příloha > rezidenční bydlení

příloha

>

rezidenční

í n e l d y b

rezidenční bydlení >

Mladí čeští architekti, kteří uspěli za hranicemi České republiky II–VI − Rozhovor s autory projektu alfarezidence VII

Architekti bez hranic >

Řada mladých Čechů se v zahraničí podílela na prestižních

stavbách. Jak je jejich zahraniční zkušenost ovlivnila? déle – a to hned na několika školách, včetně zahraničních. Pokud v zahraničí přímo nestudovali, zásadně je ovlivnily jejich cesty. Než se rozhodli pracovat samostatně, absolvovali několik zkušeností v rozdílných kancelářích. Často s velmi zvučnými jmény. Hlavním magnetem pro mladé architekty, kteří se jeden večer sešli v klubu Roxy, byla londýnská scéna. Někteří téměř nepřišli do styku se svými slavnými zaměstnavateli, jiným naopak šéfové ateliérů narýsovali

budoucnost. Kromě cenných kontaktů získali „na zkušené“ přátele, budoucí kolegy, schopnost dívat se na věci občas očima druhých, toleranci a hlavně sebevědomí a asi i ochotu věnovat čas a energii prezentaci své práce a myšlenek. Na pár let přišli o rodinu a blízké, ale také o strach a „klapky na očích“. Tito architekti se dnes vracejí do Čech, zakládají vlastní kanceláře nebo už na domácí scénu vpluli. Zda jim jejich pobyt za hranicemi pomůže vnést více originality

a odvahy – která jim osobně nechybí – do tuzemské architektury, se uvidí. Čechů, kteří se rozhodli sbírat zkušenosti v zahraničí, není málo. Občanské sdružení Kruh, které se snaží zprostředkovat dialog o kvalitní české i světové architektuře a o architektonické tvorbě širším vrstvám veřejnosti, uspořádalo večer věnovaný právě jim. Prostor jich dostalo devět. Potenciálních přednášejících by prý bylo ještě alespoň na jeden večer. Příběhy a názory šesti z nich zprostředkováváme. <

100026224

Rozmanitost v pubu

Práci ve známé inženýrské kanceláři Arup získal Jaroslav Hulín díky tomu, že uměl programovat a zároveň rozuměl geometrii a architektuře. K rozhodnutí přestěhovat se na pár let do Anglie mu pomohla stáž u Renza Piana v Janově. Jednou z jeho nejzajímavějších zakázek je nedávno otevřený britský pavilon pro EXPO 2010 v Šanghaji (na snímku). „Zatím jsem ho viděl jen na fotkách, ale i ty předčily všechna moje očekávání,“ říká Hulín, který v Londýně přišel na chuť různorodosti a názorové pluralitě. „V jedné kanceláři jste mohli najít desítky národností, lidi s nejrůznějším vyznáním a kulturní zkušeností. A v jedné hospodě jste v pátek večer mohli potkat architekty od Zahy Hadid, Normana Fostera, Johna Pawsona, Thomase Heatherwicka společně s inženýry z Arup nebo AKT,“ dokresluje kosmopolitnost města. Hulín se ostatně v Londýně seznámil se dvěma Čechy z kanceláře Foster + Partners, se kterými loni na jaře založil skupinu Echorost. Ateliér se pohybuje mezi architekturou, designem, výpočetními technologiemi a ekologií (www.echorost.com). Anglická zkušenost Hulínovi navíc dala sebevědomí, profesionalitu, toleranci k odlišným názorům i špatnému počasí. „Vzala mi strach z toho, jestli se jako architekt uživím,“ dodává. Foto čtk

Foto Jaroslav Hulín

A

rchitekt, kritik, teoretik a propagátor architektury Adam Gebrian se v jednom z článků zamýšlí nad generací architektů starších třiceti a mladších čtyřiceti let. Zjišťuje, že se dělí na dvě skupiny. Mezníkem je rok 1989. Členové skupiny první vesměs započali svá vysokoškolská studia ještě za komunistického režimu. Změna je zastihla někdy uprostřed vzdělávacího procesu. Členové druhé skupiny jsou lépe jazykově a počítačově vybaveni, studovali

