Plínio Salgado a jeho integralistická doktrína: Brazílie 30. let 20.století

Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *

Plínio Salgado a jeho integralistická doktrína: Brazílie 30. let 20.století Aleš Tenorio Luna Vrbata

Brazilský integralismus je znám především jako politický proud, který se v Brazílii objevuje od 20. let 20. století, dále se vyvíjí v následujícím desetiletí a zřetelným vlivem působí i mnohem později. Z tomto článku bychom chtěli představit jeho ideologické aspekty a kontext, v němž vznikal. To bude znamenat nejen obrátit pozornost k dalším faktorům působícím v samotné Brazílii, ale i k vlivům evropským. Brazílie byla jedním z míst, které přijímalo myšlenky korporativismu, syndikalismu, nacionalismu a fašismu v hojné míře, a tato skutečnost se projevovala také v případě integralistického hnutí. Důležité je také připomenout, že vliv evropských myšlenkových proudů, idejí, ideologií, politická inspirace apod. v Brazílii nepůsobila jako jediný a primární zdroj místních koncepcí, ale že zůstávala na úrovni inspirace a podnětu a že přijímala rovněž silné podněty z domácího prostředí. Než se budeme věnovat ideologii či ideologiím samotným, bude zapotřebí poukázat na základní podmínky vzniku, formování a rozvoje těchto hnutí a politických aktivit. Silným faktorem tu je přechod od relativně nerozvinuté ekonomiky 1. republiky (1889-1930) směrem k ekonomice kapitalistické, dále vliv tehdy silných evropských ideologií na politické a intelektuální elity země což je posíleno ještě silnou přítomností evropských etnických minorit (Italů, v menší míře Němců zejména v jižních státech země1) a nacionalismus. Jde o tři velké faktory, které fašizující tendence či jejich imitace mohly jen prohloubit. Přitom je třeba si uvědomit nezbytnost rozlišovat mezi pouhou nápodobou, imitací, a těmi tendencemi, které se manifestovaly jako masová hnutí. V druhém případě je ovšem zapotřebí ukázat na místní kořeny a podmínky odlišné od evropských.

HISTORICKÁ PODMÍNĚNOST 20. léta byla pro brazilskou společnost klíčovým desetiletím přechodu. Můžeme hovořit o době obratu. Toto období představuje přechod společnosti z jednoho paradigmatu do druhého – z paradigmatu Staré republiky (República Velha) k Vargasovu Novému státu (Estado Novo). Klíčovým momentem se v tomto procesu ukazuje rok 1922. Je bodem obratu hned v několika ohledech. Tento rok je základním pojítkem celého desetiletí - tehdy došlo k těmto klíčovým událostem: 1

Rio de Janeiro, São Paulo, Paraná, Santa Catarina, Rio Grande do Sul

http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


1. Týden moderního umění (únor 1922), který zahájil estetickou revoluci, 2. nová etapa dělnické politické organizace – založení PCB (Partido Comunista Brasileiro), 3. založení Centro Dom Vital, 4. revue A Ordem, katolická revue, jež vyhlásila duchovní obrodu země. K tomu se v červenci 1922 přidalo povstání pevnosti Copacabana. Tyto události ukazují na směr a tendence následujících let, ale již před tímto rokem bylo lze sledovat zásadní tendence, které byly pro přechod z jednoho paradigmatu do druhého klíčové. V čem spočívala změna paradigmatu ? Politický systém 1. republiky se opíral trojúhelník sil, který existoval již v době, kdy tento systém vznikl (tedy v době vyhlášení republiky r. 1889). Byl tvořen – 1. velkým pozemkovým majetkem pěstitelů kávy a chovu dobytka, -2. kontrolou politické moci venkovskou oligarchií, -3. ekonomikou, které dominoval vývoz kávy. Změny, ke kterým došlo během 20. let, zásadním způsobem zpochybnily základy této rovnice. Toto zpochybnění bylo do jisté míry výsledkem intenzivní industrializace, k níž po válce došlo a která měla odezvu nejen materiální, ale také ideologickou2. Zaměřme se nyní na ekonomický aspekt společenské proměny. Z ekonomického hlediska byl nejklíčovější export kávy a to přestože se jako dominující jevila vývozní agrární ekonomika. Vývoz kávy představoval 3/4 světové produkce, ale její postupné zvyšování vyvolávalo nebezpečí nadvýroby. Ve snaze toto riziko omezit došlo ke konvenci z Taubaté (1906) kde se výrobci kávy ze států SP, MG a RJ zavázali chránit svou produkci tím, že trh vyrovnají nákupem přebytků a zahraničními půjčkami. To je situace, která pak trvala až do krize roku 1929. Ještě před 1.světovou válkou byla industrializace v Brazílii velmi omezená, měla velmi pomalé tempo, podniky rozptýlené po celé zemi, jejich technika a mechanizace byla často zastaralá a nedostatečná. Tyto podniky obvykle vyráběly jen zemědělské nástroje, potravinářské výrobky, oděvy, nábytek. Nová fáze nastala v období od 1. světové války do krize roku 1929: počet podniků a průmyslových zařízení se zdvojnásobil, začal se objevovat velký průmysl. Přechod od drobných podniků s omezenou mechanizací a technikou k větším a stále se měnícím moderně vybaveným podnikům, k němuž docházelo po 1. světové válce, s sebou nesl celou řadu dalších průvodních znaků modernizace. Tento proces lze přirovnat k událostem, k nimž v Evropě docházelo v 19. století a na některých místech i dříve. 2

Cruz Costa, J. – Contribução a Historia das Ideias no Brasil, Rio, José Olympio, 1956, str. 389



Průvodním znakem byla samozřejmě rychlá urbanizace, vznik velkých městských center a s nimi i městského proletariátu. Tento proces probíhal za jistých podmínek, ozývaly se hlasy pro i proti tomuto modernistickému tažení. Brazílie přitom byla přístupná ideologickým proudům evropského původu, a tak se již v roce 1870 objevují první dělnické organizace ve formě nejrůznějších lig a svazů. Již v prvních letech republiky vedl França e Silva první socialistický kongres a odtud nebylo daleko k založení Socialistické strany (1892). Profese, které se v ní angažovaly především, byli sazeči, železničáři, zaměstnanci městské dopravy. V Brazílii vznikalo mnoho geograficky rozptýlených dělnických organizací a na otázku jednoty dělnického hnutí v roce 1906 odpověděl první Brazilský dělnický kongres. Dominantní ideologií byl mezi dělnictvem anarcho-syndikalismus (příčinu lze hledat v přílivu dělnictva z latinské Evropy – Italové, Španělé, Portugalci – které se koncentruje ve velkým městech). Během tohoto kongresu se prosadily dvě tendence: socialistická a anarchistická. Většina dělnictva dávala přednost linii druhé. Sociální otázka ale nabyla velkého významu teprve po 1. světové válce. Symbolem počátku nového období byla stávka v SP v červenci 1917, která vedla k vytvoření jednoty mezi saopaulskými dělníky Podobné události probíhaly ve 400 km vzdáleném RJ. V této atmosféře vzniklo i PCB (Partido Comunista Brasileiro) jehož ustavující sjezd proběhl v roce 1922, rok po založení Grupo comunista v RJ, spolku na podporu III. Internacionály. Komunistická ideologie se šířila prostřednictvím dvou médií – měsíčníku Movimento comunista a týdeníku A Classe Operária a po II. sjezdu PCB prostřednictvím listu A Nação. Vliv PCB však nebyl výrazný a vedení strany (generální tajemník roku 1934) muselo záhy uznat, že se nedokázalo zbavit rozporů jež byly dány anarchistickými počátky strany. Sociální boj dělnictva se tedy ve 20. letech v Brazílii rozpoutal, ale ve skutečnosti se dělnické hnutí transformace brazilského politického systému ve 30. letech neúčastnilo. Rychlá industrializace zahájená na konci 19. století vyvolala rychlý rozvoj středních městských vrstev a buržoazie, ale ani ona ani proletariát během tohoto období nehrály zásadní roli – politický boj se omezil na boje uvnitř rurální oligarchie přičemž se těchto konfliktů účastnili i mladí odpůrci starého politického systému - důstojníci (tenentistas). Ti útočili na starý klasický mocenský monopol regionálních republikánských stran, které se často uchylovaly k nepoctivým volebním machinacím, k vojenským intervencím ve svých státech a ke kontrole režimu ve svůj prospěch. Celý systém spočíval na zachovávání jisté rovnováhy mezi zájmy každého státu, v distribuci kandidatur na presidentský úřad a úřad vicepresidenta mezi státy SP a MG: taková byla politika „bílé kávy“.



Severovýchod byl z volebního hlediska nezajímavý, obvykle se spokojoval s úřadem viceprezidenta. Jediným státem, který mohl narušit „politiku bílé kávy“ byl RS, ale ten zůstával stát mimo boj o prezidentský úřad během několika vládních období Borgese de Medeirose z obav, aby nedošlo k federální intervenci na jeho území. Přesto to, co sehrálo v rozpadu starého politického systému zásadní roli, byly oligarchie států SP a RS. Byla to především nejednotnost oligarchie státu SP, která oponovala politice svých guvernérů. Tento konflikt ohlásil rozkol uvnitř vrstvy velkých pozemkových vlastníků a nástup liberálně–buržoazního proudu. V důsledku toho došlo k rozkolu uvnitř tradiční Partido Republicano Paulista a v roce 1926 vznikla nová strana Partido democrático. Ve státě RS šlo zase o opozici vůči tradiční a státu RS dlouhodobě dominující Partido Republicano – jí vyrostla opozice ve straně Partido Liberador (založena roku 1928 Assisem Brasilem). Dalším klíčovým rysem politického vývoje po 1. světové válce je politické uvědomění středních tříd (obchodníci, drobní podnikatelé, armáda). Výrazem tohoto vývoje byli hlavně tenentisté, jejichž revoluční hnutí probíhalo v duchu hesla „zastoupení a spravedlnost“. Tenentistické rebelie začaly červencem 1922, povstáním v pevnosti Copacabana. Tato rebelie svým vlivem zasáhla daleko za hranice státu RJ – zejména do státu MG. Tenentisté pak organizovali další podobnou akci roku 1924. Ta se nejprve soustředila ve státě SP (odkud ale byli nakonec vytlačeni, aby postupovali směrem na jih, kde se spojili s jednotkami jižních států), v říjnu 1924 došlo simultánně ke dvěma tenentistickým vzpourám na jihu a severu státu RS. Tenentistická revolta se ale neomezovala jen na jižní státy, objevila se s velkou intenzitou i ve státech jako je Sergipe, Mato Grosso, Pará nebo Amazonas. Jednotky z jihu se spojily s jednotkami státu Paraná (duben 1925) a zde začala legendární „tažení Prestesovy kolony“ tvořená více než tisícem revolucionářů.

