Úvod
Při setkání s vyčerpaným člověkem si pokaždé povšimneme stejné věci: působí nejen rezignovaným a sklíčeným dojmem, ale také jako by mu doslova scházel dech. Říká, že potřebuje čas, aby se mohl opět nadechnout. Když tyto lidi duchovně doprovázím, dozvídám se z rozhovorů, že velmi touží získat novou naději. Ve svém současném duševním rozpoložení v sobě patrně nenacházejí žádný pramen, z něhož by mohli čerpat. V této souvislosti je velmi příznačné přirovnání k obrazu vyschlého pramene: pramen, ze kterého obvykle pijeme, najednou nic nevydává. Vyčerpaný člověk se cítí prázdný a vyprahlý. Jeho tvůrčí síly ochabují, vytrácí se tvořivost. Člověk přestává vnímat sám sebe, je nespokojený, vysílený a často mívá pocit, jako by byl drcen masou lidí, kteří po něm neustále něco chtějí. V dnešní době se nemluví jen o vyčerpání, ale i o takzvaném syndromu vyhoření (anglicky burnout). Podstata je přitom stejná: člověk ztratí veškerou sílu, necítí v sobě žádnou jiskřičku života. Syndrom vyhoření postihuje zejména příslušníky pomáhajících profesí. Ohroženi jsou však i lidé, kteří nesou velkou odpovědnost a jsou vystaveni značnému výkonnostnímu tlaku. Když byl kdysi fotbalový trenér Otmar Hitzfeld za velkého očekávání ze strany veřejnosti dotázán, zda by měl zájem trénovat německý národní tým, odmítl nabídku s odůvodněním, že jeho „baterie“ je zcela vybitá. Jiný
manažer zase jednou řekl, že si připadá jako vyhořelá raketa. A vyhořelou raketu nelze, jak známo, již dále využít. Když dojde v autě benzin, můžeme nádrž doplnit za určitý poplatek na čerpacích stanicích. I baterii je možné opět dobít. Lidé ale nejsou stroje. Jak to vypadá s naší duševní energií, když se cítíme slabí a zcela na konci sil? Jak najdeme opět cestu k pramenům našeho života? Vyčerpaní a vyhaslí lidé touží po pramenech energie, ze kterých by mohli čerpat. Na velkých reklamních plakátech jednoho výrobce minerálních vod byl uveden text: „Můj pramen energie“. Jiná společnost zase používá slogan „Pramen čisté síly“, se kterým jsou asociačně spojeny hodnoty jako vitalita, síla, atraktivita, mládí a zdraví. Patrně tak chtějí lidem nabídnout odpověď na jejich touhu po svěžesti a životodárné síle. Celá řada kurzů pro manažery je dnes zaměřena zejména na to, jak opět „doplnit palivo“, jak „dobít baterii“, a objevit tak v sobě vlastní vnitřní prameny síly. V současné psychologii se často mluví o takzvaných duševních zdrojích. Slovo ressource (zdroj) pochází z francouzštiny a znamená zásoby, které jsou k dispozici, zdroj, ze kterého lze čerpat. Je odvozeno z latinského resurgere, tj. „opět povstat“. Toto slovo je zcela identické s tím, které se objevuje v Bibli v souvislosti se zmrtvýchvstáním, se vzkříšením Ježíše Krista. Tyto prameny jsou často ukryty pod silnou slupkou a je třeba je nejprve odhalit. Jestliže se mi podaří proniknout až k samotnému jádru uvnitř, kde je koncentrována veškerá síla in nuce, pak bude do mého myšlení a konání proudit dostatek energie, pak ve mně může něco vzkvétat. Toto vnitřní jádro plné energie,
plné zaslíbení, je v každém z nás. Aby ale mohlo prolomit slupku, jež ho zahaluje, potřebuje ticho. Pouze tak může náš život dozrát a být plodný. Mnoho lidí má dnes pocit, že pramen jejich života je zakalen, že ztratil svou regenerační schopnost. Že je znečištěn chováním, které zraňuje jejich duši, či vnějšími pocity, které zanesly dříve čistý pramen. Tehdy začnou lidé toužit po osvěžující a životodárné vodě průzračných pramenů. Když na přednáškách mluvím o pramenech, ze kterých čerpáme, zejména pak o pramenech spirituality, lidé se mě často ptají, jak mohu nalézt tuto vnitřní sílu, kterou nazývám pramenem Ducha svatého? Cítím, že se za těmito otázkami neskrývá jen vědomé či nevědomé poznání mnohých lidí, kteří