3 kk +

Foto Pavel Nasadil

obsah >

V menší kanceláři, která neomračuje jménem svého šéfa, v Anglii praktikoval také Pavel Nasadil. Tak trochu náhodou. Maturitní práci na gymnáziu ve městě Norwich psal na téma obytné stavby Richarda Rogerse, slavného architekta. Tamní architektonická kancelář Feilden + Mawson měla vlastní odbornou knihovnu, jejíž knihovník objednal snaživému studentovi literaturu přímo z RIBA (Královský institut architektů). Jeho zájem neunikl šéfovi kanceláře. S Davidem Luckhurstem se Nasadil spřátelil a až do roku 2005 u něj v létě brigádničil. „Mimochodem Rogersovu práci mám dodnes schovanou. Všechny stavby, o kterých jsem psal, včetně domu pana Rogerse v Chelsea a legendárního ocelového domu jeho maminky ve Wimbledonu, jsem navštívil. Rogersovi mne přijali dokonce dvakrát, po druhé mi Dada Rogers upekla buchty a věnovala knihu,“ vzpomíná Nasadil. Během spolupráce s britskou kanceláří se dostal k několika projektům v centrální čtvrti Londýna Westminster – teritoriu, kde je extrémně těžké cokoliv prosadit. Část projektů se nikdy nerealizovala, podařilo se to však u Nejvyššího soudu Spojeného království (na snímku) v těsné blízkosti Westminsterské katedrály. A tak má Británie Nejvyšší soud, jehož spoluautorem je český architekt. Zkušenost za hranicemi Nasadilovi pomohla objevit divoký půvab tvorby doma. „V České republice je více možností se prosadit, dostat se k zajímavým klientům a různorodé práci, vést samostatně zakázky bez toho, aniž byste byl pod nějakým projekt managerem. Panuje tu stále ještě trochu Divoký západ. V tom je kouzlo,“ soudí. V Anglii je prý téměř nemožné založit po studiu kancelář. „Konkurence vás rozdrtí, k práci se vůbec nedostanete. Vést práci tradiční mistrovskou metodou tak, jak to dělá například David Chipperfield nebo Foster, Rogers, Pawson, je spíše výjimka. Architekti jsou stále více v roli subdodavatelů a pracují pod přímým vedením investorova projekt managera. Ke klientovi se zejména u velkých státních projektů někdy ani nedostanou,“ vysvětluje Nasadil. Neosobní přístup je prý na výsledku stavby vidět. Architekt dokázal během svých prázdninových pobytů u Feilden + Mawson Architects vybudovat tak silnou vazbu, že mu po skončení školy pomohli se založením pražské kanceláře fam architekti (www.famarchitekti.cz). Z tvorby ateliéru vynikají především projekty rodinných domů. Hned první zásadnější zakázka – rodinný dům v Petřkovicích u Ostravy – se objevila v Ročence architektů a získala hlavní cenu v soutěži Porotherm 2009. Foto Morley Von Sternberg

Přílohu připravil Petr Dašek

Foto na titulní straně profimedia.cz, foto isifa

Český architekt u britského soudu

> Architekti jsou v Anglii

stále více v roli subdodavatelů a pracují pod přímým vedením investorova projekt managera

i n ze rce

za cenu 2 + kk

Foto Radek Brunecký 2x

>

Ve Švýcarsku je atmosféra soutěží výborná, nikdo nepochybuje o jejich regulérnosti

> Západní studenti

Se žlučníkem za doktorem, s domem za architektem!