ROK 1930 JAKO PRŮSEČÍK UDÁLOSTÍ Rok 1930 můžeme chápat jako průsečík jednotlivých tendencí 20. let – jde o vyvrcholení procesu postupného rozkolu elit a politické radikalizace středních městských tříd. Revoluce roku 1930 byla důsledkem rozkolu elit – ve věci presidentské kandidatury. Washington Luís a stát SP reprezentovaný stranou PRP porušili nepsanou dohodu, která byla jednou z klíčových bází 1. republiky – dělbu moci mezi státy SP a MG. Dosavadní president Washington Luís se rozhodl připravit presidentský post pro dalšího paulistu Julia Prestese d‘Albuquerque. Stát MG se tak ocitl tváří v tvář riziku být odsunut stranou, chopil se iniciativy a uskutečnil tajný politický pakt se státy RS a Paraíba a tato aliance se dokonce http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


proti dosavadní vládě pokusila spojit s tenentisty. Toto spojenectví je známo jako Aliança liberal a přes její úspěch vyšel Julius Prestes d‘Albuquerque ze sčítání jako vítěz. Aliança liberal takový výsledek odmítla akceptovat, to přispělo k rozdělení země a ke vzniku revoluční atmosféry, což bylo ještě posíleno zavražděním Joãa Pessoy. Revoluce začala 3. října v Porto Alegre. Její vítězství Brazílii otevřelo zcela novou fázi dějin: konec 1. republiky a začátek Vargasovy éry.

MODERNISMUS A DUCHOVNÍ OBRODA Krátce po 1. světové válce zaznamenala Brazílie zásadní ideologickou a kulturní proměnu – v té době se objevují sociologické analýzy společnosti, v souvislosti s tím se objevuje otázka autonomního národního myšlení a otázka nalezení vlastních řešení brazilských problémů bez vazby na zahraniční vzory, modely, tendence. I zde měl integralismus své kořeny – zejména v otázce – která se ostatně objevovala i v zahraničních latinských evropských literaturách3 reflektujících „dekadentní“ situace svých společností otázku vůdce. Porozumět integralistické ideologii 30. let znamená proniknout do proměn idejí 20. let. V té době došlo k probuzení nacionalismu – to je jedna ze základních charakteristik 20. let. Jak píše Cruz Costa „od konce 19.století jsme svědky integračního hnutí inteligence, kultury, umění a písemnictví s brazilskou realitou“4. Intelektuální elity byli v Brazílii dlouho pod zahraničním vlivem. To na co budou mnozí modernisté upozorňovat, bude skutečnost, že orientace brazilských kulturních elit na cizinu znamená jejich odcizení brazilské realitě. Smíření intelektuálů a umělců s vlastní zemí naznačí již Euclides da Cunha (1866-1909)5 a později Monteiro Lobato a Alberto Torres6. Současně se objevují nejrůznější nacionalisticky orientovaná hnutí jako např. Revista Brasil (1916) nebo Brasilea a další jako např. Liga da defesa nacional (1916) jíž se účastní mladý literát Olav Bilac7.

3

Ve Francii např. Maurice Barrés Cruz Costa, J. – Contribução a Historia das Ideias no Brasil, Rio, José Olympio, 1956, str. 389 5 v roce 1902 vydaným románem Os Sertões 6 oba lze považovat za předchůdce brazilského nacionalismu. První je velkým talentovaným spisovatelem, esejistou a představitelem literární avantgardy, druhý je politickým esejistou a sociologem, autorem děl Organizacão nacional (1914) a Problema nacional brasileiro (1915) a ve své době je považován za hlavního představitele anti-imperialistického hnutí. Ještě před válkou není Torres příliš čten, ale ve 30. letech je znovu objeven mladou intelektuální a politickou generací a pro integralisty se stane jedním z nejvíce ceněných autorů. 7 Bilac, O. – A Defesa nacional, Rio, Liga de Defesa nacional, 1917 4



Poválečný nacionalismus měl však i ekonomickou dimenzi – válka ukázala na ekonomickou závislost zemí na okraji kapitalistického systému na velmocech. Tento aspekt brazilského nacionalismu své kořeny zapustil již na počátku industrializace země – na konci 19.století. Pod vlivem Alberta Torrese ještě zesílil a totéž by se dalo říci o přítomnosti známého spisovatele Olava Bilaca v Lize národní obrany jehož přednášky a knihy propagovaly cíle Ligy: ve své knize Defesa nacional deklaruje nezbytnost povinné vojenské služby, kterou vnímá jako „jednoznačný triumf demokracie“. Podle jeho názoru je třeba integrovat národ a armádu aby „lid byl armádou a armáda lidem“. Jak již bylo řečeno, brazilský nacionalismus nebyl jednodimenzionální, vedle složky kulturně-literární a ekonomické mu byl vlastní antiimperialismus (jeho prvky najdeme hlavně u Torrese) nebo silný antiportugalský prvek (navzdory skutečnosti, že Brazílie dosáhla nezávislosti na Portugalsku již roku 1822). Všechny tyto faktory budou sehrávat roli v případě integralistické ideje vůdce (chefe). Vedle nich to bude rovněž oslava občanských a vojenských ctností. Všem těmto složkám dodá během 20. let na intenzitě modernismus a jeho oslava brazilského národa. Modernistické hnutí vyvolá estetickou revoluci. Modernismus má své kořeny již postavě João do Riu (jeho přednáška při přijetí do Literární akademie, 1919) který vágně odkazoval na „novou estetiku“, ale především v postavě Oswalda de Andrade, který v Paříži - kde poznal Marinettiho Futuristický manifest - objeví futurismus. Nic z toho ale neznamenalo přesazení evropských vlivů do Brazílie. Vznik modernistické skupiny se ve skutečnosti vysvětluje několika událostmi, které zásadním způsobem poznamenaly brazilský kulturní život – za rozhodující považujme rok 1916 kdy došlo k založení Revista Brasil (má jednoznačnou nacionalistickou orientaci), dále lingvistickou studii Amadeu de Amarela O Dialecto caipira, roku 1917 vydanou báseň Menotti del Picchia Juca Mulato, která ohlašuje poetický modernismus. Menottiho báseň „opakuje nacionalistická témata aniž by odkazovala na řeckou mythologii“ a „nárokuje si být výrazem smutného temperamentu naší rasy a lidu“8. Dvě léta před Týdnem moderního umění se v čele modernismu ocitají Oswald de Andrade a Menotti del Picchia – jejich cílem je obrození domácí kultury. V tomto duchu se nese jejich, roku 1921 oficiálně publikovaný, program. Tehdy Menotti del Picchia shrnuje základy modernismu: •

Rozchod s minulostí, což znamená totéž jako odmítnutí romantických, parnasistických a realistických koncepcí;

8

Silva Brito, M. da – A Revolução modernista, Rio, Civilização Brasileira, 1964, str. 435



•

brazilskou intelektuální nezávislost, opuštění evropských vzorů a zejména vzorů portugalských a francouzských;

•

zcela nový způsob znázorňování života protože ty dosavadní a známé již nedokáží vystihnout současné problémy;

•

nový slovní projev v literární tvorbě, který by nebyl pouhou transpozicí životní reality do umění;

•

a konečně reakce proti „statu quo“ a boj ve prospěch postulátů žádoucí reformy9

Z prvního vývoje modernismu je zřejmé, že modernismus (alespoň ve své první fázi, 1922-30) zvolil rozchod s minulostí a vedle toho politiku na úkor estetiky. Vyvíjí se tak směrem k typu umění, kde nakonec politické zájmy dominují; politika vládne estetice. Druhý aspekt, který máme v úmyslu zdůraznit je duchovní obroda jakožto reakce na značné laicizační tendence, na agnosticismus, skepticismus a antiklerikalismus. V některých zemích (Francie) toto hnutí působilo již na konci 19. století když se usilovalo opět získat místo duchovním hodnotám v poezii, próze, filosofii proti dominujícímu positivismu a naturalismu. Obecná dechristianizace intelektuálních vrstev je během druhé poloviny 19.století jevem stále zřetelnějším, zatímco lidové vrstvy si své katolické vyznání ponechávají. Generace roku 1870 je již poznamenaná laicizací, inteligence a

veškerá

literatura – zejména v období 1850-1890 – je agnostická, skeptická a často antiklerikální. Hnutí duchovní obrody začalo roku 1905 kdy byla v Brazílii uzákoněna odluka církve od státu – tehdy byla vyhlášena obroda některými z těch, kteří byli poznamenáni dechristianizací své generace : Júlio C. de Morais Carneiro (1860-1916) nebo Farias Brito (1861-1917)10. Britovo dílo bude zásadním způsobem působit na mladší katolickou generaci (Figueiredo) a na myšlení budoucího vůdce AIB Plínia Salgada. Tento vliv ještě zesílí po jeho smrti roku 1917. Katoličtí intelektuálové z Centro Dom Vital jej budou mít za jednu z hlavních inspirací a totéž lze říci o vlivu F. Brita na integralistickou filosofickou koncepci. Dalšími postavami přispěvšími k obrodě tradičních katolických hodnot v Brazílii jsou D. Sebastião Leme (18821942), autor pastorálního listu z roku 1916 který jasně konstatuje stav katolické církve v Brazílii:

9

Tamtéž, str. 444 Farias Brito nepřispěl ani tak k oživení katolicismu jako spíš ke zpochybnění etablovaných filosofií své doby (positivismus). Jeho filosofie je poznamenána Bergsonem (v této době vedle Barrèse jedna z největších autorit mladé francouzské inteligence), Kantem a Spinozou. Hlavními Britovými díly jsou : A filosofia como atividade do espirito (1895); Filosofia Moderna (1899); Evolução e Relatividade (1905); A verdade como regra das ações (1905); A base fisica do espirito (1912) a O mundo interior (1914) 10



Je zcela zřejmé, že ačkoli katolíci v Brazílii tvoří naprostou většinu, jako národ nemáme a nežijeme katolický život (…). Náboženské a společenské povinnosti jsou našemu vědomí uzavřeny a tak se dostáváme do absurdní situace kdy představujeme velkou národní sílu, ale sílu, která není aktivní a nemá vliv, sílu zcela inertní. Jsme tedy neúčinnou většinou. To je zlé.11

V roce 1916 ke katolicismu konvertuje Jackson de Figuereido (1891-1928), značným duchovním vlivem působí rovněž otec Leonel França (1893-1948) – jejich působení vyznačuje počátek duchovní transformace. Rok 1922 je zásadním bodem obratu i zde – tím co bychom mohli nazvat jako zduchovnění elit : v Riu je založen Centro Dom Vital a revue A Ordem – a obě instituce se stanou místem kde se koncentruje nová katolická intelektualita. Ústřední postavou Centro Dom Vital je Figueiredo, ale ten roku 1928 předčasně umírá a vůdčí postavou brazilského katolicismu se stává literární kritik a konvertita Amoroso Lima12.

