Případ Václava Talicha

3/48

Jiří Křesťan

Případ Václava Talicha K problému národní očisty a českého heroismu

4/48

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Křesťan, Jiří Případ Václava Talicha: k problému národní očisty a českého heroismu / Jiří Křesťan. — Praha: Akropolis, 2014 Anglické resumé ISBN 978-80-7470-070-5 (brož.) 78.071.2 * 929 * 172/174 * 327.88 * 94(100)“1939/1945“ * 930:17.024.3 * (437.3) — Talich, Václav, 1883—1961 — dirigenti — Česko — 20. stol. — loajalita — 1939—1945 — kolaborace — 1939—1945 — druhá světová válka (1939—1945) — vyrovnání se s minulostí — Česko — od 1945 — monografie 78.07 — Hudebníci, skladatelé a jiná hudební povolání [9] 929 — Biografie [8] Lektorovali: prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. doc. PhDr. Martin Kučera, CSc. Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. © Jiří Křesťan, 2014 © Graphic Design Studio Lacerta, 2014 © Cover Photo ČTK, 2014 All images all rights reserved! © Filip Tomáš — Akropolis, 2014 ISBN 978-80-7470-070-5 ISBN 978-80-7470-071-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-072-9 (ePUB)

5/48

Martině, Honzovi a Pavlovi za vše pěkné, co přetrvá

7/48

Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, houslový virtuos Váša Příhoda, skladatel Celestin Rypl, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý lysohlavce vztyčenou pravicí.1 Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec Národní ceny kulturním pracovníkům. Neuplynuly ani dva měsíce od atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha — k tomu došlo 27. května a 4. června 1942 Heydrich následkům atentátu podlehl. Byly to dny naplněné brutální odplatou okupantů, jíž vévodily veřejně ohlašované popravy českých vlastenců a posléze i vyhlazení Lidic a povraždění sto sedmdesáti tří mužů a chlapců 10. června 1942. Osmnáctého června byli obklíčeni a zabiti (či donuceni k sebevraždě) strůjci atentátu v pravoslavném kostele svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Čtyřiadvacátého června byly vyhlazeny Ležáky na Chrudimsku… Těžko si představit pocity, s nimiž účastníci slavnostního shromáždění dne 12. července 1942 sledovali jeho průběh. V Moravcově útočném projevu zaznamenali prokletí prezidenta Republiky československé Edvarda Beneše a „jeho pekla zplozenců“, dověděli se, že odedávna „německá kultura byla buditelkou kultury české“, že český národ nemá hrát zvláštní roli

8/48

v Evropě, ale může se stát velkým v rámci Velkoněmecké říše. Emanuel Moravec vyjádřil přesvědčení, že „národ, který se postavil pod vedení největšího muže dějin, Adolfa Hitlera, nemá se zítra čeho obávat“. Varoval kulturní pracovníky, aby nesetrvávali v „rozkladné lhostejnosti“, ale sloužili říšské myšlence.2 Lhostejnost, nesouhlasný odpor, nechápavý údiv, ale u někoho možná i slastný pocit přináležitosti k osudu mocného stomilionového německého národa a víra ve skvělé zítřky — takové pocity se asi míhaly v myslích jednotlivých účastníků shromáždění. Při projevu Moravcově doznívaly v sále dojmy z proslovů předřečníků: předsedy Kulturní rady při Národním souručenství, profesora Univerzity Karlovy v Praze Miloslava Hýska, představitele stavovské organizace českých spisovatelů Františka Sekaniny a šéfa opery Národního divadla Václava Talicha. Tedy: Václav Talich. Protože on je tím, kdo nás z aktérů této události nejvíce zajímá, povšimněme si řeči, již předčítal z listů strojopisu.3 Zazněla slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru projevu čteme: „Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“ Šéf opery Národního divadla vyzval Čechy, aby se postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu. Obraz shromáždění, konaného 12. července 1942 v Obecním domě, vyvolá u části čtenářů pocity bolesti. Autor tohoto textu váhal, než se rozhodl, že právě jím uvede svou knihu. Myslel na potomky a ctitele umělců a kulturních činitelů, donucených sehrát trapné a ponižující divadlo, ale i na potomky odbojářů a nevinných obětí nacistů. Ti všichni, mají-li špetku

9/48

historického povědomí, nemohou číst výše napsané řádky s apatií. Načrtnutý obraz budeme vnímat jinak, než například historku o tom, že Gaius Julius Caesar upadl, když poprvé vstoupil na půdu africkou, či líčení šarvátky sedláků u Chlumce, jež nás nechávají chladnými. Zdá se, že příběhy druhé světové války a zkoušek, jimž byli vystaveni jejich aktéři, zůstávají živou součástí našeho myšlenkového světa.

10/48

Ministr Emanuel Moravec v Obecním domě uděluje 11. července 1941 Národní ceny. Každý oceněný pozdravil nacistickým pozdravem. Před ceremoniálem Václav Talich pronesl projev, v němž se přihlásil k myšlence přináležitosti Čechů k říši.

11/48

Cenu přebírá Vlasta Burian.

12/48

„Mrtvola začne dělat muziku“ Učitelé někdy baví děti (nebo se bláhově domnívají bavit) hrou, v níž kladou otázku, zda se mohly potkat dvě významné historické osobnosti. Václav Talich a Zdeněk Nejedlý, hlavní postavy této studie, se nejen mohli potkat vzhledem ke svým datům narození (1883, respektive 1878) a úmrtí (1961, respektive 1962), ale nejednou se skutečně potkali, byť se stále častěji míjeli a vzdalovali i v době, kdy si fyzicky byli blízko. Než vstoupíme na kolbiště, na němž se křížila jejich usilování, přečtěme si výstražnou tabulku, zavěšenou nad vstupní brankou. Teatrolog František Černý se ve svých vzpomínkách vyznal z pocitu, že pro svět lidí spjatých se subtilní říší hudby je typická svárlivost na život a na smrt, neschopnost usednout za jeden stůl a nenávist z hloubi duše.4 S něčím podobným se podle něho nesetkáme třeba ve světě výtvarného umění či literatury. Zdeněk Nejedlý, jehož budeme v následujících řádkách podrobně sledovat, se postupem doby stal symbolem řevnivosti a hádavosti, panující ve světě české hudby. Žák Otakara Hostinského, Jaroslava Golla, Josefa Pekaře a Tomáše Garrigua Masaryka, který docházel na soukromé hodiny kompozice ke skladateli Zdeňku Fibichovi, na sebe záhy upozornil pracemi z dějin husitství a dějin české hudby. Již v roce 1904 se stal mimořádným členem Královské české společnosti nauk (tehdy údajně nejmladším členem učených společností v Evropě), o rok později začal jako soukromý docent hudební vědy přednášet na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (byl historicky prvním lektorem tohoto oboru na české univerzitě, a tudíž jeho zakladatelem). Dodnes jsou ceněny jeho práce o husitském zpěvu, o Bedřichu Smetanovi i dalších hudebních tvůrcích (například Richardu Wagnerovi, Gustavu Mahlerovi, Zdeňku Fibichovi, Josefu Bohuslavu Foersterovi, Otakaru Ostrčilovi), o opeře Národního divadla. Pozoruhodný byl jeho vstup do sporu o smysl českých dějin v roce 1912 i jeho nedokončená monografie o Masarykovi, jejíž první svazek vyšel v roce 1930. Osobní temperament jej sváděl k účasti na polemikách o české hudbě na stránkách

13/48

denního tisku a odborných časopisů a pudil jej i do bojů vedených na půdě spolků. Nesporně přispěl k vyhrocení osobní zášti mezi „smetanovci“ a „dvořákovci“. Jeho zaujatost vedla k nespravedlivým hodnocením Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Josefa Suka či Bohuslava Martinů na jedné straně a k nekritickému vynášení Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha, J. B. Foerstra či Otakara Ostrčila na straně druhé. Na konci listopadu 1918 obvinil Zdeněk Nejedlý Josefa Suka a České kvarteto z rakouského aktivismu a ze zrady národní věci.5 Přestože Nejedlý doložil, že Sukovi a primáriovi Českého kvarteta Karlu Hoffmannovi byl udělen válečný řád, že se účastnili akcí, jež byly pokládány za podporu válečného úsilí monarchie, a že byli značně horliví při upisování válečné půjčky, nebyl jeho útok shledán přiměřeným a Nejedlý se svými nejbližšími se ocitl v izolaci a pod palbou veřejné kritiky.6 Proti Nejedlého vlastenčícímu „policajtství“ se postavil jak čestný soud Maffie (Josef Svatopluk Machar, Jaroslav Kvapil, Přemysl Šámal a další), tak šestapadesát významných osobností českého kulturního života ve společném prohlášení. Mezi jeho signatáři se tehdy objevil i Václav Talich — ve společnosti sochaře Františka Bílka, spisovatele Karla Čapka, historika umění Maxe Dvořáka, básníka Antonína Sovy, sochařů Otakara Španiela a Jana Štursy, malíře Maxe Švabinského, básníka Karla Tomana a dalších. Z hudebníků podpořili uvedené prohlášení hudební kritik Emanuel Chvála, skladatel a dirigent, aktuálně šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic, hudební skladatel a sbormistr Jaroslav Křička, houslový virtuos František Ondříček, hudební kritik Antonín Šilhan a skladatel a hudební publicista Ladislav Vycpálek. Nadšení ze vzniku samostatného státu nepřálo rozdírajícím diskusím o minulosti ani dryáčnickému stylu, který zvolil Nejedlý (tomuto stylu nezůstali ovšem nic dlužni někteří jeho oponenti, v první řadě impulzivní Jan Herben). Mnohým mladým lidem však tehdy Nejedlého odvaha postavit se národním autoritám imponovala. Václav Talich se zdál předurčen k tomu, aby náležel do „protinejedlovského“ tábora. Již jako studentovi se mu dostalo podpory od mecenáše Josefa Hlávky — na doporučení Nejedlým nemilovaného Antonína

