebo bočném postavení a běţnou letovou křivkou, která však mění směr do strany.

13

4. Plachtící podání – si v moderním volejbalu získalo značnou popularitu pro svůj účinek, zejména u dospělých druţstev. Jeho charakteristickou zvláštností je nepravidelná křivka letu způsobená pohybem míče bez rotace, znásobená podstatně vzdálenějším postavením podávajícího hráče za hřištěm, neţ bývá zvykem. Nepravidelnost křivky letu míče způsobuje náhlou změnu jeho pohybu směrem k zemi. A kromě toho i odklon doprava či doleva od přijímajícího hráče. Účinnost plachtícího podání je právě v nesnadném odhadu místa dopadu míče. Podání dělíme z technického hlediska na následující:

2.3.1. Spodní podání v čelném postavení „Spodní podání v čelném postavení volíme pro nejmladší kategorie hráčů z důvodu uvedených v předchozích kapitolách. Tento způsob podání nemá ve volejbale vyšší výkonnosti místo, proto jej chápeme jako prostředek umoţňující herní cvičení a řízenou hru začátečníků. Lze jej běţně pouţívat v rekreačním volejbale. Spodní podání je průpravou pro další herní činnost jednotlivce a rozvíjení taktické stránky hry. Vývoj volejbalu také ukazuje, ţe boční podání není příliš účinné, neučíme tedy ani spodní podání v bočním postavení“ (Císař, 2005). 2.3.1.1.

Postoj podávajícího

„První činností podávajícího, a to při jakémkoliv typu podání, je zaujetí správného postavení. Kaţdý hráč by měl mít „své místo“ podání – za koncovou čarou hřiště, kde zaujme vyváţený postoj. Při vyváţeném postoji je hmotnost těla rozloţena na obě nohy s moţností úpravy (menšího přesunu) polohy kyčlí a trupu. Pro praváka takový postoj znamená postavení chodidel ve výkroku, kdy levá noha je mírně předsunutá (u leváka pravá) a chodidla jsou od sebe vzdálená na šíři ramen. Špička předsunuté nohy směřuje k cíli podání a druhá noha je volně poloţena na plochu. Důleţitou součástí základního postoje jsou pokrčená kolena a mírný předklon trupu, který by však neměl bránit dobrému výhledu na postavení soupeře. Součástí přípravy kaţdého podání, související s taktikou, by měl být pohled na soupeřovo příjmové postavení a výběr cíle, kam bude hráč směřovat své podání.

14

Výběr cíle pomůţe zaměstnat mysl podávajícího a odvede jeho pozornost od kontrolování techniky prováděného podání. Vlastní podání musí být tak automatické jako chůze“ (Císař, 2005).

2.3.1.2.

Nadhození míče

„Při podání nemůţe být veden úder do míče, který hráč drţí. Před úderem při podání musí hráč míč nadhodit. Kaţdé podání má svůj způsob nadhození míče a je třeba vše chápat v souvislostech se základním postojem a technikou vedení ruky při úderu. Hráč stojí v popsaném asymetrickém postoji a hmotnost těla je přesunuta více dozadu na pravou nohu, trup je volně předkloněn a levá paţe, drţící míč, je šikmo vpravo před tělem v rovině pohybu úderové pravé ruky. Míč je před tělem ve vzdálenosti dosahu pravé ruky, asi v úrovni pasu hráče. Míč se tak ocitá v dráze nataţené pravé paţe při jejím krouţivém pohybu se středem otáčení v rameni. Při takovém postoji a drţení míče stačí míč jen lehce nadhodit asi pět centimetrů nad levou ruku, levá paţe je staţena zpět či spuštěna dolů“ (Císař, 2005).

2.3.1.3.

Úder do míče

„Vlastní úder je zahájen současně s nadhozením. Je proveden pravou nataţenou paţí a míč je zasaţen patkou dlaně šikmo zdola tak, aby prodlouţení směru úderu přes střed míče směřovalo nevysoko nad sítí. Dlaň přikládáme na míč buď s volně rozevřenými prsty, vytvarovanými podle zakřivení míče nebo s prsty pokrčenými směrem k dlani. Zápěstí a prsty jsou zpevněné, nikoliv však křečovitě strnulé. Je tomu tak ze silových důvodů mladších ţáků, protoţe úder dlaní, vzhledem k délce podání, by příliš namáhal jejich zápěstí. Úder do míče je provázen přenášením hmotnosti těla na předsunutou nohu ve směru předpokládané dráhy míče. Tento synchronizovaný pohyb těla pomáhá lepšímu vedení míče zvolené dráze a přispívá k jeho niţšímu přeletu nad sítí. Při provedení podání dbáme na to, aby trup zůstal předkloněn do dokončení podání. Paţe, která prováděla úder, se po kontaktu s míčem nezastavuje, ale pokračuje k přirozenému dokončení pohybu. Po celou dobu úderu drţí rameno vytaţené

15

vzhůru. Chce – li hráč, aby doba letu jeho podání byla, co nejkratší, musí dodrţet rozhodující zásadu. Poslat míč po takové dráze, která ve svém nejvyšším bodě nepříliš převýší výšku sítě. Tuto zásadu lze uplatnit u všech druhů podání“ (Císař, 2005).

2.3.1.4.

Spodní podání v bočném postoji

„Spodní podání v bočném postoji je obdobné jako předcházející, rozdíl je v základním postoji levým bokem k síti. Pravá paţe zasahuje míč v jeho pravé dolní polovině, čímţ docílí ţádoucí rotace. Uvedený způsob lze realizovat a i obráceném postavení – pravým bokem k síti. Míč je potom zasahován „ špetkou“ zespodu, která mu uděluje neobvyklou rotaci“ (Císař, 2005).

2.3.2. Vrchní podání s horní rotací v čelním postavení „Vrchní podání s horní rotací se téţ nazývá „tenisové“. Při tomto podání je úder do míče prováděn rukou nad úrovní hlavy. To vyţaduje švih paţe v exponované poloze, které vyvolává značné silové zatíţení ramene. Je tedy potřebné, aby nácviku tohoto způsobu podání předcházelo dlouhodobější posilování svalů pletence ramenního, jen můţeme předejít zdravotním komplikacím. Protoţe úder do míče je veden nad úrovní hlavy, není třeba, aby dráha míče při tomto způsobu podání příliš stoupala. Proto je toto podání rychlejší a vyvolává tak větší tlak na přijímající hráče. Svým pojetím a provedením můţe být dobrou průpravou pro smečařský úder, jakoţ i pro podání ve výskoku. Mechanika pohybu horní poloviny těla i švihová práce paţe se prakticky shodují se smečařským úderem. Je proto velmi prozíravé, pokud trenér věnuje nácviku mimořádnou pozornost a trpělivost. Kvalita tohoto podání přinese větší účinnost spolehlivost neţ urychlený přechod ke smečovanému podání, které sice můţe v niţších kategoriích přinášet rychlé body, ba i vítězství v utkáních, ale neodstraněné chyby se stanou nepřekonatelným limitem pro uplatnění hráče v náročnějších soutěţích. Kvalitně propracovaný pohybový stereotyp je velmi důleţitý pro přenos do podobné nebo navazující dovednosti (smeč, podání ve výskoku)“ (Císař, 2005).

16

2.3.2.1.


„Podávající hráč stojí v uvolněném postoji za koncovou čárou čelem k síti. Nohy jsou od sebe na šířku ramen a levá je mírně vpředu. Přední noha směřuje přímo k síti, kdeţto zadní je natočena v pozici šikmo ke koncové čáře. Kolena jsou uvolněna a mírně pokrčena. Váha těla je na zadní noze“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.2.2.

Nadhoz práce paţí před úderem

„Míč před vlastním nadhození spočívá hráči na dlani nataţené levé paţe (praváci). Paţe je nataţena šikmo vpravo před tělem tak, aby míč byl ve vertikální rovině, v níţ bude veden úder pravou paţí. Míč je drţen nad úrovní pasu podávajícího hráče. Dráha stoupání a klesání nadhozeného míče musí být svislá, v rovině, v níţ bude hráč provádět úder do míče. Pro nadhození je rozhodující práce zápěstí nadhazující ruky – její dlaň musí zachovat stabilizovanou polohu vzhledem k vertikále přepokládaného nadhozu (beze změny sklonu dlaně). V ţádném případě se na nadhozu nesmí ruka podílet aktivním pohybem v zápěstí, který by způsobil, ţe míč by letěl nikoliv po přímce vzhůru, ale po parabole zpět za pravé rameno hráče nebo za jeho hlavu, a ten by musel provádět úder do míče v záklonu. Optimální výška nadhození míče je asi jeden metr nad úrovní hlavy podávajícího hráče. Současně s nadhozením provede hráč napřaţení ruky, kterou provádí úder. Synchronizace pohybů můţe být upravena tím, ţe úderová ruka spočívá lehce shora na míči drţeném vpravo před tělem a zároveň se zahájením nadhozu se uvolňuje a zdvihá k nápřahu. Při nápřahu se paţe ohýbá v lokti a loket je minimálně nad úrovní ramen taţen vzad tak daleko, ţe za sebou táhne hráčovo rameno. Aby byl hráčův nápřah dostatečný, provádí hráč torzi trupu a tím umoţní pohyb ramene vzad. V ţádném případě hráč pro pohyb ramene vzad neprovádí prohnutí trupu“ (Císař, 2005).