PLÍNIO SALGADO Vzdělání vůdce probíhalo právě v této atmosféře – v atmosféře proměn 20. let. Již otec Plínia Salgada byl místním politickým vůdcem v rámci 1. republiky a on sám bude staré republice sloužit až do roku 1930. Rozejde se s ní až roku 1930 a to pod značným vlivem modernistického hnutí. Před rokem 1930 je však členem tradiční strany saopaulské oligarchie – PRP. Současně se již roku 1922 účastní estetické revoluce. Podobně jako v případě portugalských integralistů nebo francouzských členů Action Française, i zde politická angažovanost Salgadova začíná angažovanosti na poli kulturním. Paralely s Maurrasem a Sardinhou či jinými jsou na místě. Salgado patřil ke generaci, která se i v Evropě snažila měnit poměry, rozejít se s revoluční tradicí, odmítnout liberalismus ve jménu nacionalismu, organického pojetí státu, autoritářské ideologie – do této generace patřil Hitler i Mussolini, v Portugalsku členové Integralismo Lusitano (Antonio Sardinha, Alberto de Monsaraz, Pequito Rebelo nebo Rolão Preto), António de Oliveira Salazar, kardinál Manuel G. Cerejeira, ve Francii Pierre Drieu La Rochelle, Robert Brasillach (před nimi

M.Barrès či Ch. Maurras), v Brazílii pak vedle

11

Santa Rosario OCD, M.R. – O Cardeal Leme, Rio, José Olympio, 1962, str. 68 Amoroso Lima je ve svém myšlení ovlivněn ultramontánním, kontrarevolučním, maurrasovským, autoritativním katolicismem. Od 30. let však brazilské katolické myšlení vede směrem k liberálnímu, tolerantnímu a novotomistickému katolicismu otevřenému modernímu světu. Právě díky Limovi se soudobé katolické myšlení neispiruje De Maistrem nebo Maurrasem, ale spíš Maritainem a Mounierem. Hélgio Trindade – La tentantion fasciste dans les années trente, Éditions da la Maison des Sciences de l‘homme, Paris 1988 12



Salgada také Gustavo Barroso, Miguel Reale a mnozí jiní, kteří se podíleli na budování autoritativního brazilského státu. Salgado se narodil roku 1895 v malém městě São Bento de Sapucaí (SP) na řece Paraíba. Dostalo se mu tradicionalistického, katolického vzdělání. Jeho předkové jak z otcovy tak matčiny strany byli zcela oddáni monarchickému režimu císařství – někteří pocházeli původem z Německa, Španělska nebo Portugalska. Plíniovo vzdělání bylo prosyceno náboženským a racionalistickým sentimentem. Hlavním prostředníkem ke vzdělání mu byla jeho matka – profesorka francouzštiny a historie. Jeho otec byl přesvědčený nacionalista a své postoje se snažil předat i svým dětem. Salgado se roku 1916 stává novinářem místního periodika. Sám se vzdělával a četl zejména filosofická díla. Je zajímavé, kolik paralel najdeme mezi jeho mládím a mládím o něco staršího Provensálce Charlese Maurrase (*1868). Podobně jak on i Salgado prodělal duchovní krizi a stejně jako v případě Maurrasově tato krize souvisela se zdravotním stavem. Zatímco Maurras v době dospívání utrpěl značnou ztrátou sluchu a byl tak vystaven závažným otázkám vlastního života i otázce sebevraždy, Salgada potkala vážná španělská chřipka až v dospělém věku - ta vážně zpochybnila jeho dosavadní materialistickou a positivistickou orientaci13. Po četbě Spencera upnul pozornost na domácí katolické autory Figueireda a Brita. Po vyléčení se angažoval v místní politice kde hájil myšlenku autonomie jednotlivých regionů což je myšlenka, která se znovu a znovu bude objevovat v arzenálu integralismu14. Ještě v době působení v Partido municipalista v São Bento se Salgado projevoval jako nadaný řečník a stoupenec nacionalismu. Vedle myšlenek lokalismu se hlásil k myšlence trvalého boje mezi jednotlivými národy, myšlence vlastní sociálnímu darwinismu. O něco později se přesunul do hlavního města státu São Paulo kde působil v oficiálním periodiku tradiční strany saopaulské oligarchie PRP – Correio paulistano. Zde zaznamenal velmi rychlý postup, stal se redaktorem. Jeho přímým nadřízeným byl Menotti del Picchia. Současně udržoval styky s oligarchií kávy státu SP a podobně jako ostatní zaměstnanci novin (poněvadž byli ve styku s politikou) měl možnost vstoupit do politiky. Salgado se tedy ocitl v řadách PRP a zde záhy ve frakci Ação nacional, která se usilovala o smíření staré strany s idejemi své doby a chtěla ji otevřít nové generaci. Ve skutečnosti se ale PRP bude potýkat s nebezpečím rozkolu – bude muset čelit až příliš mnoha vnitřním konfliktům. Opoziční skupinu vedl Alfredo Egydio de Souza Aranha – jeho lidé se stavěli proti staré oligarchii a především proti presidentovi Washingtonovi. Salgado opustil práci redaktora v Correio Paulista a začal pracovat pro advokáta Souzu Aranha. 13 14

Maurras se na rozdíl od Salgada nikdy katolíkem nestal a setrvával na pozicích positivismu i zde existuje paralela s Maurrasem a portugalskými integralisty



Navzdory těmto událostem zůstal Salgado v PRP až do roku 1930. Do té doby se ještě stihl politicky i literárně realizovat – v roce 1926 vyšel jeho první román O Estrangeiro, který mu získal popularitu a tak se společně s Menotti del Picchiou představil v legislativních volbách a stal se jedním z poslanců PRP za stát São Paulo. Později se v interview bude k tehdejší situaci v PRP vyjadřovat velmi ostře: Strana neměla naprosto žádný zájem na doktrinálních otázkách. Ve svém oficiálním periodiku Correio Paulistano se objevila skupina mladíků přináležících k literární revoluci z roku 1922 aby hlásala ideje zcela v rozporu s politickou doktrínou na níž byla strana založena. Tyto články nečetli ani senátoři ani poslanci, kteří měli ve skutečnosti zájem na tom provádět osobní a čistě empirickou politiku.15

Salgado se v následujícím období stává angažovaným spisovatelem – ovlivněn modernismem ale také svou zkušeností z Evropy opouští tradiční politiku PRP. Později přiznal jak velký vliv měl modernismus na jeho politickou vizi: Literární a umělecká revoluce z let 1922-1923 měla svůj význam v tom, že osvítila ducha revolty s nímž jsme začali odstraňovat staré obhájce formy, narušovat politický rytmus země.16

Zkušenost s modernismem začala sice již před rokem 1922, ale až teprve Týden moderního umění měl zásadní význam. Později se modernismus začal větvit do různých, často nesouladných proudů, které Amoroso Lima klasifikuje jako: 1.primitivistický, 2. dynamistický, 3. mystický, 4. nacionalistický aj17. Salgado se záhy ocitl v nacionalistickém proudu (ve spojení se skupinou Verdamarelista) společně s dalšími modernisty – Menottim del Picchia, Cassiano Ricardem. Pátrání po národních kořenech Salgadovi umožnilo vypracovat ideu nové rasy a to na bázi jakéhosi společného či složeného etnika. Salgado připouští, že je možné, „že tato rasová jednota bude mít základ v indiánském prvku: „všechny cizí rasy, které do Brazílie přišly budou mít v „tupí“ jakéhosi společného ´jmenovatele´“18. Podle Salgada je Nový svět 15

Salgado, P. – Panorama III, 2 de Agosto 1931 Salgado, P. – Despertemos à nação, Rio, José Olympio, 1935, str. 7 17 „primitivisté“ se chtěli inspirovat tématy domorodého brazilského obyvatelstva, „dynamisté“ se vyznačovali kultem „pohybu“, „rychlosti“, „materiálního a technického pokroku“, „mystický“ proud podle Amorosa Limy do modernismu vnášel duchovní prvky, byl dědicem „spirituálního symbolismu“, „nacionalisté“ naopak požadovali nacionalizaci literatury a to na základě brazilských, indiánských, folklórních témat a odmítali vlivy evropské 18 Salgado, P. – Despertemos à nação, Rio, José Olympio, 1935, str. 36, 37. Historický vývoj Brazílie, směs národů a ras, fakticky znemožňovaly rasismus v onom „biologickém“ smyslu jak je v Evropě prosazován Chamberlainem nebo Gobineauem, který se prosadil zejména v Německu. Termín rasy tu je primárně chápán ve 16



předurčen k tomu „být velkou vlastí harmonické rasy, jež je výsledkem křížení ras“. Salgado sám přiznal jistou změnu ve vlastním myšlení a ideolologii, když řekl, že "otázka národní jednoty mne oslovila poté co jsem studoval indiánské jazyky. Tehdy jsem četl Alberta Torrese, Euclida da Cunhu a Oliveira Viannu. Ve spisovateli ve mně se probudila politika“19. Lze tedy říci, že v Salgadově vývoji a vzdělání literární angažmá znamenalo mnohem více než tradiční politika – alespoň v době formování jeho ideologie. Byl to nejprve modernismus, který jej společně s celou jeho generací vedl k myšlence, že podmínkou k nalezení národní identity musí být odmítnutí estetických a literárních stylů, jež jsou důvodem kulturního odcizení elit. Nové uvědomění musí být následně živeno realistickým nacionalismem, který se má zakládat na oslavě indiána. V roce 1930 už byl Salgado definitivně zklamán tradiční politikou PRP ale také podnícen modernistickou literární revolucí. V dubnu toho roku odjíždí do Evropy a na Blízký Východ jako vychovatel syna jednoho saopaulského právníka. Tato cesta sehraje klíčovou roli v jeho rozhodnutí založit samostatné ideologické hnutí. Jen připomeňme, že to je v době kdy jej lze považovat za literáta – v roce 1926 vyšel jeho první román O Estrangeiro, v roce 1927 esej Literatura e Política (ten lze chápat jako přechod k angažované politice). Zde se pokusil o jakýsi náčrtek první politické analýzy brazilské společnosti. V budoucnosti vyjdou jeho dva další romány O Esperado a O Cavaleiro de Itararé (1931,32). Díla tvoří rámec jeho rodící se ideologie – druhé dílo koinciduje s jeho Manifestem z roku 1932. Sociální a ekonomické proměny vedou Salgada

ke kritickému postoji vůči

průmyslovému vývoji, modernitě a jejím důsledkům takže napadá „instinkt stroje“, „městské zlo“, „třídní boj“ či „kosmopolitismus“. Současně však není nakloněn ani tenentistickým povstáním ani politice Aliança Nacional. Ve svém románu O Cavaleiro de Itararé zpochybňuje hodnotu všech „revolucí“ 20. let nového století stejně jako hodnotu republikánských institucí. Naopak zdůrazňuje nevyhnutelnost „integrální revoluce“, která má posílit autoritu státu. To je jistý posun směrem od spojení mezi nacionalistickým obrozenectvím, literární revolucí a duchovním obrozenectvím. Salgado se jako angažovaný spisovatel20 ve svých článcích snažil přesvědčit brazilské intelektuály, aby opustili věž ze slonoviny a aby svou energii investovali do skutečného zájmu o národní problémy. Představuje kritickou analýzu Brazílie ve vztahu k mezinárodněsmyslu duchovním, civilizačním či spirituálním. S něčím podobným se lze ostatně v Evropě setkat již u A. Sardinhy nebo Ch. Maurrase. 19 Tamtéž, str. 12-13 20 podle Trindadeho je tato Salgadova angažovanost jedním z výsledků jeho účasti na modernistickém hnutí. Helgio Trindade – La tentation fasciste au Brésil dans les années trente, Éditions de la Maison des Sciences, Paris, 1988, str. 45



politickému kontextu a navrhuje politický směr jímž by se země měla ubírat a jež jí umožní řešit své problémy – autor ve svých analýzách naznačuje to, co by se mělo vzít v úvahu při přípravách nového, národním potřebám přizpůsobeného myšlení. Jedním z nejdůležitějších aspektů jeho diagnózy dobové situace je umělá povaha republikánského režimu v Brazílii na konci 19.století.