14/48

Dvořáka. Navázal přátelské kontakty s Dvořákovým zetěm Josefem Sukem a Českým kvartetem, jehož řady příležitostně posiloval jako violista. Talich stál za dirigentským pultem koncertu České filharmonie 30. října 1918, kdy byla poprvé provedena Sukova skladba Zrání, koncertu, který se stal záminkou Nejedlého zlovolného útoku. V únoru 1919 se Václav Talich ujal postu šéfdirigenta České filharmonie. V diskusi o obsazení místa, která se rozvíjela od roku 1917, Nejedlý a jeho přátelé (zejména jeho švagr, hudební vědec Vladimír Helfert) preferovali Ludvíka Vítězslava Čelanského, který skutečně v dubnu 1918 nahradil ve vedení filharmonie Viléma Zemánka.7 Následný nástup Talicha, jehož protežovali Nejedlého oponenti kolem časopisu Hudební revue v čele s Otakarem Nebuškou, musel Zdeněk Nejedlý respektovat — Čelanský nedokázal Českou filharmonii připravit na sezonu a proti němu se postavil i orchestr filharmonie. V roce 1921 žádal Václav Talich Zdeňka Nejedlého o radu, jak koncipovat připravovaný historický hudební cyklus — a Nejedlý mu ochotně vyhověl.8 O rok později prosil Talich Nejedlého jako uznávaného znalce o součinnost při organizaci fibichovských večerů. Prozkoumáme-li Nejedlého recenze o koncertech Václava Talicha uveřejněné do konce dvacátých let,9 musíme konstatovat, že jsou celkem vyvážené. Kritické výtky, odrážející fakt, že Nejedlý měl vyhraněné názory na interpretaci děl zamilovaných tvůrců (v našem případě především Fibicha), se prolínají se slovy uznání a občas i se superlativy. Nalezneme zde ale i jedovatou poznámku, že Václav Talich se stal dirigentem České filharmonie dříve, než „opravdu byl dirigentem“.10 Ostře negativní hodnocení Talicha nacházíme spíše v příspěvcích některých Nejedlého spolupracovníků a žáků, jako byli Hubert Doležil, Josef Plavec, Mirko Očadlík či Anna Patzaková.11 Nejedlého žáci a příznivci na sebe naráželi s táborem odpůrců nejen na stránkách tisku, ale i při obsazování postů v hudebních tělesech a institucích. Skladatel, hudební pedagog a dirigent Karel Boleslav Jirák si například v dopise svému učiteli Nejedlému 6. dubna 1926 trpce stěžoval na Václava Talicha, který mu údajně zmařil angažmá u České filharmonie,

15/48

když jej na zasedání Společnosti České filharmonie prý označil za — protidvořákovce: „Jsem tedy nejedlovec (schází jen říci: bolševik!), a tudíž nemožná veličina pro stranu protinejedlovců.“12

16/48

V únoru 1919 složil pro Červenou sedmu Eduard Bass na melodii písně Juliana, krásná panna kuplet Zdeněk Nejedlý si zpívá, v němž kritizoval obvinění skladatele Josefa Suka z „rakušáctví“. Na stranu přítele Suka se tehdy postavil i Václav Talich. Na titulním listu časopisu Leták kresba Zdeňka Kratochvíla.

17/48

Portrét V. Talicha z doby nástupu do funkce šéfa opery Městského divadla v Plzni (1912).

18/48

Zdeněk Nejedlý u oblíbeného klavíru, který byl neodmyslitelnou součástí jeho domácnosti (1930). Svět hudby mu přinášel největší potěšení. Ovšem až na některé lidi, až na ty lidi…

19/48

Slovo na závěr (s ediční poznámkou) Možná každý historik, každý vážný zájemce o dějiny naší vlasti by si měl vybrat někoho z doby druhé světové války a pokusit se vstoupit do řečiště jeho života. Nevinnou oběť, nad jejímž údělem by srdce trnulo, hrdinného bojovníka, s nímž by se čtenář bez váhání ztotožnil, nebo naopak bestiálního vraha či jeho bídného pomahače, kteří by od prvního řádku vzbuzovali odpor. Za válečných let lidé čelili častěji než v dobách míru vyhroceným situacím, dokázali se vzepnout k heroickým výkonům, také se ale osudově lámaly charaktery. A v některých pak procital démon zla. Většina obyvatel žila ovšem své pokojné životy a „velkých“ dějin příliš nedbala. A co ti, kdož se rozhodli podepsat svou „smlouvu s ďáblem“, přijmout realitu a snažit se přitom aspoň občas pomáhat jiným? Zachránit, co se dalo… Náhle je jasné, že černobílé vidění nepostačuje — to ostatně zjevně selhává i v případě některých hrdinů a padouchů. I hrdinové mívají své stinné stránky a temné komnaty, a naopak — i v nejbídnějším tvoru občas zatřepetá jiskra lidství. Základem této knihy se stala studie, kterou jsem uveřejnil v roce 2009 v časopise Soudobé dějiny, vydávaném Ústavem pro soudobé dějiny Akademie České republiky.298 Jejím „kmotrem“ je tedy Milan Drápala, který tehdy chystal „kulturní“ číslo časopisu a dal mi prostor, abych se do tématu pustil důkladně.299 Čekalo se na jiné autory, kteří nedodávali svá díla, a já jsem chodil po archivech, Milan Drápala mě stále povzbuzoval a studie mi rostla pod rukama. V roce 2011 navrhl skladatel Karel Janovický Dvořákově společnosti v Londýně (The Dvořák Society for Czech and Slovak Music) vydat studii a sám se ujal jejího překladu, který dokončil v říjnu roku 2012.300 S textem pracoval s ohledem na anglického čtenáře neznalého českých reálií a tím mě nutil se nad ním znovu zamýšlet. O rok později jsme se domluvili s Filipem Tomášem, že připravím knižní vydání Talichova případu. Bylo třeba text zrevidovat, v některých

20/48

směrech i doplnit, propojit dvě části studie v jeden celek. Zcela nová je bohatá obrazová příloha, v níž lze vidět i fotografie dosud nepříliš známé. Objevila se nová literatura, na prvním místě monumentální monografie největšího talichovského znalce Milana Kuny,301 jež byla publikována souběžně s mou studií. V časopise Harmonie vyšel v roce 2011 seriál článků od talichovského propagátora Petra Kadlece, který se obvinění šéfa opery Národního divadla z kolaborace také věnoval, vycházely další články a drobné příspěvky. Talichovské téma jsem oživil i ve své monografii o Zdeňku Nejedlém, jež se setkala s pro mě nečekaným veřejným ohlasem.302 Vážím si připomínek k textu od historiků Petra Čorneje, který studii četl již před jejím vydáním v Soudobých dějinách, navrhl některé úpravy a doplnění a nyní ji znovu doporučil k publikaci, a Martinu Kučerovi, jenž ji pozorně prostudoval a přispěl k obohacení knižní verze. Šťastnou shodou okolností právě pracuje na monografii o Jaroslavu Krombholcovi, což mu otevírá další průzory k talichovskému tématu.303 V poznámkách pod textem děkuji některým kolegům a kolegyním, kteří mi ochotně pomohli s ověřováním některých skutečností, jiné tam jmenovitě neuvádím. Jde především o archiváře, kteří obvykle zůstávají anonymní. Za všechny na tomto místě zmíním alespoň Vlastu Měšťánkovou a Naďu Slezákovou z Národního archivu a Hanu Kábovou a Jana Chodějovského z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Jsem vděčný nakladatelství Akropolis za přípravu knihy k vydání, jmenovitě nakladateli Filipu Tomášovi, redaktorce Pavle Doubkové a grafikovi Jaroslavu Vlčkovi. Kolegyně z Národního archivu Lenka Kločková zpracovala perfektní jmenný rejstřík. Jak se ukázalo v mezidobí od vydání studie v Soudobých dějinách do publikace této knihy, talichovské téma je živé a badatelé i běžní zájemci se k němu stále vracejí. Měli by k němu povědět své především muzikologové.304 Označujeme-li právem Václava Talicha za jednoho z géniů moderního českého interpretačního umění, musíme současně říci, že doba druhé světové války mu přinesla dilemata, která byla často neřešitelná. „Je totiž velmi těžké při sestupu do Údolí ponížení, kam se teď ubíráš,