prohlédli svou „postonávající“ životní situaci. Cítím za tím také silnou touhu po něčem, co uzdravuje a dává sílu. Jiní lidé mají pocit, jako by dosud nerušené proudění jejich pramene bylo najednou ohroženo. Obávají se, že pramen vyschne a jeho voda se ztratí kdesi v zemi. U proroka Jeremiáše se setkáváme s obrazem popraskané cisterny, ze které vyteče voda a bez užitku se vsákne do okolní země. Bible nazývá samotného Boha nevyčerpatelným pramenem. Jeremiáš vytýká lidem, že opustili Boha, „zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží“ (Jer 2,13). Tento obraz odráží situaci mnoha dnešních lidí. Nevědí, kde zůstala voda, ze které kdysi čerpali. Tato voda kdesi vyschla. Ale kde? Studny a prameny patří k základním symbolům naší kultury, neboť život bez vody není možný. Když mniši z opatství v Münsterschwarzachu začali po opětovném
osídlení kláštera v roce 1913 vrtat studnu, narazili na vodu již v pětimetrové hloubce. Byl to ale jen slabý pramen, který se rychle vsakoval. Když přišlo horké počasí, přestal téct úplně. Kromě toho byla jeho voda velmi kalná. Mniši tedy museli vrtat dál. Až teprve v hloubce 80 metrů konečně narazili na vodu. Zásoby této podzemní vody pak byly téměř nevyčerpatelné. Přestože byla v létě spotřeba vody velká, hladina vody ve studni zůstala téměř stejná. Pro mne je to hezký příměr. Jestliže nevynaložíme dostatečné úsilí, narazíme pouze na kalnou vodu. Někdy se nám může zdát, že tyto prameny jsou zcela čisté, a skutečně nám pomohou dočasně utišit žízeň. Po určité době, kdy z nich budeme pít, ale vyschnou. Jsou to prameny, které vyvěrají pouze z povrchu naší duše. Jakmile náš život zachvátí žár, vyschnou. Tyto prameny jsou neustále znečišťovány vnějšími vlivy. Některé prameny jsou natolik kalné, že nám nemohou dodat skutečnou energii. Jestliže chceme, aby voda našich pramenů byla čistá a životodárná, nesmíme hledat jen na povrchu. Musíme jít dál – až k pramenům, které nám poskytnou skutečné osvěžení, jež učiní náš život plodným a vyčistí kal, který se usadil v našem nitru. Všichni dobře víme, jak odlišně mohou probíhat naše všední dny. Někdy pracujeme celý den s vervou a nepocítíme sebemenší únavu. Když se například o dovolené probudíme do slunečného dne, bez obav se vydáme třeba i na delší túru. I přes veškerou námahu, se kterou je chůze spojena, nám přináší naše putování radost. Jsou ovšem dny, kdy se nám nic nedaří. Cítíme se unavení a vyčerpaní. Chybí nám potřebná motivace. Občas nás dokonce ochromí pocit naprosté nechuti. Nemáme zájem o nic, co nás ten den čeká. Strach z některého 10
kolegy nás může zcela znehybnit. Tlak, kterému jsme v práci vystaveni, nás připraví o veškerou energii. Otázkou zůstává, z čeho pak máme čerpat sílu. Můžeme si povšimnout, že někdy máme pocit, jako by z nás prýštila energie a jako by vzkvétalo i vše kolem nás. Známe ovšem i chvíle, kdy se cítíme vyčerpaní, nespokojení a zahořklí. Můžeme si být jisti tím, že pokaždé, když se cítíme vyčerpaní, čerpáme z kalného pramene. Vyčerpání je něco jiného než únava. Existuje takzvaná „pozitivní“ únava. Když se vrátíme domů z namáhavé túry, jsme spokojeni a příjemně unaveni. Tento druh únavy v nás vyvolává pocit něčeho příjemného. Dokážeme vnímat sami sebe. Jsme naplněni vděčností za to, co jsme dokázali. I přes veškerou únavu pociťujeme v sobě život. Podobně je tomu tehdy, když máme za sebou náročný pracovní den. Ale tato únava v sobě zároveň nese i vděčnost. Naplňuje nás příjemným pocitem, že naše rozhodnutí angažovat se pro druhé mělo smysl. Únava také zpravidla souvisí s výsledkem naší práce. Jestliže je naše úsilí korunováno úspěchem, jedná se o pozitivní únavu. Případný neúspěch má naopak za následek nespokojenost. Zejména tehdy, jestliže jsme vyčerpaní a zahořklí, nespokojení či pociťujeme-li prázdnotu, měli bychom si položit otázku: Z jakého pramene jsme právě čerpali? V takových situacích je zcela přirozené a nikterak neobvyklé, že opakovaně čerpáme z kalných pramenů. Měli bychom ale usilovat o to, abychom si tuto skutečnost také uvědomovali a hledali hlouběji, abychom narazili na čisté a osvěžující prameny. Prameny v sobě odpradávna skrývaly cosi fascinujícího a jejich zvláštní atmosféra lidi přitahovala. Voda 11