PREINTEGRALISTICKÁ FÁZE Jde o fázi, kdy Salgado do svého myšlení a politických aktivit vtěluje dominantní nacionalistická témata modernismu. Tato fáze se vyznačuje vypracováním politické doktríny vzápětí poté co se Salgado rozchází s PRP. Tuto koncepci ještě dále upřesňuje během svého pobytu v Evropě (od dubna do října 1930). Salgado, který je v té době zklamán politikou své strany přemýšlí nad brazilskou politikou z hlediska evropských politických zkušeností. V této době do jeho myšlení vstupuje idea fašismu. Od tohoto období se do jeho politické vize budou dostávat nová témata. Právě v Evropě dokončí román O Esperado a právě zde načrtává politický manifest, který se později stane doktrinálním základem první fáze Revoluční Legie São Paula. Salgado se hned po svém návratu z Evropy (říjen 1930) stal šéfredaktorem časopisu A Razão jehož hlavním cílem bylo vytvořit politické hnutí. V roce 1932 již vedl skupinu intelektuálů s nimiž založil Sociedade de Estudos políticos (SEP). Salgado do Evropy odjel 26. dubna 1930, v té době již byl vnitřně odpoután od své původní strany (PRP). Účastnil se sice její renovace, ale ta se nezdařila a Salgado musel konstatovat, že: „Období od roku 1927 do 1930 mi ukázalo nemožnost podnikat cokoli nového se starými kádry“21. To jej pak vedlo k úsilí o transformaci „vědomí brazilských mas“. Když v dubnu 1930 odjíždí do Evropy, svěřuje se svým

přátelům Menotti del

Piccchiovi a Mario Grattiotimu : „vrátím se abych uskutečnil naši revoluci“22. Idea této revoluce sice nevznikla během cesty samé, ale cesta sama jí poskytla řadu impulsů: byla živena kontaktem s navštívenými zeměmi což ostatně dokládá i jeho korespondence. Z ní je zřejmé jaký účinek na něj měla „politická renovace Turecka“, „fašismus v Itálii“, „nový řád v Portugalsku“ apod. V ní Salgado diagnostikuje brazilskou realitu. Jeho diagnóza obsahuje termíny jako antiliberalismus, antikomunismus, nacionalismus. V nich Salgado hledá řešení problémů a rovněž uskutečnění smyslu brazilských dějin:

21 22

Salgado, P. – Despertemos à nação, Rio, José olympio,1935, str. 15 Tamtéž, str. 16



Uvažoval jsem o nezbytnosti dát brazilskému národu ideál, který by jej vedl k dějinnému naplnění. Tímto naplněním, jež by dokázalo pozvednout lid, je nacionalismus jež dá zemi disciplínu a řád a navenek jí zajistí hegemonii nad Latinskou Amerikou.23

Evropské zkušenosti jej vedou k přesvědčení, které bude hájit i v následujících letech – jde o „smrt civilizace a znamení nových dějin lidstva“24. Ideje, které budou napříště vyznačovat jeho cestu jsou ideje italského fašismu. Ty najdeme i v prvních dokumentech brazilského integralismu. Salgado nás ve svých dopisech z Evropy zpravuje o „akčním programu“. Ten se později stane manifestem Revoluční legie São Paula. Dodává, že cílem manifestu je mimo jiné znemožnit aby „tucet komunistů a dobrodruhů pod vlivem kongresu v Buenos Aires z roku 1930 absorbovalo revoluční síly země“25. Jeho projekt založení nového hnutí ale nemohl být bezprostředně realizován – Salgado se totiž do Brazílie vrátil v době, kdy propukla Říjnová revoluce roku 1930. Svůj postoj k ní osvětluje v článcích v Correio Paulistano již z října 1930 a ten je velmi kritický: „je to revoluce ve jménu zesnulého, ve jménu liberalismu, který již nepředstavuje téma rozhovoru ať již jsme v jakékoli zemi“26. Přesto se Salgadův postoj k revoluci změní – v jistých ohledech připouští její přínos a dokonce nabývá dojmu, že se revoluce postupně začíná vzdalovat od své původní liberální báze. Právě na základě této změny postoje lze lépe porozumět Salgadově spojení s Revoluční legií a především jeho vydavatelské činnosti v A Razão. Salgado byl však Legií brzy zklamán. Jeho „Legionářský manifest“ z března 1931 si nezískal podporu saopaulských revolucionářů. Proto se pokusil organizovat skupinu riodejaneirských intelektuálů z nichž mnozí později vstoupili do AIB (založena r.1932). Tato skupina měla obhájit ideje Manifestu a najít revolučního vůdce, který by ji dokázal vést27. I tento pokus skončil neúspěchem a Salgado se vrhnul do psaní svého dalšího románu O Cavaleiro de Itararé, který dokončil mezi paulistickou revolucí (červenec 1932) a vydáním říjnového Integralistického manifestu. Situace v zemi se mezitím změní. Po krátkém revolučním nadšení z října 1930 se stává dvojznačnou: především je třeba zdůraznit, že prozatímní vláda vedená Vargasem nebyla

23

Tamtéž, str. 21 Tamtéž, str. 16 25 Tamtéž, str. 18 26 Hélgio Trindade – La tentation fasciste au Brésil dans les années trente, Éditions de la Maison de l‘homme, Paris 1988 27 Tamtéž, str. 18 24



nijak ideologicky vymezená, neměla jasný program. Za této situace to jsou nátlakové skupiny, které se snaží vládu ovlivňovat a určovat směr její politiky. Země se záhy rozdělila – jedna část veřejného mínění (v čele se SP a podporou jistých opozičních skupin v RS a MG) požadovala okamžité svolání Zákonodárného shromáždění v duchu liberálních idejí; druhá část (a k ní se hlásí také Salgado) zastávala antiliberální postoje a byla vedena hlavními proudy tenentismu, které byly spojeny s Klubem 3. října a obhajovaly kontinuitu prozatímní vlády. Této dvojaké situace uměl Vargas – coby hlava vlády – obratně využít: ve prospěch vlastní politiky. Situace mu vyhovovala – umožnila mu držet moc až do května 1933. Salgado si byl této ideologické apatie vědom28 a to je také jeden z důvodů proč v polovině roku 1931 založil periodikum A Razão – není to vlastně on sám, kdo jej založil, ale jeho přítel a obdivovatel Alfredo Egydio de Souza Aranha (saopaulský bankéř a advokát). Tento list sehrál klíčovou roli při zakládání AIB. Při setkání s ministrem spravedlnosti prozatímní vlády Souza Aranha bez váhání o Salgadovi řekne : „to je muž, který by mohl být doktrinářem revoluce“29. Politické vedení A Razão je svěřeno Salgadovi a Santiagu Damasovi a Salgado od června 1931 přispívá každodenními „politickými poznámkami“ v nichž nalezneme základy jeho pozdější politiky. Zde nachází možnost vyjádřit své politické postoje. V této době Salgado buduje politické základy své vlastní ideologie a to zjevně bez jakékoli vazby na stávající politické instituce. Toto období lze považovat za pre-integralistické období, které nabude své nejjasnější podoby ve formě Sociedade de Estudos Políticos (SEP). Zde Salgado tváří v tváří momentální situaci přešel od kritiky spojené s liberální inspirací k akceptování revoluční reality roku 1930. Články v A Razão schvalují svržení Staré republiky, Salgado v nich pokazuje na positivní aspekty revoluce a to do té míry že připouští spolupráci s prozatímní vládou. Víme, že tato spolupráce byla ze strany Salgada časově omezena, protože po několika měsících podpory prozatímní vlády jí začne stále více projevovat jisté antipatie a zamýšlí „novou revoluci“. Salgado se tedy rozhodl pro podporu Vargasovy prozatímní vlády. Jeho prvním zájmem bylo vyhnout se tomu, aby revoluce z října 1930 umožnila zvítězit doktríně Liberální aliance (Aliança liberal) jejímž bezprostředním cílem bylo svolání Zákonodárného shromáždění. Navíc se v této době nálada veřejného mínění zásadně měnila – vývoj událostí omezil Revoluční legie ve státech MG a SP a jejich průnik do veřejného mínění již nebyl tak 28

dostatečně výmluvně se vyjadřuje ve svém dopise svému příteli a básníkovi Augustu Fredericovi Schmidtovi z 18. února 1931, kde píše o svém úmyslu založit nové periodikum : „tento deník bude prvním impulsem, koordinačním centrem principů konzervativního myšlení (když říkám „konzervativního“ je to proto, že mi chybí termín k označení našeho hnutí, které je rovněž revoluční : konzervovat to co jsme měli již od roku 1889 by znamenalo padnout do stejných omylů a chyb, které jsou vlastní liberálně-demokratickému myšlení.“ 29 Silva, H. – Os tenentes no Poder, Rio, Civilização Brasileira, 1966, str. 76



silný jako v minulosti – to otevřelo cestu návratu tradičních stran na politickou scénu. Salgado se proti takové možnosti stavěl a to s odkazem na „revolučního ducha“, hovořil o „zpětném chodu“ revoluce. Takový pokus o návrat k minulosti viděl v „liberálně-demokratickém proudu“, v němž viděl nebezpečí návratu k institucím konstituce roku 1891. Legie současně odmítly být „mimostranickými organismy s kontrolní funkcí nad administrativou a činností stran“30 ačkoli jak dodal „revoluce stran, je vždy průměrná“31 . Salgado ale narazil na lhostejnost stran a zahájil kampaň proti svolání Zákonodárného shromáždění a tím pádem ve prospěch kontinuity diktatury až do doby, než budou dostatečně dobře definovány základy nové politické organizace. Aby odůvodnil svůj postoj, poukazoval na rozdíl mezi politickou situací v roce 1931 a tou v roce 1890 (následujícího roku byla přijata ústava 1.republiky): na rozdíl od roku 1890, kdy po pádu monarchie země měla republikánskou stranu s vlastním programem, situace v roce je podle Salgada zásadně odlišná. Revoluce roku 1930 zemi zastihla ve velkých potížích a nestabilitě a dokonce i uvnitř samotné Liberální aliance, která byla iniciátorem těchto změn a která nesla prapor revoluce, neexistovala jednota názorů. Salgado byl v roce 1931 přesvědčen, že ideové základy nového režimu ještě nejsou náležitě vymezeny a definovány – a tím odůvodňoval svůj nesouhlas se svoláním Zákonodárného shromáždění a naopak podporu trvání prozatímní vlády jejíž hlavě stejně jako její paternalistické politice skládal komplimenty. Navzdory této skutečnosti Salgado odmítal neomezené trvání prozatímní vlády – podporoval její setrvání u moci a to až do doby kdy bude možné „otevřít větší debatu o nové ústavě“ a apelovat na „specialisty“. Jeho podpora Vargasově vládě byla nejprve nepřímá – v tom smyslu, že se ve svých článcích v A Razão stavěl proti svolání Zákonodárného shromážděni. Později Salgado přešel k podpoře přímé (srpen 1931): v sérii článků s názvem „Direktiva diktatuře“ píše, že „trvání diktatury je snem skutečných revolucionářů“32. Současně tu navrhuje (poněvadž nedůvěřuje systému stran) rozpuštění stran a založení jediné národní strany. Tato podpora vládě byla u Salgada dána vírou a přesvědčením, že se prozatímní vláda bude opírat o „specialisty na národní problémy“, kteří by disponovali schopnostmi nelézt odpovídající koncepci státu jejíž součástí by bylo i stanovení cíle revolučního hnutí. Podobně jako Maurras a jeho soudruzi, podobně jako portugalští integralisté i Salgado byl především doktrinářem, ideologem, vzdělancem a vizionářem, který chtěl vyřešit problém národní identity a domníval se, že lék či nástroj k jeho řešení našel. Pro

30

Salgado, P. – A Hora dos Partidos, A Razão, 13 de Agosto 1931 Tamtéž 32 Salgado, P. – Rumo Provável dos Partidos, A Razão, 12 de Agosto 1931 31



Salgada měla být diktatura nástrojem k uskutečnění tohoto cíle. Po napsání několika článků a po snahách ideologicky ovlivňovat vládu Salgado zjišťuje a konstatuje, že i ona – diktatura zachovává vlažný a lhostejný postoj vůči otázkám doktríny. Proto ji přestal podporovat a obrací se svými apely na mládež. V této době je již odhodlán založit zcela nezávislé hnutí, které by dokázalo jeho ideje realizovat. Své doktrinální aktivity nyní soustředí na mladou generaci – jí jsou určeny doktrinální principy, které v této době představuje. Jádrem této nové doktríny je filosofická vize společnosti jež směřuje směrem k vyššímu mravnímu účelu celého národa.