Vyzkoušet práci ve dvou hodně rozdílných zemích si dopřál Radek Brunecký. Po dvou letech strávených v nepromokavé bundě pod věčně ocelově šedým nebem holandského polderu (na snímku ukázka projektu The aquarians – 22 mostů ve Watertuinenu, na němž pracoval v kanceláři NIO architekten), se společně se slečnou rozhodli pro novou zkušenost ve Švýcarsku. „Do Curyšské architektonické kanceláře bratrů Eckertů (e2a) jsem se dostal celkem standardním způsobem na základě žádosti o práci a úspěšně absolvovaném pohovoru. Musím, ale přiznat, že získat práci ve Švýcarsku nebylo tak jednoduché a u e2a jsem pochodil až napodruhé s dostatečně ‚švýcarským’ portfoliem,“ dodává Brunecký. Zahraniční zkušenosti jej stály spoustu energie, vzaly spoustu času stráveného na cestách a zejména nedaly profesní kontakty v České republice, což mu ztíží návrat. Na druhé straně doma by se těžko dostal k takovým zakázkám jako v e2a, kde pracoval na projektu nového headquarter švýcarské firmy Trafag, produkující mikrosenzory. Zahájení stavby nového komplexu výzkumné a administrativní budovy propojené s faradayově odstíněnou výrobní halou začne v červnu tohoto roku. Brunecký si vyzkoušel i soutěž na dvě výškové budovy v Zürichu West nově plánovaného centra KPMG o rozpočtu zhruba 80 milionů švýcarských franků. „Ve Švýcarsku je atmosféra soutěží výborná, nikdo nepochybuje o jejich regulérnosti. Pokud projekt vyhraje, je vysoká šance, že se i zrealizuje, i přestože o stavbách financovaných z veřejných prostředků rozhodují občané hlasováním v takzvaném Abstimmung – nebo případně v referendu. I tak soutěže pokrývají pouhé procento staveb, které se za rok ve Švýcarsku postaví,“ dokresluje. Brunecký pocítil v zahraničí ještě jednu odlišnost: povolání architekta je tam bráno jako každé jiné. Potřebuje-li klient operovat žlučník, zajde s důvěrou k doktorovi. Stejně tak potřebuje-li postavit dům, obrátí se se stejnou důvěrou na architekta. „U nás mám občas pocit, že jsou architekti považováni pouze za arogantní nafoukance a v duchu dlouholeté tradice ‚do-it-yourself’ považováni domácími kutily za zbytečné. Dům přece umí postavit každý a na to, abych poznal rozdíl mezi vkusným a nevkusným, nemusím sedm let studovat,“ usmívá se. Jak dodává, obecně ovšem platí – u nás, v Holandsku i ve Švýcarsku –, že architekti vydělávají mnohonásobně méně než jejich klienti a často méně než samotní řemeslníci na stavbě.

v průměru věnují studiu více nasazení a píle než ti čeští

Foto Tomáš Rabl

Foto Eva Jiricna Architects

Foto Irena Hrabincová

Naopak do ateliéru vedeného architektkou zvučného jména se oklikou přes několik zahraničních škol nakonec dostala Irena Hrabincová. Ještě během studia na VŠUP získala stáž na Bath University School of Architecture. V roce 2005 se konečně dostala na londýnské University of Westminster k přípravě diplomu. Při té příležitosti se po letech opět potkala se svou bývalou profesorkou Evou Jiřičnou, která měla její práci externě hodnotit. „Bylo to velice inspirativní a příjemné setkání, které se natáhlo z plánované půlhodiny na dvojnásobek. Následující den mi Eva volala, zda bych nemohla pomoci s pár projekty v londýnské kanceláři. Tato ‚výpomoc’ nakonec trvala více než čtyři a půl báječného roku mého života,“ vzpomíná Irena Hrabincová. V ateliéru od začátku vedla různé menší projekty v hodnotě od půl do tří milionů liber (na snímku ukázka rekonstrukce domu v centrálním Londýně). Zakázka na stavbu jednoho humanitárního projektu přivedla architektku na rok do severní Indie, kde strávila většinu času „na stavbě“. „Získala jsem tam o mnoha věcech představu a také určité uvažování, které mi pak později umožnilo navrhovat věci s vědomím toho, kdo a jak je bude stavět či konstruovat,“ říká. Irena Hrabincová se u Jiřičné naučila samostatnosti a odpovědnosti. „Většinu práce, od výkresové dokumentace po administrativu, jsem dělala sama s pomocí mladších kolegů a s podporou Evy a Duncana Webstera, druhého ředitele londýnské kanceláře a dlouholetého Evina spolupracovníka. Byla to nezapomenutelná zkušenost, za kterou jsem nesmírně vděčná. Eva mě prostě hodila do vody se slovy ‚plav!’ a věřila, že to nějak dokážu, nebo mi alespoň nedávala najevo svoje pochybnosti. Tato důvěra a podpora, které se mi dostalo, mi velice pomohly naučit se nést zodpovědnost, o níž se mi předtím ani nesnilo,“ bilancuje Hrabincová, která se nakonec sebevědomě vrátila na domácí scénu: „Nevím o ničem, co by mi pobyt na kterémkoliv z míst, jimiž jsem prošla, vzal, snad kromě (doufám) určitého omezení v myšlení, ‚klapek na očích’ – a také možná strachu pouštět se do nových věcí a plánů, mezi něž patří i ‚nápad’ vrátit se po deseti letech zpět do Česka a založit vlastní architektonickou praxi.“ (www.iharch.cz)