17

2.3.2.3.

Činnost paţe při úderu:

„Impuls pro zahájení úderu do míče vychází z nohy, která je vzadu, přesouváním hmotnosti těla vzhůru vpřed nad předsunutou nohu“ (Císař, 2005). „Celá následná práce úderové paţe je řetězcem na sebe navazujících pohybů. Kaţdá část řetězce „ přebírá“ na začátku svou energii od pohybu předcházejícího (trup – horní část paţe – předloktí – zápěstí). Celkově připomíná celý akt švihnutí bičem - to dodá úderu rychlost. Úderová paţe, z polohy „lukostřelce“ začíná pohybový řetězec zvednutím předloktí mírně nahoru. Ohnutá paţe spolu s ramenem rotují vpřed. Loket se dostává před rameno a zastavuje se. Ruka padá vzad (v oblasti nad uchem). Při vlastním úderu je paţe vytaţená nahoru a napnutá, v ideálním případě ve svislé poloze. Ruka se dotýká míče nad pravým ramenem a mírně před ním. Potřebnou vrchní rotaci dodá míči aţ prudké zaklopení zápěstí, ne pohyb paţe ani předloktí. Úder se provádí otevřenou, ale zpevněnou dlaní, která můţe být lehce poohnuta, a směřuje ba spodek střední části povrchu míče. Nejprve dochází k doteku její palcovou částí (bliţší zápěstí), potom následují prsty, které přecházejí přes jeho vrchní část a udělují míči přední – horní – rotaci. Palcová část dlaně obstarává přenos síly a prsty zajišťují rotaci“ (Haník, Lehnert a kol., 2004). „Rychlost rotace (tím i strmost křivky, po níţ se míč stáčí k zemi a zkracuje tak horizontální délku podání), odpovídá rychlosti, s jakou byla dokončovací fáze úderu provedena. Případné nedokončení pohybu či pasivní zápěstí mohou vést k vyvolání zpětné rotace míče a tím k prodlouţení dráhy letu“ (Císař, 2005). „Čím větší je rotace míče, tím rychleji míč v sestupné fázi křivky letu klesá k zemi“ (Haník, Lehnert a kol., 2004). „Po úderu ruka volně pokračuje v pohybu po kruhové dráze, tělo se sniţuje do normálního postoje a pravá noha vykročí k vyrovnání rovnováhy“ (Císař, 2005). „Po úderu následuje pohyb do vyčkávacího postoje pro vybírání v poli“ (Haník, Lehnert a kol., 2004). .

18

2.3.3. Vrchní podání s horní rotací ve výskoku – „smečované podání“ „Zde se soustředíme pouze na část nácviku samostatného podání, která souvisí s vlastním nadhozem. Jde také především o rozběh a činnost smečařské paţe“ (Císař, 2005).

2.3.3.1.

Nadhoz míče při smečovaném podání

„Řada světových hráčů pouţívá různé druhy nadhozů a odpověď na otázku, jak má vypadat správná technika, není jednoznačná. Nadhoz úderovou paţí jako nejekonomičtější pohybový řetězec pro provedení smečovaného podání a tomu odpovídající druh rozběhu“ (Císař, 2005).

2.3.3.2.

Udělení zpětné rotace míči při nadhozu

„Další z důleţitých parametrů je udělení rotace míči. Při nadhozu jednou rukou dostává míč rotaci v závěrečném oblouku pohybu paţe a to především z pohybu dlaně a prstů. Paţe se při nadhozu v první fázi napnutá, po přechodu svislé roviny se začíná ohýbat v lokti. To uţ je začátek pohybu, který končí jiţ zmiňovanou činností dlaně. Při nadhozu obouruč je rotace předávána buď jen tou rukou, která drţí míč více zespoda nebo prsty obou rukou, to v případě, kdy je míč drţen systematicky ze stran. Pouţití té „ šikovnější“ paţe zaručuje větší shodu v síle a směru vyhození, stejně jako udělení rotace dlaní a prsty ruky“ (Císař, 2005).

2.3.3.3.

Návaznost nadhozu míče a začátku rozběhu

„Smečařský rozběh se při smečovaném podání v zásadě neliší od rozběhu na smeč, ale je nutné si všimnout návaznosti a začátku rozběhu. Hráč nadhazuje míč rukou úderové paţe, mírně vpředu je jeho pravé rameno a nakročená pravá noha. Fáze nadhozu končí v posledním momentu kontaktu ruky či konečků prstů s míčem a to v okamţiku, kdy je poloha ruky úderové paţe během nadhozu přibliţně v úrovni hrudníku. V tomto okamţiku dochází i k vykročení levé nohy vpřed. První smečovací krok je různě dlouhý. Je nutné připomenout, ţe i někteří hráči nadhazující úderovou paţí mají různé nuance začátku rozběhu v průběhu

19

prvního kroku. Jednou variantou je jakési potlačení tohoto kroku nebo výrazné zkrácení. Další absence tohoto kroku, respektive jeho provedení ještě před zahájením nadhozu, následovaný poskokem na levé noze, který znovu koordinačně sladí rozběh s nadhozem atd. Odrazem z levé nohy začíná jiţ fáze rozběhu, která je totoţná se smečováním. Při provedení, kdy je nadhoz součástí rozběhu, doporučujeme klást důraz v tréninku na přesnost nadhozu. Při provedení, kdy nadhoz není součástí rozběhu, doporučujeme soustředit se více na časování rozběhu. Který druh provedení hráč zvolí, je otázkou individuálního stylu a nesnaţíme se hráčům předepisovat druh provedení“ (Císař, 2005).

2.3.4. Plachtící podání v čelném postavení „Plachtící podání je kategorie podání s výrazně odlišnou technikou úderu do míče. Do míče se musí udeřit tak aby vůbec rotoval. Toho nejsnáze docílíme vyuţitím Newtonových zákonů - bez rotace se míč odrazí jen po prudkém úderu vedeném přes střed míče. Po ztrátě počáteční prudkosti, kdy míč letí zdánlivě po přímce, se jeho dráha letu stává nepravidelnou a tím i nepředvídatelnou a to především v jeho sestupné části. Způsobují to stejné aerodynamické zákonitosti, které ovlivňují zatáčení rotujících míčů. Rozdíl je v tom, ţe rotující míč je obtékán vzduchem naprosto pravidelně, proto i zakřivení dráhy je pravidelné. Nerotující míč je po ztrátě dostatečné horizontální rychlosti v sestupné fázi letu obtékán nepravidelně, tudíţ i odchylky dráhy jsou nepředvídatelné. Zdá se, ţe plachtící podání proţívá mírnou renesanci i v soutěţích na nejvyšší úrovni. Podmínkou jeho uţití je účinné taktické umístění. Důleţitým poţadavkem efektivity podání je jeho umístění do pole soupeře“ (Císař, 2005).

2.3.4.1.


„Podávající hráč stojí v uvolněném postoji za koncovou čarou čelem k síti. Nohy má od sebe zhruba na šířku ramen a levá noha je mírně vpředu. Přední noha směřuje přímo k síti, kdeţto zadní je natočena v pozici šikmo ke koncové čáře. Kolena jsou uvolněna a mírně pokrčena. Váha těla je na zadní noze. Vzdálenost místa podání od koncové čáry je individuální podle úvahy hráče, taktického

20

záměru a hranic prostoru hry“ (Haník, Lehnert a kol., 2004). „Drţení míče v základním přípravném postoji je obdobné jako u “tenisového“ způsobu podání – hráč drţí míč v levé ruce šikmo vpravo před tělem, před úderovou (vertikální) rovinou pravé ruky (pro praváky)“ (Císař, 2005). „Pro následující akci je podstatné, aby hráč zdvihl míč před začátkem nadhozu do výše obličeje a z tohoto místa provedl nadhoz. Důvodem je zkrácení dráhy nadhozu. Jestliţe je splněna tato podmínka, není nutné hráčovi předepisovat, má – li drţet míč na začátku akce jednou nebo oběma rukama. Těsně před nadhozem míče pohlédne hráč na cílové místo, předsune levou nohu více vpřed“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.4.2.

Nadhoz a práce paţí před úderem

„Nadhazující paţe zůstává při pohybu téměř napjata a hráč nadhazuje míč mírným, plynulým pohybem. Míč opouští ruku v okamţiku, kdyţ se ocitne ve výši ramen. Nadhoz se provádí před ramenem úderové paţe, relativně nízko nad úroveň hlavy, a to ve směru cíle podání. Nadhazující ruka ukazuje vpřed i po ukončení nadhozu. Pokud je to moţné, neměl by míč nadhozu vůbec rotovat nebo jen minimálně“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.4.3.