21/48

neuklouznout,“305 varuje v Bunyanově románu z roku 1678 poutníka Kristiána jeho průvodkyně — Prozíravost. „Uklouznutím“ se ostatně nemohl později ubránit ani Talichův oponent Zdeněk Nejedlý, zachvívající se strachem v době politických procesů padesátých let a přebíjející mučivé obavy z toho, že bude sám zatčen, halasnými útoky na odsuzované a popravované. Zdeněk Nejedlý představuje v knize pomyslný Talichův protipól. Působení obou pólů není ovšem jednoznačné. V určitých chvílích se oba muži ocitli dokonce vedle sebe ve vzájemné spolupráci. Jindy byli v rozepři. Talichův příběh žije dál svým životem. Ve svých vyprávěních nikdy nemůžeme obnovit zašlou dobu v jejím celku, nikdy nemůžeme pocítit přesně to, co cítili její aktéři. My, Češi máme raději dějiny, které se nestaly, které si převyprávíme a které přizpůsobíme svému cítění. Neradi pochybujeme a neradi vážíme na vážkách jemných, lékárnických, máme raději jednoduché ortely. Milujeme příběhy s temnými padouchy a nevinnými oběťmi. Rádi pracujeme s fantazií. Povšimněme si, jak barvitě je v jedné z nedávno vydaných knížek vylíčena konfrontace „tváří v tvář“ Talicha s Nejedlým (k níž mimochodem asi vůbec nedošlo) na slavnosti u Smetanova hrobu v květnu 1945: „Připusťme, že se odehrálo toto: ministr Nejedlý vyšel pár kroků vstříc Talichovi. Oba se neviděli déle než šest roků, aniž o moc zmoudřeli. Když si byli blízcí tváří v tvář, nedočkavý ministr se na Talicha, mírně vyjádřeno, osopil. Vyčetl mu, že je kolaborant, zrádce národa, přisluhovač nacistů. Že bylo Talichovou povinností, pokračoval, hned na začátku okupace, aby vrátil jmenovací dekret šéfa První scény [sic!]. Národní divadlo mělo za nacistů mlčet, tvrdil. Div, že se, připouštěli někteří sekundanti duelu, na sebe nevrhli. Někteří dokonce tvrdili, že se ti dva muži neovládli. Jak asi duel mohl v reálu probíhat? Talich téměř o tři hlavy vyšší než soupeř…“306 Zbývá již jen, aby se muž Hnipírkova vzrůstu Zdeněk Nejedlý proměnil v zavilého bojovníka kung-fu. Pokusil jsem se převyprávět Talichův případ na základě faktů, které jsem našel v pramenech. Nechávám hovořit především dobové hlasy, čtenář si utvoří svůj názor sám. Usiloval jsem představit si, co cítili aktéři

22/48

dějů, o čem přemýšleli, jaké byly pohnutky jejich jednání. Domnívám se, že podobné průzory k duším jiných lidí bychom se měli snažit otevírat. „Kdo je schopen odstupu od sebe sama, kdo je schopen nahlížet omezenost svých životních okruhů, je otevřen i pro druhé, a skutečnost ho proto stále koriguje,“307 gadamerovsky dí Václav Bělohradský. Pozor, to je místo, kde se soudce mění ve filozofa. Budu spokojen, když čtenáři, kteří o Talichově případu nic nevěděli nebo jen něco tušili, připustí, že se dověděli leccos nového. A když hltači knih a jiných textů, kteří si mysleli, že vědí všechno, se na malou chvíli zachvějí v pochybách. Pravda nebývá jednoduchá a její starší sestra zove se Pokora. Zaplaťpánbůh. Toto úlevné poděkování připisoval na konec svých dokončených partitur Antonín Dvořák. Vím, vím, drásavě cítím, co tím myslel. V Praze 5. srpna 2014 Jiří Křesťan

23/48

Poznámky 1 Průběh slavnosti je popsán např. v časopise Divadlo a hudba, roč. 1 (34), č. 12 (31. 7. 1942), s. 81. Srov. rovněž zprávy v tehdejších novinách (Národní politika, České slovo, Lidové noviny, Venkov). Jestliže mezi vyznamenanými umělci najdeme jména respektovaná, za „průkopnickou činnost publicistickou“ byly odměněny postavy spíše bizarní: Mohamed Abdullah Brikcius (vedoucí redaktor Vlajky), Antonín J. Kožíšek (šéfredaktor Moravské orlice a Moravských novin) a Karel Werner (šéfredaktor Poledního listu). 2 Cituji podle strojopisu projevu Emanuela Moravce uloženého v Archivu hlavního města Prahy (dále jen AHMP), fond (f.) Trestní komise vyšetřovací a nalézací Ústředního národního výboru hlavního města Prahy (dále jen TKVN), signatura (sign.) 36—116/1, folio 62—65. Projev byl uveřejněn také v dobovém denním tisku. 3 Originál Talichova projevu je uložen tamtéž, folio 56—61. 4 ČERNÝ, František: Za divadlem starým i novým. Praha, Karolinum 2005, s. 72. 5 Viz NEJEDLÝ, Zdeněk: Josefa Suka „Zrání“. In: Smetana, roč. 9, č. 1 (29. 11. 1918), s. 9 n. 6 K tzv. Sukově aféře srov. ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý. Praha, Melantrich 1969, s. 251—258; ZACHAŘOVÁ, Stanislava: Doslov. In: NEJEDLÝ, Zdeněk — OSTRČIL, Otakar: Korespondence. Praha, Academia 1982, s. 199 n.; KŘESŤAN, Jiří: Aféra Suk — Nejedlý: Lístek z dějin české zášti. In: Svobodné slovo (3. 4. 1993), příloha „Slovo na sobotu“, s. 4; TÝŽ: Závistivý zeměplaz? Zdeněk Nejedlý, Sukova aféra a případ Talichův. In: RANDÁK, Jan — KOURA, Petr (ed.): Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století: Výběr z příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25.—27. října 2006. Praha, Dokořán 2008, s. 316—339. 7 Srov. MEDEK, Ivan: Česká filharmonie 1917—1954. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 35—39. 8 Masarykův ústav a Archiv Akademie věd ČR (dále jen MÚ-AAV ČR), f. Zdeněk Nejedlý, korespondence osobní došlá — s jednotlivci, karton (k.) 70, inventární číslo (inv. č.) 4061; Muzeum Českého krasu Beroun (dále jen MČK Beroun), f. Václav Talich, inv. č. T 973. Za nadstandardní pomoc při využití fondu vděčím Markétě Šinknerové. 9 Viz např. NEJEDLÝ, Zdeněk: Třetí abonentní koncert. In: Smetana, roč. 8, č. 3 (10. 1. 1918), s. 36 a 38; TÝŽ: Oslavy J. B. Foerstera. In: Tamtéž, roč. 10, č. 1 (15. 1. 1920), s. 9 n.; TÝŽ: Z hudebního života: Oslavy Fibichovy. In: Rudé právo (6. 12. 1925), příloha „Dělnická besídka“, s. 3; TÝŽ: Berlioz a Mahler. In: Tamtéž (12. 12. 1925), s. 7; TÝŽ: Česká filharmonie. In: Tamtéž (25. 12. 1927), s. 11.

24/48

10 TÝŽ: Dvě filharmonie. In: Smetana, roč. 11, č. 2—3 (25. 5. 1921), s. 28. 11 Shrnutí některých z nich viz PACLT, Jaromír: Václav Talich ve Švédsku (1926—1936). Praha, Primus 1992, s. 41 n. a 75. 12 MÚ-AAV ČR, f. Zdeněk Nejedlý, korespondence osobní došlá — s jednotlivci, k. 29, inv. č. 1134. Dopis dokládá, že není přesné tvrzení hudebního vědce a kritika Mirko Očadlíka z roku 1941, že K. B. Jirák byl od roku 1919 s Nejedlým a jeho skupinou kolem časopisu Smetana v konfliktu a že se sblížil s jejich odpůrci, zejména se Sukem (OČADLÍK, Mirko: K. B. Jirák. Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1941, s. 37). Vývoj se tímto směrem postupně obracel, ale Jirák dlouho udržoval korektní vztahy minimálně se svým učitelem Nejedlým.

298 KŘESŤAN, Jiří: Srdce Václava Talicha se ztratilo: K problému národní očisty. In: Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009) a č. 2—3 (2009), s. 69—111 a 243—275. 299 Již dříve jsem se věnoval dvěma epizodám, v nichž se Zdeněk Nejedlý dostal do konfrontace s částí kulturní veřejnosti — Sukově aféře a Talichově případu. Srov. zejm.: TÝŽ: Závistivý zeměplaz? Zdeněk Nejedlý, Sukova aféra a případ Talichův. In: RANDÁK Jan — KOURA, Petr (ed.): Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století: Výběr z příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25.—27. října 2006. Praha, Dokořán 2008, s. 316—339. Viz též: TÝŽ: Aféra Suk — Nejedlý: Lístek z dějin české zášti. In: Svobodné slovo (3. 4. 1993), příloha „Slovo na sobotu“, s. 4. 300 Anglický překlad knihy bohužel dosud nevyšel. Snad sám mistr na nebesích klade odpor, aby vyšel text, v němž vystupuje jeho trýznitel Zdeněk Nejedlý. 301 KUNA, Milan: Václav Talich 1883—1961: Šťastný i hořký úděl dirigenta. Praha, Academia 2009. Přestože některé mé závěry se liší od Kunových vývodů, přijal dodatečně mou studii s grácií hodnou velkého vědce, o čemž svědčí naše vzájemná korespondence. 302 KŘESŤAN, Jiří: Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění. Praha — Litomyšl, Paseka — Národní archiv 2012. Kniha získala v roce 2013 cenu Magnesia Litera v oblasti literatury faktu a v témže roce ji vyhlásila redakce Literárních novin knihou roku. Byla nominována na udělení Státní ceny za literaturu a Cenu předsedy Grantové agentury ČR. Vyšlo o ní již téměř padesát odborných recenzí v denním tisku a odborných periodikách. 303 Publikace o Jaroslavu Krombholcovi se teprve chystá k vydání, ale Martin Kučera vydal mezitím knihu, přispívající k poznání dění v opeře Národního divadla: KUČERA, Martin: Karel Berman: Kronika života operního pěvce. Praha, Academia 2014.

25/48

304 Apel hudebním historikům, aby „zevrubně zhodnotili“ Talichovu aféru, zazněl v recenzi: REITTEREROVÁ, Vlasta: Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění. In: Harmonie, roč. 21, červenec 2013, s. 60. 305 Bunyan, John: Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího. Vyd. 3. Praha, Argo 1996, s. 63. Rád vzpomínám na inspirativní rozhovor o knize, který jsem vedl s Karlem Janovickým. 306 Kadeřábek, Rudolf: Talich a ti druzí: Čtvrté berounské reminiscence. Beroun, Machart 2014, s. 18. Autor se přitom holedbá, že ve své práci se řídí „principem maximálně možného ověřování a prokazování“. 307 Bělohradský, Václav: Společnost nevolnosti: Eseje z pozdější doby. Praha, Sociologické nakladatelství (SLON) 2007, s. 145.