>

Foto isifa

Na výpomoc u Evy

Eva Jiřičná ovlivnila profesní dráhu ještě jedné studentky VŠUP. Profesorka zaslala před deseti lety portfolio Viktorie Součkové spolu se svým doporučením do kanceláře Foster + Partners. Viktorie v této kanceláři nakonec zůstala osm let, z toho dva a půl roku žila v Edinburgu, kde pro ni realizovala projekt Quartermile. V roce 2007 nastoupila do kanceláře Hamiltons Architects (nyní BFLS) poté, co ateliér vyhrál soutěž na projekt revitalizace Nákladového nádraží Žižkov – sever. „Ředitelem kanceláře je můj bývalý kolega z Foster + Partners, který se dozvěděl, že se vracím do Prahy, a nabídl mi spolupráci na zmíněném projektu. Dnes má v Praze kancelář pobočku, kterou řídím a která pracuje na řadě zajímavých projektů,“ říká Viktorie. Tím nejzajímavějším projektem v Londýně byla Bexley Business Academy (na snímku), stavba nominovaná na Stirling Prize. Viktorie Součková vidí hlavní rozdíl mezi zahraničím a Českem ve stylu práce. „V Anglii je to týmová práce. Architekt velmi úzce spolupracuje se stavebními inženýry, inženýry technického zabezpečení budov, rozpočtáři, krajináři a dalšími specialisty. Každý projekt je výsledkem týmové práce, dlouhou řadou jednání, kde se jeden nepředvádí před druhým, ale kde se všichni dohromady snaží nalézt to nejlepší řešení, jak z hlediska konstrukce, tak z hlediska ceny a kvality. Z hledisek, která jsou pro klienta rozhodující,“ dodává.

Foto Viktorie Součková

Anglický týmový duch

Dokonalý projekt neexistuje

Zaha Hadid bývá nazývána první dámou světové architektury, vizionářkou, která posouvá hranice soudobé architektury. V ateliéru této nositelky prestižní Pritzkerovy ceny působil Miron Mutyaba. „Po příchodu do Londýna jsem měl to štěstí, že jsem se hned dostal k projektu od Richarda Rogerse. Po absolvování praxe jsem chtěl v Londýně ještě zůstat, ale rozhodl jsem se pro změnu. Prezentoval jsem svou práci v ateliéru ZHA a byl přijat,“ popisuje cestu k ženě, která je podepsána pod desítkami prestižních staveb po celém světě. V Česku zatím žádnou nemá, předsedala tu ale soutěži na Národní knihovnu. K přijetí do ateliéru mu určitě pomohla znalost pokročilých digitálních metod navrhování, zkušenost z práce na velkém projektu a předchozí studium na University of Brighton. „Většina českých architektů jsou absolventy technik. Školy jsou dobře vybavené, učitelé tráví

V Anglii je každý projekt výsledkem týmové práce, dlouhou řadou jednání, kde se jeden nepředvádí před druhým

na školách více času než v zahraničí. Ateliérová výuka však není tak dominantním předmětem jako v Británii. České školy obecně odpovídají na poptávku v praxi. Produkují všestranně schopné zaměstnance, ale už ne tolik originální či týmové architekty. Nelze se ale vymlouvat čistě na školy. Západní studenti v průměru věnují studiu více nasazení a píle než ti čeští,“ popisuje rozdíl mezi britským a tuzemským školským systémem. Miron Mutyaba pracoval na projektu tří mrakodrapů do Dubaje zvaném Signature Towers, původně nazvaném The Dancing Towers, jelikož se věže vlní a naklánějí jakoby v rytmu hudby. Komplex v centru byznys čtvrti by se měl stát jednou z ikon celé Dubaje. Projekt vzešel z vyhrané soutěže a je také jedním z největších v kanceláři. Pobyt v Anglii dal architektovi zkušenost, že kvalitní architektura je většinou produktem enormního úsilí velkého množství lidí, že dokonalý projekt neexistuje a že je vždy co zlepšovat. Miron Mutyaba se nyní věnuje vlastní tvorbě a doktorskému studiu na FA VUT v Brně.

i n ze rce

100006335

Den otevřených dveří Pátek 4.6. 14-19 hod Sobota 5.6. 10-15 hod, ul. Na Slavíkově, Praha 10, Dolní Měcholupy Přijďte se seznámit s úspěšným projektem Dolní Měcholupy 6. Máte jedinečnou možnost prohlédnout si standardy a kvalitu našich staveb, které nabízíme v nových projektech Dolní Měcholupy 7 a Viladomy u Ubory, Uhřiněves. Vinohradská 3330/220a z Praha 10 Tel.: 272 650 044 z [email protected] www.jrd.cz