IDEOLOGIE Desde o primeiro dia tenho dito e repito que o Integralismo é completamente differente do Fascismo e do Hitlerismo, porque a nossa missão é muito maior. Na Italia e na Allemanha existia anteriormente o „espirito nacional consciente“, existia uma Nação. Crear uma Nação é fazer coisa absolutamente nova. Sobre essa base nova, lançar os lineamentos de uma civilização

também nova. Não temos aqui de carregar,

como Zarathrustra, um cadaver ás costas. O povo é creança, o paiz é jovem, immensas as reservas de energia. É preciso crear a Nação. Essa obra exige ordem. Na anarchia nada se fará. Não estamos realizando trabalho para um quadriennio, nem para um decennio, mas establecendo tarefas para varias gerações“.33 Plinio Salgado A Doutrina do Sigma

Od dubna roku 1932 se již Salgado na prozatímní vládu neobrací. Z jeho projevů je patrná jistá deziluze jak vůči prozatímní vládě tak vůči záměru vytvořit nezávislé politické hnutí. Ostatně již od konce února 1932 existuje SEP (Sociedade de Estudos Políticos), kterou lze považovat za předpokoj mladší organizace, kterou rovněž zakládá Salgado – AIB. Od dubna 1932 Salgado vydává sérii článků s titulem „Construção nacional“, kde prohlašuje, že je nutné uskutečnit revoluci v revoluci – pokud revoluce znamená návrat k minulosti, pak neuspěla a je za zapotřebí „nové revoluce, která se právě rodí“. Brazílie se již nevrátí k minulosti, potřebuje revoluci, a jestliže jí nebude ta z roku 1932, pak to bude jiná v budoucnosti – je totiž stejně nevyhnutelná jako hnutí roku 1930.

33

Salgado, P. – A Doutrina do Sigma, str.182



V obecném slova smyslu jsou základy integralistické ideologie přítomné v „politických poznámkách“ jak je Salgado publikoval v A Razão i když zde zůstávají na velmi obecné úrovni a někdy jsou velmi vágní. Některé ideje jsou ale precizovány lépe – např. kritika demokraticko-liberálního režimu nebo nacionalismus. Právě zde se formovaly počátky Salgadovy ideologie. Na některé ze základních idejí této ideologie se může blíže podívat.

Stát Salgadova koncepce státu se zakládá na kritice liberálního státu a pojí se tak s ideologickým klimatem 30. let. Podle Salgada Evropa nabízí celkem 3 modely diktatury : ruskou, - italskou, - portugalskou a každá z nich má vlastní, specifickou koncepci státu. Koncepce státu by neměla vycházet z čistě intelektuální práce, ale má se inspirovat realitou (národa i světa). Salgado se domníval, že stát, který by měl odpovídat všem národům by měl být takový aby dokázal svou politiku uskutečňovat v co nejširší sféře. Takový stát, který se sám dokáže organizovat a řídit síly národa34. Salgado tady dokonce užívá termínu „integrální stát“, který charakterizuje jako „celek materiálních, mravních a intelektuálních sil (…), který lidu ukáže jeho cíl“ 35. Státní struktura je u Salgada pojímána korporativisticky – je to „rámec v němž jsou třídy reprezentovány v zákonodárných orgánech“. Systém více stran je Salgado kritizuje s odkazem na parcialismus a nahrazuje jej ve své doktríně stranou jedinou. Salgado navrhuje „rozpuštění stran a vytvoření jediné národní strany“36. Základem státu mu je „municipální jednota“ – „município“ má být zdrojem „ducha organizace národa“37. Obec není Salgadovi pouze základem státu, ale rovněž základem národa – pro Salgada brazilská národnost vzniká právě tam.

Revoluce Podle Salgada byla revoluce roku 1930 jen vyvrcholením dlouhodobějšího revolučního procesu, který se projevoval v podobě nejrůznějších revolučních hnutí. V tomto smyslu byla revoluce nevyhnutelná a spojení konkrétních faktorů, které ji umožnily je druhotné. Pokud by se tak nestalo roku 1930, stalo by se později, revoluci by pak mohla realizovat např. mladší generace. V tomto smyslu, zdůrazňuje Salgado, nelze revoluci zaměňovat s pučem nebo dokonce s pouhou výměnou vlády. Odvolává se na historickou 34

Salgado, P. – Verdadeira Concepção do Estado, A Razão, 4 de Setembro 1931 Salgado, P. – Do Liberalismo ao Comunismo, A Razão, 2 de dezembro 1931 36 Salgado, P. – Rumos à ditadura (XI), A Razão, 18 de fevereiro 1932 37 Salgado, P. – A Construção Nacional, A Razão, 24 de abril 1932 35



zkušenost revolucí – revoluce mu je kumulativním procesem, který se děje téměř mechanicky jakmile nastanou k tomu příhodné podmínky: „Revoluce vznikají v přechodných obdobích, v dobách přesunu těžiště. V těchto obdobích se vše mísí a po většinu doby to, co se objevuje před očima pozorovatele není tím co pohybuje společenskými hnutími“ 38.

V tomto ohledu Salgado nesouhlasí s Vargasem, který tvrdí, že nestabilní síly revoluce nelze řídit a dokonce jej označuje za představitele „politického amoralismu“. Salgado navíc revolučnímu procesu přisuzuje schopnost zrodit revolučního vůdce.

Nacionalismus Toto téma se velmi často objevovalo v článcích A Razão39. Již od prvního článku Salgado napadal „nepřítomnost kolektivního cítění národního zájmu“40. Hlásí se k „integrálnímu nacionalismu“. Ten se v jeho koncepci zakládá na třech výchozích principech: - národní jednotě, - anti-kosmopolitismu, - národním vědomí. Salgadova analýza politické situace v červnu 1931 spočívala na přesvědčení, že „upadá národní jednota“41. Sám byl přesvědčen že jev nový, naopak tvrdí, že doprovází celé republikánské období a je dán rovněž federalismem. Tím, že federalismus připisuje značnou autonomii každé jednotce federace, ve skutečnosti ohrožuje jednotu národa. Vinu na tom podle Salgada nese nejen republika a její zakladatelé, ale i monarchie.

Antikosmopolitismus S tím, co již bylo uvedeno, souvisí i další kritické body Salgadovy doktríny, jako je kosmopolitismus a absence národního vědomí. První je zodpovědný za napodobování zahraničních vzorů a politických modelů (v důsledku toho brazilské elity podle Salgada ve své zemi zaváděly režimy inspirované těmi anglickými či severoamerickými). V té souvislosti byl Salgado připraven odmítnout evropský pojem svobody a naopak ukázat, že svoboda a demokracie byly v Brazílii nikoli předmětem dobývání, ale přirozenou součástí života42.

38

Salgado, P. – Rumos à ditadura (I), 5 de fevereiro 1932 Salgado, P. – A Aliança Liberal e a Revolução, 4 de fevereiro, 1932 40 Tamtéž 41 Salgado, P. – Unidade Nacional, A Razão, 17 de junho 1931 42 Salgado, P. – Construlão Nacional, 24 de abril 1932 39



Kosmopolitismus má za následek opouštění tradic a tím i oslabování národního vědomí. Podle Salgada „dekadence národů je důsledkem oslabení národních tradic“43. Pokud má Brazílie patřit mezi silné národy, je nevyhnutelné, aby i nadále pěstovala vzpomínku na své předky. Tento politický nacionalismus byl postaven na kultu minulosti a s ním i na odporu vůči zahraničnímu vlivu.

INTEGRALISTICKÁ REVOLUCE Na politickém a společenském dění v Brazílii 30. let měly značný vliv z Evropy přicházející krajně pravicové ideje. V Brazílii se v té době objevovalo ohromné množství fašistické literatury, knih a časopisů. Současně vznikala řada fašistických, integralistických a monarchistických hnutí. Některá z nich později konvergovala směrem k AIB. Tento trend posiloval odkládání svolání Ústavodárného shromáždění – to dávalo dostatečně velký prostor k průniku těchto idejí do brazilské společnosti. Když bylo v roce 1932 založeno AIB, nebyla to ojedinělá událost, ale přesněji řečeno jedna z mnoha – a mnohé z nich byly výsledkem hnutí starších. Revoluce roku 1930 s sebou přinesla celou řadu důsledků, ale jedním z největších byl zrod jednoho z nejplodnějších období intelektuální produkce. Nikdy předtím Brazílie nepoznala tak velké množství děl na téma politické a sociologické analýzy brazilské společnosti. Tato vlna se dotkla především mladé generace na kterou se ostatně i Salgado často obracel. Mládež (a to jak levicová tak pravicová) tehdy sdílela neklid, skepsi a antiliberalismus. Již víme, tyto postoje a hodnoty byly ovlivňovány estetickou revolucí, úsilím o duchovní obrodu a místními politickými rozpory což vedlo ke zpochybnění tradičních myšlenkových schémat. Mezi mládeží převažovala skepse – a právě na to Salgado ve své činnosti apeloval. Motta Filho vyjadřuje jasně tuto atmosféru když říká: „všechny epochy mají svá přesvědčení a mýty. My jsme bez mýtů a bez přesvědčení“44. Jiní autoři jako např. Virginio Santa Rosa vyjadřovali stejné přesvědčení. Antiliberalismus této generace často vyplýval z vlivu sovětské revoluce, ze slabosti liberálních demokracií před nástupem fašismu – dva jevy považované za úpadek liberalismu. Tento antiliberalismus se koncentroval především mezi intelektuální mládeží v RJ a SP. Přítomen byl v několika revui, kolem nichž se tato mládež soustředila a z níž se jistá část angažovala v AIB. Periodika jako Hierarchia, Revista de Estudos Jurídicos e Sociais vycházela v RJ a Política v SP. Do této společnosti 43 44

