Příloha usnesení vlády ze dne 17. února 2016 č. 147
Vyjádření vlády České republiky k návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení ustanovení § 3 odstavce 1 písmeno b), § 3 odstavce 3, § 5 odstavce 1 a § 7 odstavce 5 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění pozdějších předpisů, vedenému pod spisovou značkou Pl. ÚS 31/15
I. Vláda v prvé řadě namítá deficit aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na zrušení právního předpisu (tedy k postupu dle čl. 95 odst. 2 Ústavy a posouzení aktivní legitimace dle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Z obsahu návrhu totiž vyplývá, že navrhovatel, resp. soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, přerušila řízení sp. zn. 18 C 6/2014 o žalobě, jejím prostřednictvím se žalobce domáhá zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jelikož došla k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Vláda se neztotožňuje s postupem, resp. právním posouzením věci, ze strany navrhovatele, neboť má za to, že ustanovení zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jejichž zrušení navrhuje, nezakládají k předmětu kmenového řízení (řízení sp. zn. 18 C 6/2014 vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodovací důvody pro hmotněprávní posouzení věci, ani neupravují postup daného řízení. Žalobcem namítaný nesprávný úřední postup se totiž vztahuje na řízení vedené Ministerstvem financí podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisejících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou
sovětskou socialistickou republikou, nikoliv podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že není splněna podmínka přímé aplikace napadených ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. navrhovatelem; lze tedy důvodně pochybovat o aktivní legitimaci navrhovatele. Vláda v souvislosti s výše uvedeným připomíná relevantní judikaturu Ústavního soudu k otázce posuzování aktivní legitimace soudu k podání návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, resp. § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud
k uvedené problematice např. v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/10 ze dne 24. 7. 2012 uvedl: „V řízení o konkrétní kontrole ústavnosti zákona je prejudiciální otázkou posouzení, která ustanovení zákona mají být v řízení nevyhnutelně použita. Ústavní konstrukce postavení soudní moci ve smyslu čl. 95 Ústavy neumožňuje, aby soudy aktivně vystupovaly s návrhy na přezkum ústavnosti zákonů tam, kde to není nevyhnutelně třeba pro řešení věci, o které mají rozhodnout.“ Dále lze poukázat např. na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/09 ze dne 30. 10. 2012, kde je Ústavní soud ještě konkrétnější: „Cílem tzv. konkrétní kontroly právních předpisů podle čl. 95 odst. 2 Ústavy je soudní kontrola ústavnosti zákona, resp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož má být obecným soudem použito při projednání a rozhodnutí určité konkrétní věci. Tím je rovněž určen prostor obecného soudu pro postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, jenž je omezen toliko a výlučně na v dané věci relevantní hmotné a procesní právo; na rozdíl od abstraktní kontroly ústavnosti je tak konkrétní kontrola vedena v poměrně úzkém rámci soudního rozhodování, do kterého může Ústavní soud vstupovat jen za poměrně přísně vymezených podmínek. Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je tudíž takový vztah zákona, případně jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jenž zakládá k posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.“ Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 ze dne 23. 10. 2000 je pak podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, „jehož má být při řešení věci použito“, splněna, „jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední ...“, případně „je nezbytná jeho
2
nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti ...“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006). II. Pokud by Ústavní soud i přes výše uvedené shledal, že navrhovatel je v předmětném řízení aktivně legitimován k podání návrhu, uvádí vláda následující: Relevantní právní předpisy [tj. Smlouva o Zakarpatské Ukrajině, zákon č. 42/1958 Sb. (a související vyhláška č. 43/1959 Ú. l.), vyhláška č. 159/1959 Ú. l., zákon č. 212/2009 Sb.] upravují odškodnění osob, které svůj majetek zanechaly na Podkarpatské Rusi v souvislosti s postoupením tohoto území SSSR. Uvedené právní předpisy se od sebe liší mírou obecnosti, okruhem oprávněných osob i vymezením rozsahu odškodňovaného majetku. Shodným znakem všech těchto norem je však snaha o napravení či lépe řečeno zmírnění majetkových křivd z minulosti – uvedené právní předpisy tedy mají charakter restitučních předpisů. K povaze restitučních předpisů se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, přičemž opakovaně konstatoval, že je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto zákonem stanovených podmínek (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 479/99, či usnesení II. ÚS 3241/10 ze dne 26. 5. 2011). Výše uvedený princip pak, ve vztahu k zákonu č. 212/2009 Sb., konkretizoval Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 2050/11 ze dne 4. 7. 2012, ve kterém uvedl, že zákon č. 212/2009 Sb. má charakter restitučního předpisu a jeho snahou je napravit či zmírnit majetkové křivdy z minulosti, přičemž zákonodárce měl i u zákona č. 212/2009 Sb. vůli zasáhnout do existujících majetkových poměrů pouze v omezené míře a jen u těch vztahů, jejichž nápravu považoval za žádoucí a možnou. Tím, že realizoval svou pravomoc, stanovil zákonodárce současně i rámec soudního rozhodování o majetkových restitucích, když platí, že o rozsahu a podmínkách restituce může být soudy rozhodováno jen v rámci projevu vůle státu k restituci, tedy v mezích restitučních zákonů. Obdobně Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. února 2014, spis. zn. 28 Cdo 2842/2013, uvedl: „…ze Smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost; tato smlouva ponechává smluvním stranám relativní volnost v určení, 3
v jakém rozsahu se odškodnění provede; náhrady lze dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví zákon č. 212/2009 Sb. jakožto předpis restituční.“. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též odkázal i na výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011 II. ÚS 3241/10), v němž Ústavní soud konstatoval, že „…je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených podmínek.“. K povaze restitučních zákonů se též vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku Pl. ÚS 21/05-st. ze dne 11.1.2005, ve kterém mj. uvedlo: „Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek (který byl předmětem majetkové křivdy) byl vrácen nebo za něj byla poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska
časového
a věcného.
Jakékoliv
zpochybnění
tohoto
vymezení
má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04)“.
III. S ohledem na výše uvedené vláda navrhuje, aby Ústavní soud návrh vedený pod spisovou značkou Pl. ÚS 31/15 odmítl jako podání učiněné osobou zjevně neoprávněnou, nebo jej zamítl, neboť v posuzované věci neexistují důvody ke zrušení navrhovatelem napadených ustanovení zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
IV. Nad rámec uvedeného považuje vláda za vhodné upozornit na skutečnost, že Ministerstvo vnitra v minulosti vedlo a i v současnosti vede řadu soudních řízení podle zákona č. 212/2009 Sb. před různými místně příslušnými soudy I. stupně, 4
soudy odvolacími a soudem dovolacím, přičemž v žádném z těchto řízení nebyl podán návrh Ústavnímu soudu na zrušení dotčených ustanovení zákona č. 212/2009 Sb., případně vysloven nesoulad citovaného zákona s ústavním pořádkem, když předmětem rozhodování uvedených soudů byla též napadená ustanovení zákona č. 212/2009 Sb. Pro úplnost pak vláda uvádí, že Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky projednává poslanecký návrh poslanců Vladislava Vilímce, Jany Černochové, Radka Vondráčka, Jiřího Junka a Jany Hnykové na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 212/2009 Sb. (sněmovní tisk č. 403). K citovanému sněmovnímu tisku vyjádřila vláda ve svém stanovisku nesouhlas, mj. z důvodu jeho negativního dopadu na státní rozpočet.
5