Činnost paţe při úderu

„Úderová paţe se současně s nadhozem stahuje zpět do polohy s ohnutým předloktím, rukou mířící vpřed a loktem mírně pod úrovní ramene. Úderová paţe je v průběhu celého pohybu mírně pokrčena a nenapíná se v lokti ani v okamţiku úderu, proto jde poslední část pohybu jakoby po přímce a ne po boku. Dlaň se mírně vytáčí ven, coţ hráči umoţňuje zatáhnout paţi více do zadu bez zbytečného svalového napětí. K vytvoření plochy dráhy letu, musí být míč udeřen před tělem a nad hlavou. Současně s úderem paţe prudce zvolní a ruka udeří krátkým, agresivním, ostrým úderem, jaký je znám např. z karate. Ruka a zápěstí se drţí ve zpevněné poloze, prsty jsou spojeny a dlaň je plochá a rovná. Úhel mezi dlaní a předloktím je neměnný a kontakt dlaně s povrchem míče by měl být co nejmenší. Míč je třeba udeřit palcovou a dlaňovou částí ruky do vhodného místa povrchu tak aby spojnice místa úderu na povrch míče, středu míče a počáteční směr dráhy letu

21

tvořily přímku. V ideálním případě by měl být míč udeřen při kulminaci nadhozu nebo momentu, kde je míč této poloze blízko. Současně s přenesením váhy na levou nohu nastává rotační pohyb celého těla a úderová paţe rotuje kolem ramene“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.4.4.

Činnost paţe po úderu

„Ihned po krátkém, ostrém úderu se paţe rychle zastaví, stejně tak se zastaví pohyb zápěstí a míč v ţádném případě nedoprovází. Pokračování, které bylo vlastně přirozeným dokončením pohybu, by způsobilo neţádoucí vrchní rotaci míče. Váha je přenesena na přední nohu a okamţitě po úderu začíná pohyb vpřed do vyčkávacího postavení v poli“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.5. Vrchní podání čelné plachtící ve výskoku Charakteristika tohoto podání je stejná jako u plachtícího podání v čelném postavení, o kterém je blíţe pojednáno v kapitole pět.

2.3.5.1.


„Výchozí postoj můţe být různý, neboť v tomto případě se jedná o velmi individuální záleţitost. Můţe být různý podle toho, zda chce hráč utajit způsob provedení. Ve výchozím postoji je trup vzpřímený, pravá noha i pravé rameno jsou vpředu“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.5.2.

Nadhoz a činnost před úderem

„Rozběh bývá zpravidla tříkrokový, stejně jako u smečařského podání, ale ne tak razantní. Ani jednotlivé kroky nemají důsledně ten význam jako u rozběhu při smečovaném podání. Začíná se krokem levou nohou, tedy odrazem z pravé, která je vpřed. Následuje krok pravou, jehoţ brzdící efekt je u skákaného plachtícího podání oslaben. Stejně i poslední přídavný krok levou nohou nemá charakter dobrzdění pohybu. Chodidlo levé nohy není kladeno na zem zpravidla přes špičku

22

a jeho poloha je spíše rovnoběţná s osou směru rozběhu. Pohyb (let) podávajícího hráče po dorazu pokračuje relativně vpřed. Drţení míče můţe mít během prvního kroku ještě stejnou podobu jako u smečovaného podání. U skákaného pachtícího podání dojde k tomu, ţe levá ruka uchopí míč, takţe je během druhého kroku drţen oběma rukama. I zde jsou však vidět i jiné modifikace. Míč je během druhého kroku drţen oběma rukama a i nadhoz je vlastně prováděn oběma rukama v průběhu druhého kroku. Nadhoz je nízký a bez rotace” (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.5.3.

Odraz a činnost paţí při úderu

„Odraz je odlišný od odrazu při smečovaném podání. Jednak nedochází k zášvihu paţí v průběhu brzdícího kroku, boky nejdou dozadu jako při smečovaném podání a v momentu odrazu se nacházejí blíţe směrem k místu odrazu. Mezi trupem a stehny je větší úhel neţ u smečovaného podání. Postavení chodidel při odrazu je popsáno výše a intenzita odrazu je menší – výskok je nízký, někdy se jedná pouze o jakýsi “nadskok“ a směr odrazu. A následný nízký výskok je směřován dopředu. Letové fáze je kratší neţ u smečovaného podání. Trup je v letové fázi vzpřímen. Úderová paţe má méně času, protoţe doba mezi nadhozem a úderem je kratší, nadhoz je nízký a dochází ke kratšímu nápřahu podobně jako u plachtícího podání ze země čili pohyb úderové paţe je odlišný do pohybu při klasickém úderu. Nedochází k tak intenzivnímu zataţení lokte dozadu. Ruka a zápěstí se při vlastním úderu drţí silně ve zpevněné poloze, prsty jsou spojeny a dlaň je plochá a rovná. Úhel mezi dlaní a předloktím je neměnný a kontakt dlaně s povrchem míče by měl být co nejmenší. Míč je třeba udeřit tak jako při plachtícím podání ze země. Úder by měl být proveden v kulminaci nadhozu míče“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

2.3.5.4.

Činnost po úderu

„Ihned po krátkém, ostrém úderu se paţe rychle zastaví tak jako při plachtícím podání ze země. Ihned po dopadu se hráč přemísťuje do výchozího postavení pro hru v poli“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

23

2.3.6. Vrchní podání bočné plachtící Podle Příbramské a kol. (1989) je postavení podávajícího hráče obdobné jako podání “estonského“. Rozdíl je v razantnějším vychýlení trupu vpravo. Pravá paţe není za tělem, ale je upaţena povýš se současným mírným pokrčením v lokti. Její zápěstí je zpevněno. Po nepříliš vysokém nadhozu levou rukou dochází k podobnému pohybu těla jako u estonského podání. Úderová paţe se však pohybuje před úderem do míče víceméně po přímce, kdyţ její rameno jiţ poněkud předbíhá. Typické je, ţe směr poslední části pohybu paţe je shodný s počátkem dráhy letu míče. Proto je třeba míč udeřit do jeho středu. Pohyb paţe je před odbitím prudce zbrzděn a úder je proveden jen krátkým dotykem míče. Vlastní odbití míče se uskutečňuje pěstí (směrem od lajnové strany), hranou (rozhraní dlaně a zakloněného zápěstí), palcovým valem mírně sevřené dlaně nebo konečně hranou, vytvořenou palcem a ukazovákem.

2.3.7. Vrchní podání bočné – estonské „Hráč stojí v mírném stoji rozkročném levým bokem k síti a levou nohou vpřed. Míč oběma rukama nebo jednou nadhazujeme mírně před tělo cca 1 – 1,5 m vysoko. Uklání se trup doprava, zapaţuje pravou paţi šikmo vzad a pokrčuje nohy. Z této polohy hráč napíná nohy v kolenou, vzpřimuje trup, rotuje v kyčlích a ramenou. Rameno vede paţi bočním obloukem vzhůru rovnoběţně s přenášením hmotnosti vpřed. Úder se provádí nataţenou paţí mírně před pravým ramenem. Kontakt s míčem je otevřenou dlaní pod střední část rychlým zaklopeným zápěstím vpřed. Paţe plynule pokračuje v pohybu vpřed následovaná trupem a zadní nohou“ (Příbramská a kol., 1989).

24

3.

BIOMECHANIKA

POHYBOVÉHO

APARÁTU

PŘI PODÁNÍ 3.1.

Hlavní biochemické principy techniky volejbalových úderů

(podání) Sport neovlivňuje pouze fyzickou stránku jedince, ale také duševní, vţdyť kde se nejlépe odhalí charakter člověka? Přece tehdy, kdy se musí vyrovnat s nějakou překáţkou. Jde – li o překáţku, která se musí překonávat kolektivně, např. u míčových sportů, pak se ukáţe i jeho schopnost spolupracovat s ostatními. Sportem člověk získává vytrvalost, houţevnatost, cílevědomost a četnost, cvičí svoji vůli a utváří charakterové osobnosti. Dříve k dosahování špičkových sportovních výkonů stačila pouze intuice sportovce nebo trenéra. Dnes, kdy se výkony neustále zlepšují, kdy sportovec, aby dosáhl vynikajících výsledků, musí usilovně trénovat, kdy je jeho ţivot plný odříkání, v době, kdy uvaţujeme, zda existují hranice lidských moţností, jiţ pouhá intuice nestačí. Technika sportovních činností se utváří na základě fyzikálních zákonů, kterými se sportovní úkony řídí. Uplatňuje se zde gnoseologické hledisko: na základě praktických činností sportovce se odvozují určité závěry, které se teoreticky zpracovávají a takto získané nové poznatky se uplatňují opět v praktické činnosti. Zdokonaluje se technika a její správnost se potvrzuje praxí, tedy dosaţenými výkony. Sportovní výkony nezávisí pouze na fyzikálních zákonech, ale také na individualitě sportovce. Maximálního výkonu můţe dosáhnout pouze ten, kdo je důkladně připraven po stránce technické, praktické, teoreticko – metodické a tělesné, a má potřebné morální a volní vlastnosti. Jedním z nejdůleţitějších předpokladů

vrcholového

sportu

je

zvládnutí

techniky.

Právě

znalost

mechanických zákonitostí umoţňuje vyhledávat z velkého mnoţství pohybů právě ty nejúčelnější.