Alfarezidence: cílem bylo vytvořit městskou zástavbu s výhodami zahradního města >

říkají autoři žižkovského projektu sousedícího

V Británii mají lidé (tedy spíše architekti než široká veřejnost) celkem dobré povědomí o českém funkcionalismu. Každý zná samozřejmě Prahu jako místo mimořádné architektonicko-urbanistické kvality – nicméně o současné české architektuře se toho ví relativně málo. Britská architektonická scéna je obrovská (design a architektura je jedním z velkých

Jaroslav Hulín

Otázkou je, co to vlastně ta česká architektura je; pokud tím myslíme stavby, které navrhovali Češi, tak se o zvuk postarali architekti jako Jan Kaplický nebo Eva Jiřičná. Pokud jde o stavby v Čechách, tak zvuk mají především ty, které dělali zahraniční architekti, například Tančící dům nebo Karlův most. Asi jsme na zvučnou architekturu stále chudá země.

inzerce

100021222

SLEVA až 300 000 Kč* na každý pokoj

Pavel Nasadil

BELARIEPARK

Tato otázka je spíše pro historika architektury. Jako aktivní účastník scény nemohu situaci objektivně hodnotit. Zdá se mi však, že česká architektura je obecně málo velkorysá a odvážná.

Nové bydlení v Modřanech Ihned k nastěhování

I byt může mít sexappeal...

Radek Brunecký

nový

WEB

Iveta Lutovská Česká Miss 2009

20 min. Golf

Brusle

Kola

Tenis

Procházky

Výhled

Řeka

Centrum

* Info na www.sekyragroup.cz

Prohlídky bytů kdykoliv po telefonické domluvě

s parkem Židovské pece Michal Kohout (na horním snímku) a David Tichý z ateliéru Jiran Kohout architekti.



Architektura v ČR má silné tradice a vždy byla na vysoké úrovni. Přesto ve světě česká soudobá architektura zvuk nemá. Minimálně žádný ve Švýcarsku ani v Holandsku. Občas se objeví česká stavba v zahraničním časopise (zejména A10), máme několik staveb v architektonické bibli Phaidon, řada lidí slyšela o Future Systemu, nikdo ovšem neví, že Jan Kaplický byl Čech. Opravdu známá je snad pouze brněnská Vila Tugendhat od německého velikána Miese van der Rohe.

Miron Mutyaba

Problémem české architektury není ani tolik nedostatek financí, ale to, že česká společnost je zaměřena spíše na spotřebu než na tvorbu hodnot. Není zde taková poptávka po kvalitní architektuře jako třeba ve srovnatelně malých zemích, jako jsou Nizozemsko, Portugalsko, Irsko, Finsko či Slovinsko. Aby byla česká architektura známá, museli by čeští architekti stavět v zahraničí, umisťovat se v mezinárodních soutěžích, nebo alespoň přednášet na prestižních zahraničních univerzitách. Česká architektura není vyloženě špatná, jenže dobrých architektů je ve světě spousta. Musíte být originální, abyste se prosadili. Nelze se donekonečna srovnávat jen se Slovenskem, Maďarskem a Polskem, pokud nechceme navždy zůstat jen provinčním skanzenem. Možná proto je známá spíše česká historická architektura.

Viktorie Součková

Ve světě se ví o Janu Kaplickém, o Evě Jiřičné. Ti znalejší pak ví o architektuře kubistické, která je pro naši zemi specifická. O funkcionalistické architektuře 20. a 30. let. V dnešní době se objevují tu a tam nové stavby, které jsou architektonicky zajímavé. Bohužel převažují kýčovité paskvily, které kolem nás vyrostly hlavně během posledních 20 let. Stačí se projet po Středočeském kraji. Bez konkrétního urbanistického záměru, bez nějaké širší vize se staví, dostavuje, přistavuje, zastavuje... Všimněte si, jak se tu málo pracuje s krajinou.  <

E15: Co vás přimělo zúčastnit se soutěže o projekt společnosti Metrostav Development? Michal Kohout: Kromě lokality především fakt, že se developer rozhodl pozemek v rámci projektu Rezidenční park Na Vackově rozdělit na menší části a vyzval k řešení více architektonických kanceláří. Většinou takové celky zpracovává jedna kancelář, projekty pak vycházejí z jedné ruky a ztrácejí rozmanitost. Soutěž nás také přinutila přijít s novým konceptem. E15: V čem je tedy projekt alfarezidence s 11 domy jiný? MK: Jiný je v tom, že se zabývá rovnocenně společenstvím lidí, kteří v něm žijí, a řekněme hmotou – samotnou stavbou. V současné době dynamické proměny společnosti je důležité nejen to, jak se projekt poskládá a vystaví, ale také navrhnout, jak má fungovat – jak v něm budou lidé žít. E15: Jaká je vaše cílová skupina? MK: Projekt je primárně zacílen na rodinné bydlení ve městě, ale máme i klienty bez dětí – manžele, kterým děti odrostly. Čímž se naplňuje jedna z hlavních podmínek úspěšného projektu, tedy věková diverzifikace.

