Případ. pohřešovaného

a

r

g

00neznamy272.indd 1

o

24.5.2016 11:11:06

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Případ

pohřešovaného

00neznamy272.indd 3

24.5.2016 11:11:06

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218487

00neznamy272.indd 4

24.5.2016 11:11:06


Dror Mišani

Případ pohřešovaného P ř e l o ž i l

a

00neznamy272.indd 5

r

J i n d ř i c h

g

V a c e k

o

24.5.2016 11:11:06


Argo, 2015 Copyright © 2011 by Dror Mishani First published under the original Hebrew language title TIK NE’EDAR by Keter, Jerusalem, 2011. Translation © Jindřich Vacek, 2015 ISBN 978-80-257-1607-6 (váz.) ISBN 978-80-257-1877-3 (e-kniha)


Věnováno Martě

00neznamy272.indd 7

24.5.2016 11:11:06


00neznamy272.indd 8

24.5.2016 11:11:07


Jak se setkali? Náhodou, jako všichni lidé. (Denis Diderot, Jakub fatalista a jeho pán, přel. Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Praha, SNKLHU 1955)

00neznamy272.indd 9

24.5.2016 11:11:07


ČÁST PRVNÍ

00neznamy272.indd 11

24.5.2016 11:11:07


1 Naproti němu seděla matka. Další matka. Během té směny přišly už dvě. První z nich byla poměrně mladá a hezká. Měla přiléhavé bílé tričko a nádherné klíční kosti. Stěžovala si, že na ulici před školou natloukli jejímu synovi, a on ji trpělivě vyslechl a slíbil, že se její stížností budou náležitě zabývat. Ta druhá žádala, aby policie poslala detektivy, kteří by sledovali její dceru a zjistili, proč do telefonu špitá a proč se v noci v pokoji vždycky zamyká. Podobné stížnosti přicházely poslední dobou pokaždé, když sloužil. Týden předtím si jedna žena stěžovala, že ji proklela tchyně. Byl přesvědčen, že dozorčí na vrátnici zastavují kolemjdoucí a chtějí po nich, aby za ním chodili s bezpředmětnými stížnostmi, jen aby si z něj dělali blázny. Když sloužili jiní policisté, podobné stížnosti se nevyskytovaly. Bylo za pět minut čtvrt na sedm, a kdyby měl Avraham Avraham v kanceláři okno, viděl by, že se venku už začíná stmívat. Věděl, co si cestou domů koupí k večeři a na co se bude při jídle dívat v televizi. Jenže napřed musel uklidnit tuhle třetí matku. Upřeně hleděl na monitor počítače – čekal na příhodnou chvíli. Pak se zeptal: „Víte, proč se v hebrejštině nepíšou detektivky?“ „Cože?“ „Proč u nás nemáme detektivky. Proč se v Izraeli nepíšou knížky jako třeba Muži, kteří nenávidí ženy anebo takové, jako píše Agatha Christie.“ „Víte, já se v knížkách moc nevyznám...“ „Tak já vám to povím. To proto, že tady k takovým zločinům nedochází. U nás nemáme masové vrahy ani únosy, skoro nikdo tady na ulicích neznásilňuje ženy. Když u nás někdo spáchá