25

Daleko sloţitějšími sportovními činnostmi jsou hry kolektivní, zvláště pak hry míčové, mezi které patří i volejbal. V nich člověk není úzce specializován jen na určitou činnost, běh, skok, vrh apod., ale musí ovládat všechny tyto sportovní úkony a podle herní situace se rychle rozhodnout, kterou z nich by měl uplatnit. Ve velké míře na úspěšném zvládnutí situace se účastní psychika člověka. Proto hodnotu sportovního výkonu nelze nijak statisticky určit. Testy lze zjistit pouze předpoklady jedince pro tu kterou činnost. Tím, ţe bude umět volejbalista běhat, skákat, prostě bude mít všechny fyzické předpoklady, nemusí ještě dobře ovládat určitou hru. Je to pouze jakýsi rejstřík, z něhoţ pak vybírá své vlastní herní činnosti. Lze tedy říci, ţe míčové hry jsou všestrannější neţ jednotlivé lehkoatletické disciplíny. Tato část práce pojednává o mechanické podstatě pohybu a opírá se o fyzikální zákony, z nichţ vychází jakýkoliv pohyb, tedy i pohyb ve volejbale. Běh, výskoky, pády, dopady apod. představují především pohyb v mechanickém smyslu, protoţe se vţdy jedná o změny místa hmoty těla volejbalisty v prostoru a čase. Při pohybu sportovce působí síly vnitřní – organismus je vyvolává sám svým svalovým systémem a síly vnější – působení gravitace, tření, odpor prostředí, reakce opory atd. Biomechanika vyšetřuje pohyb z hlediska mechaniky s vědomím, ţe tělo člověka nemůţe všechny mechanické zákony splňovat přesně. Jako optimální techniku lze definovat takovou techniku, která umoţňuje nejefektivnější kombinaci síly a kontroly vlastního pohybu při úderu a při minimalizaci rizika úrazu. Hlavní biochemické principy techniky volejbalových úderů (tzn. i podání) jsou: Opačná síla – impuls pro následnou explosivní akci. Provádí se přenosem váhy na ţádnou nohu proti zemi (sníţením těţiště) - tohoto úderu vychází síla všech úderů. Důleţité je pokrčení v kolenou a přenosu váhy. Setrvačnost – švih a protaţení horní končetiny podél boků. Předpětí svalů - hlavně v přípravné fázi.

26

Rovnováha – volejbal vyţaduje dynamickou rovnováhu - je třeba dbát, aby hráč drţel niţší postoj pro sníţení těţiště, aby drţel vertikální osu těla v přímé linii, snáze vyuţíval také zákonů setrvačnosti. Hybnost – rotace těla a boků při úderu a přenos váhy těla do úderu.

3.2.

Kinematická a dynamická charakteristika

Obecně je tělo hráče sloţitý pohybový orgán, který se skládá z jednotlivých částí těla vzájemně pohybově spojených, které nazýváme pohybovými články. Pohybové články představují tu část těla, která je schopná vykonávat pohyby samostatně, jako např. články prstů, ruka, předloktí, rameno, hlava a trup. Někdy se za pohybový článek povaţuje celá končetina. Jestliţe jsou jednotlivé články fixovány, tak ţe pohyb celé končetiny vykonává jako celek. Pohyby jednotlivých článků nazýváme pohybovými prvky. Mezi ně patří ohnutí, rotace, atd. Pohybové články se navzájem pohybově spojují, čímţ utvářejí celý řetězec článků, který nazýváme kinetickým neboli pohybovým řetězcem. Pohyby článků zabezpečuje mechanismus pohybového aparátu těla cvičence, který tvoří kosti, svaly a klouby. Články těla, pakliţe představují zdánlivě jednoduché pohyby, jsou velmi sloţeným pohybovým mechanismem. Zmiňované principy by nemohly mít správný efekt bez bezchybně zvládnutého koordinačního neboli pohybového řetězce. Ten je sloţen z několika částí (viz předešlý odstavec). Vyvinutá síla jedním pohybovým článkem je přenášena k článkům ostatním a tak vzniká pohyb jako komplexní celek. Při správném provedení dochází k uvedení celého těla do pohybu.

3.3.

Význam mechaniky ve volejbale

Jestliţe síla způsobuje změnu polohy tělesa, závisí na proběhnuté dráze, má tedy dráhový účinek. V lidské činnosti, zvláště pak při sportu se velmi často pohybuje těleso šikmo vzhůru. Prostorem se můţe při volejbale pohybovat náčiní – míč, náčiní je zde uvedeno do pohybu silou člověka.

27

Jsou-li známé potřebné veličiny, které mohou být získány měřením, můţeme určit, jakého výkonu přibliţně sportovec dosáhne. Můţeme mu poradit, čeho se má vyvarovat, co dělá dobře a jak by měla vypadat správná technika, aby dosáhl co nejlepších výsledků.

28

4.

KONDIČNÍ ASPEKTY PŘI PODÁNÍ

4.1.

Síla

„Síla je důleţitým předpokladem efektivního podání prováděných herních činností volejbalisty. Její dostatečná úroveň ovlivňuje rozvoj ostatních motorických schopností (rychlost, vytrvalost, flexibilita, koordinace), ale i zdraví a tělesnou zdatnost. Silový rozvoj je dlouhodobou systematickou součástí a probíhá etapově. Cíle a úkoly jednotlivých etap na sebe navazují, liší se svým zaměřením a postupně se zvyšující náročností“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

4.2.

Východiska silového tréninku:

„Poţadavky herního výkonu ve volejbale na jednotlivé druhy síly. Rozhodující je dosaţená úroveň síly výbušné a rychlé (švih paţe při smeči a podání). Potřebné je určité penzum síly statické – především v postavení v obraně nebo při vykrývání Speciální silová vytrvalost zajišťuje udrţení potřebné úrovně uvedených druhů síly po celou dobu utkání“ (Haník, Lehnert a kol., 2004).

4.3.

Hlavní zaměření silového tréninku:

„Ve vrcholovém volejbale se jedná o výbušnou sílu se zaměřením na silovou komponentu, vytrvalost ve výbušné síle, svalová hypertrofie, maximální síla, kompenzace specifického zatíţení, profylaxe. Silovou přípravu lze koncipovat takto: Dlouhodobý nepřetrţitý proces respektující především specifika vývojová, individuální,

herního

výkonu.

Proces

respektující

především

specifika

fyziologická - ve volejbale se uplatňují komplexní pohyby prováděné většinou s vysokou aţ maximální intenzitou, při kterých plní sval. Jednotlivé svalové skupiny odlišné funkce a jsou součástí určitého svalového řetězce.

29

Předpokladem efektivního posilování je správná funkce svalů ve smyslu vrozených nebo naučených pohybových stereotypů. V opačném případě nepřináší posilování potřebný tréninkový efekt, a navíc vede ke zhoršení svalových funkcí a vzniku nebo prohloubení zdravotních problémů. Proto, pokud je to reálné, je potřebné v určitých periodách vyšetření u odborníka. Zvláštní pozornost věnovat síle břišního svalstva a svalstva kolem páteře. Patří však i k základním kondičním předpokladům efektivního vykonávání herních činností ve volejbale“ (Haník, Vlach a kol., 2008).

30

5.

ZDRAVOTNÍ ASPEKTY PŘI PODÁNÍ

5.1.

Reakce pohybového systému na tělesnou zátěţ.

„Znalost reakce svalstva na pohyb je významnou sloţkou jak fyzioterapie tělesných cvičení, tak i patologie a traumatologie. Nelze ji však hodnotit izolovaně, Vţdy se musí vztahovat místní reakční změny k celkové odezvě organismu na tělesné zatíţení“ (Handzo a kol., 1986).

5.2.

Adaptace pohybového systému na tělesnou zátěţ

„Dostatečná a pravidelná pohybová aktivita zabezpečuje fyziologické činnosti a harmonický vývoj pohybového systému. Pohyb je tedy předpokladem zdárného vývoje a utváření pohybového aparátu. Existuje úzká vazba mezi svalovou činností, svalovou hmotou a cévním zásobením. Není – li rovnováha mezi těmito faktory, vznikají prepatologické či patologické změny. Jako ochranný mechanismus zde působí dlouhodobý tetanický svalový stah – křeče. Pokud tento poměr neustoupí náhle nebo prudce, mohou se objevit některé další patologické příznaky: tzv. nataţení, natrţení a přetrţení. Do procesu adaptace či lépe malaadaptace v oblasti kostí je třeba řadit rámcově i některá typická mikrotraumata, která se projevují funkční přestavbou kostí i některých dalších tkání. Uvádíme například periostózy, exostózy a kalcifikace jako projevy lokálního přetíţení. Pohybový systém přímo realizuje většinu sportovních činností, a proto se na něm velice brzo projevují reakční a adaptační změny. Proto musíme velice přesně a obezřetně hodnotit snahy po neúměrně velkých adaptačních projevech v některé části těla (zejména hypertrofii a hypermobilitě). Adaptační změny musejí být souměrné a harmonické, v opačném případě vznikne nerovnováha (dysbalance). Ta je pak často příčinou dalších obtíţí mnohdy i důvodem úplného vyřazení z pohybové aktivity“ (Handzo a kol., 1986).