Salgado, P. – As Fontes do Espírito Nacional, 19 de novembro 1931, A Razão Motta Filho, C., - Alberto Torres e o tema de nosso geração, Rio, Schmidt, 1931, str. 12



budou patřit pozdější budoucí vůdcové či integralističtí intelektuálové jako např. Santiago Dantas. S nimi spolupracoval i monarchický tisk, monarchisté z hnutí patrionovista (Sebastião Pagano). Jedním z hlavních periodik krajní pravice v Brazílii 30. let bylo Revista de Estudos Judiciais e Sociais vedené studenty právnické fakulty v Riu. S mnohými z nich Salgado udržoval kontakty již od roku 1930, obracel se na ně v souvislosti se svým záměrem zřídit SEP. Většina těchto mladých intelektuálů později vstupovala do AIB. Periodikum „Política“ bylo vedeno Candidem Mottou Filho a jeho první číslo vyšlo v lednu 1932. Fašistická orientace tohoto listu není tak zřejmá jako u „Hierarchia“. S periodikem spolupracoval přední představitel nacionalistického proudu brazilského modernismu Menotti del Picchia, který do něj přispíval již v prvních jeho prvních číslech45. Ve stejné době vznikalo několik krajně pravicových hnutí : Ação Social Brasileira, Legião Cearense do Trabalho, Partido Nacional Sindicalista a monarchistické hnutí Patrionovismo. Tato hnutí ve skutečnosti vznikala na okraji revolučního hnutí, byla vedena civilisty nebo vojáky, kteří sice rok 1930 neschvalovali a stavěli se proti výsledkům Říjnové revoluce, přesto však uznávali skutečnost, že revoluce otevřela nové perspektivy. Legião Cearense do Trabalho bylo důležité regionální hnutí ve státě Ceará, které své kořeny zapustilo především mezi lidovými vrstvami. V jejím čele stál poručík Severin Sombra, mladý voják katolického ultramontánního přesvědčení jehož antiliberalismus mu nedovolil účast na revoluci roku 1930. Při svém založení měla Legie 9000 legionářů, ale později, když se začala šířit po celém státě Ceará, dosáhla až 15 000. Legie si stanovila program, který měl integrovat tradiční katolickou sociální doktrínu a prvky fašismu. Poručík Jeovah Motta46 prohlašoval, že hlavním zájmem Legie bylo přivádět k lidem náboženství, christianizovat dělnickou třídu. Partido Nacional Sindicalista byla strana založená mladým novinářem jménem Olbiano de Mello ze státu Minas Gerais. Prosazovala v mnoha ohledech mnohem propracovanější koncepci, než tu, kterou najdeme u jiných organizací fašistické orientace. Mello podobně jako Salgado pochází z malého města a angažoval se v řadách republikánské strany (PRP). Jeho postoj byl velmi blízký postoji Salgada i Sombry.

45

do prvních dvou čísel přispěl studií s názvem Neúspěch politické demokracie druhý vůdce Legie poté co byl Sombra obviněn z podpory „konstitucionalistické“ revoluce a roku 1932 Vargasem poslán do exilu

46



Olbiano de Mello byl autorem několika politických esejů (1931-32) – v nich hovořil o organizaci nové politické strany47. První z nich vyšel dokonce ještě před doktrinálními díly Salgadovými a Sombrovými a nesl název República syndicalista dos Estados Unidos do Brasil. Mello zde definoval základ korporativního státu. Druhý vyšel v září následujícího roku a pojednával o dilematu brazilského národa: „Comunismo o Fascismo ?“ a třetí „Brasil levanta-te !“, z března 1932, který představoval otázku politické akce a programu a organizace Partido Nacional Sindicalista. Tuto stranu zde definuje jako organizaci jejíž ideologie se staví proti bolševismu, politickým stranám a sociální demokracii. Program strany navrhuje: „Zavedení syndikalistického korporativního státu v Brazílii, zrušení všeobecného volebního práva a jeho nahrazení zastoupením profesních tříd; ochranu soukromého majetku uznanou státem; obranu ideje rodiny, vlasti a Boha; syndikalizace všech pracovních tříd; zavedení unitárního federativního režimu ve formě nacionalistického, korporativistického a syndikalistického státu se systémem omezeného volebního práva pro každou pracovní třídu“48

Posledním hnutím, které zde uvedeme, je hnutí Ação Imperial Patrionovista Brasileira. Jde o neomonarchistické a katolické hnutí, jež bylo založeno roku 1928 a jehož cílem byla restaurace tradiční monarchie, čili režim, který by se opíral o krále, katolickou církev a středověké korporace. Je však důležité zdůraznit, že Patrionovismo odmítá návrat k brazilskému císařství, kterému byl vlastní liberalismus a liberální ideje (ve své konstituci zcela zrušilo korporace) – podobně jako tomu bylo o evropského legitimismu. Patrionovistický program na první místo svého programu kladl „privilegium katolicismu“ a „povinné náboženství

ve veřejných školách, kasárnách, nemocničních a nápravných

zařízeních apod“. „Patrionovistas“ bojovali za zavedení korporativismu založeného na „syndikalistickém organizovaní profesních tříd, duchovních a ekonomických aktivit jakožto podpory skutečného národního zastoupení“. Korporativní organizaci státu v pojetí tohoto hnutí ve svých pracích detailně představil Paím Vieira, který oslavoval především dva aspekty patrionovisty zamýšlené společnosti: středověký korporativismus a katolické náboženství. Tyto složky mají představovat základ společnosti: „Korporativní organizace sama o sobě neuskuteční harmonii společenských tříd. Je pouze nástrojem jehož kreativní síla je nesena křesťanským duchem. Laický korporativismus 47

hlavní Mellova díla jsou : A Republica syndicalista dos Estados Unidos do Brasil, Rio, Tipografia Terra de Sol, 1931, Levanta-te Brasil, Rio, Tipografia Terra de Sol, 1932, Quarta Força, São Paulo, Edit. Cupolo Ltda., 1935 aj. 48 Mello, Olbiano de, - Communisme ou Fascisme ?, Rio, Tipografia Terra de Sol, 1931, str.30-31



neexistuje. Bez boha není harmonie ani disciplíny protože není autority. Syndikalismus bez Boha je něčím zcela absurdním“ 49.

Jestliže Patrionovistas neměli v propagaci svého programu velký úspěch, vzniklo jiné hnutí, které od korporativismu a zastoupení profesních tříd zašlo mnohem dál: integralismus. Politicky byl mnohem objektivnější a více odpovídal duchu své doby. Toto hnutí, jehož iniciátorem a vůdcem byl Plínio Salgado a které téměř dosáhlo moci v zemi mělo ve své ideologii korporativismus jež byl více či méně podobný korporativismu hnutí Patrionovista50. Salgadova činnost v SEP a v A Razão mu umožnila spojit všechny výše uvedené faktory do vlastního, právě se rodícího hnutí. A Razão se stalo periodikem, jež bylo nástrojem šíření Salgadových idejí stejně jako idejí SEP – právě zde se rodí Integralistický manifest (Manifesto Integralista). Salgado si uvědomoval roli tohoto časopisu, jeho články poutaly pozornost těch intelektuálů a vůdců hnutí, kteří odmítali návrat k liberalismu konstituce roku 1891.

SALGADO JAKO ZAKLADATEL INTEGRALISMU Salgadova činnost v A Razão a v SEP mu umožňovala integrovat všechny základní charakteristiky výše uvedených hnutí do jeho vlastního hnutí. A Razão se stal nástrojem šíření jak idejí samotného Salgada, tak idejí vznikajících v SEP. Obě instituce představovaly místo politické reflexe z níž se později zrodí Integralistický manifest (Manifesto Integralista). Zakládající shromáždění SEP proběhlo 24. února 1932 v SP, v sídle redakce A Razão. Setkání se účastnila skupina mladých intelektuálů ze São Paula, jako např. Candido Motta Filho, Mario Graciotti, Fernando Calage aj. Během následujícího období byla definována náplň činnosti SEP a základní ideové principy společnosti. Tyto principy byly velmi blízké tomu co obsahoval Integralistický manifest. Společnost byla řízena kolektivním orgánem Grupo de Centralização a měla několik sekcí (např.ekonomickou, mezinárodní politiky, dějin a sociologie, pedagogickou aj.). Pokud jde o ideové proudy uvnitř SEP, většinová frakce se soustředila kolem Salgada (obvykle šlo o studenty práv ze SP), druhá frakce byla tvořena monarchisty z hnutí patrionovista. Jejich hlavní odlišnost od první frakce byla v podpoře režimu jež by se zakládal na idejích katolicismu a monarchismu. Tato odlišnost byla také důvodem postupného vzdalování se patrionovistas od většinové frakce SEP a později od AIB. 49

Vieira, P. – Organização profissional (corporativismo) e reprezantação de classes, São Paulo, Revista dos Tribunais, str. 158 50 Oliveira Torres, J. C - Historia das idéias religiosas no Brasil, São Paulo, Editoria Grijalbo, str. 195



Po založení SEP se Salgado začínal obklopovat intelektuály krajně pravicových hnutí rozptýlených po celé zemi. Podle jeho názoru by to opět mělo být São Paulo, které sehraje průkopnickou roli v dějinách Brazílie – tentokrát roli, která přinese národní ozdravení51. Na třetím shromáždění SEP, které proběhlo 6. května 1932 Salgado s podporou většinového proudu navrhoval založení nové komise s názvem Ação Integralista Brasileira, jejímž cílem bylo předat národu srozumitelným jazykem výsledky studií a doktrinální učení SEP. Ze zpráv o tomto shromáždění se dovídáme, že Salgado jako president SEP vzhledem k vážnosti situace v zemi navrhuje kampaň (jež bude probíhat současně a paralelně s činností SEP), jež by umožnila průnik idejí a politického programu SEP do všech společenských vrstev. Tato kampaň bude označována jako Ação Integralista Brasileira52. Rozhodnutí bylo přijato v květnu, ale kampaň jako taková byla zahájena až za 5 měsíců, s vydáním Manifestu. Manifest byl zveřejněn 7. října 1932 a právě toho data se také rodí AIB jako nezávislé politické hnutí. Již po založení SEP Salgado obnovil kontakty s intelektuálními skupinami krajní pravice v jiných státech – zejména v Ceará a MG. Sombra byl sice poslán do exilu, ale vůdcové Legie Jeovah Motta a Helder Câmara vstoupili do AIB. V listopadu jako znamení solidarity studenti práv v Recife vydali Manifest ze São Paula. AIB se stalo klíčovým uskupením na krajní pravici brazilské politické scény a usilovalo se o získání moci. Integralistická organizace, tedy organizační struktura AIB již předem ohlašovala integrální stát. Koncipování této organizace jako celku, vztahy mezi vůdcem (chefe) a různými orgány AIB, jejich funkce – to vše dosáhlo podoby předstátní organizace. AIB měla být nejen nástrojem politické akce, představovala nejen rámec pro ideologickou výuku členů, ale současně byla i nástrojem k vypracování a uplatňování integralistického státu. Hierarchická struktura AIB od samého vůdce až k jednotlivým členům tvořila byrokratickou a totalitární strukturu – oba prvky (byrokracie a totalitarismus) byly v AIB neodlučitelnými prvky. Tyto charakteristiky jsou patrné již ze stanov AIB z roku 1934. Zde je stanoveno několik hlavních cílů organizace: - 1. být střediskem sociologických a politických studií kultury, - 2. aspirovat o prosazování mravního a občanského rozvoje brazilského lidu, a – 3. 51