26/48

Soupis pramenů a použité literatury Soupis archivních fondů a sbírek ABS — Archiv bezpečnostních složek fondy a sbírky Hlavní správa vojenské kontrarozvědky Moravec Emanuel Sbírka různých písemností Svazky kontrarozvědného rozpracování — Centrála Ústředna Státní bezpečnosti po roce 1945 Vyšetřovací komise pro národní a lidový soud při ministerstvu vnitra Vyšetřovací spisy — Centrála Zemský odbor bezpečnosti v Praze AHMP — Archiv hlavního města Prahy fond Trestní komise vyšetřovací a nalézací Ústředního národního výboru hlavního města Prahy (TKVN) AKPR — Archiv Kanceláře prezidenta republiky fond Kancelář prezidenta republiky AND — Archiv Národního divadla v Praze fond Národní divadlo v Praze ČMH — České muzeum hudby fond Očadlík Mirko MÚ-AAV ČR — Masarykův ústav a Archiv Akademie věd České republiky fondy Nejedlá Marie; Nejedlý Vít; Nejedlý Zdeněk; Petrová Štefa MČK Beroun — Muzeum Českého krasu Beroun Berounská sbírka ve správě MČK — fond Talich Václav NA — Národní archiv fondy a sbírky Archiv Národního divadla v Praze (AND) Československá strana národněsocialistická (ČSNS) Kočí Přemysl

27/48

Kopecký Václav Masaryk Jan Ministerstvo lidové osvěty Ministerstvo školství a osvěty (MŠO) Ministerstvo vnitra — Londýn Ministerstvo zahraničních věcí — výstřižkový archiv (MZV-VA) Moravec Emanuel Patzak Václav Policejní ředitelství v Praze Prezidium ministerstva vnitra Prezidium Policejního ředitelství v Praze Úřad říšského protektora Zahraniční tiskový archiv SOA Praha — Státní oblastní archiv v Praze fond Veřejný žalobce při Mimořádném lidovém soudu SOkA Beroun — Státní okresní archiv v Berouně sbírka Sbírka kronik VÚA — VHA — Vojenský ústřední archiv — Vojenský historický archiv fond Velitelství vojenské zpravodajské služby

Soupis vybrané literatury a tištěných pramenů BÁLEK, Jindřich — KADLEC, Petr (ed.): Talichovská vzpomínání Ivana Medka. In: Harmonie, roč. 11, č. 7 (2003), s. 16—18. BARTOŠ, František: O Vánocích, svátcích míru… In: Tempo, roč. 19, č. 4 (leden 1947), s. 97—98. BARTOŠ, Josef: Divadelní dojmy z války a revoluce. In: Jaro Národního divadla 1945, Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla 1946, s. 162—169. BEK, Mikuláš: Nejedlý contra Janáček: The Controversy Concerning Modern Czech Music. In: Sborník filozofické fakulty brněnské univerzity, roč. 50—51 (řada H, Musicologica brunensia, č. 36—37). Brno, Masarykova univerzita 2003, s. 39—45. Bělohradský, Václav: Společnost nevolnosti: Eseje z pozdější doby. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2007. BOŠTÍK, Martin: Monstrproces „Stříteský a spol.“: Litomyšl 1950. Historická studie o síle a slabosti poválečného člověka. Litomyšl, Regionální muzeum v Litomyšli 2004. BOUČEK, Miroslav — KLIMEŠ, Miloslav — VARTÍKOVÁ, Marta: Program revoluce: Ke vzniku Košického vládního programu. Praha, Svoboda 1975.

28/48

BRABEC, Jan a kol.: Dějiny českého divadla, díl 4. Činoherní divadlo v Československé republice a za nacistické okupace. Praha, Academia 1983. Bunyan, John: Poutníkova cesta z tohoto světa do světa budoucího. Vyd. 3. Praha, Argo 1996. BURIAN, Emil František: Udály se v těchto dnech… In: Kulturní politika, roč. 2, č. 3 (4. 10. 1946), s. 1. CEBE, Jan: Poválečná očista v rámci Svazu českých novinářů. In: Mediální studia, roč. 6, č. 1 (2012), s. 17—44. CIMMER, František: Nejde jen o Talicha. In: Nová svoboda (24. 2. 1946), s. 5. CIMMER, František: Nejde jen o Talicha: K článku Přemysla Kočího. In: Nová svoboda (24. 3. 1946), s. 4. ČERNÝ, František (ed.): Theater / Divadlo: Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha, Orbis 1965. ČERNÝ, František: Za divadlem starým i novým. Praha, Karolinum 2005. ČERNÝ, Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce: Divadlo a společnost 1945—1955. Praha, Academia 2007. ČERNÝ, Jiří: Václav Talich. In: Reflex, roč. 14, č. 27 (3. 7. 2003), s. 52—54. ČERNÝ, Václav: Paměti 1938—1945: Křik Koruny české: Náš kulturní odboj za války. Brno, Atlantis 1992. ČERNÝ, Václav: Paměti 1945—1972. Brno, Atlantis 1992. ČERVINKA, František: Česká kultura a okupace. Praha, Torst 2002. ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý. Praha, Melantrich 1969. ČIVRNÝ, Lumír: Co se vejde do života. Praha, Hynek 2000. ČORNEJ, Petr: Činnost Zdeňka Nejedlého v oblasti školství a kultury v letech 1945—1948. In: Dějiny socialistického Československa: Studie a materiály, sv. 1. Praha, Ústav československých a světových dějin ČSAV 1978, s. 205—228. ČORNEJ, Petr: Hudební klub v Praze (1911—1927). In: Z bojů o českou hudební kulturu. Praha, Academia 1979, s. 117—163. ČORNEJ, Petr: Podivná cesta „vzhůru“. Portrét Zdeňka Nejedlého. In: Lidové noviny (4. 3. 1993), příloha „Národní 9“, s. 3. ČORNEJ, Petr — HANZAL, Josef — SVADBOVÁ, Blanka (ed.): Korespondence Zdeňka Nejedlého s historiky Gollovy školy. Praha, Univerzita Karlova 1989. DEYL, Rudolf: Opona spadla: Vzpomínky a paměti. Praha, Pražská akciová tiskárna 1946. DOLEŽIL, Hubert: Václav Talich a divadlo. In: ŠOUREK, Otakar (ed.): Václav Talich: Soubor statí o životě a práci. Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1943, s. 87—116. DOSTÁL, Jiří: Nejde jen o Talicha. In: Svobodné noviny (17. 2. 1946), s. 5. DRÁPALA, Milan: Iluze jako osud: K vývoji politických postojů Vítězslava Nezvala. In: Soudobé dějiny, roč. 3, č. 2—3 (1996), s. 175—218. DRTINA, Prokop: Československo, můj osud: Kniha českého demokrata 20. století, sv. 1—2. Praha, Melantrich 1991—1992. DRTINA, Prokop: O soudcovské nezávislosti, lidovém soudnictví a jiných časových otázkách československé justice. Praha, Mladá fronta 1946.

29/48

FARNÍK, Jaromír — ŽITNÝ, Radek: Čeněk Šlégl: „Tedy dobře, vyřízeno k dennímu pořádku.“: Dvě tváře herce, režiséra a scénáristy. Mnichovice, BVD 2009. FEIERABEND, Ladislav K.: Politické vzpomínky, sv. 3. Brno, Atlantis 1996. FIALA, Jaroslav: Incident dirigenta Václava Talicha na hranicích bývalého Sovětského svazu. In: Plzeňský deník (10. 8. 2006), s. 25. FIRT, Julius: Knihy a osudy. Brno, Atlantis 1991. FORMÁČKOVÁ, Marie: Kdyby Lucerna promluvila… Pražský palác ve vzpomínkách Bedřicha, Františka a Tomáše Spurných. Mnichovice, BVD 2009. FROMMER, Benjamin: Národní očista: Retribuce v poválečném Československu. Praha, Academia 2010. FUČÍK, Julius: Tři studie: Božena Němcová. Karel Sabina. Julius Zeyer. Praha, Svoboda 1947. GEBHART, Jan — KUKLÍK, Jan: Dramatické i všední dny protektorátu. Praha, Themis 1996. HÁJEK, Jiří: Kterým směrem půjde kulturní očista: K případu herce Zdeňka Štěpánka. In: Tvorba, roč. 15, č. 40 (2. 10. 1946), s. 630—631. HANUŠ, Jan: Asi jsem už opravdu starý… In: HURNÍK, Ilja: Pondělníci. Praha, Karolinum 2002, s. 23—34. HANZAL, Josef: Zdeněk Nejedlý a Vladimír Helfert v dopisech. In: Z bojů o českou hudební kulturu. Praha, Academia 1979, s. 165—273. HANZAL, Josef a kol.: Průvodce po archivu Zdeňka Nejedlého. Praha, Academia 1976. HANZLÍK, František: Únor 1948: Výsledek nerovného zápasu. Praha, Prewon 1997. HANZLÍK, František: Vojenské Obranné zpravodajství v zápase o politickou moc 1945—1950. Praha, Themis 2003. HEJL, Vilém: Zpráva o organizovaném násilí. Praha, Univerzum 1990. Hold geniu české hudby. In: Práce (13. 5. 1945), s. 2. HOSTOMSKÁ-OČADLÍKOVÁ, Anna: K bankrotu samozřejmosti jen fakticky. In: Hudební rozhledy, roč. 22, č. 3 (1969), s. 79. Hudební život za okupace: Diskuse. Josef Stanislav — Václav Holzknecht — Anna Hostomská-Očadlíková — Ervína Benešová-Brokešová. In: Hudební rozhledy, roč. 21, č. 8 (1968), s. 224—227. HURNÍK, Ilja: Pondělníci. Praha, Karolinum 2002. HÝSEK, Miloslav: Paměti. Brno, Blok 1970. IBLOVÁ, Michaela: Česká filharmonie pod tlakem stalinské kulturní politiky v padesátých letech. Praha, Karolinum 2014. JIRÁNEK, Jaroslav: Vít Nejedlý: Z historie bojů o novou, socialistickou kulturu. Praha, SNKLHU 1959. Just, Vladimír: Věc: Vlasta Burian: První díl monografie: Rehabilitace krále komiků. Praha, Rozmluvy 1991. Kadeřábek, Rudolf: Talich a ti druzí: Čtvrté berounské reminiscence. Beroun, Machart 2014. KADLEC, Jiří: Talich redivivus. In: Vývoj, roč. 1, č. 4 (12. 10. 1946), s. 90.