31

5.3.

Chronická a akutní onemocnění pletence ramenního

„Poškození ramena patří mezi nejběţnější s volejbalem související zranění. Volejbalové dovednosti způsobují obrovské zatíţení ramena. Smečování nebo podání ve výskoku znamená pro rameno projít přes širokou škálu aktivních pohybů ve velké rychlosti. Tyto síly vygenerované horní končetině přináší do struktur pletence ramenního velké nebezpečí poranění. Nejběţnější poranění ramena jsou častěji poškození v důsledku opakovaných menších či větších mikrotraumat. 1. Nestabilita ramena 2. Poškození manţety rotátorů 3. Impingement syndrom (nárazový syndrom) 4. Zlomenina klíční kosti 5. Zlomenina lopatky 6. Vykloubení ramena 7. Vykloubení kloubu mezi klíční kostí a akromionem 8. Ruptura bicepsu brachie“ (Haník, Vlach a kol., 2008).

5.4.

Chronická a akutní onemocnění dolních končetin.

„Postiţení

v oblasti

kolena

můţeme

rozdělit

na

chronická,

vzniklá

mikrotraumatizací, akutní úrazy a jejich následky. Nejznámější onemocněními kolena u volejbalistů je tzv. „skokanské koleno“ a patellofemorální syndrom. Dále úrazy: poranění postranních a zkříţených vazů kolena, poranění menisků, luxace patelly, zlomenina patelly, prasklý úpon quadricepsu na patellu. Chronické stavy: trakční periostitida drsnatiny holenní kosti, bursitidy v okolí kolena, „běţecké koleno“. Jedno z nejčastějších zranění sportovců je poranění hlezna. Další úrazy a chronické stavy v oblasti hlezna a nohy: postiţení Achillovy šlachy, postiţení lýtkového svalstva, postiţení šlach stabilizující hlezno, zánět okostice, postiţení v oblasti patní kosti, zlomenina nohy“ (Haník, Vlach a kol., 2008).

32

6.

CÍLE A VÝZKUMNÉ OTÁZKY, ÚKOLY

6.1.

Cíle práce

Cílem této práce je teoreticky popsat podání ve volejbale jako herní činnost jednotlivce, pozorováním zjistit jeho účinnost a ukázat zda výrazně ovlivňuje průběh jednotlivých utkání a podílí se i na úspěchu jednotlivých druţstev. K dosaţení cíle mi poslouţí: Dostupná literatura. Zaznamenávání dat a jejich vyhodnocení UNIQA extraligy ţen ve volejbale v sezóně 2010/2011.

6.2.

Výzkumné otázky 1. Jaké je zastoupení plachtícího podání ze země, plachtícího skákaného podání a smečovaného podání v extralize ţen? 2. Jaké je úspěšnost plachtícího podání ze země v extralize ţen? 3. Jaké je úspěšnost plachtícího skákaného podání v extralize ţen? 4. Jaké je zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky a do zadní přihrávající hráčky?

6.3.

Úkoly práce 1. Sledování jednotlivých utkání extraligy ve volejbale ţen v sezóně 2010/2011. 2. Zaznamenávání četnosti jednotlivých druhů podání v setech. 3. Zaznamenání úspěšnosti vymezených druhů podání v setech. 4. Statistické zpracování zaznamenaných údajů a jejich následné grafické zpracování.

33

7.

METODIKA PRÁCE

7.1.

Charakteristika

Zkoumání dané problematiky bylo zaznamenáno do připravené statistické tabulky, z níţ pak byly zpracovávány její konečné výsledky. Sledováno bylo deset zápasů UNIQA volejbalové extraligy ţen 2010/2011 a bylo zaznamenáno procentuální zastoupení a úspěšnost jednotlivých podání.

7.2.

Pouţité metody

Pro zpracování sběrných dat byly pro kaţdé druţstvo vytvořeny tabulky, do nichţ se čárkovací metodou zaznamenávala potřebná data. Ta byla získána sledováním deseti zápasů – nepřímým (prostřednictvím videozáznamu) i přímým pozorováním. Tato práce se zabývá procentuálním zastoupením vymezených druhů podání, proto byly otázky zaměřeny na četnost těchto podání v celém zápase a nakonec byly výsledné hodnoty těchto podání zpracovány do grafů a tabulek. Pro lepší přehlednost byla stanovena popisová škála jednotlivých podání (viz níţe). Plachtící podání ze země číslem 1, plachtící skákané podání číslem 2, smečované podání číslem 3. Úkolem této práce je také zjistit procentuální úspěšnost dvou druhů podání, coţ znamená, ţe byla vytyčena hodnotící škála (viz níţe), kde je pojem úspěšnost podání definován jako eso, pak jako přímý bod z podání a následně pak jako přehrání míče do pole soupeře zadarmo. Poslední výzkumná otázka je zaměřena na procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky (označení A) a do zadní přihrávající hráčky (označení B). Získané hodnoty byly zaznamenány do tabulek a následně pak graficky zpracovány.

Popisová škála: 1 – plachtící podání ze země 2 – plachtící skákané podání 3 – smečované podání

34

Hodnotící škála: podání za 1 – eso, přímý bod z podání, hra nepokračuje 2 – míč musí být přehrán do pole soupeře zadarmo 3 – druţstvo můţe útočit bez zapojení útoku 1. sledem 4 – druţstvo můţe útočit všemi útočnými údery včetně 1. sledu 5 – zkaţené podání

35

8.

VÝSLEDKY VÝZKUMU

V této části práce je předloţeno grafické zpracování získaných hodnot. Z kaţdého z deseti zápasů byly vytvořeny tři tabulky a čtyři grafy. V tabulkách je zaznamenán počet jednotlivých druhů podání za kaţdý set, jejich celkový počet za celý zápas a následně pak procentuální zastoupení vytyčených druhů podání, také za celý zápas. Grafy znázorňují procentuální zastoupení podání jednotlivých druţstev. Hodnoty jednotlivých druţstev jsou umístěny vedle sebe pro lepší srovnatelnost. První graf znázorňuje vţdy procentuální zastoupení plachtícího podání ze země, plachtícího skákaného podání a smečovaného podání. Druhý graf ukazuje procentuální úspěšnost plachtícího podání ze země a plachtícího skákaného podání. Poslední graf značí procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky a do zadní přihrávající hráčky.

36

8.1.

VK Královo pole Brno: TJ Tatran Střešovice 3 : 0

tab. 1: Statistické údaje z prvního utkání 29. 1. 2011 VK KP Brno

TJ Tatran Střešovice

celkem

1.

2.

3.

celkem

1.

2.

3.

set

set

set

Plachtící podání ze země

11

15

12

38

20

13

12

45

Plachtící skákané podání

14

8

13

35

2

6

5

13

Smečované podání

0

2

0

2

0

1

0

1

Celkový počet podání

25

25

25

75

22

20

17

59

set set set

tab. 2: Procentuální zastoupení podání VK KP Brno



50 %

76 %


47 %

22 %

Smečované podání

3%

2%

Procentuální zastoupení VK KP Brno 76%

80% 60%


50%

47%

40%

22%

20%

3% 2%

0% 1

2

3

druhy podání

obr. 1 grafické znázornění procentuálního zastoupení

37

tab. 3: Procentuální úspěšnost podání VK KP Brno


celkem

úspěšných

%

celkem

úspěšných

%

Plachtící ze země

38

11

29

45

10

22

Plachtící skákané

35

14

40

13

5

38

Procentuální úspěšnost VK KP Brno 40% 30% 20%

TJ Tatran Střešovice 40% 39%

29%

22%

10% 0% ze země

skákané

plachtící podání

obr. 2 grafické znázornění procentuální úspěšnosti podání Procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky – A Procentuální zastoupení podání do zadní přihrávající hráčky - B tab. 4: Procentuální zastoupení podání

1. set 2. set 3. set Celkem % zastoupení

VK KP Brno A B 6 7 5 7 4 6 15 20 20 27


38

TJ Tatran Střešovice A B 5 10 4 6 7 5 16 21 27 36

Procentuální zastoupení VK Královo pole Brno

TJ Tatran Střešovice 36%

40% 30%

27%

27%

20%

20% 10% 0% A

B

obr. 3 grafické znázornění procentuálního zastoupení podání

39

8.2.