má životodárnou a regenerující schopnost. Jelikož prameny vyvěrají z hlubin země a jejich voda je naprosto průzračná, byly vždy považovány za posvátná a chráněná místa. Voda z pramene neslouží pouze k utišení momentální žízně. Prýští dál, a umožňuje tak neustálou obrodu života. Tyto životodárné prameny bývaly dříve často uctívány, nebo byly dokonce spojovány s konkrétním božstvem. Antická mytologie chápala pramen jako místo přítomnosti božských sil. Již v dřívějších dobách lidé vnímali, že pramen je zdrojem nejen vnějšího, ale i vnitřního života. V Řecku byl považován za ochránce pramenů Apollon, bůh jasného úsudku. Čisté prameny byly také příslibem jasného myšlení, nezkaleného nečistými afekty. V blízkosti místa pramene se často nacházely věštírny, kam směřovali poutníci, aby získali od bohů znamení pro důležitá životní rozhodnutí. Ve starém Izraeli byly studny považovány za posvátná místa. Jákobova studna u městečka Sichem fascinuje poutníky dodnes. Když se napijí její osvěžující vody, pochopí, proč Ježíš rozmlouval se samařskou ženou o živé vodě právě tady. V pohádkách se často vypráví o studni věčného mládí. Člověk, který ochutná vodu z takové studny, se bude cítit jako znovuzrozený a vše staré a opotřebené bude obnoveno. Křesťanská lidová zbožnost navázala na toužebná přání, se kterými lidé přicházeli k pramenům, a spojila je s uctíváním Matky Boží, Panny Marie, a se zázraky. V místech zjevení Panny Marie často vytryskl nový pramen vody, jako např. v Lurdech, v Bad Elsteru nebo ve Wemdingu (zde se nachází poutní bazilika Maria Brünnlein, tj. „Studánka Panny Marie“). Zbožní poutníci přicházejí do těchto míst s nadějí, že mariánský pramen vyléčí či alespoň zmírní jejich nemoci a neduhy 12
a že dá jejich životu nový směr. I tato skutečnost svědčí o tom, že léčivá a průzračná voda pramenů byla patrně odnepaměti spojována s příslibem životního zdaru. To, co nám předkládají dějiny náboženství a lidová zbožnost, bych nyní rád pozvedl na duchovní a terapeutickou úroveň. Ptáme-li se, proč se při očekávání uzdravení a posily, nalezení správné cesty a osvěžení neřídíme jen vnějšími prameny, ale proč se přitom dotýkáme i vnitřních pramenů, které nám daroval Bůh, abychom z nich pili a nacházeli v nich osvěžení a novou sílu, přemýšlíme tak zároveň o správném životě. Smysluplnost a zdar našeho života závisí na pramenech, ze kterých čerpáme. V této knize chci proto pojednat o pramenech, které jsou zdrojem neustálého osvěžení a oživení v našem životě. Tím mám na mysli jednak chování a životní postoje, které jsem převzal od rodičů nebo které mi byly dány. Dále tím rozumím pramen, který nikdy nevyschne, neboť je nekonečný a božský. Tento pramen nazývám pramenem Ducha svatého. Mnoho lidí touží po vnitřním a čistém prameni Ducha svatého, který by vyléčil jejich rány a neustále jim dával sílu, aby mohli čelit těžkostem života. Zároveň však mají obavy, aby tento vnitřní pramen nebyl nijak ohrožen – buď jejich nesprávným chováním a způsobem života, nebo působením vnějších vlivů. Proto se budu nejprve zabývat kalnými prameny, ze kterých lidé často čerpají. Teprve až je poznáme, budeme moci skrze ně sestoupit k čistému prameni, který se nachází na dně naší duše. Tento pramen je nevyčerpatelný, neboť vyvěrá nejen z nás samotných, nýbrž především z Boha.
13