Salgado v této době obnovuje kontakty s intelektuály z RJ a to prostřednictvím svého přítele Augusta Frederica Schmidta a Santiaga Dantase (v tomto článku již bylo zmíněno že Salgado s Dantesem spolupracovali v A Razão). Současně se Salgadovy aktivity šíří i do dalších států – zejména do států Minas Gerais a Ceará. V této době Salgado rovněž kontaktuje Olbiana de Mello, který doufal v založení Partido nacional syndicalista. Salgado Mella informuje o svém periodiku i o založení SEP a velmi příznivě hodnotí poslední Mellovu knihu. Vysvětluje mu záměry SEP („založit novou mentalitu“) a zve jej ke spolupráci v SP. Podobně se Salgado snaží kontaktovat Sombru – vůdce a zakladatele Legião Cearense do Trabalho (vznikla již v červenci 1931 čili měsíc před založením A Razão a rok před SEP). Salgado se o Legii dozvěděl s jistým zpožděním ze článku Amorose Limy v A Razão – Legie byla tak úspěšná, že Sombra usiloval o její rozšíření na jiné státy 52 v této otázce nebude v SEP úplná jednota a došlo k několika vnitřním konfliktům. Přesto se většina členů SEP ke kampani přidala



zavedení integrálního státu do Brazílie. Stejný dokument definoval integralistický stát. Integralistický stát tu je definován jako režim zakládající se v politickém smyslu na „integralistické či nacionálně-korporativistické doktríně“ , v ekonomickém smyslu slova na řízené ekonomice, v mravním slova smyslu na „duchovní kooperaci“ všech sil, které chtějí bránit boha, vlast a rodinu a konečně v intelektuálním smyslu slova na účasti kulturních a uměleckých sil na životě státu. Integralistická organizace se vyznačovala třemi funkcemi: - vůdci (chefe) dává mocné prostředky k řízení celého hnutí, - jako cíl si stanovuje realizovat před-státní organizaci a to na základě teoretického modelu integrálního státu; - a konečně je nástrojem politickoideologické socializace jeho členů. Tyto tři aspekty definují fašistický aspekt AIB: vůdce je zdrojem legitimity celého systému, předstátní struktura a prostředky ideologické socializace determinují její byrokratickou a totalitární povahu. Integralistická AIB je řízena „národním vůdcem“ (chefe nacional) – všechny integralistické texty, které hovoří o jeho funkci mu přisuzují totální a nedělitelné řízení celého hnutí. Moc je plně soustředěna v jeho rukou, je totalní a trvalá. Centralizace moci v rukou vůdce je tak důležitá, že všechny orgány a funkce organizace existují jen

na základě

delegování jeho absolutní moci a vždy vposledku závisí na jeho rozhodnutí. Jeho moc je přítomná všude, koncentruje ve svých rukou samotnou doktrínu (jejímž je autorem) i politická rozhodnutí. Je to on kdo definuje a precizuje – pokud je to třeba – integralistické myšlení. Aspekt jeho moci, který nejlépe vystihuje povahu jeho moci vychází z charakteristiky „trvalý“ – stanovy vycházejí z předpokladu, že osobnost vůdce je „nedotknutelná“ a že jeho role je „trvalá“. Nikdo nesmí jakkoli komentovat vůdcovo jednání ve výkonu jeho funkce, vůdce je nejvyšším interpretem a obhájcem doktríny. Jakou měl sám Salgado představu o své roli a postavení v AIB ? Jeho vlastní definici jistě ovlivňovaly hlavní rysy jeho povahy. Byl přesvědčen, že v doktrinální otázce musí být nesmiřitelný, zatímco v praxi by měl být přístupnější a naslouchat skupinám nejbližších. Toto pojetí v podstatě odpovídalo jeho vlastnímu založení doktrináře a politického agitátora. Velmi často se uchyloval k technice konzultací a to především proto, aby posílil nebo si vytvořil vlastní názor, než aby se podřizoval názoru svých poradců. Základ vůdcovy moci spočívá především ve 4 bodech: - 1. nikdo nemá právo zpochybňovat jeho autoritu (vůdce, který by toleroval jakékoli pochyby, nebo si nechal upírat autoritu přivolává krizi vlastní moci), - 2. tento princip souvisí s prvním: nepřipouští se rozpor mezi vůdcem a doktrínou. V případě integralismu tento princip platí absolutně protože vůdce je současně autorem i interpretem doktríny a jejích hlavních principů: jeho věrnost doktríně http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


plyne ze skutečnosti, že on sám je jejím autorem. Dalšími prvky, které dodává sám Salgado jsou – 3. tajemství a – 4. charisma. Jedním ze základních principů autority vůdce je, aby dokázal skrýt svůj skutečný názor. Salgado sám o sobě prohlašoval, že své myšlení nikdy zcela neodhalil, že se vědomě obklopoval tajemstvím, aby tak mohl stát nad případnými kontroverzemi. To samozřejmě znamenalo i to, že nemohl vstupovat do debat a zaujímat v diskusi postoj. Pokud jde o charisma, to souviselo s jeho řečnickými schopnostmi: v jeho koncepci je řeč o „liturgii“, která je nezbytnou podmínkou jeho komunikace s masami. Stanovy AIB z roku 1934 počítaly s tím, že chefe nacional nekomunikuje přímo s členy AIB, ale vždy prostřednictvím tzv. národních departementů. Vůdce se může rozhodnout i pro jiný postup – např. komunikovat prostřednictvím nějaké jiné integralistické autority – ale vždy tu je prvek zprostředkování. Kontakty nadřízeného s podřízeným na té nejvyšší úrovni mají psanou formu a dokonce ani provinční vůdce nemůže vstoupit v přímý styk s vůdcem národním. AIB projde roku 1936 reorganizací – změní se organizační struktura AIB: dosavadní orgány projdou zásadními změnami, vzniknou orgány nové a změní se i strategie hnutí. Začíná nová etapa AIB, která se vyznačuje snahou o jednání s etablovanou vládou, upuštěním od „revolučních“ aspirací a cílem stát se regulérní politickou silou. Hlavními komponenty AIB je vůdce, vedle něj Národní rada (Conselho Nacional) a národní departementy. Tyto tři složky představují základ pre-etatické struktury AIB. Národní rada je jen konzultativní orgán vůdce složený z předních osobností z jednotlivých departementů, z provinčních vůdců a členů jmenovaných samotným vůdcem. V roce 1936 prošla tato základní struktura proměnou, objevily se další dvě instituce, resp. zastupitelské orgány: - Komora čtyřiceti (Câmara dos quarente) a – nejvyšší rada (Conselho superior). Vedle nich byl jako zcela nový orgán zaveden Cortês do Sigma, který se stal jedním z nejdůležtějších orgánů AIB a který byl tvořen nejprestižnějšími postavami AIB. Poprvé zasedal 15. října 1936 a byl svoláván samotným vůdcem. Celá organizace v této době představovala malý integralistický stát, proto také hovoříme o předstátní (pre-etatické) formě hnutí.

IDEOLOGIE Integralistická ideologie se opírala o filosofii člověka a společnosti, tak jak byla načrtnuta již v říjnovém Manifestu sepsaném Salgadem. Filosofickým východiskem tu byl Salgadovi spirituální humanismus (humanismo espiritual) a idea sociální harmonie. Již v úvodu Manifestu se dovídáme, že osudy národů řídí Bůh a tato myšlenka zakládá providencialistickou koncepci dějin jež implikuje víru v mravní pokrok lidských bytostí. Zde http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


nacházíme základní principy integralistické morálky. Ta je inspirována křesťanstvím – člověka chápe principiálně v rámci jeho “přirozeného” kontextu: v rámci třech principů “rodiny, vlasti a společnosti”. Společenská koncepce, která má tvořit kontext integralistické morálky předpokládá návrat ke středověkému ideálu a tak vytvoření harmonie mezi jedinci i společenskými třídami. Tato harmonie je jen důsledkem a výsledkem hierarchického uspořádání společnosti. Spirituální aspekt této ideologie se inspiruje tradiční koncepcí katolické sociální doktríny. Tento aspekt Salgadovu integralistickou doktrínu přibližuje mnohem více integralismu portugalských konzervativních katolíků (salazarismus) i fašistů španělských (španělská falanga) nebo belgických (rexismus) než fašismu italskému nebo německému nacionálně-socialistickému agnosticismu. Typické je spojení filosofie dějin a koncepce člověka a společnosti. Pojítko mezi těmito dvěma aspekty integralistické filosofie představuje idea revoluce. Tu Salgado vysvětluje ve svém eseji Psicologia da Revolução. Podle jeho názoru se lidský pokrok děje ve skocích a právě revoluce představuje onen skok – taková je zákonitost dějin. Dějiny mají svůj vlastní rytmus a v něm revoluce sehrává nezastupitelnou roli. Základním prvkem ideje revoluce je kategorie sociální rovnováhy, která pravděpodobně původně pochází od Vilfreda Pareta. Salgadova koncepce byla ostatně koncepcí, kterou sdílel i s ostatními integralistickými historiky, jakým je např. Mello nebo Reale. I jimi byla revoluce pojímána jako jistá dějinná fáze, během níž se narušuje dosavadní společenská rovnováha a současně vzniká nová. Revoluce se tedy během dějin lidstva zákonitě opakují, jsou cyklické. Dějiny Salgado vysvětluje na základě dynamiky a napětí mezi dvěma faktory: - 1. objektivní skutečnosti, reality či „historické danosti“ a – 2. „subjektivní“ prvky jsou jsou zosobněny v doktrínách, ideologiích, ideových systémech. Revoluce představuje spojení těchto dvou faktorů53. Salgado chce říci, že ideová stránka toho, čemu říkáme revoluce, není v žádném případě nijak oddělena od toho, čemu lze říkat „historická fakta“, „historická danost“. Samotná realizace pak záleží na „historické příležitosti“, která je spojena s postavou „hrdiny“, „nadčlověka“. V tomto místě se dostáváme k další filosofické kategorii Salgadova myšlení a to je „boj“. To je kategorie, která se v jeho myšlení objevovala již ve 20. letech a která v jeho pojímání dějin sehrávala vždy velký význam. Příležitost k vystoupení „hrdiny“ podle Salgada nastává v okamžiku, kdy revoluční dění dosahuje své maximální síly. K prosazení této ideje je zapotřebí síly – to co bylo až doposud pouze pasivní, se obrací v aktivní: ideologické antagonismy se transformují v antagonismy sociální, konflikt subjektivní se objektivizuje. 53

To je koncepce velmi blízká koncepci Mussoliniho.