TJ Mittal Ostrava: TJ Tatran Střešovice 3 : 0

tab. 5: Statistické údaje z druhého utkání 5. 2. 2011 1. set 21 3 1 25

Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání Smečované podání Celkový počet podání

TJ Mittal Ostrava celkem 2. 3. set set 24 19 64 1 4 8 0 2 3 25 25 75

TJ Tatran Střešovice celkem 1. 2. 3. set set set 15 16 17 48 3 4 3 10 1 1 1 3 19 21 21 61

tab. 6: Procentuální zastoupení podání TJ Mittal Ostrava 85 % 11 % 5%

Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání Smečované podání

TJ Tatran Střešovice 79 % 16 % 5%

Procentuální zastoupení TJ Mittal Ostrava 100% 80%


85% 79%

60% 40%

11%16%

20% 0% 1

2

5% 5% 3

druhy podání


40

tab. 7: Procentuální úspěšnost podání

Plachtící ze země Plachtící skákané

TJ Mittal Ostrava celkem úspěšných 64 7 8

TJ Tatran Střešovice celkem úspěšných % 48 6 13

% 11

1

13

10

2

20

Procentuální úspěšnost TJ Mittal Ostrava 20% 15% 10% 5% 0%


11%

13%

ze země

13%

skákané


obr. 5 grafické znázornění procentuální úspěšnosti podání

Procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky – A Procentuální zastoupení podání do zadní přihrávající hráčky - B tab. 8: Procentuální zastoupení podání


TJ Mittal Ostrava A B 7 10 6 11 6 10 19 31 25 41


41


Procentuální zastoupení TJ Mittal Ostrava


50% 40% 30%

41% 38% 25%

20%

18%

10% 0% A

B

obr.6 grafické znázornění procentuálního zastoupení podání

42

8.3.

TJ Sokol Frýdek – Místek : TJ Tatran Střešovice 3 : 2

tab. 9: Statistické údaje ze třetího utkání 12. 2. 2011 TJ Sokol Frýdek-Místek


1. set

2. set

3. set

4. set

5. set

celkem

95

23

18

23

10

5

79

0

6

2

2

2

1

0

7

0

0

3

0

1

0

0

0

1

25

15

104

25

21

25

11

5

87

1. set

2. set

3. set

4. set

5. set


13

24

21

22

15


3

0

0

3

Smečova né podání

2

1

0


18

25

21

celkem

tab. 10: Procentuální zastoupení podání Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání Smečované podání

TJ Sokol Frýdek-Místek 91 % 6% 3%

43

TJ Tatran Střešovice 91 % 8% 1%

Procentuální zastoupení TJ Sokol Frýdek - Místek 100%


91%91%

80% 60% 40% 20%

6% 8%

3% 1%

0% 1

2

3

druhy podání

obr. 7 grafické znázornění procentuálního zastoupení podání tab. 11: Procentuální úspěšnost podání


TJ Sokol Frýdek-Místek celkem úspěšných % 95 14 15 3

1


33

7

3

Procentuální úspěšnost TJ Sokol Frýdek - Místek 50% 40% 30% 20% 10% 0%


33% 15%

13%

ze země

skákané



44

43


1. set 2. set 3. set 4. set 5. set Celkem % zastoupení

TJ Sokol FrýdekMístek A B 3 10 5 12 6 8 4 6 2 6 20 42 19 40

TJ Tatran Střešovice 1. set 2. set 3. set 4. set 5. set Celkem % zastoupení

A 5 3 4 1 0 13 15

Procentuální zastoupení TJ Sokol Frýdek - Místek

40% 39%

40% 30% 20%


19%

15%

10% 0% A

B


45

B 10 10 12 5 1 38 39

8.4.

VK TU Liberec – TJ Tatran Střešovice 0 : 3

tab. 13: Statistické údaje ze čtvrtého utkání 17. 2. 2011


1. set 17

VK TU Liberec 2. set 3. set celkem 18 20 55

1. set 19

TJ Tatran Střešovice 2. set 3. set celkem 21 20 60

2

1

2

5

4

3

4

1

0

2

3

2

1

2

20

19

14

63

25

25

26

11

76

tab. 14: Procentuální zastoupení podání VK TU Liberec 87 % 8% 5%


TJ Tatran Střešovice 79% 14% 7%

Procentuální zastoupení VK TU Liberec 100% 80%


87% 79%

60% 40% 8%14%

20%

5% 7%

0% 1

2

3

druhy podání


46



celkem 55 5

VK TU Liberec úspěšných 3


% 6

1

20

11

4

36

Procentuální úspěšnost VK TU Liberec


40% 30%

17%

20% 10%

20%

6%

0% ze země

skákané





VK TU Liberec A B 3 8 3 9 5 9 11 26 17 41


47


Procentuální zastoupení VK TU Liberec


80% 60% 40% 20%

41% 17% 21%

0% A

B


48

8.5.

SK UP Olomouc – TJ Tatran Střešovice 3 : 0

tab. 17: Statistické údaje z pátého utkání 19. 2. 2011


1. set 18

SK UP Olomouc 2. set 3. set celkem 23 24 65

1. set 14


4

3

1

8

7

4

3

14

3

0

0

3

1

2

0

3

25

26

25

76

22

24

12

58

tab. 18: Procentuální zastoupení podání SK UP Olomouc 86 % 11 % 4%


TJ Tatran Střešovice 71 % 24 % 5%

Procentuální zastoupení SK UP Olomouc 100% 80%


86% 71%

60% 40%

24% 11%

20% 0% 1

2

4% 5% 3

druhy podání


49

tab. 19: Procentuální úspěšnost podání SK UP Olomouc celkem úspěšných 65 9


8


% 14

2

25

14

4

29

Procentuální úspěšnost SK UP Olomouc 30% 20%


20%

25%

29%

14%

10% 0% ze země

skákané



Procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky – A Procentuální zastoupení podání do zadní přihrávající hráčky - B tab. 20: Procentuální zastoupení podání SK UP Olomouc A

B

1. set

7

8

2. set

7

3. set

TJ Tatran Střešovice A

B

1. set

8

6

9

2. set

9

7

6

8

3. set

4

3

Celkem

20

25

Celkem

21

16

% zastoupení

26

33

% zastoupení

36

28

50

Procentuální zastoupení SK UP Olomouc 36%

40% 30%


33%

26%

28%

20% 10% 0% A

B


51

8.6.

PVK Olymp Praha – TJ Tatran Střešovice 3 : 0

tab. 21: Statistické údaje z šestého utkání 5. 3. 2011


1. set 21

PVK Olymp Praha 2. set 3. set celkem 22 23 66

1. set 14


1

1

1

3

0

2

0

2

3

2

1

6

1

0

1

2

25

25

25

75

15

14

19

48

tab. 22: Procentuální zastoupení podání PVK Olymp Praha 88 % 4% 8%



Procentuální zastoupení PVK Olymp Praha 100%


88%92%

80% 60% 40% 20%

4% 4%

0% 1

2

8% 4% 3

druhy podání


52



PVK Olymp Praha celkem úspěšných % 66 21 32 3

1


33

2

1

50

Procentuální úspěšnost PVK Olymp Praha 50% 40% 30% 20% 10% 0%

TJ Tatran Střešovice 50% 33%

32% 9% ze země

skákané





PVK Olymp Praha A B 6 8 7 6 8 9 21 23 20 27


53


Procentuální zastoupení PVK Olymp Praha


40% 30%

28%

31% 23%

23%

20% 10% 0% A

B


54

8.7.

Volleyball club Slavia Praha – TJ Tatran Střešovice 3 : 0

tab. 25: Statistické údaje ze sedmého utkání 12. 3. 2011


Volleyball club Slavia Praha 1. set 2. set 3. set celkem 19 21 20 60

1. set 22


6

4

5

15

1

0

2

3

1

0

0

1

1

0

1

2

26

25

25

76

24

21

17

62

tab. 26: Procentuální zastoupení podání


Volleyball club Slavia Praha 79 % 20 % 1%


Procentuální zastoupení Volleyball club Slavia Praha 100% 80%


92% 79%

60% 40%

20% 5%

20% 0% 1

2

1% 3% 3

druhy podání


55

tab. 27: Procentuální úspěšnost podání Volleyball club Slavia Praha celkem úspěšných % 60 10 17


15

5


33

3

0

0

Procentuální úspěšnost Volleyball club Slavia Praha 40% 30% 20%


33% 17%

12%

10%

0%

0% ze země

skákané




1. set 2. set 3. set 4. set Celkem % zastoupení

Volleyball club Slavia Praha A B 8 8 9 10 9 5 6 4 32 27 33 28

TJ Tatran Střešovice 1. set 2. set 3. set 4. set Celkem % zastoupení

56

A 2 3 3 2 10 13

B 3 4 5 2 14 18

Procentuální zastoupení Volleyball club Slavia Praha

40%

33%

28%

30% 20%


18%

13%

10% 0% A

B


57

8.8.

PVK Přerov Precheza – PVK Olymp Praha 1: 3

tab. 29: Statistické údaje z osmého utkání 12. 3. 2011


PVK Přerov Precheza 1. 2. 3. 4. celkem set set set set 17 18 16 8 59

1. set 19

PVK Olymp Praha 2. 3. 4. celkem set set set 22 21 23 85

7

5

4

3

19

2

1

2

1

6

1

0

1

0

2

0

2

2

1

5

25

23

21

11

80

21

25

25

25

96

tab. 30: Procentuální zastoupení podání PVK Přerov Precheza 74 % 24 % 2%


PVK Olymp Praha 89 % 6% 5%

Procentuální zastoupení PVK Přerov Precheza 100% 80%

PVK Olymp Praha

89% 74%

60% 40%

24% 6%

20% 0% 1

2

2% 5% 3

druhy podání


58



PVK Přerov Precheza celkem úspěšných % 59 10 17 19

7

PVK Olymp Praha celkem úspěšných % 85 20 24

37

6

2

33

Procentuální úspěšnost PVK Přerov Precheza

37%

40% 30% 20%

PVK Olymp Praha

17%

33%

24%

10% 0% ze země

skákané




PVK Přerov Precheza A B 5 7 7 6 8 6 3 3 23 22 29 28


59

PVK Olymp Praha A B 6 7 7 8 5 5 5 5 23 25 24 26

Procentuální zastoupení PVk Přerov Precheza

30%

29%

PVK Olymp Praha 28%

24%

26%

20% 10% 0% A

B


60

8.9.