30/48

KADLEC, Jiří: Z rodu muzikantů. In:Vývoj, roč. 1, č. 4 (12. 10. 1946), s. 82. KADLEC, Petr: Václav Talich. Od umělce vždy žádám nemožné, díl 1—12. Harmonie, roč. 19, č. 1 (leden 2011), s. 22—24; č. 2 (únor 2011), s. 22—24; č. 3 (březen 2011), s. 12—14; č. 4 (duben 2011), s. 24—26; č. 5 (květen 2011), s. 21—23; č. 6 (červen 2011), s. 20—23; č. 7 (červenec 2011), s. 24—26; č. 8 (srpen 2011), s. 22—23; č. 9 (září 2011), s. 20—21; č. 10 (říjen 2011), s. 24—25; č. 11 (listopad 2011), s. 24—25; č. 12 (prosinec 2011), s. 30—31. KAFKA, František: Hanuš Thein. Praha, Supraphon 1971. KALISTA, Zdeněk: Po proudu života, sv. 2. Brno, Atlantis 1996. KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa: Doba tání 1953—1956. Brno, Barrister & Principal 2006. KAŠPAR, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu: Propaganda, kolaborace, rezistence. Praha, Libri 2007. KLIMEŠ, Miloš — LESJUK, Petr — MALÁ, Irena — PREČAN, Vilém (ed.): Cesta ke Květnu: Vznik lidové demokracie, sv. 1. Praha, Československá akademie věd 1965. KNAPÍK, Jiří: V zajetí moci: Kulturní politika, její systém a aktéři 1948—1956. Praha, Libri 2006. KOCIAN, Jiří: Československá strana národně socialistická v letech 1945—1948: Organizace — program — politika. Brno, Doplněk 2002. KOČÍ, Přemysl: Dobrý den, živote, aneb Všechno je jinak. Praha, Arista 2000. KOČÍ, Přemysl: Nejde jen o Talicha: K diskusi ze zákulisí uměleckého života. In: Nová svoboda (10. 3. 1946), s. 4. KOHOUT, Eduard: Divadlo aneb Snář. Praha, Odeon 1976, s. 181. KONEČNÁ, Hana a kol.: Čtení o Národním divadle: Útržky dějin a osudů. Praha, Odeon 1984. KOPECKÝ, Emanuel (ed.): Pěvci Národního divadla. Praha, Panton 1983. KOSATÍK, Pavel: 3. září 1940. Čeští umělci jedou za Goebbelsem do říše. In: Týden, roč. 12, č. 35 (29. 8. 2005), s. 62—63. KRČMÁŘ, Jan: Paměti, sv. 2 a 3. Praha — Pelhřimov, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze 2007. KŘESŤAN, Jiří: Aféra Suk — Nejedlý: Lístek z dějin české zášti. In: Svobodné slovo (3. 4. 1993), příloha „Slovo na sobotu“, s. 4. KŘESŤAN, Jiří: „Když je třeba, jde se přes mrtvoly.“ Zdeněk Nejedlý v denících Jaroslava Kojzara. In: Acta historica Universitatis Opaviensis, roč. 4 (2011), s. 253—286. KŘESŤAN, Jiří: „Poslední husita“ odchází: Zdeněk Nejedlý v osidlech kulturní politiky KSČ po roce 1945. In: Soudobé dějiny, roč. 12, č. 1 (2005), s. 9—44. KŘESŤAN, Jiří: Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v jubilejním roce 1924. In: Od středověkých bratrstev k moderním spolkům. Ed.: Václav Ledvinka a Jiří Pešek. Praha, Scriptorium 2000, s. 295—314. KŘESŤAN, Jiří: Srdce Václava Talicha se ztratilo: K problému národní očisty. In: Soudobé dějiny, roč. 16, č. 1 (2009) a č. 2—3 (2009), s. 69—111 a 243—275.

31/48

KŘESŤAN, Jiří: „Výjimečnost není štěstí“: Z válečného deníku a korespondence Marie Nejedlé. In: Kde je domov? Sborník k životnímu jubileu Raisy Machatkové. Praha, Státní ústřední archiv 2002, s. 115—130. KŘESŤAN, Jiří: Závistivý zeměplaz? Zdeněk Nejedlý, Sukova aféra a případ Talichův. In: RANDÁK Jan — KOURA, Petr (ed.): Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století: Výběr z příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25.—27. října 2006. Praha, Dokořán 2008, s. 316—339. KŘESŤAN, Jiří: Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění. Praha — Litomyšl, Paseka — Národní archiv 2012. KŘESŤAN, Jiří. Zradil Václav Talich? K problému národní očisty. In. Literární noviny, roč. 24, č. 10 (7. 3. 2013), s. 22—23. KUČERA, Jan P.: Mimořádný zakladatel Zdeněk Nejedlý. In: Dějiny a současnost, roč. 13, č. 3 (1991), s. 36—40. KUČERA, Martin: Dobrý život Přemysla Kočího, In: KOČÍ, Přemysl: Dobrý den, živote, aneb Všechno je jinak. Praha, Arista 2000, s. 5—9. KUČERA, Martin: Karel Berman: Kronika života operního pěvce. Praha, Academia 2014. KUNA, Milan (ed.): Bohuslav Martinů Václavu Talichovi po roce 1945. In: Hudební věda, roč. 32, č. 2 (1995), s. 188—201. KUNA, Milan: Domnělé členství Václava Talicha v Lize proti bolševismu. In: Hudební rozhledy, roč. 51, č. 1 (1998), s. 37—40. KUNA, Milan: Exulantem proti své vůli: Život a dílo Karla Boleslava Jiráka. Praha, Editio Bärenreiter 2003. KUNA, Milan: Hudba na hranici života: O činnosti a utrpení hudebníků z českých zemí v nacistických koncentračních táborech a věznicích. Praha, Naše vojsko 1990. KUNA, Milan: K pojetí hudebního života za okupace. In: Hudební věda, roč. 4, č. 3 (1967), s. 380—396. KUNA, Milan: K problému národní očisty: Případ Václava Talicha. In: Hudební věda, roč. 29, č. 1 (1992), s. 47—69. KUNA, Milan: Osobnosti české hudby. Praha, Fragment 2001. KUNA, Milan: Václav Talich. Praha, Panton 1980. Kuna, Milan: Václav Talich a Národní divadlo: Publikace k výstavě v Berouně 11. září — 12. října 1983. Beroun: Městské kulturní středisko 1983. KUNA, Milan: Václav Talich 1883—1961: Šťastný i hořký úděl dirigenta. Praha, Academia 2009. KUNA, Milan: Oloupení Václava Talicha na sovětských hranicích: K vyústění Talichových koncertních cest do SSSR v letech 1932 a 1933. In: Hudební věda, roč. 34, č. 1 (1997), s. 9—28. KUNA, Milan: Proti mýtu o okupaci. In: Hudební rozhledy, roč. 20, č. 23 (1967), s. 704—707. KUNA, Milan: Václav Talich a nacistická okupace. In: Hudební věda, roč. 28, č. 1 (1991), s. 16—40.

32/48

KUNA, Milan: Václav Talich a SSSR. In: Hudební věda, roč. 14, č. 4 (1977), s. 301—315. KUNA, Milan — ČAPKOVÁ, Jana: Katalog pozůstalosti národního umělce Václava Talicha. Beroun, Okresní muzeum v Berouně 1979. KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945—1956. Praha, Torst 1998. Kupředu, zpátky ni krok! In: Tvorba, roč. 17, č. 8 (25. 2. 1948), s. 150. LACINA, Václav: Co vám mám ještě povídat. Ed. Martin Kučera. Praha, Národní archiv 2011. MALYPETR, Jan: Paměti a projevy. Ed. Renata Kuprová. Praha, Národní archiv 2011. MASARYK, Jan: Volá Londýn. Praha, Práce 1946. MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967. MASAŘÍK, Hubert: V proměnách Evropy: Paměti československého diplomata. Praha — Litomyšl, Paseka 2002. MATÝSEK [KOPECKÝ, Václav]: O nich a do nich. Moskva, Vydavatelství cizojazyčné literatury 1944. MEDEK, Ivan: Česká filharmonie 1917—1954. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 27—126. MEDEK, Ivan: Český komorní orchestr. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 211—234. MEDEK, Ivan: Děkuji, mám se výborně. Praha, Torst 2005. MEDEK, Ivan: Má životní setkání s hudbou… In: HURNÍK, Ilja: Pondělníci. Praha, Karolinum 2002, s. 42—45. MEDEK, Ivan: Po roce 1945. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 195—209. MOTL, Stanislav: Mraky nad Barrandovem. Praha, Rybka Publishers 2006. Nadstranickost neznamená obsazování míst podle politického klíče. In: Rudé právo (14. 3. 1947), s. 3. NEJEDLÝ, Vít: Jde o Ostrčilova nástupce. In: Haló noviny (20. 9. 1935), s. 4. NEJEDLÝ, Vít: Kdo bude šéfem opery Národního divadla? In: Haló noviny (13. 10. 1935), s. 4. NEJEDLÝ, Zdeněk: Affaira dvořákovská. Vyvíjí se dále… In: Česká kultura, roč. 1, č. 7 (3. 1. 1913), s. 223—224. NEJEDLÝ, Zdeněk: Česká filharmonie. In: Rudé právo (25. 12. 1927), s. 11. NEJEDLÝ, Zdeněk: Československo a Francie. In: Učitelské noviny, roč. 52, č. 16—17 (26. 11. 1938), s. 225—226. NEJEDLÝ, Zdeněk: Berlioz a Mahler. In: Rudé právo (12. 12. 1925), s. 7. NEJEDLÝ, Zdeněk: „Boj“ proti Ant. Dvořákovi. In: Česká kultura, roč. 1, č. 6 (20. 12. 1912), s. 186—188. NEJEDLÝ, Zdeněk: Budujeme národní stát. In: Učitelské noviny, roč. 52, č. 16—17 (26. 11. 1938), s. 221—223.