13


24.5.2016 11:11:07


zločin, tak je to obyčejně soused, strýc nebo dědeček a k tomu, aby se vypátral pachatel a celá záhada se vyjasnila, není zapotřebí žádné složité vyšetřování. U nás prostě záhady neexistují. Správné je vždycky to nejjednodušší vysvětlení. Prostě se vám pokouším říct, že pravděpodobnost, že se vašemu synovi něco stalo, je podle mého názoru velmi malá, a to vám neříkám proto, abych vás uklidnil. To je statistika a nic nenasvědčuje tomu, že v jeho případě to bude jinak. Věřte mi, za hodinu za tři, nejpozději zítra ráno se vrátí domů. Potíž je v tom, že když já teď rozhodnu, že váš syn je nezvěstný a že je třeba se tím ihned zabývat, musím okamžitě poslat do ulic policisty, aby ho začali hledat. To je běžný postup. A ze zkušenosti vám povím, že ho dost možná najdeme ve stavu, v jakém byste nechtěla, abychom ho našli. Co si počnu, když ho najdou s jointem? Moc velký výběr nemám, nezbude mi než založit na něj spis. Proto podle mě nemá smysl začít po něm pátrat teď, ledaže byste opravdu měla tušení, že se mu něco stalo, a mohla mi nějak naznačit nebo vysvětlit, proč si to myslíte. V tom případě hned založíme svazek pohřešované osoby a zahájíme po něm pátrání. Jinak by stálo za to počkat do zítřejšího rána.“ Pátravě se na ni zadíval, aby zjistil, jakým dojmem na ni jeho slova zapůsobila. Vypadala bezradně. Nebyla zvyklá o něčem rozhodovat ani stát si umíněně na svém. „Já nevím, jestli se mu něco stalo,“ řekla. „Tohle se mu nepodobá…“ Uplynula čtvrthodina, a oni tam v té malé místnůstce pořád ještě seděli naproti sobě. Už od pěti hodin si nezašel zakouřit. Na stole před ním ležela jeho krabička cigaret značky Time a na ní malý černý zapalovač Bic. Další zapalovače měl v obou kapsách kalhot a v kapse košile. „Projděme si ještě jednou to nejpodstatnější a dohodněme se, co uděláte, až přijdete domů, pokud se ještě nevrátil. Ano? Říkáte, že jako obvykle odešel do školy. V kolik hodin jste říkala, že to bylo, za deset minut osm?“

14


24.5.2016 11:11:07


„Už jsem vám povídala, že jsem se nedívala na hodinky. Ale bylo to jako každé ráno, možná ve tři čtvrtě na osm.“ Odstrčil klávesnici počítače a obyčejným perem bez víčka, které našel ve své zásuvce, začal psát krátké věty. Pero držel nezvyklým způsobem. Svíral ho blízko hrotu, a to všemi prsty. Bříška prstů měl celá modrá od inkoustu. „Přesný čas není důležitý, paní. Vzal si s sebou tašku jako obvykle? Všimla jste si, jestli si s sebou nevzal něco neobvyklého, jestli neměl tašku plnější než jindy, jestli ve skříni nechybějí nějaké šaty?“ „Já skříň neprohlížela.“ „A kdy jste zjistila, že si nevzal mobil?“ „Během dne, když jsem mu uklízela v pokoji.“ „Uklízíte mu pokoj každý den?“ „Cože? Ne, každý den ne. Jen občas, když je tam špína.“ Jemu připadala jako právě ten typ, co uklízí denně. Malá, drobné ruce, seděla tam na krajíčku židle, shrbená, na kolenou kabelku z vyrudlé černé kůže. V jedné ruce držela kabelku a druhou pevně svírala nevelký mobil, modrý samsung zastaralého typu. A téhle schýlené matce šestnáctiletého chlapce bylo vlastně tolik co jemu, možná o nějaké dva roky víc. Ne víc než čtyřicet. Tyhle věci si nezapisoval, protože na nich příliš nesešlo. „Mobil byl vypnutý, ano? Tak jste to říkala?“ „Ano, byl vypnutý. Ležel na jeho stole v pokoji.“ „A zapnula jste ho?“ „Nezapnula. Myslíte si, že jsem měla?“ To byla první otázka, kterou mu položila. Její prsty pevněji sevřely kabelku a jemu se zdálo, že v jejím hlase zaslechl jisté oživení, jako kdyby jí řekl, že jakmile mobil zapne, přístroj zazvoní a volat bude její syn a ujistí ji, že je na cestě domů. „Já nevím, paní. V každém případě vám doporučuji, abyste ho zapnula, hned jak se vrátíte domů.“ „Hned jak jsem ten mobil našla, měla jsem z toho špatný pocit. Nevzpomínám si, že by si ho někdy zapomněl.“