PVK Přerov Precheza – TJ Tatran Střešovice 3 : 1

tab. 33: Statistické údaje z devátého utkání 17. 3. 2011


1. set 18

PVK Přerov Precheza 2. 3. 4. celkem set set set 23 20 21 82

1. set 18

TJ Tatran Střešovice 2. 3. 4. celkem set set set 15 23 17 73

5

2

1

3

11

0

0

0

0

0

2

0

0

1

3

3

1

2

1

7

25

25

21

25

96

21

16

25

18

80


PVK Přerov Precheza 85 % 12 % 3%


Procentuální zastoupení PVK Přerov Precheza 100%


85%91%

80% 60% 40% 12% 0%

20% 0% 1

2

3%

9%

3

podání


61

tab. 35: Procentuální úspěšnost podání PVK Přerov Precheza celkem úspěšných % 82 7 9


11

5


46

0

0

0

Procentuální úspěšnost PVK Přerov Precheza 50% 40% 30% 20% 10% 0%


9% 12% ze země

0% skákané




PVK Přerov Precheza A B 8 7 9 5 3 6 6 2 26 20 27 21


62

TJ Tatran Střešovice A B 4 5 5 8 8 7 3 4 20 24 25 30

Procentuální zastoupení PVK Přerov Precheza

30%

27%


25%

21%

20% 10% 0% A

B


63

8.10. VK TU Liberec – SK UP Olomouc 1 : 3 tab. 37: Statistické údaje z desátého utkání 17. 3. 2011


1. set 21

VK TU Liberec 2. 3. 4. celkem set set set 17 7 20 65

1. set 13

SK UP Olomouc 2. 3. 4. celkem set set set 19 21 20 73

3

2

1

0

6

6

5

4

3

18

1

1

0

1

3

1

1

0

2

4

25

20

8

21

74

20

25

25

25

95


VK TU Liberec 88 % 8% 4%

SK UP Olomouc 77 % 19 % 4%

Procentuální zastoupení VK TU Liberec 100% 80%

SK UP Olomouc

88% 77%

60% 40%

19% 8%

20% 0% 1

2

4% 4% 3

druhy podání


64



celkem 65

VK TU Liberec úspěšných 3

6

SK UP Olomouc celkem úspěšných 73 10

% 5

0

0

18

3

% 14 17

Procentuální úspěšnost VK TU Liberec 20%

SK UP Olomouc 17%

14%

15% 10%

5%

5% 0%

0% ze země

skákané





VK TU Liberec A B 7 10 3 9 0 4 4 9 14 32 19 43

SP UP Olomouc A 1. set 8 2. set 9 3. set 5 4. set 3 Celkem 25 % 26 zastoupení

65

B 6 7 9 10 32 34

Procentuální zastoupení VK TU Liberec

43%

50%

34%

40% 30%

SK UP Olomouc

19%

26%

20% 10% 0% A

B


66

9.

DISKUSE

Abychom mohli určit zastoupení a úspěšnost podání ze všech deseti zápasů, všechny výsledky byly shrnuty do následujících tabulek a grafů, z nichţ bude moţné celkové výsledky vyčíst. tab. 41: Celkové statistické údaje CELKEM 1254 200 60 1514

Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání Smečované podání Celkový počet podání tab. 42: Celkové procentuální zastoupení podání Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání Smečované podání

83 % 13 % 4%

Celkové procentuální zastoupení podání 100%

83%

80% 60% 40% 13%

20%

4%

0% 1

2

3

druhy podání

obr. 31 grafické znázornění celkového procentuální zastoupení podání tab. 43: Celková procentuální úspěšnost podání Plachtící podání ze země Plachtící skákané podání

celkem 1254

úspěšných 189

% 15

200

61

31

67

Celková procentuální úspěšnost podání

40% 30% 20% 10%

31% 15%

0% ze země

skákané


obr. 32 grafické znázornění celkové procentuální úspěšnosti podání tab. 44: Celkové procentuální zastoupení podání do útočící přihrávající útočící hráčky (A) a do zadní přihrávající hráčky (B) Celkem podání A

367

Celkem podání B

532


1514

Procentuální zastoupení A

24 %

Procentuální zastoupení B

35 %

Celkové procentuální zastoupení podání 35%

40% 24%

30% 20% 10% 0% A

B

Obr. 33 grafické znázornění celkového procentuálního zastoupení podání

68

9.1.

Odpovědi na výzkumné otázky

Cílem této práce je odpovědět na výzkumné otázky, které byly stanoveny v kapitole šest, na základě sběrných dat ze statistického zaznamenávání výsledků a jejich zanesení do grafů můţeme stanovený cíl na následujících stranách splnit. Výzkumná otázka číslo 1: jaké je procentuální zastoupení plachtícího podání ze země, plachtícího skákaného podání a smečovaného podání v extralize žen 2010/2011? Z grafu č. 31, je patrné, ţe ve všech sledovaných zápasech převaţuje plachtící podání ze země. Jelikoţ hráčky chtějí tuto herní činnost zvládnout, nikoliv zkazit, plachtící podání ze země, je zdá se pro současné hráčky volejbalu asi nejpřijatelnější forma podání. V mnoha případech se navrátilo k podání “z dálky”, coţ je i v dnešní době proti protihráčkám velmi účinná „zbraň“. Trajektorie letu je delší, tudíţ pro protihráčky je daleko obtíţnější zvolit správný postoj před samotným odbitím oproti smečovanému podání. Při tomto druhu podání je snadnější plnit také taktické pokyny (zkrátit podání, podávat do místa mezi dvě přihrávající hráčky, podávat do špatně přijímající hráčky), jelikoţ hráčka se můţe soustředit na samotný úder, nikoliv na další doprovodné pohyby končetin (nadhoz, výskok). Plachtící skákané podání má u sledovaných hráček poněkud niţší zastoupení. Jedná se o celý komplex pohybů, který je pro naprostou většinu hráček nevyhovující, z důvodu přesného nadhozu (i kdyţ je oběma rukama) a výskoku. V extralize ţen se absolutně opustilo od smečovaného podání. Důvodem je zřejmě přílišná komplikovanost při nadhozu míče jednou rukou a nedostatečná razance pohybu paţe při úderu. Důleţité jsou v tomto případě také genetické dispozice, vybavení silového potenciálu hráčky. Výzkumná otázka číslo 2: jaká je procentuální úspěšnost plachtícího podání ze země v extralize žen 2010/2011? Výsledek této výzkumné otázky nám jasně ukazuje, ţe úspěšnost plachtící podání ze země není příliš vysoká. Málokdy se překlene přes třicet procent, z tohoto výsledku můţeme usuzovat, ţe plachtící podání ze země, jelikoţ v naprosté většině zápasů převaţuje, není vítězným elementem, nýbrţ předmětem dalšího 69

rozvoje v nácviku podání. Konkrétně, pomalu přecházet od jednoduchého podání ke sloţitějšímu, v němţ je budoucnost volejbalu. Výzkumná otázka číslo 3: jaká je procentuální úspěšnost plachtícího skákaného podání v extralize žen 2010/2011? Ze stejného grafu č. 32 je patrné, ţe procentuální úspěšnost plachtícího skákaného podání je třicet procent, tedy o poznání vyšší neţ podání předchozí. Díky výskoku, a o to důraznějšímu úderu do míče, je umocněna razance a plachtící trajektorie míče. Hráčky se většinou snaţily umísťovat tento druh podání mezi dvě hráčky, nikoliv na jednu hráčku i za cenu zkaţeného podání. Pokud se jim tento záměr vydařil, odměnou jim bylo, víceméně, získaný bod v podobě esa či přímého bodu z podání. Výzkumná otázka číslo 4: Jaké je procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky a do zadní přihrávající hráčky v extralize žen 2010/2011? Z grafu č. 33 je zřejmé, ţe hráčky málokdy vyuţívají ve svůj prospěch postavení přihrávajícího druţstva, kdy jedna hráčka je přihrávající útočící hráčkou. Hráčky si za této situace nedovedou sami takticky poradit anebo jejich volejbalové dovednosti při podání nedosahují takových kvalit. V této situaci by měl trenér sehrát svou roli “rádce” a poukázat na „slabinu“ přijímajícího druţstva. Většina hráček má jasný cíl – dát podání, ale uţ bohuţel nebere v potaz na koho ho umístit. Hráčky málokdy vynechávají z přihrávky libero. Buď byl pokyn na „poradě“ podávat do libera, coţ bylo zaznamenáno asi u dvou zápasů, kdy libero jiţ dlouhodobě podávalo špatné výkony anebo naopak hráčky nerespektovaly pokyn, vynechat libero, a podávaly do nejzaţšího směru podání. Asi u třech druţstev projevilo libero vysoké kvality a snaţilo se i míče, které nebyly vyloţeně umísťovány do jeho zóny přihrávat. Závěrem, ze všech grafů je patrné, ţe podání je a bude předmětem dalšího zdokonalování ve volejbale. Je třeba věnovat v přípravné, ale i soutěţní fázi, dostatek času na nácvik a provedení jednotlivých podání, tak aby se změnilo málo účinného podání v dostatečně účinné podání.