33/48

NEJEDLÝ, Zdeněk: Co se tu děje? In: Učitelské noviny, roč. 52, č. 18—19 (16. 12. 1938), s. 237—241. NEJEDLÝ, Zdeněk: Čechy a Evropa. In: Praha—Moskva, roč. 4, č. 1 (25. 1. 1939), s. 1—3. NEJEDLÝ, Zdeněk: Dvě filharmonie. In: Smetana, roč. 11, č. 2—3 (25. 5. 1921), s. 22—30. NEJEDLÝ, Zdeněk: Hovoří Moskva: Rozhlasové projevy z let 1939—1945. Praha, Odeon 1977. NEJEDLÝ, Zdeněk: Ideové směrnice naší národní kultury. In: Var, roč. 1, č. 3 (1. 5. 1948), s. 65—90. NEJEDLÝ, Zdeněk: Ještě spor o Dvořáka. In: Smetana, roč. 3, č. 13 (21. 2. 1913), s. 153—155. NEJEDLÝ, Zdeněk: Josefa Suka „Zrání“. In: Smetana, roč. 9, č. 1 (29. 11. 1918), s. 9—10. NEJEDLÝ, Zdeněk: K procesu s protistátním spikleneckým centrem: Čtyři projevy v Československém rozhlase. Praha, Československý spisovatel 1953. NEJEDLÝ, Zdeněk: Kam až? In: Lidová kultura, roč. 2, č. 18 (17. 12. 1938), s. 1. NEJEDLÝ, Zdeněk: Karel Čapek. In: Učitelské noviny, č. 20 (7. 1. 1939), s. 259—261. NEJEDLÝ, Zdeněk: Komunisté — dědici velikých tradic českého národa. Praha, ÚV KSČ 1946. NEJEDLÝ, Zdeněk: Kulturní styky s cizinou. In: Lidová kultura, roč. 2, č. 17 (3. 12. 1938), s. 1. NEJEDLÝ, Zdeněk: Moskevské stati: V „Československých listech“ 1943—1945. Praha, Svoboda 1946. NEJEDLÝ, Zdeněk: Nedělní epištoly, sv. 1—6. Praha, Státní nakladatelství politické literatury 1954—1956. NEJEDLÝ, Zdeněk: Nový „Dalibor“. In: Rudé právo (13. 3. 1949), s. 4. NEJEDLÝ, Zdeněk: O Bedřichu Smetanovi. Praha, Academia 1980. NEJEDLÝ, Zdeněk: O české hudební kultuře. In: Var, roč. 1, č. 15 (15. 11. 1948), s. 449—455. NEJEDLÝ, Zdeněk: O programovosti v hudbě. In: Var, roč. 4, č. 9—10 (15. 7. 1952), s. 249—267. NEJEDLÝ, Zdeněk: Oslavy J. B. Foerstera. In: Smetana, roč. 10, č. 1 (15. 1. 1920) a č. 2 (27. 2. 1920), s. 8—10 a 24—26. NEJEDLÝ, Zdeněk: Otakar Ostrčil. Praha, Melantrich 1949. NEJEDLÝ, Zdeněk: Smysl českých dějin. In: Učitelské noviny, roč. 53, č. 1 (23. 1. 1939), s. 5—8. NEJEDLÝ, Zdeněk: Svět v pohybu. In: Učitelské noviny, roč. 53, č. 1 (23. 1. 1939), s. 1—3. NEJEDLÝ, Zdeněk: Třetí abonentní koncert. In: Smetana, roč. 8, č. 3 (10. 1. 1918), s. 36—38. NEJEDLÝ, Zdeněk: Z hudebního života: Oslavy Fibichovy. In: Rudé právo (6. 12. 1925), příloha „Dělnická besídka“, s. 3. NEJEDLÝ, Zdeněk — OSTRČIL, Otakar: Korespondence. Ed. Stanislava Zachařová. Praha, Academia 1982. NOVÁK, Vojta: Služba národu. In: Divadlo a hudba, roč. 1 (34), č. 12 (31. 7. 1942), s. 83.

34/48

OČADLÍK, Mirko: Ještě kolem Talicha. In: Tvorba, roč. 15, č. 41 (9. 10. 1946), s. 642—643. OČADLÍK, Mirko: K. B. Jirák. Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1941. OČADLÍK, Mirko: Národní divadlo a čeští skladatelé. In: Divadlo, roč. 5, č. 3 (1954), s. 243—248. OČADLÍK, Mirko: Poslání české hudby. Praha, Vyšehrad 1940. OČADLÍK, Mirko: Poslední dramaturgická úprava Smetanovy „Čertovy stěny“. Praha, Melantrich 1947. OČADLÍK, Mirko: Věc Václava Talicha. In: Tvorba, roč. 15, č. 39 (25. 9. 1946), s. 616—618. OČADLÍK, Mirko — BARTOŠ, František: Ještě případ Talichův? In: Tempo, roč. 20, č. 3—4 (listopad — prosinec 1947), s. 96—101. OTÁHALOVÁ, Libuše — ČERVINKOVÁ, Milada (ed.): Dokumenty z historie československé politiky 1939—1943, sv. 1—2. Praha, Academia 1966, s. 139, 424. PACLT, Jaromír: Václav Talich ve Švédsku (1926—1936). Praha, Primus 1992. PANENKA, Jan — SOUČKOVÁ, Taťána: Prodaná nevěsta na jevištích Prozatímního a Národního divadla 1866—2004. Praha, Gallery 2004. PASÁK, Tomáš: Pod ochranou Říše. Praha, Práh 1998. PATZAKOVÁ, Anna: Komentář. In: NEJEDLÝ, Zdeněk: O Bedřichu Smetanovi. Praha, Academia 1980, s. 377—440. PATZAKOVÁ, Anna: Nikoli osoby, nýbrž Národní divadlo. In: Národní osvobození (23. 10. 1935), s. 3. PAUER, Jiří: Naše setkání. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 315—317. PEŠEK, Ladislav: Budeme to ignorovat. In: ČERNÝ, František (ed.): Theater / Divadlo: Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha, Orbis 1965, s. 36—38. PFAFF, Ivan: Ještě k případu Václava Talicha. In: Dnešek, roč. 1, č. 29 (10. 10. 1946), s. 456—458. Plné dostiučinění Václavu Talichovi. In: Věstník Svazu českých výkonných hudebních umělců, roč. 1, č. 10 (15. 12. 1945), s. 2—3. POSPÍŠIL, Vilém: Václav Talich: Několik kapitol o díle a životě českého umělce. Praha, Panton 1961. PRAŽÁK, Albert: Politika a revoluce: Paměti. Praha, Academia 2004. Program nové československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Brno, Rovnost 1945. PROCHÁZKA, Jaroslav: Ostrčilův apoštol. In: G 65, roč. 1, č. 8 (1. 8. 1965), s. 2. PROCHÁZKA, Jaroslav: Talichovo desetiletí v Národním divadle. In: MASARYKOVÁ, Herberta (ed.): Václav Talich — dokument života a díla. Praha, Státní hudební nakladatelství 1967, s. 127—193. Případ Václava Talicha. In: Mladá fronta (27. 9. 1946), s. 4. RANDÁK, Jan — KOURA, Petr (ed.): Hrdinství a zbabělost v české politické kultuře 19. a 20. století: Výběr z příspěvků ze stejnojmenné konference, která proběhla ve dnech 25.—27. října 2006. Praha, Dokořán 2008.