15


24.5.2016 11:11:07


„Ano, na to už jste mě upozornila. Jeho spolužákovi jste zavolala až odpoledne, ano?“ „Čekala jsem do čtyř, protože někdy se trochu opozdí, a ve středu mají dlouhý den, to se vrací tak ve tři, v půl čtvrté. Ve čtyři jsem zavolala.“ „A tomu jeho kamarádovi věříte...“ Její rozhodné ano nakonec vyznělo váhavě. „Proč? Vy myslíte, že lhal? Slyšel přece, jaké si dělám starosti.“ „Paní, já nevím, jestli lhal, já ho neznám. Já jenom vím, že kamarádi se někdy navzájem kryjí, a jestli se váš syn rozhodl ulejt se dneska ze školy, zajet si do Tel Avivu a dát se třeba tetovat, mohl o tom povědět svému nejlepšímu příteli a požádat ho, aby to nikomu neřekl.“ Byl bych to udělal já? říkal si a netušil, jestli žáci ještě používají slovo „ulejvat se“. Snad proto, že seděla tak strnule, že byla tak vyděšená celou tou situací, tím, že sedí ve výslechové místnosti, jeho uniformou, možná proto, že už se připozdilo, nezmínil se jí, že chodil do téže školy a že si pamatuje na ta rána, kdy zamířil na autobusovou zastávku na začátku Šenkarovy ulice, počkal si na jedničku nebo na trojku, a místo aby šel do školy, zajel si do Tel Avivu. Nevykládal o tom nikomu, ani těm pár kamarádům, co měl. A pro případ, že by narazil na některou učitelku, měl pohotově příhodnou výmluvu. „Proč by někam jezdil, a neřekl nám to? Něco takového v životě neudělal.“ „Možná že ano, a možná že ne, stálo by za to zjednat si v tom jasno. Když nebude doma, až se vrátíte, doporučoval bych vám promluvit si znova s tím spolužákem a možná i s jinými kamarády a zjistit, jestli občas někam nejezdí. Třeba má přítelkyni, o které nevíte, snad je v tom něco jiného. A pokuste se rozpomenout, možná se zmiňoval, že má na středu nějaké plány. Třeba vám to řekl, a vy jste na to zapomněla.“ „Jaké plány by měl? Neřekl mi nic.“ „A co jeho sourozenci? Nezmínil se jim o něčem, co by nás uklidnilo? Nebo jiní příbuzní, nějaký bratranec, dědeček…?“

16


24.5.2016 11:11:07


Zdálo se mu, že tahle otázka v ní zase cosi probudila, jakýsi náznak myšlenky, ale jen na kratičký okamžik. Ostatně se mohl mýlit. Na policii přišla proto, aby někdo vzal na sebe zodpovědnost místo ní a začal pátrat, a jejich rozmluva ji mátla. Vůbec tu neměla sedět ona. Kdyby byl její muž v Izraeli, seděl by v místnosti Avrahama Avrahama on, a ne ona, volal by lidem, vyhrožoval, pokusil by se zmobilizovat známé, kdežto ji posílají domů samotnou jen s pokyny, jak má dál hledat syna na vlastní pěst, a vyšetřovatel sedící naproti ní o tom synovi mluví, jako kdyby to byl někdo jiný. To, že začal mluvit v množném čísle, aby nepociťovala, že se svými starostmi zůstala sama, nepomáhalo. Napadlo ho, že žena chce, aby rozmluva skončila, nicméně domů že se vrátit nechce. To jemu se domů chtělo, a moc. A právě v tu chvíli, aniž si toho všimla, napsal na list papíru do záhlaví Ofer Šarabi a podtrhl to jméno dvěma křivými čarami. „Se sourozenci sotva promluví,“ řekla. „Jeho bratrovi je pět a se sestrou si nejsou nijak zvlášť blízcí.“ „Uškodit to nemůže. Jo a máte doma počítače?“ „Počítač máme. V pokoji, který má dohromady s bratrem.“ „Takže tohle je další věc, kterou můžete udělat. Prohlédněte jeho maily a jeho Facebook, pokud ho má. Možná někomu napsal něco, co by nás zbavilo starostí. Víte, jak se to dělá?“ Pochopil už, že to žena udělat nehodlá, tak proč jí to říkal? Vrátí se domů a bude čekat. Při každém zazvonění telefonu či hluku na schodech vyskočí. Ani když se syn v noci nevrátí, nepodnikne nic. Počká do rána a vrátí se na policii, na sobě tytéž šaty, protože si je v noci nesvlékne. Vrátí se k němu. Možná znova zavolá manželovi, ale ten jí nemůže nikterak ulehčit. Zavládlo ticho. Na jeho otázku ohledně počítače neodpověděla. Snad se jí dotkla, možná se styděla přiznat, že to, co jí navrhl, neumí udělat. „Podívejte, paní, já se vám opravdu pokouším pomoct. Váš syn nemá žádný záznam v trestním rejstříku a vy říkáte, že se nezapletl do ničeho nezákonného. Slušné děti nemizí. Můžou se rozhodnout,

17


24.5.2016 11:11:07


Případ. pohřešovaného

Recommend Documents