70

SHRNUTÍ: „Podání je základní herní činnost, kterou charakterizujeme jako útočnou činnost hráče“ (Hančík, Belaj, Mačura, Horský, 1982). Na základě zodpovězení výzkumných otázek je však patrné, ţe toto tvrzení u volejbalové extraligy ţen 2010/2011, v zásadě, vůbec neplatí. Hráčky volí víceméně nejjednodušší technicky zvládnutelný druh podání, jelikoţ si naprostá většina z nich na podání „nevěří“, obává se zkaţeného podání, málokdy se odváţí do risku. Stále přetrvává přesvědčení, ţe je lepší dát podání “na jistotu“ neţ ho zkazit. Výhodou této herní činnosti je, ţe hráčka není odkázána na pomoc spoluhráček při tréninku, dá se trénovat individuálně, takţe záleţí pouze a jen na ní, jak k této problematice podání sama přistupuje. V ţenském volejbale o úspěchu a neúspěchu víceméně rozhoduje psychika. Hráčka, která má za sebou více tréninkových pokusů na podání se stává v samotném utkání odolnější a silnější a to sebou přináší úspěch v podobě získaných bodů z podání pro celé druţstvo. Aktuálně je téma podání velmi diskutovanou problematikou a doufejme, ţe bude v budoucnosti předmětem dalšího zdokonalování herní činnosti jednotlivce, která volejbal dále obohatí, zpestří ho a potvrdí i fakt, ţe podání by mělo být útočné uvedení míče do hry.

71

10.

ZÁVĚR

Předmětem této práce je podání v extralize ţen, konkrétně jeho procentuální zastoupení a úspěšnost. Za zkoumaný subjekt byla vybrána druţstva české UNIQA extraligy ţen 2010/2011. Práce je rozdělena na teoretickou část a praktickou část. V teoretické části byl ve stručnosti popsán vznik a vývoj volejbalu, jak ve světě, tak v českých zemích. Dále zde byly charakterizovány jednotlivé druhy a techniky podání. Okrajově zde byla nastíněna problematika kondiční přípravy, chronického zatíţení a v poslední řadě, jak a z čeho by měl plynulý pohyb při podání vycházet. V praktické části byly zpracovány získané údaje a snahou bylo objektivně odpovědět na výzkumné otázky, které byly poloţeny jiţ na začátku této práce, tedy jaké je procentuální zastoupení jednotlivých druhů podání v deseti sledovaných zápasech, jaká je procentuální úspěšnost dvou vytyčených podání a jaké je procentuální zastoupení podání do přihrávající útočící hráčky a do zadní přihrávající hráčky. Z grafů a tabulek je patrné, ţe ve všech sledovaných zápasech jasně převaţuje plachtící podání ze země, pro jeho jednodušší proveditelnost a umístění. Avšak úspěšnost v porovnání s četností tohoto podání nebyla příliš vysoká. U plachtícího skákaného podání pozorujeme úspěšnost o poznání vyšší, škoda jen, ţe má v zápasech tak malé zastoupení. Taktika při umístění podání je prozatím při hře málo “probádanou“ oblastí. Hráčky podávají víceméně spíše „na jistotu“. Závěrem lze tedy říci, ţe z mnoha druhů podání, které se během vývoje ve volejbalu vyskytovaly, je aktuálně nejvíce pouţívané plachtící podání ze země, ale nejúčinnější je plachtící skákané podání. Věřme, ţe se podání bude dále vyvíjet tak, ţe se stane postupem času nejsilnější “zbraní“ v celé volejbalové hře.

72

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ALTER, M. Strečink. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 199. 232 s. ISBN 80-7169-763-X. BEDNAŘÍK, M., ŠIROKÁ, M. Fyzika pro gymnázia – mechanika. 3. vyd. Praha: Prométheus, spol. s.r.o., 2000. 288 s. ISBN 80-7196-176-0. BURSOVÁ, M. Kompenzační cvičení. 1 vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 196 s. ISBN 80-247-0948-1. CÍSAŘ, V. Volejbal – Technika a taktika hry, průpravná cvičení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 165 s. ISBN 80-247-0502-8. DOSTÁLOVÁ, I., MIKLÁNKOVÁ, L. Protahování a posilování pro zdraví. 1. vyd. Olomouc: Hanex, 2005. 131 s. ISBN 80-85783-47-9. DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 1 vyd. Praha: Olympia, 2002. 331 s. ISBN-80-7033-760-5. HANČÍK, V., BELAJ, J., MAČURA, I., HORSKÝ, L. Tréning vo volejbale. 1. vyd. Bratislava: Sport, slovenské tělovýchovné vydavatelství, 1983. 288 s. Prof. MuDr. HANDZO, P. a kol. Tělovýchovné lékařství – učebnice pro lékařské fakulty. 1. vyd. Praha: Zdravotnické nakladatelství AVICENUM, 1980. 176 s. HANÍK, Z., LEHNERT, M. a kol. Volejbal 1 – herní dovednosti a kondice v tréninku mládeže. 1. vyd. Praha: Český volejbalový svaz, 2004. 518 s. HANÍK, Z., VLACH, J. a kol. Volejbal 2 – učební texty pro školení trenérů. 1. vyd. Praha: Olympia, 2008. 346 s. ISBN 978-80-7376-078-6. HAVLÍČKOVÁ, L. a kol. Fyziologie pohybové zátěže II.- speciální část – 1. díl. Praha: UK, 1993. 203 s. ISBN 80-7066-815-6. HLAVIČKA, A., ŘEŠÁTKO, M., PIKNER, J. Fyzika A. 1. vyd. Praha: SPN, 1972. 452 s. JANURA, M. ZAHÁLKA, F. Kinematická analýza pohybu člověka. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. 209 s. ISBN 80-244-0930-5. KAPLAN, O. Volejbal – technika, pravidla, herní systémy, průpravná cvičení. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 101s. ISBN 80-7169-7621. 73

KAPLAN, O., BUCHTEL, J. Odbíjená – teorie a didaktika.1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1987. 184 s. KARAS, V., OTÁHAL, S., ŠUŠANKA, P. Biomechanika tělesných cvičení. 1. vyd., Praha: SPN, 1990. 184 s. ISBN 80-04-20554-2. Prof. PhDr. KOBRLE, J., CSc. BUCHTEL, J., KAPLAN, O., odb. as. Odbíjená III. – organizace, řízení, dějiny a vyučování odbíjené na školách II. Cyklu. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1975. 144 s. KONIAR, M., LEŠKO, M. Biomechanika. 1. vyd. Bratislava: SPN , 1990. 310 s. ISBN 80-8-00331-6. KOVAŘÍK, V., LANGER, F. Biomechanika tělesných cvičení I. 2 vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1994. 79 s. ISBN 80-210-0838-5. PONOMARJOV, N., I. Sociální funkce tělesné výchovy. 1. vyd. Praha: Olympia, 1979. 259 s. PŘÍBRAMSKÁ, A. a kol. Volejbal – učební text pro trenéry III. třídy. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 168 s. ISBN 80-7033-028-7. PŘIDAL, V., ZAPLETALOVÁ, L. Volejbal – herní výkon, trénink, riadenie. 1 vyd. Bratislava: Peter Mačura, 2003. 180 s. ISBN 80-8890-855. SCHORNBORN, R. Moderní výuka tenisové techniky. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Ladislav Hrubý, 2009. 262 s. ISBN 859-4-315-0265-4. SLEPIČKA, P., HOŠEK, V., HÁTLOVÁ, B. Psychologie sportu. 2. vyd Praha: Karolinum, 2009. 242 s. ISBN 978-80-246-1602-05. SOBOTKA, V. Teorie a didaktika odbíjené. 1. vyd. Brno: MU PF, 1995. 93 s. ISBN 80-210-1194-7. SVOBODA, B., VANĚK, M. Psychologie sportovních her. 1. vyd. Praha: Olympia, 1986. 190 s. TLAPÁK, P. Tvarování těla pro muže i ženy. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ARSCI, 1999. 272 s. ISBN 80-86078-00-0.

74

RESUMÉ Bakalářská práce se zabývá jednotlivými druhy podání v UNIQA extralize ţen v sezóně 2010/2011. Na základě statistických záznamů z deseti zápasů, bakalářská práce odpovídá na výzkumné otázky ohledně úspěšnosti a četnosti plachtícího a smečovaného podání.

SUMMARY The bachelor thesis deals with the individual types of volleyball service in UNIQA women extra league for the season 2010/2011. On the basis of statistic records from ten selected matches, the bachelor thesis answers the research questions regarding the success and frequency of gliding and smashing service.

75

Podání ve vrcholovém volejbale

Recommend Documents