E15: Váš koncept operuje s takzvanými hnízdy, poloveřejnými či polosoukromými zónami. Můžete blíže vysvětlit jejich smysl? MK: Obytný soubor je organizovaný do tří klastrů/hnízd, které jsou navrženy zhruba pro 100 až 120 osob. To je limitní hranice, kdy se lidé dokážou navzájem posousedsku napřímo domluvit. Nepotřebují rozhodnutí na někoho delegovat. Hnízda jsou pak ještě rozdělena na další domy, mezi nimiž je takzvaný polosoukromý prostor. Od něho už musíte mít klíč.

E15: Do projektu jste zahrnuli i takzvané společenské místnosti. To není u českých developerů moc obvyklé. K čemu slouží? DT: Komunitní místnosti navazují na venkovní obytný prostor, jenž je přístupný jen lidem, kteří v jednotlivém klastru bydlí. Nabízejí možnost se více potkávat. V místnosti, již lze v létě otevřít prosklenými stěnami, si mohou děti hrát, maminky si zde mohou děti dopoledne pohlídat, odpoledne si pak v ní mohou kamarádi po škole hrát různé hry.

E15: Takže areál není uzavřen nějakou recepcí? MK: Žádná recepce, do poloveřejného prostoru mezi jednotlivými hnízdy může vstoupit kdokoliv. Jen je navržen tak, aby v cizincích vzbuzoval určitými zúženími a odbočkami pocit nejistoty a naopak u rezidentů vytvářel jistotu, že překročili hranici, kde jsou více doma.

100026462

E15: Takže slouží k jakémusi utužování sociálních vazeb? MK: Ano, ale je třeba zdůraznit, že společný prostor vytváří jakousi nástavbu, možnost, kterou využiji, nebo nevyužiji. Společenství totiž bude fungovat, jen když bude mít člověk dostatek soukromí a bude si moci míru angažovanosti regulovat. Proto je velký důraz kladen na to, aby v jednotlivých bytech i venkovních prostorech byla zvýšena míra soukromí. To potom zaručuje, že společenství je dobrovolné a funkční. < i n ze rce

BYDLETE V NOVÉM! www.krasnahurka.cz

E15: Nejintenzivnější komunikace mezi obyvateli ale bude probíhat mezi jednotlivými domy? David Tichý: Přesně tak. Tyto polosoukromé prostory představují jakési venkovní obýváky. Místo, kde si můžete v klidu sednout, povečeřet s kamarády a bez obav vypustit děti.

Tichý: > David Nejedná se

o sociální bydlení. Ale také to není luxusní, chráněné bydlení s ostrahou pro multimilionáře

tel.: 731 269 663

v přímém okolí se nachází škola, školka, gymnázium, obchody, restaurace, banka, stanice metra Hůrka, radnice Prahy 13, poliklinika, centrální park a jiné

STANICE METRA 100M!

NÍ IHNED!

K NASTĚHOVÁ

JARNÍ SLEVY!

INZERCE 100028021

Irena Hrabincová

vývozních „artiklů“ tamní ekonomiky), a rozmanitá. Každý rok se objeví několik nových zajímavých ateliérů. Vedle nich samozřejmě existují zavedené stálice místního nebe, lidé generace Normana Fostera, generace Zahy Hadid a nyní třeba Thomase Heatherwicka. Česká architektonická scéna se z této perspektivy jeví jako celkem malá a trochu odlehlá – řekla bych, že ji tak trochu hážou do jednoho pytle s tvorbou v Rakousku nebo ve Slovinsku – je to pro ně všechno prostě „střední Evropa“. Češi jako takoví mají ale v anglických architektonických ateliérech velice dobré jméno jako dobří konstruktéři, technici a dříči.

Foto E15 Anna Vacková 2x

Anketa: Má podle vás česká architektura ve světě nějaký zvuk? >