35/48

RANSDORF, Miloslav: Revoluční romantismus a marxismus: Zdeněk Nejedlý. (Rukopis práce uložený v archivu autora, stažený z webových stránek KSČM). REITTEREROVÁ, Vlasta: Jiří Křesťan: Zdeněk Nejedlý: Politik a vědec v osamění. In: Harmonie, roč. 21, č. 7 (červenec 2013), s. 60. REKTORYS, Artuš (ed.): Korespondence Otakara Ostrčila s Vilémem Zítkem. Praha, Orbis 1951. ROKOSKÝ, Jaroslav: Ve službách masarykovského Československa. In: MALYPETR, Jan: Paměti a projevy. Praha, Národní archiv 2011, s. 4—12. SLÁMA, František: Z Herálce do Šangrilá a zase nazpátek. Říčany, Orego 2001. SLATER, Graham (ed.): Václav Talich 1883—1961. Tadley, The Dvořák Society 2003. SMOLKA, Jaroslav: O pravdivé pojetí českého hudebního života za okupace. In: Hudební rozhledy, roč. 20, č. 20 (1967), s. 615—617. STANĚK, Tomáš: Retribuční vězni v českých zemích 1945—1955. Opava, Slezský ústav Slezského zemského muzea 2002. STRÁNSKÝ, Rudolf: Očima svědka. In: ČERNÝ, František (ed.): Theater / Divadlo: Vzpomínky českých divadelníků na německou okupaci a druhou světovou válku. Praha, Orbis 1965, s. 23—28. SVOBODA, Jiří: Přítel Vítězslav Nezval. Praha, Československý spisovatel 1966. ŠOUREK, Otakar (ed.): Václav Talich: Soubor statí o životě a práci. Praha, Hudební matice Umělecké besedy 1943. ŠTĚPÁNEK, Zdeněk: Herec: Vzpomínky národního umělce Zdeňka Štěpánka. Praha, Mladá fronta 1964. TÁBORSKÝ, Eduard: Pravda zvítězila: Deník druhého zahraničního odboje, sv. 1. Praha, Družstevní práce 1947. TALICH, Václav: Poznámky k mému případu. In: Dnešek, roč. 1, č. 31 (24. 10. 1946), s. 496. TALICH, Václav: Úvahy, projevy a stati. Ed. Milan Kuna. Beroun, Okresní muzeum v Berouně 1983. THEIN, Hanuš: Žil jsem operou Národního divadla. Praha, Melantrich 1975. VAŠATOVÁ, Jana (ed.): Václav Talich očima dcery. In: Harmonie, roč. 11, č. 7 (2003), s. 14—15. VONDRÁČEK, Vladimír: Lékař dále vzpomíná (1920—1938). Praha, Avicenum 1977. VYDRA, Václav: Má pouť životem a uměním. Praha, Melantrich 1976. VYDRA, Václav: Prosím o slovo. Praha, Orbis 1945. ZACHAŘOVÁ, Stanislava: Doslov. In: NEJEDLÝ, Zdeněk — OSTRČIL, Otakar: Korespondence. Praha, Academia 1982, s. 185—207. ZAPLETAL, Petr: Důstojná připomínka Talichova jubilea v Národním divadle. In: Hudební rozhledy, roč. 56, č. 7 (2003), s. 28. ZÁPOTOCKÝ, Antonín: O národní cti: Pro bezohledné provedení národní očisty. In: Práce (20. 12. 1945), s. 1—2. ZÁPOTOCKÝ, Antonín: Po staru se žít nedá. Praha, Práce 1948. Zdeněk Nejedlý u Smetanova hrobu. In: Česká pravda (13. 5. 1945), s. 2.

36/48

ZILYNSKÁ, Blanka (ed.): Ministr Nejedlý o sobě a Sovětském svazu. Projev v profesorském sboru FF UK 15. 5. 1945. In: Acta Universitatis Carolinae: Historia Universitatis Carolinae Pragensis, sv. 39, fasc. 1—2. Praha, Univerzita Karlova 1999, s. 115—124. ŽITNÝ, Radek: Protektorátní rozhlasový skeč: Jak zlomit vaz (nejen) králi komiků. Praha, BVD 2010.

37/48

Původ vyobrazení Obálka — Václav Talich se státním prezidentem Emilem Háchou vzdávají hold říšskému ministru propagandy Josephu Goebbelsovi v jeho lóži v Národním divadle 6. listopadu 1940. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989. Frontispice — Portrét Václava Talicha z roku 1919. NA, f. František Drtikol, inv. č. 55905. © František Drtikol — dědicové, 2014. Ministr Emanuel Moravec při předávání Národních cen v Obecním domě 11. července 1941. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989. Převzetí Národní ceny 11. července 1941 komikem Vlastou Burianem. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989. Karikatura Zdeňka Kratochvíla k Sukově aféře na titulním listu časopisu Leták z února 1919. Leták, roč. 2, 1919, č. 72 (20), titulní list. Portrét Václava Talicha z doby nástupu do funkce šéfa opery Městského divadla v Plzni (1912). KUNA, Milan: Václav Talich. Praha, Panton 1980, s. 103. Zdeněk Nejedlý u klavíru (1930). MÚ-AAV, f. Zdeněk Nejedlý — fotografie, inv. č. 167. Skladatel Josef Bohuslav Foerster. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, J. B. Foerster, č. 1. Karikatury Huga Boettingera Dobrá pohoda české hudby aneb Tři zlí Dětřichové (1928) a Dva hodní Fridolínové aneb Špatná pohoda české hudby (1931). ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý. Praha, Melantrich 1969, s. 141—142. Bedřich Smetana gratuluje Zdeňku Nejedlému k 50. narozeninám na Guthově karikatuře z roku 1928. MÚ AAV, f. Zdeněk Nejedlý — fotografie, inv. č. 1255/17. Skladatel a dirigent Otakar Ostrčil. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Otakar Ostrčil, č. 1. Talichův portrét z roku 1935. Autor Josef Heinrich.

38/48

MČK Beroun, f. Václava Talich, inv. č. f.T244/2. Pověření Václava Talicha správou opery Národního divadla ministrem školství a národní osvěty Janem Krčmářem ze dne 17. října 1935. NA, f. AND, osobní spis Václava Talicha. Václav Talich s taktovkou v ruce na karikatuře Huga Boettingera, uveřejněné v Lidových novinách 6. června 1931. (Snímek pořízen z Lidových novin z 29. 3. 1942, kde byla karikatura znovu uveřejněna.) NA, sb. MZV—VA 1, k. 4028. Článek Rudého práva ze dne 26. října 1935 o Talichově převzetí správy opery Národního divadla. NA, f. AND, osobní spis Václava Talicha. Divadelní cedule z 19. června 1936 k premiéře Talichovy inscenace Dvořákovy Rusalky v Národním divadle (s podpisy účinkujících). MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 144b. Zdeněk Nejedlý v srpnu 1928 s Jaroslavem Ježkem a Jaroslavem Knobem před vilou v Turnově. MÚ AAV, f. Zdeněk Nejedlý — fotografie, inv. č. 147. Zdeněk Nejedlý při projevu při znovuzahájení provozu Vinohradského divadla 9. června 1945. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989. Zdeněk Nejedlý 24. října 1945 při uložení korunovačních klenotů v chrámu svatého Víta. NA, Fotosbírka — Fotodokumentace 1945—1946, inv. č. 116/21. Talichova vila v Berouně — současná podoba. Foto Markéta Šinknerová. Archiv autorky fotografie. Vítězslav Nezval jako baletka v karikatuře Františka Bidla. KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945—1956, Praha, Torst 1998, s. 107. Karikatura Zdeňka Nejedlého od Adolfa Hoffmeistera z roku 1938. ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý. Praha, Melantrich 1969, s. 9. Dopis Emila Františka Buriana Václavu Talichovi z 23. prosince 1938. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 2106. Divadelní cedule ke Smetanově Mé vlasti provedené Václavem Talichem při Pražském hudebním máji v Národním divadle v roce 1939.

39/48

MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 5456. Dopis Václava Talicha řediteli Národního divadla Stanislavu Mojžíši-Lomovi z 26. března 1939. NA, f. AND, osobní spis Václava Talicha. Článek Hrůzovláda na Národním divadle, publikovaný v časopise Vlajka Antonínem Novotným 10. října 1939. NA, sb. MZV-VA 1, kart. 4028. Předvolání Václava Talicha k výslechu na gestapo z 31. října 1939. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 1868. Václav Talich v rozhovoru s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem v lóži Národního divadla 6. listopadu 1940. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989. Článek v Českém slově z 29. listopadu 1940 nebyl dílem Václava Talicha. NA, sb. MZV-VA 1, kart. 4028. Václav Talich s režisérem Luďkem Mandausem a dirigentem a dramaturgem Zdeňkem Chalabalou (40. léta). MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. f.T799. Plakát Zachvátí-li tě, zahyneš! z konce roku 1943. Autor Antonín Hradský. Online http://www.fronta.cz/plakat/zachvati-li-te-zahynes [přístup 1. 8. 2014]. Potvrzení prof. Bohumila Prusíka o zdravotním stavu Václava Talicha ze 14. března 1943. NA, f. AND, osobní spis Václava Talicha. Karikatura Zdeňka Nejedlého od Františka Muziky z února 1928. TAUFER, Jiří: Malířský epigram Františka Muziky. Praha, Práce 1985, s. 53. Setkání Zdeňka Nejedlého se synem Vítem na frontě v roce 1943. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Vít Nejedlý, č. 2. Pohled na ansámblovou scénu Karla Svolinského pro Smetanovu operu Čertova stěna (1943). MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. TQ2—231. Václav Talich přijímá 28. května 1943 blahopřání k 60. narozeninám od ministra Emanuela Moravce. ČTK, Fotoarchiv do roku 1989.

40/48

Usnesení trestní komise nalézací č. 50 Ústředního národního výboru hlavního města Prahy z 18. března 1946 o zastavení trestního stíhání Václava Talicha. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 1491. Program Talichova koncertu s Českým komorním orchestrem v Měšťanské besedě v Plzni (18. listopadu 1946). MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 169. Smlouva uzavřená ředitelem Národního divadla Václavem Vydrou s Václavem Talichem 5. listopadu 1947. NA, f. AND, osobní spis Václava Talicha. Prezident Antonín Zápotocký v rozhovoru s Václavem Talichem a jeho chotí na slavnostním koncertu pořádaném 6. června 1957 na mistrovu počest po udělení titulu národní umělec. Autor Jiří Rublič. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Václav Talich, č. 1. Mirko Očadlík, Václav Kopecký a Ivan Olbracht na programové konferenci Československého rozhlasu 31. ledna 1946. NA, Fotosbírka — Fotodokumentace 1945—1946, inv. č. 266/1. Zdeněk Nejedlý v lóži Národního divadla přijímá 9. února 1953 blahopřání od prezidenta Klementa Gottwalda k 75. narozeninám. MÚ-AAV, f. Zdeněk Nejedlý — fotografie, inv. č. 1010. Gratulace spisovatelů Zdeňku Nejedlému k 75. narozeninám: Marie Pujmanová, Vítězslav Nezval, Jan Drda a Marie Majerová. MÚ AAV, f. Zdeněk Nejedlý — fotografie, inv. č. 1011d. Karikatura Zdeňka Nejedlého z 30. let v póze s káravě vztyčeným ukazovákem. ČERVINKA, František: Zdeněk Nejedlý, Praha, Melantrich 1969, s. 26. Program Talichova koncertu s Moskevskou státní filharmonií k 50. výročí úmrtí Richarda Wagnera (únor 1932). MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. T 100. Václav Talich se skladatelem Dmitrijem Dmitrijevičem Šostakovičem a hudebním kritikem Ivanem Ivanovičem Sollertinským v době pobytu v SSSR v roce 1932. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. TC9—16. Václav Talich s Herbertou Masarykovou v roce 1955 před vilou v Brdatkách v Berouně. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. f.T387.