Pokud bych se pokusil o shrnutí základní charakteristiky takto teoreticky pojímané integralistické revoluce, tato je současně etická, elitistická a heroická. Etická proto, že integralismus usiluje o mravní obrodu společnosti, snaží se restaurovat intelektuální a mravní síly společnosti, elitistická proto, že nemá původ v masách, které jsou vždy nevědomé, ale naopak v hrdinném člověku, který ztělesňuje novou ideu (ideu revoluce) jež byla již předem uchopena revoluční elitou, heroická, protože hrdina představuje a symbolizuje sílu, mládí, vitalitu, hrdinství. Integralismus měl ovšem i další – a to nezanedbatelný – aspekt, a tím je nacionalistický apel. Chce posílit a potvrdit jednotu a sílu Brazílie, chce se opírat o vlastní hodnoty a tradice, jeho cílem je obnovení a posílení jednotného ducha země. V tomto smyslu Salgado hovoří již v říjnovém Manifestu. Tam jsou položeny základy velkolepého projektu: vytvoření specificky a autenticky brazilské kultury, civilizace a životního stylu. S tím souvisí odmítání zahraničních vlivů, kosmopolitismu, zejména vlivů západních (z Velké Británie a USA – civilizací jejichž úpadek je podle Salgada zřejmý). Kosmopolitismus chápal jako jeden z hlavních nepřátel integralismu a byl přesvědčen o nezbytnosti jej potírat. Cílem AIB a hlavních dokumentů tohoto hnutí bylo dosáhnout duchovní obrody, spojení s vlastními kořeny, probuzení národního uvědomění. Stejné motivační pnutí najdeme i u evropských zemí jako je Portugalsko, Španělsko nebo Francie. I u nich šlo přibližně ve stejném období o hledání národní identity, ale na rozdíl od Brazílie nešlo o „hledání“ identity ale o obavu ze „ztráty“ a úsilí o „znovunalezení“ identity poté co říše utrpěly tou či onou ztrátou „sebeobrazu“ – porážka Francie Pruskem (1871), ztráta španělské Kuby (1898) či portugalským králem akceptované britské Ultimátum (1890). Zajímavé je srovnat nacionalismus definovaný Salgadem v Manifestu s jinými formami nacionalismu, zejména s jeho aspekty ekonomickými a antisemitskými jak je najdeme u jiných integralistických teoretiků54. Salgadův nacionalismus je spojen se zkušeností 20. let a zůstává věrný tématům oslavy země a člověka (homem de terra), nové formující se rasy, hledání kořenů brazilské civilizace. K tomu se ještě připojuje idea impéria – idea, která byla vlastní všem tzv.fašistickým režimům a jejich ideologům. Toto téma je také u Salgada – spojuje jej s mýtem o ztracené Atlantidě. Imperialistická expanze neměla v případě Brazílie (díky jejím imperiálním rozměrům) smysl – přesto, nebo právě proto tu idea impéria 54

integralistickému nacionalismu byla vlastní i anti-imperialistická ekonomická dimenze, která sice nepřevažuje ve spisech Salgadových, ale objevuje se o to více ve spisech teoretiků jakými byli Reale nebo Barroso. Mezi nimi je rozdíl ten, že zatímco u Barrosa ekonomický nacionalismus nabývá antisemitského obsahu, u Reala je zachována především dimenze čistě ekonomická. Barrosův nacionalismus se pojí s radikálním antisemitismem. S vyjímkou jeho díla z roku 1933 O integralismo em marcha jsou všechna další díla prodchnuta antisemitismem a za cíl si kladou ukázat na židovskou konspiraci proti brazilské ekonomice



je a u Salgada je spojena s myšlenkou expanze integralistické ideologie na celý latinskoamerický kontinent a v tomto kontextu i dominance Brazílie v tomto prostoru. Tento aspekt Salgadovy doktríny je poněkud fantastický a má kořeny ve dvou základních mystických prvcích. Salgado se – pod vlivem příkladu Simona Bolívara – cítí být novým osvoboditelem Latinské Ameriky, chce chránit „poslední Západ“ a „čtvrté lidstvo“ a k tomu využívá i inspirace starého mýtu o Atlantidě. Brazílie se tak stává – poté co je Evropa jako dědic západní civilizace (jako dědička starého Řecka, Říma a křesťanského Západu) zahubena komunistickou hrozbou – poslední záchranou a nadějí Západu a je stává se tak doslova místem spásy.

ZÁVĚR Integralistické ideologie se vyvíjely v průběhu období, které můžeme v rámci dějin Brazílie označit za přechodné – jak ve smyslu politickém tak politicko-ekonomickém. Integralismus byl v Brazílii výsledkem působení celé řady faktorů a v žádném případě nešlo o dílo jediného člověka. Samotná skutečnost přechodného období, které jsme tu identifikovali jako 20.léta a vnitropolitické souvislosti té doby k vysvětlení jistě nepostačí. Zásadní roli tu sehrával vliv nové zahraničně-politické situace, jež byla poznamenána sovětskou revolucí a současně tím, co by bylo možné nazvat jako fašistickou kontrarevolucí. Jak již bylo uvedeno, proměna brazilské společnosti začínala v období bezprostředně po 1.světové válce. Změny, které nová situace přivodila jak vnitropoliticky tak mezinárodněpoliticky vytvořily zcela nové podmínky. V brazilské společnosti se objevila nová napětí a kontradikce, vznikal průmyslový proletariát, narůstala nespokojenost středních tříd a tyto skutečnosti zásadním způsobem přispěly ke krizi První republiky. Již v prvních letech po 1. světové válce Brazílie zažila velké sociální konflikty, tenentistická povstání, probíhala ideologická krize intelektuálních elit, narůstalo národní uvědomění (v nejrůznějších podobách), modernistická revoluce zpochybňovala tradiční estetické hodnoty, docházelo ke katolickému obrozenectví. Jedním z důsledků této kontradikčnosti byla také integralistická ideologie a její – v Brazílii nejznámější, byť ne jediný – představitel Plínio Salgado. Již od svého dětství inklinoval k nacionalismu, prošel katolickou výchovou, přesvědčením byl republikán. Sám se nacházel v centru výše popsaného napětí, účastnil se politického života. Zklamán režimem První republiky se angažoval v modernistickém hnutí (které mělo také své politické konsekvence), v Evropě se setkal s příkladem fašismu, integralismu, krajní pravice a tyto skutečnosti jej vedly k založení Ação Integralista Brasileira kde se pokoušel o formulaci a http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php


realizaci své ideologie. Integralismus v Salgadově podání velmi rychle pronikl do středních vrstev a někde dokonce mezi dělnickou třídu. Tato skutečnost z AIB dělá jednu z prvních, neli přímo první, masových organizací v Brazílii. Salgadova ideologie v sobě nesla značný díl inspirace evropským fašismem a je často řazena k tomuto proudu. Přesto ji nelze zcela jednoznačně považovat za pouhou nápodobu ideologií evropských. Podpora a přízeň, kterou si AIB i Salgadova ideologie v Brazílii získaly, je záležitostí, kterou lze vysvětlit jen odkazem na vnitřní podmínky Brazílie 30. let. Přesto je třeba uznat, že evropský vliv zůstává základním faktorem výkladu a interpretace brazilského integralismu. Fašismus či ideologie toho typu by se pravděpodobně v Brazílii objevily i bez evropského vlivu a to jako výsledek vnitřních napětí a krize První republiky, ale tak se nestalo – analýza organizace, struktury, postavení vůdce, integralistické rituály a ideologie sama nás vede k názoru, že povahu brazilského integralismu nelze vysvětlit bez ohledu na vlivy a inspirace vnější. Brazilský integralismus (a je třeba vzít v úvahu i jiné ideology mimo Plínia Salgada: Miguel Reale, Gustavo Barroso, Francisco Campos, Azevedo Amaral, Oliveira Vianna, Alceu Amoroso Lima nebo Olbiano de Mello) byl eklektické povahy. To je také důsledek evropského vlivu – rozmanitosti autoritářských hnutí v meziválečné Evropě. Salgadova ideologie je zřetelně nacionalistická, připisuje si doslova mesianistickou úlohu při naplňování historického poslání nové rasy, integruje sociální a náboženský tradicionalismus jak je známe z portugalského integralismu (Integralismo Lusitano) a salazarismu, z fašistické Itálie a nakonec i německého nacionálního socialismu. V brazilském integralismu najdeme rovněž spojení nacionalismu a spiritualismu – jejich spojení slouží k boji proti společnému nepříteli. Role integralistického vůdce spočívala především v dohlížení na jednotu celého hnutí (hnutí trpělo po celou dobu své existence vnitřními rozpory), zachovávání doktríny, případně její zdokonalování a definování cílů. Hledání kořenů a příčin vzniku fašistického hnutí v Brazílii naši pozornost soustředí nejprve na historickou podmíněnost tohoto jevu. Jde o faktory, které tvoří základ našeho chápání integralismu v rámci historického procesu, který se týkal celé Brazílie. Tento fakt z integralismu učinil celonárodní hnutí. Pokud by tyto podmínky nebyly všeobecně přítomny, pak by se tento jev omezoval jen na některé menšinové oblasti, malé skupiny jež by vstřebávaly zahraniční vlivy citlivěji než jejich okolí. Skutečnost ale byla taková, že fašismus a jeho vlivy se dotkly brazilské společnosti v její celistvosti – celá společnost se nacházela v přechodném období, celá společnost procházela krizí První republiky. Šlo o krizi skutečně



celistvou, tedy nejen ekonomickou. Ta pronikala do všech oblastí a do všech vrstev. Vznik a rozvoj fašistických hnutí je dán primárně tímto faktorem.

VYSVĚTLIVKY: MG – Minas Gerais SP – São Paulo PR – Paraná RJ – Rio de Janeiro RS – Rio Grande do Sul

LITERATURA: Amoroso Lima, A. – A Reação espiritualista, in : Courtinho, A Literatura no Brasil, Rio, Livraria São José, 1959 Bilac, O. – A Defesa nacional, Rio, Liga de Defesa nacional, 1917 Cruz Costa, J. – Contribuição a Historia das Ideias no Brasil, Rio, José Olympio, 1956 Daudet, L. – Charles Maurras et son temps, Flammarion, 1930 Ferreira Lima, H. – Historia Política-Econômica e Industrial, São Paulo, Editora nacional, 1970 Klíma, J. – Dějiny Brazílie, Lidové noviny 1998 Klíma, J. – Brazílie, Libri, Praha 2003 Mello, Olbiano de, - Communisme ou Fascisme ?, Rio, Tipografia Terra de Sol Motta Filho, C., - Alberto Torres e o tema de nosso geração, Rio, Schmidt, 1931 Oliveira Torres, J. C - Historia das idéias religiosas no Brasil, São Paulo, Editoria Grijalbo Salgado, P. – Unidade Nacional, A Razão, 17 de junho 1931 Salgado, P. – Construção Nacional, 24 de abril 1932 Salgado, P. – As Fontes do Espírito Nacional, A Razão, 19 de novembro 1931, Salgado, P. – Do Liberalismo ao Comunismo, A Razão, 2 de dezembro 1931 Salgado, P. – Rumos à ditadura (XI), A Razão, 18 de fevereiro 1932 Salgado, P. – A Construção Nacional, A Razão, 24 de abril 1932 Salgado, P. – Rumos à ditadura (I), 5 de fevereiro 1932 Salgado, P. – A Aliança Liberal e a Revolução, 4 de fevereiro, 1932 Salgado, P. – Rumo Provável dos Partidos, A Razão, 12 de Agosto 1931 Salgado, P. – A Hora dos Partidos, A Razão, 13 de Agosto 1931



Salgado, P. – Verdadeira concepção do Estado, A Razão, 4 de Setembro 1931 Salgado, P. – Panorama III, 2 de Agosto 1931 Santa Rosario OCD, M.R. – O Cardeal Leme, Rio, José Olympio, 1962 Silva Brito, M. da – A Revolução modernista, Rio, Civilização Brasileira, 1964 Silva Brito, M. da, - Historia do Movimento modernista, Rio, Civilização Brasileira, 1964 Silva, H. – Os tenentes no Poder, Rio, Civilização Brasileira, 1966 Trindade, H. – La tentation fasciste au Brésil dans les années trente, Éditions de la Maison de l‘homme, Paris 1988 Vieira, P. – Organização profissional (corporativismo) e reprezantação de classes


Plínio Salgado a jeho integralistická doktrína: Brazílie 30. let 20.století

Recommend Documents