41/48

Václav Talich s taktovkou v televizním studiu při natáčení Slovanských tanců s Českou filharmonií (1955). Autor Oldřich Cetl. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. f.T248. Věrný Talichův přítel Emil František Burian při rozhlasovém proslovu k mládeži 30. října 1947. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, E. F. Burian, č. 1. Vítězslav Nezval se v karikatuře Františka Bidla z roku 1941 nechá napájet Múzou. KUSÁK, Alexej: Kultura a politika v Československu 1945—1956. Praha, Torst 1998, s. 288. Dvě karikatury Václava Talicha od Františka Bidla, uveřejněné v roce 1941 v knize Bedřicha Dobrodinského Filharmonie se směje. THIELE, Vladimír: Bidlova čítanka. Praha, SNKLHU 1959, s. 441. Ministr informací Václav Kopecký při slavnostním výkopu trati v Horním Litvínově v květnu 1947. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Václav Kopecký, č. 15. Členové opery Národního divadla Jan Ouředník, Milada Šubrtová, Maria Tauberová a Jaroslav Krombholc při návratu z Moskvy 3. července 1955. NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Jaroslav Krombholc, č. 1. Václav Talich v roce 1958 ve společnosti Josefa Vlacha a Ivana Medka. Autor O. Zouplna. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. f.T5a/II. Předseda Státního výboru pro věci umění Jiří Taufer (1953). NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Jiří Taufer, č. 3. Děkovný dopis Václava Talicha ministru Václavu Kopeckému ze 7. ledna 1953. NA, f. Václav Kopecký, kart. 1. Karikatura Antonína Pelce Talich diriguje Smetanu, Dvořáka a Wagnera. Kadeřábek, Rudolf. Talich a ti druzí: Čtvrté berounské reminiscence. Beroun, Machart 2014, s. 61. Na zahradě v Berouně 2. září 1955 při návštěvě členů Národního divadla: Oldřich Kovář, Beno Blachut, Eduard Haken, Josef Vojta, Václav Talich, Jaroslav Gleich, Přemysl Kočí, Josef Čech, Teodor Šrubař. MČK Beroun, f. Václav Talich, inv. č. f.T794. Lumír Čivrný — člen České národní rady a IV. ilegálního vedení KSČ (1945). NA, Fotosbírka — Fotoarchiv ÚML ÚV KSČ — jmenná řada, Lumír Čivrný, č. 1.

42/48

Momentka pořízená 24. dubna 1947 při odchodu Václava Talicha z Národního divadla. Foto Václav Chochola. © Archiv B&M Chochola. Na Pražském jaru v roce 1954 diriguje Václav Talich Smetanovu Mou vlast. Foto Václav Chochola. © Archiv B&M Chochola.

43/48

Abstract of The Václav Talich Case: On the Purging of the Nation and the Czech Heroism by Jiří Křesťan The great conductor Václav Talich found himself between artistic freedom and political pressure in the first and second Czechoslovak republics, the Protectorate of Bohemia and Moravia, and post-war Czechoslovakia. This book describes the cultural-political context of his life and work by chronicling the complicated relationship between Talich and Zdeněk Nejedlý (1878—1962) and discussing the attitudes of leading figures in musical life, journalists, and politicians towards the ‘Talich Affair’. From the beginning of the Czechoslovak Republic (in late 1918) to the end of the Second World War (May 1945), Talich stood at the head of the Czech Philharmonic Orchestra. Nejedlý was an influential left-wing professor at Prague University, an historian, and musicologist, and, after 1945, the Communist Minister of Education and, briefly, Labour. The two men had not always been as distant from each other as one might judge from their confrontation after the Second World War. In the interwar years, Talich had not been a proponent of rightwing politics, though he was later reproached for having been so. In the first half of the 1920s, he belonged to the Social Democratic Party and counted clearly left-wing artists, like the writer-composer-dramatist-director Emil František Burian and the writer Vítězslav Nezval, among his close friends. On more than one occasion, Nejedlý himself praised Talich’s art in reviews, though he also expressed reservations stemming from a different aesthetic understanding of music. The two men came into open confrontation in 1935, when Nejedlý and his supporters endorsed the conductor-composer Otakar Jeremiáš for head of the Opera of the National Theatre and the job was awarded to Talich instead. Nejedlý and Talich were closest during the Second Republic (the several months from the signing of the Munich Agreement in late 1938 to the

44/48

German occupation of mid-March 1939), when they both spoke out in defence of national Czech cultural values. From the summer of 1939 to 1940, Talich was pilloried in the Czech fascist press and had to face censorship and attacks in the National Theatre as well. The book considers in detail all the problematic things Talich was reproached with after May 1945: his involvement in the leadership of two collaborationist organizations — the Czech Association for Collaboration with the Germans (Český svaz pro spolupráci s Němci) and the Czech anti-Bolshevist League (Česká liga proti bolševismu), his membership in the committee of the Czech National Council (Národní rada česká), his participation in a 1940 visit to Germany by Czechs working in the arts and subsequent audience with Reich Minister of Propaganda Joseph Goebbels in the National Theatre in Prague, his 1942 speech pledging loyalty to the Reich (given in Prague’s Municipal House shortly after the Allied attack on Reichsprotektor Reinhard Heydrich), his personal and working relations with German collaborator and Czech Minister of Education and Public Enlightenment Emanuel Moravec. The author also corrects some claims by journalists and historians about the circumstances of Talich’s arrest on the 23rd May in 1945 and his release from prison about a month later. He asks as well whether Nejedlý’s personal role in the post-war prosecution of Talich was truly clear, as has been presumed by Talich’s biographers. The author focuses on the debate that accompanied the ‘Talich Case’ and refutes the view that proponents of a certain political view or artistic trend came out together against Talich. In 1945, after the Liberation, Talich was accused of collaboration with the Nazis. Though the investigation showed that his behaviour had not been impeccable, it did not conclude that Talich should be punished. Even so, his public work as a conductor was restricted after the war. Many members of the Czech resistance defended Talich and demanded that he be allowed to work in music, including a number of communist artists and politicians such as (i.e. playwright and director Emil František Burian, poet Vítězslav Nezval, opera singer Přemysl Kočí, and (in his own way)politician Antonín Zápotocký).

45/48

Another erroneous view, formulated by the musicologist Mirko Očadlík (1904—1964), was that it all had to do with a dispute between Talich and the ‘Nejedlý School’, which was carrying on the musical legacy of Bedřich Smetana. A number of musicians also support Talich, particularly those from the Czech Chamber Orchestra (Český komorní orchestr) that he founded in 1946. The author puts the Talich case into the broader context of the post-war settling of scores with the real or imagined henchmen and sympathizers of the German forces of occupation. He considers the character of the people forming the moral judgements by examining their attitudes towards Communism, particularly the aspects of dictatorship of the proletariat and class struggle. This analysis focuses especially on Nejedlý, who repeatedly criticized Talich publicly after the war without trying to understand the motives behind his behaviour in the Protectorate, and showed very little courage when in the face of Stalinist repression. On the whole, however, it is fair to say that the politicians involved (including President Edvard Beneš) showed considerable restraint in the Talich case and made it possible to investigate his war-time behaviour thoroughly according to the law. The author rejects as simplistic the conclusions that clearly place the blame on Talich or other artists working in the Protectorate or, on the contrary, present these people as blameless victims of attacks by their enemies. Every life story is individual, the author argues, and each episode must be judged in its historical context. The author concludes that respect for Talich’s art and talent will not diminish if we concede that during the Second World War he had to make compromises resulting from Nazi pressure, his own doubts, or simply fatigue and familiarity with the reality of Protectorate life.

46/48

Obsah Jeden po druhém předstupovali… Mrtvola začne dělat muziku V poutech a pod bodáky…? Talicha budeme muset pověsit 1) Členství v ústředním výboru Českého svazu pro spolupráci s Němci 2) Zájezd kulturních pracovníků do říše 3) Projev po atentátu na Heydricha 4) Členství ve výboru České ligy proti bolševismu 5) Členství ve výboru Národní rady české 6) Styky s Emanuelem Moravcem Plné zadostiučinění Václavu Talichovi? Komunisté proti Talichovi? Pestré řady Talichových přímluvců „Nejedlovci“ a „spor o Talicha“ Politici kolem Talicha a národní očista Jednoduché pravdy, košatý strom života Slovo na závěr (s ediční poznámkou) Soupis pramenů a použité literatury Původ vyobrazení Abstract of The Václav Talich Case

47/48

Jiří Křesťan

Případ Václava Talicha K problému národní očisty a českého heroismu Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2014 jako svou 284. publikaci Redakce Pavla Doubková Redakce anglického abstraktu Christi Brooks Grafická úprava, obálka a eBook Studio Lacerta (www.sazba.cz) Vydání první ISBN 978-80-7470-070-5 ISBN 978-80-7470-071-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-072-9 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz.

@Created by PDF to ePub